Datasets:

harun27
/

pretrain_data

Dataset card Data Studio Files Files and versions Community

Split (1)

train · 300k rows

document_id stringlengths 6 286	text stringlengths 0 1.53M
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2022_21.CDO.2509.2022.1.xml	Judikát 21 Cdo 2509/2022 21 Cdo 2509/2022-169 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Jiřím Doležílkem v právní věci žalobkyně M. R., narozené dne XY, bytem v XY, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti v Praze 2, Vyšehradská č. 16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, o žalobě pro zmatečnost podané žalobkyní proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. března 2021, č. j. 11 Co 87/2017-33, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. května 2021, č. j. 4 Co 153/2021-39, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 11 Co 87/2017, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. března 2022, č. j. 5 Co 10/2022-13f, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. prosince 2021, č. j. 11 Co 87/2017-8a, takto: I. Dovolací řízení se zastavuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): Žalobkyně podala dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 3. 2022, č. j. 5 Co 10/2022-13f, kterým bylo potvrzeno usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2021, č. j. 11 Co 87/2017-8a, ve výroku I, jímž byla zamítnuta žádost žalobkyně o osvobození od soudních poplatků pro řízení o žalobě pro zmatečnost, a ve výroku II, jímž byl zamítnut návrh žalobkyně na odklad vykonatelnosti a právní moci usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2021, č. j. 11 Co 87/2017-33, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 5. 2021, č. j. 4 Co 153/2021-39. Podáním dovolání žalobkyni vznikla podle ustanovení § 4 odst. 1 písm. c) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, povinnost zaplatit soudní poplatek za dovolání, který činí podle položky 23 bodu 2 Sazebníku soudních poplatků 4 000 Kč. Protože dovolatelka dosud nezaplatila soudní poplatek za dovolání ani poté, co dovolací soud usnesením ze dne 20. 9. 2022, č. j. 21 Cdo 2509/2022-164, rozhodl o žádosti žalobkyně o osvobození od soudních poplatků tak, že žalobkyni se nepřiznává osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení (neboť u ní jde o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva), a vyzval žalobkyni k zaplacení soudního poplatku za dovolání, Nejvyšší soud České republiky řízení o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 3. 2022, č. j. 5 Co 10/2022-13f, podle ustanovení § 9 odst. 2 zákona o soudních poplatcích zastavil. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, jímž lze napadnout výhradně rozhodnutí odvolacího soudu. Opravným prostředkem sloužícím k přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání (srov. § 201 o. s. ř.). Občanský soudní řád tudíž ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je takovým nedostatkem podmínky řízení, který nelze odstranit. Nejvyšší soud proto podle ustanovení § 104 odst. 1 věty první o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 243b o. s. ř. zastavil též řízení o dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2021, č. j. 11 Co 87/2017-8a (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1574/99, uveřejněné pod č. 45/2000 v časopise Soudní judikatura). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 20. 10. 2022 JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2024_30.CDO.509.2024.1.xml	Judikát 30 Cdo 509/2024 30 Cdo 509/2024-192 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové, v právní věci žalobkyně T. Š.-V., zastoupené JUDr. Danielou Trávníčkovou, advokátkou, se sídlem v Blansku, Svitavská 1018/1, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2 - Nové Město, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 225/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2023, č. j. 14 Co 142/2023-155, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í: 1. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 1. 2023, č. j. 12 C 225/2021-120, zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 251 412 Kč s příslušenstvím (výrok I) a žalobkyni zavázal zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 1 200 Kč (výrok II). 2. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). 3. Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobkyně původně domáhala zaplacení částky 359 123,60 Kč jako náhrady škody vzniklé nesprávným úředním postupem notářky JUDr. Lenky Pikálkové (dále jen „notářka“). Žalobkyně tvrdila, že před sňatkem se svým budoucím manželem F. Š. (dále jen „manžel“) uzavřela smlouvu o manželském majetkovém režimu, která byla sepsána notářkou dne 8. 9. 2020 ve formě notářského zápisu (dále též „předmanželská smlouva“), v níž bylo uvedeno, že notářka ji zapíše do Seznamu listin o manželském majetkovém režimu vedeném Notářskou komorou České republiky (dále jen „seznam listin“) bez zbytečného odkladu poté, co bude uzavření manželství notářce doloženo. Manželství bylo uzavřeno 25. 9. 2020, téhož dne byla uvedená skutečnost oddacím listem notářce doložena, notářka přesto předmanželskou smlouvu bez zbytečného odkladu do seznamu listin nezapsala a učinila tak se značným zpožděním až dne 14. 1. 2021. V mezidobí soudní exekutor Mgr. Kamil Brančík (dále jen „soudní exekutor“), který byl pověřen vedením exekuce na manžela, vydal exekuční příkaz ze dne 18. 12. 2020, č. j. 007 EX 139/20-48, a to přikázáním pohledávky z účtů žalobkyně jako manželky povinného, exekuční příkaz směřoval k vymožení částky 335 093,60 Kč představujícím dluhy povinného. Žalobkyni byly soudním exekutorem obstaveny všechny bankovní účty, a proto dne 21. 12. 2020 uhradila na účet soudního exekutora částku 335 093,60 Kč, čímž jí podle jejího tvrzení v uvedené výši vznikla nesprávným úředním postupem notářky (přičitatelným státu) škoda. Ohledně částky 107 710,70 Kč s příslušenstvím bylo k částečnému zpětvzetí žaloby řízení zastaveno. Předmětem řízení pak zůstal požadavek na náhradu nákladů právního zastoupení žalobkyně směřujícího k odstranění následků nesprávného úředního postupu ve výši 24 030 Kč a částka 227 382 Kč jako část pohledávky uhrazené podle exekučního příkazu soudnímu exekutorovi. 4. Rozsudek odvolacího soudu žalobkyně napadla patrně v celém rozsahu dovoláním (vzdor své procesní povinnosti žalobkyně jednoznačně rozsah, v němž rozhodnutí odvolacího soudu napadla, nevymezuje a lze na něj toliko implicitně soudit z petitu dovolání), které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. 5. V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009). Ve vztahu k částce 24 030 Kč představující náklady právního zastoupení se žalobkyně ve svém dovolání věnovala zpochybnění právního posouzení učiněného odvolacím soudem jen okrajově (v bodu 49 a 50 podaného dovolání), když „měla za to, že do požadované škody zahrnula tyto náklady zcela důvodně“. Ve vztahu k tomuto dílčímu nároku neformulovala žádnou konkrétní právní otázku (nevymezila tzv. „dovolací důvod“), tím méně pak specifikovala některý ze zákonem předjímaných důvodů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolání tak nemá v tomu odpovídajícím rozsahu předepsané obsahové náležitosti [vymezené v § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.] a je tak vadné, pročež ho Nejvyšší soud ve smyslu § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Při absenci jakékoliv argumentace by podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., dovolání nebylo proti tomuto dílčímu nároku ani (objektivně) přípustné, neboť šlo o tzv. podlimitní nárok nepřevyšující částku 50 000 Kč. Dále se Nejvyšší soud zabýval přípustností dovolání ve vztahu k náhradě škody, jež měla vzniknout uspokojením soudním exekutorem vymáhané částky. 6. Odvolací soud (který převzal a dále ještě mírně precizoval skutkové závěry soudu prvního stupně) za zásadní považoval, že mezi nesprávným úředním postupem notářky spočívajícím v opožděném zaslání notářského zápisu obsahujícím dohodu snoubenců o manželském majetkovém režimu na straně jedné a vedením soudní exekuce proti žalobkyni jako manželce povinného na straně druhé není naplněn požadavek příčinné souvislosti, neboť soudní exekutor neměl, pokud jde o pohledávky povinného ze závazku vzniklých mu za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, to je do 31. 12. 2013, vůči žalobkyni, exekuci postižením jejího účtu u peněžního ústavu vést, a to dokonce i kdyby žádnou předmanželskou smlouvu modifikující zákonný rozsah společného jmění manželů snoubenci neuzavřeli. Z toho úhlu pohledu považoval za zcela nevýznamné, zdali taková předmanželská smlouva byla notářkou (včas) zapsána do seznamu listin o manželském majetkovém právu, [srov. zejména odst. 54, 55 a 72 až 77 a zejména 78 odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu]. Odvolací soud s odkazem na právní úpravu (§ 42 odst. 21 zákona č 120/2001 Sb., exekuční řád, ve znění účinném v rozhodné době) a s odkazem na recentní judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu akcentoval, že výlučné dluhy povinného, které vznikly do 31. 12. 2013, mohou být uspokojeny (ať už bylo exekuční řízení zahájeno kdykoliv) jen z výlučného majetku dlužníka a nikoliv z majetku ve společném jmění manželů (popř. z majetku, který se pro účely exekuce za společné jmění pokládá), jestliže manželství bylo uzavřeno až dodatečně. Tedy pokud jde o dluhy vzniklé bývalému manželu žalobkyně před vznikem manželství a současně před 31. 12. 2013 [deklarovaných na základě platebních výměrů Všeobecné zdravotní pojišťovny, ukládajících povinnému zaplatit částky ve výši 20 653 Kč za období od 1. 4. 2004 do 28. 2. 2005, 1. 1. 2006 – 30. 4. 2006, 1. 7. 2007 – 31. 12. 2007 - platební výměr č. 4240800285 ze dne 3. 3. 2008, ve výši 27 000 Kč za období od 1. 1. 2008 do 30. 4. 2010 - platební výměr č. 4241001070 ze dne 28. 5. 2010 , ve výši 13 472 Kč za období od 7. 5. 2004 do 25. 1. 2008 - platební výměr č. 2140800284 ze dne 3. 3. 2008 , ve výši 14 010 Kč za období od 26. 1. 2008 do 10. 5. 2010 - platební výměr č. 2141001069 ze dne 28. 5. 2010 a ve výši 2 164 Kč ve vztahu k obdobím 1. 9. - 21. 9. 1999, 19. 4. - 30. 4. 2002 a 1. 2. 2003 - 6. 5. 2004 - platební výměr č. 2140400831 ze dne 11. 5. 2004] neměla být v souladu se zákonem exekuce prováděna jinak, než na výlučný majetek povinného. Soudní exekutor nemohl po právu postihnout přikázáním pohledávky výlučný majetek nedlužné manželky ani majetek ve společném jmění manželů (resp. majetek, který se za něj v exekuci považuje), a to zcela bez zřetele k tomu, zdali snoubenci dohodu o manželském majetkovém režimu uzavřeli či nikoliv. Pak je rovněž bez významu, že uzavřená předmanželská smlouva byla do příslušného seznamu zapsána notářkou až se zpožděním. Odvolací soud zde přiléhavě odkázal na dlouhodobě ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu týkající se řešení dané otázky, jde zejména na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. 20 Cdo 5823/2016, ze dne 2. 5. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1786/2017, ze dne 4. 4. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4714/2016, ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 20 Cdo 28/2019, ze dne 26. 2. 2018, sp. zn. 20 Cdo 88/2018, nebo z poslední doby usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. 20 Cdo 3863/2022, podle níž je objektivně vyloučeno, aby výlučný dluh povinného z doby před uzavřením manželství vzniklý do 31. 12. 2013 byl uspokojen z výlučného majetku nedlužného manžela nebo z majetku tvořícího součást společného jmění (popř. z majetku, který se za něj pro účely exekuce považuje), byť bylo exekuční řízení zahájeno až po 1. 1. 2014. Nebyla tak dána u této části nároku příčinná souvislost mezi zjištěným nesprávným úředním postupem notářky a žalobkyní definovanou škodou, a proto je závěr odvolacího soudu o absenci zákonem vyžadované kauzality ve výsledku zcela souladný s judikaturou Nejvyššího soudu, byť jej odvolací soud spatřoval (též) ve skutečnosti, že žalobkyně vůči hrozící škodě nezakročila. 7. Ohledně exekučně vymáhaných závazků povinného vzniklých před uzavřením manželství, avšak až po 1. 1. 2014, kdy nabyl účinnosti zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník [jde o platební výměry Všeobecné zdravotní pojišťovny, jimiž bylo povinnému uloženo zaplatit dlužné pojistné ve výši 42 983 Kč za období od 18. 3. 2015 do 12. 5. 2019 - platební výměr č. 4940034785 ze dne 13. 6. 2019 a penále ve výši 78 342 Kč za období od 18. 3. 2015 do 12. 5. 2019 - platební výměr č. 2840046989 ze dne 13. 6. 2019], je možno nepatrně korigovat nepřesný závěr odvolacího soudu, který s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2019, sp. zn. I. ÚS 1587/17, z něhož citoval, „měl za to, že účelem manželství nemůže být placení dluhů druhého manžela, vzniklých před uzavřením manželství, když opak by byl v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, neboť by vedl k nepřijatelnému posílení práva věřitele na úkor manžela dlužníka“. Vůle „nebýt po uzavření manželství negativně dotčen již existujícími dluhy svého nového manžela“ je podle soudu ochrany ústavnosti legitimní a legální. Ústavní hodnotou, jež by měla být při výkladu § 719 odst. 2 a § 732 občanského zákoníku chráněna, je právo na soudní ochranu a právo manžela i po uzavření manželství vlastnit majetek (bod 17 zmiňovaného nálezu). Ústavní soud za obdobných okolností připomněl, že neměla-li [tehdejší] věřitelka v okamžiku uzavření předmanželské smlouvy povinného vůči jeho snoubence žádné hmotné subjektivní právo, je třeba logickým výkladem dospět k závěru, že uzavřením předmanželské smlouvy nemohlo být žádné právo oprávněné vůči bývalé manželce povinného negativně dotčeno. I ochrana třetích osob před jednáním manželů zamýšlejícím krácení práv věřitelů je nepochybně legitimní, není však žádný racionální argument pro to, aby založení manželství mělo vést k možnosti vést exekuci i na majetek manžela nabytý před manželstvím.“ Nejvyšší soud k tomu ovšem zdůrazňuje, že nelze přehlédnout, že uvedený nález Ústavního soudu i na něj navazující judikatura Nejvyššího soudu vycházely ze skutkově odlišné situace, kdy tzv. „předmanželská smlouva“ byla nejen uzavřena, ale byla i s účinky pro třetí osoby (srov. § 35l odst. 1 zákona č. 358/1992 Sb., notářský řád) zveřejněna v seznamu listin - viz zejména odstavec 3 a 17 nálezu - kde se výslovně uvádí, že tehdejší stěžovatelka před vznikem manželství učinila všechny v úvahu přicházející kroky k ochraně svého majetku před dluhy budoucího manžela (vedle uzavření předmanželské smlouvy byla tato zveřejněna v příslušném seznamu), a přesto jí nebyla ze strany exekutora ani obecných soudů takto ochrana poskytnuta. Nyní projednávaná věc se tak podstatně odlišuje právě tím, že žalobkyně se v pozici nedlužné manželky nemohla dovolávat kvůli pochybení notářky vůči oprávněné předmanželské smlouvy a soudní exekutor byl oprávněn vést exekuci, jelikož pro tyto případy občanský zákoník v § 732 stanoví, že i pro (výlučné) dluhy vzniklé jednomu z manželů před uzavřením manželství může být postiženo společné jmění, avšak jen do výše, již by představoval podíl dlužníka, kdyby bylo společné jmění zrušeno a vypořádáno. Řečeno jinak: právě včasné nezapsání předmanželské smlouvy do seznamu listin mělo za následek, že soudní exekutor mohl postihnout (část) majetku náležejícího do společného jmění povinného a žalobkyně jako jeho manželky. Odvolací soud sice správně zdůraznil, že s (předpokládaným) souhlasem oprávněné by tak soudní exekutor mohl učinit i kdyby předmanželská smlouva byla zapsána do seznamu listin včas, v takovém případě by však byl povinen vycházet z obsahu smlouvy a s tam dohodnutým smluvním majetkovým režimem vylučujícím vznik společného jmění mezi povinným a žalobkyní, exekuční příkaz ohledně závazků vzniklých povinnému po 1. 1. 2024 by tak nemohl vydat. 8. Dovolatelce tak lze přisvědčit v dílčí úvaze, že ve vztahu k dluhům povinného ve výši 42 983 Kč a 78 342 Kč (vzniklých po 1. 1. 2014 a specifikovaných výše) mohl soudní exekutor právě a jen v důsledku pochybení notářky vydat exekuční příkaz, nemusel postupovat podle uzavřené předmanželské smlouvy a respektovat tam nastavené limity manželského majetkového režimu (viz § 42 odst. 2 exekučního řádu) a naopak mohl vést podle něj exekuci přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu vedeného pro žalobkyni, neboť platila zákonná vyvratitelná domněnka, že prostředky na něm deponované náležejí do společného jmění manželů (§ 262b odst. 2 in fine o. s. ř.). Tomu na překážku nebyla ani odvolacím soudem akcentovaná skutečnost, že podle § 719 odst. 2 občanského zákona smlouva o manželském majetkovém režimu se nesmí svým obsahem nebo účelem dotknout práv třetí osoby, ledaže by se smlouvou souhlasila; tato smlouva uzavřená bez souhlasu třetí osoby nemá vůči ní právní účinky. To proto, že právě absence včasného zapsání smlouvy v seznamu měla za následek oprávnění věřitele domoci se bez dalšího uspokojení výlučné pohledávky za manželem, která vznikla po 1. 1. 2014 a před uzavřením manželství též z (části) majetku ve společném jmění manželů (srov. § 42 odst. 3 exekučního řádu, v teorii pak SVOBODA, K.: Společné jmění manželů a exekuce, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2021, str. 43 a násl. a str. 51 a násl.). 9. Uvedený dílčí závěr však nemá vliv na výsledné právní posouzení odvolacím soudem (odst. 81 jeho rozsudku), jež žalobkyně podaným dovoláním zpochybnila. Odvolací soud shledal nedostatek zákonem vyžadované kauzality ve skutečnosti, že žalobkyně proti vzniku škody nezakročila, když (před úhradou vymáhané pohledávky vedoucí k zániku exekuce pro vymožení pohledávky) nepodala návrh na částečné zastavení exekuce, pokud šlo o přikázání pohledávky z účtu vedeného peněžním ústavem pro žalobkyni. Podle § 262b odst. 2 věta prvá o. s. ř. (jež je použitelný i v exekučním řízení dle § 52 odst. 1 exekučního řádu) výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu manžela povinného bude zastaven, nejsou-li na něm ani z části uloženy peněžní prostředky, které by jinak náležely do společného jmění manželů. Z výsledků dokazování před soudem prvního stupně, z nichž vycházel odvolací soud a jež nakonec odpovídaly vlastním tvrzením žalobkyně uplatněným v rámci exekučního řízení, jednoznačně vyplynulo (srov. odst. 51 rozsudku soudu prvního stupně), že na exekučně postiženém účtu vedeném pro žalobkyni byly toliko její výlučné prostředky nabyté navíc dědictvím, a poukázané na něj ještě před uzavřením manželství (25. 9. 2020), tudíž žalobkyně měla k dispozici zákonný titul pro to, aby exekuce postihující účet pro ni vedený a na něm deponované její výlučné prostředky byla v tomu odpovídajícím rozsahu zastavena (čímž by se implicitně deklarovala nezákonnost exekučního příkazu, viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2407/2017, a ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2306/2020). 10. Ve vztahu k části nároku týkající se pohledávek manžela žalobkyně vzniklých po 1. 1. 2014 se odvolací soud z dále rozebraných důvodů neodchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu v otázce porušení tzv. zakročovací povinnosti a jeho právní posouzení je s ní zcela v souladu, což činí dovolání žalobkyně v tomu odpovídajícím rozsahu nepřípustným (§ 237 o. s. ř.). 11. Soudní praxe, včetně té, jež se vztahovala k posuzování odpovědnosti nároků souvisejících s výkonem veřejné moci, dlouhodobě vycházela z přesvědčení, že tzv. obecná prevenční povinnost ve smyslu § 415 obč. zák. (v podobě, jak byla upravena do 31. 12. 2013) dopadala na všechny účastníky občanskoprávních vztahů, tedy nejen na škůdce, ale i na toho, komu hrozilo riziko vzniku škody nebo zvýšení jejího rozsahu. Bylo tedy obecnou povinností každého počínat si v konkrétní situaci natolik pozorně a obezřetně, aby nezpůsobil škodu nejen jinému, nýbrž ani své vlastní osobě (zákon v tomto směru poškozeného blíže nevymezoval), případně aby nezpůsobil vznik škody či zvýšení jejího rozsahu, došlo-li k porušení právní povinnosti škůdcem (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2308/2005, nebo ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2214/2018). K podstatné části těchto závěrů se přitom Nejvyšší soud přihlásil i v poměrech (pro věc rozhodné) nynější právní úpravy, jak o tom svědčí kupř. rozsudek ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3574/2021. 12. Podle § 2903 odst. 1 občanského zákona platí, že „nezakročí-li ten, komu újma hrozí, k jejímu odvrácení způsobem přiměřeným okolnostem, nese ze svého, čemu mohl zabránit“. Úprava odvrácení škody nebo újmy, která přímo hrozí poškozenému, je projevem základních principů soukromého práva, že každý má především chránit své zájmy, a nikoli jen trpně přihlížet, jak vzniká nebo se zvětšuje újma. Oproti předchozí úpravě v § 415 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), však nyní účinný občanský zákoník zakročení neukládá jako povinnost, neboť vychází z přesvědčení, že je záležitostí každého, jak nakládá s vlastním majetkem. Neodvrácení je tak v rovině přičitatelnosti vlastního jednání na spoluzpůsobení újmy. Přiměřenost se posuzuje z objektivního hlediska, tedy při zohlednění jednání rozumné třetí osoby v postavení ohroženého [srov. ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J., FIALA, J. a kol. Občanský zákoník: Komentář, Svazek VI, (§ 2521-3081). Praha: Wolters Kluwer, 2014. Dostupné v Systému ASPI. ISSN: 2336-517X]. 13. Právním následkem nečinnosti (nezakročení proti hrozící újmě) je, že vznikne-li právně relevantní škoda nebo újma, nemůže se její náhrady poškozený úspěšně domáhat. Důvodem je, že poškozený škodu fakticky způsobil, respektive neučinil vše, co by rozumná osoba na obranu svých práv učinit měla. Občanský zákoník (jehož je třeba použít i v řízení o náhradu škody způsobenou při výkonu veřejné moci – viz § 26 zákona č. 82/1998 Sb.) přitom nevychází z pojetí, že náhrada utrpěné újmy se neposkytuje, protože poškozený porušil svoji povinnost, ale z důvodu, že spoluzpůsobil její neodvrácení v rozsahu, v jakém by se každá rozumná osoba chovala, tedy v měřítku objektivním. Právě rozsah, ve kterém poškozený nejednal, je pak námitkou škůdce při uplatňování nároku na náhradu škody. Tato skutečnost je vyjádřena slovy „nese ze svého, čemu mohl zabránit“ [srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 25 Cdo 591/2021, a ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1908/2020]. Lze tedy uzavřít, že především ve vztahu k pohledávkám vzniklým po 1. 1. 2014 žalobkyně sama ke své újmě nepostupovala tak, aby vznik škody odvrátila, ač tak učinit mohla. Příčinou vzniku uplatněné škody je nikoliv nesprávný úřední postup notářky, nýbrž vlastní nečinnost žalobkyně jako poškozené. Pro věc je pak zcela nerozhodné, zda mohl tehdejší manžel dovolatelky složit ve stanovené lhůtě jistotu, neboť předmětem daného řízení není škoda, jež mohla žalobkyni vzniknout působením ať už generálního nebo speciálního inhibitoria. Lze snad jen k úvahám obsaženým v dovolání na dané téma připomenout závěry obsažené v usnesení (velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia) Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2022, sp. zn. 31 Cdo 798/2022, že ani usnesení, jímž soudní exekutor k návrhu oprávněné podle § 268 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pravomocně zastavil exekuci po jejím skončení vymožením, nezakládá překážku věci rozsouzené (res iudicata) pro rozhodování o pozdějším návrhu povinného [jeho (bývalého) manžela] na zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani pro možnost takovému návrhu vyhovět. Závěr dovolatelky, podle něhož neměla k dispozici efektivní prostředek, jak čelit dopadu vydaného exekučního příkazu, se jeví jako ryze spekulativní. Naopak dovolatelka v rámci exekučního řízení, ač zastoupena advokátem, nevyužila efektivně prostředky, které ji exekuční řád (občanský soudní řád) za účelem předejití vzniku škody poskytoval. 14. Na dalších žalobkyní vymezených otázkách rozhodnutí odvolacího soudu (výlučně) nestojí. Jestliže obstály jiné důvody, pro něž odvolací soud nároku žalobkyně nevyhověl (zde v podobě částečné absence příčinné souvislosti a částečně z důvodu spoluzpůsobení vzniklé škody, které působí jako okolnost přetrhávající příčinnou souvislost), nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobkyně nijak projevit, což činí dovolání i ve zbylém rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 15. Již zcela nad rámec rozhodovacích důvodů je třeba doplnit, že uplatněná škoda vznikla žalobkyni nikoliv již samotným nesprávným úředním postupem notářky, nýbrž až tím, že soudní exekutor postihl exekučním příkazem pro ni vedené účty u peněžního ústavu. Právě exekuční příkaz byl oním rozhodnutím, který vedl ke vzniku majetkové újmy a jehož zrušení se měla (odpovídajícím návrhem na částečné zastavení exekuce) žalobkyně jako manželka povinného domáhat a teprve po jeho zrušení mohla požadovat náhradu škody z titulu nezákonného rozhodnutí (srov. kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3512/2020, nebo ze dne 29. 7. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1887/2022). Dokud nebyl exekuční příkaz jako nezákonný zrušen (částečným zastavením exekuce na jeho základě prováděné), platí pro něj presumpce jeho správnosti (§ 8 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. z opaku) a nelze se (bez ohledu na všechny další důvody uváděné soudy nižších stupňů) pojmově náhrady škody, jež měla jeho realizací vzniknout, s úspěchem domáhat. 16. Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné. 17. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 18. 3. 2024 JUDr. David Vláčil předseda senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2008_26.CDO.1335.2007.1.xml	Judikát 26 Cdo 1335/2007 26 Cdo 1335/2007 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně V. S., zastoupené advokátem, proti žalované V. Š., zastoupené advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 17 C 111/2002, o dovolání žalované proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 14. září 2005, č. j. 17 C 111/2002-60, a Městského soudu v Praze ze dne 24. května 2006, č. j. 18 Co 221/2006-88, takto: I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 14. září 2005, č. j. 17 C 111/2002-60, se zastavuje. II. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. května 2006, č. j. 18 Co 221/2006-88, se odmítá. II. Žalobkyni se nepřiznává náhrada nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 14. září 2005, č. j. 17 C 111/2002-60, vyhověl žalobě a přivolil k výpovědi žalobkyně z nájmu žalované k „bytu č. 2, o velikosti 2+1 s příslušenstvím, I. kategorie, v přízemí (1. nadzemní podlaží) domu č. p. 1491, v ulici Na P. 12, v P. 6 – D.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), určil, že nájemní poměr skončí posledním dnem měsíce, v němž uplyne tříměsíční výpovědní lhůta počítaná od prvního dne měsíce následujícího po měsíci, v němž rozsudek nabude právní moci, žalované uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený odevzdat žalobkyni po uplynutí výpovědní lhůty do patnácti dnů od zajištění přiměřeného náhradního bytu, žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované stěhovací náklady do patnácti dnů od vyklizení bytu a rozhodl o nákladech řízení účastnic. K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. května 2006, č. j. 18 Co 221/2006-88, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic. Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů především za zjištěno, že žalobkyně (vlastnice předmětného domu a pronajímatelka předmětného bytu) užívá spolu s manželem a čtyřmi nezletilými dětmi byt o velikosti 2+1 a o rozloze cca 80 m² v 1. patře předmětného domu, že v tomto domě se nacházejí pouze tři menší byty, že záměrem žalobkyně je propojit svůj byt s předmětným bytem nacházejícím se v přízemí domu tak, aby v prvním patře vznikly čtyři dětské pokoje a v přízemí obývací pokoj a ložnice pro rodiče. Dále zjistily, že byt ve 2. patře užívají manželé K., se kterými žalobkyně rovněž vede řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, a že tento byt hodlá žalobkyně využít pro bytovou potřebu syna manžela z prvního manželství B., popřípadě své nejstarší dcery. Poté zjistily, že žalobkyně je také nájemkyní družstevního bytu v P. 6 v U. ulici 1/686 o velikosti 1+1, ve kterém však svoji bytovou potřebu nerealizuje, a to zejména s ohledem na velikost tohoto bytu a počet svých nezletilých dětí. Nakonec rovněž zjistily, že zdravotní stav žalované odpovídá jejímu věku (přes 80 let), že není ani možné, aby se stěhovala bez pomoci další osoby, a že lze předpokládat, že na ni stěhování zanechá jisté psychické následky. Na tomto skutkovém základě soudy obou stupňů usoudily na naplněnost uplatněného výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. a/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době dání výpovědi z nájmu bytu /a ve znění do 30. března 2006/ (dále jen „obč. zák.“). Současně dovodily, že „přes obecně lidsky pochopitelný rozměr dopadů změny bydliště žalované nedosáhly okolnosti na její straně takového významu, pro který by bylo možné žalobkyni odepřít možnost naplnění základních funkcí vlastnického práva z důvodu jeho výkonu pro rozpor s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.)“. Proto k výpovědi z nájmu bytu přivolily. Vyklizovací povinnost žalované podmínily – s odkazem na ustanovení § 712 odst. 2 větu druhou obč. zák. – zajištěním přiměřeného náhradního bytu. Poměry žalované pak zohlednily tím, že žalobkyni uložily zaplatit žalované stěhovací náklady (§ 711 odst. 3 obč. zák.). Proti rozsudkům soudů obou stupňů podala žalovaná dovolání. V něm především zdůraznila, že „je ročník 1924, dovršila 82 let věku, její byt je v přízemí“, a pokračovala, že „podle lékařské zprávy pí. MUDr. H. L., ORL ambulance z 29.8.2006 je v lékařské péči ORL, neurologie a rehabilitace“, přičemž „doporučuje se fyzické šetření a omezení stresových situací“. Dále uvedla, že „vystěhováním z předmětného bytu dojde ke zhoršení zdravotního stavu“. Navrhla, aby dovolací soud – s ohledem na její věk a zdravotní stav – „změnil rozsudky obecných soudů tak, že vyklizení bytu z důvodu stáří a zdravotního stavu žalované se nepřipouští“; pro případ, že dovolací soud „nevyhoví dovolání podle tohoto návrhu“, navrhla „doplnění rozsudku“ tak, že „přiměřený náhradní byt se poskytne ve stejné městské části P. 6, v blízkosti ambulance ošetřující lékařky, za regulované nájemné“. Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s právním posouzením věci soudy obou stupňů a uvedla, že „žalovaná ve svém odvolání (správně dovolání) namítá v podstatě jen svůj zdravotní stav a věk“. Má zato, že dovolání by mělo být jako nepřípustné odmítnuto. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (§ 236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů /dále jen „o.s.ř.”/). Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 14. září 2005, č. j. 17 C 111/2002-60, který byl rovněž dovoláním napaden, však za rozhodnutí odvolacího soudu pokládat nelze. Jde o rozhodnutí soudu prvního stupně; ostatně dovolatelka to v dovolání ani nezpochybnila. Opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání (dovolatelka uvedený opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně rovněž podala). Za této situace občanský soudní řád ani neupravil funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je přitom neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 1997, sp. zn. 2 Cdon 30/97, uveřejněné pod č. 112 v sešitě č. 14 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, a ze dne 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod č. 47 v sešitě č. 6 z roku 2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /citované usnesení bylo uveřejněno rovněž pod č. 151 v sešitě č. 9 z roku 2003 časopisu soudní judikatura/). Nejvyšší soud České republiky proto řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 14. září 2005, č. j. 17 C 111/2002-60, zastavil (§ 104 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 243c odst. 1 o.s.ř.). Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.). Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů. Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Zbývá dodat, že vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř. a ani vady podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o.s.ř.). Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci. Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil. V projednávané věci – jak je patrno z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) – založila dovolatelka svou výtku nesprávného právního posouzení věci na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Ve skutečnosti tedy brojila proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly. Dovolatelka však přehlédla, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu § 238 odst. 2 a § 238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Ve vztahu k nově uváděným okolnostem vyplývajícím z lékařské zprávy MUDr. L. je zapotřebí zdůraznit, že – nemůže-li se skutkový základ sporu v dovolacím řízení měnit – nelze v dovolání ani uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé (§ 241a odst. 4 o.s.ř.), jinak řečeno pro dovolací řízení platí zákaz tzv. skutkových novot. Proto dovolací soud nemohl k těmto skutkovým tvrzením přihlížet. Jestliže tedy dovolatelka ve skutečnosti zpochybnila správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Pokud pak dovolatelka – s poukazem na okolnosti uvedené v dovolání – hodlala zpochybnit správnost právního názoru, který odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) učinil s odkazem na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., Nejvyšší soud (navíc) konstatuje, že soudní praxe se ustálila v názoru, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi (srov. např. usnesení ze dne 15. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále usnesení ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, ze dne 20. ledna 2005, sp. zn. 26 Cdo 866/2004, ze dne 9. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 180/2004, a ze dne 23. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 192/2004). Uvedený právní názor sdílí Nejvyšší soud i v projednávané věci. Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost). Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 150 o.s.ř. Důvody hodné zvláštního zřetele (§ 150 o.s.ř.), pro něž úspěšné žalobkyni výjimečně nepřiznal náhradu nákladů dovolacího řízení, spatřuje v komplikovaných poměrech žalované vyplývajících z jejího věku a zdravotního stavu. Stejně jako odvolací soud má přitom za to, že nepřiznání náhrady nákladů řízení se nijak výrazně nedotkne majetkové sféry žalobkyně. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 10. ledna 2008 JUDr. Miroslav Ferák předseda senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2016_30.CDO.2238.2014.1.xml	Judikát 30 Cdo 2238/2014 30 Cdo 2238/2014 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně Mgr. I. P., zastoupené Mgr. Milanem Partíkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Slezská č. 949/32, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, identifikační číslo osoby 000 25 429, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská č. 424/16, o zaplacení částky 6 828 038,80 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 152/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. prosince 2013, č. j. 69 Co 428/2013-272, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. prosince 2013, č. j. 69 Co 428/2013-272 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. března 2013, č. j. 42 C 152/2008-247, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í: Žalobkyně se domáhala po žalované zaplacení částky 8 924 453,30 Kč s úrokem z prodlení z této částky (později vzala žalobu zpět co do částky 2 096 414,70 Kč) jako náhrady majetkové újmy, jež měla žalobkyni vzniknout za období od 10. 4. 2003 do 13. 3. 2007 v důsledku nezákonného rozhodnutí a nesprávného úředního postupu spočívajícím v nepřiměřené délce řízení. Obvodní soud pro Prahu 2 zamítl rozsudkem ze dne 22. 3. 2013, č. j. 42 C 152/2008-247, žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit částku 6 828 038,80 Kč s úrokem z prodlení z této částky z titulu škody způsobené nezákonným rozhodnutím žalované, dále rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení a uložil žalobkyni zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 2 na náhradě nákladů řízení částku 60 184 Kč. Soud prvního stupně uzavřel, že celková doba restitučního řízení byla zcela zjevně nepřiměřená, když řízení trvalo více než 10 let. Soud však uzavřel, že škoda tvrzená žalobkyní nevznikla v příčinné souvislosti s tímto zjištěným nesprávným úředním postupem, neboť tento nesprávný úřední postup nebyl rozhodující příčinou, pro kterou žalobkyně jako oprávněná osoba přišla o možnost uspokojení nároku na náhradu škody. Pokud jde o žalobkyní tvrzenou odpovědnost státu za škodu způsobenou žalobkyni vydáním nezákonných rozhodnutí, soud dospěl k závěru, že žalobkyní označená soudní rozhodnutí nejsou rozhodnutími nezákonnými ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále jen „OdpŠk“. Odlišnost rozhodnutí soudu dovolacího a soudů nižších instancí totiž nepramenila z rozporu s objektivním právem, ale z problematičnosti právní otázky, když znění zákona připouštělo více výkladových možností. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 12. 2013, č. j. 69 Co 428/2013-272, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se s právním posouzením věci soudem prvního stupně, že nesprávnost rozhodnutí soudů nižších instancí v posuzované věci nepramenila z nezákonné povahy zrušených rozhodnutí, ale byla důsledkem odlišných názorů soudů na posouzení otázky „výzvy“ ve smyslu ustanovení § 5 zákona o mimosoudních rehabilitacích, a nevyplývala tak z rozporu s objektivním právem. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, v němž uvedla, že rozsudek je v rozporu s konstantní judikaturou dovolacího soudu, když odvolací soud chybně vyložil důvody, pro něž byla rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušena, a dospěl v rozporu s judikaturou dovolacího soudu k závěru, že nejsou v rozporu s objektivním právem. Dovolatelka namítá, že Nejvyšší soud sice ve svém zrušovacím rozhodnutí nabídl dvě varianty interpretace ustanovení § 5 odst. 5 zákona o mimosoudních rehabilitacích, avšak takové varianty, z nichž ani jedna nebyla soudy nižších stupňů využita. Soudy nižších instancí tak odůvodnily svá zamítavá rozhodnutí ještě jiným, nesprávným, výkladem, který musel být v rozporu s objektivním právem. Nadto dovolatelka poukazuje na skutečnost, že výklad pojmu „výzva“ byl již proveden v judikatuře Ústavního soudu, která byla v době rozhodování soudů nižší instance již publikována. Žalovaná v podaném vyjádření uvedla, že považuje napadený rozsudek za správný. V případě, že by tato rozhodnutí byla zrušena jako nezákonná, pak je běžnou praxí, že tento důvod Nejvyšší soud výslovně ve svých rozhodnutích uvádí. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz přechodná ustanovení čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.) a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. přistoupil k posouzení přípustnosti dovolání. Aby dovolání mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z tam jmenovaných okolností, tj. že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání je přípustné, neboť se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu. Dovolání je proto také důvodné. Pro rozhodnutí ve věci je rozhodné posouzení otázky, zda v posuzovaném řízení zrušená rozhodnutí lze považovat za rozhodnutí nezákonná ve smyslu OdpŠk. Podle ustanovení § 7 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Podle ustanovení § 8 Odpšk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. V posuzovaném řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 původně pod sp. zn. 17 C 38/98 a posléze pod sp. zn. 11 C 10/2005 (dále jen „posuzované řízení“) se žalobkyně domáhala, aby byla žalované A. D. uložena povinnost uzavřít s žalobkyní dohodu o vydání ideální jedné poloviny domu čp. a ideální jedné poloviny stavební parcely č. 2233 o výměře 488 m2 v k. ú. V., obec P., zapsané na LV č. 1917 a tyto nemovitosti žalobkyni vydat. Ve věci bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 9. 2002, č. j. 17 C 38/98-133, jímž byla žaloba zamítnuta. Obvodní soud pro Prahu 2 v rozsudku uvedl, že ustanovení § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen „zákon o mimosoudních rehabilitacích“) ve znění derogačních nálezů Ústavního soudu ze dne 12. 7. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 3/94, publikovaného pod č. 164/1994 Sb., a ze dne 4. 12. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 24/96, publikovaného pod č. 2/1997 Sb. (dále jen „citované derogační nálezy“), je třeba vykládat tak, že úspěšnost žaloby závisí na tom, zda subjektivní právo na vydání věci osoby oprávněné bylo uplatněno způsobem předvídaným zákonem, tedy písemnou výzvou. Tento názor vychází dle soudu z celkové koncepce zákona, který předpokládá, že teprve výzvou k vydání věci se z práva přiznaného restitučním zákonem stává soudně vymahatelný nárok. Písemná výzva je přitom v případě osob oprávněných podle citovaného derogačního nálezu limitována šestiměsíční prekluzivní lhůtou, jejíž běh započal vykonatelností citovaného nálezu (1. 11. 1994). Naopak pro uplatnění nároku u soudu není stanovena pro osoby oprávněné podle citovaného derogačního nálezu žádná prekluzivní lhůta. Soud se dále zabýval otázkou, zda ve stanovené prekluzivní lhůtě 6 měsíců ode dne vykonatelnosti derogačního nálezu byl nárok uplatněn u již uspokojené oprávněné osoby předvídaným způsobem. Dospěl přitom k závěru, že žalobce nedoložil, že by své právo uplatnil písemnou výzvou adresovanou žalované, přičemž za výzvu nelze považovat dopis ze dne 12. 11. 1996 adresovaný žalované. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 2. 2003, č. j. 19 Co 475/2002-157, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že byla-li věc vydána povinnou osobou dle ustanovení § 4 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích osobám oprávněným na základě znění zákona účinného od vykonatelnosti derogačního nálezu, vznikne oprávněné osobě na základě nálezu nárok na vydání věci uplatněním práva, tj. písemnou výzvou k vydání věci ve lhůtě 6 měsíců od 1. 11. 1994 i vůči osobám, jimž byla věc vydána. Takto uplatnit svůj nárok musely tyto oprávněné osoby bez ohledu na to, jakým způsobem byla upravena lhůta pro jeho uplatnění. Taktéž odvolací soud dospěl k závěru, že písemná výzva uplatněna nebyla. Následně byly oba rozsudky zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2004, sp. zn. 28 Cdo 281/2004, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolací soud v odůvodnění uvedl, že současné znění ustanovení připouští dvě možné výkladové varianty. První z nich naznačuje dovolatelka: může-li nově nastoupivší oprávněná osoba po právu žalovat na uzavření dohody o vydání věci (spoluvlastnického podílu k ní) osobu, které již byla tato věc v rámci restituce vydána, pak samotná zákonná formulace o uplatnění nároků u soudu (bez vazby na event. speciálně upravenou lhůtu k uplatnění těchto nároků) znamená, že vůči takovému žalobci nelze konstruovat jakoukoli povinnost předtím vyzvat žalovaného k vydání věci resp. spoluvlastnického podílu k ní. Tato výkladová varianta se opírá též o závěr, že vztah mezi nově nastoupivší oprávněnou osobou a tou osobou, jejíž restituční nárok již byl uspokojen, již není vztahem oprávněné a povinné osoby podle zákona o mimosoudních rehabilitacích. Druhou interpretační variantu představuje přístup, který vyvozuje důsledky z odkazu na odstavec 2 téhož ustanovení, obsaženého v ustanovení § 5 odst. 5 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Upravuje-li § 5 citovaného zákona v odstavci 2 lhůtu v délce šesti měsíců pro výzvu k vydání věci, pak by i před uplatněním nároku u soudu nově oprávněnou osobou vůči té, které již věc byla vydána, měla předcházet – opět v šestiměsíční lhůtě - její výzva, adresovaná oprávněné osobě již uspokojené. Dovolací soud výkladovou variantu zastávanou dovolatelkou odmítl, když uvedl, že smyslu aktuálního znění zákona odpovídá druhá z předestřených variant. Přijetí první interpretační varianty by totiž připouštělo neexistenci jakýchkoli (prekluzivních) lhůt pro uplatnění nároků těch oprávněných osob, které nabyly plný rozsah svých práv až v důsledku derogačního nálezu. To by ovšem neposloužilo právní jistotě osob, jejichž restituční nároky již byly dříve uspokojeny. Lze tedy odůvodněně požadovat, aby nově oprávněné osoby uplatnily své nároky od data účinnosti uváděného nálezu, tj. od 15. 1. 1997, a to jak výzvou v šestiměsíční lhůtě vůči osobě, které již byla věc vydána, tak i v jednoroční lhůtě (běžící od téhož data) u soudu. K samotným požadavkům na výzvu potom Nejvyšší soudu uvedl, že za výzvu postačí považovat i takový projev vůle, který nebude vyzývat k vydání věci výslovně (k tomu srov. široký výklad výzvy jako právního úkonu Ústavním soudem v nálezu ze dne 28. 9. 1998, sp. zn. IV. ÚS 189/98, Sbírka nálezů a usnesení svazek 12, č. 109). V krajním případě lze připustit, aby byla podmínka výzvy splněna (konzumována) i uplatněním nároku na uzavření dohody o vydání věci (nároku na vydání věci) přímo u soudu, neboť požadavek směrovaný vůči osobě, která věc drží, je v žalobě obsažen. Takto vytyčené požadavky byly z hlediska skutečností, zjištěných v posuzované věci, naplněny. Pokud jde o volní projev vůči žalované jako osobě, které již věc byla vydána, pak na ni se původní žalobce obrátil dopisem již dne 12. 11. 1996, byť znění tohoto dopisu požaduje „vysvětlení“ vzniklého majetkového stavu. Je však zřejmé, že s tímto stavem autor dopisu nesouhlasil a považoval žalovanou za osobu, jež by měla své postavení obhájit. K otázce posouzení, zda se jedná o nezákonné rozhodnutí, se Nejvyšší soud vyjádřil ve svém rozsudku ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 443/2013. V něm uvedl, že pojem „nezákonné rozhodnutí“, od nějž je vznik škody odvozován, není v zákoně č. 82/1998 Sb. blíže definován. Aby bylo možno rozhodnutí státního orgánu považovat za nezákonné, je třeba v zásadě splnit dvě podmínky: rozhodnutí musí být pravomocné (případně vykonatelné bez ohledu na právní moc) a rozhodnutí musí být zrušeno nebo změněno příslušným orgánem pro nezákonnost. Podmínka pravomocného rozhodnutí vychází z premisy, že do okamžiku nabytí právní moci má účastník řízení možnost bránit se odpovídajícími procesními prostředky a v rámci instančního přezkumu dosáhnout změny či zrušení rozhodnutí, které je pro něj nepříznivé. S právní mocí je rovněž spjata vykonatelnost rozhodnutí, neboť výkonem rozhodnutí může dojít ke vzniku škody. Podmínka zrušení či změny rozhodnutí pro nezákonnost v sobě zahrnuje dva dílčí aspekty: zrušení či změnu rozhodnutí a nezákonnost původního rozhodnutí. Podmínka zrušení rozhodnutí pro nezákonnost odpovídá principu presumpce správnosti rozhodnutí, podle nějž soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu není oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení, nýbrž je zrušujícím nebo měnícím rozhodnutím vázán ve smyslu ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř., a nemůže zákonnost rozhodnutí posuzovat ani jako otázku předběžnou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 25 Cdo 40/2005 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2778/2010). Přezkum zákonnosti rozhodnutí je možný pouze v rámci instančního přezkumu odvolacím či dovolacím soudem a za podmínek stanovených zákonem o Ústavním soudu Ústavním soudem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 4030). V původním řízení by proto mělo být vysloveno, z jakých důvodů se rozhodnutí zrušuje či mění, nebo by taková skutečnost ze zrušovacího rozhodnutí měla alespoň jasně vyplývat. Ústavní soud v nálezu ze dne 27. 12. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1391/09, vyjádřil názor, že za nezákonné je třeba považovat takové rozhodnutí, které je v rozporu s objektivním právem, lze však zohlednit možnost existence zvláštních okolností případu, díky nimž odlišnost výsledku řízení před soudy nižší instance oproti výsledku řízení před soudem vyšší instance nemusí nutně pramenit z nezákonné povahy změněného či zrušeného rozhodnutí, respektive z jeho rozporu s objektivním právem, nýbrž může být odůvodněna například problematičností právní otázky ve věci, jež nebyla dříve řešena či na jejíž řešení se názory různí, přičemž žádný z takových názorů nemůže být prohlášen za rozporný s objektivním právem. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 7. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2397/2006, uvedl, že protože odpovědnost státu za nezákonné rozhodnutí je odpovědností objektivní, není rozhodné, zda nezákonné rozhodnutí bylo zrušeno z důvodů procesních vad, pro vady skutkových zjištění nebo pro nesprávné právní posouzení (obdobně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3940/2009). Z judikatury Nejvyššího soudu tudíž vyplývá, že „nezákonností je jak nesprávné právní posouzení otázek hmotněprávních, tak pochybení procesní, mělo-li vliv na správnost rozhodnutí“ (srov. Vojtek, P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 94). Za nezákonné naopak nelze považovat rozhodnutí, jestliže důvodem jeho zrušení nebo změny byly skutečnosti, které nastaly (vznikly) po jeho vydání a u odvolacího soudu byly uplatněny v souladu s principem neúplné apelace (§ 205a odst. 1 písm. f/ o. s. ř.) nebo jestliže důvodem jeho zrušení nebo změny byly skutečnosti, které nastaly (vznikly) před jeho vydáním, ale účastníci sporného řízení je uplatnili (ač tak mohli učinit dříve) až po vydání rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4249/2010, uveřejněný pod č. 37/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Vzhledem k tomu, že soudy obvykle nejsou povinny v rozhodnutí přímo vyslovovat nezákonnost rozhodnutí (resp. zrušení či změnu rozhodnutí pro nezákonnost), je nutné při posouzení podmínky zákonnosti, resp. nezákonnosti vydaného rozhodnutí, vycházet z rozhodnutí jako z celku, tedy z odůvodnění zrušujícího rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3940/2009). V přezkoumávané věci je tedy zásadní identifikování důvodu, pro které bylo rozhodnutí soudů nižších instancí zrušeno dovolacím soudem, tedy nesprávného právního posouzení věci nebo vady řízení, kterých se soudy dopustily, a pro které bylo rozhodnutí zrušeno a následné zhodnocení, zda takové právní posouzení věci či taková vady měla svůj původ v rozporu s objektivním právem nebo v jiné okolnosti (složitosti posuzované právní otázky). V posuzovaném řízení (vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 původně pod sp. zn. 17 C 38/98 a posléze pod sp. zn. 11 C 10/2005) bylo dovolání připuštěno pro posouzení do té doby – a to jak v judikatuře Nejvyššího soudu, tak ani v judikatuře Ústavního soudu – neřešené právní otázky běhu lhůt podle ustanovení § 5 odst. 5 zákona o mimosoudních rehabilitacích ve znění citovaných derogačních nálezů Ústavního soudu. Přestože citované derogační nálezy Ústavního soudu byly podkladem pro rozhodnutí Nejvyššího soudu o této otázce, nelze uzavřít, že by v nich již byla rozhodná právní otázka posouzena, respektive že by z nich právní řešení rozhodné právní otázky (lhůty pro uplatnění nároku osoby, která se stala podle ustanovení § 5 odst. 5 zákona o mimosoudních rehabilitacích oprávněnou až na základě citovaného derogačního nálezu Ústavního soudu u osoby, jíž byla věc již vydaná, a u soudu jednoznačně vyplývalo. Jakkoliv však Nejvyšší soud posoudil existenci a běh lhůt odlišně od soudů nižší instance (zatímco soudy nižší instance dospěly k závěru, že prekluzivní lhůta pro uplatnění nároku u osoby, jíž byla věc vydána, v délce 6 měsíců běží od 1. 11. 1994 a prekluzivní lhůta pro uplatnění nároku u soudů vůbec neexistuje, dovolací soud dovodil, že prekluzivní lhůta pro uplatnění nároku u osoby, jíž byla věc vydána, v délce 6 měsíců běží od 15. 1. 1997 a prekluzivní lhůta pro uplatnění nároku u soudu v délce 1 roku běží od téhož data), všechny soudy (tedy soudy nižší instance i soud dovolací) shodně dospěly k názoru, že lhůty byly v posuzovaném případě zachovány, a následně posuzovaly, zda byla učiněna výzva vůči osobě, jíž byla věc vydána. Právě rozpor v posouzení toho, zda lze dopis, jenž žalobce poslal žalované dne 12. 11. 1996, v němž požaduje „vysvětlení“ vzniklého majetkového stavu, posoudit jako výzvu ve smyslu ustanovení § 5 odst. 5 zákona o mimosoudních rehabilitacích, byl zásadním důvodem pro zrušení rozhodnutí soudů nižších instancí rozsudkem dovolacího soudu. Soudy nižších instancí dospěly k závěru, že výzva zaslána nebyla, neboť subjektivní právo na vydání věci osoby oprávněné nebylo uplatněno způsobem předvídaným zákonem, tedy písemnou výzvou. Dovolací soud naopak dospěl k závěru, že za výzvu postačí považovat i takový projev vůle, který nebude vyzývat k vydání věci výslovně a v krajním případě lze připustit, aby byla podmínka výzvy splněna (konzumována) i uplatněním nároku na uzavření dohody o vydání věci (nároku na vydání věci) přímo u soudu. Takto vytyčené požadavky byly z hlediska skutečností zjištěných v posuzované věci naplněny zasláním dopisu ze dne 12. 11. 1996, z nějž bylo zřejmé, že žalobce s nastalým stavem nesouhlasil a považoval žalovanou za osobu, jež by měla své postavení obhájit. Jak přitom vyplývá ze samotného zrušovacího rozsudku dovolacího soudu ze dne 24. 9. 2004, sp. zn. 28 Cdo 281/2004, otázka požadavků, jež je třeba klást na výzvu, byla již vyřešena v judikatuře Ústavního soudu, konkrétně v jeho nálezu ze dne 28. 9. 1998, sp. zn. IV. ÚS 189/98, o nějž se ve svém odůvodnění dovolací soud opřel. Tuto otázku proto nelze považovat za natolik problematickou, aby v této okolnosti byl spatřován důvod pro rozpor mezi výsledkem řízení před soudy nižších instancí a soudem dovolacím. Pokud totiž tato právní otázka byla již v době rozhodování soudů nižších instancí vyřešena v judikatuře Ústavního soudu a tyto soudy se od řešení přijatého Ústavním soudem odchýlily, je třeba uzavřít, že postupovaly v rozporu s objektivním právem, a jejich rozhodnutí je třeba považovat za nezákonné. Rozhodné v souzené věci tedy je, že důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí nebylo právní řešení otázky existence a běhu lhůt podle ustanovení § 5 odst. 5 zákona o mimosoudních rehabilitacích ve znění citovaných derogačních nálezů, jakkoliv právě pro řešení této právní otázky zásadního právního významu bylo dovoláním připuštěno, ale řešení navazující otázky nezbytné formy výzvy, kterou bylo třeba vyřešit až poté, kdy bylo vyřešeno, zda neuplynula žalobci marně lhůta k učinění takové výzvy a jejíž řešení plynulo z dřívější judikatury Ústavního soudu. Z tohoto důvodu je proto třeba uzavřít, že rozhodnutí obou soudů nižší instance byla zrušena pro nezákonnost, když se oba soudy odchýlily od rozhodovací praxe při řešení otázky nároků kladených na učiněnou výzvu. Pokud v přezkoumávané věci dospěly soudy k jinému názoru, dopustily se tak nesprávného právního posouzení věci, a jejich rozhodnutí proto nemůže obstát. Při novém posouzení věci nepřehlédnou soudy závěry judikatury Nejvyššího soudu, ze kterých jasně plyne, že nárok na náhradu škody způsobené nesprávným výkonem veřejné moci (lhostejno zda nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem) může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, nemůže-li poškozený úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči dlužníku, který je povinen mu plnit. Tento závěr již dovodil Nejvyšší soud ve skutkově obdobné věci, když v rozsudku ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1791/2011, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 7/2013, uvedl, že proti státu lze uplatňovat nárok na náhradu škody způsobené oprávněné osobě tím, že jí povinná osoba věc včas nevydala, jen za předpokladu, že porušení právní povinnosti státem tvořené nesprávným úředním postupem, jenž má spočívat v tom, že soud nerozhodl o restituční věci v přiměřené lhůtě, vedlo ke ztrátě pohledávky oprávněné osoby (z titulu odpovědnosti za škodu) vůči povinné osobě. Otázkou, zda již došlo ke vzniku škody, tj. zda měla žalobkyně možnost domoci se své pohledávky vůči osobě žalované v původním řízení, by se soudy měly zabývat na prvém místě. Vzhledem k výše uvedenému a neboť podmínky pro změnu dovoláním napadeného rozsudku splněny nebyly, Nejvyšší soud toto rozhodnutí podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů vzniklých v novém řízení a v dovolacím řízení, ale znovu rozhodne i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 7. 6. 2016 JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D. předseda senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2001_22.CDO.2025.2000.1.xml	Judikát 22 Cdo 2025/2000 22 Cdo 2025/2000-61 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně H. S., zastoupené advokátem, proti žalovanému J. S., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 254 508,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 115/96, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. září 1998, č. j. 20 C 212/98-39, takto : I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částky 254 508,- Kč s příslušenstvím, která představuje podíl žalovaného na nákladech vynaložených žalobkyní na dům č. p. 1211 v P., v době od 6. 6. 1993 do 31. 12. 1994, odpovídající spoluvlastnickému podílu žalovaného na označené nemovitosti, kdy žalobkyně v rozhodném období byla spoluvlastnicí domu v rozsahu ideálních deseti osmnáctin, žalovaný ideálních čtyř osmnáctin, M. S. ideálních tří osmnáctin a E. S. ideální jedné osmnáctiny. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. září 1997, č. j. 23 C 115/96-22, žalobu zamítl z důvodu, že mezi účastníky došlo 22. 11. 1991 (popřípadě 22. II. 1991) k uzavření dohody a dodatku k této dohodě, podle níž po dobu pěti let veškeré investice spojené s úpravami a opravami nemovitosti v P., měly být hrazeny z prostředků žalobkyně a nemovitosti v P. z prostředků žalovaného. Tato dohoda je pro účastníky závazná a soud nemůže rozhodovat o záležitosti, kterou účastníci již vyřešili platnou dohodou (§ 139 odst. 2 ObčZ). Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 21. září 1998, č. j. 20 C 212/98-39, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Návrh na připuštění dovolání zamítl. Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, pokud dohodu s dodatkem z 22. 11. 1991 (nebo 22. II. 1991) považoval za platný právní úkon. Podle názoru odvolacího soudu však „pochybil, pokud tuto dohodu podřadil pod § 139 odst. 2 ObčZ. Dohoda byla uzavřena v roce 1991, tedy před 1. 1. 1992, kdy nabyla účinnosti novela občanského zákoníku provedená zákonem č. 47/1992 Sb. Režim předmětné dohody a jejího dodatku je tedy nutno podřídit § 138 ObčZ účinného ke dni uzavření dohody, který je však obsahově shodný s nyní platnou úpravou dle § 139 odst. 2 ObčZ“. K souhlasu spoluvlastníků v záležitostech, které nejsou běžné, není zapotřebí zvláštní formy, postačí dokonce souhlas udělený konkludentně, pokud je prokázán projev vůle ve smyslu § 35 ObčZ. Projev vůle v souzené věci byl prokázán písemnou dohodou. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodů, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle názoru žalobkyně je rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu z důvodů: a) „účastníci se dohodli na písemné formě dohody (to ostatně nezpochybňoval ani žalovaný) a proto podle jejího názoru nebylo možno dohodu uzavřít jakoukoli jinou formou, tedy např. konkludentním jednáním“, b) „k účinnosti přijetí písemného návrhu na uzavření smlouvy je zapotřebí, aby smlouva podepsaná druhou smluvní stranou byla doručena navrhovateli a ten se tedy o úkonu příjemce návrhu dozvěděl“, c) „zjištění obsahu smlouvy, která podle dohody účastníků měla být uzavřena v písemné formě, a smluvní strana není schopna předložit ani originál, ani úředně ověřenou kopii této smlouvy“. Existenci dohody, podle níž žalovaný nebyl povinen se podílet na výdajích spojených se správou domu v P., žalovaný dokládal fotokopií dohody, na níž údajně byly podpisy účastníků, která může sloužit jako důkaz pouze tehdy, shodnou-li se strany na tom, že je shodná s originálem. Fotokopie neobsahuje vlastnoruční podpis účastníka, je na ni jen reprodukce takového podpisu technickou cestou. Žalovaný nenavrhl důkaz o tom, zda a kdy nastal okamžik, kdy na listině byly dva originální podpisy smluvních strana a kdy se tedy smlouva stala perfektní. Vytýká soudům obou stupňů, že se nezabývaly otázkou, zda dohoda s podpisem žalovaného jako projev jeho vůle došla žalobkyni. K tomu nikdy nedošlo. Setrvala na tvrzení, že mezi účastníky bylo dohodnuto, že smlouva o úpravě jejich vzájemných vztahů při výkonu spoluvlastnických práv bude mít písemnou formu, proto konkludentní nebo ústní dohody jsou přinejmenším relativně neplatné, ostatně ani žádná konkludentní jednání mezi účastníky nebyla. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil. Nejvyšší soud jako soud dovolací podle bodu 17. hlavy první části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou a včas, se zabýval dovoláním nejprve z hlediska jeho přípustnosti. Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Vzhledem k tomu, že předpoklady přípustnosti proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 odst. 1, § 238 odst. 1 písm. b) a § 239 odst. 1 OSŘ nejsou dány (ani dovolatel je netvrdí), soustředil se dovolací soud na řešení přípustnosti dovolání podle § 239 odst. 2 OSŘ. Podle § 239 odst. 2 OSŘ nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky zásadního významu. O takovou otázku se jedná tehdy, když odvolací soud posuzoval právní otázku, která byla zásadní nejen z hlediska rozhodované věci, ale tato otázka má po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Z tohoto pohledu má rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů. Protože přípustnost dovolání podle § 239 odst. 2 OSŘ dovolací soud zásadně zkoumá před vlastním přezkoumáváním správnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, nezbývá dovolacímu soudu, než vycházet ze skutkových zjištění učiněných odvolacím soudem, resp. ze skutkových zjištění, z nichž odvolací soud vycházel, bez ohledu na to, zda lze o jejich správnosti či o tom, že mají oporu v provedeném dokazování, pochybovat. Žalobkyně za otázku po právní stránce zásadního významu především považuje otázku, zda jde o platný úkon, nebyla-li při něm dodržena účastníky sjednaná forma právního úkonu. Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu neobsahuje žádný závěr ohledně sjednání určité formy sporného právního úkonu, přičemž otázka, zda se účastníci dohodli na formě právního úkonu či nikoli, je otázkou skutkovou nikoli právní. Skutkovým zjištěním je rovněž zjištění obsahu smlouvy, v němž žalobkyně spatřuje třetí otázku zásadního právního významu. Nejde tedy o řešení právních otázek, jak to předpokládá § 239 odst. 2 OSŘ. Sporná dohoda účastníků o hospodaření se společnou věcí byla uzavřena v roce 1991. Odvolací soud proto věc správně posuzoval podle občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. (dále „ObčZ). Předpokladem vzniku každé smlouvy, jak vyplývá z § 44 ObčZ, je shoda vůle obou stran (smluvní souhlas – konsens). Nezbytným právním úkonem ke vzniku smlouvy je přijetí návrhu. Podle § 45 odst. 1 věta třetí ObčZ návrh je přijat okamžikem, kdy přijetí návrhu došlo navrhovateli. Tímto okamžikem dochází k uzavření smlouvy. Jestliže základní principy vzniku závazkového práva vyplývají přímo ze zákona a odvolací soud neposoudil otázku vzniku sporné dohody v rozporu s uvedenými ustanoveními zákona, pak nelze učinit závěr, že by rozhodnutí odvolacího soudu řešilo právní otázku, která by měla pro rozhodnutí zásadní význam a která by měla zásadní význam i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Za této situace napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam. Z uvedeného vyplývá, že dovolání není přípustné ani podle § 239 odst. 2 OSŘ. Dovolací soud proto podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c) OSŘ dovolání odmítl jako nepřípustné. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vyplývá z toho, že úspěšnému žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly (§ 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 OSŘ). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 27. listopadu 2001 JUDr. František Balák, v.r. předseda senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2009_32.CDO.5126.2008.1.xml	Judikát 32 Cdo 5126/2008 32 Cdo 5126/2008 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc., a JUDr. Moniky Vackové v právní věci žalobce Ing. A. K., proti žalované H. L., zastoupené JUDr. R. V., advokátem, o 39 294,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 21 C 75/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. března 2007, čj. 25 Co 433/2006-289, ve znění usnesení ze dne 13. listopadu 2008, čj. 25 Co 433/2006-314, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. března 2007, čj. 25 Co 433/2006-289, ve znění usnesení ze dne 13. listopadu 2008, čj. 25 Co 433/2006-314, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Plzeň – město ze dne 15. září 2006, čj. 21 C 75/2001-264, ve znění usnesení ze dne 8. června 2007, čj. 21 C 75/2001-299, v napadených výrocích, jimiž bylo žalované uloženo zaplatit žalobci 57 055 Kč a bylo rozhodnuto o nákladech řízení, a jímž dále bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil), a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Je-li dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3, větu první, o. s. ř.), pak při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), které dovolatel v dovolání napadl, resp. jejichž nesprávné řešení v dovolání zpochybnil (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132). Z vylíčení uplatněného dovolacího důvodu je však zřejmé, že dovolatelka žádnou právní otázku zásadního významu, na jejímž řešení by bylo napadené rozhodnutí založeno, nevymezila. Pakliže dovolací soud neshledal, že by odvolací soud postupoval při řešení otázky práva žalobce na zaplacení úroků z prodleni s plněním peněžitého závazku, které (po zastavení řízení v části, v níž se žalobce domáhal úhrady odměny z mandátní smlouvy) zůstaly předmětem řízení, v rozporu s hmotným právem či konstantní judikaturou soudů, a to jak při posouzení vzniku tohoto práva, tak i svým závěrem o souladu výkonu tohoto práva se zásadami poctivého obchodního styku, a kdy z hlediska uplatněných dovolacích námitek neshledal ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, lze uzavřít, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání žalované pro nepřípustnost odmítl [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř]. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř. a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaná s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalobci v souvislosti s dovolacím řízením podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady nevznikly. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 10. února 2009 JUDr. Miroslav Gallus předseda senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2012_23.CDO.525.2012.1.xml	Judikát 23 Cdo 525/2012 23 Cdo 525/2012 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně EXBYDO s.r.o., se sídlem v Pelhřimově, Sadová 1106, PSČ 393 01, identifikační číslo osoby 62497791, zastoupené JUDr. Davidem Karabcem, advokátem, se sídlem v Praze 8, Na Stráži 5/1306, proti žalované STATUS stavební a.s., se sídlem v Humpolci, Nádražní 998, identifikační číslo osoby 46679120, zastoupené JUDr. Miroslavem Somrem, advokátem, se sídlem v Jihlavě, Benešova 21, o zaplacení 1,398.667,82 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 1194/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. října 2011, č. j. 1 Cmo 79/2011-115, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 3. února 2011, č. j. 13 Cm 1194/2009-93, zamítl v plném rozsahu žalobní návrh žalobkyně, jímž se proti žalované domáhala zaplacení částky 1,398.667,82 Kč s příslušenstvím z titulu nároku na smluvní pokutu (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi účastníky byla platně, v souladu s ustanovením § 536 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“), uzavřena Smlouva o dílo dne 15. září 1999, v Dodatku č. 1 byl dojednán konečný termín dokončení díla do 31. října 2000. Zápisem o odevzdání a převzetí staveb a jejich ucelených částí (dále též jen „zápis“) vzal za prokázané, že dílo bylo žalobkyni předáno dne 30. října 2000 (správně dne 31. října 2000) a nevykazovalo žádné vady. Obsahem tohoto zápisu je výslovné ujednání, že dílo je bez vad a obsahuje pouze specifikaci nedodělků. K těmto nedodělkům je v zápisu oboustranně vyjádřeno, že tyto budou odstraněny po dokončení úprav dvora a dílny, což bude upřesněno. Dojednání termínu ve smyslu tohoto zápisu však není obsahem žádné listiny, a to ani dopisu žalobkyně ze dne 23. dubna 2002, z něhož je zřejmé pouze to, že strany o termínu jednaly. Nebyla předložena žádná listina obsahující souhlasné vyjádření obou stran, kdy nedodělky budou odstraněny. K námitce žalobkyně, že jakékoli změny měly být ve vztahu ke Smlouvě o dílo prováděny písemnou formou, uzavřel, že je-li toto ujednání součástí zápisu, který je proveden v písemné formě, pak vyhovuje náležitostem Smlouvy o dílo. Soud prvního stupně tedy nepřisvědčil žalobkyni, že by žalovaná jako zhotovitelka porušila svou vinnost ze Smlouvy o dílo předat dílo řádně a včas, neboť žalovaná provedla dílo bez vad. K záležitosti odstranění nedodělků bylo oboustranně dojednáno, že tyto budou v blíže neurčeném termínu dále odstraněny. Tento termín určen nebyl, tudíž žalovaná nemůže být v prodlení s dokončením těchto nedodělků a již vůbec ne s předání díla. S ohledem na existující Dohodu v zápisu o předání díla došlo k řádnému předání díla. K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud zopakoval důkaz zápisem o odevzdání a převzetí staveb a jejich ucelených částí a dopisem žalobkyně žalované ze dne 24. března 2002. Odkazuje na ustanovení § 365 a 370 obch. zák. se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že žalovaná nebyla v prodlení, resp. že její prodlení žalobkyně neprokázala. Uvedl, že žalobkyně jako objednatelka neposkytla nutnou součinnost a neumožnila žalované dokončit dílo. Upozornil na skutečnost, že dokončení díla žalovanou bylo vázáno jednak na dokončení úpravy dvora a dílny a jednak na Dohodu o odstranění v zápise poznamenaných nedodělků. Bylo tedy na žalobkyni, aby sdělila žalované, že úpravy dvora dílny byly dokončeny a dohodla s žalovanou termín dokončení díla. Nadto upřesnil, že se nejednalo o vady v pravém slova smyslu, nýbrž nedodělky, které sice byly v zápise konstatovány, nikoliv však vytknuty s požadavkem jejich bezodkladného odstranění dokončením díla. Uvedl, že žalobkyně nesjednala termín opravy (dokončení díla), nesouhlasila s provedením těchto prací v termínech žalovanou navržených či dokonce v libovolném termínu a neprokázala ani žádné jednání s žalovanou o jiném termínu, když jediný termín jí navržený (v době dovolených) nebyl žalovanou akceptován. Shrnuto – neprokázala potřebnou součinnost. Odvolací soud uzavřel, že v prodlení byla žalobkyně a tudíž nebyla v prodlení žalovaná. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítajíc, že jsou dány dovolací důvody vymezené v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka vymezila dvě otázky zásadního právního významu: a) zda je možno interpretovat listinu nazvanou „zápis o odevzdání a převzetí staveb a jejich ucelených částí“ ze dne 31. října 2000 obsahující soupis nedodělků a údaj, že lhůta k odstranění těchto nedodělků bude upřesněna, a která je podepsána jednatelem dovolatelky a dvěma zaměstnanci žalované, jako změnu písemně uzavřené Smlouvy o dílo ze dne 15. září 1999 ve znění Dodatku č. 1; b) zda je neposkytnutí součinnosti dovolatelky situace, kdy dovolatelka sdělila dopisem ze dne 23. dubna 2002 žalované ztohovitelce, že ve zhotovitelkou navrženém termínu odstranění nedodělků není možné zpřístupnit místo plnění díla, avšak nabídla jiný termín zpřístupnění místa plnění díla, který však žalovaná bez vážného důvodu neakceptovala. Odkazujíc na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2003, sp. zn. 32 Odo 230/2003, upozorňuje na skutečnost, že rozlišování pojmů vada a nedodělek je z pohledu podmínek odpovědnosti za vady bez právního významu. Podle stávající právní úpravy obchodního zákoníku se tedy dle dovolatelky jednalo o předání díla s vadami. Nesouhlasí s výkladem zápisu o předání díla jako změnu písemně uzavřené Smlouvy o dílo. Takový výklad považuje za rozporný s platnou právní úpravou a judikaturou dovolacího soudu. Poukazujíc na výkladová pravidla pro výklad právních úkonů v obchodních závazkových vztazích a na judikaturu Nejvyššího soudu (sp. zn. 1 Odon 110/1998, sp. zn. 23 Cdo 5227/2009, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001, sp. zn. 23 Cdo 5227/2009) zdůrazňuje, že výkladem lze pouze zjišťovat obsah právního úkonu, nelze jím však projev vůle nahrazovat, měnit či doplňovat. Domnívá se, že uvedení soupisu vad, uvedení toho, že vady budou odstraněny, a uvedení toho, že lhůta pro odstranění bude dohodnuta, není možno interpretovat jinak než jako oznámení vad díla objednatelem zhotoviteli a uplatnění konkrétního práva z vad díla. Uvádí, že čl. XI. odst. 1 Smlouvy o dílo stanovil, že tuto smlouvu lze měnit pouze písemnými dodatky. Smluvní strany tohoto ustanovení jednou využily, když dne 14. dubna 2000 uzavřely Dodatek č. 1., kterým změnily čl. III. týkající se právě termínu plnění (zhotovení) díla. Soudům vytýká, že při výkladu zápisu o předání díla k takové smluvní praxi stran nepřihlédly. Dále upozorňuje na fakt, že zápis o předání díla jménem žalované podepsali toliko dva její zaměstnanci Ing. M. K. a B. M., tedy nikoliv statutární orgán žalované způsobem předepsaným v obchodním rejstříku. Taková změna smlouvy by tedy byla neplatná, neboť uvedení zaměstnanci žalované by zcela jistě překročili zákonné zmocnění podle ustanovení § 15 obch. zák. Konečně poukazuje i na neurčitost právního úkonu, když ze zápisu o předání díla není patrné, jaká část smlouvy by se měla tímto zápisem nahradit a není zde uveden ani obsah této změny. Nemohlo tak dojít ke kumulativní novaci čl. III. Smlouvy o dílo ve znění Dodatku č. 1. K druhé vymezené otázce zásadního právního významu dovolatelka uvádí, že v dosavadním průběhu řízení nebylo vedeno dokazování, zda byly v zápise o předání díla uvedené vady spočívající v nedodělcích vadami způsobujícími podstatné porušení smlouvy či vadami způsobujícími nepodstatné porušení smlouvy ve smyslu § 345 odst. 2 obch. zák. Nicméně pro posouzení otázky, zda byla poskytnuta ze strany věřitele (dovolatelky) součinnost, nepovažuje tuto skutečnost za relevantní. Upozorňuje, že jakožto objednatelka v zápise o odevzdání zvolila právo požadovat odstranění vad. Za této situace pak musí objednatelka poskytnout zhotovitelce přiměřenou lhůtu ke splnění korelativní povinnosti zhotovitelky vadu odstranit, jak vyplývá z ustanovení § 437 odst. 3 obch. zák. Zákon tedy nevyžaduje, aby se na lhůtě pro odstranění vad objednatelka se zhotovitelkou oboustranně dohodly. Zákon naopak předpokládá, že lhůta bude určena jednostranně (viz ustanovení § 437 odst. 3 či odst. 4 obch. zák.). Dle dovolatelky k jednostrannému stanovení této lhůty objednatelkou zcela v souladu se zákonem došlo, a to dopisem ze dne 23. dubna 2002. Dovolatelka dále namítá vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Pochybení soudu prvního stupně spatřuje v tom, že dovolatelce neposkytl poučení dle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. Odvolací soud pak rovněž pochybil, když tento nedostatek nenapravil. Ze shora uvedených důvodů dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a soudu prvního stupně (případně pouze rozsudek odvolacího soudu) a věc vrátil soudu prvního stupně (případně soudu odvolacímu) k dalšímu řízení. Žalovaná se dle předkládací zprávy a obsahu spisu k dovolání žalobkyně nevyjádřila. Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 1. července 2009) se podává z bodů 1. a 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř., oprávněnou osobou řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť pouze z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu může být v daném případě přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jehož se dovolatelka výslovně dovolává, tj. že rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatelka tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími důvody. Namítá-li předně dovolatelka, že zápis o předání díla je neplatnou změnou smlouvy, neboť jej podepsali toliko dva její zaměstnanci Ing. M. K. a B. M., tedy nikoliv statutární orgán žalované způsobem předepsaným v obchodním rejstříku a zaměstnanci žalované tak zcela jistě překročili zákonné zmocnění podle ustanovení § 15 obch. zák., nezakládá tím žádnou otázku zásadního právního významu napadeného rozhodnutí. V rozsudku ze dne 29. srpna 2007, sp. zn. 29 Odo 1635/2005, uveřejněném pod číslem 49/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud s odkazem na závěry formulované v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2005, sp. zn. 29 Odo 914/2004, uveřejněném v časopise Soudních judikatura č. 1, ročník 2006, pod číslem 1, dovodil, že překročení zákonného zmocnění jednající osoby se může dovolávat jen ten, k jehož ochraně je možnost zprostit se povinnosti vyplývající ze smlouvy stanovena, tj. právnická osoba, za kterou zástupce jednal (k tomu srov. dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2008, sp. zn. 29 Odo 131/2006). Tohoto případného překročení zákonného zmocnění se tedy nemůže žalobkyně dovolávat. Od uvedených závěrů nemá dovolací soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci. Ze skutkových zjištění soudů, jimiž je dovolací soud vázán, vyplývá, že zápisem ze dne 30. října 2000 došlo k předání díla žalované s výjimkou nedodělků, o jejichž dokončení se účastníci dohodli v návaznosti na provedení úprav dvora dílny. Práva a povinnosti smluvních stran se řídí především ustanoveními zavřené dohody účastníků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2000, sp. zn. 32 Cdo 2299/98). Účastníkům nic nebránilo se uvedeným zápisem dohodnout na prodloužení termínu s celkovým dokončením díla. V rámci dovolacího přezkumu, jehož přípustnost nemůže být založena jinak, než ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., nelze uplatňovat výhrady proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., tj. námitkami, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně námitkami, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Uvedené platí i v případě, kdy právní závěr odvolacího soudu je prostřednictvím důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybněn způsobem procesně neregulérním, tedy tak, že jiné právní závěry dovolatel buduje na vlastních skutkových tvrzeních, odlišných od zjištění, k nimž v souladu s procesními pravidly dospěl odvolací soud. Stručně řečeno, výhrady proti skutkovým zjištěním – uplatněným regulérně či nikoliv – nemohou být relevantním hlediskem pro hodnocení, zda je rozhodnutí zásadního právního významu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2012, 33 Cdo 3723/2010). Dovolatelka v dalším obsahu dovolání tak uvádí soubor právních námitek vycházejících z vlastních skutkových zjištění, odlišných od skutkových zjištění soudů. Jde tak zejména o polemiku dovolatelky o obsahu smlouvy o dílo, zejména článku XI. o možných změnách smlouvy písemnými dodatky a o komunikaci mezi účastníky významné pro posouzení, zdali byla poskytnuta součinnost k dokončení díla. Nelze proto ničeho vytknout odvolacímu soudu v jeho závěru o prodlení dovolatelky s plněním, kdy její součinnost byla objektivně nutná k tomu, aby dlužník mohl plnit svůj závazek (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2010, sp. zn. 23 Cdo 1242/2008). Ze skutkových zjištění soudů, které u dovolání přípustného podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., být zpochybněny nemohou, vyplývá, že bylo na dovolatelce, aby sdělila žalované, že byly dokončeny úpravy dvora dílny a následně došlo k jednání o dokončení díla (jak si účastníci dohodli). Dovolatelka v rozsahu tohoto sdělení, podle skutkových zjištění soudů, součinnost neposkytla, nelze proto dovozovat prodlení žalované s plněním. Přípustnost dovolání nemůže založit ani polemika dovolatelky o nedodělcích jako vadách díla, neboť vzhledem k závěru odvolacího soudu o platné dohodě účastníků o posunutí termínu dokončení díla a neposkytnutí součinnosti dovolatelkou nebylo pro rozhodnutí odvolacího soudu posuzování nedodělků jako možných vad určující a nejde o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu by byl z hlediska právního posouzení věci založen. Konečně námitka dovolatelky, že jí soud prvního stupně neposkytl poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř., vystihuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., k němu dovolací soud přihlíží pouze v případě, jedná-li se o dovolání přípustné. Tato tvrzená vada řízení totiž není otázkou zásadního právního významu podle § 237 odst. 3 o. s. ř. a otázku výkladu procesního práva, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud řešena nebo je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem řešena rozdílně (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. ledna 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06). Dovolání, které není přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, proto Nejvyšší soud odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c/ o. s. ř.). O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.; žalovaná by měla právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, náklady jí však nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně 25. července 2012 JUDr. Ing. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2003_25.CDO.1713.2003.1.xml	Judikát 25 Cdo 1713/2003 25 Cdo 1713/2003 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobců a) L. Š., a b) M. H., obou zastoupených advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti ČR, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody a nemateriální újmy, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 9 C 4/2002, o dovolání žalobce a) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. února 2003, č. j. 20 Co 24/2003-45, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 8. 10. 2002, č. j. 9 C 4/2002-24, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci a) částku 40.000,- Kč a žalobci b) částku 19.725,- Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku a rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 2. 2003, č. j. 20 Co 24/2003-45, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se návrh žalobce a) na zaplacení částky 40.000,- Kč zamítá, v dalším rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Při jednání před odvolacím soudem dne 5. 2. 2003 po vyhlášení rozsudku uvedl žalobce a) prostřednictvím svého zmocněnce do protokolu, že proti rozsudku podává dovolání. Rozsudek byl zmocněnci žalobce doručen 24. 2. 2003. Dne 5. 5. 2003 bylo soudu prvního stupně doručeno zdůvodnění dovolání. Jeho přípustnost je dovozována z ust. § 237 odst. 1 písm. a) a § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. s tím, že se jedná o věc, která má ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. zásadní právní význam. S poukazem na vybraná rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva odůvodňuje svůj nárok na přiznání spravedlivého zadostiučinění. Navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen. Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s právním posouzením odvolacího soudu a poukazuje na to, že dovolání neuvádí důvody, pro které je rozhodnutí odvolacího soudu napadáno, a s námitkami žalobce se odvolací soud plně vypořádal. Navrhla, aby bylo jako nedůvodné zamítnuto. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání vykazuje nedostatky, pro které nelze v řízení pokračovat. Podle ustanovení § 240 odst. 1 věty první o. s. ř. účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Podle ustanovení § 240 odst. 2 věty první o. s. ř. zmeškání lhůty uvedené v odstavci 1 nelze prominout. Podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů se toto rozhodnutí napadá, popřípadě které důkazy by měly být provedeny k prokázání důvodu dovolání, a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Podle ustanovení § 241b odst. 3 věty první o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu nebo z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání. Jestliže žalobce (jeho zmocněnec) prohlásil po vyhlášení rozsudku odvolacího soudu, že proti tomuto rozhodnutí podává dovolání, učinil tak ve formě, kterou zákon připouští, neboť podání lze učinit jakýmkoli ze způsobů uvedených v ustanovení podle § 42 o. s. ř. (tedy i ústně do protokolu). Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu je tedy účinné, i když bylo podáno po vyhlášení rozhodnutí dříve, než dovolateli bylo doručeno písemné vyhotovení tohoto rozhodnutí a tedy než začala běžet dovolací lhůta. Neobsahuje-li dovolání všechny potřebné náležitosti (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), jde o vadné podání, které může dovolatel z vlastní iniciativy nebo na výzvu soudu doplnit o chybějící náležitosti jen do uplynutí dovolací lhůty, tj. do dvou měsíců ode dne, kdy mu bylo doručeno napadené rozhodnutí odvolacího soudu. Marným uplynutím propadné (prekluzívní) lhůty podle ustanovení § 241b odst. 3 o. s. ř. se původně odstranitelné vady dovolání stávají neodstranitelnými; dovolací soud, který k opožděnému doplnění dovolání nemůže přihlížet z úřední povinnosti, dovolání za přiměřeného použití ustanovení § 43 odst. 2 věty první o. s. ř. odmítne, protože pro jeho nedostatky nelze v řízení pokračovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 2. 2003 sp. zn. 21 Cdo 1730/2002, publikované v Souboru rozhodnutí NS, sv. 23, pod C 1688). Označením výroků dotčených dovoláním dovolatel vymezuje kvantitativní stránku přezkumu, tyto meze jsou pro dovolací soud závazné. Podle § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání, a pokud tyto důvody nejsou v dovolání uvedeny (chybí vylíčení okolností, v nichž dovolatel spatřuje naplnění dovolacího důvodu), jedná se z hlediska vázanosti dovolacího soudu dovolacími důvody o vadu, která brání pokračování řízení, jelikož tak není vymezen obsah přezkumné činnosti dovolacího soudu po stránce kvalitativní. V posuzovaném případě dovolání učiněné ústně do protokolu neobsahovalo vymezení rozsahu a důvodů dovolání. Lhůta k podání i k doplnění dovolání uvedená v ust. § 241b odst. 3 větě první a v § 240 odst. 1 o. s. ř. běžela ode dne doručení rozsudku (24. 2. 2003) a poslední den této lhůty připadl na čtvrtek 24. 4. 2002 (§ 57 odst. 2 o. s. ř.). Doplnění dovolání, jež je datováno dne 29. 4. 2003, bylo soudu doručeno dne 5. 5. 2003. Je tedy zřejmé, že v dvouměsíční lhůtě nebylo dovolání doplněno a tato lhůta uplynula marně. Protože rozhodnutí odvolacího soudu lze zásadně přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání a tzv. blanketní dovolání žalobce a) postrádá označení dovolacích důvodů včetně jejich obsahového vymezení, i rozsah, v jakém rozsudek odvolacího soudu napadá, nelze v dovolacím řízení pro tyto obsahové nedostatky dovolání pokračovat. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce a) podle ustanovení § 243c odst. 1 a § 43 odst. 2 první věty o. s. ř. odmítl, aniž by se mohl zabývat dalšími okolnostmi. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. vzhledem k tomu, že žalované náklady v dovolacím řízení nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 21. října 2003 JUDr. Marta Škárová,v.r. předsedkyně senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2017_8.TDO.953.2017.1.xml	Judikát 8 Tdo 953/2017 8 Tdo 953/2017-23 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 8. 2017 o dovolání obviněného R. K., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 5 To 413/2016, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 42 T 43/2016, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. K. odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 11. 5. 2016, sp. zn. 42 T 43/2016, byl obviněný R. K. uznán vinným pod bodem 1) přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, pod bodem 2) zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a pod bodem 3) přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. 2. Proti označenému rozsudku podal obviněný v celém rozsahu odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 5 To 413/2016, podle § 256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné. 3. Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se obviněný označené trestné činnosti dopustil tím, že: 1) dne 29. prosince 2015 okolo 21:00 hodin v M., ul. U S., před hernou „J.“, přistoupil k poškozené R. Z., nar. ..., kterou napadl opakovanými údery pěstí do obličeje a vulgárně ji urážel, a dotazoval se, odkud jde a proč se nevrátila domů, přičemž fyzickým napadením jí způsobil krvácející zranění nosu, se kterým však poškozená nevyhledala lékařské ošetření, 2) dne 29. prosince 2015 okolo 22:00 hodin v M., v ul. U S., mezi blokem ... a ... základní školou, znovu vyhledal poškozenou R. Z., nar. ..., a pokřikoval na ni, aby zastavila, nebo že ji znovu zbije, poté k ní přistoupil, vulgárně ji urážel, a když mu řekla, že se k němu už nevrátí, požadoval její občanský průkaz, aby nemohla vybírat mateřskou, s tím, že když mu ho nedá, tak ji zbije a vezme si ho sám, načež poškozená ze strachu z fyzického napadení vyndala z kabelky svou peněženku, kterou mu podala, obviněný z ní vytáhl občanský průkaz, který si ponechal, a z místu činu odešel, 3) od konce roku 2015 do 13. ledna 2016 zaslal z tel. č. ... na telefon poškozené R. Z., nar. ..., (tel. č. ...) několik SMS zpráv, ve kterých poškozené vyhrožoval smrtí, zmrzačením a zbitím, což v ní vzbudilo důvodnou obavu z realizace výhrůžek, neboť již jím byla fyzicky napadena. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 5 To 413/2016, podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. 5. Měl za to, že soudy jednotlivé skutky nedostatečně posoudily. Byl přesvědčen, že se málo zabývaly vyhodnocením důkazní situace, kdy jednotlivé důkazy spojily do celku bez větší návaznosti, a že použily nesprávnou právní kvalifikaci. Odmítl, že by se dopustil skutků popsaných pod body 1) a 2), a tvrdil, že v těchto případech došlo k nesprávnému právnímu posouzení. Podle jeho názoru měla být věc posouzena toliko jako přečin nebezpečného vyhrožování, k jehož spáchání se doznal. S přihlédnutím k důvodům, které jej ke spáchání vedly, měl být ukládán přiměřený trest. 6. Pokud jde o skutek pod bodem 1), k jednání se doznal, zpochybnil ovšem míru útoku, přičemž popřel, že by dal poškozené R. Z. pěstí do obličeje a způsobil jí zranění. Nic takového ani v řízení nebylo prokázáno. V právním státě v situaci, kdy proti sobě stojí odlišná tvrzení, je zapotřebí přisvědčit obviněnému. Svědectví A. F. není v rozporu s obhajobou. Svědek pouze potvrdil, že když dvojici doběhl, uviděl u poškozené krev a v domnění, že došlo k potyčce, snažil se je uklidnit. Žádnému násilí nebyl přítomen a s jeho výpovědí nelze nakládat jako s korespondující s výpovědí poškozené. Skutek pod bodem 2) obviněný od počátku popírá. Jednání v příslušné části skutkové věty popsané se obžalobě nepodařilo bezpečně prokázat. Osamocená výpověď poškozené, byť několikrát shodně zopakována, nemůže být automaticky považována za pravdivou. Výpověď svědkyně D. K. se ke konkrétní události nikterak nevztahuje. Jedná se o zprostředkované svědectví vycházející od poškozené. Je proto namístě postupovat podle zásady in dubio pro reo a zprostit jej obžaloby. 7. Vytkl i opomenutí důkazů. Soud prvního stupně zamítl důkazní návrhy v podobě výslechu svědka J. V., který měl osvědčit skutečnosti podstatné pro skutky pod body 1) a 2), a v podobě opisů návštěvních knih hotelů v okresu M., jež měly osvědčit nevěrohodnost poškozené. Co se týče prvního důkazu, poznamenal, že nenastal žádný ze zákonem stanovených důvodů, pro který mohl soud důkaznímu návrhu nevyhovět. Tvrdil, že došlo ke zkrácení svého práva, a dožadoval se doplnění dokazování. Pokud jde o zmíněné opisy návštěvních knih, nesouhlasil s argumentací nalézacího soudu, podle níž si měl listiny opatřit ještě před hlavním líčením. Nevěděl, že je bude potřebovat, nutnost jejich předložení se vyskytla až v návaznosti na nepravdivou výpověď poškozené. Domníval se, že mu bylo upřeno právo na řádnou obhajobu. 8. Navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil a podle § 265l tr. ř. věc vrátil příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí, popřípadě aby podle § 265m tr. ř. sám ve věci rozhodl. 9. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že Nejvyšší státní zastupitelství nevyužívá svého oprávnění [§ 265h odst. 2 tr. ř.] a k dovolání obviněného se nebude věcně vyjadřovat. III. Přípustnost dovolání 10. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. IV. Důvodnost dovolání 11. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání. 12. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. 13. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.). 14. Pochybení podřaditelná pod shora zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci neshledal. 15. Pokud jde o vytýkané opomenutí důkazů, nutno nejprve připomenout, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. 16. Z obsahu trestního spisu se podává, že návrh obviněného R. K. na výslech svědka J. V. a na opatření návštěvních knih m. hotelů N. a P. a obrnického hotelu J. byl v hlavním líčení usnesením zamítnut (č. listu 149). Soud prvního stupně naznal, že podle úředního záznamu svědek J. V. vypovídal shodně jako svědek A. F., pouze s tím rozdílem, že jeho svědecká výpověď byla pro obviněného ještě nepříznivější, když zmiňoval více ran do hlavy poškozené a skutečnost, že obviněný měl mít při útoku v ruce klacek. Pokud jde o návštěvní knihy hotelů, soud dovodil, že spis obsahuje dostatek důkazů pro rozhodnutí o vině, přičemž je irelevantní, zda a jak se poškozená s obviněným pět měsíců po trestné činnosti stýká. Doplnil, že pokud obviněný, nota bene zastoupen obhájkyní, měl zájem na provedení takového důkazu, měl si jej obstarat a k hlavnímu líčení přinést. Podle soudu vyzněl návrh jako účelová snaha o prodloužení řízení (str. 5 rozsudku). 17. Z výše popsaného je tedy zřejmé, že v řízení nedošlo k opomenutí důkazů. Soud o důkazních návrzích rozhodl, přičemž vyložil, z jakých důvodů navrhované důkazy neprovedl. Dovolací soud nesdílí přesvědčení obviněného o zkrácení jeho práva na obhajobu. Z obsahu trestního spisu vyplývá, že nalézací soud měl zájem svědka J. V. vyslechnout, a proto mu k hlavnímu líčení nařízenému na den 11. 5. 2016 zaslal dne 6. 5. 2016 předvolání (č. listu 134, 145). Uvedené předvolání však svědku nebylo doručeno. Na adrese jeho trvalého pobytu, kterou v přípravném řízení označil za adresu doručovací (č. listu 57), byl osobou neznámou, a zásilka se tak soudu dne 10. 5. 2016 vrátila (č. listu 145). Policejní orgán v odpovědi na žádost o předání zásilky dne 30. 5. 2016 sdělil, že po provedeném šetření zjistil, že na adrese trvalého pobytu se svědek nezdržuje, není uveden ani na zvoncích, ani na poštovních schránkách. V informačním systému Policie České republiky nebyla nalezena žádná jiná adresa, na které by se mohl zdržovat, a proto žádosti nemohlo být vyhověno (č. listu 157). Pro úplnost lze dodat, že obviněný, přestože usiloval o svědectví J. V. a věděl, že se svědku nepodařilo doručit zásilku obsahující předvolání k hlavnímu líčení, nesouhlasil se čtením úředního záznamu o jeho podaném vysvětlení (č. listu 149). Pokud pak jde o namítané návštěvní knihy hotelů, dovolací soud se ztotožňuje s argumentací soudu stran irelevance takového důkazu ve vztahu k projednávané věci. Nadto případný závěr, že se poškozená R. Z. s obviněným stýkala i poté, co se ve vztahu k ní dopustil stíhané trestné činnosti, není nepředstavitelný. Svědek A. F., který znal poměry mezi obviněným a poškozenou, označil jejich vztah za „cikánskou lásku“, která se projevuje tak, že obviněný poškozenou nesmírně miluje, ona mu však neustále utíká a znovu se k němu vrací. Svědkyně D. K., babička poškozené, uvedla, že soužití její vnučky s obviněným bylo vždy konfliktní – on ji bil, ona od něj střídavě odcházela a zase se k němu vracela. Svědkyně potvrdila, že návrat jednoho k druhému probíhal i v době hlavního líčení. Poškozená se s obviněným setkala dva dny před hlavním líčením, svědkyně však nevěděla, zda ze strachu či z jiného důvodu. 18. Co se případného extrémního rozporu týče, obviněný R. K. je z jednání popsaného ve skutkové větě výroku o vině pod body 1) a 2) usvědčován částečně svou výpovědí, především ale výpověďmi poškozené R. Z. (č. listu 147) a svědků D. K. (č. listu 148) a A. F. (č. listu 148), fotodokumentací (č. listu 22-23) a znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie (č. listu 69-98). V souvislosti s jednáním pod bodem 1) výroku o vině obviněný připustil, že jakmile se dozvěděl, že poškozená, která bezprostředně předtím odešla ze společné domácnosti, je u nějakého muže, vypravil se i se svědkem A. F. za ní. Když ji našel u herny, zavolal na ni, ona od něj ale začala utíkat. Poté, co ji dostihl, vznesl požadavek, aby se vrátila domů. Ona to odmítla, a tak jí dal facku. Poškozená uvedla, že když obviněného spatřila ve společnosti dalších dvou mužů v blízkosti herny, začala od něj z důvodu, že měl v ruce železnou tyč a prostřednictvím SMS zpráv jí vyhrožoval, že až ji potká, tak ji zbije, utíkat pryč. On ji však doběhl a ihned ji začal bít pěstí do obličeje, při tom jí nadával a dotazoval se, odkud jde a proč se nevrátila domů. Jakmile je oba společníci obviněného doběhli, jeden z nich, kterého identifikovala jako A. F., obviněnému odebral tyč z rukou. Svědek A. F. vypověděl, že se jej obviněný dotázal, zda s ním půjde hledat poškozenou; on s tím souhlasil. Šli společně i se svědkem J. V., obviněný se pohyboval velmi rychle, svědek šel asi 40 metrů za ním. Když uslyšel křik a uviděl poškozenou se zakrváceným obličejem zvedat se ze země, postavil se mezi ní a obviněného, aby ji obviněný nechal. Svědkyně D. K. vypověděla, že jí poškozená telefonovala, že ji obviněný zmlátil a zlomil jí nos. Necelý týden po události se s ní setkala a zaznamenala podlitinu pod okem a křivý nos. Podlitina pod okem a šrám na nose jsou patrné i z fotografií poškozené pořízených dne 6. 1. 2016. Ke skutku pod bodem 2) výroku o vině poškozená uvedla, že po útoku odešla z místa činu s tím, že půjde ke svému otci. Obviněný ji však opětovně doběhl, přičemž na ni křičel, aby zastavila, nebo ji opět zbije. Ona jej ze strachu poslechla a počkala na něj. Začal jí nadávat a ptal se jí, zda bez něj chce žít. Když odvětila, že ano, dožadoval se vydání jejího občanského průkazu, aby nemohla vybírat mateřskou, což odmítla. Po výhrůžce, že ji v případě neuposlechnutí zbije, mu podala svou peněženku, z níž si její občanský průkaz sám vytáhl. Svědkyně D. K. potvrdila, že jí poškozená v telefonickém hovoru sdělila nejen to, že ji obviněný zbil a zlomil jí nos, ale rovněž skutečnost, že ji donutil, aby mu vydala svůj občanský průkaz. Že se obviněný projednávané trestné činnosti dopustil, není v rozporu se závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Není nereálné, aby osobnost smíšeně poruchová s emočně nestabilními a disociálními rysy, impulzivní s nízkou frustrační tolerancí, která má ve stavu emočního napětí, afektu či pod vlivem metamfetaminu (obviněný byl jeho uživatelem) dispozice k agresivnímu chování, napadla na veřejnosti svou družku a pod pohrůžkou násilí ji donutila k vydání občanského průkazu. O sklonech obviněného k vulgárnímu a násilnému jednání svědčí i SMS, které poškozené zaslal na mobilní telefon (č. listu 97-111), zpráva o přestupkových řízeních (č. listu 116 až 118) a rovněž opis z evidence rejstříku trestů (č. listu 119). 19. Dovolací soud pro úplnost poukazuje na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (str. 3 až 6 rozsudku nalézacího soudu, str. 2 až 3 usnesení odvolacího soudu), z nichž vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení pravidla in dubio pro reo či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje. 20. Vzhledem k tomu, že obviněný svoje přesvědčení o vadné právní kvalifikaci nepodpořil žádnou relevantní námitkou, dovolací soud se posouzením skutků z hlediska hmotného práva nezabýval. 21. Dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení § 265b tr. ř., a proto je podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 9. 8. 2017 JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2017_5.TDO.477.2017.1.xml	Judikát 5 Tdo 477/2017 5 Tdo 477/2017-27 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 5. 2017 o dovolání, které podal obviněný R. K. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 8 To 268/2016, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 5 T 70/2016, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného o d m í t á . O d ů v o d n ě n í : I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů 1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 5 T 70/2016, byl obviněný R. K. uznán vinným zločinem padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 2 alinea 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce „tr. zákoník“), kterého se dopustil skutkem popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku. 2. Za tento zločin a za sbíhající se pokus přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 21 odst. 1 a § 234 odst. 1 tr. zákoníku a pokus přečinu krádeže podle § 21 odst. 1 a § 205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 2 T 24/2016, byl obviněný odsouzen podle § 233 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, k jehož výkonu byl zařazen podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu v trestním příkaze Městského soudu v Brně ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 2 T 24/2016, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově na něj navazující, pokud jeho zrušením pozbyla podkladu. 3. Proti shora uvedenému rozsudku Městského soudu v Brně podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 8 To 268/2016, tak, že ho podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné. II. Dovolání obviněného 4. Obviněný R. K. podal proti citovanému usnesení odvolacího soudu dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, byť s poukazem na ně obviněný dovozuje jen přípustnost dovolání. Podle názoru obviněného nebyla v řízení dostatečně a nad veškerou pochybnost prokázána totožnost bankovky v nominální hodnotě 100 Euro, která byla následně odborným posouzením České národní banky vyhodnocena jako padělek stupně věrohodnosti 5 – neumělý, s bankovkou, kterou předložil dne 22. 8. 2015 ke směně, i když obviněný (např. v rámci odvolání) navrhoval provedení důkazu, který by určil totožnost bankovky. Opatření takového důkazu měl podle přesvědčení obviněného zajistit sám soud v rámci uplatnění zásady vyhledávací a zásady materiální pravdy, protože z kamerového záznamu prodejny, v níž došlo k činu, vyplývá pravděpodobnost, že téhož dne se v pokladně této prodejny nacházelo více bankovek o nominální hodnotě 100 Euro (svědek L. Č., který předloženou bankovku směňoval, totiž porovnával mezi sebou dvě bankovky velmi obdobného vzhledu). 5. Obviněný dále vytkl nesprávné vyhodnocování důkazů a odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který téměř zcela pominul otázku prokázání subjektivní stránky trestného činu, ačkoliv se ve výrokové části konstatuje, že jde o přímý úmysl obviněného. Tento závěr je dovozován jen ze skutečnosti, že podle názoru soudu měl obviněný dostatek času prohlédnout si danou bankovku a zjistit, že jde o padělek, a to zejména z odlišnosti barvy bankovky od pravých bankovek měny Euro a z existence nápisů ve vietnamském jazyce. Takové vyhodnocení subjektivní stránky považuje obviněný za zcela nedostatečné, neboť postrádá úvahu o jeho kulturním zázemí, vzdělání a zkušenostech s přihlédnutím k tomu, že on sám nikdy neviděl bankovku v obdobné nominální hodnotě a nemohl tak vědět, jak vypadá a jaké jsou její ochranné prvky, a také mu nemuselo být zřejmé, že nápisy na lícové straně předmětné bankovky jsou ve vietnamském jazyce. Jak dále obviněný zdůraznil, soud nevzal v úvahu některé objektivní skutečnosti, a to např. světelné podmínky pro zkoumání pravosti bankovky v době kolem třetí hodiny ranní, přičemž obviněný cestou z místa nálezu bankovky do provozovny, kde ji hodlal směnit, měl tuto bankovku v peněžence, a tedy ji zjevně nijak detailně neprohlížel. Navíc padělek dané bankovky nerozpoznal ani svědek L. Č. jako profesionál zacházející poměrně často s penězi, a to za nesrovnatelně lepších světelných podmínek. Za nevěrohodnou považuje obviněný výpověď tohoto svědka i v tom, že bankovku v nominální hodnotě 100 Euro nikdy předtím neviděl, když v uvedené provozovně probíhá směna bankovek cizích měn poměrně běžně. Na to obviněný usuzuje z reakce svědka L. Č. na požadavek směny bankovky, protože ten nereagoval nijak překvapeně a ihned použil kalkulačku k výpočtu směnného kurzu, přičemž v daný moment se v pokladně provozovny nacházely minimálně dvě bankovky velmi obdobného vzhledu, které mezi sebou svědek L. Č. porovnával. 6. Podle obviněného vyvstaly pochybnosti o jeho vině, a to jak v rovině spáchání skutku, jímž byl uznán vinným, tak v rovině prokázání subjektivní stránky trestného činu. Tyto pochybnosti však byly řešeny odkazem na zásadu volného hodnocení důkazů, přičemž některým důkazům byla přikládána větší váha než jiným a některé důkazy nebyly provedeny vůbec. Dále obviněný poukazuje na konstantní judikaturu, podle které je jednoznačný soulad mezi skutkovým stavem zjištěným procesně zákonným způsobem a z něj vyvozenými právními závěry nezbytnou podmínkou spravedlivého procesu. Z hlediska principu presumpce neviny závěr o zavinění pachatele, který je závěrem právním, musí být prokázán výsledky provedeného dokazování a musí z nich logicky vyplynout, jinak nelze mít za to, že je trestní řízení vedeno spravedlivě a že umožní spravedlivé rozhodnutí. Proto podle obviněného byl skutek nesprávně právně posouzen, a nebyly tak splněny procesní podmínky k zamítnutí odvolání podaného proti odsuzujícímu rozsudku. Obviněný nesouhlasí ani s konstatováním odvolacího soudu, podle něhož se nedomáhal provedení dalších důkazů, protože tato skutečnost je velmi sporná, když v odvolání obviněný poukazoval na nedostatečné prokázání totožnosti dané bankovky. Ohledně této skutečnosti pak odvolací soud zcela odkázal na tvrzení svědka L. Č., aniž by zvažoval jeho spornost či obecnou věrohodnost jeho výpovědi. 7. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil „odvolací rozsudek“ (správně má být usnesení) a aby přikázal věc krajskému soudu k novému projednání a rozhodnutí. III. Vyjádření k dovolání a replika obviněného k vyjádření 8. Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného R. K. prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru spisový materiál nedokládá, že by obviněný uplatnil důkazní návrhy za účelem odstranění jím tvrzených pochybností, zda je padělaná bankovka v nominální hodnotě 100 Euro skutečně totožná s bankovkou, kterou obviněný předložil ke směně za českou měnu. Přitom namítané pochybnosti o identitě předmětné bankovky obviněný (bez jakékoliv výhrady opomenutých důkazů) poprvé uplatnil až v odvolání a odvolací soud odmítl tuto námitku s poukazem na výpověď svědka L. Č. Jak dále státní zástupkyně zdůraznila, skutkový závěr o totožnosti bankovky by mohl být stěží zpochybněn navrhovaným kamerovým záznamem, na kterém svědek L. Č. porovnává dvě bankovky podobného vzhledu, když ani obviněný neuvádí v tomto směru nic jiného, než že se svědek podíval na bankovku a dal mu asi 2 400 Kč. Z toho je podle státní zástupkyně naprosto zřejmé, že podrobnější zkoumání směněné bankovky spadá do fáze po uskutečnění takové směny. Výpověď svědka L. Č. a okolnosti jednání obviněného tedy vypovídají minimálně o srozumění obviněného s tím, že bankovka jím předkládaná ke směně může být padělaná. Státní zástupkyně proto nepřisvědčila ani druhé námitce obviněného, týkající se nedostatečného prokázání subjektivní stránky spáchaného trestného činu. 9. Pokud jde o další výhrady obviněného, který postrádá úvahu soudu o jeho kulturním zázemí, vzdělání a zkušenostech, podle státní zástupkyně rovněž nemohou obstát z hlediska dobré víry obviněného, neboť se mu podařilo nalézt platidlo o vysoké nominální hodnotě na nikoli zcela obvyklém místě a v brzkých ranních hodinách, které mu svými světelnými podmínkami neposkytovaly žádnou jistotu, že jde o pravé peníze. Navíc obviněný si tyto pochybnosti nenechal vyvrátit odevzdáním takové nalezené věci tam, kde se nachází odborný personál způsobilý k jejímu posouzení, tj. v jakékoliv bance či směnárně. Naproti tomu obviněný navštívil nejbližší prodejnu potravin s nepřetržitým provozem, o níž musel vědět, že poskytuje tyto neobvyklé služby směnárenského typu, zvláště za stavu, kdy bankovku nepožadoval směnit za běžný prodejní sortiment předmětného prodejního místa, ale přál si ji velmi rychle směnit a okamžitě opustit prostor. Minimálně tyto skutkové okolnosti jednání obviněného, jak jsou blíže rozvedeny i v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, tedy podle státní zástupkyně potvrzují, že obviněný udal padělané peníze jako pravé a že se dopustil trestného činu v přímém úmyslu. 10. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné. 11. Obviněný ve své replice k vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství setrval v plném rozsahu na své dosavadní argumentaci, kterou uvedl v dovolání. Vyslovil nesouhlas s názory státní zástupkyně i s jejím vyjádřením k jednotlivým výhradám obviněného. Závěrem své repliky obviněný opětovně navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil „odvolací rozsudek“ (správně má být usnesení) odvolacího soudu a aby mu přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí. IV. Posouzení důvodnosti dovolání a) Obecná východiska 12. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům. 13. Obviněný R. K. uplatnil ve svém dovolání dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. První z nich je naplněn, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Druhý z dovolacích důvodů lze dovodit, když bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. b) K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu 14. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšší soud připomíná, že je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů, neposkytují dostatečný podklad k závěru, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. 15. Obviněný R. K. však ve svém dovolání nevytýká soudům nižších stupňů žádné pochybení při výkladu a použití hmotného práva ve výše uvedeném smyslu, protože neuvádí, podle jakého jiného ustanovení trestního zákoníku měl být posouzen jím spáchaný skutek, ani nekonkretizuje, které zákonné znaky pokusu zločinu padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 2 alinea 2 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným, nebyly naplněny. Obviněný totiž nesouhlasí se skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy nižších stupňů, a s provedenými důkazy a jejich hodnocením, zejména pokud namítl nedostatečné prokázání toho, že vůbec spáchal trestný čin, jímž byl uznán vinným, a že naplnil jeho subjektivní stránku v podobě úmyslného zavinění. Tím obviněný zpochybňuje výsledky dokazování a shledává existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů. Námitky uvedeného charakteru se ovšem nijak netýkají právního posouzení toho skutku, který je obsažen ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a za nějž byl obviněný odsouzen, ani jiného hmotně právního posouzení. To ostatně potvrzuje i skutečnost, že obviněný v této souvislosti nepoukázal na žádné ustanovení hmotného práva, které mělo být porušeno, ale argumentuje jen nedostatečným prokázáním viny obviněného a nesprávným hodnocením důkazů. Přitom soudy obou nižších stupňů (viz s. 5 a 6 rozsudku Městského soudu v Brně a s. 2 a 3 usnesení Krajského soudu v Brně) se velmi podrobně zabývaly hodnocením všech důkazů a skutečnostmi, z nichž dovodily spáchání posuzovaného skutku i úmyslné zavinění obviněného, takže Nejvyšší soud odkazuje na jejich úvahy. 16. V trestní věci obviněného R. K. sice byla poněkud složitější důkazní situace vyplývající z okolností spáchaného skutku (noční doba, přítomnost jen obviněného a svědka L. Č. při směně, neobvyklé místo nálezu i směny cizí měny atd.), přičemž zjištění skutkového stavu vyžadovalo provedení a pečlivé zhodnocení všech dostupných důkazů. To také soud prvního stupně učinil při respektování zásad ústnosti (§ 2 odst. 11 tr. řádu) a bezprostřednosti (§ 2 odst. 12 tr. řádu) a za dodržení zásady volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. řádu) dospěl ke skutkovému stavu, jehož správnost nemůže Nejvyšší soud bez dalšího zpochybňovat. Právní úprava způsobu rozhodování Nejvyššího soudu o dovolání totiž předpokládá, že v tomto řízení se nebude provádět dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to ve značně omezeném rozsahu, přičemž bude zaměřené výlučně k tomu, aby mohlo být rozhodnuto o dovolání (viz § 265r odst. 7 tr. řádu). Proto Nejvyšší soud nemůže být oprávněn pouze na podkladě spisu a bez možnosti, aby sám zopakoval provedené důkazy za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a přehodnocovat provedené důkazy a jejich hodnocení provedené soudy nižších stupňů. Navíc je nepřípustné, aby Nejvyšší soud jen na podkladě spisu dával pokyny soudům nižšího stupně, jak mají hodnotit důkazy a k jakým skutkovým závěrům mají dospět po takovém hodnocení důkazů. To ostatně není oprávněn činit ani odvolací soud, jak již bylo v minulosti opakovaně judikováno (např. v rozhodnutích pod č. 36/1968, č. 57/1984, č. 53/1992-I. a č. 20/1997 Sb. rozh. tr.), tím spíše to nepřísluší Nejvyššímu soudu, který rozhoduje o dovolání jako mimořádném opravném prostředku, jež je určeno k nápravě zákonem vymezených procesních a hmotně právních vad pravomocných rozhodnutí ve věci samé. 17. Pokud jde o námitku obviněného, že soud prvního stupně ani odvolací soud nevyhověl jeho důkazním návrhům týkajícím se totožnosti bankovky předložené obviněným ke směně, ta rovněž neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a Nejvyšší soud k ní nad rámec tohoto důvodu uvádí následující. V trestním řízení – a to podobně jako v jiných typech soudního řízení – závisí pouze na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Tento závěr vyplývá z ustanovení čl. 82 Ústavy České republiky, v němž je zakotven princip nezávislosti soudů. Z uvedeného principu je pak zřejmé, že obecné soudy musí v každé fázi trestního řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost návrhů na doplnění dokazování (obdobně viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, publikovaný pod č. 81 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Není tedy povinností obecného soudu akceptovat jakýkoli důkazní návrh. Navíc obviněný se ani nedomáhal provedení dalších důkazů, protože z podaného odvolání ani ze zvukového záznamu veřejného zasedání odvolacího soudu konaného dne 14. 6. 2016 jednoznačně nevyplývá, že by obviněný navrhoval provedení konkrétního důkazu k odstranění jím tvrzené pochybnosti. Jak ostatně obviněný uvedl i ve svém dovolání, v podaném odvolání pouze poukazoval na nedostatečné prokázání totožnosti předmětné bankovky, přičemž u veřejného zasedání odvolacího soudu obhájkyně obviněného rovněž nepřednesla konkrétní důkazní návrh, ale pouze hovořila o tom, „že by měla být věnována větší pozornost k prokázání toho, že ta bankovka je skutečně ta, kterou předložil v té večerce pan obžalovaný, minimálně daktyloskopickým zkoumáním“ (což obhájkyně zopakovala rovněž v rámci závěrečného návrhu). c) K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu 18. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu Nejvyšší soud připomíná, že ho lze naplnit ve dvou alternativách. Podle první z nich je tento dovolací důvod dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. V této variantě jde o procesní dovolací důvod, který spočívá v porušení práva na přístup strany k druhé soudní instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. V nyní posuzované věci však bylo odvolání obviněného R. K. v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle § 254 tr. řádu věcně přezkoumáno a za dodržení všech zákonných podmínek odvolací soud podle § 256 tr. řádu rozhodl o zamítnutí tohoto odvolání, neboť ho neshledal důvodným. Procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí soudu druhého stupně tedy byly splněny, neboť nedošlo k omezení obviněného v jeho přístupu k odvolacímu soudu, a tudíž nemohl být naplněn ani zmíněný dovolací důvod v jeho první alternativě. 19. Podle druhé alternativy lze dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu shledat za situace, pokud v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán jiný z důvodů dovolání obsažených v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Obviněný se ve svém dovolání domáhal existence dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. K tomuto důvodu dovolání se Nejvyšší soud podrobně vyjádřil již výše, přičemž shledal, že námitky obviněného mu neodpovídají. V. Závěrečné shrnutí 20. Na podkladě všech výše popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný R. K. i přes svůj formální poukaz na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu podal dovolání z jiných než zákonem stanovených důvodů, protože v něm neuplatnil žádnou námitku, která by odpovídala těmto dovolacím důvodům. Proto Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, aniž byl oprávněn věcně přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo. 21. Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout uvedeným způsobem v neveřejném zasedání, proto tak učinil. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu). V Brně dne 24. 5. 2017 JUDr. František P ú r y , Ph.D. předseda senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2023_26.ND.206.2023.1.xml	Judikát 26 Nd 206/2023 26 Nd 206/2023-29 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka v exekuční věci oprávněné Vodafone Czech Republic a.s., se sídlem v Praze 5, náměstí Junkových 2808/2, IČO 25788001, zastoupené Mgr. Markem Lošanem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, proti povinnému J. M., narozenému XY, naposledy bytem XY, o pověření a nařízení exekuce, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 53 EXE 1738/2022, o určení místní příslušnosti soudu, takto: Věc vedenou u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 53 EXE 1738/2022 projedná a rozhodne Okresní soud v Břeclavi. Odůvodnění: Soudní exekutor Mgr. Martin Tunkl, Exekutorský úřad Plzeň-město, podal dne 12. 8. 2022 Okresnímu soudu v Břeclavi žádost o pověření a nařízení exekuce k vymožení částky 2.738 Kč s příslušenstvím. Okresní soud v Břeclavi usnesením ze dne 19. 9. 2022, č. j. 53 EXE 1738/2022-19, vyslovil svou místní nepříslušnost a rozhodl, že věc předkládá podle § 11 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), Nejvyššímu soudu. V odůvodnění usnesení uvedl, že oprávněná označila povinného, který je státním příslušníkem Slovenské republiky, bytem XY, přičemž shodně byl označen i v záhlaví exekučního titulu. Povinný se na této adrese nezdržuje, „neprochází CEO ani registrem obyvatel“, a exekuční titul mu byl doručen prostřednictvím opatrovníka. Podle ustanovení § 11 odst. 1 o. s. ř. se řízení koná u toho soudu, který je věcně a místně příslušný. Pro určení věcné a místní příslušnosti jsou až do skončení řízení rozhodné okolnosti, které tu jsou v době jeho zahájení. Podle ustanovení § 11 odst. 3 o. s. ř., které se použije i pro exekuční řízení [§ 52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „exekuční řád“)], jde-li o věc, která patří do pravomoci soudů České republiky, ale podmínky místní příslušnosti chybějí nebo je nelze zjistit, určí Nejvyšší soud, který soud věc projedná a rozhodne. Místně příslušným exekučním soudem je podle ustanovení § 45 odst. 2 exekučního řádu soud, v jehož obvodu má povinný, je-li fyzickou osobou, místo svého trvalého pobytu, popřípadě místo pobytu na území České republiky podle druhu pobytu cizince. Nemá-li povinný, který je fyzickou osobou, v České republice místo trvalého pobytu nebo místo pobytu podle věty první, je místně příslušným soud, v jehož obvodu má povinný majetek. V daném případě věc patří do pravomoci českých soudů a je zřejmé, že nelze určit soud povinného, státního občana Slovenské republiky, ve smyslu ustanovení § 45 odst. 2 exekučního řádu, neboť na území České republiky nemá místo pobytu a není známo, jestli zde má exekucí postižitelný majetek vzhledem k tomu, že jeho existenci exekuční soud před nařízením exekuce a pověřením exekutora nezjišťuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Nd 200/2012, uveřejněné pod číslem 4/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Protože jsou splněny předpoklady uvedené v ustanovení § 11 odst. 3 o. s. ř. pro určení místní příslušnosti, Nejvyšší soud přihlížeje k zásadě hospodárnosti, rozhodl, že věc projedná a rozhodne soud, u něhož bylo řízení zahájeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2013, sp. zn. 26 Nd 119/2013). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 17. 5. 2023 JUDr. Jitka Dýšková předsedkyně senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2001_26.CDO.2828.2000.1.xml	Judikát 26 Cdo 2828/2000 26 Cdo 2828/2000 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Michala Mikláše ve věci žalobce J. P., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému J. K., zastoupenému advokátem, o určení, že povinnost žalovaného k vyklizení bytu není vázána na zajištění přiměřeného náhradního bytu, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 C 215/99, o dovolání žalovaného a D. K. (zastoupeného advokátem), proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. září 2000, č. j. 19 Co 2177/2000-74, takto: I. Dovolání Davida Kadlece se odmítá. II. Dovolání žalovaného se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. září 2000, č. j. 19 Co 2177/2000-74, potvrdil v pořadí druhý rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích (soudu prvního stupně) ze dne 11. července 2000, č. j. 16 C 215/99-58, jímž soud prvního stupně vyhověl žalobě, a určil, "že povinnost žalovaného vyklidit byt 3+1 s příslušenstvím v domě č.p. 235/8 v Č. B. (dále jen "předmětný byt", resp. "byt"), uložená mu rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 8.3.1993, č. j. 11 C 442/92-16, není nadále vázána na zajištění přiměřeného náhradního bytu a žalovaný je povinen byt vyklidit do 15-ti dnů po právní moci tohoto rozsudku", a rozhodl o nákladech řízení účastníků. Současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků a nevyhověl návrhu žalovaného na vyslovení přípustnosti dovolání s odůvodněním, že "problematika rozhodování o určení, že povinnost k vyklizení bytu není nadále vázána na zajištění náhradního bytu, i otázka posouzení platnosti právního úkonu podle § 49a o.z., byla judikaturou již mnohokrát řešena, v konkrétním případě nebyla nově posuzována žádná otázka zásadního právního významu". V pořadí první, rovněž vyhovující, rozsudek soudu prvního stupně ze dne 19. října 1999, č. j. 16 C 215/99-22, byl k odvolání žalovaného usnesením odvolacího soudu ze dne 11. ledna 2000, č. j. 19 Co 3557/99-36, zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud vyšel ze zjištění, učiněných soudem prvního stupně, a vzal tak především za prokázáno, že Okresní soud v Českých Budějovicích (dále opět jen "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 8. března 1993, č. j. 11 C 442/92-16, vyhověl žalobě J. t., a přivolil k výpovědi z nájmu žalovaného k přdmětnému bytu, určil, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, a žalovanému uložil, aby byt vyklidil a vyklizený předal žalobci do patnácti dnů po zajištění přiměřeného náhradního bytu. Dále měl za zjištěno, že na naléhání žalovaného uzavřel žalobce (jako právní nástupce J. t.) se žalovaným dne 1. července 1997 (novou) smlouvu o nájmu předmětného bytu (dále jen "nájemní smlouva ze dne 1. července 1997"), aniž byl žalovaným o předchozím přivolení k výpovědi z nájmu bytu informován, a přitom v době uzavření zmíněné nájemní smlouvy musel žalovaný vědět, "že je zde skutečnost významná z hlediska omylu ve vůli žalobce, přinejmenším mu tato skutečnost musela být zřejmá". Konečně vzal za zjištěno, že žalovaný je spolu s manželkou vlastníkem rodinného domu v L., jehož užívání bylo povoleno rozhodnutím Městského úřadu v L. ze dne 13. července 1999, č. j. 982/99. Odvolací soud - stejně jako soud prvního stupně - pak dovodil, že na základě nájemní smlouvy ze dne 1. července 1997 nemohlo žalovanému vzniknout "nové" právo nájmu k předmětnému bytu, neboť uvedená smlouva je neplatná podle § 49a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době jeho rozhodování (dále jen "obč. zák."), nikoliv však proto, že žalovaný žalobcův omyl (nevědomost o předchozím soudním přivolení k výpovědi z nájmu předmětného bytu) vyvolal, nýbrž z toho důvodu, že "o něm musel vědět". Přitom výslovně odmítl žalovaným zastávaný výklad, že slovním spojením "o něm musel vědět" je míněna vědomost osoby, které byl právní úkon určen, o omylu jednající osoby, a dovodil, že z tohoto hlediska je právně významná pouhá vědomost o skutečnosti, jež byla pro uskutečnění právního úkonu rozhodující, tj. v poměrech dané věci vědomost žalovaného o uvedeném soudním přivolení k výpovědi z nájmu bytu. Přesto však nakonec na základě zjištění, že žalovaný v době uzavření nájemní smlouvy musel vědět, "že je zde skutečnost významná z hlediska omylu ve vůli žalobce, přinejmenším mu tato skutečnost musela být zřejmá", ve skutečnosti uzavřel, že je dána rovněž vědomost žalovaného o omylu žalobce. Zaniklo - li žalovanému původní právo nájmu k předmětnému bytu (srov. rozsudek soudu prvního stupně ze dne 8. března 1993, č. j. 11 C 442/92-16) a na základě neplatné nájemní smlouvy ze dne 1. července 1997 "nové" právo nájmu nevzniklo, nemohlo - v důsledku absence samotného práva nájmu žalovaného k bytu - přejít právo nájmu podle § 708 obč. zák. na syna žalovaného. Je - li bytová potřeba žalovaného (a jeho rodiny) zajištěna bydlením v rodinném domě, došlo - oproti situaci, která zde byla v roce 1993 - ke změně poměrů, takže není namístě trvání na zajištění určené bytové náhrady. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaný a D. K., bytem v Č. B. (dále jen "D. K.") dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ a § 239 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen "o.s.ř."), a s přihlédnutím k jeho obsahu v něm uplatnili dovolací důvody podle § 241 odst. 3 písm. a/ a d/ o.s.ř. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. namítli nesprávné právní posouzení otázky pasivní věcné legitimace v dané věci. Jestliže žalovaný (s manželkou a dcerou) byt opustil a zůstal v něm bydlet jeho zletilý syn D., pak, a to rovněž vzhledem k přechodu práva nájmu ve smyslu § 708 obč. zák., je D. K. - a nikoliv žalovaný - pasivně věcně legitimován. Podle názoru žalovaného jsou nesprávné rovněž právní závěry přijaté odvolacím soudem ve vztahu k ustanovení § 49a obč. zák. Žalovaný sice nepolemizuje se zjištěním, že v době uzavření nájemní smlouvy ze dne 1. července 1997 žalobce nevěděl o dřívějším soudním přivolení k výpovědi z nájmu bytu, a nenapadá ani právní závěr, že pro účely uzavření nové nájemní smlouvy šlo o omyl podstatný, a stejně tak jemu prospívající právní závěr, že on tento žalobcův omyl nevyvolal. Má však zato, že z hlediska slovního spojení, užitého v závěru věty první § 49a obč. zák., totiž spojení "o něm musela vědět", není rozhodující "pouhá vědomost žalovaného o skutečném stavu věci, (tj. o existenci soudního přivolení k výpovědi z nájmu bytu)", nýbrž právně významná zde je jeho "vědomost o omylu žalobce ohledně tohoto soudního přivolení", tj. "nejen znalost skutečného stavu, ale též vědomost o tom, že jednající osobě tento skutečný stav není znám, popř. je znám v nesprávné podobě". Jestliže "však žalovaný neznal a ani nemohl znát obsah smlouvy, na jejímž základě se žalobce stal vlastníkem domu, nemohl vědět, že prodávající k této smlouvě neinformoval žalobce o soudním přivolení k výpovědi z nájmu bytu žalovaného a o této žalobcově nevědomosti nebyl žalovaný ani jinak zpraven", neměl - ve smyslu § 49a obč. zák. - vědomost o omylu žalobce. Nájemní smlouva ze dne 1. července 1997 je tedy platná a na jejím základě vzniklé "nové" právo nájmu k bytu přešlo za splnění podmínek normovaných ustanovením § 708 obč. zák. na D. K. Užívá - li D. K. předmětný byt na základě práva nájmu, které na něj přešlo (§ 708 obč. zák.), a odvolací soud s ním přesto nejednal jako s účastníkem řízení, je řízení postiženo vadou ve smyslu § 237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. Navrhli, aby dovolací soud zrušil nejen napadené rozhodnutí odvolacího soudu, nýbrž i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně. Protože napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 18. září 2000, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. - dále opět jen "o.s.ř." (srov. Část dvanáctou, Hlavu první, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Dovolací soud se v první řadě zabýval dovoláním D. K. Z ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že dovolání může podat účastník původního řízení (popřípadě jeho právní nástupce). Občanský soudní řád obsahuje celkem tři definice účastníků řízení. První dvě definice jsou uvedeny v § 90 o.s.ř., třetí definici uvádí § 94 o.s.ř. Pro účely dané věci není zapotřebí se zabývat druhou a třetí definicí účastníků řízení, obsaženou v § 90 větě za spojkou "nebo" a v § 94 o.s.ř. Je tomu tak proto, že podle druhé a třetí definice se zakládá účastenství v tzv. nesporném řízení a v některých řízeních podle části druhé ("Činnost soudu před zahájením řízení") občanského soudního řádu (druhá definice), a v řízeních, která mohou být zahájena i bez návrhu, resp. v řízení o neplatnost manželství (třetí definice), a v daném případě o žádné z těchto řízení nešlo. V tzv. řízení sporném, kterým je i řízení v projednávané věci, jsou účastníky řízení navrhovatel (žalobce) a odpůrce (žalovaný), tj. ten, kdo podal u soudu návrh na zahájení řízení (žalobu), a ten, koho navrhovatel (žalobce) v návrhu (žalobě) označil za odpůrce (žalovaného) - první definice účastníků řízení, obsažená v § 90 větě před spojkou "nebo" o.s.ř. Tato definice účastníků řízení se uplatní i v dané věci. Protože z pohledu ustanovení § 240 odst. 1 a § 90 věty před spojkou "nebo" o.s.ř. byl oprávněn podat dovolání jako účastník řízení pouze žalovaný, tj. ten, jehož žalobce v žalobě označil za žalovaného, a nikoli D. K., který účastníkem a ani vedlejším účastníkem řízení nebyl, bylo dovolání D. K. ve smyslu § 243b odst. 4 ve spojení s ustanovením § 218 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. odmítnuto, neboť bylo podáno někým, kdo k dovolání nebyl oprávněn. Je - li podle § 237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. dovolání přípustné pouze tehdy, byla - li odňata možnost jednat před soudem - v průběhu řízení nesprávným postupem soudu - účastníku řízení, pak, nebyl - li D. K. účastníkem (a ani vedlejším účastníkem) řízení, nelze přípustnost dovolání opřít o ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř., jak se o to snaží žalovaný i D. K. Dovolací soud se pak zabýval otázkou přípustnosti dovolání žalovaného. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Nejde - li o případ vad řízení taxativně uvedených v § 237 odst. 1 o.s.ř. - a ty v daném případě nebyly žalovaným v dovolání namítány (v něm, jak je shora rozvedeno, je zmíněna pouze vada ve smyslu § 237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř., avšak nikoli ve vztahu k účastníku řízení, nýbrž D. K.) a z obsahu spisu nevyplývají - řídí se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ustanoveními § 238 odst. 1 písm. b/ a § 239 odst. 1 a 2 o.s.ř. O žádný z případů přípustnosti dovolání uvedených v § 238 odst. 1 písm. b/ a § 239 odst. 1 o.s.ř. v dané věci nejde. Odvolací soud totiž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, aniž ve výroku svého potvrzujícího rozsudku vyslovil přípustnost dovolání ve smyslu § 239 odst. 1 o.s.ř. Podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. nemůže být dovolání přípustné už proto, že oba rozsudky soudu prvního stupně, tj. rozsudky z 19. října 1999, č. j. 16 C 215/99-22, a z 11. července 2000, č. j. 16 C 215/99-58, byly rozsudky vyhovující a nelze tak dovodit, že soud prvního stupně svým v pořadí druhým rozsudkem rozhodl jinak než ve svém prvním, zrušeném rozsudku, jak to pro účely přípustnosti dovolání vyžaduje právě ustanovení § 238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání z pohledu ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. Podle § 239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Předpokladem přípustnosti dovolání ve smyslu citovaného ustanovení tedy je (za splnění v něm uvedených podmínek) závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu (popřípadě konkrétní v něm řešená právní otázka) má po právní stránce zásadní význam. Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud řeší jako otázku předběžnou (nevydává ohledně ní žádné rozhodnutí) a jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává přípustným. Aby se mohlo v konkrétním případě jednat o rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, musí se v něm řešit právní otázka významná nejen pro rozhodnutí dané konkrétní věci, přičemž současně musí jít o otázku dosud neřešenou jednotně v rozhodovací praxi vyšších soudů - tj. soudů rozhodujících o dovoláních (dříve o stížnostech pro porušení zákona) či odvoláních - nebo ve stanovisku Nejvyššího soudu České republiky (§ 28 odst. 3 zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů) či konečně v rozhodnutí nižšího soudu (soudu prvního stupně), které bylo vyššími soudy akceptováno a za účelem sjednocení judikatury uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Za otázku zásadního právního významu však nelze zpravidla považovat takovou otázku, která byla odvolacím soudem vyřešena konformně s dosavadní soudní praxí; jestliže však odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, zpravidla o otázku zásadního právního významu ve smyslu § 239 odst. 2 o.s.ř. půjde (srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. října 1996, sp. zn. 2 Cdon 911/96, uveřejněné na straně 135 a 136 v sešitě č. 3 z roku 1997 časopisu Právní rozhledy, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. září 1997, sp. zn. 2 Cdon 1339/96, uveřejněné na straně 296 - 300 v sešitě č. 13 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura). V daném případě žalovaný před vyhlášením potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu, konkrétně v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, navrhl obecně, tj. bez konkretizace otázky, resp. otázek, které by měly být podrobeny dovolacímu přezkumu, vyslovení přípustnosti dovolání. Jelikož dovolací soud může - logicky vzato - v dovolacím řízení přezkoumávat správnost pouze odvolacím soudem přijatých právních závěrů, jsou objektivní hranice dovolacího přezkumu vymezeny vždy "pouze" právními závěry, na nichž odvolací soud své rozhodnutí založil. Závěr, že v daném případě došlo - oproti situaci, která zde byla v roce 1993 - ke změně poměrů, spočívající v tom, že bytová potřeba žalovaného (a jeho rodiny) je zajištěna bydlením v rodinném domě, takže není namístě trvání na zajištění určené bytové náhrady, odvolací soud - stejně jako soud prvního stupně - přijal poté, co dovodil, že na základě nájemní smlouvy ze dne 1. července 1997 "nový" nájemní poměr k předmětnému bytu žalovanému nevznikl proto, že zmíněná nájemní smlouva je z důvodu uvedeného v ustanovení § 49a obč. zák. neplatná. Objektivní hranice možného dovolacího přezkumu jsou v daném případě vymezeny právním závěrem, který žalovaný v dovolání prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. rovněž napadl, tj. závěrem, že nájemní smlouva ze dne 1. července 1997 je podle § 49a obč. zák. neplatná. S posouzením této právní otázky (tj. otázky objektivně otevřené dovolacímu přezkumu, jejíž řešení přijaté odvolacím soudem žalovaný skutečně napadl) je dovolací soud povolán spojovat závěr, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 239 odst. 2 o.s.ř.). Žalovaný v dovolání netvrdí, že odvolací soud použil na správně zjištěný skutkový stav věci nesprávný právní předpis; namítá však, že závěr o neplatnosti nájemní smlouvy ze dne 1. července 1997 vychází z nesprávného výkladu správně použitého právního předpisu, konkrétně ustanovení § 49a obč. zák. Otázka výkladu ustanovení § 49a obč. zák. může být z pohledu dovoláním napadeného rozsudku otázkou zásadního právního významu, neboť na řešení této otázky jako otázky předběžné záviselo posouzení žalobou uplatněného nároku. Protože současně jde o otázku, jejíž výklad není v soudní praxi ustálen, lze - s přihlédnutím ke shora uvedenému - pokládat rozhodnutí odvolacího soudu za rozhodnutí zásadně právně významné. Jde - li podle závěru dovolacího soudu o otázku zásadního právního významu, stává se tím dovolání ve smyslu ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. přípustným. Protože dovolání bylo podáno včas a k tomu oprávněnou osobou (žalovaným), řádně zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 2 o.s.ř.), přezkoumal dovolací soud bez jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné. Žalovaný nenamítá, že řízení bylo postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.) a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by k vadě tohoto charakteru došlo. Vady ve smyslu § 237 odst. 1 o.s.ř. - jak již bylo výše zmíněno - ohledně něj namítány a ani zjištěny nebyly. Podle § 49a obč. zák. právní úkon je neplatný, jestliže jej jednající osoba učinila v omylu, vycházejícím ze skutečnosti, jež je pro jeho uskutečnění rozhodující, a osoba, které byl právní úkon určen, tento omyl vyvolala nebo o něm musela vědět. Právní úkon je rovněž neplatný, jestliže omyl byl touto osobou vyvolán úmyslně. Omyl v pohnutce právní úkon neplatný nečiní. Ve smyslu citovaného ustanovení tedy způsobuje omyl ve vůli jednajícího, tj. situace, kdy jednající měl nesprávnou nebo neúplnou představu o právních následcích právního úkonu, který činí - neplatnost tohoto úkonu, přičemž podle § 40a obč. zák. jde o neplatnost relativní. Ve smyslu § 49a věty první obč. zák. má omyl jednajícího za následek neplatnost právního úkonu tehdy, byl - li podstatný (rozhodující pro uskutečnění právního úkonu jednajícího), a současně za předpokladu, že druhý účastník právního úkonu omyl jednajícího vyvolal, nebo o něm (tj. o omylu a nikoli o skutečnosti, jež byla pro uskutečnění právního úkonu rozhodující), ač ho sám nevyvolal, se zřetelem ke všem okolnostem musel vědět. Ve vztahu k posléze uvedenému předpokladu rozlišuje zákon dvě situace - jde o situaci, kdy druhý účastník omyl vyvolal, a poté o situaci, kdy druhý účastník musel o omylu jednajícího vědět. Obě situace jsou z hlediska právní relevance rovnocenné a tudíž postačí, je - li dána jedna z nich (viz dikce "nebo"). Omyl je vyvolán druhým účastníkem tehdy, jestliže tento účastník bez úmyslu uvést mýlícího se účastníka v omyl vznik omylu způsobil, např. uvedením nepravdivých skutečností, jež byly pro utváření vůle jednající osoby rozhodující. O případ, kdy omyl musel být druhému účastníku znám, jde tehdy, když druhý účastník buď omyl poznal anebo vzhledem k okolnostem poznat musel, a mýlícího se na jeho omyl neupozornil. Pro úplnost je zapotřebí uvést, že třetím případem neplatnosti právního úkonu pro omyl je případ, kdy byl omyl druhým účastníkem vyvolán úmyslně (lstí), přičemž zákon nevyžaduje, aby v tomto případě šlo o omyl podstatný (§ 49a věta druhá obč. zák.). Lest spočívá obvykle v tom, že druhý účastník úmyslně předstírá něco, co neexistuje, anebo naopak zastírá něco, co existuje. Ke stejným právním závěrům dospěl při výkladu ustanovení § 49a obč. zák. Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 23. dubna 1998, sp. zn. 2 Cdon 432/96. Z toho pro projednávanou věc vyplývá, že výklad ustanovení § 49a věty první obč. zák. nelze pokládat za správný, neboť v rozporu s tím, co je uvedeno v předchozím odstavci, odvolací soud vyložil část věty první za spojkou "nebo" citovaného ustanovení, tj. slovní spojení "o něm musela vědět", nikoliv jako vědomost druhého účastníka o omylu jednající osoby, nýbrž nesprávně jako vědomost o skutečnosti, jež byla pro uskutečnění právního úkonu rozhodující. Přesto je však právní posouzení věci správné, neboť odvolací soud na základě zjištění, že v době uzavření nájemní smlouvy ze dne 1. července 1997 musel žalovaný vědět, "že je zde skutečnost významná z hlediska omylu ve vůli žalobce, přinejmenším mu tato skutečnost musela být zřejmá", v konečném důsledku správně (ve smyslu § 49a věty první obč. zák.) dovodil, že v tomto případě musel žalovaný o omylu žalobce vědět, tj. omyl poznal anebo vzhledem k okolnostem poznat musel, a mýlícího se na jeho omyl neupozornil; z toho vyplývá, že nesprávný výklad ustanovení § 49a věty první obč. zák. se v právním posouzení věci odvolacím soudem nijak neprojevil (neměl na něj žádný vliv). Dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. tak nebyl uplatněn důvodně. Protože správnost rozhodnutí odvolacího soudu se žalovanému ani prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání - aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) - zamítl (§ 243b odst. 1 věta před středníkem, odst. 5 o.s.ř.). O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto ve smyslu části dvanácté /Přechodná a závěrečná ustanovení/, hlavy první /Přechodná ustanovení k části první/, bodu 10. zákona č. 30/2000 Sb. podle ust. § 243b odst. 4 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 věty první o.s.ř., když žalovaný a ani D. K. s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemají na náhradu těchto nákladů právo a žalobci v dovolacím řízení náklady nevznikly. Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 1. února 2001 JUDr. Miroslav F e r á k, v.r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2006_7.TDO.1298.2006.1.xml	Judikát 7 Tdo 1298/2006 7 Tdo 1298/2006 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 15. listopadu 2006 o dovolání obviněného B. V., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 11 To 70/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 3 T 106/2005, t a k t o: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á . O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 4. 1. 2006, sp. zn. 3 T 106/2005, byl obviněný B. V. uznán vinným trestným činem pomluvy podle § 206 odst. 1 tr. zák., který spáchal tím, že dne 25. 5. 2003 zaslal Městskému zastupitelstvu v Č. dopis označený jako „Návrh na odvolání starosty“ a 9. 6. 2003 zaslal Městskému zastupitelstvu v Č. další dopis označený jako „Doplnění důvodů odvolání“, v nichž starostu města V. H., hrubě urážel a napadal a uváděl o něm nepravdivé údaje s tím, že jako starosta města zavinil problémy, které měl obviněný v souvislosti s řízením na Stavebním úřadě v Č., kryl podvody spáchané úředníky stavebního úřadu, podporoval jejich nečinnost a nezákonné postupy, zfalšoval písemnosti v neprospěch obviněného, zasahoval svévolně do stavebního řízení, úmyslně zneužil městské policie k terorizování osoby obviněného a je zodpovědný za poškozování práv a majetku obviněného a jeho matky a činil tak z třídní a politické nenávisti vůči obviněnému, přičemž dopisy byly předmětem jednání Městského zastupitelstva v Č. dne 25. 6. 2003. Obviněný B. V. byl za tento trestný čin odsouzen podle § 206 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání proti všem jeho výrokům. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 11 To 70/2006, podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a věc postoupil k projednání Městskému úřadu v Č. Odvolací soud uvedl, že ve výroku rozsudku soudu prvního stupně ani v jeho odůvodnění nejsou obsažena skutková zjištění svědčící o úmyslném jednání obviněného, tj. o subjektivní stránce trestného činu pomluvy podle § 206 odst. 1 tr. zák. Dále poukázal na to, že zákonné znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu byly naplněny pouze nevelkou intenzitou, a proto dospěl k závěru, že skutek popsaný v rozsudku soudu prvního stupně nenaplňuje zákonné znaky žádného trestného činu. Odvolací soud však dospěl k závěru, že skutek by mohl být posouzen jako přestupek např. podle § 49 odst. 1 písm. a) zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“), k jehož spáchání postačuje zavinění ve formě nedbalosti, a proto postoupil věc k projednání Městskému úřadu v Č. Zároveň dodal, že tento úřad zřejmě nebude moci věc projednat s ohledem na osobu poškozeného, ale že k případné delegaci může dojít až ve správním řízení. Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 11 To 70/2006, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř. Podle obviněného odvolací soud nesprávně posoudil skutek, když dospěl k závěru, že skutek by mohl být posouzen jako přestupek a věc postoupil k projednání Městskému úřadu v Č. Namítl, že ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vyplývá, že v dané věci není naplněna ani skutková podstata přestupku podle § 49 odst. 1 písm. a) zák. o přestupcích, a proto nebyly splněny podmínky pro postoupení věci jinému orgánu a soud jej měl podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostit obžaloby. Z tohoto důvodu obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z této zákonné formulace vyplývá, že dovolání, které se opírá o tento dovolací důvod, je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř. odvolací soud napadený rozsudek nebo jeho část zruší a v rozsahu zrušení věc postoupí jinému orgánu, měl-li tak učinit již soud prvního stupně (§ 222 odst. 2 tr. ř.). Odvolací soud rozhodnutím podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř. neposuzuje, zda a o jaký přestupek, kázeňský přestupek, jiný správní přestupek nebo kárné provinění se jedná, neboť to je v pravomoci jiných orgánů. Soud zde pouze vyslovuje (obdobně jako podle § 222 odst. 2 tr. ř.), že posuzovaný skutek nenaplňuje znaky žádného trestného činu, není však beztrestný, ale mohl by být posouzen jako přestupek, kázeňský přestupek, jiný správní přestupek či kárné provinění orgánem k tomu příslušným, a proto nepřichází v úvahu zproštění a věc musí být postoupena uvedenému orgánu podle § 222 odst. 2 tr. ř. (srov. č. 6/1965 Sb. rozh. tr.). Takto rozhodne odvolací soud při splnění zmíněných zákonných podmínek tehdy, jestliže o postoupení věci měl rozhodnout již soud prvního stupně, avšak neučinil tak (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. 5. vydání. Praha: C. H. Beck 2005, 1936s.). Soud může rozhodnout o postoupení věci jen za předpokladu, že o přestupku, kázeňském přestupku, jiném správním přestupku nebo kárném provinění lze v příslušném řízení jednat. Pokud by byl postih za tento delikt podle zvláštních předpisů promlčen, bylo by třeba obviněného zprostit obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř. (srov. č. 68/1980 Sb. rozh. tr.). Soudy proto musí v případě přestupků vždy zvažovat, zda uplynula promlčecí doba pro jejich projednání, přičemž musí respektovat ustanovení § 20 zák. o přestupcích, podle něhož se do běhu promlčecí lhůty nezapočítává doba, po kterou se pro tentýž skutek vedlo trestní řízení podle trestního řádu (srov. NS 24/2003 – T 568). Nejvyšší soud zjistil, že dosud neuplynula jednoroční lhůta pro projednání věci v přestupkovém řízení, protože tato lhůta neběžela po dobu, po kterou se vedlo trestní řízení. Skutek se stal dne 25. 5. 2003, trestní řízení bylo vedeno od 23. 6. 2003, kdy byly zahájeny úkony trestního řízení (č. l. 4 spisu) a skončilo dne 25. 5. 2006 právní mocí usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 11 To 70/2006, a proto je stále možné o věci rozhodnout v přestupkovém řízení. Základním předpokladem správné aplikace ustanovení § 222 odst. 2 tr. ř. je především zjištění, že nejde o trestný čin. Tento právní závěr soudu musí mít vždy dostatečnou oporu ve výsledcích provedeného dokazování (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Krajský soud v Praze na základě skutečností zjištěných z obsahu spisu Okresního soudu v Mělníku vedeného pod sp. zn. 3 T 106/2005 shledal, z důvodů výše uvedených, že skutek, který byl předmětem obžaloby, se stal, avšak není trestným činem. Nejvyšší soud shledal, že napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako dovolání zjevně neopodstatněné. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný. V Brně dne 15. listopadu 2006 Předseda senátu JUDr. Jindřich Urbánek
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2019_21.CDO.2167.2019.1.xml	Judikát 21 Cdo 2167/2019 21 Cdo 2167/2019-178 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobkyně KB-BLOK systém, s. r. o. se sídlem v Postoloprtech, Masarykova č. 635, IČO 14866021, zastoupené Mgr. Nikolou Formanovou, advokátkou se sídlem v Chomutově, Blatenská č. 3218/83, proti žalované R. V., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Oldřichem Godyckim, advokátem se sídlem v Lounech, Mírové náměstí č. 48, o 198.106 Kč s úrokem z prodlení, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 12 C 153/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. února 2019, č. j. 95 Co 1/2019-164, takto: Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 18. září 2018, č. j. 12 C 153/2017-141, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Lounech k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaná zaplatila 198.106 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 7. 10. 2016 do zaplacení jako úhradu schodku na svěřených hodnotách. Žalobu odůvodnila zejména tím, že žalovaná byla zaměstnankyní žalobce na základě pracovní smlouvy ze dne 16. 11. 2015 a měla uzavřenu dohodu o hmotné odpovědnosti z téhož dne. Při inventuře ve dnech 3. - 4. 9. 2016 byl zjištěn schodek ve výši 396.212 Kč a žalovaná jako vedoucí zaměstnanec je povinna schodek na svěřených hodnotách nahradit s tím, že žalobkyně požaduje po žalované nahradit 50% zjištěného schodku. Okresní soud v Lounech rozsudkem ze dne 18. 9. 2018, č. j. 12 C 153/2017-141, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna „zaplatit žalované náklady řízení ve výši 45.302,40 Kč k rukám právního zástupce žalované JUDr. Oldřicha Godyckého, advokáta AK Louny, Mírové náměstí 48“. Vyšel ze zjištění, že dne 16. 11. 2015 účastnice uzavřely jednak pracovní smlouvu a jednak dohodu o hmotné odpovědnosti a dále, že v pracovní smlouvě byl dohodnut „den nástupu žalované do zaměstnání“ na den 18. 11. 2015. Vycházeje z ustanovení § 36, § 252 odst. 1, 2, 4 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce a odkazuje na „rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 21 Cdo 2287/2002 a sp. zn. 21 Cdo 2196/2010“ dovodil, že dohoda o hmotné odpovědnosti nebyla uzavřena platně, neboť byla uzavřena dříve, než došlo ke vzniku pracovního poměru. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 20. 2. 2019, č. j. 95 Co 1/2019-164, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a zároveň rozhodl, že žalobkyně je povinna „zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení 11.326,60 Kč k rukám JUDr. Oldřicha Godyckého, advokáta“. Vyšel ze skutkového stavu, zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním závěrem o neplatnosti dohody o hmotné odpovědnosti včetně důvodů této neplatnosti. Zdůraznil, že „dohodu o odpovědnosti za svěřené hodnoty může uzavřít se zaměstnavatelem jen jeho zaměstnanec, tj. předpokladem platnosti dohody o odpovědnosti za svěřené hodnoty je existence pracovněprávního vztahu (zde pracovního poměru) a písemné uzavření dohody (§ 252 odst. 4 zákoníku práce). V tomto zákonném požadavku odvolací soud shledává projev ochranné funkce pracovního práva, která spočívá v tom, že zaměstnavatel nemůže platně po zaměstnanci požadovat převzetí zpřísněné odpovědnosti dříve než vznikne pracovní poměr, tj. dříve než mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem začnou působit práva a povinnosti vyplývající z pracovního poměru (z pracovní smlouvy, jakož i z interních předpisů zaměstnavatele), tj. nikoliv dříve než zaměstnavatel zaměstnanci, který uzavřel dohodu o hmotné odpovědnosti, vytvoří předpoklady, aby o svěřené hodnoty nebo předměty mohl bez rizika pečovat a mohl řádně plnit své pracovní povinnosti bez ohrožení zdraví a majetku, a současně zaměstnavateli bude umožněna účinná kontrola plnění povinností zaměstnance…“ Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně. Přípustnost dovolání dovozuje z toho, že „…odvolací soud věc po právní stránce posoudil nesprávně: při tomto nesprávném právním posouzení se navíc odchýlil od početné judikatury dovolacího soudu…“. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu se závěry stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 1975, sp. zn. Cpj 50/75, jakož i rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2003, sp. zn. 21 Cdo 2287/2002, a dovozuje, že pro založení existence pracovního poměru, a tedy založení postavení účastníka jako zaměstnance, zcela postačuje, pokud byla uzavřena pracovní smlouva. Skutečnost, že se účastníci rozhodnou odsunout den nástupu do práce, jenž je pouze jednou z esenciálních náležitostí pracovní smlouvy, na jiný den, než ve který je smlouva uzavřena, na tom nemůže ničeho změnit. Podle názoru dovolatelky „k platnému uzavření dohody o hmotné odpovědnosti podle ustanovení § 252 zákoníku práce zcela postačuje, pokud byl pracovní poměr založen, když došlo k platnému uzavření pracovní smlouvy, i když byl na základě dohody stran odložen vznik, v důsledku svobodného sjednání esenciální náležitosti pracovní smlouvy“. Dovolatelka samozřejmě neuplatňuje nároky z dohody o hmotné odpovědnosti v období přede dnem nástupu zaměstnance do zaměstnání. Má za to, že tím, že odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a přijal jeho právní posouzení, s nímž se ztotožnil, se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, když Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích při zkoumání platnosti dohody o hmotné odpovědnosti vždy jako zásadní předběžnou otázku zkoumal datum uzavření pracovní smlouvy, nikoli datum sjednané ve smlouvě ohledně vzniku pracovního poměru. Z pohledu dovolatelky tak rozhodnutí závisí na vyřešení hmotněprávní otázky, zda dohoda o hmotné odpovědnosti může být platně sjednána současně s pracovní smlouvou a řešení této otázky je odvolacím soudem učiněno nesprávně. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a dále, „podle svého uvážení“, aby zrušil i rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 18. 9. 2018, č. j. 12 C 153/2017-141, a vrátil věc k dalšímu řízení soudu prvního stupně. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalobkyně podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozsudek, proti němuž je podle ustanovení § 237 o. s. ř. dovolání přípustné, neboť otázka, zda dohoda o „hmotné“ odpovědnosti může být platně sjednána současně s pracovní smlouvou, ve které je den nástupu zaměstnance do práce odsunut na pozdější den, než je den uzavření pracovní smlouvy, dosud nebyla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je opodstatněné. Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu - jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. - nepodléhá), že dne 16. 11. 2015 účastnice uzavřely jednak pracovní smlouvu a jednak dohodu o odpovědnosti k ochraně hodnot svěřených zaměstnanci k vyúčtování a dále, že v pracovní smlouvě byl dohodnut „den nástupu žalované do zaměstnání“ na den 18. 11. 2015. Při inventuře ve dnech 3. - 4. 9. 2016 byl zjištěn schodek ve výši 396.212 Kč, který byl žalované předepsán k úhradě v rozsahu 50%, tedy v částce 198.106 Kč. Projednávanou věc je třeba posuzovat - vzhledem k tomu, že žalobkyně se domáhá náhrady škody vzniklé na svěřených hodnotách, která byla zjištěna ve dnech 3. - 4. 9. 2016 - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do dne 18. 9. 2016, tj. do dne než nabyl účinnosti zákon č. 298/2016 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů – dále též jen „zák. práce“. Podle ustanovení § 252 odst. 1 zák. práce byla-li se zaměstnancem uzavřena dohoda o odpovědnosti k ochraně hodnot svěřených zaměstnanci k vyúčtování (dále jen „dohoda o odpovědnosti“), za které se považují hotovost, ceniny, zboží, zásoby materiálu nebo jiné hodnoty, které jsou předmětem obratu nebo oběhu, s nimiž má zaměstnanec možnost osobně disponovat po celou dobu, po kterou mu byly svěřeny, odpovídá za schodek vzniklý na těchto hodnotách. Odpovědnost za schodek na svěřených hodnotách přejímá zaměstnanec na základě písemné dohody o odpovědnosti, která musí obsahovat závazek zaměstnance převzít odpovědnost za hodnoty, které mu zaměstnavatel svěří a které je zaměstnanec povinen vyúčtovat (přesné vymezení hodnot, za které zaměstnanec převzal odpovědnost, zde není nutné). Zákoník práce formou demonstrativního výčtu uvádí hodnoty, kterých se má odpovědnost za schodek týkat; jsou to hotovosti, ceniny, zboží, zásoby materiálu nebo jiné hodnoty, které jsou předmětem oběhu nebo obratu a se kterými má zaměstnanec možnost osobně disponovat po celou dobu, po kterou mu byly svěřeny (srov. § 252 odst. 1 zák. práce). Podmínkou platnosti dohody o hmotné odpovědnosti je existence pracovněprávního vztahu mezi účastníky dohody (srov. Zhodnocení Nejvyššího soudu SSR ze dne 6. 11.1975, sp. zn. Cpj 50/75, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1976, pod č. 12, str. 62 – 63, resp. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2003, sp. zn. 21 Cdo 2287/2002). Závislá práce může být vykonávána výlučně v základním pracovněprávním vztahu, není-li upravena zvláštními právními předpisy. Základními pracovněprávními vztahy jsou pracovní poměr a právní vztahy založené dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr (§ 3 zák. práce). Pracovní poměr se zakládá pracovní smlouvou mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, není-li v zákoníku práce dále stanoveno jinak (§ 33 odst. 1 zák. práce). Pracovní poměr vzniká dnem, který byl sjednán v pracovní smlouvě jako den nástupu do práce nebo dnem, který byl uveden jako den jmenování na pracovní místo vedoucího zaměstnance (§ 36 zák. práce). Nenastoupí-li zaměstnanec ve sjednaný den do práce, aniž mu v tom bránila překážka v práci, nebo se zaměstnavatel do týdne (§ 350a) nedozví o této překážce, může zaměstnavatel od pracovní smlouvy odstoupit (§ 34 odst. 3 zák. práce). Zákoník práce tedy - jak je z uvedeného přehledu zřejmé - rozlišuje mezi pojmem pracovněprávní vztah a pojmem pracovní poměr; pracovněprávní vztah je pojem obsahově širší než pojem pracovní poměr. Každý pracovní poměr je tedy zároveň i pracovněprávním vztahem, avšak ne každý pracovněprávní vztah v sobě subsumuje pracovní poměr. Pakliže tedy zákoník práce rozlišuje „založení pracovního poměru“ (§ 33 odst. 1 zák. práce) a „vznik pracovního poměru“ (§ 36 zák. práce), má to svůj význam v tom, že založením pracovního poměru se již mezi účastníky zakládá pracovněprávní vztah, neboť, jak již bylo uvedeno, pracovní poměr nemůže bez existence pracovněprávního vztahu samostatně existovat, a to bez ohledu na to, zda pracovní poměr zároveň i „vzniká“ či nikoliv. Jinak řečeno, okamžikem uzavření pracovní smlouvy, či jiného právního jednání, s nímž zákon spojuje založení pracovního poměru, se vztahy mezi „zaměstnancem“ a „zaměstnavatelem“ řídí zákoníkem práce (srov. § 1 zák. práce). Uvedené zřetelně vyplývá taktéž z ustanovení § 34 odst. 3 zák. práce, kdy překážka v práci na straně zaměstnance (srov. § 191 a násl. zák. práce) nastane právě v mezidobí mezi uzavřením pracovní smlouvy a dohodnutým dnem nástupu do práce; přesto se i na toto období vztahují ustanovení zákoníku práce a je tedy zřejmé, že i pro toto období zákoník práce počítá s tím, že mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem pracovněprávní vztah již existuje (je pracovní smlouvou založen). Z uvedeného je také zřejmé, že nic nebrání uzavření dohody o odpovědnosti k ochraně hodnot svěřených zaměstnanci k vyúčtování již v pracovní smlouvě bez ohledu na to, jak je dohodnut den nástupu do práce; ostatně s touto variantou výslovně počítají i závěry již zmíněného Zhodnocení Nejvyššího soudu SSR ze dne 6. 11.1975, sp. zn. Cpj 50/75 (srov. bod A. 1. Zhodnocení). Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu (vycházející z jiného právního názoru) není správný. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Protože důvody, pro které bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Lounech) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 23. 7. 2019 JUDr. Mojmír Putna předseda senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2006_32.ODO.196.2005.1.xml	Judikát 32 Odo 196/2005 NEJVYŠŠÍ SOUD ČESKÉ REPUBLIKY 32 Odo 196/2005 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce P. d. V., proti žalované P.-L. s. s.r.o., o zaplacení částky 121 401 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp.zn. 22 Cm 136/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. září 2004, č.j. 8 Cmo 101/2003-79, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. září 2004, č.j. 8 Cmo 101/2003-79, pokud jím byl výrokem II. v odstavci prvním změněn výrok I. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. října 2002, č.j. 22 Cm 136/2000-45, tak, že žaloba na zaplacení částky 106 701 Kč s 18 % úrokem z prodlení od 11. 11. 1998 do zaplacení byla zamítnuta, a pokud jím bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudem prvního stupně a o náhradě nákladů odvolacího řízení, se zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu Vrchnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 3. října 2002, č.j. 22 Cm 136/2000-45, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 121 401 Kč s 18 % úrokem z prodlení od 11. 11. 1998 do zaplacení a náklady řízení. Vyšel ze zjištění, že podle písemné objednávky si žalovaná u žalobce objednala dne 4. 9. 1998 s odkazem na domluvu 2. 9. 1998 lešenářské práce, a že mezi účastníky byl sepsán dne 19. 10. 1998 zjišťovací protokol č. 466/98, který obsahoval konkrétní popis provedených prací – lešenářských a natěračských prací, včetně cen prací a materiálu celkem ve výši 121 401 Kč. Dospěl k závěru, že mezi účastníky vznikl závazkový vztah – byla konkludentně uzavřena smlouva o dílo ve smyslu § 536 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.), neboť účastníci podpisem uvedeného protokolu uzavřeli dohodu o předmětu díla a jeho ceně. Pokud žalovaná podpisem protokolu potvrdila, že práce byly žalobcem provedeny, dovodil, že žalovaná je povinna v souladu s § 546 odst. 1 a § 548 odst. 1 obch. zák. k zaplacení ceny díla a je v prodlení se zaplacením ceny díla v souladu s § 369 odst. 1 obch. zák. ve spojení s § 502 odst. 1 obch. zák. od 11. 10. 1998 dnem následujícím po splatnosti ceny díla stanovené žalobcem na 10. 11. 1998. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 21. září 2004, č.j. 8 Cmo 101/2003-79, výrokem I. připustil změnu žaloby spočívající ve změně skutkových tvrzení učiněných u jednání soudu prvního stupně dne 3. 10. 2002 a spočívající v tom, že žalovaná částka je požadována i za natěračské práce a výrokem II. v odstavci prvním rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku I. ohledně částky 106 701 Kč s 18 % úrokem z prodlení od 11. 11. 1998 do zaplacení změnil tak, že žalobu na zaplacení této částky zamítl a ohledně částky 14 700 Kč s 18 % úrokem z prodlení od 11. 11. 1998 do zaplacení výrokem II. v odstavci druhém rozsudek soudu prvního stupně potvrdil; výroky III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že vznik smlouvy o provedení lešenářských a natěračských prací nelze dovozovat ze zjišťovacího protokolu ze dne 19. 10. 1998, protože ten byl vyhotoven a žalovanou podepsán až po provedení prací. Uzavřel, že ke vzniku smluvního závazku může dojít jen před poskytnutím dohodnutého plnění. Dále konstatoval, že konkludentní uzavření smlouvy by bylo sice možno dovozovat i z pouhého plnění, avšak pouze tehdy, pokud by byla tvrzena a prokázána objednávka žalované obsahující všechny podstatné náležitosti smlouvy o dílo a prokázáno plnění přesně podle této objednávky, avšak to žalobce v řízení nejenže neprokázal, ale ani netvrdil. Z dokazování dále vyplynulo, že žalovaná za práce provedené žalobcem pro investora přijala od investora úhradu za tyto provedené práce, proto odvolací soud dovodil, že žalovaná získala plnění bez právního důvodu, bezdůvodně se ve smyslu § 451 obč. zák. na úkor žalobce obohatila a je povinna podle § 456 a 458 odst. 1 obč. zák. žalobci vydat přijatou peněžní náhradu plnění. Výši bezdůvodného obohacení hodnotil odvolací soud částkou 14 700 Kč za lešenářské práce, jako cenu obvyklou za tyto práce v místě a čase plnění, která je soudu známa z jeho úřední činnosti. Ohledně natěračských prací však žalobce v průběhu řízení netvrdil žádnou výši bezdůvodného obohacení, ani neoznačil k určení této výše důkazy a soud ze své úřední činnosti neměl k této otázce žádné poznatky, proto výši bezdůvodného obohacení žalované provedení natěračských prací neurčil. Dodal, že žalobce se odvolacího řízení neúčastnil, a proto odvolací soud nemohl postupovat podle § 211 a § 118a odst. 2 a 3 o. s. ř. a vyzvat žalobce k doplnění vylíčení rozhodných skutečností a označení důkazů k hodnotě provedených natěračských prací. Odvolací soud tedy v části ohledně výše bezdůvodného obohacení za natěračské práce změnil rozhodnutí soudu prvního a žalobu pro neunesení břemene tvrzení na straně žalobce zamítl. Proti rozsudku odvolacího soudu jeho výroku II v odstavci prvním, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žaloba ohledně částky 106 701 Kč s 18 % úrokem z prodlení od 11. 11. 1998 do zaplacení byla zamítnuta, podal žalobce dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Je přesvědčen, že odvolací soud nerozhodl správně, jestliže nedospěl ke stejnému právnímu závěru jako soud prvního stupně, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o dílo na provedení lešenářských a natěračských prací, přičemž je přesvědčen, že základní podmínky vzniku tohoto smluvního vztahu, tj. předmět díla a jeho cena byly mezi účastníky sjednány před zahájením prací, a to se týkalo i natěračských prací, které byly provedeny na výslovnou žádost žalované a žalované byla dostatečně známa i cena natěračských prací, o čemž svědčí skutečnost, že nikdy její výši nerozporovala. Pro případ, že by soud přesto vycházel ze závěru, že účastníci se na ceně nedohodli, poukazuje na § 546 odst. 1 obch. zák., podle něhož by byl objednatel povinen platit zhotoviteli cenu díla, která by se obvykle platila za srovnatelné dílo v době uzavření smlouvy za obdobných obchodních podmínek. Dovolatel namítá, že pokud odvolací soud zjistil, že žalobce nevylíčil v průběhu řízení všechny rozhodné skutečnosti nebo nenavrhl k prokázání svých tvrzení potřebné důkazy, měl žalobce vyzvat k doplnění tvrzení a předložení dalších důkazů. Z uvedených důvodů navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Dovolání je v dané věci přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen o. s. ř., neboť bylo podáno proti rozsudku odvolacího soudu, v té části, jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání splňuje formální i obsahové znaky předepsané ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř., bylo podáno včas, osobou oprávněnou (žalobcem), řádně zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.) a vychází z možného dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání, v daném případě z důvodu nesprávného právního posouzení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Je-li však dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Vady řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. se z obsahu spisu nepodávají a dovolatel ani tyto vady nenamítá, avšak Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že řízení u odvolacího soudu je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Jiné vady řízení jsou způsobilým dovolacím důvodem a jsou právně relevantní při přezkumu v dovolacím řízení jen tehdy, jestliže mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí věci. Při zjišťování existence takových vad jde o posouzení příčinné souvislosti mezi vadou řízení a nesprávností rozhodnutí, které může vyústit v závěr o nesprávnosti rozhodnutí následkem vady řízení jen tehdy, nelze-li dovodit, že by obsah výroku rozhodnutí byl stejný i za situace, kdyby k této vadě řízení vůbec nedošlo. Jednou ze základních zásad, na nichž je založeno občanské soudní řízení, je zásada dvouinstančnosti tohoto řízení. Odvolací soud přezkoumává správnost skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a právního posouzení věci, k němuž tento soud na základě svých skutkových zjištění v rozhodnutí dospěl, jakož i správnost řízení, které vydání rozhodnutí soudu prvního stupně předcházelo (srov. § 212a o. s. ř.). Je-li rozhodnutí soudu prvního stupně věcně správné, odvolací soud je potvrdí (§ 219 o. s. ř.). Odvolací soud změní rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže tento soud rozhodl nesprávně, ačkoli správně zjistil skutkový stav věci (§ 220 odst. 1 o. s. ř.) nebo jestliže po doplnění dokazování je skutkový stav zjištěn tak, že je možno o věci rozhodnout (§ 220 odst. 2 o. s. ř.). Nejsou-li podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně, odvolací soud je zruší (§ 221 odst. 1, věta první, o. s. ř.); učiní tak zejména v případech uvedených v ustanovení § 221 odst. 1 písm. a) - e) o. s. ř. Zruší-li odvolací soud rozhodnutí, vrátí věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení, nebo postoupí věc věcně příslušnému soudu, nebo řízení zastaví, popřípadě postoupí věc orgánu, do jehož pravomoci náleží (§ 221 odst. 2 o. s. ř.). Je-li ke správnému rozhodnutí věci zapotřebí podstatných (pro rozhodnutí zásadně významných) skutkových zjištění, která neučinil soud prvního stupně, popřípadě která tento soud učinil, ale vzhledem k nesprávnému právnímu názoru, který zaujal, na nich své rozhodnutí nezaložil, nejsou podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně; odvolací soud proto rozhodnutí zruší a věc vrátí soudu prvního stupně k dalšímu řízení (srov. Judikát Rc 30/2000 publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). V posuzovaném případě zaujal soud prvního stupně ve věci právní závěr, že mezi účastníky vznikl závazkový vztah – byla konkludentně uzavřena smlouva o dílo ve smyslu § 536 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.) ohledně provedení lešenářských a natěračských prací, neboť účastníci podpisem zjišťovacího protokolu č. 466/98 ze dne 19. 10. 1998 uzavřeli dohodu o předmětu díla a jeho ceně. Naopak odvolací soud dospěl k závěru, že vznik smlouvy o provedení natěračských prací nelze z tohoto zjišťovacího protokolu dovozovat. Za této situace zde ve smyslu výše vyloženém nebyly dány podmínky pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně. Jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že smlouva mezi účastníky nevznikla, neboť ke konkludentnímu uzavření smlouvy nestačí potvrzení provedení prací v předmětném zjišťovacím protokolu, pak měl odvolací soud poučit žalobce, aby skutkově tvrdil a předložil důkaz o tom, že smlouva vznikla jiným způsobem, ať už písemně nebo konkludentně a že došlo ke shodě o podstatných náležitostech smlouvy o dílo podle § 536 obch. zák., ve znění v roce 1998, podle něhož smlouvou o dílo se zhotovitel zavazoval k provedení určitého díla a objednatel se zavazoval k zaplacení ceny za jeho provedení. Dílem se rozumělo zhotovení určité věci, pokud nespadá pod kupní smlouvu, montáž určité věci, její údržba, provedení dohodnuté opravy nebo úpravy určité věci nebo hmotně zachycený výsledek jiné činnosti. Dílem se rozumělo vždy zhotovení, montáž, údržba, oprava nebo úprava stavby nebo její části. Cena pak musela být ve smlouvě dohodnuta nebo v ní musel být alespoň stanoven způsob jejího určení, ledaže strany ve smlouvě projevily vůli uzavřít smlouvu i bez tohoto určení. V případě důkazní nouze, ohledně uzavření smlouvy o dílo, měl soud poučit žalobce, aby skutkově tvrdil a předložil důkaz o výši bezdůvodného obohacení. Podle § 118a odst. 1 o. s. ř. ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy. Podle odst. 2 téhož ustanovení má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností; postupuje přitom obdobně podle odstavce 1. Podle § 118a odst. 3 o. s. ř. zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy. Skutečnost, že žalobce nebyl přítomen na jednání u odvolacího soudu, nezbavuje soud povinnosti poučit účastníka podle § 118a o. s. ř. Pochybení odvolacího soudu spočívající v nedostatku poučení žalobce v tom směru, aby vylíčil rozhodné skutečnosti ohledně vzniku smlouvy jiným způsobem, než s odkazem na zjišťovací protokol z 19. 10. 1998 a pro případ právního posouzení věci jako bezdůvodné obohacení, aby žalobce skutkově tvrdil a předložil důkaz o výši bezdůvodného obohacení, vedlo ve výsledku k porušení zásady dvouinstančnosti řízení ve smyslu výše uvedeného. Protože nebylo možno dospět k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozsahu uvedeném ve výroku I. tohoto rozsudku správné, Nejvyšší soud České republiky podle § 243b odst. 2 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu v tomto rozsahu bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil, a věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.), v němž bude odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. V Brně 25. května 2006 JUDr. Kateřina Hornochová, v.r. předsedkyně senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2005_30.ND.67.2005.1.xml	Judikát 30 Nd 67/2005 30 Nd 67/2005 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobce B. V., proti žalovanému P. P., o ochranu osobnosti s přiznáním nemateriální újmy 500.000,- Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 15/2004, o vyloučení soudců, takto: Soudci Vrchního soudu v Praze JUDr. L. Ř., JUDr. N. Ž., JUDr. Z. F., Mgr. D. J., Mgr. M. K., JUDr. Y. S. a JUDr. Jiří Macek nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci vedené u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 1 Co 91/05. O d ů v o d n ě n í : Ve stadiu odvolacího řízení u Vrchního soudu v Praze ve věci vedené pod sp. zn. uvedenou ve výroku navrhl žalobce vyloučení všech soudců Vrchního soudu v Praze pro jejich podjatost. V odůvodnění návrhu uvádí, že na tomto soudu působí soudkyně O. Ř. jež jako tehdejší soudkyně okresního soudu Nymburk se vůči němu dopustila zločinů komunismu, který Městský soud v Praze a Vrchní soud v Praze „kryjí“. Členky senátu Vrchního soudu v Praze 1 Co, který je podle rozvrhu práce příslušný k projednání věci, JUDr. L. Ř., JUDr. N. Ž. a JUDr. Z. F., se shodně vyjádřily tak, že k věci, k účastníkům ani k jejich zástupcům nemají žádný vztah a nejsou jim známy žádné okolnosti, které by je vylučovaly z projednání a rozhodnutí věci. Obdobně se vyjádřili členové senátu 3 Co téhož soudu, který podle rozvrhu práce zastupuje senát 1 Co, Mgr. D. J., Mgr. M. K., JUDr. Y. S. a JUDr. J. M. Podle § 14 odst. 1 o.s.ř. jsou soudci a přísedící vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti. V projednávané věci se však o takový případ nejedná. Z obsahu spisu ani z vyjádření soudců, kteří jsou členy senátu, jemuž přísluší podle rozvrhu práce ve věci rozhodnout, resp. který tento senát podle rozvrhu práce zastupuje, nevyplývají žádné skutečnosti, jež by zakládaly důvod pochybovat o nepodjatosti těchto soudců ve smyslu § 14 odst. 1 o.s.ř. Žádné skutečnosti ohledně poměru uvedených soudců k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům, pro něž by tu byl důvod pochybovat o jejich nepodjatosti ve smyslu cit. ustanovení, ostatně neuvádí ani žalobce. Nejvyšší soud ČR proto rozhodl, že soudci Vrchního soudu v Praze ve výroku vyjmenovaní nejsou v souzené věci vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 13. dubna 2005 JUDr. Karel Podolka , v.r. předseda senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2011_6.TDO.903.2011.1.xml	Judikát 6 Tdo 903/2011 6 Tdo 903/2011-18 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 28. července 2011 o dovolání nejvyššího státního zástupce, podaném v neprospěch obviněného R.K., proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě ze dne 1. 12. 2010, č. j. 42 To 354/2010-167, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 13 T 105/2010, t a k t o : Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e z r u š u j e rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě ze dne 1. 12. 2010, č. j. 42 To 354/2010-167. Současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. s e z r u š u j í všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e p ř i k a z u j e Krajskému soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě ze dne 1. 12. 2010, č. j. 42 To 354/2010-167, byl k odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství ve Žďáru nad Sázavou podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o trestu propadnutí věci a jiné majetkové hodnoty rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 8. 9. 2010, č. j. 13 T 105/2010-141, kterým byl obviněný uznán vinným trestným činem šíření pornografie podle § 205 odst. 2 písm. a), c) tr. zák. a trestným činem přechovávání dětské pornografie podle § 205a tr. zák. a odsouzen podle § 205 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců, když výkon trestu odnětí svobody byl obviněnému podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let a podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl obviněnému uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty a nově podle § 259 odst. 3 tr. ř. byl soudem druhého stupně podle § 55 odst. 1 tr. zák. uložen obviněnému trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty (specifikovaných ve výroku rozsudku soudu druhého stupně). Proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě ze dne 1. 12. 2010, č. j. 42 To 354/2010-167, podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V podaném dovolání poukazuje nejvyšší státní zástupce na to, že elektronická pošta je základním komunikačním prostředkem na internetu a komunikace jejím prostřednictvím spočívá v tom, že e-mailové zprávy musí projít cizími počítači v síti předtím, než dosáhnou cílový počítač. V této souvislosti zmiňuje teoretické úvahy publikované k této problematice v komentáři k trestnímu zákoníku a poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 6 Tdo 1135/2010, které podle nejvyššího státního zástupce zaujalo shodný názor s názorem vysloveným v odvolání okresním státním zástupcem a názorem Nejvyššího státního zastupitelství. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadený rozsudek stejně jako rozsudek soudu prvního stupně a věc přikázal Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou k novému projednání a rozhodnutí. Obviněný se k dovolání nejvyššího státního zástupce do dne konání neveřejného zasedání nevyjádřil. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno nejvyšším státním zástupcem jako osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. a)], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda vznesené námitky naplňují uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.). V souvislosti s podaným dovoláním je předně nutno uvést ve vztahu k argumentaci nejvyššího státního zástupce k rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 6 Tdo 1135/2010, že tato je zcela nepřípadná. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. 6 Tdo 1135/2010, bylo podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto dovolání obviněného. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že šlo o odmítnutí podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., tj. že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř. a z toho důvodu jej také Nejvyšší soud meritorně nepřezkoumával podle § 265i odst. 3 tr. ř. Ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud mj. poukázal na to, že obviněný zpochybňoval analytickou zprávu jako důkaz s argumentací, že se jednání nedopustil. Z žádné části odůvodnění Nejvyššího soudu ve věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 6 Tdo 1135/2010 nevyplývá, že by Nejvyšší soud toto meritorně přezkoumával a zabýval se formálním znakem „veřejně přístupnou počítačovou sítí“ ve smyslu § 205 odst. 3 písm. b) tr. zák. Bylo pouze konstatováno, jaké skutečnosti vyplývají ze skutkového zjištění a bylo prokázáno, že počítačovou sítí přeposílal do emailových schránek digitální fotografie s tématikou dětské pornografie (v návaznosti byly pouze citovány pasáže z Trestního zákona. Komentáře. 4. vydání). K řešené problematice je vhodné uvést, že trestného činu šíření pornografie podle § 205 odst. 2 písm. a) tr. zák. se dopustí ten, kdo vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabídne, činí veřejně přístupným, zprostředkuje, uvede do oběhu, prodá nebo jinak jinému opatří fotografické, filmové, počítačové, elektronické nebo jiné pornografické dílo, které zobrazuje nebo jinak využívá dítě. Z hlediska subjektivní stránky je trestný čin šíření pornografie podle § 205 odst. 2 písm. a) tr. zák. trestným činem úmyslným [srov. § 4 písm. a), b) tr. zák.]. Nejvyšší soud podle § 265e odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadený rozsudek, jakož i předcházející řízení a shledal, že dovolání podané nejvyšším státním zástupcem v neprospěch obviněného je důvodné. Podle skutkového zjištění se zmíněných trestných činů dopustil obviněný tím, že „nejméně v období od 8. 9. 2005 do 16. 3. 2009 v místě svého bydliště v obci D. R., okr. Ž.n. S., a dále v místě výkonu svého bývalého zaměstnání ve firmě Sanborn, a. s. na ul. T. ve V. M., okr. Ž. n. S., za použití osobního počítače, prostřednictvím elektronické pošty používaje emailovou adresu, jednak přijal a nejméně do 17. 3. 2009 přechovával nejméně 28 zpráv obsahujících soubory pornografických fotografií a videonahrávek, ve kterých byly zachyceny děti při souloži s dospělými, orálním pohlavním styku s dospělými nebo mezi dětmi navzájem a jiných sexuálních praktikách nebo v různých sexuálně vyzývavých pozicích, a dále nejméně 7 zpráv obsahujících soubory pornografických fotografiích a videonahrávek, ve kterých byl zachycen pohlavní styk s různými zvířaty, a dále si objednal a obdržel nejméně tři DVD zachycující pohlavní styk s různými zvířaty, a jednak ve stejném období některé z takto přijatých souborů, nejméně ve sto případech, odeslal na přesně neustanovené emailové adresy užívané dosud neustanovenými osobami“. Takto zjištěná jednání soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin šíření pornografie podle § 205 odst. 2 písm. a), c) tr. zák. a jako trestný čin přechovávání dětské pornografie podle § 205a tr. zák. Vzhledem k tomu, že dovolání je směřováno toliko proti právní kvalifikaci, jíž byl obviněný uznán vinným trestným činem podle § 205 odst. 2 písm. a), c) tr. zák., nebylo nutno se dále zabývat právní kvalifikací jíž byl obviněný uznán vinným trestným činem přechovávání dětské pornografie podle § 205a tr. zák. Nejvyšší soud se nemohl bezezbytku ztotožnit se závěry soudu prvního a druhého stupně, které oproti podané obžalobě kvalifikovaly jednání obviněného podle mírnější právní kvalifikace s konstatováním, že nebyl naplněn znak § 205 odst. 3 písm. c) tr. zák., že se obviněný uvedeného jednání nedopustil veřejně přístupnou počítačovou sítí, neboť je přesvědčen, že žádný ze soudů nižších instancí dostatečně nezvážil povahu a účel, k němuž slouží jednak Internet, jednak e-mailová komunikace (jako zřejmě základní komunikační prostředek na Internetu) a v jejím rámci e-mailové adresy, jichž obviněný pro předávání fotografií a videosouborů s pornografickou tématikou jiným subjektům využíval. Hodnotit a pečlivěji zkoumat bylo zapotřebí zejména to, zda škodlivý obsah obviněným odeslaných e-mailových zpráv nebyl rozšířen prostředky a způsobem, které nevylučují, aby se s ním seznámil větší počet lidí než pouze okruh odesílatelem přesně vymezených a e-mailovými adresami definovaných adresátů. V této souvislosti zůstalo zcela bez povšimnutí nejen soudem prvního stupně, ale zejména pak soudem odvolacím samotné vyjádření obviněného, který uváděl, že přeposlal zhruba v 50 případech soubory s dětmi a v 50 případech soubory se zvířaty (viz č.l. 84 – 86 spisu). K tomu je zapotřebí uvést, že trestného činu šíření pornografie podle § 205 odst. 3 písm. b) tr. zák. se pachatel dopustí, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 nebo 2 tiskem, filmem, rozhlasem, televizí, veřejně přístupnou počítačovou sítí nebo jiným obdobně účinným způsobem. V prvé řadě je ovšem třeba zaměřit pozornost na výklad znaku „veřejně přístupná počítačová síť“. V této souvislosti lze opětovně zmínit rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. 6 Tdo 1135/2010, jímž bylo dovolání obviněného odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by se Nejvyšší soud k výše uvedenému znaku meritorně vyjadřoval (viz výklad shora), dále rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 4 Tz 79/2010. V odůvodnění tohoto rozsudku Nejvyšší soud s odkazem na odbornou literaturu (Šámal, P. a kol., Trestní zákoník II, Komentář, I. vydání, Praha, C.H.Beck 2010, str. 1699 – 1700) rovněž uvedl, že „…veřejně přístupnou počítačovou sítí se rozumí funkční propojení počítačů do sítí s cílem vytvořit informační systém pracující s tzv. dálkovým přístupem, jakým je především Internet a jiné podobné informační systémy. Z technického hlediska je veřejně přístupná počítačová síť soustavou serverů, datových komunikací a k nim připojených počítačů. Z organizačního hlediska jde o provozovatele jednotlivých sítí a podsítí, zprostředkovatele připojení i uživatele a další subjekty. Internet jako světová informační počítačová síť vznikl propojováním původně privátních, specializovaných a autonomních datových sítí (vojenské, školní, energetické apod.) a později již veřejných takovýchto sítí (přístupných většinou za úplatu každému zájemci) s postupnou změnou jejich charakteru (přechod na jednotný protokol řízení přenosu Transmission Control Protocol/Internet Protocol, budovaných na principu dobrovolných dohod atd.), včetně užívání zdarma. Rozhodujícím okamžikem byl vznik služby WWW (World Wide Web), která byla vytvořena v internetu na bázi počítačových serverů (části Internetu) ukazujících jeden k druhému s využitím tzv. hypertextových odkazů, podpory multimedií a integrování různých služeb. WWW stránka neboli webová stránka je elektronický dokument, který se nachází na určitém serveru, jeho obsah je připojen k síti (indexován) pomocí hypertextových odkazů na jiná místa tohoto dokumentu nebo v jiných dokumentech na tomto serveru nebo na zcela jiných serverech nacházejících se v síti Internetu. Veřejně přístupnou počítačovou sítí výslovně nejsou pouze uzavřené počítačové sítě některých právnických osob, státních orgánů nebo jiné organizace, které nesplňují podmínku veřejné přístupnosti“. Odkázal tam i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2009, sp. zn. 11 Tdo 349/2009 (to se však týkalo trestného činu porušování tajemství dopravovaných zpráv podle § 239 odst. 1 tr. zák.), podle něhož „…není pochyb o tom, že elektronická pošta zasílaná prostřednictvím internetu, tzv. email, je jiným veřejným zařízením ve smyslu § 239 odst. 1 písm. b) tr. zák.“, a dále „…naprostá většina providerů kopie všech e-mailových zpráv ukládá na svoje servery před doručením a tyto zálohy ponechává na serveru často po dobu i více měsíců po doručení zprávy, a to i v případech, že tyto zprávy jsou ve schránkách odesílatele i příjemce již vymazány, …zde k nim mohly mít přístup i jiné osoby, než ty, kterým byla zpráva určena. Ochrana dopravované e-mailové zprávě je totiž poskytována v době jejího „podávání“, tedy v průběhu doručování. Konec tohoto procesu je nutno vnímat v okamžiku doručení do e-mailové schránky příjemce. Do schránky má příjemce zprávy přístup, který je zabezpečen pomocí hesla, může se přitom do schránky dostat z kteréhokoli počítače připojeného k Internetu,… V této souvislosti nelze pominout i problém virů, tj. krátkých počítačových programů určených k provedení úkonů nad rámec vůle uživatele, které mohou mít kromě vlivu na narušení nebo likvidaci instalovaných programů, také vliv i na odesílání uložených dat a programů uživatele bez jeho výslovného pokynu“. Dále je vhodné zmínit usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1467/2010, kde mj. uvedl, že „…s ohledem na všechny skutečnosti a parametry, kterých Internet coby významný a vysoce sofistikovaný fenomén současné doby dosahuje, není sporu o tom, že jde o veřejně přístupnou počítačovou síť…“. Dále pak pokračoval, že „…e-mail je nejznámějším druhem elektronické pošty, jíž je textová, hlasová nebo obrazová zpráva poslaná prostřednictvím veřejné sítě elektronických komunikací, která může být uložena v síti nebo koncovém zařízení uživatele, dokud ji uživatel nevyzvedne. Důvěrnost zpráv a s nimi spojené provozní a lokalizační údaje jsou chráněny podle § 89 a násl. zák. č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), ve znění pozdějších předpisů (srov. Hendrych, D. a kol. Právnický slovník, 3. podstatně rozšířené vydání, Praha : C. H. Beck, 2009, s. 206)“. Připomněl rovněž, že podle § 89 naposledy citovaného zákona „…podnikatelé zajišťující veřejné komunikační sítě nebo poskytující veřejně dostupné služby elektronických komunikací jsou povinni zajistit technicky a organizačně důvěrnost zpráv a s nimi spojených provozních a lokalizačních údajů, které se přenášejí prostřednictvím jejich veřejné komunikační sítě a veřejně dostupných služeb elektronických komunikací. Zejména nepřipustí odposlech, ukládání zpráv nebo jiné druhy zachycení nebo sledování zpráv a s nimi spojených údajů osobami jinými, než jsou uživatelé, bez souhlasu dotčených uživatelů, pokud zákon nestanoví jinak. To nebrání technickému ukládání údajů, které je nezbytné pro přenos zpráv, aniž by byla dotčena zásada důvěrnosti“, a že podle § 89 odst. 2 tohoto zákona „…zprávou se rozumí jakákoli informace, která se vyměňuje nebo přenáší mezi konečným počtem účastníků nebo uživatelů prostřednictvím veřejně dostupné služby elektronických komunikací, s výjimkou informace přenášené jako součást veřejného rozhlasového nebo televizního vysílání sítí elektronických komunikací, nelze-li ji přiřadit k určitelnému účastníkovi nebo uživateli, který tuto informaci přijímá“. I přes skutečnost, že oba soudy ve svém skutkovém zjištění konstatují, že obviněný „nejméně ve sto případech odeslal…“, nezvažovaly, zda takto jimi popsané jednání nenaplňuje znaky § 205 odst. 3 písm. b) tr. zák. v další alternativě v tomto ustanovení uvedené, a to o jiném obdobně účinném způsobu spáchání předmětných trestných činů. Za takový způsob (jako je tisk, rozhlas, televize nebo veřejně přístupná počítačová síť) zákon považuje takovou formu přenosu nebo jiného předání určité písemné, zvukové nebo hlasové informace, jestliže je zpřístupněna většímu počtu příjemců, tedy veřejnosti ve formě blíže neurčitého počtu lidí, přičemž nezávisí na tom, zda přístup veřejnosti je zcela volný, nebo je omezen například zaplacením určitých poplatků, tzv. klubovou příslušností apod. Dále sem lze zařadit i místní rozhlas, vysílací stanici apod. (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck, 2004, s. 1232). Jestliže se ve smyslu uvedeného vymezení za znak „jiného obdobně účinného způsobu“ považuje např. nahrávka na gramofonové desce, magnetofonovém pásku, magnetofonové kazetě, videokazetě, záznam na počítačové disketě apod., pak je nutné zvažovat, zda mezi ně nelze zahrnout i počítačové soubory subsumované pod e-mailovou adresu, jejímž prostřednictvím jsou dále předávány, tj. rozesílány dalším e-mailovým příjemcům. Lze tak uzavřít, že oba soudy nižších stupňů při úvahách o právní kvalifikaci skutků, jimiž byl obviněný uznán vinným, bezezbytku nezvážily všechny výše naznačené možnosti a skutečnosti, které by eventuelně mohly zakládat důvod pro právní posouzení tohoto jednání podle přísnějších (shora opakovaně uváděných) ustanovení trestního zákona, resp. trestního zákoníku. Nejvyšší soud proto podle § 265k odst. 1 tr. ř. dovoláním nejvyššího státního zástupce napadené usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě ze dne 1. 12. 2010, č.j. 42 To 354/2010-167, zrušil. Současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a Krajskému soudu v Brně, pobočka v Jihlavě podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, neboť bylo v možnostech soudu druhého stupně doplněním dokazování si vytvořit náležité předpoklady pro vypořádání se s odvolacími námitkami, které byly uplatněny státním zástupcem. Po rozhodnutí Nejvyššího soudu se věc vrací do stadia řízení před soudem druhého stupně, na němž bude, aby po doplnění dokazováníe ev. i znaleckým posudkem z oboru kriminalistiky, odvětví počítačové expertízy, znovu a daleko pečlivěji, než se v jeho předchozím rozhodnutí stalo, zvážil všechny skutečnosti významné z hlediska možných způsobů rozhodnutí o vině obviněného. Zejména se bude muset detailněji zaměřit na určení povahy e-mailové komunikace jakožto prostředku elektronické pošty provozovaného v rámci internetových služeb, zvláště s ohledem na možnosti jejího zabezpečení a rizika úniku obsahu zpráv přepravovaných jejím prostřednictvím. Na základě takto upřesněných skutkových zjištění bude na něm, aby pečlivě posoudil, zda jednání obviněného naplňuje nejen základní, ale i kvalifikované znaky skutkové podstaty trestného činu. Je samozřejmé, že skutkové i právní závěry, které v tomto směru učiní, musí náležitě odůvodnit, aby odůvodnění jeho nového rozhodnutí odpovídalo požadavkům obsaženým v ustanovení § 125 tr. ř., resp. § 134 odst. 2 tr. ř. Současně Nejvyšší soud připomíná, že soud druhého stupně je při novém rozhodnutí ve věci vázán právním názorem vysloveným v tomto usnesení (srov. § 265s odst. 1 tr. ř.), a vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí bylo zrušeno v důsledku dovolání podaného nejvyšším státním zástupcem v neprospěch obviněného, neplatí zákaz reformace in peius ve smyslu ustanovení § 265s odst. 2 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možno odstranit v řízení o dovolání ve veřejném zasedání. P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 28. července 2011 Předseda senátu: JUDr. Jan Engelmann
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2017_33.CDO.1832.2017.1.xml	Judikát 33 Cdo 1832/2017 33 Cdo 1832/2017 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně S. Š., zastoupené Mgr. Andreou Novosadovou, advokátkou se sídlem v Boskovicích, Hybešova 2378/17, proti žalovanému L. P., podnikateli se sídlem v Benešově 55 (identifikační číslo 75186462), zastoupenému JUDr. Tomášem Hrdličkou, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 244/53, o 204.259,02 Kč s příslušenstvím oproti vydání předmětu díla, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 5 C 114/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2017, č.j. 37 Co 353/2015-311, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 9.440 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Andrey Novosadové, advokátky. O d ů v o d n ě n í : V záhlaví označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil rozsudek ze dne 9. 6. 2015, č.j. 5 C 114/2010-284, kterým Okresní soud v Blansku žalovanému uložil zaplatit žalobkyni 204.259,02 Kč s příslušenstvím (oproti povinnosti žalobkyně vydat žalovanému specifikované věci), na náhradě nákladů řízení 214.578 Kč a náklady řízení státu (33.421 Kč); odvolání, kterým žalovaný napadl výroky, jimiž Okresní soud v Blansku připustil změnu žaloby a rozhodl o vrácení zálohy na náklady znaleckého posudku žalobkyni, odmítl a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Dovolání, kterým napadl rozhodnutí odvolacího soudu, neobsahuje způsobilé vymezení toho, v čem žalovaný spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a dovolacího důvodu (§ 241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013, srov. čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen „o.s.ř.“); o tyto obligatorní náležitosti již dovolání nemůže být doplněno (§ 241b odst. 3, věta první, o.s.ř.) a v dovolacím řízení pro tyto (kvalifikované) vady nelze pokračovat. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam taxativně vyjmenovaných hledisek považuje za splněné. Jinak vyjádřeno, z obsahu dovolání musí být patrné, zda jde (má jít) o některý ze čtyř v úvahu přicházejících případů, kdy napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva 1/ při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo 2/ která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo 3/ která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo 4/ má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 80/2013, ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 15. 10. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2326/2013). K projednání dovolání přitom nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o.s.ř. či jeho části. Dovolatel je tak povinen uvést, od řešení jaké otázky hmotného nebo procesního práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která taková otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která otázka hmotného nebo procesního práva je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, popř. která taková právní otázka (již dříve vyřešená) má být dovolacím soudem posouzena jinak. Důvod dovolání, jímž může být jen nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá jeho nesprávnost (srov. § 241a odst. 1, 3 o.s.ř.). Jak vyplývá z celého obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.), žalovaný shora uvedeným požadavkům nedostál. Dovolání proti výrokům, jimiž odvolací soud odmítl odvolání žalovaného, není objektivně přípustné (§ 238 odst. 1 písm. f/ o.s.ř.). Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1, věta první, o.s.ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o.s.ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci). V Brně dne 18. května 2017 JUDr. Pavel Krbek předseda senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2013_3.TDO.82.2013.1.xml	Judikát 3 Tdo 82/2013 3 Tdo 82/2013-21 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 20. února 2013 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným M. R., nar., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 9 To 240/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 8 T 13/2012, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s e dovolání odmítá. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 19. 4. 2012, č. j. 8 T 13/2012-501, byl obviněný M. R. uznán vinným zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) na skutkovém základě, že „v blíže neupřesněné době, nejpozději však 14. 9. 2010 předal v B. dosud neztotožněné osobě klíče od osobního motorového vozidla tov. zn. P. Turbo, RZ:, které užíval na základě smlouvy o nájmu movité věci č. ze dne 20. 3. 2008, a to bez souhlasu a vědomí majitele leasingového pronajímatele firmy A. A. s.r.o., IČ:, a to v úmyslu odejmout toto vozidlo trvale z dispozice vlastníka a následně pak dne 26. 9. 2010 v B. nahlásil na Policii ČR odcizení uvedeného vozidla, které bylo následně dne 3. 10. 2010 objeveno a zajištěno Policií ČR v areálu firmy S. v K. a tímto svým jednáním způsobil firmě A. A. s.r.o. škodu ve výši 688.665,- Kč“. Za to byl podle § 206 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let a 6 (šesti) měsíců a podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v délce 3 (tří) let. O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 30. 5. 2012, č. j. 9 To 240/2012-519, jímž je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 30. 5. 2012 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.). Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný M. R. následně dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V odůvodnění tohoto svého mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) namítl, že žádný z důkazů provedených soudem první instance nenaplnil hmotně právní ustanovení zločinu zpronevěry. Soudy bylo řádně prokázáno, že obviněný měl uzavřenou řádnou leasingovou smlouvu (tzv. operativní leasing), kterou řádně plnil, a do úplného splacení mu v době odcizení vozidla zbývalo jen několik splátek s tím, že 4.300.000,- Kč z celkových 4.350.000,- Kč již uhradil. Ve světle této skutečnosti považuje dovolatel za nesmyslnou právní konstrukci soudu, že vůz odcizil sám, neboť v takovém případě by vlastně okradl sám sebe. Soud prvního stupně dospěl k názoru, že pojistné plnění by bylo poskytnuto firmě A. A. s.r.o., dovolatel však považuje za všeobecně známé, že část pojistného plnění v takových případech připadne i nájemci, přičemž částka je tím vyšší, čím je pokročilejší doba trvání leasingové smlouvy. Soud rovněž došel k závěru, že dovolatel měl vůz po fingované krádeži dále prodat. V obou případech by se jednalo o nezanedbatelnou částku. Dovolatel uvedl, že přestože zaplatil částku 4.300.000,- Kč, neobdržel žádné finanční odškodnění, a domnívá se, že škoda tak vznikla jemu. Za vykonstruovaný označil scénář soudu o tom, že dovolatel měl poskytnout klíče od předmětného vozu jiné osobě, která měla vůz odvézt a zaparkovat na místě, kde byl později nalezen, přičemž k tomuto mělo podle hodnocení soudu dojít za použití jednoho z originálních klíčů, jež měl dovolatel k dispozici. Soud označil tuto verzi za hraničící s jistotou a přehlédl další možné varianty odcizení vozidla. Dovolatel zde uvedl zejména vyjádření firmy P., která připustila, že zkušený hacker disponující SW vybavením by zřejmě byl schopen z řídící jednotky KESSY/PAS a DME údaje pro překonání imobilizéru získat a zneužít. To při výslechu před soudem potvrdil i znalec Ing. O. K.. Rovněž soud nevzal v potaz možnost, že klíč od vozu mohl mít některý ze zaměstnanců prodejny nebo záruční opravny P.. Jako velmi málo pravděpodobná se dále soudu jevila alternativa, že bylo předmětné vozidlo odvezeno z garáže jiným vozem, neboť v takovém případě by se údajně spustil alarm, který však nebyl na řídící jednotce automobilu zaznamenán. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem se dovolatel domnívá, že soud porušil jednu ze základních zásad trestního řízení in dubio pro reo, neboť v pochybnostech rozhodl v neprospěch dovolatele. Dále dovolatel uvedl, že v době krádeže prokazatelně pobýval na K.. Krádež vozidla zjistil až po návratu domů a okamžitě vše nahlásil Policii ČR a následující den také leasingové společnosti A. A. s.r.o. Jediné stopy nalezené ve vozidle svědčily proti druhému obžalovanému ve věci R. B., který byl paradoxně obžaloby zproštěn. Dovolatel uvedl, že R. B. nezná a nikdy jej neviděl. Dovolatel nebyl nikdy dříve trestán. Považuje se za úspěšného podnikatele, což má u lidí v jeho okolí budit závist, na níž bylo dle jeho tvrzení vykonstruováno i předmětné soudní řízení. Proto v závěru dovolání navrhl, aby jeho dovolání bylo shledáno důvodným podle § 265k odst. 1 tr. ř. a byla zrušena rozhodnutí obou soudů a věc byla vrácena soudu prvého stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl event. aby věc byla vrácena do přípravného řízení policii k řádnému vyšetření krádeže. K podanému dovolání se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který v prvé řadě konstatoval, že s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy první a druhé instance, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Z dikce ustanovení totiž vyplývá, že jeho výchozím předpokladem je nesprávná aplikace hmotného práva, nikoli nesprávnost v provádění důkazů, v jejich hodnocení či ve vyvozování skutkových závěrů, jež jsou upraveny předpisy trestního práva procesního. Při posuzování oprávněnosti dovolání založeném na dovolacím důvodu podle § 265b odst. 1 písm g) je proto Nejvyšší soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy dříve činné ve věci. Pouze pokud by se jednalo o extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, bylo by možné zásah do skutkových zjištění připustit. K takové situaci však v daném případě nedošlo, a proto při přezkumu správnosti hmotně právní kvalifikace vyslovené soudy prvního a druhého stupně je třeba vycházet ze skutkových závěrů, popsaných zejména ve výroku o vině rozsudku soudu první instance, dále rozvedených v odůvodnění soudů obou stupňů. Jestliže tedy dovolatel primárně namítal pochybení v hodnocení důkazů a ve zjištění skutkového stavu, nelze k jeho námitkám přihlížet. Tvrzení dovolatele ohledně jeho pobytu mimo ČR v době krádeže, zproštění R. B. nebo vykonstruovaného soudního řízení na základě závisti považuje státní zástupce za málo relevantní a nezohlednitelné. Poukázal také na to, že se nejednalo o trestný čin krádeže, nýbrž zpronevěry, takže nebyla na místě argumentace dovolatele, že kdyby odcizil vůz, okradl by sám sebe. Ohledně dovolatelem zmíněné sumy peněz státní zástupce podotkl, že soudy činné v předchozím řízení v souladu se stanoviskem Nejvyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud) publikovaným pod č. 6/2003 Sb. rozh. tr. zjistily výši škody 688.665,- Kč. Nejednalo se tedy o zanedbatelnou částku a jednání dovolatele nemělo marginální charakter. Upozornil, že je nezbytné rozlišovat jednotlivé složky leasingových splátek, které v celém svém rozsahu neslouží pouze k úhradě čisté pořizovací ceny vozidla, ale zahrnují i další položky, jako je pojištění, zisk leasingové společnosti apod. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem proto v závěru svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť dovodil, soudy dříve činné ve věci postupovaly řádně a v souladu se zákonem, pokud předmětný skutek posoudily jako zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm d) tr. zákoníku spáchaný dovolatelem. Současně souhlasil, aby tak podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání poté vyjádřil i pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je namístě rozhodnout jinými způsoby, než jsou specifikovány v ustanoveních § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolatel M. R. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které dovolatel dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkazuje. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.). Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Takový závěr činí Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle níž, s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces, je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy ( k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp.zn. I. ÚS 4/04 nebo sp.zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. V posuzované věci však soudy obou stupňů komplexně, logicky a přesvědčivě zhodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, zdůvodnily, proč je možno skutková zjištění spolehlivě opřít o řetěz důkazů, vylučující závěr jiný. Podstatou dovolacích námitek dovolatele je pak zpochybňování skutkových závěrů soudů obou stupňů, domáhání se přezkumu skutkových zjištění, požadování doplnění dokazování s tím, že dovolatel se apriori domáhá rozhodnutí, že nespáchal krádež. Taková argumentace se však zřetelně míjí s uplatněným dovolacím důvodem, jak vysvětleno shora, nenaplňuje ani jiný důvod dovolání podle § 265b odst.1, odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud ovšem konstatuje, že se všemi námitkami dovolatele se beze zbytku vypořádaly již soudy obou stupňů. Provedené důkazy reálně vylučují, že se předmětného vozidla mohl zmocnit někdo jiný bez součinnosti s dovolatelem. V takovém případě by totiž musel již na počátku překonat překážky obtížné (vniknutí zvnějšku do garážového stání, vniknutí do vozidla bez aktivace alarmu), později v podstatě nepřekonatelné ( eliminovat imobilizér, pomocí jedinečného kódu vozidlo nastartovat, vše tak, aby to nebylo zaznamenáno v paměti řídící jednotky). Způsob elektronické ochrany vozidla byl podrobně popsán ve zprávě prodejce a vysvětlen i znalcem. K dovolací námitce o nevyloučení možnosti pro zkušeného tzv. „hackera“ pomocí příslušného softwaru aktivovat beze stop řídící jednotku je potřebné zdůraznit, že by v takovém případě bylo nutné mít řídící jednotku k dispozici, zjednat si k ní přístup, jak vyplynulo z vyjádření znalce. To by však znamenalo překonání uzamčení vozidla bez aktivace alarmu, za použití originálního klíče. Byla vysvětlena i motivace dovolatele k přisouzenému jednání, které z právního titulu dispozice s vozidlem na podkladě leasingové smlouvy, a tudíž absenci vlastnického práva k věci, bylo správně posouzeno jako zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku při řádném zjištění výše způsobené škody. Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného M. R. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomu postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. § 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.). Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 20. února 2013 Předseda senátu: JUDr. Vladimír Jurka Vypracoval: JUDr. Pavel Šilhavecký
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2003_22.CDO.1967.2003.1.xml	Judikát 22 Cdo 1967/2003 22 Cdo 1967/2003 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce V. Š., proti žalované M. B., zastoupené advokátkou, o povinnosti zdržet se zásahů do vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 11 C 283/97, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. dubna 2003, č. j. 13 Co 12/2003-132, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud ve Zlíně ( dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. ledna 2002, č. j. 11 C 283/97-92, zamítl žalobu, kterou se žalobce „domáhal odstranění žalovanou starého nářadí, plechových sudů, fóliovníku, stromů, keřů, zbytku uhlí, stavebního materiálu uloženého buď přímo na obvodové zdi žalobce nebo v její bezprostřední blízkosti a tento prostor udržovat tak, aby nedocházelo ke škodám na domě č. 45 v Z.“, a dále rozhodl o nákladech řízení. O žalobcově odvolání ze 14. 4. 2002, podaném proti uvedenému rozsudku, rozhodl soud prvního stupně usnesením ze 4. 7. 2002, č. j. 11 C 283/97-107, tak, že je odmítl pro opožděnost. Soud prvního stupně poté usnesením z 1. 10. 2002, č. j. 11 C 283/97-113, odmítl pro opožděnost i žalobcovo odvolání podané 10. 9. 2002 proti usnesení ze 4. 7. 2002. O odvolání žalobce proti usnesení soudu prvního stupně z 1. 10. 2002, č. j. 11 C 283/97-113, pak rozhodl jako soud odvolací Krajský soud v Brně usnesením ze dne 16. dubna 2003, č. j. 13 Co 12/2003-132, tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Proti usnesení odvolacího soudu, které bylo žalobci doručeno 19. 5. 2003, podal žalobce přípisem, označeným datem 7. 7. 2003 a předaným tentýž den k poštovní přepravě, prostřednictvím soudu prvního stupně dovolání s návrhem, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací zrušil „zamítavé usnesení soudu I. stupně a usnesení soudu II. stupně, který usnesení soudu I. stupně potvrzuje a svým rozhodnutím určil, že odvolání proti rozsudku soudu I. stupně bylo podáno včas“. Pokud jde o dovolací důvod, odkázal na § 241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“) s tím, že řízení bylo postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ze strany odvolacího soudu. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud zjistil, že žalobcem včas podané dovolání je nepřípustné. Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští, tedy toliko v případech uvedených v § 237, § 238, § 238a a § 239 OSŘ. V žádném z těchto zákonných ustanovení není uvedeno, že by bylo dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání pro opožděnost. Proti takovému usnesení není dovolání přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, neboť nejde o rozhodnutí ve věci samé. Proto nezbylo, než dovolání podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) OSŘ odmítnout. Dovolateli nebylo uloženo nahradit náklady dovolacího řízení žalované, neboť jí žádné náklady nevznikly (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 6. října 2003 JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r. předseda senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2004_7.TDO.1271.2004.1.xml	Judikát 7 Tdo 1271/2004 7 Tdo 1271/2004 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 9. 11. 2004 o dovolání obviněného T. M., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 1. 2004, sp. zn. 1 To 55/03, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 1 T 9/2003 t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného T. M. o d m í t á . O d ů v o d n ě n í : Obviněný T. M. podal prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 1. 2004, sp. zn. 1 To 55/03, jímž byla podle § 256 tr. ř. zamítnuta jeho odvolání a odvolání jeho rodičů proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 10. 2003, sp. zn. 1 T 9/2003. Dovolání podal s odkazem na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., přičemž uvedl, že „odvolací soud zamítl jeho odvolání, aniž by se zabýval procesními vadami, ke kterým došlo již v přípravném řízení a které ve svém odvolání namítal, nepřipustil jeho důkazní návrhy a tím zkrátil jeho právo na obhajobu“. Podrobně rozvedl tyto námitky v tom směru, že byl odsouzen na základě důkazu pořízeného v rozporu se zákonem, že došlo k porušení ustanovení o vyloučení znalce, tj. § 11 zákona č. 36/1967 Sb., a že navrhované důkazy, které soudy neprovedly, mohly v jeho prospěch ovlivnit skutková zjištění. Obviněný se takto podaným dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a aby přikázal Vrchnímu soudu v Praze nové projednání a rozhodnutí věci. Nejvyšší soud shledal, že obviněný podal dovolání ve skutečnosti z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Citované ustanovení upravuje dvě varianty dovolacího důvodu v závislosti na povaze rozhodnutí odvolacího soudu. První varianta uvedeného dovolacího důvodu je vyjádřena dikcí, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku, „aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“, a vztahuje se k takovým rozhodnutím odvolacího soudu, která byla učiněna bez toho, že by odvolací soud meritorně přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně z hledisek stanovených v § 254 odst. 1 tr. ř. Jde o taková rozhodnutí odvolacího soudu, jimiž bylo odvolání zamítnuto nebo odmítnuto z důvodů, které mají povahu p r o c e s n í c h důvodů a které jsou vymezeny v § 253 odst. 1, 3 tr. ř. Podle § 253 odst. 1 tr. ř. odvolací soud zamítne odvolání, bylo-li podáno opožděně, osobou neoprávněnou nebo osobou, která se odvolání výslovně vzdala nebo znovu podala odvolání, které v téže věci již předtím výslovně vzala zpět. Podle § 253 odst. 3 tr. ř. odvolací soud odmítne odvolání, které nesplňuje náležitosti obsahu odvolání. Společným znakem všech těchto rozhodnutí je to, že rozsudek soudu prvního stupně nebyl odvolacím soudem meritorně přezkoumáván, a že pokud by rozhodnutí odvolacího soudu bylo chybné, znamenalo by to, že obviněnému byl odňat přístup k druhé (odvolací) instanci. V posuzovaném případě nebylo odvolání obviněného zamítnuto podle § 253 odst. 1 tr. ř. ani odmítnuto podle § 253 odst. 3 tr. ř., takže uvažovaná varianta uvedeného dovolacího důvodu se na tento případ vůbec nevztahuje. Lze jen dodat, že pod zákonnou dikci „procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“ (tj. rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí odvolání jako řádného opravného prostředku) spadají dovolací námitky pouze tehdy, jestliže směřují proti důvodům zamítnutí odvolání podle § 253 odst. 1 tr. ř., resp. proti důvodům jeho odmítnutí podle § 253 odst. 3 tr. ř., a nikoli tehdy, jestliže jsou jimi vytýkány procesní vady řízení, které předcházelo rozsudku soudu prvního stupně. Druhá varianta uvedeného dovolacího důvodu je vyjádřena dikcí, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, ačkoli „byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k)“, což má ten význam, že důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) byl dán v řízení předcházejícím rozhodnutí odvolacího soudu o zamítnutí řádného opravného prostředku. Pod tuto variantu uvedeného dovolacího důvodu spadají případy, v nichž odvolací soud zamítl odvolání jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. po meritorním přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně z hledisek uvedených v § 254 odst. 1 tr. ř. Jedná se tedy o případy, v kterých obviněnému nebyl odňat přístup k druhé (odvolací) instanci, protože odvolací soud se z podnětu odvolání jako řádného opravného prostředku věcně zabýval rozsudkem soudu prvního stupně. V těchto případech lze dovoláním napadat rozhodnutí odvolacího soudu prostřednictvím důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. jen ve spojení s některým jiným dovolacím důvodem stanoveným v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kterým musí být zatížen rozsudek soudu prvního stupně nebo předcházející řízení. V posuzovaném případě obviněný v dovolání žádný takový důvod neuvedl a jím uplatněné námitky žádnému takovému důvodu obsahově ani neodpovídají. Dovolání obviněného, tak jak bylo koncipováno, není způsobilé být podkladem pro přezkoumání napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze a předcházejícího řízení z hledisek stanovených v § 265i odst. 3 tr. ř., neboť i když v něm byl formálně deklarován zákonný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., opíralo se o námitky, které ho obsahově nenaplňovaly. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. takto rozhodl v neveřejném zasedání. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 9. listopadu 2004 Předseda senátu: JUDr. Petr Hrachovec
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2017_4.TDO.1675.2016.1.xml	Judikát 4 Tdo 1675/2016 4 Tdo 1675/2016-35 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 1. 2017 o dovolání obviněného V. Š., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 7. 2016 sp. zn. 6 To 85/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 3 T 50/2015, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. Š. odmítá. Odůvodnění: Okresní soud v Lounech rozsudkem ze dne 2. 12. 2015 sp. zn. 3 T 50/2015 uznal obviněného nprap. V. Š. vinným pokračujícím přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, v souběhu s pokračujícím přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (ad skutek bod I.) a přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku (ad skutek bod II.), jichž se dopustil tím, že: I. v rozporu s obsahem služebního slibu příslušníka Policie České republiky podle § 17 odst. 3 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, a povinností podle § 45 odst. 1 písm. a), b) téhož zákona zneužil oprávnění k přístupu do informačních systémů využívaných Policií České republiky a jako vrchní inspektor 1. oddělení obecné kriminality Služby kriminální policie a vyšetřování Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, územní odbor Louny, na svém pracovišti v L., ze svého služebního počítače zjišťoval pro své soukromé účely informace k pobytu S. Š., přítele své dcery „X. X.“), dále o jeho matce S. V. a jeho otci S. D. I., přičemž: 1) k osobě S. Š., činil dotazy do informačního systému „ETŘ”, v němž nahlížel do spisových materiálů: a) č. j.: KRPU-18885/TČ-2011-040771-41 dne 23. 5. 2014 v 22:51 hodin a dne 26. 5. 2014 v 08:01 hodin, b) č. j.: KRPU-131787/PŘ-2013-040817-PP dne 23. 5. 2014 v 22:51 hodin, c) č.j.: KRPU-90241/ČJ-2014-040817-DB dne 23. 5. 2014 v 22:50 hodin, d) č. j.: KRPU-99007/ČJ-2014-040817-LS dne 23. 5. 2014 v 22:49 hodin, e) č. j.: KRPU-108100/ČJ-2014-041014 dne 23. 5. 2014 v 22:50 hodin, ač věděl, že podle článku 1 odst. 2 závazného pokynu policejního prezidenta č. 168/2009 lze informační systémy využívat jen pro plnění služebních nebo pracovních úkolů nebo povinností, 2) dne 23. 5. 2014 k osobám S. Š., S. V. a S. D. I., v době od 22:44 až 22:48 hodin prováděl opakované dotazy do centrálního registru obyvatel „CRO”, ač věděl, že dle článku 1 odst. 2 Závazného pokynu Policejního prezidenta č. 168/2009 lze informační systémy využívat jen pro plnění služebních nebo pracovních úkolů nebo povinností, přičemž osobní údaje získané pod bodem 1) a 2), na které neměl právo, dále užil, neboť S. Š. dne 24. 5. 2014 v době kolem 3:00 hodin vyhledal v bytě užívaném jeho otcem, S. D. I., v přízemí domu v ulici H. v L. u L., okr. M., II. v přesně nezjištěné době kolem 3:00 hodin dne 24. 5. 2014 vykopl vstupní dveře od přízemního bytu v domě v H. ulici v L. u L., okr. M., jehož nájemcem byl S. D. I., v němž se nacházel se souhlasem oprávněného nájemce S. Š. a „X. X.“), kde S. Š. po vykopnutí dveří odstrčil na skříň, poté na něj na zemi zaklekl, bil ho údery rukou do obličeje a kopnul ho do zad, následně z bytu odvedl svoji dceru „X. X.“), které před tím dal několik facek. Za to byl obviněnému podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání či služebního zařazení u bezpečnostních sborů a obecní policie na území ČR v trvání dvaceti čtyř měsíců. Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, jež Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 18. 7. 2016 sp. zn. 6 To 85/2016 podle § 256 tr. ř. zamítl. Citované usnesení odvolacího soudu napadl obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovoláním s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ke skutku pod bodem I. obviněný uvádí, že považuje lustrování Š. a jeho rodičů za oprávněný výkon policisty, neboť prostřednictvím něj zjistil rozhodné skutečnosti pro šetření ve věci podezření ze spáchání trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí svědkem Š., tj. porušením jemu uloženého trestu zákazu řízení motorových vozidel, tedy nikoli užitím údajů z informačního systému Policie ČR ve snaze získat pro sebe neoprávněný prospěch. Adresu otce Š. I. nezjistil provedenou lustrací, jak dovodily oba soudy nižších stupňů, neboť jeho adresa nebyla vedena v policejních evidencích, a to ať už adresa L., H. či jakákoli jiná, nemohl ji tedy užít, a to ani ve svůj prospěch. Pohnutka obviněného uvedená v právní větě odsuzujícího rozsudku proto neodpovídá skutečnému motivu jeho jednání. Údaje o pobytu svědka S. Š. zjistil způsobem popsaným ve spisu. Odsuzující výrok tedy v rozporu s § 120 odst. 3 tr. ř. neobsahuje všechny rozhodné skutečnosti. Odvolací soud na straně 8 odůvodnění svého rozhodnutí dospěl k závěru, že účelem lustrace nebylo ověření spáchání trestné činnosti S. Š., ale zjištění údajů jeho osoby a jeho rodičů pro soukromé účely obviněného, což nemá oporu v dokazování, jedná se o pouhou spekulaci soudu a svévoli. Společenskou škodlivost posoudil soud nesprávně jen v obecné poloze a nikoli individuálně s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v ustanovení § 39 odst. 2 tr. zákoníku ve vztahu ke všem znakům stíhaného trestného činu a dalším okolnostem případu. Obviněný ve vztahu ke skutku popsaném pod bodem II. odsuzujícího rozsudku spatřuje extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a učiněnými právními závěry. Odvolací soud nepřihlédl k námitkám obviněného uvedeným v jeho odvolání. Soud zejména při hodnocení věrohodnosti jednotlivých svědků důsledně neaplikoval zásadu in dubio pro reo a nesprávně dovodil účelovost výpovědi obviněného ve snaze ospravedlnit překročení svých oprávnění. Za věrohodné považoval výpovědi svědků Š., V. a H. a odlišnosti v jejich výpovědích přičítá rozespalosti, odstupu doby a skutečnosti, že je pochopitelné, že si detaily nemohou pamatovat. Oproti tomu výpověď manželky obviněného hodnotí jako nepravdivou při snaze obviněnému pomoci a jsoucí v rozporu s výpovědí jeho dcery ohledně způsobu sdělení o cestě do N. se svědkem Š., přestože byly bezpochyby rozrušené a vystresované ze vzniklé situace, taktéž vypovídaly se stejným časovým odstupem a ani po nich nelze požadovat, aby si detaily pamatovaly. Kromě jedné shora zmíněné nesrovnalosti, když soud na jiné nepoukazuje. Obě tyto svědkyně vypovídají v ostatních skutečnostech ve shodě, a to současně i s obviněným a výpovědí svědka I. a provedenými listinnými důkazy, zejména záznamy telefonních hovorů. Obviněný podrobnými odkazy na jednotlivé údaje o aktivitě mobilních telefonů poukazuje na to, že potvrzují výpověď jeho dcery, že telefon nemohla užívat, neboť byl vypnutý, když jí ho odebral svědek Š. Rovněž potvrzují, že ve 2:36:52 hodin po dobu 52 sekund hovořil s otcem svědka Š. svědkem I., o němž se obviněný zmínil ve své výpovědi před soudem, avšak nalézací soud na straně 11 odůvodnění rozsudku naopak konstatoval, že žádný takový hovor neproběhl, jelikož není v záznamech uveden, a uvěřil svědku H., že se z chodby domu nevzdálil a netelefonoval mu. Z toho plyne i pravdivost výpovědi manželky obviněného, která uvedla, že se do bytu dostala v době, kdy obviněný venku telefonoval, což znevěrohodňuje výpovědi svědků Š. a H. v tom, že obviněný měl podle nich vykopnout dveře a vstoupit do bytu a napadnout svědka Š. Odvolací soud na straně 7 napadeného rozhodnutí dovodil, že tato námitka (uplatněná již v odvolání) nemá na podstatu věci žádný vliv a provedenými důkazy byla jednoznačně vyvrácena. Takový závěr považuje obviněný za nepřípustný, neboť tato skutečnost má podstatný význam pro posouzení věci. Telefonní záznamy taktéž vyvrací úsudek soudu, že ke vstupu do bytu došlo dne 24. 5. 2014 kolem třetí hodiny ranní, neboť již ve 03:01:58 byl signál telefonu dcery obviněného zachycen operátorem v L. a signál obviněného v 03:13:58 hodin v L. u M., tedy nemohl být ve 03:00 hodin v L. u L. Dále zpochybnil věrohodnost svědka Š., neboť bylo prokázáno vícero jeho nepravdivých tvrzení o lékařském ošetření po útoku, ze zprávy VZP však vyplynulo, že žádné ošetření nevyhledal a nepředložil ani žádnou lékařskou zprávu, jeho popis vzniklých zranění, když následující den po útoku byla pořízena fotodokumentace jeho zranění, na níž má pouze oděrku pod krkem, tedy další tvrzená zranění si vymyslel. Konstatováním podstatného obsahu spisu Okresního soudu v Lounech sp. zn. 3 T 137/2014 byla prokázána nepravdivost tvrzení svědka Š., že do L. nikdy nepřijel vozidlem své matky, že si podal stížnost proti obvinění z podezření spáchání přečinu maření úředního rozhodnutí a že v L. byl zeleným Citroenem jen jednou, autem jezdil, ale ne v L. Těmito nepravdami ověřenými listinnými důkazy je zpochybněna i zbývající část jeho výpovědi o skutečnostech, kdy stojí slovo proti slovu a nelze je objektivně ověřit. Výpověď svědka je nutno hodnotit jako celek, nelze z ní cíleně vybrat pouze okolnosti svědčící v neprospěch obviněného a prokazatelně zjištěnými nepravdami se nezabývat. Obviněný rovněž namítl, že u skutku popsaného pod bodem II. není dána společenská škodlivost jeho jednání, neboť neodpovídá ani těm nejlehčím běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace. Odvolací soud taktéž nevyhověl návrhu obviněného na doplnění dokazování. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zasáhl do skutkových zjištění, neboť v předchozím řízení nebyly respektovány základní zásady trestního řízení, byl nedostatečně zjištěn skutkový stav věci a došlo k chybnému a nelogickému hodnocení důkazů. V důsledku toho by měl Nejvyšší soud napadené rozhodnutí podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušit a podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodnout tak, že obviněného zprostí obžaloby, popřípadě v souladu s § 265l tr. ř. přikázat příslušnému soudu, aby ve věci znovu jednal a rozhodl. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k podanému dovolání (§ 265h odst. 2 tr. ř.) uvedl, že obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku opakuje svou obhajobu uplatněnou jak před nalézacím soudem, tak zejména i ve svém odvolání, ačkoli se s jeho námitkami vypořádaly již oba soudy (viz strana 10 až 13 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a strana 5 a 6 napadeného usnesení). S jejich argumentací ohledně skutkových zjištění i užití ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku se ztotožnil a pro stručnost na ně odkázal. Dále konstatoval, že obviněný v dovolání jen předestírá svou verzi skutkového stavu, aniž by uvedl konkrétní skutečnosti, které by nasvědčovaly extrémnímu rozporu mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním. Takto popírá soudy zjištěný průběh skutkového děje, tedy že lustracemi zamýšlel získat podklady pro svou osobní potřebu a že to nebyl on, kdo následně vyrazil dveře a vstoupil do bytu poškozeného I. ke škodě zde se nacházejícího svědka Š. Verzi dovolatele nepodpořila u hlavního líčení ani jeho dcera, která po první výpovědi z přípravného řízení ve věci svého otce již nevypovídala a tím znemožnila ověřit konzistentnost a věrohodnost své první výpovědi. Je patrné, že soudy nehodnotily věrohodnost výpovědí svědků svévolně, dostatečně ve svých rozhodnutích odůvodnily, proč považují výpovědi svědkyň Š. za nepravdivé a motivované snahou pomoci dovolateli. Je zjevné, že odsouzení dovolatele má dlouhodobý negativní dopad na celou jeho rodinu a tedy zejména i na obě svědkyně. Oproti tomu u svědka H. lze předpokládat naprostou lhostejnost k výsledku trestního řízení. Dovolatel jej poškodil jen tím, že jej svým jednáním v noci probudil, když svědek měl ráno vstávat do práce. Ve vztahu k námitce obviněného o nemožnosti spáchat skutek popsaný pod bodem II. odsuzujícího rozsudku kolem třetí hodiny uvedl, že podle skutkové věty rozsudku mělo k tomuto skutku dojít „v blíže nezjištěné době kolem 3.00 hodin“, přičemž L. u L. (místo skutku), L. i L. se nacházejí v okruhu přibližně deseti kilometrů, tedy vzdálenosti, kterou je možno překonat automobilem během 10 minut. Skutkové zjištění o době skutku „kolem 3.00 hod.“ je tedy v plném souladu se zjištěním o následném pohybu mobilního telefonu dovolatelovy dcery. Zpochybňování skutkových zjištění obviněným (včetně poukazu na nedodržení zásady in dubio pro reo) představuje námitky procesní a nikoliv hmotněprávní. Tyto důvody tedy zjevně nenaplňují žádný z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani podle jiného písmene citovaného odstavce. Uplatněnému dovolacímu důvodu by však mohla odpovídat námitka dovolatele, že ohledně skutku ad bod I. mělo být užito zásady subsidiarity trestní represe, s níž se taktéž oba soudy vypořádaly (viz strana 12 a 13 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a strana 8 až 10 napadeného usnesení). Státní zástupce má k argumentaci odvolacího soudu obsažené na straně 10 usnesení jednu drobnou výhradu, a to sice k jeho konstatování, že užití materiálního korektivu není namístě také pro absenci lítosti a snahy po nápravě ze strany dovolatele. Taková úvaha není v souladu s bodem VI. stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., z něhož dále blíže citoval. Případná lítost a snaha po nápravě by v případě dovolatele mohla mít vliv pouze na výrok o trestu, nikoliv na výrok o vině. Státní zástupce s argumentací soudů souhlasí a poukazuje na to, že samotný dovolatel ve svém dovolání žádné výjimečné okolnosti svého skutku pod bodem I. neoznačil, státní zástupce proto uvedl, že se k této části argumentace nemůže blíže vyjádřit, neboť mu nepřísluší dovolání jakkoliv doplňovat. Pro ilustraci, jaké jednání si svou neobvyklostí vynucuje užití subsidiarity trestní represe, poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 3113/13, ve věci, jejíž podstatou bylo morálně ospravedlnitelné užití nedovolené svépomoci v rodinných vztazích, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9.2015 sp. zn. 5 Tdo 960/2015 ve věci, v níž mělo dojít k urážce mezi vojáky tím, že vysoký policejní důstojník poslal jiného „do prd…“ a bouchl dveřmi. V obou uvedených případech bylo zřejmé, že zákonodárce nechtěl za pomoci trestního práva ani napravovat narušené rodinné vztahy ani kultivovat jazyk a chování policejních důstojníků. V předmětné věci dovolatele se sice rovněž jednalo o nápravu narušených rodinných vztahů, avšak speciálními prostředky (informačním systémem), jimiž dovolatel navíc zasáhl i do práv osob stojících vně předmětného konfliktu, tedy zejména do práv rodičů svědka Š. Kdyby dovolatel neužil informační systém v uvedeném rozsahu, bylo by možno užití § 12 odst. 2 tr. zákoníku zvažovat, neboť samotná jeho obava o nezletilou dceru byla legitimní. Dovolatel se však na tento malý rozsah zásahu do zájmů chráněných trestním právem neomezil a tím se jeho věc liší od obou judikátů citovaných shora. Ve vztahu ke skutku ad bod II. rozsudku se dovolatel užití § 12 odst. 2 tr. zákoníku nedomáhá a úvahy v tomto směru státní zástupce pokládá za vyloučené, neboť dovolatel se předmětného činu dopustil jako policista, tedy jako osoba zvláště pověřená zachováváním zákonů. Právní posouzení skutku státní zástupce považuje za správné a dovolání v této části za zjevně neopodstatněné. Ve vztahu k namítanému extrémnímu nesouladu státní zástupce připomněl, že by se muselo jednat o případ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv racionálního logického základu. Dovolatel by tedy musel namítnout nikoliv jen to, že k logickému skutkovému zjištění učiněnému soudem existuje stejně logická alternativa tvrzená obviněným, nýbrž že skutkové zjištění učiněné soudem zcela postrádá jakýkoliv logický základ. Takový extrémní nesoulad však dovolatel ve svém dovolání neuvádí ani blíže nepopisuje. Pokud se dovolatel domáhá hodnocení svědecké výpovědi svědka Š. „jako celek“, pak si neuvědomil, že „neexistuje pravidlo důkazního práva, které by soudu ukládalo, aby v případě pochybností o některých dílčích tvrzeních svědka musel mít jiná jeho tvrzení automaticky za nepravdivá“, jak je patrno z usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2002 sp. zn. II. ÚS 95/01 (srov. dále usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2007 sp. zn. III. ÚS 219/07, ze dne 3. 8. 2011 sp. zn. I. ÚS 1052/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012 sp. zn. 8 Tdo 446/2012 a ze dne 22. 1. 2009 sp. zn. 6 Tdo 1651/2008). Také v této části dovolání neodpovídá tvrzenému dovolacímu důvodu, když je i zde založeno na námitkách procesních a nikoliv hmotněprávních. Závěrečné tvrzení dovolatele na str. 6 dovolání, že soud neprovedl „navržené důkazy“ je příliš obecné, než aby bylo možno konkrétně se k němu vyjádřit. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl, neboť konkrétní důvody uvedené dovolatelem dílem neodpovídají důvodům dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož nenamítá nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ve zbytku je pak zjevně neopodstatněné. Zároveň podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. státní zástupce souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. Nejvyšší soud zjistil, že dovolání obviněného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 7. 2016 sp. zn. 6 To 85/2016 je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením. Dovolatelem uplatněný důvod dovolání ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“ ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již bylo uvedeno výše, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy dovolatel namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výhradně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, tuto zásadu nelze uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí mimo jiné případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny - srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. US 413/02, IV. ÚS 219/03 a další), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny - srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další) a v neposlední řadě se dále jedná o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další). Obviněný u skutku popsaného pod bodem I. zpochybnil zjištění pohnutky, popřípadě motivu svého jednání, které podle něj mělo spočívat v lustraci policejních informačních systémů jako oprávněného jednání policisty při odhalování trestné činnosti, respektive následném oznámení porušení trestu zákazu řízení motorových vozidel uložených svědku Š. rozhodnutím soudu, a nikoli zjištění jeho adresy za účelem vyhledání dcery obviněného v nájemním bytě svědka I., kde se t. č. zdržoval svědek Š. jako tehdejší přítel dcery obviněného „X. X.“). Z provedeného dokazování pak podle něj plyne, že adresu bytu otce svědka Š. L., H. nezjistil z policejních evidencí, neboť zde nebyla uvedena, takže nemohl využít údaje svědka Š. a jeho rodičů a opatřit sobě neoprávněný prospěch pro soukromé vyhledání své dcery. Nebyly proto naplněny všechny zákonné znaky skutkových podstat předmětných přečinů. V této části dovolání obviněného je evidentní, že s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatňuje argumenty, jimiž popírá spáchání trestné činnosti, pro niž byl odsouzen, a zpochybňuje zjištěný skutkový děj. Veskrze jde o námitky, ve kterých dovolatel obecně vytýká, že skutková zjištění nemají oporu v provedeném dokazování, že dokazování bylo nedostatečné, popírá, že by trestnou činnost jemu kladenou za vinu spáchal, zpochybňuje svou pohnutku a motiv jednání, čas spáchání skutku ad bod II., nesouhlasí s hodnocením ve věci provedených důkazů, tedy jeho dovolací argumentace výlučně směřuje do oblasti skutkových zjištění, tudíž deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídá. Namítá-li obviněný, že odsuzující výrok neobsahuje všechny rozhodné skutečnosti předpokládané ustanovením § 120 odst. 3 tr. ř., tedy jeho skutečný motiv, s jakým jako úřední osoba jednal, je nutno shrnout, že v popisu skutku je popsán účel zjišťování předmětných informací, a to za účelem zjištění aktuálního pobytu přítele své dcery a jeho rodičů, na základě nichž pak svědka Š. vyhledal a neoprávněně vnikl do bytu užívaného jeho otcem, S. D. I., kde našel svou dceru. Nalézací soud pak na straně 10 odsuzujícího rozsudku doplnil, že tak učinil z důvodu svého nesouhlasu jako rodiče s momentálním chováním téměř zletilé dcery. Cílené získání informací o tom, že obviněný má trestní minulost mu podle nalézacího soudu přinesla prospěch i v tom, že měl poznatky, jež ho zvýhodňovaly v jednání s dcerou a vůči Š. v osobní rovině, které později užil při vyhledání svědka Š. Vytýkanými vadami tedy rozsudek soudu prvního stupně netrpí. Nejvyšší soud na základě obsahu spisu a napadených rozhodnutí dospěl dále k závěru, že mezi skutkovými zjištěními, která soudy po zákonném a úplném zhodnocení provedených důkazů učinily, a jimi vysloveným právním posouzením skutku, není dán rozpor, který by měl vést ke zrušení napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů. Obviněný namítl existenci extrémního nesouladu ve vztahu ke skutku ad bod II. výroku o vině odsuzujícího rozsudku, jež spatřuje v nesprávném vyhodnocení telefonních záznamů, výpovědí jeho manželky M. Š., dcery „X. X.“) a výpovědi své na jedné straně a výpovědí svědků S. Š., S. V. a V. H. na straně druhé, které soud hodnotil jako věrohodné, ačkoli mezi nimi je mnoho rozporů, a v neprospěch obviněného je upřednostnil před výpověďmi členů jeho rodiny, které však na rozdíl od druhé skupiny jsou podporovány dalšími ve věci provedenými důkazy. Dále podrobně poukazuje na jednotlivé nedostatky výpovědi svědka Š., jež označuje za nepravdivou. Obviněný tuto svou argumentaci uplatňuje po celou dobu trestního řízení, tudíž lze na základě ve věci vydaných meritorních rozhodnutích konstatovat, že se s nimi již vypořádal soud prvního stupně, popřípadě soud odvolací, neboť obviněný je zahrnul i do svého odvolání. Oba soudy vysvětlily, proč zejména uvěřily svědku H. jako jediné ve věci nezainteresované osobě, a neuvěřil obviněnému a svědkům z jeho rodiny. Obviněný povšechně namítl, že odvolací soud neprovedl jím navržené důkazy, aniž by uvedl, které konkrétní návrhy má na mysli, a zároveň nespecifikoval, jaké pochybení v takovém postupu spatřuje. Lze proto jen obecně shrnout, že odvolací soud na straně 8 napadeného usnesení vysvětlil, z jakých důvodů nevyhověl návrhům na provedení facebookové komunikace, emailové zprávy a fotokopie sms zpráv z doby následují po spáchání stíhaných skutků, přečtení protokolu o trestním oznámení svědka Š. Nejedná se proto o důkazy opomenuté, kdy by se nesprávná realizace důkazního řízení střetla s postuláty spravedlivého procesu. Rovněž lze konstatovat, že odůvodnění obou ve věci vydaných rozhodnutí splňují podmínky obsažené v ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř., neboť z nich dostatečně vyplývá, ačkoli dovolatel tvrdí opak, jakými úvahami se soudy řídily při hodnocení důkazů, jaké skutečnosti vzaly za prokázané a rovněž náležitě vyvrátily obhajobu obviněného, že do bytu svědka I., kde přespával jeho syn svědek Š. s dcerou obviněného, vnikla jeho manželka a obviněný do něj vůbec nevstoupil. Rovněž se vypořádal s namítaným porušením zásad in dubio pro reo a subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku na straně 8 a 9 napadeného usnesení. Nejvyšší soud tak odkazuje na patřičné pasáže odůvodnění obou rozhodnutí nižších soudů. Lze přisvědčit obviněnému, že vznik zranění svědka Š., jež mu měl způsobit obviněný dne 24. 5. 2014 po vniknutí do bytu otce tohoto svědka, nebyl dostatečně prokázán, neboť je mají zachycovat toliko fotografie pořízené policejním orgánem téhož dne, na nichž jsou zachyceny pouze drobné oděrky na vrchní části krku a bradě svědka Š. neidentifikovatelného stáří, které spíše působí starším dojmem (podle soudu prvního stupně je z nich patrno též ztmavlé oční okolí u kořene nosu, což ovšem není z předložených fotografií příliš seznatelné). Lékařskou zprávu o svém ošetření tento svědek nedoložil a vzniklá zranění nebyla ani znalecky zkoumána. Pakliže svědek Š. tvrdil, že jej měl obviněný odhodit na skříň, opakovaně udeřit pěstí do obličeje a kopnout do něj, když ležel na zemi, takto zjištěná zranění tomu příliš neodpovídají. Přesto však je nutno konstatovat, že obviněný nebyl odsouzen pro trestný čin proti zdraví, ale toliko pro přečin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, tedy pro právní kvalifikaci, u níž není zákonným znakem úmyslné či nedbalostní způsobení ublížení na zdraví, takže na výsledné správné právní posouzení skutku to nemá vliv. Ze shora uvedených skutečností je zjevné, že obviněný ve vztahu ke skutku ad bod II. výroku o vině odsuzujícího rozsudku pod argument extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními, provedeným dokazováním a právními závěry obou soudů nižších instancí, jež by jinak mohl naplňovat důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti podřadil námitky, jejichž povaha je primárně skutková (procesní), neboť soudům vytýká způsob, kterým provedené důkazy hodnotily, a znovu opakuje námitky již v předchozím řízení uplatněné, a vychází z jiných skutkových okolností, než jak je řádně zjistily soudy nižších stupňů. Lze tak uzavřít, že v přezkoumávané věci se nejedná o situaci, kdy jsou skutkové závěry soudů v extrémním rozporu s provedenými důkazy, kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. února 2005 sp. zn. III. ÚS 578/04). Obviněný tak ve skutečnosti v této části dovolání neuplatnil jedinou námitku vztahující se k hmotněprávnímu posouzení skutku, resp. skutkového stavu zjištěného nalézacím soudem a z charakteru jeho námitek je zřejmé, že jím vytýkané vady mají ve skutečnosti povahu vad skutkových, kterými se snaží primárně dosáhnout změny zjištěného skutkového stavu, a teprve na základě toho poukazuje na údajnou nesprávnost právního posouzení skutku, aniž by je podpořil jakýmkoli argumentem týkajícím se užité právní kvalifikace. Takové námitky pak ale nemají z pohledu uplatněného dovolacího důvodu povahu právní, nýbrž skutkovou a nemohou být z hlediska posuzování dovolacího soudu relevantní, takže ten k nim není ani oprávněn přihlížet. Za právní námitku lze sice považovat tvrzený nedostatek společenské škodlivosti obou stíhaných skutků, avšak oba soudy se s ní náležitě vypořádaly. Obviněný tak opakuje totožnou námitku jako v odvolání, a činí tak proto, že není spokojen s výsledkem odvolacího řízení. Z tohoto důvodu se jedná o výhradu zjevně neopodstatněnou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002 sp. zn. 5 Tdo 86/2002). Na tomto místě je třeba rovněž zdůraznit, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem poměrně přísně formalizovaným a z hlediska dovolacích důvodů striktně vymezeným trestním řádem, a nikoli jakýmsi druhým odvoláním, v němž lze opakovat již v dřívějším průběhu řízení uplatněné skutkové či procesní námitky jenom proto, že dovolatel není spokojen s učiněnými závěry a rozhodnutími soudů nižších stupňů, to celé v naději, že dovolací soud snad bude věc posuzovat jinak, než soudy předchozí. Nejvyšší soud nemá důvod jakkoli přehodnocovat závěry učiněné soudy nižších stupňů, a to jenom proto, že s nimi obviněný nesouhlasí. Spravedlivost provedeného procesu nespočívá v tom, že soud ve věci rozhodne vždy ve prospěch obviněného. Ta je dána tím, že obviněnému jsou především zachována procesní práva včetně práva na obhajobu, což se v daném případě stalo. Soudy pak rozhodly na základě provedených a v souladu s trestním řádem vyhodnocených důkazů (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.) způsobem, který byl dostatečně pregnantně vyjádřen v jejich rozhodnutí. Na základě provedeného zhodnocení těchto důkazů pak soud prvního stupně dospěl ke skutkovým zjištěním, která rozhodně nelze označit za taková, jež by při žádném možném způsobu důkazního hodnocení nepřicházela v úvahu, a tudíž by byla s provedenými důkazy v extrémním rozporu. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) pak Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného V. Š. podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné, přičemž tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (ustanovení § 265n tr. ř.). V Brně dne 31. 1. 2017 JUDr. František Hrabec předseda senátu ) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. § 218/2003 Sb.
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2021_3.TDO.900.2021.1.xml	Judikát 3 Tdo 900/2021 3 Tdo 900/2021-724 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 9. 2021 o dovolání, které podal obviněný V. T., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 9 To 84/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 8 T 101/2019, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu v Tachově ze dne 4. 2. 2021, sp. zn. 8 T 101/2019, byl obviněný V. T. uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dopustil tím, že dne 11. 7. 2018 ve firmě I. A. B., IČ: XY v obci XY, okres Tachov, zadal poškozené M. K., narozené XY, z pozice mistra na úseku TAG 4 pracovní činnost spočívající v údržbě pracovního stroje a to řezacího boxu WJ 11 – BO a poté, co poškozená bez vědomí obžalovaného pracovala v kabině stroje WJ 11 – BO, se dostatečně nepřesvědčil, že se uvnitř stroje nikdo nenachází, v době kolem 13:55 hodin aktivoval otočný stůl řezacího boxu, aby jej uvedl do pracovní polohy, kdy při otočení stolu v řezacím boxu tímto došlo k zachycení poškozené M. K., která se v té době nacházela stále uvnitř kabiny řezacího boxu, což obžalovaný V. T. zaznamenal až po výkřiku poškozené a stroj zastavil, kdy v důsledku výše uvedeného jednání došlo ke zranění poškozené M. K., která utrpěla lehké zranění spočívající v krevních podlitinách a oděrkách na levé horní končetině a malé podlitině na levém koleni, a dále utrpěla těžkou újmu spočívající ve vzniku psychické poruchy přizpůsobení s úzkostnou a depresivní poruchou s atributy posttraumatické stresové poruchy, přičemž jí byla vystavena dočasná pracovní neschopnost od 11. 7. 2018 s následnou hospitalizací od 23. 7. 2018 do 12. 10. 2018 v Psychiatrické léčebně XY a od 12. 10. 2018 absolvovala psychiatrické ambulantní léčení v trvání více jak 6 měsíců spojeným s pracovní neschopností. 2. Za to byl odsouzen podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 2 písm. b) a § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 50 denních sazeb po 300 Kč, celkem tedy 15.000 Kč. Podle § 68 odst. 5 tr. zákoníku bylo stanoveno, že peněžitý trest bude zaplacen v měsíčních splátkách po 3.000 Kč. 3. Podle § 229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. ř.“), byla poškozená M. K. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 4. Proti rozsudku Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 8 T 101/2019, podal odvolání obviněný a v neprospěch obviněného okresní státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Tachově. Obě odvolání byla usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 9 To 84/2021, podle § 256 tr. ř. zamítnuta. 5. Jednalo se již o druhé rozhodnutí odvolacího soudu v této trestní věci, když napoprvé usnesením ze dne 22. 10. 2020, sp. zn. 9 To 267/2020, k odvolání obviněného zrušil první odsuzující rozsudek nalézacího soudu ze dne 20. 8. 2020, sp. zn. 8 T 101/2019, a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. II. Dovolání a vyjádření k němu 6. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 9 To 84/2021, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř. 7. Obviněný má za to, že odvolací soud nezohlednil skutečnost, že se v nyní projednávané věci jednalo o pracovní úraz a že při nahlížení na tento pracovní úraz porušil zásadu rovného zacházení, když zcela ve všem uvěřil výpovědi poškozené a fakticky ignoroval vysvětlení a výpovědi obviněného. Navíc tento naprosto rozdílný přístup k oběma zaměstnancům ani nevysvětlil i nezdůvodnil. Připomíná, že jediný důkaz svědčící o tom, že poškozená v okamžiku pracovního úrazu skutečně v kabině robota pracovala, resp. že se vrátila těsně před 13:55 hodin do kabiny robota o své vůli, je vlastní výpověď poškozené, a že všechny ostatní provedené důkazy včetně vyšetřovacího pokusu tuto verzi buď neprokazují, nebo výpověď poškozené vyvracejí. Návrh na provedení důkazu znaleckým posudkem z oboru strojírenství, který měl prokázat nesmyslnost tvrzení poškozené poukazem na technické řešení stroje, byl navíc soudem zamítnut. Soud akceptoval tvrzení poškozené, že se v cca 13:55 hodin sama rozhodla vrátit do kabiny robota se záměrem prošťouchnout odpadní rouru, aby mohla odtékat voda. Jiný důkaz o tom, že poškozená v okamžiku úrazu pracovala, nebyl dán. Obviněný zpochybňuje věrohodnost poškozené a uvádí, že v předchozích fázích řízení bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. 8. Obviněný nesouhlasí s tím, že se dostatečně nepřesvědčil, že se uvnitř stroje nikdo nenachází. Uvádí, že se přesvědčil, o tom, že dveře kabiny jsou zavřené, průzory stojící osobu neviděl, stroj nehlučil – byl uspaný. Poškozená práci ukončila v cca 11:30 hodin a za pět minut byl konec její směny. Činnost, kterou obviněný provedl před vrácením stroje do základní polohy, byla standardní a odpovídá dlouholeté praxi. Jedná se o obvyklý postup, při kterém za dvacet let provozu továrny nedošlo k obdobnému pracovnímu úrazu. Návod na obsluhu stroje nestanoví povinnost prohlédnout kabinu před vrácením stroje po čištění do základní polohy. Nikdy se nestalo, že by se někdo schoval v kabině robota při zavřených dveřích a v tichosti čekal na konec své směny. I kdyby obviněný dveře do kabiny otevřel, poškozenou by neviděl, neboť seděla či spala ve druhé části kabiny. Obviněný má za to, že skutečnost, že odpovědnost zaměstnavatele za pracovní úraz je objektivní, neznamená, že tento závěr platí i při posuzování trestní odpovědnosti. 9. Podle obviněného nebylo prokázáno ani naplnění subjektivní stránky ve vztahu k následku. Soudy dovozená nevědomá nedbalost se podle něj nemůže vztahovat i na délku psychiatrického léčení a k psychické újmě. Nesouhlasí se závěrem soudů, že musel být srozuměn i s tím, že v případě, že by se ve stroji nacházela osoba, mohla by tato utrpět i psychickou újmu. Nebylo vůbec prokazováno, zda prostým navrácením pracovní rampy do základní polohy může dojít k fyzické újmě. Odvolací soud ani nerozlišoval mezi uvedením stroje do provozu a vrácením rampy po čištění do základní polohy. Pro závěr o možnosti vzniku psychické újmy nebyly podle obviněného provedeny žádné důkazy. Nedbalostní forma zavinění ve vztahu k psychické újmě tak podle obviněného nebyla prokázána. 10. V další části svého dovolání se obviněný zabývá principem omezené důvěry v dopravě, který lze podle jeho názoru aplikovat i v pracovním prostředí a na nyní projednávanou věc. Uvádí, že i mistr výroby se může spoléhat na to, že ostatní zaměstnanci budou, není-li situace zjevně jiná, dodržovat pravidla a extrémně nevybočí z očekávaného a vyžadovaného chování. 11. Obviněný namítá i existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Je toho názoru, že neporušil žádné pracovní předpisy a určujícím důvodem vzniku pracovního úrazu bylo mimořádně nestandardní chování poškozené. Obviněný poškozené toliko zadal vyčištění stroje, které jí nemohlo trvat déle než hodinu, sama se dotazovala na další práci a v cca 13:55 hodinu již nepracovala uvnitř kabiny. Navíc neotevřela dveře kabiny a nedeaktivovala tak bezpečnostní systém. Obviněný se standardním způsobem přesvědčil, že v kabině nikdo není. Nelze po něm rozumně požadovat, aby předvídal, že se další lidé budou chovat protiprávně a že se před hlukem tovární haly schovají do kabin robotů. 12. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. pak obviněný namítá, že soudy v průběhu trestního řízení nevydaly rozhodnutí o tom, že se účast poškozené v hlavním líčení nepřipouští. Podle obviněného totiž nebyla poškozená oprávněna uplatňovat vůči němu nároky z pracovního úrazu v trestním řízení a měla tak činit pouze vůči zaměstnavateli. Postavení poškozené jí tak vůbec nepříslušelo a neměla jí tak být přiznána náhrada právního zastoupení. 13. Z těchto důvodů obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil jak napadené usnesení odvolací soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně, a aby tomuto soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout. 14. Dovolání obviněného bylo ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který nejprve shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dovolací argumentaci obviněného a poté se vyjádřil k jednotlivým dovolacím námitkám. 15. Státní zástupce je toho názoru, že část dovolacích námitek se nachází mimo rámec formálně deklarovaného dovolacího důvodu. Jedná se o námitky, kterými obviněný zpochybňuje věrohodnost výpovědi poškozené M. K. a prosazuje vlastní skutkovou verzi, podle které se poškozená ve stroji ukryla, aby zde v nečinnosti strávila zbytek pracovní směny. V tomto směru soudy učinily skutkové zjištění, podle kterého poškozená ve stroji pracovala. Verzi obviněného označil nalézací soud za spekulaci a rovněž odvolací soud konstatoval, že pro tvrzení obviněného nebyly shledány žádné relevantní skutečnosti. Poněkud mimoběžný je podle státního zástupce v této souvislosti odkaz na zákoník práce stran zásady rovného zacházení se zaměstnanci a zákazu diskriminace v pracovněprávních vztazích. Tato zásada však podle státního zástupce samozřejmě nestanovuje žádná pravidla pro hodnocení důkazů soudem v případě, že zaměstnanci vypovídají jako svědci v trestním řízení. Dodává, že existenci tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními, resp. porušení práva obviněného na spravedlivý proces, nelze v žádném případě dovozovat ze skutečnosti, že soudy hodnotily výpovědi poškozené a obviněného jiným způsobem, než jaký by odpovídal představám obviněného o správném hodnocení důkazů. 16. Rovněž další námitky, ve kterých obviněný namítá, že se dostatečným způsobem přesvědčil o tom, že v kabině se nikdo nenachází, lze podle státního zástupce pod deklarovaný dovolací důvod podřadit jen s jistou dávkou tolerance. Dovolatel v podstatě namítá, že zachoval potřebnou míru opatrnosti, což lze považovat za relevantní námitku z hlediska existence nedbalostního zavinění. Svoje námitky však spojuje s výše uvedenými vlastními skutkovými tvrzeními, podle kterých se poškozená ve stroji schovala a „v tichosti čekala na konec své pracovní doby“. Při posuzování důvodnosti námitek je ovšem nutno důsledně vycházet z takové podoby skutkových zjištění, jaká jsou vymezena v soudních rozhodnutích. 17. Soudům lze podle státního zástupce vytknout, že v odůvodnění svých rozhodnutí výslovně neuvedly, jakou formu nedbalosti u obviněného shledaly; použitá argumentace (např. že obviněný měl a mohl předpokládat, že pracovnice se nachází uvnitř stroje) však podle něj nasvědčuje tomu, že soudy u obviněného dovodily nedbalost nevědomou. Ze skutkových zjištění ve věci učiněných vyplývá, že obviněný dne 11. 7. 2018 v dopoledních hodinách uložil poškozené práci spočívající v údržbě předmětného stroje a práce se protahovala, když obviněný opakovaně uložil poškozené odstranění vody z podlahy okolo stroje. Další pracovní úkol již obviněný poškozené neuložil. Jestliže ve 13.55 hodin obviněný v okolí stroje poškozenou neviděl a neměl žádnou informaci o tom, že by již pracoviště opustila, pak měl a mohl předpokládat i možnost, že poškozená se nachází v kabině řezacího boxu. Státní zástupce k tomu podotýká, že dokonce i kdyby poškozená skutečně v kabině v nečinnosti vyčkávala konce pracovní směny, pak za situace, kdy ji obviněný žádnou další práci neuložil, nešlo by o jednání natolik nestandardní, aby bylo pro obviněného zcela nepředvídatelné. Při zachování potřebné míry opatrnosti se tedy obviněný měl jednoznačně přesvědčit, že v kabině řezacího boxu se žádná osoba nenachází. Pokud tak nepostupoval, nesplnil obecnou povinnost plynoucí z ustanovení § 206 odst. 4 zákoníku práce, podle kterého zaměstnanec je povinen dbát podle svých možností o svou vlastní bezpečnost, o své zdraví i o bezpečnost a zdraví fyzických osob, kterých se bezprostředně dotýká jeho jednání, případně opomenutí při práci. Skutečnost, že obviněný porušil pouze citované obecné ustanovení a že neexistuje nějaký speciální obecně závazný nebo interní předpis, který by detailně stanovil povinnosti obviněného před uvedením stroje do chodu, má význam pouze z toho hlediska, že dovolateli nelze přičítat porušení důležité povinnosti ve smyslu § 147 odst. 2 tr. zákoníku. 18. Rovněž i námitky týkající se absence subjektivní stránky trestného činu ve vztahu k následku lze podle státního zástupce pod deklarovaný dovolací důvod podřadit jen s jistou dávkou tolerance, když dovolatel uvádí, že subjektivní stránka mu nebyla prokázána, popř. že o ní nebyly předloženy důkazy, tj. prezentuje svoje námitky jako námitky skutkové. Ani tyto námitky však státní zástupce nepovažuje za důvodné. Jak již uvedeno, obviněný měl a mohl předpokládat, že v momentu spuštění stroje se v jeho kabině nachází další osoba. Pak ovšem současně měl a mohl vědět, že v případě spuštění stroje do chodu bude tato osoba vystavena velmi silnému stresu, což u ní může vést ke vzniku vážné psychické újmy. Na straně obviněného tak lze dovodit zavinění ve formě minimálně nevědomé nedbalosti, a to jak ve vztahu k protiprávnímu jednání, tak i ve vztahu ke způsobenému následku. 19. Námitky uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. pak podle státního zástupce deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídají. Tento dovolací důvod je dán v případě, že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Půjde o případy, kdy rozhodnutí vůbec neobsahuje některý výrok, který byl soud podle zákona povinen do výrokové části pojmout, nebo o případy, kdy určitý výrok sice byl v rozhodnutí učiněn, není však úplný, protože neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem. Takovouto vadu rozhodnutí nalézacího ani odvolacího soudu obviněný nenamítá, když vytýká, že M. K. neměla být připuštěna jako poškozená k hlavnímu líčení. Rozhodnutí podle § 206 odst. 3 tr. ř. o tom, že se určitá osoba jako poškozený nepřipouští k hlavnímu líčení, ovšem soud činí na počátku hlavního líčení před zahájením dokazování a výrok podle § 206 odst. 3 tr. ř. není součástí odsuzujícího ani zprošťujícího rozsudku. Obviněný tedy namítá údajnou procesní vadu, kterou nelze vytýkat v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. ani v rámci žádného jiného dovolacího důvodu. 20. S ohledem na to, že dovolací námitky obviněného zčásti obsahově neodpovídají formálně deklarovaným dovolacím důvodům, a zčásti jde o námitky zjevně nedůvodné, státní zástupce navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v souladu s § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání, a s rozhodnutím v neveřejném zasedání souhlasil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí. III. Přípustnost dovolání 21. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. 22. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.). 23. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř. 24. Obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř. 25. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu (k problematice extrémního rozporu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05) – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. 26. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř., je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě. 27. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví). 28. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je pak dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. 29. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.). 30. Na podkladě obviněným uplatněných dovolacích důvodů a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného. IV. Důvodnost dovolání 31. Nejvyšší soud z obsahu podaného dovolání zjistil, že obviněný jím brojí proti závěru o vině přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku, když především zpochybňuje věrohodnost poškozené a její výpovědi týkající se důvodu, pro který se poškozená nacházela v předmětný čas v kabině stroje. Dále rozporuje naplnění subjektivní stránky ve vztahu k následku, ke kterému došlo na straně poškozené, tedy ke vzniku posttraumatické stresové poruchy, a ve vztahu k zavinění poukazuje na princip omezené důvěry. Je toho názoru, že před incidentem nic nezanedbal. Obviněný konečně namítá, že poškozené nemělo být toto postavení v trestním řízení přiznáno. 32. Po takto stručném shrnutí obsahu dovolací argumentace obviněného, o které je jinak podrobně pojednáno v bodech 6. až 13. odůvodnění tohoto usnesení, je nejprve nutno konstatovat, že ačkoliv obviněný ve svém dovolání uplatnil toliko dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a k) tř. ř., je tyto dovolací důvody nutno posuzovat ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný svojí argumentací nebrojí pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, nýbrž zejména proti rozhodnutí soudu nalézacího, který ho uznal vinným žalovaným skutkem. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě je přitom dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Nejvyšší soud však k této vadě nepřihlížel a napadené rozhodnutí přezkoumal i z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. (v jeho druhé alternativě) ve vztahu k dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř., ačkoliv to obviněný výslovně nenamítl. 33. Současně je nutno upozornit, že ačkoliv obviněný své dovolání opřel především o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., část jeho dovolací argumentace nevychází ze skutkového stavu zjištěného soudy v průběhu trestního řízení, nýbrž je založena i na vlastní verzi skutkového děje, která je od soudy učiněných skutkových zjištění odlišná. Je tedy čistě skutkové povahy a netýká se deklarovaného právního posouzení skutku nebo jiného hmotněprávního posouzení, nýbrž skutkového stavu věci. 34. V této souvislosti lze v obecné rovině a ve spojení s výše uvedeným (viz body 25. až 27. tohoto usnesení) uvést, že otázky rozsahu dokazování a hodnocení důkazů jsou čistě v dispozici soudu prvního stupně, potažmo (při splnění zákonných podmínek uvedených v § 263 odst. 6 a 7 tr. ř.) odvolacího soudu. Pokud se nyní v rámci dovolacího řízení obviněný snaží Nejvyššímu soudu předestřít jinou verzi skutkového děje či jeho některé zásadní (skutkové) okolnosti, než k jakým dospěly soudy nižších stupňů (přestože tak činí toliko formálním poukazem na nesprávné právní posouzení skutku či na jiné nesprávné hmotněprávní posouzení), pak se nachází zcela mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu. Skutková zjištění a jejich právní posouzení je totiž vždy třeba důsledně odlišovat, a to i přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy na skutková zjištění navazují. 35. O polemiku se skutkovými zjištěními soudů jde zejména tehdy, pokud obviněný v dovolání poukazuje na nevěrohodnost výpovědi poškozené, pokud namítá, že poškozená se v kabině stroje schovávala před prací a že seděla nebo spala, takže by ji obviněný nemohl vidět, ani kdyby dveře do kabiny otevřel, nebo pokud se snaží prezentovat jiný časový průběh úklidu předmětného stroje. Tyto námitky se tak pro svoji čistě skutkovou povahu nemohou stát předmětem dovolacího přezkumu. Současně příslušná zjištění soudů, která se těchto výtek obviněného týkají, nevykazují žádný rozpor s provedenými důkazy. 36. Soud prvního stupně v bodě 14. odůvodnění svého rozsudku vysvětlil, proč uvěřil poškozené, když popisovala, z jakého důvodu se ještě na konci směny (před 14. hodinou) zdržovala v blízkosti stroje. Námitky obviněného, že poškozená ve stroji pravděpodobně spala či se jinak schovávala, je navíc nutno označit za ryze spekulativní a nepodložené. 37. Soudy konečně neporušily, jak obviněný namítá, ani zákaz diskriminace v pracovněprávních vztazích. Tento zákaz totiž pochopitelně nebrání tomu, a soud v trestním řízení uvěřil verzi jednoho ze zaměstnanců (zde poškozené) a naopak neuvěřil výpovědi jiného zaměstnance (v nyní projednávané věci některým aspektům výpovědi obviněného). Opačný závěr, tedy že soud musí v trestním řízení věřit stejně verzím všech zaměstnanců, by byl zcela absurdní. 38. Pokud jde o samotnou podstatu nyní projednávané věci, je z hlediska trestní odpovědnosti obviněného podstatným především závěr o zanedbání potřebné míry opatrnosti. Námitky obviněného týkající se této okolnosti je pak, na rozdíl od výše nastíněné skutkové polemiky, možno označit jako právně relevantně uplatněné. Nejedná se však o námitky věcně opodstatněné, neboť závěr soudů o nedodržení potřebné míry opatrnosti je správný. 39. Soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích podrobně rozvedly konkrétní pochybení obviněného, kterých se dopustil před tím, než uvedl stroj do pracovní polohy. Zdůraznily, že za situace, kdy k němu byla poškozená, se kterou předtím dříve nespolupracoval a kterou osobně neznal, přidělena až do 14:00 hodin, přičemž sám obviněný poškozené opakovaně ukládal, aby v okolí stroje uklízela, a kdy po návratu ke stroji poškozenou neviděl a ani nevěděl, kde se nachází, měl obviněný před tím, než začal se strojem manipulovat, zkontrolovat, zda se poškozená náhodou stále nenachází v kabině stroje. 40. Nejvyšší soud se s těmito závěry soudů nižších stupňů ztotožňuje. Za výše uvedených okolností totiž skutečně bylo povinností obviněného, aby se přesvědčil, zda se poškozená, o jejíž pracovní činnosti či o tom, kde se momentálně nachází, neměl v danou dobu žádné informace, náhodou nenachází, ať už z jakýchkoliv důvodů, v prostoru stroje. Obviněný měl tuto okolnost náležitě prověřit. Nemohl přitom, zejména s ohledem na to, že k němu poškozená byla přidělena až do 14:00 hodin, bez dalšího spoléhat, že poškozená se nacházela někde jinde. Obviněný měl a mohl předpokládat vícero možností a nespoléhat se pouze na variantu, že pokud poškozenou nevidí, nachází se tato někde jinde. 41. V této souvislosti je zřejmé, že není rozhodné, zda poškozená ve stroji pracovala či nikoliv, neboť i pokud by se v kabině stroje nacházela z jakýchkoliv důvodů, bylo stále povinností obviněného zkontrolovat, zda v prostoru stroje někdo není, a to tím spíš, že téhož dne se ve stroji lidé nacházeli – k tomu viz níže. Rovněž není podstatné, že manuál k obsluze stroje takovou povinnost neukládá, neboť tato povinnost vyplývá právě z požadavku potřebné míry opatrnosti v návaznosti na obecnou prevenční povinnost zaměstnance podle § 249 odst. 1 zákoníku práce. 42. Pokud jde o princip omezené důvěry, na který obviněný ve svém dovolání poukázal, je nutno upozornit, že tento se ve stávající rozhodovací praxi uplatňuje v souvislosti s odpovědností v dopravě, a to vzhledem ke zvýšeným rizikům spojeným s provozováním dopravy. V případě této trestné činnosti (trestná činnost v dopravě) a zjišťování odpovědnosti dotčených osob, tedy účastníků dopravní nehody, je totiž nutno vážit tu skutečnost, že tyto účastníci shodným způsobem a ves tejném režimu podléhají zákonu o silničním provozu z hlediska dodržování povinností v něm stanovených. V případě pracovních úrazů je však situace odlišná, neboť zde zákon (zákoník práce a související předpisy) stanoví povinnosti zaměstnavatele a zaměstnance dílem odlišným způsobem a pouze v obecné rovině a nelze (již pro rozdílnost jejich postavení) očekávat stejnou podobu a míru odpovědnosti dodržování těchto předpisů od zaměstnavatele na straně jedné a zaměstnance na straně druhé. V případech pracovních úrazů je proto nutno trvat na požadavku vynaložení potřebné míry opatrnosti, jejíž zachování je kritériem vědomé i nevědomé nedbalosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 5 Tdo 540/2012, publikovaný pod č. 5/2013 Sb. rozh. tr.). 43. Nad rámec uvedeného však lze konstatovat, že ani případné použití prvního z uvedených principů by obviněného nezbavovalo viny. Obviněný totiž v nyní projednávané věci nemohl rozumně spoléhat na to, že poškozená se již v prostoru stroje nenachází. Byly zde totiž konkrétní okolnosti, které zavdávaly důvodnou obavu, že věci se nemají tak, jak obviněný předpokládal. Jde zejména o skutečnost, že předmětný stroj byl téhož dne čištěn, tedy že se v něm pohybovali lidé. Nejednalo se tedy o obvyklou situaci, kdy byl stroj používán výlučně v souladu se svým určením k výrobní činnosti. Navíc, jak již bylo opakovaně zdůrazněno, byla poškozená na úsek obviněného pouze jednorázově přidělena a obviněný ji měl na starosti – měl jí zadávat práci a tuto práci po ní kontrolovat. Pokud obviněný poškozenou nikde neviděl a ani neměl povědomí o tom, kde se nachází, přičemž si však byl vědom toho, že se v prostoru stroje, popř. v jeho bezprostřední blízkosti v průběhu směny pohybovala (sám jí uložil stroj vyčistit a následně jí opakovaně ukládal čistit okolí stroje), nemohl bez dalšího předpokládat, že se poškozená zcela bezpečně v prostoru stroje v okamžik, kdy stroj uvedl do provozu (vrátil stroj do původní polohy), nenachází. S ohledem na neznalost poškozené (její spolehlivost, pečlivost, atd.) pak nemohl ani předpokládat, že tato v žádném případě nemůže porušovat své povinnosti. Jinými slovy, s ohledem na činnosti, které se na stroji daného dne prováděly, bylo povinností obviněného prostor stroje před jeho spuštěním řádně zkontrolovat, a nikoliv se spoléhat na to, že v kabině se nikdo nenachází jen proto, že její dveře jsou zavřené. 44. Na závěru o existenci zavinění na straně obviněného ve formě nevědomé nedbalosti přitom nemůže ničeho změnit ani skutečnost, že i poškozená nese na celé situaci svůj díl viny. Spoluzavinění poškozené, která např. nechala dveře zavřené, ačkoliv bylo pravidlem, že pokud někdo ve stroji byl, nechával dveře otevřené, totiž vzhledem k tomu, že jednání obviněného bylo jednou z příčin škodlivého následku (pracovního úrazu), trestní odpovědnosti obviněného nebrání. V této souvislosti lze poukázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 3 Tz 317/2001, publikovaný v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu TR NS 16/2002-T 389 a v časopisu Soudní rozhledy č. 8/2002, v jehož právní větě se uvádí, že „jednání pachatele má povahu příčiny i tehdy, když kromě něj k následku vedlo jednání další osoby, poněvadž příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo. Příčinná souvislost je totiž dána i tehdy, když vedle příčiny, která bezprostředně způsobila následek (např. těžkou újmu na zdraví jiného u trestného činu podle § 224 TrZ), působila i další příčina. Jednání pachatele, i když je jen jedním článkem řetězu příčin, které způsobily následek, je příčinou následku i tehdy, pokud by následek nenastal bez dalšího jednání třetí osoby (srov. rozhodnutí pod č. 72/1971 a 37/1975 Sb. rozh. tr.). Každé jednání, bez kterého by následek nebyl nastal, není však stejně důležitou příčinou následku (zásada gradace příčinné souvislosti). Důležité také je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Jestliže při vzniku následku uvedeného v § 224 TrZ spolupůsobilo více příčin (jednání více pachatelů a poškozeného), je třeba hodnotit každou příčinu co do jejího významu pro vznik následku zvlášť a určit její důležitost pro následek, který z jednání obviněného nastal.“ Spoluzavinění poškozené pak soudy zohlednily v tom směru, že u obviněného neshledaly porušení důležité povinnosti vyplývající z jeho zaměstnání, které by vedlo ke kvalifikaci jeho jednání podle § 207 odst. 2 tr. zákoníku. 45. Pokud jde o námitku absence zavinění (subjektivní stránky) ve vztahu k následku, který u poškozené nastal (posttraumatické stresové poruchy), lze zcela odkázat na vypořádání této otázky soudem druhého stupně v závěru bodu 14. odůvodnění jeho usnesení. Obviněný skutečně mohl při své znalosti předmětného stroje a jeho funkcí předpokládat, že pokud se do stroje dostane osoba v době, kdy stroj pracuje či je jiným způsobem v chodu, může tato utrpět vážnou újmu jak na fyzickém, tak psychickém zdraví. Skutečnost, že psychická újma na straně poškozené byla způsobena právě předmětným incidentem, byla přitom v trestním řízení bezpečně prokázána znaleckým posudkem. 46. Konečně, pokud obviněný v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. namítá, že soudy nevydaly rozhodnutí o tom, že se účast poškozené u hlavního líčení a veřejného zasedání nepřipouští, je nutno konstatovat, že taková argumentace zvolenému ani žádnému jinému dovolacímu důvodu neodpovídá. 47. Chybějícím nebo neúplným výrokem se totiž v souvislosti s tímto dovolacím důvodem rozumí pouze výrok napadeného rozhodnutí, kterým musí být vždy rozhodnutí ve věci samé (§ 265a odst. 1, odst. 2 tr. ř.). Rozhodnutí podle § 206 odst. 3 tr. ř., kterého se obviněný domáhá, však rozhodnutím ve věci samé není (srov. § 265a odst. 2 tr. ř.). V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. se tak nelze domáhat jeho vydání či doplnění. Příslušná dovolací námitka proto pod rozsah tohoto dovolacího důvodu nespadá. 48. Lze tedy shrnout, že obviněným uplatněné dovolací námitky jednak nebylo částečně možné pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g), resp. písm. k) tr. ř. podřadit, a jednak se ve zbývající části jednalo o námitky pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. sice podřaditelné, avšak věcně neopodstatněné. Z tohoto důvodu nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě, který obviněný ve spojení s oběma dovolacími důvody rovněž implicitně uplatnil. V. Způsob rozhodnutí dovolacího soudu 49. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. 50. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 23. 9. 2021 JUDr. Pavel Šilhavecký předseda senátu Zpracoval: JUDr. Aleš Kolář
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2002_6.TDO.577.2002.1.xml	Judikát 6 Tdo 577/2002 6 Tdo 577/2002 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 25. 9. 2002 dovolání obviněného R. B., které podal proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 4. 2002, sp. zn. 7 To 21/02, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 37/2001, a rozhodl t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného R. B. o d m í t á . O d ů v o d n ě n í : Obviněný R. B. byl rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2002, sp. zn. 1 T 37/2001, uznán vinným: 1/ trestným činem ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák., kterého se měl dopustit tím, že dne 3. 9. 2001 kolem 19.00 hodin v M., na náměstí M., ve 2. patře hotelu Z. B., v pokoji č. 5, fyzicky napadl pro nevěru v afektu vzteku družku A. K., v průběhu konfliktu se zmocnil kuchyňského nože o délce čepele 12 cm a tímto nožem bodl velkou silou Annu Kollerovou do břišní krajiny, přičemž jí způsobil poranění hrudní stěny, bránice a přední a zadní stěny žaludku s průnikem vzduchu do břišní krajiny, v důsledku čehož byl bezprostředně ohrožen život poškozené a ke smrti nedošlo v důsledku včasné a kvalifikované lékařské pomoci, 2/ trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák., kterého se měl dopustit tím, že dne 3. 9. 2001 kolem 19.00 hodin v M., na náměstí M., ve 2. patře hotelu Z. B., poté, co utekl z pokoje č. 5 v úmyslu hotel opustit, střetl se na chodbě hotelu se svým bratrem L. B., o němž věděl, že je přítelem družky, přičemž L. B. fyzicky napadl stejným kuchyňským nožem, zasadil mu tři bodné rány zepředu do horní části hrudníku, když ho značnou silou bodl do oblasti srdce a způsobil mu tak zejména průbod srdce, na jehož následky poškozený na místě zemřel. Za tyto trestné činy byl obviněný R. B. odsouzen podle § 219 odst. 1, § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 11 roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 1, odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Obviněný R. B. i státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Praze podali proti rozsudku Krajského soudu v Praze odvolání, přičemž z podnětu odvolání státní zástupkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 4. 2002, sp. zn. 7 To 21/02, napadený rozsudek nalézacího soudu podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. řádu zrušil ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a podle § 259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, že obviněnému vyměřil podle § 219 odst. 1, § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvanácti a půl roku se zařazením pro jeho výkon do věznice se zvýšenou ostrahou podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. Odvolání obviněného R. B. bylo podle § 256 tr. řádu zamítnuto. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl ve spojení s rozhodnutím odvolacího soudu právní moci dnem 16. 4. 2002 /§ 139 odst. 1 písm. b), cc) tr. řádu/. Podle tzv. dodejek a doručenek, založených v trestním spisu, byl rozsudek odvolacího soudu doručen dne 28. 5. 2002 tehdejšímu obhájci obviněného R. B. Mgr. D. Š. a dne 30. 5. 2002 obviněnému R. B. i Krajskému státnímu zastupitelství v Praze. Dne 25. 7. 2002 napadl obviněný R. B. prostřednictvím svého obhájce u Krajského soudu v Praze shora citovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze dovoláním, směřujícím do výroku o vině i trestu. Dovolání bylo doručeno se spisovým materiálem Nejvyššímu soudu České republiky dne 28. 8. 2002. Dovolatel výslovně opřel podaný mimořádný opravný prostředek o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť je přesvědčen, že odvolací soud oba spáchané skutky nesprávně hodnotil po právní stránce, když tyto skutky měly být podle mínění obviněného správně právně kvalifikovány podle § 221 odst. 2 písm. c) tr. zák. a § 222 odst. 1, odst. 3 tr. zák. Podle konkrétní argumentace, obsažené v odůvodnění dovolání, obviněný R. B. polemizuje se skutkovými závěry soudů obou stupňů, týkajícími se subjektivní stránky spáchaných trestných činů, jež podle něho nemají oporu v provedeném dokazování. Soudy při hodnocení otázky viny vycházely zejména ze znaleckých posudků z oboru soudního lékařství, aniž by náležitě zohlednily výpověď obviněného, jeho subjektivní vztah k následku, okolnosti incidentu, silné rozrušení obviněného, bezprostřední časovou návaznost obou skutků, stejně jako snahu obviněného rychle přivolat lékařskou pomoc pro poškozenou. Obviněný neměl v úmyslu přivodit těžkou újmu poškozené, stejně jako nechtěl usmrtit svého bratra, přičemž na podporu svých tvrzení podrobně rozvádí okolnosti násilného střetu s poškozeným. Za dostatečně neprokázaná dovolatel považuje zejména skutková zjištění ohledně způsobení bodných ran poškozenému a rovněž zjištění týkající se světelných podmínek v místě střetu obviněného s poškozeným jsou podle jeho názoru neúplná, neboť soudy nevzaly v potaz jejich vliv na průběh střetu a možnost obviněného kontrolovat přesně pohyb nože, přičemž záznam prověrky výpovědi obviněného pořízený ve zcela jinou denní dobu nelze použít jako podklad hodnocení soudu. Přehodnocení právních závěrů soudu na základě shora uvedených výtek by se mělo odrazit podle názoru obviněného R. B. i ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu, když vzhledem k osobním poměrům i okolnostem případu se trest jeví jako nepřiměřeně tvrdý a za účelný a dostatečně účinný trest by bylo možno považovat trest při samé dolní hranici zákonné trestní sazby s jeho výkonem ve věznici s ostrahou. V petitu svého dovolání obviněný R. B. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Předseda senátu soudu prvního stupně v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. řádu doručil dne 29. 7. 2002 opis dovolání obviněného státnímu zástupci Nejvyššího státního zastupitelství s upozorněním, že se může k dovolání písemně vyjádřit a souhlasit s jeho projednáním v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření ze dne 26. 8. 2002, sp. zn. 1 NZo 483/2002, uvedl, že dovolatel namítá ve svém dovolání výlučně nesprávná skutková zjištění soudu, aniž by vytýkal vady v právním hodnocení již stabilizovaného skutku a navrhl proto, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného R. B. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. řádu, a navíc dovolatelem formálně uplatněný důvod není v souladu s obsahem odůvodnění. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) při posuzovaní podaného dovolání nejprve zjišťoval, zda jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. řádu. Podle odst. 1 tohoto ustanovení lze napadnout dovoláním pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, pokud soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští, přičemž v § 265a odst. 2 písm. a) až písm. h) tr. řádu jsou taxativně vypočtena rozhodnutí, která je možno považovat za rozhodnutí ve věci samé. Napadat je možno jen výroky těchto rozhodnutí, neboť podle § 265a odst. 4 tr. řádu je dovolání jen proti důvodům rozhodnutí zákonem výslovně vyloučeno. V uvedených ohledech dovolací soud shledal dovolání obviněného R. B. přípustným podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. řádu, neboť napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl obviněný ve spojení s rozhodnutím soudu prvního stupně uznán vinným a byl mu uložen trest, a proto se mohl Nejvyšší soud v návaznosti na tento závěr zabývat otázkou, zda byla zachována lhůta a místo k podání dovolání ve smyslu § 265e tr. řádu. Podle tohoto ustanovení se dovolání podává u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti němuž dovolání směřuje, přičemž pokud se rozhodnutí doručuje jak obviněnému, tak i jeho obhájci a zákonnému zástupci, běží lhůta od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději (§ 265e odst. 2 tr. řádu). Ze spisového materiálu v posuzované věci vyplývá, že trestní stíhání obviněného R. B. bylo pravomocně skončeno rozhodnutím odvolacího soudu dne 16. 4. 2002, přičemž opis rozsudku byl doručen obhájci obviněného dne 28. 5. 2002 a obviněnému R. B. dne 30. 5. 2002. Dovolání podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dne 25. 7. 2002 u Krajského soudu v Praze, z čehož je patrno, že dvouměsíční dovolací lhůta byla ve smyslu § 265e odst. 1 a odst. 2 tr. řádu zachována. Nejvyšší soud současně zjišťoval, zda dovolání obviněného splňuje veškeré obsahové náležitosti zakotvené v ustanovení § 265f odst. 1 tr. řádu, podle něhož musí být v dovolání vedle obecných náležitostí podání uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodů napadá a čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo § 265b odst. 2 tr. řádu, o které se dovolání opírá. V této souvislosti Nejvyšší soud České republiky posuzoval, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za některý z důvodů uvedených v citovaném ustanovení zákona, neboť existence dovolacího důvodu je zároveň nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. řádu. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze aplikovat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být nesprávné skutkové zjištění nalézacího či odvolacího soudu, jelikož právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění soudu vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku, která jsou pak blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Přezkoumávané rozhodnutí pak bude spočívat na nesprávném právním posouzení skutku zejména tehdy, pokud je v rozporu právní posouzení skutku uvedené ve výroku rozhodnutí se skutkem, jak je ve výroku rozhodnutí popsán. Z takto vymezeného důvodu dovolání vyplývá, že Nejvyšší soud není oprávněn přezkoumávat a hodnotit postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů, je povinen vycházet z jejich skutkového zjištění a v návaznosti na tento skutkový stav pak hodnotí hmotně právní posouzení skutku, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to ani na základě případného doplňování dokazování či v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Tento závěr vyplývá rovněž z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. řádu, není další instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. řádu, popřípadě do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem. V této souvislosti je nutno zdůraznit, že z hlediska nápravy skutkových vad obsahuje trestní řád další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. řádu) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. řádu). Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení § 265f odst. 1 tr. řádu a zejména ze znění ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu je třeba dovodit, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být v podaném dovolání skutečně tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí. V tomto ohledu dovolání obviněného R. B. nemůže obstát, neboť z obsahu podaného dovolání vyplývá, že ačkoliv výslovně uvádí jako důvod svého dovolání § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jeho námitky směřují výhradně vůči hodnocení důkazů, tedy proti skutkovým zjištěním soudu prvého i druhého stupně, přičemž ve vytýkaných vadách je až následně spatřováno údajné nesprávné hmotně právní posouzení skutku. V posuzovaném dovolání tedy obviněný takto sice formálně uplatnil jeden ze zákonných důvodů k podání dovolání, avšak konkrétní argumenty obsažené v dovolání vycházejí z důvodů jiných, které v zákoně uvedeny nejsou. V takovém případě tedy nebyl uplatněn důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, ale důvod jiný, založený na obviněným namítaných pochybnostech o správnosti skutkových zjištění. Takový důvod pro podání dovolání však v ustanovení § 265b tr. řádu uveden není. Pro úplnost je třeba připomenout, že část dovolacích námitek obviněného se týká pouze odůvodnění napadeného rozhodnutí, přičemž ve smyslu § 265a odst. 4 tr. řádu dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné. Pokud jde o námitku dovolatele směřující do výroku o trestu, s odkazem na výše uvedené skutečnosti Nejvyšší soud není oprávněn přezkoumávat a hodnotit úvahy soudu o druhu a výměře trestu, neboť nepřiměřenost trestu, nejde-li o nepřípustný druh trestu ani o překročení příslušné trestní sazby, jež by za daných okolností opodstatňovala použití dovolacího důvodu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, není dovolacím důvodem ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. S ohledem na skutečnosti shora rozvedené dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že námitky obviněného R. B., uplatněné v dovolání, neodpovídají důvodu předpokládanému v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a proto shledal, že dovolání bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b odst. 1 tr. řádu. Nejvyšší soud musel navíc konstatovat, že skutkový stav zjištěný soudem prvého i druhého stupně a vymezený ve skutkové větě výroku o vině rozhodnutí nalézacího soudu, s nímž se odvolací soud plně ztotožnil, formálně objasňuje všechny potřebné skutkové otázky pro použitou právní kvalifikaci skutku a použité právní kvalifikaci odpovídá. Nejvyšší soud České republiky tudíž v předmětné věci postupoval podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu a v neveřejném zasedání konaném ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu dovolání obviněného R. B. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu, aniž byl dovolací soud oprávněn postupovat podle ustanovení § 265i odst. 3, odst. 4 tr. řádu. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu). V Brně dne 25. září 2002 Předseda senátu : JUDr. Zdeněk S o v á k
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2013_6.TDO.839.2013.1.xml	Judikát 6 Tdo 839/2013 6 Tdo 839/2013-121 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. října 2013 o dovoláních, která podali obvinění P. B., R. Š., J. H., M. E. a L. K. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 11. 2012, č. j. 11 To 156/2012 - 5396, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 6 T 12/2010, takto: I. Podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. B. o d m í t á. II. Podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných R. Š., J. H. a M. E. o d m í t a j í . III. Podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. se částečně z r u š u j í rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 11. 2012, č.j. 11 To 156/2012 - 5396 a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 5. 2012, č. j. 6 T 12/2010 - 5081, a to v celé části týkající se obviněné L. K. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Hradci Králové p ř i k a z u j e , aby věc obviněné L. K. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 5. 2012, sp. zn. 6 T 12/2010, byl obviněný P. B. uznán vinným pod body I. 1) a 2) zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“); obviněný R. Š. byl uznán vinným pod body III. 1) až 6) trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009, (zák. č. 140/1691 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zák.“) a pod bodem IV. přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku; obviněný J. H. by uznán vinným pod body V. 1) až 20) zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku; obviněná M. E. byla uznána vinnou pod body II. 1) a 2) zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku; obviněná L. K. byla uznána vinnou pod body VII. 1) až 18) zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Této trestné činnosti se dle skutkových zjištění krajského soudu dopustili tím, že (Nejvyšší soud dále cituje pouze výrok týkající se dovolatelů): I. obžalovaný P. B. 1) v období nejméně od června 2009 do svého zadržení dne 14. 4. 2010 nejméně ve 4 případech sám a v 10 případech s M. E. na své chatě v obci K. vyrobil nejméně 1.867,6 gramů pervitinu, který užil částečně pro svoji potřebu a v převážné míře prodal on nebo M. E. dalším osobám, 2) od přesně nezjištěné doby, nejspíše od roku 2006, do svého zadržení dne 14. 4. 2010 ve svém bydlišti v ulici Z. v P., na své chatě v obci K. a na dalších přesně nezjištěných místech zejm. v P., prodal, daroval nebo za jiné věci směnil drogu pervitin v celkovém množství nejméně 762,9 gramů tak, že: a) v období od srpna 2009 do února 2010 zejm. na své chatě v obci K., daroval 2x týdně vždy 1 dávku pervitinu v množství asi 0,1 gramu L. D., nar. 16. 2. 1986, kdy takto jmenovaný obdržel za uvedené období celkem nejméně 5,6 gramů pervitinu, b) v období od roku 2007 do prosince 2009 na různých místech v P., zejména v místě svého bydliště v ulici Z., a na své chatě v obci K., prodával 1x za měsíc až 1x za 3 měsíce pervitin v množství 1-2 gramy v ceně 600,-- Kč až 1.000,-- Kč za 1 gram a v blíže nezjištěném počtu případů daroval 1 dávku pervitinu v množství asi 0,5 gramu F. H.,kdy ten takto obdržel nejméně 36,0 gramů pervitinu, c) v období od července 2009 do března 2010 na různých místech v P., zejména v místě svého bydliště na adrese Z., a na své chatě v obci K., ve více případech prodal L. K. celkem nejméně 168,8 gramů pervitinu v ceně 700,-- Kč za 1 gram, celkově za částku nejméně 118.160,-- Kč, d) v období od září 2009 do října 2009 u D. S. v P.- L. a u prodejny O. v P. – P. v 1 případě na pokyn R. Š. a v druhém případě sám prodal V. M. pervitin v hodnotě 24.000,-- Kč,v množství 40,0 gramů, e) v období od července 2009 do října 2009 u prodejny O. v P. – P. a na dalších místech v P. nejméně v 9 případech prodal J. H. a D. S. pervitin v množství vždy 20-50 gramů v ceně 600,-- Kč za 1 gram, a celkem tak J. H. a D. S. prodal nejméně 267,0 gramů pervitinu celkem za částku cca 160.200,-- Kč, f) v období od června 2009 do srpna 2009 v P. v kanceláři klubu Ó. a v místě svého bydliště na adrese Z. nejméně ve 4 případech předal či prodal R. Š. nejméně 139,7 gramů pervitinu, g) od přesně nezjištěné doby roku 2007 nebo 2008 do dubna 2010 na své chatě v obci K. nabízel a zdarma poskytoval 1x - 2x týdně vždy nejméně 1 dávku pervitinu v množství 0,1-0,2 gramu J. R., kterému takto předal nejméně 20-40 gramů pervitinu, h) v období od července 2009 do listopadu 2009 na své chatě v obci K., nabízel a zdarma poskytoval 2x týdně 1 dávku pervitinu v množství 0,1-0,2 gramu S. Z., které takto předal nejméně 4,8 gramů pervitinu, i) v období od roku 2006 do prosince 2009 v místě svého bydliště v P., ulice Z., daroval nejméně ve 4 případech v množství na 1 dávku pervitin V. K., kdy takto jmenovaný obdržel celkem 0,8 gramu pervitinu, j) v lednu 2010 ve svém bytě v P., ulice Z., nabídl v 1 případě ke společnému užití 1 dávku pervitinu D. M., kdy jde o množství nejméně 0,1-0,2 gramu pervitinu, k) v období od roku 2007 do června 2009 na různých místech v P. prodával L.S., 1x za 14 dní 1 gram pervitinu za částku 1.000,-- Kč, kdy takto prodal pervitin v množství nejméně 80,0 gramů za částku asi 10.000,-- Kč, přičemž tohoto jednání se dopustil bez příslušného povolení Ministerstva zdravotnictví ČR s vědomím, že pervitin obsahuje metamfetamin, tedy psychotropní látku zařazenou do seznamu II Úmluvy o psychotropních látkách a současně uvedenou v příloze č. 5 k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, II. obžalovaná M. E. 1) v období nejméně od června 2009 do svého zadržení dne 14. 4. 2010 nejméně v 10 případech se svým přítelem P. B. na jeho chatě v obci K. vyrobila nejméně 1.589,8 gramů pervitinu, který částečně užila pro svoji potřebu a v převážné míře buď P. B. nebo ona sama prodala dalším osobám, 2) od přesně nezjištěné doby, nejméně od letních měsíců 2009 do svého zadržení dne 14. 4. 2010 ve svém bydlišti v P., ul. Z., na chatě P. B. v obci K. a na dalších přesně nezjištěných místech zejm. v P., prodala, darovala nebo za jiné věci směnila drogu pervitin v celkovém množství nejméně 416,4 gramů tak, že: a) v období od srpna 2009 do konce roku 2009 zejm. ve svém bydlišti v P., ul. Z., a v Ch., prodala 2x týdně v množství 2 až 3 gramy za cenu 1.000,-- Kč za 1 gram a ve dnech 13. 8. 2009 a 14. 8. 2009 vždy v množství 8 gramů za částku 4.000,-- Kč, celkem nejméně 116,0 gramů pervitinu J. B., b) v období od prosince 2007 do prosince 2009 ve svém bydlišti v P., ul. Z., a na chatě v obci K., prodala nejméně ve 2 případech celkem 2,0 gramy pervitinu F. H., c) v období od července 2009 do března 2010 v místě svého bydliště v P., ul. Z., nebo na chatě v obci K., prodala nejméně v 6 případech celkem 102,8 gramů pervitinu L. K., d) v období od 13. 8. 2009 do 18. 8. 2009 na chatě v obci K. prodala V. Č., osobě zvané V. L., a dalším neustanoveným osobám nejméně 169,0 gramů pervitinu za částku 169.000,-- Kč, e) v období od července 2009 do listopadu 2009 na chatě v obci K. nabízela a zdarma poskytovala 1x až 2x týdně 0,1-0,2 gramu pervitinu J. R. a S. Z., kdy každému takto předala nejméně 4,8 gramu pervitinu, celkem tedy 9,6 gramů pervitinu, f) v období od srpna 2009 do ledna 2010 prodala v 6 případech celkem 14 gramů pervitinu za cenu 1.000,-- Kč za 1 gram D. M., kterému takto prodala celkem 14,0 gramů pervitinu, g) v srpnu 2009 prodala nejméně 3,0 gramy pervitinu L. D. přičemž tohoto jednání se dopustila bez příslušného povolení Ministerstva zdravotnictví ČR s vědomím, že pervitin obsahuje metamfetamin, tedy psychotropní látku zařazenou do seznamu II Úmluvy o psychotropních látkách a současně uvedenou v příloze č. 5 k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, III. obžalovaný R. Š. v období nejméně od června 2009 do září 2009 na různých místech P. předával nebo prodával dalším osobám za účelem výroby drogy pervitin prekurzor efedrin a prodával nebo domlouval prodej pervitinu dalším osobám, kdy celkem předal nebo prodal nejméně 1.240,0 gramů efedrinu a prodal nebo domluvil prodej celkem nejméně 209,7 gramů pervitinu tak, že: 1) od června 2009 do září 2009 na různých místech v P. za účelem výroby pervitinu nejméně ve 3 případech předal nebo prodal P. B. blíže nezjištěné množství efedrinu, nejméně však 1.000 gramů, ze kterého P. B. sám nebo společně s M. E. vyrobili nejméně 814,8 gramů pervitinu určeného k další distribuci, 2) ve dnech 18. 6. 2009 a 25. 6. 2009 ve dvou případech prodal J. H. a M. M. pervitin tak, že dne 18. 6. 2009 v P. na Č. M. na parkovišti u restaurace M. D. jim předal 99,7 gramů pervitinu za účelem jeho prodeje další osobě a poté, co pervitin M. M. s J. H. prodali J. K. za částku 90.000,-- Kč, peníze dovezl J. H. zpět R. Š., a dne 25. 6. 2009 v P. na nezjištěném místě oběma obžalovaným prodal blíže nezjištěné množství pervitinu, 3) od července 2009 do srpna 2009 na různých místech v P., zejména v blízkosti své kanceláře v klubu Ó. v dalších nejméně 3 případech (mimo dny 18. 6. 2009 a 25. 6. 2009) prodal samostatně J. H. celkem nejméně 40,0 gramů pervitinu, a v dalších nejméně 2 případech prodal společně J. H. a D. S. celkem nejméně 30,0 gramů pervitinu určeného pro další prodej, 4) dne 27. července 2009 v P. v herně vedle disko klubu Ó. v P. domluvil s J. H. prodej 240,0 gramů efedrinu za částku 120.000,-- Kč, který následně J. H. dovezla blíže neustanovená osoba mužského pohlaví, 5) dne 11. srpna 2009 v P. domluvil prodej 20,0 gramů pervitinu pro J. H. a D. S., který oběma obžalovaným dovezl P. B., 6 v září 2009 v P. ve 2 případech domluvil prodej nejméně 20,0 gramů pervitinu za částku 12.000,-- Kč V. M., přičemž pervitin V. M. dovezl a prodal P. B., přičemž tohoto jednání se dopustil bez příslušného povolení Ministerstva zdravotnictví ČR s vědomím, že pervitin obsahuje metamfetamin, tedy psychotropní látku zařazenou do seznamu II Úmluvy o psychotropních látkách a současně uvedenou v příloze č. 5 k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, a přesto, že efedrin je uveden jako prekurzor v kategorii 1 přílohy I Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) číslo 273/2004, o prekurzorech drog, a s vědomím, že se o takovou látku jedná, IV. obžalovaný R. Š. v blíže nezjištěný den měsíce ledna 2010 nebo února 2010 v P. na parkovišti před K. c. prodal J. H. nejméně 3,0 - 5,0 gramů pervitinu a tohoto jednání se dopustil bez příslušného povolení Ministerstva zdravotnictví ČR s vědomím, že pervitin obsahuje metamfetamin, tedy psychotropní látku zařazenou do seznamu II Úmluvy o psychotropních látkách a současně uvedenou v příloze č. 5 k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, V. obžalovaný J. H. v období nejméně od října 2008 do svého zadržení dne 13. 4. 2010 v J. n. N., L., T. a na dalších místech Libereckého, Středočeského a Královéhradeckého kraje prodával nebo daroval dalším osobám drogu pervitin, přičemž za uvedené období prodal nejméně 986,259 gramů této drogy tak, že: 1) dne 18. 6. 2009 na parkovišti benzínové čerpací stanici OMV u dálnice D1 směr P., společně s M. M. prodal policistovi jednajícímu v rámci předstíraného převodu věci podle § 158c tr. řádu vystupujícímu pod jménem J. K. pervitin o celkové hmotnosti 99,7 gramů za částku 90.000,-- Kč pocházející od R. Š., 2) dne 3. 11. 2009 v J. n. N. na parkovišti na H. n. zdarma předal policistovi jednajícímu v rámci předstíraného převodu věci podle § 158c tr. řádu vystupujícímu pod jménem J. K. pervitin o hmotnosti 0,185 gramů jako vzorek drogy, kterou by mohl J. K. dodávat k dalšímu prodeji, 3) dne 10. 11. 2009 v N. B. na parkovišti u prodejny P. M. prodal policistovi jednajícímu v rámci předstíraného převodu věci podle § 158c tr. řádu vystupujícímu pod jménem J. K. pervitin o celkové hmotnosti 94,0 gramů za částku 75.000,-- Kč, 4) dne 13. 4. 2010 v N. B. na parkovišti u obchodu P. M. prodal policistovi jednajícímu v rámci předstíraného převodu věci podle § 158c tr. řádu vystupujícímu pod jménem J. K. pervitin o celkové hmotnosti 382,19 gramů za částku 300.000,-- Kč a za účelem prodeje dalším osobám měl v igelitové tašce se svými osobními věcmi ve vozidle zn. Škoda Octavia tmavěmodré barvy, rzv. ..., jímž na schůzku přijel, v plastové dóze pervitin o hmotnosti 14,51 gramů získaný od D. S., 5) v období od října 2008 do prosince 2009 v L. prodával nejméně 2,5 gramu pervitinu týdně většinou po množství 0,5 gramu za 500,-- Kč A. K., kdy takto prodal nejméně 130,0 gramů pervitinu, přičemž v období od června 2009 do prosince 2009 nejméně 1x měsíčně v množství za 500,-- Kč prodal takto pervitin společně s A. K., také N. Ď., kdy takto prodal nejméně 1,5 gramů pervitinu, 6) v období od října 2009 do ledna 2010 v J. n. N. a v T. prodal celkem nejméně 4,4 gramů pervitinu částku 2.200,-- Kč A. G., 7) v období od srpna 2009 do února 2010 zejm. v L. dával zdarma, popřípadě prodal na 1 dávku za 200,-- Kč pervitin P. H., kdy takto jmenovaná obdržela nejméně 1,8 gramů pervitinu, 8) v období od července 2009 do března 2010 v J. n. N. daroval nebo prodával 1x měsíčně až 2x týdně M. K. 0,2-0,5 gramu pervitinu za částku od 200,-- Kč do 500,-- Kč, kdy jmenovaná takto obdržela celkem nejméně 3,5 gramů pervitinu v částce 3.500,-- Kč, 9) v období od listopadu 2009 do ledna 2010 v J. n. N. prodával 1x za 2 dny až 1x denně pervitin v množství 0,2-0,3 gramu za 1 odběr, v 1 případě pak gram za 1.200,-- Kč, Z. M., kdy jmenovaná takto obdržela celkem nejméně 9,34 gramů pervitinu, 10) v období od května 2009 dubna 2010 v J. n. N. prodával nejméně 3x do měsíce až 4x týdně R. M., v částkách od 200,-- Kč do 500,-- Kč na 1 prodej, a nejméně 4 případech jí domluvil prodej 1 dávky pervitinu N. P., kdy takto jmenovaná od obžalovaného získala nejméně 23,3 gramů pervitinu, 11) v období od července 2009 do března 2010 v L., J. n. N. a na dalších nezjištěných místech, prodal celkem 2,0 gramy pervitinu a M. P., a prodal jí i další v hodnotě 13.350,-- Kč, kdy takto jmenovaná obdržela pervitin v množství nejméně 13,1 gramů, 12) v období od července 2009 do dubna 2010 v J. n. N., M. B. a na dalších nezjištěných místech, prodával 2x - 3x týdně v období bez 2 měsíců pervitin M. Š., dávku za částku od 100,-- Kč do 300,-- Kč, kdy jmenovaná takto obdržela pervitin v množství nejméně 13,3 gramů, 13) v srpnu 2009 v J. n. N. prodal nejméně v 5 případech pervitin A. Š., za částky 500,-- Kč, 300,-- Kč, 200,-- Kč a 100,- Kč, celkem za 1.2000,-- Kč v množství nejméně 0,58 gramu, 14) v období od listopadu 2009 do března 2010 v J. n. N. vyměnil za odcizené věci nejméně v 5 případech za částky 300,-- Kč až 500,-- Kč za dávku pervitinu D. J., kdy za 500,-- Kč bylo množství 0,3-0,4 gramu, v množství nejméně 1,55 gramu, celkem za 1.900,-- Kč, 15) v období od října 2009 do března 2010 v J. n. N. prodával 3x týdně za částku 100,-- Kč nebo vyměňoval za různé věci dávku pervitinu I. P., kdy jí takto prodal nejméně 4,8 gramů pervitinu v hodnotě 4.800,-- Kč, 16) v období od listopadu 2009 do března 2010 v T. prodával 1x - 3x týdně za částku 500,-- Kč pervitin N. S., kdy jí takto prodal celkem nejméně 16,0 gramů pervitinu za částku 20.000,-- Kč, 17) v období od června 2009 do ledna 2010 v J. n. N. prodával v intervalu 2x týdně za částku 500,-- Kč až 1.000,-- Kč pervitin S. J., kdy takto jmenované prodal pervitin za 48.000,-- Kč v množství nejméně 38-48,0 gramů, 18) v období od ledna 2009 do července 2009 v L. a v H. A. v H. L. prodával 1x týdně, několikrát 1x za 14 dní, pervitin v množství 0,3 gramu za částku 500,-- Kč V. L., když takto jmenovanému prodal pervitin za částku 12.500,-- Kč v množství nejméně 7,5 gramů, 19) v období od července 2009 do října 2009 v J. n. N. prodával 2x týdně 0,3 gramu pervitinu na 1 prodej, od listopadu 2009 do ledna 2010 prodával v intervalu 2x týdně 1 gram pervitinu za částku 1.300,-- Kč a v období od února 2010 do 13. 4. 2010 prodával 3x týdně 2 gramy pervitinu na 1 prodej N. P., přičemž v období od listopadu 2009 N. P. využíval rovněž jako dealerku pervitinu, domlouval jí schůzky s odběrateli a posílal ji pervitin prodávat, kdy takto jmenované prodal celkem nejméně 99,0 gramů pervitinu, 20) v období od října 2009 do dne 13. 4. 2010 v J. n. N. prodával 1x týdně 1 gram pervitinu vždy za částku 1.000,-- Kč D. T., kdy takto jmenovanému prodal celkem 28,0 gramů pervitinu, přičemž tohoto jednání se dopustil bez příslušného povolení Ministerstva zdravotnictví ČR s vědomím, že pervitin obsahuje metamfetamin, tedy psychotropní látku zařazenou do seznamu II Úmluvy o psychotropních látkách a současně uvedenou v příloze č. 5 k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, VII. obžalovaná L. K. v období nejméně od zimních měsíců roku 2007 do svého zadržení dne 14. 4. 2010 na různých místech v P., zejm. v městské části V., prodávala dalším osobám drogu pervitin, kterou nejméně od července 2009 získávala od P. B. a M. E., a sušenou rostlinu konopí-drogu marihuanu, přičemž za uvedené období prodala nejméně 736,9 gramů pervitinu, tak že: 1) v období od letních měsíců 2009 do konce ledna 2010 prodávala 1x - 2x měsíčně většinou v množství za 500,-- Kč za jeden prodej pervitin M. Ch., kdy takto prodala v 9 případech za 4.500,-- Kč, v množství nejméně 3-4,5 gramů, 2) v období od ledna 2009 do března 2010 darovala nejméně v 5-6ti případech vždy v množství asi za 100,-- Kč nezjištěné množství pervitinu T. K., kdy tato jí předala nejméně 0,6 gramu, 3) v blíže nezjištěném období, od 10tého měsíce 2009, do února 2010 prodala ve 2 případech za 300,-- Kč, v jednom případě za 500,-- Kč a v jednom případě nezjištěné množství, tedy v 5 případech celkem 1,1 gramu pervitinu za nejméně 1.100,-- Kč A. K., 4) v blíže nezjištěném období, od ledna 2009 do března 2010 prodávala 2x měsíčně v množství vždy za částku 500,-- Kč až 1.000,-- Kč 1 nákup, pervitin M. K., kdy takto jí prodala za 21.000,-- Kč nejméně 21,0 gramů pervitinu, 5) v období od jara 2008 do února 2010 prodávala pervitin 2x - 12x měsíčně za částku 500,-- Kč až 1.000,-- Kč F. K., kdy takto prodala ve 164 případech za částku 82.000,-- Kč v množství nejméně 82,0 gramů, 6) od ledna 2008 do dubna 2010, kromě období od června 2008 do prosince 2008, prodávala 2x - 4x měsíčně po 500,-- Kč za 0,3-0,4 gramu pervitin M. P., ve dvou případech pak prodala pervitin za částku 1.000,-- Kč za jeden odběr, kdy takto prodala celkem 20,4-27,2 gramů pervitinu za částku 34.000,-- Kč, 7) v období od ledna 2009 do března 2010 prodávala 1x - 2x měsíčně dávku pervitinu v množství 0,1-0,2 gramu D. R., kdy takto prodala nejméně 1,3-5,2 gramů pervitinu, 8) v období od července 2009 do dubna 2010 prodávala 3x měsíčně za částku 500,-- Kč 0,3 gramu pervitinu G. S., kdy takto prodala za částku 15.000,-- Kč nejméně 9,0 gramů pervitinu, 9) v období od ledna 2008 do prosince 2009 prodávala 2x - 8x měsíčně M. Š., 0,4 gramu pervitinu za částku 500,-- Kč, někdy jí prodala pervitin za částku 1.000,-- Kč za 1 prodej, kdy takto prodala celkem pervitin asi ve 120 případech za 60.000,-- Kč celkem nejméně 48,0 gramů, 10) v období od srpna 2009 do dubna 2010 prodala celkem v 17 případech pervitin za částky od 300,-- Kč do 500,-- Kč A. V., kdy takto prodala za 7.200,-- Kč nejméně 7,0 gramů pervitinu, 11) v blíže nezjištěném období, nejspíše od dubna 2007 do svého zadržení dne 14. 4. 2010 prodávala sušené konopí seté-marihuanu 1x - 8x do měsíce v částkách 200,-- Kč až 500,-- Kč, někdy za 1.000,-- Kč za jeden prodej, H. K., kdy takto prodala sušené konopí celkem za částku asi 40.500,-- Kč, což odpovídá množství nejméně 162,0 gramů, 12) od prosince 2007 do dubna 2010 prodávala v zimních měsících v intervalu 1x za měsíc, po ostatní dobu v intervalu 2x - 4x měsíčně Z. B., za částku 500,-- Kč až 1.000,-- Kč za 1 prodej, kdy takto prodala celkem v 60 případech pervitin v ceně 30.-60.000,-- Kč v množství 30,0-60,0 gramů, 13) v období od října 2008 do října 2009 prodávala 2x měsíčně za částku 500,-- Kč až 1.000,-- Kč pervitin J. M., kdy takto prodala celkem ve 24 případech pervitin v hodnotě 18.000,-- Kč o váze celkem nejméně 18,0 gramů, 14) v období od prosince 2008 do října 2009 prodávala 2x - 4x měsíčně pervitin za částku 200,-- Kč až 500,-- Kč, kdy za 200,-- Kč bylo 0,1 gramu pervitinu, V. M., kdy takto prodala celkem za 11.200,-- Kč v množství nejméně 5,6 gramů, 15) v období od března 2008 do března 2010 prodávala 1x - 2x měsíčně vždy za částku 1.000,-- Kč až 1.500,-- Kč pervitin J. N., kdy takto prodala pervitin za částku přibližně 45.000,-- Kč o váze nejméně 30,0 gramů, 16) po dobu 5 let do března 2010, 1x - 2x měsíčně prodávala pervitin nejčastěji za částku 1.000,-- Kč, někdy 500,-- Kč, nebo 2.000,-- Kč za jeden odběr, V. N., kdy takto prodala v asi 90 případech za částku 90.000,-- Kč v množství nejméně 90,0 gramů pervitinu, 17) po dobu 2 let do ledna 2010 prodávala nepravidelně 2x týdně v částkách od 1.000,-- Kč do 3.000,-- Kč za jeden odběr 1-3 gramy pervitinu osobě vystupující pod jménem J. N. (za využití ust. § 55 odst. 2 tr. řádu), kdy takto prodala v 96 případech přibližně 192,0 gramů pervitinu za částku 192.000,-- Kč, 18) v období od června 2008 do dubna 2010 prodávala či darovala 2x měsíčně pervitin o váze 0,25–0,5 gramu, někdy byl odběr za částku 1.000,-- Kč (1 gram) J. S., kdy takto prodala celkem ve 46 případech asi 17,2 gramů pervitinu za částku 11.500,-- Kč, přičemž tohoto jednání se dopustila bez příslušného povolení Ministerstva zdravotnictví ČR s vědomím, že pervitin obsahuje metamfetamin, tedy psychotropní látku zařazenou do seznamu II Úmluvy o psychotropních látkách a současně uvedenou v příloze č. 5 k zákonu č. 167/1998 Sb.,o návykových látkách, a konopí patří mezi omamné látky zařazené do seznamu IV. podle Jednotné úmluvy o omamných látkách tvořícího přílohu č. 3 k zákonu č. 167/1998 Sb.,o návykových látkách, když zároveň obsahuje delta-9-tetrahydrocannabinol, tedy psychotropní látku zařazenou do seznamu I. podle Úmluvy o psychotropních látkách tvořícího přílohu č. 4 k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, Obviněný P. B. byl odsouzen podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, přičemž podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen i trest propadnutí věci (věcí specifikovaných ve výroku rozsudku na str. 19-20). Obviněný R. Š. byl za trestný čin uvedený pod body III. 1) až 6) a sbíhající se trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák. a účastenství na trestném činu loupeže podle § 234 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák. formou pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák., jimiž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 63 T 16/2009, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 6. 2010, sp. zn. 10 To 33/2010, odsouzen podle § 234 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu, který byl obviněnému Š. uložen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 63T 16/2009, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 6. 2010, sp. zn. 10 To 33/2010, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Za trestný čin ad IV. byl tento obviněný odsouzen podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, přičemž podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl rovněž uložen i trest propadnutí věci (a to mobilního telefonu zn. NOKIA 6500c, černé barvy s nabíječkou, IMEI ..., SIM karty T-Mobile ...). Obviněný J. H. byl odsouzen podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věci (věcí specifikovaných ve výroku rozsudku na str. 22) a podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku bylo uloženo ochranné opatření – zabrání věci (věcí specifikovaných ve výroku rozsudku na str. 22). Obviněná M. E. byla odsouzena podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazena do věznice s dozorem. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku jí byl uložen trest propadnutí věci (a to mobilního telefonu zn. NOKIA 6700c-1, černé barvy, včetně originál baterie NOKIA ..., CODE: 0... se SIM kartou ...). Obviněná L. K. byla odsouzena podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazena do věznice s dozorem, přičemž podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku jí byl uložen i trest propadnutí věci (věcí specifikovaných ve výroku rozsudku na str. 24). Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto také o vině a trestu dalších tří obviněných – D. S., M. M., N. P. O odvoláních, která byla proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně podána, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze. Z podnětu odvolání podaného státním zástupcem rozsudkem ze dne 5. 11. 2012, sp. zn. 11 To 156/2012, podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek toliko ve výroku o trestu uloženém obviněnému R. Š. za skutek pod bodem III. a sbíhající se trestné činy a sám podle § 259 odst. 3, odst. 4 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému za trestný čin ad III. 1) až 6) a za sbíhající se trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák. a účastenství na trestném činu loupeže podle § 234 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák. formou pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák., jimiž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 63 T 16/2009, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 6. 2010, sp. zn. 10 To 33/2010, uložil podle § 234 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou a podle § 57a odst. 1 tr. zák. též trest zákazu pobytu na území města P. na dobu pěti let. Podle § 35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu, který byl obviněnému Š. uložen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 63 T 16/2009, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 6. 2010, sp. zn. 10 To 33/2010, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Odvolání obviněných P. B., J. H., D. S., R. Š., M. E., L. K. a otce obviněného B. JUDr. M. B. byla podle § 256 tr. ř. zamítnuta jako nedůvodná. Proti citovanému rozsudku vrchního soudu podalo dovolání pět obviněných. Obviněný P. B. dovolání podané prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Hany Riedlové opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé variantě, neboť bylo rozhodnuto o zamítnutí opravného prostředku, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný se domnívá, že odvolací soud nedostál své přezkumné povinnosti, když jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně zamítl. Soudy podle něj nerespektovaly pravidlo in dubio pro reo, došlo k porušení zásady zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností, což ve svém důsledku vedlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Má za to, že závěr o naplnění subjektivní a objektivní stránky trestného činu, jímž byl uznán vinným, z provedených důkazů nevyplývá, a proto jsou rozhodnutí obou soudů zatížena extrémním nesouladem mezi zjištěným skutkovým stavem věci a jeho právním posouzením. Skutková zjištění podle jeho názoru nemají oporu v provedených důkazech. Dovolatel popírá, že by se dopustil trestné činnosti, kterou by bylo možno označit za jednání ve velkém rozsahu či ve značném rozsahu. Proto brojí proti právní kvalifikaci podle § 283 odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Dále poukazuje na nezákonnost počátku trestního řízení, když záznam o zahájení úkonů trestního řízení ze dne 12. 9. 2009, nemá žádnou souvztažnost k jeho osobě, přesto byl podkladem pro použití operativně pátracích prostředků i vůči němu. Zásadní pochybení spatřuje v nepřípustné aktivitě orgánů činných v trestním řízení, neboť ty iniciovaly děj (prvotní kontakt utajeného svědka policisty vystupujícího jako J. K., který projevil zájem o koupi drogy pervitin od M. M., což dále vyvolalo trestní jednání dalších osob), který byl zahrnut do skutkové věty odsuzujícího rozsudku. Mělo být postaveno na jisto, zda zásah státu, resp. policie do skutkového děje byl přípustný a zda nedošlo k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Obviněný B. zdůraznil, že ač v přípravném řízení byla zajištěna celá řada důkazů (prostorové, telefonní odposlechy, domovní prohlídky a prohlídky jiných prostor), nebyla jimi jeho vina prokázána. Obviněného neusvědčuje ani žádný ze spoluobviněných. Namítá, že soudy argumentovaly v jeho neprospěch zajištěním zařízení na výrobu pervitinu u svědků K. N. a L. D. v době, kdy on již byl několik měsíců omezen na svobodě, chata v obci K. byla přístupná množství neustanovených osob, a kdy navíc v ní byla předtím provedena několikahodinová prohlídka, při které by zcela jistě policisté zařízení na výrobu pervitinu objevili. Odvolací soud se vůbec nezabýval výhradami obviněného stran ustanovení jednotlivých mluvčí v prostorových odposleších. Skutečnosti zaznamenané v odposleších rozhodně nepředstavují výrobu pervitinu. Úvahy soudů vedoucí k tomuto závěru jsou pouze nepodloženou spekulací. Dovolatel poukázal na skutečnost, že žádost o prodloužení povolení ke sledování osob a věcí ze dne 14. 12. 2009, byla odůvodněna tím, že k výrobě metamfetaminu doposud nedošlo, ale v brzké době dojde. Ovšem období do 14. 12. 2009 bylo bez dalšího subsumováno do období obžalobou tvrzeného páchání trestné činnosti. V tom spatřuje obviněný projev libovůle orgánů veřejné moci. Obává se možné podjatosti osob, které prováděly domovní prohlídku. Podle obviněného nebylo řádně vysvětleno, jak bylo naloženo s finanční hotovostí nacházející se ve druhém z nalezených trezorů. Dovolatel nepopírá, že byl uživatelem pervitinu, že se v minulosti pokusil tuto látku neúspěšně vyrobit. Nikdy jí však nevyrobil. Pokud někdy někomu pervitin poskytl, bylo to jeho přátelům v celkovém množství okolo 5 g a nezřídka to bylo poskytování vzájemné. Dále vyvrací jednotlivé provedené důkazy ohledně jednotlivých svědků. V podrobnostech pak odkázal na své odvolání. Uzavřel, že při respektování zásad spravedlivého procesu jeho jednání nelze pod ust. § 283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku subsumovat. S ohledem na uvedené skutečnosti (drogu poskytl přátelům s drogovou minulostí v množství 5 g) lze jeho jednání posoudit toliko jako přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy ve smyslu § 283 odst. 1 tr. zákoníku. Na základě výše uvedeného navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, stejně tak soudu prvního stupně a věc vrátil krajskému soudu k novému projednání a rozhodnutí. Obviněný R. Š. v dovolání, jež podal prostřednictvím svého obhájce JUDr. Kamila Podroužka uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Brojí proti zpřísnění trestu odvolacím soudem a proti zamítnutí jeho odvolání. Je přesvědčen, že nebyl proveden jediný důkaz, který by jej z trestné činnosti přímo usvědčoval. Jeho postoj k drogám je jednoznačně negativní, což potvrzují i ostatní spoluobvinění a svědci. Vina obviněného Š. se nedá dovodit ani z výpovědi spoluobviněného S. z přípravného řízení, neboť ten vypovídal o událostech, u kterých nebyl fyzicky přítomen. Dále zpochybnil věrohodnost tohoto svědka. Rovněž výpověď spoluobviněné P. byla dle dovolatele zpochybněna. Zdůraznil, že jeho vina nebyla prokázána žádným z pořízených odposlechů telefonních ani prostorových. Skutkový stav nebyl zjištěn bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a došlo k porušení zásady in dubio pro reo a tím i k porušení práva obviněného na spravedlivý proces. V doplnění dovolaní pak dále uvedl, že nedošlo k naplnění kvalifikačního znaku „velkého rozsahu“. Odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1337/2010, z něhož dovodil, že v jeho jednání nelze spatřovat jednání ve velkém rozsahu. Připomněl, že 576 g pervitinu bylo vylákáno policejní provokací, policie obviněného H. kontaktovala jako první a tudíž toto množství je nutno považovat za neúčinné, protože policie tím podněcovala k páchání trestné činnosti, což je v rozporu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Pak by se i v případě zjištění viny obviněného Š. jednalo o množství 410 g a množství účinné látky by se pohybovalo v průměru „kolem 200 %“. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil vrchnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Obviněný J. H. v dovolání podaném prostřednictvím svého obhájce Mgr. Bohumila Budínského uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Brojí proti zpřísnění trestu odvolacím soudem a proti zamítnutí jeho odvolání. Namítá nesprávné právní posouzení skutku, konkrétně nesprávnou trestněprávní kvalifikaci, neboť nebyl naplněn kvalifikační znak „velký rozsah“, svůj názor podpořil odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1337/2010. Dovolatel uvedl, že v napadeném rozhodnutí je mu kladeno za vinu množství 986,259 g drogy. Tento údaj však vyjadřuje množství drogy jako takové, nikoliv množství účinné látky, které bylo zjištěno od 37 % do 78,6 %. Tedy množství účinné látky bylo výrazně nižší než celkové množství. Obviněný dále namítá, že více jak polovina z celkového množství drogy 576 g byla vylákána na základě policejní provokace a jedná se tedy o důkaz, který nelze v trestním řízení použít s ohledem na čl. 6 odst. 1 Úmluvy, rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (ve věci Ramanauskas proti Litvě) a na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 597/99, II. ÚS 710/01. Upozornil, že obviněný H. byl distributorem pervitinu ovšem výhradně mezi drobné odběratele a vždy v řádech desetin gramů. Policejní orgán sám v rámci předstíraného převodu nastolil situaci, kdy došlo k předání objemných dávek drogy. Policejní orgán kontaktoval obviněného a sám také určoval objem jednotlivých dodávek. Podotkl, že tím došlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces a poukázal na závěry Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 55/04), že ochrany základních práv a svobod se musí dostat obviněnému již v řízení před Nejvyšším soudem. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek vrchního soudu a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Dovolání obviněné M. E. bylo podáno prostřednictvím její obhájkyně JUDr. Renaty Dobývalové a opírá se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítá, že v jejím případě nebyl naplněn kvalifikovaný znak – ve velkém rozsahu. Krajský soud na str. 112 svého rozsudku v této otázce hodnotí celou skupinu obviněných společně (nebo alespoň minimálně dvojici B.-E.), proto pak dovozuje, že jednání obviněných míru tohoto kvalifikačního znaku naplňuje. V uvedeném rozsudku však chybí jakékoliv konstatování o tom, že byl nějaký skutek spáchán ve spolupachatelství. To mohlo mít vliv při stanovení druhu trestu a jeho výměry, když se soud nezabýval otázkou, jakou měrou přispělo jednání obviněné E. ke spáchání trestného činu ve smyslu § 39 odst. 6 písm. a) tr. zákoníku. Míra, kterou se obviněná E. na páchání trestné činnosti měla podílet, mohla být velice nepatrná. Proto její jednání mělo být kvalifikována nanejvýš dle § 283 odst. 2 tr. zákoníku. Uzavřela, že trestná činnost mohla být spáchána ve spolupachatelství, ovšem soudy pochybily, pokud se nezabývaly mírou podílu obviněné E. na trestné činnosti. S ohledem na uvedené obviněná navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek vrchního soudu, stejně tak předcházející rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil krajskému soudu k novému projednání a rozhodnutí. Nad rámec uvedla, že se k trestné činnosti částečně doznala a nemá, ani neměla, důvod při tomto doznání lhát. Obviněná L. K. podala dovolání proti rozsudku odvolacího soudu a soudu nalézacího prostřednictvím svého obhájce Mgr. Zbyňka Čermáka. Namítla dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Má za to, že skutková zjištění rozvedená v odůvodnění soudních rozhodnutí neskýtají dostatečný podklad pro to, aby mohla být uznána vinnou zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Podle jejího názoru měla být za předpokladu správného právního posouzení skutku, správného zjištění jiného hmotně právního posouzení, užita přiléhavá právní kvalifikace podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, eventuálně podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku. Soudy dospěly k závěru, že obviněná K. prodala či darovala pervitin v množství nejméně 736,9 g. Podle soudů to odpovídá zákonnému znaku „ve velkém rozsahu“. Ze skutkových zjištění však vyplývá, že se jednalo o 547,9 g pervitinu a o 162 g sušeného konopí – marihuany, což soudy nerozlišily. Konstantní judikatura však vychází z individualizace konkrétního případu distribuce drogy (okolnosti, za nichž byla distribuce prováděna, povaha druh drogy, osoba pachatele), která se dále odráží ve stanovení kvalifikačních znaků „ve značném rozsahu“, „ve velkém rozsahu“ či „ve větším rozsahu“. V případě obviněné však k individualizaci hodnocení skutku ze stran soudů nedošlo, neboť je obecně dovozována trestná činnost všech obviněných. Tuto vadu nenapravil ani soud odvolací. Připomněla, že rovněž nařízení vlády č. 467/2009 stanoví odlišná kritéria pro stanovení vyššího než malého množství u drogy pervitin a u drogy marihuany. Druhý okruh námitek zaměřila obviněná K. na nesprávné hmotně právní posouzení procesní použitelnosti výpovědi utajeného svědka J. N. z důvodu nesplnění zákonných podmínek podle § 209 odst. 2 tr. ř., § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. K tomu odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 499/04. Došlo podle ní k nesprávnému právnímu posouzení v hodnocení důvodu utajení svědka podle § 55 odst. 2 tr. ř. Podotkla, že utajeného svědka J. N. se soudu nepodařilo předvolat. Jak plyne z předkládaných zpráv policie, náhle se zjistilo, že se jednalo o osobu drogově závislou, bez stálého pobytu. Proto soud přečetl výpověď J. N. z přípravného řízení. Bylo zjištěno, že tento svědek od obviněné odkoupil pervitin v množství 192 g /bod VII. 17) výroku nalézacího rozsudku/. Pro nepoužitelnost tohoto důkazu mělo být toto množství odečteno od celkového množství drogy pervitin, které by pak činilo množství nejméně 355,9 g pervitinu a 162 g marihuany. Z tohoto množství soudy měly vycházet při určování kvalifikačního znaku. Proto obviněná K. navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil oba napadené rozsudky, zrušil také všechna rozhodnutí na zrušené rozsudky navazující, pokud vzhledem ke zrušení pozbyla podkladu, a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. k podanému dovolání vyjádřil tak, že obviněným uplatněné námitky lze sice pod deklarovaný dovolací důvod podřadit, nejsou však důvodné. Uvádí, že pokud jde o dovolání obviněných, kteří uplatnili toliko dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (vyjma obviněného Š.), je třeba konstatovat, že tento důvod dovolání v této věci není naplněn. Zároveň je toho názoru, že rozsudek Vrchního soudu v Praze mohl být napaden výlučně s poukazem na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Státní zástupce dále rozvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo odvolání obviněného zamítnuto, lze napadat pouze v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Zmiňuje, že „podstatou této alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně – neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Z jiných důvodů nelze takové zamítavé rozhodnutí soudu druhého stupně napadat (výjimkou je pouze důvod podle § 265b odst. 2, kterým je uložení trestu odnětí svobody na doživotí).“ Státní zástupce dále zmínil, že i pokud by bylo možné abstrahovat od nesprávně zvoleného dovolacího důvodu, tak nelze přehlédnout, že těžiště dovolacích námitek všech obviněných tvoří v podstatě pouze opakování, případně další rozvedení argumentace obsažené v odůvodnění jejich řádných opravných prostředků. Nelze přitom podle jeho názoru konstatovat, že by se dovoláním napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze odpovídajícím způsobem nevypořádalo s odvolacími námitkami obviněných. S poukazem na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu uzavřel, že dovolání je zjevně neopodstatněné, pokud dovolatel sice uplatňuje námitky věcně odpovídající použitému dovolacímu důvodu, ale jde o námitky, s nimiž se již soudy nižších stupňů náležitě vypořádaly, zejména pokud se v dovolání pouze opakují argumenty použité již v původním řízení a v řádném opravném prostředku, které dostatečně posoudil už soud v řádném opravném řízení. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných jako zjevně neopodstatněná podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně dal výslovný souhlas k tomu, aby Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného nežli navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.]. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněných jsou přípustná podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání podaly osoby oprávněné [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.). Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněný dovolací důvod. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jinými slovy řečeno, v mezích tohoto dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Jiné nesprávné hmotně právní posouzení může záležet jak ve vadném posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska trestního práva hmotného, tak v nesprávném posouzení hmotně právních otázek jiných právních odvětví. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Povahu právně relevantních námitek proto nemají námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, jimiž dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr.ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy může být naplněn ve třech různých situacích. K prvním dvěma (alternativa první) dochází tehdy, kdy rozhodnutí nadřízeného soudu je vydáno, aniž bylo napadené rozhodnutí meritorně přezkoumáno, tj. (1.) byl řádný opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) či b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo (2.) bylo-li odvolání odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz § 253 odst. 4 tr. ř.). Třetí případ (alternativa druhá) představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše (varianta první), ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Přezkoumával-li soud druhého stupně některé napadené rozhodnutí uvedené v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku (odvolání nebo stížnosti) věcně a zamítl jej vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným [a to u odvolání podle § 256 tr. ř. a u stížnosti podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř.], pak je možno dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj. byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. Podstatou této alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně – neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr.ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.). S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání jednotlivých obviněných. Jakkoli lze přisvědčit vyjádření státního zástupce, že v situaci, kdy odvolací soud rozhodne o podaném odvolání obviněného způsobem upraveným v ustanovení § 256 tr. ř., je namístě v případě podaného dovolání uplatnit primárně dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., sama skutečnost, že tak dovolatel neučiní, nemůže vést k vydání rozhodnutí, jímž by dovolací soud (jen vzhledem k této skutečnosti) tento mimořádný opravný prostředek odmítl. Je-li z podaného dovolání dostatečně zřejmé, že dovolatel hodlal rozhodnutí soudu druhého stupně napadnout z tohoto důvodu, neboť uplatněním jiného dovolacího důvodu /např. podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř./ fakticky vytýká, že v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a)až k), pak tato vada obsahu dovolání je nepodstatná (srov. nález Ústavního soudu sp zn. I. ÚS 17/05 ze dne 4. 5. 2006). V tomto nazírání byla dovolacím soudem posouzena dovolání obviněných M. E. a L. K., které svá dovolání opřely toliko o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolání obviněných reagují na skutkové a právní závěry učiněné soudy nižších stupňů k jejich osobám, v některých otázkách však obvinění vznášejí stejné výhrady, ve vztahu k nimž se jeví vhodné, aby na ně Nejvyšší soud nejprve reagoval v obecnější poloze. I. k dovoláními namítanému nesprávnému posouzení skutků z hlediska rozsahu spáchání činu Otázkou právní kvalifikace jednání obviněných se soudy nižších stupňů zabývaly v odůvodnění napadených rozhodnutí. V nich (soud prvního stupně na str. 111-112, odvolací soud na str. 27-29) vyložily, jaké skutečnosti jsou podle stávajícího soudního výkladu rozhodné pro závěr o naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 tr. zákoníku, resp. pro naplnění jeho kvalifikovaných skutkových podstat v důsledku zjištění, že čin byl spáchán ve větším, značném, případně velkém rozsahu. Východiska, z nichž soudy při kvalifikaci jednání obviněných vycházely, jsou akceptovatelná i v době rozhodování dovolacího soudu, a to i přes tu skutečnost, že soudy nižších stupňů své závěry v napadených rozhodnutích odvodily též od úpravy obsažené v nařízení vlády č. 467/2009 Sb., ve znění nařízení vlády č. 4/2012 Sb. a její přílohy č. 2, tj. norem již zrušených. Ačkoli nálezem Ústavního soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 13/12, došlo ke zrušení části ustanovení § 289 odst. 2 tr. zákoníku (konkrétně slov „a jaké je množství větší než malé u omamných látek, psychotropních látek, přípravků je obsahujících a jedů“) a ustanovení § 2 a přílohy č. 2 nařízení vlády č. 467/2009 Sb., ve znění nařízení vlády č. 4/2012 Sb., na věc posuzovanou tato skutečnost nemá vliv. Jak totiž z citovaného nálezu vyplývá (bod 36. odůvodnění), „Na intertemporální účinky přijatého nálezu je nutné nahlížet tak, že se odvíjejí ex nunc, tj. teprve ode dne, v němž bude nález vyhlášen ve Sbírce zákonů. Nosné důvody tohoto nálezu lze uplatnit pouze pro futuro (do budoucna), nikoli pro rozhodování soudu o skutcích, k nimž došlo za trvání napadené právní úpravy.“ Závěry učiněné soudy nižších stupňů, jsou proto akceptovatelné i v době rozhodování soudu dovolacího, pokud ve vztahu k tomu či onomu obviněnému lze dovodit, že to, co napadené rozsudky vyjadřují [tj. v rozsudku soudu prvního stupně zjištění o neoprávněném nakládání obviněných s takovým množstvím pervitinu (a v případech obviněného Š. i prekurzoru a obviněné K. i konopí), jak je vymezeno v jeho výrokové části, resp. i v násobcích k množství většímu než malému podle výše zmíněného nařízení vlády na str. 112 jeho odůvodnění, v rozsudku soudu odvolacího pak na str. 28 – údaje o koncentraci této látky, o době páchání trestné činnosti obviněnými, o počtu odběratelů a konzumentů, atd.], odůvodňuje vyslovení viny obviněných v podobě zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku. Takový právní závěr – při zohlednění všech rozhodných faktorů – lze učinit s výjimkou obviněné L. K. u všech zbylých obviněných, neboť skutková zjištění učiněná v napadených rozhodnutích u obviněných P. B., M. E., R. Š. a J. H. neodporuje tomu, co z hlediska naplnění zákonných znaků zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 tr. zákoníku, resp. v otázce výkladu znaků kvalifikovaných skutkových podstat tohoto trestného činu (konkrétně jednotlivých rozsahů spáchání trestného činu podle § 283 tr. zákoníku) vyslovil Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 15 Tdo 1003/2012. V tomto rozhodnutí, schváleném k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, že východiskem pro rozlišení pojmů ve větším rozsahu, ve značném rozsahu a ve velkém rozsahu je určitý násobek (konkretizovaný jako desetinásobek) takového množství příslušné látky, které je označeno jako množství větší než malé ve výše citovaném vládním nařízení. Základem pro příslušné určení by dle tohoto rozhodnutí měl být násobek množství účinné látky, nelze-li její přesné množství zjistit, lze vycházet z celkového množství drogy, nejsou-li pochybnosti o její obvyklé kvalitě. V rozhodnutí je z hlediska výsledné právní kvalifikace zdůrazněn i význam dalších okolností, jak na ně upozornila i rozhodnutí publikovaná pod č. 1/2006 a č. 12/2011 Sb. rozh. tr. Z důvodů výše uvedených (intertemporální účinky nálezu ÚS sp. zn. Pl. ÚS 13/12) jsou právní závěry stran výkladu zákonných znaků vymezujících rozsah spáchání trestného činu podle § 283 tr. zákoníku vyslovené citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu, které rovněž vyšlo z množství látek stanovených v současné době již zrušeného vládního nařízení, v posuzované věci nadále aplikovatelné. Závěry o naplnění konkrétního kvalifikačního znaku jednotlivými obviněnými jsou tedy odvoditelné od příslušných násobků množství 2 g pervitinu (resp. 0,6 g účinné psychotropní látky) a 15 g sušiny marihuany/konopí (resp. 1,5 g účinné psychotropní látky). Vyšly-li soudy nižších stupňů ze zjištění, že pervitin, který byl neoprávněně vyroben, resp. který se stal předmětem dalšího neoprávněného nakládání, byl s konstatovanou výjimkou ve stavu, že stran množství jeho účinné látky nevznikly pochybnosti o obvyklé kvalitě, pak pro závěry o právní kvalifikaci skutků obviněných bylo možno vyjít i z údajů o celkové hmotnosti drogy (v těch případech, kdy rozbor proveden nebyl), jak soudy nižších stupňů učinily. Právní závěry soudů nižších stupňů jsou pak z tohoto hlediska plně akceptovatelné (viz níže) u všech dovolatelů, s výjimkou obviněné L. K. II. k dovoláními namítanému ovlivnění skutkového děje orgány činnými v trestním řízení Problematika účasti svědka vystupujícího pod jménem J. K. z hlediska jeho významu pro právní posouzení činu obviněných (tvrzené nezákonné ovlivnění průběhu skutkového děje a tím i výsledné právní kvalifikace) byla uplatněna obhajobou již v řízení před soudy nižších stupňů. Lze připomenout, že v reakci na odvolací námitky obviněných odvolací soud v rámci odůvodnění svého rozsudku k této problematice uvedl následující zhodnocení: „...Pokud jde o procesní použitelnost jednotlivých důkazů, považuje odvolací soud za potřebné zpočátku reagovat na ty společné odvolací námitky, které brojí proti údajným pochybením pramenícím v přípravném řízení, resp. již v řízení před zahájením trestního stíhání. Jde zejména o uskutečnění předstíraných převodů mezi obžalovaným H., M. a policistou vystupujícím pod jménem J. K. podle § 158c tr. ř. Podle tohoto ustanovení se předstíraným převodem rozumí předstírání koupě, prodeje nebo jiného způsobu převodu předmětu plnění, včetně převodu věci, a) k jejímuž držení je třeba zvláštního povolení, b) jejíž držení je nepřípustné, c) která pochází z trestného činu, nebo d) která je určena ke spáchání trestného činu. Podle odst. 2 cit. ustanovení lze předstíraný převod uskutečnit na základě písemného povolení státního zástupce. Pokud jde o splnění této formální podmínky, nebyly odvolateli uplatněny žádné námitky a nebylo její porušení zjištěno ani přezkumem soudu II. stupně. Podstatou tedy je, zda byl předstíraný převod uskutečněn jako tzv. policejní provokace, jak ve svých odvoláních namítají odvolatelé, či zda se jednalo o použití operativně pátracího prostředku s cílem získání informací důležitých pro trestní řízení. Odvolatelé shodně poukázali na jiné případy nepřípustných zásahů státu do skutkového děje, které byly řešeny jak Ústavním soudem, tak ESLP. Pro tato rozhodnutí bylo společné, že policejní orgán ovlivnil skutkový děj zejména tím, že ovlivnil potenciálního pachatele v jeho úmyslu spáchat trestný čin, nebo takovýto úmysl dokonce vyvolal. Vrchní soud je toho názoru, že o takový případ v dané věci nešlo. Z předloženého spisového materiálu bylo zjištěno, že státní zástupce povolil tento operativně pátrací prostředek po nashromáždění takových indicií, z nichž bylo možno dovodit závěr o páchání závažné trestné činnosti v drogové oblasti ve formě výroby pervitinu a jeho další distribuce. Jak bylo i následně prokázáno důkazy pořízenými po zahájení trestního stíhání, byl tento závěr zcela správný. Z těchto důkazů vyplynulo, že k distribuci pervitinu obžalovaným B. docházelo již od přesně nezjištěné doby roku 2006, a i když pokud jde o svědka K., šlo sice spíše o bezúplatný převod malých dávek, v případě svědků R. a H. bylo těmto předáno již podstatně větší množství ještě před uskutečněním předstíraných převodů. Stejně tak bylo zjištěno, že obžalovaná E. předávala pervitin svědku H. a obžalovaný H. se touto činností zabýval již od října roku 2008 na území Libereckého, Středočeského a Královéhradeckého kraje. Jak bylo zjištěno v průběhu dokazování, policista K. kontaktoval obžalovaného s tím, že má zájem o koupi zboží, s kterým tento obchoduje. Takovouto iniciativu policisty nelze chápat jako výzvu k páchání trestné činnosti, neboť k jejímu pokračujícímu páchání v té době docházelo. Opačný výklad by vedl k absurdní situaci, kdy by bylo nutné vyčkat, zda snad pachatel náhodou sám nabídne policistovi ke koupi nějakou drogu. Ustanovení § 158c tr. ř. v tomto směru povoluje určitou iniciativu policejnímu orgánu, a to při splnění podmínek daných v ustanovení § 158b tr. ř. předstírat převod za účelem získání informací důležitých pro trestní řízení. Splnění těchto podmínek soud I. stupně ověřil výslechem policisty, který předstíraný převod prováděl a konfrontoval jím uváděné skutečnosti se skutečnostmi plynoucími z odposlechů telefonních hovorů uskutečněných mezi svědkem K. a obžalovaným H. Tyto důkazy společně s tím, co bylo shora rozvedeno vedly odvolací soud k závěru, že použití operativně pátracího prostředku podle § 158b odst. 1 písm. a), písm b) i použití odposlechu záznamu telekomunikačních provozů dle § 88 odst. 1 tr. ř., soudem I. stupně bylo konáno v souladu s trestním řádem i pravidly spravedlivého procesu...“ K tomuto konkrétnímu hodnocení lze dodat, že neodporuje tomu, co lze z hlediska zobecnění přípustnosti a soudní využitelnosti poznatků nabytých na podkladě uskutečněného předstíraného převodu věci připomenout. Případný zásah dovolacího soudu ve věci posuzované by z hlediska právních názorů vyslovených v rozhodnutích Ústavního soudu ČR či ESLP byl odůvodněn tehdy, bylo-li by možno učinit poznatek, že k spáchání trestného činu obviněnými by – nebýt činnosti J. K. – nedošlo. Z pohledu namítané problematiky platí, že Listina ani trestní řád nebrání tomu, aby ve stadiu před zahájením trestního stíhání (§ 158 – 159a tr. ř.), pokud to povaha trestné činnosti ospravedlňuje, byly využity operativně pátrací prostředky. Ty mohou být použity jen v souladu se zákonem, je-li dostatečně odůvodněno podezření, že je páchán nebo byl spáchán úmyslný trestný čin. Pověřený policejní orgán jejich využíváním nesmí vyvolat trestnou činnost nebo se jiným způsobem aktivně podílet na utváření skutkového děje tak, aby podněcoval či usměrňoval do té doby neexistující úmysl pachatele daný trestný čin spáchat. Je rovněž nepřípustné, aby policejní orgány jako orgány státu naváděly jiného ke spáchání trestné činnosti, posilovaly jeho vůli spáchat trestný čin či mu jakoukoli formou pomáhaly (srov. Nález Ústavního soudu ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. II. ÚS 710/01). Z uvedeného současně neplyne, že by role policejních orgánů musela být zcela pasivní. V případě realizovaného předstíraného převodu věci totiž jednání příslušného policisty nutně představuje jeden z dílčích elementů celkového průběhu události. Jde o to, aby nezbytná aktivita nebyla ztotožnitelná coby určující a podstatný prvek trestného činu. Ústavní relevance nabývají až takové postupy policejních orgánů, jež překračují únosnou míru aktivity, jež je dána na jedné straně jejím cílem (přispět k odhalení pachatele trestného činu, resp. prokázání trestné činnosti) a na druhé straně – negativně požadavkem, aby se policejní orgány na trestné činnosti aktivně samy nepodílely ve smyslu jejího iniciování, podněcování či rozvíjení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. IV. ÚS 407/07). Za aktivitu, která by pachatele vyprovokovala k trestné činnosti či přispěla k přísnější právní kvalifikaci jednání pachatele, nelze považovat takovou činnost policie, která se přizpůsobuje jednání pachatele, který např. opakovaně navazoval telefonické rozhovory a kontakty se skrytým policistou, určoval čas a místo schůzek, obstarával drogu a přebíral peníze, tj. sám jedná motivován vidinou zisku a nikoli pod údajným tlakem policie. Samotná skutečnost, že pachatel jednal v omylu o skutečné identitě osob kupujících drogy, není pro posouzení trestnosti relevantní (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2005, sp. zn. II. ÚS 323/04). Nejvyšší soud již dříve vyslovil (srov. usnesení ze dne 14. 11. 2007, sp. zn. 7 Tdo 896/2007), že pokud je předstírána koupě věci, pak je logické, že kupující o tuto věc musí projevit zájem a to adresovaný osobě, o níž jsou poznatky, že obchod s takovou věcí již provádí, že tuto věc má ve svém držení nebo k ní má přístup. Není proto důvod k odmítnutí legitimních postupů upravených trestním řádem – předstíraného převodu podle § 158c tr. ř. nevyjímaje – pokud v žádném směru nevybočí z poměrně jednoznačného vymezení zákonné úpravy, která dovoluje určitou formu ovlivnění pachatele trestného činu při naplňování znaků trestného činu policií a nevylučuje ani přímé zapojení policie do realizace úmyslu pachatele trestný čin spáchat. Zapovězeno je toliko takové jednání, které by ve svých důsledcích znamenalo, že pachatel je vlivem jednající policie postaven do situace, která se liší od běžného nebo typického způsobu předsevzetí spáchat trestný čin. V tomto směru např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2013, sp. zn. 5 Tdo 1340/2012 zdůraznil, že nesmí být použito takových metod, jako jsou opakované výzvy, jednání bezprostředně vedoucí jiného k spáchání či dokonání trestného činu, ale i zneužívání přátelství, sympatií nebo podobného druhu náklonnosti, neobvyklých lákadel a příležitostí, poskytnutí záruk nebo přesvědčování, že čin pachatele nebude trestně stíhán apod. Z hlediska toho, zda je namístě považovat určitou aktivitu policie za nepřípustnou provokaci trestné činnosti, je zásadní posouzení toho, co vedlo osobu, která se následně dopustila trestněprávně postižitelného činu, k jeho spáchání. Zbývá dodat, že uvedené názory jsou plně konzistentní s judikaturou ESLP, neboť ta vychází z týchž principů, event. k posuzování případného ovlivnění pachatele nepřistupuje ani tak striktně. V tomto směru je zapotřebí poukázat zejm. na rozhodnutí ve věci Ramanauskas proti Litvě, stížnost č. 74420/01, v němž byl zaujat právní názor, že samotné ovlivnění pachatele, nemá-li podobu hrozeb nebo vydírání, nemá vliv na jeho trestní odpovědnost [„Osoba, která si úmyslně vybere trestnou činnost, ačkoli má možnost klást odpor tomuto podněcování (pozn. měla možnost nabídku odmítnout), správně vyvolá trestní odpovědnost bez ohledu na vnější faktory, které mohly ovlivnit její volbu..“]. Z výše zmíněných rozhodnutí plyne, že v těch případech, kdy policie při využití operativně pátracích prostředků splní požadavky zákonné úpravy, není důvod k učinění závěru o nezákonném ovlivnění skutkového děje a tím ani k zásahu dovolacího soudu při rozhodování o dovolání uplatňujícího takovou námitku. III. k dovolání jednotlivých obviněných A/ k dovolání obviněného P. B. Dovolání obviněného P. B. uplatňující dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. skrze tvrzení o existenci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. prakticky veškerou svou argumentaci, jež by se měla týkat námitek nesprávného právního posouzení skutku, či jiného nesprávného hmotně právního posouzení, spojuje s výhradami skutkovými a procesními. V rozporu s výše vyloženými požadavky stran naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný nesprávnost právního posouzení skutku (připouštění možnosti, že svým jednáním naplnil zákonné znaky přečinu podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku) nevztahuje ke skutkovým zjištěním, jak jsou vyjádřena v napadených rozhodnutích soudů nižších stupňů, nýbrž ke skutkovým závěrům, k nimž dle jeho hodnocení důkazů měly soudy nižších stupňů dospět. Obdobně jako v odvolání podaném proti rozsudku soudu prvního stupně koncentruje obviněný svou pozornost na řešení procesních otázek týkajících se použitelnosti důkazů, potažmo pak namítá, že provedené důkazy neumožňují vyvození učiněných skutkových závěrů, když ve vztahu k odvolacímu soudu namítá, že nedostál své přezkumné povinnosti upravené ustanovením § 254 tr. ř., neboť nenapravil vady, jimiž je rozsudek soudu prvního stupě zatížen (nerespektování principu presumpce neviny, porušení ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.), což podle hodnocení obviněného vede k tomu, že jím uvedená pochybení ve svém důsledku vedla k porušení jeho práva na spravedlivý proces). Dovolatel proto, že rozsudek prvního stupně byl soudem odvolacím .. ponechán nedotčen, přestože jím, vedle namítaných procesních pochybení byla věc nesprávně právně posouzena, zaměřil své dovolací námitky ve zbytku proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Poukazem na potřebu zjištění skutkového stavu věci alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo rozumnou pochybnost“ namítá obviněný, že závěr o naplnění subjektivní a objektivní stránky .. z provedených důkazů nevyplývá, a proto jsou rozhodnutí soudů obou stupňů stižena extrémním nesouladem mezi zjištěným skutkovým stavem věci a jeho právním posouzením. V části V. svého dovolání pak obviněný vznáší námitky, které byly uvedeny výše. Je třeba zdůraznit, že v uplatněných námitkách žádná konkretizace toho, že soudem prvního stupně byla věc nesprávně právně posouzena, obsažena není a nezbývá proto než konstatovat, že hmotně právní nesprávnost skutku, jímž byl obviněný shledán vinným, tak dovolatel spatřuje v zásadě pouze v tvrzení, že naplnění zákonných znaků zločinu, jímž byl uznán vinným, z provedených důkazů nevyplývá. I když i v rámci dovolání lze uplatňovat vady procesního charakteru, neznamená to, že by tak bylo lze činit způsobem obsaženým v dovolání obviněného. Ustanovení § 265b tr. ř. obsahující katalog (taxativní výčet) dovolacích důvodů přípustné (dovoláním napadnutelné) procesní vady vymezuje v odstavci prvním pod písm. a) až f), resp. i pod písm. k) pokud jde o vadu výroku rozhodnutí, avšak žádnou z nich obviněný B. ve svém dovolání neuplatňuje. Pokud své procesní a skutkové výhrady podřazuje pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., činí tak v rozporu s obsahovým vymezením deklarovaného dovolacího důvodu. Z těchto příčin dostačuje toliko stručná reakce dovolacího soudu na obviněným vznesené výhrady. Z hlediska přípustnosti důkazů není rozhodné, jakým způsobem v konkretizaci a jednotlivosti byl vymezen předmět řízení v záznamu o zahájení úkonů trestního řízení, neboť zákon (z pochopitelných důvodů, když rozhodné skutečnosti je nezbytné teprve prováděním příslušných úkonů zjistit) neklade v ustanovení § 158 odst. 3 tr. ř. takové požadavky na skutkové vymezení trestné činnosti, která má být předmětem šetření, jako je tomu např. v případě usnesení o zahájení trestního stíhání (popis skutku, pro který je obviněný stíhán), či v rozhodnutích pozdějších (zejm. rozsudek). Podstatná je obsahová souvislost a participace pozdějších obviněných na této trestné činnosti, která je v případě obviněného B. následně opatřenými důkazy prokázána. Přestože obviněný namítá nepřípustnou aktivitu orgánů činných v trestním řízení, v konkrétnosti neuvádí, jak se měla projevit na jeho jednání, jímž byl uznán vinným. Není úkolem dovolacího soudu, který je vázán relevantně uplatněnými dovolacími námitkami, aby takové souvislosti domýšlel, zejména v případě, kdy příslušné vazby a návaznosti ani ze skutku, jímž byl dovolatel uznán vinným, nevyplývají. Bezprostřední vztah činnosti svědka J. K. je napadenými rozhodnutími konstatován k osobám obviněných J. H. a M. M., jejich prostřednictvím k osobě obviněného R. Š. I když skutková zjištění soudů vyznívají i tak, že obviněný (bod I. 1 e/) pervitin prodal i J. H. a D. S., množství pervitinu v tomto případě (i pokud by se na něj měl vztáhnout závěr dovozovaný obviněným, k čemuž však důvod není), by nikterak neovlivnilo závěr o správnosti užité právní kvalifikace. Nutno zdůraznit, že skutková zjištění soudů vycházejí z poznatku (a zdůraznila to i citovaná pasáž odůvodnění rozhodnutí soudu odvolacího), že obviněný P. B. s drogou neoprávněně nakládal již v době předcházející kontaktu policisty vystupujícího pod jménem J. K. s jeho spoluobviněnými a že tudíž úmysl obviněného stran spáchání trestného činu jím nebyl vyvolán ani nikterak významně ovlivněn. Ostatní námitky obviněného jsou výrazem jeho nesouhlasu s hodnotícím postupem soudů, potažmo pak se skutkovými závěry, které soudy nižších stupňů z provedených důkazů vyvodily. Jsou rázu obvyklých výhrad procesní strany a nedosahují úrovně, na niž by byl dovolací soud povinen (z důvodu porušení práva obviněného na spravedlivý proces) reagovat. Jejich jediným účelem je zpochybnění skutkových závěrů soudů a navození situace, kterou jako možnou (při popření faktu výroby pervitinu) připouští obviněný v souvislosti se svým požadavkem na překvalifikaci svého činu (při učinění skutkových závěrů, které vlastním hodnocením důkazů předkládá). Uvedeným způsobem však dovolací soud při svém rozhodování postupovat nemůže, neboť by byl fakticky nucen odhlížet od důkazů, které jako usvědčující vyhodnotil soud nalézací (např. listiny prokazující nákup chemikálií), za jejich shodného posouzení soudem odvolacím. Protože obviněný B. ve svém dovolání neuplatil žádnou hmotně právní námitku, kterou by relevantním způsobem namítl nesprávnost právního posouzení skutku, jímž byl uznán vinným (tvrzené nesprávné posouzení spojuje s jiným skutkovým zjištěním), dospěl dovolací soud k závěru, že jeho dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Na tomto místě je nezbytné připomenout, že nedostačuje příslušný dovolací důvod v podaném dovolání pouze označit, nýbrž že tento je nezbytné i příslušnou argumentací naplnit. O odvolání tohoto obviněného proto Nejvyšší soud rozhodl způsobem upraveným v ustanovení § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. B/ k dovolání obviněného R. Š. V případě dovolání tohoto obviněného je nezbytné konstatovat, že veškeré námitky, které prostřednictvím svého obhájce vyjádřil v podání datovaném dne 13. 3. 2012, jsou pouhou polemikou tohoto dovolatele se způsobem hodnocení důkazů soudem a se skutkovým zjištěním, které z provedených důkazů vyvodil. Pokud by obviněný ve svém dovolání uplatil jen tyto námitky, bylo by nezbytné o jeho dovolání rozhodnout způsobem upraveným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť by i o tomto dovolání bylo třeba učinit závěr, že bylo podáno z jiného důvodu, než je upraven v § 265b tr. ř. Obviněný však svou argumentaci k deklarovanému a v zákonné lhůtě uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. doplnil v podání obhájce ze dne 22. 4. 2013, v němž namítl (část II. A), že množství 986,256 g pervitinu, u něhož jednotlivé vzorky obsahovaly 37% ž 78,6% účinné látky, nenaplňuje znak „velkého rozsahu“. V tomto směru byla v jeho dovolání uplatněna námitka podřaditelná pod jím deklarovaný dovolací důvod. V případě námitky pod bodem II. B) jeho dovolání tomu tak není, neboť jejím základem je zpochybnění skutkového stavu tvrzením o nemožnosti započítání množství 576 g pervitinu jako následku policejní provokace. Dovolání obviněného R. Š. je nezbytné pokládat za zjevně neopodstatněné, neboť tento dovolatel svým mimořádným opravným prostředkem zpochybňuje existenci zákonného znaku („spáchání činu ve velkém rozsahu“), který při právní kvalifikaci jeho skutku nebyl soudy vůbec použit. Je nezbytné zopakovat, že skutek popsaný v bodě III. (ve vztahu k němuž je patrně dovolací námitka uplatňována) byl soudy kvalifikován jako trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákona, jehož zákonné znaky dle zjištění soudů obviněný naplnil tím, že neoprávněně zprostředkoval, prodal a jinak jinému opatřil psychotropní látku a perkurzor a čin spáchal ve větším rozsahu. Byla-li důvodnost aplikace kvalifikované skutkové podstaty u tohoto obviněného soudy shledána v naplnění znaku čin spáchal ve větším rozsahu, pak námitka, že popsané jednání neodůvodňuje užití znaku velkého rozsahu, je zjevně se míjející se závěry, které v napadených rozhodnutích soudy nižších stupňů vyjádřily. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného R. Š. odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. C/ k dovolání obviněného J. H. Právní názor obviněného, obsažený v jeho dovolání, že jednání, kterým byl shledán vinným, nelze právně kvalifikovat jako trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, neboť (s oporou o rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1337/2010) nebyl naplněn znak „velký rozsah“ dovolací soud nesdílí. Skutečností je, že podle skutkových zjištění soudů způsobem v bodě V. rozsudku popsaným obviněný neoprávněně naložil s množstvím 986,259 g pervitinu, tedy množstvím poměrně výrazně menším, než které jako zásadně rozhodující považuje soudní judikatura za odůvodňující závěr o spáchání činu ve velkém rozsahu (2.000 g drogy), avšak uvedený údaj nelze z hlediska právní kvalifikace hodnotit izolovaně, neboť důsledkem takového postupu by byl nesprávný závěr o důvodnosti dovolání obviněného. Již výše Nejvyšší soud zdůraznil, že množství látky je toliko jedním z kritérií, podle nichž se právní kvalifikace skutku stanoví. Současně připomenul, že prvotně je rozhodné zjištění o množství účinné látky a pouze v případech, že toto zjištěno není, lze vycházet z množství drogy jako takové. Jsou-li tyto požadavky aplikovány ve vztahu ke zjištěním učiněným vůči obviněnému J. H., potvrdí se, že právní posouzení jeho skutku v napadených rozhodnutích je správný. Je tomu tak proto, že z důkazů, které soudy provedly, lze důvodně učinit skutkový závěr, že obviněný neoprávněně disponoval s více jak 600 g účinné látky. Limitní množství 600 g účinné látky má oporu ve spisovém materiálu a tím v důkazech, o které soudy nižších stupňů opřely své skutkové a právní závěry. V daném směru Nejvyšší soud poukazuje na zjištění učiněná z provedených rozborů zajištěného pervitinu, tedy té drogy, která byla obviněným samotným, případně jím a obviněným M. M. předána J. K. v rámci předstíraného převodu. Je bez pochybností, že toto celkové množství pervitinu předaného, příp. prodaného utajenému policistovi (590,6 g), obsahovalo účinnou látku v množství 409,2 g. Ze skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně, která má rovněž oporu v provedeném dokazování, vyplývá, že obviněný dále neoprávněně naložil s 395,7 g pervitinu, který prodal nebo daroval jiným osobám. Je-li ve vztahu k tomuto množství užit údaj o průměrném množství účinné látky, jak byly jednotlivé hodnoty zjištěny při provedených rozborech znaleckými posudky z oboru kriminalistiky – odvětví kriminalistická chemická expertíza (tj. 65,7% účinné látky), pak je nezbytné dospět k poznatku, že obviněný neoprávněně naložil s dalšími přibližně 260 g účinné látky této drogy. Včetně pervitinu udaného v rámci předstíraného převodu tak celkové množství účinné látky překročilo výrazně mezní hodnotu 600 g, když její celkové množství činilo 669,2 g. Už samo množství účinné látky odůvodňuje správnost závěrů soudů nižších stupňů ohledně naplnění zákonného znaku spáchání činu ve velkém rozsahu. Nadto i ostatní okolnosti činu svědčí tomuto závěru. V tomto ohledu Nejvyšší soud poznamenává, že i kdyby zvolil medián jako způsob výpočtu obsahu účinné látky u pervitinu, který obviněný daroval, popřípadě prodal jiným osobám (tj. ve vztahu k 395,7 g pervitinu, u něhož koncentrace účinné látky nebyla exaktně zjištěna) nedospěl by k výrazně odlišným hodnotám, než prostřednictvím průměrného obsahu účinné látky, který vzal za rozhodný v tomto případě, neboť mediánem zjištěné množství účinné látky (obsah 306,6 g) by činilo společně s množstvím účinné látky prodané J. K. celkem 715,9 g. Nejvyšší soud tak vzal v úvahu kritérium výpočtu pro obviněného příznivější. Ve vztahu k druhé, obviněným vznesené námitce lze uvést, že soudy nepochybily při hodnocení významu jednání svědka J. K. z hlediska právní kvalifikace skutku obviněného, potažmo jí předcházejícího skutkového zjištění, neboť k závěru, že došlo k policejní provokaci a v důsledku ní k závažnému ovlivnění skutkového děje, v posuzované věci dospět nelze. Předně je nezbytné odkázat na výše citované hodnocení této otázky soudem odvolacím, k němuž lze dodat následující skutečnosti: Jak vyplývá z provedeného dokazování před soudem prvního stupně, obviněný páchal trestnou činnost ještě před uskutečněním předstíraného převodu. Tento závěr nalézací soud dovodil na základě svědeckých výpovědí osob, které nezávisle na sobě potvrdily, že jim obviněný prodal, případně daroval drogu pervitin ještě před tím, než jsou datovány záznamy telekomunikačního provozu a předtím než proběhl první předstíraný převod. Skutkový stav tak byl nalézacím soudem objektivně prokázán rovněž svědeckými výpověďmi a velkým množstvím hlasových a telefonních odposlechů. Skutková zjištění nalézacího soudu tak nebyla postavena pouze na základě svědecké výpovědi utajeného policisty. Námitku obviněného, že byl policejním orgánem podněcován ke spáchání trestného činu nelze přijmout i přesto, že to byl první J. K., který kontaktoval obviněného se zájmem obchod uzavřít. Primární je zde zhodnocení postoje obviněného ke spáchání trestného činu. Z provedených telefonních odposlechů je totiž nad míru patrné, že obviněný měl velký zájem o uskutečnění obchodu s J. K., o čemž svědčí zejména obsah sms, prostřednictvím kterých ho obviněný nejčastěji kontaktoval. Ačkoli tedy prvotní impuls vzešel ze strany policejního orgánu, což je však (při realizaci předstíraného prodeje) nanejvýš přirozené a logické, nutno podotknout, že to byl primárně obviněný, kdo chtěl obchod uskutečnit. Nasazení policisty realizujícího vlastní předstíranou koupi bylo odůvodněno poznatky neprocesního charakteru, kdy reálnost podezření o nezákonné činnosti byla podporována tou skutečností, že obviněný byl již v minulosti pro trestný čin téže povahy odsouzen. Argument, že spáchání trestného činu bylo vyprovokováno ze strany policie, je třeba odmítnout, neboť takové tvrzení ve spisovém materiálu oporu nemá. V tomto bodě Nejvyšší soud neshledal, že by činnost policejního orgánu směřovala k provokaci trestného činu a zároveň nic nenasvědčuje tomu, že trestný čin by jinak obviněným spáchán nebyl. Ačkoli byl obviněný (ohledně pervitinu, který byl orgány činným v trestním řízení prostřednictvím předstíraného převodu věci zajištěn) prvotně kontaktován policejním orgánem, jednal výlučně za účelem dosažení zisku, ze své svobodné vůle, aniž by na něho policejní orgán vyvíjel jakoukoli formu nátlaku (viz výše zmíněné hodnocení policejní provokace ve věci Ramanauskas). Obviněný uskutečněný obchod realizoval na základě své svobodné vůle. Nutno zároveň zdůraznit, že všechna setkání, při kterých došlo k prodeji nejpodstatnějšího množství pervitinu, se odehrávala po následné urgenci J. K. obviněným (viz např. BOUDA_50_HK, BOUDA_56_HK, BOUDA_68_HK) a státní orgán jej nepodrobil žádnému nátlaku, vydírání nebo výhrůžkám, pokud by předmětný obchod neučinil. Nejvyšší soud shledává v jednání obviněného majetkovou motivaci, neboť ten se svého činu dopustil s vidinou zisku z velkého obchodu, který se mu naskytl, nikoli však v důsledku provokace ze strany policejního orgánu. Tomuto závěru nasvědčuje i to, že pro pozdější distribuci drogy si ponechal z poslední dodávky, při které byl společně s D. S. zadržen policií přibližně 14,5 gramů pervitinu, o které zkrátil dodávku pro J. K., aby maximalizoval svůj prospěch z uskutečněného obchodu. Protože skutková tvrzení obviněného o nepřípustném ovlivnění jeho jednání ze strany policie nemají oporu v provedeném dokazování a protože jeho námitka, která formálně relevantním způsobem naplnila jím uplatněný dovolací důvod (tvrzení o nedůvodnosti dovození zákonného znaku spáchání činu ve velkém rozsahu), je z důvodů výše vyložených zřejmě neopodstatněná, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že i dovolání obviněného J. H. je nezbytné odmítnout jako zjevně neopodstatněné podle § 256i odst. 1 písm. e) tr. ř. D/ k dovolání obviněné M. E. Podstatou dovolací námitky této obviněné je tvrzení, že v důsledku nevyjádření toho, že by nějaký skutek měl být (obviněnou) spáchán ve spolupachatelství, nedošlo v napadených rozhodnutích ani k vyjádření míry jejího podílu na naplnění znaku spáchání trestného činu ve velkém rozsahu, v důsledku čehož považuje závěr o své vině zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku za vadný. Soudům vytýká, že pokud by jimi bylo hodnoceno, že „míra, kterou se … na páchání měla podílet, mohla být velice nepatrná, a to i s ohledem na její postavení, ve kterém se vůči spolupachateli nacházela“, pak by dle této dovolatelky její trestní odpovědnost mohla být posouzena nejvýše v podobě kvalifikace podle § 283 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Dovolání M. E. nelze považovat za důvodné. Ačkoli v napadených rozhodnutích není explicitně vyjádřeno, že se obviněná činu dopustila jako spolupachatel podle § 23 tr. zákoníku, již z rozsudku soudu prvního stupně je zjevné, že se dle zjištění krajského soudu v této formě trestné součinnosti činu dopustila tím, že „.. nejméně v 10 případech se svým přítelem P. B. na jeho chatě ev. č. 146 v obci K. vyrobila nejméně 1.589,8 gramů pervitinu“ (tzv. skutková věta, která koresponduje skutkovému zjištění učiněnému u obviněného P. B. pod bodem I/1 rozsudku), neboť v rámci shrnutí skutkových zjištění je v rozsudku (str. 111) uvedeno to, že zjištěné množství pervitinu „vyrobila společně s obžalovaným B.“. Jestliže z ustanovení § 23 tr. zákoníku plyne, že „byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatel)“, pak právní závěr soudů, že obviněná svým jednáním (nutno zdůraznit, že navíc nejen popsaným v bodě II/1, nýbrž i tím, které je popsáno v bodech II/2, kde byla činná jako pachatel podle § 22 odst. 1 tr. zákoníku) naplnila znaky zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku, není dovoláním obviněné nikterak zpochybněn. Skutkové zjištění soudů, že obviněná vyrobila 1.589,8 gramů pervitinu (bod I. 1/) a dále prodejem, darováním a směnou neoprávněně naložila s 416,4 gramy pervitinu, odůvodňuje jejich právní závěr, že čin spáchala ve velkém rozsahu. Právní kvalifikace jednání obviněné podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku je zákonná. Na tomto místě je vhodné připomenout (viz Šámal a kol., Trestní řád I, 7. vydání, C. H. BECK 2013, s. 1671), že není nutné - na rozdíl od situace, kdy se pachatel činu dopustil některou formou účastenství na trestném činu (organizátorstvím, návodem, či pomocí) - vyjadřovat zvlášť ve výroku, že se obviněný trestného činu dopustil jako spolupachatel, neboť nejde o samostatnou formu trestného činu, nýbrž jen o formu trestné činnosti (srov. § 111 tr. zákoníku). Neuvedl-li proto soud prvního stupně ve výroku svého rozsudku výslovně, že se obviněná činu dopustila jako spolupachatelka ve smyslu § 23 tr. zákoníku (tj. výslovnou citací uvedeného ustanovení), pak tato skutečnost nezakládá vadné hmotně právní posouzení skutku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolává-li se obviněná ustanovení § 39 odst. 6 písm. a) tr. zákoníku a v této souvislosti povinnosti soudu („přihlédne“) přihlédnout „u spolupachatelů též k tomu, jakou měrou jednání každého z nich přispělo ke spáchání trestného činu“, pak argumentace tímto ustanovením v souvislosti s řešením otázky viny obviněné (o nesprávnosti právního posouzení skutku, jímž byla shledána vinnou) je zjevně nedůvodné, neboť přehlíží fakt, že ustanovení § 39 tr. zákoníku je zařazeno v hlavě V. Trestní sankce, která řeší otázky mající vztah k právním následkům trestní odpovědnosti (tresty a ochranná opatření) a nikoli otázky samotné trestní odpovědnosti, které jsou upraveny hlavou II. Stanoví-li dovolatelkou citované ustanovení povinnost soudu přihlédnout k míře, jíž jednání spolupachatele přispělo ke spáchání trestného činu, činí tak pro účely stanovení trestní sankce („Při stanovení druhu trestu a jeho výměry ..“) a nikoli v souvislosti se stanovením odpovídající právní kvalifikace činu. Jinými slovy řečeno, při řešení otázky viny (tj. i vyhodnocení toho, zda jsou jednáním spolupachatele naplněny znaky kvalifikované skutkové podstaty trestného činu) se ustanovení § 39 odst. 6 písm. a) tr. zákoníku neuplatňuje. Důsledky, které (v rovině viny) ze skutečnosti spáchání činu společným jednáním více pachatelů (spolupachatelů) plynou, je třeba hledat v samotném ustanovení § 23 tr. zákoníku [Byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé).], jehož rozborem je třeba dospět (viz i příslušná soudní judikatura a trestně právní nauka) k tomu, že: Spolupachatelství předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo také tehdy, jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. R 36/1973, shodně R 15/1967) - viz Pavel Šámal, František Púry, Stanislav Rizman Trestní zákoník I., 2. vydání. Praha: 2012, s. 336. K naplnění pojmu spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání. U spolupachatelství se vyžaduje společný úmysl spolupachatelů, zahrnující jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle (porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem) - ibidem s. 330, 331. Nezbývá proto než opakovat, že z toho, jak je jednání obviněné vymezeno v napadeném rozsudku (v podrobnostech i příslušné pasáže odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, v němž nalézací soud vyložil, na základě jakých důkazů k jednotlivým dílčím skutkovým závěrům dospěl), je nutno uzavřít, že v části jednání popsaného v bodě II/1 byl učiněn důvodný poznatek (zejm. str. 43-44, 61) o spáchání činu společným jednáním. Z toho plyne (viz výklad k důsledkům ustanovení § 23 tr. zákoníku), že je namístě činit obviněnou trestně odpovědnou za nedovolené vyrobení celkem 1.589,8 gramů pervitinu. Toto skutkové zjištění (navíc se skutkovými závěry v bodech II/2a-g rozsudku) odůvodňuje právní závěr, že„neoprávněně vyrobila, prodala a jinak jinému opatřila psychotropní látku a čin spáchala ve velkém rozsahu“ (tzv. právní věta) a že tudíž jak po stránce subjektivní, tak stránce objektivní naplnila zákonné znaky zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku. S přihlédnutím k těmto poznatkům bylo dovolání obviněné vyhodnoceno jako zjevně neopodstatněné a jako takové bylo dovolacím soudem podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto. E/ k dovolání obviněné L. K. V mimořádném opravném prostředku této obviněné je nezbytné odlišit ty námitky, které svoji povahou (procesní charakter – výhrady vůči použitelnosti svědecké výpovědi utajeného svědka J. N.) nejsou způsobilé uplatněný dovolací důvod naplnit, a námitky, který svým obsahem uplatněný dovolací důvod naplňují. Takovou námitkou je tvrzení dovolatelky, že v důsledku nerozlišení drog, s nimiž dle zjištění soudů neoprávněně nakládala, je nesprávné právní posouzení jejího činu. Konkrétně obviněná vznáší výhradu, že prodání či darování 547,9 g pervitinu a 162 g sušeného konopí – marihuany neodůvodňuje v jejím případě vyslovení viny zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Protože ve vztahu k této námitce neshledal dovolací soud důvod k odmítnutí dovoláni obviněné, přezkoumal na podkladě jejího dovolání podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, týkající se jmenované obviněné, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části předcházející. Zjistil přitom, že dovolání obviněné je důvodné. Nesprávnost právního posouzení činu obviněné má svoji příčinu jednak v nesprávném skutkovém vyjádření („za uvedené období prodala nejméně 736,9 gramů pervitinu“ – podle jednotlivých bodů výroku VII. se jednalo o 576,2 až 618,4 g pervitinu a 162 g sušeného konopí) obsaženém v rozsudku soudu prvního stupně, zejména však (z pohledu dovolání rozhodného) v zákonu neodpovídající subsumpci uvedeného skutkového zjištění pod příslušná zákonná ustanovení. Soudy obou stupňů v případě obviněné K. dostatečně nezvážily, že jimi zjištěné množství drogy, s níž tato neoprávněně nakládala, podstatným způsobem nedosahuje z hlediska množství psychotropní látky hranice, která odůvodňuje učinění závěru, že čin byl spáchán ve velkém rozsahu (v případě pervitinu 2.000 g drogy či 600 g účinné látky, v případě marihuany 15 kg sušiny, resp. 1,5 kg účinné látky) a že ani další okolnosti, které mají pro závěry o naplnění toho či onoho zákonného znaku rozsahu spáchání činu (zde konkrétně velkého rozsahu) tento deficit nejsou schopny nahradit. Právní závěr, že jednání obviněné popsané v bodě VII. rozsudku soudu prvního stupně vykazuje znaky trestného činu (zločinu) nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, je v důsledku tohoto konstatování nesprávný. Uvedená skutečnost odůvodňuje vyhovění petitu obsaženému v dovolání obviněné, neboť v případě zjištění nesprávnosti právního posouzení skutku, jímž byla uznána vinnou, a tím důvodnosti podaného dovolání, je nezbytné, aby Nejvyšší soud postupoval podle § 265k odst. 1 tr. ř. a zrušil napadené rozhodnutí (případně též vadné řízení mu předcházející). Protože vadnou je pouze část týkající se obviněné K., zrušil Nejvyšší soud při aplikaci odst. 2 § 265k tr. ř. napadená rozhodnutí (tj. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 11. 2012, sp. zn. 11 To 156/2012, a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 5. 2012, č. j. 6 T 12/2010 - 5081) v části týkající se obviněné L. K. a současně zrušil také veškerá další rozhodnutí na zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Následně podle § 265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Hradci Králové přikázal, aby věc obviněné L. K. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Soudu prvního stupně se připomíná, že je ve smyslu § 265s odst. 1 tr. ř. při novém rozhodování vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. Jelikož napadené rozhodnutí bylo zrušeno jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněné, dopadá na další řízení obsah ustanovení § 265s odst. 2 tr. ř., dle kterého v takovém případě nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněné. Nejvyšší soud zřetelným způsobem formuloval, jak mají soudy nižších stupňů přistoupit k právnímu posouzení skutku, jímž bude (na základě opětovného zhodnocení důkazů ) shledána vinnou. V souvislosti se zrušením napadených rozhodnutí a vrácením věci k novému projednání a rozhodnutí však nemůže pominout reagovat i na tu námitku obviněné, která deklarovanému dovolacímu důvodu nekorespondovala, avšak v jejím dovolání byla přesto vznesena, tj. upozornění na důkazní situaci v bodě VII. 17) a způsob naložení se svědeckou výpovědí svědka vystupujícího pod jménem J. N., s nímž vyslovila nesouhlas. Z rozhodnutí odvolacího soudu je zřejmé, že tato procesní námitka byla uplatněna obviněnou již v rámci jejího řádného opravného prostředku – odvolání a že se s ní odvolací soud zabýval, způsob jejího řešení odvolacím soudem však soud dovolací shledává nepřiléhavým. Odvolací soud totiž k uplatněné námitce obviněné uvedl pouze to, že „si je .. vědom problematiky, která je řešena v ústavním nálezu pod sp. zn. III. ÚS 499/04, nutno však zdůraznit, že odsouzení nebylo provedeno pouze na základě tohoto jediného důkazu, nýbrž na podkladě důkazů dalších, které byly provedeny v řízení před soudem v souhrnu dokazování pokračující trestné činnosti“. Tímto konstatováním, neboť v něm nelze najít podklad pro závěr, že skutková zjištění soudu prvního stupně (zejm. co do rozsahu kontaktu svědka s obviněnou a tím i množství převzaté drogy) jsou budována i na jiných důkazech majících bezprostřední vypovídající hodnotu ke skutkovým zjištěním pod bodem VII. 17), však obviněnou nastíněný problém není řešen uspokojivým způsobem. Pro soudy nižších stupňů z toho plyne, že se opětovně pokusí o provedení důkazu výslechem svědka a na základě jeho provedení učiní příslušná skutková zjištění, event. v případě nedosažitelnosti svědka v této části rozhodnout způsobem, kterým nedojde k popření smyslu názoru obsaženého v citovaném ústavním nálezu, kterého se obviněná dovolává. P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 10. října 2013 Předseda senátu: JUDr. Ivo Kouřil
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2021_6.TDO.131.2021.1.xml	Judikát 6 Tdo 131/2021 6 Tdo 131/2021-916 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 4. 2021 o dovolání, které podal obviněný M. K., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 7. 2020, sp. zn. 6 To 481/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 29 T 188/2016, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. K. odmítá. Odůvodnění: I. 1. Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 29. 3. 2019, sp. zn. 29 T 188/2016, byl obviněný M. K. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle § 192 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „nejméně v době od 15. 9. 2014 do 20. 5. 2015 přechovával ve svém bytě na adrese XY, videosoubory a fotografie s dětskou pornografií o objemu dat cca 398,3 GB, které měl uložené na 20 kusech DVD médiích, stolním PC značky CoolerMaster, sn. RC431PKWN21131701283, 3 TB pevném hard disku značky Seagate sn. W1F31NYD a též v přenosném pevném hard disku značky IcyBox, sn. 21403115400492“. 2. Za uvedený trestný čin byl obviněný odsouzen podle § 192 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci, a to věcí (PC, kompaktních disků a hard disků) podrobně popsaných v uvedeném rozsudku. 3. Podle § 226 písm. c) tr. ř. pak byl obviněný zproštěn obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Chomutově pro skutek, v němž byl spatřován zločin výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle § 192 odst. 3, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal obviněný. 4. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 7. 2020, sp. zn. 6 To 481/2019. Podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. byl napadený rozsudek částečně zrušen v celé odsuzující části a podle § 259 odst. 3, písm. a), b) tr. ř. znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným přečinem výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle § 192 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že „nejméně v době od 15. 9. 2014 do 20. 5. 2015 přechovával v jím užívaném bytě ve vlastnictví společnosti V. R. nacházejícím se na adrese XY, videosoubory a fotografie s dětskou pornografií o objemu dat dosahujících řádově stovek GB, které měl uložené na 20 kusech DVD médií, 2 TB pevném disku zn. Seagate, sn. Z340EDNF umístěném ve stolním PC značky CoolerMaster, sn. RC431PKWN21131701283, a též v přenosném pevném hard disku značky IcyBox, sn. 21403115400492.“ 5. Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle § 192 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci, a to movitých věcí (PC, kompaktních disků a hard disků) podrobně popsaných v uvedeném rozsudku. II. 6. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 7. V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedl, že rozhodnutí nemůže obstát v případě, kdy učiněná skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Tak tomu je podle názoru dovolatele v jeho případě. Obviněný popírá, že by kdy jakékoli pornografické dílo zobrazující dítě přechovával. Od samého počátku je vystaven krokům nekompetentních příslušníků PČR, když i z tohoto důvodu byl v rámci rozsudku nalézacího soudu zproštěn obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován zločin výroba a jiné nakládání s dětskou pornografií podle § 192 odst. 3, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. Celé vyšetřování i dokazování bylo vedeno k „vůdčí právní kvalifikaci a skutku“, když to, za co byl v konečném důsledku odsouzen, nebylo podle jeho názoru v řízení prokazováno. Pro posouzení věci je rozhodující, zda došlo k naplnění právní věty nyní napadeného rozhodnutí a tím znaků předmětného přečinu. Většina tvrzeného závadového materiálu byla smazána a nebyla nalezena na žádné další zajištěné stopě. Ačkoliv znalec z oboru kybernetika měl označit smazaný závadový materiál, obhajoba nedostala k dispozici tvrzený CD nosič ani přílohový hard disk, které mají být přílohou znaleckého posudku, přičemž tato média nebyla provedena k důkazu. 8. Rozpory jsou podle obviněného zřejmé i z dokumentů, které obhajoba k dispozici má. Spočívají podle něj v nesrovnalostech mezi záznamy policie o závadových datech na jednotlivých stopách a údajích uvedených ve znaleckém posudku. V hlavním líčení skutečný objem závadových dat projednáván nebyl. K datu údajného počátku přechovávání, tj. 15. 9. 2014, uvedl, že to bylo určeno policií jako datum, kdy údajně stáhl závadový soubor (část obžaloby, kdy byl obžaloby zproštěn). Uvedené datum nemá nic společného s dalším skutkem. Až v odsuzujícím rozsudku soudu druhého stupně se objevuje tvrzení o přechovávání závadového materiálu na pevném disku zn. Seagate, sn. Z340EDNF, umístěném ve stolním počítači zn. CoolerMaster. Ani v usnesení o zahájení trestního stíhání, ani v obžalobě se o uvedeném pevném disku nehovoří, podle obviněného tak není zachována jednota skutku. 9. Znalecký posudek podle něj uvádí, že v PC CoolerMaster je umístěn SSD disk, na němž nebyla nalezena instalace žádného programu pro P2P ani žádné soubory tímto programem vytvářené. Nebyly v něm zjištěny žádné uživatelské textové, grafické, audiovizuální soubory, které by mohly mít potenciální souvislost s případem, a analýzou obnovených validovaných dat na něm nebyly nalezeny žádné soubory potenciálně relevantní pro šetřený případ. Skutková věta je podle něj v přímém rozporu s odůvodněním, neboť v uvedeném počítači nebylo znaleckým zkoumáním nalezeno nic závadového. Je zarážející, že se taková skutečnost objevuje v rámci skutkové věty napadeného rozhodnutí, dokonce je rozhodnuto, že tato věc movitá propadá v rámci ukládaného trestu, což je nepřípustné. 10. K pevnému disku zn. Seagate, sn. Z340EDNF, uvedl, že z odst. 15. rozsudku nalézacího soudu plyne, že tam nebyly nalezeny žádné soubory potenciálně relevantní pro šetřený případ. Shodně podle něj uvádí znalecký posudek z oboru kybernetika. Zaráží ho, že si jej soud druhého stupně „vytahuje do skutku“ a klade mu jej za vinu, byť by se v tomto případě uplatnila zásada zákazu reformationis in peius. 11. K disku zn. Seagate, sn. W1F31NYD, poukázal na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně v bodu 16., že znaleckým zkoumáním byla provedena obnova smazaných dat, a že analýzou obnovených dat byly nalezeny soubory potenciálně relevantní pro šetřený případ. Je podle něj zřejmé, že pro obnovu dat byl použit speciální software využívaný toliko znalci z příslušného oboru. Data, která jsou pro laika nenávratně smazána, nemohou být popisována jako ta naplňující znak přechovávání. Jestliže ani znalec neví, kdy a kým byla data na médium umístěna, kdy a kým pro laika nenávratně smazána, pak se nemůže u smazaných dat jednat o přechovávání. Obviněný si nebyl vědom toho, že by obnovená data byla blíže zkoumána, zda naplňují znak dětské pornografie. Shodně s tím, jak uvedeno, se stalo i u pevného disku zn. IcyBox, sn. 21403115400492, neboť zde analýzou obnovených dat byly nalezeny potenciálně relevantní soubory pro šetřený případ. V projednávané věci je zásadní, zda v případě, že se na zajištěných nosičích dat nacházela smazaná data (obnovená profesionálním forenzním software), která by příslušný znalec označil za dětskou pornografii, je možno s ohledem na fakt jejich smazání, hovořit o znaku přechovávání dětské pornografie. 12. Konečně se podle něj soudy nepřesvědčivě vypořádaly se subjektivní stránkou činu, neboť většina potenciálně závadového materiálu byla smazána neznámou osobou, když u zbývajícího materiálu nebylo prokázáno, že by se ho kdy dotkl či s ním manipuloval. Nebylo prokázáno spuštění či přehrávání závadového materiálu. U potenciálních 20 ks DVD (z celkového počtu cca 4 000 DVD v bytě), se nemohl dopustit úmyslného trestného činu, neboť s nimi asi nikdy v životě nemanipuloval a nemohl vědět o jejich obsahu. Obviněný uvedl, kdy cca 4000 ks médií získal, a je podle něj zřejmé, že v tehdejší době přečin výroba a jiné nakládání s dětskou pornografií nebyl zakomponován v trestním zákoně. Nelze požadovat, aby v době, kdy byla uzákoněna trestnost výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií, provedl důkladné prověření všech CD a DVD. Dále poukázal na principy právního státu, zásady trestního řízení a princip presumpce neviny. 13. Závěrem svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 7. 2020, sp. zn. 6 To 481/2019, částečně (v odsuzující části) zrušil rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 29. 3. 2019, sp. zn. 29 T 188/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Okresnímu soudu v Chomutově přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Souhlasil přitom s projednáním dovolání v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. 14. K tomuto dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která uvedla, že s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Zásah do skutkových zjištění lze připustit v dovolacím řízení, zejména tehdy, existuje-li tzv. extrémní nesoulad. Taková situace v dané věci podle státní zástupkyně nenastala. Pod deklarovaný dovolací důvod nespadá ta část námitek, jimiž obviněný brojí proti způsobu, jakým bylo prováděno dokazování, případně proti jeho rozsahu a proti způsobu hodnocení důkazů. Námitka týkající se stanovení data počátku páchání trestného činu nespadá pod deklarovaný dovolací důvod. Toto datum bylo stanoveno v jeho prospěch, když je zřejmé, že většinu závadového materiálu obviněný přechovával i před tímto datem. 15. Neobstojí ani námitka, že nebyla zachována totožnost skutku, neboť teprve v rozsudku soudu druhého stupně se hovoří o pevném disku zn. Seagate, sn. Z340EDNF. Nelze totiž souhlasit s tvrzením dovolatele, že totožnost skutku bude zachována při naprostém souladu mezi popisem skutku v žalobním návrhu a popisem v enunciátu rozhodnutí soudu. Takové tvrzení je v rozporu s judikaturou, podle které je totožnost skutku v trestním řízení zachována, je-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku. Pokud soud odvolací doplnil další nosič a jiný nosič vynechal, nejedná se o porušení totožnosti skutku, ani o porušení zákazu reformationis in peius. 16. Za právně relevantní lze podle státní zástupkyně považovat námitky, jimiž obviněný zpochybňuje naplnění znaku „přechovává“ podle § 192 odst. 1 tr. zákoníku a ty, jejichž prostřednictvím namítá, že nemohlo dojít k naplnění subjektivní stránky činu. Obviněný měl v době konání domovní prohlídky v květnu 2015 v držení 20 DVD s dětskou pornografií, což je postačující pro naplnění mu za vinu kladené skutkové podstaty přečinu výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle § 192 odst. 1 tr. zákoníku. Neobstojí ani obhajoba, že obviněný nevěděl, že se na přechovávaných DVD tento materiál nachází. Je mu kladeno za vinu, že se předmětného jednání dopustil v úmyslu nepřímém. Přechovávání dětské pornografie je trestným činem od roku 2007. I kdyby předmětná DVD nabyl v době, kdy toto jednání sankcionováno nebylo, měl dostatek času, aby zjednal nápravu a tento materiál odstranil. Obviněný přejímal nosiče, o jejichž obsahu věděl, že obsahují pornografický materiál, a pokud se o jejich obsah nezajímal, musel vědět, že jejich obsah nemusí být v souladu se zákonem a byl s tím srozuměn. Co se týče rozsahu přechovávaného materiálu, zde státní zástupkyně vychází z rozhodnutí soudu odvolacího a odůvodnění soudu nalézacího v těch částech, kde se zabývaly stanovením toho, co lze považovat za přechovávanou dětskou pornografii. Na všech médiích uvedených ve skutkové větě odvolacího soudu byly nalezeny závadové soubory, a to i před provedenou obnovou dat. V souvislosti s námitkou nepřípustně uloženého trestu propadnutí věci uvedla, že pevný disk sn. Z340EDNF se nacházel přímo v počítači CoolerMaster, byť na něj nebyl systémově připojen. 17. Odvolací soud upravil skutkovou větu tak, že neuvedl množství dat, která obsahovala závadový materiál, přičemž množství přechovávaného materiálu není znakem příslušné skutkové podstaty. Státní zástupkyně uzavřela, že obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky mu za vinu kladeného přečinu podle § 192 odst. 1 tr. zákoníku. 18. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Dále vyjádřila svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v § 265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.]. III. 19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům. 20. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 7. 2020, sp. zn. 6 To 481/2019, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením. 21. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení. 22. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí (s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu) vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení, a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. 23. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale zásadně nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. 24. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. IV. 25. V posuzované věci však námitky obviněného uplatněné v podaném dovolání směřují primárně do oblasti skutkové, resp. procesní, neboť dovolatel jimi soudům obou stupňů vytýká v první řadě nesprávné hodnocení důkazů, porušení presumpce neviny, vadná skutková zjištění, porušení totožnosti skutku a zákazu reformace in peius, přičemž předkládá vlastní hodnotící úvahy k provedeným důkazům. Odmítá tak skutkový základ zjištěný soudy nižších stupňů a v návaznosti na to pak dospívá k závěru, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Právě a pouze z uvedených skutkových, resp. procesních výhrad, vyvozuje závěr, že se nedopustil předmětného trestného činu. 26. Obviněný tedy nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry učiněnými soudy po zhodnocení provedených důkazů a užitou právní kvalifikací, ani jiné nesprávné hmotněprávní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje ve skutečnosti v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod zásadně podřadit nelze. 27. Nejvyšší soud zasahuje do skutkových zjištění v rámci řízení o dovolání jen zcela výjimečně – a to s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces – jestliže mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní nesoulad. Tzv. extrémní nesoulad je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když jsou skutková zjištění soudů opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud je však v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 a další). 28. V tomto kontextu je namístě uvést, že v posuzované věci taková situace nenastala – mezi provedenými důkazy a skutkovým zjištěním vyjádřeným ve výroku rozsudku soudu druhého stupně není podle Nejvyššího soudu extrémní nesoulad dán. 29. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je zjevné, že si byly vědomy důkazní situace, je patrné, jak hodnotily provedené důkazy (v dosavadním řízení provedené dokazování vytvořilo dostatečný základ pro náležité objasnění věci) a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř.) a učiněnými skutkovými zjištěními, potažmo právními závěry. Možno stručně poznamenat, že jejich skutková zjištění mají v provedených důkazech, a to ve hmotných důkazech (zejména datové nosiče) zajištěných při domovní prohlídce u obviněného a ve znaleckých posudcích (analýza datových nosičů a posouzení grafických a audiovizuálních souborů), patřičné obsahové ukotvení. V těchto souvislostech je potřeba zdůraznit, že pokud soudy nižších stupňů při vyvozování svých skutkových závěrů vycházely z daných hmotných důkazů, podpořených také dalšími důkazy, nelze konstatovat, že by jejich skutková zjištění byla založena na svévolných či spekulativních úvahách, resp. že by se mohlo jednat o extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů. 30. Nelze tedy činit závěr, že by vykonaná skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s důkazy, že by skutková zjištění soudů nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by skutková zjištění soudů byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Rozhodnutí soudů nižších stupňů nevybočila z mezí daných ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., resp. § 134 odst. 2 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Za relevantní nelze považovat ani námitku spočívající v tom, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. „in dubio pro reo“. Toto pravidlo má procesní charakter a týká se jen otázek skutkových. Jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený či jiný dovolací důvod. V posuzované věci nebylo možno dospět k několika přibližně stejně pravděpodobným skutkovým verzím, neboť ta, kterou obviněný předložil, byla provedeným dokazováním vyvrácena. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Zároveň lze poznamenat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové a právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). 31. Na tomto místě je vhodné poukázat také na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů. Odkázat je možno i na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. Dovolací soud není oprávněn hodnotit tytéž důkazy odlišně od soudů nižších stupňů a nemůže ani vycházet z jiných skutkových zjištění. 32. V daných souvislostech Nejvyšší soud neopomněl, že dovolatel tvrdil, že byla porušena zásada totožnosti skutku, neboť teprve v rozsudku soudu druhého stupně se hovoří o hard disku zn. Seagate, sn. Z340EDNF. Jak již uvedla ve svém vyjádření státní zástupkyně, není tato výhrada podřaditelná pod uplatněný, ani pod jiný dovolací důvod. Otázku zachování totožnosti skutku není možno zužovat na pouhou vnější totožnost popisu skutkového stavu mezi sdělením obvinění, obžalobou a konečným rozsudkem. Na základě výsledků dokazování provedeného soudem mohou některé skutečnosti odpadnout a jiné naopak přibýt. Skutek, který je předmětem trestního řízení, soud projednává v celé šíři. Proto přihlíží i ke změnám skutkového stavu, k nimž při projednávání věci před soudem došlo. Soud je rovněž povinen popsat stav věci podle výsledků dokazování. Totožnost skutku je v trestním řízení zachována, je-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku. Přitom nemusí být jednání nebo následek popsány se všemi skutkovými okolnostmi shodně, postačí shoda částečná (srov. rozhodnutí č. 1/1996-I. Sb. rozh. tr.). „Zásadu zákazu reformace in peius dle § 259 odst. 4 tr. řádu nelze chápat tak, že bylo-li odvolání podáno pouze ve prospěch obviněného, nelze doplnit popis rozhodných skutkových zjištění ve výroku o vině v napadeném rozhodnutí o skutkové okolnosti charakterizující určité znaky skutkové podstaty trestného činu, jímž byl uznán vinným (tj. okolnosti, které se nenacházely v tzv. skutkové větě výroku o vině). Doplnění rozhodných skutkových zjištění samo o sobě nezhoršuje postavení obviněného, nedošlo-li ke změně rozsahu ani závažnosti jednání, zpřísnění právní kvalifikace ani uloženého trestu apod.“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1287/2017). Obviněnému bylo od zahájení trestního stíhání kladeno za vinu, že na různých nosičích dat přechovával dětskou pornografii, což je obsaženo i v popisu skutku tak, jak jej vyjádřil soud odvolací. Pokud do popisu skutku na základě provedeného dokazování doplnil další datový nosič, na kterém byla dětská pornografie přechovávána, a naopak jiný nosič vynechal, nejedná se o porušení totožnosti skutku, ani o porušení jím namítaného zákazu reformationis in peius. 33. Obviněný uplatnil dvě námitky, které by se na prvý pohled mohly jevit jako hmotněprávní, avšak není tomu tak, neboť je obviněný ve skutečnosti založil na tvrzení jiného skutkového stavu, než byl zjištěn v důkazním řízení. Jednalo se za prvé o námitku, že (stručně řečeno) na předmětných hard discích nebyly nalezeny závadové soubory související s případem (tj. soubory s dětskou pornografií), popř. byly nalezeny v souborech smazaných, které byly obnoveny specializovaným software, tedy chybí zde znak „přechovávání“. Za druhé o námitku, že nevěděl, že předmětná DVD obsahují dětskou pornografii, neboť nebylo prokázáno, že by je přehrával, přitom měl ve svém držení cca 4000 ks CD a DVD. Přesto se dovolací soud považoval za vhodné k nim vyjádřit. 34. Nejprve připomíná, že přečinu výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle § 192 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo přechovává fotografické, filmové, počítačové, elektronické nebo jiné pornografické dílo, které zobrazuje nebo jinak využívá dítě nebo osobu, jež se jeví být dítětem. 35. Ve skutkové větě soudu druhého stupně jsou uvedeny 2 hard disky, jejichž obsah podrobně rozebírá znalecký posudek zpracovaný Ing. Janem Jankou, znalcem z oboru kybernetika a elektronika, odvětví výpočetní technika a bezpečnost informačních systémů. Na pevném disku zn. Seagate, sn. Z340EDNF, znalec vyhledal zájmová data v existujících souborech, přičemž v nich nalezl grafické a audiovizuální soubory, které by mohly mít potenciální souvislost s případem, a tyto soubory uložil v původní adresářové struktuře na přílohový pevný disk. Dále provedl na uvedeném hard disku obnovu dat. Analýzou obnovených dat nebyly nalezeny žádné soubory, potenciálně relevantních pro šetřený případ. Znalec rovněž vyhledal zájmová data na externím hard disku zn. IcyBox, sn. 21403115400492. V existujících grafických a audiovizuálních souborech nalezl soubory, které by mohly mít potenciální souvislost s případem. Uvedené soubory uložil v původní adresářové struktuře na přílohový pevný disk. Rovněž u hard disku zn. IcyBox provedl obnovu dat. Analýzou obnovených validovaných dat na zkoumaném hard disku byly nalezeny grafické a audiovizuální soubory, které by mohly mít svým obsahem souvislost s vyšetřovaným případem, které byly znalcem zálohovány na přílohový hard disk. V daných souvislostech je ovšem nutno zdůraznit, že odvolací soud ve svých skutkových zjištěních z hlediska použité právní kvalifikace zohlednil pouze data nesmazaná, tedy fakticky existující na datových nosičích. Dále je ve skutkové větě uvedeno 20 ks DVD, jejichž obsah je rovněž popsán ve jmenovaném znaleckém posudku znalce Ing. Jana Janky. Nalezené soubory byly posouzeny MUDr. Markem Pávem, znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie, který ve znaleckém posudku učinil závěr, podle něhož podstatná část dat plní kritéria dětské pornografie. 36. Z uvedeného tak lze dovodit, že na všech nosičích dat popsaných ve skutkové větě rozhodnutí soudu druhého stupně se nacházely soubory s dětskou pornografií, a to i před obnovou dat. Namítaná otázka smazaných a posléze obnovených závadových dat přitom postrádá v posuzovaném případě jakoukoliv relevanci, neboť, jak již výše řečeno, odvolací soud ve svých skutkových zjištěních z hlediska použité právní kvalifikace zohlednil pouze data nesmazaná, tedy na uvedených datových nosičích fakticky existující (odvolací soud přitom správně konstatoval, že tato data pro naplnění skutkové podstaty daného přečinu podstaty zcela postačují). 37. K tvrzení, že obviněný nevěděl, že na nalezených DVD se nachází dětská pornografie, dovolací soud připomíná, že DVD se závadovým materiálem byly při domovní prohlídce zajištěny v místnosti označené jako pracovna, v níž se nacházel počítač užívaný obviněným, v blízkosti pracovního stolu. Již proto jeho tvrzení nemůže obstát. Nehledě na to, je na místě znovu připomenout, že část dat obsahujících dětskou pornografii byla uložena i na hard discích (viz shora). Dlužno dodat, že přechovávání dětské pornografie je trestným činem od roku 2007, kdy byl novelizován zákon č. 140/1961 Sb. zákonem č. 271/2007 Sb., jímž bylo vloženo ustanovení § 205a (účinnost 1. 12. 2007). I v případě, že by obviněný nabyl DVD se závadovým materiálem před uvedenou novelizací zákona, měl dostatek času, aby zjednal nápravu, a tento materiál odstranil. Pokud i nadále daný materiál přechovával, nelze pochybovat o jeho úmyslném zavinění, jak dovodily soudy nižších stupňů. Dále dovolací soud poznamenává, že ani námitka týkající se stanovení data počátku páchání trestného činu nespadá pod deklarovaný dovolací důvod. Ostatně na délce přechovávání, jímž je jakýkoliv způsob držení dětské pornografie, nezáleží. 38. Činí-li za dané situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů soudů nižších stupňů a právě z toho dovozuje vadnost právního posouzení skutku, pak nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu (i jiných důvodů dovolání) irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. 39. Obviněný také poznamenal, že ve stolním PC zn. CoolerMaster nebylo znaleckým zkoumáním, a to ani ve smazaných souborech, nebylo nalezeno nic závadného a je zarážející, že se taková skutečnost objevuje v rámci skutkové věty napadeného rozhodnutí, a je rozhodnuto, že tato movitá věc propadá v rámci ukládaného trestu. 40. Tato námitka není podřaditelná pod jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Daná námitka by tak zdánlivě mohla směřovat k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (ten dovolatel neuplatnil), avšak ve skutečnosti ji ani pod tento dovolací důvod není možné podřadit. Pomíjí totiž zjištění, že v daném stolním PC se nacházel hard disk zn. Seagate, sn. Z340EDNF (na němž byla uložena dětská pornografie), byť na něj nebyl systémově připojen. Za popsané situace výrok o trestu propadnutí věci uložený obviněnému obstojí. 41. Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí. P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 21. 4. 2021 JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2016_26.CDO.3229.2016.1.xml	Judikát 26 Cdo 3229/2016 26 Cdo 3229/2016 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Pavlínou Brzobohatou ve věci žalobkyně Správy železniční dopravní cesty, státní organizace, se sídlem v Praze 1, Dlážděná 1003/7, IČO 70994234, proti žalovaným 1. M. P., 2. R. P., o zaplacení částky 13.650 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 6 C 54/2015, o dovolání 1. žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. září 2015, č. j. 29 Co 379/2015-105, takto: Dovolací řízení se zastavuje. O d ů v o d n ě n í : Žalovaný č. 1 – nezastoupen advokátem – napadl dovoláním usnesení odvolacího soudu, jímž potvrdil usnesení Okresního soudu v Rakovníku ze dne 18. 8. 2015, č. j. 6 C 54/2015-98, kterým mu nepřiznal osvobození od soudních poplatků. Dovolatel (z obsahu spisu nevyplývalo, že by měl právnické vzdělání) požádal soud o ustanovení zástupce z řad advokátů. Usnesením Okresního soudu v Rakovníku ze dne 7. 1. 2016, č. j. 6 C 54/2015-128, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2016, č. j. 30 Co 77/2016-175, byla jeho žádost zamítnuta. Protože si dovolatel advokáta nezvolil, vyzval ho Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. 9. 2016, č. j. 26 Cdo 3229/2016-183, aby ve lhůtě deseti dnů ode dne doručení usnesení odstranil nedostatek povinného zastoupení pro dovolací řízení a současně ho poučil o následcích nečinnosti. Advokáta pro dovolací řízení si ani poté nezvolil a podáním došlým Nejvyššímu soudu dne 5. 10. 2016 znovu požádal o ustanovení zástupce z řad advokátů. V (opakované) žádosti o ustanovení zástupce neuvedl žádné nové skutečnosti, z nichž by bylo možné učinit závěr, že od posledního rozhodnutí o žádosti o ustanovení zástupce se jeho poměry změnily. Úvaha odvolacího soudu ohledně (ne)existence předpokladů pro osvobození dovolatele od soudních poplatků není zjevně nepřiměřená, jeho právní posouzení věci, podle něhož dovolatel nesplňuje předpoklady pro osvobození od soudních poplatků (a ustanovení zástupce z řad advokátů), odpovídá závěrům formulovaným Nejvyšším soudem např. v usnesení ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1031/2014, uveřejněném pod číslem 73/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4239/2013, uveřejněném pod číslem 49/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1554/2016. Protože dovolatel nesplnil podmínku povinného zastoupení v dovolacím řízení (§ 241 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“), a nedostatek povinného zastoupení přes opakovanou výzvu neodstranil, Nejvyšší soud řízení o dovolání 1. žalovaného podle ustanovení § 241b odst. 2 a § 104 odst. 2 o. s. ř. zastavil. Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 10. listopadu 2016 JUDr. Pavlína Brzobohatá předsedkyně senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2020_26.CDO.1524.2019.1.xml	Judikát 26 Cdo 1524/2019 26 Cdo 1524/2019-253 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Mgr. Lucie Jackwerthové v právní věci žalobkyně ZIRIS Oční centrum, s. r. o., se sídlem v Praze 1, Rybná 716/24, IČO 28529197, zastoupené Mgr. Markem Bukovským, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Na Příkopě 814, proti žalované Vsetínské nemocnici a. s., se sídlem ve Vsetíně, Nemocniční 955, IČO 26871068, zastoupené JUDr. Vladimírem Hamplem, advokátem se sídlem v Novém Jičíně, Havlíčkova 864/4, o určení neoprávněnosti a neplatnosti výpovědi z podnájmu a zaplacení částky 1.000.000 Kč, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 9 C 41/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. listopadu 2018, č. j. 15 Co 118/2018-219, takto: Dovolání se zamítá. Odůvodnění: Okresní soud ve Vsetíně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 11. 10. 2017, č. j. 9 C 41/2015-139, ve znění usnesení ze dne 8. 11. 2017, č. j. 9 C 41/2015-156, zamítl žalobu na určení neplatnosti a neoprávněnosti výpovědi ze dne 30. 6. 2015 z podnájmu nebytových prostor č. 201217 (dále též jen „Výpověď“) a zaplacení částky 1.000.000 Kč a uložil žalobkyni povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení žalované a státu. Krajský soud v Ostravě (odvolací soud) rozsudkem ze dne 5. 11. 2018, č. j. 15 Co 118/2018-219, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v části, v níž zamítl žalobu na určení neplatnosti a neoprávněnosti Výpovědi (dále též jen „potvrzující výrok“); zrušil jej ve zbývající části, tj. pokud jím bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby na zaplacení částky 1.000.000 Kč (neboť v této části nebyly dosud odstraněny vady žaloby, jež bránily jejímu projednání) a o náhradě nákladů řízení a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a po zopakování některých důkazů zjistil, že žalobkyně uzavřela dne 13. 9. 2012 s žalovanou smlouvu o podnájmu nebytových prostor v ní specifikovaných na dobu určitou do 30. 9. 2017, a to za účelem provozování privátní zdravotnické praxe v oboru očního lékařství (dále jen „Smlouva“), že žalovaná Výpověď odůvodnila tím, že Smlouvu vypovídá ke dni 31. 10. 2015 v souladu s čl. 4 odst. 1 písm. a) Smlouvy. Článek 4 Smlouvy však nemá odstavce, obsahuje 2 body, z nichž žádný nemá písmeno a), v nichž se strany dohodly, že podnájemní smlouva se uzavírá na dobu určitou do 30. 9. 2017 (bod 1) a že právo užívat nebytové prostory vzniká podnájemci okamžikem účinnosti smlouvy (bod 2). Dále zjistil, že žalobkyně poslala žalované písemné námitky proti Výpovědi, měla za to, že je neplatná, text výpovědi považovala za zmatečný, neboť Smlouva žádný čl. 4 odst. 1 písm. a) neobsahuje a nebyl v ní ani uveden žádný skutkový popis okolností, které by měly být výpovědním důvodem. Předmětné nebytové prostory žalobkyně vyklidila ke dni 30. 9. 2015. Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že s ohledem na § 3074 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“, popř. „občanský zákoník“) je třeba věc posoudit podle současné právní úpravy (účinné od 1. 1. 2014) a že žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na určení neplatnosti Výpovědi ve smyslu § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), neboť otázka (ne)platnosti Výpovědi je otázkou předběžnou pro posouzení nároku na náhradu škody. V části týkající se přezkumu oprávněnosti Výpovědi na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že na podnájem nebytových prostor (jež žalobkyně užívala k provozování podnikatelské činnosti) je možno s účinností od 1. 1. 2014 aplikovat ustanovení § 2302 a násl. o. z. upravující nájem prostoru sloužícího k podnikání, neboť podnájem se řídí úpravou užití věci, která je obsahu podnájmu nejbližší. Měl za to, že vyklidila-li žalobkyně dobrovolně nebytové prostory ke dni 30. 9. 2015, nastoupila podle ustanovení § 2313 o. z. fikce platnosti Výpovědi a jejího přijetí bez námitek a žalobkyně tím ztratila možnost podat žalobu na její neoprávněnost ve smyslu § 2314 o. z., není přitom významné, že výpovědní důvod byl ve Výpovědi vymezen neurčitě. Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Nesouhlasila se závěrem odvolacího soudu, že na předmětný podnájemní vztah je možno aplikovat ustanovení § 2302 a násl. o. z. (podle obsahu dovolání považovala tuto otázku v rozhodnutích dovolacího soudu za neřešenou), neboť analogická aplikace ustanovení § 2313 a 2314 o. z. výrazně zasahuje do principu smluvní volnosti, zdůraznila, že Smlouva byla uzavřena dne 13. 9. 2012, tj. před účinností o. z., kdy žádná úprava obdobná ustanovení § 2313 a 2314 o. z. neexistovala, a účastníci v ní výslovně odkázali na zákon č. 116/1990 Sb. Namítala, že ustanovení § 2313 o. z. upravující fikci platnosti výpovědi (kterou lze vyvrátit) není možno aplikovat i proto, že žalobkyně dala před vyklizením nebytových prostor najevo, že nepovažuje Výpověď za platnou. Poukázala na shodné stanovisko účastnic o neplatnosti Výpovědi pro absenci výpovědního důvodu. Protože neoprávněnou výpovědí je podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 5461/2017 i neplatná výpověď a protože na určení neoprávněnosti výpovědi je dán naléhavý právní zájem vyplývající ze zákona, je dán i (totožný) naléhavý právní zájem na určení její neplatnosti. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil v napadené části tak, že se určuje, že Výpověď je neoprávněná a neplatná, popř. jej zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto. Dovolání podané včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky zastoupení advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo skončeno odvolací řízení, je přípustné, neboť otázka, zda se výpověď z podnájmu, jehož předmětem jsou prostory sloužící k podnikání, řídí úpravou nájmu prostor sloužících k podnikání - § 2302 a násl. o. z., včetně přezkumu její oprávněnosti (§ 2314 o. z.), nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu řešena. Předmětem řízení je posouzení platnosti a oprávněnosti výpovědi z podnájmu ze dne 30. 6. 2015, projednávanou věc je proto třeba podle § 3074 odst. 1 věta první před středníkem o. z. posuzovat podle občanského zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb.) – viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2019, sp. zn. 26 Cdo 2800/2018 (ústavní stížnost podanou proti tomuto usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 18. 6. 2019, sp. zn. II. ÚS 1748/19). V občanském zákoníku je podnájem upraven v pododdíle o obecných ustanoveních o nájmu (§ 2215, 2216) a dále v pododdíle o zvláštních ustanoveních o nájmu bytu a nájmu domu (§ 2274 – 2278). Jde o právní úpravu poměrně kusou, zabývající se zejména podmínkami, za nichž může nájemce dát předmět nájmu či jeho část do podnájmu, následky porušení těchto povinností pro nájemce (presumpce hrubého porušení povinností) a je zdůrazněna závislost podnájemního vztahu na vztahu nájemním. Z právní úpravy je zřejmé, že se na tradičním vnímání podnájmu nic nemění. Podstatou podnájmu, který bývá vymezován jako „nájem nájemního práva“, je, že nájemce přenechává za úplatu pronajatou věc k užití třetí osobě a užívací právo jí může zřídit jen na dobu nájmu věci (§ 2215 odst. 3, 2277, 2278 o. z.). Podnájemní vztah se tedy vyznačuje vůči nájemnímu vztahu akcesoritou, tzn., že je na nájemním (hlavním) vztahu závislý, a to co do svého vzniku, obsahu i trvání. Zanikne-li nájemní vztah, zanikne i vztah podnájemní, a to bez zřetele k tomu, z jakého důvodu k zániku nájemního vztahu došlo, a bez zřetele k tomu, co si ohledně skončení podnájmu sjednali nájemce a podnájemce. Pokud není upraveno jinak, řídí se podnájem subsidiárně úpravou užití věci, která je obsahu daného podnájmu nejbližší. Při její aplikaci je však třeba vždy vycházet z povahy podnájemního vztahu jako vztahu závislého na nájemním (hlavním) vztahu (co do svého vzniku, obsahu i trvání). Je-li podnájemní vztah „slabší“ než vztah nájemní, nemůže podnájemce ani požívat stejné ochrany jako nájemce. Je-li tedy předmětem podnájmu prostor sloužící podnikání, pak – kromě ustanovení § 2215 a 2216 o. z. - se na tento podnájem použijí zvláštní ustanovení o nájmu prostoru sloužícího podnikání (§ 2302 a násl. o. z.), ovšem jen přiměřeně s přihlédnutím k specifikům podnájemního vztahu a jen v rozsahu, v němž nebudou práva a povinnosti účastníků podnájemního vztahu upravena podnájemní smlouvou. Občanský zákoník neobsahuje zvláštní úpravu přezkumu oprávněnosti výpovědi z podnájmu prostoru sloužícího podnikání. Ustanovení § 2314 o. z. dává tuto možnost jen stranám nájemního vztahu (neujednaly-li si něco jiného), jde přitom o specifickou žalobu, definovanou v hmotněprávním předpise, při níž žalobce nemusí prokazovat naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 o. s. ř. Smysl a účel úpravy ani povaha podnájemního vztahu nevyžaduje, aby se tento speciální institut a s tím spojené námitkové řízení vztahovalo i na podnájemní vztah. Není proto ani důvod pro použití souvisejícího ustanovení § 2313 o. z. Názor odvolacího soudu, že v dané věci je možné analogicky aplikovat ustanovení § 2313, resp. § 2314 o. z., tak není správný. Jeho závěr, že žaloba na určení neoprávněnosti a neplatnosti Výpovědi není důvodná, však přesto obstojí. Není-li podaná žaloba na určení neoprávněnosti Výpovědi žalobou ve smyslu § 2314 o. z., je třeba ji - stejně jako žalobu na určení neplatnosti - posoudit v intencích § 80 o. s. ř., tedy zabývat se otázkou existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. Závěr odvolacího soudu, že v projednávané věci není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti Výpovědi, neboť otázka (ne)platnosti Výpovědi je otázkou toliko předběžnou ve vztahu k nároku na náhradu škody (případně jiného nároku na plnění), je v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Totéž platí i o žalobě na určení neoprávněnosti Výpovědi. Soudní praxe je dlouhodobě ustálena v názoru, že určovací žaloba (§ 80 o. s. ř.) je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu ve smyslu § 80 o. s. ř.; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné právní závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný pod č. 21/1997 v časopise Soudní judikatura, a ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1618/2000, uveřejněný pod číslem 51/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Žaloba o určení podle § 80 o. s. ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti, a ani tehdy, má-li požadované určení jen povahu předběžné otázky ve vztahu k posouzení, zda tu je či není právní vztah nebo právo, a to zejména tehdy, jestliže taková předběžná otázka neřeší nebo nemůže (objektivně vzato) řešit celý obsah nebo dosah sporného právního vztahu nebo práva. Stav ohrožení práva žalobce nebo nejistota v jeho právním postavení se totiž v takovém případě neodstraní toliko tím, že bude vyřešena předběžná otázka, z níž bez dalšího právní vztah (právo) významný pro právní poměry účastníků ještě nevyplývá, ale až určením, zda tu právní vztah nebo právo je či není (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2003, sp. zn. 21 Cdo 58/2003, uveřejněný pod číslem 2/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek téhož soudu ze dne 2. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99, uveřejněný pod číslem 68/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Protože rozsudek odvolacího soudu je v napadené části v konečném důsledku správný, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) – dovolání jako nedůvodné zamítl [§ 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí (§ 243b, § 151 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 17. 3. 2020 JUDr. Pavlína Brzobohatá předsedkyně senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2023_23.ND.562.2023.1.xml	Judikát 23 Nd 562/2023 23 Nd 562/2023-17 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v exekuční věci oprávněné Česká kancelář pojistitelů, se sídlem v Praze 4, Krč, Milevská 2095/5, identifikační číslo osoby 70099618, zastoupené Mgr. Evou Vaškovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti povinnému M. B., o pověření a nařízení exekuce, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 36 EXE 1494/2023, o určení místní příslušnosti soudu, takto: Věc vedenou u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 36 EXE 1494/2023 projedná a rozhodne Obvodní soud pro Prahu 5. Odůvodnění: Dne 14. 7. 2023 byla Obvodnímu soudu pro Prahu 5 doručena žádost soudního exekutora Mgr. Pavla Preuse, Exekutorský úřad Praha 8, o pověření a nařízení exekuce k vymožení pohledávky oprávněné. Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 10. 8. 2023, č. j. 36 EXE 1494/2023-14, vyslovil svou místní nepříslušnost a věc následně předložil ve smyslu § 11 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“, Nejvyššímu soudu k určení místní příslušnosti. Obvodní soud pro Prahu 5 své usnesení odůvodnil tím, že lustrací v informačním systému základních registrů bylo zjištěno, že povinný měl naposledy hlášenou shora uvedenou adresu od 9. 5. 2016 do 17. 2. 2020. Obvodní soud pro Prahu 5 dotazem na Ředitelství služby cizinecké policie zjistil, že povinný měl na území České republiky povolen pobyt za účelem zaměstnání do 17. 2. 2020, přičemž řízení o prodloužení pobytu bylo zastaveno. Povinný není ve vazbě ani ve výkonu trestu a jeho současné místo pobytu není známé. Soud s ohledem na výše uvedené konstatoval, že v posuzované věci chybí podmínky místní příslušnosti. Podle § 11 odst. 3 o. s. ř. jde-li o věc, která patří do pravomoci soudů České republiky, ale podmínky místní příslušnosti chybějí nebo je nelze zjistit, určí Nejvyšší soud, který soud věc projedná a rozhodne. Nejvyšší soud není oprávněn zkoumat, zda je dána pravomoc českých soudů k projednání a rozhodnutí věci – ustanovení § 105 odst. 2 o. s. ř. totiž odkazem na splnění podmínek § 11 odst. 3 o. s. ř. předpokládá, že se otázkou pravomoci českých soudů dostatečně a s kladným závěrem zabýval předkládající soud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Nd 316/2013, uveřejněné pod číslem 11/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Podle § 45 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), je věcně příslušným exekučním soudem okresní soud. Podle § 45 odst. 2 exekučního řádu je místně příslušným exekučním soudem soud, v jehož obvodu má povinný, je-li fyzickou osobou, místo svého trvalého pobytu, popřípadě místo pobytu na území České republiky podle druhu pobytu cizince. Nemá-li povinný, který je fyzickou osobou, v České republice místo trvalého pobytu nebo místo pobytu podle věty první, je místně příslušným soud, v jehož obvodu má povinný majetek. S ohledem na ustanovení § 52 odst. 1 exekučního řádu se při určení, který soud je místně příslušným exekučním soudem v řízení podle tohoto předpisu, použijí ustanovení občanského soudního řádu, neboť exekuční řád jiné ustanovení o určení místní příslušnosti v takových případech neobsahuje. Z ustanovení § 252 odst. 2 věty první o. s. ř. vyplývá, že nemá-li povinný obecný soud nebo jeho obecný soud není v České republice, je k nařízení a provedení výkonu rozhodnutí příslušný soud, v jehož obvodu má povinný majetek. Nejvyšší soud přitom v usnesení ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Nd 200/2012, uveřejněném pod číslem 4/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na něž lze v bližším rozboru dané problematiky odkázat, připomněl, že skutečnost, zda povinný má exekučně postižitelný majetek na území České republiky, který by mohl být po nařízení exekuce soudním exekutorem zajištěn a zpeněžen, vyjde najevo až činností soudem pověřeného soudního exekutora v rámci provádění exekuce. Exekuční soud proto před nařízením exekuce a pověřením exekutora jejím provedením nezjišťuje existenci majetku povinného a rozhoduje-li za této situace Nejvyšší soud podle § 11 odst. 3 o. s. ř., určí místně příslušný exekuční soud podle zásady hospodárnosti podle § 6 o. s. ř. Po přihlédnutí k zásadě rychlosti a ekonomie řízení proto Nejvyšší soud určil podle § 11 odst. 3 o. s. ř. jako místně příslušný soud, u něhož bylo exekuční řízení zahájeno a jenž již v dané věci činil určité úkony (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 4 Nd 347/2011, ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 23 Nd 564/2021, nebo ze dne 28. 1. 2022, sp. zn. 23 Nd 1/2022), tedy Obvodní soud pro Prahu 5. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 17. 10. 2023 JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2022_20.CDO.1111.2022.1.xml	Judikát 20 Cdo 1111/2022 20 Cdo 1111/2022-231USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zbyňka Poledny, a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněného D. K., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Lukášem Jirsou, advokátem se sídlem v Praze, Lublaňská č. 1731/19, proti povinnému M. H., narozenému dne XY, bytem v XY, pro 1 000 000 Kč s příslušenstvím, o návrhu povinného na zastavení exekuce, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 48 EXE 1036/2012, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. listopadu 2021, č. j. 84 Co 246/2020-207, takto: Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. listopadu 2021, č. j. 84 Co 246/2020-207, a usnesení Okresního soudu v Teplicích ze dne 21. září 2020, č. j. 48 EXE 1036/2012-176, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Teplicích k dalšímu řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Teplicích usnesením ze dne 11. září 2012, č. j. 48 EXE 1036/2012-11, nařídil exekuci na majetek povinného k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 1 000 000 Kč, s kapitalizovaným smluvním úrokem 50 493 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 1 000 000 Kč od 1. června 2012 do zaplacení a pro náklady exekuce, to vše podle vykonatelného notářského zápisu sepsaného M. V., notářskou kandidátkou JUDr. Jiřího Šindeláře, notáře v Příbrami, dne 7. března 2012, sp. zn. NZ 50/2012, N 63/2012 (dále též jen „notářský zápis“ nebo „exekuční titul“). Okresní soud v Teplicích usnesením ze dne 21. září 2020, č. j. 48 EXE 1036/2012-176, zastavil výše uvedenou exekuci a uložil oprávněnému povinnost zaplatit povinnému na náhradě nákladů řízení částku ve výši 600 Kč a soudnímu exekutorovi JUDr. Juraji Podkonickému, Ph.D., Exekutorský úřad Praha 5 (dále též jen „soudní exekutor“), na náhradě nákladů exekuce částku ve výši 42 170,94 Kč. Povinný v návrhu na zastavení exekuce uvedl, že oprávněný mu nikdy neposkytl peněžní částku, která je předmětem exekuce, a dále namítal nedostatek svobody vůle při sepsání exekučního titulu, jelikož exekuční titul měl podepsat pod pohrůžkou střelnou zbraní. Soud po provedeném dokazování konstatoval, že na základě dostupného spisového materiálu nelze přisvědčit tvrzení povinného ohledně údajného nátlaku při podpisu exekučního titulu a povinný ani po výzvě soudu neoznačil pro podporu uvedeného tvrzení žádné důkazy. Soud se poté z úřední povinnosti zabýval otázkou existence hmotněprávního základu exekučně vymáhaného nároku. Jelikož oprávněný v soudem stanovené lhůtě nenavrhl ani nepředložil důkazy k prokázání hmotněprávního základu exekučně vymáhaného nároku, soud dospěl k závěru, že je na místě danou exekuci zastavit, neboť sama existence exekučního titulu k pokračování v exekuci nepostačuje. Ohledně výroku o nákladech řízení soud uvedl, že oprávněný zahájil exekuční řízení, přičemž po návrhu povinného na zastavení exekuce neprokázal důvodnost pokračování v řízení, a proto nese procesní odpovědnost i za náklady řízení povinného a za náklady exekuce. K odvolání oprávněného Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 10. listopadu 2021, č. j. 84 Co 246/2020-207, potvrdil usnesení soudu prvního stupně a uložil oprávněnému povinnost nahradit povinnému náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud uvedl, že dohoda oprávněné a povinné osoby, obsažená v notářském zápise se svolením k vykonatelnosti, nemá hmotněprávní povahu, jde však o jednu z náležitostí, kterou musí notářský zápis se svolením k vykonatelnosti obsahovat, aby byl z materiálního hlediska vykonatelný. Jeli proto namítáno, že vymáhaný závazek ve skutečnosti neexistuje, exekuční soud je povinen se takovým tvrzením zabývat. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že i když podle oprávněným předloženého notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti bylo možné vést exekuci, soud prvního stupně nepochybil, když vedl oprávněného ke splnění důkazní povinnosti o tom, zda má nárok na plnění podle hmotného práva, a zda tedy došlo k platnému uzavření smlouvy o půjčce. Jelikož oprávněný i přes řádné poučení o nutnosti navrhnout důkazy k prokázání svého tvrzení, že uzavřel s povinným smlouvu o půjčce, svou důkazní povinnost nesplnil, soud prvního stupně exekuci správně zastavil. Usnesení odvolacího soudu napadl oprávněný v celém rozsahu dovoláním, jehož přípustnost spatřoval v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to, zda je soud v exekučním řízení při rozhodování o návrhu na zastavení exekuce oprávněn z úřední povinnosti zjišťovat skutečnosti, jež jsou rozhodující podle hmotného práva, tj. skutečnosti, jestli došlo k platnému uzavření smlouvy o půjčce, jak bylo deklarováno v notářském zápise jako exekučním titulu, nebo zda se ohledně zjišťování těchto skutečností uplatní zásada projednací. Podle oprávněného odvolací soud otázku nesprávně právně posoudil, když dospěl k závěru, že soud je oprávněn zabývat se z úřední povinnosti otázkou existence hmotněprávního základu exekučně vymáhaného nároku a za účelem zjištění těchto skutečností přenést důkazní břemeno na oprávněného. Povinnost tvrdit a prokázat skutečnost, že oprávněný nemá nárok na plnění podle hmotného práva, tj. že nedošlo k platnému uzavření smlouvy o půjčce, tíží povinného, což vyplývá např. z unesení Nejvyššího soudu ze dne 10. ledna 2017, sp. zn. 20 Cdo 5510/2016, či z usnesení ze dne 10. března 2020, sp. zn. 20 Cdo 2866/2019. Oprávněný má dále za to, že mu neměla být uložena povinnost k náhradě nákladů povinného ani nákladů exekuce, protože nenese procesní zavinění tohoto exekučního řízení, když nebylo na něm, aby prokázal, zda došlo k platnému uzavření smlouvy o půjčce. Oprávněný závěrem navrhl, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu a soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 [srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále též jen „o. s. ř.“)]. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky rozvržení důkazního břemene mezi účastníky řízení o zastavení exekuce, jde-li prokázání skutečností, jež jsou rozhodující podle hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud (i soud prvního stupně) odchýlil (y) od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné. Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi opakovaně uvedl, že notářský zápis se svolením k vykonatelnosti, sepsaný podle notářského řádu, je v souladu s § 40 odst. 1 písm. d) zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále též jen „ex. řád“), nebo podle § 274 písm. e) o. s. ř. titulem pro exekuci nebo soudní výkon rozhodnutí a exekuční soud je při pověření soudního exekutora a nařízení exekuce povinen zkoumat, zda notářský zápis se svolením k vykonatelnosti obsahuje formální náležitosti stanovené zákonem [§ 63 a násl., § 71a a 71b zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „notářský řád“)]. Notářský zápis se svolením k vykonatelnosti však sám o sobě není samostatným zavazovacím důvodem a ani se jím nezakládá domněnka o existenci dluhu v době jeho sepsání (notář jej sepíše pouze na základě dohody účastníků, aniž by byl oprávněn zkoumat její podklad v hmotném právu, a na základě prohlášení povinné osoby, jímž svoluje k jeho vykonatelnosti) a tato skutečnost musí být zohledněna i v exekučním řízení [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. srpna 2009, sp. zn. 20 Cdo 3555/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2014, sp. zn. 21 Cdo 3266/2013 (uveřejněné pod číslem 62/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2015, sp. zn. 26 Cdo 554/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2016, sp. zn. 20 Cdo 1503/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2017, sp. zn. 20 Cdo 31/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. června 2018, sp. zn. 20 Cdo 4664/2017]. Vymáhání plnění, na něž nemá oprávněný nárok a které by byl povinen po jeho přijetí z důvodu bezdůvodného obohacení povinnému vrátit, nelze považovat za přípustné. Nařídí-li soud podle notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti výkon rozhodnutí (exekuci), ačkoliv oprávněný nemá na vymáhané plnění podle hmotného práva nárok, je to důvodem k zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce) postupem podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. V řízení o návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce) podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. podaném z uvedeného důvodu tedy soud musí posoudit, zda existuje hmotněprávní jednání, jež je podkladem pro notářský zápis se svolením k vykonatelnosti, který je exekučním titulem. Jinak řečeno je nutné odlišovat úplnost notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti z hlediska toho, zda obsahuje zákonné náležitosti, aby podle něj bylo možné vést exekuci, od skutečnosti, zda má oprávněný skutečně nárok na plnění podle hmotného práva. Notářský zápis tedy může obsahovat veškeré náležitosti vyžadované notářským řádem, ovšem je-li namítáno, že ve skutečnosti vymáhaný závazek neexistuje, musí se exekuční soud takovým tvrzením zabývat; dospěje-li k závěru, že hmotněprávní podklad pro vymáhanou pohledávku není dán, pak je třeba exekuci zastavit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. března 2020, sp. zn. 20 Cdo 2866/2019, na které ve svém dovolání odkazuje dovolatel). Odvolací soud i soud prvního stupně na základě výše uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu dospěly k závěru, že namítl-li povinný, že oprávněný mu nikdy neposkytl peněžní částku, která je předmětem exekuce, soud se poté musí z úřední povinnosti zabývat otázkou existence hmotněprávního základu exekučně vymáhaného nároku. Zároveň však Nejvyšší soud v usnesení ze dne 21. února 2017, sp. zn. 20 Cdo 5537/2016, uvedl, že řízení o návrhu na zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. z důvodu tvrzené neplatnosti právního jednání, které je podkladem pro sepis notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti, lze přirovnat ke spornému řízení o určení neplatnosti právního úkonu (právního jednání). Předmětem takového řízení je neplatnost právního úkonu (právního jednání) jako taková, bez ohledu na to, z jakého konkrétního důvodu má být dovozována, a je věcí žalobce, aby během řízení uvedl veškeré okolnosti, které by podle jeho názoru mohly vést k závěru o neplatnosti právního jednání. Nejvyšší soud dále v usnesení ze dne 10. ledna 2017, sp. zn. 20 Cdo 5510/2016, dodal, že účastníci jsou v průběhu řízení o zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. g) nebo h) o. s. ř. zatíženi ohledně skutečností rozhodných podle hmotného práva (k nimž mají přístup výhradně oni) nejen povinností, ale i břemenem je tvrdit a prokazovat, což vyplývá z (ve své podstatě) sporného charakteru řízení o tzv. opozičním nebo tzv. impugnačním sporu. Ve vykonávacím řízení platí, že soud zjišťuje z úřední povinnosti skutečnosti ryze procesního charakteru, zatímco při zjišťování skutečností, jež jsou rozhodující podle hmotného práva (např. námitka zápočtu ze strany povinného), se uplatní, stejně jako ve sporném řízení, zásada projednací (srovnej například s Fiala, J. v Handl, V, Rubeš, J. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. Praha: Panorama 1985, s. 268-274, nebo Macur, J. Kurz občanského práva procesního. Exekuční právo. Praha: C. H. Beck, 1998, s. 64 – 68). Z výše uvedeného vyplývá, že odvolací soud postupoval správně, zabýval-li se k námitce povinného otázkou existence hmotněprávního základu exekučně vymáhaného nároku. Odvolací soud však pochybil v otázce rozvržení důkazního břemene mezi účastníky řízení. V prvé řadě totiž bylo na povinném, aby označil důkazy k prokázání svého tvrzení, že nedošlo k platnému uzavření smlouvy o půjčce, jež byla podkladem pro sepsání notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti. Přenesl-li však odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) na oprávněného zcela důkazní břemeno k prokázání uvedeného tvrzení, s tím, že v případě nesplnění důkazní povinnosti je na místě exekuci zastavit, provedl nerovnoměrné rozvržení důkazního břemene a odchýlil se tím od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Z uvedeného vyplývá, že v tomto směru je právní posouzení věci odvolacím soudem neúplné, a tedy nesprávné. Nejvyšší soud proto bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) rozhodnutí odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také pro usnesení soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí, a podle ustanovení § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o ní bude rozhodnuto ve zvláštním režimu [§ 87 a násl. ex. řádu]. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 3. 5. 2022 JUDr. Zbyněk Poledna předseda senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2018_33.CDO.4045.2017.1.xml	Judikát 33 Cdo 4045/2017 33 Cdo 4045/2017-365 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně Intrum Czech, s. r. o. se sídlem Praha 1, Klimentská 1216/46, identifikační číslo osoby 272 21 971, zastoupené JUDr. Jaroslavem Beránkem, advokátem se sídlem Praha 1, Lazarská 1718/3 (adresa pro doručování Pardubice, Za Pasáží 1609), proti žalované D. P., bytem XY, zastoupené JUDr. Vladimírem Papežem, advokátem se sídlem Kroměříž, Tovačovského 3161/13, o zaplacení 136.990,75 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 10 C 43/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové-pobočky v Pardubicích ze dne 8. 12. 2016, č. j. 23 Co 306/2016-326, t a k t o: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8.324,80 Kč k rukám JUDr. Jaroslava Beránka, advokáta. O d ů v o d n ě n í : Nejvyšší soud předznamenává, že v posuzované věci jde o případ, kdy se k návrhu pokračuje v řízení zahájeném rozhodčí žalobou, poté, co soud pravomocným rozsudkem zrušil vydaný rozhodčí nález (§ 34 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů; dále jen „zákon č. 216/1994 Sb.“); nepokračuje se tudíž v řízení o zrušení rozhodčího nálezu, nýbrž v řízení zahájeném před rozhodcem. Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) určil procesní postavení účastníků řízení, aniž uvedenou okolnost respektoval. Nejvyšší soud vzhledem k řečenému změnil nesprávné označení procesních stran tak, že na straně žalující vystupuje Intrum Czech, s. r. o. a na straně žalované D. P. (a nadále je bude takto označovat v odůvodnění svého rozhodnutí). Žalobkyně podala u rozhodce Mgr. Marka Landsmanna rozhodčí žalobu o zaplacení částky 190.016,92 Kč s příslušenstvím, jíž rozhodce vyhověl vydáním rozhodčího nálezu ze dne 2. 7. 2010, č. j. P 781/10-10. Okresní soud v Pardubicích vydaný rozhodčí nález zrušil rozsudkem ze dne 5. 12. 2014, č. j. 10 C 43/2011-162, který nabyl právní moci dne 21. 1. 2015, a žalobkyně následně podáním ze dne 4. 2. 2015 navrhla, aby bylo pokračováno v řízení ve smyslu § 34 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb. Krajský soud v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 8. 12. 2016, č. j. 23 Co 306/2019-326, změnil rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 8. 12. 2015, č. j. 10 C 43/2011-264, tak, že uložil žalované zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku 136.990,75 Kč se specifikovanými úroky z prodlení, žalobu o zaplacení smluvní pokuty ve výši 36.739,50 Kč zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které žalobkyně navrhla odmítnout. Ačkoli žalovaná ohlašuje, že dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, ve skutečnosti (posuzováno podle obsahu dovolání - § 41 odst. 2 o. s. ř.) proti výrokům, jimiž byla zamítnuta žaloba v rozsahu 36.739,50 Kč a bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů, žádné výhrady nevznáší; ostatně proti výroku částečně zamítajícím žalobu by dovolání ani nebylo subjektivně přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 3/1998 pod č. 28). Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.; dále jen „o. s. ř.“.), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jak je tomu v posuzované věci), musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Tomuto obligatornímu požadavku žalovaná nedostála ve vztahu k předloženým otázkám důvodnosti vznesené námitky promlčení práva žalobkyně na zaplacení žalované částky a aplikace a výkladu ustanovení na ochranu spotřebitele; v dovolání absentuje údaj, v čem žalovaná spatřuje splnění předpokladu jeho přípustnosti. Dovolání tak v tomto rozsahu trpí vadou, kterou žalovaná včas neodstranila (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) a která dovolacímu soudu neumožnila se těmito otázkami zabývat. Žalovaná namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jestliže odvolací soud nenařídil vypracování znaleckého posudku ohledně její způsobilosti k uzavření úvěrové smlouvy a vyšel ze závěrů znaleckého posudku, který pro účely řízení vedeného u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 1T 5/2012 zpracoval znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. Petr Nedoma. S odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2002, sp. zn. 6 Tz 315/2001, a ze dne 29. 7. 2003, sp. zn. 4 Tz 61/2003, prosazuje názor, že znalecký posudek týkající se posouzení její příčetnosti při uzavírání smlouvy o úvěru vyhotovený v trestním řízení nelze využít jako důkazní prostředek pro účely občanskoprávního řízení. Odkaz žalované na trestněprávní judikaturu přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. Dovolací soud totiž ve zmiňovaných rozhodnutích uvedl, že znalecký posudek podaný v trestní věci téhož obviněného nemůže být znaleckým posudkem v další trestní věci (v níž je vedeno nové trestní stíhání ohledně jiného skutku) a nepříčetnost je proto třeba zkoumat vždy ve vztahu ke konkrétnímu trestnému činu. Současně uvedl, že zbavení či omezení způsobilosti k právním úkonům podle občanskoprávních předpisů je pro posouzení otázky nepříčetnosti v zásadě bezvýznamné a nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti objasnit v tom kterém případě, zda byl pachatel ve vztahu ke konkrétnímu trestnému činu nepříčetný ve smyslu § 12 tr. zák. Jinými slovy řečeno, znalecký posudek, který byl zaměřen na zkoumání duševního stavu obviněného v souvislosti s určitým trestným činem, je využitelný pouze v řízení téže osoby, v němž je projednáván stejný skutek. Není pochyb o tom, že posouzení otázky neplatnosti právního úkonu ve smyslu § 38 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013 (§ 3028 zákona č. 89/2012 Sb.; dále jen „obč. zák.“), závisí na závěru, zda osoba jednala v duševní poruše, která ji činí k tomuto právnímu úkonu neschopnou. Promítnuto do poměrů posuzovaného případu závěr o způsobilosti žalované uzavřít smlouvu o úvěru vyžadoval posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí (srov. § 127 odst. 1 o. s. ř.); odpovídajícím důkazem je tudíž znalecký posudek. Nejvyšší soud je ovšem jednotný v názoru, že použití písemných znaleckých posudků zpracovaných mimo řízení v konkrétní věci (např. v jiném řízení) v obecné rovině přípustné je, byť mají povahu důkazu listinou (§ 129 o. s. ř.), nikoli důkazu znaleckým posudkem podle § 127 o. s. ř. (srov. např. Zprávu o úrovni znaleckého dokazování u soudů a státních notářství občanskoprávního kolegia bývalého Nejvyššího soudu ČSR Cpj 161/79, schválenou usnesením pléna Nejvyššího soudu ČSR z 23. 12. 1980, Pls 3/80, a odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 3 Cdon 385/96, publikovaných ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 1/1981a č. 49/2000). V posuzovaném případě soud prvního stupně provedl při jednání důkaz znaleckým posudkem vypracovaným MUDr. Petrem Nedomou, znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, zadaného pro účely trestního řízení vedeného u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 1 T 5/2012, a to jeho přečtením. Z tohoto listinného důkazu zjistil, že znalec, posuzující příčetnost žalované, vyslovil odborný závěr, podle něhož žalovaná při uzavírání úvěrové smlouvy s právní předchůdkyní žalobkyně trpěla syndromem závislosti na alkoholu. Ve střízlivém stavu by byly její ovládací a rozpoznávací schopnosti zcela zachovalé; v případě prosté opilosti by byla míra snížení ovládacích schopností odvislá od tíže opilosti, v případě mírné až střední opilosti by byly ovládací schopnosti sníženy nepodstatným způsobem při zachovalých schopnostech rozpoznávacích. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná při uzavírání smlouvy o úvěru nejednala v duševní poruše, ani ve stavu přechodné duševní poruchy vylučující možnost posoudit následky svého jednání či své jednání ovládnout. Žalovaná totiž netvrdila, natož aby prokázala, že úvěrovou smlouvu uzavírala ve stavu opilosti. Dovolací soud sdílí názor odvolacího soudu, že závěry znaleckého posudku jsou zcela použitelné i pro dané řízení; znalec se vyjadřoval k totožnému skutkovému ději (tj. uzavírání smlouvy o úvěru, z níž je v dané věci žalováno) i k osobě (žalované). Jestliže odvolací soud (resp. soud prvního stupně) činil skutková zjištění ze znaleckého posudku MUDr. Petra Nedomy coby listinného důkazu (§ 129 o. s. ř.), neodklonil se od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odkazy žalované na v dovolání označená rozhodnutí Nejvyššího soudu nejsou přiléhavé a k závěru o přípustnosti dovolání nevedou. Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci). V Brně dne 21. 11. 2018 JUDr. Blanka Moudrá předsedkyně senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2009_30.CDO.2904.2007.1.xml	Judikát 30 Cdo 2904/2007 30 Cdo 2904/2007 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobce M. B. F. L., zastoupeného advokátem, proti žalované I. H., zastoupené advokátem, o určení neúčinnosti právního úkonu, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp.zn. 4 C 235/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. října 2006, č. j. 13 Co 474/2006-112, takto: Dovolání žalobce se odmítá. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.550,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta. S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243c odst. 2 o. s. ř.): Krajský soud v Plzni rozsudkem v záhlaví označeným k odvolání žalobce potvrdil rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 10. července 2006, č. j. 4 C 235/2005-89, jímž byla zamítnuta žaloba o určení, že dohoda o vypořádání společného jmění manželů, uzavřená mezi žalovanou a F. H. dne 9. 9. 2002, je vůči žalobci právně neúčinná a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Žalovaná se ve svém vyjádření ztotožnila z rozhodnutím odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto. Podané dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. Výklad ustanovení § 42a odst. 2 in fine obč. zák. provedený odvolacím soudem v otázce vynaložení náležité pečlivosti na straně žalované za účelem rozpoznání úmyslu svého manžela zkrátit uspokojení vymahatelné pohledávky žalobce, za niž manžel žalované odpovídal, není v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 5. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1912/2000, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 35, ročník 2002). Pokud žalobce namítá, že k unesení důkazního břemene nejsou způsobilé pouze svědecké výpovědi členů rodiny žalované, či důkaz účastnickým výslechem, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodu dovolání) vyplývá, že nenapadá rozhodnutí odvolacího soudu z důvodu nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem, ale podrobuje kritice skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou jeho námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil, a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru žalobce pro posouzení věci významné. Žalobce tedy uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Z uvedených důvodů se dovolací soud nemohl zabývat ani návrhem dovolatele, aby byl stanoven okruh přijatelných důkazů vhodných pro přijetí závěru ohledně unesení důkazního břemena za účelem prokázání vynaložení náležité pečlivosti pro poznání dlužníkova úmyslu zkrátit věřitele. [Srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněný pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněném pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006, podle něhož k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu, a podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle § ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto]. Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce nemá z hlediska námitek uplatněných v dovolání po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3, a dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud ČR je proto jako nepřípustné podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věty první o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaná má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastupování advokátem za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v částce 2.250,- Kč [odměna z částky určené podle § 3 odst. 1 bod 4 vyhlášky č. 484/2000 Sb., snížená na polovinu podle § 14 odst. 1 vyhlášky a o dalších 50 % podle § 18 odst. 1] a náhrady hotových výdajů podle ust. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 17/1996 Sb. v částce 300,- Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 2.550,- Kč je žalobce povinen zaplatit k rukám advokátky, která žalovanou v tomto řízení zastupovala (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 9. září 2009 JUDr. Karel Podolka, v. r. předseda senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2019_3.TDO.378.2019.1.xml	Judikát 3 Tdo 378/2019 3 Tdo 378/2019-2008 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 4. 2019 o dovolání obviněného P. Š. st., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 6 To 56/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 50 T 11/2017, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného P. Š. st. odmítá. Odůvodnění: I. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 50 T 11/2017, byl obviněný P. Š. st. spolu se spoluobviněnými P. Š. ml. a J. S. uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), dílem dokonaným dílem nedokonaným ve stadiu přípravy podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že v přesně nezjištěné době od počátku měsíce března 2017 do 3. 5. 2017, v Ostravě i na jiných místech Moravskoslezského kraje, po předchozí dohodě a ve vzájemné součinnosti jako člen organizované skupiny, jejímž zločinným cílem bylo v nejméně čtyřech případech za užití násilí a pohrůžek bezprostředního užití násilí odcizit finanční hotovost a případně též další movité věci a tyto si následně rozdělit mezi sebe, kdy se plánovali neoprávněně obohatit o majetek v souhrnu překračující značnou hodnotu, přičemž měli rozděleny své úkoly a vzájemně předem dohodnutu dělbu činnosti, kdy obžalovaný P. Š. st., nar. XY, činnost skupiny řídil a rozděloval úkoly, zatímco obžalovaní P. Š. ml., nar. XY, a J. S. dílčí úkony směřující k naplnění uvedeného zločinného cíle podle jeho pokynů vykonávali, když konkrétně vždy poté, co společně vytipovali objekt svého zájmu, vůči kterému měli záměr svůj zločinný cíl naplnit tak, aby zvýšili pravděpodobnost úspěšného naplnění svého zločinného cíle a snížili riziko odhalení ze strany orgánů činných v trestním řízení, opakovaně obcházeli blízké i vzdálenější okolí objektu svého zločinného záměru s cílem nalézt nejefektivnější přístupové a únikové trasy, sledovali tento objekt i osoby kolem něj se pohybující se záměrem vyhledat nejvhodnější okamžik k provedení samotného zločinného cíle, přičemž do blízkého okolí vytipovaného objektu se obvykle nevydávali společně, ale rozdělovali se většinou tak, že poté, co do obce, ve které se vytipovaný objekt nacházel, přijeli společně v jednom motorovém vozidle, obžalovaní P. Š. ml. a J. S. z tohoto vozidla vystoupili ve vzdálenějším okolí vytipovaného objektu a pěšky se vydali do jeho blízkého okolí, kde měli nejprve v rámci obhlídek objektu sledovat vytipovaný objekt a osoby kolem něj se pohybující a vyhledávat vhodné přístupové a únikové trasy a následně při samotné realizaci zločinného cíle měli přímo vykonat násilí nebo pohrůžku bezprostředního násilí na objektu a osobách u něj se nacházejících a odcizit finanční prostředky a jiné movité věci a s těmito se poté pěšky přemístit na předem dohodnuté místo, kde je měl čekat v motorovém vozidle obžalovaný P. Š. st., načež měli všichni tři z místa odjet, zbavit se oděvních svršků užitých obžalovanými P. Š. ml. a J. S. a rozdělit si mezi sebe odcizené věci, zatímco obžalovaný P. Š. st. zůstal ve vozidle, jednak aby odtud pozoroval přístupové a únikové trasy a prostřednictvím mobilního telefonu úkoloval obžalované P. Š. ml. a J. S., jak mají postupovat, případně je varoval před policejními hlídkami a jinými elementy potenciálně narušujícími jejich záměr, a jednak aby obžalované P. Š. ml. a J. S. poté, co obhlédnou okolí vytipovaného objektu a co následně spáchají naplánovaný zločinný cíl, do uvedeného vozidla naložil na předem dohodnutém místě, a to v místě dostatečně vzdáleném od vytipovaného objektu tak, aby předmětné vozidlo nebylo spojováno s pachateli jejich zločinného cíle, kdy dále obžalovaný P. Š. st. v rámci plánování provedení jejich zločinného záměru poučoval obžalované P. Š. ml. a J. S. o tom, jak se mají při obhlížení okolí vytipovaných objektů chovat a jak se mají oblékat, aby snížili riziko svého odhalení, a dále jim vysvětloval, jak mají postupovat při samotné realizaci zločinného cíle, aby tohoto cíle bylo dosaženo co nejefektivněji a rovněž aby bylo sníženo riziko jejich odhalení, přičemž dále za účelem usnadnění provedení zločinného cíle si pořídili jednak zbraně, a to plynovou pistoli zn. Zoraki ráže 9 mm, plastový obušek o délce 43 cm, železné páčidlo o délce 32,5 cm, zavírací nůž o délce čepele 8,5 cm, šroubovák o délce 27 cm, jednak nástroje, a to lepicí pásky, které byly určeny pro spoutání a znehybnění fyzických osob v místě spáchání zločinného záměru, tašky a igelitové pytle, do kterých plánovali uložit odcizené věci, rukavice, díky kterým chtěli snížit riziko zanechání svých daktyloskopických a generických stop na místě spáchání zločinného záměru, pepřový sprej, jenž plánovali bezprostředně po zmocnění se cizích věcí užít v místech spáchání zločinného záměru s cílem znesnadnit zachycení svých pachových stop, a mobilní telefony s předplacenými anonymními SIM kartami, přes které spolu výhradně telefonicky komunikovali v okolí vytipovaných objektů, aby tak snížili riziko svého odhalení ze strany orgánů činných v trestním řízení, a jednak oděvní svršky v podobě bund, čepic, dámských punčoch, šály a nákrčníku, s pomocí kterých se chtěli při páchání zločinného záměru maskovat, přičemž takto: 1. poté, co si v přesně nezjištěné době od počátku měsíce března 2017 výše popsaným způsobem pro uskutečnění takového záměru vytvářeli podmínky, kdy nejméně v době od 1. 3. 2017 do 6. 3. 2017 motorovým vozidlem zn. Ford Focus, RZ: XY, objížděli okolí ulice XY v Ostravě-Kunčicích, vyhledávali vhodné přístupové a únikové trasy a sledovali pohyb osob v bezprostředním okolí sídla společnosti N. p. v XY na ulici XY, tak dne 8. 3. 2017 v době kolem 09:40 hodin, jako členové organizované skupiny, jejichž dělba rolí a úkolů byla popsána výše, vedeni záměrem za užití násilí a pohrůžky bezprostředního násilí odcizit finanční hotovost a případně i jiné movité věci z provozovny společnosti N. p. nacházející se v XY na ulici XY, obžalovaní P. Š. st., P. Š. ml. a J. S. přijeli osobním motorovým vozidlem zn. Ford Focus, RZ: XY, řízeným obžalovaným P. Š. st., do Ostravy-Kunčic na přesně nezjištěné místo poblíž ulic XY a XY, kde obžalovaní P. Š. ml. a J. S. z uvedeného vozidla vystoupili a vyzbrojeni přesně nezjištěnou střelnou zbraní nebo její věrnou napodobeninou a vybaveni lepicími páskami se pěšky vydali na ulici XY k provozovně společnosti N. p., zatímco obžalovaný P. Š. st. zůstal ve vozidle a vyčkával, až se obžalovaní P. Š. ml. a J. S. vrátí s odcizenými věcmi, aby je následně mohl z místa odvézt a aby si pak mezi sebe všichni tři mohli takto odcizené věci rozdělit, načež v době kolem 10:00 hodin obžalovaní P. Š. ml. a J. S. vstoupili neuzamčenými vstupními dveřmi do provozovny společnosti N. p. na ulici XY, kde se v tu chvíli nacházela pouze zaměstnankyně M. R., nar. XY, ihned na to obžalovaný J. S. ozbrojen zmíněnou pistolí nebo její napodobeninou, kterou držel v jedné ruce, vešel do kanceláře, ve které M. R. seděla na židli u stolu, a zakřičel „Policie České republiky, lehněte si na zem!“, poté uchopil M. R. za halenku v místě za jejím krkem a stáhnul ji ze židle na zem do polohy na břicho a obličejem k zemi, následně do kanceláře vstoupil i druhý z nich a společně M. R. spoutali lepicí páskou na rukou a na nohou, kdy jí touto omotali ruce za zády v oblasti zápěstí a nohy v oblasti kotníků, poté začali prohledávat kanceláře dané provozovny, v rámci čehož se zmocnili volně položené finanční hotovosti ve výši 400 Kč a 10 ks krabiček cigaret zn. Marlboro v hodnotě 1.000 Kč, dále z peněženky M. R., kterou měla jmenovaná uloženu ve své kabelce, vzali finanční hotovost ve výši 5.000 Kč, načež po M. R. požadovali vydání klíčů od trezoru umístěného v kanceláři užívané jednatelem společnosti, neboť očekávali, že se v tomto trezoru bude nalézat finanční hotovost, kterou měli v záměru také odcizit, na což jim M. R. odvětila, že požadované klíče od daného trezoru se v provozovně nenacházejí, kdy na toto její sdělení obžalovaný J. S. zareagoval tak, že směrem k ní pronesl slova „jestli chceš žít“ a z pistole nebo její napodobeniny, kterou držel v ruce, vystřelil směrem do volného prostoru, aby tak zdůraznil svůj požadavek na vydání klíčů, načež M. R. jim z obav o svůj život a své zdraví sdělila, kde se nacházejí klíče od jiného trezoru, a to trezoru, jenž byl umístěn přímo v jí užívané kanceláři, kdy poté, co se jim za pomocí těchto klíčů předmětný trezor nepodařilo otevřít, tento trezor z pokračujících obav o svůj život a zdraví otevřela sama M. R., které pro tento účel uvolnili ruce, kdy za pomocí nůžek přestřihli lepicí pásku, kterou měla omotanou kolem rukou, přičemž ji těmito nůžkami pořezali na levé ruce nad zápěstím, kdy po celou dobu M. R. nutili držet hlavu otočenou směrem od nich, aby jim neviděla do obličeje, kdy v té době se do provozovny společnosti N. p. vrátil brigádní zaměstnanec J. D., nar. XY, přičemž na chodbě za vstupními dveřmi k němu přistoupil obžalovaný P. Š. ml., jednou rukou jej chytil za rameno, druhou rukou mu přiložil nějaký předmět ke spánku hlavy a dotlačil jej do kanceláře, kde na zemi ležela M. R. a kde se nacházel i druhý pachatel, tam následně J. D. přikázali, aby si lehl na zem, přičemž jej jeden z nich rukou stáhnul k zemi na břicho, následně J. D. spoutali nohy tak, že mu je omotali lepicí páskou, pak se J. D. zeptali, kde má peněženku, a když jim dotyčný odpověděl, že má u sebe jen 50 Kč, přestali po něm vydání peněženky požadovat, načež mu přelepili ústa lepicí páskou a přikázali, aby ležel a nehýbal se, poté prohledali trezor, který jim otevřela M. R., z tohoto vzali finanční hotovost ve výši 5.000 Kč, z místa odešli a na přesně nezjištěném místě v Ostravě-Kunčicích, poblíž ulic XY a XY, nastoupili do motorového vozidla, kterým do Ostravy-Kunčic přijeli a ve kterém na ně čekal obžalovaný P. Š. st., načež tímto vozidlem všichni tři odjeli na neznámé místo, kde se zbavili oděvních svršků, které měli na sobě obžalovaní P. Š. ml. a J. S., a rozdělili si mezi sebe odcizené věci, a tímto jednáním způsobili poškozené společnosti N. p., se sídlem XY, XY, odcizením finanční hotovosti z trezoru ve výši 5.000 Kč, odcizením volně položené finanční hotovosti ve výši 400 Kč a odcizením 10 ks krabiček cigaret zn. Marlboro v hodnotě 1.000 Kč majetkovou škodu v celkové výši 6.400 Kč, a dále poškozené M. R. jednak odcizením finanční hotovosti z její peněženky způsobili majetkovou škodu ve výši 5.000 Kč a jednak pořezáním nůžkami na rukou a nucením k ležení na zemi s rukama spoutanýma za zády způsobili komplex zranění spočívající ve dvou řezných ranách o délkách 2 cm a 1 cm v oblasti nad levým zápěstím ruky na palcové straně, drobném zarudnutí kruhového tvaru o průměru 1 cm na pravém rameni nad klíční kostí s palpační bolestivostí a drobném zarudnutí elipsovitého tvaru o průměru cca 1 cm nad levým kyčelním kloubem s palpačni bolestivostí, kterážto poranění si vyžádala toliko jednorázové lékařské ošetření, 2. v přesně nezjištěné době od počátku měsíce března 2017 do 3. 5. 2017 výše popsaným způsobem vytvářeli podmínky pro uskutečněni zločinného záměru spočívajícího v tom, že se obžalovaní P. Š. ml. a J. S. v příhodném okamžiku v Ostravě-Porubě na ulici XY v prostoru nákladové rampy obchodního domu Albert, v situaci, kdy bude pracovník bezpečnostní agentury G4S Cash Solutions (CZ), a. s., odnášet z uvedeného obchodního domu tržbu v podobě finanční hotovosti nejméně značné hodnoty uložené v bezpečnostním kufru, se za užití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí zmocní předmětného kufru s finanční hotovostí a s tímto se pěšky přesunou na předem určené místo, někde poblíž ulice XY, kde je bude očekávat obžalovaný P. Š. st. v motorovém vozidle, jímž následně odjedou na neznámé místo, kde si mezi sebe všichni tři rozdělí odcizené věci, kdy takto opakovaně na základě předchozí dohody, ve vzájemné součinnosti a podle pokynů obžalovaného P. Š. st. v místě svých bydlišť ponechali své oficiální mobilní telefony, aby pro případ, že svůj zločinný záměr zrealizují, zastřeli skutečnost, že se budou pohybovat v okolí uvedeného obchodního domu Albert, a vybaveni výše popsanými zbraněmi, nástroji a oděvními svršky, které si pro tento účel opatřili, se motorovým vozidlem zn. Ford Focus, RZ: XY, řízeným obžalovaným P. Š. st., všichni tři dopravili do Ostravy-Poruby na ulici XY, kde obžalovaní P. Š. ml. a J. S. z uvedeného vozidla vystoupili a vybaveni opatřenými zbraněmi a nástroji a oblečeni v pro tento účel opatřených bundách, čepicích a rukavicích se pěšky vydali na ulici XY k nákladové rampě obchodního domu Albert, kde obhlíželi okolí, vyčkávali na příjezd pracovníka bezpečnostní agentury G4S Cash Solutions (CZ), a. s., a čekali na vhodný okamžik k provedeni výše popsaného zločinného záměru, zatímco obžalovaný P. Š. st. zůstal ve vozidle nebo jeho nejbližším okolí, odkud pozoroval situaci na přístupových a únikových trasách, aby snížil riziko odhalení jejich zločinného záměru, a odkud prostřednictvím mobilního telefonu zjišťoval od obžalovaných P. Š. ml. a J. S. informace o dění v okolí předmětné nákladové rampy a uděloval jim pokyny k dalšímu postupu, přičemž k uskutečnění jejich zločinného záměru ani k pokusu o něj nedošlo do doby jejich zadržení dne 3. 5. 2017 pouze proto, že se jim v daném období nestihl naskytnout očekávaný vhodný okamžik, případně proto, že ve vhodném okamžiku došlo k nějaké události nezávislé na jejich vůli, která jím v uskutečnění zločinného záměru zabránila, kdy takto postupovali nejméně dne 21. 3. 2017 v době přibližně od 13:25 hodin do 14:55 hodin, kdy se obžalovaní P. Š. ml. a J. S. pohybovali v blízkém okolí nákladové rampy předmětného obchodního domu Albert, zatímco obžalovaný P. Š. st. se pohyboval po ulici XY, ať již v motorovém vozidle zn. Ford Focus, RZ: XY, nebo pěšky nedaleko tohoto vozidla, přičemž k dokonání plánovaného zločinného záměru ani k pokusu o něj nedošlo pouze v důsledku toho, že obžalovaný P. Š. st. zpozoroval průjezd služebního vozidla Policie ČR a prostřednictvím mobilního telefonu varoval obžalovaného J. S., načež z důvodů obav z odhalení či zmaření jejich zločinného záměru od jeho uskutečnění dočasně upustili, dále dne 28. 3. 2017 v době přibližně od 14:15 hodin do 15:00 hodin, kdy se obžalovaní P. Š. ml. a J. S. pohybovali v blízkém okolí nákladové rampy předmětného obchodního domu Albert, zatímco obžalovaný P. Š. st. se pohyboval po ulici XY, ať již v motorovém vozidle zn. Ford Focus, RZ: XY, nebo pěšky nedaleko tohoto vozidla, přičemž k dokonání plánovaného zločinného záměru ani k pokusu o něj nedošlo pouze v důsledku toho, že obžalovaný J. S. na nákladové rampě zpozoroval tři osoby, což prostřednictvím mobilního telefonu sdělil obžalovanému P. Š. st., načež z důvodů obav z odhalení či zmaření jejich zločinného záměru od jeho uskutečnění dočasně upustili, dále dne 4. 4. 2017 v době přibližně od 14.00 hodin do 16:15 hodin, kdy se obžalovaní P. Š. ml. a J. S. pohybovali v blízkém okolí nákladové rampy předmětného obchodního domu Albert, zatímco obžalovaný P. Š. st. se pohyboval po ulici XY, ať již v motorovém vozidle zn. Ford Focus, RZ: XY, nebo pěšky nedaleko tohoto vozidla, přičemž k dokonání plánovaného zločinného záměru ani k pokusu o něj nedošlo pouze v důsledku toho, že obžalovaní P. Š. ml. a J. S. nedaleko nákladové rampy uviděli jím známou osobu, načež z důvodů obav z odhalení či zmaření jejich zločinného záměru od jeho uskutečnění dočasně upustili, dále dne 11. 4. 2017 v době přibližně od 14:20 hodin do 16:05 hodin, kdy se obžalovaní P. Š. ml. a J. S. pohybovali v blízkém okolí nákladové rampy předmětného obchodního domu Albert, zatímco obžalovaný P. Š. st. se pohyboval po ulici XY, ať již v motorovém vozidle zn. Ford Focus, RZ: XY, nebo pěšky nedaleko tohoto vozidla, přičemž k dokonání plánovaného zločinného záměru ani k pokusu o něj nedošlo pouze v důsledku toho, že na nákladové rampě se pohybovala nejméně jedna další osoba, načež z důvodů obav z odhalení či zmaření jejich zločinného záměru od jeho uskutečnění dočasně upustili, a dne 18. 4. 2017 v době přibližně od 14:15 hodin do 15:40 hodin, kdy se obžalovaní P. Š. ml. a J. S. pohybovali v blízkém okolí nákladové rampy předmětného obchodního domu Albert, zatímco obžalovaný P. Š. st. se pohyboval po ulici XY, ať již v motorovém vozidle zn. Ford Focus, RZ: XY, nebo pěšky nedaleko tohoto vozidla, přičemž k dokonání plánovaného zločinného záměru ani k pokusu o něj nedošlo pouze v důsledku toho, že obžalovaný J. S. získal dojem, že si pracovník bezpečnostní agentury kufr s finanční hotovostí připevnil k ruce, načež z důvodů obav z odhalení či zmaření jejich zločinného záměru od jeho uskutečnění dočasně upustili, přičemž dalším příležitostem k uskutečnění jejich zločinného záměru nebo k pokusu o něj zabránilo jejich zadržení policejním orgánem dne 3. 5. 2017, 3. v přesně nezjištěné době nejméně od počátku měsíce dubna 2017 do 3. 5. 2017 výše popsaným způsobem vytvářeli podmínky pro uskutečnění zločinného záměru spočívajícího v tom, že se obžalovaní P. Š. ml. a J. S. v příhodném okamžiku v Ostravě-Přívoze na ulici XY ve vnitřních prostorách pobočky Komerční banky, a. s., ve dni, kdy provozní doba v této bance začíná v 09:00 hodin, a zároveň v době před začátkem provozní doby, kdy v dané pobočce nebude přítomný pracovník bezpečnostní agentury a uvnitř banky se budou nacházet pouze dvě zaměstnankyně, rychle vstoupí do banky a za využití momentu překvapení násilím a pohrůžkou bezprostředního násilí přinutí zaměstnankyně banky, aby jim otevřely trezor, ze kterého poté odcizí finanční hotovost v řádech milionů korun, načež se s takto odcizenou finanční hotovostí pěšky přesunou na společně dohodnuté místo někam poblíž ulice XY, kde je bude očekávat obžalovaný P. Š. st. v motorovém vozidle, jímž následně odjedou na neznámé místo, kde si mezi sebe všichni tři rozdělí odcizené věci, kdy takto opakovaně nejméně ve dnech 6. 4. 2017, 7. 4. 2017, 10. 4. 2017, 11. 4. 2017, 18. 4. 2017, 20. 4. 2017 a 2. 5. 2017 na základě předchozí dohody, ve vzájemné součinnosti a podle pokynů obžalovaného P. Š. st. v místě svých bydlišť ponechali své oficiální mobilní telefony, aby pro případ, že svůj zločinný záměr zrealizují, zastřeli skutečnost, že se budou pohybovat v okolí uvedené bankovní pobočky, a vybaveni výše popsanými zbraněmi, nástroji a oděvními svršky, které si pro tento účel opatřili, se motorovým vozidlem zn. Ford Focus, RZ: XY, řízeným obžalovaným P. Š. st., všichni tři dopravili do Ostravy-Přívozu někam poblíž ulice XY, kde ponechali zaparkováno předmětné vozidlo, a někdy samostatně, jindy po dvojicích obcházeli budovu, ve které sídlí předmětná bankovní pobočka, zjišťovali si údaje o provozní době, přímým pozorováním na místě ověřovali, že ne ve všech provozních dnech je v bankovní pobočce přítomen pracovník bezpečnostní agentury, dále že v dané pobočce pracují jen dvě zaměstnankyně, v kolik hodin tyto zaměstnankyně obvykle do bankovní pobočky přicházejí, jakým způsobem vstupují dovnitř a ve které části vnitřních prostor se zřejmě nachází trezor s finanční hotovostí, dále zjišťovali, že předmětná bankovní pobočka má i zadní východ směřující do dvora mimo hlavní ulici, rovněž obhlídkou okolí, a to jak pěšky, tak i v motorovém vozidle zn. Ford Focus, RZ: XY, procházeli, respektive projížděli okolí bankovní pobočky a vyhodnocovali vhodnost v úvahu přicházejících únikových tras, přičemž současně vyčkávali na příhodný okamžik k provedení popsaného zločinného záměru, v souvislosti s tím obžalovaný P. Š. st. instruoval obžalované P. Š. ml. a J. S. pro dobu, až přijde vhodný okamžik k uskutečnění jejich zločinného záměru, jak se mají obléknout, že si mají vzít čepice a rukavice, jak mají do bankovní pobočky vniknout, že tak mají učinit ve chvíli, kdy zaměstnankyně banky, která přijde do bankovní pobočky jako první, bude odemykat vstupní dveře druhé zaměstnankyni, jakým způsobem mají přinutit zaměstnankyně banky k otevření trezoru a vydání finanční hotovosti, že je mají zatlačit do vnitřních prostor bankovní pobočky, kde mají jednu zaměstnankyni spoutat a druhou přinutit pohrůžkami bezprostředního násilí k otevření trezoru a vydání peněz, a že poté mají finanční hotovost z trezoru vložit do jimi přinesených tašek, z místa utéct a prostřednictvím mobilních telefonů s anonymními SIM kartami se zkontaktovat s obžalovaným P. Š. st. a dohodnout se na přesném místě jejich vyzvednutí motorovým vozidlem, načež po odjezdu z místa se obžalovaní P. Š. ml. a J. S. mají zbavit svých oděvních svršků, přičemž k uskutečnění jejich zločinného záměru nebo k pokusu o něj nedošlo jen proto, že než přišel vhodný okamžik k jeho provedení, byli dne 3. 5. 2017 zadrženi policejním orgánem, 4. v přesně nezjištěné době nejméně od počátku měsíce dubna 2017 do 3. 5. 2017 výše popsaným způsobem vytvářeli podmínky pro uskutečnění zločinného záměru spočívajícího v tom, že obžalovaní P. Š. ml. a J. S. v příhodném okamžiku na předem přesně neurčené pozemní komunikaci v okrese Nový Jičín, zejména v okolí obce XY, za pomoci jimi provizorně vytvořené překážky na pozemní komunikaci nebo jiným obdobně účinným způsobem zastaví projíždějící motorové vozidlo rozvážející pivo a převážející tržbu pro Plzeňský prazdroj, a. s. – Pivovar Radegast a následně za užití násilí a pohrůžky bezprostředního násilí přinutí osádku předmětného vozidla k vydání tržby v podobě finanční hotovosti nikoli nepatrné hodnoty, poté se s takto odcizenou finanční hotovostí pěšky přesunou na předem určené místo, kde je bude očekávat obžalovaný P. Š. st. v motorovém vozidle, jímž následně odjedou na neznámé místo, kde si mezi sebe všichni tři rozdělí odcizené věci, kdy takto opakovaně v přesně nezjištěných dnech v průběhu měsíce dubna a na počátku měsíce května 2017, konkrétně nejméně ve dnech 26. 4. 2017, 27. 4. 2017 a 28. 4. 2017, na základě předchozí dohody, ve vzájemné součinnosti a podle pokynů obžalovaného P. Š. st. v místě svých bydlišť ponechali své oficiální mobilní telefony, aby pro případ, že svůj zločinný záměr zrealizují, zastřeli skutečnost, že se budou pohybovat v blízkosti vozidla rozvážejícího pivo pro Plzeňský prazdroj, a. s. – Pivovar Radegast, a vybaveni výše popsanými zbraněmi, nástroji a oděvními svršky, které si pro tento účel opatřili, se motorovým vozidlem zn. Ford Focus, RZ: XY, řízeným obžalovaným P. Š. st., všichni tři dopravili do okolí obcí XY, XY a XY v okrese Nový Jičín, kde sledovali uvedené vozidlo rozvážející pivo a jeho přímým pozorováním, jakož i pozorováním jeho osádky poté, co z vozidla vystoupila, zjistili, že vozidlo rozvážející pivo nejezdí vždy po stejných trasách a dále že řidič vozidla v místech závozu piva inkasuje peníze v hotovosti a tyto nosí při sobě, kdy v rámci toho se všichni tři společně domlouvali na co nejefektivnějším způsobu provedení zločinného záměru a na co nejvhodnějším místě jeho realizace, přičemž po několika marných pokusech dané vozidlo na nějakém místě vhodném pro uskutečnění jejich zločinného záměru potkat, dne 3. 5. 2017 v době kolem 08:25 hodin společně všichni tři vyjeli z obce XY motorovým vozidlem zn. Ford Focus, RZ: XY, řízeným obžalovaným P. Š. st., a s tímto projížděli do okolí obcí XY a XY, načež poté, co odhadli, kudy pravděpodobně toho dne pojede vozidlo rozvážející pivo a převážející tržbu pro Plzeňský prazdroj, a. s. – Pivovar Radegast, přičemž daného dne se jednalo o vozidlo zn. Volvo, RZ: XY, zaparkovali v čase kolem 10:00 hodin na kraji silnice spojující XY s jeho městskou částí XY a začali si chystat zbraně, nástroje a oděvní svršky za účelem započetí realizace svého zločinného záměru, avšak k uskutečnění jejich zločinného záměru nebo k pokusu o něj nedošlo jen proto, že byli tohoto dne v čase kolem 10:05 hodin zadrženi policejním orgánem. Za to byl obviněný P. Š. st. odsouzen podle § 173 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 59 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 13 (třinácti) let. Podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl obviněný zařazen pro výkon tohoto trestu do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to: - velkého průhledného igelitového pytle s oranžovým lemem, - dvou balení po 10 ks igelitových sáčků na odpadky o objemu 120 litrů, zn. Qdoma, - igelitové tašky zelené barvy s nápisem Peek Cloppenburg, - igelitové tašky, modré barvy, s nápisem My Big Blue ball, - bílo-žluté igelitové tašky zn. Albert, - černé sportovní tašky zn. Puma, - pánské modré bundy, prošívané, - světle zelené bundy zn. Erima se svislými pruhy bílé barvy, na prsou výraznými logy a nápisy bílé barvy, se zapínáním na zip, - tmavě zelené bundy zn. Jako, se svislými pásy černé barvy, vel. XL, se zapínáním na zip a kapucí v límci, - světle šedé sportovní mikiny na zip zn. Nike, na prsou se žlutým kolečkem se žlutou číslicí 72, na rukávech nápisem COR 72Z, - kšiltové čepice červené barvy s logem a nápisem Manchester United, - tmavě modré látkové čepice, s logem UMBRO a vodorovnými pásy, - černé pletené čepice s šedým nápisem O‘NEILL, - kšiltové čepice černé barvy, zn. Headwear, - kšiltové čepice černé barvy s bílým nápisem a logem Husqvarna, vel. 58 cm, - šály s názvem „Śląsk Cieszyński“, na rubové straně nápisem „Trojkolorowa“, barvy žlutozeleno-černé, - černého pleteného nákrčníku, - plátěné obuvi zn. North Star SNKR, šedobéžové barvy, - pistole černé a stříbrné barvy, zn. Zoraki, model 914-TD, výr. č. XY, cal. 9 mm P.A.K, včetně zásobníku v těle pistole s celkem 10 ks nábojů, - redukčního nástavce na plynovou pistoli o délce 4,5 cm, průměru 18 mm, černého obušku, délky 43 cm včetně rukojeti z tvrdého plastu, - zavíracího nože černé barvy, zn. Prostenal, délky ostří 8,5 cm a celkové délky 19,5 cm, - pepřového spreje černého obalu s nápisem Anti-Attack Pepper, - 2 ks zauzlovaných dámských punčoch černé barvy, - kovového páčidla, červené barvy s černou plastovou rukojetí, celkové délky 32,5 cm, - plochého šroubováku s dřevěnou rukojetí, celkové délky 27 cm, - pracovních látkových rukavic bílo-černé barvy, - černých látkových pogumovaných rukavic zn. Červa, velikosti 09, - lepicí pásky šedo-stříbrné barvy, se strukturou, zn. X-Way, - lepící hliníkové pásky stříbrné barvy, - role alobalu, - mobilního telefonu zn. Navon, Mizu BT60, černé barvy, IMEI 1: XY, IMEI 2: XY, se SIM kartou č.: XY. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému spolu s P. Š. ml. a J. S. uložena povinnost zaplatit poškozené M. R., nar. XY, bytem XY, XY, na náhradě škody částku 5.000 Kč, a to společně a nerozdílně. Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 50 T 11/2017, podali všichni obvinění a matka obviněného P. Š. ml. P. Š. odvolání, přičemž odvolání obviněného-dovolatele směřovalo vůči výroku o vině a trestu. O podaném odvolání rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 6 To 56/2018, a to tak, že k odvolání spoluobviněného J. S. podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o trestu uloženém tomuto obviněnému a podle § 259 odst. 3 tr. ř. pak o trestu nově rozhodl a dále o odvolání obviněného P. Š. st., P. Š. ml. a P. Š. rozhodl tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl. II. Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 6 To 56/2018, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 426–428), v rámci něhož odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Obviněný spatřuje naplnění dovolacího důvodu v nesprávném právním posouzení skutku a nesprávném výkladu ustanovení § 89 odst. 2 tr. zákoníku. Soudy neprovedly dokazování v potřebném rozsahu a došly tak k neúplným a nesprávným skutkovým zjištěním, když prakticky nevyhověly návrhům obviněného a neprovedly výslech J. N. st., J. D., P. M., ačkoliv byli navrženi obhájci při hlavním líčení dne 29. 5. 2018. Svědek R. F. neměl vůbec snahu objasnit celou věc, nevypověděl vše, co věděl. Dále připomíná výpověď bratra svědkyně M. R. pana J. N. ml., který vypověděl, že z trezoru měli odcizit peníze právě svědkyně R. spolu s R. F. Upozorňuje, že již 8. 3. 2017 věděl J. N. ml., že mělo být z trezoru odcizeno 370.000 Kč, ale to, že je odcizili jeho sestra M. R. a R. F. zjistil až později, do té doby tedy svědci R. a F. měli zájem skrývat skutečného pachatele a měli i zájem na fingovaném přepadení. Tuto obhajobu obviněného však soudy nevzaly v úvahu. Dále obviněný připomíná, že z vyhodnocení odposlechů (č. l. 1147) vyplývá, že svědek F. dostal dne 3. 4. 2018 zprávu z SMS brány od neztotožněné ženy, ze které vyplývá, že to byl právě tento svědek, kdo mohl odcizit z trezoru finanční prostředky a jediný kdo mohl být autorem zprávy a vědět o tom byla podle obviněného svědkyně R., a také záznam z prostorového odposlechu (č. l. 1147), ze kterého lze dovodit, že obviněný si stěžuje, že jejich loupež nebyla důkladně připravena a že jim R. F. nepodal přesné informace. Obviněný uvádí, že proto F. mohl potřebovat, aby někdo provedl fingované přepadení firmy N. p., a toto odpovídá i jeho obhajobě, že u tohoto skutku loupež neplánoval a svědka F. neznal. Dále obviněný uvádí pasáž odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 6. 2018, str. 16 a 17, kde došlo k nesprávnému výkladu § 89 dost. 2 tr. ř. o tom, co vše může sloužit jako důkaz v trestním řízení. Podle názoru obviněného jsou záznam o prostorovém odposlechu a odposlech sám patřičnými důkazy, přičemž soudy neposoudily správně význam důkazů a nesprávně je hodnotil ve vztahu k ostatním důkazům, když posoudily skutek jako loupež a nikoliv jako fingované přepadení. Dále obviněný uvádí, že nesprávně kvalifikovány byly i další dva skutky, když se nejednalo o trestné činy, neboť trestnost skutku zanikla. Soudy nevzaly v úvahu, že upuštění od pokračování přípravy loupežného přepadení bylo rozhodnutím samotné vůle obviněných. V době, kdy se obvinění rozhodli, že nebudou na daná místa již jezdit, nehrozila těmto místům reálná nebezpečí. Soudy nevzaly v úvahu obviněným navržené důkazy prostorovými odposlechy a zcela jednostranně použily jen a výhradně důkazy svědčící proti obviněným. Jednání obviněných tak nesprávně posoudily jako přípravu ke zvlášť závažnému zločinu loupeže. Ve vztahu ke skutku uvedenému pod bodem 4 skutkové věty obviněný uvádí, že se nejednalo o přípravu loupeže, ale krádeže, když vždy hovoří o čorce, jak vyplývá z prostorového odposlechu, ve vztahu k přinucení osádky vozidla k vydání tržby. Dokazování v tomto trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., nebylo postupováno v souladu se zásadou oficiality, vyhledávací, zásadou materiální pravdy a presumpce neviny. Na základě tohoto postupu tak nebyl například vyslechnut svědek P. M., ačkoliv je to jediná osoba, která mohla být osobou uvedenou na str. 4 Poznatku od informačního zdroje. Byl to právě on, kdo navedl obviněné na Komerční banku v Ostravě-Přívoze a pohyboval se s nimi v jejím okolí, ačkoliv obviněný tuto loupež neplánoval, jak vyplývá z odposlechu, kde uvedl, že „banka je moc velké sousto“. Označení P. M. jako důležitého svědka uvedl obviněný ještě před zahájením hlavního líčení dne 21. 12. 2017, na což však soudy nijak nereagovaly, a to ačkoliv o něm obviněný mluvil při svém výslechu opakovaně (při výslechu dne 26. 1. 2018 10x, celkem toho dne zaznělo 17x). Návrh na výslech P. M. byl pak zamítnut, ačkoliv tím byly porušeny shora uvedené zásady. Obviněný namítá taktéž nepřiměřenost uloženého trestu, k čemuž připomíná účel trestu – zabránit v dalším páchání, vychovat pachatele k tomu, aby vedl řádný život a působit výchovně na ostatní členy společnosti. Obviněnému byl uložen trest 13 let, přičemž usnesením Okresního soudu Brno-venkov ze dne 4. 12. 2018, č. j. 3 PP 38/2012, přibyl obviněnému po přeměně ještě trest 3 roky a 8 měsíců, celkem tedy jeho trest činí 16 let a 8 měsíců, což je více než se ukládá za závažnější trestné činy, např. vraždu. Výkonem tohoto trestu může být do budoucna negativně poznamenán a toto není v souladu s účelem trestu. Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou soudů, Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 6 To 56/2018, Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 50 T 11/2017, a přikázal nové projednání a rozhodnutí věci. K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 13. 2. 2019, sp. zn. 1 NZO 38/2019. Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, připomněla obecná východiska naplnění uplatněného dovolacího důvodu, včetně možnosti dovolacího soudu zasáhnout do skutkových zjištění učiněných soudem nalézacím v případě tzv. extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry na straně druhé. K této situaci ovšem nedošlo a je tedy třeba vycházet ze skutkových zjištění učiněných Krajským soudem v Ostravě. Soudy obou stupňů jasně a srozumitelně objasnily, jak jednotlivé důkazy hodnotily a proč shledaly obviněného vinným zvlášť závažným zločinem loupeže. Všechny námitky obviněného směřují vůči způsobu hodnocení provedených důkazů, nejsou způsobilé být uplatněny pod deklarovaným ani pod žádným jiným zákonným dovolacím důvodem. Soudy při hodnocení důkazů žádným způsobem nepochybily. U skutku pod bodem 1 vycházely z výpovědi R. F., který přiznal, že od M. R. vylákal peníze, což sama potvrdila, ale to, že by se jednalo o fingované přepadení, popřel, přičemž toto je v souladu s dalšími důkazy – výpověď M. R. a J. D., kteří zcela přesně popsali průběh loupeže i použití násilí ze strany obviněných. Ve vztahu k bodům 2 a 3 nelze hovořit o dobrovolném upuštění od přípravy loupeže, když obvinění toliko vyčkávali na vhodnou příležitost. Naprosto jakoukoliv právní relevanci postrádá námitka obviněného, že v bodě 4 se nemohlo jednat o loupež, když se hovoří o čorce. Soud prvního stupně se touto námitkou zabýval, když uvedl, že obvinění sice doufali ve zmocnění peněz cestou nejmenšího odporu, ale přesto měli připravenou lepicí pásku, plynovou pistolu, pepřový sprej a pracovní rukavice a z odposlechů vyplynulo, že byli připraveni proti osádce auta použít násilí či pohrůžky násilím. Konečně pak k námitce vůči druhu a výměře uloženého trestu připomíná, že vůči výroku o trestu je možné uplatnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře trestu nelze v dovolání namítat pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Trest byl obviněnému uložen v zákonné sazbě s přihlédnutím k tomu, že se nyní projednávané trestné činnosti dopustil v době podmíněného propuštění z předchozího trestu uloženého za trestný čin loupeže. Vzhledem k výše uvedenému státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř. III. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům: Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 6 To 56/2018, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam, neboť soud druhého stupně z podnětu odvolání spoluobviněného J. S. zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o trestu uloženém tomuto spoluobviněnému, o kterém poté nově rozhodl, čímž vytvořil obdobnou procesní situaci, jako by odvolání do výroku o vině zamítl, kdy současně odvolání obviněného zamítl jako nedůvodné. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením. Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným P. Š. st. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví). S ohledem na výše uvedené tedy nelze pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpověď J. N. ml. ohledně odcizení peněz svědkyní M. R., SMS zprávy adresované R. F. od neztotožněné ženy a vyzývající k vrácení peněz z trezoru, záznamu z odposlechu o stížnosti o nedostatečně precizně připravené loupeži na základě nedostatečných informací; spadá sem i námitka neprovedení jím navrhovaných důkazů – výslech J. N. st., J. D. a P. M.) a vadná skutková zjištění (obecná námitka nesprávných skutkových zjištění, zejména zjištění stran toho, že by loupežné přepadení společnosti N. p. bylo míněno vážně), stejně jako námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. vyplývá z nich, že obvinění se jednání označeného jako skutek 1 dopustili v rámci fingovaného přepadení, což dokládají výpovědi svědků i záznamy odposlechů, k realizaci dalších přepadení nedošlo z vůle obviněných) a vlastní verzi skutkových událostí (kdy obviněný uvádí, že fingované přepadení bylo zrealizováno za účelem zakrytí krádeže peněz z trezoru M. R. a R. F., z popudu R. F. a vědomím M. R., od realizace dalších skutků upustili sami obvinění ze své vůle nezávisle na jejich zadržení dne 3. 5. 2017, příprava skutku č. 4 směřovala toliko ke krádeži –čórce – a nikoliv loupeži, k úvahám nad vyloupením banky je přivedl policejní informátor P. M.). Námitky obviněného takto vznesené jsou založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi událostí. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů. Předmětné námitky proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze. Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný P. Š. st. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor dovozuje z tvrzených vadných skutkových zjištění a hodnotících úvah k provedeným důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007). Nejvyšší soud tedy vychází z obsahu skutkové věty napadeného usnesení, v níž jsou obsažena skutková zjištění, k nimž soud na podkladě ve věci provedeného dokazování dospěl. Těmito skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán. K zásahu do skutkových zjištění soudů je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, kterýžto obvinění v rámci dovolání namítají. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. O takový případ se v projednávané věci nejedná. Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudu nalézacího na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. V rámci námitek obviněného se tak převážně jedná o polemiku s hodnocením provedených důkazů, jak ho podaly soudy, kdy se obviněný neztotožňuje se soudy učiněnými skutkovými zjištěními a předkládá vlastní verzi skutkových událostí, v rámci nichž uvádí, že přepadení společnosti N. p. bylo toliko fingované a domluvené a nejednalo se tedy o skutečnou loupež. Ve vztahu k přípravám dalších skutků pak uvádějí, že od těchto upustili dobrovolně nebo, že je nemysleli vážně, ačkoliv z provedených důkazů vyplývá něco jiného, jak vyčerpávajícím způsobem rozvedly soud prvního a druhého stupně. Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněných a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Obviněný obecně vytýká soudům prvního i druhého stupně nesprávná skutková zjištění spočívající v tom, že přepadení společnosti N. p. mělo být toliko zastřením již uskutečněného odcizení finančních prostředků v téměř totožné výši. K tomuto pak předkládá vlastní hodnotící úvahy, upozorňuje na pasáže jednotlivých výpovědí či odposlechů a navrhuje provedení dalších důkazů. Jak již bylo shora uvedeno, takovéto námitky jsou v rámci uplatněného dovolacího důvodu nepřípustné. Přesto Nejvyšší soud považuje za vstřícné uvést, že i kdyby se jednalo o námitky relevantní v rámci některého zákonného dovolacího důvodu, jednalo by se o námitky zcela zjevně neopodstatněné. Verze obviněného totiž vykazuje značné logické rozpory, když je již na první pohled patrno (a výslechy svědků to potvrzují), že první odcizení peněz z hlavního trezoru bylo odhaleno více než měsíc před uskutečněním loupežného přepadení a toto bylo vyšetřováno, tudíž by nedávalo ani smysl, aby přepadení bylo toliko fingované, jelikož nemohlo již ničeho zakrýt. Skutečnost, že teprve v návaznosti na nyní posuzované přepadení obviněných došlo k objasnění okolností zmizení peněz z ledna 2017, verzi obhajoby taktéž nikterak nesvědčí. Naopak soudy obou stupňů postupovaly zjevně zcela správně a své úvahy zcela vyčerpávajícím a srozumitelným způsobem odůvodnily – viz rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 50 T 11/2017, str. 35-37 a rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 6 To 56/2018, str. 19 body 28 a 29. Obviněný má pak taktéž za to, že došlo k nesprávnému výkladu § 89 odst. 2 tr. ř., který uvádí, že za důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci, zejména výpovědi obviněného a svědků, znalecké posudky, věci a listiny důležité pro trestní řízení a ohledání. Každá ze stran může důkaz vyhledat, předložit nebo jeho provedení navrhnout. Skutečnost, že důkaz nevyhledal nebo nevyžádal orgán činný v trestním řízení, není důvodem k odmítnutí takového důkazu. Obviněný upozorňuje výslovně na první větu tohoto ustanovení s tím, že právě záznam z prostorového odposlechu vozidla Ford Focus, RZ XY, ze dne 22. 4. 2017 a též prostorový odposlech stejného vozidla z téhož dne jsou patřičné důkazy, které plně podporují obhajobu obviněného. Ačkoliv souhlasí s tím, že vyhodnocení odposlechů a operativně pátracích prostředků a žádost o vydání příkazů k odposlechu je hodnocením policejního komisaře a odůvodnění žádosti, jedná se podle jeho názoru stále o hodnocení důkazů. Nejvyšší soud k tomuto připomíná, že § 89 odst. 2 tr. ř. je ustanovením procesním upravujícím toliko okruh a způsob obstarávání důkazních prostředků a tudíž nemůže mít ani potenciálně přímý dopad do hmotněprávního posouzení skutku, s výjimkou situace, kdy by došlo k excesivnímu porušení procesních předpisů, jež by měly za následek extrémní nesoulad mezi provedeným dokazováním a skutkovými zjištěními, jak bylo uvedeno shora. Jedná se tedy o námitku primárně nepřípustnou v rámci uvedeného dovolacího důvod a nadto i zcela nepřípadnou a nedůvodnou. Výklad ustanovení § 89 odst. 2 tr. ř., který předestírá obviněný je dosti obecný a nekonkrétní avšak i přesto je zcela zjevně nesprávný a vyplývá toliko ze zjednodušeného laického přístupu k liteře zákona bez znalosti či zohlednění souvislosti a účelu předmětné právní normy. Podle tohoto ustanovení je jako důkaz připuštěno vše, co pomůže k objasnění věci, tedy je způsobilé zprostředkovat informaci o tom, jak se skutek či některá ze skutkových okolností udála. Toto ovšem automaticky neznamená, že by jakákoliv listina, která se předmětným důkazním prostředkem zabývá nebo s ním souvisí, byla sama o sobě důkazním prostředkem a tedy nositelem důkazu. V daném případě například nelze přijmout závěr, že by odůvodnění žádosti o povolení odposlechu, jakožto součást procesního úkonu orgánů činných v trestním řízení bylo možné považovat za důkazní prostředek a vyvozovat z něj jakákoliv skutková zjištění či hodnocení důkazů. Stejně tak je to i s vyhodnocením odposlechů a operativně pátracích prostředků. Oba dva tyto úkony jsou toliko procesními výstupy policejního orgánu při zajišťování důkazních prostředků dokládající mimo jiné toliko správný postup policejního orgánu, ale nejsou nikterak schopny ovlivnit skutková zjištění. Ani tvrzení obviněného, že tyto dva úkony obsahují hodnocení důkazů a je třeba na ně takto nahlížet, není správné, když k hodnocení důkazů je povolán toliko soud nalézací, respektive soud, před kterým je důkaz bezprostředně proveden. Nelze přijmout závěr, že by soudy byly jakkoliv vázány pracovním vyhodnocením policejního komisaře, nadto za situace, kdy se vůbec nejedná o hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. (bez ohledu na to, že by jej učinil k tomu nepovolaný subjekt), ale jedná se toliko o shrnutí a kompilaci dosud zjištěných poznatků a tedy o pracovní pomůcku pro orgány činné v trestním řízení v jejich dalším postupu. Jestliže soudy se danými úkony odmítly zabývat jako důkazy s poukazem na nezpůsobilost těchto jako důkazních prostředků, postupovaly zcela správně a Nejvyšší soud se s jejich odůvodněním ztotožňuje (rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 50 T 11/2017, str. 42). Nutno uvést, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Obviněný dále namítl, že skutky pod body 2 až 4 nesplňují podmínky trestnosti, když od pokračování příprav obvinění dobrovolně upustili. Obecně lze k dobrovolnému upuštění od přípravy připomenout, že podle § 20 odst. 3 tr. zákoníku trestní odpovědnost za přípravu k zvlášť závažnému zločinu zaniká, jestliže pachatel dobrovolně upustil od dalšího jednání směřujícího k spáchání zvlášť závažného zločinu a a) odstranil nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknuté přípravy, nebo b) učinil o přípravě k zvlášť závažnému zločinu oznámení v době, kdy nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknuté přípravy, mohlo být ještě odstraněno; oznámení je nutno učinit státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu, voják může místo toho učinit oznámení nadřízenému. K dobrovolnosti upuštění, jakožto prvnímu předpokladu zániku trestní odpovědnosti za přípravu zvlášť závažného zločinu je nutno uvést, že tato je dána jen tehdy, jestliže pachatel ví, že mu nic nebrání dokončit trestnou činnost, ani mu nehrozí žádné nebezpečí, tedy předpokládá, že jeho zvlášť závažný zločin je uskutečnitelný (a to třeba i mylně), a přesto se rozhodne od dokonání upustit a odstranit nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákoníkem z podniknuté přípravy, nebo učinit o přípravě k zvlášť závažnému zločinu oznámení v době, kdy nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákoníkem, mohlo být ještě odstraněno. Pachatel musí tedy jednat s vědomím možnosti čin dokonat v souladu se svými představami a sám z vlastní vůle se rozhodne upustit od dalšího jednání směřujícího k dokonání činu. (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 1 - 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 287). O dobrovolné upuštění se naopak nejedná zejména v případech, kdy a) Pachatel byl při přípravě zvlášť závažného zločinu přistižen a od dalšího jednání upustil proto, že se obával odhalení (srov. R 21/1972-II.). b) Pachatel upustil od dalšího jednání pod vlivem překážky, kterou nemohl překonat, nebo pachateli zabránila třetí osoba v rozvíjení trestné činnosti, popř. se ocitl v situaci, která mu nedává žádnou naději na úspěch (srov. R 5/1951, R 88/1951) (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 1 - 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2). V daném případě je soudům ze strany obviněného vytýkáno, že dobrovolnost upuštění od přípravy nesprávně vyhodnotily. S tímto se však Nejvyšší soud neztotožňuje a naopak dává za pravdu soudům prvního a druhého stupně, když z provedeného dokazování nic takového nevyplynulo, naopak je z něj patrné, že obvinění simultánně plánovali několik loupežných přepadení, pro něž si vytipovávali vhodné místo i dobu, sledovali své cíle a snažili se zjistit pravidelný postup jednotlivých osob. Svůj záměr neuskutečnili jen proto, že vyčkávali vhodné doby, přičemž k dokonání trestného činu nedošlo pouze proto, že byli dne 3. 5. 2018 zadrženi Policií ČR. Blíže lze k jednotlivým skutkovým zjištěním tento závěr podporujícím odkázat na odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 6 To 56/2018, str. 20 bod 30 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 50 T 11/2017, str. 39–42. Nadto si nelze nepovšimnout, že obviněný vznáší tuto námitku na základě vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastních skutkových zjištění s poukazem na pouze určité z kontextu vytržené pasáže odposlechů. Pro úplnost pak Nejvyšší soud připomíná, že „nejde o dobrovolné upuštění od přípravy k trestnému činu podle § 7 odst. 3 písm. a) tr. zák., jestliže pachatel upustil od dalšího jednání směřujícího k spáchání trestného činu pod vlivem překážky, anebo jestliže uskutečnění svého záměru toliko odložil na pozdější dobu“ (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 1970, sp. zn. 7 To 1/70). K námitkám vůči posouzení skutku pod bodem 4 Nejvyšší soud konstatuje, že námitka, že toto mělo být posouzeno, je zcela nemístná, zejména pak za situace, kdy sám obviněný ve svém dovolání uvádí, že slovo čorka je v odposleších použito celkem 13 krát, z toho 12 krát právě obviněným P. Š. st. v souvislosti s přinucením osádky předmětného vozidla Plzešnký prazdroj, a. s. – Pivovar Radegast k vydání tržby. I z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá, že obhajobě obviněného neuvěřily, když bylo patrno, že obvinění jsou připraveni použít násilí k překonání odporu posádky vozidla a k získání tržby, k čemuž byli i vybaveni – viz odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 6 To 56/2018, str. 20 bod 30 dole a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 50 T 11/2017, str. 41. Co se týče námitky obviněného týkající se nedostatečného dokazování a neprovedení výslechu P. M., tou se již Nejvyšší soud zabýval shora, když uvedl, že se jedná o námitku nenaplňující uplatněný ani žádný jiný dovolací důvod. Nadto Nejvyšší soud připomíná i tu skutečnost, že soudy se s důkazními návrhy obviněného zcela vypořádaly a dostatečně odůvodnily, proč navrhované důkazy neprovedly. Konečně k poslední námitce nepřiměřenosti uloženého trestu, Nejvyšší soud uvádí, že takovéto námitky nejsou způsobilé naplnit namítaný ani žádný jiný dovolací důvod (usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. R 22/2003 Sb. rozh. tr.). Obecně lze konstatovat, že vůči výroku o trestu lze vznést námitky pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 7 Tdo 720/2010). Tento dovolací důvod však obviněný neuplatnil. Nejvyšší soud i přes tuto skutečnost pouze okrajově připomíná, že i pokud by tak obviněný učinil, jednalo by se i tak o irelevantní námitku. Soudy dostatečně odůvodnily, proč u obviněného přistoupily k mimořádnému zvýšení trestu odnětí svobody – viz odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 6 To 56/2018, str. 23 bod 35 dole a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 50 T 11/2017, str. 47 a 49. Z obsahu dovolání obviněného je zřejmé, že část jeho námitky výše uvedeným požadavkům na hmotněprávní povahu námitek v rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá a tyto nejsou tak způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu a část jich je zcela zjevně neopodstatněná. IV. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona (§ 265i odst. 2 tr. ř.) dovolání obviněného P. Š. st. odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 16. 4. 2019 JUDr. Petr Šabata předseda senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2022_30.CDO.1779.2022.1.xml	Judikát 30 Cdo 1779/2022 30 Cdo 1779/2022-557 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Jana Kolby v právní věci žalobce A. A., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Josefem Bedečem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Chebská 80/52, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, identifikační číslo osoby 00025429, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, identifikační číslo osoby 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 30 885 680 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 37 C 87/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2022, č. j. 55 Co 330/2021-527, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2022, č. j. 55 Co 330/2021-527, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení Žalobce se proti žalované podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále také „OdpŠk“), domáhá odškodnění majetkové újmy ve výši 30 885 680 Kč s příslušenstvím, která mu měla vzniknout nezákonným rozhodnutím soudu a nesprávným úředním postupem exekutora. V řízení vedeném u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 18 C 269/2010 o přikázání staveb na žalobcových pozemcích do žalobcova vlastnictví byl dne 12. 9. 2012 schválen smír, na základě kterého byly žalobci stavby přikázány a žalobce měl poukázat částku 30 885 680 Kč na vázaný účet úschov právního zástupce společnosti RETRUCK, spol. s r. o. Právní zástupce společnosti RETRUCK, spol. s r. o. pak měl předmětnou částku vyplatit ve lhůtě do 5 pracovních dnů poté, co budou z katastru nemovitostí vymazána veškerá zástavní práva váznoucí na nemovitostech specifikovaných ve smíru. Žalobce následně zjistil, že smír je absolutně neplatný, uvedenou částku nepoukázal a podal návrh na zrušení uzavřeného smíru. Na základě smíru byla vedena exekuce, v rámci níž podle rozhodnutí o přikázání pohledávky z bankovního účtu žalobce byla oprávněné společnosti RETRUCK, spol. s r. o., na její účet vyplacena částka 30 885 680 Kč. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2015, sp. zn. 19 Co 308/2015, byl soudní smír zrušen pro jeho absolutní neplatnost. Žalobce dopisem ze dne 15. 2. 2016 vyzval společnost RETRUCK, spol. s r. o., k zaplacení částky 30 885 680 Kč, avšak již předtím, dne 9. 4. 2014, bylo proti této společnosti zahájeno insolvenční řízení, v rámci kterého byl dne 26. 10. 2016 zjištěn úpadek dlužníka RETRUCK, spol. s r. o., a byl na tuto společnost prohlášen konkurz. V roce 2016 žalobce přihlásil svoji pohledávku do insolvenčního řízení, ale má za to, že v insolvenčním řízení nebude uspokojen. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 17. 6. 2021, č. j. 37 C 87/2017-491, žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 30 885 680 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 16. 5. 2017 do zaplacení, zamítl (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladu řízení ve výši 4 500 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně). Městský soud v Praze k odvolání žalobce rozhodl rozsudkem ze dne 16. 2. 2022, č. j. 55 Co 330/2021-527, tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náklady odvolacího řízení 900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II. rozsudku odvolacího soudu). Soudy ve věci rozhodovaly opakovaně, neboť Nejvyšší soud rozsudkem ze 14. 7. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1347/2019, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2018, č. j. 55 Co 287/2018-233, a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení, a Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. 9. 2020, č. j. 55 Co 287/2018-312, zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. 3. 2018, č. j. 37 C 87/2017-179, a vrátil věc Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Žalobce se v řízení vedeném u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 18 C 269/2010 podáním ze dne 2. 8. 2010 domáhal přikázání stavby ve vlastnictví žalované společnosti RETRUCK, spol. s r. o., do svého vlastnictví, přičemž usnesením ze dne 12. 9. 2012, č. j. 18 C 269/2010-256, které nabylo právní moci dne 18. 9. 2012, byl schválen smír, na jehož základě byly nemovitosti přikázány do vlastnictví žalobce za cenu ve výši 30 885 680 Kč, kterou se žalobce zavázal složit ve lhůtě do 30 dnů od právní moci uzavřeného smíru na vázaný účet úschov právního zástupce společnosti RETRUCK, spol. s r. o., jenž měl danou částku vyplatit uvedené společnosti ve lhůtě 5 pracovních dnů po té, co budou z katastru nemovitostí vymazána veškerá zástavní práva váznoucí na daných nemovitostech. Žalobce danou částku nezaplatil. Usnesením Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 25. 10. 2012, č. j. 26 EXE 2570/2012-10, jež bylo potvrzeno usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 2. 2013, č. j. 10 Co 34/2013-68, které nabylo právní moci dne 6. 5. 2013, byla na základě schváleného smíru nařízena exekuce na majetek žalobce. Návrhem ze dne 23. 11. 2012 u Obvodního soudu pro Prahu 5 se žalobce domáhal zrušení usnesení o schválení smíru, neboť zjistil, že ke dni uzavření smíru byl majetek společnosti RETRUCK, spol. s r. o. postižen řadou exekucí a že společnost nebyla oprávněna se svým majetkem nakládat a ani tento majetek smluvně převádět. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. 5. 2013, č. j. 24 C 255/2012-44, byl zamítnut žalobcův návrh na vydání předběžného opatření, aby soud uložil soudní exekutorce zákaz vyplatit vymoženou částku předtím, než bude pravomocně skončeno řízení o zrušení smíru vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 24 C 255/2012. Obdobné žalobcovy návrhy byly zamítnuty též v řízení vedeném u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 26 EXE 2570/2012. Dne 6. 6. 2013 zaslala soudní exekutorka JUDr. Eva Jablonská, Exekutorský úřad Praha 6, Okresnímu soudu v Karlových Varech oznámení o skončení exekuce č. j. 034 EXE 3750/13-96. Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 18. 12. 2014, č. j. 24 C 255/2012-268, zamítl žalobu žalobce na zrušení usnesení o schválení smíru. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 11. 2015, č. j. 19 Co 308/2015-352, který nabyl právní moci dne 17. 12. 2015, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že zrušil usnesení o schválení smíru, a to z důvodu absolutní neplatnosti právního jednání směřujícího k převodu daných nemovitostí. Okresní soud v Karlových Varech usnesením ze dne 23. 3. 2016, č. j. 26 EXE 2570/2012-206, exekuci nařízenou na majetek žalobce zastavil. Žalobce svoji pohledávku ve výši 30 885 680 Kč uplatnil ve vztahu ke společnosti RETRUCK, spol. s r. o. v insolvenčním řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPHA 88 INS 9952/2014, jež doposud neskončilo. V majetkové podstatě společnosti RETRUCK, spol. s r. o. se nachází 685 000 Kč, z nichž však 640 000 Kč je pachtovným za nemovitosti, ve vztahu k nimž byla podána vylučovací žaloba. Řízení v dané věci není pravomocně skončeno. Nemovitosti mají podle odhadu insolvenčního správce hodnotu přibližně 10 milionů Kč. Jsou zde dva zajištění věřitelé se zajištěnými pohledávkami ve výši 4 724 000 Kč. Správcem je dále vedena odpůrčí žaloba na neúčinný právní úkon, přičemž by mělo být navráceno do majetkové podstaty 30 milionů Kč. Žalobě v dané věci bylo vyhověno soudem prvního stupně, odvolací soud však rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Uspokojení žalobce z majetkové podstaty lze odhadovat přibližně ve výši 20 %. Odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, který žalobu zamítl pro předčasnost, shledal, že příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a škodou byla přerušena hned na počátku, po schválení soudního smíru, a všechny následné události vyplynuly až z této situace. V případě, že by žalobce postupoval v souladu se soudním smírem schváleným usnesením Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 12. 9. 2012, č. j. 18 C 269/2010-256, a uhradil by dohodnutou cenu 30 885 680 Kč do 30 dnů od právní moci na vázaný účet úschovy právního zástupce společnosti RETRUCK, spol. s r. o., nebylo by možné vést proti žalobci exekuční řízení. Peněžní prostředky by následně netvořily součást konkursní podstaty dlužníka. Po zrušení smíru by peníze žalobce byly vráceny žalobci. II. Dovolání a vyjádření k němu Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též jako „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost shledává v tom, že rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu týkající se příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody, resp. přerušení této příčinné souvislosti. V dovolání je poměrně rozsáhle rekapitulováno dosavadní řízení a polemizováno se závěrem o předčasnosti žaloby, což je (z pohledu nynějšího dovolacího řízení) relativně redundantní obsah, neboť dovolání může být připuštěno pouze pro řešení právní otázky, na jejímž vyřešení závisí rozhodnutí odvolacího soudu. Dále je ovšem v dovolání uvedena též otázka, na jejímž vyřešení (jako jediné) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, a to posouzení, mezi kterými skutkovými okolnostmi má být existence příčinné souvislosti zjišťována. Dovolatel v daných souvislostech poukázal na předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1840/2017, uveřejněný pod číslem 51/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 4. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 840/2014. Dovolatel namítá, že ke vzniku škody došlo v důsledku vydání nezákonného rozhodnutí a dále nesprávného úředního postupu exekutora. Skutečnost, že žalobce před zahájením exekuce nepostupoval podle nezákonného usnesení Okresního soudu v Karlových Varech, neznamená, že došlo k přerušení příčinné souvislosti mezi uvedeným usnesením a vznikem škody na straně žalobce, neboť původní příčina (usnesení) nebyla pozdější skutečností nahrazena a zůstala příčinou, bez níž by k následku nedošlo. Dovolatel má dále za to, že na základě nezákonného usnesení nebyl povinen postupovat, a nelze tak v jeho jednání spatřovat byť jen teoreticky okolnost mající za následek vznik škody. Dovolatel mohl současně důvodně spoléhat na to, že v případě nuceného výkonu usnesení bude exekutor respektovat exekuční titul, resp. povinnost v něm formulovanou. V závěru je namítáno, že se odvolací soud údajným nedostatkem příčinné souvislosti zabýval pouze ve vztahu mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody, nikoliv však mezi nesprávným úředním postupem exekutora a vznikem škody. Právní posouzení obsažené v rozhodnutí odvolacího soudu tak je podle názoru dovolatele neúplné a tudíž i nesprávné. Žalovaná se k dovolání vyjádřila tak, že souhlasí se závěrem odvolacího soudu. Podstatnou příčinou tvrzené škody je ta skutečnost, že dovolatel řádně a včas nesložil peníze na účet advokátní úschovy, čímž by předešel exekuci a jakékoliv výplatě ve prospěch společnosti RETRUCK spol. s r. o. Jednal-li by tak, jak žádá po exekutorovi (tedy v souladu s tím, k čemu se zavázal v soudem schváleném smíru), škoda by nevznikla. Dovolatel podal návrh na zrušení usnesení o schválení smíru v době, kdy byl již měsíc a deset dnů v prodlení. Žalovaná nepokládá dovolání za přípustné, neboť napadené rozhodnutí nespočívá na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Důvodným dovolání není rovněž, jelikož se odvolací soud nedopustil omylu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. Na vzniku tvrzené škody se dovolatel podílel též svou nedbalostí při uzavření smíru, když si nezjistil, zda budovy ve vlastnictví společnosti RETRUCK, spol. s r. o. nejsou postiženy exekučními příkazy, ačkoliv tyto informace zjistit mohl a měl. Porušil tak prevenční povinnost stanovenou v § 415 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, čímž se zaviněně a zásadně podílel na vzniku tvrzené škody. Dovolatel by se měl náhrady tvrzené škody domáhat primárně po svém tehdejším právním zástupci, který měl povinnost chránit a prosazovat jeho práva a oprávněné zájmy. Žalovaná by, za splnění podmínek stanovených v OdpŠk, mohla odpovídat toliko jako poslední dlužník. Žalovaná rovněž nesouhlasí se soudy nižších stupňů ohledně závěru, že usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 12. 9. 2012, č. j. 18 C 269/2010-256, kterým byl schválen smír, bylo zrušeno pro nezákonnost ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk. Uvedené usnesení bylo zrušeno z důvodu, že právní jednání společnosti RETRUCK, spol. s r. o., kterým v rámci soudního smíru nakládala s předmětnými budovami, bylo učiněno až po vydání exekučního příkazu, a bylo tedy absolutně neplatné. Žalovaná v této souvislosti poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4249/2010, uveřejněný pod číslem 37/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Soud byl v řízení, v němž byl schválen soudní smír, povinen postupovat v souladu se zásadou projednací a zjišťovat skutkový stav pouze na základě (a v rozsahu) účastníky tvrzeném a za pomoci důkazů účastníky označených. Soud tak omezuje svá zjištění pouze na shromáždění skutkových podkladů pro to, aby smír byl učiněn určitě a srozumitelně a nemovitosti byly označeny v souladu s údaji v katastru nemovitostí, tj. aby usnesení o schválení smíru bylo způsobilým podkladem pro zápis vlastnického práva do katastru. Otázku, zda došlo ke zrušení rozhodnutí soudu pro nezákonnost, měly soudy v tomto řízení zkoumat (k tomu žalovaná poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 443/2013). Podle názoru žalované nelze souhlasit ani se závěrem soudu prvního stupně o nesprávném úředním postupu exekutora. Usnesením Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 25. 10. 2012, č. j. 26 EXE 2570/2012-10, byl exekutor pověřen k vymožení povinnosti zaplatit oprávněné částku 30 885 680 Kč, a to nikoliv do advokátní úschovy. Peněžitá plnění na vymáhanou povinnost se hradí exekutorovi. Nedohodnou-li se exekutor a oprávněný jinak, exekutor po právní moci o nařízení exekuce zajistí po odpočtu nákladů exekuce výplatu celé vymožené pohledávky oprávněnému do 30 dnů od doby, kdy peněžité plnění obdržel, jinak se jedná o nesprávný úřední postup (žalovaná zde odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2082/2015, uveřejněný pod číslem 90/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Podmínky soudního smíru nebyly součástí usnesení o nařízení exekuce a pověření exekutora a exekutor jimi nebyl vázán. Za správný žalovaná pokládá závěr soudu prvního stupně o předčasnosti žaloby. Soud prvního stupně posoudil (v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 139/2019), zda je zřejmé, že přímý dlužník je nemajetný, a v jakém rozsahu lze postavit na jisto, že pohledávka žalobce vymahatelná není. Je nutné souhlasit se závěrem, že v tuto chvíli nelze na jisto postavit, že společnost RETRUCK, spol. s r. o. je nemajetná, a nelze ani rámcově stanovit, v jakém rozsahu bude pohledávka v insolvenčním řízení uspokojena. III. Přípustnost dovolání Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen "o. s. ř.". Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval jeho přípustností. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Pakliže dovolání směřuje i do výroků o nákladech řízení (dovolatel výslovně uvádí, že dovolání podává proti rozsudku odvolacího soudu v celém jeho rozsahu), nemůže být dovolání v tomto rozsahu přípustné s ohledem na § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Uvedené ovšem nemění ničeho na možnosti dovolacího soudu výroky o nákladech řízení (jakožto závislé výroky) zrušit v případě, že dovolání směřující do rozhodnutí ve věci samé shledá důvodným. Dovolací argumentaci týkající se příčinné souvislosti lze rozdělit do dvou směrů, přičemž první spočívá na dovolatelově názoru, že nebyl povinen jednat v souladu soudem schváleným smírem, jelikož usnesení bylo nezákonné, a tudíž jeho nekonání (nezaplacení podle ujednání smíru) nezpůsobuje přerušení příčinné souvislosti. Dovolatel ovšem v tomto ohledu neformuluje právní otázku a tento jeho názor nemá oporu v jakémkoliv z jím uváděných rozhodnutí dovolacího soudu. Jedná se tak o pouhou polemiku s rozhodnutím soudu odvolacího, která ve smyslu § 237 o. s. ř. pro založení přípustnosti dovolání nepostačuje. Druhý směr, podle kterého odvolací soud ve svých úvahách nebral v potaz skutečnost, že mezi událostmi vedoucími ke vzniku tvrzené škody bylo též jednání exekutora, které bylo žalobcem označeno za nesprávný úřední postup, ovšem přípustnost dovolání zakládá, přičemž v dovolání označenou judikaturu lze pokládat za přiléhavou dané problematice. Dovolání je přípustné pro řešení právní otázky týkající se posouzení právně relevantní příčiny vedoucí ke vzniku škody. IV. Důvodnost dovolání Podle § 7 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Podle § 13 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Dovolací soud ve svém předchozím rozhodnutí v této věci (rozsudku ze dne 14. 7. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1347/2019) uložil odvolacímu soudu, aby se znovu zabýval podmínkami odpovědnosti žalované za škodu ve smyslu OdpŠk a případně vymahatelností žalobcovy pohledávky z bezdůvodného obohacení a aby se rovněž zaměřil na vyplacení částky 30 885 680 Kč soudním exekutorem na účet společnosti RETRUCK, spol. s r. o., a to s ohledem na podmínky stanovené v soudním smíru. Tuzemská právní praxe shrnuje základní východiska ohledně příčinné souvislosti následovně: „O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem protiprávního úkonu škůdce, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku, tudíž je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu, ke škodě by nedošlo. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou škody může být jen takové protiprávní jednání, bez jehož existence by škodný následek nevznikl. Nemusí sice jít o příčinu jedinou, nýbrž i o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, avšak musí jít o příčinu podstatnou. Je-li příčin více, působí z časového hlediska buď souběžně anebo následně, aniž se časově překrývají; v takovém případě je pro existenci příčinné souvislosti nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen (prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta postupně případně příčinu další), že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku“ (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1462/2003) a dále: „Je běžné, že se kauzálního děje účastní více skutečností, které vedou ke vzniku škody. Mezi takovými skutečnostmi je však třeba identifikovat právně relevantní příčinu vzniku škody. Z celého řetězce všeobecné příčinné souvislosti (v němž každý jev má svou příčinu, zároveň však je příčinou jiného jevu) je třeba sledovat jen ty příčiny, které jsou důležité pro odpovědnost za škodu. Musí jít o skutečnosti podstatné, bez nichž by ke vzniku škody nedošlo. Pro existenci kausálního nexu je nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku. To znamená, aby prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta případně příčinu další. K přerušení příčinné souvislosti dochází, jestliže nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která vyvolala vznik škody bez ohledu na původní škodnou událost. Zůstala-li původní škodná událost tou skutečností, bez níž by k následku nedošlo, příčinná souvislost se nepřerušuje. Podle teorie adekvátní příčinné souvislosti je příčinná souvislost dána tehdy, jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události. Současně se musí prokázat, že škoda by nebyla nastala bez této příčiny (conditio sine qua non) – srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, uveřejněný pod č. 177/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a v něm označené odkazy na literaturu k teorii adekvátní příčinné souvislosti“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 237/2013). Dovolací soud v rozsudku ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3188/2020, konstatoval, že odmítá jakékoliv úvahy naznačující, že škoda způsobená při výkonu exekuční činnosti je v příčinné souvislosti s neplněním povinnosti, která byla povinnému uložena vykonávaným rozhodnutím nebo jiným titulem. Podle teorie adekvátní příčinné souvislosti je příčinná souvislost dána tehdy, jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události. Současně se musí prokázat, že škoda by nebyla nastala bez této příčiny (conditio sine qua non). Adekvátním důsledkem okolnosti, že povinný neplní rozhodnutí nebo jiný titul, sice je, že bude podroben exekuci, nelze ovšem přijmout, že by adekvátním důsledkem rovněž mělo být, že při výkonu exekuční činnosti bude poškozen nesprávným úředním postupem exekutora. Soud prvního stupně (mimo jiné) uzavřel, že se exekutorka dopustila nesprávného úředního postupu. Z mlčení odvolacího soudu ovšem v tomto ohledu nelze závěr dovodit, resp. nabízí se možnost, že odvolací soud se buď s názorem soudu prvního stupně ztotožnil, popř. otázku případné nesprávnosti postupu exekutorky opomenul hodnotit. Tak či tak, posouzení příčinné souvislosti učiněné odvolacím soudem je neúplným, a tedy i nesprávným. Pokud měl odvolací soud za to, že k nesprávnému úřednímu postupu exekutorky došlo, jednalo se o okolnost, jež po stránce časové následovala po nekonání dovolatele (které podle názoru odvolacího soudu přerušilo příčinnou souvislost mezi usnesením, jímž byl schválen smír, a škodou) a vznikem škody. Vliv této okolnosti na kauzální nexus tedy neměl být opomenut. Jak plyne z citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3188/2020, poškození vyplývající z nesprávného úředního postupu exekutora není adekvátním důsledkem neplnění povinnosti uložené rozhodnutím či jiným titulem ze strany povinného. Jestliže odvolací soud toliko opomenul otázku, zda se exekutorka dopustila nesprávného úředního postupu, hodnotit, jednalo by se navíc i o nedostatek vzhledem k pokynu, který dovolací soud odvolacímu soudu dal v předchozím rozhodnutí v této věci. Vzhledem k výše uvedenému bylo dovolání shledáno důvodným. Jelikož nebyly dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, dovolací soud jej v souladu s § 243e odst. 1 a 2 o. s. ř. zrušil, a to včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.). Odvolací soud se v dalším průběhu řízení řádně vypořádá s argumentací účastníků řízení, která se jeví být poněkud opomenutou. Soud je ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 13. 9. 2022 JUDr. František Ištvánek předseda senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2019_28.NCU.167.2018.1.xml	Judikát 28 Ncu 167/2018 28 Ncu 167/2018-8 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a Mgr. Petra Krause o návrhu na uznání cizího rozhodnutí podaném V. S., bytem ve XY, za účasti Nejvyššího státního zastupitelství ČR, t a k t o : Rozsudek Soudu v Khenchele, Alžírská demokratická a lidová republika, ze dne 18. 4. 2016, sp. zn. 00769/16, jímž bylo rozvedeno manželství E. H. B. M. M. a V. S. , rozené S, uzavřené dne 17. 6. 2009 před příslušným oddávajícím orgánem v Khenchele, Alžírská demokratická a lidová republika, zapsané i v knize manželství matričního úřadu Úřadu městské části města Brna, Brno-střed, okres Brno-město, ve svazku ZM/II/24, roč. 2010, str. 34, poř. č. 196, se uznává, pokud jde o vyslovení rozvodu manželství, na území České republiky. O d ů v o d n ě n í : Soud v Khenchele, Alžírská demokratická a lidová republika, k návrhu manžela navrhovatelky rozvedl jejich manželství, které bylo bezdětné, když po provedeném řízení zjistil, že manželé se vzájemně odcizili a nebyly shledány předpoklady pro obnovení společného soužití. Vztahy mezi manžely byly tedy tak trvale rozvráceny, že nelze očekávat jejich obnovení. Ve výroku uvedený rozsudek cizího soudu je proto v souladu s ustanovením § 755 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Rovněž skutkový základ byl cizím soudem zjištěn způsobem vyhovujícím v podstatě příslušným ustanovením právního řádu České republiky (§ 51 odst. 3 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém). Uznání předloženého rozsudku nebrání žádná z překážek uvedených v ustanovení § 15 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém. Ve smyslu ustanovení § 51 odst. 1, 2 zákona č. 91/2012 Sb. byl návrh na uznání cizího rozhodnutí podán účastníkem řízení a bylo též zjištěno, že navrhovatelka byla v době vydání rozhodnutí o rozvodu občankou České republiky. V dané věci nejde ani o případ, jaký má na zřeteli ustanovení § 52 zákona č. 91/2012 Sb. Protože pravomocné cizí rozhodnutí, jehož uznání se navrhovatelka domáhá, vyhovuje podmínkám, které pro uznání cizích rozhodnutí ve věcech manželských stanoví zákon, bylo návrhu vyhověno, jak to také navrhlo Nejvyšší státní zastupitelství ČR při vstupu do tohoto řízení. Náklady řízení platí navrhovatelka (§ 140 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů). Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. Tento rozsudek nabývá právní moci doručením. V Brně dne 13. 2. 2019 JUDr. Olga Puškinová předsedkyně senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2018_28.CDO.2380.2018.1.xml	Judikát 28 Cdo 2380/2018 28 Cdo 2380/2018-131 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce Farního sboru Českobratrské církve evangelické v Horních Dubenkách, se sídlem v Horních Dubenkách 54, IČ 48461962, zastoupeného Mgr. Ondřejem Kovářem, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Dolní náměstí 1356, za účasti České republiky - Státního pozemkového úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 01312774, za nějž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČ 69797111, Územní pracoviště Brno, Příkop 11, o nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 24 C 33/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. února 2018, č. j. 1 Co 52/2017-95, t a k t o : I. Dovolání se zamítá. II. Žalobce je povinen zaplatit účastnici řízení na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Státní pozemkový úřad, Krajský pozemkový úřad pro Kraj Vysočina, rozhodnutím ze dne 25. 4. 2016, č. j. SPU 122846/2016/520100/Vilímková, rozhodl, že žalobci se nevydává část pozemku parc. č., oddělená geometrickým plánem č. 322-47/2016, potvrzeným Katastrálním úřadem pro V., Katastrálním pracovištěm J., dne 3. 3. 2016 pod č. j. PGP-278/2016-707 jako pozemek parc. č., orná půda o výměře 9458 m2, a část pozemku parc. č., oddělená geometrickým plánem č. 322-47/2016, potvrzeným Katastrálním úřadem pro V., Katastrálním pracovištěm J., dne 3. 3. 2016 pod č. j. PGP-278/2016-707 jako pozemek parc. č., orná půda o výměře 14051 m2, vše v kat. území a obci H. D. (dále jen „předmětné pozemky“). Rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobce sice předmětné pozemky před rozhodným datem užíval, což lze dovodit z toho, že na stát přešly na základě rozhodnutí ze dne 2. 6. 1949 o výkupu podle § 1 odst. 3 zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (dále jen „zákon č. 46/1948 Sb.“), avšak nebylo bez pochybností prokázáno jeho vlastnické právo k původním pozemkům před datem 25. 2. 1948, neboť v knihovní vložce č. 144 pozemkové knihy byl jako původní vlastník veden „H. G. A. S. in W. u. C. i. L.“, a právní nástupnictví žalobce nebylo dle předložených dokladů osvědčeno. Žalobce se žalobou podanou podle § 244 a násl. občanského soudního řádu, ve spojení s § 9 odst. 10 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, vyhlášeného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), domáhal nahrazení rozhodnutí správního orgánu rozhodnutím soudu tak, že mu předmětné pozemky budou vydány, neboť rozhodnutím správního orgánu byl dotčen na svých právech. Žalobu odůvodnil tím, že je evidovanou právnickou osobou, že v rozhodném období mu byl odňat bez náhrady „jeho výlučný majetek“ blíže specifikovaný v dohodě o výkupu půdy podle § 1 zákona č. 46/1948 Sb. ze dne 21. 12. 1948, čímž mu byla způsobena majetková újma, přičemž historické vlastnictví k pozemkům dovozoval z toho, že Spolek Gustava Adolfa (tedy subjekt zapsaný v pozemkové knize) byl založen po roce 1832 v Německu, odkud se rozšířil na území Rakousko-Uherska, že na 56. výročním shromáždění tohoto spolku bylo dne 30. 5. 1918 rozhodnuto o rozchodu s vedením spolku v Lipsku a byl ustaven výbor, který měl vést k založení českého podpůrného církevního spolku Jeronýmova jednota, že Spolek Gustava Adolfa od založení Jeronýmovy jednoty ukončil veškerou činnost na našem území a že žalobce, ač nebyl zapsán v pozemkových knihách jako vlastník pozemků, k nim vykonával veškerá vlastnická práva až do 21. 12. 1948, kdy došlo k jejich odnětí státem, jemuž předcházelo řízení vedené před Místní rolnickou komisí v Horních Dubenkách, Okresním úřadem v Jihlavě a Okresním soudem v Třešti. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 31. 5. 2017, č. j. 24 C 33/2016-55, žalobu o nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Kraj Vysočina, ze dne 25. 4. 2016, sp. zn. SP17655/2014-520102, č. j. SPU 122846/2016/520100/Vilímková, tak, že žalobci bude vydána část pozemku parc. č. oddělená dle geometrického plánu č. 322-47/2016, potvrzeného Katastrálním úřadem pro V., Katastrálním pracovištěm J., dne 3. 3. 2016 pod č. j. PGP-278/2016-707 jako pozemek parc. č., orná půda o výměře 9458 m2, a část pozemku parc. č., oddělená dle geometrického plánu č. 322-47/2016, potvrzeného Katastrálním úřadem pro V., Katastrálním pracovištěm J., dne 3. 3. 2016 pod č. j. PGP-278/2016-707 jako pozemek parc. č., orná půda o výměře 14051 m2, vše v kat. území a obci H. D., zamítl, s tím, že geometrický plán č. 322-47/2016 vyhotovený společností Geodetales Chrudim s. r. o. je nedílnou součástí tohoto rozhodnutí (výrok I.); současně žalobci uložil povinnost nahradit účastníkovi řízení náklady ve výši 1.050,- Kč (výrok II.). Vzal za své mimo jiné skutkové zjištění správního orgánu, že předmětné pozemky vznikly z původních pozemků zapsaných v knihovní vložce č. 144 pozemkové knihy pro kat. území H. D., v níž je jako jejich původní vlastník zapsán „Hauptvereines Gustav Adolf Stiftung in Wien und Centralvorstandes in Leipzig“, a že na stát tyto pozemky přešly bez náhrady na základě rozhodnutí o výkupu žalobci ze dne 2. 6. 1949 podle § 1 odst. 3 zákona č. 46/1948 Sb. Vzhledem k tomu, že žalobce nedoložil nabývací titul prokazující, že předmětné zemědělské pozemky náležely do původního majetku registrované církve, která je mohla do vlastnictví nabýt intabulací [viz § 431 zákona č. 946/1811 Sb. z. s. (dále též jen „o. z. o.“)], avšak tvrdil, že je jejich držitelem již od roku 1918, aniž však specifikoval, od kdy přesně, za jakých okolností se držby chopil a zda k jejímu vzniku existoval řádný titul, provedl soud žalobcem předložené důkazy, a to jubilejním sborníkem Jeronýmovy jednoty 1918-1968 (str. 10 až 13), protokolem o pronájmu farních pozemků ze dne 8. 10. 1922 se seznamem pronajatých farních pozemků, přiznáním nájemců ze dne 2. 5. 1928, kteří měli pozemky v nájmu, dopisy ze dne 24. 2. 1934 a ze dne 15. 8. 1935, a konstatoval, že z těchto důkazů nelze dovodit počátek držby pozemků před datem 8. 10. 1922, a to ani „z dokumentu vztahujícího se k založení Jeronýmovy jednoty v roce 1918“, neboť žalobcem nebyla předložena listina o tom, který konkrétní majetek byl vložen do nově vzniklého spolku a zda to bylo vůbec učiněno. Na základě toho dovodil, že od 8. 10. 1922 do účinnosti zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, tedy do 31. 12. 1950, nemohla uplynout 30letá mimořádná vydržecí doba, neboť pokud nedošlo k takovému mimořádnému vydržení do 1. 1. 1951, kdy zákon č. 141/1950 Sb. nabyl účinnosti, mohlo by k vydržení později dojít, jen pokud by tato držba splňovala požadavky kladené na tzv. oprávněnou držbu podle § 145 tohoto zákona, avšak na rozdíl od dřívějšího mimořádného vydržení se vyžadovalo prokázání právního titulu držby, byť i neplatného nebo putativního. Pokud držba dobíhala za účinnosti tohoto zákona, musela splňovat podmínky vydržení stanovené v jeho § 115 a násl. (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4173/2010). Soud prvního stupně uzavřel, že na tento jeho právní závěr nemohou mít vliv žalobcem předložené důkazy, které vypovídají jen o faktické držbě pozemků v době převzetí státem, avšak nebyla splněna podmínka vyplývající z § 9 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., tj. prokázání, že nemovitosti náležely do původního majetku registrovaných církví a náboženských společností alespoň po část rozhodného období. K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 7. 2. 2018, č. j. 1 Co 52/2017-95, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žalobci uložil povinnost zaplatit účastníkovi řízení náklady odvolacího řízení ve výši 2.617,30 Kč. Odvolací soud poté, co zrekapituloval tvrzení žalobce a co dokazování doplnil obsahem listin nacházejících se ve správním spise, a to e-mailovou zprávou zástupce žalobce ze dne 11. 4. 2016 adresovanou správnímu orgánu [v níž se uvádí, že „klient není schopen splnit výzvu SPÚ k předložení nabývací listiny k pozemkům“, protože „vlastnické právo k těmto pozemkům na klienta přešlo po ukončení činnosti Gustav Adolf Stiftung in Wien und Leipzig na daném území (stejně jako ostatní majetek), tj. nebylo převedeno na základě „nabývací listiny“ a klient tak žádnou nabývací listinou nedisponuje“ (totéž se podává i z dalšího podání žalobce ze dne 10. 4. 2015)] a potvrzením o právním nástupnictví ze dne 16. 2. 2015, v němž však není obsaženo žádné tvrzení o nástupnictví ve vztahu ke „gustavoadolfskému spolku“, případně k Jeronýmově jednotě, dovodil, že v posuzované věci nejde o situaci, na niž se vztahuje § 9 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., protože listiny prokazující historické vlastnictví pozemků se dochovaly, ale neprokazují vlastnictví žalobce. Shodně se soudem prvního stupně dále zaujal názor, že pokud bylo možno vlastnictví k nemovitostem za účinnosti tehdejší právní úpravy nabýt intabulací, kterou v dané věci prokázat nelze, může žalobce své historické vlastnictví k pozemkům prokázat buď průkazem svého právního nástupnictví po subjektu zapsaném v pozemkových knihách, nebo průkazem, že pozemky nabyl vydržením, nikoliv však tím, že mu pozemky byly státem odňaty, když vlastnictví žalobce k pozemkům neplyne ani z pozemnostního archu, v němž je označen jako jejich držitel a nikoliv jako vlastník. Pochybnosti ohledně osoby historického vlastníka zvyšuje podle odvolacího soudu dále skutečnost, že žádný z dalších tvrzených vlastníků (Jeronýmova jednota a žalobce) neučinil žádné kroky k uvedení zápisu v pozemkových knihách do souladu s tvrzeným skutkovým stavem, přestože jim v tom nebránila žádná překážka. Zásadu favor restitutionis, které se žalobce dovolává, nelze v daném případě „zjevného nedostatku tvrzení a důkazní nouze“ uplatnit, a domněnka, že vlastníkem je držitel, může být uplatnitelná jen tehdy, nejsou-li k dispozici žádné další doklady. Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. dovozuje z toho, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázek, které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny, a to 1) „Je oprávněná osoba povinna podle § 9 odst. 1 písm. a) ZMV dokládat (způsob) nabytí původního majetku, jehož vydání se domáhá postupem podle ZMV?“, 2) „Lze historické vlastnictví oprávněné osoby k původnímu majetku podle ustanovení § 9 odst. 1 písm. a) ZMV doložit jinak než výpisem z pozemkové knihy v případě, kdy zápis vlastníka v pozemkové knize z jakéhokoli důvodu neodpovídal skutečnosti?“, a 3) „Nebránil-li dřívější nesoulad ve státem vedené evidenci vlastníků nemovitostí způsobení majetkové křivdy oprávněné osobě, může být tento nesoulad nyní (po cca 70 letech) spravedlivým důvodem pro odmítnutí částečného odčinění takové majetkové křivdy?“. Dovolatel uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem a namítá, že z § 9 odst. 1 a § 2 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. vyplývá, že oprávněné osoby jsou povinny při uspokojování svých nároků podle tohoto zákona doložit (toliko) skutečnost, že pozemky, o jejichž vydání usilují, alespoň po část rozhodného období náležely do jejich historického majetku či do historického majetku jejich právního předchůdce, nikoliv však skutečnost, jakým způsobem svůj historický majetek před rozhodným obdobím nabyly, a že § 9 odst. 1 tohoto zákona nestanoví, jakou listinu či jakým způsobem tak má oprávněná osoba učinit, přičemž doktrína dospěla k závěru, že tuto skutečnost lze doložit zejména výpisem z veřejných knih, jinou listinou než výpisem z veřejných knih nebo jiným způsobem. Odvolacímu soudu vytýká, že rezignoval na povinnosti formulované v ustálené judikatuře Ústavního soudu a svým rozhodnutím de facto aproboval zavrženíhodné jednání totalitního státu v době nesvobody, který mu nevydané pozemky odňal. Podle názoru dovolatele nemůže obstát ani názor odvolacího soudu o neprokázání vlastnického práva opřený o argumentaci nabývání vlastnického práva intabulací, resp. mimořádnou vydržecí dobu v délce 30 let, neboť intabulace neplatila bezvýjimečně, přičemž však žalobce má za to, že z jím doložených důkazů lze učinit závěr o splnění podmínek vydržení, včetně uplynutí mimořádné vydržecí doby; i kdyby tato podmínka splněna nebyla, je námitka státu týkající se nesplnění podmínek vydržení v rozporu s dobrými mravy. Svoji argumentaci shrnul dovolatel tak, že při uplatnění nároku podle zákona č. 428/2012 Sb. postačí prokázat, že nevydané pozemky náležely do jeho původního majetku, přičemž v řízení není třeba dokládat způsob jejich nabytí, že historické vlastnictví lze prokázat jakýmkoliv způsobem (a jakoukoli listinou), nejen výpisem z knihovní vložky č. 144, že „postačoval-li stav evidence ke spáchání majetkové křivdy žalobci, musí být prokázání tohoto stavu - nota bene při doložení dalších úředních listin prokazujících jeho vlastnické právo i s ohledem na použitý procesní postup tehdejších státních orgánů - dostatečné i k odčinění způsobené křivdy“, a že vykoupil-li stát předmětné pozemky od žalobce, byl (musel být) jejich vlastníkem. Navrhl, aby dovolací soud „změnil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně tak, že výrok I. rozsudku krajského soudu se mění tak, že se žalobci vydávají nevydané pozemky“, případně aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V případě odmítnutí či zamítnutí dovolání dovolatel navrhl, aby o náhradě nákladů řízení bylo vzhledem ke složitosti otázek řešených v tomto řízení rozhodnuto podle § 150 o. s. ř. Účastnice řízení se ztotožnila s rozsudkem odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání žalobce bylo jako nedůvodné zamítnuto, neboť žalobci se v tomto řízení nepodařilo prokázat jeho vlastnické právo k dotčeným nemovitostem. Poukázala zejména na to, že předmětné pozemky byly v pozemkové knize vlastnicky připsány pro Hauptvereines Gustav Adolf Stiftung in Wien und Centralvorstandes in Leipzig, že tento stav trval až do zápisu listiny založené pod č. d. 902/1949 týkající se výkupu dotčených pozemků podle zákona č. 46/1948 Sb., že žalobce neprokázal, že tento subjekt byl jeho právním předchůdcem, že vlastnictví se nabývalo intabulací a že i držba nemovitého majetku, měla-li se považovat za pravou, musela být podle § 321 o. z. o. zapsána v pozemkové knize. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.) - dále jen „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, oprávněnou osobou (žalobcem), zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle § 237 a § 245 a o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek [výkladu pojmu „původní majetek registrovaných církví a náboženských společností“ užitého v § 2 písm. a), § 6 a § 9 odst. 1 písm. a) a dalších ustanoveních zákona č. 428/2012 Sb. a dále jakým způsobem lze doložit povinnost stanovenou v § 9 odst. 1 písm. a) tohoto zákona], které v rozhodování dovolacího soudu nebyly dosud výslovně vyřešeny, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalobce k otázkám formulovaným ad 1) a ad 2) není opodstatněné, a že jinak není podle § 237 o. s. ř. přípustné, resp. trpí vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat. Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval. K otázkám dovolatele formulovaným ad 1) a ad 2): Podle § 9 odst. 10 zákona č. 428/2012 Sb. rozhodl-li pozemkový úřad podle tohoto zákona, může být věc projednána v řízení podle části páté občanského soudního řádu. K řízení je v prvním stupni příslušný krajský soud. Zákon č. 428/2012 Sb., ve znění nálezu Ústavního soudu uveřejněného pod č. 177/2013 Sb., stanoví v ustanovení § 1, že upravuje zmírnění některých majetkových křivd, které byly spáchány komunistickým režimem církvím a náboženským společnostem, které jsou ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona státem registrovanými církvemi a náboženskými společnostmi podle jiného právního předpisu (dále jen „registrované církve a náboženské společnosti“), v období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 (dále jen „rozhodné období“) a vypořádání majetkových vztahů mezi státem a registrovanými církvemi a náboženskými společnostmi. Pro účely tohoto zákona se podle § 2 písm. a) rozumí původním majetkem registrovaných církví a náboženských společností věci, majetková práva a jiné majetkové hodnoty, včetně spoluvlastnických podílů a součástí a příslušenství věcí, které byly alespoň část rozhodného období ve vlastnictví nebo které příslušely registrovaným církvím a náboženským společnostem, právnickým osobám zřízeným nebo založeným jako součásti registrovaných církví a náboženských společností, Náboženské matici nebo dalším právnickým osobám zřízeným nebo založeným za účelem podpory činnosti registrovaných církví a náboženských společností k duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnickým, vzdělávacím nebo administrativním účelům, nebo jejich právním předchůdcům. V Důvodové zprávě k § 2 zákona č. 428/2012 Sb. se mimo jiné uvádí: Definuje se pojem „původní majetek registrovaných církví a náboženských společností“ deklarující rozsah majetkové újmy, kterou církve a náboženské společnosti utrpěly v rozhodném období. Podle tohoto zákona se vydávají věci z původního majetku registrovaných církví a náboženských společností, které jsou v majetku státu a které se staly v rozhodném období předmětem majetkové křivdy v důsledku skutečností uvedených v § 5. Kromě věcí jsou v původním majetku registrovaných církví a náboženských společností zahrnuta i majetková práva a hodnoty v minulosti oprávněným osobám příslušející. Za původní majetek registrovaných církví a náboženských společností je považován jednak majetek registrovaných církví a náboženských společností jako samostatných právnických osob, jednak majetek právnických osob jako součásti registrovaných církví a náboženských společností, Náboženské matice a dalších právnických osob, které přispívaly k naplňování poslání registrovaných církví a náboženských společností zejména v obecně prospěšných aktivitách (nadace, spolky). Za původní majetek registrovaných církví a náboženských společností je považován rovněž majetek právních předchůdců právnických osob uvedených v předchozí větě. Odborná literatura (srov. Jäger, P., Chocholáč, A. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi: komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015, dostupný v systému ASPI) pak zastává názor, že toto ustanovení s ohledem na svůj text, ale i s ohledem na důvodovou zprávu a na kontext dosavadního restitučního zákonodárství (s významnou výjimkou zákona č. 172/1991 Sb.) dopadá svým vymezením toliko na majetek původně náležející církevním subjektům vlastnicky, nikoli z titulu veřejnoprávního užívání. Církevní subjekty byly za vlastníky jednotlivých nemovitých věcí považovány i ve smyslu zákona č. 95/1871 ř. z., o zavedení obecného zákona o pozemkových knihách, kdy byl povolován vklad vlastnického práva právě ve prospěch konkrétních církevních subjektů: „Za vlastníka lze zapsati fysickou nebo právnickou osobu, ať soukromého práva (spolek apod.), ať veřejného práva (obec, země, stát apod.)“. Podle § 6 citovaného zákona (nazvaného Vydávání věcí Pozemkovým fondem České republiky a Lesy České republiky, s. p.) povinná osoba podle § 4 písm. a) a b) vydá oprávněné osobě nemovitou věc ve vlastnictví státu, která náležela do původního majetku registrovaných církví a náboženských společností a stala se předmětem majetkové křivdy, kterou utrpěla oprávněná osoba nebo její právní předchůdce v rozhodném období v důsledku některé ze skutečností uvedených v § 5. Znak utrpěné majetkové křivdy je přitom nutno přezkoumávat ve vztahu k věci, která je předmětem výzvy k vydání, a nikoliv již ve vztahu k osobě, která výzvu uplatnila (k tomu opětovně srov. Jäger, P., Chocholáč, A. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi: komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015, s. 129). Podle § 9 odst. 1 citovaného zákona oprávněná osoba písemně vyzve povinnou osobu k vydání zemědělské nemovitosti do 12 měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jinak její nárok zanikne. Ve výzvě oprávněná osoba označí zemědělskou nemovitost a uvede právní důvod nároku na její vydání podle tohoto zákona; k určení zemědělské nemovitosti postačí, je-li označena podle stavu v době, kdy se stala předmětem majetkové křivdy. Dále oprávněná osoba připojí listinu nebo jinak doloží, že zemědělská nemovitost náležela do původního majetku registrovaných církví a náboženských společností [písm. a)]. V citovaném ustanovení je stanovena jedna z povinných příloh výzvy k vydání věci, která je výrazem zásady, že důkazní břemeno ohledně splnění podmínek pro vydání je na oprávněné osobě. Oprávněná osoba ke své výzvě musí připojit listinu nebo jinak doložit, že nárokovaná zemědělská nemovitost náležela do původního majetku registrovaných církví a náboženských společností. Takovou listinou, která dokládá vlastnictví oprávněné osoby nebo jejího právního předchůdce, je 1) výpis z veřejných knih - [Jde především o výpisy z pozemkové knihy nebo desek zemských, které obsahují údaje o tom, kdo byl vlastníkem zemědělské nemovitosti po část rozhodného období. Úprava pozemkových knih a zápisů do nich se řídila zákonem č. 95/1871 ř. z., o zavedení obecného zákona o pozemkových knihách. Zápisy do pozemkové knihy prováděl soud a uplatňoval se u nich intabulační princip, tj. ztotožnění okamžiku nabytí či pozbytí práva s okamžikem jeho veřejné publicity v pozemkové knize. Tento princip se aplikoval do 1. ledna 1951, kdy nabyl účinnosti zákon č. 141/1950 Sb., občanský zákoník (k tomu srov. Jäger, P., Chocholáč, A. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi: komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015, dostupný v systému ASPI, a dále Kříž. J., Valeš, V. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013 s. 229-232)], 2) jiná listina než výpis z veřejných knih - jedná se o případy, kdy oprávněná osoba (nebo její právní nástupce) je sice ve veřejných knihách uvedena, ale ze zápisu na listu B vyplývá, že její vlastnické právo zaniklo před rozhodným obdobím (např. v letech 1939 - 1945), a 3) lze povinnost splnit jiným způsobem než předložením listiny (nelze tedy vyloučit i předložení svědeckých výpovědí, fotografií či zvukových a obrazových záznamů). Z uvedeného vyplývá, že není správný názor dovolatele, že při uplatnění restitučního nároku podle § 6 a § 9 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. není třeba dokládat způsob nabytí zemědělských pozemků. V posuzované věci bylo v řízení zjištěno, že předmětné pozemky vznikly z původních pozemků zapsaných v knihovní vložce č. 144 pozemkové knihy pro kat. území H. D., v níž je jako jejich původní vlastník zapsán „Hauptvereines Gustav Adolf Stiftung in Wien und Centralvorstandes in Leipzig“, tedy (přeloženo do českého jazyka) Gustavo-Adolfský spolek, že žalobce byl jejich držitelem (přičemž držba nebyla prokázána před datem 8. 10. 1922), a že pozemky vykoupil stát od žalobce bez náhrady na základě rozhodnutí o výkupu ze dne 2. 6. 1949 podle § 1 odst. 3 zákona č. 46/1948 Sb. Je tedy zřejmé, že žalobce žádným z jím navržených a provedených důkazů neprokázal, že ve vztahu k předmětným pozemkům je právním nástupcem Gustavo-Adolfského spolku, ani že tímto právním nástupcem je tzv. Jeronýmova jednota, která byla ustanovena v roce 1918 (a která je od vzniku Českobratrské církve evangelické v prosinci 1918 doposud jeho součástí - srov. z odborné literatury Kříž. J., Valeš, V. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 133), jinak řečeno, že předmětné pozemky vložil Gustavo-Adolfský spolek po roce 1918 - kdy jak žalobce sám tvrdí, měl tento spolek ukončit veškerou činnost „na našem území“ - do jeho majetku či do majetku Jeronýmovy jednoty, tedy že Gustavo-Adolfský spolek byl právním předchůdcem žalobce či Jeronýmovy jednoty. Skutečnost, že předmětné pozemky byly státem vykoupeny od žalobce bez náhrady podle zákona č. 46/1948 Sb. sama o sobě nedokládá, že náležely do jeho původního majetku za situace, kdy v knihovní vložce č. 144 pozemkové knihy pro kat. území H. D. byl jako jejich původní vlastník zapsán „Hauptvereines Gustav Adolf Stiftung in Wien und Centralvorstandes in Leipzig“ a kdy žalobce byl v pozemnostním archu zapsán jako jejich držitel. Otázka ad 3) formulovaná žalobcem - „Nebránil-li dřívější nesoulad ve státem vedené evidenci vlastníků nemovitostí způsobení majetkové křivdy oprávněné osobě, může být tento nesoulad nyní (po cca 70 letech) spravedlivým důvodem pro odmítnutí částečného odčinění takové majetkové křivdy?“ - přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, a to jednak proto, že není způsobilá zvrátit závěr založený na zjištění z pozemkové knihy, podle nějž byly nemovitosti až do jejich výkupu státem vlastnicky připsány „Hauptvereines Gustav Adolf Stiftung in Wien und Centralvorstandes in Leipzig“, a dále proto, že nepředstavují-li předmětné pozemky původní majetek žalobce, nebyla mu jejich odnětím státem způsobena majetková křivda ve smyslu § 1 a 6 zákona č. 428/2012 Sb. Namítá-li dovolatel dále, že „z jím doložených důkazů lze učinit závěr o splnění podmínek vydržení, včetně uplynutí mimořádné vydržecí doby, a že i kdyby tato podmínka splněna nebyla, je námitka státu týkající se nesplnění podmínek vydržení v rozporu s dobrými mravy“, pak ve vztahu k těmto námitkám žádnou dovolací argumentaci - natož tu, jež by se vztahovala k obligatorním náležitostem dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř. – v dovolání nevznesl; dovolání tak v tomto ohledu trpí vadou, jež nebyla ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněna a pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat. Na základě výše uvedeného Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu je věcně správný, a dovolání jakožto nedůvodné proto v souladu s § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 a § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že zavázal dovolatele, jehož dovolání bylo zamítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých účastnici řízení v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž účastnice řízení nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde tak o paušální náhradu hotových výdajů podle § 151 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (viz čl. II bod 1. zákona č. 139/2015 Sb.) ve výši 300,- Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu). P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 24. 7. 2018 JUDr. Olga Puškinová předsedkyně senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2017_30.CDO.3454.2016.2.xml	Judikát 30 Cdo 3454/2016 30 Cdo 3454/2016 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobkyně V. V., zastoupené JUDr. Violetou Jiráčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů 12, proti žalované J. Š., zastoupené Mgr. Michalem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Americká 17, za účasti P. H., vedlejšího účastníka na straně žalované, zastoupeného JUDr. Helenou Mejvaldovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Kyjevská 778/11, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 18 C 132/2000, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. března 2016, č. j. 39 Co 243/2010-935, takto: Dovolání žalované se odmítá. S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): V uvedené právní věci rozhodoval též Ústavní soud České republiky (dále již „Ústavní soud“), který nálezem ze dne 26. května 2015, č. j. IV. ÚS 402/15, zrušil usnesení Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) ze dne 26. listopadu 2014, č. j. 30 Cdo 3144/2014-882 (kterým bylo odmítnuto dovolání žalované proti následně označenému rozsudku Městského soudu v Praze), jakož i rozsudek Městského soudu v Praze (dále již „odvolací soud“) ze dne 20. ledna 2014, č. j. 39 Co 243/2010-832. Ústavní soud vytkl oběma uvedeným soudům, že se při rozhodování v podstatě vůbec nezabývaly otázkou dobré víry na straně žalované (stěžovatelky), resp. ani nevážily možnost působení dobré víry žalované ve smyslu Ústavním soudem připomenutých jeho nálezů a naplnění dobré víry žalované s ohledem na všechny okolnosti případu nehodnotily. V (kasačním) nálezu Ústavní soud v rámci bodu 35. (závěrem) vyložil: „Vzhledem k tomu, že již výše uvedená pochybení obecných soudů jsou dostatečným důvodem pro kasaci v záhlaví citovaných rozhodnutí, a s ohledem na princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů, se Ústavní soud k meritorním otázkám, které byly předmětem řízení před obecnými soudy, stejně jako k dalším konkrétním tvrzením a námitkám stěžovatelky, v této fázi řízení nijak nevyslovuje s tím, že je na stěžovatelce, aby je, pokud tak již neučinila, v novém řízení uplatnila a dále je na obecných soudech, aby se jimi odpovídajícím způsobem zabývaly a vypořádaly se s nimi.“ Odvolací soud posléze usnesením ze dne 7. března 2016, č. j. 39 Co 243/2010-935, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud k vydání tohoto kasačního rozhodnutí přistoupil z toho důvodu, že se ani soud prvního stupně při rozhodování nezabýval otázkou nabytí vlastnického práva k předmětným nemovitostem žalovanou na základě dobré víry ve smyslu závěrů vyložených ve shora označeném nálezu Ústavního soudu. Odvolací soud však současně vyložil, že i nadále setrvává na svém závěru, že předmětná kupní smlouva, datovaná dnem 7. listopadu 1998, kterou vedlejší účastník nemovitosti koupil od Ing. F. Z., je smlouvou neplatnou. Dále odvolací soud zdůraznil, že v dalším řízení je soud prvního stupně vázán právním názorem odvolacího soudu, že předmětná kupní smlouva je smlouvou neplatnou, a že nadále se bude zabývat tím, zda se žalovaná nestala vlastnicí nemovitostí proto, že je nabyla na základě smlouvy ze dne 17. prosince 1999 od vedlejšího účastníka v dobré víře ve smyslu předmětné judikatury Ústavního soudu. Proti tomuto kasačnímu usnesení odvolacího soudu podala žalovaná (dále již „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. a předpoklad přípustnosti svého dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. spatřuje v tom, že „by měl dovolací soud rozhodnout o otázce v praxi dovolacím soudem dosud neřešené, zda závaznost prvostupňového soudu právním názorem odvolacího soudu se týká pouze právních otázek nebo i otázek provádění a hodnocení důkazů, tedy zda má odvolací soud pravomoc nařídit soudu prvního stupně, k jakým skutkovým zjištěním má po provedení důkazů dospět, respektive zakázat mu provádět důkazy, kterými by ‚závazná‘ skutková zjištění odvolacího soudu byla zpochybněna.“ V další části pak dovolatelka v uvedeném směru podrobně rozvíjí tuto dovolací argumentaci včetně zpochybnění skutkových zjištění, k nimž odvolací soud dospěl. Závěrem dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, aby přikázal, že věc bude projednána a rozhodnuta jiným senátem téhož odvolacího soudu, případně aby dovolací soud sám změnil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a podanou žalobu zamítl a vyhověl vzájemnému návrhu dovolatelky. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání žalované není ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné. Odvolací soud s ohledem na uvedený nález Ústavního soudu správně vyhodnotil, že ani soud prvního stupně při rozhodování otázku nabytí vlastnického práva k nemovitostem od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele neposuzoval, a je tedy zapotřebí, aby se posouzením těchto právně významných okolností zabýval. Potud je závěr odvolacího soudu správný. Odvolací soud však pominul další část odůvodnění kasačního nálezu Ústavního soudu, kterou je třeba ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky bezpodmínečně respektovat, a to, že ohledně dalších právně významných (meritorních) námitek dovolatelky (v onom řízení vystupující v procesním postavení stěžovatelky) je „na stěžovatelce, aby je, pokud tak již neučinila, v novém řízení uplatnila a dále je na obecných soudech, aby se jimi odpovídajícím způsobem zabývaly a vypořádaly se s nimi.“ Tuto část odůvodnění kasačního nálezu Ústavního soudu proto nelze vyložit jinak, než tak, že pokud v dalším řízení (kromě otázky nabytí vlastnického práva k předmětným nemovitostem na základě dobré víry dovolatelky) dovolatelka uplatní další meritorní otázky, je na obecných soudech, aby se takovými námitkami zabývaly, tedy znovu i otázkou platnosti předmětné kupní smlouvy, poněvadž Ústavní soud při svém rozhodování nevycházel z právního názoru, že předmětná kupní smlouva je absolutně neplatným právním úkonem, nýbrž pouze vyložil, že již absence posuzování otázky nabytí od nevlastníka ze strany obecných soudů sama o sobě naplňovala důvod ke kasaci ústavní stížností napadených rozhodnutí (jakkoliv by se dalo předpokládat, že řešení otázky „nemo plus iuris“ je již odvislé od závěru, že zde není platného nabývacího titulu, pročež musí být právě řešena /již jen/ otázka nabytí nemovitosti od nevlastníka; tak se tomu ovšem v daném případě nestalo, přičemž ani dovolacímu soudu nepřísluší v tomto směru posuzovat konzistentnost předmětného nálezu – k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. listopadu 2011, sp. zn. IV. ÚS 1642/11). V procesní situaci, kdy se i pro účely (dalšího) prvoinstančního řízení bezvýjimečně uplatňují závěry obsažené ve shora zreferovaném nálezu Ústavního soudu, není (žádného racionálního) důvodu přistupovat ke kasaci dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, neboť vskutku ani soud prvního stupně ve smyslu judikatury Ústavního soudu otázku „nemo plus iuris“ neřešil. Pokud však odvolací soud učinil pro soud prvního stupně jako závazný právní názor týkající se neplatnosti předmětné kupní smlouvy, pak se v tomto směru odklonil od závěru, který učinil v předmětném nálezu Ústavní soud. Znamená to tedy pro soud prvního stupně, že je bezvýjimečně vázán uvedeným nálezem Ústavního soudu, a že tedy pokud dovolatelka v dalším řízení uplatní či již uplatnila v uvedeném směru (o kterých se rámcově zmiňuje Ústavní soud) právně významné námitky, je nezbytné, aby se jimi soud prvního stupně v dalším řízení zabýval. S ohledem na uvedené rozhodnutí nebyl shledán důvod ani k postupu ve smyslu § 243e odst. 3 o. s. ř., který navrhovala dovolatelka. Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalované ve smyslu § 237 o. s. ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 151 odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 25. ledna 2017 JUDr. Pavel Vrcha předseda senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2021_28.CDO.1768.2021.1.xml	Judikát 28 Cdo 1768/2021 28 Cdo 1768/2021-1560 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce K. V., nar. XY, bytem XY, proti žalované T. G., nar. XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Petrou Fenikovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Bělehradská 572/63, o zaplacení 1 034 270 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 120 C 53/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. července 2020, č. j. 21 Co 17/2018-1488, 21 Co 18/2018, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. 7. 2020, č. j. 21 Co 17/2018-1488, 21 Co 18/2018, rozsudek Okresního soudu v Kladně (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 13. 9. 2017, č. j. 120 C 53/2015-1091, ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 4. 12. 2017, č. j. 120 C 53/2015-1129, ve výroku I., jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobci 1 031 910 Kč s příslušenstvím, částečně změnil tak, že žalobu co do částky 625 776 Kč se specifikovaným příslušenstvím zamítl; jinak jej (v části, jíž bylo žalované uloženo zaplatit žalobci 406 134 Kč s příslušenstvím) v daném výroku potvrdil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II. až VI. rozsudku odvolacího soudu). Odvoláním nenapadeným výrokem II. svého rozsudku přitom soud prvního stupně žalobu zamítl v části o zaplacení částky 2 360 Kč s příslušenstvím. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Vytýkala, spatřujíc v postupu soudů nižšího stupně odklon od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2268/2011, že žalobci – aniž byla připuštěna změna žaloby – bylo přiznáno právo na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním jiných než v původní žalobě označených pozemkových částí. Namítala rovněž absenci důkazů prokazujících skutečnost, že v rozhodném období užívala rovněž přístupovou cestu a manipulační plochu sloužící k provozování jí vlastněné budovy umístěné (bez právního důvodu) na pozemcích žalobce, a prostřednictvím kritiky znaleckého posudku vypracovaného v řízení společností YBN CONSULT – Znalecký ústav s. r. o. zpochybňovala též závěry o výši obvyklého nájemného za užívání sporných pozemkových částí v rozhodném období. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř., podle něhož „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Vytýká-li ovšem dovolatelka, že – aniž byla připuštěna změna žaloby – bylo rozhodnuto o vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním jiných než původní žalobou označených pozemkových částí, poukazuje tím na vady řízení. Takovýmito výtkami se ale Nejvyšší soud může zabývat jen tehdy, je-li dovolání shledáno přípustným (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), přičemž toliko jejich prostřednictvím na přípustnost dovolání usuzovat nelze. Soudy nižšího stupně ostatně nikterak nepochybily, nerozhodovaly-li v projednávané věci o připuštění změny žaloby v situaci, kdy se žalující strana domáhala od počátku řízení (neměnně) vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním týchž pozemkových částí – tj. týchž částí zemského povrchu identifikovaných zastavěním budovou haly umístěné na stavební parcele č. XY v k. ú. XY, částečně zasahující i do okolních žalobcem vlastněných pozemkových parcel, či tvořících v žalující stranou uplatňovaném rozsahu přístupovou cestu a manipulační plochu sloužící danému objektu. Platí přitom, že pozemek tvořící předmět soudního řízení, coby část zemského povrchu, nemusí být vždy totožný s parcelou, nýbrž může zahrnovat více parcel, popřípadě části různých parcel, nebo naopak být částí parcely jediné. Je proto nesprávný názor, že věcí v právním slova smyslu je pozemek pouze tehdy, je-li označen parcelním číslem a odpovídá-li mu mapové zobrazení s uvedením druhu a výměry v operátech katastru nemovitostí (srov. kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2271/2006, nebo ze dne 17. 11. 1999, sp. zn. 22 Cdo 837/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 40/2000). Není pak rozhodující, zda byl pozemek rozdělen, spojen s jiným pozemkem, přečíslován, nebo došlo ke změně jeho charakteru. Pozemek je pro účely soudního řízení dostatečně identifikován tehdy, jestliže způsob jeho identifikace nevzbuzuje pochybnosti o tom, jakého pozemku, resp. jaké části pozemku, se návrh týká. Pokud byl pozemek určen jen parcelním číslem podle dřívější evidence a uvedením katastrálního území, v němž leží, je předmět řízení určitý, pokud se v daném katastrálním území nenachází pozemková parcela shodného parcelního čísla, vedená v jiném druhu evidence (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3402/2006). Namítá-li dovolatelka dále absenci důkazů prokazujících skutečnost, že v rozhodném období užívala rovněž žalobcem vlastněné pozemkové části, coby přístupovou cestu a manipulační plochu sloužící provozování jí vlastněné budovy (technické haly) umístěné (bez právního důvodu) na pozemcích žalobce, nese se její kritika výlučně v rovině skutkové. Jakkoliv totiž vytýká, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti výše řečenými výtkami napadá skutková zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů. Platí přitom, že skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17), přičemž k výtkám vůči hodnocení provedených důkazů s účinností od 1. 1. 2013 není k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím uvedené polemiky tudíž na přípustnost dovolání usuzovat nelze. Skutkové závěry soudů nižšího stupně o charakteru, stavu, způsobu užívání či funkčnímu určení (žalobcem vlastněných) pozemkových částí sloužících, coby přístupová cesta a manipulační plocha, provozování budovy (technické haly) vlastněné žalovanou, umístěné (bez právního důvodu) na pozemcích žalobce v lokalitě oploceného areálu bývalého zemědělského družstva, ostatně nejsou nikterak nepřiměřené a korespondují provedenému dokazování (zejména výsledkům místního ohledání či obsahu v řízení vypracovaného znaleckého posudku). Závěry soudů nižšího stupně jsou nadto souladné i s těmi judikatorními konkluzemi, dle nichž k bezdůvodnému obohacení vlastníka stavby umístěné bez jakéhokoliv právního důvodu na cizím pozemku dochází již ze samotného titulu vlastnického práva, které zakládá jeho oprávnění stavbu užívat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3348/2015, ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. 28 Cdo 672/2012, ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2255/2014, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1405/2005). Povinnost poskytovat náhradu vlastníku pozemku, na němž stojí bez právního titulu cizí stavba, pak stíhá vlastníka stavby bez ohledu na to, jakým způsobem své vlastnické právo realizuje, není podstatné ani to, zda užívání stavby přináší zisk, případně komu (viz závěry uvedené v již shora citovaných rozsudcích Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 1405/2005, a sp. zn. 28 Cdo 2255/2014, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1051/2005). Uvedené závěry jest přitom vztáhnout i na spoluužívané pozemky stavbou bezprostředně nezastavěné, tvoří-li se zastavěným pozemkem funkční celek – součást uceleného areálu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4558/2014). O funkční souvislost pozemků se stavbou, tedy skutečnost, že pozemky tvoří s objekty výstavby jeden funkční celek, jde dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu též v případě přilehlých pozemků, jež tvoří se zastavěnými pozemky souvislý celek bez přerušení a které jsou se zřetelem k celkové funkční provázanosti s ostatními pozemky a stavbami součástí vzájemně propojeného souboru nemovitostí (areálu jako funkčního celku); k tomu srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, a ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2016/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3063/2012, ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3863/2012, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014, ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4640/2016, a ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5808/2017. Skutkový charakter mají pak i výtky dovolatelky vůči závěrům odvolacího soudu o výši obvyklého nájemného za užívání sporných pozemkových částí v rozhodném období; z jejich obsahu tudíž přípustnost dovolání rovněž nelze dovozovat. Odvolací soud ostatně v souladu s ustálenou judikaturou hodnotil přesvědčivost dovolatelkou kritizovaného znaleckého posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání a posuzoval, zda posudek má všechny formální náležitosti, tedy zda závěry uvedené ve vlastním posudku jsou náležitě odůvodněny a zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda byl vyčerpán zadaný znalecký úkol, zda bylo přihlédnuto ke všem rozhodným skutečnostem a zda znalecké závěry jsou podloženy výsledky řízení a nejsou v rozporu s výsledky ostatních provedených důkazů; respektoval přitom, že mu nepřísluší přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce, neboť k tomu soudci nemají odborné znalosti anebo je nemají v takové míře, aby mohli toto přezkoumání zodpovědně učinit (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3450/2007, odkazovaný dovolatelkou, či jeho rozsudky ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 329/2010, ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2009/2011, ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, a ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1561/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2014, sp. zn. 28 Cdo 589/2014). Závěry odvolacího soudu opírající se o vypracovaný znalecký posudek přitom ctí i onu judikaturu, dle níž při stanovení výše obvyklého nájemného je třeba vycházet z pozemků obdobných, z čehož plyne i to, že musí jít případně taktéž o pozemky zastavěné stavbou jiného vlastníka (k tomu přiměřeně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4930/2009); pokud reálně není možné v daném případě zajistit dostatečný vzorek obdobných pozemků, je pak na znalci, aby se s uvedenou situací po odborné stránce vypořádal, resp. na soudu, aby zmíněné faktory zohlednil ve svých úvahách (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2013, sp. zn. 28 Cdo 900/2012). Zákonné předpoklady přípustnosti podaného dovolání tak vzhledem k výše uvedenému v posuzovaném případě naplněny nebyly (§ 237 o. s. ř.). Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Napadá-li snad dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i v nákladovém výroku, nutno uvést, že proti rozhodnutí odvolacího soudu v částech týkajících se náhrady nákladů řízení dovolání bez dalšího přípustné není (srov. § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobci, který se k dovolání nevyjádřil, během dovolacího řízení žádné účelně vynaložené náklady dle obsahu spisu nevznikly. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 9. 8. 2021 Mgr. Zdeněk Sajdl předseda senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2008_20.CDO.3074.2006.1.xml	Judikát 20 Cdo 3074/2006 20 Cdo 3074/2006 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněné C., a.s., zastoupené advokátem, proti povinnému K. Z., pro částku 87.302,08 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. EXNc 3246/2005, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně z 13. 3. 2006, č. j. 20 Co 439/2005-21, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Shora označeným rozhodnutím krajský soud změnil usnesení z 8. 2. 2005, č. j. ExNc 3246/2005-5 (jímž okresní soud nařídil exekuci) tak, že návrh na její nařízení zamítl. Své rozhodnutí odůvodnil závěrem, že k exekuci navržený rozhodčí nález, protože nebyl doručen způsobem předepsaným ustanovením § 46 odst. 4 o.s.ř. (za řádné nelze podle odvolacího soudu považovat ani doručení na tzv. korespondenční adresu z 24. 11. 2004, kdy se zásilka vrátila s poznámkou, že se adresát odstěhoval bez udání adresy, ani doručení z 13. 12. 2004, kdy byl rozhodčí nález mající povahu rozsudku, tedy písemnosti určené do vlastních rukou, doručen, ovšem formou prostou, do trvalého bydliště povinného, kde jej převzala jeho matka), nenabyl formální vykonatelnosti. V dovolání oprávněná uplatňuje dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) i b) o.s.ř. Vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spatřuje ve skutečnosti, že krajský soud rozhodl o odvolání „za situace, kdy mu bylo známo, že povinný veškeré závazky včetně příslušenství a nákladů exekuce, pro jejichž vymožení byla exekuce nařízena, již dobrovolně soudnímu exekutorovi uhradil. S poukazem na ustanovení § 46 odst. 3 a 51 písm. c) exekučního řádu oprávněná dovozuje, že zanikla-li předmětná exekuce splněním vymáhaných pohledávek ze zákona, „rozhodoval odvolací soud v řízení, které již zaniklo, jeho rozhodnutí je tudíž nadbytečným, jako takové vůbec nemělo být vydáno a soud neměl o odvolání vůbec rozhodovat, neboť řízení již bylo ze zákona skončeno.“ Naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. dovolatelka spatřuje v – podle jejího názoru nesprávné – aplikaci ustanovení § 46 odst. 4 o.s.ř. namísto správného užití zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, jehož ustanovení § 30 právě ve spojení s ustanovením § 19 přiměřené užití občanského soudního řádu vylučuje. Podle názoru oprávněné „jestliže si strany sporu nedohodly žádná specifická procedurální pravidla a ponechává-li zákonná úprava na volní úvaze rozhodce, jakým způsobem bude procesně postupovat (v tomto případě jakou zvolí formu doručování rozhodčího nálezu), a to pouze za užití kritéria vhodnosti takového postupu“, bylo doručení exekučního titulu (po neúspěšném pokusu o doručení na tzv. korespondenční adresu) na adresu trvalého bydliště povinného vhodné ve smyslu ustanovení § 19 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb. a rozhodčí nález je tudíž vykonatelný. Otázkami, zda si mohou strany rozhodčí smlouvy sjednat způsob, jakým jim bude doručen rozhodčí nález, a zda při nedostatku takové dohody bude v dispozici rozhodce určit způsob doručování nálezu odlišně od způsobu upraveného v občanském soudním řádu, se Nejvyšší soud již zabýval. Ve svém usnesení z 26. 4. 2007, sp. zn. 20 Cdo 1612/2006 (publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2008 pod poř. č. 2), dospěl k závěru, že písemné vyhotovení rozhodčího nálezu musí být stranám doručeno postupy zakotvenými v ustanoveních občanského soudního řádu, týkajících se doručování písemností (§ 45 a násl. o.s.ř.). Je tomu tak proto, že doručování rozhodnutí stranám není součástí postupu, kterým rozhodci vedou řízení (§ 19 odst. 1, 2, § 13 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb.). Stranám (rozhodcům) je umožněno disponovat s procesními pravidly týkajícími se postupu v řízení od okamžiku jeho zahájení do okamžiku ukončení rozhodčího řízení. Rozhodčí řízení končí vydáním rozhodčího nálezu nebo usnesení v těch případech, kdy se nevydává rozhodčí nález (srov. § 23, § 24 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb.), případně vydáním rozhodčího nálezu nebo usnesení v rámci přezkoumání jinými rozhodci ve smyslu § 27 zákona č. 216/1994 Sb. Do okruhu procesních otázek, jejichž úprava je v dispozici stran (rozhodců), doručování rozhodnutí tudíž zásadně nepatří. Mají-li nastat účinky právní moci a vykonatelnosti ve stejném rozsahu jako v případě soudního rozhodnutí, je nezbytné trvat na dodržení pravidel, jimiž se řídí doručování rozhodnutí vydaných v občanském soudním řízení (srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1592/2006, příp. 20 Cdo 2726/2006 či 20 Cdo 1987/2006). Argumentuje-li oprávněná při uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. tím, že „za situace, kdy odvolacímu soudu bylo známo, že povinný veškeré závazky, pro jejichž vymožení byla exekuce včetně příslušenství a nákladů exekuce nařízena, soudnímu exekutorovi již dobrovolně uhradil“, je rozhodnutí odvolacího soudu „nadbytečným a jako takové vůbec nemělo být vydáno“, pak tato argumentace nemá oporu ve spise, jelikož v potvrzení z 24. 11. 2005 (č. l. 20) soudní exekutor výslovně uvedl, že pohledávka oprávněného byla dne 11. 11. 2005 včetně příslušenství a nákladů exekučního řízení vymožena, nikoli tedy, že dluh byl povinným dobrovolně zaplacen. Kromě toho je ovšem dovolatelčin poukaz na ustanovení § 46 odst. 3 exekučního řádu nepřípadný také proto, že toto ustanovení upravuje institut exekutorova upuštění od provedení exekuce, zatímco rozhodování soudu o odvolání proti usnesení o nařízení exekuce je upraveno ustanoveními § 218 – § 222a o.s.ř., obsahujícími taxativní výčet způsobů, jimiž může být – soudem – rozhodnuto o odvolání. Z téhož důvodu je nepřípadný poukaz na ustanovení § 51 písm. c) exekučního řádu, jelikož zánik exekutorova pověření sám o sobě nezbavuje soud povinnosti rozhodnout o odvolání (bylo-li podáno a nebylo-li poté vzato zpět); dovolatelka se tudíž mýlí, dovozuje-li (viz druhý odstavec bodu III. dovolání na č. l. 27), že „soud neměl o odvolání vůbec rozhodovat, neboť řízení již bylo ze zákona skončeno.“ S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že se oprávněné prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud tedy, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání jako nedůvodné podle § 243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. zamítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. odůvodněn skutečností, že procesně úspěšnému povinnému v tomto stadiu řízení náklady, na jejichž náhradu by jinak měl právo, (podle obsahu spisu) nevznikly a že oprávněná na jejich náhradu právo nemá. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 20. března 2008 JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r. předseda senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2002_28.CDO.946.2002.1.xml	Judikát 28 Cdo 946/2002 28 Cdo 946/2002 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Milana Pokorného, CSc. v právní věci žalobce D. V. – b. d., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému P. s. b. d., zastoupenému advokátem, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 30 C 69/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2002, č.j. 55 Co 459/2001-59, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Vzhledem k tomu, že dovolací soud neshledal v posuzovaném případě dovolání přípustným podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (ve znění zákona č. 30/2000 Sb., jímž byla s účinností ke dni 1.1.2001 provedena jeho novela), neboť rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, jak to má na zřeteli ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu, bylo dovolání odmítnuto (§ 243b odst. 5, věta první, a § 218 písm. c/ o.s.ř.). S přihlédnutím k ustanovení § 243c odst. 2 o.s.ř. neobsahuje toto usnesení odůvodnění. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu. V Brně dne 25. září 2002 JUDr. Josef Rakovský, v.r. předseda senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2003_22.CDO.446.2002.1.xml	Judikát 22 Cdo 446/2002 22 Cdo 446/2002 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně S. V., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1) Z. V., zastoupenému advokátem, 2) K. P. a 3) B. P., zastoupeným advokátem, o určení neplatnosti smlouvy, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 9 C 245/95, o dovolání žalovaných 1, 2) a 3) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. ledna 2001, č. j. 26 Co 590/2000-141, takto: I. Dovolání žalovaného 1) se odmítá. II. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 31. ledna 2001, č. j. 26 Co 590/2000-141, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Kolíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. února 2000, č. j. 9 C 245/95-107, zamítl „žalobu s návrhem na určení, že kupní smlouva uzavřená dne 6. 1. 1995 mezi žalovanými Z. V. jako prodávajícím a K. a B. P. jako kupujícími ohledně prodeje ideální poloviny domu čp. 51 v K. S. a pozemků st. p. č. 59, 58/2 ostatní plocha, 60/2 zahrada a 343 zahrada, vše v k. ú. K. S., zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu K. pro obec S. S., k. ú. K. S. na LV č. 874, je neplatná“, a dále rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně a žalovaný 1) byli rovnodílnými podílovými spoluvlastníky sporných nemovitostí. Dohodli se, že tyto nemovitosti společně prodají třetím osobám a uzavřeli za tímto účelem zprostředkovatelskou smlouvu s realitní kanceláří; žalobkyně však uváděla, že později se rozhodla prodat svůj podíl sama, a tak žalovaný 1) prodal svůj podíl samostatně žalovaným 2) a 3). Žalobkyně pak namítala relativní neplatnost smlouvy o převodu podílu žalovaného 1) pro porušení jejího předkupního práva podle § 140 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“). Podle soudu prvního stupně však dohoda o prodeji věci třetí osobě vyloučila možnost, že by žalobkyně mohla ještě předkupní právo uplatňovat. I kdyby žalobkyni předkupní právo svědčilo a žalovaný 1) je porušil, soud by vzhledem k okolnostem případu žalobu zamítl pro rozpor výkonu práva s dobrými mravy. Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 31. ledna 2001, č. j. 26 Co 590/2000-141, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl, a rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud nesouhlasil s postupem soudu prvního stupně, pokud zamítl žalobu proto, že považoval předkupní právo žalobkyně za „zkonzumované“ a dále proto, že pokládal uplatnění relativní neplatnosti za jednání v rozporu s dobrými mravy. V tomto směru konstatoval, že v řízení nebyly zjištěny žádné okolnosti, z nichž by bylo možno usuzovat na zánik předkupního práva žalobkyně a za vyloučený shledal závěr, že by se jednání žalobkyně za daných okolností příčilo dobrým mravům. Uvedl, že „spoluvlastníci se samozřejmě mohou rozhodnout, že společnou věc prodají, ale nic se tím nemění na jejich vzájemných zákonných právech, tedy ani na právu předkupním. Rozhodně pak nelze z pouhého vyjádření vůle ke společnému prodeji dovozovat, že předkupní právo zaniklo“. Proti rozsudku odvolacího soudu podává dovolání žalovaný 1) a jeho přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu ve znění účinném po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. Nesouhlasí, kromě argumentace ohledně otázky naléhavosti právního zájmu na určovací žalobě, s právními závěry odvolacího soudu. Namítá a v podrobnostech rozvádí, že odvolací soud danou problematiku posuzoval formalisticky, s mechanickým výkladem právního předpisu, aniž by se zabýval společenským obsahem a hodnocením věci. Tvrdí, že poučení odvolacího soudu ohledně lhůty k dovolání v délce jednoho měsíce je vadné a s odkazem na zákon č. 30/2000 Sb. uvádí, že dovolací lhůta je limitována dvěma měsíci. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podávají i žalovaní 2) a 3), kteří jeho přípustnost opírají rovněž o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. a uplatňují dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) téhož zákona. Uvádějí, že po právní stránce měl odvolací soud věc posoudit tak, že předkupní právo žalobkyně zaniklo v důsledku právního úkonu, kterým společně se svým bývalým manželem pověřila realitní kancelář prodejem nemovitostí. Z charakteru takového úkonu bylo zřejmé, že spoluvlastníci neměli zájem setrvat dále ve spoluvlastnictví a že nemají zájem předkupní právo dané jim zákonem uplatnit. Odvolací soud tvrdí, že není jisté, jak by se žalobkyně zachovala, pokud by jí byl podíl nabídnut, a to přesto, že svůj úmysl dala najevo nejen tím, že prodejem svého podílu pověřila realitní kancelář, ale tento úmysl vyjádřila i v průběhu soudního řízení. V kontextu s tím je nesprávné i posouzení naléhavosti právního zájmu žalobkyně na jím požadovaném určení. K otázce souladu žaloby s dobrými mravy namítají, že o dobrých mravech nelze hovořit, pokud žalobkyně své předkupní právo začala uplatňovat až poté, když se s druhým spoluvlastníkem dohodla na prodeji nemovitostí prostřednictvím realitní kanceláře, kdy druhý spoluvlastník na základě dohody s žalobkyní kupní smlouvu uzavřel a přijal podstatnou část kupní ceny. Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. K dovolání žalovaných 2) a 3) se vyjadřuje žalobkyně a navrhuje jeho zamítnutí. Namítá, že dovolání vychází z argumentace soudu prvního stupně, který žalobu zamítl, a tato argumentace je nesprávná a evidentně v rozporu se zákonem. Zprostředkovatelská smlouva je smlouvou příkazní a zákonné předkupní právo je právem podílového spoluvlastníka, představující pro ostatní spoluvlastníky pro případ prodeje nemovitosti povinnost nabídnout zbývajícím, spoluvlastníkům spoluvlastnický podíl za určitých podmínek, to je stanovení ceny, okolností její úhrady a označení osoby, která má zájem nemovitost za nabízených podmínek koupit. Na základě existence zprostředkovatelské smlouvy v daném případě nemohlo předkupní právo žalobkyně zaniknout. To by zaniklo teprve společným podpisem kupní smlouvy. Pokud realitní kancelář přistoupila k tomu, že uzavřela s žalovaným 1) smlouvu o prodeji jeho poloviny nemovitostí, již nejednala v souladu se zprostředkovatelskou smlouvou a porušila dispozice jednoho ze dvou příkazců. Dále v podrobnostech odkazuje na věcné okolnosti prodeje nemovitostí žalovaným 2) a 3) a ohrazuje se proti označení jejího jednání za šikanózní. Zdůrazňuje svoji ochotu dohodnout se mimosoudně, což bylo za vzniklých okolností nesprávně interpretováno jako jednání s rozporu s dobrými mravy. Změny ve svých postojích v průběhu pětiletého sporu vysvětluje výsledky reálných skutečností, nikoliv jako projev šikanování. Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů, platných k 31. 12. 2000, to je podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., tedy podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou tímto zákonem (dále jen „OSŘ“). Dovolání žalovaného 1) bylo podáno opožděně. Podle § 240 odst. 1 OSŘ může účastník řízení podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci 19. 3. 2001 a dovolání podané až 18. 5. 2001 je tedy zjevně opožděné. Námitka žalovaného 1) ohledně poučení o lhůtě k dovolání, kterého se mu dostalo od odvolacího soudu, není na místě, neboť odvolací soud postupoval podle části dvanácté, hlavy první, bodu 15 zákona č. 30/2000 Sb., a poučení, že dovolání nutno podat do jednoho měsíce od právní moci rozsudku, bylo správné. Lhůta k podání dovolání je zákonnou lhůtou a není možné ji prodloužit. Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 4, § 218 odst. 1 písm. a) OSŘ opožděné dovolání žalovaného 1) odmítl. Není ovšem možné, aby se rozsudek o určení neplatnosti smlouvy vztahoval jen na některé z jejich účastníků; jde o případ uvedený v § 242 odst. 2 písm. c) OSŘ a proto dovolací soud přezkoumal na základě dovolání zbývajících žalovaných napadený rozsudek i ve vztahu k žalovanému 1). Po zjištění, že dovolání žalovaných 2) a 3) bylo podáno včas řádně zastoupenými účastníky řízení (§ 240 odst. l a § 241 odst. 1 OSŘ) přezkoumal Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 242 odst. 1 a 3 OSŘ, s tím, že dovolání je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a) OSŘ a uplatněné dovolací důvody odpovídají § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ. Dovolání je důvodné. Otázku naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti smlouvy se zabývá například rozsudek publikovaný pod č. C 248 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného v nakladatelství C. H. Beck, svazek 3. Uvádí se tam, že „ve věcech, kdy lze žalovat na plnění, může být dán naléhavý právní zájem na určení platnosti či neplatnosti určité dohody tehdy, pokud se žalobou vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu a tím se pak zabrání případným dalším žalobám na plnění, popř. tehdy, pokud by se žalobou na plnění nemohl vyřešit celý obsah sporného právního vztahu“. Soudy rozhodující ve správním soudnictví však vycházejí z toho, že je-li podána žaloba na neplatnost smlouvy, na jejímž základě má být teprve proveden zápis v katastru nemovitostí, má katastrální úřad řízení přerušit a vyčkat výsledku soudního řízení (například rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 21. 11. 1997, sp. zn. 35 Ca 78/97, publikované v Soudní judikatuře č. 14/1998, rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 11. 1998, sp. zn. 30 Ca 1/98, publikované v Soudní judikatuře ve věcech správních č. 17/1999. Také Ústavní soud v nálezu ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. Pl. ÚS 11/99, konstatuje: „Z dnes již ustálené judikatury obecných soudů plyne, že dojde-li k situaci, kdy o platnosti smlouvy o převodu vlastnického práva bylo zahájeno řízení před soudem, tj. orgánem, který má pravomoc o této otázce rozhodnout, pak katastrální úřad v souladu s § 29 správního řádu řízení o povolení vkladu přeruší a vyčká rozhodnutí soudu“). Proto v případě, že je podána žaloba na určení neplatnosti smlouvy dříve, než je na základě této smlouvy proveden vklad práva do katastru nemovitostí, má žalobce na určení naléhavý právní zájem [§ 80 písm. c) OSŘ], neboť v důsledku požadovaného určení nebude vklad sporného práva proveden. Vzhledem k tomu, že v dané věci odvolací soud zjistil, že příslušný katastrální úřad řízení o vkladu přerušil a vyčkává s rozhodnutím o vkladu spoluvlastnického práva na pravomocné rozhodnutí tohoto sporu, má žalobkyně na výsledku sporu a tedy i na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Převádí-li se spoluvlastnický podíl, mají spoluvlastníci předkupní právo, ledaže jde o převod osobě blízké (§ 116, 117 ObčZ). Nedohodnou-li se spoluvlastníci o výkonu předkupního práva, mají právo vykoupit podíl poměrně podle velikosti podílů (§ 140 ObčZ). Neplatnost právního úkonu spoluvlastníka, kterým bylo porušeno předkupní právo, je relativní (viz § 40a ObčZ). Ustanovení § 140 ObčZ je ustanovením dispozitivním a spoluvlastníci se od něj po dohodě mohou odchýlit. To vyplývá zejména ze skutečnosti, že na porušení předkupního práva váže zákon jen relativní neplatnost, a také z toho, že § 140 ObčZ s dohodou spoluvlastníků o výkonu předkupního práva počítá. Dohodnou-li se podíloví spoluvlastníci, že každý z nich prodá svůj podíl třetí osobě, nemohou v případě realizace této dohody namítat relativní neplatnost pro porušení předkupního práva. Jinak řečeno, dohoda spoluvlastníků o tom, že každý z nich samostatně převede svůj spoluvlastnický podíl na třetí osobu, je též dohodou o tom, že předkupní právo nebude uplatněno. Předkupní právo zaniká i v případě, že spoluvlastník o zamýšleném prodeji druhým spoluvlastníkem třetí osobě ví, dá však nepochybně najevo, že o věc nemá zájem a že s prodejem souhlasí. V tomto případě jde o ústně nebo konkludentně uzavřenou dohodu o tom, že předkupní právo nebude uplatněno. Pokud spoluvlastník výslovně projeví vůli věc nekoupit, bylo by nadbytečné mu ji ještě nabízet ke koupi. Také v komentáři k OZO z roku 1811 se s odkazem na tehdejší judikaturu uvádí, že předkupní právo zaniká „zřeknutím, jež může nastati též mlčky“, a že „v prohlášení souhlasu ke koupi daném oprávněným z předkupního práva jest vzdání se téhož“ (Sedláček, J., Rouček, F. a kol.: Komentář k čsl. obecnému občanskému zákoníku a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Praha 1936, díl IV., s. 813, 816). Dohodnou-li se spoluvlastníci o určitém způsobu prodeje věci třetí osobě, je třeba tuto dohodu považovat za vzdání se předkupního práva pod podmínkou, že prodej bude realizován za podmínek uvedených v této dohodě. Soud prvního stupně dospěl k závěru (č. l. 110), že předkupní právo porušeno nebylo, neboť „mezi žalobkyní a žalovaným 1) došlo ke zcela nesporné dohodě o tom, že celou nemovitost ... společně prodají“. Následné uzavření zprostředkovatelské smlouvy s realitní kanceláří o prodeji nemovitosti považoval jen za „projev“ dohody o prodeji věci. I když formulace následující části odůvodnění rozsudku nejsou zcela přesné (z čehož vyšel odvolací soud, když nepřijal zjevně nesprávnou poznámku soudu prvního stupně, že předkupní právo bylo konzumováno), nepochybně z něj vyplývá závěr, že předkupní právo zaniklo proto, že žádný ze spoluvlastníků o věc neměl zájem a že se dohodli o prodeji věci třetí osobě. Za této situace by některý ze spoluvlastníků mohl namítat porušení předkupního práva jen v případě, že by byly nepochybně porušeny dohodnuté podmínky prodeje, samozřejmě za předpokladu, že nějaké podmínky dohodnuty byly. Vzhledem k tomu, že odvolací soud považoval dohodu o tom, že spoluvlastníci věc prodají třetím osobám za právně bezvýznamnou (a proto se ani nezabýval případným nesplněním dohodnutých podmínek, resp. způsobu prodeje), spočívá jeho rozsudek na nesprávném právním posouzení věci a je tak dán dovolací důvod, uvedený v § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ. Za této situace se otázka, zda výkon práva žalobkyně namítat relativní neplatnost byl v souladu s dobrými mravy, stává nevýznamnou; pokud žalovaný 1) prodal věc v souladu s dohodou uzavřenou s žalobkyní, její předkupní právo neporušil, pokud ji prodal v rozporu s touto dohodou, právo porušeno bylo; pak ovšem ochrana tohoto porušeného práva není v rozporu s dobrými mravy. Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit (§ 243b odst. 1 OSŘ, věta za středníkem) a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (243b odst. 2 OSŘ). O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (243d odst. 1 OSŘ). Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 13. května 2003 JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r. předseda senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2010_5.TDO.161.2010.1.xml	Judikát 5 Tdo 161/2010 5 Tdo 161/2010 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. března 2010 o dovolání, které podal obviněný E. K. proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 6 To 75/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 6 T 78/2004, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání o d m í t á . O d ů v o d n ě n í : Obviněný E. K. byl rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 25. 6. 2008, sp. zn. 6 T 78/2004, uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 3 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen ve zkratce „tr. zák.“), jehož se dopustil skutkem konkretizovaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku. Za tento trestný čin byl obviněný E. K. odsouzen podle § 148 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků. Podle § 53 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému dále uložen peněžitý trest ve výměře 200 000,- Kč, přičemž pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl obviněnému uložen § 54 odst. 3 tr. zák. náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Proti zmíněnému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 6 To 75/2009, tak, že ho podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné. Obviněný E. K. podal dne 7. 12. 2009 proti tomuto usnesení Krajského soudu v Plzni prostřednictvím své obhájkyně dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného soudy nižších stupňů nedostatečně posoudily otázku vlastnictví strojního zařízení, jehož se týkala vyměřená daň a clo, jakož i obsah smlouvy o nabytí tohoto zařízení, přičemž soudy údajně neopřely své závěry v uvedených směrech o odpovídající důkazy. Obviněný popírá, že by podepsal nájemní smlouvu s částkou nájemného ve výši 219 405,- DEM, a nepovažuje vystavený celní dokument „EX 2“ za pravý. Jak dále obviněný zdůraznil, zaplatil daň z přidané hodnoty na základě faktury za dovoz strojního zařízení znějící na částku ve výši 21 940,- DEM. Přitom obviněný uvádí okolnosti, za kterých došlo ke zdvojení vystavených faktur. Podle jeho názoru nebylo prokázáno, že by věděl o skutečné hodnotě dováženého strojního zařízení. Závěrem svého dovolání obviněný E. K. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 6 To 75/2009, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 25. 6. 2008, sp. zn. 6 T 78/2004, a aby věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovolání obviněného E. K. prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru obviněný neuplatnil v dovolání žádnou námitku, která by odpovídala dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, protože obviněný založil své námitky jen na polemice se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a s jejich postupem při hodnocení důkazů. Jak dále uvádí státní zástupkyně, pro posouzení věci nebylo zásadní zjištění, zda obviněný uzavřel nájemní smlouvu nebo kupní smlouvu. V této souvislosti státní zástupkyně odkazuje na zprávy celního úřadu, podle nichž při propuštění zboží do režimu dočasného použití je možný pronájem věci na dobu nejdéle 24 měsíců, jinak se clo a daň z přidané hodnoty stanoví stejným způsobem, jako kdyby bylo zboží propuštěno do režimu volného oběhu. Státní zástupkyně proto závěrem svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle § 26i odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než jaké jsou uvedeny v § 265b tr. řádu. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný E. K. podal dovolání jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím obhájkyně (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§ 265e tr. řádu), dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu). Pokud jde o dovolací důvod, obviněný E. K. opírá jeho existenci o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K výkladu tohoto dovolacího důvodu Nejvyšší soud připomíná, že může být naplněn tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Obviněný E. K. však v části své argumentace nesouhlasí se skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy nižších stupňů, a s důkazy, jež se staly podkladem pro jejich rozhodnutí. Tím obviněný především zpochybňuje výsledky provedeného dokazování a shledává existenci dovolacího důvodu v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů. Předpoklady pro jiné právní posouzení spáchaného skutku tedy obviněný dovozuje v uvedeném rozsahu nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale jen z jiných (pro obviněného příznivějších) skutečností, než jaké vzaly v úvahu soudy obou stupňů. K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu – důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávné (neúplné či odlišné) skutkové zjištění nebo vadné dokazování, neboť takový důvod zde není zahrnut. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto dovolání není možno podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumání správnosti a zákonnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Nejvyšší soud jako soud dovolací není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud nemůže přezkoumávat správnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či s jiným hmotně právním posouzením, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám prováděl či opakoval tyto důkazy, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu. Bez opětovného provedení důkazů zpochybňovaných dovolatelem ovšem dovolací soud nemůže hodnotit tytéž důkazy odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů. Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný E. K., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, však neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný vytýkal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval v uvedených směrech z námitek zaměřených proti hodnocení provedených důkazů a z odlišné verze skutkového děje, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které ovšem rovněž nespočívají v namítaných vadách při provádění nebo hodnocení důkazů. Proto při posuzování otázky, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy nižších stupňů. V trestní věci obviněného E. K. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutku tak, jak je popsán ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i odvolací soud. Kdyby měl dovolací soud učinit odlišné právní posouzení popsaného skutku, jak se toho ve svém dovolání obviněný domáhá, musel by modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. odhlédnout od těch skutkových zjištění, která jednoznačně svědčí o spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. Taková změna skutkových zjištění ovšem není v dovolacím řízení možná ani přípustná, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil. Obviněný E. K. tedy v části svých dovolacích námitek ve skutečnosti nevytýká nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení, takže v tomto rozsahu obviněný podal dovolání z jiných důvodů, které neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale ani žádnému jinému důvodu dovolání podle § 265b tr. řádu. V návaznosti na popsané skutečnosti je potom nutné posuzovat i zbývající část argumentace obviněného E. K., na podkladě které v podstatě zpochybňuje právní posouzení smlouvy, jejímž předmětem byla dodávka dovezeného strojního zařízení, jakož i otázku ceny tohoto zařízení, od níž se odvíjela výše zkrácené daně a cla. Přitom obviněný i v rámci těchto námitek zpochybňuje především skutkové závěry, ke kterým dospěly soudy nižších stupňů. Navíc zmíněnou otázku vlastnictví dovezeného strojního zařízení Nejvyšší soud nepovažuje na podkladě rozhodných skutkových zjištění v této věci za významnou pro závěr o trestní odpovědnosti obviněného za trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. Jak totiž vyplývalo z ustanovení § 190 odst. 2 zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění účinném do 30. 4. 2004 (tj. v době, kdy byl spáchán posuzovaný skutek), dovážené zboží mohlo být propuštěno do režimu dočasného použití maximálně na dobu 24 měsíců s možností jejího prodloužení z důvodů hodných zřetele. Zmíněný režim dočasného použití ve smyslu § 187 celního zákona (ve znění účinném v době spáchání trestného činu) umožňoval, aby zahraniční zboží, určené ke zpětnému vývozu v nezměněném stavu, bylo v tuzemsku používáno s úplným nebo částečným osvobozením od dovozního cla. To tedy znamenalo, že po uplynutí uvedené lhůty bylo zapotřebí buď zboží zpětně vyvézt do zahraničí, nebo v opačném případě musel konkrétní poplatník zaplatit clo a daň z přidané hodnoty podle zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (viz zejména ustanovení § 43 odst. 5 a § 44 odst. 5 citovaného zákona, ve znění účinném v době spáchání posuzovaného skutku). Jak je přitom patrné z obsahu předmětné smlouvy (viz č. l. 87 trestního spisu vedeného u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 6 T 78/2004), tato byla uzavřena na dobu 3 roků. Proto se zde nemohlo jednat o propuštění zboží (tedy strojního zařízení) do režimu dočasného použití, přičemž stejný závěr nepochybně vyplývá též z důkazů zařazených na č. l. 717 až 722 trestního spisu. Obviněnému E. K. tedy vznikla dovozem předmětného zboží zákonná povinnost zaplatit clo a daň z přidané hodnoty, což sice učinil, avšak v nesprávné (nižší) výměře, než jaká odpovídala skutečně existující zákonné povinnosti. Ostatně soud prvního stupně (viz str. 8 jeho rozsudku) i soud odvolací (viz str. 5 a 6 jeho usnesení) se již zabývaly zmíněnou námitkou obviněného a přesvědčivě vyložily, z jakých důvodů není podstatná otázka vlastnictví dovezeného strojního zařízení a právního režimu uzavřené smlouvy pro posouzení, zda obviněný spáchal trestný čin, jímž byl uznán vinným. Nejvyšší soud tedy považuje uvedenou argumentaci soudů nižších stupňů za správnou a odpovídající zákonu, proto na ni v podrobnostech odkazuje. Obviněný E. K. dále vytýká soudům nižších stupňů rovněž nesprávné závěry v otázce ceny strojního zařízení, přičemž nesouhlasí s výší zkrácené daňové a celní povinnosti. Přestože i tyto námitky obviněného vycházejí především z jeho polemiky s rozhodnými skutkovými zjištěními, považuje Nejvyššího soud za vhodné k nim uvést následující. Jak vyplývá mimo jiné ze skutkových závěrů soudů nižších stupňů (viz zejména č. l. 717 až 722 trestního spisu), celková skutečná cena strojního zařízení, které obviněný E. K. dovezl do České republiky, dosáhla výše 219 045,- německých marek (DEM). Z této částky pak měly být zaplaceny daň z přidané hodnoty a clo v souhrnné výši 940 005,- Kč, takže pokud obviněný E. K. deklaroval cenu dovezeného strojního zařízení jen ve výši 21 940,- DEM a na základě toho mu Celní úřad v Chebu vyměřil daň z přidané hodnoty a clo v souhrnné částce 98 277,- Kč, došlo ke zkrácení obou těchto povinných plateb v celkové výši 841 728,- Kč. Při posuzování otázky, zda obviněný naplnil i zákonný znak trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby spočívající ve „způsobení značné škody“ ve smyslu § 148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., je třeba vycházet z ustanovení § 89 odst. 11 tr. zák. Za značnou škodu se přitom podle citovaného ustanovení ve znění účinném do 31. 12. 2001, tj. v době spáchání posuzovaného skutku, považovala škoda dosahující částky, která odpovídala stonásobku nejnižší měsíční mzdy stanovené nařízením vlády (tj. částky ve výši alespoň 200 000,- Kč), podle pozdější úpravy ustanovení § 89 odst. 11 tr. zák. účinné do 31. 12. 2009, kterou s ohledem na ustanovení § 16 odst. 1 tr. zák. správně použily soudy nižších stupňů, pak představuje značnou škodu taková škoda, jejíž výše dosahuje částky nejméně 500 000,- Kč. Jestliže tedy obviněný zkrátil clo a daň z přidané hodnoty o částku v celkové výši 841 728,- Kč, nelze mít žádné pochybnosti ani o naplnění zákonného znaku spočívajícího ve způsobení značné škody. Proto Nejvyšší soud považuje i tuto námitku obviněného za neopodstatněnou. Na základě takto učiněného vyhodnocení nemá Nejvyšší soud pochybnosti o protiprávním jednání obviněného E. K., jímž naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., jímž byl uznán vinným. V důsledku všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný E. K. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však jeho dovolání se částečně opírá o námitky odpovídající dovolacímu důvodu podle citovaného zákonného ustanovení, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky z výše uvedených důvodů opodstatněnými, odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti, a to pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu. Navíc obviněný ve svém dovolání zčásti jen opakoval námitky, s nimiž se již zabývaly a náležitě vypořádaly soudy nižších stupňů. Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem o dovolání obviněného v neveřejném zasedání, proto tak učinil. P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu). V Brně dne 17. března 2010 Předseda senátu: JUDr. František P ú r y
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2016_32.CDO.1966.2016.1.xml	Judikát 32 Cdo 1966/2016 32 Cdo 1966/2016 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Marka Doležala ve věci žalobkyně Dům sociálních služeb Návojná, příspěvková organizace, se sídlem v Návojné 100, PSČ 763 32, identifikační číslo osoby 70850852, zastoupené JUDr. Petrem Haluzou, advokátem, se sídlem v Praze 9, Drahobejlova 1413/41, PSČ 190 00, proti žalované Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, se sídlem v Praze – Vinohradech, Orlická 2020/4, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 41197518, o zaplacení částky 1 301 087,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 12 C 36/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2015, č. j. 58 Co 322/2015-482, ve znění opravného usnesení ze dne 7. 12. 2015, č. j. 58 Co 322/2015-498, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 16 698 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta. O d ů v o d n ě n í : Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení se podává z bodu 2, části první, článku II zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Podle § 241a odst. 2 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v řešení otázky, kterou považuje za otázku hmotného práva v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou, zda „je možné pouze na základě diagnózy pojištěnce a dle obecného odkazu na tzv. standardy (tj. doporučený postup při poskytování zdravotních služeb) ve zdravotnické dokumentaci určit naplnění vyššího stupně časové náročnosti ošetřovatelské intervence u zdravotního výkonu s kódem 06613, zakládající právo na úhradu zdravotních služeb z prostředků veřejného zdravotního pojištění, pokud skutečnosti opodstatňující závěr o naplnění časové dispozice musí být ze záznamů zdravotnické dokumentace seznatelné“. Pro případ, že odpověď na tuto otázku je kladná, má žalovaná dovolání za přípustné i pro řešení otázky procesního práva, při němž se měl odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od závěru přijatého ve stanovisku Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23. 12. 1980, sp. zn. Cpj 161/79, totiž otázky, „zda je možné, aby soud sám na základě své volné úvahy vyhodnotil obsah zdravotnické dokumentace dostačujícím a na základě této své úvahy dospěl k závěru o naplnění vyššího stupně časové náročnosti ošetřovatelské intervence u zdravotního výkonu s kódem 06613, zakládající právo na úhradu zdravotních služeb z prostředků veřejného zdravotního pojištění“. Nejvyšší soud dovolání přípustným neshledal. Právní závěr o tom, že v jednotlivých posuzovaných případech byla naplněna tzv. časová dispozice, je v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu založen na skutkových závěrech o časové náročnosti sporných výkonů, vycházejících ze skutkových zjištění o zdravotním stavu příslušných pojištěnců dovolatelky, o povaze jejich konkrétních obtíží a o jejich závislosti na pomoci třetích osob. První z formulovaných otázek není podle obsahu otázkou právní, nýbrž otázkou skutkovou; dovolatelka tu nepředkládá otázku, který právní předpis je třeba použít a jak jej vyložit a aplikovat, nýbrž se (z hlediska věcného) domáhá posouzení, zda zprávy vyplývající z jí označených listin umožňují učinit skutkový závěr o časové náročnosti vykázaných zdravotních výkonů. Jak dílčí skutková zjištění, tak i skutkové závěry z nich dovozené jsou součástí skutkového stavu věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2537/2011). Správnost skutkového stavu, jak byl zjištěn v řízení před soudy nižších stupňů, v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud dodává, že oproti předpokladu, na němž spočívá položená otázka, soudy nižších stupňů nevycházely pouze z diagnózy pojištěnců, nýbrž též z dalšího obsahu jejich zdravotní dokumentace, zejména ze základních údajů o pacientovi a z tabulek Barteldův index, Neuromentální index a Posouzení péče o vlastní osobu a soběstačnost. Otázku, zda jsou skutkové závěry, k nimž dospěly soudy nižších stupňů, takové povahy, že je nebylo možno korektně učinit jinak než prostřednictvím znaleckého posudku, odvolací soud neřešil, jeho rozhodnutí tudíž na jejím řešení nespočívá. Dovolatelka sama ostatně tuto otázku v řízení před soudy nižších stupňů neotevřela a s argumentem, že v souzené věci jde o skutečnosti, k jejichž posouzení je třeba odborných znalostí, přichází poprvé až v dovolání. Nejvyšší soud zdůraznil již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně též ve výroku, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů, ve vztahu k tomuto výroku však na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání a jeho důvodu zcela rezignovala. Tento nedostatek obligatorní náležitosti dovolání nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (§ 241b odst. 3 věta první o. s. ř.), již uplynula (§ 57 odst. 2 věta první a druhá o. s. ř.). Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení v příslušném rozsahu, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze v této části posoudit přípustnost dovolání. Nejvyšší soud z uvedených důvodů, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí. V Brně dne 25. 10. 2016 JUDr. Pavel P ř í h o d a předseda senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2015_30.CDO.4288.2014.1.xml	Judikát 30 Cdo 4288/2014 30 Cdo 4288/2014 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Lubomírem Ptáčkem, Ph.D. v právní věci žalobce A. H., zastoupeného JUDr. Pavlem Trnkou, advokátem se sídlem v Praze 2, Apolinářská 445/6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, identifikační číslo osoby 000 25 429, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení částky 696.868,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 18/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. května 2014, č.j. 36 Co 105/2013-140, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. května 2014, č.j. 36 Co 105/2013-140, podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, neboť neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pokračovat. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 31. března 2015 JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D. předseda senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2023_8.TDO.1157.2022.1.xml	Judikát 8 Tdo 1157/2022 8 Tdo 1157/2022-885 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 2. 2023 o dovolání obviněné L. T., nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2022, sp. zn. 44 To 69/2022, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 7 T 107/2019, takto: Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se částečně zrušuje rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2022, sp. zn. 44 To 69/2022, a to ve výroku, jímž byla obviněné L. T. podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit poškozenému M. Š. jako náhradu za ztížení společenského uplatnění částku 200 000 Kč a jímž byl podle § 229 odst. 2 tr. ř. tento poškozený se zbytkem svého nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265m odst. 2 tr. ř. s přiměřeným použitím § 265 tr. ř. se poškozený M. Š., nar. XY, trvale bytem XY, odkazuje s uplatněným nárokem na náhradu za ztížení společenského uplatnění na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstává napadený rozsudek beze změny. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 1. 2022, sp. zn. 7 T 107/2019, byla obviněná L. T. (dále též jen „obviněná“, popř. „dovolatelka“) shledána vinnou přečinem křivého obvinění podle § 345 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku (bod 1. výroku o vině) a přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku (bod 2. výroku o vině), za což byla podle § 345 odst. 3, § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený M. Š. se svým nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. 2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněná, státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 i poškozený M. Š. Obviněná svým odvoláním brojila proti výrokům o vině a trestu, odvolání státní zástupkyně podané v neprospěch obviněné a odvolání poškozeného směřovala proti výroku o náhradě škody. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2022, sp. zn. 44 To 69/2022, byl podle § 258 odst. 1 písm. b), c), e), f) tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušen. Podle § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněná byla shledána vinnou přečinem křivého obvinění podle § 345 odst. 2 tr. zákoníku (bod 1. výroku o vině) a přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (bod 2. výroku o vině), za což byla podle § 345 odst. 2, § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost zaplatit poškozenému M. Š. jako náhradu za ztížení společenského uplatnění částku 200 000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený se zbytkem svého nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněná dopustila výše označených přečinů tím, že 1. dne 8. 3. 2018 v době kolem 14:05 hod. v XY, XY, v rámci trestního řízení vedeného Policií České republiky, Obvodní ředitelství policie Praha I, 1. oddělení obecné kriminality pod č. j. KRPA-90194/TČ-2018-001171, po řádném poučení o trestní odpovědnosti za uvedení vědomě nepravdivých údajů při podání vysvětlení podle ustanovení § 158 odst. 6 tr. ř. mimo jiné uvedla, že dne 25. 2. 2018 v době po 18:00 hod. šla do bydliště svého bývalého přítele M. Š., nar. XY, a to z důvodu, že u něj měla nějaké zapomenuté věci, včetně pracovního flash disku, kdy na něj zazvonila, on jí přinesl věci, které u něj zapomněla (vyjma flash disku), a pak spolu šli do blízké vinárny „K.“, poté jí nabídl, že ji odveze domů, s čímž souhlasila, avšak tento ji místo odvozu domů vozil různě po XY, přitom jí nadával, říkal, že její bratr V. T. chcípne, že se o to postará, kdy po ní chtěl, aby její bratr stáhl trestní oznámení na jeho osobu, a dále uvedla, že když zastavili na červenou, tak ji držel za ruku, aby z vozidla nemohla vystoupit, v průběhu cesty brečela, přičemž ji M. Š. vozil dlouhou dobu, asi přes dvě hodiny, a na základě této její výpovědi bylo ve věci dne 22. 3. 2018 vydáno usnesení o zahájení trestního stíhání podle § 160 odst. 1 tr. ř. proti osobě M. Š., nar. XY, pro trestný čin omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 tr. zákoníku a dále pro trestný čin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, kterého se měl dopustit mimo jiné právě tím, že dne 25. 2. 2018 L. T. cca 2 hodiny vozil po XY, křičel na ni, že jsou zkurvená rodina, že její bratr chcípne, a požadoval, aby bratr stáhnul trestní oznámení podané na jeho osobu, a této bránil opustit vozidlo tím, že ji opakovaně držel za ruku, když zastavil na červenou, kdy byl M. Š. v důsledku předmětného trestního stíhání v době od 26. 3. 2018 do 13. 7. 2018 ve vazbě, přičemž z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 23. 7. 2018, sp. zn. 39 T 105/2018, vyplývá, že M. Š. byl podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek vztahující se k jednání ze dne 25. 2. 2018, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl obžalovaný stíhán, přičemž soud vzal za prokázané, že v rozhodný den obžalovaný poté, co spolu s L. T. strávili necelé dvě hodiny ve vinárně, odvezl L. T. po deváté hodině večerní na XY, kde tato vystoupila, následně obžalovaný z místa odjel na XY za svým kamarádem, koupil si jídlo, vybral peníze z bankomatu a následně se vydal zpět na XY vyzvednout L. T., kdy na ni asi hodinu čekal do cca 23:25 hod., a následně ji dovezl v době kolem 23:48 hod. do jejího bydliště, tedy bylo prokázáno, že M. Š. L. T. v žádném případě nevozil cca 2 hodiny různě po XY a ani jí nebránil vystoupit z vozidla, 2. dne 17. 4. 2018 v době kolem 13:04 hod. v XY, v rámci trestního řízení vedeného Policií České republiky, Obvodní ředitelství policie Praha I, 1. oddělení obecné kriminality pod č. j. KRPA-90194/TČ-2018-001171, po řádném poučení jako svědek do protokolu o výslechu svědka, k události ze dne 25. 2. 2018 vypovídala o shora uvedeném ději obdobně, kdy uvedla k situaci po opuštění vinárny, že po nastoupení do vozidla se M. Š. začal chovat jak smyslů zbavený, začal na ni křičet, chtěl, aby její bratr stáhl trestní oznámení na jeho osobu, kdy ji vozil asi dvě hodiny po XY, vzal jí telefon, když volal její bratr, přičemž tento slyšel, že ona ve vozidle pláče, aby na dotaz policejního orgánu uvedla, že během jízdy nedošlo k žádné přestávce, během které by z vozidla vystoupila, a když zastavili na červenou, tak ji M. Š. chytil za ruku, aby nemohla vystoupit, jakož i posléze dne 13. 7. 2018 v XY, v průběhu hlavního líčení konaného u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 39 T 105/2018 v trestní věci obžalovaného M. Š., nar. XY, který byl obžalován mimo jiné pro přečin omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se měl dopustit dne 25. 2. 2018 na obviněné shora uvedeným způsobem, po řádném poučení jako svědek, k události ze dne 25. 2. 2018 po opuštění vinárny uvedla, že poté, co se domluvili, že ji odveze domů, jezdili různě po XY, kdy nejdříve nechtěl, aby někde vystupovala, avšak uvedla, že je možné, že někde vystoupila, ale na dotaz předsedkyně senátu uvedla, že neměla ponětí o čase a vůbec netuší, jak dlouho jezdili, a byla tak rozrušená, že místa, kudy jezdili, nevnímala a na následný dotaz uvedla, že je možné, že někde vystoupila, ale vzápětí uvedla, že si to nepamatuje a že na daném místě v oblasti XY žádné známé nemá, a na dotaz, zda tam měla schůzku či mejdan, neodpověděla, ačkoliv se v místě setkala s osobou blíže neztotožněného M., a dále vyhýbavě odpovídala na dotaz, zda mohla vystoupit, když na jednu stranu řekla, že M. Š. jí ruku zmáčknul silně, a na druhou stranu připustila, že se mohlo jednat o uklidňující gesto, přičemž z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 23. 7. 2018, sp. zn. 39 T 105/2018, vyplývá, že M. Š. byl podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek vztahující se k jednání ze dne 25. 2. 2018, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl obžalovaný stíhán, přičemž soud vzal za prokázané, že v rozhodný den obžalovaný poté, co spolu s L. T. strávili necelé dvě hodiny ve vinárně, odvezl L. T. po deváté hodině večerní na XY, kde tato vystoupila, následně obžalovaný z místa odjel na XY za svým kamarádem, koupil si jídlo, vybral peníze z bankomatu a následně se vydal zpět na XY vyzvednout L. T., kdy na ni asi hodinu čekal do cca 23:25 hod., a následně ji dovezl v době kolem 23:48 hod. do jejího bydliště, tedy bylo prokázáno, že M. Š. L. T. v žádném případě nevozil cca 2 hodiny různě po XY a ani jí nebránil vystoupit z vozidla. 4. Pro úplnost je třeba uvést, že soudy nižších stupňů nerozhodovaly ve věci obviněné poprvé. Obviněná byla nejprve trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 7 T 107/2019, uznána vinnou přečinem křivého obvinění podle § 345 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku (bod 1. výroku o vině), přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku (bod 2. výroku o vině) a přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku (bod 3. výroku o vině), za což byla podle § 345 odst. 3, § 43 odst. 1 tr. zákoníku s přihlédnutím k § 314e odst. 2 tr. ř. odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený M. Š. se svým nárokem na náhradu škody odkázán na řízení občanskoprávní. Proti tomuto trestnímu příkazu podala obviněná odpor, v důsledku čehož byl trestní příkaz zrušen a trestní věc obviněné byla projednána v hlavním líčení. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 11. 2019, sp. zn. 7 T 107/2019, byla obviněná uznána vinnou přečinem křivého obvinění podle § 345 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku (bod 1. výroku o vině), přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku (bod 2. výroku o vině) a přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku (bod 3. výroku o vině). Za to byla podle § 345 odst. 3, § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. V dalším bylo podle § 228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o povinnosti obviněné nahradit poškozenému M. Š. částku 327 000 Kč. Proti tomuto rozsudku podala obviněná odvolání zaměřené proti všem jeho výrokům. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2020, sp. zn. 44 To 37/2020, byl podle § 258 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. napadený rozsudek zrušen a podle § 259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. Následně byla obviněná rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 7 T 107/2019, uznána vinnou přečinem křivého obvinění podle § 345 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku (bod 1. výroku o vině) a přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku (bod 2. výroku o vině). Za to byla podle § 345 odst. 3, § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost nahradit poškozenému M. Š. částku 327 000 Kč. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná odvolání směřující proti všem jeho výrokům. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 2. 2021, sp. zn. 44 To 14/2021, podle § 258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o trestu a ve výroku o přiznání nemajetkové újmy a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnou při nezměněném výroku o vině přečinem křivého obvinění podle § 345 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku odsoudil podle § 345 odst. 3, § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost zaplatit poškozenému M. Š. nemajetkovou újmu ve výši 200 000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti označenému rozhodnutí odvolacího soudu podala obviněná dovolání, z jehož podnětu Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 8. 2021, sp. zn. 8 Tdo 774/2021, podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2021, sp. zn. 44 To 14/2021, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 7 T 107/2019, podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 1, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V řízení po přikázání věci soudy rozhodly způsobem v úvodní části tohoto rozhodnutí rekapitulovaným. II. Dovolání a vyjádření k němu 5. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2022, sp. zn. 44 To 69/2022, podala obviněná L. T. prostřednictvím svých obhájců dovolání. 6. V dovolání ze dne 20. 6. 2022 podaném prostřednictvím obhájce JUDr. Pavla Kormana uplatnila dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. a namítla, že nebyly nedůvodně provedeny stěžejní navrhované důkazy, závěry odvolacího soudu byly založeny na nesprávných skutkových zjištěních a že došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku a jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení. 7. Za nedůvodně neprovedené stěžejní navrhované důkazy označila lékařskou zprávu I. Ž., znalecký posudek o psychiatrickém stavu obviněné a její schopnosti pamatovat si a reprodukovat přesně události z 25. 2. 2018, znalecký posudek o lhavosti poškozeného, znalecký posudek na ztížení společenského uplatnění poškozeného a fotodokumentaci prokazující lhaní poškozeného při pohovoru se znalcem MUDr. Vlastimilem Tichým. Lékařská zpráva I. Ž., měla být podle obviněné provedena s ohledem na její dlouhodobý špatný psychický stav a možnost psychické indikace ovlivňující naplnění znaků subjektivní stránky, na což upozornila obhajoba již v hlavním líčení konaném dne 24. 1. 2022, a důkaz navrhovala i ve veřejném zasedání o odvolání konaném dne 13. 4. 2022. Připomněla, že z lékařské zprávy plyne, že obviněná je osobou, u které je psychiatrická indikace a že je na místě vypracování znaleckého posudku k její schopnosti spolehlivě si pamatovat děje, které prožila, pokud byly spojeny se stresovou situací, a tyto následně reprodukovat. Opakovaně namítla, že není vyloučeno, že u ní ve dnech 8. 3. 2018, 17. 4. 2018 a 13. 7. 2018 absentovala znalostní složka subjektivní stránky. Tím, že odvolací soud neprovedl důkaz předmětnou lékařskou zprávou, zasáhl do práva obviněné na spravedlivý proces z důvodu porušení zásady materiální pravdy, porušení práva na obhajobu. Rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná, neboť soudy nikterak nerozvedly, z jakého relevantního důvodu neprovedly obhajobou navržené a předložené důkazní prostředky. Dále v hlavním líčení i veřejném zasedání o odvolání navrhla obhajoba vypracování znaleckého posudku k posouzení aktuálního psychiatrického onemocnění obviněné a k posouzení stavu a prognózy tohoto onemocnění ke dnům 25. 2. 2018 a k 8. 3. 2018, 17. 4. 2018 a 13. 7. 2018, což soudy neprovedly. Soud prvého stupně v této souvislosti uzavřel, že výsledky takovéhoto druhu znaleckého posudku jsou nezřídka nejednoznačné a že by tedy takový důkaz ke zjištění skutkového děje nic nepřinesl. Obhajoba se neztotožnila s tím, že soud prvního stupně založil závěr o výsledku takové odborné otázky na svém vlastním volném uvážení, což mu postačilo k odůvodnění zamítnutí takového důkazu. I pokud by takový výsledek soud předjímat mohl, měl jej pak zohlednit ve svých úvahách s tím, že pokud existovala možnost, že v době podání výpovědí obviněná skutečně nevěděla, že její paměť ohledně 25. 2. 2018 není spolehlivá, měl z toho učinit příslušný závěr v souladu s pravidlem in dubio pro reo a dovodit, že u obviněné absentuje jakékoliv zavinění. 8. Nalézací soud neprovedl ani obhajobou navržené vypracování znaleckého posudku ohledně lhavosti poškozeného, zejména ve vztahu k průběhu pohovoru s MUDr. Vlastimilem Tichým, kterému popsal své potíže údajně způsobené v důsledku výpovědí obviněné, a to z důvodu, že takovýto důkaz je nadbytečný s ohledem na vyhotovený znalecký posudek MUDr. Vlastimila Tichého ohledně ztížení společenského uplatnění u poškozeného a následný výslech znalce. Z předmětného posudku je však podle obviněné zjevné, že znalec metodologicky postupoval tak, že vzal tvrzení poškozeného jako pravdivá ve všech ohledech. Soudy svá rozhodnutí založily na premise, že závěry znaleckého posudku jsou správné a jsou založeny na pravdivých výpovědích, přestože obhajoba založila do spisu důkazy (fotografie, SMS) k vyvrácení těchto tvrzení poškozeného (např. že nepije, nekouří apod.). 9. Za nesprávné právní posouzení dovolatelka označila posouzení objektivní stránky trestného činu, pakliže soudy založily svá rozhodnutí na tom, že ta část výpovědi obviněné, kterou shledaly neodpovídající objektivní realitě, měla podstatný význam pro rozhodnutí. Neodůvodnily, proč měla objektivně nepřesná část výpovědi obviněné ohledně toho, zda vystoupila z auta a jak dlouho v něm s poškozeným jela, pro rozhodnutí podstatný význam. Soudy tak porušily povinnost odůvodnit svá rozhodnutí tak, aby byla přezkoumatelná, v důsledku čehož bylo porušeno právo obviněné na spravedlivý proces a právo na obhajobu. 10. Podle dovolatelky mělo být při změně právní kvalifikace jejího jednání na přečin podle § 345 odst. 2 a § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zvažováno, zda není na místě postup podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku, tedy zproštění obžaloby v důsledku aplikace zásady subsidiarity trestní represe. Postupná změna výpovědi obviněné, která svá tvrzení proti poškozenému zmírnila, měla za důsledek, že ve vztahu k omezování svobody nebyl prokázán skutek a ve vztahu k vydírání došlo k aplikaci zásady subsidiarity trestní represe. Měla za to, že celá věc coby důsledek sporu dvou lidí po jejich rozchodu má spíše civilněprávní či přestupkovou povahu. 11. Za vadný obviněná označila také výrok o náhradě za ztížení společenského uplatnění po změně právní kvalifikace na přečiny podle § 345 odst. 2 a § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, tedy bez znaku jiné vážné újmy, v tomto případě vazebního stíhání. Odvolací soud poškozenému přiznal za ztížení společenského uplatnění 200 000 Kč. Takový výrok opřel o znalecký posudek MUDr. Vlastimila Tichého, ačkoliv opomněl, že v tomto posudku je ztížení společenského uplatnění shledáváno zejména jako důsledek vazebního stíhání poškozeného. Pokud však odvolací soud při posouzení skutku dospěl k závěru, že v důsledku jednání obviněné nebyl způsoben jiný vážný následek – vazba, pak není dána příčinná souvislost mezi jejím jednáním a následkem vazby poškozeného. 12. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 a § 265l odst. 1 tr. ř. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2022, sp. zn. 44 To 69/2022, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 1. 2022, sp. zn. 7 T 107/2019, zrušil a podle § 265m odst. 1 tr. ř. rozhodl ve věci sám tak, že se obviněná obžaloby zprošťuje. Pokud by pro takový postup neshledal předpoklady, aby po zrušení rozhodnutí věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nebude-li akceptován ani tento postup, navrhla, aby podle § 265m ve spojení s § 265 tr. ř. zrušil výrok, jímž byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněné uložena povinnost zaplatit poškozenému jako náhradu za ztížení společenského uplatnění částku 200 000 Kč, a změnil jej tak, že se poškozený se svým nárokem odkazuje na řízení ve věcech občanskoprávních. 13. V dovolání ze dne 15. 7. 2022 podaném prostřednictvím obhájce JUDr. Karla Poláka obviněná odkázala na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. b), g), h) tr. ř. a namítla, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. 14. Dovolatelka měla za to, že nalézací soud se zcela neřídil pokyny uvedenými v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2021, sp. zn. 8 Tdo 774/2021, zejména když nedopracoval argumentaci stran zavinění ke zvlášť přitěžující okolnosti a ponechal zcela nezměněnou kvalifikovanou skutkovou podstatu, v důsledku čehož musel zakročit odvolací soud. Ani jeden ze soudů nižších stupňů se však nedokázal vyjádřit k tomu, že ta údajná část výpovědi obviněné, týkající se délky jízdy autem a jeho případného opuštění, měla podstatný význam pro rozhodnutí, tedy není zde uveden důvod, proč právě na podkladě této části výpovědi bylo rozhodnuto daným konkrétním způsobem. Chybějící odůvodnění objektivní stránky trestného činu podle dovolatelky zasahuje do práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu, neboť takové rozhodnutí je posléze nepřezkoumatelné. Namítla, že soudy, primárně soud nalézací, se neřídily právním názorem dovolacího soudu a porušily její právo na spravedlivý proces a na projednání nezávislým a nestranným soudem. 15. Obviněná vytkla, že v průběhu celého trestního řízení nebyla dodržena totožnost a jednota skutku, když ze strany jak nalézacího, tak odvolacího soudu došlo k opakovanému a razantnímu upravování popisu skutku (srov. str. 4, bod 2. rozsudku nalézacího soudu, str. 8, bod 10. rozsudku odvolacího soudu). Vzhledem k tomu, že odvolací soud změnil kvalifikaci trestných činů z kvalifikovaných na základní skutkové podstaty, vyvstala podle obviněné otázka subsidiarity trestní represe. 16. Dovolatelka odmítla existenci kauzálního nexu mezi jejím jednáním a vzetím poškozeného do vazby. Soudy podle jejího názoru nedokázaly jasně a zřetelně stanovit konkrétní vazební důvod, pro nějž byl obviněný vzat do vazby, nelze tudíž tento fakt spojovat pouze a výlučně s jejím údajným křivým obviněním a křivým svědectvím. Konstatovala, že svým jednáním neměla jakoukoliv možnost ovlivnit vzetí poškozeného do vazby, což navíc ani nebylo jejím úmyslem, když obviněná toliko vypovídala o okolnostech, které si z daného dne pamatovala. Vzetí poškozeného do vazby bylo přímým následkem jeho protiprávní činnosti, tedy vydírání, nikoliv trestného činu, o němž obviněná vypovídala v rozporu s realitou. Z uvedených důvodů nemůže být obviněná nucena platit jakoukoliv náhradu škody za ztížení společenského uplatnění či náhradu jiné újmy, neboť uvalení vazby a z ní vzniklé posttraumatické stresové poruchy si poškozený přivodil sám. 17. Dovolatelka zpochybnila i nestrannost a nezaujatost soudce nalézacího soudu JUDr. Ondřeje Lázny, jehož chování i po výtkách učiněných Nejvyšším soudem jednoznačně ukazuje na jeho podjatost a zaujatost vůči obviněné podle § 30 tr. ř. Zaujatý postoj se podle obviněné projevil v jí citované části odůvodnění rozhodnutí. Dovolatelka jí označené výroky považovala za urážlivé, přímo hodnotící její morální vlastnosti. Pokud jde o označení obviněné jako psychicky a sociálně nevyzrálé, pak dovolatelce není zjevné, z čeho tak soud dovodil, když lékařská zpráva doc. MUDr. Ilji Žukova, CSc., nebyla soudem provedena a znalecký posudek na obviněnou z oboru psychologie a psychiatrie nebyl ve věci i přes její návrh zpracován. Zpracování takového posudku však bylo podle ní namístě, a to s ohledem na skutečnost, že z lékařské zprávy vyplývá, že je u ní přítomna psychiatrická indikace. 18. Dále obviněná shledala porušení svého práva na spravedlivý proces, obhajobu a soudní ochranu práv v neprovedení jí navrhovaných důkazů, tedy lékařské zprávy doc. MUDr. Ilji Žukova, CSc., a souvisejícího znaleckého posudku na obviněnou, aniž by jejich neprovedení bylo přesvědčivě odůvodněno. Neprovedením znaleckého posudku na obviněnou tak není postaveno na jisto, jakým způsobem jí aktivity daného dne psychicky ovlivnily, a vyvstává pochybnost, zda neabsentovala vědomostní složka subjektivní stránky trestného činu. Není však možné, aby soud o tomto rozhodl bez specialistou provedeného odborného znaleckého posudku. 19. Pro vnitřní nepřezkoumatelnost obviněná rozporovala také znalecký posudek na poškozeného vypracovaný znalcem MUDr. Vlastimilem Tichým. Namítla, že k určení posttraumatické stresové poruchy, která v daném případě hraje klíčovou roli z hlediska existence a výše náhrady nemajetkové újmy, je nutné komplexnější vyšetření, při kterém bude poškozený zkoumán v souvislosti s vystavením zátěžovým podmínkám, přičemž pouhý osobní pohovor je zcela nedostatečný a navíc stojí na tom, že výpovědi poškozeného jsou správné a pravdivé, ačkoliv obhajoba opakovaně předkládala důkazy prokazující opak. Obviněná nesouhlasila ani s postupem, na základě něhož MUDr. Vlastimil Tichý stanovil a vyčíslil výši náhrady za utrpěnou nemajetkovou újmu poškozeným a vyjádřila taktéž pochyby nad samotnou odborností znalce při vyčíslování náhrady za ztížení společenského uplatnění. Zpochybnila i projevy posttraumatické stresové poruchy v souvislosti s nyní projednávaným trestným činem, když poškozený již byl víckrát trestně stíhán a 7x soudně trestán. 20. Obviněná polemizovala i s příčinnou souvislostí mezi jejím jednáním a nemajetkovou újmou, měla za to, že poškozený nemá nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění, neboť neměla možnost ovlivnit, zda bude či nebude vzat do vazby. Případný nárok za nezákonné uvěznění by měl podle jejího názoru poškozený uplatňovat v souvislosti se zákonem č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, a to vůči státu. 21. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2022, sp. zn. 44 To 69/2022, a Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 1. 2022, sp. zn. 7 T 107/2019, a sám ve věci podle § 265m odst. 1 tr. ř. rozhodl tak, že se obviněná zcela zprošťuje obžaloby; případně aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. po zrušení napadených rozhodnutí vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení; případně aby podle § 265m tr. ř. ve spojení s § 265 tr. ř. zrušil výrok, jímž byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněné uložena povinnost zaplatit poškozenému M. Š. jako náhradu za ztížení společenského uplatnění částku 200 000 Kč, a změnil jej tak, že podle § 265 tr. ř. se poškozený odkazuje s nárokem na náhradu za ztížení společenského uplatnění v částce 200 000 Kč na řízení ve věcech občanskoprávních. 22. V dovolání ze dne 20. 7. 2022 podaném prostřednictvím obhájce JUDr. Tomáše Kaisera obviněná odkázala na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h), i), m) tr. ř. a namítla, že nalézací soud porušil zejména hmotněprávní předpisy, nezjistil skutečný stav věci a nerespektoval konstantní judikaturu, přičemž odvolací soud uvedené chyby napravil pouze částečně a sám svým rozhodnutím porušil zákaz reformace in peius. 23. Ve vztahu ke skutkovým zjištěním uvedla, že její trestní oznámení bylo pravdivé a všechny uváděné skutečnosti byly správné, ke zproštění obviněného došlo na základě přesvědčení soudu o nedostatečné společenské škodlivosti. Nalézací soud se odmítl obsahem jejího trestního oznámení zabývat, věnoval se toliko jednání popsanému ve výroku odsuzujícího rozhodnutí, přičemž škodlivé následky vyvolané trestním oznámením spojoval v rozporu s realitou (zcela pominul popis událostí kvalifikovaných jako trestný čin vydírání) výlučně s nepřesným popisem části jednání M. Š. z 25. 2. 2018. Odvolací soud toto zásadní pochybení nenapravil, ačkoliv byl na něj upozorněn, když navíc z výroku rozsudku je podle obviněné zřejmé, že nebyla naplněna specifická subjektivní stránka trestného činu křivého obvinění. Za další pochybení soudů označila nerespektování hmotněprávního korektivu uvedeného v popisu trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku „uvede nepravdu o okolnosti, která má podstatný význam pro rozhodnutí“, když z jejích výpovědí je zřejmé, že ta část výpovědi, pro kterou byla odsouzena, neměla pro rozhodnutí o zahájení trestního stíhání M. Š. ani pro další rozhodování podstatný význam. Ze skutkových zjištění je zjevné, že M. Š. byl obviněn a obžalován nejen ze spáchání trestného činu omezování osobní svobody, ale zejména trestného činu vydírání, o kterém beze zbytku vypovídala pravdivě, přičemž toto jednání bylo jediným důvodem jejího trestního oznámení. Za další pochybení považuje neprokázání naplnění subjektivní stránky trestného jednání, a to zejména ve světle opomenutých důkazů v odůvodnění rozhodnutí – zpráv zejména zkušeného soudního znalce doc. MUDr. Ilji Žukova, CSc., z 21. 1. 2022 a 2. 3. 2022 a doc. PhDr. Dr. phil. Laury Janáčkové, CSc., z 24. 1. 2022. 24. Dovolatelka se dále zabývala právním posouzením svých skutků. K jednání kvalifikovanému jako přečin křivého obvinění zopakovala, co bylo důvodem jejího trestního oznámení, tedy jak se k ní zachoval M. Š. Poznamenala, že o tomto jeho chování nevyvstaly žádné pochybnosti, soud měl ale za to, že takové jednání není možno považovat za vydírání. Dále připomněla svou výpověď z hlavního líčení, která měla objasnit motiv jejího jednání a která rovněž nebyla žádným z důkazů vyvrácena, přesto nebyla soudy hodnocena a byla přehlédnuta. V průběhu sepisu trestního oznámení pak odpovídala pravdivě na dotazy policie. Když při své výpovědí zapomněla na přerušení jízdy s M.Š. dne 25. 2. 2018 po XY, rozhodně nejednala ve specifickém úmyslu přivodit mu trestní stíhání. Upozornila, že popis skutku neobsahuje vyjádření tohoto specifického úmyslu. 25. Ve vztahu k jednání kvalifikovanému jako trestný čin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku obviněná uvedla, že v její věci nebyl prokazován ani z výroku o vině není zjevný znak, že pachatel uvede úmyslně nepravdu o okolnosti, která má podstatný význam pro rozhodnutí nebo zjištění. O podstatnou okolnost se pro úvahy ohledně zahájení trestního stíhání M. Š. a podání obžaloby nejednalo, toto jednání bylo bagatelní v porovnání s podezřením ze spáchání trestného činu vydírání, ohledně kterého vypovídala pravdu, navíc měla být nesprávná pouze část její výpovědi, zatímco důležitá okolnost, tj. bránění v opuštění jeho vozu, nepochybně nastala. Vytkla, že tento objektivní fakt však není zmíněn v žádném rozhodnutí, přestože na něj v opravných prostředcích výslovně upozorňovala. Konstatovala, že popis skutku ve výroku rozsudku městského soudu, kterým měla naplnit skutkovou podstatu trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku, nezmiňuje naplnění podmínky okolnosti, která má podstatný význam pro rozhodnutí ve věci, čímž došlo k porušení ustanovení hmotného práva, neboť není naplněn znak škodlivosti (§ 12 odst. 2 tr. zákoníku). 26. Soudy podle jejího názoru neprokazovaly naplnění subjektivní stránky a pouze ji předvídaly, přestože žádala o vypracování znaleckého posudku na svůj psychický stav, jak po její hospitalizaci doporučil doc. MUDr. Ilja Žukov, CSc. Připomněla, že spis obsahuje několik relevantních lékařských zpráv a připomněla závěry v nich uvedené. Poznamenala také, že lékaři ve svých zprávách uvedli, že s ohledem na její posttraumatickou stresovou poruchu je nutné na ni vypracovat znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie. Soudy, přestože o jejích zdravotních problémech věděly, však přes žádost obviněné znalecký posudek vypracovat nenechaly. Dovolatelka je proto přesvědčena, že bez objasnění jejího zdravotního stavu nelze rozhodnout o naplnění subjektivní stránky předmětných trestných činů. Zopakovala, že nikdy neměla v úmyslu M. Š. křivě obvinit nebo proti němu křivě vypovídat, jedinou její snahou bylo zachovat si místo v advokátní kanceláři, které cítila ohrožené, když jí M. Š. tvrdil, že se zmocnil citlivých údajů o klientech z této kanceláře. 27. Za podstatnou považovala také otázku, jaké měla v době podání trestního oznámení povědomí o trestní minulosti M. Š. Uvedla, že o ní měla velmi neurčité a zamlžené informace a pouze věděla, že jej čeká nějaký soud. Toto má být potvrzeno i tím, že z obsahu odborného vyjádření Z.P., a znaleckého posudku MUDr. Vlastimila Tichého se podává, že tento před oběma znalci svou trestní minulost upravil a zamlčel její rozsah. Dovolatelka se s jeho trestním rejstříkem seznámila až při prostudování spisu, které jí bylo jako poškozené umožněno, proto tvrzení nalézacího soudu, že o jeho trestní minulosti věděla a chtěla ji zneužít při podání trestního oznámení, je pouhou spekulací nemající oporu v dokazování. I v tomto bodě pak spatřovala porušení jejího práva na spravedlivý proces. 28. Dovolatelka ve věci dále shledávala extrémní rozpor ve skutkových zjištěních. Zopakovala, že výrok pod bodem 1. rozsudku odporuje skutečnosti, neboť její výpověď o událostech ze dne 25. 2. 2018 nebyla důvodem pro obvinění M. Š. ze spáchání trestného činu vydírání. Výrok soudu popisující nepravdivé tvrzení byl vytržen z obsáhlé výpovědi, která se převážně týkala mnohem závažnějšího jednání, ke kterému nepochybně došlo, přičemž jeho obvinění nebylo založeno na té části výpovědi, která je uvedena v odsuzujícím výroku. Zdůraznila, že bez posouzení celé její výpovědi a zjištění motivu trestního oznámení nelze spravedlivě rozhodnout. Opět uvedla, že M. Š. úmyslně křivě neobvinila, sama jako laik mezi jednotlivými skutkovými podstatami nerozlišuje a pouze popsala, co si pamatovala. Poznamenala, že M. Š. nebyl zproštěn proto, že se dopustila úmyslné křivé výpovědi, ale proto, že nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl stíhán u méně závažného jednání, a z důvodu, že označený skutek nebyl trestným činem u jednání, které bylo předmětem jejího trestního oznámení. V této souvislosti poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2018, sp. zn. IV. ÚS 1463/18, který sice shledal porušení základních práv M. Š. v rozhodování o vazbě, avšak „nepřesvědčil argumentaci obsažené v ústavní stížnosti týkající se toho, že by trestní stíhání v této věci nemělo být vedeno důvodně a že věc nemá trestněprávní charakter“. Neprokázání trestného činu neznamená automaticky naplnění skutkové podstaty trestného činu křivého obvinění či křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku. Měla za to, že v jejím případě nebyly naplněny požadavky nezbytné pro její odsouzení za citované trestné činy, jak vyplývají z komentářů k trestnímu zákoníku, které v dovolání citovala. 29. I v tomto svém podání obviněná zopakovala, že dosavadní řízení trpí vadou neúplného dokazování a přehlédnutí jejích návrhů v průběhu hlavního líčení a veřejného zasedání, ale i výslovně zmíněných v jejím odvolání ze dne 10. 2. 2022. Ve vztahu k naplnění subjektivní stránky přečinů soudy nevyhověly její žádosti o provedení důkazu videonahrávkami a zvukovými záznamy, které jsou součástí přiloženého trestního spisu Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 39 T 105/2018 a které jsou podle jejího přesvědčení nezbytné pro řádné posouzení psychického stavu, v jakém se kvůli agresivnímu chování M. Š. v rozhodnou dobu nacházela. Bezvýsledně navrhovala také vypracování znaleckého posudku ohledně lhavosti M. Š. a znalecký posudek o jejím psychickém zdraví, bez něhož nelze splnit požadavek Nejvyššího soudu vyjádřený v rozhodnutí z 25. 8. 2021 o nezbytnosti přesvědčivého prokázání naplnění subjektivní stránky obou přečinů. 30. Dovolatelka brojila také proti výroku o náhradě nemajetkové újmy. Měla za to, že vzhledem k pravdivému popisu jednání poškozeného ze dne 7. 3. 2018 nelze uvažovat, že by nepřesným popisem událostí ze dne 25. 2. 2018 mohla vzniknout M. Š. větší újma než následkem událostí ze 7. 3. 2018. Navíc podle jejího názoru došlo postupem městského soudu k porušení zákazu reformace in peius, když vůči ní rozhodl přísněji, ač Nejvyšší soud zrušil předcházející rozhodnutí toliko v důsledku jejího dovolání. Po připomenutí vývoje v rozhodování o náhradě původně majetkové škody a posléze nemajetkové újmy včetně odůvodnění konstatovala, že soud prvního stupně po zrušení rozhodnutí Nejvyšším soudem nepřehlédl přímé provázání nemajetkové újmy s pobytem poškozeného ve vazbě, a proto jej správně s požadavkem na náhradu škody odkázal na občanskoprávní řízení. Odvolací soud pak vyhověl odvoláním poškozeného a státní zástupkyně, přičemž se však nevypořádal s faktem, že M. Š. byl rovněž stíhán pro trestný čin vydírání. Uvědomil si sice, že pro obvinění ze spáchání trestného činu omezování osobní svobody nemohl být vzhledem k ustanovení § 68 odst. 2 tr. ř. vzat do vazby, ale přesto i v tomto bodě zrušil rozhodnutí soudu prvého stupně a sám náhradu nemajetkové újmy M. Š. přiznal a uvedl, že poškozený svůj nárok založil na vzniklém posttraumatickém stresovém syndromu, aniž se vypořádal s jeho obviněním ze spáchání trestného činu vydírání. Zdůraznila, že neiniciovala ani neovlivnila vzetí M. Š. do vazby, proto neměla být poškozenému náhrada nemajetkové újmy přiznána. Měla za to, že právní titul náhrady škody nelze po proběhlém dovolacím řízení měnit, nehledě na to, že znalec MUDr. Vlastimil Tichý vycházel z prokazatelně lživých tvrzení poškozeného. 31. Odvolacímu soudu vytkla, že nenapravil veškerá pochybení v činnosti nalézacího soudu a změnil rozhodnutí soudu prvního stupně v její neprospěch, přičemž jeho rozhodnutí považuje za nepřezkoumatelné, když neuvádí, o jaké důkazy opírá svá tvrzení. Nesprávně se vypořádal i s údajným naplněním subjektivní stránky obou přečinů, když uvedl, že „… konala chtěně a záměrně, a to i s ohledem na její inteligenci, v dané době vykonávané zaměstnání v advokátní kanceláři a nepochybně tak získané zkušenosti …“. K tomu poznamenala, že práce recepční žádnou mimořádnou inteligenci nepotřebuje. Měla za to, že odvolací soud se měl zabývat otázkou viny. Tím, že se jí nezabýval, rozhodl, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, čímž naplnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. 32. Po rekapitulaci dovolací argumentace obviněná navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu podle § 265k odst. 1. tr. ř. zrušil a podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl rozsudkem tak, že se obviněná obžaloby zprošťuje. 33. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání obviněné, jež bylo podáno prostřednictvím JUDr. Pavla Kormana, předně poznamenal, že námitky obviněné považuje za zjevně neopodstatněné. Vyjádřil přesvědčení, že dokazování provedené soudy bylo co do rozsahu bezvadné a úplné, žádný důkaz nezůstal stranou jejich pozornosti a příslušný soud také řádně odůvodnil, proč pro zjevnou nadbytečnost nebylo vyhověno konkrétnímu důkaznímu návrhu. K návrhu na provedení lékařské zprávy I. Ž., a znaleckých posudků k osobě obviněné a osobě poškozeného se dostatečně vyjádřil již nalézací soud v odůvodnění rozsudku ze dne 24. 1. 2022, sp. zn. 7 T 107/2019, a zdůraznil, že i kdyby poškozený dovolatelku skutečně týral, na projednávanou věc by tato okolnost nemohla mít zásadní vliv, neboť by ve vztahu ke spáchaným činům obviněnou nijak vyvinit nemohla. Návrhu na vypracování znaleckého posudku k problematice věrohodnosti poškozeného soud nevyhověl z důvodu, že za naprosto dostačující považoval posouzení znalcem MUDr. Vlastimilem Tichým, přičemž o pravdivosti poškozeným sdělených informací soud neměl žádné pochybnosti ani poté, co provedl a vyhodnotil zbylé, ve věci zajištěné důkazy. Soud přihlédl také k obecné praxi, podle které lhavost bývá znalecky hodnocena pouze jako povahový rys nepodléhající znaleckému posouzení. Městský soud v Praze se pak v rozsudku ze dne 13. 4. 2022, sp. zn. 44 To 69/2022, k otázce znaleckého zkoumání případného rozrušení obviněné, jež by eventuálně mohlo ovlivnit její psychický stav a kvalitu podaných informací, vyjádřil v tom smyslu, že by bylo zčásti pochopitelné, pokud by dovolatelka podala jednu výpověď, v níž by byly uvedeny ne zcela přesné informace, nelze je však akceptovat v situaci, kdy takové výpovědi, nadto výpovědi lživé a nikoliv jen nepřesné, učinila postupně tři. 34. K samotné subjektivní stránce připomněl, že odvolací soud ji považoval za prokázanou a v daných souvislostech poukázal i na předchozí usnesení dovolacího soudu, v němž vyslovil závěr, že u obviněné byl prokázán přímý úmysl ve vztahu ke lživému obvinění, kdy obviněná chtěně a záměrně orgánům činným v trestním řízení přes řádné poučení opakovaně uváděla nepravdivé informace, a to v nejméně v nepřímém úmyslu přivodit trestní stíhání poškozeného. Konstatoval, že na uvedeném nemůže ničeho změnit ani obviněnou nastíněná motivace činu, tj. snaha o získání pracovního flash disku. Soudy se tak podle státního zástupce problematikou zavinění dovolatelky přesvědčivě a obsáhle zaobíraly. Vzhledem k provedeným důkazům nemůže podle jeho názoru obstát ani argumentace obviněné, že došlo k vymizení znalostní složky subjektivní stránky, když obviněná se dopouštěla nepravdivých tvrzení opakovaně a v rozmezí několika měsíců. Úmyslné zavinění tak měl za prokázané. 35. K neprovedeným návrhům k prokázání nedůvodnosti výše přiznané náhrady za ztížení společenského uplatnění státní zástupce zdůraznil, že posttraumatická porucha byla poškozenému diagnostikována soudním znalcem MUDr. Vlastimilem Tichým, kdy i z jeho výpovědi je zřejmé, že mu bylo známo, že poškozený nemusel ve všech konkrétních tvrzení uvádět pravdu. K důkazu fotodokumentací zmínil, že poškozený odpovídal na otázky znalce ke dni vypracování znaleckého posudku, přičemž fotodokumentace předložená obviněnou se mohla týkat takového chování poškozeného, jehož se již v době zpracování znaleckého posudku dopouštět nemusel. Podstatné je však podle jeho názoru to, že i kdyby se poškozený k některé z otázek znalce vyjádřil nepravdivě (zda kouří, užívá drogy, účastní se hazardních her), taková dílčí otázka, která sama o sobě nebyla předmětem znaleckého zkoumání, není natolik relevantní pro samotné diagnostikování posttraumatické poruchy, aby zpochybnila věrohodnost znaleckého posudku ve vztahu k rozsahu a intenzitě újmy utrpěné poškozeným. K obviněnou zpochybňované věrohodnosti poškozeného podotkl, že znalec lhaní poškozeného neprokázal. Státní zástupce uzavřel, že soudy provedly veškeré relevantní důkazy vztahující se k objektivní i subjektivní stránce stíhaných trestných činů, jakož i k důvodnosti a výši uplatněného nároku na náhradu škody, tudíž zamítnutí návrhů na provedení dalších důkazů bylo postupem důvodným a legitimním. 36. Státní zástupce odmítl také námitku dovolatelky, podle které jejím jednáním nedošlo k naplnění skutkové podstaty § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, neboť se podle jejího názoru nejednalo o „okolnosti, které mají podstatný význam pro rozhodnutí“. Zdůraznil, že s poškozeným bylo zahájeno trestní řízení mimo jiné pro přečin omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 tr. zákoníku, což bylo z hlediska naplnění znaků uvedeného trestného činu zcela zásadní. Nepravdivá výpověď obviněné měla rozhodující vliv na trestní stíhání poškozeného, neboť v případě pravdivého vylíčení proběhlých skutečností by přicházel v úvahu naprosto odlišný postup, než ke kterému bylo přistoupeno. Z rozhodnutí v rámci vazebního řízení jednoznačně vyplývá, že důvodem jeho vzetí do vazby bylo taktéž údajné jednání ze dne 25. 2. 2018, z něhož byl křivě obviněn, přičemž v důsledku nespravedlivého trestního stíhání a navazujícího vzetí do vazby byl poškozený stižen celou řadou příznaků typických pro posttraumatickou stresovou poruchu. Příčinná souvislost mezi jednáním a způsobeným následkem na psychickém zdraví poškozeného tak nepochybně naplněna byla. Skutečnost, že byl poškozený trestně stíhán a vzat do vazby i z důvodu jiné trestné činnosti, je pak v tomto ohledu irelevantní. 37. Za zjevně neopodstatněnou považoval výtku, že bylo na místě přistoupit k aplikaci zásady subsidiarity trestní represe. Ačkoliv dovolatelka ve své poslední výpovědi stanovisko ohledně údajného chování poškozeného zmírnila, nemění to nic na předchozích, opakovaně uváděných nepravdivých údajích, které měly za následek trestní stíhání poškozeného, třebaže pak k jeho odsouzení nedošlo, neboť samotné zahájení trestního stíhání a projednávání věci před soudem mělo významný dopad na jeho osobní život. S ohledem na takto závažný zásah do osobní sféry poškozeného je aplikace uvedené zásady naprosto vyloučena. Opakované křivé obvinění a svědectví dovolatelky svědčí o jejím záměru poškodit M. Š. a přivodit mu trestní stíhání, což se jí také podařilo. V jejím jednání pak nelze shledat žádnou okolnost, která by společenskou škodlivost jejího jednání snižovala natolik, aby nebylo na místě uplatňovat trestní represi. 38. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. 39. Státní zástupce dále zaslal Nejvyššímu soudu sdělení, v němž uvedl, že se k dalším odůvodněním dovolání obviněné, a to prostřednictvím obhájců JUDr. Karla Poláka a JUDr. Tomáše Kaisera, po seznámení se s obsahem obou podání, jakož i s přihlédnutím k již zaslanému vyjádření k dovolání podanému prostřednictvím JUDr. Pavla Kormana věcně vyjadřovat nebude. III. Přípustnost dovolání 40. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Protože nebylo možné dovolání jako celek odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř., Nejvyšší soud podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání je částečně důvodné. IV. Důvodnost dovolání 41. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněná v dovolání uplatnila dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), g), h), i), m) tr. ř. Namítla, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, soudy neprovedly stěžejní navrhované důkazy, závěry odvolacího soudu byly založeny na nesprávných skutkových zjištěních, došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku a jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení a že odvolací soud napravil pouze částečně chyby nalézacího soudu a sám svým rozhodnutím porušil zákaz reformationis in peius. 42. Předně nutno konstatovat, že s odkazem na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 pod písmeny a) až l) tr. ř. Tento dovolací důvod tedy spočívá ve třech různých alternativách (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174–3175): řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. však v dané věci nepřichází v úvahu, a to v žádné jeho variantě, jelikož napadeným rozsudkem nebylo odvolání obviněné zamítnuto, ale odvolací soud sám znovu ve věci rozhodl. Skutečnost, že soud nevyhověl odvolání obviněné v celém rozsahu a nenapravil dovolatelkou shledané vady v napadeném rozhodnutí, nelze postavit na stejnou úroveň jako zamítnutí odvolání. 43. Dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolatelka spojila s výhradami proti nestrannosti a zaujatosti soudce nalézacího soudu JUDr. Ondřeje Lázny. Z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, rozhodl-li ve věci vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. 44. Formálním předpokladem pro použití dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. tedy je, že okolnost, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, nebyla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa, nebo jím byla před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Obviněná v řízení předcházejícím tomuto dovolacímu řízení (po zrušení rozhodnutí soudů nižších stupňů usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2021, sp. zn. 8 Tdo 774/2021, a přikázání věci soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl) námitku podjatosti samosoudce rozhodujícího v prvním stupni nevznesla, jak se podává z obsahu trestního spisu. Výhradu týkající se podjatosti samosoudce soudu prvního stupně neučinila ani v odvolání odůvodněném prostřednictvím JUDr. Tomáše Kaisera dne 10. 2. 2022 (č. l. 627–629), Mgr. Petra Mikyska dne 15. 2. 2022 (č. l. 634–636), v doplnění odvolání prostřednictvím JUDr. Pavla Kormana dne 5. 4. 2022 (č. l. 665–666), ale ani ve veřejném zasedání o odvolání konaném dne 13. 4. 2022 (protokol na č. l. 679–688), a to přesto, že si skutečností, které podle jejího názoru zakládají pochybnosti o nestrannosti a nezaujatosti soudce, byla již v předcházejícím řízení vědoma (zaujatost soudce shledávala zejména v domnělém subjektivním hodnocení její osoby a užití podle jejího mínění urážlivých výrazů v odůvodnění jeho rozhodnutí, jakož i v nerespektování pokynů Nejvyššího soudu v jeho zavazujícím rozhodnutí). Tento primární předpoklad nemůže být dovozován ani ze skutečnosti, že obviněná podjatost samosoudce soudu prvního stupně vytýkala v již předcházejícím odvolacím i dovolacím řízení. Nutno proto uzavřít, že formální předpoklady pro použití dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. nebyly splněny. 45. Nad rámec řečeného však lze dodat, že námitky obviněné, jejichž podstatou byl nesouhlas s formulacemi, jež soudce JUDr. Ondřej Lázna užil v odůvodnění rozsudku, by ani věcně nemohly vést k závěru o vyloučení tohoto soudce z vykonávání úkonů trestního řízení. Dovolací soud se ve svém usnesení ze dne 25. 8. 2021, sp. zn. 8 Tdo 774/2021, s námitkami obviněné proti podjatosti JUDr. Ondřeje Lázny, od nichž se námitky v tomto dovolacím řízení ve své podstatě nijak zásadně nelišily, již vypořádal a pochybnosti o podjatosti samosoudce nalézacího soudu (i přes jistou nevhodnost jeho poznámek) nenabyl. 46. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze uplatnit, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání tedy spočívá na třech alternativách, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát. Stane se tak: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. 47. Pochybení podřaditelná pod shora zmíněné vady relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však Nejvyšší soud v projednávané věci neshledal. K výtce dovolatelky, že soudy nižších stupňů nedůvodně zamítly doplnit dokazování o lékařskou zprávu doc. MUDr. Ilji Žukova, CSc., znalecký posudek z oboru psychiatrie o jejím stavu a její schopnosti pamatovat si a reprodukovat přesně události z 25. 2. 2018, znalecký posudek o lhavosti poškozeného, fotodokumentaci prokazující lhaní poškozeného při pohovoru se znalcem MUDr. Vlastimilem Tichým, jakož i o videonahrávky a zvukové záznamy přiloženého spisového materiálu, lze připomenout, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. 48. S ohledem na uvedené nutno konstatovat, že soudy nižších stupňů se z hlediska neprovedení obhajobou navrhovaných důkazů žádného pochybení nedopustily. Nutno poznamenat, že ne všechny dovolatelkou vyjmenované údajně neprovedené důkazy byly skutečně navrženy či že nebyly vůbec provedeny. Z protokolu o výslechu znalce MUDr. Vlastimila Tichého mimo hlavní líčení ze dne 15. 11. 2021 (č. l. 561–568) se podává, že obhajoba požádala o možnost předložení předmětné fotodokumentace poškozeného znalci k vyjádření, což také bylo učiněno, znalec se k otázkám s fotografiemi spojenými vyjádřil a následně byly fotografie založeny do spisu (č. l. 569–575). Obhajoba obviněné v následně konaném hlavním líčení dne 24. 1. 2022 (viz protokol na č. l. 604–607 a jemu odpovídající zvukový záznam na CD nosiči na č. l. 613) předložila lékařské zprávy z psychiatrické kliniky vypracované doc. PhDr. Dr. phil. Laurou Janáčkovou, CSc. (č. l. 609, 610) a doc. MUDr. Iljou Žukovem, CSc. (č. l. 611, 612), jež byly dány k nahlédnutí také státní zástupkyni a zmocněnkyni poškozeného a byly založeny do spisu. Dále se z protokolu o hlavním líčení podává, že obhajoba navrhla vypracování znaleckého posudku z oboru psychiatrie a psychologie na obviněnou, psychologické vyšetření poškozeného na lhavost a učinění kroků ke zjištění, zda byl poškozený v posledních 5 letech prověřován či trestně stíhán. Jiné návrhy obviněná ani obhajoba neučinily. Pokud tak jde o předloženou fotodokumentaci poškozeného a zprávy o psychickém stavu obviněné, pak ve skutečnosti, že tyto nebyly vyhodnoceny ve prospěch dovolatelky tak, jak by si představovala, nelze rovněž spatřovat jakési opomenutí těchto důkazů. Ostatní obhajobou navržené důkazy byly v souladu s výše uvedenými kritérii pro odůvodnění neprovedení návrhu vyloženými judikaturou Ústavního soudu usnesením zamítnuty jako nadbytečné (nalézacím soudem označené za „nepotřebné“). Samosoudce k zamítnutí důkazních návrhů v hlavním líčení a rovněž v odůvodnění svého rozhodnutí pod bodem 11. uvedl, že z předložených zpráv o psychickém stavu obviněné se nepodává žádná okolnost, která by mohla mít zásadní vliv na posouzení věci a vyvinění obviněné. Okrajově zmínil i obhajobu obviněné v souvislosti s jejím údajným týráním poškozeným a případně poznamenal, že ani taková okolnost by nemohla přispět k vyvinění obviněné a na projednávanou věc by nemohla mít zásadní vliv. 49. Tento soud vyloučil rovněž potřebu dalšího zkoumání poškozeného znalcem z oboru psychologie ohledně jeho lhavosti, připomněl, že poškozený byl již znalcem zkoumán a při následném výslechu znalec zodpověděl celou řadu otázek včetně lhavosti. Za nerelevantní pro rozhodnutí v projednávané věci označil i zjištění informace, zda byl poškozený v posledních 5 letech trestně stíhán či prověřován. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně pod body 9. a 10. rovněž vyplývá, že měl za to, že není důvod pro vypracování doplňku posudku znalce MUDr. Vlastimila Tichého, s jehož závěry a postupy se obhajoba neztotožnila, či opatření nového posudku. Znalec podle mínění soudu podrobně vysvětlil konkrétní mechanismus vzniku předloženého znaleckého posudku a na jeho závěrech setrval i po doplňujících otázkách obhajoby. 50. Pokud jde o návrh obhajoby doplnit dokazování nahrávkami z řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 29 T 105/2018, jež učinila ve veřejném zasedání o odvolání konaném dne 13. 4. 2022, tento byl odvolacím soudem zamítnut jako nedůvodný, přičemž, jak vyplývá ze zvukového záznamu (obsaženého na CD nosiči na č. l. 685 a verte), odvolací soud měl za to, že tyto nahrávky nemohou ničeho na závěru o vině změnit. I Nejvyšší soud považuje doplnění dokazování o předmětné nahrávky za nadbytečné, neboť ve věci bylo provedeno dokazování v dostatečném rozsahu, všechny skutečnosti podstatné pro rozhodnutí ve věci již byly bez důvodných pochybností prokázány, na čemž by ničeho nemohly změnit ani navrhované nahrávky. Lze uzavřít, že soudy nižších stupňů se žádného nedůvodného neprovedení důkazů či opomenutí důkazů nedopustily a neprovedené návrhy na doplnění dokazování zamítly v souladu s kritérii vymezenými Ústavním soudem v jeho judikatuře. 51. Nejvyšší soud neshledal ani případný zjevný rozpor skutkových zjištění majících určující význam pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně ve spojení s odůvodněním rozhodnutí soudu druhého stupně, který některá skutková zjištění soudu prvního stupně, především pokud se jednalo o popis skutku pod bodem 2. výroku o vině, upravil (zejména str. 6, 7, body 14. – 16. rozsudku nalézacího soudu, str. 8, 9, body 10. – 12. rozsudku odvolacího soudu), vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy (zejména soudem odvolacím) učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Nutno konstatovat, že vina obviněné byla v projednávané věci bez důvodných pochybností prokázána. Nelze než podotknout, že dovolací argumentace obviněné je pouhým opakováním námitek a argumentů, které obviněná vznášela od počátku trestního řízení a s nimiž se logicky a přesvědčivě vypořádaly již soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí. 52. Dovolatelka namítla, že její trestní oznámení bylo pravdivé a všechny jí uváděné skutečnosti byly správné, přičemž ke zproštění poškozeného došlo na základě přesvědčení soudu o nedostatečné společenské škodlivosti. Otázku, zda skutečnosti uváděné obviněnou v trestním oznámení a následně při svých výpovědích před orgány činnými v trestním řízení jako svědkyně byly pravdivé, musely soudy nižších stupňů v souladu s § 9 odst. 1 tr. ř. posoudit jako otázku předběžnou samostatně. Soudy nižších stupňů na základě provedených důkazů zcela správně dospěly k závěru, že obviněná vypovídala nepravdivě, pokud při podání vysvětlení dne 8. 3. 2018 (úřední záznam o podaném vysvětlení na č. l. 127–131 přiloženého spisu vedeného Obvodním ředitelstvím policie Praha 1 pod sp. zn. KRPA-90194/TČ-2018-001171-7-VL), ale i v následující výpovědi jako svědkyně dne 17. 4. 2018 (protokol o výslechu svědka na č. l. 104–126 přiloženého spisového materiálu sp. zn. KRPA-90194/TČ-2018-001171-7-VL) uvedla, že poškozený ji dne 25. 2. 2018 po přijetí nabídky odvozu domů z vinárny „K.“ (kam spolu šli poté, co si od něj vyzvedla nějaké věci po 18. hodině) místo odvozu přímo domů vozil asi přes dvě hodiny po XY, aniž by jí dovolil vystoupit. V těchto svých výpovědích (příp. vysvětlení) dokonce uvedla, že ji poškozený při zastavení na červenou držel za ruku, aby nemohla z vozidla vystoupit, následně při výpovědi v hlavním líčení dne 13. 7. 2018 (protokol na č. l. 69–96) vypověděla, že poté, co se domluvili, že ji poškozený odveze domů, jezdili různě po XY, kdy poškozený nechtěl, aby někde vystupovala, avšak následně připustila, že je možné, že po cestě někde vystoupila, že neměla ponětí o čase a vůbec netuší, jak dlouho jezdili, že byla rozrušená a že jí poškozený zmáčkl ruku, avšak mohlo se jednat o uklidňující gesto. Závěr o nepravdivosti tvrzení obviněné o tom, že ji poškozený na místo sjednaného odvozu domů vozil bez jejího svolení různě po XY, a to po dobu přibližně 2 hodin, aniž by jí dovolil vystoupit (v případě výpovědi ze dne 17. 4. 2018 již připustila, že ačkoliv si nejprve nepřál, aby vystupovala, je možné, že následně někde vystoupila), podporují zejména záznamy telekomunikačního provozu poškozeného a obviněné (č. l. 230, 232, 233 přiloženého spisového materiálu sp. zn. KRPA-90194/TČ-2018-001171-7-VL), z nichž je zjevné, že tito se v předmětnou dobu, kdy měl poškozený obviněnou podle jejího tvrzení vozit cca 2 hodiny po XY, nacházeli na zcela odlišných místech v XY. Výpisem z účtu sestry poškozeného, s jejíž platební kartou mohl na její svolení poškozený nakládat (č. l. 89 přiloženého spisového materiálu sp. zn. KRPA-90194/TČ-2018-001171-7-VL, úřední záznam o provedeném šetření k výběru platební kartou na č. l. 242 přiloženého spisu) a videozáznamem kamery snímající bankomat a z něj učiněných fotografií (č. l. 247, 248 přiloženého spisového materiálu sp. zn. KRPA-90194/TČ-2018-001171-7-VL) bylo dále prokázáno, že poškozený si v době, kdy měl obviněnou vozit po XY ve vozidle, vybíral peníze z bankomatu. Zejména na základě záznamu telekomunikačního provozu pak soudy dospěly k závěru, že poškozený obviněnou vezl z vinárny na XY 21 minut a poté z XY domů 17 minut, kteréžto délky odpovídaly obvyklé délce večerní cesty a zdaleka nedosahovaly obviněnou tvrzených dvou hodin a rozhodně se nejednalo o ježdění „různě po XY“ při současném bránění vystoupit v průběhu této doby z vozidla. Soud proto neuvěřil obviněné, že ji poškozený po dobu dvou hodin omezoval na osobní svobodě tím, že ji vozil po XY a nedovolil jí vystoupit. V další své argumentaci dovolatelka již připustila, že některé skutečnosti uvedla nepřesně, to však vysvětlovala svým psychickým rozpoložením v důsledku jednání poškozeného a strachem ze ztráty zaměstnání při nevydání pracovního flash disku poškozeným. 53. O možné opodstatněnosti argumentace obviněné, že nebylo prokázáno, že nepravdivé skutečnosti nevypověděla v důsledku svého nepříznivého psychického stavu způsobeného agresivním jednáním poškozeného a strachem ze ztráty zaměstnání, by mohlo být uvažováno v případě, vypovídala-li by z důvodu rozrušení toliko jednou. Rozhodně však takové argumentaci a trvání na nutnosti znaleckého zkoumání psychického stavu obviněné v době jejích výslechů nelze přisvědčit za situace, kdy orgánům činným v trestním řízení vypovídala nepravdivě ve dnech 8. 3. 2018, 17. 4. 2018 a dokonce i dne 13. 7. 2018, i když naposledy již na dotazy soudu připouštěla mírnější varianty (např. že bylo možné, že někde po cestě vystoupila a že bylo možné, že se nejednalo o dvě hodiny strávené ve vozidle s poškozeným). Obviněná vypovídala opakovaně a s rozestupy několika měsíců, tudíž nelze reálně uvažovat o tom, že by opakovaně byla tak rozrušena, že by si i s odstupem času vybavovala celou událost tak nepřesně, obzvlášť za situace, kdy se nejednalo toliko o detaily, ale o skutečně podstatné okolnosti celé události. Obviněná hovořila kupř. o nuceném setrvání v automobilu poškozeného po dobu dvou hodin bez dovolení vystoupit z vozidla, když bylo naopak prokázáno, že poškozený obviněnou vezl 21 minut a následně 17 minut, tedy žádného ani zdaleka přibližně dvouhodinového omezování osobní svobody obviněné se nedopustil. Navíc skutečnosti, na které poukazují lékaři ve zprávách, které nechala obviněná založit do spisu, nevzbuzují pochybnosti o psychickém stavu obviněné, který by měl mít dopad na to, jakým způsobem si obviněná byla schopna zapamatovat a reprodukovat událost ze dne 25. 2. 2018, když, jak uvedl nalézací soud, skutečnost, zda byla týranou osobou a zda měla s tím spojené psychické problémy, jako např. syndrom týrané osoby či posttraumatickou stresovou poruchu, nemohou mít na projednávaný čin žádný dopad, rozhodně by tyto skutečnosti nemohly obviněnou vyvinit z úmyslného uvedení nepravdivých skutečností orgánům činným v trestním řízení o tak podstatných okolnostech. 54. Extrémní rozpor obviněná spatřovala i v tvrzení uvedeném ve výroku pod bodem 1. rozsudku, v němž je uvedeno, že její výpověď o událostech ze dne 25. 2. 2018 byla důvodem pro obvinění M. Š. mj. také pro trestný čin vydírání, a podle dovolatelky byl výrok rozsudku popisující nepravdivá tvrzení vytržen z kontextu obsáhlé výpovědi, která se týkala mnohem závažnějšího jednání, k němuž nepochybně došlo. Ani v této otázce však nelze dovolatelce přisvědčit. Ze skutkové věty pod bodem 1. se podává, že na základě podaného vysvětlení obviněné bylo zahájeno trestní stíhání poškozeného M. Š. pro trestné činy omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 tr. zákoníku a vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku. Uvedený závěr je zcela v souladu s odůvodněním protokolu o zahájení trestního stíhání M. Š. ze dne 22. 3. 2018 (č. l. 1–4 přiloženého spisu vedeného Obvodním ředitelstvím policie Praha 1 pod sp. zn. KRPA-90194/TČ-2018-001171-7-VL). Ve skutkové větě je pak rovněž vyjádřeno, že za nepravdivá tvrzení obviněné, která vedla k výše uvedenému zahájení trestního stíhání, jsou označená ta tvrzení, která se týkají jízdy s poškozeným po Praze po dobu dvou hodin při bránění obviněné vystoupit z vozidla, tedy tvrzení vztahující se k trestnému činu omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž ta část podaného vysvětlení, která se týkala trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, není ve skutkové větě dále zmiňována. Ze skutkové věty, třebaže si lze představit i její výstižnější formulaci, tedy nevyplývá, že by snad bylo obviněné kladeno za vinu nepravdivé vylíčení událostí vztahujících se k trestnému činu vydírání či účelové způsobení trestního stíhání také za tento trestný čin. Žádný extrémní či zjevný rozpor tak nelze shledat ani ve výše uvedeném zjištění popsaném ve skutkové větě pod bodem 1. výroku o vině. 55. Nejvyšší soud proto konstatuje, že skutková zjištění soudů jsou správná a odpovídají výsledkům dokazování, které bylo provedeno v souladu se zákonnými ustanoveními. Soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Neporušily ani pravidlo in dubio pro reo, na niž dovolatelka ve svém podání rovněž poukázala. Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001). Žádné důvodné pochybnosti o vině obviněné v projednávané věci zjištěny nebyly. Souhrn provedených důkazů totiž tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny relevantní okolnosti předmětného skutku a usvědčují z jeho spáchání obviněnou (k tomu srov. př. rozhodnutí uveřejněná pod č. 38/1968-IV., č. 38/1970-I. Sb. rozh. tr.). Nutno podotknout, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatelky, není dovolacím důvodem, neznamená porušení pravidla in dubio pro reo a samo o sobě závěr o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje. 56. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze uplatnit, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu tak lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. 57. Obviněná byla rozsudkem odvolacího soudu uznána vinnou přečinem křivého obvinění podle § 345 odst. 2 tr. zákoníku a přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Přečinu křivého obvinění podle § 345 odst. 2 tr. zákoníku se dopustí, kdo jiného lživě obviní z trestného činu v úmyslu přivodit jeho trestní stíhání. Přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 246 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku se dopustí, kdo jako svědek nebo znalec před soudem nebo před mezinárodním soudním orgánem, před notářem jako soudním komisařem, státním zástupcem nebo před policejním orgánem, který koná přípravné řízení podle trestního řádu, anebo před vyšetřovací komisí Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky uvede nepravdu o okolnosti, která má podstatný význam pro rozhodnutí nebo pro zjištění vyšetřovací komise Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. Z právní věty výroku o vině rozsudku odvolacího soudu pod bodem 2. se v těchto souvislostech podává, že obviněná naplnila zákonné znaky označeného přečinu tím, že jako svědek před policejním orgánem, který konal přípravné řízení podle trestního řádu, a před soudem uvedla nepravdu o okolnosti, která měla podstatný význam pro rozhodnutí. 58. Dovolatelka ve vztahu k přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (bod 2. výroku o vině rozsudku odvolacího soudu) namítla, že ze skutkových zjištění odvolacího soudu nevyplynulo, že okolnosti, které měla uvést nepravdivě, byly okolnostmi s podstatným významem pro rozhodnutí, jak vyžaduje skutková podstata označeného přečinu. 59. Nejvyšší soud již ve svém předcházejícím usnesení ze dne 25. 8. 2021, sp. zn. 8 Tdo 774/2021, připomněl, že křivá výpověď se musí týkat okolnosti, která má podstatný význam pro rozhodnutí. Zda jde o takovou okolnost, vždy nutno posuzovat ve vztahu ke konkrétnímu případu. Nemusí se však jednat o okolnost mající rozhodující význam (ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3245–3246). Nejvyšší soud rovněž zdůraznil, že v tzv. skutkové větě ve výroku rozsudku, jímž soud uznává obviněného vinným přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, je třeba uvést, v čem spočívalo jeho nepravdivé tvrzení jako svědka. Tato skutková zjištění poskytují základ pro právní závěr, že jde o okolnost, která má podstatný význam pro rozhodnutí, a tedy o zákonný znak obsažený v tzv. právní větě výroku o vině (k tomu rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 23/2018 Sb. rozh. tr.). Právě v absenci explicitního vyjádření, v čem spočívalo nepravdivé tvrzení obviněné jako svědkyně, spatřoval Nejvyšší soud ve svém zrušovacím rozhodnutí v předcházejícím dovolacím řízení pochybení ve zjištěních soudů nižších stupňů. 60. Ze skutkové věty výroku o vině v nyní napadeném rozsudku odvolacího soudu pod bodem 2. se podává (zkráceně), že obviněná po řádném poučení jako svědek dne 17. 4. 2018 před policejním orgánem do protokolu o výslechu svědka, k události ze dne 25. 2. 2018 vypovídala o shora uvedeném ději (viz výrok 1.) obdobně, kdy uvedla k situaci po opuštění vinárny, že po nastoupení do vozidla se M. Š. začal chovat jak smyslů zbavený, začal na ni křičet, chtěl, aby její bratr stáhl trestní oznámení na jeho osobu, kdy ji vozil asi dvě hodiny po XY, vzal jí telefon, když volal její bratr, přičemž tento slyšel, že ona ve vozidle pláče, aby na dotaz policejního orgánu uvedla, že během jízdy nedošlo k žádné přestávce, během které by z vozidla vystoupila, a když zastavili na červenou, tak ji M. Š. chytil za ruku, aby nemohla vystoupit. Posléze dne 13. 7. 2018 v průběhu hlavního líčení konaného u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 39 T 105/2018 v trestní věci obžalovaného M. Š., který byl obžalován mimo jiné pro přečin omezování osobní svobody § 171 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se měl dopustit dne 25. 2. 2018 na nyní obviněné shora uvedeným způsobem, po řádném poučení jako svědek k události ze dne 25. 2. 2018 po opuštění vinárny uvedla, že poté, co se domluvili, že ji odveze domů, jezdili různě po XY, kdy nejdříve nechtěl, aby někde vystupovala, avšak uvedla, že je možné, že někde vystoupila, ale na dotaz předsedkyně senátu uvedla, že neměla ponětí o čase a vůbec netuší, jak dlouho jezdili, a byla tak rozrušená, že místa, kudy jezdili, nevnímala. Následně uvedla, že je možné, že někde vystoupila, ale vzápětí uvedla, že si to nepamatuje a že na daném místě v oblasti XY žádné známé nemá. Na dotaz, zda tam měla schůzku či mejdan, neodpověděla, ačkoliv se v místě setkala s osobou blíže neztotožněného M., a dále vyhýbavě odpovídala na dotaz, zda mohla vystoupit. Na jednu stranu řekla, že M. Š. jí ruku zmáčknul silně, a na druhou stranu připustila, že se mohlo jednat o uklidňující gesto, přičemž z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7, sp. zn. 39 T 105/2018 ze dne 23. 7. 2018 vyplývá, že M. Š. byl podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek vztahující se k jednání ze dne 25. 2. 2018, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl obžalovaný stíhán. Soud vzal za prokázané, že v rozhodný den obžalovaný poté, co spolu s L. T. strávili necelé dvě hodiny ve vinárně, odvezl L. T. po deváté hodině večerní na XY, kde tato vystoupila, následně obžalovaný z místa odjel na XY za svým kamarádem, koupil si jídlo, vybral peníze z bankomatu, a následně se vydal zpět na XY vyzvednout L. T., kdy na ni asi hodinu čekal do cca 23:25 hod., a následně ji dovezl v době kolem 23:48 hod. do jejího bydliště, tedy bylo prokázáno, že M. Š. L. T. v žádném případě nevozil cca 2 hodiny různě po XY a ani ji nebránil vystoupit z vozidla. 61. Z výše rekapitulovaných skutkových zjištění se podává, že odvolací soud, napravuje vady shledané v rozhodnutí prvostupňového soudu i po zrušení rozhodnutí obou soudů nižších stupňů Nejvyšším soudem, v intencích usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2021, sp. zn. 8 Tdo 774/2021, po zopakování relevantních důkazů skutkovou větu výroku o vině pod bodem 2. doplnil tak, aby obsahovala veškeré zákonné znaky přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jímž byla obviněná uznána vinnou. Uvedl konkrétní tvrzení obviněné učiněné v postavení svědkyně před policejním orgánem v přípravném řízení dne 17. 4. 2018 i její tvrzení v postavení svědkyně v hlavním líčení konaném dne 13. 7. 2018 a specifikoval, jaká zjištění byla oproti tvrzení obviněné ve věci prokázána, z čehož vyplynulo, která konkrétní tvrzení obviněné učiněná toho kterého dne v postavení svědkyně byla shledána nepravdivými. S ohledem na skutečnost, že poškozený byl v dané věci stíhán pro přečin omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se měl dopustit na obviněné L. T., jak je rovněž ve skutkové větě výroku o vině pod bodem 2. rozsudku odvolacího soudu specifikováno, je zcela nepochybné, že výše konkretizované okolnosti, o nichž ve vztahu k tomuto trestnému činu obviněná nepravdivě vypovídala, byly okolnostmi s podstatným, ba dokonce zásadním významem. Nepravdivě totiž popisovaly právě ty skutečnosti, které odpovídaly zákonným znakům přečinu omezování osobní svobody (poškozený měl obviněné bránit v užívání její osobní svobody tím, že ji dvě hodiny vozil v automobilu, aniž by jí dovolil vystoupit, respektive jí vystoupení z vozidla znemožnil), byť v hlavním líčení konaném dne 13. 7. 2018 již zmírňovala svou výpověď a částečně vyhýbavými odpověďmi připustila i jiné možnosti průběhu děje, než jak o něm původně vypovídala. Přesto však její výpověď stále spočívala v tom, že ji měl poškozený omezit na osobní svobodě a bez jejího souhlasu ji měl vozit různě po XY bez dovolení vystoupit, ač jí to následně možná jednou dovolil. 62. Argumentaci dovolatelky, že vypovídala o mnohem širší záležitosti a že v případě nepravdivě uvedených okolností se jednalo o toliko nevýznamné skutečnosti, které v kontextu celé výpovědi nehrály výraznou roli, je třeba odmítnut jako irelevantní. Jak již bylo uvedeno, právě označená nepravdivá tvrzení obviněné měla zásadní vliv na posouzení jednání M. Š. jako trestného činu omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 tr. zákoníku a vedení trestního stíhání pro tento skutek. To, zda o dalších okolnostech, které se měly týkat trestného činu vydírání, vypovídala pravdivě, zde není podstatné, neboť poškozený byl trestně stíhán za oba trestné činy. Lze rovněž podotknout, že poškozený nebyl za projednávaný skutek, z něhož jej obviněná křivě obvinila a ve vztahu k němuž nepravdivě vypovídala, zproštěn z důvodu aplikace zásady subsidiarity trestní represe, jak v dovolání uvedla obviněná, nýbrž z důvodu uvedeného v § 226 písm. a) tr. ř., neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl stíhán. V případě, neměl-li by soud k dispozici takové důkazy, jaké měl (zejména záznamy telekomunikačního provozu, kamerový záznam z bankomatu), a uvěřil by výpovědi obviněné, došlo by k nespravedlivému odsouzení poškozeného za trestný čin, jehož se nedopustil. 63. Ve vztahu k oběma uvedeným skutkům a přečinům je pak třeba za účelovou označit argumentaci obviněné, kterou navíc uplatnila až v řízení po zrušení rozhodnutí Nejvyšším soudem v předcházejícím dovolacím řízení, že s ohledem na její psychický stav, především v šokové reakci na agresivní jednání poškozeného a strachu ze ztráty zaměstnání, nemusela být naplněna vědomostní složka subjektivní stránky. V postupu soudů nižších stupňů nelze shledat žádného pochybení, pokud shledaly, že s ohledem na obsah lékařských psychiatrických zpráv, jakož i s ohledem na okolnosti projednávaného činu, zejména opakované výpovědi obviněné činěné s dostatečnými časovými rozestupy a po řádném poučení obviněné o následcích křivé výpovědi a křivého obvinění, nevyvstaly žádné pochybnosti o tom, zda obviněná nevypovídala nepravdivě v důsledku nějakého silného rozrušení. Jak výstižně uvedly soudy nižších stupňů, skutečnost, zda poškozený obviněnou v minulosti týral a zda měla z takového jednání psychické problémy, nemůže mít vliv na jednání obviněné, která opakovaně i přes řádné poučení uváděla orgánům činným v trestním řízení nepravdivé skutečnosti, a vyvinit ji z jejího jednání. Jak přiléhavě poznamenal v této souvislosti odvolací soud, bylo by pochopitelné, kdyby obviněná podala jednu výpověď, v níž by byly uvedeny ne zcela přesné informace, ale nelze akceptovat, že takové výpovědi učinila tři (bod 12. jeho rozsudku). Přitom ani policejní orgán při výslechu obviněné evidentně neshledal ničeho, co by napovídalo tomu, že byla v nějakém silném rozrušení mysli s ohledem na předchozí jednání poškozeného, které by mohlo ovlivnit její schopnost zapamatovat si a reprodukovat prožité události. 64. Nelze nezaznamenat, že část dovolání sestává z obsahově shodných námitek, které obviněná již dříve uplatnila v předchozím dovolacím řízení a s nimiž se již tehdy Nejvyšší soud neztotožnil. Jedná se zejména o výhrady vůči prokázání subjektivní stránky spočívající v úmyslném zavinění u přečinů křivého obvinění podle § 345 odst. 2 tr. zákoníku a křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a specifického úmyslu u přečinu křivého obvinění podle § 345 odst. 2 tr. zákoníku, tj. úmyslu přivodit trestní stíhání poškozeného. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 25. 8. 2021, sp. zn. 8 Tdo 774/2021, pod body 56. a 57. vyložil, proč považuje závěry soudů nižších stupňů stran naplnění subjektivní stránky těchto skutkových podstat za akceptovatelné, včetně specifického úmyslu přivodit poškozenému trestní stíhání, když obviněná uváděla orgánům činným v trestním řízení přes řádné poučení nepravdivé informace opakovaně, tedy nepochybně chtěně a záměrně, přičemž v dané době vykonávala zaměstnání sekretářky advokátní kanceláře a s ohledem na zkušenosti tam získané a s ohledem na její inteligenci (tj. inteligenci předpokládanou jako dostatečnou na tuto pozici, nikoliv však předpokládanou jako nějakou mimořádnou, jak namítala dovolatelka) musela být nejméně srozuměna s tím, že takto závažné skutečnosti sdělované policejnímu orgánu povedou k trestnímu stíhání poškozeného, na čemž nemohla ničeho změnit ani obviněnou tvrzená motivace činu, tj. snaha získání pracovního flash disku, neboť není zřejmé, jak by křivé obvinění a způsobení trestního stíhání poškozeného i pro něco, čeho se nedopustil, měly obviněné pomoci v dosažení navrácení pracovního flash disku. V dané souvislosti si jistě nelze nepovšimnout formálního pochybení v popisu skutku pod bodem 1., v němž absentovalo explicitní vyjádření úmyslu přivodit trestní stíhání poškozeného, což ani odvolací soud v nyní napadeném rozhodnutí nenapravil, nicméně předmětné pochybení nedosahuje míry, která by mohla jakkoliv zasáhnout do práva obviněné na spravedlivý proces, když ze skutkových zjištění i odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů bylo naplnění specifického úmyslu, jak již bylo vysvětleno, zjevné a jednoznačné. S ohledem na skutečnost, že soudy nižších stupňů neučinily po zrušení jejich rozhodnutí Nejvyšším soudem v předcházejícím dovolacím řízení ve vztahu k závěrům o naplnění subjektivní stránky obou přečinů, jde-li o skutkové podstaty uvedené v § 345 odst. 2 tr. zákoníku a § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, žádných změn, lze v podrobnostech odkázat na způsob, jakým se s totožnou námitkou dovolatelky vypořádal Nejvyšší soud již ve svém předcházejícím rozhodnutí, aniž by bylo nutno se jí opakovaně podrobně zabývat. 65. Na základě všech zjištěných skutečností nutno uzavřít, že odvolací soud jednání obviněné pod bodem 2 výroku o vině správně posoudil jako přečin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, když o naplnění všech znaků objektivní stránky, zejména znaku „okolnosti, která má podstatný význam pro rozhodnutí“, jakož ani o naplnění jeho subjektivní stránky není žádných pochybností. Stejně tak byly jednáním obviněné pod bodem 1. výroku o vině naplněny zákonné znaky přečinu křivého obvinění podle § 345 odst. 2 tr. zákoníku po stránce objektivní i subjektivní. 66. S ohledem na skutečnost, že odvolací soud zmírnil právní kvalifikaci jednání obviněné a neshledal naplněné kvalifikované skutkové podstaty přečinů křivého obvinění podle § 345 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku § 346 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, je nevěcná polemika dovolatelky týkající se jejího povědomí o trestní minulosti poškozeného. Toto povědomí bylo součástí úvah soudů nižších stupňů v jejich zrušených rozhodnutích ve vztahu k závěru o naplnění znaku jiné těžké újmy, když mimo jiné i z povědomí o trestní minulosti poškozeného soudy dovozovaly, že obviněná musela být minimálně smířena s tím, že svým jednáním přivodí i vazbu poškozeného a přivodí mu tak jinou těžkou újmu, přičemž tyto úvahy odvolací soud v nyní dovoláním napadeném rozhodnutí nepřevzal a způsobení jiné těžké újmy zaviněním obviněné neshledal. Ze stejného důvodu jsou liché i námitky zaměřené proti vadám, jež učinil nalézací soud a které svým rozhodnutím již napravil soud odvolací [např. námitky proti právní kvalifikaci jednání podle § 345 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a § 346 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku či že se soud prvního stupně dostatečně neřídil pokyny Nejvyššího soudu uloženými v usnesení ze dne 25. 8. 2021, sp. zn. 8 Tdo 774/2021]. 67. Dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a ani jiným uplatněným dovolacím důvodům neodpovídá velmi obecné tvrzení obviněné o nedodržení totožnosti a jednoty skutku, které založila na tom, že soudy opakovaně a razantně upravovaly popis skutku. K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že povinnost zachovat totožnost skutku vyplývá z norem trestního práva procesního (viz zejména ustanovení § 176 odst. 2 a § 220 odst. 1 tr. ř.). Zachování totožnosti skutku v uvedeném smyslu se totiž samo o sobě nijak netýká právního posouzení skutku ani jiného posouzení podle hmotného práva, jak ostatně vyplývá i z ustanovení § 220 odst. 1 a 3 tr. ř., v nichž zákon výslovně od sebe odlišuje totožnost skutku na straně jedné (§ 220 odst. 1 tr. ř.) a právní posouzení skutku na straně druhé (§ 220 odst. 3 tr. ř.). 68. Nad rámec uplatněného dovolacího důvodu Nejvyšší soud ohledně zachování totožnosti skutku v dané věci zdůrazňuje následující. Při porovnání popisu skutku uvedeného v obžalobě a ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu je naprosto zřetelné, že skutková zjištění, k nimž dospěl odvolací soud, jsou totožná s těmi, která jsou popsána v žalobním návrhu, byť v žalobním návrhu byl skutek pod bodem 2. výroku o vině rozsudku odvolacího soudu rozdělen do dvou skutků, označených jako body 2. a 3. Nelze pochybovat o tom, že jde o tytéž skutky, neboť je zřejmá shoda podstatných skutkových okolností, které mají význam pro hmotněprávní posouzení žalovaného skutku a určení jeho právní kvalifikace, zejména shoda konkrétních dat, časů a míst obviněnou podaných výpovědí, v nichž uvedla nepravdivé skutečnosti, i vyslýchajících orgánů, jakož i odkaz na tvrzení obviněné, která se měla vztahovat k trestnému činu omezování osobní svobody, o němž obviněná vypovídala. Drobné formulační změny ve skutkové větě výroku o vině rozsudku odvolacího soudu oproti žalobnímu návrhu se nijak nedotkly totožnosti skutku, právní kvalifikace byla ovlivněna ve prospěch obviněné vypuštěním skutečností, jež měly mít podle státního zástupce vliv na naplnění znaku způsobení jiné těžké újmy poškozenému. Nejvyšší soud proto nemá pochybnosti o tom, že skutky, pro něž bylo v posuzované trestní věci proti obviněné zahájeno trestní stíhání a pro něž byla na ni posléze podána obžaloba, jsou totožné se skutky, kterými byla uznána vinnou napadeným rozsudkem odvolacího soudu. 69. Nejvyšší soud nemohl akceptovat ani námitku obviněné, podle níž byla porušena zásada subsidiarity trestní represe. V dané souvislosti lze připomenout, že jde o základní zásadu trestního práva vyžadující, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikace určitého jednání jako trestného činu jsou považovány za ultima ratio, tedy za krajní prostředek ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (občanskoprávní, obchodněprávní, správněprávní apod.). Plyne z ní, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. V této souvislosti není od věci vysvětlit, že při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve provede potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se případně, pokud to přichází v úvahu s ohledem na konkrétní okolnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že posuzovaný čin nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti zvažovaného trestného činu, vypořádá s tím, zda lze uplatnit, s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip ultima ratio, trestní odpovědnost pachatele (srov. § 12 odst. 2 tr. zákoníku; k tomu v podrobnostech stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Trestní odpovědnost je vyloučena pouze tehdy, lze-li uplatněním jiného druhu odpovědnosti dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09). 70. Jak již bylo výše naznačeno, jednání obviněné formální znaky přečinů křivého obvinění podle § 345 odst. 2 tr. zákoníku a křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku naplnilo a nebyly zjištěny žádné významné skutečnosti, které by vylučovaly uplatnění trestní odpovědnosti obviněné a trestněprávních důsledků s ní spojených. Výhradou této povahy se zabýval již nalézací soud pod bodem 19. odůvodnění svého rozsudku a jeho závěry jsou i přes následné rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byla zmírněna právní kvalifikace jednání obviněné, přiléhavé. Nalézací soud tam poukázal na zájem společnosti na ochraně každé osoby před lživými útoky na její práva, svobodu a čest a také zájem na správném zjištění skutkového stavu jako základu zákonného rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení. Neopomněl, že v případě obviněné se nejednalo o nějaké zkratovité ojedinělé jednání, ale o jednání zcela promyšlené, když nepravdivě vypovídala rovnou třikrát. Uzavřel, že je zcela nepřijatelné lhát, a to zejména před úředními orgány, někoho křivě obvinit a přivodit mu věznění. Nejvyšší soud se s uvedenými úvahami nalézacího soudu ve vztahu k jednání obviněné principiálně ztotožňuje. Obviněná od počátku svým jednáním směřovala ke způsobení trestního stíhání poškozeného mimo jiné pro skutek, jehož se prokazatelně nedopustil, čehož si byla vědoma, čímž významně překročila meze běžných, byť ne přátelských, porozchodových vztahů. Dovolatelce rozhodně nelze přisvědčit v tom, že by snad jen vlivem její výpovědi před soudem, kde svá tvrzení ohledně trestného jednání poškozeného zmírnila, došlo k tomu, že byl poškozený zproštěn viny a nebyl mu uložen trest. Poškozený byl zproštěn viny za trestný čin omezování osobní svobody proto, že byla provedeným dokazováním výpověď obviněné vyvrácena. V jejím zmírnění popisu jednání M. Š. před soudem pak lze spíše spatřovat důsledek vyznění obstaraných důkazů, které její výpověď vyvracely. Byla to však právě obviněná, která poškozeného křivě obvinila a nepravdivě vypovídala ve věci tak, aby bylo poškozenému způsobeno trestní stíhání. Nebýt relevantních důkazů, které vyvrátily nepravdivou výpověď obviněné, mohlo snadno dojít k nezákonnému odsouzení poškozeného pro trestný čin, jehož se nedopustil, a tak i významného zásahu do jeho práv a svobod. S ohledem na uvedené nepřichází aplikace subsidiarity trestní represe v případě obviněné v úvahu. 71. Dovolatelka se dále zevrubně vyhrazovala proti výroku o povinnosti uhradit poškozenému na náhradu za ztížení společenského uplatnění částku ve výši 200 000 Kč. Zdůraznila, že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi činem, jímž byla uznána vinnou, uvalenou vazbou a následkem v podobě ztíženého společenského uplatnění. Měla rovněž za to, že odvolací soud nemohl rozhodnout o její povinnosti k náhradě za ztížení společenského uplatnění poškozenému, aniž by porušil zásadu zákazu reformationis in peius. 72. K výtkám obviněné lze předně ve stručnosti poznamenat, že odvolací soud se v nyní napadeném rozhodnutí zabýval tím, o jaký z možných nároků na nemajetkovou újmu se v případě poškozeného konkrétně jednalo, a to právě v intencích usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2021, sp. zn. 8 Tdo 774/2021 (viz bod 65. jeho odůvodnění). Odvolací soud svým výrokem o povinnosti obviněné k náhradě za ztížení společenského uplatnění rozhodoval o stejném nároku poškozeného, který řádně a včas uplatnil již v předcházejícím řízení, a po upřesnění nároku poškozeným, které bylo součástí odůvodnění jeho odvolání proti rozsudku soudu prvého stupně (č. l. 624, 625), specifikoval, který z možných samostatných nároků na nemajetkovou újmu konkrétně poškozenému přiznal. Ačkoliv odvolací soud dospěl na základě znaleckého posudku k vyčíslení nemajetkové újmy k závěru, že by poškozenému měla být přiznána částka vyšší, uložil obviněné povinnost k úhradě toliko částky 200 000 Kč, a to při respektování zásady zákazu reformationis in peius, neboť v této výši přiznal soud poškozenému nárok na náhradu nemajetkové újmy ve svém předcházejícím rozhodnutí zrušeném z podnětu dovolání obviněné Nejvyšším soudem v dovolacím řízení. Nejvyšší soud má s ohledem na uvedené za to, že povinnost obviněné k náhradě nemajetkové újmy, konkrétně k náhradě za ztížení společenského uplatnění, poškozenému v nyní dovoláním napadeném rozsudku nezhoršuje postavení obviněné, a není proto v rozporu se zákazem reformationis in peius. Přesto Nejvyšší soud neshledal výrok o povinnosti k náhradě za ztížení společenského uplatnění poškozenému přesvědčivým. 73. V návaznosti na námitky dovolatelky je vhodné konstatovat znění § 2958 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), podle něhož při ublížení na zdraví odčiní škůdce újmu poškozeného peněžitou náhradou, vyvažující plně vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy; vznikla-li poškozením zdraví překážka lepší budoucnosti poškozeného, nahradí mu škůdce i ztížení společenského uplatnění. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti. 74. Jak upozornil Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 25. 8. 2021, sp. zn. 8 Tdo 774/2021, při ublížení na zdraví podle § 2958 o. z. v souvislosti s tím, že se u poškozeného v důsledku jednání pachatele vyvinula posttraumatická stresová porucha, může poškozenému vzniknout nárok na odčinění vytrpěné bolesti nebo nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění. Uplatnění prvně uvedeného nároku přichází v úvahu tehdy, pokud se psychické onemocnění projevilo jen v časově omezeném období, tj. pokud její projevy postupně odezněly, uplatnění druhého nároku tehdy, pokud se následky této poruchy projevily v podobě ustáleného (změněného) zdravotního stavu. 75. Z upřesnění nároku poškozeným v odůvodnění jeho odvolání ze dne 9. 2. 2022 (č. l. 624, 625) je zjevné, že tento se domáhal právě výše uvedeného druhého nároku, tedy nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění. Odvolací soud tento nárok poškozenému částečně přiznal, přičemž v odůvodnění svého rozhodnutí odkázal na znalecký posudek vyčíslující ztížení společenského uplatnění, vypracovaný znalcem MUDr. Vlastimilem Tichým. Konstatoval, že shledal nárok poškozeného na náhradu ztíženého společenského uplatnění oprávněným, neboť ze zjištěných skutečností je patrné, že poškozený svůj nárok založil na vzniklém posttraumatickém stresovém syndromu, který se u něj projevil jako reakce na trestní stíhání vzniklé jednáním obviněné (viz bod 16. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). 76. Takové odůvodnění výroku o povinnosti k náhradě za ztížení společenského uplatnění však nemůže obstát. Z odůvodnění rozhodnutí je sice zjevné, že poškozený svůj nárok založil na tvrzeném posttraumatickém stresovém syndromu, který se projevil v reakci na trestní stíhání, odvolací soud však blíže neodůvodnil, na základě jakých zjištění dospěl k závěru o oprávněnosti předmětného nároku; pouhý odkaz na znalecký posudek vyčíslující ztížení společenského uplatnění nemůže v nyní projednávané věci postačit. 77. Dovolací soud nemíní zpochybňovat, že posttraumatický stresový syndrom může vzniknout i v návaznosti na samotné trestní stíhání, které bylo zahájeno na základě křivého obvinění a v němž bylo pokračováno i s ohledem na nepravdivé výpovědi podávané obviněnou, tedy nikoliv pouze v důsledku vazby, na jejíž uvalení neměla obviněná vliv, a že je tedy možná existence příčinné souvislosti mezi nyní projednávaným jednáním obviněné a vzniklým ztížením společenského uplatnění. V nyní projednávané věci však nebylo postaveno na jisto, zda poškozenému skutečně byl v návaznosti na neoprávněné trestní stíhání způsoben posttraumatický stresový syndrom, jehož následky se projevily v podobě ustáleného (změněného) zdravotního stavu. Pokud jde o znalecký posudek MUDr. Vlastimila Tichého, tento se k vzniklé posttraumatické poruše vyjádřil toliko ve stručnosti a uvedl, že tato vznikla jako následek nespravedlivého obvinění ze strany obviněné a následného trestního řízení a vazby v rámci tohoto trestního řízení (viz posudek na č. l. 376). Znalec ve výpovědi v hlavním líčení konaném dne 9. 12. 2020 (protokol na č. l. 409–410) a ve výpovědi mimo hlavní líčení dne 15. 11. 2021 (protokol na č. l. 561–568) uvedl, že k závěru o vzniku posttraumatické stresové poruchy u poškozeného dospěl na základě zprávy psychologa, která byla založena ve spise, a na základě vlastního vyšetření poškozeného. Blíže se pak věnoval samotnému vyčíslení náhrady nemajetkové újmy. Ze zprávy psychologa Z. P., ze dne 11. 2. 2019 se podává, že poškozený vyhledal dne 3. 9. 2018 psychologa, neboť se do té doby stále nevyrovnal s protiprávním umístněním do vazby, dále že rozhovorem a testovými metodami bylo zjištěno, že poškozený trpí posttraumatickým syndromem z vazby a přetrvává u něj deprese, úzkost, poruchy spánku, pesimismus, lítostivost, pochyby o sobě samém a nejistota před lidmi, přičemž ke dni vypracování zprávy po pravidelném setkání s poškozeným na psychoterapii bylo konstatováno, že se obviněný stále těžko vyrovnává se skutečností, že byl ve vazbě jen na základě křivého obvinění bývalé přítelkyně (tj. obviněné), kdy poslední testové vyšetření ze dne 8. 2. 2019 ukázalo, že nedošlo ke snížení míry deprese, ale naopak k mírnému zhoršení (č. l. 311). 78. Soudy se však nemohly spokojit toliko se závěry znalců, aniž by je hodnotily v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., tedy volně podle svého vnitřního přesvědčení. Znalecký důkaz je pouze jedním z podkladů pro vytvoření přesvědčení o otázce vzniku nároku poškozeného na náhradu za ztížení společenského uplatnění, a musí být hodnocen v souvislosti se všemi ostatními zjištěnými skutečnostmi. Jak již bylo uvedeno, odvolací soud toliko konstatoval oprávněnost nároku poškozeného s odkazem na znalecký posudek a s odkazem na specifikaci nároku poškozeným, aniž blíže rozvedl, na základě jakých úvah dospěl k závěru o vzniku posttraumatické stresové poruchy u poškozeného v důsledku neoprávněného trestního stíhání vyvolaného obviněnou s následky v podobě ustáleného změněného zdravotního stavu. V dané souvislosti se měl soud odvolací zaměřit především také na informace získané od poškozeného. Ve výpovědi v hlavním líčení konaném dne 20. 11. 2019 poškozený v souvislosti se svým psychickým stavem uvedl, že byl ve vazbě 3,5 měsíce, kdy na tom byl psychicky hodně špatně, protože kdyby tento tah obviněné dopadl, tak s těmi podmínkami by tam skončil na docela dlouhou dobu, psychický tlak byl obrovský, ještě na to konto, že nic neudělal a přemění se mu ty podmínky (viz protokol o hlavním líčení na č. l. 320–321). Poškozený se tedy jak ve své výpovědi v hlavním líčení, ale také při vyhledání psychologické pomoci u Z. P., zaměřil zejména na své pocity, které prožíval ve vazbě. K tomu, jak se cítil a co prožíval po propuštění z vazby, se však dostatečně přesvědčivě nevyjádřil ani v hlavním líčení, případně ani ve svých podáních (např. v odůvodnění svého odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, v němž upřesnil svůj nárok). Vyjádření poškozeného je ale v dané souvislosti nezbytné pro posouzení, jakým způsobem a v jaké míře jej v následném životě ovlivnilo trestní stíhání způsobené trestněprávním jednáním obviněné, tedy v jakém rozměru ovlivnilo jeho psychický stav a jeho společenské uplatnění a zda se jedná o ustálenou změnu zdravotního (psychického) stavu (k tomu přiměřeně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 7 Tdo 842/2020). 79. Nelze než uzavřít, že odvolací soud nemohl učinit spolehlivý závěr o nároku poškozeného na náhradu za ztížení společenského uplatnění, aniž by hodnotil všechny relevantní důkazy nejen jednotlivě, ale i v jejich souhrnu a zaměřil se na případné doplnění výslechu poškozeného k jeho psychickému stavu po propuštění z vazby, aby mohl zhodnotit, jestli se u něj skutečně ustálily následky posttraumatického stresového syndromu, které mu ztěžují jeho společenské uplatnění. V důsledku toho nemohl napadený rozsudek ve výrocích o náhradě nemajetkové újmy v penězích poškozenému M. Š. obstát. Protože s ohledem na stávající důkazní situaci nebylo možno rozhodnout o nároku poškozeného na náhradu za ztížení společenského uplatnění ve smyslu § 2958 o. z., dovolací soud shledal nezbytným napadený rozsudek odvolacího soudu zrušit, a to pouze ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu za ztížení společenského uplatnění, a odkázat poškozeného s celým nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních. 80. Dovolatelka ve svém podání učiněném prostřednictvím JUDr. Tomáše Kaisera odkázala též na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který lze uplatnit, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinnou. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek buď tvrzení, že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného (nebo naopak mírného trestu), nelze v dovolání vytýkat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Obviněná však ve svých podáních neuvedla jedinou výhradu, kterou by bylo možno pod uplatněný dovolací důvod podřadit, ani se jinak nevyhradila proti výroku o trestu. Jak již bylo konstatováno, obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. S ohledem na uvedené Nejvyšší soud výrok o trestu napadeného rozsudku nepřezkoumával. 81. Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněné z vyložených důvodů podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. částečně zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2022, sp. zn. 44 To 69/2022, ve výroku o náhradě nemajetkové újmy v penězích, jímž byla obviněné L. T. podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit poškozenému M. Š. jako náhradu za ztížení společenského uplatnění částku 200 000 Kč, a ve výroku, jímž podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený se zbytkem svého nároku odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265m odst. 2 tr. ř. s přiměřeným použitím § 265 tr. ř. poškozeného M. Š. odkázal s uplatněným nárokem na náhradu za ztížení společenského uplatnění na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek odvolacího soudu beze změny, poněvadž námitky obviněné směřující proti výroku o vině nebyly opodstatněné. Nejvyšší soud tak učinil v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 28. 2. 2023 JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2020_3.TDO.826.2020.1.xml	Judikát 3 Tdo 826/2020 3 Tdo 826/2020-387 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 9. 2020 o dovolání, které podal obviněný J. Č., nar. XY, bytem XY, XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 3 To 294/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 74 T 60/2018, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá. Odůvodnění: Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. 74 T 60/2018, byl obviněný J. Č. uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 trestního zákoníku. Za tento přečin a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, pro který již byl odsouzen trestním příkazem Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově, ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 102 T 21/2018, který byl obviněnému doručen dne 15. 9. 2018 a nabyl právní moci dne 15. 9. 2018, byl podle § 205 odst. 3 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a osmi měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odstavce 1, odst. 3 trestního zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 30 měsíců. Současně byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově, ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 102 T 21/2018, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu byla dále obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené F. – H. částku ve výši 171.725 Kč a poškozené F. V. částku ve výši 45.691 Kč. Podle § 229 odst. 2 trestního řádu byla poškozená F. V. odkázána se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. O odvolání obviněného proti uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28. 11. 20219, sp. zn. 3 To 294/2019, jímž uznal obviněného vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 2, odst. 3 trestního zákoníku spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku. Za tento přečin a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, pro který byl odsouzen trestním příkazem Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově, ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 102 T 21/2018, který byl obviněnému doručen dne 15. 9. 2018 a nabyl právní moci dne 15. 9. 2018, byl podle § 205 odst. 3 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 30 měsíců. Současně byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově, ze dne 23. 1. 2018 sp. zn. 102 T 21/2018, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu byla dále obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené F. – H. částku ve výši 169.220 Kč. Podle § 229 odst. 1, 2 trestního řádu byla poškozená F. – H. a poškozená F. V. odkázány se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním, v němž uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, namítl závažné procesní vady a porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a dále nerespektování presumpce neviny. Dovolání směřovalo proti všem výrokům rozhodnutí. Obviněný uvedl, že v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je třeba přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Obviněný namítl, že jeho vina nebyla zjištěna nade vší pochybnost, a proto měla být uplatněna zásada „in dubio pro reo“. Tvrdil, že Krajský soud v Ostravě rozhodl svévolně a po doplnění dokazování v rozporu s legitimním očekáváním uznal obviněného vinným. Vina obviněného byla shledána pouze na základě jediné svědecké výpovědi, navíc nevěrohodného svědka L., který měl zájem na výsledku řízení, neboť byl pravomocně odsouzen za trestný čin spáchaný na majetku obviněného. Obviněný dovodil snahu uvedeného svědka o pomstu vůči němu. Podle tvrzení obviněného další důkazy o jeho vině neexistují. Dále namítl, že nelze považovat protokol o ohledání místa činu za důkaz svědčící o jeho vině. V tomto protokolu se o obviněném totiž nehovoří a naopak je v něm popsáno odcizení věcí svědkem L. Z tohoto důvodu nelze dovozovat jakoukoliv souvislost mezi uvedenými důkazy a přisouzeným skutkem obviněnému. Senát Krajského soudu v Ostravě nebyl přítomen výslechu svědka L. konaném v přípravném řízení, jinak by jeho výpověď neoznačil za spontánní. Rovněž namítl, že jako důkaz spáchání konkrétního skutku v daném čase a na daném místě nemůže sloužit poukaz na předchozí trestnou činnost obviněného. Takový postup představuje zaujatost vůči osobě obviněného. Spáchání skutku obviněný popřel. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 3 To 294/2019, zrušil a věc vrátil soudu k dalšímu řízení a novému rozhodnutí. Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že se k dovolání nebude věcně vyjadřovat. Současně výslovně souhlasil s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 trestního řádu v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu. Obviněný J. Č. je podle § 265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným, a byl mu uložen trest. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu). Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 trestního řádu, § 263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ani Okresního soudu v Ostravě netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§ 254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle. Nejvyšší soud shledal, že dovolací argumentace obviněného byla založena výlučně na zpochybňování provedených důkazů a v důsledku toho na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci. Jeho námitky nenapadaly právní posouzení skutku, ale směřovaly do hodnocení důkazu, jejichž prostřednictvím se snažil o prosazení pro něj příznivějších skutkových zjištění. Obviněný ve svém dovolání vlastním pohledem interpretoval pouze některé důkazy a tím zpochybňoval skutkové závěry přijaté nalézacím soudem, zejména stran toho, že jeho vina byla shledána pouze na základě jediné svědecké výpovědi, že svědek L. byl nevěrohodný, jelikož měl zájem na výsledku řízení, že se mu tento svědek chtěl pomstít, že neexistují další důkazy o jeho vině, že protokol o ohledání místa činu nelze považovat za důkaz svědčící o jeho vině, že kdyby byl senát Krajského soudu v Ostravě přítomen výslechu svědka L. konaném v přípravném řízení, tak by jeho výpověď neoznačil za spontánní, že nebyl relevantní poukaz na jeho předchozí trestnou činnost, že soudy byly zaujaté vůči osobě obviněného. Všechny tyto jeho námitky byly skutkového charakteru nebo jimi obviněný hodnotil provedené důkazy. Z tohoto důvodu je nelze považovat za relevantní, neboť nenaplňují žádný ze zákonných dovolacích důvodů. Uvedenými námitkami se soudy obou stupňů náležitě zabývaly a v odůvodněních svých rozhodnutí se s nimi řádně vypořádaly. Nejvyšší soud dále uvádí, že neshledal závažné procesní pochybení, které by zakládalo porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a neústavnost pravomocného rozhodnutí. Krajský soud v Ostravě nerozhodl svévolně. Jeho rozhodnutí bylo náležitě odůvodněno v souladu s provedenými důkazy. Rovněž nelze akceptovat námitku obviněného, že soudy při hodnocení důkazů nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo. Případ odlišného hodnocení důkazů ze strany obviněného v opozici s tím, jak je hodnotily soudy, nelze bez dalšího považovat za porušení této zásady. Soudy nedospěly k závěru, že o skutkovém stavu přetrvávají důvodné pochybnosti, což by případně za splnění dalších podmínek k její aplikaci mohlo vést. Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu. Poněvadž ve věci obviněného dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v § 265i odst. 3 trestního řádu. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu]. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu). V Brně dne 9. 9. 2020 JUDr. Pavel Šilhavecký předseda senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2016_4.TDO.264.2016.1.xml	Judikát 4 Tdo 264/2016 4 Tdo 264/2016-16 U S N E S E N Í Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 9. 3. 2016 dovolání obviněné J. Z., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 5 To 326/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 1 T 1/2013, a rozhodl takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněné odmítá. Odůvodnění: Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 1. 7. 2015, sp. zn. 1 T 1/2013, byla obviněná J. Z. uznána vinnou přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustila tím, že dne 17. 9. 2011 kolem 16:50 hod. jako řidička osobního automobilu VW Polo při odbočování vlevo ze silnice v km 21,413 na silnici v katastru obce V., okres J., přehlédla za ní v levém jízdním pruhu vysokou nedovolenou rychlostí předjíždějící motocykl Suzuki řízený J. Š., který navíc nezvládl manévr brzdění, čímž porušila zejména ustanovení § 21 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., ve znění pozdějších změn a doplňků, v důsledku čehož souběžně s porušením zmíněných pravidel silničního provozu poškozeným J. Š. došlo k neřízenému pádu jeho motocyklu na zem, a poté ke střetu s osobním vozidlem a při tom utrpěla spolujezdkyně na motocyklu I. M. oboustranné zhmoždění plic, zlomeninu 10. žebra vlevo, zlomeninu spinálního výběžku 4. a 5. bederního obratle, natržení sleziny, zlomeninu pánve – křížové kosti vpravo, dolních i horních ramének stydké kosti oboustranně, jamky kyčelního kloubu vlevo, zlomeninu stehenní kosti vlevo, zlomeninu dolního konce stehenní kosti vpravo, zlomeninu horního konce pažní kosti vlevo, poranění měkkých tkání zad a křížové oblasti s léčením a pracovní neschopností do 30. 11. 2012 a řidič motocyklu J. Š. polytrauma, a to zlomeninu kloubní jamky vpravo, zlomeninu obou ramének kosti stydké vlevo, zlomeninu krčku stehenní kosti vlevo, tříštivou zlomeninu obou kostí předloktí vlevo, zlomeniny 7. - 10. žebra vlevo, zlomeniny příčných výběžků 2. – 4. obratle, natržení sleziny, pohmoždění slinivky a potrhání závěsného aparátu střev s léčením a pracovní neschopností do 30. 4. 2012. Za to byla podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců a podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku jí byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Současně jí byl podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu jednoho roku. Podle § 229 odst. 1 tr. řádu byli poškození J. Š., I. M. a Zdravotní pojišťovna Ministerstva vnitra ČR odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 1. 7. 2015, sp. zn. 1 T 1/2013, podala obviněná odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 5 To 326/2015, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu zákazu činnosti. Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 5 To 326/2015, podala obviněná prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnila dovolací důvody vymezené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. V rámci své dovolací argumentace namítla, že podle jejího názoru došlo ze strany rozhodujících soudů k nesprávnému vyhodnocení stupně způsobení následku u obou účastníků dopravní nehody. Z výsledků dokazování vyplynulo, že svůj odbočovací manévr zahájila zapnutím levého ukazatele změny směru jízdy, a to v době, kdy měla situaci silničního provozu za sebou pod kontrolou a nenacházelo se za ní žádné vozidlo. K pádu motocyklu v důsledku nezvládnutého brzdění nedošlo podle jejího přesvědčení z důvodu, že by jej v tu dobu ohrožovala, ale nejspíše z důvodu vysoké rychlosti jeho jízdy. Skutečnost, že nezkontrolovala pohledem do zpětného zrcátka, zda je možné odbočení bezpečně provést, již nemohla další průběh pohybu motocyklu ovlivnit. Dodala, že pokud soud dopěl k závěru, že k nehodě došlo spoluzaviněním jak jí samotné, tak i řidiče motocyklu J. Š., měl u ní vyhodnotit stupeň způsobení následku jako tak nepatrný, že příčinná souvislost byla takřka bez významu a míra viny tak malá, že ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku nebylo na místě uplatňovat trestní odpovědnost a trestněprávní důsledky s ní spojené. Z uvedených důvodů obviněná závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhla, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a přikázal Okresnímu soudu v Jihlavě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněnou jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. řádu. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. řádu. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. řádu). Obviněná v dovolání deklarovala dva dovolací důvody, a to důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek. Vedle případů, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, uplatněnému dovolacímu důvodu ve smyslu ustálené judikatury odpovídají rovněž námitky tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními a námitky týkající se nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v intenzitě narušující zásady spravedlivého procesu. O extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními se jedná v případech objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, při zásadních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, apod. Námitku nesprávného právního posouzení skutku, v rámci které obviněná namítla, že ze strany rozhodujících soudů došlo k nesprávnému vyhodnocení stupně způsobení následku u obou účastníků dopravní nehody, je tak možno považovat z hlediska deklarovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu za právně relevantní, avšak Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu shledal, že se jedná o námitku neopodstatněnou. V případě posuzované věci obviněná podle skutkové věty výroku o vině rozsudku nalézacího soudu spáchala přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku v podstatě tím, že při odbočování vlevo sice měla zapnutý ukazatel změny směru jízdy vlevo, ale nedbala zvýšené opatrnosti, neboť přehlédla za ní v levém jízdním pruhu vysokou nedovolenou rychlostí předjíždějící motocykl a zahájila odbočování vlevo. Obviněná vypověděla, že se před odbočením podívala do zpětného zrcátka a vzápětí, když neviděla nikoho předjíždět, zapnula ukazatel směru jízdy vlevo, do zpětného zrcátka se již nedívala a začala odbočovat. Tato skutečnost vyplynula i z obsahu znaleckého posudku znalce z oboru doprava, odvětví doprava silniční – posuzování dopravních nehod, Ing. Mrázka, Ph.D., jakož i revizního ústavního znaleckého posudku Českého vysokého učení technického v Praze. V důsledku tohoto jednání obviněného, vedle jednání poškozeného, došlo k neřízenému pádu motocyklu na zem a poté k jeho střetu s osobním vozidlem obviněné a k následným zraněním jeho řidiče a spolujezdkyně. Soud I. stupně shledal na straně obviněné zejména porušení ustanovení § 21 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., ve znění pozdějších změn a doplňků. Vyšší míru zavinění shledaly rozhodující soudy u poškozeného, který hazardním způsobem jízdy ve vysoké rychlosti předjížděl kolonu vozidel a nakonec i obviněnou v místě s komplikovaným výhledem a nezvládl manévr brzdění. Přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví. Objektem tohoto trestného činu je lidské zdraví. Způsobení těžké újmy na zdraví je jakékoli jednání, jehož následkem je těžká újma na zdraví. Těžkou újmu na zdraví lze způsobit jak konáním, tak opomenutím takového jednání, k němuž byl pachatel podle okolností a svých poměrů povinen. Z výkladového ustanovení § 112 tr. zákoníku vyplývá, že nelze do jednání v trestněprávním smyslu zahrnovat jakékoli opomenutí, ale musí se jednat o opomenutí takového konání, k němuž byl pachatel povinen podle jiného právního předpisu, úředního rozhodnutí nebo smlouvy, v důsledku dobrovolného převzetí povinnosti konat nebo vyplývala-li taková jeho povinnost z jeho předchozího ohrožujícího jednání anebo k němu byl z jiného důvodu podle okolností a svých poměrů povinen. Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje nedbalost. Zavinění z nedbalosti není vyloučeno spoluzaviněním jiných osob, včetně poškozeného. Rozhodným je, zda pachatel věděl nebo vědět mohl a měl, že porušením některého předpisu, resp. své povinnosti bude jednat za takových okolností, že tím může způsobit následek uvedený ve zvláštní části trestního zákoníku. Podle § 21 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, musí řidič při odbočování na křižovatce dávat znamení o změně směru jízdy a nesmí ohrozit řidiče jedoucí za ním a musí dbát zvýšené opatrnosti. Tato zvýšená opatrnost se projevuje v tom, že se při odbočovacím manévru, nikoli pouze při samotném odbočení, řidič přesvědčí, že odbočení může bezpečně provést bez ohrožení a omezení jiných účastníků silničního provozu. Z citovaného zákonného ustanovení plyne, že při odbočování má řidič dva základní okruhy povinností. První okruh obsahuje povinnost dávat znamení o změně směru jízdy, čímž řidič dává ostatním účastníkům silničního provozu jasně předem najevo svůj úmysl odbočit s vozidlem daným směrem. Druhý okruh obsahuje povinnosti neohrozit řidiče jedoucí za ním a dbát zvýšené opatrnosti, které musí řidič dodržet již přímo při provádění odbočování, tj. při změně směru jízdy. I když tedy odbočující řidič začne dávat včas znamení o změně směru jízdy ještě před zahájením odbočování, tím se jeho povinnosti nevyčerpávají, protože má další povinnosti spočívající v tom, že při samotném odbočování nesmí ohrozit řidiče jedoucí za ním a současně musí dbát zvýšené opatrnosti. Dodržení všech těchto povinností je nutno posuzovat v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem, které pak odůvodňují závěr, zda střet předjíždějícího vozidla s vozidlem odbočujícím vlevo zcela zavinil jen jeden z řidičů nebo tento střet v různé míře oba řidiči spoluzavinili. Nejvyšší soud se ztotožnil s názorem soudů prvního a druhého stupně v tom, že obviněná všem výše uvedeným povinnostem nedostála, v důsledku čehož, vedle dalších okolností, došlo k dopravní nehodě. Je zřejmé, jak správně konstatovaly rozhodující soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí, že výraznější podíl na předmětné nehodě měl poškozený řidič motocyklu, který agresivní jízdou ve vysoké nepovolené rychlosti předjížděl v místech s komplikovaným rozhledem a navíc nezvládl manévr brzdění. Obviněná se však na dopravní nehodě rovněž podílela a její relativně nižší míra zavinění byla soudy náležitě a v míře výše než dostatečné zohledněna v rámci uloženého trestu. Je třeba dodat, že stejnou problematiku Nejvyšší soud v rámci své rozhodovací činnosti již v minulosti opakovaně judikoval se shodnými závěry, že pokud obviněný má možnost včas vidět řidiče vozidla, kterým je předjížděn, je povinen na tuto situaci reagovat a odbočování přerušit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 918/2013, 4 Tdo 862/2015, a další). Pokud obviněná v dovolání odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 10/2008, že podle závěrů tohoto rozhodnutí nelze po řidiči vozidla požadovat, aby se při odbočování nepřetržitě či průběžně díval za sebe a nevěnoval se náležitě odbočovacímu manévru, jakož i nesledoval, co se děje ve směru jeho jízdy. Vozidla jedoucí za odbočujícím vozidlem, které má řádně zapnutý směrový ukazatel ohlašující změnu směru jízdy, si mají počínat tak, aby na tuto změnu stihly za normálních okolností zareagovat včas. Ovšem skutečnost, že jiná osoba porušila předpisy o provozu na pozemních komunikacích a vlastním zaviněním vytvořila nebezpečnou situaci, neomlouvá řidiče, jestliže sám porušil povinnost stále ovládat vozidlo a počínat si tak, aby doprava nebyla ohrožena. Otázka spoluzavinění je otázkou přiměřenosti důvodů spoléhání se řidiče na dopravní kázeň ostatních účastníků silničního provozu ve smyslu § 5 písm. a) zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a její správné řešení je podmíněno pečlivým objasněním okolností konkrétního případu. Ač má tedy obviněná pravdu v tom, že poškozený dopravní nehodu z větší části zavinil sám, tak zavinění z nedbalosti není vyloučeno spoluzaviněním jiných osob, včetně poškozeného. Zavinění obviněné nutno vyvodit z toho, že jako řidička motorového vozidla byla vázána § 21 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ale toto pravidlo porušila, když při odbočování vlevo nedbala zvýšené opatrnosti, což bylo její povinností a ohrozila řidiče motocyklu tím, že zahájila odbočování v době, kdy již byla motocyklem předjížděna. Neregistrovala tedy předjíždějící motocykl a odbočovací manévr včas nepřerušila. Při dostatečně opatrně provedeném odbočovacím manévru (tj. pokud by se těsně před odbočením opětovně podívala do zpětného zrcátka) by si bývala poškozeného všimla, neboť jí v tom nic nebránilo. Na tom nemůže nic změnit skutečnost, že obviněná dávala znamení o změně směru jízdy. Jak plyne již se shora uvedeného, i když odbočující řidič začne dávat včas znamení o změně směru jízdy ještě před zahájením odbočování, tím se jeho povinnosti nevyčerpávají, protože má další významné povinnosti spočívající v tom, že při samotném odbočování nesmí ohrozit řidiče jedoucí za ním a současně musí dbát zvýšené opatrnosti. Při splnění všech svých povinností vyplývajících z § 21 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, byla přitom obviněná jediná, kdo i přes porušení povinnosti poškozeným mohl ve vzniklé situaci střetu zabránit a způsob jízdy poškozeného jí to neznemožnil. Pokud se týká dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, ten spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). K první části dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu Nejvyšší soud uvádí, že tento dovolací důvod má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo stížnost) zamítl nebo odmítl podle § 253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. řádu (u odvolání), u stížnosti podle § 148 odst. 1 písm. a), b) tr. řádu. Jinými slovy řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí. V dané věci se však o takový případ nejedná a obviněná ani tuto první alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu ve svém dovolání neuplatňuje. Jde-li o druhou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, Nejvyšší soud vycházel z toho, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu byl uplatněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nejvyšší soud se s touto částí dovolání tedy vypořádal přímo v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a proto na toto odůvodnění (viz. výše) odkazuje. Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo bez pochybností prokázáno, že obviněná J. Z. svým předmětným jednáním naplnila všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Na tomto místě je nutno akcentovat okolnost, že uložené tresty jsou v nejnižších uložených výměrách, čímž je v dostatečné míře zohledněno spoluzavinění poškozeného. Nejvyšší soud souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, proto dovolání obviněné J. Z. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. O dovolání bylo rozhodnuto za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu). V Brně dne 9. 3. 2016 JUDr. Danuše Novotná předsedkyně senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2006_5.TDO.697.2006.1.xml	Judikát 5 Tdo 697/2006 5 Tdo 697/2006 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 6. 2006 o dovoláních obviněných J. S., J. S., a M. S., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2006, sp. zn. 6 To 40/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 6 T 103/2005, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných J. S., J. S., a M. S., o d m í t a j í . Odůvodnění: Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5. 10. 2005, sp. zn. 6 T 103/2005, byli obvinění J. S., J. S., a M. S., uznáni vinnými trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., který spáchali tím, že dne 23. 9. 2004 v době kolem 18.00 hodin společně přijeli do firmy poškozeného A. B., se sídlem P., s cílem domoci se úhrady zboží – paprik, předaných do skladu A. B. a když tuto úhradu poškozený A. B. odmítl, začal jej obviněný J. S., bít, k bití se následně přidal J. S., při bití byl poškozený A. B. zároveň kopán do oblasti žeber, přičemž následně byl buď obv. J. S. st. nebo J. S. ml. držen pod krkem u zdi, přičemž obviněný M. S. k výzvě obv. J. S. st. odpojil kabely od počítačů, přičemž jeden počítač v hodnotě 19.853,- Kč byl v majetku poškozeného A. B., druhý z počítačů o přesně nezjištěném stáří a hodnotě byl v majetku sv. V. B., obv. J. S., dále vzal mobilní telefon zn. Siemens SL 45 a zn. Nokia 6310i o přesně nezjištěné ceně, 2 ks počítačů obvinění naložili do čekajícího vozidla a z místa odjeli, telefony Nokia a Siemens zanechali v prostorách firmy poškozeného A. B. Za tento trestný čin byl obviněný J. S., odsouzen podle § 234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, přičemž podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 2 let a 6 měsíců. Obviněný J. S., byl za shora uvedený trestný čin odsouzen podle § 234 odst. 1 tr. zák. též k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, přičemž podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 2 let a 6 měsíců. Také obviněný M. S., byl za shora uvedený trestný čin odsouzen podle § 234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, přičemž podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 2 let. Městský soud v Praze, jenž rozhodoval jako odvolací soud o odvoláních všech obviněných, která podali proti shora uvedenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5. 10. 2005, sp. zn. 6 T 103/2005, rozhodl usnesením ze dne 14. 2. 2006, sp. zn. 6 To 40/2006, tak, že podaná odvolání obviněných podle § 256 tr. ř. zamítl. Proti uvedenému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2006, sp. zn. 6 To 40/2006, ve spojení s citovaným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5. 10. 2005, sp. zn. 6 T 103/2005, podali všichni tři obvinění prostřednictvím svého obhájce JUDr. J. D. dovolání, opřená shodně o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V odůvodnění těchto svých mimořádných opravných prostředků po shrnutí dosavadního průběhu trestního řízení dovolatelé shodně uvedli, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na nesprávném hmotně právním posouzení výpovědí, zejména poškozeného A. B. a přítomných policistů. Dále svou námitku dovolatelé blíže odůvodnili tak, že poškozený A. B. podal trestní oznámení účelově, ve své výpovědi lhal ohledně údajného použití násilí obviněnými vůči jeho osobě, o čemž svědčí skutečnost, že nenavštívil lékaře a nenechal si vystavit objektivní zprávu o zraněních, která by musel utrpět po jím popisovaném agresivním útoku, poškozený nevypovídal pravdu ani ohledně údajného nepoučení jeho osoby policisty o tom, že má navštívit lékaře, neboť oba policisté uvádějí opak, taktéž nebyl po činu rozrušen ani na něm nebyly podle výpovědí policistů navenek patrné žádné známky násilí, s čímž se odvolací soud nezabýval. Výpověď poškozeného je tak rozporuplná, účelová a nevěrohodná, vedená cílem zbavit se obviněných a nezaplatit dlužnou částku. Soudy obou stupňů naprosto ignorovaly důkazy o nevině dovolatelů, kteří zdůrazňují, že žádný trestný čin nespáchali. V závěru dovolání obvinění s přihlédnutím ke shora uvedenému navrhli, aby Nejvyšší soud České republiky těmto dovoláním vyhověl a ve smyslu § 265 písm. k) tr. ř. (správně § 265k odst. 1 tr. ř.) zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze a tomuto přikázal, aby ve věci znovu jednal a rozhodl, případně aby sám ve smyslu ustanovení § 265m tr. ř. rozsudkem rozhodl tak, že se těmto dovoláním vyhovuje, ruší se rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ve všech jeho výrocích a obvinění se ve smyslu ustanovení § 226 písm. b) tr. ř. v celém rozsahu zprošťují obžaloby. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, kterému bylo ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. dovolání obviněných J. S., J. S., a M. S., doručeno, se k němu do doby rozhodnutí dovolacího soudu nevyjádřila. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda nejsou dány důvody pro odmítnutí dovolání ve smyslu § 265i odst. 1 tr. ř., a shledal, že v posuzované věci jsou dovolání přípustná, byla podána v zákonné lhůtě, oprávněnými osobami a na místě, kde lze jejich podání učinit. Podle § 265b odst. 1 tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu některý z důvodů uvedených v písm. a) až l) tohoto ustanovení, pokud není dán důvod dovolání podle § 265h odst. 2 tr. ř. (uložení trestu odnětí svobody na doživotí), přičemž podle § 265f odst. 1 tr. ř. je třeba v dovolání mimo jiné vymezit i důvod dovolání s odkazem na § 265b odst. 1 písm. a) až l), příp. odst. 2 tr. ř. Jak zjistil Nejvyšší soud z obsahu shora citovaných dovolání, všichni obvinění této povinnosti v podaných dovoláních formálně dostáli, neboť v nich shodně uvedli důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na nesprávném hmotně právním posouzení výpovědí, zejména výpovědi poškozeného A. B. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl zjištěn soudem, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., což však právě obvinění ve svých dovoláních fakticky požadují, neboť napadají skutkové závěry soudu odvolacího a potažmo i nalézacího, které byly vyvozeny ze svědecké výpovědi poškozeného A. B. a výpovědí dalších svědků. Jen pro úplnost je třeba uvést, že se všemi dovolateli namítanými domnělými pochybeními se již vypořádal odvolací soud, neboť dovolání mají prakticky totožný obsah jako odvolání. Z těchto důvodů Nejvyšší soud po přezkoumání obsahu spisu dospěl k závěru, že dovolatelé ve svých mimořádných opravných prostředcích požadují změnu skutkového stavu a teprve na tomto základě pak jiné hmotně právní posouzení. Ve vztahu k výše uvedenému proto dovolací soud opět zdůrazňuje, že z vymezení důvodů dovolání v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být nesprávné skutkové zjištění, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená a objasněná v jeho odůvodnění. Přesvědčivě však lze tento závěr dovodit právě s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v § 265b odst. 1 tr. ř., zejména důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kde se uvádí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z toho plyne, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, příp. doplněného nebo pozměněného odvolacím soudem, a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně, resp. odvolacího soudu, nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Tento závěr vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. § 147 až § 150 a § 254 až § 263 tr. ř. a přiměřeně i rozhodnutí Ústavního soudu např. ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Jen pro úplnost Nejvyšší soud konstatuje, že pokud dovolatelé shodně spatřují nesprávné právní posouzení skutku v nesprávném posouzení výpovědí, zejména poškozeného B. a policistů, ohledně tohoto pak dále namítají, že poškozený si průběh incidentu vymyslel, a že existovala dohoda mezi obviněnými a poškozeným o převzetí jeho počítačů do úschovy obviněnými, a to do doby než zaplatí část sjednané kupní ceny za papriky, pak i přes skutkový charakter těchto námitek je třeba zdůraznit, že hodnocení zmíněných důkazů provedl náležitě a správně již soud prvního stupně, který v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně rozvedl, jaké důkazy vzal v úvahu a proč některé výpovědi jakož i tvrzení obviněných považoval za nedůvěryhodné a účelové. Kromě výpovědi poškozeného vycházel též ještě i z výpovědí policistů M. T. a M. W., kteří se dostavili na místo činu krátce po napadení z podnětu poškozeného A. B., dále z výpovědí svědkyně V. B., svědka J. P. a z listinných důkazů, uvedených na straně 6 odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně. Z provedených důkazů a ze způsobu, jak se s nimi vypořádal nalézací soud a potažmo i soud odvolací, který odvolání všech obviněných po náležitém přezkoumání napadeného rozsudku soudu prvního stupně i řízení mu předcházejícího zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná a potvrdil tak skutková zjištění soudu první instance, nevyplynul ani extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními učiněnými nalézacím soudem a jeho právními závěry. Dovolatelé tak skutečně požadují pouze jiné hodnocení důkazů a je třeba v této souvislosti odkázat na závěry, které byly již v tomto směru shora v podrobnostech rozvedeny. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněných J. S., J. S., a M. S., odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť byla podána z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení § 265b tr. ř. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný. V Brně dne 14. června 2006 Předseda senátu: Doc. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2004_26.CDO.1881.2003.1.xml	Judikát 26 Cdo 1881/2003 26 Cdo 1881/2003 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce H. D., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) M. S. a 2) E. S., zastoupeným advokátkou, o vyklizení družstevního bytu, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 17 C 9/2000, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. března 2003, č. j. 22 Co 575/2001-102, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25. března 2003, č. j. 22 Co 575/2001-102, potvrdil rozsudek ze dne 14. června 2001, č. j. 17 C 9/2000-67, jímž Okresní soud v Pardubicích (soud prvního stupně) uložil žalovaným povinnost vyklidit a vyklizený žalobci předat do tří měsíců od právní moci rozsudku „byt č. 2, sestávající ze 4 pokojů, kuchyně a příslušenství v I. podlaží domu čp. 1625 v P.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), a rozhodl o nákladech řízení účastníků. Současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků. Z provedených důkazů vzaly soudy obou stupňů mimo jiné za zjištěno, že dne 20. září 1994 byla mezi žalovanými jako nabyvateli a R. K. jako převádějícím uzavřena ohledně předmětného bytu dohoda o převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu, že dne 2. listopadu 1994 byla s žalovanými uzavřena smlouva o nájmu předmětného bytu, že dne 8. ledna 1999 uzavřeli žalovaní jako převádějící a V. V. jako nabyvatel dohodu o převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu (dále jen „dohoda ze dne 8. ledna 1999“), že dne 20. června 1999 byla mezi V. V. a žalovaným uzavřena smlouva o podnájmu předmětného bytu na dobu od 1. července 1999 do 31. prosince 1999, že na základě dohody ze dne 7. prosince 1999 převedl V. V. členská práva a povinnosti spojené s členstvím v bytovém družstvu na žalobce (dále jen „dohoda ze dne 7. prosince 1999“) a že dne 10. ledna 2000 uzavřelo bytové družstvo s žalobcem smlouvu o nájmu předmětného bytu. Dále rovněž zjistily, že podle „zvláštního ujednání ke smlouvě o převodu členských práv bytu a směnky“ ze dne 8. ledna 1999 měla být převodem zajištěna půjčka ve výši 700.000,- Kč ze dne 8. ledna 1999, že tato půjčka byla zajištěna rovněž směnkou vlastní ze dne 8. ledna 1999 na částku 700.000,- Kč, která byla splatná k 1. květnu 1999, a že „po vrácení půjčky měl být předán předmětný družstevní byt, resp. užívací právo k němu, zpět“. Vzaly také za zjištěno, že dne 16. května 2000 uzavřel žalobce jako převádějící a žalovaní jako nabyvatelé ohledně předmětného bytu dohodu o převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu a že dne 15. února 2001 žalobce od uvedené dohody účinně odstoupil. Z uvedených skutkových zjištění učinily soudy obou stupňů skutkový závěr, že žalovaní měli v úmyslu převést členská práva a povinnosti spojené s členstvím v bytovém družstvu na V. V. Na tomto skutkovém základě dovodily, že dohoda ze dne 8. ledna 1999 byla uzavřena platně a že na tomto závěru nic nemění ani to, že tato dohoda měla zajišťovat půjčku ve výši 700.000,- Kč. Dále rovněž dovodily, že na základě platné dohody ze dne 7. prosince 1999 převedl V. V. členská práva a povinnosti spojené s členstvím v bytovém družstvu na žalobce, který je podle smlouvy o nájmu ze dne 10. ledna 2000 nájemcem předmětného bytu. Poté uzavřely, že za této situace užívají žalovaní předmětný byt bez právního důvodu, a proto žalobě na jeho vyklizení – s odkazem na ustanovení § 126 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“) – vyhověly. Vzhledem k tomu, že žalovaní mají nezletilé dítě, stanovily jim pro splnění vyklizovací povinnosti lhůtu tří měsíců od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 věta za středníkem zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o.s.ř.“). Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Uplatněné dovolací námitky podřadili dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. V dovolání popsali skutkový stav věci, který byl podle jejich názoru provedenými důkazy prokázán, uvedli, co tudíž měly soudy z těchto důkazů zjistit, a namítli, že „odvolací soud nesprávně vyhodnotil skutková zjištění soudu I. stupně a na základě tohoto hodnocení dospěl k nesprávnému právnímu posouzení věci. … Soudy obou stupňů vyšly z formálního hodnocení důkazů. … měly být důkazy soudu předložené, a to jak listinné tak svědecké, vyhodnoceny jako důkazy o nesvobodě jednání žalovaných“. Dále uvedli, že „jejich úkon při převodu členských práv a povinností (tj. dohoda ze dne 8. ledna 1999) nebyl právním. V případě 1. žalovaného se jednalo o úkon, který zajišťoval závazek ze směnky na částku 700.000,- Kč, kde směnečným věřitelem byl V. V. …měl být jeho úkon vyhodnocen jako zdánlivý – absolutně neplatný … Při uzavírání smlouvy (tj. dohody ze dne 8. ledna 1999) neměl ani jeden z žalovaných v úmyslu pozbýt členských práv v bytovém družstvu a tím odvozeného práva nájmu k výše specifikovanému bytu“. Podle žalovaných bylo provedenými důkazy prokázáno, že „2. žalovaná byla dne 8.1.1999 postavena tzv. před hotovou věc. … Pod tlakem okolností odmítala smlouvu uzavřít. Teprve poté, co po telefonátu s právním zástupcem JUDr. J. bylo uzavřeno zvláštní ujednání ke smlouvě o převodu členských práv a povinností, podlehla a smlouvu uzavřela. Takový úkon nemůže být vyhodnocen jako svobodný a vážný“. Navrhli, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.). Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů. Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Zbývá dodat, že vady podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. a ani vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o.s.ř.). Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně. Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z učiněných skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73 v sešitě č. 10 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudku ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1145/99, rozsudku ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněného pod č. 46 v sešitě č. 3 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura, a usnesení ze dne 25. září 2003, sp. zn. 26 Cdo 1682/2003, ze dne 25. března 2004, sp. zn. 20 Cdo 261/2003, a ze dne 27. května 2004, sp. zn. 473/2003). Otázka, k čemu směřovala v daném případě vůle účastníků dohody, je proto otázkou skutkovou. Zpochybňují-li tedy dovolatelé závěr odvolacího soudu o platnosti dohody ze dne 8. ledna 1999 poukazem na to, co bylo obsahem vůle účastníků dohody a jak měla být jejich vůle interpretována, napadají správnost skutkového (nikoliv právního) závěru odvolacího soudu. Z toho pro projednávanou věc vyplývá, že výtka nesprávného právního posouzení věci je založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Ve skutečnosti tedy dovolatelé brojí proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly. Dovolatelé však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu § 238 odst. 2 a § 238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Lze uzavřít, že pokud dovolatelé ve skutečnosti zpochybňují správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, a z okolností uváděných v dovolání dovozují nesprávnost závěru o platnosti dohody ze dne 8. ledna 1999, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost). Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobci nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolatelům právo. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 7. října 2004 JUDr. Miroslav Ferák, v. r. předseda senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2006_5.TDO.566.2006.1.xml	Judikát 5 Tdo 566/2006 5 Tdo 566/2006 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 8. 2006 o dovolání obviněného Ing. M. D., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 4. 2005, sp. zn. 6 To 122/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 40 T 15/2001, t a k t o : Podle § 265k odst. 1, 2 věta první tr. ř. s e částečně ohledně obviněného Ing. M. D. z r u š u j e rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 4. 2005, sp. zn. 6 To 122/2004, ve výroku pod bodem II., kterým bylo podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodnuto tak, že obviněný Ing. M. D. byl uznán vinným trestným činem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1 tr. zák., ve znění zák. č. 253/1997 Sb., a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání šesti a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárních orgánů obchodních společností a družstev na dobu sedmi let. Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e Vrchnímu soudu v Olomouci p ř i k a z u j e , aby věc obviněného Ing. M. D. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Odůvodnění: Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 7. 6. 2004, sp. zn. 40 T 15/2001, byl obviněný Ing. M. D. uznán vinným pod bodem I. výroku o vině trestným činem zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2, 4 tr. zák. ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., pod bodem II. výroku o vině trestným činem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1 tr. zák., ve znění zákona č. 253/1997 Sb., pod bodem III. výroku o vině trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., pod bodem IV. výroku o vině trestným činem zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2, 3 tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., pod bodem V. výroku o vině trestným činem zkreslování údajů hospodářské a obchodní evidence podle § 125 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., ve znění zákona č. 290/1993 Sb., kterých se dopustil tím, že I. jako předseda představenstva obchodní společnosti M. T., a. s., mj. s předmětem podnikání koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, zprostředkovatelská činnost, jako jednatel obchodní společnosti M., s. r. o., mimo jiné s předmětem podnikání koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej a zprostředkovatelská činnost v oblasti obchodu a služeb, jako jednatel obchodní společnosti P., s. r. o., mimo jiné s předmětem podnikání koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, ve funkci do 21. 10. 1997, jako místopředseda představenstva obchodní společnosti Z. P., a. s., mimo jiné s předmětem podnikání koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, ve funkci do 12. 12. 1997, jako předseda představenstva I. f. Z., a. s., v likvidaci, mj. s předmětem podnikání nákup akcií podniků a organizací zařazených do privatizačního procesu v I. privatizační vině a obchodování s uvedenými akciemi za účelem zvyšování výnosů akcionářů fondu, v úmyslu získat od obchodní společnosti P., s. r. o., pro společnost M. T., a. s., celkem 57.770 ks zaknihovaných cenných papírů — akcií emitovaných obchodní společností Z. P., a. s., znějící na doručitele, v celkové nominální hodnotě 57.770.000,- Kč, jednal tak, že dne 21. 7. 1997 jako předseda představenstva Investičního fondu Z., a. s., uzavřel smlouvu o postoupení pohledávky, kterou postoupil tuto pohledávku, tj. částku 6.098.400,- Kč splatnou dne 15. 12. 1997 firmě M. T., a. s.; protože věděl, že: - dne 27. 1. 1994 uzavřel jako předseda představenstva Investičního fondu Z., a. s., jako prodávající, kupní smlouvu, kterou prodal obchodní společnosti P., s. r. o., 13.200 ks cenných papírů - akcií firmy Z. P., a. s., a kupující - obchodní společnost P., s. r. o., se zavázala za ně zaplatit celkem 6.098.400, Kč do 15. 12. 1997 prodávajícímu - Investičnímu fondu Z., a. s.; dále jednal tak, že: - dne 27. 8. 1996 jako jednatel firmy M. T., a. s., která byla věřitelem, uzavřel smlouvu o půjčce částky 3.518.000,- Kč s obchodní společností P., s. r. o., jako dlužníkem, který se zavázal zaplatit tuto částku do 10. 8. 2000; dne 8. 9. 1997 jako jednatel obchodní společnosti P., s. r. o., tedy jako zástupce dlužníka, uzavřel dodatek č. l k této smlouvě o půjčce částky 3.518.000,- Kč ze dne 27. 8. 1996, kterým došlo ke zkrácení lhůty splatnosti dlužné částky z původního dne 10. 8. 2000 na den 31. 12. 1997 a k zajištění této půjčky v sepsaném dodatku k zástavní smlouvě ze dne 21. 7. 1997; - věděl, že dne 28. 1. 1997 byla uzavřena smlouva o půjčce částky 3 mil. Kč mezi firmou M., s. r. o., jako věřitelem a obchodní společností P., s. r. o., jako dlužníkem, když uvedená částka byla splatná do 15. 7. 2000, a sám dne 4. 2. 1997 jednal tak, že uzavřel dodatek č. 1 k této smlouvě o půjčce ze dne 28. 1. 1997, když vystupoval jako jednatel obchodní společnosti P., s. r. o., tedy na straně dlužníka, přičemž takto došlo opět ke zkrácení lhůty splatnosti půjčky ve výši 3 mil. Kč z původního dne 15. 7. 2000 na 31. 12. 1997; - dne 21. 7. 1997 jako jednatel obchodní společnosti P., s. r. o., která byla zástavním dlužníkem, uzavřel s firmou M. T., a. s., která byla zástavním věřitelem, zástavní smlouvu, na základě které zastavil 57.770 ks akcií firmy Z. P., a. s., o nominální hodnotě 1.000,- Kč znějících na doručitele, a to za pohledávku ve výši 6.098.400,- Kč s tím, že zástavní právo trvá do konečného splacení pohledávky, která je splatná dne 15. 12. 1997; dne 9. 9. 1997 jako jednatel obchodní společnosti P., s. r. o., která byla zástavním dlužníkem, uzavřel s firmou M. T., a. s., která byla zástavním věřitelem, dodatek č. l k zástavní smlouvě ze dne 21. 7. 1997, kterým bylo ujednáno, že zastavené akcie v počtu 57.770 ks firmy Z. P., a. s., se vztahují dále na pohledávku ve výši 3 mil. Kč a na pohledávku ve výši 3.518.000,- Kč, tedy že pohledávka v celkové výši 12.616.700,- Kč je zajištěna zástavním právem k celkem 57.770 ks akcií firmy Z. P., a. s., které představují 47,3 % základního jmění této společnosti Z. P., a. s., a jsou v uvedené době ve vlastnictví obchodní společnosti P., s. r. o.; - dne 22. 12. 1997 teprve nechal zaregistrovat u Střediska cenných papírů pobočka O. změny parametrů zástavní smlouvy; obchodní společnost P., s. r. o., ve lhůtě do 31. 12. 1997 celkovou dlužnou částku ve výši 12.616.400, Kč firmě M. T., a. s., neuhradila, a proto obviněný jako zástupce obchodní společnosti M. T., a. s., dal pokyn obchodníkovi s cennými papíry k prodeji těchto akcií; - dne 5. 1. 1998 byla uzavřena smlouva o prodeji 57.770 ks akcií společnosti Z. P., a. s., a to za dohodnutou cenu ve výši 2.888.500,- Kč, kdy novým majitelem těchto cenných papírů se měl stát Ing. I. G., avšak jednatelé obchodní společnosti P., s. r. o., učinili prostřednictvím orgánů činných v trestním řízení kroky k blokaci definitivního převodu těchto akcií; obchodní společnosti P., s. r. o., prodejem akcií hrozila vzniknout škoda ve výši 22.157.985,- Kč II. jako předseda představenstva Investičního fondu Z., a. s., v likvidaci, v období od počátku roku 1995 do 26. 5. 1999, kdy tato společnost vstoupila do likvidace, nezajistil vedení účetních knih, zpracování účetních uzávěrek a výročních zpráv ani provedení inventarizací majetku a závazků, ač byl k tomu podle zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, povinen, dále nezajistil plnění informační povinnosti ve smyslu ustanovení § 25 zákona č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech, ve znění pozdějších předpisů, a to zpracování zpráv o hospodaření investičního fondu a jejich předání Středisku cenných papírů a Komisi pro cenné papíry, což vedlo k rozhodnutí Komise pro cenné papíry ze dne 31. 8. 1998, č. j. 111/2974/1998, k odnětí povolení ke vzniku Investičního fondu Z., a. s., které nabylo právní moci dne 5. 10. 1998; účetnictví za toto období nechal zpracovat až dodatečně, III. jako předseda představenstva Investičního fondu Z., a. s., v likvidaci, v přesně nezjištěné dny v období od 4. 8. 1994 do 29. 9. 1999 1. nezaúčtoval úhradu dividend za rok 1992 od obchodní společnosti K. B., a. s., a to ve výši 5.985,- Kč za 600 kusů akcií, přičemž úhrada byla provedena poštovní poukázkou typu „B” dne 4. 8. 1994, čímž Investičnímu fondu Z., a. s., v likvidaci, způsobil škodu ve výši 5.985,- Kč, 2. vyhotovil a zaúčtoval fiktivní výdajové pokladní doklady: ze dne 31. 3. 1995 na částku 238.000,- Kč, ze dne 10. 4. 1995 na částku 330.000,- Kč, ze dne 25. 6. 1995 na částku 40.000,- Kč, ze dne 20. 8. 1995 na částku 190.000,- Kč, ze dne 28. 9. 1995 na částku 220.000,- Kč, pro obchodní společnost A., spol. s r. o., za zprostředkování vedení účetnictví, portfolia a prodeje akcií, když ve skutečnosti obchodní společnost A., spol. s r. o., tyto služby pro investiční fond nezajistila a žádná z těchto částek jí vyplacena nebyla, a obžalovaný pak uvedené finanční prostředky odčerpal pro svoji potřebu, čímž Investičnímu fondu Z., a. s., v likvidaci, způsobil škodu ve výši 1.018.000,- Kč, tím způsobil celkovou škodu ve výši 1.023.985,- Kč, IV. dne 1. 9. 1995 v L. jako předseda představenstva Investičního fondu Z., a. s., v likvidaci, který měl být budoucím kupujícím, uzavřel s obchodní společností M., s. r. o., jako budoucím prodávajícím, smlouvu o budoucí kupní smlouvě, jejímž předmětem byl prodej administrativní budovy bývalého mechanizačního střediska Státního statku ve V. K.; 1. na základě této smlouvy o budoucí kupní smlouvě byla dne 5. 9. 1995 vyplacena ze strany Investičního fondu Z., a. s., v likvidaci, záloha na kupní cenu ve výši 1.100.000,- Kč obchodní společnosti M., s. r. o.; avšak obžalovaný Ing. M. D. jednal tak, že: - dne 25. 9. 1997 jako předseda představenstva Investičního fondu Z., a. s., v likvidaci, uzavřel dodatek č. 2 k uvedené smlouvě o budoucí kupní smlouvě ze dne 1. 9. 1995, na základě kterého obě smluvní strany od této smlouvy o budoucí kupní smlouvě odstoupily a firma M., s. r. o., se zavázala vrátit přijatou zálohu ve výši 1.100.000,- Kč na účet Investičního fondu Z., a. s., a to do 60 dnů, tedy do 25. 11. 1997, a - dne 30. 9. 1998 jako předseda představenstva Investičního fondu Z., a. s., tedy jako postupitel uzavřel dodatek č. l ke smlouvě o postoupení pohledávky ze dne 21. 7. 1997, kterou byla postoupena pohledávka ve výši 6.098.400,- Kč na obchodní společnost M. T., a. s., a tímto dodatkem č. l se postupník, tedy firma M. T., a.s., se zavázala poskytnout postupiteli, t. j. Investičnímu fondu Z., a. s., vyrovnání v celkové výši 100% z postupovaných pohledávek a 100% z příslušenství přináležejícího k těmto pohledávkám, a to nikoliv v penězích, ale předáním 8.758.550 ks akcií akciové společnosti, kterou po sepsání tohoto dodatku č. l založí, a její vklad do nově vzniklé akciové společnosti bude v plné výši tvořit nemovitý majetek znalecky oceněný; k založení nové akciové společnosti nedošlo, nebot\' obviněný Ing. M. D. jako předseda představenstva obchodní společnosti M. T., a. s., k tomu neučinil žádné relevantní kroky, čímž Investičnímu fondu Z., a. s., v likvidaci, způsobil škodu ve výši 1,1 mil. Kč. 2. dne 30. 9. 1998 v L. uzavřel dále jako předseda představenstva Investičního fondu Z., a. s., v likvidaci, kupní smlouvu, na základě které převedl na kupujícího – obchodní společnost M. T., a. s., vlastnické právo k investičnímu majetku Investičního fondu Z., a. s., účetně evidovanému k 31. 12. 1997, jakož i k drobnému hmotnému investičnímu majetku tohoto fondu, a to k 5. 10. 1998, kdy nabylo právní moci rozhodnutí Komise pro cenné papíry ze dne 31. 8. 1998, č. j. 11/2974/1998, jímž bylo odňato povolení ke vzniku Investičního fondu Z., a. s.; kupující – obchodní společnost M. T., a. s., se zavázala zaplatit kupní cenu ve výši 499.999,- Kč nikoliv v penězích, ale předáním cenných papírů akciové společnosti, kterou následně založí, a vklad v plné výši bude tvořit nemovitý majetek znalecky oceněný; k založení této akciové společnosti však nedošlo, neboť obviněný Ing. M. D. jako předseda představenstva obchodní společnosti M. T., a. s., k tomu neučinil žádné relevantní kroky, čímž Investičnímu fondu Z., a. s., v likvidaci, způsobil škodu ve výši 499.999,- Kč, tím způsobil škodu ve výši 1.599.000,- Kč (přesně celkem ve výši 1.599.999,- Kč), V. obvinění Ing. M. D. a Ing. M. H. společně v období od 8. 8. 1997 do 31. 12. 1997 nevložili do účetnictví obchodních společnosti P., s. r. o., v níž byl jednatelem obviněný Ing. M. D., a obchodní společnosti M. T., a. s., v níž byl místopředsedou představenstva Ing. M. H. a předsedou představenstva Ing. M. D., smlouvy ani jejich dodatky, které za tyto firmy uzavřeli: - dodatek č. 1 ze dne 8. 9. 1997 ke smlouvě o půjčce částky 3.518.000,- Kč uzavřené dne 27. 8. 1996 obchodní společnosti P., s. r.o., - dodatek č. 1 ze dne 9. 9. 1997 k zástavní smlouvě uzavřené dne 21. 7. 1997, - zástavní smlouvu z 8. 8. 1997, – dodatek č. 1 ze dne 9. 9. 1997 k zástavní smlouvě ze 8. 8. 1997, přičemž takto jednali, aby o uvedených úkonech nemuseli informovat další členy statutárních orgánů uvedených obchodních společností, neboť na základě předmětných smluv měla obchodní společnost M. T., a. s., získat celkem 57.770 ks akcií obchodní společnosti Z. P., a. s., jsoucích dosud ve vlastnictví obchodní společnosti P., s. r. o., a členové statutárních orgánů uvedených obchodních společností by jinak mohli zmařit jejich záměr převést předmětné akcie z firmy P., s. r. o., na firmu M. T., a. s. Za tyto trestné činy byl obviněný Ing. M. D. podle § 128 odst. 4 tr. zák. za použití ustanovení § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti a půl (6,5) roku. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému dále uložen také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárních orgánů obchodních společností a družstev na dobu sedmi (7) let. Podle § 226 písm. a) tr. ř. byl obviněný Ing. M. D. pak zproštěn obžaloby pro skutek spočívající v tom, že jako předseda představenstva Investičního fondu Z., a. s., v přesně nezjištěné době v období od 4. 8. 1994 do 29. 9. 1999 vyhotovil a zaúčtoval výdajový pokladní doklad z 31. 7. 1996 na částku 20 tis. Kč za provedení auditu účetní závěrky k 31. 12. 1993 přesto, že auditorovi Ing. M. T. tato částka vyplacena nebyla, čímž Investičnímu fondu Z., a. s., v likvidaci, způsobil škodu ve výši 20.000,- Kč, v němž byl spatřován jeden z dílčích útoků pokračujícího trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák., neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl obviněný stíhán. Tento rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný Ing. M. D. odvoláním, o kterém Vrchní soud v Olomouci rozhodl rozsudkem ze dne 7. 4. 2005, sp. zn. 6 To 122/2004, tak, že k odvolání obviněného Ing. M. D. podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o vině v bodě II. a v celém výroku o trestu (bod I. výroku). Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1 tr. zák., ve znění zák. č. 253/1997 Sb., kterého se dopustil tím, že jako předseda představenstva Investičního fondu Z., a. s., v likvidaci, v období od 1. 1. 1998 do 26. 5. 1999, kdy tato společnost vstoupila do likvidace, nezajistil vedení účetních knih, zpracování účetních závěrek a výročních zpráv ani provedení inventarizací majetku a závazků, ač k tomu byl podle zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, povinen, dále nezajistil plnění informační povinnosti ve smyslu ustanovení § 25 zák. č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech, ve znění pozdějších předpisů, a to zpracování zpráv o hospodaření investičního fondu a jejich předání Středisku cenných papírů a Komisi pro cenné papíry, což vedlo k rozhodnutí Komise pro cenné papíry ze dne 31. 8. 1998, č. j. 11/2974/1998, k odnětí povolení ke vzniku Investičního fondu Z., a. s., které nabylo právní moci dne 5. 10. 1998; účetnictví za toto období nechal zpracovat dodatečně. Za to byl obviněný Ing. M. D. odsouzen podle § 128 odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti a půl (6 a ½) roku, přičemž podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárních orgánů obchodních společností a družstev na dobu sedmi (7) let (bod II. výroku). V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek ohledně obviněného Ing. M. D. nezměněn (bod III. výroku). Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu ze dne 7. 4. 2005, sp. zn. 6 To 122/2004, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 7. 6. 2004, sp. zn. 40 T 15/2001, podal obviněný Ing. M. D. prostřednictvím obhájce JUDr. J. K. dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, a to ve vztahu k výrokům uvedeným v bodech I., II. a III. rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 4. 2005, sp. zn. 6 To 122/2004, a k výrokům o vině uvedeným pod body I., II., IV. a V. v rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 6. 2004, sp. zn. 40 T 15/2001, ve spojení s citovaným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci, a k celému výroku o trestu. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel ke skutku pod bodem I. výroku o vině uvedl, že má za to, že jeho jednání není vůbec trestným činem a v tomto případě ani pokusem souzeného trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 8 odst. 1 k § 128 odst. 2, 4 tr. zák., neboť uvedeným jednáním nejsou naplněny znaky této skutkové podstaty v úmyslu opatřit jinému prospěch na úkor jednoho účastníka smlouvy. Konkrétně dovolatel tvrdí, že předmětné smlouvy neuzavřel na úkor jedné ze smluvních stran, neboť cílem jeho jednání bylo jen a pouze přimět dlužníka plnit své závazky, tedy přimět společnost P., s. r. o., aby zaplatila dluh vůči společnosti M., s. r. o., a je zjevné, že dlužná částka je skutečná a údajně poškozený účastník předmětné smlouvy skutečně plnil. Tato transakce je navíc předmětem občanskoprávního řízení, které ještě není v současné době skončeno. Dále se obviněný domnívá, že v jeho případě bylo porušeno hmotné právo v ustanovení § 89 odst. 11, 12 tr. zák., neboť oba soudy vycházely z výše škody asi 22.000.000,- Kč a posuzovaly ji jako škodu velkého rozsahu, přičemž ze znaleckého posudku pak plyne, že hodnota těchto akcií je asi 1.000.000,- Kč, což není škoda velkého rozsahu. Další výhrada dovolatele směřuje k tomu, že jeho jednání nemělo být právně posouzeno jako pokus daného trestného činu, ale maximálně jako příprava, a přesto, že by i příprava byla v tomto případě trestná, mělo by toto posouzení nepochybně vliv na otázku ukládaného trestu. K bodu II. výroku rozsudku odvolacího soudu dovolatel namítl, že zde uvedený fond již v předmětné době fakticky nevykonával žádnou činnost, od počátku roku 1998 pak nebyla činnost fondu žádná. Skutková podstata tohoto trestného činu platí od 1. 1. 1998, před touto dobou platilo znění odlišné, které se na jeho jednání nevztahovalo, jak konstatoval správně odvolací soud. Vzhledem k tomu, že po shora uvedeném datu nevyvíjel investiční fond již žádnou činnost a že po vstupu fondu do likvidace účetnictví zajistil, nelze jednání obviněného považovat za tak společensky nebezpečné, aby naplňovalo stupeň větší než nepatrný, a proto se nemůže jednat o trestný čin. K bodu IV. a V. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně dovolatel jen stručně uvedl, že k tomuto platí totéž, co namítl v bodě II. dovolání k bodu I. výroku o vině, tedy že v prvém z těchto skutků není naplněna okolnost opatřit jinému prospěch, a to v podstatě ze stejných důvodů, jako je tomu v případě pod bodem I. výroku o vině citovaného rozsudku. Podle názoru dovolatele nelze tyto dva případy od sebe oddělovat, neboť mají spolu úzkou souvislost. V bodě V. pak vůbec nedošlo k naplnění dané skutkové podstaty již proto, že toto jednání bylo v souladu s právem z důvodů podrobně rozebraných v tomto dovolání v bodě II. ohledně bodu I. výroku o vině. Dovolatel dále zdůraznil, že původní spoluobviněný Ing. M. H. byl později obžaloby zproštěn. V závěru dovolání obviněný Ing. M. D. navrhl, aby dovolací soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 4. 2005, sp. zn. 6 To 122/2004, stejně jako rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7. 6. 2004, sp. zn. 40 T 15/2001, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal k opětovnému projednání a rozhodnutí Krajskému soudu v Brně. Zároveň obviněný projevil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného Ing. M. D. doručeno ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř., ve svém vyjádření ze dne 4. 10. 2005 uvedl, že obviněný svými námitkami naplnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Námitky dovolatele proti bodu II. výroku o vině se sice opírají o obviněným tvrzený zákonný dovolací důvod, avšak pokud jde o výhrady vůči té části výroku o vině, jež zůstala nedotčena v rozsudku soudu prvního stupně, měl dovolatel uplatnit tvrzení o nesprávném hmotně právním posouzení cestou dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., nicméně i kdyby tak učinil, nelze jeho výhradě přisvědčit. Jeho námitky jsou de facto opakováním argumentace, která již odezněla v předchozím opravném prostředku a se kterou se již v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně zabýval odvolací soud. V obdobných případech často opakovaná výhrada, že nemohlo jít o trestné jednání, pokud si obviněný počínal v souladu s normami občanského či obchodního práva, jež plyne i z vyjádření dovolatele, je irelevantní, protože i jednání z hlediska mimotrestních norem bezvadné může zakládat trestný čin, zvláště, pokud směřuje k faktickému obcházení zákona či procesních postupů, jde-li o jednání předstírané nebo jinak narušující společenský zájem na ochraně podnikatelských subjektů, vůči nimž takováto jednání směřují, anebo zájem na ochraně řádného chodu ekonomické sféry. Pokud jde o konkrétní námitky dovolatele, soud druhé instance vyložil, jaká zjištění vedla k závěrům o subjektivní stránce trestného činu, a tedy o skutečných a nikoli obviněným tvrzených jeho úmyslech, totéž pak platí i o výhradách týkajících se způsobu stanovení výše hrozící škody. Pokud se jedná o námitku nikoli bezprostředního směřování obviněného k dokonání trestného činu, nelze ani tomuto tvrzení přisvědčit, neboť obviněný prakticky dosáhl takového právního stavu, který by zajistil naplnění jeho cílů, a pouze zákrok jednatelů poškozené společnosti zabránil převodu předmětných akcií. Konečně státní zástupce nesouhlasí ani s názorem dovolatele, že jednání popsané v bodě II. výroku o vině a v bodě V. není trestným činem pro nedostatek společenské nebezpečnosti. Popis skutku v těchto bodech zcela odpovídá znakům předmětných skutkových podstat, jak je definuje zákon; tuto zákonnou definici pak je třeba považovat za typický způsob páchání dotyčných deliktů, jemuž zákonodárce připisuje základní stupeň společenské nebezpečnosti ve smyslu § 3 odst. 2, 4 tr. zák. Nelze tedy současně tvrdit, že takovéto jednání požadovaného stupně společenské nebezpečnosti nedosahuje, jak činí dovolatel. Státní zástupce se domnívá, že napadené rozhodnutí netrpí žádnou vadou, kterou by bylo zapotřebí odstranit cestou dovolání, a podle dostupného spisového materiálu nejsou skutkové závěry meritorního rozhodnutí v očividném nesouladu s opatřenými a provedenými důkazy. Z těchto důvodů státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud ČR dovolání obviněného odmítl ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně navrhl, aby tak Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání. Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.). Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzený dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné. Obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být pouhé nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. K bodu I. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně směřovala první výtka obviněného, kterou napadl nesprávné právní posouzení skutku pod bodem I. soudem prvního a vzhledem k výroku pod bodem III. rozsudku odvolacího soudu i toto rozhodnutí soudu druhého stupně, a to z toho důvodu, že jeho jednání vůbec nemohlo naplnit znaky uvedeného trestného činu ani jeho pokusu, neboť nedošlo k uzavření smlouvy na úkor jedné ze smluvních stran a ani obviněný neměl v úmyslu svým jednáním opatřit jinému prospěch. Dovolatel pouze chtěl přinutit druhou smluvní stranu plnit své závazky, které tato skutečně měla, uznávala je a částečně je i plnila. Trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo jako pracovník, člen orgánu, společník, podnikatel nebo účastník na podnikání dvou nebo více podniků nebo organizací se stejným nebo podobným předmětem činnosti v úmyslu opatřit sobě nebo jinému výhodu nebo prospěch uzavře nebo dá popud k uzavření smlouvy na úkor jedné nebo více z nich. Pokusem trestného činu podle § 8 odst. 1 tr. zák. je jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. Jak Nejvyšší soud zjistil, dovolatelem vznesenými námitkami se již velmi podrobně zabývaly soudy obou instancí, ve věci rozhodující. Tak zejména Krajský soud v Brně na straně 20 svého rozsudku spatřuje naplnění znaku „jednání na úkor jiného“ ve vztahu k souzenému trestnému činu v tom, že obviněný fakticky fungoval v pěti obchodních společnostech s velmi podobným předmětem podnikání a využil informací o jejich fungování, záměrech i prováděných transakcích k tomu, aby pro společnost M. T., a. s., získal od společnosti P., s. r. o., 57.770 ks akcií obchodní společnosti Z. P., a. s., znějících na doručitele. V tomto směru zejména využíval informací o uzavření obchodních smluv jinými statutárními zástupci těchto subjektů a v návaznosti na to překročil své pravomoci jednatele společnosti P., s. r. o., a uzavřel k předmětným ve výroku o vině specifikovaným smlouvám dodatky, kterými zásadně zkrátil dobu plnění jednotlivých smluv, a tím prakticky plnění z hlediska časového znemožnil. Cílem jeho jednání bylo podle nalézacího soudu to, aby M. T., a. s., získala oprávnění vymáhat své pohledávky za společností P., s. r. o., které byly zajištěny právě uvedenými akciemi. Obviněný se už i pokusil o prodej zastavených cenných papírů, avšak k tomuto nedošlo v důsledku zásahu orgánů činných v trestním řízení, když na popud jiných statutárních zástupců společnosti P., s. r. o., byla tato transakce zastavena. Jeho jednání tedy směřovalo k získání prospěchu pro společnost M. T., a. s., ve výši nejméně 22.157.985,- Kč, a zároveň toto jednání bylo provedeno na úkor společnosti P., s. r. o., neboť nebýt dovolatelem uzavřených dodatků smluv, jimiž byla podstatně zkrácena doba splatnosti předmětných závazků, byla by schopna společnost P., s. r. o., své závazky řádně splácet, jak také zpočátku činila. K dokonání trestného činu nedošlo, ač k jeho dokonání obviněný směřoval veškeré své počínání. Ke zvýhodnění jiného subjektu jednáním obviněného se dále nalézací soud vyjádřil též i na stranách 30 a 31 svého rozhodnutí ve vztahu k jednání, které s jednání pod bodem I. výroku o vině velmi úzce souviselo. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací se s těmito závěry soudu prvního stupně ztotožnil a na straně 18 svého rozhodnutí shrnul, že uvedený postup, který dovolatel realizoval, sám o sobě nemusí být v rozporu s právními normami, ale samotný způsob dosažení daného cíle, který zvolil v konkrétním případě, však je v rozporu s právními normami. Obviněný totiž využil a zneužil svého postavení ve statutárních orgánech předmětných společností v neprospěch společnosti P., s. r. o., a to s cílem obohatit portfolio společnosti M. T., a. s. Nejvyšší soud jako soud dovolací se ve vztahu k předmětné dovolatelově námitce ztotožnil s výše uvedenými právními závěry soudů obou stupňů a pouze považuje za nutné dodat, že jádro celé věci nespočívá v přinucení dlužníka plnit své závazky, ale v tom, že obviněný překročil své pravomoci a uzavřel jako jednatel společnosti P., s. r. o., za tuto společnost jako dlužníka dodatky smluv s velmi významným zkrácením lhůty k plnění, čímž prakticky znemožnil splnit závazky včas a mohl poté realizovat zástavní právo k předmětným akciím. Nezanedbatelnou součástí jeho jednání byla i okolnost, že o těchto svých krocích úmyslně včas neinformoval ostatní statutární zástupce uvedené společnosti jako dlužníka, a to se záměrem, aby byla dokončena shora popsaná transakce s akciemi Z. P., a. s., aniž by se o tom dozvěděl kdokoli další z vedení této společnosti, a z tohoto důvodu uvedené dodatky ke smlouvám vůbec nezakládal do evidence uvedených společností. Dostatečně se oba soudy taktéž vypořádaly s otázkou, zda jednání bylo na úkor jedné ze smluvních stran, když takto poškozenou byla skutečně společnost P., s. r. o., a to právě v té části, týkající se uzavření zástavní smlouvy na předmětné akcie ve spojení s významným zkrácením lhůty k plnění předmětných závazků. Majetkový prospěch by v případě dokonání trestného činu získala společnost M. T., a. s., a to z důvodů podrobně rozvedených již ve zmíněných rozhodnutích soudů obou stupňů. Jen pro úplnost dovolací soud konstatuje, že pokud v této souvislosti dovolatel ještě namítá nesprávné určení výše způsobené škody, když soudy měly vzít jako zjištěnou hodnotu akcií na veřejném trhu ve výši asi 1 milion Kč, nikoli ve výši asi 22 milionů Kč, pak se Nejvyšší soud rovněž ztotožnil se závěry nalézacího a poté i odvolacího soudu. Nalézací soud totiž na straně 15 svého rozsudku ohledně ocenění akcií společnosti Z. P., a. s., vycházel ze znaleckého posudku z oboru ekonomika zpracovatele Ing. K. V., přičemž tento uvedl při výslechu v hlavním líčení dne 30. 4. 2004 a 1. 6. 2004, že cena byla stanovena několika metodami. Jedna z metod vycházela z tržní ceny akcií na kapitálovém trhu v předchozím období, avšak vzhledem k tomu, že v uvedené době se obchodovalo velice malé množství akcií, uvedená cena nevystihovala cenu pro případ, při kterém se prodává kompletní kontrolní balík akcií. Proto tedy vedle výše uvedeného ocenil znalec akcie i nákladovým a výnosovým způsobem a rovněž zohlednil i cenu v případě, že by byl podnik prodáván v tísni. Váženým průměrem byl proveden výpočet mezi cenou prodeje v tísni a metodou výnosovou a vyšla tak průměrná cena akcií, která by byla dosažena při prodeji kontrolního balíku akcií, a to částkou 22.157.985,- Kč. V tomto směru tedy byla cena stanovena správně právě s ohledem na to, že prodejem většiny akcií jednomu akcionáři tento prakticky získá kontrolu nad celou společností a jejím majetkem. Dovolatel ve vztahu k této části výroku o vině také na závěr namítl, že jeho jednání mohlo být posuzováno maximálně jako příprava, neboť bylo příliš vzdálené od stadia dokonání. V tomto již dovolací soud musí odkázat na skutečnost výše rozvedenou, a sice, že ze skutkových zjištění jasně vyplynulo, že nebýt jednání ostatních statutárních zástupců poškozené společnosti a v souvislosti s tím i zásahu orgánů činných v trestním řízení, bylo by jednání obviněného dokonáno právě s ohledem na provedení všech potřebných kroků k převodu akcií na třetí osobu. Přípravou totiž je podle § 7 odst. 1 tr. zák. pouze takové jednání, pro společnost nebezpečné, které záleží v organizování zvlášť závažného (§ 41 odst. 2 tr. zák.) trestného činu, v opatřování nebo přizpůsobování prostředků nebo nástrojů k jeho spáchání, ve spolčení, srocení, v návodu nebo pomoci k takovému trestnému činu anebo v jiném úmyslném vytváření podmínek pro jeho spáchání, jestliže nedošlo k pokusu ani dokonání trestného činu. Příprava se pak od pokusu liší především tím, že pokus podle § 8 odst. 1 tr. zák. na rozdíl od přípravy již bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu. Zváží-li se pak shora popsané jednání obviněného Ing. M. D. je třeba zdůraznit, že jeho jednání již bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu podle § 128 odst. 1, 4 tr. zák., neboť již dal pokyn obchodníkovi s cennými papíry k prodeji těchto akcií, přičemž novým majitelem těchto akcií se měl stát Ing. I. G., a proto bylo zcela správně oběma soudy posouzeno jako pokus trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 8 odst. 1 k § 128 odst. 2, 4 tr. zák. Nejvyšší soud na základě výše uvedeného shledal námitky obviněného ve vztahu ke skutku pod bodem I. výroku o vině, který byl kvalifikován jako trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2, 4 tr. zák., nedůvodnými. Ke skutku pod bodem II. výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně dovolatel namítl, že nebyl dán zákonem požadovaný stupeň společenské nebezpečnosti, protože investiční fond jednak v rozhodné době již nevyvíjel žádnou faktickou činnost a po vstupu do likvidace obviněný účetnictví zajistil. Stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost podle § 3 odst. 4 tr. zák. je určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. Dovolací soud v tomto bodě shledal dovolání důvodným a je toho názoru, že ani soud prvního stupně ani soud odvolací dostatečně v tomto směru nezhodnotili, zda jednání obviněného vůbec dosahuje stupně nebezpečnosti pro společnost menšího než nepatrného, a to zejména s přihlédnutím k tomu, že se náležitě nezabývaly dovětkem ustanovení § 125 odst. 1 tr. zák., a to, že pachatel musí nevedením účetních knih, zápisů nebo jiných dokladů sloužících k přehledu o stavu hospodaření a majetku a k jejich kontrole ohrozit majetková práva jiného nebo včasné a řádné vyměření daně, a dále že náležitě nezvážily ani skutečnost, že obviněný Ing. M. D. účetnictví nechal zpracovat alespoň dodatečně. Pokud jde o první uvedenou skutečnost, jde dokonce o formální znak trestného činu podle § 125 odst. 1 tr. zák., který nebyl ve skutkové větě, ale ani v právní větě výroku o vině pod bodem II. napadeného rozsudku vůbec uveden, přičemž právě intenzita jeho naplnění má pak rozhodující význam i pro posouzení materiálního znaku tohoto trestného činu. Proto je nutno se s ním vždy v rozsudku náležitě vypořádat, a to jak po formální, tak i materiální stránce. Podstatný význam pro posouzení materiální stránky má pak i jinak v rozsudku uvedené zjištění, že obviněný nechal účetnictví za předmětné období, byť dodatečně, zpracovat. Ani tuto skutečnost však oba soudy náležitě nezhodnotily z hlediska materiálního znaku vymezeného v § 3 odst. 1, 2 a 4 tr. zák. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud po přezkoumání věci zjistil, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je v této části uplatněných důvodů dovolání naplněn, neboť došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku pod bodem II. výroku o vině, který je předmětem trestního stíhání obviněného Ing. M. D., když dovětek „ohrozí tak majetková práva jiného nebo včasné a řádné vyměření daně“ u trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1 tr. zák. se vztahuje nejen k alinea třetí, ale i k alinea první a druhá tohoto ustanovení, a proto je třeba dovodit z provedeného dokazování i tento znak a jeho naplnění vyjádřit ve skutkové i právní větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku. Navíc nebyly ve smyslu § 3 odst. 4 tr. zák. dostatečně zváženy všechny rozhodné skutečnosti z hlediska materiální stránky trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1 tr. zák. Ke skutkům pod bodem IV. a V. výroku o vině dovolatel namítl, že platí v zásadě totéž, co namítl v bodě II. dovolání ohledně bodu I. výroku o vině. Navíc ve skutku pod bodem IV. není naplněn znak opatřit jinému prospěch, a to ze stejných důvodů, jako u jednání pod bodem I. V bodě V. pak vůbec nedošlo k naplnění dané skutkové podstaty již proto, že toto jednání bylo v souladu s právem z důvodů podrobně rozebraných v tomto dovolání v bodě II. ohledně bodu I. výroku o vině. K tomuto Nejvyšší soud pouze ve stručnosti odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí vztahujícímu se k výroku o vině pod bodem I. Pokud dále obviněný vytýká napadenému rozhodnutí, že ohledně jednání pod bodem IV. výroku o vině v tomto nelze spatřovat též znak „opatřit jinému prospěch“, pak dovolací soud mimo toho, co již uvedl k námitkám k bodu I. výroku o vině, považuje za nutné zdůraznit, že princip jednání obviněného je v podstatě stejný jako v případě jednání pod bodem I. výroku o vině. Obviněný uzavíral jako předseda představenstva jménem Investičního fondu Z., pro tento subjekt krajně nevýhodné smlouvy a v prvním případě i dodatky k původní smlouvě, které byly v tomto bodě blíže specifikovány, přičemž jeho jednání směřovalo k tomu, aby v konečném výsledku pro společnost M. T., a. s., získal majetkový prospěch ve výši 1, 1 milionu Kč (ad 1. výroku) a ve výši 499.999,- Kč (ad. 2. výroku) na úkor Investičního fondu Z., a. s. Toto jednání činil pod záminkou, že jako vyrovnání poskytne společnost M. T., a. s., v obou případech Investičnímu fondu Z., a. s., akcie společnosti, kterou v budoucnu založí. Obviněný jako předseda představenstva společnosti M. T., a. s., však nikdy neučinil žádné kroky k tomu, aby takovou akciovou společnost založil, čímž způsobil, že tento závazek nemohl být splněn. Jeho výtky směřující k bodu IV. jsou tedy z uvedených důvodů opět nedůvodné, neboť skutková zjištění odpovídají právnímu závěru soudů obou stupňů o subjektech, v jejichž prospěch či na jejichž úkor (k jejichž škodě) směřovalo dovolatelovo jednání. Dovolatel dále namítl k bodu V. výroku o vině navíc i to, že jeho jednání bylo v souladu s právem, a to z důvodů, které jsou podrobně rozebrány pod bodem II. dovolání týkajícího se bodu I. výroku o vině. K tomu dovolací soud opět zdůrazňuje, že byť by byly jeho jednotlivé úkony všechny v souladu s právem, ač tomu tak ve skutečnosti v tomto případě nebylo, pak nelze z trestně právního hlediska opomenout, že zejména listiny prokazující uzavření předmětných dodatků či původních smluv obviněný nevložil do účetnictví zainteresovaných společností, a to z jednoho jediného důvodu, kterým bylo to, aby se o těchto úkonech obviněného nedozvěděli ostatní členové statutárních orgánů obou společností, zejména pak společnosti P., s. r. o., z jejíhož vlastnictví mělo být převedeno 57.770 ks akcií obchodní společností Z., a. s., do vlastnictví společnosti M. T., a. s. Dovolací soud tedy nepovažoval za důvodnou ani tuto výtku dovolatele. Pokud pak obviněný namítl, že spoluobviněný Ing. M. H. byl obžaloby posléze zproštěn, je třeba k tomu uvést, že toto nemá pro posouzení trestní odpovědnosti obviněného Ing. M. D. žádný význam, nehledě k tomu, že tento původně spoluobviněný byl zproštěn z důvodu podle § 226 písm. c) tr. ř., tedy, že nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal obviněný Ing. M. H., což se z logiky věci týká vždy osobně jen toho obviněného, u něhož byl tento zprošťující důvod uplatněn, jak tomu bylo i v případě obviněného Ing. M. H. (srov. č. l. 2287 až 2291 spisu). Nejvyšší soud tedy s ohledem na všechny skutečnosti uvedené výše dospěl k závěru, že napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 4. 2005, sp. zn. 6 To 122/2004, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 7. 6. 2004, sp. zn. 40 T 15/2001, pokud jde o napadené výroky o vině v části pod body I., IV. a V., nevykazují takové vady, pro které by bylo nutno z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tyto výroky o vině zrušit. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny otázky a skutečnosti rozhodné z hlediska skutkových zjištění týkajících se těchto shora vymezených skutků a s jeho skutkovými závěry se pak ve značné míře ztotožnil i soud druhého stupně, jako soud odvolací, který po řádném a důkladném přezkoumání rozhodnutí nalézacího soudu k odvolání obviněného napadený rozsudek pouze částečně zrušil ve výroku o vině pod bodem II. a v celém výroku o trestu a znovu rozhodl tak, že obviněnému za trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1 tr. zák. ve znění zákona č. 253/1997 Sb. pod bodem 2) výroku o vině a další trestné činy uložil podle § 128 odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání šest a půl roku, přičemž podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému dále uložen také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárních orgánů obchodních společností a družstev na dobu 7 let, přičemž ostatní výroky o vině ponechal správně beze změny. Proto nebylo ani nutné zrušit výrok pod bodem III. napadeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 4. 2005, sp. zn. 6 To 122/2004, neboť ho Nejvyšší soud shledal zcela správným. Z těchto důvodů Nejvyšší soud po přezkoumání věci zjistil, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn pouze pokud jde o právní posouzení skutku pod bodem II. výroku o vině, kterým byl obviněný Ing. M. D. uznán vinným trestným činem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1 tr. zák., ve znění zákona č. 253/1997 Sb., a proto k částečně důvodně podanému dovolání podle § 265k odst. 1, 2 věta první tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 4. 2005, sp. zn. 6 To 122/2004, ve výroku pod bodem II., kterým bylo podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodnuto tak, že obviněný Ing. M. D. byl uznán vinným trestným činem zkreslování údajů o stavu hospodaření jmění podle § 125 odst. 1 tr. zák., ve znění zákona č. 253/1997 Sb., a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání šesti a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárních orgánů obchodních společností a družstev na dobu sedmi let. Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť vzhledem k charakteru vytknutých vad je zřejmé, že je nelze odstranit ve veřejném zasedání. V ostatních bodech (I., III. a IV.) zůstalo napadené rozhodnutí soudu druhého stupně nezměněno. V novém řízení Vrchní soud v Olomouci ve vztahu ke zrušeného části svého rozhodnutí zejména zváží, zda je prokázáno, že jednáním obviněného Ing. M. D. pod bodem II. výroku o vině vymezeném v rozsudku soudu prvního stupně, došlo k naplnění některé z alternativ dovětku „ohrozí tak majetková práva jiného nebo včasné a řádné vyměření daně“. Pokud pak dospěje k závěru, že tomu tak bylo, musí zvážit i možnost doplnění skutkové věty a právní věty o toto zjištění z hlediska zásady zákazu reformationis in peius vyplývající z ustanovení § 259 odst. 4 tr. ř. Pokud shledá naplněny formální znaky trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření jmění podle § 125 odst. 1 tr. zák., ve znění zák. č. 253/1997 Sb., bude třeba, aby se zabýval i náležitým posouzením materiální stránky v jednání obviněného pod bodem II. výroku o vině a z tohoto hlediska se podrobně vypořádal se stupněm společenské nebezpečnosti, který jednání vykazuje, z hlediska všech kritérií vymezených v § 3 odst. 4 tr. zák. V návaznosti na tato zjištění a právní závěry pak obviněnému uloží odpovídající trest nejen případně za tento trestný čin, ale zejména i za všechny trestné činy, ohledně nichž zůstal rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7. 6. 2004, sp. zn. 40 T 15/2001, beze změny (viz výrok pod bodem III. napadeného rozsudku odvolacího soudu), což je třeba vyjádřit i jasným poukazem na trestné činy, za které je trest ukládán, což v původním rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 4. 2005, sp. zn. 6 To 122/2004, nebylo náležitě uvedeno (srov. znění výroku o trestu po slovech „a odsuzuje se“ ve výroku pod bodem II. tohoto rozsudku). Vzhledem k tomu, co již bylo uvedeno shora, je nutno také zdůraznit, že při odůvodňování rozsudku je třeba postupovat důsledně v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., které stanoví, že v odůvodnění rozsudku soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný. V Brně dne 9. srpna 2006 Předseda senátu: Doc. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2007_8.TDO.220.2007.1.xml	Judikát 8 Tdo 220/2007 8 Tdo 220/2007 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. března 2007 o dovolání, které podal obviněný M. R., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. 55 To 471/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 2 T 162/2005, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. R. o d m í t á . O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 22. 5. 2006, sp. zn. 2 T 162/2005, byl obviněný M. R. uznán vinným, že „M. R. dne 11. 11. 2003 a T. B. dne 26. 11. 2003 na Policii ČR, Okresním ředitelství SKPV – OOK Přerov, v rámci přípravného řízení, a následně oba dne 27. 4. 2004 u Okresního soudu v Přerově v průběhu hlavního líčení, poté, co byli předvoláni za účelem podání svědecké výpovědi v trestní věci obviněného K. R., stíhaného pro skutek kvalifikovaný jako pokus trestného činu pojistného podvodu podle § 8 odst. 1 k § 250a odst. 1, 3 tr. zák., jehož se měl dopustit uvedením nepravdivých údajů při uplatnění nároku na pojistné plnění v souvislosti s dopravní nehodou ze dne 29. 4. 2003 v katastru obce P., po zákonném poučení ve smyslu příslušných ustanovení trestního zákona a trestního řádu vědomě uváděli nepravdu o skutkových okolnostech týkajících se předmětné pojistné události, když popisovali průběh pokusu o vytažení havarovaného vozidla obviněného K. R., přičemž mělo dojít k jeho dalšímu poškození, které jmenovaný zahrnul do hlášení o pojistné události za účelem získání neoprávněného pojistného plnění, ačkoli s vozidlem takto vůbec nemanipulovali a jednalo se pouze o účelové výpovědi, jejichž motivem bylo vysvětlit poškození, ke kterému při nehodě nemohlo dojít, přičemž tato jejich tvrzení měla zásadní význam pro zjištění skutkového stavu věci a pro rozhodování ze strany orgánů činných v trestním řízení“. Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně posoudil jako trestný čin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 175 odst. 2 písm. a) tr. zák. a podle § 175 odst. 2 tr. zák. mu uložil trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let. Odvolání obviněného Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, ve veřejném zasedání konaném dne 20. 9. 2006 usnesením sp. zn. 55 To 471/2006, jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl. Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájkyně Mgr. I. D. dovolání. S poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl chybné hmotně právní posouzení svého jednání, jímž byl uznán vinným. Existenci takto uplatněného dovolacího důvodu obviněný shledal v tom, že soudy zjištěný skutkový stav jednoznačně nekoresponduje se zákonnými znaky skutkové podstaty trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 175 odst. 2 písm. a) tr. zák. po stránce subjektivní ani objektivní. Vadnou hmotně právní kvalifikaci svého skutku dovozoval z pochybení soudů při aplikaci procesně právních norem; konkrétně vytkl, že jej soudy zkrátily na jeho právu na obhajobu a na řádném objasnění věci, neboť nerespektovaly zásadu volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. a nezabývaly se jeho poukazy na rozpory mezi znaleckým posudkem a jeho doplňkem, vypracovaným znalcem Ing. L. M. v rámci trestního řízení vedeného u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 6 T 32/2003. Uvedl, že při zpracování doplňku uvedeného znaleckého posudku jmenovaný znalec porušil ustanovení § 107 tr. ř., neboť vycházel z vlastního šetření na místě dopravní nehody, ačkoliv takovéto úkony přísluší činit pouze soudu. Tvrdil, že v důsledku neodstranění těchto rozporů soudy nemohly mít pro svá rozhodnutí opatřený zcela spolehlivý skutkový podklad. V závěru svého podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. 55 To 471/2006, a rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 22. 5. 2006, sp. zn. 2 T 162/2005, v celém rozsahu a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Přerově věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Případné vyjádření státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství k podanému dovolání Nejvyšší soud neměl ke dni svého rozhodnutí k dispozici. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř. V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na nějž obviněný ve svém podání odkázal, lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z tohoto pohledu nemají hmotně právní charakter ty námitky obviněného, v jejichž rámci soudům vytkl zkrácení svého práva na obhajobu a na řádné objasnění věci a vyjádřil nesouhlas s rozsahem provedeného dokazování a se způsobem hodnocení důkazů ze strany soudů prvního a druhého stupně (zejména pokud jde o znalecký posudek soudního znalce Ing. L. M. a jeho doplněk). Nejvyšší soud uzavřel, že takové námitky se rozhodně netýkají otázky tzv. právního posouzení skutku (jímž byl obviněný uznán vinným), ale naopak jde o námitky, které jsou právně irelevantní, neboť obsahově stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Protože obviněným vytýkané vady měly v této části výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle § 265b tr. ř. za relevantní, a současně se zřetelem k tomu, že námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.). Pokud by obviněný uplatnil pouze tyto námitky, Nejvyšší soud by musel jeho mimořádný opravný prostředek odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podaný z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř. Z hlediska napadeného usnesení a obsahu dovolání obviněného je však s jistou mírou tolerance významná otázka, zda soudy správně přistoupily k právní kvalifikaci posuzovaného skutku jako trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 175 odst. 2 písm. a) tr. zák. Dovolatel totiž vytkl, že soudy chybně hodnotily existenci zákonných znaků subjektivní a objektivní stránky tohoto trestného činu. Poněvadž se jedná o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu právně relevantní, Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou, zda dovolání obviněného je v tomto ohledu opodstatněné. V obecné rovině je zapotřebí nejprve uvést, že trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 175 odst. 2 písm. a) tr. zák. se dopustí, kdo jako svědek nebo znalec před soudem, státním zástupcem nebo před policejním orgánem, který koná přípravné řízení podle trestního řádu, anebo před vyšetřovací komisí Poslanecké sněmovny uvede nepravdu o okolnosti, která má podstatný význam pro rozhodnutí nebo pro zjištění vyšetřovací komise Poslanecké sněmovny. Pro trestní odpovědnost tímto trestným činem je třeba úmyslného zavinění. Podle § 4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (tzv. úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (tzv. úmysl nepřímý). Pro spolehlivé posouzení otázky, zda obviněný svým jednáním naplnil veškeré zákonné znaky skutkové podstaty výše uvedeného trestného činu či nikoliv, je rozhodující skutek uvedený ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně (v tzv. skutkové větě), případně rozvedený v jeho odůvodnění. Nepopiratelný význam však má i navazující tzv. právní věta výrokové části rozsudku. Právě z této právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné ty znaky uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že obviněný jako svědek před soudem a policejním orgánem, který koná přípravné řízení podle trestního řádu, uvedl nepravdu o okolnosti, která má podstatný význam pro rozhodnutí. Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která veškeré zákonné znaky uvedeného trestného činu spolehlivě naplňují. Podle skutkových zjištění soudů, na nichž je dovoláním napadené rozhodnutí založeno, se obviněný trestného jednání, jímž byl uznán vinným, dopustil v podstatě tím, že v rámci přípravného řízení i následně v průběhu hlavního líčení vědomě a účelově uvedl v rámci své svědecké výpovědi v trestní věci obviněného K. R., stíhaného pro pokus trestného činu pojistného podvodu podle § 8 odst. 1 k § 250a odst. 1, 3 tr. zák., nepravdu o podstatných skutkových okolnostech týkajících se předmětné pojistné události, konkrétně popisu manipulace s údajně havarovaným vozidlem; takto jednal přesto, že k manipulaci s uvedeným vozidlem vůbec nedošlo a o následcích křivé výpovědi policejním orgánem i soudem byl náležitě poučen podle příslušných ustanovení trestního řádu; tato jeho tvrzení byla přitom klíčová pro zjištění skutkového stavu věci a pro rozhodování ze strany orgánů činných v trestním řízení. Se zřetelem na takto popsanou trestnou činnost obviněného Nejvyšší soud nemohl jeho dovolací námitky přijmout, jelikož veškeré předpoklady pro posouzení předmětného skutku jakožto trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 175 odst. 2 písm. a) tr. zák. byly v projednávané věci evidentně splněny. Soudy pečlivě zhodnotily všechny skutečnosti, jež byly z hlediska úvah o právní kvalifikaci jednání obviněného – a to i pokud jde o obviněným zpochybňovanou subjektivní a objektivní stránku – relevantní; Nejvyšší soud jejich právní úvahy sdílí a má je za přiléhavé. Obviněný se uvedeného trestného činu dopustil evidentně v úmyslu přímém podle ustanovení § 4 písm. a) tr. zák., neboť nelze mít pochyb o tom, že svým cíleným jednáním chtěl porušit zájem chráněný trestním zákonem. Je vhodné poznamenat, že závěr o subjektivních znacích trestného činu, zejména zda je v trestní věci u obviněné osoby zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě (§ 4, § 5 tr. zák.), je sice otázkou hmotně právního posouzení, které však musí vycházet ze skutkového zjištění soudu učiněného na podkladě provedeného dokazování postupem podle § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 60/1972 Sb. rozh. tr.). V posuzovaném případě je závěr o úmyslném zavinění obviněného podložen těmi skutkovými zjištěními soudů, podle nichž jako svědek v trestní věci obviněného K. R. záměrně a vědomě uváděl v rámci svých výslechů v přípravném řízení a v hlavním líčení – po řádném zákonném poučení o trestněprávních následcích křivé výpovědi – nepravdivé skutečnosti, které měly významný vliv na rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení a jejichž účelem bylo dosažení příznivějšího postavení pro K. R. v uvedené trestní věci, případně zamezení jeho odsouzení. Žádné pochybnosti nevznikají ani pokud jde o naplnění zákonných znaků vztahujících se k objektivní stránce trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 175 odst. 2 písm. a) tr. zák. Objektivní stránka trestného činu je charakterizována způsobem spáchání trestného činu a jeho následky; zahrnuje především tzv. obligatorní znaky, kterými jsou jednání, následek a příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Tyto předpoklady byly v projednávané věci splněny. Ve vztahu k jednání obviněného je z hlediska objektivní stránky podstatné to, že v rámci svých svědeckých výpovědí jak před policejním orgánem, tak i následně před soudem opakovaně uváděl lživé skutečnosti týkající se pojistné události, která se nikdy nestala, s cílem vysvětlit poškození havarovaného vozidla, k němuž při této pojistné události nemohlo dojít (jednání), přičemž jeho tvrzení jakožto osoby v postavení svědka měla zásadní vliv na zjištění skutkového stavu věci a na konečné rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení o případné vině obviněného K. R. pokusem trestného činu pojistného podvodu podle § 8 odst. 1 k § 250a odst. 1, 3 tr. zák. (příčinná souvislost a následek). Protože obviněný žádná další (konkrétní) pochybení soudů obou stupňů stran právní kvalifikace svého skutku nenamítl, nebylo lze než dovodit, že se jeho dovolání v této části opíralo o argumenty, které bylo třeba považovat za nedůvodné. Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný. V Brně dne 14. března 2007 Předseda senátu: JUDr. Jan B l á h a
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2003_20.CDO.1901.2002.1.xml	Judikát 20 Cdo 1901/2002 20 Cdo 1901/2002 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Vladimíra Kurky a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného J. V., jako správce konkursní podstaty H. z. p. v likvidaci, zastoupeného advokátem, proti povinné H. F., zastoupené advokátku, pro částku 64.931,- Kč prodejem movitých věcí, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. E 3873/2001, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. května 2002, č. j. 24 Co 171/2002-34, takto: Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. května 2002, č. j. 24 Co 171/2002-34 se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Shora označeným usnesením krajský soud potvrdil usnesení z 24. dubna 2001, č. j. E 3873/2001-8, jímž okresní soud nařídil výkon rozhodnutí - platebního výměru z 8. 8. 2000, č. j. 19/0150/00 - k vydobytí pohledávky v částce 64.931,- Kč a nákladů exekuce ve výši 7.120,- Kč prodejem movitých věcí. Svůj právní názor, že exekuční titul je vykonatelný, odvolací soud odůvodnil závěrem, že podmínkou odkladného účinku odvolání v nalézacím řízení není jeho (pouhé) předání poštovní přepravě, nýbrž doručení příslušnému správnímu orgánu; byla-li tedy povinná schopna doložit (podacím lístkem) pouze podání odvolání poštovní přepravě, nikoli však již samotné doručení zdravotní pojišťovně, pak je třeba mít – za stavu, kdy pojišťovna doručení odvolání popírá a pošta doklad o doručení zásilky adresátovi schopna dohledat nebyla – platební výměr za vykonatelný. Pravomocné usnesení odvolacího soudu napadla povinná dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 občanského soudního řádu v platném znění (dále též jen „o.s.ř.“), a jímž namítá nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.; odkladný účinek odvolání dle ustanovení § 27 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, totiž podle ní nastává již podáním zásilky (adresované příslušnému správnímu úřadu) na poště. Nepodařilo-li se poště dohledat doklad o doručení, samo o sobě to neznamená, že písemnost doručena nebyla, a důkazní břemeno, tvrdí-li oprávněný, že odvolání podáno nebylo, leží na něm. Protože o odvolání soud dosud nerozhodl, platební rozkaz není v právní moci a nelze jej tudíž ani vykonat. Jelikož jde o právní otázku dovolacím soudem dosud neřešenou, je dovolání (podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c/, odst. 2 ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř.) přípustné a je i důvodné. Protože vady podle ustanovení § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř., jež by řízení činily zmatečným, ani jiné vady řízení (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu právní závěr odvolacího soudu o formální vykonatelnosti platebního výměru. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (nejen hmotného práva, ale i práva procesního, o kterýžto případ jde v souzené věci), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků). Jak vyplývá z ustanovení § 53 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, na rozhodování zdravotních pojišťoven se vztahují (nestanoví-li tento zákon jinak, a o takový případ v dané věci nejde) obecné předpisy o správním řízení, tedy - zejména - správní řád. Zdravotní pojišťovny rozhodují platebními výměry, které jsou vykonatelné podle předpisů o řízení ve věcech občanskoprávních. O odvolání rozhoduje rozhodčí orgán zdravotní pojišťovny. Rozhoduje-li rozhodčí orgán v prvém stupni, použijí se obdobně ustanovení správního řádu o rozkladu. Podle ustanovení § 27 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád) ve znění zákona č. 29/2000 Sb., o poštovních službách a o změně některých zákonů (účinného od 1. 7. 2000, tedy v době podání odvolání povinné), je lhůta zachována, je-li posledního dne lhůty učiněno podání u správního orgánu uvedeného v § 19 odst. 4, nebo je-li prokazatelně podána poštovní zásilka obsahující podání. Uvedené ustanovení platí nejen pro účely posouzení včasnosti podání (v dané věci odvolání), ale – logicky – také pro posouzení, zda bylo (zde odvolání) vůbec podáno; má-li totiž být (řečeno dikcí ustanovení § 27 odst. 3 správního řádu) lhůta zachována, musí být poštovní zásilka obsahující odvolání – vůbec – podána (podle citovaného ustanovení správního řádu v předchozím znění „odevzdána k poštovní přepravě“), jinými slovy o zachování lhůty lze mluvit pouze u zásilky podané (aniž se přitom správní řád zabývá otázkou jejího doručení). Zpochybňuje-li správní orgán podání zásilky – zde oprávněný tvrzením, že mu nebyla doručena – je na něm, aby prokázal opak. Jestliže oprávněný tvrzení povinné, že proti vykonávanému rozhodnutí podala odvolání, doložené podacím lístkem (jehož obsah nezpochybnil) kvalifikovaně nevyvrátil, resp. jestliže neprokázal opak, potom platí, že odvolání vskutku podáno bylo (a to včasně, tvrdí-li sám oprávněný v návrhu na nařízení exekuce, že platební výměr „nabyl právní moci 8. 9. 2000“, zatímco podle podacího lístku bylo odvolání podáno 4. 9. téhož roku). Za tohoto stavu ovšem platební výměr pravomocný, a tedy ani vykonatelný, skutečně není. Dospěl-li odvolací soud, vycházející z názoru, že je na povinné, aby prokázala nejen podání odvolání, ale i jeho doručení pojišťovně, k závěru odlišnému, je jeho právní posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nesprávné; Nejvyšší soud tedy napadené rozhodnutí bez jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc podle první věty třetího odstavce téhož ustanovení vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soudu závazný (§ 243d odst. 1 věta první, § 226 o.s.ř.). V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 16. prosince 2003 JUDr. Vladimír M i k u š e k , v.r. předseda senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2005_22.CDO.2133.2004.1.xml	Judikát 22 Cdo 2133/2004 22 Cdo 2133/2004 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně J. P., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1) I. M., a 2) E. M., obou zastoupených advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 10 C 257/2002, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 29. dubna 2004, č. j. 23 Co 591/2003-137, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 2 575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám JUDr. P. Č. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se domáhala určení jejího vlastnického práva k pozemku označenému jako parcela č. 210/8 v k. ú. C. Tvrdila, že je vlastnicí pozemku z titulu vydržení, neboť ho nerušeně užívala (a její právní předchůdci od roku 1968) jako součást sousedního pozemku parc. č. 209/1, který nabyla kromě dalších nemovitostí do vlastnictví darovací smlouvou v roce 1990, až do dubna 2002. V katastru nemovitosti jsou však jako vlastníci pozemku parc. č. 210/8 vyznačeni žalovaní. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích jako soud odvolací rozsudkem z 29. 4. 2004, č. j. 23 Co 591/2003-137, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Chrudimi (dále „soud prvního stupně“) z 25. 4. 2003, č. j. 10 C 257/2002-88, jímž bylo určeno, že „vlastníkem pozemku v katastrálním území C., okres Ch., parcela č. 210/8, jak byl vymezen geometrickým plánem pro rozdělení pozemku č. 252 – 207/2002, zhotoveným V. g. v. o. s., ověřeným zeměměřičským inženýrem Ing. M. dne 16. 10. 2002 pod č. 139/c/2002, který tvoří přílohu rozsudku, je žalobkyně“, a rozhodnuto o nákladech řízení. Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalobkyně darovací smlouvou z 12. 1. 1990, registrovanou státním notářstvím 9. 2. 1990, nabyla darem od rodičů F. a J. Š. nemovitosti, zapsané na LV č. 57 v k. ú. K. u Katastrálního úřadu pro P. k., Katastrální pracoviště Ch., mimo jiné parc. č. 209/1. Jako součást parcely č. 209/1 nerušeně užívali rodiče žalobkyně od roku 1968, a žalobkyně od roku 1990, i spornou parcelu, která je k parcele č. 209/1 připlocena - sekali na ní trávu, pěstovali ovoce, vysázeli keře. Oplocení postavili se souhlasem tehdejšího MNV C. rodiče žalobkyně v roce 1968, kdy se stali vlastníky nemovitostí zapsaných na LV č. 57. Bývalý starosta obce C. V. N. se o vlastnictví obce ke spornému pozemku - tehdy šlo ještě o část pozemku parc. č. 210/6, který obec nabyla podle zákona č. 172/1991 Sb. - dozvěděl až v roce 1996 v souvislosti se zaměřením pozemků v obci. Nikdy však nejednal o nájemním vztahu k pozemku a nikoho neupozorňoval na právní stav věci. Sporný pozemek ve tvaru klínu se nachází mezi pozemkem žalobkyně parc. č. 209/1 a pozemkem parc. č. 139, který je spolu s domem čp. 41 na tomto pozemku a pozemky parc. č. 208/11, 208/15 a 210/7 ve vlastnictví žalovaných. Teprve v dubnu 2002 na základě sousedských sporů sdělil žalobkyni starosta obce C., že část parcely č. 210/6 ve vlastnictví obce je součástí oplocené zahrady žalobkyně a že o odkoupení této části pozemku požádali žalovaní. Námitku žalobkyně, že vlastnictví k připlocené části pozemku obce parc. č. 210/6 nabyla vydržením, obec nevzala v úvahu. Kupní smlouvou sepsanou formou notářského zápisu 3. 9. 2002 a 5. 9. 2002 obec C. jako prodávající prodala žalovaným část pozemku parc. č. 210/6, která byla oddělena geometrickým plánem č. 244-526/2002 z 15. 8. 2002 společnosti G. a L. a. s. Ch. a označena jako parcela č. 210/7 o výměře 16 m2. Žalobkyně nechala poté spornou část pozemku zaměřit geometrickým plánem č. 252-207/2002 z 24. 10. 2002, V. g. v. o. s. P., čímž byla z pozemku parc. č. 210/7 v k. ú. C. oddělena část parcely nyní označená jako parc. č. 210/8. Na základě těchto zjištění dospěly soudy obou stupňů k závěru, že žalobkyně na základě oprávněné držby sporného pozemku trvající od ledna 1990 po dobu deseti let nabyla vlastnictví k tomuto pozemku vydržením podle § 134 odst. l ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb., který stanoví, že oprávněný držitel se stane vlastníkem věci, jestliže ji má v držbě nepřetržitě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost. Odvolací soud s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu z 27. 4. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1134/96, publikované pod R 50/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, zdůraznil, že do doby, po kterou měl oprávněný držitel věc v držbě, je třeba započíst i držbu vykonávanou před 1. 1. 1992. Při posouzení dobré víry žalobkyně bylo přihlédnuto i k tomu, že plošná výměra pozemku parc. č. 210/8 činí 15 m2 a je tak jen nepatrnou částí výměry pozemků, které žalobkyně darovací smlouvou z 12. 1. 1990 do svého vlastnictví nabyla, když tloušťka hraniční čáry, jak byla tehdy hranice pozemků v mapě vyznačována, činila 50 cm. Považoval za omluvitelné, že žalobkyně nezjistila z údajů v katastrální mapě, že mezi jejím pozemkem a pozemkem žalovaných je vklíněn cíp pozemkové parcely obce. Žalobkyně neměla důvod k pochybnostem o vlastnictví sporného pozemku, a tedy ani důvod k detailnímu studiu katastrální mapy. To, že žalovaní vstupovali na sporný pozemek za účelem oprav svého domku a že jim v tom nikdo nebránil, je vysvětlitelné zákonnou povinností sousedícího vlastníka umožnit vstup na svůj pozemek za účelem údržby stavby souseda. Ani vedení telefonního kabelu na sporném pozemku oprávněnost držby nepotvrzuje ani nevyvrací. I kdyby žalobkyni vlastní oprávněná držba sporného pozemku nestačila, má právo započíst si i oprávněnou držbu svých právních předchůdců, J. a F. Š., kteří sporný pozemek drželi od roku 1968 až do roku 1990. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Přípustnost dovozují z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 OSŘ a uplatňují dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) OSŘ. Namítají, že žalobkyní nebyla splněna základní podmínka vydržení - oprávněná držba. V daném případě nešlo u žalobkyně o omluvitelný omyl, neboť při normální opatrnosti, kterou lze na žalobkyni požadovat, měla a mohla mít při uchopení držby pochybnosti o skutečnosti, zda jí sporný pozemek patří. Žalobkyně totiž nemohla oprávněně držet část pozemku parc. č. 210/6, který byl ve státním vlastnictví až do 24. 5. 1991, kdy nabyl účinnosti zákon č. 172/1991 Sb. Pokud odvolací soud k takovému závěru dospěl, je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ČR z 5. 10. 2002, sp zn. 22 Cdo 306/2001. Původní pozemek parc. č. 210/6 byl do účinnosti zák. č. 172/1991 Sb., tj. od 24. 5. 1991, předmětem státního vlastnictví, jehož oprávněným držitelem byl MNV C. a poté obec C. Pokud žalobkyně a její právní předchůdci část tohoto pozemku užívali, mohli tak činit pouze jako detentoři, nikoliv však jako oprávnění držitelé. Žalovaní dále namítají, že zjištění odvolacího soudu, že původní část pozemku má výměru pouze 15 m2, a že v porovnání s výměrou převzatých pozemků žalobkyní na základě darovací smlouvy je výměrou zcela nepatrná, nemá oporu v provedené dokazování, a dosavadní judikatura je nepoužitelná. V dané věci nejde totiž o hraniční spor, neboť je zcela zřejmé, že parcela žalobkyně č. 209/1 a stavební parcela žalovaných č. 139 nemají společnou hranici a odděluje je právě původní část parcely č. 210/6. Proto také je nesprávný závěr soudu prvního stupně „že hranice jednotlivých pozemků, jak jsou zapsány v geometrických plánech, činí 50 cm (tloušťka hraniční čáry) a je tedy i pro znalce obtížné s naprostou přesností hranice pozemku stanovit“. Vychází sice ze stávající judikatury Nejvyššího soudu, avšak řeší rovněž problematiku sousedících pozemků, o který v dané věci nejde. Žalovaní zpochybňují i zjištění, že obec C. dotčenou část svého pozemku parc. č. 210/6 neobdělávala, když z výpovědi starosty obce vyplývá, že si byla vědoma svého vlastnického práva již od roku 1996 a jako vlastník též o ní jednala. Ani zjištění, že pozemek, nyní označovaný jako parcela č. 210/8, není od parcely žalobkyně č. 209/1 nijak fakticky oddělen neodpovídá skutečnosti. Naopak na hranici zahrady jsou vysazeny ovocné stromy a dřeviny, a z tohoto důvodu žalovaní již v průběhu řízení před soudem prvního stupně navrhovali provedení místného ohledání. Také když v roce 1997 společnost T. a. s. provedla na dotčené části pozemku ve vlastnictví obce C. podzemní telefonní přípojku, nevznesla k tomu žalobkyně žádné námitky. Odvolací soud neprovedl výslech navrhované svědkyně M. K., jehož obsahem měla být zpochybněna hodnověrnost svědkyně Š. Žalovaní navrhli, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobkyně se vyjádřila tak, že považuje rozhodnutí soudů obou stupňů za správná a že napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší. Navrhla, aby bylo dovolání žalovaných jako nedůvodné odmítnuto. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenými účastníky řízení, se dále zabýval otázkou, zda jde o dovolání přípustné. Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Jak vyplývá z těchto ustanovení je dovolání přípustné jen pro řešení otázek právních (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 1986/2001, uveřejněné pod C 1164 ve Svazku 16 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck - dále „Soubor rozhodnutí“). Dovolací soud není proto oprávněn přezkoumávat, zda skutková zjištění, že žalobkyně na základě darovací smlouvy z 12. 1. 1990 začala spolu s darovanými nemovitostmi, mj. s pozemkem parc. č. 210/9, a její právní předchůdci od roku 1968, užívat jako součást pozemku parc. č. 210/9 i sousední připlocený pozemek nyní označený jako parc. č. 210/8 a že teprve v roce 2002 starosta obce C. informoval žalobkyni, že připlocený pozemek považuje obec za své vlastnictví. Rovněž je vázán zjištěním, že ani způsob užívání (jeho osázení apod.) nenasvědčoval tomu, že jde o dva samostatné pozemky. Rozhodnutí soudů obou stupňů jsou postavena na právním závěru, že žalobkyně své vlastnické právo ke spornému pozemku nabyla vydržením. Nejvyšší soud v rozsudku z 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, uveřejněném v Souboru rozhodnutí pod C 1067, sv. 15, dovodil, že „dobrá víra oprávněného držitele, která je dána se zřetelem ke všem okolnostem věci, se musí vztahovat i k titulu, na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo. To ovšem neznamená, že takový titul musí být dán; postačí, že držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že tu takový titul je. Posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka“. Od závěrů vyslovených v tomto rozhodnutí se rozsudky soudů obou stupňů neodchylují, když vychází z toho, že žalobkyně se o domnělé tituly při uchopení držby pozemku parc. č. 210/8 opírala a se zřetelem ke všem dalším zjištěným okolnostem byla objektivně v dobré víře, že ji sporný pozemek patří, a to i s přihlédnutím k jeho výměře (15 m2) a poloze (je připlocen k pozemku ve vlastnictví žalobkyně). Dále dovolací soud odkazuje na usnesení z 27. 2. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, uveřejněné pod C 1068 sv. 15, v němž uvedl, že „dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené.“ Tak tomu v daném případě nebylo. To platí i pro posouzení dobré víry žalobkyně z hlediska poměru plochy darovaných pozemků a pozemků skutečně držených, kdy plocha sporného pozemku činila 15 m2 (k tomu srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1848/98, publikovaném v časopise Soudní rozhledy č. 7/2000). Bez významu je námitka žalovaných, že uvedené rozhodnutí není v dané věci použitelné, neboť pozemek žalobkyně parc. č. 210/9 nesousedí s pozemkem žalovaných parc. č. 139. Nešlo totiž o posouzení toho, zda žalobkyně vydržela část tohoto pozemku žalovaných parc. č. 139, ale část pozemku původně parc. č. 210/6, nyní parc. č. 210/8, a ten s pozemkem žalobkyně parc. č. 210/9 sousedí. Nemůže obstát ani tvrzení žalovaných, že rozsudek odvolacího soudu je rozhodnutím zásadního významu, když se v otázce posouzení oprávněné držby státního vlastnictví před 1. 1. 1992 odchyluje od judikatury dovolacího soudu. Žalovaní namítají, že sporný pozemek byl v období od roku 1950 do roku 1991 v socialistickém vlastnictví, jeho držba žalobkyní a jejími právními předchůdci byla až do 24. 5. 1991 vyloučena, neboť tak šlo jen o detenci, a nelze proto uvažovat o zápočtu držby před 1. 1. 1992 do desetileté vydržecí doby ve smyslu § 134 odst. 1 ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb. V prvé řadě je třeba uvést, že právní předchůdci žalobkyně i žalobkyně užívali sporný pozemek nyní parc. č. 210/8 jako vlastní, tedy jako jeho držitelé, nikoli jako detentoři - neodvozovali právo užívat pozemek od jiného vlastníka. Už odvolací soud odkázal také na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2273/98 z 8. 12. 1998, publikovaným pod R 50/2000 Sbírky soudních rozhodnutí. Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí uvedl, že „neobstojí ani názor o tom, že by před l. lednem 1992 nebyl pozemek ve státním vlastnictví způsobilým předmětem držby. Ustanovení § 135a odst. 3 ObčZ ve znění platném do l. ledna 1992 sice takový pozemek vylučovalo z vydržení, jeho oprávněná držba však nebyla ani § 132a odst. l ObčZ ani jiným ustanovením omezena. Pozemek ve státním vlastnictví byl tedy před nabytím účinnosti novely občanského zákoníku, provedené zákonem. č. 509/1991 Sb. způsobilým předmětem oprávněné držby, tato držba však vzhledem k ustanovení v § 135a odst. l odst. 3 ObčZ, které vylučovalo z vydržení pozemky v tzv. socialistickém vlastnictví, nemohla vyústit v nabytí vlastnického práva vydržením. Jakmile uvedené omezení odpadlo, uplatnily se právní důsledky oprávněné držby, které zákon vylučoval.“ Nepřípadná je argumentace žalovaných, že v rozsudku sp. zn. 22 Cdo 306/2001 z 3. 10. 2002 dospěl Nejvyšší soud k odlišnému závěru ohledně držby věci náležející před 1. 1. 1992 do státního vlastnictví. V uvedené věci šlo o posouzení otázky jiné, a to státu jako držitele pozemku občana před 1. 1. 1992 a započtení této držby do vydržecí doby. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu se neodchyluje od judikatury dovolacího soudu a není ani v rozporu s hmotným právem. Proto není dovolání proti tomuto rozsudku podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ přípustné. Dovolací soud proto, aniž se zabýval namítanou vadou řízení [dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ], dovolání odmítl (§ 243b odst. 5, § 218 odst. 1 písm. c/ OSŘ). Touto vadou by se dovolací soud mohl zabývat jen tehdy, pokud by šlo o dovolání přípustné (k tomu srovnej právní věty rozhodnutí Nejvyššího soudu ze 4. 11. 2003, sp. zn. 22 Cdo 510/2003, a z 27. 8. 2003, sp. zn. 28 Cdo 1080/2003, publikované pod C 2117 a C 2237 ve svazku 27 Souboru civilních rozhodnutí). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolání žalovaných bylo odmítnuto a žalobkyni vznikly náklady (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ), které představují odměnu advokáta za jeden úkon právní služby – vyjádření k dovolání podle § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, a činí podle § 5 písm. b), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 2 500,- Kč a dále náhradu hotových výdajů 75,- Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 OSŘ. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalovaní dobrovolně co jim ukládá toto usnesení, může žalobkyně podat návrh na výkon rozhodnutí. V Brně dne 30. srpna 2005 JUDr. Marie Rezková,v.r. předsedkyně senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2003_22.CDO.1979.2002.1.xml	Judikát 22 Cdo 1979/2002 22 Cdo 1979/2002 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce J. S., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Pozemkovému fondu České republiky se sídlem v Praze 1, Ve Smečkách 33, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 7 C 230/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. února 2002, č. j. 25 Co 380/2001-57, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Usnesení, kterým bylo odmítnuto dovolání protože nebylo shledáno přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“), nemusí být odůvodněno (§ 243c odst. 2 OSŘ). Výrok o náhradě nákladů vychází ze skutečnosti, že žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalované , která by měla na náhradu nákladů dovolacího řízení právo, žádné prokazatelné náklady v tomto řízení nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 26. srpna 2003 JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r. předseda senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2023_30.CDO.3094.2023.1.xml	Judikát 30 Cdo 3094/2023 30 Cdo 3094/2023-88 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl pověřenou členkou senátu JUDr. Hanou Poláškovou Wincorovou v právní věci žalobce P. B., proti žalovanému Mgr. Robinu Mlynářovi, IČO 08093768, se sídlem v Pardubicích, Teplého 2786, o zaplacení částky 2 980 000 Kč, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 2 C 60/2022, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 3. 2023, č. j. 7 Co 362/2023-62, takto: Dovolací řízení se zastavuje. Odůvodnění: Okresní soud v Prachaticích jako soud prvního stupně usnesením ze dne 7. 2. 2023, č. j. 2 C 60/2022-52, vyslovil svou místní nepříslušnost (výrok I) a rozhodl, že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena Okresnímu soudu v Pardubicích (výrok II). Usnesením ze dne 31. 3. 2023, č. j. 7 Co 362/2023-62, Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce podáním doručeným soudu prvního stupně dne 19. 5. 2023 včasné dovolání, při jehož podání nebyl zastoupen advokátem. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Ustanovení § 241 o. s. ř., které upravuje tzv. povinné zastoupení dovolatele při podání dovolání, představuje zvláštní podmínku dovolacího řízení, jejíž nedostatek lze odstranit, bez jejíhož splnění však nelze meritorně rozhodnout o dovolání. Výjimku stanoví § 241 odst. 2 písm. a) o. s. ř., podle kterého není třeba podmínku povinného zastoupení dovolatele advokátem nebo notářem splnit, je-li dovolatelem fyzická osoba, která má právnické vzdělání. Podle § 241b odst. 2 o. s. ř. platí, že není-li splněna podmínka uvedená v § 241, postupuje se obdobně podle § 104 odst. 2; to neplatí, bylo-li dovolání podáno opožděně, někým, kdo k dovolání není oprávněn, nebo směřuje-li proti rozhodnutí, proti němuž není dovolání podle § 238 přípustné. Podle § 104 odst. 2 o. s. ř. jde-li o nedostatek podmínky řízení, který lze odstranit, učiní soud k tomu vhodná opatření. Přitom zpravidla může pokračovat v řízení, ale nesmí rozhodnout o věci samé. Nezdaří-li se nedostatek podmínky řízení odstranit, řízení zastaví (v případě neodstranění nedostatku podmínky uvedené v § 241 o. s. ř. viz též § 241b odst. 3 věta třetí a § 243c odst. 3 věta třetí o. s. ř.). Vzhledem k nedostatku povinného zastoupení při podání dovolání byl žalobce usnesením soudu prvního stupně ze dne 2. 6. 2023, č. j. 2 C 60/2022-72, které bylo žalobci doručeno dne 9. 6. 2023, vyzván, aby si zvolil zástupcem advokáta a jeho prostřednictvím podal řádné dovolání, a rovněž byl poučen o tom, že pokud tak neučiní, bude dovolací řízení zastaveno. Na tuto výzvu žalobce reagoval žádostí o ustanovení zástupce z řad advokátů soudem, doručenou soudu prvního stupně dne 18. 7. 2023. Usnesením soudu prvního stupně ze dne 14. 8. 2023, č. j. 2 C 60/2022-77, ve spojení s usnesením odvolacího soudu ze dne 5. 9. 2023, č. j. 7 Co 989/2023-83, byla žádost žalobce zamítnuta, neboť soudy dospěly k závěru, že se jedná o svévolné a zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. Usnesení odvolacího soudu bylo žalobci doručeno dne 21. 9. 2023. Žalobce nebyl při podání dovolání právně zastoupen, ani netvrdil, že má právnické vzdělání. Tento nedostatek povinného zastoupení žalobce neodstranil ani poté, co byl ke zvolení zástupce pro dovolací řízení soudem prvního stupně vyzván s poučením o následku neuposlechnutí této výzvy, ani po doručení usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno zamítnutí jeho žádosti o ustanovení zástupce, ačkoliv pro to měl po zamítnutí jeho žádosti o ustanovení zástupce dostatečný časový prostor (srov. obdobně v případě zastavení řízení po nepřiznání osvobození od soudních poplatků nález Ústavního soudu ze dne 1. 12. 2010, sp. zn. I. ÚS 2381/10). Nejsou tedy splněny podmínky pro pokračování v řízení o dovolání žalobce. Nejvyšší soud proto postupoval podle § 243c odst. 3 věty třetí o. s. ř. a dovolací řízení zastavil. Ačkoli si je Nejvyšší soud vědom, že dle ustálené judikatury má před zastavením dovolacího řízení pro nesplnění podmínky právního zastoupení zásadně přednost zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 29 NSČR 6/2012, uveřejněné pod č. 57/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), v daném případě k zaplacení soudního poplatku žalobce nevyzýval, neboť z postoje žalobce v tomto i v dalších řízeních je zřejmé, že žalobce pouze opakovaně podává neúspěšné žádosti o osvobození od soudních poplatků. Tímto postupem pak žalobce dlouhodobě zneužívá svého práva na soudní ochranu, když podává mnohočetné návrhy na zahájení různých řízení, v nichž pak využívá všech možných (mnohdy i nepřípustných) řádných a mimořádných opravných prostředků, aniž by svá podání zpravidla blíže odůvodňoval a respektoval procesní povinnosti podmiňující jejich věcné projednání; takové počínání pak lze pokládat za obstrukční a sudičské (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1341/2020, nebo ze dne 16. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1184/2021). Jelikož napadeným usnesením odvolacího soudu se řízení ve věci samé nekončí, ani nebylo řízení ve věci samé skončeno již předtím, nerozhodoval Nejvyšší soud o nákladech dovolacího řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). O nákladech řízení včetně tohoto dovolacího řízení rozhodne soud prvního stupně v rozhodnutí, jímž se bude řízení u něho končit (§ 151 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 17. 10. 2023 JUDr. Hana Polášková Wincorová pověřená členka senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2007_20.CDO.431.2007.1.xml	Judikát 20 Cdo 431/2007 20 Cdo 431/2007 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka v exekuční věci oprávněné Z. I. s.r.o., zastoupené advokátem, proti povinnému P. M., zastoupenému advokátkou, pro 6 040,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 6 Nc 76/2004, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2006, č.j. 11 Co 253/2006-39, takto: Dovolání se odmítá. O d ů v o d n ě n í : V záhlaví uvedeným rozhodnutím potvrdil městský soud usnesení ze dne 29. 3. 2006, č.j. 6 Nc 76/2004-32, jímž obvodní soud (mimo jiné) zamítl návrh povinného na zastavení exekuce, nařízené usnesením téhož soudu ze dne 14. 12. 2004, č.j. 6 Nc 76/2004-4. Ze spisu nalézacího řízení odvolací soud zjistil, že kupní smlouva ze dne 10. 12. 1993 byla uzavřena podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). I v režimu zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku ve znění pozdějších předpisů, však platí, že promlčecí doba práva přiznaného rozhodnutím běží ode dne vykonatelnosti rozhodnutí, v souzené věci tedy ode dne 10. 3. 1997. V dovolání – jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 238a odst. 1 písm. d) a § 237 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) – namítá povinný nesprávné právní posouzení věci. Je přesvědčen, že odvolací soud pominul povinným navržené důkazy svědčící o tom, že smlouva byla uzavřena mezi účastníky jako podnikateli v souvislosti s jejich podnikatelskou činností. Nesprávný je rovněž závěr odvolacího soudu, že pravomocně přiznané pohledávky z obchodních vztahů se promlčují podle § 110 odst. 1 obč. zák. Navrhl, aby napadené usnesení bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Oprávněná navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto. Je přesvědčena, že jde o občanskoprávní vztah, neboť povinný smlouvu uzavíral jako fyzická osoba – nepodnikatel, o čemž svědčí zejména jeho identifikace ve smlouvě uvedením jména, rodného čísla a bydliště. Dovolání není přípustné. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout jen pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. – jež podle § 238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. d) o.s.ř. a § 130 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“) – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.). Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání je tudíž jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Povinný argumenty ve prospěch závěru, že napadené usnesení má po právní stránce zásadní význam, dovolacímu soudu sice přednesl, jejich hodnocením však k závěru o splnění této podmínky dospět nelze. Namítá-li, že odvolací soud pominul jím navržené důkazy svědčící o tom, že smlouvu uzavíral jako podnikatel v souvislosti se svou podnikatelskou činností, uplatňuje tím dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., který je vyhrazen vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a který – jak již bylo řečeno – přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (§ 238a odst. 2 o.s.ř.) založit nemůže. Jelikož zjištění odvolacího soudu, že dovolatel kupní smlouvu neuzavíral jako podnikatel v souvislosti se svou podnikatelskou činností, je zjištěním skutkovým, které v souzené věci nelze dovoláním úspěšně zpochybnit, je pak již nadbytečné zabývat se námitkou nesprávnosti právního názoru odvolacího soudu, že pravomocně přiznané pohledávky z obchodních vztahů se promlčují podle § 110 odst. 1 obč. zák.; i kdyby byl tento právní závěr nesprávný, na výsledek dovolacího řízení by to nemělo žádný vliv. Není-li dovolání přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud je podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl. O nákladech dovolacího řízení rozhodne soudní exekutor (§ 88 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 17. května 2007 JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r. předsedkyně senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2022_30.CDO.2195.2022.1.xml	Judikát 30 Cdo 2195/2022 30 Cdo 2195/2022-231 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně PROCESPARTNER a. s., IČO 26201488, se sídlem v Praze 2, Jana Masaryka 252/6, zastoupené JUDr. Vítem Hrnčiříkem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 10, Šrobárova 2002/40, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení částky 11 016 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 42/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2022, č. j. 28 Co 332/2021-214, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 24. 11. 2020, č. j. 12 C 42/2019-174, zamítl žalobu (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 600 Kč (výrok II). Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12. 1. 2022, č. j. 28 Co 332/2021-214, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 11 016 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, která měla vzniknout jejímu právnímu předchůdci A. V. (dále jen „původní žalobce“) nesprávným úředním postupem soudů. Původní žalobce kupní smlouvou ze dne 27. 4. 2000 koupil od společnosti Vodní stavby Praha, a. s., pozemek p. č. XY v k. ú. XY (dále jen „předmětný pozemek“), který kupní smlouvou ze dne 1. 7. 2000 převedl na společnost A. Vaněk Velkoobchod, spol. s r. o. (později Gienger Centron, s. r. o.). Následně uplatnilo k předmětnému pozemku vlastnické právo dle zákona č. 172/1991 Sb. Hlavní město Praha a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. 6. 2006, č. j. 23 C 315/2003-95, (potvrzeným odvolacím soudem) bylo určeno, že Hlavní město Praha je vlastníkem předmětného pozemku, neboť původní žalobce, který nebyl účastníkem řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 23 C 315/2003, nemohl na společnost Gienger Centron, s. r. o. vlastnické právo platně převést. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 11. 3. 2009, č. j. 7 C 335/2007-65, bylo původnímu žalobci uloženo vrátit společnosti Gienger Centron, s. r. o. kupní cenu ve výši 16 880 000 Kč, kterou v podstatné části (11 016 000 Kč) původní žalobce vrátil, když zbytku nároku se společnost Gienger Centron, s. r. o. vzdala. V řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 41 C 338/2013 pak byla zamítnuta žaloba původního žalobce, aby bylo určeno, že je vlastníkem předmětného pozemku. V rozsudku ze dne 30. 8. 2016, č. j. 22 Cdo 88/2015-103, Nejvyšší soud uzavřel, že sice bylo možné nabýt vlastnické právo k předmětnému pozemku od nevlastníka, ale původní žalobce své vlastnické právo dále převedl na společnost Gienger Centron, s. r. o. Původní žalobce tedy tuto společnost vyzval k doplacení (částečně vrácené) kupní ceny a pro případ, že tak neučiní, od kupní smlouvy ze dne 1. 7. 2000 odstoupil. Řízení o nové žalobě původního žalobce na určení jeho vlastnického práva k předmětnému pozemku však bylo pro překážku věci rozsouzené zastaveno. Původní žalobce v žalobě tvrdil, že se díky tomuto „složenému nesprávnému úřednímu postupu“ ocitl v situaci, kdy se nemůže domoci ani kupní ceny, kterou za předmětný pozemek zaplatil, ani vlastnického práva k němu a byl nucen vrátit část kupní ceny, za kterou jej prodal. Tento svůj nárok na náhradu škody původní žalobce postoupil v průběhu řízení na žalobkyni a usnesením ze dne 30. 10. 2019, č. j. 12 C 42/2019-109, soud prvního stupně vstup žalobkyně na místo původního žalobce připustil. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním ve všech výrocích. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl částečně pro vady a částečně jako nepřípustné. Dovolání žalobkyně v části směřující proti výroku I napadeného rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně, a v části směřující proti výroku II napadeného rozsudku odvolacího soudu, není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné, neboť těmito výroky bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Pokud jde o dovolání žalobkyně v části směřující proti výroku I napadeného rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně o věci samé, nesouhlasila žalobkyně se závěrem odvolacího soudu ohledně tzv. složeného nesprávného úředního postupu, spočívajícího v několika vzájemně protichůdných rozhodnutích soudů, která však nebyla jednotlivě pro nezákonnost zrušena, ale ve svém souhrnu žalobkyni poškodila a ona nemá jinou možnost procesní obrany proti jejich nespravedlivým důsledkům. Dle žalobkyně se jedná o otázku dovolacím soudem dosud neřešenou a současně posouzenou v rozporu s v dovolání citovanou judikaturou Ústavního soudu. Žalobkyně tedy zpochybnila závěr odvolacího soudu, že v daném případě nemůže být odpovědnostním titulem nesprávný úřední postup, ale jen nezákonné rozhodnutí, které však nebylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno, odpovědnostní titul tak ve věci dán není. Tato otázka však přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. založit nemůže, neboť rozlišení nesprávného úředního postupu a nezákonného rozhodnutí v judikatuře Nejvyššího soudu řešeno je a odvolací soud se při řešení této otázky od této judikatury neodchýlil, pokud uzavřel, že postup soudů v jednotlivých řízeních se bezprostředně odrazil v jejich rozhodnutích, odpovědnostním titulem v daném případě tedy může být jen nezákonné rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3199/2009, nebo ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná z www.nsoud.cz). Tento závěr odvolacího soudu není v rozporu ani s žalobkyní citovaným nálezem Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2018, sp. zn. II. ÚS 3625/17 (citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz), který se týkal zcela jiných skutkových okolností a na daný případ jej aplikovat nelze. Navíc i zde se Ústavní soud ztotožnil s obecným závěrem, že vyjádření nesprávného právního názoru v rozhodnutí orgánu veřejné moci nelze považovat za nesprávný úřední postup, nýbrž může vést jen k nezákonnému rozhodnutí, za něž by stát mohl nést odpovědnost pouze v případě, kdyby bylo zrušeno či změněno (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2018, sp. zn. II. ÚS 3625/17, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1018/2007). V rozporu se pak odvolací soud neocitl ani s žalobkyní zmiňovaným nálezem Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1241/12 či rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2479/2020, které se týkaly zcela jiných typů nároků. Pokud žalobkyně v dovolání polemizuje se závěry odvolacího soudu, že se mohla domáhat vrácení kupní ceny po společnosti Vodní stavby Praha a. s. a že veškeré kupní smlouvy byly označeny za neplatné, kterými (kromě jiného) odůvodnil odvolací soud svůj závěr o neexistenci příčinné souvislosti mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem a škodou (závěr odstavce 12 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), tak jde o prostou (v dovolacím řízení nepřípustnou) polemiku se závěry odvolacího soudu, která nevystihuje formální odlišnost dovolání, jakožto mimořádného opravného prostředku, když žalobkyně jednoznačně neformulovala právní otázku, jejíhož vyřešení se v této souvislosti dovoláním domáhá. V této části tak dovolání neobsahuje základní náležitost vyžadovanou § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř., a to vymezení dovolacího důvodu, a je tak vadné. Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud odkazuje na závěry Ústavního soudu v usnesení ze dne 28. 3. 2017, sp. zn. III. ÚS 3861/16, kterým byla odmítnuta ústavní stížnost původního žalobce proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2016, č. j. 22 Cdo 88/2015-103. V tomto usnesení Ústavní soud v první řadě vyložil, že Nejvyšší soud v napadeném rozsudku neučinil závěr o tom, že se původní žalobce vlastníkem předmětného pozemku stal, jak si toto rozhodnutí původní žalobce (a nyní i žalobkyně) mylně vykládal. Otázkou nabytí vlastnického práva k předmětnému pozemku původním žalobcem (splněním jednotlivých podmínek) se totiž Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. 8. 2016, č. j. 22 Cdo 88/2015-103, věcně nezabýval, pouze obecně informoval o judikaturou dovozené možnosti nabýt vlastnické právo i od nevlastníka. Následně Ústavní soud rozebral několik možností, kterými mohl původní žalobce obnovit své právní postavení. Nelze proto s žalobkyní souhlasit v tom, že by žaloba na náhradu škody proti státu byla jedinou možností zmíněné nápravy. Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 7. 10. 2022 JUDr. Pavel Simon předseda senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2008_22.CDO.102.2008.1.xml	Judikát 22 Cdo 102/2008 22 Cdo 102/2008 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Jiřího Zrůsta ve věci žalobců: a) P. O. a b) H. O., zastoupených advokátem, proti žalovaným: 1) J. Ř. a 2) A. Ř., zastoupeným advokátem, o zrušení věcného břemene a o zdržení se zásahů do vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 3 C 921/99, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. dubna 2007, č. j. 37 Co 430/2004-118, takto: I. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. dubna 2007, č. j. 37 Co 430/2004-118, pokud jím byl pod bodem I. výroku změněn rozsudek soudu prvního stupně ohledně zrušení věcného břemene – služebnosti jízdy a chůze nejkratší cestou z návsi za náhradu, se odmítá. II. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 17. dubna 2007, č. j. 37 Co 430/2004-118, pokud jím byl pod bodem II. výroku změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. tak, že žalovaní jsou povinni zdržet se zásahů do vlastnického práva žalobců spočívajících v bránění přístupu a užívání části pozemku parc. č. 21/2 v obci a kat. území V., vyznačené v měřickém náčrtu č. 216-1270/1999 červenou barvou, a ve výroku o nákladech řízení pod bodem III. se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Blansku (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. června 2004, č. j. 3 C 921/99-84, pod bodem I. výroku zrušil „věcné břemeno – služebnost jízdy a chůze nejkratší cestou z návsi ve prospěch každých majitelů st. 70 zatěžující nemovitosti zapsané u Katastrálního úřadu B., pracoviště B., na LV č. 63 pro obec a kat. území V. a označeny mj. jako pozemek parc. č. 21/2 o výměře 1535 m2 – zahrada“. Pod bodem II. uložil žalobcům, aby žalovaným zaplatili společně a nerozdílně přiměřenou náhradu za zrušené věcné břemeno přiměřenou náhradu ve výši 200,- Kč. Pod bodem III. uložil žalovaným, aby se zdrželi neoprávněných zásahů do výkonu vlastnického práva žalobců spočívajících v bránění přístupu na část pozemku parc. č. 21/2, zapsaného u Katastrálního úřadu B., pracoviště B., na LV č. 63 pro obec a kat. území V., která je v měřičském plánu G. B., a. s., č. 216-1270/1999, který je nedílnou součástí rozsudku, vyznačena červenou barvou. Pod bodem IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že žalobci jsou vlastníky (společné jmění manželů) nemovitostí zapsaných na LV č. 63 pro obec a kat. území V., a to domu č. p. 41 se st. pl. 68/3 a pozemku parc. č. 21/2 o výměře 1535 m2 – zahrada. Nemovitosti nabyli postupní smlouvou z 1. 8. 1969. Žalovaní jsou tamtéž podílovými spoluvlastníky nemovitostí zapsaných na LV č. 249, a to domu č. p. 42 na st. pl. 70 a dále blíže označených pozemků. Nemovitosti nabyli darovací smlouvou z 20. 11. 1989. Kupní smlouvou z 1. 4. 1956, uzavřenou mezi právními předchůdci účastníků, kterou právní předchůdci žalobců prodali právním předchůdcům žalovaných část pozemku parc. č. 21 o výměře 45 m2 v mezích a hranicích, jak byla odměřena geometrem, bylo zřízeno věcné břemeno – služebnost jízdy a chůze nejkratší cestou z návsi ve prospěch každých majitelů „stav. č. 70“ jako statku panujícího přes pozemek parc. č. 21 v obci a kat. území V. Pozemek parc. č. 21 byl následně rozdělen, po rozdělení věcné břemeno zatěžuje více pozemků, u žalobců jde o pozemek parc. č. 21/2. Otec žalovaného choval ve větším množství prasata a věcné břemeno bylo využíváno k odvozu fekálií. Při místním ohledání bylo zjištěno, že žalovaní chovají 15 slepic a 4 králíky. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že s ohledem na změnu v hospodaření žalovaných, kdy u nich není potřeba velkých povozů k vyvážení hnoje a kdy navíc mají hnojiště na svém pozemku, na který je přístup přes jejich vlastní bránu, existuje hrubý nepoměr mezi zřízeným věcným břemenem a výhodou žalovaných. Za přiměřenou náhradu za zrušení věcného břemene považoval částku 200,- Kč, za kterou bylo věcné břemeno zřízeno. Žalovaní užívají 17 m2 pozemku parc. č. 21/2. Soud prvního stupně nepřisvědčil námitce žalovaných, že vlastnické právo ke spornému pozemku nabyli vydržením, z důvodu nedostatku dobré víry žalovaných o tom, že jim sporný pozemek patří. Poukázal na to, že kupní uzavřenou mezi právními předchůdci účastníků byl přesně vymezen rozsah prodávaného pozemku s tím, že hranice této prodávané části byly odměřeny geometrem. Za této situace pokud právní předchůdci žalovaných začali užívat větší výměru, než která byla stanovena kupní smlouvou, nemohli být v dobré víře, že tato větší část pozemku jim náleží. Podle znaleckého posudku je v terénu i dnes dost identických bodů pro obnovu hranic parc. č. 70. Žalovaní i jejich právní předchůdci při náležité pozornosti museli zjistit, že užívají více než mají. Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 17. dubna 2007, č. j. 37 Co 430/2004-118, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I. a II. tak, že zrušil „věcné břemeno – služebnost jízdy a chůze nejkratší cestou z návsi pro vlastníky pozemku parc. č. st. 70 kat. území a obec V., zatěžující nemovitost pozemku parc. č. 21/2, kat. území a obec V., zapsaného u Katastrálního úřadu pro J. k., katastrální pracoviště B., na listu vlastnictví č. 63“. Žalobcům uložil, aby zaplatili žalovaným společně a nerozdílně náhradu ve výši 200,- Kč. Ve výroku po bodem III. změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaným uložil povinnost „zdržet se zásahů do vlastnického práva žalobců spočívajících v bránění přístupu a užívání části pozemku parc. č. 21/2 kat. území a obec V., zapsaného u Katastrálního úřadu pro J. k., katastrální pracoviště B., na listu vlastnictví č. 63, která je v měřičském náčrtu na vytyčení hranic pozemku č. 216-1270/1999, vyhotoveném S. V. 8. 10. 1999 a ověřeném Ing. J. Š. 8. 10. 1999, který je nedílnou součástí rozsudku, vyznačena červenou barvou“. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením věci. Rozsudek soudu prvního stupně změnil jen z důvodu „formálního upřesnění“ výroků. Dodal, že pokud oproti době vzniku věcného břemene žalovaní v současné době ve své nemovitosti chovají jen drobnější zvířata a vývoj zemědělské techniky jim umožňuje využívat malotraktor, kterým se na svůj pozemek dostanou, jsou dány předpoklady pro zánik věcného břemene zatěžujícího pozemek žalobců. Ohledně vydržení vlastnického práva ke spornému pozemku uvedl, že žalovaní si při zachování náležité opatrnosti museli být vědomi, že užívají pozemek podstatně větší, než jaký koupili. Poukázal na to, že právní předchůdci žalovaných smlouvou z 1. 4. 1956 nabyli z původního pozemku parc. č. 21 výměru 45 m2. Plocha koupeného pozemku oproti skutečně drženému byla o cca 38 % menší. Za tohoto stavu u žalovaných neshledal omluvitelnost omylu. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalovaní dovolání z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu spatřují v tom, že soudy nesprávně vyložily pojmy „trvalá změna poměrů“, „hrubý nepoměr“ a „dobré víry nutné k vydržení“. Namítli, že předmětné věcné břemeno bylo zřízeno za účelem snadnějšího hospodaření, především k vyvážení hnoje, a od počátku bylo využíváno asi 1 x za měsíc. V současné době žalovaní využívají věcné břemeno zhruba stejně často, neboť jsou oba důchodového věku a hospodaření se věnují intenzivněji. Chovají ve značném počtu králíky a slepice a je pro ně nezbytností využívat věcné břemeno za účelem, pro který bylo zřízeno. Žalovaní jsou proto toho názoru, že nedošlo ke změně poměrů, která by byla příčinou vzniku hrubého nepoměru mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného. Pokud jde o bránění žalobcům v přístupu na část pozemku parc. č. 21/2, uvedli, že pozemek, ke kterému přiléhá sporný pozemek, nabyli od právních předchůdců v takovém stavu, v jakém se nachází nyní. Hranice pozemku vymezili právní předchůdci účastníků společně tak, jak se domnívali, že leží. O správnosti vytyčení pozemku nebyly pochybnosti ani poté, co došlo k výměně původního dřevěného plotu za plot drátěný. Žádost o povolení oplocení zahrady za domem č. 42 z 25. 10. 1971 podepsal žalovaný i žalobci. Pochybnosti o vytyčení hranice mezi pozemky účastníků se objevily až po geometrickém zaměření v roce 1999, kdy však pro vyměření předmětného pozemku byly použity jiné výchozí body, než ty, z nichž se vycházelo v době koupě pozemku. Pokud by vyměření bylo provedeno z bodů, z nichž se vycházelo v době koupě, pak by byla naměřena uvedená rozloha 45 m2. Protože žalovaní počítali výměru svého pozemku z jiných bodů než znalec, nemohli zjistit, že užívají větší výměru, než koupili, navíc skutečnost, že nebyly výhrady k výměně plotu ve stávajících hranicích, je utvrzovala v tom, že tento stav odpovídá stavu právnímu. Sporný pozemek užívali po dobu delší, než je vydržecí doba, v dobré víře, že jim patří. Žalovaní jsou proto názoru, že vlastnictví ke spornému pozemku nabyli vydržením. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalobci navrhli odmítnutí dovolání, příp. jeho zamítnutí. Poukázali na to, že zrušením věcného břemene je deklarován skutečný stav věci a že v původním geometrickém zaměření z roku 1956 je jasně uvedeno, že hranice byly označeny kameny, takže žalovaní nemohli počítat výměru koupeného pozemku z jiného bodu, než uvedeného v geometrickém plánu. Nelze se proto ztotožnit s jejich argumentací o dobré víře. Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami včas, se především zabýval dovoláním z hlediska jeho přípustnosti. Podle § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Nejvyšší soud v usnesení z 31. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1190/99, publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále „Soubor rozhodnutí“), pod C 132 uvedl, že „pro posouzení toho, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím ve smyslu ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) OSŘ ve znění před novelou č. 30/2000 Sb., není rozhodující, jak odvolací soud formuloval výrok ve věci samé, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně. Odlišností je potom myšlen jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení“. Stejný právní názor zaujal v usneseních z 1. 2. 2001, sp. zn. 30 Cdo 2733/99, a z 5. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1989/99, uveřejněných tamtéž pod C 149 a C 159. Uvedené právní závěry jsou zcela použitelné i pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska § 237 odst. 1 OSŘ. I když odvolací soud rozsudek formuloval jako rozsudek měnící, ve skutečnosti jde o rozsudek potvrzující, neboť práva a povinnosti ve vztazích mezi účastníky odvolací soud posoudil shodně jako soud prvního stupně. Změna rozsudku soudu prvního stupně se týká pouze formálního upřesnění výroků rozsudku. Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v § 237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ. Předpoklad přípustnosti dovolání stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, neboť odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně nerozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku z 20. 2. 2001, č. j. 3 C 921/99-38. Přicházela tak v daném případě v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, podle kterého dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 OSŘ rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudu nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné pouze pro řešení právních otázek. V dovolacím řízení, jehož účelem je přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, se dokazování ve věci samé neprovádí a při posuzování přípustnosti dovolání z hlediska § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je dovolací soud vázán skutkovými zjištěními nalézacích soudů (§ 241a odst. 3 a 4, § 243a odst. 2 OSŘ). V dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ nelze dovolací důvod podle § 237 odst. 3 OSŘ uplatnit. Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku pod bodem I. ohledně zrušení věcného břemene za náhradu nemá po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu v této části logicky navazuje na skutková zjištění nalézacích soudů, která dovolací soud nebyl oprávněn přezkoumávat, je v souladu s hmotným právem, není v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu a nezahrnuje posouzení takové právní otázky, která by v konečném účinku mohla mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck Praha, pod C 1536, a usnesení Nejvyššího soudu ČR z 29.4.2002, sp. zn. 20 Cdo 1986/2001, uveřejněné tamtéž pod C 1164. Dovolatelé sice odkazovali i na dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ, tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, avšak žádnou konkrétní vadu v tomto směru neuvedli a v podstatě namítali toliko nesprávnost právního posouzení věci. S ohledem na uvedené dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání proti výroku pod bodem I. rozsudku odvolacího soudu podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ v daném případě naplněny. Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 za použití § 218 písm. c) OSŘ dovolání žalovaných, pokud směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu pod bodem I. výroku, jako nepřípustné odmítl. Pokud jde o rozsudek odvolacího soudu pod bodem II. výroku ohledně zdržení se zásahů žalovaných do vlastnického práva žalobců, dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu v tomto rozsahu má po právní stránce zásadní význam, neboť je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v této části je tak podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ přípustné. Dovolací soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v jakém bylo dovolání shledáno přípustné, podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné. Odvolací soud svůj právní závěr o nedostatku dobré víry žalovaných o tom, že jim patří sporná část pozemku parc. č. 21/2 v obci a kat. území V., opřel jen o skutečnost, že „plocha koupeného pozemku oproti skutečně drženému pozemku byla menší o cca 38 %“, přičemž odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu z 9.3.2000, sp. zn. 22 Cdo 1848/98. Odvolací soud však pominul navazující judikaturu Nejvyššího soudu, danou zejména rozsudkem z 8. 3. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1594/2004 (viz C 3670 Souboru rozhodnutí), podle kterého „nabyvatel nemovitosti, který se chopí držby části parcely, kterou nekoupil, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i této části. Nelze stanovit jednoznačné hledisko pro posouzení, jaký poměr ploch koupeného a skutečně drženého pozemku vylučuje dobrou víru nabyvatele o tom, že drží jen koupený pozemek; každý případ je třeba posoudit individuálně. Oprávněnou držbu nelze vyloučit nelze vyloučit ani v případě, že výměra drženého pozemku dosahuje až 50 % výměry pozemku koupeného, výjimečně i více (nap. půjde-li o pozemek nepravidelného tvaru v nepřehledném terénu, nebo držitel byl do omylu uveden znalcem)“. Pokud tedy odvolací soud měl za to, že nemůže být v dobré víře ten držitel pozemku, jehož výměra představuje 38 % pozemku skutečně nabytého, nebylo jeho právní posouzení věci správné. Jestliže pak své potvrzující rozhodnutí založil jen na této argumentaci, nelze za správné považovat ani rozhodnutí o povinnosti žalovaných, aby se zdrželi zásahů do vlastnického práva žalobců spočívajících v bránění přístupu a užívání blíže označené části pozemku parc. č. 21/2. S ohledem na uvedené dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku pod bodem II. a ve výroku o nákladech řízení zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 OSŘ). Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 25. listopadu 2008 JUDr. František Balák, v. r. předseda senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2009_30.CDO.5291.2007.1.xml	Judikát 30 Cdo 5291/2007 30 Cdo 5291/2007 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobkyně J. U., zastoupené advokátkou, proti žalovanému F. J., zastoupeného advokátem, o zaplacení 157.579,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 15 C 92/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. března 2006, č.j. 18 Co 98/2006-156, t a k t o : Dovolání žalovaného se odmítá. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 8.377,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky. Stručné odůvodnění (§ 243c odst. 2 o.s.ř.): Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 11. srpna 2005, č.j. 15 C 92/2004-117, výrokem I. zastavil řízení pro 467,- Kč s příslušenstvím, výrokem II. uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 124.334,80 Kč s 2% úrokem s prodlení od 16. 11. 2003 do zaplacení, výrokem III. ohledně částky 32.778,- Kč s 2% úrokem z prodlení od 16. 11. 2003 do zaplacení žalobu zamítl a výroky IV. a V. rozhodl o náhradě nákladů řízení a náhradě nákladů placených státem. K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 20. března 2006, č.j. 18 Co 98/2006-156, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II., kterým byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 124.334,80 Kč s 2% úrokem z prodlení z částky 8.691,50 od 16. 11. 2003 do zaplacení změnil tak, že uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 115.643,50 Kč a do částky 8.691,50 s 2% úrokem z prodlení z této částky od 16. 11. 2003 žalobu zamítl (výrok I.). V části výroku II., kterou bylo rozhodováno o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni 2% úrok z prodlení z částky 115.643,50 Kč od 16. 11. 2003 do zaplacení a ve výroku IV. a V. rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Shodně se soudem prvního stupně věc posoudil jako nárok z bezdůvodného obohacení ve smyslu § 451 odst. 1 o.z., který vznikl na straně žalovaného po zrušení podílového spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem, kdy veškeré nemovitosti byly přikázány do výlučného vlastnictví žalobkyně. Žalovaný tak užíval byt, garáž a část pozemků bez právního důvodu. Vzhledem k tomu, že nebylo možno jednoznačně dovodit, v jakém rozsahu byly užívány žalovaným pozemky, stanovil výši nájemného jednou polovinou znalcem vypočteného nájemného za užívání pozemků. Proti části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, kterým byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 115.643,50 Kč, podal žalovaný dovolání. Dovolací důvod spatřuje v naplnění předpokladů ustanovení § 241a odst. 2 písm.a) a b) a odst. 3 o.s.ř. Za otázku zásadního právního významu považuje, zda výkon práva vlastníka v případě právní nejistoty o uspořádání budoucích vztahů mezi účastníky, je či není v rozporu s dobrými mravy. Namítá nesprávnost zjištění výše nájemného a neprovedení jím navrhovaných důkazů. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. K dovolání se vyjádřila žalobkyně a navrhla jeho odmítnutí. Dovolací soud po té, co přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, konstatuje, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. Dovolatel otázku výkladu ustanovení § 451 odst. 2 o.z. zpochybňuje konkrétními skutkovými tvrzeními, aniž by objasnil, v čem podle něho má spočívat naplnění jím výslovně uplatněného dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Pokud žalovaný uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., nesměřuje k podmínce existence právní otázky zásadního významu Jestliže žalovaný současně uplatňuje v dovolání dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., nemohlo k němu být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp.zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). Dovolání bylo proto odmítnuto jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c) téhož zákona. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a 146 odst. 3 o.s.ř., když v dovolacím řízení žalobkyni vznikly náklady spojené s jejím zastoupením advokátem, spočívající v paušální odměně ve výši 6.740,- Kč /srov. § 2 odst. 1, § 3 bod 4., § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 16 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb. účinné od 1. 9. 2006/ a v paušální náhradě hotových výloh advokátovi v částce 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 276/2006 Sb.). Celkem výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení činí 7.040,- Kč, která je po úpravě o 19% daň z přidané hodnoty, představována částkou 8.377,60 Kč (§ 137 odst. 3 o.s.ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 7. října 2009 JUDr. Pavel P a v l í k , v. r. předseda senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2004_3.TDO.880.2004.1.xml	Judikát 3 Tdo 880/2004 3 Tdo 880/2004 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. srpna 2004 o dovolání, které podal obviněný K. M., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 1. 2004, sp. zn. 4 To 611/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 1 T 56/2003, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného K. M. o d m í t á. O d ů v o d n ě n í Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 16. 9. 2003, sp. zn. 1 T 56/2003, byl obviněný K. M. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. a trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., které podle rozsudku spáchal tím, že „dne 11. 2. 2003 kolem 22.45 hodin v P. v baru S. na ulici S. před přítomnou obsluhou a nejméně dalších dvou hostů nejdříve slovně vulgárními výrazy a poté i fyzicky napadl M. Š., tak, že ho nejdříve udeřil pěstí do hlavy až upadl na zem, bil ho pěstmi do celého těla, kopal do něho a házel po něm sklenicemi od alkoholu, čímž mu způsobil zranění – zhmoždění hlavy a hrudníku vpravo a tržnou ránu pravého předloktí, pro které musel vyhledat lékařské ošetření a následně byl po dobu nejméně 10ti dnů omezen v obvyklém způsobu života.“ Za to byl odsouzen podle § 221 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu osmnácti měsíců. Podle § 53 odst. 2 písm. a) tr. zák. mu byl uložen peněžitý trest ve výši 10.000,- Kč, přičemž podle § 54 odst. 3 tr. zák. pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody na jeden měsíc. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozenému M. Š. náhradu škody v částce 600,- Kč, přičemž se zbytkem svého nároku na náhradu škody byl tento poškozený podle § 229 odst. 2 tr. řádu odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. O odvolání obviněného K. M. proti tomuto rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně. Rozsudkem ze dne 13. 1. 2004, sp. zn. 4 To 611/2003, napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a sám ve věci podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. rozhodl tak, že obviněného K. M. uznal vinným trestnými činy ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. a výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. spáchanými tím, že „dne 11. 2. 2003, kolem 22.45 hod. v P., v baru S., na ul. S., před přítomnou obsluhou a v přítomnosti nejméně dalších dvou hostů, nejprve slovně vulgárními výrazy, a poté fyzicky, napadl M. Š. tak, že ho nejdříve udeřil pěstí do hlavy a strhl na zem, přičemž došlo k rozbití sklenice, na zemi ho bil pěstmi, čímž mu způsobil zranění – zhmoždění hlavy a hrudníku vpravo a tržnou ránu pravého předloktí, pro která musel vyhledat lékařské ošetření a následně byl po dobu nejméně 10-ti dnů omezen v obvyklém způsobu života.“ Za to obviněného odsoudil podle § 221 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu jednoho roku. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil povinnost zaplatit poškozenému M. Š. náhradu škody v částce 600,- Kč, přičemž se zbytkem nároku na náhradu škody tohoto poškozeného podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Uvedený rozsudek Krajského soudu v Brně nabyl v souladu s § 139 odst. 1 písm. a) tr. ř. právní moci dne 13. 1. 2004. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně podal obviněný K. M. prostřednictvím svého obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel odvolacímu soudu vytknul, že nesprávně právně posoudil skutek uvedený ve výroku napadeného rozsudku, a to z toho důvodu, že „bez náležitého zjištění doby omezení obvyklého způsobu života poškozeného M. Š. způsobeného předmětným napadením, nepostupoval v souladu se zásadou in dubio pro reo a stanovil dobu omezení obvyklého způsobu života nejméně 10 dny“. Podle jeho přesvědčení tedy nebyla jednoznačně a objektivně stanovena doba léčení poškozeného, kdy v průběhu řízení před soudy obou stupňů byla doba omezení běžného způsobu života určena pouze na základě lékařské zprávy MUDr. V. K., praktické lékařky poškozeného, ze dne 19. 5. 2003, ve které je uveden výčet zranění poškozeného s popisem konkrétních omezení v běžném způsobu života (mj. poruchou vizu, která však dle názoru lékařky nebyla zapříčiněna napadením poškozeného) s tím, že předpokládaná doba pracovní neschopnosti bude činit minimálně 10 dní. Obviněný přitom vyjádřil pochybnost o takto stanovené délce pracovní neschopnosti, neboť má za to, že zahrnuje i zdravotní stav poškozeného, který však nebyl zapříčiněn ani ztížen předmětným incidentem. Dále dovolatel vyložil kriteria významná pro posouzení pojmu ublížení na zdraví v souvislosti se skutkovou podstatou trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. V návaznosti na výše uvedené dovodil, že citovaná lékařská zpráva MUDr. V. K. dostatečně necharakterizuje dobu omezení poškozeného v běžném způsobu života a vytváří pochybnosti, zda došlo k naplnění pojmu ublížení na zdraví z hlediska trestního zákona nebo zda naopak újma na zdraví nedosahuje intenzity ublížení na zdraví a může být pouze přestupkem proti občanskému soužití podle § 49 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. Za této situace měl podle názoru dovolatele soud postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo a jeho jednání posoudit tak, že z materiálního hlediska nenaplnilo znaky trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., nýbrž uvedeného přestupku. V souvislosti s tím dovolatel odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ČR (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 17. 10. 2002, sp. zn. 5 Tdo 775/2002. V závěru dovolání proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. 4 To 611/2003 ze dne 13. 1. 2004 a podle § 265l odst. 1 tr. řádu Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že ačkoliv je dovolání podáno z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti je v něm namítáno toliko nedostatečné dokazování v otázce rozsahu a charakteru omezení poškozeného v běžném způsobu života, vadné hodnocení k tomu provedených důkazů a následně to, že soud za dané důkazní situace nepostupoval v souladu se zásadou in dubio pro reo, čímž však fakticky napadá soudem učiněná skutková zjištění. Z takto odlišně stanoveného skutkového stavu potom dovolatel dovozuje nesprávnost právní kvalifikace skutku též jako trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., přičemž odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 775/2002. Vzhledem k tomu, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán toliko tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, nesprávná skutková zjištění být důvodem dovolání podle § 265 odst. 1 písm. a) - l) tr. ř. nemohou. Odkaz dovolatele na shora uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu státní zástupce označil za nepřiléhavý, neboť v tehdy rozhodované věci byl rozsah újmy na zdraví ve skutkové větě napadeného rozhodnutí vyjádřen pouze dobou léčení a délkou pracovní neschopnosti poškozeného a ani z odůvodnění předmětného rozhodnutí nebylo možno zjistit dobu a charakter omezení poškozeného v běžném způsobu života. Podle státního zástupce je v tomto případě situace odlišná, neboť soud po řádném zhodnocení provedených důkazů dospěl k závěru, že poškozený byl omezen v běžném způsobu života po dobu nejméně 10-ti dnů, což také ve skutkové větě výslovně uvedl. Z výše uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, přičemž upozornil na to, že takto lze rozhodnout podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by dovolací soud hodlal učinit rozhodnutí jiné, vyjádřil státní zástupce ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání. Ke shora uvedenému vyjádření státního zástupce se prostřednictvím svého obhájce vyjádřil obviněný. Uvedl, že se nemůže ztotožnit se stanoviskem státního zástupce, podle něhož ve svém dovolání ve skutečnosti namítá nedostatečné dokazování a z toho vyplývající skutková zjištění učiněná soudem. Vyslovil přesvědčení, že skutková věta výroku rozsudku soudu druhého stupně, a to ani ve spojení s jeho odůvodněním neodpovídá právnímu závěru o povaze újmy na zdraví poškozeného z hlediska právní kvalifikace skutku jako trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., čímž je podle jeho názoru dán dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2002, sp. zn. 5 Tdo 775/2002, označil za korespondující s danou právním problematikou. Nakonec obviněný ve svém vyjádření zopakoval návrh na rozhodnutí dovolacího soudu, který uvedl již ve svém dovolání. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům: Obviněný K. M. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud současně shledal, že dovolání je z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné, neboť bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále, jak již bylo naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod (resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno) lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení, jehož existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 str. 6). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Je-li pravomocné rozhodnutí založeno na zásadních nedostatcích ve skutkových zjištěních, umožňuje zákon dosáhnout nápravy takových vad ostatními mimořádnými opravnými prostředky, zvláště pokud k pochybení došlo v neprospěch obviněného. Z rozvedených skutečností tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou především v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví). Obviněný K. M. v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. především napadá a zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu týkající se otázky újmy na zdraví poškozeného (především určení doby omezení poškozeného v běžném způsobu života) popsané v napadeném rozhodnutí a v souvislosti s tím odvolacímu (i nalézacímu) soudu de facto vytýká nesprávné hodnocení důkazů, včetně nerespektování zásady in dubio pro reo, a nedostatečné dokazování k uvedené problematice. Teprve v návaznosti na to (jako důsledek vytýkaných pochybení) vyvozuje i nesprávné právní posouzení skutku. Z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu však vyplývá, že v naznačeném směru tento soud vycházel z odlišných skutkových zjištění, než jaká mohl a měl podle dovolatele učinit, a na těch následně založil právní posouzení předmětného skutku. Je tedy zřejmé, že se dovolatel svým mimořádným opravným prostředkem domáhá primárně přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (o tom zřetelně svědčí právě argumentace již opakovaně citovanou procesní zásadou in dubio pro reo) nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tedy pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nespadají. K tomu je třeba zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci III. ÚS 732/02, I. ÚS 412/02, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tak konstatuje, že v posuzovaném dovolání sice byl citován zákonný důvod podmiňující podání tohoto mimořádného opravného prostředku, a to podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak konkrétní argumenty obsažené v dovolání vycházejí z důvodů jiných, které v zákoně jako dovolací důvody uvedeny nejsou. Právně relevantní argumentaci z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil dovolatel teprve ve svém vyjádření k písemnému vyjádření státního zástupce, jímž státní zástupce využil svého práva ve smyslu ustanovení § 265h odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud ovšem nemohl k této námitce přihlédnout. Předmětné podání totiž nelze považovat za součást dovolání, a to ani podle jeho obsahu i se zřetelem k ustanovení § 265f odst. 2 tr. ř., jelikož je obviněný učinil až po uplynutí lhůty k podání dovolání podle § 265e odst. 1 tr. ř. Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by mohl věc meritorně přezkoumat podle kritérií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. To znamená, že se nemohl zabývat posouzením hmotněprávních otázek se zřetelem k rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2002, sp. zn. 5 Tdo 775/2002. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil uvedené rozhodnutí v neveřejném zasedání. P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 12. srpna 2004 Předseda senátu : JUDr. Vladimír Veselý
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2012_30.CDO.2079.2010.1.xml	Judikát 30 Cdo 2079/2010 30 Cdo 2079/2010 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobců a) Ing. J. K., b) Mgr. V. K. a c) I. K., zastoupené Doc. JUDr. Milanem Pekárkem, CSc., advokátem se sídlem v Brně, Stamicova 18, proti žalovaným 1) Zemědělskému a obchodnímu družstvu Podhájí v likvidaci, se sídlem v Jasenné, IČO: 00135178, zastoupenému Mgr. Antonínem Zralým, advokátem se sídlem v Brně, Ponávka 2, 2) POLKO, spol. s r.o., se sídlem ve Vizovicích, Říčanská 775, IČO: 48531472, zastoupené JUDr. Petrem Vohnickým, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Horní náměstí 12, 3) MBD spol. s r.o., se sídlem v Jasenné 308, IČO: 18757791, zastoupené JUDr. Pavlem Vyroubalem, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Palackého168, 4) JASNO, spol. s r.o., se sídlem v Jasenné 306, IČO: 18757553, zastoupené JUDr. Pavlem Vyroubalem, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Palackého168, 5) Veřejná opravna auto-agregátů spol. s r.o., se sídlem ve Lhotsku 88, Vizovice, IČO: 18810535, zastoupené JUDr. Pavlem Vyroubalem, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Palackého168, a 6) J. B., podnikateli, s místem podnikání v Lutonině č.p. 43, zastoupenému JUDr. Pavlem Vyroubalem, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Palackého 168, o určení neúčinnosti právních úkonů, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 9 C 607/93, o dovolání žalobců a) a b) proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 31. července 2009 , č.j. 60 Co 233/2007, 60 Co 234/2007 -1181, ve znění opravných usnesení téhož soudu ze dne 24. srpna 2009, č.j. 60 Co 233/2007, 60 Co 234/2007 - 1195 a ze dne 1. října 2009, č.j. 60 Co 233/2007, 60 Co 234/2007 - 1199, takto: I. Dovolání žalobců a) a b) proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 31. července 2009 , č.j. 60 Co 233/2007, 60 Co 234/2007 -1181 ve znění opravných usnesení ze dne 24. srpna 2009, č.j. 60 Co 233/2007, 60 Co 234/2007 - 1195 a ze dne 1. října 2009, č.j. 60 Co 233/2007, 60 Co 234/2007 - 1199, pokud jím byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změněn, se zamítá; jinak se dovolání odmítá. II. Žalobci a) a b) jsou povinni zaplatit žalovanému 1) na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 3.870,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Antonína Zralého, advokáta se sídlem v Brně, Ponávka 2. III. Ve vztahu mezi žalobci a) a b) a žalovanými 2), 3), 4), 5) a 6) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 19. prosince 2006, č.j. 9 C 607/93-1130, ve spojení s usnesením z téhož dne, č.j. 9 C 607/93-1142, výrokem I. určil, že kupní smlouvy uzavřené mezi prvním a druhým žalovaným, a to kupní smlouva V1-2607/93, kupní smlouva V1-2608/93, kupní smlouva V1-2606/93 a kupní smlouva V1-261/93 jsou vůči žalobcům a), b) a c) právně neúčinné, výrokem II. zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali určení, že jsou vůči nim neúčinné právní úkony uzavřené mezi prvním a čtvrtým žalovaným, prvním a šestým žalovaným a prvním a třetím žalovaným, blíže specifikované ve výroku o věci samé. Současně usnesením rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že první žalovaný jako prodávající na základě kupních smluv, které jsou předmětem sporu, provedl úhradu majetkových podílů u oprávněných osob z části především druhému, třetímu, čtvrtému a šestému žalovanému (dále jen „ostatní žalovaní“), kteří převzali na náhradu uplatněných majetkových podílů nejen majetek, který si vybrali, ale také ztrátový majetek a převzali i část dluhů prvního žalovaného, přičemž o tom, kdo jaký majetek obdrží, rozhodovali představitelé ostatních žalovaných a majetek si rozdělovali mezi sebou. Oprávněné osoby, které nepřevedly majetkové podíly těmto osobám, neobdržely na vypořádání svých podílů od prvního žalovaného žádný majetek. Mezi těmito osobami byli i žalobci. Majetek, který je využitelný pro další podnikání si rozdělovali představitelé žalovaných při vzájemném propojení prvního žalovaného s ostatními žalovanými. Tyto osoby věděly, že smlouvami o převodu majetku z prvního žalovaného na ostatní žalované dojde ke zkrácení ostatních věřitelů prvního žalovaného, kterými byly oprávněné osoby, včetně žalobců, které uplatnily u prvního žalovaného vykrytí svých majetkových podílů. Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 13. června 2003, č.j. 6 C 233/94-63 bylo prvnímu žalovanému uloženo, aby žalobci a) uhradil částku 111.186,- Kč, žalobkyni b) částku 1.381.119,- Kč a žalobkyni c) částku 111.166,- Kč. I když ostatním žalovaným byl do vlastnictví převáděn prvním žalovaným majetek, prvnímu žalovanému zůstával majetek, ze kterého bylo možno uspokojit nároky z pohledávek žalobců na základě pravomocného a vykonatelného rozhodnutí soudu. Druhý žalovaný však vznikl nově teprve 1.6.1993 a šlo o majetek, o jehož vydání na krytí svých majetkových podílů žádali žalobci prvního žalovaného již koncem roku 1992. Soud prvního stupně proto žalobě v rozsahu uvedeném ve výroku I., tedy ohledně smluv o převodu majetku na druhého žalovaného, vyhověl a ve zbytku ji zamítl. K odvolání žalobců proti výroku II. a druhého žalovaného proti výroku I. rozsudku soudu prvního stupně Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, rozsudkem ze dne 31. července 2009 , č.j. 60 Co 233/2007, 60 Co 234/2007 - 1181, ve znění opravného usnesení ze dne 1. října 2009, č.j. 60 Co 233/2007, 60 Co 234/2007 - 1199, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v zamítavém výroku II., výrokem II. ho ve vyhovujícím výroku I. změnil tak, že žalobu zamítl. Výroky III. až IX. rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud s poukazem na ustanovení § 42a občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu i obecných soudů, dospěl k závěru, že pokud první žalovaný prodal na základě kupních smluv, které jsou předmětem sporu, své věci ostatním žalovaným za dohodnuté, co do výše nezpochybňované kupní ceny, nemohlo dojít ke zkrácení věřitelovy pohledávky; i když má dluhy a nenastalo v důsledku tzv. ekvivalentního právního úkonu zmenšení dlužníkova majetku a k uspokojení věřitelovy pohledávky může sloužit dlužníkův majetek – i když změnil podobu svých aktiv – ve stejné hodnotě (ceně), jako kdyby k těmto právním úkonům nedošlo. Je nerozhodné, že dlužník uzavřel vycházeje z § 580 obč. zák. dohody o započtení kupních cen při vzájemných pohledávkách mezi oběma stranami kupních smluv, které jako na kupní smlouvu navazující samostatné právní úkony odporovány nebyly. Uzavřel, že žaloba je v celém rozsahu nedůvodná a odvolání druhého žalovaného na rozdíl od odvolání žalobců v tomto směru důvodné. Proti tomuto rozsudku a opravnému usnesení podali žalobci a) a b) dovolání. Jeho přípustnost proti měnícímu výroku II. dovozují z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., proti potvrzujícímu výroku I. z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., když napadené rozhodnutí má dle jejich názoru zásadní právní význam proto, že právní posouzení případu odvolacím soudem opírající se o argumentaci odvolacího soudu opřenou o citace judikátů není pro tento případ případná a měla by být dovolacím soudem posouzena jinak. Zejména namítají, že odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku vyložený (obecně správný) právní názor aplikoval na situaci, která již soudem prvního stupně byla zjištěna jiná, než jak ji popisuje a vychází z ní odvolací soud. Poukazují na skutečnost, že byli jedni z prvních, kteří vůči prvnímu žalovanému uplatnili svůj nárok na vypořádání svých transformačních majetkových nároků, avšak první žalovaný neustále měnil své nabídky a nakonec jim sdělil, že už byl převeden ostatním žalovaným, z nichž např. druhý v době, kdy žádal o vydání majetku ještě neexistoval. Ve skutečnosti došlo ke zkrácení pohledávky žalobců, protože ostatní žalovaní neposkytli prvnímu žalovanému rovnocennou náhradu za převedený majetek, ale platili za něj pohledávkami, které získali od primárních oprávněných osob, od kterých je „skoupili“ za nepatrný zlomek jejich nominální hodnoty. Vůči prvnímu žalovanému je však uplatnili v nominální výši, takže ve výsledku se pouze snížil celkový dluh prvního žalovaného z transformace, případně i restitucí vůči oprávněným osobám, ale v jeho majetku nepřibylo nic, z čeho by bylo možno zbylé oprávněné osoby (ty, které své pohledávky nepřevedly na žalované, ale domáhaly se jejich vypořádání samy) uspokojit. Nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že dohody o započtení, které nebyly odporovány, jsou samostatnými právnímu úkony a nikoli nedílnou součástí kupních smluv. Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud napadený rozsudek a usnesení, popř. i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil k novému rozhodnutí. První žalovaný v podaném vyjádření k dovolání vyslovil názor, že dovolání v dané věci není přípustné, ztotožnil se s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobců odmítl, případně zamítl. Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu - dále jen „o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. července 2009. Dále konstatuje, že dovolání bylo podáno oprávněnými osobami, řádně zastoupenými advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., a je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]. Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Proti výroku II. odvolacího soudu jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změněn, je tedy dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Dovolací soud nejprve přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v tomto výroku podle § 242 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné. Z ustanovení § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně, je-li dovolání přípustné, je povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávně rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Ty však z obsahu spisu seznány nebyly. Uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Podle ustanovení § 42a odst.1 obč. zák. se věřitel může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné; toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok vůči dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen. V souladu s ustálenou soudní praxí podle shora citovaného ustanovení § 42a odst. 1 obč. zák. dlužníkovy právní úkony zkracují pohledávku věřitele zejména tehdy, jestliže vedou ke zmenšení majetku dlužníka a jestliže v důsledku nich nastalé zmenšení majetku má současně za následek, že věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka, ačkoliv – nebýt těchto úkonů – by se z majetku dlužníka alespoň zčásti uspokojil. Věřitel nese břemeno tvrzení a důkazní břemeno o tom, že dlužníkovy právní úkony zkracují uspokojení jeho pohledávky (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.1.2002, sp. zn. 21 Cdo 549/2001, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 64, ročník 2002). Ke zkrácení uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele tedy nemůže dojít, zmenší-li se sice majetek dlužníka, avšak vlastní-li dlužník navzdory odporovanému právnímu úkonu a dalším svým dluhům takový majetek, který sám o sobě postačuje k tomu, aby se z něho věřitel uspokojil. V případě, že dlužníkův právní úkon neměl za následek zmenšení jeho majetku, neboť za převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty obdržel jejich obvyklou cenu nebo mu za ně byla jinak poskytnuta přiměřená (rovnocenná) náhrada, rovněž nemůže dojít ke zkrácení uspokojení věřitelovy pohledávky; i když má dluhy, nenastalo v důsledku tzv. ekvivalentního právního úkonu zmenšení dlužníkova majetku a k uspokojení věřitelovy pohledávky může sloužit dlužníkův majetek – i když změnil podobu svých aktiv – ve stejné hodnotě (ceně), jako kdyby k těmto právním úkonům nedošlo. Rozhodným okamžikem pro posouzení ekvivalentnosti převodu dlužníkových věcí, práva nebo jiných majetkových hodnot je jeho účinnost; u nemovitostí zapisovaných do katastru nemovitostí je jím den, k němuž nastaly účinky vkladu práva do katastru nemovitostí. Pro závěr, že se dlužníkův majetek následkem převodu věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty na jiného nesnížil, není bez dalšího významný jen obsah smlouvy nebo jiného ujednání. O tzv. ekvivalentní právní úkon dlužníka jde jen tehdy, jestliže za převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty se dlužníku opravdu (reálně) dostala jejich obvyklá cena nebo jiná skutečně přiměřená (rovnocenná) náhrada. Lze tedy uzavřít, že nejde o zkracující právní úkon ve smyslu ustanovení § 42a odst. 1 obč. zák., obdržel-li dlužník za převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty od nabyvatele skutečně (reálně) jejich obvyklou cenu nebo mu za ně byla jinak poskytnuta přiměřená (rovnocenná) náhrada (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4333/2007, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 30, ročník 2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2008, sp. zn. 30 Cdo 2432/2007, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, číslo sešitu 4, ročník 2009, str. 137 a rozsudek Nejvyššího soudu ze 5.3.2008, sp. zn. 30 Cdo 2435/2006, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, číslo sešitu 9, ročník 2008, str. 331). V posuzované věci první žalovaný provedl úhradu majetkových podílů u oprávněných osob ostatním žalovaným, kteří převzali na náhradu uplatněných majetkových podílů nejen majetek, který si vybrali, ale také ztrátový majetek a převzali i část dluhů prvního žalovaného. V průběhu řízení žalobci nezpochybnili výši sjednaných kupních cen. V důsledku těchto právních úkonů nedošlo ke zmenšení majetku dlužníka, i když změnil podobu svých aktiv. Nelze tedy dovodit, že by uvedené kupní smlouvy zkracovaly uspokojení vymahatelné pohledávky žalobců (obdobně srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. října 2008, sp.zn. 30 Cdo 2432/2007 nebo rozsudek ze dne 27. května 2010, sp.zn. 30 Cdo 4359/2008). Dovolací soud k obsahu dovolání ještě dodává, že započtení dle § 580 obč. zák., včetně dohody o započtení výslovně zmíněné v § 581 odst. 3 obč.zák., jako jeden ze způsobů zániku závazku, systematicky zařazené v první hlavě, šestém oddílu osmé části občanského zákoníku, je právním úkonem odlišným od kupní smlouvy dle ustanovení § 588 a násl. obč. zák., systematicky zařazené ve druhé hlavě občanského zákoníku. Dohoda o započtení nemůže být ani vedlejším ujednáním při kupní smlouvě ve smyslu § 601 až 610 obč. zák. Z uvedeného vyplývá, že měnící výrok II. rozsudku odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Nejvyšší soud proto dovolání proto tomuto výroku podle § 243b odst. 2 části před středníkem o.s.ř. zamítl. Ze shora uvedených důvodů také nelze přisoudit zásadní právní význam, který je předpokladem přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. potvrzujícímu výroku I. rozsudku odvolacího soudu. Proto dovolacímu soudu nezbylo než dovolání proti tomuto výroku podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítnout. Dovolání současně výslovně napadá i výroky rozsudku o náhradě nákladů řízení a opravné usnesení odvolacího soudu. K obdobným případům Nejvyšší soud ČR již dříve uvedl, že dovolání do výroku o náhradě nákladů řízení není přípustné, protože nákladový výrok, ač je součástí rozsudku, má povahu usnesení, jímž se nerozhoduje o věci samé, proto dovolání proti němu není přípustné (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek civilních nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 231/2000, publikovaný v časopise Soudní rozhledy, č. 1, roč. 2002, str. 10). Totéž platí i ve vztahu k opravnému usnesení. Proto bylo dovolání i v této části odmítnuto. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení mezi žalobci a) a b) a prvním žalovaným je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věty první o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř., když v dovolacím řízení prvnímu žalovanému vznikly náklady spojené s jeho zastoupením advokátem spočívající v paušální odměně ve výši 2.925,- Kč [srov. § 8, § 14 odst. 1, § 18 odst. 1, § 19a vyhlášky č. 484/2000 Sb.] a náhrady hotových výdajů podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v částce 300,- Kč. Celkem výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení činí 3.225,-Kč, která je po úpravě o 20% daň z přidané hodnoty, jejímž plátcem je zástupce prvního žalovaného, představována částkou 3.870,- Kč (§ 137 odst. 3 o.s.ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení mezi žalobci a) a b) a žalovanými 2), 3), 4), 5) a 6) je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 142 odst. 1 (resp. též § 146 odst. 3) o.s.ř. za situace, kdy takto označeným žalovaným v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně 23. února 2012 JUDr. Pavel P a v l í k, v. r. předseda senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2017_7.TDO.1167.2016.1.xml	Judikát 7 Tdo 1167/2016 7 Tdo 1167/2016-54 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl dne 11. ledna 2017 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného Ing. M. N., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 8 To 141/2016, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 131/2015, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá. O d ů v o d n ě n í : I. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 11. 2. 2016, sp. zn. 11 T 131/2015, byl obviněný Ing. M. N. v bodě ad 4) výroku o vině uznán vinným přečinem podílnictví podle § 214 odst. 1 tr. zákoníku a byl odsouzen podle § 214 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců. Podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků. Podle § 68 odst. 1, 2 a § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen také peněžitý trest, a to v celkové výši 200 000 Kč, s náhradním trestem odnětí svobody v trvání 1 roku. Uvedeným rozsudkem bylo výroky ad 1-3) rozhodnuto také o vině spoluobviněného S. Z. trestným činem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a také o zproštění obžaloby obviněného Ing. M. N. a M. Š. podle § 226 písm. c) tr. ř. ohledně dalšího jednání. Obviněný Ing. M. N. se uvedeného přečinu podílnictví dopustil jednáním uvedeným v bodě ad 4) výroku o vině tím, že „ve dnech 20. 4. a 5. 5. 2014 koupil od S. Z. lešení v hodnotě nejméně 350 000 Kč, ačkoliv z okolností případu věděl, že jej S. Z. získal v těchto dnech přečinem podvodu dle § 209 odstavec 1, 3 trestního zákoníku, který spáchal způsobem popsaným v bodě 1 výroku tohoto rozsudku ke škodě B. B.“. Pro úplnost lze dodat, že uvedený přečin podvodu, jímž byl v bodě ad 1) výroku o vině rozsudku uznán vinným obviněný S. Z., tento obviněný (společně se samostatně stíhaným B. Č.) spáchal jednáním spočívajícím v podstatě v tom, že před 20. 4. 2014 v provozovně firmy B. B. v B., pod nepravdivou záminkou pronájmu, dohodl zapůjčení lešení zn. Pletac, následně uzavřel dne 20. 4. 2014 B. Č. v předem smluvené a fingované roli řádného zákazníka smlouvu o pronájmu tohoto lešení, zapůjčené lešení ale B. Č. ani L. Z. v dohodnutém termínu nevrátili, neuhradili ani dohodnuté půjčovné, následně S. Z. zajistil převoz lešení do skladu v areálu bývalého ZD Hertvíkovice a prodal jej Ing. M. N., čímž firmě B. B. způsobil škodu ve výši nejméně 350 000 Kč. Poznamenat také lze, že soud I. stupně omylem do tzv. právní věty výroku o vině uvedl, že obviněný Ing. M. N. získal činem větší prospěch, což je znak uvedený u trestného činu podílnictví v § 214 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Tato nedůslednost soudu se ale neprojevila v právní kvalifikaci skutku, když obviněný byl uznán vinným pouze přečinem podílnictví podle § 214 odst. 1 tr. zákoníku a o tom, že se jedná o zjevný omyl, svědčí odůvodnění rozsudku, kde je na str. 40 uvedeno, že se získání takového prospěchu obviněným nebylo možné zjistit. Proti citovanému rozsudku soudu I. stupně podal obviněný Ing. M. N. odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 8 To 141/2016, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Stejným usnesením bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto také odvolání státního zástupce podané v neprospěch spoluobviněného S. Z. proti výroku o trestu. II. Proti usnesení soudu II. stupně podal obviněný Ing. M. N. řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že soudy nesprávně posoudily skutek, když jeho námitky v odvolání vůbec nebyly odvolacím soudem odůvodněny a dokazování zůstalo kusé. Soudům vytkl, že „nevzaly na vědomí hmotně právní situaci, když se nedopustil žádného protiprávního jednání, které by naplňovalo znaky jakéhokoliv trestného činu nebo přečinu…kdy nejenže nebyl prokázán úmysl požadovaný trestním zákoníkem, tak nebyl ani prokázán kauzální nexus mezi jeho jednáním a vznikem škodlivého následku“. Uvedl, že jednal v dobré víře, rozhodně za předčasný a kusý považuje závěr, že měl z okolností případu vědět, že lešení bylo získáno podvodným jednáním S. Z., když o tom vůbec neměl vědomost a neměl jakékoliv podezření. Nemohl proto podle jeho názoru naplnit skutkovou podstatu žádného trestného činu a v jeho odsouzení, jakož i v neprovedení navrhovaného důkazu svědeckou výpovědí jeho otce, shledává zkrácení práva na spravedlivý proces. Kategoricky vylučuje, že by jednal v eventuálním úmyslu, když nebylo vyvráceno dokazováním, že nevěděl, že svým jednáním může způsobit porušení či ohrožení chráněného zájmu nebo byl s tím srozuměn. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a ohledně něj i rozsudek soudu I. stupně a věc vrátil k novému projednání. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že obviněný tvrzením o dobré víře pouze poukázal na svoji obhajobu, že v uvedeném směru neměl žádnou povědomost, aniž by svůj názor blíže odůvodnil. Proto poukázala na obsah odůvodnění rozsudku soudu I. stupně (str. 32 až 38), kde se s touto obhajobu beze zbytku vypořádal, přičemž povědomí obviněného o nezákonném původu obchodu, že potvrdil také samostatně odsouzený B. Č. v postavení svědka. Protože závěr o úmyslném jednání obviněného jako podílníka vycházel z dostatečného důkazního podkladu, nepovažuje státní zástupkyně ani neprovedení navrženého důkazu za zásah do práva na spravedlivý proces. Navrhla proto, aby bylo dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. v neveřejném zasedání. III. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Nejvyšší soud shledal, že obdobnými námitkami obviněného, jak jsou uvedeny v dovolání, se vedle soudu I. stupně již také zabýval soud II. stupně v rámci řízení o odvolání. S ohledem na shora uvedené požadavky na hmotněprávní argumentaci v rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a obsah dovolání, je zřejmé, že tomuto důvodu dovolání neodpovídá procesní námitka obviněného o neprovedení jím navrženého výslechu svědka, ani námitka, že dokazování zůstalo kusé a soudy nevzaly v úvahu, že se nedopustil žádného protiprávního jednání. Nejvyšší soud nepřisvědčil námitce obviněného, jíž poukazoval na údajně chybějící odůvodnění, resp. nevypořádání se s jeho námitkami odvolacím soudem. Jak je zřejmé z odůvodnění odvolacího soudu, tento konstatoval, že námitky uvedené v odvolání jsou opakováním obhajoby obviněného a již v odůvodnění rozsudku soudu I. stupně bylo na ně odpovídajícím způsobem reagováno. Protože se odvolací soud také zcela ztotožnil s hodnocením důkazů soudem I. stupně, pro stručnost odkázal na odůvodnění jeho rozsudku. V tomto postupu nelze spatřovat porušení práva na spravedlivý proces, když naopak opakování stejných argumentů k stejným námitkám by bylo pouhým formalizmem. Odkaz na obsah odůvodnění předchozího rozsudku soudu I. stupně za dané situace práva obviněného neporušuje. Ohledně námitky obviněného o porušení práva na spravedlivý proces Nejvyšší soud vycházel také z kritérií článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, kde jsou stanoveny základní atributy spravedlivého procesu, který podle těchto kriterií nelze zaměňovat se subjektivním pocitem obviněného, zda výsledek řízení je z jeho pohledu pro něj příznivý či nikoli. Totéž platí i o námitce, že nebyl proveden navržený důkaz. V souvislosti s tím ohledně kategorie tzv. opomenutých důkazů, považuje Nejvyšší soud za nutné podotknout, že není procesní povinností soudu vyhovět důkaznímu návrhu každému, a je regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže zejména skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 386/07, IV. ÚS 691/06 a další). O takovou situaci se nepochybně jednalo také v daném případě, kdy soud odvolací neshledal žádná pochybení soudu I. stupně stran úplnosti a správnosti provedeného dokazování ani hodnocení důkazů. Soud I. stupně také odůvodnil, proč odmítl návrh na doplnění dokazování výslechem otce obviněného (pozn. obviněný učinil tento návrh již v hlavním líčení dne 25. 9. 2015, viz č. l. 304 tr. spisu), když zejména tento návrh byl nadbytečný, neboť ve věci rozhodné skutečnosti byly již prokázány jinými provedenými důkazy. S ohledem na výše uvedené není ani úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího v řízení o mimořádném opravném prostředku, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Zvláště pak v situaci kdy, jako v tomto případě, obviněný neuvedl jedinou konkrétní námitku proti rozhodnutím soudů nižších stupňů a jejich skutkovým zjištěním, která byla podkladem pro závěr o jeho vině, včetně úmyslné formy zavinění (pozn. skutkové zjištění, že obviněný z okolností případu věděl, že dané lešení S. Zach získal přečinem podvodu), ani konkrétně nepoukázal na případné rozpory, kterými by se dovolací soud měl zabývat. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem. Tvrzení obviněného, že jednal v dobré víře, v podstatě zpochybňuje skutkový závěr soudu I. stupně, že z okolností případu věděl, že dané lešení S. Z. získal přečinem podvodu. Uplatněnému dovolacímu důvodu obecně odpovídá námitka nesprávného právního posouzení skutku, když konkrétně obviněný namítá neprokázání subjektivní stránky přečinu podílnictví a také námitka nedostatku příčinné souvislosti mezi jednáním a vznikem škodlivého následku. Nejvyšší soud ale zjistil, že tyto námitky jsou zjevně neopodstatněné. Úmyslná forma zavinění obviněného jednoznačně vyplývá z popisu skutku, resp. z tzv. skutkové věty („…ačkoliv z okolností případu věděl, že jej S. Z. získal přečinem podvodu…“), která má oporu v provedených důkazech. Konkrétně lze poukázat na výpověď svědka B. Č. v hlavním líčení dne 5. 11. 2015, kde opakovaně uvedl, že při dovozu zbylé části lešení N. řekl, že to lešení má půjčené (viz č. l. 314, 315 a 316 tr. spisu). To vyvrací tvrzení obviněného, že jednal v dobré víře. Proto nemohl jednat v omylu, tedy v situaci, kdy by jeho vědění bylo v rozporu se skutečností. K námitce absence příčinné souvislosti mezi jednáním a vznikem škodlivého následku Nejvyšší soud uvádí, že obviněný nijak nespecifikuje, jaký škodlivý následek má konkrétně na mysli. Následkem přečinu podílnictví není vznik škody, která je následkem trestného činu podvodu spáchaného obviněným S. Z. Následkem trestného činu se rozumí porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem, a tímto zájmem (objektem trestného činu) je v případě přečinu podílnictví cizí majetek, kdy pachatel podílnictví napomáhá zachování stavu vytvořeného základním trestným činem, kterým je v tomto případě přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným obviněný S. Z. Ke zcela formálně uplatněné námitce o neprokázání příčinné souvislosti proto postačí uvést, že o existenci příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a zachováváním porušování práva na ochraně cizího majetku nejsou žádné pochybnosti. V případě přečinu podílnictví podle § 214 tr. zákoníku se jedná o úmyslný přečin (pozn. nedbalostní je upraven v § 215 tr. zákoníku) a k naplnění subjektivní stránky u něj postačuje, dopustil-li se jej pachatel alespoň v úmyslu nepřímém. Soudy v jednání obviněného shledaly úmysl nepřímý, který je podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku dán, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může v trestním zákoně uvedeným způsobem porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Podle § 15 odst. 2 tr. zákoníku se za srozumění považuje i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. Závěr o zavinění pachatele přitom musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. například rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12). Soud I. stupně uvedená pravidla v projednávané věci respektoval, neboť si pro své závěry o tom, že obviněný jednal v nepřímém úmyslu, opatřil dostatek důkazů. Na úmysl obviněného správně usuzoval ze všech zjištěných skutečností a okolností případu, za nichž byl čin spáchán. Z provedeného dokazování tak vyplývají skutečnosti, na jejichž základě je nepřímý úmysl obviněného spolehlivě zjištěn a které jsou podrobně uvedeny v odůvodnění rozsudku. Nejvyšší soud tedy shledal, že námitky obviněného Ing. M. N. zčásti neodpovídaly uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a námitky, které bylo možno podřadit pod tento dovolací důvod, jsou zjevně neopodstatněné. Proto dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 11. ledna 2017 JUDr. Michal Mikláš předseda senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2010_29.NSCR.41.2010.1.xml	Judikát 29 NSCR 41/2010 KSPA 48 INS 6820/2009 29 NSČR 41/2010-A-73 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Filipa Cilečka a Mgr. Jiřího Zavázala v insolvenční věci dlužníka PROFI CREDIT Czech, a. s., se sídlem v Praze 1, Jindřišská 24/941, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 61 86 00 69, zastoupeného JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, PSČ 500 03, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích pod sp. zn. KSPA 48 INS 6820/2009, o insolvenčním návrhu věřitele RainLeas, s. r. o. v likvidaci, se sídlem v Brně, Mlýnská 326/13, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 25 25 94 58, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Novákem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 2, Trojanova 12, PSČ 120 00, za účasti Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, o dovolání navrhujícího věřitele proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. května 2010, č. j. KSPA 48 INS 6820/2009, 3 VSPH 204/2010-A-53, takto: Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. května 2010, č. j. KSPA 48 INS 6820/2009, 3 VSPH 204/2010-A-53, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 22. ledna 2010, č. j. KSPA 48 INS 6820/2009-A-41, zamítl insolvenční návrh, jímž se věřitel RainLeas, s. r. o. v likvidaci (dále jen „navrhující věřitel“) domáhal zjištění úpadku dlužníka PROFI CREDIT Czech, a. s. (dále jen „dlužník“) a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně – odkazuje na ustanovení § 1, § 3, § 105, § 136 odst. 1 § 143 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) a na „zjištění“, která učinil z listin doložených navrhujícím věřitelem – dospěl k závěru, že insolvenční návrh není opodstatněný, jelikož navrhující věřitel nedoložil tvrzenou pohledávku za dlužníkem a neosvědčil ani to, že by dlužník měl splatné pohledávky (správně „závazky“) vůči dalším označeným věřitelům. Přitom zdůraznil, že navrhující věřitel svou pohledávku za dlužníkem ve výši 422,488.903,-Kč, představující ušlý zisk za období let 2000 až 2008 „z mandátní smlouvy uzavřené v roce 1999“, řádně nedoložil. Jde pouze o „tvrzený nárok“, jehož „výše a především důvod by závisel na obsáhlém dokazování skutečností, zda, v jakém rozsahu a odkdy měl dlužník povinnosti vůči navrhujícímu věřiteli, zda tyto povinnosti porušil a jak, zda věřiteli vznikla škoda a zda je tato škoda v příčinné souvislosti s porušením povinností dlužníka“. Pro takové dokazování však není v první fázi insolvenčního řízení (tj. do rozhodnutí o insolvenčním návrhu) „dostatečný prostor“. Spornost pohledávky plyne ze spisu vedeného u Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích sp. zn. 36 Cm 105/2009 (předmětem řízení je zaplacení pohledávky, ze které navrhující věřitel dovozuje svou aktivní věcnou legitimaci ve věci projednávané a jejíž existenci dlužník popírá), z jehož obsahu je zřejmé, že již v žalobě je navrhováno provedení desítek důkazů (výslech řady svědků, vypracování znaleckých posudků a čtení listin); ke stejnému závěru o spornosti pohledávky dospěl insolvenční soud i na základě listin doložených navrhujícím věřitelem. Současně doplnil, že dle sdělení „ostatních věřitelů“ (rozuměj věřitelů označených navrhujícím věřitelem) nemá ani vůči nim dlužník splatné závazky. Vrchní soud v Praze k odvolání navrhujícího věřitele v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Odvolací soud především akcentoval, že jiná osoba než dlužník je oprávněna domáhat se insolvenčním návrhem rozhodnutí o dlužníkově úpadku jen tehdy, doloží-li, že je jeho věřitelem, tj. že má proti dlužníku pohledávku, a to již splatnou (§ 97 odst. 3 a § 105 insolvenčního zákona). Teprve prokáže-li navrhovatel tuto svoji legitimaci k podání insolvenčního návrhu, může se insolvenční soud zabývat tím, co je v dané fázi řízení jeho předmětem, totiž zkoumáním tvrzeného dlužníkova úpadku. Jestliže se navrhovateli nepodaří jeho aktivní legitimaci prokázat (tj. nedoloží-li existenci splatné pohledávky vůči dlužníku), musí soud insolvenční návrh zamítnout dle § 143 odst. 2 insolvenčního zákona bez ohledu na to, zda z dalších zjištění lze usuzovat na úpadek dlužníka. Na rozdíl od zkoumání úpadku dlužníka, při němž soud není vázán důkazními návrhy účastníků a dle potřeby je povinen provést k osvědčení tvrzeného úpadku i důkazy jimi nenavržené (§ 86 insolvenčního zákona), v otázce aktivní legitimace navrhujícího věřitele, jež je předpokladem projednání dlužníkova úpadku, spočívá břemeno tvrzení i břemeno důkazní výhradně na tomto insolvenčním navrhovateli. Procesní požadavky, jež se doložení aktivní legitimace insolvenčního navrhovatele týkají, odpovídají tomu, že doložení navrhovatelovy splatné pohledávky za dlužníkem je toliko průkazem jeho oprávnění požadovat, aby soud na podkladě jeho insolvenčního návrhu tvrzený úpadek zjišťoval. To platí bez zřetele k tomu, že průkazem věcné legitimace může navrhovatel zčásti poskytovat i skutkový podklad pro zjištění dlužníkova úpadku. Proto jakkoli není povinností navrhovatele dosáhnout před podáním insolvenčního návrhu pravomocného přísudku jeho pohledávky za dlužníkem, není v řízení o insolvenčním návrhu otevřen ke zjišťování věřitelovy pohledávky stejný prostor, jako v řízení nalézacím, neboť rozhodnutí o tomto jeho právu úkolem dané fáze insolvenčního řízení není. Jde k tíži insolvenčního navrhovatele, jestliže náležitě nezváží před podáním insolvenčního návrhu, zda i bez důkazních prostředků, jejichž prostřednictvím by insolvenční soud s přihlédnutím k míře sporných skutečností v insolvenčním řízení nahrazoval nalézací řízení, bude schopen po skutkové stránce doložit svou pohledávku vůči dlužníku. Potud odvolací soud odkázal na závěry formulované v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sen. zn. KSPH 37 INS 4935/2008, 29 NSČR 30/2009 (jde o usnesení, které bylo následně občanskoprávním a obchodním kolegiem Nejvyššího soudu dne 8. září 2010 schváleno k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Z pohledu těchto východisek – pokračoval odvolací soud – je třeba chápat i úpravu rozhodování o insolvenčním návrhu věřitele obsaženou v ustanovení § 133 insolvenčního zákona. Ta je vybudována na zásadě, že o věřitelově návrhu soud vždy nařídí jednání (a tedy provede dokazování podle § 122 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu - dále jen „o. s. ř.“) v případě „sporu o úpadek“, tj. pokud rozhodnutí závisí na zjištění sporných skutečností o tom, zda je dlužník v úpadku, ledaže se účastníci práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí, a o návrhu lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů. „Pokud navrhovatel předloží způsobilý insolvenční návrh, v němž nabídl dostatečná tvrzení o existenci své splatné pohledávky za dlužníkem, již přihlásil, a předložil k tomu označené listinné důkazy (§ 103 odst. 2 a 3 insolvenčního zákona), není důvodu nařizovat jednání o insolvenčním návrhu a je namístě ho pro nedoložení navrhovatelovy aktivní legitimace dle § 143 odst. 2 insolvenčního zákona bez dalšího zamítnout jak v případě, že insolvenční soud již při předběžném posouzení nabídnutých důkazů zjistí, že tyto jsou k závěru o existenci navrhovatelovy splatné pohledávky, již dlužník popírá, zjevně nedostatečné, tak v případě – jako je tomu v dané věci – že rozsah dokazování, jež by k takovému závěru (vzhledem k povaze nároku nebo obraně dlužníka) bylo zapotřebí provést, přísluší řízení nalézacímu. I z těchto důvodů nenařizoval odvolací soud jednání k projednání navrhovatelova odvolání, třebaže soud prvního stupně insolvenční návrh zamítnul až po nařízeném jednání“. Proto odvolací soud shledal správným závěr soudu prvního stupně, podle něhož „se navrhovatel nevykázal průkazem svého oprávnění požadovat, aby soud na podkladě jeho insolvenčního návrhu zjišťoval tvrzený úpadek dlužníka“, když navíc navrhovatel se v odvolání omezil jen na kritiku rozhodnutí soudu prvního stupně co do závěru ohledně (ne)existence úpadku dlužníka (rozuměj nedoložení splatných pohledávek jiných věřitelů za dlužníkem), přičemž jinak nezpochybnil správnost řešení otázky spornosti (a z toho plynoucího neosvědčení) pohledávky, na které zakládal svoji aktivní věcnou legitimaci. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal navrhující věřitel dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř., ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.“ a co do důvodů na ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., tj. namítaje, že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu přitom shledává v řešení otázek, zda je odvolací soud povinen nařídit ústní jednání o sporné pohledávce vždy, když tak učinil i soud prvního stupně a účastníci se tohoto práva nevzdali a zda v případě, kdy dlužník (správně „věřitel“) řádně přihlásí pohledávku, která nebyla pravomocně přisouzena, je insolvenční soud povinen tuto pohledávku přezkoumat a v jakém rozsahu. Cituje ustanovení § 133 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona a odkazuje na ustanovení § 94 odst. 1 až 3 insolvenčního zákona, dovolatel zdůrazňuje, že v poměrech projednávané věci nebyly splněny předpoklady pro to, aby odvolací soud rozhodl bez nařízení jednání, když rozhodnutí o tom, zda je dlužník v úpadku, záviselo na „zjištění“ sporných skutečností. Dále soudy obou stupňů nesprávně posoudily vztah insolvenčního a nalézacího řízení a neprovedly tak dovolatelem navrhované důkazy k existenci a výši jeho pohledávky za dlužníkem. Přitom nesouhlasí ani se závěry formulovanými Nejvyšším soudem ve shora zmíněném usnesení ze dne 29. dubna 2010, sen. zn. KSPH 37 INS 4935/2008, 29 NSČR 30/2009, které podle jeho názoru popírají účel a smysl insolvenčního zákona a nereflektují úmysl zákonodárce, kterým bylo dosáhnout co nejvyššího uspokojení věřitelů. Podle dovolatele „se od insolvenčního soudu neočekává zjištění, zda jsou tvrzené skutečnosti pravdivé, ale pouze zkoumání, zda pravdivé být mohou, tedy jejich osvědčení“. K takovému osvědčení je insolvenční soud povinen provést nejen důkazy navržené účastníky řízení, nýbrž i důkazy, které účastníci nenavrhovali. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Dlužnice považuje dovolání jak za nepřípustné, tak za nedůvodné. Dovolání navrhujícího věřitele Nejvyšší soud shledává přípustným podle § 238a odst. 1 písm. a/ a ve spojení s § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. i důvodným. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Podle § 94 insolvenčního zákona k projednání odvolání proti rozhodnutím insolvenčního soudu vydaným v insolvenčním řízení nařídí předseda senátu odvolacího soudu jednání (odstavec 1). Jednání není třeba nařizovat, jestliže: a/ se odvolání odmítá, b/ se odvolací řízení zastavuje nebo přerušuje, c/ odvolání směřuje proti rozhodnutí insolvenčního soudu, které se podle zákona vydává bez nařízení jednání nebo kterým nebylo rozhodnuto ve věci samé, d/ se zrušuje rozhodnutí podle § 219a odst. 1 o. s. ř., e/ odvolání se týká toliko nákladů řízení, lhůty k plnění nebo předběžné vykonatelnosti (odstavec 2). Jednání není třeba nařizovat také tehdy, bylo-li odvolání podáno jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí; to neplatí, jestliže odvolací soud opakuje nebo doplňuje dokazování (odstavec 3). Podle § 133 insolvenčního zákona o insolvenčním návrhu jiné osoby než dlužníka lze rozhodnout bez jednání jen tehdy, jestliže a/ insolvenční soud plně vyhoví návrhu, kterému nikdo neodporoval, nebo b/ lze o něm rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí (odstavec 1). Insolvenční soud vždy nařídí jednání o insolvenčním návrhu jiné osoby než dlužníka, závisí-li rozhodnutí na zjištění sporných skutečností o tom, zda je dlužník v úpadku. Provádí-li dokazování ke zjištění dlužníkova úpadku nebo jeho hrozícího úpadku nad rámec důkazních návrhů účastníků, nařídí jednání i v případě insolvenčního návrhu dlužníka (odstavec 2). Jak správně v důvodech dovoláním napadeného rozhodnutí zmínil již odvolací soud, Nejvyšší soud se otázkou výkladu ustanovení § 94 a § 133 insolvenčního zákona zabýval v usnesení ze dne 29. dubna 2010, sen. zn. KSPH 37 INS 4935/2008, 29 NSČR 30/2009. Tam formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož při projednání insolvenčního návrhu věřitele a rozhodnutí o tomto návrhu se dokazování skutečností potřebných k osvědčení dlužníkova úpadku řídí vyšetřovací zásadou. Přiměřené uplatnění ustanovení občanského soudního řádu o koncentraci řízení je vyloučeno. Důvodem k zamítnutí insolvenčního návrhu věřitele v řízení před soudem prvního stupně je i to, že v insolvenčním řízení vyjde najevo, že sporné skutečnosti týkající se pohledávky, kterou je insolvenční navrhovatel povinen doložit, nebude možné osvědčit pouze listinami a že provedením věcně (okruhem sporných skutečností) opodstatněných důkazů (výslechem účastníků, výslechem svědků, znaleckými posudky, ohledáním apod.) by insolvenční soud nahrazoval sporné řízení o takové pohledávce. Rozhodnutí, jímž soud zamítá insolvenční návrh věřitele proto, že by dokazováním sporných skutečností o jeho pohledávce nahrazoval sporné řízení o takové pohledávce, současně nemůže rezignovat na popis konkrétních sporných skutečností, jejichž dokazování by nahrazovalo sporné řízení, ani na co nejkonkrétnější označení důkazů, jejichž prostřednictvím by se tak (ve sporném řízení) podle soudu rozhodujícího v insolvenčním řízení muselo stát. Usnesení o zamítnutí insolvenčního návrhu věřitele je usnesením ve věci samé, které se s výjimkou případů uvedených v § 133 odst. 1 insolvenčního zákona podle zákona vydává po nařízení jednání. Nejsou-li splněny podmínky uvedené v § 94 odst. 3 insolvenčního zákona, není odvolací soud oprávněn odvolání proti takovému rozhodnutí projednat a věcně o něm rozhodnout bez nařízení odvolacího jednání. Na shora uvedených závěrech Nejvyšší soud plně setrvává a nemá důvod na nich nic měnit ani v poměrech dané věci. Skutečnost, že insolvenční soud rozhodl o insolvenčním návrhu věřitele po jednání, přitom ještě sama o sobě neznamená, že by povinnost nařídit k projednání odvolání jednání měl i odvolací soud; jinými slovy, byly-li splněny předpoklady vyžadované insolvenčním zákonem pro to, aby insolvenční soud rozhodl o insolvenčním návrhu věřitele bez nařízení jednání (§ 133 odst. 1 insolvenčního zákona), je odvolací soud zásadně oprávněn o odvolání proti takovému rozhodnutí věcně rozhodnout bez nařízení odvolacího jednání, byť insolvenční soud sám rozhodl poté, co ve věci (nadbytečně) jednání nařídil (a provedl). Přesto Nejvyšší soud považuje závěr odvolacího soudu, podle něhož k projednání a rozhodnutí o odvolání věřitele nemusel nařizovat odvolací jednání, za nesprávný. Jelikož v poměrech projednávané věci mohl odvolací soud o odvolání navrhujícího věřitele věcně rozhodnout, aniž by nařídil k projednání odvolání jednání, jen tehdy směřovalo-li toto odvolání proti rozhodnutí insolvenčního soudu, které se podle zákona vydává bez nařízení jednání (§ 94 odst. 2 písm. c/ insolvenčního zákona), bylo pro posouzení správnosti závěru odvolacího soudu v tomto směru stěžejní, zda o insolvenčním návrhu věřitele insolvenční soud vskutku mohl rozhodnout bez nařízení jednání. Jakkoli podle ustanovení § 85 odst. 1 insolvenčního zákona v insolvenčním řízení nařizuje insolvenční soud jednání jen tehdy, stanoví-li to zákon, nebo jestliže to považuje za nutné, není pochyb o tom, že o insolvenčním návrhu jiné osoby než dlužníka rozhoduje insolvenční soud zásadně po jednání; ustanovení § 133 odst. 1 insolvenčního zákona pak upravuje – tím, že stanoví předpoklady, za jejichž splnění lze o insolvenčním návrhu jiné osoby než dlužníka rozhodnout bez nařízení jednání – z tohoto pravidla výjimky. O tom, že v dané věci o žádný z případů vypočtených ve shora zmíněném ustanovení nejde, Nejvyšší soud pochybnosti nemá. Ustanovení § 133 odst. 2 větu první insolvenčního zákona přitom nelze vykládat tak, že upravuje další (jiný než z prvního odstavce posuzovaného ustanovení plynoucí) případ, kdy je insolvenční soud oprávněn rozhodnout o insolvenčním návrhu jiné osoby než dlužníka bez nařízení jednání; naopak pro případ, kdy rozhodnutí závisí na zjištění sporných skutečností o tom, zda je dlužník v úpadku, určuje, že jednání je nutné nařídit i tehdy, jde-li o případy podřaditelné ustanovení § 133 odst. 1 insolvenčního zákona. Jinými slovy ustanovení § 133 odst. 2 věta první insolvenčního zákona upravuje výjimku z výjimky určené ustanovením § 133 odst. 1 insolvenčního zákona. Pro řešení otázky, zda mohl odvolací soud rozhodnout o odvolání navrhujícího věřitele proti rozhodnutí, jímž insolvenční soud zamítl jeho insolvenční návrh, je tak nevýznamné nejen to, zda posouzení otázky aktivní věcné legitimace navrhujícího věřitele je „posouzením, zda je dlužník v úpadku“ (§ 133 odst. 2 věta první, ve spojení s § 3 insolvenčního zákona), nýbrž i to, zda odvolatel závěr soudu prvního stupně, že není aktivně věcně legitimován k podání insolvenčního návrhu, v odvolání vůbec zpochybnil. Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska dovoláním uplatněných dovolacích důvodů není správné, Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243b odst. 2 věty za středníkem a odst. 3 o. s. ř. zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 věta první a § 226 odst. 1 o. s. ř.). V novém rozhodnutí odvolací soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 22. prosince 2010 JUDr. Petr G e m m e l předseda senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2006_25.CDO.66.2005.1.xml	Judikát 25 Cdo 66/2005 25 Cdo 66/2005 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Jaroslava Bureše v právní věci žalobce M. R., zastoupeného advokátem, proti žalované F. H., a. s., zastoupené advokátem, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu v Praze 10 pod sp. zn. 8 C 82/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. června 2004, č. j. 51 Co 81/2004-53, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 12. 11. 2003, č. j. 8 C 82/2003-36, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 211.900,- Kč se 4% úrokem z prodlení od 1. 8. 2002 z částky 200.000,- Kč do zaplacení a s 2,5% úrokem z prodlení od 3. 7. 2003 z částky 11.900,- Kč do zaplacení, ohledně zbytku příslušenství žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že mezi účastníky byla dne 1. 12. 2000 uzavřena úplatná smlouva o nájmu parkovacího místa na parkovišti u hotelu C. H. P., jíž se žalovaná kromě jiného zavázala nahradit škody vzniklé na vozidle žalobce během doby, kdy bylo umístěno na parkovišti. V noci z 22. 3. 2002 na 23. 3. 2002 došlo k odcizení vozidla žalobce zn. AUDI Combi z prostoru předmětného parkoviště. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že byl-li ve výpisu z obchodního rejstříku jako předmět činnosti žalované uveden pronájem parkoviště, vyplývá-li ze smlouvy o nájmu parkovacího místa její odpovědnost za škody vzniklé na zaparkovaných vozidlech a jejich příslušenství, měla-li uzavřenou pojistnou smlouvu ze dne 24. 4. 2001 o odpovědnosti za škodu vzniklou v souvislosti s garážováním motorových vozidel na hotelových parkovištích a zabezpečila-li hotelové garáže a prostor parkoviště vjezdovou bránou zamezující vstup nepovolaným osobám, byla žalovaná provozovatelem hlídaného parkoviště, s čímž je spojena její odpovědnost za vzniklou škodu podle ustanovení § 435 obč. zák., a to bez ohledu na zavinění. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 6. 2004, č. j. 51 Co 81/2001-53, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Ztotožnil se se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. K námitce odvolatelky uvedl, že pro posouzení odpovědnosti za škodu na vozidlech umístěných v garážích či podnicích podobného druhu není rozhodná skutečnost, že je předmět činnosti (pronájem parkoviště) zapsaný v obchodní rejstříku. Zdůraznil okolnost, že se sice jednalo o parkoviště oplocené, které sloužilo k parkování i jiným osobám než hotelovým hostům, a to na základě smluv o nájmu parkovacích míst, šlo však především o parkoviště hlídané, neboť bylo zabezpečeno vjezdovou bránou s elektronickým zámkem na magnetickou kartu. Z tohoto důvodu odvolací soud dovodil odpovědnost žalované za škodu ve smyslu ustanovení § 435 obč. zák. jako provozovatele jiného podniku podobného druhu; v případě hlídaného parkoviště totiž postačí osobní, monitorované či jinak technicky provedené střežení nechráněné plochy, aniž by se vyžadovalo její oplocení či obestavění. Odvolací soud nepřisvědčil názoru odvolatelky, že občasná kontrola hotelového komplexu z parkovací plochy parkoviště hlídaným nečiní a elektronický zámek u elektronicky ovládané brány u vjezdu na parkoviště je pouze mechanickým klíčem nikoliv náhradou za hlídače. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a to z důvodu nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., které spatřuje v aplikaci ustanovení § 435 obč. zák. Namítá, že oplocený pozemek, jenž je uzavřen vjezdovou bránou a klíče od ní jsou poskytnuty desítkám osob k vjezdu či výjezdu bez vědomí žalované, není-li zároveň zajištěn stálou obsluhu či jiným střežením, nenaplňuje právní povahu služeb hlídaného parkoviště ve smyslu ustanovení § 435 obč. zák. Za rozhodující pro posouzení samotné povahy parkovacího místa, s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 7. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1463/97, dovolatelka považuje skutečný obsah závazkového vztahu účastníků, z něhož (viz smlouva o nájmu parkovacího místa ze dne 1. 12. 2000) žádný závazek k poskytování služeb ostrahy a či dohledu nevyplývá, přičemž i „Parkovací řád“, na který odkazuje článek IV. Smlouvy, pod bodem 11. uvádí, že je poskytováno parkovací místo, nikoliv služby k parkování. Dále uvádí, že podnikáním podle § 435 obč. zák. se rozumí jen poskytování služeb, majících charakter úschovy dopravních prostředků, zatímco pouhé poskytování možnosti kdykoli odkládat a vyzvedávat věc v prostorách poskytovatelem (bez jeho součinnosti a vědomí) takovým podnikáním není; poskytovatel dopravní prostředek nijak nepřebírá. Navíc ani sjednaná cena za nájem parkovacího místa není adekvátní s ohledem na průměrné ceny hlídaných parkovišť v Praze za jednu hodinu. Z rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1565/2001, dovolatelka dovozuje, že se ustanovení § 435 obč. zák. vztahuje výlučně na parkoviště hlídaná. Navrhuje proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníky řízení - a po přezkoumání věci ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Za otázku zásadního právního významu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. dovolací soud považuje aplikaci ustanovení § 435 obč. zák. v případě škody způsobené odcizením motorového vozidla z parkoviště, jehož provozovatel se ve smlouvě o pronájmu parkovacího místa zavázal k odpovědnosti za škodu. Dovolání není důvodné. Podle ustanovení § 435 obč. zák. stejně jako provozovatel poskytující ubytovací služby odpovídají i provozovatelé garáží a jiných podniků podobného druhu, pokud jde o dopravní prostředky v nich umístěné a jejich příslušenství. Odpovědnými subjekty podle tohoto ustanovení jsou provozovatelé takových zařízení, kde umísťování dopravních prostředků vyplývá z povahy a obsahu závazkového vztahu mezi provozovatelem a zákazníkem (např. hlídaná parkoviště, úschovny). Aby provozování parkoviště bylo možno považovat za jiný podnik podobného druhu ve smyslu citovaného ustanovení, musí jít o činnost kvalifikovanou, spočívající v umístění a následném zabezpečení vozidel před ztrátou či poškozením. Za situace, kdy se ve smyslu ustanovení § 435 obč. zák. považuje za jiný podnik podobného druhu hlídané parkoviště, je kromě posouzení technických parametrů takového zařízení (zpravidla se jedná o parkoviště, které je buď oploceno či obestavěno anebo, jedná-li se o nechráněnou plochu, je osobně, monitorováním či jiným technickým způsobem střeženo) rozhodující i zjištění, zda v konkrétním případě šlo o výkon činnosti nesoucí rysy provozu hlídaného parkoviště nebo jiného obdobného zařízení či zda šlo o pouhé poskytnutí parkovacího místa. Dovolatelce lze přisvědčit v obecném východisku, že provozovatel parkoviště, který se zákazníkem uzavřel dohodu o pronájmu parkovacího místa, aniž se zavázal dopravní prostředek po dobu umístění střežit, nenese objektivní odpovědnost za škodu na dopravním prostředku podle § 435 obč. zák. Na druhé straně pro rozlišení, zda jde o smlouvu o pronájmu parkovacího místa či o smlouvu o umístění vozidla na hlídaném parkovišti, nepostačuje vyjít jen z názvu uzavřené smlouvy (byla-li uzavřena písemně, jako je tomu v dané věci), nýbrž zejména z jejího obsahu, tedy je třeba posoudit především to, jaké služby provozovatel za poplatek zákazníkům nabízí a jaké rysy má jím fakticky vykonávaná činnost (srov. např. rozsudek NS ČR ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1174/2003, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 30, pod C 2826). To je kromě samotného způsobu provozování této činnosti možno dovodit zejména z obsahu smluvních ujednání mezi provozovatelem a zákazníkem. Je-li součástí závazku sjednaného mezi účastníky právo zákazníka umísťovat vozidlo na vyhrazeném parkovacím místě na uzavřeném parkovišti, které je zajištěno před vstupem neoprávněných osob, přičemž provozovatel současně ve smlouvě výslovně garantuje svou odpovědnost za škody způsobené na dopravních prostředcích takto umístěných, je zřejmé, že nabízí zákazníkovi službu srovnatelnou se službou poskytovanou provozovatelem garáží a jiných podniků podobného druhu ve smyslu ustanovení § 435 obč. zák. Je pak již jen věcí provozovatele, jakým způsobem naplní konkrétní technické podmínky provozu hlídaného parkoviště, jaké prostředky ke střežení vozidel umístěných v provozovaném zařízení zvolí a jak a nakolik důsledně samotné střežení provádí. V posuzované věci odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění [jeho správnost vzhledem k přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nemůže být předmětem dovolacího přezkumu, ostatně ani dovolatelka v tomto směru námitek nečiní], že k odcizení žalobcova vozidla došlo z parkovacího místa na parkovišti, které bylo uzavřeno vjezdovou bránou s elektronickým zámkem na magnetickou kartu pro zaznamenávání vjezdů a výjezdů vozidel. Žalobce zde vozidlo umisťoval na základě „Smlouvy o nájmu parkovacího místa“ ze dne 1. 12. 2000, jejímž obsahem byl i závazek žalované (čl. V. bod 2.) nahradit žalobci škodu způsobenou na vozidle a jeho příslušenství (výslovně jsou vyjmenovány zabudované rádio, zvedák, rezervní kolo, lékárnička a výstražný trojúhelník) během doby jeho umístění na parkovišti. I když tedy mezi účastníky nebylo střežení vozidla výslovně sjednáno a i když sama smlouva je nazvána smlouvou o nájmu parkovacího místa, je z obsahu této dohody zřejmé, že žalovaná žalobci poskytla možnost umístění osobního motorového vozidla na svém parkovišti a jeho bezpečnost (včetně příslušenství) garantovala tím, že deklarovala svoji odpovědnost za škody způsobené na vozidle a jeho příslušenství umístěném na parkovišti (nelze přehlédnout, že formulace tohoto ujednání odpovídá zákonné dikci ustanovení § 435 obč. zák. a vymezení příslušenství připomíná filozofii rozsudku bývalého NS SSR ze dne 28. 6. 1983, sp. zn. 4 Cz 46/83, publikovaného pod č. 9 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1985). Tím žalovaná (bez ohledu na to, zda a jak má střežení zajištěno a zda a jak je skutečně provádí) žalobci nabídla službu odpovídající provozu hlídaného parkoviště a odpovídá mu tak za škodu ve smyslu ustanovení § 435 obč. zák., jakožto provozovatel podniku podobného druhu. Z uvedeného je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska dovolacímu přezkumu otevřené právní otázky správný; dovolací soud proto dovolání žalované podle ustanovení § 243b odst. 2, věty první před středníkem, o.s.ř. zamítl. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1, o.s.ř. za situace, kdy žalovaná neměla ve věci úspěch a žalobci v dovolacím řízení náklady nevznikly. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 28. června 2006 JUDr. Petr Vojtek, v.r. předseda senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2022_6.TDO.371.2022.1.xml	Judikát 6 Tdo 371/2022 6 Tdo 371/2022-836 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 9. 2022 o dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněné S. K., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 12. 2021, č. j. 8 To 275/2021-784, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 19 T 15/2021, takto: Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušuje rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 12. 2021, č. j. 8 To 275/2021-784, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. O d ů v o d n ě n í: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 28. 7. 2021, č. j. 19 T 15/2021-713, byla obviněná S. K. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznána vinnou přečinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustila tím, že dne 1. 4. 2015 ani později, s cílem vyhnout se povinnosti uhradit daň z příjmů fyzických osob, nepodala u Finančního úřadu pro hlavní město Prahu, Územního pracoviště pro Prahu 5, se sídlem Peroutkova 263/61, 150 00 Praha 5, přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2014 ve vztahu k příjmu získanému v souvislosti s prodejem bytové jednotky č. XY vymezené v budově sestávající z č. p. XY, XY, XY, XY a XY, postavené na pozemcích č. parc. XY, XY, XY, XY, XY, XY, souvisejícího spoluvlastnického podílu ve výši XY na společných částech budovy sestávající z č. p. XY, XY, XY, XY, XY, postavené na pozemcích č. parc. XY, XY, XY, XY, XY, XY a souvisejícího spoluvlastnického podílu ve výši XY na pozemcích parc. č. XY (zastavěná plocha a nádvoří), parc. č. XY (ostatní plocha – zeleň), parc. č. XY (zastavěná plocha a nádvoří), parc. č. XY (zastavěná plocha a nádvoří), parc. č. XY (zastavěná plocha a nádvoří), parc. č. XY (zastavěná plocha a nádvoří), parc. č. XY (zastavěná plocha a nádvoří), vše zapsané u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrálního pracoviště XY, pro katastrální území XY, obec XY, část obce XY, na listech vlastnictví č. XY a č. XY, kterou nabyla na základě smlouvy o převodu vlastnictví bytové jednotky ze dne 15. 6. 2012 za částku 891 885 Kč a kterou prodala prostřednictvím kupní smlouvy ze dne 27. 2. 2014 za částku 3 440 000 Kč, a uvedeným způsobem jednala, přestože věděla, že tento příjem nesplňuje podmínky pro osvobození od daně z příjmů fyzických osob předpokládané ustanovením § 4 odst. 1 písm. a) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném k datu 27. 2. 2014, neboť v předmětné bytové jednotce neměla bydliště nejméně po dobu dvou let bezprostředně před prodejem předmětné bytové jednotky a prostředky získané jejím prodejem nepoužila na uspokojení bytové potřeby, v důsledku čehož přes vědomí své povinnosti k úhradě příslušné daně nepřiznala a neuhradila daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2014 ve výši 346 575 Kč, po započtení nákladů na rekonstrukci bytové jednotky ve výši 100 000 Kč. 2. Obviněná byla za tento přečin odsouzena podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 100 denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby činí 3.460 Kč, tedy celkem ve výši 346.000 Kč. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený Finanční úřad pro hlavní město Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 5, odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. O odvolání obviněné proti tomuto rozsudku rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 12. 2021, č. j. 8 To 275/2021-784, jímž podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že podle § 226 písm. b) tr. ř. obviněnou zprostil obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Děčíně ze dne 29. 1. 2021, č. j. 1 ZT 99/2020-184, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Podle § 229 odst. 3 tr. ř. odkázal poškozený Finanční úřad pro hlavní město Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 5, s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Proti tomuto rozsudku podal v neprospěch obviněné dovolání nejvyšší státní zástupce (dále též „dovolatel“), a to z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Po shrnutí argumentace odvolacího soudu (body 5. až 11. dovolání, dále při odkazu: „D + příslušný bod“) nejvyšší státní zástupce uvedl, že nesouhlasí s jeho závěrem, že obviněná splnila obě podmínky pro osvobození od daně z příjmů (dále též jen „DP“) podle § 4 odst. 1 písm. a) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů (dále jen „ZDP“), a tudíž nemohla naplnit znaky skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku. 5. K první variantě osvobození od daně z příjmů uvedl (D 13.), že ze strany odvolacího soudu došlo k pominutí odlišností mezi pojmy „bydliště“ a „bydliště na území České republiky“, což omezuje jejich použitelnost pro výklad § 2 odst. 4 ZDP a využití odvolacím soudem citovaného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 11. 2014, sp. zn. 7 Asf 120/2014. Poukázal na komentář k citovanému ustanovení a pokyn Generálního finančního ředitelství D-22 (D 14.), definici pojmu bydliště v § 80 odst. 1 o. z. (D 15.) a rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 5. 2014, sp. zn. 2 Afs 4/2014 (D 21.). 6. Dovolatel připomenul (D 16.), že podle odvolacího soudu byl znak stálosti bytu naplněn po celé období od 3. 3. 2012 do 3. 3. 2014, přestože obviněná v bytě od 3. 3. 2012 od 29. 11. 2012 nepřebývala, neboť při absenci právního titulu k obývání bytu jinými osobami jej mohla mít bez prodlení k dispozici a fakticky začít užívat. Podle jeho názoru (D 17.) je však třeba vzít v úvahu, že i bez písemné nájemní smlouvy nemohla obviněná osoby užívající byt nechat svévolně vystěhovat, neboť jej neužívaly neoprávněně, ale na základě ústní dohody, což neměly nejmenší problém dokázat. Úspěch případné žaloby na vyklizení bytu by při zohlednění zásady jednání v souladu s dobrými mravy byl přinejmenším sporný. S odkazem na komentář k § 4 odst. 1 písm. a) ZDP dovodil (D 18.), že pojem „bydliště“ reprezentuje faktický stav. V případě pojmu „bezprostředně před prodejem“ poukázal na komentářem zmiňovaný případ, kdy poplatník začal nemovitost tři měsíce před prodejem pronajímat. Nadto upozornil (D 19.), že zákon správci daně neukládá přezkoumávat právní titul, na jehož podkladě poplatník bytovou jednotku ve smyslu jeho bydliště přenechal další osobě do užívání, neboť rozhodným je faktický stav. Uvedené vyplývá ze zásady definované v § 8 odst. 3 daňového řádu ve znění zákona č. 280/2009 Sb. (s účinností do 31. 12. 2014) nebo § 8 odst. 4 v současnosti účinného znění. Zásada zákazu zneužití práva byla přitom dovozována i v době předcházející účinnosti této pozdější právní úpravy (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Afs 11/2010). 7. První alternativní podmínku v § 4 odst. 1 písm. a) ZDP je tak podle dovolatele (D 22.) třeba vykládat tak, že aplikace institutu osvobození příjmu z prodeje jednotky od příslušné daně z příjmů je závislá na dodržení podmínky skutečného bydliště poplatníka v jednotce nejméně v průběhu dvou let bezprostředně před prodejem takové jednotky. Nic na tom nemůže změnit neexistence písemné nájemní smlouvy mezi obviněnou a dalšími osobami, jejichž faktické bydliště v rozhodném období v předmětném bytě bylo bez pochybností zjištěno (na rozdíl od obviněné). Obviněná měla v předmětném bytě sice hlášen trvalý pobyt, ale v bytě nejméně po dobu od 3. 3. 2012 do 29. 11. 2012 nebydlela, neboť žila s manželem a nezletilým synem v XY, XY (D 23.). Údaj o trvalém pobytu, zaznamenaný na základě jejího požadavku, se často měnil a neodpovídal skutečnostem zjištěným v průběhu trestního řízení. Pokud odvolací soud hodnotí ve prospěch obviněné okolnosti jako její hlášený trvalý pobyt v předmětném bytě, zasílání korespondence, smlouvu o dodávkách energií na její osobu, pak tyto nesvědčí pro závěr, že zde měla své skutečné bydliště ve smyslu § 4 odst. 1 písm. a) ZDP, ale o jejím úmyslném zavinění. Ostatně o jejím předpokladu, že k takovému prodeji předmětné bytové jednotky může v budoucnu dojít, svědčí její podpis na předmanželské smlouvě (D 24.). Vedlejším účinkem takto zjištěného způsobu deklarování právního pojmu bydliště je znesnadnění odhalení existence dalších a v daném případě ve smyslu § 9 odst. 1 písm. a) ZDP nepochybně zdanitelných příjmů ze zastřeného pronájmu předmětného bytu, pokud byl sjednán výhradně ústní formou a založen na placení v hotovosti (D 25.). 8. Co se týče druhé varianty osvobození od daně z příjmů, lze sice souhlasit (D 26.), že finanční prostředky získané prodejem bytu obviněná použila na nákup nemovitosti v XY v časovém rozmezí podle § 4 odst. 1 písm. u) ZDP do jednoho roku následujícího po roce, v němž je získala, avšak dovolatel již nesouhlasí se závěrem, že tak uspokojila bytovou potřebu svoji a své rodiny. Odvolací soud sice správně při výkladu pojmu bytová potřeba vycházel z § 15 odst. 3 písm. c) ZDP, avšak pominul již její účel vyjádřený např. v rámci rozsudku Nejvyššího správního soudu dne 22. 5. 2014, sp. zn. 2 Afs 4/2014 (D 27.). Je totiž nutné vzít v potaz, že předmětná nemovitost byla v havarijním stavu a byla zatížena nevyřešenými vlastnickými vztahy (D 28.). Z opatřených skutkových zjištění sice nevyplynulo, že by byl takový stav řešen prostřednictvím rekonstrukce či úvěru tak, aby se mohlo úročení těchto finančních prostředků promítnout ve snížení daňového základu za podmínek § 15 odst. 4 ZDP vázaných mj. na vlastnický vztah k předmětu bytové potřeby, z komentáře k § 4 odst. 1 písm. a) ZDP nicméně vyplývá požadavek, aby poplatníkem pořizovaná vlastní bytová potřeba byla v jeho vlastnictví. 9. Obviněná zakoupila ideální polovinu spoluvlastnického podílu na předmětné nemovitosti, byť byla tato poznamenána komplikovaným spoluvlastnickým vztahem již nežijícího vlastníka (D 29.). Závěr nalézacího soudu, že tímto nemohla použít finanční prostředky získané prodejem předmětné bytové jednotky k zajištění bytové potřeby, jak je definována v zákoně, je proto správný. Je tomu tak, protože k úmrtí zůstavitele došlo již v roce 2008 a ještě v době prodeje nedošlo k vypořádání majetkových vztahů z pozůstalosti, pročež nebyl možný výkon práv a povinností z jejího nově nabytého spoluvlastnického vztahu. Zjištěný skutkový stav přitom nevypovídá ani o tom, že by obviněná mohla uvažovat v blízké časové perspektivě o změně spoluvlastnických poměrů, která by umožnila plynulé nakládání s touto nemovitostí ve smyslu zákonné podmínky uspokojení bytové potřeby její rodiny. Dovolatel proto vyjádřil souhlas s intervenujícím státním zástupcem, že se v případě nákupu nemovitosti za popsaného omezení výkonu vlastnického práva ze strany obviněné jednalo o investici, nikoli o přesvědčení, že se jedná o náhradní způsob splnění podmínek podle § 4 odst. 1 písm. a) ZDP pro případ, že by zákonné důvody pro osvobození od daně z příjmů podle první alternativy nebyly ze strany správce daně uznány. 10. Dovolatel (D 30.) tudíž vyjádřil souhlas se závěrem nalézacího soudu pod bodem 39. rozsudku, že obviněná byla povinna odvést daň z příjmů z částky 1.740.000 Kč ponížené o výdaje týkající se prodané bytové jednotky. Přitom podle § 10 odst. 4 ZDP je základem daně příjem snížený o výdaje prokazatelně vynaložené na jeho dosažení. Takovými výdaji jsou nepochybně výdaje na nabytí bytové jednotky ve výši 891 895 Kč a uhrazená daň ve výši 137.600 Kč. Byť lze vést dále polemiku (D 31.) o splnění zákonných podmínek uznatelnosti dalšího vynaloženého výdaje na rekonstrukci koupelny ve výši 100.000 Kč, nemělo by to dopad na výši způsobeného daňového úniku většího rozsahu ve smyslu § 138 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku ve znění zákona č. 333/2020 Sb. účinném od 1. 10. 2020. O naplnění objektivní stránky skutkové podstaty přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku v původně přisouzeném rozsahu 346.575 Kč plynoucím z popisu tzv. skutkové věty výroku o vině rozsudku nalézacího soudu totiž nejsou dány důvodné pochybnosti. Pokud se jedná o otázku zavinění, přestože obviněná jakýkoli úmysl popírá, vyplývá její vnitřní vztah k následku jejího jednání z výše popsaných okolností případu. Dovolatel taktéž odkázal na bod 62. rozsudku nalézacího soudu, kde odůvodnil svůj závěr o naplnění zákonných podmínek přímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. 11. S ohledem na popsané skutečnosti nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání za užití § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř., za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 12. 2021, sp. zn. 8 To 275/2021, i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i tehdy, pokud by Nejvyšší soud shledal, že v posuzované věci je nutno rozhodnout jiným způsobem než navrhovaným [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.]. 12. Obviněná zaslala prostřednictvím svého obhájce prof. JUDr. Tomáše Gřivny, Ph.D., své vyjádření k dovolání nejvyššího státního zástupce. Úvodem (body 4. až 11. vyjádření, dále při odkazu: „V + příslušný bod“) se vyjádřila k jeho přípustnosti, přičemž uvedla, že z materiálního hlediska se o dovolací důvod pod písm. h) nemůže jednat, a dovolání je tudíž nepřípustné. 13. Obviněná má za to (V 13.), že odvolací soud se vypořádal zcela správně s otázkou splnění první podmínky pro osvobození od daně z příjmu podle § 4 odst. 1 písm. a) ZDP. Učinil závěr o jejím úmyslu zdržovat se trvale v předmětné bytové jednotce a užívat ji jako tzv. stálý byt ve světle § 2 odst. 4 ZDP, Pokynu GFŘ D-6 a D-22 a judikatury Nejvyššího správního soudu, a její úmysl nebyl vyloučen tím, že jej po část rozhodné doby spoluužívala s jinou osobou či přenechala k užívání jinému faktickou formou podnájmu (V 14.). Svůj postup konzultovala s daňovými poradci a byla opětovně ujišťována o tom, že pro účely osvobození se stálým bytem rozumí byt, kde má poplatník trvalý pobyt. Tato praxe byla daňovou správou konstantně zastávána bez jakéhokoliv zpochybnění řadu let (V 14.), což potvrdili svědkyně D. H. i svědek M. V. (V 15.). 14. K bodu 13. dovolání a pojmům „bydliště“ a „bydliště na území České republiky“ uvedla (V 19.), že tehdejší daňová praxe výklad pojmu bydliště podle § 2 odst. 4 ZDP pro účely posouzení osvobození od daně podle § 4 odst. 1 písm. a) ZDP plně akceptovala, čemuž odpovídá i odborná literatura. K bodu 17. dovolání dodala (V 21.), že vzhledem k neexistenci písemné nájemní smlouvy neexistoval v souladu s platnou právní úpravou jakýkoliv právní titul, který by jí bránil v možnosti byt užívat či s ním disponovat. Zjevnou nepravdou je tvrzení nejvyššího státního zástupce, že by svědkyně neměly nejmenší problém prokázat ústní dohodu např. e-mailovou komunikací, potvrzeními o platbách, vyúčtováním či výpovědí sousedů. Žádný takový důkaz, který by svědčil o užívání bytu po určitou dobu, nebyl v průběhu trestního řízení zajištěn ani proveden. 15. Nejvyšší státní zástupce podle obviněné (V 22.) pracuje s představou, že pro splnění podmínek osvobození by obviněná musela mít možnost obnovit bez prodlení dispozici s bytem. To je však nepřesné, neboť pokyn D-22 zmiňuje možnost obnovit bez prodlevy jeho užívání (nikoliv dispozici). Obviněná by tak nemusela svědkyně nutně vystěhovat. Pro naplnění předmětného osvobození postačí, pokud poplatník byt užívá či spoluužívá bez jakéhokoliv omezení. Možnost byt užívat neznamená povinnost nepřetržité fyzické přítomnosti v něm. Nebylo prokázáno, že by nemohla spoluužívat byt společně s jinými osobami, kterým umožnila v bytě dočasně bydlet na základě ústní dohody. Provedeným dokazováním (V 23.) bylo naopak zjištěno, že měla po celou dobu vstup do bytu umožněn. Úvaha nejvyššího státního zástupce ohledně hraničního naplnění znaků trestného činu porušování domovní svobody je zcela nepatřičná, když v hlavním líčení bylo prokázáno, že měla se svědkyněmi dohodu, a tedy i oprávnění a možnost kdykoliv do bytu přijít a zde setrvat (V 24.). 16. Obviněná upozornila (V 25.), že podle odborné literatury jsou navíc tímto ustanovením (pozn. zjevně míněn § 178 tr. zákoníku) chráněni jen oprávnění uživatelé. Těmi však svědkyně minimálně z hlediska civilního práva nebyly, neboť s ní neměly uzavřenou písemnou nájemní event. podnájemní smlouvu. Pokud nejvyšší státní zástupce hovoří o podání žaloby na vyklizení bytové jednotky (V 26.) a presumuje její možný neúspěch, lze odkázat na odbornou literaturu a rozhodovací praxi Nejvyššího soudu. Nedostatek písemné formy nájemní smlouvy znamená absolutní neplatnost úkonu. Obviněná je toho názoru, že by s případnou žalobou na vyklizení bytové jednotky uspěla (V 27.). Zdůraznila skutečnost, že v bytě po celou dobu, kdy jej vlastnila, buďto skutečně výhradně bydlela, nebo jej spoluužívala, nebo mohla kdykoliv obnovit užívání svého bytu bez prodlevy, a to platilo i v rozhodné době 2 let před prodejem bytové jednotky (V 29.). V její neprospěch nesvědčí ani úvahy, jež státní zástupce rozvíjí o skutečném bydlišti osob, které v bytě po určitou dobu bez platné nájemní smlouvy pobývaly (V 30.). 17. V bodu 23. dovolání nejvyšší státní zástupce uvádí podle obviněné zjevnou nepravdu, když tvrdí, že „…v bytě nejméně po dobu od 3. 3. 2012 do 29. 11. 2012 nebydlela, neboť žila s manželem a nezletilým synem v XY …“. Syn se však narodil až dne 18. 7. 2013 (V 31.). V bodu 24. a 25. pak nejvyšší státní zástupce hodnotí provedené důkazy jednostranně v její neprospěch a dovozuje z nich i zastírání další daňové povinnosti. Jedná se však o pouhou spekulaci, která je navíc mimo rámec stíhaného skutku (V 32.). 18. Ke splnění druhé alternativní podmínky pro osvobození podle § 4 odst. 1 písm. a) ZDP obviněná podotkla (V 34.), že odvolací soud se s těmito otázkami detailně vypořádal v bodě 58. a násl. rozsudku. Z provedeného dokazování nevyplynulo (V 35.), že by v ní pořízení ideální poloviny nemovitosti v XY založilo důvodné přesvědčení, že se jedná o náhradní způsob splnění podmínek osvobození od daně, jak uvádí nejvyšší státní zástupce. Od počátku byla přesvědčena, že jí svědčí již první varianta osvobození. Má nicméně za to, že odvolací soud učinil správný závěr o tom, že v jejím případě byla splněna i druhá varianta (V 36.). 19. S odkazem na obsah výpovědi svědkyně D. H., svědka M. V. a své vlastní dospěla dovolatelka (V. 38. a násl.) k závěru o absenci obou složek zavinění, tj. jak o složce vědění, tak o složce volní. Nevěděla o tom, že by měla povinnost daň z příjmu odvést, byla po celou dobu přesvědčena, že je od daně osvobozena. Oblast daňových předpisů je velmi roztříštěná, nepřehledná, podléhá velmi častým novelizacím, a i pro právnicky vzdělanou osobu je tak velmi těžko uchopitelná. Byť má právnické vzdělání, obrátila se na dva daňové poradce, kteří jí sdělili, že splňuje podmínky pro osvobození od daně z příjmu. Byla přesvědčena, že může obnovit užívání bytové jednotky bez prodlení. I v případě, že by její výpověď v tomto směru byla hodnocena jako nevěrohodná, nebylo by možné na základě provedeného dokazování dojít k závěru o naplnění subjektivní stránky ve formě úmyslu. 20. Závěrem uvedla (V 53.), že oblast daňového práva vyžaduje zvláštní specializaci a znalost nejen právních předpisů, ale i související výkladové soudní i správní praxe. I nyní z názorů soudů obou stupňů je zřejmé, že pokud jde otázku definice „bydliště“ dle ZDP, jde o otázku přinejmenším spornou. Jen těžko si tedy lze představit jakýkoliv její volní vztah k něčemu, co v dané době nebylo označeno za protiprávní. Takové jednání nelze bezesporu hodnotit jako trestné a postihovat prostředky trestního práva, a to s ohledem na již zmíněnou zásadu in dubio pro reo, jakož i princip ultima ratio, tj. zásadu subsidiarity trestní represe. 21. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání buď podle § 265i odst. 1 písm. b) odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., nebo je odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně uvedla, že pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu vyjadřuje svůj souhlas s projednáním v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. III. Přípustnost dovolání 22. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání nejvyššího státního zástupce je přípustné, a to proto, že jím bylo napadeno rozhodnutí, vůči němuž lze dovolání podat [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. ř.]. K otázce přípustnosti dovolání je nezbytné dodat, že ta je Nejvyšším soudem posuzována výlučně z toho hlediska, zda uvedený mimořádný opravný prostředek byl či nikoli podán proti některému z rozhodnutí, jejichž taxativní výčet obsahuje ustanovení § 265a tr. ř. Jinými slovy vyjádřeno, přípustnost dovolání není nikterak vázána na vlastní dovolací argumentaci v něm obsaženou. Jak již bylo zmíněno, souvisí toliko s posouzením toho, zda dovoláním je či není napadeno rozhodnutí, vůči němuž lze tímto mimořádným opravným prostředkem brojit. Založila-li proto obviněná svůj závěr o nepřípustnosti dovolání nejvyššího státního zástupce na tvrzení, že v něm vznesené námitky věcně neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu [podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.], pak její dovolací argumentace nemůže jí dovozený závěr odůvodnit. Protože dovolání bylo podáno proti rozhodnutí, vůči němuž může k tomu oprávněná osoba (tedy i nejvyšší státní zástupce) tento mimořádný opravný prostředek podat, je třeba ho vyhodnotit jako dovolání přípustné. 23. Nejvyšší soud dále zjistil, že předmětné dovolání bylo podáno v souladu s dalšími zákonem stanovenými (a obviněnou tentokrát nezpochybňovanými) podmínkami, tedy osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.). IV. Důvodnost dovolání 24. Poté, co Nejvyšší soud uzavřel, že dovolání nejvyššího státního zástupce bylo podáno za splnění zákonem definovaných podmínek, přistoupil k posouzení jeho důvodnosti. Protože námitky dovolatelem uplatněné není možno považovat za takové, jež by svědčily o možnosti rozhodnutí o podaném dovolání způsobem upraveným v § 265i odst. 1 tr. ř., tedy formou jeho odmítnutí, přezkoumal na jejich podkladě postupem podle § 265i odst. 3 tr. ř. napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející a dospěl k následujícím poznatkům. 25. Úvodem je nutno konstatovat, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu vyšlo ze skutkových zjištění, k nimž dospěl – stran vlastního obývání předmětného bytu a jeho prodeje [a tedy ve vztahu k první alternativě osvobození od DP upravené v § 4 odst. 1 písm. a) ZDP] i ohledně naložení s prostředky získanými prodejem předmětného bytu [a tedy ve vztahu k druhé alternativě osvobození od DP upravené v § 4 odst. 1 písm. a) ZDP] – soud prvního stupně. 26. Tato zjištění týkající se první alternativy shrnul odvolací soud v bodě 35. odůvodnění svého rozsudku a vyplývá z nich, že obviněná, jakožto vlastník bytové jednotky č. 801/8, kterou nabyla na základě kupní smlouvy ze dne 15. 6. 2012 (pozn. a k níž jí v předcházejícím období svědčila práva vzniklá ze smluv o nájmu bytu ze dne 25. 8. 2008 a ze dne 30. 11. 2011, uzavřených nejprve na dobu určitou, posléze na dobu neurčitou), · do 31. 5. 2010 v bytě bydlela společně s J. P. („od 1. 11. 2008 do 31. 5. 2010 v bytě spolubydlela se sv. P.“), · od 1. 6. 2010 umožnila bydlení v bytě dalším osobám [„od 1. 6. 2010 do 30. 11. 2011 sv. M. a od 1. 12. 2011 do 29. 11. 2012 sv. H. (v přesně nezjištěné době spolu se sv. H. též sv. V.)“], a pak jej dne 27. 2. 2014 kupní smlouvou prodala za částku 3.440.000 Kč. 27. Skutkový rozpor stran zjištění, jež se stala předmětem následného právního posouzení, nelze mezi oběma soudy shledat ve své podstatě ani ohledně toho, zda uvedené svědkyně byt obviněné užívaly (či nikoli) na podkladě písemně uzavřené smlouvy. Nalézací soud pozitivní závěr v tomto směru neučinil, byť zmínil výpověď svědkyně M., jež o její existenci vypověděla, odvolací soud (bod 39.) – i s přihlédnutím k pravidlu in dubio pro reo – dospěl k závěru negativnímu. Z hlediska posuzování dovolacích námitek a k nim se upínajících výhrad obviněné však zmíněná nuance týkající se období užívání bytu svědkyní M. nemá podstatný význam, neboť zjištěný pobyt uvedené svědkyně v předmětném bytě (tj. do 30. 11. 2011) se váže k období předcházejícímu datu 3. 3. 2012, tj. počátku dvouleté lhůty upravené v § 4 odst. 1 písm. a) ZPD a je tak z pohledu řešené otázky možnosti bezodkladného nabytí dispozice s bytem obviněnou v tomto smyslu irelevantní. Nadto, jak je poukázáno níže, dovolatel vůči skutkovým zjištěním odvolacího soudu svým dovoláním nebrojí. 28. Obdobně lze konstatovat, že odlišné skutkové závěry oba soudy neučinily ani v otázce toho, jak bylo naloženo s prostředky, které obviněná získala za prodej předmětného bytu. Oba soudy v uvedeném směru vyšly z toho, že obviněná „uzavřela dne 14. 1. 2015 kupní smlouvu s prodávajícím A. S., na základě níž nabyla ideální spoluvlastnický podíl o velikosti jedné poloviny k pozemku par. č. XY o výměře 353 m se všemi součástmi a příslušenství, včetně stavby č. p. XY v části obce XY (rodinný dům). Kupní cena činila dle smlouvy částku 1.700.000 Kč. … (atd.)“ – viz bod 50. rozsudku odvolacího soudu. 29. Uvedená skutková zjištění, ve vztahu k nimž dovolatel neuplatňuje výhradu, že jsou zjevně rozporná s obsahem provedených důkazů [ve smyslu první alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů] však byla, ve vazbě na jimi uváděnou právní úpravu, oběma soudy rozdílně právně posouzena. 30. Oba soudy ve svých rozsudcích správně poukázaly na relevantní zákonná ustanovení týkající se problematiky osvobození od daně z příjmů (dále též „DP“), jejichž aplikace s ohledem na skutková zjištění týkající se nabytí bytu, jejího užívání obviněnou a jeho prodeje přichází v úvahu, a jimiž jsou, resp. v rozhodné době byly v tehdy účinném znění: · § 4 odst. 1 písm. a) ZDP Od daně se osvobozuje příjem z prodeje rodinného domu a souvisejícího pozemku, nebo jednotky, která nezahrnuje nebytový prostor, a souvisejícího pozemku, pokud v něm prodávající měl bydliště nejméně po dobu 2 let bezprostředně před prodejem; příjem z prodeje rodinného domu, jednotky, která nezahrnuje nebytový prostor, nebo spoluvlastnického podílu, a souvisejícího pozemku, pokud v něm prodávající měl bydliště bezprostředně před prodejem po dobu kratší 2 let a použije-li získané prostředky na uspokojení bytové potřeby … · § 2 odst. 2 ZDP Poplatníci jsou daňovými rezidenty České republiky, pokud mají na území České republiky bydliště nebo se zde obvykle zdržují. (věta první) · § 2 odst. 4 ZDP Bydlištěm na území České republiky se pro účely tohoto zákona rozumí místo, kde má poplatník stálý byt za okolností, z nichž lze usuzovat na jeho úmysl trvale se v tomto bytě zdržovat. (věta druhá) K první alternativě osvobození od daně z příjmu podle § 4 odst. 1 písm. a) ZDP 31. Co se týče otázky splnění první alternativy osvobození od daně z příjmu obviněnou, je vhodné připomenout, že A) ve vztahu k výkladu ustanovení § 4 odst. 1 písm. a) ZDP, resp. v něm obsaženému pojmu bydliště oba soudy shledaly opodstatněným vyjít při jeho obsahovém vymezení z úpravy obsažené v § 2 odst. 2 a 4 ZDP, přičemž však · soud nalézací neshledal relevantním to, že z důkazního řízení nevyplynula existence písemné nájemní či podnájemní smlouvy, neboť dovodil (bod 56.), že z hlediska podmínky pro osvobození daně podle citovaného ustanovení byla rozhodná vůle obviněné přenechat byt do užívání třetí osobě, resp. jím vyhodnocený faktický stav jeho užívání k bydlení, zatímco · odvolací soud naopak tuto skutečnost vyhodnotil jako rozhodující z pohledu možnosti obviněné obnovit užívání bytu bez prodlevy (body 38. až 44.). B) ve vztahu k výkladu ustanovení § 2 odst. 4 věty druhé ZDP · soud nalézací vzhledem k jím hodnoceným skutečnostem (bod 56.) neshledal možným předmětný byt označit za stálý byt ve smyslu citovaného ustanovení (bod 57.), · odvolací soud naopak dovodil (body 42. až 47.), i s přihlédnutím k jím odkazovaným pokynům Generálního finančního ředitelství a rozhodnutím Nejvyššího správního soudu, že kritéria umožňující považovat předmětný byt za stálý byt ve věci obviněné splněna byla. 32. Argumentace dovolatele vůči právním závěrům odvolacího soudu spočívá v tvrzení, že · obviněná nemohla obnovit svoji dispozici s bytem neprodleně (D 17.), · osvobození od DP je třeba spojovat se skutečným bydlištěm (D 22.) a se skutečným obsahem právního úkonu (D 19.), obviněná naopak dovozuje, že · absence písemné formy nájemní smlouvy a s ní spojená absolutní neplatnost právního úkonu jí umožnovala neprodlené obnovení užívání (V 22., 26., 27.), · argumentace dovolatele skutečným bydlištěm vychází z interpretace rozporné se závaznými právními předpisy a pokynem GFŘ D-6, potažmo D-22 (V 30.) 33. V návaznosti na posledně uvedené je vhodné připomenout, že odkazovaný pokyn GFŘ D-22 (a obdobně i pokyn předcházející) ve vztahu k pojmu stálý byt ve svém čl. IV vyložil, že · [s]tálým bytem se rozumí byt, který je poplatníkovi kdykoliv k dispozici podle jeho potřeby, ať již vlastní či pronajatý. Tento byt může být poplatníkem pronajat jiné osobě formou, která umožňuje podle potřeby poplatníka obnovení jeho užívání poplatníkem bez prodlevy. avšak současně ve svém čl. I. stanovil i to, že · „[p]ři uplatňování zákona se bere v úvahu vždy skutečný obsah právního úkonu nebo jiné skutečnosti rozhodné pro stanovení či vybrání daně, pokud je zastřeným stavem formálně právním a liší se od něho. Jednotlivé skutečnosti je nutné posuzovat vždy ve vzájemné souvislosti. 34. Odvolací soud se, jak již bylo uvedeno, se skutkovými závěry nalézacího soudu ztotožnil (např. bod 35.: „Nejednalo se přitom o formu spolubydlení, nýbrž o klasický nájem, resp. podnájem …“, bod 36.: „.... obžalovaná v rozhodném období, tedy od 3. 3. 2012, v předmětném bytě nepřebývala a jejich ujednání bylo takové, že byt nemohla dle vlastního uvážení užívat dle své potřeby.“). Stejně jako soud nalézací vyšel z toho, že obviněná v bytě celé dva roky před jeho prodejem kontinuálně nebydlela. Na rozdíl od něj však dovodil naplněnost znaku stálého bytu s oporou o jím odkazovanou judikaturu Nejvyššího správního soudu a pokyny GFŘ, a to na základě jím učiněného závěru o možnosti obviněné „bez prodlevy, v daném případě velmi rychle obnovit svou dispozici s ním a začít jej opět fakticky užívat“ (bod 44.), tj. závěru o možnosti obviněné „obnovit užívání bytu bez prodlevy“ (bod 43.). Při zjištění absence písemné smlouvy o nájmu, příp. podnájmu, sice na straně jedné správně konstatoval, že „důsledkem absence písemné smlouvy je absolutní neplatnost právního jednání, kterým strany chtěly založit právo nájmu či podnájmu (bod 40.), nicméně následně nesprávně dospěl k závěru, že obviněná „měla možnost nechat svědkyně okamžitě vystěhovat prostřednictvím policie“ (tamtéž). 35. Argumentace odvolacího soudu, která ústí do jeho závěru · o možnosti obviněné bezodkladně obnovit dispozici s předmětným bytem, resp. tento užívat k bydlení, a tím současně o možnosti · tento byt mít kdykoli k dispozici (resp. k užívání) podle její potřeby (ve smyslu odkazovaných pokynů GFŘ), se odvíjí od nesprávného východiska, jež vyjádřil v bodě 40. odůvodnění svého rozsudku, kde, jak již bylo zmíněno, uvedl, že: „lze přisvědčit obžalované v tom, že měla možnost nechat svědkyně okamžitě vystěhovat prostřednictvím policie …“. 36. Takový právní závěr nelze pokládat za souladný s právní úpravou, která zásadně vychází z toho, že · k řešení sporů mezi jednotlivými subjekty bude docházet prostřednictvím příslušných státních (cestou vydání příslušného individuálního aktu práva, tj. rozhodnutí vydaného soudem či jiným, k tomu oprávněným, orgánem státní moci) a procesními postupy v právním řádu zakotvenými, přičemž i · k případné realizaci nastolení právního řádu mocenskou cestou, tj. vynucením splnění povinnosti příslušným subjektem, který nehodlá příslušné pravomocné rozhodnutí respektovat, bude docházet cestou řádného výkonu (exekucí) takového rozhodnutí. 37. Vyjádřeno jinak, právní řád ve své podstatě nepočítá s tím, že si výkon činností, v nichž se projevuje mocenský monopol státu, uzurpuje jedinec, resp. fyzická či právnická osoba, který bude jednat na základě svémoci. Taková forma jednání se totiž připouští jen zcela výjimečně, neboť samotná svémoc, jak plyne již ze samotného označení, je svou povahou chování svévolné, nerespektující právní řád, a ve své podstatě představuje nedovolené se zmocnění věci či práva vlastní mocí (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. 23 Cdo 855/2013). Jak již bylo zmíněno, svépomoc je přípustná pouze za specifických okolností, a to jen v případě bezprostředně hrozícího neoprávněného zásahu do subjektivního práva. Z takto vymezené výjimečné přípustnosti svémoci plyne, že její užití nepřipadá v úvahu v době pokojného (byť protiprávního) stavu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3432/2007). 38. Výše zmíněné východisko odvolacího soudu tyto skutečnosti vůbec nezohledňuje, neboť uvažuje – z hlediska způsobilosti obviněné bezodkladně obnovit užívání dotyčného bytu – o možnosti jím uvedeného (a obviněnou předkládaného) řešení nastalé situace způsobem, který není ničím jiným než případem nedovolené svémoci. Situace, která v případě řešeném existovala, tj. z ryze formálního hlediska užívání bytu svědkyněmi bez právního důvodu, po stránce faktické však zcela v souladu s vůlí obviněné, která jim k tomuto účelu oproti poskytované úhradě měsíčně jimi hrazené byt přenechala, nemůže být pokládána za příklad bezprostředně hrozícího neoprávněného zásahu do subjektivního práva. I odvolací soud totiž dospěl k závěru, že obviněná na základě vlastního (ústního) ujednání se svědkyněmi byla omezena v užívání bytu (bod 36.: „V takovém případě pronajímatel rozhodně nemůže byt užívat dle své potřeby, neboť je zcela omezen užívání bytu nájemcem.“) a „že přesně to byla vůle stran“. 39. V posuzované trestní věci je tak odvolacím soudem, který uvedené souvislosti nepromítl do svých hodnotících úvah, argumentováno okolnostem věci nepřiměřenou svévolí, která prolamuje monopol státu v oblasti nalézání práva a výkonu rozhodnutí. Odvolacím soudem od obhajoby převzatá konstrukce vychází z toho, že by obviněná fakticky brala právo do vlastních rukou, jinak řečeno svým vlastním jednáním by nahrazovala moc státní a tím narušovala zmíněný monopol státu. K tomu však v demokratickém právním státě, jímž Česká republika nepochybně je, zásadně není prostor. V uvedeném směru je pak nepřípadný i odkaz na možnou asistenci policie při vyklizení osob předmětný byt fakticky užívajících, neboť právní podklad pro její zásah absentuje a asistence policie na takovém jednání, pokud by byla realizována, o čemž lze důvodně pochybovat, by korespondovala s překročením pravomoci příslušných policistů. 40. Nucené vyklizení bytu je totiž stejně jako vynucované uspokojení peněžitého plnění podřízeno pouze výkonu rozhodnutí či exekuci [viz taxativně stanovené způsoby výkonu rozhodnutí či exekuce - § 257 a § 258 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném v rozhodném období i doposud – „o. s. ř.“, § 58 a § 59 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění účinném v rozhodném období i doposud – „ex. ř.“]. Exekuci a výkon rozhodnutí vyklizením bytu lze nařídit a provést je na základě vykonatelného exekučního titulu (viz především § 251 a § 274 o. s. ř. a § 40 a násl. ex. řádu). V případě užívání bytu bez právního důvodu je exekučním (vykonávacím) titulem (typicky) pravomocný rozsudek soudu znějící na vyklizení bytu. 41. Vzhledem k právě uvedenému nelze převzít to, co uplatnila v rámci své obhajoby obviněná a z čeho vyšel soud odvolací, tj. že by obviněná měla možnost a byla schopna bezodkladně vystěhovat osoby, obývající předmětný byt na základě jí projevené vůle (přenechání bytu k bydlení za stanovenou úhradu měsíčně řádně splácenou k jejím rukám), takříkajíc z hodiny na hodinu. Byť s ohledem na prokázanou situaci, tj. neexistenci písemné smlouvy o nájmu (v době vlastnění bytu obviněnou) či o podnájmu (v době, kdy obviněná byla nájemkyní), by takové vyklizení nebylo spojeno s povinností zabezpečit těmto osobám náhradní ubytování, nebylo možno zákonným způsobem postupovat tak, jak uzavřel soud odvolací. Obviněná by za situace neexistující mimosoudní dohody účastnic o vyklizení a trvajícím stavu neoprávněného užívání bytové jednotky třetí osobou (třetími osobami) musela nejprve podat žalobu na vyklizení bytu, vyčkat vydání rozhodnutí soudu a potom se, v případě, že by bytová jednotka nebyla povinnou osobou (povinnými osobami) vyklizena přes existenci autoritativního rozhodnutí soudu dobrovolně, obrátit na soud, resp. soudního exekutora s exekučním návrhem. 42. Již výše bylo uvedeno, že ze správně dovozeného závěru o absolutní neplatnosti právního úkonu, nebyl-li tento učiněn v písemné formě v situaci, kdy ji zákon stanoví, nelze dovozovat to, z čeho ve své argumentaci vyšel odvolací soud, tedy oprávněnosti obviněné – aniž by tato učinila právní kroky k získání exekučního titulu k vyklizení osob bydlících v jí pronajatém a posléze vlastním bytě – vystěhovat tyto z předmětného bytu. Oporu pro takové řešení totiž nelze shledat ani např. v obviněnou poukazovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2006, sp. zn. 26 Cdo 2064/2006. I když v odůvodnění tohoto rozhodnutí Nejvyšší soud uvedl, že „[a]bsolutní neplatnost právního úkonu působí přímo ze zákona (ex lege) a od počátku (ex tunc), takže subjektivní občanskoprávní povinnosti z takového úkonu vůbec nevzniknou (soudní výrok o neplatnosti právního úkonu není třeba)“ a že „absolutní neplatnost právního úkonu nemůže být odvrácena za použití § 3 odst. 1 obč. zák.“, argumentací v něm dále uvedenou „toliko“ zvrátil nesprávný právní závěr obsažený v dovoláním napadeném rozhodnutí ohledně (v tehdy posuzovaném případě) platnosti nájemní smlouvy proto, že „pokud by byl přijat závěr o neplatnosti nájemní smlouvy … z důvodu nedodržení písemné formy ve smyslu § 40 odst. 5 obč. zák., jednalo by se o výkon práva žalovaného v rozporu s dobrými mravy“. Z tohoto rozhodnutí nelze vyvodit, že by nastavil možnost postupu, který vzal za základ své argumentace odvolací soud. Ostatně z vlastního znění odůvodnění („Absolutní neplatnosti se může dovolat ten, kdo jako dotčený má na tom právní zájem. Soud přihlíží k absolutní neplatnosti právního úkonu i bez návrhu, tj. z úřední povinnosti.“) lze naznat, že Nejvyšší soud předpokládal řešení věci způsobem, který je právní řádem nastaven, tj. skrze rozhodnutí vydané k tomu oprávněným orgánem („Soud přihlíží…“). 43. K dosud uvedenému lze v obecnosti dodat, že pronajímatel bytu, který nedodrží zákonné požadavky na platnost smluvního vztahu, nemůže být v případě neplatnosti právního jednání v lepší právní pozici, než by tomu bylo v případě sjednání platné smlouvy. Pochybení (rovněž) pronajímatele bytu (či nájemce, který přenechal byt do podnájmu) – v souvislosti s uzavíráním příslušné smlouvy o nájmu (či podnájmu) ve smyslu nedodržení zákonné (písemné) formy či jiných obligatorních požadavků (nezbytný souhlas pronajímatele v případě uzavírání smlouvy o podnájmu) a z toho plynoucí rizika (včetně důsledku v podobě neplatnosti právního vztahu) – nelze interpretovat v jeho prospěch. V posuzovaném případě (v období od 15. 6. 2012, kdy již předmětný byt vlastnila) tedy ve prospěch obviněné, tj. faktické pronajímatelky, vyklizující byt užívaný (v důsledku absence písemné formy smlouvy) bez právního důvodu. Je nutno opakovat, že v označených případech nenastává prostor pro řešení věci, který předestřela ve své obhajobě obviněná, resp. z něhož vyšel soud odvolací. 44. V návaznosti na dosud řečené je vhodné připomenout, že obviněnou akcentované pokyny GFŘ spojovaly dovození závěru o osvobození poplatníka od daně z příjmu proto, že předmětem prodeje byl jeho tzv. stálý byt, se zjištěním, že byt byl poplatníkem pronajat jiné osobě formou, která umožňuje podle potřeby poplatníka obnovení jeho užívání poplatníkem bez prodlevy. Nic takového však ve věci posuzované zjištěno nebylo. Vyjde-li se z toho, na co poukazuje odvolací soud ve svém rozsudku (bod 39. a v něm zmíněná emailová komunikace: „… - což bez podnájemní smlouvy, kterou jsme nikdy neměly spolu uzavřenou…“) a co tvrdí v rámci své obhajoby sama obviněná (bod 3 rozsudku nalézací soudu – „… s nikým neuzavřela žádnou nájemní smlouvu, žádnou podnájemní smlouvu…“), pak je nutno dospět k poznatku, že obviněná nic z toho, co se požaduje (tj. ujednání umožňující obnovení užívání bytu poplatníkem bez prodlevy), neučinila, neboť naopak svým jednáním faktický podnájem, a následně (po získání vlastnického práva k bytu) nájem zatajovala a příslušnou smlouvu (a zejména ve vyžadované písemné formě), do níž by včlenila ujednání umožňující jí v případě potřeby bezodkladné užívání bytu se svědkyněmi, resp. se svědkyní H., jejíž faktické užívání bytu zasáhlo do výše uvedené dvouleté lhůty před prodejem bytu, neuzavřela. 45. Nemohla-li obviněná z vyložených důvodů (body 36. a násl.) neprodleně obnovit užívání předmětného bytu, pak je zřejmé, že nemůže obstát právní závěr odvolacího soudu, že předmětem prodeje se stala jednotka, která nezahrnuje…(atd)., jíž je třeba (§ 2 odst. 2, 4 ZDP) rozumět tzv. stálý byt, jejíž prodej je od daně z příjmu osvobozen ve smyslu první alternativy § 4 odst. 1 ZDP, resp. jím dovozený závěr, že obviněná splnila podmínky osvobození od uvedené daně již z tohoto důvodu. V uvedené souvislosti nelze než nevzpomenout zásadu ex iniuria ius non oritur (z bezpráví nemůže vzniknout právo). Z odvolacím soudem uvažované možnosti obviněné dosáhnout bezodkladného vyklizení svědkyň z bytu fakticky jimi obývaného v souladu s její vůlí, ovšem jak již bylo zmíněno cestou svémocného a tudíž bezprávného jednání, nemohlo vzniknout právo obviněné na osvobození od DP z důvodu dovození závěru o splnění podmínky stálého bytu a tím vyhovění zákonným podmínkám první varianty osvobození od daně podle § 4 odst. 1 písm. a) ZDP. Obdobně lze připomenout i zásadu nemo turpitudinem suam allegare potest (nikdo nemůže mít prospěch ze své vlastní nepoctivosti), zde v souvislosti se skutečnostmi zmíněnými v bodě 43. 46. K další argumentaci odvolacího soudu, resp. k tomu, co uplatnil ve svém dovolání nejvyšší státní zástupce nebo naopak obviněná ve svém vyjádření k němu, lze přičinit alespoň pár následujících poznámek. 47. Nejvyšší soud sdílí názor odvolacího soudu (bod 42.), že při výkladu pojmů „… je nezbytné zohlednit i praxi daňové správy a judikaturu Nejvyššího správního soudu, neboť s ohledem na zásadu předvídatelnosti nelze připustit, aby se od nich výklad trestního soudu … neodůvodněně odlišoval“. Zcela proto akceptuje to, že uvedený soud se ve svém rozhodnutí o jím uváděnou judikaturu, příp. pokyny GFŘ opřel. Současně však je při takovém postupu nezbytné, aby soud jednoznačně vyložil, do jaké míry jsou jednotlivé závěry odkazovaných rozhodnutí plně využitelné na jím posuzovanou věc. V této souvislosti musí Nejvyšší soud poukázat na to, že odvolací soud upozornil na to, že v rozsudku ze dne 13. 11. 2014, sp. zn. 7 Afs 120/2016, NSS dovodil, že „že stálý byt má na adrese svého trvalého pobytu i ten, kdo výslovně tvrdí, že nemá úmysl se na adrese svého trvalého bydliště zdržovat“, když správně z odůvodnění odkazovaného rozhodnutí zmínil i to, že při tomto posouzení bylo zohledněno, že dotyčnému poplatníku „jeho rodiče by mu v případném, užívání v bytu nijak nebránili“. Ve věci posuzované však v tomto ohledu je situace odlišná, neboť sám odvolací soud (bod 36.) uzavřel, že obviněná byla v užívání bytu omezena, resp. podle výše vyloženého názoru k jeho faktickému užívání nemohla neprodleně přistoupit. Navíc v bodě 34. při rekapitulaci závěrů soudu prvního stupně odvolací soud zmínil, že obviněná „neměla v úmyslu se v bytě trvale zdržovat a její užívání bylo tedy omezeno“, a že uvedený (tedy nalézací) soud neuvěřil výpovědi obviněné a jejího manžela, aby hned v následující odstavci uvedl, že „se shora uvedeným závěrem nalézacího soudu lze souhlasit“ a posléze (bod 45. a násl.) uzavřel věc odlišně, a to tak, že úmysl zdržovat se v předmětném bytě ve smyslu § 2 odst. 4 ZDP obviněná měla. Opřel se přitom o v tomto bodě uvedené rozhodnutí NSS, které stran možnosti užívání bytu poplatníkem vycházelo z odlišně vyznívajících zjištění, a o skutečnosti jím dále zmiňované (osoba uvedená na smlouvě o dodávkách energií, adresa pro doručování pošty…). 48. V uvedené souvislosti však dovolací soud v úvahách odvolacího soudu postrádá to, co by ve světle judikatury NSS a pokynů GFŘ mělo být zohledněno, a sice to, zda takto odvolacím soudem ve prospěch obviněné hodnocené skutečnosti nejsou jen projevem toho, že obviněná ve skutečnosti zastírala to, k čemu i podle odvolacího soudu docházelo, tj. že byt byl fakticky podnajat (patrně v rozporu s čl. 2 odst. 6 smlouvy o nájmu, kterou obviněná uzavřela) a posléze pronajat. Dovolateli je nutno přisvědčit v tom, že dřívější judikatura NSS předcházející jednání obviněné, konkrétně rozsudek ze dne 13. 5. 2010, sp. zn. 1 Afs 11/2011, v návaznosti na v něm zmíněná předcházející rozhodnutí, zdůraznil potřebu posouzení reálného stavu věci (ve věci nyní posuzované to znamená odlišení právního úkonu předstíraného ve smyslu § 2 odst. 7 daňového řádu tehdy účinného od obecného principu zákazu zneužití práva). V hodnotících úvahách odvolacího soudu významných z hlediska úmyslu obviněné předmětný byt reálně před jeho prodejem užívat se pak nepromítlo to, co lze dovodit z důkazů obstaraných a soudem prvního stupně provedených, tedy že obviněná · již v souvislosti s žádostí o podnájem v „Prohlášení“ (č. l. 136) neuvedla pravdivé skutečnosti (vlastníkem bytu v XY byla od 5. 3. 2001 – viz č. l. 139), · tuto žádost podala z důvodu získání bydlení v místě umožňujícím jí výkon povolání, ač posléze byt v soudy zjištěném období vůbec neužívala, · v příslušných dokumentech osoby v bytě bydlící označovala za přítelkyně, ač takový vztah mezi ní a jimi (netýká se J. P.) nebyl, · alespoň ve vztahu k Z. M. (viz č. l. 450) se prezentovala v jiném postavení (vlastník) ve vztahu k předmětnému bytu, než odpovídalo skutečnosti (nájemce). Navíc je otázkou (neboť to dosud není důkazně zjištěno), zda osobám v bytě bydlícím jeho užívání umožnila, aniž by splnila povinnost pro ni z uzavřené smlouvy plynoucí (čl. 2 bod 6). 49. V citovaném rozsudku (ze dne 13. 5. 2010, sp. zn. 1 Afs 11/2011) Nejvyšší správní soud připomenul, že jeho judikatura „konzistentně rozlišuje mezi tzv. zastřenými právními úkony dle § 2 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „daňový řád“) a obecným principem zákazu zneužití daňového práva“, že „[d]aňový řád v § 2 odst. 7 upravuje obecné pravidlo, podle něhož při uplatňování daňových zákonů v daňovém řízení se bere v úvahu vždy skutečný obsah právního úkonu nebo jiné skutečnosti rozhodné pro stanovení či vybrání daně, pokud je zastřený stavem formálně právním a liší se od něho“ a konečně, že „[p]ovinností daňových orgánů v rámci daňového řízení je proto vždy zjišťovat též formálně právním úkonem (tzv. předstíraný nebo simulovaný právní úkon) zakrývaný skutečný stav (tzv. zastřený nebo dissimulovaný právní úkon)“. Ve vztahu k zákazu zneužití práva uvedl, že je ve své podstatě nepsaným obecným principem právním, který se normativně projevuje rovněž v právu veřejném. Základ zneužití práva v daňové judikatuře položil Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 10. 11. 2005, čj. 1 Afs 107/2004-48 (publ. pod č. 869/2006 Sb. NSS). Podle tohoto rozsudku „[z]neužitím práva je situace, kdy někdo vykoná své subjektivní právo k neodůvodněné újmě někoho jiného nebo společnosti; takovéto chování, jímž se dosahuje výsledku nedovoleného, je jenom zdánlivě dovolené. O chování toliko zdánlivě dovolené jde z toho důvodu, že objektivní právo nezná chování zároveň dovolené a zároveň nedovolené; vzhledem k tomu, že ze zásady lex specialis derogat legi generali vyplývá, že zákaz zneužití práva je silnější, než dovolení dané právem, není takové chování výkonem práva, ale protiprávním jednáním […] Výkonu práva, který je vlastně jeho zneužitím, proto soud neposkytne ochranu.“ 50. Nejvyšší soud na základě těchto poznatků uzavírá, že za přesvědčivý nelze pokládat ani závěr odvolacího soudu, který vyložil v již zmíněných bodech 45. až 47., a i z toho důvodu pokládá jeho právní závěr obsažený v bodě 48. jeho rozsudku za vadný. K druhé alternativě osvobození od daně z příjmu podle § 4 odst. 1 písm. a) ZDP 51. Co se týče otázky splnění druhé alternativy osvobození od daně z příjmu obviněnou, je vhodné připomenout, že · soud nalézací (body 58. a 59.) s oporou o ustanovení § 15 odst. 3 písm. c) bod 2 a § 15 odst. 4 ZDP dospěl k závěru, že osvobození od daně se vztahuje na poplatníka, který předmět bytové potřeby vlastnil a současně užíval k vlastnímu trvalému bydlení nebo trvalému bydlení druhého z manželů, potomků, rodičů nebo prarodičů, což (ohledně bydlení) podle jeho zjištění nebylo splněno, zatímco · soud odvolací (bod 52.) dospěl k závěru, že § 15 odst. 4 ZDP použil soud prvního stupně vadně, neboť se na osvobození od daně nevztahuje, a naopak (bod 54.) nevzal v potaz § 4 odst. 1 písm. u) ZDP, tj. podmínku časového testu. Současně dovodil (bod 58.), že jediné časové omezení se týká použití z prodeje získaných prostředků a zákonem definované uspokojení bytové potřeby nelze interpretovat jako „uspokojení aktuální bytové potřeby“. 52. Dovolatel se vymezuje proti posledně uvedenému závěru poukazem na účel osvobození od příslušné daně (D 27.) a na komentářovou literaturu zdůrazňující nabytí pořizované vlastní bytové potřeby do vlastnictví (D 28.), obviněná s poukazem na bod 58. a násl. rozsudku odvolacího soudu pokládá za správné řešení přijaté uvedeným soudem. 53. K tvrzení obviněné (V 36.), že byla splněna i druhá varianta pro osvobození od daně a že její jednání nemohlo naplnit objektivní stránku trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku, je úvodem nutno poznamenat, že nereflektuje to, co odvolací soud ve svém rozsudku uvedl. Ten totiž (i při zaujetí názoru, vůči němuž brojí dovolatel) dospěl k závěru (bod 59.), že na podkladě této varianty by se osvobození od daně z příjmů na obviněnou vztahovalo jen do výše částky skutečně investované, tj. v rozsahu 1 700 000 Kč, zatímco stran zbývající části částky obdržené za prodej bytové jednotky „by byla povinna odvést daň z příjmů z částky 1.740.000 Kč ponížené o výdaje týkající se prodané bytové jednotky“. Ani odvolací soud (byť v omezenějším rozsahu než soud nalézací) tak nedospěl k závěru, že by obviněná zcela dostála zákonným podmínkám pro osvobození od daně z příjmů podle druhé alternativy § 4 odst. 1 písm. a) ZDP. K jejímu zproštění obžaloby totiž přistoupil na základě zjištění, že splnila podmínky alternativy první. 54. S odvolacím soudem lze souhlasit v tom, že nalézací soud nesprávně jako podklad pro své rozhodnutí argumentoval zněním § 15 odst. 4 ZPD, neboť to se netýká otázky osvobození od daně, nýbrž otázky snížení základu daně. Přiléhavý je i jeho poukaz na § 4 odst. 1 písm. u) ZDP, který se osvobození od daně týká, a jenž ve vztahu k věci posuzované lze aplikovat v části textu: „obdobně se postupuje také u příjmu z prodeje rodinného domu, jednotky, která nezahrnuje bytový prostor jiný než garáž, sklep nebo komoru, včetně souvisejícího pozemku, pokud v něm prodávající měl bydliště bezprostředně před prodejem po dobu kratší 2 let a použije-li získané prostředky na uspokojení bytové potřeby.“ 55. Co se týče otázky, jak interpretovat zmiňované ustanovení § 4 odst. 1 písm. a) ZDP upravující tzv. druhou alternativu osvobození od daně, pak je nutno vyjít z jeho účelu, jenž je třeba spatřovat v nesnížení prostředků nabytých prodávajícím, tj. poplatníkem (formou odvedení daně) za situace, že tyto investuje způsobem, který mu umožní řešení bytové potřeby, tj. vlastního bydlení v nově pořizované nemovitosti, a to v přiměřené časové návaznosti na realizaci dané úhrady. Způsob interpretace odkazovaného ustanovení odvolacím soudem – který svůj závěr stran (dle něj částečného) osvobození obviněné od daně založil na argumentu, že časové hledisko obsažené v § 4 odst. 1 písm. a) ZDP se uplatňuje jen ohledně použití prostředků získaných prodejem bytové jednotky a nevztahuje se nikterak na otázku vlastního využití nově pořizované nemovitosti k bydlení – vede k setření, resp. popření existence jakékoli časové hranice, která by měla plnit funkci rozlišovacího kritéria, a to mezi pořízením nemovitosti pro účely bydlení poplatníka a jejím pořízením bez tohoto záměru, tedy toliko z důvodu vhodnosti užití peněžních prostředků ke koupi nemovitosti za účelem nabytí vlastnického práva k ní (s následným různým využitím), tedy ve formě vhodné investice. Nejvyšší soud usuzuje, že zákonem vyjádřenou favorizaci poplatníka, projevující se osvobozením prostředků jinak podléhajících zdanění od daně z příjmů, je z hlediska důvodu tohoto osvobození třeba shledávat jen v případě, že tyto investuje tak, že je použije na uspokojení bytové potřeby, tj. způsobem umožňujícím mu v krátkém časovém horizontu využití pořizované nemovitosti k tomuto účelu, tj. vlastnímu bydlení. Jen v takovém případě lze totiž nabytí nemovitosti do vlastnictví spojovat s tím, na co poukazuje s oporou o judikaturu NSS dovolatel, tedy že účel osvobození od daně má sloužit „k umožnění mobility občanů, tj. k umožnění rychlejšího uspokojení bytové potřeby při jejich přestěhování“, čímž zákon „dává daňovým subjektům možnost plynulé investice nabytého příjmu do nového bydlení bez ztráty na vynaloženou daň z příjmů“. Pokud pořízení nemovitosti neumožňuje jeho nabyvateli jeho užívání, případně by bylo spojeno s jejím pronajmutím jiným osobám za finanční protiplnění, pak nepochybně takové nabytí vlastnického práva má podobu finanční investice, u níž není důvodu k tomu, aby byla od daně osvobozena. V. Způsob rozhodnutí 56. Nejvyšší soud dospěl ke zjištění, že právní posouzení věci odvolacím soudem je vadné. Zjištěná nesprávnost se týká posouzení zákonných podmínek osvobození obviněné od daně z příjmů fyzických osob. Taková nesprávnost zakládá naplnění druhé alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., podle níž napadené rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. 57. Dovolací soud proto vyhověl návrhu dovolatele a podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil jím napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 12. 2021, č. j. 8 To 275/2021-784, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Úkolem odvolacího soudu je, aby při vázanosti právním názorem vysloveným v tomto usnesení (§ 265s odst. 1 tr. ř.) o odvolání obviněné proti rozsudku soudu prvního stupně znovu rozhodl. 58. Nejvyšší soud si je vědom toho, že obviněná v reakci na podané dovolání, resp. jeho bod 31., v němž se dovolatel vyslovil k naplněnosti subjektivní stránky trestného činu obviněnou, ve svém vyjádření věnovala značnou část své argumentace i této problematice. Dovoláním napadené rozhodnutí se však uvedenou otázkou nezaobíralo, neboť odvolací soud o zproštění obviněné obžaloby rozhodl na podkladě závěru o nenaplnění objektivní stránky trestného činu. Za této situace není namístě, aby se Nejvyšší soud k argumentaci obviněné týkající se této otázky, tj. naplnění subjektivní stránky trestného činu, vyslovoval, neboť s jí uplatněnými výhradami se musí nejprve vypořádat soud odvolací. Na jeho posouzení se ponechává, zda pro potřeby svého rozhodnutí případně dílčím způsobem doplní dokazování, či o podaném řádném opravném prostředku obviněné rozhodne na základě důkazního řízení provedeného nalézacím soudem a jeho skutkových závěrů z něho vycházejících (viz § 263 odst. 7 tr. ř.). 59. Zbývá dodat, že o dovolání státního zástupce rozhodl Nejvyšší soud za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 15. 9. 2022 JUDr. Ivo Kouřil předseda senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2005_7.TDO.1374.2005.1.xml	Judikát 7 Tdo 1374/2005 7 Tdo 1374/2005 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 11. 2005 o dovolání obviněného K. B., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. 8 To 58/2005, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 2 T 135/2003 t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného K. B. o d m í t á . O d ů v o d n ě n í : I. Rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích byl obviněný K. B. uznán vinným trestným činem pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, 3 tr. zák. Podle skutkových zjištění okresního soudu se jej dopustil společně s obviněným P. Ch. tím, že obviněný P. Ch. při výkonu služby policejného inspektora 2. skupiny dopravních nehod DI OŘ PČR D. sepsal po vzájemné dohodě se svým známým obviněným K. B. dne 16. 3. 2003 „Záznam o malé dopravní nehodě“ č. j. ORDO – 221/DN-PC-2003, podle kterého mělo dojít kolem 19:45 hodin na silnici II. třídy v km 2,7 na okrese D. k dopravní nehodě vozidla Peugot 406 Break majitele a řidiče K. B., který při projíždění prudké levotočivé zatáčky kvůli údajnému vyběhnutí srny z pravé strany vozovky strhl řízení, dostal smyk a havaroval v levém silničním příkopu, čímž mělo dojít k poškození vozidla Peugeot 406 ve výši nejméně 80.000,- Kč – tj. přední nárazník, pravý přední blatník, pravé přední dveře a zrcátko, pravé zadní dveře, pravý zadní blatník, pravé zadní světlo, zadní nárazník, víko kufru, čelní sklo, a tuto pojistnou událost obviněný K. B. uplatnil u G. P., a. s., a tato vyplatila částku 152.194,- Kč jako pojistné plnění společnosti LSCCB – L., s. r. o., přičemž k této dopravní nehodě nedošlo a policista a účastník dopravní nehody byli předem domluveni na zinscenování a zpracování malé dopravní nehody. Obviněnému byl uložen trest odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Dále bylo rozhodnuto o uplatněném nároku na náhradu škody. Odvolání obviněného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. 8 To 58/2005, zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné. II. Proti rozhodnutí Krajského soudu v Plzni podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, a to z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že napadané usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V úvodu odůvodnění svého dovolání vyslovuje obviněný přesvědčení, že se během celého trestního řízení nepodařila prokázat, že by se dopustil jednání, které mu je kladeno za vinu. Má za to, že z provedených důkazů nelze dovodit, že by byl se spoluobviněnými P. Ch. předem domluven na zinscenování dopravní nehody. Setrvává na tom, že dne 16. 3. 2003 k dopravní nehodě skutečně došlo tak, jak je popsána v policejním protokole. Pochybení soudů spatřuje v tom, že vycházely ze znaleckého posudku znalce z oboru dopravy, ekonomiky a strojírenství Ing. Z. V., přestože tento neměl možnost vozidlo vidět a vycházel pouze z fotodokumentace pořízené P.ČR a pojišťovnou. V této souvislosti obviněný namítl, že fotografie vytvořené pracovníkem pojišťovny zachycují poškození vozidla až po druhé dopravní nehodě, která se odehrála dne 18. 3. 2003, když předmětný automobil spadl z přívěsu za tažným vozidlem, na němž byl převážen. Dále připomněl, že toto další poškození potvrdil i soudní znalec při svém výslechu u hlavního líčení, nicméně již z této skutečnosti nevyvodil odpovídající závěry. Podle názoru dovolatele se soudy nevypořádaly s existencí dvou dopravních nehod a nesnažily se k nim zjistit bližší okolnosti, přestože druhá nehoda měla zásadní vliv na poškození vozidla a výši způsobené škody. V další části dovolání obviněný namítl, že poté co havaroval s vozidlem dne 16. 3. 2003, zavolal tísňovou linku P.ČR, a tak nemohl vědět ani předvídat, který konkrétní policista bude dopravní nehodu řešit. Podle jeho názoru nelze ani z provedených odposlechů dovodit, že by byl předem domluven se spoluobviněným P. Ch. na zinscenování dopravní nehody. Jeho výpověď označil za nevěrohodnou a nepravdivou. Závěrem namítl, že podle něj se nedopustil trestného činu pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, 3 tr. zák., neboť nebylo prokázáno, že by při uplatnění nároku z pojistné smlouvy uvedl nepravdivé či hrubě zkreslené údaje. V petitu dovolání pak obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek krajského soudu zrušil a rozhodl, že jej v plném rozsahu zprošťuje obžaloby, popř. věc vrátil Krajskému soudu v Plzni k dalšímu projednání a rozhodnutí. Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání podle § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila. Podle jejího názoru se dovolací argumentace obviněného zaměřuje na postoj obou soudů k posouzení provedených důkazů. Veškeré námitky obviněného tak podle nejvyšší státní zástupkyně vytýkají soudům porušení hodnotícího principu obsaženého v § 2 odst. 6 tr. ř. Tím podle ní obviněný deklarovaný ani jiný dovolací důvod nenaplnil. Závěrem proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. III. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě. Poté se zaměřil na to, zda obviněným uplatněné námitky lze skutečně považovat za některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř. Nejvyšší soud v této souvislosti zdůrazňuje, že v případě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze v jeho rámci namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu neměl. Myslí se tím přitom skutek, tak jak byl soudem zjištěn. Tento dovolací důvod neumožňuje namítat nesprávnost skutkových zjištění ani neúplnost provedeného dokazování. Dovolání je koncipováno jako opravný prostředek, který slouží k nápravě pochybení taxativně vypočtených v § 265b tr. ř., avšak nikoli k dalšímu, v pořadí již třetímu přezkumu skutkového stavu (k tomu viz rozhodnutí Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, II. ÚS 651/02, III. ÚS 732/02 či IV. ÚS 73/03, resp. č. 36/2005, str. 298, Sb. rozh. trest.). V této souvislosti nutno rovněž poukázat na skutečnost, že k nápravě skutkových vad pravomocného rozhodnutí poskytuje trestní řád další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.). V posuzovaném případě však obviněný své dovolání omezil výhradně na námitky proti skutkovým zjištěním, k nimž okresní a krajský soud po provedení dokazování dospěly. Obviněný nevznášel námitku, že by soudy zjištěné jednání nevykazovalo znaky skutkové podstaty trestného činu pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, 3 tr. zák, jímž byl uznán vinným, nýbrž namítal, že k tomuto jednání vůbec nedošlo. Setrvával na své obhajobě, že dopravní nehodu ze dne 16. 3. 2003 nezinscenoval, nýbrž že k ní skutečně došlo, tak je to popsáno v zápisu o dopravní nehodě pořízeném spoluobviněným P. Ch. Pokud pak soudy jeho obhajobě neuvěřily a na podkladě výpovědi spoluobviněného P. Ch., znaleckého posudku znalce Ing. Z. V. a dalších důkazů uzavřely, že poškození vozu, které obviněný uplatnil jako důvod pojistného plnění, nevzniklo v souvislosti s nehodovým dějem popsaným v inkriminovaném protokolu, zpochybňoval logiku a správnost jejich postupu při hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Lze proto shrnout, že obviněný nebrojil proti právnímu posouzení zjištěného skutku, jak to předpokládal jím deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nýbrž proti závěru soudů, že při uplatnění pojistné události u pojišťovny G. P., a. s., uvedl nepravdivé údaje (jak krajský soud zdůraznil, není přitom relevantní, zda poškození vozu vzniklo jednou či dvěma jinými nehodami, podstatný je skutkový závěr soudů, že údaje, kterými obviněný vysvětloval vznik škody a na jejichž podkladě došlo k plnění pojišťovny ve výši 152.194,- Kč, neodpovídaly podle zjištění soudů skutečnosti a byly zinscenovány). Takovými námitkami tedy obviněný deklarovaný dovolací důvod nenaplnil a Nejvyšší soud k nim proto nepřihlížel. IV. Z důvodu podrobně rozvedených shora proto Nejvyšší soud dovolání obviněného K. B. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 15. listopadu 2005 Předseda senátu: JUDr. Robert Fremr
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2007_8.TDO.1268.2007.1.xml	Judikát 8 Tdo 1268/2007 8 Tdo 1268/2007 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. listopadu 2007 o dovolání obviněného K. V., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 3. 2007, sp. zn. 5 To 45/2007, který rozhodl jako odvolací soud v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 2 T 27/2006, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného K. V. o d m í t á . O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 2. 11. 2006, sp. zn. 2 T 27/2006, byl obviněný K. V. uznán vinným trestnými činy ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. a neposkytnutí pomoci podle § 208 tr. zák. a odsouzen podle § 224 odst. 2, § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na jeden rok, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle § 49 odst. 1, § 50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu pěti let. V dalším bylo rozhodnuto o náhradě škody. Rozsudek soudu prvního stupně napadli obviněný a státní zástupce Okresního státního zastupitelství ve Žďáru nad Sázavou odvoláními; obviněný je zaměřil do výroku o vině i výroku o trestu, odvolání státního zástupce podané v neprospěch obviněného směřovalo rovněž proti výroku o vině i trestu. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 14. 3. 2007, sp. zn. 5 To 45/2007, byl z podnětu státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušen a podle § 259 odst. 3, 4 tr. ř. byl obviněný K. V. znovu uznán vinným trestnými činy ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. a neposkytnutí pomoci podle § 208 tr. zák. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle § 224 odst. 2, § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na dva a půl roku, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle § 49 odst. 1, § 50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu pěti let. V dalším bylo rozhodnuto o náhradě škody poškozeným V. z. p. České republiky, územní pracoviště Ž., se sídlem v N. M. na M. a S. H. Odvolání obviněného bylo podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto. Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněný označených trestných činů dopustil tím, že - dne 9. 11. 2005 v 05.15 hod. na Ž. ulici v N. M. na M., okr. Ž., neodpočatý a po požívání alkoholických nápojů, při řízení vlastního osobního automobilu zn. Audi A6 ALL ROAD, ve směru od železničního přejezdu do centra města na přímém přehledném úseku v klesání řádně nesledoval situaci v silničním provozu a jel nedovolenou rychlostí nejméně 65 km/h, v důsledku čehož v pravém jízdním pruhu ve směru své jízdy pravou přední částí svého auta srazil chodkyni V. Š. (nepřesně uvedeno S.), přecházející silnici zleva doprava ve směru jeho jízdy, přičemž chodkyně V. Š. utrpěla zejména zhmoždění a maligní otok mozku se zakrvácením do mozkových obalů a komor mozkových při zlomeninách klenby a spodiny lební, zhmoždění zevního boku pravé plíce, trhliny a zhmoždění pravého jaterního laloku, zlomeninu zevní části pravé klíčové kosti, rozvolnění spoje baze lební s 1. krčním obratlem se zhmožděním prodloužené a krční míchy, odlomení příčných výběžků bederní páteře vpravo v rozsahu 2. – 5. obratle a rozlomení obou ramének pravé kosti stydké, a těmto závažným rozsáhlým zraněním po převozu do nemocnice dne 10. 11. 2005 v 18.15 hod. podlehla; - obviněný po nehodě nezastavil a z místa ujel do svého bydliště na ulici Č. Proti rozsudku odvolacího soudu, který rozhodl ve druhém stupni, podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i trestu. Odkázal v něm na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (7 Tdo 1506/2005 – I.) upozornil na to, že ze skutkové části výroku o vině nevyplývá, jakou důležitou povinnost uloženou mu zákonem svým jednáním porušil, není v ní uveden odkaz na konkrétní ustanovení zákona. Odvolacímu soudu dále vytkl, že sice konstatoval spoluzavinění poškozené na vzniku dopravní nehody, avšak tuto okolnost žádným způsobem nepromítl ani do úvah o stupni nebezpečnosti činu pro společnost, ani do úvah o druhu a výměře trestu. Stran naplnění znaků trestného činu neposkytnutí pomoci podle § 208 tr. zák. zpochybnil naplnění subjektivní stránky tohoto trestného činu. Připomněl, že jde o úmyslný trestný čin, ale on je přesvědčen, že se činu dopustil toliko z vědomé nedbalosti. Měl totiž za to, že pomoc poškozené poskytly osoby, které na místo dopravní nehody viděl přicházet, a byl navíc přesvědčen, že poškozená stojí na nohou, a měl proto v daném okamžiku za to, že k žádnému zranění nedošlo. Další pochybení odvolacího soudu spatřoval v hodnocení polehčujících a přitěžujících okolností. Nesouhlasil s odvolacím soudem, pokud jako přitěžující okolnost uvedl neodčinitelný následek jeho jednání a zejména pak jeho chování po dopravní nehodě, kdy ujel a nechal postiženou osobu bez pomoci. Tímto postupem podle něho byla porušena zásada zákazu dvojího přičítání téže okolnosti k tíži pachatele vyjádřená v ustanovení § 31 odst. 3 tr. zák. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadané rozhodnutí zrušil a aby příslušnému soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že dovolání shledává důvodným toliko v části, vztahující se k absenci výslovného uvedení důležité povinnosti uložené podle zákona, kterou obviněný svým jednáním porušil, zatímco ve zbývající části ho považuje za zjevně neopodstatněné. Ze skutkové věty a následného odůvodnění rozsudku odvolacího soudu lze sice dovodit, které důležité povinnosti uložené podle zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích obviněný porušil, nicméně ani ve skutkové větě ani v odůvodnění rozsudku tyto povinnosti výslovně uvedeny nejsou a není zde citován ani zákon tyto povinnosti ukládající. Podíl poškozené na vzniku dopravní nehody je podle něj zcela nepatrný a spočívá toliko ve skutečnosti, že přecházela mimo vyznačený přechod. Základní příčinou nehody byla nepřiměřená rychlost obviněného a nedostatečná pozornost za situace, kdy byl jeho organismus oslaben po předchozí probdělé noci a požívání alkoholu. Pokud k této základní příčině přistoupila ještě příčina další, nemá to na příčinnou souvislost vliv. Dovozovat z pouhé domněnky, že poškozená stojí na nohou, že k jejímu zranění nedošlo, je nonsens a bylo povinností obviněného si skutečný zdravotní stav poškozené ověřit, což však nelze učinit pohledem do zpětného zrcátka. Ani skutečnost, že k poškozené šli náhodní chodci, nemohla vést obviněného k závěru, že on sám jí pomoc poskytnout nemusí. Obviněný se dopustil dvou samostatných trestných činů. Jeho chování po nehodě přitom není znakem skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák., takže pokud bylo neposkytnutí pomoci posouzeno ve vztahu k tomuto trestnému činu jako přitěžující okolnost, nejde o dvojí přičítání téže okolnosti. Posledně uvedená námitka se však týká otázky uloženého trestu, přičemž výrok o uložení trestu z hlediska jeho druhu, výše či způsobu výkonu lze dovoláním napadnout prakticky toliko z důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V tomto ustanovení vymezenými vadami však napadený výrok zjevně netrpí a takové vady ani nejsou dovoláním namítány. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného vyhověl a aby z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. částečně zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ve výroku o vině trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák., ve výrocích o trestech a ve všech výrocích týkajících se náhrady škody, aby zrušil všechna další rozhodnutí na tento rozsudek obsahově navazující, pokud zrušením ztratila svůj podklad, a aby Krajskému soudu v Brně přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Z hlediska napadeného rozsudku a obsahu dovolání jsou významné otázky, zda popis skutku obsažený v tzv. skutkové větě zahrnuje všechny zákonné znaky trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák., když jeho součástí není konkretizace povinností uložených mu zákonem, které porušil, s odkazem na konkrétní ustanovení zákona a zda byly naplněny znaky trestného činu neposkytnutí pomoci podle § 208 tr. zák. po stránce subjektivní. Trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt, spáchá-li uvedený čin proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona. Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu druhého stupně se podává, že soud považoval za naplněné znaky uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že obviněný jinému z nedbalosti způsobil smrt proto, že porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona. Skutková část výroku o vině rozsudku tohoto soudu ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují vedle následku, smrti poškozené V. Š., též jednání obviněného, jehož podstata spočívala v tom, že neodpočatý a po požívání alkoholických nápojů, při řízeného vlastního osobního automobilu na přímém přehledném úseku nesledoval situaci v silničním provozu a jel nedovolenou rychlostí nejméně 65km/h, v důsledku čehož v pravém jízdním pruhu ve směru své jízdy pravou přední částí svého vozu srazil poškozenou přecházející silnici zleva doprava ve směru jeho jízdy. Obviněný namítl, že popis skutku neobsahuje všechny zákonné znaky trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák., poněvadž v něm není uvedeno, která ustanovení a jakého zákona konkrétně porušil. Dovolateli je třeba přisvědčit, že tzv. skutková věta výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu neobsahuje konkrétní odkaz na ta ustanovení zákona, jež obsahují důležitou povinnost, kterou svým jednáním porušil. Odvolací soud specifikoval, že neodpočatý a po požívání alkoholických nápojů při řízení motorového vozidla řádně nesledoval situaci v silničním provozu a jel nedovolenou rychlostí nejméně 65 km/h, v důsledku čehož srazil chodkyni V. Š., která zraněním, jež utrpěla, následujícího dne podlehla. Ve výroku rozsudku a ani v jeho odůvodnění odvolací soud skutečně neodkázal na ta ustanovení zákona, jimiž mu byla uložena důležitá povinnost a jež byla popsaným jednáním obviněného porušena. Na druhé straně ovšem nutno též uvést, že z kontextu odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že ten svoji pozornost soustředil na odvolací námitky obviněného a státního zástupce, přičemž rozsudek soudu prvního stupně pokládal v zásadě za správný. Došlo-li k jisté úpravě, týkala se toliko upřesnění skutkových zjištění obou skutků, aby lépe a výstižněji vyjadřovala znaky trestných činů ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. i neposkytnutí pomoci podle § 208 tr. zák. Odvolací soud nikterak nekorigoval závěry soudu prvního stupně obsažené v odůvodnění jeho rozsudku na straně 6, kde soud prvního stupně výslovně uvedl, že obviněný jako řidič způsobem své jízdy nejméně z nedbalosti vědomé podle § 5 písm. a) tr. zák. způsobil smrt poškozené proto, že porušil především zvláštní povinnosti obsažené v § 4 písm. a), § 5 odst. 1 písm. b) a § 18 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (zákon o silničním provozu, nadále jen zákon č. 361/2000 Sb.). Z kontextu jeho rozsudku zjevně vyplývá, že i on shledal, že obviněný porušil právě tato soudem prvního stupně citovaná ustanovení zákona č. 361/2000 Sb. Podle § 4 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb. při účasti na provozu na pozemních komunikacích je každý povinen chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním mimo jiné neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní. Ustanovení § 5 odst. 1 písm. b) citovaného zákona dále řidiči nad rámec povinností uvedených v § 4 ukládá povinnost věnovat se plně řízení vozidla a sledovat situaci v provozu na pozemních komunikacích. Podle § 18 odst. 4 tohoto zákona v obci smí jet řidič rychlostí nejvýše 50 km/h. Z obsahu rozhodnutí soudů obou stupňů jasně plyne, že právě tyto povinnosti obviněný svým jednáním porušil. Povinnosti uložené zákonem a chováním obviněného porušené byly specifikovány téměř ve shodě se zněním zákona, a proto nelze konstatovat, že v odůvodnění rozsudku je uvedeno něco, co není - alespoň rámcově – uvedeno ve výroku rozsudku. S názory soudů obou stupňů nutno souhlasit i potud, že porušení nejméně ustanovení § 5 odst. 1 písm. a) a § 18 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb. je v konkrétním případě porušením důležité povinnosti uložené mu podle zákona ve smyslu zákonných požadavků § 224 odst. 2 tr. zák. V daných souvislostech je vhodné připomenout, že za porušení důležité povinnosti ve smyslu § 224 odst. 2 tr. zák. lze považovat jen porušení takové povinnosti, jejíž porušení za dané situace zpravidla podstatně zvyšuje nebezpečí pro lidský život nebo zdraví. Význam porušení kterékoliv řidičské povinnosti je přímo závislý na konkrétní dopravní situaci. Obviněný porušil povinnosti řidiče způsobem, který má podle všeobecné zkušenosti zpravidla za následek vážnou dopravní nehodu s následky v podobě vážných poruch zdraví či smrti; porušení povinností řidiče lze proto důvodně považovat za porušení důležité povinnosti uložené mu podle zákona (k tomu viz č. 11/1964, 33/1972 Sb. rozh. tr. aj.). Třebaže je žádoucí, aby v případě, že znakem trestného činu je porušení zákonem (jiným než trestní zákon) uložené povinnosti, byla ve skutkové větě výroku o vině tato povinnost specifikována jednak ve zjištění, jakým jednáním obviněný povinnost porušil, jednak uvedením této povinnosti včetně odkazu na konkrétní ustanovení zákona, o jehož porušení jde, což beze zbytku splněno nebylo, je i přes určité nedostatky v popisu skutku v konkrétním případě Nejvyšší soud přesvědčen, že výrok rozsudku soudu druhého stupně ve spojení s obsahem odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů v zásadě vyhovuje požadavkům stanoveným v ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř. a že není nezbytně nutné napadený rozsudek odvolacího soudu zrušit jen proto, aby v jeho výroku o vině byl obsažen konkrétní odkaz na ta ustanovení zákona, jež obsahují povinnosti, které obviněný porušil. Nad rámec řečeného dovolací soud poznamenává, že poukazoval-li obviněný na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1506/2005, jímž bylo zrušeno dovoláním napadené rozhodnutí proto, že ve skutkové části výroku o vině nebyla uvedena povinnost uložená zákonem včetně odkazu na konkrétní ustanovení zákona, které obviněný porušil, nešlo o situaci zcela totožnou s projednávanou věcí. Z odůvodnění tohoto usnesení Nejvyššího soudu se totiž podává, že odkaz na konkrétní ustanovení zákona, jimiž byla obviněnému uložena povinnost, kterou měl svým jednáním porušit, nebyl - na rozdíl od nyní posuzované věci - obsažen ani v odůvodnění napadeného rozhodnutí soudu (viz strana 3). Obviněný dále namítal, že odvolací soud sice konstatoval spoluzavinění následku poškozenou V. Š., avšak k této okolnosti nepřihlédl při posouzení míry zavinění obviněného, nepromítl ji do úvah o stupni společenské nebezpečnosti ani o druhu a výměře trestu výroku. Ani tuto výhradu obviněného nelze akceptovat. Závěr, že rozhodující příčinou dopravní nehody bylo jednání obviněného, přičemž podíl poškozené na jejím vzniku, spočívající ve skutečnosti, že přecházela mimo vyznačený přechod, je zcela zanedbatelný, jak výstižně vyjádřil i státní zástupce ve svém vyjádření, je provedeným dokazováním plně podložen. Obviněný při řízení motorového vozidla řádně nesledoval situaci v silničním provozu, jsa oslaben předchozí probdělou nocí a požíváním alkoholu, jel nepřiměřenou rychlostí; pakliže k těmto zásadním příčinám dopravní nehody přistoupila ještě příčina další, spočívající v přecházení poškozené přes vozovku mimo vyznačený přechod, nemá to na příčinnou souvislost žádný podstatný vliv. Odvolací soud spoluzavinění poškozené, které by mohlo mít relevantní význam z hlediska posouzení míry zavinění obviněného a případné právní kvalifikace jeho skutku pouze jako trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák., připustil - v teoretické rovině - pouze za situace, že by obviněný jel rychlostí nejvýše 50 km/h a neřídil motorové vozidlo poté, co jeho řidičské dispozice byly ovlivněny nocí beze spánku a po požívání alkoholu. Rovněž připomněl, že poškozená přecházela vozovku zprava doleva ve směru jízdy obviněného, což znamenalo, že se na vozovce pohybovala delší dobu a dovolatel měl, při věnování větší pozornosti jízdě, možnost střetu s poškozenou zabránit. Pokud závěrem úvah o zavinění fatálního následku odvolací soud zmínil vysokou míru zavinění obviněným, přičemž přece jen připustil určité spoluzavinění poškozené (a přihlédl k ní při úvahách o druhu trestu a jeho výměře ve prospěch obviněného), pak je třeba jeho vyjádření posuzovat v souvislostech předchozích úvah, z nichž jasně vyplývalo, že zavinění obviněného bylo dominantní. Obstát nemohou ani výhrady obviněného týkající se naplnění zákonných znaků trestného činu neposkytnutí pomoci podle § 208 tr. zák. pro absenci jeho subjektivní stránky. Trestného činu neposkytnutí pomoci podle § 208 tr. zák. se dopustí řidič dopravního prostředku, který po dopravní nehodě, na níž měl účast, neposkytne osobě, která utrpěla újmu na zdraví, potřebnou pomoc, ač tak může učinit bez nebezpečí pro sebe nebo jiného. Skutková část výroku o vině rozsudku odvolacího soudu ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která všechny zákonné znaky trestného činu neposkytnutí pomoci podle § 208 tr. zák. evidentně naplňují. Tato skutková zjištění vyjadřují, že obviněný jako řidič osobního automobilu po dopravní nehodě, kterou svým jednáním zapříčinil, nezastavil, neposkytl poškozené žádnou pomoc a z místa nehody ujel do svého bydliště. Výhradám, jejichž prostřednictvím obviněný namítal, že nebyla prokázána subjektivní stránka tohoto trestného činu, jmenovitě úmyslné zavinění, protože poškozenou po dopravní nehodě nezanechal bez pomoci, přisvědčit nelze. Závěr o formě zavinění (§ 4, § 5 tr. zák.) je závěrem právním, vycházejícím ze skutkových zjištění soudu, která vyplývají z provedeného dokazování. To znamená, že v tzv. skutkové větě není nezbytně nutné výslovně uvést, že čin byl spáchán úmyslně; takový závěr coby závěr právní však musí mít ve skutkových zjištění vyjádřených v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku oporu. V posuzovaném případě soudy učinily ve vztahu k zavinění taková zjištění, která zákonné znaky úmyslu nepřímého podle § 4 písm. b) tr. zák. evidentně naplňují. Podle § 4 písm. b) tr. zák. je čin spáchán úmyslně mimo jiné též tehdy, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Srozumění vyjadřuje jeho aktivní volní vztah k způsobení následku, který je relevantní pro trestní právo. Na takové „srozumění“ se usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný. Soud prvního stupně se subjektivní stránkou trestného činu neposkytnutí pomoci podle § 208 tr. zák. zabýval (strana 6 rozsudku) a jeho závěry o zavinění ve formě nejméně úmyslu nepřímého podle § 4 písm. b) tr. zák. [nepřesně uveden odkaz na § 4 písm. a) tr. zák.], s nimiž se ztotožnil i odvolací soud, jsou přesvědčivé. Přiléhavě upozornil, že obviněný si musel být vědom, že jako řidič byl povinen poskytnout účastníku dopravní nehody, kterou sám zavinil, potřebnou pomoc, a přesto bez zastavení z místa ujel. Poskytnutím potřebné pomoci ve smyslu § 208 tr. zák. se rozumí taková pomoc, která je potřebná k ochraně zdraví života a zdraví poškozené osoby; zda jde o pomoc potřebnou je při tom nutno posoudit podle povahy konkrétního případu a zejména též podle možnosti pachatele. Vždy však musí jít o pomoc potřebnou k odvrácení nebo snížení event. nebezpečí smrti nebo další újmy na zdraví hrozící poškozené osobě nebo směřující ke zmírnění nesnází a následků utrpěného zranění. Nejvyšší soud připomíná, že řidič dopravního prostředku, který ujel z místa dopravní nehody, na které měl účast, se nestává beztrestným jen proto, že pomoc poškozenému poskytne jiná osoba, náhodně se na místě činu vyskytující. To neplatí, pokud z místa odjede, aniž by sám pomoc poškozené osobě poskytl, není-li poskytnutí pomoci řidičem, který měl účast na dopravní nehodě, potřebné např. proto, že pomoc byla zajištěna jinými kvalifikovanými osobami (k tomu č. 37/1969 Sb. rozh. tr.). O takovou situaci však v posuzovaném případě nejde. Obviněný v přípravném řízení mimo jiné uvedl, že před nárazem i po nárazu brzdil, ale než se vozidlo zastavilo, rozjel se dál, což nedokázal vysvětlit. Sice si uvědomil, že měl zastavit a pomoci, ale ve zpětném zrcátku viděl, že tam nějací lidé přicházejí, zdálo se mu, že žena stojí na nohou. Dodal, že navíc u sebe neměl ani doklady, aby se mohl prokázat Policii (č. l. 184). Obviněný v daném případě na případné zranění poškozené požadovaným způsobem nereagoval; nezastavil, nezajímal se o její zdravotní stav, nepřivolal potřebnou pomoc, neinformoval dopravní policii, která by mohla přivolat pomoc, a z místa nehody ujel. Tímto jednáním vyjádřil lhostejností ke vzniklému následku své smíření se s ním, a dal tak najevo i srozumění se vzniklým následkem. Tvrzení obviněného, že předpokládal, že lidé přicházející k poškozené jí poskytnout potřebnou péči lépe než on, poněvadž byl rozrušen, přičemž se mu navíc zdálo, že žena stojí na nohou, proto nemůže na přesvědčivosti úvah o zavinění nejméně v nepřímém úmyslu nic změnit. Ostatně údaj o jeho rozrušení, vylučujícím adekvátní reakci na místě činu, nebyl jeho dalším chováním v průběhu dne nijak doložen, a zbavit trestní odpovědnosti jej nemůže ani jeho „zdání“, že poškozená stála na nohou, když se o tom sám nepřesvědčil a její zdravotní stav neověřil. Obviněný konečně namítl, že při ukládání druhu a výměry trestu byla porušena zásada zákazu dvojího přičítání téže okolnosti k tíži pachatele uvedená v § 31 odst. 3 tr. zák., tj. že k okolnosti, která je zákonným znakem trestného činu, nelze přihlédnout jako k okolnosti polehčující nebo přitěžující nebo k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby. V této souvislosti argumentoval tou částí odůvodnění rozsudku odvolacího soud, v níž jako okolnost přitěžující hodnotil neodčinitelný následek a „zejména pak jeho chování po dopravní nehodě, kdy ujíždí a nechává postiženou osobu bez pomoci“. Ani v tomto ohledu nelze obviněnému dát za pravdu. Podle § 31 odst. 3 tr. zák. platí, že k okolnosti, která je zákonným znakem trestného činu, nelze přihlédnout jako k okolnosti polehčující nebo přitěžující nebo k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby. Obviněný se dopustil dvou samostatných skutků, dvou trestných činů. Pokud soud hodnotil jako přitěžující okolnost vedle neodčinitelného následku též chování obviněného po dopravní nehodě, jež samo o sobě naplňuje znaky trestného činu neposkytnutí pomoci podle § 208 tr. zák. nepostupoval v rozporu se zásadou vyjádřenou v § 31 odst. 1 tr. zák., ale vyjádřil jinými slovy, že jako přitěžující okolnost je třeba hodnotit, že obviněný spáchal více trestných činů [§ 34 písm. k) tr. ř.]. Z kontextu námitek obviněného však plyne, že především naznačoval, že v důsledku takového domnělého pochybení mu byl uložen nepřiměřený trest. Výhrady této povahy jdou zjevně nad rámec důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí však lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. To obviněný ale nevytýkal. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (k tomu č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Pro úplnost a nad rámec řečeného Nejvyšší soud dodává, že pachatele trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. a neposkytnutí pomoci podle § 208 tr. zák. lze podle § 224 odst. 2 tr. zák. (při respektování zásad ukládání úhrnného trestu podle § 35 odst. 1 tr. zák.) odsoudit k trestu odnětí svobody na šest měsíců až pět let. Trest odnětí svobody na dva roky a šest měsíců, který byl obviněnému vedle trestu zákazu činnosti uložen a pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem, není proto ani druhem trestu, který zákon nepřipouští, ani mu nebyl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Uložený trest je trestem sice relativně přísným, ale nelze jej vnímat jako trest extrémně přísný a zjevně nespravedlivý. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud nerozhodoval o žádosti obviněného o odložení výkonu rozhodnutí, kterou též podal, poněvadž obviněný není osobou oprávněnou k podání takového návrhu. Samosoudce soudu prvního stupně spis s příslušným návrhem nepředložil a předsedkyně senátu Nejvyššího soudu důvody pro případný postup podle § 265o odst. 1 tr. ř. neshledala. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 21. listopadu 2007 Předsedkyně senátu: JUDr. Věra Kůrková
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2006_11.TDO.620.2006.1.xml	Judikát 11 Tdo 620/2006 11 Tdo 620/2006 U S N E S E N Í Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 29. června 2006 dovolání nejvyšší státní zástupkyně podané v neprospěch obviněného R. R., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. října 2005, sp. zn. 3 To 678/2005, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 4 T 115/2002, a rozhodl t a k t o : Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. října 2005, sp. zn. 3 To 678/2005, a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. dubna 2005, sp. zn. 4 T 115/2002, z r u š u j í . Podle § 265k odst. 2 tr. ř. s e z r u š u j í také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e Okresnímu soudu v Českých Budějovicích p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 4. 2005 byl obviněný R. R. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. a byl mu za to uložen trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podkladem pro to bylo zjištění, že dne 27. 8. 1999 v Č. B. uzavřel s G. C. L., a. s., leasingovou smlouvu s předmětem leasingu osobního automobilu Daewoo Nubira v ceně 534.400,- Kč, při jeho odběru uhradil akontaci ve výši 128.256,- Kč, a dne 7. 9. 1999 na první splátku částku 15.000,- Kč a další splátky neplnil, vozidlo ihned po odběru předal další osobě, čímž způsobil jeho vlastníkovi G. C. L., a. s. škodu ve výši 391.144,- Kč. K odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích napadeným rozsudkem ze dne 10. 10. 2005, sp. zn. 3 To 678/2005, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušil a poté obviněného R. R. podle § 226 písm. b) tr. ř. obžaloby zprostil s tím, že nebylo prokázáno, že skutek spočívající podle obžaloby v podstatě v tom, že obviněný R. R. dne 27. 8. 1999 v Č. B. uzavřel s G. C. L., a. s. leasingovou smlouvu s předmětem leasingu osobního automobilu Daewoo Nubira v ceně 534.400,- Kč, při jeho odběru uhradil akontaci ve výši 128.256,- Kč, a dne 7. 9. 1999 na první splátku částku 15.000,- Kč a další splátky neplnil, vozidlo ihned po odběru předal další osobě, přičemž již při odběru vozidla vzhledem ke svým finančním a osobním poměrům věděl, že splátky na vozidlo nebude schopen platit, čímž způsobil vlastníkovi G. C. L., a. s. škodu ve výši 391.144,- Kč, v němž obžaloba spatřovala trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., je trestným činem. Současně poškozenou a. s. G. M. L. se sídlem P., (dříve a. s. G. C. L.) odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala nejvyšší státní zástupkyně dovolání, jež opřela o dovolací důvod předvídaný ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Poté, co zrekapitulovala skutkové závěry soudů obou stupňů a průběh dosavadního řízení, zdůraznila, že skutek vymezený ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně vykazuje zákonné znaky trestného činu zpronevěry. Právní názor odvolacího soudu, podle něhož došlo ze strany obviněného toliko k porušení leasingové smlouvy, aniž si obviněný vozidlo přisvojil a způsobil tak na cizím majetku nikoliv malou škodu, nepokládá za správný. Dovolatelka zdůraznila, že předmětné vozidlo zůstalo ve vztahu k obviněnému cizí věcí, která mu byla svěřena s tím, aby s ní nakládal určitým způsobem. Oba soudy shodně zjistily, že obviněný v rozporu s leasingovou smlouvou motorové vozidlo předal třetí osobě, čímž zmařil základní účel svěření a tudíž způsobil i vznik škody. Okolnost, že svěřené vozidlo předal bezúplatně je nevýznamná. Leasingová společnost v případě předčasného ukončení leasingové smlouvy pro neplacení leasingových splátek si nemohla vozidlo odebrat, což se v posuzované věci také stalo. Jestliže bylo bezpečně zjištěno, že obviněný si vozidlo pronajal na základě leasingové smlouvy, vozidlo převzal a vzápětí se jej zbavil takovým způsobem, že již ani sám neměl možnost s ním disponovat, tak musel vědět, že dispozici s vozidlem neumožní ani jeho vlastníkovi. Následkem této neoprávněné dispozice vznikla vlastníkovi škoda, jejíž výše byla řádně zjištěna. Proto byly naplněny jak formální znaky trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák., tak s ohledem na povahu porušení leasingové smlouvy je dán i materiální předpoklad trestní odpovědnosti obviněného ve smyslu ustanovení § 3 odst. 2 tr. zák. V tomto směru dovolatelka poukázala na závěry, vyplývající z rozhodnutí publikovaného pod č. 43/1996 Sb. rozh. tr. V závěru dovolání nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i všechna další na něj navazující rozhodnutí, a aby přikázal odvolacímu soudu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Z vyjádření obviněného R. R. k podanému dovolání vyplývá, že dovolání nejvyšší státní zástupkyně nepokládá za důvodné. Má za to, že dovolatelka příliš extenzivně vykládá naplnění zákonných znaků „přisvojení si cizí věci“ a „svěření“ takové věci. Podle obviněného nebylo zjištěno, že by s předmětným osobním automobilem nakládal jako se svým vlastnictvím a pokud strpěl, že automobil od počátku užíval někdo jiný a že ve skutečnosti bez právního důvodu pouze za někoho jiného uhradil akontaci a první leasingovou splátku, tak z toho nelze dovodit, že jednal v úmyslu způsobit leasingové společnosti škodu. Naopak sám obviněný byl podvodným jednáním třetích osob poškozen. Rovněž zákonný znak „svěření“ nebyl naplněn, neboť z provedeného dokazování nevyplývá, že obviněný, byť jen na okamžik, měl možnost s autem disponovat. Jestliže nedošlo k fyzickému předání věci, nemohlo dojít ani k jejímu svěření ve smyslu ustanovení § 248 tr. zák. Pokud dovolatelka podpis leasingové smlouvy pokládá za takové svěření, tak se jedná o nepřípustně extenzivní výklad podmínek trestnosti. Jen ta okolnost, že leasingová společnost byla zbavena možnosti disponovat se svým majetkem (tj. předmětným automobilem), a to v důsledku porušení jeho povinností vyplývajících z leasingové smlouvy a z ustanovení čl. III. odst. 8, 9 Všeobecných smluvních podmínek finančního leasingu, popřípadě, že neučinil dostatečné kroky k tomu, aby získal předmětný osobní automobil do své dispozice, neumožňuje učinit závěr o jeho trestní odpovědnosti též s ohledem na nedostatek materiální stránky trestného činu podle § 3 odst. 2 tr. zák. Dále zdůraznil, že nikoliv každé porušení smluvních podmínek lze pokládat za naplnění skutkové podstaty toho či onoho trestného činu a poukázal i na princip ultima ratio, který je nutno uplatnit v případech, kdy ochrana narušených soukromoprávních vztahů je možná i jinými právními prostředky, než trestněprávní represí. Obviněný neměl v úmyslu spáchat jakýkoliv trestný čin, nýbrž pouze lehkomyslně spoléhal na to, že s předmětným osobním automobilem bude vydělávat peníze a splácet jeho cenu. Proto pokládá závěry odvolacího soudu za správné a navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265j tr. ř. podané dovolání jako nedůvodné zamítnul. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání nejvyšší státní zástupkyně vykazuje všechny zákonem vyžadované formální a obsahové náležitosti, dospěl k závěru, že podanému dovolání lze přisvědčit. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je relevantně uplatněn tehdy, pokud se dovolatel dovolacími námitkami domáhá toho, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Podle názoru Nejvyššího soudu dovolatelka důvodně namítá, že právní závěr odvolacího soudu, podle něhož soudem prvního stupně zjištěný čin obviněného není žádným trestným činem, není správný, a proto rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Je třeba připomenout, že oba soudy při právním posouzení věci vycházely v zásadě ze stejných skutkových zjištění, jejichž podstata spočívala v tom, že obviněný R. R. převzal předmětný automobil od jeho vlastníka (tj. od poškozené společnosti G. C. L., a . s.) na základě leasingové smlouvy a protokolu o jeho převzetí, a poté co byla uhrazena požadovaná akontace ve výši 128.256 Kč. Bezprostředně nato automobil předal jiné osobě (svědku J. Š.), v důsledku čehož byl vlastník auta zbaven jakékoli dispozice s předmětným vozidlem pro případ předčasného ukončení pronájmu. Soudy se shodly i v tom, že obviněný nepochybně jednal v rozporu s obsahem jím podepsané leasingové smlouvy, jakož i Všeobecných obchodních podmínek finančního leasingu a že leasingové společnosti vznikla škoda nikoli malá (391.144 Kč), neboť kromě akontace a částky 15.000 Kč již žádné leasingové splátky obviněným ani nikým jiným uhrazeny nebyly, přičemž předmětné vozidlo bylo až později zajištěno policejními orgány v souvislostí s pokusem o jeho vyvezení do ciziny. Na rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud z těchto skutkových závěrů bez dalšího vyvodil jiný právní závěr v otázce viny obviněného. Podle názoru odvolacího soudu si obviněný výše popsaným způsobem předmětné vozidlo nepřisvojil, neměl v úmyslu se obohatit a v příčinné souvislosti s tím také nezpůsobil škodu na majetku leasingové společnosti. Proto z jeho strany nemůže jít ani o trestný čin zpronevěry, kterým jej uznal vinným soud prvního stupně, ale také ani o trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., který v tomto skutku spatřovala obžaloba, jakož i předchozí rozhodnutí obou soudů činných v této věci (viz rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 1. 2003, sp. zn. 4 T 115/2002, a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích jako soudu odvolacího ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. 3 To 838/2003, když tato rozhodnutí byla zrušena dovolacím soudem usnesením ze dne 14. 12. 2004, sp. zn. 11 Tdo 1378/2004). K tomu je třeba předně uvést, že zákonný znak „přisvojí si cizí věc“ ve smyslu skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. je naplněn takovou dispozicí pachatele s věcí, která jinak přísluší toliko vlastníkovi věci (např. prodej svěřené věci, její darování) a kterou současně vlastníka věci zbavuje možnosti, aby po případném dosažení účelu svěření mohl realizovat svá vlastnická oprávnění. Z hlediska naplnění tohoto zákonného znaku je přitom irelevantní, zda k takové dispozici došlo za úplatu a pachatel se tak obohatil, či nikoliv. Je třeba připomenout, že podle skutkových zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil i odvolací soud, obviněný R. R. „…dne 27. 8. 1999 v Č. B. uzavřel s G. C. L., a. s., …leasingovou smlouvu s předmětem leasingu osobního automobilu Daewoo Nubira … v ceně 534.400,- Kč, při jeho odběru uhradil akontaci ve výši 128.256,- Kč, a dne 7. 9. 1999 na první splátku částku 15.000,- Kč a další splátky neplnil, vozidlo ihned po odběru předal další osobě, čímž způsobil… vlastníkovi … škodu…“. Jestliže soudy zjistily, že obviněný vozidlo po odběru vozidla (jinak řečeno poté, co mu bylo svěřeno na podkladě jím uzavřené leasingové smlouvy) jej předal k užívání jiné osobě, a to bez jakéhokoli časového či jiného omezení, pak už se nejedná jen o nějaké nepodstatné porušení uzavřené leasingové smlouvy či Všeobecných obchodních podmínek finančního leasingu, nýbrž může jít o protiprávní dispozici směřující ke zmaření základního účelu svěření věci obviněnému, tedy jednání, které v obecné rovině lze pokládat za přisvojení svěřené cizí věci ve smyslu ustanovení § 248 tr. zák. Otázka, zda obviněný měl z této dispozice prospěch či nikoliv je, jak bylo výše již uvedeno, v této souvislosti irelevantní (ostatně není ani vyloučeno, že pachatel si přisvojí svěřenou věc tak, že ji jinému daruje). Dále je třeba zdůraznit, že dokonání tohoto trestného činu v takovém případě nastane již okamžikem uskutečnění neoprávněné dispozice se svěřenou cizí věcí (samozřejmě při splnění dalších zákonných podmínek, včetně subjektivní stránky trestného činu). Okolnost, že pachatel i poté hradí leasingové splátky je již jen náhradou způsobené škody a může se případně projevit např. v souvislosti s úvahami o uložení trestu. Z hlediska naplnění formálních znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu jsou pak v zásadě nevýznamné další úkony pachatele učiněné po dokonání trestného činu, což je nutno připomenout v souvislosti s úvahami odvolacího soudu (viz str. 4 napadeného rozsudku) o nedostatečném objasnění dalšího osudu předmětného vozidla poté, co jej obviněný předal svědku Š.). Pro úplnost je třeba též zdůraznit, že k trestní odpovědnosti se v případě trestného činu zpronevěry vyžaduje zavinění ve formě úmyslu (§ 4 tr. zák.). Lze uzavřít, že pokud odvolací soud, jenž se jinak plně ztotožnil se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, dospěl k právnímu závěru, že obviněný si nepřisvojil cizí věc ve smyslu zákonného znaku skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, a především na základě toho vyslovil zprošťující výrok podle § 226 písm. b) tr. ř., pak jeho rozhodnutí je zatíženo vadou předpokládanou ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto Nejvyšší soud k důvodnému dovolání nejvyšší státní zástupkyně zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích. Za této situace pak Nejvyšší soud shledal, že jak napadený rozsudek, tak jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně jsou zatíženy dalšími nedostatky, v důsledku nichž jsou závěry obou soudů v otázce viny obviněného R. R. též předčasné. Protože tato pochybení mají svůj původ již v řízení před soudem prvního stupně, jež následovalo i po předchozím kasačním rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 14. prosince 2004, sp. zn. 11 Tdo 1378/2004, tak Nejvyšší soud zrušil též rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 4. 2005, sp. zn. 4 T 115/2002. Rovněž tak byla zrušena i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu (§ 265k odst. 1, 2 tr. ř.). V návaznosti na výše uvedené konstatování je třeba oběma soudům činným v této věci vytknout, že důsledně nerespektovaly závěry vyplývající z předchozího rozhodnutí Nejvyššího soudu. Jak již bylo výše uvedeno, prvním rozsudkem okresního soudu v této věci byl obviněný R. R. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. a s touto právní kvalifikací se plně ztotožnil i odvolací soud. Pokud oba soudy po zrušení těchto rozhodnutí Nejvyšším soudem (z podnětu dovolání obviněného) dovodily, že Nejvyšší soud zaujal právní názor (podle odvolacího soudu dokonce závazný právní názor – viz str. 4 napadeného rozsudku), že žalovaný skutek nelze posoudit jako trestný čin podvodu, tak tento jejich názor nekoresponduje s obsahem předchozího rozhodnutí dovolacího soudu. Pro ilustraci lze citovat: „Ze skutkových zjištění obou soudů je zřejmé, že obviněný zaplatil akontaci, převzal vozidlo a po převzetí vozidla, za více jak deset dnů, uhradil na první leasingovou splátku částku 15.000,- Kč. Toto jejich zjištění si poněkud protiřečí se závěrem, podle něhož obviněný „již při odběru vozidla vzhledem ke svým finančním a osobním poměrům věděl, že splátky na vozidlo nebude schopen platit…“, resp. z rozhodnutí obou soudů není zřejmé, jak na tuto skutečnost (tj. zaplacení poměrně velké částky leasingové splátky – 15.000,- Kč, po více než deseti dnech po převzetí auta) nahlížely. Zda tedy např. zaplacení první splátky obviněným poté, co již měl vozidlo ve své dispozici, soudy považovaly za součást jeho podvodného jednání, kterým chtěl obviněný předstírat, že řádně uzavřel leasingovou smlouvu a převzal vozidlo v úmyslu splátky v budoucnosti splácet, jinými slovy řečeno, že se obviněný tímto snažil oddálit odhalení již spáchaného trestného činu, maskovat svůj podvodný úmysl, který měl již v době uzavření smlouvy a převzetí vozidla, nebo zda zaplacení této částky bylo chápáno jako částečná náhrada způsobené škody…“. Dále Nejvyšší soud upozornil, že nejasnosti o naplnění podvodného úmyslu ve smyslu zákonného znaku skutkové podstaty trestného činu podvodu „…jsou pak ještě zesíleny úvahami obsaženými v odůvodnění napadeného usnesení, kdy odvolací soud závěr o podvodném úmyslu obviněného opíral o jeho chování po převzetí předmětného automobilu a po jeho předání J. Š.; např. odvolací soud v této souvislosti poukázal na to, že obviněný „…nepodniká žádné reálné kroky k tomu, aby měl vozidlo ve své moci, či aby vyrovnal závazky vůči leasingové společnosti, či s ní minimálně vešel v kontakt.“ Na základě výše uvedeného však rozhodně nebylo možno usuzovat, že Nejvyšší soud ve svém dřívějším rozhodnutí v této trestní věci vyslovil závazný právní názor podle ustanovení § 265s odst. 1 tr. ř. v tom smyslu, že stíhaný skutek nelze za žádných okolností kvalifikovat jako trestný čin podvodu podle § 250 tr. zák. Dovolací soud v podstatě upozornil na to, že je potřeba se zabývat tím, zda již v době odběru předmětného automobilu na podkladě leasingové smlouvy existovaly relevantní okolnosti svědčící o podvodném úmyslu obviněného, a že v tomto směru jsou dosavadní skutková zjištění soudů ne zcela konzistentní. Dovolací soud pak teprve pro situaci, když na základě uvážení všech rozhodných okolností a po odstranění rozporuplností skutkových zjištění a z nich vyvozovaných právních závěrů, nebude skutkový podklad pro výše zmiňovanou právní kvalifikaci (tj. posouzení jednání obviněného jako trestného činu podvodu), uložil, aby se soud prvního stupně zabýval též okolnostmi, které by mohly opodstatňovat případnou jinou právní kvalifikaci činu obviněného. V tomto směru pak uvedl, že „…soudy se dostatečně nezabývaly posouzením činnosti obviněného po převzetí vozidla, byť se chováním obviněného v této době obšírněji zabývaly, ovšem jen ve vztahu k naplnění znaků trestného činu podvodu. Pokud by nebyla prokázána existence podvodného úmyslu na straně obviněného, pak bude třeba se blíže zabývat dalšími okolnostmi posuzované věci, zejména jednáním obviněného po převzetí vozidla, zda jeho předáním jiné osobě nepostupoval obviněný v rozporu s uzavřenou leasingovou smlouvou. Je nepochybné, že ve vztahu k obviněnému se jednalo o cizí věc. Bylo by pak třeba se zabývat tím, zda ze strany obviněného nedošlo k neoprávněnému nakládání s takovou věcí a ke způsobení škody… Pokud by bylo zjištěno, že obviněný po převzetí vozidla (tj. pro případ neprokázání jeho podvodného úmyslu již v době uzavření leasingové smlouvy a při převzetí předmětu leasingu) provedl neoprávněnou dispozici s předmětem leasingu, kterou cizí věc odňal z dispozice oprávněné osoby a způsobil tím i škodu na cizím majetku, bylo by současně třeba se zabývat otázkou, zda jeho jednání nevykazuje znaky jiného trestného činu (např. trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák.).“ Jestliže dovolací soud výslovně nenařídil, které důkazy je nutno opakovat či nově provést, tak to nutně neznamenalo, že by ve věci nebylo třeba vykonat již žádné dokazování. Ostatně potřeba provedení dalších důkazů byla pak sama o sobě dostatečně opodstatněna již změnou právní kvalifikace činu obviněného, ke které přistoupil soud prvního stupně ve svém novém rozhodnutí. Oba soudy ke změněnému právnímu posouzení skutku nevyslechly ani obviněného a neprovedly ani žádný jiný důkaz vztahující se ke zvažované právní kvalifikaci činu jako trestného činu zpronevěry, ačkoliv v předchozím řízení bylo dokazování zaměřeno výlučně k objasnění zákonných znaků jiné skutkové podstaty trestného činu (tj. trestného činu podvodu). Pro změněné právní posouzení skutku si tak nevytvořily potřebný podklad ve vykonaných důkazech. Bylo tak nezbytné k okolnostem opodstatňujícím jiné právní posouzení skutku vykonat i další dokazování (např. vyslechnout svědky J. Š., R. P.). Soudy dále nijak nereagovaly na pokyn dovolacího soudu, aby zaujaly jednoznačné stanovisko ke zjištění, že obviněný po předání vozidla svědku J. Š. zaplatil na leasingovou splátku poměrně významnou částku (15.000 Kč) a nezabývaly se ani tím z jakých důvodů a z jakých zdrojů tak učinil. Blíže neobjasněny zůstaly i další okolnosti jednání obviněného po převzetí předmětného automobilu, pokud by měly mít význam z důvodu možného jiného právního posouzení činu, než jako trestného činu podvodu. V řízení po kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu tedy nebylo před soudy prováděno žádné dokazování (vyjma opatření aktuálního opisu Rejstříku trestů), a přesto soudy změnily své skutkové závěry ve srovnání se stavem před rozhodnutím dovolacího soudu. Takový postup neodpovídá požadavkům vyplývajícím z ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. S ohledem na výše uvedené skutečnosti Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Českých Budějovicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a to v intencích shora obsažených úvah, jakož i pokynů obsažených v již předchozím zrušovacím rozhodnutí Nejvyššího soudu. Lze v tomto směru jen připomenout, že např. bude nutno se především velice pečlivě zabývat všemi okolnostmi uzavření předmětné leasingové smlouvy a odběru předmětu leasingu (automobilu) významnými pro závěr o existenci úmyslu obviněného předpokládaného ustanovením § 250 tr. zák. o trestném činu podvodu. Soud se vypořádá též s významem okolnosti, že obviněný zaplatil na první splátku částku 15.000, Kč téměř čtrnáct dnů poté, co došlo k převzetí vozidla a provedeným dokazování si vytvoří lepší předpoklady pro posouzení celkového jednání obviněného při převzetí vozidla a po něm, a to i v kontextu případné jeho součinnosti s jinými osobami (samozřejmě při respektování obžalovacího principu). V neposlední řadě se bude zabývat i materiální podmínkou trestnosti činu ve smyslu ustanovení § 3 odst. 2 tr. zák. Protože vady napadeného rozhodnutí zjištěné Nejvyšším soudem na podkladě podaného dovolání nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání dovolacího soudu, bylo o tomto dovolání rozhodnuto podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 29. června 2006 Předseda senátu: JUDr. Antonín Draštík
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2004_28.CDO.959.2003.1.xml	Judikát 28 Cdo 959/2003 28 Cdo 959/2003 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání Ing. A. D., zastoupeného advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 13.8.2002, sp.zn. 20 Co 40/2001, vydanému v právní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp.zn. 34 C 154/95 (žalobce Ing. A. D., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným: 1. Městu B., zastoupenému advokátkou, 2. České republice-Ministerstvu financí ČR, 118 10 Praha 1, Letenská 15, a 3. Správě nemovitostí města B., státnímu podniku v likvidaci, o vydání nemovitostí), takto: I. Zrušuje se rozsudek Krajského soudu v Brně z 13.8.2002, sp.zn. 20 Co 40/2001, vydaný v právní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp.zn. 34 C 154/95. II. Věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení o odvolání proti rozsudku Městského soudu v Brně z 11.11.1999, čj. 34 C 154/95-54. O d ů v o d n ě n í : O žalobě, která byla v této právní věci podána 30.8.1995 původní žalobkyní M. N. a kterou byl uplatňován nárok na vydání domu čp. 711 s pozemky parc. č. 859 a parc. č. 78/1 v B., v katastrálním území V. N., bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Brně z 11.11.1999, čj. 34 C 154/95-54. Tímto rozsudkem bylo Správě nemovitostí města B. uloženo vydat uvedené žalobkyni ideální polovinu domu čp. 730 a ideální polovinu pozemků parc. č. 1453 (o výměře 227 m2) a parc. č. 1454 (o výměře 296 m2), zapsaných nyní na listu vlastnictví č. 958 pro katastrální území V. u Katastrálního úřadu B. Byl však zamítnut žalobní návrh na vydání těchto nemovitostí, uplatněný vůči České republice - Ministerstvu financí ČR a vůči Městu B. O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že jejich náhrada nebyla přiznána žalovanému Městu B., ani České republice - Ministerstvu financí ČR; Správě nemovitostí města B., s.p., bylo uloženo zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení 5.635 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně uváděl, že původní žalobkyni M. N. pokládá soud za oprávněnou osobu podle zákona č. 87/1991 Sb.; v žalobě uvedené nemovitosti nabyla M. N. v roce 1935, v roce 1939 uprchla před rasovou perzekucí do Palestiny, když před tím pod tlakem hrozící perzekuce převedla svůj spoluvlastnický podíl na těchto nemovitostech na německého nabyvatele Dr. S. (bez obdržení podstatné části kupní ceny); M. N. doložila, že je občankou České republiky, že má bydliště mimo území České republiky a že písemně vyzvala 30.4.1995 o vydání nemovitostí Město B. Podle názoru soudu prvního stupně vznikl původní žalobkyni M. N. nárok na žalobou uváděné nemovitosti podle dekretu č. 5/1945 a zákona č. 128/1946 Sb., když k převodu nemovitostí došlo před 29.9.1938 pod tlakem nacistické okupace a rasové perzekuce a nárok M. N. nebyl po 25.2.1948 uspokojen z důvodu politické perzekuce; v této souvislosti poukazoval soud prvního stupně na to, že např. bývalý Ústřední národní výbor v B. se k osobě M. N. vyslovil dne 8.9.153 tak, že žalobkyně není státně spolehlivou osobou, když se po válce nevrátila do vlasti z ciziny, neuznala za potřebné pomoci při výstavbě socialismu v Československu a tak se vyřadila „z našeho středu“. Soud prvního stupně dospěl k právnímu posouzení přechodu nemovitostí žalobkyně na stát jako přechodu bez právního důvodu (§ 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.). Tyto nemovitosti přešly ze státu na Město B. podle zákona č. 172/1991 Sb., avšak pokud je v současnosti zapsán jako vlastník těchto nemovitostí státní podnik Správa nemovitostí města B., soud prvního stupně jej zavázal k vydání nemovitostí původní žalobkyni M. N., když tento státní podnik nemovitosti držel k 1.4.1991 a je i jejich současným držitelem; tuto povinnost však nebylo možné, podle názoru soudu prvního stupně, uložit žalovanému městu i žalovanému státu, když nemovitosti nedržejí, a proto žaloba proti nim byla zamítnuta. Výrok o nákladech řízení byl soudem prvního stupně odůvodněn poukazem na ustanovení § 142 i § 150 občanského soudního řádu. O odvolání původní žalobkyně a žalované Správy nemovitostí města B., s.p., proti rozsudku soudu prvního stupně z 11.11.1999 rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem z 13.8.2002, sp.zn. 20 Co 40/2001. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žaloba původní žalobkyně M. N. (o níž bylo po smrti této žalobkyně 26.3.2000 jednáno s jejím dědicem Ing. A. D.) byla zamítnuta i vůči Správě nemovitostí města B. Náhrada nákladů řízení nebyla této Správě nemovitosti města B. přiznána. Jinak byl rozsudek soudu prvního stupně (ve výrocích označených II., III. a IV.) potvrzen. Náklady odvolacího řízení nebyly žádnému ze žalovaných přisouzeny. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně bylo toho názoru, že žalobkyně nepostupovala při uplatňování svého nároku řádně podle ustanovení § 5 zákona č. 87/1991 Sb., když svou žalobou, podanou v zákonné lhůtě neoznačila jako povinnou osobu Správu nemovitostí města B., s.p., tedy subjekt, který (popřípadě jeho předchůdce Podnik bytového hospodářství v B.) nemovitosti držel ke dni nabytí účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. (tj. k 1.4.1991) a který byl za splnění dalších zákonných předpokladů „povinným“ podle ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Tento nedostatek se původní žalobkyně M. N. snažila zhojit teprve svým návrhem ze dne 31.10.1997. Mezitím však došlo k prekluzi nároku žalobkyně podle ustanovení § 5 zákona č. 87/1991 Sb. Podle názoru odvolacího soudu skutečnost, že žalobkyně doručila výzvu k vydání nemovitostí Magistrátu města B. v zákonné lhůtě jako osobě povinné neznamenala ještě prekluzi nároku žalobkyně podle ustanovení § 5 zákona č. 87/1991 Sb., avšak k této prekluzi došlo proto, že žalobkyně nepodala žalobu vůči povinnému nejpozději do 30.4.1995, tedy do jednoho roku od prvního uplatnění nároku vůči povinné osobě, tj. Správě nemovitostí města B., s.p. Proto odvolací soud zamítl žalobní návrh žalobkyně směřující proti tomuto žalovanému. Výroky o nákladech řízení odůvodnil odvolací soud poukazem na ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalobce v řízení zastupovala, dne 24.9.2002 a dovolání bylo podáno u Městského soudu v Brně dne 24.10.2002, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatel ve svém dovolání navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel uváděl, že je jeho dovolání přípustné, protože směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Jako dovolací důvod dovolatel uplatňoval, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel vytýkal odvolacímu soudu, že ve svém rozhodnutí pochybil při výkladu ustanovení § 4 zákona č. 87/1991 Sb. Poukazoval na to, že původní žalobkyně v této právní věci M. N. se stala oprávněnou osobou až po přijetí nálezu č. 116/1994 Sb. a v té době bylo podle výpisu z katastru nemovitostí zřejmé, že vlastníkem nemovitostí, uváděných v žalobě žalobkyně M. N., je Město B. Toto město bylo vlastníkem nemovitosti, o něž v tomto řízení jde, nejen k datu podání výzvy M. N. k vydání nemovitostí, ale i k datu podání návrhu na zahájení soudního řízení. Proto původní žalobkyně podala u soudu žalobu proti městu B. M. N. nebyla v době do 1.7.1994 oprávněnou osobou a nárok z její strany nebyl uplatněn před účinností zákona č. 172/1991 Sb., takže žalované město mohlo s nemovitostmi, uvedenými v žalobě původní žalobkyně M. N., volně nakládat poté, kdy na ně přešly z majetku státu; k rozšíření žaloby původní žalobkyně vůči Správě nemovitostí města B., s.p., došlo „pouze s ohledem na změnu v osobě vlastníka“. Všichni tři žalovaní ve svých vyjádřeních k dovolání dovolatele uváděli, že pokládají rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhovali, aby dovolací soud toto dovolání zamítl. Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaná po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, projednají se a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Také v bodu 15 uváděných přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. je uloženo odvolacím soudům projednat odvolání proti rozhodnutím soudů prvního stupně, vydaným přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1.1.2001), jako tomu bylo i v daném případě, a rozhodnout o těchto odvoláních podle dosavadních právních předpisů (tj. zejména podle ustanovení občanského soudního řádu – zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.). Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu (v již uvedeném znění), protože směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Dovolatel uplatňoval jako dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávné právní posouzení věci (§ 241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) může spočívat buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/). Odvolací soud posoudil projednávanou právní věc podle ustanovení § 5 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, v souvislosti s ustanoveními zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Tato ustanovení se nepochybně projednávané právní věci týkala a účastníci řízení na ně také v průběhu řízení poukazovali. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda si odvolací soud tato ustanovení také správně vyložil. Podle ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. vydá povinná osoba věc na písemnou výzvu oprávněné osobě, jež prokáže svůj nárok na vydání věci a uvede způsob jejího převzetí státem. Nevyhoví-li povinná osoba výzvě podle ustanovení § 5 odst. 1 a 2 zákona č. 87/1991 Sb. může oprávněná osoba (§ 3 zákona č. 87/1991 Sb.) uplatnit své nároky u soudu ve lhůtě jednoho roku. Jestliže oprávněná osoba vyzve k vydání věci toho, o němž se na základě objektivně zjistitelných údajů (zejména údajů o evidenci nemovitostí) důvodně domnívá, že věc v rozhodnou dobu drží, má takové podání účinky řádné výzvy k vydání věci podle ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 14/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V rozhodnutí uveřejněném pod č. 29/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo vyloženo, že podala-li žalobu o vydání věci nebo žalobu o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci podle ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. oprávněná osoba, která podala včas výzvu k vydání věci podle ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., a to u právnické osoby (organizace, orgánu), o níž se důvodně domnívá, že věc drží, potom v případě např. nedostatku způsobilosti být účastníkem řízení na straně žalovaného postupuje soud podle ustanovení § 43 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu. Soud tu vyzve žalobce k opravě nebo k doplnění žalobního návrhu anebo k jinému odstranění jeho nedostatků. Neodstranění uvedeného nedostatku vede k zastavení řízení (§ 43 odst. 2 občanského soudního řádu); v takovém případě soud nerozhoduje ve věci. V rozhodnutí uveřejněném pod č. 17/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo vyloženo, že ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. vylučuje z přechodu majetku státu do vlastnictví obcí pouze ty věci, ohledně nichž byl uplatněn nárok na jejich vydání podle zákona č. 403/1990 Sb. a zákona č. 87/1991 Sb. Ostatní věci přešly do vlastnictví obcí (s výjimkami plynoucími z ustanovení § 4 odst. 1 citovaného zákona) se všemi právy a povinnostmi, která se k tomuto majetku vztahují, včetně povinnosti věc vydat. V daném případě soud prvního stupně vzal za prokázáno, že původní žalobkyně M. N. vyzvala ve lhůtě do 30.4.1995 vlastníka nemovitostí, uvedených v žalobě, který byl také zapsán jako vlastník v katastru nemovitostí, tj. Město B.; tento stav ohledně zápisu v katastru nemovitostí trval, jak uváděl soud prvního stupně, do 31.7.1995. Dále soud prvního stupně poukazoval na to, že „přechody majetku na Město B. se děly na základě zákona č. 172/1991 Sb., když následně došlo k převodu vlastnického práva Města B. na Správu nemovitostí města B. „z důvodu, že byl na nemovitosti uplatněn restituční nárok“. V této souvislosti soud prvního stupně správně poukazoval na právní závěry z rozhodnutí uveřejněného pod č. 17/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (shora již citované), z nichž pak také ve svém rozhodnutí vycházel. Odvolací soud naproti tomu v daném případě pokládal za rozhodující, že tu ke dni nabytí účinnosti zákona č. 87/+991 Sb. (tj. k 1.4.1991) držel nemovitosti, uváděné v žalobě žalobce, státní podnik, který tu byl „povinným“ podle ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Proti němu měla být, podle názoru odvolacího soudu, v této právní věci podána žaloba, což se nestalo a tento nedostatek se původní žalobkyně snažila odstranit až podáním návrhu z 31.10.1997, kdy však již bylo po uplynutí prekluzívní lhůty uvedené v ustanovení § 5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. pro uplatnění nároku u soudu ze strany původní žalobkyně, která sice řádně a včas podala výzvu k vydání nemovitostí, ale této výzvě nebylo vyhověno a pak uplatnila nárok vůči státnímu podniku u soudu až po uplynutí uvedené lhůty. Odvolací soud tedy při svém rozhodování nevycházel z ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. a z právních závěrů obsažených v rozhodnutí uveřejněném pod č. 17/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a byl toho názoru, že tu neměla právní důsledky ta skutečnost, že nemovitosti uvedené v žalobě, jež byla uplatněna v této právní věci, přešly dnem 24.5.1991 ze zákona č. 172/1991 Sb. na Město B. (a to i s převzatou povinností věc vydat oprávněné osobě), přičemž nárok na vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb. byl uplatněn až po 24.5.1991, takže přechod nemovitostí ze státu na Město B. nebránil uplatnění nároku ze strany oprávněné osoby na vydání věci, který byl uplatněn až později, když už k tomuto přechodu vlastnictví ze státu na obec došlo. Tento důsledek právní úpravy obsažené v zákoně č. 172/1991 Sb. nebylo možné přehlížet a pokládat jej za nerozhodný jen s poukazem na to, že ke dni 1.4.1991 (tj. ke dni nabytí účinnosti zákona č. 87/1991 Sb.), tedy před 24.5.1991 (tj. přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 172/1991 Sb.), to byl státní podnik, který v žalobě uváděné nemovitosti měl ve svém držení. Dovolací soud, který na rozdíl od odvolacího soudu vycházel i v daném případě z právního závěru, vyjádřeného v již citovaném rozhodnutí uveřejněném pod č. 17/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nemohl se tedy ztotožnit s právním závěrem odvolacího soudu, že v této právní věci nemohla být 30.8.1995 podána u soudu žaloba vůči obci (městu), na kterou nemovitosti přešly ze zákona č. 172/1991 Sb. dnem 24.5.1991, nýbrž že tato žaloba mohla být v zákonem stanovené lhůtě podána nikoli proti obci, ale jen proti státnímu podniku, který nemovité věci držel před tím, než došlo k uvedenému přechodu nemovitostí ze zákona; nebylo také možné přisvědčit bez dalšího názoru odvolacího soudu, že se obec své případné povinnosti vydat věc oprávněné osobě, která po účinnosti nálezu č. 164/1994 Sb. uplatnila nárok na vydání věci, ztratila blíže neobjasněným zpětným převodem či přechodem na státní podnik po 24.5.1991 (tj. po nabytí účinnosti zákona č. 172/1991 Sb.) svou povinnost vydat oprávněné osobě věc, která na ni ze zákona přešla ze státu. Neshledal proto dovolací soud správným rozhodnutím odvolacího soudu, který zamítl žalobu žalobce s odůvodněním, že žalobcem uplatněný nárok zanikl v důsledku toho, že žaloba nebyla včas (ve smyslu ustanovení § 5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.) podána také proti státnímu podniku (Správě nemovitostí města B., s.p., v likvidaci), když tu údajně nebylo možné uplatnit tento nárok vůči žalované obci (městu). Přikročil proto dovolací soud ke zrušení rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) a věc vrátil odvolacímu soudu k pokračování v řízení o odvolání proti rozsudku Městského soudu v Brně z 11.11.1999, čj. 34 C 154/95-54. V tomto dalším řízení bude odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.); odvolací soud rozhodne také o nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1, věta třetí, občanského soudního řádu v již uvedeném znění). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu. V Brně dne 22. dubna 2004 JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v. r. předseda senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2023_8.TDO.136.2023.1.xml	Judikát 8 Tdo 136/2023 8 Tdo 136/2023-1936 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 2. 2023 o dovoláních obviněného 1) J. K., nar. XY, bytem XY, a obviněné 2) H. K., nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 9. 2022, sp. zn. 8 To 250/2022, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 1 T 100/2021, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných J. K. a H. K. odmítají. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 21. 6. 2022, sp. zn. 1 T 100/2021, byli obvinění J. K. a H. K. (dále též jen „obvinění“, popř. „dovolatelé“) uznáni vinnými zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku ve znění zákona č. 333/2020 Sb. (dále jen „tr. zákoníku“). Za to byli oba obvinění podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání 2 let. Výkon trestu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému J. K. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let a obviněné H. K. na zkušební dobu v trvání 2,5 roku. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. jim byla uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně na náhradě škody poškozené E. T. S., IČ: XY, se sídlem XY, částku 1 098 148 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 24. 8. 2021 do zaplacení a poškozené V., IČ: XY, se sídlem XY, částku 179 641 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená V., odkázána se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 2. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podali oba obvinění odvolání, která byla usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 6. 9. 2022, sp. zn. 8 To 250/2022, podle § 256 tr. ř. zamítnuta jako nedůvodná. 3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obvinění dopustili shora označeného zločinu tím, že 1. obviněný J. K., podnikající na základě živnostenského oprávnění pod IČ: XY, jako vlastník a provozovatel čistírny odpadních vod na pozemku p. č. XY v k. ú. XY, s předmětem podnikání provozování vodovodů a kanalizací a úprava a rozvod vody, uzavřel se společností B. T. S., IČ: XY (nyní E. T. S., IČ: XY) dne 17. 4. 2013 smlouvu o odvádění a vypouštění odpadních vod číslo XY s účinností do 31. 12. 2023 (dále „Smlouva“), na základě které bylo pro závod ve XY, XY, sjednáno, že množství vypouštěných odpadních vod se stanoví odborným výpočtem dle Metodického pokynu Ministerstva zemědělství č. 44929/2011-15000 účinného k 18. 8. 2011, který je součástí Smlouvy, ve Smlouvě byly stanoveny maximální limity pro měření odpadních vod, přičemž při překročení těchto limitů se vypočítala celková cena nákladů spojených s čištěním odpadních vod, přičemž sledovaným limitem byl ukazatel Biochemické spotřeby kyslíku (BSK5), smluvně dohodnutý na 400 mg/l, a dále zejména ukazatel Chemické spotřeby kyslíku (CHSK-Cr), smluvně dohodnutý na 1 000 mg/l, kdy hodnoty obvyklého znečištění odpadních vod byly pro účely výpočtu zvýšených nákladů za čištění odpadních vod pro jednotlivé ukazatele určeny dle Přílohy č. 15 (dle vyhlášky č. 428/2001 Sb.) a výslovně bylo stanoveno, že při překročení stanovených limitů bude k základní ceně připočítán příplatek podle Metodického pokynu ministerstva zemědělství, přičemž bylo ujednáno, že odběry a rozbory vzorků odpadních vod bude zajišťovat akreditovaná laboratoř a tyto zajišťovala akreditovaná laboratoř společnosti ALS C. R. (dále ALS), která prováděla jedenkrát měsíčně odběry vzorků odpadních vod, poté vyhotovila Protokol o zkoušce, který vždy e-mailem zaslala J. K. na jím uvedené e-mailové adresy XY a XY (e-mail obviněné), tudíž oba obvinění byli seznámeni s výsledky Protokolů o zkoušce zpracované ALS a v úmyslu získat neoprávněné finanční prostředky po domluvě použili k fakturaci poškozenému pozměněný Protokol o zkoušce ALS nebo Protokol o zkoušce, který neodebrala ALS, v němž sledované limity CHSK-Cr byly navýšeny, což mělo vliv na výši fakturované částky, o čemž oba obvinění věděli, tedy poškozenému zasílali nepravdivé údaje o znečištění odpadních vod a následně zaslala obviněná z e-mailu H. K.: XY faktury znějící na vyšší částky, než na které měli nárok, přičemž faktury byly poškozeným propláceny, čímž poškozenému vznikla níže uvedená škoda a obvinění jednali následujícím způsobem: A) po dohodě použili upravené originály Protokolů o zkoušce vyhotovené laboratoří společnosti ALS, kde byly navýšeny hodnoty ukazatele CHSK-Cr v mg/l, což mělo vliv na navýšení fakturované částky, a to v následujících případech: - za duben 2019 byla u protokolu č. PR1938319 hodnota CHSK-Cr 1 160 navýšena na hodnotu 2 370, čímž byla poškozené způsobena škoda ve výši 136 125 Kč, - za květen 2019 byla u protokolu PR1947960 hodnota CHSK-Cr 1 170 navýšena na hodnotu 2 350, čímž byla poškozené způsobena škoda ve výši 119 475 Kč, - za červen 2019 byla u protokolu PR1959803 hodnota CHSK-Cr 2 080 navýšena na hodnotu 3 080, čímž byla poškozené způsobena škoda ve výši 85 500 Kč, - za červenec 2019 byla u protokolu PR1974494 hodnota CHSK-Cr 1 820 navýšena na hodnotu 3 960, čímž byla poškozené způsobena škoda ve výši 182 970 Kč, - za srpen 2019 byla u protokolu PR1983836 hodnota CHSK-Cr 1 580 navýšena na hodnotu 2 570, čímž byla poškozené způsobena škoda ve výši 89 100 Kč, - za listopad 2019 byla u protokolu PR19C2243 hodnota CHSK-Cr 1 060 navýšena na hodnotu 2 060, čímž byla poškozené způsobena škoda ve výši 135 000 Kč, B) po vzájemné dohodě poškozenému k fakturaci nepředložili originální Protokoly o zkoušce vyhotovené společností ALS, přičemž oba znali výsledky CHSK-Cr z těchto Protokolů a pro účely fakturace použili vlastní odběry, u kterých byla hodnota chemické spotřeby kyslíku (CHSK-Cr) v mg/l vyšší, než naměřila ALS, což oba věděli, výsledky rozborů ALS poškozenému nesdělili, a to vše v úmyslu obohatit se, přičemž takto jednali v následujících případech: - za září 2019 byl místo protokolu ALS č. PR1997439, kde byla zjištěna CHSK-Cr 1 320, použit vlastní protokol č. PR19A1652, kde byla stanovena hodnota CHSK-Cr 2 120, čímž byla navýšena fakturace o částku 75 951 Kč a v této výši způsobena škoda poškozenému, - za říjen 2019 byl místo protokolu ALS č. PR19B0059, kde byla zjištěna CHSK-Cr 1 460, použit vlastní protokol č. PR19A9444, kde byla stanovena hodnota CHSK-Cr 1 610, čímž byla navýšena fakturace o částku 17 784 Kč a v této výši způsobena škoda poškozenému, - za prosinec 2019 byl místo protokolu ALS č. PR19D5137, kde byla zjištěna CHSK-Cr 1 550, použit vlastní protokol č. PR19D6969, kde byla stanovena hodnota CHSK-Cr 1 980, čímž byla navýšena fakturace o částku 48 780 Kč a v této výši způsobena škoda poškozenému, - za leden 2020 byl místo protokolu ALS č. PR2003441, kde byla zjištěna CHSK-Cr 1 740, použit vlastní protokol č. PR2009359, kde byla stanovena hodnota CHSK-Cr 1 920, čímž byla navýšena fakturace o částku 27 588 Kč a v této výši způsobena škoda poškozenému, - za únor 2020 byl místo protokolu ALS č. PR2012980, kde byla zjištěna CHSK-Cr 1 740, použit vlastní protokol č. PR2012989, kde byla stanovena hodnota CHSK-Cr 1 800, čímž byla navýšena fakturace o částku 8 337 Kč a v této výši způsobena škoda poškozenému, - za březen 2020 byl místo protokolu ALS č. PR2024158, kde byla zjištěna CHSK-Cr 1 640, použit vlastní protokol č. PR2024596, kde byla stanovena hodnota CHSK-Cr 2 000, čímž byla navýšena fakturace o částku 45 781 Kč a v této výši způsobena škoda poškozenému, - za červen 2020 byl místo protokolu ALS č. PR2054891, kde byla zjištěna CHSK-Cr 1 920, použit vlastní protokol č. PR2062410, kde byla stanovena hodnota CHSK-Cr 2 150, čímž byla navýšena fakturace o částku 25 481 Kč a v této výši způsobena škoda poškozenému, - za červenec 2020 byl místo protokolu ALS č. PR2070013, kde byla zjištěna CHSK-Cr 1 620, použit vlastní protokol č. PR2073797, kde byla stanovena hodnota CHSK-Cr 2 210, čímž byla navýšena fakturace o částku 66 693 Kč a v této výši způsobena škoda poškozenému, - za srpen 2020 byl místo protokolu ALS č. PR2077835, kde byla zjištěna CHSK-Cr 1 280, použit vlastní protokol č. PR2079020, kde byla stanovena hodnota CHSK-Cr 1 540, čímž byla navýšena fakturace o částku 25 104 Kč a v této výši způsobena škoda poškozenému, - za září 2020 byl místo protokolu ALS č. PR2087631, kde byla zjištěna CHSK-Cr 1 260, použit vlastní protokol č. PR2089234, kde byla stanovena hodnota CHSK-Cr 1 340, čímž byla navýšena fakturace o částku 8 479 Kč a v této výši způsobena škoda poškozenému, kdy tímto jednáním v bodě 1. byla poškozené E. T. S., způsobena škoda v celkové výši 1 098 148 Kč, 2. obviněný J. K. jako provozovatel čističky odpadních vod ve XY, podnikající pod IČ: XY, uzavřel se společností V., IČ: XY, se sídlem XY, dne 27. 12. 2013 smlouvu o čištění vypouštěných odpadních vod č. II/2013 a dne 27. 11. 2016 (dále jen „Smlouva“) uzavřel k této smlouvě dodatek č. 1, v níž bylo ujednáno, že rozbory vzorků odpadních vod bude zajišťovat akreditovaná laboratoř ALS C. R., a že množství vypouštěných odpadních vod se stanoví odborným výpočtem dle Metodického pokynu Ministerstva zemědělství č. 44929/2011-15000 účinného k 18. 8. 2011, ve Smlouvě byly stanoveny maximální limity pro měření odpadních vod, přičemž při překročení těchto limitů se vypočítala celková cena nákladů spojených s čištěním odpadních vod, přičemž sledovaným limitem byl ukazatel Biochemické spotřeby kyslíku (BSK5), smluvně dohodnutý na 400 mg/l, a dále zejména ukazatel Chemické spotřeby kyslíku (CHSK-Cr), smluvně dohodnutý na 1 000 mg/l, kdy hodnoty obvyklého znečištění odpadních vod byly pro účely výpočtu zvýšených nákladů za čištění odpadních vod pro jednotlivé ukazatele určeny dle Přílohy č. 15 (podle vyhlášky č. 428/2001 Sb.) a výslovně bylo stanoveno, že při překročení stanovených limitů bude k základní ceně připočítán příplatek podle Metodického pokynu ministerstva zemědělství, následně na základě ústní dohody s předsedou představenstva V., V. K. bylo v roce 2018 ujednáno, že jedenkrát měsíčně budou odběry vzorků provádět pracovníci této akreditované laboratoře a čtyřikrát měsíčně budou v daném měsíci prováděny odběry vzorků odpadních vod pracovníky čističky odpadních vod a že zjištěné hodnoty Chemické spotřeby kyslíku (CHSK-Cr) budou pro účely fakturace vypočítány průměrem hodnot CHSK-Cr ze všech Protokolů o zkouškách v daném měsíci, přičemž o rozborech vzorků, které byly odebrány ALS či zaměstnanci čističky, byly vyhotoveny ALS Protokoly o zkoušce, které byly na pokyn obviněného zasílány na e-mailové adresy XY a XY (e-mail obviněné), tudíž oba obvinění byli seznámeni s výsledky Protokolů o zkoušce zpracované ALS a v úmyslu získat neoprávněné finanční prostředky po domluvě použili k fakturaci poškozenému pozměněné Protokoly o zkoušce ALS nebo Protokoly o zkoušce vzorku, které odebrali pracovníci čističky (s vyššími údaji o CHSK-Cr v mg/l), a obviněná zasílala ze shora uvedeného e-mailu nepravdivé údaje o znečištění odpadních vod a faktury znějící na vyšší částky, než na které vznikl nárok, přičemž faktury byly poškozenou společností propláceny, a to vše činili v úmyslu obohatit se, přičemž jednali následujícím způsobem: - v červenci 2019 použili k fakturaci Protokol o zkoušce č. PR 1974493 vystavený ALS, kde místo hodnoty 1 190 CHSK-Cr byla uvedena hodnota 2 690, a dále použili Protokoly o zkoušce č. PR 1975382 a PR 1977586 (vlastní odběry), v nichž byly hodnoty CHSK-Cr navýšeny u Protokolu o zkoušce č. PR 1975382 CHSK-Cr místo 1 040 na 1 750, u Protokolu o zkoušce PR 1977586 místo 1 210 na 1 710, následně z takto upravených hodnot vypočítali průměr ukazatele: hodnotu 1 630, čímž došlo k navýšení fakturace o částku 51 535 Kč a tím byla poškozené způsobena škoda v této výši, - v září 2019 použili opravený Protokol o zkoušce č. PR 1997441 vystavený ALS, kdy místo hodnoty 1 070 CHSK-Cr uvedli hodnotu 2 070, čímž došlo k navýšení fakturace o částku 25 290 Kč a ke způsobení škody poškozené v této výši, - v listopadu 2019 použili ve čtyřech případech Protokol o zkoušce vystavený ALS dle vlastních odběrů (PR 19C2251, PR 19C7063, PR19C7064, PR19C9636), kdy u všech protokolů byla navýšena hodnota CHSK-Cr od hodnoty 1 100 do 1 660, čímž došlo k navýšení fakturace o částku 34 043 Kč, a to ke škodě poškozené v této výši, - v prosinci 2019 použili Protokol o zkoušce vystavený ALS č. PR 19D5135, kde místo hodnoty CHSK-Cr 1 160 použili upravenou hodnotu 1 960 a dále tři protokoly z vlastních odběrů, kde v Protokolu PR 19D5223 místo hodnoty CHSK-Cr 1 260 použili upravenou hodnotu 1 760, v Protokolu PR19D6971 místo hodnoty CHSK-Cr 1 140 použili upravenou hodnotu 1 840, v Protokolu PR19D9453 místo hodnoty CHSK-Cr 1 040 použili upravenou hodnotu 1 740, čímž došlo k navýšení fakturace o částku 68 333 Kč a ke způsobení škody poškozené v této výši, přičemž uvedeným jednáním v bodě 2. obvinění způsobili společnosti V., IČ: XY, se sídlem XY, škodu ve výši 179 641 Kč, a jednáním pod body 1. až 2. celkovou škodu ve výši 1 277 789 Kč. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 9. 2022, sp. zn. 8 To 250/2022, podali oba obvinění prostřednictvím společného obhájce v zákonné lhůtě dovolání, ve kterých odkázali na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. 5. Dovolatelé namítli extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, což doprovodili zevrubným teoretickým pojednáním k dané problematice a odkazy na celou řadu nálezů Ústavního soudu. Věnovali se též principu presumpce neviny a pravidlu in dubio pro reo. Druhá část jejich akademického rozboru se týkala zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku a principu ultima ratio. V této souvislosti citovali především právní názory vyjádřené ve stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2010. 6. V konkrétní rovině obvinění vytkli, že odvolací soud se s jejich námitkami vypořádal zcela nedostatečně, povrchně, nezabýval se jejich obsahem, vycházel ze zkreslených představ o skutkovém stavu věci. Jeho argumentaci označili za nelogickou, popírající základní zásady trestního řízení a napadené usnesení hodnotili jako nepřezkoumatelné. Dále vznesli námitky k jednotlivým skutkovým zjištěním. 7. Soudy se zcela nevypořádaly s tím, zda a jaká škoda poškozeným vznikla a jak je možno ji prokázat. Nepochopitelně se spokojily s tím, že porovnaly odběry, resp. hodnoty uvedené ve fakturaci a Protokoly o zkoušce vyhotovené společností ALS, aniž by řešily, jak vůbec docházelo k odběrům vzorků a jejich zpracování. Nezkoumaly ani to, zda určující pro fakturaci byly odběry ALS nebo jiné akreditované laboratoře, kdy i obviněný J. K. doložil, že je osobou oprávněnou k provádění potřebných odběrů a rozborů, a ze smlouvy nevyplývalo, že by akreditovanou laboratoří musela být ALS. Tím se však soudy vůbec nezabývaly, resp. bez dalšího potřebného dokazování rozhodly, že obviněný není akreditovanou laboratoří, kterou podle jejich nepodloženého tvrzení musí být jednoznačně ALS. Dovolatelé upozornili také na to, že soud prvního stupně věc posuzoval způsobem obvyklým u soudu civilního, tedy zda byly odběry prováděny podle smlouvy, a nikoliv zda byla naplněna skutková podstata trestného činu. 8. V souvislosti s odběry a výpočty hodnot pro fakturaci nezajistily orgány činné v trestním řízení nezbytný znalecký posudek či alespoň odborné vyjádření, z něhož by vyplynulo, zda obviněný jednal ve shodě s dohodami, či zda se snažil poškodit obchodní partnery. Je zřejmé, že nalézací soud nebyl schopen pojmout problematiku čištění odpadních vod a rozborů s tímto čištěním souvisejících (rozdíly v hodnotách chemické spotřeby kyslíku u vzorků) a spokojil se s prostou komparací hodnot ve fakturaci a v protokolech ALS. 9. Dovolatelce nebylo žádným způsobem prokázáno, že by byla srozuměna s tím, že dochází k úpravám hodnot, resp. že by se v problematice čištění odpadních vod vůbec vyznala. Vzhledem k její zcela odlišné odbornosti i neuspokojivému zdravotnímu stavu je zřejmé, že úmysl, který je nezbytný pro naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku, nebyl a nemohl být prokázán. Soud stavěl pouze na nesprávném předpokladu, že obviněná musela vědět, že údaje na fakturách neodpovídají skutečnosti. Účelově vyložil také sdělení dovolatele, že se s obviněnou domlouval na vystavování faktur, což nalézací soud automaticky bez dalšího vyhodnotil jako důkaz k jejímu usvědčení z páchání trestné činnosti, přestože ani z tohoto výroku nevyplývalo, že mohla o jakékoliv trestné činnosti vědět a uvědomovat si ji. Názor soudu tak nemá oporu v provedeném dokazování a znamenal by, že každý zaměstnanec, který vyhotoví či zašle nesprávný účetní doklad, se dopouští trestné činnosti. Subjektivní stránka tedy u dovolatelky zcela absentuje. 10. Soudy nevyvrátily ani tvrzení obviněných (podpořené i výpovědí svědka V. S.), že údaje pro fakturaci obdrželi od P. J. Svědecká výpověď E.Š. byla zcela v rozporu se zásadami spravedlivého procesu vyhodnocena tak, že jestliže nepodporuje uplatněnou obhajobu (a svědkyně pouze řekla, že P. J. byl uzavřený a o jeho vztazích s dovolatelem nemá vědomost), je tato nepravdivá. Neuspokojivě se soudy postavily rovněž k otázce zkoumání dat P. J. na různých médiích. Ze spisu vůbec nevyplývá, jaká data byla analytikovi Policie České republiky předána, jak byla pořízena (jednalo se pouze o kopie disku a médií). Též není jasné, proč se soudy nezabývaly obhajobou navrhovaným zjištěním toho, kde jsou data z jeho služebního počítače. Nalézací soud se spokojil s tím, že na jednom disku se hledané soubory nenašly, a toto zjištění mu nepochopitelně a zcela v rozporu se zásadami spravedlivého procesu postačovalo a další návrhy obhajoby zamítl. Tímto postupem zcela ignoroval zásadu in dubio pro reo a absenci provedení důkazů hodnotil v neprospěch obviněných. 11. Soudy podle názoru dovolatelů nerespektovaly ani zásadu subsidiarity trestní represe. Přestože z provedených důkazů bylo zřejmé, že údajní poškození se mohli účinně a spolehlivě dovolávat soudní ochrany a neučinili tak, soudy jim nepochopitelně vyšly vstříc a akceptovaly jejich návrhy a cíle (a to dokonce nad rámec závěrečného návrhu podané obžaloby). Nezabývaly se ani společenskou nebezpečností jednání dovolatelů. Jinak by totiž musely dojít ke zjištění, že pokud vůbec došlo k naplnění znaků trestného činu podvodu, společenská nebezpečnost posuzovaného jednání byla velmi nízká až nepatrná a poškození mohli své nároky uplatnit v občanskoprávním řízení, případně se obrátit na správní orgány. Pokud poškození (resp. jejich zástupci), jak sami ve svých výpovědích uváděli, nesouhlasili s fakturovanými částkami, nebyli nikým nuceni je platit a mohli kdykoliv od smlouvy odstoupit, navrhnout úpravu smluvního vztahu nebo se obrátit na občanskoprávní soud. 12. Soudy obou stupňů nedůvodně odmítly návrhy obhajoby na doplnění dokazování, a tak zcela rezignovaly na svou povinnost provést veškeré dokazování ve prospěch i neprospěch obviněných. Jejich skutkové závěry jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Došlo k porušení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a z tohoto důvodu nemohlo být provedeným dokazováním prokázáno naplnění objektivní i subjektivní stránky trestného činu podvodu. 13. S ohledem na vše výše uvedené dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 9. 2022, č. j. 8 To 250/2022-1880, a současně zrušil rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 21. 6. 2022, č. j. 1 T 100/2021-1838, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Břeclavi věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Podle § 265h odst. 3 tr. ř. dali obvinění podnět předsedovi senátu soudu prvního stupně, aby podal k Nejvyššímu soudu návrh na odklad výkonu napadených rozhodnutí. 14. V souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. se k podaným dovoláním písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Zhodnotila, že dovolatelé správně označili dovolací důvody a jimi uplatněná argumentace jim také odpovídá. Státní zástupkyně zdůraznila, že ve věci bylo provedeno rozsáhlé a velmi podrobné dokazování. Soudům nelze vytknout žádnou svévoli, nelogičnost, rozporuplnost nebo jednostrannost v hodnotících úsudcích. Námitky obviněných byly již podrobně rozebrány soudem prvního stupně, proto v zásadě není nutné, aby závěry ke skutkovým zjištěním vyslovené byly znovu opakovány, popř. doplňovány další argumentací. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je třeba posuzovat ve spojení s rozhodnutím soudu prvního stupně, neboť odvolací soud převzal jako správná skutková zjištění učiněná nalézacím soudem, přičemž nenaznal, že by bylo třeba některé jeho závěry korigovat. 15. V řízení byl objasněn smluvní základ vztahů mezi obviněným J. K. a poškozenými obchodními společnostmi, stejně jako mechanismus stanovení celkové ceny nákladů spojený s čištěním vod, včetně okolností, kdy může být tato navyšována, přičemž sledovaným ukazatelem byl zejména dohodnutý limit chemické spotřeby kyslíku nad 1000 mg/l. Objasněna byla i okolnost odběrů vzorku odpadních vod, včetně okolnosti, že rozbory vzorků bude provádět akreditovaná laboratoř. Bylo zjištěno rovněž množství vypouštěných odpadních vod. Soud reagoval řádně i na obhajobu obviněného, který tvrdil, že za nesprávnou fakturaci může zemřelý P. J. Ta byla vyvrácena nikoliv libovolným úsudkem soudu, ale prostřednictvím jasných důkazů, neboť v osobním počítači P. J. se nepodařilo dohledat žádné materiály, které by mohly být dány do souvislosti s prací pro dovolatele, přičemž nebylo důvodu zkoumat jeho pracovní počítač, neboť sám obviněný ve své výpovědi uvedl, že nemohl s P. J. komunikovat v zaměstnání, neboť by se to dostávalo do rozporu s jeho pracovními povinnostmi. Navíc bylo zjištěno, že dovolatel měl ve svém počítači stažený program, který umožňoval změnu a úpravu v PDF formátu, tj. formátu, v němž byly zasílány protokoly akreditované laboratoře, na základě nichž byla zpracovávána fakturace. 16. Vyvrácena byla i obhajoba obviněného, že měl možnost odebírat vzorky. Ve vztahu k poškozené E. T. S., totiž měla podle smlouvy zajišťovat odběry a rozbory vzorků akreditovaná laboratoř, kterou obviněný neměl. Navíc sám ve své obhajobě uvedl, že je možné odebrat vzorek tak, aby došlo k naměření vyšších hodnot v rámci technického výpočtu, od něhož byly odvozovány fakturované částky. Bylo prokázáno, že ve vztahu k označené společnosti obvinění použili protokoly o zkoušce vyhotovené laboratoří společností ALS, kde byly navýšeny hodnoty ukazatele chemické spotřeby kyslíku, což mělo vliv na navýšení fakturované částky. Poněkud jiná je situace u společnosti V., kde bylo ujednáno, že pouze rozbory vzorků bude zajišťovat akreditovaná laboratoř. Pokud bylo odebíráno více vzorků, bylo objasněno, že vzorky se budou průměrovat. I v tomto případě však obvinění pro fakturaci použili protokoly o zkouškách, ve kterých byly navýšeny hodnoty chemické spotřeby kyslíku, a to jak u odběrů provedených akreditovanou laboratoří ALS, tak i u odběrů vlastních. Bylo tedy jednoznačně prokázáno, že obvinění využili pozměněné ukazatele chemické spotřeby kyslíku, na základě nichž fakturovali poškozeným, kteří nevěděli, že dané údaje jsou odlišné, a vycházeli z toho, že obvinění postupují na základě smlouvy, kterou s nimi uzavřeli. 17. K otázce rozsahu dokazování státní zástupkyně uvedla, že ve věci byly pořízeny důkazy, na základě nichž bylo možné bez pochybností dospět k závěru o vině obviněných. Zdůraznila, že oba soudy se s návrhy obhajoby na doplnění dokazování řádně vypořádaly a zdůvodnily, proč navrhované důkazy neprovedly. Jejich názory nejsou ani v tomto ohledu libovolné, ale transparentní a logické, neboť na navržené důkazy bylo možné nahlížet jako na nadbytečné. V posuzované věci tedy není možné identifikovat kategorii důkazů opomenutých. 18. Pokud jde o subjektivní stránku trestného činu podvodu, státní zástupkyně souhlasila se závěrem soudů o zavinění ve formě úmyslu přímého podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť oba dovolatelé jednali vědomě ve snaze dosáhnout prospěchu, když cíleně manipulovali s výsledky hodnot směrodatných pro technické výpočty, od nichž se odvíjela fakturace. Bylo rovněž prokázáno, že oba jednali ve společném zájmu, tedy jako spolupachatelé podle § 23 tr. zákoníku. Státní zástupkyně rovněž neshledala, že by odsouzení obviněných kolidovalo se zásadou subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Vyzdvihla, že oba zamlčeli podstatné skutečnosti, které byly důležité pro stanovení ceny za poskytované služby. V souvislostech daných v této věci není podstatným to, že k trestné činnosti došlo v rámci obchodních vztahů, ale důležitá je skutečnost, že dovolatelé naplnili znaky trestného činu, na který je třeba reagovat prostředky trestního práva. Pokud by totiž byly oběma poškozeným společnostem známé skutečnosti o manipulaci s údaji směrodatnými pro fakturaci, je zjevné, že by tyto částky obviněným neproplatily. 19. Ze shora uvedených důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněná. III. Přípustnost dovolání 20. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání jsou podle § 265a tr. ř. přípustná, že je podaly včas oprávněné osoby a že splňují náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že jsou zjevně neopodstatněná. IV. Důvodnost dovolání 21. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obvinění v dovolání odkázali na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. 22. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání tedy spočívá na třech alternativách, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát. Stane se tak a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. 23. Na základě § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. 24. Dovolatelé ve svém mimořádném opravném prostředku vytýkali extrémní rozpor skutkových závěrů soudů s provedenými důkazy, absenci provedení navrhovaných důkazů, nenaplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu obviněnou H. K. a nerespektování zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio. Lze tedy konstatovat, že jejich skutkové i hmotněprávní námitky svou povahou odpovídají zákonnému rámci obou shora citovaných dovolacích důvodů. Ani jednu z nich však nebylo možno hodnotit jako opodstatněnou. 25. Úvodem je vhodné vyzdvihnout, že soud prvního stupně věnoval objasnění dané trestní věci zvýšenou pozornost, provedl úplné dokazování, jednotlivé důkazy hodnotil zcela zákonným a logickým způsobem, v souladu s jejich skutečným obsahem, jím přijatá skutková zjištění plně odpovídají detailně zmapovanému důkaznímu stavu a nevyvolávají žádné pochybnosti o jejich správnosti. Své rozhodnutí rovněž vyčerpávajícím způsobem odůvodnil, důsledně se vypořádal s obhajobou obviněných i jejich důkazními návrhy. Přitom je to právě hlavní líčení, které je těžištěm dokazování v trestním řízení a soud prvního stupně má vzhledem k zásadě bezprostřednosti a ústnosti primárně právo hodnotit provedené důkazy a na jejich základě přijímat odpovídající skutková zjištění. 26. S jednotlivými skutkovými závěry nalézacího soudu nebylo možno než se beze zbytku (v plném rozsahu) ztotožnit, a proto nic nebránilo odvolacímu soudu, aby na příslušné pasáže odůvodnění odvoláním napadeného rozsudku v podrobnostech pouze odkazoval. Lze zopakovat, že rozhodnutí soudu prvního stupně je zcela vyčerpávající a jsou v něm podrobně rozebrány veškeré skutečnosti důležité pro rozhodnutí ve věci. Odkazem na jeho konkrétní hodnotící úvahy odvolací soud jasně deklaroval svůj náhled na danou problematiku i uplatněné námitky obhajoby, aniž by k tomu musel cokoliv dalšího doplňovat. Jeho rozhodnutí proto není zatíženo vadou nepřezkoumatelnosti, poněvadž z něj lze bez problémů dovodit, jaké stanovisko k projednávané trestní věci zaujal. Lze doplnit, že takový jeho přístup k odůvodnění rozhodnutí není v kolizi s právem na spravedlivý proces, jelikož i celkem bohatá judikatura ESLP, s níž koresponduje i judikatura Ústavního soudu, týkající se odůvodňování rozhodnutí soudů o řádném opravném prostředku, připouští i stručné odůvodnění, které může přejímat pasáže z napadeného rozhodnutí či na ně odkazovat, musí však být z takového rozhodnutí o opravném prostředku patrné, jak se soud vypořádal s argumentací v něm obsaženou, resp. že se jí skutečně zabýval a nespokojil se jen se závěry soudu nižšího stupně (tak např. rozsudek ESLP ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku, rozsudek ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku; usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, aj., srov. na ně navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020, uveřejněné pod č. 37/2021 Sb. rozh. tr.). Uvedené závěry platí tím spíše ve vztahu k rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, proto i Nejvyšší soud bude při reakci na vznesené dovolací námitky obviněných využívat odkazů na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, s jehož úvahami a vývody se v plném rozsahu ztotožnil. 27. K uplatněným dovolacím námitkám je potřeba nejprve připomenout následující skutečnosti. Podstatou celé této trestní věci je způsob, jakým obvinění na základě předtím naměřených hodnot (tj. množství vypouštěné odpadní vody a míra znečištění jednotlivými prvky) fakturovali ceny za poskytnuté služby oběma poškozeným společnostem. Naopak, předmětem tohoto řízení v zásadě není postup vedoucí ke zjištění shora uvedených parametrů množství a kvality vody, které byly rozhodující pro výpočet ceny nákladů spojených s čištěním odpadních vod s nadstandardním znečištěním na základě metodického pokynu Ministerstva zemědělství definovaného ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně. Jinak řečeno, hlavním účelem dokazování nebylo zjišťovat, zda příslušná měrná zařízení správně naměřila množství odpadních vod vypouštěných poškozenými společnostmi, jak byly po technické stránce prováděny odběry kontrolních vzorků, případně jakou metodou uskutečnila akreditovaná laboratoř ALS chemický rozbor odebraných vzorků a zda dospěla k odpovídajícím výsledkům ohledně koncentrace jednotlivých ukazatelů nadstandardního znečištění (kdy v posuzovaném případě hrál klíčovou roli limit chemické spotřeby kyslíku CHSK-Cr). 28. K právě uvedenému je potřeba zdůraznit, že pokud by měl obviněný J. K., jakožto profesionál v daném oboru, jakékoliv výhrady k některému z těchto odborných parametrů, jediným (právně nezávadným) řešením bylo projednat tyto záležitosti se zástupci poškozených obchodních společností (případně i se zástupci laboratoře ALS, pokud by vyvstaly pochybnosti o správnosti výsledků jejich rozborů) a dohodnout se s nimi na nápravě vzniklého problému. V žádném případě však nemohl on ani obviněná H. K. věc řešit svévolnou manipulací s hodnotou jednotlivých ukazatelů, jež zcela odporovala dotčeným smluvním ujednáním, navíc byla učiněna bez vědomí poškozených a k jejich finanční újmě. V této souvislosti je vhodné dále odkázat na bod 24. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, v němž je dopodrobna adresována námitka dovolatele týkající se kvantity vypouštěné vody a vysloven zcela správný závěr, že je nutno vycházet z množství odpadní vody uvedeného na jednotlivých fakturách. Koneckonců byli to sami dovolatelé, kteří předmětné údaje do faktur ve vzájemné spolupráci zanášeli a především je využili pro výpočet zvýšených nákladů na čištění odpadních vod vypouštěných poškozenými společnostmi. Lze ještě doplnit, že obvinění v řízení nijak nezpochybnili výsledky laboratoře ALS uvedené v protokolech o zkoušce, které jim byly v pravidelném měsíčním intervalu zasílány. 29. Lze tudíž shrnout, že soud prvního stupně naprosto správně vycházel z napevno daných údajů, tedy množství vypouštěné odpadní vody uvedeného na vystavených fakturách a limitů chemické spotřeby kyslíku CHSK-Cr obsažených v protokolech o zkoušce vypracovaných laboratoří ALS. Předmětem jeho posouzení byl primárně postup obviněných při fakturaci služeb, tedy zjednodušeně řečeno „práce s čísly“, a nikoliv odborné otázky týkající se čištění odpadních vod. Z tohoto důvodu nelze akceptovat dovolací výhrady, že měl být vypracován znalecký posudek nebo alespoň odborné vyjádření za účelem zjištění, zda došlo k trestnému činu či nikoliv, případně že mělo být zkoumáno, jak docházelo k odběrům vzorků a jejich zpracování. Nic takového nebylo v posuzovaném případě potřeba. Nalézací soud se rovněž vyčerpávajícím způsobem vypořádal s námitkou, že obviněný byl sám oprávněn k odběru a rozboru vzorků, a to v bodech 25., 26. a 36. jeho rozsudku způsobem, k němuž nemá Nejvyšší soud žádných výhrad ani dalších doplňujících poznámek. 30. Soud prvního stupně taktéž na základě provedených důkazů (výpovědi svědkyně I. Š., zkoumání dat v osobním počítači P. J.) zcela spolehlivě (bez jakýchkoliv pochybností) vyvrátil obhajobu obviněných spočívající v tvrzení, že údaje na protokolech o zkoušce bez jejich vědomí upravil zemřelý P. J. v úmyslu jim pomoci. I v tomto případě plně postačuje odkázat na vyčerpávající odůvodnění prvostupňového rozsudku v bodě 28. Přesto si nad rámec úvah nalézacího soudu Nejvyšší soud neodpustí poznámku, že tato obhajoba obsahuje celou řadu poměrně nerealistických prvků. Kromě toho, že není vůbec jasné, proč by zemřelý P. J. něco takového z vlastní iniciativy vůbec činil, lze se pozastavit například nad výpovědí dovolatele (reprodukované v bodě 3. rozsudku soudu prvního stupně), že tento zemřelý muž mu pomáhal s technickým výpočtem, jelikož on sám byl v časovém presu. Nejen nalézací, ale i Nejvyšší soud se přesvědčil, že technický výpočet uvedený na č. l. 100 spisu je jednoduchou matematickou operací, která nezabere o moc více než jednu až dvě minuty času. Proto představa, že by obviněný kvůli této záležitosti dojížděl za P.J. do jeho zaměstnání, tiskl a předával mu potřebné dokumenty, za dva až tři dny obdržel výsledky výpočtu a za takovou výpomoc odměnil P. J. částkou 500 Kč, působí poněkud vykonstruovaně a jistě nesvědčí o jakékoliv časové úspoře. Proto se dovolací soud i v tomto ohledu beze zbytku ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. 31. Otázka účasti P. J. na projednávaném skutku tak byla v řízení zcela jednoznačně vyřešena a obhajoba obviněných bez důvodných pochybností vyvrácena. Nebylo tudíž nutno ke zmíněné problematice provádět jakékoliv další dokazování, např. zkoumáním dat ze služebního počítače jmenovaného muže. Zejména za situace, kdy sám dovolatel nejprve vylučoval, že by zemřelý vyvíjel nějaké aktivity v jeho prospěch ze svého služebního počítače, a až poté, co nebylo nalezeno nic v jeho osobním počítači, se začala obhajoba domáhat dalšího dokazování, nic nebránilo soudům obou instancí vznesené návrhy zamítnout, což ve svých rozhodnutích také odpovídajícím způsobem zdůvodnily. Tento postup je přitom zcela konformní s konstantní judikaturou Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05), podle níž není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. Třetí z citovaných důvodů pro odmítnutí důkazního návrhu je přitom zcela přiléhavý na požadavek obviněných k provedení shora zmíněného odborného zkoumání. Proto lze vyslovit závěr, že posuzovaná trestní věc nebyla zatížena vadou opomenutého důkazu. 32. Nejvyšší soud na základě výše uvedeného konstatuje, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou správná a odpovídají výsledkům dokazování, které bylo provedeno v souladu se zákonnými ustanoveními. Soud hodnotil důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu v souladu se zásadami uvedenými v § 2 odst. 6 tr. ř. a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložil, jak se vypořádal s obhajobou obviněných a proč jí neuvěřil. Neporušil ani obviněnými zmiňovanou zásadu presumpce neviny a z ní vyplývající pravidlo in dubio pro reo. Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001). Žádné důvodné pochybnosti o vině obviněných v projednávané věci zjištěny nebyly. Souhrn provedených důkazů tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku nejen spolehlivě prokazují všechny okolnosti předmětného skutku, objektivní i subjektivní stránku označeného zločinu a usvědčují z jeho spáchání obviněné, ale současně rozumně vylučují reálnou možnost jakéhokoliv jiného závěru (k tomu srov. př. rozhodnutí č. 38/1968-IV., č. 38/1970-I. Sb. rozh. tr.). Postup a hodnotící úvahy soudů nebyly v kolizi s požadavky ESLP (srov. rozsudky ve věci Lavents proti Litvě ze dne 28. 11. 2002, č. 58442/00, § 125 až 126; ve věci Melich a Beck proti České republice ze dne 24. 7. 2008, č. 35450/04, § 49), zmiňovanými rovněž v nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2020, sp. zn. II. ÚS 2929/18 (bod 23.), podle něhož zásada presumpce neviny a z ní plynoucí zásada in dubio pro reo vyžadují, aby soudci nevycházeli z předem pojatého přesvědčení, že obviněný spáchal čin, který je mu kladen za vinu, aby důkazní břemeno spočívalo na obžalobě a aby případné pochybnosti byly využity ve prospěch obviněného (obdobně také nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. IV. ÚS 2773/20). 33. Pokud jde o hmotněprávní posouzení skutku, vznesla obviněná H. K. námitku zaměřenou proti naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu. Konkrétně vytkla, že se vzhledem ke své odlišné odbornosti vůbec nevyznala v problematice čištění odpadních vod, poukázala též na svůj špatný zdravotní stav a zdůraznila, že nebyla srozuměna s úpravami hodnot. Takovou argumentaci ovšem nebylo možno akceptovat. Zde je třeba připomenout především znění § 23 tr. zákoníku, podle něhož byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama. Spolupachatelství předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 36/1973-I. a č. 15/1967 Sb. rozh. tr.). K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání (viz např. rozhodnutí uveřejněné pod č. 18/1994 Sb. rozh. tr.). Rozhodný je u spolupachatelů společný úmysl, neboť ten musí směřovat k tomu, aby společným jednáním způsobili výsledek uvedený v zákoně. Společný úmysl spolupachatelů musí zahrnovat jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle. Že se v posuzovaném případě jednalo o spolupachatelství v takto vymezeném zákonném rámci ani dovolatelé relevantně nezpochybnili a se zřetelem ke skutkovým zjištěním vymezeným ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a doplněným v jeho odůvodnění tak ani nemohli relevantně učinit. 34. Jak již bylo shora několikrát zdůrazněno, podstata projednávané trestné činnosti tkvěla ve svévolné manipulaci s již dříve zjištěnými daty a následném využití těchto nedovoleně pozměněných číselných údajů při fakturaci služeb čističky odpadních vod, což vedlo k účtování vyšších cen, než na které měla společnost obviněného J. K. nárok. K této činnosti (a jejímu plnému pochopení) určitě nebylo potřeba odborných znalostí v odvětví čištění odpadních vod, proto se na tomto základě nelze zbavit odpovědnosti za zmíněné protiprávní jednání. Nadto soud prvního stupně opakovaně vyzdvihl, že dovolatelka znala výsledky zkoušek, které provedla ALS, neboť příslušné protokoly jí byly zasílány do její e-mailové schránky. Číselné údaje zde uvedené pak byly (resp. měly být) přímo využity pro provedení technického výpočtu a následnou fakturaci cen. Oba obvinění ve svých výpovědích potvrdili, že dovolatelka technické výpočty i fakturaci sama prováděla. Pokud tedy do matematického vzorce pro výpočet zvýšených nákladů zadávala nesprávné (navýšené) číselné hodnoty chemické spotřeby kyslíku, ač jí byly prokazatelně známy hodnoty správné, a zároveň poškozeným zasílala protokoly o zkoušce s pozměněnými (nepravdivými) údaji, ač měla k dispozici protokoly originální, nemohla tak z logiky věci činit jinak než zcela vědomě a záměrně, tedy že chtěla porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákoníkem ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Soud prvního stupně v bodě 29. svého rozsudku rovněž vyvrátil obhajobu obviněné, že se v rozhodném období na fakturaci nepodílela z důvodu svého špatného zdravotního stavu (k danému tématu srov. dále bod 44. rozsudku). 35. Dovolatelé dále požadovali aplikaci zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku. K tomu je vhodné předeslat, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován uplatněním zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost činu není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke konkrétním znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který není trestným činem pro nedostatek škodlivosti pro společnost, se zásadně uplatní v případech, ve kterých posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). 36. Kritérium společenské škodlivosti je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpané, neúčinné nebo nevhodné (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, ze dne 8. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 564/2000, aj.). Při úvaze, zda s přihlédnutím k zjištěné společenské škodlivosti nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, soud zvažuje zejména navazující právní úpravu odpovědnosti za protiprávní čin v oblasti práva správního, občanského, obchodního apod., při zvážení přístupu, že ochrana právních statků má být v prvé řadě uplatňována prostředky těchto jiných právních odvětví, a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení chráněných vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost. 37. Ani v tomto ohledu se Nejvyšší soud s výhradami obviněných neztotožnil. V prvé řadě nemohl souhlasit s jejich poznámkou, že společenská nebezpečnost (v dnešním pojetí „škodlivost“) jejich skutku byla velmi nízká až nepatrná. Naopak zaujal postoj, že v daném případě jde o vcelku obvyklý způsob podvodného jednání spočívající v cíleném uvádění v omyl a zamlčování podstatných skutečností. Nadto způsobená škoda v celkové výši 1 277 789 Kč v zásadě vylučuje jakékoliv úvahy o „nízké až nepatrné“ společenské škodlivosti. Vyvození trestní odpovědnosti dovolatelů nebrání ani fakt, že se posuzovaného skutku dopustili v rámci civilněprávních, resp. obchodněprávních kontraktů s poškozenými subjekty, poněvadž oba se z předmětných smluvních vztahů hrubě vychýlili způsobem beze zbytku naplňujícím skutkovou podstatu zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. V tomto směru je vhodné připomenout např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1535/2005, podle kterého ani zásada subsidiarity trestní represe nevylučuje spáchání trestného činu a uložení trestu v případě závažného porušení smluvních povinností, které lze sankcionovat i mimotrestními prostředky, protože trestní zákon chrání též soukromé zájmy fyzických osob (§ 1 tr. zákoníku). Nelze opominout ani postoj Ústavního soudu, jenž v obecné rovině považuje za nepřípustné, aby prostředky trestní represe sloužily k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nicméně pouze za situace, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti, resp. nejsou-li tyto předpoklady zcela nezpochybnitelně zjištěny (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). 38. Nejvyšší soud uzavírá, že námitky obviněných jsou zjevně neopodstatněné. Proto podaná dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. 39. Nejvyšší soud nerozhodoval o návrhu obou obviněných na přerušení výkonu rozhodnutí, poněvadž dovolatelé nejsou osobami oprávněnými k podání takového návrhu (což nevylučuje, aby k takovému postupu učinili podnět). Předsedkyně senátu soudu prvního stupně spis s příslušným návrhem nepředložila a předsedkyně senátu Nejvyššího soudu – též s ohledem na výsledek řízení o dovolání – důvody pro případný postup podle § 265o odst. 1 tr. ř. neshledala. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 28. 2. 2023 JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2011_33.CDO.4948.2009.1.xml	Judikát 33 Cdo 4948/2009 33 Cdo 4948/2009 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce R. N., identifikační číslo 13042262, zastoupeného Mgr. Vladimírem Šteklem, advokátem se sídlem v Brně, Ant. Slavíka 7, proti žalovanému R. G., zastoupenému JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 5, o zaplacení 39.923,36 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 37 C 2/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. února 2009, č. j. 21 Co 168/2006-169, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na nákladech dovolacího řízení částku 3.830,- Kč k rukám Mgr. Vladimíra Štekla, advokáta se sídlem v Brně, Ant. Slavíka 7. O d ů v o d n ě n í: Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 11. ledna 2006, č. j. 37 C 2/2000-145, zastavil řízení o vzájemném návrhu žalovaného ohledně částky 1.303,74 Kč s 12% úrokem z prodlení od 16. 12. 1999 do zaplacení (výrok I.), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 39.923,36 Kč s 12% úrokem z prodlení od 22. 6. 1999 do zaplacení (výrok II.) a zamítl vzájemný návrh, kterým se žalovaný po žalobci domáhal zaplacení 39.923,36 Kč s 12% úrokem z prodlení od 16. 12. 1999 do zaplacení (výrok III.). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV.). Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 10. února 2009, č. j. 21 Co 168/2006-169, rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích o věci samé (tj. ve výrocích II. a III.) potvrdil, změnil jej ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, které není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 – dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 12. přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony), a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř). Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Z toho, že přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních, které se navíc vyznačují zásadním významem. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. zpochybňujícího skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel, je zcela vyloučeno; dovolací soud je povinen odvolacím soudem zjištěný skutkový stav převzít (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2002, usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 130/2006, a ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III ÚS 1970/07). Žalovaný s odkazem na dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. odvolacímu soudu vytkl, že vztah účastníků neposuzoval jako obchodně právní a nepoměřoval jej tudíž příslušnými ustanoveními obchodního zákoníku. I když sice argumentuje nesprávným právním posouzením věci, jeho výtka je založena na kritice způsobu hodnocení jednotlivých provedených důkazů a správnosti (úplnosti) skutkového zjištění, na němž odvolací soud založil své rozhodnutí. Je totiž přesvědčen, že v řízení provedenými důkazy prokázal, že rekonstruovaný rodinný dům měl sloužit k provozování jeho živnosti a že žalobce měl vědomost jak o tom, že podniká v oboru ubytování v soukromí, tak i o tom, k čemu hodlá rekonstruovanou nemovitost využívat. Tyto výhrady směřují proti skutkovým závěrům, nikoli proti právnímu posouzením věci. Tím je totiž taková činnost soudu, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z konkrétních skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Z dovolací argumentace je však zřejmé, že žalovaný formuluje vlastní skutková zjištění, jejichž prostřednictvím teprve uplatňuje námitku nesprávného právního posouzení věci. Namítá, že kdyby odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech (a uvěřil jeho skutkové verzi, že „rekonstruovaný dům koupil právě se záměrem, že bude sloužit k provozování jeho živnosti a že o všech těchto záměrech byl žalobce informován“), musel by nutně vztah účastníků posoudit jako „relativní obchod“ a závazky ze smlouvy o dílo poměřovat příslušnými ustanoveními obchodního zákoníku. Jinak řečeno, výtka nesprávnosti právního posouzení věci je založena výlučně na kritice správnosti skutkových zjištění. Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. - jak bylo výše vyloženo - není způsobilý přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založit. Bez významu je rovněž námitka žalovaného, že vady žalobcem provedeného díla byly neodstranitelné. I touto námitkou uplatnil dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 3 o. s. ř. Jelikož dovolání není přípustné ani proti nákladovému výroku rozsudku odvolacího soudu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením R 4/2003), lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovolací soud je proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovanému, jehož dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalobci náklady, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 3.530,- Kč (§ 2 odst. 1, § 3 odst. 1/ bod 4. ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1, § 16 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 2 odst. 1 a § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci). V Brně dne 27. dubna 2011 JUDr. Ivana Zlatohlávková, v. r. předsedkyně senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2001_7.TZ.22.2001.1.xml	Judikát 7 Tz 22/2001 7 Tz 22/2001 ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání dne 21. února 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Hrachovce a soudců JUDr. Zdeňka Sováka a JUDr. Jana Engelmanna stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněného J. D., v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 3 T 112/2000 a podle § 268 odst. 2 tr. ř., § 269 odst. 2 tr. ř. rozhodl t a k t o : Pravomocným rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 22. 8. 2000, sp. zn. 3 T 112/2000, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních § 23 odst. 1 tr. zák., § 45 odst. 2 tr. zák. v neprospěch obviněného J. D. V tomto rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích se z r u š u j e výrok o uložení trestu obecně prospěšných prací. Zrušují se také další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Odůvodnění: Rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 22. 8. 2000, sp. zn. 3 T 112/2000, byl obviněný J. D. uznán vinným trestným činem porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 tr. zák. a trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), b) tr. zák. a odsouzen za tyto trestné činy a dále za trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e) tr. zák., jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 4. 2000, sp. zn. 4 T 52/2000, podle § 238 odst. 1 tr. zák., § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na osm měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 písm. a) tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu, která byla podle § 59 odst. 1 tr. zák. stanovena na dva roky, a podle § 45 odst. 1, 2 tr. zák., § 45a odst. 1, 2 tr. zák. k trestu obecně prospěšných prací na 80 hodin. Zároveň byl zrušen výrok o trestu v trestním příkazu Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 4. 2000, sp. zn. 4 T 52/2000, a všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená obchodní společnost M+S, s. r. o., S., V. 217, s nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Trestného činu porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 tr. zák. se obviněný dopustil podle zjištění Okresního soudu ve Strakonicích tím, že v přesně nezjištěné době v nočních hodinách ze 4. 1 na 5. 1. 2000 ve V., okr. S., za účelem přespání neoprávněně vnikl rozbitou skleněnou výplní okna do rekreačního domku v ulici V L., který patří majitelkám B. B. a Z. Š., a v tomto objektu se zdržel do dopoledních hodin dne 5. 1. 2000, přičemž dům opustil kolem 11.00 hodin a byl zadržen policejním orgánem. Trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), b) tr. zák. se obviněný dopustil podle zjištění Okresního soudu ve Strakonicích společně s odsouzeným mladistvým D. N. za použití klíčů, které předtím odcizil mladistvý D. N., tím, že dne 6. 3. 1999 kolem 22.30 hodin ve V., okr. S., vnikl do prodejny obchodní společnosti M+S, s. r. o., na B. ulici a z pokladny odcizil hotovost nejméně 318 Kč ke škodě obchodní společnosti M+S, s. r. o., S., V. 217, a dále tím, že dne 7. 3. 1999 kolem 04.30 hodin vnikl do téže prodejny uvedené obchodní společnosti a odcizil tam jednak ke škodě obchodní společnosti M+S, s. r. o., vrtačku v hodnotě 4 300 Kč, elektrickou řetězovou pilu v hodnotě 3 700 Kč a balení svářecího drátu v hodnotě 700 Kč, jednak ke škodě vedoucího prodejny S. K. elektrický holicí strojek v hodnotě 950 Kč. Rozsudek nabyl právní moci v řízení před Okresním soudem ve Strakonicích jako soudem prvního stupně. Ministr spravedlnosti podal dne 19. 1. 2001 ve prospěch obviněného stížnost pro porušení zákona proti pravomocnému rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích s tím, že tento soud porušil v neprospěch obviněného zákon, pokud mu vedle trestu odnětí svobody, byť podmíněně odloženého, uložil trest obecně prospěšných prací. Ministr spravedlnosti poukázal na to, že takové rozhodnutí o trestu je v rozporu s ustanovením § 45 odst. 2 tr. zák. Proto ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil toto porušení zákona, aby zrušil napadený rozsudek a aby dále postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř., tj. aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci. Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 1 tr. ř. na podkladě stížnosti pro porušení zákona správnost všech výroků napadeného rozsudku, jakož i řízení, jež mu předcházelo, a shledal, že zákon byl porušen. Napadený rozsudek je výsledkem řízení, v němž bylo postupováno podle trestního řádu a v němž nedošlo k žádným podstatným vadám, zejména pokud by mohly mít vliv na objasnění věci nebo na možnost uplatnění práva obhajoby. V tomto řízení Okresní soud ve Strakonicích provedl všechny důkazy nutné pro zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a vyvodil z nich odpovídající skutková zjištění. Správně zjištěný skutkový stav Okresní soud ve Strakonicích posoudil v souladu se zákonem jednak jako trestný čin porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 tr. zák., pokud jde o vniknutí do rekreačního domku B. B. a Z. Š., a jednak jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), b) tr. zák., pokud jde o odcizení peněz a věcí v prodejně obchodní společnosti M+S, s. r. o. Výrok o vině obviněného je tedy správný. Na meritorní správnosti výroku o vině nic nemění ani drobné nepřesnosti, které napadený rozsudek vykazuje. Ve skutkové části výroku o vině trestným činem krádeže je v souladu s výsledky dokazování uvedeno, že obviněný odcizil dne 7. 3. 1999 v prodejně obchodní společnosti M+S, s. r. o., ke škodě této obchodní společnosti vrtačku v hodnotě 4 300 Kč, elektrickou řetězovou pilu v hodnotě 3 700 Kč a jedno balení svářecího drátu v hodnotě 700 Kč. Celková hodnota těchto věcí je 8 700 Kč, a nikoli 7 800 Kč, jak chybně uvedl Okresní soud ve Strakonicích v napadeném rozsudku. Okresnímu soudu ve Strakonicích je třeba vytknout také to, že ačkoli jinak správně uznal obviněného vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), b) tr. zák., neuvedl v tzv. právní větě výroku o vině to, že obviněný způsobil škodu nikoli nepatrnou, což je zákonný znak trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) tr. zák. Při rozhodování o trestu Okresní soud ve Strakonicích správně postřehl, že je namístě uložit obviněnému souhrnný trest podle § 35 odst. 2 tr. zák. jednak za trestné činy, jimiž obviněného sám uznal vinným napadeným rozsudkem, a jednak za trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e) tr. zák., jímž byl obviněný pravomocně uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 4. 2000, sp. zn. 4 T 52/2000. Tento trestný čin spočíval v tom, že obviněný dne 6. 3. 2000 odcizil v prodejně drogerie barvu na vlasy v hodnotě 72,90 Kč, ačkoli předtím byl pro dva trestné činy krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. jako mladistvý odsouzen v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 3 T 121/98 (v trestním příkaze je nepřesně uvedeno 3 T 131/98). Citovaným trestním příkazem Okresního soudu v Českých Budějovicích byl obviněnému uložen trest obecně prospěšných prací na 80 hodin. Pokud Okresní soud ve Strakonicích uložil obviněnému za všechny sbíhající se trestné činy souhrnný trest odnětí svobody na osm měsíců podmíněně se zkušební dobou na dva roky, rozhodl způsobem, na němž nemá Nejvyšší soud co měnit, protože uvedený podmíněný trest odnětí svobody není ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti trestných činů pro společnost nebo poměrům pachatele a jako druh trestu není ve zřejmém rozporu s účelem trestu (§ 266 odst. 2 tr. ř.). Avšak tím, že Okresní soud ve Strakonicích v rámci souhrnného trestu uložil obviněnému ještě trest obecně prospěšných prací, rozhodl způsobem, na který se vztahuje ustanovení § 266 odst. 2 tr. ř. potud, že trest obecně prospěšných prací jako druh trestu je v posuzované věci ve zřejmém rozporu s účelem trestu vymezeným v § 23 odst. 1 tr. zák. V evidentním rozporu s účelem trestu je uložený trest obecně prospěšných prací již proto, že jeho uložení vedle trestu odnětí svobody je výslovně vyloučeno ustanovením § 45 odst. 2 tr. zák. Nejvyšší soud proto vyslovil, že napadeným rozsudkem byl porušen zákon v ustanoveních § 23 odst. 1 tr. zák., § 45 odst. 2 tr. zák. v neprospěch obviněného, a zrušil napadený rozsudek ve výroku o uložení trestu obecně prospěšných prací. Zároveň zrušil všechna další rozhodnutí, která na výrok o uložení trestu obecně prospěšných prací obsahově navazují a která zrušením tohoto výroku pozbyla podkladu. Výrok o uložení podmíněného trestu odnětí svobody zůstal v napadeném rozsudku nedotčen. V souvislosti s uložením souhrnného trestu Okresní soud ve Strakonicích správně zrušil výrok o trestu v trestním příkaze Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 4. 2000, sp. zn. 4 T 52/2000, a další obsahově navazující rozhodnutí, která zrušením uvedeného výroku pozbyla podkladu. V tomto ohledu zůstal napadený rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích rovněž nedotčen. Beze změny zůstal také výrok, jímž Okresní soud ve Strakonicích odkázal poškozenou obchodní společnost M+S, s. r. o., S., V. 217, s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 21. února 2001 Předseda senátu: JUDr. Petr Hrachovec
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2016_8.TDO.433.2016.1.xml	Judikát 8 Tdo 433/2016 8 Tdo 433/2016-25 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 4. 2016 o dovolání obviněného L. Z. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 5. 2015, sp. zn. 6 To 136/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 1 T 9/2015, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. Z. odmítá. Odůvodnění: I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů 1. Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 11. 3. 2015, sp. zn. 1 T 9/2015, byl obviněný L. Z. uznán vinným v bodě 1a) až d) jednak přečinem krádeže podle § 205 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku a v bodě 1b) až d) i podle § 205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, jednak v bodě 1b) až d) přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, vše ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, jichž se dopustil společně s obviněnými D. J. a L. S. skutkem popsaným tak, že ad 1a) v době nejméně od 23.00 hodin dne 5. 10. 2014 do 07.30 hodin dne 6. 10. 2014 v B., okres B., po předchozí dohodě, kdy přijeli na místo osobním automobilem značky BMW 318IS Coupe 3B, které řídil obviněný L. Z., nedostatečně zajištěným oknem vnikli do restaurace U G., obviněný L. Z. zůstal v automobilu, obviněný D. J. hlídal okolí a obviněný L. S. z prostoru výčepního pultu odcizil finanční hotovost ve výši 2.000 Kč v drobných mincích, cigarety značky Moon, Route 66, Petra PS modré i červené, LM modré i červené, Red Way a z lednice pak i 2 litry hruškovice, odcizením věcí způsobili G. M. škodu ve výši 7.300 Kč, věci odnesli, naložili do osobního automobilu, přivezli do O. a uschovali v bytě obývaném L. Z., 1b) v době nejméně od 17.00 hodin dne 5. 10. 2014 do 07.31 hodin dne 6. 10. 2014 v B., okres B., po předchozí vzájemné domluvě, že provedou vloupání, přijeli osobním automobilem značky BMW 318IS Coupe 3B, které řídil obviněný L. Z., k budově mateřské školy, obviněný L. Z. čekal v osobním automobilu, obviněný L. S. hlídal okolí a obviněný D. J. přineseným šroubovákem vypáčil plastové okno u hlavní komunikace, vnikl do budovy, odcizil odtud notebook značky Acer Aspire v hodnotě 3.000 Kč z majetku Obce B., televizor značky Sencor v hodnotě 3.500 Kč z majetku mateřské školy D. H., přičemž odcizením věcí tak způsobili Mateřské škole D. H., příspěvková organizace O., škodu v celkové výši 3.500 Kč, a poškozením tiskárny z majetku Obce B., kterou obviněný D. J. shodil z parapetu okna při vloupání do místnosti další škodu ve výši nejméně 1 000 Kč, věci naložili do osobního automobilu, odvezli do O. a uschovali v bytě obývaném obviněným L. Z., 1c) v době nejméně od 19.00 hodin dne 5. 10. 2014 do 06.45 hodin dne 6. 10. 2014 v L., okres B., po předchozí vzájemné dohodě přijeli osobním automobilem značky BMW 318IS Coupe 3B, který řídil obviněný L. Z., k budově obecního úřadu, obviněný L. Z. zůstal ve vozidle a obvinění D. J. i L. S. za pomoci přineseného šroubováku vypáčili plastové okno a vnikli do ateliéru D., odkud odcizili jeden obraz o rozměru 55x75 cm – olejomalba, motiv hlavy hnědého koně na žlutém pozadí v dřevěném vyřezávaném rámu, jeden obraz o rozměru 75x95 cm – motiv rozpolcení – torzo aktu ženského těla se zakloněnou hlavou – pastel na černém papíře, dva dřevěné stojany s celkem 70 náramky v provedení kůže, papír, plast, eloxovaný hliník, 120 ks přívěsků náušnic, náhrdelníků, 4 ks paličkované koule červené a bílé barvy, finanční hotovost ve výši 1.500 Kč, a H. D. Ateliér D. L. způsobili odcizením věcí škodu ve výši nejméně 34.700 Kč, a rozbitím porcelánové sochy vodníka způsobili další škodu ve výši nejméně 5.000 Kč, věci z místa odnesli, naložili do osobního automobilu, odvezli do O. a uložili v bytě obývaném obviněným L. Z., 1d) v době nejméně od 19.00 hodin dne 5. 10. 2014 do 06.45 hodin dne 6. 10. 2014 v L., okres B., po předchozí vzájemné dohodě přijeli osobním automobilem značky BMW 318IS Coupe 3B, který řídil obviněný L. Z., k budově obecního úřadu, obviněný L. Z. zůstal ve vozidle, a obvinění D. J. a L. S. za užití přineseného šroubováku vypáčili plastové okno z přední strany budovy a vnikli do kanceláře účetní, odkud odcizili klíče od vstupních dveří do různých budov obce, poté vešli do kanceláře starosty, odkud odcizili počítač značky Comfort nezjištěného výrobního čísla, LCD monitor značky Philips nezjištěného výrobního čísla, tiskárnu se scannerem a kopírku značky PhotoSmart nezjištěného výrobního čísla a další věci, v archivu se pokusili vniknout do plechového trezoru s finanční hotovostí, což se jim nepodařilo, odcizením věcí tak způsobili Obci L. škodu ve výši nejméně 11.500 Kč, poškozením trezoru způsobili škodu ve výši nejméně 7.500 Kč, odcizením klíčů způsobili následnou škodu spojenou s nutností otevření zámků a jejich výměnou ve výši ještě 7.249 Kč, věci odnesli do osobního automobilu, odvezli do O. a uložili v bytě obývaném obviněným L. Z., obviněný L. Z. se tohoto jednání dopustil přesto, že byl trestním příkazem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 14. 1. 2014, sp. zn. 4 T 7/2014, který nabyl právní moci dne 8. 7. 2014, odsouzen mimo jiné pro přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v délce dvou let a šesti měsíců. 2. Za tyto přečiny byl obviněný L. Z. odsouzen podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestech spoluobviněných L. S. a D. J. 3. Týmž rozsudkem byla obviněným L. Z., L. S. a D. J. podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost společně a nerozdílně uhradit poškozeným G. M. škodu ve výši 7.300 Kč, Obci B.– B., škodu ve výši 4.000 Kč, Obci L.– L., škodu ve výši 28.723 Kč a H. D. škodu ve výši 36.050 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byly poškozené Obec B., Obec L. a H. D. se zbytkem nároku na náhradu škody odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních. 4. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozhodl z podnětu odvolání podaných proti uvedenému rozsudku obviněnými L. Z., L. S. a D. J. rozsudkem ze dne 25. 5. 2015, sp. zn. 6 To 136/2015, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozené H. D., a za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. nově uložil všem třem obviněným povinnost společně a nerozdílně zaplatit na náhradě majetkové škody poškozené H. D. částku ve výši 23.050 Kč. V ostatních výrocích ponechal napadený rozsudek nezměněn. II. Dovolání a vyjádření k němu 5. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný L. Z. prostřednictvím obhájce s odkazem na důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. dovolání, jímž brojil proti nesprávnému právnímu posouzení skutku, odvolacímu soudu vytýkal nepřezkoumatelnost jeho rozsudku, a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení spatřoval v uložení nezákonného trestu odnětí svobody. 6. Ve vztahu k vadnosti použité právní kvalifikace obviněný na základě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vytýkal existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, když v řízení, které vydání napadených rozhodnutí předcházelo, nebyla dodržena ani elementární pravidla spravedlivého procesu, což shledával v tom, že se k trestné činnosti v podstatě již v přípravném řízení doznal, spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení a usvědčil rovněž ostatní spoluobviněné. Soudy však jemu za vinu kladené činy, aniž by provedly potřebné dokazování, nesprávně posoudily jako spáchané ve spolupachatelství podle § 23 odst. 1 tr. zákoníku, ač mělo jít o pomoc k přečinu krádeže podle § 24 odst. 1 písm. c) k § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 tr. zákoníku, jak bylo vyslovené v usnesení o zahájení trestního stíhání. Na podporu toho názoru obviněný zdůraznil jednorázovost a nahodilost svého jednání, které neobsahovalo žádnou formu trestní součinnosti. Soudy obou stupňů přecenily jeho trestní minulost a nepřihlédly náležitě k jeho postoji po spáchání činu ani k přístupu k trestnímu stíhání. 7. U přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. ř. podle obviněného z dokazování nevyplývá, že by se na něm podílel, a proto u něj nemůže být shledáváno jeho zavinění, a to ani v případě, pokud by byl shledán správným závěr o jeho účasti na přečinu krádeže ve formě spolupachatelství, neboť ani tehdy by neexistoval jediný důkaz svědčící pro závěr, že byl byť jen srozuměn s poškozováním věcí při vloupání. V dané souvislosti považoval za nedodržené zásady plynoucí z ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., v důsledku čehož napadená rozhodnutí spočívají na skutkových zjištěních postrádajících vazbu na provedené důkazy. 8. Výhradami vůči trestu obviněný vytýkal jeho nezákonnost, která má odraz v namítaném nesprávném právním posouzení jeho viny, avšak i bez nich by byl trest vzhledem k jeho nepodmíněnosti nepřiměřeně přísný z důvodu nesprávné aplikace přiměřenosti trestních sankcí podle § 38 odst. 2 tr. zákoníku, protože mu měl soud uložit podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku trest podmíněně odložený, případně i ve spojení s vyslovením dohledu podle § 84 tr. zákoníku. 9. Vůči rozsudku odvolacího soudu obviněný prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. namítal, že jde o rozhodnutí nepřezkoumatelné, jelikož se v něm odvolací soud dostatečně nevypořádal s četnými námitkami, zaměřil se ponejvíce na rekapitulaci dosavadního řízení a v potřebné míře nesdělil vlastní konkrétní úvahy, které jej vedly k tomu, že podaným odvoláním v podstatě nevyhověl. Toto odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí obviněný označil za strohé, „šablonovité“ konstatování správnosti závěrů soudu prvního stupně, jež nelze považovat za odůvodnění dostatečné. 10. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 5. 2015, sp. zn. 6 To 136/2015, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 11. 3. 2015, sp. zn. 1 T 9/2015, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Bruntále přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Současně učinil podnět k postupu podle § 265o odst. 1 tr. ř. s návrhem na odložení výkonu rozhodnutí, neboť okamžitý nástup výkonu trestu odnětí svobody by mu znemožnil postarat se řádně o výživu a výchovu jeho nezletilého syna a udržet si nedávno získané zaměstnání. 11. Státní zástupkyně působící u Nejvyššího státního zastupitelství Nejvyššímu soudu sdělila, že po seznámení s obsahem dovolání obviněného a s dostupným spisovým materiálem nevyužívá svého oprávnění se k němu věcně vyjadřovat. III. Přípustnost dovolání 12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného L. Z. podané proti výroku o vině je přípustné podle § 265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř. Je však třeba vysvětlit, že odvolání obviněného, jímž napadal rozsudek soudu prvního stupně, směřovalo výhradně proti výroku o trestu, což by zásadně neumožňovalo podání dovolání proti výroku o vině, avšak odvolací soud, jak uvedl na straně 3 přezkoumávaného rozsudku, podle § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal z podnětu odvolání všech tří obviněných rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu, a tudíž i výrok o vině na podkladě odvolání obviněného L. Z. Tento postup odvolacího soudu Nejvyššímu soudu umožnil, aby považoval nyní obviněným podané dovolání i proti výroku o vině za přípustné v celém jeho obsahu [srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 5 To 82/2003 (uveřejněné pod č. 20/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. 13. Rovněž Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného L. Z. bylo podáno osobou oprávněnou § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Zkoumal též, zda obviněným uplatněné důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. byly po obsahové stránce naplněny, neboť jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý z dovolacích důvodů zákonem taxativně uvedených v § 265b tr. ř. lze napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobit věcnému přezkoumání. IV. K důvodům dovolání 14. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. dopadá na případy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Obviněný uvedený dovolací důvod uplatnil v jeho druhé alternativě spočívající v tom, že „byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 v písmenech a) až k) tr. ř.“, neboť odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal a obviněný současně uplatnil dovolání i z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 15. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z tohoto zákonného vymezení je patrné, že uvedený důvod slouží k odstranění právních vad, a proto jeho prostřednictvím lze vytýkat výlučně vady tkvící v nesprávné právní kvalifikaci anebo v nesprávném posouzení jiné hmotněprávní otázky. 16. Vady spočívající v nesprávném procesním postupu, především při provádění a hodnocení důkazů, tj. v nedodržení podmínek a zásad stanovených ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř., nelze prostřednictvím uvedeného, ale ani žádného jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1, 2 tr. ř. namítat, protože přezkum skutkového stavu není zákonem v rámci dovolacího řízení v žádném z dovolacích důvodů výslovně vymezen [srov. dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.]. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek Nejvyšším soudem na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně. Nejvyšší soud tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02 (N 108/30 SbNU 489), či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), aj.]. Zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění učiněných obecnými soudy lze připustit pouze výjimečně v případech, kdy skutková zjištění by byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)], a jestliže v rámci řízení o dovolání učinil dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). O extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními však jde jen za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. [srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05 (U 22/38 SbNU 579), či usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)]. 17. Na podkladě takto vymezených zásad Nejvyšší soud posuzoval i obsah obviněným podaného dovolání a shledal, že obviněný v dovolání namítl extrémní nesoulad, který spatřoval v tom, že soudy neprovedly potřebné dokazování. Rovněž vytýkal nedostatky ve vztahu k závěru o spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným u obou mu za vinu kladených trestných činů, a domáhal se, aby bylo shledáno, že se jich dopustil jako účastník ve smyslu § 24 tr. zákoníku. 18. K této výhradě obviněného proti skutkovým nedostatkům je třeba uvést, že z obsahu spisu a odůvodnění napadených rozhodnutí plyne, že soudy se zabývaly objasněním všech rozhodných skutečností, které mají význam pro posouzení viny obviněného L. Z., a za tím účelem provedly řadu důkazů, zejména výpovědi svědků G. M., V. P., Ing. J. M., B. K., H. D., jakož i záznamy kamerového systému, jimiž byla jeho účast na přezkoumávaném činu bod bodem 1a) až b) v potřebné míře prokázána (viz strany 10 až 15 rozsudku soudu prvního stupně a stranu 4 rozsudku odvolacího soudu a dále č. l. 603 až 607, 609 verte až 610, 623 až 624 spisu). 19. Nejvyšší soud na podkladě těchto skutečností dospěl k závěru, že soudy skutkový stav věci řádně objasňovaly a v jeho procesních postupech nedošlo v dokazování k takovým pochybením, jež by bylo možné považovat za vadné či nesprávné nebo provedené mimo zákonný rámec vymezený v ustanoveních § 2 odst. 5, 6, § 120 či § 125 tr. ř. Z hlediska zjišťování skutkového stavu nelze soudům nižších stupňů vytknout žádné pochybení, které by současně zakládalo extrémní nesoulad, jak obviněný vytýkal, protože z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Když Nejvyšší soud neshledal nedostatky při zjišťování skutkového stavu, dále posuzoval opodstatněnost obviněným uplatněných hmotněprávních výhrad, které učinil v návaznosti na objasněné skutkové okolnosti popsané ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a v odůvodnění obou přezkoumávaných rozhodnutích rozvedené. V. K výhradám proti spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku 20. K nesprávnému právnímu posouzení skutku v bodě 1a) až d) jako přečinů krádeže podle § 205 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku a poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku spáchaných ve spolupachatelství za podmínek § 23 odst. 1 tr. zákoníku a obviněným vyslovenému požadavku na posouzení těchto trestných jednání jako účastenství ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku je třeba uvést, že soudy obou stupňů jimi použitou právní kvalifikaci posuzovaly na základě učiněných skutkových zjištění založených na tom, že u každého z dílčích útoků uvedených pod písmeny a) až d) obviněný L. Z. vždy jednal tak, že po předchozí dohodě se spoluobviněnými D. J. a L. S. osobním automobilem, který řídil, sebe i je dopravil na místo činu, kde v automobilu čekal, než spoluobvinění provedou vloupání do objektů. Poté, co z objektu odcizili věci (cigarety, alkoholické nápoje, výpočetní techniku, obrazy, atd.), spoluobviněné i s nimi naložil do osobního automobilu a přivezl je do O., kde odcizené věci uschovali v bytě jím obývaném. 21. Soud prvního stupně na základě takto zjištěných skutkových okolností dospěl k závěru, že obviněný L. Z. uvedené přečiny spáchal jako spolupachatel za splnění podmínek § 23 tr. zákoníku, protože byl s dalšími obviněnými domluven na tom, do jakých objektů vniknou, i na tom, že z nich budou odcizeny věci. Přičemž úkolem dovolatele bylo spoluobviněné na místa činů dovézt, před objekty, do nichž vnikli, na ně čekat, a pak je odvézt do místa svého bydliště, kde věci uschovali (viz stranu 16 rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud se s těmito závěry soudu prvního stupně ztotožnil, považoval je za správné a důvodné, jak uvedl na straně 4 svého rozsudku. 22. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo také tehdy, jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1931, sp. zn. Zm I 579/30 (uveřejněné pod č. 4119/1931 Sbírky rozhodnutí NS – Vážný), rozsudek Nejvyššího soudu SSR ze dne 23. 11. 1972, sp. zn. 1 Tz 68/72 (uveřejněný pod č. 36/1973 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 11. 1966, sp. zn. 8 Tz 77/66 (uveřejněné pod č. 15/1967 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2008, sp. zn. 8 Tdo 814/2008 (uveřejněné pod č. 49/2009-I. Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2009, sp. zn. 8 Tdo 885/2009 (uveřejněné pod č. 42/2010-II. Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Společný úmysl spolupachatelů zahrnuje jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle (porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem), nelze ho ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů, která není vyžadována (postačí konkludentní dohoda). Každý spolupachatel si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje k spáchání trestného činu společným jednáním, a být s tím pro tento případ srozuměn. Okolnost, že každý ze spolupachatelů sledoval při společném jednání svůj prospěch, nevylučuje, aby úmysl byl všem společný, zvláště když každý svým přispěním napomáhal činnosti ostatních [srov. rozhodnutí Krajského soudu v Liberci ze dne 29. 6. 1949, sp. zn. To I 46/49 (uveřejněné pod č. 22/1950 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)] (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1-139. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 331). 23. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou, stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání. Skládá-li se činnost z několika složek, mohou tyto složky být rozděleny na spolupachatele tak, že jednotlivá jednání mohou provádět jednotliví pachatelé, avšak tato jednání ve svém souhrnu naplňují skutkovou podstatu trestného činu. Společná činnost u spolupachatelství zahrnuje vedle společného jednání také skutečnost, že spolupachatelé jsou vědomím společné trestné činnosti navzájem posilováni při jejím páchání (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1189/2014, ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 137/2015, aj.). 24. V projednávané trestní věci se Nejvyšší soud ztotožnil se závěrem soudů, že obviněný se činu v bodě 1) dopustil jako spolupachatel, neboť jeho čin vykazuje znaky zákonem i judikaturou předpokládané v § 23 tr. zákoníku. Tyto závěry lze učinit na podkladě skutkových zjištění, jež jsou v jednotlivých dílčích útocích pod písmeny a) až d) výroku o vině v bodě 1) popsány a v odůvodnění zejména rozsudku soudu prvního stupně dále rozvedeny, neboť z nich je zřejmá úloha obviněného jako osoby, která byla do celého průběhu trestného jednání zapojena a byla si vědoma všech okolností a způsobu provedení činů i toho, jak je budou spolupachatelé i dovolatel realizovat. Z provedeného dokazování rovněž vyplynulo, že rolí obviněného bylo řídit a dovézt spolupachatele na místo činu, tam vyčkat, až provedou vloupání, a poté je s odcizenými věcmi z místa činu odvézt a věci ukrýt ve svém bytě. Dovolatel byl proto do činu zapojen od samého počátku, a pokud jde o jeho úlohu, ta byla jen jedním článkem celého řetězce rolí, jež měli další spolupachatelé mezi sebou rozděleny (obviněný D. J. hlídal, L. S. prováděl vloupání a odcizování věcí). V daném případě jde tedy o alternativu spolupachatelství, při níž jednání každého ze spolupachatelů bylo článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti každého ze spoluobviněných působily současně ve vzájemné návaznosti a směřovaly k přímému vykonání znaků skutkových podstat trestných činů podle § 205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a § 228 odst. 1 tr. zákoníku. 25. Při správnosti tohoto závěru pak nebylo možné akceptovat požadavek obviněného, aby toto jeho jednání bylo posouzeno jako účastenství. I přesto, že již závěr o tom, že jde o spolupachatelství, jím předestřený požadavek vylučuje (srov. přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 8 Tdo 830/2014, či ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1576/2014), lze navíc jen pro úplnost zmínit, že účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu je podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku ten, kdo úmyslně umožnil nebo usnadnil jinému spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, vylákáním poškozeného na místo činu, hlídáním při činu, radou, utvrzováním v předsevzetí nebo slibem přispět po trestném činu (pomocník) (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1-139. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 333). O takový případ však v této věci nejde. 26. Mimo uvedené důvody je však třeba v projednávané věci uvést i to, že účastenství by bylo pro obviněného přísnějším posouzením, neboť obviněný byl jako spolupachatel uznán vinným jedním skutkem se čtyřmi dílčími útoky, které byly posouzeny jako dva pokračující trestné činy. V případě účastenství by však pokračování (§ 116 tr. zákoníku) nebylo možné [srov. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 3. 1994, sp. zn. 5 To 25/94 (uveřejněné pod č. 61/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)], a šlo by o několikanásobné účastenství [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 7 Tdo 1009/2009 (uveřejněné pod č. 59/2009-T 1225 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. To by znamenalo, že by musel být vykvalifikován každý útok jako jedno účastenství. Taková změna by byla pro obviněného přísnějším právním posouzením, jež z důvodu zákazu reformationis in peius (§ 264 odst. 2 a § 265s odst. 2 tr. ř.) není možné. VI. K přečinu poškození cizí věci podle § 228 tr. zákoníku 27. Jestliže obviněný v dovolání vytýkal nedostatky v posouzení subjektivní stránky přečinu poškození cizí věci podle § 228 tr. zákoníku [bod 1b) až d)], protože se jej nemohl dopustit, když se osobně nepodílel na vniknutí do objektů a nebyl přímo přítomen odcizování věcí, v důsledku čehož nemohl být ani srozuměn s tím, co vše spolupachatelé, kteří na místě činu přímo byli, učiní, respektive zničí či poškodí, je vhodné uvést, že i s touto otázkou se zejména soud prvního stupně vypořádal. Lze poukázat na jeho závěr, že uvedené tři dílčí útoky byly spáchány vloupáním ve smyslu § 121 tr. zákoníku, neboť bylo prokázáno, že všichni tři obvinění se domluvili na vloupání do jednotlivých objektů a na odcizování různých věcí, a i k tomuto způsobu provedení činu směřoval úkol obviněného L. Z. Rovněž soud zdůraznil, že dovolatel věděl, že spolupachatelé vnikají do objektů za pomoci násilí, formou vloupání přes okno, které nebylo dostatečně zajištěno, anebo je vypáčili šroubovákem (viz strany 10 a 16 rozsudku soudu prvního stupně). 28. Správnost těchto závěrů soudu prvního stupně vychází v obecném smyslu z povahy spolupachatelství, jak byla výše vysvětlena, konkrétně pak především z okolností, za nichž byly předmětné tři dílčí útoky spáchány, a z podílu, jakým se obviněný L. Z. těchto dílčích útoků zúčastnil. Rozhodné pro závěr, že jednal zaviněně i k znakům přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, je to, že byl seznámen zcela aktuálně a konkrétně s tím, k čemu se jeho společníci chystají, do jakých objektů chtějí vniknout (nepatřily jim a neměly k tomu žádné povolení) a že v nich chtějí odcizit cizí věci. Právě tento charakter jejich jednání a způsob provedení, s nímž byl obviněný L. Z. seznámen, dokazuje, že i on jednal ve vztahu k těmto jinými společníky způsobeným následkům (poškození věcí ať již při vnikání do objektů, anebo při jejich vlastním odcizování v předmětných prostorech, kam vnikli za použití násilí) minimálně v nepřímém úmyslu [srov. § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Z těchto důvodů proto soudy správně shledaly, že obviněný L. Z. naplnil skutkovou podstatu přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, i po subjektivní stránce, neboť věděl o společném záměru a alespoň rámcovém způsobu, jakým má být společně naplánovaná trestná činnost realizována, a byl při této formě trestné činnosti srozuměn s tím, že při ní dochází i k poškození věcí zejména při násilném překonávání překážek. Proto i tato právní kvalifikace je v souladu se zákonem, jakož i učiněnými skutkovými zjištěními. VII. K výhradám proti výroku o trestu 29. Obviněný v dovolání vznesl výhrady i proti výroku o trestu, jemuž vytýkal především tvrdost z důvodu jeho nepodmíněnosti a dožadoval se trestu odnětí svobody podmíněně odloženého. Tuto námitku kromě požadavků na mírnější právní kvalifikaci opřel i o nesprávné využití § 38 odst. 2 tr. zákoníku, avšak s tím, že soud řádně nezhodnotil všechny okolnosti rozhodné pro vyměření trestu. Nejvyšší soud k těmto námitkám zdůrazňuje, že stojí mimo obviněným označený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který na výhrady dotýkající se nepřiměřenosti trestu nedopadá, neboť nevyhovují žádným podmínkám, za nichž lze, i podle jiného důvodu, výrok o trestu dovoláním napadat. Námitky proti druhu a výměře trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí je možné v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., což však lze jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestný čin, jímž byl uznám vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002 (uveřejněné pod č. 22/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. 30. Tyto závěry je třeba uplatnit i ve vztahu k odkazu obviněného na § 38 odst. 1, 2 tr. zákoníku, který je sice hmotněprávním ustanovením, ale určujícím základní principy přiměřenosti ukládaného trestu, protože stanoví, že „sankce je nutno ukládat s přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a poměrům pachatele“, a „tam kde postačí uložení trestní sankce pachatele méně postihující, nesmí být uložena trestní sankce pro pachatele citelnější“. Jde o ustanovení, které vymezuje limity pro určování povahy a závažnosti spáchaného trestného činu stanovené v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a poměry pachatele, které jsou stanoveny v § 39 odst. 1 tr. zákoníku. Jeho praktický význam je při úvahách soudů o uložení trestu podle kritérií § 39 tr. zákoníku, tzn. o stanovení druhu a výměry trestu. Je jím konkretizována povaha a závažnost spáchaného činu a poměry pachatele a další hlediska umožňující hlubší individualizaci ukládaného trestu zejména se zřetelem ke zvláštnostem osobnosti pachatele. Uplatňuje se nejen jako určující vodítko při ukládání trestních sankcí, ale i při jejich výkonu (srov. přiměřeně ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1-139. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 503 až 505). 31. Z uvedené povahy ustanovení § 38 odst. 1, 2 tr. zákoníku je zřejmé, že nemá ve vztahu k výroku o trestu povahu jiného hmotněprávního posouzení ve smyslu dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť vymezuje pouze obecné principy zastřešující způsob, jak soudy s přihlédnutím k obecným i konkrétním polehčujícím a přitěžujícím okolnostem posuzují přiměřenost zvažované trestní sankce. Zásada přiměřenosti (proporcionality) v širším slova smyslu je obecně uznávaný právní princip, který je podstatnou náležitostí právního státu a je označována též jako zákaz nadměrnosti zásahů do práv a svobod. Uvedené ustanovení na důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedopadá, neboť má jiný smysl, než je zákonem přikládán např. u § 43 tr. zákoníku. 32. Obviněný s ohledem na rozvedené závěry nevyhověl zásadám pro uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., protože brojil výhradně proti zhodnocení a posouzení skutečností rozhodných z hlediska obecných zásad určujících přiměřenost výše a druhu trestu (srov. přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 3 Tdo 257/2013, ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. 3 Tdo 1580/2010, či ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 7 Tdo 1267/2013), a proto Nejvyšší soud neměl povinnost se námitkami proti výroku o trestu věcně zabývat. 33. Pouze pro úplnost Nejvyšší soud poznamenává, že v posuzované věci neshledal žádný exces při ukládání trestu, neboť soudy obou stupňů uvedly veškeré okolnosti, které posuzovaly a zvažovaly. Vysvětlily i úvahy, jimiž se při svém rozhodování řídily a na jejichž základě dospěly k závěru o nutnosti uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody (viz strany 18 rozsudku soudu prvního stupně a 4 až 5 napadeného rozsudku odvolacího soudu). Tento způsob posouzení všech skutečností podstatných pro uložení trestu odnětí svobody co do jeho výše i nepodmíněnosti lze považovat za dostatečné zhodnocení všech potřebných hledisek [srov. přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06 (N 62/45 SbNU 53)], ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12 (N 119/73 SbNU 827), a další, dostupné v databázi NALUS na http://nalus.usoud.cz]. VIII. Námitky proti rozhodnutí odvolacího soudu 34. Obviněný v dovolání brojil prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. proti způsobu, jakým se odvolací soud v odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí vypořádal s jeho námitkami, neboť jej považoval za nepřezkoumatelný a „šablonovitý“. Ani těmto námitkám však Nejvyšší soud nemohl přisvědčit. Důvodem je jednak zásada vyplývající z ustanovení § 265a odst. 4 tr. ř., podle níž dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné. Tento důsledek Nejvyšší soud ve vztahu k použitému důvodu a argumentům k němu se vztahujícím nevyužil, neboť v ostatních částech šlo o dovolání přípustné, avšak z této zásady je třeba vycházet, a proto nebylo možné námitky obviněného, které byly soustředěny výhradně proti tomu, jak odvolací soud své rozhodnutí odůvodnil, akceptovat a dále se jimi zabývat. IX. Závěr 35. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že dovolání posouzené jako celek bylo nedůvodné, protože napadená rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami. Jelikož tento závěr mohl učinit toliko na podkladě napadených rozhodnutí a obsahu spisu, dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Z těchto důvodů neshledal opodstatněným ani požadavek obviněného na odklad výkonu trestu, jejž obviněný ve svém dovolání s odkazem na § 265o tr. ř. učinil. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 20. 4. 2016 JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2023_30.CDO.3227.2023.1.xml	Judikát 30 Cdo 3227/2023 30 Cdo 3227/2023-445 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce R. R., zastoupeného Mgr. Bc. Tomášem Beníčkem, advokátem, se sídlem ve Zlíně, Fügnerovo nábřeží 2809, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 77 993 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 62/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2023, č. j. 53 Co 147/2023-423, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: Žalobce se podanou žalobou původně domáhal po žalované celkem tří nároků z titulu nezákonného rozhodnutí o zahájení trestního stíhání, které skončilo zproštěním obžaloby rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 2. 2020, sp. zn. 61 T 3/2019. Žalobci v souvislosti s nezákonným trestním stíháním měla vzniknout majetková újma (škoda) v podobě nákladů na obhajobu ve výši 204 400 Kč, v podobě ušlého výdělku ve výši 27 346,73 Kč, který mu měl ujít v souvislosti s jeho účastí na vyšetřovacích úkonech, a v podobě cestovného ve výši 50 646,27 Kč. Nároky žalobce u žalované předběžně uplatnil dne 9. 9. 2020. Podáním ze dne 1. 3. 2022 vzal žalobce žalobu částečně zpět co do plněné částky 178 490 Kč na nároku na nákladech na obhajobu. Usnesením ze dne 8. 3. 2022, č. j. 20 C 62/2021-234 bylo řízení v uvedeném rozsahu zastaveno. Při jednání konaném dne 17. 10. 2022 vzal žalobce žalobu zpět také co do zbylé částky na nároku na nákladech na obhajobu ve výši 25 910 Kč spolu s příslušenstvím z důvodu změny stanoviska. Usnesením ze dne 12. 12. 2022, č. j. 20 C 62/2021-304, bylo řízení v tomto uvedeném rozsahu zastaveno. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 1. 2023, č. j. 20 C 62/2021-391, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 178 490 Kč od 10. 3. 2021 do 6. 9. 2021 (výrok I), zamítl žalobu s návrhem, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 178 490 Kč od 21. 2. 2020 do 9. 3. 2021 a úrok z prodlení ve výši 1,75 % ročně z částky 178 490 Kč od 10. 3. 2021 do 6. 9. 2021 Kč (výrok II), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 12 301,20 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 10. 3. 2021 do zaplacení (výrok III), zamítl žalobu s návrhem, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 65 691,80 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 21. 2. 2020 do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 1,75 % ročně z částky 12 301,20 Kč od 10. 3. 2021 do zaplacení (výrok IV) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok V). Ve výroku IV rozsudku soudu prvního stupně zamítnutá částka 65 691,80 Kč s příslušenstvím v sobě zahrnuje nárok na náhradu škody v podobě ušlého výdělku v žalobou uplatněné výši 27 346,73 Kč, který byl soudem prvního stupně zamítnut z toho důvodu, že i po výzvě soudu a poučení absentovala základní tvrzení k vymezení ušlého výdělku a důkazní návrhy k jeho prokázání, resp. nebylo prokázáno, že na straně žalobce došlo ke vzniku škody představující ušlý výdělek, a dále nárok na náhradu škody v podobě cestovného v zamítnuté výši 38 345,07 Kč (žalobou byla uplatněna částka 50 646,27 Kč), který byl soudem prvního stupně zamítnut proto, že žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně uskutečnění pěti specifikovaných cest a taktéž z důvodu nezohlednění amortizace, jelikož se jednalo o opotřebení vozidla třetí osoby nikoliv žalobce. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem zastavil řízení o odvolání žalované proti výroku I rozsudku soudu prvního stupně (výrok I), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích III, IV a V (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III). Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený advokátem, v rozsahu jeho výroku II a III, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“., odmítl jako nepřípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu platí, že k podání dovolání je oprávněn (subjektivně legitimován) jen ten z účastníků řízení, jemuž byla rozhodnutím odvolacího soudu způsobena újma na právech a tuto újmu lze napravit tím, že Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Cdo 2290/2000, uveřejněné pod číslem 38/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. 32 Cdo 2389/2014, a ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3212/2015). Žalobce takovou osobou není v rozsahu, v jakém byl výrokem II odvolacího soudu potvrzen výrok III rozsudku soudu prvního stupně ohledně uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 12 301,20 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (tj. ohledně části nároku na náhradu škody jakožto cestovného), neboť v tomto byl ve věci úspěšný. V této části je tak dovolání podáno neoprávněnou osobou, a tedy subjektivně nepřípustné. Podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 2496/11). Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ve svém rozsudku ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 31 Cdo 1178/2023, pro účely sjednocení výkladu ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (ve spojení s ustanovením § 238 odst. 2 a 3 o. s. ř.) uzavřel, že je-li v době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu předmětem řízení peněžité plnění převyšující 50 000 Kč, které se skládá z nároků, jež, ač mají původ v téže události, jsou obecně vzato pokládány za nároky se „samostatným skutkovým základem“, z nichž každý samostatně nepřevyšuje 50 000 Kč, omezení přípustnosti dovolání prostřednictvím hodnotového censu vyjádřeného v § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se neuplatní, jestliže se dovolání týká právních otázek, jejichž řešení je těmto nárokům společné (vychází ze skutkového základu těmto nárokům společného). Oproti tomu, je-li v době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu předmětem řízení peněžité plnění převyšující 50 000 Kč, které se skládá z nároků, jež, ač mají původ v téže události, jsou obecně vzato pokládány za nároky se „samostatným skutkovým základem“, z nichž každý samostatně nepřevyšuje 50 000 Kč, omezení přípustnosti dovolání prostřednictvím hodnotového censu vyjádřeného v § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se prosadí, jestliže se dovolání týká právních otázek, jejichž řešení není těmto nárokům společné (nevychází ze skutkového základu těmto nárokům společného). Tak je tomu i v posuzované věci, tedy, že omezení přípustnosti dovolání prostřednictvím hodnotového censu vyjádřeného v § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se prosadí, kdy žalobce v dovolání napadá rozhodnutí odvolacího soudu mimo jiné v části výroku II, jíž byl potvrzen zamítavý výrok IV rozsudku soudu prvního stupně v části týkající se nároku žalobkyně na náhradu škody v podobě ušlého výdělku ve výši 27 346,73 Kč (v žalobě uplatněné v této částce) a v podobě cestovného ve výši 38 345,07 Kč (v žalobě uplatněné v celkové částce 50 646,27 Kč), jelikož každý z těchto nároků byl zamítnut z jiného právního důvodů (jak již bylo konstatováno shora) a dovolání se týkalo právních otázek jejichž řešení nebylo oběma nárokům společné. Uvedený závěr se uplatní i ohledně zamítnutí nároku na úrok z prodlení ve výši 1,75 % ročně z přisouzené částky 12 301,20 Kč (cestovné) za dobu od 10. 3. 2021 do zaplacení, který byl zamítnut z toho důvodu, že požadovaný úrok přesahoval výši zákonného úroku z prodlení, tedy byl požadován v nesprávné výši. V předmětné věci proto dovolání není objektivně přípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v rozsahu, v němž směřuje proti té části výroku II napadeného rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen výrok IV rozsudku soudu prvního stupně ohledně zamítnutí žalobního požadavku na zaplacení částek 27 346,73 Kč a 38 345,07 Kč s příslušenstvím a dále ohledně zamítnutí žalobního požadavku na přiznání samotného úroku z prodlení ve výši 1,75 % ročně z přisouzené částky 12 301,20 Kč za dobu od 10. 3. 2021 do zaplacení, jehož pětinásobek ročního plnění představuje dle § 238 odst. 2 o. s. ř. částku 1 077,53 Kč. Tyto samostatné nároky odvíjející se od odlišného skutkového základu totiž nepřevyšují každý částku 50 000 Kč a současně se nejedná o vztahy ze spotřebitelských smluv či pracovněprávní vztahy. Dovolání není dle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné v rozsahu, jímž bylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o nákladech řízení, ať již co do potvrzení nákladového výroku v rozsudku soudu prvního stupně či co do výroku o nákladech odvolacího řízení. K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), což není. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 19. 12. 2023 Mgr. Vít Bičák předseda senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2011_8.TDO.647.2011.1.xml	Judikát 8 Tdo 647/2011 8 Tdo 647/2011 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. května 2011 o dovolání obviněné M. D., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 1. 2011, sp. zn. 5 To 370/2010, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 10 T 87/2008, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné M. D. o d m í t á . O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 15. 3. 2010, sp. zn. 10 T 87/2008, byla obviněná M. D. uznána vinnou trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zákona č. 140/1961 Sb. (dále tr. zák.) a odsouzena podle § 248 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na patnáct měsíců. Podle § 58 odst. 1 tr. zák. byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle § 59 odst. 1 tr. zák. na dva roky a šest měsíců; podle § 59 odst. 2 tr. zák. byla obviněné uložena přiměřená povinnost, jako podmínka pro osvědčení, uhradit ve zkušební době podle svých sil způsobenou škodu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. jí byla uložena povinnost zaplatit poškozenému V. Š. škodu ve výši 276.600,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl tento poškozený se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. V dalším bylo rozhodnuto tak, že obviněná byla podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěna obžaloby pro skutky, jimiž se měla dopustit dílčích útoků pokračujícího trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. Rozsudek soudu prvního stupně napadla obviněná odvoláním, které zaměřila proti jeho odsuzující části. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 1. 2011, sp. zn. 5 To 370/2010, byl podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušen v odsuzující části. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněná byla uznána vinnou trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. a podle § 248 odst. 2 tr. zák. odsouzena k trestu odnětí svobody na patnáct měsíců. Podle § 58 odst. 1 tr. zák. byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle § 59 odst. 1 tr. zák. na dva roky a šest měsíců; podle § 59 odst. 2 tr. zák. byla obviněné uložena přiměřená povinnost, jako podmínka pro osvědčení, uhradit ve zkušební době podle svých sil způsobenou škodu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost zaplatit poškozenému V. Š. škodu ve výši 276.600,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl tento poškozený se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněná trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. dopustila tím, že v době od 2. 1. 2004 do 24. 7. 2004 v K., okres K., na ulici T., v objektu kina C., v provozovně zastavárny Š., vedena úmyslem zajistit si finanční prospěch a neoprávněně se obohatit, jako pracovnice v zastavárně s uzavřenou pracovní smlouvou využila jednak skutečnosti, že vždy na začátku pracovního dne jí byly svěřeny zaměstnavatelem a majitelem zastavárny V. Š. finanční prostředky ve výši nejméně 15.000,- Kč za účelem poskytování půjček ze smluv o půjčkách zajištěných zástavou, a jednak skutečnosti, že měla přístup k zastaveným věcem, a jednak nejméně v 57 případech zatajovala V. Š. zánik dříve uzavřených smluv o půjčkách zajištěných zástavou jejich zaplacením a peníze převzaté od zákazníků, případně zastavené věci nebo věci určené k volnému prodeji na základě nesplněných závazků ze smluv o půjčkách zajištěných zástavou v rozporu se svými pracovními povinnostmi si přisvojila a použila pro svoji potřebu, přičemž takto si přisvojila z těchto smluv: - uzavřené dne 2. 1. 2004 s F. K.na částku 2.000,- Kč 4 zlaté prsteny a jeden pár zlatých náušnic o celkové hmotnosti 11,70 gramů v hodnotě 6.552,- Kč, čímž způsobila F. K. škodu ve výši nejméně 2.000,- Kč, - uzavřené dne 3. 1. 2004 s J. P. na částku 2.000,- Kč, kterou si přisvojila ke škodě V. Š., - uzavřené dne 5. l. 2004 s P. S. na částku 3.000,- Kč zlatý řetízek o celkové hmotnosti 17,30 gramů v hodnotě 6.405,- Kč, čímž způsobila V. Š. škodu ve výši nejméně 3.000,- Kč, - uzavřené dne 7. 1. 2004 s M. K. na částku 2.000,- Kč 2 zlaté řetízky, 6 zlatých přívěšků, jeden zlatý prsten o celkové hmotnosti 13,80 gramů v hodnotě 5.520,- Kč, čímž způsobila V. Š. škodu ve výši nejméně 2.000,- Kč, - uzavřené dne 8. 1. 2004 s D.M. na částku 1.500,- Kč, kterou si přisvojila ke škodě V. Š., - uzavřené dne 14. 1. 2004 s H. N. na částku 2.000,- Kč, kterou si přisvojila ke škodě V. Š., - uzavřené dne 16. 1. 2004 s L. B. na částku 2.500,- Kč, kterou si přisvojila ke škodě V. Š., - uzavřené dne 20. 1. 2004 s P. R. na částku 1.500,- Kč jeden zlatý řetízek a 4 zlaté prsteny o celkové hmotnosti 11,60 gramů v hodnotě 5.800,- Kč, čímž způsobila P. R. škodu ve výši nejméně 1.500,- Kč, - uzavřené dne 21. 1. 2004 s E.P. na částku 3.000,- Kč 5 zlatých prstenů a 2 zlaté přívěšky o celkové hmotnosti 20,70 gramů v hodnotě 9.936,- Kč, čímž způsobila E. P. škodu ve výši nejméně 3.000,- Kč, - uzavřené dne 29. 1. 2004 se S. L. na částku 1.000,- Kč 2 zlaté prsteny a jeden zlatý řetízek o celkové hmotnosti 6,80 gramů v hodnotě 2.720,- Kč, čímž způsobila S.L. škodu ve výši nejméně 1.000,- Kč, - uzavřené dne 29. 1. 2004 s T. K. na částku 1.500,- Kč mobilní telefon zn. Nokia 3410 v hodnotě 1.800,- Kč, čímž způsobila V. Š. škodu ve výši nejméně 1.500,- Kč, - uzavřené dne 30. 1. 2004 s M. W. na částku 2.000,- Kč 5 ks zlatých prstenů a jeden zlatý přívěšek o celkové hmotnosti 16,80 gramů v hodnotě 6.720,- Kč, čímž způsobila M. W. škodu ve výši nejméně 2.000,- Kč. - uzavřené dne 2. 2. 2004 s M. P. na částku 300,- Kč, kterou si přisvojila ke škodě V. Š. - uzavřené dne 6. 2. 2004 s M. T. na částku 2.000,- Kč 2 ks zlatých prstenů, zlatý řetízek, zlatý náramek s přívěsy o celkové hmotnosti 12,00 gramů v hodnotě 6.000,- Kč, čímž způsobila M. T. škodu ve výši nejméně 2.000,- Kč, - uzavřené dne 26. 2. 2004 s L.H. na částku 1.000,- Kč, kterou si přisvojila ke škodě V. Š., - uzavřené dne 26. 2. 2004 s J. J. na částku 800,- Kč, kterou si přisvojila ke škodě V. Š., - uzavřené dne 3. 3. 2004 s E.K. na částku 5.000,- Kč, kterou si přisvojila ke škodě V. Š., - uzavřené dne 4. 3. 2004 s R. K. na částku 700,- Kč, kterou si přisvojila ke škodě V. Š., - uzavřené dne 16. 3. 2004 s K. K. na částku 5.000,- Kč, kterou si přisvojila ke škodě V. Š., - uzavřené dne 16. 3. 2004 s A. K. na částku 3.200,- Kč, kterou si přisvojila ke škodě V. Š., - uzavřené dne 18. 3. 2004 s J. G. na částku 2.500,- Kč Playstation 2 v hodnotě 4.120,- Kč, čímž způsobila V. Š. škodu ve výši nejméně 2.500,- Kč, - uzavřené dne 23. 3. 2004 s J. B. na částku 2.000,- Kč, kterou si přisvojila ke škodě V. Š., - uzavřené dne 24. 3. 2004 s M. N. na částku 2.500,- Kč, kterou si přisvojila ke škodě V. Š., - uzavřené dne 24. 3. 2004 s A. K. na částku 1.500,- Kč, kterou si přisvojila ke škodě V. Š., - uzavřené dne 31. 3. 2004 s J. K. na částku 1.800,- Kč 5 ks zlatých prstenů o celkové hmotnosti 11,40 gramů v hodnotě 5.130,- Kč, čímž způsobila J.K. škodu ve výši nejméně 1.800,- Kč, - uzavřené dne 6. 4. 2004 s G. P. na částku 3.000,- Kč, kterou si přisvojila ke škodě V. Š., - uzavřené dne 7. 4. 2004 s O. A. na částku 1.500,- Kč, kterou si přisvojila ke škodě V. Š., - uzavřené dne 16. 4. 2004 s J.M. na částku 3.000,- Kč, kterou si přisvojila ke škodě V. Š., - uzavřené dne 19. 4. 2004 s A. K. na částku 1.100,- Kč, kterou si přisvojila ke škodě V. Š., - uzavřené dne 19. 4. 2004 s T. P. na částku 2.500,- Kč Playstation 2 v hodnotě 5.500,- Kč, čímž způsobila V. Š. škodu ve výši nejméně 2.500,- Kč, - uzavřené dne 23. 4. 2004 s P. K. na částku 2.300,- Kč, kterou si přisvojila ke škodě V. Š., - uzavřené dne 27. 4. 2004 s D.L. na částku 2.000,- Kč, kterou si přisvojila ke škodě V. Š., - uzavřené dne 27. 4. 2004 s D. L. na částku 2.000,- Kč, kterou si přisvojila ke škodě V. Š., - uzavřené dne 27. 4. 2004 s V. G. na částku 3.000,- Kč, kterou si přisvojila ke škodě V. Š., - uzavřené dne 28. 4. 2004 s R. M. na částku 5.000,- Kč, kterou si přisvojila ke škodě V. Š., - uzavřené dne 3. 5. 2004 s J. K. na částku 1.100,- Kč, kterou si přisvojila ke škodě V. Š., - uzavřené dne 3. 5. 2004 s I. K. na částku 5.000,- Kč, kterou si přisvojila ke škodě V. Š., - uzavřené dne 3. 5. 2004 s T. B. na částku 600,- Kč, kterou si přisvojila ke škodě V. Š., - uzavřené dne 15. 5. 2004 s I. U. na částku 4.000,- Kč 7 ks zlatých prstenů, 2 ks zlatých přívěšků, 3 páry zlatých náušnic a jedna zlatá brož o celkové hmotnosti 20,70 gramů v hodnotě 12.000,- Kč, čímž způsobila I. U. škodu ve výši nejméně 4.000,- Kč, - uzavřené dne 21. 5. 2004 s V. G. na částku 3.500,- Kč, kterou si přisvojila ke škodě V. Š., - uzavřené dne 22. 5. 2004 s M. P. na částku 2.500,- Kč, kterou si přisvojila ke škodě V. Š., - uzavřené dne 24. 5. 2004 s R. M. na částku 2.000,- Kč, kterou si přisvojila ke škodě V. Š., - uzavřené dne 14. 6. 2004 s J. M. M. na částku 1.000,- Kč, kterou si přisvojila ke škodě V. Š., - uzavřené dne 15. 6. 2004 s K. P. na částku 3.000,- Kč, kterou si přisvojila ke škodě V. Š., - uzavřené dne 18. 6. 2004 s M.Š. na částku 1.300,- Kč, kterou si přisvojila ke škodě V. Š., - uzavřené dne 21. 6. 2004 s D. W. na částku 1.000,- Kč, kterou si přisvojila ke škodě V. Š., - uzavřené dne 23. 6. 2004 s M. S. na částku 500,- Kč, kterou si přisvojila ke škodě V. Š., - uzavřené dne 26. 6. 2004 s H. N. na částku 2.000,- Kč 5 ks zlatých prstenů o celkové hmotnosti 18,20 gramů v hodnotě 8.190,- Kč, čímž způsobila H. N. škodu ve výši nejméně 2.000,- Kč, - uzavřené dne 28. 6. 2004 s R. M. na částku 2.000,- Kč, kterou si přisvojila ke škodě V. Š., - uzavřené dne 2. 7. 2004 s L. M. na částku 500,- Kč, kterou si přisvojila ke škodě V. Š., - uzavřené dne 7. 7. 2004 s V. Š. na částku 700,- Kč zlatý prsten o hmotnosti 4,90 gramů v hodnotě 1.715,- Kč, čímž způsobila V. Š. škodu ve výši nejméně 700,- Kč, - uzavřené dne 8. 7. 2004 s M.V. na částku 600,- Kč, kterou si přisvojila ke škodě V. Š., - uzavřené dne 8. 7. 2004 s J. K. na částku 800,- Kč, kterou si přisvojila ke škodě V. Š., - uzavřené dne 9. 7. 2004 s R. K. na částku 600,- Kč, kterou si přisvojila ke škodě V. Š., - uzavřené dne 10. 7. 2004 s R. L. na částku 500,- Kč, kterou si přisvojila ke škodě V. Š., - uzavřené dne 10. 7. 2004 s G. H. na částku 800,- Kč, kterou si přisvojila ke škodě V. Š., - uzavřené dne 14. 7. 2004 s B. H. na částku 1.200,- Kč, kterou si přisvojila ke škodě V. Š., jednak využila znalostí osobních dat klientů a bez jejich vědomí na jejich jména uzavřela v nejméně 65 případech smlouvy o půjčkách zajištěných zástavou, v nichž předstírala převzetí neexistujících věcí do zástavy a vyplacení finančních prostředků klientům jako půjčky ze smluv o půjčkách zajištěných zástavou, a to: dne 7. 1. 2004 jménem R. D. na částku 10.000,- Kč, dne 7. 1. 2004 jménem O. M. na částku 6.000,- Kč, dne 8. 1. 2004 jménem J. Š. na částku 3.000,- Kč, 114 dne 13. 1. 2004 jménem P. Š.na částku 10.000,- Kč, dne 20. 1. 2004 jménem Ž. B. na částku 4.000,- Kč, dne 21. 1. 2004 jménem A. S. na částku 5.000,- Kč, dne 11. 2. 2004 jménem D. S. na částku 4.300,- Kč, dne 5. 3. 2004 jménem Š. A. na částku 4.000,- Kč, dne 11. 3. 2004 jménem D.Š. na částku 6.500,- Kč, dne 11. 3. 2004 jménem V. B. na částku 5.000,- Kč, dne 12. 3. 2004 jménem J. Š. na částku 4.000,- Kč, dne 15. 3. 2004 jménem J. Š. na částku 3.000,- Kč, dne 16. 3. 2004 jménem K. K. na částku 4.000,- Kč, dne 17. 3. 2004 jménem J. H. na částku 5.000,- Kč, dne 18. 3. 2004 jménem J. G.na částku 5.000,- Kč, dne 18. 3. 2004 jménem A. H. na částku 6.000,- Kč, dne 18. 3. 2004 jménem E. P. na částku 2.000,- Kč, dne 19. 3. 2004 jménem A. D. na částku 3.200,- Kč, dne 20. 3. 2004 jménem L. T.a na částku 2.500,- Kč, dne 22. 3. 2004 jménem K. V. na částku 4.500,- Kč, dne 24. 3. 2004 jménem M. H. na částku 2.000,-Kč, dne 25. 3. 2004 jménem J. S. na částku 5.000,- Kč, dne 26. 3. 2004 jménem L. Ď. na částku 3.000,- Kč, dne 26. 3. 2004 jménem L. Ď. na částku 3.000,- Kč, dne 27. 3. 2004 jménem P. K. na částku 3.000,- Kč, dne 31. 3. 2004 jménem P.S.na částku 4.000,- Kč, dne 3. 4. 2004 jménem R. J. na částku 5.000,- Kč, dne 13. 4. 2004 jménem J. Š. na částku 4.000,- Kč, dne 14. 4. 2004 jménem J. Š. na částku 1.000,- Kč, dne 15. 4. 2004 jménem A. B. na částku 15.000,- Kč, dne 16. 4. 2004 jménem I. W. na částku 5.000,- Kč, dne 16. 4. 2004 jménem K. P. na částku 5.000,- Kč, dne 17. 4. 2004 jménem P.T. na částku 5.000,- Kč, dne 19. 4. 2004 jménem T. P. na částku 2.500,- Kč, dne 23. 4. 2004 jménem A. S. na částku 2.500,- Kč, dne 28. 4. 2004 jménem L. K. na částku 2.000,- Kč, dne 29. 4. 2004 jménem J. S. na částku 3.000,- Kč, dne 29. 4. 2004 jménem A. W. na částku 10.000,- Kč, dne 3. 5. 2004 jménem H. N. na částku 2.000,- Kč, dne 3. 5. 2004 jménem J. K. na částku 5.000,- Kč, dne 10. 5. 2004 jménem J. Š. na částku 1.500,- Kč, dne 12. 5. 2004 jménem B. P. na částku 4.000,- Kč, dne 14. 5. 2004 jménem J. Š. na částku 5.500,- Kč, dne 15. 5. 2004 jménem O. B. na částku 4.000,- Kč, dne 17. 5. 2004 jménem O. B. na částku 5.000,- Kč, dne 19. 5. 2004 jménem P. S. na částku 3.000,- Kč, dne 10. 6. 2004 jménem P. S. na částku 1.500,- Kč, dne 10. 6. 2004 jménem M. V. na částku 2.000,- Kč, dne 10. 6. 2004 jménem A. M. na částku 2.000,- Kč, dne 10. 6. 2004 jménem D. S. na částku 2.000,- Kč, dne 11. 6. 2004 jménem M. N. na částku 15.000,- Kč, dne 14. 6. 2004 jménem K. V. na částku 2.600,- Kč, dne 14. 6. 2004 jménem O. B. na částku 2.000,- Kč, dne 15. 6. 2004 jménem K. P. na částku 3.000,- Kč, dne 21. 6. 2004 jménem M. D. na částku 3.400,- Kč, dne 22. 6. 2004 jménem R. K. na částku 2.600,- Kč, dne 29. 6. 2004 jménem O. B. na částku 900,- Kč, dne 29. 6. 2004 jménem J. B. na částku 16.500,- Kč, dne 8. 7. 2004 jménem J. S. na částku 8.500,- Kč, dne 10. 7. 2004 jménem A. V. na částku 2.500,- Kč, dne 10. 7. 2004 jménem J. V. na částku 1.500,- Kč, dne 15. 7. 2004 jménem Z. V. na částku 2.500,- Kč, dne 15. 7. 2004 jménem R. S. na částku 2.500,- Kč, dne 15. 7. 2004 jménem J. P. na částku 2.500,- Kč, dne 16. 7. 2004 jménem P. Š. na částku 500,- Kč, ve skutečnosti si však peníze v částkách, které odpovídaly částkám uvedeným v těchto fiktivních smlouvách z finančních prostředků svěřených V. Š. ponechávala pro svou vlastní potřebu, když takto uzavřela smlouvy o půjčkách zajištěných zástavou, přičemž svým jednáním způsobila celkovou škodu ve výši nejméně 393.900,- Kč. Pro úplnost nutno dodat, že se jednalo již o druhé rozhodnutí, které odvolací soud v dané věci učinil. V prvém případě bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 12. 2007, sp. zn. 5 To 440/2007, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto odvolání obviněné, které podala proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 28. 5. 2007, sp. zn. 10 T 76/2006. Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 12. 2007, sp. zn. 5 To 440/2007, podala obviněná prostřednictvím obhájce dovolání. Nejvyšší soud poté usnesením ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 8 Tdo 444/2008, zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 12. 2007, sp. zn. 5 To 440/2007, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 28. 5. 2007, sp. zn. 10 T 76/2006. Současně zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Okresnímu soudu v Karviné přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Také proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 1. 2011, sp. zn. 5 To 370/2010, podala obviněná v zákonné lhůtě prostřednictvím svého obhájce dovolání. Zaměřila je proti všem jeho výrokům a s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. namítla, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a že byla odsouzena pro skutek, pro který nebyla obžalována. Tvrdila, že byla odsouzena pro skutek, pro který nebyla podána obžaloba, a že tímto postupem došlo k porušení zásady jednoty skutku. Rozsudky soudů obou stupňů označila za nepředvídatelné a porušující právo na legitimní očekávání. Obžalobou jí bylo kladenou za vinu, že svého zaměstnavatele V. Š. uvedla v omyl, avšak soudy obou stupňů byla odsouzena za to, že si měla přisvojit cizí věc. Domnívala se proto, že se jednalo o zásadní rozdíl ve vymezení skutku, nikoliv jen o jeho upřesnění. Poznamenala, že až z rozsudku odvolacího soudu se dozvěděla, jaké věci si měla údajně přisvojit. Měla za to, že nebyly splněny procesní podmínky pro vydaní odsuzujícího rozsudku. Dále namítala, že skutkové vymezení jednání, které jí je kladeno za vinu, neodpovídá právní kvalifikaci zpronevěry. Byla odsouzena za to, že si přisvojila a použila pro svoji potřebu peníze převzaté od zákazníků, případně zastavené věci nebo věci určené k volnému prodeji. Ve skutkové větě podle dovolatelky není uvedeno, že by jí byly věci svěřeny a že by s nimi byla oprávněna, byť jen omezeně, disponovat a držet je. Pokud by si skutečně měla přisvojit peníze od zákazníků, zastavené věci nebo věci určené v zastavárně k prodeji, pak by se muselo jednat o krádež, nikoliv o zpronevěru. Soudy obou stupňů podle dovolatelky rovněž nesprávně hovořily o zástavních smlouvách, aniž by se vypořádaly s námitkami ohledně jejich platného uzavření. Žádná zástavní smlouva uvedená ve skutkové větě nebyla platně uzavřena, a proto nelze o zástavních smlouvách vůbec mluvit. Navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Karviné zrušil a aby Okresnímu soudu v Karviné přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že jej podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněné je zjevně neopodstatněné. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jak již bylo vyloženo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 8 Tdo 444/2008, ze znění tohoto ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Bylo též uvedeno, že zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Část námitek obviněné směřovala do oblasti procesně právní; obviněná zejména vytýkala, že nebyla zachována totožnost skutku, pro který byla podána obžaloba a jímž byla uznána vinnou rozsudkem odvolacího soudu, a proto lze na rozsudky pohlížet jako na nepředvídatelné a porušující její právo na legitimní očekávání. Třebaže striktně posuzováno nelze pod uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit námitky zpochybňující zachování totožnosti skutku, dovolací soud pokládá za potřebné reagovat i na tyto výhrady, které ale neshledal opodstatněnými. Nejvyšší soud především upozorňuje, že je třeba rozlišovat odlišné pojmy „skutek" a „popis skutku." Skutek je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo. Naproti tomu popis skutku je slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek a nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku a nikoli ohledně popisu skutku. V souladu s obžalovací zásadou vyslovenou v § 2 odst. 8 tr. ř., která je dále rozvedena v ustanovení § 220 odst. 1 tr. ř., může soud rozhodnout jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. Jednání obviněné popsané ve výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně evidentně nepředstavuje jiný skutek než ten, který byl uveden a popsán v obžalobě, jak namítla obviněná. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že z obžalovací zásady rozvedené v ustanovení § 220 odst. 1 tr. ř. a § 220 odst. 3 tr. ř. vyplývá, že vázanost soudu obžalobou se týká pouze toho, o jakém skutku soud rozhoduje. Popisem skutku ve smyslu slovního vyjádření ani právní kvalifikací skutku v obžalobě soud není vázán, když povinnost soudu rozhodnout o žalovaném skutku neznamená povinnost převzít z obžaloby zcela popis skutku. Požadavek ustanovení § 220 odst. 1 tr. ř., že soud může rozhodnout jen o skutku uvedeném v žalobním návrhu, totiž neznamená, že musí jít o naprostou shodu žalobního návrhu s výrokem rozsudku, neboť některé skutečnosti uvedené v žalobním návrhu mohou odpadnout a naproti tomu některé opět mohou přibýt, přičemž skutek, který je předmětem trestního řízení, projednává soud v celé šíři. Lze proto přihlížet i ke změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci před soudem. Protože podstatu skutku lze spatřovat především v jednání a v následku, který jím byl způsoben, bude totožnost skutku zachována, bude-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku. Přitom nemusí být jednání nebo následek popsány se všemi skutkovými okolnostmi shodně, postačí shoda částečná (k tomu č. 1/1996-I., č. 9/1972, č. 52/1979, č. 17/1993 Sb. rozh. tr. aj.). Z toho je třeba mj. učinit závěry i v tom směru, že totožnost skutku nenarušují změny v jednotlivých okolnostech, které individualizují skutek. Nejvyšší soud je přesvědčen, že popis skutku uvedený v obžalobě a v rozsudku soudu prvního stupně a v konečné podobě i v rozsudku odvolacího soudu vskutku nezakládá žádné pochybnosti o tom, že jde o skutek totožný. Jeho podstatou vždy bylo, že obviněná jako pracovnice zastavárny Š., vedena úmyslem neoprávněně se obohatit, jednak zatajovala zánik dříve uzavřených smluv o půjčkách zajištěných zástavou, když si ponechávala peníze převzaté od zákazníků, a jednak že využila znalostí osobních dat klientů a bez jejich vědomí uzavírala smlouvy o půjčkách zajištěných zástavou, v nichž předstírala převzetí neexitujících věcí do zástavy a vyplacení finančních prostředků klientům jako půjčky ze smluv o půjčkách zajištěných zástavou, přičemž si však peníze ponechávala pro vlastní potřebu, čímž způsobila celkovou škodu ve výši 393.900,- Kč. Netřeba jistě zvláště akcentovat, že na závěr o tom, že jde o skutek totožný, nemá vliv jeho odlišné právní posouzení, byl-li dříve kvalifikován jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., zatímco nyní je právně posouzen jako trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. V řízení po zrušení věci dovolacím soudem byl skutek popsaný ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu (jakož i soudu prvního stupně) oproti obžalobě a zrušeným rozhodnutím soudů obou stupňů - při zachování zjištění, že obviněná svým jednáním způsobila V. Š. celkovou škodu ve výši 393.900,- Kč, doplněn o zjištění, že obviněná jako pracovnice zastavárny s uzavřenou pracovní smlouvou využila jednak skutečnosti, že vždy na začátku pracovního dne jí byly svěřeny zaměstnavatelem a majitelem zastavárny V. Š. finanční prostředky ve výši nejméně 15.000,- Kč za účelem poskytování půjček ze zástavních smluv, a jednak skutečnosti, že měla přístup k zastaveným věcem, a dále byly upřesněny a doplněny údaje u jednotlivých smluv o půjčkách, při nichž si obviněná přisvojila finanční prostředky ke škodě V. Š. nebo předměty ke škodě jiné osoby, přičemž v případech, kdy došlo ke zcizení předmětů, byla na podkladě znaleckého posudku nově vyčíslena výše škody. Odvolacím soudem byl taktéž upřesněn způsob provedení činu v části týkající se 65 případů smluv, když oproti původnímu zjištění, že využila znalostí osobních dat klientů a bez jejich vědomí na jejich jména uzavřela smlouvy o zástavě, předstírala převzetí neexistujících věcí a vyplacení peněz a takto získané peníze použila pro svou vlastní potřebu, bylo nově uvedeno, že si obviněná ve skutečnosti peníze v částkách, které odpovídaly částkám uvedeným ve fiktivních smlouvách o půjčkách zajištěných zástavou (nikoliv tedy zástavních smlouvách), z finančních prostředků svěřených V. Š. ponechávala pro svoji potřebu. Tím ale podstatu jednání obviněné ani jeho následek soudy rozhodně nezměnily; jejich postup směřoval pouze k odstranění určité nepřesnosti či neúplnosti relevantních skutkových zjištění. Podstatu skutku nezměnilo ani zjištění, že obviněná prodlužováním smluv a uzavíráním fiktivních smluv zastírala přisvojení si svěřených předmětů nebo finančních částek. Takové upřesnění a odstranění vady v popisu skutku v žádném případě neznamená změnu skutku v tom smyslu, že nebyla zachována jeho totožnost a nepředstavuje ani porušení procesních podmínek, jak namítala dovolatelka. Napadené rozhodnutí proto nelze označit za nepředvídatelné a porušující právo dovolatelky na legitimní očekávání. Pro úplnost je třeba dodat, že jak v úvahu přicházející změna spočívající v upřesnění skutkových zjištění, tak změna v právním posouzení skutku byla dostatečně podrobně avizována usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 444/2008, tudíž ani se zřetelem k odůvodnění tohoto rozhodnutí nelze mít nyní posuzovaný dovoláním napadený rozsudek za překvapivý a nepředvídatelný. Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání obviněné je významná otázka, zda skutek, jak byl zjištěn a popsán odvolacím soudem ve výroku o vině jeho rozsudku, vykazuje všechny zákonné znaky trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 2 tr. zák., zejména obviněnou zpochybňovaný znak spočívající v přisvojení si cizí svěřené věci. Trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 2 tr. zák. (ve znění účinném v době spáchání činu) se dopustí, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou. Podle § 89 odst. 11 tr. zák. se škodou nikoli malou rozumí škoda dosahující částky nejméně 25.000,- Kč. Skutková část výroku o vině rozsudku odvolacího soudu ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která tyto znaky trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 2 tr. zák. přesvědčivě vyjadřují. Podstata jednání obviněné spočívala v tom, že v době od 2. 1. 2004 do 24. 7. 2004 v K., v objektu kina C., v provozovně zastavárny Š., vedena úmyslem zajistit si finanční prospěch a neoprávněně se obohatit, jako pracovnice v zastavárně s uzavřenou pracovní smlouvou využila jednak skutečnosti, že vždy na začátku pracovního dne jí byly svěřeny zaměstnavatelem a majitelem zastavárny V. Š. finanční prostředky ve výši nejméně 15.000,- Kč za účelem poskytování půjček ze smluv o půjčkách zajištěných zástavou, a jednak skutečnosti, že měla přístup k zastaveným věcem, a nejméně v 57 případech vyjmenovaných ve výroku rozsudku zatajovala V. Š. zánik dříve uzavřených smluv o půjčkách zajištěných zástavou jejich zaplacením a peníze převzaté od zákazníků, případně zastavené věci nebo věci určené k volnému prodeji na základě nesplněných závazků ze smluv o půjčkách zajištěných zástavou v rozporu se svými pracovními povinnostmi si přisvojila a použila pro svoji potřebu, jednak využila znalostí osobních dat klientů a bez jejich vědomí na jejich jména uzavřela v nejméně 65 případech smlouvy o půjčkách zajištěných zástavou, v nichž předstírala převzetí neexistujících věcí do zástavy a vyplacení finančních prostředků klientům jako půjčky ze smluv o půjčkách zajištěných zástavou, ve skutečnosti si však peníze v částkách, které odpovídaly částkám uvedeným v těchto fiktivních smlouvách, z finančních prostředků svěřených V. Š. ponechávala pro svou vlastní potřebu, přičemž svým jednáním způsobila celkovou škodu ve výši nejméně 393.900,- Kč. Obviněná vytkla, že „skutkové vymezení jednání, které je jí kladeno za vinu, neodpovídá právní kvalifikaci zpronevěry“. Popis skutku neobsahuje skutkové zjištění odpovídající znaku „svěření“ cizích věcí a ani to, že by s nimi byla oprávněna, byť jen omezeně, disponovat. Tvrdila, že pokud si měla věci či finanční prostředky za okolností popsaných soudy skutečně přisvojit, pak se muselo jednat o krádež, nikoliv o zpronevěru. Zdůraznila též, že žádná zástavní smlouva uvedená v rozsudku soudů nebyla platně uzavřena, tudíž nelze hovořit o zástavních smlouvách. Bylo již předesláno, že napadený rozsudek vzešel z řízení, které následovalo u Okresního soudu v Karviné poté, co z podnětu předchozího dovolání obviněné, které podala proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 12. 2007, sp. zn. 5 To 440/2007, Nejvyšší soud usnesením ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 8 Tdo 444/2008, tento rozsudek, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 28. 5. 2007, sp. zn. 10 T 76/2006, zrušil (současně byla zrušena i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu) a Okresnímu soudu v Karviné přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud předchozím rozhodnutím soudů obou stupňů zejména vytýkal, že z dříve učiněných skutkových zjištění není zřejmé, zda bylo podvodné jednání obviněné spočívající v tzv. umělém prodlužování uzavřených zástavních smluv, popřípadě uzavírání fiktivních smluv o zástavě, prostředkem ke zmocnění se peněžních prostředků, popř. věcí poškozeného, či zda takové jednání mělo toliko zakrývat již spáchaný jiný majetkový trestný čin, v daném případě trestný čin zpronevěry podle § 248 tr. zák. Zvláště v první skupině podvodného jednání, pro něž bylo typické umělé prodlužování zástavních smluv, ačkoliv již byly ukončeny, vše svědčí pro závěr, že toto jednání mělo zastřít přisvojení si peněz, popř. zastavených věcí, jež byly v moci obviněné ještě před umělým prodloužením zástavní smlouvy. Zcela jasná nebyla situace ani ve druhé skupině případů, pro něž bylo charakteristické uzavření fiktivních smluv o zástavě, předstírání převzetí neexistujících věcí a vyplacení peněz, ač ve skutečnosti peníze obviněná měla použít též pro svou vlastní potřebu. Ani zde nebylo spolehlivě objasněno, jakým způsobem byl čin obviněné spáchán, přičemž dovolací soud naznačil, za jakých okolností by přicházelo v úvahu posoudit čin jako trestný čin podvodu podle § 250 tr. zák., a za jakých okolností by mohl vykazovat znaky trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. Měl za to, že ke spolehlivému zjištění skutkového stavu a k náležitému právnímu posouzení je třeba znovu vyslechnout jak obviněnou, tak i svědka V. Š. V řízení po přikázání věci se soudy obou stupňů, respektujíce zákaz refomationis in peius, důsledně řídily pokyny i právním názorem Nejvyššího soudu, jak je zjevné z výsledků doplněného dokazování u soudu prvního stupně i rozhodnutí obou soudů. Soud prvního stupně znovu vyslechl obviněnou M. D., která mj. uvedla, že po příchodu do práce si vyzvedávala hotovost z malého příručního trezoru, vyzvedávala odsud zástavy, co měly ten den končit. Jednalo se o volně přenosný trezor, který byl uzamčený, klíče měli k dispozici ona a V. Š. Vyzvedla si věci a hotovost, která činila 10.000,- Kč až 15.000,- Kč (č. l. 769 a násl.). Znovu byl vyslechnut i V. Š., který potvrdil, že každý den měla obviněná k dispozici částku 10.000,- Kč až 15.000,- Kč, která byla v případě potřeby navyšována (č. l. 772) a dále, že obviněná měl k dispozici vlastní trezorek, v němž měla peníze a zastavené zlato. Na podkladě těchto výpovědí nalézací soud v zevrubném odůvodnění rozsudku dovodil, že obviněná disponovala s finančními prostředky poškozeného svědka, tyto jí nebyly svědkem vypláceny na podkladě konkrétně uzavřené smlouvy o zástavě, nýbrž s těmito hospodařila bez omezení, když bylo prokázáno, že na počátku každého pracovního dne měla od svědka k dispozici tzv. peněžní limit nejméně 15.000,- Kč, který byl v případě potřeby navyšován. Prvoinstanční soud proto uzavřel, že fiktivní smlouvy nebyly prostředkem k tomu, aby od V. Š. vylákala finanční prostředky, neboť tyto měla obviněná k dispozici, neboť jí byly každodenně svěřeny. Uzavírání fiktivních smluv mělo naopak zakrýt to, že si obviněná svévolně přisvojovala peněžní prostředky jí svěřené poškozeným. K témuž názoru dospěl soud prvního stupně i v případě umělého prodlužování zástavních smluv, když nebylo prokázáno, že by jednání obviněné bylo prostředkem ke zmocnění se peněžních prostředků či zastavených předmětů. Peníze, případně předměty, které si obviněná přisvojovala, byly v její moci z titulu jejího pracovního zařazení v zastavárně a náplně její práce ještě před prodloužením zástavní smlouvy a tudíž prodlužování zástavních smluv mělo zakrýt jednání obviněné spočívající v přisvojení si věci. Obviněná s majetkovými hodnotami, o něž se obohatila, sama disponovala a tudíž si je nepřisvojovala podvodným jednáním učiněným vůči jiné osobě. Soud prvního stupně proto kvalifikoval jednání obviněné jako trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. (strany 21, 22 rozsudku). V zásadě ke shodnému závěru dospěl i odvolací soud, který sice dílčím způsobem modifikoval znění skutkové věty, avšak dále konstatoval, že obviněná ve všech případech disponovala zejména finančními prostředky, které jí byly svěřeny nejen V. Š., ale též zástavními dlužníky, kteréžto fakticky měla předat V. Š., což neučinila, a tyto si pak ponechávala pro svou potřebu. Obviněná disponovala finančními prostředky V. Š., každodenně měla k dispozici nejen peníze jím poskytnuté jako určitý finanční limit, ale i další peníze, které jí V. Š.k její žádosti předal, a měla též přístup do trezoru, od něhož měl klíče pouze V. Š., který jí zcela důvěřoval. Právní kvalifikaci jednání obviněné jako trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. tudíž shledal správnou (strany 12, 13 rozsudku odvolacího soudu). S ohledem na obsah zjištění, která vyplynula z doplněného dokazování, rozhodně nelze přijmout námitky obviněné, že nebylo prokázáno, že si přisvojila cizí věc, která jí byla svěřena. Podle ustálené judikatury je věc pachateli svěřena, jestliže mu byla odevzdána do faktické moci s tím, aby s věcí nakládal určitým způsobem. Nevyžaduje se však, aby osoba, která věc pachateli svěřila, byla jejím vlastníkem. Pachatel si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, jestliže s věcí naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla cizí věc dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který zmaří základní účel svěření. Z provedeného a doplněného dokazování vyplynulo, že obviněné byly zaměstnavatelem každodenně svěřovány finanční prostředky nezbytné k provozování zastavárenské činnosti, pro niž bylo charakteristické poskytování a přijímání finančních prostředků v souvislosti s přijímáním a vydáním zastavovaných předmětů a prodejem věcí určených k volnému prodeji na základě nesplněných závazků ze smluv o půjčkách zajištěných zástavou, se kterými obviněná rovněž disponovala. Svěření finančních prostředků obviněná v rámci své výpovědi doznala a tato výpověď korespondovala i s výpovědí poškozeného V. Š. Nelze mít proto pochybnosti o svěření těchto peněžních prostředků dovolatelce, která s nimi posléze nakládala v rozporu s jejich určením ve svůj vlastní prospěch, což také jasně vyplývá z tzv. skutkové věty výroku o vině rozsudku odvolacího soudu. Nejméně v této části se zřetelem k výši způsobené škody není žádných pochyb o tom, že obviněná se dopustila trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. Skutečnost, že finanční prostředky, které si obviněná přisvojila, jí byly svěřeny V. Š. k provozování zastavárenské činnosti, odlišuje tento případ od situace, kdy se pachatel svévolně zmocní cizí věci, což by bylo možno za splnění dalších předpokladů kvalifikovat jako trestný čin krádeže podle § 247 tr. zák., jak namítala dovolatelka. Již se zřetelem k této skutečnosti není relevantní zabývat se podrobněji otázkou, zda též zastavené věci a věci určené k volnému prodeji měly povahu svěřené věci a zda se nemohlo jednat o trestný čin krádeže podle § 247 tr. zák., jelikož byl-li by výsledkem takové úvahy závěr, že obviněná se vedle nezpochybnitelného trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. (aplikace pouze § 248 odst. 1 tr. zák. nepřichází v úvahu) dopustila i trestného činu krádeže podle § 247 tr. zák., bylo by takové posouzení jejího jednání jako souběh těchto trestných činů porušením zákazu reformationis in peius. Z hlediska právního posouzení skutku jsou nepodstatnými rovněž námitky, že zástavní smlouvy (či smlouvy o půjčkách zajištěných zástavou) byly neplatné. Relevantní je, že právě na podkladě a prostřednictvím těchto smluv si obviněná přisvojila jí svěřené peníze, případně předměty, přičemž pro vyslovení tohoto závěru je významný především faktický stav, nikoliv to, zda smlouva byla či nebyla formálně zcela bezvadná. K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. K zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněné nedošlo z procesních důvodů, tj. podle § 253 odst. 1 tr. ř., resp. podle § 253 odst. 3 tr. ř., a proto se na daný případ nevztahuje ta část ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., která je vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku …, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“. Deklarovaný důvod dovolání se s odkazem na tuto část znění ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatní pouze tehdy, došlo-li k zamítnutí nebo odmítnutí opravného prostředku - v tomto případě odvolání - odvolacím soudem bez věcného přezkoumání věci, v důsledku čehož byla procesní strana zbavena práva přístupu k druhé instanci. Jeho smyslem totiž je umožnit oprávněné osobě domoci se přezkoumání věci v řádném přezkumném řízení, které nebylo provedeno, ačkoliv procesní podmínky pro toto řízení byly splněny. O takovou situaci ale v posuzovaném případě zjevně nešlo. Z povahy rozhodnutí odvolacího soudu plyne, že obviněná nemohla v dovolání odkázat ani na tu část ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., která je vyjádřena dikcí „ bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku …, byl-li v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.“, tj. o druhou ze dvou alternativ uvedených v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Takto vymezený dovolací důvod se vztahuje mimo jiné na ty případy, kdy byl řádný opravný prostředek obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně, tj. jeho odvolání, jako nedůvodný zamítnut poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně a ztotožnil se s ním. O to se však v posuzovaném případě též nejednalo, jelikož odvolací soud po zrušení odsuzující části rozsudku soudu prvního stupně sám ve věci nově rozhodl. Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 17. května 2011 Předsedkyně senátu: JUDr. Věra Kůrková
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2008_29.NSCR.3.2008.1.xml	Judikát 29 NSCR 3/2008 KSBR 37 INS XY 29 NSČR 3/2008 – A - 20 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Filipa Cilečka v insolvenční věci dlužnice L. M., narozené XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 37 INS XY, o insolvenčním návrhu dlužnice, o dovolání dlužnice proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. dubna 2008, č. j. KSBR 37 INS XY, 3 VSOL XY, takto: Dovolací řízení se zastavuje. O d ů v o d n ě n í: Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením ze dne 17. dubna 2008 potvrdil usnesení ze dne 4. března 2008, č. j. KSBR 37 INS XY, kterým Krajský soud v Brně odmítl - odkazuje na ustanovení § 104 odst. 1 a 4 a § 128 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění pozdějších předpisů, insolvenční návrh dlužnice z 15. února 2008. Proti usnesení odvolacího soudu podala dlužnice dovolání. Jelikož při podání dovolání nebyla dovolatelka zastoupena advokátem, ani nedoložila, že má sama odpovídající právnické vzdělání (§ 241 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů - dále též jen „o. s. ř.“), soud prvního stupně ji usnesením ze dne 24. června 2008, č. j. KSBR 37 INS XY, doručeným dne 26. června 2008 (srov. doručenku u č. l. 16 p. v.), vyzval, aby nedostatek povinného zastoupení odstranila do 15 dnů od doručení usnesení. Jelikož dovolatelka neodstranila nedostatek této podmínky dovolacího řízení ani v takto určené lhůtě a na výzvu nereagovala ani později (přes poučení o následcích nečinnosti), Nejvyšší soud podle ustanovení § 241b odst. 2 a § 104 odst. 2 o. s. ř. řízení o jejím dovolání zastavil. Toliko v zájmu předcházení zbytečných sporů Nejvyšší soud dodává, že: 1/ Odmítnutí insolvenčního návrhu nebrání dovolatelce v tom, aby si podala návrh nový, doložený všemi k tomu předepsanými přílohami (což podle údajů z insolvenčního rejstříku 15. srpna 2008 také učinila). 2/ Dovolatelka by neměla přehlédnout, že oddlužení lze povolit jen dlužníkovi, který (pokud se s věřiteli nedohodl jinak), nabízí svým věřitelům možnost uspokojení jejich pohledávek alespoň v rozsahu 30 % (při splátkovém kalendáři nejpozději do 5 let). 3/ Zmiňuje-li dovolatelka jako motivaci pro vyhlášení „osobního bankrotu“ v podání na č. l. A-1/7, že nechce, aby na dluhy po jejím bývalém manželovi doplatily po jejím skonu její dospělé děti z prvního manželství, lze ji odkázat na ustanovení § 470 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého dědic odpovídá za zůstavitelovy dluhy jen do výše ceny nabytého dědictví. Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužnici se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně 21. srpna 2008 JUDr. Zdeněk K r č m á ř předseda senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2003_22.CDO.1730.2003.1.xml	Judikát 22 Cdo 1730/2003 22 Cdo 1730/2003 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce J. Š., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) M. Š., a 2) E. Š., o obnovu řízení, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 18 C 179/2002, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 26. května 2003, č. j. 10 Co 295/2003-27, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal povolení obnovy řízení vedeného u Okresního soudu v Karlových Varech (dále jen „soud prvního stupně“) pod sp. zn. 8 C 103/2000. Návrh odůvodnil tím, že J. D., který nemohl být v uvedeném řízení slyšen jako svědek o okolnostech, za kterých byla stavba garáže zřízena, neboť byl dlouhodobě hospitalizován, je již schopen se k soudu dostavit. Soud prvního stupně usnesením z 8. 1. 2003, č. j. 18 C 179/2002-10, návrh na povolení obnovy řízení, vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 8 C 103/2000, zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že rozsudkem z 9. 4. 2000, č. j. 8 C 103/2000-49, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze 30. 4. 2002, č. j. 13 Co 458/2001-73, byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobce je vlastníkem stavby garáže na parc. č. 101/2 v k. ú. D. a obci K. V. Rozsudek nabyl právní moci dne 22. července 2002. V uvedeném řízení žalobce navrhl důkaz výslechem svědka J. D., který byl předvolán k výslechu na 12. 3. 2001. K výslechu se nedostavil a žalobce omluvil jeho nepřítomnost tím, že je v nemocnici. Uvedený svědek nebyl soudem prvního soudu ani později vyslechnut. Soud prvního stupně po provedení dalších důkazů při jednání 12. 3. 2001 po poučení účastníků podle § 119a OSŘ, kdy žalobce uvedl, že „provedení dalších důkazů s ohledem na množství provedených důkazů nenavrhuje“, ve věci rozhodl. Žalobce navrhl výslech svědka ještě v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně a návrh opakoval i při jednání odvolacího soudu. Odvolací soud dokazování nedoplňoval. Na základě těchto zjištění, dospěl soud prvního stupně k závěru, že nejsou splněny předpoklady pro povolení obnovy řízení v uvedené věci podle § 228 odst. 1 písm. a) a b) OSŘ. Žalobou na obnovu řízení může účastník napadnout pravomocný rozsudek podle § 228 odst. 1 písm. a) OSŘ jsou-li tu skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které bez své viny nemohl použít v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v § 205a a § 211a OSŘ též před odvolacím soudem, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci nebo podle § 228 odst. l písm. b) OSŘ lze-li provést důkazy, které nemohly být provedeny v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v § 205a a § 211a též před odvolacím soudem, pokud mohou přivodit příznivější rozhodnutí ve věci. Nenastala totiž situace, že by žalobce ze své viny nemohl důkaz výslechem svědka použít, neboť žalobce takový důkaz navrhl. Nehledě na vyjádření žalobce, které učinil po poučení, jehož se mu dostalo podle § 119a OSŘ, a z něhož se podává, že na provedení tohoto důkazu ani netrval, nejde ani o důkaz, který by nemohl být v původním řízení proveden, neboť svědek mohl být případně vyslechnut v nemocnici. Krajský soud v Plzni jako soud odvolací usnesení soudu prvního stupně usnesením z 26. 5. 2003, č. j. 10 Co 295/2003, potvrdil. K závěrům soudu prvního stupně dodal, že tzv. novým důkazem ve smyslu § 228 odst. 1 písm. a) OSŘ může být jen důkaz, který objektivně existoval v době původního řízení, ale účastník ho nemohl bez své viny použit. Uvedený pojem lze vyložit jako situaci, kdy účastník o důkazu nevěděl a ani jinak z procesního hlediska nezavinil, že nesplnil povinnost tvrzení nebo povinnost důkazní. V dané věci žalobce o důkazu věděl a také ho navrhoval. Po poučení podle § 119a OSŘ na jeho provedení netrval a pokud ho znovu navrhl v odvolacím řízení, nemohl ho odvolací soud vzhledem k obsahu § 205a OSŘ provést. Za důkazy, které nemohly být provedeny v původním řízení ve smyslu § 228 odst. 1 písm. b) OSŘ lze pak považovat jen ty, které účastník navrhl, ale jejich provedení bránila objektivní překážka, např. svědek by byl neznámého pobytu. Takovou překážkou není hospitalizace svědka. Odvolací soud také dodal, že není splněn ani další předpoklad nutný pro povolení obnovy řízení podle § 228 odst. l písm. a) a b) OSŘ, a to, že provedení důkazu výslechem jmenovaného svědka by mohlo pro žalobce přivodit příznivější rozhodnutí. Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Byť uvádí, že v řízení došlo k vadě řízení, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, které nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování, napadá podle obsahu právní závěr odvolacího soudu, že nebyly splněny předpoklady stanovené pro povolení obnovy řízení v § 228 odst. 1 písm. a) a b ) OSŘ. Namítá totiž, že pokud byl jím navržený svědek J. D. dlouhodobě hospitalizován, znamená to, že jde o důkaz, který nemohl bez své viny použít. Žalobce nesouhlasí také s tím, že se provedení tohoto důkazu vzdal. Kromě toho výslech tohoto svědka, který vypracoval projekt na stavbu garáže a prováděl stavební dozor, může pro žalobce přivodit příznivější rozhodnutí. Žalobce navrhl, aby usnesení odvolacího soudu bylo zrušeno a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaný 1) uvedl, že se ztotožňuje s právním posouzením věci soudy obou stupňů. Žalovaná 2) se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud po zjištění, že přípustné dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení a že v řízení nedošlo k vadám vyjmenovaným v § 229 odst. l, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 OSŘ ani k jiným vadám, které by měly následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neshledal dovolání opodstatněným. Dovolací soud považuje za správný závěr soudů obou stupňů, že obnova řízení sp. zn 8 C 203/2000 soudu prvního stupně nemohla být povolena. Podle § 228 odst. l písm. a) OSŘ proto, že předpokladem tohoto povolení je důkaz, který nemohl účastník bez své viny použít. Z toho vyplývá, že nemůže jít o důkaz, který účastník v původním řízení navrhl. Tak tomu v daném řízení bylo, neboť žalobce důkaz výslechem svědka J. D. navrhl. Rovněž nebyl splněn předpoklad obnovy řízení podle § 228 odst. l písm. b) OSŘ, a to že lze provést důkaz, který nemohl být proveden v původním řízení. Takovým důkazem nemůže být důkaz výslechem svědka, jehož výslech byl navržen a který nebyl proveden vzhledem k tomu, že žalobce se jeho provedení vzdal. Dovolací soud se již pro nadbytečnost nezabýval otázkou, zda pobyt svědka v nemocnici znamená, že šlo o důkaz, který nemohl být proveden v původním řízení a zda byl splněn i další předpoklad pro povolení obnovy podle § 228 odst. l písm. a ) a b) OSŘ, tj. že důkazy výslechem svědka by mohl pro žalobce znamenat příznivější rozhodnutí. Právní posouzení věci odvolacím soudem je tedy správné a dovolání bylo zamítnuto (§ 243b odst. 2 OSŘ). Žalovaní byli v dovolacím řízení úspěšní a příslušela by jim proto podle § 243b odst. 5, § 2234 odst. l a § 142 odst. 1 OSŘ náhrada nákladů tohoto řízení. Náklady jim však nevnikly, když vyjádření k dovolání bylo sepsáno samotným účastníkem. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 27. srpna 2003 JUDr. Marie Rezková,v.r. předsedkyně senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2016_30.CDO.4512.2015.1.xml	Judikát 30 Cdo 4512/2015 30 Cdo 4512/2015 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D, LL.M, ve věci žalobce A. Ž., toho času Mírov - PS 1/9, zastoupeného Mgr. Terezou Coufalovou, advokátkou se sídlem v Praze 10-Strašnicích, Jevanská 2423/10, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 115.625,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 139/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. října 2014, č. j. 58 Co 239/2014-96, takto: I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o.s.ř.): Žalobce se domáhal zaplacení částky 115.625,- Kč jako zadostiučinění nemajetkové újmy, která mu měla být způsobena tvrzeným nesprávným úředním postupem Městského soudu v Praze spočívajícím v nepředložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie (dále jen „SDEU“) v rámci odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 20. ledna 2012, č.j. 30 C 178/2009-98. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. února 2014, č.j. 15 C 139/2013-68, žalobu zamítl. Soud prvního stupně při rozhodování podle § 1, § 5 písm. a) a b), § 7 odst. 1, § 8 odst. 1, § 13 odst. 1 a § 26 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen „OdpŠk“) a s přihlédnutím k § 109 odst. 1 písm. d) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) zdůraznil, že Soudní dvůr Evropských společenství může v rámci řízení o předběžné otázce přezkoumávat pouze normy práva Společenství, z čehož jasně vyplývá, že není oprávněn vykládat a tím méně aplikovat právo vnitrostátní. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2012, č.j. 68 Co 276/2012-116, kterým byl zamítnut návrh žalobce na předložení předběžné otázky SDEU, nabylo právní moci a nebylo zrušeno pro nezákonnost, takže se nejedná o nezákonné rozhodnutí. Soud prvního stupně neshledal v původním řízení ani nesprávný úřední postup. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 2. října 2014, č. j. 58 Co 239/2014-96, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v původním řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, ani nebylo vydáno nezákonné rozhodnutí a žalobci navíc nemohla být způsobena žádná škoda, resp. nemajetková újma, a to ani podle komunitárního práva, ani podle OdpŠk. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce (dále též „dovolatel“) vlastnoručně sepsaným dovoláním ze dne 8. prosince 2014. Předseda České advokátní komory dne 23. dubna 2015 rozhodl s přihlédnutím k § 45 odst. 2 písm. a) zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, že určuje advokátku Mgr. Terezu Coufalovou k poskytnutí právní služby dovolateli (§ 18 cit, zákona). Podáním ze dne 12. června 2015 se jmenovaná advokátka s podaným dovoláním žalobce výslovně ztotožnila. Dovolatel formuluje následující jím uvažované právní otázky: - Byl či nikoliv Městský soud v Praze v řízení 68 Co 276/2012 soudem, na který se vztahuje čl. 267 odst. 3 SFEU ? - Vypořádal se Městský soud v Praze v původním řízení s existujícím procesním problémem v souladu s CILFIT či nikoliv ? - Aplikace práva EU EX OFFO. - Absurdita vnucování překážky „REI IUDICATAE“. Dovolatel pak navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu, stejně jako rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od. 1. ledna 2014. Uvážil, že dovolání žalobce bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř. a stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou přípustnosti podaného dovolání. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.). Podle § 241a odst. 2 o.s.ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.). Aby dovolání v projednávané věci mohlo být klasifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, - při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit), nebo - která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo - je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo - má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (byť ani jen např.) pouhá citace textu ustanovení § 237 o.s.ř. , či jeho části (srovnej obdobně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013). Je možno současně též připomenout například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srovnej například usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak například v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“ S ohledem na vyložené skutečnosti je možno uzavřít, že k projednání dovolání nepostačuje (jak již bylo uvedeno) např. pouhá citace části znění ustanovení § 237 o.s.ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil (a v jakém smyslu), nebo která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení téhož soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), přičemž k tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je nezbytné, aby kromě jiného obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Vyloženým zásadám obsah podaného dovolání v daném případě nevyhovuje, neboť dovolatelem (respektive ani jeho zástupkyní z řad advokátů) nebylo zákonu odpovídajícím způsobem označeno a současně též zdůvodněno, z jakého případu přípustnosti dovolání v označené věci vychází. Je tak zřejmé, že dovolání žalobce nenaplňuje předpoklady stanovené pro něj procesním předpisem (dovolání sice formuluje několik právních otázek, aniž by ovšem konkrétně uvádělo, kterému z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. tyto otázky podřazuje). Nejvyšší soud proto předmětné dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věta první o.s.ř. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není ve smyslu ustanovení 243f odst. 3 věta druhá o.s.ř. odůvodňován. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 30. března 2016 JUDr. Pavel Pavlík předseda senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2023_30.CDO.139.2023.1.xml	Judikát 30 Cdo 139/2023 30 Cdo 139/2023-454 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce M. Š., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Miluší Pospíšilovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Paprsková 1340/10, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 52 C 124/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2022, č. j. 21 Co 409/2021-413, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 300 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: Žalobce se domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu Policie České republiky, Policejního prezídia, Ministerstva vnitra a Městského soudu v Praze. Nesprávný úřední postup měl spočívat v nepřiměřené délce správního řízení a navazujícího soudního řízení ve správním soudnictví o žádosti žalobce o informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, zahájeného dne 9. 4. 2008 podáním žádosti o poskytnutí informace, na základě čeho je po osobách vstupujících do budovy Policie České republiky, Policejního prezidia, požadován občanský průkaz. Obvodní soud pro Prahu 7 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 11. 8. 2021, č. j. 52 C 124/2013-382, uložil žalované zaplatit žalobci částku 48 456 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 36 544 Kč s příslušenstvím (výrok II), zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna poskytnout žalobci zadostiučinění formou písemné omluvy (výrok III), a uložil žalované zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 61 710 Kč (výrok IV). Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že žaloba s tím, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 48 456 Kč s příslušenstvím, se zamítá (výrok I), dále rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích II a III (výrok II), a uložil žalované zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů ve výši 19 183,50 Kč (výrok III). Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v rozsahu výroku I o zamítnutí žaloby co do částky 48 456 Kč s příslušenstvím a v části výroku II o zamítnutí žaloby co do částky 36 544 Kč s příslušenstvím včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud se při přezkumu výše či formy zadostiučinění omezuje na posouzení právních otázek spojených s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1599/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 1768/15). Jinými slovy, v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, posuzuje dovolací soud v zásadě jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše či formy přiměřeného zadostiučinění (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015). Otázka typového významu předmětu řízení o poskytnutí informací přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť ji odvolací soud posoudil v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, pokud dospěl k závěru, že dané řízení typově zvýšený význam nemá a je třeba individuálně posoudit význam poskytované informace pro žalobce. Je tomu tak i proto, že se význam daného řízení odvíjí primárně od významu žádaných informací pro žadatele, což neumožňuje učinit paušalizující závěr o významu řízení o poskytnutí informací dle zákona č. 106/1999 Sb. Nejvyšší soud k tomu již ve své judikatuře dovodil, že v řízení o poskytnutí informace se význam jeho předmětu pro poškozeného ve smyslu § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk odvíjí od toho, jak významná je požadovaná informace v době podání žádosti o její poskytnutí (popřípadě v průběhu řízení o její poskytnutí) pro žadatele. Význam předmětu řízení o poskytnutí informací se totiž bude lišit v okamžiku, kdy žadatel potřebuje konkrétní informaci pro realizaci svého práva, a v okamžiku, kdy žádostí o poskytnutí informace realizuje spíše svůj zájem bez toho, aby bylo zjevné, k čemu konkrétně žadatel informaci potřebuje. Právě zjevnost reálné potřeby informaci získat by měla vést příslušný orgán k tomu, aby ji poskytl plně a bez prodlení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2023, sp. zn. 30 Cdo 760/2022). O standardním či dokonce zvýšeném významu předmětu posuzovaného řízení, a tím i případném poskytnutí zadostiučinění v penězích, lze proto uvažovat pouze v případě, kdy žadatel potřebuje naléhavě a nutně informace získat pro následnou (nikoli časově vzdálenou) realizaci konkrétních práv (přičemž i zde se význam předmětu posuzovaného řízení může lišit v čase – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011). Otázka naplnění podmínek pro poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v peněžité formě přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. rovněž nezakládá, neboť ji odvolací soud posoudil v souladu s judikaturou dovolacího soudu, jestliže shledal význam předmětu řízení pro žalobce za nepatrný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3870/2020, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1209/2009). Přitom i konstatování porušení práva je možno vnímat jako preventivní, neboť vychází ze soudem zjištěného pochybení na straně orgánu veřejné moci, které jej vede v rámci principu dobré správy k nápravě. Otázka dopadu neposkytnutí žádaných informací do poměrů dovolatele je otázkou skutkovou, kterou nelze v dovolacím řízení přezkoumávat. Námitka dovolatele v daném směru je tedy nezpůsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Doktrína i judikatura je jednotná v tom, že i když jde o odškodnění nepřiměřené délky řízení, nesrovnává se pro tento účel celková délka řízení s dobou, kterou bylo možno vzhledem ke skutkové a právní náročnosti věci a s přihlédnutím k počínání účastníků považovat za dobu přiměřenou. Rozhodující je závěr, že délka řízení přiměřená nebyla a hradí se újma ve vztahu k celé době řízení. To má oporu přímo v dikci zákona i v přístupu Evropského soudu pro lidská práva, který vždy shrnuje ve svých rozhodnutích, jak dlouho řízení trvalo (viz VOJTEK, P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 288; čtvrtá právní věta stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3930/2009. Odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněný pod č. 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, je nepřiléhavý, neboť dané rozhodnutí se týká jiného typu nemajetkové újmy, a to náhrady nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, které skončilo zproštěním obžaloby nebo zastavením. V projednávané věci je však nutné, jak už bylo výše uvedeno, posoudit konkrétní řízení o poskytnutí informací a jeho význam pro žalobce. O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 7. 2015 (viz čl. II bod 1 ve spojení s čl. VI zákona č. 139/2015 Sb.) ve výši 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 9. 5. 2023 JUDr. Pavel Simon předseda senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2010_7.TDO.675.2010.1.xml	Judikát 7 Tdo 675/2010 7 Tdo 675/2010 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 4. srpna 2010 o dovolání obviněné I. K. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2010, sp. zn. 61 To 456/2009, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 1 T 50/2008, t a k t o : Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se z r u š u j í rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2010, sp. zn. 61 To 456/2009, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 18. 9. 2009, sp. zn. 1 T 50/2008. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 10 p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. O d ů v o d n ě n í : Obviněná I. K. byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 18. 9. 2009, sp. zn. 1 T 50/2008, uznána vinnou trestným činem pojistného podvodu podle § 250a odst. 2, 3, 4, písm. a) tr. zák. a byla odsouzena podle § 250a odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1, 2 tr. zák. jí byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu tří let za současného stanovení přiměřeného omezení spočívajícího v povinnosti, aby během zkušební doby uhradila škodu podle svých sil a možností. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost nahradit škodu poškozené společnosti ALLIANZ pojišťovna, a. s., se sídlem Praha 8, Ke Štvanici 656/3, částkou 429.933 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená společnost ALLIANZ pojišťovna, a. s., odkázána se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti tomuto rozsudku podala obviněná odvolání proti všem jeho výrokům. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 1. 2010, sp. zn. 61 To 456/2009, podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že uznal obviněnou I. K. vinnou trestným činem pojistného podvodu podle § 250a odst. 2, 3 tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. a odsoudil ji podle § 250a odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku. Podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. jí výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněné povinnost zaplatit na náhradu škody poškozené společnosti ALLIANZ pojišťovna, a. s., se sídlem Praha 8, Ke Štvanici 656/3, částku 429.933 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal poškozenou společnost ALLIANZ pojišťovna, a. s., se sídlem Praha 8, Ke Štvanici 656/3 se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Obviněná podala proti rozsudku odvolacího soudu prostřednictvím své obhájkyně včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítla, že odvolací soud dospěl k odlišným skutkovým zjištěním než soud prvního stupně, a to, že v posuzované věci skutečně došlo k nehodě, avšak její následky nebyly takového rozsahu, jak bylo uvedeno v žádostech o poskytnutí pojistného plnění. Na zjištěný skutkový stav věci pak odvolací soud podle obviněné nesprávně aplikoval ustanovení § 250a odst. 2, 3 tr. zák. Pokud tedy ze skutkových zjištění vyplývá, že k dopravní nehodě skutečně došlo, je otázkou, na základě čeho dospěl odvolací soud k závěru o její vině trestným činem pojistného podvodu podle § 250a odst. 2, 3 tr. zák., když rozsah poškození jejího vozu odpovídá zjištěním učiněným Policií České republiky. Je proto přesvědčena, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, a to včetně posouzení, že trestný čin byl spáchán ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Obviněná uvedla, že z oznámení škodné události ze dne 29. 6. 2006 jednoznačně vyplývá, že je učinila samostatně. Podle názoru obviněné skutkový stav věci neodpovídá právnímu posouzení trestného činu spáchaného ve spolupachatelství a tento závěr je pouze spekulací odvolacího soudu. Z těchto důvodů se domnívá, že ji nelze odsoudit ani k náhradě škody v celkové výši, která měla být vyplacena všem třem účastníkům nehody, protože výše odškodnění je závislá na úvaze pojišťovny. Nelze proto ani uvažovat o úmyslu způsobit škodu oznámením škodné události. Obviněná proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2010 sp. zn. 61 Too 456/2009, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 18. 9. 2009, sp. zn. 1 T 50/2008. Další postup dovolacího soudu nenavrhla. Nejvyšší státní zástupkyně se nevyjádřila k dovolání před konáním neveřejného zasedání. Nejvyšší soud neodmítl dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., a proto přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. Po přezkoumání shledal, že dovolání je důvodné. Vycházel přitom z následujících skutečností: Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., je dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního stíhání a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu, a to s ohledem na zjištěný skutkový stav věci. V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení.“ Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. S ohledem na zásady vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. O takový rozpor jde zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Obviněná byla uznána vinnou trestným činem pojistného podvodu podle § 250a odst. 2, 3 tr. zák., kterého se dopustí ten, kdo úmyslně vyvolá pojistnou událost, nebo stav vyvolaný pojistnou událostí udržuje v úmyslu zvýšit vzniklou škodu a takovým činem způsobí škodu nikoli malou. Ustanovení § 250a tr. zák. o pojistném podvodu obsahuje v odstavcích 1 a 2 dvě samostatné skutkové podstaty. První z nich naplní ten, kdo při sjednávání pojistné smlouvy nebo při uplatnění nároku na plnění z takové smlouvy uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí, na rozdíl od skutkové podstaty podle druhého odstavce, kterou naplní ten, kdo úmyslně vyvolá pojistnou událost, nebo kdo stav vyvolaný pojistnou událostí udržuje v úmyslu zvýšit vzniklou škodu. Úmyslné vyvolání pojistné události je takové jednání pachatele, kterým úmyslně způsobí konkrétní skutečnost, ze které vzniká povinnost pojistitele poskytnout plnění (např. záměrně havaruje s pojištěným automobilem, proražením hráze rybníka způsobí zatopení pojištěné nemovitosti apod.). Podkladem odsuzujícího výroku odvolacího soudu se stalo zjištění, že obviněná I. K.: „po předchozí dohodě s odděleně stíhanými obviněnými M. N. a M. K. v úmyslu vylákat pojistné plnění z řetězové dopravní nehody, ke které mělo dojít dne 26. 6. 2006 kolem 20:45 hodin v P., ul. V K., v úrovni sloupu veřejného osvětlení č. 013758, obviněná dne 4. 7. 2006 oznámila tuto událost prostřednictvím vyplněného formuláře „Oznámení škodní události“ na pracovišti likvidace pojistných událostí společnosti ALLIANZ pojišťovna, a. s., v Praze 9, ul. Kolbenova č. 5a, čímž uplatnila nárok na pojistné plnění z titulu pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla ze smlouvy vztahující se k vozidlu původně spoluobviněného M. N. u pojišťovny ALLIANZ, a. s., kterou uzavřela u této pojišťovny jeho manželka D. N., když pojistná událost byla vedena pod, a ke vzniku škody způsobené na osobním motorovém vozidle, které řídila, a to tov. zn. PEUGEOT 406, mělo dojít tak, že do jejího motorového vozidla narazilo zezadu osobní vozidlo tov. zn. NISSAN ALMERA, řízené obviněným M. N., přičemž uplatněné poškození na vozidle v důsledku nahlášené dopravní nehody bylo obviněné vyplaceno dne 13. 9. 2006 pojistné plnění společností ALLIANZ, a. s., v celkové výši 38.501,- Kč, ačkoliv následně bylo znaleckými posudky zjištěno, že uvedená poškození všech vozidel jsou z technického hlediska nepřijatelná pro popsaný průběh dopravní nehody a nekorespondují s popisovaným průběhem dopravní nehody, čímž vyplacením plnění všem původně spoluobviněným vznikla společnosti ALLIANZ pojišťovna, a. s., škoda ve výši 429.933,- Kč. Ze zjištěného skutkového stavu věci nelze dovodit skutečnost, že obviněná úmyslně vyvolala pojistnou událost, když z popisu skutku je zjevné, že k dopravní nehodě, a tedy k pojistné události, skutečně došlo. Ze skutkových zjištění naopak vyplývá, že obviněná pouze uplatnila vyšší škodu způsobenou na vozidle, než k jaké mohlo reálně dojít při dopravní nehodě tak, jak byla popsána ve skutkové větě rozsudku soudu druhého stupně. Obviněná namítla, že odvolací soud dospěl k závěru, že k dopravní nehodě skutečně došlo, a na takto zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval ustanovení § 250 odst. 2, 3 tr. zák. Nejvyšší soud shledal, že odvolací soud pochybil, když dospěl k závěru, že obviněná úmyslně vyvolala pojistnou událost a tímto činem způsobila na cizím majetku škodu nikoli malou, tedy že se dopustila trestného činu pojistného podvodu podle § 250a odst. 2, 3 tr. zák. Pro takovou právní kvalifikaci je vyžadováno, aby jednání pachatele vedlo cíleně ke způsobení pojistné události, a tím i k záměrnému vyvolání povinnosti pojistitele poskytnout pojistné plnění. Takové skutkové okolnosti však nevyplývají ze skutkové věty výroku o vině rozsudku odvolacího soudu, ani z odůvodnění tohoto rozsudku. Naopak odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně uvedl, že: „o tom, že k drobné kolizi došlo, pochybnost nemá. Jednoznačně však zastává názor, že následky této kolize byly zveličeny v důsledku docílit výrazného pojistného plnění“ (viz č. l. 643 spisu). Z provedeného dokazování, především ze znaleckého posudku z oboru dopravy a strojírenství, který vypracoval znalec Ing. Tomáš Strouhal, totiž vyplývá, že ke kolizi mohlo dojít uvedeným způsobem, nicméně je zpochybňováno, že předmětná kolize byla způsobilá vyvolat poškození vozidel takového rozsahu, který byl uplatněn v žádosti o poskytnutí pojistného plnění a že tedy obviněná spolu s dalšími dvěma účastníky dopravní nehody nahlásili pro účely pojistného plnění podstatně větší poškození na vozidlech, než ke kterému mohlo ve skutečnosti dojít. Při skutkovém stavu věci, který zjistil odvolací soud, obviněná při uplatnění nároku z pojistné smlouvy uvedla nepravdivé, popř. hrubě zkreslené údaje, by přicházela v úvahu právní kvalifikace skutku podle § 250a odst. 1 tr. zák. V posuzovaném případě je tedy podstatný skutkový závěr, zda dopravní nehoda byla obviněnou úmyslně vyvolána, a nemá proto charakter skutečné pojistné události a nárok na pojistné plnění z ní od počátku vůbec nevznikl, nebo zda k pojistné události sice došlo bez předchozího úmyslu obviněné, ta ale uvedla nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje o způsobené škodě, a to za účelem získání vyššího pojistného plnění. Právní kvalifikace skutku má přitom zásadní význam i pro stanovení výše způsobené škody. Pokud totiž z provedeného dokazování vyplývá, že obviněná nahlásila pro účely pojistného plnění větší poškození vozidel, než ke kterému ve skutečnosti došlo, je trestně odpovědná za škodu, která odpovídá zvýšení částky, kterou pojišťovna proplatila na základě pojistné smlouvy, oproti částce, kterou by proplatila, pokud by bylo vycházeno ze skutečného poškození vozidel (srov. rozh. Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. 9. 2002, sp. zn. 5 Tdo 614/2002). Nejvyšší soud z těchto důvodů dospěl k závěru, že dovolání obviněné I. K. je důvodné. Pokud bylo jednání obviněné posouzeno jako spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., Nejvyšší soud uvádí, že není vyloučen závěr, že by se obviněná I. K. dopustila trestného jednání ve spolupachatelství ani v případě, že pojistné plnění bylo vyplaceno na základě smlouvy vztahující se k vozidlu původně spoluobviněného M. N. Z provedeného dokazování je totiž zřejmé, že mezi účastníky dopravní nehody byla nutná vzájemná dohoda za účelem účinného uplatnění pojistného plnění každého z nich. Z logiky věci lze totiž předpokládat, že spoluobvinění se museli dohodnout na popisu průběhu nehody i na popisu rozsahu způsobených škod. Městský soud v Praze jako soud odvolací tak na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že „k nehodě došlo, její následky však nebyly takové, zejména pokud jde o rozsah a následky uváděné v žádostech o poskytnutí pojistného plnění“. Takový závěr však nemá oporu v provedeném dokazování a odvolací soud ani blíže neodůvodnil změnu ve skutkovém zjištění. Nejvyšší soud zjistil, že tento soud při veřejném zasedání dne 21. 1. 2010, v němž projednával odvolání obviněné I. K., neprovedl žádné doplnění dokazování a ve věci rozhodl tak, že zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř., tedy proto, že v přezkoumávané části rozsudku bylo porušeno ustanovení trestního zákona, a poté ve věci podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl odsuzujícím rozsudkem. Podle § 259 odst. 1 tr. ř. může odvolací soud sám rozhodnout ve věci, jen je-li možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn a popřípadě na základě důkazů provedených před odvolacím soudem doplněn nebo změněn. Odvolací soud se může odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně jen tehdy, jestliže v odvolacím řízení a) provedl znovu některé pro skutkové zjištění podstatné důkazy provedené již v hlavním líčení nebo b) provedl důkazy, které nebyly provedeny v hlavním líčení. Městský soud v Praze jako soud odvolací neprovedl při veřejném zasedání žádné doplnění dokazování tím, že by nějaký podstatný důkaz znovu provedl a ani neprovedl důkaz, který by nebyl proveden v hlavním líčení před soudem prvního stupně, a přesto se odchýlil od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. Ten zjistil, že obviněná jednala „v úmyslu vylákat pojistné plnění ze smyšlené řetězové dopravní nehody“ a že tedy dopravní nehoda byla zinscenována obviněnou a původně spoluobviněnými M. N. a M. K. Naproti tomu odvolací soud aniž postupoval důsledně podle § 259 odst. 3 tr. ř. dospěl k závěru, že „k dopravní nehodě došlo, její následky však nebyly takové, zejména pokud jde o rozsah a následky uváděné v žádostech o poskytnutí pojistného plnění“. Opakovaně dodal, že „nemá pochybnost o tom, že k drobné kolizi došlo, avšak jednoznačně zastává názor, že následky kolize byly zveličeny, aby bylo docíleno výrazného pojistného plnění. V tzv. skutkové větě rozsudku popsal jednání obviněné tak že: „Po předchozí dohodě s odděleně stíhanými M. N. a M. K. v úmyslu vylákat pojistné plnění z řetězové dopravní nehody, ke které mělo dojít dne 26. 6. 2006 kolem 20,45 hod. v P., ul. V K.“. Podle § 263 odst. 7 tr. ř. z hlediska změny nebo doplnění skutkových zjištění odvolací soud může přihlížet jen k důkazům, které byly provedeny ve veřejném zasedání před odvolacím soudem; tyto důkazy hodnotí v návaznosti na důkazy provedené soudem prvního stupně v hlavním líčení. Odvolací soud je vázán hodnocením těchto důkazů soudem prvního stupně s výjimkou těch důkazů, které odvolací soud sám provedl ve veřejném zasedání. Judikatura vychází z názoru, že pokud se odvolací soud neztotožní se skutkovými zjištěními rozsudku soudu prvního stupně není oprávněn sám vytvářet závěry o skutkovém stavu věci a nahrazovat tak hlavní líčení, nýbrž může jen v odůvodnění svého rozhodnutí uvést, proč jsou skutková zjištění vadná, v čem je třeba je doplnit, popřípadě k jakým důkazům je ještě třeba přihlédnout. V případě, že odvolací soud považuje rozsah dokazování za úplný, ale provedené důkazy sám hodnotí jinak než soud prvního stupně, nemůže po částečném zrušení rozsudku soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. rozhodnout novým rozsudkem bez toho, že by nezbytné důkazy předtím zopakoval bezprostředně před odvolacím soudem (srov. č. 20/1997 Sb. rozh. tr.). Pro úplnost je třeba dodat, že Městský soud v Praze nijak blíže neodůvodnil změnu skutkového zjištění ani svůj závěr o právní kvalifikaci skutku. Ten odbyl jen tím, že nebylo zjištěno, že by obvinění jednali v rámci organizované skupiny. Odvolací soud ponechal stranou svých úvah i to, že obviněná I. K. uplatnila nárok na pojistné plnění na základě pojištění za škodu způsobenou provozem motorového vozidla ze smlouvy vztahující se k vozidlu původně spoluobviněného M. N. Tuto smlouvu uzavřela D. N., jeho manželka. Obviněná I. K. nebyla přímou účastnicí pojistné smlouvy, na jejímž základě došlo k neoprávněném plnění. Nejvyšší soud po přezkoumání dovolání podle § 265i odst. 3 tr. ř. shledal, že napadené rozhodnutí trpí vytýkanými vadami, a proto podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2010, sp. zn. 61 To 456/2009, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 18. 9. 2009, sp. zn. 1 T 50/2008. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 10, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Při novém projednání věci soud prvního stupně znovu posoudí všechny okolnosti ve smyslu vad vytýkaných tímto usnesením a znovu ve věci rozhodne. Soud prvního stupně je vázán podle § 265s odst. 1 tr. ř. právním názorem, který Nejvyšší soud vyslovil v tomto rozhodnutí. P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný. V Brně dne 4. srpna 2010 Předseda senátu JUDr. Jindřich Urbánek
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2022_28.CDO.2775.2022.1.xml	Judikát 28 Cdo 2775/2022 28 Cdo 2775/2022-206 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce: J. B., nar. XY, trvale bytem XY, zastoupený Mgr. Bc. Davidem Dvořákem, advokátem se sídlem v Podivíně, Nerudova 714/8, proti žalovanému: Zemědělské družstvo Rakvice, IČ 00134490, se sídlem v Rakvicích, Rybářská 913, zastoupené JUDr. Jiřím Dobišarem, advokátem se sídlem v Břeclavi, Smetanovo nábřeží 956/6, o zaplacení 57 400 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 16 C 100/2019-133, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 3. 2022, č. j. 14 Co 110/2021-182, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 501,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Jiřího Dobišara. O d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) : 1. Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 24. 3. 2022, č. j. 14 Co 110/2021-182, zastavil řízení o odvolání žalobce směřujícím proti výroku II. rozsudku Okresního soudu v Břeclavi (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 12. března 2021, č. j. 16 C 100/2019-133, jímž byla žaloba o zaplacení 57 953 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení jdoucím od 22. 7. 2017 do zaplacení zamítnuta (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), potvrdil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně v části, v níž bylo žalobci uloženo zaplatit žalovanému 62 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení jdoucím od 22. 7. 2017 do zaplacení a 8,05 % úrok z prodlení z částky 69 951 Kč jdoucí od 22. 7. 2017 do 14. 10. 2019, a ve zbývající části jej změnil tak, že žalobu o zaplacení dalších 57 400 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení jdoucím od 22. 7. 2017 do zaplacení zamítl (výrok II. rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok III. rozsudku odvolacího soudu). 2. Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce. Předestřel otázku výše bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním jím vlastněného pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (situovaného v areálu zemědělského družstva) žalovaným bez právního důvodu. Měl za to, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když své závěry o výši vzniklého bezdůvodného obohacení opřel toliko o znalecký posudek Ing. arch. Přikryla a nezohlednil znalecký posudek Ing. Baroše. Odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 299/06, a na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 22 Cdo 4445/2018, ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 26 Cdo 3928/2013, či ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4532/2010. 3. Žalovaný navrhl dovolání odmítnout. 4. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen – „o. s. ř.“), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. 5. Zpochybňuje-li ovšem dovolatel prostřednictvím předestřené otázky hodnocení provedeného dokazování odvolacím soudem (zejména hodnocení revizního znaleckého posudku Ing. arch. Pavla Přikryla a znaleckého posudku Ing. Jiřího Baroše), představuje jeho polemika evidentně kritiku závěrů skutkových a nikoliv právních. Platí přitom, že polemika se skutkovými závěry soudů nižšího stupně s účinností od 1. 1. 2013 nepředstavuje způsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu); uplatněním způsobilého dovolacího důvodu pak není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím skutkových námitek tudíž na přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. očividně usuzovat nelze. 6. Odvolací soud se ostatně nikterak nezpronevěřil judikatuře dovolacího soudu, dle níž se při hodnocení znaleckého posudku jako jednoho z důkazů v civilním řízení uplatní § 132 o. s. ř., avšak s ohledem na zvláštnost tohoto důkazu se soud musí zabývat tím, zda posudek znalce má všechny formální náležitosti, tedy zda závěry uvedené ve vlastním posudku jsou náležitě odůvodněny a zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda znalec vyčerpal úkol v rozsahu, jak mu byl zadán, zda přihlédl ke všem skutečnostem, s nimiž se měl vypořádat, zda jeho závěry jsou podloženy výsledky řízení a nejsou v rozporu s výsledky ostatních provedených důkazů; soud však nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce, neboť k tomu soudci nemají odborné znalosti anebo je nemají v takové míře, aby mohli toto přezkoumání zodpovědně učinit. To však neznamená, že je soud vázán znaleckým posudkem, že jej musí bez dalšího převzít. Má-li soud pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku, nemůže jej nahradit vlastním názorem, nýbrž musí znalci uložit, aby podal vysvětlení, posudek doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky, popřípadě aby vypracoval nový posudek, nebo musí ustanovit jiného znalce, aby věc znovu posoudil a vyjádřil se ke správnosti již podaného posudku (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2014, sp. zn. 28 Cdo 589/2014, či obdobně rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 5359/2007). Povinnost soudu vypořádat se se vším, co vyšlo v řízení najevo, pak neznamená, že by soud nemohl učinit zjištění týkající se určité pro posouzení věci významné skutečnosti pouze z toho důkazu, jenž shledá nejobjektivnějším a nejpřesvědčivějším, vypořádá-li se zároveň ve svém rozhodnutí náležitě s tím, proč své úvahy založil právě na tomto důkazu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4556/2010 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 915/2019). Jestliže tedy odvolací soud vycházel při svém rozhodování z revizního znaleckého posudku Ing. arch. Přikryla, který výši obvyklého nájemného za užívání předmětného pozemku (s přihlédnutím k jeho charakteru coby manipulační plochy sloužící užívání okolních staveb tvořících společně s pozemky zemědělský výrobní areál) v rozhodném období určil za užití srovnávací metody, přičemž k porovnání použil pozemky nabízené k pronájmu nejen v posuzovaném areálu, nýbrž i v okolních lokalitách okresu Břeclav, a vysvětlil, z jakých důvodů neobstojí závěry ostatních v řízení provedených znaleckých posudků, nikterak se tím od výše uvedené judikatury dovolacího soudu neodchýlil. 7. Závěry odvolacího soudu pak korespondují dlouhodobé ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, dle níž výši bezdůvodného obohacení záležejícího v užívání věci bez právního důvodu, resp. protiprávním užitím cizí hodnoty, určí soud peněžitou částkou, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání obdobných nemovitostí, zpravidla právě formou nájmu, a kterou by nájemce za obvyklých okolností byl povinen plnit podle nájemní smlouvy (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněný pod č. 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jehož konkluze jsou použitelné i v režimu zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů; k tomu srov. zejména rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3090/2018, a ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3310/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 311/2019, a ze dne 1. 12. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3105/2020). 8. Z výše uvedeného je tudíž zřejmé, že podané dovolání předpoklady přípustnosti ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. nenaplňuje. 9. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věty první o. s. ř). 10. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalovaného patří odměna advokáta ve výši 3 420 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 8 a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální 300 Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 4 téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty ve výši 781,20 Kč (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), dohromady ve výši 4 501,20 Kč. 11. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 1. 11. 2022 Mgr. Zdeněk Sajdl předseda senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2017_20.CDO.1402.2017.1.xml	Judikát 20 Cdo 1402/2017 20 Cdo 1402/2017 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněné Tesco Stores ČR a. s. se sídlem v Praze 10, Vršovická č. 1527/68b, zastoupené Mgr. Luďkem Šrubařem, advokátem se sídlem v Praze, Hanusova č. 1537/1, proti povinnému Ing. M. Š., zastoupenému Mgr. Marcelou Kolářovou, advokátkou se sídlem v Brně, Úvoz č. 428/59c, pro 6 800 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 2 EXE 1049/2016, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě, ze dne 16. listopadu 2016, č. j. 54 Co 670/2016-42, takto: Dovolání povinného se odmítá. S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) : Dovoláním napadeným rozhodnutím bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne 29. 9. 2016, č. j. 2 EXE 1049/2016-37, kterým byl zamítnut návrh povinného na osvobození od placení soudních poplatků (výrok I.) a rozhodnuto o tom, že „žádosti povinného o ustanovení zástupce z řad advokátů se nevyhovuje“ (výrok II.). Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba - vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době od 1. 1. 2014 - posoudit (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném od 1. 1. 2014 (dále též jen "o. s. ř."), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Odvolací soud odůvodnil své rozhodnutí zejména tím, že tvrzení povinného o nedostatku příjmů na jeho straně jsou nevěrohodná, protože v prohlášení o svých osobních a majetkových poměrech v rozporu se skutečností neuvedl, že vlastní nemovitosti a osobní automobil (v závěru prohlášení pouze připsal, že nemá majetek, z něhož by měl zisk nebo výnos, který by mu umožňoval zaplacení soudního poplatku a služeb zástupce, položka osobního majetku byla ze strany povinného proškrtnuta). Právní závěr odvolacího soudu, že je věcí žadatele o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce, aby v prohlášení řádně a úplně uvedl veškeré své majetkové a výdělkové poměry, a že v opačném případě je třeba učinit závěr, že jsou zde pochybnosti o věrohodnosti jím uváděných zdrojů, což má za následek zamítnutí jeho žádosti, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 609/2016). Nelze se tedy ztotožnit s námitkou povinného, že v prohlášení o majetkových a výdělkových poměrech postačí uvést jen to, co povinnému podle jeho názoru přináší disponibilní příjem. Posouzení, zda příjmy nebo majetek, jež účastník v žádosti o osvobození od soudních poplatků v úplnosti uvede, mohou posloužit jako zdroj sloužící k zaplacení soudních poplatků, je věcí soudu a nikoliv o žadatele. Podání žádosti o osvobození od poplatků a o ustanovení zástupce je právem a nikoliv povinností účastníka; učiní-li tak, vznikne mu povinnost poskytnout soudu úplné a věrohodné údaje, jež umožní komplexní posouzení žádosti. Jestliže účastník své majetkové a výdělkové poměry věrohodně nedoložil (prohlášení je zjevně neúplné) nemůže se bránit tím, že zamítnutí žádosti z tohoto důvodu je porušením jeho práva na zachování principu rovnosti zbraní mezi majetným a údajně nemajetným účastníkem nebo dokonce obecného práva údajně nemajetného účastníka na spravedlivý proces. Právě uvedené nijak nezpochybňuje ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu o tom, že soud posuzuje žádost účastníka o osvobození od placení poplatků komplexně a s vědomím toho, že nikoliv každý majetkový zdroj může posloužit k zaplacení soudního poplatku (například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 4417/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2643/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, uveřejněné pod číslem 99/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tato pravidla se však uplatní až v případě, kdy účastník své majetkové a výdělkové poměry řádně a věrohodně doloží. Dovolatel konečně namítá, že soud prvního stupně i odvolací soud svá rozhodnutí opřely o nepravdivou informaci, že povinnému měla být v dubnu a v květnu roku 2014 vyplacena ze strany společnosti BOSCH DIESEL s. r. o. částka 1 208 723 Kč, takže povinný měl i v době rozhodnutí o jeho žádosti o osvobození od placení soudních poplatků a o ustanovení zástupce z řad advokátů dostatek finančních prostředků k zaplacení soudních poplatků. Dovolací soud ovšem nemohl přehlédnout, že námitka povinného spočívající v tom, že odvolací soud údajně nesprávně zjistil skutkový stav, nemůže založit přípustnost dovolání (ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.). To, že mu částka ve výši 1 208 723 Kč nikdy nebyla vyplacena, povinný jasně a výslovně (v rozporu s ustanovením § 241a odst. 6 o. s. ř.) uvedl až v dovolání; v odvolání pouze konstatoval, že není žádného důkazu o tom, že mu tato částka byla skutečně vyplacena a že i kdyby mu jako náhrada mzdy z neplatně skončeného pracovního poměru byla společností BOSCH DIESEL s. r. o. vyplacena, činil by jeho hrubý měsíční příjem v době od 1. 4. 2007 do 10. 2. 2014 (za dobu, kterou měla částka pokrývat), 14 740 Kč, „což je dost málo“. S ohledem na výše uvedené dovolací soud dovolání povinného podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost. O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 11. 4. 2017 JUDr. Zbyněk Poledna předseda senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2021_28.ND.464.2021.1.xml	Judikát 28 Nd 464/2021 28 Nd 464/2021-19 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci oprávněné Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, IČ 41197518, se sídlem v Praze 3, Orlická 2020/4, proti povinnému: P. D., nar. XY, bytem XY, o 11.826 Kč s příslušenstvím, o pověření a nařízení exekuce, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 53 EXE 1628/2021, o určení místní příslušnosti soudu, takto: Věc vedenou u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 53 EXE 1628/2021 projedná a rozhodne Okresní soud v Břeclavi. Odůvodnění: Okresnímu soudu v Břeclavi byla dne 5. 8. 2021 doručena žádost soudního exekutora Mgr. Kamila Brančíka o pověření a nařízení exekuce. Usnesením ze dne 17. 8. 2021, č. j. 53 EXE 1628/2021-13, dotčený soud vyslovil svou místní nepříslušnost a rozhodl o předložení věci Nejvyššímu soudu. Odkazuje na ustanovení § 45 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále jen „e. ř.“), uvádí, že povinný neprochází centrální evidencí ani registrem obyvatel, z obsahu spisu však vyplývá, že je označen bydlištěm na adrese „XY“, a v současné době se nachází ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici Rapotice, kam mu byl doručen i exekuční titul. Okresní soud tedy dospěl k závěru, že nelze zjistit podmínky místní příslušnosti, a jelikož pravomoc českých soudů k exekučnímu řízení ohledně vydaného titulu není sporná, je zapotřebí, aby místně příslušný soud určil ve smyslu § 11 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), Nejvyšší soud. Podle § 11 odst. 3 o. s. ř. jde-li o věc, jež patří do pravomoci soudů České republiky, ale podmínky místní příslušnosti chybějí nebo je nelze zjistit, určí Nejvyšší soud, který soud věc projedná a rozhodne. Podle § 45 odst. 1 e. ř. je věcně příslušným exekučním soudem okresní soud. Podle § 45 odst. 2 e. ř. je místně příslušným exekučním soudem soud, v jehož obvodu má povinný, je-li fyzickou osobou, místo svého trvalého pobytu, popřípadě místo pobytu na území České republiky podle druhu pobytu cizince. Je-li povinný právnickou osobou, je místně příslušným soud, v jehož obvodu má povinný sídlo. Nemá-li povinný, který je fyzickou osobou, v České republice místo trvalého pobytu nebo místo pobytu podle věty první, nebo nemá-li povinný, který je právnickou osobou, sídlo v České republice, je místně příslušným soud, v jehož obvodu má povinný majetek. Podle § 52 odst. 1 e. ř. nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení o. s. ř. Protože kritéria § 45 odst. 2 e. ř. se v projednávané věci nemohou uplatnit, Nejvyšší soud, přihlížeje k zásadě hospodárnosti řízení (srov. v této souvislosti též důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Nd 200/2012, uveřejněného pod číslem 4/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), rozhodl podle ustanovení § 11 odst. 3 o. s. ř. tak, že jako místně příslušný soud v dané věci určil Okresní soud v Břeclavi, u kterého bylo řízení zahájeno. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 7. 10. 2021 JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2015_29.CDO.1180.2015.1.xml	Judikát 29 Cdo 1180/2015 29 Cdo 1180/2015 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Petra Šuka v právní věci navrhovatele Města Vyškov, se sídlem ve Vyškově, Masarykovo nám. 108/1, PSČ 682 01, identifikační číslo osoby 00292427, o zrušení výmazu společnosti KOMBA, spol. s r. o. v likvidaci, naposledy sídlem v Bedihošti 185, PSČ 798 21, identifikační číslo osoby 15546900, z obchodního rejstříku, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 35 Cm 110/2014, o dovolání navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. října 2014, č. j. 8 Cmo 317/2014-41, takto: Dovolání se odmítá. O d ů v o d n ě n í: V záhlaví označeným usnesením Vrchní soud v Olomouci k odvolání navrhovatele potvrdil usnesení ze dne 9. července 2014, č. j. 35 Cm 110/2014-22, kterým Krajský soud v Brně zamítl návrh na zrušení výmazu společnosti KOMBA, spol. s r. o. v likvidaci, identifikační číslo osoby 15546900 (dále jen „společnost“), z obchodního rejstříku. Proti usnesení odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř. Dovolatel považuje za „jiný zájem hodný právní ochrany“ ve smyslu § 209 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), skutečnost, že zaniklá společnost je vedena v katastru nemovitostí jako vlastník nemovitosti v havarijním stavu, pročež dovolatel „nemá komu nařídit demolici stavby, která svým stavem bezprostředně ohrožuje okolí“. Sám dovolatel přitom připouští, že vlastnictví předmětné nemovitosti přešlo podle § 75 odst. 5 in fine zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), na stát. Za situace, kdy – jak uvedeno výše – sám dovolatel připouští, že vlastnictví předmětné nemovitosti přešlo na stát, je zřejmé, že rozhodnutí o zrušení výmazu společnosti z obchodního rejstříku není způsobilé přivodit změnu vlastnických poměrů. Zájem deklarovaný navrhovatelem proto zjevně nemůže být jiným zájmem hodným právní ochrany ve smyslu § 209 odst. 1 o. z. Jen pro tento úsudek důvod připustit dovolání dán není. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 28. dubna 2015 JUDr. Filip Cileček předseda senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2006_29.ODO.965.2005.1.xml	Judikát 29 Odo 965/2005 NEJVYŠŠÍ SOUD ČESKÉ REPUBLIKY 29 Odo 965/2005 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně H. K., proti žalované České republice - Finančnímu úřadu pro Prahu 1, o popření vykonatelné pohledávky a práva na oddělené uspokojení, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 30 Cm 177/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. března 2005, č.j. 13 Cmo 3/2004-85, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 10. března 2005, č.j. 13 Cmo 3/2004-85, potvrdil rozsudek ze dne 14. dubna 2003, č.j. 30 Cm 177/2001-39, ve výrocích, jimiž Městský soud v Praze zamítl žalobu na určení, že žalovaná nemá za úpadkyní (Č. K., spol. s r. o., - dále jen „úpadkyně“) vykonatelnou pohledávku ve výši 3,121.278,37 Kč s právem na oddělené uspokojení v rozsahu částky 1,760.480,37 Kč a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Dále zastavil řízení o odvolání žalobkyně proti výroku rozsudku soudu prvního stupně, kterým bylo řízení v rozsahu nároku na oddělené uspokojení výši 1,360.798,- Kč z důvodu zpětvzetí žaloby zastaveno a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, namítajíc, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňujíc dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Konkrétně dovolatelka odvolacímu soudu vytýká nesprávnost závěru, podle něhož se soud v incidenčním řízení nezabývá otázkou, „zda konkurs nabyl účinků a zda usnesení o prohlášení konkursu je již v právní moci“. Neztotožňuje se ani s jeho závěrem co do práva žalované na oddělené uspokojení, akcentujíc, že zástavní právo žalovaná získala v posledních dvou měsících před podáním návrhu na prohlášení konkursu. Potud poukazuje na bod XXXVI. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 52/1998“). Dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. S přihlédnutím k tomu, že dovolatelka napadá rozsudek odvolacího soudu dovoláním i v potvrzujícím výroku ohledně nákladů řízení před soudem prvního stupně a ve výrocích, jimiž bylo odvolací řízení z důvodu zpětvzetí odvolání zastaveno a rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, zabýval se Nejvyšší soud především tím, zda je dovolání v této části přípustné. Uvedené výroky, ač součástí rozsudku, mají povahu usnesení, přičemž přípustnost dovolání proti nim nezakládá žádné z ustanovení občanského soudního řádu; Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu bez dalšího podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) Nejvyšší soud nemá. Otázky kladené dovolatelkou, pokud jde o účinky rozhodnutí o prohlášení konkursu, jeho doručení a nabytí právní moci, totiž Nejvyšší soud zodpověděl - ve vztahu k téže úpadkyni - již v usnesení ze dne 27. února 2006, sp. zn. 29 Odo 242/2005 a v obecné rovině v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 29/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. K době vzniku zástavního práva podle ustanovení § 72 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném do 31. prosince 2000, se pak Nejvyšší soud vyslovil v rozsudku ze dne 24. srpna 2004, sp. zn. 21 Cdo 1012/2004, jehož závěry obstály i v ústavní rovině, když usnesením ze dne 20. července 2005, sp. zn. I. ÚS 740/04, Ústavní soud ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl. Rovněž dovolatelkou zmiňované R 52/1998 v bodě XXXVI. řeší otázku doby vzniku zákonného zástavního práva shodně s výše odkazovaným rozhodnutím; vyslovuje-li se současně k „pořadí zákonného zástavního práva k nemovitosti“, nemá tento jeho závěr na dobu vzniku zástavního práva vliv. Jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu je s výše uvedenými judikatorními závěry v souladu, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání i v této části podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalované podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně 19. července 2006 JUDr. Petr G e m m e l , v. r. předseda senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2016_20.CDO.5410.2015.1.xml	Judikát 20 Cdo 5410/2015 20 Cdo 5410/2015 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněného M. N., proti povinnému M. B., zastoupenému JUDr. Jitkou Příborskou, advokátkou se sídlem v Plzni, Habrmannova č. 23, pro 448 758 Kč s příslušenstvím, vedené u soudní exekutorky JUDr. Dagmar Kuželové, Exekutorský úřad Praha 4, pod sp. zn. 046 EX 336/03, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 10. března 2015, sp. zn. 18 Co 119/2015, takto: Dovolání se odmítá. S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): Dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 10. března 2015, sp. zn. 18 Co 119/2015, není přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [otázkou, zda tvrzené právo (povinnost), které mělo být převedeno nebo které mělo přejít na jiného, tu je, nebo zda na základě právní skutečnosti oprávněným doložené na jiného opravdu přešlo nebo bylo převedeno, se soud v rozhodnutí o návrhu podle ustanovení § 107a o. s. ř. nezabývá, k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2003, sp. zn. 21 Cdo 306/2003, uveřejněné pod číslem 31/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 2010, sp. zn. 20 Cdo 316/2009; tuto otázku, stejně jako další námitky povinného soud zkoumá až ve stádiu řízení o zastavení exekuce] a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání povinného podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. ex. řádu). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 1. února 2016 JUDr. Zbyněk Poledna předseda senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2009_28.CDO.52.2009.1.xml	Judikát 28 Cdo 52/2009 28 Cdo 52/2009 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce: Č. d., a. s.,proti žalovanému: H. – K. – CZ, s. r. o., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 32.996,32 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 11 C 82/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. srpna 2008, č. j. 54 Co 38/2008-75, takto: Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Třebíči rozsudkem ze dne 31. března 2008, č. j. 11 C 82/2007-63, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 32.996,32 Kč s příslušenstvím ve stanovené lhůtě (výrok I.), v části týkající se dalšího úroku z prodlení žalobu zamítl (výrok II.), částečně řízení zastavil do částky 4.124,54 Kč s příslušenstvím (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky (výrok IV.) i o vrácení přeplatku na soudním poplatku (výrok V.). Žalovaný měl na základě nájemní smlouvy ze dne 27. 3. 2006 v nájmu nebytové prostory a část pozemku od 1. 4. 2006 do 30. 9. 2006, přičemž předmět nájmu užíval i po skončení nájemního vztahu. Žalovaný nájemné nehradil a v průběhu řízení uhradil pouze jedno měsíční nájemné. Dle § 671 obč. zák. ve spojení s § 7 odst. 1 zákona č. 116/1990 Sb. je však nájemce povinen hradit nájemné a po té, co nájem skončil a žalovaný nájemce užíval předmět nájmu i nadále, je povinen vydat bezdůvodné obohacení z důvodu plnění bez právního důvodu dle § 451 odst. 1 obč. zák. ve výši obvyklého nájemného. Soud prvního stupně na základě jím zjištěného skutkového stavu proto žalobě vyhověl. K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 26. srpna 2008, č. j. 54 Co 38/2008-75, citovaný rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I. a IV. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky (výrok II.). Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné, neboť skutkové i právní závěry soudu prvního stupně byly správné. Neobstála ani námitka žalovaného, že bylo rozhodnuto ve věci bez jeho přítomnosti, když ze spisu bylo zjištěno, že k jednání dne 31. 3. 2008 byl žalovaný řádně a včas předvolán, a to na dobu, kdy ošetřující lékař jednatele žalovaného povolil jednateli v době jeho pracovní neschopnosti vycházky a potvrdil, že v uvedené době se může k jednání soudu dostavit. Odvolací soud proto rozsudek soud prvního stupně potvrdil v napadeném rozsahu. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost odvozuje od § 237 odst. písm. c) o. s. ř. v návaznosti na § 237 odst. 3 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam. Dovolatel má za to, že rozhodnutím odvolacího soudu o potvrzení napadeného výroku pod bodem I. rozsudku soudu I. stupně došlo k nesprávnému vyřešení právní otázky, když soud I. stupně posoudil věc v rozporu s hmotným právem. Žalovaný se domnívá, že ze strany soudů obou stupňů byly důkazy nesprávně hodnoceny, což způsobuje vadnost vydaných rozhodnutí. Dále uvádí, že v řízení před soudem prvního stupně došlo k procesnímu pochybení, neboť tento jednal v nepřítomnosti zástupce žalovaného, jenž byl řádně omluven a nemohl se k jednání dostavit. Skutečnost, že jednatel žalovaného měl povolenu vycházku v době své pracovní neschopnosti, ještě sama o sobě nemůže prokazovat, že byl reálně schopen se k jednání soudu dostavit a tohoto se plnohodnotně po celou dobu jeho trvání účastnit. K prokázání shora uvedených skutečností žalovaný navrhuje provedení důkazu účastnickou výpovědí statutárního zástupce žalovaného, jenž by se podrobně k předmětné problematice vyjádřil a vše uvedl na pravou míru. Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobce se k dovolání nevyjádřil. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není dovolání ve věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci. Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam - odstavec 1 písm. c) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil. Dovolací soud zastává – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) – názor, že ačkoliv dovolatel odkazuje na nesprávné právní posouzení věci, fakticky uplatnil důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. vady řízení mající za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když vytýká soudu, že jednal v nepřítomnosti zástupce žalovaného. Nad rámec zde uvedeného dovolací soud zdůrazňuje, že procesní pochybení soudu v tomto ohledu neshledal, přičemž s danou námitkou se odvolací soud přiléhavě vypořádal v odůvodnění svého rozsudku (viz výše). Potvrdil-li totiž ošetřující lékař, že se jednatel žalovaného může v době vycházky k jednání soudu dostavit, musely by přítomnosti jednatele u jednání soudu zabránit jiné okolnosti než zmíněná pracovní neschopnost, které však v konkrétní podobě tvrzeny nebyly. Dovolatel uplatnil rovněž dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., když vytýká soudům obou stupňů, že nesprávně hodnotily důkazy, aniž by však toto blíže specifikoval. Citovanou výhradou tak brojí proti skutkovým zjištěním učiněným soudy obou stupňů, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly svá skutková zjištění rozhodná pro posouzení věci. Přitom však přehlédl, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu § 238 odst. 2 a § 238a odst. 2 o. s. ř.) – přípustné (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Je-li, jako v daném případě, přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Současně opomenul, že k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tedy k vadám podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a také k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zásadně nezakládají (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. července 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005, a dále např. rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 12. dubna 2006, sp. zn. IV. ÚS 155/06, a z 15. srpna 2008, sp. zn. III. ÚS 1482/08). Pokud dovolatel navrhuje provedení důkazu účastnickou výpovědí statutárního zástupce žalovaného, jenž by se podrobně k předmětné problematice vyjádřil a vše uvedl na pravou míru, přičemž neuvádí, co konkrétně by měla jeho výpověď prokazovat, pak je zde nutno připomenout, že v dovolání nemohou být uplatněny nové skutečnosti nebo důkazy. Těmi jsou všechny skutečnosti a důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v § 205a a 211a v řízení před odvolacím soudem. Jedná se zde tedy o skutkovou námitku, přičemž skutkový základ věci tak, jak byl zjištěn nižšími instancemi, nemůže být v rámci dovolacího řízení rozšiřován nebo jinak měněn a v dovolacím řízení nelze uplatňovat nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé. Dovolací soud je totiž soudem právního přezkumu, nikoli soudem „skutkovým“ resp. nalézacím – viz též konstantní výklad k ustanovení § 243a o. s. ř. Dovolací soud proto nemohl k této námitce přihlížet. Jestliže tedy dovolatel, který navíc v dovolání nikterak nevymezil otázku zásadního právního významu, ve skutečnosti zpochybnil správnost (úplnost) skutkových zjištění, z nichž odvolací soud vycházel, a současně uplatnil existenci vad ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., které však ani dovolací soud neshledal, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť se zde nejedná o nesprávné právní posouzení věci. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného ve smyslu § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Žalobci by vzniklo podle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu nákladů tohoto řízení, žádné však nevynaložil. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 12. srpna 2009 JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v. r. předseda senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2017_30.CDO.5103.2015.1.xml	Judikát 30 Cdo 5103/2015 30 Cdo 5103/2015 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Bohumila Dvořáka v právní věci žalobce Ing. J. Š., zastoupeného JUDr. Josefem Kašparem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Jáchymovská 27, proti žalované České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj, se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 6, o zaplacení 360 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 51/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2015, č. j. 28 Co 95/2015-81, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč k rukám zástupce žalobce JUDr. Josefa Kašpara, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 27. 10. 2014, č. j. 25 C 51/2013-43, rozhodl o žalobě, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 360 000 Kč. Žalobci přiznal částku ve výši 165 000 Kč (výrok I.). Žalobní návrh, aby žalovaná byla povinna zaplatit částku 195 000 Kč, soud prvního stupně zamítl (výrok II). Výrokem III. pak rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé potvrdil a ve výroku o nákladech řízení jej změnil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Žalované částky se žalobce domáhal jako náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou na sebe navazujících stavebních řízení o povolení přestavby budovy na pozemku parc. č. 131 v k. ú. O.u K. V., jež sousedí s nemovitými věcmi žalobce, budovou pozemku parc. č. 177 a pozemku parc. č. 125 v k. ú. O. u K. V. (dále jen „posuzované řízení“). 2. Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Posuzované řízení bylo zahájeno dne 16. 8. 2000 u Magistrátu města Karlovy Vary (dále jen „stavební úřad“). Oznámením ze dne 7. 12. 2000, č. j. SÚ/6004/00/Tom-330, se žalobce dozvěděl o zahájení řízení o vydání stavebního povolení pro stavebníky: a) V. L. a b) R. M., Sdružení STŘECHO, klempířství a pokrývačství. Žalobce jako vlastník sousedních nemovitých věcí byl účastníkem posuzovaného řízení. Nesouhlasil s přestavbou budovy . V rámci řízení žalobce uplatňoval proti stavbě námitky. Dne 3. 1. 2001 přesto stavební úřad rozhodl o povolení předmětné stavby, proti čemuž podal žalobce odvolání. Okresní úřad Karlovy Vary dne 5. 4. 2001 odvolání rozhodnutím č. j. RR/48/2001/F zamítl. Žalobce reagoval podáním žaloby u Krajského soudu v Plzni. Ten rozsudkem ze dne 16. 3. 2005, č. j. 30 Ca 175/2001-62, rozhodnutí stavebního úřadu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Stavební úřad poté zjistil, že během dosavadního řízení byla stavba realizována a zkolaudována. Posléze bylo stavební povolení ze dne 3. 1. 2001 rozhodnutím Krajského úřadu Karlovarského kraje ze dne 8. 6. 2005 zrušeno a stavební úřad zahájil řízení o odstranění předmětné stavby, jež bylo však následně zastaveno. Žalobce se proti takovému postupu bránil odvoláním u Krajského úřadu Karlovarského kraje. Ten odvolání dne 24. 10. 2005 zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. Žalobce následně postupoval podáním správní žaloby, o níž rozhodl rozsudkem Krajský soud v Plzni dne 9. 10. 2007, č. j. 30 Ca 110/2005-62. Zrušil rozhodnutí Krajského úřadu Karlovarského kraje ze dne 24. 10. 2005 i rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 15. 7. 2005. Krajský úřad Karlovarského kraje se následně prostřednictvím kasační stížnosti obrátil na Nejvyšší správní soud. Ten stížnost dne 22. 5. 2009 zamítl. Žalobce se poté podle ustanovení § 80 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, domáhal opatření proti nečinnosti stavebního úřadu a Krajský soud přikázal stavebnímu úřadu, aby vydal rozhodnutí ve lhůtě 60 dnů ode dne doručení tohoto opatření. Stavební úřad dne 7. 4. 2011 předmětnou stavbu dodatečně povolil, proti čemuž se žalobce odvolal. Napadené rozhodnutí bylo dne 22. 8. 2011 zrušeno a věc byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí ve věci. Stavení úřad dne 5. 4. 2012 opět předmětnou stavbu dodatečně povolil. Žalobce se opět odvolal. Krajský úřad Karlovarského kraje rozhodnutím č. j. 568/SÚ/12-4 napadené rozhodnutí potvrdil a odvolání žalobce zamítl. Rozhodnutí bylo žalobci doručeno dne 19. 7. 2012. Žalobce se již podáním správní žaloby dále nebránil. 3. Po právní stránce odvolací soud shledal, že podaná odvolání žalobce i žalované nejsou důvodná. Odvolací soud postupoval v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále též „ESLP“) vztahující se k čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a judikaturou Nejvyššího soudu vztahující se k náhradě škody způsobené při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, zejména stanoviskem Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“). K aplikaci Stanoviska uvedl, že je uplatnitelné i v poměrech jiných (nejen soudních) řízení vedených orgány státu či územních samosprávných celků. Soud prvního stupně zcela správně zhodnotil posuzované řízení jako celek včetně řízení před orgány soudní moci. Za konec řízení určil okamžik právní moci posledního vydaného rozhodnutí ve věci (tj. 19. 7. 2012). Zjištěnou délku řízení 12 let posoudil jako nepřiměřenou. Podle názoru odvolacího soudu došlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu § 13 odst. 1 zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Konstatoval, že žalobci vznikla presumovaná morální újma spočívající v nejistotě o právních předpokladech existence a užívání stavby. Celkovou délku řízení zhodnotil jako extrémně dlouhou, v postupu správních orgánů shledal opakované nedůvodné průtahy. Ačkoli řízení nebylo skutkově složité, správní orgány se dle něj dopustily závažných procesních pochybení a jejich rozhodnutí musela být opakovaně rušena soudem pro nepřezkoumatelnost (rozsudky Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 3. 2015, č. j. 30 Ca 175/2001-62, a ze dne 9. 10. 2007, č. j. 30 Ca 110/2005-62). Ve věci nepovažoval konstatování porušení práva za dostačující, tudíž přiznal žalobci odčinění ve formě peněžité kompenzace. Výpočet částky provedl v souladu s kritérii uvedenými v § 31a OdpŠk a Stanoviskem. Žalobce se podle odvolacího soudu nechoval obstrukčně. Na druhou stranu jeho urgence k urychlení řízení nepovažoval za tak významnou okolnost, že by ovlivnila zvýšení přiznávané částky. Chování žalobce tak na určení částky nemělo vliv. Vzhledem k tomu, že byla věc projednávána u krajského soudu i Nejvyššího správního soudu (tudíž objektivně musela trvat delší dobu), odvolací soud přiznávanou částku snížil o 30 %. Částku snížil o 20 % také s ohledem na nižší význam řízení pro žalobce. Žalobce se v posuzovaném řízení bránil tomu, aby stavba sousedního objektu neovlivnila dosavadní využití jeho skleníku. Nešlo však o skleník sloužící k podnikání žalobce, ale šlo o vedlejší stavbu na jeho pozemcích. Výsledek stavebního řízení, spočívající v povolení a kolaudování stavby, není pro rozhodnutí o uplatněném nároku žalobce rozhodující. Naopak odvolací soud navýšil částku z důvodu vadného postupu stavebního úřadu, a to o 50 %. Odvolací soud dále uved, že v této právní věci není významné tvrzení žalobce, že mu bylo znemožněno předmětný skleník v důsledku jeho trvalého zastínění (nepovolenou stavbou) užívat v souladu s jeho účelem, protože v případě újmy na majetku poškozené osoby se jedná o nárok na náhradu škody, jehož se žalobce v tomto řízení nedomáhal a tyto případné újmy není přiléhavé hodnotit při zvažování následků, k nimž došlo (mělo dojít) v osobnostní sféře poškozené osoby. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku I napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konkrétně dovolatelka vymezuje tyto otázky: a. Zda jakýkoliv projev nemajetkové újmy tvrzený vedlejším účastníkem řízení odvozený z nesprávného úředního postupu v řízení, které není tzv. typovým řízením podle bodu IV. odst. 21 a násl. Stanoviska, je skutečností obecně známou, která se nedokazuje podle § 121 o. s. ř.? b. Mohou soudy při posuzování nároků podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí ve spojení s § 31a OdpŠk mechanicky bez jakéhokoliv odůvodnění plně aplikovat Stanovisko i tehdy, jedná-li se o situaci výslovně předvídanou bodem I. odst. 4, 5 Stanoviska, resp. jde-li o nárok, na který se stanovisko vůbec nevztahuje, neboť lze zvažovat pouze nesprávný úřední postup podle § 13 odst. 1 věty druhé OdpŠk, tj. ve formě průtahů ve správním řízení a žalobce je toliko tzv. vedlejší účastník správního řízení? c. Zda zadostiučinění mnohonásobně překračující peněžní ekvivalent hodnoty práv, na kterých mohl být vedlejší účastník správního řízení dotčen, splňuje kritérium přiměřenosti zadostiučinění podle § 31a odst. 1, 2 OdpŠk? d. Zda nárok na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle § 1 odst. 3 ve spojení s § 13 odst. 2 a § 31a odst. 1, 2 OdpŠk je právem ryze osobní povahy? 5. Jako dovolací důvod dovolatelka uvádí nesprávné právní posouzení věci. Ve vztahu k první otázce dovolatelka namítá, že v daném případě se nejedná o některé z typových řízení. Žalobce netvrdil pouze takové projevy nemajetkové újmy, které jsou obvyklým následkem nepřiměřené délky řízení. Žalobce tvrdil také následky „neobvyklé“, které se vztahovaly k významu skleníku pro jeho otce, a jež navíc odvozoval nejen od nepřiměřené délky řízení, ale i od výsledku rozhodovací činnosti správních orgánů. Pouze v případě nejistoty platí vyvratitelná domněnka jejího vzniku, což neplatí tehdy, je-li nejistota spojována s jinou příčinou než nepřiměřeně dlouhým řízením. Nemajetková újma, u které není zjevné, že by ji utrpěla jakákoliv osoba ve shodném procesním postavení, se nepresumuje. Ve vztahu k druhé otázce dovolatelka odkazuje na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014. Dle tohoto rozhodnutí Stanovisko v dané věci aplikováno být nemělo. Ve vztahu k třetí otázce dovolatelka namítá, že zadostiučinění musí být přiměřené nemajetkové újmě poškozeného, jejíž intenzita je dána především významem předmětu řízení, který značně koreluje s tím, co je pro poškozeného v sázce. Dovolatelka odkazuje mimo jiné na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011. Ve vztahu ke čtvrté otázce dovolatelka uvádí, že z účastnického výslechu žalobce vyplynulo, že nemajetkovou újmu spatřuje mj. v důležitosti skleníku pro svého otce. Účelem zadostiučinění však není sanace tvrzených projevů nemajetkové újmy spočívající v tom, že v psychické sféře byly údajně zasaženy třetí osoby. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobu v plném rozsahu zamítne, případně aby napadený rozsudek společně s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 6. Žalobce ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že dovolání neobsahuje zákonem stanovené náležitosti a taktéž není důvodné. Namítá, že část argumentace žalované směřuje pouze proti skutkovým zjištěním a nikoliv proti právnímu posouzení věci (např. otázka hodnoty práv žalobce dotčených stavebním řízením). Ve vztahu k první dovolatelkou vymezené otázce uvádí, že jde o otázku zmatečnou, neboť žalobce nebyl v posuzovaném řízení vedlejším účastníkem, ale vždy účastníkem přímým, nadto daná otázka nebyla soudy nižších stupňů řešena, ani její řešení nebylo třeba. Z obsahu žaloby nevyplývá, že by žalobce nárokoval náhradu nemajetkové újmy z jiného titulu než z titulu nepřiměřené délky řízení. Jediným uplatněným nárokem v řízení byla náhrada nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení. Ve vztahu k druhé otázce uvádí, že na právních závěrech soudů nižších stupňů nic nemění skutečnost, že správní orgány byly při rozhodování vázány zákonnými lhůtami, v nichž měly rozhodnutí vydat. Žalobce v řízení nenárokoval újmu způsobenou zastíněním skleníku. Zastínění skleníku bylo pouze jednou z řady okolností, pro které žalobce s předmětnou stavbou nesouhlasil. Ve vztahu k třetí otázce uvádí, že se nejedná o otázku právní, ale otázku skutkovou, neboť v první řadě není dán a prokázán předpoklad žalované, že hodnota práv, na kterých byl žalobce dotčen, je mnohonásobně nižší. Nelze vycházet ze zavádějící a nesprávné argumentace žalované, že šlo jen o skleník. Žalobce v řízení brojil rovněž proti zastínění značné části svého pozemku, nepřípustnosti zřízení provozovny klempířství a pokrývačství v dotčené stavbě, rozporem účelu stavby s územním plánem, nárůstem dopravy v místě a podobně, tj. obecně zhoršením kvality bydlení v bydlišti žalobce pro něj a jeho rodinu. Nadto v řízení opakovaně došlo rovněž k poškození procesních práv žalobce. Ve vztahu k poslední otázce žalobce uvádí, že i zde dovolatelka vychází z nesprávných předpokladů (zastínění skleníku). Ani za předpokladu, že jedním z důvodů, které ve stavebním řízení žalobce uplatnil, bylo zastínění skleníku žalobce, využívaného převážně otcem žalobce (jehož újmu žalobce důvodně pociťuje jako újmu vlastní), není zastínění skleníku podstatou nároku žalobce. Žalobce navrhuje, aby dovolací soud dovolání, pokud je neodmítne, zamítl. III. Formální náležitosti dovolání 7. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. 8. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za níž jedná osoba, která má právnické vzdělání [srov. § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností. IV. Přípustnost dovolání 9. Dovolatelkou uváděný rozsudek ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014, byl schválen na jednání občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu dne 11. 1. 2017 k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, s následujícími právními větami: „Závěr, že nepřiměřená délka správního řízení způsobila účastníku řízení nemajetkovou újmu, je dán, jde-li ve správním řízení o spor o právo nebo závazek, který je opravdový a vážný a jehož rozhodnutí má přímý vliv na existenci, rozsah nebo způsob výkonu daného práva nebo závazku v jeho poměrech, má-li toto právo nebo závazek základ ve vnitrostátním právu a je-li soukromoprávní povahy. Jestliže správní orgán porušil ve správním řízení povinnost učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě, jde sice o nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění pozdějších odpisů), avšak vyvratitelná domněnka vzniku újmy se neuplatní.“ 10. Rovněž ve výše uvedené věci bylo posuzovaným řízením řízení stavební, přičemž náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou tohoto řízení se domáhal jiný účastník řízení, nežli žadatel o stavební povolení. Nyní posuzovaná věc je odlišná v tom, že zatímco ve výše uvedené věci byla účastnicí posuzovaného řízení oprávněná z věcného břemene váznoucího na sousední nemovité věci, v této věci se odčinění nemajetkové újmy domáhá vlastník sousední nemovité věci. Napadené rozhodnutí tudíž závisí na vyřešení otázky, zda ve vztahu k vlastníkovi sousední nemovité věci dopadá na stavební řízení čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a tudíž zda lze na posuzované řízení aplikovat závěry uvedené ve Stanovisku. 11. Dovolatelkou vymezená otázka výše uvedená pod písm. a) přípustnost dovolání nezakládá. Ze Stanoviska neplyne dovolatelkou dovozovaný závěr, že vyvratitelná domněnka vzniku nemajetkové újmy se vztahuje pouze na tzv. typová řízení, u nichž se předpokládá zvýšený význam pro účastníka. Naopak z části V, resp. z třetí právní věty, Stanoviska je zřejmé, že se vyvratitelná domněnka vzniku újmy vztahuje i na řízení, u nichž se jejich zvýšený význam pro účastníka nepředpokládá. Bude-li odpověď na otázku vymezenou v odst. 10 tohoto rozhodnutí kladná, pak odvolací soud při aplikaci vyvratitelné domněnky postupoval správně. Bude-li odpověď na tuto otázku záporná, pak vyvratitelná domněnka neměla být aplikována vůbec, bez ohledu na význam posuzovaného řízení, a tudíž by napadené rozhodnutí na vyřešení uvedené otázky nezáviselo. 12. V rozsudku ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, Nejvyšší soud uvedl: „Zadostiučinění poskytované podle § 31a odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb. v případě nepřiměřené délky řízení musí být přiměřené újmě poškozeného, jejíž intenzita je dána především významem předmětu řízení pro poškozeného. Je-li předmětem řízení peněžité plnění, není obecně důvodné, aby ji zadostiučinění přiznané v penězích svou výší přesahovalo, nadto několikanásobně, leda by pro mimořádnou výši zadostiučinění svědčilo některé z kritérií uvedených v § 31a odst. 3 písm. a) až d) OdpŠk.“ Odvolací soud při určení přiměřeného zadostiučinění význam posuzovaného řízení zohlednil, když dospěl k závěru, že význam řízení pro žalobce byl nižší, přičemž z tohoto důvodu zadostiučinění snížil o 20 %. V posuzovaném řízení nebyla jeho předmětem peněžitá částka, tudíž v tomto řízení nelze aplikovat limitaci dle výše uvedeného rozhodnutí. Rovněž otázka uvedená pod písm. c) tudíž přípustnost dovolání nezakládá. 13. Ani poslední dovolatelkou vymezená otázka přípustnost dovolání nezakládá, neboť z obsahu žaloby nevyplývá, že by se žalobce v řízení domáhal jiného nároku než náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení. Uváděl-li žalobce, že posuzované řízení bylo pro něj významné mimo jiné z toho důvodu, že stavbou došlo k zastínění skleníku, který využíval jeho otec, nelze jen z tohoto tvrzení dovodit, že by tím žalobce uplatnil jiný samostatný nárok, když šlo o okolnost vztahující se k hodnocení kritéria významu řízení pro žalobce. V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu 14. Dovolání není důvodné. 15. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však v posuzovaném řízení žádné vady neshledal. 16. Ve výše uvedené věci sp. zn. 30 Cdo 344/2014 Nejvyšší soud dospěl k následujícímu závěru: „V posuzovaném případě byl výsledek stavebního řízení rozhodující pro výkon vlastnického práva účastníků, jež o stavební povolení žádali, neboť právě o jejich právu bylo v tomto řízení rozhodováno. Naopak v případě žalobkyně, jež je oprávněnou z věcného břemene na sousedící nemovitosti, výsledek daného řízení nemá přímý vliv na existenci, rozsah ani výkon jejího práva ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť o jejím právu není v řízení rozhodováno, ač rozhodnutím může být dané právo nepřímo dotčeno. Z toho důvodu nelze čl. 6 odst. 1 Úmluvy a na něj navazující judikaturu ESLP a judikaturu Nejvyššího soudu, včetně Stanoviska, na délku posuzovaného řízení aplikovat.“ 17. Výše uvedený závěr však nelze bez dalšího aplikovat na situaci, kdy ve stavebním řízení jako jeho účastník vystupuje vlastník sousední nemovité věci. Ochrana vlastnického práva má své základy již v ústavněprávní rovině, konkrétně v čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Právní teorie vychází ze závěru, že vlastnické právo je omezeno jeho vnitřními a vnějšími limity. Pojmová neomezenost vlastnického práva, která bývá označována za jeden z jeho charakteristických rysů, je jen myšlenkovou konstrukcí, která se v praxi nikdy nemohla naplnit; výkon vlastnického práva je naopak vždy právním řádem nějak omezen [srov. SPÁČIL, Jiří. Předmět a obsah vlastnického práva (§ 1011-1012). In: SPÁČIL, Jiří, a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 134. ISBN 978-80-7400-499-5.]. 18. Mezi vnější limity vlastnického práva patří rovněž ochrana tzv. sousedských práv (dříve upravených v § 127 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, nyní upravených v § 1013 a násl. zákona č 89/2012 Sb., občanský zákoník). Z důvodu ochrany těchto práv je rovněž vlastník sousední nemovité věci účastníkem stavebního řízení ve smyslu § 109 písm. e) zákona č. 183/2006 Sb., stavební zákon, ve znění pozdějších předpisů, aby již v tomto řízení vlastník mohl uplatnit své námitky ohledně neoprávněných imisí, jež by stavba mohla způsobit a které by vedly k zásahu do vlastnického práva souseda. 19. Pokud by vlastník uplatnil své námitky až v civilním řízení, pak, jde-li o imise způsobené samotnou stavbou, jsou tyto námitky nevýznamné, pokud nebyly uplatněny ve stavebním řízení, ač v něm objektivně uplatněny být mohly. Soused, který má za to, že stavba nebo její zřizování může způsobit imise, musí své námitky uplatnit ve stavebním řízení, příp. za podmínek § 1004 u soudu v tzv. posesorním řízení. Pokud by stavební úřad o námitce budoucích imisí sám rozhodl, soud by musel z jeho rozhodnutí vycházet (§ 135 odst. 2 o. s. ř.). To by platilo i v případě, že by tyto námitky nebyly ve správním řízení vzneseny, ač vzneseny být mohly; v územním i ve stavebním řízení totiž platí zásada koncentrace, jejímž účelem je, aby výstavba nebyla mařena námitkami vznesenými např. až po zahájení stavby. S námitkou, která nebyla v územním, příp. stavebním řízení včas vznesena, nelze proto nakládat později jinak (lépe) než s námitkou, která sice vznesena byla, nebyla však shledána důvodnou. Soud by mohl rozhodovat jen o imisích způsobených stavbou postavenou bez stavebního povolení anebo v rozporu s ním. Jinak řečeno: Poté, co byla stavba zřízena, nemůže soused, který byl účastníkem územního a stavebního řízení, uplatnit občanskoprávní námitky týkající se účinků zřízení stavby, které mohl uplatnit již v územním či stavebním řízení (a jejichž úspěšné uplatnění u soudu by vedlo k odstranění nebo ke změně stavby); pokud tak učiní, soud bez dalšího žalobu zamítne [SPÁČIL, Jiří, DOBROVOLNÁ, Eva. § 1013 Omezení vlastnického práva – sousedské právo. In: SPÁČIL, Jiří, a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 146. ISBN 978-80-7400-499-5.]. 20. Rovněž Evropský soud pro lidská práva, podle jehož judikatury je třeba vykládat Úmluvu a podle tohoto interpretovat judikatorní použitelnost obecných závěrů zmiňovaného rozsudku Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 344/2014, se ve své rozhodovací praxi již zabýval otázkou, zda ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy dopadá na stavební řízení, pokud nepřiměřenou délku tohoto řízení namítá vlastník sousední nemovité věci. Dospěl k závěru, že i v případě, kdy vlastník sousední nemovité věci v daném řízení poukazuje na nedodržení předpisů veřejného práva, je zřejmý jeho zájem zamezit zásahu do jeho majetkových práv. Práce na sousedním pozemku mohou ohrozit vlastníka sousedního pozemku v užívání jeho majetku a mohou také snížit jeho hodnotu (srov. rozsudek ESLP ze dne 25. 11. 1994 ve věci Ortenberg proti Rakousku, stížnost č. 12884/87, nebo rozsudek ESLP ze dne 6. 3. 2012 ve věci Wurzer proti Rakousku, stížnost č. 5335/07). 21. Z výše uvedeného je zřejmé, že stavební úřad před vydáním stavebního povolení posuzuje případné námitky souseda, přičemž rozhoduje o tom, zda námitky jsou či nejsou důvodné, tedy zda povolovaná stavba povede či nepovede k imisím ve smyslu § 1013 o. z. (resp. § 127 obč. zák.). Jde tudíž o právo soukromoprávní povahy, které má svůj základ ve vnitrostátním právu, přičemž stavebním úřadem je rozhodováno o rozsahu tohoto práva. V případě vlastníka sousední nemovité věci tak na stavební řízení dopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a tudíž jeho délku je nezbytné posuzovat jako celek ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk dle kritérií uvedených v § 31a odst. 3 OdpŠk a vyložených ve Stanovisku, jak správně učinily soudy nižších stupňů. VI. Závěr 22. Jelikož dovolací soud neshledal dovolání důvodným, postupoval podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. a dovolání zamítl. 23. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal žalovanou, jejíž dovolání bylo zamítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalobci v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Zástupce žalobce učinil v dovolacím řízení jeden úkon právní služby [vyjádření k dovolání - § 11 odst. 2 písm. e) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném od 1. 1. 2014]. Zástupci žalobce náleží odměna podle § 7 bodu 5. advokátního tarifu ve výši 3 100 Kč, paušální částka náhrad hotových výdajů ve výši 300 Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu), a náhrada za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 714 Kč (§ 137 odst. 1, 3 o. s. ř.). 24. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 28. 2. 2017 JUDr. František Ištvánek předseda senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2020_22.CDO.4490.2018.3.xml	Judikát 22 Cdo 4490/2018 22 Cdo 4490/2018-667 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Heleny Novákové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce F. K., narozeného XY, bytem XY, proti žalované M. E., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Martinem Skybou, advokátem se sídlem v Ostravě, Preslova 361/9, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 14 C 246/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 5. 2018, č. j. 8 Co 30/2017-625, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 5. 2018, č. j. 8 Co 30/2017-625, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Bruntále (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. 10. 2016, č. j. 14 C 246/2011-507, ve znění opravného usnesení ze dne 8. 11. 2016, č. j. 14 C 246/2011-514, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k pozemkům parcelní číslo XY, o výměře 766 m², ostatní ploše, a parcelní číslo XY, o výměře 379 m², zahradě, zapsaným na listu vlastnictví číslo XY v katastrálním území XY, vedeném Katastrálním úřadem pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště XY (výrok I), a podle označeného geometrického plánu ze dne 27. 7. 2016 pro rozdělení pozemků, tvořícího přílohu rozsudku, do výlučného vlastnictví žalobce přikázal nově vzniklé parcely č. XY, o výměře 383 m², a č. XY, o výměře 189 m², a do výlučného vlastnictví žalované nově vzniklé parcely č. XY, o výměře 383 m², a č. XY, o výměře 190 m² (výrok II). K pozemku parcelní číslo XY zřídil v rozsahu vyznačeném šrafováním v témže geometrickém plánu věcné břemeno spočívající ve služebnosti cesty, v místě obvyklé a přiměřené míře, ve prospěch vlastníka pozemku parcelní číslo XY, který je oprávněným pozemkem ke služebnému pozemku parcelní číslo XY (výrok III). Žalované uložil povinnost zaplatit žalobci za věcné břemeno částku 1 228 Kč do tří dnů od po právní moci rozsudku (výrok VI). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení státu (výroky IV a V) a účastníků (výrok VII) a zastavil řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k parcele číslo st. 52 v téže obci a katastrálním území (výrok VIII). Soud prvního stupně vzal za prokázané, že původní žalobkyně B. S. a žalovaná spoluvlastnily pozemky parcelní číslo (dále jen „p. č.“) st. XY, XY a XY, od 14. 1. 2015 spoluvlastní pozemky p. č. XY a XY na základě kupní smlouvy z 13. 1. 2015 žalobce F. K. (jenž dále vlastní pozemek p. č. st. XY, jehož součástí je dům) a žalovaná (která dále vlastní pozemek p. č. st. XY, jehož součástí je dům, pozemky p. č. XY a XY a kůlnu na nářadí a nástroje na pozemku p. č. st. XY). Na vyřešení vztahů k pozemku p. č. st. XY se účastníci dohodli mimosoudně. Žalobce užívá své nemovitosti aktivně k rekreaci, užívání nemovitostí žalovanou je sporadické. Účastníci chtějí spoluvlastnictví zrušit, neshodli se však na způsobu vypořádání. Pozemky p. č. XY i XY bylo možno rozdělit, při zachování charakteru jejich využití i přístupu, na pozemky p. č. XY a XY, oba o výměře 383 m², a na pozemky p. č. XY a XY o výměře 190 m² a 189m², kdy oddělené pozemky p. č. XY a XY tvoří navazující celek o rozloze 572 m² (pozemek p. č. XY je přístupný z pozemní komunikace přes stávající můstek a parcelu č. XY) a pozemky p. č. XY a XY o rozloze 573 m² (pozemek p. č. XY je přístupný jednak z pozemní komunikace přes parcelu č. XY a přes služebný pozemek p. č. XY, jednak z pozemku p. č. XY ze silnice přes veřejnou komunikaci ve vlastnictví obce). Soud neshledal důvod pro zřízení věcného břemene po celé ploše pozemku p. č. XY a neposkytl tak právní ochranu žalované v souladu s § 6 a 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014, dále jen „o. z.“, za účelem vjetí a vyjetí vozidla do a z garáže svévolně zřízené stavebníky (žalovanou a manžely E.) namísto na jejich pozemku p. č. st. XY na pozemku nyní p. č. st. XY, jenž byl původně součástí pozemku p. č. XY. Pro vstup na pozemek p. č. XY a ke stavbě kůlny zřídil za náhradu věcné břemeno služebnosti cesty. Současně rozhodl o finančním vypořádání. Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. 5. 2018, č. j. 8 Co 30/2017-625, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (výrok I), ve výrocích II, III a VI změnil a pozemky p. č. XY a p. č. XY přikázal do výlučného vlastnictví žalované (výrok II). Žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na přiměřené náhradě částku 17 570 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III). Žalobci uložil povinnost zaplatit žalované k rukám advokáta JUDr. Martina Skyby na náhradě nákladů řízení částku 50 812 Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 19 447 Kč, vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Odvolací soud po doplnění dokazování dospěl (s odkazem na § 6 odst. 1 a 2 o. z.) k závěru, že výjimečné okolnosti věci (jednání směřující k tomu, aby nebylo naplněno předkupní právo, nejprve simulováním darování spoluvlastnického podílu na předmětných pozemcích žalobci smlouvou, jejíž relativní neplatnosti pro porušení předkupního práva se předchůdci žalované dovolali, poté lživé deklarování nabídky spoluvlastnického podílu předchůdkyní žalobce žalované a posléze prodej spoluvlastnického podílu žalobci ihned po uplynutí prolongační doby trvání předkupního práva podle § 3062 o. z.) odůvodňují nerespektování zákonem stanoveného pořadí vypořádání spoluvlastnictví, přeskočení rozdělení společných věcí a jejich přikázání žalované, která o ně má zájem a je solventní. Je sice logická snaha manželů S. (při prodeji jejich nemovitých věcí) maximalizovat kupní cenu při zachování příjezdu, avšak toto jednání bylo limitováno skutečností, že příjezd byl realizován přes pozemek v podílovém spoluvlastnictví s omezením převodu spoluvlastnického podílu zákonným předkupním právem spoluvlastníků. Právní předchůdci žalobce i žalobce jednali tak, aby předkupní právo obešli. Nepoctivost jednání žalobce je podmíněna nepoctivostí jednání jeho předchůdkyně, nemůže se dostat do lepšího postavení, od počátku o obcházení předkupního práva věděl. Legitimní očekávání vypořádání spoluvlastnictví reálným rozdělením věci se od nepoctivého jednání odvíjet nemůže. Žalovaná o nabytí spoluvlastnického podílu žalobce projevovala zájem, proto za spravedlivé považoval soud jeho přikázání žalované v řízení o vypořádání spoluvlastnictví za náhradu. Princip poctivosti zakotvený v § 6 o. z. nelze ztotožňovat s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“ (který podle žalobce nelze použít u rozhodnutí končících vydáním konstitutivního rozhodnutí), jde o požadavek přísnější. Zřídit služebnost za účelem příjezdu k nemovitosti žalobce není možno, není-li spoluvlastnictví vypořádáno rozdělením věci. Za nevyvážené považoval odvolací soud srovnávat omezení výkonu spoluvlastnického práva výstavbou (žalovanou) plotu u hranice s pozemkem vlastněným žalovanou a garáže na společném pozemku s vyloučením nabytí spoluvlastnického podílu žalovanou ze strany žalobce (jeho předchůdců). Proti rozsudku dovolacího soudu podal žalobce (dále jen „dovolatel“) dovolání, jímž napadl výroky II až V a navrhl jejich změnu a potvrzení rozsudku soudu prvního stupně. Napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a to vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Názor odvolacího soudu, že výjimečné okolnosti věci (§ 6 odst. 1 a 2 o. z.) ospravedlňují vypořádání spoluvlastníků nerozdělením společné věci, nýbrž přikázáním žalované za náhradu, je v rozporu s dikcí zákona (§ 1142 a § 1144 o. z.) i s judikaturou (rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1292/2004 a sp. zn. 22 Cdo 2595/2008, dle nichž může soud provést vypořádání podílového spoluvlastnictví přikázáním věci nebo nařízením prodeje, jen není-li rozdělení věci dobře možné, sp. zn. 22 Cdo 2335/2006, dle nějž na rozhodnutí konstitutivního charakteru o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví nelze aplikovat § 3 odst. 1 obč. zák., sp. zn. 22 Cdo 576/2009 vylučujícím možnost zamítnutí žaloby o zřízení tzv. práva nezbytné cesty s poukazem na výkon práva vlastníka stavby v rozporu s dobrými mravy, což uvádí i odborná literatura), „nebo nebylo o takové věci doposud rozhodováno“. Žalovaná si bez svolení spoluvlastníků postavila na pozemku p. č. XY garáž (dle zápisu v katastru nemovitostí jinou stavbu) i dřevěnou kůlnu za účelem svého výhradního užívání, pozemek bez souhlasu vlastníků využívala a jeho část oplotila. B. S. s manželem žalobci prodali objekt bydlení, k němuž je jediný přístup z veřejné komunikace přes pozemek p. č. XY, kde je postaven mostek, a uzavřeli darovací smlouvu na spoluvlastnický podíl k předmětným pozemkům, která byla podle rozhodnutí soudu neplatná pro obcházení zákona. Následně podala žalobu na rozdělení společné věci za účelem splnění slibu žalobci o zajištění přístupu k prodané nemovitosti a předpokládala, že dojde k reálnému rozdělení pozemků a bude moci žalobci následně prodat samostatný pozemek zajišťující mu přístup k chatě. Poté, co jí nová právní úprava umožnila převod spoluvlastnického podílu bez existence předkupního práva, žalobci spoluvlastnický podíl prodala. Žalobce tak vstoupil do řízení na její místo. Nebyly provedeny žádné důkazy prokazující nepoctivé jednání žalobce, vyjma uzavření neplatné smlouvy v roce 2001. Žalovaná předmětné pozemky nevyužívá a více než 16 let se soudí s žalobcem pro absenci přístupu k nelegálně vybudované garáži. Rozhodnutím odvolacího soudu byl žalobci znemožněn přístup k jeho pozemku a budově, zatímco žalovaná má nyní přístup ze dvou stran. Podle odvolacího soudu tak právní úkony uskutečněné na základě zákona platného v roce 2015 jsou sice platné, ale nepoctivé, s čímž dovolatel nesouhlasí, neboť nepoctivost a rozpor s dobrými mravy nelze spařovat v porušení předkupního práva, které v době převodu neexistovalo. Žalobkyně přitom mohla i s ohledem na judikaturu rozumně předpokládat, že dojde k reálnému rozdělení pozemků. Při rozhodování o nákladech řízení měl soud minimálně zvážit užití § 150 o. s. ř., neboť výsledek řízení s ohledem na četnou judikaturu byl těžko předvídatelný. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Dovolací soud postupoval při posuzování dovolání vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017, dále jen „o. s. ř.“ (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. a contrario). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a současně se musí jednat o právní otázku, na jejímž vyřešení je napadené rozhodnutí založeno. Od 1. 1. 2013 (účinnost zákona č. 404/2012 Sb. novelizujícího o. s. ř., čl. II bod 7 jeho přechodných ustanovení a contrario) nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013, ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, nebo ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 807/2018, všechna dostupná na www.nsoud.cz, stejně jako další uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu). Z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatel nesouhlasí s vyřešením právní otázky, zda výjimečné okolnosti věci spočívající v porušení zásady poctivosti při nabývání spoluvlastnictví (§ 6 odst. 1 a 2 o. z.) mohou ospravedlnit nevypořádání spoluvlastnictví rozdělením společné věci, nýbrž jejím přikázáním spoluvlastníkovi za náhradu (tedy „přeskočení“ prvního zákonného způsobu vypořádání podílového spoluvlastnictví). Přípustnost dovolání spojil s tím, že odvolací soud tuto otázku vyřešil v rozporu s označenými rozhodnutími, „nebo nebylo dosud o takové otázce rozhodováno“ (patrně myšleno v podmínkách současné právní úpravy). Ačkoli v obecné rovině se oba uvedené předpoklady přípustnosti dovolání navzájem vylučují, za situace, kdy je odkazováno na judikaturu dovolacího soudu přijatou za účinnosti obč. zák., lze v podmínkách projednávané věci posuzované podle o. z. (viz níže), pokládat požadavek na vymezení předpokladů přípustnosti způsobem výše uvedeným za splněný. Jelikož vymezená otázka nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu ve výše uvedených souvislostech v podmínkách nové právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 výslovně řešena, rozhodnutí odvolacího soudu je na jejím řešení založeno a dovolatel závěry odvolacího soudu rozporuje, je dovolání přípustné. Přípustnost dovolání tak není založena na rozporu napadeného rozhodnutí s dosavadní judikaturou dovolacího soudu (viz níže uvedené). Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání žalobce je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř., a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména v § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř., když dovolání bylo sepsáno advokátem), napadené rozhodnutí v celém rozsahu [tedy i v nenapadeném výroku I (§ 242 odst. 2 písm. c) o. s. ř.)] přezkoumal a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné. Dovolací soud přitom přezkoumal napadené rozhodnutí jen z důvodů v dovolání uvedených (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), s přihlédnutím k vadám uvedeným v § 242 odst. 3 větě druhé o. s. ř. Dovolací soud v poměrech projednávané věci posuzoval otázky spojené se zrušením a vypořádáním podílového spoluvlastnictví podle § 1140 a násl. o. z. [viz § 3028 odst. 2 část věty před středníkem o. z. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3105/2014, ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015)], při posuzování okolností jeho vzniku zohlednil podle § 3028 odst. 2 části věty za středníkem o. z. i ustanovení obč. zák. Posouzení věci vychází z následující právní úpravy: Podle § 140 obč. zák. převádí-li se spoluvlastnický podíl, mají spoluvlastníci předkupní právo, ledaže jde o převod osobě blízké (§ 116, 117). Podle § 3062 o. z. zákonné předkupní právo spoluvlastníků podle § 140 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zanikne uplynutím jednoho roku ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Podle § 1124 o. z., ve znění účinném do 31. 12. 2017, bylo-li spoluvlastnictví založeno pořízením pro případ smrti nebo jinou právní skutečností tak, že spoluvlastníci nemohli svá práva a povinnosti od počátku ovlivnit, a převádí-li některý ze spoluvlastníků svůj podíl, mají ostatní spoluvlastníci k podílu po dobu šesti měsíců ode dne vzniku spoluvlastnictví předkupní právo, ledaže spoluvlastník podíl převádí jinému spoluvlastníku nebo svému manželu, sourozenci nebo příbuznému v řadě přímé (odst. 1 věta první). Předkupní právo mají spoluvlastníci i v případě, že některý ze spoluvlastníků převádí podíl bezúplatně; tehdy mají spoluvlastníci právo podíl vykoupit za obvyklou cenu. To platí i v jiných případech zákonného předkupního práva (odst. 2 o. z.). Podle § 1124 o. z., ve znění účinném od 1. 1. 2018 (ve znění novely provedené zákonem č. 460/2016 Sb.) převádí-li se spoluvlastnický podíl na nemovité věci, mají spoluvlastníci předkupní právo, ledaže jde o převod osobě blízké (odst. 1 věta první). Odstavec 1 se použije i v případě, že některý ze spoluvlastníků převádí podíl bezúplatně; tehdy mají spoluvlastníci právo podíl vykoupit za obvyklou cenu (odst. 2). Podle § 1140 o. z. nikdo nemůže být nucen ve spoluvlastnictví setrvat (odst. 1). Každý ze spoluvlastníků může kdykoli žádat o své oddělení ze spoluvlastnictví, lze-li předmět spoluvlastnictví rozdělit, nebo o zrušení spoluvlastnictví. Nesmí tak ale žádat v nevhodnou dobu nebo jen k újmě některého ze spoluvlastníků (odst. 2). Podle § 1141 o. z. se spoluvlastnictví zrušuje dohodou všech spoluvlastníků; dohoda musí obsahovat ujednání o způsobu vypořádání. Jedná-li se o spoluvlastnictví nemovité věci nebo závodu, vyžaduje dohoda písemnou formu (odst. 1). Spoluvlastníci se vypořádají rozdělením společné věci, jejím prodejem z volné ruky nebo ve veřejné dražbě s rozdělením výtěžku, anebo převedením vlastnického práva jednomu nebo více spoluvlastníkům s vyplacením ostatních (odst. 2). Podle § 1142 odst. 1 o. z. jedná-li se o společnou věc, která má jako celek sloužit k určitému účelu, není její rozdělení možné. Podle § 1143 o. z. nedohodnou-li se spoluvlastníci o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne o něm na návrh některého ze spoluvlastníků soud. Rozhodne-li soud o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne zároveň o způsobu vypořádání spoluvlastníků. Podle § 1144 o. z. je-li to možné, rozhodne soud o rozdělení společné věci; věc ale nemůže rozdělit, snížila-li by se tím podstatně její hodnota (odst. 1). Rozdělení věci však nebrání nemožnost rozdělit věc na díly odpovídající přesně podílům spoluvlastníků, vyrovná-li se rozdíl v penězích (odst. 2). Podle § 1145 o. z. při zrušení spoluvlastnictví rozdělením společné věci může soud zřídit služebnost nebo jiné věcné právo, vyžaduje-li to řádné užívání nově vzniklé věci bývalým spoluvlastníkem. Podle § 1147 o. z. není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud prodej věci ve veřejné dražbě; v odůvodněném případě může soud rozhodnout, že věc bude dražena jen mezi spoluvlastníky. Podle § 2 o. z. lze každé ustanovení soukromého práva vykládat jenom ve shodě s Listinou základních práv a svobod a ústavním pořádkem vůbec, se zásadami, na nichž spočívá tento zákon, jakož i s trvalým zřetelem k hodnotám, které se tím chrání (odst. 1 věta první). Výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění (odst. 3). Podle § 6 o. z. každý má povinnost jednat v právním styku poctivě (odst. 1). Nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu (odst. 2 věta první). Podle § 7 o. z. se má za to, že ten, kdo jednal určitým způsobem, jednal poctivě a v dobré víře. Podle § 8 o. z. zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany. Podle § 547 o. z. právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 věty první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Ze zákonné úpravy je tedy zřejmé, že do 1. 1. 2015 měli spoluvlastníci předkupní právo založené § 140 obč. zák. ve spojení s § 3062 o. z. Judikatura Nejvyššího soudu přitom dovodila, že předkupní právo se uplatní pouze u převodů úplatných, nikoli u darování (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2008, sp. zn. 22 Cdo 2408/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1127/2011). K obnovení předkupního práva došlo (vyjma případů uvedených v § 1124 o. z., ve znění účinném do 31. 12. 2017) až ode dne 1. 1. 2018, a to i pro případy převodů bezúplatných. Nikoho nelze nutit ve spoluvlastnictví setrvávat (§ 1140 odst. 1 o. z.), vyjma případů uvedených v § 1140 odst. 2 o. z. Zatímco dohodou mohou spoluvlastníci spoluvlastnictví zrušit a vypořádat kterýmkoli ze způsobů uvedených v § 1141 o. z., ustanovení § 1143 až 1147 o. z. ukládají soudu primárně vypořádat zrušené spoluvlastnictví reálným rozdělením věci. Pouze „není-li to dobře možné“, lze přikázat věc za přiměřenou náhradu spoluvlastníkovi, a jen nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, lze nařídit její prodej ve veřejné dražbě a rozdělit výtěžek mezi spoluvlastníky. Výčet způsobů vypořádání podílového spoluvlastnictví soudem je v občanském zákoníku taxativní. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně dovodil ve věcech rozhodovaných podle obč. zák. (§ 142 odst. 1) závaznost pořadí tam uvedených způsobů při vypořádání prováděném soudem, které vyplývá jasně ze znění zákona (srov. např. stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSR, sp. zn. Cpj 37/88, publikované pod č. 1/1989 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1292/2004). Soud může provést způsob vypořádání podílového spoluvlastnictví, spočívající v přikázání věci jednomu nebo více spoluvlastníkům za přiměřenou náhradu nebo v nařízení prodeje a rozdělení výtěžku, jen pokud není rozdělení věci dobře možné. Je-li takto věc možné rozdělit, nemůže soud zkoumat účelné využití věci, neboť se toto kritérium uplatňuje jen při rozhodování o přikázání věci jednomu ze spoluvlastníků za náhradu (srov. R 16/1967 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2568/2003, a ze dne 15. 10. 2007, sp. zn. 22 Cdo 3533/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3685/2008). Podle zákonem uvedené posloupnosti způsobů vypořádání je tedy soud povinen postupovat a nemůže jednotlivé způsoby libovolně upřednostňovat. Tento závěr vyplývající z dosavadní judikatury se uplatní i v poměrech nové právní úpravy podle o. z. [§§ 1143, 1144, 1145 a 1147 (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1618/2015, ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1/2018). K závaznosti zákonného pořadí vypořádání podílového spoluvlastnictví soudem v podmínkách právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 se přiklání i odborná literatura: „Přikázání věci jako další způsob vypořádání zrušeného spoluvlastnictví přichází do úvahy až tehdy, není-li rozdělení věci dobře možné. Jestliže by byly dány podmínky pro rozdělení věci, není možno postupovat přikázáním věci do vlastnictví některého ze spoluvlastníků, a to ani tehdy, pokud by pro takový postup obecně byly splněny předpoklady (zájem spoluvlastníka o věc a schopnost vyplacení přiměřené náhrady) a přikázání věci by se jevilo snad i jako vhodnější způsob vypořádání spoluvlastnictví, nebo tehdy, jestliže by s reálným rozdělením nesouhlasil žádný ze spoluvlastníků (zde by se ovšem soud nevyhnul podle okolností konkrétního případu zkoumání, zda s ohledem na nezájem spoluvlastníků o konkrétní formu rozdělení věci je rozdělení dobře možné. V tomto směru ovšem nelze činit žádné zobecňující závěry a šlo by o posouzení individuálních okolností konkrétního případu)” [srov. Spáčil, J. a kol.: Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 607 - 623]. Kromě toho, že zákon výslovně stanoví překážky, kdy reálné rozdělení věci není možné (viz § 1142 a 1146 o. z.), se otázkou překážek reálné dělitelnosti věci zabýval Nejvyšší soud. Reálné rozdělení nemovitostí není dobře možné v případech, kdy by ani po adaptaci nemohly vzniknout rozdělením samostatné věci, a v případech, kde by části vzniklé rozdělením nemohly sloužit vlastníkovi způsobem odpovídajícím jejich povaze. U pozemků závisí toto posouzení na jejich rozloze, celkové ploše i tvaru. Lze-li pozemek rozdělit vzhledem k jeho poloze, velikosti a tvaru, určujícím pro možné rozdělení pozemku na dva nebo více pozemků jako samostatných věcí je zjištění, zda u nově vzniklých pozemků je zajištěn přístup ke komunikaci, a to buď přímo na komunikaci, nebo cestou po cizím pozemku, např. z titulu věcného břemene. O prvotním způsobu vypořádání spoluvlastnictví, tj. o reálném rozdělení společné věci, je třeba uvažovat zejména v případech, kdy se jedná o předmět spoluvlastnictví fakticky i funkčně dělitelný, což je dáno u nezastavěných pozemků (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2163/2006, ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2437/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3736/2016). Samotná skutečnost, že určitý způsob dělení nemovitosti při vypořádání spoluvlastnictví není optimální, ještě neznamená, že by šlo o dělení nemožné. Reálné rozdělení by nebylo dobře možné zejména v případě, že by nově vzniklé nemovitosti nebylo možno řádně užívat anebo pokud by náklady na rozdělení věci byly nepřiměřeně vysoké. To, že nově vzniklé nemovitosti bude možno užívat s určitým omezením oproti předchozímu stavu, není významné. Reálné dělení věci je způsobem rozdělení spoluvlastnictví, při kterém jsou zpravidla nejvíc šetřena práva spoluvlastníků, takže má v zásadě přednost před ostatními způsoby vypořádání, na druhé straně je však též třeba respektovat oprávněný zájem toho, kdo nechce vynakládat na dělení věci nepřiměřeně vysoké náklady. Jestliže však náklady na rozdělení věci budou přiměřené její hodnotě, pak povinnost je vynaložit stíhá obě strany (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3685/2008, ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3105/2014). Jestliže část podílových spoluvlastníků požaduje reálné rozdělení věci, a proto je ochotna hradit převážnou část nákladů na rozdělení věci, není možné učinit závěr, že po účastnících nelze požadovat vynaložení nákladů spojených s rozdělením věci; v takovém případě je věc dělitelná, i když náklady jsou, posuzováno podle obvyklých měřítek, v nepoměru s cenou nově vzniklých nemovitostí. V rozporu se zákonem by byl naopak postup, kdyby soud odmítl přihlédnout k ochotě jedné ze stran nést vyšší náklady na rozdělení věci než druhá strana a nemovitost přikázal druhé straně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2977/2010). U pozemků se vychází z posouzení mimo jiné hledisek územního plánování, přístupu ke komunikacím a účelného technického způsobu navrhovaného řešení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 1970, sp. zn. 2 Cz 47/70). Důsledkem reálného rozdělení věci nemůže být zánik (destrukce) vypořádávané věci nebo zánik její hospodářské využitelnosti (užitné hodnoty), přičemž rozdělením vytvořené pozemky by měly nadále sloužit (či sloužit mohou) jejich vlastníkům takovým způsobem, jak odpovídá jejich dosavadní povaze, byť s určitým (nikoli nevýznamným) omezením (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. 22 Cdo 1825/2008). Při úvaze, zda je vypořádání zrušeného podílového spoluvlastnictví k pozemku, na němž je postavena stavba nebo který přiléhá k zastavěnému pozemku, jeho reálným rozdělením dobře možné, soud vždy přihlíží k tomu, aby rozdělením pozemku nebyl vlastníku stavby umístěné na něm nebo na pozemku sousedícím znemožněn přístup k této stavbě. Vyžaduje-li zachování přístupu takové stavební úpravy, k nimž je třeba kladného stanoviska stavebního úřadu, soud si opatří vyjádření stavebního úřadu k možnosti těchto úprav z hlediska stavebních předpisů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1259/2003). Judikatura dovolacího soudu ustáleně vychází také z požadavku, aby cílem zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví nebyl stav, kdy některý z dosavadních spoluvlastníků ztratí přístup k jiné jeho nemovitosti (ve výlučném vlastnictví nebo spoluvlastnictví), který měl dosud právě přes pozemek, k němuž je podílové spoluvlastnictví rušeno a vypořádáno (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1476/2008, ze dne 10. 7. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1431/2012). Vypořádání podílového spoluvlastnictví rozdělením věci nebrání samotná existence špatných vztahů podílových spoluvlastníků (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008). Účel, k němuž má společná věc jako celek sloužit, bránící jejímu rozdělení (§ 1142 odst. 1 o. z.), může vyplývat z povahy věci (např. porcelánový servis), ale může být dán i rozhodnutím spoluvlastníků o způsobu využití společné věci. Pozemek je obecně dělitelný, ale kdyby se rozdělil v takovém případě, nemohl by sloužit účelu, kterému jako celek sloužil. Takto by bylo možné nahlížet na případy, kdy se jedná pozemek, který slouží např. jako sportovní hřiště, zoologická nebo botanická zahrada apod. Rovněž pozemky přiléhající k obytným domům vytvářejí zpravidla s domem jediný funkční celek, slouží k lepšímu využití domu, a také blízkost obytného domu, ve kterém vlastník zahrady bydlí, zlepšuje využití zahrady. Proto není v rozporu se zákonem postup, při kterém soud, jenž rozhoduje o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, přikáže pozemek – zahradu přilehlou k domu tomu, komu připadá dům, aniž by provedl jeho dělení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1181/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3993/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1216/2019). Také v usnesení ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008, na něž odkazuje dovolatel, Nejvyšší soud dovodil závaznost zákonného pořadí způsobů vypořádání podílového spoluvlastnictví soudem (s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1292/2004). Uvedený závěr koresponduje s výše uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu přijatou v podmínkách právní úpravy obč. zák. i o. z. Této judikatury i závaznosti zákonného pořadí způsobů vypořádání spoluvlastnictví si podle odůvodnění rozhodnutí byl i odvolací soud vědom, když nerespektování zákonného pořadí v konkrétní věci s ohledem na její okolnosti považoval za opatření zcela výjimečné, založené na aplikaci obecných ustanovení o. z. Dřívější judikatura týkající se úpravy v obč. zák. vycházela z úvahy, že na konstitutivní rozhodnutí nelze aplikovat § 3 odst. 1, resp. § 39 obč. zák. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1927/2004, ze dne 3. 5. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1640/2006, ze dne 25. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 2375/2008, nebo dovolatelem označená usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2335/2006, a ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 22 Cdo 576/2009). V rozsudku ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5124/2016, však Nejvyšší soud dovodil, že od 1. 1. 2014 zákon výslovně uznává zásadu dobrých mravů jako obecný princip, ovládající výklad i aplikaci občanskoprávních norem, ke kterému je třeba přihlížet při „použití právního předpisu“, tedy i při vydání konstitutivního rozhodnutí. Judikatura, která vylučovala možnost zohlednění dobrých mravů při vydání konstitutivních rozhodnutí v podmínkách obč. zák., je tedy v podmínkách o. z. nadále nepoužitelná (viz výše označené rozhodnutí Nejvyššího soudu). Napadené rozhodnutí odvolacího soudu vycházející z úpravy o. z., účinného od 1. 1. 2014, nemůže být proto v rozporu s dovolatelem označenými rozhodnutími vycházejícími z právní úpravy dřívější. Podle důvodové zprávy k § 6 o. z. standardní občanské zákoníky spojují výkon subjektivních práv a plnění právních povinností s kritériem čestnosti a absence zlé vůle i podvodného úmyslu. Nikdo nemůže získat právní výhodu, jednal-li nezákonně nebo obmyslně. Stejné právní pravidlo se musí uplatnit i ve vazbě na protiprávní stav se zřetelem k osobě, která jej vyvolala nebo která má nad tímto stavem kontrolu. Ochranu je třeba poskytnout naopak tomu, kdo jednal v dobré víře. Podle důvodové zprávy k § 8 o. z. se nezakazuje výkon práva, jímž se právo zneužívá, neboť zneužití není výkonem práva, nýbrž jde o protiprávní (nedovolený) čin, a proto mu nelze přiznat ochranu. Zvláštním případem zneužití práva je šikana jako chování, jímž se právo zneužívá za tím určujícím účelem, aby druhé straně byla způsobena škoda. Na šikanu pamatují zvláštní ustanovení při úpravě věcných práv a práv obligačních. Podle komentářové literatury ustanovení § 6 odst. 1 o. z. „zakotvuje povinnost jednat poctivě či, chceme-li, v dobré víře. To značí šetřit práva a legitimní zájmy druhého a jednat tak, jak je to podle stavu vědomí jednajícího slušné a čestné….. Jednání v dobré víře vylučuje jednání klamavé a směřující k poškození druhé strany. Nebrání ale uzavírání transakcí v rozumné míře výhodných pro jednajícího“ [viz Občanský zákoník. Komentář. Svazek I (§ 1-645, obecná část), Praha: Wolters Kluwer (ČR), 2014, Právní stav v ASPI k: 01. 01. 2014, Autoři: Jiří ŠVESTKA, Jan DVOŘÁK, Josef FIALA aj., komentář k § 6 o. z.]. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 18. 3. 2019, sp. zn. 26 Cdo 1984/2018, s odkazem na komentářovou literaturu (např. Lavický, P. In Lavický, P. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Obecná část. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 72 - 81, anebo Melzer, F., Tégl, P. in Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník - velký komentář. Svazek I. § 6. Praha: Leges, 2013, s. 102 - 120, a literaturu tam citovanou), uvedl, že poctivost představuje standard jednání v právním styku, spočívající zejména v povinnosti zohlednit oprávněné zájmy ostatních zúčastněných osob s tím, že čestné jednání předpokládá zachovávání povinností, jejich porušování či zanedbávání je naopak nečestné. Odchýlení se od příkazu „jednat v právním styku poctivě“ by představovalo rozpor se zákonem, který může v některých případech představovat současně i rozpor s dobrými mravy. Ve vztahu k dobrým mravům lze poctivost chápat jako výjimečné pravidlo, které se aplikuje nad jejich rámec s tím, že jde o přísnější požadavek. Poctivost však není kritériem platnosti právního jednání (oproti dobrým mravům – srov. § 580 odst. 1 a § 588 o. z.) a z toho důvodu nezpůsobuje neplatnost právního jednání. Rozpor s dobrými mravy při právním jednání způsobuje absolutní neplatnost dle § 588 o. z. Právní jednání (úkon) se příčí dobrým mravům, jestliže se jeho obsah ocitne v rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah jejich jednání, aby bylo v souladu se základními zásadami mravního řádu demokratické společnosti. Dobré mravy netvoří společenský normativní systém, nýbrž jsou spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací odpovídajícím obecně uznávaným pravidlům slušnosti, poctivého jednání apod. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu, ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 33 Odo 29/2005, ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2227/2018). Problematikou dobrých mravů v podmínkách o. z. se Nejvyšší soud zabýval např. v rozsudku ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014, v usneseních ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1483/2015, ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 26 Cdo 2539/2017, nebo ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1722/2018. S odkazem na odbornou literaturu dovodil, že problematika dobrých mravů byla dříve upravena v § 3 odst. 1 obč. zák., s účinností od 1. 1. 2014 je obsažena v § 2 odst. 3 o. z. a v § 8 o. z. vylučujících právní ochranu při zjevném zneužití práva; judikaturu přijatou k výkladu rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák. lze přiměřeně aplikovat i na výklad podle o. z. Za zneužití práva lze považovat výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo jen nepatrný zájem na jeho výkonu, resp. se projevující jako rozpor mezi užitkem oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto, který v krajní podobě může nabýt povahu tzv. šikany, která je výkonem práva za účelem poškození druhé strany (uvedený závěr převzal Nejvyšší soud z odborné literatury také v rozsudku ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014, uveřejněném pod č. 101/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.). Otázkou aplikace obecných ustanovení, zakazujících zneužití práva a zdůrazňujících potřebu poctivosti při jednání, se zabýval Nejvyšší soud podrobně v rozsudku ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014, a to ve vazbě na možnost zamítnutí návrhu na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. V souladu s odbornou literaturou tam uvedenou dovodil, že setrvání ve spoluvlastnictví není povinností, a tak kterýkoliv ze spoluvlastníků může žádat o své oddělení ze spoluvlastnictví nebo o zrušení spoluvlastnictví jako celku (§ 1140 odst. 2 věta první o. z.). Právo na zrušení spoluvlastnictví však není právem neomezitelným, nýbrž může být zákonem omezeno, přičemž veškerá omezení musí být přiměřená sledovanému cíli, čemuž koresponduje i úprava obsažená v § 1140 odst. 2 o. z., podle níž každý ze spoluvlastníků může kdykoliv žádat o své oddělení ze spoluvlastnictví, lze-li předmět spoluvlastnictví rozdělit, nebo o zrušení spoluvlastnictví. Nesmí tak ale žádat v nevhodnou dobu nebo jen k újmě některého ze spoluvlastníků. Ačkoliv judikatura Nejvyššího soudu vztahující se k § 142 odst. 2 obč. zák. není na § 1140 odst. 2 o. z. bez dalšího uplatnitelná, protože právní úpravy vycházejí z odlišných východisek, pokud jde o možnost zamítnutí žaloby na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, je možné z ní částečně vyjít. Ustanovení § 1140 odst. 2 o. z. představuje obdobně jako ustanovení § 142 odst. 2 obč. zák. právní normu s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Obecná aplikovatelnost úpravy obsažené v § 8 o. z. nevylučuje její použití v řízeních o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví jen pro existenci speciálních důvodů pro zamítnutí žaloby v režimu § 1140 odst. 2 o. z., neboť ustanovení § 8 o. z. je ustanovením obecným pro právní poměry podléhající občanskému zákoníku. To platí tím spíše, že zákaz zneužití práva dopadá v prvé řadě na práva majetková, kam právo domáhat se zrušení a vypořádání spoluvlastnictví bez jakýchkoliv pochybností patří. Jeho uplatnění se v obecné rovině může prosadit například tam, kde by se jednalo o důvody, které by neopodstatňovaly zamítnutí žaloby o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví z důvodů uvedených v § 1140 odst. 2 o. z., ale šlo by ze strany spoluvlastníka domáhajícího se zrušení spoluvlastnictví o zjevné zneužití práva. Zákaz zneužití práva je institutem ztělesňujícím korigující funkci principu poctivosti. Slouží k tomu, aby pomocí něj byla odepřena právní ochrana takovému výkonu práva, který sice formálně odpovídá zákonu či obsahu existujícího právního vztahu, avšak jenž je vzhledem k okolnostem případu nepřijatelný. Otázku možného zneužití práva při uplatnění požadavku na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví je nutno vždy nahlížet primárně také z hlediska zákonem výslovně zdůrazněné maximy, že nikdo nemůže být nucen setrvat ve spoluvlastnictví (§ 1140 odst. 1 o. z.), se zákonem stanovenými výjimkami reflektujícími toliko dočasné okolnosti (§ 1140 odst. 2 o. z.), z čehož vyplývá, že zjevné zneužití práva domáhat se likvidace spoluvlastnického poměru bude v praxi záležitostí zcela výjimečnou. Pro rozpor s dobrými mravy (v kontextu o. z. pro zjevné zneužití práva) tak lze žalobu zamítnout i v případě, kdyby to zákon výslovně neumožňoval. Obecné soukromoprávní zásady totiž platí bez ohledu na to, zda byly pojaty do textu zákona či nikoliv. K výše uvedeným závěrům se Nejvyšší soud přiklonil i v rozsudku ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2135/2016, důvod pro zamítnutí žaloby však neshledal ani v situaci, kdy nabytí podílu na nemovitostech ze strany žalobce nebylo primárně motivováno realizací práva spoluvlastníka nemovitosti užívat, ale bylo založeno ekonomickou úvahou směřující k odkupu podílu druhého spoluvlastníka nebo naopak k nabídce prodeje nabytého spoluvlastnického podílu. V rozsudku ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3619/2015, Nejvyšší soud učinil závěr, že po 1. 1. 2014 nelze vyloučit, aby výjimečně byly podle skutkových okolností vypořádací podíly účastníků s ohledem na dobré mravy modifikovány (viz také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2371/2014), případně lze náhradu pro rozpor s dobrými mravy také nepřiznat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5124/2016), neboť § 2 odst. 3 o. z. zakotvuje zásadu dobrých mravů jako obecný princip, ovládající výklad i aplikaci občanskoprávních norem, tedy jdoucí nad rámec § 3 odst. 1 obč. zák. 1964. V usnesení ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4741/2015, Nejvyšší soud vyložil, že pro použití korektivu „dobré mravy“ zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Není vyloučeno, že i výkon práva, který odpovídá zákonu, může být shledán v rozporu s dobrými mravy, a že mu proto bude soudem odepřena právní ochrana. Na druhé straně však fungování systému psaného práva je založeno zejména na důsledném dodržování pravidel vyplývajících z právních předpisů a korektiv dobrých mravů nesmí být na újmu principu právní jistoty a nesmí nepřiměřeně oslabovat subjektivní práva účastníků vyplývající z právních norem. Také v rozsudku ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3619/2015, Nejvyšší soud zdůraznil, že ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. (nyní § 2 odst. 3 o. z.) patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002). Dovolací soud by mohl takovou úvahu zpochybnit jen v případě, že by byla zjevně nepřiměřená (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2808/2005, ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 22 Cdo 5626/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007). Z výše uvedeného je zřejmé, že dovolací soud ve své judikatuře opakovaně aplikaci obecných ustanovení při zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví v podmínkách o. z. připustil. Vzhledem k tomu, že se jedná o korektiv, který je obecně aplikovatelný, dovodil možnost zamítnutí žaloby pro zjevné zneužití práva ze strany žalobce (§ 8 o. z.). V každém případě však jde o výjimečný postup, který musí být podložen mimořádně závažnými okolnostmi konkrétního případu, které by svou intenzitou převážily nad právem spoluvlastníka požadovat zrušení spoluvlastnického vztahu. Dle Nejvyššího soudu nelze hodnotit jednání žalobce jako šikanózní či zneužívající právo, jestliže podal žalobu na zrušení spoluvlastnictví a využil tak svého práva, jež je mu zákonem zaručeno, pokud nic nevypovídá o tom, že by měl žalobce nepatrný, nebo dokonce žádný skutečný zájem na výkonu jeho práva, a pokud by smyslem jednání žalobce bylo záměrné poškození žalovaného. Spoluvlastnickému vztahu je imanentní i to, že každý ze spoluvlastníků musí – a to zvláště v případě neshod – počítat s tím, že jiný ze spoluvlastníků využije svého práva a podá žalobu na zrušení spoluvlastnictví u soudu, jenž primárně přistoupí k vypořádání reálným rozdělením společné věci. Na položenou otázku je proto třeba odpovědět, že porušení poctivosti (§ 6 odst. 1 o. z.) při nabývání spoluvlastnického podílu může v podmínkách o. z. založit (v závislosti na okolnostech konkrétní věci) rozpor takového jednání s dobrými mravy, a absolutní neplatnost (nabývacího) právního jednání podle § 588 o. z. Nepoctivost při nabytí podílu nemůže založit přednost vypořádání přikázáním věci před jejím rozdělením. Jinak řečeno, samotné porušení zásady poctivosti při nabývání spoluvlastnictví nemůže vést k vypořádání spoluvlastnictví přikázáním věci spoluvlastníkovi, je-li rozdělení věci dobře možné. Dovolací soud tedy neshledává ani ve výše uvedených souvislostech důvod pro prolomení dosavadní standardní judikaturou zastávané závaznosti zákonného pořadí způsobů vypořádání podílového spoluvlastnictví, která platí i v podmínkách o. z. Rozhodnutí odvolacího soudu tudíž spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Za této situace bylo nadbytečné zkoumat, zda závěry odvolacího soudu o nepoctivosti jednání dovolatele a jeho předchůdkyně jsou zjevně nepřiměřené či nikoli. Dovolateli nelze přisvědčit v názoru, že odvolací soud za nepoctivé jednání považoval uzavření kupní smlouvy v době, kdy zákon předkupní právo neupravoval, samo o sobě, neboť nepoctivost jednání dovodil z celkových okolností věci a jednání účastníků, které uzavření kupní smlouvy jen završilo. Přesto lze uvést, že samotné uzavření transakce výhodné pro jednajícího není nepoctivým jednáním. Z rozhodnutí nalézacích soudů je zřejmé, že dovolatel o nabytí spoluvlastnického podílu na společných pozemcích usiloval od samotného počátku v souvislosti s nabytím vlastnictví k nemovitým věcem ve výlučném vlastnictví jeho předchůdců, a to především za účelem realizace jeho přístupu k nabývaným nemovitým věcem v rozsahu, v jakém k nim měli přístup jeho předchůdci. Nelze tedy konstatovat, že by o nabytí a výkon spoluvlastnického práva neměl žádný, nebo jen nepatrný zájem, naopak je zřejmé, že chtěl realizovat spoluvlastnické právo za stejným účelem, za nímž ho nabyli a realizovali jeho předchůdci s předchůdci žalované (tedy mimo jiné k přístupu k nemovitostem ve výlučném vlastnictví). Rovněž jeho předchůdci převodem spoluvlastnického podílu zjevně nesledovali záměr poškodit další spoluvlastnici, nýbrž zajistit nabyvateli předmětu jejich výlučného vlastnictví plnohodnotný výkon nabývaného práva zajištěním přístupu k prodávaným nemovitostem, což nepochybně ovlivňovalo nejen kupní cenu převáděných věcí v jejich výlučném vlastnictví (jak uvádí odvolací soud), nýbrž (v obecné rovině) i prodejnost jejich nemovitostí jako takovou. Jejich jednání tedy směřovalo především k uzavření transakce v rozumné míře výhodné pro ně i nabyvatele předmětu jejich vlastnictví a nikoli k poškození ostatních spoluvlastníků. Jednání, jímž ostatní spoluvlastníky vyloučili ze zákonného předkupního práva (darovací smlouva), nedoznalo právní ochrany, neboť jím (v důsledku účinků pravomocného soudního rozhodnutí o určení vlastnictví předchůdců) nedošlo k převodu spoluvlastnického podílu. Strohý příslib předchůdkyně dovolatele žalované přednostně jí nabídnout svůj podíl na předmětných pozemcích ke koupi (bez toho, že by došlo k zahájení předsmluvních jednání s žalovanou) byl uskutečněn v době, kdy zákon předkupní právo spoluvlastníků upravoval, a byl by významný, pokud by předchůdkyně žalobce v té době zamýšlela svůj spoluvlastnický podíl prodat. Existence zákonného předkupního práva spoluvlastníků nevylučovala možnost domáhat se zrušení a vypořádání spoluvlastnictví dohodou nebo při její absenci rozhodnutím soudu. Zákon předkupní právo spoluvlastníků před zrušením a vypořádáním spoluvlastnictví neupřednostňoval a bylo tudíž jen na spoluvlastníkovi, zda zvolí prodej spoluvlastnického podílu (s respektováním předkupního práva spoluvlastníků) nebo zrušení a vypořádání spoluvlastnictví s možností dalšího neomezeného nakládání s reálně oddělenou částí (nově vzniklými pozemky). Převod spoluvlastnického podílu na dovolatele v době, kdy současný občanský zákoník již předkupní právo spoluvlastníků neupravoval (aniž by bylo možno od subjektů práva vyžadovat očekávání následné zákonné změny) tak logicky završil původně sledovaný záměr umožnit mu užívání převedených nemovitostí v rozsahu a způsobem, jak činili jeho předchůdci. U předchůdkyně dovolatele se tak (i podle její výpovědi) střetla právní odpovědnost vůči druhé spoluvlastnici s morální odpovědností vůči dovolateli jako dřívějšímu nabyvateli jejího výlučného vlastnictví a z tohoto pohledu je třeba na poctivost jejího jednání vůči žalované nahlížet. Nelze přehlédnout ani skutečnost, že § 7 o. z. poctivost jednání presumuje. Při posuzování slibu předchůdkyně dovolatele na přednostní prodej jejího podílu na pozemcích žalované je přitom třeba zvažovat i smluvní volnost subjektů soukromého práva (§ 1728 odst. 1 o. z.) a odpovědnost jednající osoby za škodu způsobenou v předsmluvních vztazích zakotvenou v § 1729 odst. 2 o. z., aniž by bylo možno odpovědnou osobou za takový slib činit třetí osobu (dovolatele) pouze na základě vědomosti o něm. Slib jeho předchůdkyně adresovaný žalované tak není okolností dovolateli negativně přičitatelnou. S ohledem na shora uvedené dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu (§ 242 odst. 2 písm. c) o. s. ř.) podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud se totiž pro svůj odlišný právní názor závěry soudu prvního stupně o reálné dělitelnosti vypořádávaných pozemků (podle výše uvedených hledisek) a potřebou zřízení služebnosti nezabýval. S ohledem na uvedené bylo nadbytečné zabývat se dovolací námitkou týkající se rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Vázán názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem, ve spojení s § 226 o. s. ř.), se odvolací soud v dalším průběhu řízení vypořádá s otázkou možnosti reálného rozdělení společných pozemků, a to podle výše vyložených zásad, s přihlédnutím k požadavku na zajištění přístupu účastníků k nově vzniklým pozemkům a s vyloučením nežádoucího stavu znemožňujícího jejich přístup k pozemkům (a stavbám na nich) v jejich výlučném vlastnictví. V této souvislosti a v rámci úvah o potřebě zřízení služebnosti se vypořádá i s názorem soudu prvního stupně o odepření ochrany nepoctivému jednání žalované postavením garáže na původně společném pozemku bez souhlasu spoluvlastníků, a dospěje-li přes výše uvedené k závěru o nepoctivosti jednání žalobce projevujícím se ve zneužití jeho práva, pak i tím, zda a jak lze tuto skutečnost promítnout do způsobu reálného rozdělení či obsahu a rozsahu případně zřizované služebnosti. Dovolací soud jen na okraj uvádí, že ve vztahu k ustanovením o podílovém spoluvlastnictví (zejm. § 1142 o. z.), jsou ustanoveními zvláštními § 1223 a násl. o. z. o přídatném spoluvlastnictví (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1216/2019), a aniž by chtěl jakkoliv předjímat výsledek řízení o povaze předmětných pozemků (touto otázkou se, vázán obsahem přezkoumávaného rozhodnutí i dovolání, dovolací soud ani zabývat nemohl), není v dalším průběhu řízení ani zcela vyloučena úvaha o tom, zda s ohledem na zjištěné skutečnosti se případně nenabízí možnost posouzení některého z předmětných pozemků podle ustanovení o přídatném spoluvlastnictví (budou-li k tomu splněny zákonné předpoklady). O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 23. 3. 2020 Mgr. David Havlík předseda senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2015_21.CDO.3386.2014.1.xml	Judikát 21 Cdo 3386/2014 21 Cdo 3386/2014 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně R. H., zastoupené JUDr. Tomášem Chlebounem, advokátem se sídlem v Praze 4, Paprsková č. 333/16, proti žalovanému SPIEGEL - Verlag Rudolf Augstein GmbH & Co. KG, reg. č. DE 118922410, se sídlem v Hamburku, Brandswiete č. 19, Spolková republika Německo, zastoupenému Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci č. 2116/15, o 108.664,02 EUR s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 42 C 266/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. března 2014 č.j. 64 Co 392/2013-328, takto: I. Dovolání žalobkyně proti výroku rozsudku městského soudu o náhradě nákladů řízení se odmítá. II. Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. června 2013 č.j. 42 C 266/2010-233 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobkyně se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 2.7.2010 domáhala, aby jí žalovaný zaplatil 122.803,02 EUR spolu s úrokem z prodlení, který vyčíslila. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že uzavřela se žalovaným dne 24.10.1990 "smlouvu, která má veškeré náležitosti pracovní smlouvy" a na jejímž základě vykonávala pro žalovaného ode dne 1.10.1990 "práci sekretářky/asistentky s místem výkonu práce v Praze"; o tom, že mezi účastníky vznikl pracovněprávní vztah, svědčí podle žalobkyně rovněž to, že žalobkyni byla po celou dobu trvání pracovního poměru vyplácena mzda ve výši stanovené smlouvou ze dne 24.10.1990, která byla jednostranně navyšována žalovaným, že "jednala vždy jménem žalovaného", že přijímala pokyny pouze od žalovaného, že svou pracovní činnost vykonávala v prostorách pronajatých žalovaným a na přístrojích nacházejících se v jeho vlastnictví. Žalobkyně však, nad rámec této práce dohodnuté ve smlouvě ze dne 24.10.1990, vykonávala pro žalovaného i další činnosti ("vedla celé redakční zastoupení žalovaného, založila a vedla novinový archiv, prováděla literární a novinové rešerše, denně shrnovala nejdůležitější témata českých novin, vedla briefingy s redaktory jednotlivých oddělení žalovaného, budovala kontakty s obchodními partnery a o tyto kontakty pečovala, doprovázela redaktory při jednáních a prováděla překlady, samostatně vedla rozhovory, na základě místní rešerše upozorňovala na témata, kterými by se zahraniční redakce mohla zabývat a zajišťovala citáty a stanoviska, prováděla i rozsáhlé novinářské rešerše, které následně překládala do německého jazyka a vykonávala i vlastní redaktorskou činnost"), které nespadaly do druhu práce sjednaného v pracovní smlouvě ze dne 24.10.1990, a výkon těchto činností "vyžadoval minimálně stanovenou týdenní pracovní dobu, tj. minimálně osm hodin denně nad rámec pracovní doby sjednané v pracovní smlouvě ze dne 24.10.1990". Podle žalobkyně vznikl mezi ní a žalovaným - mimo smluvní vztah založený smlouvou ze dne 24.10.1990 - "faktický pracovní poměr", který byl vykonáván minimálně po stanovenou týdenní pracovní dobu, žalobkyně však nebyla za výkon práce v tomto faktickém pracovním poměru odměňována. Podle Smlouvy o tarifních platech pro zaměstnance živnosti nakladatelství časopisů, která byla sjednána mezi Svazem časopisních nakladatelství Sever, zaregistrovaným spolkem se sídlem v Hamburku, a Spojenou odborovou organizací služeb, zemské kraje Hamburk a Sever, odborná oblast média, umění a průmysl, která platí pro zaměstnance živnosti nakladatelství v Hamburku, tedy sídle žalovaného, a jež by se měla vztahovat i na žalobkyni, by žalobkyně měla dostávat za činnost, kterou pro žalovaného konala mimo rámec výkonu práce dle pracovní smlouvy ze dne 24.10.1990, mzdu v minimální výši 3.185,- EUR v době od 1.10.2007 do 30.9.2008 a v době od 1.10.2008 3.242,- EUR, dále podle vnitřního předpisu žalovaného by měl být žalobkyni vyplacen vánoční plat, roční závěrečná úhrada a měsíční paušál pro pracovníky činné mimo Hamburk. Navíc, žalovaný dal žalobkyni dne 27.7.2009 neplatnou výpověď z pracovního poměru založeného pracovní smlouvou ze dne 24.10.1990, čímž žalobkyni vznikl nárok na náhradu mzdy ve výši 1.500,- EUR měsíčně ode dne 18.8.2009. Obvodní soud pro Prahu 1 - poté, co usnesením ze dne 14.9.2001 č.j. 42 C 266/2010, 51/2011-72 vyloučil k samostatnému řízení žalobu o náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru a řízení o této žalobě podle ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu přerušil až do pravomocného skončení řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 325/2009 - rozsudkem ze dne 14.6.2013 č.j. 42 C 266/2010-233 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 107.992,50 Kč k rukám advokáta Mgr. Marka Vojáčka. Dospěl k závěru, že žalobkyně "i přes výzvu a poučení" podle ustanovení § 118a odst. 1 občanského soudního řádu "nedoplnila svá skutková tvrzení tak, aby na jejich základě bylo možno učinit zjištění, že žalobkyně pro žalovaného vykonávala činnosti, jež nespadají pod druhové vymezení práce popsané pojmy sekretářka/asistentka", a že všechny žalobkyní popisované konkrétní činnosti (jako monitoring denního tisku, vedení novinového archivu, provádění rešerší z novin či literatury, zajišťování, navazování a udržování kontaktů, doprovod redaktora k rozhovoru a případné tlumočení, vedení rozhovorů, získávání nebo potvrzování citátů a stanovisek, či běžná agenda kanceláře - předplatné tisku, bankovní styk, asistence při sjednávání nájemní smlouvy) "jsou takového druhu, že je asistentka může vykonávat, resp. není naprosto vyloučeno, aby je asistentka vykonávat nemohla (u žádné ze zjištěných činností nejde o zjevný exces z daného druhu činnosti)", a "nelze tak učinit závěr o tom, že by mezi žalobkyní a žalovanou vznikl mimo smluvního vztahu vymezeného druhem činnosti sekretářka/asistentka ještě další souběžný faktický pracovní poměr, tj. pracovní poměr založený fakticky (konkludentně), bez písemné pracovní smlouvy". Žalobkyni proto nemůže "nad rámec odměny vyplácené jí již podle uzavřené písemné smlouvy" náležet "jakákoliv další mzda", navíc "při určování výše odměny by nebylo možné vycházet z německé kolektivní smlouvy o tarifních platech, která má výslovně omezenou územní působnost", a "v žádném případě nelze dovodit její účinky také pro zaměstnance žalovaného v ČR". Návrhu žalobkyně na přerušení řízení soud prvního stupně nevyhověl s odůvodněním, že "z pohledu tohoto řízení je lhostejné, zda smlouva z 24.10.1990 je či bude posouzena jakožto smlouva pracovní či obchodní, významné je pouze to, že v této smlouvě, bez ohledu na její právní povahu, je specifikován druh činnosti, jež je podle této smlouvy vykonávána". K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13.3.2014 č.j. 64 Co 392/2013-328 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení; ve věci samé jej potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 49.658,40 Kč k rukám advokáta Mgr. Marka Vojáčka. Odvolací soud nejprve dovodil, že nejsou dány důvody pro přerušení řízení, neboť "v řízení o neplatnost výpovědi z pracovního poměru vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 325/2009 není řešena otázka významná pro toto řízení", a souhlasil se závěrem soudu prvního stupně v tom, že "veškeré činnosti, o nichž žalobkyně tvrdila, že je vykonávala nad rámec činností, ohledně nichž uzavřela dne 24.10.1990 se žalovaným smlouvu, jsou činnosti spadající do náplně práce v pozici sekretářka/asistentka", o čemž svědčí i to, že žalobkyně se žalovaným uzavřela dne 24.10.1990 smlouvu, na jejímž základě až do roku 2009 "vykonávala pro žalovaného různé činnosti, a po tuto dobu zřejmě neměla pochybnosti o tom, že její náplň odpovídá náplni práce na pozici sekretářka/asistentka podle uzavřené dohody a to jak z hlediska obsahu, tak i z hlediska časové dotace". Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně rovněž v tom, že "kolektivní smlouva o tarifních platech má výslovně omezenou územní působnost a nevztahuje se ani na celé území SRN a je vyloučeno, aby byla použitelná též na územní ČR". Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Nesouhlasí s názorem soudů, že by práce jí vykonávané pro žalovaného ("monitoring denního tisku a zřízení českého novinového archivu a péče o něj, rešerše z novin a literatury, denní recenze nejdůležitějších témat českých novin a předání informace o nich redaktorům všech redakcí a televize Spiegel, sjednávání a udržování kontaktů s partnery pro rozhovory, doprovod zahraničních redaktorů žalovaného při rozhovorech a překládání rozhovorů, v jednotlivých případech samostatně vedla rozhovory pro žalovaného, nabízela žalovanému témata pro články, získávala citáty a stanoviska") byly náplní práce sekretářky/asistentky. Za situace, kdy soudy dospěly k závěru, že veškeré činnosti, o nichž žalobkyně tvrdila, že je vykonávala nad rámec činností, ohledně nichž uzavřela dne 24.10.1990 se žalovaným smlouvu, jsou činnosti spadající do náplně práce v pozici sekretářka/asistentka, měly "přerušit řízení do okamžiku, než Obvodní soud pro Prahu 1 v řízení vedeném pod spisovou značkou 23 C 325/2009 vyřeší předběžnou otázku, zda je smlouva ze dne 24.10.1990 pracovní smlouvou", neboť v případě, že by "smlouva ze dne 24.10.1990 byla pracovní smlouvou, tak měl Obvodní soud pro Prahu 1, popřípadě Městský soud v Praze poučit žalobkyni podle ustanovení § 118a odst. 2 občanského soudního řádu a následně výše uvedené práce konané nad rozsah polovičního úvazku posoudit jako práci přesčas". Žalobkyně dále namítá, že "smlouva o tarifních platech má charakter kolektivní smlouvy a s ohledem na tuto skutečnost je závazná i v případě, pokud by se právní vztah mezi žalovaným a žalobkyní řídil právem České republiky". S výrokem o náhradě nákladů řízení žalobkyně nesouhlasí proto, že "odvolací soud měl při rozhodování o nákladech odvolacího řízení přihlédnout pouze k tomu, že se žalobkyně nachází trvale v tíživé zdravotní a sociální situaci a že nepřiznání nákladů řízení žalovanému nebude mít negativní dopad do jeho majetkové sféry". Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil "v napadených výrocích" rozsudek odvolacího soudu a "v celém rozsahu" i rozsudek soudu prvního stupně. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu a že dovolání je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době přede dnem 1.1.2014 - projednat a rozhodnout (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2013 (dále jen "o.s.ř."), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.). Dovolání podle ustanovení § 237 o.s.ř. není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovní vztahy nebo o věci uvedené v ustanovení § 120 odst.2 o.s.ř.; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží [§ 238 odst.1 písm.d) o.s.ř.]. Za podmínek uvedených v ustanovení § 237 a § 238 odst.1 písm.d) o.s.ř. je dovolání přípustné také proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se řízení končí, včetně výroků o náhradě nákladů řízení. Peněžité plnění přiznané výrokem o náhradě nákladů řízení nelze označit pro účely posouzení přípustnosti dovolání za plnění ze vztahu ze spotřebitelské smlouvy, z pracovněprávního vztahu nebo z věci uvedené v § 120 odst. 2 o.s.ř. [§ 238 odst. 1 písm. d) o.s.ř.], a to ani když je výrok o nákladech řízení akcesorickým výrokem v rozhodnutí, jež se (co do "merita") takového "vztahu" nebo takové "věci" týkalo (ve výroku o nákladech řízení se zvláštní povaha těchto vztahů a věcí dovolující prolomení stanoveného limitu nijak neprojevuje) [srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.5.2013 sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, které bylo uveřejněno pod č. 80 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2013]. Výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto o povinnosti žalobkyně k náhradě nákladů odvolacího řízení ve výši, která nepřesahuje částku 50.000,- Kč. Dovolání žalobkyně proti tomuto rozhodnutí tedy není podle ustanovení § 238 odst.1 písm.d) o.s.ř. přípustné, a proto je Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst.1 o.s.ř. odmítl. V projednávané věci bylo soudy (mimo jiné) zjištěno, že žalobkyně uzavřela se žalovaným dne 24.10.1990 smlouvu, v níž bylo mimo jiné sjednáno, že žalobkyně bude "od 1.10.1990 pracovat na půl úvazku jako sekretářka/asistentka pro kancelář Spiegelu, která bude v Praze založena", že její "činností se po detailních objasněních rozumí vedení zahraničního rezortu", že žalobkyně za svou činnost obdrží "honorář 1.300 DM, který je splatný dodatečně dvanáctkrát ročně", že povinností žalobkyně je "uhradit veškeré odvody připadající na její honorář" a že "každá ze stran může tuto smlouvu vypovědět s výpovědní dobou 4 týdnů vždy ke konci kalendářního čtvrtletí". Žalobkyně vykonávala činnosti pro žalovaného až do roku 2009 a odměna za činnost jí byla žalovaným postupně zvyšována; dopisem ze dne 27.7.2009 žalovaný sdělil žalobkyni, že "tímto vypovídá smlouvu (dohodu) uzavřenou dne 24.10.1990" mezi účastníky, na "jejímž základě" byla žalobkyně "pro společnost činná jako sekretářka/asistentka, a v souladu s bodem 4 této smlouvy ke konci kalendářního čtvrtletí, tzn. k 30.9.2009", a že, kdyby byl právní poměr mezi účastníky "případně posouzen jako pracovní poměr", jí dává výpověď podle ustanovení § 52 písm.a) a c) zákoníku práce, neboť žalovaný se "dne 29.6.2009 rozhodl o uzavření zastoupení redakce v České republice (v Praze) a o zrušení pracovního místa sekretářka/asistentka", čímž se žalobkyně stala (v důsledku této organizační změny) pro další zaměstnávání u žalovaného nadbytečná, a je tím dán výpovědní důvod pod § 52 písm. c) zákoníku práce", a "dále je s ohledem na rozhodnutí dán výpovědní důvod podle § 52 písm. a) zákoníku práce kvůli zrušení části zaměstnavatele (společnosti), tzn. zastoupení redakce v České republice (Praze)". Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6.12.2010 č.j. 23 C 325/2009-53, kterým byla zamítnuta žaloba o určení neplatnosti "výpovědi z pracovního poměru žalovaného ze dne 27.7.2009", a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26.9.2011 č.j. 23 Co 339/2011-106, kterým byl rozsudek obvodního soudu ve věci samé potvrzen, byly rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.10.2013 č.j. 21 Cdo 3356/2012-124 zrušeny a věc byla vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení; podle právního názoru dovolacího soudu sice smlouva ze dne 24.10.1990 nebyla právním úkonem, kterým by byl mezi účastníky založen pracovní poměr nebo jiný pracovněprávní vztah, soudy však měly zkoumat, zda nešlo jen o simulovaný právní úkon, kterým by byl zastřen (disimulován) jiný právní úkon, na základě kterého by mezi účastníky vznikl pracovněprávní vztah. V projednávané věci žalobkyně tvrdí, že mezi účastníky vznikl - nad rámec pracovněprávního vztahu založeného "podle smlouvy ze dne 24.10.1990" - další pracovněprávní vztah, který označuje jako "faktický pracovní poměr", jenž vykonávala "minimálně po stanovenou týdenní pracovní dobu", aniž by byla za výkon této práce odměňována. Odvolací soud dovodil, že "veškeré činnosti, o nichž žalobkyně tvrdila, že je vykonávala nad rámec činností, ohledně nichž uzavřela dne 24.10.1990 se žalovaným smlouvu, jsou činnosti spadající do náplně práce v pozici sekretářka/asistentka" a že proto žalobkyni nenáleží požadovaná odměna za práci, aniž by se zabýval také tím, zda mezi účastníky byl založen pracovněprávní vztah nebo zda žalobkyně vykonávala svou činnost u žalovaného v jiném ("podnikatelském") právním vztahu. Za tohoto stavu věci bylo pro rozhodnutí soudů v projednávané věci významné mimo jiné vyřešení právní otázky, zda je v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 325/2009 řešena otázka, která může mít význam rovněž v projednávané věci, tedy - řečeno jinak - zda také pro rozhodnutí v projednávané věci je významný závěr o povaze a obsahu právního vztahu, v němž žalobkyně vykonávala pro žalovaného svou činnost. Vzhledem k tomu, že tuto otázku odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou judikaturou soudů a že její posouzení bylo v projednávané věci významné (určující), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobkyně je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné. Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné. Tzv. faktickým pracovním poměrem se rozumí v judikatuře soudů právní vztah, který vzniká tím, že fyzická osoba koná pro zaměstnavatele (s jeho vědomím a podle jeho pokynů) práci (závislou práci), ačkoliv mezi nimi nebyla sjednána platná pracovní smlouva, popřípadě platná dohoda o pracích konaných mimo pracovní poměr (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7.5.2003 sp. zn. 21 Cdo 2287/2002 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.6.2010 sp. zn. 21 Cdo 2029/2009). Právní vztah při tzv. faktickém pracovním poměru je vztahem pracovněprávním. Protože nejde o pracovní poměr, neplatí pro něj ustanovení o skončení pracovního poměru, o délce výpovědních dob apod. Fyzické osobě však vždy musí být vydáno bezdůvodné obohacení, které zaměstnavateli vzniklo tím, že přijal od fyzické osoby plnění (vykonanou práci) bez právního důvodu nebo z neplatného právního úkonu. Žalobkyně v projednávané věci tvrdí, že konala pro žalovaného - nad rámec povinností ze vztahu založeného "podle smlouvy ze dne 24.10.1990" - "minimálně po stanovenou týdenní pracovní dobu" ještě další činnost (jinou práci). Posouzení toho, zda její tvrzení bylo prokázáno, proto musí (logicky vzato) předcházet zjištění o tom, jaký vztah vznikl (jakou měl povahu a co bylo jeho obsahem) mezi účastníky "podle smlouvy ze dne 24.10.1990". O tomto vztahu doposud vyšlo - jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.10.2013 č.j. 21 Cdo 3356/2012-124 - najevo, že smlouva ze dne 24.10.1990 není právním úkonem, kterým by byl mezi účastníky založen pracovní poměr nebo jiný pracovněprávní vztah, a že je třeba se dále zabývat tím, zda smlouva ze dne 24.10.1990 nepředstavuje simulovaný právní úkon, kterým by byl zastřen (disimulován) jiný právní úkon, na základě kterého by mezi účastníky vznikl pracovněprávní vztah. Vzhledem k tomu, že se soudy v projednávané věci nezabývaly tím, zda smlouva ze dne 24.10.1990 nepředstavuje simulovaný právní úkon, kterým by byl zastřen (disimulován) jiný právní úkon, na základě kterého by mezi účastníky vznikl pracovněprávní vztah, nebylo možné ani spolehlivě uzavřít, zda činnosti tvrzené žalobkyní byly vykonávány v tomto nebo v jiném právním vztahu, popř. jaký měl takový vztah právní povahu. Jestliže soudy nedospěly k závěru, že by bylo na místě v zájmu hospodárnosti řízení spojit projednávanou věc ke společnému řízení s věcí, vedenou u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 325/2009 (§ 112 odst.1 o.s.ř.), a jestliže v projednávané věci neposuzovaly, zda smlouva ze dne 24.10.1990 nepředstavuje simulovaný právní úkon, kterým by byl zastřen (disimulován) jiný právní úkon, na základě kterého by mezi účastníky vznikl pracovněprávní vztah (a nebyla tedy dosud objasněna povaha tohoto právního vztahu a, šlo-li vskutku o vztah pracovněprávní, ani jeho obsah), měly vyhovět návrhu žalobkyně na přerušení řízení podle ustanovení § 109 odst.2 písm.c) o.s.ř. až do skončení věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 325/2009, neboť otázka řešená v tomto řízení má (zásadní) význam pro rozhodnutí soudů v projednávané věci. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu ve výroku o věci samé není správný; Nejvyšší soud České republiky jej proto v tomto výroku a v akcesorickém výroku o náhradě nákladů řízení podle ustanovení § 243e odst. 1 o.s.ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí také na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 1) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o.s.ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 26. května 2015 JUDr. Ljubomír Drápalpředseda senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2009_11.TDO.1341.2008.1.xml	Judikát 11 Tdo 1341/2008 11 Tdo 1341/2008 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 16. ledna 2009 dovolání podané obviněným L. H. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2008, sp. zn. 7 To 244/2008, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 3 T 98/2007, a rozhodl t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s e dovolání obviněného L. H. o d m í t á . O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. 2. 2008, sp. zn. 3 T 98/2007, byl obviněný L. H. uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 3 tr. zák., za který byl podle § 250b odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl podle § 35 odst. 2 tr. zák. zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Rokycany ze dne 16. 5. 2006, sp. zn. 3 T 106/2005, který nabyl právní moci dne 18. 7. 2006, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále bylo podle § 228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto, že obviněný je povinen zaplatit poškozené G. M. M., a. s., na náhradě škody částku 133 409,50 Kč, se zbytkem nároku byla poškozená společnost odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle skutkových zjištění Obvodního soudu pro Prahu 10 se obviněný shora uvedené trestné činnosti dopustil tím, že dne 21. 6. 2005 v P., ulici K U., v A. E. a. s., při uzavírání smlouvy o úvěru v částce 157 500 Kč na úhradu kupní ceny vozidla Volvo S40, v ceně 175 000 Kč, uvedl nepravdivé údaje ohledně výše své mzdy, na základě čehož mu byl poskytnut úvěr na dobu 72 měsíců s výší splátky 5 298,96 Kč měsíčně, čímž poškozené společnosti G. M. M. a. s., se sídlem P., V., způsobil škodu ve výši 157 500 Kč, na kterou obžalovaný dodatečně zaplatil částku 24 090,50 Kč odpovídající pěti čistým měsíčním splátkám a jedné částečné. Proti citovanému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 podala státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 do výroku o trestu směřované odvolání, na jehož podkladě rozhodl Městský soud v Praze, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 25. 6. 2008, sp. zn. 7 To 244/2008 tak, že podle § 258 odst. l písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle § 250b odst. 3 a § 35 odst. 2 tr. zák. odsoudil obviněného k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvacet čtyři měsíců, pro jehož výkon obviněného zařadil do věznice s ostrahou. Současně byl podle § 35 odst. 2 tr. zák. zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Rokycany ze dne 16. 5. 2006, sp. zn. 3 T 106/2005, který nabyl právní moci dne 18. 7. 2006, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Citované rozhodnutí bylo doručeno mimo jiné obviněnému dne 8. 8. 2008, jeho obhájci dne 6. 8. 2008 a Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 10 dne 4. 8. 2008. Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze, podal obviněný, prostřednictvím svého obhájce JUDr. V. Š. dovolání, které bylo doručeno Obvodnímu soudu pro Prahu 10 dne 7. 10. 2008. Obviněný svým dovoláním napadl rozsudek v celém rozsahu a ohledně dovolacího důvodu odkázal na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Naplnění dovolacího důvodu spatřuje obviněný v tom, že se soud prvního stupně nezabýval jeho obhajobou, že jeho příjem byl tvořen i dalšími složkami a celkem tedy pobíral mzdu ve výši deklarované v žádosti o poskytnutí úvěru, přičemž neprovedl důkazy, které obviněný navrhoval na podporu svých tvrzení. Odvolací soud se pak jeho důkazními návrhy nezabýval, ani se k nim nijak nevyjádřil. Dále obviněný spatřuje naplnění dovolacího důvodu v tom, že sice nalézací soud konstatoval, že obviněný zpočátku hradil své závazky, přesto k této skutečnosti nepřihlédl a naopak vyzdvihl přitěžující okolnost v podobě předchozího odsouzení obviněného. Tímto postupem byly podle jeho názoru porušeny zásady ukládání trestu vyjádřené v § 23 tr. zák. Závěrem svého dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze a tomuto soudu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl, popřípadě aby sám ve věci rozhodl rozsudkem. K dovolání obviněného se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně, prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Ta po shrnutí dosavadního průběhu řízení a obsahu obviněným podaného dovolání uvedla, že proti rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání pouze státní zástupce a to jen do výroku o trestu v neprospěch obviněného. Odvolací soud byl vázán rozsahem podaného odvolání, obviněný tak mohl rozhodnutí odvolacího soudu napadnout pouze v tom rozsahu, v jakém byl tento oprávněn přezkoumávat rozhodnutí soudu prvního stupně. Obviněný však své dovolání opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy nikoli o dovolací důvod související s rozhodováním o trestu (např. § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.). Jeho námitky rovněž směřují do výroku o vině, jsou namířeny proti skutkovým zjištěním, jeho dovolání je proto nepřípustné. Vzhledem k uvedenému navrhla státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství, aby Nejvyšší soud České republiky obviněným podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl jako nepřípustné, a toto rozhodnutí učinil v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání obviněného přípustné je [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.]. Obviněný ve svém dovolání označuje jako dovolací důvod skutečnosti uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Námitkami obviněného, kterými vytýká nalézacímu soudu neprovedení jím navržených důkazů a dovozuje, že svým jednáním nenaplnil subjektivní ani objektivní stránku trestného činu, se Nejvyšší soud nemohl zabývat. Je třeba především připomenout, že podle ustanovení § 265a odst. 1 tr. ř. platí, že dovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. O rozhodnutí soudu učiněné ve druhém stupni se však jedná pouze v rozsahu přezkumné činnosti odvolacího soudu ve vztahu k rozsudku soudu prvního stupně vyplývající z ustanovení § 254 odst. 1 až 3 tr. ř. (k tomu srov. č. 20/2004 Sb. rozh. tr.). V daném případě z připojeného spisu vyplývá, že proti rozsudku nalézacího soudu nepodal obviněný odvolání. Toto bylo podáno státní zástupkyní Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 do výroku o trestu v neprospěch obviněného. Odvolací soud v daném případě tedy přezkoumal výrok o trestu, přičemž se nejednalo o situaci předpokládanou ustanovením § 254 odst. 2 tr. ř. Obviněný výslovně uvádí, že rozsudek odvolacího soudu napadá v celém rozsahu. Jeho námitky směřující do oblasti skutkových zjištění proti výroku o vině však nemohou být předmětem dovolacího řízení z důvodu nepřípustnosti. Oproti tomu obviněný vytýká napadenému rozhodnutí současně i nedodržení zásad při ukládání trestu a jeho dovolání tak částečně směřuje i do výroku o trestu. Tato část dovolání je tedy přípustná. Je však nutno konstatovat, že taková výhrada neodpovídá tvrzenému ani jinému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (k tomu srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). V rámci označeného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. může být výrok o trestu přezkoumáván pouze z hlediska jiných vad než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení v závěru o tom, zda měl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Vzhledem ke shora uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný L. H. podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř., a proto postupoval podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a jeho dovolání odmítl, aniž se dále zabýval jím napadeným rozhodnutím a řízením jemu předcházejícím podle § 265i odst. 3 až 5 tr. ř. O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 16. ledna 2009 Předseda senátu: JUDr. Karel Hasch
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2004_7.TDO.356.2004.1.xml	Judikát 7 Tdo 356/2004 7 Tdo 356/2004 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 4. 2004 o dovolání obviněného M. B., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 12. 2003, sp. zn. 5 To 168/2002, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 43 T 20/98 t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. B. o d m í t á . O d ů v o d n ě n í : I. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 7. 8. 2002, č. j. 43 T 20/98-498, byl obviněný M. B. uznán vinným pod bodem I výroku trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., pod bodem II trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. Podle zjištění krajského soudu se trestného činu podvodu pod bodem I výroku dopustil třemi dílčími útoky: 1/ Jako jednatel a majitel firmy B., s. r. o., T., v úmyslu ve lhůtě splatnosti neuhradit odebrané zboží uzavřel dne 27. 2. 1995 prostřednictvím svého zaměstnance s firmou O. Ú. kupní smlouvu na koupi průmyslové pšenice, v měsíci květnu 1995 od ní odebral na faktury obilí v celkové hodnotě 345.640,70 Kč, které obratem se ziskem prodal, avšak faktury neuhradil, po urgencích poškozeného sice uznal písemně dluh a opět se zavázal dlužnou částku uhradit nejpozději do 5. 12. 1995, což však neučinil. 2/ Prostřednictvím svého zaměstnance v úmyslu ve lhůtě splatnosti neuhradit odebrané zboží uzavřel dne 27. 4. 1995 kupní smlouvu s firmou R., s. r. o., H. D., na koupi potravinářské pšenice, dne 22. 5. 1995 bylo firmou R. dodáno 98,82 tuny potravinářské pšenice v celkové hodnotě 310.245,40 Kč, kterou obratem se ziskem prodal, avšak fakturu neuhradil, ač se smluvně zavázal, že tak učiní do 25 dnů, přičemž získané peníze použil k jinému účelu, zejména na úhradu svých dřívějších pohledávek. 3/ Jako jednatel a majitel firmy B., s. r. o., T., po předchozím uzavření smlouvy se zástupcem firmy B 2 B I., W., A. R., v úmyslu ve sjednané lhůtě nedodat zboží převzal dne 13. 6. 1995 na státní hranici mezi Slovenskou republikou a Rakouskem na celnici u B. finanční částku 260.000 ATS v hotovosti (dle kurzu 689.000,- Kč) proti podpisu tzv. zálohové faktury jako předplatbu na zakoupení 20 tun modrého máku od obchodní společnosti H+H Ch., avšak mák ve stanoveném termínu do 16. 6. 1995 nedodal a přes opakované urgence a soudní žalobu peníze nevrátil a použil je pro své jiné obchodní činnosti. Trestného činu podvodu pod bodem II se dopustil tím, že v úmyslu ve sjednané lhůtě zapůjčenou částku nevrátit uzavřel dne 17. 9. 1996 s Ing. V. P. smlouvu o úvěru ve výši 300.000,- Kč, tuto částku převzal na hotovosti za přítomnosti advokáta JUDr. L. S., před kterým se smluvně zavázal částku 300.000,- Kč včetně příslušenství vrátit nejpozději do 18. 11. 1996 s tím, že JUDr. S. předloží dostatečný počet kopií dokladů potřebných ke zřízení zástavního práva k nemovitosti, což neučinil, a znemožnil tak poskytnutý úvěr zajistit zástavním právem, přičemž peníze nevrátil ani po četných urgencích. Obviněnému byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu pěti roků, dále peněžitý trest ve výši 5.000,- Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání 14 dnů a zákaz obchodní a hostinské činnosti na dobu 5 roků. Podle § 35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 3. 2002, sp. zn. 4 To 493/2001, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obžalovanému uložena povinnost nahradit poškozenému J. R. škodu ve výši 345.640,70 Kč, Ing. V. P. škodu ve výši 300.000,- Kč a firmě R., s. r. o., H. D., škodu ve výši 310.245,40 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli poškození J. R. a firma R., s. r. o., H. D., odkázáni se zbytkem svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti tomuto rozsudku podali odvolání obviněný a v jeho neprospěch krajský státní zástupce. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 3. 12. 2003, sp. zn. 5 To 168/2002, k odvolání státního zástupce rozsudek krajského soudu podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil, a to ve výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. pak nově obviněnému uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tří roků se zařazením do věznice s ostrahou, peněžitý trest ve výši 5.000,- Kč a zákaz podnikání s předmětem obchodní činnosti v trvání 5 roků. Odvolání obviněného bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto. II. Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný prostřednictvím svých zvolených obhájců JUDr. F. K. a Mgr. K. N. dovolání. V dovolání zpracovaném JUDr. F. K. obviněný uvádí, že dovolání podává z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř. V jeho úvodu napadá obžalobu, kterou má za zmatečnou. Stejně hodnotí rozhodnutí obou soudů, zejména proto, že mu podle jeho názoru nebyl prokázán úmysl poškozené podvést. Konkrétně oběma soudům vytýká, že neprovedly důkaz vykonatelným platebním rozkazem Krajského obchodního soudu v Brně, sp. zn. Ro 210/95, kterým byla firmě B., s. r. o., uložena povinnost zaplatit žalobci firmě R., s. r. o., částku 310.245,40 Kč a náklady řízení. Podle obviněného tak uznání viny útokem pod bodem I/2 brání překážka věci pravomocně rozsouzené. Další pochybení obou soudů spatřuje v tom, že neakceptovaly jeho návrhy na doplnění dokazování výslechy svědků Ing. F. B., prof. PhDr. I. Š. a důkaz překladem smlouvy s R. C. z J. Tyto důkazy měly podle obviněného potvrdit jeho obhajobu, že měl sjednány dohody, které by vyřešily jeho druhotnou platební neschopnost. Ve vztahu ke skutku pod bodem II obviněný namítá, že nejednal v úmyslu nevrátit V. P. vypůjčené peníze, ani zabránit vkladu zástavní smlouvy jako zajišťovacího institutu, a tvrdí, že zástava nebyla realizována pouze vinou nekvalifikovaného postupu jeho právního zástupce. Obviněný je toho názoru, že jako majitel firmy byl nucen provádět rizikové obchodní operace, nemůže však za ně nést trestní odpovědnost. Některá jednání činil podle něj ve stavu krajní nouze, ve snaze zabránit vzniku ještě vyšší škody, která hrozila, takže se domnívá, že ani zde se nemohlo jednat o trestný čin. V další části dovolání obviněný oponuje skutkovým závěrům vrchního soudu, že peníze získané za prodej obilí použil na vyrovnání svých dřívějších dluhů, aniž by tyto dluhy byly blíže specifikovány. Za nesprávné považuje i výroky o náhradě škody, a to proto, že mu byla uložena povinnost nahradit způsobenou škodu poškozenému J. R., ačkoliv obviněný jednal nikoli za sebe, ale za firmu B., s. r. o. Obviněný dále vznáší námitku, že jeho věc nebyla spravedlivě a v přiměřené lhůtě projednána a rozhodnuta, když celé řízení trvalo sedm let, což by mělo být v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen Soud) považováno za porušení čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen Úmluva). Podle obviněného on sám na průtazích vinu nenesl. Obviněný také namítá, že krajský soud vynesl ve věci rozsudek, aniž by předtím postoupil věc vrchnímu soudu k rozhodnutí o jeho stížnosti proti usnesení krajského soudu, kterým rozhodl, že předseda senátu ani přísedící nejsou vyloučeni z projednávání věci. V závěru dovolání navrhoval, aby Nejvyšší soud oba rozsudky v celém rozsahu zrušil a jeho trestní stíhání podle § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. zastavil, případně, aby věc podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal k novému projednání a rozhodnutí. V dovolání zpracovaném obhájcem Mgr. K. N. obviněný uvádí, že je podává z důvodů stanovených v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Především namítá, že dokazování probíhalo jednostranně, nebyly akceptovány návrhy obviněného na jeho doplnění, které měly potvrdit obhajobu, že neměl v úmyslu poškozené uvést v omyl. Jím navrhované důkazy by dle jeho názoru prokázaly, že se do finanční tísně dostal vinou třetích osob a že vyvíjel iniciativu, aby se z této tísně dostal (například záměr realizovat nákup a prodej drahých kamenů). Oba soudy dle obviněného pochybily, když dospěly k závěru, že jednal úmyslně a naplnil tak skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák., neboť se podle jeho přesvědčení jednalo o běžné obchodní aktivity. Navrhoval, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí v celém rozsahu zrušil a sám rozhodl tak, že se obviněný obžaloby zprošťuje, případně aby přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Pokud by věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí krajskému soudu, žádá, aby Nejvyšší soud podle § 265l odst. 3 tr. ř. nařídil projednání a rozhodnutí věci v jiném složení senátu. Nejvyšší státní zástupkyně se v souladu s ust. § 265h odst. 2 tr. ř. k podanému dovolání písemně vyjádřila. Námitky uplatněné dovolatelem v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podle ní z velké části tento důvod nenaplňují, neboť jde o námitky skutkové, resp. namítající porušení práva procesního, nikoli hmotného. Deklarovanému dovolacímu důvodu sice podle jejího názoru odpovídají výhrady namítající absenci znaků subjektivní stránky u trestných činů podvodu, avšak nejvyšší státní zástupkyně v této souvislosti poukazuje na znění výroku rozsudku krajského soudu, které existenci podvodného úmyslu obviněného výslovně uvádí ve výroku o vině u každého z dílčích útoků. Právní závěr o existenci podvodného úmyslu na straně obviněného podle ní oba soudy rozvedly i v odůvodnění svých rozhodnutí, byť neučinily výslovný závěr o tom, zda se jednalo o úmysl přímý či nepřímý. Nejvyšší státní zástupkyně má za to, že riskantní obchodní operace obviněného nelze považovat za jednání v krajní nouzi podle § 14 tr. zák., jak se toho dovolatel domáhá. Jako konformní se zákonem hodnotí i výroky o náhradě škody. Veškeré námitky proto považuje za nedůvodné. Podle vyjádření nejvyšší státní zástupkyně nedošlo ani k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jak to tvrdí dovolatel. Podle ní se na délce řízení významně podílel sám obviněný, když přinejmenším ve stádiu odvolacího řízení opakovaně zmařil konání veřejného zasedání. Navíc ust. § 11 odst. 1 tr. ř. stanoví výslovně případy, kdy je trestní stíhání nepřípustné, avšak neúměrná délka trestního stíhání mezi nimi není a nestanoví to ani čl. 6 odst. 1 Úmluvy. V závěru svého vyjádření navrhovala, aby dovolání obviněného bylo podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. III. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě. Poté se zaměřil na to, zda obviněným uplatněné námitky lze skutečně považovat za některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř. Na překážku projednání dovolání obviněného nebylo ani to, že bylo zpracováno dvěma obhájci ve formě dvou oddělených podání. Jejich obsah se sice částečně překrýval a uplatněné námitky i petity se dílem lišily, nicméně obě podání nebyla ve vzájemném rozporu, takže Nejvyšší soud k nim přistupoval jako k celku. K dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V jeho rámci lze tudíž namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu neměl. Myslí se tím skutek, jak byl zjištěn soudem, takže v rámci tohoto důvodu nelze namítat nesprávnost skutkových zjištění, nesprávnost hodnocení provedených důkazů ani neúplnost provedeného dokazování. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obsahuje dvě alternativy, z kontextu dovolání obviněného je zřejmé, že jeho námitky mají naplnit druhou z nich, tj. že napadeným rozhodnutím bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání a v řízení mu předcházejícím byl dán některý z dovolacích důvodů uvedených v ust. § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Část námitek obviněného však byla ryze skutkového charakteru, neboť polemizovala se skutkovými závěry obou soudů, domáhala se jejich přehodnocení, resp. doplnění dokazování, které by podle názoru obviněného vedlo k jejich změně. K této části námitek Nejvyšší soud nepřihlížel, neboť nenaplňovaly ani deklarovaný důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani jiný z dovolacích důvodů přípustných podle § 265b tr. ř. Za relevantní námitku bylo možno považovat obviněným tvrzenou absenci podvodného úmyslu. Trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou, v případě § 250 odst. 2 tr. zák. škodu nikoli malou a v případě § 250 odst. 3 písm. b) tr. zák. škodu značnou. Krajský soud v Brně, jak patrno ze skutkových i právních vět výroku rozsudku, dospěl ohledně zavinění obviněného k jednoznačným závěrům. V každé ze skutkových vět týkajících se dílčích útoků obviněného popsal formu jeho zavinění, které ve všech případech nese znaky úmyslného uvedení poškozeného v omyl, ať již jde o závazek uhradit odebrané zboží v dohodnuté lhůtě, dodat zaplacené zboží či vrátit poskytnutý úvěr („v úmyslu ve lhůtě splatnosti odebrané zboží neuhradit“, „v úmyslu ve sjednané lhůtě nedodat zboží“, „v úmyslu ve sjednané lhůtě zapůjčenou částku nevrátit“). Tomu odpovídá i znění právních vět rozsudku („uvedl někoho v omyl“). V odůvodnění rozsudku krajský soud zevrubně zdůvodnil, z čeho dovodil, že obviněný již v době uzavírání zmíněných transakcí neměl v úmyslu poskytnout poškozeným plnění, k němuž se zavázal (blíže viz str. 7 - 8 odůvodnění). Námitkou obviněného o absenci podvodného úmyslu se obsáhle zaobíral i odvolací soud a ztotožnil se s argumenty krajského soudu, které doplnil o argumenty vlastní. Posouzení jednání obviněného jako trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. (bod I), resp. podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. (bod II) tedy shledává Nejvyšší soud v souladu se zákonem. Na tomto závěru nemohly nic změnit ani dovolací námitky obviněného, podle nichž byla způsobená škoda důsledkem riskantních obchodních operací, které měly být posouzeny jako jednání v krajní nouzi podle § 14 tr. zák., v důsledku čehož by trestnost takového jednání byla vyloučena. Podle § 14 tr. zák. čin jinak trestný, kterým někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému tímto zákonem, není trestným činem. Nejde o krajní nouzi, jestliže bylo možno toto nebezpečí za daných okolností odvrátit jinak anebo způsobený následek je zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil. Již z pouhého textu ustanovení § 14 tr. zák. je zřejmé, že jeho podmínky v případě obviněného naplněny nebyly. Především nebylo prokázáno žádné nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem, které by byl obviněný nucen odvracet. Problémy obviněného vyvolané neúspěchy v podnikání tento pojem nenaplňují. Nebezpečí insolventnosti obviněného, které mu reálně hrozilo, měl možnost odvracet zákonnými metodami, takže pokus obviněného řešit tuto situaci prostřednictvím spáchání trestných činů podvodu na úkor jeho obchodních partnerů nebylo možno kvalifikovat jako jednání v krajní nouzi ve smyslu § 14 tr. zák. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Tento dovolací důvod je naplněn v případě, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Důvody pro nepřípustnost svého trestního stíhání spatřoval obviněný především v délce řízení, kterou považoval za nepřiměřenou, čímž podle jeho názoru došlo k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy, což mělo soudy vést k zastavení řízení pro nepřípustnost s poukazem na ust. § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. Podle jeho názoru nemělo být v tomto případě pokračováno v trestním stíhání a toto mělo být zastaveno, neboť to stanoví vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Nejvyšší soud v této souvislosti konstatuje, že i když celková doba trvání trestního řízení v případě obviněného dosáhla šesti a půl roku, k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy v jeho případě nedošlo. Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen Soud) je třeba posuzovat každý případ individuálně a přihlížet přitom i k tomu, zda k případným průtahům nedošlo i vinou obstrukcí některé ze stran, jako tomu bylo právě v případě obviněného M. B. Z pohledu námitek obviněného je nejpodstatnější, že judikatura Soudu sice v případě extrémních průtahů zaviněných orgány příslušného státu připouští možnost spravedlivého zadostiučinění (čl. 41 Úmluvy) ve prospěch osoby, proti níž se řízení vede, avšak nestanoví povinnost státu reagovat na vzniklé průtahy řízení zrušením meritorního rozhodnutí, které již bylo vydáno, a zastavením řízení. Nejvyšší soud pak neshledal ani důvod nepřípustnosti trestního stíhání podle § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř., tj. že je nepřípustné trestní stíhání proti tomu, proti němuž dřívější trestní stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem. Obviněný v této souvislosti poukazoval na platební rozkaz, kterým bylo rozhodnuto o jeho povinnosti uhradit způsobenou škodu společnosti R., s. r. o., H. D. V tomto případě však šlo o rozhodnutí občanskoprávní, které nemohlo založit překážku rei iudicatae ve vztahu k probíhajícímu trestnímu řízení o skutku a jeho právní kvalifikaci, ale mohlo mít vliv pouze na možnost uplatňovat nárok na náhradu škody v rámci adhézního řízení (§ 44 odst. 3 tr. ř.). To, zda za této situace nemělo být vysloveno, že se společnost R., s. r. o., H. D., podle § 206 odst. 4 tr. ř. jako poškozená k trestnímu řízení nepřipouští s nárokem na náhradu škody, je ryze procesní otázkou, která však nepodléhá přezkumu dovolacího soudu, neboť nespadá pod žádný dovolací důvod přípustný podle § 265b odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud se rovněž zabýval námitkou obviněného, že krajský soud rozhodl v jeho věci rozsudkem dříve, než předložil vrchnímu soudu k rozhodnutí jeho stížnost proti usnesení, kterým krajský soud rozhodl, že předseda senátu a oba přísedící nejsou vyloučení podle § 31 tr. ř. z projednávání věci. Podle obviněného mělo být o stížnosti rozhodnuto neodkladně. Nejvyšší soud zvažoval, zda tato námitka svým obsahem nenaplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., tj. že ve věci rozhodl vyloučený orgán, avšak dospěl k negativnímu závěru. Obviněný totiž neuplatnil žádnou námitku, z níž by byl patrný nějaký věcný důvod vyloučení předsedy senátu či přísedících krajského soudu, a omezil se na zpochybnění postupu řízení, kterým bylo o jeho námitce podjatosti rozhodnuto. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. však může být naplněn pouze námitkami založenými na skutečnostech, z nichž vyplývá důvod pro vyloučení soudce, nikoli námitkami proti tomu, v jakém stádiu řízení bylo o námitce rozhodováno. Jen pro úplnost Nejvyšší soudu uvádí, že stížnost v tomto případě nemá odkladný účinek (viz § 141 odst. 4 tr. ř.) a není tudíž nutno přerušovat řízení do doby, než o ní bude rozhodnuto. V takovém případě sice hrozí, že pokud by stížnosti bylo vyhověno, znamenalo by to i zrušení rozsudku, neboť by šlo o úkon vyloučených osob. K tomu však v projednávaném případě nedošlo, neboť stížnost obviněného byla usnesením Vrchního soudu v Olomouci jako nedůvodná zamítnuta. IV. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům Nejvyšší soud dovolání obviněného M. B. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ust. § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 14. dubna 2004 Předseda senátu: JUDr. Petr Hrachovec Vypracoval : JUDr. Robert Fremr
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2017_21.CDO.205.2017.1.xml	Judikát 21 Cdo 205/2017 21 Cdo 205/2017 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. v právní věci žalobce J. K., zastoupeného JUDr. MgA. Michalem Šalomounem, Ph.D., advokátem se sídlem v Třebíči, Bráfova č. 770/52, proti žalované Obci Valašská Bystřice, se sídlem ve Valašské Bystřici č. 316, IČO 003 04 352, zastoupené JUDr. Naděždou Zetkovou, advokátkou se sídlem v Rožnově pod Radhoštěm, Bezručova č. 206, o žalobě pro zmatečnost, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně – pobočky ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 17 C 32/2014, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. června 2016 č.j. 15 Co 622/2015-74, takto: I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Naděždy Zetkové, advokátky se sídlem v Rožnově pod Radhoštěm, Bezručova č. 206. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): Dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29.6.2016 č. j. 15 Co 622/2015-74 není přípustné podle ustanovení § 237 o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak. K otázce vázanosti usnesením vrchního soudu nebo Nejvyššího soudu o věcné příslušnosti ve smyslu ustanovení § 104a o.s.ř. srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.5.2000 sp. zn. 33 Cdo 2657/99, uveřejněný pod číslem 22/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.6.2010 sp. zn. 29 Cdo 1934/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.2.2014 sp. zn. 29 Cdo 2296/2013, uveřejněné pod číslem 69/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.8.2015 sp. zn. 21 Cdo 1357/2014, uveřejněné pod číslem 17/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Z ustanovení § 104a odst. 7 o.s.ř. zcela nepochybně vyplývá, že usnesení vrchního soudu o věcné příslušnosti je závazné jak pro účastníky řízení, tak pro soudy. Rozhodl-li v posuzované věci o věcné příslušnosti Vrchní soud v Olomouci pravomocným usnesením ze dne 8.10.2009 č.j. Ncp 966/2099-11 tak, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni příslušné okresní soudy, nelze se věcnou příslušností v dovolacím řízení znovu zabývat; usnesení o věcné příslušnosti vydané postupem podle § 104a o.s.ř. je závazné i tehdy, je-li věcně nesprávné. Uvedenou otázkou se ostatně zabývá i Ústavní soud v odůvodnění nálezu ze dne 1.6.2010 sp. zn. I. ÚS 904/08 v části, v níž dovozuje přípustnost ústavní stížnosti proti usnesení vrchního soudu o věcné příslušnosti vydanému podle ustanovení § 104a o.s.ř. Účelem zastupování advokátem je, aby zastupovanému účastníku byla poskytnuta právní pomoc, na kterou má v řízení před soudy každý právo, a to již od počátku řízení (srov. čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Povinnost k náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky je ve sporném řízení – jak vyplývá z ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. - založena na principu odpovědnosti za výsledek, kterým je úspěch (neúspěch) účastníka ve věci. Právo na náhradu nákladů řízení má účastník, který měl ve věci plný úspěch, a odpovídající povinnost k zaplacení této náhrady zatěžuje účastníka, který ve věci úspěch neměl. Úspěšný účastník ovšem nemá právo na náhradu jakýchkoliv nákladů, které mu v řízení vznikly, nýbrž jen těch, které byly potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva; za této podmínky má právo též na náhradu nákladů spojených s jeho zastupováním advokátem. Součástí zastupování účastníka advokátem jsou též např. porady advokáta s účastníkem, jejichž účelem je zejména, aby advokát byl od účastníka vybaven skutkovými poznatky potřebnými k jeho řádnému zastupování (to platí zvláště ve skutkově složitějších věcech), aby účastník byl od advokáta informován o výsledcích řízení v jeho jednotlivých stadiích a aby s touto znalostí věci mohl vydat advokátu pokyny k dalšímu zastupování (například aby advokát podal opravný prostředek proti rozhodnutí soudu, nebo aby ho naopak nepodával). Protože právní pomoc poskytuje advokát účastníku i tím, že za něj jako jeho zástupce v průběhu řízení nahlíží do soudního spisu a činí si z něho výpisy a opisy (§ 44 odst. 1 o.s.ř.), má úspěšný účastník právo na náhradu nákladů – byly-li potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva - spojených nejen s poradami se svým zástupcem, ale i s nahlížením do spisu zástupcem. Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení je tak třeba v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15.11.2016 sp. zn. 21 Cdo 444/2016 předně přihlédnout k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o.s.ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 9. března 2017 JUDr. Zdeněk Novotný předseda senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2015_7.TDO.1291.2015.1.xml	Judikát 7 Tdo 1291/2015 7 Tdo 1291/2015-22 U S N E S E N Í Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 9. prosince 2015 v Brně dovolání obviněného V. V.proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 5 To 139/2015, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 5 T 216/2013, a rozhodl takto: Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 5 To 139/2015, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 9. 3. 2015, sp. zn. 5 T 216/2013, v odsuzující části. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Brně přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 9. 3. 2015, sp. zn. 5 T 216/2013, uznal obviněného V. V. (dále zpravidla jen „obviněný“) vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, který spáchal podle skutkových zjištění soudu tím, že dne 29. srpna 2013 kolem 16:15 hod. řídil po ulicích města B. po předchozím požití metamfetaminu motorové vozidlo zn. Škoda Felicia modré barvy registrační značky ..., přičemž byl kontrolován na křižovatce ulic P. a A. M. hlídkou Policie České republiky, která z jeho chování pojala podezření, že je ovlivněn návykovými látkami. Následně u obviněného byla provedena orientační dechová zkouška na alkohol s negativním výsledkem a test na přítomnost jiné návykové látky testovacím zařízením Drugwipe 5S s pozitivním výsledkem na metamfetamin, přičemž metamfetamin jako psychotropní látka zařazená do seznamu II v příloze 5 zák. č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o návykových látkách“), náleží mezi návykové látky ve smyslu ustanovení § 2 písm. a) uvedeného zákona. Podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil obviněného k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku jej zařadil pro výkon trestu do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložil obviněnému trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu patnácti měsíců. Podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obviněného obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 5 To 139/2015, podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné odvolání obviněného podané proti odsuzující části rozsudku soudu prvního stupně. Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Lucie Šmidákové včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný namítl s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu, že v jeho trestní věci nebyl proveden žádný znalecký posudek, který by určil, zda a případně jak byl ovlivněn návykovou látkou v době řízení motorového vozidla. Poukázal na to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, resp. jiném nesprávném hmotně právním posouzení věci, neboť z popisu skutku není možné dovodit, že došlo ke spáchání přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, protože nebylo vůbec prokázáno, že by byl pod vlivem návykové látky. Namítl, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý soudní proces, neboť soudy obou stupňů se při novém projednání věci nezabývaly jeho námitkami, jeho důkazními návrhy a vycházely ze závěrů z původního řízení konaného v roce 2013. Obviněný dále namítl, že soudy obou stupňů měly v jeho trestní věci uložit souhrnný trest a mělo dojít ke zrušení výroku o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 91 T 232/2013, neboť ke spáchání trestného činu v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 91 T 232/2013 došlo v období od 15. 4. 2013 do 3. 9. 2013, přičemž v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 5 T 216/2013 měl být trestný čin spáchán dne 29. 8. 2013. Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 5 To 139/2015, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší státní zástupce ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že nezbytným předpokladem pro uznání obviněného vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku je závěr, že pachatel řídil motorové vozidlo v kritické době v takovém stavu, který vylučuje způsobilost k výkonu této činnosti. Takový závěr ohledně obviněného V. V. však nevyplývá ze skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s usnesením odvolacího soudu. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 5 To 139/2015, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 9. 3. 2015, sp. zn. 5 T 216/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně [§ 265d odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání má obligatorní náležitosti dovolání stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného V. V. je důvodné. Vycházel přitom z následujících skutečností. Podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Předmětem právního posouzení je skutek, který zjistily soudy. V dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí lze namítat, že skutkový stav věci, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu věci zjištěného soudy. Mimo rámec dovolacího důvodu jsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu věci. Dovolání se tudíž nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána třetí soudní instancí. Nejvyšší soud se zabývá z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů. Obviněný vznesl v dovolání částečně skutkové námitky. Těmito námitkami napadl rozsah provedeného dokazování, způsob hodnocení důkazů, jakož i skutková zjištění učiněná soudy, jimiž je dovolací soud zásadně vázán. Takové námitky však nenaplňují uplatněný dovolací důvod. Obviněný opřel dovolání zčásti o námitky, které svým obsahem nenaplňují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolací soud je zásadně vázán skutkovými zjištěními, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně, a námitky proti těmto skutkovým zjištěním, tedy i proti hodnocení důkazů jakožto nezbytnému předpokladu vyvození skutkových závěrů soudy, nemohou být předmětem přezkoumání v rámci řízení o dovolání. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002). Obviněný právně relevantně namítl, že z popisu skutku není možné dovodit, že se v době spáchání přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku nacházel ve stavu vylučujícím způsobilost k řízení motorového vozidla, který si přivodil vlivem návykové látky. Podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku kdo vykonává ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky, zaměstnání nebo jinou činnost, při kterých by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok, peněžitým trestem nebo zákazem činnosti. Nejvyšší soud přisvědčil této námitce obviněného. Ustanovení § 274 tr. zákoníku chrání život a zdraví lidí a majetek před ohrožením určitého druhu zejména pocházejícím z činností konaných pod vlivem návykové látky. Toto ustanovení zakazuje vykonávat určité zaměstnání nebo činnost ve stavu vylučujícím způsobilost, kterou si pachatel přivodil vlivem návykové látky. Trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 tr. zákoníku je spáchán provedením zakázaného jednání, které má obecně nebezpečnou povahu, avšak od obecného nebezpečí ve smyslu § 272 tr. zákoníku nebo 273 tr. zákoníku se vedle rozsahu ohrožení liší též tím, že nebezpečí chráněným zájmům nemusí konkrétně a bezprostředně hrozit, stačí i jen vzdálená možnost poruchy daná již tím, že pachatel vykonal určitou činnost. Pro stav vylučující způsobilost neexistuje žádná konkrétní definice, neboť různé návykové látky působí na člověka odlišně a rozdílně ho ovlivňují se zřetelem k provozované činnosti, a proto je nutné v každém jednotlivém případě zkoumat, jakou měrou byla požitou návykovou látkou ovlivněna schopnost pachatele vykonávat provozovanou činnost. K naplnění znaků tohoto trestného činu se nevyžaduje takový stav, při němž pachatel upadá do bezvědomí nebo není schopen komunikace, ale postačí takové ovlivnění fyzických a psychických schopností návykovou látkou, které vylučuje způsobilost vykonávat zaměstnání nebo jinou činnost, při které by mohl být ohrožen život nebo zdraví lidí nebo způsobena značná škoda na majetku. Stav vylučující způsobilost je třeba v každém konkrétním případě zjišťovat a dokazovat. Při posuzování této otázky je nutno přihlížet zejména k tomu, jaké zaměstnání nebo činnost vykonával pachatel pod vlivem návykové látky (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2790 až 2791). Pojem návyková látka zahrnuje různé druhy látky, které jsou způsobilé nepříznivě ovlivnit psychiku člověka, a jedná se zejména o alkohol, omamné, psychotropní a další látky, které negativně působí na ovládací a rozpoznávací schopnosti nebo na sociální chování. Jestliže pachatel řídil motorové vozidlo pod vlivem jiné návykové látky než alkoholu, musí být zjištěno nejen o jakou návykovou látku a jaké její množství se jedná, ale též míra ovlivnění řidiče touto látkou. Pouhé zjištění, že řidič motorového vozidla byl v době řízení pod vlivem jiné návykové látky než alkoholu, samo o sobě nepostačuje pro závěr, že v důsledku toho byl ve stavu vylučujícím způsobilost k výkonu této činnosti ve smyslu § 274 odst. 1 tr. zákoníku. Nelze-li stanovit druh, množství a míru ovlivnění takovou návykovou látkou v době řízení motorového vozidla jinak, zpravidla se nebude možno obejít bez odborného vyjádření či přibrání znalce toxikologa, přičemž jejich zpracovatelé podle výsledků odběru krve, popř. moči, stanoví druh a množství návykové látky v době řízení motorového vozidla. Na základě poznatků o množství a druhu návykové látky, eventuálně její koncentraci, době, po kterou ji měl pachatel v těle, zjištěných reakcích a jednání pachatele, znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, určí, zda a jak byl pachatel ovlivněn návykovou látkou v době řízení motorového vozidla (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 449/2010). Ze skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s usnesením odvolacího soudu a z provedeného dokazování vyplývá, že obviněný řídil dne 29. 8. 2013 v ulicích města B. motorové vozidlo, přičemž byl kontrolován hlídkou Policie České republiky a z důvodu podezření na ovlivnění návykovými látkami byl následně podroben orientačnímu testu zařízením Drugwipe 5S na přítomnost návykové látky s pozitivním výsledkem na metamfetamin. Nejvyšší soud zjistil z takto vymezeného skutku, že soudy obou stupňů nedostatečně posoudily všechny skutečnosti významné pro závěr, zda se obviněný v době řízení motorového vozidla nacházel ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky. Zejména se nezabývaly a ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s usnesením odvolacího soudu neuvedly, jaké množství metamfetaminu se v těle obviněného nacházelo v době řízení motorového vozidla a jakým způsobem jej tato návyková látka ovlivnila při řízení motorového vozidla. Nejvyšší soud dále poukazuje na to, že soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že: „Pouhá přítomnost ilegální drogy či metabolik v krvi řidiče znamená automaticky jeho neschopnost řídit bezpečně motorové vozidlo“. Uvedený závěr soudu prvního stupně je nesprávný a je v rozporu s výše uvedenou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, podle které pouhé zjištění, že řidič motorového vozidla byl v době řízení pod vlivem jiné návykové látky než alkoholu, samo o sobě nepostačuje pro závěr, že v důsledku toho byl ve stavu vylučujícím způsobilost k výkonu této činnosti ve smyslu § 274 odst. 1 tr. zákoníku. Naopak je nutné v takovém případě zjistit nejen, o jakou návykovou látku se jedná, ale také její množství v těle řidiče a míru jeho ovlivnění touto návykovou látkou. Taková skutková zjištění však soudy neučinily. Soudy obou stupňů své skutkové závěry opřely pouze o důkaz úředním záznamem o kontrole obviněného provedením orientačního testu Drugwipe 5S, na základě kterého byla zjištěna přítomnost metamfetaminu v těle obviněného. Soudy obou stupňů ale již neprovedly žádný další důkaz, např. důkaz odborným vyjádřením nebo znaleckým posudkem z oboru soudního lékařství, odvětví toxikologie či z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, který aby prokázal, jaké konkrétní množství metamfetaminu se nacházelo v těle obviněného v době řízení motorového vozidla a jakým způsobem jej tato návyková látka ovlivnila při řízení. Taková skutková zjištění soudu jsou však nezbytná pro učinění závěru, zda se obviněný v době řízení motorového vozidla skutečně nacházel ve stavu vylučujícím způsobilost, kterou si přivodil vlivem návykové látky. Nejvyšší soud z těchto důvodů shledal, že nesprávným postupem soudů obou stupňů byl naplněn důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s usnesením odvolacího soudu zcela absentuje závěr o tom, že obviněný byl v době řízení motorového vozidla ve stavu vylučujícím způsobilost k této činnosti, který si přivodil vlivem návykové látky. Soudy obou stupňů tak nedostatečně posoudily všechny skutečnosti podstatné pro posouzení, zda jednání obviněného naplňuje všechny zákonné znaky přečinu ohrožení pod vlivem návykové podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku. Jiné nesprávné hmotněprávní posouzení na základě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se může týkat některé další otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Skutkovou okolností zakládající jiné nesprávné hmotněprávní posouzení může být otázka, zda byly dva trestné činy (skutky) spáchány ve vícečinném souběhu a zda přichází v úvahu uložení souhrnného trestu za oba trestné činy, nebo zda je mezi nimi vztah recidivy a za každý trestný čin je třeba uložit samostatný trest. Obviněný namítl, že mu měl být uložen souhrnný trest. Nejvyšší soud zjistil, že Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 91 T 232/2013, uznal obviněného V. V. vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. V trestní věci obviněného V. V. vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 5 T 216/2013 soud rozhodoval dne 9. 3. 2015 o skutku, který měl obviněný spáchat dne 29. 8. 2013, tedy ještě předtím, než byl dne 3. 4. 2014 Městským soudem v Brně vyhlášen rozsudek v trestní věci vedené pod sp. zn. 91 T 232/2013. Jestliže Městský soud v Brně shledal obviněného v trestní věci sp. zn. 5 T 216/2013 vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, měl uložit obviněnému V. V. souhrnný trest a zároveň podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušit výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 91 T 232/2013. Nejvyšší soud z uvedených důvodů zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 5 To 139/2015, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 9. 3. 2015, sp. zn. 5 T 216/2013, podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Městský soud v Brně je přitom podle § 265s odst. 1 tr. ř. vázán právním názorem Nejvyššího soudu, který vyslovil v tomto rozhodnutí. Městský soud v Brně doplní skutkové závěry o zjištění konkrétního množství metamfetaminu, které se v době řízení motorového vozidla nacházelo v těle obviněného, a o zjištění, zda a jakým způsobem byl pachatel ovlivněn návykovou látkou v době řízení motorového vozidla. Městský soud v Brně poté učiní závěr, zda se obviněný v době řízení motorového vozidla nacházel ve stavu vylučujícím způsobilost k této činnosti, který si přivodil vlivem návykové látky, a zda jeho jednání naplňuje všechny zákonné znaky přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání konaném za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud zjistil, že obviněný nevykonává trest odnětí svobody v této trestní věci, a proto nerozhodoval podle § 265l odst. 4 tr. ř. P o u č e n í : Proti usnesení o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný. V Brně dne 9. prosince 2015 JUDr. Jindřich Urbánek předseda senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2010_23.CDO.1529.2007.1.xml	Judikát 23 Cdo 1529/2007 23 Cdo 1529/2007 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně ČSOB Investment Banking Services, a. s., člen skupiny ČSOB, se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, PSČ 150 57, IČ 27081907, proti žalovanému O. Š., zastoupenému JUDr. Jaroslavem Dulíčkem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 147, o zaplacení částky 550.939,- Kč, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 38 Cm 81/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. listopadu 2006, č. j. 2 Cmo 49/2006-157, takto: I. Dovolání žalobkyně se zamítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 24.450,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jaroslava Dulíčka, advokáta, se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 147. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 17. října 2005 č. j. 38 Cm 81/2004-126, zastavil řízení ohledně částky 1.197,50 Kč (výrok pod bodem I), zamítl žalobu, jíž se původní žalobkyně IPB Leasing, a. s., v likvidaci, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 310/60, PSČ 140 00, IČ 60192372, domáhala po žalovaném zaplacení částky 549.741,50 Kč (výrok pod bodem II), a rozhodl o nákladech řízení (výrok pod bodem III). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 29. 8. 1999 leasingovou smlouvu, podle níž žalobkyně dodala žalovanému otočný pluh GASSNER a žalovaný se mimo jiné zavázal hradit dohodnuté leasingové splátky. Protože žalovaný tuto povinnost řádně neplnil, žalobkyně smlouvu ke dni 2. 4. 1999 vypověděla. Žalovaný předmět leasingu žalobkyni dne 10. 12. 1999 vrátil tak, že jej vlastním nákladem dopravil na určené místo u dodavatele předmětu leasingu, s nímž měla žalobkyně uzavřenu rámcovou kupní smlouvu na zpětný odkup. Tzv. „celkovou bilancí leasingové smlouvy k datu8. 10. 2001“ ze dne 21. 11. 2001 žalobkyně vyčíslila žalovanému jednak vícenáklady spojené s předčasným ukončením leasingové smlouvy v celkové výši 15.220,80 Kč (za odebrání předmětu leasingu 1.120,80 Kč, za znalecký posudek 2.100,- Kč a za provizi za prodej 12.000,- Kč), jednak škodu ve výši 535.718,82 Kč (nesplacená část pořizovací ceny ve výši 645.049,- Kč plus nesplacená část pojistného ve výši 33.248,- Kč plus nesplacená část úroků ve výši 147.721,82 Kč plus provize 9.700,- Kč minus částka 300.000,- Kč získaná prodejem předmětu leasingu). Další bilancí ze dne 9. 12. 2004 pak byla výše škody snížena na částku 534.520,82 Kč. Soud prvního stupně především uzavřel, že na uplatněné vícenáklady nemá žalobkyně právo, neboť žalovaný nemůže nést její náklady spojené s prodejem předmětu leasingu třetí osobě, jenž byl uskutečněn s odstupem dvou let od ukončení leasingového vztahu, ačkoliv žalobkyně měla s dodavatelem uzavřenu smlouvu o zpětném odkupu. Námitku promlčení práva na náhradu škody ve výši 534.520,82 Kč posoudil jako důvodnou, neboť dovodil, že žalobkyně již v březnu 1999, kdy ukončila leasingový vztah výpovědí, znala všechny skutečnosti rozhodné pro výši škody, totiž pořizovací cenu předmětu leasingu, výši zaplacené akontace, výši základu zaplacených tří leasingových splátek, výši kupní ceny předmětu leasingu sjednanou ve smlouvě o zpětném odkupu, výši pojistného za dobu trvání leasingu a výši zaplaceného pojistného a rovněž celkovou výši úroků zaplacených za dobu trvání leasingu a výši úroků zaplacených žalovaným. V téže době bylo žalobkyni známo, že osobou odpovědnou je žalovaný. Čtyřletá promlčecí doba práva na náhradu škody podle ustanovení § 397 a § 398 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) tedy běžela již od této doby a žaloba byla dne 10. 12. 2003 podána po jejím uplynutí. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 27. listopadu 2006, č. j. 2 Cmo 49/2006-157, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích pod body II a III potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok pod bodem II). Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, který (po zopakování důkazu příslušnou listinou) doplnil o zjištění, že leasingová smlouva byla vypovězena ke dni 2. 4. 1999 a žalovaný byl ve výpovědi vyzván, aby do 12.00 hod. pracovního dne následujícího po výpovědi připravil předmět leasingu k vrácení. Z ustanovení článku 9 odst. 2.2, odst. 4 a odst. 6 Všeobecných podmínek finančního pronájmu movitých předmětů (dále jen „obchodní podmínky“) jako součásti leasingové smlouvy odvolací soud dovodil, že žalobkyní uplatněný nárok je nárokem na plnění závazků vypočtených v článku 9 odst. 4 všeobecných obchodních podmínek, které žalovanému vznikly v důsledku ukončení leasingové smlouvy výpovědí, a pojem „škoda“ se zde používá v obecném významu a charakterizuje, že jde o náhradu majetkové újmy vzniklé ukončením leasingové smlouvy výpovědí, a že rozsah této majetkové újmy se rozumí tak, jak je vymezen v obecné právní úpravě. Přitom však nejde o náhradu škody ve smyslu ustanovení § 373 a násl. obch. zák., nejedná o závazek z odpovědnosti, nýbrž jde o právo žalobkyně na plnění závazků podle leasingové smlouvy. Promlčecí doba práva na splnění závazku podle ustanovení § 392 odst. 1, věty první, obch. zák. běží od splatnosti závazku. Protože doba splatnosti těchto závazků není ve smlouvě ani v obchodních podmínkách stanovena a nestanovila ji ani žalobkyně, jak to předpokládá článek 9 odst. 6 obchodních podmínek, shledal odvolací soud skutečnost, jež založila běh promlčecí doby, ve vypovězení smlouvy. Námitky žalobkyně, že v té době ještě nemohla znát výši způsobené škody, posoudil odvolací soud jako irelevantní s poukazem na to, že pro uplatnění nároku na náhradu škody není třeba znát přesnou výši škody, nýbrž postačuje taková povědomost o jejím rozsahu, která umožňuje uplatnit právo na její náhradu. V této otázce se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně ke dni výpovědi takovou povědomost o rozsahu škody měla. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a jež odůvodnila tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, uplatnila tedy dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Žalobkyně namítla, že soudy nižších stupňů dostatečně nepřihlédly k jednotlivým právům a povinnostem vyplývajícím z leasingové smlouvy a že nesprávně „aplikovaly“ počátek běhu promlčecí doby, jestliže k němu mělo dojít ještě před vrácením předmětu leasingu. Poukázala na to, že podle článku 9 odst. 5 obchodních podmínek byla oprávněna požadovat po žalovaném okamžité vydání předmětu leasingu, žalovaný jej však vydal až 10. 12. 1999 zpětnému odkupci. Protože zpětný odkup nebyl úspěšně realizován, dostal se předmět leasingu do dispozice žalobkyně až v srpnu 2001. Pokud nebude vzat jako rozhodný pro počátek běhu promlčecí doby tento okamžik, je podle jejího mínění třeba počítat počátek běhu promlčecí doby od 10. 12. 1999, kdy žalovaný vydal předmět leasingu zpětnému odkupci. Do té doby totiž nebylo zřejmé, zda dojde k vydání předmětu leasingu, a výši škody proto nebylo možno reálně stanovit. Definitivní výši škody žalobkyně zjistila až po prodeji předmětu leasingu třetí osobě. V době výpovědi leasingové smlouvy nebyla zřejmá ani část škody představující revolvingové úroky placené žalobkyní bance za peněžní prostředky poskytnuté na danou leasingovou smlouvu, které žalobkyně hradí dosud a jejichž výpočet byl ve vyčíslení škody proveden ke dni prodeje předmětu leasingu třetí osobě. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání poukázal na to, že rozsudek odvolacího soudu je založen na dvou právních závěrech, totiž že uplatněný nárok je právem na plnění závazku a že promlčecí doba takového nároku běží od doby jeho splatnosti, a vyslovil přesvědčení, že první z těchto závěrů je z dovolacího přezkumu vyloučen, protože žalobkyně tuto právní otázku v dovolání neoznačila. Právní otázkou napadenou dovoláním je otázka počátku běhu promlčecí doby, která je v případě práva na splnění závazku upravena v ustanovení § 392 odst. 1, větě první, obch. zák., podle něhož promlčecí doba běží ode dne, kdy závazek měl být splněn nebo kdy mělo být započato s jeho plněním. Pokud odvolací soud řešil otázku běhu promlčecí doby podle tohoto ustanovení, pak aplikoval správné zákonné ustanovení. Jestliže pak na základě zjištění, že doba splnění závazku nebyla stanovena, odvolací soud vyložil ustanovení § 392 odst. 1 obch. zák. tak, že rozhodnou skutečností zakládající počátek běhu promlčecí doby je vypovězení leasingové smlouvy, k němuž všeobecné obchodní podmínky upínají v článku 9 odst. 4 vznik oprávnění žalobkyně požadovat splnění tam uvedených závazků, je takový výklad souladný s právní praxí, podle níž není-li doba splnění závazku stanovena, je pro počátek běhu promlčecí doby rozhodný okamžik vzniku závazku. Z toho pak žalovaný dovodil, že právní posouzení odvolacího soudu je správné, a navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl. Usnesením ze dne 13. srpna 2008, č. j. 32 Cdo 1529/2007-196, Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) rozhodl podle ustanovení § 107 odst. 1, 3 o. s. ř. o tom, že na straně žalobkyně bude jako s účastníkem v řízení pokračováno se společností ČSOB Investment Banking Services, a. s., členem skupiny ČSOB, se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, PSČ 150 57, IČ 27081907, jako s procesní nástupkyní původní žalobkyně IPB Leasing, a. s., která podle zjištění soudu sloučením se společností ČSOB Investment Banking Services, a. s., členem skupiny ČSOB, zanikla a v důsledku toho ztratila způsobilost být účastníkem řízení. Nejvyšší soud proto pokračoval v dovolacím řízení jako s žalobkyní se společností ČSOB Investment Banking Services, a. s., členem skupiny ČSOB. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou (účastníkem řízení) řádně zastoupeným advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o. s. ř. Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozhodnutí proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Napadený rozsudek odvolacího soudu je rozsudkem potvrzujícím, proti němuž je dovolání přípustné za podmínek uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř. O případ, na který pamatuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., se nejedná, jelikož rozsudek soudu prvního stupně byl rozsudkem v pořadí prvním, dovolání tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu je dovolací soud zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 13). Zásadní právní význam rozhodnutí může přitom založit jen taková právní otázka, jež je pro rozhodnutí odvolacího soudu určující. Právním posouzením věci je myšlenkový postup soudu a z něho vyplývající závěry při výkladu právních předpisů a při jejich aplikaci na zjištěný skutkový stav věci. Při hodnocení správnosti právního posouzení tedy dovolací soud prověřuje, zda zjištěný skutkový stav odvolacímu soudu dovoloval učinit příslušný právní závěr (srov. shodně Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. § 201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, 1919 s.). Právní posouzení je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, popřípadě ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.Nejvyšší soud neshledal správným argument žalovaného, že otázka povahy (právního důvodu) žalobou uplatněného nároku (popř. nároků) není otevřena dovolacímu přezkumu. Byť žalobkyně řešení této otázky odvolacím soudem nezpochybnila explicitně, je z obsahu dovolání zřejmé, že napadá správnost právního posouzení věci odvolacím soudem též v této otázce. Upíná-li se její polemika s právní závěrem odvolacího soudu k okamžiku, kdy se dozvěděla (mohla dozvědět) o škodě, tedy ke znaku obsaženému v hypotéze ustanovení § 398 obch. zák., upravujícího (mimo jiné) počátek běhu promlčecí doby práva na náhradu škody, pak je nutno dovodit, že její námitky proti správnosti právního závěru odvolacího soudu o počátku běhu promlčecí doby zpochybňují též posouzení uplatněného nároku jako jiného práva než práva na náhradu škody. Protože povaha právních vztahů, které vznikají mezi leasingovým pronajímatelem a leasingovým nájemcem v případě předčasného ukončení leasingového vztahu, a navazující otázka, s jakou skutečností se v takovém případě pojí počátek běhu promlčecí doby, je odvolacími soudy rozhodována rozdílně, má rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. a dovolání v projednávané věci je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Důvodné však není, neboť napadené rozhodnutí je z pohledu uplatněných dovolacích důvodů správné. Byť se ani soud prvního stupně, ani soud odvolací nezabývaly výslovně otázkou, pod jaký právní režim posuzovaný závazkový vztah spadá, z ustanovení hmotného práva, která oba soudy aplikovaly, je zřejmé, že tento vztah posoudily (v souladu s označením obou účastníků v žalobě a v leasingové smlouvě jako podnikatelů a též v souladu se zcela zřejmým účelovým určením předmětu leasingu jako stroje určeného k zemědělské výrobě) podle ustanovení § 261 odst. 1 obch. zák. jako obchodní závazkový vztah. Správnost tohoto posouzení nebyla dovolatelkou zpochybněna, není tedy otevřena dovolacímu přezkumu a Nejvyšší soud z něho ve svých úvahách vychází. V otázkách, které neupravuje leasingová smlouva (a obchodní podmínky a splátkový kalendář jako její součást), se tedy posuzovaný vztah řídí především ustanoveními obchodního zákoníku (§ 1 odst. 2, věta první, obch. zák.). Pro účely vyřešení předložené právní otázky je nejprve třeba se vypořádat s ujednáním v čl. 9 odst. 9.2. obchodních podmínek, jež upravují oprávnění leasingového pronajímatele ukončit leasingovou smlouvu a v němž je příslušný právní úkon leasingového pronajímatele označen jako výpověď (týž výraz je v souvislosti s navazujícím vypořádáním užit v čl. 9.4. obchodních podmínek). Výklad tohoto ujednání podle ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. a § 266 obch. zák. vede k závěru, že ve skutečnosti (z povahy věci) nejde o výpověď leasingové smlouvy (§ 582 odst. 1 obč. zák.), nýbrž o odstoupení od smlouvy (§ 344 a násl. obch. zák.). Obsahem leasingové smlouvy totiž není závazek k nepřetržité nebo opakované činnosti nebo závazek zdržet se určité činnosti nebo strpět určitou činnost, na něž míří ustanovení § 582 odst. 1 obč. zák., upravující zánik závazku výpovědí, a vzhledem k charakteru předmětných závazků nelze dovodit, že v případě výpovědi by se tato nedotýkala vzájemných práv a povinností před účinností výpovědi. Nelze totiž oddělit práva a povinnosti vzniklé před účinností této „výpovědi“ a práva a povinnosti po účinnosti tohoto právního úkonu. V těchto případech je nutno provést vzájemné vypořádání účastníků daného závazkového vztahu. Důsledky zániku nesplněného obchodního závazku odstoupením upravuje ustanovení § 351 obch. zák., podle něhož odstoupením od smlouvy zanikají všechna práva a povinnosti stran ze smlouvy. Odstoupení od smlouvy se však nedotýká nároku na náhradu škody vzniklé porušením smlouvy, ani smluvních ustanovení týkajících se volby práva nebo volby tohoto zákona podle § 262 obch. zák., řešení sporů mezi smluvními stranami a jiných ustanovení, která podle projevené vůle stran nebo vzhledem ke své povaze mají trvat i po ukončení smlouvy (odstavec 1). Strana, které bylo před odstoupením od smlouvy poskytnuto plnění druhou stranou, toto plnění vrátí, u peněžního závazku spolu s úroky ve výši sjednané ve smlouvě pro tento případ, jinak stanovené podle § 502 obch. zák. Vrací-li plnění strana, která odstoupila od smlouvy, má nárok na úhradu nákladů s tím spojených (odstavec 2). Ustanovení § 351 obch. zák. je ustanovením dispozitivním (srov. § 263 odst. 1 obch. zák.). Úpravu nároků stran při odstoupení od smlouvy obsaženou v leasingové smlouvě, resp. v obchodních podmínkách, na něž leasingová smlouva odkazuje, je třeba považovat za smluvní konkretizaci nároků vyplývajících z ustanovení § 351 odst. 2 obch. zák. Z tohoto pohledu je třeba v projednávané věci hodnotit článek 9 odstavec 9.4. obchodních podmínek stanovící, že vypoví-li pronajímatel smlouvu v souladu s ustanovením odstavce 9.2., je oprávněn požadovat všechny nesplacené splátky ke dni předčasného ukončení leasingové smlouvy, výdaje pronajímatele spojené s výpovědí nebo odstoupením a vymáháním pohledávek, smluvní pokuty, náhradu škody a ušlý zisk. Plnění poskytnutá druhou stranou před odstoupením od smlouvy, která jsou strany leasingového vztahu povinny si podle ustanovení § 351 obch. zák. vrátit, přitom bez zřetele na to, jak jsou označena v leasingové smlouvě (v příslušných obchodních podmínkách), vyplývají ze samotné podstaty finančního leasingu. Závazky stran zrušené leasingové smlouvy vrátit si poskytnutá plnění jsou závazky synallagmatickými (srov. § 325 obch. zák.), z čehož plyne, že vzájemné nároky, jejichž předmětem je plnění téhož druhu, tj. plnění peněžité, se zúčtují, aniž bylo třeba započtecího úkonu; ze zúčtování pak vychází jediný peněžitý závazek, závazek té ze stran zrušeného leasingového vztahu, jejíž peněžité závazky, s nimiž vstoupila do vypořádání, byly vyšší. Z tohoto výkladu se pak podává, že nároky smluvních stran založené předčasným ukončením leasingového vztahu jsou bez zřetele na to, jak jsou označeny v leasingové smlouvě (v projednávané věci též jako „náhrada škody a ušlý zisk“), právy vzniklými odstoupením od smlouvy. U práv, jež vznikají odstoupením od smlouvy, se běh promlčecí doby řídí ustanovením § 394 odst. 1 obch. zák.; promlčecí doba běží ode dne, kdy oprávněný od smlouvy odstoupil. Se zřetelem na objektivní povahu skutečnosti, s níž toto ustanovení pojí počátek běhu promlčecí doby, je právně bezvýznamné, kdy se žalobkyni dostalo informací, z nichž mohla usoudit na výši vypořádacího nároku. Vzhledem k tomu, že promlčecí doba je v případě tohoto nároku čtyřletá (srov. § 397 obch. zák.), nelze mít za to, že takováto interpretace právních předpisů nešetří ústavně zaručených práv žalobkyně. Jestliže tedy odvolací soud dovodil, že žalobkyní uplatněný nárok není nárokem na náhradu škody, a skutečnost, jež založila běh promlčecí doby, shledal ve vypovězení smlouvy, je jeho právní posouzení správné, bez zřetele na to, že k tomuto závěru dospěl ne zcela přesnou úvahou. Správnost právního posouzení, na jehož základě odvolací soud shledal promlčeným celý žalobou uplatněný nárok, ačkoliv žalovaný namítl promlčení (srov. § 388 odst. 1 obch. zák.) jen vůči jeho části ve výši 534.520,82 Kč, označené žalobkyní jako nárok na náhradu škody (srov. podání žalovaného ze dne 22. 8. 2005 na č. l. 92 spisu), dovoláním zpochybněna nebyla, toto posouzení tedy není otevřeno dovolacímu přezkumu a Nevyšší soud se jím zabývat nemohl. Protože napadený rozsudek odvolacího soudu je z pohledu uplatněných dovolacích důvodů správný, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř. zamítl. Žalovaný, jenž byl v dovolacím řízení zcela úspěšný, má podle ustanovení § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5, věty první, o. s. ř. vůči neúspěšné žalobkyni právo na náhradu nákladů, které v dovolacím řízení vynaložil a které spočívají v odměně jeho advokáta za zastupování a v jeho hotových výdajích (§ 137 odst. 1, 3 o. s. ř.). Advokát žalovaného učinil v dovolacím řízení pouze jeden úkon právní služby – vyjádřil se k dovolání. Vzhledem k ustanovení § 10 odst. 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, se odměna advokáta určuje podle ustanovení § 3 odst. 1 bod 5 ve spojení s § 18 odst. 1, věty první, uvedené vyhlášky a činí (po zaokrouhlení dle § 16 odst. 2 vyhlášky) 24.150,- Kč. Advokátovi dále náleží paušální náhrada hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Dovolací soud proto uložil žalobkyni zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 24.450,- Kč, a to ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta žalovaného (§ 243c odst. 1 ve spojení s § 149 odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí. V Brně dne 29. dubna 2010 JUDr. Zdeněk D e s předseda senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2008_26.CDO.2701.2006.1.xml	Judikát 26 Cdo 2701/2006 26 Cdo 2701/2006 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Marie Vokřinkové a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně m. č. P. 10, proti žalovaným 1) T. K. a 2) V. K., zastoupeným advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp.zn. 16 C 367/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. května 2006, č.j. 19 Co 208/2006-44, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. května 2006, č.j. 19 Co 208/2006-44, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 11. ledna 2006, č.j. 16 C 367/2005-17, výrokem I. uložil žalovaným vyklidit byt č. 18, II. kategorie, o velikosti 1+1 s příslušenstvím, ve 3. podlaží domu č.p. 742 v ulici Žitomírská 22, P. 10, k.ú. V. (dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“) do patnácti dnů od právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Soud prvního stupně měl po provedeném dokazování za prokázané, že předmětný byt se nachází v domě, jehož vlastníkem je hl. m. P. a že správu k němu vykonává městská část P. 10, že dne 2. 10. 1996 uzavřel obvodní úřad městské části P. 10 s žalovanými nájemní smlouvu, že žalovaní na základě této smlouvy platili nájemné až do roku 2001, že nájemné přestali platit za situace, kdy se stali nezaměstnanými a byli odkázáni na sociální dávky, že dluh začali splácet až v prosinci 2004, kdy žalovaný 1) sehnal práci, že ke dni 2. 1. 2006 činil dluh na nájemném 59.243,- Kč, že žalovaní jsou invalidní důchodci a že se z jejich manželství narodila nezletilá dcera. Na tomto skutkovém základu soud prvního stupně dovodil, že obvodní úřad městské části P. 10 nebyl subjektem práv a povinností (tím byla městská část P. 10), a proto je nájemní smlouva ze dne 2. 10. 1996 absolutně neplatným právním úkonem, který nezaložil nájemní právo žalovaných k bytu. Žalovaní tak užívají předmětný byt bez právního důvodu a jsou povinni ho podle § 126 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“) vyklidit. Soud prvního stupně pak zvažoval použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. a dovodil, že v daném případě není výkon práva žalobkyně v rozporu s dobrými mravy. Přihlédl k tomu, že i když neplatnost nájemní smlouvy byla důsledkem jednání organizační jednotky žalobkyně, nezneužila žalobkyně situaci a přikročila k uplatnění práva (podání žaloby na vyklizení) až teprve poté, kdy žalovaní za užívání bytu dlouhodobě neplatili a dluh narostl na značnou částku. Přisvědčil žalovaným, že sice přestali platit za užívání bytu až poté, kdy se ocitli v důsledku ztráty zaměstnání žalovaného 1) v nepříznivé finanční situaci. Na druhé straně však zhodnotil v jejich neprospěch, že nepoužili sociální dávky vyplácené jako příspěvek na bydlení na úhradu za užívání bytu. V odůvodnění svého rozhodnutí pak uvedl, že je namístě použít § 3 odst. 1 obč. zák. jen v souvislosti s možností vázat povinnost žalovaných vyklidit byt na zajištění náhradního ubytování. Uvedené řešení však nepromítl do svého výroku, v němž rozhodl, že žalovaní jsou povinni vyklidit byt do 15 dnů od právní moci rozsudku. K odvolání obou žalovaných Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 17. května 2006, č.j. 19 Co 208/2006-44, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud doplnil dokazování a ze spisu vedeného před Obvodním soudem pro Prahu 10 pod sp. zn. 8 C 119/2004, v němž probíhalo proti žalovaným řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu a o zaplacení 107.821,- Kč s příslušenstvím, zjistil, že řízení bylo usnesením ze dne 22. 3. 2006, č.j. 8 C 119/2004-46, zastaveno pro zpětvzetí žaloby (podle sdělení žalobkyně k tomu došlo proto, že ve výši 77.763,- Kč byl dluh promlčen a ve zbývající výši 30.058,- Kč s příslušenstvím byl žalovanými uhrazen). Dále zjistil, že se žalovaná 2) zavázala na základě dohody o provedení práce uzavřené s firmou R. s., s.r.o. provádět v roce 2006 venkovní úklidové práce za odměnu 5.000,- Kč za 100 odpracovaných hodin, dále že žalovaný 1) se na základě dohody o pracovní činnosti uzavřené s L.B.D. P. 10 zavázal rovněž pro rok 2006 provádět úklidové práce domu č.p. 819 za 2.560,- Kč hrubého měsíčně. Odvolací soud se poté po právní stránce ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že nájemní smlouva ze dne 2. 10. 1996 je absolutně neplatná a že žalovaným na základě ní nevznikl nájemní poměr k předmětnému bytu. Na rozdíl od soudu prvního stupně však aplikoval ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. tak, že žalobkyni zcela odepřel ochranu jejího práva. Zhodnotil v její neprospěch, že svým jednáním přivodila absolutní neplatnost nájemní smlouvy, dále že v průběhu odvolacího řízení žalovaní projevili účinnou snahu své povinnosti ve vztahu k žalobkyni splnit (žalovaní si i přes své zdravotní postižení opatřili zaměstnání a nepromlčené dluhy uhradili) a dále ještě i to, že na straně žalovaných jsou zcela mimořádné okolnosti (jsou oba zdravotně postiženi, mají nedostatek rodinného zázemí – oba žalovaní vyrůstali v ústavu – procházeli tíživou ekonomickou situací, mají v péči nezletilé dítě, současný výkon práce je vázán na jejich bydliště a vyklizením by o práci přišli a stávající byt je úměrný jejich možnostem). Odvolací soud pak v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že jeho rozhodnutí není „neměnné“ a v případě, že by žalovaní opětovně porušili své povinnosti, nemohli by se již aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. dovolat. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o.s.ř.“, a jako dovolací důvod označila nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). V dovolání namítala, že není správné zjištění odvolacího soudu o tom, že žalovaní uhradili všechny její nepromlčené pohledávky. Poukazovala na to, že k 19. 7. 2006 jsou žalovaní v prodlení s placením úhrad za užívání bytu za celkem 16 měsíců. K důkazu o tom předložila upomínku z 19. 7. 2006. Pokládala za chybný závěr, pokud odvolací soud nehodnotil nezaplacení promlčeného dluhu k tíži žalovaných. Zpochybnila též závěr odvolacího soudu, že důvody pro odepření práva na vyklizení nejsou neměnné a že v případě opětného porušování povinností by se již žalovaní v budoucnu nemohli úspěšně dovolat ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. Tento závěr považovala za neudržitelný, neboť pravomocným rozhodnutím soudu byla takto ve věci založena překážka věci rozhodnuté a ona by se nemohla znovu soudně domáhat vyklizení bytu. Namítala, že zamítnutím žaloby došlo k zásadnímu omezení práv vlastníka, zatímco žalovaným se dostalo maximální ochrany a nedůvodného zvýhodnění jak proti vlastníkovi, tak i proti ostatním nájemcům bytů. Závěrem navrhla, aby bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno a věc mu vrácena k dalšímu řízení. Žalovaní ve vyjádření k dovolání poukázali na to, že se jim v řízení podařilo prokázat jejich tíživou sociální situaci a také to, že v průběhu řízení před odvolacím soudem splatili nepromlčený dluh vůči žalobkyni. Nesouhlasili s názorem žalobkyně na výklad překážky věci rozhodnuté a namítali, že aby se mohlo jednat v případě zamítnutí žaloby na vyklizeni nemovitosti užívané bez právního důvodu o překážku věci rozsouzené pro budoucí žaloby o vyklizení, muselo by jít o totožnost skutkovou. Nesouhlasili ani s námitkou že jsou zvýhodněni oproti ostatním nájemníkům a uvedli, že jsou ochotni a připraveni uzavřít nájemní smlouvu k předmětnému bytu. Závěrem navrhli, aby bylo dovolání zamítnuto, popřípadě, kdyby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil, aby zavázal žalobkyni zajistit pro ně přiměřený náhradní byt. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Vady podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebyly namítány a z obsahu spisu nevyplynuly. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na právním závěru, že žalovaní užívají předmětný byt bez právního důvodu (správnost tohoto právního závěru nebyla dovoláním zpochybněna), a že jsou dány důvody ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. pro odepření domáhat se výkonu práva vyklizení bytu, přičemž žalobce správnost posléze uvedeného právního závěru napadl. Výklad otázky, zda lze odepřít výkon práva na vyklizení bytu užívaného bez právního důvodu pro rozpor výkonu práva s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč.zák., se v soudní praxi ustálil. Nejvyšší soud v rozhodnutí uveřejněném pod č. 12 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2002, formuloval právní názor, podle nějž na základě ustanovení § 3 odst. 1 obč.zák. nelze zamítnout žalobu na vyklizení nebytových prostor, jestliže smlouva o jejich nájmu byla uzavřena neplatně. K odůvodnění uvedeného názoru Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, že byl-li pronajímatel podle neplatné smlouvy vlastníkem nemovitosti, v níž jsou umístěny smlouvou dotčené prostory, svědčí mu i právo na ochranu tohoto vlastnictví, neboť užívání jeho nemovitosti bez právního důvodu představuje zásah do vlastnického práva, který je neoprávněný. V rozsudku ze dne 29. 11. 2001, sp.zn. 20 Cdo 1203/99, uveřejněném pod č. 133 v časopise Soudní judikatura 11/2001, Nejvyšší soud dovodil, že nesvědčil-li žalovanému od počátku platný titul k užívání vyklizovaných místností, nelze ani prostřednictvím § 3 odst. 1 obč.zák. zabránit požadavku na jejich vyklizení a žalobu zamítnout. Táž okolnost, jež zakládá právo na ochranu vlastníka (§ 126 odst. 1 obč.zák.) domáhajícího se vyklizení místností, nemůže být současně důvodem k odepření tohoto práva. Uvedený právní názor sdílí Nejvyšší soud i ve vztahu k užívání bytu bez právního důvodu (srov. např. jeho rozhodnutí ze dne 17. 12. 2003, sp.zn. 26 Cdo 2319/2003, ze 3. 2. 2004, sp.zn. 26 Cdo 128/2003, z 18. 5. 2004, sp.zn. 26 Cdo 538/2003, ze 17. 6. 2004, sp.zn. 26 Cdo 2686/2003, z 15. 6. 2005, sp.zn. 26 Cdo 306/2005, z 23. 5. 2005, sp.zn. 26 Cdo 280/2005 a z 21. 12. 2006, sp. zn. 26 Cdo 2262/2005). Dovodil-li tedy odvolací soud, že požadavku na vyklizení předmětného bytu užívaného bez právního důvodu lze zabránit prostřednictvím ustanovení § 3 odst. 1 obč.zák., nelze – vzhledem k uvedené judikatuře – pokládat jeho právní posouzení věci za správné. Za této situace se dovolací soud již nezabýval námitkou dovolatelky, že závěr odvolacího soudu, že žalovaní zaplatili nepromlčené dluhy, nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, ani právními námitkami, že v neprospěch žalovaných bylo třeba vyhodnotit i nezaplacení promlčeného dluhu, že v případě zamítnutí žaloby vznikla překážka věci rozsouzené, neboť závěry o těchto skutečnostech by logicky již nemohly právní posouzení věci ovlivnit. Dovolací soud proto napadený rozsudek podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil (aniž se – z důvodu nadbytečnosti – zabýval naplněností dalšího dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř.) a podle § 243b odst. 3 věty první o.s.ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§ 243d odst. 1 věta první za středníkem o.s.ř.). Pro úplnost lze dodat, že okolnosti, které vedly odvolací soud k zamítnutí žaloby, mohou být eventuálně významné v rámci úvahy, zda vyklizení bytu má být za použití § 3 odst. 1 obč. zák. vázáno na zajištění bytové náhrady (srov. rozsudek ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. 31 Cdo 1096/2000, uveřejněný pod č. 59 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 24. dubna 2008 JUDr. Miroslav Ferák, v. r. předseda senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2016_21.ND.207.2016.1.xml	Judikát 21 Nd 207/2016 21 Nd 207/2016 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v exekuční věci oprávněné Komerční banky, a.s. se sídlem v Praze 1, Na Příkopě č. 969/33, IČO 45317054, zastoupené JUDr. Josefem Kešnerem, advokátem se sídlem v Husinci, Na Ohradách č. 31, proti povinnému J. A. H., žádost o pověření a nařízení exekuce, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 206 EXE 7075/2016, o určení místní příslušnosti soudu, takto: Věc, vedenou u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 206 EXE 7075/2016, projedná a rozhodne Okresní soud Praha-západ. Odůvodnění: Soudní exekutor Mgr. Lukáš Křivánek, Exekutorský úřad Karlovy Vary, podal dne 7. 5. 2016 u Okresního soudu Praha-západ spolu s exekučním návrhem oprávněné ze dne 29. 4. 2016 žádost o pověření a nařízení exekuce na majetek povinného k vymožení pohledávky oprávněné. Okresní soud Praha-západ usnesením ze dne 13. 5. 2016, č. j. 206 EXE 7075/2016-10, vyslovil svou místní nepříslušnost a rozhodl, že věc bude předložena Nejvyššímu soudu k určení, který soud ji projedná a rozhodne. V odůvodnění uvedl, že z výpisu z centrální evidence obyvatel a z výpisu z registru obyvatel bylo zjištěno, že povinný nemá žádný druh pobytu na území České republiky a že soudu není znám ani žádný majetek povinného umístěný v obvodu zdejšího soudu. Podle ustanovení § 11 odst. 3 občanského soudního řádu jde-li o věc, která patří do pravomoci soudů České republiky, ale podmínky místní příslušnosti chybějí nebo je nelze zjistit, určí Nejvyšší soud, který soud věc projedná a rozhodne. Podle ustanovení § 105 odst. 2 občanského soudního řádu vysloví-li soud, že není příslušný, postoupí věc po právní moci tohoto usnesení příslušnému soudu nebo ji za podmínek uvedených v ustanovení § 11 odst. 3 občanského soudního řádu předloží Nejvyššímu soudu. Nejvyšší soud v usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Nd 316/2013, uveřejněném pod č. 11/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vyložil a odůvodnil právní názor, že je-li Nejvyšší soud žádán o určení místně příslušného soudu podle ustanovení § 11 odst. 3 občanského soudního řádu na základě pravomocného rozhodnutí, jímž soud prvního stupně vyslovil svou místní nepříslušnost a rozhodl o postoupení věci Nejvyššímu soudu za účelem určení místně příslušného soudu, Nejvyšší soud určí místně příslušný soud, aniž zkoumá (aniž je oprávněn zkoumat), zda je dána pravomoc českých soudů k projednání a rozhodnutí věci. Nejvyšší soud České republiky, vycházeje z obsahu spisu a přihlížeje k zásadě hospodárnosti řízení, rozhodl tak, že jako místně příslušný soud v dané věci určil Okresní soud Praha-západ, u nějž byla žádost o pověření exekutora a nařízení exekuce na majetek povinného podána a který ve věci provedl prvotní úkony. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 12. července 2016 JUDr. Mojmír Putnapředseda senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2011_26.CDO.4206.2010.1.xml	Judikát 26 Cdo 4206/2010 26 Cdo 4206/2010 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce Pozemkového fondu České republiky, se sídlem Praha 3, Husinecká 1024/11a, zastoupeného JUDr. Charlottou Hanzlíkovou, advokátkou se sídlem Zlín, Na Výsluní 5351, proti žalovanému V. S., o zaplacení částky 35.907,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 11 C 93/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. června 2009, č. j. 14 Co 534/2008-173, ve znění opravného usnesení ze dne 25. června 2009, č. j. 14 Co 534/2008-178, a usnesení ze dne 25. června 2009, č. j. 14 Co 534/2008-180, takto: I. Dovolací řízení se zastavuje. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.383,- Kč k rukám JUDr. Charlotty Hanzlíkové, advokátky se sídlem Zlín, Na Výsluní 5351, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. O d ů v o d n ě n í: Okresní soud v Břeclavi (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 30. 5. 2007, č. j 11 C 93/2003-128 (poté, co jeho rozsudek ze dne 11. 2. 2004, č. j. 11 C 93/2003-46, byl k odvolání žalovaného zrušen usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 23. 11. 2006, č. j. 14 Co 189/2006-97, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení), zamítl žalobu na zaplacení částky 35.907,50 Kč spolu se zde specifikovanými úroky z prodlení (výrok I.); současně nepřiznal účastníkům právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.), rozhodl o vrácení soudního poplatku žalobci (výrok III.) a přiznal odměnu právnímu zástupci žalovaného (výrok IV.). Krajský soud v Brně (odvolací soud) rozsudkem ze dne 25. 6. 2009, č. j. 14 Co 534/2008-173, ve znění opravného usnesení ze dne 25. 6. 2010, č. j. 11 C 93/2003-178, a usnesení ze dne 25. 6. 2009, č. j. 14 Co 534/2008-180, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 35.907,50 Kč spolu se zde specifikovanými úroky z prodlení; dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný – nezastoupen advokátem – dovolání, v němž vyjádřil nesouhlas s uvedeným rozhodnutím odvolacího soudu. Žalobce se ve svém dovolacím vyjádření ztotožnil s rozhodnutím odvolacího soudu, vyvracel námitky žalovaného na navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto. Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 25. června 2009, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”). Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), že však nejsou dány podmínky pro jeho věcné projednání. Z ustanovení § 241 odst. 1, 2 písm. a), odst. 4 o.s.ř. plyne, že dovolatel (fyzická osoba), nemá-li právnické vzdělání, musí být zastoupen advokátem (příp. notářem), jenž musí dovolání také sepsat. Povinné zastoupení je zvláštní podmínkou dovolacího řízení týkající se dovolatele, jejíž nedostatek lze odstranit, avšak bez jejíhož splnění není možno o dovolání věcně rozhodnout. Jak vyplývá z ustanovení § 241 odst. 4 o.s.ř., požadavek povinného zastoupení není naplněn jen tím, že si dovolatel zvolí zástupcem advokáta (popř. je mu ustanoven soudem). Součástí povinného zastoupení je i to, že dovolání musí být sepsáno tímto advokátem. Jestliže si dovolatel zvolí advokáta (popř. jestliže je mu advokát ustanoven soudem) až poté, co sám podal dovolání, je nezbytné ke splnění požadavku povinného advokátního zastoupení, aby advokát již učiněné podání nahradil nebo doplnil vlastním podáním či se s původním podáním alespoň písemně nebo ústně do protokolu ztotožnil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp.zn. 26 Cdo 1121/99, uveřejněné pod číslem 64 v časopise Soudní judikatura 6/2000). Pokud se tak nestane, podmínka povinného advokátního zastoupení není splněna. Podle § 104 odst. 2 o.s.ř. jde-li o nedostatek podmínky řízení, který lze odstranit, učiní k tomu soud vhodná opatření. Nezdaří-li se nedostatek podmínky řízení odstranit, řízení zastaví. V posuzované věci podal žalovaný dne 6. 10. 2009 včasné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu. Ustanovený advokát Mgr. Martin Pisarovič ve dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 240 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 241b odst. 3 věty druhé za středníkem o. s. ř.), počítané od 5. 12. 2009 (právní moc usnesení odvolacího soudu ze dne 26. 10. 2009, č. j. 11 C 9/2003-195) dovolání sepsané samotným žalovaným nenahradil vlastním podáním, jeho podání nedoplnil a ani se s ním písemně či ústně do protokolu neztotožnil (byť k tomu byl navíc vyzván usnesením soudu prvního stupně ze dne 12. 1. 2010, č.j. 11 C 93/2003-197). K doplnění dovolání podanému přímo u soudu prvního stupně (takřka po šesti měsících od právní moci napadeného rozhodnutí odvolacího soudu) dne 15. 2. 2010 nelze přihlížet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2006, sp.zn. 30 Cdo 2858/2006). Z uvedeného vyplývá, že zákonem stanovená podmínka dovolacího řízení podle § 241 odst. 1 věty první o.s.ř. ve spojení s ustanovením § 241 odst. 4 o.s.ř. nebyla přes opatření provedené soudem prvního stupně ve dvouměsíční lhůtě podle § 241b odst. 3 o.s.ř. splněna (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2010, sp.zn. 26 Cdo 853/2010 /ústavní stížnost podanou proti citovanému usnesení Ústavní soud České republiky odmítl usnesením ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. II. ÚS 2794/10/). Nejvyšší soud proto řízení o dovolání proti rozsudku odvolacího soudu pro nedostatek uvedené podmínky řízení podle § 243c odst. 1 a § 104 odst. 2 o.s.ř. zastavil. O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 2 o.s.ř. a zavázal žalovaného, který zavinil zastavení dovolacího řízení, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 3.352,- Kč (§ 2 odst. 1, § 3 odst. 1 bod 4. ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 730,- Kč představující 20 % DPH (§ 137 odst. 3 o.s.ř.). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí. V Brně dne 21. července 2011 Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc. předsedkyně senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2003_6.TDO.846.2003.1.xml	Judikát 6 Tdo 846/2003 6 Tdo 846/2003 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. července 2003 dovolání, které podal obviněný E. C., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2003, sp. zn. 61 To 388/2001, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 16 T 21/2000, a rozhodl t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného E. C. o d m í t á. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 16. 5. 2001, sp. zn. 16 T 21/2000, byl obviněný E. C. uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. spáchaný formou spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., protože: pod bodem III. společně s obviněným L. Č. v přesně nezjištěné době od 17.00 hod. dne 20. 11. 1998 do 9.00 hod. dne 23. 11. 1998 v P., po přeříznutí mříže a rozbití skla okna, vnikli do prostoru prodejny E., přičemž obž. Č. poté, co se aktivovalo poplašné zařízení, utekl, obž. C. odcizil 33 ks mobilních telefonů Nokia 5110 v celkové hodnotě 243.322,22 Kč, 6 ks mobilních telefonů zn. Nokia 6110B v hodnotě 79.650,- Kč, 2 ks mobilních telefonů zn. Nokia 8810 v hodnotě 49.860,- Kč, 2 ks mobilních telefonů E 788 v hodnotě 23.980,- Kč, 2 ks mobilních telefonů E 688 v hodnotě 16.222,10 Kč, 1 ks mobilního telefonu E 768M v hodnotě 15.210,- Kč, 3 ks mobilních telefonů E 628 v hodnotě 15.480,72 Kč, 1 ks mobilního telefonu Sony 2000 v hodnotě 11.279,70 Kč, 8 ks mobilních telefonů Bosch 607 v hodnotě 49.680,- Kč, 7 ks mobilních telefonů Philips Diga v hodnotě 43.470,- Kč, 1 ks mobilního telefonu Nokia 8810 v hodnotě 24.930,- Kč, 2 ks mobilních telefonů Nokia 6110 v hodnotě 26.550,- Kč a 4 ks mobilních telefonů Nokia 5110 v hodnotě 29.493,36 Kč, poškozením způsobili další škodu ve výši 645,- Kč, přičemž obž. Č. se tohoto jednání dopustil, přestože byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 3. 3. 1997, sp. zn. 2 T 3/95, pravomocně odsouzen pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b) tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, který vykonal dne 3. 11. 1997. Za tento trestný čin byl obviněný E. C. odsouzen podle § 247 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, přičemž podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro jeho výkon zařazen do věznice s ostrahou. Tímtéž rozsudkem byl pro úmyslnou trestnou činnost popsanou pod body I., II. a III. výroku o vině odsouzen obviněný L. Č. Rovněž bylo rozhodnuto ohledně uplatněných nároků poškozených na náhradu škody. Proti tomuto rozsudku podal obviněný E. C. odvolání. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2003, sp. zn. 61 To 388/2001, byl k odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. e) odst. 2 tr. ř. zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 16. 5. 2001, sp. zn. 16 T 21/2000, a to pouze ohledně obviněného E. C. ve výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. učinil odvolací soud vlastní rozhodnutí a při nezměněném výroku o vině trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. obviněnému E. C. uložil podle § 247 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, přičemž pro výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen. Vůči citovanému rozsudku odvolacího soudu a rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný E. C. prostřednictvím svého obhájce dne 18. 4. 2003 dovolání, které bylo Obvodnímu soudu pro Prahu 6 doručeno dne 22. 4. 2003. Mimořádný opravný prostředek obviněný opřel o důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a na špatném hmotně právním posouzení věci. V dovolání obviněný uvádí, že nesouhlasí se zjištěním skutkového stavu, jak ho popsal soud prvního stupně a se kterým se odvolací soud plně ztotožnil. Obviněný rekapituluje důkazy a uvádí, že jeho vina nebyla prokázána. Rovněž nebyla vyvrácena možnost, že na místě činu v době jeho spáchání vůbec nebyl. Podle názoru obviněného soudy obou stupňů nepostupovaly podle ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., zejména skutkový stav nebyl zjištěn v míře dostačující pro vydání rozhodnutí a bylo porušeno jeho právo na obhajobu. V této souvislosti zdůrazňuje, že navrhoval, aby byla provedena konfrontace mezi ním a obviněným Č. a zejména, aby byl opakován výslech jmenovaného obviněného za přítomnosti obhájce E. C. Namítá, že soud rovněž nevyslechl svědka K., s nímž měl v inkriminovanou dobu sledovat video, přičemž tento důkaz považoval za nadbytečný. Obviněný tvrdí, že soudy obou stupňů braly v úvahu jen důkazy svědčící v jeho neprospěch a důkazy svědčící v jeho prospěch nezohlednily, popř. ani neprovedly. Podle obviněného je důkaz metodou pachové identifikace pouze podpůrný a nepřímý, neboť se zakládá na chování psa a jeho správnost nemůže být ověřena smyslovým vnímáním člověka. Tento důkaz proto nemůže potvrzovat věrohodnost výpovědi obviněného Č., jak konstatoval odvolací soud. Obviněný rovněž uvádí, že jedna osoba nemohla odnést 72 kusů mobilních telefonů, které byly v krabicích. Domněnka soudu, že vzhledem k tomu, že bydlí od místa činu 5-6 minut chůze, a proto se mohl několikrát vrátit zpět, není podpořena žádným důkazem a není odůvodněna. Obviněný konstatuje, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily skutek, jehož spáchání je mu kladeno za vinu, neboť podle zásady in dubio pro reo měl být obžaloby zproštěn. Z těchto v dovolání podrobně popsaných důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2003, sp. zn. 61 To 388/2001, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 16. 5. 2001, sp. zn. 16 T 21/2000, a soudu prvního stupně přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl. K podanému dovolání se ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru obviněný cestou zpochybnění výsledků provedeného dokazování a způsobu hodnocení důkazů napadl skutkový stav věci. Proto dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn pouze formálně a nebyl věcně naplněn. Státní zástupkyně konstatuje, že obviněný neuvádí žádnou kvalifikovanou námitku nesprávného právního posouzení jemu přisouzeného skutku, a proto k jeho argumentaci nelze v rámci dovolacího řízení přihlížet. Z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., a aby rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání /§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř./. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného E. C. je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.] a v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1, 3 tr. ř.). Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit otázku, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z konstatovaného dovolacího důvodu vyplývá, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin nebo že nešlo o žádný trestný čin. Lze vytýkat i vady spočívající v jiném hmotně právním posouzení. Důvody dovolání jsou koncipovány v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. tak, že v dovolání není možno namítat vady týkající se skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení důkazů, neboť právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit právě s ohledem na jednotlivé důvody dovolání popsané v citovaném zákonném ustanovení. Dovolání jako specifický mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř. Proto Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání řízení zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.). Podle názoru Nejvyššího soudu není obviněným E. C. deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněnými námitkami materiálně naplněn. Obviněný v dovolání popírá svoji vinu a zpochybňuje věrohodnost provedených důkazů. Namítá, že nebyly provedeny jím navrhované důkazy, když soudy vzaly v úvahu jen důkazy svědčící v jeho neprospěch, v čemž spatřuje porušení svého práva na obhajobu. Tato tvrzení jsou ale námitkami ohledně zjištěného skutkového stavu věci včetně úplnosti dokazování a hodnocení provedených důkazů, přičemž z těchto údajných nedostatků je až následně obviněným dovozováno nesprávné právní posouzení předmětného skutku. V této souvislosti nutno připomenout, že samotná skutková zjištění, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení, však Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat. Obviněný v dovolání nenamítá, že by skutek uvedený ve výroku o vině pod bodem III. v rozsudku soudu prvního stupně, který shledal bezchybným i odvolací soud, byl nesprávně právně posouzen jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák., nebo že by rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nejvyšší soud proto konstatuje, že v daném případě nebyl ve skutečnosti uplatněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť ze strany obviněného jde výlučně o námitky, které jsou mimo rámec tohoto zákonného dovolacího důvodu. Nutno zdůraznit, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením § 265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo § 265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení i právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Tak je tomu i v této trestní věci. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného E. C. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř. Toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 30. července 2003 Předseda senátu: JUDr. Jiří H o r á k
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2017_20.CDO.5674.2016.1.xml	Judikát 20 Cdo 5674/2016 20 Cdo 5674/2016 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zbyňka Poledny a soudkyň JUDr. Ivany Kudrnové a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., v exekuční věci oprávněné CALDERSHOT FINANCE LTD., se sídlem v Londýně NW11 7 TJ, 788-790 Finchley Road, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, United Kingdom company number: 5843605, zastoupené Mgr. Dagmar Lupínkovou, advokátkou se sídlem v Mladé Boleslavi III, Táborská č. 966/5, proti povinnému A. M., zastoupenému Mgr. Ivo Hudečkem, advokátem se sídlem v Šenově u Nového Jičína, Anenská č. 366, pro 124 227 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 53 EXE 54/2010, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 8. 2016, č. j. 9 Co 444/2016-58, takto: Dovolání se odmítá. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): Nejvyšší soud České republiky dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále „odvolací soud“) ze dne 22. 8. 2016, č. j. 9 Co 444/2016-58, jímž bylo k odvolání povinného potvrzeno usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně (dále „soud prvního stupně“) ze dne 16. 3. 2016, č. j. 53 E 54/2010-47, o zamítnutí návrhu povinného na zastavení exekuce a odkladu provedení exekuce, odmítl podle § 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první, čl. II., bod 7. přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II., bod 2. přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Dovolatel v dovolání uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Předpoklad přípustnosti dovolání spatřoval v tom, že odvolací soud použil v napadeném rozhodnutí judikaturu Nejvyššího soudu, jíž byla řešena právní otázka, „zda je možné aplikovat ustanovení upravující promlčení v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), na vymáhání pojistného podle § 16 odst. 2 zákona České národní rady č. 592/1992 Sb., o pojistném na veřejné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů“ a dále otázka „ zda v zákoně České národní rady č. 592/1992 Sb., o pojistném na veřejné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů, chybí bližší úprava běhu promlčecí doby“, přičemž obšírně dovozoval, že by dovolací soud řešené právní otázky měly být posouzeny dovolacím soudem jinak. Dále namítal, že dosud dovolací soud neřešil otázku, „zda úprava promlčení výkonu rozhodnutí obsažená v zákoně České národní rady č. 592/1992 Sb., o pojistném na veřejné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů, má přednost před úpravou obsaženou v obč. zák.“. Ke všem dovolatelem položeným otázkám Nejvyšší soud dodává, že jím řešeny byly a odvolací soud přiléhavě při jejich řešení na ustálenou judikaturu dovolacího soudu k výkladu ustanovení § 16 odst. 2 zákona České národní rady č. 592/1992 Sb., o pojistném na veřejné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů, odkázal (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. července 2006, sp. zn. 20 Cdo 2219/2005, usnesení ze dne 18. dubna 2012, sp. zn. 20 Cdo 2511/2011, a usnesení ze dne 30. října 2012, sp. zn. 20 Cdo 1137/2011, srov. dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2005, sp. zn. 21 Cdo 1940/2005, usnesení ze dne 15. července 2010, sp. zn. 20 Cdo 2689/2008, a usnesení ze dne 10. července 2013, sp. zn. 31 Cdo 867/2012). Dovolací soud nemá důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak. K tomuto závěru nemůže vést ani samotná dovolací argumentace. Připomenout je namístě i zákonné znění ustanovení § 16 odst. 2 zákona České národní rady č. 592/1992 Sb., o pojistném na veřejné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů, které s účinností od 1. 1. 2008 výslovně upravuje počátek a délku běhu promlčecí doby pro výkon práva přiznaného pravomocným platebním výměrem, jímž bylo vyměřeno, jakož i její stavení po dobu řízení u soudu. Dovolání směřující do výroku o zamítnutí návrhu na odklad provedení exekuce bylo namístě odmítnout z důvodu objektivní nepřípustnost (srov. § 238 odst. 1 písm. e/ o. s. ř.). O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodováno ve zvláštním režimu (s odkazem na § 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 30. 5. 2017 JUDr. Zbyněk Polednapředseda senátu

Subsets and Splits

No community queries yet

The top public SQL queries from the community will appear here once available.