document_id
stringlengths 6
286
| text
stringlengths 0
1.53M
|
|---|---|
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2004_3.TDO.1184.2004.1.xml | Judikát 3 Tdo 1184/2004 3 Tdo 1184/2004 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 10. listopadu 2004 dovolání obviněného S. R., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 11. 2003, sp. zn. 4 To 420/2003, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 20 T 82/2002, a rozhodl t a k t o : Dovolání S. R. se podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu o d m í t á . O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 20 T 82/2002, byl obviněný S. R. uznán vinným trestným činem porušení povinnosti v řízení o konkurzu podle § 126 odst. 1 tr. zákona, za který byl podle § 126 odst. 1 tr. zákona odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst.2 písm. b) tr. zákona zařazen do věznice s dozorem. Podkladem výroku o vině se stalo zjištění soudu prvního stupně, že obviněný v období od nejméně 19. 3. 2001 do 5. 4. 2002 ve F. p. R., okres N. J. a v O., okres O., jako soukromý podnikatel – majitel firmy S. R., se sídlem ve F. p. R., na kterou byl prohlášen usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 4. 1999, sp. zn. 24 K 53/98, konkurz, nesestavil a neodevzdal správci konkurzní podstaty JUDr. J. R. z AK K. seznam majetku a závazků s uvedením všech dlužníků a věřitelů včetně jejich adres a neposkytl nutná vysvětlení k daňovým dokladům i přesto, že na tyto povinnosti byl upozorněn jak v zápisu z jednání správce a úpadce ze dne 19. 3. 2001, tak v prohlášení úpadce ze dne 19. 3. 2001, které vlastnoručně podepsal, čímž znemožnil úplný a správný soupis majetku, který je součástí konkurzní podstaty. Uvedený rozsudek nenabyl bezprostředně právní moci, neboť proti němu podal obviněný odvolání, kterým se zabýval ve veřejném zasedání konaném dne 24. 11. 2003 Krajský soud v Ostravě. Ten svým rozsudkem sp. zn. 4 To 420/2003 podle § 258 odst. 1 písm. e) tr. řádu zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a za podmínek ustanovení § 259 odst. 3 tr. řádu obviněnému sám nově uložil podle § 126 odst. 1 tr. zákona trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců. Podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zákona byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. Prostřednictvím své obhájkyně podal obviněný ve lhůtě podle § 265e tr. řádu proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně dovolání, ve kterém napadá oba výše uvedené rozsudky s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. řádu. V odůvodnění svého dovolání uvádí, že jelikož si zvolil obhájce sám až v odvolacím řízení, neměl obhájce v řízení přípravném a v řízení u soudu prvního stupně, ač ho dle zákona měl mít. Tento svůj názor odůvodňuje tím, že je dlouhodobě léčen pro těžké chronické zdravotní potíže, v průběhu roku 2002 a následujících byl dlouhodobě léčen i pro psychiatrické potíže, pro které byl opakovaně hospitalizován. Vzhledem ke své nemoci nebyl schopen jednat na potřebné úrovni se správcem konkurzní podstaty a také nebyl schopen se sám hájit v trestním řízení. Z tohoto důvodu tedy dle svého názoru měl ve smyslu § 36 odst. 2 tr. řádu právo na obhájce. V petitu svého dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil předchozí rozhodnutí soudů obou stupňů a aby věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. K podanému dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatuje, že obsah dovolání odpovídá použitému zákonnému dovolacímu důvodu a dovolání shledává důvodným. Upozorňuje na ustanovení § 36 a § 36a tr. řádu a vyslovuje názor, že soudy obou stupňů pochybily, pokud náležitě nezjišťovaly, zda v průběhu soudního řízení nenastal nějaký z možných projevů nezpůsobilosti obviněného náležitě se hájit, a to v kontextu s jeho připomínkami ke zdravotnímu stavu. Toto pochybení vytýká především soudu odvolacímu, který měl k dispozici lékařské zprávy, z nichž však nedovozoval, zda u obviněného jsou zachovány schopnosti náležitě se hájit, nýbrž je zvažoval toliko v souvztažnosti k trestní odpovědnosti obviněného. Navrhuje proto, aby na základě podaného dovolání byly zrušeny oba předchozí rozsudky a aby věc byla přikázána soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti podle § 265a tr. řádu a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. řádu, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest. Obviněný je rovněž osobou oprávněnou k podání tohoto mimořádného opravného prostředku. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanoveních § 265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. řádu). V posuzovaném případě Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obsah dovolání je s použitým zákonným dovolacím důvodem v souladu, neboť předmětem dovolání je námitka, že obviněný neměl v řízení před soudem prvního stupně ani v přípravném řízení obhájce, ačkoli jej dle zákona míti měl. Na základě věcného přezkoumání průběhu předchozího řízení v projednávané věci Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitky a argumentace, uplatněné dovolatelem v rámci podaného dovolání jsou zjevně neopodstatněné. Podmínky nutné obhajoby jsou upraveny v ustanovení § 36 a § 36a tr. řádu. Podle § 36 odst. 2 tr. řádu musí mít obviněný obhájce tehdy, považuje-li to soud a v přípravném řízení státní zástupce za nutné, zejména proto, že vzhledem k tělesným nebo duševním vadám obviněného mají pochybnosti o jeho způsobilosti náležitě se hájit. Z přiloženého spisového materiálu Nejvyšší soud zjistil, že obviněný S. R. byl již dne 13. února 2002, kdy podával vysvětlení podle § 158 odst. 5 tr. řádu náležitě poučen o svých právech a k dotazu, týkajícího se případné právní pomoci uvedl, že právní pomoc advokáta při sepisování úředního záznamu nepožaduje. Dne 10. 4. 2002 po zákonném poučení o svých právech obviněný do protokolu o výslechu obviněného uvedl, že bez obhájce vypovídat nebude, obhájce si zvolí nejpozději do 24. 4. 2002 a s ním se dostaví k dalšímu výslechu. Dne 24. 4. 2002 při pokračování jeho výslechu obviněný uvedl, že si dosud obhájce nezvolil s tím, že si jej vezme až k hlavnímu líčení před soudem. V obou případech obviněný nepoukazoval na zdravotní problémy či obtíže psychického rázu. Ani při seznámení s výsledky vyšetřování obviněný neargumentoval svým zdravotním stavem. Vzhledem k těmto skutečnostem má Nejvyšší soud za to, že v přípravném řízení příslušný státní zástupce neměl i s ohledem na obsah obviněným podaného vysvětlení žádný racionální důvod k případnému postupu podle § 36 odst. 2 tr. řádu. Pokud jde o řízení před soudem prvního stupně ze spisu vyplývá, že v prvním stanoveném termínu konání hlavního líčení (23. 9. 2002) nebylo obviněnému řádně doručeno a hlavní líčení muselo být odročeno na neurčito. Další termín hlavního líčení byl stanoven na den 5. 12. 2002 a obviněný vzal tuto skutečnost na vědomí, což stvrdil i svým podpisem na příslušné doručence. Protože se však k hlavnímu líčení bez omluvy nedostavil ( ani jím případně zvolený obhájce) soud rozhodl podle § 202 odst. 2 tr. řádu o konání hlavního líčení bez přítomnosti obviněného. Z uvedeného je tedy zřejmé, že ani v řízení před soudem prvního stupně nevznikly důvodné pochybnosti o schopnostech obviněného S. R. se náležitě hájit, především pak s ohledem na později namítaný zdravotní a duševní stav. Teprve v podaném odvolání, které bylo doručeno Okresnímu soudu v Novém Jičíně dne 8. 7. 2003, se obviněný mimo námitek proti meritornímu rozhodnutí soudu prvního stupně poprvé zmiňuje o svém zdravotním stavu a dává výslovný souhlas k vyžádání zdravotní dokumentace, která by potvrdila jeho tvrzení. Současně byla do spisu založena plná moc JUDr. D. Ž., advokátky AK v B., spolu s doplněním podaného odvolání. Z protokolu o veřejném zasedání konaném před Krajským soudem v Ostravě dne 24. 11. 2003 je zřejmé, že odvolací soud reagoval na námitky obviněného, týkající se jeho zdravotního stavu a jako důkaz přečetl vyžádanou zdravotní dokumentaci obviněného. Dále je zřejmé, že obhájkyně obviněného u veřejného zasedání vystupovala kvalifikovaným způsobem tak, aby všechna práva obviněného byla v dostatečné míře zachována. Konečně je nutno uvést, že odvolací soud přihlédl k namítanému zdravotnímu stavu obviněného a rozhodl v jeho prospěch v otázce uloženého trestu. I v této fázi trestního řízení nevznikly žádné pochybnosti, které by mohly vést odvolací soud k závěru o nezpůsobilosti obviněného v průběhu trestního řízení se účinně hájit. S ohledem na skutečnost, že obviněný prostřednictvím své obhájkyně námitku nutné obhajoby vznesl poprvé až v rámci dovolacího řízení (proti vlastnímu meritornímu rozhodnutí odvolacího soudu žádné námitky neuplatnil), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v projednávaném případě jde o argumentaci ryze účelovou. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené skutečnosti Nejvyšší soud proto v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného S. R. odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání. Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu). V Brně dne 10. listopadu 2004 Předseda senátu: Mgr. Josef H e n d r y c h |
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2019_28.CDO.337.2019.1.xml | Judikát 28 Cdo 337/2019 28 Cdo 337/2019-556 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobců a) M. Z. – P., narozeného XY, bytem XY, b) J. Z. – P., narozeného XY, bytem XY, c) J. Z., narozeného XY, bytem XY, d) K. Z., narozené XY, bytem XY, e) O. V. – V., narozené XY, bytem XY, f) M. V., narozené XY, bytem v Praze 4, Za mlýnem 1328/15, a g) L. Z., narozeného XY, bytem XY, všech zastoupených JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 6, K Brusce 124/6, proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 013 12 774, zastoupené JUDr. Janem Brodcem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze - Vinohradech, Rubešova 162/8, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované V. B., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13, o nahrazení projevu vůle žalované uzavřít smlouvu o převodu pozemku, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 10 C 51/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. srpna 2018, č. j. 11 Co 210/2018-513, t a k t o : Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. srpna 2018, č. j. 11 Co 210/2018-513, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 8. 2018, č. j. 11 Co 210/2018-513, k odvolání žalované potvrdil (v pořadí třetí) rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 28. 2. 2018, č. j. 10 C 51/2015-465 [jímž byl nahrazen projev vůle žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu pozemku parc. XY - zahrada, o výměře 687 m2, zapsaného v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro XY, Katastrální pracoviště XY, na LV XY, pro obec XY, k. ú. XY, do podílového spoluvlastnictví žalobců - oprávněných osob podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), v určených podílech, jakožto pozemku náhradního podle § 11a zákona o půdě, za pozemky, které nebylo možno žalobcům, resp. jejich právním předchůdcům vydat, a to k uspokojení restitučního nároku žalobce a) ve výši 21.400 Kč, žalobce b) ve výši 21.428 Kč, žalobce c) ve výši 25.319 Kč, žalobkyně d) ve výši 12.232 Kč, žalobkyně e) ve výši 21.428 Kč, žalobkyně f) ve výši 51.539 Kč a žalobce g) ve výši 21.428 Kč, a jímž ve výroku II. byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobcům náklady řízení ve výši 253.906,40 Kč k rukám jejich právního zástupce] a žalované a vedlejšímu účastníku na straně žalované uložil povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobcům náklady odvolacího řízení ve výši 29.494,96 Kč k rukám jejich zástupce (výrok II.). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že právnímu předchůdci žalobců a), b), c), e) a g) L. Z. – P., zemřelému dne 10. 8. 2004, právní předchůdkyni žalobkyně d) O. B., zemřelé dne 9. 4. 1976, jejíž dcerou byla H. P., zemřelá dne 4. 10. 2002, a právní předchůdkyni žalobkyně f) M. D., zemřelé dne 9. 1. 1992, byly v rozhodném období ve prospěch státu odňaty pozemky v k. ú. XY a k. ú. XY, že původní oprávněné osoby požádaly o jejich vydání, že rozhodnutími Okresního úřadu v Příbrami, pozemkového úřadu, vydanými v letech 1996 až 2000, a rozhodnutími Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu v Příbrami vydanými v letech 2000, 2005 a 2010 nebyly pozemky těmto osobám vydány s odkazem na § 11 odst. 1 písm. a) a c) zákona o půdě, že právní předchůdci žalobců vyzvali Pozemkový fond České republiky (dále též „Fond“) k převodu náhradních pozemků dne 8. 12. 1998, že právní předchůdce žalobců a), b) c), e) a g) se přihlásil „do veřejné nabídky pozemků“ a požádal o úplatný převod pozemků podle zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby a o změně zákona č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „zákon č. 95/1999 Sb.“), v letech 2000 a 2003, že žalobce a) se „zúčastnil veřejné nabídky pozemků“ v roce 2005 (2 pozemky v kat. území XY), kdy též požádal o „úplatný převod pozemku“ podle zákona č. 95/1999 Sb., že žalobce b) osobně nepodal „přihlášku k veřejné nabídce“, ani nežádal o úplatný převod pozemku, že žalobce c) získal část nároku a podal „přihlášku k veřejné nabídce pozemků“ v letech 1999, 2000 a 2001 a požádal o úplatný převod pozemku v kat. území XY v roce 2003 a v kat. území XY v roce 2005 podle zákona č. 95/1999 Sb., že žalobkyně d) se osobně „nepřihlásila k veřejné nabídce pozemků“ ani nepožádala o úplatný převod pozemku, že do „veřejné nabídky“ se v roce 2000 přihlásila její právní předchůdkyně H. P., že žalobce e) se „zúčastnil veřejné nabídky“ v roce 2005 (2 pozemky v kat. území XY) a v témže roce žádal o úplatný převod pozemku podle zákona č. 95/1999 Sb., že žalobkyně f) výzvou ze dne 8. 12. 1998 požádala žalovanou o poskytnutí náhradních pozemků, získala část nároku, a že se zúčastnila „veřejné nabídky“ v roce 1999, a že žalobce g) se „účastnil veřejné nabídky“ v roce 2005 (pozemky v kat. území XY) a v témže roce požádal o úplatný převod pozemku podle zákona č. 95/1999 Sb. a že Fondem, resp. žalovanou bylo v letech 1998 až 2015 v uvedených katastrálních územích zařazeno do veřejných nabídek jen pět pozemků o celkové výměře 16.554 m². Dále bylo zjištěno, že žalobci dopisem ze dne 28. 4. 2015 požádali žalovanou o převod označeného pozemku jako náhradního, což žalovaná odmítla, že tento pozemek je ve vlastnictví státu s právem hospodaření Státního pozemkového úřadu, že přiléhá k domu a pozemku, jejichž vlastníkem je D. Š., který si předmětný pozemek od žalované pronajal, že vnukem jmenovaného je B. D., jenž je synem žalobce a), že Š. s vydáním předmětného pozemku (výlučně) žalobcům souhlasí (viz jeho čestné prohlášení ze dne 15. 9. 2015), že předmětný pozemek nebyl žalovanou zařazen do seznamu veřejných nabídek, že cena předmětného pozemku dle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., činí 174.773,50 Kč, jak bylo zjištěno ze znaleckých posudků, a že souhrnná hodnota nároků žalobců uplatněných žalobou činí 174.770 Kč. Odvolací soud s odkazem na závěry, k nimž dospěl Nejvyšší soud v rozsudcích ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, a ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, se ztotožnil se soudem prvního stupně, pokud „za rozhodující období pro posouzení veřejných nabídek vyhlašovaných Fondem a posléze žalovanou určil rozmezí let 1998 a 2015“, kdy žalobci podali žalobu. Podle jeho názoru žalobci či jejich právní předchůdci byli aktivní, do „veřejných nabídek“ se přihlašovali a nelze jim vytýkat pasivitu. Za nesprávnou považoval námitku žalované, že „žalobci b) a d) se nikdy do veřejných nabídek nepřihlásili“, neboť je nutno přihlédnout k tomu, že „v roce 2000 a v roce 2001 podali za tyto žalobce přihlášku jejich právní předchůdci L. Z.-P. a H. P., či ji žalobci podávali v zastoupení žalobcem c), a je tak třeba zohlednit i přihlášky těchto právních předchůdců nebo jejich zástupce“. Nelze tak vyčítat žalobcům, že byli ve věci pasivní, neboť od roku 1991 do roku 2005, resp. žalobce c) ještě v roce 2009, byli aktivní a snažili se svých nároků domoci, což shodně se soudem prvního stupně hodnotil jako dlouhodobou aktivitu, kterou je namístě posuzovat i s přihlédnutím k vysokému věku některých z nich. Odvolací soud dále přisvědčil žalované, že § 11 odst. 2 zákona o půdě, ve znění účinném do 13. 4. 2006, ukládající vydat náhradní pozemky „pokud možno v téže obci“, byl ze zákona o půdě vypuštěn zákonem č. 131/2006 Sb., nicméně poukázal na závěr vyslovený Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2650/2013, že za předpokladu, kdy v řízení vyjde najevo, že vhodné pozemky vlastněné státem v lokalitě, o niž projevoval žalobce zájem, existovaly, byly však nabízeny v režimu zákona č. 95/1999 Sb. namísto zákona o půdě, je závěr o liknavosti či svévoli v postupu Fondu vůči oprávněným osobám s nárokem na náhradní pozemek dle zákona o půdě obhajitelným. Bylo-li tedy v řízení zjištěno, že Fond nabízel v lokalitě, kde se nacházely původní pozemky, v rozhodujícím období k uspokojení nároků všech oprávněných osob 23 pozemků (nepočítaje pozemky o velikosti 108 a 138 m2) o celkové výměře cca 88.000 m2, pak ve srovnání s rozlohou pozemků nabízených v režimu zákona č. 95/1999 Sb., která byla 10x větší, se jeví postup Fondu jako nedostatečný. Odvolací soud z uvedených důvodů shledal shodně se soudem prvního stupně, že postup „žalované“ byl vůči žalobcům liknavý. Za nedůvodnou považoval odvolací soud námitku žalované o nepřevoditelnosti předmětného pozemku nárokovaného žalobci z důvodu, že tvoří funkční celek se stavbou (na sousedícím pozemku), jejímž vlastníkem je nájemce předmětného pozemku Š. (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1807/2013); okolnost, že požadovaný pozemek je „připlocen“ k nemovitosti Š. a není k němu jiný přístup než právě přes jeho nemovitosti, je podle odvolacího soudu nerozhodná, neboť těchto skutečností jsou si žalobci vědomi. Je tudíž podle odvolacího soudu „správný závěr soudu prvního stupně, že převodu náhradního pozemku nebrání skutečnost, že Š. má ve smyslu § 10 odst. 4 zákona č. 503/2012 Sb.“, o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 503/2012 Sb.“) „právo na převod tohoto pozemku“. Za těchto okolností, kdy je jeden ze žalobců příbuzensky spřízněn s Š. (který souhlasil s převodem), nelze dovozovat, že by šlo o spekulativní jednání žalobců, a žalovanou namítané okolnosti tak nebrání převodu tohoto pozemku, jehož cena se rovná žalobou uplatněné hodnotě restitučních nároků žalobců. Ve vztahu k vedlejšímu účastníku na straně žalované bylo řízení u Obvodního soudu pro Prahu 5 ve věci sp. zn. 21 C 364/2015 zahájeno dne 27. 10. 2015 a dosud nebylo pravomocně skončeno. V projednávané věci bylo řízení zahájeno dne 15. 5. 2015, tedy o 5 měsíců dříve. Odvolací soud přisvědčil žalobcům, že jejich lepší právo na převod předmětného pozemku zakládá též souhlas Š. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci, jehož přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. spatřuje ve vyřešení otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, a ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2160/2009, a usnesení téhož soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5016/2014, a ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 855/2010, a rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02), případně, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a to 1) „zda lze hodnotit jednání žalovaného při uspokojování restitučních nároků oprávněných osob jako liknavé či svévolné za situace, kdy se oprávněné osoby bezdůvodně neúčastnily veřejné nabídky náhradních pozemků“, a 2) „zda je náhradní pozemek vhodný k převodu na oprávněnou osobu za situace, kdy funkčně souvisí se stavbou, která se nachází na vedlejším pozemku“. K otázce ad 1) dovolatelka namítá, že v režimu zákona o půdě nabízela v soudy vymezené lokalitě (k. ú. XY) pozemky o „celkové administrativní hodnotě 571.087,- Kč“, zatímco žalobci v tomto řízení uplatňují restituční nároky celkem ve výši 174.770,- Kč; je tedy nepochybné, že mohli svůj restituční nárok plně uspokojit. Jestliže se žalobci „běžně hlásili“ i „do veřejných nabídek“ podle zákona č. 95/1999 Sb., měly soudy posuzovat dostatečnost těchto nabídek včetně těch, které byly nabízeny dle tohoto zákona. Kromě toho soudy dále nesprávně vycházely toliko z lokality, kde se nacházely původní pozemky, ačkoliv měly vzít v úvahu nabídky na území celé republiky. Liknavost či svévole žalované pak nemůže být dovozována z toho, že se řídila zákonem, tj. § 11a odst. 2 zákona o půdě, ve znění účinném do 31. 12. 2012. Dále dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že účast žalobců ve „veřejných nabídkách“ byla dostatečně aktivní, když „soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalobci se účastnili „veřejných nabídek náhradních pozemků“ pouze minimálně, případně byli ve „veřejných nabídkách“ nečinní zcela. Je tak evidentní, že v posledních deseti letech žalobci neposkytli žalované zákonem vyžadovanou součinnost a ta tak nemůže být s plněním svého závazku v prodlení (nemohla legálním způsobem restituční nároky žalobců uspokojit). Pokud by dovolací soud nepřisvědčil argumentaci dovolatelky vztahující se k otázce ad 1), pak k otázce ad 2) namítá, že žalobci nárokovaný pozemek funkčně souvisí se sousedním zastavěným pozemkem parc. XY v k. ú. XY, respektive se stavbou na něm se nacházející (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017), a nelze jej tedy podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě vydat oprávněným osobám, a to bez ohledu na souhlas vlastníka tohoto pozemku (stavby). Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem, dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť při řešení právní otázky hmotného práva, a to posouzení předpokladů, za nichž oprávněná osoba, jíž podle zákona o půdě vznikl nárok na převod náhradních pozemků, se může žalobou domáhat, aby byl nahrazen projev vůle České republiky - Státního pozemkovému úřadu k uzavření bezúplatné smlouvy o převodu konkrétního náhradního pozemku, na níž rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu závisí, se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Podle § 11 odst. 1 zákona o půdě, ve znění účinném do 13. 4. 2006, platilo, že pozemky nelze vydat v případech uvedených pod písmeny a) a až f). Odstavec 2 tohoto ustanovení stanovil, že v případě uvedeném v odstavci 1 pozemkový fond oprávněné osobě převede bezúplatně do vlastnictví jiné pozemky ve vlastnictví státu postupem podle § 8 odst. 4 zákona České národní rady č. 284/1991 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech, ve znění pozdějších předpisů, a to pokud možno v téže obci, ve které se nachází převážná část pozemků původních, pokud s tím oprávněná osoba souhlasí. Na žádost oprávněné osoby mohl být oprávněné osobě převeden i pozemek lesního půdního fondu s trvalými porosty, a to v ceně přiměřené ceně výměry a kvality původního pozemku. To vše v cenách ke dni 24. června 1991. Podle § 11a odst. 1 a 2 zákona o půdě, ve znění účinném od 14. 4. 2006 do 31. 12. 2012, oprávněným osobám uvedeným v § 4, kterým podle tohoto zákona nelze vydat pozemek odňatý způsobem uvedeným v § 6 odst. 1 a 2, převádí pozemkový fond jiné pozemky na základě veřejných nabídek, není-li dále stanoveno jinak. Osoby, na které právo oprávněné osoby na bezúplatný převod jiného pozemku přešlo děděním, se pro účely tohoto zákona považují za oprávněné osoby. Veřejné nabídky sestavuje pozemkový fond z pozemků, které se nacházejí v současně zastavěném území obce nebo zastavitelném území takto vymezeném závaznou částí schválené územně plánovací dokumentace, na které nebylo uplatněno právo třetích osob na převod podle zvláštních právních předpisů. Pozemky, které se nacházejí mimo současně zastavěné území obce nebo zastavitelné území obce takto vymezené závaznou částí územně plánovací dokumentace, budou do veřejné nabídky zařazeny, pokud byly marně nabídnuty k prodeji podle § 7 zákona č. 95/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Zbývající pozemky budou nabídnuty k převodu v obchodní veřejné soutěži podle zvláštního právního předpisu. Zákon č. 95/1999 Sb. (účinný od 25. 5. 1999 do 31. 12. 2012) stanovil mj. i postup Pozemkového fondu při převodu zemědělských pozemků na oprávněné osoby, jimž podle zákona o půdě vznikl nárok na převod náhradních pozemků [srov. zejména § 1 odst. 2 písm. a) a § 7 tohoto zákona]. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 6. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3250/2008, dovodil, že smyslem zákona č. 95/1999 Sb. bylo u jednotlivých pozemků ve vlastnictví státu, které byly určeny k převodu, shromáždit nároky oprávněných osob na náhradní pozemky i požadavky jiných osob na převod a upravit postup Pozemkového fondu při vyřizování požadavků oprávněných osob a jiných osob, které projevily o pozemek zájem; zákon ukládal v § 7 odst. 2 Pozemkovému fondu oznámit zahájení prodeje konkrétního pozemku a předat toto oznámení obci k vyvěšení na úřední desce obecního úřadu a upravoval postup Pozemkového fondu v případech, kdy mezi zájemci byly oprávněné osoby. Podle § 11a odst. 1 a 2 zákona o půdě, ve znění účinném od 1. 1. 2013, oprávněným osobám uvedeným v § 4, kterým podle tohoto zákona nelze vydat pozemek odňatý způsobem uvedeným v § 6 odst. 1 a 2, převádí pozemkový úřad jiné pozemky na základě veřejných nabídek, není-li dále stanoveno jinak. Osoby, na které právo oprávněné osoby na bezúplatný převod jiného pozemku přešlo děděním, se pro účely tohoto zákona považují za oprávněné osoby. Veřejné nabídky sestavuje pozemkový úřad jak z pozemků, které se nacházejí v zastavěném území obce nebo zastavitelné ploše takto vymezenými závaznou částí schválené územně plánovací dokumentace, pokud jejich převodu nebrání zákonná překážka, tak z pozemků, které se nacházejí mimo zastavěné území obce nebo zastavitelné ploše takto vymezenými závaznou částí územně plánovací dokumentace. Pozemky nepřevedené na základě této nabídky budou předmětem převodu podle zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů. V judikatuře soudů byl vysloven závěr, že oprávněná osoba, jíž podle zákona o půdě vznikl nárok na převod náhradních pozemků, se může žalobou domáhat, aby Pozemkovému fondu České republiky (jehož nástupkyní je od 1. 1. 2013 žalovaná, jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) byla uložena povinnost uzavřít s ní smlouvu o převodu konkrétního pozemku (byť jinak právem na výběr pozemku, který jí má být poskytnut jako náhradní, nadána není - srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3284/2011), pokud uvedený veřejnoprávní subjekt neplní svou povinnost udržovat nabídku náhradních pozemků mající takové kvalitativní a kvantitativní parametry, aby při uspokojování restitučních nároků nedocházelo ke zbytečným průtahům a k počínání, které by bylo možno označit za liknavé, či dokonce svévolné (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3893/2008, nález Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, či nález Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05). Tento výklad není ve své podstatě dotčen ani vložením ustanovení § 11a, nově reglementujícího proces převodu náhradních pozemků oprávněným osobám, do zákona o půdě zákonem č. 131/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 326/2004 Sb., o rostlinolékařské péči a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, účinného od 14. 4. 2006 (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3453/2007, popřípadě nález Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. I. ÚS 125/10), ani sukcesí žalované do práv a povinností Pozemkového fondu České republiky v souladu s § 22 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb. (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014). K výjimečnému způsobu uspokojení restitučního nároku mimo veřejnou nabídku lze podle ustálené judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu přistoupit toliko tehdy, jsou-li prokázány okolnosti, na jejichž základě je možné postup žalované (resp. Pozemkového fondu České republiky) kvalifikovat jako liknavý, svévolný či diskriminační, přičemž se oprávněná osoba i přes své aktivní přičinění nemůže dlouhodobě domoci svých práv (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, i jeho usnesení ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, bod 29). Nastíněnému postupu pak nelze vytýkat upřednostňování dotyčné osoby před ostatními oprávněnými, neboť je důsledkem principu ovládajícího soukromé právo vigilantibus iura scripta sunt (srov. mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015, a ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3847/2015). Obdobně však není možné nahlížet na situaci, nezajímala-li se oprávněná osoba bez legitimního důvodu o převod pozemků z veřejné nabídky, přestože tato vykazovala potřebné parametry pro uspokojení jejího nároku, nýbrž od počátku sledovala cíl domoci se specifických vybraných pozemků (viz kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5408/2015, jakož i v něm odkazované důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. II. ÚS 2770/10). Liknavost či svévoli je přitom možno spatřovat v takovém přístupu Fondu (žalované), který by bezdůvodně a protizákonným způsobem oddaloval možnost uspokojení restitučního nároku konkrétního restituenta v konkrétním případě. Pojmovým znakem liknavosti je tedy určitá neaktivita či zdánlivá aktivita na straně Fondu (žalované). Liknavost může mít podobu nedostatku veřejných nabídek schopných uspokojit nároky oprávněné osoby (byť postupným čerpáním) či nezařazení vhodného pozemku do veřejné nabídky, byť tomu nebrání žádná zákonná překážka. Delší doba, po niž nárok oprávněné osoby nebyl uspokojen, byť jinak nežádoucí, nedokládá sama o sobě, že by postup Fondu (žalované) byl nekorektní a bránící úspěšnému uplatnění jejích nároků (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1807/2013, a ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2772/2015). Dovolací soud ve své ustálené rozhodovací praxi dále zaujal právní závěr, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu Fondu (resp. žalované), je především otázkou skutkových zjištění a že je vyhrazeno zejména soudům nižších stupňů. Při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, zda úvahy odvolacího soudu vztahující se k závěru o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole, nejsou nepřiměřené, zda se pohybují ve vytčených mezích a zda přihlížejí ke všem relevantním hlediskům, jak byly zformulovány též citovanou judikaturou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015, ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1888/2018 a ze dne 9. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2653/2018). Dovolací soud souhlasí s názorem soudů obou stupňů, že rozhodujícím obdobím pro posouzení předběžné otázky, zda ze strany Fondu (a od 1. 1. 2013 žalované) bylo vůči žalobcům postupováno liknavě (či nikoliv), jejíž řešení žalovaná v dovolání zpochybnila, je období od roku 1998, kdy právní předchůdci žalobců a žalobce c) požádali Fond o převod náhradních pozemků (dne 8. 12. 1998), do roku 2015, kdy v této věci podali žalobu o nahrazení projevu vůle žalované k bezúplatnému převodu předmětného pozemku do jejich podílového spoluvlastnictví v požadovaných podílech k uspokojení restitučních nároků žalobců. Zákonem o půdě byl v roce 1998 a až do 13. 4. 2006 bezúplatný převod jiných pozemků za pozemky, které nebylo možno oprávněným osobám pro zákonné výluky vydat, upraven v § 11 odst. 1 a 2, jehož znění bylo citováno shora; od 25. 5. 1999 byl postup Pozemkového fondu ČR při uspokojování restitučních nároků oprávněných osob upraven zejména v § 7 zákona č. 95/1999 Sb. V tomto období, jak bylo soudy zjištěno, se právní předchůdce žalobců a), b), c), e) a g) přihlásil „do veřejné nabídky pozemků“ v roce 2000 a požádal o úplatný převod pozemků podle zákona č. 95/1999 Sb. v letech 2003 a 2005, žalobce a) se „zúčastnil veřejné nabídky pozemků“ v roce 2005 (2 pozemky v kat. území XY), kdy též požádal o „úplatný převod pozemku“ podle zákona č. 95/1999 Sb., žalobce b) osobně nepodal „přihlášku k veřejné nabídce“, ani nežádal o úplatný převod pozemku, žalobce c) získal část nároku a podal „přihlášku k veřejné nabídce pozemků“ v letech 1999, 2000, 2001 a 2009 a požádal o úplatný převod pozemku v kat. území XY v roce 2003 a v kat. území XY v roce 2005 podle zákona č. 95/1999 Sb., žalobkyně d) se osobně „nepřihlásila k veřejné nabídce pozemků“ ani nepožádala o úplatný převod pozemku, do „veřejné nabídky“ se v roce 2000 přihlásila její právní předchůdkyně H. P., žalobce e) se „zúčastnil veřejné nabídky“ v roce 2005 (2 pozemky v kat. území XY.) a v témže roce žádal o úplatný převod pozemku podle zákona č. 95/1999 Sb., žalobkyně f) výzvou ze dne 8. 12. 1998 požádala žalovanou o poskytnutí náhradních pozemků, získala část nároku, a zúčastnila se „veřejné nabídky“ v roce 1999, a žalobce g) se „účastnil veřejné nabídky“ v roce 2005 (pozemky v kat. území XY) a v témže roce požádal o úplatný převod pozemku podle zákona č. 95/1999 Sb. Z uvedeného je zřejmé, že za účinnosti zákona o půdě v době od 14. 4. 2006 do 31. 12. 2012 byl aktivní jen žalobce c), který v roce 2009 podal „přihlášku do veřejné nabídky“ pozemků. Podle § 11a zákona o půdě, ve znění účinném od 1. 1. 2013, se žádný z žalobců do veřejné nabídky pozemků nepřihlásil, pouze dopisem ze dne 28. 4. 2015 žalobci požádali žalovanou o převod předmětného pozemku jako náhradního. Jestliže podle ustálené judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu lze k výjimečnému způsobu uspokojení restitučního nároku oprávněné osoby (jíž vznikl nárok na náhradu – na náhradní pozemek za pozemky, které jí nebo jejímu právnímu předchůdci nebyly pro zákonnou překážku uvedenou v § 11 odst. 1 zákona o půdě vydány) mimo veřejnou nabídku přistoupit toliko tehdy, jsou-li prokázány okolnosti, na jejichž základě je možné postup Fondu (žalované) kvalifikovat jako liknavý (svévolný či diskriminační), jen tehdy, nemůže-li se oprávněná osoba (v daném případě každý ze žalobců, jejichž nárok je třeba posuzovat samostatně) i přes své aktivní přičinění dlouhodobě domoci svých práv, pak v dané věci je jednoznačné, že k takovému závěru nelze dospět (minimálně) u žalobce b) a žalobkyně d), kteří žádnou aktivitu při uspokojování jejich restitučních nároků zděděných v roce 2005 (jak bylo zjištěno již soudem prvního stupně) nevyvinuli. Pokud v letech 2000 a 2003 podal přihlášku do „veřejných nabídek“ právní předchůdce žalobce b) a v roce 2000 právní předchůdkyně žalobkyně d), nelze to považovat za dlouhodobě aktivní přístup těchto osob, natož pak žalobců b) a d). Poukaz odvolacího soudu na to, že žalobci b) a d) „podávali žádost o poskytnutí náhradních pozemků v zastoupení žalobcem c)“, z obsahu spisu nevyplývá, neboť dopisem ze dne 20. 2. 1992 (viz čl. 46 spisu), jenž v odůvodnění svého rozhodnutí zmínil též soud prvního stupně, sice žalobce c) vyzval Pozemkový fond k poskytnutí náhradních pozemků za tehdy oprávněné osoby, mezi nimi ovšem v té době ještě ani žalobci b) a d) být nemohli, neboť ještě žili jejich právní předchůdci. Závěr odvolacího soudu, že vůči těmto žalobcům postupovala žalovaná (správně Fond) při uspokojování jejich restitučních nároků liknavě a že je proto namístě uspokojení jejich nároků mimo veřejnou nabídku žalované, tudíž nemůže obstát, neboť je zjevně nepřiměřený učiněným skutkovým zjištěním. Za této situace - a to i kdyby byl správný závěr odvolacího soudu, že vůči ostatním žalobcům a), c), e), f) a g) postupoval Fond v letech 1998 až 2005, resp. vůči žalobci c) do roku 2009, liknavě, s čímž ovšem dovolatelka nesouhlasí s poukazem na to, že žádnou aktivitu v posledních 10. letech nevyvinuli - nečinila by hodnota neuspokojeného restitučního nároku těchto žalobců částku celkem 174.770 Kč, nýbrž částku sníženou o hodnotu restitučních nároků žalobce b) ve výši 21.428 Kč a žalobkyně d) výši 12.232 Kč. Jestliže však v řízení bylo znaleckými posudky prokázáno, že cena předmětného pozemku činí 174.773,50 Kč, přičemž však celkové nároky žalobců a), c), e) f) a g) jsou o částku 33.660 Kč (21.428 Kč + 12.232 Kč) nižší, vzniklo by těmto žalobcům převodem předmětného pozemku do jejich podílového spoluvlastnictví v určeném poměru bezdůvodné obohacení v celkové výši 33.660 Kč (21.428 Kč + 12.232 Kč) - k tomu srov. závěr uvedený v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1189/2010, a ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 264/2014, podle kterého je-li na oprávněnou osobu v rámci restitučního řízení převeden náhradní pozemek (náhradní pozemky) v hodnotě vyšší, než je hodnota odňatého pozemku (odňatých pozemků), resp. hodnota jeho restitučního nároku, dojde na straně oprávněné osoby k bezdůvodnému obohacení (obdobně srov. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3388/2012). Již z tohoto důvodu proto žaloba uvedených žalobců na nahrazení projevu vůle žalované k převodu předmětného pozemku do jejich podílového spoluvlastnictví nemůže být úspěšná, neboť cena tohoto pozemku převyšuje celkovou hodnotu jejich restitučních nároků, resp. hodnotu nároku každého z nich, z čehož plyne, že tento pozemek není k uspokojení jejich restitučního nároku vhodný. Dospěl-li odvolací soud k jinému závěru, je jeho právní posouzení věci nesprávné, a to i když v řízení bylo z přehledu nabízených pozemků zjištěno, že (v žalobci zvolené) lokalitě v okolí k. ú. XY, nabídl Fond v období od roku 2000 do roku 2006 „ve veřejných nabídkách“ k uspokojení nároků „všech oprávněných osob“ 23 pozemků (nepočítaje v to pozemky o velikosti 108 a 138 m2) o celkové výměře cca 88 000 m2, a že oproti tomu jeho nabídka „v režimu zákona č. 95/1999 Sb.“ byla 10x větší. Vzhledem k uvedenému právnímu závěru Nejvyššího soudu je pak již nadbytečné zabývat se otázkou nastíněnou dovolatelkou pod bodem ad 2); ostatně dovolatelka přípustnost dovolání k jejímu řešení navrhla jen pro případ, že by dovolací soud nepřisvědčil její argumentaci k otázce ad 1). Pro úplnost je ovšem třeba dodat, že Ing. arch. Špička žádost o převod předmětného pozemku podle § 10 odst. 4 zákona č. 503/2012 Sb. doposud nepodal. Protože rozsudek odvolacího soudu není ve výroku o věci samé správný a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud jej v tomto výroku, jakož i ve výrocích o nákladech řízení zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem ve spojení s § 226 o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.). P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 16. 5. 2019 JUDr. Olga Puškinová předsedkyně senátu |
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2008_29.NSCR.4.2008.1.xml | Judikát 29 NSCR 4/2008 KSBR 38 INS 735/2008 29 NSČR 4/2008-P11-12 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Petra Šuka v insolvenční věci dlužnice AG LIMA, spol. s r. o. v likvidaci, se sídlem v Brně, Tržní 14, PSČ 618 00, identifikační číslo 65278569, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 38 INS 735/2008, o přihlášce pohledávky věřitelky č. 11, o dovolání věřitelky č. 11, KELLNER CZ s. r. o., se sídlem v Žarošicích 357, PSČ 696 34, identifikační číslo 26946017, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Bučkem, advokátem, se sídlem v Kyjově, Jungmannova 24, PSČ 697 01, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. června 2008, č. j. KSBR 38 INS 735/2008, 2 VSOL 65/2008-P11-6, takto: Dovolání se zamítá. O d ů v o d n ě n í: Usnesením ze dne 22. května 2008, č. j. KSBR 38 INS 735/2008-P11-2, Krajský soud v Brně odmítl - cituje ustanovení § 173 odst. 1 a § 185 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění pozdějších předpisů - přihlášku pohledávky věřitelky č. 11 (KELLNER CZ s. r. o.). Insolvenční soud vyšel z toho, že usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 31. března 2008, č. j. KSBR 38 INS 735/2008-A-12, byl zjištěn úpadek dlužnice. Pod bodem V. výroku tohoto usnesení byli věřitelé vyzváni, aby své pohledávky přihlásili do 30 dnů od zveřejnění rozhodnutí o úpadku a poučeni, že k opožděně podaným přihláškám insolvenční soud nepřihlíží a takto uplatněné pohledávky se v insolvenčním řízení neuspokojují. Dále poukázal na to, že rozhodnutí o úpadku bylo zveřejněno v insolvenčním rejstříku 31. března 2008 v 9.13 hodin, takže výše uvedená lhůta uplynula 30. dubna 2008. Na základě zjištění, že věřitelka č. 11 podala přihlášku své pohledávky k poštovní přepravě až 5. května 2008 (a ta došla insolvenčnímu soudu 6. května 2008), pak insolvenční soud uzavřel, že označená přihláška byla podána opožděně. K odvolání věřitelky č. 11 Vrchní soud v Olomouci záhlaví označeným usnesením ze dne 26. června 2008 potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Odvolací soud - odkazuje dále na ustanovení § 136 odst. 2 písm. d/ insolvenčního zákona - přitakal zjištěním soudu prvního stupně i jeho právním závěrům. Skutečnost, že poučení, podle kterého právní mocí usnesení o odmítnutí přihlášky končí účast věřitelky č. 11 v insolvenčním řízení, neučinil soud prvního stupně součástí výrokové části svého rozhodnutí (je obsaženo v závěru rozhodnutí) neměla podle odvolacího soudu vliv na věcnou správnost rozhodnutí. Za důvodné neměl odvolací soud ani odvolací námitky (založené na tvrzení, že věřitelce č. 11 bylo upřeno právo na spravedlivý proces, jestliže jí jako známé věřitelce dlužnice nebylo písemně doručeno usnesení o zahájení insolvenčního řízení a že lhůta stanovená soudem k přihlášení pohledávek byla nepřiměřeně krátká). K tomu uvedl, že není povinností insolvenčního soudu uvědomovat známé věřitele dlužníka o zahájení insolvenčního řízení jinak než (v souladu s ustanovením § 101 insolvenčního zákona) vyhláškou zveřejněnou v insolvenčním rejstříku (což se v dané věci stalo 27. srpna 2008 v 15.55 hodin). Insolvenční zákon také neukládá insolvenčnímu soudu, aby oznamoval známým věřitelů dlužníka rozhodnutí o úpadku tak, že jim zašle jeho písemné vyhotovení. Odvolací soud nesdílel ani odvolatelčin názor, že třicetidenní lhůta k přihlášení pohledávek byla nepřiměřeně krátká, odkazuje potud na počet a strukturu věřitelů dlužnice (celkem 14 věřitelů z České republiky, z nichž 13 jsou věřitelé z obchodního styku). Věřitelka č. 11 podala proti usnesení odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), ve spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř., namítajíc, že jsou dány dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/) a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a požadujíc, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Naplnění obou dovolacích důvodů spatřuje dovolatelka v tom, že s dlužnicí vedla spor o (posléze přihlášenou) pohledávku u Krajského soudu v Brně (který dne 17. března 2008 vydal platební rozkaz). Dlužnici byli známi její věřitelé, takže dovolatelka považuje za porušení ústavního práva na spravedlivý proces, že jí nebylo oznámeno zahájení insolvenčního řízení písemně (nýbrž jen elektronicky v insolvenčním rejstříku), upozorňujíc, že existence sporu musela být insolvenčnímu soudu známa. Tvrdí, že lhůta k podání přihlášky je zachována i tehdy, byla-li u stejného soudu podána v rámci civilního nalézacího řízení žaloba o zaplacení pohledávky. Rovněž opakuje námitku, že lhůta k přihlášení pohledávek byla nepřiměřeně krátká. Ustanovení občanského soudního řádu o přípustnosti dovolání jsou pro rozhodnutí vydaná v insolvenčním řízení přiměřeně aplikovatelná dle § 7 odst. 1 insolvenčního zákona. Proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí věřitelovy přihlášky do insolvenčního řízení pro opožděnost, není dovolání přípustné - oproti mínění dovolatelky - podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ a odst. 2 o. s. ř. (ve spojení s § 237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 o. s. ř.). Není totiž splněna podmínka (jež se klade právě prostřednictvím odkazu na § 237 odst. 1 a 3 o. s. ř., obsaženého v § 238a odst. 2 o. s. ř.), aby šlo o usnesení, odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto v insolvenčním řízení „ve věci samé“. Usnesení o odmítnutí věřitelčiny přihlášky pro opožděnost totiž není rozhodnutím, se kterým by se pojil zánik věřitelčiny pohledávky (není rozhodnutím o existenci pohledávky). Dovolání je nicméně přípustné podle ustanovení § 239 odst. 3 o. s. ř., které v části věty před středníkem určuje, že (s výjimkami popsanými v části věty za středníkem, které se věci netýkají) dovolání je též přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby). Insolvenční zákon přiznává přihlášce pohledávky v některých situacích stejné účinky jako žalobě (srov. pro účely promlčení nebo zániku práva ustanovení § 173 odst. 4 insolvenčního zákona) a vazbu mezi oběma procesními podáními posiluje (v porovnání s úpravou známou dříve ze zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání - dále též jen „ZKV“) i úprava obsažená v ustanovení § 109 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona (které /již/ se zahájením insolvenčního řízení pojí i ten účinek, že pohledávky a jiná práva týkající se majetkové podstaty nemohou být uplatněny žalobou, lze-li je uplatnit přihláškou). Jakkoli nejde o podání (žalobu nebo jiný návrh), jímž se zahajuje insolvenční řízení (tím je insolvenční návrh), lze přihlášku v mezích úvah o přiměřené aplikaci § 239 odst. 3 o. s. ř. označit za podání, jímž se ohledně přihlašovatele (věřitele) „zahajuje řízení“ o uspokojení tímto podáním přihlášené pohledávky v insolvenčním řízení. To lze zpětně odvodit i z toho, že právní mocí usnesení, kterým insolvenční soud přihlášku odmítne, naopak účast takového věřitele v insolvenčním řízení končí (srov. § 173 odst. 1 větu druhou insolvenčního zákona, ve spojení s § 185 insolvenčního zákona). Nejvyšší soud se dovoláním zabýval nejprve v rovině dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tj. v rovině správnosti právního posouzení věci. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Podle ustanovení § 136 odst. 2 písm. d/ insolvenčního zákona, rozhodnutí o úpadku musí obsahovat i výzvu, aby věřitelé, kteří dosud nepřihlásili své pohledávky, tak učinili ve stanovené lhůtě, s poučením o následcích jejího zmeškání. Ustanovení § 173 odst. 1 insolvenčního zákona pak určuje, že věřitelé podávají přihlášky pohledávek u insolvenčního soudu od zahájení insolvenčního řízení až do uplynutí lhůty stanovené rozhodnutím o úpadku. K přihláškám, které jsou podány později, insolvenční soud nepřihlíží a takto uplatněné pohledávky se v insolvenčním řízení neuspokojují. Dle ustanovení § 185 insolvenčního zákona, jestliže v průběhu insolvenčního řízení nastala skutečnost, na základě které se podle tohoto zákona k přihlášce pohledávky nebo k přihlášené pohledávce nepřihlíží, insolvenční soud odmítne přihlášku rozhodnutím, proti kterému je odvolání přípustné a které se doručuje zvlášť přihlášenému věřiteli, dlužníku a insolvenčnímu správci; odvolání proti němu může podat jen přihlášený věřitel. Právní mocí takového rozhodnutí účast tohoto věřitele v insolvenčním řízení končí; o tom insolvenční soud přihlášeného věřitele uvědomí ve výroku rozhodnutí. Lhůta k podání přihlášky je - v souladu s ustanovením § 57 odst. 3 o. s. ř. - lhůtou, k jejímuž zachování postačí, je-li přihláška posledního dne lhůty odevzdána orgánu, který má povinnost písemnost doručit insolvenčnímu soudu. To lze mutatis mutandis dovodit i pro poměry založené insolvenčním zákonem z nálezu Ústavního soudu ze dne 3. února 2000, sp. zn. III. ÚS 545/99, uveřejněného ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 17, ročníku 2000, části I., pod pořadovým číslem 18, zabývajícího se lhůtou k přihlášce pohledávky do konkursu podle dřívější právní úpravy (podle zákona o konkursu a vyrovnání ve znění účinném do 31. prosince 2007). Dovolatelka nicméně nezpochybňuje, že třicetidenní procesní lhůtu určenou k podání přihlášky v rozhodnutí o úpadku (obsahujícím i poučení o následcích zmeškání lhůty) nedodržela (nevede spor o závěr, že přihlášku dala na poštu k přepravě až po uplynutí insolvenčním soudem určené lhůty). Následky zmeškání lhůty k přihlášení pohledávky pak vyplývají z cit. § 173 odst. 1 insolvenčního zákona a promítají se právě v rozhodnutí, jímž insolvenční soud opožděnou přihlášku odmítne dle § 185 insolvenčního zákona. Zbývá tedy určit, zda na závěru o opožděnosti podané přihlášky může něco změnit dovolatelčina argumentace opírající se o údajné porušení dovolatelčina ústavního práva na spravedlivý proces. Nejvyšší soud především neshledává opodstatněnou námitku, že lhůta 30 dnů stanovená v rozhodnutí o úpadku pro přihlášení pohledávek, byla nepřiměřeně krátká. Vedle přiléhavé argumentace, kterou se s touto námitkou vypořádal i odvolací soud, poukazuje Nejvyšší soud na skutečnost, že podle insolvenčního zákona mohli věřitelé dlužnice uplatnit své pohledávky přihláškou již od zahájení insolvenčního řízení, tedy od 27. února 2008. To se podává jednak z již citovaného § 173 odst. 1 věty první insolvenčního zákona, jednak z ustanovení § 110 odst. 1 insolvenčního zákona (podle kterého jsou věřitelé dlužníka oprávněni uplatnit své pohledávky přihláškou již od zahájení insolvenčního řízení, a to i v případě, že insolvenční soud ještě nezveřejnil výzvu k podávání přihlášek). Ze spisu se přitom podává, že věřitelé dlužnice byli o tomto svém právu poučeni (insolvenčním soudem k přihlašování pohledávek vyzváni) již ve vyhlášce o zahájení insolvenčního řízení, zveřejněné v insolvenčním rejstříku právě 27. února 2008. Dovolatelčina pohledávka se podle údajů obsažených v přihlášce stala splatnou již v roce 2007, takže dovolatelce nic nebránilo v tom, aby pohledávku přihlásila do insolvenčního řízení i před rozhodnutím o úpadku. Celkovou dobu, ve které na základě obou výzev insolvenčního soudu mohla dovolatelka toto své právo realizovat (dva měsíce a 3 dny) nepokládá Nejvyšší soud za „nepřiměřeně krátkou“ bez zřetele k počtu věřitelů a jejich skladbě. Oporu v textu insolvenčního zákona nemá ani dovolatelčin názor, že lhůta k podání přihlášky je zachována i tehdy, byla-li u stejného soudu podána v rámci civilního nalézacího řízení žaloba o zaplacení pohledávky (o jejíž přihlášení jde). To vyvrací již text výše citovaného § 109 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona. Není-li podle něj možné podat po zahájení insolvenčního řízení žalobu pro pohledávku, kterou lze uplatnit přihláškou, pak je odtud zjevné i to, že žaloba sama není přihláškou. O neudržitelnosti obdobného úsudku svědčí i dikce ustanovení § 176 věty druhé a třetí insolvenčního zákona. Podle něj platí, že přihlášku pohledávky lze podat pouze na formuláři; náležitosti formuláře stanoví prováděcí právní předpis. Podobu formuláře zveřejní ministerstvo způsobem umožňujícím dálkový přístup; tato služba nesmí být zpoplatněna. Svou poslední námitku opírá dovolatelka o tvrzení, že jako známá věřitelka dlužnice měla být o zahájení insolvenčního řízení vyrozuměna nejen elektronicky (v insolvenčním rejstříku), nýbrž i písemně. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že dlužnice dovolatelku vskutku uvedla jako svého věřitele v seznamu svých závazků, který v souladu s § 104 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona připojila k insolvenčnímu návrhu. Z toho, že byla věřitelkou známou, však dovolatelce žádná zvláštní práva, týkající se jiného způsobu vyrozumívání o skutečnostech rozhodných pro její postup v insolvenčním řízení, nevznikla. Přitom je nutno zdůraznit, že v posuzované věci nejde o to, že by dovolatelka nebyla o zahájení insolvenčního řízení nebo o rozhodnutí o úpadku vyrozuměna vůbec. V souladu s ustanovením § 71 a násl. insolvenčního zákona se tak stalo vyvěšením příslušných listin (vyhlášky o zahájení insolvenčního řízení a rozhodnutí o úpadku) na úřední desce insolvenčního soudu a jejich současným zveřejněním v insolvenčním rejstříku (§ 71 odst. 3 insolvenčního zákona) coby veřejně přístupnému informačnímu systému veřejné správy (srov. § 419 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona). Tímto způsobem byla všem věřitelům dlužnice také doručena výzva k podávání přihlášek (obsažená ve vyhlášce o zahájení insolvenčního řízení a v rozhodnutí o úpadku); srov. především § 71 odst. 1 insolvenčního zákona. Odvolací soud správně uzavřel, že insolvenční zákon v daných souvislostech jiný způsob vyrozumívání věřitelů nepředpokládá a insolvenčnímu soudu neukládá. Nejvyšší soud přitom nesdílí ani výhrady dovolatelky, že takovým postupem (tím, že nebyla vyrozuměna i jinak) bylo zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Známým věřitelům dlužníka přiznává insolvenční zákon právo na zvláštní zacházení jen výjimečně, v případech daných povahou věci. Především jde o úpravu obsaženou v § 346 odst. 2 insolvenčního zákona, jež se pojí s předem připravenou reorganizací a o úpravu obsaženou v § 401 odst. 2 insolvenčního zákona, která se váže k předem připravenému oddlužení (tato ustanovení vymezují předpoklady, za nichž lze uznat výsledky hlasování věřitelů o přijetí reorganizačního plánu, respektive o přijetí způsobu oddlužení, které se uskutečnilo nejen mimo schůzi věřitelů, nýbrž i před zahájením insolvenčního řízení). V takovém případě (kdy vyrozumění prostřednictvím insolvenčního rejstříku nepřichází v úvahu, neboť insolvenční řízení ještě nebylo zahájeno) samozřejmě není možné, aby dlužník do procesu hlasování nezapojil (tím, že je osloví) své známé věřitele. Z principu stejného zacházení se známými věřiteli z ústavního hlediska nevybočuje ani úprava obsažená v § 373 a § 374 insolvenčního zákona.Tam způsob jiného zacházení se známými věřiteli dlužníka vyplývá (v návaznosti na komunitární právo, konkrétně na směrnice č. 2001/24/ES a č. 1994/19/ES) z toho, o jakého dlužníka jde. Ústavně ospravedlnitelnou výjimku tvoří podle Nejvyššího soudu rovněž úprava obsažená v § 430 insolvenčního zákona. Ta počítá s tím, že známí věřitelé dlužníka, kteří mají své obvyklé místo pobytu, bydliště nebo sídlo v některém z členských států Evropské unie s výjimkou Dánska, budou insolvenčním soudem vyrozuměni o zahájení insolvenčního řízení a o vydání rozhodnutí o úpadku zvláštním doručením těchto rozhodnutí (§ 430 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona) a že jim bude zvlášť doručena i výzva k podávání přihlášek (těmto známým věřitelům tedy v souladu s ustanovením § 74 odst. 2 insolvenčního zákona začíná běžet lhůta k podání přihlášek až ode dne, kdy jim výzva k podávání přihlášek bude doručena zvlášť). Potud jde o přizpůsobení insolvenčního zákona i jinak přímo aplikovatelnému nařízení Rady (ES) č. 1346/2000, ze dne 29. května 2000, o úpadkovém řízení, jehož česká verze byla uveřejněna ve Zvláštním vydání úředního věstníku EU (Kapitola 19, Svazek 01, str. 191-208) dne 20. srpna 2004 (srov. článek 40 tohoto nařízení) a o respektování zjevného faktu přirozené jazykové bariéry, která věřitelům s místem obvyklého pobytu, bydlištěm nebo sídlem v některém z členských států Evropské unie zpravidla brání v účinném využití insolvenčního rejstříku coby zdroje informací o insolvenčním řízení. Okruh subjektů, které mají být o zahájení insolvenčního řízení vyrozuměny zvlášť podle § 102 insolvenčního zákona, se s postavením věřitele (či dokonce známého věřitele) dlužníka nepojí. Jak v této souvislosti vysvětluje i důvodová zpráva k vládnímu návrhu insolvenčního zákona, pro jejich výběr byla klíčovou snaha s co nejmenší administrativní zátěží kladenou na splnění této informační povinnosti především zajistit, aby nedocházelo ke zmenšení majetkové podstaty neúmyslnými a obtížně reparovatelnými zásahy provedenými orgány stojícími mimo insolvenční řízení. Tutéž funkci plní (jak opět plyne i z důvodové zprávy k vládnímu návrhu insolvenčního zákona) ve vztahu k tam vyznačeným subjektům také vyrozumění o vydání rozhodnutí o úpadku podle § 139 insolvenčního zákona. Ústavně nekonformní neshledává Nejvyšší soud vyrozumění známého věřitele prostřednictvím insolvenčního rejstříku ani při srovnání s úpravou obsaženou dříve v zákoně o konkursu a vyrovnání. Ten sice v § 13 odst. 4 ukládal konkursnímu soudu doručit usnesení o prohlášení konkursu i známým věřitelům úpadce (a to zjevně jen za účelem splnění informační povinnosti), soudem stanovená lhůta k přihlášení pohledávek se však počítala od prohlášení konkursu, tedy (se zřetelem k § 13 odst. 6 ZKV) ode dne zveřejnění usnesení o prohlášení konkursu na úřední desce soudu; na doručení usnesení o prohlášení konkursu známému věřiteli její běh závislý nebyl. Ustanovení § 66c odst. 2 ZKV ostatně ani v těchto případech nevylučovalo doručení usnesení o prohlášení konkursu známým věřitelům postupem podle § 66c odst. 1 ZKV. Na tomto základě Nejvyšší soud uzavírá, že dovolatelce se v rovině právního posouzení věci správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo. V mezích dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. dovolatelka neuplatňuje jiné argumenty než ty, s nimiž se Nejvyšší soud vypořádal v rámci dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se přitom nepodávají ani ze spisu. Nejvyšší soud proto dovolání jako neopodstatněné zamítl podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužnici, insolvenčnímu správci a dovolatelce se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně 4. září 2008JUDr. Zdeněk K r č m á ř předseda senátu |
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2009_20.CDO.5158.2008.1.xml | Judikát 20 Cdo 5158/2008 20 Cdo 5158/2008 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněné A. C. L., zastoupené advokátem, proti povinnému Z. B., pro 3.518.615,66 Kč, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 23 Nc 5364/2003, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2008, č. j. 30 Co 188/2008-129, takto: Dovolací řízení se zastavuje. Odůvodnění: Povinný napadl dovoláním v záhlaví uvedené rozhodnutí, kterým krajský soud potvrdil usnesení ze dne 11. 9. 2007, č. j. 23 Nc 5364/2003-73, jímž okresní soud zamítl návrh povinného na zastavení exekuce. Je-li dovolatelem – jako v projednávaném případě – fyzická osoba, je nezbytné, aby (nemá-li právnické vzdělání) byla zastoupena advokátem (notářem), jímž musí být dovolání i sepsáno (srov. § 241 odst. 1, odst. 2 písm. a/ a odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o.s.ř.“). Při podání dovolání nebyl povinný zákonem stanoveným způsobem zastoupen a z obsahu spisu nevyplývá, že by měl právnické vzdělání. Usnesením ze dne 17. 10. 2008, č. j. 23 Nc 5364/2003-134, soud prvního stupně proto dovolatele vyzval, aby si ve lhůtě deseti dnů od doručení usnesení zvolil zmocněncem advokáta a jeho prostřednictvím podal řádné dovolání; současně ho poučil o následcích, nevyhoví-li výzvě. Na výzvu, která mu byla doručena 29. 10. 2008, dovolatel nereagoval. Jelikož povinné zastoupení dovolatele v dovolacím řízení je podmínkou týkající se účastníka řízení, jejíž nedostatek brání – vyjma usnesení, jímž se dovolací řízení právě pro jeho neodstranění zastavuje – vydání rozhodnutí, kterým se řízení končí (§ 241 o.s.ř.), a protože ke zhojení uvedeného nedostatku přes opatření soudu nedošlo, Nejvyšší soud dovolací řízení zastavil (§ 104 odst. 2, § 243c odst. 1 o.s.ř.). O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 31. března 2009 JUDr. Pavel Krbek, v. r. předseda senátu |
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2018_28.CDO.5966.2017.1.xml | Judikát 28 Cdo 5966/2017 28 Cdo 5966/2017-297USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce CANABA - Pozemní stavby, s. r. o., se sídlem v Praze 4-Nuslích, Štětkova 1001/5, IČ 631 46 452, zastoupeného JUDr. Otakarem Pazdziorou, advokátem se sídlem v Děčíně I., Řetězová 2, proti žalovaným 1) V. H., P., 2) P. H., H., 3) L. H., H., 4) P. D., P., 5) J. D., P., 6) R. P., P., 7) N. P., P., 8) R. B., P., 9) T. A. B., P., 10) V. Z., P., 11) V. Z., P., 12) A. L., P., 13) K. S., P., 14) V. Š., P., 15) P. Š., P., 16) S. H., P., 17) J. M., H. n. N., 18) P. J., D., 19) P. H., P., 20) M. H., P., 21) P. S., P., 22) D. S., P., 23) T. B., P., 24) T. B., P., 25) P. H., P., 26) D. J., P., 27) K. J., P., a 28) Společenství vlastníků Ke Stadionu 946, se sídlem v Praze 9-Čakovicích, Ke Stadionu 946/17, IČ 246 95 084, všem zastoupeným Mgr. Ing. Petrou Fifkovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Duškova 164, o zaplacení částky 135.441,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 38 C 339/2012, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. června 2017, č. j. 19 Co 160/2017 - 255, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. června 2017, č. j. 19 Co 160/2017-255, se ve výroku, jímž byl změněn výrok II. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 21. ledna 2016, č. j. 38 C 339/2012-189, o nákladech řízení, tak, že výše nákladů řízení činí 86.829,60 Kč, a dále ve výroku o nákladech odvolacího řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 21. 1. 2016, č. j. 38 C 339/2012-189, zamítl jednak žalobu, kterou se žalobce domáhal z titulu bezdůvodného obohacení po žalovaných 1) - 27) zaplacení [po částečném zpětvzetí žaloby co do částky 60.533,- Kč s příslušenstvím a zastavení řízení v tomto rozsahu, po připuštění vstupu dalšího účastníka 28) do řízení a po připuštění změny žaloby] celkem částky 135.441,- Kč s příslušenstvím, rozpočítané na ně v poměru, který odpovídá velikosti jejich spoluvlastnického podílu na společných částech domu v k. ú. Č., obec P., okres hl. m. Praha, zapsaného v katastru nemovitostí na LV vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město P., Katastrální pracoviště P., jakož i žalobu, že žalovaný 28) a žalovaní 1) – 27) jsou povinni mu zaplatit částku 135.441,- Kč, rozpočítanou na ně v poměru, který odpovídá velikosti jejich spoluvlastnického podílu na společných částech domu, s tím, že plněním žalovaného 28) zanikne v rozsahu tohoto plnění povinnost ostatních žalovaných 1) až 27) v poměru, který odpovídá velikosti jejich spoluvlastnického podílu na společných částech domu, a s tím, že plněním kteréhokoliv ze žalovaných 1) až 27) zanikne v rozsahu tohoto plnění povinnost plnění žalovaného 28) - výrok I.; dále rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovaným náhradu nákladů řízení ve výši 55.440,- Kč k rukám zástupce žalovaných (výrok II.). Žalobce odůvodnil žalobu tím, že dne 15. 9. 2009 uzavřel s Pražskými vodovody a kanalizacemi, a. s. (dále jen „PVK“) smlouvu o dodávce vody do odběrního místa - domu na pozemku parc. v k. ú. Č., že v souvislosti s prodejem bytových jednotek žalovaným (z nichž někteří jsou společnými vlastníky spoluvlastnického podílu na společných částech předmětného domu) na ně přešla i práva a povinnosti spojená s dodávkou a odvodem vody, že PVK dne 29. 10. 2010 vyúčtovaly fakturou žalobci vodné a stočné celkem ve výši 196.635,- Kč, které uhradil, a že dne 15. 1. 2011 vystavil žalovaným prostřednictvím správce domu fakturu na 195.974,- Kč (zaplacení této částky se žalobce původně domáhal). V průběhu řízení vzal žalobce podáním ze dne 31. 3. 2014 žalobu částečně zpět ohledně částky 60.533,- Kč s příslušenstvím (jelikož tato částka mu byla na úhradu vodného a stočného již uhrazena) a současně navrhl přistoupení dalšího účastníka do řízení, a to Společenství vlastníků Ke Stadionu 946, IČ 246 95 084 (dále jen „SV“). Usnesením ze dne 24. 6. 2014, č. j. 38 C 339/2012-150, soud řízení co do částky 60.533,- Kč s příslušenstvím zastavil, usnesením ze dne 22. 1. 2015, č. j. 38 C 339/2012-154, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2015, č. j. 19 Co 251/2015-165, pravomocným dne 13. 10. 2015, vyhověl návrhu žalobce na přistoupení dalšího účastníka do řízení, a usnesením vyhlášeným při jednání dne 14. 1. 2016 připustil změnu žaloby tak, jak žalobce navrhl. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba není důvodná proti žádnému žalovanému. Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil jednak § 146 odst. 2 o. s. ř., když žalobce z procesního hlediska zavinil, že řízení muselo být částečně co částky 60.533,- Kč s příslušenstvím zastaveno, a dále § 142 odst. 1 o. s. ř., když jinak měli žalovaní ve věci úspěch. Při určení výše těchto nákladů nepřihlédl k § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „AT“), neboť podle jeho názoru byl předmětem žaloby pouze jeden hmotněprávní nárok uplatněný vůči všem žalovaným jedinou žalobou se stejnými žalobními argumenty vůči všem žalovaným. Nejednalo se tedy o společné úkony při zastupování žalovaných, „jak § 12 odst. 4 AT vyžaduje pro zvýšení odměny advokáta, ale o naprosto stejné úkony, týkající se všech žalovaných současně“; vzhledem k tomu, že zástupkyně žalovaných nedoložila, že je plátcem DPH, vyšel jen z nákladů žalovaných, které vyplývaly z obsahu spisu. K odvolání žalobce proti oběma výrokům rozsudku soudu prvního stupně a k odvolání žalovaných proti výroku II. tohoto rozsudku o nákladech řízení Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 6. 2017, č. j. 19 Co 160/2017 - 255, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení jej změnil jen tak, že výše nákladů řízení činí 86.829,60 Kč, jinak ho v tomto výroku potvrdil, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 24.466,20 Kč k rukám advokátky Mgr. Ing. Petry Fifkové. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žaloba proti žádnému žalovanému není důvodná. Při určení výše náhrady nákladů vzniklých žalovaným odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 3964/2015 a konstatoval, že není sporu o tom, že § 12 odst. 4 AT nemíří na obtížnost právního úkonu, ale jen na pluralitu zastupovaných účastníků, přičemž není významné, zda jde o samostatné či nerozlučné společníky, a to bez ohledu na složitost či pracnost učiněného právního úkonu. Na druhé straně při společném zastupování jedním advokátem, jehož úkony se musejí týkat všech stejně a jednoho společného nároku, by podle názoru odvolacího soudu bylo nekorektní, aby výše odměny byla advokátovi mechanicky přiznána podle § 7 ve spojení s § 12 odst. 4 AT. Uzavřel, že s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci (zejména počtu zastupovaných osob) a ke složitosti právní služby poskytnuté advokátkou v tomto řízení, lze za odpovídající sazbu za jeden úkon právní služby považovat sazbu dle § 7 AT zvýšenou o 50 %, tedy odměnu za jeden úkon ve výši 13.410,- Kč (z původně žalované částky 195.974,- Kč) a 9.810,- Kč (z částky 135.441,- Kč po částečném zastavení řízení). Výši náhrady nákladů řízení proto procesně úspěšným žalovaným přiznal podle § 142 odst. 1 a § 146 odst. 2 o. s. ř., a to za 3 úkony právní služby po 13.410,- Kč („z merita 195.947,- Kč“ - za převzetí zastoupení, vyjádření k žalobě ze dne 1. 7. 2013 a za účast při jednání dne 19. 3. 2014), dále za 3 úkony po 9.810,- Kč („z merita 135.441,- Kč“ - za vyjádření ze dne 15. 5. 2014, účast při jednání dne 14. 1. 2017, 2 x ½ úkonu za odvolání proti usnesení o přistoupení dalšího účastníka do řízení ze dne 18. 2. 2015 a za účast při jednání dne 21. 1. 2017 (správně 2016), při němž byl vyhlášen rozsudek), dále 7 režijních paušálů po 300,- Kč, DPH ve výši 15.069,60 Kč (když zástupkyně žalovaných doložila v odvolacím řízení, že je plátkyní DPH), tj. celkem ve výši 86.829,60 Kč. O nákladech odvolacího řízení rozhodl podle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že procesně úspěšným žalovaným přiznal náhradu nákladů za dva úkony právní služby (za vyjádření k odvolání a za účast při odvolacím jednání dne 7. 6. 2017) po 9.810,- Kč („z merita 135.441,- Kč“), 2 režijní paušály po 300,- Kč a DPH ve výši 4.246,20 Kč, tj. celkem ve výši 24.466,20 Kč. Proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů, podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost dovozují z § 237 o. s. ř., neboť v tomto rozsahu závisí na vyřešení otázky „hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, a to „zda může soud při rozhodování o nákladech řízení v případě plurality zastupovaných účastníků rozhodnout, že nebude postupovat dle ustanovení § 12 odst. 4 AT a odměnu za provedené úkony právní služby nepřiznat a zda může soud moderovat výši odměny advokáta za společné úkony právní služby ve smyslu ustanovení § 12 odst. 4 AT“. Dovolatelé poukázali na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 25 Cdo 173/2016, ze dne 14. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5233/2016, ze dne 26. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1509/2015, ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 302/2014, ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 26 Cdo 3964/2015, a ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 25 Cdo 213/2014, a na nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2016, sp. zn. IV. ÚS 529/16, z jejichž závěrů dovozují, že argumentace odvolacího soudu nemůže obstát, protože nelze svévolně odepřít aplikaci § 12 odst. 4 AT, které na danou věc dopadá, když z jeho dikce vyplývá, že jedinou podmínkou „pro přiznání zvýšené odměny za zastupování více účastníků“ je „pluralita zastupovaných“. Odvolací soud tudíž neměl aplikovat sazbu mimosmluvní odměny podle § 7 AT zvýšenou o 50%, když výše odměny za společné úkony právní služby je korigována již snížením o 20 % ve smyslu § 12 odst. 4 AT, přičemž AT již soudu nedává jinou možnost moderace výše odměny za společné úkony. Dovolatelé proto mají za to, že úkony právní služby učiněné jejich zástupkyní jsou společnými úkony podle § 12 odst. 4 AT a že odvolací soud jim měl přiznat náhradu nákladů řízení za každou zastupovanou osobu sníženou o 20 % (ze součtu částek požadovaných žalovanými za úkony právní pomoci před soudy obou stupňů, jak je žalovaní specifikovali v dovolání, jde o částku 1.591.224,- Kč, a s připočtením DPH a náhrad hotových výdajů advokátky podle § 13 odst. 3 AT o částku 1.929.737,04 Kč - poznámka NS). Za řízení před soudem prvního stupně jim tedy soud měl přiznat náklady spočívající v mimosmluvní odměně advokátky za čtyři úkony právní služby z původně žalované částky za zastupování žalovaných 1) až 27), za jeden úkon právní služby po částečném zpětvzetí žaloby za zastupování žalovaných 1) až 28), za jeden úkon v poloviční sazbě za zastupování žalovaných 1) - 28) a dále dva úkony právní služby za zastupování žalovaného 28) - převzetí a přípravu zastoupení a přípravu a podání odvolání proti usnesení o povolení přistoupení účastníka do řízení. Odvolací soud však nesprávně určil výši odměny za repliku k vyjádření žalobce ze dne 15. 5. 2014, neboť usnesení soudu prvního stupně o částečném zastavení řízení bylo sice vydáno dne 24. 6. 2014, avšak žalovaným bylo doručeno teprve dne 26. 6. 2014. V odvolacím řízení pak zástupkyně žalovaných učinila čtyři úkony právní služby za zastupování žalovaných 1) až 28). Odvolací soud však za úkon právní služby spočívající v přípravě a převzetí zastoupení účastníka 28) odměnu nepřiznal a v odůvodnění rozhodnutí neuvedl, proč tak neučinil, což zakládá částečnou nepřezkoumatelnost rozsudku. Dále dovolatelé odvolacímu soudu vytýkají, že „není zřejmé, jaké úkony právní služby jsou podřazeny pod úkony s určenou sazbou za jeden úkon právní služby ve výši 9.810,- Kč“, přičemž „dále uvádí 2 ½ úkonu za odvolání proti usnesení o přistoupení dalšího účastníka do řízení ze dne 18. 2. 2015 a účast při jednání dne 21. 1. 2017 (ve skutečnosti šlo o 1 ½ úkonu)“. „Při konečném součtu úkonů a výpočtu režijních paušálů je pak v rozhodnutí uveden nižší počet úkonů, než deklaruje“; celkem však bylo učiněno 7 a ½ úkonu právní služby v řízení před soudem prvního stupně a 4 úkony právní služby před soudem odvolacím. Právní posouzení věci odvolacím soudem je tudíž ze všech uvedených důvodů nesprávné. Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu v napadené části podle § 243d písm. b) o. s. ř. „v souladu s textem dovolání“. Žalobce se v písemném vyjádření k dovolání ztotožnil s rozsudkem odvolacího soudu a s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 26 Cdo 3964/2015, zdůraznil, že aplikace § 12 odst. 4 AT nesmí být formální a zakládat zjevnou nespravedlnost; navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), když řízení ve věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. Čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti (oběma) pravomocným nákladovým výrokům rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými (účastníky řízení), řádně zastoupenými advokátkou, dospěl k závěru, že dovolání je podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť otázka aplikace ustanovení § 12 odst. 4 AT při zastupování 28 žalovaných, jakožto samostatných společníků, nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud řešena. Přípustnost dovolání přitom nevylučuje § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., neboť rozdíl mezi částkou, která z titulu náhrady nákladů řízení (připadající na každého z 28 žalovaných) byla dovolatelům odvolacím soudem za řízení před soudy obou stupňů přiznána (celkem 89.829,60 Kč), a v dovolání požadovanou výší náhrady nákladů řízení převyšuje u každého z nich částku 50.000,- Kč. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.). O nesprávné právní posouzení věci jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Nejvyšší soud v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněném pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přijal a odůvodnil závěr, že poté, co Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb., zrušil (s účinností od 7. 5. 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní, s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., je při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni namístě postup dle § 151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř. a výši odměny advokáta za zastupování v řízení je třeba určit podle AT. Podle § 1 odst. 2 AT při stanovení nákladů řízení, jejichž náhrada se klientovi přiznává rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu, se výše odměny advokáta určí podle ustanovení o mimosmluvní odměně, nestanoví-li zvláštní právní předpis jinak; § 12 odst. 2 se neužije. Podle § 8 odst. 1 AT není-li stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu výše peněžitého plnění nebo cena věci anebo práva v době započetí úkonu právní služby, jichž se právní služba týká; za cenu práva se považuje jak hodnota pohledávky, tak i dluhu. Podle § 12 odst. 4 advokátního tarifu, jde-li o společné úkony při zastupování nebo obhajobě dvou nebo více osob, náleží advokátovi za každou takto zastupovanou nebo obhajovanou osobu mimosmluvní odměna snížená o 20 %. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že § 12 odst. 4 AT nemíří na obtížnost právního úkonu (možnost zvýšení odměny u obtížných úkonů právní služby je upravena v § 12 odst. 1 AT), ale jen na pluralitu zastupovaných účastníků, aniž by z pohledu tohoto ustanovení bylo významné, zda jde o samostatné či nerozlučné společníky, a to bez ohledu na složitost či pracnost učiněného právního úkonu. Zastupuje-li advokát společně více účastníků, náleží mu odměna za zastupování každého z nich (§ 1 odst. 1, § 6 odst. 1 AT), snížená podle § 12 odst. 4 AT, bez ohledu na to, zda v řízení mají postavení samostatných či nerozlučných společníků - srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 26 Cdo 3964/2015, v němž současně dospěl k závěru, že aplikace AT, tedy i ustanovení § 12 odst. 4, nesmí být formální a nesmí zakládat zjevnou nespravedlnost (na něj pak dovolací soud odkázal v rozsudku ze dne 17. 5. 2017, sp. zn. 26 Cdo 3684/2016, jakož i v usnesení ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2499/2017). V rozsudku ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 25 Cdo 173/2016, Nejvyšší soud mimo jiné dále uvedl, že „při stanovení mimosmluvní odměny za společné úkony advokáta zastupujícího více žalobců, z nichž každý uplatňuje v jednom řízení jím žalovanou částku sám pro sebe, náleží za každou takto zastupovanou osobu samostatná odměna vypočtená podle tarifní hodnoty připadající na každého žalobce, snížená o 20 %. Neužije se pravidlo § 12 odst. 3 AT, které se vztahuje na případ více nároků uplatněných v jednom řízení jedním účastníkem nebo více účastníky oprávněnými společně a nerozdílně nebo vystupujícími v řízení jako nerozluční společníci“. Dovolací soud v posuzované věci vycházel z procesní situace, kdy v řízení procesně úspěšní žalobci zastupovaní jedním zástupcem (advokátem) uplatnili samostatné nároky na náhradu škody, byť tyto nároky vycházely z jednoho skutkového (škodního) děje. Jejich samostatné procesní postavení ve vztahu k žalovanému se projevilo tím, že každému z nich náležela v rámci rozhodování o nákladech řízení náhrada nákladů za zastoupení vycházející z hodnoty věci (práva), kterou v řízení samostatně uplatnili. Ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší soud i v usneseních ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 302/2014, ze dne 14. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5233/2016, a ze dne 26. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1509/2015, na něž dovolatelé poukázali. Obdobný závěr lze vztáhnout i na poměry projednávané věci, v níž se žalobce proti žalovaným jakožto samostatným společníkům domáhal proti každému z nich zaplacení různých částek (v rozmezí mezi částkou 3.060,90 Kč a částkou 13.164,80 Kč) s příslušenstvím, a to v poměru, který odpovídá velikosti jejich spoluvlastnického podílu na společných částech domu v k. ú. Č. Dovolací soud nepovažuje za správný závěr odvolacího soudu, který pro účely zjištění mimosmluvní odměny ve smyslu § 6 odst. 1 a § 7 AT vycházel z celkové žalobcem uplatněné částky původně ve výši 195.974,- Kč proti žalovaným 1) až 27), a po částečném zastavení řízení co do částky 60.533,- Kč (v důsledku částečného zpětvzetí žaloby) a po přistoupení účastníka 28) do řízení z částky 135.441,- Kč, jako kdyby byl žalobou uplatněn pouze jeden nárok, ačkoliv se jednalo o samostatné nároky proti jednotlivým žalovaným. Ve skutečnosti je žaloba založena na uplatněném nároku, jehož se žalobce domáhal proti více žalovaným v jednom řízení, které se tak vyznačuje kumulací účastníků na straně žalovaných. Nemůže být rozhodné, že nárok žalobce proti žalovaným vycházel z jím tvrzeného dluhu žalovaných z titulu bezdůvodného obohacení, které jim mělo vzniknout tím, že v souvislosti s prodejem bytových jednotek žalovaným (z nichž někteří jsou společnými vlastníky spoluvlastnického podílu na společných částech předmětného domu) na ně přešla i práva a povinnosti spojená s dodávkou a odvodem vody, a že žalobce uhradil vodné a stočné celkem ve výši 196.635,- Kč. Žalobce mohl samostatně proti jednotlivým žalovaným nezávisle na ostatních žalovaných uplatňovat svůj tvrzený nárok. Proto mezi žalobcem a každým ze žalovaných (z nichž někteří jsou společnými vlastníky spoluvlastnického podílu na společných částech předmětného domu) vznikl samostatný procesní vztah, v jehož rámci mělo být rozhodnuto o nákladech řízení. Již z tohoto důvodu nemůže rozsudek odvolacího soudu v napadených výrocích o náhradě nákladů za řízení před soudy obou stupňů obstát. Stejně tak i žalovaní v dovolání nesprávně vycházejí při stanovení mimosmluvní odměny za společné úkony advokátky zastupující 27, resp. 28 žalovaných, za jeden úkon právní služby z tarifní hodnoty ve výši celého žalobcem uplatněného nároku (a to i po částečném zastavení řízení), a nikoliv z odměny vypočtené podle tarifní hodnoty připadající samostatně na každého žalovaného, snížené o 20 %, což se pak projevilo v nesprávně požadované částce, která z obsahu dovolání vyplývá, a to ve výši 1.591.224,- Kč bez připočtení DPH a náhrad hotových výdajů advokátky podle § 13 odst. 3 AT za právní zastoupení. K aplikaci § 12 odst. 4 AT Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 25 Cdo 173/2016 (na nějž dovolatelé poukázali) dále mimo jiné uvedl, že „toto ustanovení je v rozhodovací praxi dovolacího soudu vykládáno tak, že při stanovení mimosmluvní odměny za společné úkony advokáta zastupujícího více žalobců, z nichž každý uplatňuje v jednom řízení jím žalovanou částku sám pro sebe, náleží za každou takto zastupovanou osobu samostatná mimosmluvní odměna vypočtená podle tarifní hodnoty připadající na každého žalobce, snížená o 20 % (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 302/2014) a je zásadně aplikováno bez ohledu na počet společně zastupovaných účastníků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1998, sp. zn. 2 Cdon 908/97, nebo ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 29 Cdo 239/2014). Obecný soud je povinen aplikovat právní předpis jako celek, není oprávněn selektivně odepřít aplikaci určitého ustanovení - např. právě § 12 odst. 4 advokátního tarifu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 529/16)“. Taktéž dovodil, že „jakákoli modifikace náhrady nákladů řízení přichází – s ohledem na legitimní očekávání účastníků i jejich zástupců, s nímž do sporu vstupují – jen zcela výjimečně“, současně však připomněl, že „je obecně uznáván advokátním tarifem užívaný princip, že výše odměny advokáta je úměrná hodnotě sporu“. V bodu 19. nálezu ze dne 17. 5. 2016, sp. zn. IV. ÚS 529/16, Ústavní soud jako protiklad k řešení této věci poukázal „na nákladový výrok rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2015, č. j. 7 As 35/2015-63, jímž byla přezkoumána kasační stížnost NEUMANN bytový dům a. s. proti napadenému rozsudku krajského soudu. V rámci řízení kasační soud vyžádal i vyjádření stěžovatelů, za které ovšem následně přiznal odměnu, jako by na jejich straně řízení figurovala jediná osoba. Takový postup je logický a akceptovatelný vzhledem k tomu, že za stěžovatele bylo podáváno společné vyjádření ke kasačním námitkám jiného účastníka řízení, aniž by pojmově hrály jakoukoli roli jejich individuální případy. U samotného návrhu na zrušení opatření obecné povahy byla ovšem situace zásadně odlišná, jak bylo vyloženo výše“. Ze shora uvedeného pro danou věc vyplývá, že posouzení otázky, zda při společném zastupování 27 žalovaných jednou advokátkou, jejíž úkony se týkaly všech stejně, by bylo korektní či nikoliv (a spravedlivé či nikoliv), aby výše odměny byla mechanicky advokátce přiznána podle § 7 odst. 1 ve spojení s § 12 odst. 4 AT a závisela tak na množství žalovaných, jakožto samostatných společníků, aniž by současně jejich pluralita ovlivnila obtížnost či pracnost jejich právního zastupování, přichází v úvahu až poté, co odměna vypočtená podle tarifní hodnoty připadající samostatně na každého žalovaného snížená o 20 %, za úkony právní služby provedené advokátkou za řízení před soudy obou stupňů bude vyčíslena v souladu se závěry uvedenými v citované judikatuře dovolacího soudu. Obdobně to platí i ohledně zastupování všech 28 žalovaných advokátkou při společných úkonech učiněných jí poté, co byl do řízení připuštěn vstup žalovaného 28), ve vztahu k němuž žalobce při jednání u soudu prvního stupně dne 14. 1. 2016 uznal, že „uplatněný nárok je vůči němu promlčen“, jak z obsahu spisu vyplývá, a což zmínil i soud prvního stupně v odůvodnění jeho rozsudku. Odvolacímu soudu je třeba dále vytknout, že v odůvodnění svého rozhodnutí nikterak nezdůvodnil, proč žalovanému 28) nepřiznal náhradu nákladů řízení za 1 úkon právní služby (příprava a převzetí zastoupení), a dále proč žalovaným 1) - 28) nepřiznal náhradu nákladů řízení za úkon podání odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 21. 1. 2016, č. j. 38 C 339/2012-189, a za úkon stanoviska žalovaných k vyjádření žalobce ze dne 31. 5. 2017. Protože rozsudek odvolacího soudu není v napadených výrocích o nákladech řízení správný, Nejvyšší soud jej v tomto rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a odst. 2 věta první o. s. ř.). Právní názor dovolacího soudu je pro soudy v dalším řízení závazný (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.). V novém rozhodnutí ve věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 28. března 2018 JUDr. Olga Puškinová předsedkyně senátu |
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2016_22.CDO.4755.2015.1.xml | Judikát 22 Cdo 4755/2015 22 Cdo 4755/2015ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně MUDr. S. H., zastoupené JUDr. Milanem Zemanem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Moskevská 1179/20, proti žalované MUDr. R. Š., zastoupené Mgr. Václavem Černým, advokátem se sídlem v Brně, Jakubské náměstí 109/1, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví a o vzájemné žalobě na odložení zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 7 C 64/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. listopadu 2014, č. j. 37 Co 223/2014-67, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Třebíči (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 31. 3. 2014, č. j. 7 C 64/2012-49, odložil na dobu dvou let od právní moci rozhodnutí zrušení spoluvlastnictví účastnic k budově (dále jen „předmětný dům“) na pozemku parc. č. st. 676, pozemku parc. č. st. 676 o výměře 433 m2 a pozemku parc. č. 560/116 o výměře 451 m2, zapsaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Vysočinu, Katastrálním pracovištěm v Třebíči, na LV č. 6 632 pro katastrální území P., obec T., jakož i k jejich součástem a příslušenstvím, zejména ke garáži a vrtané studni (dále jen „předmětné nemovitosti“). Soud prvního stupně shledal důvod odkladu zrušení a vypořádání spoluvlastnictví ve vážném ohrožení oprávněného zájmu některého spoluvlastníka. V předmětném domě v současnosti bydlí matka účastnic, na níž žalované záleží a záleží jí i na tom, aby závěr jejího života byl co nejvíce zpříjemněn. Podle lékařské zprávy se matka nemůže pohybovat po schodech, a proto již nemůže déle bydlet v bytě nad ordinací žalované. Matka účastnic má k nemovitostem značný vztah, neboť v nich prožila podstatnou část života. Je pravdou, že se zpět do domu nastěhovala už v době, kdy věděla o zájmu žalobkyně zrušit a vypořádat spoluvlastnictví k nemovitostem, v kontextu s dalšími okolnostmi případu však nepovažoval soud prvního stupně krok žalované za účelový. Z dokazování vyplynulo, že žalovaná má zájem na tom, aby její matka pobývala v předmětném domě nikoli proto, aby komplikovala žalobkyni možnosti domoci se svého vypořádacího podílu, ale proto, aby matka dožila v pro ni nejpřijatelnějším prostředí. Tento zájem shledal soud prvního stupně za opodstatněný, přičemž zrušením a vypořádáním spoluvlastnictví by mohlo dojít k ohrožení možnosti matky účastnic nemovitosti užívat a v nich dožít. Přestože matka účastnic nemá k nemovitostem jakýkoli vlastnický vztah, žalovaná jako jejich spoluvlastnice by mohla vzhledem ke svému vztahu k matce důvodně pociťovat vážné ohrožení svých oprávněných zájmů, v tomto případě zájmu na poklidném dožití matky v předmětném domě. Žalovaná přitom předmětné nemovitosti přikázat do svého výlučného vlastnictví nechce, důvody, pro něž je nevhodné, aby dožila v domě žalované, jsou logické (nutnost vstupu do podkroví přes schodiště v domě žalované, potřeba častých návštěv různě se střídajících pracovníků zdravotní agentury). Soud prvního stupně přihlédl k zájmům žalobkyně, ovšem zdůraznil, že omezení je toliko na období dvou let, po jehož uplynutí bude nerozhodné, zdali matka účastnic stále žije či nikoliv. Žalobkyně není na odložení vypořádání výrazněji dotčena, neboť vyjma nemožnosti dosáhnout na hypotéku netvrdila žádné skutečnosti, které by znamenaly zásadní zásah do jejích zájmů a převážily by zájem žalované na dožití matky v předmětném domě. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 18. 11. 2014, č. j. 37 Co 223/2014-67, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se odkládá na dobu dvou let od právní moci rozhodnutí zrušení spoluvlastnictví účastnic k předmětným nemovitostem, jakož i k jejich součástem a příslušenstvím, zejména ke garáži a vrtané studni. Soud prvního stupně zcela správně z provedených důkazů dovodil, že matka účastnic potřebuje vzhledem k věku a zdravotnímu stavu značnou pomoc, což současně znamená, že nastěhování matky žalovanou do předmětného domu nelze považovat za účelový krok. Žalovaná přesvědčivě vysvětlila, proč není dobře možná péče o matku v jejím dosavadním bydlišti. Zájem žalované se o matku postarat, aby mohla po přesně vymezenou dobu pečovat v pro ni známém a psychicky přívětivém prostředí, je nepochybně zájmem podřaditelným pod oprávněný zájem spoluvlastníka. Dosavadní procesní stanoviska žalobkyně vzbuzují velmi vážné pochybnosti o jejím rozhodnutí nechat matku v předmětném domě dožít, který deklaruje nyní, nehledě k tomu, že o možnosti žalované zde i po vypořádání nadále bydlet, aby se mohla o matku starat, nesděluje žalobkyně ničeho. Její výhrady k prokázání zdravotního stavu matky pak zůstaly v obecné rovině, z odvolání není patrno nic, co by zjištěním z listinných důkazů bylo možno vytknout. S ohledem na věcnou správnost odvolací soud změnil napadené rozhodnutí jen tak, že namísto usnesení rozhodl rozsudkem. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu, neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud vyřešena, případně má být vyřešena jinak. Žalobkyně shrnuje skutkový stav, kdy s žalovanou jsou rovnodílnými spoluvlastnicemi, matka účastnic darovala svůj spoluvlastnický podíl ve výši id. ½ na předmětných nemovitostech žalované, přičemž jí nebylo k předmětným nemovitostem zřízeno žádné právo. Jelikož se účastnice na vypořádání spoluvlastnictví nedohodly, podala žalobkyně žalobu na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, přičemž po zahájení řízení přestěhovala žalovaná matku účastnic do předmětného domu. Žalobkyně nesouhlasí s tím, že okolnosti daného případu svědčí o převaze údajného morálního aspektu nad právo nadále nesetrvávat ve spoluvlastnictví s žalovanou. Žalobkyně nemá námitky proti tomu, aby matka účastnic v předmětném domě bydlela, má toliko výhrady k tomu, že jí žalovaná o svém rozhodnutí předem neinformovala a že bydlení matky v předmětném domě využila ve svůj prospěch v probíhajícím řízení, když jej uvedla jako důvod pro odklad vypořádání spoluvlastnictví. Žalobkyně svým chováním nedala nijak najevo, že by matce účastnic v užívání předmětného domu bránila, nepodnikla v tomto směru žádné kroky, naopak jí byla ochotna bydlení v tomto domě právně zajistit. Nechápe proto, jak mohl odvolací soud dospět k závěru, že její dosavadní stanoviska vzbuzují velmi vážné pochybnosti o jejím rozhodnutí nechat matku v domě dožít. Pro tento závěr neměl odvolací soud oporu v provedeném dokazování. Změna procesního stanoviska přitom byla zapříčiněna tvrzením žalované, že na vypořádací podíl nemá finanční prostředky. Podle žalobkyně nelze v posuzovaném případě dovodit vážné ohrožení oprávněného zájmu žalované na tom, aby matka účastnic mohla v prostředí, na které je zvyklá, „dožít“. Ostatně dožití je trvalá skutečnost, přičemž odložit zrušení spoluvlastnictví lze nejdéle o dva roky. Zdravotní stav matky účastnic ji bezprostředně na životě neohrožuje, je pouze nesoběstačná, závislá na pomoci druhé osoby. Odklad zrušení spoluvlastnictví o dva roky není sám o sobě způsobilý dožití matky účastnic v předmětném domě zajistit. S ohledem na uvedené navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014, neboť vzájemný návrh na odklad zrušení a vypořádání spoluvlastnictví byl podán po tomto datu (srovnej článek II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.). Podle § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. Jelikož je pro věc rozhodující otázka naplnění podmínek pro odklad zrušení a vypořádání spoluvlastnictví a o této otázce bylo odvolacím soudem rozhodnuto po 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolatelka předkládá dovolacímu soudu otázku, za jakých podmínek může dojít k soudnímu odkladu zrušení a vypořádání spoluvlastnictví pro vážné ohrožení oprávněného zájmu některého spoluvlastníka. Jelikož tato otázka nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud vyřešena, rozhodnutí odvolacího soudu je na této otázce založeno a dovolatelka závěry přijaté odvolacím soudem napadá, je dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné, není však důvodné. Podle § 1140 odst. 1 o. z. nikdo nemůže být nucen ve spoluvlastnictví setrvat. Toto ustanovení zakotvuje a vyjadřuje zásadu, která sice nebyla v předchozí právní úpravě, obsažené v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“) explicitně vyjádřena, nicméně kterou i judikatura [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1372/2011 (dostupné na www.nsoud.cz), či usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 4. 1984, sp. zn. 11 Co 183/85 (uveřejněné pod č. 41/1988 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)] již dříve bez jakýchkoliv pochybností uznávala. Z této zásady vyplývá, že spoluvlastnický vztah je právem, nikoliv povinností, a tak kterýkoliv z účastníků může žádat o své oddělení ze spoluvlastnictví nebo o zrušení spoluvlastnictví jako celku (viz § 1140 odst. 2 věta první o. z.). Právo na zrušení spoluvlastnictví však není právem neomezitelným, nýbrž může být zákonem omezeno [srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. IV. ÚS 154/04 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)], což reflektovala již dřívější právní úprava obsažená v zákoně č. 40/1964 Sb., která umožňovala výjimečně zamítnout žalobu na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví z důvodů zvláštního zřetele hodných (§ 142 odst. 2 obč. zák.). Současná právní úprava na uvedené navázala v tom ohledu, že i v současnosti lze žalobu na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví zamítnout z důvodů uvedených v § 1140 odst. 2 větě druhé o. z., popřípadě výjimečně pro zjevné zneužití práva podle § 8 o. z. [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014 (dostupný na www.nsoud.cz)]; nadto nově zákonná úprava v § 1155 odst. 1 o. z. obsahuje soudní odklad zrušení spoluvlastnictví. Podle § 1155 odst. 1 o. z. může soud na návrh spoluvlastníka zrušení spoluvlastnictví odložit, má-li tím být zabráněno majetkové ztrátě nebo vážnému ohrožení oprávněného zájmu některého spoluvlastníka, a prodloužit tak trvání spoluvlastnictví, nejdéle však o dva roky. Důvodová zpráva k § 1154 až 1157 občanského zákoníku (dostupná na http://obcanskyzakonik.justice.cz/) uvádí, že „logickým důsledkem pravidla, že o zrušení spoluvlastnictví nelze žádat v nevhodnou dobu, je jeho doplnění o soudní ochranu spoluvlastníků, kteří mají proti zrušení spoluvlastnictví zásadní námitky. Soud v takovém případě, shledá-li tyto námitky jako důvodné, může zrušení spoluvlastnictví odložit, nejvýše však na dobu dvou let.“ Smyslem této právní úpravy je umožnit soudu, aby na návrh některého ze spoluvlastníků umožnil časově omezené prodloužení existence spoluvlastnictví. Jelikož se jedná o výjimku z pravidla, že se může spoluvlastník kdykoliv domáhat zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, je třeba tak k ustanovení § 1155 odst. 1 o. z. přistupovat a vykládat je spíše restriktivně. Ostatně sama důvodová zpráva zdůrazňuje, že by se mělo jednat o námitky zásadní. Existence takových námitek ovšem bez dalšího nemůže vést k vyhovění návrhu na odklad vypořádání spoluvlastnictví, nýbrž je třeba zohlednit také okolnost, nakolik lze po ostatních spoluvlastnících spravedlivě požadovat setrvání ve spoluvlastnictví, jakož i předpokládaný stav, který by nastal po zrušení a vypořádání spoluvlastnictví či který by naopak nastal, pokud by ke zrušení spoluvlastnictví nedošlo. Pokud by totiž po zrušení a vypořádání spoluvlastnictví vznikl stav, který by nebylo možné považovat za majetkovou ztrátu nebo vážné ohrožení oprávněného zájmu některého ze spoluvlastníků, jen stěží by bylo možné usuzovat o splnění podmínek pro odklad zrušení spoluvlastnictví (k tomu srovnej Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 660, marg. č. 8.). Odklad zrušení spoluvlastnictví může být podle § 1155 odst. 1 o. z. odůvodněn a) požadavkem na zabránění majetkové ztráty některého spoluvlastníka, nebo b) požadavkem na předejití vážného ohrožení oprávněného zájmu některého ze spoluvlastníků, k jehož ohrožení by došlo likvidací spoluvlastnického vztahu. V posuzovaném případě soudy obou stupňů shledaly naplnění druhého důvodu, a proto se prvním důvodem dovolací soud dále podrobněji nezabýval. Oprávněným zájmem některého ze spoluvlastníků je s ohledem na znění prvního důvodu pro odklad zrušení spoluvlastnictví třeba považovat jiný než majetkový zájem spoluvlastníka, který bude objektivně schopen ospravedlnit zásah do práva ostatních spoluvlastníků na zrušení spoluvlastnictví. Vzhledem k tomu se nejedná o jakýkoliv zájem, nýbrž o zájem podstatný, přičemž zrušením spoluvlastnictví by došlo k jeho vážnému ohrožení. Do úvahy přicházejí obdobně jako je tomu u důvodů vedoucích k zamítnutí žaloby na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014 (dostupný na www.nsoud.cz)], důvody dočasného charakteru (v poměrech konkrétního případu například závažné přechodné zdravotní problémy). Oproti důvodům vedoucím k zamítnutí žaloby na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví lze nicméně v obecné rovině připustit, že se může jednat i o důvody charakteru trvalého, například dlouhodobý nepříznivý zdravotní stav bez reálné možnosti jeho zlepšení, vysoký věk spojený s potřebou obživy a bydlení apod. Jelikož se však tyto dlouhodobé okolnosti mohou vyskytovat v řadě případů zrušení a vypořádání spoluvlastnictví (například bude-li zrušeno spoluvlastnictví k předmětu, který někteří nebo všichni spoluvlastníci užívají za účelem bydlení), je nutno zdůraznit, že důvody trvalého charakteru zpravidla nebudou samy o sobě dostačující, nýbrž by k nim měla přistoupit určitá další okolnost, která ospravedlní zásah do práva ostatních spoluvlastníků domáhat se kdykoliv zrušení spoluvlastnictví. Může jít zejména o naplnění předpokladu, že ve lhůtě pro odklad zrušení spoluvlastnictví může objektivně dojít k vyřešení ochrany oprávněného zájmu spoluvlastníka. Odklad vypořádání spoluvlastnictví by totiž neměl jako takový sloužit k zachování a pokračování stavu trvajícího spoluvlastnictví bez dalšího, nýbrž by měl především chránit oprávněné zájmy dotčeného spoluvlastníka, které převáží nad právem spoluvlastníka domáhat se zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Je ovšem zřejmé, že závěry soudů o tom, zda jsou či nejsou splněny podmínky pro odklad zrušení spoluvlastnictví, musí přísně odrážet individuální okolnosti každého případu. Ačkoliv právní úprava předpokládá, že má dojít k ohrožení oprávněného zájmu některého spoluvlastníka, je třeba s ohledem na právo na respektování rodinného a soukromého života zaručeného v čl. 10 Listiny základních práv a svobod (usnesení předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb.) a v čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb.) připustit, že se oprávněné zájmy spoluvlastníka mohou dotýkat i osob blízkých spoluvlastníkovi (např. rodiče nebo rodičů). Blízkou osobou je podle § 22 části věty před středníkem o. z. příbuzný v řadě přímé, sourozenec a manžel nebo partner podle jiného zákona upravujícího registrované partnerství. Občanský zákoník vychází ze zdůraznění významu rodiny a rodičovství poukazem na to, že soukromé právo spočívá mimo jiné na zásadě, že rodina a rodičovství požívají zvláštní zákonné ochrany [§ 3 odst. 2 písm. b) o. z.]. V § 855 odst. 1 o. z. normuje, že rodiče a dítě mají vůči sobě navzájem povinnosti a práva. Těchto vzájemných povinností a práv se nemohou vzdát; učiní-li tak, nepřihlíží se k tomu. Vedle zákonem zakotvené vzájemné vyživovací povinnosti rodičů a dětí (§ 910 o. z.) se zdůrazněním povinnosti dětí zajistit svým rodičům slušnou výživu (§ 915 o. z.), pak § 883 o. z. zakotvuje, že rodiče a dítě si jsou povinni pomocí, podporou a ohledem na svou důstojnost. Z uvedených ustanovení zcela zřetelně vyplývá logický důraz kladený na požadavek úzkého vztahu mezi rodiči a dětmi projevující se mimo jiné plněním vyživovací povinnosti, pomocí a podporou, a to tím spíše jestliže je rodič z objektivních důvodů (věkových, zdravotních apod.) na péči dítěte fakticky odkázán. Požadavek na pomoc dětí vůči svým rodičům tam, kde si to reálné okolnosti vyžadují, je ostatně v souladu i s obecným mravním společenským náhledem, jenž je v zobecňující normativní rovině vyjádřen v § 2 odst. 1, 3, resp. § 3 odst. 1 o. z. Z toho podle přesvědčení dovolacího soudu vyplývá, že oprávněný zájem spoluvlastníka v § 1155 o. z. může být v poměrech konkrétního případu poměřován i jeho vztahem k jemu blízké osobě (rodiči), resp. ohrožením oprávněného zájmu osoby spoluvlastníku blízké, jestliže se toto ohrožení přímo dotýká také oprávněného zájmu spoluvlastníka samotného, a může se týkat práva na respektování rodinného a soukromého života. Intenzitu a rozsah vážného ohrožení oprávněného zájmu spoluvlastníka pak soud může (a má) promítnout do doby prodloužení trvání spoluvlastnictví v důsledku odkladu zrušení spoluvlastnictví v rozsahu maximálně dvou let. Nejvyšší soud podotýká, že § 1155 odst. 1 o. z. je právní normou s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě učinit závěr o tom, že jsou naplněny podmínky pro odklad zrušení spoluvlastnictví. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu o splnění či nesplnění podmínek pro odklad zrušení spoluvlastnictví přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti. V posuzovaném případě soud prvního stupně zjistil, že předmětný dům ve spoluvlastnictví účastnic užívá jejich matka, která je vysokého věku (přes 86 let), má zdravotní potíže spojené s věkem, když se zejména těžko pohybuje, nevyjde do schodů, vyžaduje péči asistentské služby a v uvedeném domě prožila podstatnou část svého života. Je skutečností, že se zpět do domu nastěhovala už v době, kdy žalovaná věděla o zájmu žalobkyně zrušit a vypořádat spoluvlastnictví k nemovitostem, v kontextu s dalšími okolnostmi případu však nepovažoval soud prvního postup žalované, která tím zajistila své matce osobní péči, za účelový. Podle soudu prvního stupně je legitimní zájem žalované na poklidném dožití matky v předmětném domě. S uvedenými závěry se následně ztotožnil i odvolací soud, který zdůraznil, že matka účastnic potřebuje vzhledem ke svému věku a zdravotnímu stavu značnou pomoc, tudíž nastěhování matky do předmětného domu nelze považovat za účelový krok. Žalovaná přesvědčivě vysvětlila, proč není dobře možná péče o matku v dosavadním bydlišti matky. Zájem žalované moci se o matku postarat, aby mohla po přesně vymezenou dobu pečovat v pro ni známém a psychicky přívětivém prostředí, je nepochybně zájmem podřaditelným pod oprávněný zájem spoluvlastníka. Odvolací soud pak vyjádřil přesvědčení, že stanovisko žalobkyně, že nechá matku v předmětném domě dožít, vzbuzuje velmi vážné pochybnosti. Dovolací soud přezkoumal rozhodnutí soudů obou stupňů, načež dospěl k závěru, že závěry soudů obou stupňů nejsou zjevně nepřiměřené. V první řadě dovolací soud připomíná, že okolnosti pro odklad vypořádání spoluvlastnictví se mohou vztahovat i k osobám blízkým, což v případě žalované její matka je (§ 22 o. z.). Matka účastnic je vysokého věku, má zdravotní potíže, které vyžadují pravidelnou návštěvu asistenční služby, a v domě prožila podstatnou část svého života. Soudy dospěly přitom k závěru, že další bydlení v domě žalované není možné, neboť se matka účastnic nemůže pohybovat do schodů. Za legitimní lze proto považovat, aby matka účastnic v domě po přechodnou dobu (nejdéle však po dva roky) v domě bydlela, než se nalezne jiné přijatelné řešení, jakým způsobem účastnice zajistí své matce péči, tedy zdali ji nakonec nechají bydlet v předmětném domě či si ji převezme do osobní péče některá z dcer (účastnic) či bude v budoucnu pobývat ve zdravotnickém nebo v sociálním zařízení. Právě potřebu vyřešení základní potřeby bydlení matky obou účastnic při jejím stávajícím pobytu v prostorách dříve dlouhodobě užívaných ve spojení s vysokým věkem a zdravotními obtížemi úměrnými věku, u kterých zjevně nelze očekávat s postupem času žádné zlepšení, lze podle Nejvyššího soudu považovat v daném individuálním případě za důvod pro to, aby bylo časově odloženo zrušení spoluvlastnictví. To i s přihlédnutím k tomu, že spoluvlastnicemi jsou právě dcery matky žijící v předmětném domě a v době rozhodování nalézacích soudů nebyla mezi účastnicemi jednoznačná dohoda na tom, jakým způsobem zajistí výkon péče o matku po případném zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Tuto okolnost je třeba mít na zřeteli tím spíše, že žalovaná v průběhu odvolacího řízení poukazovala na to, že v důsledku své finanční situace neumožňující vyplacení přiměřené náhrady žalobkyni nemůže vyjádřit zájem o přikázání předmětných nemovitostí do svého výlučného vlastnictví. Nadto ani není zřejmé, jakým způsobem by bylo spoluvlastnictví vypořádáno a zda by se vůbec některá z účastnic stala výlučnou vlastnicí předmětných nemovitostí. Přiměřeným je i závěr soudů v tom, že žalobkyně na svých právech významně dotčena nebude, když má v současnosti zajištěno vlastní bydlení, a tak předmětný dům k zajištění vlastní bytové potřeby nezbytně nutně nepotřebuje. Na přiměřenosti závěrů odvolacího soudu ničeho nemění okolnost, že soudy obou stupňů ne zcela přiléhavě shledaly legitimní požadavek matky účastnic v předmětném domě dožít, neboť při odložení zrušení spoluvlastnictví na dobu dvou let je takový předpoklad hypotetický, byť zcela evidentně a do jisté míry reálně operuje se velmi vysokým věkem a zdravotním stavem matky účastnic. Dovolací soud však nepochybuje o tom, že nalézací soudy nicméně měly na mysli právě zmíněnou potřebu péče o matku v jí příznivém prostředí, přičemž zdůraznily, že tak může být na základě odkladu zrušení vypořádání toliko po dobu dvou let. Dvouletý odklad zrušení spoluvlastnictví uplyne v prosinci 2016. Pro úplnost dovolací soud dodává, že případné rušící rozhodnutí, kterého se dovolatelka domáhá, byť jím není dovolací soud vázán, by v poměrech této konkrétní věci nemohlo ve svém důsledku vyznít pro žalobkyni příznivěji. Za současného stavu doba odkladu zrušení spoluvlastnictví uplyne v prosinci 2016 a žalobkyně se bude moci následně opětovně domáhat zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. V případě zrušení rozhodnutí odvolacího soudu (nebo i soudu prvního stupně) v této věci by nebylo reálné očekávat pravomocné skončení věci do prosince 2016 (v případě zamítnutí žaloby), resp. již vůbec ne uplynutí doby odkladu zrušení spoluvlastnictví v případě, že by žalobě bylo opětovně vyhověno. Ostatně – jak vyplývá z obsahu spisu – po nabytí právní moci napadeného rozhodnutí odvolacího soudu došlo k pravomocnému zamítnutí žaloby žalobkyně na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, přičemž žalobkyně proti tomuto zamítavému rozhodnutí ve věci samé odvolání nepodala, takže případného zrušení a vypořádání spoluvlastnictví je nutno se domáhat novou, samostatnou žalobou po uplynutí doby odkladu zrušení spoluvlastnictví. S ohledem na výše uvedené je tedy zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů v dané věci věcně správné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo zamítnuto, čímž žalované vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Jelikož žalované žádné účelně vynaložené náklady dovolacího řízení nevznikly, rozhodl dovolací soud tak, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 29. června 2016 Mgr. Michal Králík, Ph.D.předseda senátu |
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2021_20.NCU.70.2021.1.xml | Judikát 20 Ncu 70/2021 20 Ncu 70/2021-6 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., o návrhu na uznání cizího rozhodnutí podaném navrhovatelkou M. K., narozenou XY, bytem v XY, za účasti Nejvyššího státního zastupitelství České republiky, t a k t o: Rozhodnutí Obvodního soudu devatenáctého soudního obvodu Lake County, stát Illinois, Spojené státy americké (The Circuit Court of the Nineteenth Judicial Circuit Lake County, Illinois), ze dne 3. 3. 2021, číslo případu 21D00000187, jímž bylo rozvedeno manželství P. K. a M. K., rozené P., uzavřené dne 29. 6. 2002 před oddávajícím orgánem Chicago, stát Illinois, Spojené státy americké, zapsané i v knize manželství matričního úřadu Úřadu městské části města Brna, Brno-střed, okres Brno-město, ve svazku ZM/II/26, roč. 2011, strana/list 211, poř. č. 233, se uznává, pokud jde o vyslovení rozvodu manželství, na území České republiky. O d ů v o d n ě n í: Obvodní soud devatenáctého soudního obvodu Lake County, stát Illinois, Spojené státy americké, k návrhu manželky rozvedl posuzované manželství, zjistil-li po provedeném řízení, že manželé se vzájemně odcizili, a neshledal-li předpoklady pro obnovení jejich společného soužití. Soud dále rozhodl o poměrech společných dětí manželů AAAAA (pseudonym), narozeného XY, BBBBB (pseudonym), narozeného XY, a CCCCC (pseudonym), narozeného XY, tak, že matce svěřil „výhradní rodičovské rozhodování“ za nezletilé, s tím, že otec má určenou specifickou dobu styku s nezletilými dětmi. Za situace, kdy vztahy mezi manžely byly trvale rozvráceny natolik, že nelze očekávat jejich obnovení, je ve výroku uvedený rozsudek cizího soudu v souladu s ustanovením § 755 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Rovněž skutkový základ byl cizím soudem zjištěn způsobem zásadně vyhovujícím příslušným ustanovením právního řádu České republiky (§ 51 odst. 3 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „ZMPS“). K uznání předložené rozhodnutí nabylo podle potvrzení příslušného cizího orgánu právní moci a jeho uznání nebrání žádná z překážek uvedených v ustanovení § 15 ZMPS. Ve smyslu ustanovení § 51 odst. 1, 2 ZMPS byl návrh na uznání cizího rozhodnutí podán účastníkem řízení a bylo též zjištěno, že navrhovatelka byla v době vydání rozhodnutí o rozvodu občanem České republiky. V dané věci nejde ani o případ, jaký má na zřeteli ustanovení § 52 ZMPS. Protože pravomocné cizí rozhodnutí, jehož uznání se navrhovatelka domáhá, vyhovuje podmínkám, které pro uznání cizích rozhodnutí ve věcech manželských stanoví zákon, Nejvyšší soud návrhu vyhověl, a to ve shodě s návrhem Nejvyššího státního zastupitelství ČR při vstupu do tohoto řízení. Náklady řízení platí navrhovatelka (§ 140 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů). Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. Tento rozsudek nabývá právní moci doručením. V Brně dne 7. 7. 2021 JUDr. Aleš Zezula předseda senátu |
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2014_22.CDO.2193.2013.1.xml | Judikát 22 Cdo 2193/2013 28 Cdo 2193/2013 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně J. H., zastoupené Mgr. Janem Vodičkou, advokátem se sídlem v Kladně, Váňova 3180, proti žalovaným 1) J. K., 2) H. O., oběma zastoupeným JUDr. Janem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 12, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaného 1) EKOFRUKT Slaný, spol. s r. o. se sídlem ve Slaném, Trojanova 1566, IČO 46348581, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 10 C 296/2005, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. dubna 2013, č. j. 20 Co 615/2012-672, takto: Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 10. dubna 2013, č. j. 20 Co 615/2012-672, a rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 25. září 2012, č. j. 10 C 296/2005-611, ve znění usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 6. prosince 2012, č. j. 10 C 296/2005-662, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Kladně k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Kladně (dále jen ,,soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. září 2012, č. j. 10 C 296/2005-611, ve znění opravného usnesení ze dne 6. prosince 2012, č. j. 10 C 296/2005-662, zrušil podílové spoluvlastnictví žalobkyně a žalované k domu na pozemku parc. č. st. 560, k pozemku parc. č. st. 560 a k pozemku parc. č. 800/1 v obci a katastrálním území V. (výrok I.) a žalovanou určil výlučnou vlastnicí těchto nemovitostí (výrok II.). Žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni 1.348.973,90 Kč (výrok III.), žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované 129.815,50 Kč (výrok IV.). Ve výroku V. zrušil podílové spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaného k pozemku parc. č. 799/1 v obci a katastrálním území V. a žalovaného určil výlučným vlastníkem tohoto pozemku (výrok VI.). Žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni 59.769,20 Kč (výrok VII.), žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému 800.000,- Kč (výrok VIII.). Ve výroku IX. vyloučil k samostatnému projednání řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k pozemku parc. č. 337 v obci a katastrálním území K. Ve výrocích X. až XIII. rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně (vázán názorem odvolacího soudu) uzavřel, že dohoda o vypořádání společného jmění uzavřená dne 28. června 2000 mezi žalobkyní a žalovaným je absolutně neplatná, neboť rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 12. března 1996, č. j. 18 C 310/95-8, bylo zrušeno bezpodílové spoluvlastnictví těchto účastníků za trvání jejich manželství a od právní moci tohoto rozhodnutí začala běžet tříletá „zákonná prekluzivní lhůta ke vzájemnému vypořádání zaniklého BSM“, která uplynula v dubnu 1999. Protože v této lhůtě účastníci zaniklé bezpodílové spoluvlastnictví nevypořádali, předmětné nemovitosti „připadly do jejich podílového spoluvlastnictví se stejným podílem pro každého z nich“. Žalovaný následně převedl spoluvlastnický podíl k některým nemovitostem na žalovanou. Na základě tohoto závěru rozhodl soud prvního stupně o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k jednotlivým nemovitostem. Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 10. dubna 2013, č. j. 20 Co 615/2012-672, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích XI., XII. a XIII. o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky řízení a státem a potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I. až VII., X. a „v dalším“ i ve výrocích XI. až XIII. (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně o absolutní neplatnosti dohody o vypořádání společného jmění manželů, kterou nelze považovat za dohodu o vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem. Nezabýval se namítanou konverzí právního úkonu „ve vztahu k dohodě o vypořádání SJM“, jelikož se jedná o nepřípustné uplatnění „nové skutečnosti v dovolacím řízení“. Souhlasil i s postupem soudu prvního stupně při zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k jednotlivým nemovitostem. Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání, ve kterém uplatňují jeho přípustnost odkazem na § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) s tím, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, která dosud nebyla vyřešena na straně jedné, na straně druhé byla řešena rozdílně oproti do té doby běžné soudní praxi“. Mají za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a označují následující právní otázky: „zda účastníci smlouvy o zrušení spoluvlastnictví k nemovitostem uzavírané po uplynutí 3 let od zániku společného jmění manželů uzavřou smlouvu o zrušení spoluvlastnictví platně v případě, že jimi uzavřená smlouva má všechny náležitosti smlouvy o zrušení podílového spoluvlastnictví, avšak z neznalosti věci smlouvu označí jako smlouvu o zrušení a vypořádání společného jmění manželů“, a „zda dovolání se konverze právního úkonu ve smyslu ustanovení § 41a odst. 1 obč. zák. č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších novelizací, je právním úkonem či obecnou skutečností, které je možné se dovolat pouze v průběhu řízení před soudem I. stupně“. Navrhují, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Žalobkyně navrhuje zamítnutí dovolání. Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. Protože o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví bylo pravomocně rozhodnuto před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2014, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno 10. dubna 2013 a dovolací řízení bylo zahájeno před 1. lednem 2014, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013. Podle § 243f odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Dovolatelé především namítají, že odvolací soud nesprávně posoudil neplatnost „dohody o vypořádání zaniklého společného jmění manželů“ ze dne 28. července 2000, jestliže „smlouva má všechny náležitosti smlouvy o zrušení podílového spoluvlastnictví“ a smluvní strany pouze „z neznalosti věci smlouvu označí jako smlouvu o zrušení a vypořádání společného jmění manželů“. Takto vymezenou právní otázku dovolací soud dosud výslovně neřešil a shledal proto dovolání přípustným ve smyslu § 237 o. s. ř. Odvolací soud při posuzování označené dohody uzavřel, že ji „nelze považovat za dohodu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem“, že je „jednoznačným projevem jejich vůle směřující k vypořádání společného jmění manželů a nikoli zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem“, že „účastníci dohodu uzavírali s tím, že jejich společné jmění zaniklo rozvodem manželství a v dohodě se dohodli o veškerém majetku a majetkových hodnotách, které zahrnuli do společného jmění manželů, konkrétně o tom, komu z nich, které věci a hodnoty připadají a v závislosti na rozdělení majetku se pak dohodli o finančním vypořádání, kdy vycházeli z toho, že oba získávají věci a majetkové hodnoty ve stejné výši a nebudou si proto vyplácet žádnou finanční náhradu na vyrovnání hodnoty podílů“, že „jde tedy zcela jednoznačně – nejen podle označení, ale i podle obsahu – o dohodu o vypořádání SJM podle § 149 obč. zák., v níž účastníci projevili svoji shodnou vůli vypořádat si konkrétním způsobem veškerý movitý a nemovitý majetek, který zahrnovali do SJM a společnou majetkovou hodnotu – práva a povinnosti k členskému podílu v družstevním bytu“. Podle § 39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Podle zjištění odvolacího soudu byla obsahem dohody dispozice s majetkovými kusy, které v minulosti tvořily součást bezpodílového spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaného. Tito účastníci s nimi byli oprávněni volně disponovat, a to bez ohledu na to, zda ještě tvořily součást jejich zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví či nikoliv. I poté, co došlo k vypořádání zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví manželů na základě zákonné domněnky podle § 149 odst. 4 obč. zák. ve znění účinném do 31. července 1998, mohli se účastníci dohodnout o dalším vlastnictví věcí, které je tvořily; mohli tedy mezi sebou „vypořádat“ (ve skutečnosti nově stanovit) vlastnictví k majetkovým položkám, které byly stále společné (byly v jejich podílovém spoluvlastnictví), i k položkám, které byly v důsledku zákonné domněnky ve výlučném vlastnictví jednoho z nich. Taková komplexní dohoda proto nemůže být bez dalšího v rozporu se zákonem, dobrými mravy ani zákon obcházet (§ 39 obch. zák.). Konečně ani odvolací soud v napadeném rozhodnutí neuvedl, z jakého zákonem předvídaného důvodu shledal dohodu neplatnou. Neplatnost dohody nemůže způsobit ani ta skutečnost, že účastníci jednotlivé majetkové kusy vypořádávali jako součást zaniklého společného jmění, i když objektivně již bylo jejich bezpodílové spoluvlastnictví vypořádáno na základě zákonné domněnky. Stále totiž rozhodovali o vlastnickém právu k věcem a jiným majetkovým hodnotám, se kterými byli oprávněni disponovat, ať už jako podíloví spoluvlastníci nebo jako vlastníci výluční. Jestliže přitom jednali v právním omylu o existenci nevypořádaného společného jmění, uvádí k tomu dovolací soud následující: Podle ustanovení § 49a občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) právní úkon je neplatný, jestliže jej jednající osoba učinila v omylu, vycházejícím ze skutečnosti, jež je pro jeho uskutečnění rozhodující, a osoba, které byl právní úkon určen, tento omyl vyvolala nebo o něm musela vědět. Právní úkon je rovněž neplatný, jestliže omyl byl touto osobou vyvolán úmyslně. Omyl v pohnutce právní úkon neplatným nečiní. Omyl ve vůli je právně významným, tj. má za následek neplatnost právního úkonu jen tehdy, jestliže právní úkon učinila jednající osoba v omylu vycházejícím ze skutečnosti, jež je pro učiněný právní úkon rozhodující (podstatný) a bez níž by k právnímu úkonu, jaký je uzavřen, nedošlo, a osoba, které byl učiněný právní úkon určen, tento omyl buď vyvolala (např. uvedením nepravdivé skutečnosti, která byla rozhodující pro jednání druhé strany), anebo jej sice nevyvolala, avšak o omylu v době učinění právního úkonu věděla či vědět musela (muselo jí to být – objektivně vzhledem k okolnostem případu posuzováno – zřejmé), a vzdor tomu druhou stranu na omyl neupozornila. Omyl je u právního úkonu rozhodující (podstatný), a tudíž činí právní úkon neplatným, týká-li se jeho právního důvodu (tj. vůle jednající osoby byla zaměřena k jinému právnímu úkonu), jeho předmětu (a to buď totožnosti předmětu, anebo podstatné vlastnosti předmětu), osoby, popř. některé jiné skutečnosti, která byla pro učinění právního úkonu podle projevené vůle subjektu. Neplatnost právního úkonu je v těchto případech § 49a omezena s ohledem na právní jistotu občanskoprávního styku pouze na rozhodující (podstatný) omyl (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2011, sp. zn. 23 Cdo 2511/2009, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky - www.nsoud.cz, nebo Jiří Švestka, Jiří Spáčil, Marta Škárová, Milan Hulmák a kolektiv Občanský zákoník I, II, 2. vydání, Praha 2009, s. 436). Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.). Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 17. prosince 2014 Mgr. David Havlík předseda senátu |
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2019_26.CDO.4049.2018.1.xml | Judikát 26 Cdo 4049/2018 26 Cdo 4049/2018-230 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a Mgr. Lucie Jackwerthové ve věci žalobkyně městské části Praha 5, se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 1381/4, proti žalované K. S., bytem XY, zastoupené Mgr. Bc. Ivanou Lehkoživovou, BA, advokátkou se sídlem v Berouně, Pod Kaplankou 483/3, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 6 C 318/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. února 2018, č. j. 20 Co 436/2017-165, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 24. srpna 2017, č. j. 6 C 318/2016-112, vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost vyklidit do dvou měsíců od právní moci rozsudku tam specifikovanou bytovou jednotku (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastnic a státu. K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 1. února 2018, č. j. 20 Co 436/2017-165, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil jen tak, že žalovaná je povinna bytovou jednotku vyklidit do 31. prosince 2018 a jinak ho potvrdil (výrok I.); zároveň rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic (výrok II.). Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, k němuž se žalobkyně písemně vyjádřila. S přihlédnutím k obsahu opřela přípustnost svého dovolání o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.). Dovolací soud však dospěl k závěru, že z posléze uvedených příčin není dovolání podle citovaného ustanovení přípustné. Vedle způsobilého dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 a 3 o.s.ř.) dovolatelka v dovolání uplatnila rovněž nezpůsobilé důvody, jejichž prostřednictvím se pokusila jednak zpochybnit správnost zjištěného skutkového stavu rozhodného pro posouzení platnosti výpovědi pronajímatelky z nájmu k předmětnému bytu, kterážto výpověď byla dovolatelce doručena dne 25. května 2016 (dále jen „Výpověď), a jednak namítla vadu řízení, jíž se měly soudy dopustit při zjišťování skutkového stavu věci. Nad rámec uvedeného lze – jen pro úplnost – dodat, že učiněná skutková zjištění mají oporu v provedených důkazech a nejsou s nimi v extrémním nesouladu; tato skutková zjištění nijak nevybočují z toho, co v běžné soudní praxi soudy z obdobných důkazů berou za zjištěno. Z toho současně vyplývá, že takto provedeným dokazováním nemohlo být porušeno dovolatelčino právo na spravedlivý soudní proces. K užitému ustanovení § 120 odst. 2 o.s.ř. dovolací soud nad rámec řečeného dodává, že má-li rozhodnutí soudu odpovídat hmotnému právu, pak soud musí mít možnost zjistit též skutečnosti rozhodné podle hmotného práva, aniž by účastníci k jejich prokázání navrhli všechny potřebné důkazy, jsou-li pro soud dosažitelné a vyplývají-li z obsahu spisu (viz Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha : C. H. Beck 2006, s. 570). Ze zřetelně čitelného podpisu, kterým byla Výpověď opatřena, se přímo nabízí nahlédnutí do webových stránek žalobkyně, z nichž se podává, že M. S., který Výpověď podepsal v zastoupení starosty městské části, byl v té době místostarostou městské části Praha 5. K dovolacím námitkám podřaditelným pod (způsobilý) dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 věta první o.s.ř.) pak lze uvést následující. Dovolání není přípustné podle § 237 o.s.ř. pro řešení právní otázky, že vzhledem k okolnostem případu jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy (§ 2 odst. 3 a § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. z.“) v tom smyslu, že by bylo namístě žalobu zamítnout. Problematika dobrých mravů byla dříve upravena v § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále též jen „obč. zák.“). S účinností od 1. 1edna 2014 je obsažena v § 2 odst. 3 a v § 8 o. z. vylučující právní ochranu při zjevném zneužití práva. Nejvyšší soud pak dovodil (srov. rozhodnutí z 25. března 2015, sp. zn. 22 Cdo 4065/2014, uveřejněné v Bulletinu advokacie č. 1 – 2/2017 /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud odmítl usnesením z 16. července 2015, sp. zn. III. ÚS 1782/15/, z 5. září 2017, sp. zn. 26 Cdo 2539/2017, a z 21. března 2018, sp. zn. 26 Cdo 5946/2017), že judikaturu přijatou k výkladu rozporu výkonu práva s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák. lze přiměřeně aplikovat i na výklad podle o. z. Na tomto místě je pak zapotřebí zdůraznit, že v rozsudku ze dne 18. ledna 2017, sp. zn. 26 Cdo 4249/2016, uveřejněném pod č. 75/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „uveřejněné rozhodnutí“), Nejvyšší soud mimo jiné konstatoval, že ustanovení § 2291 o. z. (o něž jde i v posuzovaném případě) umožňuje pronajímateli vypovědět nájem bytu výpovědí bez výpovědní doby nájemci, který porušuje své povinnosti zvlášť závažným způsobem, tedy tzv. okamžitě, avšak zároveň poskytuje nájemci možnost zabránit skončení nájmu tím, že své závadné chování (protiprávní stav) napraví (odstraní), tedy nejen že od něj okamžitě upustí, ale i nahradí škody (dluhy), které již vznikly. Účelem ustanovení § 2291 o. z. je tedy „okamžité“ skončení nájmu jen v případě, že nájemce, který porušuje své povinnosti zvlášť závažným způsobem, ani přes výzvu pronajímatele od svého jednání neupustí. Může-li se k výpovědi bez výpovědní doby přihlížet jen v případě, že byla splněna podmínka předchozí výzvy k „nápravě“ zakotvená v § 2291 odst. 3 o. z., je zřejmé, že výpověď bez výpovědní doby je vhodná v případech, kdy pronajímatel primárně nepreferuje skončení nájmu, ale upřednostňuje okamžitou nápravu závadného chování (protiprávního stavu) nájemce a tedy pokračování nájemního vztahu. Pro úplnost je zapotřebí dodat, že v případě, kdy nájemce porušuje povinnosti zvlášť závažným způsobem, má pronajímatel samozřejmě vždy možnost dát mu výpověď podle § 2288 odst. 1 písm. a/ o. z. s tříměsíční výpovědní dobou. Zde zákon nestanoví pro platnost výpovědi podmínku předchozí výzvy k odstranění závadného chování (protiprávního stavu), k oprávněnosti výpovědi je jen třeba, aby porušení povinnosti trvalo ke dni doručení výpovědi. Nájem však skončí až uplynutím tříměsíční výpovědní doby (§ 2286 odst. 1, § 1998 odst. 2 o. z.). Otázku, zda ze strany žalobkyně jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy (§ 2 odst. 3 o. z.), odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 14. října 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněné pod č. 6 v sešitě č. 1-2 /ve znění redakční opravy uveřejněné v sešitě č. 5-6/ z roku 2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), od níž není důvod se odchýlit. Při posouzení věci podle citovaného ustanovení vzal v úvahu nejen zjištěné právně významné okolnosti na straně dovolatelky, nýbrž i na straně žalobkyně, a jeho úvaha odpovídá takto zjištěným okolnostem a není v tomto směru zjevně nepřiměřená; přitom dovolatelčinu tíživou sociální situaci a také nepříznivý zdravotní stav zohlednil stanovením jiné než zákonné (prodloužené) lhůty k vyklizení bytu. Nelze přehlédnout, že zamítnutí žaloby na vyklizení bytu na základě aplikace citovaného ustanovení (jehož se dovolatelka dovolává) má být až poslední možností (ultima ratio), jak ve zcela mimořádných případech odstranit přílišnou tvrdost zákona v situaci, kdy by se odložené či podmíněné vyklizení bytu jevilo krajně nespravedlivým (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. června 2013, sp. zn. 26 Cdo 1282/2013). Přitom poskytnutí ochrany (formou zamítnutí žaloby) by podle názoru dovolacího soudu vyvolalo v tomto případě v praxi neřešitelnou situaci, neboť dovolatelka, jíž v důsledku Výpovědi zanikl nájemní poměr k bytu, by v bytě bydlela bez právního důvodu při relativně vysokém dluhu na nájemném a pronajímatelce by byla (pro tentokrát) upřena možnost řešit vzniklou situaci vyklizením bytu. V naznačených souvislostech nelze ani ztratit ze zřetele, že placení nájemného náleží mezi základní povinnosti nájemce bytu. Jestliže, jako v posuzovaném případě, dovolatelka jako nájemkyně uvedenou povinnost dlouhodobě neplnila a v tomto ohledu se její chování nezměnilo ani poté, co obdržela hmotněprávní výzvu k odstranění závadného chování, nelze po žalobkyni (pronajímatelce), která původně nepreferovala skončení nájmu, nýbrž upřednostňovala okamžitou nápravu závadného chování (protiprávního stavu) nájemce a tedy pokračování nájemního vztahu, spravedlivě požadovat, aby jí byla ochrana jejího práva (práva na vyklizení bytu po skončení nájemního poměru Výpovědí) odepřena, byť nájemkyně (která ostatně nevyužila práva podle § 2290 o. z. – viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2015, sp. zn. 26 Cdo 3862/2015, uveřejněný pod č. 21/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) je v tíživé sociální situaci a její zdravotní stav je nepříznivý. To vše navíc v situaci, kdy žalobkyně je obec (město – městská část), které musí záležet na obsazení svých bytů řádnými nájemci, neboť má specifické postavení při uspokojování potřeby bydlení občanů žijících na jejím území. Již v rozsudku ze dne 18. ledna 2017, sp. zn. 26 Cdo 4249/2016, uveřejněném pod č. 75/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud dovodil, že naplněností uplatněného výpovědního důvodu se může soud zabývat jen v řízení podle § 2290 o. z., tedy jen v případě, že nájemce, kterému byla výpověď doručena (dostala se do sféry jeho dispozice), podal ve lhůtě stanovené v § 2290 o. z. žalobu, jíž se domáhá přezkumu oprávněnosti výpovědi. Přezkum oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu je třeba chápat v širším smyslu; proto zjistí-li soud v řízení podle § 2290 o. z., že výpověď je z nějakého důvodu neplatná (absolutně či relativně) či zdánlivá, žalobě nájemce vyhoví, neboť ani taková výpověď by nebyla „po právu“, a proto je „v širším smyslu“ neoprávněná. Avšak nelze ztratit ze zřetele, že ustanovení § 2290 o. z. nijak nebrání tomu, aby soud k neplatnosti či zdánlivosti výpovědi přihlédl i v jiném řízení. Neuplatní-li nájemce v řízení podle § 2290 o. z. důvody neplatnosti (absenci písemné formy, neuvedení výpovědního důvodu, nepoučení o možnosti podat žalobu podle § 2290 o. z., rozpor s dobrými mravy atd.) či zdánlivosti výpovědi (výpovědní důvod je uveden neurčitě, nesrozumitelně apod.) a v řízení nevyjdou najevo ani jinak, nebrání to jejich uplatnění v dalších řízeních. Zákon nestanoví žádnou lhůtu ani neupravuje žádné zvláštní řízení k jejich uplatnění. Odvolací soud proto postupoval v souladu s touto judikaturou, zabýval-li se v řízení o vyklizení bytu neplatností Výpovědi jako právního jednání žalobkyně. Neučinil-li však ve vztahu k Výpovědi žádné právní závěry v tom smyslu, že by mělo jít o zdánlivé právní jednání (§ 551 - § 553 o. z.), k němuž se ve smyslu § 554 o. z. nepřihlíží, nemůže dovolací soud přezkoumávat správnost neexistujících právních závěrů, jak se o to zřejmě pokouší dovolatelka. V poměrech předchozí právní úpravy Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 19. prosince 2007, sp. zn. 26 Cdo 350/2007, uveřejněném pod č. 85/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dovodil, že dal-li starosta městské části hlavního města Prahy (obce) výpověď z nájmu bytu bez předchozího schválení v radě městské části (obce), jde o absolutně neplatný právní úkon podle § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem. K odůvodnění tohoto právního názoru uvedl následující. Postavení hlavního města Prahy jako hlavního města České republiky, kraje a obce a dále postavení městských částí upravuje (a to i v současné době) zákon č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů – dále opět jen „zákon č. 131/2000 Sb.“ (§ 1 odst. 1 zákona č. 131/2000 Sb.). Podle § 3 odst. 1 a 2 zákona č. 131/2000 Sb. se hlavní město Praha člení na městské části, které v rozsahu stanoveném zákonem a Statutem vystupují v právních vztazích svým jménem a nesou odpovědnost z těchto vztahů vyplývající. Podle § 4 odst. 1 zákona č. 131/2000 Sb. je městská část spravována zastupitelstvem městské části; dalšími orgány městské části jsou rada městské části, starosta městské části, úřad městské části a zvláštní orgány městské části. Do samostatné působnosti městské části náleží mimo jiné i správa bytového fondu (§ 18 odst. 1 písm. b/ zákona č. 131/2000 Sb.). Přitom o záležitostech patřících do samostatné působnosti městské části rozhoduje rada městské části, pokud nejsou zákonem svěřeny zastupitelstvu (u správy bytového fondu tomu tak není - § 89 zákona č. 131/2000 Sb.) nebo pokud si je zastupitelstvo nevyhradí (v řízení nebylo ani tvrzeno, že by si zastupitelstvo městské části Praha 8 vyhradilo rozhodování v oblasti správy bytového fondu). Rada městské části však nemůže vystupovat jménem městské části navenek. Toto oprávnění přísluší výlučně starostovi městské části, který je ze své činnosti odpovědný zastupitelstvu městské části (§ 97 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 72 odst. 1 zákona č. 131/2000 Sb.). Přitom na postavení a jednání starosty městské části a na jeho práva a povinnosti se obdobně použijí ustanovení vztahující se na postavení a jednání a na práva a povinnosti primátora hlavního města Prahy, není-li zákonem stanoveno jinak. Na rozhodování starosty městské části se obdobně použijí ustanovení vztahující se na rozhodování primátora hlavního města Prahy, není-li zákonem nebo Statutem stanoveno jinak (§ 97 odst. 1 zákona č. 131/2000 Sb.). Podle § 72 odst. 2 zákona č. 131/2000 Sb. primátor hlavního města Prahy zastupuje hlavní město Prahu navenek. Úkony, které vyžadují schválení zastupitelstva hlavního města Prahy nebo rady hlavního města Prahy, může primátor provést jen po jejich předchozím schválení, jinak jsou tyto právní úkony neplatné od samého počátku. Byla-li v souzené věci Výpověď, učiněná v písemné formě v souladu s ustanovením § 2286 odst. 1 o. z., schválena radou městské části Praha 5 dne 23. února 2016 a podepsána místostarostou M. S., který zastupoval starostu (§ 72 odst. 2 ve spojení s § 97 odst. 1 a § 99 odst. 2 zákona č. 131/2000 Sb.), a tudíž podpisem jednajícího (§ 561 odst. 1 o. z.), lze pokládat za souladný s judikaturou právní názor, že nemůže být (z tohoto důvodu) neplatná. S přihlédnutím k uvedenému lze uzavřít, že dovolání není přípustné podle § 237 o.s.ř., a proto je dovolací soud podle § 243c odst. 1 o.s.ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§ 243c odst. 2 o.s.ř.) – pro nepřípustnost. Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.). S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu dovolatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v (Ústavním soudem zdůrazněné) přiměřené lhůtě. Nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu právní moci a vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku (§ 243 písm. a/ o.s.ř.) – srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. září 2017, sp. zn. 30 Cdo 865/2016, či ze dne 3. října 2017, sp. zn. 20 Cdo 4097/2017. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí). V Brně dne 13. 2. 2019 JUDr. Miroslav Ferák předseda senátu |
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2016_11.TDO.1611.2015.1.xml | Judikát 11 Tdo 1611/2015 11 Tdo 1611/2015-26 U S N E S E N Í Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 24. února 2016 dovolání obv. P. P., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2015, sp. zn. 11 To 363/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 17 T 60/2015, a rozhodl t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. P. o d m í t á . O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 17 T 60/2015, byl obv. P. P. v bodě I. uznán vinným přečiny porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, krádeže podle § 205 odst. 1 písm. c), odst. 2, 3 tr. zákoníku, poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, v bodě II. byl pak uznán vinným přečinem podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, v bodě III. přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a konečně v bodě IV. přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku. Za skutek uvedený pod bodem II. soud I. stupně podle § 44 tr. zákoníku upustil u obv. P. P. od uložení souhrnného trestu ve vztahu k rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 2 T 72/2014, který nabyl právní moci dne 23. 10. 2014. Za ostatní trestné činy pak obviněnému uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Stejným rozsudkem jako obv. P. P. byla uznána vinnou i obviněná E. F., ta však pouze jednáním pod bodem I. Následně soud I. stupně podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněným P. P. a E. F., aby společně a nerozdílně zaplatili na náhradě škody poškozenému K. L. částku 2 900 Kč, poškozené M. O. částku 3 250 Kč, poškozenému J. V. částku 145 Kč, poškozenému J. H. částku 9 350 Kč, poškozené O. W. částku 1 000 Kč, poškozené M. M. částku 100 Kč, poškozené Alianz pojišťovně, a. s. částku 25 700 Kč, a poškozené Kooperativě pojišťovně, a. s. částku 3 500 Kč. Obv. P. P. bylo pak ještě uloženo, aby sám uhradil na náhradě škody poškozenému V. P. částku 14 800 Kč. Poškození M. F., M. R., A. K., byli odkázáni s celými svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních a poškození K. L., M. O., J. H., M. M. a V. P. byli odkázáni se zbytky svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle skutkových zjištění Okresního soudu Praha-západ (stručně shrnuto) se obviněný dopustil trestné činnosti tím, že: I. a) společně s obviněnou E. F., v devíti případech, v přesně nezjištěné době od 15. 5. 2014 do 15. 6. 2014, v obci P., okres P.-z., neoprávněně vnikl do obydlí jiného za použití násilí nebo po překonání překážky, jejímž účelem je zabránit vniknutí, jednak si přisvojil cizí věc tím, že se jí zmocnil, čin spáchal vloupáním, a jednak poškodil cizí věc, čímž způsobil poškozeným škodu ve výši 70 295 Kč, b) obv. P. P. sám dne 22. 5. 2014 v obci P., okres P.-z., překonal oplocení pozemku rekreační chaty a následně z odemčené garáže odcizil věci v celkové hodnotě 14 800 Kč, přičemž se uvedeného jednání dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 2 T 145/2012, který nabyl právní moci téhož dne, odsouzen mimo jiné, pro přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku, za který mu byl uložen úhrnný test odnětí svobody v trvání 18 měsíců, podmíněně odložený na zkušební dobu v trvání 4 let, II. v přesně nezjištěné době od 6. 4. 2014 do 24. 4. 2014, na přesně nezjištěném místě v obci J. u P., okres P.-z., převzal od spoluobviněné E. F. tři fotoaparáty a jeden blesk různých značek, v celkové hodnotě 13 800 Kč, přestože věděl, že tyto věci spoluobviněné odcizila v domě svých rodičů k jejich škodě, a nejméně dva z nich prodal v bazaru v P. za částku 1 500 Kč, a takto získané peníze použil pro vlastní potřebu, III. v době od 31. 5. 2014 do 10. 6. 2014, po komunikacích v okresu P.-z., řídil motocykl zn. Jawa Babetta, ačkoliv si byl vědom skutečnosti, že mu byl rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 2 T 145/2012, který nabyl právní moci téhož dne, uložen mimo jiné trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 30 měsíců, IV. průběžně od března 2014 do 10. 6. 2014, z finančních prostředků, získaných od spoluobviněné E. F., nejméně ve 24 případech zakoupil dávky metamfetaminu o váze 0,5 g – celkem tedy nejméně 12 g této látky, a nejméně ve 24 případech z každé dávky poskytl spoluobviněné pro její potřebu 0,25 g metamfetaminu – celkem tedy nejméně 6 g této látky, přičemž metamfetamin je zařazen jako látka psychotropní v příloze č. 5 Psychotropní látky zařazené do seznamu II. podle Úmluvy o psychotropních látkách (vyhláška č. 62/1989 Sb.) k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách. Rozhodnutí soudu I. stupně napadl obviněný odvoláním, a to do výroku o vině i trestu pod body II. a IV. Krajský soud v Praze poté rozsudkem ze dne 3. 9. 2015, sp. zn. 11 To 363/2015 rozhodl tak, že dle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody a zařadil obv. P. P. pro výkon uloženého trestu do věznice s dozorem, avšak ve zbytku ponechal rozsudek soudu I. stupně beze změny. Proti výše uvedenému rozsudku Krajského soudu v Praze podal obv. P. P. prostřednictvím advokáta JUDr. Pavla Bergera dovolání, a to proti výrokům o vině i o trestu, s odkazem na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí dle jeho názoru spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávně hmotněprávním posouzení. Ve svém podání obviněný nejdříve stručně vylíčil dosavadní průběh trestního řízení a následně uplatnil vlastní argumentaci známou již z předchozího průběhu trestního řízení, v níž zdůraznil, že se skutku uvedeného ve výroku rozsudku soudu I. stupně pod bodem IV. nedopustil. Krajský soud proto dle jeho názoru pochybil, když svým rozhodnutím nevyhověl jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ. Dovolatel je dále přesvědčen, že na základě provedených důkazů nebylo dostatečně prokázáno, že skutek popsaný ve výroku rozhodnutí soudu I. stupně pod bodem IV. skutečně spáchal. Na jedné straně figuruje obhajoba obviněného a protichůdnou verzi skutkového děje pak předkládá spoluobviněná E. F., jejíž svědectví zůstalo osamoceno, ale i přesto jej soud I. stupně uznal za věrohodné. S tímto právním názorem se poté ztotožnil i soud odvolací, který ani navzdory pochybnostem nepřistoupil k doplnění dokazování, které by mohlo skutkový stav lépe objasnit. V důsledku nesprávné realizace důkazního řízení shledal dovolatel trestní řízení nespravedlivým. Postupem odvolacího soudu bylo tedy nepřípustně zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 Listiny základních práv a svobod, a proto obviněný Nejvyššímu soudu navrhl, aby jako soud dovolací zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2015, sp. zn. 11 To 363/2015 a věc přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. K dovolání obv. P. P. zaslal státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství jenom stručné oznámení (sp. zn. 1 NZO 1304/2015-9 ze dne 8. 12. 2015), ve kterém Nejvyššímu soudu sdělil, že se k tomuto dovolání nebude věcně vyjadřovat. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu. To znamená – zda dovolání bylo podáno v souladu s ust. § 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., zda bylo podáno ve dvouměsíční zákonné lhůtě, na příslušném místě (u věcně a místně příslušného soudu) v souladu s ust. § 265e odst. 1, 3 tr. ř. i oprávněnou osobou v souladu s ust. § 265d odst. 1 písm. b) odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti upravené v § 265f tr. ř. Po jeho prostudování Nejvyšší soud shledal, že dovolatel výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, a proto dovolání vyhodnotil jako přípustné. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o které se dovolání opírá, naplňují obviněným uplatněný dovolací důvod. Pouze reálná existence tohoto důvodu je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř. Ve svém dovolání obviněný své argumenty subsumoval pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V obecné rovině je nutno zdůraznit, že důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud má povinnost vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu. Obviněný ve svém dovolání namítl, že v průběhu trestního řízení došlo k zásadnímu porušení jeho práva na spravedlivý proces, když skutkové závěry soudů I. a II. stupně, o vině obviněného u skutku popsaného pod bodem IV. rozsudku soudu I. stupně, nebyly zjištěny způsobem odpovídajícím tomuto ústavně zaručenému právu. Soudům dále vytkl i způsob, jímž prováděly a hodnotily jednotlivé důkazy, a to zejména ve vztahu k neprovedení dalších výslechů svědků a hodnocení svědecké výpovědi společně obviněné E. F. V této souvislosti Nejvyšší soud uvádí, že právo na spravedlivý proces nelze vykládat tak, že ,,automaticky“ zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá deklarovaným představám obviněného. Uvedeným základním právem je zajišťováno ,,pouze“ právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Nejvyšší soud vzhledem ke konstantní judikatuře Ústavního soudu znovu připomíná, že v případě dovolání nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů. Uplatněná argumentace obviněného tudíž představuje pouze námitky ryze procesněprávní povahy, které nelze subsumovat pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a které jako takové nemůžou vést k jeho úspěšnému uplatnění. Nad rámec výše uvedeného však Nejvyšší soud dodává, že soud I. stupně dospěl k závěru, že obv. P. P. se dopustil uvedené trestné činnosti, a to bez důvodných pochybností. Toto rozhodnutí následně pečlivě a řádně zdůvodnil, přičemž výslovně uvedl, které skutečnosti vzal za prokázané a které na druhou stranu vyhodnotil jako nedůvěryhodné a proč. Tento závěr následně potvrdil i soud odvolací, který po přezkumu napadeného rozhodnutí dodal, že soud I. stupně rozvedl všechny rozhodné skutečnosti pro vynesení odsuzujícího rozsudku, a taky pro uložení druhu a výše trestu. Jedinou změnou byl výrok odvolacího soudu, že obviněný se zařazuje pro výkon uloženého testu do věznice s dozorem, a nikoliv s ostrahou. Nejvyšší soud na základě svého přezkumu konstatuje, že skutková zjištění soudů I. a II. stupně byla provedena v souladu se zásadami stanovenými trestním řádem a soudy je rovněž pečlivě ve svých rozhodnutích odůvodnily (vyjádřily se jak k osobě obviněného, tak ke zhodnocení míry jeho zavinění, k jeho pohnutkám, polehčujícím i přitěžujícím okolnostem, apod.). Trestní řízení bylo rovněž vedeno v souladu s ústavními a zákonnými principy a Nejvyšší soud proto tyto dovolatelovy námitky neshledal právně relevantními. Námitka dovolatele, že Krajský soud v Praze, jakožto odvolací soud pochybil, když svým rozhodnutím nevyhověl jeho odvolání proti rozhodnutí soudu I. stupně, rovněž nemůže obstát, neboť pochybení v řízení o řádném opravném prostředku lze uplatnit jen prostřednictvím speciálního dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., a to v případě, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Nejvyšší soud však doplňuje, že ani v případě uplatnění tohoto speciálního dovolacího důvodu by tuto námitku nebylo možné shledat důvodnou, neboť odvolací soud plně a řádně dostál svým zákonným povinnostem. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněného se sice formálně opírá o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak s ohledem na shora uvedené je zřejmé, že jím namítané vady pod uplatněný dovolací důvod vůbec nelze podřadit. Ve skutečnosti výše uvedenými námitkami dovolatel primárně usiluje zpochybnit správnost skutkových zjištění soudů I. a II. stupně, čímž zcela míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu. Jinými slovy – obviněný brojí proti postupu obou soudů při shromažďování a zejména hodnocení provedených důkazů, a tím usiluje prosadit vlastní vyhodnocení provedených důkazů s akcentem, že se jednání nedopustil. Takto postavená argumentace však není způsobilá založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, neboť dovolatel se domáhá změny skutkových zjištění soudu I. stupně i soudu II. stupně (který jeho vinu i trest potvrdil). Nejvyšší soud však konstatuje, že jde o námitky ryze procesně právní povahy, odkazující na údajně nedostatečně provedené dokazování a na způsob vyhodnocení provedených důkazů. Nejvyšší soud prověřil, že Okresní soud Praha-západ v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. provedl dokazování v nezbytném rozsahu, přičemž provedené důkazy vedly k dostatečnému objasnění skutkového stavu. Zároveň tento soud vyhodnotil všechny důkazy důsledně v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. – tedy podle svého vnitřního přesvědčení, založeném na odpovědném uvážení všech okolností případu – a to jednotlivě i v jejich souhrnu, stejně jako ve všech vzájemných souvislostech. Přezkum skutkových zjištění i na ně navazujících právních závěrů Krajským soudem v Praze, týkající se otázky viny a trestu u obv. P. P., je rovněž správný, relevantní a hodnověrně odůvodněný. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že skutek, ze kterého byl obv. P. P. uznán vinným, je právně kvalifikován správně, a Okresní soud Praha-západ, stejně jako Krajský soud v Praze ve svých skutkových a na ně navazujících právních závěrech nepochybily. Protože v napadeném rozhodnutí nedošlo ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. k porušení zákona a obviněný svými námitkami tento důvod dovolání zjevně nenaplnil, Nejvyšší soud dovolání obv. P. P. odmítl, a to s odkazem na ust. § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť jde o dovolání, které bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (viz § 265n tr. ř.). V Brně dne 24. února 2016 JUDr. Stanislav Rizman předseda senátu |
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2014_22.CDO.3186.2012.1.xml | Judikát 22 Cdo 3186/2012 22 Cdo 3186/2012 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce J. H., K. H., zastoupeného Mgr. Dobroslavou Pezlarovou, advokátkou se sídlem v Jihlavě, Jiráskova 3960/32, proti žalovaným: 1) J. J., 2) Z. J., oběma P., zastoupeným JUDr. Janem Matějíčkem, advokátem se sídlem v Kolíně III, Politických vězňů 98, o zřízení věcného břemene a umožnění užívání pozemku, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 5 C 75/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. května 2012, č. j. 25 Co 398/2011-358, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Kutné Hoře (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. května 2011, č. j. 5 C 75/2006-297, ve výroku I. žalovaným uložil povinnost umožnit žalobci přístup a příjezd po pozemku parc. č. 95/5 v katastrálním území a obci P., k nemovitostem žalobce, a to k budově, nacházející se na pozemku parc. č. st. 45, pozemku parc. č. st. 45, pozemku parc. č. 44, to vše v katastrálním území a obci P., podle geometrického plánu specifikovaného v tomto výroku, a to ,,pro potřeby vyvážení septiku pouze do doby nabytí právní moci kolaudačního rozhodnutí na užívání stavby kanalizace Neškaredice - Perštejnec napojení na ČOV Kutná Hora, pro potřeby dovážení uhlí a dříví a pro potřeby odvozu odpadu ze zemědělské činnosti na zahradě žalobce, to vše vždy v prvním týdnu měsíce listopadu každého roku, dále pro potřeby dovozu stavebního materiálu a průjezdu stavební mechanizace a pro potřeby rekonstrukce domu v posledním týdnu měsíce srpna 2011, přičemž tuto povinnost jsou povinni realizovat buď otevřením brány na pozemku parc. č. 95/5 první den, nebo předáním klíčů od brány žalobci“. V témže výroku rozsudku uložil žalobci povinnost využívat povoleného přístupu v určené dny pouze ke stanoveným účelům a vždy nejméně 3 dny před plánováním průjezdem písemně vyzvat žalované k umožnění příjezdu. Ve výrocích II. – VI. rozhodl soud prvního stupně o náhradě nákladů řízení. Vzal za prokázané, že žalobce a jeho právní předchůdci užívali část pozemku parc. č. 95/5 jako příjezdovou cestu od roku 1949 do roku 1998. Septik v pozemku žalobce nebyl po dobu několika let vyprazdňován, což ztěžuje užívání žalobcova pozemku. Ze znaleckého posudku znalce Ing. Ivo Parduse, CSc., vyplynulo, že tekuté odpady lze vyprázdnit bez nutnosti přístupu přes pozemek žalovaných postupy, které by si vyžádaly náklady ve výši 63.000,- Kč až 95.000,- Kč. Pokud jde o dovoz paliva a odvozy zemědělského odpadu, vyplynulo z uvedeného znaleckého posudku, že je lze rovněž realizovat jinak než vstupem přes pozemek žalovaných jen za vynaložení značných nákladů. Vzhledem ke skutečnosti, že tento přístup požadoval žalobce umožnit jen jednou do roka, byla by podle názoru soudu prvního stupně výše nákladů nepřiměřená. Soud prvního stupně vyšel při právním posouzení věci z § 127 odst. 3 občanského zákoníku. Podle jeho názoru jsou splněny podmínky aplikace uvedeného ustanovení, neboť žalobce se za účelem údržby nemůže ke svému pozemku dostat jinak než přes pozemek žalovaných. Žalobce má sice ke svým pozemkům přístup ze silnice přes úzké schody, ty však nejsou vhodné k donášení materiálu nebo čerpání jímky. Žalobce své nemovitosti neužívá trvale, nýbrž pouze pro potřeby rekreace. Bylo by proto nehospodárné po něm vyžadovat zabezpečení údržby pozemku nákladnými způsoby uvedenými ve znaleckém posudku. Krajský soud v Praze (dále jen ,,odvolací soud“) k odvolání žalovaných proti výrokům I., II., V. a VI. rozsudku soudu prvního stupně rozsudkem dne 30. května 2012, č. j. 25 Co 398/2011-358, ve výroku I. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na umožnění přístupu a příjezdu po pozemku žalovaných parc. č. 95/5 v katastrálním území a obci P. k nemovitostem žalobce ke shora uvedeným účelům zamítl. Ve výrocích II. – V. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po doplnění dokazování odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce neprokázal, že naléhavě a nezbytně potřebuje umožnit vstup na pozemek žalovaných za účelem údržby nebo obhospodařování vlastního pozemku a stavby. Odvolací soud uvedl, že žalobci se nepodařilo prokázat, že odpadní jímky na svém pozemku má zřízeny po právu a je oprávněn je používat. Odvolací soud je naopak toho názoru, že jak tzv. ,,občerstvovací zařízení“, tak i záchody a odpadní jímky byly na pozemku žalobce zřízeny v rozporu se stavebními předpisy. Technické možnosti navržené znalcem umožňující obhospodařování pozemku žalobce bez toho, aby musel využít přístup a příjezd přes pozemek žalovaných, jsou proveditelné a odpovídající tomu, že pozemek žalobce je ve strmém svahu a s jeho užíváním jsou spojeny obtíže, čemuž musí žalobce přizpůsobit způsob užívání a údržby své nemovitosti. V řízení vyšlo najevo, že žalobce neustále investoval do zvelebování svých nemovitostí, aniž by vynaložil jakékoliv prostředky k tomu, aby odpadní jímky mohl vyprazdňovat způsobem neobtěžujícím žalované. Pokud jde o dovoz uhlí a dříví, odvolací soud se ztotožnil s názorem znalce, že tuto činnost je také možné činit jinými způsoby než omezováním žalovaných, např. zřízením tzv. ,,vrátku“. Pokud jde o zemědělský odpad, žalobce v odvolacím řízení sám prohlásil, že jej již neprodukuje. Jde-li o dovoz stavebního materiálu pro potřeby rekonstrukce domu žalobce, odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce neprokázal, že má stavební povolení k této rekonstrukci, a je tedy předčasné, aby se domáhal přístupu přes pozemek žalovaných. Odvolací soud dodal, že pokud by byl žalobci umožněn přístup a průjezd přes pozemek žalovaných do doby připojení na kanalizaci tak, jak jej zřídil soud prvního stupně, záleželo by zcela na vůli žalobce, zda a kdy se ke kanalizaci připojí. Do té doby by však docházelo k neúměrnému zatěžování žalovaných. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. ba občanského soudního řádu. Uplatňuje přitom dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu). Dovolatel namítl, že odpadní jímky na jeho pozemku byly zbudovány v době, kdy pro ně nebylo podle tehdy platných právních předpisů třeba stavebního povolení. Uvedl, že je nelogický závěr odvolacího soudu o tom, že v případě zbudování veřejné kanalizace by se na ni nepřipojil a k vyvážení septiku neustále používal pozemek žalovaných. Odvolacímu soudu vytkl, že se nezabýval tím, že žalovaní sledují a fotografují jeho činnost na pozemcích v jeho vlastnictví. To, že dovolatel do svých nemovitostí investuje, podle jeho názoru nebrání tomu, aby soud přihlédl k nákladnosti zbudování zařízení pro odvod odpadů. Dovolatel dále vytkl odvolacímu soudu, že nepřihlédl k tomu, že žalobce a jeho právní předchůdci užívali cestu na pozemku žalovaných od roku 1949 do roku 1998. Poukázal na judikaturu dovolacího soudu, podle které lze vstup na pozemek umožnit nejen pro účely údržby, ale i pro účely obhospodařování, což jsou opakující se činnosti. Dovolatelem požadovaný přístup pak nemá v žádném případě povahu omezení věcným břemenem, neboť je omezen pouze na jeden týden v roce. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaní se k dovolání nevyjádřili. Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. Protože ke vzniku nároku žalobce mělo dojít před 1. lednem 2014 a před tímto datem bylo o návrhu žalobce pravomocně rozhodnuto, posoudil dovolací soud splnění podmínek nároku žalobce podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 30. května 2012, projednal dovolání žalobce a rozhodl o něm dovolací soud podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012. Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastníkem řízení zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1, 4 o. s. ř.) dospěl ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu k závěru, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné. Podle § 127 odst. 3 obč. zák. vlastníci sousedících pozemků jsou povinni umožnit na nezbytnou dobu a v nezbytné míře vstup na své pozemky, popřípadě na stavby na nich stojící, pokud to nezbytně vyžaduje údržba a obhospodařování sousedících pozemků a staveb. Vznikne-li tím škoda na pozemku nebo na stavbě, je ten, kdo škodu způsobil, povinen ji nahradit; této odpovědnosti se nelze zprostit. Žalobce se především v řízení domáhal uložení povinnosti žalovaným umožnit žalobci přístup a příjezd po pozemku parc. č. 95/5 v k. ú. P. k nemovitostem žalobce, tj. k budově na stavební parcele č. p. 45, k pozemku stavební parcela č. 45 a k pozemku parc. č. 44 „pro potřeby vyvážení septiku pouze do doby nabytí právní moci kolaudačního rozhodnutí na užívání stavby kanalizace Neškaredice – Perštejnec. V této části odvolací soud žalobu zamítl s tím, že žalobce neprokázal, že obě odpadní jímky na svém pozemku má „zřízeny právem a může je používat“. Na základě učiněných skutkových zjištění uzavřel, že „celé takzvané občerstvení“ na pozemku žalobce je vybudováno bez stavebního povolení, původní dílna a sklad byly ve svém určení změněny na občerstvovací zařízení v rozporu se stavebnímu předpisy. Bez stavebního povolení a bez povolení užívání byly vybudovány i záchody a odpadní jímka. Dovolací argumentace se omezuje pouze na konstatování, „že není pravdou, že by odpadní jímky byly vybudovány neprávem, byly zbudovány v době, kdy nebylo potřeba pro odpadní jímky stavebních povolení“. Dovolatel však přehlíží, že úvaha odvolacího soudu se vztahovala k celému areálu tzv. občerstvení, jehož součástí byly i odpadní jímky a nejenom k potřebě stavebního povolení, ale též „povolení užívání“ těchto staveb. Žádnou konkrétní právní argumentaci však v tomto ohledu dovolání neobsahuje. Současně však odvolací soud – nad rámec výše uvedeného názoru – uvedl, že ani v případě práva žalobce odpadní jímky užívat by nebyla žaloba důvodná, neboť ze znaleckého posudku vyplývá „reálná možnost“ užívání a vyprazdňování odpadních jímek bez potřeby průjezdu fekálním vozem přes pozemek žalovaných. Poukázal přitom na alternativy, které v této souvislosti přicházejí do úvahy jak z hlediska technického, tak i finančního. S těmito konkrétními závěry v právní rovině dovolatel opětovně nijak nepolemizuje, pouze namítá, že odvolací soud neměl přihlédnout k investici žalobce do jeho nemovitostí při úvaze o tom, že může zajistit vyprazdňování odpadních jímek jinak než příjezdem fekálního vozu na pozemek žalovaných. V této souvislosti dovolací soud dodává, že odvolací soud poukázal na investice žalobce do jeho nemovitostí, pouze však v souvislosti s jeho doplňující úvahou, že primárně měl uvažovat o investicích do technologií, prostřednictvím kterých by zajistil údržbu a vyprazdňování svých odpadních jímek. Již z těchto důvodů v této části rozhodnutí odvolacího soudu obstojí. Odvolací soud dále zamítl žalobu v části, ve které se žalobce domáhal uložení výše uvedené povinností žalovaným „pro potřeby dovážení uhlí – dříví“ a pro potřebu „odvozu, odpadu ze zemědělské činnosti na zahradě žalobce“. Ve vztahu k této části dovolání žalobce obsahuje pouze poukaz na to, že jím požadovaný rozsah jeden týdne ročně v listopadu „nelze vykládat jako omezení rovnající se věcnému břemenu“. Je skutečností, že odvolací soud v rámci závěru své argumentace naznačil (s odkazem na své předchozí rušící rozhodnutí ze dne 5. prosince 2007, sp. zn. 25 Co 452/2007), že vyhověním jeho žalobě „by měl opakovaně do budoucna možnost vždy v prvním týdnu měsíce listopadu každoročně používat pozemek žalovaných k dovozu uhlí a dříví“, na tomto argumentu však není jeho zamítavé rozhodnutí založeno. Odvolací soud totiž žalobu v této části zamítl proto, že dovážení uhlí a dříví může (s ohledem na závěry podávající se ze znaleckého dokazování) žalobce zajišťovat ze svého pozemku zřízením vrátku, ať již ručního či s elektropohonem. Ve vztahu k požadavku na odvážení odpadu ze zemědělské činnosti pak odvolací soud vyšel z tvrzení samotného žalobce, že zemědělský odpad, který by musel být z pozemku odvážen, žalobce na své zahradě neprodukuje nejméně od roku 1998, a nepotřebuje tento odvoz provádět již několik let před podáním žaloby. S těmito závěry dovolání žádnou polemiku nevede a žádným způsobem je nezpochybňuje. Obdobně to platí pro odvolacím soudem zamítnutý požadavek vážící se k „potřebám dovozu stavebního materiálu a průjezdu stavební mechanizace“ a „potřebám rekonstrukce domu“. Zde byla nedůvodnost žaloby založena již tím, že žalobce se této povinnosti domáhal ve vztahu k roku 2011, ačkoliv odvolací soud rozhodoval v roce 2012 a beze změny žaloby by jí nemohl vyhovět ani tehdy, pokud by podmínky pro vyhovění žaloby byly splněny. I zde dovolatel namítá, že jím požadovaný rozsah jednoho týdne v měsíci srpnu nepředstavuje nepřiměřené omezení práv žalovaných. V této souvislosti však dovolatel přehlíží, že ve vztahu k této části žaloby odvolací soud vůbec neuvedl, že vyhovění žalobě by představovalo neúměrnou zátěž nemovitostí žalovaných. Zamítavé rozhodnutí v této části založil na tom, že „žalobce neprokázal, že má jakékoliv stavební povolení, projekt ani konkrétní záměr k rekonstrukci domu č. p. 34, a je tedy zcela předčasné, aby se domáhal použití pozemku žalovaných k průjezdu vozidly za účelem dovozu stavebního materiálu, případně pro průjezd stavební mechanizace“. Proti těmto závěrům však dovolání žádné výhrady nečiní a tuto argumentaci odvolacího soudu jakkoliv nezpochybňuje. Naproti tomu dovolání opakovaně poukazuje na to, že po pozemku žalovaných vedla cesta k pozemku žalobce, resp. jeho právních předchůdců, kterou tito užívali bez jakýchkoliv problémů minimálně od roku 1948 do jara roku 1998, tj. do doby, než se žalovaní stali vlastníky pozemku parc. č. 95/5 a přístup žalobce k jeho pozemku „zahradili závorou“. Dovolacímu soudu především v této souvislosti není zřejmé, jakým způsobem by se tato argumentace, i kdyby ji žalobce prokázal, měla promítnout do poměrů souzené věci. Jestliže by totiž žalobci vzniklo k této cestě jakékoliv právo (aniž by dovolací soud mohl usuzovat, zda ke vzniku takového práva došlo či nikoliv), bylo by namístě, aby se žalobce domáhal ochrany takto vzniklého práva, které by zajistilo přístup přes pozemek žalovaných. Takové právo však žalobce zjevně neuplatnil. Na základě uvedených skutečností dovolací soud dospěl k závěru, že žalobcem uplatněné dovolací důvody nebyly naplněny, napadené rozhodnutí odvolacího soudu je tedy správné, a proto dovolání žalobců podle § 243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř. zamítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. neboť procesně úspěšným žalovaným v dovolacím řízení náklady, na jejichž náhradu by měl nárok, nevznikly. Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 25. března 2014 Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu |
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2013_29.CDO.1206.2012.1.xml | Judikát 29 Cdo 1206/2012 29 Cdo 1206/2012 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce Ing. L. V., identifikační číslo osoby 61038237, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem, se sídlem v Brně - Žabovřeskách, Marie Steyskalové 767/62, PSČ 616 00, proti žalované Komerční bance, a. s., se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 33/969, PSČ 114 07, identifikační číslo osoby 45317054, zastoupené Mgr. Milanem Polákem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. 10, PSČ 120 00, o zaplacení 3,457.035,- Kč s příslušenstvím a o vzájemné žalobě o zaplacení 75.620,60 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 52 Cm 29/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. prosince 2011, č. j. 14 Cmo 564/2010-173, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 27.636,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce. O d ů v o d n ě n í: Rozsudkem ze dne 10. září 2010, č. j. 52 Cm 29/2005-124, Městský soud v Praze zamítl žalobu o zaplacení částky 3,475.035,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), uložil žalobci zaplatit žalované úroky z prodlení ve výši 75.620,60 Kč (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a IV.). V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. II. a III., změnil jej ve výroku IV. a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně „do všech jeho výrokových částí“, podal žalobce dovolání, jež Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), odmítl jako nepřípustné. V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje i proti té části prvního výroku napadeného rozsudku, jíž odvolací soud zčásti potvrdil a zčásti změnil rozsudek soudu prvního stupně i ve výrocích o nákladech řízení, a proti druhému výroku rozsudku o nákladech odvolacího řízení, je objektivně nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jež je veřejnosti dostupné – stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu dále citovaná – na jeho webových stránkách). Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud důvod připustit dovolání neshledal, neboť veškeré dovolatelem předestírané otázky odvolací soud posoudil v souladu se závěry učiněnými Nejvyšším soudem v rozsudcích ze dne 31. ledna 2007, sp. zn. 29 Odo 1200/2005 a ze dne 17. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 2733/2010, jimiž Nejvyšší soud rozhodoval v obdobné věci týchž účastníků řízení a jež jsou proto dovolateli známy. Důvod ke změně přijatých závěrů, které obstály i z hlediska ústavněprávního (srov. důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 15. října 2013, sp. zn. III. ÚS 3293/11, jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dovolatele směřující mimo jiné i proti rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2733/2010), Nejvyšší soud neshledává. S ohledem na způsob, jakým dovolatel zastoupený advokátem formuluje své námitky, pak Nejvyšší soud podotýká, že povinností advokáta je dodržovat pravidla profesionální etiky (§ 17 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii); to platí i při sepisování dovolání. Označení závěrů Nejvyššího soudu za „dezinterpretaci zákona“ (strana 6 dovolání) či dokonce za „absurdní“ (strana 7 dovolání) nepředstavuje věcnou polemiku s těmito závěry a z mezí profesionální etiky již zjevně vybočuje. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto, a žalované vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty sestávají z odměny zástupce žalované za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 7 bodu 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění účinném do 31. prosince 2012, ve výši 22.540,- Kč, a náhrady hotových výdajů dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300,- Kč. Spolu s náhradou za 21 % daň z přidané hodnoty ve výši 4.796,- Kč podle ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. tak dovolací soud přiznal žalované k tíži žalobce celkem 27.636,- Kč. K důvodům, pro které byla odměna za zastupování určena podle advokátního tarifu, srov. např. rozsudek velkého senátu Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z části první, čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí. V Brně dne 27. listopadu 2013 JUDr. Petr Šuk předseda senátu |
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2005_28.CDO.2445.2004.1.xml | Judikát 28 Cdo 2445/2004 28 Cdo 2445/2004 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání D. K., zast. advokátem proti usnesení Krajského soudu v Brně z 18. prosince 2003, sp. zn. 17 Co 381/2003, vydanému v právní věci žalobkyně D. K., zast. advokátem proti žalovanému Česká republika, Pozemkový úřad Z. o zkrácení práv žalobkyně rozhodnutím správního orgánu, vedené pod sp. zn. 4 Nc 3063/2003 Okresního soudu ve Znojmě, takto: I. Řízení o dovolání se zatavuje. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání. O d ů v o d n ě n í : Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. prosince 2003 pod sp. zn. 17 Co 381/2003, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, Okresního soudu ve Znojmě ze dne 24. října 2003 pod sp. zn. 4 Nc 3063/2003, o odmítnutí podání žalobkyně ze dne 10 srpna 2003 podala dovolání žalobkyně. K tomuto dovolání žalobkyně, zastoupená právním zástupcem podáním ze dne 1. 11. 2004 uvedla, že bere žalobu zpět v celém jejím rozsahu. Podání žalobkyně posoudil dovolací soud na základě ustanovení § 41 odst. 2 o. s. ř., podle něhož každý úkon posuzuje soud podle jeho obsahu, i když je úkon nesprávně označen. Vůlí žalobkyně bylo u soudu ukončit probíhající spor; vzhledem k tomu, že v důsledku právní moci usnesení odvolacího soudu bylo možné tohoto cíle dosáhnout jen zpětvzetím dovolání, posoudil dovolací soud v tomto smyslu podané zpětvzetí a na základě § 243c odst. 1 o. s. ř. se zřetelem k ustanovení § 243b odst. 5 věta 2 o. s. ř. řízení zastavil. Žalovanému, který by měl v důsledku zastavení řízení o dovolání právo na náhradu nákladů řízení, náklady nevznikly. Proto nebylo potřebné rozhodovat o jejich náhradě. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu. V Brně dne 22. prosince 2005 JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v. r. předseda senátu |
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2002_3.TDO.744.2002.1.xml | Judikát 3 Tdo 744/2002 3 Tdo 744/2002 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. listopadu 2002 dovolání podané obviněným F. B., t. č. ve výkonu trestu ve Věznici H. S., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 1. 2. 2002, sp. zn. 2 To 1045/2001, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 1 T 103/2001, a rozhodl t a k t o : Dovolání se podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu o d m í t á . O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 3. 10. 2001, sp. zn. 1 T 103/2001 byl obviněný F. B. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zákona, za který byl odsouzen podle § 221 odst. 1 tr. zákona k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zákona zařazen do věznice s ostrahou. Podkladem výroku o vině se stalo zjištění soudu prvního stupně, že obviněný dne 22. 4. 2001 v době od 3.00 hod. do 4.50 hod. v H., na nádraží ČD, po předchozí slovní rozepři, v podnapilém stavu, bodl zavíracím nožem s délkou čepele cca 10 cm do hrudníku M. V., když se poškozený bránil, tak ho opakovaně bodl do oblasti předloktí levé paže, a když mu poškozený chtěl vytrhnout nůž z ruky, pořezal se v oblasti dlaně levé ruky mezi palcem a ukazovákem, svým jednáním způsobil poškozenému zranění, a to bodnořezné poranění kůže a podkoží nad hrudní kostí uprostřed délky hrudní kosti s dlouhou osou rány délky 15 mm, řezné poranění 1. článku palce levé ruky na dlaňové ploše velikosti 5 mm pronikající kůží do podkoží a bodnořezné poranění na loketní hraně levého předloktí povrchního charakteru, kdy poškozený byl po napadení odvezen k ošetření na chirurgické oddělení Nemocnice v Š., doba léčení – vyhojení řezných ran trvalo 10 dnů, a tedy jinému úmyslně ublížil na zdraví. Uvedený rozsudek bezprostředně nenabyl právní moci, neboť proti němu podal obviněný odvolání, kterým se dne 1. 2. 2002 zabýval ve veřejném zasedání Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci. Ten svým usnesením sp. zn. 2 To 1045/2001 odvolání obviněného podle § 256 tr. řádu zamítl. Prostřednictvím svého obhájce podal obviněný ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. řádu dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Šumperku. K tomuto dovolání ještě sám připojil dodatek ze dne 22. 5. 2002 adresovaný přímo Nejvyššímu soudu České republiky. Důvody uplatněné v dovolání spatřuje v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) /zřejmým omylem v textu dovolání uvedeno písm.f)/ tr. řádu, neboť podle jeho názoru napadaná rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku. Považuje za nepochybné, že v jeho případě nebyla dodržena jedna ze základních zásad trestního práva, a to zásada zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností. V odůvodnění dovolání vznáší především námitky proti jednotlivým důkazům a jejich hodnocení soudem. Za důležitou považuje i okolnost, že trestní stíhání bylo původně zahájeno pro pokus trestného činu podle ustanovení § 222 odst. 1 tr. zákona, tedy se mělo jednat o těžkou újmu na zdraví, přičemž nakonec byl odsouzen podle § 221 odst. 1 tr. zákona pro újmu na zdraví. Poukazuje na to, že léčba poškození zdraví svědka V. si vyžádala dobu kratší jednoho týdne, přičemž poškozený se měl dostavit k lékaři již třetí den po zranění. Tuto situaci považuje za podstatnou pro právní posouzení celé záležitosti, což ovšem pro něj není příliš rozhodující, neboť tvrdí, že skutek, za který byl odsouzen, nespáchal. V petitu svého dovolání obviněný navrhuje, aby dovolací soud postupoval v souladu s ustanovením § 265k odst. 1 tr. řádu a napadená rozhodnutí v celém rozsahu zrušil a zaujal právní názor, že obviněný F. B. není pachatelem trestného činu, za který byl odsouzen. K obsahu podaného dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Ta poukazuje na to, že po formální stránce je v dovolání uplatněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) /správně písm.g)/ tr. řádu, dovolatel však přes tento formálně použitý dovolací důvod namítá nesprávné právní posouzení skutku, provádí výčet provedených důkazů, doplněný vlastním způsobem jejich hodnocení a vyznívající ve zpochybnění jeho odpovědnosti za způsobené zranění poškozeného, které nemá podle jeho názoru charakter ublížení na zdraví. Poukazuje na to, že dovolatel svými námitkami zasáhl do stability přisouzeného skutkového stavu věci a dospívá tedy k názoru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve smyslu § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu tak, že se dovolání odmítá, a aby tak učinil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení § 265a tr. řádu a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. řádu. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanoveních § 265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. řádu). Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jak však z odůvodnění dovolání vyplývá, tento důvod spatřuje dovolatel ve skutečnosti, že nebylo jednoznačně prokázáno, že by spáchal skutek, pro který na něj byla podána obžaloba a že soud vycházel z řádně neobjasněného skutkového stavu. Obviněný tedy ve skutečnosti nevytýká napadenému rozhodnutí konkrétní pochybení v právním posouzení skutku, tedy nesprávnou právní kvalifikaci již stabilizovaného skutkového základu, nebo jinak vadné hmotně právní posouzení věci, nýbrž prosazuje odlišné hodnocení důkazů, než ke kterému dospěl soud při zjišťování skutkového stavu. V této souvislosti je nutno připomenout, že případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je nutno důsledně odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění (skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru). Zákon tak v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu jednoznačně vymezuje předmětný dovolací důvod jako důvod hmotně právní. To znamená, že dovolací soud je povinen vycházet ze skutkového zjištění nalézacího resp. odvolacího soudu a v návaznosti na tento skutkový stav hodnotit správnost hmotně právního posouzení. Podle názoru Nejvyššího soudu musí dovolatel na jedné straně v souladu s § 265f odst. 1 tr. řádu odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. řádu, přičemž na druhé straně musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody uvedené v § 265b odst. 1 tr. řádu. Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud v posuzovaném případě shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů, uvedených v zákoně, rozhodl v souladu s výše citovaným ustanovením tak, že se dovolání obviněného F. B. odmítá. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání. P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu). V Brně dne 26. listopadu 2002 Předseda senátu: Mgr. Josef H e n d r y c h |
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2019_6.TDO.820.2019.1.xml | Judikát 6 Tdo 820/2019 6 Tdo 820/2019-1020 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 7. 2019 o dovolání, které podal obviněný M. Ch., nar. XY v XY, státní příslušník Slovenské republiky, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 3. 2019, č. j. 11 To 478/2018-984, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 16 T 45/2018, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá. Odůvodnění:I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 9. 10. 2018, č. j. 16 T 45/2018-952, byl obviněný M. Ch. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil společně s M. D. tím, že M. Ch. v období od měsíce července 2015 do měsíce února 2016 včetně v zastávané pozici ředitele obchodní společnosti a M. D. v období od měsíce března 2016 do měsíce srpna 2016 včetně v pozici dalšího ředitele obchodní společnosti O. (od 26. 9. 2016 v likvidaci, dne 7. 7. 2017 prohlášen konkurz na majetek úpadce obchodní společnosti O., v likvidaci), od 2. 7. 2014 do 26. 9. 2016 se sídlem XY, od 26. 9. 2016 se sídlem XY, IČO XY, DIČ XY, s od 13. 9. 2010 zapsanými předměty podnikání „výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona“, „montáž, opravy, revize a zkoušky elektrických zařízení“, kdy byli v průběhu doby fakticky činnými představiteli, konkrétně členy managementu, obchodní společnosti vystupující v pracovněprávních vztazích jako zaměstnavatel, za jednotlivá měsíční období neodvedli, resp. nezajistili odvedení, záloh na daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků, pojistného na sociální zabezpečení včetně příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a pojistného na zdravotní pojištění, přestože pojistné a zálohy na daň byly zaměstnancům obchodní společnosti z mezd sraženy, v důsledku čehož Okresní správě sociálního zabezpečení v Náchodě, Karlovo náměstí 2054, 547 01 Náchod, nebylo za měsíce srpen 2015, září 2015 a prosinec 2015 včetně odvedeno pojistné na sociální zabezpečení včetně příspěvku na státní politiku zaměstnanosti v celkové výši 294 267 Kč, Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, Regionální pobočce Hradec Králové, pobočce pro Královéhradecký a Pardubický kraj, Hořická 1710/19a, 500 02 Hradec Králové 2, nebylo za měsíce červenec až září 2015, listopad 2015 a prosinec 2015 včetně odvedeno pojistné na zdravotní pojištění v celkové výši 115 433 Kč a za měsíce leden až březen 2016, červen až srpen 2016 včetně nebylo odvedeno pojistné na zdravotní pojištění v celkové výši 132 889 Kč, České průmyslové zdravotní pojišťovně, Divize Čechy, Ječná 39, 120 00 Praha 2, nebylo za měsíce srpen až prosinec 2015 včetně odvedeno pojistné na zdravotní pojištění v celkové výši 8 102 Kč a dále za měsíc leden až srpen 2016 včetně nebylo odvedeno pojistné na zdravotní pojištění v celkové výši 15 972 Kč, Vojenské zdravotní pojišťovně České republiky, pobočce Hradec Králové, Malé nám. 11, 502 00 Hradec Králové, nebylo za měsíce srpen až prosinec 2015 včetně odvedeno pojistné na zdravotní pojištění v celkové výši 42 775 Kč a dále za měsíce leden až srpen 2016 včetně nebylo odvedeno pojistné na zdravotní pojištění v celkové výši 66 201 Kč, Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra České republiky, pobočce Ústí nad Labem a Hradec Králové, Wonkova 1225, 500 01 Hradec Králové, nebylo za měsíce srpen až prosinec 2015 včetně odvedeno pojistné na zdravotní pojištění v celkové výši 30 952 Kč a dále za měsíce leden 2016 až srpen 2016 včetně nebylo odvedeno pojistné na zdravotní pojištění v celkové výši 43 637 Kč, Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví, pobočce OZP v Hradci Králové, Herbenova 40, 502 00 Hradec Králové, nebylo za měsíce srpen až prosinec 2015 včetně odvedeno pojistné na zdravotní pojištění v celkové výši 6 095 Kč a dále za měsíce leden až duben 2016 včetně nebylo odvedeno pojistné na zdravotní pojištění v celkové výši 6 030 Kč, Finančnímu úřadu pro Královéhradecký kraj, Územnímu pracovišti v Náchodě, se sídlem Tyršova 49, 547 01 Náchod, nebyly odvedeny zálohy na daň z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků za měsíce leden 2016 až duben 2016 včetně v celkové výši 286 135 Kč, což v jednotlivých měsících představovalo z mezd zaměstnanců společnosti sražené povinné platby neodvedené výše vymezeným oprávněným příjemcům v celkových částkách za měsíc červenec 2015 ve výši 23 067 Kč, za měsíc srpen 2015 ve výši 97 340 Kč, za měsíc září 2015 ve výši 96 906 Kč, za měsíc říjen 2015 ve výši 17 246 Kč, za měsíc listopad 2015 ve výši 39 884 Kč, za měsíc prosinec 2015 ve výši 105 867 Kč, za měsíc leden 2016 ve výši 182 730 Kč, za měsíc únor 2016 ve výši 156 947 Kč, za měsíc březen 2016 ve výši 54 833 Kč, za měsíc duben 2016 ve výši 163 476 Kč, za měsíc květen 2016 ve výši 15 700 Kč, za měsíc červen 2016 ve výši 93 472 Kč, za měsíc červenec 2016 ve výši 86 801 Kč a za měsíc srpen 2016 ve výši 91 172 Kč, kdy takto si v jednotlivých měsíčních obdobích svého funkčního období počínali, přestože ve sledovaných obdobích obchodní společnost O., byla schopna dostát vzniklým závazkům z titulu zaměstnávání zaměstnanců, neboť na bankovních účtech obchodní společnosti vedených obchodní společností Česká spořitelna, a. s., obchodní společností Československá obchodní banka, a. s., obchodní společností Komerční banka, a. s., obchodní společností UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s., a obchodní společností Raiffeisenbank, a. s., a v pokladně v hotovosti disponovala průběžně dostatečným množstvím finančních prostředků využitelných na výplatu tzv. čistých mezd, odvody sražených povinných plateb oprávněným příjemcům a udržení chodu subjektu, když současně obchodní společnost byla ve vybraných měsících sledovaného období stranou vzájemných zápočtů v nezanedbatelných výších, přičemž v průběhu měsíce srpna 2015 pokladna a účty vykazovaly příjem finančních prostředků o celkovém objemu ve výši 9 021 237,92 Kč, v průběhu měsíce září 2015 pokladna a účty vykazovaly příjem finančních prostředků o celkovém objemu ve výši 10 897 122,62 Kč, v průběhu měsíce října 2015 pokladna a účty vykazovaly příjem finančních prostředků o celkovém objemu ve výši 4 053 412,72 Kč, v průběhu měsíce listopadu 2015 pokladna a účty vykazovaly příjem finančních prostředků o celkovém objemu ve výši 8 809 460,42 Kč, v průběhu měsíce prosince 2015 pokladna a účty vykazovaly příjem finančních prostředků o celkovém objemu ve výši 13 436 018,13 Kč, a to včetně zápočtu ve výši 7 145 123,71 Kč, v průběhu měsíce ledna 2016 pokladna a účty vykazovaly příjem finančních prostředků o celkovém objemu ve výši 3 003 557,84 Kč, v průběhu měsíce února 2016 pokladna a účty vykazovaly příjem finančních prostředků o celkovém objemu ve výši 4 093 854,24 Kč, v průběhu měsíce března 2016 pokladna a účty vykazovaly příjem finančních prostředků o celkovém objemu ve výši 5 719 058,29 Kč, a to včetně zápočtu ve výši 211 785 Kč, v průběhu měsíce dubna 2016 pokladna a účty vykazovaly příjem finančních prostředků o celkovém objemu ve výši 5 294 155,68 Kč, a to včetně zápočtu ve výši 875 003 Kč, v průběhu měsíce května 2016 pokladna a účty vykazovaly příjem finančních prostředků o celkovém objemu ve výši 1 639 021,30 Kč, a to včetně zápočtu ve výši 318 405 Kč, v průběhu měsíce června 2016 pokladna a účty vykazovaly příjem finančních prostředků o celkovém objemu ve výši 3 768 490,98 Kč, a to včetně zápočtu ve výši 124 045,70 Kč, v průběhu měsíce července 2016 pokladna a účty vykazovaly příjem finančních prostředků o celkovém objemu ve výši 3 653 527,63 Kč, a to včetně zápočtu ve výši 6 138 Kč, v průběhu měsíce srpna 2016 pokladna a účty vykazovaly příjem finančních prostředků o celkovém objemu ve výši 964 476,84 Kč a v průběhu měsíce září 2016 pokladna a účty vykazovaly příjem finančních prostředků o celkovém objemu ve výši 1 646 358,03 Kč, a to včetně zápočtu ve výši 587 608,80 Kč. 2. Obviněný byl odsouzen podle § 241 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. 3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 26. 3. 2019, č. j. 11 To 478/2018-984, jímž je podle § 256 tr. ř. zamítl. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Proti citovanému usnesení krajského soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Kateřiny Skoumalové dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když namítá, že jeho jednání bylo nesprávně právně posouzeno, neboť z jeho strany nedošlo k naplnění zákonných znaků skutkové podstaty přečinu, jímž byl uznán vinným. 5. Podle dovolatele nebyla důsledně vyřešena otázka subjektu trestného činu. Z jeho postavení ředitele obchodní společnosti nelze dovodit žádnou odpovědnost za neodvedení povinných plateb. Nemohl proto jednat jako pachatel. 6. Nedostatek subjektivní stránky shledává v tom, že mu nebyl prokázán přímý či nepřímý úmysl spáchat jakýkoli trestný čin. Nesprávnost závěrů soudů o existenci nepřímého úmyslu je dána tím, že z titulu svého postavení nenesl za odvod povinných plateb odpovědnost, takže vůbec nelze dovozovat jeho zavinění k vzniklému následku. 7. Odvolacímu soudu obviněný vytýká, že se ve svém rozhodnutí nevypořádal s jeho odvolacími námitkami a přiklonil se výlučně k vývodům soudu nalézacího. Nezpochybňuje závěry vyslovené v rozhodnutích Nejvyššího soudu, o něž se odvolací soud opřel, má však za to, že k trestní odpovědnosti osoby jiné (odlišné od statutárního orgánu) je třeba, aby naplňovala určité podmínky ve svém postavení nebo při výkonu funkce. Rozborem skutkových okolností ve věcech posuzovaných Nejvyšším soudem pod sp. zn. 11 Tdo 972/2003 a sp. zn. 5 Tdo 679/2015 dospívá dovolatel k závěru, že jeho postavení nelze přirovnávat k postavení osob v označených trestních věcech, neboť funkci v rámci společnosti O. zastával bez jakéhokoliv zmocnění, smlouvy nebo pověření statutárního orgánu, z kterých by mu plynulo plnění odvodové povinnosti za společnost a tím i odpovědnost pro případ jejího neplnění. 8. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků rozhodnutí, proti nimž podal své dovolání, jakož i jim předcházející řízení a podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí ve výroku o vině a trestu zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. nařídil soudu, proti jehož rozhodnutí dovolání směřuje, aby věc v potřebném rozsahu opět projednal a rozhodl. 9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že obviněný v podstatě pouze opakuje skutečnosti, které již na svou obhajobu uplatnil v předchozích fázích trestního řízení. S nimi se však soudy správným a dostatečným způsobem vypořádaly. Již tento fakt indikuje neopodstatněnost podaného dovolání (srov. např. rozhodnutí ve věci sp. zn. 5 Tdo 86/2002 či ve věci sp. zn. 6 Tdo 115/2012). 10. V návaznosti na zopakování dovolacích námitek státní zástupce zmínil, že námitky obviněného do značné míry nevycházejí ze skutkových zjištění učiněných soudy, nýbrž z jeho vlastní představy o skutkovém ději, ze skutkové verze jím prosazované a tak je lze pod uplatněný dovolací důvod přiřadit pouze s výhradou. Poukázal na rozhodnutí soudů nižších stupňů (str. 4 – 6 usnesení a str. 10 – 11 rozsudku), v nichž se tyto námitkami obviněného zabývají v souvislosti s úvahami o právní kvalifikaci jeho jednání a dospívají ke správnému a řádně odůvodněnému závěru, a to bez ohledu na to, že byl „pouhým“ ředitelem a nikoliv jednatelem dotčené společnosti. Soudy podle státního zástupce zároveň přesvědčivě vyložily, proč je na straně obviněného dáno úmyslné zavinění, a tudíž je naplněna i subjektivní stránka deliktu. 11. Státní zástupce se se stanoviskem soudů ztotožnil a s odkazem na odbornou literaturu a související judikaturu – podle níž „[u] pachatele-fyzické osoby, pokud je zaměstnavatelem nebo plátcem právnická osoba, uplatní se § 114 odst. 2 a trestně odpovědnou bude fyzická osoba, která jednala jménem právnické osoby. Může to být statutární orgán, člen kolektivního statutárního orgánu, ale též jiná fyzická osoba (např. vedoucí zaměstnanec), jestliže je důsledkem jejího rozhodnutí neodvedení sražených plateb (srov. R 53/2000)“ – zaujal názor, že jde o situaci, která nastala ve věci posuzované, neboť bylo zjištěno, že to byl obviněný, kdo rozhodoval o provádění plateb. Mohl tedy být pachatelem deliktu, a to bez ohledu na to, že nebyl v postavení jednatele dotčené společnosti. Odkaz ve věci činných soudů na judikaturu Nejvyššího soudu je podle státního zástupce plně přiléhavý. Subjektivní stránka je naplněna rovněž bez jakékoliv pochybnosti – pokud obviněný rozhodoval o provádění plateb při vědomí existence povinnosti příslušné platby odvést, přičemž se rozhodl platby neprovést či dát přednost úhradě závazků jiných, jednal nepochybně úmyslně („Rozhodování je totiž úmysl imanentní. Nelze při vědomí všech relevantních okolností rozhodovat z nedbalosti.“). Jednání obviněného muselo být podle státního zástupce vedeno úmyslem přímo z povahy věci. 12. Vzhledem k tomu, že z odůvodnění dotčených rozhodnutí nelze dovodit ani existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, když naopak vyplývá, že soudy postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž odůvodnění rozhodnutí splňují požadavky zakotvené v § 125 odst. 1 tr. ř., resp. § 134 odst. 2 tr. ř., a jako taková jsou plně přezkoumatelná, navrhl dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně udělil souhlas, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.]. III. Přípustnost dovolání 13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.). IV. Důvodnost dovolání a) obecná východiska 14. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod. 15. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. 16. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě. 17. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví). 18. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.). 19. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného. b) vlastní posouzení dovolání 20. Dovolací argumentaci obviněného by bylo lze v části, v níž namítá nesprávnou hmotně právní subsumpci skutkových zjištění pod zákonné znaky přečinu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1, 2 tr. zákoníku pro nedostatek znaku subjektu a nedostatek subjektivní stránky, posoudit jako formálně vyhovující obsahovému zaměření uplatněného dovolacího důvodu, nebýt faktu, že dovolatel odlišný právní závěr buduje na jiném skutkovém základě, než který se stal předmětem právního posouzení ze strany soudů nižších stupňů. 21. Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že se nevypořádal s jeho odvolacími námitkami, pak je nutno upozornit, že na toto své obecné tvrzení nenavazuje žádnou konkretizací vytýkané vady, z níž by bylo seznatelné, v jaké absenci reakce odvolacího soudu má tento údajný nedostatek dovoláním napadeného usnesení spočívat. Podstata odvolání obviněného (č. l. 961-966) bylo zpochybnění výpovědí svědků, poukaz na postavení dovolatele ve společnosti, z níž neměla vyplývat jeho povinnost zajistit provedení zákonných odvodů, a nesouhlas s právním řešením, k němuž dospěl soud nalézací (neopodstatněnost odkazu na § 430 odst. 1 o. z.). Odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí k uvedeným nastoleným otázkám vyslovil, a to konkrétně v bodech 11. a 12. k otázce věrohodnosti svědků a v bodech 8. až 10. k otázce postavení obviněného ve společnosti O. Byť lze připustit, že výslovně nezaujal stanovisko k námitce obviněného o nedůvodnosti argumentace ustanovením § 430 odst. 1 o. z., lze z jeho zdůvodnění dojít k závěru, že jej soud druhého stupně shledal – vzhledem k jím zastávané pozici ředitele společnosti – odpovědným za plnění její povinnosti odvádět příslušné povinné zákonné platby, potažmo v důsledku nesplnění této povinnosti trestně odpovědným v rozsahu, který vyjádřil odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně. 22. Pokud obviněný jako dovolatel namítá, že nemůže být považován za subjekt přečinu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 tr. zákoníku, neboť z jeho postavení ředitele obchodní společnosti nelze dovodit žádnou odpovědnost za neodvedení povinných plateb, když tu není žádné zplnomocnění, smlouva nebo pověření statutárního orgánu, z kterého by mu plynulo plnění odvodové povinnosti za společnost, pak přehlíží skutkové zjištění, které jím napadené rozhodnutí vyjadřuje. Odvolací soud shledal správným závěr soudu nalézacího, že dovolatel vykonával funkci ředitele obchodní společnosti a byl dostatečně obeznámen s náplní své pracovní činnosti. Tuto náplň tvoří pracovní smlouva, kterou se společností O., zastoupenou jejím jednatelem M. F. dne 31. 1. 2012 uzavřel. Pracovní smlouva je přitom tvořena nejen samotnou listinou založenou na č. l. 70, ale též „Písemnou informací zákoníku práce“ (tj. listinou na č. l. 71) a její přílohou (č. l. 72), která náplň práce ředitele konkrétně vymezuje. Je-li náplň práce ředitele společnosti vymezena i tak, že do ní náleží „Dodržování zákonných předpisů a nařízení včetně zajištění plateb“, pak nevzniká pochybnost o tom, že do náplně práce dovolatele spadalo i to, co odmítá, tj. povinnost zajistit, aby společnost, jejímž byl ředitelem, prováděla i příslušné povinné zákonné platby. Těmi jsou i pojistné na sociální zabezpečení včetně příspěvku na státní politiku v zaměstnanosti, pojistné na zdravotní pojištění, zálohy na daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a finančních požitků. 23. Soudům nižších stupňů za tohoto stavu nelze vyčítat, že při svém rozhodování přihlédly i k organizační struktuře společnosti (č. l. 69), kterou podle jejich zjištění vyhotovil dovolatel, a jež rovněž závěr o jeho odpovědnosti za odvádění povinných plateb společností, jejímž byl ředitelem, podporuje. 24. Namítl-li proto obviněný, že jeho postavení bylo zcela odlišné od postavení osob, jejichž trestní odpovědnost byla dovozena ve zmiňovaných rozhodnutích (bod 13. usnesení), pak takovému tvrzení nelze přisvědčit. Proto ani dovolací argumentací jím vznesená nemůže vést k závěru, že by jeho trestní odpovědnost měla být vyloučena. 25. Byť je třeba přiznat, že pachatelem trestného činu podle § 241 tr. zákoníku může být jen ten, kdo má jako zaměstnavatel nebo plátce uvedenou zákonnou povinnost odvádět příslušné povinné platby, a že tudíž uvedená skutková podstata počítá s tzv. konkrétním subjektem, není důvod činit právní závěr, že obviněný se v takovém postavení nenacházel. V posuzované věci se totiž (jako i v jiných případech, je-li zaměstnavatelem nebo plátcem právnická osoba) uplatnil u obviněného (jako pachatele - fyzické osoby) institut jednání za jiného (§ 114 odst. 2 tr. zákoníku), kdy trestně odpovědným se stává statutární orgán, člen statutárního orgánu nebo (jako v případě dovolatele) jiná fyzická osoba, která jednala uvedeným způsobem za právnickou osobu. 26. Pokud jde o popíranou existenci subjektivní stránky, dostačuje uvést, že argumentace obviněného byla založena na tvrzení, že jeho zavinění ke způsobenému následku je vyloučeno již faktem, že není subjektem označeného přečinu. Takový závěr však dovodit nelze. Proto není možné přisvědčit ani závěru dovolatele, že absentuje jeho (úmyslné) zavinění. Navíc lze poukázat i na to, že soudy se i s touto otázkou ve svých rozhodnutích přesvědčivým způsobem vypořádaly. V. Ke způsobu rozhodnutí dovolacího soudu 27. Nezbývá než opakovat, že obviněný své dovolání primárně založil na skutkovém základě, neboť nesprávnost právního posouzení skutku založil na jiném (pro něj výhodnějším) skutkovém základě, než který byl důvodně na podkladě provedených důkazů zjištěn soudy nižších stupňů. Tvrdil-li totiž, že ač zastával funkci ředitele společnosti, neměl – a to ani na základě (pracovní) smlouvy – povinnost zajistit plnění odvodové povinnosti za společnost, pak soudy učinily (s přihlédnutím k listinným důkazům výše citovaným) skutkový závěr zcela odlišný. Ve vztahu k němu pak jednání obviněného kvalifikovaly způsobem vyjádřeným v jejich rozhodnutí. 28. Za takového stavu věci je proto nezbytné konstatovat, že obviněný, ač svým dovoláním brojil vůči nesprávnému právnímu posouzení skutku, ve svém mimořádném opravném prostředku ve skutečnosti uplatnil námitky, které se s jím deklarovaným důvodem dovolání [§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] věcně rozešly. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., podle něhož Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b. 29. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 24. 7. 2019 JUDr. Ivo Kouřil předseda senátu |
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2010_33.CDO.3236.2008.1.xml | Judikát 33 Cdo 3236/2008 33 Cdo 3236/2008 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce Ing. J. D., zastoupeného JUDr. Petrem Doušou, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, Laurinova 1049, proti žalovanému E. P., zastoupenému JUDr. Jaroslavem Novákem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Trojanova 12, o 70.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 3 C 167/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2007, č.j. 24 Co 468/2007-174, takto : Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2007, č.j. 24 Co 468/2007-174, se ruší a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Kutné Hoře rozsudkem ze dne 11. 5. 2007, č.j. 3 C 167/2002-140, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení 70.000,- Kč s 5,5 % úroky z prodlení od 9. 6. 2002 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. Uzavřel, že pohledávka ze smlouvy o půjčce je promlčena, neboť promlčecí doba začala běžet 11. 8. 2001, tedy v den, kdy žalobce mohl žalovaného o splnění dluhu nejdříve požádat (§ 101, § 563 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obč. zák.“). I když řízení bylo zahájeno 23. 8. 2002, rozhodující je podání z 29. 3. 2006, jímž žalobce změnil žalobu (a soud prvního stupně změnu připustil), takže promlčecí doba marně uplynula 11. 8. 2004. Rozsudkem ze dne 15. 11. 2007, č.j. 24 Co 468/2007-174, Krajský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změnil tak, že žalovanému uložil do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobci 70.000,- Kč s 5,5 % úroky z prodlení od 9. 6. 2002 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů a o nákladech řízení státu. Podle odvolacího soudu účastníci dohodou z 9. 5. 2002 změnili právní vztah z půjčky tak, že se žalovaný zavázal dluh vrátit „do 30 dnů ode dne podpisu této smlouvy,“ takže splatnost dluhu nastala 9. 6. 2002. Protože podání z 29. 3. 2006 změnou žaloby nebylo (žalobce jím totiž jen doplnil skutečnosti, na kterých od počátku svůj nárok zakládal), pohledávka není promlčena. Rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním. Smlouvu o půjčce, kterou účastníci uzavřeli v písemné formě 9. 5. 2002, považuje za neplatný právní úkon, protože na jejím základě nebyly poskytnuty peněžní prostředky. Smlouva nemůže mít žádné právní následky, tedy ani ty, které dovodil odvolací soud, tj. změnu obsahu již existujícího právního vztahu půjčky ve splatnosti dluhu. Odvolací soud – podle dovolatele – nesprávně posoudil otázku promlčení uplatněného práva. Žalobce poskytl žalovanému půjčku (70.000,- Kč) po ústní domluvě již 10. 8. 2001, aniž by sjednali lhůtu, v níž se žalovaný zavázal peníze vrátit. Dluh se proto stal splatným na výzvu žalobce, který své právo uplatnil nikoliv žalobou z 20. 8. 2002, nýbrž podáním z 29. 3. 2006, kterým změnil žalobu ve vymezení skutkového základu; zatímco v žalobě tvrdil, že půjčka byla poskytnuta na základě písemné smlouvy, v podání z 29. 3. 2006 uvedl, že peníze předal žalovanému po ústní domluvě 10. 8. 2001. Okolnost, že půjčená částka byla užita pro akontaci leasingu osobního automobilu, není styčným bodem pro závěr, že jde – skutkově – o tentýž nárok. Počala-li promlčecí doba běžet v den následující po poskytnutí peněz, tj. 11. 8. 2001 (případně 13. 8. 2001), uplynula marně 11. 8. 2004 (případně 14. 8. 2004). Rozhodnutí odvolacího soudu žalovaný označil za překvapivé, a to proto, že neměl možnost účinně se bránit výkladu smlouvy z 9. 5. 2002 jako písemné dohody podle § 516 obč. zák. a „procesní dezinterpretaci změny žaloby připuštěné usnesením podle § 95 o.s.ř.“ Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobce se ztotožnil se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu a navrhl dovolání – jako zjevně bezdůvodné – odmítnout. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb., dále jen „o.s.ř.“). Dovolání – přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. – je důvodné. Přestože žalovaný v dovolání ohlašuje uplatnění všech v úvahu připadajících dovolacích důvodů, je jeho argumentace podřaditelná toliko důvodům uvedeným v § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., kterým lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a v § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., jímž lze vytýkat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Skutkové závěry, k nimž soud prvního stupně dospěl provedeným dokazováním a které odvolací soud převzal, žalovaný prostřednictvím důvodu podle § 241a odst. 3 o.s.ř. nezpochybnil. Jde o zjištění, že žalobce na základě bezformální smlouvy z 10. 8. 2001 půjčil žalovanému částku 70.000,- Kč, aniž si sjednali lhůtu pro vrácení dluhu, a že peněžní prostředky (předané nejdříve v USD a následně 13. 8. 2001 vyměněné za české koruny) byly použity na akontaci při uzavření leasingové smlouvy v prodejně C. MB, s. r. o., v M. B. Pro vyřešení otázky promlčení je určující posouzení, zda žalobce uplatnil právo již žalobou z 20. 8. 2002, která došla soudu prvního stupně 23. 8. 2002, nebo až podáním z 29. 3. 2006, které soud prvního stupně (na rozdíl od odvolacího soudu) kvalifikoval jako změnu žaloby a usnesením z 20. 2. 2007, č.j. 3 C 167/2002-118, ji připustil (§ 95 odst. 1 o.s.ř.). Právní posouzení je ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Podle ustanovení § 79 odst. 1, věty druhé, o.s.ř. musí žaloba kromě obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) obsahovat – mimo jiné – vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se žalobce dovolává, a musí být z ní patrno, čeho se žalobce domáhá. K tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, ukládá ustanovení § 101 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. účastníkům povinnost tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti; neobsahuje-li všechna potřebná tvrzení žaloba nebo písemné vyjádření k ní, uvedou je v průběhu řízení. Podle ustanovení § 95 odst. 1, věty první, o.s.ř. může žalobce za řízení se souhlasem soudu měnit žalobu. Změna žaloby je projevem dispoziční zásady, podle které je žalobce ve sporném řízení oprávněn svými úkony určit předmět řízení. O změnu žaloby jde nejen tehdy, domáhá-li se žalobce něčeho jiného než v původní žalobě nebo požaduje-li na základě stejného skutkového základu více, než požadoval v původní žalobě, ale i v případě, že požaduje sice stále stejné plnění, ale na základě jiného skutkového stavu, než ho vylíčil v původní žalobě, a to buď zcela nového, nebo doplněného o další rozhodující skutečnosti. Hmotněprávní účinky změněné žaloby – nově uplatněného práva nebo nově uplatněné části práva – nastávají dnem, kdy soudu došlo písemné podání obsahující změnu žaloby, popřípadě dnem, kdy žalobce učinil toto podání ústně do protokolu; tímto dnem se proto staví běh promlčecích a prekluzívních lhůt ohledně takto uplatněných práv. Žalobce (věřitel), který se domáhá po žalovaném (dlužníku) vrácení půjčených peněz, musí z hlediska ustanovení § 657 obč. zák. tvrdit, že s dlužníkem uzavřel v určité době smlouvu o půjčce, že peníze dlužníku skutečně přenechal, jakým způsobem mu je předal (v hotovosti, převodem na dlužníkův účet nebo jinou formou) a zda, případně jak byla dohodnuta doba splnění dluhu. Tato tvrzení představují rozhodující skutečnosti identifikující ve smyslu § 79 odst. 1 o.s.ř. žalobou uplatněný nárok. Uvedené skutečnosti mohou být tvrzeny v žalobě i odkazem na připojené listiny. Se závěrem odvolacího soudu, že podáním z 29. 3. 2006 žalobu co do skutkového základu žalobce nezměnil, se nelze ztotožnit. V projednávané věci se žalobce žalobou z 20. 8. 2002 po žalovaném domáhal zaplacení 70.000,- Kč s příslušenstvím (úroky z prodlení). Uvedené plnění požadoval jako dluh ze smlouvy o půjčce z 9. 5. 2002, jíž se žalovaný zavázal peníze vrátit do třiceti dnů od podpisu smlouvy. K žalobě připojil dvě listiny (smlouvu o půjčce z 9. 5. 2002 a dopis z 23. 7. 2002, kterým zmocněnec žalobce vyzval žalovaného k vrácení peněz); obsah těchto listin je co do skutkových tvrzení shodný s vylíčením skutku v žalobě. V dalším průběhu řízení (po zrušení v pořadí prvního rozsudku soudu prvního stupně usnesením odvolacího soudu z 29. 12. 2005, č.j. 21 Co 513, 514/2005-103) žalobce k výzvě soudu prvního stupně podáním z 29. 3. 2006 tvrdil, že smlouvu o půjčce účastníci uzavřeli ústní formou 10. 8. 2001, aniž si sjednali lhůtu pro vrácení dluhu, a že peníze žalovaný použil na akontaci leasingu u firmy C. MB s. r. o. v M. B. Smlouvu datovanou 9. 5. 2002, jíž se žalovaný zavázal dluh splatit do třiceti dnů od podpisu listiny, sepsal L. Ch. proto, že do té doby neexistovalo žádné písemné potvrzení o předání peněz. Z uvedeného vyplývá, že podání z 29. 3. 2006, jímž žalobce jinak vymezil skutkový základ věci, je podle obsahu (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) změnou žaloby; totéž plnění žalobce požadoval na základě skutkového stavu vylíčeného jinak než v žalobě. Jestliže podání z 29. 3. 2006 změnou žaloby bylo (a usnesením soudu prvního stupně byla změna připuštěna), je lhostejné, zda promlčecí doba začala běžet 11. 8. 2001 (podle soudu prvního stupně) nebo 9. 6. 2002 (podle odvolacího soudu, který smlouvu z 9. 5. 2002 posoudil jako kumulativní novaci co do sjednání splatnosti dluhu); v obou případech platí, že žalobce právo vykonal po uplynutím promlčecí doby (podání, kterým změnil žalobu, došlo soudu prvního stupně 30. 3. 2006). Jelikož dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. uplatnil dovolatel po právu, Nejvyšší soud – aniž se zabýval tvrzenou vadou řízení – napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, část věty za středníkem, odst. 3, věta první, o.s.ř.). Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1, věta první, § 226 odst. 1 o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i řízení dovolacího (§ 243d odst. 1, věta druhá, o.s.ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 31. března 2010 JUDr. Pavel K r b e k, v. r. předseda senátu |
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2011_30.CDO.2207.2011.1.xml | Judikát 30 Cdo 2207/2011 30 Cdo 2207/2011 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce Pozemkového fondu České republiky, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupeného JUDr. Ladislavem Polákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 1, proti žalovanému D. Z., zastoupenému JUDr. Miloslavem Noskem, advokátem se sídlem v Semilech, Nádražní 24, o určení neplatnosti kupní smlouvy, o určení vlastnického práva a o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 20 C 207/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 26. října 2010, č.j. 73 Co 183/2010-111, takto: I. Dovolání žalobce se zamítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.760,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Miloslava Noska, advokáta se sídlem v Semilech, Nádražní 24. O d ů v o d n ě n í : Žalobce (dne 4. června 2008) podal u Okresního soudu v Děčíně (dále již „soud prvního stupně“) žalobu, jíž se domáhal určení neplatnosti označené smlouvy, dále určení, že v žalobě označené pozemky jsou ve vlastnictví České republiky a ve správě žalobce, a konečně uložení povinnosti žalovanému, aby vyklidil do tří dnů od právní moci rozsudku specifikované pozemky; přitom (pokud jde o narativní stránku žaloby) poslední žalobní požadavek žalobce pouze odůvodnil tím, že „se...domáhá vyklizení nemovitostí, aby mohl nadále plnit svá práva a povinnosti správce nemovitostí státu i ve vztahu k předmětným pozemkům.“ Jak vyplývá z obsahu spisu, následně žalobce (podáním doručeným soudu prvního stupně dne 16. října 2009 – viz č.l. 37 a násl.) vzal jednak žalobu o určení neplatnosti předmětné kupní smlouvy zpět a dále také uvedl, že „Upřesňuje se žalobní návrh pod bodem III. tak, že se vyjadřuje vzájemná podmíněnost vrácení plnění z neplatné smlouvy v návaznosti na ustanovení § 457 obč. zákoníku a další právní předpisy.“ Navrhl „upřesnit“ žalobní návrh tak, že kromě již navrhované povinnosti žalovanému vyklidit označené pozemky, se také navrhuje, aby soud zavázal žalovaného povinností předat označené pozemky žalobci „proti vrácení (zaplacení) částky 37.056 Kč, která se za každý započatý kalendářní měsíc, počínaje měsícem listopadem 2009 do předání pozemků, snižuje o částku 286 Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.“ V další části podání pak žalobce učinil obšírné právní zdůvodnění, proč se domáhá zmíněného „upřesnění žaloby“ (žalobce se vyjádřil k otázkám, jež se týkají vzniku držby u žalovaného, vyklizení nemovitostí, vrácení nemovitostí a kupní ceny, užívání nemovitostí atd.). Z formulace vyhlášeného usnesení soudu prvního stupně, jak je zachycena v protokolu o jednání před soudem prvního stupně dne 20. října 2009 (na č.l. 49 a násl.) – „Připouští se změna pepitu (správně petitu) bodu 3 žaloby podle znění ze dne 14. 10. 2009 na č.l. 37 poslední odstavec dole a č.l. 38 (vše bod II tohoto pozměňovacího návrhu“ – je zřejmé, že soud připustil změnu žaloby (původně žalobcem formulované pouze na vyklizení označených pozemků) tak, že předmětem řízení je nyní spor o vyklizení pozemků žalovaným a jejich předání (žalovaným) žalobci oproti vrácení (zaplacení) částky 37.056 Kč, jež se má za každý započatý kalendářní měsíc, počínaje měsícem listopadem 2009 do předání (označených) pozemků, snižovat o částku 286,- Kč. Skutková tvrzení, z nichž by bylo možno odvodit tento (nový) žalobcův požadavek však (tj. v rámci změny narativní stránky žaloby) předmětem uvedeného rozhodnutí soudu prvního stupně nebyly. Nalézací soud při tomto jednání dále usnesením zastavil řízení o určení neplatnosti předmětné kupní smlouvy. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 26. října 2009, č.j. 20 C 207/2008-63, určil, že Česká republika je vlastnicí a žalobce správcem označených pozemků (výrok I.), dále uložil žalovanému povinnost, že „je povinen vrátit, tj. vyklidit a vyklizené žalobci předat“ označené pozemky, a že „žalobce je povinen proti vyklizení shora uvedených pozemků zaplatit žalovanému částku 37.056,- Kč, která se za každý započatý kalendářní měsíc, počínaje měsícem listopadem 2009 do předání pozemků snižuje o částku 286,- Kč (měsíčně), a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.“(výrok II.) Soud dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV.). Meritorní výrok II. soud prvního stupně odůvodnil s tím, že se ztotožnil s rozhodnutím Nejvyšší soudu ze dne 29. ledna 2009, sp. zn. 33 Odo 1615/2006, řešícím vzájemnou podmíněnost a vázanost práv a povinností vyplývající z § 457 obč. zák. Vyložil také, že „chápe institut vyklizení předmětných pozemků nejen jako součást ochrany vlastnického práva, ale zejména jako jediný možný právní prostředek, který zaváže žalovaného plnit vzájemnou restituční povinnost, kterou ukládá účastníkům neplatné smlouvy zákon (§ 457 obč. zák.). Žalovaný musí být zavázán vyklizením předmětných pozemků, aby tak i on splnil a vrátil to, co získal z neplatné kupní smlouvy. Podle ustanovení § 457 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. Jde tedy o závazky vzájemně podmíněné a na sebe vzájemně vázané, při nichž se plnění může domáhat jen ten, kdo již sám dluh splnil anebo je ochoten a schopen jej splnit. Povinnost žalobce vrátit žalovanému kupní cenu je proto ze zákona nárokem podmíněným jako vzájemným závazkem žalovaného, aby to, čeho se mu dostalo za kupní cenu z neplatné kupní smlouvy, vrátil žalobci. Jinak by byl i nadále žalovaný bezdůvodně obohacen a jeho bezdůvodné obohacení by trvalo i nadále. Tato vzájemná vázanost musí být obsažena i ve výroku rozsudku, aby i v případě jeho výkonu vzájemná povinnost oprávněného mohla být respektována (§ 262 odst. 1 o. s. ř.)...“ K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. října 2010, č.j. 73 Co 183/2010-111, změnil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku II. tak, že předmětnou žalobu [o vrácení, tj. vyklizení a předání předmětných pozemků oproti vrácení (zaplacení) předmětné částky] zamítl (výrok I.), výrokem II. deklaroval, že „Ve výroku I. zůstává rozsudek okresního soudu nedotčen“, a navazujícími výroky III. až V. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a o povinnosti žalovaného zaplatit státu soudní poplatek. Odvolací soud navázal na skutková zjištění soudu prvního stupně a konstatoval, že soud prvního stupně správně poukázal na to, že ustanovení § 457 obč. zák. představuje ve vztahu k § 126 obč. zák. ustanovení speciální, a proto je třeba je použít všude tam, kde jde o vrácení (vydání) věci přijaté žalovaným z neplatné smlouvy. Měla-li smlouva mít i věcně právní účinky, z nichž plynula pro obě strany povinnost nějakého plnění a toto plnění bylo poskytnuto, pak je třeba vracet i takové plnění. Vždy záleží na povaze smlouvy a na tom, co bylo mezi účastníky ujednáno a následně plněno. Odevzdání (v katastru nemovitostí evidované) nemovitosti kupujícímu se děje provedením vkladu do katastru nemovitostí a vlastním předáním nemovitosti, které probíhá v závislosti na ujednání mezi účastníky, buď sjednaným formálním způsobem (odevzdáním klíčů od budovy, sepsáním protokolu apod.) nebo mlčky (obvykle u volně přístupných pozemků). Podobně děje se i vrácení nemovitosti prodávajícímu, je-li kupní smlouva neplatná. Povinností kupujícího je v takovém případě ve smyslu § 451 a § 457 obč. zák. nemovitosti odevzdat prodávajícímu, což zahrnuje jednak faktické předání nemovitosti a jednak zápis (záznam) v katastru nemovitosti tak, aby jako vlastník byl znovu evidován prodávající (odvolací soud v této souvislosti odkázal na „rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 797/2008 publikované v el. právním systému ASPI“). Odvolací soud dále v odůvodnění svého rozsudku vyložil, že „V daném případě vyplývá ze shodných tvrzení účastníků, že se odevzdání předmětných pozemků žalovanému dělo provedením vkladu vlastnického práva ve prospěch žalovaného a ve shodě s kupní smlouvou, která speciální formu neupravovala, pouze mlčky učiněným předáním. Požadavek na vyklizení pozemků ve smyslu § 457 OZ se tedy musí opírat buď o tvrzení, že ze strany žalovaného nebyly pozemky ani jen mlčky vráceny, nebo o tvrzení, že žalovaný znemožňuje žalobci výkon práva pozemky držet, užívat, požívat jejich plody a užitky a nakládat s nimi nebo do výkonu těchto práv zasahuje.“ Žalobce opírá žalobu pouze o tvrzení, že předmětné pozemky mu nebyly žalovaným předány, nespecifikuje však, jakou formou by mělo k předání dojít. I přes poučení ve smyslu § 118a odst. 2 o. s. ř. žalovaný ani odvolacímu soudu nenabídl tvrzení o tom, že ze strany žalovaného dochází ke konkrétním zásahům do vlastnického práva k uvedeným pozemkům. Protože pro úspěch žaloby neobstojí holé (žalobcovo) tvrzení o tom, že nemovitosti nebyly vráceny, přičemž žalobce nedoplnil skutková tvrzení tak, aby bylo zřejmé, že mu žalovaný znemožňuje výkon vlastnického práva nebo do výkonu těchto práv zasahuje, nebylo možné podané žalobě vyhovět. Odvolací soud dodal, že o zamítnutí žaloby bylo možné rozhodnout i přesto, že nebylo okresním soudem žalobci poskytnuto poučení o jeho procesní povinnosti tvrdit konkrétní zásahy do práva k pozemkům ze strany žalovaného, jakož i poučení o následcích nesplnění dané povinnosti. Toto poučení totiž bylo žalobci poskytnuto v průběhu jednání před odvolacím soudem a žalobce přesto setrval na stanovisku, že pro úspěch žaloby nemají taková tvrzení význam. Proti tomuto rozsudku podal žalobce (prostřednictvím svého advokáta) včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatňuje v něm dovolací důvody ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Žalobce podává dovolání především z toho důvodu, že „předmětem řízení je posouzení dosud výslovně neřešené otázky, zda vrátit plnění přijaté z neplatné smlouvy je povinen i ten účastník, který na svou obranu uvádí, že nemovitosti neužívá a že se ztrátou vlastnického pocitu u něj zanikla i držba a zcela nově nastolená právní otázka, zda vrátit plnění z neplatné smlouvy může kupující konkludentně.“ V další části svého dovolání žalobce polemizuje s právním názorem odvolacího soudu a s odkazem na značné množství soudních rozhodnutí argumentuje ve prospěch relevantnosti podaného dovolání. Vytýká také odvolacímu soudu, že na žalobcovu argumentaci, obsahující označenou judikaturu, odvolací soud ve svém rozhodnutí nereagoval, resp. nijak se s ní nevypořádal, což je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu České republiky. Žalobce rovněž poukazuje na pochybení odvolacího soudu při realizaci poučovací povinnosti. Vytýká dále odvolacímu soudu, že dovoláním napadený meritorní výrok potvrdil na základě právního názoru nejen odlišného od soudu prvního stupně (že se nejedná o synallagmatický vztah), ale zcela nového (v možnosti konkludentního vrácení plnění z neplatné smlouvy), který účastníkům řízení nezpřístupnil, a aniž dokazování sám zopakoval. Žalobce zastává právní názor, že „Povinnost vrátit vše, co z neplatné smlouvy dostal, nemůže žalovaný splnit ani vývodem, že žalobci v uchopení se držby nebrání, neboť vzájemnou právní povinnost (ve smyslu ustanovení § 457 obč. zákoníku), vyjádřitelnou slovy »dávám, aby dal«, resp. »jsi povinen dát a musíš si vzít«.“ Závěrem žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) vyhověl podanému dovolání v intencích dovolacího petitu. Žalovaný ve svém písemném vyjádření (učiněném prostřednictvím svého advokáta) odmítl uplatněnou dovolací argumentaci žalobce. Zdůraznil, že pokud na žalobou dotčených nemovitostech nemá žádné věci, pozemky neužívá, nevstupuje na ně, neoplotil je, neopatřil je žádnými uzávěrami, považuje svou povinnost vůči žalobci za splněnou a žalobce se vyklizení takové nemovitosti úspěšně domáhat nemůže (žalovaný odkázal na k této problematice se vztahující judikaturu dovolacího soudu). Navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl a přiznal žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení. Po zjištění, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), Nejvyšší soud dovodil, že dovolání proti meritornímu (měnícímu) výroku rozsudku odvolacího soudu je sice přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, avšak není důvodné. Předně dovolací soud konstatuje, že v předcházejícím (odvolacím) řízení nezaregistroval žádnou (jinou) vadu, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud v řízení (v procesní reakci na tvrzení žalobce, že „žalovaný předmětné pozemky užívá“) ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř. přistoupil k realizaci poučovací povinnosti žalobce, který však setrval – ostatně jako v níže cit. věci – na právním názoru, že „nebude navrhovat ke svému tvrzení žádné důkazy“, neboť „Je přesvědčen, že..důkazní povinnost nemá (a) požadavek soudu je v rozporu se zákonem i judikaturou.“ Za této procesní situace, což se stalo pro rozsouzení věci zásadně významné, odvolací soud vycházel ze skutkového závěru, že žalovaný předmětné pozemky neužívá a tyto jsou volně přístupné. Na rozdíl od soudu prvního stupně, který dospěl k závěru, že podmínky pro aplikaci § 457 obč. zák. v dané věci byly splněny a proto podané žalobě, odvolací soud dospěl k závěru opačnému. Tento právní závěr odvolacího soudu je správný, neboť odpovídá skutkovým zjištěním i judikatuře Nejvyššího soudu. Přitom sama okolnost, že odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku explicitně nereagoval na značné množství (rozličné) judikatury, jíž žalobce užil na podporu své žalobní konstrukce, nenaplňuje důvod ke kasaci napadeného rozhodnutí, neboť v poměrech dané skutkové věci byla tato judikatura nepoužitelná, resp. tvrzený žalobní nárok nepodporovala; žalobci se proto ani prostřednictvím dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nepodařilo věcnou správnost rozsudku odvolacího soudu zpochybnit. Nejvyšší soud totiž (ve skutkově obdobné věci mezi týmiž účastníky) v rozsudku ze dne 28. února 2011, sp. zn. 30 Cdo 4718/2010 (který je dostupný pro veřejnost na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz), judikoval (ve stručnosti shrnuto z vyloženého právního názoru), že jestliže vlastnické právo žalobce (roz. Pozemkového fondu České republiky) k volně přístupným a žalovaným (roz. žalovaným i v této věci) neužívaným pozemkům bylo pravomocně deklarováno soudním rozhodnutím, je žaloba na jejich vyklizení (coby způsobu předání, resp. uchopení jejich držby) nedůvodná. Nutno zdůraznit, že proti tomuto rozsudku dovolacího soudu byla (žalobcem) podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud České republiky usnesením ze dne 2. srpna 2011, sp. zn. IV. ÚS 1496/11 (usnesení je veřejnost dostupné na internetových stránkách Ústavního soudu – www.nalus.usoud.cz), odmítl mj. s tím, že: „V posuzované věci dovolací soud na základě soudy nižších stupňů zjištěného skutkového stavu, jenž ani Ústavní soud nemůže sám přehodnocovat, ve svém rozhodnutí, poté, co poukázal na dispoziční zásadu vyjadřující vázanost soudu žalobou – v daném případě, jak konstatoval dovolací soud, stěžovatelem nejen skutkově vymezenou, ale též právně kvalifikovanou jako žalobu ve smyslu ustanovení § 457 obč. zák. – řádně a dostatečně objasnil, z jakých důvodů neshledal dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. že řízení nebylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, podrobně rozvedl své úvahy vztahující se k aplikaci ustanovení § 457 obč. zák., včetně vysvětlení právního institutu držby a problematiky tzv. uchopení držby. Učinil tak v potřebném rozsahu a přezkoumatelným způsobem, tj. ústavně souladným způsobem, Za stavu, kdy vlastnické právo stěžovatele k předmětným pozemkům bylo pravomocně deklarováno soudním rozhodnutím a při skutkovém zjištění, že pozemky jsou volně přístupné a neužívá je žalovaný ani případní nájemci – opak netvrdí stěžovatel ani v ústavní stížnosti – považuje Ústavní soud napadené rozhodnutí za ústavně konformní, a nelze tak stěžovateli přisvědčit v tom, že jím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv, jichž se dovolává.“ Vzhledem ke skutkové a právní totožnosti této věci s posledně zreferovaným případem proto postačí na posledně citované rozhodnutí (též) ve světle uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu zcela odkázat, neboť je zjevné, že žalobce i v této věci opětovně a nedůvodně uplatňuje stejnou právní argumentaci, kterou s neúspěchem již použil v jiné (nyní již pravomocně rozsouzené) věci. Pokud pak žalobce v průběhu dovolacího řízení v doplňujícím podání (ze dne 8. září 2011) tvrdil, že se mu „nyní podařilo získat kopii nájemní smlouvy ze dne 2. ledna 2008 č. 215087411, na jejímž základě žalovaný D. Z. zřídil ve prospěch B. K. užívací právo k pozemku parc. č. 1012 v k. ú. S. u R., který je jedním z pozemků, které byly předmětem neplatné kupní smlouvy č. 1022740411, a jejíž vrácení se žalobce domáhá svým synallagmatickým návrhem“, nebylo možno k této skutkové novotě a přiloženému listinnému důkazu přihlédnout a ani cit. listinou provést dokazování (srov. § 241a odst. 3, § 243a odst. 2 o. s. ř.). Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska dovoláním uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení správný, Nejvyšší soud dovolání žalobce podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. jako nedůvodné zamítl. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř. a žalobci, jehož dovolání bylo zamítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve výši 4.500,- Kč (§ 2 odst. 1, § 8 ve spojení s § 10 odst. 3, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a z částky 960,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, v platném znění (§ 137 odst. 3 o. s. ř.). Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 5.760,- Kč je žalobce povinen zaplatit žalovanému k rukám jeho advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci). V Brně 15. prosince 2011 JUDr. Pavel Vrcha, v. r. předseda senátu |
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2018_3.TDO.992.2018.1.xml | Judikát 3 Tdo 992/2018 3 Tdo 992/2018-48 USNESENÍ Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 3. 10. 2018 o dovolání obviněného J. P. proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 10. 2017, sp. zn. 10 To 311/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 10 T 63/2015, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného J. P. odmítá. O d ů v o d n ě n í : I. Dosavadní průběh řízení Rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 10 T 63/2015, byl obviněný shledán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb. trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), který spáchal tím, že spolu se spoluobviněnou J. J., roz. G., později P., společným jednáním za součinnosti obviněného J. J., poté, co se nejpozději v průběhu měsíce září 2011 obrátila poškozená E. Č. na J. J. s žádostí o pomoc při získání půjčky, kdy půjčené prostředky měla E. Č. zájem dále poskytnout jako výpomoc dceři E. V., J. J. společně s J. P. nejprve využili nezkušenosti a neznalosti E. Č. a přesvědčili ji, že svými nemovitostmi (dům, stavební parcela a stavební parcelu v obci a katastrálním území D. n. O.) nemůže zajistit závazek z požadované půjčky, neboť na nich vázne zástavní právo ve prospěch zástavního věřitele Komerční banky, a. s., ačkoliv na základě jednání v bance a vystaveného prohlášení banky ze dne 12. 9. 2011 bezpečně věděli, že zástavní právo již nezajišťuje žádnou existující pohledávku, neboť původní úvěr, k němuž bylo zástavní právo smlouvou ze dne 13. 10. 1993 zřízeno, byl již před delší dobou splacen, a katastru nemovitostí tak k výmazu zástavního práva předložili dne 15. 9. 2011 prohlášení zástavního věřitele Komerční banky, a. s., o zániku zástavního práva, aniž by bylo třeba doplácet zástavním právem zajištěný závazek, E. Č. s podvodným úmyslem směřujícím k vlastnímu obohacení dále přesvědčili, aby si ke splacení domnělého závazku vůči Komerční bance, a. s., zajištěného zástavním právem, tedy k tzv. oddlužení nemovitosti, sjednala půjčku 900.000 Kč a k podpisu ji jako dlužnici dne 10. 10. 2011 v R. n. K. předložili předem připravenou smlouvu o půjčce č. 900000 s věřitelem J. V., podle které měl J. V. poskytnout E. Č. půjčku ve výši 900.000 Kč, kterou se E. Č. zavázala splatit do 5. 3. 2012 spolu se smluvní odměnou ve výši 0,3 % z jistiny za každý den trvání půjčky, do smlouvy však na základě předchozí dohody s J. J. záměrně jako účet E. Č., na který měl věřitel půjčku poukázat, nechali uvést účet číslo vedený Komerční bankou, a. s., pro J. J., E. Č. následně smlouvu podepsala, aniž by zcela pochopila její obsah a rozuměla jejím souvislostem, když byla uvedena v omyl tvrzením, že uzavření smlouvy je předpokladem pro oddlužení jejích nemovitostí a pro výmaz zástavního práva ve prospěch Komerční banky, a. s., a jednak jí bylo zamlčeno, že peníze budou věřitelem vyplaceny na účet, který ve skutečnosti patří J. J., jehož neznala, podle uzavřené smlouvy o půjčce pak věřitel uhradil jako půjčku E. Č. na účet J. J. částku 900.000 Kč, a to 50.000 Kč dne 10. 10. 2011, 750.000 Kč dne 12. 10. 2011 a 100.000 Kč dne 12. 10. 2011, tyto na účet připsané prostředky J. J. podle předchozí dohody s J. J. a J. P. se záměrem zastřít původ a další osud těchto prostředků získaných trestnou činností z účtu obratem v hotovosti vybral, a to dne 10. 10. 2011 50.000 Kč a dne 12. 10. 2011 300.000 Kč a 550.000 Kč, a se získanou hotovostí 900.000 Kč naložil podle blíže nezjištěné dohody se spoluobviněnými v jejich společný prospěch, přičemž E. Č. neobdržela z půjčky žádné prostředky, J. J. spolu s J. P. následně představili E. Č. plán „dočasného prodeje“ jejích nemovitostí, založený na tom, že E. Č. svoje nemovitosti na přechodnou dobu prodá vybranému kupci, kterého J. s P. vyhledají, aby z výtěžku prodeje vypomohla dceři E. V., přičemž nemovitosti po čase prostřednictvím úvěru vykoupí zpět, s čímž vyslovila E. Č. souhlas, aniž by pochopila skutečný záměr obviněných, který spočíval v tom, že z výtěžku prodeje dojde pouze k úhradě vysoce úročené nevýhodné půjčky podle smlouvy č. 900000 ze dne 10. 10. 2011, aniž by E. Č. získala další prostředky pro finanční výpomoc své dceři, jak původně zamýšlela, J. P. k realizaci prodeje na základě příslibu odměny 80.000 Kč jako kupce pro tuto transakci vyhledal M. Š., jemuž současně obstaral příležitost uzavřít hypoteční úvěr ve výši 1,8 mil. Kč na úhradu kupní ceny za nemovitosti paní E. Č., J. J. pak s J. P. nechali připravit kupní smlouvu, kterou E. Č. a M. Š. předložili k podpisu v R. n. K. dne 25. 4. 2012, podle obsahu této smlouvy, která byla toho dne uzavřena, E. Č. prodala M. Š. dům, stavební parcelu a stavební parcelu v obci a katastrálním území D. n. O. za cenu 1,8 mil. Kč, která odpovídala odhadu obvyklé ceny, z kupní ceny bylo reálně uhrazeno pouze 1.445.840 Kč na účet V. k uspokojení závazku ze smlouvy o půjčce v původní výši 900.000 Kč navýšené o 545.840 Kč a 7.160 Kč na účet E. Č., což byla jediná platba, kterou E. Č. reálně obdržela, přičemž ohledně zbytku kupní ceny ve výši 347.000 Kč nechali obvinění v souladu se svými podvodnými záměry podepsat E. Č. prohlášení o tom, že tyto prostředky přijala před podpisem smlouvy, ačkoliv se tak ve skutečnosti nestalo, E. Č. tak způsobili škodu ve výši 1.792.840 Kč. Za tento zločin a za zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 4, písm. d) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 6. 10. 2014, sp. zn. 2 T 154/2013, byl obviněnému J. P. uložen podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků. Podle § 84 tr. zákoníku za použití § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 85 odst. 2 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) roků a nad obviněným byl současně vysloven dohled, v rámci něhož byl povinen vést řádný život a dostavovat se v pravidelných lhůtách k probačnímu úředníkovi probační a mediační služby podle místa bydliště a tomuto dokládat způsob své obživy a náhradu škody, kterou trestným činem způsobil. Současně byl podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 6. 10. 2014, sp. zn. 2 T 154/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na toto rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Proti shora uvedenému rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 10 T 63/2015, podali odvolání obviněný J. P. a spoluobviněný J. J., přičemž rozhodnutím týkajícího se tohoto obviněného se Nejvyšší soud nezabývá. Odvolání podal též státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Rychnově nad Kněžnou. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 5. 10. 2017, sp. zn. 10 To 311/2017, a to tak, že při nezměněné skutkové větě z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. e) tr. ř. zrušil ve výroku o trestu u obviněného J. P. a podle § 259 odst. 3, 4 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného J. P. odsoudil podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků nepodmíněně. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku jej pro výkon trestu zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 6. 10. 2014, sp. zn. 2 T 154/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na toto rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Odvolání J. P. podle § 256 tr. ř. zamítl. Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 10. 2017, sp. zn. 10 To 311/2017, podal obviněný J. P. dovolání. II. Dovolání Obviněný podal dne 30. 11. 2017 dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 10. 2017, sp. zn. 10 To 311/2017, a to do výroků, které se jej přímo dotýkají, tedy výroku I. a II. označeného rozhodnutí. Jako důvod dovolání obviněný označil důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že konkrétní důvody doplní v zákonné lhůtě. Následně navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu rozhodl podle § 265h odst. 3 tr. ř. o odložení výkonu trestu odnětí svobody, jelikož nebyly splněny podmínky pro uložení nepodmíněného trestu, a dále z osobních důvodů, když uvedl, že neměl dostatek času zařídit veškeré osobní záležitosti, očekává narození potomka a partnerka by tak zůstala na péči o dítě sama, přičemž výchova a výživa nezletilého potomka by byla ohrožena, a dále že by došlo i k zmaření možnosti uspokojení poškozených, jelikož by nebyl schopen nahradit škodu. Své dovolání pak obviněný doplnil dne 4. 1. 2018. Obviněný namítá nesprávné hmotněprávní posouzení trestu, když skutek, pro který byl shledán vinným rozsudkem soudu prvního stupně v projednávané věci (rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 10 T 63/2015) měl být posuzován jako vícečinný souběh se skutkem, pro který byl uznán vinným rozsudkem téhož soudu ze dne 6. 10. 2014, sp. zn. 2 T 154/2013. Toto podle jeho názoru soud prvního stupně zohlednil pouze formálně, přičemž však při úvaze o trestu jej považuje za další skutek, a to zásadně k tíži obviněného. Dále uvádí, že soud nezohlednil podíl dalších osob na páchané trestné činnosti, za kterou byl odsouzen. Dále pak napadá pro nesprávné právní hodnocení i rozsudek soudu druhého stupně, jelikož tento uvedená pochybení soudu prvního stupně nereparoval, a současně při rozhodování o trestu po zrušení této části rozsudku soudu prvního stupně porušil podmínky pro ukládání nepodmíněného trestu odnětí svobody. Vzhledem ke kusosti odůvodnění výroku o trestu rozsudku odvolacího soudu, kterým byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, nemůže obviněný na toto adekvátně reagovat, když je nucen si důvody pro rozhodnutí domýšlet. Obviněný konstatuje, že soud má při ukládání trestu vycházet z okolností případu v době spáchání skutku, přičemž upozorňuje, že v době spáchání skutku byl osobou bezúhonnou a trestného jednání se měl dopustit pod vlivem své matky. Dále uvádí, že soud měl zohlednit i skutečnost, že za později spáchaný skutek mu byl uložen trest podmíněný, jehož podmínky včetně dohledu plní a podle svých možností hradí i způsobenou škodu. Odvolací soud tak rozhodl překvapivě, poškodil poškozenou, když mu znemožnil nahradit způsobenou škodu a v neposlední řadě jej zkrátil na jeho právech, když mu změnil uložený trest ve výkonu, a to způsobem, proti kterému neexistuje řádný opravný prostředek. Obviněný má za to, že v daném případě byly splněny podmínky § 81 odst. 1 tr. zákoníku, a tím se odvolací soud dopustil nesprávného hmotněprávního posouzení naplňujícího dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný tedy navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 10. 2017, sp. zn. 10 To 311/2017, a celý rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 10 T 63/2015, a podle § 265l tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Rychnově nad Kněžnou, aby věc znovu projednal a rozhodl. Opis dovolání obviněného byl doručen Nejvyššímu státnímu zastupitelství a toto se k němu prostřednictvím státního zástupce působícího u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) vyjádřilo. Státní zástupce nejprve stručně zrekapituloval dosavadní průběh řízení, dovolací námitky obviněného a obecná východiska pro uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Následně konstatoval, že na základě srovnání skutkových a časových souvislostí jsou zde dány pochybnosti o tom, zda ve věcech vedených u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 10 T 63/2015 a sp. zn. 2 T 154/2013 nešlo o pokračující trestný čin podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku a zda obviněnému neměl být uložen společný trest podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku. Současně však upozornil, že dovolací soud je při přezkumu předcházejících řízení vázán rozsahem a důvody podaného dovolání a obviněný toto nenamítá, a proto se státní zástupce zaměřil toliko na argumentaci uplatněnou obviněným. Státní zástupce připomněl, že podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku předpokladem uložení souhrnného trestu je právě spáchání několika skutků ve vícečinném souběhu předtím, než je za některý z nich vyhlášen odsuzující rozsudek. Obviněný se tedy touto námitkou „vlamuje do otevřených dveří“, jelikož podmínky pro uložení souhrnného trestu byly splněny, když první rozhodnutí ve věci (rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou sp. zn. 2 T 154/2013) bylo vyhlášeno dne 6. 10. 2014, tedy po spáchání projednávaného skutku. Další námitky pak směřují vůči přísnosti trestu a jako takové neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Přesto připomněl, že uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody požadoval u hlavního líčení již státní zástupce a proto nemohlo být takovéto rozhodnutí pro obviněného překvapivé. Současně pak uvedl, že uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody za trestný čin podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku zákon připouští a trest byl nadto uložen hluboko v dolní polovině zákonné trestní sazby. Státní zástupce dále konstatoval, že část argumentace obviněného směřuje vůči odůvodnění rozsudku, což je podle § 265a odst. 4 tr. ř. nepřípustné. Státní zástupce má za to, že pokud je dovolací námitky vůbec možno částečně podřadit pod uplatněný dovolací důvod, pak jsou zjevně nedůvodné a proto navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. III. Přípustnost dovolání Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 10. 2017, sp. zn. 10 To 311/2017, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam, neboť soud druhého stupně z podnětu odvolání státního zástupce zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o trestu u obviněného J. P., o kterém poté nově rozhodl, čímž vytvořil obdobnou procesní situaci, jako by odvolání do výroku o vině zamítl, kdy současně odvolání obviněného zamítl jako nedůvodné. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě a na místě podle § 265e odst. 1 tr. ř., přičemž lhůta byla zachována i v případě podání doplnění dovolání ze dne 4. 1. 2018, když toto bylo učiněno v průběhu dovolací lhůty. IV. Důvodnost dovolání Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K dovolacímu důvodu podle písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud připomíná, že v rámci tohoto dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví). Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Obecně lze pod jiné hmotněprávní posouzení skutku podřadit zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, a to jak hmotného práva trestního, tak i jiných právních odvětví. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Podle § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsuzuje-li soud pachatele za dva nebo více trestných činů, uloží mu úhrnný trest podle toho ustanovení, které se vztahuje na trestný čin z nich nejpřísněji trestný; jde-li o vícečinný souběh většího počtu trestných činů, může soud pachateli uložit trest odnětí svobody v rámci trestní sazby, jejíž horní hranice se zvyšuje o jednu třetinu; podle odstavce 2 pak soud uloží souhrnný trest podle zásad uvedených v odstavci 1, když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Spolu s uložením souhrnného trestu soud zruší výrok o trestu uloženém pachateli rozsudkem dřívějším, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Souhrnný trest nesmí být mírnější než trest uložený rozsudkem dřívějším. Obviněný zaměřil první část svých námitek do výroku o trestu, jež byl přijat soudem prvního stupně, tedy v rozporu s § 265a odst. 1 tr. ř. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné směřuje-li vůči pravomocnému rozhodnutí ve věci samé, a to ve druhém stupni, nikoliv v prvním, jak však učinil obviněný. Nejvyšší soud považuje však za vstřícné se k byť nepřípustně uplatněným námitkám obviněného alespoň stručně vyjádřit. Obviněným uplatněná námitka neposouzení vícečinného souběhu trestných činů při rozhodování soudu prvního stupně, a tedy i nereflektování této skutečnosti do výroku o trestu, je i v případě, že by bývala byla uplatněna přípustným způsobem, zcela zjevně neopodstatněná. Soud prvního stupně totiž skutečnost, že se jednalo o vícečinný souběh reflektoval, když uložil podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku trest souhrnný, a to zcela správně, jelikož odsuzoval obviněného za skutek, který tento spáchal dříve než bylo vyhlášeno odsuzující rozhodnutí v jiné trestní věci (zde konkrétně myšlen rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 6. 10. 2014, sp. zn. 2 T 154/2013). Pravidla pro ukládání trestu za dva skutky tak byla dodržena. V tomto případě se tedy lze ztotožnit s názorem státního zástupce, že obviněný se domáhá právního posouzení, ke kterému však soud skutečně dospěl. Otázkou zůstává, zda jednání obviněného nemělo být posouzeno jako pokračování v trestném činu podle § 116 tr. zákoníku a zda tedy obviněnému neměl být uložen trest společný. Jak už však uvedl státní zástupce, Nejvyšší soud je při přezkumu napadených rozhodnutí vázán rozsahem a důvody podaného dovolání a proto není oprávněn se touto námitkou zabývat. Další námitka směřující vůči rozhodnutí soudu prvního stupně pak míří do výměry uloženého trestu a jako taková by tedy bývala byla nepodřaditelná pod uplatněný, ani žádný jiný dovolací důvod (blíže usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. R 22/2003 Sb. rozh. tr.) V druhé části svého dovolání (označeného jako doplnění dovolání) pak obviněný soudu vytýká, že nereparoval pochybení soudu prvního stupně uvedená v první části dovolání. K tomuto Nejvyšší soud konstatuje, že takováto výtka není podřaditelná pod uplatněný dovolací důvod, jak uvedeno výše. Teoreticky lze uvažovat o tom, že by mohla být podřazena pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé variantě ve spojení s písm. g) téhož ustanovení, tedy, že bylo rozhodnuto o odmítnutí nebo zamítnutí řádného opravného prostředku, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán dovolací důvod podle písm. g), jak však Nejvyšší soud konstatoval shora, i v případě, že by byla tato námitka uplatněna přípustným způsobem, byla by zjevně neopodstatněná, přičemž blíže odkazuje na argumentaci uvedenou v předchozím odstavci. Podle obviněného pak odvolací soud svým rozhodnutím porušil hmotněprávní zásady ukládání trestu, když uložil trest odnětí svobody v nepodmíněné formě. Nejvyšší soud se s touto námitkou neztotožňuje, když má za to, že odvolací soud dodržel veškerá pravidla pro ukládání nepodmíněného trestu. Soud je při ukládání trestu odnětí svobody v nepodmíněné formě limitován toliko ustanovením § 55 odst. 2 tr. zákoníku, podle kterého lze trest v této formě uložit u trestných činů, u nichž horní hranice trestní sazby nepřevyšuje 5 let, jen za podmínky, že by uložení jiného trestu u osoby pachatele nevedlo k nápravě. Takovéto rozhodnutí je třeba řádně odůvodnit, zejména ve vztahu ke splnění podmínky, podle které by u osoby pachatele nevedlo uložení jiného trestu k tomu, aby vedl řádný život. V posuzovaném případě byl však obviněný shledán vinným trestným činem podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, pro který určuje trestní zákoník hranici trestní sazby mezi dvěma až osmi lety. Omezení podle § 55 odst. 2 tr. zákoníku se tedy na tuto věc nevztahuje, jelikož není splněna ani první podmínka omezení použití nepodmíněné formy trestu odnětí svobody, kterou je horní hranice trestní sazby pěti let. Zákon dává současně odvolacímu soudu možnost zrušit rozhodnutí soudu prvního stupně a rozhodnout znovu za situace, kdy je uložený trest nepřiměřený [§ 258 odst. 1 písm. e) tr. ř.]. Nepřiměřeným trestem je pak trest, který svým druhem nebo výměrou formálně sice nevybočuje z ustanovení zákona, avšak s ohledem na konkrétní hlediska rozhodování, zejména závažnost a povahu trestného činu, osobní poměry obžalovaného, možnosti nápravy, všechny polehčující a přitěžující okolnosti apod. je příliš mírný nebo příliš přísný (ŠÁMAL a kol. Trestní řád II: Komentář § 157-314s. 7. Doplněné a přepracované vydání, Praha, C. H. Beck, 2013, ISBN 978-80-7400-465-0, str. 3065). V posuzované věci odvolací soud uvedl, že z podnětu odvolání státního zástupce (který již v řízení před soudem prvního stupně požadoval uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody) uložený trest odnětí svobody v trvání tří let, nadto uložený jako trest souhrnný za dva trestné činy, se jeví jako mírný, a proto se ztotožňuje se státním zástupcem v požadavku jeho výkonu nepodmíněně. Z odůvodnění rozhodnutí jsou pak patrny důvody, proč měl být trest uložen v nepodmíněné formě – obviněnému nesvědčí žádné polehčující okolnosti, přitěžuje mu spáchání trestného činu ze ziskuchtivosti a s rozmyslem, po předchozím uvážení a vyšší škoda. Uložený trest je pak uložen v třetině zákonné trestní sazby. Nejvyšší soud v postupu odvolacího soudu neshledává jakákoliv pochybení. Dalšími námitkami se pak obviněný snaží dosáhnout přehodnocení veškerých okolností rozhodných při ukládání trestu, tedy fakticky své námitky zaměřuje do výměry trestu, přičemž takovéto námitky nejsou způsobilé naplnit namítaný ani žádný jiný dovolací důvod (usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. R 22/2003 Sb. rozh. tr.). Namítá-li pak obviněný, že svým rozhodnutí soud znemožnil nahradit poškozené škodu, pak k tomuto Nejvyšší soud odkazuje na komentářovou literaturu k § 81 tr. zákoníku, která uvádí: „případné úvahy soudu o tom, že nepodmíněný trest odnětí svobody by znemožnil splnění dohod, které pachatel uzavřel s poškozenými, jsou mimo zákonná kritéria rozhodování o podmíněném odkladu výkonu trestu, zejména když v dohodách není vypořádána celá škoda způsobená trestným činem nebo se vztahují na škodu, která nemá význam pro trestněprávní posouzení věci (shodně NS 4/2001-T 104)“ (viz DRAŠTÍK, Antonín, Jaroslav FENYK aj. Trestní řád: Komentář. 1. Vydání, Praha, Wolters Kluwer, 2017, ISBN 978-80-7552-600-7). Poslední námitka obviněného vytýká odvolacímu soudu, že se nezabýval splněním podmínek § 81 tr. zákoníku (podmíněný odklad výkonu trestu odnětí svobody), respektive § 84 tr. zákoníku (podmíněný odklad výkonu trestu odnětí svobody s dohledem). Nejvyšší soud konstatuje, že obě ustanovení hovoří o tom, že soud za splnění určitých podmínek může rozhodnout o podmíněném odkladu. Je tedy na jeho úvaze a hodnocení všech okolností rozhodných při ukládání trestu, zda se pro tento postup rozhodne. Nejedná se tedy o nárokové ustanovení, které by soudu ukládalo povinnost zabývat se vždy splněním všech podmínek § 81 tr. zákoníku, respektive § 84 tr. zákoníku. Námitka obviněného je tedy v tomto ohledu zcela zjevně neopodstatněná. K návrhu obviněného na postup podle § 265h odst. 3 tr. ř. (odložení výkonu trestu) pak Nejvyšší soud uvádí, že tímto se nezabýval, když i z textu tohoto ustanovení je patrné, že k podání tohoto návrhu je oprávněn toliko předseda senátu soudu prvního stupně. Současně Nejvyšší soud konstatuje, že v posuzovaném případě neshledal důvody pro odložení nebo přerušení výkonu trestu odnětí svobody podle § 265o tr. ř. V. Závěr Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na výše uvedené tak Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněného je neopodstatněné a proto jej podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání. P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný. V Brně dne 3. 10. 2018 JUDr. Petr Šabata předseda senátu |
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2010_20.CDO.2245.2009.1.xml | Judikát 20 Cdo 2245/2009 20 Cdo 2245/2009 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněné ACERA, spol. s r.o., se sídlem v Praze 2, Gorazdova 22, identifikační číslo osoby 60201622, zastoupené Mgr. Petrem Cilínkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 18, proti povinnému P. P., zastoupeného JUDr. Vladimírem Kyselákem, advokátem se sídlem v Příbrami I, Zahradnická 140, za účasti manželky povinného A. P., pro 1.212.815,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 22 Nc 5364/2002, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2008, č. j. 20 Co 473/2008-158, takto: Dovolání se odmítá. O d ů v o d n ě n í : Shora uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 13. 8. 2008, č. j. 22 Nc 5364/2002-141, kterým okresní soud zamítl návrh povinného na zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Krajský soud stejně jako soud prvního stupně uzavřel, že pohledávka oprávněné promlčena není. Na rozdíl od okresního soudu však dospěl k závěru, že v souzené věci nelze promlčení pohledávky posoudit podle ustanovení zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „obch. zák.“), nýbrž podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „obč. zák.“). Uzavřel, že i když je vymáhána pohledávka přiznaná směnečným platebním rozkazem na základě zajišťovací směnky, která se vztahovala k pohledávce z leasingové smlouvy uzavřené mezi podnikateli (tj. k obchodněprávnímu vztahu), nároky ze směnky se řídí zákonem č. 191/1950 Sb., směnečným a šekovým. Tento zákon má jednak vlastní úpravu promlčení, a pokud jde o odkaz na jiné předpisy, odkazuje v § 5 odst. 1 čl. III. společných ustanovení na občanský zákoník a občanský soudní řád. Jestliže vymáhaná pohledávka a její příslušenství byly přiznány rozhodnutími, která nabyla právní moci 25. 3. 1994, resp. 29. 12. 1995, a návrh na nařízení exekuce byl podán dne 16. 5. 2002, nemohla desetiletá promlčecí lhůta stanovená v § 110 odst. 1 obč. zák. uplynout. V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. (zásadní právní význam napadenému rozhodnutí přisuzuje s odůvodněním, že odvolací soud posoudil otázku promlčení v rozporu s hmotným právem), povinný namítá, že usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Otázku promlčení měl totiž odvolací soud posoudit podle obchodního zákoníku, neboť v daném případě je předmětem exekuce pohledávka ze zajišťovací směnky vztahující se k pohledávce z obchodně závazkového vztahu, přiznaná směnečným platebním rozkazem. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (část první, čl. II Přechodných ustanovení, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.). Dovolání není přípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. – jež podle § 238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. d) o. s. ř. a § 130 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“) – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání je tudíž jen (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatel – kdy by samotná vada podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních) důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Povinný argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, dovolacímu soudu sice přednesl, avšak jejich hodnocením k závěru, o splnění této podmínky dospět nelze. Otázkou běhu promlčecí doby judikované směnečné pohledávky se Nejvyšší soud zabýval v usnesení ze dne 2. 12. 2010, sp. zn. 20 Cdo 436/2009, a dospěl k závěru, že s ohledem na charakter směnečného závazku (směnečný závazek je zcela samostatný a oddělený od případného závazku, který byl původem jeho vzniku; i když se vystavení směnky zpravidla opírá o určitý důvod, vzniká ze směnky specifický – směnečný - právní vztah, jehož abstraktní charakter tkví v tom, že právní důvod /kauza/ není pro jeho existenci významný a ze směnky nevyplývá), se otázky promlčení neupravené zákonem č. 191/1950 Sb., tedy i běh promlčecí doby judikované směnečné pohledávky, posoudí podle nejobecnější právní úpravy a tou je občanský zákoník. Byla-li tedy směnečná pohledávka přiznaná v nalézacím řízení pravomocným rozhodnutím, použije se (bez ohledu na povahu účastníků směnečného závazkového vztahu nebo na povahu kauzální pohledávky) pro běh promlčení ustanovení § 110 obč. zák., a nikoliv ustanovení § 408 obch. zák. Oprávněný proto může podat návrh na výkon rozhodnutí nejpozději do deseti let ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno (§ 110 odst. 1 obč. zák.). Posoudil-li odvolací soud otázku promlčení vymáhané pohledávky v souladu s citovaným rozhodnutím, nelze napadenému rozhodnutí přisuzovat po právní stránce zásadní význam. Není-li dovolání přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud je podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. O případné náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. zákona č. 120/2001 Sb. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 14. prosince 2010 JUDr. Miroslava J i r m a n o v á, v. r. předsedkyně senátu |
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2015_25.CDO.2749.2015.1.xml | Judikát 25 Cdo 2749/2015 25 Cdo 2749/2015 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce F. N., zastoupeného Mgr. Michalem Krčmou, advokátem se sídlem v Praze 2, Malá Štěpánská 3, proti žalovanému V. Š., zastoupenému JUDr. Františkem Výmolou, advokátem se sídlem v Praze 5, Husníkova 8, o 750.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 38 C 92/2011 o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2014, č. j. 21 Co 529/2013-129, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 14.036,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám Mgr. Michala Krčmy, advokáta se sídlem v Praze 2, Malá Štěpánská 3. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o.s.ř.): Dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2014, č. j. 21 Co 529/2013-129, není přípustné podle § 237 o.s.ř., neboť uplatněné námitky nesměřují proti otázce hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí. Dovolatel směřuje svoje námitky proti tomu, jak odvolací soud posoudil obsah dohody mezi ním a žalobcem v souvislosti s umístěním osobního automobilu u provozovny žalovaného a předáním klíčků a dokladů. Nesouhlasí především s tím, že by obsahem jeho závazku byla povinnost opatrovat automobil, jenž mu byl žalobcem svěřen, a vytýká odvolacímu soudu nesprávnost z toho plynoucího závěru, že šlo o smlouvu o úschově, z níž plynula povinnost žalovaného věc střežit před ztrátou. Zjišťuje-li ovšem soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2000, či rozsudek téhož soudu ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 46/2002). Z toho je zřejmé, že namítá-li v posuzované věci dovolatel, že obsah ústní dohody byl jiný, než zjistil odvolací soud, napadá dovolání skutková zjištění, nikoli posouzení právních otázek, a uplatňuje tak nezpůsobilý dovolací důvod (§ 237 o.s.ř.); dovolání proto není přípustné. Dovodil-li odvolací soud na základě svého skutkového zjištění o konkludentním ujednání účastníků, že se žalovaný o automobil postará, pak správně vyložil též ustanovení § 421 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, o objektivní odpovědnosti žalovaného za škodu na automobilu (ztráta vozu), který byl předmětem jeho závazku. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle § 243c odst. 1 věty první o.s.ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. Žalovaný je s ohledem na výsledek řízení povinen uhradit žalobci náklady řízení, které se skládají z odměny advokáta ve výši 11.300,- Kč podle § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bod 6, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. za jeden úkon právní služby, spočívající ve vyjádření se k dovolání, a z náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle § 2 odst. 1 a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., to vše zvýšeno o náhradu za daň z přidané hodnoty podle § 137 odst. 3 o.s.ř., celkem tedy 14.036,- Kč. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 27. srpna 2015 JUDr. Petr Vojtek předseda senátu |
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2004_28.CDO.942.2004.1.xml | Judikát 28 Cdo 942/2004 28 Cdo 942/2004 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ireny Hladíkové, v právní věci žalobce L. V., proti žalovanému: Bytový podnik P., s.p. v likvidaci, zast. advokátem, o návrhu žalovaného na obnovu řízení, o nahrazení projevu vůle k uzavření dohody o vydání věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 19 C 1/2003, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze, č.j. 13 Co 479/2003-33, ze dne 30. 10. 2003, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Usnesením Městského soudu v Praze, č.j. 13 Co 479/2003-33, ze dne 30. 10. 2003 bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1, č.j. 19 C 1/2003-22, ze dne 8. 8. 2003, kterým byl zamítnut návrh na obnovu řízení, vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 10 C 181/1992, podaný žalovaným. Žalovaný podal proti usnesení Městského soudu v Praze, č.j. 13 Co 479/2003-33, ze dne 30. 10. 2003 dovolání. Žalobce se k dovolání nevyjádřil. Dle bodu 16, hlavy I., části dvanácté zák. č. 30/2000 Sb., kterým se mění zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, se návrhy na obnovu řízení proti rozhodnutím vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001), nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Dle bodu 17, hlavy I., části dvanácté zák. č. 30/2000 Sb., kterým se mění zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 10 C 181/1992 bylo rozhodnuto rozsudkem soudu prvního stupně dne 28. 5. 1999 ve spojení s potvrzujícím rozsudkem Městského soudu v Praze, č.j. 55 Co 524/99-107, ze dne 30. 11. 1999 – tedy rozhodnutími vydanými do 31. 12. 2000, po řízení provedeným dle OSŘ ve znění do 31. 12. 2000. S ohledem na citovaná Přechodná ustanovení zák. č. 30/2000 Sb. není pro posouzení podání tohoto dovolání právně významné, že následně bylo vydáno rozhodnutí v dovolacím řízení rovněž do 31. 12 .2000 (rozsudek Nejvyššího soudu ČR č.j. 28 Cdo 1886/2000-127 ze dne 31. 10. 2000). Právní úprava dovolání dle OSŘ ve znění do 31. 12. 2000 nepřipouštěla podání dovolání proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na obnovu řízení. Dle § 238a odst. 1 písm. a) OSŘ bylo přípustné dovolání pouze proti měnícímu rozhodnutí. Rozhodnutí o návrhu na obnovu řízení je rozhodnutím procesní povahy a nepřicházela tedy v úvahu ani přípustnost dovolání dle § 239 OSŘ ve znění do 31. 12. 2000 (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 2 Cdon 322/97 ze dne 7. 1. 1998, publikované ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod č. 62/1998). Dovolání bylo tedy odmítnuto jako nepřípustné dle § 243b odst. 4, § 218 odst. 1 písm. c) OSŘ ve znění do 31. 12. 2000. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243b odst. 4, § 218 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ ve znění do 31. 12. 2000, když žalobci náklady dovolacího řízení nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek dle občanského soudního řádu. V Brně dne 5. května 2004 JUDr. Ludvík David, CSc., v. r. předseda senátu |
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2014_30.CDO.2036.2012.1.xml | Judikát 30 Cdo 2036/2012 30 Cdo 2036/2012 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobců a) I. O., b) J. O., zastoupených Mgr. Davidem Strupkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 31, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 195.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2, pod sp. zn. 26 C 124/2010, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2012, č. j. 25 Co 435/2011 – 70, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2012, č. j. 25 Co 435/2011 – 70, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. 8. 2011, č. j. 26 C 124/2010 – 56, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Praze napadeným rozsudkem změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. 8. 2011, č. j. 26 C 124/2010 - 56, kterým byl zamítnut nárok žalobkyně na zaplacení částky 75.000,- Kč a nárok žalobce na zaplacení částky 120.000,- Kč, tak, že konstatoval porušení práva žalobců na soudní ochranu podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s článkem 12 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte, čl. 3 písm. b) Evropské úmluvy o výkonu práv dětí a čl. 8 odst. 1 a 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2008, č. j. 28 Co 239/2008 – 110, a uložil žalované povinnost nahradit žalobcům náhradu nákladů řízení. Rozhodl tak o nárocích žalobců na přiměřené zadostiučinění za újmu utrpěnou jimi tím, že nebyla výše uvedeným rozsudkem zrušena ústavní výchova žalobce, která (podle žalobců) nezákonně trvala nejméně od právní moci uvedeného rozsudku (16. 6. 2008) do jejího ukončení (6. 2. 2009), čímž došlo k narušení práva žalobců „na respektování rodinného života spočívající v dalším pobytu žalobce v dětském domově, díky čemuž došlo k rozdělení rodiny, jejíž členové se nemohli těšit ze své vzájemné společnosti“, a v případě žalobce i k porušení práva na osobní svobodu. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně je matkou žalobce, otec žalobce zemřel v roce 2006. Ústavní výchova žalobce byla poprvé pravomocně nařízena rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 22. 10. 2007 č. j. l1 Nc 126/2007-40. Žalobce byl předán do ústavní výchovy dne 11. 1. 2008. Dne 29. 2. 2008 podala žalobkyně návrh na zrušení ústavní výchovy s tvrzením, že nezletilý ústavní výchovu těžko snáší. Umístění v ústavu chápe jako trest, byl tak splněn nápravně-výchovný efekt a jsou předpoklady, že již bude plnit své povinnosti na úseku povinné školní docházky svědomitěji a řádněji než v předcházejícím období. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 17. 3. 2008, č. j. 11 P 156/2007-85, byl tento první návrh žalobkyně na zrušení ústavní výchovy zamítnut, odvolací soud (Krajský soud v Praze) jej potvrdil rozsudkem ze dne 27. 5. 2008 (před ukončením povinné školní docházky nezletilého), č. j. 28 Co 239/2008-110. Dne 13. 11. 2008 byl soudu doručen (druhý) návrh žalobkyně na zrušení ústavní výchovy. Dne 10. 12. 2008 došel soudu podnět Základní školy, Praktické školy, Dětského domova a Školní jídelny, Ledce 55, ke zrušení ústavní výchovy s odůvodněním, že záškoláctví během povinné školní docházky bylo zcela odstraněno. Žalobce úspěšně dokončil 7. ročník základní školy praktické, byla mu dána možnost studovat střední odborné učiliště, obor truhlář. V prvním čtvrtletí školního roku 2008/2009 celkově neprospěl, žalobkyně dne 4. 12. 2008 na základě studijních výsledků a doporučení školy podala žádost o ukončení studia. Ředitel školy této žádosti vyhověl. Důvody pro trvání ústavní výchovy a její účelnost pominuly. Během pobytu v ústavu byl žalobce téměř v denním telefonickém styku se žalobkyní. Pokud splnil podmínky ústavu, byl o víkendech doma. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 16. 1. 2009 byla ústavní výchova zrušena a nad výchovou žalobce byl stanoven soudní dohled. Soud vycházel ze zjištění, že žalobce od počátku prosince 2008 nenavštěvoval SOU, studium ukončil z důvodu neprospívání, má dokončenou povinnou školní docházku. Soud přihlédl také ke stanovisku opatrovníka, který se přiklonil ke zrušení ústavní výchovy. S ohledem na to, že v minulosti žalobce odmítal zcela matku respektovat jako svého vychovatele, stanovil nad výchovou dohled. Žalobci napadli rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2008 ústavní stížností. Ústavní soud vyslovil nálezem ze dne 2. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 1945/08, že obecný soud tím, že nevyslechl stěžovatele (žalobce), porušil jeho základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení se čl. 12 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte, čl. 3 písm. b) Evropské úmluvy o výkonu práv dětí a čl. 8 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. V odůvodnění nálezu je mimo jiné uvedeno, že závěry vedoucí Ústavní soud k rozhodnutí se vztahují především ke stěžovateli (žalobce), s ohledem na rodinný vztah a význam rozhodnutí pro stěžovatelku (žalobkyni) je lze přiměřeně vztáhnout i na ni, proto bylo ústavní stížnosti vyhověno i ve vztahu ke stěžovatelce. Ústavní soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, rozhodnutí soudu prvního stupně zůstalo nedotčeno. V srpnu 2009 a listopadu 2009 žalobkyně podala návrhy na vydání předběžného opatření, kterým by byl žalobce umístěn do zdravotnického zařízení podle § 76 odst. 1 písm. b) o. s. ř. pro výkyvy v chování žalobce až do agresivních poloh s podezřením na požívání omamných látek, a oba návrhy vždy vzala zpět, ještě než o nich bylo rozhodnuto. Odvolací soud shledal shora popsaným okolnostem případu za přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou žalobcům rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2008 konstatování porušení práva podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb. (dále jen „OdpŠk“). Ústavní výchova byla nařízena zejména z důvodu absencí tehdy nezletilého žalobce ve škole a proto, že žalobce žalobkyni odmítal jako vychovatele respektovat. První návrh žalobkyně na zrušení ústavní výchovy byl zamítnut v době, kdy žalobce ještě měl povinnost školní docházky. Záškoláctví bylo podle zprávy základní školy, kterou žalobce navštěvoval v době ústavní výchovy, odstraněno. Během ústavní výchovy byli žalobkyně a žalobce průběžně v častém telefonickém styku, a pokud žalobce splnil své povinnosti, pobýval o víkendech v rodině. Druhému návrhu žalobkyně na zrušení ústavní výchovy bylo vyhověno, a to ještě před rozhodnutím Ústavního soudu, a nad výchovou žalobce byl vysloven dohled pro nedostatečný respekt žalobce k žalobkyni jako vychovatelce. Proti výroku o stanovení dohledu nebylo podáno odvolání a žalobce ani žalobkyně jeho správnost nezpochybnili. I po zrušení ústavní výchovy se matka na soud obracela pro výkyvy v chování žalobce až do agresivních poloh s podezřením na požívání omamných látek. Rozhodnutí Ústavního soudu představovalo jistě pro žalobkyni i žalobce podstatnou satisfakci. Tyto okolnosti případu hodnotil odvolací soud v jejich souhrnu tak, že v dané věci je přiměřeným zadostiučiněním ve smyslu § 31a OdpŠk pro oba žalobce konstatování porušení práva. Proti rozsudku odvolacího soudu v plném rozsahu podali žalobci dovolání, a to z důvodu nesprávného právního posouzení jejich nároku odvolacím soudem a z důvodu vad řízení. Zásadní právní význam napadeného rozsudku spatřují ve dvou otázkách, na nichž měl odvolací soud své rozhodnutí založit, a to zaprvé „jak aplikovat obecně pravomoci občanskoprávních soudů v řízení podle zák. č. 82/1998 Sb. v případech, kdy nezákonné rozhodnutí je sice zrušeno, ale o věci samé již s ohledem na specifickou skutkovou situaci (např. změnu poměrů) není znovu rozhodováno“ a zadruhé „jak lze za takové situace garantovat právo na přístup k prostředkům nápravy předpokládaným čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod“. Podle žalobců se měl odvolací soud zabývat tím, zda mělo dojít k ukončení ústavní výchovy žalobce již dnem, kdy o ní rozhodoval Krajský soud v Praze, tj. dne 27. 5. 2008, a to v návaznosti na zodpovězení otázky, zda je zajištění docházky do učiliště dostatečným důvodem pro trvání ústavní výchovy. Teprve od odpovědi na tuto otázku lze odvíjet formu a popřípadě i výši žalobcům poskytnuté satisfakce. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými a řádně zastoupenými podle § 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Přestože odvolací soud ve výroku změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, nejedná se o měnící rozhodnutí ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť práva a povinnosti účastníků řízení byla posouzena odvolacím soudem stejně jako soudem prvního stupně (oba soudy shledaly odpovědnost státu za újmu žalobců v důsledku vydání nezákonného rozhodnutí, přičemž za odpovídající formu její náhrady považovaly konstatování porušení práv žalobců). Napadený rozsudek není ani potvrzujícím poté, co byl předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) odvolacím soudem zrušen podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když důvodem zrušení prvního rozsudku soudu prvního stupně byla jeho nepřezkoumatelnost a soud prvního stupně nebyl při svém dalším rozhodování vázán závazným právním názorem odvolacího soudu. V případě dovolání žalobců tak přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno uplynutím doby dne 31. 12. 2012; k tomu viz i nález ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz), přičemž o situaci předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Dovolací přezkum je za těchto podmínek přípustný toliko pro posouzení otázek právních, z čehož vyplývá, že relevantním dovolacím důvodem je jen ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán, lze posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně právně významné. Zásadní pro posouzení nároků žalobců byla otázka, zda došlo rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2008, č. j. 28 Co 239/2008 – 110, k zásahu do práv žalobců a v návaznosti na to ke vzniku nemajetkové újmy, za kterou odpovídá stát. Tuto otázku vyřešil soud prvního stupně i soud odvolací shodně, když soud prvního stupně konstatoval porušení práv žalobců rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2008, č. j. 28 Co 239/2008 – 110 (dále také „nezákonné rozhodnutí“) v odůvodnění svého rozsudku a odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že konstatoval porušení práv žalobců nezákonným rozhodnutím ve výroku svého rozsudku. Oba soudy tak vyhověly nároku žalobců co do základu a s ohledem na okolnosti daného případu přiznaly žalobcům zadostiučinění ve formě konstatování porušení práv. V dané situaci je proto otázka okolností, které mají být zkoumány při posouzení nezákonnosti zrušeného rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2008, č. j. 28 Co 239/2008 – 110, ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk, nadbytečná, neboť se její opětovné kladné zodpovězení dovolacím soudem nemůže v poměrech žalobců nijak projevit. To činí jejich dovolání ohledně této otázky ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; všechna rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu uvedená v tomto rozhodnutí jsou dostupná na jeho internetových stránkách www.nsoud.cz). Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy a případné výše přiměřeného zadostiučinění v případě odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s formou nebo výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat jiné řešení ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu formy a výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a OdpŠk, přičemž výslednou formou či výší zadostiučinění se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což je právě případ žalobců. Nejvyšší soud proto shledal dovolání přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro posouzení otázky, zda v případě porušení práva na respektování osobní svobody a rodinného života ústavní výchovou žalobce v době od právní moci nezákonného rozsudku Krajského soudu v Praze do skončení ústavní výchovy žalobce, je dostačující satisfakcí konstatování porušení daných práv, neboť danou otázku vyřešil odvolací soud jinak, než jak ji ve své judikatuře řeší Nejvyšší soud. Dovolání je důvodné. Nejvyšší soud předně shledal, že je řízení zatíženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a jež spočívá v tom, že odvolací soud v rozporu s § 153 odst. 2 o. s. ř. překročil žalobní požadavek žalobců a dílem jim přiznal něco, čeho se v daném řízení nedomáhali. Podle § 31a odst. 2 OdpŠk zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. V případě cit. § 31a odst. 2 OdpŠk se jedná o ustanovení, u kterého je na místě aplikace § 153 odst. 2 o. s. ř. ve vztahu k formě poskytovaného odškodnění. V daném případě totiž způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá přímo z právního předpisu a v tomto ohledu omezuje účastníky v možnosti se svými nároky volně nakládat, neboť soud rozhodne o konkrétní formě zadostiučinění podle pořadí určeného v ustanovení § 31a odst. 2 OdpŠk za současného posouzení přiměřenosti zvolené formy zadostiučinění utrpěné nemajetkové újmě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010). Shledá-li soud, že není na místě nahrazení zjištěné nemajetkové újmy přiznáním zadostiučinění v penězích, a nemajetkovou újmu nebylo možno odškodnit jinak, konstatuje porušení práva poškozeného ve výroku rozhodnutí, i když to žalobce nepožaduje (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 401/2010). Odvolací soud se výše zmíněnými zásadami řídil toliko ve vztahu k nároku žalobců na odškodnění za porušení práva na respektování jejich rodinného života a ve vztahu k nároku žalobce na odškodnění za porušení jeho práva na respektování osobní svobody, které jediné učinili žalobci předmětem tohoto řízení, když ohledně těchto nároků jim poskytl satisfakci ve formě konstatování porušení daných práv namísto zadostiučinění v penězích, ačkoliv se žalobci zadostiučinění ve formě konstatování porušení jejich práv nedomáhali. Ve vztahu k porušení práv žalobců na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, ve spojení s článkem 12 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte, čl. 3 písm. b) Evropské úmluvy o výkonu práv dětí, které odvolací soud svým rozsudkem konstatoval, se žalobci žádného odškodnění nedomáhali. Ostatně žalobkyně by se jej ani domáhat nemohla, neboť u ní k porušení daných práv, na rozdíl od žalobce, nedošlo a ani dojít nemohlo. Výše vysvětlená aplikace § 153 odst. 2 o. s. ř. neznamená, že by soud nebyl vázán žalobním návrhem vůbec, tj. ani v rozsahu vymezení skutku a mohl by přiznat odškodnění ve formě konstatování porušení práva i takového, za které žalobce odškodnění nepožaduje. Naopak, soud je vázán žalobním návrhem z hlediska identifikace újmy, jejíhož odškodnění se žalobce domáhá a pouze ve vztahu k ní může, neshledá-li za odpovídající její odškodnění žalobcem požadovanou peněžitou satisfakcí nebo jinak (viz § 31a odst. 2 OdpŠk), přikročit ke konstatování porušení práva, jež ke vzniku dané újmy vedlo, byť to žalobce výslovně nepožaduje. Druhá vada řízení spočívá v tom, že se odvolací soud po konstatování porušení práv žalobců nevypořádal s jejich požadavkem na přiznání peněžitého plnění. Pokud by tak učinil, mohli žalobci směřovat své dovolání výhradně proti takto zamítavému výroku bez toho, aby docházelo ke zrušení výroku jim příznivého, proti němuž obecně nemohou ničeho namítat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1081/2012). Nejvyšší soud opakovaně připomíná, že konstatování porušení práva je odpovídajícím způsobem odškodnění nemajetkové újmy v režimu zák. č. 82/1998 Sb. jen tehdy, lze-li poškozeným utrpěnou újmu považovat za nepatrnou. V posuzované věci je proto třeba si klást otázku, zda lze s přihlédnutím ke všem okolnostem (§ 31a odst. 2 OdpŠk) považovat za nepatrnou tu újmu, kterou utrpěl žalobce v době od právní moci zrušeného rozsudku Krajského soudu v Praze do faktického skončení jeho ústavní výchovy tím, že byl podroben omezením vyžadovaným realizací ústavní výchovy, a vzniklou oběma žalobcům v téže době tím, že byly omezeny možnosti realizace jejich práva na rodinný život. Při hledání odpovědi na tuto otázku je třeba přihlédnout k zásadnímu významu obou zmíněných základních práv, který předurčuje intenzitu újmy vzniklé jejich narušením a v obecné rovině neumožňuje (až na naprosté výjimky) odškodnit jejich porušení prostým konstatováním této skutečnosti. Jakkoliv je v posuzované věci zjevné, že k porušení uvedených práv u obou žalobců došlo a je zjevné, že jde o práva natolik zásadně významná, že je na místě přiznání zadostiučinění za jejich porušení v penězích, nelze učinit úvahu o intenzitě újmy žalobců a tedy ani o výši zadostiučinění bez posouzení, v čem konkrétně představovala ústavní výchova v rozhodném období omezení osobní svobody žalobce a v čem konkrétně byli žalobci omezeni v realizaci svého práva na rodinný život oproti tomu, kdyby nad žalobcem ústavní výchova nařízena nebyla. Příkladmo lze uvést, že újma poškozeného bude odlišná v situaci, kdy je v režimu ústavní výchovy jeho osobní svoboda omezena striktněji, než když má ústavní výchova režim mírnější. Stejně tak u práva na rodinný život bude toto narušeno jinak u poškozeného, který bude realizovat volnější režim ústavní výchovy v místě bydliště svého rodiče nebo rodičů, se kterými by jinak trávil svůj volný čas a jejichž vzájemné styky nebudou realizací ústavní výchovy výrazně omezeny, a jinak bude narušeno v případě, kdy se ústavní výchova realizuje v místě vzdáleném bydlišti rodičů, které „právo být spolu“ (více k obsahu tohoto práva ve stanovisku Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2010, sp. zn. Cpjn 202/2010, uveřejněném pod číslem 31/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) téměř vylučuje. V tomto směru je třeba žalobce vyzvat k doplnění skutkových tvrzení a označení důkazů na jejich podporu postupem podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Protože se odvolací soud výše uvedenými otázkami nezabýval, je jeho právní posouzení nároků žalobců neúplné, a tedy nesprávné, když je nadto řízení stiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil. Protože se důvod zrušení rozsudku odvolacího soudu týkal též rozsudku soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle § 243b odst. 3 věty druhé o. s. ř. také rozsudek soudu prvního stupně a podle téhož ustanovení vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soudy jsou pak ve smyslu § 243d odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 8. ledna 2014 JUDr. František Ištvánek předseda senátu |
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2002_11.TCU.59.2002.1.xml | Judikát 11 Tcu 59/2002 11 Tcu 59/2002 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky projednal dne 16. dubna 2002 v neveřejném zasedání návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů a rozhodl t a k t o : Podle § 4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb. se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají údaje o odsouzení občana České republiky D. R., rozsudkem Zemského soudu ve Vídni, Rakouská republika, ze dne 19. 6. 2000, sp. zn. 30b Vr 363/2000 – Hv 1994/2000, ve spojení s rozsudkem Vrchního zemského soudu ve Vídni ze dne 26. 9. 2000, sp. zn. 22 Bs 258/00, a to pro trestný čin loupeže velkého rozsahu, dílem spáchaný ve formě účastenství podle § 142 odst. 1, § 143, 2. případ, § 12, 3. alternativa, rakouského trestního zákoníku, k trestu odnětí svobody v trvání šesti let. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Zemského soudu ve Vídni, Rakouská republika, ze dne 19. 6. 2000, sp. zn. 30b Vr 363/2000 – Hv 1994/2000, ve spojení s rozsudkem Vrchního zemského soudu ve Vídni ze dne 26. 9. 2000, sp. zn. 22 Bs 258/00, jenž nabyl právní moci dne 26. 9. 2000, byl D. R. uznán vinným trestným činem loupeže velkého rozsahu, dílem spáchaným ve formě účastenství podle § 142 odst. 1, § 143, 2. případ, § 12, 3. alternativa, rakouského trestního zákoníku. Uvedeného trestného činu se podle zjištění soudu dopustil tím, že - dne 20. 12. 1999 ve V. na G. H. vyhrožováním s nebezpečím ohrožení života vynutil vydání 20 000 ATS v hotovosti, přičemž na ni mířil plynovou pistolí; - dne 23. 12. 1999 V. na G. B. vyhrožováním s nebezpečím ohrožení života vynutil vydání 7000 ATS v hotovosti, přičemž na ni mířil plynovou pistolí; - dne 7. 1. 2000 předal Z. P. plynovou pistoli a svou kuklu, intelektuálně jej podporoval při jeho rozhodování spáchat trestný čin a čekal na něj v blízkosti místa činu. Poté co P. téhož dne ve V. na I. A. vyhrožováním s nebezpečím ohrožení života vynutil vydání 2000 ATS v hotovosti, přičemž na ni mířil půjčenou zbraní, si R. kuklu i zbraň vzal zpět. Za tento trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti let. Dne 12. 3. 2002 pod sp. zn. 2975/2001-MO-M podalo Ministerstvo spravedlnosti České republiky podle § 4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů (dále jen zákon), Nejvyššímu soudu České republiky návrh na zapsání výše uvedeného odsouzení německého soudu do evidence Rejstříku trestů České republiky. Nejvyšší soud České republiky věc přezkoumal a shledal, že jsou splněny zákonné podmínky pro zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů. Podle § 4 odst. 1 zákona se do evidence Rejstříku trestů zaznamenávají údaje o odsouzení cizozemským soudem, jestliže o uznání rozsudku takového soudu rozhodl podle § 384a odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud České republiky. Podle § 4 odst. 2 zákona může však Nejvyšší soud České republiky na návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky rozhodnout, že se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají též údaje o jiném odsouzení občana České republiky cizozemským soudem, jestliže se týká činu, který je trestným i podle právního řádu České republiky, a zápis do evidence je odůvodněn závažností činu a druhem trestu, který za něj byl uložen. Z podaného návrhu a z obsahu připojeného spisového materiálu vyplývá, že odsouzený je občanem České republiky, který byl odsouzen cizozemským soudem, přičemž odsouzení se týká skutků, které zakládají trestní odpovědnost i podle právního řádu České republiky [trestný čin loupeže podle § 234 tr. zák. a pomoc k trestnému činu loupeže podle § 10 odst. 1 písm. c), § 234 tr. zák.]. Tím jsou splněny formální podmínky ustanovení § 4 odst. 2 zákona. V posuzované věci jsou dány ovšem i podmínky materiální povahy. D. R. se jednak dopustil zvlášť závažného úmyslného trestného činu, spáchaného více útoky a se zbraní a jednak poskytl další osobě ke spáchání obdobného trestného činu pomoc. Pokud jde o druh trestu, byl mu uložen vysoký nepodmíněný trest odnětí svobody. Lze tedy dovodit, že podmínky ustanovení § 4 odst. 2 zákona týkající se závažnosti činu a druhu uloženého trestu jsou splněny. Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud České republiky návrhu Ministerstva spravedlnosti České republiky vyhověl. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 16. duben 2002 Předseda senátu: JUDr. Karel Hasch |
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2014_21.CDO.691.2013.1.xml | Judikát 21 Cdo 691/2013 21 Cdo 691/2013 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce A. K., zastoupeného JUDr. Adamem Batunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Panská č. 895/6, proti žalovanému B2B CENTRUM a.s. se sídlem v Praze 4, Starochodovská č. 1359/76, IČO 255 91 339, zastoupenému Mgr. Tomášem Procházkou, advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 394/12, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 13 C 168/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. září 2012 č. j. 23 Co 254/2012-196, takto: I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.388,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Tomáše Procházky, advokáta se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 394/12. Stručné odůvodnění (§ 243c odst. 2 o. s. ř.): Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2012 č. j. 23 Co 254/2012-196, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 19. 1. 2011 č. j. 13 C 168/2009-111 ve věci samé (tj. ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 22.4.2009), není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. [tj. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.2012 – dále jen o. s. ř. - neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.1.2013 (srov. čl. II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony)], a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. Odvolací soud vyložil otázku neplatnosti výpovědi z pracovního poměru z hlediska hodnocení stupně intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k žalobcem vykonávané práci – dovodil-li, že se dopustil závažného porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k žalobcem vykonávané práci, pro které s ním žalovaný byl oprávněn rozvázat pracovní poměr výpovědí podle § 52 písm. g) zákoníku práce, jestliže se jako obchodní ředitel, jenž „byl podřízen přímo řediteli žalovaného“ a jehož druhu práce „odpovídalo i nemalé finanční ohodnocení“, dopustil dne 25.3.2009 „celý den neomluvené absence“ a dne 8.4.2009 „téměř celý den neomluvené absence“, když „se v ranních hodinách zúčastnil pracovní schůzky“- v souladu se závěry, k nimž již dříve dospěla judikatura soudů (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19.1.2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001, nebo rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8 roč. 1996), a na nichž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit. Namítá-li dovolatel ve prospěch svých opačných úvah, že soudy nemohly dospět ke správnému posouzení míry intenzity tvrzeného porušení pracovních povinností žalobcem, neboť zejména nepřihlédly ke skutečnosti, že „pracovní náplň žalobce spočívala především v prezentaci produktů žalované pro potenciální a stávající zákazníky a tedy nezbytně v realizaci obchodních schůzek mimo pracoviště“, „k době a situaci, v niž došlo k porušení pracovní kázně“, ke skutečnosti, že žalobce své pracovní povinnosti plnil „vždy svědomitě a řádně“, a že tvrzené porušení pracovních povinností žalobcem „nemělo pro žalovanou žádný negativní dopad“, potom přehlíží, že pouze soudu přísluší posouzení toho, zda zjištěné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci dosáhlo zákonem předvídané intenzity, a jeho námitky nemohou obstát, neboť jde o pouhou polemiku s tím, ke kterým hlediskům odvolací soud (a soud prvního stupně) při posuzování intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci žalobcem přihlížel a jak tato hlediska hodnotil. Ostatní námitky žalobce obsažené v dovolání nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., nýbrž (jak vyplývá z obsahu dovolání - srov. § 41 odst. 2 o. s. ř.) namítá vady řízení, spočívající podle jeho názoru v tom, že odvolací soud (resp. soud prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se odvolací soud ztotožnil) nepřihlédl ke všem tvrzením a navrhovaným důkazům žalobce (zejména, že řádně nepřihlédly k jeho účastnické výpovědi). Nesouhlasí rovněž se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) vychází (např., že žalobce neprokázal svá tvrzení ohledně pracovních schůzek, že „docházka zaměstnanců byla evidována automaticky přihlášením a odhlášením k počítači, v inkriminovaných dnech se žalobce do systému nepřihlásil“, ani svědci M. a Z. „v uvedené dny žalobce na pracovišti neviděli, ačkoli mají kanceláře na stejné chodbě“), a podrobuje kritice postup, jakým k nim odvolací soud dospěl. Podstatou námitek dovolatele je tak nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud (a soud prvního stupně) přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil (namítá např., že nezohlednily „faktickou realizaci“ ustanovení o pracovní době v pracovní smlouvě „v kontextu výkonu manažerské pozice žalobce ve prospěch žalované“, nesprávně zhodnotily „relevanci listinného důkazu přehled docházky“, že nesprávně vyhodnotily výslechy svědků M., R. a R. apod.); a také skutečnost, že odvolací soud nezval v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru dovolatele pro posouzení věci významné. Tím, že dovolatel na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, však nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Námitky žalobce tedy nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s .ř. K okolnostem uplatněným těmito dovolacími důvody - jak je zřejmé již ze znění ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. – však nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto. Protože dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky je - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř., neboť dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalobce je proto povinen nahradit žalovanému náklady potřebné k uplatňování práva. Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2 část věty první před středníkem o.s.ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení § 147 nebo 149 odst. 2 o.s.ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2 část věty první za středníkem o.s.ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17.4.2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7.5.2013 zrušena. Nejvyšší soud České republiky za této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem ve výši 2.500,- Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalovanému náklady spočívající v paušální částce náhrady výdajů ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že advokát Mgr. Tomáš Procházka osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalovanému za dovolacího řízení vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 588,- Kč (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Žalobce je povinen náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 3.388,- Kč žalovanému zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.), do 3 dnů od právní moci usnesení (§ 160 odst. 1 o.s.ř.). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 7. února 2014 JUDr. Zdeněk Novotný předseda senátu |
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2003_7.TDO.1390.2003.1.xml | Judikát 7 Tdo 1390/2003 7 Tdo 1390/2003 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 9. 12. 2003 o dovolání obviněného Ľ. Z., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. 4 To 61/2003, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 T 11/2002 t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ľ. Z. o d m í t á . O d ů v o d n ě n í : Obviněný Ľ. Z. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. 4 To 61/2003, jímž byl z podnětu odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného a z podnětu odvolání obviněného zrušen rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 2. 2003, sp. zn. 30 T 11/2002, v celé odsuzující části a jímž bylo ve věci znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dvacet měsíců se zařazením do věznice s dozorem, k trestu propadnutí věci a k trestu vyhoštění na pět let, a dále tak, že se části obžaloby zprošťuje a v návaznosti na to že se poškozený s nárokem na náhradu škody odkazuje na řízení ve věcech občanskoprávních. Obviněný podal dovolání proti výroku, jímž mu byl uložen trest vyhoštění. Dovolání opřel o důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Namítl, že v jeho případě zákon nepřipouští uložení trestu vyhoštění. Odkázal na to, že uložení tohoto trestu bylo vyloučeno ustanovením § 57 odst. 3 písm. c) tr. zák. Zdůraznil, že i když je občanem Slovenské republiky, má na území České republiky rodinu a za účelem jejího spojení zde pobývá. V závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a aby přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Vrchní soud v Olomouci uložil obviněnému trest vyhoštění pode § 57 odst. 1, 2 tr. zák. K tomu lze jen dodat, že přípustnost uložení tohoto druhu trestu vyplývá z ustanovení § 27 písm. ch) tr. zák., § 28 odst. 1 tr. zák. Podle § 57 odst. 3 písm. c) tr. zák. soud trest vyhoštění neuloží, jestliže pachatel má na území České republiky povolen dlouhodobý pobyt, má zde pracovní a sociální zázemí a uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se zájem na spojování rodin. Podmínkami, které podle citovaného ustanovení vylučují uložení trestu vyhoštění a činí ho nepřípustným, se Vrchní soud v Olomouci v napadeném rozsudku podrobně zabýval. Na podkladě zjištění, která učinil, dospěl k zcela evidentně správnému závěru, že v posuzovaném případě nejde o žádný zájem na spojování rodin, protože obviněný svůj zájem setrvat na území České republiky spojil se vztahy k osobám, ke kterým ve skutečnosti nemá žádný rodinný poměr. Tento závěr je plně podložen zjištěním, že obviněný není otcem nezletilého D. W. a není v poměru druha a družky ve vztahu k L. W., ačkoli právě to mělo být podle jeho tvrzení důvodem k úvaze o zájmu na spojení rodiny. Kromě toho Vrchní soud v Olomouci výstižně odkázal i na to, že obviněný není osobou, která by měla na území České republiky povolen dlouhodobý pobyt a která by zde měla nějaké pracovní a sociální zázemí, což jsou další kumulativní předpoklady nepřípustnosti trestu vyhoštění. Obviněný v dovolání neuvedl nic, co by mohlo výrok o uložení trestu vyhoštění z hlediska jeho přípustnosti ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. zvrátit nebo alespoň zpochybnit. Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 9. prosince 2003 Předseda senátu: JUDr. Petr Hrachovec |
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2015_29.CDO.4779.2015.1.xml | Judikát 29 Cdo 4779/2015 29 Cdo 4779/2015 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Petra Šuka v právní věci navrhovatele M. T., zastoupeného Mgr. Martinem Chludem, advokátem, se sídlem v Chrudimi, Palackého třída 802, PSČ 537 01, za účasti a) M. Z., a b) EKOSAN, spol. s r. o., se sídlem v Pardubicích, Raisova 1045, PSČ 530 02, identifikační číslo osoby 00528072, společně zastoupených JUDr. Martinem Týlem, advokátem, se sídlem v Pardubicích, Škroupova 561, PSČ 530 03, o určení neplatnosti smlouvy o převodu obchodního podílu a o určení společníka, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 36 Cm 85/2010, o dovolání navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. května 2015, č. j. 14 Cmo 216/2013-170, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Usnesením ze dne 23. listopadu 2012, č. j. 36 Cm 85/2010-133, Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích zamítl návrh na určení, že ve výroku specifikovaná smlouva o převodu obchodního podílu je neplatná (výrok I.), zamítl návrh na určení, že navrhovatel je společníkem společnosti EKOSAN, spol. s r. o., s obchodním podílem ve výši 50 % (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). K odvolání navrhovatele Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). Proti usnesení odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř. Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že i když dovolatel ohlašuje, že usnesení odvolacího soudu napadá v celém rozsahu, z obsahu dovolání je zřejmé, že zpochybňuje pouze rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé; tou částí prvního výroku usnesení odvolacího soudu, kterou byl potvrzen výrok III. usnesení soudu prvního stupně o nákladech řízení a druhým výrokem usnesení odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení se dovolací soud proto nezabýval. Závěr obou soudů o tom, že cena za převod obchodního podílu sjednaná v příloze ke smlouvě o převodu obchodního podílu ze dne 24. října 2007 (byť formálně označené jako dodatek č. 1) byla stanovena určitě (ve smyslu § 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku), pročež k převodu obchodního podílu na základě takové smlouvy došlo, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (k tomu srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. února 2006, sp. zn. 29 Odo 1241/2004, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročník 2006, pod číslem 89, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. dubna 2006, sp. zn. 29 Odo 221/2005, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 133). Dovolatelem citovanou judikaturu přitom Nejvyšší soud neshledal jako přiléhavou, neboť tato se zabývá nemožností zhojení absence podstatných náležitostí smlouvy prostřednictvím uzavření dodatku ke smlouvě, o což v projednávané věci nešlo. K vnitřním výhradám dovolatele ke sjednané ceně za převod obchodního podílu lze odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. února 2013, sp. zn. 21 Cdo 3628/2011, který je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001, na webových stránkách Nejvyššího soudu. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud odůvodnil a formuloval závěr, podle něhož při posuzování obsahu projevu vůle není podstatná tzv. mentální rezervace jednajícího účastníka, tedy, zda účastník při projevování vůle sledoval jiný cíl, než který ve skutečnosti projevil, významný není ani motiv či pohnutka, tj. vzdálenější předpoklady a představy, z nichž jednající vychází. Podstatné totiž je toliko to, co lze objektivními hledisky hodnotit, tedy to, jakou vůli účastník (účastníci) ve skutečnosti projevil (viz i literaturu v citovaném rozsudku uvedenou). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně 26. listopadu 2015 JUDr. Filip C i l e č e k předseda senátu |
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2011_23.CDO.3241.2010.1.xml | Judikát 23 Cdo 3241/2010 23 Cdo 3241/2010 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní věci žalobce: Ing. K. G., správce konkursní podstaty úpadce Odbytové družstvo CENTRUM v likvidaci, se sídlem Tábor, Chýnovská 1917/9, IČ 25194887, zastoupen Mgr. Martinem Šípem, advokátem se sídlem Tábor, Převrátilská 330, PSČ 390 01, proti žalovanému: Zemědělské družstvo Dřísy, se sídlem Všetaty, okr. Mělník, IČ 00104906, zastoupeno JUDr. Petrem Zikmundem, advokátem se sídlem Mělník, Macharova 376, o zaplacení 516.436,- Kč, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 48 Cm 232/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. března 2010, č. j. 6 Cmo 323/2009-70, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč do tří dnů od doručení tohoto rozhodnutí k rukám advokáta žalovaného JUDr. Petra Zikmunda. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. září 2009, č. j. 48 Cm 232/2008-44, rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 1.077,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 3% p. a. z částky 500,- Kč od 16. 12. 2004 do zaplacení a z částky 577,- Kč od 2. 11. 2004 do zaplacení (výrok I.), žalobu na zaplacení 515.539,- Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II.), uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 57.726,90 Kč (výrok III.) a konečně uložil žalovanému zaplatit soudní poplatek ve výši 600,- Kč (výrok IV.) Soud prvního stupně konstatoval, že předmětem řízení je zaplacení ceny ropných produktů a vybraných služeb, dodaných žalovanému a že tyto dodávky byly prováděny tzv. bartrem, tzn. že ropné produkty a vybrané služby, poskytované úpadcem, byly směňovány za zemědělské výrobky a byl prováděn vzájemný zápočet. Na základě provedených důkazů dospěl soud k závěru, že žalovaný prokázal doručení zápočtu ze dne 11. 11. 2004 úpadci, k němuž došlo ještě před oznámením úpadce o uzavření smlouvy o poskytnutí předmětné pohledávky bance (GE Money Bank), přičemž smlouva o postoupení pohledávky byla uzavřena až dne 20. 12. 2004. Žalovaný tedy nebyl povinen vyplatit ve prospěch konkursní podstaty úpadce cenu zajištěné pohledávky, příp. splnit svůj dluh zástavnímu věřiteli (bance). Soud prvního stupně proto rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit jen přiznanou nepatrnou část pohledávky a ve zbývající převážné části pro zánik pohledávky započtením žalobu zamítl. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem v záhlaví označeným rozhodl, že rozsudek soudu prvního stupně se v napadeném rozsahu, tj. ve výroku II. a III. potvrzuje (výrok I.) a že žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení Kč 57.492,- (výrok II.) Odvolací soud přezkoumal v napadeném rozsahu rozhodnutí odvolacího soudu podle § 212 a § 212a občanského soudního řádu (dále též „o. s. ř.“) a neshledal odvolání důvodným. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i právním posouzením soudu prvního stupně a dodal, že soud prvního stupně zaujal správný právní názor, vycházející z ust. § 167 odst. 1 a § 580 an. občanského zákoníku (dále též „obč. zák.“), jakož i ust. § 358 an. obchodního zákoníku (dále též „obch. zák.“). Napadené rozhodnutí je podle názoru odvolacího soudu též v souladu s ustálenou judikaturou (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1891/2005.) Odvolací soud zejména vyšel ze skutkového zjištění, že Odbytové družstvo CENTRUM v likvidaci obdrželo předmětnou fakturu č. 440654 poštou odeslanou žalovaným dne 12. 11. 2004, přičemž bylo prokázáno, že uvedená listovní zásilka obsahovala též předmětný zápočet ze dne 11. 11. 2004, avšak žalovaný obdržel vyrozumění o zastavení sporné pohledávky až dne 7. 1. 2005, tedy přibližně po dvou měsících. Odvolací soud proto shodně se soudem prvního stupně neměl pochyb o tom, že zápočet byl pozdějšímu úpadci doručen před tím, než žalovaný obdržel dne 7. 1. 2005 vyrozumění o zastavení sporné pohledávky bance. Podle odvolacího soudu není rozhodné, že v daném případě učinil zápočet žalovaný, na rozdíl od předchozích zápočtů, provedených úpadcem, když Odbytové družstvo CENTRUM mělo posléze potíže s plněním svých finančních závazků. Není relevantní ani okolnost, že zápočet byl ve skutečnosti odeslán o den později dne 12. 11. 2004, než jak byl datován (dnem 11. 11. 2004). Ze všech těchto důvodů je podle závěru odvolacího soudu rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu věcně správný a odvolací soud jej proto podle § 219 o. s. ř. v tomto rozsahu potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a důvodnost v nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel vytýká, že se soudy obou stupňů dostatečně nezabývaly otázkou doručení projevů vůle k započtení vzájemných pohledávek a posoudily nikoli okamžik doručení (dojití), ale v rozporu s ust. § 580 obč. zák. okamžik odeslání projevu započtení. Jako otázku zásadního právního významu dovolatel označuje otázku, zda je pro účinek projevu vůle jednoho účastníka vůči druhému rozhodující prokázání okamžiku doručení tohoto projevu vůle do sféry druhého účastníka anebo postačuje pouhé prokázání odeslání tohoto projevu vůle ze strany prvního účastníka. Dovolatel zdůrazňuje, že žalovaný ve sporu nesl důkazní břemeno, že jeho zápočet ze dne 11. 11. 2004, zahrnující pohledávky zastavené úpadcem bance, byl doručen úpadci před oznámením o zastavení pohledávek. Žalobce nikdy nepopíral, že předmětný závazek vůči žalovanému je v účetnictví úpadce evidován, avšak nikoli pod čísly faktur 40566 či 440654, nýbrž pod číslem daňového dokladu č. 240016. Okolnost, že žalobce svůj závazek nepopřel, však nemůže být důkazem o doručení předmětné faktury spolu s doručením sporného zápočtu, a to před datem 7. 1. 2005, tj. před oznámením o zastavení pohledávky bance. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření k dovolání dovozuje, že dovolání žalobce není podle § 237 odst. 1 písm. c) a § 237 odst. 3 o. s. ř. přípustné, neboť žalobce argumentuje nikoli nesprávným právním posouzením věci, ale tím, že soudy pochybily při hodnocení důkazů a při zjišťování skutkového stavu věci. Žalovaný navrhuje, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatoval, že podané dovolání splňuje podmínky a obsahuje náležitosti stanovené zákonem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1, § 241a odst. 1 o. s. ř.) a na prvním místě se musel zabývat přípustností dovolání, neboť dovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.) V posuzovaném případě může být dovolání přípustné pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., na které také dovolatel odkazuje, a podle něhož dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) [a podle tohoto ustanovení dovolání v daném případě vskutku přípustné není] a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř., v rozhodném znění rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Jediným způsobilým dovolacím důvodem, který lze v případě přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. uplatnit, je důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Na tento dovolací důvod sice dovolatel poukazuje, avšak vymezení otázky zásadního právního významu tomu neodpovídá. Dovolatel formuluje otázku zásadního právního významu jako otázku doručení či odeslání úkonu započtení, tato otázka však není právní otázkou a na jejím řešení ani napadené rozhodnutí nespočívá. V daném případě soudy vycházely z výsledku dokazování, zda právní úkon směřující k započtení ve smyslu § 580 an. obč. zák. byl žalovaným odeslán a žalobci doručen ještě před datem 7. 1. 2005, tj. před datem oznámení o zastavení předmětné pohledávky bance. Jde tudíž o otázku skutkového zjištění, nikoli otázku právního posouzení (čili otázku právní). Takovou otázku nelze tudíž mít za otázku zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. a Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé zásadní právní význam. Na základě uvedeného Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 první věta a § 218 písm. c) o. s. ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.). O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 3 odst. 1 bod 5., § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 16 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb. tak, že advokátovi žalovaného náleží odměna 10.000,- Kč, dále jeden paušál hotových výdajů 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění vyhl. č. 276/2006 Sb., s připočtením 20% DPH podle § 137 odst. 3 o. s. ř. v částce 2.060,- Kč, celkem tedy částka 12.360,- Kč, kteroužto částku je žalobce povinen ve smyslu § 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. zaplatit k rukám advokáta žalovaného. Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný navrhnout výkon rozhodnutí. V Brně dne 29. listopadu 2011 JUDr. Ing. Jan Hušek předseda senátu |
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2014_6.TZ.11.2014.1.xml | Judikát 6 Tz 11/2014 6 Tz 11/2014-12ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 19. března 2014 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Engelmanna a soudců JUDr. Ivo Kouřila a JUDr. Vladimíra Veselého stížnost pro porušení zákona, kterou podala ministryně spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného J. R. , proti trestnímu příkazu Okresního soudu v Chebu ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 5 T 95/2013, a podle § 268 odst. 2, 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. ř. rozhodl t a k t o : Pravomocným trestním příkazem Okresního soudu v Chebu ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 5 T 95/2013, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanovení § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku v neprospěch obviněného J. R. Napadený trestní příkaz s e z r u š u j e . Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušený trestní příkaz obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Okresnímu soudu v Chebu s e p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. O d ů v o d n ě n í : Trestním příkazem Okresního soudu v Chebu ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 5 T 95/2013, byl obviněný J. R. (dále jen obviněný) uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku a pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterých se dopustil tím, že „dne 8. srpna 2013 kolem 11.20 hodin v A. ul. ve F. L., okres Ch., po předchozím požití alkoholických nápojů, kdy měl v krvi nejméně 1,95 promile alkoholu, řídil osobní automobil tovární značky Škoda Fabia, r. z. ....., v důsledku čehož nebyl schopen řídit a ovládat motorové vozidlo v silničním provozu bezpečně a s jistotou, přičemž byl kontrolován policejní hlídkou, která mu v další jízdě zabránila, a uvedené vozidlo řídil dále přesto, že neměl řidičské oprávnění, neboť poté, co vykonal trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel, který mu byl uložen na dobu od 24. 2. 2011 do 24. 2. 2013 pravomocným trestním příkazem samosoudce Okresního soudu v Chebu ze dne 23. 9. 2010, č. j. 7 T 138/2010-23, neprokázal podle § 102 odst. 5 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, v platném znění, odbornou a zdravotní způsobilost k vrácení řidičského oprávnění“ a za uvedené jednání byl odsouzen „podle § 314e odst. 2 písm. a) tr. ř., § 337 odst. 1 tr. zákoníku, § 43 odst. 1, § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 a § 73 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání devatenácti měsíců a k trestu zákazu činnosti řídit motorová vozidla všeho druhu v trvání dvacetidevíti měsíců“. Proti citovanému trestnímu příkazu Okresního soudu v Chebu ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 5 T 95/2013, podala ministryně spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného stížnost pro porušení zákona. V podané stížnosti pro porušení zákona poukázala na to, že Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí pod sp. zn. 15 Tdo 876/2013 vyslovil závěr, že „skutkovou podstatu přečinu podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku může naplnit jen obviněný, který jako řidič podle § 123c odst. 3 zákona o silničním provozu pozbyl řidičské oprávnění na základě rozhodnutí jiného orgánu veřejné moci a řídí motorové vozidlo v době jednoho roku ode dne pozbytí řidičského oprávnění podle tohoto zákonného ustanovení. Pokud obviněný řídí motorové vozidlo po uplynutí této doby, byť nepožádal o navrácení řidičského oprávnění, nespáchá přečin podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. V takovém jednání je možno spatřovat přestupek podle § 125 odst. 1 písm. e), bodu 1. zákona o silničním provozu, neboť řídí motorové vozidlo a v rozporu s § 3 odst. 3 písm. a) zákona o silničním provozu není držitelem příslušného řidičského oprávnění podle § 81 zákona o silničním provozu“. S ohledem na shora uvedené skutečnosti ministryně spravedlnosti navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že trestním příkazem Okresního soudu v Chebu ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 5 T 95/2013, byl porušen zákon v neprospěch obviněného J. R. v ustanovení § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadený trestní příkaz zrušil a zrušil i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 270 odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Chebu přikázal, aby věc v rozsahu zrušení znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a shledal, že zákon byl porušen. V souvislosti s předmětnou trestní věcí lze konstatovat, že podle zjištění Okresního soudu v Chebu byl obviněnému uložen pravomocným trestním příkazem Okresního soudu v Chebu ze dne 23. 9. 2010, č. j. 7 T 138/2010-23, mj. trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu od 24. 2. 2011 do 24. 2. 2013. V nyní projednávané trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 5 T 95/2013 je obviněný odsouzen mj. pro trestnou činnost spočívající v tom, že řídil motorové vozidlo dne 8. srpna 2013 a při kontrole policejní hlídkou bylo zjištěno, že nemá řidičské oprávnění, neboť poté, co vykonal trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel, který mu byl uložen trestním příkazem Okresního soudu v Chebu ze dne 23. 9. 2010, č. j. 7 T 138/2010-23, „neprokázal podle § 102 odst. 5 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, v platném znění, odbornou a zdravotní způsobilost k vrácení řidičského oprávnění.“ Přečinu podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterým byl obviněný mj. také uznán vinným stížností pro porušení zákona napadeným trestním příkazem, se dopustí ten, kdo maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci tím, že vykonává činnost, která mu byla takovým rozhodnutím zakázána nebo pro kterou mu bylo odňato příslušné oprávnění podle jiného právního předpisu nebo pro kterou takové oprávnění pozbyl. Ze shora uvedeného tedy vyplývá, že podkladem pro odsouzení obviněného pro trestný čin podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku bylo zjištění, že obviněný sice již vykonal trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel, ale v době řízení neprokázal odbornou a zdravotní způsobilost k vrácení řidičského oprávnění – tedy řídil motorové vozidlo bez řidičského oprávnění. Na uvedený případ pak dopadá ministryní spravedlnosti zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 15 Tdo 876/2013, ve kterém bylo mj. Nejvyšším soudem konstatováno, že „Jestliže řidič vykonal tuto sankci a pak přesto řídil motorové vozidlo, aniž prokázal zákonem stanovenou odbornou a zdravotní způsobilost k vrácení řidičského oprávnění, které pozbyl v důsledku uložené sankce (§ 94a, § 102 zákona č. 361/2000 Sb.), není možné dospět k závěru, že mařil výkon rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci tím, že vykonával činnost, která mu byla takovým rozhodnutím zakázána. Nelze však ani konstatovat, že mařil výkon rozhodnutí orgánu veřejné moci tím, že vykonával činnost, pro kterou pozbyl oprávnění podle jiného právního předpisu, jelikož povinnost plnit podmínky stanovené v rozhodnutí soudu či jiného orgánu veřejné moci, k jehož ochraně ustanovení § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku směřuje, lze jen v rozsahu, v jakém byly obviněnému tímto rozhodnutím vysloveny. Po výkonu sankce zákazu řízení motorových vozidel, jež byla uložena rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu veřejné moci, nepředstavuje řízení motorového vozidla v době, kdy pozbytí řidičského oprávnění jako důsledek takto uložené sankce stále trvá, výkon činnosti, kterou by mařil nebo podstatně ztěžoval výkon rozhodnutí jiného orgánu veřejné moci. Pokud obviněný řídí motorové vozidlo po uplynutí této lhůty, byť nepožádal o navrácení řidičského oprávnění, nespáchá přečin podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. V takovém jednání, které však není v souladu se zákonem, je možné spatřovat přestupek podle § 125c odst. 1 písm. e) bod 1. zákona č. 361/2000 Sb., protože řídí motorové vozidlo a v rozporu s § 3 odst. 3 písm. a) citovaného zákona není držitelem příslušného řidičského oprávnění podle § 81 označeného zákona“. Pro úplnost velký senát Nejvyššího soudu ve svém shora uvedeném rozhodnutí dodává, že „stejným způsobem je třeba nahlížet na řidiče, jemuž byl uložen trest nebo sankce zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu nejméně jednoho roku, uložený trest nebo sankci vykonal, ale dosud neprokázal zákonem stanovenou odbornou a zdravotní způsobilost k vrácení řidičského oprávnění a řídil motorové vozidlo. Ani jeho jednání nevykazuje zákonné znaky přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, ale mohlo by být příslušným orgánem posouzeno jako výše označený přestupek“. Vzhledem k výše uvedenému závěru plynoucímu z rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 15 Tdo 876/2013 (bylo schváleno do Sbírky soudních rozhodnutí 13. 3. 2014), musel Nejvyšší soud vyslovit porušení zákona toliko v ustanovení § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku v neprospěch obviněného, podle § 268 odst. 2 tr. ř. zrušit trestní příkaz Okresního soudu v Chebu ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 5 T 95/2013, dále podle § 269 odst. 2 tr. ř., zrušit rovněž i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 270 odst. 1 tr. ř. přikázat Okresnímu soudu v Chebu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Při novém projednání věci je nutno vycházet z právních závěrů, které byly vysloveny ve shora uvedeném rozhodnutí Nejvyššího soudu a dále rozsahu vysloveného porušení zákona v neprospěch obviněného. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 19. března 2014 Předseda senátu: JUDr. Jan Engelmann |
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2022_27.CDO.774.2022.1.xml | Judikát 27 Cdo 774/2022 27 Cdo 774/2022-704 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Michaely Janouškové v právní věci navrhovatele S. P., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Tomášem Čermákem, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 2033/21, PSČ 370 01, za účasti E., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené JUDr. Milošem Tuháčkem, advokátem, se sídlem v Táboře, Převrátilská 330/15, PSČ 390 01, o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 1436/2008, o dovolání navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 10. 2021, č. j. 7 Cmo 251/2018-687, takto: I. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 10. 2021, č. j. 7 Cmo 251/2018-687, v prvním výroku v rozsahu, ve kterém odvolací soud potvrdil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 3. 2018, č. j. 13 Cm 1436/2008-600, ve výroku I. v části, v níž soud zamítl návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti E. konané dne 27. 6. 2008, kterými „ad/3. byla schválena odměna jednatelů společnosti za výsledky dosažené v hospodaření společnosti v roce 2007, a to a) F. H. ve výši 460.000 Kč a b) S. M. ve výši 348.000 Kč“ a „ad/5. bylo schváleno, aby S. M., jednateli společnosti, byla měsíčně vyplácena odměna ve výši 38.000 Kč za výkon jednatele“, ve výroku II. „v rozsahu částky 1.000.000 Kč“ a ve výroku III., a ve druhém výroku, jakož i usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 3. 2018, č. j. 13 Cm 1436/2008-600, ve výroku I. v části, v níž soud zamítl návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti E. konané dne 27. 6. 2008, kterými „ad/3. byla schválena odměna jednatelů společnosti za výsledky dosažené v hospodaření společnosti v roce 2007, a to a) F. H. ve výši 460.000 Kč a b) S. M. ve výši 348.000 Kč“ a „ad/5. bylo schváleno, aby S. M., jednateli společnosti, byla měsíčně vyplácena odměna ve výši 38.000 Kč za výkon jednatele“, ve výroku II. v části, v níž soud zamítl návrh na zaplacení 1.000.000 Kč jako přiměřeného zadostiučinění za porušení navrhovatelových základních práv společníka, a ve výroku III., se ruší a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá. Odůvodnění: [1] Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 28. 3. 2018, č. j. 13 Cm 1436/2008-600, zamítl návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady E. (právní předchůdkyně E.) [dále též jen „společnost“], konané dne 27. 6. 2008, kterými - „ad/3. byla schválena odměna jednatelů společnosti za výsledky dosažené v hospodaření společnosti v roce 2007, a to a) F. H. ve výši 460.000 Kč a b) S. M. ve výši 348.000 Kč“, - „ad/4. bylo schváleno zvýšení měsíční odměny řediteli společnosti na 48.000 Kč měsíčně z nynějších 40.000 Kč“ a - „ ad/5. bylo schváleno, aby S. M., jednateli společnosti, byla měsíčně vyplácena odměna ve výši 38.000 Kč za výkon jednatele“ (výrok I.), zamítl návrh na zaplacení 2.000.000 Kč jako přiměřeného zadostiučinění „za porušení navrhovatelových základních práv společníka“ (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). [2] Jde přitom již o třetí rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. První usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 11. 2011, č. j. 13 Cm 1436/2008-390, Vrchní soud v Praze k odvolání navrhovatele i společnosti usnesením ze dne 17. 5. 2013, č. j. 7 Cmo 189/2012-470, částečně potvrdil a částečně změnil. K dovolání navrhovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 4. 2015, č. j. 29 Cdo 4347/2013-494, usnesení odvolacího soudu částečně zrušil a věc mu ve zrušeném rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Vrchní soud v Praze poté usnesením ze dne 24. 10. 2017, č. j. 7 Cmo 189/2012-507, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 11. 2011, č. j. 13 Cm 1436/2008-390, částečně zrušil a věc mu ve zrušeném rozsahu vrátil k dalšímu řízení. [3] Soud prvního stupně vyšel mimo jiné ze shodných tvrzení účastníků, podle nichž v době konání valné hromady nebyla „s jednatelem uzavřena smlouva o výkonu funkce“, a „smlouva o výkonu funkce ředitele a jeho odměňování“ byla v době konání valné hromady „obsažena pouze ve společenské smlouvě“. Dále vyšel ze závěru usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4697/2014, jež bylo přijato v řízení mezi totožnými účastníky a podle něhož orgán ředitele společnosti byl „zřízen v rozporu se zákonem a společenská smlouva je z tohoto důvodu v příslušené části neplatná“. [4] Soud prvního stupně se nejprve zabýval oprávněním valné hromady společnosti rozhodovat o odměnách jednatelů. Vzhledem k tomu, že „neexistovala smlouva o výkonu funkce“ a nejedná se o „další plnění“ ve smyslu § 66 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obch. zák.“), nýbrž o plnění podle § 66 odst. 2 obch. zák., „které mělo být poskytnuto dle ust. § 571 obch. zák., tedy způsobem, jako by nebyla dohodnuta výše úplaty v mandátní smlouvě“. O těchto odměnách pak v souladu s § 134 obch. zák. rozhoduje statutární orgán. Rozhodla-li o nich valná hromada, jsou její usnesení „nicotná“. [5] Jde-li o usnesení o odměně ředitele společnosti, dospěl soud k závěru, že i toto je „nicotné“, neboť jej valná hromada „vydala mimo svou působnost“. Podle soudu „valná hromada společnosti může rozhodovat o této odměně pouze tehdy, byl-li takový orgán platně společenskou smlouvou zřízen, což se nestalo“. [6] Soud dále posuzoval aktivní věcnou legitimaci navrhovatele a dospěl k závěru, podle něhož se tato odvíjí od právního zájmu navrhovatele na výsledku řízení (který se může projevit při „vypořádání jeho obchodního podílu“). Jelikož rozhodování „o odměňování členů statutárního orgánu a ředitele nespadalo do působnosti valné hromady“, je vedeno řízení „o nicotném právním úkonu, na kterém nemůže mít nikdo, tedy ani navrhovatel, právní zájem“. Soud proto aktivní věcnou legitimaci navrhovatele neshledal a návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady zamítl. [7] Soud nevyhověl ani návrhu na přiznání přiměřeného zadostiučinění, neboť tato „satisfakce je obsažena v ust. § 131 obch. zák.“, jež se týká neplatnosti usnesení valné hromady. Jsou-li usnesení valné hromady společnosti „neúčinná“, ustanovení § 131 obch. zák. se na ně nevztahuje, „a dále pokud navrhovatel navrhuje neplatnost něčeho, co není, nelze z toho dovodit jakékoliv povinnosti pro společnost“. [8] Vrchní soud v Praze k odvolání navrhovatele v záhlaví označeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I., ve výroku II. „v rozsahu částky 1.000.000 Kč“ a ve výroku III. ve správném znění, že „náklady jsou splatné do tří dnů od právní moci tohoto usnesení“ (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení „o žalobě o zmatečnosti a odvolacího řízení“ (druhý výrok). [9] Odvolací soud, odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4347/2013, se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož „valná hromada společnosti nebyla oprávněna žádné z napadených usnesení přijmout“, jedná se tedy o „usnesení zdánlivá (nicotná)“. [10] Podle odvolacího soudu není správná „konstrukce navrhovatele“, podle níž „není-li smlouvy o výkonu funkce, náleží jednateli odměna jen dle § 571 obch. zák. (§ 66 odst. 2 obch. zák.), a je-li schválena valnou hromadou v částce vyšší, než jaká náleží dle § 571 obch. zák., jde o plnění, které v rozsahu této vyšší částky valná hromada schválit může“. Takový závěr „neplyne ze zákonné úpravy a je nelogický, neboť není-li smlouvy, náleží jednateli jen částka dle § 571 obch. zák. … Ustanovení § 66 odst. 3 obch. zák. dopadá na jiná plnění než ta, jež převyšují částku, která náleží dle § 66 odst. 2 obch. zák.“. [11] Odvolací soud proto uzavřel, že navrhovatel není osobou oprávněnou k podání návrhu na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady podle § 131 odst. 1 obch. zák. Aktivní věcnou legitimaci navrhovatele nelze podle odvolacího soudu dovodit ani ze skutečnosti, že navrhovatel „vede další soudní řízení se společností“, neboť „zjištěná nicotnost“ napadených usnesení „může být posouzena v jiném soudním řízení jako předběžná otázka“. Není ani „dána existence jeho právního zájmu na vydání požadovaného rozhodnutí z důvodu, že může mít dopad na jeho poměry založené vztahem ke společnosti“ (když odvolací soud navrhovatele vyzval, aby k tomu „odpovídající tvrzení doplnil“, k čemuž však nedošlo). [12] S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu odvolací soud dospěl k závěru, podle něhož nejsou splněny „podmínky pro vyslovení nicotnosti postupem dle § 200e odst. 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013“, tedy bez návrhu. Není-li navrhovatel „osobou aktivně věcně legitimovanou k podání návrhu na vyslovení neplatnosti rozhodnutí valné hromady“, nemůže v tomto řízení soud přezkoumat ani to, zda se na taková usnesení hledí, jako by nebyla přijata. Navrhovatel se může domáhat určení „nicotnosti usnesení“ pouze v případě, že má na tomto určení naléhavý právní zájem. [13] Odvolací soud se taktéž ztotožnil se soudem prvního stupně ohledně požadavku „na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění“, jež by navrhovateli mohlo náležet, pouze pokud by zde bylo pravomocné rozhodnutí soudu o tom, že „usnesení valné hromady je neplatné“, nebo pokud by došlo k zamítnutí takového návrhu z důvodů uvedených v § 131 odst. 3 obch. zák. [14] Proti usnesení odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), maje za to, že „rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na nesprávném vyřešení“ otázek hmotného a procesního práva, a to: 1) zda „v situaci, kdy společnost s ručením omezeným nemá s jednatelem uzavřenou smlouvu o výkonu funkce, může valná hromada přiznat jednateli odměnu nad rámec odměny, na kterou má jednatel zákonný nárok podle § 66 odst. 2 ve spojení s § 571 obch. zák.“, a zda „patří schválení takové odměny do rozhodovací působnosti valné hromady“, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a 2) zda „je společník, jehož účast ve společnosti zanikla v průběhu soudního řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, aktivně legitimován k vydání soudního rozhodnutí vyslovujícího nicotnost usnesení valné hromady, jestliže závěr o neplatnosti (či nicotnosti) usnesení je podstatný pro jiné řízení, které společník vede se společností“, která již byla dovolacím soudem vyřešena, avšak má být posouzena jinak. [15] Dovolatel má za to, že názor odvolacího soudu, podle něhož „rozhodování o odměnách nad rámec právního nároku nepatří do působnosti valné hromady“, je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu citovanou v dovolání. Z ní se podává, „že § 66 odst. 3 obch. zák. dopadá na všechna plnění poskytovaná členu orgánu v souvislosti s výkonem funkce, na něž neplyne právo z právního předpisu nebo z vnitřního předpisu, popř. ze smlouvy o výkonu funkce“. [16] Soud prvního stupně měl podle dovolatele „zjistit, na jakou odměnu mají jednatelé zákonný nárok, a zda odměny schválené valnou hromadou takový nárok převyšovaly či nikoliv. Pokud by převyšovaly, pak měl soud posoudit, zda jsou usnesení valné hromady platná či nikoliv“. Dovolatel uvádí, že „vzhledem k obvyklé výši odměny v daném místě a čase, vzhledem k rozsahu skutečně vykonané činnosti a tomu, že činnost nebyla řádně vykonána, a vzhledem k dříve vyplaceným odměnám, zbývá jednatelům nárok na zanedbatelnou částku. Schválené odměny byly celé nebo téměř nad zbývající zákonný nárok. Jednalo se tedy o odměny nenárokové. Odvolací soud tento závěr nezpochybňoval, protože nebyl pro jeho právní posouzení podstatný“. [17] Dovolatel nesouhlasí též se závěrem, který odvolací soud učinil v souladu s (mimo jiné) usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4347/2013, podle něhož má společník „právní zájem na vydání soudního rozhodnutí, pouze pokud usnesení valné hromady o odměnách spadalo do působnosti valné hromady“. Je-li však usnesení „nicotné“, společník na vydání soudního rozhodnutí právní zájem nemá, neboť soudy si mohou „nicotnost“ posoudit jako otázku předběžnou. [18] Podle dovolatele by tato právní otázka „měla být v judikatuře dovolacího soudu posouzena odlišně“, neboť i v případě, že jiné soudy jsou oprávněny otázku nicotnosti „přezkoumat jako otázku předběžnou, tak společník má naléhavý právní zájem na tom, aby otázka oprávněnosti usnesení valné hromady byla závazně vyřešena již v probíhajícím soudním řízení, a nikoliv později“. Jestliže tedy „soud prvního stupně … dospěl k závěru, že usnesení o odměně je nicotné, pak měl zvážit, zda dovolatel splňuje podmínky pro přiznání aktivní věcné legitimace stanovené v § 80 o. s. ř., tj. zda má naléhavý právní zájem“. Ten je podle dovolatele dán „zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo dovolatele, nebo kde by se … stalo jeho právní postavení nejistým“. [19] Dovolatel uvádí, že v dalším řízení, které vede se společností, se změnil skutkový stav oproti skutkovému stavu, jak byl zjištěn v tomto řízení. Je tak možné, že soudy v jiném řízení dospějí k závěru, podle něhož „orgán ředitele byl platně zřízen, a to buď zcela, nebo z části“, a tedy valná hromada při schválení odměny jednala v „mezích své rozhodovací působnosti, a tudíž její usnesení není nicotné“. Platnost usnesení však již nelze v jiném řízení než o vyslovení neplatnosti přezkoumávat, dovolatel tak nebude mít možnost, „vzhledem k prekluzivním lhůtám“ řízení o vyslovení neplatnosti zahájit. Pokud tedy „soud v nyní projednávané věci nevysloví nicotnost ve výroku“, čelí dovolatel „reálnému nebezpečí, že zcela legitimním postupem … dva soudy dospějí k odlišnému závěru, což by pro dovolatele mělo ten následek, že jeho žaloba na doplacení vypořádacího podílu bude zamítnuta“. [20] Nesprávný je podle dovolatele rovněž závěr odvolacího soudu, podle něhož „nebylo nijak zřejmé, že by existoval právní zájem dovolatele na vydání požadovaného rozhodnutí … dovolatel tyto skutečnosti v řízení netvrdil“. Dovolatel má za to, že „tvrdil svůj právní zájem v průběhu celého řízení. Není tedy zřejmé, proč k tomu odvolací soud odmítá přihlédnout“. Skutečnost, že dovolatel má právní zájem na vyslovení neplatnosti usnesení o odměně jednatelů i ředitele, dovodil i Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 29 Cdo 4347/2013. Z tohoto důvodu má dovolatel za to, že odvolací soud zatížil řízení vadou. [21] Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, a to i „v části týkající se přiměřeného zadostiučinění“. [22] Společnost se k dovolání nevyjádřila. [23] Dovolání není přípustné, napadá-li dovolatel první výrok usnesení odvolacího soudu v rozsahu, v němž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. v části, v níž soud zamítl návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti konané dne 27. 6. 2008, kterým „ad/4. bylo schváleno zvýšení měsíční odměny řediteli společnosti na 48.000 Kč měsíčně z nynějších 40.000 Kč“. [24] Druhou v dovolání formulovanou otázku, na jejímž základě dovolatel napadá výrok odvolacího soudu týkající se zamítnutí návrhu na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, kterým bylo schváleno zvýšení odměny řediteli společnosti, totiž odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. [25] Z té se podává, že ztrátou postavení opravňujícího určitou osobu k podání návrhu na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady podle § 131 odst. 1 obch. zák. ztrácí oprávněná osoba zásadně i aktivní věcnou legitimaci v řízení podle § 131 obch. zák. To neplatí, jestliže prokáže, že v době rozhodování trvá její právní zájem na vydání požadovaného rozhodnutí, protože může mít dopad na její poměry založené jejím vztahem ke společnosti. Skutečnost, že (bývalý) společník vede další soudní řízení se společností, by mohla být pro posouzení jeho právního zájmu (na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady) významná pouze tehdy, pokud by v těchto řízeních bylo nutné posoudit platnost napadených usnesení valné hromady, neboť tu soud nemůže posoudit jako otázku předběžnou. Usnesení, kterým valná hromada rozhodne o věci nespadající do její působnosti, nevyvolává žádné právní účinky; to platí bez zřetele k tomu, zda platnost takového usnesení valné hromady byla zpochybněna návrhem na vyslovení jeho neplatnosti. Nevyvolává-li napadené usnesení valné hromady žádné právní účinky, lze oprávněnost zaplacení odměny přiznané orgánům společnosti takovým usnesením přezkoumat jako předběžnou otázku i v případném řízení o doplacení vypořádacího podílu (srov. závěry shora citovaného usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4347/2013 a v něm citovanou judikaturu). [26] Nejvyšší soud nevidí důvodu na těchto závěrech cokoliv změnit ani na základě argumentace uvedené v dovolání, a proto dovolání ve shora uvedeném rozsahu podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. odmítl. [27] Dovolání je však podle § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení první dovolatelem formulované otázky, a to zda schválení odměny jednateli v rozsahu převyšujícím odměnu určenou podle § 571 obch. zák. náleží do působnosti valné hromady, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. [28] Rozhodné hmotné právo se podává z § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a § 775 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), ve znění účinném od 1. 1. 2014. Nejvyšší soud tudíž věc posoudil podle obchodního zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013. [29] Podle § 66 odst. 2 obch. zák. vztah mezi společností a osobou, která je statutárním orgánem nebo členem statutárního či jiného orgánu společnosti anebo společníkem při zařizování záležitostí společnosti, se řídí přiměřeně ustanoveními o mandátní smlouvě, pokud ze smlouvy o výkonu funkce, byla-li uzavřena, nebo ze zákona nevyplývá jiné určení práv a povinností. Závazek k výkonu funkce je závazkem osobní povahy. Smlouva o výkonu funkce musí mít písemnou formu a musí být schválena valnou hromadou nebo písemně všemi společníky, kteří ručí za závazky společnosti neomezeně. [30] Podle § 66 odst. 3 obch. zák. jakékoliv plnění společnosti ve prospěch osoby, jež je orgánem společnosti nebo jeho členem, na které neplyne právo z právního předpisu nebo z vnitřního předpisu, lze poskytnout pouze se souhlasem valné hromady, nebo je-li přiznáno ve smlouvě o výkonu funkce. Společnost plnění neposkytne, jestliže výkon funkce zřejmě přispěl k nepříznivým hospodářským výsledkům společnosti, anebo při zaviněném porušení právní povinnosti v souvislosti s výkonem funkce. [31] Podle § 571 obch. zák. není-li výše úplaty ve smlouvě stanovena, je mandant povinen zaplatit mandatáři úplatu, která je obvyklá v době uzavření smlouvy za činnost obdobnou činnosti, kterou mandatář uskutečnil při zařízení záležitosti (odstavec první). Nevyplývá-li ze smlouvy něco jiného, vznikne mandatáři nárok na úplatu, když řádně vykoná činnost, ke které byl povinen, a to bez ohledu na to, zda přinesla očekávaný výsledek, či nikoliv. Lze-li očekávat, že v souvislosti s vyřizováním záležitosti vzniknou mandatáři značné náklady, může mandatář požadovat po uzavření smlouvy přiměřenou zálohu (odstavec druhý). [32] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává: 1) Nebyla-li mezi společností a jednatelem uzavřena smlouva o výkonu funkce, má jednatel právo na odměnu určenou podle § 571 odst. 1 obch. zák.; její schválení přitom nespadá do působnosti valné hromady (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 29 Odo 994/2005, uveřejněný pod číslem 20/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1647/2010). 2) Právo na úplatu za výkon funkce má člen statutárního orgánu vůči společnosti pouze v případě, že při zařizování záležitostí společnosti jednal s péčí řádného hospodáře. Členovi statutárního orgánu porušujícímu povinnost vykonávat svou funkci s péčí řádného hospodáře nárok na odměnu obvyklou v rozsahu, v jakém funkce nebyla vykonávána řádně, v souladu s § 571 odst. 2 obch. zák. nevznikne (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 29 Cdo 2821/2016, ze dne 26. 4. 2018, sp. zn. 27 Cdo 1884/2017, ze dne 22. 10. 2019, sp. zn. 27 Cdo 5340/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2020, sp. zn. 27 Cdo 2408/2019). 3) Ustanovení § 66 odst. 3 obch. zák. dopadá na všechna plnění poskytovaná členu orgánu v souvislosti s výkonem funkce, na něž neplyne právo z právního předpisu nebo z vnitřního předpisu, popř. ze smlouvy o výkonu funkce. Plněním plynoucím ze zákona, na něž ustanovení § 66 odst. 3 obch. zák. nedopadá, je i odměna, na niž jednateli vznikl nárok podle § 66 odst. 2 a § 571 odst. 1 obch. zák. (srov. rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2821/2016, nebo ze dne 23. 8. 2018, sp. zn. 29 Cdo 4841/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2021, sp. zn. 27 Cdo 4258/2019). 4) Účelem pravidla, podle něhož členu orgánu náleží za výkon funkce toliko plnění, jež mu schválí valná hromada (nejde-li o plnění, na něž plyne právo z právního předpisu), je zabezpečit kontrolu společníků nad odměňováním členů orgánů a zamezit tomu, aby zejména členové statutárního orgánu určovali odměny sami sobě bez ohledu na majetkové poměry společnosti a na kvalitu výkonu funkce odměňovanými členy orgánů. Valná hromada přitom může rozhodnout o schválení odměny členu orgánu i za období předcházející jejímu jednání (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. 29 Odo 414/2003, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3009/2007). 5) Valné hromadě nic nebrání, aby členu orgánu přiznala odměnu i nad rámec odměny sjednané ve smlouvě o výkonu funkce za výkon funkce v uplynulém období, a to i bez splnění podmínek uvedených ve smlouvě o výkonu funkce (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. 27 Cdo 372/2019). [33] Uzavřel-li v projednávané věci odvolací soud, že do působnosti valné hromady nenáleží schválení odměny podle § 571 obch. zák., a proto jsou usnesení valné hromady o schválení odměn jednatelům „nicotná“, aniž se zabýval tím, zda výše schválených odměn skutečně odpovídala výši nároku podle § 571 obch. zák., anebo zda, a pokud ano, v jakém rozsahu, výši zákonného nároku převyšovala, je jeho právní posouzení přinejmenším předčasné. Pokud by totiž výše schválené odměny přesahovala výši odměny ze zákona, spadalo by rozhodování o jejím schválení v tomto rozsahu v souladu s § 66 odst. 3 obch. zák. do působnosti valné hromady. [34] Přestože Nejvyšší soud nevidí ani nadále důvod cokoliv měnit na závěrech formulovaných v usnesení ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 29 Cdo 215/2011, podle kterých je nutným předpokladem pro vznik práva na přiměřené zadostiučinění podle § 131 odst. 4 obch. zák. závěr soudu o rozporu usnesení valné hromady s právními předpisy, společenskou smlouvou či stanovami vyjádřený v rozhodnutí vydaném v řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, je dovolání důvodné i v rozsahu, v němž směřuje proti části prvního výroku o zamítnutí návrhu na přiznání přiměřeného zadostiučinění. Není-li totiž správné právní posouzení otázky, zda lze (alespoň částečně) vyslovit neplatnost usnesení přijatých na valné hromadě, nelze (prozatím) za správný považovat ani závěr o nedůvodnosti návrhu na zaplacení 1.000.000 Kč z titulu přiměřeného zadostiučinění. [35] Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), usnesení odvolacího soudu v příslušném rozsahu, včetně závislého výroku o náhradě nákladů řízení, zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně; Nejvyšší soud proto ve stejném rozsahu zrušil i je a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). [36] Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem, § 226 o. s. ř.). [37] V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 31. 8. 2022 JUDr. Marek Doležal předseda senátu |
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2017_5.TDO.1608.2016.1.xml | Judikát 5 Tdo 1608/2016 5 Tdo 1608/2016-30 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 1. 2017 o dovolání, které podal obviněný R. B. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 4. 2016, sp. zn. 3 To 95/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 T 1/2012, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného R. B. o d m í t á . O d ů v o d n ě n í I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů 1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 10 T 1/2012, byl obviněný R. B. uznán vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“) a zločinem porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle § 268 odst. 1, 4 písm. b) tr. zákoníku, spáchanými ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Za to mu byl podle § 240 odst. 3, § 43 odst. 1 a § 58 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků, s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání pěti let podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest 100 denních sazeb po 1 000 Kč, tj. 100 000 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, soud podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. 2. Podle § 229 odst. 1 tr. řádu soud odkázal poškozenou obchodní společnost Philip Morris Products S. A., se sídlem ve Švýcarsku, Quasi Jeanrenaud 3, Neuchatel, 2000, s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. Uvedené trestné činnosti se obviněný R. B. dopustil tím, že společně s již odsouzenými K. S. a V. V. D. připravili distribuci neznačených padělků cigaret Marlboro z Portugalska na území České republiky, která měla být realizována dalšími osobami vietnamské národnosti, za účelem jejich následné distribuce v úmyslu se obohatit nepřiznáním a nezaplacením spotřební daně z tabákových výrobků a daně z přidané hodnoty, ačkoli byli nejméně srozuměni s tím, že tento „protiprávní“ dovoz vybraných výrobků, distribuce a následný prodej je nepovolený, porušuje daňové zákony, zejména § 114 odst. 2, 3 a § 116 odst. 1 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů, když nebyly objednány a použity tabákové nálepky, přičemž objednávka tabákových nálepek plní funkci daňového přiznání podle zákona o spotřebních daních, a tedy nebyla vyměřena a zaplacena spotřební daň z tabákových výrobků a následně ani daň z přidané hodnoty, přičemž dovezli, přechovávali a nabízeli cigarety v počtu 1 950 000 kusů neoprávněně označené ochrannou známkou Marlboro, k níž přísluší výhradní právo společnosti Philip Morris Products S. A., a to tak, že odsouzený V. V. D. převzal dne 27. 1. 2010 v Portugalsku vzorky padělků cigaret s cílem tyto nabízet potenciálním vietnamským odběratelům, přičemž schůzku zprostředkoval telefonicky odsouzený K. S. s D. W. J., a kdy následně na několika setkáních mezi odsouzenými K. S. a V. V. D. a obviněným R. B. ve dnech 1. 2. 2010, 2. 2. 2010 a 3. 2. 2010, 8. 2. 2010, 10. 2. 2010, 12. 2. 2010, 19. 2. 2010 a 21. 2. 2010 dohodli podrobnosti nezákonného obchodu, zejména množství a cenu odebraných cigaret, včetně fyzické kontroly vzorků padělků cigaret, a kdy odsouzený V. V. D. v období nejméně od 15. 1. 2010 do 23. 2. 2010 nabízel padělky cigaret značky Marlboro z nezákonného dovozu potenciálním vietnamským odběratelům, čímž úmyslným společným jednáním způsobili České republice celkovou škodu na spotřební dani z tabákových výrobků a na dani z přidané hodnoty ve výši 5 190 120 Kč. 4. Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný R. B. odvoláním, o němž rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 15. 4. 2016, sp. zn. 3 To 95/2015, tak, že je podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné. II. Dovolání a vyjádření k němu 5. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný R. B. dovolání prostřednictvím svého obhájce Mgr. Martina Krtila. Tento mimořádný opravný prostředek založil na dovolacím důvodu uvedeném v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. 6. Obviněný nejprve konstatoval, že byl uznán vinným pouze na základě „zájmových“ odposlechů telekomunikačních hovorů uskutečněných mezi ním a spoluobviněnými, resp. již pravomocně odsouzenými K. S. a V. V. D. Namítl, že tyto odposlechy jsou jedinými důkazy prokazujícími jeho vinu, přičemž „netvoří jasný řetězec důkazů navzájem na sebe logicky navazujících“. Dále uvedl, že podstatná část odposlechů vyvracejících jeho vinu byla zničena státním zastupitelstvím. Ze zničených odposlechů bylo přitom zřejmé, že pokud hovořil o „fotbalistech“, resp. např. o „kožených fotbalistech“ myslel tím kožené opasky a jiné zboží, nikoliv padělané cigarety, což bylo podle něj prokázáno i výslechem svědka M. N. Odvolací soud tedy podle něj pochybil při hodnocení provedených důkazů. S ohledem na výše uvedené obviněný dospěl k názoru, že bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces. Jakožto osoba politicky a veřejně činná poznamenal, že se ke skrývání skutečných názvů uchýlil proto, aby nebylo zřejmé, že nad rámec své činnosti obchodoval také s nejrůznějšími komoditami. Závěrem svého dovolání obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů, a aby jej sám zprostil obžaloby, případně aby věc vrátil Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí. 7. Na základě výzvy k odstranění vad dovolání (pro nesplnění náležitostí § 265f odst. 1 tr. řádu) obhájce R. B. Mgr. Martin Krtil zaslal prostřednictvím datové sítě do datové schránky Nejvyššího soudu (prostřednictvím Městského soudu v Praze) podání nazvané jako „doplnění dovolání ze dne 6. 7. 2016 proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 4. 2016, sp. zn. 3 To 95/2016“, v němž výslovně označil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu na základě něhož napadl uvedené rozhodnutí odvolacího soudu. Obviněný dále doplnil dovolání o fakta týkající se uskutečněných přestupů českých fotbalistů do Vietnamu, které již částečně zrealizoval, avšak díky zahájení trestního stíhání, již nestačil dokončit v možném rozsahu. 8. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného R. B. vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Lumíra Crhy (dále jen „státní zástupce“). V úvodu svého podání k nastíněné dovolací argumentaci nejprve uvedl, že i přesto, že je formálně založena na dovolacím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, není z jejího obsahu patrno, jakým způsobem byl tento dovolací důvod naplněn, protože dovolatel pouze citoval jeho obě zákonné alternativy. Podle státního zástupce si lze domýšlet, zda se uvedený dovolací důvod neměl spíše vztahovat k odsuzujícímu rozsudku Městského soudu v Praze, a zda obviněný nechtěl usnesení odvolacího soudu napadnout prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu. Obviněný však fakticky nesouhlasil jen s učiněnými skutkovými zjištěními, zejména opakoval svoji obhajobu uplatněnou již v odvolání, že o pašování cigaret nic nevěděl, a bez již zničených odposlechů nelze vyloučit, že s ostatními hovořil o skutečných fotbalistech. Obsahově se tak obviněný dožadoval užití zásady in dubio pro reo, aniž by ovšem na tuto procesní zásadu výslovně odkázal. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jako podané z jiného než zákonem vymezeného dovolacího důvodu. III. Posouzení důvodnosti dovolání 9. Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného obsahuje veškeré náležitosti a byly splněny i všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení v této věci. Poté se zabýval konkrétními námitkami z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Ten je možné úspěšně uplatnit v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že vytýkaná vada napadeného rozhodnutí musí spočívat v porušení hmotněprávního ustanovení trestního zákoníku či jiné právní normy, kterou je nutné použít při zkoumání trestní odpovědnosti obviněného z pohledu hmotněprávních podmínek trestnosti činu. Totéž platí u jiné skutkové okolnosti, která by mohla být soudy nesprávně posouzena podle jiného ustanovení příslušné hmotněprávní úpravy, než jaká na ni dopadala. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu tedy nelze namítat nedostatky v učiněných skutkových zjištěních, ani procesní vady spočívající v nesprávném způsobu hodnocení důkazů, nedostatečném rozsahu dokazování apod., neboť v takovém případě by se jednalo o námitky vytýkající pochybení při aplikaci procesních předpisů (viz zejména § 2 odst. 5, 6 tr. řádu, § 89 a násl. tr. řádu, § 207 a násl. tr. řádu a § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tento dovolací důvod může být naplněn pouze právní a nikoli skutkovou vadou, a to pouze tou, která má hmotněprávní charakter. Jeho podstatou je podřazení skutkových zjištění soudu pod ustanovení hmotného práva, typicky trestního zákoníku. 10. Výhrady obviněného, jež uplatnil v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, nesměřovaly proti hmotněprávním vadám napadeného rozhodnutí, ale jejich podstatou je nesouhlas s vyhodnocením obsahu odposlechů telefonních hovorů mezi ním a ostatními původně spoluobviněnými, které podle něj byly jedinými důkazy prokazujícími jeho vinu. Jinými slovy obviněný R. B. založil svoji dovolací argumentaci v zásadě na jediné námitce, podle níž nemůže být trestně odpovědný za jednání popsané v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, když v žádném ze zaznamenaných telefonních hovorů výslovně z jeho úst nezaznělo, že se pod výrazem „fotbalisti“ skrývaly padělky cigaret značky Marlboro. Taková výhrada nejenže nespadá pod dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale ani pod žádný jiný dovolací důvod [srov. § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu]. 11. Je tudíž zcela zřejmé, že obviněný ve skutečnosti dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje v porušení procesních pravidel upravujících získávání a hodnocení důkazů a zajišťování skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí (zejména ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. řádu a ustanovení § 88 tr. řádu). Obviněný tak svoji dovolací argumentaci založil na procesním, nikoliv hmotněprávním základě. V této souvislosti Nejvyšší soud dodává, že procesní námitky lze vznášet v rámci jiných dovolacích důvodů, než který dovolatel uplatnil [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu, srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007]. Jejich použitelnost však v posuzované věci nepřipadá v úvahu, neboť dovolatel nevytkl napadenému rozhodnutí žádnou takovou vadu, která by případně odpovídala označeným důvodům dovolání. Nejvyšší soud proto nemohl na podkladě vytčeného procesního pochybení spočívajícím v existenci jediného druhu důkazního prostředku přezkoumat napadené rozhodnutí soudu druhého stupně, ani jemu předcházející řízení. 12. Zcela nad rámec své přezkumné povinnosti Nejvyšší soud považuje za vhodné uvést, že v průběhu trestního řízení soudy prvního i druhého stupně obezřetně a pečlivě přistupovaly k vyhodnocení provedených důkazů - odposlechů telefonních hovorů, a to i ve vazbě na další osoby, které v nich vystupují a byly za tutéž trestnou činnost již v této věci pravomocně odsouzeny. Přestože soudy založily závěr o vině dovolatele ve svém souhrnu takřka výlučně na záznamech telekomunikačního provozu, utvářejí tyto z pohledu Nejvyššího soudu jednotu, která je ucelená a tvoří logickou a ničím nenarušenou soustavu důkazů, které umožňují učinit nezpochybnitelný závěr o vině obviněného. Dovolací soud se ztotožnil se závěry soudů nižších stupňů, které uzavřely, že slovo „fotbalisti“ představuje v zaznamenávané konverzaci zajištěné padělky cigaret, pomocí něhož obviněný R. B. zastíral skutečnou povahu „obchodní“ činnosti, na niž se podílel, tj. nezákonného a nezdaněného dovozu cigaret do České republiky, což ostatně dokazuje i samotné tvrzení obviněného, že šifry „fotbalisti“ skutečně užíval, a to pro zastření jím zmiňovaných obchodů, které „jako osoba politicky činná“ realizoval. Je rovněž třeba jednoznačně odmítnout tvrzení obviněného, že soudy vybraly z provedených důkazů pouze ty odposlechy, které svědčí v jeho neprospěch. Přestože v dané věci tvoří záznamy telefonních hovorů mezi osobami, které participovaly různým způsobem na trestné činnosti, stěžejní důkazní prostředky osvědčující zapojení obviněného R. B. do společné trestné činnosti, soudy vyhodnotily zaznamenanou komunikaci ve spojení s dalšími zjištěními orgánů činných v přípravném řízení, jak jsou zachyceny v listinné podobě. Jedná se zejména o cestu K. S. do Portugalska za účelem opatření vzorků neoznačených cigaret, stejně tak řidiče R. A. následně najatého V. H. za účelem přepravy cigaret do České republiky, záznamů o sledování jízdy s nelegálním zbožím a jeho překládání v objektu areálu společnosti L + K, s. r. o., obviněnými K. S., V. H. a R. A., kde bylo bezprostředně poté zajištěno orgány policie. K tomuto Nejvyšší soud s odkazem na judikaturu Ústavního soudu dodává, že sama skutečnost, že k usvědčení obviněného z trestné činnosti došlo pouze na základě důkazního prostředku určitého typu, v tomto případě odposlechů telefonních hovorů, nezakládá porušení jeho základních práv, tj. ani práva na spravedlivý proces (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. III. ÚS. 666/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. III. ÚS 50/08). 13. K námitce, že soudy neprovedly obhajobou navržené důkazy, je vhodné připomenout, že soud není zásadně povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu stran (tj. i ze strany obžaloby). Pokud v průběhu trestního řízení došlo k zamítnutí návrhů obhajoby, aby byly v hlavním líčení přehrány všechny opatřené odposlechy obviněného, bylo tak učiněno z důvodu jejich nadbytečnosti, účelovosti a obstrukčnosti. Navíc obhajoba měla možnost u odročeného hlavního líčení předložit či označit ty záznamy telekomunikačního provozu, které považovala za klíčové, avšak od tohoto požadavku nakonec sama ustoupila. Následně v hlavním líčení po vrácení věci Vrchním soudem v Praze již nevznesla další požadavky na doplnění dokazování. I přestože jsou odposlechy telefonních hovorů obviněného důkazy nepřímými, tyto ve svém souhrnu tvoří logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu, navzájem se doplňují, navazují na sebe, a k prokázané trestné činnosti jsou v takovém příčinném vztahu, že umožňují učinit nejen závěr o pachatelství obviněného R. B., ale současně také vylučují reálnou možnost, že by se mohlo jednat o jinou osobu. V projednávané věci nejde ani o případ opomenutých důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. 6 Tdo 272/2008, usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 3046/08). Obviněný R. B. tak byl z trestné činnosti usvědčen řadou poměrně obsáhlých a výmluvných záznamů z odposlechů telekomunikačních hovorů, jejichž hodnocení se obecné soudy velmi podrobně a objektivně věnovaly. Vyhodnocení odposlechů obviněného je přitom posuzováno v celkovém kontextu reálného jednání spoluobviněných, kteří byli zachyceni prostřednictvím videodokumentace při překládání padělků cigaret do nákladního automobilu, v němž bylo při následném ohledání zajištěno celkem 1 950 000 kusů padělků cigaret značky Marlboro, k jejichž vydání byl odsouzený K. S. poté vyzván. Odůvodnění rozhodnutí soudů, především pak soudu prvního stupně, opřené o skutkový stav zjištěný na základě jím učiněných zjištění vyplývajících z nepřímých důkazů nelze tedy a priori považovat za méně přesvědčivé, než takové, které by soud učinil na základě důkazů přímých, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o další nepřímé důkazy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 8 Tdo 426/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 7 Tdo 438/2014, usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2007, sp. zn. III. ÚS 260/06). 14. Tvrzení obviněného, že z provedených odposlechů byly tendenčně vybrány pouze ty, které svědčily v jeho neprospěch, přičemž podstatná část odposlechů vyvracejících jeho vinu byla státním zastupitelstvím zničena, nemá oporu v obsahu trestního spisu; navíc jestliže obviněný tuto výtku nevznesl během některého z hlavních líčení, jehož se účastnil intervenující státní zástupce, který se k argumentu o účelovém zničení důkazních prostředků mohl vyjádřit. Tuto verzi své obhajoby obviněný prvně namítl až ve svém podání označeném „odůvodnění odvolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 10 T 1/2012“. V této souvislosti Nejvyšší soud zdůrazňuje, že nelze dovodit absolutní právo obviněného na zpřístupnění veškerých pořízených záznamů telefonních hovorů, tzn. i těch, o něž se trestní stíhání žádným způsobem neopírá, resp. nemají k němu žádný, případně relevantní vztah. Opačný postup by zpravidla vedl k možnému ohrožení dalších společenských a individuálních zájmů a navíc by vedl k neúměrnému prodlužování trestního řízení. Skutečnost, že orgány činné v trestním řízení vyčlenily k procesnímu použití jen důkazně relevantní část pořízených záznamů telefonních hovorů (aniž by však byla fakticky a nepochybně obhajobou prokázána), nelze bez dalšího považovat za zásah do základních práv obviněného, resp. práva na obhajobu, a to ani tehdy, pokud by došlo ke zničení nerelevantních záznamů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. III. ÚS 666/09). Za neoprávněný zásah do důkazního prostředku proto nelze bez dalšího považovat ani komprimace odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu opatřený podle § 88 tr. řádu tak, aby na něm byly zachyceny jen ty části, které mají vztah k projednávané trestní věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 5 Tdo 572/2009, publikované pod č. T 1208, v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, v sešitu 57, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2009). 15. Na základě uvedeného lze tedy uzavřít, že postup soudů nižších stupňů při hodnocení provedených odposlechů telefonních hovorů obviněného R. B. je možné označit za správný a odpovídající zákonu, přičemž obviněného bylo možné na jejich podkladě uznat vinným. IV. Závěrečné shrnutí 16. Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak byl obviněným uplatněn jen formálně, ve skutečnosti nelze obsah dovolání podřadit pod žádný dovolací důvod, neboť směřoval výlučně proti skutkovým zjištěním, s nímž obviněný nesouhlasil, a nikoli proti právnímu posouzení činu. 17. Nejvyšší soud proto neshledal obsah dovolání obviněného R. B. relevantní uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a odmítl je podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jako podané z jiného než zákonného důvodu, aniž mohl přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí i jemu předcházející řízení. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu tak učinil v neveřejném zasedání. P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu). V Brně dne 25. 1. 2017 JUDr. Blanka Roušalová předsedkyně senátu |
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2022_25.CDO.2136.2022.1.xml | Judikát 25 Cdo 2136/2022 25 Cdo 2136/2022-287 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobkyně: H. M., narozená XY, bytem XY, zastoupená Mgr. Václavem Píchou, advokátem se sídlem Sladkovského 51, Jičín-Staré Město, proti žalovaným: 1. město Otrokovice, se sídlem úřadu náměstí 3. května 1340, Otrokovice 2, IČO 00284301, 2. Technické služby Otrokovice s.r.o., se sídlem K. Čapka 1256, Otrokovice, IČO 25582259, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaných: Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group, se sídlem Pobřežní 665/21, 186 00 Praha-Karlín, IČO 47116617, o 599.726,75 Kč, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 38 C 284/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 2. 3. 2022, č. j. 59 Co 246/2021-246, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit 1. žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. III. Žalobkyně je povinna zaplatit 2. žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. IV. Žalobkyně je povinna zaplatit vedlejší účastnici na straně žalovaných na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Odůvodnění: Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 17. 9. 2021, č. j. 38 C 284/2020-206, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby bylo žalovaným uloženo zaplatit jí společně a nerozdílně 599.726,75 Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Ve sporu o náhradu nemajetkové újmy na zdraví vyšel ze zjištění, že žalobkyně dne 23. 9. 2017 kolem 14:00 hodin procházela v Otrokovicích po chodníku nacházejícím se na pozemku 1. žalované a spravovaném 2. žalovanou, do nějž je v místě rozšířeného prostranství před nádražím vsazena v úrovni chodníku kašna v podobě železničních závor, z nichž tryská voda. Poté, co vstoupila do prostoru kašny (do severozápadního rohu čtverce vydlážděného žulovými dlažebními kostkami stěží rozeznatelnými od zámkové dlažby okolního chodníku), uklouzla, upadla a utrpěla komplikovanou zlomeninu lokte. Soud dále zjistil, že samotná žulová dlažba, jíž je prostor fontány vydlážděn, není kluzká ani za mokra. Kluzký je povrch pouze tam, kde se na povrchu nachází slizký porost řas, nebylo však prokázáno, že by se řasa tvořila v místě, které žalobkyně označila jako místo svého pádu (navíc až v průběhu řízení přišla s tvrzením, že příčinou jejího pádu byl výskyt kluzké řasy v daném místě). Vzhledem k tomu, že se žalobkyni přes poučení soudem nepodařilo prokázat existenci závady ve schůdnosti, nebyla založena odpovědnost žalovaných za škodu ve smyslu § 27 odst. 3 a odst. 6 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (dále též jen „silniční zákon“). Protože příčinou pádu podle učiněných zjištění nebyla nevhodně zvolená kluzká dlažba v místě vsazení fontány do komunikace, ani výskyt kluzké řasy v daném místě, nelze podle soudu hovořit o nedostatečné péči žalovaných o prostor kolem fontány, a nelze tak dovodit ani jejich odpovědnost za porušení prevenční povinnosti ve smyslu § 2900 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále též jen „o. z.“ Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 2. 3. 2022, č. j. 59 Co 246/2021-246, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a zdůraznil, že vodní prvek v podobě fontány stylizované do dvou železničních závor, z jejichž ramen vytéká voda, která dopadá na žulové dlažební kostky, jimiž je prostor fontány vydlážděn, je řešen tak, že samotná žulová dlažba přechází do povrchu vydlážděného zámkovou dlažbou na zbývající části předmětného pozemku, který v přednádražním prostoru slouží především k pohybu chodců. Odvolací soud kvalifikoval pozemek jako místní komunikaci ve smyslu § 2 odst. 2 a § 6 silničního zákona, ve spojení s § 3 odst. 4 vyhlášky č. 104/1997 Sb. Z videozáznamu z místního šetření vyplynulo, že prostor fontány je od zbývající části předmětné komunikace odlišen barevně, typem a velikostí dláždění i výškově (postupným navýšením tří kachlí zámkové dlažby v blízkosti prostoru fontány). Odlišení prostoru fontány popsanými prvky je mezi účastníky nesporné, jak vyplynulo z jejich tvrzení v uplatněných podáních. Je přitom obecně známou skutečností, že mezi danými povrchy je i bez dalšího rozlišení rozdíl, neboť střídání dlažebních kostek a zámkové dlažby v komunikacích je běžné. Fontána v přednádražním prostoru je oddělena od ostatní plochy komunikace zelenými plochami a také obklopena lavičkami a žalobkyni, která bydlí poblíž, byla existence fontány dobře známa. Jelikož prostor fontány je jednoznačně viditelně (i při běžné pozornosti) vymezený a není primárně určen k chůzi (k průchodu přes něj), ale jde o zkrášlující a zklidňující prvek v prostoru určeném pro relaxaci či krácení si času cestujícími, počínala si žalobkyně v rozporu s § 19 silničního zákona, pokud si zkrátila při deštivém počasí cestu k nádraží průchodem přes tento prostor, a musí nést odpovědnost za následky toho, že neužila daný prostor k účelu, ke kterému je určen. Její jednání lze současně hodnotit jako nepřizpůsobení pohybu stavebnětechnickému stavu komunikace a jako porušení prevenční povinnosti. Odvolací soud doplnil, že vodní prvek a jemu vymezený prostor lze přirovnat k ostrůvku ve vozovce, jenž je součástí komunikace, neslouží však primárně k průjezdu a zkrátí-li si řidič cestu přes něj, musí za to nést důsledky. Není tedy splněna podmínka vzniku odpovědnosti za škodu na straně žalovaných v podobě protiprávního jednání, protože žalobkyni vznikla újma na zdraví v důsledku počínání jí samé. Podle § 4 odst. 1 o. z. lze od běžného (průměrného) člověka očekávat, že při zachování běžné opatrnosti nebude vstupovat do prostoru, kam setrvale stéká voda, a zvolí bezpečnější cestu, čemuž v tomto případě nic nebránilo. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně, která má za to, že rozhodnutí podle § 237 o. s. ř. závisí na otázce hmotného práva, jež je pro řešení sporu zásadní a o níž doposud nebylo dovolacím soudem rozhodnuto, a na otázce procesního práva, kterou odvolací soud posoudil v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Dovolatelka vytkla odvolacímu soudu, že přestože na jednání neprovedl žádné dokazování, přijal diametrálně odlišná skutková zjištění z důkazů provedených soudem prvního stupně. Dovolatelce se nedostalo poučení, že odvolací soud bude činit nová skutková zjištění ohledně povahy povrchu v okolí skulptury závor a že v souvislosti s tím hodlá věc rozdílně právně posoudit. Takový postup odporuje judikatuře Ústavního soudu reprezentované rozhodnutími sp. zn. I. ÚS 2669/09, sp. zn. III. ÚS 1980/13 a sp. zn. I. ÚS 770/07, a vedl k překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu. Soudy obou stupňů přitom pominuly opakovaná tvrzení 2. žalované, jež učinila nesporným, že povrch kolem fontány je trvale kluzký, obdobně se vyjádřil i vedlejší účastník. Prostor fontány se od okolí odlišuje na první pohled barvou, což však je za špatného počasí špatně rozeznatelné. Žalobkyně je toho názoru, že pokud je fontána uprostřed chodníku, jehož je součástí, prostor kolem ní musí mít srovnatelné pochozí vlastnosti jako chodník, případně musí být přijata taková opatření, aby chodec do prostoru fontány nemohl vůbec vstoupit. V daném případě nebylo možné rozeznat zásadní změnu pochozích vlastností, přičemž žalobkyně nemohla předvídat, že povrch chodníku je zcela neschůdný. Dovolací soud by tedy měl zodpovědět otázku, zda lze stavbu kašny považovat za zvláštní prvek chodníku, coby součást veřejné komunikace, jež je pro své obecně specifické vlastnosti automaticky a plošně prvkem se změněným (zvláštním) režimem užívání, jak je tomu například ve vztahu k vozovce a dopravnímu ostrůvku. Případně by se pak Nejvyšší soud měl zabývat tím, jaké vlastnosti musí splňovat prvek kašny, aby bylo možné přijmout závěr, že se jedná o specifický prvek chodníku se zvláštním užíváním odlišným od obyčejného chodníku. Žalobkyně zdůraznila, že na rozdíl od ochranného ostrůvku zmíněného v § 12 odst. 1 silničního zákona nepracuje tento předpis s vodním prvkem k relaxaci a nepředpokládá, že by šlo o součást pozemní komunikace – chodníku. Pravidlem bývá, že je kašna od svého okolí zřetelně oddělena, což v daném případě nebylo. Plochu kolem skulptury závor tvořících fontánu je třeba pokládat za chodník a nelze akceptovat názor, že by měly existovat dva chodníky, jeden bezpečný a druhý obecně nebezpečný, kam každý chodec vstupuje jen na vlastní riziko. V projednávané věci přitom stavbu fontány nelze ohraničit jinak, než že se jedná o prostor bezprostředně zabraný skulpturou, a ostatní dlážděná plocha, ať je jakkoliv barevná, je zjevně chodníkem, po kterém může chodec volně procházet a nic mu v tom nebrání. Závěr odvolacího soudu nemůže obstát už s ohledem na zjištění soudu prvního stupně, jenž měl konstrukci chodníku v bezprostřední blízkosti skulptury za jednolitou, neměnnou a výrazně neodlišnou. Vodní prvek v podobě fontány nemůže být součástí chodníku a nemůže generálně vylučovat dobrou víru chodce v tom, že souvislý chodník má stejné nebo srovnatelné vlastnosti v celé své délce, nehledě na blízkost fontány. Vlastník komunikace a vodního prvku musí zaručovat, že stavební konstrukce a účinky fontány na okolí nebudou mít excesivních účinků. Odvolací soud pak pominul prevenční povinnost vlastníka chodníku a daného vodního prvku, jenž by měl nebezpečnému stavu proaktivně zabraňovat. Pokud by přitom byl vodní prvek součástí chodníku, je podle žalobkyně nezbytné, aby tato plocha byla jednoznačně a bezpečně odlišena od ostatní plochy běžného chodníku. V napadeném rozhodnutí nadto absentuje rozlišení, kde má začínat a proč, bylo přitom namístě, aby se tím odvolací soud v návaznosti na své závěry náležitě zabýval. Dovolatelka dále vytkla rozhodnutí jeho neurčitost, neboť z něj nelze seznat, co by mělo být hraničním určovatelem pro zjištění běžně bezpečného chodníku a chodníku, který je podle přijatého názoru svým vodním prvkem nebezpečný pro vstup a každý uživatel to má vědět. Navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. K dovolání se vyjádřily (každá samostatným podáním) obě žalované a vedlejší účastnice, které ve svých vyjádřeních zpochybňovaly argumentaci žalobkyně a navrhly, zamítnutí, popřípadě odmítnutí dovolání. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), a je přípustné pro řešení otázky odpovědnosti za schůdnost komunikace osazené fontánou, jíž se Nejvyšší soud doposud nezabýval. Podle § 27 odst. 1 silničního zákona uživatelé dálnice, silnice, místní komunikace nebo chodníku nemají nárok na náhradu škody, která jim vznikla ze stavebního stavu nebo dopravně technického stavu těchto pozemních komunikací. Podle § 27 odst. 3 silničního zákona vlastník místní komunikace nebo chodníku je povinen nahradit škody, jejichž příčinou byla závada ve schůdnosti chodníku, místní komunikace nebo průjezdního úseku silnice, pokud neprokáže, že nebylo v mezích jeho možností tuto závadu odstranit, u závady způsobené povětrnostními situacemi a jejich důsledky takovou závadu zmírnit, ani na ni předepsaným způsobem upozornit. Podle § 26 odst. 7 silničního zákona závadou ve schůdnosti pro účely tohoto zákona se rozumí taková změna ve schůdnosti pozemní komunikace, kterou nemůže chodec předvídat při pohybu přizpůsobeném stavebnímu stavu a dopravně technickému stavu a povětrnostním situacím a jejich důsledkům. Citovaná ustanovení jsou ustálenou judikaturou dovolacího soudu (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 1621/2020, č. 27/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Sb. rozh. obč.“; ústavní stížnost proti tomuto rozsudku byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 1. 12. 2021, sp. zn. II. ÚS 887/21) vykládána tak, že odpovědnost vlastníka komunikace za újmy utrpěné případnými nedostatky zhoršujícími schůdnost komunikace je dána, vznikne-li újma jak v důsledku zvláštní nekvality komunikace označované ustanovením § 27 odst. 3 silničního zákona jako závada ve schůdnosti (zvláštní typ objektivní odpovědnosti), tak následkem porušení povinnosti při péči o stav komunikace (odpovědnost za zaviněné porušení zákonné povinnosti). Podle § 26 odst. 7 a § 27 odst. 3 silničního zákona se pak při stanovení podmínek vzniku odpovědnosti vlastníků pozemních komunikací za závady ve schůdnosti zohledňují jen tzv. nepředpokládatelné závady, při jejichž posuzování je třeba vycházet z objektivního kritéria přizpůsobení chování chodce stavu komunikace. Závadou ve schůdnosti ve smyslu ustanovení § 26 odst. 7 silničního zákona se rozumí v podstatě nepředvídatelná změna ve schůdnosti komunikace, způsobená vnějšími vlivy, a to změna natolik významná, že chodec ani při obezřetné chůzi respektující stav komunikace či důsledky povětrnostních vlivů nemůže její výskyt předpokládat a účinně na ni reagovat (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1535/2011, publikovaný pod C 10786 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2758/2011, tamtéž C 13350, nebo ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3886/2014, tamtéž C 14718). Jinak řečeno jde o výrazně kvalitativně zhoršené místo oproti celkovému okolnímu stavu komunikace, které je pro svou povahu či umístění pro uživatele nenadálé, tj. nepředvídatelné ve smyslu § 26 odst. 1 a 2 silničního zákona a vymyká se obecnému stavu komunikace natolik, že jej uživatel není schopen rozlišit a upravit způsob chůze (jízdy) tomuto nenadálému nebezpečí (viz dále též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 25 Cdo 574/2020). K otázce dovolatelky, zda lze stavbu kašny v úrovni terénu považovat za zvláštní prvek chodníku, coby součást veřejné komunikace, lze připomenout závěr odvolacího soudu, že na předmětném pozemku se nachází místní komunikace [konkrétně místní komunikace III. třídy, kterou je obslužná komunikace ve smyslu § 2 odst. 2 písm. c) silničního zákona], což z pohledu kategorií komunikací podle zákona o pozemních komunikacích není totožný pojem s termínem „chodník“. Chodník přitom podle § 12 silničního zákona může být samostatnou místní komunikací, není-li součástí jiné místní komunikace, případně, jak implicitně vyplývá z § 27 silničního zákona a jak zdůrazňuje též komentářová literatura, může být i komunikací účelovou (viz Černínová M., Černín, K.: Zákon o pozemních komunikacích, Komentář. Praha: Wolters Kluwer 2015, výklad k § 14 a § 27), což se pak může odrazit též v náhledu na to, zda se jedná o samostatnou věc v právním smyslu či pouhé ztvárnění povrchu. Tento rozdíl, významný jen pro upřesnění stěžejních termínů, ovšem není pro posouzení věci rozhodující. Samotný termín chodník není legislativně definován a při jeho výkladu se již s ohledem na zásadu bezrozpornosti právního řádu jeví vhodné navázat na interpretaci tohoto pojmu v judikatuře správních soudů. Nejvyšší správní soud dlouhodobě zdůrazňuje, že výrazu chodník je třeba rozumět jako v běžném životě, proto chodníkem bude část ulice nebo silnice určená pro pěší zřetelně oddělená od ostatní komunikace (zpravidla vyvýšeným obrubníkem), která často lemuje zástavbu, resp. oplocení pozemku na straně jedné a ostatní komunikaci na straně druhé (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 9. 2013, č. j. 1 As 76/2013-27), signalizovat odlišení chodníku od jiné komunikace může též odlišná struktura dlažby a její uspořádání (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 9. 2020, č. j. 6 As 165/2020-21, a ze dne 10. 4. 2019, č. j. 2 As 146/2018-35), přičemž roli v posouzení náležité kategorizace komunikace chodníku může hrát též administrativní stránka věci (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2008, č. j. 2 As 48/2008-58). Rovněž lze vzít v potaz, že rys všeobecné přístupnosti určité plochy obecně poukazuje především na to, že se může jednat o veřejné prostranství, jímž jsou podle § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, všechna náměstí, ulice, tržiště, chodníky, veřejná zeleň, parky a další prostory přístupné každému bez omezení, tedy sloužící obecnému užívání, a to bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru. Jakkoliv chodník tedy bude povětšinou veřejným prostranstvím, pro označení určitého všeobecně přístupného prostoru tímto termínem ve smyslu zákona o pozemních komunikacích bude třeba splnění dalších podmínek, tedy především jeho jednoznačné určení pro pohyb chodců (nikoliv tedy jen faktická možnost zde procházet) a odlišení od okolí. Zvláštní úprava v § 12 silničního zákona pak stanoví, které objekty (např. dopravní značky, zábradlí, odrazníky, svodidla, pružidla, směrové sloupky, dopravní knoflíky) je třeba pokládat za součást dálnice, silnice a místní komunikace, aniž by bylo třeba uvažovat o splnění obecných podmínek pro pojetí součásti věci v § 505 a násl. o. z. Uvažované objekty vesměs ze své podstaty slouží k řádnému plnění funkcí daných komunikací, zajištění bezpečného provozu a eliminaci negativních účinků na okolí, aniž by mezi ně byly zahrnuty všechny možné objekty, které se na komunikacích či vedle nich mohou nacházet (např. veřejné osvětlení, odpadkové koše, lavičky), a tedy ani prvky sloužící k oživení a zpříjemnění veřejného prostoru jako je např. fontána, skulptura, okrasná zeleň či jiné ozvláštňující předměty. Bylo-li tedy v dané věci zjištěno, že prostor fontány se nacházel mimo prostor přímo určený k průchodu a současně od něj byl odlišen pomocí rozdílné dlažby, přičemž současně absentuje speciální pravidlo, které by jej výslovně prohlašovalo za součást chodníku, není důvodu mít za to, že by se v řešeném prostoru fontány mělo jednat o prostor určený k pohybu chodců. Uvádí-li Nejvyšší správní soud v rámci jím předestřeného výkladu termínu chodník, že je třeba dbát významu, který je danému pojmu přikládán v běžném životě, lze též vyjít z toho, že běžně se rozlišuje chodník a zpestřující prvek, jenž je do něj včleněn. Okolnost, že se ve veřejném prostoru určeném k průchodu nachází v zájmu zpříjemnění a oživení prostranství různé objekty (lavičky, květináče, stromy), jež ze své podstaty brání průchodu v místě svého výskytu, by nebylo vhodné pokládat za riziko průchodu, lze-li se těmto prvkům rozumně vyhnout a nepředstavují-li tyto prvky pro chodce v jejich bezprostřední blízkosti reálně nerozeznatelnou či záludnou překážku a chodce neohrožují ani svým působením na okolí. Lze tedy uzavřít, že okrasná fontána umístěná v úrovni terénu odlišená od okolního chodníku jiným druhem dlažby a mírným vyvýšením, není sama o sobě závadou ve schůdnosti ve smyslu § 27 odst. 3 silničního zákona. Soudy obou stupňů se podrobně a pečlivě zabývaly místními poměry, zejména uspořádáním celého prostoru (viz též závěry o povaze dlaždic v prostoru fontány), a shodně dospěly k závěru, že pasáž náležející k chodníku nebyla kluzká, neboť nebylo zjištěno, že by voda z fontány negativně působila na širší okolí. Vyšly pak zejména ze zjištění, že žalobkyně upadla po vstupu do prostoru samotné fontány, totiž na žulové dlaždice ve čtverci náležejícím prostorově k tomuto okrasnému prvku (skutkovým stavem je dovolací soud vázán a není oprávněn přezkoumávat jeho správnost; srov. § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 o. s. ř., což v této věci platí bez ohledu na dovolací námitky k postupu odvolacího soudu - viz níže). Pak nelze dovodit, že by příčinou pádu žalobkyně byla závada ve schůdnosti způsobená vlivem fontány na přilehlé okolí. Oprávnění každého užívat pozemní komunikace obvyklým způsobem a k účelům, ke kterým jsou určeny ve smyslu § 19 silničního zákona, lze rozumět i tak, že zahrnuje též respekt či obezřetný přístup k objektům nacházejícím se na nich či s nimi bezprostředně souvisejícím (obvyklým zpravidla bude je obejít). Hovoří-li dovolatelka o dobré víře chodce v to, že souvislý chodník má stejné nebo srovnatelné vlastnosti po celé své délce, opomíjí, že kategorie dobré víry je zákonem obecně stanovenou vyvratitelnou domněnkou pro jednání v právních vztazích (viz § 7 o. z.), jíž je pak zákonem přiznávána zvláštní role v případě určitých typů právních vztahů (viz např. § 984 o. z., § 1086 o. z., apod.), aniž by však jí byl obecně chráněn subjektivní náhled konkrétní osoby na faktickou realitu okolního světa. V běžných úkonech praktického života lze spíše zvažovat odvolacím soudem zmíněnou domněnku rozumného počínání osoby obvyklých vlastností ve smyslu § 4 o. z. Mimoto lze dodat, že i v rámci právních vztahů, v nichž je chráněna dobrá víra určité osoby, je zdůrazňováno, že dobrou víru (byť je na ni nahlíženo jako na vnitřní psychický stav dotyčného) je třeba hodnotit objektivně v návaznosti na okolnosti relevantní v rámci předmětného právního vztahu a jejich seznatelnosti pro dotyčného při běžné opatrnosti očekávatelné za dané situace (srov. závěry vyslovené v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1290/2019, ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5223/2017, ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 27 Cdo 823/2018, a ze dne 13. 10. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1942/2021), tzn. dobrou víru nelze ani v těchto případech ztotožňovat se subjektivním přesvědčením dotyčné osoby. Ani sama dovolatelka pak přesvědčivě nevysvětluje, na čem by se její dobrá víra měla zakládat. V projednávané věci nebylo zjištěno, že by voda z fontány měla negativní dopad na okolí, ostatně k pádu došlo právě v prostoru fontány samotné, takže ani z tohoto pohledu není důvodu dovozovat protiprávní jednání žalovaných spočívající v porušení prevenční povinnosti (§ 2900 o. z.). Hmotněprávní posouzení věci odvolacím soudem je tedy ze všech těchto důvodů správné. Vzhledem k přípustnosti dovolání se Nejvyšší soud podle 242 odst. 3 o. s. ř. zabýval i dovolacími námitkami procesních vad, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatelce lze dát za pravdu v tom, že odvolací soud se může obecně vzato odchýlit od skutkových závěrů soudu prvního stupně jen tehdy, zopakuje-li důkazy, z nichž čerpá oproti soudu prvního stupně jiná skutková zjištění (§ 213 odst. 1, 2 o. s. ř.). Nicméně s ohledem na faktickou povahu a způsob čerpání informaci z provedených důkazů, akceptovala judikatura v souladu se zásadou procesní ekonomie závěr, podle nějž v případě listinných důkazů není porušením zásady přímosti občanského soudního řízení, vyvodí-li z nich odvolací soud jiné skutkové závěry než soud prvního stupně, aniž je sám zopakoval (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3061/2010, ze dne 15. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 194/2006, a ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 731/2006, jeho usnesení ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2463/2012, a ze dne 6. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 108/2019). Obdobně by bylo možné pohlížet i na důkaz videozáznamem, u nějž se, podobě jako u zmíněných listinných důkazů (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1109/2010, a ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2463/2012, či rozsudek ze dne 17. 3. 2021, sp. zn. 22 Cdo 3163/2020), též nemůže změnit jeho obsah opětovným promítnutím (na rozdíl např. od svědecké výpovědi). V nezopakování videozáznamu by tak nebyl důvod spatřovat nedostatek procesního postupu odvolacího soudu. Jinak by ovšem bylo možné pohlížet na místní šetření, které může skýtat odlišný náhled na zjišťované skutečnosti. V tomto směru ovšem odvolací soud svůj závěr o vizuálním rozlišení prostoru fontány od okolní komunikace založil podle § 120 odst. 3 o. s. ř. též na shodném tvrzení účastníků, a to i po přihlédnutí k obsahu odvolání žalobkyně. Za této situace pak není důvodu v nezopakování daného důkazu spatřovat vadu, jež mohla mít vliv na správnost rozhodnutí ve věci. Dovolatelkou namítaný zákaz překvapivých rozhodnutí neznamená, že by účastníci řízení měli vždy znát závěry soudu ještě předtím, než vynese rozhodnutí. Znamená však, že účastníci řízení musí mít možnost účinně argumentovat ke všem otázkám, na jejichž řešení bude rozhodnutí soudu spočívat. Účastníkům řízení by mělo být zřejmé, které otázky jsou pro řešení věci relevantní, ať už jde o otázky skutkové nebo právní. Je třeba jim umožnit, aby se ke všem těmto otázkám mohli vyjádřit a aby mohli účinně uplatnit své argumenty (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1247/20, bod 23, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 514/19, bod 10). V situaci, v níž soud hodlá založit své rozhodnutí na vyřešení otázky, již účastníci předtím vznesli ve svých podáních, není soud povinen účastníkům předem oznamovat, s jakým výsledkem a odůvodněním otázku vyřeší (viz nález Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2021, sp. zn. IV. ÚS 3076/20, bod 17). Obdobně Nejvyšší soud konstatoval, že rozhodnutí odvolacího soudu může být pro účastníka překvapivé a nepředvídatelné jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení. Zákon soudu neukládá, aby sdělil účastníkům svůj názor, jak věc hodlá rozhodnout, aby s nimi svůj zamýšlený názor (předem) konzultoval nebo aby jim umožnil uplatnit něco jiného pro případ, že by se ukázalo, že jejich dosavadní tvrzení nemohou vést k pro ně úspěšnému výsledku sporu (srov. odůvodnění rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1037/2009, nebo ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 476/2015, č. 136/2017 Sb. rozh. obč., a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2022, sp. zn. 25 Cdo 961/2021). Odvolací soud v daném případně opřel své rozhodnutí o závěry, jež byly předmětem argumentace účastníků, již toliko odlišně zhodnotil, aniž by jim upřel možnost ke stěžejním momentům (povaha daného prostoru a jeho rozlišení) se náležitě vyjádřit. Odkazuje-li přitom dovolatelka na nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 2669/09, nebo ze dne 9. 2014, sp. zn. III. ÚS 1980/13, lze podotknout, že se týkaly trestního řízení a práv odsouzeného, v nálezu ze dne 31. 8. 2008, sp. zn. I. ÚS 777/07, pak byla řešena situace, v níž ke stěžejnímu závěru odvolacího soudu byla účastníku upřena možnost se vyjádřit, v dané věci však rozhodné momenty byly předmětem dokazování. Protože je rozsudek odvolacího soudu z pohledu uplatněných dovolacích důvodů věcně správný a ani z vytýkaných procesních nedostatků nebylo možné dovodit důvodnost dovolání, Nejvyšší soud je podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně, která nebyla v dovolacím řízení úspěšná, je povinna nahradit jeho náklady oběma žalovaným i vedlejší účastnici na straně žalovaných. Ty jsou v případě všech představovány jednou paušální náhradou hotových výdajů 300 Kč podle § 1 odst. 1 a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí. V Brně dne 15. 12. 2022 JUDr. Petr Vojtek předseda senátu |
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2018_28.NCU.53.2018.1.xml | Judikát 28 Ncu 53/2018 28 Ncu 53/2018-10 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a Mgr. Petra Krause o návrhu na uznání cizího rozhodnutí podaném J. L., za účasti Nejvyššího státního zastupitelství ČR, t a k t o : Rozsudek Čtvrtého legitimního soudu v Damašku, Syrská arabská republika, jímž bylo rozvedeno manželství, se uznává, pokud jde o vyslovení rozvodu manželství, na území České republiky. O d ů v o d n ě n í : Čtvrtý legitimní soud v Damašku, Syrská arabská republika, k návrhu navrhovatelky rozvedl její manželství, když po provedeném řízení zjistil, že manželé se vzájemně odcizili a nebyly shledány předpoklady pro obnovení společného soužití. Nezletilá dcera a v době rozvodu nezletilý syn byli svěřeni do péče otce. Vztahy mezi manžely byly tedy tak trvale rozvráceny, že nelze očekávat jejich obnovení. Ve výroku uvedený rozsudek cizího soudu je proto v souladu s ustanovením § 755 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Rovněž skutkový základ byl cizím soudem zjištěn způsobem vyhovujícím v podstatě příslušným ustanovením právního řádu České republiky (§ 51 odst. 3 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém). Uznání předloženého rozsudku nebrání žádná z překážek uvedených v ustanovení § 15 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém. Ve smyslu ustanovení § 51 odst. 1, 2 zákona č. 91/2012 Sb. byl návrh na uznání cizího rozhodnutí podán účastníkem řízení a bylo též zjištěno, že navrhovatelka byla v době vydání rozhodnutí o rozvodu občankou České republiky. V dané věci nejde ani o případ, jaký má na zřeteli ustanovení § 52 zákona č. 91/2012 Sb. Protože pravomocné cizí rozhodnutí, jehož uznání se navrhovatelka domáhá, vyhovuje podmínkám, které pro uznání cizích rozhodnutí ve věcech manželských stanoví zákon, bylo návrhu vyhověno, jak to také navrhlo Nejvyšší státní zastupitelství ČR při vstupu do tohoto řízení. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2018, č. j. 28 Ncu 53/2018-8, bylo navrhovatelce přiznáno osvobození od soudních poplatků v plném rozsahu. Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. Tento rozsudek nabývá právní moci doručením. V Brně dne 26. 9. 2018 JUDr. Olga Puškinová předsedkyně senátu |
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2022_23.CDO.3443.2021.1.xml | Judikát 23 Cdo 3443/2021 23 Cdo 3443/2021-396 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně SLUNCE DOMOVA, s. r. o., se sídlem v Šestajovicích, Komenského 28, PSČ 250 92, identifikační číslo osoby 28421451, zastoupené Mgr. Michalem Strnadem, advokátem se sídlem v Praze, Jugoslávská 620/29, proti žalované Bydlení Králův Dvůr, s. r. o., se sídlem v Brně, Veveří, Lidická 700/19, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 24847305, zastoupené JUDr. Pavlem Brachem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze, Klapálkova 3132/4, o zaplacení částky 2 019 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 17 C 225/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2021, č. j. 20 Co 251/2021-368, t a k t o: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 20 183 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta. Stručné odůvodnění: (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“. Dovolání, které může být přípustné pouze podle § 237 o. s. ř., přípustným neshledal. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Dovolatelka má dovolání za přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Vedle toho namítá, že „napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva, má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně vysvětluje, že spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva by se měl dovolací soud odchýlit [srov. již usnesení ze dne 31. 3. 2014, sen. zn. 29 NSČR 36/2014, které je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na jeho webových stránkách, a dále např. usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. rozh. obč.“)]. Posuzované dovolání argumentaci odpovídající uvedenému předpokladu přípustnosti dovolání neobsahuje. Konkrétní judikatorní závěry, od nichž se měl odvolací soud odchýlit, dovolatelka označuje, k závěru o přípustnosti dovolání však její argumentace nevede. Dovolatelka v prvé řadě brojí proti závěru odvolacího soudu, podle něhož sporná částka byla součástí půjčky poskytnuté žalobkyní dovolatelce na podkladě smlouvy ze dne 20. 9. 2011. Jde o závěr skutkový, opřený o výsledky provedeného dokazování, a skutkovým stavem věci zjištěným v řízení před soudy nižších stupňů je dovolací soud vázán (s výjimkou zjevného excesu při utváření skutkových zjištění, jak jej definoval ve své rozhodovací praxi Ústavní soud a o který ve zde souzené věci nejde). Dovolací přezkum je v § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Dovolatelka se snaží uvedený závěr zpochybnit prostřednictvím argumentu, že „ze samotné smlouvy nelze usoudit, že by měla být na jejím základě poskytnuta i částka 2 019 000 Kč“. K tomu je třeba v prvé řadě zdůraznit, že závěr o přináležitosti platby v částce 2 019 000 Kč ke smlouvě ze dne 20. 9. 2011 odvolací soud ani zdaleka neopřel o samotnou smlouvu (o její obsah). Uvádí-li dovolatelka, že „ohledně promlčení jednotlivých splátek existuje rozsáhlá judikatura Nejvyššího soudu, na niž odvolací soud odkázal (konkrétně na rozsudek ze dne 29. 7. 2003, sp. zn. 33 Odo 345/2002), když posoudil jednotlivé splátky, které měla žalovaná uhradit do 31. 10. 2005, avšak neučinila tak, jako promlčené“, je nutno konstatovat, že odvolací soud v napadeném rozhodnutí neodkázal ani na uvedený rozsudek, ani na jinou judikaturu dovolacího soudu týkající se plnění dluhu ve splátkách či promlčení splátek, a žádné „jednotlivé splátky“, natož pak takové, které měla žalovaná uhradit do 31. 10. 2005, neposuzoval. Vyšel ze zjištění, že na dílčí půjčku poskytnutou v částce 2 019 000 Kč se vztahovala splatnost sjednaná ve smlouvě ze dne 20. 9. 2011 ke dni 30. 6. 2012, tedy jedním termínem pro všechny dílčí půjčky poskytnuté na základě této smlouvy. Namítá-li pak dovolatelka, že odvolací soud „nereflektuje specifické okolnosti projednávané věci dané výkladem ujednání o splátkách obsaženým ve smlouvě o půjčce“, a uvádí-li, že „vyčerpávající výklad uvedeného ujednání podal Nejvyšší soud již ve svém usnesení ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4802/2015, na které v podrobnostech pro stručnost odkazuje“, pak není zřejmé, jaké ujednání o splátkách obsažené ve smlouvě o půjčce má na mysli a jak by mohl výklad tvrzeného ujednání podat Nejvyšší soud v jiné věci. Dovolatelka argumentuje závěry přijatými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2003, sp. zn. 33 Odo 345/2002 (podle nichž bylo-li mezi věřitelem a dlužníkem dohodnuto splnění dluhu ve splátkách a je-li ujednání o splatnosti tak neurčité, že lhůta splatnosti nebyla dohodnuta, může věřitel na dlužníkovi požadovat vždy pouze splnění příslušné splátky, jakmile se tato splátka stane splatnou, a pro každou splátku běží tříletá promlčecí doba samostatně), a názorem vysloveným v již citovaném usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 4802/2015 (podle něhož lze-li výši splátek spolehlivě určit podle údajů, které smlouva obsahovala nebo které bylo možno podle ní dovodit, neobstojí závěr, že v rozsahu dohody o splátkách je smlouva o půjčce neplatná pro neurčitost a nesrozumitelnost). Opírajíc se o tato rozhodnutí prosazuje názor, že smlouva ze dne 20. 9. 2011 se nemůže vztahovat na částku 2 019 000 Kč, protože „by musela obsahovat minimálně způsob či termíny poskytnutí a vrácení jednotlivých dílčích částek v dohodnutých termínech dle splatnosti, a tedy i tuto částku. Smluvní ujednání účastníků smlouvy je tak nejasné ohledně splatnosti půjčky (2 019 000 Kč) a neurčité, tedy není dohodnuté vůbec“, a dobu splnění je tak třeba posuzovat podle § 563 obč. zák. (tj. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zrušeného k 31. 12. 2013). Pokud splatnost dluhu nebyla dohodnuta ani jinak určena, začíná promlčecí doba běžet dnem následujícím poté, kdy dluh vznikl. Protože ze smlouvy nevyplývá, že by … byla sjednána ztráta výhody splátek, je namístě posoudit zánik závazku v důsledku promlčení u každé ze splátek jednotlivě, nikoliv jak bylo nesprávně odvolacím soudem určeno ke splatnosti celé splátky“. Taková argumentace postrádá oporu ve skutkových zjištěních soudů nižších stupňů, jež nezahrnují poznatek o tom, že by mezi účastníky bylo dohodnuto vrácení půjčky ve splátkách, a míjí se též s právním posouzením odvolacího soudu, podle něhož bylo právo žalobkyně na vrácení (dílčí) půjčky ve výši 2 019 000 Kč splatné dne 30. 6. 2012, tedy v jediném dohodnutém, konkrétně a jednoznačně určeném termínu. Dovolatelka tu tedy předkládá judikatorní závěry, které se v poměrech zde souzené věci neuplatní. Jak Nejvyšší soud vysvětlil již v usnesení ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1498/2017, k založení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. z toho důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nepostačuje odkaz dovolatele na jakoukoli judikaturu Nejvyššího soudu, nýbrž jen na takovou, s níž je napadené rozhodnutí skutečně v rozporu. Dovolatelka současně zpochybňuje závěr odvolacího soudu, podle něhož posuzovaný závazkový vztah mezi účastníky je vztahem obchodněprávním, a má jej za rozporný se závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2013, sp. zn. 21 Cdo 869/2012, podle nichž „smlouva o půjčce uzavřená podle ustanovení § 657 obč. zák. zakládá občanskoprávní vztah mezi věřitelem a dlužníkem bez ohledu na postavení dlužníka a účel poskytnuté půjčky; samotná skutečnost, že dlužník je podnikatelem a že poskytnutou půjčku použil pro účely své podnikatelské činnosti, nemůže vést k závěru o vzniku obchodního závazkového vztahu mezi ním a věřitelem ve smyslu ustanovení § 261 obchodního zákoníku, v němž by bylo možné výši úroků z prodlení dohodnout podle ustanovení § 369 odst. 1 obchodního zákoníku“. Též tento odkaz je nepřípadný. V usnesení sp. zn. 21 Cdo 869/2012 se Nejvyšší soud vyjadřoval ke smlouvě o půjčce uzavřené dne 13. 11. 2008 a aplikoval tudíž ustanovení § 370 odst. 6 věty první zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2000, které stanovilo, že smlouvy mezi osobami uvedenými v odstavcích 1 a 2, které nejsou upraveny v hlavě II této části zákona a jsou upraveny jako smluvní typ v občanském zákoníku, se řídí pouze ustanoveními občanského zákoníku. Na smlouvu o půjčce uzavřenou dne 20. 9. 2011 však dopadá ustanovení § 370 odst. 6 věty první obchodního zákoníku, ve znění novely provedené s účinností k 1. 1. 2001 zákonem č. 370/2000 Sb., které stanoví, že smlouvy mezi osobami uvedenými v odstavcích 1 a 2, které nejsou upraveny v hlavě II této části zákona a jsou upraveny jako smluvní typ v občanském zákoníku, se řídí příslušnými ustanoveními o tomto smluvním typu v občanském zákoníku a obchodním zákoníkem (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 292/2010, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2022, sp. zn. 29 Cdo 3019/2020). K obsáhlé argumentaci ve prospěch názoru, že aby šlo o obchodní závazkový vztah, museli by být oba účastníci podnikateli v materiálním slova smyslu a poskytování peněz by muselo odpovídat jejich pravidelné a vzájemné podnikatelské činnosti v materiálním slova smyslu, dovolatelka nevymezuje přípustnost dovolání, popřípadě, má-li se na ní vztahovat obecné vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, neoznačila judikatorní závěry, od nichž se měl odvolací soud při posouzení povahy předmětného závazkového vztahu odchýlit (srovnej k tomu již citované usnesení Nejvyššího soudu R 4/2014). Ostatně nezdařilo-li se dovolatelce zpochybnit závěr odvolacího soudu, podle něhož žalobou uplatněný nárok byl splatný dne 30. 6. 2012, a byla-li žaloba podle obsahu spisu podána dne 24. 6. 2015, pak od splatnosti uplatněné pohledávky do podání žaloby neuplynula doba delší než tři roky a pro posouzení důvodnosti uplatněné námitky promlčení není tedy rozhodující, zda předmětem sporu je nárok z obchodního závazkového vztahu, který by se promlčel ve čtyřleté promlčecí době, nebo nárok ze vztahu ryze občanskoprávního, u něhož by promlčecí doba byla toliko tříletá, jestliže byl nárok uplatněn u soudu v průběhu kratší z těchto lhůt. Na otázce, zda předmětný závazkový vztah byl vztahem obchodním či občanskoprávním, tak napadené rozhodnutí ve skutečnosti nezávisí. Názor, že právo žalobkyně by se nepromlčelo ani v případě, že by šlo o právo na vydání bezdůvodného obohacení s počátkem běhu promlčecí lhůty dne 5. 11. 2011, jenž by neplatil v případě, že by toto právo podléhalo v otázce promlčení režimu občanského zákoníku, uvedl odvolací soud toliko podpůrně (hypoteticky). Skutečnost, že na řešení dovoláním vymezené otázky rozhodnutí odvolacího soudu závisí (že bylo pro napadené rozhodnutí určující), je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Z týchž důvodů nemůže založit závěr o přípustnosti dovolání ani odkaz dovolatelky na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2008, sp. zn. 32 Cdo 391/2007, týkající se náležitostí uznání dluhu podle § 558 obč. zák. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud poznamenává, že sama dovolatelka při jednání konaném před soudem prvního stupně dne 12. 2. 2020 tvrdila, že žalobkyně byla založena za účelem financování developerských projektů dovolatelky, a soud prvního stupně vzal za prokázané, že účastnice, které jsou podnikatelskými subjekty, spolupracovaly za účelem realizace developerských projektů žalované a v rámci takových jejich obchodních vztahů byla za účelem financování developerských projektů dovolatelky uzavřena předmětná smlouva o půjčce. Přípustnost dovolání proti druhému výroku napadeného rozsudku, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů, je vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalované podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí. V Brně dne 22. 8. 2022 JUDr. Pavel Příhoda předseda senátu |
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2020_29.CDO.2457.2018.1.xml | Judikát 29 Cdo 2457/2018 29 Cdo 2457/2018-208 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce Raiffeisenbank a. s., se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, PSČ 140 78, identifikační číslo osoby 49240901, proti žalovaným 1) T., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, 2) J. J., narozené XY, bytem XY, a 3) L. S., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem, se sídlem v Plzni, Malá 43/6, PSČ 301 00, o námitkách třetího žalovaného proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 Cm 342/2014, o dovolání třetího žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. srpna 2016, č. j. 12 Cmo 128/2016-111, takto: Dovolání se zamítá. Odůvodnění: Městský soud v Praze směnečným platebním rozkazem ze dne 27. ledna 2015, č. j. 47 Cm 342/2014-14, uložil žalovaným, aby zaplatili společně a nerozdílně žalobci (Raiffeisenbank a. s.) směnečný peníz ve výši 313.511,21 Kč s 6% úrokem od 4. listopadu 2014 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 1.045 Kč a náhradu nákladů řízení. Proti označenému směnečnému platebnímu rozkazu podal třetí žalovaný odůvodněné námitky. V průběhu řízení o námitkách Městský soud v Praze usnesením ze dne 19. února 2016, č. j. 47 Cm 342/2014-102, odkazuje na ustanovení § 107a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), vyhověl návrhu žalobce, aby na jeho místo do řízení vstoupila společnost Old Street s. r. o., identifikační číslo osoby 29099480 (dále též jen „společnost“), na kterou 11. května 2015 indosoval směnku, o jejímž zaplacení bylo rozhodnuto směnečným platebním rozkazem (dále též jen „sporná směnka“). Vrchní soud v Praze k odvolání třetího žalovaného v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení čl. I. § 11 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon“), a z ustanovení § 1103 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“) – shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že v projednávané věci byly splněny veškeré předpoklady vyžadované ustanovením § 107a o. s. ř. pro vstup nabyvatele práva do řízení na místo dosavadního žalobce. Přitom zdůraznil, že pro převod práv ze směnky zákon vyžaduje rovněž ujednání o převodu, které může být zcela neformální, dále vyznačení převodu na směnce prostřednictvím rubopisu a konečně předání směnečné listiny nabyvateli. Jelikož všechny tyto skutečnosti v posuzovaném případě „nastaly“, stala se společnost „směnečným věřitelem“. Výhradu třetího žalovaného, že mezi žalobcem a společností nebyla uzavřena smlouva o převodu sporné směnky, neshledal odvolací soud důvodnou. V situaci, kdy žalobce i společnost shodně prohlásili (viz jejich podání z 15. června 2015 na č. l. 70 spisu), že došlo k převodu sporné směnky, lze existenci ujednání o převodu směnky podle odvolacího soudu jednoznačně dovodit. Ostatně, pokračoval odvolací soud, je obtížně představitelné, že by žalobce převedl spornou směnku na osobu, s níž o převodu nejednal a která s převodem nevyslovila souhlas. Proti usnesení odvolacího soudu podal třetí žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 o. s. ř., maje za to, že Nejvyšší soud se doposud v daných souvislostech nezabýval vzájemným vztahem čl. I. § 11 směnečného zákona a § 1103 odst. 2 o. z. a tudíž neřešil ani otázku, zda převod směnky na řad vyžaduje kromě rubopisu též písemnou smlouvu. Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle kterého smlouva předvídaná ustanovením § 1103 odst. 2 o. z. může být uzavřena i v ústní formě. S poukazem na názor vyslovený v „komentáři ASPI“ k tomuto ustanovení [jde o dílo Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek III. (§ 976 až 1474). Wolters Kluwer, Praha, 2014, s. 275-276] dovolatel usuzuje, že týká-li se smlouva převodu listinného cenného papíru, musí mít písemnou formu. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Společnost se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje se závěry odvolacího soudu a zdůrazňuje, že v daném případě došlo k převodu sporné směnky jak rubopisem, tak smlouvou uzavřenou v písemné formě. Dovolání třetího žalovaného proto nemůže být důvodné. Dovolání třetího žalovaného je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., a to k řešení právní otázky dovolatelem otevřené, týkající se hmotněprávních předpokladů pro převod směnky na řad (konkrétně otázky formy smlouvy o převodu takové směnky), dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu beze zbytku nezodpovězené. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Podle ustanovení § 107a o. s. ř., má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti, popřípadě ten, kdo převzal výkon vlastnického práva k majetku, o nějž v řízení jde, vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v § 107 (odstavec 1). Soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se prokáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v odstavci 1, a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje. Právní účinky spojené s podáním žaloby zůstávají zachovány (odstavec 2). Ustanovení § 107 odst. 4 platí obdobně (odstavec 3). Z ustanovení čl. I. § 11 odst. 1 směnečného zákona se podává, že každou směnku, i když nebyla vystavena na řad, lze převést indosamentem (rubopisem). Vzhledem k tomu, že žalobce indosoval spornou směnku na společnost v době po 1. lednu 2014, jsou pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodná také následující ustanovení občanského zákoníku (srov. v této souvislosti též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2015, sp. zn. 29 Cdo 2344/2015, uveřejněné pod číslem 105/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Podle ustanovení § 1103 odst. 2 o. z. vlastnické právo k cennému papíru na řad se převádí rubopisem a smlouvou k okamžiku jeho předání. O náležitostech rubopisu a jeho přijetí, jakož i o tom, kdo je z rubopisu oprávněn a jak toto oprávnění prokazuje, platí ustanovení právního předpisu upravujícího směnky; převodce cenného papíru však ručí za uspokojení práv z cenného papíru, jen je-li k tomu zvlášť zavázán. Ustanovení § 559 o. z. stanoví, že každý má právo zvolit si pro právní jednání libovolnou formu, není-li ve volbě formy omezen ujednáním nebo zákonem. Podle ustanovení § 560 o. z. písemnou formu vyžaduje právní jednání, kterým se zřizuje nebo převádí věcné právo k nemovité věci, jakož i právní jednání, kterým se takové právo mění nebo ruší. Nejvyšší soud již pro poměry právní úpravy účinné do 31. prosince 2013 formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého pro jednotlivé druhy cenných papírů se použije především úprava zvláštního zákona upravujícího příslušný druh cenného papíru a nelze-li některé otázky řešit podle příslušného zákona, použije se úprava zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech. Použití obecné úpravy závazků v zákoně č. 40/1964 Sb., občanském zákoníku, a zákoně č. 513/1991 Sb., obchodním zákoníku, připadá v úvahu teprve tehdy, neřeší-li určitou otázku ani zákon o cenných papírech. V tomto směru je tedy zákon o cenných papírech ve vztahu k občanskému a obchodnímu zákoníku předpisem speciálním (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. září 2005, sp. zn. 29 Odo 1114/2004, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2006, pod číslem 10). Převod práv ze směnky na řad pak i podle právní úpravy účinné do 31. prosince 2013 předpokládal ujednání o převodu směnky, vyznačení převodu na směnce prostřednictvím indosamentu a předání směnky nabyvateli (srov. § 13, § 17 a § 18 odst. 1 zákona o cenných papírech, ve spojení s čl. I. § 11 odst. 1 směnečného zákona). Vzhledem k tomu, že rozhodná právní úprava nepředepisovala pro převod cenného papíru na řad (obecně), ani pro převod směnky na řad (zvlášť) písemnou formu smlouvy, soudní praxe i právní teorie shodně vycházely z toho, že samotná smlouva o převodu směnky na řad (jež upravuje podmínky, za nichž se má převod uskutečnit, tj. především určuje převáděný cenný papír a jeho kupní cenu) může být uzavřena v jakékoliv formě, tedy i konkludentně. K tomu srov. v judikatuře Nejvyššího soudu např. rozsudek ze dne 27. dubna 2005, sp. zn. 29 Odo 346/2004, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročník 2005, pod číslem 93, rozsudek ze dne 30. září 2009, sp. zn. 29 Cdo 494/2008, rozsudek ze dne 27. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 3162/2009, uveřejněný pod číslem 42/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek ze dne 19. února 2015, sp. zn. 29 Cdo 181/2013, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2016, pod číslem 9, v právní teorii pak např. Kovařík Z. Zákon směnečný a šekový. Komentář. 5., dopl. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 62. Na výše uvedených závěrech se přitom nic nezměnilo ani poté, co dne 1. ledna 2014 nabyl účinnosti zákon č. 89/2012 Sb. (nový občanský zákoník). Z jednoznačné dikce ustanovení § 1103 odst. 2 o. z. se podává, že vlastnické právo k cennému papíru na řad se (stejně jako podle dřívější právní úpravy) převádí rubopisem a smlouvou k okamžiku jeho předání. Smlouva představuje právní důvod (titul) pro nabytí vlastnictví, rubopis a předání pak právní způsob (modus) nabytí vlastnického práva (k tomu srov. též důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2020, sp. zn. 27 Cdo 1470/2018). Ani nový občanský zákoník přitom nevyžaduje, aby smlouva o převodu cenného papíru na řad byla uzavřena v písemné formě. Bez jakýchkoliv pochybností se tak uplatní obecná úprava formy právního jednání obsažená v ustanovení § 559 a násl. o. z., z níž plyne, že smluvní strany si mohou při převodu cenného papíru na řad zvolit libovolnou formu. Shodný názor je jednotně zastáván (s výjimkou díla citovaného v podaném dovolání dovolatelem) i v odborné literatuře. K tomu srov. např. Marek, R., Ježek, V. Cenné papíry v novém občanském zákoníku. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 30-33, Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 343-346, Kotásek, J., Pihera, V., Pokorná, J., Vítek, J. Právo cenných papírů. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 158, nebo Kovařík, Z. Zákon směnečný a šekový. Komentář. 6., dopl. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 84-85. Pro úplnost budiž dodáno, že ojedinělý a zejména ničím blíže neodůvodněný opačný názor, obsažený v dovolatelem odkazovaném díle, představuje zjevné vybočení z jinak jednotného výkladu ustanovení § 1103 o. z. podávaného v odborné literatuře a Nejvyšší soud jej za dostatečný důvod pro korekci výše uvedených závěrů nepovažuje. Nejvyšší soud proto uzavírá, že pro smlouvu o převodu cenného papíru na řad (včetně směnky na řad) podle § 1103 odst. 2 o. z. není předepsána písemná forma; taková smlouva může být uzavřena i konkludentně. Promítnuto do poměrů projednávané věci výše řečené znamená, že soudy nižších stupňů nijak nepochybily, jestliže měly předpoklady, za nichž lze podle ustanovení § 107a o. s. ř. vyhovět návrhu na vstup nového účastníka do řízení na místo dosavadního účastníka, za splněné. O tom, že v posuzovaném případě došlo nejen k vyznačení rubopisu na sporné směnce a jejímu předání nabyvateli, ale také k uzavření (alespoň konkludentní) smlouvy o převodu sporné směnky mezi žalobcem a společností, nelze mít – s ohledem na skutečnosti plynoucí z obsahu spisu – žádné (natož rozumné) pochybnosti (srov. v této souvislosti již odvolacím soudem zmiňované souhlasné prohlášení žalobce a společnosti z 15. června 2015, ve kterém společnost vyslovuje svůj souhlas se vstupem do řízení, jakož i záznamy o indosaci sporné směnky na č. l. 36 a 96 spisu). Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu nepodařilo zpochybnit správnost rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž z obsahu spisu neplynou ani jiné vady, k jejichž existenci Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), Nejvyšší soud dovolání jako nedůvodné zamítl [§ 243d písm. a) o. s. ř.]. O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval (k tomu srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněného pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 28. 5. 2020 JUDr. Jiří Zavázal předseda senátu |
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2022_23.ICDO.59.2022.1.xml | Judikát 23 ICdo 59/2022 KSPL 58 INS XY 158 ICm XY 23 ICdo 59/2022-189 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobce P. Š., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Michalem Zsemlerem, advokátem se sídlem v Plzni, Kardinála Berana 967/8, proti žalované K. Č., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. MUDr. Zdeňkem Kubicou, advokátem se sídlem v Praze 1, Soukenická 1090/14, o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 158 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice žalované, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. KSPL 58 INS XY, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 12. 2021, č. j. 158 ICm XY, 101 VSPH XY (KSPL 58 INS XY), takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Žalobce se žalobou podanou proti insolvenčnímu správci, Insolvenční kancelář Štangl a spol., se sídlem ve Vysokém Mýtě, Bří. Škorpilů 43, identifikační číslo osoby 04204379, domáhal určení, že má nezaplacenou pohledávku ve výši 2 168 000 Kč představující smluvní pokutu podle smlouvy o půjčce ze dne 4. 7. 2007, kterou uzavřel se žalovanou. Insolvenční správce v seznamu přihlášených pohledávek ze dne 6. 8. 2018 popřel tuto pohledávku co do pravosti z důvodu, že ujednání o smluvní pokutě je neplatné pro rozpor s dobrými mravy, neboť výše smluvní pokuty 0,2 % denně z dlužné částky 1 000 000 Kč je nepřiměřeně vysoká. Žalovaná následně přistoupila do řízení na straně insolvenčního správce usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 10. 2020, č. j. 158 ICm XY, KSPL 58 INS XY. Krajský soud v Plzni jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 2. 7. 2021, č. j. 158 ICm XY, KSPL 58 INS XY, zamítl žalobu na určení, že žalobce má za dlužnicí K. Č. nevykonatelnou pohledávku z titulu nezaplacené smluvní pokuty ze smlouvy o půjčce ze dne 4. 7. 2007 ve výši 2 168 000 Kč za období od 7. 3. 2015 do 22. 2. 2018 (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů účastníků řízení (výroky II a III). K odvolání žalované a žalobce Vrchní soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se určuje, že žalobce má za žalovanou nevykonatelnou pohledávku z titulu nezaplacené smluvní pokuty ze smlouvy o půjčce ze dne 4. 7. 2007 ve výši 2 168 000 Kč za období od 7. 3. 2015 do 22. 2. 2018 (výrok I napadeného rozsudku), a rozhodl o náhradě nákladů účastníků řízení před soudy obou stupňů (výrok II a III napadeného rozsudku). Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v celém rozsahu dovoláním, ve kterém předestřela dovolacímu soudu čtyři otázky, kterými zpochybňovala závěr odvolacího soudu, že smluvní pokuta sjednaná na základě smlouvy o půjčce ze dne 4. 7. 2007 byla ujednána v přiměřené výši. Žalovaná dále namítala vadu řízení spočívající v tom, že se odvolací soud nevypořádal se všemi jejími námitkami. V závěru dovolání žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k novému řízení, případně aby napadený rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje. Žalobce se k podanému dovolání nevyjádřil. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud rovněž shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Otázka, zda se při posuzování přiměřenosti smluvní pokuty s ohledem na korektiv dobrých mravů ve smyslu § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, dále jen „obč. zák.“, přihlíží ke vzájemnému poměru hodnoty hlavního závazku a smluvní pokuty, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť závěr odvolacího soudu, že v této konkrétní věci takto smluvní pokutu poměřovat nejde, je souladný s judikaturou dovolacího soudu. Přiměřenost nebo nepřiměřenost smluvní pokuty s ohledem na její poměr k zajištěné pohledávce by bylo totiž nutné hodnotit (při současném zohlednění všech okolností daného případu) u pevně stanovené smluvní pokuty, která by byla zároveň ve výši několikanásobku zajištěné částky a dlužník by ji byl povinen zaplatit za několik dnů prodlení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2005, sp. zn. 33 Odo 875/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. 32 Cdo 2032/2016). Toto měřítko však nelze použít, dosáhne-li smluvní pokuta určité výše v důsledku dlouhodobého prodlení dlužníka. V tom případě je totiž výše smluvní pokuty závislá na době, po kterou dlužník své smluvní pokutou zajištěné povinnosti neplní. Čím delší je doba prodlení, tím vyšší je smluvní pokuta. Jinak řečeno, na nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s ním spojeného navyšování smluvní pokuty o jinak přiměřenou „denní sazbu“. Opačný závěr je nepřijatelný, neboť by ve svých důsledcích zvýhodňoval dlužníka (čím déle by dlužník své povinnosti neplnil, tím více by byl zvýhodněn při posuzování případné nepřiměřenosti výše smluvní pokuty), a znamenal by zpochybnění funkcí, které má smluvní pokuta plnit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2007, sp. zn. 32 Odo 1299/2006, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Cdo 2926/2007). Pokud odvolací soud založil svůj závěr o přiměřenosti výše smluvní pokuty na tom, že celková výše smluvní pokuty byla dána dlouhým prodlením žalované s úhradou zajištěné pohledávky, pak tento závěr není v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, z níž, jak již uvedeno shora, vyplývá, že nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou denní sazbu smluvní pokuty (srov. též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4377/2008, nebo ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 33 Cdo 613/2018). K tomu dovolací soud doplňuje, že sjednanou smluvní pokutu ve výši 0,2 % denně z dlužné částky nelze považovat vzhledem k okolnostem věci za nepřiměřenou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 33 Odo 588/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 33 Odo 438/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 33 Cdo 3123/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 23 Cdo 4620/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 33 Cdo 3947/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2021, sp. zn. 33 Cdo 14/2021). Žalovaná dále v dovolání předložila otázku, zda pro posouzení přiměřenosti smluvní pokuty s ohledem na korektiv dobrých mravů byly rozhodné také skutečnosti, které nastaly po dni sjednání smluvní pokuty, konkrétně „(údajná) nemožnost žalobce pohledávku uspokojit z výtěžku zpeněžení, vznik údajné další újmy, nevrácení půjčky, vydaná soudní rozhodnutí, údajná neochota žalované vrátit půjčku“. Ani tato otázka přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť se míjí s právním hodnocením odvolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud vyšel v řešené věci ze zjištění, že se žalovaná zavázala zaplatit žalobci smluvní pokutu ve výši 0,2 % za každý den prodlení s vrácením půjčky, nedojde-li k realizaci zástavního práva k nemovitostem. Ve vztahu k tomuto zjištění odvolací soud uzavřel, že „důvodem pro sjednání smluvní pokuty [nebyla] jen její preventivní a sankční funkce, ale rovněž uhrazovací funkce“ (srov. bod 17 odůvodnění napadeného rozsudku). Uvedený účel sjednané smluvní pokuty pak s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 33 Odo 438/2005, odvolací soud nepovažoval na rozporný s dobrými mravy ve smyslu § 39 obč. zák. Žalovanou výše jmenované následné okolnosti (údajná nemožnost žalobce pohledávku uspokojit z výtěžku zpeněžení, vznik údajné další újmy, nevrácení půjčky, vydaná soudní rozhodnutí, údajná neochota žalované vrátit půjčku) proto na posouzení odvolacího soudu, zda byla uvedená smluvní pokuta sjednána v souladu s dobrými mravy, neměly žádný vliv. Rovněž otázka, zda pro posouzení přiměřenosti smluvní pokuty s ohledem na korektiv dobrých mravů je významné porovnat výši sjednané smluvní pokuty s úrokovými sazbami peněžních ústavů při poskytnutí finančních prostředků na základě úvěrové smlouvy, nemůže přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit. Žalovaná v této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2000, sp. zn. 29 Cdo 1589/2000, který však není na rozhodnutí v této věci přiléhavý, neboť v něm řešeném případě byla jako odporující dobrým mravům hodnocena smluvní pokuta sjednaná ve výši 3 % z neuhrazeného nájemného za každý den prodlení. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se v otázce úměry sankční povinnosti představující smluvní pokutu za nesplnění povinnosti zaplatit peněžitý dluh ustálila na tom, že ujednání o smluvní pokutě ve výši 1% denně z dlužné částky je zpravidla, tj. neexistují-li okolností odůvodňující mimořádnou výši pokuty, považováno za neplatný právní úkon, který se příčí dobrým mravům (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2005, sp. zn. 32 Odo 1022/2004, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 7. 8. 2007, sp. zn. II. ÚS 37/06, ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4377/2008, ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2248/2009, ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 33 Cdo 3947/2017). S ohledem na uvedené závěry by odvolací soud naopak pochybil, jestliže by při posouzení přiměřenosti výše sjednané smluvní pokuty vycházel z ceny finančních prostředků na trhu, která odpovídala obvyklé výši úroků z poskytovaných úvěrů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 33 Cdo 3947/2017). Otázka, zda pro posouzení přiměřenosti smluvní pokuty s ohledem na korektiv dobrých mravů je významné, že by své funkce smluvní pokuta plnila, i kdyby byla sjednána v několikanásobně nižší hodnotě, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. také nezakládá, neboť tuto okolnost by bylo možné posuzovat v případě, pokud by byla smluvní pokuta (ve výši přesahující několikanásobně zajištěnou pohledávku) určena pevnou částkou (srov. již zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2005, sp. zn. 33 Odo 875/2005), což však není případ posuzované věci, ve které byla smluvní pokuta sjednána sazbou ve výši 0,2 % denně z nevrácené půjčky. Námitkou, že se odvolací soud nevypořádal přesvědčivým způsobem se všemi relevantními námitkami, ve skutečnosti žalovaná vytýká vadu řízení spočívající v nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku. Nutno však konstatovat, že přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemohou založit námitky ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu, tedy námitky týkající se vad řízení. Takovými námitkami není uplatněn jediný možný dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř., tj. že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2015, sp. zn. 23 Cdo 497/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 782/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2664/2015). Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. pak vyplývá, že dovolací soud k vadám řízení přihlédne pouze tehdy, je-li dovolání přípustné, což v posuzované věci není. Nejvyšší soud nadto konstantně judikuje, že ani pokud rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014), což v případě žalované nebyly. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalované směřující proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. V projednávané věci žalovaná dovoláním napadla rovněž nákladový výrok II rozsudku odvolacího soudu. V tomto rozsahu je dovolání subjektivně nepřípustné, neboť žalovaná není osobou oprávněnou k podání dovolání dle § 240 odst. 1 o. s. ř., jestliže v tomto výroku odvolací soud rozhodoval výlučně ve vztahu žalobce a původně žalovaným insolvenčním správcem, a nebylo jím nijak zasaženo do práv žalované. Dovolání do nákladového výroku III je pak nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. V rozsahu výroku II a III proto Nejvyšší soud dovolání dle § 243c odst. 1 o. s. ř. rovněž odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 29. 6. 2022 JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu |
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2015_26.CDO.1976.2015.1.xml | Judikát 26 Cdo 1976/2015 26 Cdo 1976/2015 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Zbyňkem Polednou v exekuční věci oprávněné I. H., zastoupené JUDr. Jiřím Kozákem, advokátem se sídlem v Liberci, Svojsíkova č. 849/7, proti povinnému M. H., zastoupenému JUDr. Janem Svatoplukem Bílým, advokátem se sídlem v Praze 4 – Michli, Jihlavská č. 823/78, pro 71 317 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresní soudu v Liberci pod sp. zn. 61 Nc 6336/2007, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 12. prosince 2014, sp. zn. 30 Co 205/2014-92, takto: I. Dovolací řízení se zastavuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): Nejvyšší soud České republiky řízení o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 12. 12. 2014, sp. zn. 30 Co 205/2014-92, podle ustanovení § 243c odst. 3 věty druhé zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“, zastavil, neboť dovolání bylo dovolatelkou podáním ze dne 28. 4. 2015 výslovně vzato v celém rozsahu zpět. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 2. června 2015 JUDr. Zbyněk Poledna předseda senátu |
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2020_8.TDO.789.2020.1.xml | Judikát 8 Tdo 789/2020 8 Tdo 789/2020-1393 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 9. 2020 o dovolání obviněného J. H., nar. XY v XY, trvale bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 3. 2020, sp. zn. 7 To 1/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 5 T 22/2019, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. H. odmítá. O d ů v o d n ě n í:I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů 1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2019, sp. zn. 5 T 22/2019, byl obviněný J. H. uznán vinným pokusem zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 140 odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a přečinem nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl odsouzen podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody a nemajetkové újmy. 2. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněný, v jeho neprospěch do výroku o trestu státní zástupce, a poškození L. R., nar. XY, I. B., nar. XY, a M. B., nar. XY. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 3. 3. 2020, sp. zn. 7 To 1/2020, rozhodl tak, že z podnětu odvolání obviněného, státního zástupce a poškozeného L. R. podle § 258 odst. 1 písm. d), f) tr. ř. zrušil uvedený rozsudek v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným pokusem zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 140 odst. 1, 2, 3 písm. a) tr. zákoníku a přečinem nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku, jichž se obviněný dopustil skutkem popsaným ve shodě s tím, jak jej zjistil a ve svém rozsudku popsal soud prvního stupně, že obviněný dne 28. 9. 2018 v době kolem 13.00 hodin v úmyslu usmrtit poškozené G. R., nar. XY, a L. R., nar. XY, nejdříve v kuchyni rodinného domu č. p. XY v obci XY, okres Benešov, z krátké samonabíjecí střelné zbraně zn. ČZ vzor 70, ráže 7,65 mm, nezjištěného výrobního čísla, spadající do kategorie „B“ podle § 5 zák. č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu, v platném znění, kterou držel bez potřebného povolení v rozporu s § 12 zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu, v platném znění, nejméně jednou vystřelil na poškozeného G. R., jehož zasáhl jednou do levé části hrudníku, čímž mu způsobil poranění levé plíce, plicní tepny, srdečnice a žeber se zakrvácením levé hrudní dutiny, v důsledku čehož poškozený na místě zemřel, poté vyšel na přilehlý pozemek uvedené nemovitosti, kde opakovaně vystřelil na poškozeného L. R., který zde čekal na poškozeného G. R., a tohoto zasáhl nejméně třemi střelami třikrát do oblasti hrudníku a břicha a jedenkrát do dlaně pravé ruky, kterou se poškozený kryl poté, když upadl na zem, v útoku na poškozeného L. R. střelnou zbraní následně přestal, neboť mu došly ve zbrani náboje a na místo přiběhly další osoby, které slyšely volání poškozeného L. R. o pomoc, přičemž útokem střelnou zbraní obviněný poškozenému L. R. způsobil mimo jiné dva průstřely pravé plíce a bránice a poranění orgánů dutiny břišní s následným zakrvácením hrudních dutin a dutiny břišní, což bezprostředně ohrožovalo jeho život, smrt však byla odvrácena vysoce specializovanou odbornou lékařskou péčí, která byla poskytnuta po urgentním transportu do Ústřední vojenské nemocnice XY. 3. Za tyto trestné činy obviněného odsoudil podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti dvou roků, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Ve shodě s rozsudkem soudu prvního stupně obviněnému uložil i trest propadnutí věci a rozhodl i o jeho povinnosti k náhradě škody a nemajetkové újmy v penězích. Odvolání poškozených I. B. a M. B. podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. II. Dovolání obviněného 4. Obviněný podal proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze prostřednictvím obhájce s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. dovolání, protože napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a byl mu uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu. 5. Prostřednictvím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítal, že soudy nesprávně vyhodnotily konflikt mezi ním a poškozeným G. R. jako vraždu, ačkoli ve skutečnosti jednal za podmínek nutné obrany podle § 29 tr. zákoníku, neboť odvracel útok vedený střelnou zbraní proti své vlastní osobě, a že jeho jednání vadně posoudily jako vraždu s rozmyslem podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku, ač závěry soudů jsou založeny na extrémních rozporech. 6. Zejména vytkl, že soudy nesprávně hodnotily výpověď poškozeného L. R., která byla výsledky provedeného dokazování vyvrácena, soudy však pochybnosti plynoucí z této výpovědi neadekvátně bagatelizovaly a poškozeného považovaly za věrohodného, čímž založily extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. Obviněný poukázal na tvrzení poškozeného, že se osobně neúčastnil schůzky mezi svým otcem a obviněným, a proto není schopen se k průběhu konfliktu vyjádřit, jakož i na to, že jej měl obviněný napadat lahví, kamenem, údery pistolí a kopy. Takové útoky byly vyvráceny znaleckým posudkem Prim. MUDr. Jiřího Hladíka i svědeckou výpovědí R. V., jakož i to, že obviněný započal útočit. Nevěrohodná je podle obviněného i výpověď svědka M. B., nevlastního bratra poškozeného L. R., protože nepravdivě popsal, co mohl slyšet během telefonátu s L. R. o průběhu střelby, a co vyplynulo z údajů poskytnutých svědkyní M. P., která telefonovala s E. Č., s tím, že se svědkyně M. P. patrně zmýlila. Obviněný považoval za vadně vyhodnocené i skutečnosti, které plynou z přepisu záznamu hovorů učiněných z volání M. B. na linku 112, jehož doslovný přepis neodpovídá výpovědi tohoto svědka k počtu výstřelů, které měl slyšet a které se vztahují ke střelbě na G. R., nikoli L. R., o němž tento svědek patrně vůbec nemluvil. Poukázal na to, že se intenzivněji nedožadoval příjezdu policejní hlídky, jak by se v případě, že by slyšel tři výstřely na L. R., dalo očekávat. Za podstatný rozpor mezi výpovědí M. B. a L. R. považoval i vymezení délky události, jíž L. R. a M. B. popisovali rozdílně. 7. Vadnost skutkových závěrů obviněný dovodil i z nedostatků v odborném vyjádření z oboru kriminalistika, jehož zpracovatelku obviněný navrhoval před odvolacím soudem vyslechnout, avšak tomuto jeho návrhu nebylo vyhověno, namísto toho soud sám závěry odborného vyjádření vlastním neobjektivním způsobem interpretoval. Obviněný namítal přítomnost odlišných částic povýstřelových zplodin zajištěných na oblečení poškozeného L. R. a na svých rukou s tím, že soudy dovozují, že došlo k vystřelení jiných nábojů, které se svým chemickým složením lišily od výsledků výtěru z hlavně a použitých nábojnic, čímž zpochybnil věrohodnost verze prezentované poškozeným L. R. Podle obviněného by museli být oba poškození ještě před posuzovaným incidentem přítomni jiné střelbě na jiném místě, anebo oba museli být v době střelby na G. R. přítomni v kuchyni domu č. p. XY v XY. Z toho obviněný dovozoval, že byl poškozeným G. R. napaden zbraní, kterou mu vykopl, a tedy pokud na něj vystřelil, jednalo se o nutnou obranou, kterou podle svých slov byl nucen užít. Svoji věrohodnost dokládá rovněž poukazem na to, že vzájemné pozice těl poškozeného G. R. a obviněného v okamžiku střelby, jak ji obviněný po celou dobu popisuje, koresponduje se závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, Prim. MUDr. Jiřího Hladíka ohledně průběhu střelného kanálu v těle G. R., jakož i se závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie ohledně duševního rozpoložení obviněného v době činu a jeho motivace. 8. Obviněný poukázal na to, že ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie se podává, že u něj šlo o jednání zkratkovité, v afektu v reakci na bezprostředně předcházející konflikt, přičemž tento afekt se vztahuje na útoky vůči oběma poškozeným. Ze zjištění znalců neplyne, že by se na útok proti oběma poškozeným připravoval nebo jej plánoval či jej rozmýšlel. Pro afekt, který pokrýval i střelbu na poškozeného L. R., nemohl být jeho čin posouzen jako spáchaný s rozmyslem podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku. 9. Prostřednictvím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný namítal nedostatky při ukládání trestu podle § 59 odst. 1, 2 tr. zákoníku, neboť soud prvního stupně podle tohoto ustanovení nepostupoval, a tudíž ho nemohl aplikovat ani odvolací soud, který tak obviněnému uložil trest mimo trestní sazbu, a tedy trest nezákonný. 10. Ze všech těchto důvodů obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a přikázal mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství 11. K podanému dovolání Nejvyšší státní zastupitelství prostřednictvím u něj působícího státního zástupce v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. konstatovalo, že podstatná část textu dovolání je obsahově shodná s textem odvolání obviněného, když nově brojí v zásadě pouze proti odvolacím soudem uloženému trestu. Protože se s jeho námitkami proti skutkovým zjištěním, která nenaplňují žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., vypořádaly soudy v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí (viz body 50. až 59. rozsudku soudu prvního stupně a body 21. až 27. napadeného rozsudku), v podrobnostech na ně pro stručnost a též pro jejich správnost odkázal. 12. Jestliže obviněný namítal extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, obsahově tyto výhrady neodůvodnil, neboť v podrobnostech předkládal jen alternativní skutkové zjištění a namítal, že soudy jeho obhajobu nesprávně vyhodnotily, a proto vytýkal porušení zásady in dubio pro reo, které však jím tvrzenému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá. Navíc v otázkách podstatných pro právní posouzení skutku se dovolatel ke svému jednání popsanému odvolacím soudem doznává s tím, že nejprve zastřelil sedícího poškozeného, a poté se pokusil zastřelit i jeho syna, aby jej umlčel. Takto nezměněně vypovídal již od vazebního zasedání, jehož se zúčastnil za přítomnosti svého obhájce dne 30. 9. 2018, i při konání hlavního líčení. 13. Státní zástupce nepovažoval za naplněný ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jehož prostřednictvím obviněný brojil proti uložení trestu odnětí svobody v rámci trestní sazby zvýšené podle § 59 tr. zákoníku. Připomněl, že citovaný dovolací důvod spočívá ve své druhé alternativě v tom, že obviněnému byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Dovolatel však nepopírá, že mu byl trest uložen v rámci trestní sazby podle právní kvalifikace se zvýšením podle § 59 tr. zákoníku, a proto tento dovolací důvod nemohl být naplněn, zvláště když trest nevybočil z trestní sazby stanovené v trestním zákoně. Námitka se tak zcela míjí s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jelikož obviněný nenapadá ani samotné naplnění důvodů pro aplikaci § 59 tr. zákoníku či její neopodstatněnost. Výhrady proti výroku o trestu proto neodpovídají nejen zvoleným důvodům, ale ani žádnému jinému důvodu dovolání, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., odmítl. 14. Na vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství, které bylo zasláno obhájci obviněného, nebylo ze strany obhajoby do konání neveřejného zasedání reagováno. IV. Přípustnost dovolání 15. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného sepsané prostřednictvím jeho obhájce JUDr. Davida Černeckého, jak bylo citováno v části II. výše, je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). 16. Tentýž závěr však nebylo možné učinit ve vztahu k Dodatku k dovolání, jenž byl doručen Krajskému soudu v Praze dne 21. 5. 2020 (viz č. l. 1360 až 1367 spisu), neboť toto podání nesplňuje náležitosti dovolání vymezené v § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. Podle citovaného ustanovení obviněný může podat dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká, avšak může tak učinit pouze prostřednictvím obhájce. V opačném případě se jeho podání za dovolání nepovažuje, byť bylo takto označeno; o tom musí být obviněný poučen (§ 125 odst. 3 tr. ř.). Zmíněný Dodatek k dovolání byl sepsán přímo obviněným, bez povinného právního zastoupení obhájcem, a tedy se za dovolání (ani dodatek k dovolání) nepovažuje, jak o tom byl obviněný v napadeném rozsudku soudu druhého stupně náležitě poučen. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud k tomuto podání obviněného nepřihlížel [§ 265d odst. 2 věta třetí tr. ř.; srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. 11 Tdo 494/2007 (uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2007, sv. 35 pod č. T 993), usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1973/13, dále též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2007, sp. zn. 8 Tdo 1315/2007, ze dne 11. 7. 2012, sp. zn. 7 Tdo 1330/2011, ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 6 Tdo 1427/2013, aj.; též Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157-314s. Komentář. 7. vydání, Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3212]. V. K námitkám obviněného proti výroku o vině 17. Důvody uvedené v dovolání musejí korespondovat s některým z důvodů vymezených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř., neboť jen na základě dovolání relevantně opřeného o některý z těchto důvodů lze napadená rozhodnutí a jim předcházející řízení podrobit věcnému přezkoumání. Obviněný tento předpoklad splnil, protože prostřednictvím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. napadl výrok o vině pro jeho právní vady a výrok o trestu pro vadné použití § 59 odst. 1 tr. zákoníku, a proto Nejvyšší soud shledal, že zvolený dovolací důvod obsahově naplnil. 18. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě vad rozhodnutí založených na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Podle něj je možné ke zjištěnému skutku dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Pouze formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů nestačí, neboť důvod dovolání musí být v tomto mimořádném opravném prostředku skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení (viz srovnávací materiál Nejvyššího soudu uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sb. rozh. tr.). 19. Kromě uvedeného je Nejvyšší soud povinen při respektu k těmto pravidlům aplikovat podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel základní práva na soudní ochranu a práva obviněného na přístup k soudu vymezená Úmluvou o ochraně lidských práv (dále „Úmluva“) a základních svobod a Listinou základních práv a svobod (dále „Listina“), a proto v rámci dovolání musí posoudit, zda přezkoumávaná rozhodnutí byla vydána v řízení, které není zatíženo extrémními vadami, libovůlí soudů nebo porušením základních práv obviněného (srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, či usnesení ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, aj.). Z tohoto důvodu je ve výjimečných případech připuštěn zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). 20. Podle obsahu podaného dovolání obviněný výroku o vině podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vytýkal nesprávnost použité právní kvalifikace podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku, protože tvrdil, že nejednal v rozmyslu. Kromě toho však tvrdil, že soudy vadně vyhodnotily provedené důkazy, na jejichž základě shledaly vadný průběh činu, sám tyto důkazy vlastním způsobem interpretoval, a na podkladě svých tvrzení, že odvracel útok hrozící ze strany poškozeného G. R., který na něj mířil střelnou zbraní, se domáhal nutné obrany podle § 29 tr. zákoníku. Poukázal na nevěrohodnost výpovědi poškozeného L. R. a svědka M. B. a vytýkal soudům nesprávné hodnocení těchto důkazů, případně neprovedení některých důkazů, které sám navrhoval (výslech zpracovatelky zmíněného odborného vyjádření), a na základě těchto vadných postupů i vyvození nesprávných právních závěrů. 21. K uvedeným výhradám je třeba nejprve zmínit, že kromě námitky o vadném právním posouzení jemu za vinu kladeného činu podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku se jedná o tvrzení směřující proti učiněným skutkových zjištěním, neboť obviněný jimi brojil proti nesprávnému procesnímu postupu soudů v rámci dokazování odchýlil se od skutkových zjištění, o nichž nejsou důvodné pochybnosti. 22. Přestože výhrady proti vadně zjištěnému skutku žádný z dovolacích důvodů formálně nenaplňují, Nejvyšší soud při zkoumání existence extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci nezjistil v postupech soudů porušení pravidel stanovených § 2 odst. 5, 6 tr. ř., ani pravidel spravedlivého procesu (viz články 36 Listiny a 6 Úmluvy), která byla dodržena. Právo obviněného na obhajobu bylo plně respektováno a soudy se zabývaly jeho výhradami, které vznášel v průběhu celého řízení a soustředily na ně dokazování. Rozsah provedeného dokazování postačoval na objasnění rozhodných okolností, když soud prvního stupně v průběhu hlavního líčení vyslechl jak obviněného, tak poškozeného L. R., dále provedl výslech svědků (M. B., I. B., E. Č., A. G., K. H., P. K., R. V., G. L., P. H., N. D., S. A., M. S., E. V. a dalších), se souhlasem stran podle § 211 odst. 1 tr. ř. přečetl výpověď N. R. Taktéž provedl důkaz znaleckými posudky z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství vypracovanými MUDr. Markétou Kulvajtovou a prim. MUDr. Jiřím Hladíkem, znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie k osobě obviněného vypracovaný PhDr. Jiřím Klosem a MUDr. Petrem Navrátilem, odbornými vyjádřeními z oboru kriminalistika, odvětví balistika, daktyloskopie, biologie, fyzikální chemie, genetiky jakož i další listinné důkazy. Soudy obou stupňů se těmito důkazy zabývaly, jejich obsah popsaly a vysvětlily v odůvodnění napadených rozhodnutí (viz strany 3 až 23 rozsudku soudu prvního stupně a strany 6 až 8 rozsudku odvolacího soudu). Takto provedené důkazy hodnotily důsledně a pečlivě přistupovaly ke každému z nich, když vysvětlily, jakými důkazy považovaly ve výroku popsaný průběh skutkového děje za prokázaný, jakož i to, proč obhajobě obviněného neuvěřily, zkoumaly verzi předkládanou obviněným a porovnávaly ji s obsahem dalších ve věci provedených důkazů (viz strany 23 až 27 rozsudku soudu prvního stupně a strany 6 až 9 rozsudku soudu odvolacího). 23. Pokud se soudům doplňování dokazování jevilo jako nadbytečné, bez možného přínosu pro řádné objasnění věci, jak soud v části citované výše vyjádřil, včetně rozhodnutí o tom, že další důkazy prováděny nebudou, se nejednalo o tzv. opomenutý důkaz, protože nešlo o důkaz, který by nebyl proveden nebo hodnocen způsobem stanoveným zákonem, tj. důkaz, o němž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkaz, jímž se soud nezabýval při postupu podle § 5 odst. 6. tr. ř. (§ 125 tr. ř.). Opomenuté důkazy se týkají procesní situace, která v této věci nenastala, protože, i když bylo navrženo provedení konkrétního důkazu, návrh na toto provedení soud z jasných důvodů, jež vysvětlil, nerealizoval (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, a další). 24. K námitkám obviněného je možné připomenout, že soudy se věnovaly i závěrům znaleckých posudků a odborných vyjádření, a pokud návrhu na doplnění dokazování o výslech zpracovatelky odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví fyzikální chemie, nevyhověly, odůvodnily tento svůj postoj tím, že již provedené důkazy, hodnocené jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech, obhajobu obviněného vyvracejí a současně dostatečně prokazují popsaný skutkový děj (viz bod 57. rozsudku soudu prvního stupně). Postupy soudů při hodnocení znaleckých posudků a odborných vyjádření nevykazují nejasnosti a závěry z nich plynoucí jsou výsledkem odborného zpracování hodnocené problematiky a byly hodnoceny podle vnitřního přesvědčení soudu v reakci na souhrn dalších provedených důkazů (srov. k tomu usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 504/17, či nález ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. III. ÚS 2453/11). 25. Nejvyšší soud na podkladě zjištěných skutečností plynoucích z obsahu spisu a odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí shledal, že soudy dbaly na obecné zásady spravedlivého procesu, zejména na řádné objasnění věci a respektovaly i zásadu presumpce neviny, protože srozumitelně a logicky vysvětlily, proč např. výpovědi svědka či obviněného uvěřily či nikoli; rozpory ve výpovědích překlenuly v rámci hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09). V posuzované věci jsou učiněné skutkové závěry, z nichž soudy dovodily naplnění skutkové podstaty násilného trestného činu proti životu poškozených, včetně jeho objektivní a subjektivní stránky, dostatečně důkazně podložené, neboť vyšly z procesu, který není zatížen libovůlí, jednostranným hodnocením důkazů ani neobjektivním přístupem ke skutečnostem, které vzešly z výsledků provedeného dokazování. Soudy se věnovaly jak obhajobě obviněného, tak i jeho námitkám a jejich postup odpovídal zásadám uvedeným v § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. a § 125 tr. ř. Spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení, čemuž soudy v posuzované věci dostály, neboť provedly dostatek důkazů za účelem náležitého objasnění skutkového stavu bez důvodných pochybností (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 2800/11, ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. II. ÚS 1067/10, či ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1326/13, aj.). 26. Soudy se v potřebné míře zabývaly též námitkou obviněného, že jeho jednání bylo spácháno za podmínek nutné obrany, kterou vyloučily, a to právě na podkladě výsledků provedeného dokazování, které neprokázaly, že by obviněný byl poškozeným G. R. ohrožován. Obviněný v dovolání zopakoval svou verzi průběhu skutku, a proto je vhodné zmínit, že posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu se provádí na základě skutkového stavu zjištěného soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jimi učiněná skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, dále přiměřeně usnesení ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.). 27. Posoudí-li se skutkové okolnosti, které vzešly z výsledků provedeného dokazování, je z jejich popisu zřejmé, že neobsahují zjištění, že by byl obviněný ohrožen poškozeným, resp. oběma poškozenými, protože za nutnou obranu podle § 29 tr. zákoníku se považuje čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, jenž za těchto podmínek není trestným činem. Žádné takové skutečnosti, které by o uvedených zákonných podmínkách svědčily, nejenže nevyplývají z výroku napadeného rozhodnutí, ale nemají odraz ani v provedených důkazech. Naopak výsledky dokazování prokázaly, že útočníkem byl obviněný, který na poškozeného G. R. v kuchyni vystřelil samonabíjecí střelnou zbraní (neměl k ní potřebné povolení), a poškozeného zasáhl jednou ranou do levé části hrudníku, čímž mu přivodil ve výroku popsaná smrtelná zranění. Skutečnost, že poškozený na obviněného před tím zaútočil a že se obviněný musel bránit, vychází pouze z tvrzení obviněného, jemuž soudy neuvěřily. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že tato verze byla provedeným dokazováním vyvrácena, mimo jiné i výsledky kriminalistické genetické expertízy, podle níž na použité střelné zbrani byly nalezeny pouze otisky obviněného, a nikoli též poškozeného G. R., případně jeho syna L., což potvrdil svojí svědeckou výpovědí i J. S. Obhajobu obviněného soud považoval za vyvrácenou rovněž záznamem volání M. B. na linku 158, který koresponduje s tím, co ve svých výpovědích uváděl jak M. B., tak poškozený L. R., jejichž výpovědi soud posoudil jako věrohodné. Z provedených důkazů soudy dospěly k závěru, že jediným útočníkem byl obviněný, který také na místo činu zbraň přinesl (viz bod 25. rozsudku soudu prvního stupně). Tyto závěry považoval za správné i odvolací soud, který se k obdobným námitkám obviněného jeho obhajobou rovněž zabýval (viz bod 25. rozsudku odvolacího soudu). 28. Soudy obou stupňů také reagovaly na obviněným v dovolání opakovanou výhradu o nesrovnalostech v povaze a druhu částic povýstřelových zplodin zajištěných na oblečení poškozeného L. R. a na rukou obviněného. Na základě odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví fyzikální chemie, dospěly k závěru, že na místě činu, na těle obětí i obviněného nalezené a izolované zplodiny vykazují trojí chemické složení (Pb/Ba/Sn/Ca/Si; dále Pb/Ba/Sb/Sn a rovněž Pb/Ba/Sb), přičemž první dva z uvedených druhů zplodin byly nalezeny nejen na místě činu a tělech obětí, ale taktéž ve výtěru z hlavně obviněným použité zbraně vz. ČZ 70. Z uvedeného zjištění soudy vyvodily závěr, že všechny tyto skupiny zajištěných částic jsou následkem střelby obviněného na poškozené, kdy charakter zbraně nevylučuje, aby byla nabita třemi různými náboji s třemi různými zápalkami, což koresponduje i s výpovědí svědka J. S. (viz body 14., 36. rozsudku soudu prvního stupně a bod 21. rozsudku soudu odvolacího). 29. Nejvyšší soud na dotvrzení správných skutkových zjištění, jak byla prokázána, k námitce obviněného zdůrazňuje, že z výsledků provedeného dokazování, závěrů soudů a skutkových okolností uvedených v popisu skutku neplyne nic, co by svědčilo o naplnění zákonných hledisek nutné obrany jako okolnosti vylučující protiprávnost podle § 29 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Její podstatou je odvrácení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím proti zájmu chráněnému trestním zákoníkem, a to činem, který by jinak byl trestným činem namířeným proti útočníkovi. Podle okolností, jak byly objasněny, však obviněnému žádné takové nebezpečí nehrozilo. Jestliže byl prvním, kdo proti tělu poškozeného střelbou zaútočil, je jakákoliv úvaha o nutné obraně vyloučena. Byl to obviněný, kdo na místo setkání s poškozenými přišel již ozbrojen, a tudíž připraven zbraň použít, což také učinil, a to vůči oběma dalším účastníkům schůzky, aniž by jimi byl jakkoli bezprostředně ohrožován. Taková situace nenastala a nebyla výsledky provedeného dokazování prokázána, a tedy se zakládá pouze na ničím nepodložené obhajobě obviněného, který okolnost, že jednal v nutné obraně, dovozoval toliko z vlastní verze a svého popisu skutkových okolností, a tudíž požadavky konstruoval na zcela odlišných skutkových zjištěních, než jsou ta, jež učinily soudy v napadených rozhodnutích. Touto námitkou proto označený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ani žádný jiný z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř.) nenaplnil. 30. K námitce obviněného, že čin nespáchal s rozmyslem podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku, je třeba připomenout, že soud prvního stupně skutek, jak je shora popsán (odvolací soud, ač změnil právní posouzení tohoto činu, popis skutkových zjištění ponechal beze změny), posoudil jednání obviněného jako pokus vraždy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 140 odst. 2, 3 písm. a) tr. zákoníku, tzn., že jej celý shledal spáchaný s rozmyslem (§ 140 odst. 2 tr. zákoníku) tzn. k oběma poškozeným, v pokusu u poškozeného L. R., který nezemřel (§ 21 odst. 1 tr. zákoníku), kdežto u poškozeného G. R., který zranění podlehl, šlo o dokonaný čin (proto mělo být uvedeno, že dílem byl dokonán), a na dvou osobách ve smyslu kvalifikačního znaku podle § 140 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (viz bod 59. rozsudku soudu prvního stupně). 31. Odvolací soud na podkladě odvolání obviněného tuto právní kvalifikaci zmírnil, protože dospěl k závěru, že obviněný vůči poškozenému G. R. nejednal s rozmyslem, ale pouze v afektu ve smyslu základní skutkové podstaty zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku. Tím obviněnému částečně přisvědčil, neboť nepovažoval za zcela přiléhavý a zjištěným skutkovým okolnostem odpovídající závěr soudu prvního stupně, protože žádný provedený důkaz ve vztahu k poškozenému G. R. rozmysl neprokazoval. Dovodil, že důvod pro střelbu obviněného mohl vyplynout z jakéhokoli nedorozumění či hádky, v jejímž důsledku se obviněný dostal v této části konfliktu do afektu, v němž G. R. zastřelil. Z uvedených závěrů odvolacího soudu tedy plyne, že námitka obviněného, že v rozmyslu nejednal, se může týkat pouze části činu vůči poškozenému L. R., u něhož tento kvalifikační znak podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku odvolací soud ponechal ( body 27., 28. napadeného rozsudku). 32. Nejvyšší soud výhradě obviněného proti tomu, že se nejednalo o rozmysl ani u pokusu vraždy na poškozeného L. R., nepřisvědčil. Pouze na doplnění správnosti závěrů odvolacího soudu z obecného hlediska považuje za potřebné uvést, že podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku jde o kvalifikovanou skutkovou podstatu, u níž trestní zákoník sankcionuje přísněji toho, kdo jiného úmyslně usmrtí s rozmyslem nebo po předchozím uvážení, na rozdíl od případů, kdy pachatel jedná v náhlém hnutí mysli. Obecně lze uvést, že v případech usmrcení s rozmyslem nebo po předchozím uvážení (tzv. premeditace v širším smyslu) se nejedná o zvláštní druhy úmyslu, ale o pojmy vymezující zvláštní kvalifikační okolnost v případech úmyslného usmrcení [srov. i dikci přitěžující okolnosti v § 42 písm. a) tr. zákoníku], přičemž jde o kombinaci dvou odlišných, byť kauzálně spojených složek, úvahy pachatele a z ní vzešlého úmyslu. Premeditace je uvážený myšlenkový proces pachatele, jde o jeho vědomou psychickou aktivitu, při které se snaží vypořádat s různými možnostmi a variantami, jež vědomě porovnává a hodnotí z hlediska svého budoucího jednání, kdy podstatou a smyslem je volba mezi různými variantami a možnostmi spáchání trestného činu vraždy (k tomu srov. HARTL, P., HARTLOVÁ, H. Psychologický slovník. 1. vydání. Praha: Portál, 2000, s. 245). Trestní zákoník upravuje tzv. premeditaci v širším smyslu (lat. praemeditatio) ve dvou formách, a to ve formě tzv. rozmyslu (reflexe) a ve formě předchozího uvážení (premeditace v užším smyslu). 33. V posuzované věci jde o rozmysl, pro který platí, že pachatel musí alespoň vědět, že svým jednáním směřuje k usmrcení jiného, což v této věci bylo splněno, protože obviněný jednal, jak bylo výše popsáno, v úmyslu přímém (srov. § 15 tr. zákoníku). I u rozmyslu jde o okolnost, jež přistupuje k úmyslu a kvalifikuje tento druh zavinění jako závažnější, neboť pachatel vraždy má nad svým jednáním vyšší míru racionální kontroly, kdy na svém záměru zavraždit setrval, a to i přes momenty jej od tohoto záměru odrazující. Čin takového pachatele je závažnější (společensky škodlivější), neboť jeho rozhodnutí k úmyslnému usmrcení jiného vzniklo na základě zralejší rozumové úvahy (srov. Hořák, J. Vražda a zabití v novém trestním zákoníku. Bulletin advokacie, 2009, č. 10, s. 55). U zločinu vraždy spáchané s rozmyslem podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku není rozhodné, zda pachatel s rozmyslem jednal po celou dobu útoku, ale postačí, že rozmysl jako kvalifikační znak byl shledán v části útoku, v jehož průběhu pachatel jednal zpočátku v afektu, který později odezněl. Potřebné je rozlišit, kdy nastoupil rozmysl jako uvážené jednání, které se vztahuje ke způsobu, jak byla vůle pachatele v průběhu skutku realizována (srov. rozhodnutí č. 10/2016 Sb. rozh. tr.). K úmyslnému usmrcení jiného s rozmyslem podle ustanovení § 140 odst. 2 tr. zákoníku o trestném činu vraždy postačí, když pachatel zhodnotil jen zásadní okolnosti zamýšleného jednání jak z hledisek svědčících pro úmyslné usmrcení jiného, tak i proti němu, zvolil vhodné prostředky k jeho provedení a zvážil i rozhodné důsledky svého činu (srov. rozhodnutí č. 49/2013 Sb. rozh. tr.). 34. Posoudí-li se z těchto hledisek okolnosti, za nichž byl čin obviněnému kladený za vinu spáchán, vyplynulo z dokazování, že na schůzku s poškozenými přišel ozbrojen střelnou zbraní. Poté, co (za ne zcela vyjasněných okolností, a tedy jen v prostém úmyslu) poškozeného G. R. jednou ranou zastřelil [§ 140 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku], jak dovodil odvolací soud v afektivním, zkratovitém jednání vyvolaném návalem zlosti a vyhroceným vztahem mezi obviněným a poškozeným G. R., věděl, že venku na něj čeká jeho syn L. R. Pro útok na něj však již neměl jiné důvody, než odstranit jej jako nechtěného svědka vraždy (tento poškozený slyšel střelbu), a tudíž své další jednání vůči L. R. již měl možnost, byť krátce, zvážit a během cesty ven z domu si promyslet, jak se zachová, až na něj venku narazí. Byť šlo zřejmě jen o krátkou úvahu, měla povahu promyšleného jednání. Významné pro takový závěr je zejména to, že zbraň stále držel v ruce a připravenou ke střelbě, s ní opustil místnost a přemístil se do další části objektu. Jednání obviněného se tak skládalo z několika samostatných, avšak na sebe navazujících úkonů. Pro úmyslné jednání s rozmyslem z uvedených důvodů vůči L. R. svědčí to, že po útoku na G. R. si uvědomoval nastalou situaci i všechny souvislosti, které směřovaly ke střelbě na L. R., tedy pokusu vraždy podle § 21 odst. 1 k § 140 odst. 2 tr. zákoníku. O naplnění všech znaků zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 k § 140 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl obviněný uznán vinným, proto nevznikají pochybnosti a lze tento závěr považovat za správný a odpovídající všem zjištěným okolnostem případu, když proti právnímu posouzení jako přečinu nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku obviněný žádné námitky nevznesl. VI. K námitkám proti výroku o trestu 35. Na podkladě důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný brojil proti výroku o trestu, protože má za to, že mu neměl být trest ukládán ve výměře zvýšené za podmínek § 59 odst. 1 tr. zákoníku, a byl-li mu uložen trest ve výměře 22 roků, označil ho za trest uložený mimo zákonem stanovenou trestní sazbu. 36. Nejprve je vhodné k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uvést, že je dán, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jeho prostřednictvím je tedy možné vytýkat jen to, že obviněnému byl uložen druh trestu, který zákon vůbec nepřipouští, anebo byl uložen mimo trestní sazbu, která je pro konkrétní trestný čin trestním zákonem stanovena. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z druhů trestů uvedených v § 52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, jež zákon předpokládá, tj., pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu s ohledem na jeho zvláštní zákonné podmínky. Může jít i o případ kumulace dvou nebo více druhů trestů, které podle zákona nelze vedle sebe uložit. Jde též o takový druh trestu, jejž nedovoluje uložit zákon účinný v době, kdy se rozhoduje o trestném činu. Za uložení trestu mimo zákonem stanovenou trestní sazbu se považuje případ, kdy u odstupňovatelných druhů trestu, které mají určitou sazbu vymezenou trestním zákoníkem, se vyměří trest, jenž zákonnou maximální hranici přesahuje. U trestu odnětí svobody je konkrétní hranice trestní sazby stanovena v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona. 37. Výhrady obviněného zaměřené proti vadnosti aplikace ustanovení § 59 odst. 1 tr. zákoníku u trestu odnětí svobody nesouvisejí s druhem trestu, který zákon nepřipouští, jestliže odnětí svobody je druhem trestu, který zákon pro konkrétní trestný čin umožňuje uložit. Tak tomu je v posuzovaném případě, kde za zločin vraždy podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku je možné uložit trest odnětí svobody. Výměra trestu zvýšená nad horní hranici na podkladě § 59 odst. 1 tr. zákoníku rovněž nedopadá na uvedený dovolací důvod pro znak „ve výměře mimo trestní sazbu“, protože jde o mimořádné zvýšení trestu odnětí svobody nad zákonem stanovenu horní hranici, avšak za splnění zákonných podmínek, a tedy při jejich splnění nejde o trest, který by byl vyměřen mimo trestní sazbu. Tam, kde jde o zvýšení sazby v souladu se zákonem, resp. na podkladě podmínky, kterou stanoví zákon, nejde o výměru uloženou v rozporu se zákonem, a tedy případné nesplnění podmínek § 59 odst. 1 tr. zákoníku na hlediska § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nedopadá. Nepatří pod něj mimořádné zvýšení trestní sazby nad horní hranici (§ 59 tr. zákoníku) nebo jeho mimořádné snížení pod dolní hranici zákonné trestní sazby (§ 58 tr. zákoníku), protože byť zákonem stanovenou hranici plně nerespektují a prolamují ji, děje se tak zcela na bázi zákona, a tedy nemůže se jednat o uložení nepřípustného trestu ve smyslu posuzovaného dovolacího důvodu. 38. Uvedená situace však dopadá na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jejž obviněný též uplatnil, podle něhož je možné výroku o trestu vytýkat vadné použití zákona prostřednictvím námitky „jiného nesprávného hmotně právního posouzení“, jímž se rozumí otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Do této kategorie lze proto zařadit i výhradu vztahující se k nesprávné aplikaci ustanovení § 59 odst. 1 tr. zákoníku, došlo-li k nesplnění podmínky pro mimořádné zvýšení trestu odnětí svobody (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.; též například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 8 Tdo 688/2012, ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 8 Tdo 671/2012, ze dne 16. 10. 2013, sp. zn. 3 Tdo 1133/2013, ze dne 4. 6. 2014, sp. zn. 5 Tdo 588/2014, aj). Se zřetelem na to, že v tomto smyslu obviněný uvedená hlediska splnil, Nejvyšší soud dále posuzoval opodstatněnost uvedené námitky. 39. Námitka obviněného zaměřená proti výroku o trestu shledávaná v nesplnění podmínek § 59 tr. zákoníku směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, který rozsudek soudu prvního stupně z podnětu odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného zrušil a sám obviněnému úhrnný trest podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku vyměřil na rozdíl od soudu prvního stupně i za použití § 59 odst. 1 tr. zákoníku, v důsledku čehož mu trest odnětí svobody o dva roky navýšil. 40. Nejvyšší soud se s výhradami obviněného o nesprávnosti tohoto kroku neztotožnil, protože závěry odvolacího soudu vztahující se k výši trestu, jímž je nutné na obviněného působit se zřetelem na všechny ve věci zjištěné skutečnosti týkající se jeho osoby i okolností, za nichž byl čin spáchán, vycházejí z obsahu spisu a odpovídají účelu a smyslu trestu při dodržení zásady proporcionality. Rovněž úvahy odvolacího soudu o nutnosti ukládat obviněnému trest ve zvýšené trestní sazbě za využití § 59 odst. 1 tr. zákoníku mají oporu v obsahu spisu. Odvolací soud v odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí k potřebě mimořádného zvýšení trestu své úvahy popsal v reakci na požadavek státního zástupce, který v odvolání podaném v neprospěch obviněného vytýkal mírnost trestu uloženého soudem prvního stupně a domáhal se uložení výjimečného trestu podle § 54 tr. zákoníku. Důvodným uvedené odvolání shledal v námitce, že soud prvního stupně uložil trest mírný. Státnímu zástupci však již nevyhověl v tom, že by bylo možné uložit trest výjimečný, pro nějž v přezkoumávané věci neshledal dostatečné opodstatnění z hledisek, jež v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil zejména tím, že ve smyslu § 54 odst. 2 tr. zákoníku nebyla závažnost posuzovaného zločinu velmi vysoká (okolnost, že byl spáchán na dvou osobách byla obviněnému k tíži přičtena již v rámci právní kvalifikace). Neshledal naplněnu ani druhou alternativně stanovenou podmínku, že by náprava u obviněného byla obzvláště ztížena. Při závěru o nesplnění podmínek pro výjimečný trest však dospěl k závěru, že obviněnému je možné uložit trest odnětí svobody ve zvýšené trestní sazbě podle § 59 odst. 1 tr. zákoníku (viz body 30. až 32.). 41. Nejvyšší soud se s tímto závěrem odvolacího soudu ztotožnil a považuje za vhodné nejprve uvést, že vyloučení splnění podmínek pro uložení výjimečného trestu podle § 54 odst. 2 tr. zákoníku nebrání, aby soud obviněnému trest odnětí svobody zpřísnil za podmínek § 59 odst. 1 tr. zákoníku, jsou-li v posuzovaném případě splněny, neboť každé z těchto speciálních ustanovení má jinou povahu a je charakterizováno vlastními hledisky. Výjimečný trest podle § 54 tr. zákoníku je zvláštním typem trestu odnětí svobody, a to s ohledem na výměru, v jaké se ukládá (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 725). Zákon připouští možnost zvýšit hranici trestu i u výjimečného trestu ve smyslu § 59 odst. 2 poslední věta tr. zákoníku. 42. Ustanovení § 59 odst. 1 tr. zákoníku slouží pro mimořádné zvýšení trestu odnětí svobody a je obecným ustanovením sloužícím pro zpřísnění trestu recidivistům. Využije se proto u pachatele, který znovu spáchal zvlášť závažný zločin (§ 14 odst. 3 tr. zákoníku), ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný zločin potrestán, a soud tak může uložit trest v horní polovině trestní sazby odnětí svobody stanovené v trestním zákoně, jejíž horní hranice se zvyšuje o jednu třetinu, jestliže závažnost zvlášť závažného zločinu je vzhledem k takové recidivě a ostatním okolnostem případu vysoká nebo možnost nápravy pachatele je ztížena. Horní hranice trestní sazby trestu odnětí svobody může po zvýšení podle odstavce 1 převyšovat dvacet let. Při ukládání výjimečného trestu odnětí svobody nad dvacet až do třiceti let nesmí hranice převyšovat třicet let. Smyslem institutu mimořádného zvýšení trestní sazby odnětí svobody podle § 59 odst. 1 tr. zákoníku je přísnější postih delikventů, kteří mají sklon dopouštět se opakovaně zvlášť závažných trestných činů. Jde o nástroj trestní politiky, jímž se zákonodárce snaží poskytnout společnosti účinnější ochranu před obzvláště nebezpečnými pachateli se špatnou prognózou a zvýšenou pravděpodobností dalšího páchání závažné trestné činnosti. Jedná se o institut mimořádný, při jehož aplikaci je třeba postupovat velmi opatrně a jehož podmínky je třeba vykládat restriktivně (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06). 43. Posoudí-li se skutečnosti, které odvolací soud v přezkoumávaném rozhodnutí zvažoval, je zřejmé, že se zabýval podstatnými hledisky zákonem vymezenými v § 59 odst. 1 tr. zákoníku a spatřoval je naplněnými v tom, že obviněný spáchal znovu zvlášť závažný zločin, byť se uvedeného činu dopustil a byl odsouzen jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 tr. zák. (ve znění zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, účinný do 31. 12. 2009; dále jen „tr. zák.“). Vypořádal se s tím, že zvlášť nebezpečnou recidivu v trestním zákoníku (účinném od 1. 1. 2010) nahradil institut mimořádného zvýšení trestu odnětí svobody zakotvený v § 59 odst. 1 tr. zákoníku, který je nutné aplikovat v případech, kdy ani předchozí odsouzení u pachatele zjevně nevedla k jeho nápravě. Vrchní soud proto obviněnému uložil s ohledem na jeho poruchovou osobnost s nereálnou možností nápravy trest ve výměře stanovené podle § 59 odst. 1, 2 tr. zákoníku v délce 22 let, což je spíše při spodní hranici tohoto mimořádného zvýšení trestní sazby, jejíž základní nezvýšená horní hranice činí 20 let, po zvýšení o jednu třetinu pak 26 let a 8 měsíců (srov. bod 32. napadeného rozsudku). 44. Nejvyšší soud pro úplnost podle obsahu vyžádaných spisů o předchozích odsouzeních a na doplnění stručné argumentace odvolacího soudu doplňuje, že ze spisu Okresního soudu v Kladně sp. zn. 1 T 18/97, zjistil, že obviněný byl rozsudkem ze dne 27. 5. 1997, sp. zn. 1 T 18/97 (viz č. l. 128 uvedeného spisu) mimo jiné potrestán za trestný čin pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1, 2 tr. zák. (spáchaného jednak vůči vlastní dceři mladší osmnácti let a jednak vůči další osobě mladší patnácti let, s níž žil ve společné domácnosti a měl ji ve své péči, přičemž tuto osobu také vydíral a týral zvlášť surovým způsobem) k trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků. 45. Další zvlášť závažné odsouzení vyplývá z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. 6. 2005, sp. zn. 1 T 129/2004 (v návaznosti na rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 8. 6. 2004, sp. zn. 14 T 75/2004), jímž byl odsouzen pro trestné činy nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, § 187 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., jichž se dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák. pro trestný čin ohrožování výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. a) tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a osmi měsíců (viz č. l. 230 až 231 spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 1 T 129/2004). Uvedenými trestnými činy (mimo jiné) požadoval po poškozené (původně jako osobě mladší osmnácti let, posléze již zletilé) různé sexuální praktiky, za což jí poskytoval drogy – pervitin, dalším osobám (některým též mladším osmnácti let) ji prodával či bezplatně poskytoval. Uvedený trest vykonal dne 6. 6. 2014 (mezitím vykonával i tresty za jinou, méně závažnou trestnou činnost). 46. Na podkladě těchto zjištění Nejvyšší soud shledal úvahy a závěry odvolacího soudu správnými, protože u obou dřívějších odsouzení [jak podle § 242 odst. 2 tr. zák., tak i podle § 187 odst. 2 písm. b) tr. zák.] trestní zákon z roku 1961 umožňoval uložení trestu odnětí svobody v horní hranici deseti let. Těmito dvěma odsouzeními obviněný naplnil podmínku § 59 odst. 1 tr. zákoníku, že již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný zločin potrestán. Zvlášť závažným zločinem podle § 14 odst. 3 tr. zákoníku se rozumí úmyslný trestný čin, na který trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně deset let. Tato podmínka může být naplněna i v případě, jestliže pachatel byl dříve potrestán za zvlášť závažný úmyslný trestný čin ve smyslu § 41 odst. 2 tr. zák. To platí ovšem jen tehdy, pokud byl pachatel dříve potrestán pro trestný čin, na který trestní zákon stanovil trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně deset let, neboť jen takový zvlášť závažný úmyslný trestný čin odpovídá definici zvlášť závažného zločinu podle § 14 odst. 3 tr. zákoníku (srov. rozhodnutí č. 27/2011 Sb. rozh. tr.). Podle shora uvedených zjištění plynoucích z obsahu vyžádaných spisů tedy není pochyb o tom, že obviněný, jenž se nyní dopustil pokusu zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 k § 140 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, který je ve smyslu § 14 odst. 3 tr. zákoníku zvlášť závažným zločinem, tento čin spáchal po předchozím odsouzení pro jiné zvlášť závažné zločiny, která představují znak potrestání. 47. Kromě uvedeného Nejvyšší soud v této trestní věci shledal splněnými i další podmínky pro mimořádné zvýšení trestu odnětí svobody podle § 59 odst. 1 tr. zákoníku a ztotožnil se s odvolacím soudem v tom, že soudem prvního stupně uložený trest na samé horní hranici trestní sazby podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku v trvání dvaceti roků nepostačoval k dostatečné nápravě obviněného, jenž spáchal velmi závažný čin, jehož nebezpečnost je navýšena pro opakované páchání zvlášť závažných trestných činů, a tedy je dán racionální důvod, proč musí být postižen zvlášť zostřenou trestní sazbou, když zde nepostačuje ke splnění účelu trestního zákona výměra trestu v rámci „normální“ (tj. o třetinu nezvýšené) trestní sazby. Uvedený závěr má oporu v povaze chráněného zájmu, způsobu provedení činu, a následcích, které nastaly. Závažnost zde převyšuje obvyklou úroveň závažnosti zvlášť závažných zločinů. Současně s tím koresponduje závěr, že dostatečný trestní postih pachatele nelze zajistit bez zvýšení horní hranice trestu, a to zejména s ohledem na okolnosti, které plynou z předchozích odsouzení obviněného, u něhož je zřejmé, že ani dlouhodobé tresty u něj nevedly k nápravě, když zneužil podmíněného propuštění ke spáchání další závažné trestné činnosti. V posuzované věci bylo nutné vzít do úvahy okolnosti spáchaného trestného činu, kdy po střelbě na G. R. si u sebe ponechal zbraň, vykročil s ní ven (bez známek lítosti, zděšení ze svého předchozího činu, snahy přivolat pomoc, apod.), kde opakovaně vystřelil na L. R., u něhož sice ke smrti nedošlo důsledkem náhody, včasného zásahu osob ze sousedství a svědka M. B., který poté, co během telefonního hovoru s L. R. zaslechl střelbu, přivolal prostřednictvím linky 158 pomoc. Nešlo tedy o přičinění obviněného. K tomu je třeba dodat, že obviněný o poškozeného L. R., který byl vážně zraněn, vůbec nedbal a o jeho další osud se nezajímal. Svůj čin nedokonal jenom proto, že mu během střelby na něj došly náboje a v mezidobí na místo přiběhly další osoby, tedy ze zcela náhodných na něm nezávislých důvodů. 48. Důležitou okolností kromě již zmiňovaných je i celkové chování obviněného v minulosti, neboť jeho posledním odsouzením předcházejícím nyní dovoláním napadenému rozhodnutí bylo rozhodnutí ve věci Okresního soudu v Mělníku ze dne 5. 1. 2018, sp. zn. 19 T 20/2017, jímž byl odsouzen za přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou (v tomto případě s mačetou v ruce vyhrožoval poškozenému, který byl v té době zákazníkem v restauraci, že jej zabije, pokud okamžitě neodejde, přičemž tohoto činu se dopustil dne 3. 8. 2017). Uvedený trest obviněný vykonal dne 3. 6. 2018, což rovněž svědčí o krátkosti doby, která uplynula od dříve uloženého trestu odnětí svobody. Rozhodné je i to, že se uvedené trestné činnosti násilného charakteru dopustil necelé čtyři měsíce po podmíněném propuštění z posledního výkonu trestu odnětí svobody (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 12/1963 Sb. rozh. tr.). Lze též poukázat na závěry znaleckého zkoumání osobnosti obviněného, u něhož je možnost nápravy prakticky vyloučena, neboť se jedná o hrubě poruchovou dissociální osobnost s poruchovým přizpůsobením, emoční nestabilitou, impulzivitou, opakovanou trestaností obdobného násilného charakteru. Jeho schopnost poučit se z trestu a předchozího poruchového jednání je u něj prakticky nulová. 49. Po shrnutí všech uvedených skutečností Nejvyšší soud nemohl přisvědčit dovolání obviněného, že by výměra trestu i s přihlédnutím k podmínkám § 59 tr. zákoníku v dané věci odporovala zásadám pro ukládání trestu, ale naopak ve všech směrech z důvodů výše uvedených shledal správným postup odvolacího soudu, neboť byly splněny podmínky pro zpřísnění trestního postihu. Uložení trestu ve zvýšené sazbě bylo nezbytné a žádoucí pro důraznější a represivnější postih obviněného, u něhož nepostačí uložení trestu odnětí svobody na samé horní hranici jeho nezvýšené sazby, neboť tato nevystihovala závažnost a škodlivost projednávaného činu (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 8 Tdo 33/2012). VII. Závěr 50. Z rozvedených důvodů plyne, že Nejvyšší soud poté, co přezkoumal na podkladě relevantně uplatněných námitek správnost napadených rozhodnutí, výhrady obviněného neshledal důvodnými, ve zbylé části pak uplatněné námitky neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů vymezených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř. Protože toto rozhodnutí mohl učinit na základě obsahu napadených rozhodnutí a připojeného spisu, dovolání obviněného coby celek posoudil jako zjevně neopodstatněné a jako takové je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 9. 9. 2020 JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu |
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2013_30.CDO.2861.2013.1.xml | Judikát 30 Cdo 2861/2013 30 Cdo 2861/2013 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce Ing. J. K., zastoupeného JUDr. Evženem Zőrklerem, advokátem se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 57, proti žalované České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, s adresou pro doručování: Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územní pracoviště Hradec Králové, Horova 180, o uložení povinnosti k podání výzvy k úhradě kupní ceny a k podání návrhu na vklad vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 3 C 67/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. října 2012, č. j. 24 Co 324/2012-135, takto: I. Dovolací řízení se zastavuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243c odst. 2 o. s. ř.): Krajský soud v Hradci Králové (dále již „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil (jako věcně správné rozhodnutí) dle § 219 o. s. ř. rozsudek Okresního soudu v Semilech (dále již „soud prvního stupně“) ze dne 17. dubna 2012, č. j. 3 C 67/2011-113, jímž byly zamítnuty žaloby ve shora označené věci a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce (dále již „dovolatel“) dovoláním, které bylo podáno u soudu prvního stupně dne 29. ledna 2013. Toto dovolání však dovolatel prostřednictvím svého advokáta vzal zpět, a to podáním doručeným soudu prvního stupně dne 22. května 2013. Podle ustanovení § 243b odst. 5 věty druhé o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2012, vezme-li dovolatel dovolání zcela zpět, dovolací soud řízení zastaví. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a s ohledem na uvedený procesní úkon dovolatele, jímž vzal dovolání podané v této věci zpět, řízení zastavil (obdobně srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. června 2009, sp. zn. 26 Cdo 1315/2009, příp. usnesení téhož soudu ze dne 22. ledna 2009, sp. zn. 26 Cdo 900/2008; tato rozhodnutí jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu České republiky http://nsoud.cz). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je důsledkem aplikace § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (per analogiam), když podmínky pro aplikaci § 146 odst. 2 věty první o. s. ř. splněny nebyly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 8. října 2013 JUDr. Pavel Vrcha předseda senátu |
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2006_3.TDO.1508.2005.1.xml | Judikát 3 Tdo 1508/2005 3 Tdo 1508/2005 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. ledna 2005 o dovoláních podanými R. B. a T. V. Q., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 10 To 21/2005 ze dne 21. 4. 2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 34 T 7/2004, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání podané R. B. o d m í t á . Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání podané T. V. Q. o d m í t á . O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Krajského soudu v Plzni sp. zn. 34 T 7/2004 ze dne 5. 1. 2005 byl R. B. (společně s R. N.) uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 trestního zákona (dále jen tr. zák.) v jednočinném souběhu s trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a T. V. Q. byl týmž rozsudkem uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1, 2, 3 písm. a) tr. zák., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedené trestné činy byl R. B. odsouzen k úhrnném trestu odnětí svobody v trvání pěti a půl roku a pro jeho výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti v podobě zákazu výkonu povolání příslušníka P. Č. r. a dalších podobně organizovaných sborů na dobu pěti let. Za uvedený trestný čin byl odsouzen i T. V. Q. a to k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou a byl mu uložen i trest vyhoštění na dobu neurčitou. Proti shora citovanému rozsudku podal R. B. i T. V. Q. (stejně jako další dva spoluobvinění) odvolání, o kterých rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem sp. zn. 10 To 21/2005 ze dne 21. 4. 2005 a to tak, že z podnětu odvolání podaného T. V. Q. napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. e) trestního řádu (dále jen tr. ř.) zrušil ve výroku o trestu vyhoštění ohledně tohoto obžalovaného a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že jej odsoudil podle § 57 odst. 2 tr. zák. též k trestu vyhoštění na dobu pěti let. Odvolání R. B. potom podle § 256 tr. ř. zamítl. Proti shora citovému rozsudku odvolacího soudu podali R. B. i T. V. Q. dovolání a to včas, prostřednictvím svých obhájců a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když R. B. označil za dovolací důvody ty, které jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. a T. V. Q. ten, který je uveden v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl R. B., že podle jeho přesvědčení nebylo bez veškerých pochybností prokázáno jeho jednání, tak jak bylo nakonec vymezeno v odsuzujícím rozsudku. V této souvislosti poukázal na výpověď poškozené, která je rozporuplná a nepřesvědčivá a kritizoval i na místě učiněný zásah policie, což prý plyne z výpovědi svědkyně R. H. Má za to, že takto nebylo prokázáno, že by se podílel na násilném jednání vůči poškozené a v tomto směru nebyl předložen žádný důkaz. Měl pouze v úmyslu spáchat prostý čin krádeže a pokud někdo překročil rámec takové dohody učiněné mezi spoluobviněnými, nebyl to on. Měl být proto uznán vinným toliko trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1, 2, 3 písm. a) tr. zák., v jednočinném souběhu s trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a přiměřeně této skutečnosti mu měl být uložen i trest a to při spodní hranici zákonem takto vymezené zákonné trestní sazby s ohledem na hodnocení jeho osoby. Proto navrhl, aby dovolací soud vydal rozhodnutí tak, že se citovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze mění ve vztahu k jeho osobě tak, že se uznává vinným ze spáchání trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1, 2, 3 písm. a) tr. zák. spáchaný v jednočinném souběhu s trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a odsuzuje se k trestu odnětí svobody při spodní hranici zákonné trestní sazby podle § 247 odst. 3 tr. zák. V důvodech svého mimořádného prostředku brojí T. V. Q. proti jemu uloženému trestu vyhoštění na dobu pěti let, když takový postup odvolacího soudu pokládá za rozporný s ustanovením § 57 odst. 3 písm. c) tr. zák., když bylo prokázáno, že má na území České republiky dceru, která je státní občankou České republiky a má takto na území státu rodinu. Dcera je ve věku, kdy potřebuje péči otce a výkon trestu vyhoštění by znamenal znemožnění jejich styku až do doby její zletilosti. Uvedl, že se o dceru vždy staral, i v současné době na ni platí výživné. Na výkon tohoto trestu by takto doplatila i nezletilá dcera, rodinné vztahy by byly silně narušeny. Jeho pobyt v České republice měl být řešen v rámci správního řízení a nikoliv pouze řízením trestním. Proto navrhl, aby dovolací soud „postupem podle § 265k odst. 1 tr. ř. výrok o trestu vyhoštění na dobu pěti let vynesený rozsudkem Vrchního soudu v Praze sp. zn. 10 To 21/2005 zrušil“. K podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupce). K dovolání podanému R. B. uvedl, že z důvodů v něm uvedených je zřejmé, že dovolatel v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil námitky, které prioritně směřují proti úplnosti a správnosti skutkového stavu zjištěného soudy obou stupňů. Pokud dovolatel tvrdí, že jeho jednání mělo být právně kvalifikováno tak, jak to nabízí, potom tak činí až sekundárně, protože vychází z jiné podoby skutkového stavu, než kterou vzal za základ svého rozhodování soud prvního stupně a následně i soud odvolací, když dovolatel se domáhá změny skutkového stavu stabilizovaného již soudem prvního stupně. Takto formulované námitky nelze podřadit ani pod dovolatelem uplatněný dovolací důvod (§ 265b odst. 1 písm. g/ tr. ř.) V části námitek dovolatele stran rozsahu trestu, který by měl být nově vyměřen (s přihlédnutím na jeho dobré osobní a pracovní hodnocení i dosavadní bezúhonnost), rovněž nejde o námitky, které lze podřadit pod zvolené dovolací důvody, kdy výrok o trestu může být předmětem dovolání pouze z důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a podmínky jeho naplnění jsou přesně zákonem vymezeny. K dovolacímu důvodu uplatněnému dovolatelem podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. potom státní zástupce uvedl, že tento dovolací důvod byl uplatněn zjevně ve své druhé alternativě, podle které může spočívat ve skutečnosti, že řádný opravný prostředek byl zamítnut nebo odmítnut z jakýchkoliv důvodů, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Tento dovolací důvod je tak v posuzované věci bezprostředně vázán na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rovněž dovolatelem uplatněný, avšak ze shora uvedených důvodů nenaplněný. S ohledem na uvedené proto státní zástupce navrhl, aby takto podané dovolání R. B. dovolací soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl s tím, že bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení § 265b tr. ř. K dovolání podaného T. V. Q. státní zástupce uvedl, že dovolací důvod uplatněný podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je na místě a také oprávněný. V této souvislosti poukázal na podmínky, za kterých má být trest vyhoštění z hlediska ustanovení § 57 tr. zák. ukládán, kdy v tomto směru poukázal na podmínky vymezené ustanovením § 57 odst. 2 tr. zák. a také podmínky, za kterých soud tento druh trestu neuloží (§57 odst. 3 tr. zák.). Z hlediska podmínky vymezené ustanovením § 57 odst. 3 písm. c) tr. zák. potom poukázal na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ve kterém tento při uložení trestu vyhoštění na dobu neurčitou uvedl, že dovolatel je svobodný a nemá žádné vyživovací povinnosti. Odvolací soud potom v důvodech svého rozhodnutí při uložení trestu vyhoštění na dobu pěti let uvedl, že trest vyhoštění uložený soudem prvního stupně (na dobu neurčitou) k odvolání obviněného shledal nepřiměřeně přísným, kdy „tento odvolatel v tomto směru namítl, že má na území ČR dceru a daný trest by pro něho znamenal trvalou ztrátu kontaktu s rodinou“. Státní zástupce poukázal na to, že trest vyhoštění představuje závažný zásah do svobody pohybu a pobytu zaručené čl. 14 Listiny základních práv a svobod, který může být zvlášť citelný u osob, které sice nejsou občany České republiky ani nemají na jejím území postavení uprchlíka, ale jsou určitým způsobem vázány k jejímu území a prožily tam převážnou část svého života. Trest vyhoštění je proto možné uložit v takových případech, jen když to osobní poměry obviněného, zejména rodinné vztahy a osobní vazby nevylučují. To i s ohledem na zásady vyjádřené v čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, což zaručuje právo na respektování soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence (tak i rozh. č. 13/1998 rozh. tr.). V ustanovení § 57 odst. 3 tr. zák. jsou taxativně uvedeny okolnosti, které brání uložení trestu vyhoštění a tyto okolnosti musí existovat v době rozhodování soudu a soud k nim musí přihlížet z úřední povinnosti. Protože jde o skutečnosti důležité pro rozhodnutí, platí pro jejich zjišťování zásada oficiality obsažená v § 2 odst. 4 tr. ř., zásada vyhledávací a zásada zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností uvedená v § 2 odst. 5 tr. ř. i zásada volného hodnocení důkazů zakotvená v § 2 odst. 6 tr. ř. Podle přesvědčení státního zástupce odvolací soud v duchu těchto zásad nepostupoval a nedostál své povinnosti dokazovat v nezbytném rozsahu podle § 89 odst. 1 písm. d) tr. ř. podstatné okolnosti k posouzení osobních poměrů pachatelů trestné činnosti, aby zjistil, zda případně nejsou dány okolnosti, které brání uložení trestu vyhoštění, včetně přihlédnutí k tzv. negativním podmínkám uložení tohoto druhu trestu uvedeným v § 57 odst. 3 tr. zák. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu totiž není patrné, zda uložení zmíněného trestu vyhoštění není v rozporu se zájmem na spojování rodin. Proto se jeví jako nutným zjistit bližší okolnosti, za kterých se obviněný podílel či podílí na výchově a hmotném zabezpečení dcery A. S. zejména pak zjištění, zda se se svou dcerou pravidelně stýkal a zda si A. S. vytvořila k obviněnému vztah jako ke svému otci, kdy v rámci uvedeného bude na místě i vyhodnotit to, co bylo důvodem, že povolený dlouhodobý pobyt obviněného na území České republiky skončil ke dni 18. 3. 1999. S ohledem na uvedené proto státní zástupce navrhl, aby dovolací soud podle § 265k odst. 1, 3 tr. ř. citovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil ve výroku, kterým byl obviněnému T. V. Q. uložen podle § 57 odst. 2 tr. zák. trest vyhoštění na dobu pěti let a zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a dále podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, kdy bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (uplatněný spolu s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. l/ tr. ř R. B.) je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. V dané věci z hlediska popisu napadeného skutku, který je obsažen v příslušném výroku rozsudku soudu prvního stupně dovolatel namítl, že soudy vycházely při svém rozhodování z nepřesvědčivé a nepřesné výpovědi zejména poškozené a také výpovědi svědkyně R. H., policistky, která vypovídala o připravenosti policie k zásahu v případě spáchání trestného činu a tedy jeho spáchání nepředešla. Zejména s ohledem na výpověď poškozené potom má za to, že k popsanému skutku došlo jiným způsobem než jak k němu dospěly soudy, a proto měl být i jinak právně kvalifikován a to způsobem, který dovolatel označil. K uvedeným námitkám je však na místě uvést, že soudy vycházely z výpovědi poškozené, která přesvědčivě popsala podíl dovolatele na násilném jednání vůči své osobě a soudy tak nechybovaly, pokud takto učiněné výpovědi poškozené uvěřily, když její výpovědí se podrobně zabývaly a vysvětlily, proč ji pokládaly za věrohodnou. Výpověď svědkyně R. H. potom jenom dokresluje okolnosti, za kterých policie v kritické době zasáhla. Za daného stavu věci tak nelze akceptovat skutkový děj nabízený dovolatelem a z něj vyvodit jiné právní závěry než ty, ke kterým správně dospěly soudy. K uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je nutno uvést, že podstata tohoto dovolacího důvodu tkví nejdříve (první alternativa) v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcně stránce, ale místo toho, aniž by byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek odmítl podle § 253 odst. 3 tr. ř. nebo zamítl podle § 253 odst. 1 tr. ř. K tomu však v projednávané věci nedošlo, protože odvolací soud projednal podané odvolání a po jeho věcném přezkoumání jej zamítl podle § 256 tr. ř. Zmíněný dovolací důvod potom může podle jeho druhé alternativy spočívat ve skutečnosti, že řádný opravný prostředek byl zamítnut nebo odmítnut z jakýchkoliv důvodů, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou podřaditelné pod ostatní dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Existence tohoto dovolacího důvodu pak z hlediska podaného dovolání je vztahována k dovolacímu důvodu uplatněného podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Protože z důvodů již shora popsaných dovolací soud dospěl k závěru, že tento důvod dovolání není v předmětné věci dán, není za těchto okolností dán ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. K námitce dovolatele stran druhu a výše uloženého trestu (jeho přiměřenosti) lze pouze stručně uvést, že takovou námitku nelze vztáhnout k žádnému z dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů, když obecně nemůže být dovolacím důvodem pouhá nepřiměřenost trestu, byť pociťovaného jako přísný, pokud nejde o nepřípustný druh trestu ani o překročení příslušné trestní sazby. Dovolací důvod uplatněný T. V. Q. a to podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je uplatněn právně relevantně, avšak zjevně neopodstatněně. Je sice skutečností, že tomuto druhu trestu, který představuje závažný zásah do svobody pohybu a pobytu, soudy nevěnovaly, zejména i v důvodech svých rozhodnutí náležitou pozornost, přesto však nelze mít za to, že uložením zmíněného trestu odnětí svobody odvolací soud nerespektoval zákonné podmínky, za kterých je tak možno učinit. Trest vyhoštění takto uložil za splnění podmínek stanovených v § 57 odst. 1, 2 tr. zák., když se shodl s nalézacím soudem v tom, že dovolatel není občanem České republiky, nemá postavení uprchlíka a uložení tohoto trestu vyžaduje zájem na ochraně bezpečnosti občanů České republiky a jejich majetku. To s tím, že se dovolatel dopustil trestné činnosti na území České republiky opakovaně a je dána obava, že by mohl v trestné činnosti pokračovat. V této souvislosti nutno dodat, že dovolatel je svobodný a je otcem dcery A. S., aniž by soudy zjišťovaly, zda se na její výchově podílel či podílí a jaký je jejich vzájemný vztah. Současně však bylo též zjištěno, že dovolatel je cizím státním příslušníkem (občanem V.) a na území České republiky měl dlouhodobý pobyt, který mu byl ukončen ke dni 18. 3. 1999 a od této doby se na území republiky zdržuje bez povolení a nebyl mu přiznán statut uprchlíka ani není žadatelem o udělení azylu. Současně také bylo zjištěno, že byl v minulosti soudně trestán a to v roce 1998 pro trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. a v roce 1999 pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), b) tr. zák vždy nepodmíněnými tresty odnětí svobody. Souhrn uvedených skutečností potom soudy vedl k oprávněnému uložení trestu vyhoštění, když odvolací soud akceptoval tvrzení dovolatele o rodinných vztazích v souvislosti s dcerou A. S. a zmíněný trest uložil v trvání pěti let. Námitka dovolatele s odkazem na ustanovení § 57 odst. 3 písm. c) tr. zák. s odkazem na to, že trest vyhoštění soud neuloží, pokud by jeho uložení bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin však neobstojí. To proto, že ustanovení § 57 odst. 3 tr. zák. písm. a), b), c), d) tr. zák. obsahuje překážky pro uložení trestu vyhoštění a jsou stanoveny alternativně. Uložení tohoto trestu přitom brání existence i jen jediné (kterékoli) z nich. Co se týče ustanovení § 57 odst. 3 písm. c) tr. zák., kterým dovolatel argumentuje, je zapotřebí uvést, že jednotlivé okolnosti v něm uvedené jsou kumulativní a musí tedy existovat zároveň. Těmito okolnostmi (podmínkami) jsou v uvedeném zákonném ustanovení jednak povolení dlouhodobého pobytu pachateli na území České republiky, dále, že pachatel má na území republiky pracovní a sociální zázemí a konečně, že uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin. Uvedené podmínky, které musí být splněny současně však v případě dovolatele, naplněny nejsou. Jak již uvedeno, dlouhodobý pobyt dovolatele na území České republiky byl ukončen ke dni 18. 3. 1999 a od té doby se území republiky zdržuje bez takového povolení, přičemž mu nebyl přiznán statut uprchlíka a není ani žadatelem o udělení azylu. S ohledem na nenaplnění této zákonem vyžadované podmínky, nelze apriori přihlížet k případnému naplnění dalších zákonem stanovených podmínek z hlediska ustanovení § 57 odst. 3 písm. c) tr. zák. a případné úvahy dovolatele stran jeho vztahů s dcerou v rámci rodinných vazeb nejsou opodstatněné a nelze takto akceptovat jeho námitku spočívající v tom, že trest vyhoštění, uložený mu odvolacím soudem, odporuje zákonu. Námitka o nepřiměřenosti uložení trestu, byť je pociťován jako přísný, potom již vůbec nemůže odpovídat zvolenému dovolacímu důvodu, protože jak již uvedeno, nejde o nepřípustný druh trestu ani o překročení příslušné trestní sazby. S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo než dovolání podané R. B. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout jako dovolání podané z jiného důvodu než je uveden v § 265b tr. ř. a dovolání podané T. V. Q. odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 18. ledna 2006 Předseda senátu: JUDr. Vladimír Jurka |
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2012_11.TD.71.2011.1.xml | Judikát 11 Td 71/2011 11 Td 71/2011-6 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky v trestní věci obviněného P. P. , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 6 T 181/2011 rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. ledna 2012 o příslušnosti soudu takto: Podle § 24 odst. 1 tr. ř. je k projednání trestní věci obviněného P. P. příslušný Obvodní soud pro Prahu 1. Odůvodnění: Státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 podal dne 13. 12. 2011 Obvodnímu soudu pro Prahu 4 obžalobu na obviněného P. P. pro trestný čin pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, 3 tr. zák. (zákona č. 140/1961 Sb.), kterého se měl dopustit tím, že „v úmyslu neoprávněně vylákat plnění z titulu havarijního pojištění telefonicky oznámil dne 1. 3. 2006 prostřednictvím J. S. , na zákaznickou linku Kooperativa pojišťovny, a. s., se sídlem Templová 747, 110 01, Praha 1, nepravdivé informace o dopravní nehodě, která se měla stát 25. 2. 2006 v 2.05 hodin v P. , v ulici R. , řidičem v době dopravní nehody měl být P. P. (majitel J. S. ), a to nárazem osobního auta zn. Volvo S80, které jelo nepřiměřenou rychlostí, a při projíždění pravotočivé zatáčky v místě klesání nezvládl řízení a přední částí vozidla vjel na ostrůvek se zvýšeným obrubníkem, kde narazil do dopravní značky (přikázaný směr jízdy) a poté do sloupu světelného zařízení semaforu, obv. P. tak učinil, přestože věděl, že k dopravní nehodě a poškození vozidla nedošlo, jako uvedl do „protokolu o nehodě v silničním provozu“ a následně majiteli vozidla, který na základě těchto nepravdivých informací uplatnil nárok na pojistné plnění, které pojišťovna dne 1. 6. 2006 ve výši 374 707 Kč ke škodě vyplatila.“ Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. 6 T 181/2011, byla podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř. a § 188 odst. 1 písm. a) tr. ř. trestní věc obviněného předložena Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o místní příslušnosti s tím, že Obvodní soud pro Prahu 4 není místně příslušný k jejímu projednání a rozhodnutí. Podle citovaného usnesení je trestný čin pojistného podvodu podle § 250a odst. 1 tr. zák. spáchán v okamžiku, kdy pachatel uplatní nárok na plnění z pojistné smlouvy. Za uplatnění nároku z pojistné smlouvy se podle judikatury považuje úkon pojistníka, jakožto smluvní strany, a dále pojištěného a každé další osoby, které z předmětného pojištění vzniklo právo nebo povinnost, jimiž tato osoba projevuje vůli směrující k tomu, aby pojistitel poskytl pojistné plnění. V daném případě bylo takovým úkonem telefonické oznámení pojistné události na zákaznickou linku pojišťovny. Místem, kde došlo k tomuto úkonu, bylo jednak místo, odkud bylo telefonováno (což nelze přesně zjistit), jednak místo, kde byl hovor přijat, tedy komunikační centrum Kooperativy pojišťovny, a. s., které se v danou dobu nacházelo v B. Místem spáchání trestného činu je dále místo, kde došlo k následku, přičemž ani v tomto případě nelze dovodit, že by se toto místo nacházelo na území P. Nesídlí zde poškozená pojišťovna ani zde nebydlí J. S. , jemuž bylo pojistné plnění vyplaceno. Podle názoru Obvodního soudu pro Prahu 4 je ve věci proto dána místní příslušnost Městského soudu v Brně, resp. Obvodního soudu pro Prahu 1. Nejvyšší soud zhodnotil důkazy použitelné k rozhodnutí podle § 24 tr. ř. a dospěl k závěru, že lze přisvědčit důvodům uvedeným v usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4. Podle § 18 odst. 1 tr. ř. koná řízení soud, v jehož obvodu byl trestný čin spáchán. Za místo spáchání trestného činu je třeba obecně považovat místo, kde došlo k jednání pachatele, naplňujícímu objektivní stránku trestného činu, i místo, kde nastal nebo měl nastat následek trestného činu. V daném případě nebylo zjištěno, odkud bylo telefonováno na zákaznickou linku pojišťovny, není však žádný podklad pro závěr, že by k jednání došlo v obvodu Obvodního soudu pro Prahu 4. Telefonický hovor byl přijat komunikačním centrem pojišťovny, které se v danou dobu nacházelo v B. , čímž je založena místní příslušnost Městského soudu v Brně. Stejně tak přichází v úvahu určit místní příslušnost podle místa, kde nastal následek trestného činu, kterým je sídlo poškozené pojišťovny nacházející se na území P. S ohledem na fakt, že obviněný má bydliště v Praze, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že je vhodnější, aby trestní věc projednal Obvodní soud pro Prahu 1. Z těchto důvodů bylo ve sporu o příslušnost podle § 24 tr. ř. rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno. Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná. V Brně dne 18. ledna 2012 Předseda senátu: JUDr. Karel Hasch |
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2016_20.CDO.3099.2016.1.xml | Judikát 20 Cdo 3099/2016 20 Cdo 3099/2016 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné Komerční banky, a. s., se sídlem v Praze, Na Příkopě 33/969, identifikační číslo osoby 45317054, zastoupené Mgr. Lenkou Heřmánkovou, advokátkou se sídlem v Praze, Jankovcova 2/1518, proti povinné J. P., zastoupené Mgr. Denisou, advokátkou se sídlem v Brně, Kobližná 53/24, o zastavení exekuce vedené u soudní exekutorky Mgr. Lenky Černoškové, Exekutorský úřad Prostějov, sp. zn. 018 Ex 02208/15, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 3. 2016, č. j. 12 Co 728/2015-42, a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2015, 64 EXE 1960/2015-26, takto: Dovolání se odmítá. Odůvodnění: Krajský soud v Brně usnesením ze dne 4. 3. 2016, č. j. 12 Co 728/2015, potvrdil usnesení Městského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2015, č. j. 64 EXE 1960/2015-26, kterým zamítl návrh povinné na zastavení exekuce „pro nemajetnost“. Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že v dané věci předpoklady pro zastavení exekuce splněny nejsou, neboť soudní exekutorka zjistila postižitelný příjem povinné (důchod) a rozhodla o provedení exekuce srážkami z něj, a neprovedla ještě šetření pro posouzení možnosti vést exekuci prodejem movitých věcí, čímž celkové zhodnocení majetkových poměrů povinné nebylo ukončeno. Povinná napadla usnesení odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost opírá o vyřešení otázky, která podle jejího názoru nebyla dosud Nejvyšším soudem řešena, totiž otázka „posouzení možností povinného podat návrh na zastavení exekuce pro nemajetnost, resp. posouzení včasnosti tohoto návrhu“. Nesprávnost právního posouzení věci dovozuje povinná z toho, že soudní exekutorka nezpochybnila její podání, v němž „uvedla stav veškerého svého majetku“, kdy jediným jejím „příjmem je důchod, z nějž jsou již prováděny srážky v hodnotě 682 Kč“, jež „nejsou ani účelné, natož rychlým prostředkem vymožení“, a je zjevné, že tato částka „nestačí ani k pokrytí narůstajících úroků z prodlení a nákladů exekuce“. Dále pak v ustanovení § 55 odst. 1 exekučního řádu spatřuje institut ochrany povinného, jestliže tam stanovenou lhůtu k podání návrhu na zastavení exekuce sama splnila; to je však v rozporu s tím, že dle nižších soudů „je nutné nejméně dva roky provádět exekuci předtím, než se může konstatovat nemajetnost“. Z těchto důvodů dovolatelka navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k novému projednání. Oprávněná podanému dovolání obšírně oponuje dovozujíc, že rozhodnutí odvolacího soudu je věcně správné; navrhla, aby je dovolací soud zamítl. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014, dále jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II, bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. V tomto duchu dovolatelka vymezila důvod přípustnosti dovolání (že jí formulované otázky – viz výše – nebyly dosud dovolacím soudem vyřešeny), a její dovolání lze mít za formálně bezvadné. Jinou otázkou je, zda ohlášené splnění podmínek přípustnosti dovolání také reálně obstojí, resp. zda je tato podmínka vskutku splněna. Tak tomu v dané věci však není. Co do posouzení „možností povinného podat návrh na zastavení exekuce“ totiž platí, že „tyto možnosti“ odvolacím soudem nebyly jakkoliv zpochybněny, a odvolací soud uplatnil názory v daném právním kontextu zcela standardní a souladné s konsolidovanou soudní praxí, pročež nelze dovodit, že by zde bylo cokoli – relevantního – dosud dovolacím soudem „nevyřešeno“. Ohledně „včasnosti“ takového návrhu je pak zjevné, že dovolatelkou odkazované ustanovení § 55 odst. 1 exekučního řádu odvolací soud v dané věci jakkoliv neaplikoval, resp. odtud pro dovolatelku (její návrh na zastavení exekuce) nevyvozoval žádné nepříznivé důsledky (nikterak nezpochybnil dovolatelčino tvrzení, že návrh podala včas). Je přitom samozřejmé, že lhůta k podání návrhu se z povahy věci neidentifikuje s dobou, po kterou exekutor provádí šetření o existenci postižitelného majetku. Vzhledem k tomu, že – tedy – odvolací soud v napadeném usnesení neřešil žádnou z otázek předestřených dovolatelkou, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, resp. na jejich zodpovězení jeho rozhodnutí nespočívá, není dovolání povinné podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné; Nejvyšší soud České republiky je proto podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první, odst. 2 o. s. ř. odmítl. Již jen na vysvětlenou dovolatelce se připomíná usnesení ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3439/2013, uveřejněné pod číslem 52/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že smysl lhůty 15 dnů uvedené v ustanovení § 55 odst.1 exekučního řádu spočívá v tom, že vede povinné k tomu, aby podávali návrh na zastavení exekuce „včas“ a exekuci neprodlužovali; vyplývají-li však z listin předložených povinným k návrhu na zastavení exekuce skutečnosti, které jsou důvodem pro zastavení exekuce, je soud povinen k nim přihlédnout a i o opožděném návrhu věcně rozhodnout (srov. též důvodová zpráva k zákonu č. 396/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony). O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů]. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 24. srpna 2016 JUDr. Vladimír Kůrka předseda senátu |
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2010_4.ND.212.2010.1.xml | Judikát 4 Nd 212/2010 4 Nd 212/2010-48 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Danuše Novotné a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Petra Šabaty v právní věci žalobkyně Ing. E. V., zastoupené JUDr. Alešem Rozehnalem, Ph.D., advokátem se sídlem Týnská 12, 110 00 Praha 1, proti žalovanému JUDr. R. V., zastoupenému JUDr. Tomášem Rybářem, Ph.D., advokátem se sídlem Václavské náměstí 1601/47, 110 00 Praha 1, o vypořádání společného jmění, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 21 C 445/2009, o návrhu na přikázání věci z důvodu vhodnosti podle § 12 odst. 2, 3 o. s. ř., takto: Věc vedená u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 21 C 445/2009 s e n e p ř i k a z u j e k projednání a rozhodnutí Městskému soudu v Brně. O d ů v o d n ě n í : V označené právní věci podal žalovaný návrh, upřesněný dalším podáním na přikázání věci z důvodu vhodnosti Městskému soudu v Brně. Návrh odůvodnil tím, že k nashromáždění společného jmění došlo podnikatelskou činností vyvíjenou v Brně a na Slovensku a v řízení bude tedy na základě jeho návrhu nutno vyslechnout řadu svědků zdržujících se trvale na Slovensku nebo na Moravě. Delegaci věci Městskému soudu v Brně tedy má za nejvhodnější řešení, které by mohlo přispět jak k minimalizaci nákladů řízení, tak k rychlosti řízení. Žalobkyně se k návrhu na delegaci jinému soudu vyjádřila tak, že s návrhem nesouhlasí, neboť všechny společnosti, v nichž měl žalovaný akcie, obchodní podíly či členská práva a povinnosti spojené s členstvím v družstvu, měly a mají sídlo v Praze. Žalobkyně poukázala na to, že žalovaný sice jako důvod návrhu na delegaci uvedl potřebu výslechu řady svědků, aniž by však označil byť i jediného takového svědka. Žalobkyně má za to, že skutečným důvodem návrhu žalovaného na delegaci jinému soudu je způsobit průtahy v řízení a majetek tvořící zaniklé společné jmění ukrýt. Podle ustanovení § 12 odst. 2 o. s. ř. věc může být přikázána jinému soudu téhož stupně z důvodu vhodnosti. Podle ustanovení § 12 odst. 3 věty první o. s. ř. o přikázání věci rozhoduje soud, který je nejblíže společně nadřízen příslušnému soudu a soudu, jemuž má být věc přikázána. Podle ustanovení § 12 odst. 3 věty druhé o. s. ř. účastníci mají právo se vyjádřit k tomu, kterému soudu má být věc přikázána, a v případě odstavce 2 též k důvodu, pro který by věc měla být přikázána. Nejvyšší soud České republiky jako soud nejblíže společně nadřízený příslušnému soudu a soudu, jemuž má být věc přikázána, návrh na přikázání věci Městskému soudu v Brně projednal a dospěl k závěru, že v posuzovaném případě nejsou splněny zákonné podmínky k tomu, aby věc byla tomuto soudu přikázána. Předpokladem přikázání věci jinému soudu z důvodu vhodnosti podle ustanovení § 12 odst. 2 o. s. ř. je především existence okolností, jež umožňují hospodárnější a rychlejší projednání věci. Pokud soud přikáže věci jinému soudu podle ustanovení § 12 odst. 2 o. s. ř., aniž by pro takové rozhodnutí byly splněny podmínky, poruší tím ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle kterého nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a příslušnost soudu a soudce stanoví zákon. V posuzovaném případě je z obsahu návrhu žalovaného zjevné, že důvodem jeho návrhu na delegaci je tvrzení žalovaného, že hodlá navrhnout výslech řady svědků ze Slovenska či Moravy a proto má projednání věci u Městského soudu v Brně za hospodárnější a rychlejší. Toto tvrzení žalovaného však Nejvyšší soud neshledal jako okolnost natolik významnou, aby na jeho základě návrhu na delegaci vyhověl. Své tvrzení žalovaný nikterak nedoložil, resp. nespecifikoval, které svědky a za jakým účelem hodlá navrhnout. Nejvyšší soud také nemůže, aniž by se stavěl do role soudu meritorně posuzujícího předmětnou právní věc, předjímat potřebný rozsah dokazování a předem odhadovat, kterým návrhům účastníků na rozsah a způsob dokazování bude či nebude v řízení vyhověno. Nejvyšší soud nemohl pominout ani vyjádření žalobkyně v tom směru, že společnosti, v nichž měl žalovaný akcie či obchodní podíly či členská práva v družstvu, mají sídlo v Praze. Nejvyšší soud vzal na vědomí i skutečnost, že sídlo právního zástupce žalovaného je v Praze. Nejvyšší soud tedy neshledal žádné významné okolnosti, které by dostatečně odůvodňovaly výjimku z výše uvedeného ústavního principu a pro které by bylo vhodné přikázat věc jinému než místně příslušnému soudu. Nejvyšší soud České republiky z výše uvedených důvodů návrhu na přikázání věci Městskému soudu v Brně z důvodu vhodnosti nevyhověl a věc podle ustanovení § 12 odst. 2 o. s. ř. Městskému soudu v Brně nepřikázal. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 22. června 2010 Předsedkyně senátu: JUDr. Danuše N o v o t n á |
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2008_3.TDO.513.2008.1.xml | Judikát 3 Tdo 513/2008 3 Tdo 513/2008 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 30. dubna 2008 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným T. Z., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 3. 2007, sp. zn. 6 To 778/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 3 T 299/2005, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á . O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 2. 11. 2006, sp. zn. 3 T 299/2005, byl obviněný T. Z. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, odst. 2 tr. zák., který po skutkové stránce spočíval v tom, že „dne 4. 6. 2002 kolem 10.00 hod. při jízdě s vozidlem VW Golf Cabrio, v T., ve směru k nádraží ČD, před vyznačeným přechodem pro chodce, se nevěnoval řízení vozidla a nedodržel bezpečnou vzdálenost od před ním jedoucího vozidla Ford Fiesta, řízeného D. V., která zastavila před přechodem pro chodce, do tohoto vozidla narazil a odhodil ho na přecházející chodkyně M. R., která utrpěla zlomeninu kosti holenní s dobou léčení přesahující 6 týdnů, a H. M., která utrpěla zhmoždění hlavy s dobou léčení 10 dnů“. Za tento trestný čin byl obviněný podle § 224 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu tří let. O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 22. 3. 2007, sp. zn. 6 To 778/2006, jímž toto odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 22. 3. 2007 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.). Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání směřující současně i proti výrokům o vině a trestu z rozsudku soudu prvního stupně. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že se odvolací soud nevypořádal s některými skutečnostmi významnými pro rozhodnutí a v důsledku toho pak došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku jako trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, odst. 2 tr. zák., ačkoliv ve skutečnosti z provedených důkazů vyplývaly případně jen důvody pro použití právní kvalifikace podle § 223 tr. zák. Dovolatel soudu vytkl, že při zjišťování skutkového stavu věci vycházel především z výpovědi svědkyně K., která však podle dovolatele představuje jen osamocenou verzi skutkového děje stojící proti jeho vlastní verzi podpořené výpověďmi svědků T., D., S. a znalkyně PhDr. H.. Dovolatel zdůraznil, že při existenci dvou či více výkladů provedených důkazů, kdy nebylo možno jednoznačně určit, která z variant skutkového stavu odpovídá skutečnosti, bylo zapotřebí vzniklé pochybnosti vyhodnotit v jeho prospěch, a nikoliv - jak to soudy obou stupňů v rozporu se zásadou in dubio pro reo učinily - k jeho tíži. Tím podle dovolatele nesprávně aplikovaly ustanovení § 2 odst. 2 tr. ř. Podle názoru dovolatele soudy dále pochybily i při stanovení právní kvalifikace zjištěného (v rozsudku soudu prvního stupně popsaného) skutku, když ho kvalifikovaly jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, odst. 2 tr. zák., ačkoliv jím ve skutečnosti nebyly naplněny formální ani materiální znaky tohoto trestného činu. V prvé řadě podle něj ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně chybí přesné označení zákonné povinnosti, kterou měl svým jednáním porušit. Tento nedostatek může vzhledem k ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř. a náležitostem výroku rozsudku způsobovat vadnost rozhodnutí obecných soudů a může být důvodem pro jejich zrušení. Dovolatel dále vyslovil pochybnosti o tom, zda poškozené M. R. byla způsobena těžká újma na zdraví podle § 89 odst. 7 písm. ch) tr. zák., ačkoliv takové zjištění je nezbytným předpokladem trestnosti jednání podle § 224 tr. zák. Kromě obecných kritérií, jako je povaha utrpěného zranění a délka léčení, se podle dovolatele soudy nezabývaly dalšími důležitými hledisky, především tím, jak citelně byla poškozená omezena v běžném způsobu života, jaké konkrétní obtíže ji utrpěné zranění působilo a jak ji v jejím věku omezovalo v běžném způsobu života, popřípadě zda se na jeho vzniku nepodílely ještě další dovolatelem neovlivnitelné faktory, které mohly spočívat v celkovém zdravotním stavu poškozené před nehodou (např. zvýšená lámavost kostí apod.). Takové závěry však dovolatel v rozhodnutí soudů obou stupňů postrádá. Svoji argumentaci uzavřel tím, že právní posouzení skutku podle § 224 odst. 1, odst. 2 tr. zák. nebylo soudy dostatečně podloženo a odůvodněno, což znamená, že byly dány důvody jen pro právní kvalifikaci podle ustanovení § 223 tr. zák. S ohledem na výše uvedené důvody dovolatel navrhl, „aby Nejvyšší soud ČR napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem společně s rozsudkem Okresního soudu v Teplicích zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Teplicích k novému projednání a rozhodnutí“. K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) a s odkazem na obsah dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. konstatovala, že dovolatelovy námitky ohledně výsledků dokazování a správnosti zjištěného skutkového stavu věci byly uplatněny mimo rámec deklarovaného důvodu dovolání. Naproti tomu lze podle státní zástupkyně tento dovolací důvod považovat za relevantně uplatněný námitkami, že jednání obviněného nemělo být posouzeno jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, odst. 2 tr. zák., ale pouze jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 223 tr. zák., když zpochybnil, že by poškozené chodkyni způsobil těžkou újmu na zdraví, a že nemůže být uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, odst. 2 tr. zák. také proto, že ve skutkové větě není obsažen zákonný předpis, jímž mu byla ukládána povinnost, kterou v souvislosti se svým trestným jednáním porušil a v jejímž důsledku došlo k předpokládanému následku. K prvé dovolatelově námitce státní zástupkyně uvedla, že podle skutkových zjištění nalézacího soudu vyjádřených v právní větě výroku rozsudku se dovolatel dopustil trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, odst. 2 tr. zák. v té variantě, že jinému z nedbalosti způsobil těžkou újmu na zdraví a tento čin spáchal proto, že porušil důležitou povinnost uloženou mu zákonem. Zjištěný skutkový stav podle ní evidentně odpovídá formálním znakům trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a má potřebný stupeň nebezpečnosti pro společnost, který je materiální podmínkou trestnosti. Výrok o vině je přitom konstruován tak, že odpovídá všem zákonným kritériím včetně ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř. Z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že poškozená M. R. utrpěla těžkou újmu na zdraví minimálně ve smyslu ustanovení § 89 odst. 7 písm. ch) tr. zák., tedy delší dobu trvající poruchu zdraví. Tento závěr v plném rozsahu odůvodňuje skutečnost, že utrpěla tříštivou zlomeninu kosti holenní s dobou léčení přesahující šest týdnů, přičemž se musela podrobit chirurgickému operačnímu zákroku a následně byla hospitalizována. Utrpěné zranění navíc zanechá na končetině poškozené trvalé následky, zejména omezení hybnosti v koleni. Takové poškození zdraví je podle státní zástupkyně zapotřebí posuzovat jako těžkou újmu na zdraví ve výše uvedené formě. Ke druhé námitce dovolatele se státní zástupkyně vyjádřila tak, že dovolatel zcela zjevně porušil ustanovení § 4 písm. a), b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích v tehdejším znění, dále ustanovení § 5 odst. 1 písm. b), h) citovaného zákona a ustanovení § 19 odst. 1 citovaného zákona. Byť ve skutkové větě výroku rozsudku Okresního soudu v Teplicích nejsou tato konkrétní ustanovení zákona uvedena, je jejich porušení v tzv. skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně dostatečně vyjádřeno tím, že „obviněný se nevěnoval řízení vozidla a nedodržel bezpečnou vzdálenost od před ním jedoucího vozidla, které zastavilo před přechodem pro chodce“. Uvedený popis jednání obviněného podle státní zástupkyně bez jakýchkoliv pochybností charakterizuje jeho jednání v rozporu se zákonem o provozu na pozemních komunikacích. Přitom se jedná o velmi závažné porušení předpisů o bezpečnosti silničního provozu, které se v posuzovaném případě rovná porušení důležité povinnosti uložené podle zákona, protože obvykle vede k závažným následkům pro život a zdraví. Proto státní zástupkyně v závěru svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Obviněný T. Z. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod není tedy možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají ty námitky dovolatele, v jejichž rámci hodnotí obsah (výsledky) provedeného dokazování a poukazuje na to, že důkazy svědčící v jeho prospěch nevzaly soudy v úvahu, když zároveň pominuly i zásadu in dubio pro reo a v pochybnostech rozhodly k jeho tíži. Takové námitky se ovšem týkají primárně procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v dovolatelův prospěch) k revizi skutkových zjištění, ze kterých soudy při hmotně právním posouzení skutku vycházely. To znamená, že dovolatel svůj mimořádný opravný prostředek zčásti nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 2, 5, 6 tr. ř.) se domáhal revize (přehodnocení) soudem učiněných skutkových závěrů. Tuto část jeho námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze. Nejvyšší soud si je vědom, že v aktuální judikatuře Ústavního soudu (např. nálezu ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 4/04) bylo opakovaně zdůrazněno, že důvody dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř. jsou v dovolacím řízení v některých případech Nejvyšším soudem vykládány příliš restriktivně a že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, jestliže by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění). V posuzované věci však o takový případ nejde, neboť soudy ve věci dovolatele založily svá skutková zjištění a z nich plynoucí právní závěry na rozboru provedených důkazů a ve svých rozhodnutích je v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. vyložily a odůvodnily (viz str. 2 až 5 rozsudku soudu prvního stupně a str. 3 až 7 usnesení odvolacího soudu). Dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl však dovolatelem uplatněn právně relevantně v té části dovolání, v níž namítl, že výrok o vině z rozsudku soudu prvního stupně neodpovídá právní kvalifikaci skutku jako trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, odst. 2 tr. zák., neboť v něm chybí přesné označení zákonné povinnosti, kterou měl svým jednáním porušit. Relevantně rovněž namítl, že poškozená (M. R.) podle jeho názoru neutrpěla zranění, jež by v soudem zjištěné podobě - vzhledem k jeho charakteru a následkům - bylo možno jednoznačně posuzovat jako těžkou újmu na zdraví podle § 89 odst. 7 písm. ch) tr. zák. Při posuzování opodstatněnosti této části podaného dovolání pak Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům: V obecné rovině je nejprve zapotřebí uvést, že trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, odst. 2 tr. zák. se dopustí pachatel, který jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt, jestliže tento čin spáchá proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona. Za těžkou újmou na zdraví se ve smyslu ustanovení § 89 odst. 7 tr. zák. považuje jen vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění v některé z forem uvedených pod písm. a) až ch) citovaného ustanovení. Podle § 89 odst. 7 písm. ch) tr. zák. je těžkou újmou na zdraví delší dobu trvající porucha zdraví (onemocnění), za kterou se v praxi považuje stav, kdy postižený je citelně omezen v obvyklém způsobu života nejméně po dobu šesti týdnů. Je tedy třeba hodnotit jednak samotnou povahu poškození zdraví (tj. např. charakter utrpěného zranění, následnou hospitalizaci a s ní spojené lékařské zákroky /výkony/), a jednak délku trvajících obtíží (tj. bolestí, omezení pohyblivosti, přetrvávající následky). Pod pojmem porušení důležité povinnosti uložené podle zákona pak nelze zahrnovat porušení jakéhokoliv povinnosti vyplývající ze zákona (právní normy), nýbrž jen takové povinnosti, které má za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví a v tomto smyslu výrazně zvyšuje stupeň společenské nebezpečnosti činu. Při porušení důležité povinnosti v dopravě (zde silniční) se vyžaduje, aby účastník silničního provozu zaviněně (srov. § 5 tr. zák.) porušil zákonem uloženou povinnost (srov. zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích), do té míry významnou a takovým způsobem, že toto porušení zpravidla vede k závažným dopravním nehodám, při kterých dochází k těžkým zraněním či k usmrcení osob. Jsou-li výše uvedené zásady aplikovány na nyní posuzovaný případ, nelze pochybovat o tom, že porucha zdraví poškozené M. R. zjištěná soudy obou stupňů je s ohledem na svou závažnost a s ní spojenou délku obtíží v normálním (obvyklém) způsobu života poškozené těžkou újmou na zdraví podle § 89 odst. 7 písm. ch) tr. zák. Poškozená při nehodě vyvolané obviněným (dovolatelem) utrpěla zlomeninu kosti holení (přesněji ovšem tříštivou zlomeninu holenní kosti vpravo, viz č. l. 53 spisu) s nutností hospitalizace a operačního výkonu, bolestmi a následným omezením hybnosti v koleni. Délka léčení přitom přesáhla šest týdnů. Námitkám dovolatele proto nelze přisvědčit. Podle soudy zjištěného skutkového stavu věci obviněný (dovolatel) zavinil inkriminovanou dopravní nehodu tím, že se jako řidič nevěnoval řízení vozidla a nedodržel bezpečnou vzdálenost od před ním jedoucího automobilu, jehož řidička zastavila před přechodem pro chodce. V důsledku toho narazil na před ním se nacházející automobil a odhodil jej na přecházející chodkyně M. R. a H. M., které v rozsudku popsaným způsobem zranil. Je tedy zřejmé, že porušil své řidičské povinnosti zároveň v několika směrech, a to v ustanovení § 4 písm. a), b), § 5 odst. 1 písm. b), h) a § 19 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích v tehdy účinném znění, jak na to ve svém vyjádření k dovolání konečně poukázala i státní zástupkyně nejvyššího státního zastupitelství. Porušení povinnosti vyplývající z ustanovení § 5 odst. 1 písm. b) citovaného zákona (věnovat se plně řízení vozidla a sledovat situaci v provozu) ve spojení s porušením ustanovení § 19 odst. 1 cit. zák. (nedodržení dostatečné bezpečné vzdálenosti od před ním jedoucího vozidla) je třeba považovat za porušení důležité povinnosti uložené obviněnému (dovolateli) podle zákona, jež mívá za následek velmi vážné dopravní nehody, často s fatálními následky. To samozřejmě platí i pro danou situaci, kdy si obviněný výše uvedeným způsobem počínal v místech, kde se nacházel vyznačený přechod pro chodce, před kterým již zastavilo a dávalo přednost chodcům jiné vozidlo. K námitkám dovolatele je třeba dále poznamenat, že není nezbytně nutné, aby v tzv. skutkové větě výroku rozsudku soud odkazoval na konkrétní ustanovení určitého právního předpisu, které bylo porušeno; postačí, je-li porušení důležité povinnosti uložené pachateli podle zákona náležitě vyjádřeno v popisu jednání, tedy v konkrétním způsobu, jímž byl tento zákonem požadovaný znak naplněn. Soud pak v důvodech svého rozhodnutí vyloží, jaký právní předpis a v jakém ustanovení (či ustanoveních) byl pachatelem porušen. To však Nejvyšší soud v odůvodněních rozhodnutí soudů obou stupňů postrádá. Proto je v daném směru musel doplnit vlastními právními závěry založenými na soudy zjištěném skutkovém stavu věci, jak je v potřebném rozsahu popsán ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Z ustanovení § 265a odst. 4 tr. ř. přitom vyplývá, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné. Ze všech výše uvedených důvodů Nejvyšší soud nedospěl k závěru, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu (či jemu předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně) bylo založeno na dovolatelem namítaných vadách spočívajících v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení podle uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podané dovolání proto ani v jeho jinak relevantně uplatněné části neshledal jakkoliv opodstatněným. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. V souladu s citovaným ustanovením zákona rozhodl v posuzovaném případě tak, že se dovolání obviněného T. Z. odmítá. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 30. dubna 2008 Předseda senátu: JUDr. Eduard Teschler |
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2001_25.CDO.845.2001.1.xml | Judikát 25 Cdo 845/2001 25 Cdo 845/2001 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Marty Škárové v právní věci žalobce Z. I., společnost s ručením omezeným, zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. L., zastoupenému advokátem, o 32.082,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 10 C 264/95, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 23. června 1998 č. j. 40 Co 298/97 - 106, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 23. června 1998 č. j. 40 Co 298/97 - 43 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Sokolově rozsudkem ze dne 25. 2. 1997 č. j. 10 C 264/95 - 89 poté, co usnesením ze dne 31. 10. 1996 č. j. 10 C 264/95 - 80 připustil změnu žalobního návrhu ohledně úroku z prodlení, zamítl žalobu o zaplacení částky 32.082,- Kč s příslušenstvím oproti dodání jednoho kusu sady nádobí Z. D-120 Universal a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 12. 7. 1992 písemnou kupní smlouvu ohledně sady nádobí D-120 Universal, přičemž žalovaný jako kupující se zavázal zaplatit kupní cenu činící celkem 1.798,- DEM ve 24 měsíčních splátkách, z nichž první je splatná 15. 7. 1992 s tím, že peněžní ekvivalent v Kč se určí podle kurzovního lístku SBČS v den splátky. Účastníci dále ujednali, že „v případě storna kupní smlouvy je kupující povinen uhradit vzniklé náklady ve výši 25 % smluvní ceny zboží“ a dále, že „ při nezaplacení čtyř po sobě jdoucích splátek bude kupní smlouva zrušena v neprospěch kupujícího“. Dále bylo zjištěno, že dopisem ze dne 7. 6. 1993, doručeným žalobci dne 10. 6. 1993, sdělil žalovaný, že kupní smlouvu z rodinných důvodů ruší. Okresní soud dospěl k závěru, že kupní smlouva účastníků je platným právním úkonem, který obsahuje též ujednání o možnosti kupujícího smlouvu zrušit. Jestliže žalovaný od předmětné kupní smlouvy dopisem dne 7. 6. 1993 odstoupil, byla tato smlouva zrušena o počátku, čímž zanikly vzájemné závazky účastníků ze smlouvy vyplývající. Požadavek žalobce na zaplacení kupní ceny oproti dodání zboží není proto důvodný. K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 23. 6. 1998 č. j. 40 Co 298/97 - 106 změnil rozsudek okresního soudu tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 32.082,- Kč s 3% úrokem od 16. 6. 1994 do 14. 7. 1994 a se 16% úrokem od 15. 7. 1994 do zaplacení oproti dodání jednoho kusu sady nádobí Z. D-120 Universal, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho závěrem, že uzavřená kupní smlouva účastníků je platným právním úkonem. Na rozdíl od něj však dovodil, že vedlejší smluvní ujednání, podle kterého „při nezaplacení čtyř po sobě jdoucích splátek bude kupní smlouva zrušena v neprospěch kupujícího“, je možno v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (viz např. rozhodnutí NS ČR ve věci sp. zn. 2 Cdon 216/97) vyložit jen tak, že účastníky byla dohodnuta možnost odstoupení od smlouvy pouze pro prodávajícího. Proto dopis žalovaného ze dne 7. 6. 1993 nelze považovat za úkon odstoupení od kupní smlouvy, jímž by zanikla práva a povinnosti účastníků ze smlouvy vyplývající, ale pouze za návrh na zrušení smlouvy dohodou obou smluvních stran. V daném případě však, jak vyplynulo ze skutkových zjištění, tento návrh nebyl žalobcem akceptován, a tudíž k zániku práv a povinností účastníků nedošlo. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, v němž s odkazem na ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že jako kupující nebyl podle uzavřené kupní smlouvy oprávněn od této smlouvy odstoupit a že jeho dopis ze dne 7. 6. 1993 nelze považovat za jednostranný právní úkon, jímž od smlouvy odstoupil, nýbrž pouze za návrh na zrušení této smlouvy dohodou účastníků, který však nebyl žalobcem akceptován. Namítá, že smlouva účastníků obsahuje kromě ujednání, podle něhož „ při nezaplacení čtyř po sobě jdoucích splátek bude kupní smlouva zrušena v neprospěch kupujícího“, ještě další ujednání o tom, že „v případě storna kupní smlouvy je kupující povinen uhradit vzniklé náklady ve výši 25 % smluvní ceny zboží“. V této souvislosti poukazuje dovolatel na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 3. 1998 sp. zn. 3 Cdon 1398/96, v němž dovodil, že pojmu storna kupní smlouvy v návaznosti na dohodnutou majetkovou sankci, kterou je pro ten který případ kupující povinen zaplatit, lze rozumět pouze v tom smyslu, že kupující je oprávněn podle dohody účastníků od smlouvy odstoupit, a to v postatě z jakýchkoli důvodů nebo bez uvedení důvodů, přičemž odstoupení od smlouvy, ať již ze zákona nebo na základě ujednání účastníků (§ 48 odst. 1 obč. zák.), nemůže být porušením smluvní povinnosti, a proto účastník, který jednostranným právním úkonem platně od smlouvy odstoupil, neporušil žádnou smluvní povinnost, nýbrž vykonal právo, které mu náleželo. Jestliže tedy v daném případě žalovaný od uzavřené kupní smlouvy odstoupil dopisem ze dne 7. 6. 1993, byla tímto jeho jednostranným právním úkonem - který se stal perfektní již okamžikem, kdy došel do sféry žalobce - kupní smlouva od počátku zrušena, čímž zanikly závazky účastníků z této smlouvy pro ně plynoucí. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalobce ve svém písemném vyjádření k dovolání uvedl, že se ztotožňuje se závěry uvedenými v rozsudku odvolacího soudu, a proto navrhl, aby dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto. Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000). Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), že je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a opírá se o přípustný dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., rozsudek odvolacího soudu přezkoumal podle § 242 o. s. ř. a shledal dovolání důvodným. Z ust. § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. vyplývá, že dovolací soud je vázán rozsahem dovolání a uplatněným dovolacím důvodem, včetně jeho věcného vymezení. Obligatorně posuzuje vady vyjmenované v ust. § 237 odst. 1 o. s. ř. a jiné vady řízení, pokud mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.). Žalovaný v posuzované věci vznesl ve svém dovolání pochybnost o nepodjatosti soudkyně Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci JUDr. M. B. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.g/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího, jestliže rozhodoval vyloučený soudce. Podle § 14 o. s. ř. soudci jsou vyloučeni z projednávání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jejich nepodjatosti. Soudkyně Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci JUDr. M. B. se k námitce podjatosti vznesené žalovaným vyjádřila tak, že k účastníkům řízení, k jejich zástupcům ani k věci nemá žádný vztah. Z vyjádření uvedené soudkyně a ani z obsahu spisu se nepodávají žádné takové konkrétní okolnosti, z nichž by bylo možno usuzovat na poměr jmenované soudkyně k věci, k účastníkům či k jejich zástupcům ve smyslu § 14 o. s. ř., pro které by byla jmenovaná soudkyně vyloučena z rozhodování. Dovolací důvod podle § 237 odst. 1 písm.g/ o. s. ř. není tedy dán a z obsahu spisu nevyplývá, že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z dalších vad vyjmenovaných v ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. (§ 241 odst. 3 písm.a/, § 242 odst. 3 o. s. ř.). Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. může spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval nesprávný právní předpis, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil. Ve smyslu § 35 odst. 2 obč. zák. je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Podle § 48 odst. 1 obč. zák. může účastník od smlouvy odstoupit, jen jestliže je to v tomto zákoně stanoveno nebo účastníky dohodnuto. Podle odst. 2 tohoto ustanovení odstoupením od smlouvy se smlouva od počátku ruší, není-li právním předpisem stanoveno nebo účastníky dohodnuto jinak. Následkem odstoupení od smlouvy se smlouva od samého počátku (ex tunc) ruší (nestanoví-li právní předpis či dohoda účastníků něco jiného) a pokud na takto zrušenou smlouvu nebylo zatím plněno, závazek plnit odpadá. Pokud oprávnění od smlouvy odstoupit není založeno zákonem, jako je tomu v daném případě, lze možnost odstoupení dohodnout. Přitom není rozhodující, zda písemné ujednání účastníků o možnosti odstoupení je obsaženo přímo v kupní smlouvě (na téže listině), nebo v rámci jiného ujednání, popř. v samostatné dohodě. Podstatné je jen to, zda projev vůle obou účastníků (písemný) směřoval ke sjednání možnosti kupní smlouvu zrušit. Pro odstoupení od smlouvy nevyžaduje zákon obecně žádnou zvláštní formu; byla-li však smlouva uzavřena písemně, platí, že i odstoupení musí být písemné (§ 40 odst. 2 obč. zák.). Odstoupení od smlouvy se jako jednostranný adresovaný právní úkon stává perfektní již tím, že dojde do dispozice (sféry) adresáta. K perfektnosti odstoupení není tudíž třeba ani souhlasu adresáta, ani rozhodnutí soudu. S názorem odvolacího soudu, že možnost odstoupení od smlouvy byla v kupní smlouvě ze dne 12. 7. 1992 sjednána jen pro prodávajícího, a nikoliv též pro kupujícího, že dopis žalovaného ze dne 7. 6. 1993 lze považovat jen za jeho návrh na zrušení smlouvy dohodou obou smluvních stran a že kupní smlouva nebyla tímto jednostranným právním úkonem žalovaného zrušena, se dovolací soud neztotožňuje. Lze sice souhlasit se závěrem krajského soudu, že ujednáním v kupní smlouvě obsaženým, podle kterého „při nezaplacení čtyř po sobě jdoucích splátek bude kupní smlouva zrušena v neprospěch kupujícího“, byla mezi účastníky dohodnuta možnost jednostranně od smlouvy odstoupit pouze pro prodávajícího, avšak odvolací soud přehlédl, že předmětná smlouva obsahuje ještě další ujednání o tom, že „v případě storna kupní smlouvy je kupující povinen uhradit vzniklé náklady ve výši 25 % smluvní ceny zboží“. Toto ujednání účastníků pak nelze vyložit (§ 35 odst. 2 obč. zák.) jinak, než že možnost jednostranného odstoupení od smlouvy ve prospěch kupujícího dohodnuta byla. Pojem „storna“ kupní smlouvy v návaznosti na dohodnutou majetkovou sankci, kterou je pro ten případ kupující povinen zaplatit, je třeba vyložit v souladu s nyní již konstantní judikaturou Nejvyššího soudu ČR (viz např. rozsudek NS ČR sp. zn. 3 Cdon 1032/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2/98, příp. rozsudek NS ČR sp. zn. 3 Cdon 1398/98 publikovaný v časopise Právní rozhledy č. 4/1999) a též nálezem Ústavního soudu ČR sp. zn. IV.ÚS 267/99 tak, že i kupující je oprávněn podle dohody účastníků od smlouvy odstoupit, a to v podstatě z jakýchkoliv důvodů nebo bez uvedení důvodu, aniž by byl zapotřebí souhlas prodávajícího. Jestliže tedy žalovaný dopisem ze dne 7. 6. 1993, doručeným žalobci dne 10. 6. 1993, sdělil, že kupní smlouvu z rodinných důvodů ruší, došlo tímto jeho jednostranným právním úkonem ke „stornu“ smlouvy, tedy k odstoupení od ní (§ 48 odst. 1 obč. zák.), v důsledku čehož zanikla práva a povinnosti účastníků z kupní smlouvy pro ně vyplývající (§ 48 odst. 2 obč. zák.). Z uvedeného vyplývá, že právní názor, z něhož vycházel odvolací soud při svém rozhodnutí, není správný a dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. je naplněn. Nejvyšší soud České republiky proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 1 věta za středníkem o. s. ř.) a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta první o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud znovu o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243b odst. 2 věta první o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně 31. července 2001 JUDr. Olga P u š k i n o v á , v. r. předsedkyně senátu |
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2024_11.TDO.1196.2023.1.xml | Judikát 11 Tdo 1196/2023 11 Tdo 1196/2023-2137USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 1. 2024 o dovolání obviněného D. H., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 16. 8. 2023, sp. zn. 10 To 77/2023, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 7 T 14/2022, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného D. H. odmítá. Odůvodnění:I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 3. 2. 2023, č. j. 7 T 14/2022-1913, byl obviněný D. H. (dále též jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným: pod bodem I. - přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku, dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným dílem samostatně a dílem ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku [body 1) – 22)], - přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku [body 2) – 4), 6) – 14), 19) – 20), 22)], - přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku [body 5), 9), 15), 17) – 18)], - přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku [body 5), 15), 17)], pod bodem II. - přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, pod bodem III. - přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku, pod bodem IV. - přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku [body 1) – 4)], - přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku [body 2) a 5)], pod bodem V. - přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku, pod bodem VI. - zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. 2. Za spáchání výše uvedených trestných činů byl obviněný D. H. podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Vyjma toho okresní soud uložil obviněnému podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech druhů motorových vozidel na dobu dvou let, a dále podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, konkrétně klíčů od traktorbagru zn. JCB. Dále okresní soud podle § 228 odst. 1 tr. řádu obviněnému uložil povinnost, aby společně s již dříve odsouzeným spoluobviněným P. Ř. nahradil škodu poškozeným fyzickým a právnickým osobám, jejichž rozsáhlý seznam (včetně vyčíslení jim způsobených škod) taxativně specifikoval ve výrokové části svého rozsudku – a to včetně uložení povinnosti k náhradě škody ve výši 7.825,08 Kč poškozené K. Š., povinnosti k náhradě škody ve výši 2.384 Kč poškozenému V. Š. a povinnosti k náhradě škody ve výši 24.656 Kč společnosti Agrotech Pleše s.r.o. Následně okresní soud stanovil, že obviněný D. H. je podle § 228 odst. 1 tr. řádu povinen sám uhradit poškozené společnosti SETERM CB, a.s. škodu ve výši 42.830 Kč a poškozenému Jaromíru Šimkovi škodu ve výši 2.100 Kč. Naproti tomu poškozená společnost ROSSMANN s. r. o. byla podle § 229 odst. 1 tr. řádu se svým nárokem na náhradu škodu ve výši 1.299 Kč odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. Proti výše uvedenému rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově následně podali odvolání jak obviněný D. H., tak státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Pelhřimově, který svůj řádný opravný prostředek podal v neprospěch obviněného, a to do výroku o vině i o trestu. O těchto odvoláních rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 16. 8. 2023, č. j. 10 To 77/2023-2045 tak, že napadený rozsudek okresního soudu k odvolání obviněného H. podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. řádu zrušil toliko ve výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozeným K. Š., V. Š. a společnosti Agrotech Pleše, s.r.o. a nově podle § 259 odst. 3 tr. řádu rozhodl, že obviněný D. H. je podle § 228 odst. 1 tr. řádu povinen na náhradě škody zaplatit poškozené K. Š. částku 6.875,08 Kč, poškozenému V. Š. částku 1.984 Kč a poškozené společnosti Agrotech Pleše, s.r.o. částku 14.000 Kč. V ostatních výrocích pak ponechal napadený rozsudek okresního soudu beze změn. Naproti tomu odvolání státního zástupce krajský soud podle § 256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl. 4. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný D. H. shora uvedené trestné činnosti dopustil tím, že: I. pod body 1) a 21) sám a pod body 2) až 20) a 22) společně po předchozí vzájemné dohodě s P. Ř., nar. XY, v úmyslu opatřovat si finanční prostředky a věci pácháním majetkové trestné činnosti, ke které využívali různá motorová vozidla řízená D. H.: 1) v době od 12:30 hod. do 12:35 hod. dne 18. 9. 2020 v XY v ul. XY v prostorách prodejny XY z regálu odcizil 1 ks holicího strojku zn. Phillips One Blade v hodnotě nejméně 1.299 Kč, který uschoval do kapsy mikiny a následně bez zaplacení prošel přes pokladní zónu, kdy tak jednal k tíži společnosti ROSSMANN s.r.o., IČ: 61246093, se sídlem Na Pankráci 1683, 140 00 Praha, které odcizením věci způsobil celkovou škodu ve výši nejméně 1.299 Kč, 2) v době od 17:00 hod. dne 02.10.2020 do 07:00 hod. dne 03.10.2020 v XY v ul. XY čp. XY vstoupil do volně přístupného areálu dočasně uzavřené firmy a za užití násilí poškodil okno v hodnotě nejméně 19.000 Kč u vstupní haly společnosti XY, tímto oknem vnikl do objektu, který prohledal, přičemž zde nic neodcizil, když tímto jednáním společnosti ITW Construction Products CZ s.r.o., IČ 47237821 byla poškozením okna způsobena celková škoda ve výši nejméně 19.000 Kč, 3) v době od 18:30 hod. dne 13. 11. 2020 do 06:35 hod. dne 14. 11. 2020 v ul. XY v XY, P. Ř., nar. XY, za užití násilí rozbil skleněnou výplň okna domu s čp. XY v hodnotě nejméně 970 Kč, poté postupně vnikli do provozovny společnosti XY, kterou prohledal, přičemž v prostoru prodejny P. Ř. vypáčil zásuvku pokladny a poškozením způsobil škodu ve výši 4.800 Kč, když z ní poté odcizili finanční hotovost ve výši nejméně 3.000 Kč k tíži V. C. a finanční hotovost ve výši nejméně 55.466 Kč k tíži Michala Prokopa, ze stolu pak odcizili nejméně mobilní telefon zn. Huawei Y6, tel. č. XY, v hodnotě nejméně 1.000 Kč, v koženkovém pouzdře v hodnotě nejméně 100 Kč, mobilní telefon zn. Huawei Y6 IMEI, tel. č. XY, v hodnotě nejméně 1000 Kč, v koženkovém pouzdře v hodnotě nejméně 100 Kč, dálkové ovládání nezjištěné značky k osvětlení prodejny v hodnotě nejméně 750 Kč, uzamčenou kovovou příruční pokladnu bez obsahu v hodnotě nejméně 850 Kč, navigaci zn. Garmin v hodnotě nejméně 1000 Kč, příslušenství k navigaci Garmin, přísavku na sklo a kabel, v hodnotě nejméně 100 Kč, čtečku tachografu zn. VDO v hodnotě nejméně 6290 Kč, přičemž dále svým jednáním na místě poškodil nejméně vodní hasící přístroj o objemu 9 l v hodnotě nejméně 145 Kč, plastový lapač střešních splavenin značky Alca Plast v hodnotě nejméně 328 Kč, kdy tak jednal k tíži jednak Michala Prokopa, IČ: 71850881, se sídlem Měřín čp. 434, 594 42 Měřín, kterému odcizením věcí způsobil celkovou škodu ve výši nejméně 66.656 Kč a poškozením věcí celkovou škodu ve výši nejméně 6.243 Kč, a jednak V. C., nar. XY, které odcizením finanční hotovosti způsobil celkovou škodu ve výši nejméně 3.000 Kč, 4) v době od 15:30 hod. dne 13. 11. 2020 do 09:30 hod. dne 14. 11. 2020 v ul. XY v XY, za užití násilí D. H. pomocí s sebou přineseného šroubováku odjistil a otevřel výklopné křídlo plastového okna u objektu s čp. 2012, přičemž došlo k poškození okna a plastového okenního rámu v hodnotě nejméně 17.500 Kč, následně P. Ř. vnikl do prostoru kanceláře, kterou prohledal, přičemž do samotné dílny nevnikl a objekt následně opustil, když tak jednal k tíži Miroslava Norka, IČ: 15821625, se sídlem Hodějovická čp. 2012, 393 01 Pelhřimov, kterému způsobili poškozením okna včetně okenního rámu celkovou škodu ve výši nejméně 17.500 Kč, 5) v době od 19:00 hod. dne 25. 11. 2020 do 06:00 hod. dne 26. 11. 2020 v ul. XY v XY, okr. XY, P. Ř., nar. XY, bez užití násilí neoprávněně vnikl do rodinného domu čp. XY, vstoupil do obytných prostor domu, kde z kuchyňské linky odcizil volně odloženou peněženku K. Š. v hodnotě nejméně 150 Kč, s obsahem finanční hotovosti ve výši nejméně 4.000 Kč, dvou platebních karet České spořitelny vydané k účtu č. XY v celkové hodnotě nejméně 400 Kč, platební karty ČSOB vydané k účtu č. XY v hodnotě nejméně 300 Kč, občanským průkazem v hodnotě nejméně 100 Kč, řidičským průkazem v hodnotě nejméně 200 Kč, kartou pojištěnce, věrnostními kartami do obchodních domů, vše na jméno K. Š., dále zde pak odcizil volně odloženou peněženku V. Š. v hodnotě nejméně 100 Kč, s obsahem finanční hotovosti ve výši nejméně 800 Kč, platební kartu Komerční banky vydanou k účtu č. XY v hodnotě nejméně 200 Kč, občanským průkazem v hodnotě nejméně 100 Kč, řidičským průkazem v hodnotě nejméně 200 Kč, kartou pojištěnce, vše na jméno V. Š., přičemž neoprávněně opatřenou platební kartou MASTERCARD č. XY České spořitelny, K. Š., použili k sedmi platbám dne 26.11.2020, když v 06:32 hod. provedli platbu v celkové hodnotě 339 Kč u BČS XY, v 07:04 hod. provedli platbu v celkové částce 349 Kč, v 07:05 hod. platbu v celkové částce 216 Kč, v 07:09 hod. platbu v celkové částce 430,78 Kč u BČS MOL XY, v 07:25 hod. provedli platbu v celkové částce 430 Kč, v 07:28 hod. platbu v celkové částce 422,80 Kč a v 07:30 hod. platbu v celkové částce 487,50 Kč v XY, přičemž z neoprávněně opatřené platební karty VISA č. XY Komerční banky, V. Š., se v době od 03:40:29 hod. do 03:41:18 hod. se nejméně ve třech případech pokusili z bankomatu provozního označení XY umístěného v XY vybrat finanční hotovost v celkové výši nejméně 30.000 Kč a dále pak tutéž platební kartu použili ke dvěma platbám dne 26. 11. 2020, když v 06:55 hod. a v 06:56 hod. provedli platbu v celkové hodnotě 492 Kč a platbu v celkové hodnotě 492 Kč u BČS XY v XY, kdy tak jednali k tíži jednak K. Š., nar. XY, které odcizením věcí a neoprávněnými platbami byla způsobena celková škoda ve výši nejméně 7.825,08 Kč, a jednak V. Š., nar. XY, kterému odcizením věcí a finanční hotovosti byla způsobena celková škoda ve výši nejméně 2.384 Kč, 6) v době od 05:55 hod. do 06:05 hod. dne 26. 11. 2020 v XY, okr. XY, v areálu XY, u budovy „střediska“ P. Ř. za užití násilí kamenem rozbil skleněnou výplň jednoho křídla dvoukřídlého plastového okna v hodnotě nejméně 2.500 Kč, přičemž poškodil i žaluzie okna v hodnotě nejméně 600 Kč, když došlo i k poškození vnitřní omítky místnosti v hodnotě nejméně 200 Kč, P. Ř. oknem vnikl do vnitřních prostor účtárny a technického zázemí váhy, které prohledal, avšak nic neodcizil, kdy tak jednal k tíži Zemědělského družstva Rodvínov, IČ: 00110701, se sídlem Rodvínov čp. 72, 377 01 Rodvínov, kterému poškozením věcí způsobil celkovou škodu ve výši nejméně 3.300 Kč, 7) v době od 18:30 hod. dne 27. 11. 2020 do 06:50 hod. dne 28. 11. 2020 v ul. XY v XY P. Ř., nar. XY překonal 170 cm vysoké oplocení areálu u objektu s čp. 840 a následně za užití násilí u dílny rozbil kamenem skleněnou výplň jednoho křídla okna v dřevěném rámu v celkové hodnotě nejméně 2.550 Kč, přistavil si pod okno ocelový sud modré barvy a vnikl do prostor dílny, prošel do neuzamčené kanceláře, kde z kancelářského stolu odcizil notebook značky Acer v hodnotě nejméně 4.000 Kč, z první zasouvací přihrádky kancelářského stolu odcizil koženou peněženku v hodnotě nejméně 100 Kč, s obsahem finanční hotovostí ve výši nejméně 15.000 Kč, když tak jednal k tíži společnosti ZTS Jindřichův Hradec, s. r. o., IČ: 47216646, se sídlem Kostelní Radouň čp. 11, 378 42 Kostelní Radouň, které odcizením věcí a finanční hotovosti způsobil celkovou škodu ve výši nejméně 19.100 Kč a poškozením věcí celkovou škodu ve výši nejméně 2.550 Kč, 8) v době od 16:00 hod. dne 27. 11. 2020 do 06:25 hod. dne 30. 11. 2020 v ul. XY v XY ve volně přístupném areálu společnosti XY s čp. XY D. H. za užití násilí po vypáčení oka petlice s visacím zámkem v hodnotě nejméně 100 Kč vnikli do buňky, ze které odcizili zejména sbíječku zn. Hilti v hodnotě nejméně 20.000 Kč, sbíječku zn. Bosch GSH5CE v hodnotě nejméně 8.000 Kč, sbíječku zn. Bosch GSH16-30 na kolečkách v hodnotě nejméně 15.000 Kč, sbíječku zn. Wurth v hodnotě nejméně 10.000 Kč, řezačku zn. Wurth na cihly v hodnotě nejméně 5.000 Kč, dva prodlužovací kabely na bubnu 220 V o délce 30 m v celkové hodnotě nejméně 1.000 Kč, kdy tak jednali k tíži společnosti I. Kamenická stavební a obchodní firma s.r.o., IČ: 60838531, se sídlem U Kulturního domu čp. 770, 394 70 Kamenice nad Lipou, které odcizením věcí způsobili celkovou škodu ve výši nejméně 59.000 Kč a poškozením věcí celkovou škodu ve výši nejméně 100 Kč, 9) v době od 21:30 hod. dne 1. 12. 2020 do 05:30 hod. dne 2. 12. 2020 v ul. XY v XY poškodili dřevěné oplocení pozemku u rodinného domu s čp. XY, dvě svislé dřevěné latě v celkové hodnotě nejméně 600 Kč, vzniklým otvorem vnikl na pozemek u domu, přičemž následně za užití násilí rozbil skleněnou výplň dveří verandy v hodnotě nejméně 535 Kč a přes vzniklý otvor odemkl klíčem zasunutým v zámku z vnitřní strany dveří, neoprávněně vnikl do obydlí jiného, do verandy domu, a zde prohledal dámskou kabelku, kdy z peněženky v ní uložené odcizil zejména finanční hotovost ve výši nejméně 1.000 Kč, načež za užití násilí rozbil skleněnou výplň dveří v hodnotě nejméně 535 Kč, dveře si odemkl stejným způsobem jak výše a vnikl do obytných prostor domu které prohledal, avšak nic neodcizil, kdy tak jednal k tíži jednak K. K., nar. XY, které odcizením finanční hotovosti způsobil celkovou škodu ve výši nejméně 1.000 Kč, a jednak D. N., nar. XY, a Z. K., nar. XY, kterým způsobil poškozením věcí celkovou škodu ve výši nejméně 1.670 Kč, 10) v době od 17:00 hod. dne 2. 12. 2020 do 00:42 hod. dne 3. 12. 2020 v obci XY, okr. XY, D. H. za užití násilí po vypáčení visacího zámku zn. Extol Premium v hodnotě nejméně 200 Kč u zadní brány vedoucí do areálu XY vnikl do areálu XY s.r.o., s čp. XY, kde se za užití násilí pokusil vypáčit okno do skladu firmy, přičemž toto nejprve poškodil, a to i s fasádou budovy, načež rozbil i skleněnou výplň okna a způsobil tak na poškození okna a fasády celkovou škodu ve výši nejméně 24.656 Kč, vzniklým otvorem v okně odjistil kličku okna, okno otevřel a po spuštění zabezpečovací sirény utekl, kdy tak jednal k tíži jednak Rolnického družstva PLEVIS, IČ: 60066296, se sídlem Pleše čp. 110, 378 21, kterému poškozením visacího zámku způsobil celkovou škodu ve výši nejméně 200 Kč, a jednak společnosti Agrotech Pleše s.r.o., IČ:26036053, se sídlem Pleše čp. 105, 378 21 Pleše, které poškozením věcí způsobil celkovou škodu ve výši nejméně 24.656 Kč, 11) v době od 22:00 hod. dne 2. 12. 2020 do 01:30 hod. dne 3. 12. 2020 v ul. XY v XY, okr. XY u domu s čp. XY za užití násilí dosud blíže nezjištěným způsobem vyhákl pojistnou kličku u výklopného plastového okna ve sklepní kóji, kudy následně vnikl dovnitř, kóji prohledal a za užití násilí páčil jednokřídlé dveře bílé barvy vedoucí do dalších prostor budovy, jejichž poškozením a poškozením vložky FAB způsobil celkovou škodu ve výši nejméně 1.280 Kč, když však tyto nevypáčil, načež objekt stejnou cestou opustil, přičemž u dalšího okna vedoucího do šatny zaměstnanců za užití násilí vyhákl pojistnou kličku výklopného plastového, kudy následně vnikl dovnitř, šatnu prohledal a odcizil z ní nejméně 1ks klíč k NA VOLVO, RZ: XY, v hodnotě nejméně 3.500 Kč, 1 ks klíč k NA VOLVO, RZ: XY, v hodnotě nejméně 2.000 Kč, 1 ks klíč k NA VOLVO, RZ: XY, v hodnotě nejméně 2.000 Kč, 1 ks klíč k NA SCANIA, RZ: XY, v hodnotě nejméně 3.000 Kč, 1 ks klíč k NA TOYOTA, RZ: XY, v hodnotě nejméně 1.600 Kč, 1 ks klíč k traktorbagru CATERPILLAR, RZ: XY, v hodnotě nejméně 1.500 Kč, 6 ks černých čipů k tankování nákladních automobilů v celkové hodnotě nejméně 1.500 Kč, 1 ks čipu k vjezdové bráně do areálu XY K. XY v hodnotě nejméně 100 Kč, přičemž v šatně P. Ř., nar. XY, odcizil látkovou peněženku maskáčového vzoru v hodnotě nejméně 200 Kč, která obsahovala nejméně finanční hotovost ve výši 4.100 Kč, řidičský průkaz a kartu řidiče na jméno O. Š., kdy tak jednal k tíži jednak společnosti Rybářství Kardašova Řečice s.r.o., IČ: 60827394, se sídlem ČÉČOVA čp. 662, 370 04 ČESKÉ BUDĚJOVICE, které odcizením věcí způsobil celkovou škodu ve výši nejméně 15.200 Kč a poškozením věcí škodu ve výši nejméně 1.280 Kč, a jednak O. Š., nar. XY, kterému odcizením věcí a finanční hotovosti způsobil celkovou škodu ve výši nejméně 4.300 Kč, 12) v době od 16:00 hod. dne 2. 12. 2020 do 06:45 hod. dne 3. 12. 2020 v ul. XY v XY, okr. XY, za užití násilí D. H. překonal vstupní dveře do objektu společnosti XY s čp. XY, když poškodil spodní plastovou část vstupních dveří v hodnotě nejméně 1.633 Kč a vzniklým otvorem vnikl do objektu a poté do kanceláře jednatele, kde ze skříně odcizil svazek s 9 ks klíči FAB v hodnotě nejméně 420 Kč od brány do areálu firmy, kdy tak jednal k tíži společnosti TIP-N+V s.r.o., IČ:28155254, se sídlem Petra Bezruče čp. 541, 392 01 Soběslav, které odcizením svazku klíčů způsobil celkovou škodu ve výši nejméně 420 Kč a poškozením vstupních dveří celkovou škodu ve výši nejméně 1.633 Kč, 13) v době od 16:00 hod. dne 2. 12. 2020 do 06:45 hod. dne 3. 12. 2020 v ul. XY v XY, okr. XY, P. Ř., nar. XY za užití násilí u objektu skladu, budovy s čp. XY, rozbil nezjištěným způsobem zdvojenou skleněnou výplň plastového okna v hodnotě nejméně 3.436 Kč, vzniklým otvorem vnikl do prostor skladu, kde však nic neodcizil, kdy tak jednal k tíži společnosti PRO-DOMA, SE, IČ: 24235920, se sídlem Budčická čp. 1479, 190 16 Praha, které poškozením skleněné výplně okna způsobil celkovou škodu ve výši nejméně 3.436 Kč, 14) v době od 02:15 hod. do 07:00 hod. dne 3. 12. 2020 v obci XY, okr. XY, za užití násilí vypáčil dvoukřídlá kovová vrata v zadní části budovy s čp., které nepoškodil, vnikl do přízemních prostor budovy, dílny pro zemědělské stroje, přičemž zde odcizili CO svářečku zn. Kütreiber v hodnotě nejméně 20.000 Kč s 1 kusem 20 l tlakové nádoby v hodnotě nejméně 3.146 Kč, 3 ks pneumatických utahovacích pistolí, celkem v hodnotě nejméně 5.700 Kč, 1 ks větší pneumatické utahovací pistole nezj. v.č. a značky v hodnotě nejméně 5.000 Kč, velkou gola sadu značky Tona v hodnotě nejméně 3.000 Kč, úhlovou brusku zn. Narex v hodnotě nejméně 3.500 Kč, klíč od zámku dveří a od zapalování vozidla Multikar v hodnotě nejméně 300 Kč, klíč od osobního vozidla zn. Dacia Logan v hodnotě nejméně 900 Kč, načež v budově vykopl dveře vedoucí z hlavní dílny do truhlářské dílny, přičemž tyto vylomil z pantů a způsobil tak škodu na poškození dveří ve výši 1.040 Kč, odkud následně odcizili ruční okružní pilu zn. Narex v hodnotě nejméně 2.000 Kč, načež vnikl do šaten zaměstnanců v prvním patře budovy, kterou prohledal a odcizil zde z volně odložené pracovní bundy šedozelené barvy, 7 ks různých klíčů k zámkům dveří budov zemědělského družstva v hodnotě nejméně 210 Kč, 3 ks čipů pro tankování nafty v hodnotě nejméně 600 Kč, 3 ks klíčů od garáže v celkové hodnotě nejméně 90 Kč, 1 ks silonové tašky s nápisem papír v hodnotě nejméně 50 Kč, 1 ks pracovní látkové bundy do pasu v hodnotě nejméně 500 Kč, načež vylomil horní západku dřevotřískových dvoukřídlých dveří ke skladu náhradních dílů, dveře poškodil v celkové hodnotě nejméně 2.150 Kč a zde odcizil sadu závitníků v hodnotě nejméně 2.000 Kč, kdy tak jednal k tíži jednak společnosti Zemědělské družstvu RADELO, IČ: 00110264, se sídlem Velký Ratmírov čp. 24, 377 01 Velký Ratmírov, které odcizením věcí způsobil celkovou škodu ve výši nejméně 46.356 Kč a poškozením věcí celkovou škodu ve výši nejméně 3.190 Kč, a jednak Jaroslava Břehovského, nar. 25.07.1968, kterému odcizením věcí zejména pracovní bundy šedozelené barvy, 3 ks různých klíčů od zámků garáže, modré silonové tašky s nápisem "Papír" způsobil celkovou škodu ve výši nejméně 640 Kč, 15) v době od 21:30 hod. dne 7. 12. 2020 do 03:55 hod. dne 08.12.2020 v obci XY, okr. XY, P. Ř. bez užití násilí vnikl do rodinného domu čp. XY, vstoupil do obytných prostor domu, kde ze stolu v kuchyni odcizil volně odloženou pánskou koženou peněženku černé barvy v hodnotě nejméně 50 Kč, s obsahem drobných písemností, finanční hotovosti ve výši nejméně 3.000 Kč, platební karty Moneta Money bank VISA vydanou k účtu číslo XY, čipovou zaměstnaneckou kartu XY v hodnotě nejméně 150 Kč, průkaz pojištěnce ZP Ministerstva vnitra, vše na jméno R. M., kdy tak jednal k tíži R. M., nar. XY, kterému odcizením věcí způsobil celkovou škodu ve výši nejméně 3.200 Kč, 16) v době od 21:30 hod. dne 7. 12. 2020 do 03:55 hod. dne 08.12.2020 v obci XY, okr. XY, kdy P. Ř. hlídal přístupovou cestu, tak D. H. bez užití násilí vnikl u domu čp. XY do zde zaparkovaného neuzamčeného motorového vozidla zn. Škoda Felicia, RZ XY, VIN XY, ze kterého odcizil zejména batoh šedé barvy v hodnotě nejméně 450 Kč, ve kterém byla kalkulačka šedé barvy v hodnotě nejméně 150 Kč a drobné písemnosti bez hodnoty, kdy tak jednal k tíži M. H., nar. XY, kterému odcizením věcí způsobil celkovou škodu ve výši nejméně 600 Kč, 17) v době od 12:30 hod. dne 8.12.2020 do 05:00 hod. dne 9. 12. 2020 v ul. XY v XY, okr. XY, bez užití násilí neoprávněně vnikli přes terasu, kde odcizili zejména 1 ks wifi krabičky k meteostanici zn. Hyundai v hodnotě nejméně 200 Kč, do neuzamčeného podkrovního pokoje v domě čp. 45, kde odcizili zejména dámskou nákupní tašku v hodnotě nejméně 50 Kč, v ní uloženou dámskou peněženku v hodnotě nejméně 50 Kč s obsahem finanční hotovosti ve výši nejméně 2.500 Kč, občanským průkazem v hodnotě nejméně 100 Kč, řidičským průkazem v hodnotě nejméně 200 Kč, průkazem pojištěnce, vše na jméno A. N., nar. XY, svazek 6 ks klíčů v hodnotě nejméně 600 Kč, čipovou kartu bez hodnoty, 9 ks jednorázových roušek v celkové hodnotě nejméně 135 Kč, 1 ks parfému zn. Versace v hodnotě nejméně 1.200 Kč, platební kartu Raiffeisenbank, a.s., vydanou k č. účtu XY, na jméno T. R., nar. XY, v hodnotě nejméně 100 Kč, kdy tak jednal k tíži jednak L. Š., nar. XY, kterému odcizením věci způsobil celkovou škodu ve výši nejméně 200 Kč, dále A. N., nar. XY, které odcizením věcí způsobil celkovou škodu ve výši nejméně 4.835 Kč, a jednak T. R., nar. XY, kterému odcizením platební karty způsobil celkovou škodu ve výši nejméně 100 Kč, 18) v době od 10:27 hod. do 10:40 hod. dne 09.12.2020 ve XY v ul. XY v objektu zahradnictví XY čp. XY, D. H. zabavil M. T., nar. XY, načež P. Ř. nejprve bez užití násilí neoprávněně vnikl do penzionu, který včetně jeho pokojů prohledal, avšak nic neodcizil, poté vešel bočním vchodem do provozovny zahradnictví a za prodejním pultem z papírové krabičky odcizil finanční hotovost ve výši nejméně 3.500 Kč, kdy tak jednal k tíži M. T., nar. XY, kterému odcizením finanční hotovosti způsobil celkovou škodu ve výši nejméně 3.500 Kč, 19) v době kolem 10:45 hod. dne 10. 12. 2020 v obci XY, okr. XY, se D. H. za užití násilí pokusil vniknout do objektu čp. XY společnosti XY, kdy se pokusil hozením kamene proti oknu objektu toto okno rozbít, aby si tak do objektu zajistil přístup, což se mu nepovedlo, přičemž došlo k poškození středového sloupku plastového okenního rámu dvoukřídlého okna v hodnotě nejméně 2.100 Kč, následně od svého úmyslu upustil a z místa odjel, kdy tak jednal k tíži Jaromíra Šimka, IČ: 43817858, se sídlem Nová Cerekev čp. 302, 394 15 Nová Cerekev, kterému poškozením okna způsobil celkovou škodu ve výši nejméně 2.100 Kč, 20) v době od 10:00 hod. dne 22. 12. 2020 do 11:00 hod. dne 29. 12. 2020 v XY na odstavné ploše u garáží firmy XY, poblíž budovy čp. XY v ul. XY, za užití násilí dosud nezjištěným způsobem D. H. otevřel zadní pravé dveře zde zaparkovaného a uzamčeného osobního motorového vozidla tovární značky Škoda Octavia, RZ XY, modré barvy, vnikl do vozidla, které prohledal, přičemž pod stínítkem nad sedadlem řidiče nalezl a odcizil ORV v hodnotě nejméně 50 Kč a doklad o povinném pojištění od předmětného vozidla, načež z vozidla odcizil zadní RZ v hodnotě nejméně 450 Kč, kdy tak jednal k tíži N. K., nar. XY, které odcizením věcí, ORV od vozidla a RZ způsobil celkovou škodu ve výši nejméně 500 Kč, 21) v době od 10:55 hod. do 11:09 hod. dne 5. 1. 2021 v XY v ul. XY v prostorách XY čp. XY z regálu odcizil 1 ks balení ústní vody zn. Dentolux v hodnotě nejméně 29,90 Kč a 1 ks balení s holicím strojkem zn. Cien v hodnotě nejméně 99,90 Kč, která uschoval pod oblečené sako a následně při placení jiného zboží viditelně vloženého do nákupního košíku dané uschované zboží ponechal po celou dobu skryté a pokladní zónu opustil, aniž by za uschované zboží dodatečně zaplatil, přičemž byl následně za pokladní zónou osloven pracovníkem bezpečnostní agentury R. Š. s podezřením, že se dopustil krádeže, načež se k činu doznal, věci na místě ze saka vyndal na zem a pokusil se z místa odejít, v čemž mu R. Š. bránil, přičemž před vchodem do OD D. H. pracovníka ostrahy strčil oběma ruka do hrudníku a v místech uskladnění nákupních košíků jej udeřil rukou pěstí do obličeje a následně do něho strčil, čímž došlo k jeho pádu na kovové zábradlí, v důsledku čehož R. Š. utrpěl zejména podvrtnutí a natažení krční páteře, které si nevyžádalo pracovní neschopnost, kdy tak jednal k tíži společnosti Lídl Česká republika v.o.s., IČ: 26178541, se sídlem Nárožní 1359/11, 158 00 Praha, které odcizením věcí způsobil celkovou škodu ve výši nejméně 129,80 Kč, 22) v době od 04:00 hod. do 04:58 hod. dne 6. 2. 2021 v XY v ul. XY bez užití násilí vnikl P. Ř. na oplocený pozemek u domu čp. XY, přičemž zde u administrativní budovy půjčovny nářadí XY za užití násilí rozbil skleněnou výplň okna v hodnotě nejméně 1.973 Kč u kanceláře v přízemí, okno otevřel a vnikl do vnitřních prostor, načež z neuzamčené zásuvky odcizil pokladničku v hodnotě nejméně 500 Kč s obsahem finanční hotovosti ve výši nejméně 3.000 Kč, kdy tak jednal k tíži Pavla Hvozdovského, IČ: 73476030, se sídlem Křelovice čp. 3, kterému odcizením pokladničky a finanční hotovosti způsobil celkovou škodu ve výši nejméně 3.500 Kč a poškozením skleněné výplně okna škodu ve výši nejméně 1.973 Kč, přičemž shora uvedené finanční prostředky a věci si rozdělili a užili pro vlastní potřebu, a celkem tak svým jednáním způsobili škodu odcizením věcí ve výši nejméně 243.744,88 Kč a poškozením věcí ve výši nejméně 88.831 Kč, a takto jednal s vědomím, že byl rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 15. 6. 2015, č. j. 7 T 197/2014-2295, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 7. 10. 2015, č. j. 14 To 230/2015-2345, pravomocně odsouzen mimo jiné pro přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 60 měsíců, který vykonal dne 28. 7. 2019, II. 1) v období od 19. 9. 2020 do 10. 3. 2021 v přesně nejištěném počtu případů se bez povolení a bez vážných důvodů zdržoval na různých místech na území okresu Jihlava, 2) dne 7. 5. 2021 v době kolem 23:08 hod. se bez povolení a bez vážných důvodů zdržoval v obci Batelov, okr. Jihlava, a takto jednal s vědomím, že byl rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 15. 6. 2015 č. j. 7 T 197/2014-2295, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 7. 10. 2015, č. j. 14 To 230/2015-2345, pravomocně odsouzen k trestu zákazu pobytu na území okresu Jihlava v trvání 48 měsíců a k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 60 měsíců, který vykonal dne 28. 7. 2019, III. ačkoli dne 1. 6. 2021 pod č. j. KRPJ-12360-28/TČ-2021-161771, převzal usnesení o zahájení trestního stíhání podle § 160 odst. 1 tr. řádu mimo jiné pro přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku, dílem dokonaný a dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaný dílem ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, v době od 14:00 hod. dne 13. 8. 2021 do 08:00 hod. dne 16.08.2021 z volně přístupného pozemku p. č. XY v katastru obce XY, okr. XY, po překonání zámku kabiny s sebou přineseným klíčem zn. JCB odcizil zde zaparkovaný traktobagr zn. JCB 2CX, RZ XY, v hodnotě nejméně 508.200 Kč, a spolu s ním 1 ks plastového kanystru o objemu 20 l v hodnotě nejméně 200 Kč, 1 ks registrační značky v hodnotě nejméně 450 Kč a 1 ks osvědčení o registraci vozidla v hodnotě nejméně 100 Kč, kdy tak jednal k tíži společnosti Seterm CB, a.s., IČ 26031949, se sídlem Nemanická 2765, České Budějovice, které odcizením věci způsobil škodu ve výši nejméně 508.950 Kč, a takto jednal s vědomím, že byl rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 15.06.2015 č.j. 7 T 197/2014-2295 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 7. 10. 2015, č. j. 14 To 230/2015-2345, pravomocně odsouzen mimo jiné pro přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 60 měsíců, který vykonal dne 28. 7. 2019, IV. ačkoli dne 1. 6. 2021 pod č.j. KRPJ-12360-28/TČ-2021-161771 převzal usnesení o zahájení trestního stíhání podle § 160 odst. 1 tr. řádu mimo jiné pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, 1) dne 2. 6. 2021 v době kolem 15:51 hod. se bez povolení a bez vážných důvodů zdržoval v domě čp. XY v obci Zvolenovice, okr. Jihlava, 2) dne 8. 6. 2021 v době kolem 16:42 hod. se bez povolení a bez vážných důvodů zdržoval v Telči, okr. Jihlava, kde řídil osobní vozidlo zn. Škoda Felicia, a to přinejmenším po ul. Na Hrázi a ul. Hradecká, kde vozidlo kvůli svému pronásledování policejní hlídkou odstavil před uzavřenou bránou areálu společnosti Ekoplast Telč, z vozidla vystoupil, pohyboval se v jeho okolí a následně opět z místa řídil pryč, 3) dne 8. 6. 2021 v době kolem 17:05 hod. se bez povolení a bez vážných důvodů zdržoval na silnici III. třídy č. 11261 v k. ú. obce Hoštětice, okr. Jihlava, 4) dne 16. 6. 2021 v době kolem 09:00 hod. se bez povolení a bez vážných důvodů zdržoval v domě čp. XY v obci Zvolenovice, okr. Jihlava, 5) dne 13. 7. 2021 v době kolem 22:50 hod. v ul. Nádražní v Pelhřimově řídil osobní vozidlo zn. Peugeot 206, RZ XY, přičemž byl kontrolován hlídkou Policie ČR, a takto jednal s vědomím, že byl rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 15.06.2015 č. j. 7 T 197/2014-2295 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 7. 10. 2015, č. j. 14 To 230/2015-2345, pravomocně odsouzen k trestu zákazu pobytu na území okresu Jihlava v trvání 48 měsíců a k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 60 měsíců, který vykonal dne 28. 7. 2019, a s vědomím, že byl rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 3. 7. 2020, č.j. 7 T 9/2020-706, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka Tábor ze dne 28. 4. 2021, č. j. 14 To 216/2020-809, pravomocně odsouzen k trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech druhů motorových vozidel na dobu 18 měsíců, V. ačkoliv dne 21. 6. 2021 osobně převzal výzvu k nastoupení trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců s termínem nástupu do tří dnů od převzetí výzvy do Vazební věznice v Českých Budějovicích, který mu byl pravomocně uložen rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 3. 7. 2020 č. j. 7 T 9/2020-706 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka Tábor ze dne 28. 4. 2021, č. j. 14 To 216/2020-809, na tuto výzvu bez závažných důvodů následně nereagoval, výkon trestu nenastoupil a do výkonu trestu byl dodán až dne 30. 8. 2021, kdy byl na základě příkazu k dodání do výkonu trestu vydaného Okresním soudem v Pelhřimově dopaden policejním orgánem Policie ČR, Obvodní oddělení Kamenice nad Lipou, VI. 1) v přesně nezjištěných dnech v období od 1. 10. 2020 do 11. 3. 2021 na různých místech zejména v XY nejméně ve 20 případech poskytl látku zv. pervitin P. Ř. nar. XY, 2) přesně nezjištěného dne v období od 15. 12. 2020 do 31. 12. 2020 v XY přinejmenším v jednom případě poskytl v množství na jednu dávku výměnou za tablet zn. Asus látku zv. pervitin J. F., nar. XY, 3) v přesně nezjištěných dnech v období od 1. 12. 2020 do 28. 2. 2021 na různých místech v XY nejméně ve dvou případech prodal za celkovou částku 3 000 Kč látku zv. pervitin M. G., nar. XY, 4) dne 26. 12. 2020 v době kolem 1:00 hod. na přesně nezjištěném místě při jízdě osobním vozidlem pravděpodobně poblíž obce XY, okr. XY, nabídl 1 gram látky zv. pervitin za částku ve výši 2.000 Kč M. H., nar. XY; přičemž látka tzv. pervitin je zařazena jako látka psychotropní pod mezinárodním nechráněným názvem metamfetamin do seznamu II. podle Úmluvy o psychotropních látkách, který je přílohou č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb. o seznamech návykových látek, a činil tak s vědomím, že k nakládání s touto látkou je třeba zákonného přivolení, které neměl, a takto jednal s vědomím, že byl rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 15.06.2015 č. j. 7 T 197/2014-2295 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 7. 10. 2015, č. j. 14 To 230/2015-2345, pravomocně odsouzen mimo jiné pro zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 60 měsíců, který vykonal dne 28. 7. 2019. II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu 5. Obviněný D. H. napadl výše citovaný rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 16. 8. 2023, č. j. 10 To 77/2023-2045, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 3. 2. 2023, č. j. 7 T 14/2022-1913, dovoláním podaným prostřednictvím svého obhájce, které zaměřil proti výroku o vině i trestu. Odkázal přitom na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v jeho první a třetí variantě, neboť podle jeho mínění jsou rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků projednávaných trestných činů ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, přičemž současně nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Vyjma toho dovolatel odkázal i na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, neboť podle jeho názoru napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. 6. Úvodem svého mimořádného opravného prostředku dovolatel striktně odmítl, že by se dopustil rozsáhlé trestné činnosti, která je mu kladena za vinu. V této souvislosti vyjádřil své přesvědčení, že oběma soudy nižších stupňů byl vzhledem ke své trestní minulosti „stigmatizován“. Nicméně tvrdí, že po dobu, po kterou žil na svobodě, žil řádným rodinným životem, neboť má stálou partnerku a dceru, které jsou pro něj dostatečnou motivací, aby se napravil a žil již řádným životem. Soudy obou stupňů jej však shledaly vinným, a to na základě „velmi slabých“ důkazů. 7. S odkazem na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu dovolatel namítl, že byl uznán vinným na základě výpovědí svědků z řad aktivních uživatelů drog, kteří však měli nemalý problém upamatovat se na prověřované okolnosti. V této souvislosti upozornil zejména na výpověď svědka P. Ř. z přípravného řízení a jeho následující výpověď, kterou učinil u hlavního líčení, přičemž obě se z obsahového hlediska značně lišily. Přitom u okresního soudu tento svědek otevřeně přiznal, že jeho osobu křivě obvinil ze vzteku a až následně si uvědomil dosah svého jednání, pročež již během hlavního líčení vypovídal stran prověřovaných skutečností pravdivě. Z tohoto důvodu obviněný navrhoval, aby okresní i krajský soud provedly důkaz znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, jenž by posoudil obecnou i specifickou věrohodnost tohoto svědka. Tento důkaz však soud prvního stupně zamítl jako nadbytečný a soud druhého stupně se s jeho postupem ztotožnil. Dovolatel však na provedení tohoto důkazu i nadále trvá, neboť je přesvědčen, že odmítnutím tohoto důkazu bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. 8. Obdobně obviněný poukázal na nezbytnost posouzení věrohodnosti dalších ve věci vyslechnutých svědků, zejména M. G., J. F. a M. H., neboť se v projednávané věci jedná o velmi podstatné důkazy. Nicméně odvolací soud podle vyjádření dovolatele i v jejich případě odmítl provedení odborného zkoumání jejich věrohodnosti s odůvodněním, že na nevěrohodnost jmenovaných nelze poukazovat toliko z důvodu dlouholetého zneužívání omamných látek. Dovolatel je však opačného názoru a dále tvrdí, že nejde pouze o prověření obecného užívání omamných látek těmito svědky (ve vztahu k zdravotním následkům těchto svědků), ale i o posouzení „míry ovlivnění drogou“ v průběhu konání hlavního líčení. Podle jeho mínění není soud oprávněn otázku věrohodnosti svědků posuzovat samostatně, neboť se jedná o otázku striktně odbornou, pročež je k jejímu posouzení nutné přibrat příslušného znalce. 9. Dále dovolatel brojí proti způsobu vedení výslechů jednotlivých svědků ze strany soudu prvního stupně, neboť je přesvědčen, že svědci prakticky neměli možnost se o věci tzv. rozmluvit. V protokolu navíc nejsou uvedeny dotazy, které byly svědkům kladeny, pročež má obviněný za to, že i z tohoto důvodu jsou dané výpovědi značně „pochybné“. 10. Následně dovolatel akcentoval, že se okresní soud nedostatečně zabýval provedením důkazů a jejich správnému vyhodnocení v každém z dvaadvaceti skutků, které jsou mu kladeny za vinu (jak by ostatně postupoval v případě, že by projednávaných skutků bylo méně). Stran spáchaných přečinů (podrobně popsaných pod bodem I. výroku o vině stran spáchaných přečinů krádeže, poškození cizí věci, porušování domovní svobody a neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku) dovolatel své námitky níže detailněji konkretizoval. 11. Ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem I. 2) dovolatel namítl, že svědek Vaněk nikoho konkrétního neidentifikoval, a proto nejsou k dispozici žádné důkazy, které by jej v tomto ohledu usvědčily. Pokud jde o skutky pod bodem I. 3-4), nebyly podle jeho náhledu provedeny důkazy, které by jej jakkoli usvědčily. To samé lze uvést i v případě skutku popsaného pod bodem I. 5), ostatně na zajištěném videozáznamu obviněný nebyl nikterak identifikován. Ani stran dalších skutků popsaných pod bodem I. nebyly podle jeho mínění provedeny důkazy, které by prokázaly jeho vinu bez důvodných pochybností. Pro stručnost obviněný poukázal na argumentaci, kterou k jednotlivým skutkům (popsaným pod bodem I. výroku o vině) uvedl ve svém odvolání ze dne 31. 3. 2023 a žádá, aby se jimi dovolací soud zabýval a neopakoval chybný postup soudů nižších stupňů, které provedené důkazy hodnotily v jeho neprospěch. 12. Ve vztahu k trestnému jednání uvedeném pod bodem II. výroku o vině (stran zdržování se v místě, na které se vztahoval trest zákazu pobytu) dovolatel namítl, že se ke spáchání tohoto skutku doznal, nicméně má za to, že důvody, které jej vedly k porušení zákazu, nebyly soudy obou stupňů adekvátně zohledněny. K tomu doplnil, že zpočátku si ani neuvědomil, že porušuje zákaz pobytu, když byl pod vlivem touhy vidět se se svojí přítelkyní i dítětem, které spolu mají. Na tuto argumentaci dovolatel odkázal i ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem IV. výroku o vině, jenž se týká téže trestné činnosti. 13. Za zásadní dovolatel označil okolnosti skutku, kterým byl uznán vinným pod bodem III. výroku o vině. Stran tohoto jednání obviněný striktně odmítl, že by se dopustil odcizení traktorbagru zn. JCB a naopak trvá na tom, že okresnímu soudu dostatečně objasnil okolnosti jeho držení, když až následně zjistil, že se stran jeho držení sám stal obětí podvodu. V příčinné souvislosti s jeho údajným odcizením nemůže být ani okolnost, že nedržel tzv. velký technický průkaz. Navíc dovolatel tvrdí, že z hlediska dokazování nebylo prověřeno – kdo, kdy a jak předmětný stroj odvezl, respektive že tak učinila jeho osoba. Pokud soud prvního stupně odůvodnil jeho vinu záznamem o telekomunikačním provozu, obviněný k tomu namítl, že předmětnou SIM kartu ani neměl ve svém vlastnictví. Jako zásadní pochybení však hodnotí, že byl uznán vinným spácháním tohoto trestného činu, aniž by proti němu existoval jakýkoli přímý důkaz, pročež tvrdí, že v této věci byl odsouzen toliko na základě pouhých domněnek soudu. 14. K bodu V. výroku o vině obviněný namítl nesprávné doručení výzvy k nástupu do výkonu trestu, neboť nebyl o tomto termínu jakkoli zpraven. Vyjma toho ztratil svůj občanský průkaz, což mu objektivně zamezilo možnost splnit tuto svoji povinnost. 15. K bodu VI. výroku o vině dovolatel navrhl, aby bylo trestní řízení doplněno o znalecký posudek na posouzení obecné a specifické věrohodnosti svědka P. Ř., kterak uvedl výše a kterou považuje pro posouzení své viny (nejen tohoto skutku) za zcela zásadní. V této souvislosti dodal, že nebylo vyhověno ani jeho návrhu na výslech svědkyně Kateřiny Šíbrové, která mohla soudu dosvědčit řadu prokazovaných skutečností. 16. Podle názoru dovolatele se tedy oba soudy nižších stupňů dostatečně nevypořádaly s otázkou jeho viny napříč všemi skutky, které jsou mu kladeny za vinu, a to přesto, že v případě vyslovení viny musí být jednoznačně prokázáno, že jednání, které je předmětem obžaloby, se objektivně stalo a že obviněná osoba je skutečně tou, která toto jednání spáchala. Ostatně prokázání trestného činu musí být založeno na důkazech, které nepochybně vedou k výsledku, jenž je vyjádřen skutkovým zjištěním obsaženým v tzv. skutkové větě výroku o vině, a to prostřednictvím logického zhodnocení poznatků nabytých z důkazních prostředků, o něž se rozhodnutí opírá. 17. Jelikož v projednávané věci nebyly naplněny zákonné podmínky pro řádně prováděné dokazování, má dovolatel za to, že stávající závěry vedly oba soudy nižších stupňů k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení projednávaných skutků, pročež souběžně odkázal i na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. 18. Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud v rámci dovolacího přezkumu zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 16. 8. 2023, č. j. 10 To 77/2023-2045, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 3. 2. 2023, č. j. 7 T 14/2022-1913, a to ve výroku o vině i trestu a věc některému z nich vrátil k opětovnému projednání a rozhodnutí. 19. K podanému dovolání se ve svém písemném stanovisku ze dne 21. 11. 2023, sp. zn. 1 NZO 848/2023-13, vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která v prvé řadě odmítla tvrzení obviněného, že mezi výsledky dokazování, z něj definovaným skutkovým stavem a jeho právním posouzením existuje zjevný či extrémní nesoulad. Státní zástupkyně naopak vyjádřila své přesvědčení, že veškeré námitky, které obviněný vznesl, kvalitativně nepřekročily meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jaký význam je nutné tomu kterému důkazu připisovat z hlediska prokazovaného skutkového děje. 20. Následně státní zástupkyně rekapitulovala, že jednání obviněného H. bylo prokázáno především výpovědí spoluobviněného P. Ř. z přípravného řízení, který vypovídal o jednotlivých pokračujících jednáních, kterých se dopouštěl právě s osobou obviněného. Výpověď tohoto svědka označila za přesvědčivou, logickou a zejména dostatečně podrobnou, pročež vylučuje možnost, že by si svědek tak detailní okolnosti (stran jednotlivých skutků) vymyslel. V této souvislosti nelze přehlédnout ani skutečnost, že obě osoby se musely vždy dopravit na každé místo činu osobním automobilem, přičemž svědek P. Ř. nevlastní řidičské oprávnění a podle svých slov neumí řídit motorové vozidlo. Předmětný důkaz navíc není osamocen, ale je podpořen dalšími, zejména listinnými důkazy, jakož i výpověďmi dalších svědků. Za této situace oba soudy nižších stupňů správně dospěly k závěru, že vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, k posouzení věrohodnosti tohoto svědka je nadbytečné. Stejně tak byly jako věrohodné posouzeny i výpovědi svědků M. G., J. F. a M. H., a to přesto, že se zjevně jedná o dlouhodobé uživatele omamných látek. 21. Pokud jde o argumentaci dovolatele, že se nejprve domníval, že zákaz pobytu v okrese Jihlava neporušuje a až následně, kdy byl o tom informován, se pokusil učinit kroky k tomu, aby místo, kde se nacházelo bydliště jeho přítelkyně, bylo z trestu zákazu pobytu vyňato, státní zástupkyně rovněž odmítla, neboť obviněný si měl své osobní poměry (zahrnující i místo svého bydliště) uspořádat tak, aby uložený trest zákazu pobytu dodržoval. Ze stejného důvodu se neztotožnila ani s názorem, že okresní soud měl obviněného informovat za situace, kdy osobně prvostupňovému soudu sdělil, že bydlí ve XY, na což pracovníci soudu nikterak nereagovali. 22. Ve vztahu k maření výkonu úředního rozhodnutí ve věci nenastoupení trestu odnětí svobody obviněným v řádném termínu státní zástupkyně podotkla, že odvolací soud se argumentací obviněného podrobně zabýval, když konstatoval, že nebylo nutné doplňovat dokazování výslechem policistů, kteří doručovali písemnosti obviněnému s ohledem na to, že dovolatel prokazatelně převzal výzvu k nástupu nepodmíněného trestu odnětí svobody a souběžně s tím byl dostatečně poučen i o postupu, který je nutno dodržet za situace, kdy by mu zdravotní stav neumožňoval nepodmíněný trest řádně vykonávat. Jako podstatná se rovněž jeví okolnost, že obviněný byl ze strany věznice instruován, že má nastoupit výkon trestu i při ztrátě občanského průkazu. Přes tyto okolnosti obviněný do věznice nenastoupil a musel být do ní dodán až orgány policie. Jednání obviněného bylo tedy provedenými důkazy prokázáno a použitá právní kvalifikace je zcela přiléhavá. 23. Závěrem státní zástupkyně uvedla, že meritorní rozhodnutí obou soudů nižších stupňů nejsou zatížena vadami, které by bylo nutné napravit cestou dovolání, přičemž deklarované dovolací důvody naplněny nebyly. Z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání, nicméně pro případ, že by dovolací soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřila ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem. 24. Vyjádření státní zástupkyně k dovolání podanému obviněným bylo následně Nejvyšším soudem zasláno obhájci obviněného k jeho případné replice, která však do okamžiku zahájení neveřejného zasedání o podaném dovolání nebyla tomuto soudu předložena. III. Přípustnost dovolání 25. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. řádu, zda bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje všechny obligatorní obsahové náležitosti upravené v § 265f tr. řádu. 26. Po jeho prostudování Nejvyšší soud shledal, že obviněný všechna výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, pročež předmětné dovolání vyhodnotil jako přípustné a vyhovující všem relevantním ustanovením trestního řádu, neboť nebyly shledány žádné skutečnosti bránící jeho věcnému projednání. IV. Důvodnost dovolání 27. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů výslovně uvedených v ustanovení § 265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud posoudit otázku, zda lze obviněným uplatněné dovolací důvody považovat za některý z důvodů taxativně uvedených v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. 28. Obviněný ve svém dovolání předně odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Stalo se tak v době, kdy s účinností od 1. 1. 2022 byla změněna právní úprava řízení o dovolání, a to novelizací trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., jímž byl v řízení o dovolání v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu zakotven nově obsahově vymezený důvod dovolání spočívající v tom, že „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“. Uvedená změna ve svých důsledcích znamená, že za právně relevantní dovolací námitku ze strany obviněného lze považovat: - správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, - procesní bezvadnost provedeného dokazování a - správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. řádu. 29. Cílem tohoto nového dovolacího důvodu přitom byla kodifikace dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, kterak se vyvinula pod vlivem judikatury Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, nebo nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04). Tento dovolací důvod tedy umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění zákonných znaků trestného činu, jímž byl obviněný pravomocně uznán vinným, popř. zproštěn obžaloby, event. ve vztahu k němuž bylo rozhodnuto některým z dalších druhů rozhodnutí taxativně uvedených v § 265a odst. 2 tr. řádu. Nově zařazený dovolací důvod tedy věcně podchycuje tři okruhy nejzásadnějších vad ve skutkových zjištěních, kterými jsou: - případy tzv. extrémního (zjevného) nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), - případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkazu, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcného důkazu zajištěného při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkazu nezákonným odposlechem apod.), - vady spočívající v tzv. důkazu opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení ani nebylo soudem věcně adekvátně odůvodněno. 30. Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu s účinností od 1. 1. 2022 však reálně nedošlo k rozšíření mezí dovolacího přezkumu též na otázky skutkové. Jak již bylo konstatováno shora, neboť smyslem jeho zakotvení byla pouze výslovná kodifikace již dříve judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu vymezených nejtěžších vad důkazního řízení, pro něž se obecně vžil pojem tzv. extrémního nesouladu. Na tom ničeho nemění ani skutečnost, že zákonodárce v tomto směru neužil přímo pojem „extrémní rozpor“. Nyní nově výslovně zakotvený dovolací důvod je proto nutno vykládat zcela shodně, kterak byl ve smyslu dosavadní bohaté judikatury chápán extenzivní výklad § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021. 31. V případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu zákon vyžaduje, aby podstatu výhrad a obsah dovolatelem uplatněných dovolacích námitek tvořilo tvrzení, že nižšími soudy zjištěný skutkový stav věci, jenž je popsán v jejich rozhodnutí, není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněná skutková zjištění nevyjadřují naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, jenž byl dovolateli přisouzen. S poukazem na tento dovolací důvod tak obviněný namítá, že dotčený skutek buď vykazuje znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem (k této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, jakož i rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr.) Ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu je rovněž možné vznášet námitky ve vtahu k vadám výroku o trestu, nicméně za relevantní je možné posoudit pouze vady spočívající v porušení hmotného práva či v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotněprávního (nikoli tedy námitky stran druhu či výměry trestu). 32. Nejvyšší soud nadto i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). V. K meritu věci 33. V duchu výše citované judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu tedy Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obviněného D. H. splňuje kritéria jím uplatněných dovolacích důvodů, načež po prostudování připojeného spisového materiálu a obsahu podaného mimořádného opravného prostředku dospěl k závěru, že obviněným vznesené dovolací námitky neodpovídají nejen jím uplatněným, ale ani žádným jiným dovolacím důvodům taxativně uvedeným v § 265b odst. 1 tr. řádu. 34. Obviněný ve vztahu k jím zpochybňovaným jednáním opětovně usiluje o prosazení vlastní obhajoby, v rámci které namítl, že provedené důkazy ve svém souhrnu nevytvořily logickou a uzavřenou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, z nichž by bylo možné dovodit závěr o jeho vině stran všech prokazovaných skutků. Jinými slovy dovolatel tvrdí, že soudy nižších stupňů nedostály své povinnosti bez důvodných pochybností prokázat jeho vinu, v důsledku čehož došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. 35. Nejvyšší soud v prvé řadě zdůrazňuje, že dovolatel svými výhradami toliko opětovně odmítá zásadní skutková zjištění, aby stran všech projednávaných trestných jednání, popsaných ve výroku o vině rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově, prosadil vlastní obhajobu, podle které nemělo být soudy nižších stupňů dostatečně prokázáno, že se dopustil všech výše uvedených trestných činů. Těmito tvrzeními však obviněný pouze demonstroval své subjektivní přesvědčení, že skutková zjištění jej z předmětných jednání neusvědčily, v důsledku čehož usiluje v rámci své obhajoby o zrušení napadených rozsudků a opětovné projednání jeho věci s cílem dosáhnout pro svoji osobu značně příznivějšího rozhodnutí. Takovouto argumentační negací však dovolatel všechny své námitky znovu zaměřil toliko proti provedeným důkazům, což je však ve fázi dovolacího řízení již nepřípustné. 36. V tomto ohledu je třeba znovu připomenout, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem, který není a priori určen k opakované a kompletní revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně. Těžiště dokazování se nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popř. korigovat toliko soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. řádu). Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně je Nejvyšší soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud to odůvodňuje jedna ze tří alternativ dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy pokud rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. 37. Takovéto zásadní pochybení v rámci uplatněného dovolacího důvodu obviněný sice namítl (vyjma druhé varianty), nicméně Nejvyšší soud po přezkumu připojeného spisového materiálu konstatuje, že skutkový stav byl stran všech obviněným zpochybňovaných jednání řádně zjištěn a bez důvodných pochybností prokázán. Nejvyšší soud v dané věci neshledal žádné pochybnosti o správnosti skutkových závěrů učiněných soudy nižších stupňů, tím méně pochybnosti klíčové. V. 1. Námitky podřazené pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu 38. Dovolatel s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nejprve - de facto paušálně - namítl, že jednotlivými trestnými činy byl uznán vinným na základě „velmi slabých důkazů“, aby následně zpochybnil v podstatě všechna zásadní a pro jeho osobu usvědčující skutková zjištění. 39. Nejvyšší soud z přiloženého spisového materiálu nejprve ověřil, že Okresní soud v Pelhřimově ve věci provedl rozsáhlé dokazování, zahrnující výpověď obviněného u hlavního líčení (v přípravném řízení obviněný využil svého zákonného práva a ve věci odmítl vypovídat), dále výpověď svědka P. Ř., jakož i dlouhou řadu svědků, kteří vypovídali zejména stran prověřovaných přečinů krádeže a distribuce omamných látek obviněným. Z listinných důkazů je vhodné zmínit především jednotlivé protokoly o ohledání místa činu s náčrtky a fotodokumentací, protokoly a záznamy o ohledání či vydání věci, řadu odborných vyjádření zaměřených zejména na zjištění způsobených škod, a dále z odvětví trasologie, daktyloskopie, genetiky, mechanoskopie. Z dalších listinných důkazů se jeví jako podstatné rovněž úřední záznamy a zprávy ČSOB, České spořitelny, Moneta Money Bank a Raiffeisenbank, vyhodnocení zachycených zpráv z telekomunikačního provozu, lékařské zprávy a testy na přítomnost omamných látek, zprávy Probační a mediační služby, jakož i výzva k nastoupení trestu s doručenkou či příkaz a následný protokol o dodání obviněného do věznice. 40. Všechny výše uvedené důkazy Okresní soud v Pelhřimově pečlivě vyhodnotil v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. řádu, tedy podle svého vnitřního přesvědčení založeném na posouzení všech okolností případu jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, přičemž podle § 2 odst. 5 tr. řádu zjistil skutkový stav tak, aby o něm nepanovaly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jeho rozhodnutí. Ke svým skutkovým zjištěním následně přiřadil i odpovídající právní kvalifikace, přičemž s jeho postupem a závěry se plně ztotožnil i Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře jako soud odvolací (s výjimkou výroku o náhradě škody, kterak bylo zmíněno výše). Současně se oba soudy nižších instancí v rámci svých rozhodnutí řádně vypořádaly se všemi námitkami, jež byly ze strany obviněného v jednotlivých fázích trestního řízení vzneseny. 41. Pakliže dovolatel v rámci svého mimořádného opravného prostředku namítl, že z provedených důkazů není možné prokázat jeho vinu stran všech projednávaných trestných činů, je třeba konstatovat, že obhajoba obviněného fakticky po celou dobu vedeného trestního řízení usiluje o zásadní zpochybnění celého procesu dokazování. Nejvyšší soud však v rámci svého přezkumu konstatuje, že okresní soud spolehlivě prokázal spáchání všech výše uvedených trestných činů, tj. spáchaných přečinů krádeže, poškození cizí věci, porušování domovní svobody, neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku, maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání, jakož i spáchaného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy. 42. Dovolatel v rámci svých námitek usiloval zpochybnit zejména výpověď klíčového svědka P. Ř. z přípravného řízení, jakož i výpovědi dalších svědků, zejména M. G., J. F. a M. H. s odůvodněním, že výše jmenovaní jsou osobami dlouhodobě zneužívajícími omamné a psychotropní látky, pročež má obviněný jejich výpovědi za zcela nevěrohodné. Souběžně vznesl i možnost jejich ovlivnění omamnou látkou v průběhu hlavního líčení, stejně jako to, že v příslušných protokolech o hlavních líčeních nejsou uvedeny dotazy, které byly svědkům kladeny, v čemž rovněž spatřuje pochybení soudu. S ohledem na tyto skutečnosti žádal prověřit otázku procesní věrohodnosti výše uvedených svědků svým návrhem na vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. 43. Z přiloženého spisového materiálu Nejvyšší soud ověřil, že svědek a zároveň spoluobviněný P. Ř. (stran jednání popsaného pod bodem I.) skutečně v rámci přípravného řízení rozsáhle vypovídal v neprospěch obviněného, neboť svědčil o trestné činnosti, které se dopustil společně s obviněným H. (č. l. 1463-1470). V porovnání s jeho výpovědí, kterou učinil u hlavního líčení (č. l. 1763-1766), však vyznívá jeho výpověď z přípravného řízení (u které byl navíc přítomný obhájce obviněného) přesvědčivě a logicky, a navíc obsahuje dlouhou řadu podrobností stran všech prokazovaných skutečností, že je prakticky vyloučeno, aby si je jmenovaný vymyslel a tak důvěryhodně a kompaktně o nich hovořil. 44. Usvědčující výpověď svědka Ř. rovněž nestojí důkazně osamocena, ale je podpořena dalšími, zejména listinnými důkazy, kamerovými záznamy, případně výpověďmi dalších svědků. Do linie prověřovaných okolností zcela logicky zapadla i skutečnost, že oba pachatelé se na místo činu dopravovali vždy motorovým vozidlem, přičemž svědek Ř. nevlastní řidičské oprávnění (a podle svého tvrzení ani osobní automobil nikdy neřídil a řídit neumí). Oba soudy nižších stupňů tedy oprávněně konstatovaly, že výpověď svědka Ř. učiněná u hlavního líčení vyznívá krajně nepřesvědčivě, neboť nemá oporu v provedeném dokazování, a byla prokazatelně vedena toliko snahou tohoto svědka o vyvinění obviněného z projednávaného jednání. Z těchto důvodů byla výpověď svědka Ř. učiněná u hlavního líčení dne 11. 5. 2022 vyhodnocena jako zjevně nevěrohodná, nepravdivá a u soudu prezentovaná toliko z ryze účelových důvodů. 45. Okresní soud se dostatečně zabýval i alternativní skutkovou verzí předloženou obviněným D. H., spočívající v tvrzení, že svědka P. Ř. toliko vozil na místa činu, tzn. že byl výhradně v pozici řidiče, avšak jeho trestné činnosti se nikterak neúčastnil. K tomu Nejvyšší soud pouze stručně dodává, že obviněným nabízená varianta průběhu skutkového děje, aby skutečně vedla k objektivním pochybnostem o jeho vině, musí být možná a uvěřitelná, což v daném případě není. Obviněným prezentovaná skutková verze je naopak založena na prostém „kličkování“ mezi nezpochybnitelnými skutkovými zjištěními bez toho, aby soudu předložil skutečně rozumnou a uvěřitelnou alternaci o možném průběhu skutkového děje stran všech prověřovaných činů. Je totiž krajně nepravděpodobné, aby obviněný nebyl obeznámen o páchání trestné činnosti, když z provedených důkazů bylo jednoznačně prokázáno, že každému z útoků obou spoluobviněných vždy předcházela jejich dohoda s tím, že oba se již předem aktivně podíleli na typování objektů. Následně obviněný H. zajistil dopravu na místo činu, kde spáchal čin buď P. Ř. sám anebo ve spolupráci s dovolatelem (poskytujíc si vzájemnou pomoc), aby se posléze o zcizené věci či finance podělili rovným dílem. 46. Dovolatel (stran trestného jednání popsaného pod bodem VI.) ve svých námitkách dále usiloval zpochybnit výpovědi svědků M. G., J. F. a M. H., kteří u hlavního líčení potvrdili, že obviněný H. jim v jednom či více případů distribuoval psychotropní látku (v případě svědka H. mu v jednom případě metamfetamin nabídl). Podobně jako v případě svědka P. Ř. dovolatel namítl, že i tyto osoby dlouhodobě zneužívají omamné látky, pročež navrhl, aby byla znalecky posouzena jejich obecná i specifická věrohodnost. Nicméně tento návrh byl soudy obou stupňů oprávněně zamítnut. 47. Nejvyšší soud v minulosti opakovaně judikoval, že není povinností soudu akceptovat jakékoliv návrhy obviněného na provedení dalších důkazů. V takovém případě by se soud provinil proti jiné procesní zásadě, kterou je zásada rychlosti a hospodárnosti řízení. Soud má povinnost provést pouze takový (obhajobou navrhovaný) důkaz, který přispěje k důkladnějšímu vyjasnění skutkového stavu. Pokud však soud vyhodnotí navrhovaný důkaz jako nadbytečný, je jeho povinností provedení takového důkazu odmítnout a toto odmítnutí řádně odůvodnit. Z připojeného spisového materiálu Nejvyšší soud ověřil, že oba soudy nižších stupňů návrh obviněného stran zpracování znaleckých posudků ve vztahu k výše jmenovaným svědkům odmítly, přičemž tato odmítnutí patřičně zdůvodnily (okresní soud v bodě 15., krajský soud v bodech 11. až 12. odůvodnění svých rozsudků). 48. Stran svědka P. Ř. oba soudy nižších stupňů shodně konstatovaly, že jeho výpověď z přípravného řízení je věrohodná s ohledem na to, že je zcela v souladu s dalšími ve věci učiněnými skutkovými zjištěními. Proto bylo oprávněně provádění dalších důkazů stran prověření věrohodnosti tohoto svědka odmítnuto jako nadbytečné. 49. V případě výpovědí svědků M. G., J. F. a M. H. oba soudy odmítly zkoumání jejich věrohodnosti toliko na základě obviněným namítaného důvodu, že se jedná o dlouholeté uživatele omamných či psychotropních látek. Pokud se svědci ve svých výpovědích učiněných u hlavního líčení podstatně odchýlili od svých výpovědí z přípravného řízení, okresní soud jim procesně přiléhavým postupem jejich obsah předestřel a ti na ně vesměs odkázali. Proti takovému postupu přitom nelze ničeho namítat. Především však výpovědi jmenovaných svědků nezůstaly ve věci osamoceny, neboť byly ověřeny dalšími skutkovými zjištěními, zejména listinnými důkazy, ze kterých je zřejmé, že obviněný sám pervitin užíval i s ním obchodoval. 50. Vyjma toho samotná okolnost, že jmenovaní svědci jsou dlouhodobými uživateli pervitinu, v projednávané věci naopak přispělo ke zjištění, že byl prostřednictvím osoby obviněného skutečně distribuován právě metamfetamin. To soudu potvrdil svědek J. F., který zakoupený metamfetamin užil injekčně a účinky hodnotil jako běžné (č. l. 1820 verte). Také svědkyně M. G. u hlavního líčení uvedla, že od obviněného H. v obou případech zakoupila pervitin, který si aplikovala nitrožilně, nicméně potvrdila jeho slabší účinky, neboť se po něm necítila „akční“, ale naopak po jeho užití „šla normálně spát“ (č. l. 1882 verte). 51. Dále z přiloženého spisového materiálu nikterak nevyplynulo, že by tito svědci byli během hlavního líčení pod vlivem omamných a psychotropních látek, respektive že by skutečně byli ve stavu, který by jim neumožňoval vypovídat (viz svědek J. F. na č. l. 1820 verte, svědek M. H. na č. l. 1826 verte, svědkyně M. G. na č. l. 1883, která navíc v den konání hlavního líčení vyjádřila svoji ochotu podrobit se testování na aktuální přítomnost omamných látek). Ostatně pokud by jmenovaní svědci skutečně vykazovali během svých výpovědí aktuální vliv intoxikace, jistě by tuto okolnost reflektovala jak předsedkyně senátu, tak přítomní obhájci, což se však nestalo. 52. Námitku obviněného, v rámci které tvrdí, že problematika věrohodnosti svědka je otázkou ryze odbornou, kterou je věcně příslušný posoudit toliko znalec, Nejvyšší soud kategoricky odmítá. 53. Svědek je vždy osobou podávající vlastními slovy zprávu o určité události. Pro orgány činné v trestním řízení je nejdůležitější očitý svědek, tedy osoba, jež se prověřované situace nějakým způsobem sama zúčastnila a vypovídá tedy o skutečnostech, které sama svými smysly vnímala. Takový svědek je schopen poskytnout orgánům činným v trestním řízení cenný „neodvozený“ důkaz. Věrohodnost vyslechnutého svědka je však vždy nutné hodnotit v kontextu ostatních ve věci provedených důkazů, a to v míře, v jaké je s nimi v souladu či jak je případně doplňuje. To však neznamená, že by každý rozpor automaticky znamenal nevěrohodnost takovéto výpovědi. Je totiž zjevné, že svědek popisuje událost, jejíž obraz má uložený ve své paměti. Nicméně tato informace (respektive její paměťová stopa) se s časem, který od události uběhl, oslabuje. Prostá okolnost, že svědek si na nějaký údaj již nevzpomíná, tedy nemůže být důvodem k závěru o jeho nevěrohodnosti. 54. Byť nelze zcela vyloučit určitý vliv užívání omamných látek na zpětné vybavování si prověřovaného děje (na který je svědek dotazován), není možné zjištění takové skutečnosti a priori chápat jako podmínku pro oslovení znalce za účelem posouzení otázky věrohodnosti vyslýchaného (či vyslýchaných) svědků, pokud o nich nepanují zásadní pochybnosti. V projednávaném případě neměly okresní ani krajský soud o této otázce žádnou pochybnost, neboť svědectví výše jmenovaných svědků obsahově zcela zapadla do kontextu prověřovaných skutkových zjištění. Současně je namístě připomenout, že posouzení věrohodnosti výpovědi svědka je otázkou hodnocení důkazů, ke kterému jsou oprávněny toliko orgány činné v trestním řízení, a to postupem podle § 2 odst. 6 tr. řádu, a nikoli otázkou, jíž by byl oprávněn řešit znalec, kterému je hodnocení důkazů výslovně zapovězeno ustanovením § 107 odst. 1 tr. řádu. 55. Nad výše uvedené skutečnosti Nejvyšší soud podotýká, že Okresní soud v Pelhřimově důsledně postupoval v duchu zásady in dubio pro reo, když oproti obžalobě uznal jednání spočívající v poskytnutí pervitinu A. H. a J. P. za neprokázané, pročež tuto část jednání vypustil z výrokové části rozsudku. V duchu téže procesní zásady upravil i jednání obviněného spočívající v poskytnutí pervitinu svědkům Ř. a G., když např. v případě této svědkyně, která u hlavního líčení přiznala výrazné obtíže vybavit si konkrétní počet případů získaného pervitinu od obviněného (když v přípravném řízení uvedla šest případů, naproti tomu u hlavního líčení uvedla, že to bylo pouze dvakrát), načež po předestření své výpovědi z přípravného řízení uvedla, že při výslechu na policii si zřejmě věc pamatovala lépe (č. l. 1882 verte). Nicméně přesto okresní soud vyšel – zjevně ve prospěch obviněného – z jednoznačně prokázaného počtu odebrané omamné látky a ve výroku o vině uvedl, že této svědkyni prodal pervitin „nejméně ve dvou případech“. 56. Lze tedy shrnout, že výše uvedené námitky stran údajné nevěrohodnosti ve věci vypovídajících svědků Nejvyšší soud neshledal důvodnými, neboť mezi provedenými důkazy a z nich plynoucími skutkovými zjištěními neshledal žádný, natož zjevný nesoulad. Rovněž návrhy obviněného na doplnění dokazování stran znaleckého prověření jejich hodnověrnosti soudy nižších instancí správně odmítly, přičemž tuto skutečnost v rámci odůvodnění svých rozsudků řádně odůvodnily. 57. Nejvyšší soud odmítl rovněž procesní námitku obviněného, že okresní soud neuvedl v protokolech z hlavního líčení konkrétní otázky soudu, státního zástupce ani obhájce obviněného, jež byly jednotlivým svědkům položeny. 58. Pokud však měl obviněný (a jeho obhajoba) za to, že výslech jmenovaných osob není prováděn zákonným způsobem, měl tyto námitky uplatnit v rámci probíhajícího hlavního líčení, případně je měl vznést ihned po vypracování protokolů z hlavních líčení a nikoli až v rámci mimořádného opravného prostředku, který (s ohledem na taxativně stanovené dovolací důvody) již neumožňuje takové námitky vznášet. Navíc s výjimkou výslovně uvedenou v § 55b odst. 3 tr. řádu platí, že protokol z hlavního líčení zachycuje toliko podstatný obsah tohoto úkonu. Není proto povinností soudu vyhotovovat doslovný obsah jednotlivých prováděných důkazů, tzn. ani přesný obsah otázek, které obviněnému H. či vyslýchaným svědkům, popř. znalci, kladly procesní strany. Ostatně tento požadavek zjevně nebyl ze strany obviněného (či státního zástupce) ani vznesen. Jednotlivé protokoly z hlavních líčení tedy bez důvodných pochybností vyhovují předepsaným zákonným požadavkům. 59. Ze stejného důvodu nebylo možné akceptovat námitku obviněného, že svědci se údajně neměli možnost o věci tzv. rozmluvit. Z předmětných protokolů naopak vyplývá, že jmenovaní vypovídali nejprve spontánně a až následně zodpovídali doplňující dotazy ze strany předsedkyně senátu, státního zástupce i obhájce obviněného, kterak je to obvyklé. 60. V další části svého dovolání dovolatel namítl, že okresní soud se při procesu dokazování dostatečně nezabýval provedením důkazů a jejich správným vyhodnocením v každém z dvaadvaceti skutků, které jsou mu kladeny za vinu. Jinými slovy obviněný k jednotlivým skutkům popsaným pod body I. až VI. v podstatě namítl, že ve všech případech nebyly provedeny důkazy, které by skutečně prokázaly jeho vinu. 61. Tímto tvrzením obviněný i v rámci dovolacího řízení opětovně odmítá všechna zásadní skutková zjištění, aby prosadil vlastní obhajobu, ve které tvrdí, že soudy nižších stupňů nebylo dostatečně prokázáno, že se dopustil všech výše uvedených trestných činů. Takovým tvrdošíjným popíráním učiněných skutkových závěrů však obviněný všechny své námitky znovu zaměřil proti způsobu, jakým soudy obou nižších stupňů vyhodnotily provedené důkazy, a to přesto, že dovolání není v žádné své procesní variantě (vzhledem k zásadě dvojinstančního řízení) určeno ke kompletní kontrole všech skutkových zjištění. 62. Znovu je nutné zopakovat, že do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně je Nejvyšší soud oprávněn zasáhnout jen pokud to odůvodňuje jedna ze tří alternativ dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy pokud rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tak zásadní pochybení v rámci uplatněného dovolacího důvodu obviněný sice namítl (vyjma druhé varianty dovolacího důvodu), nicméně Nejvyšší soud po přezkumu předloženého spisového materiálu konstatuje, že skutkový stav byl stran všech obviněným zpochybňovaných jednání oběma soudy nižších stupňů řádně prokázán, pročež v dané věci nemá žádné pochybnosti o správnosti jejich skutkových závěrů, tím méně pochybnosti klíčové. 63. Stran jednotlivých skutků podřazených pod bodem I. výroku o vině je nutné zdůraznit, že okresní soud ve věci provedl obsáhlé dokazování, v rámci kterého vyslechl poškozené osoby (respektive zaměstnance poškozených firem) a na základě těchto výpovědí (a dále protokolů o ohledání místa činu s náčrtky a fotodokumentací, příp. kamerových záznamů) byl zjištěn způsob vniknutí do jednotlivých objektů, jejich poškození, soupis odcizených věcí a jejich hodnota. Zneužití platebních karet bylo prokázáno rovněž zprávami jednotlivých peněžních ústavů. Na základě takto provedeného dokazování není pochyb, že do jednotlivých objektů bylo vniknuto způsobem uvedeným v obžalobě, resp. rozsudku soudu prvního stupně, přičemž byla souběžně prokázána i výše způsobené škody. 64. V tomto smyslu bylo nutné prověřit otázku věrohodnosti usvědčující výpovědi svědka P. Ř. z přípravného řízení, kterou tento klíčový svědek u hlavního líčení z větší části popřel. Okresní soud v Pelhřimově však v odůvodnění svého rozsudku dostatečně objasnil důvody, pro které skutkově vycházel z výpovědi tohoto svědka z přípravného řízení, kterak bylo již konstatováno výše. Předmětné svědectví navíc nezůstalo osamoceno, ale bylo podpořeno dalšími ve věci provedenými důkazy. V této souvislosti nelze opomenout ani skutečnost, že ve prospěch majetkové trestné činnosti svědčí i rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově sp. zn. 7 T 75/2021, kterým byl P. Ř. odsouzen (mimo jiné) za majetkovou trestnou činnost, když části jednání se zjevně dopustil ve spolupachatelství s osobou identifikovanou jako D. H.. Skutky, pro které byl P. Ř. uznán vinným (v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 7 T 75/2021), jsou tedy do značné míry shodné s těmi, pro které stál před soudem v nyní posuzované věci obviněný D. H. 65. Pokud obviněný ve svém dovolání s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu namítl, že např. stran skutku popsaného pod bodem I. 2) svědek Vaněk nikoho konkrétního neidentifikoval, nebo že stran skutku popsaného pod bodem I. 5) nebyl nikterak identifikován na zajištěném videozáznamu, jedná se o námitky ve vztahu k provedeným skutkovým závěrům již zcela nepodstatné. Naopak za zásadní lze označit skutečnost, že okresní soud své rozhodnutí dostatečně odůvodnil a toto odůvodnění reflektuje i obhajobu obviněného, kterou soud odmítl, přičemž své skutkové závěry objasnil dostačujícím a logickým způsobem, se kterým se plně ztotožnil i soud odvolací. V podrobnostech Nejvyšší soud odkazuje na odůvodnění rozhodnutí obou soudů nižších stupňů (zejména na odůvodnění soudu prvního stupně v bodě 10. a odvolacího soudu v bodě 10.). 66. Ke skutku popsanému v bodě III. výroku o vině (stran přečinu krádeže traktorbagru zn. JCB 2CX v hodnotě 508.200 Kč spolu s osvědčením o registraci vozidla) se obviněný vyjádřil tak, že se jeho odcizení jednoznačně nedopustil a dodal, že naopak se sám v této věci stal obětí podvodu. 67. Všechny podstatné okolnosti skutku, tj. změna markantů traktorbagru, absence vlastnictví velkého technického průkazu, zjištění profilu DNA na volantu předmětného pracovního stroje s DNA profilem obviněného, záznamy o uskutečněném telekomunikačním provozu mobilního telefonu obviněného, ale i učiněné svědecké výpovědi (zejména svědkové K. P., T. P., S. K., zaměstnanci firmy S., a.s., kteří se vyjádřili ke způsobu změny markantů u traktobagru s tím, že byl poškozen i VIN na skle) však předmětnou trestnou činnost obviněného H. spolehlivě prokázaly. Vzhledem k těmto okolnostem tak nemohla v žádném ohledu obhajoba obviněného obstát. 68. Tvrzení dovolatele, že nebyl ze spáchání tohoto přečinu usvědčen přímým důkazem, Nejvyšší soud odmítá kategoricky. Ve své judikatuře již opakovaně zdůraznil, že nepřímé důkazy mají v praxi trestního procesu podstatný význam, neboť jsou mnohdy jedinými dostupnými důkazy. Pouze jediný nepřímý důkaz nemůže stačit k prokázání dokazované skutečnosti, protože je-li hodnocen odděleně, umožňuje několik rozdílných výkladů dokazované skutečnosti. Nepřímý důkaz má tedy svoji důkazní hodnotu pouze ve spojení s jinými, a proto musí takové důkazy ve svém souhrnu vytvořit logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících skutkových zjištění, které spolehlivě prokazují dané skutečnosti, a proto je z nich možné vyvodit jediný spolehlivý závěr a současně vyloučit možnost závěru jiného (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 1970, sp. zn. 7 Tz 84/69, uveřejněné pod č. 38/1970 Sb. rozh. tr.). Za této situace pak odsouzený nemůže relevantně tvrdit, že jeho trestná činnost nebyla prokázána s poukazem na absenci přímých důkazů. Vina obviněného byla prokázána na podkladě uzavřeného řetězce důkazů nepřímých, v důsledku čehož mu byl uložen odpovídající spravedlivý trest. 69. Nejvyšší soud konstatuje, že předmětné trestné jednání obviněného D. H. je přímo ukázkovým příkladem toho, jak lze ze shromážděných nepřímých důkazů pečlivě objasnit skutek tak, aby byl prokázán bez důvodných pochybností. Již předmětný výpis z telekomunikačního provozu mobilního telefonu jednoznačně prokázal, že se obviněný po určitou dobu pohyboval na místě, kde došlo k odcizení předmětného traktorbagru. Tento důkaz ve spojení s následujícím jednáním obviněného, kdy se strojem nakládal jako s vlastním, prováděl na něm úpravy, přičemž neměl k dispozici tzv. velký technický průkaz, nemohl soud vést k jinému než učiněnému závěru o jeho vině. 70. Nelze rovněž přehlédnout, že obhajobu obviněného o údajné zástavě předmětného traktorbagru nebylo možné vyhodnotit jako přesvědčivou – už jenom proto, že svědek R. T. (jenž měl údajně dát předmětný stroj obviněnému do zástavy) dne 13. 9. 2021 zemřel a písemné vyhotovení zástavní smlouvy nebylo soudu předloženo, neboť se údajně ztratilo (když ji přítelkyně obviněného údajně zasílala do věznice). Taktéž výrok obviněného, že se měl stát obětí podvodu, nepotvrdil žádný z vyslechnutých svědků. Učiněný skutkový závěr soudů nižších stupňů nemohla ohrozit ani čistě polemická tvrzení obviněného, že ve svém vlastnictví neměl SIM kartu nebo že měl být ve věci odsouzen toliko na základě pouhých domněnek soudu. Ani v případě tohoto jednání nebyla ze strany dovolatele předložená alternativní varianta průběhu skutkového děje, která by byla natolik důvěryhodná a důkazně podložená, aby soud vedla k pochybnostem o jeho vině. Naopak řetězec provedených nepřímých důkazů je pevně uzavřen, a proto umožnil okresnímu soudu dospět k jednoznačnému závěru o vině obviněného. 71. Veskrze totožná situace panuje i u dalších projednávaných skutků, a proto se k nim Nejvyšší soud vyjádří již stručně. Ve vztahu k jednáním popsaným pod body II. a IV. výroku o vině (tedy ve věci maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání, kdy se obviněný bez povolení a vážného důvodu zdržoval v obci Batelov, okres Jihlava, na které se vztahoval trest zákazu pobytu), dovolatel namítl, že byl pod vlivem touhy být společně se svou přítelkyní a s dítětem, které spolu mají. Tato čistě polemická výhrada je však pod uplatněný dovolací důvod nepodřaditelná, nehledě na to, že obviněný nepochybně měl povinnost si své osobní poměry uspořádat tak, aby uložený trest zákazu pobytu plně respektoval a dodržoval. 72. K bodu V. výroku o vině dovolatel namítl, že o doručení výzvy k nástupu do výkonu trestu nevěděl, přičemž současně ztratil svůj občanský průkaz, což mu objektivně zamezilo splnit svoji povinnost. Rovněž tato obhajoba je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu zcela bezpředmětná a navíc se ani nezakládá na pravdě. Z provedeného dokazování naopak vyplynulo, že obviněnému byla výzva k nástupu výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody prokazatelně doručena dne 21. 6. 2021, přičemž ze strany věznice byl dostatečným způsobem poučen, jaký postup je povinen dodržet v situaci, která by mu neumožňovala nepodmíněný trest řádně nastoupit z důvodu jeho aktuálního zdravotního stavu. Stejně tak byl řádně instruován o nutnosti nástupu do výkonu trestu i v případě, že by ztratil občanský průkaz. Jelikož obviněný H. i přes řádné doručení výzvy výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody nenastoupil, musel být do věznice dodán orgány policie až dne 30. 8. 2021. 73. K bodu VI. výroku o vině dovolatel znovu zopakoval svůj návrh, aby bylo trestní řízení doplněno o znalecký posudek na posouzení obecné a specifické věrohodnosti svědka P. Ř. Vyjma toho uvedl, že mu rovněž nebylo vyhověno stran jeho návrhu na slyšení svědkyně K. Š., která mohla dosvědčit řadu prokazovaných skutečností. 74. Jak bylo konstatováno již výše, soud projednávající daný případ má procesní povinnost provést pouze takový (obhajobou navrhovaný) důkaz, který přispěje k důkladnějšímu vyjasnění skutkového stavu. Pokud navrhovaný důkaz vyhodnotí jako nadbytečný, je jeho povinností své důvody objasnit v odůvodnění svého rozhodnutí. K návrhu na zpracování znaleckého posudku svědka P. Ř. se soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí explicitně vyjádřily (okresní soud v bodě 15., krajský soud v bodě 11.), stejně jako k návrhu obviněného na výslech dalších osob, konkrétně K. Š., M. B. a policistů O. M., M. D. a J. V. V reakci na tyto návrhy okresní soud jasně konstatoval, že projednávané skutky byly provedenými důkazy již dostatečně objasněny, v důsledku čehož tak další výslechy obviněným navrhovaných osob oprávněně vyhodnotil jako nadbytečné (viz bod 16. odůvodnění rozsudku), s čímž vyjádřil plný souhlas i krajský soud. 75. Lze tedy shrnout, že přestože dovolatel tvrdí, že se soudy nižších stupňů dostatečně nevypořádaly s otázkou jeho viny napříč všemi skutky, které jsou mu kladeny za vinu, Nejvyšší soud i tuto vše shrnující námitku kategoricky odmítl, neboť oba soudy nižších stupňů v rámci svého postupu jednoznačně prokázaly, že jednání, která jsou předmětem obžaloby, se objektivně stala a obviněný je bez důvodných pochybností osobou, která je spáchala. V. 2. Námitky podřazené pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu 76. Jelikož dovolatel tvrdí, že v projednávané věci nebylo řádně provedeno dokazování, vyjádřil souběžně s odkazem na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu své přesvědčení, že oba soudy nižších stupňů projednávanou trestnou činnost posoudily nesprávně i z hlediska hmotněprávního, a to v jeho neprospěch. 77. Dovolatel je však s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu oprávněn vznést toliko výhrady, že zjištěný skutkový stav věci, jenž je popsán ve výroku o vině, není takovým trestným činem (či trestnými činy), za které je soudy pokládaly, neboť jimi učiněná skutková zjištění nevyjadřují naplnění všech zákonných znaků skutkových podstat trestných činů, jež byly dovolateli přisouzeny. Proto je obviněný (s poukazem na předmětný dovolací důvod) oprávněn namítnout pouze skutečnost, že dotčený skutek či skutky buď vykazují znaky jiných trestných činů, anebo nejsou žádným trestným činem. 78. Jelikož dovolatel v rámci svého mimořádného opravného prostředku žádné hmotněprávní námitky nevznesl, Nejvyššímu soudu nezbylo, než i výše uvedené tvrzení odmítnout jako zcela irelevantní. V. 3. Latentní námitky obviněného proti uloženému trestu 79. Dovolatel v úvodu svého písemného podání uvedl, že trvá na tom, že trestné činnosti, která je mu kladena za vinu, se nikterak nedopustil. Tím v podstatě vznesl i námitku proti výroku o uloženém trestu, který zjevně hodnotí jako nepřiměřený (respektive nepřiměřeně přísný), byť k tomu žádné bližší argumenty již neuvedl. 80. Nejvyšší soud ve své judikatuře mnohokrát uvedl, že pokud dovolatel své námitky dostatečně nekonkretizuje, dovolací soud není povinen je za obviněného domýšlet (srov. např. sp. zn. 6 Tdo 435/2013, podobně i sp. zn. I. ÚS 452/07). V projednávané věci je zřejmé, že dovolatel v konečném důsledku usiluje o snížení jemu uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody, popřípadě zmírnění či zrušení dalších doplňkových sankcí. Naznačenou námitku však nebylo možné akceptovat hned z několika důvodů. 81. Především platí, že námitky namířené proti výroku o trestu je možné vznášet pouze s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. řádu, když právě tento dovolací důvod předpokládá, že dovolatel namítne, že mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou trestním zákoníkem. Na tento dovolací důvod však obviněný neodkázal. Ostatně podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku byl obviněný v nyní posuzované věci ohrožen trestem odnětí svobody v zákonném rozmezí od dvou do deseti let, přičemž Okresní soud v Pelhřimově mu uložil trest odnětí svobody ještě pod polovinou zákonné trestní sazby, přičemž nelze pominout, že se jedná o trest úhrnný. Trest uložený v této výši tedy svým druhem, jakož i výměrou zcela odpovídá zákonodárcem předepsané sankci podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku, a proto jej nelze hodnotit jako nepřiměřeně přísný. 82. Okresní soud při svých úvahách o druhu a výši trestu mimo jiné zohlednil, že obviněný H. je osobou s trvalými sklony k páchání úmyslné trestné činnosti, když v minulosti byl soudně trestán již ve třinácti případech, a to pro různorodou (zejména majetkovou) trestnou činnost. Přitěžující okolnost byla správně shledána i ve skutečnosti, že obviněný se dopouštěl předmětné trestné činnosti poté, co byl v rámci trestního řízení vedeného u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 7 T 9/2020 propuštěn z vazby na svobodu (byl tedy v této věci stíhán na svobodě), přičemž ani reálná hrozba dalšího trestního stíhání mu nezabránila v páchání další trestné činnosti. Je rovně zjevné, že obviněný nerespektoval uložený trest zákazu pobytu či trest zákazu řízení všech druhů motorových vozidel. Za této situace tak mohly soudy nižších stupňů přistoupit i k uložení přísnější sestavy trestů. 83. Na druhé straně však oba soudy nižších instancí akceptovaly, že nejpřísnějšího trestného činu, tj. distribuce omamné látky, se obviněný dopustil vůči poměrně malému okruhu tří osob, včetně jedné nabídky omamné látky (u dalších dvou osob nebylo poskytnutí pervitinu prokázáno). Taktéž míru společenské škodlivosti maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání (ať spočívalo v tom, že se bez povolení a vážného důvodu zdržoval v místě, na které se vztahoval trest zákazu pobytu či že bez závažného důvodu nenastoupil na výzvu soudu trest odnětí svobody) oba soudy vyhodnotily jako méně intenzivní, pročež se nakonec přiklonily (i přes zjevnou recidivu obviněného a díky tomu i nepochybně ztíženou možnost jeho nápravy) k nepodmíněnému trestu odnětí svobody stanovenému pod polovinou zákonné trestní sazby. Přitom oprávněně vzaly v úvahu i skutečnost, že obviněný se částečně dopustil trestné činnosti v souvislosti s řízením motorového vozidla, pročež bylo nutné mu souběžně s tím uložit též trest zákazu řízení všech druhů motorových vozidel na dobu dvou let. 84. V rámci dovolacího řízení je však podstatné, že námitka směřující proti nepřiměřenosti trestu není podřaditelná ani pod obviněným výslovně označené, ale ani pod žádné jiné dovolací důvody taxativně vymezené v § 265b odst. 1 tr. řádu, pročež byl Nejvyšší soud nucen námitku spočívající v celkové nespokojenosti obviněného s uloženou sestavou trestů striktně odmítnout. VI. Závěr 85. Nejvyšší soud po přezkumu připojeného spisového materiálu dospěl k závěru, že dovolatel v rámci své argumentace pouze zopakoval své námitky skutkového či procesního charakteru, jenž uplatnil již dříve během hlavního líčení nebo v rámci svého odvolání. Jejich společným jmenovatelem je přitom prostá polemika dovolatele s hodnocením důkazů řádně provedených soudem prvního stupně, se kterými se bez výhrad ztotožnil i soud odvolací. V tomto směru je však namístě připomenout, že odlišná interpretace skutkových zjištění nemá procesní sílu odůvodnit zrušení napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů, což platí zvláště za situace, když oba soudy nižších instancí svá rozhodnutí odůvodnily pečlivým rozborem důkazní situace a z nich vzešlých skutkových závěrů, které s provedenými důkazy plně korespondují, a to při plném respektování zásady volného hodnocení důkazů i principu presumpce neviny. 86. Mezi provedenými důkazy a z nich plynoucími skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé je v nyní posuzované věci patrná zjevná logická návaznost, pročež Nejvyšší soud neshledal žádný důvod k zásahu do skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, a to při plném respektování práva obviněného na spravedlivý proces ve smyslu relevantní judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, které v nyní posuzovaném případě rozhodně nebylo porušeno. Úplnost skutkových zjištění nenarušila ani námitka obviněného stran toho, že soudy nižších stupňů neprovedly jím navrhované důkazy (které ve své procesní situaci vyhodnotil jako podstatné), které však soudy nižších stupňů odmítly jako nadbytečné, přičemž své rozhodnutí v tomto směru patřičným způsobem odůvodnily. 87. V souvislosti s obviněným uplatněnými námitkami směřovanými proti výroku o vině považuje Nejvyšší soud za vhodné odkázat mimo jiné na právní názor vyjádřený v usnesení Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle kterého právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele (tj. obviněného). Uvedeným právem je zajišťováno „pouze“ právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. 88. Rovněž námitku, jejímž prostřednictvím dovolatel naznačil, že jemu vyměřený nepodmíněný trest odnětí svobody (stejně jako trest zákazu činnosti spočívajícím v zákazu řízení všech druhů motorových vozidel) hodnotí jako nepřiměřeně přísný, bylo třeba z hlediska zákonného vymezení dovolacích důvodů odmítnout, neboť platný trestní řád neumožňuje takové námitky podřadit pod žádný z dovolacích důvodů, taxativně vyjmenovaných v § 265b odst. 1 tr. řádu. 89. Vzhledem k tomu, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 16. 8. 2023, č. j. 10 To 77/2023-2045, ani jemu předcházejícím rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 3. 2. 2023, č. j. 7 T 14/2022-1913, nedošlo k porušení zákona ve smyslu obviněným uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. řádu, ani žádných jiných dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. řádu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného D. H. bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu, pročež postupoval podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu a jím podané dovolání odmítl. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není, s výjimkou obnovy řízení, opravný prostředek přípustný (viz § 265n tr. řádu). V Brně dne 17. 1. 2024 JUDr. Tomáš Durdík předseda senátu |
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2015_26.CDO.1810.2015.1.xml | Judikát 26 Cdo 1810/2015 26 Cdo 1810/2015 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce JUDr. T. P., advokáta se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Dušní 866/22, jako insolvenčního správce majetkové podstaty dlužníka Pražského stavebního bytového družstva, v konkursu, se sídlem v Praze 5, Na Hutmance 7/300, IČO: 00033243, zastoupeného Mgr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem v Praze 5 – Smíchově, Jindřicha Plachty 3163/28, proti žalovanému P. K., P., zastoupenému Mgr. Danielem Šimánkem, advokátem se sídlem v Čelákovicích, Vašátkova 176/2, o vyklizení nebytové jednotky, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 7 C 221/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. října 2014, č. j. 13 Co 398/2014-90, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. října 2014, č. j. 13 Co 398/2014-90, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 9. dubna 2014, č. j. 7 C 221/2013-61, ve spojení s usnesením ze dne 17. února 2015, č. j. 7 C 221/2013-95, vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost vyklidit a vyklizenou předat žalobci do patnácti dnů od právní moci rozsudku „nebytovou jednotku – ateliér č. 2152/69 v objektu bydlení – budově, postavené na pozemcích parc. č. 2964, 2965, 2967, 2968, 2969, 2970, 2973, 2974, 2975, 2976 a 2977, zapsané na listu vlastnictví č. 406 v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště Praha, pro obec P., katastrální území S.“ (dále jen „předmětná nebytová jednotka“, resp. „ateliér“). Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a o povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek. Z provedených důkazů zjistil následující skutkový stav. Pražské stavební bytové družstvo (dále jen „dlužník“) – podle katastrálního zápisu vlastník předmětné nebytové jednotky – jako budoucí prodávající a žalovaný jako budoucí kupující uzavřeli dne 24. března 1993 smlouvu, kterou označili jako „Smlouva o uzavření budoucí smlouvy o majetkovém převodu bytu ...“ (dále jen „smlouva o smlouvě budoucí“), ačkoli ve skutečnosti zamýšleli učinit předmětem budoucího převodu ateliér. Ve smlouvě o smlouvě budoucí se dlužník zavázal převést žalovanému předmětnou nebytovou jednotku „do 90 dnů ode dne, kdy nabyde právní moci kolaudační rozhodnutí příslušného objektu“, a to za předpokládanou kupní cenu 350.000,- Kč, která mu byla uhrazena předem. Následně předal ateliér žalovanému, aniž s ním uzavřel nájemní či jinou smlouvu opravňující jej k jeho užívání. Dopisem ze dne 13. prosince 1993 mu pak sdělil, že nemá pochybnost o platnosti smlouvy o smlouvě budoucí a že jej považuje za „de facto“ vlastníka ateliéru. Realizační (budoucí) smlouvu s ním však doposud neuzavřel, přestože dům, v němž se předmětná nebytová jednotka nachází, byl kolaudován již v roce 1996. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně dovodil, že žalovanému nesvědčí žádný právní titul k užívání předmětné nebytové jednotky a že výkon práva, realizovaný žalobou podanou v této věci, není v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále též jen „obč. zák.“). Dodal, že kromě toho žalobu na vyklizení nebytových prostor užívaných bez právního důvodu ani nelze s odkazem na citované ustanovení zamítnout (v této souvislosti zmínil rozsudky Nejvyššího soudu České republiky z 28. června 2001, sp. zn. 20 Cdo 1506/99, z 20. ledna 2004, sp. zn. 31 Cdo 1895/2002 /citované rozsudky byly uveřejněny pod č. 12/2002 a 7/2005 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek/, a z 13. září 2012, sp. zn. 26 Cdo 649/2012). Proto žalobě vyhověl. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. října 2014, č. j. 13 Co 398/2014-90, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků. Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a za správný pokládal rovněž právní názor, že žalovanému nesvědčí žádný právní titul k užívání předmětné nebytové jednotky. K uvedenému právnímu názoru navíc přičinil, že žalovaný v současné době ani nemůže legitimně očekávat, že mu bude ateliér převeden do vlastnictví, neboť lhůta ujednaná ve smlouvě o smlouvě budoucí, během níž se tak mělo stát, uplynula nejpozději dne 31. března 1997. Poté se ztotožnil rovněž s názorem, že žalobu na vyklizení nebytových prostor užívaných bez právního důvodu nelze zamítnout s odkazem na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. Za této situace vyhovující rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 293/2013 Sb. (dále jen „o. s. ř.“), a odůvodnil konstatováním, že napadené rozhodnutí spočívá na řešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V dovolání především vyjádřil nesouhlas s právním názorem, že na základě ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. nelze zamítnout žalobu na vyklizení nebytových prostor užívaných bez právního důvodu. Měl totiž za to, že i v poměrech souzené věci lze aplikovat závěry stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněného pod č. 6/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž se připouští, že s odkazem na citované ustanovení může být zamítnuta i vlastnická žaloba. Podle jeho mínění tak odvolací soud pochybil, jestliže závěr o tom, že nejsou splněny podmínky pro aplikaci ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., nezaložil na hodnocení konkrétních okolností významných pro posouzení věci z hlediska citovaného ustanovení, třebaže takové okolnosti přinejmenším vyšly v řízení najevo (na uvedené okolnosti v dovolání poukázal). Konečně namítl, že rozsudky soudů obou stupňů jsou v rozporu s principem předvídatelnosti soudních rozhodnutí vyjádřeným v § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), jelikož v řadě jiných případů s obdobným skutkovým základem, v nichž na straně žalobce vystupoval insolvenční správce dlužníka, byla vyklizovací žaloba zamítnuta (zde odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaná ve věcech sp. zn. 26 Cdo 915/2011, sp. zn. 26 Cdo 1426/2012 a sp. zn. 26 Cdo 2258/2012). Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky obou soudů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně. Žalobce ve vyjádření k dovolání obsáhle polemizoval s dovolatelovými argumenty a zdůvodňoval (a to mimo jiné i s odkazem na okolnosti, které žádný z účastníků doposud netvrdil ani neprokazoval a které ani jinak nevyšly v řízení najevo), proč v dané věci není výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, popř. zamítnuto. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalovaného (dovolatele) projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 – dále opět jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.). Přitom shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na vyřešení otázky hmotného práva (možnosti zamítnutí žaloby na vyklizení nebytových prostor užívaných bez právního důvodu pro rozpor s dobrými mravy), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od aktuální judikatury dovolacího soudu. Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 (existence uvedených vad namítána nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Posléze uvedené vady dovolatel uplatnil dovolací námitkou, že rozsudky soudů obou stupňů jsou v rozporu s principem předvídatelnosti soudních rozhodnutí vyjádřeným v § 13 o. z. Bez ohledu na to, že v dovolání je argumentováno citovaným ustanovením, ačkoliv po hmotněprávní stránce byla věc posuzována podle dosavadních právních předpisů, tj. zákona č. 40/1964 Sb., ve znění účinném do 31. prosince 2013 (viz rovněž posléze uvedený výklad), je uvedená dovolací námitka zjevně neopodstatněná. V případech, na něž dovolatel poukázal, totiž bylo předmětem řízení vyklizení bytu, a nikoli – jako v daném případě – vyklizení nebytového prostoru. Je přitom zřejmé, že co do úsudku o rozporu výkonu práva s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.) se řízení o vyklizení bytu v podstatných znacích odlišuje od řízení o vyklizení nebytových prostor, neboť v každém z těchto řízení se žalobcův zájem na poskytnutí soudní ochrany střetává s různě důležitými zájmy na straně žalovaného (v prvním případě se zájmem na uspokojení základní lidské potřeby bydlení, zatímco v druhém případě se zájmem na uspokojení zásadně méně naléhavých /nebytových/ potřeb). Pro úvahu o tom, zda lze po žalobci spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva dočasně odepřena za použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., tudíž budou v řízení o vyklizení bytu právně významné zpravidla (typově) odlišné okolnosti než v řízení o vyklizení nebytových prostor, eventuálně stejné právně významné okolnosti budou v každém z uvedených řízení působit s rozdílnou mírou intenzity (naléhavosti). V poměrech souzené věci je tudíž vyloučeno uvažovat o tom, že soudy nižších stupňů se odchýlily od dovolatelem označené rozhodovací praxe, která se uplatňuje v řízeních o vyklizení bytu (a nikoli též v řízeních o vyklizení nebytových prostor), natož že porušily jeho právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu takové odchylky (§ 13 o. z.). Lze proto uzavřít, že řízení není zatíženo vytýkanou vadou, natož vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Při posuzování dovolacích námitek podřaditelných pod dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolací soud vycházel z dosavadních právních předpisů (§ 3028 odst. 2 věta za středníkem o. z.). Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. V rozsudku ze dne 28. června 2001, sp. zn. 20 Cdo 1506/99, uveřejněném pod č. 12/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud dovodil, že na základě § 3 odst. 1 obč. zák. nelze zamítnout žalobu na vyklizení nebytových prostor, jestliže je smlouva o jejich nájmu absolutně neplatná. V rozsudku ze dne 29. srpna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1203/99, uveřejněném pod č. 133/2001 časopisu Soudní judikatura, pak Nejvyšší soud zaujal právní názor, že nesvědčil-li žalovanému od počátku platný titul k užívání vyklizovaných místností, nelze ani prostřednictvím § 3 odst. 1 obč. zák. zabránit požadavku na jejich vyklizení a žalobu zamítnout. Z uvedených právních názorů následně vycházel v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu z 20. ledna 2004, sp. zn. 31 Cdo 1895/2002, uveřejněném pod č. 7/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. v rozhodnutích z 30. května 2007, sp. zn. 26 Cdo 2662/2006, z 24. dubna 2008, sp. zn. 26 Cdo 2267/2006, z 19. srpna 2009, sp. zn. 26 Cdo 3195/2008, a z 2. března 2011, sp. zn. 26 Cdo 662/2010. Předestřená rozhodovací praxe však byla aktuálně usměrněna rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu z 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněným pod č. 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 15/2015“), v němž Nejvyšší soud přijal a odůvodnil právní závěr, že pro rozpor s dobrými mravy lze odepřít výkon práva realizovaný žalobou na vyklizení i v případě nebytových prostor. K uvedenému právnímu závěru se poté přihlásil např. v rozhodnutích z 20. ledna 2015, sp. zn. 26 Cdo 2495/2014, z 11. února 2015, sp. zn. 26 Cdo 3865/2014, a z 15. května 2015, sp. zn. 26 Cdo 4907/2014, a sdílí ho i v poměrech souzené věci. Z řečeného vyplývá, že není správný právní názor, že žalobu na vyklizení nebytových prostor užívaných bez právního důvodu nelze zamítnout s odkazem na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.; je přitom nerozhodné, že v době rozhodování odvolacího soudu byl uvedený právní názor souladný s tehdejší rozhodovací praxí dovolacího soudu a že R 15/2015 byl vyhlášen (natož pak uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek) až po vyhlášení napadeného rozsudku. Za tohoto stavu ovšem lze přisvědčit dovolací námitce, že odvolací soud pochybil, jestliže otázku rozporu výkonu práva s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.) neposoudil – na rozdíl od soudu prvního stupně, který tak učinil i navzdory uvedenému (nesprávnému) právnímu názoru – podle konkrétních okolností projednávaného případu, resp. jestliže nevzal v úvahu všechny v tomto směru právně významné skutečnosti, které přinejmenším vyšly v řízení najevo (zejména, že dlužník se choval k žalovanému jako k „de facto“ vlastníkovi ateliéru, že jej ujišťoval o platnosti smlouvy o smlouvě budoucí /a potažmo o svém úmyslu realizovat převod vlastnického práva k předmětné nebytové jednotce/ a že žalovaný splnil svůj smluvní závazek a dlužníku, jenž naopak svou smluvní povinnost nesplnil, zaplatil celou /byť předpokládanou/ kupní cenu ateliéru), a izolovaně zdůrazňoval a vytrhával z kontextu toliko okolnost, že žalovaný v současné době nemůže legitimně očekávat, že mu bude ateliér převeden do vlastnictví. Právní posouzení věci odvolacím soudem je tak neúplné a tudíž nesprávné. S přihlédnutím k uvedenému lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu (dosavadní výsledky řízení neumožňují o věci rozhodnout), napadený rozsudek bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 243f odst. 4 o. s. ř.) a podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 20. října 2015 JUDr. Miroslav Ferák předseda senátu |
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2014_32.ND.8.2014.1.xml | Judikát 32 Nd 8/2014 32 Nd 8/2014 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobce TRÁVNÍKY, bytového družstva, se sídlem v Otrokovicích, Příčná 1541, PSČ 765 02, identifikační číslo osoby 00 04 88 52, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, identifikační číslo osoby 00 02 54 29, o peněžité zadostiučinění, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 185/2011, v řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. května 2013, č. j. 25 Co 48/2013-82, vedeném u Nejvyššího soudu České republiky pod sp. zn. 30 Cdo 3145/2013, o námitce podjatosti soudců Nejvyššího soudu, takto: Soudci Nejvyššího soudu JUDr. František Ištvánek a JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D. nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 30 Cdo 3145/2013. Odůvodnění: Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. května 2013, č. j. 25 Co 48/2013-82, podal žalobce dovolání, v němž vznesl i námitku podjatosti soudců senátu 30 Cdo Nejvyššího soudu JUDr. Františka Ištvánka, JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a navrhl, aby tito soudci byli vyloučeni z projednávání a rozhodování ve věci. Pochybnosti o nepodjatosti jmenovaných soudců v dané věci podle žalobce vyplývají z jejich rozhodnutí v jiné věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 30 Cdo 2434/2010. Dovolatel má za to, že pokud bude stejný senát posuzovat přípustnost dovolání, bude porušen zákon jako ve věci sp. zn. 30 Cdo 2434/2010, v níž tento senát, ačkoli dospěl k jinému právnímu závěru než občanskoprávní kolegium Nejvyššího soudu ve stanovisku ze dne 13. dubna 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 (jde o stanovisko uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nepředal věc velkému senátu podle ustanovení § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. Dovolatel je toho názoru, že bude-li třeba právní otázku (vymezenou v dovolání) posuzovat ve smyslu ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) jinak, bude senát 30 Cdo zaujatý a ve střetu zájmů, neboť si lze těžko představit, že by „uznal svou chybu a dospěl by k jinému názoru“. Věc je vedena u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 30 Cdo 3145/2013 a rozhodovat o ní přísluší senátu občanskoprávního kolegia tohoto soudu určenému rozvrhem práce Nejvyššího soudu pro rok 2013, složenému ze soudců JUDr. Františka Ištvánka, JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Simona. Soudci Nejvyššího soudu, členové senátu č. 30, kterých se námitka podjatosti týká, tj. JUDr. František Ištvánek a JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D. ve svých vyjádřeních shodně uvedli, že nemají žádný vztah k předmětné věci, ani k účastníkům řízení či k jejich zástupcům. Podle ustanovení § 16 odst. 1 věty druhé o. s. ř. o vyloučení soudců Nejvyššího soudu rozhodne jiný senát téhož soudu. V souladu s rozvrhem práce Nejvyššího soudu pro rok 2014 byla věc o vyloučení jmenovaných soudců z projednávání a rozhodnutí věci, vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 30 Cdo 3145/2013, předložena senátu občanskoprávního kolegia č. 32. Podle ustanovení § 14 odst. 1 o. s. ř. soudci a přísedící jsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti. Podle ustanovení § 14 odst. 4 o. s. ř. důvodem k vyloučení soudce (přísedícího) nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce (přísedícího) v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech. Pochybnosti o nepodjatosti ve výroku jmenovaných soudců žalobce dovozuje z okolností v jejich rozhodování v jiných právních věcech, právně obdobných s danou konkrétní věcí. Tyto okolnosti, jak vyplývá z ustanovení § 14 odst. 4 o. s. ř., samy o sobě nemohou být důvodem pro vyloučení jmenovaných soudců z projednávání a rozhodnutí v dané konkrétní věci, a to ani v případě, že by snad námitka nesprávného postupu v obdobné věci byla opodstatněná. Jmenovaní soudci, jak vyplývá z jejich vyjádření, nemají žádný (z hlediska jejich možného vyloučení z projednávání a rozhodnutí o dovolání) právně relevantní vztah k dané konkrétní věci, ani k účastníkům řízení nebo k jejich zástupcům. Nejsou tedy dány žádné okolnosti, z nichž by bylo možno dovodit jejich osobní zájem na výsledku daného sporu a pochybnosti o jejich nepodjatosti. Proto bylo rozhodnuto, že soudci uvedení ve výroku tohoto rozhodnutí nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 30 Cdo 3145/2013. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 8. dubna 2014 JUDr. Hana Gajdziokovápředsedkyně senátu |
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2002_22.CDO.2267.2001.1.xml | Judikát 22 Cdo 2267/2001 22 Cdo 2267/2001 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: A) B. M., narozeného 24. 11. 1936, B) D. M., narozené 2. 1. 1944, a C) M. M., narozeného 5. 5. 1947, všech zastoupených advokátkou, proti žalovaným: 1) L. M., narozenému 23. 3. 1943, a 2) D. M., narozené 19. 1. 1944, oběma zastoupeným advokátem, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu ve Frýdku – Místku pod sp. zn. 11 C 298/98, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. dubna 2000, č. j. 9 Co 290/2000-76, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud ve Frýdku – Místku (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. prosince 1999, č. j. 11 C 298/98-54, uložil žalovaným, aby společně a nerozdílně vyklidili část nemovitosti, tj. domu č. p. 1305 ve F. – M., stojícího na pozemku parc. č. 3463/1 – zastavěná plocha o výměře 367 m2 v kat. úz. F., zapsaného na LV č. 549 u Katastrálního úřadu ve F. – M., a to kuchyň o rozměrech 2,25 m x 3,55 m, koupelnu o rozměrech 1,30 m x 2,25 m a spíž o rozměrech 1,2 m x 1,3 m, vše o světlé výšce 2,88 m, v přízemí domu a sklep v suterénu o rozměrech 3,55 m x 3,40 m o světlé výšce 2,05 m situovaný pod kuchyní, koupelnou a spíží, a vyklizenou předat žalobcům. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaní užívají označené místnosti v předmětném domě bez právního důvodu, neboť nedošlo k platnému zřízení věcného břemene, spočívajícího v právu žalovaných užívat tyto místnosti, ani k jeho vydržení, takže žalobci jako vlastníci předmětného domu mají právo na ochranu podle § 126 odst. 1 ObčZ. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 20. dubna 2000, č. j. 9 Co 290/2000-76, rozsudek soudu prvního stupně změnil jen ve výroku o nákladech řízení, jinak rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením věci. Proti rozsudku odvolacího soudu podal první žalovaný dovolání. Namítá, že věc u odvolacího soudu rozhodovala jako členka senátu soudkyně JUDr. K. Š., která podle jeho názoru měla být z projednávání a rozhodování tohoto sporu vyloučena. První žalovaný jako dlouholetý člen zastupitelstva města F. – M. a člen pracovní skupiny městského zastupitelstva pro nakládání s majetkem města F. – M. se podílel na vypracování zamítavého stanoviska k požadavku JUDr. Š., na jehož základě orgán města F. – M. nárok JUDr. Š. zamítl. V dané věci JUDr. Š. poté podala u Okresního soudu ve Frýdku – Místku proti městu F. – M. žalobu, když před tím se zajímala o to, kdo je členem této pracovní skupiny, a některé členy této skupiny kontaktovala. Má zato, že lze mít pochybnost o její nepodjatosti k osobě prvního žalovaného a že nemohla jednat ve věci nezaujatě a objektivně. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalobci se k dovolání nevyjádřili. Nejvyšší soud jako soud dovolací podle bodu 17. hlavy první části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“). Dovolání není přípustné. Podle § 236 odst. l OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozsudku upravují ustanovení § 237, § 238 a § 239 OSŘ. Podle § 238 odst. l písm. a) OSŘ dovolání přípustné není, neboť rozsudek odvolacího soudu nebyl rozsudkem měnícím, nýbrž potvrzujícím a nejde ani o situaci vyplývající z ustanovení § 238 odst. l písm. b) OSŘ. Podmínky stanovené v § 239 OSŘ daná věc rovněž nesplňuje, neboť odvolací soud výrokem svého rozhodnutí přípustnost dovolání nevyslovil a žalovaný návrh na vyslovení přípustnosti dovolání nepodal. Proti rozhodnutí odvolacího soudu je dovolání přípustné též tehdy, trpí-li řízení některou z vad vyjmenovaných v § 237 odst. 1 OSŘ. První žalovaný se dovolává vady uvedené v § 237 odst. 1 písm. g) OSŘ. Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 OSŘ není založena již tím, že dovolatel některý z tam uvedených důvodů tvrdí, ale je dána jen tehdy, když rozhodnutí vadou uvedenou v tomto ustanovení skutečně trpí. Tak tomu však v dané věci není. Podle § 237 odst. 1 písm. g) OSŘ je dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné, jestliže mimo jiné rozhodoval vyloučený soudce. Podle § 14 odst. 1 OSŘ jsou soudci vyloučeni z projednávání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům lze mít pochybnost o jejich nepodjatosti. V posuzované věci není na straně dotčené soudkyně dána žádná taková okolnost, která by mohla zavdat příčiny k pochybnostem o její nepodjatosti. Skutečnost, že dovolatel jako člen pracovní skupiny městského zastupitelstva pro nakládání s majetkem města F. – M. se podílel na zamítavém stanovisku k požadavku uvedené soudkyně, na jehož základě byl její nárok zamítnut, sama o sobě nemůže být důvodem pro vyloučení této soudkyně z projednávání a rozhodování této věci, neboť bez dalšího jen proto, že nebylo vyhověno jejímu požadavku, nelze usuzovat na její podjatost. Jak vyplynulo z vyjádření dovolatele, dovolatel byl jen jedním z více členů pracovní skupiny městského zastupitelstva, která pouze činila návrhy na řešení podílového spoluvlastnictví obce a JUDr. Š. Žádný přímý styk s JUDr. Š. neměl. Z vyjádření soudkyně JUDr. K. Š. se podává, že nemá osobní ani jiný vztah k účastníkům řízení, a podstatné je, jak vyplývá z jejího vyjádření, že o členství prvního žalovaného v zastupitelstvu města F. – M. se dověděla až z obsahu dovolání, a rozhodnutí ve věci se jí přímo nedotýká. Dovolatel také ani dodatečně neoznačil žádné konkrétní důkazy, z nichž by bylo možno usoudit na to, že soudkyně JUDr. Š. v době, kdy v této věci rozhodovala, věděla o dovolatelově účasti na řešení jejích majetkových záležitostí. Z uvedeného je zřejmé, že přípustnost dovolání nelze opřít ani o § 237 odst. 1 písm. g) OSŘ. Dovolací soud neshledal ani žádnou jinou z vad uvedených v § 237 odst. 1 OSŘ, ke který přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 OSŘ). Proto podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c) OSŘ dovolání jako nepřípustné zamítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je dán tím, že žalobcům, kteří byli v dovolacím řízení úspěšní, žádné náklady nevznikly (§ 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 10. ledna 2002 JUDr. František Balák,v.r. předseda senátu |
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2006_20.CDO.1201.2006.1.xml | Judikát 20 Cdo 1201/2006 20 Cdo 1201/2006 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Pavla Krbka v exekuční věci oprávněné Č. k. p., zastoupené Č. p., a. s., proti povinnému K. B., pro 51.438,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. Nc 3735/2004, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 8. 2004, č.j. 11 Co 520/2004-15, takto: Dovolací řízení se zastavuje. O d ů v o d n ě n í : Shora označeným usnesením odvolací soud potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně nařídil exekuci na majetek povinného a jejím provedením pověřil JUDr. J. P., soudního exekutora. Povinný napadl usnesení odvolacího soudu dovoláním. Jelikož nebyl zastoupen, soud prvního stupně jej usnesením ze dne 21. 1. 2005, č.j. Nc 3735/2004-20, doručeným dne 16. 2. 2005, vyzval, aby ve lhůtě 30-ti dnů od doručení předložil plnou moc zvoleného advokáta a jím sepsané dovolání, jinak bude dovolací řízení zastaveno. Následná žádost povinného o ustanovení advokáta byla zamítnuta usnesením Okresního soudu v Lounech ze dne 10. 11. 2005, č.j. Nc 3735/2004-34; uvedené usnesení nabylo právní moci dne 1. 2. 2006. Povinný vytýkané vady dovolání do dnešního dne neodstranil. Z ustanovení § 241 odst. 1, 2 písm. a/, odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), plyne, že dovolatel (fyzická osoba) musí být zastoupen advokátem (příp. notářem), jestliže nemá právnické vzdělání, a jím musí být dovolání i sepsáno. Zvolí-li si advokáta až poté, co sám podal dovolání, je ke splnění podmínky dovolatelova zastoupení nezbytné, aby zmocněnec (advokát) jím dříve učiněné podání nahradil nebo doplnil vlastním, popř. sdělil soudu, že se s již učiněným podáním ztotožňuje. Nedostatek povinného zastoupení dovolatele ve smyslu citovaného ustanovení je nedostatkem podmínky řízení, jenž se týká účastníka řízení, a který je svou povahou odstranitelný. Podle § 241b odst. 2, § 104 odst. 2 o.s.ř. učiní soud k jeho odstranění vhodná opatření; nezdaří-li se jej odstranit, řízení zastaví. Jelikož splnění podmínky řízení podle § 241 odst. 1, 4 o.s.ř. dovolatel - navzdory takovému opatření - ani dodatečně nedoložil, Nejvyšší soud řízení o dovolání povinného zastavil. O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. zák. č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů ve znění pozdějších předpisů). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 27. září 2006 JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r. předsedkyně senátu |
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2009_7.TDO.1155.2009.1.xml | Judikát 7 Tdo 1155/2009 7 Tdo 1155/2009 U S N E S E N Í Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 4. 11. 2009 dovolání obviněného J. P., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 2. 2009, sp. zn. 5 To 80/2008, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 T 7/2003 a rozhodl t a k t o : Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 2. 2009, sp. zn. 5 To 80/2008, z r u š u j e. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. O d ů v o d n ě n í Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2008, sp. zn. 49 T 7/2003, byl podle § 37a tr. zák. zrušen výrok o vině obviněného J. P. trestnými činy krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák. a porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák. a výrok o trestu v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 2. 2006, sp. zn. 5 To 90/2005, jakož i další výroky, které měly ve výroku o vině podklad, a při nezměněném výroku o vině trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e) tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 2. 2006, sp. zn. 5 To 90/2005, byl obviněný J. P. uznán vinným trestnými činy krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 4 tr. zák., porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák. a poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák., spáchanými dílem ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., a odsouzen podle § 247 odst. 4 tr. zák., § 37a tr. zák. k úhrnnému společnému trestu odnětí svobody na šest let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř., podle § 229 odst. 2 tr. ř. a podle § 229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody. O odvolání obviněného bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 2. 2009, sp. zn. 5 To 80/2008. Podle § 258 odst. 1 písm. b), d), f) tr. ř. byl rozsudek Městského soudu v Praze zrušen a podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným trestným činem podílnictví podle § 251 odst. 1 tr. zák. (ve znění účinném do 30. 6. 2006) a pomocí k trestnému činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b). e), odst. 3 písm. b) tr. zák. a odsouzen podle § 247 odst. 3 tr. zák., § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na čtyři léta, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem, přičemž byl zrušen výrok o trestu v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 49 T 7/2003, a v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 2. 2006, sp. zn. 5 To 90/2005, a další obsahově navazující rozhodnutí. Výrokem podle § 229 odst. 1 tr. ř. bylo nově rozhodnuto také o uplatněných nárocích na náhradu škody. K rozsudku Vrchního soudu v Praze je třeba poznamenat, že pokud jde o právní kvalifikaci trestného činu podílnictví, měl zjevně na mysli kvalifikaci podle § 251 odst. 1 písm. a) tr. zák. (ve znění účinném do 30. 6. 2006), jak je patrno z tzv. právní věty výroku o vině. Jako trestný čin podílnictví podle § 251 odst. 1 tr. zák. (ve znění účinném do 30. 6. 2006) posoudil Vrchní soud v Praze skutek, který podle jeho zjištění spočíval v podstatě v tom, že obviněný od srpna 1997 do listopadu 1999 v P., S., případně jinde přebíral od neztotožněných osob věci, o kterých věděl, že pocházejí z trestné činnosti. Tyto věci byly specifikovány v bodech I/1-9 napadeného rozsudku jako věci odcizené ke škodě poškozených M. M., Ing. O. F., J. P., Z. Č., B. K., obchodní společnosti M. R., s.r.o., N. D. – H., Mgr. M. L. a P. B. Jako pomoc k trestnému činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 3 písm. b) tr. zák. posoudil Vrchní soud v Praze skutek, který podle jeho zjištění spočíval v tom, že obviněný po předchozí domluvě poté, co již odsouzený B. F. dne 31. 12. 1998 při vloupání do bytu poškozeného W. A. v P., odcizil věci a peníze specifikované ve výroku o vině a způsobil tím poškozenému škodu ve výši 506 669,50 Kč, převzal od něj odcizené věci k jejich úschově a zpeněžení (bod II/1 napadeného rozsudku) a dále že po předchozí domluvě poté, co již odsouzený B. F. dne 13. 8. 1999 při vloupání do bytu poškozeného J. L. v P., odcizil věci a peníze specifikované ve výroku o vině a způsobil tím poškozenému škodu ve výši 6 393 642 Kč, převzal od něj odcizené věci k jejich úschově a zpeněžení (bod II/2 napadeného rozsudku). Součástí tohoto výroku o vině je také zjištění, že obviněný byl ve věci Okresního soudu v Kutné Hoře sp. zn. 6 T 57/96 uznán vinným mimo jiné trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. b) tr. zák. Obviněný podal prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze. Napadl výrok o vině a výrok o trestu. Odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními, která se stala podkladem výroku o vině, a provedenými důkazy. Tuto námitku uplatnil ve vztahu k výroku o vině trestným činem podílnictví ohledně zjištění, že věděl o původu věcí ve svém držení, a ve vztahu výroku o vině pomocí k trestnému činu krádeže ohledně zjištění týkajícího se domluvy s pachatelem trestného činu. Jinak uvedl, že zákonným znakům trestného činu podílnictví ani zákonným znakům pomoci k trestnému činu krádeže neodpovídá popis skutků, tak jak je uveden ve výroku o vině. Podle obviněného popis skutku ve výroku o vině trestným činem podílnictví postrádá jednak zjištění, jak byly získány věci, které jako podílník měl na sebe převést, kdo a kdy měl tyto věci získat, a dále pak i zjištění, zda jako podílník znal rozhodné skutkové okolnosti významné pro závěr, že šlo o čin, který byl spáchán trestně odpovědnou osobou a který je trestným činem. Popis skutku ve výroku o vině pomocí k trestnému činu krádeže neodpovídá podle obviněného zásadě, že pomoc je možná jen před spácháním trestného činu nebo v době jeho spáchání. Obviněný poukázal také na to, že ve výroku o vině není právní kvalifikace skutku jako pomoc k trestnému činu krádeže vyjádřena ani příslušným ustanovením trestního zákona. Vytkl, že nebyla dodržena totožnost skutku, pro který byl odsouzen, se skutkem, pro který byla podána obžaloba. Poukázal na neúměrnou délku dosavadního řízení a vytkl, že se mu za ni nedostalo odpovídající kompenzace, zejména při rozhodování o trestu. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a aby přikázal Vrchnímu soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Nejvyšší soud přezkoumal podle § 265i odst. 3, 4 tr. ř. napadený rozsudek i předcházející řízení a shledal, že dovolání je důvodné v části, v níž bylo zaměřeno proti výroku o vině pomocí k trestnému činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 3 písm. b) tr. zák. K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z toho, jak je uvedený dovolací důvod v zákoně konstruován, vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou právního posouzení skutku jako posouzení hmotně právního je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud otázkou správnosti právního posouzení skutku zabývá zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nijak nepřihlíží k námitkám směřujícím proti skutkovým zjištěním soudů. Ostatně dovolání je mimořádný opravný prostředek určený k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. S ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen zcela výjimečně, pokud to je odůvodněno extrémním rozporem mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. O takový rozpor jde zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. K výroku o vině trestným činem podílnictví podle § 251 odst. 1 tr. zák. V posuzovaném případě nejsou žádným extrémním rozporem s důkazy zatížena skutková zjištění, která se stala podkladem výroku o vině obviněného trestným činem podílnictví podle § 251 odst. 1 tr. zák. (ve znění účinném do 30. 6. 2006) a která jsou uvedena v bodech I/1-9 napadeného rozsudku. Tato zjištění mají jasnou obsahovou vazbu jednak na svědecké výpovědi poškozených a další důkazy, z nichž vyplývá, že tyto věci byly poškozeným odcizeny převážně z jejich bytů, jednak na výsledky domovní prohlídky, která byla provedena v bydlišti obviněného a při které byly tyto věci u obviněného nalezeny, a následně pak na skutečnost, že poškození tyto věci identifikovali jako svůj majetek. Soudy neakceptovaly obhajobu obviněného, že věci se dostaly do jeho dispozice pouze náhodou v rámci podnikání při provozu bazaru a zastavárny, a poukázaly mimo jiné na nereálnost toho, aby se takové množství věcí pocházejících převážně z vykradených bytů na různých místech v P. ocitlo v bydlišti obviněného v S. bez souvislostí jednání obviněného s jednáním pachatele, resp. pachatelů krádeží. Na této úvaze soudů není nic nelogického. Uvedená interpretace důkazů, a to ani ve vztahu ke zjištění, že obviněný věděl o původu věcí z trestné činnosti, nepředstavuje žádnou jejich deformaci a nijak nevybočuje z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Nesouhlas obviněného s tím, jak soudy hodnotily důkazy a jaká skutková zjištění z nich vyvodily, za tohoto stavu není dovolacím důvodem. Pokud Vrchní soud v Praze posoudil souvislost jednání obviněného s jednáním pachatele, resp. pachatelů krádeží tak, že kvalifikoval jednání obviněného jako trestný čin podílnictví podle § 251 odst. 1 tr. zák. (ve znění účinném do 30. 6. 2006), lze se s tímto právním posouzením skutku ztotožnit až na to, že správně jde o ustanovení § 251 odst. 1 písm. a) tr. zák. Ve skutkové části výroku o vině je dostatečně konkrétně vymezeno, v které době a ke škodě kterých poškozených byly jednotlivé věci odcizeny. Z dalších zjištění podrobněji rozvedených zejména v rozsudku Městského soudu v Praze je zřejmé, kde byly věci odcizeny, tj. převážně v bytech v P. Z hlediska úmyslného zavinění obviněného stačí to, že alespoň v hrubých rysech věděl a byl srozuměn s tím, že věci pocházejí z krádeží, aniž bylo nutné, aby do podrobností znal konkrétní okolnosti jednotlivých krádeží. Z hlediska otázky, zda věci byly odcizeny trestně odpovědným pachatelem, je třeba konstatovat, že obviněný vznesl tuto námitku jen zcela obecně a bez jakékoli návaznosti na nějaká zjištění. Není tu žádná konkrétní okolnost, která by svědčila pro reálnost úvahy, že krádeže byly spáchány osobou, u níž chybí podmínky trestní odpovědnosti (věk, příčetnost), a že z toho důvodu je u obviněného vyloučeno kvalifikovat skutek jako trestný čin podílnictví. Pouze na okraj lze dodat, že ani tím by nebyla trestnost činu obviněného vyloučena, neboť pokud by obviněný spoléhal na to, že věci byly získány činem spáchaným osobou, která není trestně odpovědná, přicházelo by v úvahu posoudit skutek jako trestný čin zatajení věci podle § 254 tr. zák. (k tomu viz č. 9/1999 Sb. rozh. tr.). K výroku o vině pomocí k trestnému činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 3 písm. b) tr. zák. Nejvyšší soud považuje za nutné – shodně s dovoláním obviněného – především poznamenat, že byl-li skutek v napadeném rozsudku posouzen jako pomoc k trestnému činu, mělo být ve výroku o vině citováno ustanovení § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. To ve výroku o vině chybí. Skutková zjištění, na kterých Vrchní soud v Praze založil výrok o vině obviněného pomocí k trestnému činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 3 písm. b) tr. zák. a která jsou uvedena v bodech II/1, 2 napadeného rozsudku, jsou v extrémním rozporu s důkazy, a to v otázce, v jakém stádiu trestného činu došlo k jednání obviněného. Přitom jde o zjištění, které má pro právní posouzení skutku zásadní význam. Z tzv. právní věty výroku o vině, v níž je uvedeno, že obviněný „slibem přispět po trestném činu poskytl jinému pomoc…“, je patrno, že Vrchní soud v Praze shledal v jednání obviněného takovou formu pomoci, která je označována za tzv. psychickou pomoc. Tato pomoc může spočívat i v uzavření dohody o převzetí odcizených věcí, přičemž tato dohoda může být i jen konkludentní (nevýslovná). O pomoc k trestnému činu krádeže však jde jen za předpokladu, že taková dohoda byla uzavřena před spácháním trestného činu krádeže, tj. před tím, než byly věci pachatelem trestného činu odcizeny. Podstatou pomoci je to, že již v době spáchání trestného činu dodává pachateli vědomí zajištěného odbytu odcizených věcí a tím ho posiluje v jeho odhodlání spáchat trestný čin. Jestliže byla dohoda o převzetí odcizených věcí uzavřena až po spáchání trestného činu, tj. poté, co věci již byly pachatelem odcizeny, nemůže být následné převzetí odcizených věcí posuzováno jako pomoc k trestnému činu krádeže, nýbrž např. jako trestný čin podílnictví podle § 251 tr. zák. nebo podle § 252 tr. zák. Z těchto zásad vyplývá, že naplnění zákonných znaků pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. primárně nespočívá v převzetí odcizených věcí, ale v uzavření dohody o převzetí odcizených věcí, pokud tato dohoda byla uzavřena před odcizením věcí. Skutková zjištění, tak jak jsou uvedena v bodech II/1, 2 výroku o vině, jsou nejasná z hlediska otázky, kdy ohledně převzetí odcizených věcí došlo k domluvě obviněného s odsouzeným B. F. jako pachatelem trestného činu krádeže. Výrok o vině zní tak, že obviněný „po předchozí domluvě poté, co již odsouzený B. F. ….odcizil….(vyjmenované věci a peníze), čímž byla…. způsobena škoda, převzal od něj odcizené věci“. Uvedená dikce je plně slučitelná i s tím, že sled jednotlivých aktů byl takový, že nejprve odsouzený B. F. odcizil věci, pak se s ním obviněný domluvil na jejich převzetí a nakonec je i převzal, a že význam slova „předchozí“ spočívá v tom, že zmíněná domluva předcházela převzetí věcí, avšak nikoli též jejich odcizení. Ani v odůvodnění napadeného rozsudku Vrchní soud v Praze výslovně nevysvětlil, k jakému zjištění v naznačené otázce dospěl, a omezil se na povšechné konstatování, že jako pomoc k trestnému činu krádeže podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák., § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 3 písm. b) tr. zák. posoudil jednání obviněného „v případech, kde se… přímo podílel na trestné činnosti odsouzeného B. F.“. Tento závěr navazuje na úvahy Vrchního soudu v Praze, v nichž vysvětlil důvody, pro které považoval za nesprávný výrok rozsudku Městského soudu v Praze o vině obviněného trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 4 tr. zák., zčásti spáchaným ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. společně s odsouzeným B. F. (a dalšími trestnými činy v jednočinném souběhu). Jde o to, že podle Vrchního soudu v Praze „je …třeba přisvědčit námitkám odvolatele v tom směru, že… část skutkových zjištění není podepřena konkrétními důkazy a vychází z pouhé pravděpodobnosti“. Odůvodnění napadeného rozsudku pak vyznívá tak, jako by Vrchní soud v Praze uznal obviněného vinným pomocí k trestnému činu krádeže jen proto, že neměl dostatek důkazů k závěru, že byl spolupachatelem tohoto trestného činu. Jestliže by znění skutkové části výroku o vině obviněného pomocí k trestnému činu krádeže bylo jen nedokonalým či neobratným popisem, jímž chtěl Vrchní soud v Praze vyjádřit zjištění, že obviněný se s odsouzeným B. F. domluvil na převzetí odcizených věcí již před jejich odcizením, pak není zřejmé, z jakého důkazu Vrchní soud v Praze toto zjištění vyvodil, zvláště když se o takovém důkazu v odůvodnění napadeného rozsudku konkrétněji nijak ani nezmínil. Vrchní soud v Praze v odůvodnění napadeného rozsudku jen uvedl toto: „Jednání obviněného lze ve všech žalovaných útocích jednoznačně charakterizovat jako jednání, kterým na sebe převedl věc, jež byla získána trestným činem. Z provedeného dokazování, zejména výpovědí B. F.(ať již pozici spoluobviněného v rámci společného řízení, či nyní v pozici svědka), rozsudku Vrchního soudu v Praze z 14. července 2004, sp. zn. 5 To 17/2004, a listinných důkazů, z nichž vyplývá i předchozí společné páchání krádeží, je zřejmé, že obviněný J. P. se přímo podílel na spáchání útoků, v nichž byl jako přímý pachatel zjištěn dnes již odsouzený B. F.“ K tomu je třeba dodat, že není jasné, z které konkrétní výpovědi obviněného a později svědka B. F. by mělo podle Vrchního soudu v Praze vyplývat, že k domluvě o převzetí věcí obviněným J. P. došlo již před odcizením věcí, zvláště když Vrchní soud v Praze uvedeného svědka nevyslýchal a v rozsudku Městského soudu v Praze je citována a jako nevěrohodná hodnocena jen výpověď svědka B. F. v hlavním líčení, kdy svědek uvedl, že obviněný J. P. se trestné činnosti nedopustil (míněno patrně odcizení věcí). Jestliže výpovědi obviněného a později svědka B. F. hodnotil Vrchní soud v Praze tak, že spolehlivě neprokazují spolupachatelství obviněného J. P. na trestném činu krádeže, pak není zřejmé, jak tyto výpovědi hodnotil z hlediska prokázání skutkové okolnosti podstatné pro uznání viny obviněného J. P. pomocí k trestnému činu krádeže. Citovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. 5 To 17/2004, není ve vztahu k posuzované skutkové okolnosti žádným důkazem a to, co Vrchní soud v Praze paušálně označil za “listinné důkazy“, prokazuje jen takové okolnosti, jako že věci byly odcizeny, jaká byla jejich hodnota a že byly nalezeny u obviněného v jeho bydlišti, a nikoli dobu, kdy se obviněný domluvil s odsouzeným B. F. na převzetí věcí. Žádný význam z tohoto hlediska nemají ani důkazy prokazující jejich dřívější společnou trestnou činnost, protože i za tohoto stavu je stejně dobře možná varianta, že k domluvě o převzetí věcí došlo až po jejich odcizení, tedy za okolností ukazujících na trestný čin podílnictví, a nikoli na pomoc k trestnému činu krádeže. Porovnají-li se důkazy, z nichž podle odůvodnění napadeného rozsudku vycházel Vrchní soud v Praze, se skutkovými zjištěními, která Vrchní soud v Praze na jejich podkladě učinil v rozhodné otázce, kdy došlo k domluvě o převzetí odcizených věcí, je jasné, že mezi nimi je extrémní rozpor, který činí skutek zjištěný Vrchním soudem v Praze nezpůsobilým k právnímu posouzení. Závěrem k dovolání obviněného Z obsahu předcházejících částí tohoto usnesení je zřejmé, že pokud jde o výrok o vině obviněného J. P. pomocí k trestnému činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 3 písm. b) tr. zák., je napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze rozhodnutím, které spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důsledku toho, že je vadný uvedený výrok o vině, nemůže obstát ani výrok o trestu. Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněného zrušil napadený rozsudek, zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Vrchní soud v Praze znovu rozhodne o odvolání obviněného proti rozsudku Městského soudu v Praze, přičemž odstraní vady a neúplnosti vytknuté tímto usnesením Nejvyššího soudu. V tomto rámci Vrchní soud v Praze také zhodnotí dosavadní průběh celého řízení z toho hlediska, zda již nebylo porušeno ústavně garantované právo obviněného na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), a v případě, že k porušení tohoto práva došlo, zváží v novém rozhodnutí, zejména při ukládání trestu, odpovídající kompenzaci. Jinak pokládá Nejvyšší soud za vhodné dodat, že zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu, tedy i ve výroku o vině trestným činem podílnictví podle § 251 odst. 1 tr. zák. Jde především o to, že o odvolání obviněného jako celku musí být rozhodnuto jediným rozhodnutím. Zároveň musí být uvolněna cesta k tomu, aby v novém rozhodnutí mohly být jako součást trestného činu podílnictví posouzeny případně i útoky, které byly v napadeném rozsudku Vrchního soudu v Praze kvalifikovány jako pomoc k trestnému činu krádeže, budou-li pro takové posouzení splněny podmínky ve skutkových zjištěních. Ke zrušení napadeného rozsudku nedošlo z důvodu namítaného porušení zásady totožnosti skutku v poměru mezi skutkem uvedeným v napadeném rozsudku a skutkem uvedeným v obžalobě, tedy proto, že by se předmětem právního posouzení v napadeném rozsudku stal jiný skutek, než pro který byla podána obžaloba. Totožnost skutku je udržována i jen částečnou shodou jednání nebo i jen částečnou shodou následku. Skutky, pro které byla podána obžaloba, spočívaly v podstatě v tom, že obviněný jako pachatel, příp. jako spolupachatel získal věci do své dispozice tím, že je odcizil. Pokud v napadeném rozsudku byly skutky konstruovány tak, že obviněný získal věci do své dispozice tím, že část z nich převzal jako podílník po jejich odcizení jiným pachatelem a část z nich převzal v rámci pomoci poskytnuté pachateli odcizení, je totožnost skutku evidentně zachována právě okolností spočívající v tom, že obviněný získal věci do své dispozice. Z hlediska totožnosti skutku již je nerozhodné, jestli se tak stalo tím, že je odcizil jako pachatel, popř. jako spolupachatel, anebo tím, že je na sebe převedl jako podílník, popř. jako pomocník. V poměru mezi napadeným rozsudkem a obžalobou jde jen o jiné právní posouzení téhož skutku. Z tohoto hlediska tedy změně právního posouzení nic nebránilo. P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 4. listopadu 2009 Předseda senátu : JUDr. Petr Hrachovec |
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2007_4.TZ.11.2007.1.xml | Judikát 4 Tz 11/2007 4 Tz 11/2007 ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 7. března 2007 v senátě složeném z předsedy JUDr. J. P. a soudců JUDr. D. N. a JUDr. P. Š. stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného D. N., proti pravomocnému trestnímu příkazu Okresního soudu v Děčíně ze dne 29. 5. 2006, sp. zn. 2 T 66/2006, a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. ř. rozhodl t a k t o : Pravomocným trestním příkazem Okresního soudu v Děčíně ze dne 29. 5. 2006, sp. zn. 2 T 66/2006, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních § 36, § 45a odst. 1 tr. zák. a v řízení předcházejícím též v ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. v neprospěch obviněného D. N. Napadený trestní příkaz s e z r u š u j e v celém rozsahu. Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušený trestní příkaz obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Okresnímu soudu v Děčíně s e p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Odůvodnění: Trestním příkazem Okresního soudu v Děčíně ze dne 29. 5. 2006, sp. zn. 2 T 66/2006, byl obviněný D. N. uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), e) tr. zák. a trestným činem neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák, jichž se dopustil jednáním ze dne 17. 2. 2006 společně s obviněnými P. N. a P. K., za což byl odsouzen podle § 247 odst. 1 tr. zák. s přihlédnutím k § 314e odst. 2 písm. b) tr. ř. a § 35 odst. 1, § 45 odst. 1 a § 45a odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu obecně prospěšných prací ve výměře 400 hodin. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným uložena povinnost uhradit T. J., částku 17.970,- Kč. Trestní příkaz byl obviněnému D. N. doručen dne 21. 10. 2006 a právní moci nabyl dne 31. 10. 2006. Trestním příkazem Okresního soudu v Děčíně ze dne 31. 8. 2005, sp. zn. 2 T 63/2005, byl obviněný D. N. uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. d) tr. zák. a trestným činem neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák, jichž se dopustil jednáním ze dne 20. 3. 2005, za což byl odsouzen podle § 247 odst. 1 tr. zák. s přihlédnutím k § 314e odst. 2 písm. b) tr. ř. a § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu obecně prospěšných prací ve výměře 200 hodin. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený T. Z., odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Trestní příkaz byl obviněnému D. N. doručen dne 6. 3. 2006 a právní moci nabyl dne 15. 3. 2006. Proti pravomocnému trestnímu příkazu Okresního soudu v Děčíně ze dne 29. 5. 2006, sp. zn. 2 T 66/2006, podal ministr spravedlnosti České republiky stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného D. N. Vytkl v ní, že zákon byl porušen v ustanoveních § 35 odst. 2, § 36 a § 45a odst. 1 tr. zák. a v ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. v řízení předcházejícím. V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti namítl, že Okresní soud v Děčíně se neřídil ustanoveními § 36 tr. zák. a § 45a odst. 1 tr. zák., neboť napadeným trestním příkazem byla překročena hranice 400 hodin stanovená jako maximální výměra pro trest obecně prospěšných prací vzhledem k dříve uloženému trestu obecně prospěšných prací trestním příkazem Okresního soudu v Děčíně ze dne 31. 8. 2005, sp. zn. 2 T 63/2005. Ministr spravedlnosti dále namítá, že napadeným trestním příkazem měl být správně uložen souhrnný trest podle § 35 odst. 2 tr. zák. ve vztahu k trestnímu příkazu Okresního soudu v Děčíně ze dne 31. 8. 2005, sp. zn. 2 T 63/2005, neboť mezi souzenými trestnými činy je dán znak souhrnnosti. Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil podle § 268 odst. 2 tr. ř., že trestním příkazem Okresního soudu v Děčíně ze dne 29. 5. 2006, sp. zn. 2 T 66/2006, byl porušen zákon v neprospěch obviněného D. N. ve vytýkaném směru, aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadený trestní příkaz zrušil a dále postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud České republiky podle § 267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k závěru, že zákon porušen byl. Nejvyšší soud se předně zabýval námitkou ministra spravedlnosti, že napadeným trestním příkazem Okresního soudu v Děčíně ze dne 29. 5. 2006, sp. zn. 2 T 66/2006, měl být uložen souhrnný trest ve vztahu k trestnímu příkazu Okresního soudu v Děčíně ze dne 31. 8. 2005, sp. zn. 2 T 63/2005. Obviněný D. N. byl trestním příkazem Okresního soudu v Děčíně ze dne 31. 8. 2005, sp. zn. 2 T 63/2005, který mu byl doručen dne 6. 3. 2006, uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. d) tr. zák. a trestným činem neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák, jichž se dopustil jednáním ze dne 20. 3. 2005. Trestním příkazem Okresního soudu v Děčíně ze dne 29. 5. 2006, sp. zn. 2 T 66/2006, doručeným obviněnému dne 21. 10. 2006, byl obviněný D. N. uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), e) tr. zák. a trestným činem neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák., kterých se dopustil jednáním ze dne 17. 2. 2006. Z lustra, které bylo vyznačeno podatelnou Okresního soudu v Děčíně dne 12. 5. 2006 na obžalobě ve věci vedené pod sp. zn. 2 T 66/2006, vyplývá předchozí odsouzení obviněného D. N. trestním příkazem Okresního soudu v Děčíně, sp. zn. 2 T 63/2005. Z naznačeného výčtu je zřejmé, že posléze uvedené trestné činy byly obviněným D. N. spáchány dříve, než byl obviněnému doručen trestní příkaz Okresního soudu v Děčíně, sp. zn. 2 T 63/2005, a proto jsou tyto trestné činy ve vztahu souběhu s trestnými činy z trestního příkazu Okresního soudu v Děčíně ze dne 31. 8. 2005, sp. zn. 2 T 63/2005. Trestní příkaz má stejnou povahu jako odsuzující rozsudek (§ 314e odst. 5 tr. ř.), přičemž účinky spojené s vyhlášením rozsudku nastávají doručením trestního příkazu obviněnému. V důsledku nedostatečně provedených skutkových zjištění došlo k porušení zákona v ustanovení § 35 odst. 2 tr. zák. Za této situace je třeba přisvědčit námitce uvedené ve stížnosti pro porušení zákona, že trestním příkazem Okresního soudu v Děčíně ze dne 29. 5. 2006, sp. zn. 2 T 66/2006, měl být obviněnému D. N. správně uložen souhrnný trest za tyto uvedené trestné činy při současném zrušení výroku o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Děčíně ze dne 31. 8. 2005, sp. zn. 2 T 63/2005, podle zásad uvedených v ustanovení § 35 odst. 2 tr. zák. Dále je třeba uvést, že podle § 36 tr. zák. platí, že pokud soud odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal před tím, než byl trest uložený dřívějším rozsudkem vykonán, a ukládá mu trest stejného druhu, nesmí tento trest spolu s dosud nevykonanou částí trestu uloženého dřívějším rozsudkem přesahovat nejvyšší výměru dovolenou trestním zákonem pro tento druh trestu. Podle § 45a odst. 1 může soud uložit trest obecně prospěšných prací ve výměře od 50 do 400 hodin. V případě projednávané trestní věci byl obviněný D. N. nejprve odsouzen trestním příkazem Okresního soudu v Děčíně ze dne 31. 8. 2005, sp. zn. 2 T 63/2005, k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 200 hodin a poté byl odsouzen trestním příkazem Okresního soudu v Děčíně ze dne 29. 5. 2006, sp. zn. 2 T 66/2006, k dalšímu trestu obecně prospěšných prací, tentokrát ve výměře 400 hodin. Jak vyplývá ze sdělení Probační a mediační služby, střediska Děčín, ze dne 22. 8. 2006, v době, kdy byl vydán napadený trestní příkaz, tj. dne 29. 5. 2006, ještě ani nezahájil obviněný D. N. výkon trestu obecně prospěšných prací, který mu byl uložen trestním příkazem Okresního soudu v Děčíně ze dne 31. 8. 2005, sp. zn. 2 T 63/2005. Za této situace je zřejmé, že trest obecně prospěšných prací uložený obviněnému D. N. trestním příkazem Okresního soudu v Děčíně ze dne 29. 5. 2006, sp. zn. 2 T 66/2006, ve výměře 400 hodin spolu s dosud nevykonanou částí dříve uloženého trestu obecně prospěšných prací přesahoval o 200 hodin nejvyšší výměru dovolenou trestním zákonem pro trest obecně prospěšných prací, která je stanovena na 400 hodin. Z uvedeného vyplývá, že Okresní soud v Děčíně trestním příkazem ze dne 29. 5. 2006, sp. zn. 2 T 66/2006, porušil zákon v ustanovení § 36 tr. zák. a § 45a odst. 1 tr. zák. ve výroku o ukládaném trestu obecně prospěšných prací ve vztahu k obviněnému D. N. Z obsahu trestního spisu vedeného u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 2 T 66/2006 dále vyplývá, že Okresní soud v Děčíně měl informaci o trestním řízení vedeném v trestní věci obviněného D. N. u téhož soudu pod sp. zn. 2 T 63/2005. Tato skutečnost vyplývá z lustra na obžalobě, která je založena na č. l. 49 předmětného trestního spisu. Přesto, že obě trestní věci projednávala stejná samosoudkyně nezjišťovala, zda obviněný D. N. trest obecně prospěšných prací, který mu byl uložen trestním příkazem Okresního soudu v Děčíně ze dne 31. 8. 2005, sp. zn. 2 T 63/2005, vykonal, v důsledku čehož neshromáždila všechny údaje potřebné pro rozhodnutí ve věci. Okresní soud v Děčíně tak nezjistil skutkový stav věci v rozsahu, který byl nezbytný pro jeho rozhodnutí, důkazy chybně zhodnotil, v důsledku čehož byl napadeným trestním příkazem porušen zákon i v ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. v neprospěch obviněného D. N. Je zřejmé, že všechna porušení zákona, která Nejvyšší soud zjistil na základě důvodů uvedených v podané stížnosti pro porušení zákona, se týkají výhradně výroku o trestu napadeného rozsudku. Podle § 266 odst. 2 tr. ř. však lze proti výroku o trestu podat stížnost pro porušení zákona jen tehdy, jestliže trest je ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo jestliže uložený druh trestu je v zřejmém rozporu s účelem trestu. Podle názoru Nejvyššího soudu je třeba překročení horní hranice zákonné sazby některého druhu trestu uložením několika samostatných trestů tohoto druhu určitému pachateli zásadně považovat za uložení druhu trestu, který je v zřejmém rozporu s jeho účelem ve smyslu § 266 odst. 2 tr. ř. Význam zákonných trestních sazeb spočívá mimo jiné v tom, že každá zákonná trestní sazba odpovídá stupni nebezpečnosti pro společnost, který je charakteristický pro trestné činy, pro které lze trest v dané trestní sazbě uložit, její rozmezí je přitom stanoveno tak, aby směřovala k naplnění účelu takto ukládaného trestu. K dosažení účelu trestu stanoveného trestním zákonem tedy musí být správně stanoven nejen druh trestu, ale i jeho výše, pouze správně stanovený trest v otázce druhu i výše vede k naplnění účelu trestu. Překročení horní hranice zákonné sazby některého druhu trestu uložením několika samostatných trestů tohoto druhu má proto za následek, že takto stanovený druh trestu zásadně nemůže splnit účel trestu, k jehož naplnění směřuje zákonem stanovená trestní sazba. V daném případě je nepochybně trest obecně prospěšných prací, který spolu s dříve uloženým trestem téhož druhu přesahuje horní hranici zákonné trestní sazby o 200 hodin, v zřejmém rozporu s jeho účelem. Nejvyšší soud proto podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným trestním příkazem Okresního soudu v Děčíně ze dne 29. 5. 2006, sp. zn. 2 T 66/2006, byl porušen zákon v ustanoveních § 36, § 45a odst. 1 tr. zák. a v řízení předcházejícím v ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. v neprospěch obviněného D. N., podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadený trestní příkaz zrušil v celém rozsahu, neboť výrok o vině v trestním příkazu nemůže sám o sobě zůstat pravomocný se zřetelem na důsledky případně podaného odporu proti výroku o trestu uvedené v § 314g odst. 2 tr. ř. (podáním odporu se ruší celý trestní příkaz). Nejvyšší soud dále zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušený trestní příkaz obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 270 odst. 1 tr. ř. bylo Okresnímu soudu v Děčíně přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž aby při rozhodování o trestu obviněného D. N. respektoval všechna zákonná ustanovení pro ukládání trestu, včetně ustanovení § 35 odst. 2, § 36 a § 45a odst. 1 tr. zák. Samosoudce Okresního soudu v Děčíně v nově provedeném řízení doplní dokazování spisem téhož soudu vedeným pod sp. zn. 2 T 63/2005, který je nezbytný z hlediska úvah o uložení souhrnného trestu podle § 35 odst. 2 tr. zák., aktuálním opisem rejstříku trestů obviněného, jakož i zprávou Probační a mediační služby České republiky, středisko Děčín, zda a případně v jakém rozsahu obviněný trest obecně prospěšných prací, který mu byl uložen trestním příkazem Okresního soudu v Děčíně ze dne 31. 8. 2005, sp. zn. 2 T 63/2005, vykonal. Provedením a vyhodnocením těchto důkazů společně s důkazy, které jsou již součástí trestního spisu, může Okresní soud v Děčíně dospět k závěru o uložení adekvátního druhu trestu a jeho výměry. Samosoudce Okresního soudu v Děčíně bude při svém rozhodování omezen ustanovením § 273 tr. ř., které zakazuje, aby novým rozhodnutím došlo ke zhoršení postavení obviněného, neboť stížnost pro porušení zákona byla podána v jeho prospěch a Nejvyšší soud vyslovil porušení zákona, k němuž došlo v neprospěch obviněného (zákaz reformationis in peius). Orgán, jemuž byla věc přikázána, je vázán právním názorem, který vyslovil ve věci Nejvyšší soud a je povinen provést ty procesní úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil (§ 270 odst. 4 tr. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 7. března 2007 Předseda senátu: JUDr. J. P. Vypracoval: JUDr. P. Š. |
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2008_29.ODO.1264.2006.1.xml | Judikát 29 Odo 1264/2006 29 Odo 1264/2006 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně C., LTD., zastoupené JUDr. P. B., advokátem, proti žalované O. - společnosti s ručením omezeným, zastoupené JUDr. V. M., advokátem, o zaplacení částky 35,655.885,77 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 23 Cm 596/96, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. března 2006, č. j. 6 Cmo 260/2005-263, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 25. února 2005, č. j. 23 Cm 596/96-240, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 35,655.885,77 Kč s 3% úrokem z prodlení z částky 35,059.055,54 Kč od 30. května 1996 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). V odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně K. b., a. s. (dále jen „banka“) a O., semenářským podnikem L. státním podnikem (dále jen „O., s. p.“) byla uzavřena 1. července 1993 smlouva o úvěru č. 10230/93, změněná dodatky č. 1, 2 a 3 (dále jen „smlouva o úvěru“), na jejímž základě byl O., s. p. poskytnut krátkodobý úvěr na oběžné prostředky ve výši 51,000.000,- Kč. Šlo o tzv. „přeúvěrování“, neboť peněžní prostředky byly použity k úhradě předchozího nesplaceného úvěru poskytnutého k témuž účelu. Z poskytnutých prostředků bylo v srpnu 1993 splaceno 7,000.000,- Kč, dluh ze smlouvy o úvěru tak činil v srpnu 1993 44,000.000,- Kč. Smlouvou č. 28/93, o úplatném převodu majetku ze dne 17. srpna 1993, uzavřenou na základě schváleného privatizačního projektu mezi P.f.Č. r. jako prodávajícím a žalovanou jako kupující (dále jen „smlouva o převodu majetku“), účinnou k 1. září 1993, byl do vlastnictví kupující převeden nemovitý a movitý majetek uvedený v článku I smlouvy s právy a závazky vztahujícími se k tomuto majetku. Na smlouvu o převodu majetku navazuje zápis o předání a převzetí majetku O., s. p. ze dne 29. září 1993 (dále též jen „zápis“), v němž je uvedeno, který majetek byl předán a převzat, včetně závazků a práv s majetkem souvisejících, zpracovaný podle účetní rozvahy k 31. srpnu 1993. V zápise je v „pasivech“ pod bodem 8 (krátkodobé bankovní úvěry) uvedeno 44,000.000,- Kč a (bankovní úvěry) 11,285.625,- Kč. Žalovaná v zápise prohlásila, že přebírá veškerý uvedený majetek, včetně všech pohledávek a závazků, a souhlasí se závěry z provedené inventarizace. Soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je platnou smlouvou uzavřenou podle § 497 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), a že závazek k úhradě zůstatku úvěru na žalovanou přešel s privatizovaným majetkem smlouvou o převodu majetku, neboť zápis navazuje na tuto smlouvu a závazek je v něm uveden. Námitku žalované, že nebyl naplněn účel úvěru, tedy poskytnutí finančních prostředků na oběžné prostředky (osivo, sadba), nepovažoval za důvodnou s tím, že tato skutečnost nemá žádný vliv na platnost smlouvy o úvěru. Neakceptoval ani námitku promlčení s ohledem na splatnost první splátky úvěru v říjnu 1993, dobu podání žaloby a čtyřletou promlčecí dobu podle ustanovení § 397 obch. zák. Vrchní soud v Praze k odvolání žalované rozsudkem ze dne 1. března 2006, č. j. 6 Cmo 260/2005-263, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud považoval za správný závěr soudu prvního stupně o přechodu závazku ze smlouvy o úvěru na žalovanou. Zdůraznil, že smlouvou o převodu majetku přešla na žalovanou část movitého a nemovitého majetku O., s. p., a to na základě schváleného privatizačního projektu č. 9882. O rozsahu práv a povinností, které přešly na žalovanou v souvislosti s touto smlouvou, svědčí zápis o předání a převzetí majetku privatizovaného podniku ze dne 29. září 1993. V něm se konstatuje, že na základě smlouvy č. 28/93, ze dne 17. srpna 1993, předává P. f. Č. r. žalované jako nabyvatelce majetek skládající se z aktiv a pasiv a nabyvatelka prohlašuje, že přebírá veškerý majetek uvedený v zápise, včetně všech pohledávek a závazků zde uvedených, se všemi právy a povinnostmi, které z nich vyplývají. V oddíle pasiv je uveden dluh z krátkodobých bankovních úvěrů ve výši 44,000.000,- Kč. I když dluh není blíže specifikován, je třeba dospět k jednoznačnému závěru - pokračoval odvolací soud - že jde o dluh ze smlouvy o úvěru č. 10230/93 ze dne 1. července 1993, neboť ten činil 44,000.000,- Kč, a ze žádného důkazu nevyplynulo, že by na žalovanou přešel jakýkoliv jiný dluh z krátkodobého úvěru. Závěr o přechodu dluhu ze smlouvy o úvěru neodporuje ani ustanovení § 15 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby (dále jen „zákon o převodu majetku státu“), když dluh byl výslovně uveden v zápise o předání a převzetí s tím, že přechází na žalovanou a není rozhodné, k jakému majetku se dluh případně pojil. Na rozdíl od soudu prvního stupně dále uzavřel, že o důvodnosti nároku vůči žalované svědčí i dodatek ke smlouvě o úvěru uzavřený mezi bankou a žalovanou dne 28. září 1993 (dále jen „dodatek“). V něm se účastníci dohodli, že dochází ke změně dlužníka ze smlouvy o úvěru, a to na žalovanou. Podle ustanovení § 531 odst. 2 občanského zákoníku tak došlo k převzetí dluhu žalovanou, přičemž žalovaná se stala dlužníkem vedle původního dlužníka. Námitku žalované, že dodatek je neplatný pro rozpor s obecnými úvěrovými podmínkami banky, nepovažoval za důvodnou s tím, že obecné úvěrové podmínky banky, jež byly předloženy, výslovně tvoří přílohu č. 1 ke smlouvě o úvěru č. 10130/92, ze dne 30. prosince 1992. Nejde tedy o přílohu smlouvy o úvěru, jež je předmětem sporu, a nebyl tvrzen ani předložen důkaz o tom, že tyto úvěrové podmínky (nebo jiné obecné úvěrové podmínky) dopadaly i na smlouvu o úvěru č. 10230/92 (správně č. 10230/93). Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodu na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím zpochybňuje správnost právního posouzení věci. Odvolacímu soudu vytýká nesprávnost závěru, podle něhož údaje v účetní evidenci a v zápise o předání a převzetí majetku jsou dostatečným důkazem o tom, která práva a povinnosti přešla na nového nabyvatele. Namítá, že v jiném řízení, v němž se jako žalobkyně domáhá po K. b., a. s. vrácení částky, kterou banka inkasovala z jejího účtu, aniž měla povinnost plnit z titulu smlouvy o úvěru, Vrchní soud v Praze v rozhodnutí ze dne 12. prosince 2005, sp. zn. 9 Cmo 509/2004, zaujal názor, že „…byla-li převáděna jen část podniku, dojde k přechodu práv a povinností z těch závazkových vztahů, které se části podniku týkaly, které souvisely s hospodářskou činností této části podniku… Ten účinek, že s prodávanou částí podniku přecházejí toliko závazky, které se k této části podniku vztahují, nastává ze zákona, na tom nemůže ničeho změnit ani údaj evidovaný v rámci účetní závěrky, pokud je s výše uvedenými účinky zákona v rozporu.“ Dovolatelka má za to, že odvolací soud v projednávané věci zaujal odlišné stanovisko, neboť údaje v účetní evidenci a v zápise považoval za důkaz o tom, která práva a povinnosti přešly na nabyvatele. Za otázku zásadního právního významu pokládá dále otázku platnosti a účinků smlouvy o úvěru, pokud v ní smluvní strany simulují účel úvěru tak, že namísto deklarovaného úvěru na oběžné prostředky jde o „přeúvěrování“ jiného úvěru. Vyjadřuje přesvědčení, že v takovém případě jde o neplatnou smlouvu. Konečně považuje za zásadně právně významnou i otázku, zda může být platný dodatek ke smlouvě o úvěru o „záměně“ účastníků smlouvy, jestliže obecné úvěrové podmínky tuto „záměnu“ zapovídají. Názor odvolacího soudu, podle něhož lze platně uzavřít dohodu o změně smlouvy o úvěru nerespektující tyto podmínky, není-li dohoda v rozporu s právními předpisy, považuje za nesprávný. Dovolatelka odvolacímu soudu rovněž vytýká, že v rozporu s ustanovením § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. nebyla vyzvána k doplnění tvrzení a důkazů o tom, že obsah obecných úvěrových podmínek banky, které byly předloženy k důkazu, byl shodný s podmínkami platnými v době uzavření smlouvy o úvěru. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; není však důvodné. Nejvyšší soud, jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem a jeho obsahovým vymezením (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu zejména co do správnosti právního posouzení věci. Podle ustanovení § 15 odst. 1 zákona o převodu majetku státu (ve znění účinném v době uzavření smlouvy o převodu majetku) s vlastnickým právem k privatizovanému majetku přecházejí na jeho nabyvatele i jiná práva a závazky související s privatizovaným majetkem. Z citovaného ustanovení je nepochybné, že s vlastnickým právem k privatizovanému majetkem přechází na nabyvatele jen takové závazky, které s privatizovaným majetkem souvisí; tím není dotčena možnost převodu jiných (s privatizovaným majetkem nesouvisejících) závazků způsobem předvídaným např. ustanovením § 531 odst. 1 obč. zák. (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2005, sp. zn. 29 Odo 366/2004, jenž je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu). Byť - vzhledem ke shora uvedenému - nelze akceptovat závěr odvolacího soudu, že „není rozhodné, k jakému majetku se uvedený dluh případně pojil“, je souvislost závazku, jehož zaplacení je předmětem řízení, s privatizovaným majetkem (posuzováno podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů v návaznosti na obsah spisu) nepochybná. Sporný závazek byl obsažen v zápise, který byl zpracován ve smyslu ustanovení § 19, § 20, § 21 zákona o převodu majetku státu, a to ve vztahu ke smlouvě o převodu majetku, přičemž právě vzhledem ke konkretizaci aktiv a pasiv byla „upřesněna“ (snížena - viz bod 2.4. zápisu) kupní cena. Žalovaná výslovně potvrdila „převzetí“ majetku dle zápisu, včetně závazků v něm uvedených, což - ve vazbě na bod VII. smlouvy o převodu majetku (o přechodu závazků na žalovanou dle aktualizovaného privatizačního projektu) - souvislost sporného závazku s privatizovaným majetkem potvrzuje. Tomu, že ani žalovaná o výše uvedené souvislosti neměla pochybnosti, nasvědčuje i skutečnost, že následně (28. září 1993) uzavřela s bankou dodatek, v němž se ke „změně dlužníka“ s odkazem na zákon o převodu majetku státu přihlásila. V situaci, kdy dovolatelka pravost listin (smlouvy o převodu majetku, zápisu a dodatku) nezpochybnila a kdy ani z obsahu spisu nelze dovodit, že by sporný závazek souvisel s jiným, než dovolatelkou nabytým, majetkem, Nejvyšší soud shledává rozhodnutí odvolacího soudu věcně správným. Argumentaci dovolatelky k (ne)platnosti dodatku ke smlouvě o úvěru, jímž došlo ke změně dlužníka, považuje dovolací soud za nepřípadnou především proto, že v případech podle § 15 odst. 1 zákona o převodu majetku státu, jde nikoliv o převod, nýbrž o přechod závazku, a to ze zákona, a dodatek ke smlouvě o úvěru tak lze hodnotit jen jako další důkaz o tom, že závazek skutečně souvisel s privatizovaným majetkem. Jelikož se dovolatelce správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalované bylo zamítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 28. srpna 2008 JUDr. Hana Gajdzioková předsedkyně senátu |
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2016_26.CDO.628.2014.1.xml | Judikát 26 Cdo 628/2014 26 Cdo 628/2014 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Aleše Zezuly a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné CLARTÉ République Tchéque, a.s., se sídlem v Praze 1, Národní třída 138/10, identifikační číslo osoby 26714001, zastoupené Mgr. Bc. Jakubem Šauerem, advokátem se sídlem v Plzni - Lobzích, Petřínská 1072/2, proti povinné THEMOS, s. r. o., se sídlem v Brně – Zábrdovicích, Příkop 843/4, identifikační číslo osoby 40766683, od 6. prosince 2013 v konkurzu vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 24 INS 32420/2013, zastoupené Mgr. Lukášem Eichingerem, advokátem se sídlem v Praze 1 - Starém Městě, Revoluční 1003/3, pro 8 785 161,41 Kč a pro 46 500 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 52 EXE 182/2013, o dovolání oprávněné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. října 2013, č. j. 17 Co 275/2013-420, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Oprávněná je povinna zaplatit povinné na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 38 417,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Lukáše Eichingera. Odůvodnění: V označené exekuční věci Obvodní soud pro Prahu 2 (dále „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 3. 5. 2013, č. j. 52 EXE 182/2013-128, odložil provedení exekuce v rozsahu vymáhaných částek 8 785 161,14 Kč a 46 500 000 Kč do právní moci rozhodnutí o návrhu povinné na zastavení exekuce (výroky I. a II.), exekuci pro vymáhanou pohledávku oprávněné ve výši 46 500 000 Kč zastavil (výrok III.), rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastnicemi (výrok IV.) a o náhradě nákladů soudního exekutora Mgr. Ivo Nedbálka, Exekutorský úřad Ostrava (výrok V.). Odklad provedení exekuce soud prvního stupně odůvodnil jednak pravděpodobností zastavení exekuce s ohledem na uplatněnou námitku promlčení vymáhané částky 8 785 161,14 Kč, jednak existencí důvodu k zastavení exekuce pro pohledávku ve výši 46 500 000 Kč se zřetelem k nevykonatelnosti exekučního titulu – notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti ze dne 22. 2. 2013, sp. zn. Nz 72/2013, N 80/2013, sepsaného JUDr. J. K., zástupcem JUDr. Hany Kožiakové, notářky se sídlem v Opavě, Horní náměstí 2 (dále „notářský zápis“ či „exekuční titul“). Tuto nevykonatelnost exekučního titulu spatřoval soud prvního stupně v absenci doby plnění (§ 71b odst. 2 písm. b/ zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „notářský řád“) a ve skutečnosti, že notářský zápis podepsala za povinnou osoba, která v té době nebyla jednatelem povinné. Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 14. 10. 2013, č. j. 17 Co 275/2013-420, k odvolání oprávněné usnesení soudu prvního stupně ve výrocích I., II. (o odkladu provedení exekuce) a III. (o zastavení exekuce) potvrdil, ve výrocích IV. a V. (o náhradě nákladů řízení a nákladů exekuce) rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ztotožnil se s důvody pro odklad provedení exekuce i se závěrem, že notářský zápis není řádným exekučním titulem, není-li v něm uvedena lhůta k plnění; soud prvního stupně proto postupoval v souladu s ustanovením § 55 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále „ex. řád“), jestliže exekuci podle § 268 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „ o. s. ř.“), ve spojení s § 52 odst. 1 ex. řádu zastavil. Usnesení odvolacího soudu napadla oprávněná dovoláním v rozsahu, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku III., o zastavení exekuce. Podle dovolatelky se odvolací soud při řešení otázek hmotného i procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, která „má z pohledu oprávněného zásadní význam v tom směru, že procesní postup soudu prvního stupně, resp. druhého stupně, nebyl … v souladu se zákonem“. Nikdy nedošlo ze strany exekutora či soudů k výzvě oprávněné, aby doložila způsobilý exekuční titul – opravený notářský zápis. Dovolací soud by měl řešit i dílčí otázku, z jakého důvodu je možné zhojit v podstatě jakékoli rozhodnutí státního orgánu, ale u notářského zápisu se to nepřipouští. Pro dovolatelku je rovněž podstatné, aby se dovolací soud vyjádřil k otázce, zda „princip materiální publicity zápisů v obchodním rejstříku v našem právním řádu platí či nikoli“; touto otázkou se odvolací soud nezabýval. Ohledně osoby jednatele povinné, který notářský zápis podepsal, totiž oprávněná neměla důvod nedůvěřovat stavu zápisu v obchodním rejstříku. Dovolatelka rovněž zmínila, že splatnost závazku byla mezi účastnicemi smluvena na 25. 2. 2013, což bylo doloženo (a je prokazatelné) dohodou ze dne 25. 1. 2013. Přes formální pochybení notářského zápisu byl projev vůle účastnic zřejmý a soud si měl podle názoru oprávněné „tento projev nahradit“. Jestliže došlo k hrubému pochybení ze strany notáře jako orgánu nadaného veřejnou mocí a toto pochybení jde ve výsledku k tíži oprávněné, pak výklad o nevykonatelnosti notářského zápisu dovolatelka považuje za „přílišnou tvrdost a formalismus“. Uvedený výklad dává do souvislosti s otázkou hmotného práva, jež nebyla dosud vyřešena. Navrhuje, aby dovolací soud napadenou část výroku usnesení odvolacího soudu, případně též výrok III. usnesení soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu či soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Povinná se k dovolání oprávněné vyjádřila podáním ze dne 18. 3. 2014 tak, že dovolání předně není přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř. Odkazuje-li dovolatelka na judikaturu dovolacího soudu, od níž se měl odvolací soud odchýlit (konkrétně na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. června 2010, sp. zn. 20 Cdo 3872/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 1997, sp. zn. 2 Cdon 1073/96, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. září 1999, sp. zn. 21 Cdo 2379/98), jedná se o zcela jinou procesní situaci, která na daný případ nedopadá a nelze ji proto aplikovat. Ustanovení § 254 odst. 3 o. s. ř. se týká případů, kdy je na místě, aby byl účastník soudem poučen o jeho procesních právech a povinnostech, nikoli aby byl oprávněný upozorněn na vadný exekuční titul. Notářský zápis se svolením k přímé vykonatelnosti by ani nebylo možné zhojit postupem podle § 60 notářského řádu, neboť absenci data splatnosti nelze považovat za zřejmou nesprávnost (tou je taková nesprávnost, jejíž zřejmost vyplývá ze samotného notářského zápisu). Dílčí otázka, týkající se obecně (ne)zhojitelnosti vad notářského zápisu, nezakládá samostatný dovolací důvod. Otázka principu materiální publicity zápisů v obchodním rejstříku byla dovolacím soudem řešena již několikrát a pro dané řízení je nadbytečná, protože povinná v dosavadním průběhu řízení tuto platnost či neplatnost uvedeného principu nezpochybňovala. Dovolatelkou tvrzená otázka hmotného práva ohledně nevykonatelnosti notářského zápisu s přímou vykonatelností, dojde-li k pochybení ze strany notáře jako orgánu nadanému veřejnou mocí, byla dovolacím soudem vyřešena např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. července 2004, sp. zn. 20 Cdo 928/2003. K věci samé povinná uvedla, že tvrzení oprávněné o ujednání doby plnění na den 25. 2. 2013 (doložené dohodou mezi účastnicemi ze dne 25. 1. 2013), považuje za nepravdivé a účelové. Jestliže by účastnice skutečně dohodu uzavřely, nezapomněly by tuto skutečnost v notářském zápise uvést a zmínit samotnou změnu splatnosti. Vzhledem k době předložení dohody oprávněnou je povinná přesvědčena o jejím antidatování. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první, čl. II., bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II., bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále opět „o. s. ř.“. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Oprávněná ve svém dovolání vymezila více právních otázek, s nimiž spojuje předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. K otázkám platnosti principu publicity zápisu obchodního rejstříku v českém právním řádu a možnosti zhojení rozhodnutí státního orgánu oproti vadám notářského zápisu (k nimž by se měl podle dovolatelky Nejvyšší soud vyjádřit) však dovolatelka žádné z taxativních hledisek ustanovení § 237 o. s. ř. nepřiřadila a takové hledisko přípustnosti dovolání neplyne ani z obsahu celého dovolání. Specifikované právní problémy jsou oprávněnou vyjádřeny zjevně v polemické rovině (druhá otázka je formulována až na úrovni legislativní kritiky) a tudíž nemohou samy o sobě založit konkrétní předpoklad přípustnosti podle § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud krom toho podotýká, že na řešení ani jedné z tvrzených právních otázek napadené usnesení odvolacího soudu nezávisí, neboť odvolací soud ke svému rozhodnutí nepotřeboval hodnotit (ne)vykonatelnost notářského zápisu ve vazbě na osobu jednatele povinné společnosti, která notářský zápis podepsala (postačilo mu nalezení jiné vady notářského zápisu), ani nemusel porovnávat legislativní diference možností konvalidace vady notářského zápisu a vady rozhodnutí státních orgánů. Právní otázka pochybení notáře při vyhotovení notářského zápisu ve spojení s přílišnou tvrdostí výsledku exekučního řízení vůči oprávněné je dovolatelkou vázána na předpoklad přípustnosti dovolání, podle kterého tato otázka doposud nebyla dovolacím soudem vyřešena. Ustálená soudní praxe dovolacího soudu se však shoduje v tom, že existence konkrétní formální vady notářského zápisu (logicky zásadně takové, kterou lze označit za pochybení notáře při vyhotovení zápisu), včetně nedostatku vymezení přesně a určitě určené doby, do které se povinná osoba zavazuje předmět plnění poskytnout oprávněné osobě, má vždy za následek materiální nevykonatelnost notářského zápisu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. července 2004, sp. zn. 20 Cdo 928/2003, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2013, sp. zn. 20 Cdo 1872/2013). Judikatura Nejvyššího soudu tedy pochybení notáře ve spojení s následkem nevykonatelnosti vadami dotčeného notářského zápisu nutně předpokládá a současně mu nepřikládá žádný význam, natož takový, který by mohl formální vady zápisu zhojit či pominout. Přípustnost dovolání nemohou bez dalšího založit ani námitky, jímiž dovolatelka uplatňuje vady řízení (argumentací, že oprávněná nebyla exekutorem a soudy procesním postupem poučena o nevykonatelnosti notářského zápisu – exekučního titulu a že soud měl vycházet z důkazu dohody účastnic o splatnosti vymáhané pohledávky). Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. smí dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze tehdy, je -li dovolání přípustné. Tento předpoklad však v posuzované věci - s odkazem na shora uvedené závěry dovolacího soudu - naplněn není. V neposlední řadě námitky oprávněné ohledně existence dohody účastnic ze dne 25. 1. 2013, v níž byla splatnost závazku ujednána na den 25. 2. 2013, z čehož soud měl podle názoru dovolatelky důkazně vycházet a „nahradit“ v notářském zápisu chybějící projev vůle, jsou svojí podstatou skutkového rázu, jimiž se dovolací soud nezabývá, protože skutková zjištění nemohou důvod dovolání založit resp. tyto námitky nelze od 1. 1. 2013 v dovolacím řízení uplatnit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2013, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. července 2014, sp. zn. 22 Cdo 752/2014, uveřejněná na webových stránkách Nejvyššího soudu). Nejvyšší soud proto dovolání oprávněné podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Na základě výsledku dovolacího řízení dovolatelka zaplatí povinné podle § 243c odst. 3 věty první ve spojení s § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 38 417,50 Kč, zahrnující odměnu advokáta za jeden úkon právní služby ve výši 31 450 Kč (z tarifní hodnoty 46 500 000 Kč - § 7 bod 7 a § 11 odst. 2 písm. e/ vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů), paušální náhradu hotových výdajů 300 Kč (§ 13 odst. 3 téhož předpisu) a ze součtu odměny a náhrad stanovenou 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li účastník dobrovolně povinnost k náhradě nákladů řízení, která mu byla tímto rozhodnutím uložena, lze podat návrh na výkon rozhodnutí nebo exekuci. V Brně dne 28. ledna 2016 JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.předsedkyně senátu |
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2011_4.ND.297.2011.1.xml | Judikát 4 Nd 297/2011 NEJVYŠŠÍ SOUD ČESKÉ REPUBLIKY 4 Nd 297/2011 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Danuše Novotné a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Jiřího Pácala v právní věci žalobce Krajská zdravotní, a.s., se sídlem Sociální péče 3316/12A, 401 13 Ústí nad Labem, IČ: 25488627, proti žalované T. T. H., o zaplacení částky ve výši 52.067,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 19 C 5/2011, o určení příslušnosti soudu podle § 11 odst. 3 o. s. ř. t a k t o : Věc, vedenou u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 19 C 5/2011, p r o j e d n á a r o z h o d n e Okresní soud v Ústí nad Labem. O d ů v o d n ě n í : Na základě návrhu žalobce na vydání platebního rozkazu ze dne 12. 1. 2011 je u Okresního soudu v Liberci vedeno řízení o zaplacení částky 52.067,- Kč s příslušenstvím. Jelikož návrh na vydání platebního rozkazu žalobce adresoval Okresnímu soudu v Liberci omylem, Okresní soud v Liberci usnesením ze dne 18. 2. 2011, sp. zn. 19 C 5/2011, vyslovil svoji místní nepříslušnost v označené věci a postoupil věc Okresnímu soudu v Ústí nad Labem. Okresní soud v Ústí nad Labem s tímto postoupením věci nesouhlasil a předložil věc k rozhodnutí o nesouhlasu s jejím postoupením Krajskému soudu v Ústí nad Labem. Krajský soud usnesením ze dne 19. 4. 2011, sp. zn. 8 Nc 3279/2011, rozhodl, že nesouhlas Okresního soudu v Ústí nad Labem s postoupením věci vedené dosud u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 19 C 5/2011, tomuto soudu je důvodný. V odůvodnění tohoto usnesení Krajský soud v Ústí nad Labem uvedl, že Okresní soud v Liberci při vyslovení místní nepříslušnosti vycházel pouze z údajů v žalobě, kde byla uvedena adresa žalované P., Ústí nad Labem, avšak žádné šetření ohledně bydliště žalované nebylo ze strany postupujícího soudu provedeno, přičemž skutečnost, že usnesení o místní nepříslušnosti bylo doručeno žalované vhozením do poštovní schránky na uvedené adrese, nikterak neprokazuje, že by se žalovaná v době zahájení řízení zdržovala na uvedené adrese v Ústí nad Labem. Okresní soud v Liberci poté usnesením ze dne 25. 8. 2011, sp. zn. 19 C 5/2011, znovu vyslovil svou místní nepříslušnost a po právní moci tohoto usnesení věc předložil podle § 11 odst. 3 o. s. ř. Nejvyššímu soudu k určení, který soud věc projedná a rozhodne. Tento postup Okresní soud v Liberci odůvodnil tím, že z usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem vyplývá, že místní příslušnost Okresního soudu v Ústí nad Labem nelze zjistit, tím spíše nelze zjistit podmínky místní příslušnosti Okresního soudu v Liberci. Podle § 11 odst. 3 o. s. ř. jde-li o věc, která patří do pravomoci soudů České republiky, ale podmínky místní příslušnosti chybějí nebo je nelze zjistit, určí Nejvyšší soud, který soud věc projedná a rozhodne. V daném případě není zpochybněno, že věc patří do pravomoci českých soudů a je zřejmé, že Okresní soud v Liberci není místně příslušným soudem. Současně je nutno přihlédnout k výše označenému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, který označil nesouhlas Okresního soudu v Ústí nad Labem s postoupením věci za důvodný z toho důvodu, že Okresním soudem v Liberci nebylo šetřením ověřeno skutečné bydliště žalované ke dni zahájení řízení. Protože v dosavadním průběhu řízení nebylo zjištěno skutečné bydliště žalované na jiné adrese, než která byla žalobcem uvedena v jeho návrhu na vydání platebního rozkazu a potvrzena výpisem z centrální evidence obyvatel, přičemž však není potvrzeno, že by se jednalo o adresu toliko evidenční, na které se žalovaná ve skutečnosti nezdržuje v úmyslu zde trvale bydlet, lze mít za to, že podmínky § 11 odst. 3 o. s. ř. jsou splněny i v tom smyslu, že podmínky místní příslušnosti nelze zjistit. V návaznosti na výše uvedené skutečnosti rozhodl Nejvyšší soud České republiky podle ustanovení § 11 odst. 3 o. s. ř. s přihlédnutím k zásadě hospodárnosti řízení tak, že jako soud, který výše označenou věc projedná a rozhodne, není vhodné určit jak Okresní soud v Liberci, jemuž byl návrh na vydání platebního rozkazu adresován zjevným omylem, tak ani kterýkoli jiný okresní soud v České republice s výjimkou Okresního soudu v Ústí nad Labem, v jehož obvodu se nachází jak bydliště (byť pouze evidenční) žalované, tak i sídlo žalobce, přičemž v obvodu tohoto soudu došlo i ke vzniku pohledávky, která je předmětem řízení. Proto Nejvyšší soud určil Okresní soud v Ústí nad Labem tím soudem, který věc projedná a rozhodne. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 12. října 2011 JUDr. Danuše N o v o t n á předsedkyně senátu |
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2005_32.ODO.602.2004.1.xml | Judikát 32 Odo 602/2004 32 Odo 602/2004 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce R. S., zastoupeného, advokátem, proti žalované I. P., spol. s r.o., zastoupené, advokátem, o zaplacení 118 700,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 11 Cm 4/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. října 2003, č.j. 3 Cmo 203/2003-101, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 7. října 2003, č.j. 3 Cmo 203/2003-101, potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. února 2003, č.j. 11 Cm 4/97-81, kterým byla žaloba na zaplacení 118 700,80 Kč s příslušenstvím zamítnuta; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, že mezi účastníky byla platně uzavřena smlouva o dílo podle § 536 obch. zák., jejímž předmětem byl tisk katalogů P3, P6, M. p., S. s. v nákladu 12 000 kusů, za ceny 11,50 Kč za kus při nákladu nad 10 000 kusů u katalogů P6 a P3 a 9,50 Kč u ostatních katalogů a vyhotovení litografie za sjednanou cenu 120 000 Kč, a protože žalobce neprokázal, jaké plnění – v jakém počtu a druzích různé katalogy žalované dodal, jak dospěl k ceně zakázky ve výši 236 640 Kč, tedy jaké plnění žádá zaplatit, nemá nárok na zaplacení ceny díla podle § 546 odst. 1 obch. zák., nesplnil-li ve smyslu § 554 odst. 1 obch. zák. svoji povinnost provést dílo jeho řádným ukončením a předáním žalované ve stanoveném místě. Stejně jako soud prvního stupně dovodil, že k prokázání splnění nestačí, pokud žalobce odkazoval na korespondenci žalované, že má nějaké katalogy uskladněny, když ani z reklamace žalované ze dne 11. 8. 1995 nevyplývá, kolik kusů má žalovaná v držení. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nesouhlasí se závěrem, že neprokázal řádné splnění díla, přičemž se domnívá, že odvolací soud stejně jako soud prvního stupně nesprávně v tomto směru hodnotil důkazy, neboť pokud by žalovaná dílo nepřevzala, nemohla by se vyjadřovat ke kvalitě díla. Namítá, že soudy neměly tvrzení splnění díla považovat za otázku spornou, ale nespornou, když žalovaná v řízení zpochybňovala pouze kvalitu díla, nikoliv předání díla. Dovolatel nesouhlasí ani se stanoviskem odvolacího soudu, kterým potvrdil správný postup soudu prvního stupně v odmítnutí provést navržené důkazy výslechem svědků D. a P. s tím, že nesměřovaly k prokázání rozsahu a druhu plnění, ale ke kvalitě plnění. Má za to, že dovolání je důvodné, neboť oba soudy pochybily v závěru o zamítnutí žaloby, proto navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání žalobce bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a je řádně zastoupen advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř. Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti či úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými dovolacími důvody. Z obsahu dovolání, resp. z vylíčení důvodů dovolání, je zřejmé, že dovolatel nesouhlasí s tím, jak odvolací soud a soud prvního stupně, jehož závěry považoval odvolací soud za správné, hodnotil provedené důkazy a k jakým skutkovým závěrům ohledně splnění díla z provedených důkazů dospěl. Dovolatel současně vychází z odlišných skutkových závěrů než odvolací soud zejména tím, že za sporný nepovažuje závěr o splnění díla, ale za spornou považuje jen otázku kvality provedeného díla. Činí tak z provedených důkazů vlastní skutková zjištění, tj., že zhotovitel předal dílo objednateli, a na nich pak buduje i svůj vlastní, od odvolacího soudu odlišný, skutkový závěr ohledně provedení díla. Tím, že dovolatel na odlišných skutkových zjištěních a závěrech o splnění díla buduje odlišný právní názor na věc v tom směru, že považuje svoji žalobu za důvodnou, nezpochybňuje ve skutečnosti právní posouzení věci odvolacím soudem (zamítnutí žaloby na zaplacení ceny díla podle § 546 odst. 1 obch. zák. pro nesplnění povinnosti provést dílo jeho řádným ukončením a předáním ve smyslu § 554 odst. 1 obch. zák.), ale skutkové zjištění (neprokázání splnění díla jeho řádným ukončením a předáním), které bylo pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Dovolací soud však není oprávněn při zkoumání přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zabývat se jinými než právními otázkami a je vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí. Skutkový stav věci a výsledky důkazního řízení nemohou před dovolacím soudem doznat změny. Pokud odvolací soud v posuzované věci přijal skutkový závěr, že dovolatel neunesl důkazní břemeno ohledně svého tvrzení, že sjednané dílo provedl řádným ukončením a předáním žalované, je tento závěr pro dovolací soud závazný. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska výtek, které žalobce uplatnil, nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuelně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, případně že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nezakládá – jak bylo výše vyloženo – přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když úspěšné žalované žádné náklady dovolacího řízení nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně 23. března 2005 JUDr. Kateřina Hornochová,v. r. předsedkyně senátu |
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2003_26.CDO.619.2002.1.xml | Judikát 26 Cdo 619/2002 26 Cdo 619/2002 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudkyň JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce L. K., zastoupeného advokátem, proti žalovanému I. P., zastoupenému advokátem, o uložení povinnosti uzavřít nájemní smlouvu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 10 C 171/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2001, č. j. 19 Co 585/2000-24, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1. 975.- Kč, k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 11. 8. 2000, č. j. 10 C 171/2000-8, vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost „uzavřít se žalobcem písemnou nájemní smlouvu na byt č. 3, o rozloze 2+1 s příslušenstvím, II. kategorie, ve 2. podlaží domu č. p. 273 v P., E. 5“ (dále „předmětný byt“), do tří dnů od právní moci rozsudku; dále rozhodl o nákladech řízení. Vycházel ze zjištění, že žalovaný je vlastníkem domu, ve kterém se nachází předmětný byt, že předchozí (výlučnou) nájemkyní tohoto bytu byla V. A., která zemřela dne 24. 12. 1995, a že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 17. 9. 1998, č. j. 18 C 85/97-50, byla pravomocně zamítnuta žaloba na vyklizení L. K. (v tomto sporu žalovaného) z předmětného bytu s odůvodněním, že na jmenovaného přešlo smrtí nájemkyně bytu právo nájmu podle § 706 odst. 1 obč. zák. I když se v projednávané věci soud prvního stupně s tímto závěrem o přechodu práva nájmu bytu na žalobce ztotožnil, dovodil, že žalovaný je povinen uzavřít se žalobcem nájemní smlouvu, neboť zákonem (ustanovením § 658 obč. zák.) „je dáno, že nájem bytu vzniká nájemní smlouvou“. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. ledna 2001, č. j. 19 Co 585/2000-24, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že požadavek žalobce na uzavření písemné nájemní smlouvy k předmětnému bytu nemá oporu v zákoně, a to ani v ustanovení § 685 obč. zák. Zaujal názor, že přechod práva nájmu bytu dle § 706 odst. 1 obč. zák. je právním nástupnictvím, v důsledku kterého přecházejí na osobu stanovenou v zákoně práva a povinnosti předchozího nájemce; původní nájemní vztah nezaniká a trvá i nadále, se všemi základními obsahovými atributy jako je předmět nájmu, výše nájemného i určení doby, na níž byl nájem sjednán. Za tohoto stavu není proto třeba uzavírat novou nájemní smlouvu. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž s odkazem na ustanovení „§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.“ uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Dovolatel připouští, že na něho přešlo právo nájmu předmětného bytu smrtí jeho družky V. A., a že je oprávněným nájemcem bytu, nicméně poukazuje na to, že tato skutečnost nevyplývá ani z výroku rozsudku vydaného Obvodním soudem pro Prahu 6 ve věci sp. zn. 18 C 85/97, ani z výroku rozsudku odvolacího soudu v projednávané věci. Dovozuje, že má naléhavý právní nájem na uzavření písemné nájemní smlouvy, neboť při jednání s různými orgány musí prokázat, že je nájemcem předmětného bytu, a je po něm tato smlouva vyžadována. V doplnění dovolání uvádí, že „nájemní právo a nájemní smlouva nejsou totožné instituty“, a že je-li možno žalovat na plnění, má takováto žaloba přednost před žalobou na určení. Soud si proto měl (uvádí dále dovolatel) jako otázku předběžnou vyřešit otázku existence „naléhavého právního zájmu žalobce na písemné formě nájemní smlouvy“. Žalovaný se ve svém dovolacím vyjádření ztotožnil se závěry odvolacího soudu, namítl, že ze žádného zákonného ustanovení nevyplývá jeho povinnost uzavřít se žalobcem písemnou nájemní smlouvu, a navrhl, aby dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto. Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to je podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001). I když napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno 17. 1. 2001, musel odvolací soud v souladu s ustanovením části dvanácté, hlavy první, bodu 15. zákona č. 30/2000 Sb. postupovat v odvolacím řízení podle dosavadních právních předpisů. Nejvyšší soud tedy dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále též jen „o. s. ř.“). Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 2 o. s. ř.) a je podle § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Ve smyslu ustanovení § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Vady uvedené v § 237 odst. 1 o. s. ř., resp. jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny, nebyly dovoláním tvrzeny a ani se z obsahu spisu nepodávají. Dovolací soud proto přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska uplatněného dovolacího důvodu, neshledal však dovolání důvodným. O nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. (v dovolání mylně označeného odkazem na § 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001) se jedná v případě, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Podle § 706 odst. 1 obč. zák. jestliže nájemce zemře a nejde-li o byt ve společném nájmu manželů, stávají se nájemci (společnými nájemci) jeho děti, vnuci, rodiče, sourozenci, zeť a snacha, kteří prokáží, že s ním žili ve den jeho smrti ve společné domácnosti a nemají vlastní byt. Nájemci (společnými nájemci) se stávají také ti, kteří pečovali o společnou domácnost zemřelého nájemce nebo na něho byli odkázáni výživou, jestliže prokáží, že s ním žili ve společné domácnosti aspoň po dobu tří let před jeho smrtí a nemají vlastní byt. Výklad citovaného ustanovení je v soudní praxi (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 2 Cdon 862/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 7/1997 pod pořadovým číslem 53) ustálen v tom směru, že přechod nájmu zde upravený je právním nástupnictvím (sukcesí) svého druhu. Za splnění tam uvedených podmínek právo nájmu nájemce nezaniká, nýbrž dochází ke změně v jednom z jeho subjektů; namísto dosavadního nájemce vstupuje do nájemního vztahu (určitých práv a povinností) jiná osoba, tímto ustanovením určená. I poté, co došlo k přechodu práva nájmu bytu podle § 706 odst. 1 obč. zák. jde – z obsahového hlediska – zásadně o tentýž právní vztah. K přechodu práva nájmu bytu podle ustanovení § 706 odst. 1 obč. zák. dochází přímo ze zákona (ex lege), za splnění podmínek v tomto ustanovení uvedených. Tato změna subjektů nájemního vztahu není podmíněna žádným právním úkonem osob, které do nájemního vztahu namísto stávajícího nájemce vstupují, a nastává bez ohledu na projev vůle (souhlas) pronajímatele. Předpokladem tohoto zvláště upraveného právního nástupnictví na straně nájemce není ani uzavření nájemní smlouvy mezi osobou, na níž právo nájmu přešlo, a pronajímatelem. Ustanovení § 685 odst. 1 obč. zák. upravující vznik práva nájmu bytu nájemní smlouvou se zde neuplatní, neboť míří toliko na případy nově zakládaných nájemních vztahů, nikoliv na případ změny v subjektech existujícího (již vzniklého) nájemního vztahu k bytu. Ostatně předpokladem platnosti smlouvy o nájmu bytu ve smyslu citovaného ustanovení je mimo jiné i okolnost, aby byt, ohledně něhož je smlouva uzavírána, byl právně volný; tento předpoklad nemůže být dán tehdy, je-li již nájemcem bytu osoba, na niž právo nájmu bytu přešlo. V této souvislosti lze poukázat i na právní názor, vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 2 Cdon 393/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7/1997, pod pořadovým číslem 54, podle kterého „institut přechodu nájmu je svým charakterem nájmem vnuceným, neboť omezuje pronajímatele – a to ve prospěch taxativně určeného okruhu osob, jež odvozovaly své bydlení od práva nájmu zemřelého nájemce – v právu po smrti dosavadního nájemce byt volně pronajmout. Z uvedeného je zřejmé, že právní názor odvolacího soudu, který na základě závěru (dovoláním ostatně nezpochybněného), že na žalobce přešlo smrtí V. A., výlučné nájemkyně předmětného bytu, právo nájmu podle ustanovení § 706 odst. 1 věty druhé obč. zák., dovodil, že žalobní požadavek na uložení povinnosti žalovanému uzavřít se žalobcem nájemní smlouvu, nemá oporu v právní úpravě, je správný. Námitka dovolatele, který opodstatněnost uplatněného nároku dovozuje z tvrzené existence naléhavého právního zájmu na uložení povinnosti žalovanému nájemní smlouvu uzavřít, není opodstatněná. Především je nutno konstatovat, že důvodnost žaloby na plnění ve smyslu ustanovení § 80 písm. b) o. s. ř. (kterou bezesporu žaloba v dané věci je), není podmíněna naléhavým právním zájmem na straně žalobce, jako je tomu u žaloby určovací (srov. § 80 písm. c/ o.s.ř.). Žalobou na plnění lze dle § 80 písm. b) o. s. ř. uplatnit, aby bylo rozhodnuto o splnění povinnosti, která vyplývá ze zákona, z právního vztahu nebo z porušení práva. Jak však bylo výše rozebráno, nelze povinnost, o jejíž splnění je v dané věcí žalováno, ze zákona, resp. z právního vztahu v jeho rámci vzniklého, dovodit; tím méně pak může jít o povinnost vyplývající z porušení práva. Protože rozhodnutí odvolacího soudu je správné, Nejvyšší soud dovolání žalobce podle § 243b odst. 1 části věty za středníkem o. s. ř. zamítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., a ve věci neúspěšnému žalobci bylo uloženo nahradit žalovanému účelně vynaložené náklady dovolacího řízení. Tyto náklady sestávají z odměny za zastupování účastníka v řízení v jednom stupni - vyjádření k dovolání (§ 7 písm. d) vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky 49/2001 Sb., dále jen „vyhláška“), snížené podle § 18 odst. 1 vyhlášky, tj. ve výši 1. 900.- Kč, a z paušální částky náhrad ve výši 75.- Kč (§ 13 odst 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 235/1997; celková výše náhrady nákladů dovolacího řízení, kterou je žalobce povinen zaplatit žalovanému tedy činí 1. 975.- Kč. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné soudní rozhodnutí, může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí. V Brně dne 15. ledna 2003 Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v.r. předsedkyně senátu |
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2017_28.CDO.4661.2015.1.xml | Judikát 28 Cdo 4661/2015 28 Cdo 4661/2015ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce O. Ž., zastoupeného JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalovanému hlavnímu městu Praha, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, IČ: 00064581, zastoupenému Mgr. Jakubem Kotrbou, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, o zaplacení 689.127,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 61/2014, k dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. března 2015, č. j. 53 Co 440/2014-93, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. března 2015, č. j. 53 Co 440/2014-93, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. července 2014, č. j. 27 C 61/2014-51, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil ve výroku I. o věci samé rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 689.127,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení; současně zrušil nákladový výrok II. prvostupňového rozsudku a věc v uvedeném rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soudy nižšího stupně, odkazujíce na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2496/11, uzavřely, že za situace, kdy parkoviště umístěné, coby součást místní komunikace, na pozemcích parc. č. 2807/2 a 2807/3 katastrálního území Ch. vlastněných žalobcem spravovala v rozhodném období Městská část Praha 11, není k vydání bezdůvodného obohacení získaného bezesmluvním užíváním žalobcových pozemků pasivně věcně legitimován žalovaný, jakožto vlastník parkoviště (místní komunikace) vybudovaného na dotčených pozemcích, nýbrž právě Městská část Praha 11, do jejíž správy byl dotčený majetek svěřen. Pro nedostatek pasivní věcné legitimace na straně žalovaného tedy žalobu o vydání bezdůvodného obohacení získaného bezesmluvním užíváním předmětných pozemků v době od 1. 1. 2012 do 30. 11. 2012 jako nedůvodnou zamítly. Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřoval v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, když pasivní věcnou legitimaci ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení získaného bezesmluvním užíváním pozemků neodvíjel od vlastnictví na pozemcích zbudované místní komunikace, nýbrž od její majetkové správy, a nedůvodně přihlížel ke způsobu, jímž žalovaný své vlastnické právo k předmětné místní komunikaci realizuje. Odkazoval přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2056/2009, 28 Cdo 181/2009, 28 Cdo 1537/2009, 28 Cdo 2542/2009, 28 Cdo 4525/2011, 33 Odo 1405/2005, 28 Cdo 584/2013, či 28 Cdo 3467/2013. Namítal, že k bezdůvodnému obohacení vlastníka stavby místní komunikace vybudované na pozemku jiného vlastníka dochází již ze samotného titulu vlastnického práva, jež zakládá jeho oprávnění stavbu na cizím pozemku užívat, a to bez ohledu na to, jakým způsobem jsou vlastnická práva ke stavbě vykonávána. Uváděl, že odlišný závěr nevyplývá ani z odvolacím soudem poukazovaného rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2496/11. Upozorňoval taktéž, že dle skutkových závěrů soudů nižšího stupně žalovaný, coby vlastník, přenechává předmětnou místní komunikaci jako parkoviště do nájmu třetím osobám. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil a žalobě vyhověl, případně, aby jej zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že závěry odvolacího soudu odpovídají aktuální judikatuře dovolacího soudu prezentované rozsudkem ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2030/2013. Navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně je zamítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), které je – se zřetelem na data zahájení řízení a vydání dovoláním napadeného rozhodnutí (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – rozhodné pro dovolací přezkum. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno žalobcem jako účastníkem řízení, zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se Nejvyšší soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti podaného dovolání. Dovolání shledal přípustným podle ustanovení § 237 o. s. ř. (srov. hlediska v něm uvedená), neboť při řešení dovoláním označené otázky hmotného práva, na němž napadené rozhodnutí závisí, se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. judikaturu dále citovanou). Vady řízení, k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají a dovolatel je ani nenamítá. Proto se Nejvyšší soud dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích otázky vymezené dovoláním. O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Protože ke vzniku práva na vydání bezdůvodného obohacení mělo dojít před 1. lednem 2014, řídí se práva a povinnosti účastníků zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“ (srov. část pátou, hlavu II. – ustanovení přechodná a závěrečná – díl 1, oddíl 1, § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Podle § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Podle § 451 odst. 2 obč. zák. je bezdůvodným obohacením majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Podle § 458 odst. 1 obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení náleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada. Ustanovení § 451 obč. zák. vyjadřuje obecnou zásadu občanského práva, podle které se nikdo nesmí bezdůvodně obohacovat na úkor jiného. Bezdůvodné obohacení je chápáno jako závazek (§ 489 obč. zák.), z něhož vzniká tomu, kdo se obohatil, povinnost vydat to, o co se bezdůvodně obohatil, a tomu, na jehož úkor k obohacení došlo, právo požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení. Plnění bez právního důvodu je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení založenou na tom, že mezi zúčastněnými osobami chybí od počátku právní vztah, který by zakládal právní nárok na předmětné plnění, jež může spočívat například v tom, že bylo něco dáno nebo bylo ve prospěch někoho konáno. O obohacení lze hovořit tehdy, dostalo-li se takovým plněním majetkové hodnoty tomu, komu bylo plněno, takže v jeho majetku došlo buď ke zvýšení aktiv, nebo ke snížení pasiv, případně se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo (ničeho neplnil, ač by jinak plnit měl) [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1321/2011]. Bezdůvodné obohacení představuje (mimosmluvní) závazek, jehož obsahem je povinnost toho, kdo se obohatil, vydat to, oč se obohatil, a jí korespondující právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení. Předpokladem odpovědnosti za získané bezdůvodné obohacení není protiprávní jednání obohaceného ani jeho zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení, k němuž došlo způsobem, který právní řád neuznává; aktivní věcná legitimace k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení svědčí subjektu, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno. Pasivně legitimovaným subjektem k vydání bezdůvodného obohacení je ten, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatil. Je jím tedy ten, jehož majetek se na úkor jiného neoprávněně zvětšil, popřípadě, u něhož nedošlo ke zmenšení majetku, které mělo po právu nastat. Jinými slovy řečeno, o obohacení jde tehdy, jestliže se plněním dostalo majetkové hodnoty tomu, komu bylo plněno, takže v jeho majetku se to projevilo buď zvýšením jeho aktiv, nebo snížením jeho pasiv (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4514/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2262/2009). Je-li pak obec v souladu s § 9 odst. 1, větou druhou, zákona č. 13/1997 Sb. vlastníkem místní komunikace vystavěné na pozemku třetí osoby, aniž by jí k umístění stavby této komunikace na cizím pozemku svědčil řádný právní titul, dochází již ze samotného titulu vlastnického práva na její straně ke vzniku bezdůvodného obohacení (§ 451 obč. zák.), bez ohledu na to, komu přísluší správa dané komunikace (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 181/2009, ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1537/2009, ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2542/2009, nebo ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2056/2009; z rozhodovací praxe Ústavního soudu pak např. usnesení ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3490/13, nebo usnesení ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS 268/14); to platí i ohledně nezastavěné, ale k provozu komunikace nezbytné plochy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2542/2009). K závěru o tom, že k vydání bezdůvodného obohacení získaného užíváním pozemků zastavěných pozemními komunikacemi je pasivně věcně legitimován vlastník těchto komunikací, a nikoliv ten, kdo je spravuje, se Ústavní soud ostatně přiklání i v odvolacím soudem odkazovaném usnesení ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 2496/11, v jehož odůvodnění toliko připouští odlišné právní posouzení věci pro případ majetkové správy budov. Nejvyšší soud přitom nemá důvodu se od výše prezentovaných judikatorních závěrů odchylovat. Odkazuje-li žalovaný na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2030/2013, pak zjevně pomíjí, že uvedené rozhodnutí vychází oproti projednávané věci z odlišných skutkových poměrů. Ve věci řešené odkazovaným rozhodnutím šlo totiž o bezesmluvní užívání pozemků kategorizovaných jako veřejné prostranství (veřejná zeleň v obytné zástavbě), a nikoliv o užívání pozemků, na nichž je umístěna stavba místní komunikace vlastněná žalovaným, jak je tomu v posuzovaném případě. Poněvadž je tedy rozhodnutí odvolacího soudu založeno na nesprávném právním závěru, že žalovaný vlastník místní komunikace není pasivně věcně legitimován k vydání bezdůvodného obohacení získaného bezesmluvním užíváním pozemků zastavěných touto komunikací, bylo dovolání shledáno důvodným. Nejvyšší soud proto přistoupil podle § 243e odst. 1 a 2 o. s. ř. ke zrušení rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně, taktéž zatíženému nastíněným pochybením v právním posouzení, a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soudy obou stupňů jsou v souladu s § 243g odst. 1, částí věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 3. května 2017 Mgr. Petr Kraus předseda senátu |
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2008_33.ODO.145.2006.1.xml | Judikát 33 Odo 145/2006 33 Odo 145/2006 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně J. T., proti žalovanému K. V., zastoupenému Mgr. P.S., advokátem o žalobě na obnovu řízení o zaplacení 169.500,- Kč s příslušenstvím podané žalovaným, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 12 C 417/2003, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2004, č. j. 54 Co 257/2004-22, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í: Žalovaný se žalobou došlou soudu 11. 9. 2003 domáhal povolení obnovy řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4, jenž mu rozsudkem pro zmeškání ze dne 14. května 2003, č. j. 41 C 759/2002-33, uložil povinnost zaplatit žalobkyni 169.500,- Kč s příslušenstvím. Přiznaná částka představovala bezdůvodné obohacení, které žalovaný na úkor žalobkyně získal tím, že za něho plnila, co po právu měl plnit sám. Žalobu o obnovu řízení odůvodnil žalovaný tím, že ve věci byl vydán rozsudek pro zmeškání, aniž byly splněny předpoklady pro jeho vydání podle § 153b o. s. ř. K jednání, při němž byl vydán tento rozsudek, se totiž nemohl dostavit, protože byl od 13. 4. 2003 do 13. 5. 2003 hospitalizován na Klinice popáleninové medicíny Fakultní nemocnice K. V., což nyní může doložit lékařským potvrzením. Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 6. ledna 2004, č. j. 12 C 417/2003-5, ve znění opravného usnesení ze dne 26. dubna 2004, č. j. 12 C 417/2003-17, zamítl žalobu žalovaného na obnovu řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 41 C 759/2002 a rozhodl o nákladech řízení a o poplatkové povinnosti žalovaného. Městský soud v Praze usnesením ze dne 3. listopadu 2004, č. j. 54 Co 257/2004-22, potvrdil usnesení soudu prvního stupně v části, jíž byla žaloba na obnovu řízení zamítnuta a bylo rozhodnuto o nákladech řízení; ve výroku o povinnosti žalovaného zaplatit Č. r. soudní poplatek změnil toto usnesení tak, že určil odlišnou výši poplatku. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Zatímco soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba na obnovu řízení je podle § 230 odst. 2 o. s. ř. nepřípustná, odvolací soud uzavřel, že této žalobě nelze vyhovět, neboť nebyly splněny podmínky stanovené v § 228 odst. 1 písm. a/ a odst. 2 o. s. ř. Žalovaný totiž mohl proti rozsudku pro zmeškání podat odvolání a skutečnosti ohledně své hospitalizace v době doručování předvolání k prvnímu jednání v původním řízení uplatnit již v odvolacím řízení. Jestliže tak neučinil, nemůže se nápravy domoci žalobou na obnovu řízení, neboť tím by byla obcházena zákonná úprava odvolání a negovány důsledky zmeškání odvolací lhůty. Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. V prvé řadě namítá, že řízení je postiženo vadou, neboť dospěl-li odvolací soud k odlišnému závěru ohledně přípustnosti žaloby na obnovu řízení a rozhodl se žalobu zamítnout pro nesplnění podmínek uvedených v § 228 odst. 1 písm. a/ a odst. 2 o. s. ř., nerozhodoval o usnesení, které má na mysli § 214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř. Vydání rozhodnutí tak mělo předcházet ústní jednání, „a to již v prvém stupni a contrario § 235f o. s. ř.“; v tomto směru dovolatel odkazuje na rozhodnutí „SR 4/95“. Dále nesouhlasí s tím, jak odvolací soud vyložil § 228 odst. 2 o. s. ř., když dovodil, že „pro jeho naplnění je zároveň třeba naplnit písm. a/ či b/ prvého odstavce tohoto ustanovení“. Namítá, že vzájemná souvislost prvého a druhého odstavce citovaného ustanovení je u rozsudků pro zmeškání dána pouze „obdobně“. Navíc shledává mezi uvedenými ustanoveními logický rozpor, neboť rozsudkem pro zmeškání končí řízení, v jehož rámci se dokazování neprovádí, a „případ uvedený v písm. a/ a b/ odst. 1 § 228 o. s. ř. je pro rozsudky pro zmeškání nepoužitelný“. Dále má zato, že zákon nestanoví jako podmínku pro podání žaloby na obnovu řízení vyčerpání všech opravných prostředků. Jedinou podmínkou ve vztahu k původnímu řízení je jeho pravomocné skončení. Je přesvědčen, že účastníku nelze vytýkat, že nepodal odvolání, i když se objevily takové skutečnosti a důkazy, které by byly odvolacími důvody ve smyslu § 205a o. s. ř. Nadto namítá, že mu rozsudek pro zmeškání nebyl náhradním způsobem doručen, neboť doručenka založená ve spise postrádá podpis pracovníka pošty, který měl učinit výzvu, a na obálce je zaznamenána pouze jedna výzva k vyzvednutí zásilky. Připomíná, že rozsudek označený doložkou právní moci (dnem 15. 7. 2003) si vyzvedl osobně u soudu dne 14. 8. 2003. Posoudit, zda je rozsudek pro zmeškání vůbec pravomocný, by měl soud a nikoli účastník řízení, který ve svém následujícím postupu vycházel z doložky právní moci vyznačené na rozsudku. Vzhledem k tomu, že v době převzetí byl rozsudek soudem označen jako pravomocný, zůstal mu jediný opravný prostředek ve formě žaloby na obnovu řízení. Má tudíž zato, že vzhledem k uvedeným okolnostem byl nesprávně poučen o odvolací lhůtě (sdělením o právní moci rozsudku) a odvolací lhůta tak byla prodloužena na tři měsíce od řádného doručení rozsudku. Protože v této lhůtě podal žalobu na obnovu řízení, měla být podle svého obsahu posouzena jako odvolaní. Žalobkyně zastává názor, že žalovaný úmyslně mařil doručování a nynějšími námitkami se snaží celou věc pouze oddalovat. Dovolání bylo podáno včas, k tomu oprávněnou osobou při splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení, jsou obsaženy v § 238 odst. 1 písm. a/, § 238 odst. 2 a § 237 o. s. ř. Podle § 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení. Podle odstavce 2 téhož ustanovení platí § 237 o. s. ř. obdobně. Protože dovolání žalovaného směřuje proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno v pořadí první usnesení soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba na obnovu řízení, může být přípustnost dovolání zvažována výlučně v intencích ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/, § 238 odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Přípustnost dovolání není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci zásadní právní význam, nastává až tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že tomu tak skutečně je. Z toho, že přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních, které se navíc vyznačují zásadním významem. Způsobilým dovolacím důvodem, je tudíž výlučně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., prostřednictvím kterého je možno namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelem vznesené výhrady k průběhu řízení tak nejsou v posuzované věci způsobilé založit přípustnost dovolání a dovolací soud se jimi tudíž v tomto smyslu nezabýval. Jelikož je dovolací soud podle § 242 odst. 3 o. s. ř. (s výjimkami zde uvedenými) vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně jeho obsahového vymezení, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, relevantní jen ty právní otázky, jejichž řešení dovolatel zpochybnil. V posuzované věci jsou to námitky zpochybňující závěr odvolacího soudu, že nejsou splněny předpoklady pro povolení obnovy řízení ve smyslu § 228 o. s. ř., neboť žalovaný v řízení o povolení obnovy neprokázal existenci nových skutečností a důkazů, které bez své viny nemohl použít v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v § 205a a § 211a o. s. ř. též před odvolacím soudem, přestože mohly pro něj přivodit příznivější rozhodnutí ve věci (§ 228 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). Konstatoval, že žalovaný mohl podat odvolání proti rozsudku pro zmeškání a v odvolacím řízení uplatnit důkazy dokladující, že v době doručování předvolání k prvnímu jednání v původním řízení byl hospitalizován. O nesprávné právní posouzení věci při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný předpis, ale nesprávně ho vyložil, nebo ze skutečností najisto postavených vyvodil nesprávné právní závěry. Podle § 228 odst. 1 o. s. ř. žalobou na obnovu řízení účastník může napadnout pravomocný rozsudek nebo pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé; a) jsou-li tu skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které bez své viny nemohl použít v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v ustanovení § 205a a 211a též před odvolacím soudem, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci; b) lze-li provést důkazy, které nemohly být provedeny v průběhu řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v ustanovení § 205a a 211a též před odvolacím soudem, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci. Podle § 228 odst. 2 o. s. ř. žalobou na obnovu řízení účastník může napadnout také pravomocné usnesení, kterým byl schválen smír, lze-li důvody obnovy podle odstavce 1 vztahovat i na předpoklady, za nichž byl smír schvalován; to platí obdobně pro pravomocný platební rozkaz, pravomocný rozsudek pro uznání a pravomocný rozsudek pro zmeškání. Z citovaných ustanovení vyplývá, že skutečnosti, rozhodnutí a důkazy mohou být důvodem obnovy jen tehdy, jestliže jsou - pro navrhovatele obnovy - ve srovnání s původním řízením “nové”. Pro posouzení “novosti” takové skutečnosti je rozhodující, že ji účastník nemohl včas použít v původním řízení bez své viny, tj. že o ní nevěděl a že ani jinak nesplnění své povinnosti tuto skutečnost tvrdit a nabízet o ní důkazy z procesního hlediska nezavinil. Takové skutečnosti ovšem dovolatel v řízení o žalobě na obnovu řízení neuvádí. Dovolateli lze přisvědčit v tom, že podmínkou pro podání žaloby na obnovu řízení není vyčerpání všech řádných opravných prostředků v původním řízení. Nicméně na odvolací řízení je třeba hledět jako na součást původního řízení. Jsou-li tu tedy skutečnosti, které byly účastníku řízení známy již ve lhůtě stanovené pro podání odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, nelze je úspěšně použít coby předpokladů pro povolení obnovy řízení; takové skutečnosti totiž účastník mohl uplatnit již v řízení původním, tedy v odvolání. Mezi takové skutečnosti patří bezpochyby i ta, že se účastník řízení (v posuzovaném případě žalovaný) v době doručování předvolání k jednání, při němž byl vydán rozsudek pro zmeškání, v místě svého bydliště nezdržoval. Jestliže je správná dovolací výhrada, že žalovanému nebyl rozsudek pro zmeškání náhradním způsobem doručen (a to pro namítané formální vady doručenky), nemohlo být původní řízení pravomocně skončeno a žaloba na obnovu řízení není namístě; pro žalobu na obnovu řízení je typické, že může směřovat jen proti pravomocnému rozhodnutí, kterým bylo řízení skončeno a kterým bylo (současně) rozhodnuto o věci samé. V tomto směru není významné, že stejnopis rozsudku pro zmeškaní, který si žalovaný osobně vyzvedl u soudu prvního stupně, byl opatřen doložkou právní moci. Nahlédnutím do spisu bylo možné zjistit, resp. ověřit, jakým způsobem byl rozsudek účastníkům řízení doručován. Případné výhrady k doručování (uplatněné nyní v dovolání) tak žalovaný mohl uplatnit právě v rámci odvolacího řízení, kde odvolací soud a priori zjišťuje, bylo-li odvolání podáno včas. Důvodnou nebyla shledána ani námitka dovolatele, že i v případě žaloby na obnovu řízení, které skončilo vydáním rozsudku pro zmeškání, musí být naplněny obecné předpoklady uvedené v § 228 odst. 1 o. s. ř. V právní teorii ani v právní praxi nevyvolává aplikovatelnost § 228 o. s. ř. žádné problémy. Ustanovení § 228 odst. 1 o. s. ř. upravuje (pod písm. a / a b/) předpoklady, za kterých je možné žalobou na obnovu řízení napadnout pravomocný rozsudek nebo pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé. Ustanovení § 228 odst. 2 o. s. ř. v souvislosti s usnesením o schválení smíru stanoví, že důvody obnovy se musí vztahovat i na předpoklady, za nichž byl smír schvalován, a že toto pravidlo obdobně platí pro pravomocný platební rozkaz, pravomocný rozsudek pro uznání a pravomocný rozsudek pro zmeškání. Hovoří-li se tudíž v § 228 o. s. ř. o „obdobnosti“ jde o porovnávání předpokladů pro schválení smíru s předpoklady pro vydání platebních rozkazů nebo rozsudků pro zmeškání a uznání (tj. rozhodnutí vydaných ve zkráceném řízení podle § 172 až 175 o. s. ř., kdy se neprovádí dokazování a nepřichází tudíž v úvahu užití důvodu uvedeného v § 228 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. a poukaz na nové skutečnosti ve smyslu § 228 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). Názor dovolatele, že mezi odstavci 1 a 2 citovaného ustanovení je logický rozpor, dovolací soud nesdílí. Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud správně vyložil a aplikoval § 228 o. s. ř. a jeho závěr, že skutečnosti, jimiž žalovaný žalobu na obnovu řízení odůvodnil, nejsou důvodem pro obnovu řízení, je správný. Napadené usnesení odvolacího soudu tak nemůže mít z hlediska uplatněných dovolacích námitek po právní stránce zásadní význam a dovolání není ve smyslu § 238 odst. 1 písm. a/, § 238 odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné. Dovolací soud je proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobkyni v této fázi řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti žalovanému právo (§ 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 28. února 2008 JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á předsedkyně senátu |
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2017_25.CDO.4594.2017.1.xml | Judikát 25 Cdo 4594/2017 25 Cdo 4594/2017-123 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Martou Škárovou v právní věci navrhovatele J. I., o nejasné podání, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 8 Nc 54012/2016, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 6. 2017, č. j. 21 Co 136/2017-70, takto: Dovolací řízení se zastavuje. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) : Krajský soud v Brně usnesením ze dne 16. 6. 2017, č. j. 21 Co 136/2017-70, potvrdil usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 23. 5. 2017, č. j. 8 Nc 54012/2016-64, jímž soud prvního stupně odmítl podání navrhovatele ze dne 16. 3. 2017, doplněné podáním ze dne 5. 4. 2017 a zamítl jeho návrh na ustanovení mu zástupce z řad advokátů. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání, aniž by byl zastoupen advokátem. Vzhledem k tomu, že žalobce v dovolacím řízení není zastoupen zákonem stanoveným způsobem, po pravomocném zamítnutí jeho žádosti o ustanovení zástupce Okresní soud ve Znojmě jej usnesením ze dne 19. 7. 2017, č. j. 8 Nc 54012/2016-80 (doručeným 25. 7. 2017) vyzval, aby ve lhůtě 10 dnů od doručení usnesení doplnil a upřesnil svoje podání a aby pro podání dovolání si zvolil zástupcem advokáta, jehož prostřednictvím podá řádné dovolání. Současně ho poučil, že nevyhoví-li výzvě, bude podání odmítnuto. Tato výzva splňuje podmínku řádného poučení ve smyslu § 241 odst. 1, 2 a 4 o. s. ř. ve vztahu k § 104 odst. 2 o. s. ř., protože podateli z jejího obsahu je dostatečně zřejmé, že pokud není zastoupen advokátem, o jeho dovolání nebude meritorně rozhodnuto (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 10. 2015, sp. zn. III. ÚS 2789/15). Dovolatel na výzvu soudu reagoval podáním doručeným Nejvyššímu soudu dne 22. 8. 2017 (č. l. 83), v němž znovu zopakoval svoje žádosti. K odstranění nedostatku podmínky povinného zastoupení ve smyslu ustanovení § 241 odst. 1 a odst. 4 o. s. ř. však nedošlo. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) vzhledem k čl. II bodu 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, postupoval podle tohoto procesního předpisu ve znění účinném do 29. 9. 2017. Podle § 241 odst. 1 věty první o. s. ř., není-li dále stanoveno jinak, musí být dovolatel zastoupen advokátem nebo notářem. Odstavec první citovaného ustanovení neplatí, je-li dovolatel fyzická osoba, která má právnické vzdělání [§ 241 odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Podle odstavce 4 téhož ustanovení dovolání fyzické osoby musí být sepsáno, s výjimkou případu uvedeného v odstavci 2 písm. a), advokátem nebo notářem. Povinné zastoupení je tak zvláštní podmínkou dovolacího řízení týkající se dovolatele, jejíž nedostatek lze odstranit, avšak bez jejíhož splnění není možno vydat rozhodnutí, jímž se řízení končí. Podle § 104 odst. 2 o. s. ř., jde-li o nedostatek podmínky řízení, který lze odstranit, učiní k tomu soud vhodná opatření. Nezdaří-li se nedostatek podmínky řízení odstranit, řízení zastaví. Z uvedeného plyne, že přes opatření provedená soudem prvního stupně dovolatel nesplnil zákonem stanovenou podmínku dovolacího řízení ve smyslu § 241 odst. 1 věty první a odst. 4 o. s. ř. Dovolací soud proto řízení o dovolání zastavil (§ 241b odst. 2 část věty před středníkem a § 104 odst. 2 věta třetí o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 30. října 2017 JUDr. Marta Škárová předsedkyně senátu |
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2021_27.CDO.237.2020.1.xml | Judikát 27 Cdo 237/2020 27 Cdo 237/2020-116USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Ivo Waldera a JUDr. Petra Šuka v právní věci navrhovatelky D. H., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Milanem Zábržem, advokátem, se sídlem v Brně, Veveří 486/57, PSČ 602 00, za účasti Bytového družstva XY, se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného Jitkou Stanoevovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Chládkova 1219/3, PSČ 616 00, o prohlášení rozhodnutí o vyloučení člena z družstva za neplatné, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 19 Cm 23/2019, o dovolání navrhovatelky proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 10. 2019, č. j. 5 Cmo 162/2019-91, takto: Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 10. 2019, č. j. 5 Cmo 162/2019-91, jakož i rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 5. 2019, č. j. 19 Cm 23/2019-65, ve znění usnesení ze dne 17. 6. 2019, č. j. 19 Cm 23/2019-79, se ruší a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odůvodnění: [1] Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. 5. 2019, č. j. 19 Cm 23/2019-65, ve znění usnesení ze dne 17. 6. 2019, č. j. 19 Cm 23/2019-79, rozhodl, že neplatnost rozhodnutí představenstva Bytového družstva XY (dále jen „družstvo“), kterým rozhodlo o vyloučení navrhovatelky z družstva, se nevyslovuje (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). [2] Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením k odvolání navrhovatelky změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že návrh na vyslovení neplatnosti rozhodnutí představenstva družstva ze dne 21. 3. 2018 o vyloučení navrhovatelky z družstva zamítl (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). [3] Přitom vyšel z toho, že: 1) Představenstvo družstva dne 21. 3. 2018 rozhodlo o vyloučení navrhovatelky z družstva. 2) Proti rozhodnutí představenstva o vyloučení podala navrhovatelka dne 8. 5. 2018 námitky, které členská schůze družstva usnesením ze dne 6. 9. 2018 zamítla. 3) Návrhem ze dne 1. 2. 2019 se navrhovatelka domáhá určení neplatnosti rozhodnutí představenstva družstva ze dne 21. 3. 2018 o jejím vyloučení. [4] Na takto ustaveném základě odvolací soud konstatoval, že „podaný návrh přitom nelze považovat za jakkoliv nepřesný či neurčitý, neboť je z něj bez pochybností zřejmé, čeho se navrhovatelka domáhá. Z návrhu jasně vyplývá, že navrhovatelce bylo a je známo, že o jejím vyloučení z družstva nejprve rozhodlo představenstvo družstva … a že o tomto opravném prostředku bylo nakonec rozhodnuto členskou schůzí. Přestože navrhovatelka v návrhu popisuje proces vyloučení z družstva, domáhá se podaným návrhem … pouze vyslovení neplatnosti rozhodnutí představenstva družstva o svém vyloučení.“ [5] Dovodil, že určení neplatnosti rozhodnutí představenstva družstva o vyloučení člena nepostačuje k odvrácení účinků vyloučení z družstva a že ustanovení § 620 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích) [dále jen „z. o. k.“], umožňuje pouze přezkum rozhodnutí členské schůze družstva. [6] Proti usnesení odvolacího soudu podala navrhovatelka dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, zda podle § 620 z. o. k. se vyloučený člen družstva má u soudu domáhat prohlášení neplatnosti rozhodnutí představenstva či členské schůze družstva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a otázky, zda měl odvolací soud odstranit rozpor mezi skutkovými tvrzeními uvedenými v návrhu a formulací petitu, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. [7] Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle něhož určení neplatnosti rozhodnutí představenstva družstva o vyloučení člena nepostačuje k odvrácení účinků vyloučení z družstva, a uvádí, že rozhodnutím členské schůze došlo pouze k zamítnutí jejích námitek. Dovolatelka se v souladu s § 620 odst. 1 z. o. k. domáhá zrušení svého vyloučení z družstva s tím, že se rovněž ohrazuje proti rozhodnutí členské schůze družstva, kterým byly zamítnuty její námitky. [8] Postup soudů dovolatelka považuje za projev přepjatého formalismu ve smyslu závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 1. 2019, sp. zn. III. ÚS 1336/18. Považoval-li odvolací soud návrh na zahájení řízení za vnitřně rozporný, měl ji v souladu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2004, sp. zn. 29 Odo 308/2003, vyzvat k odstranění této vady. [9] Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud dovoláním napadané rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. [10] Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení otázky výkladu § 620 odst. 1 z. o. k., při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. [11] Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se podává, že: 1) Zvláštní právní úprava neplatnosti rozhodnutí orgánů korporací sleduje zásadu minimalizace zásahů, podle níž může soud zasahovat do vnitřních poměrů soukromé právnické osoby jen v zákonem stanovených případech a za zákonem stanovených podmínek (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2005, sp. zn. 29 Odo 442/2004, či ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4235/2013, uveřejněné pod číslem 10/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 2) Zákon o obchodních korporacích upravuje vyloučení člena z družstva obdobně, jako tak činil zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník. Neurčí-li stanovy jinak, rozhoduje o vyloučení člena z družstva představenstvo (§ 617 odst. 1 z. o. k.). Rozhodnutí o vyloučení musí být učiněno písemně a musí obsahovat poučení o právu vylučovaného člena podat odůvodněné námitky proti svému vyloučení k členské schůzi (§ 617 odst. 3 z. o. k.). Písemné rozhodnutí o vyloučení se doručuje postupem podle § 621 z. o. k. 3) Zákonem předvídanou obranou člena družstva proti jeho vyloučení z družstva jsou odůvodněné námitky, jež vylučovaný člen družstva musí podat ve lhůtě určené ustanovením § 618 odst. 1 z. o. k. O tomto právu musí být člen družstva poučen (§ 617 odst. 3 in fine z. o. k.), jinak lhůta k podání námitek nezačne běžet. 4) Jestliže vylučovaný člen podá odůvodněné námitky proti svému vyloučení, jeho účast nezanikne dříve, než členská schůze rozhodne o podaných námitkách; zamítne-li je, zaniká účast člena dnem, kdy mu bylo doručeno rozhodnutí členské schůze o zamítnutí námitek. 5) Nesouhlasí-li vylučovaný člen s rozhodnutím členské schůze o jím podaných námitkách, může podat ve lhůtě určené ustanovením § 620 odst. 1 z. o. k. návrh na zahájení řízení o prohlášení rozhodnutí o vyloučení za neplatné. Neučiní-li tak, nelze již platnost usnesení členské schůze přezkoumávat (§ 663 odst. 2 z. o. k.). 6) Jakkoliv je proces vyloučení člena z družstva zákonem upraven jako dvouetapový, je věcí vylučovaného člena – v souladu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt (bdělým náležejí práva) – zda využije svých práv a bude se proti vyloučení z družstva bránit (podáním odůvodněných námitek, popř. i podáním návrhu na zahájení řízení o prohlášení rozhodnutí o vyloučení za neplatné). Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. 27 Cdo 3400/2019, a při výkladu (obdobné) právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 29 Odo 428/2004, uveřejněný pod číslem 70/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. 29 Odo 1055/2004, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2007, sp. zn. 29 Odo 104/2005. [12] Z obsahu návrhu na zahájení řízení je zcela zjevné, že dovolatelka se v souladu s § 620 odst. 1 z. o. k. a se shora citovanými judikatorními závěry domáhá prohlášení rozhodnutí o svém vyloučení z družstva za neplatné, přičemž brojí jak proti rozhodnutí představenstva o vyloučení ze dne 21. 3. 2018, tak proti rozhodnutí členské schůze družstva ze dne 6. 9. 2018 o zamítnutí námitek proti rozhodnutí představenstva. Závěr odvolacího soudu, podle něhož se podaným návrhem dovolatelka domáhá pouze vyslovení neplatnosti rozhodnutí představenstva družstva o svém vyloučení (učiněný toliko z formulace petitu bez přihlédnutí k celkovému obsahu návrhu), proto neobstojí. [13] Jelikož právní posouzení věci co do řešení otázky, na které napadené rozhodnutí spočívá, není správné a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a aniž se pro nadbytečnost zabýval ostatními dovolacími námitkami, usnesení odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně; Nejvyšší soud proto zrušil i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). [14] Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř., § 226 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 13. 7. 2021 JUDr. Marek Doležal předseda senátu |
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2017_26.CDO.4486.2016.1.xml | Judikát 26 Cdo 4486/2016 26 Cdo 4486/2016 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Jitky Dýškové v právní věci žalobců a) Ing. F. H., b) S. H., zastoupených JUDr. Františkem Smejkalem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Klavíkova 1820/18, proti žalovanému Stavebnímu bytovému družstvu České Budějovice, se sídlem v Českých Budějovicích, Krčínova 1107/30, IČO 00037745, zastoupenému JUDr. Rudolfem Hrubým, advokátem se sídlem v Lišově, náměstí Míru 140/1, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu vlastnictví družstevní bytové jednotky do vlastnictví člena družstva a o bezúplatném převodu spoluvlastnického podílu k pozemkům, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 557/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. května 2016, č. j. 11 Cmo 31/2015-198, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. května 2016, č. j. 11 Cmo 31/2015-198, a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. června 2015, č. j. 13 Cm 557/2013-164, ve znění usnesení ze dne 18. června 2015, č. j. 13 Cm 557/2013-177, se ruší a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobci se žalobou ze dne 25. 4. 2013 domáhali, aby žalovanému byla uložena povinnost uzavřít s nimi smlouvu o bezúplatném převodu vlastnictví družstevní bytové jednotky nacházející se ve druhém podlaží domu v Č. B. (dále též jen „Jednotka“) a bezúplatném převodu spoluvlastnického podílu ke společným částem domu a pozemkům, v tam specifikovaném znění. Tvrdili, že jsou členy Stavebního bytového družstva České Budějovice (žalovaný) a nájemci Jednotky. Rozhodnutím členské schůze samosprávy č. 265, která je organizační jednotkou žalovaného, bylo dne 11. 9. 2003 rozhodnuto o bezúplatném převodu bytů do vlastnictví členů. Žalobcům byl předložen návrh smlouvy o převodu Jednotky ze dne 29. 10. 2004, který však nesplňoval požadavky zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „zákon o vlastnictví bytů“), neboť neobsahoval ustanovení týkající se vypořádacího podílu podle § 233 odst. 2, 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obch. zák.“) a v rozporu se zákonem převáděl spoluvlastnický podíl k pozemku (parc. č. 4140/1) náležejícímu k jiným budovám, jež s převodem bytové jednotky nesouvisí, přičemž u dalších pozemků (parc. č. 4142/1, č. 4146/1) byl uveden spoluvlastnický podíl ve výši neodpovídající ustanovením zákona. Jiný návrh smlouvy jim předložen nebyl, k uzavření smlouvy doposud nedošlo. Krajský soud v Českých Budějovicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 3. 6. 2015, č. j. 13 Cm 557/2013-164, ve znění opravného usnesení ze dne 18. 6. 2015, č. j. 13 Cm 557/2013-177 [poté, co jeho předcházející rozsudek ze dne 17. 2. 2014, č. j. 13 Cm 557/2013-82, jímž žalobu zamítl, zrušil k odvolání žalobců Vrchní soud v Praze (odvolací soud) rozhodnutím ze dne 27. 11. 2014, č. j. 11 Cmo 46/2014-130, a vrátil mu věc k dalšímu řízení] žalobě vyhověl a uložil žalovanému zaplatit žalobcům náklady řízení a státu část soudního poplatku. Po provedeném dokazování zjistil, že členská schůze žalovaného rozhodla dne 11. 9. 2003 o převodu bytů do vlastnictví členů k 30. 6. 2004, k uzavření smlouvy o převodu Jednotky a spoluvlastnického podílu na společných částech domu a pozemku do vlastnictví žalobců nedošlo pro neshodu účastníků, které pozemky mají být součástí převodu, jaký spoluvlastnický podíl k těmto pozemkům žalobcům náleží a zda má smlouva obsahovat i nárok na vypořádací podíl podle § 233 obch. zák. Žalobci jako členové žalovaného (Stavebního bytového družstva) užívají Jednotku v domě, v němž je celkem 38 jednotek. Dům má s (vedle stojícím) domem, v němž je 48 jednotek, společný přístup z ulice, jediná přístupová cesta k nim vede přes pozemky parc. č. 4140/1, 4142/1 a 4146/1, na kterých jsou i parkovací místa pro auta. Dne 17. 6. 2002 uzavřela Česká republika – Okresní úřad v Českých Budějovicích s žalovaným darovací smlouvu, kterou bezúplatně (§ 60a zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, dále jen „zákon č. 219/2000 Sb.“) převedla do vlastnictví žalovaného pozemky pod jeho domy (v katastrálním území Č. B. 3) a pozemky funkčně a věcně navazující. Darovací smlouvou byly se stavební parcelou č. 4146, na níž je umístěna budova, jako funkčně související převedeny pozemky parc. č. 4142/1 a 4146/1, a se stavební parcelou č. 4142/2, na níž je umístěna budova, pozemek parc. č. 4140/1. Všechny tři předmětné pozemky učinil žalovaný v prohlášení vlastníka jeho součástí u obou domů), s tím, že podíly na pozemcích stanovil pro každého vlastníka jednotky obou domů stejné (1/86), tedy nikoliv podle velikosti jejich spoluvlastnických podílů na společných částech domu a zohlednil tak – podle jeho mínění – skutečnost, že všechny tři předmětné pozemky ve skutečnosti tvoří jeden funkční celek s oběma domy. Takto stanovené podíly již převedl vlastníkům 47 jednotek domu a 27 vlastníkům domu. S odkazem na ustanovení § 3028 a 3063 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) posoudil věc podle dosavadních právních předpisů, tedy podle hmotněprávních předpisů ve znění účinném do 31. 12. 2013. Uzavřel, že žalobci splnili zákonné předpoklady pro bezúplatný převod jednotky, spolu se spoluvlastnickým podílem na společných částech domu a pozemku. Pokud jde o sporné pozemky, předmětem převodu měl být spoluvlastnický podíl jen k pozemkům tvořícím funkční celek s domem, v němž se Jednotka nachází, které žalovaný získal od státu na základě darovací smlouvy (tj. pozemkové parcely č. 4142/1 a 4146/1). Poukázal přitom na právní závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3083/2008, podle něhož pro posouzení, zda o takový pozemek jde, není určující, zda pozemek skutečně tvoří s bytovým domem jeden funkční celek, ale zjištění, že pozemek byl na základě § 60a zákona č. 219/2000 Sb. jako takový převeden. Žalobci by měli k těmto pozemkům nabýt podle § 21 odst. 1 a 7 zákona o vlastnictví bytů stejný spoluvlastnický podíl jako ke společným prostorám domu, tj. podíl ve výši 6866/214009. Dále uzavřel, že součástí smlouvy o převodu Jednotky má být i závazek žalovaného vyplatit vypořádací podíl ve výši určené podle § 233 obch. zák. Dohoda družstevníků o nulovém vypořádacím podílu ve stanovách žalovaného je úpravou obcházející kogentní ustanovení § 233 obch. zák., stanovy jsou tak v této části neplatné (§ 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“). Odvolací soud rozsudkem ze dne 19. 5. 2016, č. j. 11 Cmo 31/2015-198, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o věci samé s tím, že pouze opravil zjevné nesprávnosti v označení pozemků parc. č. 4142/1 a 4146/1, a ve výroku o povinnosti zaplatit soudní poplatek, změnil výši nákladů řízení před soudem prvního stupně (tak, že místo částky 70.001 Kč činí 59.995 Kč); současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Skutková zjištění soudu prvního stupně i jeho právní posouzení považoval za správná, zdůraznil, že v dané věci je nutné postupovat podle § 21 odst. 7 zákona o vlastnictví bytů, respektovat zákonný výpočet velikosti spoluvlastnického podílu a nabyvatelům (žalobcům) je proto třeba převést vlastnické právo k Jednotce spolu se spoluvlastnickým podílem na předmětných pozemcích odpovídající velikosti spoluvlastnického podílu na společných částech domu (§ 8 zákona o vlastnictví bytů), tj. 6866/214009. Není přitom významné, že u jiných vlastníků jednotek tento zákonný spoluvlastnický podíl na pozemcích nebyl respektován, pochybení lze případně napravit změnou prohlášení vlastníka. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, vytýkal odvolacímu soudu, že se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Namítal, že výrok napadeného rozsudku mu ukládá povinnost, která není v souladu s právem ani základními zásadami soukromého práva. Závěr odvolacího soudu, že ustanovení § 233 obch. zák. je kogentní povahy, je nesprávný a je i v rozporu s judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu. Měl za to, že výše vypořádacího podílu měla být v souladu se zásadou autonomie vůle určena podle příslušných ustanovení stanov žalovaného, tedy v nulové výši. Za nesprávný považoval také způsob určení výše spoluvlastnického podílu k pozemkům parc. č. 4142/1 a 4146/1. Nesouhlasil se závěrem vysloveným v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3083/2008, že pro rozhodnutí o tom, zda jde o pozemek tvořící jeden funkční celek s bytovým domem ve vlastnictví družstva, není rozhodující, zda o takový pozemek skutečně jde, ale že byl družstvu podle § 60a zákona č. 219/2000 Sb. jako takový převeden. Měl za to, že by dovolací soud měl tuto otázku posoudit jinak, poukazoval na specifičnost této věci a důsledky, které by pro něj z napadeného rozhodnutí plynuly (nemožnost převést podíly na předmětných pozemcích na další nabyvatele jednotek, a to s ohledem na již uskutečněné převody). Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žaloba se zamítá. K dovolání žalovaného podali žalobci vyjádření, ve kterém poukázali na jeho nepřípustnost, neboť napadené rozhodnutí není v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Zpochybnili dovolací námitky žalovaného a ztotožnili se s právními závěry odvolacího soudu. Navrhli, aby dovolací soud dovolání odmítl. Dovolání podané včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky zastoupení advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo skončeno odvolací řízení, Nejvyšší soud projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „o. s. ř.” (čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony). Žalobci se žalobou domáhají, aby žalovanému byla uložena povinnost uzavřít smlouvu o převodu Jednotky. Mezi účastníky je nesporné, že jde o smluvní povinnost, která žalovanému vznikla před účinnosti o. z. (v roce 2003) a že smlouva o převodu Jednotky nebyla doposud uzavřena. Podle ustanovení § 3028 odst. 3 o. z. je proto třeba nárok žalobců i v současné době posuzovat podle právních předpisů účinných do 31. 12. 2013. Závěr odvolacího soudu, že není rozhodující, zda pozemek, který bytové družstvo jako vlastník bytového domu nebo převáděných jednotek v domě, nabylo bezplatně podle § 60a zákona č. 219/2000 Sb., skutečně tvoří s bytovým domem jeden funkční celek, ale podstatné je zjištění, že pozemek byl družstvu na základě § 60a jako takový převeden, je v souladu judikaturou Nejvyššího soudu (viz zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3083/2008), od které není důvod se odchýlit, a proto pro řešení této otázky nemůže být dovolání přípustné (§ 237 o. s. ř.). Nabyvateli jednotky musí být spolu s převáděnou jednotkou převeden spoluvlastnický podíl na takovém pozemku (§ 21 odst. 7 zákona o vlastnictví bytů) odpovídající velikosti jeho spoluvlastnického podílu na společných částech domu. Velikost spoluvlastnických podílů na společných částech domu (i pozemků) stanovil zákon o vlastnictví bytů v § 8 odst. 2 tak, že velikost spoluvlastnických podílů se řídí vzájemným poměrem velikosti podlahové plochy jednotek k celkové ploše všech jednotek v domě. Od tohoto určení podílů na společných částech se nebylo možné odchýlit. Stanovil-li žalovaný v prohlášení vlastníka budovy (§ 4 zákona o vlastnictví bytů) podíly na pozemcích, které získal bezplatně podle § 60a zákona č. 219/2000 Sb., v rozporu s § 21 odst. 7 a § 8 odst. 2 zákona o vlastnictví bytů (určil velikost podílů na těchto pozemcích jinak, než byl podíl na společných částech domu, a určil, že pozemky – v rozporu s tím, jak mu byly převedeny – tvoří funkční celek s dalšími domy), je prohlášení v této části neplatné, neboť je v rozporu se zákonem (§ 39 zákona obč. zák.). Vlastníci jednotek se tedy bez ohledu na nesprávné určení výše spoluvlastnických podílů k předmětným pozemkům stali vlastníky spoluvlastnických podílů ve výši odpovídající § 21 odst. 7 a § 8 odst. 2 zákona o vlastnictví bytů, a proto je vyloučeno, aby při převodu zbývajících jednotek (doposud nepřevedených do vlastnictví členů družstva), „nezbyl“ na tyto další nabyvatele odpovídající podíl na předmětných pozemcích a byl tak „zablokován“ převod zbývajících jednotek (jak tvrdil dovolatel). Nelze pak ani přehlédnout, že podle § 1168 odst. 2 o. z. (který se použije i u jednotek vzniklých do 31. 12. 2013 – viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 3862/2015, uveřejněný pod číslem 21/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sen. zn. 29 ICdo 34/2015) není třeba odstraňovat vady prohlášení spočívající v neurčitém nebo nesprávném určení podílů vlastníka jednotky na společných částech, neboť k takovému určení se nepřihlíží – vlastníci jednotek tedy nabývají podíly na společných částech domu (pozemku) ve výši odpovídající jejich zákonnému podílu. Při posouzení otázky určení výše vypořádacího podílu, který náleží bývalému členovi bytového družstva při zániku jeho členství po bezúplatném převodu jednotky do jeho vlastnictví, se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, odvolání je proto – pro řešení této otázky - přípustné. Z provedeného dokazování nevyplývá, zda převáděná Jednotka je v budově, na jejíž výstavbu byla poskytnuta finanční, úvěrová a jiná pomoc podle zvláštních předpisů, a zda proto na daný převod dopadá ustanovení § 24 zákona o vlastnictví bytů. Jestliže by šlo o takovýto převod Jednotky, pak podle § 24 odst. 9 zákona o vlastnictví bytů by převodem Jednotky zaniklo členství žalobců v družstvu. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2675/2010, formuloval a odůvodnil závěr, že v případě, kdy předmětem převodu není jednotka podle § 24 odst. 1 – 8 zákona o vlastnictví bytů, nedochází k zániku členství nabyvatele v družstvu podle § 24 odst. 9 zákona o vlastnictví bytů, neboť toto ustanovení na takový převod jednotky nedopadá, přesto však členství v družstvu nabyvateli zaniká. Došlo-li k převodu jednotky do vlastnictví nabyvatele – člena bytového družstva – pozbývá nabyvatel členská práva a povinnosti vztahující se k tomuto bytu (jednotce) a zaniká tak jeho členství v družstvu (nemá-li členská práva a povinnosti vztahující se k dalšímu bytu). Nárok na vypořádací podíl v takovém případě nabyvateli vůči družstvu nevzniká, protihodnotou za členská práva a povinnosti, které nabyvatel pozbyl převodem jednotky do vlastnictví, je jeho vlastnické právo k uvedené jednotce. Při zániku členství v bytovém družstvu při převodu jednotky podle § 24 odst. 9 zákona o vlastnictví bytů se stanoví vypořádací podíl nabyvatele jednotky podle § 233 obch. zák. (§ 24 odst. 10 zákona o vlastnictví bytů). Družstvo může vyrovnat vypořádací podíly nabyvatelů jednotek na základě dohody i jinak, než je uvedeno v § 234 odst. 1 obch. zák. (§ 25 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů). Při stanovení vypořádacího podílu ve smlouvě o převodu jednotky tak vždy budou mít přednost stanovy družstva (ostatně i ustanovení § 233 odst. 2 – 4 obch. zák. o určení výše a splatnosti vypořádacího podílu podle § 233 odst. 5 obch. zák. má jen dispozitivní charakter). I v případě převodu jednotky, na niž ustanovení § 24 odst. 9, 10 zákona o vlastnictví bytů dopadá, lze mít za to, že dostatečnou protihodnotou za členská práva a povinnosti, které nabyvatel pozbyl převodem jednotky do vlastnictví, bude jeho vlastnické právo k uvedené jednotce. Proto ani ustanovení stanov družstva, že nabyvateli v případě bezúplatného převodu jednotky vypořádací podíl nenáleží („je ve výši 0 Kč“), nelze považovat za obcházení zákona a neplatné ujednání podle § 39 obč. zák. Protože z výše uvedeného důvodu není rozsudek odvolacího soudu správný, Nejvyšší soud ho podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Jelikož důvod, pro který bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.). V dalším řízení soudy nepřehlédnou, že spor o uzavření smlouvy o převodu (družstevní) jednotky a spoluvlastnického podílu na společných částech domu a pozemku mezi družstvem a jeho členem je sporem týkajícím se členského vztahu v družstvu [§ 9 odst. 3 písm. g) o. s. ř.]. Podle § 200e odst. 1 a 3 o. s. ř. jde o řízení o některých otázkách obchodních společností, družstev a jiných právnických osob, v němž se rozhoduje usnesením. Skutečnost, že soud nižšího stupně rozhodl o věci samé rozsudkem (ačkoliv měl rozhodnout usnesením), nezbavuje soud vyššího stupně povinnosti rozhodnout o opravném prostředku proti takovému rozhodnutí (o odvolání nebo o dovolání) usnesením. To, že soud rozhodl jinou - kvalitativně vyšší, leč v rozporu s procesním předpisem zvolenou - formou rozhodnutí, je vadou řízení, která nemohla mít vliv na správnost rozhodnutí (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1574/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2000, pod číslem 45, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1146/2012). Proto i Nejvyšší soud v této věci rozhodl o dovolání usnesením (§ 243f odst. 4 o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 23. března 2017 JUDr. Pavlína Brzobohatá předsedkyně senátu |
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2001_26.CDO.306.2000.1.xml | Judikát 26 Cdo 306/2000 26 Cdo 306/2000 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Michala Mikláše a JUDr. Hany Müllerové v právní věci žalobce obce K. proti žalovaným 1) RSDr. J. J., a 2) Ing. V. N., oběma zastoupeným advokátem, o zaplacení částky 205. 765.-Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň - sever pod sp. zn. 3 C 200/97, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. srpna 1999, č. j. 11 Co 692/99-69, takto: Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 27. srpna 1999, č. j. 11 Co 692/99-69, a rozsudek Okresního soudu Plzeň - sever ze dne 3. září 1998, č. j. 3 C 200/97-49, ve znění opravného usnesení ze dne 16. října 1998, č. j. 3 C 200/97-52, se ve výrocích, jimiž bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaných zaplatit žalobci částku 130. 664.- Kč s 16% úrokem z prodlení od 1. 5. 1996 do zaplacení, a ve výrocích o nákladech řízení, zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení. O d ů vo d n ě n í. Žalobou ze dne 7. 5. 1997 se žalobce domáhal vůči žalovaným (i vůči dalšímu původně žalovanému Ing. I. K., ve vztahu k němuž bylo usnesením Okresního soudu Plzeň - sever ze dne 4. 3. 1998, č. j. 3 C 200/97-30, řízení zastaveno poté, co žalobce vzal vůči němu žalobu zpět) zaplacení částky 205. 765.-Kč s příslušenstvím s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zanikne v rozsahu tohoto plnění povinnost zbývajících žalovaných. Okresní soud Plzeň - sever rozsudkem ze dne 3. 9. 1998, č. j. 3 C 200/97-49, ve znění opravného usnesení ze dne 16. 10 1998, č. j. 3 C 200/97-52, rozhodl, že „ žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci 175. 596.-Kč s 16 % úrokem z prodlení od 1. 5. 1996 do zaplacení a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v tomto rozsahu povinnost druhého“ (výrok „I.“), výrokem označeným „II.“ zastavil řízení ohledně částky 30. 169.- Kč s příslušenstvím (poté, co žalobce vzal v tomto rozsahu žalobu zpět), výrokem označenými „III.“ rozhodl o nákladech řízení a výrokem „IV.“ o vrácení přeplatku na soudním poplatku. Soud prvního stupně vzal za prokázáno, že žalobce je vlastníkem stavby č. p. 146 (dále „předmětná nemovitost“) v k. ú. K., kterou (spolu s přilehlým pozemkem) pronajal nájemní smlouvou ze dne 29. 12. 1993 žalovaným jako nájemcům (přičemž tuto nájemní smlouvu uzavíral i původně žalovaný Ing. I. K.) na dobu určitou - do 31. 3. 1999, a že nájemní vztah byl žalobcem ukončen k 30. 4. 1996 pro neplacení nájemného. Žalovaní dluží žalobci na nájemném od ledna 1995 do dubna 1996 částku 130. 664.- Kč, za poškozenou nemovitost 14. 763.- Kč, a za poškozený a chybějící inventář částku 30. 169.- Kč. Soud prvního stupně posoudil právní vztah mezi účastníky podle zákona č. 116/1990 Sb. a dovodil, že uvedená nájemní smlouva vyhovuje náležitostem tímto zákonem předepsaným. Současně shledal, že žalovaní jsou ve věci pasivně věcně legitimováni, neboť nedošlo - v souladu s ujednáním v nájemní smlouvě obsaženým - k písemné změně této smlouvy, na jejímž základě by přešla práva a povinnosti nájemce na obchodní společnost, která měla být založena žalovanými. K odvolání žalovaných Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 27. 8. 1999, č. j. 11 Co 692/99-69, rozhodl, že „ rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku pod bodem „I.“ mění tak, že žalovaní jsou povinni, a to každý z nich, zaplatit žalobci částku 130. 664.- Kč s 16% úrokem z prodlení od 1. 5. 1996 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku s tím, že plněním jednoho z žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost dalšího žalovaného; ve zbytku, t. j. do částky 44. 932.-Kč s příslušenstvím se žaloba zamítá.“ Současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů a v enunciátu svého rozsudku dále uvedl, že výroky pod body „II.“ a IV.“ rozsudku soudu prvního stupně zůstaly odvoláním nedotčeny. Odvolací soud se sice neztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že právní vztah mezi účastníky se řídí režimem zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, a smlouvu uzavřenou mezi účastníky posoudil podle ustanovení § 663 a násl. obč. zák. jako nájemní smlouvu (jejímž předmětem byla nemovitost jako celek, nikoli nebytové prostory), nicméně ve shodě s ním shledal tuto smlouvu platnou. Dle názoru odvolacího soudu platnost této smlouvy neovlivnila ani skutečnost, že k ní nebyl dán souhlas obecního úřadu. Ztotožnil se i se závěrem soudu prvního stupně o pasivní věcné legitimaci žalovaných a o důvodnosti uplatněného nároku na dlužné nájemné ve výši 130. 664.- Kč. Na rozdíl od něj však neshledal důvodným žalobní požadavek na zaplacení částky 44. 932- Kč, představující škodu způsobenou žalovanými na nemovitosti a na inventáři, když - vycházeje z právního posouzení vztahu mezi účastníky - dovodil, že na právo žalobce na náhradu škody je nutno aplikovat § 683 obč. zák., což mimo jiné znamená, že takovýto nárok musí být uplatněn v šestiměsíční prekluzivní lhůtě, počítané od vrácení pronajaté věci. Protože v dané věci tato lhůta marně uplynula ke dni 30. 10. 1996, právo žalobce na náhradu škody zaniklo. Rozsudek odvolacího soudu - ve výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci částku 130. 664.- Kč - napadli oba žalovaní s poukazem na ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovoláním, ve kterém uplatnili dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýkají, že se „dopustil omylu při právním posouzení zjištěného skutkového stavu, neboť .... použil nesprávný právní předpis, tj. zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník“. Dovolatelé mají za to, že i v případě, kdy je pronajímána samostatná nemovitost za účelem podnikatelské činnosti, pak - jsou-li v ní toliko nebytové prostory - je nutno na nájemní smlouvu aplikovat ustanovení zákona č. 116/1990 Sb. Dovozují, že smlouvu uzavřenou mezi účastníky je nutno posuzovat jako „smlouvu smíšenou“, neboť předmětem nájmu byly nebytové prostory, přilehlé pozemky (které však nebyly dostatečně identifikovány) a movité věci. Vůle účastníků této smlouvy (uvádí se dále v dovolání) směřovala k uzavření smlouvy odpovídající úpravě obsažené v zákoně č. 116/1990 Sb., nicméně požadavky tímto zákonem stanovené nesplňovala, zejména v ní nebylo samostatně stanoveno nájemné z nebytových prostor a chyběl předchozí souhlas obce. Odvolacímu soudu dále vytýkají, že „šel nad rozsah plnění požadovaného žalobcem, když stanovil, že každý ze žalovaných je povinen zaplatit částku 130. 664.-Kč“, a poukazují na to, že žalobce ve svém žalobním návrhu požadoval uložení povinnosti žalovaným s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zanikne v rozsahu tohoto plnění povinnost zbývajících dvou žalovaných. Navrhli, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen. Vyjádření k dovolání nebylo podáno. Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále též jen „o. s. ř.“). Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými - účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), se nejprve zabýval posouzením přípustnosti dovolání. Přitom byl dle § 242 odst. 1 o. s. ř. vázán rozsahem, ve kterém byl rozsudek odvolacího soudu dovoláním napaden (tj. co do výroku, jímž byla žalovaným uložena povinnost zaplatit žalobci částku 130.664.- Kč s příslušenstvím). Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je upravena v ustanoveních § 237, § 238 a § 239 o. s. ř. Dovolatelé nenamítají (a z obsahu spisu nebyly dovolacím soudem zjištěny) vady působící zmatečnost, pro které je možnost podle § 237 odst. 1 o. s. ř. napadnout každé rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami uvedenými v § 237 odst. 2 o. s. ř.). Přípustnost dovolání nelze tedy o ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. opřít. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., jak se domnívají dovolatelé. Přípustnost dovolání ve smyslu citovaného ustanovení je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně. O nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí ve věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná. Z porovnání výroků i obsahové stránky rozsudků soudu prvního a druhého stupně nelze dojít v projednávané věci k závěru, že by rozsudek Krajského soudu v Plzni byl v napadeném výroku rozsudkem měnícím ve shora uvedeném smyslu. Změna, obsažená v tomto výroku rozsudku odvolacího soudu, spočívá toliko v upřesnění povinnosti žalovaných, přičemž jak odvolací soud tak i soud prvního stupně shledali žalobu na zaplacení částky 130. 664.- Kč, představující dlužné nájemné, důvodnou. Formulace „každý z nich“ (rozuměno žalovaných), obsažená ve výroku rozsudku odvolacího soudu, toliko upřesňuje rozsah a vzájemný vztah povinnosti každého ze žalovaných, vyjádřený již ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, jímž bylo stanoveno, že „plněním jednoho ze žalovaných zaniká v tomto rozsahu povinnost druhého“. Dovolání žalovaných proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť rozsudek soudu prvního stupně tímto výrokem potvrzený, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci. Protože odvolací soud ve výroku svého rozsudku přípustnost dovolání nevyslovil, není dán zákonný předpoklad přípustnosti dovolání podle § 239 odst. 1 o. s. ř. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle § 239 odst. 2 o. s. ř., neboť žalovaní v odvolacím řízení navrhli, aby byla vyslovena přípustnost dovolání (písemným podáním datovaným 25. 8. 1999 - č. l. 61 spisu), avšak odvolací soud o tomto jejich návrhu nerozhodl. Předpokladem přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení je (vedle včas učiněného návrhu účastníka, jemuž nebylo vyhověno), aby šlo o rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu. Dovolání může být přitom přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání nezakládají). O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která měla zásadní význam nejen pro rozhodnutí v konkrétní projednávané věci, ale současně i význam obecný - z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku odlišně od ustálené judikatury vyšších soudů. Vzhledem k uvedenému vymezení lze přiznat zásadní právní význam právní otázce, zda se smlouva o nájmu nemovitosti (budovy) jako celku, v níž jsou nebytové prostory, řídí zákonem č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 302/1999 Sb. (dále jen „zákon č. 116/1990 Sb.“), a zda - v případě, jsou-li tyto nebytové prostory určeny k provozování obchodu a služeb - je k takovéto smlouvě nutný předchozí souhlas orgánu státní správy podle § 3 odst. 2 citovaného zákona. Nejvyšší soud opakovaně ve svých rozhodnutích zaujal právní názor (kterým byl překonán právní názor, vyslovený v jeho rozhodnutí ze dne 26. 3. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1175/96, uveřejněném v časopise Právní rozhledy č. 6/1998, str. 333), že i když se právní režim nájemní smlouvy, jejímž předmětem je nemovitost (jako celek), v níž se nachází nebytové prostory určené k provozování obchodu a služeb, neřídí ustanoveními zákona č. 116/1990 Sb., nýbrž ustanoveními občanského zákoníku o nájemní smlouvě (§ 663 a násl. obč. zák.), je k takovéto smlouvě nutný předchozí souhlas orgánu státní správy podle § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., tj. souhlas obecního (městského) úřadu - srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, pod pořadovým číslem 73, dále např. jeho rozhodnutí ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1502/97, uveřejněné v příloze časopisu Soudní judikatura I/200, pod pořadovým číslem 8. Rozhodování o tom, zda bude udělen předchozí souhlas ve smyslu § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. je rozhodováním o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti státní správy (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1582/98, uveřejněné v příloze časopisu Soudní judikatura I/2000, pod pořadovým číslem 12, dále např. jeho rozhodnutí ze dne 29. 2. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1832/99). Výkon státní správy obcí (jejími příslušnými orgány) v rámci přenesené působnosti -srov. § 21 a násl. zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o obcích“), je nutno odlišovat od samostatné působnosti obce (§ 13 a násl. zákona o obcích), do níž patří i hospodaření s majetkem obce (§ 14 odst. 1 písm. b/ zákona o obcích), neboť zatímco v případě výkonu státní správy vystupuje obec - prostřednictvím svého příslušného orgánu - v pozici veřejnoprávního subjektu (orgánu státu), při nakládání s majetkem obce vystupuje jako subjekt soukromoprávní (právnická osoba - § 18 odst. 1 písm. c/ obč. zák.). Z uvedeného plyne, že předchozí souhlas ve smyslu § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. je nutný i v případě, vystupuje-li na straně pronajímatele (v rámci výkonu svého vlastnického práva) obec. V projednávané věci odvolací soud posoudil otázku právního režimu nájemní smlouvy uzavřené mezi účastníky odlišně od ustálené judikatury dovolacího soudu; dovolání žalovaných je tedy nejenom přípustné, ale i důvodné. Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 1 části věty za středníkem o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu v dovoláním dotčeném výroku, jakož i v akcesorickém výroku o nákladech řízení zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo ve stejných částech zrušeno i toto rozhodnutí a věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§ 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.), bylo předčasné zabývat se dovolací námitkou směřující proti určení vzájemného vztahu povinnosti každého ze žalovaných zaplatit žalobci požadované plnění. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta třetí o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 26. dubna 2001 Doc. JUDr. Věra K o r e c k á, CSc., v.r. předsedkyně senátu |
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2008_29.ODO.823.2006.1.xml | Judikát 29 Odo 823/2006 29 Odo 823/2006 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Petra Šuka a JUDr. Petra Gemmela rozhodl v právní věci žalobců a/ Š. V. a b/ Z. V., obou zastoupených advokátem, proti žalovanému JUDr. J. P., advokátu, jako správci konkursní podstaty úpadce J. P., o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 45 Cm 196/99, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. ledna 2006, č. j. 4 Cmo 33/2005-240, takto: I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. ledna 2006, č. j. 4 Cmo 33/2005-240 a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. srpna 2004, č. j. 45 Cm 196/99-212, se zrušují a řízení se zastavuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů. O d ů v o d n ě n í: Rozsudkem ze dne 17. srpna 2004, č. j. 45 Cm 196/99 212, Krajský soud v Hradci Králové na základě žaloby a/ Š. V. a b/ Z. V., podané proti správci konkursní podstaty úpadce J. P. určil, že z majetku konkursní podstaty úpadce se vylučují ve výroku specifikované nemovitosti. Soud prvního stupně při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel zejména ze skutkových zjištění, podle kterých: 1/ Pozdější úpadce (jako prodávající) uzavřel s manželi K. (jako kupujícími) dne 7. ledna 1994 kupní smlouvu o převodu sporných nemovitostí (dále též jen „kupní smlouva č. 1). Právní účinky vkladu vlastnického práva kupujících do katastru nemovitostí podle této smlouvy nastaly 14. ledna 1994. 2/ Usnesením ze dne 17. března 1995 prohlásil Krajský soud v Hradci Králové konkurs na majetek úpadce. 3/ Poté, kdy manželé K. od kupní smlouvy č. 1 odstoupili (stalo se tak v září 1995), uzavřel úpadce a jeho manželka (jako prodávající) dne 24. dubna 1997 s O. J. (jako kupujícím) kupní smlouvu o převodu sporných nemovitostí (dále též jen „kupní smlouva č. 2). Právní účinky vkladu vlastnického práva kupujícího do katastru nemovitostí podle této smlouvy nastaly 29. dubna 1997. 4/ O. J. (jako prodávající) uzavřel 16. září 1997 se žalobci (jako kupujícími) kupní smlouvu o převodu sporných nemovitostí (dále též jen „kupní smlouva č. 3). Právní účinky vkladu vlastnického práva kupujícího do katastru nemovitostí podle této smlouvy nastaly 16. září 1997. 5/ Žalovaný se o prodeji nemovitostí O. J. dozvěděl 2. září 1997. 6/ Dne 24. června 1998 podal žalovaný návrh na vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví úpadce a jeho manželky. Krajský soudu v Hradci Králové pak usnesením ze dne 23. července 1999, sp.zn. 38 Cm 496/98, které nabylo právní moci 26. listopadu 1999, schválil smír účastníků o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví úpadce a jeho manželky, podle kterého byly sporné nemovitosti přikázány do výlučného vlastnictví úpadce. 7/ Žalovaný sepsal nemovitosti do soupisu konkursní podstaty úpadce 29. července 1999. Na tomto skutkovém základě soud v rovině právní uzavřel, že: 1/ Kupní smlouva č. 2 je platná. Nešlo o právní úkon, který by na straně úpadce postrádal (ve smyslu § 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku - dále též jen „obč. zák.“) svobodu a vážnost, ani o právní úkon neplatný dle § 39 obč. zák. Důvod neplatnosti kupní smlouvy č. 2 nelze spatřovat pouze v tom, že úpadce učinil úkon týkající se majetku podstaty po prohlášení konkursu (potud soud odkázal na „věc“ Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 542/98; jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. listopadu 1999, uveřejněný pod číslem 34/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Při posouzení neúčinnosti kupní smlouvy č. 3 ve smyslu ustanovení § 15 odst. 1 písm. c/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“) soud poukázal na to, že sporné nemovitosti již nejsou ve vlastnictví nabyvatele z kupní smlouvy č. 2, takže jejich vydání nelze požadovat vzhledem k § 15 odst. 2 ZKV. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. ledna 2006, č. j. 4 Cmo 33/2005-240, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu věci zjištěného soudem prvního stupně, neztotožnil se však s jeho právními závěry. Odkazuje na ustanovení § 6 ZKV a § 14 odst. 1 písm. k/ ZKV (ve znění účinném do 31. května 1996) a dále na § 14 odst. 1 písm. k/ a § 26b odst. 1 ZKV ve znění účinném od 1. května 2000, odvolací soud především uzavřel, že po prohlášení konkursu na majetek úpadce již nemohlo trvat ani vzniknout bezpodílové spoluvlastnictví manželů (eventuálně společné jmění manželů). S přihlédnutím k dikci § 14 odst. 1 písm. d/ ZKV dále odvolací soud dovodil, že řízení o povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí (dále též jen „vkladové řízení“) může být (jde-li o majetek náležející do konkursní podstaty) zahájeno jen na návrh správce konkursní podstaty. Odstoupením od kupní smlouvy č. 1 byla tato smlouva od počátku zrušena, čímž se obnovilo spoluvlastnické právo úpadce a jeho manželky k nemovitostem, jež se tak staly majetkem konkursní podstaty. Kupní smlouvu č. 2 měl odvolací soud za platně uzavřenou (přitakávaje soudu prvního stupně v závěru, se neprokázala nesvoboda vůle úpadce a jeho manželky při uzavření této smlouvy), leč za neúčinnou vůči konkursním věřitelům ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 písm. a/ ZKV. V situaci, kdy vkladové řízení ohledně kupní smlouvy č. 2 nezahájil správce konkursní podstaty úpadce, nemohlo být podle odvolacího soudu ani platně vloženo vlastnické právo k nemovitostem ve prospěch O. J. a následně ani vlastnické právo žalobců (O. J. se nestal vlastníkem nemovitostí a nemohl je proto dále převést na žalobce). Okolnost, že žalobci jsou zapsáni v katastru nemovitostí jako vlastníci, není podle odvolacího soudu rozhodná. Za situace, kdy byl schválen smír ve věci vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví úpadce a jeho manželky, je nadto postaveno najisto, že nemovitosti patří do konkursní podstaty, uzavřel odvolací soud. Žalobci tudíž neprokázali, že nemovitosti neměly být zařazeny do soupisu, ani to, že jsou jejich vlastníky. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, namítajíce, že je dán dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požadujíce, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Konkrétně dovolatelé namítají, že: 1/ Úpadce s nemovitostmi ke dni prohlášení konkursu nepodnikal, takže ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 písm. k/ ZKV ve znění účinném ke dni prohlášení konkursu, nespadaly do konkursní podstaty a správce neměl právo s nimi nakládat. 2/ V době, kdy byly nemovitosti převedeny na O. J. v době, kdy je nabyli dovolatelé, nebylo vypořádáno bezpodílové spoluvlastnictví úpadce a jeho manželky, takže nemovitosti nenáležely do konkursní podstaty úpadce. 3/ Není správný závěr, že nemovitosti náleží do konkursní podstaty v intencích schváleného smíru o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví úpadce a jeho manželky, neboť návrh na vypořádání byl podán až po více než třech letech od zániku bezpodílového spoluvlastnictví (až 24. června 1998). 4/ Správce konkursní podstaty úpadce se ve smyslu ustanovení § 15 odst. 2 ZKV měl domáhat peněžní náhrady vůči tomu, kdo měl z neúčinného právního úkonu úpadce prospěch (vůči primárnímu nabyvateli); na dovolatele již neúčinnost nedopadá. Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, maje napadené rozhodnutí za správné a opakuje i tezi, že kupní smlouva č. 2 je od počátku neplatná pro vadu vůle na straně úpadcovy manželky, která ji uzavřela pod nátlakem. Dovolání je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. přípustné a je i důvodné. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolateli, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. Jak Nejvyšší soud vysvětlil již v rozsudku uveřejněném pod číslem 20/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, do konkursní podstaty náleží bez dalšího i majetek, který dlužníkovi patřil v den prohlášení konkursu (srov. § 6 ZKV) ve formě bezpodílového spoluvlastnictví. Správce konkursní podstaty je tedy povinen zařadit po prohlášení konkursu do soupisu konkursní podstaty všechny věci náležející do bezpodílového spoluvlastnictví úpadce, avšak s poznámkou, že dosud neproběhlo vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví. V usnesení ze dne 22. března 2006, sp. zn. 29 Odo 1302/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročníku 2006, pod číslem 92, k tomu dále vysvětlil, že dokud není vypořádáno majetkové společenství úpadce a jeho manžela (závěr se již týkal společného jmění manželů, ale je platný i pro bezpodílové spoluvlastnictví manželů), je správce konkursní podstaty omezen v nakládání s tímto (do konkursní podstaty sepsaným) majetkem ve stejném rozsahu, v jakém by se takové omezení týkalo (kdyby konkursu nebylo) úpadce. Úvahy dovolatelů, podle nichž nemovitosti nenáležely do konkursní podstaty, dokud nedošlo k vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, proto přiléhavé nejsou a dovolání potud důvodné není. Pro výsledek dovolacího řízení je však určující zjevná neudržitelnost úvah odvolacího soudu založených na výkladu § 14 odst. 1 písm. d/ ZKV ve vztahu ke vkladovému řízení, ústících v závěr, že nemohlo být „platně vloženo“ vlastnické právo k nemovitostem ve prospěch O. J. a následně ani vlastnické právo žalobců. Tyto úvahy jsou nepřiléhavé z příčin popsaných Nejvyšším soudem v rozsudcích uveřejněných pod čísly 29/2007 a 57/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na které se v podrobnostech odkazuje. Především se v této souvislosti zdůrazňuje, že z prvního z označených rozhodnutí plyne nesprávnost úvahy, podle které by osobou oprávněnou podat návrh na zahájení vkladového řízení měl být jen správce konkursní podstaty prodávajícího (a nikoliv již druhá smluvní strana). Z druhého z označených rozhodnutí se především podává, že ve vkladovém řízení nemají žádného významu úvahy o „neplatném vložení“ vlastnického práva. Ve správním řízení a rozhodování je nutno posuzovat jen případnou nicotnost správního aktu (správního rozhodnutí), o kterou v dané věci jít nemůže. Terminologie užitá odvolacím soudem nevystihuje podstatu zkoumaného problému a vybočuje z mezí přezkumu správních aktů mimo rámec správního soudnictví, tak jak jsou pro obecné soudy nastaveny ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. jeho rozsudky uveřejněné pod čísly 9/1999 a 11/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K tomu Nejvyšší soud dodává (ve shodě s tím, jak s obdobným názorem téhož odvolacího soudu naložil v rozsudku ze dne 18. června 2008, sp. zn. 29 Odo 963/2006, jenž je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu a na který se v podrobnostech odkazuje), že úvaha odvolacího soudu by ve svém důsledku znamenala, že právní úkon, jímž úpadce po prohlášení konkursu nakládá s nemovitostmi náležejícími do jeho konkursní podstaty a evidovanými v katastru nemovitostí, by ve skutečnosti nikdy nebyl završen. Smlouvou uzavřenou s úpadcem jako prodávajícím by kupující získal právní důvod nabytí vlastnického práva (titulus adquirendi), leč bez účasti správce konkursní podstaty úpadce by chyběl právní způsob nabytí (modus adquirendi). Tak tomu ovšem není. Především nelze v této souvislosti pominout závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněném pod číslem 41/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Tam Nejvyšší soud uzavřel, že u právních úkonů, na jejichž základě práva vznikají vkladem do katastru nemovitostí, lze ve smyslu ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. považovat za dlužníkem učiněný právní úkon, popř. za právní úkon, k němuž došlo mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými, jen takový právní úkon, na jehož základě bylo vloženo právo do katastru nemovitostí. Jakkoli se citovaný závěr váže k institutu, u kterého se neúčinnost právního úkonu prosazuje až rozhodnutím soudu o odpůrčí žalobě (srov. i § 16 ZKV), je obdobně využitelný i tam, kde se uplatňuje (ať již formou soupisu majetku konkursní podstaty a jemu pak oponující vylučovací žalobou nebo žalobou o peněžité plnění) nárok z právního úkonu neúčinného ze zákona. Jinak řečeno, o neúčinné kupní smlouvě č. 2 lze v posuzovaném případě hovořit nejdříve od okamžiku, kdy nastaly účinky vkladu vlastnického práva podle této smlouvy do katastru nemovitostí. Nejvyšší soud uzavírá, že proběhlo-li vkladové řízení podle kupních smluv č. 2 a 3 jen za účasti obou stran kupních smluv (bez účasti správce konkursní podstaty úpadce), a došlo-li i tak ke vkladu vlastnického práva podle této smlouvy do katastru nemovitostí, pak zásah do práv správce konkursní podstaty plynoucích z § 14 odst. 1 písm. d/ ZKV (spočívající v tom, že se měl vkladového řízení u kupní smlouvy č. 2 účastnit on a nikoli úpadce) byl jen důsledkem porušení ustanovení § 14 odst. 1 písm. a/ ZKV a jiné sankce než ty, jež plynou z § 14 odst. 1 písm. a/ ZKV (totiž, že takto završený převod vlastnického práva je /může být/ vůči konkursním věřitelům neúčinný), odtud neplynou. V situaci, kdy odvolací soud (stejně jako před ním soud prvního stupně) neshledal kupní smlouvu č. 2 absolutně neplatnou podle § 37 odst. 1 nebo § 39 obč. zák., jsou jeho úvahy o tom, že dovolatelé se nestali vlastníky nemovitostí a proto nemohli uspět s vylučovací žalobou dle § 19 odst. 2 ZKV, nesprávné. Z hlediska možné neúčinnosti kupní smlouvy č. 2 ve smyslu § 14 odst. 1 písm. a/ ZKV bylo naopak namístě zabývat se obranou dovolatelů, že nejsou prvními nabyvateli plnění z neúčinného právního úkonu (srov. v obdobných souvislostech při výkladu § 15 ZKV např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 2007, sp. zn. 29 Odo 572/2006, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 2008, pod číslem 70). Právní posouzení věci odvolacím soudem tudíž správné není a dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. byl uplatněn právem. Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadený rozsudek zrušil. V průběhu dovolacího řízení úpadce zemřel (8. dubna 2006), což vedlo ke zrušení konkursu na jeho majetek dle § 44 odst. 2 ZKV (usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. prosince 2006, č. j. 24 K 113/94-314, které nabylo právní moci 20. března 2007). Jakmile nastal účinek zrušení konkursu na majetek úpadce (srov. § 44 až § 45 ZKV), pominuly účinky soupisu majetku konkursní podstaty a tedy i důvod vést spor o vyloučení určitého majetku z tohoto soupisu. Skončení konkursního řízení má za následek neodstranitelný nedostatek podmínek řízení (řízení, které spor vyvolalo, zde již není), vyvolávající v této věci nutnost postupu podle § 104 odst. 1 o. s. ř. (srov. k tomu shodně stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2007, Opjn 8/2006, uveřejněné pod č. 74/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a řízení o vylučovací žalobě zastavil. Nejvyšší soud se zřetelem k výše popsaným účinkům zrušení konkursu pokládá za vhodné doplnit, že došlo-li před zrušením konkursu ke zpeněžení sporných nemovitostí správcem konkursní podstaty (na základě rozsudku odvolacího soudu v této věci), dovolatelé již nemohou zpochybnit platnost nabytí nemovitostí osobou, která je od správce konkursní podstaty koupila (srov. k tomu v podrobnostech např. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod č. 81/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), vůči osobám, jimž byl vyplacen výtěžek zpeněžení těchto nemovitostí, se však mohou domáhat vydání (zaplacení) tohoto výtěžku z titulu tzv. lepšího práva (srov. v podrobnostech opět posledně označené rozhodnutí). K návrhu dovolatelů, aby podle § 243 o. s. ř. byla odložena vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud uvádí, že vykonatelnost rozsudku, jímž byla zamítnuta vylučovací žaloba podle § 19 odst. 2 ZKV nelze odložit podle § 243 o. s. ř. (srov. shodně rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 83/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Výrok o nákladech řízení před soudy všech stupňů je ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. odůvodněn tím, že řízení bylo zastaveno. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně 31. července 2008 JUDr. Zdeněk Krčmář předseda senátu |
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2005_7.TDO.679.2005.1.xml | Judikát 7 Tdo 679/2005 7 Tdo 679/2005 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 20. července 2005 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného Mgr. V. J., které podal proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2005, sp. zn. 10 To 28/2005, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 1 T 213/2003, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á . O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. 1 T 213/2003, byl obviněný Mgr. V. J. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 10. 6. 2003 kolem 17:50 hod. jako řidič osobního automobilu zn. Citroen C 5 při jízdě po silnici ve směru z D. n. J., okr. M. B., ke křižovatce se silnicí bezprostředně po výjezdu z uvedené obce v místě s nedostatečným vodorovným i svislým dopravním značením vjel do protisměru, kde se střetl s protijedoucím osobním automobilem zn. Ford Fiesta, jehož řidička E. Č., utrpěla při střetu zlomeninu pravé pažní kosti, zhmoždění pravého kolene a levého kotníku s pracovní neschopností do 10. 8. 2003. Za to byl odsouzen podle § 224 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na 3 měsíce, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu 1 roku. Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 1, 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2005, sp. zn. 10 To 28/2005, bylo odvolání obviněného proti citovanému rozsudku soudu I. stupně zamítnuto podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný řádně a včas dovolání z důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že oba soudy chybně vyhodnotily dopravní situaci v místě dopravní nehody a na tomto špatném vyhodnocení poté spočívá chybný závěr soudů o povinnosti obviněného dát přednost v jízdě. Podle obviněného tak soud špatně právně vyhodnotil situaci, pokud dospěl k závěru, že měl povinnost dát přednost vozidlu poškozené a toto špatné právní posouzení věci mělo za následek vynesení odsuzujícího rozsudku. Konkrétně pak obviněný namítá, že v řízení před soudy obou stupňů nebyla respektována zásada „in dubio pro reo“, když soudy kladly daleko větší důraz na důkazy ve prospěch jeho viny a důkazy, které jeho vinu vylučovaly, přehlížely nebo jim přiznaly jen minimální důležitost. Typickým příkladem je postup soudu při vyhodnocování skutečnosti, zda mohl být uveden v omyl chybným dopravním značením, když hlavní silnice měla podle nezpochybnitelného dopravního značení vést ještě 100 metrů a ve skutečnosti to bylo o 40 metrů méně a v místě byla podélná přerušovaná čára, ač by tam podle pravidel značení v žádném případě být neměla. Tyto skutečnosti a další důkazy hovořící v jeho prospěch soud banalizoval a naopak dovodil, že byl zcela nepozorný, protože nesledoval podélnou čáru na pravé krajnici, nevšiml si, že silnice za křižovatkou má zastaralý povrch a je zúžená, jakoby zastaralost povrchu, zúžení vozovky a její stav mohly být indikátorem hlavní či vedlejší silnice. Nesouhlasí ani s argumentem soudu, že nepoužívaná silnice byla na okrajích zarostlá vysokou trávou, když takovýto stav byl v době nehody podél celé komunikace. K argumentu odvolacího soudu, který za důkaz zatočení hlavní silnice doleva (správně doprava) považuje zatočení vodící řády na krajnici, obviněný namítá, že jde o špatné pochopení smyslu dopravního značení, protože vodící čára v žádném případě nenaznačuje, která silnice je hlavní a navíc byla pouze při pravém okraji vozovky. Soudům dále vytýká, že preferují místní zvyklosti (chování řidičů znajících dopravní situaci v místě) před dopravním značením, které by mělo být zásadním východiskem pro určení, která silnice je hlavní a která vedlejší a zda je zatáčkou nebo křižovatkou. Rozhodující dopravní značkou měla být značka P 2 s dodatkovou tabulkou E 3a, která stanovila, že konce hlavní silnice je po 100 metrech v přímém směru, když svislé dopravní značení má přednost před vodorovným a pokud vznikne rozpor, platí značky svislé. Soud, že také nerespektoval znalecký posudek Ing. P. K argumentu odvolacího soudu, jak mohl obviněný vyvodit, že hlavní silnice vede přímo, když to žádná dopravní značka nenaznačovala, namítá, že podle dopravního značení jel po hlavní silnici a měl po ní jet ještě 100 metrů, přičemž poukazuje na vyhl. č. 30/2001 Sb., podle které není-li stanoveno jinak, pokračuje hlavní silnice v přímém směru. Za zmatečný považuje postup soudu I. stupně, který sice připustil, že dané místo má nedostatečné svislé i vodorovné dopravní značení, ale na druhé straně dovozuje, že obviněný vjel do protisměru. Určení viny musí ale předcházet závěr soudu o povaze místa střetu, tj. o tom, zda dané místo je zatáčkou nebo křižovatkou. Pokud by totiž dané místo bylo křižovatkou, což považuje za nepochybné, neocitnul by se v protisměru. Obviněný tedy nesprávné právní posouzení spatřuje v závěru soudů, že byl povinen dát přednost a že se dostal do protisměru, když chybně postupovaly podle ustanovení upravujících průjezd zatáčkou, ač kritické místo je nepochybně křižovatkou. V dalších podrobnostech pak obviněný odkázal na obsah odvolání proti rozsudku soudu I. stupně a navrhl, aby byla napadená rozhodnutí zrušena a věc vrácena k dalšímu řízení. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že i bez ohledu na závěry znalce z oboru silniční dopravy dospěl soud k správnému závěru, že za daných okolností obviněný nemohl slepě spoléhat na to, že pokud není před zatáčkou umístěna příslušná dopravní značka, povede silnice rovně. Podle § 5 odst. 1 písm. b) zák. č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích, je řidič mj. povinen sledovat situaci v provozu na pozemních komunikacích a pokud by si obviněný počínal jak bylo po něm požadováno, nepochybně by mu neuniklo, že vyježděný pruh asfaltu před ním se stáčí doprava, zatím co komunikace v přímém směru se zužuje a je pokryta prachem a dalšími nečistotami, z levé strany do ní zasahuje pruh trávy a na horizontu je zcela přehrazena hromadou zeminy porostlou trávou. Tuto povinnost obviněný nesplnil, vjel do protisměru když jel v přímém směru jízdy a naplnil tak zákonné znaky ustanovení § 224 odst. 1 tr. zák., neboť zavinil dopravní nehodu a těžkou újmu na zdraví poškozené. Státní zástupkyně proto navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Protože podstata dovolacích námitek obviněného spočívá ve vyřešení otázky, zda dané místo na pozemní komunikaci je zatáčkou nebo křižovatkou a zda obviněný byl povinen dát přednost v jízdě, jde o námitky směřující proti výkladu příslušných ustanovení právních předpisů upravujících provoz a pravidla provozu na pozemních komunikacích. Námitky obviněného tedy směřují proti tzv. jinému hmotně právnímu posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a jsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Namítá-li obviněný, že daný úsek pozemní komunikace nebyl zatáčkou ale křižovatkou, lze tuto skutečnost v době nehody zjistit u příslušného silničního správního úřadu, tj. do jaké kategorie byly předmětné připojené pozemní komunikace zařazeny, nebo zda se jednalo v původním zahrazeném úseku o účelovou komunikaci, protože podle § 3 odst. 1 zák. č. 13/1997 Sb. o pozemních komunikacích, rozhoduje o zařazení pozemní komunikace do kategorie dálnice, silnice nebo místní komunikace příslušný silniční správní úřad. Podle odst. 2 uvedeného zákonného ustanovení tento úřad rozhoduje také o změně kategorie a podle § 10 téhož zákona vydává povolení k zřizování křižovatek. Podle § 2 písm. w) zák. č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích, je křižovatkou místo, v němž se pozemní komunikace protínají nebo stýkají; za křižovatku se nepovažuje vyústění polní nebo lesní cesty nebo jiné účelové komunikace na jinou pozemní komunikaci vyšší kategorie. Protože z hlediska porušení povinností účastníka provozu na pozemních komunikacích a pravidel tohoto provozu je zavinění dané dopravní nehody na straně obviněného jak v případě jeho jízdy zatáčkou, tak i v případě jízdy křižovatkou, je zjišťování kategorizace daných pozemních komunikací a povahy jejich vzájemného připojení, z hlediska trestní odpovědnosti obviněného již z tohoto důvodu nadbytečné. Ale zejména je tomu tak s ohledem na skutečnost, že pro řidiče není rozhodující obsah správního rozhodnutí o kategorizaci pozemních komunikací, ale konkrétní situace a dopravní značení v daném místě. Na základě této situace pak Nejvyšší soud zjistil, že nelze přisvědčit námitkám uvedeným v dovolání a soudy správně vyhodnotily místo dané dopravní nehody jako zatáčku a jako příčinu dopravní nehody vjetí obviněného do protisměru. Soudy obou stupňů správně zdůraznily povinnost řidiče stanovenou ustanovením § 5 odst. 1 písm. b) zák. č. 361/2000 Sb. /soud odvolací též § 4 písm. c)/ o provozu na pozemních komunikacích, z nichž mj. vyplývá povinnost řidiče řídit se dopravními značkami, věnovat se plně řízení vozidla a sledovat situaci v provozu. Jak vyplývá z provedených důkazů, při respektování těchto obecných povinností řidiče by k dopravní nehodě nedošlo, neboť jak správně konstatoval soud I. stupně, i při nedostatečném dopravním značení by byl obviněný schopen včas zjistit, že se silnice po které jede, stáčí vpravo. V tomto ohledu nelze přehlédnout zjištění znalce z oboru dopravy (Ing. G.), podle kterého je jednoznačně patrné, že před dopravní značkou konec obce (12b) je z cca 35 metrů jednoznačně patrné, že silnice pokračující přímo, je do poloviny zúžená porostem a z 20 metrů, že je přehrazená a vozovka se stáčí vpravo, přičemž vzhledem k neexistenci příslušné dodatkové tabulky není zřejmé, zda hlavní silnice zatáčí nebo je rovně (č. l. 121 – 2, 157 tr. sp.). Ač tedy obviněný jel po hlavní pozemní komunikaci byl si vědom, že tato bude po 100 metrech končit, připojovat se na jinou hlavní pozemní komunikaci a měl tak zvýšit svoji pozornost při sledování situace v provozu a přizpůsobit jízdu stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace /§ 4 písm. a) a § 5 odst. 1 písm. b) zák. č. 361/2000 Sb./. V dané věci nelze přehlédnout, že se nejednalo v daném místě o nesprávné ale o nedostatečné dopravní značení. Při absenci příslušné dopravní značky (např. P 1 křižovatka s vedlejší pozemní komunikací; A 1a – zatáčka vpravo; A 3 – křižovatka; E 2a, b – tvar křižovatky) si řidič nemůže nejasnou situaci v dopravě vyložit ve svůj prospěch, resp. jak uvedl soud I. stupně, pokud není před zatáčkou umístěna příslušná dopravní značka, slepě spoléhat na to, že silnice povede rovně. Odvolací soud k tomu správně zdůraznil, že dodatková tabulka se vzdálenostním údajem (100 metrů) nijak neurčuje směr. Řidič tedy v případě nejasné dopravní situace je jako účastník provozu na pozemních komunikacích povinen přizpůsobit své chování stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, jak mu to ukládá ustanovení § 4 písm. a) zák. č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích (též § 19 odst. 1 zák. č. 13/1997 Sb.). Podle § 26 odst. 3, 4 zák. č. 13/1997 Sb. o pozemních komunikacích, se přitom stavebním stavem rozumí mj. kvalita a stupeň opotřebení povrchu komunikace a dopravně technickým stavem mj. šířka a druh vozovky (tzv. technické znaky). Pokud by obviněný nejen sledoval situaci v provozu na pozemní komunikaci [§ 5 odst. 1 písm. b) zák. č. 361/2000 Sb.], ale splnil také další výše uvedenou zákonnou povinnost a přizpůsobil své chování stavu pozemní komunikace, nemohl by přehlédnout, že vyježděný pruh asfaltu v jeho směru jízdy se stačí doprava, zatímco komunikace v přímém směru se zužuje, je pokryta prachem a dalšími nečistotami, z levé strany do ní zasahuje pruh trávy a na horizontu je zcela přehrazena hromadou trávou porostlé zeminy, jak zjistil soud I. stupně z provedených důkazů včetně závěru znalce z oboru silniční dopravy. Při splnění všech uvedených povinností obviněný nemohl učinit spolehlivý závěr, že hlavní silnice vede v přímém směru. Naopak již z uvedených skutečností bylo zjevné, že vozovka končící hlavní komunikace zatáčí doprava. Nelze přitom souhlasit s názorem obviněného, že zastaralost a zúžení povrchu vozovky není indikátorem hlavní či vedlejší silnice. O zařazení pozemní komunikace do kategorie dálnice, silnice nebo místí komunikace rozhoduje příslušný silniční správní úřad na základě jejího určení, dopravního významu a stavebně technického vybavení. Vyšší kategorii (třídě) pozemní komunikace odpovídají vyšší požadavky na její stavební a dopravně technický stav daný dopravním významem, tj. obecně zatížeností komunikace. Kvalita povrchu komunikace je tedy nepochybně indikátorem svědčícím o její kategorii (třídě) a dopravním významu, přičemž podle § 11 odst. 2 vyhl. č. 104/1997 (provádí zák. č. 13/1997 Sb. o pozemních komunikacích) se při připojování komunikací považuje za hlavní komunikaci ta, která má větší dopravní význam daný vyšší kategorií (třídou). Diametrální rozdíl v kvalitě obou komunikací měl proto být pro obviněného indikátorem, který u něj měl minimálně vyvolat pochybnost o tom, zda hlavní silnice pokračuje v přímém směru nebo zatáčí doprava. Z tohoto hlediska je pak významná i vodicí čára v daném místě a nelze souhlasit ani s námitkou obviněného, že tato nenaznačuje, která silnice je hlavní. Podle § 18 písm. e) vyhl. č. 30/2001 Sb., provádějící pravidla provozu na pozemních komunikacích, je vodící čára vodorovnou dopravní značkou (V 4) patří mezi tzv. podélné čáry a vyznačuje okraj vozovky. Jel-li obviněný po vozovce hlavní komunikace, jejíž okraj nebyl vyznačen v přímém směru ale zatáčel doprava, je zřejmé, že doprava zatáčela také hlavní pozemní komunikace, okraj jejíž vozovky vodící čára vyznačovala. Protože vodící čára je, jak bylo již uvedeno, dopravní značkou, byl při absenci jiné dopravní značky obviněný povinen řídit se podle § 4 písm. c) zák. č. 361/2000 Sb. i touto vodicí čárou. Podle § 11 odst. 1 téhož zákona se totiž na pozemní komunikaci jezdí vpravo a pokud tomu nebrání zvláštní okolnosti při pravém okraji vozovky, pokud není stanoveno jinak. V daném případě nebylo stanoveno jinak a nebránili tomu ani zvláštní okolnosti, takže obviněný měl jet při pravém okraji vozovky vyznačeném dopravní značkou V 4 (vodicí čára) a zatočit doprava. V případě jízdy v přímém směru pak byl povinen dát přednost vozidlu jedoucímu v protisměru podle § 21 odst. 5 téhož zákona, protože z hlavní pozemní komunikace odbočoval vlevo. Pro doplnění nutno ještě uvést, že podle § 64 zák. č. 361/2000 Sb., vodorovné dopravní značky, tj. i vodicí čára, zdůrazňují nebo zpřesňují svislé dopravní značky, pokud jsou užity ve spojení s nimi. V daném případě byla vodící čára užita ve spojení se svislými dopravními značkami P 3 (konec hlavní pozemní komunikace) a E 3a (dodatková tabulka – vzdálenost) a zpřesňovala je co do směru končící hlavní komunikace, protože vyznačovala okraj její vozovky. Nejvyšší soud se proto neztotožnil s námitkami obviněného zpochybňujícími závěr soudů, že vjel do protisměru a tyto považuje za zjevně neopodstatněné, když se jedná o námitky, které byly uplatněny již v řízení před soudy obou stupňů a tyto se s nimi řádně vypořádaly. Jak již bylo výše konstatováno, také v případě obviněným navrhovaném posouzení místa dopravní nehody jako křižovatky, s čímž se ale dovolací soud neztotožnil, by bylo zavinění dopravní nehody na straně obviněného. Podle tvrzení obviněného, měla být za rozhodující značku považována značka P 2 s dodatkovou tabulkou E 3a, která stanovila, že konec hlavní silnice je po 100 metrech v přímém směru. Podle dopravního značení, že tedy jel po hlavní silnici a měl po ní jet ještě 100 metrů, když vyhl. č. 30/2001 Sb. stanoví, že pokud není stanoveno jinak, pokračuje hlavní silnice v přímém směru. Předně je nutno uvést, že obviněný nesprávně uvádí značku P 2 (hlavní pozemní komunikace), když před místem dopravní nehody v jeho směru jízdy byla svislá dopravní značka P 3 (konec hlavní pozemní komunikace). Značka P 3 [§ 8 odst. 1 písm. c) vyhl. č. 30/2001 Sb.] informuje o tom, a to je třeba zdůraznit, že na nejbližší křižovatce tato pozemní komunikace již není hlavní. Tvrdí-li tedy obviněný, že místo střetu bylo křižovatkou, bylo toto místo křižovatkou nejbližší, o čemž byl informován značkou P 3 a byl tak povinen dát přednost v jízdě poškozené. Obviněnému by tedy vzhledem k značce P 3 mělo být zřejmé, že v daném místě, které považoval za křižovatku, pozemní komunikace, po které ke křižovatce přijížděl, již není hlavní. Byl by tedy i v případě křižovatky povinen podle § 22 odst. 2 zák. č. 361/2000 Sb. dát přednost vozidlu poškozené přijíždějícímu zprava, protože přednost v jízdě křižovatkou nebyla dopravní značkou upravena. Nic na tom nemůže změnit ani skutečnost, že pod značkou P 3 byla dodatková tabulka E 3a vyznačující 100 metrů vzdálenost k místu, od kterého platí značka pod kterou je tabulka umístěna, když P 3 jednoznačně stanovila, že na nejbližší křižovatce, tj. v místě střetu obou vozidel, které obviněný podle vlastního tvrzení sám považoval za křižovatku, již pozemní komunikace, po které k danému místu přijížděl, není hlavní. I když údaj vzdálenosti na dodatkové tabulce nebyl zcela v souladu se skutečností, nemůže se obviněný odvolávat na to, že jel po hlavní silnici a měl po ní jet ještě 100 metrů v přímém směru. Domníval-li se, že projíždí křižovatkou, byla pro něj rozhodující dopravní značka P 3 a z ní vyplývající povinnost dát na nejbližší křižovatce přednost vozidlu přijíždějícímu zprava. Podle § 63 odst. 1 písm. f) zák. č. 361/2000 Sb. totiž dodatkové tabulky toliko zpřesňují, doplňují nebo omezují význam dopravní značky, pod kterou jsou umístěny. V daném případě dodatková tabulka E 3a vyznačovala vzdálenost k místu, od kterého platí značka P 3, tj. od kterého přestává být daná pozemní komunikace hlavní, což ale v žádném případě neznamená, že je-li křižovatka ve vzdálenosti kratší, než je uvedeno na dodatkové tabulce, je daná komunikace stále hlavní. Takovýto výklad, jak jej v podstatě činí obviněný, by znamenal, že dodatková tabulka E 3a ve vyznačeném úseku vzdálenosti ruší značku P 3, což je v rozporu s účelem dodatkové tabulky, nehledě na skutečnosti, že řidič ani není schopen přesně odhadnout, kdy ujel danou vzdálenost. Ani v případě, že by soud přisvědčil obhajobě obviněného o průjezdu křižovatkou, by tedy nebylo možné dojít k závěru, že obviněný danou dopravní nehodu nezavinil. Na základě uvedených důvodů rozhodl Nejvyšší soud tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto usnesení. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 20. července 2005 Předseda senátu: JUDr. Michal Mikláš |
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2007_25.CDO.89.2006.1.xml | Judikát 25 Cdo 89/2006 25 Cdo 89/2006 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně M. Š., zastoupené JUDr. Vladimírem Hovorkou, advokátem se sídlem v Trutnově, Křižíkova 553, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti ČR se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 7 C 229/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. září 2005, č. j. 26 Co 144/2005-118, takto: I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 4. 1. 2005, č. j. 7 C 229/2002-105, částečně zastavil řízení, žalobu na zaplacení 110.000,- Euro zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku žalobkyně, uplatněném proti státu, na náhradu škody, způsobené jí v letech 1946-48, kdy „byla znásilňována K. Š.“. Po provedeném řízení dospěl soud k závěru, že žalovaný stát není v tomto sporu pasivně legitimován, neboť neodpovídá za tvrzený kriminální čin soukromé fyzické osoby. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 1. 9. 2005, č. j. 26 Co 144/2005-118, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že podle tehdy platné právní úpravy byl k náhradě škody pasivně legitimován pouze škůdce, nikoliv stát, a vůči škůdci nebyl tento nárok nikdy uplatněn. Stát jako právnická osoba odpovídá pouze za škody způsobené při výkonu veřejné moci (rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem). Odvolací soud dále poznamenal, že na věc nelze aplikovat ani zákon č. 209/1997 Sb., o poskytnutí peněžité pomoci obětem trestné činnosti. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a které podává z důvodu podle ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání stručně připomíná skutkové okolnosti případu a rekapituluje vydaná rozhodnutí v projednávaném sporu. Uvádí, že „svůj nárok nemohla uplatnit dříve, než ČR přijala Listinu základních práv a svobod“. Na základě čl. 1 Ústavy České Republiky a Usnesení č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod, dovozuje odpovědnost České republiky „za to, co nesvobodně, násilím a obdobným chováním vůči svobodě a životě, proti zdraví jiného občana bylo způsobeno“, neboť vůči ní bylo jednáno v rozporu s lidskými právy a svobodami, a když si je ČR vědoma všech trpkých zkušeností z předchozího období, tak je nyní odpovědna tyto trpkosti nahradit. Konstatuje tedy, že pasivní legitimita je na straně žalované. Závěrem navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu spolu s rozsudkem soudu prvního stupně, a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas účastníkem řízení, dospěl k závěru, že v daném případě dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 o. s. ř. Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm.b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu se v dané věci řídí ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. ust. § 241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelka označila, a dovolání může shledat přípustným jen za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Předpokladem zkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska uplatněného dovolacího důvodu je závěr, že ve výše uvedeném smyslu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, tedy že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. V dané věci dovolání neobsahuje kritiku právních závěrů odvolacího soudu, toliko odkazuje na spíše „proklamativní části“ Listiny základních práv a svobod, resp. Ústavy ČR, a dovolatelka pouze shrnuje dosavadní průběh projednávané věci, aniž by uvedla, v čem nesouhlasí s právním posouzením odvolacího soudu, a zejména, v čem spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. V dovolání nevymezila - a ani dovolací soud v dané věci neshledal - otázku, která by měla ve věci po právní stránce zásadní význam, a není jí ani otázka pasivní legitimace žalované ve sporu – žalobkyní dovozována z ústavních předpisů (srov. např. usnesení NS ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, usnesení NS ze dne 25. 7.2006, sp. zn. 25 Cdo 1312/2005). Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. tudíž dovolání přípustné není. Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), proto dovolání odmítl podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. O náhradě nákladů řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení § 243b odst. 5 věty prvé, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 26. června 2007 JUDr. Marta Škárová předsedkyně senátu |
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2013_28.CDO.1539.2013.1.xml | Judikát 28 Cdo 1539/2013 28 Cdo 1539/2013 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně MTD – moderní technologie pro dům spol. s r. o., IČ: 27370712, se sídlem Velká Dobrá, Akátová 327, zastoupené JUDr. Pavlem Tomkem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Polská 4, proti žalovaným 1) E. K., 2) J. K., zastoupeným JUDr. Lumírem Červenkou, advokátem se sídlem v Kladně, Saskova 1625, o zaplacení 70.000,- Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu na zaplacení 420.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 25 C 11/2008, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. února 2013, č. j. 28 Co 88/2013-459, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í: Shora označeným usnesením odvolací soud z podnětu odvolání žalobkyně zrušil rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 17. 9. 2012, č.j. 25 C 11/2008-396, jímž bylo žalobkyni uloženo, aby žalovaným oprávněným společně a nerozdílně zaplatila 377.816,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení (výrok I.), byla zamítnuta žaloba o zaplacení 34.632,- Kč žalovanými žalobkyni (výrok II.) a bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudem prvního stupně (výroky III. až V.), a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Uzavřel totiž, že řízení před soudem prvního stupně bylo postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a za odvolacího řízení nemohla být zjednána náprava (§ 219a odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). Vadu řízení přitom spatřoval v okolnosti, že věc byla projednána, aniž byly odstraněny vady vzájemného návrhu žalovaných. Soudu prvního stupně rovněž vytkl, že nerozhodl o celém předmětu řízení. Nedůvodnou přitom shledal námitku podjatosti soudkyně pověřené rozvrhem práce projednat a rozhodnout předmětnou věc před soudem prvního stupně. Dovodil, že soudkyně k účastníkům řízení, jejich zástupcům ani k projednávané věci nemá žádný vztah (§ 14 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen – „o. s. ř.“), přičemž důvodem k jejímu vyloučení nejsou ani okolnosti spočívající v jejím postupu v řízení o projednávané věci (§ 14 odst. 4 o. s. ř.). Nad rámec výše uvedeného se odvolací soud ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, že žalobkyně coby zhotovitel na základě smlouvy o dílo uzavřené dne 24. 11. 2006 prováděla pro žalované objednatele za sjednanou cenu 975.550,- Kč dílo spočívající ve výstavbě rodinného domu, jež mělo být dokončeno do 20. 11. 2006. Žalobkyně od smlouvy odstoupila podáním ze dne 22. 11. 2007 pro neuhrazení ceny díla na základě dílčích faktur, neoprávněné zásahy do stavby a znemožnění vstupu na staveniště. Žalovaní od smlouvy odstoupili podáním ze dne 25. 7. 2008, neboť žalobkyně dílo včas nedokončila a neučinila tak ani v dodatečné přiměřené lhůtě. Odvolací soud sjednanou smlouvu právně kvalifikoval jako smlouvu o dílo podle § 631 a následující zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen – „obč. zák.“). Odstoupení od smlouvy učiněné žalujícím zhotovitelem shledal neplatným zčásti pro neurčitost dle § 37 odst. 1 obč. zák. (v písemném znění tohoto právního úkonu nebyly specifikovány dílčí faktury, pro jejichž nezaplacení mělo být odstoupeno), zčásti proto, že neposkytnutí součinnosti ze strany objednatelů či bránění v přístupu na staveniště nebylo v řízení prokázáno, přičemž žalobkyně žalované k poskytnutí součinnosti ani nevyzývala postupem podle § 638 odst. 1 obč. zák. Odstoupení od smlouvy učiněné žalovanými objednateli shledal odvolací soud naopak platným, neboť k němu došlo teprve poté, co uplynula dodatečná přiměřená lhůta stanovená objednateli k dokončení díla (§ 642 odst. 2 obč. zák.). Odvolací soud přitom vyjádřil závazný právní názor, že vzájemné nároky účastníků ze smlouvy o dílo zrušené podle ustanovení § 642 odst. 2 obč. zák. je třeba vypořádat dle zásad platných pro vypořádání bezdůvodného obohacení (§ 457 obč. zák.). Uvedl též, že při posouzení výše peněžité náhrady náležející zhotoviteli za nedokončené dílo je třeba vycházet z nejnižších nákladů, které by zákazník v daném místě a čase musel vynaložit na stejné plnění s přihlédnutím k jeho případné vadnosti. Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Citujíc ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen – „ o. s. ř.“), dovozovala přípustnost podaného dovolání z okolnosti, že „zásadní právní otázka ve sporu“ má být dovolacím soudem posouzena jinak, než jak ji posoudil odvolací soud. Měla přitom za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Konkrétně pak namítala, že v případě správného hodnocení důkazů měl odvolací soud dospět k závěru, že odstoupení od smlouvy učiněnému žalobkyní předcházela výzva k úhradě dluhu v dodatečné přiměřené lhůtě obsahující poučení o tom, že pro případ nesplnění dluhu bude od smlouvy odstoupeno. Odstoupení od smlouvy tudíž dle dovolatelky mělo být posouzeno jako platné (§ 517 odst. 1 obč. zák.). Dovolatelka z provedených důkazů současně vyvozovala závěr, že ji žalovaní k provedení díla neposkytli potřebnou součinnost. Vyjadřovala přitom názor, že uvedená skutečnost rovněž odůvodňuje platné odstoupení od smlouvy o dílo. Dovolatelka rovněž vytýkala podjatost soudkyně, která věc projednala a rozhodla před soudem prvního stupně, upozorňujíc na okolnost, že advokátem žalovaných je bývalý předseda soudu prvního stupně. Uváděla též, že v řízení před soudem prvního stupně došlo k průtahům a procesním pochybením. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013, neboť dovoláním bylo napadeno usnesení odvolacího soudu, který bylo vydáno po 31. 12. 2012 (srov. článek II., bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části). K doplnění dovolání o vylíčení důvodů, v nichž je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání, dovolatele v dovolacím řízení nelze vyzývat (§ 243b části věty za středníkem, § 43 o. s. ř.). O uvedenou obligatorní náležitost lze dovolání doplnit jen po dobu trvání dovolací lhůty (§ 241b odst. 3 věty první o. s. ř.). Dovolatelka v projednávané věci okolnosti, v nichž spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), nevymezuje. Uvádí pouze, že „zásadní právní otázka ve sporu“ má být dovolacím soudem posouzena jinak, než jak ji posoudil odvolací soud. Takovéto vymezení otázky, jež má být v dovolacím řízení řešena, ovšem požadavku, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla tímto (dovolacím soudem) posouzena jinak“, významově (ve smyslu § 237 o. s. ř.) neodpovídá (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013) a nelze je podřadit ani pod jinou zákonem stanovenou okolnost zakládající přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Dovolatelka ostatně ve svém podání ani žádnou judikaturu Nejvyššího soudu, od níž se měl odklonit odvolací soud, eventuálně od které by se při svém rozhodování měl odklonit soud dovolací, neoznačuje. Vzhledem k absenci vymezení předpokladů přípustnosti dovolání, jež v důsledku marného uplynutí dovolací lhůty již nelze doplnit (§ 241b odst. 3 věty první o. s. ř.), tak v dovolacím řízení pro vady dovolání nelze pokračovat. Dovoláním napadené kasační rozhodnutí odvolacího soudu je navíc odůvodněno existencí vad řízení spočívajících v tom, že věc byla projednána, aniž byly odstraněny vady vzájemného návrhu žalovaných, a soud prvního stupně nerozhodl o celém předmětu řízení. Uvedené procesní otázky, na jejichž vyřešení usnesení odvolacího soudu závisí, ovšem dovolatelka Nejvyššímu soudu k dovolacímu přezkumu nepředkládá. Zmiňuje toliko jiné otázky (platnost odstoupení od smlouvy, podjatost soudkyně), na jejichž vyřešení kasační usnesení odvolacího soudu založeno není. Z uvedeného důvodu by podané dovolání (i kdyby bylo projednatelné) nemohlo být přípustné (§ 237 o. s. ř.). Nad rámec výše uvedeného sluší se uvést, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Nelze tedy přiznat právní relevanci dovolacím námitkám žalobkyně založeným na kritice správnosti skutkových zjištění odvolacího soudu. Vznáší-li dovolatelka námitku podjatosti soudkyně projednávající věc před soudem prvního stupně, argumentujíc, že se „může znát“ se zástupcem žalovaných, sluší se uvést, že se z obsahu spisu nepodává existence žádných skutečností, jež by mohly zavdávat pochybnosti o nepodjatosti vyřizující soudkyně pro vztah se žalovanou stranou či jejím zástupcem. Samotná okolnost, že by soudkyně mohla znát zástupce žalovaných z jeho dřívějšího působení u soudu prvního stupně, přitom důvod její podjatosti nezakládá (srov. např. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 29 NSCR 40/2012). Postup soudce v řízení o projednávané věci pak dle výslovného znění zákona důvodem jeho podjatosti rovněž není (§ 14 odst. 4 o. s. ř.). Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), pro jeho vady odmítl (§ 243c odst. 1 věty první ve spojení s § 243f odst. 3 o. s. ř.). Právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nebylo přiznáno žádnému z účastníků, neboť žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalovaným v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly (§ 243b části věty před středníkem, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 23. října 2013 JUDr. Jan E l i á š, Ph.D. předseda senátu |
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2001_30.CDO.633.2001.1.xml | Judikát 30 Cdo 633/2001 30 Cdo 633/2001 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci navrhovatele J. V. proti odpůrkyni České správě sociálního zabezpečení, Praha 5, Křížová 25, o starobní důchod, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 2 Ca 232/2000, o dovolání navrhovatele proti rozsudku Vrchního soud v Praze ze dne 24. ledna 2001, č. j. 1 Cao 238/2000-50, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Vrchní soud v Praze rozsudkem v záhlaví označeným k odvolání navrhovatele rozsudek Krajského soudu v českých Budějovicích ze dne 5. října 2000, č.j. 2 Ca 232/2000-28, jímž k opravnému prostředku navrhovatele potvrdil rozhodnutí odpůrkyně ze dne 16. 6. 2000, č. 391 106 094, kterým byl navrhovateli přiznán od 1. 8. 2000 starobní důchod 7.231,- Kč měsíčně, odmítl opravný prostředek navrhovatele proti rozhodnutí odpůrkyně ze dne 30. 1. 1991 č. 391 106 094, kterým byl navrhovateli přiznán od 2. 6. 1989 částečný invalidní důchod úrazový 1.133,- Kč měsíčně, řízení o opravném prostředku navrhovatele proti rozhodnutí tohoto soudu ze dne 28. 4. 1990, č.j. 2 C 38/90-20 ve spojení s rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 9. 1990, č.j. 11 Co 161/90 zastavil, a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích o potvrzení rozhodnutí odpůrkyně ze dne 16. 6. 2000, č. 391 106 094, a o nákladech řízení potvrdil, účastníkům nepřiznal náhradu odvolacího řízení a vyslovil, že se dovolání nepřipouští s odůvodněním, že nejde o věc zásadního významu po právní stránce; o takovou by šlo v zásadě tehdy, kdyby byla dosud v soudní praxi sporná, resp. nejednotně rozhodovaná a která by proto zasluhovala sjednocení judikatury odvolacím soudem. V podaném dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 239 odst. 2 o. s. ř. a jež podává z důvodu § 241 odst. 3 písm. d/ a c/ o. s. ř. navrhovatel (dále též dovolatel) zpochybňuje provedené důkazy, na jejichž základě soudy obou stupňů dospěly k závěru, že jím vykonávané zaměstnání po roce 1978 nebylo zaměstnáním v II. pracovní kategorii. Požaduje, aby k této otázce byli vyslechnutí jím již dříve navržení svědci a provedeny listinné důkazy v dovolání blíže označené. Za otázku zásadního právního významu pokládá posouzení platnosti, resp. neplatnosti jeho podpisu na evidenčním listu důchodového pojištění namítaje, že tak učinil „ne zcela svobodně, rozhodně ne však vážně a určitě a ne dost srozumitelně (§ 37 odst. 1 obč. zák.), určitě však v omylu“, o němž tvrdí že „byl dokonce druhou stranou vyvolán úmyslně;“ proto je tento právní úkon neplatný. Jestliže o něj opírá odvolací soud své rozhodnutí jakožto o hlavní důkaz, je jeho právní posouzení nesprávné. Správný není ani odkaz na navrhovatelovo dřívější vyjádření, neboť sám buď dobře neporozuměl položené mu otázce nebo se vyjádřil nepřesně. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu (případně i soudu prvního stupně) zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Při posuzování dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů, t.j. podle občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb. Dovolací soud shledal, že včasné dovolání navrhovatele proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu vykazuje formální i obsahové náležitosti ve smyslu ust. § 241 odst. 1, 2 o.s.ř., včetně povinného zastoupení dovolatele advokátem. Zabýval se proto posouzením přípustnosti dovolání (§ 236 o.s.ř.). Dovolání směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který byl prvním rozsudkem ve věci. Navrhovatel (dále též dovolatel) nevytýká, že by napadené rozhodnutí bylo postiženo některou z vad taxativně uvedených v ust. § 237 odst. 1 o.s.ř. a ani dovolací soud, který k vadám ve smyslu tohoto ustanovení přihlíží z úřední povinnosti, aniž byly výslovně vytknuty, žádnou z vad uvedených v ust. § 237 odst. 1 písm. a/ - g/ o.s.ř. neshledal. Nejsou proto naplněny zákonné předpoklady pro závěr o přípustnosti dovolání podle ust. § 237 odst. 1, § 238 odst. 1 písm. a/, b/ o.s.ř. Občanský soudní řád umožňuje, aby přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu vyslovil odvolací soud ve výroku svého rozhodnutí, je-li jeho rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání a účastník (za splnění podmínek v ust. § 239 odst. 2 o.s.ř. uvedených) dovolání podá, dovolací soud sám posoudí, zda napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, či nikoli. V případě kladného závěru o této otázce, aniž by sám vydával rozhodnutí, že dovolání je přípustné, přezkoumá rozsudek odvolacího soudu na základě podaného dovolání a v rozsahu jím vymezeného důvodu (§ 242 odst. 1, § 241 odst. 3 o.s.ř.), jímž se zřetelem k oprávněnosti dovolání ve smyslu ust. § 239 o.s.ř. může být nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ust. § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., případně důvod upravený v ust. § 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. (řízení je postiženo jinou vadou, než uvedenou § 237 o.s.ř.) a o dovolání rozhodne. Výhrady formulované dovolatelem s odkazem na § 241 odst. 3 o. s. ř. mohou být uvažovány z pohledu dovolacích důvodů za předpokladu, že dovolání je přípustné; samy o sobě však přípustnost dovolání nezakládají. To platí i ve vztahu k důvodu uvedenému v § 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř., založeném na jiné vadě řízení, tj. jiné než v § 237 odst. 1 o. s. ř. uvedené, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Protože odvolací soud nevyhověl návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání (§ 239 odst. 1 o. s. ř.), může být dovolání přípustné jen podle § 239 odst. 2 o. s. ř. za předpokladu dovoláním vymezeného důvodu § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. O takové rozhodnutí by přitom šlo tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která má zásadní právní význam nejen pro posuzovanou věc, ale současně i obecně pro rozhodovací činnost soudů. Jde o případy, kdy právní otázka nebyla rozhodnutími vyšších soudů dosud řešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil, případně byla odvolacím soudem řešena oproti ustálené judikatuře odchylně. O takový případ se v souzené věci nejedná. Dovolatel podává dovolání s odkazem na důvody § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř., t. j. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a písm. d) cit. ustanovení, tj. že rozhodnutí spočívá ne nesprávném právním posouzení věci. Obsahově však vyjadřuje nesouhlas se skutkovým zjištěním spočívajícím v jeho neúplnosti a s hodnocením dokazování. Z toho pak dovozuje jeho přípustnost podle § 239 odst. 2 o. s. ř. Závěr o přípustnosti dovolání podle § 239 odst. 1, 2 o. s. ř. lze přitom učinit jen za předpokladu, že dovolání se vztahuje k řešení právních otázek. Proto je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, jímž nevyhověl návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání, jen z důvodu uvedeného v § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. Pro řešení závěrů odvolacího soudu ve vztahu ke zjištění skutkového stavu, dokazování, včetně hodnocení důkazů (§ 122 a násl., § 132 o. s. ř.), jak to právě činí dovolatel, dovolání připustit nelze, neboť opačný závěr by byl v rozporu s výslovným zněním § 239 odst. 1, 2 o. s. ř. Proto z hlediska § 239 odst. 2 o. s. ř. není právně rozhodný odkaz dovolatele na jím tvrzené nedostatky při provádění dokazování skutečností, významných z hlediska hmotněprávní normy, ani jejich hodnocení soudy. Předpoklady pro závěr o přípustnosti dovolání v posuzované věci ve smyslu § 239 odst. 2 o. s. ř. dovolací soud neshledal. Jelikož ani žádný další v úvahu přicházející důvod přípustnosti dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není naplněn, bylo dovolání jako nepřípustné odmítnuto (§ 238 odst. 1 písm. b/, § 239 odst. 1, 2, § 243b odst. 4, § 218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4, věta první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1, věta první o. s. ř., neboť dovolatel s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a České správě sociálního zabezpečení v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 29. listopadu 2001 JUDr. Karel Podolka, v. r. předseda senátu |
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2006_26.CDO.1611.2006.1.xml | Judikát 26 Cdo 1611/2006 26 Cdo 1611/2006 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra, v právní věci žalobců a) Mgr. M. H., b) Mgr. O. S., proti žalované A. S., zastoupené advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp.zn. 24 C 332/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2005, č.j. 12 Co 326/2005-120, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. listopadu 2005, č. j. 12 Co 326/2005-120, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 10. května 2005, č. j. 24 C 332/2003-103, jímž tento soud přivolil k výpovědi z nájmu bytu č. 4/B o velikosti 1+1 s příslušenstvím, nacházejícího se v I. patře vpravo od schodů s okny do dvora, v domě v P. 8, V Z. 842/16 (dále jen „předmětný byt“), kterou dali žalobci žalované, určil, že tříměsíční výpovědní lhůta počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, žalované uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený předat žalobcům do 15 dnů po zajištění přístřeší a rozhodl o nákladech řízení; odvolací soud dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že soud prvního stupně zjistil správně skutkový stav věci a správně ho i právně posoudil, přičemž pro stručnost odkázal na odůvodnění tohoto rozsudku a dále se zabýval jen odvolacími námitkami. V projednávané věci dali žalobci a) a b) žalované výpověď z nájmu bytu, kterou učinili součástí žaloby, podle § 711 odst. 1 písm. h) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 30. 3. 2006 (dále jen „obč. zák.“), neboť žalovaná užívá předmětný byt jen občas bez vážných důvodů. V průběhu řízení dali žalobci žalované výpověď z nájmu bytu i z důvodu uvedeného v § 711 odst. 1 písm. g) obč. zák., kterou odůvodnili tím, že žalovaná má dva byty. K odvolacím námitkám odvolací soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že v souladu s konstantní judikaturou (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, sp. zn. 2 Cdon 294/96 a 2 Cdon 546/96) může být dána výpověď i v průběhu řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu a předmětem žaloby je pak tato nová výpověď. V posuzované věci žalobci v průběhu řízení podáním ze dne 9. 9. 2004 označeným jako „rozšíření důvodů k výpovědi“ dali žalované výpověď i z důvodu uvedeného v § 712 odst. 1 písm. g) obč. zák. (správně § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák.) a soud prvního stupně správně usnesením ze dne 27. 12. 2004, č. j. 24 C 332/2003-85, takovou změnu žaloby připustil, proto není podle odvolacího soudu důvodná námitka žalované, že tento soud připustil bez dalšího návrhu žalobce změnu žaloby, přičemž ke změně žalobního petitu nebylo ani třeba návrhu žalobců, kteří doplnili vylíčení rozhodujících skutečností tak, že předmětem žaloby učinili i výpověď dle uvedeného ustanovení. Odvolací soud dále v odůvodnění rozsudku uvedl, že k platnosti výpovědi podle § 710 odst. 3 obč. zák. je třeba, aby v ní byla uvedena zákonem stanovená, popř. delší výpovědní lhůta a okamžik, od něhož počíná běžet, a z toho lze určit, kdy nájem bytu končí. Výpověď tak nemusí obsahovat konkrétní určení konce výpovědní lhůty, a proto je názor žalované, že je neplatná výpověď, která toto určení neobsahuje, nesprávný. Odvolací soud proto odvoláním napadený rozsudek jako věcně správný podle § 219 o.s.ř. potvrdil a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Dovoláním ze dne 20. 3. 2006 napadla žalovaná rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu s tím, že přípustnost dovolání opírá o ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., jako dovolací důvody označila důvody podle ust. § 241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o.s.ř., a je toho názoru, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. V dovolání žalovaná zejména uvedla, že se žalobci žalobou ze dne 15. 12. 2003 domáhali přivolení soudu k výpovědi nájmu bytu dle ust. § 711 odst. 1 písm. h) obč. zák., a podáním ze dne 9. 9. 2004 v průběhu řízení „rozšířili žalobu“ o další výpovědní důvod (§ 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák.), aniž by soud prvního stupně požádali o připuštění změny petitu. Soud prvního stupně z tohoto důvodu postupoval chybně, když tento nedostatek neodstranil a naopak vycházel bez dalšího z toho, že jde o rozšíření žaloby. Dovolatelka dále brojí proti tomu, že v rozporu s dikcí ust. § 710 odst. 3 obč. zák. žalobci ve výpovědi neuvedli, kdy má nájem skončit, a to výslovně takovou formulací, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční lhůty tak, „aby skončila ke konci kalendářního měsíce“, tudíž je nedostatečné vyjádření, že tříměsíční výpovědní lhůta počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku. Dovolatelka odkázala na příslušnou judikaturu Nejvyššího soudu České republiky (R 26/1996 a R 4/1997) a navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V podání ze dne 5. 5. 2006 se k dovolání vyjádřili oba žalobci. Ve vyjádření zejména uvedli, že v předmětném bytě v současné době žalovaná nebydlí a nebydlí tam ani její druh, přičemž upozornili, že se v bytě nyní nachází jim neznámý člověk. Žalobci dále oznámili, že poskytli žalované na základě rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2005, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 10. 5. 2005, přístřeší, přičemž dospěli k názoru, a to z doručenek, že žalovaná v předmětném bytě již nežije. Žalobci proto ze shora uvedených důvodů a s odkazem na dobré mravy navrhují, aby dovolací soud dovolání žalované zamítl. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) posoudil dovolání podle ust. § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4 a § 241a odst. 1 o.s.ř. a konstatoval, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátem a jím bylo dovolání sepsáno. Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§ 236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů. Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř. Vady podle ust. § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. a ani vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§ 232 odst. 3 o.s.ř.). Podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. V posuzované věci není dovolání přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně. Podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení dovolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Přípustnost dovolání je tedy podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku odvolacího soudu po právní stránce. Z toho vyplývá, že způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je námitka, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); nesprávnosti skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.) způsobilým dovolacím důvodem v tomto případě nejsou. Dovolací soud je podle ust. § 242 odst. 3 o.s.ř. – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil, a pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, jsou relevantní jen otázky, na nichž napadené rozhodnutí spočívá a jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, správně určenou, nesprávně vyložil, popř. aplikoval. Dovolatelka ve svém dovolání přímo neformulovala otázku zásadního právního významu, která by měla mít podle jejího názoru v rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam, ovšem z obsahu dovolání lze dovodit její stanovisko, že soudy obou stupňů v této věci pochybily, neboť nelze považovat žalobní návrh ze dne 15. 12. 2003 a podání ze dne 9. 9. 2004 za způsobilou a právně účinnou výpověď z nájmu bytu, když tyto úkony neobsahují výslovné uvedení, že nájem skončí uplynutím výpovědní lhůty. Z obsahu dovolání lze dále vyvodit i výtku žalované, prostřednictvím které brojí proti procesnímu pochybení soudu prvního stupně, když „rozšířil žalobu“ o další výpovědní důvod (§ 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák.), aniž by ho žalobci o připuštění změny petitu samostatným přípisem požádali. Z ustálené rozhodovací praxe soudů (viz např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 12. 1993, sp. zn. 2 Cdo 72/93, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek v sešitě č. 1/199 pod poř. č. 4) vyplývá, že pro platnost výpovědi z nájmu bytu je bezpodmínečně nutné uvést zákonem stanovenou popř. delší výpovědní lhůtu a dobu počátku běhu lhůty, aby bylo jasně a konkrétně zjistitelné, kdy nájem bytu uplynutím stanovené výpovědní lhůty skončí (viz též rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1907/99). V rozsudku ze dne 31. 3. 1999, sp. zn. 20 Cdo 2059/98, uveřejněném pod č. 86 v sešitě č. 9 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud České republiky mimo jiné dovodil, že pronajímatelovu výpověď z nájmu bytu lze posoudit – z hlediska požadavku uvedení výpovědní lhůty, jakožto právní úkon odporující ustanovení § 710 odst. 3 obč. zák. jen tehdy, jestliže pro určení, ke kterému datu nájemní poměr skončí, podle zásad vyjádřených v § 711 odst. 2 obč. zák., k němuž je povolán soud, by výpověď náležitým podkladem být nemohla. Pokud odvolací soud v této věci posoudil výpověď obsaženou v žalobě ze dne 15. 2. od 12. 2003 a poté v podání z 9. 9. 2004 (stejný návrh byl učiněn při jednání soudu prvního stupně dne 7. 9. 2004 – viz protokol o jednání) jako platnou, vycházelo toto jeho posouzení z judikatury dovolacího soudu, a toto posouzení je v souladu s hmotným právem (§ 710 odst. 3 obč. zák.). Argumentace dovolatelky, že výpověď je neplatná, je tedy nedůvodná. Námitka dovolatelky týkající se procesního pochybení soudu prvního stupně, tj. „rozšíření“ žaloby o další výpovědní důvod dle ust. § 711 odst. 1 písm. g) obč. zák., nemůže s ohledem na výše uvedené založit přípustnost dovolání dle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť by mohlo jít o tzv. jinou vadu řízení (nikoli o nesprávné právní posouzení věci). Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalované proti rozhodnutí odvolacího soudu není podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné, a proto jej podle ust. § 243b odst. 5, věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a s přihlédnutím k tomu, že žalobci žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 24. října 2006 JUDr. Ing. Jan Hušek, v. r. předseda senátu |
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2020_30.CDO.2001.2019.1.xml | Judikát 30 Cdo 2001/2019 30 Cdo 2001/2019-628 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce S. A. Z., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného doc. JUDr. Zdeňkem Koudelkou, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Optátova 46, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 18/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2018, č. j. 25 Co 256/2018-473, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne 28. 3. 2018, č. j. 20 C 18/2017-441, zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 1 027 500 Kč s příslušenstvím (výrok I rozsudku) a též ohledně částky 1 485 000 Kč s příslušenstvím (výrok II rozsudku). Dále zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci 302 500 Kč s příslušenstvím (výrok III rozsudku) a konečně žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náklady řízení ve výši 300 Kč (výrok IV rozsudku). K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Takto bylo soudy obou stupňů rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobce domáhal uvedených částek jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou vazby, nezákonnou vazbou a nepřiměřenou délkou vazebních řízení v souvislosti s trestním řízením vedeném nyní u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 46 T 5/2015 (dále jen „posuzované řízení“). Žalobce za nepřiměřenou délku vazby požadoval zadostiučinění ve výši 1 027 500 Kč a dále žádal přiznat částku 1 485 000 Kč za vazbu, která na něm měla být vykonána nezákonně. Za nepřiměřenou délku vazebních řízení pak samostatně požadoval částku ve výši 302 500 Kč. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním (čítajícím 64 stran textu), které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. K okruhu námitek žalobce formulovaných v dovolání pod písmenem A dovolání platí, že otázka, zda měl být k důkazu čten celý spis týkající se posuzovaného řízení nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud přihlédl k rozsudku ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1653/2009, podle něhož provádění důkazu celým spisem souhrnně není správné, neboť nelze posoudit, který z konkrétních důkazních prostředků z trestního, případně jiného spisu soud využil, když zpravidla nedochází k tomu, že by byl v občanském soudním řízení čten nebo sdělován obsah celého spisu. Uvedené závěry lze nepochybně vztáhnout i do poměrů projednávané věci, kde jen v době rozhodování odvolacího soudu měl podle vlastních tvrzení žalobce spis Krajského soudu v Brně, sp. zn. 46 T 5/2005, přes 150 000 stran. Žalobce ostatně ani v dovolání neuvedl, jaké jiné, než jím předložené listiny z trestního spisu a jak by měly (mohly) ovlivnit závěr o skutkovém stavu, na němž je rozhodnutí odvolacího soudu [resp. soudu prvního stupně] vybudováno. Navazující námitka neprovedení všech důkazů žalobcem navrhovaných, může představovat jen vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takové vadě lze v dovolacím řízení podle ustanovení § 242 odst. 3, věta druhá o. s. ř. přihlédnout pouze, je-li dovolání jinak (podle § 237 o. s. ř.) přípustné [srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2002, sp. zn. 29 Cdo 2893/2000, které bylo zveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 40/2003]. Dovolací soud také opakovaně uvedl, že „účastník řízení, na němž je povinnost tvrdit právně významné skutečnosti a navrhovat k jejich verifikaci důkazní prostředky, nemá (v procesním slova smyslu) právo na provedení jím navrženého důkazu před soudem. Soud ve smyslu § 120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede, a pokud takovému návrhu nevyhoví, v odůvodnění rozhodnutí vyloží (srov. § 157 odst. 2 o. s. ř.), z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval, a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě dospěl) navržené důkazy neprovedl“ [srov. shodně například právní závěry v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 749/2005, a usnesení ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3090/2009, a rozsudku ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2712/2008, dále též nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 87/1999, a ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 854/09]. Této své povinnosti soudy v posuzované věci dostály, jejich rozhodnutí je proto v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006). K výhradě žalobce, že odvolací soud (potažmo soud prvního stupně) nereagoval na všechny jeho námitky, Nejvyšší soud připomíná, že na dané téma se vyjádřil např. ve svém rozsudku ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1336/2006, když uvedl, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže se odvolací soud nezabýval argumenty účastníka řízení, kterými brojil proti právnímu (popřípadě skutkovému) posouzení věci soudem prvního stupně (k tomu srov. další rozhodnutí Nejvyššího soudu, např. usnesení ze dne 20. 11. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4389/2009, rozsudek ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1958/2010, nebo rozsudek ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3616/2011). Soud ale není povinen vypořádat každou z námitek účastníka jednotlivě, pokud proti nim v důvodech svého rozhodnutí staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jeho závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08), což byl právě i případ právě projednávané věci. Nejvyšší soud ve své judikatuře také opakovaně připomíná, že „nesprávná skutková zjištění, či jakákoli v dovolání vyložená skutková polemika dovolatele se skutkovým závěrem, z nějž odvolací soud v napadeném rozhodnutí vycházel při meritorním rozhodování, nepředstavuje, a ani v poměrech stávající platné procesní úpravy dovolacího řízení nemůže způsobilý dovolací důvod představovat (k tomu srovnej § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Jinými slovy řečeno, zjištěný skutkový stav v předchozích řízeních nepodléhá dovolacímu přezkumu“ (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2015, sp. zn. 25 Cdo 979/2015). Dovoláním předestřená otázka v rámci okruhu námitek B, zda je možné o nároku na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou výkonem nezákonné vazby rozhodnout dříve, než skončí trestní řízení, v jehož rámci bylo o vazbě rozhodnuto, a zda může zápočet vazby do případně uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody dle trestních předpisů vyrovnat nemajetkovou újmu způsobenou výkonem nezákonné vazby, nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím hodnocení se odvolací soud neodchýlil od řešení, jehož bylo dosaženo v judikatuře dovolacího soudu, pokud vycházel z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2486/2013. V uvedeném rozhodnutí bylo vyloženo, že právě výsledek trestního stíhání je jedním z určujících kritérií pro posouzení, zda vůbec, jakou formou a případně v jakém rozsahu má být poškozenému za vzniklou nemajetkovou újmu poskytnuto zadostiučinění. Stejnou odpověď na žalobcem předestřené otázky poskytují i další rozhodnutí Nejvyššího soudu (srov. usnesení ze dne 22. 3. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1272/2016, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 1864/17, a usnesení ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2583/2015, a částečně i usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 1864/17). K tomu je třeba dodat, že v rozsudku ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1588/2016, dovolací soud řešil situaci zcela souměřitelnou s nyní projednávanou věcí, kde v době rozhodování o požadovaném zadostiučinění za nezákonně vykonanou vazbu ještě nedošlo k pravomocnému skončení trestního řízení. Ze skutkových tvrzení obsažených v žalobě se prozatím nepodává, že by v poměrech projednávané věci šlo o takovou zcela výjimečnou situaci, kdy by nezákonným rozhodnutím o vazbě vznikla újma, která by započtením nebyla zcela, popř. alespoň zčásti, odčinitelná, a to v souvislosti s tím, že by v rozhodné době, kdy byl žalobce na svobodě omezen nezákonnou vazbou, například zmeškal nějakou důležitou životní událost (ve smyslu závěrů již zmiňovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2583/2015). Nejvyšší soud se dále zabýval námitkou žalobce vůči zamítnutí kompenzační žaloby tzv. pro předčasnost (pro tentokráte), a to z hlediska dovozovaného zásahu do práva žalobce na spravedlivý proces a přístup k soudu. V rámci zvažování způsobu odstranění kolize mezi právem žalobce na spravedlivý proces (včetně práva na rozhodnutí soudu o kompenzační žalobě v přiměřené době) a zájmu na spravedlivém a věcně správném rozhodnutí, odvolací soud zcela správně vycházel ze znění ustanovení § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), které je případem způsobu vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývajícím z právního předpisu a v tomto ohledu omezuje účastníky v možnosti se svými nároky volně nakládat, neboť soud rozhodne o konkrétní formě zadostiučinění podle pořadí určeného v ustanovení § 31a odst. 2 OdpŠk za současného posouzení přiměřenosti zvolené formy zadostiučinění utrpěné nemajetkové újmě. Shora bylo vyloženo, že výsledek trestního stíhání je jedním z určujících kritérií pro posouzení, zda vůbec, jakou formou a případně v jakém rozsahu má být za vzniklou nemajetkovou újmu poskytnuto v občanskoprávním řízení zadostiučinění. Pokud by poškozenému byl v rámci probíhajícího trestního řízení uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, do kterého by mu byla započtena vykonaná vazba, pak dřívější rozhodnutí soudu v občanskoprávním řízení o přiznání zadostiučinění nemajetkové újmy v penězích (jak je nakonec výslovně požadováno i v projednávané žalobě), by mohlo ve výsledku nastolit v právu nežádoucí stav, kdy by jedna a tatáž újma na straně poškozeného, mající původ v případně nezákonně vykonané vazbě, byla, ať už zcela, nebo i jen částečně, kompenzována duplicitně, a tedy ve zjevném rozporu s hledisky vytyčenými v ustanovení § 31a odst. 1 a 2 OdpŠk (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4689/2015). Vzhledem k nutnosti posuzovat přiměřenost odškodnění jako celek komplexně a integrovaně, je třeba trvat na tom, aby byl kompenzační prostředek nápravy uplatněn nejprve v dosud probíhajícím trestním řízení, a teprve poté, nebyla-li by újma poškozeného odškodněna vůbec nebo nedostatečně, lze uvažovat o odškodnění cestou žaloby na zadostiučinění za nemajetkovou újmu (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2310/2012, uveřejněný pod číslem 60/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jehož dílčí závěr lze uplatnit i v řízení o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za vykonanou vazbu). Uvedené bezpochyby platí i ve vztahu k dílčí argumentaci žalobce, vážící se k porovnávání výkonu vazby s výkonem trestu odnětí svobody. Z výše formulovaných zásad však judikatura připustila výjimky. V již zmiňovaném rozsudku ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2310/2012, nebo v rozsudku ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1455/2009, Nejvyšší soud uvedl, že výjimku (za níž lze rozhodnout o kompenzaci před pravomocným skončením trestního řízení) mohou představovat případy vyžadující zohlednění okolností subjektivní povahy, např. vysoký věk či vážná nemoc poškozeného, které by snižovaly reálnou možnost jeho kompenzace (tyto skutečnosti žalobce ani netvrdil), anebo situace extrémně dlouze vedeného trestního řízení s objektivně nedohledným koncem a bez možnosti uplatnění prostředků nápravy porušení práv poškozeného na kompenzaci nemajetkové újmy. Nejvyšší soud ve sledovaných souvislostech připomíná, že považuje za nepřípustné, aby obecné soudy posuzovaly a hodnotily postup orgánů činných v trestním řízení v dosud neskončeném trestním řízení, a tím zasahovaly do jeho průběhu. Jsou však oprávněny hodnotit, a to i jako otázku předběžnou, zda orgány činné v trestním řízení přistupují k věci s péčí, kterou si vyžaduje význam řízení pro poškozeného, resp. nezůstávají po nepřiměřeně dlouhou dobu zcela nečinnými. Postup orgánů veřejné moci během trestního řízení je třeba hodnotit zejména podle toho, zda může být kvalifikován jako snaha rozhodnout ve věci v co nejkratším možném čase nebo jako bezdůvodná nečinnost, svévole či neschopnost vedoucí ke zbytečným prodlevám ve vyřizování případu (srov. část IV, bod c/ Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“). Pokud by v tomto řízení vyšlo najevo, že je to stát, vůči němuž kompenzační nárok směřuje, a který prostřednictvím svých orgánů přispěl významně k tomu, že trestní řízení proti žalobci neprobíhá plynule a existuje proto reálné riziko toho, že újma žalobce nebude v přiměřené době kompenzována, byl by dán důvod ke zcela výjimečnému rozhodnutí o uplatněném nároku v kompenzačním řízení ještě předtím, než by bylo meritorně rozhodnuto ve vlastním posuzovaném (trestním) řízení. Právo žalobce na projednání jeho nároku na odškodnění za vykonanou vazbu by pak převážilo nad obavou z (vůči státu) nespravedlivého rozhodnutí věci a výše uvedenou povahou § 31a odst. 2 OdpŠk. Je to totiž stát, který by za průtahy v trestním řízení nesl odpovědnost. Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů neplyne, že by posuzované trestní řízení neprobíhalo plynule z důvodů na straně orgánů veřejné moci a že by bylo zatíženo nedůvodnými průtahy. Nelze je označit ani za extrémně dlouhé řízení a na jeho délku má vedle jeho objektivní složitosti významný vliv i značná procesní aktivita žalobce (obžalovaného) a jeho obhájců. Odkaz žalobce na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ve věci Žirovnický proti České republice, číslo stížnosti 10092/13, a další, není namístě již jen proto, že se týká požadavku na včasné ukončení kompenzačního řízení, neřeší však otázku jeho důvodnosti za situace, kdy má být odškodněna vazba vykonávaná v dosud neukončeném trestním řízení. K tvrzení, že nebylo důvodu odkládat rozhodnutí v rozsahu (dílčího) nároku žalobce uplatněného z titulu nepřiměřené délky jednotlivých vazebních řízení, Nejvyšší soud poukazuje na to, že v posuzovaném případě dovoláním kritizovaný právní závěr odvolací soud podle odůvodnění napadeného rozhodnutí neučinil, když k závěru o nepřiměřené délce vazebních řízení nedospěl (také proto v této části nezamítl žalobu pro předčasnost). Uvedená námitka žalobce se tak ve skutečnosti míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 1999, 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), proto nemůže být způsobilá vést k závěru o přípustnosti dovolání. Ani při řešení otázky, zda soudy měly v kompenzačním řízení přezkoumávat zákonnost vazby (existenci vazebních důvodů a dále důvodů pro zahájení trestního stíhání žalobce), se odvolací soud nikterak neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, když uzavřel, že rozhodnutí o vazbě přijatá v posuzovaném řízení nebyla pro nezákonnost zrušena, jak vyžaduje § 8 OdpŠk, přičemž odškodňovací řízení neplní funkci dalšího opravného prostředku (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4286/2013, uveřejněný pod číslem 35/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Takový úsudek, vedle jeho obtížné proveditelnosti z praktických důvodů, by byl formou zcela nepřípustné ingerence do úvah přináležejících výlučně soudu v trestním řízení (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. II. ÚS 3611/17). Nejvyšší soud se v tomto dovolacím řízení již proto nemohl zabývat polemikou žalobce na téma, zda bylo dáno důvodné podezření ze spáchání trestného činu žalobcem, zda byly dány důvody pro uvalení (anebo trvání) vazby a zda rozhodnutí o vazbě byla řádně odůvodněna. Taktéž nebylo možno reagovat na četné žalobcovy výhrady ohledně porušení zákazu diskriminace a rovného zacházení, porušení zásady kontradiktornosti a rovnosti zbraní, svévole při určování místní příslušnosti soudu v přípravném řízení trestním, údajného „politického zásahu exekutivy“ a „nových důkazů o zlé víře orgánů činných v trestním řízení v souvislosti se složením peněžité záruky“. Nejvyššímu soudu rozhodně nepřísluší k dovolání žalobce zkoumat ani správnost postupu nebo vlastního rozhodnutí Ústavního soudu. Stanoví-li Ústava v článku 89 odst. 2, že vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby, a na to navazující zákon o Ústavním soudu konstatuje, že proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§ 54 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.), pak tyto překážky přezkumu nelze obcházet ani cestou vznášení nároků dle zákona č. 82/1998 Sb. Rozhodnutí Ústavního soudu na vnitrostátní úrovni nemohou podléhat přezkumu jiným orgánem veřejné moci (srov. nález Ústavního soudu ze dne 19. 9. 2013, sp. zn. II. ÚS 179/13). I ve vztahu k okruhu námitek dovolatele označených písmenem C možno připomenout, že tam formulované otázky spojené s absencí zhodnocení kritérií pro posouzení délky vazebního řízení přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. rovněž nezakládají, neboť ohledně nich nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud odvolací soud vycházel ze závěrů Stanoviska. Soud prvního stupně mimo jiné rovněž s odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. III. ÚS 3320/2015, sice stručně, leč dostatečně zhodnotil kritéria vymezená v § 31a odst. 3 OdpŠk. a odvolací soud jeho argumentaci jako správnou převzal. Nejvyšší soud již dříve konstatoval, že judikatura Evropského soudu pro lidská práva zastává názor, že ačkoliv čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publikované ve Sbírce zákonů jako sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí, pod č. 209/1992, dále jen „Úmluva“), soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, tento závazek nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument, a proto rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být analyzován ve světle okolností každého případu. Odvolací soud se při zamítnutí odvolání (v podmínkách občanskoprávního řízení v České republice jde o potvrzení napadeného rozsudku) v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu. Shodně judikuje i Ústavní soud (srov. nález ze dne 11. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 266/03, uveřejněný pod číslem 67/2004 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Vadou, jež by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by mohl být jen takový nedostatek odůvodnění napadeného rozsudku, jenž by jej činil pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů nepřezkoumatelný. Napadený rozsudek odvolacího soudu takovými deficity netrpí, neboť jeho rozhodnutí s odkazem na závěry soudu prvního stupně srozumitelně vysvětluje podstatné důvody, na nichž je založeno, a opomenutí některých dílčích (pro výsledek řízení nepodstatných) argumentů uplatněných žalobcem nemůže na tomto závěru nic změnit. Odvolacímu soudu nelze ani vyčítat, že se ztotožnil s právní argumentací soudu prvního stupně a v důsledku toho ji zčásti formulačně vzal za základ svého rozhodnutí (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2005, sp. zn. 26 Cdo 867/2004, ze dne 31. 10. 2008, sp. zn. 33 Odo 1255/2006, proti němuž podaná ústavní stížnost byla zamítnuta nálezem Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2011, sp. zn. I. ÚS 299/09, uveřejněným pod číslem 142/2011 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a v nich uvedenou judikaturu). Z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že soudy obou stupňů odkázaly na zcela konkrétní okolnosti v posuzovaném řízení mimořádným způsobem umocňující zejména kritérium složitosti věci, a to i se zřetelem k rozsahu trestné činnosti, jež je žalobci (obžalovanému) a dalším 14 společníkům kladena za vinu, jejímu sofistikovanému provedení, k rozsahu spisového materiálu (přes zmiňovaných 150 000 stran), procesním obtížím spojeným např. s povinností zajistit žalobci překlad písemností soudů, s počtem instancí, které se na rozhodování o vazbě žalobce podílely a v neposlední řadě též k jednání samotného žalobce (obžalovaného) a jeho obhájců. Přitom na straně druhé nebyly zjištěny žádné významnější průtahy na straně orgánů činných v trestním řízení, čímž došlo současně ze strany soudů nižších stupňů i ke zhodnocení kritéria postupu orgánů veřejné moci. Soudy také zohlednily kritérium významu řízení pro žalobce, i celkovou délku řízení, která nevybočila z rámce zákonného limitu. Soud prvního stupně, jehož závěry převzal i soud odvolací, se sice ztotožnil se závěry, k nimž ohledně přiměřenosti délky vazby i jednotlivých řízení dospěl ve výše označeném usnesení Ústavní soud, doplnil je však i úvahami vlastními, a to rovněž s odkazem na relevantní judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Takové posouzení je v souladu se závěry, k nimž dospěl ESLP ve věci Punzlet proti České republice, stížnost č. 31315/96, což ostatně vyplývá i z podrobného odůvodnění jednotlivých rozhodnutí o vazbě učiněných Okresním soudem ve Znojmě a zejména Krajským soudem v Brně a Vrchním soudem v Olomouci. Na místě není ani srovnávání s jednotlivými žalobcem označenými případy projednávanými před ESLP (viz str. 15 a 16 dovolání), neboť délka vazby je vždy odvislá od konkrétních jedinečných skutkových okolností právě projednávané věci a vzpírá se možnosti zobecnění. Soudy obou stupňů (v plné shodě s Ústavním soudem) vysvětlily, proč považovaly délku vazebních řízení týkajících se žalobce (obžalovaného) v poměrech České republiky sice za výjimečnou, leč s odkazem na zcela konkrétní jimi podrobně uváděné skutečnosti objektivní povahy ještě ospravedlnitelnou a tedy přiměřenou. Namítá-li potom žalobce, že bylo porušeno jeho právo nebýt stíhán a zbaven svobody jinak, než z důvodů a způsobem, které stanoví zákon a na dobu stanovenou zákonem zaručené článkem 8 odst. 2 a 5 Listiny a jeho právo na urychlené rozhodnutí o zákonnosti vazby zaručené článkem 5 odst. 4 Úmluvy, jejichž součástí je také požadavek na urychlené rozhodování ve vazebních věcech a požadavek periodických kontrol v přiměřených intervalech a má-li za to, že celková délka jednotlivých vazebních řízení překročila dobu 6 týdnů, kterou ESLP považuje ještě za maximální přiměřenou, Nejvyšší soud považuje za vhodné k tomu připomenout následující: Právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, resp. právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě, tvoří integrální součást práva na soudní ochranu (srov. k tomu např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 1. 2004 sp. zn. I. ÚS 600/03), přičemž soudy jsou ve smyslu článek 5 odst. 4 Úmluvy a článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod povinny s největším urychlením projednávat zejména vazební věci (§ 2 odst. 4 trestního řádu). Přiměřená délka řízení o vazbě závisí na konkrétních okolnostech (složitosti) každého případu (k článku 5 odst. 4 Úmluvy viz rozsudek ESLP ve věci Rehbock proti Slovinsku ze dne 28. 11. 2000, stížnost č. 29462/95, § 84), nicméně z hlediska požadavku na délku řízení lze rozlišovat mezi situací, kdy má být soudem poprvé rozhodováno o vazbě obviněného, popř. zatčené osoby, a situací, kdy je takové rozhodnutí o vazbě předmětem až následného soudního přezkumu (srov. rozsudek ESLP ze dne 2. 10. 2012 ve věci Abdulkhanov proti Rusku, stížnost č. 14743/11, § 198). Ze strany ESLP je zřetelná větší tolerance z hlediska požadavku na rychlost rozhodnutí v situaci, kdy původní rozhodnutí o vazbě bylo vydáno soudem (srov. rozsudek ESLP ve věci Shcherbina proti Rusku ze dne 26. 6. 2014, stížnost č. 41970/11, § 65), tedy při následném přezkumu důvodů trvání již uvalené vazby. Při hodnocení přiměřenosti délky řízení o vazbě musí být přitom váženy různé aspekty případného prodlení (nečinnost na straně orgánů veřejné moci, prodlevy způsobené osobou vazebně stíhanou, případně další faktory, srov. rozsudky ESLP ve věci Mooren proti Německu ze dne 9. 7. 2009, stížnost č. 11364/03, § 106, a ve věci Kolompar proti Belgii ze dne 24. 9. 1992, stížnost č. 11613/85, § 42), kteréžto okolnosti soudy v předcházejícím řízení náležitě zhodnotily. Od vzetí žalobce do vazby usnesením Okresního soudu ve Znojmě ze dne 21. 3. 2014, č. j. Nt 8/2014-34, do doby rozhodnutí Krajského soudu v Brně o zamítnutí podané stížnosti (usnesení ze dne 15. 5. 2014, č. j. 9 To 195/2014-171) neuběhly ani dva měsíce. Jak již dříve [v jiné trestní věci týkající se žalobce] zdůraznil Ústavní soud, není navíc možno do doby rozhodování v řízení započítávat dobu doručování písemného stejnopisu rozhodnutí (srov. nález ze dne 29. 8. 2017 sp. zn. III. ÚS 1811/17, bod 31.). Rovněž nelze (byť jen pro účely komparace základní délky vazebního řízení s požadavky vyplývajícími z judikatury ESLP) zahrnovat i délku řízení před Ústavním soudem o podané ústavní stížnosti. Soudy zjištěná delší doba rozhodování v souvislosti s prodlužováním vazby u žalobce tak byla ještě tolerovatelná s ohledem na mimořádnou složitost projednávané věci a další výše nastíněné skutečnosti objektivní povahy, které nelze přičítat na vrub státu. Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání postupem podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť jej neshledal přípustným. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 3. 6. 2020 JUDr. Bohumil Dvořák předseda senátu |
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2006_3.TDO.1583.2005.1.xml | Judikát 3 Tdo 1583/2005 3 Tdo 1583/2005 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. ledna 2006 o dovolání podaném D. T., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 5 To 374/2005 ze dne 16. 6. 2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 4 T 57/2005, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání o d m í t á . O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Okresního soudu v Děčíně sp. zn. 4 T 57/2005 ze dne 10. 5. 2005 byl dovolatel uznán vinným pod bodem 1), 2) trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 trestního zákona (dále jen tr. zák.) a také trestným činem poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák. a pod bodem 3) trestným činem útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedené trestné činy byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků a pro výkon takto uloženého trestu byl zařazen do věznice s ostrahou a bylo též rozhodnuto o vzneseném nároku na náhradu škody. V předmětné věci podal D. T. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením sp. zn. 5 To 374/2005 ze dne 16. 6. 2005 tak, že je jako nedůvodné podle § 256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl. Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podal D. T. dovolání a to včas, prostřednictvím své obhájkyně a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že provedeným dokazováním v řízení před soudy nebylo vůbec prokázáno, že by se skutků, které mu byly kladeny za vinu dopustil. To s tím, že v kritické době nebylo ani prokázáno, že by se zdržoval na území S. r. N., a již proto se nemohl dopustit trestného činu krádeže a stejně tak ani trestného činu útoku na veřejného činitele vůči německým policistům již na území České republiky. Těmito byl napaden náhle zezadu, nevěděl o koho se jedná a takovému útoku se pouze bránil, když jeho obrana byla této skutečnosti přiměřená. Poukázal i na to, že nebyl vyslechnut zejména jím navrhovaný svědek P. D., který mu měl prodat věci, které byly později označeny za odcizené. V důvodech svého dovolání také odkázal na přesně označené nálezy Ústavního soudu České republiky, ze kterých plyne, že usvědčující důkazy musí být pečlivě hodnoceny a to zejména jsou-li ojedinělé a výklad ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemá být takto příliš restriktivní zejména i z hledisek učiněných skutkových zjištění. S ohledem na uvedené proto navrhl, aby dovolací soud zrušil citovaná rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně a podle § 265m tr. ř. znovu rozhodl tak, že pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák. a pro trestný čin poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák., jej podle § 226 písm. c) tr. ř. obžaloby zprostil a stejně tak jej zprostil obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř. i pro trestný čin útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. Poškozenou potom aby dovolací soud podle § 229 odst. 3 tr. ř. odkázal s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních a konečně, aby předseda senátu Nejvyššího soudu České republiky podle § 265o odst. 1 tr. ř. přerušil výkon dovolateli uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody. K podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupce) s tím, že dovolací námitky ohledně skutku popsaného pod body 1-2) ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění, když dovolatel tvrdí, že se skutku vůbec nedopustil. Totéž platí i ve vztahu k dalšímu skutku popsaného pod bodem 3) ve výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu. I když v této části svého dovolání okrajově dovolatel zmiňuje ustanovení § 13 tr. zák., těžiště jeho námitek i v tomto případě směřuje proti skutkovým zjištěním vylíčeným v tzv. skutkové větě a rozvedeným v odůvodnění citovaných rozhodnutí soudů. V této souvislosti státní zástupce poukázal na to, že k prvnímu útoku dovolatele došlo prokazatelně již na území S. r. N. a k dalšímu již v době, kdy byl německými policisty pronásledován. Ti byli v té době oblečeni ve služebních stejnokrojích a použili i pro osobu neznalou německého jazyka srozumitelnou výzvu „Halt Polizei“. Z uvedeného nijak neplyne ani existence naznačeného extrémního rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, kdy své námitky ve vztahu k bodu 1) - 2) výroku o vině obsaženého v rozsudku nalézacího soudu nijak nekonkretizuje (mimo výpočtu soudy nevyslechnutých svědků) a ve vztahu k bodu 3) téhož výroku o vině se pouze domáhá toho, aby shledané důkazy soudy hodnotily jinak. V další části podaného vyjádření potom státní zástupce pouze stručně poukázal na to, že fyzický útok dovolatele v předmětné věci směřoval vůči příslušníkům policie S. r. N. a že z tohoto hlediska napadená rozhodnutí postrádají příslušnou argumentaci. Zároveň však poukázal na to, že v tomto směru podané dovolání žádné námitky neobsahuje. Vzhledem k uvedenému proto navrhl, aby takto podané dovolání Nejvyšší soud České republiky podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, když bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř. Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, kdy bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání skutkových zjištění, pokud tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. V dané věci z hlediska popisu napadených skutků, který je obsažen v příslušném výroku rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolatel namítl nesprávné hodnocení svědeckých výpovědí učiněných dvěma příslušníky policie S. r. N. s tím, že na základě těchto svědectví nelze dovodit trestnou činnost, která mu je kladena soudy za vinu. Má takto za to, že nebylo prokázáno, že spáchal soudy popsané skutky, a proto také soudy nemohly přikročit k jejich právní kvalifikaci. Oba soudy však zejména i v důvodech přijatých rozhodnutí přesvědčivě vysvětlily, z jakých důkazů vycházely a objektivně hodnotily všechny důkazy ve věci dovolatele pořízené. V tomto směru nejsou žádné důvody, které by zpochybnily výpovědi německých policistů, plně usvědčující dovolatele ze spáchané trestné činnosti a v jejich světle jsou tvrzení dovolatele zjevně nevěrohodná. Stejně přiléhavě zejména soud prvního stupně vysvětlil i to, proč odmítl provést další důkazy navrhované dovolatelem se správným odkazem na jejich nadbytečnost. Úvaha o postavení německých policistů, jako veřejného činitele a absence této skutečnosti v důvodech napadených rozhodnutí z hlediska vyjádření státního zástupce je redundantní právě i s poukazem na to, že nebyla učiněna předmětem podaného dovolání. S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo, než podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout, jako dovolání podané z jiného důvodu než je uveden v § 265b tr. ř. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. S ohledem na uvedené proto dovolací soud ani nerozhodoval o návrhu dovolatele podle § 265o odst. 1 tr. ř. P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 11. ledna 2006 Předseda senátu: JUDr. Vladimír Jurka |
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2016_30.CDO.2996.2016.1.xml | Judikát 30 Cdo 2996/2016 30 Cdo 2996/2016 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce J. S., proti žalovaným 1) JUDr. Janě Severinové, 2) Mgr. Tomáši Hendrychovi a 3) Mgr. Tomáši Mičkovi, soudcům Krajského soudu v Ostravě, o zaplacení 5000 Kč, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 25 C 56/2015, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. dubna 2016, č.j. 57 Co 107/2016-42, takto: Dovolací řízení se zastavuje. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o.s.ř.): Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 27. dubna 2016, č.j. 57 Co 107/2016-42, potvrdil usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 29. prosince 2015, č.j. 25 C 56/2015-31, ve znění opravného usnesení ze dne 25. února 2016, č.j. 25 C 56/2015-38, kterým soud prvního stupně výrokem I. nepřiznal žalobci osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení a výrokem II. zamítl návrh žalobce na ustanovení zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení. Dospěl k závěru, že ze strany žalobce jde o zjevně bezúspěšné uplatňování práva, protože žalobce spatřuje zásah do svých osobnostních práv v souvislosti s rozhodovací činností žalovaných jako soudců krajského soudu. Žalobce proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu podal dovolání, aniž by byl zastoupen advokátem. Případně též nedoložil, že by sám měl eventuálně právnické vzdělání a znovu požádal o ustanovení zástupce z řad advokátů. Nejvyšší soud žalobce proto ve shodě s ustanovením § 241b odst. 2 a § 104 odst. 2 o.s.ř. a s přihlédnutím k závěrům vyjádřeným v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. dubna 2015, sp. zn. 31 NSČR 9/2015, vyzval, aby si pro podání dovolání zvolil zástupcem advokáta a aby jeho prostřednictvím podal řádné dovolání. Usnesení bylo dovolateli doručeno dne 7. listopadu 2016, avšak výše uvedený nedostatek nebyl do současné doby odstraněn. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Podle § 241 odst. 1 věty první o.s.ř., není-li dále stanoveno jinak, musí být dovolatel zastoupen advokátem nebo notářem. Odstavec první citovaného ustanovení neplatí, je-li dovolatel fyzická osoba, která má právnické vzdělání [§ 241 odst. 2 písm. a) o.s.ř.]. Podle odstavce 4 téhož ustanovení dovolání fyzické osoby musí být sepsáno, s výjimkou případu uvedeného v odstavci 2 písm. a), advokátem nebo notářem. Povinné zastoupení je tak zvláštní podmínkou dovolacího řízení týkající se dovolatele, jejíž nedostatek lze odstranit, avšak bez jejíhož splnění není možno vydat rozhodnutí, jímž se řízení končí. Podle § 104 odst. 2 o.s.ř., jde-li o nedostatek podmínky řízení, který lze odstranit, učiní k tomu soud vhodná opatření. Nezdaří-li se nedostatek podmínky řízení odstranit, řízení zastaví. Podle § 138 odst. 1 o.s.ř. může na návrh předseda senátu přiznat účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li 1to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva; přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Nerozhodne-li předseda senátu jinak, vztahuje se osvobození na celé řízení a má i zpětnou účinnost; poplatky zaplacené před rozhodnutím o osvobození se však nevracejí. Podle § 30 odst. 1 o.s.ř. účastníku, u něhož jsou předpoklady, aby byl soudem osvobozen od soudních poplatků (§ 138 o.s.ř.), předseda senátu ustanoví na jeho žádost zástupce, jestliže je to nezbytně třeba k ochraně jeho zájmů. Dovolací přezkum rozhodnutí o žádosti účastníka o osvobození od soudních poplatků, jenž má vyšetřit, zda účastníkovi náleží osvobození od placení soudních poplatků či nikoliv, nemůže být opětovně podmiňován platbou soudního poplatku z dovolání, neboť takový postup by ve svém důsledku vedl k popření podstaty práva, jehož přiznání se účastník domáhá (fakticky by tím byl zbaven reálné možnosti dovolacího přezkumu rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudních poplatků). Ustanovení zákona o soudních poplatcích ve spojení s položkou 23 odst. 2 Sazebníku poplatků, se tudíž vykládá tak, že se neplatí soudní poplatek z dovolání proti rozhodnutí, jímž odvolací soud nepřiznal dovolateli osvobození od soudních poplatků podle § 138 o.s.ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. dubna 2014, sp. zn. 29 Cdo 1031/2014, publikované pod číslem 73/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Vzhledem k tomu, že dovolatel není povinen uhradit soudní poplatek z podaného dovolání proti rozhodnutí vrchního soudu, ve spojení s usnesením soudu prvního stupně, o nepřiznání osvobození od soudního poplatku a neustanovení advokáta pro řízení, je nadbytečné, aby bylo rozhodováno o jeho návrhu na osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení. Otázku, zda jsou splněny předpoklady pro ustanovení advokáta pro řízení o dovolání proti uvedenému usnesení odvolacího soudu, pak zhodnotí přímo Nejvyšší soud jako soud dovolací (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 NSČR 82/2014 a usnesení ze dne 8. dubna 2015, sp. zn. 31 NSČR 9/2015). Účastník řízení zřejmě bezúspěšně uplatňuje právo zpravidla tehdy, je-li již ze samotných údajů účastníkem tvrzených nebo z toho, co je soudu známo z obsahu spisu nebo z jiné úřední činnosti nebo co je obecně známé, bez dalšího nepochybné, že jeho požadavku nemůže být vyhověno. O zřejmě bezúspěšné uplatňování opravného prostředku se pak jedná mimo jiné tehdy, jestliže s přihlédnutím ke všemu, co je soudu známo, je bez dalšího nepochybné, že opravný prostředek nemůže být úspěšný. Je-li již ze samotných tvrzení žalobce zřejmé, že jím podané žalobě nemůže být vyhověno, jde o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva též v odvolacím a v dovolacím řízení, aniž by bylo významné, co je vlastním předmětem přezkumu odvolacího nebo dovolacího soudu. Uvedený závěr vyplývá již ze samotné povahy věci; je-li bez dalšího nepochybné, že samotné žalobě nemůže být vyhověno, pak ani v dovolacím řízení (v nemeritorních otázkách) se nejedná o řádně uplatněné právo žalobce (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 987/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 67/2014). V daném případě dovolací soud sám dospívá k závěru, že pro to, aby dovolateli byl v tomto dovolacím řízení ustanoven zástupce z řad advokátů, nejsou splněny předpoklady, když dovolatel uplatňuje svou žalobou zřejmě bezúspěšně právo (srov. § 138 odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř.) za situace, kdy se žalobce domáhá ochrany osobnosti za tvrzený zásah do svých osobnostních práv proti pasivně nelegitimovaným žalovaným v souvislosti s jejich rozhodovací činností jako soudců krajského soudu (obdobně srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2013, sp. zn. 30 Cdo 690/2013). Za této situace proto odvolací soud opodstatněně vyhodnotil žalobu v dané věci jako zjevně bezúspěšné uplatňování práva. Závěr soudů obou stupňů je proto nepochybně správný a dovolací soud se s ním ztotožňuje. V situaci, kdy Nejvyšší soud dospěl k závěru, že není důvod ustanovit dovolateli zástupce z řad advokátů pro řízení o dovolání a kdy dovolatel neodstranil nedostatek povinného zastoupení, ač k tomu byl dovolacím soudem vyzván, Nejvyšší soud podle ustanovení § 241b odst. 2 a § 104 odst. 2 o.s.ř. řízení o tomto dovolání zastavil. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně 29. listopadu 2016 JUDr. Pavel Pavlík předseda senátu |
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2009_32.CDO.1590.2008.1.xml | Judikát 32 Cdo 1590/2008 32 Cdo 1590/2008 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Moniky Vackové v právní věci žalobce ing. T. M., zastoupeného JUDr. K. V., advokátem, proti žalované S. L., a.s., o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 8 C 111/2006, o žalobcově dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. září 2007, č.j. 30 Co 300/2007-62, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobcovo dovolání proto rozsudku Městského soudu v Praze v záhlaví označenému, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 13. 2. 2007, č.j. 8 C 111/2006-45, kterým byl zamítnut návrh na zrušení rozhodčího nálezu rozhodce JUDr. M. P. ze dne 5. 1. 2006, sp. zn. 2109/2009, není přípustné. Podmínky § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. v dané věci nebyly splněny, neboť soud prvého stupně rozhodl v této věci v pořadí prvním rozsudkem, dovolání není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; mohl mít ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, tj. že by řešil otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena nebyla, nebo která odvolacími soudy nebo dovolacím soudem je rozhodována rozdílně, nebo by řešil právní otázku v rozporu s hmotným právem, to vše za předpokladu, že taková otázka je pro napadené rozhodnutí podstatná(je na ní založen výrok rozhodnutí odvolacího soudu) a způsob jejího řešení byl dovoláním napaden. Námitka, že smlouvu o finančním leasingu uzavřel žalobce jako spotřebitel, je ve své podstatě námitkou vůči neúplnosti skutkových zjištění soudy učiněných; ty totiž dospěly ke shodnému zjištění, že žalobce uzavíral smlouvu jako podnikatel. Nesprávnost či neúplnost skutkových zjištění však vzhledem k posuzované přípustnosti dovolání nemůže být způsobilým dovolacím důvodem(§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Závěr odvolacího soudu vycházející z uvedeného zjištění(z něhož vychází i dovolací soud, viz § 241a odst. 4 o.s.ř.), že uzavřená smlouva podléhá režimu obchodního zákoníku, v níž žalobce postavení spotřebitele nemá, dovolací soud neshledává v rozporu s hmotným právem, v rozporu s ním není ani závěr, že „pro případ spotřebitelské smlouvy není sjednání rozhodčí doložky pojmově vyloučeno“(viz § 2 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „ZoRŘ“). V rozporu se zákonem není ani závěr odvolacího soudu o tom, že žalobce měl(ve smyslu § 31 písm. e) ZoRŘ) možnost věc před rozhodcem projednat, a to vzhledem ke skutkovým zjištěním, z nichž tento závěr vychází, o tom, že se konalo ústní jednání, jehož se zúčastnil žalobcův právní zástupce, strany byly seznámeny se způsobem, jímž bude spor veden, a žádné výhrady či námitky ani vůči procesním pravidlům, ani vůči osobě rozhodce nevznesly( k posledně uvedenému viz též § 33 ZoRŘ). Dovolací soud konečně neshledává v rozporu s hmotným právem ani závěr o tom, že plnění, které bylo žalobci rozhodčím nálezem uloženo( úroky z prodlení, náklady rozhodčího řízení), není plněním dle tuzemského práva nedovoleným. Nejvyšší soud, jak z uvedeného plyne, neshledal existenci podmínek daných ustanovením § 237 odst. 3 o.s.ř., ani jiných okolností, z nichž by, s přihlédnutím k obsahu dovolacích námitek, bylo možno zásadní právní význam rozhodnutí dovodit, proto dle § 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání jako nepřípustné odmítl. Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn tím, že úspěšné žalované, která by jinak měla právo na jejich náhradu podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1a § 146 odst. 3 o. s. ř., v souvislosti s dovolacím řízením žádné náklady nevznikly. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 30. března 2009 JUDr. Miroslav Gallus předseda senátu |
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2009_32.CDO.2926.2008.1.xml | Judikát 32 Cdo 2926/2008 32 Cdo 2926/2008 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc., a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně Č. r. – Ú. p. z. s. v. v. m., proti žalované A. s.r.o., zastoupené Mgr. L.S., advokátkou o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 25 C 43/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. října 2007, č.j. 22 Co 328/2007-48, takto: I. Dovolání proti výrokům o nákladech řízení se odmítá. II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl rozsudkem ze dne 22. března 2007, č.j. 25 C 43/2006-32, tak, že zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení, že je vlastníkem pozemků ve výroku popsaných, zapsaných na pro k. ú. C., P., u Katastrálního úřadu pro hl. m. P., katastrální pracoviště P. (výrok I.). Ve výroku II. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že předmětné pozemky byly v majetku bývalého S., v roce 1990 přešly do vlastnictví státu a po zřízení F. d. a m. (dále jen „Fond“) byly svěřeny do jeho správy. Likvidátor přípisem ze dne 14.1.2004 adresovaným Katastrálnímu úřadu pro hl.m. P. ohlásil vznik správy a požádal o zápis těchto pozemků na pro Č. r.. Uvedené pozemky byly následně kupní smlouvou ze dne 9.11.2004 převedeny likvidátorem F. d. a m. na žalovanou. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že předmětné pozemky byly převedeny do správy Fondu až v červenci 2004, nebylo je tedy možno zařadit do III. kola výběrového řízení dle zákona č. 364/2000 Sb. a likvidátor ve vztahu k nim správně postupoval dle ustanovení čl. I. bodu 5 písm. f/ cit. zákona, když dne 5.10.2004 objednal zveřejnění vyhlášení veřejné soutěže o nejvhodnější návrh na uzavření kupní smlouvy. Likvidátor ve smyslu citovaného čl. I bodu 5 písm. c/ a f/ zákona č. 364/2000 Sb. mohl po schválení bezúplatných převodů Poslaneckou sněmovou převést předmětné pozemky úplatně a k tomuto úplatnému převodu vytvářel bez odkladu potřebné předpoklady. Usnesení Poslanecké sněmovny č. 1324 bylo přijato dne 2.11.2004, k úplatnému převodu dotčených nemovitostí došlo 9.11.2004. Jestliže likvidátor postupoval v mezích zák. č. 364/2000 Sb. a ust. § 70-75 obchodního zákoníku (dále též „obch. zák.“), neměl dle čl. I. bodu 5 písm. a/ až f/, cit. zákona povinnost nechat si vládou či M. f. schvalovat každý úplatný či bezúplatný převod, stejně jako neměl povinnost postupovat v součinnosti s Poslaneckou sněmovnou; uvedený zákon pak ani nezakládá oprávnění Poslanecké sněmovny udělovat likvidátorovi příkazy. Likvidátor se pak při své činnosti nemohl řídit zák. č. 219/2000 Sb., neboť uvedený zákon vůbec neupravuje vyhlašování veřejných soutěží. Odvolací soud k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé tak, že určil, že žalobkyně je vlastníkem předmětných nemovitostí (část první výroku), jakož i ve výroku o nákladech řízení (část druhá výroku), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (část třetí výroku). Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně v otázkách věcné legitimace účastníků a naléhavého právního zájmu na požadovaném určení ve smyslu § 80 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, s výjimkou posouzení subjektu, jemuž ke dni 31.1.2004 svědčilo právo hospodaření ke sporným nemovitostem. Odvolací soud dovodil, že předmětné nemovitosti byly majetkem bývalého S., v roce 1990 přešly ústavním zákonem do vlastnictví státu a po zřízení Fondu byly svěřeny do jeho správy, na čemž nemůže ničeho změnit ani přetrvávající a chybný zápis v katastru nemovitostí, kde byla jako vlastník uvedena Č. r.a jako subjekt mající právo hospodaření k nim Městská část Praha 4 v působnosti Obvodního úřadu P. . Likvidátor Fondu si byl „mimo vší pochybnost vědom“ uvedené skutečnosti, protože s tímto majetkem „také takto nakládal“. Ohledně posouzení splnění zákonných podmínek pro převod předmětných nemovitostí do vlastnictví žalované a o platnosti uzavřené kupní smlouvy však odvolací soud dospěl k odlišnému právnímu závěru. Vzhledem k tomu, že sporný majetek nebyl přede dnem 1. října 2003 převeden podle písm. b/, c/, d/ nebo e/ ustanovení čl. I. bodu 5 písm. f/ zák. č. 364/2000 Sb., měl likvidátor při jeho vypořádání postupovat v součinnosti s vládou a Ministerstvem financí tak, že je bezúplatně převede na tam uvedené typově označené subjekty, a to v souladu s usnesením Poslanecké sněmovny přijatým na návrh vlády, pokud tyto osoby požádají likvidátora o převod tohoto majetku do 29.2.2004 a za tímto účelem měl vypsat nové výběrové řízení do 31.1.2004. Pro zbývající část majetku, se kterou příslušelo Fondu hospodařit, platilo po rozhodnutí Poslanecké sněmovny o bezúplatných převodech obdobně písmeno c/ zák. č. 364/2000 Sb. (úplatný převod na jiné osoby na základě veřejné soutěže). Předmětné nemovitosti nebyly navrženy – ač tomu tak mělo být – pro bezúplatný převod do III. kola výběrového řízení a následně pak likvidátor – ač nebyl oprávněn s uvedenými pozemky do doby rozhodnutí Poslanecké sněmovny o bezúplatných převodech takto disponovat – uzavřel se žalovanou dne 9.11.2004 kupní smlouvu. Uvedená smlouva je absolutně neplatná ve smyslu § 39 obč. zák., neboť tento právní úkon odporoval zákonu, event. jej obcházel. Žalovaná proto nemohla na jeho základě nabýt vlastnické právo k předmětným nemovitostem a jejich vlastníkem zůstala žalobkyně. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání „v celém rozsahu“, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a důvod spatřuje v nesprávném právním posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatelka akcentuje, že v posuzovaném případě ke dni vyhlášení výběrového řízení pro bezúplatné převody majetku byly předmětné nemovitosti zapsány v katastru nemovitostí jako vlastnictví státu s tím, že právo hospodaření s tímto majetkem svědčilo jinému subjektu než Fondu, a to M. č. P. v působnosti O. ú.P., proto s nimi nebyl likvidátor Fondu v rámci III. kola výběrového řízení pro bezúplatné převody majetku ve správě Fondu oprávněn jakkoli nakládat. Tyto nemovitosti tedy bylo nutné považovat za zbývající majetek ve smyslu čl. I bodu 5 písm. c/ zák. č. 364/2000 Sb., který měl být převeden na jiné osoby na základě veřejné soutěže. Zákonem stanovený postup likvidátor dodržel, když předmětné nemovitosti zařadil do veřejné soutěže pro úplatné převody, v rámci níž byla vybrána žalovaná a s ní následně 9.11.2004 uzavřena kupní smlouva. Vlastnické právo k těmto nemovitostem bylo v souladu se zněním zákona č. 364/2000 Sb. úplatně převedeno na žalovanou až po rozhodnutí Poslanecké sněmovny o bezúplatných převodech ze dne 2.11.2004. Ze znění ustanovení čl. I bodu 5 písm. c/ zák. č. 364/2000 Sb. v žádném případě nelze dovodit závěr, že by byla likvidátorovi Fondu stanovena zákonná povinnost činit veškeré právní kroky předcházející úplatnému převodu (jako např. vyhlášení veřejné soutěže atd.) až po rozhodnutí Poslanecké sněmovny o bezúplatných převodech. Povinnost likvidátora vyčkat rozhodnutí Poslanecké sněmovny se logicky týká pouze majetku, který byl k bezúplatným převodům schválen vládou a o němž Poslanecká sněmovna rozhodla. Opačný postup by podle názoru dovolatelky odporoval smyslu a účelu zákona. Ze všech těchto důvodů je dovolatelka přesvědčena, že kupní smlouva ze 9.11.2004, uzavřená s likvidátorem Fondu, je platná, neodporuje zákonu a žalovaná se stala v dobré víře vlastníkem předmětných nemovitostí. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Na základě zákona č. 153/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 219/2000 Sb., o majetku Č.r. a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů, dnem 1. července 2009 přešla z M. f. na Ú. p. z. s. v. v. m. (dále též „Úřad“) příslušnost hospodařit s majetkem, ke kterému vznikla M. f. příslušnost hospodařit podle čl. I. bodu 6 zákona č. 364/2000 Sb., o zrušení F. d. a m. a o změnách některých zákonů, ve znění zák. č. 428/2003 Sb. Úřad jako příslušná organizační složka státu počínaje dnem 1. 7. 2009 za stát vykonává práva a plní povinnosti a závazky týkající se předmětného majetku, anebo s tímto majetkem související a vystupuje za stát před soudy, které se tohoto majetku týkají anebo s ním souvisejí. Nejvyšší soud k uvedené nové právní úpravě přihlédl při označení účastníků řízení v záhlaví rozhodnutí. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatoval, že dovolání bylo podáno oprávněným účastníkem, zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě zakotvené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Dovolání však není důvodné. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval tím, zda je dán uplatněný dovolací důvod, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, popřípadě ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. V posuzovaném případě dovolatelka napadla výklad ustanovení čl. I., bodu 5. písm. f) zákona č. 364/2000 Sb., o zrušení F.d. a m. a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon“), jak jej provedl odvolací soud. S tímto výkladem se dovolací soud ztotožňuje, poněvadž plně odpovídá pravidlům právního výkladu. Pro závěr odvolacího soudu svědčí v daném případě zvláště výklad gramatický a logický. Oba soudy vyšly z nesporných zjištění, že předmětné nemovitosti byly na žalovanou úplatně převedeny smlouvou ze dne 9.11.2004, a to poté, co likvidátor Fondu dne 5.10.2004 objednal zveřejnění vyhlášení veřejné soutěže o nejvhodnější návrh na uzavření kupní smlouvy, týkající se předmětných nemovitostí, a kdy dopisem ze dne 1.11.2004 vyhodnotil soutěž s tím, že kupní smlouva bude uzavřena se společností T.R. s.r.o. (jež následně změnila obchodní firmu na A. s.r.o.). Poslaneckou sněmovnou přitom bylo ohledně všech bezúplatných převodů rozhodnuto až usnesením č. 1324 ze dne 2. 11. 2004. Podle článku I. bodu 5 písm. f) poslední věty zákona v rozhodném znění (tj. ve znění zákona č. 428/2003 Sb. s účinností od 12. 12. 2003) pro zbývající část majetku – tj. pro tu část, která nebyla převedena bezúplatně na v tomto písmenu vypočtené subjekty – se kterou přísluší Fondu hospodařit, platí po rozhodnutí Poslanecké sněmovny o bezúplatných převodech písmeno c) obdobně. V čl. I. bodu 5 písm. c) zákona č. 364/2000 Sb. bylo stanoveno, že zbývající část majetku [po bezúplatných převodech na oprávněné subjekty vyjmenované pod písm. b) cit. ustanovení] ve správě Fondu a podíly Fondu v jiných právnických osobách, úplatně převede na jiné osoby na základě veřejné soutěže. Ústavní soud ve svém stanovisku ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. Pl. ÚS – st. 1/96, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 9, pod č. 1, vyslovil, že v případě aplikace právního ustanovení nutno prvotně vycházet z jeho doslovného znění. Pouze za podmínky jeho nejasnosti a nesrozumitelnosti (umožňující např. více interpretací), jakož i rozporu doslovného znění daného ustanovení s jeho smyslem a účelem, o jejichž jednoznačnosti a výlučnosti není jakákoli pochybnost, lze upřednostnit výklad ratione legis před výkladem jazykovým. Nejvyšší soud se výkladem článku I bodu 5 písm. f) zákona č. 364/2000 Sb. zabýval již v rozhodnutí ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3140/2006, v němž uvedl, že argumentace směřující ke zpochybnění doslovného výkladu citovaného ustanovení nemůže obstát. Tato ustanovení podle jejich gramatického znění a v souvislosti s navazujícími ustanoveními cit. předpisů, nelze vyložit jinak, než že úplatné převody na základě veřejné soutěže mohly následovat až po usnesení Poslanecké sněmovny o bezúplatných převodech, přičemž je nerozhodné, zda o určitém majetku vláda podala příslušný návrh Poslanecké sněmovně. Zákon evidentně a jednoznačně přiznává Poslanecké sněmovně právo o bezúplatných – a tedy vice versa o úplatných – převodech rozhodnout. Tomu nasvědčuje i logický výklad – nebylo možno provést jakýkoli úplatný převod před rozhodnutím Poslanecké sněmovny o bezúplatných převodech jako celku. Jelikož Poslanecká sněmovna rozhodla usnesením ze dne 2. 11. 2004 č. 1324, byly až do tohoto data úplatné převody blokovány, pod sankcí neplatnosti. Kupní smlouva, uzavřená se žalovanou sice až 9.11.2004, avšak po výběrovém řízení, jehož jednotlivé kroky (objednání, zveřejnění vyhlášení veřejné soutěže o nejvhodnější návrh na uzavření kupní smlouvy, týkající se předmětných nemovitostí dne 5.10.2004, vyhodnocení výsledků soutěže dopisem ze dne 1.11.2004) byly uskutečněny přede dnem 2.11.2004, je tudíž pro rozpor se zákonem absolutně neplatná (§ 39 obč. zák.) a vlastnictví k předmětným nemovitostem na žalovanou nemohlo přejít a nadále zůstalo Č. r.. Výklad rozhodných ustanovení provedl odvolací soud správně a napadené rozhodnutí odvolacího soudu tudíž nelze vytknout nesprávné právní posouzení a proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.). Žalovaná podala dovolání rovněž proti výrokům odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Tyto výroky, ač jsou součástí rozsudku, mají povahu usnesení. Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu je upravena v ustanoveních § 237, § 238, § 238a a § 239 o. s. ř. Žádné z těchto ustanovení občanského soudního řádu však nezakládá přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení, a proto Nejvyšší soud dovolání žalované, směřující proti výrokům o nákladech řízení, odmítl jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř. O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. U žalobkyně však žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení zjištěny nebyly. Této procesní situaci odpovídá výrok o tom, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků. Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 30. září 2009 JUDr. František F a l d y n a, CSc. předseda senátu |
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2019_32.CDO.1057.2019.1.xml | Judikát 32 Cdo 1057/2019 32 Cdo 1057/2019-916 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Miroslavem Gallusem v právní věci žalobkyně CZ Finance a.s., se sídlem v Praze 1, Národní 1435/6, identifikační číslo osoby 63078414, zastoupené JUDr. Tomášem Prokopcem, advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 285/19, proti žalované FINNEX-OIL s.r.o., se sídlem v Praze - Čimicích, Přívorská 501/57, PSČ 181 00, identifikační číslo osoby 60914670, o zaplacení 32 069 871,05 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 33 Cm 23/2001, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 10. 2018, č. j. 5 Cmo 144/2018-881, takto: I. Dovolací řízení se zastavuje. II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Se zřetelem k době zahájení dovolacího řízení se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s článkem VI přechodného ustanovení části třetí zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „zákon o soudních poplatcích“). Podle § 4 odst. 1 písm. c) zákona o soudních poplatcích, vzniká podáním dovolání dovolateli povinnost zaplatit soudní poplatek za dovolání, jenž je splatný vznikem poplatkové povinnosti (§ 7 odst. 1 věta první zákona o soudních poplatcích). Podle § 9 zákona o soudních poplatcích nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí v délce alespoň 15 dnů; výjimečně může soud určit lhůtu kratší. Po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví. K zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží (odstavec 1). Zjistí-li odvolací soud poté, co mu byla věc předložena k rozhodnutí o odvolání, že nebyl zaplacen poplatek splatný podáním odvolání, vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí v délce alespoň 15 dnů; výjimečně může odvolací soud určit lhůtu kratší. Po marném uplynutí této lhůty odvolací soud řízení zastaví. K zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží. Obdobně se postupuje při řízení před dovolacím soudem (odstavec 2). Soud poplatníka ve výzvě poučí o tom, že řízení zastaví, jestliže poplatek nebude ve stanovené lhůtě zaplacen (odstavec 3). Žalovaná podala dne 10. 12. 2018 dovolání proti v záhlaví označenému usnesení Vrchního soudu v Praze, avšak soudní poplatek za dovolání nezaplatila a soud prvního stupně jí ho nevyměřil a k jeho zaplacení ji nevyzval. Nejvyšší soud proto žalovanou usnesením ze dne 1. 4. 2019, č. j. 32 Cdo 1057/2019-913, které jí bylo doručeno dne 2. 4. 2019, vyzval, aby soudní poplatek za dovolání, který činí podle položky 23 bodu 2. Sazebníku poplatků 4 000 Kč, zaplatila v kolkových známkách nebo na účet Nejvyššího soudu, a to do patnácti dnů od doručení tohoto usnesení. Současně ji poučil o tom, že dovolací řízení bude zastaveno, nebude-li uvedený soudní poplatek za dovolání ve stanovené lhůtě zaplacen. Lhůta k zaplacení soudního poplatku za dovolání žalované marně uplynula dne 17. 4. 2019. Dovolací soud proto řízení o dovolání podle § 9 odst. 2 zákona o soudních poplatcích a podle § 243f odst. 2 o. s. ř. zastavil, neboť dovolatelka nezaplatila soudní poplatek za dovolání. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 7. 5. 2019 JUDr. Miroslav Gallus předseda senátu |
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2005_32.ODO.778.2004.1.xml | Judikát 32 Odo 778/2004 32 Odo 778/2004 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ivana Meluzína ve věci žalobce P. G., zastoupeného, advokátem, proti žalované Č. k. p., o zaplacení částky 352.354,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 42/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. ledna 2004, č. j. 13 Co 466/2003 - 88, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 10. dubna 2003, č. j. 13 C 42/2000 – 66, zamítl žalobu (výrok I.), jíž se žalobce na žalované domáhal pojistného plnění ze zákonného pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla žalobce (tovární značka P. B., státní poznávací značka …) ve výši 352.354,- Kč s příslušenstvím. Soud dále rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit státu náklady znalečného (výrok II.), a že za řízení před soudem prvního stupně nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Podle odůvodnění rozsudku na základě zpracovaného znaleckého posudku dospěl soud k závěru, že žalobce způsobil předmětnou dopravní nehodu tím, že nepřizpůsobil rychlost jízdy dopravní situaci (jízdě v noci za silného deště) a tím porušil ustanovení § 16 odst. 1 vyhlášky č. 99/1989 Sb. Protože žalobce byl řidičem motorového vozidla, jehož provozem byla způsobena škoda, nemá podle § 5 vyhlášky č. 492/1991 Sb., která byla platná v době nehody, na pojistné plnění právo. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem z 7. ledna 2004, č.j. 13 Co 466/2003 – 88, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně včetně výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a k odvolání žalované změnil rozsudek ve výroku o náhradě nákladů státu tak, že tuto náhradu uložil žalobci (výrok I. rozsudku odvolacího soudu) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně o věci samé. Rozsudek odvolacího soudu, a to výslovně v celém rozsahu, napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovodil z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., odůvodnil je ustanovením § 241a, odst. 2, písm. a) i b) o. s. ř. Žalobce vytkl rozsudku odvolacího soudu (a rovněž rozsudku soudu prvního stupně), že jeho odůvodnění je vystaveno pouze na závěrech znaleckého posudku, proti kterému však žalobce podával námitky již v řízení před nalézacím soudem. Žalobce v dovolání zdůraznil, že nehodu nezavinil, na vznik nehody měl vliv stav vozovky v místě a navíc protijedoucí vozidlo mohlo nehodě zabránit. Soudy tak podle žalobce neobjasnily skutečnosti, které k dopravní nehodě vedly. Navíc soudy věc nesprávně právně zhodnotily, když ji nepodřadily předpisům vztahujícím se na provoz na pozemních komunikacích a ustanovením občanského zákoníku o náhradě škody. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila. Jelikož řízení u soudu prvního stupně bylo dokončeno (a rozhodnutí soudů obou stupňů vydána) po 1. lednu 2001, uplatní se pro dovolací řízení - v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném po 1.1.2001. Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, je dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li dovoláním napadené rozhodnutí právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která odvolacími soudy nebo dovolacím soudem je rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné za předpokladu, že řešená otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, o nějž lze dovolání opřít, je tak zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání podle § 237, odst. 1, písm. c) o. s. ř. nemůže být shledáno přípustným, pokud je založeno pouze na dovolacích důvodech uvedených v § 241a, odst. 2, písm. a) o. s. ř. a nelze účinně uplatnit ani dovolací důvod opřený o § 241a, odst. 3 o. s. ř. Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je. Dovolatel namítaje, že odůvodnění rozhodnutí je postaveno na znaleckém posudku a že soudy neobjasnily skutečnosti, které k dopravní nehodě vedly, dále že žalobce nehodu nezavinil a na vznik nehody měl vliv stav vozovky v místě, přičemž protijedoucí vozidlo mohlo nehodě zabránit, nevytýká, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241 a, odst. 2, písm. b) o. s. ř., ale napadá soudem přijatá skutková zjištění. Pro výtky směřující do skutkových zjištění nelze otevřít přezkum dovoláním napadeného rozhodnutí podle § 237, odst. 1, písm. c) o. s. ř. Již z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně se podává, že žalobce porušil ustanovení § 16 odst. 1 vyhlášky č. 99/1989 Sb. o pravidlech provozu na pozemních komunikacích, podle kterého „musí řidič přizpůsobit rychlost jízdy zejména svým schopnostem, vlastnostem vozidla a nákladu, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat.“ Odvolací soud se posléze s právními (i skutkovými) závěry soudu prvního stupně zcela ztotožnil. Právní zhodnocení okolností, které vedly ke vzniku nehody, podle zákonného předpisu stanovujícího pravidla provozu na pozemních komunikacích tedy rozsudky soudů obou stupňů obsahují a nelze souhlasit s dovolatelem, pokud absenci takového hodnocení rozsudku odvolacího soudu vytýká. Dovolací soud neshledává hodnotící úvahu odvolacího soudu v rozporu s hmotným právem a nepřikládá jí judikatorní přesah. Zhodnotit odpovědnost účastníků soudního řízení za vzniklou škodu podle příslušných ustanovení občanského zákoníku o náhradě škody pak není možné pro konstrukci žaloby v této konkrétní věci. Nelze přehlédnout, že žalobce se v řízení nedomáhal náhrady škody způsobené při střetu provozů motorových vozidel, ale pojistného plnění ze zákonného pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla žalobce a to na žalovaném, kterým nebyla osoba účastná na předmětné dopravní nehodě. Předmětnou dovolací námitkou se žalobce domáhá právního zhodnocení jiného právního vztahu, než který předmětem žaloby sám učinil. Práva a povinnosti stran z žalobcem předestřeného právního vztahu neupravují ustanovení občanského zákoníku o náhradě škody, jejichž aplikaci dovolatel v rozsudku odvolacího soudu postrádal. Lze uzavřít, že dovolatel, obrátiv své námitky proti skutkovým zjištěním soudů, neuvedl způsobilý důvod, který by mohl založit přípustnost dovolání podle § 237, odst. 1, písm. c) o. s. ř. Výtku chybějícího právního posouzení věci neshledal Nejvyšší soud důvodnou a neseznal, že rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam . Z uvedeného rezultuje konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl (§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c) o. s. ř.). Zbývá dodat, že dovolání směřující do části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jíž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o náhradě nákladů nalézacího řízení a změněn výrok o náhradě nákladů státu a do výroku II. rozsudku odvolacího soudu, tj. do rozhodnutí o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle právní úpravy přípustnosti dovolání účinné od 1. ledna 2001 přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142, odst. 1 o. s. ř. Protože žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný, má žalovaný právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, žalovanému však v souvislosti s dovolacím řízením žádné prokazatelné náklady nevznikly. Proto dovolací soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo. Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. V Brně 28. února 2005 JUDr. Miroslav Gallus, v.r. předseda senátu |
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2008_20.CDO.4203.2007.1.xml | Judikát 20 Cdo 4203/2007 20 Cdo 4203/2007 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Petra Šabaty v exekuční věci oprávněné B. M., zastoupené advokátem, proti povinné Č. k. u., z. s. p. o., zastoupené advokátem, pro 14.825,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 123 Nc 6107/2006, o dovolání oprávněné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2007, č.j. 11 Co 419/2006-27, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud usnesením ze dne 22. 3. 2006. č.j. 123 Nc 6107/2006-5, ve znění opravného usnesení ze dne 25. 4. 2006, č.j. 123 Nc 6107/2006-11, nařídil podle rozsudku téhož soudu ze dne 7. 6. 2005, č.j. 31 C 28/99-89, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 12. 2005, č.j. 11 Co 455/2005-106, k vydobytí pohledávky ve výši 14.825,- Kč, jakož i nákladů exekučního řízení, exekuci, jejímž provedením pověřil Mgr. O. K., soudního exekutora. V záhlaví uvedeným rozhodnutím městský soud usnesení soudu prvního stupně, s odkazem na ustanovení § 220 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), změnil tak, že z důvodu neexistence pravomocného a vykonatelného exekučního titulu návrh na nařízení exekuce a pověření soudního exekutora zamítl (výrok I.), rozhodl, že oprávněná je povinna zaplatit soudnímu exekutorovi odměnu ve výši, kterou určí soud prvního stupně samostatným usnesením (výrok II.), a zároveň uložil oprávněné zaplatit povinné náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 3.600,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení (výrok IV.); výrokem pod bodem III. nepřiznal žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. Rozhodnutí odvolacího soudu napadla oprávněná ve výroku II. o nákladech exekuce a ve výroku IV. o nákladech odvolacího řízení dovoláním, majíc za to, že „v nákladových výrocích odvolací soud věc nesprávně posoudil“. Navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. Dovolání není přípustné. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř. Ustanovení § 238, § 238a a § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládají, protože rozhodnutí o nákladech řízení, a tedy ani rozhodnutí o nákladech exekuce (§ 87 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů) v jejich taxativních výčtech uvedeno není. Dovolání není přípustné ani podle § 237 odst. 1 o. s. ř., neboť případům zde vypočteným je společné, že musí jít o rozhodnutí ve věci samé; jím však uvedené usnesení není (k pojmu „věc sama“ srov. usnesení Nejvyššího soudu z 2. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 10/1998 pod poř. č. 61, případně usnesení téhož soudu z 28. 8. 1997, sp. zn. 2 Cdon 484/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11/1997 pod poř. č. 88). Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Výrok o nákladech dovolacího řízení odpovídá tomu, že povinnému, jenž by jinak měl podle § 146 odst. 3, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 o. s. ř. právo na jejich náhradu, náklady v tomto stádiu řízení nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 31. ledna 2008 JUDr. Pavel K r b e k , v. r. předseda senátu |
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2018_30.CDO.4191.2017.1.xml | Judikát 30 Cdo 4191/2017 30 Cdo 4191/2017-188 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce J. L., t. č. Vazební věznice, zastoupeného Mgr. Kristiánem Novákem, advokátem se sídlem v Praze 10, Nad vodovodem 3109/25, proti žalované John Lock a. s., se sídlem v Praze 8, Lešenská 537/4, identifikační číslo osoby 282 13 998, zastoupené JUDr. Matoušem Jírou, advokátem se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 10 C 72/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. června 2017, č. j. 28 Co 151/2017-146, takto: I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 6 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. ledna 2017, č. j. 10 C 72/2015-121, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem označené bytové jednotky s předmětným spoluvlastnickým podílem na společných částech označeného domu, v němž je bytová jednotka situována (dále již „bytová jednotka“), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 7. června 2017, č. j. 28 Co 151/2017-146, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř., přičemž (z hlediska vymezení předpokladu přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř.) má za to, že: „napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena, resp. žalobce alespoň nemá ke dni podání tohoto dovolání o takovém řízení povědomí. Napadený rozsudek spočívá především na právním posouzení otázky zamítnutí účastnického výslechu jako důkazního prostředku.“ Podle dovolatele „otázka kladená Nejvyššímu soudu České republiky zní následovně: Lze zamítnout návrh na doplnění dokazování účastnickým výslechem za situace, kdy navrhovatel (žalobce) chce soudu dokázat, že byl druhou stranou uveden v omyl o rozhodujících skutečnostech a kupní smlouvu podepsal na základě lsti žalované a jeho tvrzení nelze dokázat jinak, a to za situace, kdy navrhovatel (žalobce) navrhoval nalézacímu soudu ještě další důkazní návrhy, které měly nalézací soud přimět k tomu, aby na věc nenahlížel čistě formalisticky, ale tyto důkazní návrhy byly rovněž zamítnuty?“ V další části svého dovolání žalobce uplatňuje skutkové a právní námitky, předkládá svou verzi případu, oponuje právnímu posouzení věci soudem prvního stupně, respektive odvolacím soudem, a závěrem – kromě návrhu na odložení právní moci rozsudku odvolacího soudu - navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení, in eventum aby zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná se k podanému dovolání žalobce písemně nevyjádřila. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) předně konstatuje, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) vyplývá z bodu 2., článku II., části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Dovolání žalobce není – jak bude rozvedeno níže – ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné. Z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatel právně relevantním způsobem vymezil předpoklad přípustnosti dovolání ve vztahu k jím shora vymezené právní otázce týkající se neprovedení důkazu výslechem účastníka, která podle jeho názoru v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Uvedenou právní otázkou se ovšem Nejvyšší soud již zabýval, naposledy ve svém rozsudku ze dne 25. ledna 2017, sp. zn. 22 Cdo 3844/2016 (in http://nsoud.cz), v němž vyložil a odůvodnil následující právní názor: „Nejvyšší soud opakovaně vyslovil, že výslech účastníka řízení je jen jedním z důkazních prostředků sloužících k prokázání tvrzení účastníka a nelze jej zaměňovat s vylíčením rozhodných skutečností (§ 79 odst. 1 o. s. ř.). Nemůže tak sloužit k realizaci procesních práv účastníka. Rozhodne-li soud o věci samé bez výslechu účastníka, nejedná se o takový postup, kterým by byla účastníku odňata možnost jednat před soudem. Neprovedení tohoto důkazu mu nijak nebrání vyjádřit se k věci či k ostatním důkazům (srov. rozsudek ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4892/2010, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soud č. C 9959, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 1998, sp. zn. 2 Cdon 2078/97, Soudní rozhledy č. 12, 2000, s. 367). Je jen na úvaze soudu, které z navržených důkazů provede a které bude považovat za nevýznamné pro posouzení věci; v odůvodnění pak uvede, z jakého důvodu důkaz neprovedl. Obecné soudy tedy samy rozhodují, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní, které z navržených důkazů provedou, případně zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti mají za zjištěné, které dokazovat netřeba, atd. (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03).“ Z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu (ve vazbě na zjištění učiněná soudem prvního stupně) přitom nelze vyvodit, že by soudy nereagovaly na rozsah jimi provedeného dokazování a v odůvodnění svých rozhodnutí nevyložily, proč nebylo přistoupeno k další důkazní verifikaci. V tomto ohledu nelze v postupu odvolacího soudu, respektive obou soudů spatřovat žádný prvek svévole, projevu (hrubého) formalismu nebo jiného procesního pochybení kolidujícího s právem účastníků (a tedy i žalobce) na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Lze tedy uzavřít, že na podkladě výše uvedené dovolací argumentace se žalobci přípustnost jeho dovolání založit nepodařilo. Pokud žalobce v další části svého dovolání brojí do skutkových zjištění a polemizuje s právním posouzením věci, pak prostřednictvím této dovolací argumentace, a to pro absenci právně relevantního vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., nebylo možné se přípustností dovolání vůbec zabývat. K (jiným) vadám řízení by bylo možné ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze v případě přípustnosti dovolání, což se však netýká tohoto případu. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Tímto rozhodnutím byl současně konzumován návrh dovolatele na odložení právní moci dovoláním napadeného rozsudku. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 28. března 2018 JUDr. Pavel Vrcha předseda senátu |
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2008_7.TDO.109.2008.1.xml | Judikát 7 Tdo 109/2008 7 Tdo 109/2008 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 2. dubna 2008 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného JUDr. M. S. , které podal proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 8. 2007, sp. zn. 5 To 186/2007, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 3 T 9/2006, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á . O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 29. 8. 2007, sp. zn. 5 To 186/2007, k odvolání státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka v Ostravě, zrušil podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. v celém rozsahu rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 3 T 9/2006. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. pak nově rozhodl tak, že obviněného JUDr. M. S. uznal vinným pokusem trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 k § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a podle § 250 odst. 3 tr. zák. jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 2 roků. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. uložil obviněnému také trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu advokacie na dobu 4 roků, a podle § 53 odst. 1 a § 54 odst. 3 tr. zák. také peněžitý trest ve výši 200.000,- Kč, s náhradním trestem odnětí svobody v trvání 3 měsíců. Odvolání obviněného bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné. Trestného činu podvodu se obviněný dopustil tím, že dne 14. 10. 2005 v D. , okres F. –M. , v bydlišti K. M. , převzal od něj jako advokát finanční hotovost ve výši 800.000,- Kč s příslibem, že tuto částku rovným dílem rozdělí jako úplatu mezi policejního komisaře konajícího prověřování a státního zástupce konajícího dozor nad přípravným řízením v trestní věci vedené u PČR Správy Sm kraje pod ČTS: PSM 225/HK-21-2004, čímž dosáhne v zájmu klienta pravomocného odložení věci, a za tuto službu dále po tomto klientovi požadoval zakoupení osobního vozidla v hodnotě 1.339.368,- Kč, které bylo již dříve objednáno a dne 14. 10. 2005 bylo k zaplacení a převzetí připraveno ve firmě D. Ch. A. B. , s. r. o., se sídlem v P. , a celkem tak tímto způsobem měl v úmyslu získat pro sebe neoprávněný majetkový prospěch ve výši 2.139.368,- Kč, přestože od počátku vůbec neměl v úmyslu tímto ani jiným způsobem působit na výkon pravomoci uvedených orgánů činných v označené trestní věci a takto ani neučinil, přičemž předmětná trestní věc byla i bez jeho působení usnesením policejního komisaře ze dne 17. 10. 2005 odložena podle § 159a tr. ř., a k obohacení obžalovaného a způsobení škody K. M. nedošlo jen díky tomu, že předání předmětné finanční hotovosti již proběhlo z podnětu K. M. za ingerence Policie ČR, která tuto finanční hotovost poskytla K. M. ze svých prostředků, bezprostředně po převzetí peněz byl obžalovaný dne 14. 10. 2005 policií i s uvedenou hotovostí v kapse své bundy zadržen a k zaplacení a převzetí vozidla nedošlo. Zrušeným rozsudkem soudu I. stupně bylo na stejném skutkovém základě rozhodnuto stejným způsobem o vině i trestu a jediným důvodem jeho zrušení byla úprava právní věty rozsudku a upřesnění hodnoty vozidla. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný řádně a včas dovolání, ve kterém uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. S ohledem na podstatné vady řízení, které se podle jeho názoru promítají do hmotně právního posouzení skutku, považuje obviněný za nepochybné, že „popsaný skutek“ nemůže být trestným činem. V postupu orgánů činných v trestním řízení shledává porušení svého práva na spravedlivý proces a na obhajobu, jakož i ústavní zásady rovnosti účastníků. K těmto procesním vadám, jakož i k hodnocení důkazů, že musí přihlížet i Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení. Konkrétně pak předně namítá, že trestní řízení bylo vůči němu zahájeno na základě evidentní ingerence policie do skutkového děje, kterou považuje za nepřípustnou, pokud podíl státu (policie) na jednání osoby má za důsledek trestní kvalifikaci jednání. Tento zásah policie, že se mu ale doposud nepodařilo prokázat a ani trestní spis neposkytuje možnost posoudit, zda šlo o policejní provokaci či nikoliv, protože soud sám svým postupem tomuto posouzení zamezil, když bez jakýchkoliv důvodů odmítl provedení jím navržených důkazů k prokázání namítaných skutečností. Ve věci spatřuje snahu o jeho odstranění jako nepohodlné osoby obhájce „určité osoby“, která podléhala režimu utajeného svědka ve věci (případ K. ), kde jako svědek vystupuje i osoba M. a kde je podle jeho názoru nežádoucí, aby jako advokát tuto osobu nadále obhajoval a zastupoval. Vedle neprovedení jím navrhovaných důkazů soudům vytýká i neprovedení všech důkazů, které měly k dispozici, konkrétně veškeré odposlechy telefonních hovorů svědka M. , výslechy svědků Š. , J. a R. a telefonní odposlechy na jeho telefonní číslo. Přehráním všech odposlechů chtěl prokázat jak nevěrohodnost svědka M. , tak i to, že tento je agentem policie, ač použití agenta v tomto případě nebylo povoleno. Své nerovné postavení v řízení spatřuje i v účasti vrchního státního zástupce a jeho náměstka při jeho výslechu a v protokolu z následného výslechu svědka je bez nějakých důvodů uvedeno, že by na svědka mohl být pro jeho výpověď vyvíjen nátlak. Svědek byl přitom v minulosti trestán jako zvlášť nebezpečný recidivista, v tomto případě hraje korunní roli, ale policejní orgán odmítá doplnit vyšetřování o jeho trestní rejstřík. Výběr zájmových telefonních hovorů z odposlechů pak provedl policejní orgán bez možnosti jejich jakékoliv objektivní kontroly a není jasné kde se odposlechy všech telefonních hovorů nachází, případně jak, kdy a kým byly zničeny. Vrchní státní zastupitelství, že také v řízení před odvolacím soudem dodalo znovu do spisu nahrávky odposlechů hovorů o které se jako stěžejní opírá okresní soud, když tyto měly být podle soudkyně odvolacího soudu zničeny natolik, že byly nepoužitelné, ale opětovně odvolací soud tento důkaz již neprovedl. Nelze jej proto podle obviněného brát za relevantní důkaz, když neměl možnost prověřit, zda je totožný s důkazem provedeným (přehraným) u hlavního líčení. Procesní pochybení pak obviněný spatřuje i v tom, že nebylo vyhověno jeho žádosti o vyloučení veřejnosti, když tomuto nepředcházelo slyšení stran, kdy by měly strany sdělit, které utajované skutečnosti mohou být v rámci řízení dotčeny. Pokud přesto vypovídal v situaci, kdy se veřejnost u hlavního líčení nenacházela, nelze předvídat, zda v rámci své výpovědi uplatnil veškeré argumenty obhajoby, když i protokol o jednání může být veřejnosti dostupný. Obviněný v podrobnostech poukazuje také na postup při přidělení jeho trestní věci konkrétní soudkyni okresního soudu, když po vyloučení soudkyně Mgr. H. R. byla věc přidělena zastupující JUDr. E. F. , tato se rovně z věci vyloučila a spis byl pak přidělen Mgr. K. B. Obviněný se proto domnívá, že mu byl tímto postupem odňat zákonný soudce. V závěru dovolání pak obviněný namítá i neprokázání subjektivní stránky daného trestného činu a nesprávné hodnocení důkazů v rozporu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. s tím, že pokud za svou činnost advokát od klienta obdrží odměnu ve formě peněžní, či ve formě naturálního plnění a toto hodlá zavést do svého účetnictví, je to nutno vykládat jako palmáre za právní zastoupení, když částka 800.000,- Kč nebyla převzata za účelem, jak je uveden ve skutkové větě napadeného rozsudku, ale za zcela jiných okolností a předpokládal, že má sloužit na zaplacení vozidla, které objednal svědek M. Z telefonních odposlechů, které soud odmítl provést, lze pak podle obviněného dovodit, že svědek M. na poslední chvíli změnil bezhotovostní platbu na platbu v hotovosti. Vnitřní rozpor pak obviněný ve skutkových zjištěních spatřuje v tom, že dne 14. 10. 2005 měl převzít jak částku 800.000,- Kč, tak i vozidlo, které ale bylo objednáno již dříve. Okolnosti objednání vozidla ale v rozsudku nejsou vůbec rozvedeny. Obviněný závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudky soudů obou stupňů a podle § 265i odst. 1 tr. ř. přikázal věc Krajskému soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že obviněným uplatněné námitky nekorespondují s uplatněným důvodem dovolání, neboť se týkají výlučně hodnocení důkazů z hlediska právní kvalifikace a v závislosti na tom ukládání trestu. Z dostupného spisového materiálu lze ale konstatovat, že skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s právním posouzení jednání obviněného. Dovolání proto považuje za podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. a navrhl, aby bylo odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Z obsahu citovaného dovolání obviněného je ale zřejmé, že toto neodpovídá uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když v něm neuvádí žádnou námitku proti právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn soudy v průběhu trestního stíhání a jak je uveden ve výrokové části napadeného rozsudku. Naopak obviněný výslovně namítá nesprávné hodnocení důkazů v rozporu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. a s poukazem na neprovedení jím navrhovaných důkazů namítá neúplnost provedeného dokazování. S poukazem na trestní minulost svědka M. a jeho spolupráci s policií se pak snaží znevěrohodnit jeho výpověď, když mj. i z ní vycházely oba soudy. Odvolací soud ale také konstatoval, že kromě výpovědi tohoto svědka i další důkazy umožňují nezpochybnitelný závěr o vině obviněného a jeho výpověď tak není jediným důkazem o vině. Uplatněnému důvodu dovolání neodpovídá ani námitka obviněného o neprokázání subjektivní stránky trestného činu, protože vychází ze zcela jiného průběhu skutkového děje, než byl zjištěn soudem, když obviněný absenci zavinění zakládá na tom, že předmětné finanční prostředky neměly být údajným úplatkem pro policejního komisaře a státního zástupce, ale předpokládal, že jsou určeny na zaplacení předmětného vozidla, když svědek M. na poslední chvíli změnil bezhotovostní platbu na hotovostní. Zcela mimo uplatněný důvod dovolání je také námitka obviněného ohledně odnětí zákonného soudce. V řízení o dovolání lze mj. namítat, že ve věci rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen, ale ne v rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., což obviněný neučinil. Přitom ani nenamítá, že by ve věci rozhodl soudce v rozporu s rozvrhem práce, poukazuje pouze na důvody vyloučení soudkyň s tím, že v takovém případě by nemohl jako obhájce vystupovat ve věcech, které tyto soudkyně soudí. Přes vysloveně procesní povahu svých námitek zpochybňujících správnost a úplnost provedeného dokazování, hodnocení důkazů a tím i správnost skutkových zjištění samotných, se tak obviněný v podstatě u Nejvyššího soudu domáhá v rozporu se zákonem komplexního přezkumu věci již v třetí soudní instanci. Takováto role ale Nejvyššímu soudu v řízení o dovolání nepřísluší a nemůže jí založit ani obecné přesvědčení obviněného o jakémsi zájmu policejních orgánů o jeho odstranění, jako nepohodlné osoby advokáta v jiné trestní věci. O tom nemůže svědčit ani účast pracovníků vrchního státního zastupitelství na jeho výslechu. Jednak je věcí těchto orgánů, kterých úkonů se zúčastní a jejich účast v daném případě odůvodňovalo především to, že se jednalo o případné podplácení orgánů činných v trestním řízení včetně státního zástupce. Obviněný tak zřejmě přeceňuje význam své osoby, když o zájmu na jeho odstranění nic nesvědčí. Toho si je konečně sám vědom a chtěl by tyto skutečnosti dokazovat řadou dalších důkazů, které ale již soud I. stupně považoval za nadbytečné a odvolací soud se s tím ztotožnil, když vinu obviněného považoval za prokázanou provedenými důkazy. Bez ohledu na další obviněným navrhované důkazy (výslechy svědků, další záznam odposlechů po jeho zadržení až do 4. 1. 2006), odvolací soud vedle výpovědi svědka M. správně zdůraznil, že tyto další navrhované důkazy nemůžou zpochybnit obsah záznamů, z nichž bylo vycházeno při rozhodování o vině a že obrazové a zvukové záznamy pořízené v domě tohoto svědka, s kterými se přímo seznámil i Nejvyšší soud, poskytují bezprostřední informace o tom, že obviněný dne 13. 10. 2005 ujišťoval svědka, že se nemá o nic starat, že peníze následujícího dne převezme za účelem dosažení odložení dané trestní věci a po právní moci usnesení o odložení věci, budou za tímto účelem rozděleny mezi dvě zájmové osoby. Konkrétně obviněný, na dotaz svědka M. jak to udělají s těmi „dvěma přáteli“, výslovně uvedl, že je to bez problému jak „řekl, že dokud to nebude v právní moci, tak je to u mě, teprve pak to dám jinam. Je zbytečné o tom dál mluvit … pořád platí to, co jsme si domluvili.“ K obavám svědka M. , aby policejní orgán (který přímo jmenuje) nevydal usnesení a toto by pak mohlo být napadeno, tj. zrušeno a že chce mít jistotu, že do doby než bude vydáno usnesení „je to u Tebe“, obviněný uvedl „já jsem Ti řekl pravidla … dokud nebude v právní moci, … aby to nikdo ne to.“ Závěr o vině obviněného tak logicky vyplývá z provedených důkazů a mezi těmito důkazy, učiněnými skutkovými zjištěními a právním posouzením skutku nezjistil Nejvyšší soud žádný, natož pak extrémní rozpor, který jediný by mohl odůvodnit zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění. Nejvyšší soud neshledal ani obviněným namítaný rozpor skutkových zjištění ohledně převzetí částky 800.000,- Kč a vozidla současně dne 14. 10. 2005. Svědek M. k tomu vypověděl, že předmětné vozidlo měl při vyzvednutí zaplatit ze svých dalších prostředků. Obviněný sám nepopírá, že na nabídku tohoto vozidla za jeho „právní služby kývl“ a považoval to za přiměřené. Podstatné ale je, že jak částku ve výši 800.000,- Kč, tak i zakoupení předmětného vozidla obviněný podvodně vyžadoval za dosažení pravomocného odložení věci, ač od počátku vůbec v této věci neměl v úmyslu něco činit. Tento skutkový závěr učinily soudy obou stupňů a tvrzení obviněného, že vozidlo bylo přiměřenou odměnou za jeho právní služby, kterou hodlal zavést do svého účetnictví, je tak v rozporu s tímto skutkovým zjištěním. Jde tedy o nikoli hmotně právní ale skutkovou námitku, která je v řízení o dovolání bez významu. Z hlediska právní kvalifikace jednání obviněného podle odst. 3 písm. b) ustanovení § 250 tr. zák., znak značné škody, tj. škody dosahující podle § 89 odst. 11 tr. zák. nejméně částky 500.000,- Kč, naplňuje již 800.000,- Kč v hotovosti, které obviněný převzal od svědka M. K námitce obviněného ohledně zásahu policie do skutkového děje je nutno uvést, že je skutečně nepřípustné, aby policejní orgány jako orgány státu naváděly jiného ke spáchání trestné činnosti, posilovaly jeho vůli spáchat trestný čin, či mu jakoukoli formou pomáhaly. Jednání policie, které se stane součásti skutkového děje (provokace, iniciování trestného činu), nebo zásah státu do skutkového děje, jenž ve své komplexnosti tvoří trestný čin nebo jehož důsledkem je právní kvalifikace, by bylo porušením práva na spravedlivý proces zaručený čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod i porušení čl. 39 Listiny základních práv a svobod. V daném případě policie vstoupila do věci dne 5. 10. 2005, kdy svědek M. podal na obviněného trestní oznámení. Ingerence policie pak spočívala toliko v odposlechu telefonních hovorů, pořizování zvukových a obrazových záznamů ze schůzek v bydlišti svědka M. dne 13. a 14. 10. 2005 a v poskytnutí peněžní hotovosti, kterou pak tento svědek předal obviněnému. Policejní orgány se tak omezily toliko na zadokumentování závěrečné fáze jednání obviněného a jejich činnost nelze označit ani za vyprovokování trestné činnosti, ani za její ovlivňování takovým způsobem, že by v důsledku toho byla dána určitá právní kvalifikace jednání obviněného, když vše bylo mezi obviněným a svědkem M. domluveno ještě předtím. Lze tedy shrnout, že pokud by obviněný jednal tak, jak jako advokát jednat měl, resp. nejednal tak, jak bylo zjištěno soudy obou stupňů a jak to nezvratně vyplývá zejména z pořízeného obrazového a zvukového záznamu jeho schůzky se svědkem M. dne 13. 10. 2005, nemohly by policejní orgány ani v případě existence jejich zájmu na jeho odstranění jako nepohodlného obhájce, tohoto obviněným tvrzeného cíle dosáhnout. Pokud jde o navrhovaný důkaz přehrání všech telefonních odposlechů na jeho telefonní číslo, tj. i obsahu hovorů po jeho zadržení dne 14. 10. 2005 až do dne 4. 1. 2006, obviněný sám v dovolání uvádí, že by tím chtěl prokázat „věrohodnost“ výpovědi svědka M. Rovněž u hlavního líčení se jeho návrhy na doplnění dokazování zaměřovaly zejména na zpochybnění věrohodnosti tohoto svědka (jak je uvedeno i v dovolání) nebo na rozsah poskytovaných právních služeb a z toho vyplývající obviněným tvrzenou přiměřenost odměny za ně. Jak ale již bylo uvedeno, výpověď tohoto svědka není jediným a ani rozhodujícím důkazem o vině obviněného. Na základě uvedených důvodů Nejvyšší soud odmítl dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., když námitky obviněného neodpovídají uplatněnému důvodu dovolání. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 2. dubna 2008 Předseda senátu: JUDr. Michal Mikláš |
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2006_11.TCU.140.2006.1.xml | Judikát 11 Tcu 140/2006 11 Tcu 140/2006 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 20. října 2006 návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů a rozhodl t a k t o : Podle § 4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb. se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají údaje o odsouzení občana České republiky J. J., rozsudkem Zemského soudu ve Weidenu, Spolková republika Německo, ze dne 7. 9. 1998, sp. zn. Kls 7 Js 4885/98, a to pro trestný čin nedovoleného dovozu omamných látek v nikoli malém množství a pomoc k trestnému činu nedovoleného obchodování s omamnými látkami v nikoli malém množství podle § 29a odst. 1 č. 2, § 30 odst. 1 č. 4, § 31 č. 1, § 33 zákona o omamných látkách Spolkové republiky Německo, § 27, § 52 trestního zákona Spolkové republiky Německo, k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků a 6 (šesti) měsíců. O d ů v o d n ě n í : Výše uvedeným rozsudkem Zemského soudu ve Weidenu, Spolková republika Německo, jenž nabyl právní moci dne 15. 9. 1998, byl J. J. uznán vinným trestným činem nedovoleného dovozu omamných látek v nikoli malém množství a pomocí k trestnému činu nedovoleného obchodování s omamnými látkami v nikoli malém množství podle shora uvedených právních předpisů Spolkové republiky Německo a byl mu za to uložen trest odnětí svobody v trvání tří roků a šesti měsíců. Podle zjištění cizozemského soudu se odsouzený dopustil trestné činnosti v podstatě tak, že dne 6. 4. 1998 vezl jako drogový kurýr osobním vozidlem značky Škoda Favorit, který pro tyto účely vypůjčil v autopůjčovně firmy J., v prostoru pod rezervním kolem v kufru vozidla drogy - celkem 2,97988 kg heroinové směsi s obsahem účinné látky celkem 267,66 g (130,86 g herionhydrochloridu a 136,8 g monoacetylmorphinu) a dále celkem 8,957 kg mísícího prostředku, obsahujícího Paracetamol a Coffein, s cílem dovézt je do M., kde je měl předat blíže nezjištěným osobám a inkasovat pro objednatele částku ve výši 10 000 DM. Odsouzený byl zadržen v 15.45 hod. téhož dne na č.-n. hraničním přechodu B. Ministerstvo spravedlnosti České republiky podalo podle § 4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů (dále jen „zákon“), Nejvyššímu soudu České republiky návrh na zapsání výše uvedeného odsouzení německým soudem do evidence Rejstříku trestů České republiky. Nejvyšší soud České republiky věc přezkoumal a shledal, že jsou splněny zákonné podmínky pro zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů. Především je třeba uvést, že podle § 4 odst. 2 zákona může Nejvyšší soud České republiky na návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky rozhodnout, že se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají údaje o odsouzení občana České republiky cizozemským soudem, jestliže se týká činu, který je trestným i podle právního řádu České republiky a zápis do evidence je odůvodněn závažností činu a druhem trestu, který za něj byl uložen. Dále je nutno připomenout, že pokud Nejvyšší soud rozhodne o zaznamenání údajů o odsouzení do evidence Rejstříku trestů, hledí se na takové odsouzení cizozemským soudem jako na odsouzení soudem České republiky (§ 4 odst. 4 zákona). Z podaného návrhu a z obsahu připojeného spisového materiálu vyplývá, že odsouzený je státním občanem České republiky, který byl odsouzen cizozemským soudem, přičemž odsouzení se týká skutku, který vykazuje znaky trestného činu i podle právního řádu České republiky (trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 tr. zák.). Tím jsou splněny formální podmínky ustanovení § 4 odst. 2 zákona. V posuzované věci jsou dány i podmínky materiální povahy. Odsouzený J. J. se pro finanční prospěch podílel na obchodování se značným množstvím nebezpečné drogy (heroin), a to tak, že je převážel do S. r. N. Dopustil se tak trestné činnosti, k jejímuž stíhání je Česká republika zavázána i mezinárodními úmluvami. Pokud jde o druh trestu, byl mu uložen citelný trest odnětí svobody. Lze tedy dovodit, že podmínky ustanovení § 4 odst. 2 zákona týkající se závažnosti činu a druhu uloženého trestu jsou splněny. Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud České republiky návrhu Ministerstva spravedlnosti České republiky vyhověl. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 20. října 2006 Předseda senátu: JUDr. Antonín Draštík |
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2013_20.CDO.3623.2012.1.xml | Judikát 20 Cdo 3623/2012 20 Cdo 3623/2012 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph. D., v exekuční věci oprávněné MULTIRENT a.s., se sídlem v Brně, Ptašínského 311/8, identifikační číslo osoby 253 04 526, proti povinnému F. R., zastoupenému JUDr. Bedri Tomáškem, advokátem se sídlem v Kolíně IV, Politických vězňů 27, pro 38.912,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 38 Nc 1038/2009, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. června 2012, č. j. 22 Co 165/2012 - 67, takto: Dovolání se odmítá. Stručné odůvodnění (§ 243c odst. 2 o. s. ř.): V záhlaví označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 10. 1. 2012, č. j. 38 Nc 1038/2009 - 42, kterým Okresní soud v Kolíně zamítl návrh povinného na zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř., odůvodněný tvrzením, že v jeho možnostech není vymáhanou pohledávku zaplatit. Krajský soud vyšel z toho, že exekuce na majetek povinného byla nařízena podle rozhodčího nálezu rozhodce Mgr. M. Š. ze dne 7. 1. 2009, č. j. M 465/2008-Sva, k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 38.912,- Kč s příslušenstvím a smluvní pokutou, pro náklady rozhodčího řízení ve výši 6.620,- Kč a pro náklady exekuce, které budou v průběhu řízení stanoveny, přičemž podle zjištění soudu prvního stupně z předloženého exekutorského spisu, vydal pověřený soudní exekutor exekuční příkaz prodejem nemovitosti, který je „druhý v pořadí“, dále exekuční příkaz „přikázáním pohledávky z účtu“ a exekuční příkaz srážkami z jiných příjmů (důchodu). Ke dni 30. 6. 2011 byla na povinném vymožena částka 20.816,24 Kč. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že ustanovení § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. upravuje situaci, kdy po provedení úkonů směřujících ke zjištění majetku povinného není zjištěn žádný jeho majetek nebo je jeho hodnota ke krytí nákladů exekuce nedostačující, takže její realizace by vedla jen ke zvýšení nákladů, jež by nemohly být z výtěžku kryty. Exekutor v takovém případě podá soudu podnět k zastavení exekuce a uvede v něm, jaké úkony ke zjištění majetku provedl a s jakým výsledkem, případně z čeho dovodil hodnotu zjištěného majetku. Z povahy exekuce podle zákona č. 120/2001 Sb. tedy plyne, že podnět k zastavení podle uvedeného ustanovení nepodává povinný, nýbrž soudní exekutor (ten však takový podnět nepodal). Jestliže však povinný podal sám návrh na zastavení exekuce, soud prvního stupně se jím správně zabýval a dospěl i ke správnému závěru, že důvod k jejímu zastavení není dán, když soudní exekutor již na povinném vymohl částku, která stačí ke krytí nákladů exekuce. Proti tomuto usnesení podal povinný dovolání, neboť má zato, že jím byla řešena otázka, která má po právní stránce zásadní význam, a to, „kdo je oprávněn dát podnět k zastavení exekuce podle ust. § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř.“. Nesouhlasí s „názorem soudu, že podnět k zastavení exekuce nepodává povinný, nýbrž exekutor“, a že podal-li jej povinný sám, není důvodný, a s poukazem na § 55 exekučního řádu namítá, že exekuční řád podání takového návrhu povinným nevylučuje. Dále popisuje své nepříznivé zdravotní, finanční, sociální a majetkové poměry s tím, že kromě pozemku, na nějž je vedena exekuce, jiný majetek nemá, přičemž však je proti němu vedena řada exekucí, takže není v jeho možnostech uhradit exekucí vymáhanou pohledávku, a to ani ve splátkách. Je si vědom toho, že v rámci provádění exekuce byla vymožena částka, jež postačuje na pokrytí nákladů exekuce, avšak s ohledem na další nařízené a prováděné exekuce je zřejmé, že k uspokojení všech jeho věřitelů nemůže dojít. Navrhl, aby usnesení soudů obou stupňů byla zrušena a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2012 (viz článek II, bod 12. části první zákona č. 7/2009 Sb. a článek II, bod 7. části první zákona č. 404/2012 Sb.) a po přezkoumání věci podle § 242 o. s. ř. dospěl k závěru, že dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (toto ustanovení bylo sice zrušeno nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 28. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, ale až uplynutím dne 31. 12. 2012, přičemž podle závěru uvedeného v nálezu téhož soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, zůstává pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 i nadále použitelné) ve spojení s § 238a odst. 1 písm. c), odst. 2 a s § 130 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb. není přípustné. Dovolatelem vymezená otázka nemá pro rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, neboť ji odvolací soud vyřešil v souladu se zákonem i judikaturou Nejvyššího soudu. Podle § 55 odst. 2 exekučního řádu, ve znění účinném od 1. 11. 2009, podá-li účastník návrh na zastavení exekuce, exekutor do 15 dnů od doručení návrhu vyzve další účastníky exekuce, aby se vyjádřili, zda s návrhem souhlasí, a aby se v případě, kdy nesouhlasí s tvrzeními obsaženými v návrhu na zastavení, vyjádřili k návrhu a předložili listiny k prokázání svých tvrzení. Jestliže všichni účastníci se zastavením exekuce souhlasí, exekutor vyhoví návrhu na zastavení exekuce do 30 dnů od marného uplynutí lhůty k vyjádření nebo od doručení souhlasného vyjádření, nastalo-li dříve. Nevyhoví-li exekutor návrhu na zastavení exekuce, postoupí jej společně s exekučním spisem v uvedené lhůtě k rozhodnutí exekučnímu soudu. Podle odst. 3 tohoto ustanovení o zastavení exekuce rozhodne exekutor i bez návrhu, souhlasí-li se zastavením oprávněný. Nesouhlasí-li oprávněný, požádá exekutor o zastavení exekuční soud, který při rozhodování postupuje podle odstavce 4. V exekučním řízení úkony směřující ke zjištění majetku povinného provádí pověřený exekutor. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 11. února 2009, sp. zn. 20 Cdo 4360/2008, uvedl, že v případě nedostačujícího majetku exekutor podá soudu podnět k zastavení exekuce a uvede v něm, jaké úkony ke zjištění majetku provedl a s jakým výsledkem, případně z čeho dovodil hodnotu zjištěného majetku. V usnesení ze dne 26. března 2008, sp. zn. 20 Cdo 5293/2007, dále Nejvyšší soud uvedl, že pokud by povinný podal řádný návrh na zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř., soud by se jím zabývat musel, a že v takovém případě pak soud vyžádá od exekutora zprávu o tom, jaký majetek povinného zjistil, popřípadě jaká je jeho hodnota, a jaké jsou náklady exekuce, a jeho stanovisko k návrhu na zastavení exekuce. Na základě vyjádření exekutora pak posoudí, zda důvod k zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. je dán (srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2010, sp. zn. 20 Cdo 4106/2008), přičemž exekuci podle tohoto ustanovení lze zastavit, jestliže po provedení úkonů směřujících ke zjištění majetku povinného není zjištěn žádný majetek, event. je jeho hodnota ke krytí nákladů exekuce nepostačující (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2010, sp. zn. 20 Cdo 4106/2008). V dané věci se soudy obou stupňů návrhem povinného na zastavení exekuce náležitě zabývaly, přičemž jej nezamítly z důvodu, že jej nemůže podat povinný (na takovém vytýkaném právním posouzení napadené rozhodnutí nespočívá), nýbrž proto, že nebyly splněny předpoklady uvedené v § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř., když částka 20.816,24 Kč, kterou pověřený soudní exekutor na povinném ke dni 30. 6. 2011 vymohl, stačí ke krytí nákladů exekuce. Proti tomuto závěru odvolacího soudu dovolatel žádné námitky nevznesl a jen s odkazem své nepříznivé zdravotní, finanční, sociální a majetkové poměry a okolnost, že jsou proti němu vedeny další exekuce, vyslovil názor, že není v jeho možnostech uhradit exekucí vymáhanou pohledávku, a to ani ve splátkách, resp. že k uspokojení všech jeho věřitelů nemůže dojít, což však přípustnost dovolání v dané věci založit nemůže. Dovolací soud poznamenává, že si je vědom toho, že odvolací soud (resp. i soud prvního stupně) v řízení nepostupoval zcela v souladu s judikaturou (viz výše), nicméně za skutkového stavu, jak byl v dané věci zjištěn, a to i z exekutorského spisu, by se mu případné zrušení rozhodnutí krajského soudu (event. i soudu prvního stupně) a vrácení věci tomu kterému soudu jevilo s ohledem na výši vymáhané pohledávky a na to, že soudní exekutor již na povinném vymohl částku 20.816,24 Kč, postupem formalistickým. Protože Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. a že dovolání proti němu podle § 238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění účinném od 1. 7. 2009 není přípustné, podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. je odmítl. O případných nákladech dovolacího řízení rozhodne soudní exekutor (§ 88 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 20. února 2013 JUDr. Olga Puškinová, v. r. předsedkyně senátu |
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2023_22.CDO.835.2022.1.xml | Judikát 22 Cdo 835/2022 22 Cdo 835/2022-207 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně D. Č., narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Soňou Žourkovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Malická 1576/11, proti žalovanému P. V., narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Pavlem Ungrem, advokátem se sídlem v Plzni, Harantova 511/14, o správě společné věci, vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 10 C 148/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. listopadu 2021, č. j. 13 Co 206/2021-170, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Okresní soud Plzeň-sever (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 5. 2021, č. j. 10 C 148/2020-136, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala vyslovení neúčinnosti rozhodnutí žalovaného o úpravě pozemku parc. č. XY, k. ú. XY, obci XY, zapsaného na LV č. XY u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrálního pracoviště XY (dále jen „předmětný pozemek“), spočívající v položení zatravňovacích tvárnic (výrok I). Rovněž zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného o úpravě předmětného pozemku spočívající v položení zatravňovacích tvárnic (výrok II). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky III–IV). Soud prvního stupně shledal, že žalovaný jako většinový spoluvlastník dne 25. 2. 2020 přijal rozhodnutí o správě společné věci, a to o úpravě, resp. zpevnění pozemku – cesty formou zatravňovací dlažby v rozsahu paralelně jdoucích stop na šířku běžného osobního vozidla. Rozhodnutí žalovaného bylo žalobkyni doručeno dne 28. 2. 2020. Ta s ním vyjádřila svůj nesouhlas dopisem ze dne 4. 3. 2020 a na soud se s žalobami (viz výše) obrátila dne 26. 6. 2020. Soud prvního stupně poté dospěl k závěru, že rozhodnutí žalovaného jako většinového spoluvlastníka o zpevnění cesty formou zatravňovací dlažby je významnou záležitostí ve smyslu § 1129 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), neboť se jedná o podstatné zlepšení věci, a to i s ohledem na výši předpokládaných nákladů. Měl za to, že žalobkyně byla spoluvlastníkem přehlasovaným, neboť nebyla vyrozuměna o rozhodnutí většinového spoluvlastníka a vystupovala proti přijatému rozhodnutí. Žalobkyně se proto mohla domáhat, aby o záležitosti rozhodl soud, k čemuž jí však běžela podle § 1129 odst. 2 ve spojení s § 1128 odst. 3 o. z. lhůta v délce 30 dnů od okamžiku, kdy se o přijetí rozhodnutí dozvěděla. Žalobkyně se o rozhodnutí žalovaného dozvěděla v únoru 2020, avšak žalobu podala až v červnu 2020, tj. až po uplynutí prekluzivní lhůty. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 2. 11. 2021, č. j. 13 Co 206/2021-170, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, II a IV potvrdil (výrok I), změnil v nákladovém výroku III (výrok II) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III). Odvolací soud uvedl, že má postaveno najisto, že rozhodnutí o správě společné věci bylo žalovaným učiněno v dopisu ze dne 25. 2. 2020. Oproti stanovisku soudu prvního stupně nicméně věc po právní stránce posoudil tak, že žalobkyně se stala opominutým menšinovým spoluvlastníkem, nikoli přehlasovaným. Vedla ho k tomu ta skutečnost, že rozhodnutí o správě společné věci bylo obsaženo již v dopisu žalovaného ze dne 25. 2. 2020, přičemž žalobkyně nebyla se zamýšleným záměrem většinového spoluvlastníka seznámena před tímto rozhodnutím, pročež se k němu nemohla vyjádřit. Odvolací soud dovodil, že žaloba podle § 1129 odst. 2 o. z. by měla náležet i opominutému spoluvlastníkovi, a to bez dalšího. S odkazem na právní názory uvedené v komentářové literatuře (viz níže) uzavřel, že žaloba byla podána opožděně – po uplynutí prekluzivní lhůty stanovené v § 1128 odst. 3 o. z. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost spatřuje v § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe nebo řešil doposud dovolacím soudem neřešenou otázku hmotného práva. Odvolací soud měl věc posoudit právně nesprávně a dovolací soud by měl odvolacím soudem vyřešenou právní otázku posoudit jinak. Pokládá otázku, doposud v judikatuře dovolacího soudu neřešenou, zda projev vůle většinového spoluvlastníka, ze kterého není zcela jasně zřejmé, zda rozhodnutí většinového spoluvlastníka o nakládání se společnou věcí již bylo přijato či dosud nikoli, je rozhodnutím většinového spoluvlastníka. Dovolatelka zásadně nesouhlasí s hodnocením odvolacího soudu, který s ohledem na obsah dopisu ze dne 25. 2. 2020 dovodil, že již obsah tohoto dopisu je rozhodnutím většinového spoluvlastníka. Dále se táže, zda zákonná prekluzivní lhůta stanovená v § 1128 odst. 3 o. z. dopadá i na případy, kdy žalobní návrh podává opominutý spoluvlastník při rozhodování většinového spoluvlastníka v rámci mimořádné správy podle § 1129 odst. 1 a 2 o. z. Při řešení této otázky se měl odvolací soud částečně odchýlit od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1641/2020), byť analogická aplikace § 1128 odst. 2 o. z. pro rozhodování o mimořádné správě zřejmě dosud nebyla v judikatuře Nejvyššího soudu řešena. Domnívá se, že v nikoli neodkladných záležitostech, kdy bylo rozhodnutí vydáno bez předchozího vyrozumění menšinového spoluvlastníka, rozhodnutí o společné správě nemá právní účinky vůči opominutému menšinovému spoluvlastníku ex lege. Odvolací soud podle žalobkyně hodnotil provedené důkazy ne zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, navíc klíčový důkaz – výslech předchozího právního zástupce žalovaného – odmítl provést. Tato vada řízení představuje zásah do práva na spravedlivý proces. Ze strany žalovaného se dále jedná o šikanózní výkon práva ve smyslu § 8 o. z. Napadené rozhodnutí je také podle žalobkyně překvapivé, neboť předpokládala, že odvolací soud bude postupovat podle judikatury a logického výkladu § 1128 a 1129 o. z. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Žalobkyně dovolacímu soudu předkládá k posouzení otázku, zda projev vůle většinového spoluvlastníka, ze kterého není zcela jasně zřejmé, zda rozhodnutí většinového spoluvlastníka již bylo přijato či dosud nikoli, je rozhodnutím většinového spoluvlastníka. Tato otázka není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť předpokladem její relevance v souzené věci je odlišné skutkové zjištění, než z kterého nalézací soudy v souzené věci vycházely. Dovolání lze podle § 241a odst. 1 o. s. ř. podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vyloučen je tak a contrario přezkum věci po skutkové stránce [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 297/2018, či unesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2296/2017 (tato a všechna další citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu dostupná na www.nsoud.cz)]. Současná právní úprava dovolacího řízení nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu. Nejvyšší soud již mnohokrát vysvětlil, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014 (uveřejněný pod č. 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní)]. Skutkové námitky pak také nemohou naplnit žádný z důvodů přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř. V projednávané věci odvolací soud vyšel ze zjištění, že předmětný pozemek je ve spoluvlastnictví žalobkyně s podílem 1/3 a žalovaného s podílem 2/3. Dopisem ze dne 25. 2. 2020, který byl žalobkyni doručen 28. 2. 2020, bylo učiněno rozhodnutí většinového spoluvlastníka o nakládání se společnou věcí. Konkrétně mělo dojít ke zpevnění předmětného pozemku formou zatravňovací dlažby v rozsahu paralelně jdoucích stop na šířku běžného osobního vozidla. Náklady byly kalkulovány na 408 183,97 Kč. Jestliže žalobkyně zakládá svou první otázku přípustnosti dovolání na skutkovém závěru, že z dopisu ze dne 25. 2. 2020 nebylo jasně zřejmé, zda rozhodnutí většinového spoluvlastníka o nakládání se společnou věcí již bylo přijato či doposud nikoli, zpochybňuje tím skutková zjištění odvolacího soudu, hodnocení dokazování a hodnotící úvahy odvolacího soudu. Ten totiž jednoznačně dospěl k závěru o tom, že obsahem daného dopisu rozhodnutí většinového spoluvlastníka bylo. V dovolacím přezkumu vzhledem k výše uvedenému neobstojí ani námitka, podle níž odvolací soud hodnotil provedené důkazy ne zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, neboť jejím prostřednictvím dovolatelka taktéž nepřípustně rozporuje skutková zjištění nalézacích soudů. Odvolací soud podrobně a jasně – i s přihlédnutím k výkladovým principům právního jednání – vysvětlil, z jakých důvodů učinil závěr, že dopis ze dne 25. 2. 2020 byl svým obsahem prezentací rozhodnutí většinového spoluvlastníka; závěry odvolacího soudu v žádném ohledu nejsou zjevně nepřiměřené a dovolání neobsahuje žádné konkrétní důvody, které by vedly dovolací soud k nutnosti jejich revize. Žalobkyně dále vymezila otázku, zda zákonná prekluzivní lhůta stanovená v § 1128 odst. 3 o. z. dopadá i na případy, kdy žalobní návrh podává opomenutý spoluvlastník při rozhodování většinového spoluvlastníka v rámci mimořádné správy podle § 1129 odst. 1 a 2 o. z. Na řešení této otázky je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, dovolatelka závěry formulované odvolacím soudem napadá a uvedená otázka dosud nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena; dovolání je proto pro její řešení přípustné, není však důvodné. Podle § 1129 odst. 1 o. z. k rozhodnutí o významné záležitosti týkající se společné věci, zejména o jejím podstatném zlepšení nebo zhoršení, změně jejího účelu či o jejím zpracování, je třeba alespoň dvoutřetinové většiny hlasů spoluvlastníků. Nedosáhne-li se této většiny, rozhodne na návrh spoluvlastníka soud. Podle § 1129 odst. 2 o. z. spoluvlastník přehlasovaný při rozhodování podle odstavce 1 může navrhnout, aby o záležitosti rozhodl soud; v rámci toho může též navrhnout, aby soud dočasně zakázal jednat podle napadeného rozhodnutí. Ustanovení § 1128 odst. 3 platí obdobně. Podle § 1128 odst. 3 o. z. není-li návrh podle odstavce 2 podán do třiceti dnů od přijetí rozhodnutí, právo podat jej zaniká; nebyl-li spoluvlastník o nakládání uvědoměn, běží lhůta ode dne, kdy se o rozhodnutí dozvěděl nebo dozvědět mohl. Opomenutým (či slovy zákona opominutým) spoluvlastníkem se rozumí spoluvlastník, který ostatními spoluvlastníky nebo spoluvlastníkem vůbec nebyl vyrozuměn o potřebě rozhodnout. Stanoví-li zákon běh lhůty pro podání žaloby tomu, kdo nebyl o většinovém rozhodnutí uvědoměn, počítá s tím, že žalovat může i opomenutý spoluvlastník (přehlasovaný je totiž vždy o rozhodnutí „uvědoměn“, neboť se účastnil hlasování). Tedy v § 1129 odst. 2 ve spojení s § 1128 odst. 3 o. z. dává opomenutému stejná práva jako přehlasovanému, jen s jiným počátkem běhu lhůty. Z textu zákona se jasně podává, že spoluvlastník přehlasovaný při rozhodování o významné záležitosti týkající se společné věci (§ 1129 odst. 1 o. z.) může navrhnout, aby o záležitosti rozhodl soud; v rámci toho může též navrhnout, aby soud dočasně zakázal jednat podle napadeného rozhodnutí (§ 1129 odst. 2 o. z.). Není-li návrh podán do třiceti dnů od přijetí rozhodnutí, právo podat jej zaniká; nebyl-li spoluvlastník o nakládání uvědoměn (tzv. opomenutý spoluvlastník), běží lhůta ode dne, kdy se o rozhodnutí dozvěděl nebo dozvědět mohl, poté právo žádat soud o rozhodnutí zaniká (§ 1129 odst. 2 ve spojení s § 1128 odst. 3 o. z.). Nejvyšší soud řešení předložené právní otázky již naznačil nad rámec rozhodnutí ve věci v usnesení ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2367/2017. Z jeho odůvodnění vyplývá závěr, že jak přehlasovaný, tak i opomenutý spoluvlastník se může domáhat, aby o významné záležitosti týkající se společné věci rozhodl soud. K tomu mu běží prekluzivní lhůta v délce 30 dnů od okamžiku, kdy se o přijetí rozhodnutí dozví. Obdobný závěr přijal Nejvyšší soud také v rozsudku ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 192/2017 (uveřejněném pod č. 5/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní). Blíže k těmto otázkám v odborné literatuře se shodným závěrem viz Králík, M. § 1129 (Mimořádná správa společné věci). In: Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 581–583. K věci lze dodat, že v době účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinného do 31. 12. 2013 („obč. zák.“) judikatura dovozovala neplatnost rozhodnutí většinového spoluvlastníka při celkovém opomenutí menšinových spoluvlastníků výkladem § 139 odst. 2 obč. zák. (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 599/99). Současný občanský zákoník se však zjevně od takového přístupu odchyluje, neboť v § 1128 odst. 2 o. z. stanoví jako právní následek nevyrozumění všech spoluvlastníků o potřebě rozhodnout v oblasti řádné správy neúčinnost rozhodnutí pro opomenutého spoluvlastníka a v § 1129 odst. 2 ve spojení s § 1128 odst. 3 o. z. v oblasti mimořádné správy oprávnění opomenutého spoluvlastníka obrátit se na soud s požadavkem na rozhodnutí o významné záležitosti. Smysl a účel zákona je pak podle dovolacího soudu třeba shledávat jednak v ochraně práva každého ze spoluvlastníků k účasti na správě společné věci a jednak ve výchozím principu majorizace při rozhodování o společné věci. V daném případě smysl a účel zákona nevyžaduje, aby již přijaté rozhodnutí většiny spoluvlastníků muselo být neplatné. Naopak zákonu bude učiněno za dost tím, že rozhodnutí sice zůstane platné, ale opominutý spoluvlastník má stejné právo obrátit se na soud jako spoluvlastník přehlasovaný. Dovolací soud uzavírá, že spoluvlastník opomenutý při rozhodnutí o významné záležitosti týkající se společné věci může navrhnout do třiceti dnů ode dne, kdy se dozvěděl o přijetí rozhodnutí spoluvlastníků, aby o záležitosti rozhodl soud; v rámci toho může též navrhnout, aby soud dočasně zakázal jednat podle napadeného rozhodnutí. Nepodá-li návrh v uvedené lhůtě, toto právo zaniká. V projednávané věci byla žalobkyně opominutým menšinovým spoluvlastníkem při rozhodování o mimořádné správě společné věci. K rozhodnutí žalovaného jakožto většinového spoluvlastníka došlo dne 25. 2. 2020, rozhodnutí bylo žalobkyni doručeno 28. 2. 2020, žaloba byla soudu doručena dne 26. 6. 2020, tj. až po uplynutí prekluzivní lhůty stanovené v § 1128 odst. 3 o. z. Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je věcně správné. Dovolatelka dále namítala, že odvolací soud nedostál své povinnosti provést veškeré důkazy, které by mohly osvětlit zásadní právně významné skutečnosti, neboť zamítl provedení důkazu – výslechu svědka V. P., tehdejšího právního zástupce žalovaného – pro nadbytečnost. Ani uvedenou námitku dovolací soud neshledal důvodnou. Nejvyšší soud vyložil, že podle § 120 odst. 1 o. s. ř. není povinností soudu provést všechny navržené důkazy, vysvětlí-li současně v souladu s § 157 odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění rozhodnutí, proč se rozhodl některé z navrhovaných důkazů neprovést (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3674/2012, a ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 26 Cdo 4258/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 785/2015, uveřejněný pod číslem 116/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo nález Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2006, sp. zn. I. ÚS 50/03 (dostupný stejně jako níže citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na https://nalus.usoud.cz/)]. Ve své konstantní judikatuře Ústavní soud k posuzování tzv. opomenutých důkazů, tj. důkazů, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazů, jimiž se soud bez adekvátního odůvodnění nezabýval, uvádí, že typicky zakládají nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, nýbrž i jeho protiústavnost. Procesním právům účastníka odpovídá povinnost soudu o jím navržených důkazech rozhodnout, jakož i – pokud jim nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 1135/17, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4861/2017). Jak dále poukázal Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4861/2017, neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze založit v zásadě třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřeno nebo vyvráceno (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2010, sp. zn. IV. ÚS 666/10). Odvolací soud v projednávané věci považoval výslech svědka V. P. za nadbytečný, neboť měl z již v řízení provedených důkazů (samotného dopisu ze dne 25. 2. 2020 a dalších podání žalovaného) postaveno najisto, že rozhodnutí o nakládání se společnou věcí bylo žalovaným učiněno v dopisu ze dne 25. 2. 2020 (viz bod 7 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Postup odvolacího soudu, jak vyplývá z citované ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, tedy nelze považovat za vadný, neboť odvolací soud řádně odůvodnil, proč se rozhodl navrhovaný důkaz neprovést. Rovněž neobstojí námitka překvapivosti napadeného rozhodnutí z důvodu, že dovolatelka legitimně očekávala, že odvolací soud bude postupovat podle judikatury a logického výkladu § 1128 a 1129 o. z. Nepředvídatelným, resp. překvapivým, je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu např. tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009). Překvapivé není rozhodnutí odvolacího soudu jen proto, že skutečnosti zjištěné dokazováním právně hodnotil jinak, než soud prvního stupně (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 33 Cdo 694/2011, resp. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3504/2012). Napadené rozhodnutí zjevně není rozhodnutím překvapivým. Dovolatelka námitkou překvapivosti napadeného rozhodnutí v podstatě brojí jen proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem. Sama skutečnost, že má účastník jiný právní názor na otázky rozhodné pro souzenou věc než soud, však nezakládá překvapivost jeho rozhodnutí. Ve vztahu k dovolacímu tvrzení o zneužití práva ve smyslu § 8 o. z. zcela schází jak vymezení přípustnosti dovolání, tak i uvedení důvodu dovolání, takže v této části obsahuje dovolání vady bránící věcnému přezkumu této námitky. Jelikož dovolací soud neshledal dovolání důvodným a rozhodnutí netrpělo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř. ani jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, postupoval Nejvyšší soud podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. a dovolání zamítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatelka nebyla úspěšná a žalovanému žádné náklady dovolacího řízení, na jejichž úhradu by měl právo (§ 243b, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř.), podle obsahu spisu nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 25. 4. 2023 Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu |
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2019_4.TZ.13.2019.1.xml | Judikát 4 Tz 13/2019 4 Tz 13/2019-26 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 25. 2. 2019 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného P. H., nar. XY, XY, proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 19. 6. 2017, sp. zn. 17 T 86/2017, a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto: Pravomocným rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 19. 6. 2017, sp. zn. 17 T 86/2017, byl porušen zákon v ustanovení § 337 odst. 2 tr. zákoníku v neprospěch obviněného P. H. Napadený rozsudek se zrušuje v části výroku o vině, v níž byl obviněný uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 2 tr. zákoníku. Zrušuje se celý výrok o trestu. Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Okresnímu soudu ve Znojmě se přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Odůvodnění: Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 19. 6. 2017, sp. zn. 17 T 86/2017, byl obviněný P. H. uznán vinným zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 2 tr. zákoníku. Obviněný se těchto trestných činů dopustil podle skutkových zjištění jmenovaného soudu tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů) „1) v přesněji neurčený den po 15. 2. 2017 v měsíci únoru 2017 v době od 15.00 hodin do 16.00 hodin ve Znojmě na ulici XY, ve společně užívaném nájemním bytě číslo XY, se zeptal J. F., narozené XY, kdy půjde to obvinění stáhnout, a když mlčela, otázku zopakoval, a poté, co mu sdělila, že neví a řekla mu, aby si vzpomněl, co jí dělal a jak se k ní choval, ji začal slovně vyhrožovat, jestli ho k vůli ní zavřou, že uvidí, což pochopila tak, že ji zabije, čímž ji nutil, aby své oznámení stáhla, 2) v době od 3. 1. 2017 do 31. 1. 2017 ve Znojmě na ulici XY číslo XY, na pokoji číslo XY ubytovny XY, společně pobýval a zdržoval se s poškozenou J. F., narozenou XY, a to i přes to, že mu bylo na základě usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 3. 1. 2017 pod sp. zn. 3 Nt 18001/2017 s nabytím právní moci dne 3. 1. 2017 dle § 88b odstavce 1, odstavce 2 trestního řádu uloženo předběžné opatření dle § 88e trestního řádu a to zákazu vstupu do obydlí bytového a společenského centra XY ve Znojmě na ulici XY (ubytovna XY), a jeho bezprostředního okolí, a v nepřípustnosti zdržovat se v takovém obydlí.“ Za uvedená jednání byl obviněný odsouzen podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen podle § 84 tr. zákoníku a § 85 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu v trvání 3 let s tím, že byl nad ním vysloven dohled. Současně byly obviněnému uloženy podle § 85 odst. 2 tr. zákoníku, § 48 odst. 4 tr. zákoníku přiměřené povinnosti spočívající v tom, aby se ve zkušební době zdržel požívání omamných a psychotropních látek, alkoholu a na výzvu probačního úředníka, terapeuta se podrobil testu na přítomnost těchto látek v těle a aby řádně spolupracoval s probačním úředníkem, ke kterému se dostaví ve lhůtě 7 dnů od právní moci rozsudku. Rozsudek nabyl právní moci dnem vyhlášení (19. 6. 2017). Proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 19. 6. 2017, sp. zn. 17 T 86/2017, podal ministr spravedlnosti České republiky stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného P. H. Vytkl v ní, že zákon byl porušen v ustanovení § 175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku a v ustanovení § 337 odst. 2 tr. zákoníku v neprospěch tohoto obviněného. V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona se ministr spravedlnosti zabýval nejprve jednáním popsaným pod bodem 1) skutkové věty výroku o vině. Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2011, sp. zn. 4 Tdo 886/2011, v němž byl vysloven názor, podle něhož právo poškozeného vzít zpět svůj souhlas s trestním stíháním obviněného podle § 163 tr. ř. má pouze poškozený, a nikoli jiná osoba, byť by se jednalo o osobu totožnou s tímto poškozeným. Zločin vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku je možné spáchat mj. jen na svědkovi v souvislosti s výkonem jeho povinnosti. Nelze tedy podle jeho názoru zaměňovat právo poškozeného podle § 163 tr. ř. za povinnosti svědka. Proto ani násilné jednání pachatele, kterým svou manželku nutil k odvolání souhlasu s trestním stíháním, a tím i ke změně její svědecké výpovědi, samo o sobě nenaplňuje znaky obsažené v této kvalifikované skutkové podstatě. Právo poškozeného vzít svůj souhlas zpět totiž není podmíněno změnou již učiněné svědecké výpovědi. Ministr spravedlnosti uvedl, že se jedná o dva zcela samostatné instituty. S přihlédnutím k okolnostem daného případu, když se obviněný v rámci skutkového děje poškozené dotazoval „kdy to půjde stáhnout“, k čemuž následně přidal i výhrůžky za účelem vynucení „stáhnutí“ trestního oznámení, pak nelze tvrdit, že by obviněný nutil poškozenou něco vykonat v souvislosti s její svědeckou povinností, nýbrž svůj útok směřoval k jejímu postavení poškozené ve smyslu § 163 tr. ř. Okresní soud ve Znojmě proto v dané věci nesprávně právně skutek kvalifikoval podle § 175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku, neboť v úvahu přicházelo pouze jeho posouzení jako přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku. K jednání uvedenému pod bodem 2) skutkové věty výroku o vině uvedl zákonné znění trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 2 tr. zákoníku, jakož i skutečnost, že obviněný nerespektoval a neplnil zákaz, jenž mu byl uložen předběžným opatřením podle § 88b odst. 1, 2 tr. ř., § 88e tr. ř. Konstatoval, že není-li ze strany obviněného plněno uložené předběžné opatření, ač je i nadále dán důvod pro jeho uložení, příslušný orgán činný v trestním řízení může využít i jiných institutů, jež mu trestní řád nabízí (uložení pořádkové pokuty, uložení jiného druhu předběžného opatření či vzetí obviněného do vazby). Dodal, že při schvalování zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů, byla odmítnuta myšlenka, že by závažnější případy neplnění podmínek uloženého předběžného opatření mohly být postihovány jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 tr. zákoníku. Bylo poukázáno totiž na to, že z hlediska zajištění ochrany poškozeného a nakonec i celé společnosti je zadržení obviněného a následné vzetí do vazby podstatně rychlejší a účinnější než provádění prověřování spáchání trestného činu podle § 337 tr. zákoníku. Uvádí-li přitom ustanovení § 337 odst. 2 tr. zákoníku pojem „předběžné opatření“, lze jím rozumět předběžné opatření podle § 400 a násl. zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, nikoli předběžná opatření podle § 88b a násl. tr. ř. Z těchto důvodů je ministr spravedlnosti přesvědčen, že jednání uvedené pod bodem 2) skutkové věty výroku o vině nelze kvalifikovat jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 2 tr. zákoníku. S ohledem na vše uvedené proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 19. 6. 2017, sp. zn. 17 T 86/2017 byl porušen zákon v neprospěch obviněného P. H., a to v ustanovení § 175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku a v ustanovení § 337 odst. 2 tr. zákoníku. Dále, aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí a zrušil i veškerá další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Nakonec, aby podle § 270 odst. 1 tr. ř. věc v rozsahu zrušení přikázal Okresnímu soudu ve Znojmě, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud podle § 267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k závěru, že zákon byl porušen pouze v ustanovení § 337 odst. 2 tr. zákoníku. Nejvyšší soud se prvně zabýval stížnostní námitkou stran skutku uvedenému pod bodem 1) skutkové věty výroku o vině a uvádí k ní následující. Podle ustanovení § 175 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí tohoto trestného činu ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl. Podle kvalifikované skutkové podstaty uvedené v § 175 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku se posoudí jednání pachatele, spáchá-li takový čin na svědkovi, znalci nebo tlumočníkovi v souvislosti s výkonem jejich povinnosti. Svědkem ve smyslu § 175 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku je osoba, která svými smysly vnímala nějakou událost, jev či jinou skutečnost a může o nich vypovídat v následném řízení vedeném orgánem veřejné moci. Povinností svědka v takovém řízení je vypovědět pravdu, tj. popsat vnímanou událost, jev či jinou skutečnost v souladu s tím, jak k nim došlo. Účelem citovaného ustanovení je poskytnout osobě svědka zvýšenou ochranu proti útokům spočívajícím ve vyděračském jednání a směřujícím zejména k tomu, aby uvedená osoba byla přinucena vypovídat nepravdivě, neúplně či zkresleně, aby byla od výpovědi vůbec odrazena apod. Jinak řečeno, vyděračské jednání pachatele je vedeno úmyslem odradit svědka od řádného plnění jeho povinností vyplývajících z ustanovení § 97 a násl. tr. ř. [srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2001, sp. zn. Tpjn 303/2001 (publikované pod č. 15/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Této ochrany požívá zmíněná osoba od počátku, tj. již od doby, kdy vnímala rozhodnou skutečnost svými smysly a kdy se stala svědkem v materiálním smyslu, a nikoli až od doby, kdy se ocitne ve formálním postavení svědka tím, že byla orgánem veřejné moci předvolána v rámci prováděného řízení. Zúžit dosah ustanovení § 175 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku jen na okruh osob, které již byly předvolány k podání svědecké výpovědi v rámci formálně vedeného řízení, by bylo v jasném rozporu s účelem citovaného ustanovení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1030/2016). V ustanovení § 163 odst. 1 tr. ř. je uveden taxativní výčet trestných činů, za jejichž spáchání lze trestní stíhání zahájit a v již zahájeném trestním stíhání pokračovat jen se souhlasem poškozeného, jímž se ve smyslu tohoto ustanovení rozumí poškozený, který by měl právo jako svědek odepřít výpověď (§ 100 odst. 2 tr. ř.) a v případě trestného činu znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 tr. zákoníku manžel, partner či druh. Toto ustanovení představuje zásah do zásady legality a oficiality, neboť veřejný zájem na potrestání pachatele ustupuje na úkor zájmu osob, které by mohly být potrestáním pachatele také, byť nepřímo, postiženy. V projednávané trestní věci zjistil Nejvyšší soud z obsahu trestního spisu, že poškozená J. F. se dne 1. 1. 2017 dostavila na Policii České republiky (Územní odbor Znojmo, Oddělení obecné kriminality), aby zde podala trestní oznámení na obviněného P. H. Do protokolu o trestním oznámení uvedla takové skutečnosti, které vedly k zahájení úkonů trestního řízení podle § 158 odst. 3 tr. ř., neboť z jí uvedených skutečností vyplynulo důvodné podezření, že došlo ke spáchání zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, přičemž následně došlo ke změně právní kvalifikace na přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku spáchaného ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Rovněž šlo o sdělení, která byla podkladem pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení. Poškozená proto měla postavení svědka v materiálním smyslu. Navíc nutno dodat, že následující den (2. 1. 2017) byla vyslechnuta jako svědek, a proto o jejím procesním postavení svědka není pochyb. S ohledem na stížnostní námitku ministra spravedlnosti však bylo nutné posoudit, zda vyděračské jednání obviněného vůči poškozené směřovalo k tomu, aby změnila své svědectví, nebo aby vzala zpět svůj souhlas s jeho trestním stíháním podle § 163 odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že tuto otázku je potřeba zkoumat, neboť její řešení má vliv na právní posouzení, resp. na závěr, zda se jedná o trestný čin vydírání v jeho kvalifikované skutkové podstatě podle § 175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku. Právo poškozeného ve smyslu § 163 tr. ř. totiž nelze zaměňovat za povinnosti svědka ve smyslu výše uvedeného výkladu. Jestliže totiž poškozený neudělí souhlas s trestním stíháním nebo již udělený souhlas vezme výslovným prohlášením zpět, využije pouze svého práva, jež není podmíněno změnou jeho dříve učiněné svědecké výpovědi. Trestní stíhání je proto znemožněno, a proto bylo-li již zahájeno, je třeba takové trestní stíhání zastavit, neboť je nepřípustné [srov. § 11 odst. 1 písm. l) tr. ř., § 172 odst. 1 písm. d) tr. ř.], nikoliv však z toho důvodu, že by poškozený jako svědek změnil svoji výpověď a tvrdil, že se skutek nestal. Především na základě výpovědi poškozené byl obviněný uznán vinným zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku. Poškozená J. F. vypověděla, že jí obviněný řekl, kdy to na policii přijde stáhnout, když půjde kvůli ní sedět, tak ji zabije. Obviněný ve svých výpovědích popíral svou vinu a tvrdil, že poškozená chtěla sama trestní oznámení stáhnout. V této souvislosti vypověděl, že poškozené bylo ze strany policejního orgánu řečeno, že „pokud vydírání bude chtít nějak pozměnit, může jít za to taky sedět“, takže jí řekl, že se bude jednat o křivé obvinění. Obviněný při výslechu přitom ani nehovořil o tom, že by měla poškozená možnost vzít zpět svůj souhlas s jeho trestním stíháním, a využít tak svého práva podle § 163 tr. ř., za což by jí trestní stíhání nehrozilo. Tedy s největší pravděpodobností ani neměl ponětí o tomto institutu, a proto jestliže ji nutil aby „stáhla“ trestní oznámení, pak je třeba učinit závěr, že tak činil v úmyslu, aby poškozená změnila svoji svědeckou výpověď. Nejvyšší soud právní závěr Okresního soudu ve Znojmě proto shledal správným. Z popsaného jednání pod bodem 1) skutkové věty výroku o vině sice vyplývá, že se měl obviněný poškozené dotázat „kdy půjde to obvinění stáhnout“, Nejvyšší soud však zdůrazňuje, že výhrůžné jednání obviněného není možné namítaným způsobem redukovat podle doslovného znění pronesené výhrůžky, jestliže z celkového kontextu tohoto jednání je zároveň očividné, že konec konců směřovalo, byť zprostředkovaně, k ovlivnění poškozeného jako svědka. Obviněnému totiž muselo být zřejmé, že pokud poškozená nezmění svoji výpověď, bude pravděpodobně usvědčen z páchání trestné činnosti (z pokusu ublížení na zdraví a ze spáchání trestného činu nebezpečného vyhrožování, pro něž bylo zahájeno trestní stíhání). Nejvyšší soud proto musí konstatovat, že bylo důvodně shledáno, že šlo u obviněného o nátlak na poškozenou, jenž směřoval proti ní jako osobě, která vnímala svými smysly určitou realitu, a tak konal ve snaze ji odradit od řádného plnění jejích povinností jako svědka vyplývajících z trestního řádu. Je proto namístě uzavřít, že tuto námitku ministra spravedlnosti neshledal Nejvyšší soud důvodnou. Následně se Nejvyšší soud zabýval stížnostní námitkou stran skutku uvedenému pod bodem 2) skutkové věty výroku o vině. O trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle ustanovení § 337 odst. 2 tr. zákoníku se jedná tehdy, když se pachatel dopustí závažného nebo opakovaného jednání, aby zmařil vykázání provedené podle jiného právního předpisu nebo rozhodnutí o předběžném opatření soudu, kterým se ukládá povinnost dočasně opustit společné obydlí a jeho bezprostřední okolí a zdržet se vstupu do něj nebo povinnost zdržet se styku s navrhovatelem a navazování kontaktů s ním. Na tomto místě je třeba uvést, že předběžným opatřením soudu ve smyslu tohoto ustanovení se nerozumí předběžné opatření podle § 88b a násl. tr. ř., nýbrž se jedná o předběžné opatření podle § 400 až § 414 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních. Jestliže je v probíhajícím trestním řízení uloženo obviněnému některé z předběžných opatření, trestní řád pamatuje na situace, kdy podmínky uloženého předběžného opatření nejsou obviněným plněny, a stanovuje v ustanovení § 88o, jaké z toho mohou plynout pro obviněného důsledky. Podle § 88o tr. ř. neplní-li obviněný, u kterého je i nadále dán důvod pro uložení předběžného opatření, podmínky uloženého předběžného opatření, může příslušný orgán činný v trestním řízení rozhodnout podle povahy a závažnosti porušení stanovených podmínek o uložení pořádkové pokuty (§ 66 tr. ř.), o uložení jiného druhu předběžného opatření, nebo o vzetí obviněného do vazby za podmínek stanovených trestním řádem. V této souvislosti je vhodné uvést, že při schvalování zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů, bylo poukazováno na to, že z hlediska zajištění ochrany poškozeného, osob jemu blízkých a i celé společnosti a také s ohledem na zajištění účinného provedení trestního řízení, je využití těchto institutů podstatně rychlejší a efektivnější než provádění prověřování spáchání trestného činu podle § 337 odst. 2 tr. zákoníku. Myšlenka, že by závažnější případy neplnění podmínek uloženého předběžného opatření mohly být postihovány jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 tr. zákoníku byla proto odmítnuta (Šámal, P. a kol. Trestní řád I. § 1 až § 156. Komentář. 7. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, 1306 s.). To ostatně uvedl již ministr spravedlnosti ve své stížnosti. Ve prospěch tohoto závěru svědčí také skutečnost, že kdyby zákonodárce zamýšlel postihnout neplnění podmínek uloženého předběžného opatření podle trestního řádu jako trestný čin podle § 337 odst. 2 tr. zákoníku, pak by jistě nekonkretizoval pouze některá předběžná opatření odpovídající povinnosti dočasně opustit společné obydlí a jeho bezprostřední okolí a zdržet se vstupu do něj nebo povinnosti zdržet se styku s navrhovatelem a navazování kontaktů s ním, ale zahrnul by pod tuto skutkovou podstatu všechna předběžná opatření ukládána podle trestního řádu. I z doslovného znění ustanovení § 337 odst. 2 tr. zákoníku je tak zřejmé, že předběžným opatřením soudu neměl zákonodárce na mysli uložená předběžná opatření podle trestního řádu, nýbrž předběžná opatření ukládaná podle zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“), neboť podle tohoto zákona ani není vůči osobě (povinnému), která porušuje po provedení výkonu takovéto rozhodnutí, možné uplatnit nějaká přísnější a účinnější opatření, pouze existuje možnost na návrh oprávněné osoby provést opětovný výkon (srov. § 496 z. ř. s.). Uplatnění trestněprávní odpovědnosti je proto v takovém případě daleko smysluplnější. V posuzované věci byl obviněný P. H. uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 2 tr. zákoníku, neboť neplnil povinnosti stanovené v předběžném opatření, jež mu bylo podle § 88b odst. 1, 2 tr. ř., § 88e tr. ř. uloženo usnesením Okresního soudu ve Znojmě ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. 3 Nt 18001/2017. S ohledem na shora provedený výklad je proto potřeba učinit závěr, že jednání obviněného nelze subsumovat pod skutkovou podstatu tohoto trestného činu, a tudíž musí Nejvyšší soud konstatovat, že Okresní soud ve Znojmě porušil zákon v ustanovení § 337 odst. 2 tr. zákoníku v neprospěch obviněného P. H. Jelikož první námitku ministra spravedlnosti stran skutku uvedenému pod bodem 1) skutkové věty výroku o vině neshledal Nejvyšší soud důvodnou, podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 19. 6. 2017, sp. zn. 17 T 86/2017, byl porušen zákon pouze v ustanovení § 337 odst. 2 tr. zákoníku v neprospěch obviněného P. H. a podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil v části, v níž byl uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 2 tr. zákoníku. Jelikož zrušil, byť jen zčásti výrok o vině, zrušil zároveň celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve zrušené části výroku o vině svůj podklad. Zároveň zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 270 odst. 1 tr. ř. bylo přikázáno Okresnímu soudu ve Znojmě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž aby při rozhodování respektoval všechna zákonná ustanovení, včetně ustanovení § 337 odst. 2 tr. zákoníku. Podle § 270 odst. 4 tr. ř. je soud vázán právním názorem, který shora vyslovil Nejvyšší soud. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 25. 2. 2019 JUDr. Jiří Pácal předseda senátu |
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2016_25.CDO.73.2016.1.xml | Judikát 25 Cdo 73/2016, Judikát 25 Cdo 74/2016 25 Cdo 73/2016 25 Cdo 74/2016 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce J. K., zastoupeného JUDr. Miroslavou Kočárovou, advokátkou se sídlem v Kroměříži, 1. máje 283/15, proti žalovanému TJ Bystřice pod Hostýnem, z. s., se sídlem v Bystřici pod Hostýnem, Sportovní 1357, IČO 18188532, zastoupenému Mgr. Alešem Zapletalem, advokátem se sídlem v Hranicích, Masarykovo náměstí 122, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 12 C 75/98, o dovolání žalobce i žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 1. 7. 2015, č. j. 59 Co 30/2015-857, takto: I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Dovolání žalovaného se odmítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o.s.ř.): Nejvyšší soud odmítl dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 1. 7. 2015, č. j. 59 Co 30/2015-857, podle § 243c odst. 1 věty první o.s.ř., neboť neobsahuje vymezení předpokladů přípustnosti dovolání a dovolacího důvodu způsobem uvedeným v § 237 a § 241a odst. 3 o.s.ř., tedy v jakých otázkách a z jakých důvodů považuje dovolatel právní posouzení věci odvolacím soudem za nesprávné (jde o tzv. blanketní dovolání), a v dovolacím řízení tak nelze pokračovat. Dovolací soud přitom nemůže přihlížet k doplnění dovolání ze dne 14. 10. 2015, k němuž došlo po uplynutí zákonné dovolací lhůty, neboť napadený rozsudek byl zástupkyni žalobce doručen dne 11. 8. 2015 (§ 241b odst. 3 věta první o.s.ř.). Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 1. 7. 2015, č. j. 59 Co 30/2015-857, není přípustné podle § 237 o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvodu, aby rozhodná právní otázka poměrné účasti poškozeného na škodě způsobené provozní činností byla posouzena jinak. Jak plyne z ustálené judikatury dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. 25 Cdo 890/2000, publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 6/2015, str. 206, a rozsudek téhož soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1479/2002, publikovaný pod C 2153 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck), ustanovení § 420a odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), formuluje dva liberační důvody, jejichž prokázáním se může provozovatel částečně nebo úplně zprostit (liberovat) odpovědnosti za škodu způsobenou provozní činností. Vedle škody způsobené neodvratitelnou událostí nemající původ v provozu je takovým liberačním důvodem vlastní jednání poškozeného. Jde o objektivně posuzované jednání bez ohledu na zavinění (obdobně jako v ustanovení § 441 obč. zák.), kde je důležité pouze to, zda a nakolik toto jednání či jiné okolnosti na straně poškozeného vedly ke vzniku škody. Provozovateli nelze ukládat povinnost k náhradě škody vůbec či zčásti, jestliže si ji poškozený způsobil zcela nebo zčásti sám svým jednáním. Je-li jednání poškozeného jedinou příčinou vzniklé škody, provozovatel činnosti se úplně zprostí odpovědnosti a škodu v plném rozsahu ponese sám poškozený. Pokud je ale jeho jednání jen jednou z příčin škody a další příčina spočívá v provozní činnosti provozovatele, nese poškozený škodu pouze poměrně a ve zbytku za ni odpovídá provozovatel. Dovolací námitka žalovaného, že v řízení prokázal, že žalobce si škodu způsobil výlučně vlastním jednáním a tím je žalovaný ve smyslu § 420a odst. 3 obč. zák. zcela zproštěn odpovědnosti za škodu, postrádá charakter právní otázky, kterou by měl dovolací soud řešit (§ 241a odst. 1 o.s.ř.). Nesměřuje totiž proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž proti zjištěnému skutkovému stavu o počínání žalobce na místě úrazu a o mechanismu škodního děje, čímž však nelze přípustnost dovolání podle § 237 o.s.ř. založit. Namítá-li pak žalovaný, že rozsudek odvolacího soudu nesplňuje zákonem požadované nároky na srozumitelnost a přezkoumatelnost, uplatňuje námitku, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž však lze v dovolacím řízení přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání obecně přípustné (§ 242 odst. 3 o.s.ř.). Odvolací soud ostatně velmi podrobně a přitom přehledně a srozumitelně vyložil důvody svého rozhodnutí, a to včetně hodnocení důkazů ve velmi složité důkazní situaci a včetně převzetí závazného právního názoru dovolacího soudu vyjádřeného v rozsudku ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 776/2012. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle § 243c odst. 1 věty první o.s.ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 17. února 2016 JUDr. Petr Vojtek předseda senátu |
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2005_5.TDO.711.2005.1.xml | Judikát 5 Tdo 711/2005 5 Tdo 711/2005 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. 6. 2005 o dovolání obviněného N. B., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 10. 2004, sp. zn. 6 To 647/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 4 T 130/2004, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného N. B. o d m í t á . Odůvodnění: Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 11. 8. 2004, sp. zn. 4 T 130/2004, byl obviněný N. B. uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 11. března 2004 v době kolem 22.45 hodin v Ch. v ulici P. u trolejbusové zastávky napadl poškozeného M. F., tím způsobem, že jej zezadu srazil na zem a odcizil mu mobilní telefon značky Samsung C 100, přičemž se tohoto jednání dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 4. 10. 2002, č. j. 4 T 59/2000 – 99, který nabyl právní moci dne 4. 10. 2002, odsouzen mimo jiné pro trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, když z výkonu tohoto trestu byl usnesením Okresního soudu v Chomutově sp. zn. Pp 282/2003 dne 20. 6. 2003 podmíněně propuštěn a byla mu stanovena zkušební doba v trvání tří let. Za tento trestný čin byl obviněný N. B. odsouzen podle § 234 odst. 1 tr. zák. za použití § 42 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 8 let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně byl obviněný N. B. podle § 228 odst. 1 tr. ř. uznán povinným zaplatit poškozenému M. F., bytem O., U k., náhradu škody ve výši 4 590,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený M. F. se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Krajský soud v Ústí nad Labem, který rozhodoval jako soud odvolací o odvolání obviněného N. B., podaném proti shora uvedenému rozsudku Okresního soudu v Chomutově, napadeným rozsudkem podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. tento rozsudek zrušil ve výroku o způsobu výkonu trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného zařadil podle § 39a odst. 3 tr. zák. pro výkon uloženého trestu do věznice s ostrahou. Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 10. 2004, sp. zn. 6 To 647/2004, ve spojení s citovaným rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 11. 8. 2004, sp. zn. 4 T 130/2004, podal obviněný N. B. prostřednictvím svého obhájce Mgr. P. B. dovolání, opřené o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel nejprve shrnul dosavadní průběh trestního řízení v této věci a následně k tomu uvedl, že nesouhlasí se závěry nalézacího soudu ohledně věrohodnosti výpovědi poškozeného M. F. a taktéž nepovažuje za správné soudem provedené zhodnocení výpovědi svědka K. W. vztahující se k průběhu konfliktu mezi obviněným a poškozeným. Z důvodu, že v dané situaci proti sobě stojí pouze výpovědi obviněného a poškozeného, má obviněný za to, že soud měl aplikovat pravidlo in dubio pro reo vyplývající ze zásady presumpce neviny, neboť bylo prokázáno pouze to, že oba účastníci incidentu spadli na zem. Dále obviněný s odkazem na § 132 o. s. ř. uvedl, že podle tohoto ustanovení je soud povinen se vypořádat se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo a co účastníci řízení tvrdí, má-li to vztah k projednávané věci. V této souvislosti poukázal také na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 563/03. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, jakož i další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, kterému bylo ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. doručeno dovolání obviněného N. B., se k němu vyjádřil v tom smyslu, že dovolání neobsahuje žádné námitky, kterými by dovolatel brojil proti právnímu posouzení skutku v tom smyslu, že by vytýkal nesoulad mezi obsahem tzv. skutkové věty a zákonnými znaky trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. Dovolatel brojí toliko proti hodnocení důkazů soudy a prosazuje vlastní skutkovou verzi. Při této polemice navíc zcela nepřiléhavě odkazuje na ustanovení § 132 o. s. ř. a jeho argumentace budí dojem, že dovolatel, ačkoli je zastoupen obhájcem, nerozlišuje mezi řízením trestním a řízením ve věcech občanskoprávních. Z těchto důvodů navrhl státní zástupce podané dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout. Současně státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda nejsou dány důvody pro odmítnutí dovolání ve smyslu § 265i odst. 1 tr. ř., a shledal, že v posuzované věci je dovolání přípustné, bylo podáno v zákonné lhůtě, oprávněnou osobou a na místě, kde lze jeho podání učinit. Podle § 265b odst. 1 tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu některý důvodů uvedených v písm. a) až l) tohoto ustanovení, pokud není dán důvod dovolání podle § 265h odst. 2 tr. ř. (uložení trestu odnětí svobody na doživotí), přičemž podle § 265f odst. 1 tr. ř. je třeba v dovolání mimo jiné vymezit i důvod dovolání s odkazem na § 265b odst. 1 písm. a) až l), příp. odst. 2 tr. ř. Jak zjistil Nejvyšší soud z obsahu shora citovaného dovolání, obviněný této povinnosti v podaném dovolání formálně dostál, neboť v něm uvedl důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., tedy, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a že soud rozhodl o zamítnutí či odmítnutí řádného opravného prostředku, aniž pro to byly splněny procesní podmínky. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl zjištěn soudem, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Zásah do skutkových zjištění lze ve výjimečném případě připustit v rámci řízení o dovolání pouze tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními plynoucími z dokazování před soudem a právními závěry soudu, a současně, učiní-li dovolatel tento nesoulad předmětem dovolání. V tomto případě však výše uvedené nepřipadá v úvahu, a celé dovolání obviněného se týká nesprávných skutkových zjištění, a nesprávného hodnocení svědeckých výpovědí soudem a obviněný v něm napadá věrohodnost některých svědků. Z jeho argumentace obsažené v odůvodnění dovolání jednoznačně vyplývá, že vychází převážně z vlastního hodnocení svědeckých výpovědí a v souvislosti s tím pak předkládá své tvrzení, že se konflikt nestal tak, jak byl zjištěn nalézacím soudem, a na základě toho poté vyvozuje nesprávné právní posouzení jeho jednání soudy obou stupňů. Obviněný tedy ve svém dovolání požaduje změnu skutkových zjištění soudu prvního stupně, a to převážně v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů, a proto jeho námitky, které ve svém mimořádném opravném prostředku formuloval a o něž opřel dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v tomto ohledu nemohou obstát. Uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který byl dovolatelem bez bližšího odůvodnění též namítán, nepřichází v jeho trestní věci v úvahu, a to především s ohledem na charakter rozhodnutí odvolacího soudu. Tento dovolací důvod lze při splnění dalších podmínek uplatňovat v případě, ve kterém soud druhého stupně rozhodoval o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení soudu prvního stupně. V trestní věci odvolatele však odvolací soud shledal jeho odvolání zčásti důvodným, a proto rozhodoval rozsudkem, jímž částečně zrušil podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadené rozhodnutí soudu prvního stupně, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného zařadil podle § 39a odst. 3 tr. zák. pro výkon uloženého trestu do věznice s ostrahou. Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být nesprávné skutkové zjištění, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená a objasněná v jeho odůvodnění. Přesvědčivě však lze tento závěr dovodit právě s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v § 265b odst. 1 tr. ř., zejména důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kde se uvádí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z toho plyne, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, příp. doplněného nebo pozměněného odvolacím soudem, a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně, resp. odvolacího soudu, nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Tento závěr vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí ve věci samé vymezených v § 265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. § 147 až § 150 a § 254 až § 263 tr. ř. a přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V té souvislosti je třeba také zdůraznit, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.). Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení § 265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn. Zhodnotí-li se však výše uvedeným způsobem formulované námitky obviněného v podaném dovolání, nebyl obviněným materiálně uplatněn důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, ani důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který lze namítat tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky pro vydání tohoto rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) § 265b odst. 1 tr. ř. Ve skutečnosti byl obviněným v dovolání tvrzen důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění, který však v ustanovení § 265b tr. ř. pro podání dovolání uveden není, a proto je s ustanoveními § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. neslučitelný. V té souvislosti je nutno též konstatovat, že v posuzované trestní věci neexistuje nesoulad (a již vůbec ne extrémní) mezi vykonanými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného N. B. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení § 265b tr. ř. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný. V Brně dne 7. června 2005 Předseda senátu: Doc. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D. |
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2009_8.TDO.282.2009.1.xml | Judikát 8 Tdo 282/2009 8 Tdo 282/2009 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky, soud pro mládež, rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. března 2009 o dovolání obviněného mladistvého D. P., t. č. ve výkonu trestního opatření odnětí svobody ve Věznici O., proti usnesení Krajského soudu v Brně, soudu pro mládež, ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 4 Tmo 71/2008, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně, soudu pro mládež, pod sp. zn. 8 Tm 26/2008, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného mladistvého D. P. o d m í t á . O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Městského soudu v Brně, soudu pro mládež, ze dne 6. 6. 2008, sp. zn. 8 Tm 26/2008, byl obviněný mladistvý D. P. (dále jen „mladistvý“, příp. „dovolatel“) uznán vinným, že: „společně s dosud neustanoveným pachatelem dne 24. 7. 2007 v době kolem 20:00 hod. v B. na ulici M. v prodejně V., neustanovený spolupachatel zaměstnal svou žádostí na nakrájení salámu majitele prodejny Ing. J. R., čehož využil mladistvý, v nestřeženém okamžiku se zmocnil 15 ks čokolád značky Studentská pečeť, v celkové hodnotě 570,- Kč a z prodejny utekl, a když za ním poškozený vyběhl, neustanovený spolupachatel v prodejně odcizil alkoholické nápoje různých značek v celkové hodnotě 1.789,- Kč a rovněž z místa činu utekl, přičemž tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Městského soudu pro mládež v Brně ze dne 10. 1. 2006, sp. zn. 8 Tm 174/2005, který nabyl právní moci dne 9. 4. 2006, odsouzen pro provinění krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. k trestnímu opatření odnětí svobody v trvání osmi měsíců, podmíněně odloženého na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců“. Takto popsané jednání mladistvého soud právně kvalifikoval jako provinění krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e) tr. zák. a podle § 247 odst. 1 tr. zák. a § 31 odst. 1, 2 zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. č. 218/2003 Sb.), mu uložil trestní opatření odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. Podle § 76 zák. č. 218/2003 Sb. a § 5 odst. 3 zák. č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů, mladistvého zařadil pro výkon tohoto trestního opatření odděleně od ostatních odsouzených do věznice nebo zvláštního oddělení pro mladistvé s uplatňováním vnitřní diferenciace. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu uložil povinnost zaplatit poškozenému Ing. J. R. na náhradě škody částku ve výši 2.359,- Kč. Proti tomuto rozsudku podal mladistvý odvolání, o němž Krajský soud v Brně, soud pro mládež, rozhodl usnesením ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 4 Tmo 71/2008, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl. Rozhodnutí odvolacího soudu napadl mladistvý prostřednictvím obhájce JUDr. F. F. dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Mladistvý své podání směřoval proti všem výrokům odsuzujícího rozsudku, trval na své nevině a na zproštění obžaloby podle § 226 tr. ř. Uvedl, že je sice pravdou, že již byl v minulosti trestán, orgány činné v trestním řízení by však z této skutečnosti neměly vyvozovat to, že je automaticky pachatelem projednávaného provinění. Vyslovil pochybnosti o důvěryhodnosti svědků Ing. J. R. a J. L., jejichž výpovědi nejsou ve vzájemném souladu a jsou zatíženy vnitřními rozpory. Navíc z výpovědi poškozeného vyplynuly další okolnosti, kterými se soudy vůbec nezabývaly. Orgány činné v trestním řízení mají přitom postupovat tak, aby byl náležitě zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. V závěru svého podání dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud jako soud pro mládež (dále jen „Nejvyšší soud“) podle § 265k tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí a sám ve věci rozhodl podle § 265m tr. ř. tak, že by jej podle § 226 písm. c) tr. ř. zprostil obžaloby, protože nebylo prokázáno, že daný skutek spáchal, a to s ohledem na zásadu in dubio pro reo. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že není na místě postupovat podle § 265m tr. ř., navrhl, aby zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu a tomuto soudu věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí s tím, že pokud nebude bez důvodných pochybností prokázáno, že provinění spáchal, aby byl zproštěn obžaloby podle § 226 písm. c) tr. ř. K podanému dovolání se nejvyšší státní zástupkyně ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. ke dni rozhodování Nejvyššího soudu nevyjádřila. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné § 265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí. Mladistvý uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku. Na podkladě uvedeného dovolacího důvodu tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.). Námitky mladistvého, které ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohou obstát. Uplatněné výhrady totiž zásadně napadají rozsah provedeného dokazování soudy obou stupňů a způsob hodnocení důkazů z jejich strany. Mladistvý v podstatě nesouhlasil s provedeným dokazováním a především s hodnocením výpovědí Ing. J. R. a J. L., trval na vlastní skutkové verzi a v závislosti na ní zpochybnil závěr o správnosti právní kvalifikace trestných činů. Takové námitky však znamenaly pouhý pokus mladistvého o vlastní konstrukci skutkového děje, nikoliv výhrady k nesprávnému podřazení výsledků provedeného dokazování pod příslušná ustanovení trestního zákona. Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat tvrzení mladistvého, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou „in dubio pro reo“. Tato námitka směřuje výlučně do skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo se týká právě jen otázek skutkových, nikoliv otázky právního posouzení skutku či otázky jiného hmotně právního posouzení. Z povahy vytýkaných vad je tak mimo jakoukoliv pochybnost, že ačkoli dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku v této části formálně deklaroval důvod dovolání podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil toliko námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy obou stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutků, jimiž byl uznán vinným. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.). Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání mladistvého podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle § 265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a není proto ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu. Své rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 26. března 2009 Předseda senátu: JUDr. Jan B l á h a |
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2006_3.TDO.567.2006.1.xml | Judikát 3 Tdo 567/2006 3 Tdo 567/2006 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. května 2006 o dovolání podaném obviněným J. J., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. 13 To 350/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 2 T 104/2005, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř. se dovolání o d m í t á . O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Okresního soudu Praha – západ ze dne 14. 10. 2005, sp. zn. 2 T 104/2005, byl obviněný J. J. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1 tr. zák., trestným činem poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 písm. a) tr. zák. a trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. a) tr. zák., které po skutkové stránce spočívaly v jednání popsaném pod body I. – V. výroku. Za tyto trestné činy byl obviněný podle § 248 odst. 3 tr. zák., za použití § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 55 odst. 1 písm. c) tr. zák. mu byl dále uložen trest propadnutí věcí, a to zajištěných finančních prostředků na účtu u Č. s., a. s., ve výši 77.581,44 Kč a dále zajištěných finančních prostředků ve výši 327,- Kč. Výroky podle § 228 odst. 1 tr. ř., § 229 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. pak soud rozhodl o povinnosti obviněného k náhradě škody, popř. o odkázání poškozených s nárokem na náhradu škody či jeho zbytkem na řízení ve věcech občanskoprávních. O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 13. 12. 2005, č. j. 13 To 350/2005-318, tak, že výrokem pod bodem I/ odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl a výrokem pod bodem II/ zároveň podle § 131 odst. 1 tr. ř. nařídil soudu prvního stupně provedení opravy vyhotovení rozsudku ve výroku o vině, a to v očíslování jednotlivých skutků a v délce trvání trestu zákazu pobytu ve skutkové větě. Usnesení odvolacího soudu nabylo právní moci dne 13. 12. 2005 (§ 140 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.). Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání, přičemž uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku pak dovolatel vyložil, v jakých konkrétních skutečnostech spatřuje existenci uplatněných dovolacích důvodů. V závěru dovolání pak navrhl, aby „dovolací soud zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2005, č. j. 13 To 350/2005 – 318 ve výroku I., kterým se zamítá odvolání, a podle ustanovení § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl, event. podle ustanovení § 265m odst. 1 tr. ř. aby dovolací soud sám ve věci rozhodl.“ K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který po obsahovém rozboru uplatněných dovolacích důvodů ve vztahu ke konkrétním námitkám dovolatele dospěl k závěru, že podané dovolání je třeba považovat za zjevně neopodstatněné. Navrhl proto, aby dovolací soud toto dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a aby tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Postavení obviněného J. J. jako osoby oprávněné k podání dovolání plyne z ustanovení § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Podmínky přípustnosti dovolání jsou v daném případě založeny ustanovením § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., neboť dovolání napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Dovolání současně splňuje zákonem předepsané formální a obsahové náležitosti (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř., § 265f odst. 1 tr. ř.). Nejvyšší soud dále zkoumal, zda dovolání obviněného bylo podáno včas, tj. v zákonné dvouměsíční lhůtě podle § 265e odst. 1 tr. ř. Z předloženého spisu (viz doručenky založené na č. l. 327) zjistil, že rozhodnutí odvolacího soudu, tj. rozhodnutí, proti němuž dovolání směřuje, bylo obviněnému (dovolateli) doručeno dne 3. 1. 2006 a jeho obhájkyni JUDr. H. K. poprvé dne 2. 1. 2006 (viz též pokyn předsedy senátu ze dne 29. 12. 2005 na č. l. 328 spisu). Doručenka je označena příslušným razítkem advokáta a je na ní uvedeno jméno pracovnice advokátní kanceláře, která zásilku převzala. Způsob doručení tudíž odpovídá ustanovení § 63 odst. 1 tr. ř. a § 48 odst. 2 OSŘ. Konec dovolací lhůty pak v posuzovaném případě připadl na pátek dne 3. 3. 2006 (srov. § 265e odst. 2 tr. ř. a ustanovení § 60 tr. ř. o počítání lhůt). Obhájkyně za obviněného v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř. vypracovala předmětné dovolání opatřené datem 23. 3. 2006 (č. l. 359, 360), které bylo podáno jako poštovní zásilka dne 24. 3. 2006 (viz. obálka založená na č. l. 361 spisu), jejímž adresátem byl Okresní soud pro Prahu – západ, který ve věci rozhodl v prvním stupni (§ 265e odst. 1 tr. ř.). Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že obviněný nepodal předmětné dovolání včas, nýbrž 21 dnů po uplynutí zákonné dovolací lhůty. Podle § 265e odst. 4 tr. ř. přitom navrácení lhůty k podání dovolání není přípustné. Podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne mj. z toho důvodu, že bylo podáno opožděně. V daném případě proto Nejvyšší soud rozhodl v souladu s výše citovaným ustanovením zákona tak, že se dovolání obviněného J. J. odmítá, aniž by napadené rozhodnutí dále přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání. P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 17. května 2006 Předseda senátu: JUDr. Eduard Teschler |
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2017_30.CDO.1279.2017.1.xml | Judikát 30 Cdo 1279/2017 30 Cdo 1279/2017 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a Mgr. Víta Bičáka, ve věci posuzované S. A.-D., za účasti navrhovatele J. J., o omezení svéprávnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod. sp. zn. 0Nc 22006/2016, o dovolání navrhovatele proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. října 2016, č. j. 29 Co 358/2016-209, takto: I. Dovolací řízení se zastavuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o.s.ř.) Městský soud v Praze (dále též „odvolací soud“) usnesením ze dne 3. října 2016, č. j. 29 Co 358/2016-207, potvrdil podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále též „soud prvního stupně“) ze dne 18. dubna 2016, č. j. 0Nc 22006/2016-95, kterým bylo zastaveno řízení o návrhu na omezení svéprávnosti posuzované, neboť navrhovatel na výzvu soudu podle ustanovení § 35 odst. 2 z.ř.s. nepředložil k návrhu aktuální lékařskou zprávu týkající se posuzované a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud rozhodl současně o náhradě nákladů odvolacího řízení. K žádosti navrhovatele Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 3. června 2016, č. j. 0Nc 22006/2016-167, výrokem I. nepřiznal navrhovateli Janu Jaklovi osvobození od soudních poplatků a výrokem II. zamítl jeho návrh na ustanovení zástupce z řad advokátů. Soud prvního stupně uzavřel, že byť majetkové poměry navrhovatele by odůvodňovaly přiznání osvobození od soudních poplatků, nebyla splněna druhá podmínka ustanovení § 138 o.s.ř., neboť v případě navrhovatele jde o návrh zřejmě bezúspěšný, kterým se navrhovatel snaží prostřednictvím řízení o omezení svéprávnosti posuzované řešit rodinné rozpory. Současně uzavřel, že navrhovatel je ve věci velmi dobře orientován, jeho zastoupení advokátem se z dosavadního průběhu řízení nejeví proto nezbytně nutným. Městský soud v Praze usnesením ze dne 3. října 2016, č. j. 29 Co 358/2016-209, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se zcela se skutkovým i právním hodnocením věci soudem prvního stupně. Navrhovatel proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu podal dovolání, aniž by byl zastoupen advokátem, resp. aniž by doložil, že by sám měl právnické vzdělání. Usnesením ze dne 18. ledna 2017, č. j. 0Nc 22006/2016-233, jej soud prvního stupně vyzval, aby si ve lhůtě třiceti dnů pro podání dovolání zvolil zástupcem advokáta a aby jeho prostřednictvím podal řádné dovolání. Usnesení bylo dovolateli doručeno dne 27. ledna 2017, avšak výše uvedený nedostatek navrhovatel neodstranil. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Podle § 241 odst. 1 věty první o.s.ř., není-li dále stanoveno jinak, musí být dovolatel zastoupen advokátem nebo notářem. Odstavec první citovaného ustanovení neplatí, je-li dovolatel fyzická osoba, která má právnické vzdělání [§ 241 odst. 2 písm. a) o.s.ř.]. Podle odstavce 4 téhož ustanovení dovolání fyzické osoby musí být sepsáno, s výjimkou případu uvedeného v odstavci 2 písm. a), advokátem nebo notářem. Povinné zastoupení je tak zvláštní podmínkou dovolacího řízení týkající se dovolatele, jejíž nedostatek lze odstranit, avšak bez jejíhož splnění není možno vydat rozhodnutí, jímž se řízení končí. Podle § 104 odst. 2 o.s.ř., jde-li o nedostatek podmínky řízení, který lze odstranit, učiní k tomu soud vhodná opatření. Nezdaří-li se nedostatek podmínky řízení odstranit, řízení zastaví. Z uvedeného plyne, že přes opatření provedená soudem prvního stupně dovolatel nesplnil zákonem stanovenou podmínku dovolacího řízení ve smyslu § 241 odst. 1 věty první a odst. 4 o.s.ř. Dovolací soud proto řízení o dovolání zastavil (§ 241b odst. 2 část věty před středníkem a § 104 odst. 2 věta třetí o.s.ř.). U výroku o náhradě nákladů dovolacího řízení se odkazuje na ustanovení § 243f odst. 3 věta druhá o.s.ř. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 26. července 2017 JUDr. Pavel Pavlík předseda senátu |
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2002_22.CDO.1604.2000.1.xml | Judikát 22 Cdo 1604/2000 22 Cdo 1604/2000 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců: A/ J. R. a B/ V. R., zastoupených advokátem, proti žalovaným: 1/ J. V., zastoupenému advokátem, a 2/ E. S. P., spol. s r. o., zastoupené advokátkou, o určení vlastnictví a vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 5 C 68/95, o dovolání druhé žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. listopadu 1999, čj. 17 Co 65/98-97, takto: I. Dovolací řízení se zastavuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í: Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. listopadu 1999, čj. 17 Co 65/98-97, potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Znojmě (dále „soud prvního stupně“) ze dne 29. srpna 1997, čj. 5 C 68/95-49, ve výroku I. ve znění, „že se určuje, že žalobci J. R. a V. R., jsou spoluvlastníky objektu bývalé panelárny na K. ulici číslo 3524 ve Z. a stavební parcely číslo 977/2, 977/4 a 977/5, zapsaných na listu vlastnictví číslo 5433 pro k. ú. Z. s tím, že tyto nemovitosti tvoří jejich společné jmění“, ve výroku II. ve znění, „že žalovaný č. 2 je povinen vyklidit objekt bývalé panelárny na K. ulici číslo 3524 ve Z. a parcely číslo 977/2, 977/4 a 977/5, vše zapsané na listu vlastnictví číslo 5433 pro k. ú. Z. a vyklizené nemovitosti předat žalobcům do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku“ a ve výroku III. o náhradě nákladů řízení. Rozhodl o nákladech odvolacího řízení, dále nevyhověl návrhu žalované 2/ na vyslovení přípustnosti dovolání a k samostatnému projednání vyloučil její vzájemný návrh ohledně zaplacení částky 4 600 000,- Kč. Dovolání, které žalovaná 2/ podala proti rozsudku odvolacího soudu podáním označeným datem 3. 2. 2000, vzala v plném rozsahu zpět podáním označeným datem 11. 12. 2001, osobně předloženým dovolacímu soudu 18. 12. 2001. Nejvyšší soud s přihlédnutím k ustanovení části dvanácté, hlavě I, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb. proto podle § 243b odst. 4 věta druhá občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“), účinného před novelou provedenou uvedeným zákonem, dovolací řízení zastavil. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 1 písm. c) OSŘ. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 9. ledna 2002 JUDr. Jiří Spáčil, CSc.,v.r. předseda senátu |
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2002_25.ND.227.2002.1.xml | Judikát 25 Nd 227/2002 25 Nd 227/2002 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Marty Škárové ve věci řízení o dědictví po F. Š., vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 18 D 757/2001, o návrhu účastnice řízení H. Z., na přikázání věci Městskému soudu v Brně z důvodu vhodnosti podle § 12 odst. 2 o.s.ř., takto: Věc vedená u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 18 D 757/2001 se přikazuje k projednání a rozhodnutí Městskému soudu v Brně. Podle § 169 odst. 2 o.s.ř. usnesení neobsahuje odůvodnění, protože jím bylo zcela vyhověno návrhu, jemuž nikdo neodporoval. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 22. října 2002 JUDr. Petr Vojtek,v.r. předseda senátu |
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2007_7.TDO.819.2007.1.xml | Judikát 7 Tdo 819/2007 7 Tdo 819/2007 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 5. září 2007 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného P. J., které podal proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2005, č. j. 9 To 441/2005-512, a proti usnesení téhož soudu ze dne 11. 10. 2006, č. j. 9 To 361/2006-651, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 2 T 10/2004, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á . O d ů v o d n ě n í : Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2005, sp. zn. 9 To 441/2005, byl k odvolání obviněného P. J. podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d), odst. 2 tr. ř. částečně zrušen rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 21. 4. 2005, sp. zn. 2 T 10/2004, a to ve výroku o vině pod bodem 2) a ve výroku o trestu. Při nezměněném výroku o vině pod bodem 1) (trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 tr. ř.) a výroku zprošťujícím, pak odvolací soud podle § 259 odst. 1 tr. ř. vrátil věc okresnímu soudu, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nově rozhodl Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 19. 7. 2006, sp. zn. 2 T 10/2004, zprostil obviněného podle § 226 písm. b) tr. ř. obžaloby a za trestný čin podle § 249a odst. 2 tr. zák., jímž byl uznán vinným předchozím rozsudkem tohoto soudu, jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák., podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 1 roku. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 9 To 361/2006, bylo odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 19. 7. 2006, sp. zn. 2 T 10/2004, které směřovalo pouze proti výroku o trestu, zamítnuto podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné. Proti usnesení odvolacího soudu ze dne 9. 11. 2005, č. j. 9 To 441/2005-512, jímž zůstal nedotčen, resp. byl potvrzen výrok o vině obviněného trestným činem podle § 249a odst. 2 tr. zák. a proti usnesení téhož soudu ze dne 11. 10. 2006, č. j. 9 To 361/2006-651, kterým bylo zamítnuto podle § 256 tr. ř. jeho odvolání do trestu za tento trestný čin, podal obviněný řádně a včas dovolání z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Je toho názoru, že rozhodnutí o jeho vině trestným činem podle § 249a odst. 2 tr. zák. a následně uloženém trestu, spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Namítá, že se daným jednáním nemohl dopustit trestného činu podle § 249a odst. 2 tr. zák., protože poškozená JUDr. K. J. opustila společnou domácnost, odstěhovala se z předmětného domu a přestala tak být jeho uživatelem. V tomto domě v době platnosti a vykonatelnosti předběžného opatření vydaného soudem, nebydlel ani on sám a dům byl pouze předmětem nevypořádaného společného jmění manželů. V době občanskoprávního řízení o jeho vypořádání, měli tak oba účastníci tohoto řízení každý jiné bydliště. Poukázal přitom na nález Ústavního soudu ČR sp. zn. IV. ÚS 482/2000, podle kterého je oprávněnou osobou podle § 249a odst. 2 tr. zák. i vlastník domu, pouze však za podmínky, že je zároveň jeho uživatelem. Opuštěním rodinného domu v obci B., který přestala užívat, tak poškozená ke dni vydání předběžného opatření již nebyla, a to po dobu jeho platnosti a vykonatelnosti, oprávněnou osobou. Proto nemohla být naplněna skutková podstata trestného činu podle § 249a odst. 2 tr. zák., kde je oprávněná osoba zákonným znakem. Jednalo se tak o ryze občanskoprávní spor mezi obviněným a poškozenou, jehož předmětem bylo jen vypořádání společného majetku. Při neplnění předběžného opatření se poškozená mohla domáhat jeho výkonu, což však neučinila a svůj návrh na zahájení řízení vzala zpět. Obviněný je toho názoru, že soud I. stupně plně prokázal nevěrohodnost výpovědi poškozené a dalších svědků vypovídajících v její prospěch, na základě čehož jej také zprostil obžaloby. Při hlavním líčení dne 8. 6. 2006, že také předložil další důkazy potvrzující nevěrohodnost poškozené (dopisy, znalecké posudky z obou písmoznalectví a zdravotnictví), ale tyto důkazy soud I. stupně neměl k dispozici nebo je neprovedl, když rozhodl o jeho vině pod bodem 1) (trestným činem podle § 249a odst. 2 tr. zák.) rozsudkem ze dne 21. 4. 2005, č. j. 2 T 10/2004-480, ani Krajský soud v Praze, když usnesením ze dne 9. 11. 2005, č. j. 9 To 441/2005-512, tento výrok o vině potvrdil. Obviněný proto navrhl, aby byl zrušen výrok o vině pod bodem 1) rozsudku soudu I. stupně a výrok usnesení odvolacího soudu, kterým byl tento výrok o vině potvrzen, dále aby byl zrušen z navazujícího rozsudku soudu I. stupně výrok o trestu pod bodem 1) a výrok usnesení odvolacího soudu, kterým „bylo rozhodnuto ve výroku rozsudku o trestu pod bodem 1) Okresního soudu v Kolíně ze dne 19. 7. 2006, pod č. j. 2 T 10/2004-629“. Postupem podle § 265m tr. ř. aby pak byl podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně ve vyjádření k dovolání uvedl, že se ztotožnil s námitkami obviněného, který byl jako spoluvlastník dané nemovitosti odsouzen za bránění ve výkonu užívacího práva poškozené. Soudy toto bránění označily za protiprávní a svévolné. Obviněný proti tomu namítal, že užívací právo poškozené zaniklo v důsledku opuštění domu. Soudy odvozovaly její užívací právo od existence předběžného opatření soudu, které nabylo právní moci 15. 6. 2002 a z nějž vyplývalo, aby jí umožnil užívat rodinný dům, zejména, aby jí vydal klíče od domu. Základním pochybením soudu je však to, že otázku naplnění zákonných znaků daného trestného činu podle § 249a odst. 2 tr. zák., zredukovaly na otázku klíčů, aniž zkoumaly, zda pro poškozenou byly prostředkem možnosti kontroly nad bytem, tj. bez toho, že by v bytě zároveň bydlela, anebo prostředkem zajišťujícím přístup do bytu, který užívá v tom smyslu, že v něm bydlí. Skutková zjištění soudů se omezila jen na zjištění, že jí obviněný opakovaně odmítal vydat klíče od obytné části domu a od garáže a tak nerespektoval ani předběžné opatření soudu v občanskoprávním řízení, jímž mu to bylo uloženo. Za této situace tak není ve skutkových zjištěních soudů žádný podklad pro posouzení, zda poškozená byla uživatelkou bytu v tom smyslu, že v něm bydlela. Pokud by odpovídala skutečnosti obhajoba obviněného, že v bytě nebydlela, protože se odstěhovala, a to aniž jí obviněný v bydlení v bytě bránil, bylo by vyloučeno samotné nevrácení klíčů považovat za trestný čin podle § 249a odst. 2 tr. zák. a podstatou věci by byl občanskoprávní spor spoluvlastníků o klíče a nikoli zásah do práva poškozené užívat byt. Nebyla tak vypořádána námitka, že jednání poškozené před 15. 6. 2002 bylo možno podle občanského práva kvalifikovat jako opuštění domu s následkem zániku užívacího práva. Státní zástupce poukázal na komentář k Občanskému zákoníku a rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 2 Cdo 1980/97 a 7 Tdo 1169/2006. Pozornost soudy dále nevěnovaly ani námitce obviněného, že dům byl v kritické době nezkolaudován a je tak otázkou, zda vůbec lze hovořit o porušení zájmu na ochraně nerušeného užívání domu, resp. jak by se tato skutečnost promítla do hodnocení materiální stránky trestného činu. Státní zástupce poukázal také na řadu rozhodnutí Ústavního soudu ČR, podle kterého při trestněprávním posuzování jednání, která má z občanskoprávního pohledu podobu sporu o existenci užívacího práva (tento spor nebyl vydáním předběžného opatření ukončen), je třeba zvažovat, zda jsou dány podmínky pro nasazení krajního právního prostředku, trestního práva, jako prostředku ultima ratio. Závěrem státní zástupce navrhl postup podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. s konkrétním odkazem na výroky a soudní rozhodnutí, která mají být zrušena a podle § 265l odst. 1 tr. ř., aby bylo Okresnímu soudu v Kolíně přikázáno ředmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Protože námitky obviněného odpovídají uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud se jimi zabýval a dospěl k zjištění, že dovolání obviněného důvodné není. Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 21. 4. 2005, sp. zn. 2 T 10/2004, soud I. stupně rozhodnutí o vině obviněného trestným činem podle § 249a odst. 2 tr. zák., tj. že oprávněné osobě v užívání domu neoprávněně bránil, založil na skutkových zjištěních, která z hlediska naplnění uvedených formálních znaků skutkové podstaty tohoto trestného činu, jsou rozhodující, a to, že své bývalé manželce úmyslně bránil v užívání rodinného domu tím, že jí přes opakované žádosti odmítal vydat klíče od obytné části a od garáže. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že soudy otázku naplnění znaků uvedeného trestného činu, zredukovaly na otázku klíčů, aniž zkoumaly jejich význam pro poškozenou a ve skutkových zjištěních není žádný podklad pro posouzení, zda byla uživatelkou bytu (domu) v tom smyslu, že v něm bydlela. Pomíjí přitom, že vydání klíčů bylo pro poškozenou právě prostředkem k tomu, aby dům mohla užívat a že nešlo o spor o existenci užívacího práva, ale o možnost jeho realizace. Nejvyšší soud ČR v obdobné trestní věci (usnesení ze dne 26. 9. 2006, sp. zn. 7 Tdo 1169/2006), zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a soudu I. stupně přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Jednalo se o obviněného z trestného činu podle § 249a odst. 2 tr. zák., kterého se měl dopustit tím, že manželce nevrátil klíče od bytu s tím, že pokud se z bytu s dcerou odstěhovala a manželství je v rozvodovém řízení, nemá právo byt užívat, ač je jeho podílovým spoluvlastníkem a takto jednal přesto, že byl klíče od domu a bytu povinen vydat na základě předběžného opatření vydaného soudem. V této věci Nejvyšší soud konstatoval, že skutková zjištění soudů se omezila na nevrácení klíčů a nerespektování předběžného opatření soudu v občanskoprávním řízení, ale nebylo skutkově zjištěno, zda poškozená byla uživatelkou bytu v tom smyslu, že v něm bydlela. Pokud by odpovídala skutečnosti obhajoba obviněného, že poškozená v bytě nebydlela, protože se i s dětmi odstěhovala k rodičům, a to aniž jí obviněný v bydlení v bytě bránil, bylo by vyloučeno považovat samotné nevrácení klíčů za trestný čin podle § 249a odst. 2 tr. zák., podstatou věci by byl občanskoprávní spor spoluvlastníků o klíče a nikoliv zásah do práva užívání bytu. Nejvyšší soud proto uložil soudu I. stupně zjistit, mj. kdy a z jakých důvodů se manželka z bytu odstěhovala a objasnit otázku, zda z titulu spoluvlastnictví bytu byla také jeho uživatelkou. V daném rozhodnutí, na které také státní zástupce poukázal ve vyjádření k dovolání, tak nebyla vyjasněna otázka, zda obviněná v bytě bydlela, resp. chtěla v něm bydlet, ale bylo jí v tom bráněno. Také obviněný P. J. namítá v dovolání, že se nemohl dopustit daného trestného činu, protože se poškozená odstěhovala z předmětného domu, opustila tak společnou domácnost a přestala být jeho uživatelem. Opuštěním domu, tak ke dni vydání předběžného opatření a po dobu jeho platnosti, nebyla oprávněnou osobou a nemohla být v tomto znaku naplněna skutková podstata trestného činu podle § 249a odst. 2 tr. zák. Této námitce obviněného ale nelze přisvědčit. Institut opuštění společné domácnosti upravený v § 708 obč. zákoníku totiž dopadá na případy užívání bytu z titulu práva nájmu. Trvalé opuštění společné domácnosti jedním z manželů, kteří byli společnými nájemci bytu, má tak za následek zánik tohoto práva společného nájmu bytu manžely a jediným nájemcem a tedy i osobou oprávněnou užívat předmětný byt, se stává ten z manželů, který nadále v bytě bydlí, resp. ten, který trvale neopustil společnou domácnost. V případě obviněného a jeho bývalé manželky ale nejde ve vztahu k předmětnému domu o právo jeho užívání na základě nájemní smlouvy, ale o právo jeho užívání vyplývající ze skutečnosti, že v dané době byl tento dům v nevypořádaném zaniklém společném jmění manželů, kdy vztah mezi manžely (resp. bývalými manžely) není vymezen ideálním podílem na společné nemovité věci. Podle § 145 odst. 1 obč. zákoníku pak majetek, který tvoří společné jmění manželů, užívají a udržují oba manželé společně. O tom, že v dané době byl předmětný dům součástí majetku v řízení o vypořádání zaniklého společného jmění manželů, není ve věci sporu a k jeho zániku došlo dnem právní moci rozsudku o rozvodu manželství. Právní vztahy v době od zániku společného jmění manželů do jeho vypřádání se přitom posuzují obdobně jako před jeho zánikem, tj. podle předpisů o společném jmění manželů. Užívají-li podle § 145 odst. 1 obč. zákoníku majetek, který tvoří společné jmění manželů, oba manželé společně, je zřejmé, že i předmětný dům měl právo užívat jak obviněný, tak i jeho bývalá manželka. Jedná se přitom o právo a nikoli povinnost dům užívat, takže námitka obviněného ohledně opuštění společné domácnosti odstěhováním z domu, je zcela bez významu i z tohoto důvodu. Bez ohledu na to, z jakých důvodů poškozená dům v B. opustila, měla jako jeho vlastník, z titulu nevypořádaného společného jmění rozvedených manželů, právo kdykoliv opět tento dům užívat, a to nejen tím způsobem, že by v něm bydlela (např. rekreační pobyty, uskladnění věcí, garážování vozidla, apod.), jak se toho domáhala v tomto případě. Byl-li tedy obviněný uznán vinným, že od 15. 6. 2002 do 14. 7. 2003 úmyslně bránil své bývalé manželce JUDr. K. J. v užívání rodinného domu v obci B., okr. K., a to tím, způsobem, že jí přes opakované žádosti odmítal vydat klíče od obytné části a od garáže v přízemí domu, naplnil tak všechny znaky skutkové podstaty trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 tr. zák., protože oprávněné osobě v užívání domu neoprávněně bránil. Nález Ústavního soudu ČR sp. zn. IV. ÚS 482/2000, na který obviněný v dovolání poukazuje, na tento případ neodpadá, protože se týká specifického případu většinového spoluvlastníka k ideálním ¾ předmětných nemovitostí, kde platí tzv. majoritní princip. Tento princip, podle kterého je při podílovém spoluvlastnictví při rozhodování o hospodaření se společnou věcí určující velikost spoluvlastnických podílů, také ve věci stěžovatel jako většinový spoluvlastník prosazoval. Rozhodnutí většinového spoluvlastníka se přitom musí menšinový (přehlasovaný) spoluvlastník podřídit a pouze v případě důležité změny společné věci může žádat, aby o změně rozhodl soud (§ 139 odst. 2, 3 obč. zákoníku). Proto se v daném případě jednalo o vztah ryze občanskoprávní a nemohl být spáchán trestný čin podle § 249a odst. 2 tr. zák., protože přehlasovaný menšinový spoluvlastník, domáhající se užívání domu proti vůli většinového spoluvlastníka, není oprávněnou osobou, které by neoprávněně bylo bráněno v užívání domu. O takovýto případ se ale ve věci obviněného P. J. nejedná. Soud I. stupně v odůvodnění rozsudku ze dne 21. 4. 2005, sp. zn. 2 T 10/2004, přitom konstatoval, že poškozená opakovaně vyzvala obviněného, aby jí umožnil vstup a užívání domu v B., přičemž vypověděla, že po záplavách v létě 2002 jej žádala o přístup do domu, aby měly s dcerou kde bydlet. Odvolací soud v odůvodnění usnesení ze dne 9. 11. 2005, sp. zn. 9 To 441/2005, konstatoval, že údaje poškozené pod tímto bodem odpovídají skutečnosti, tj. soud I. stupně v této části její výpověď správně hodnotil jako věrohodnou a tedy pravdivou. Z její výpovědi pak ale rovněž vyplývá, že předmětný dům chtěla užívat za účelem bydlení, což je zřejmé i z obviněným potvrzované okolnosti, že byt v P. byl po povodni neobyvatelný. Je tak zřejmé, že poškozená chtěla předmětný dům užívat tak, že by v něm bydlela a vydání klíčů nebylo proto jen důvodem k případnému vstupu a kontrole nemovitosti, aniž by jí užívala. Proto se nejedná ani o případ řešený Nejvyšším soudem v usnesení sp. zn. 7 Tdo 1169/2006, na které poukázal státní zástupce ve vyjádření k dovolání. K námitce obviněného ohledně nových důkazů, které předložil až po právní moci výroku o vině trestným činem podle § 249a odst. 2 tr. zák. je nutné uvést, že jde o nové skutečnosti, ke kterým nelze v řízení o dovolání přihlížet. Takovéto skutečnosti by mohly být důvodem obnovy řízení. O této otázce již Okresní soud v Kolíně rozhodl usnesením ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. 1 Nt 1003/2007, které nabylo právní moci dne 23. 5. 2007, když návrh obviněného na povolení obnovy řízení zamítl. Na základě uvedených důvodů bylo dovolání odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 5. září 2007 Předseda senátu: JUDr. Michal Mikláš |
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2011_25.CDO.2913.2009.1.xml | Judikát 25 Cdo 2913/2009 25 Cdo 2913/2009 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce H. M., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Viglaským, advokátem se sídlem Nová Ves 142, adresa pro doručování Banská Bystrica, Mlynská 54, Slovenská republika, proti žalovaným 1) MUDr. D. K., 2) ALMEDA, a. s., IČO 25079174, se sídlem Neratovice, Alšova 462, oběma zastoupeným JUDr. Janem Havlem, advokátem se sídlem Kralupy nad Vltavou, Přemyslova 457, 3) M. K., 4) M. K., 5) K. M., 6) Oblastní nemocnici Mladá Boleslav, a.s., nemocnici Středočeského kraje, IČO 27256456, se sídlem Mladá Boleslav, třída Václava Klementa 147, 7) České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem Praha 2, Vyšehradská 424/1, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 9 C 54/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2008, č.j. 19 Co 183/2008-288, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal náhrady škody na zdraví s tím, že dne 24. 3. 1995 byli on a jeho matka napadeni třetím žalovaným. Neposkytnutí adekvátní zdravotní péče matce žalobce prvním a druhým žalovaným, nepotrestání třetího žalovaného, jakož i čtvrté a páté žalované, které lživě vypovídaly v přestupkovém řízení, neuvedení rentgenového snímku v propouštěcí zprávě vydané šestou žalovanou a nevyšetření incidentu příslušnými orgány státu (sedmého žalovaného) mělo za následek psychické onemocnění žalobce a jeho invaliditu. Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 31. 1. 2008, č.j. 9 C 54/2005-222, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal na žalovaných náhrady škody na zdraví, a to bolestného ve výši 100.000.000.000,- Kč, dále odškodnění ztížení společenského uplatnění v částce 10.250.000.000,- Kč, náhrady na ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, náhrady za ztrátu na výdělku při invaliditě a náhrady účelně vynaložených nákladů spojených s léčením v částkách 23.287.500,- EUR a 11.905.000,- Kč; soud nepřiznal žalovaným náhradu nákladů řízení. Soud zjistil, že žalobce dne 24. 3. 1995 ve vzájemné potyčce s třetím žalovaným utrpěl drobná poranění a hematomy a poté byl v pracovní neschopnosti od 24. 3. 1995 do 12. 4. 1995. Incident byl projednán Městským úřadem v Neratovicích jako přestupek a řízení bylo zastaveno, neboť odpovědnost za přestupek zanikla [§ 76 odst. 1 písm. f) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích]. Soud konstatoval, že žalobce neprokázal, že škoda na zdraví (psychická újma) byla v příčinné souvislosti s jednáním žalovaných. Navíc první žalovaný nebyl podle soudu ve sporu pasivně věcně legitimován, neboť v době ošetření žalobce byl jako lékař zaměstnancem druhé žalované. Žaloba vůči prvnímu, druhému a třetímu žalovanému byla zamítnuta také z důvodu promlčení nároku. Běh promlčecí doby soud vázal na vědomost žalobce o psychických problémech, které měly vzniknout z protiprávního jednání žalovaných, přičemž tuto vědomost žalobce měl již v roce 1997 v souvislosti s vyšetřením u MUDr. Kemanové, popřípadě 17. 1. 1998, kdy odešel do invalidního důchodu, nejpozději však v roce 2000 v souvislosti s vyšetřením u PhDr. Annerové. K odvolání žalobce, který napadl rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, a prvního a druhé žalované, jejichž odvolání směřovalo do výroku o nákladech řízení, Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 6. 2008, č.j. 19 Co 183/2008-288, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žalovaným nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že žádný ze žalovaných neodpovídá za žalobcem tvrzenou škodu. Mezi žalobcem a prvním žalovaným brání vzniku odpovědnosti za škodu tehdejší smluvní vztah prvního žalovaného k nemocnici (druhé žalované), kde vykonával lékařskou praxi. Za škodu neodpovídá ani druhá žalovaná, neboť tehdejší jednání (opomenutí) lékaře, spočívající v tvrzeném neposkytnutí adekvátní lékařské péče matce žalobce, nemohlo mít přímý dopad na zdraví žalobce. Žalobce neprokázal, že by třetí žalovaný, který jej fyzicky napadl, mu způsobil psychickou újmu, neboť závěr znalce z oboru chirurgie MUDr. Kehera o příčinné souvislosti mezi napadením žalobce a jeho psychickou újmou přesahuje do oboru psychiatrie, pro který znalec nemá patřičnou odbornost. Rovněž tvrzení o nepravdivém vylíčení průběhu incidentu čtvrtou a pátou žalovanou před přestupkovou komisí se žalobci nepodařilo prokázat. Nebylo prokázáno ani porušení právní povinnosti ze strany šesté žalované, jež by vedlo k poškození zdraví žalobce. Odvolací soud též neshledal naplnění podmínek odpovědnosti státu podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, který platil až do 15. 5. 1998, tedy v rozhodné době, kdy šetření příslušnými orgány probíhala. Žalobce v této souvislosti nesouhlasil s hodnocením důkazů, zjištěním skutkového stavu a s právním posouzením věci příslušnými orgány, což nemůže podle soudu založit odpovědnost státu podle shora uvedeného zákona. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně v tom, že nárok žalobce je vůči prvnímu a druhé žalované promlčen, neboť vědomost o svých zdravotních obtížích (vzniku škody) žalobce získal již v roce 1998, kdy mu byl přiznán plný invalidní důchod, nejdéle však v roce 2000, kdy se opakovaně podroboval psychologickým vyšetřením, která odhalila jeho psychické obtíže. Ve vztahu k třetímu je nárok žalobce též promlčen, neboť žalobce proti němu uplatnil nárok až doplněním žaloby dne 1. 3. 2007, tj. po uplynutí subjektivní dvouleté doby, jež počala plynout podle tvrzení žalobce od vypracování znaleckého posudku MUDr. Kehera ze dne 10. 3. 2003. Pro uplatnění nároku proti státu pak zákon č. 58/1969 Sb. stanovil tříletou subjektivní lhůtu, která do dne podání žaloby vůči sedmému žalnému (tj. 1. 3. 2007) také marně uplynula. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a dovolací důvod shledává v existenci vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a v nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel namítá též neúplnost a nesprávnost skutkových zjištění soudů obou stupňů. Vytýkal odvolacímu soudu neprovedení všech žalobcem navržených důkazů, zejména znaleckého posudku z oboru psychiatrie a psychologie, výslech MUDr. Kehera s možností doplnění jeho posudku, dále opomenutí závěrů klinické psycholožky PhDr. Komadové a navrhované výslechy svědků H.é a matky žalobce. Argumentoval závěry znaleckého posudku z odvětví psychiatrie a klinické psychologie ze dne 28. 10. 2008, který si nechal vypracovat. Podle dovolatele započala běžet dvouletá subjektivní promlčecí doba až dnem 30. 4. 2003, kdy se dozvěděl, kdo za škodu odpovídá, z fotokopií pořízených z přestupkového spisu, nárok žalobce při podání žaloby dne 4. 2. 2005 tak nemohl být promlčen. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) posoudil dovolání – v souladu s čl. II bodem 12 zákona č. 7/2009 Sb. – podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.“) a shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), směřuje však proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Dovolatel neuvádí, v čem spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, a ani dovolací soud, jenž je vázán uplatněnými dovolacími důvody (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), neshledal právní otázku, jejíž řešení by mělo zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Obsahem dovolání jsou v podstatě námitky proti skutkovému stavu, jak byl v řízení zjištěn (především zda se žalovaní dopustili tvrzeného protiprávního jednání, zda je mezi tímto jednáním a škodou na zdraví žalobce příčinná souvislost a kdy se žalobce dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá). Tyto skutkové námitky nemohou být právní otázkou zásadního významu, nýbrž by mohly naplňovat dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., který však v dovolání, jehož přípustnost může být dána jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nelze úspěšně uplatnit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1986/2001, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 1164). Námitka dovolatele, že v řízení měl být nařízen znalecký posudek z oboru psychiatrie a psychologie a vyslechnuti další žalobcem navrhovaní svědci, rovněž přípustnost dovolání nezakládá, neboť je jí vytýkána vada řízení [dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 2 písm. a) o. s. ř.], která však nepřestavuje dosud neřešenou nebo spornou otázku interpretace procesních norem, navíc se vztahuje ke konkrétním poměrům projednávané věci, a nemá tudíž judikatorní přesah (dopad do rozhodování obdobných věcí). Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá ani námitka nesprávného určení počátku běhu subjektivní promlčecí doby. Po právní stránce odvolací soud odůvodnil promlčení nároku ve vztahu k prvnímu, druhému a třetímu žalovanému uplynutím dvouleté subjektivní promlčecí doby, která počala běžet okamžikem, kdy se žalobce dozvěděl o vzniku škody a o tom, kdo za ni odpovídá (nejpozději v r. 2000), a uplynula před podáním žaloby (4. 2. 2005, resp. před jejím doplněním dne 1. 3. 2007). Posouzení otázky promlčení je v souladu se zákonem (srov. § 106 odst. 1 obč. zák.) i ustálenou judikaturou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1169/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 569, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2682/2005). Nelze tedy dospět k závěru, že by napadené rozhodnutí mělo po právní stránce zásadní význam. Odvolací soud posuzoval otázku promlčení na základě konkrétních skutkových zjištění, přičemž závěr, kdy se žalobce o vzniku škody a o tom, kdo za ni odpovídá, dozvěděl, je otázkou skutkovou, která v případě přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepodléhá dovolacímu přezkumu. Z uvedeného vyplývá, že dovolání není přípustné; Nejvyšší soud je proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243 odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalovaným žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu. V Brně dne 30. srpna 2011 JUDr. Robert Waltr, v. r.předseda senátu |
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2011_20.CDO.3122.2011.1.xml | Judikát 20 Cdo 3122/2011 20 Cdo 3122/2011 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněné Credit Union s. r. o., v likvidaci, se sídlem v Praze 3, Vinohrady, Písecká 2342, identifikační číslo osoby 274 27 617, zastoupené JUDr. Luďkem Lisse, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Konviktská 24, proti povinnému V. P., zemřelému dne 2. 10. 2009, pro 1.012,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 73 Nc 7352/2008, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 4. 2011, č. j. 18 Co 100/2011-27, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243c odst. 2 o. s. ř.): Krajský soud napadeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 2. 12. 2010, č. j. 73 Nc 7352/2008-10, kterým Okresní soud Plzeň – město zastavil exekuci nařízenou usnesením téhož soudu ze dne 15. 7. 2008, č. j. 73 Nc 7352/2008-6 (výrok I), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů exekučního řízení (výrok II) a oprávněné uložil zaplatit soudnímu exekutorovi Mgr. Luďku Němcovi 7 800,- Kč (výrok III); současně žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud uzavřel, že povinný ztratil způsobilost být účastníkem řízení, dědické řízení bylo zastaveno, protože nezanechal žádný majetek, a nebylo tedy možno v řízení pokračovat. Současně uvedl, že rozhodčí nález není způsobilým exekučním titulem, neboť rozhodce Dr. et Bc. Josef Kožíšek neměl pravomoc rozhodčí nález vydat. Dovolatelka namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Nesouhlasí se závěrem o splnění podmínek pro zastavení exekuce, resp. popírá, že nastaly nové skutečnosti nebo takové skutečnosti vyšly nově najevo. V zastavení exekuce po jejím pravomocném nařízení, aniž by došlo k jakýmkoliv změnám, vidí rozpor s principem věci rozsouzené i s principem právní jistoty a práva na spravedlivý proces. Mělo dojít i k porušení rovnosti stran. Podle dovolatelky se exekuční soud nesmí vyjadřovat k platnosti rozhodčí doložky ani k případné nicotnosti rozhodčího nálezu, navíc rozhodčí nález je aktem aplikace práva a nemůže být „nicotný“. Připomíná, že exekuční soud již není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost rozhodčího nálezu, a tvrdí, že po pravomocném nařízení exekuce nelze aplikovat všechny zrušovací důvody podle § 31 zákona č. 216/1994 Sb., neboť existuje speciální ust. § 35 téhož zákona. I když lze exekuci zastavit i z důvodů uvedených v § 268 o. s. ř., nesmí toto ustanovení sloužit k zastavení exekuce z důvodů porušení některých zásad uvedených v § 31 zákona č. 216/1994 Sb. Odkazuje též na § 1 odst. 4 Řádu pro vnitrostátní spory Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR, podle něhož „…nedostatek pravomoci (příslušnosti) Rozhodčího soudu nemůže vytýkat strana, která se pustila do projednávání sporu ve věci samé, aniž nedostatek pravomoci (příslušnosti) namítla (§ 15 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb.)...“. Dále odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. 20 Cdo 2857/2006, a dovozuje, že pravomoc rozhodce lze sjednat i jinak, než na základě rozhodčí doložky, a to právě i způsobem uvedeným v § 15 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb. (nenamítne-li žalovaný nedostatek pravomoci při prvním úkonu v řízení). V důsledku toho pak již nedostatek pravomoci nemůže namítat. Navrhla, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Podáním ze dne 21. 9. 2011 (tedy po uplynutí dvouměsíční prekluzívní lhůty stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř.) doplnila oprávněná své dovolání a vyčítá v něm Nejvyššímu soudu, že v obdobných věcech rozhodl nesprávně, že vychází z předpokladu, že nebyla uzavřena rozhodčí smlouva, ačkoliv k jejímu uzavření došlo, byť podpisy účastníků nebyly na téže listině. Písemné ujednání lze ve smyslu § 3 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., dovodit z písemného projevu vůle oprávněné předložit spor k rozhodnutí v rozhodčím řízení a přípisu opatrovníka povinných Ing. Jindřicha Vavrouška, který souhlasil s projednáním sporu v rozhodčím řízení (ve snaze snížit náklady řízení). Vyzvala proto Nejvyšší soud, aby upustil od rozhodování podle „nastavené šablony, neboť tato je věcně nesprávná“. Nejvyšší soud rozhodl o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz Část první, čl. II Přechodná ustanovení, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.). Dovolání není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (rozhodnutím odvolacího soudu nebylo rozhodnutí soudu prvního stupně změněno, přičemž odlišností není ani rozdílné právní posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků) ani podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož soudu) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (na níž není důvod cokoli měnit) a nemá tedy po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Vyjadřuje-li dovolatelka pochybnosti o tom, zda v projednávané věci pravomoc rozhodce vydat vykonávaný rozhodčí nález byla dána či nikoli, resp. zda odvolací soud byl oprávněn tyto skutečnosti přezkoumávat, pak tyto výtky přípustnost dovolání nezakládají, neboť rozhodnutí odvolacího soudu pouze na tomto závěru nestojí. Odvolací soud totiž také uvedl, že exekuci je třeba zastavit postupem podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. i pro nedostatek podmínek řízení, neboť povinný dne 2. 10. 2009 zemřel, tedy po vydání usnesení o nařízení exekuce ze dne 15. 7. 2008, č. j. 73 Nc 7352/2008-6, ztratil způsobilost být účastníkem řízení, v němž nebylo možno pokračovat (dědické řízení bylo zastaveno, neboť zůstavitel nezanechal žádný majetek). Již sama tato okolnost postačuje k tomu, aby exekuce byla zastavena. Nejvyšší soud proto dovolání oprávněné podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Protože povinnému ani soudnímu exekutorovi podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly, rozhodl dovolací soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§ 146 odst. 3, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 19. října 2011 JUDr. Miroslava Jirmanová , v. r.předsedkyně senátu |
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2018_30.CDO.3515.2017.1.xml | Judikát 30 Cdo 3515/2017 30 Cdo 3515/2017-187 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Bohumila Dvořáka v právní věci žalobce J. D., zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze, Opatovická 4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 150 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 18 C 185/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2017, č. j. 54 Co 77/2017-163, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í: Obvodní soud pro Prahu 9 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 14. 10. 2016, č. j. 18 C 185/2013-127, vyhověl žalobě v části, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 15 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 135 000 Kč s příslušenstvím (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se konstatuje, že v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 33 EXE 3383/2010 a u soudního exekutora JUDr. Milana Suchánka pod sp. zn. 085 EX 11945/10 bylo porušeno právo žalobce na projednání věci bez zbytečných průtahů, garantované článkem 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, zamítl žalobu o zaplacení 15 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), potvrdil zamítavý výrok soudu prvního stupně (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Soud prvního stupně rozhodl ve věci již rozsudkem ze dne 2. 4. 2014, v němž konstatoval, že nesprávným úředním postupem soudního exekutora JUDr. Milana Suchánka a nesprávným úředním postupem Obvodního soudu pro Prahu 5 bylo porušeno právo žalobce, a zároveň zamítl návrh, jímž se žalobce domáhal po žalované zaplacení 150 000 Kč. K odvolání žalobce byl tento rozsudek rozsudkem odvolacího soudu ze dne 2. 10. 2014 změněn tak, že se nekonstatuje, že nesprávným úředním postupem bylo porušeno právo žalobce, jinak byl rozsudek (pokud jde o požadavek na zaplacení částky 150 000 Kč) potvrzen. K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 562/2015, rozsudek soudu prvního stupně i rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil nalézacímu soudu k dalšímu řízení. Jednak uvedl, že ve stanovisku žalované ze dne 24. 6. 2013 není obsažen žádný konkrétní kompenzační projev, a jednak že z žaloby je zřejmé, že žalobce uplatnil nárok na zadostiučinění za více nesprávných úředních postupů, aniž by specifikoval, jakého odškodnění se za každý jednotlivý nesprávný úřední postup domáhá. Soudu prvního stupně proto uložil, aby žalobce vyzval k odstranění vady žaloby, tedy aby žalobce jednoznačně vymezil okruh tvrzených nesprávných úředních postupů, v jejichž důsledku mu měla vzniknout nemajetková újma a v čem takto utrpěná nemajetková újma spočívala. K výzvě soudu prvního stupně upřesnil žalobce svůj návrh tak, že požaduje odškodění ve výši 75 000 Kč za průtahy v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5, když nesprávný úřední postup tohoto soudu spočívá v nepřiměřené délce řízení týkající se jak nařízení exekuce, tak i následného řízení o zastavení exekuce. Stejnou částku pak požadoval za nesprávný úřední postup soudního exekutora spočívající v tom, že exekutor nepostoupil zpětvzetí návrhu na nařízení exekuce soudu a následně jej vyzval k zaplacení již zaniklého dluhu. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. Dne 26. 3. 2010 byla žalobci Městskou policí hlavního města Prahy udělena bloková pokuta ve výši 1 000 Kč, která nebyla na místě zaplacena. Podáním ze dne 25. 10. 2010 podalo hlavní město Praha soudnímu exekutorovi JUDr. Milanu Suchánkovi exekuční návrh k vymožení této blokové pokuty, dne 3. 11. 2010 požádal soudní exekutor Obvodní soud pro Prahu 5 o pověření k provedení exekuce, návrhem ze dne 26. 11. 2010 vzal oprávněný návrh na nařízení exekuce zpět, protože žalobce dlužnou částku 22. 11. 2010 uhradil. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. 6. 2011 došlo k nařízení exekuce, jejímž provedením byl pověřen soudní exekutor JUDr. Milan Suchánek. Dne 18. 7. 2011 doručil exekutor žalobci usnesení o nařízení exekuce s výzvou k dobrovolnému splnění povinnosti včetně nákladů exekuce (celkem 8 800 Kč). Návrhem ze dne 28. 7. 2011 podal právní zástupce žalobce návrh na zastavení exekuce, protože dlužná částka byla uhrazena před tím, než došlo k nařízení exekuce. Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 20. 12. 2012 exekuci zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dne 3. 1. 2013 byl žalované doručen požadavek žalobce na finanční zadostiučinění za nepřiměřenou délku exekučního řízení ve výši 47 197 Kč a žalovaná dopisem ze dne 24. 6. 2013 sdělila, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení a že za dostačující odškodnění považuje konstatování porušení práva podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Po právní stránce soud prvního stupně posuzoval věc podle § 13 OdpŠk a § 31a OdpŠk a dospěl k závěru, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu jak na straně soudu, tak na straně soudního exekutora. Obvodní soudu pro Prahu 5 rozhodl o nařízení exekuce po více jak 7 měsících, přičemž zákonná lhůta podle § 44 odst. 3 exekučního řádu platného v době podání návrhu byla 15 dnů. Soudní exekutor pochybil, když nepostoupil návrh oprávněného na zastavení exekuce soudu, ale vyčkával, až bude pověřen provedením exekuce. V důsledku postupu soudu i soudního exekutora trvalo exekuční řízení více než dva roky. Za nepřiměřenou délku řízení proto přiznal žalobci finanční odškodnění ve výši 15 000 Kč s tím, že celková délka řízení představuje 60 % z této částky, složitost případu 20 % a postup příslušných orgánů rovněž 20 %. Ohledně odškodnění ve výši 75 000 Kč za nesprávný úřední postup exekutora poukázal soud prvního stupně na to, že žalobce i přes poučení nedostál své povinnosti doplnit skutková tvrzení a doložit důkazy k prokázání toho, jaká konkrétní újma mu tímto nesprávným úředním postupem vznikla. Řízení sice trvalo 2 roky, žalobce se však o jeho vedení dozvěděl až v červenci roku 2011, kdy byl exekutorem vyzván k dobrovolnému splnění povinnosti. Jako povinné osoby se jej tedy exekuční řízení fakticky dotklo až za 8 měsíců od jeho zahájení, když do té doby byl přesvědčen, že uhrazením pokuty v listopadu 2010 byla celá záležitost vyřešena. Ani poté, co byl exekutorem vyzván k úhradě dlužné částky, a z tohoto důvodu se obrátil na svého právního zástupce, nedošlo do pravomocného skončení exekučního řízení k podstatnému zásahu do jeho práv a oprávněných zájmů, neboť mu nebyl soudním exekutorem zablokován účet, v místě jeho bydliště nebyl proveden soupis movitých věcí a exekucí nebyl postižen ani jeho nemovitý majetek. Tvrzení žalobce, že mu nařízení exekuce způsobilo problémy, se jevilo jako účelové. Je sice logické, že vzniklá situace nebyla pro žalobce příjemná a mohla v něm vyvolat obavu o výsledek exekučního řízení, avšak na druhou stranu měl právního zástupce, který s ohledem na to, že vlastní dluh byl již před nařízením exekuce uhrazen, musel vědět, že exekuce nemůže být úspěšná a v tomto směru také měl informovat svého klienta. Význam řízení byl pro žalobce tedy malý, když vyjma toho, že obdržel výzvu k dobrovolné úhradě, nebyl na svých právech podstatnou měrou dotčen. Z těchto důvodů nalézací soud žalobci žádné odškodění za nesprávný úřední postup soudního exekutora nepřiznal. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Po právní stránce uvedl, že lze za správné označit úvahy soudu prvního stupně o tom, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk jak před exekučním soudem, tak u soudního exekutora. Odvolací soud se ale neshodl se soudem prvního stupně, pokud šlo o formu odškodnění za nesprávný úřední postup. Odkázal přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010, podle kterého v případě § 31a odst. 2 OdpŠk jde o ustanovení upravující určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky, který vyplývá z právního předpisu a v tomto ohledu omezuje účastníky v možnosti se svými nároky volně nakládat, neboť soud rozhodne o konkrétní formě zadostiučinění podle pořadí určeného v tomto ustanovení za současného posouzení přiměřenosti zvolené formy zadostiučinění utrpěné nemajetkové újmě. Pokud takto soud shledá, že není namístě nahrazení v penězích, a nemajetkovou újmu nebylo možno odškodnit jinak, konstatuje porušení práva poškozeného ve výroku rozhodnutí, i když to žalobce nepožaduje. Konstatování porušení práva je zároveň plnohodnotnou formou zadostiučinění předpokládanou zákonem, kterou nelze žádným způsobem bagatelizovat a je třeba respektovat pravidla zakotvená v právní úpravě, podle kterých musí soud při stanovení formy zadostiučinění postupovat, a to s ohledem na přiměřenost zadostiučinění vzniklé nemajetkové újmě. Forma peněžité satisfakce přichází do úvahy jako prostředek odškodnění závažné nemajetkové újmy tehdy, když nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jiným způsobem a konstatování porušení práva se samo o sobě nejevilo jako dostatečné. V určitých případech postačí jako zadostiučinění například, byla-li délka řízení v nezanedbatelné míře způsobena vlastním jednáním poškozeného, nebo pokud význam řízení byl pro poškozeného pouze nepatrný a doba řízení nemohla nikterak negativně zasáhnout jeho psychickou sféru. Nepřiměřená délka řízení působila vůči žalobci od července 2011 do ledna 2013. Význam řízení byl pro žalobce velmi malý, protože řízení bylo vedeno o nízkou částku a zároveň si musel být vědom, že pokud v exekučním řízení vymáhanou povinnost splnil, musí být exekuce zastavena. Odvolací soud proto uzavřel, že dostačujícím satisfakcí je konstatování porušení práva na přiměřenou délku řízení. Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně neshledal důvody pro poskytnutí odškodnění nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup soudního exekutora, který měl spočívat v samotném nepostoupení zpětvzetí návrhu oprávněného exekučnímu soudu a v zaslání výzvy k dobrovolnému splnění povinnosti, neboť vznik, případně rozsah takovéto nemajetkové újmy musí být nejen tvrzen, ale i prokázán. Žalobce vznik této újmy navrženými a provedenými důkazními prostředky neprokázal. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), a od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1612/2009, při řešení otázky, zda postačuje konstatování porušení práva či zda je namístě přiznat zadostiučinění v penězích. Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu ohledně neposkytnutí relutární náhrady je v rozporu se závěry vyslovenými ve Stanovisku. Nemajetková újma se neprokazuje, protože vzniká samotným porušením základních práv a svobod a že specificky v případě nepřiměřených délek řízení se zcela výjimečně nepřiznává zadostiučinění v penězích. V daném případě nenastala výjimka z obecných pravidel definovaných judikaturou. Odvolací soud došel k nesprávnému právnímu závěru ohledně otázky přiměřenosti odškodnění formou konstatování porušení práva. Jestliže se veřejná osoba dopouští zavrženíhodného jednání v rozporu s výkonem své funkce, pak je namístě, aby byla poskytnuta relutární náhrada, přičemž i případné konstatování porušení práva je neproporcionální zásahu do práv žalobce, který má mít v demokratickém zřízení víru, že justiční systém je kvalitní a nedochází v něm ke zneužívání pravomoci, což je pravý opak toho, co se dělo v posuzované věci. Dovolatel má za to, že pokud nebude uložena peněžitá sankce odpovědnému subjektu – žalovanému a ten nebude mít možnost v dané věci vymáhat nárok na škůdci – exekutorovi (zjevně zaměřenému na získávání co největších finančních prostředků), pak nedojde ani k budoucí nápravě, neboť takto zaměřený exekutor bude v obdobných věcech postupovat stejným způsobem s vědomím, že jej žádná penalizace nečeká. V doplnění dovolání formuluje dovolatel následující právní otázky: 1) jaká jsou kritéria pro hodnocení otázky „přiměřenosti odškodnění“ v případě zásahu nesprávným úředním postupem do práv poškozeného a kdy je namístě odškodnění nejnižší formou odškodnění – konstatování porušení práva a kdy nastávají podmínky pro přiznání zadostiučinění v penězích a 2) zda odpovídá přiměřené satisfakci konstatování porušení práva v případě kumulace vícero skutečností/okolností vyvolaných nezákonným trestním stíháním a zasahujících do osobnostních práv poškozeného. Dále dovolatel namítá, že postupem odvolacího soudu bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces, právo na náhradu škody způsobené vadným výkonem veřejné moci a právo na zákaz diskriminace. Poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, z níž vyplývá, že přípustnost dovolání zakládá také námitka dovolatele, jejíž podstatou je tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek společně s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností. Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně uvádí, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše či formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou (formou) se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Dovolací soud tedy posuzuje jen správnost základních úvah soudu ohledně aplikace toho kterého kriteria, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2933/2009). Náhrada imateriální újmy má sloužit ke kompenzaci stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován. Samotné konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené době postačí například tehdy, byla-li délka řízení v nezanedbatelné míře způsobena vlastním chováním poškozeného, nebo byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného pouze nepatrný, a celkově tak lze uzavřít, že doba řízení nemohla nikterak negativně zasáhnout psychickou sféru žalobce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4362/2013). V nyní posuzované věci odvolací soud konkrétně vymezil důvody, pro které považoval zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení ve formě konstatování porušení práva za přiměřené. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že vycházel z konstantní judikatury Nejvyššího soudu, podle které se konstatování práva poskytuje velmi výjimečně, když odůvodnil, v čem spatřuje tyto výjimečné okolnosti (nepřiměřená délka řízení na žalobce působila od července 2011 do ledna 2013, předmětem řízení bylo vymožení peněžité pohledávky ve výši 1 000 Kč, žalobce si byl vědom toho, že pohledávku uhradil a že řízení musí být zastaveno). Odvolací soud tudíž postupoval v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, přičemž Nejvyšší soud neshledal, že by přiznané zadostiučinění v dané věci bylo zcela zjevně nepřiměřeným. Otázka vztahující se k přiměřenému zadostiučinění přípustnost dovolání nezakládá. Smyslem poskytnutí zadostiučinění podle § 31a odst. 2 OdpŠk je kompenzace nemajetkové újmy, která poškozenému v důsledku nesprávného úředního postupu vznikla. Účel zadostiučinění dovozovaný z dané úpravy žalobcem, který má mít ve vztahu ke státu (resp. soudnímu exekutorovi) sankční charakter, jež by stát motivoval k prevenci vzniku nesprávného úředního postupu, z ustanovení § 31a OdpŠk ani dalších ustanovení nevyplývá a s daným závěrem žalobce proto nelze souhlasit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2434/2010). Ostatně institut tzv. punitive nebo exemplary damages, nekompenzačního odškodnění exemplární nebo represivní povahy, kterého se žalobce svým požadavkem dovolává, nemá v českém právním řádu oporu. Přípustnost dovolání tak nemůže založit ani námitka dovolatele, že by mu mělo být poskytnuto zadostiučinění v penězích, aby následně mohl stát uplatnit regres vůči exekutorovi. Dovolání není přípustné ani pro řešení otázek, které dovolatel předestřel v doplnění dovolání. Kritéria pro hodnocení otázky přiměřenosti odškodnění jsou uvedena mimo jiné v bodě V. Stanoviska, když je tam zároveň vysvětleno, kdy je namístě odškodnění formou konstatování porušení práva a kdy nastávají podmínky pro přiznání zadostiučinění v penězích. Žádá-li dovolatel, aby Nejvyšší soud do budoucna blíže stanovil, za jakých okolností je přiměřenou formou zadostiučinění za nepřiměřenou délkou řízení konstatování porušení práva, nemůže tato otázka založit přípustnost dovolání, neboť Nejvyšší soud již ve Stanovisku vysvětlil, že je vždy nutné přihlížet ke konkrétním okolnostem daného případu. Pokud jde o otázku, zda odpovídá přiměřené satisfakci konstatování porušení práva v případě kumulace vícero skutečností/okolností vyvolaných nezákonným trestním stíháním a zasahujících do osobnostních práv poškozeného, nemůže tato otázka založit přípustnost dovolání, neboť na jejím vyřešení napadené rozhodnutí nespočívá. V nyní posuzovaném případě dovolatel nebyl trestně stíhán, nebylo mu tudíž přiznáno zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání, neboť žádné trestní stíhání ani neproběhlo. Měl-li dovolatel na mysli kumulaci zadostiučinění za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení a za nesprávný úřední postup exekutora spočívající v nepostoupení návrhu na zpětvzetí návrhu na nařízení exekuce soudu a následné výzvy k zaplacení zaniklého dluhu, pak je nutné uvést, že za nesprávný úřední postup uvedený na druhém místě soudy nižších stupňů dovolateli žádné zadostiučinění nepřiznaly, neboť dospěly k závěru, že dovolateli v souvislosti s tímto nesprávným úředním postupem žádná újma nevznikla. Kumulace zadostiučinění tudíž v dané věci nenastala. Ve vztahu k námitce dovolatele, že přípustnost dovolání zakládá tvrzený zásah do ústavním pořádkem garantovaných základních práv dovolatele, dovolací soud uvádí, že vzhledem k výše uvedenému neshledal, že by ze strany soudů nižších stupňů došlo k takovému zásahu. Nadto ohledně dovolatelem citované judikatury Ústavního soudu nutno uvést, že plénum Ústavního sudu ve stanovisku ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, dospělo k závěru, dle nějž neobstojí názor, že vymezení, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání, může být zcela nahrazenou pouhou námitkou, že dovoláním napadené rozhodnutí porušilo ústavně zaručená práva dovolatele. Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se vadami řízení (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně 20. 3. 2018 JUDr. František Ištvánek předseda senátu |
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2009_3.TDO.772.2009.1.xml | Judikát 3 Tdo 772/2009 3 Tdo 772/2009 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. srpna 2009 o dovolání podaném obviněným F. M., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 8 To 5/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 50 T 7/2008, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 11. 2008, č. j. 50 T 7/2008-650, byl obviněný F. M. uznán vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. na tom skutkovém základě, že „dne 27. října 2007 v době od 08.30 hodin do 11.00 hodin v D., ul. J. v bytě napadl poškozenou M. B., která se v uvedené době nacházela v nehybném stavu po předávkování atropinem vyvolaném nezjištěným způsobem, a v úmyslu usmrtit ji, zasadil poškozené kuchyňským nožem s dřevěnou rukojetí o celkové délce 32 cm 6 bodných ran do hrudníku a nadbřišku, čímž došlo k porušení chrupavky hrudní kosti, bránice, jater, sleziny, stěny tenkého a tlustého střeva, k protnutí levé pánevní tepny, a způsobeným zraněním na místě podlehla“. Za tento trestný čin byl obviněnému podle § 219 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání 14 roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. rozhodl soud o uplatněných nárocích na náhradu škody. O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 8 To 5/2009, jímž jeho odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 28. 1. 2009 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.). Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný F. M. následně dovoláním, přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel výslovně namítl, že „odsuzujícím rozhodnutím došlo k nesprávnému hmotně právnímu posouzení věci, které se plně neopírá o provedené důkazy“. Odvolacímu soudu pak především vytkl, že s odkazem na přítomnost obhájce u výslechů odmítl jeho námitku, že se původně k činu doznal pod nátlakem vyvíjeným na jeho osobu orgány činnými v trestním řízení. Pouhé konstatování soudu, že obhájce by takovému nátlaku nepochybně zabránil, přitom zcela pomíjí výsledky psychologického a psychiatrického znaleckého zkoumání dovolatelovy osobnosti i reálný vliv pobytu ve vazbě na jeho psychický stav, kdy střídavě upadal do deprese, která výrazně jeho původní, velmi kusé výpovědi (doznání), ovlivnila. Odvolací soud podle názoru dovolatele rovněž nesprávně a k jeho tíži vyhodnotil skutečnost, že v počátku trestního řízení nevypovídal o ovlivnění poškozené atropinem, ačkoli to naopak svědčí o pravdivosti jeho pozdějších výpovědí. V průběhu řízení navíc nebyl opatřen jediný důkaz o tom, že by si mohl jakýmkoli způsobem atropin opatřit a následně jej podat poškozené. Zjištěn nebyl ani žádný motiv takového jeho jednání. Přítomnost atropinu v těle poškozené a její ovlivnění touto látkou tak svědčí o tom, že události bezprostředně předcházející smrti poškozené zřejmě proběhly zcela jinak, než jak to ve svých rozhodnutích předjímaly soudy. To znamená, že závěr o násilném počínání dovolatele vůči poškozené ve skutečnosti vychází pouze z ničím nepodložených domněnek a v tomto směru bylo řízení, které předcházelo rozhodnutí obou soudů, zatíženo vadou spočívající v porušení ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. S ohledem na výše uvedené důvody obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadená rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí. K podanému dovolání se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že obviněný v něm především opakuje argumentaci známou již z jeho obhajoby v hlavním líčení a také z jeho odvolání, kterým se dostatečně zabýval soud druhého stupně. V této souvislosti připomněl, že obviněný, chce-li v dovolacím řízení uspět, musí uvést takovou vadu napadeného rozhodnutí, která odpovídá některému ze zákonem definovaných dovolacích důvodů. V případě uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by měl poukazovat na vadu napadeného rozhodnutí spočívající v nesprávném hmotně právním posouzení věci. V předmětném dovolání však obviněný podle státního zástupce neuplatnil žádnou konkrétní námitku, jež by vyhovovala definici jím zvoleného dovolacího důvodu. Podstata jeho výhrad spočívá výlučně v námitkách proti skutkovému stavu věci, tedy výsledkům provedeného dokazování, na jejichž základě soud prvního stupně definoval skutek popsaný ve výroku o vině. Proto uplatněné námitky nejsou způsobilé použitý dovolací důvod naplnit a nevyhovují ani žádnému dalšímu z dovolacích důvodů, jež jsou jednotlivě uvedeny v § 265b odst. 1 tr. ř. V závěru svého vyjádření státní zástupce vyslovil přesvědčení, že napadené rozhodnutí soudu druhého stupně netrpí žádnou vadou, jež by zakládala některý z důvodů dovolání. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného F. M. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b odst. 1 tr. ř. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby navrhované a případně též i jiné rozhodnutí učinil Nejvyšší soud za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. Obviněný F. M. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř., a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění je základní podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. ř.). Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude především soudem zjištěný skutkový stav věci formulovaný v popisu skutku v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví). V projednávaném případě však dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod nenamítl rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem věci a soudy použitou právní kvalifikací ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Shora uvedený dovolací důvod opřel výlučně o námitky vůči nesprávnému způsobu hodnocení důkazů oběma soudy, zejména pak obsahu jeho prvotních výpovědí z přípravného řízení, v jejichž rámci se ve špatném psychickém stavu a pod nátlakem policie ke spáchání trestného činu vraždy doznal, ačkoliv poškozenou ve skutečnosti sám neusmrtil a ani se na její smrti nijak nepodílel. To znamená, že s primárním poukazem na nesprávně zjištěný skutkový stav věci a vlastní skutkovou verzi celého případu spojoval právní názor, že jeho jednání bylo nesprávně právně posouzeno jako trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák., přestože výsledky provedeného dokazování podle něj takový závěr nedovolovaly. Z uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že se dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal de facto přehodnocení soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají. Na tomto místě je třeba poznamenat, že o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů by bylo možné - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - uvažovat pouze za předpokladu, že by tu byl extrémní rozpor mezi zjištěním soudů a provedenými důkazy (viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. ÚS 84/94). Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže zjištění soudů nemají žádnou vazbu na obsah provedených důkazů. Jinými slovy, že skutková zjištění soudů vyjádřená v popisu skutku jsou zřejmým opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. V posuzovaném případě však nelze soudům vytknout, že s ohledem na výsledky provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání předmětného skutku nebylo dovolateli prokázáno. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku velmi podrobně zabýval nejen obsahem inkriminovaných výpovědí dovolatele, ale i dalšími ve věci provedenými důkazy, a zároveň náležitě vyložil a odůvodnil, jaké skutečnosti vzal za prokázané a z jakých důvodů (viz zejm. str. 17 – 25 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud pak v rámci odvolacího přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) dospěl k závěru, že soud prvního stupně provedené důkazy řádně vyhodnotil v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Zároveň při respektování ustanovení § 134 odst. 2 tr. ř. v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil důvody, pro které se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně a proč obhajobu obviněného spočívající v námitce vynuceného doznání k činu, který nespáchal, považoval za zjevně účelovou (viz str. 2 a 3 napadeného usnesení). Nejvyšší soud k tomu poznamenává, že v § 2 odst. 5 tr. ř. ani v § 2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř., případně § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). V posuzovaném případě tento požadavek napadené usnesení odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně splňují. Z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávních smluv, kterými je Česká republika vázána, je třeba poukázat na to, že nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04). Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6). Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného F. M. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s ustanovením § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 5. srpna 2009 Předseda senátu: JUDr. Eduard Teschler |
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2004_32.ODO.169.2004.1.xml | Judikát 32 Odo 169/2004 32 Odo 169/2004 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce J. W., zastoupeného, advokátkou, proti žalovanému J. S., o zaplacení částky 20 260 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 4 C 13/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. června 2003 č. j. 22 Co 198/2003 - 19, takto: I. Dovolací řízení se zastavuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. června 2003 č. j. 22 Co 198/2003 - 19 potvrdil rozsudek pro uznání ze dne 6. února 2003 č. j. 4 C 13/2003-7, kterým Okresní soud Praha-východ uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 20 260 Kč s 8% úrokem z prodlení z 10 130 Kč od 6. května 2001 do 5. června 2001 a z 20 260 Kč od 6. června 2001 do zaplacení; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání. Protože žalovaný nebyl v době podání dovolání zastoupen advokátem a z obsahu spisu nevyplývá, že sám má právnické vzdělání (§ 241 odst. 1 o.s.ř.) a podání nemá náležitosti dovolání (§ 241 odst. 2 o.s.ř.), byl usnesením soudu prvního stupně ze dne 12. listopadu 2003 č. j. 4 C 13/2003 - 26, jež bylo žalovanému doručeno dne 26. ledna 2004, vyzván k odstranění vad svého podání. Současně byl poučen o tom, že musí být zastoupen advokátem. Soud prvního stupně uložil dovolateli odstranění vad podání ve lhůtě do 14 dnů a upozornil ho na možné následky nečinnosti. Dovolatel vytýkané nedostatky neodstranil. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Povaha dovolání jako mimořádného opravného prostředku, jakož i náročnost na formální náležitosti takového podání, odůvodňují požadavek stanovený v § 241 odst. 1 o.s.ř., aby dovolatel byl zastoupen osobou, která je podle zákona povolána poskytovat právní službu (advokátem), jestliže sám nemá právnické vzdělání. Výjimky z tzv. povinného (nuceného) zastoupení dovolatele v dovolacím řízení ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř. nepřipouští. Povinné (nucené) zastoupení je zvláštní podmínkou dovolacího řízení týkající se účastníka řízení (dovolatele). Její nedostatek lze sice odstranit, avšak bez jejího splnění nelze vydat rozhodnutí, kterým se řízení končí. Podle § 103 o.s.ř.(§ 243c odst. 1 o.s.ř.) soud kdykoliv za řízení přihlíží k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může jednat ve věci - podmínky řízení. Podle § 104 odst. 2 o.s.ř. jde-li o nedostatek podmínky řízení, který lze odstranit, učiní soud k tomu vhodná opatření. Nezdaří-li se nedostatek podmínky řízení odstranit, soud řízení zastaví. Protože v dané věci dovolatel ani na výzvu soudu neodstranil vady podání a nedostatek povinného zastoupení a dovolatel sám nemá právnické vzdělání, Nejvyšší soud České republiky podle § 243c a § 104 odst. 2 o.s.ř. dovolací řízení zastavil. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 2 o.s.ř., když žalobci žádné náklady dovolacího řízení nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně 16. listopadu 2004 JUDr. Kateřina Hornochová, v.r. předsedkyně senátu |
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2004_7.TDO.277.2004.1.xml | Judikát 7 Tdo 277/2004 7 Tdo 277/2004 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 10. března 2004 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného V. Ch., které podal proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 7. 2003, sp. zn. 8 To 262/2003, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 6 T 507/2002, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á . O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 6 T 507/2002, byl obviněný V. Ch. (společně se spoluobviněným T. K.) uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., a to za jednání uvedené v bodě 1) výrokové části rozsudku. Za to byl podle § 250 odst. 3 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody na 2 roky se zařazením pro jeho výkon podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. do věznice s dozorem. Podle § 57a odst. 1 tr. zák. mu byl uložen také trest zákazu pobytu ve S. městě B. na dobu 5 let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto také o uplatněném nároku poškozené obchodní společnosti na náhradu škody. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 7. 7. 2003, sp. zn. 8 To 262/2003, byla odvolání obou obviněných zamítnuta podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná. Proti usnesení odvolacího soudu podal V. Ch. řádně a včas dovolání z důvodů “ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) ev. k) tr. ř.“. Nesprávné právní posouzení skutku obviněný spatřuje v tom, že byl zamítnut jeho návrh na doplnění dokazování znaleckým posudkem, který, pokud by prokázal, že předmětné smlouvy on nepodepsal, by učinil značně nepřesvědčivou výpověď spoluobviněného T. K. Tento spoluobviněný měl zájem na tom, aby nebyl označen za jediného pachatele předmětné trestné činnosti a pokud se od jeho výpovědi odhlédne, zůstává pak pouze výpověď svědka Ing. K. K., který jej označil za možnou osobu vydávající se za zástupce daných obchodních společností. Odvolacímu soudu rovněž vytýká neurčitost a nepřesvědčivost odůvodnění rozhodnutí, když neuvedl v čem je spatřována pravdivost výpovědi, či její rozpornost s ohledem na výsledky dokazování. Je proto přesvědčen, že při nezávislém posouzení okolností daného případu vyjde najevo, že z jeho strany nedošlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu ve formě spolupachatelství, protože na jeho straně není dán obligatorní znak objektivní stránky trestného činu, a to jednání, protože sama skutečnost, že dle výpovědi svědka J. H. v jednom případě přivezl spoluobviněného na místo, odkud odjel páchat trestnou činnost, neodůvodňuje závěr o tom, že trestnou činnost páchal s ním. Zamítnutím návrhu na doplnění dokazování tak odvolací soud porušil ustanovení § 2 odst. 13 a § 89 odst. 2 tr. ř., a tím znemožnil zjistit skutkový stav věci o němž nejsou důvodné pochybnosti ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. Na základě chybně zjištěného stavu věci tak bylo vydáno rozhodnutí, které spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Navrhl proto, aby bylo napadené rozhodnutí zrušeno a věc vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení, případně aby dovolací soud sám rozhodl podle § 265m tr. ř. tak, že jej podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostí obžaloby. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že obviněný v celém rozsahu uplatnil výhradně takové námitky, které směřují proti hodnocení důkazů a z nich vyvozených skutkových zjištění. Rovněž námitka o nesprávném posouzení skutku po právní stránce není námitkou ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože tato námitka není vázána ke skutkovému stavu zjištěnému soudem, ale k jinému skutkovému stavu. Navrhl proto, aby bylo dovolání odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Obviněným uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci tohoto dovolacího důvodu lze proto namítat, že skutek zjištěný soudem I. resp. II. stupně byl nesprávně posouzen jako určitý trestný čin, ač jde o trestný čin jiný anebo dané jednání nenaplňuje všechny znaky žádného trestného činu a nejedná se proto o trestný čin. Zásadně proto nelze v dovolání úspěšně namítat, že daný skutek byl zjištěn nesprávně, že skutkový děj proběhl jinak, že soud nesprávně hodnotil provedené důkazy když neuvěřil výpovědi obviněného ale výpovědi spoluobviněného, že měl provést ještě další důkazy, atp. Takovéto námitky totiž nesměřují proti právnímu posouzení skutku ale proti správnosti a úplnosti skutkových zjištění samotných, které byly pouze podkladem samotného právního posouzení. Změny skutkových zjištění se přitom obviněný domáhá tím, že předně chce zpochybnit usvědčující výpověď spoluobviněného T. K., pak následně usvědčující výpověď svědka Ing. K. K. a nakonec následně i usvědčující výpověď svědka J. H. Takovéto námitky se ale týkají výhradně správnosti hodnocení důkazů soudy obou stupňů a ve svém důsledku napadají správnost skutkových zjištění a nikoli právního posouzení skutku. To platí i o námitce, že na straně dovolatele není dán obligatorní znak objektivní stránky trestného činu, a to jednání. Již soud I. stupně přitom podrobně a přesvědčivě popsal úvahy kterými se řídil při hodnocení důkazů a jeho závěry v tomto směru jsou zcela logické. Na základě uvedených důvodů Nejvyšší soud zjistil, že uplatněné námitky dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňují a dovolání je tak podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Pokud pak obviněný v dovolání uvedl také dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. (“v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný“), neuvádí v tomto směru žádnou konkrétní námitku. I v případě, že by obviněný nepostřehl, že v důsledku novelizace trestního řádu zákonem č. 200/2002 Sb. (účinném od 24. 5. 2002) bylo v § 265b odst. 1 tr. ř. písm. k) zaměněno s písm. l), nemohl by být tento důvod dovolání naplněn, a to jak pro neuvedení žádných konkrétních námitek, tak i z důvodu, že uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl v předcházejícím řízení dán. O dovolání obviněného bylo proto rozhodnuto tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto usnesení. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 10. března 2004 Předseda senátu: JUDr. Michal Mikláš |
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2006_7.TDO.9.2006.1.xml | Judikát 7 Tdo 9/2006 7 Tdo 9/2006 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 7. března 2006 v neveřejném zasedání v Brně o dovolání obviněného Z. K., které podal proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2005, sp. zn. 9 To 334/2005, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 4 T 1/2005, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 17. 6. 2005, sp. zn. 4 T 1/2005, byl obviněný Z. K. uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., kterého se podle skutkové věty výroku o vině tohoto rozsudku dopustil tím, že „v průběhu roku 2003 a počátkem roku 2004 v trvalém bydlišti v K., okr. K., R., a okolí úmyslně za účelem prodeje distribuoval drogu pervitin (metamfetamin), kdy M. S. prodal v období od srpna do začátku prosince 2003 nejméně 80 g za 80.000,- Kč, dále prodával tuto drogu také D. D. a dalším konzumentům této drogy; samotný prodej byl uskutečňován po telefonickém ujednání na předem sjednaných místech. V případě metamfetaminu se jedná o psychotropní látku, které je uvedena v příloze č. 5 k zákonu č. 167/1998 Sb. a je zařazena do seznamu II. podle Úmluvy o psychotropních látkách (vyhláška č. 62/1989 Sb.)“. Za tento trestný čin byl obviněnému uložen podle § 187 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody ve výměře 3 (tří) let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem, a podle § 53 odst. 1 tr. zák. peněžitý trest ve výměře 100.000,- (sto tisíc) Kč, přičemž pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl obviněnému podle § 54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody ve výměře 10 (deseti) měsíců. Shora uvedený rozsudek soudu prvního stupně obviněný napadl odvoláním, které bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2005, sp. zn. 9 To 334/2005, zamítnuto podle § 256 tr. ř. Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný řádně a včas dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. s tím, že skutek byl nesprávně posouzen a napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, ačkoliv byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K uplatněným dovolacím důvodům obviněný uvedl, že podle jeho názoru není odůvodněna právní kvalifikace jeho jednání podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., když z provedeného dokazování neplyne, že by se tohoto trestného činu dopustil ve větším rozsahu. Obviněný v této souvislosti zmínil nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 564/02, podle něhož pojem „ve větším rozsahu“ vyjadřuje kvantitativní i kvalitativní hledisko při nedovolené manipulaci či přechovávání omamných a psychotropních látek a jedů ve svém celku a míru ohrožení života a zdraví jejich uživatelů; z hlediska naplnění této okolnosti je proto zásadní prokázat množství a druh účinných látek a četnost osob, jejichž potřebu mohly potenciálně uspokojit, a je tedy třeba odborně zjišťovat množství účinné látky v zajištěné směsi. Obviněný poukázal na to, že nebyla zajištěna žádná látka, kterou měl údajně distribuovat, a že žádný ze svědků neuvedl množství nebo druh této látky; veškeré dokazování i odůvodnění rozsudku se tedy pohybuje v neurčitých pojmech, z nichž nelze zjistit, jaká chemická látka, v jaké kvalitě a množství měla být distribuována. Pokud jde o neexaktní vyjádření svědka S. ohledně povzbuzujícího účinku drogy, o něž se opírá zjištění soudů nižších stupňů, toto podle obviněného nemůže nahradit zjišťování množství a kvality účinných látek, je rozporné a svědčí o tom, že obsah účinné látky nebyl vysoký. Obviněný dále uvedl, že se soud nezabýval věrohodností tohoto svědka a že postupoval nesprávně, když jeho tvrzení vztáhl i k údajné distribuci zakázaných látek dalším osobám, které nevypovídaly, a tedy bez dalších důkazů vycházel z toho, že těmto osobám také dodával drogy. Za této situace má obviněný za to, že soudy při právní kvalifikaci jeho jednání pochybily, neboť z provedených důkazů nebylo možno dovodit, že se trestné činnosti dopustil ve větším rozsahu ve smyslu příslušného ustanovení trestního zákona. Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku dále uvedl, že v řízení před soudem prvního stupně nebyly splněny podmínky pro čtení výpovědí svědků S. a M. z přípravného řízení uvedené v ustanovení § 211 odst. 3 tr. ř. a odvolací soud toto pochybení nenapravil, ačkoliv jej obviněný v odvolání namítal. Pokud jde o svědka S., tento jednak byl oprávněn výpověď odepřít, neboť si jí mohl způsobit nebezpečí trestního stíhání za některý z trestných činů souvisejících s držením omamných látek, jednak výslovně neprohlásil, že práva uvedeného v § 100 tr. ř. nevyužívá, a to ani v hlavním líčení, ani v přípravném řízení. Obviněný se domnívá, že bez výslovného prohlášení, že práva odepřít výpověď svědek nevyužívá, nelze vycházet z toho, že výslech byl proveden v souladu s trestním řádem a že jsou splněny podmínky pro čtení protokolu o tomto výslechu. K obdobnému pochybení došlo i v případě předestření výpovědi z přípravného řízení svědkyni M., která měla taktéž právo odepřít výpověď, neboť mohla způsobit trestní stíhání sobě nebo osobám blízkým, např. svému druhovi, panu S., a která taktéž při svém výslechu výslovně neprohlásila, že svého práva odepřít výpověď nevyužívá. S ohledem na tyto skutečnosti je obviněný toho názoru, že čtení a předestření výpovědí z přípravného řízení bylo nepřípustné a tyto důkazy nebyly provedeny v souladu s trestním řádem a nejsou tedy zákonné. V závěru svého mimořádného opravného prostředku obviněný navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení soudu druhého stupně i rozsudek soudu stupně prvního a aby přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Obviněný dále navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ust. § 265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon uvedených rozhodnutí. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství České republiky ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že námitku, podle které nebyly dány předpoklady pro aplikaci kvalifikované skutkové podstaty podle § 187 odst. 2 písm. a) tr. zák. lze pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově podřadit. Při posuzování její důvodnosti je ovšem nutno striktně vycházet ze skutkových zjištění vylíčených v tzv. skutkové větě a rozvedených v odůvodnění soudních rozhodnutí; nelze tedy přihlížet k té části námitek, kterou podatel zpochybňuje kvalitu provedeného dokazování a hodnocení důkazů soudy. Státní zástupce dále uvedl, že z tzv. skutkové věty vyplývá, že obviněný v průběhu několika měsíců prodal 80 g pervitinu za částku 80.000,- Kč M. S. a že tuto látku prodával též dalším konzumentům, přičemž podle údajů uvedených na str. 3 rozsudku nalézacího soudu šlo nejméně o pět dalších osob, u nichž sice nebylo množství prodaného pervitinu kvantifikováno, nicméně je nepochybné, že psychotropní látku obviněný nabízel a prodával v množství způsobilém k požití pro více lidí. Tato okolnost je přitom zásadním kritériem pro posouzení existence zákonného znaku „ve větším rozsahu“. Státní zástupce dále poznamenal, že množství pervitinu prodané M. S. několikanásobně přesahuje množství, které je pro naplnění zákonného znaku „ve větším rozsahu“ orientačně stanoveno v Pokynu obecné povahy č. 6/2000 vydaném nejvyšším státním zástupcem k usměrnění a sjednocení postupu státních zástupců, který je v rozhodovací praxi soudů akceptován, a že v praxi nelze postih pachatele podmiňovat okolností, aby psychotropní látka byla vždy orgány činnými v trestním řízení zajištěna a podrobena znaleckému zkoumání. V této souvislosti státní zástupce uvedl, že není reálné, aby zmíněné osoby látku distribuovanou obviněným opakovaně za nikoli zanedbatelné částky kupovaly v případě, že by tato látka neměla účinky pro pervitin typické. Podle státního zástupce tedy skutková zjištění dostatečně opravňují k závěru, že se obviněný trestné činnosti dopustil ve větším rozsahu. Pokud jde o námitky týkající se nesprávného postupu nalézacího soudu při přečtení protokolu o výpovědi svědka S. z přípravného řízení, popř. při předestření protokolu o výslechu svědkyně M., tyto se netýkají oblasti práva hmotného, ale údajného porušení procesních předpisů upravujících provádění dokazování u hlavního líčení, a proto formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově neodpovídají. V závěru svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné, a to v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Státní zástupce dále vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání i pro případ jiného nežli navrhovaného rozhodnutí /§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř./. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Z obsahu podaného dovolání, jenž byl uveden výše, je zřejmé, že obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku neuplatnil žádnou námitku, která by po obsahové stránce dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídala. Obviněný sice ve svém dovolání napadl správnost právního posouzení předmětného skutku podle odst. 2 písm. a) § 187 tr. zák., tedy jako trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů spáchaného „ve větším rozsahu“, nicméně tuto nesprávnost hmotně právního posouzení spatřuje v tom, že „nebyla zajištěna žádná látka, kterou měl … údajně distribuovat“, že z provedeného dokazování „nelze … zjistit, jaká chemická látka, v jaké kvalitě a množství, měla být distribuována“, a že se soud „opírá … výhradně o neexaktní vyjádření svědka S. ohledně povzbuzujícího účinku drogy“, přičemž toto tvrzení podle obviněného „nemůže nahradit zjišťování množství a kvality účinných látek údajně distribuovaných obžalovaným“ (vše str. 2 dovolání obviněného); obviněný dále v souvislosti se svou námitkou napadající správnost právní kvalifikace jeho jednání poukazuje na rozporuplnost tvrzení svědka S. týkajícího se účinků drogy, nevěrohodnost tohoto svědka a konečně i na nesprávný postup soudu spočívající v tom, že „tvrzení tohoto svědka vztáhl i k údajné distribuci zakázaných látek dalším osobám, které však v řízení nevypovídaly“ (str. 3 tamtéž). Z těchto konkrétních námitek je zřejmé, že obviněný primárně nenapadá správnost právního posouzení jeho jednání podle odst. 2 písm. a) § 187 tr. zák., ale postup soudů dříve činných v jeho trestní věci při zjišťování skutkového stavu, kterým především vytýká, že nezjistily množství účinné látky v jím distribuované směsi, a hodnocení důkazů těmito soudy, a to zejména výpovědi svědka S. z přípravného řízení, a tedy i správnost a úplnost skutkových zjištění, k nimž tyto soudy dospěly, a které jsou uvedeny v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný tak v podstatě dovoláním zpochybňuje správnost skutkového zjištění soudu prvního stupně, které bylo podkladem pro právní posouzení jeho jednání, tedy, že prodal pervitin (metamfetamin) M. S., a to v množství nejméně 80 g za 80.000,- Kč, dále D. D. a dalším konzumentům této drogy. Jak již bylo shora konstatováno, dovolací soud je skutkovými zjištěními učiněnými soudy nižších stupňů vázán, a proto námitky směřující proti tvrzenému porušení procesních ustanovení § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. po obsahové stránce neodpovídají a nejsou způsobilé naplnit ani jiný z důvodů dovolání uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. Taktéž námitky obviněného týkající se jím tvrzeného porušení procesních ustanovení upravujících možnost čtení protokolu o dřívější výpovědi svědka v hlavním líčení (konkrétně § 211 odst. 3 tr. ř.) v případě svědka S. a možnost předestření protokolu o výslechu z přípravného řízení k vysvětlení rozporů ve výpovědích (§ 212 tr. ř.) v případě svědkyně M. se nacházejí nejen mimo rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o který je obviněný opřel, ale taktéž mimo rámec ostatních důvodů dovolání uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř. Jinými slovy, v dovolání nelze účinně namítat, že výslech svědka nebyl proveden v souladu s trestním řádem či že nebyly splněny zákonné podmínky pro čtení či předestření protokolu o dřívější výpovědi svědka v hlavním líčení, a domáhat se tak toho, aby dovolací soud vyslovil, že k takovému důkazu neměly soudy nižších stupňů přihlédnout, resp. založit na něm svůj závěr o vině obviněného. Dovolání totiž není dalším odvoláním a přezkumná povinnost dovolacího soudu je limitována důvody dovolání uvedenými v ustanovení § 265b tr. ř. S ohledem na shora uvedené dovolací soud dospěl k závěru, že námitky, které obviněný opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nejsou způsobilé tento naplnit. Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku dále uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., podle něhož dovolání lze podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Protože obviněný k předmětnému dovolacímu důvodu uvedl, že napadeným usnesením soudu druhého stupně bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, ačkoliv v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je zřejmé, že uplatnil toliko druhou alternativu (za třetí spojkou nebo) důvodu dovolání uvedeného v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Obviněný sice ve svém mimořádném opravném prostředku dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil /což je nezbytná podmínka pro naplnění druhé varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s odvoláním na nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení/, ovšem jím uplatněné námitky tomuto dovolacímu důvodu po obsahové stránce neodpovídají. S ohledem na shora uvedené Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání obviněného odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž na jeho podkladě přezkoumal napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení podle § 265i odst. 3 tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání. Pro úplnost je třeba dodat, že Nejvyšší soud o návrhu obviněného na odložení výkonu rozhodnutí nerozhodoval. Předseda senátu soudu prvního stupně takový návrh podle § 265h odst. 3 tr. ř. neučinil, proto bylo možno návrh obviněného považovat pouze za podnět k případnému postupu podle § 265o odst. 1 tr. ř. Pro takový postup však předseda senátu Nejvyššího soudu důvody neshledal. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 7. března 2006 Předseda senátu: JUDr. Michal Mikláš |
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2023_26.ND.678.2022.1.xml | Judikát 26 Nd 678/2022 26 Nd 678/2022-22 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka v exekuční věci oprávněné Vodafone Czech Republic a. s., se sídlem v Praze 5, náměstí Junkových 2808/2, IČO 25788001, zastoupené Mgr. Markem Lošanem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, proti povinné J. Č., narozené XY, bytem XY, pro 1.369,35 Kč s příslušenstvím, o pověření a nařízení exekuce, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 32 EXE 1055/2022, o určení místní příslušnosti soudu, takto: Věc vedenou u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 32 EXE 1055/2022 projedná a rozhodne Okresní soud v Kroměříži. Odůvodnění: Soudní exekutorka Mgr. Zuzana Grosamová, Exekutorský úřad Praha 6, se sídlem v Praze 6, Evropská 2588/33a, požádala Okresní soud v Kroměříži o pověření a nařízení exekuce na majetek povinné pro vymožení pohledávky oprávněné ve výši 1.369,35 Kč s příslušenstvím. Okresní soud v Kroměříži usnesením ze dne 10. 10. 2022, č. j. 32 EXE 1055/2022-19, vyslovil svou místní nepříslušnost a rozhodl o předložení věci Nejvyššímu soudu k určení, který soud věc projedná a rozhodne (§ 11 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále též jen „o. s. ř.“), neboť povinná neprochází Centrální evidencí obyvatel ČR, nemá zde povolen pobyt (v období od 19. 6. 2020 do 31. 12. 2020 byla ubytována adrese XY) a trvalý pobyt má na adrese ve XY. Z důvodu neznámého pobytu byla již v nalézacím řízení zastoupena opatrovníkem a není ani známo, že by se na území České republiky nacházel její majetek. Podle § 11 odst. 3 o. s. ř., který se použije i pro exekuční řízení (§ 52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „exekuční řád“), jde-li o věc, která patří do pravomoci soudů České republiky, ale podmínky místní příslušnosti chybějí nebo je nelze zjistit, určí Nejvyšší soud, který soud věc projedná a rozhodne. Povinná nemá v České republice místo pobytu a nebyl doposud ani zjištěn žádný její majetek (exekuční soud před pověřením exekutora provedením exekuce existenci majetku povinného nezjišťuje – viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Nd 200/2012, uveřejněné pod č. 4/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nelze tak zjistit podmínky pro určení místní příslušnosti exekučního soudu (§ 45 odst. 2 exekučního řádu). Nejvyšší soud proto podle § 11 odst. 3 o. s. ř., přihlížeje k zásadě hospodárnosti, určil, že věc projedná a rozhodne Okresní soud v Kroměříži, u něhož bylo řízení zahájeno. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 3. 3. 2023 JUDr. Pavlína Brzobohatá předsedkyně senátu |
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2009_33.CDO.4007.2007.1.xml | Judikát 33 Cdo 4007/2007 33 Cdo 4007/2007 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně S. e. s. r. o., zastoupené advokátem, proti žalované V. T. (dříve D.), zastoupené advokátkou, o zaplacení částky 310.943,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 16 C 181/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. dubna 2007, č. j. 15 Co 160/2006-290, takto: Dovolání se zamítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 26.251,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 28. listopadu 2003, č. j. 16 C 181/2001-177, zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 310.943,- Kč s blíže specifikovaným příslušenstvím v podobě úroků z prodlení. Uzavřel, že smlouva mezi prodejcem – společností E. s. r. o. Praha nebyla uzavřena s žalobkyní, ale s M. S., podnikatelem s místem podnikání shodným se sídlem žalobkyně. Žalobkyně tak není ve věci aktivně legitimována. Z obsahu smlouvy uzavřené mezi společností E. s. r. o. Praha a žalovanou vzal soud prvního stupně za prokázané, že R. L. byl kontaktní osobou, oprávněnou zastupovat žalovanou jen vůči společnosti E. s. r. o. P. a nikoliv ve vztahu k žalobkyni. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 31. května 2005, č. j. 15 Co 376/2004-223, rozsudek Okresního soudu v Olomouci v zamítavém výroku ohledně částky 100,- Kč s 11 % úrokem z prodlení od 24. 1. 2001 do zaplacení zrušil a ve zbývajícím zamítavém výroku a ve výrocích o nákladech řízení jej zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Okresní soud v Olomouci (dále jen „soud prvního stupně“) poté rozsudkem ze dne 30. září 2005, č. j. 16 C 181/2001-244, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 310.943,- Kč s blíže specifikovaným příslušenstvím; zároveň rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázané, že žalovaná uzavřela se společnosti E. s. r. o. P. rámcovou smlouvu, na jejímž základě byl M. S. pověřen „péčí o žalovanou“ jako o významného zákazníka společností E. s. r. o. P. Podle přílohy č. 4 rámcové smlouvy (seznamu dodavatelů zboží a služeb) byl M. S. uveden jako jeden z dodavatelů zboží pro žalovanou, přičemž v samostatné příloze smlouvy č. 6 žalovaná označila za kontaktní osobu i R. L., který u ní zastával funkci technika, a jehož pracovní náplní byl i styk s dodavateli komunikační techniky. Bylo obvyklé, že u žalobkyně objednával zejména mobilní telefony a jejich příslušenství, které vyzvedával osobně nebo se souhlasem zaměstnanců žalobkyně pomocí své manželky O. L. Na tomto skutkovém základě a s přihlédnutím k výsledku trestního řízení vedeného vůči L. před Okresním soudem v Olomouci pod sp. zn. 1 T 34/2002, dospěl k závěru o aktivní a pasivní legitimaci účastníků řízení. Jelikož došlo k uzavření kupních smluv mezi žalobkyní a žalovanou a objednané zboží bylo žalované dodáno prostřednictvím jejího zaměstnance L. nebo jeho manželky, je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni kupní cenu dodaného zboží. Na tomto závěru nemůže ničeho změnit skutečnost, že tento její zaměstnanec byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze 13. ledna 2005, sp. zn. 1 T 34/2002, pro trestný čin podvodu, neboť společně se svou manželkou zboží převzaté od žalobkyně žalované nepředal, prodal je a takto získané finanční prostředky použil pro svou potřebu. Jeho trestná činnost nemůže jít k tíži žalobkyně. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 12. dubna 2007, č. j. 15 Co 160/2006-290, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, po doplnění dokazování rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 13. ledna 2005, sp. zn. 1 T 34/2002, uzavřel, že žalovaná byla významným zákazníkem společnosti E. s. r. o. P., přičemž smluvním prodejcem této společnosti byl M. S., který realizoval svou obchodní činnost prostřednictvím žalobkyně. Ta při obchodování se žalovanou vycházela z pokynů společnosti E. s. r. o. P. a z přílohy č. 6 rámcové smlouvy, podle níž byl za žalovanou oprávněn objednávat a odebírat zboží L., jenž u ní pracoval jako technik v období od 1. 4. 1996 do 20. 2. 2001 a byl tak oprávněn za ni v těchto záležitostech jednat. Citovaným trestním rozsudkem byl tento zaměstnanec žalované uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu, který spáchal tím, že v době od počátku října 2000 do 13. ledna 2001 odebral v prodejně žalobkyně jménem žalované (bez jejího souhlasu a vědomí) sám nebo prostřednictvím své manželky O. L. v osmnácti případech mobilní telefony a další telekomunikační techniku v celkové hodnotě 880.550,- Kč. Zboží žalované neodevzdal, rozprodal je a získané peníze použil pro vlastní potřebu, čímž žalované způsobil škodu ve výši 880.550,- Kč. S odkazem na § 15 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) a § 20 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) odvolací soud přisvědčil právnímu závěru, že jednáním L. (vystupujícího jménem žalované) docházelo k uzavírání kupních smluv podle § 409 obch. zák., neboť byl v rámci podnikání žalované pověřen činností, k níž při provozování činnosti technika obvykle dochází, a byl oprávněn pro ni nakupovat mobilní telefony. I když svým jednáním vybočil z mezí zákonného zmocnění - ať již podle úpravy platné do 31. 12. 2000 (§ 2 odst. 1 obch. zák. a § 20 odst. 2 obč. zák.) nebo úpravy platné po 1. 1. 2001 (§ 15 odst. 2 obch. zák. ve znění zákona č. 370/2000 Sb.) - žalobkyně byla v dobré víře, že je oprávněn žalovanou zastupovat při nákupu mobilních telefonů. Jelikož v rozsahu zakoupeného zboží šlo o zboží, které žalovaná potřebovala (mohla potřebovat) ke své podnikatelské činnosti, je i při překročení oprávnění zákonného zástupce jeho jednáním vázána, neboť § 15 odst. 2 obch. zák. a do 31. 12. 2000 analogicky § 20 odst. 2 obč. zák. chrání dobrou víru třetích osob tam, kde za podnikatele – právnickou či fyzickou osobu – jedná zákonný zástupce. V dovolání, jehož přípustnost opírá žalovaná o § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. uplatňuje dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Na základě rekapitulace „nesporných skutkových zjištění“ odvolacímu soudu vytýká, že neměl přihlížet k rámcové smlouvě uzavřené mezi společností E. s. r. o. P. a fyzickou osobou M. S. Odvolací soud nesprávně soudu prvního stupně toleroval, že opřel své rozhodnutí jen o rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 13. ledna 2005, sp. zn. 1 T 34/2002, jímž byl L. odsouzen pro trestný čin zpronevěry, jelikož soud v občanském soudním řízení není vázán rozhodnutím v trestní věci. Fakturované zboží nebylo odebráno L., nýbrž někým jiným, což prokazují závěry znaleckých posudků z oboru písmoznalectví. Má zato, že nebylo „bezpochyby prokázáno, že to byla právě i manželka zaměstnance“, která sporné zboží přebírala. Dovolatelka není srozuměna se závěry, že je pasivně legitimována a že žalobkyně musí být chráněna podle § 15 obch. zák. Jednání zaměstnance žalované dosáhlo mezí excesu, a žalobkyně tak nemohla být při jednání s ním v dobré víře, a to i s přihlédnutím k tomu, že žalovaná je držitelkou tzv. zlaté karty společnosti E. s. r. o. P. opravňující ji – se zřetelem na „vyčerpané minuty“ - k bezplatnému odběru mobilních telefonů. Odvolací soud navíc řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jelikož o věci v prvém stupni rozhodoval věcně nepříslušný (okresní) soud. S tímto odůvodněním dovolatelka navrhla, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Žalobkyně navrhla zamítnutí dovolání, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu je věcně správný. Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Žalovaná nenamítá, že řízení bylo postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., a - s výjimkou poukazu na skutečnost, že v prvém stupni rozhodoval věcně nepříslušný soud - ani jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny, a ani z obsahu spisu nic takového neplyne. Proto se dovolací soud zabýval jen výslovně uplatněnými dovolacími důvody, jak je žalovaná vymezila, a dospěl k závěru, že jeho dovolání není důvodné. Dovolací soud je ve smyslu § 242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vylíčil. I když žalovaná v dovolání výslovně zmiňuje dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., z obsahu jejího podání (tj. z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že výhradou, že odvolací soud neměl přihlížet k rámcové smlouvě a že zboží nebylo odebráno L. a jeho manželkou, nýbrž někým jiným, nesouhlasí se skutkovými závěry, k nimž v dané věci odvolací soud dospěl, a tedy uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Podle citovaného ustanovení lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu, a které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Skutková podstata vymezující dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. obsahuje dvě podmínky. První splní dovolatelka tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly jinak najevo, je – z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti – logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. ledna 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Svazek 1, pod č. C 8). Na nesprávnost výsledku činnosti soudu při hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). V daném případě bylo pro právní posouzení věci podstatné zjištění, zda R. L. byl pověřen při provozování podniku žalované k uzavírání kupních smluv, jejichž předmětem byla telekomunikační technika a zda žalobkyně s přihlédnutím ke všem okolnostem nemohla vědět, že smlouvami uzavřenými v období od října 2000 do 13. 1. 2001 překračuje své zmocnění. Skutkový závěr dovozující oprávnění jednat za žalovanou, učinil odvolací soud – jak se podává z odůvodnění jeho rozsudku – z výsledků dokazování. Toto zjištění vyplývá z rámcové smlouvy uzavřené mezi žalovanou a společností E. s. r. o. P., konkrétně z přílohy č. 6 ze dne 9. 7. 1999, jíž žalovaná určila L. jednou z kontaktních osob při jednáních s touto společností nebo s vyjmenovanými subjekty, z pracovní smlouvy L. ze dne 1. 4. 1996, z rozvázání jeho pracovního poměru ze dne 20. 2. 2001, z výpovědi svědkyně M. S. a z výpovědi svědka L. Rovněž skutkový závěr, že žalobkyně nemohla s přihlédnutím k okolnostem, za kterých byly uzavírány dílčí kupní smlouvy vědět, že tento zaměstnanec překračuje rozsah svého zmocnění, se opírá o obsah již shora citované přílohy č. 6, z rozvázání pracovního poměru ze dne 20. 2. 2001, z výpovědí svědků I. M., D. V., L. F. a P. M. Tvrzení žalované, že nebylo „bezpochyby prokázáno“, že objednané zboží převzal L. nebo jeho manželka, nebylo způsobilé zpochybnit správnost a logiku uvedených skutkových závěrů, navíc nebylo pro právní posouzení věci podstatné. Lze tedy uzavřít, že odvolací soud pro své skutkové zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro věc, nepominul; v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, případně věrohodnosti logický rozpor. Z těchto důvodů nemůže dovolací soud do takového hodnocení důkazů zasáhnout a vyvozovat z něj důsledek svědčící o nesprávnosti napadeného rozsudku. Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. proto nebyl uplatněn opodstatněně. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. předestřela žalovaná dovolacímu přezkumu otázku správnosti závěru o své pasivní legitimaci. Odvolací soud se v odůvodnění napadeného rozsudku zcela vyčerpávajícím způsobem vypořádal s otázkou aplikace § 15 obch. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2000 a § 15 odst. 1 a 2 obch. zák. ve znění platném po 1. 1. 2001. Citovaná ustanovení přiléhavě aplikoval a dospěl ke správnému závěru, že jednání L. zavazuje žalovanou. Právní úkony (dílčí kupní smlouvy) učinil tento zaměstnanec, pověřený činností technika a jednáními s dodavateli komunikační techniky, v rámci zákonného zastoupení žalované, které nevyžaduje žádnou zvláštní plnou moc. Šlo přitom o činnosti obvyklé při provozu podniku žalované (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. března 2002, sp. zn. 29 Cdo 2074/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2002, str. 288, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2003, sp. zn. 29 Odo 569/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 2003, str. 204). Jelikož žalobkyně nemohla s přihlédnutím ke všem okolnostem vědět o překročení zákonného zmocnění L., dovodil, že žalovanou jeho jednání zavazuje podle § 15 obch. zák. a § 20 odst. 2 obč. zák. v období do 31. 12. 2000 a podle § 15 odst. 2 obch. zák. ve znění platném po 1. 1. 2001. Ani dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tak nebyl naplněn. Naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jímž lze vytýkat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spatřuje dovolatelka v tom, že ve věci rozhodoval věcně nepříslušný soud, neboť předmětem řízení po spojení věcí vedených dříve pod samostatnými spisovými značkami 16 C 181/2001, 14 C 153/2001, 18 C 173/2001 a 12 C 157/2001, byla částka převyšující 100.000,- Kč. Vytýkanou vadou není řízení zatíženo, neboť soud prvního stupně spojil ke společnému projednání samostatné žaloby, u kterých v každém jednotlivém případě žalovaná částka nepřesahovala 100.000,- Kč; bez významu pro otázku věcné příslušnosti soudu je okolnost, že v součtu předmět spojených řízení tuto hranici převyšuje (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kolektiv, Občanský soudní řád, Komentář, 7. vydání, C. H. Beck, Praha 2006, str. 40). Uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. představuje rovněž výhrada, že odvolací soud neshledal pochybení v postupu soudu prvního stupně, který při zjišťování skutkového stavu věci vycházel z rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze 13. ledna 2005, sp. zn. 1 T 34/2002, přestože soud není podle dovolatelky rozsudkem v trestní věci vázán. Ani touto vadou není řízení zatíženo. Podle § 135 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř. je soud vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo jej spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu. Odvolací soud nepochybil, jestliže byl při rozhodnutí věci vázán výrokem rozsudku ze dne 13. ledna 2005, sp. zn. 1 T 34/2002, jímž byl L. uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu mimo jiné proto, že v době od počátku října 2000 do 13. ledna 2001 O., na ul. Z., v prodejně společnosti S. E. s. r. o. se sídlem v P., ul. W., jako zaměstnanec firmy V. D. se sídlem v O., P. bez souhlasu a vědomí tohoto zaměstnavatele odebral jeho jménem, a to sám nebo po dohodě a prostřednictvím své manželky, v 18 případech mobilní telefony a další telekomunikační techniku v celkové hodnotě 880.550,- Kč, toto zboží však svému zaměstnavateli neodevzdal, ale ponechal si ho, rozprodal a získané peníze použil pro vlastní potřebu, čímž způsobil poškozené V. D. škodu ve výši 880.550,- Kč. Kromě výroku o vině odvolací soud při formulování vlastních závěrů o skutkovém stavu věci z jiných části citovaného rozsudku nevycházel (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kolektiv, Občanský soudní řád, Komentář, 7. vydání, C. H. Beck, Praha 2006, str. 621). Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. tudíž nebyl uplatněn důvodně. Podle § 241a odst. 4 o. s. ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé. Při zjišťování skutkového stavu věci může soud vycházet toliko z důkazů, které byly označeny nejpozději v odvolacím řízení. V dovolacím řízení, jehož účelem je přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, se dokazování ve věci neprovádí. Proto v něm nelze ani úspěšně uplatňovat nové skutečnosti nebo nové důkazy, tj. takové skutečnosti či důkazy, které nebyly uvedeny v řízení před soudem prvního stupně ani soudem odvolacím (k tomu srovnej usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. srpna 1995, sp. zn. 6 Cdo 114/94, publikované v časopisu Právní rozhledy 6/1996). Teprve v dovolacím řízení přišla žalovaná s (novým) tvrzením, že byla držitelkou tzv. zlaté karty společnosti E. s. r. o. P., která ji opravňovala k bezplatnému odběru mobilních telefonů, a žalobkyně tak nemohla být v dobré víře, že L. je oprávněn za žalovanou jednat a objednávat a odebírat zboží. K tomuto tvrzení dovolací soud nemohl přihlédnout, neboť jak již bylo výše vyloženo, nemůže při rozhodování o dovolání přihlížet k tvrzením či námitkám, jež mohla žalovaná uplatnit v průběhu odvolacího řízení, a přesto tak neučinila. Protože se žalované nepodařilo prostřednictvím dovolacích námitek zpochybnit správnost napadeného rozsudku, Nejvyšší soud její dovolání zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.). Podle § 243b odst. 5 věty prvé, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. je neúspěšná žalovaná povinna nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení. Ty představuje odměna za vyjádření k dovolání sepsané advokátem [§ 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění platném od 1. 9. 2006], stanovená podle § 3 bodu 5., § 10 odst. 3, § 16 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění platném od 1. 9. 2006 (srovnej čl. II. vyhlášky č. 277/2006 Sb.) částkou 21.760,- Kč, paušální částka náhrady výdajů podle § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v citovaném znění, ve výši 300,- Kč. a částka 4.191,40 Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.). Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř. Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí. V Brně dne 31. března 2009 JUDr. Václav D u d a , v. r. předseda senátu |
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2014_32.CDO.3300.2014.1.xml | Judikát 32 Cdo 3300/2014 32 Cdo 3300/2014 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně SQR LEXPORT s. r. o., se sídlem v Bohumíně – Novém Bohumíně, Lidická 330, PSČ 735 81, identifikační číslo osoby 28660013, zastoupené JUDr. Michalem Kačmaříkem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Poštovní 39/2, PSČ 702 00, proti žalované Skanska a. s., se sídlem v Praze 4 - Chodově, Líbalova 1/2348, PSČ 149 00, identifikační číslo osoby 26271303, zastoupené JUDr. Tomášem Leuchterem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1079/3a, PSČ 110 00, o zaplacení částky 11,800.000,- Kč, s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 29 Cm 159/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. března 2012, č. j. 7 Cmo 62/2011-185, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í: Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále též jen „o. s. ř.“). Dovolání žalobkyně proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Vrchní soud v Olomouci potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. října 2010, č. j. 29 Cm 159/2008-117, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 11,800.000,- Kč s úrokem z prodlení (z titulu náhrady škody - zisku ušlého v důsledku neuzavření nájemní smlouvy podle smlouvy o budoucím nájmu nebytových prostor), není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu není rozsudkem měnícím, ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jelikož o situaci předjímanou v tomto ustanovení se v souzené věci nejedná (rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo rozhodnutí, jímž by tento soud rozhodl jinak). Dovolání tedy může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (zrušeného nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, ke dni 31. prosince 2012), tedy tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, popřípadě jejichž řešení zpochybnil (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 7, ročník 2004, pod číslem 132). Zásadní význam rozhodnutí po právní stránce může přitom založit jen taková právní otázka, která je pro toto rozhodnutí určující (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2004, sp. zn. 29 Odo 1020/2003, jež je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách). Dovolatelka spatřuje zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce v tom, že dosud nebylo vyřešeno, „jaký způsob odchýlení se od dispozitivních ustanovení obchodního zákoníku ve smyslu § 263 odstavec 1 obchodního zákoníku (zákona č. 513/1991 Sb., zrušeného ke dni 1. ledna 2014, dále též jen „obch. zák.“) je správný, případně jaký způsob je nesprávný“. Dovolatelka tu právní otázku, jež by mohla být judikatorně vyřešena, neformuluje. Především však pomíjí, že na řešení otázky, jakým způsobem se lze odchýlit od dispozitivních ustanovení obchodního zákoníku, napadené rozhodnutí nespočívá. Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že se nelze odchýlit od kogentního ustanovení § 261 odst. 1 obch. zák.; dovodil, že kogentnost tohoto ustanovení (srov. 263 odst. 1 obch. zák.) brání stranám v dohodě, jímž by byl závazkový vztah mezi podnikateli týkající se jejich podnikatelské činnosti podřízen úpravě občanského zákoníku a tudíž ve všem všudy („en bloc“) vyňat z režimu zákoníku obchodního. Z obsahového vymezení uplatněného dovolacího důvodu je zřejmé, že dovolatelka zpochybňuje správnost tohoto právního závěru. Má za to, že ustanovení § 263 odst. 1 obch. zák. takovou dohodu umožňuje. Jestliže ovšem § 263 odst. 1 obch. zák. stanoví, že strany se mohou odchýlit od ustanovení této části zákona nebo její jednotlivá ustanovení vyloučit s výjimkou (mimo jiné) § 261, pak toto ustanovení neskýtá prostor k jakýmkoliv pochybnostem, že ustanovení 261 odst. 1 obch. zák. dohodou stran vyloučit nelze. Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že rozhodnutí odvolacího soudu nečiní zásadně právně významným otázka, jejíž řešení je zcela zjevné a jež nečiní v soudní praxi výkladové těžkosti (srov. např. usnesení ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, ze dne 30. května 2006, sp. zn. 29 Odo 462/2005, a ze dne 8. října 2013, sp. zn. 32 Cdo 1180/2013). Nejvyšší soud se ostatně ve své rozhodovací praxi k této otázce již výslovně vyjádřil; v usnesení ze dne 25. května 2011, sp. zn. 23 Cdo 1168/2010 (ústavní stížnost proti němu byla usnesením Ústavního soudu ze dne 4. srpna 2011, sp. zn. I. ÚS 2028/2011, jako zjevně neopodstatněná odmítnuta), posoudil jako správný názor, že nelze dohodou účastníků závazkového vztahu vyloučit právní úpravu obchodního zákoníku a místo toho si sjednat, že jejich vztah se bude řídit občanským zákoníkem. Vzhledem ke kogentní povaze ustanovení § 261 odst. 1 obch. zák. nejsou případné odkazy dovolatelky na nálezy, v nichž Ústavní soud zdůrazňuje požadavek, aby orgány veřejné moci ve své rozhodovací činnosti respektovaly princip autonomie vůle a s ní související požadavek minimalizace zásahů do smluvní svobody (k rozporu se zákonem jako mezi smluvní autonomie srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. července 2001, sp. zn. 28 Cdo 1193/2001, a ze dne 21. prosince 2011, sp. zn. 30 Cdo 2881/2011). Zcela nepřiléhavá je pak argumentace dovolatelky rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 12. května 2004, sp. zn. 32 Odo 553/2003. V tam souzeném sporu se smluvní strany, z nichž jedna byla tuzemskou právnickou osobou, druhá zahraniční (šlo tedy o vztah s mezinárodním prvkem, srov. § l zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, účinného do 31. prosince 2013), dohodly v rámci smlouvy o uzavření budoucí smlouvy uzavřené v roce 1999 na volbě práva (srov. § 9 odst. l citovaného zákona) tak, že vztahy z této smlouvy se budou řídit obchodním zákoníkem Slovenské republiky. Zdaleka se tu tedy nejednalo o tu právní otázku, kterou řešil odvolací soud v souzené věci, ani o otázku obdobnou, nehledě na to, že Nejvyšší soud se ve věci sp. zn. 32 Odo 553/2003 otázkou platnosti dohody o volbě práva nezabýval, neboť nebyla otevřena dovolacímu přezkumu (dovolatel v tomto ohledu rozsudek odvolacího soudu nezpochybnil), a žádné závěry v tomto ohledu nevyslovil. V situaci, kdy Nejvyšší soud neshledal z hlediska uplatněných dovolacích námitek ani jiné okolnosti, které by činily napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadně významným po právní stránce, nelze než uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 5 ve spojení s § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.; žalované, která by měla na náhradu svých nákladů právo, v dovolacím řízení podle obsahu spisu náklady nevznikly. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 24. září 2014 JUDr. Pavel P ř í h o d a předseda senátu |
Subsets and Splits
No community queries yet
The top public SQL queries from the community will appear here once available.