Datasets:

harun27
/

pretrain_data

Modalities:

Formats:

Size:

Libraries:

Dataset card Data Studio Files Files and versions Community

Dataset Viewer

Auto-converted to Parquet

Split (1)

train · 300k rows

document_id stringlengths 6 286	text stringlengths 0 1.53M
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2006_29.OD.67.2005.1.xml	Judikát 29 Od 67/2005 29 Od 67/2005-90 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně TRADO, s.r.o. se sídlem Průmyslová čtvrt 154, 674 01 Třebíč, IČ 46 90 58 80, proti žalované M. T., o 34.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 8 C 40/2003, o návrhu soudu na přikázání věci jinému soudu, takto: Věc vedená u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 8 C 40/2003, se přikazuje k projednání a rozhodnutí Okresnímu soudu v Třebíči. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se domáhá žalobou podanou původně u Krajského soudu v Ústí nad Labem vydání rozhodnutí, kterým by žalované bylo uloženo zaplatit jí částku 34.000,- Kč s úrokem z prodlení a nahradit náklady řízení s odůvodněním, že žalovaná neuhradila objednanou a uskutečněnou přepravu zboží z M. v Bělorusku do S. ve Švýcarsku. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 18.6.2002, č.j. Ncp 373/2002-28, rozhodl, že k projednání a rozhodnutí věci jsou příslušné v prvním stupni okresní soudy s tím, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Okresnímu soudu v Teplicích. Po podání odporu proti platebnímu rozkazu vydanému Okresním soudem v Teplicích dne 13.1.2003, č.j. 34 Ro 1416/2002-37, informoval uvedený soud účastníky o tom, že má za to, že by věc měla být přikázána Okresnímu soudu v Třebíči. Vyslovil názor, že z důvodu hospodárnosti a rychlosti řízení by bylo vhodné přikázání věci tomuto soudu, neboť žalovaná má od r. 2003 bydliště v K. a žalobkyně má sídlo v T. Poukázal na to, že nelze pominout, že T. jsou místu bydliště žalované o několik set kilometrů vzdálenější než T. Žalobkyně uvedla, že nemá námitky k přikázání věci Okresnímu soudu v Třebíči, žalovaná se nevyjádřila, ačkoliv jí byla výzva soudu řádně doručena. Nejvyšší soud České republiky jako soud nejblíže společně nadřízený příslušnému soudu (Okresnímu soudu v Teplicích) a Okresnímu soudu v Třebíči, kterému má být věc přikázána (§ 12 odst. 3 věta první o. s. ř.), návrh soudu na přikázání věci jinému soudu projednal a dospěl k závěru, že v posuzovaném případě jsou splněny zákonné podmínky pro přikázání věci jinému soudu. Podle ustanovení § 12 odst. 3 věty druhé o. s. ř. mají účastníci právo se vyjádřit, kterému soudu má být věc přikázána a v případě druhého odstavce citovaného ustanovení též k důvodu, pro který by měla být přikázána. Důvody vhodnosti podle citovaného ustanovení mohou být různé v závislosti na předmětu řízení, postavení účastníků i jiných okolnostech. Jde zejména o skutečnosti, z nichž lze dovodit, že jiným než příslušným soudem bude věc projednána rychleji a hospodárněji. K přikázání věci jinému než příslušnému soudu by mělo docházet jen výjimečně ze závažných důvodů, neboť je uplatňováno jako výjimka z ústavně zaručené zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a že příslušnost soudu a její přikázání jinému soudu stanoví zákon (čl. 38 Listina základních práv a svobod publikované pod č. 2/1993 Sb., ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb.). Důvody pro odnětí věci a její přikázání jinému soudu musí být natolik významné, aby dostačujícím způsobem ovlivňovaly průlom do výše citovaného ústavního principu. Zákon při tom výslovně zakotvuje právo účastníků se vyjádřit k důvodu delegace k soudu, k němuž má být věc delegována, aby vhodnost takového postupu mohla být zvážena i z pohledu jejich poměrů; delegací nesmí být totiž navozen stav, který by se v poměrech účastníků projevil nepříznivě. Skutečnost, že žalobkyně, která se v době podání žaloby dne 20.8.2001 zdržovala přechodně v místě příslušného soudu, se v r. 2003 přestěhovala do K. a že ani žalobkyně nemá v obvodu tohoto soudu sídlo, je závažnou skutečností, odůvodňující přikázání věci jinému soudu. Lze souhlasit s názorem věc předkládajícího soudu, že vhodným soudem vzhledem k sídlu žalobkyně se jeví Okresní soud v Třebíči, který je i z hlediska vzdálenosti bydliště žalované mnohem bližší než místně příslušný soud. Je proto dán předpoklad rychlejšího a hospodárnějšího řízení u Okresního soudu v Třebíči. Nejvyšší soud České republiky s přihlédnutím ke kladnému stanovisku žalobkyně proto návrhu Okresního soudu v Teplicích vyhověl a podle ustanovení § 12 odst. 2 o. s. ř. přikázal věc Okresnímu soudu v Třebíči. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně 31. ledna 2006 JUDr. František Faldyna, CSc. předseda senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2010_22.CDO.791.2010.1.xml	Judikát 22 Cdo 791/2010 22 Cdo 791/2010 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Františka Baláka ve věci žalobce K. N., za účasti 1) Krajského úřadu Olomouckého kraje, Odboru strategického rozvoje kraje, se sídlem v Olomouci, Jeremenkova 40a, a 2) Ředitelství silnic a dálnic ČR, státní příspěvkové organizace se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 546/56, o žalobě proti rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje, Odboru strategického rozvoje, č. j. KUOK/83575/2008-2/767, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 8/2009, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. září 2009, č. j. 1 Co 121/2009-19, takto: I. Dovolací řízení se zastavuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Podle § 243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno. Krajský soud v Ostravě (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 26. ledna 2009, č. j. 23 C 8/2009-5, zastavil řízení pro překážku zahájeného řízení, rozhodl o náhradě nákladů řízení a o vrácení soudního poplatku žalobci. Vrchní soud v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 24. září 2009, č. j. 1 Co 121/2009-19, usnesení soudu prvního stupně potvrdil v části týkající se zastavení řízení, odmítl odvolání směřující proti odůvodnění usnesení soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací po přezkoumání věci dospěl k závěru, že v posuzovaném případě brání meritornímu rozhodnutí o dovolání nesplnění podmínky povinného zastoupení žalobce. Podle § 241 odst. 1 věty první o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, musí být dovolatel zastoupen advokátem nebo notářem. Notář může dovolatele zastupovat jen v rozsahu svého oprávnění stanoveného zvláštními právními předpisy (§ 241 odst. 1 věty druhé o. s. ř.). Podle § 241 odst. 2 o. s. ř. odstavec 1 neplatí, a) je-li dovolatelem fyzická osoba, která má právnické vzdělání, b) je-li dovolatelem právnická osoba, stát, obec nebo vyšší územně samosprávný celek, jedná-li za ně osoba uvedená v § 21, § 21a, anebo v § 21b, která má právnické vzdělání. Podle § 241 odst. 4 o. s. ř. dovolání musí být sepsáno, s výjimkou případu uvedeného v odstavci 2 písm. a), advokátem, notářem nebo osobou uvedenou v § 21, § 21a, § 21b, anebo v § 26a odst. 3, která má právnické vzdělání. V posuzovaném případě podal žalobce dovolání proti usnesení odvolacího soudu, aniž by při tomto úkonu byl zastoupen advokátem (zastoupení notářem v této věci nepřipadá v úvahu), a nebylo ani prokázáno, že by měl právnické vzdělání. K odstranění uvedeného nedostatku jej soud prvního stupně usnesením ze dne 15. ledna 2010, č. j. 23 C 8/2009-25, vyzval, aby si ve lhůtě čtrnácti dnů ode dne doručení usnesení zvolil pro zastupování v dovolacím řízení zástupcem advokáta a aby jeho prostřednictvím podal řádné dovolání; zároveň jej poučil, že dovolací řízení bude zastaveno, nebude-li výzvě ve stanovené lhůtě vyhověno. Toto usnesení bylo žalobci doručeno dne 21. ledna 2010. Ve stanovené lhůtě (a ani později) žalobce na uvedenou výzvu soudu prvního stupně žádným způsobem nereagoval. Z uvedeného je zřejmé, že dovolatel nesplnil zákonem stanovenou podmínku povinného zastoupení a přes výzvy a poučení o důsledcích své nečinnosti nedostatek podmínky dovolacího řízení podle § 241 o. s. ř. neodstranil. Dovolací soud proto řízení o dovolání žalobce podle § 243b odst. 5 věty druhé, § 241b odst. 2 a § 104 odst. 2 věty třetí o. s. ř. zastavil. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 2 věta první o. s. ř. a skutečnosti, že úspěšným žalovaným v dovolacím řízení náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 23. března 2010 JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r. předseda senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2012_29.CDO.663.2011.1.xml	Judikát 29 Cdo 663/2011 29 Cdo 663/2011 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně M. R., narozené zastoupené JUDr. Zdeňkem Poštulkou, advokátem, se sídlem v České Třebové, U Javorky 976, PSČ 560 02, proti žalovanému JUDr. M.V., advokátu, jako správci konkursní podstaty úpadce M. R., narozeného o vyloučení náhradního peněžitého plnění ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 44 Cm 179/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. května 2010, č. j. 15 Cmo 47/2010-82, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 27. května 2010, č. j. 15 Cmo 47/2010-82, potvrdil rozsudek ze dne 21. ledna 2010, č. j. 44 Cm 179/2008-55, jímž Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném správci konkursní podstaty vyloučení „náhradního peněžitého plnění“ ve výši 3,305.500,- Kč ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce. Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) vyšel z toho, že: 1) Úpadce nabyl dne 2. května 1991 a dne 28. června 1991 ve veřejné dražbě konané podle zákona č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby nemovitosti, jednak budovu občanské vybavenosti č. p. 47 na stavební parcele č. 40 a stavební parcelu č. 40, vše v obci a městské části Svitavy – město, katastrální území Svitavy – město, zapsané na listu vlastnictví č. 4003, pro obec a katastrální úřad v území Svitavy – město, jednak budovu – objekt bydlení č. p. 53, na stavební parcele č. 51 a stavební parcelu č. 51, zapsané na listu vlastnictví č. 5487, pro obec Svitavy a katastrální úřad Svitavy – město (dále jen „sporné nemovitosti“). 2) Okresní soud ve Svitavách rozsudkem ze dne 29. března 1994, který nabyl právní moci dne 27. června 1994, zrušil bezpodílové spoluvlastnictví manželů (žalobkyně a úpadce). 3) Usnesením ze dne 26. listopadu 2004, č. j. 48 K 1072/99-726, prohlásil Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích konkurs na majetek úpadce a správcem konkursní podstaty ustavil žalovaného. 4) Žalovaný sporné nemovitosti sepsal do soupisu majetku konkursní podstaty úpadce. 5) U Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích bylo pod spisovou značkou 44 Cm 79/2006 vedeno řízení o vylučovací žalobě M.R. proti JUDr. M. V., jako správci konkursní podstaty úpadce, jejímž předmětem byly sporné nemovitosti. Usnesením ze dne 24. ledna 2007, které nabylo právní moci dne 16. února 2007, soud prvního stupně řízení zastavil, když žalobkyně vzala žalobu zpět s odůvodněním, že „mezi účastníky došlo k dohodě o mimosoudním vyřešení věci“. 6) Žalobu o vyloučení náhradního peněžitého plnění v projednávané věci žalobkyně podala 8. září 2008, aniž by ji k podání takové žaloby [respektive k podání žaloby vedené pod spisovou značkou dle bodu 5)] správce konkursní podstaty úpadce podle ustanovení § 19 odst. 2 zákona č. 328/ 1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), vyzval; učinila tak na základě argumentace, že byla ideální spoluvlastnicí sporných nemovitostí v rozsahu jedné poloviny a že žalovaný sporné nemovitosti v konkursu vedeném na majetek žalovaného již zpeněžil. 7) Dne 19. ledna 2007 sepsala Mgr. M. K., notářka, se sídlem ve Svitavách, notářský zápis č. NZ 4/2007, N 5/2007 (dále jen „prohlášení“), kterým osvědčila prohlášení žalované, že sporné nemovitosti, které úpadce „nabyl za trvání jejich manželství, jsou a vždy byly výlučným vlastnictvím M. R. a k těmto nemovitostem neuplatňuje žádný svůj nárok na vlastnické či spoluvlastnické právo a to ani z části, neboť tyto nemovitosti vždy sloužily výlučně k provozování podnikatelské činnosti M. R. a byly také za tímto účelem M. R. úplatně nabyty. V souvislosti s těmito skutečnostmi nebyly tudíž splněny předpoklady pro to, aby tyto nemovitosti byly získány do bezpodílového spoluvlastnictví manželů“. Úpadce s výše uvedeným prohlášením souhlasil. Žalobkyně současně podepsala zpětvzetí žaloby vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 44 Cm 79/2006 a potvrdila, že „nemá ve vztahu ke sporným nemovitostem žádných nároků či pohledávek a žádné takové nároky či pohledávky ani v budoucnu nebude vznášet“. 8) Dne 19. ledna 2007 uzavřeli žalobkyně, žalovaný, úpadce, J. F. a RK M., spol. s r. o. dohodu o vzájemných právech a povinnostech (dále jen „dohoda“), ve které se mimo jiné žalobkyně zavázala, že nejpozději do tří pracovních dnů ode dne podpisu dohody vezme zpět žalobu vedenou u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 44 Cm 79/2006 a dále s odkazem na prohlášení se zavázala, že nebude soudně ani jinak uplatňovat žádné právo spojené se spornými nemovitostmi. Oproti tomu se J. F. a RK M., spol. s r. o. (osoby na které žalovaný sporné nemovitosti v rámci zpeněžení majetku konkursní podstaty úpadce převedl) zavázali, že žalobkyni zaplatí „odstupné“ ve výši 1,050.000,- Kč. Na tomto základě odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně, který s odkazem na ustanovení § 143 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném ke dni 31. července 1998 (dále jen „obč. zák.“), uzavřel, že úpadce sporné nemovitosti nenabyl do bezpodílového spoluvlastnictví manželů, nýbrž do svého výlučného vlastnictví – dovodil, že žalobkyně není k podání žaloby osobou aktivně legitimovanou, jelikož „sporná otázka spoluvlastnictví ke sporným nemovitostem a její vypořádání mezi žalobkyní a úpadcem byla definitivně do budoucna vyřešena dohodou“. Tuto dohodu posoudil podle ustanovení § 585 obč. zák. jako dohodu o narovnání, kterou došlo „mezi eventuálními podílovými spoluvlastníky nemovitostí za účasti žalovaného i nových vlastníků sporných nemovitostí k vypořádání sporného práva v podobě tvrzeného podílového spoluvlastnictví žalobkyně a úpadce ke sporným nemovitostem tak, že nemovitosti byly ke dni prohlášení konkursu ve výlučném vlastnictví úpadce a žalobkyni na vypořádání náleží 1,050.000,- Kč, což bylo splněno“. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), spatřujíc zásadní význam rozhodnutí odvolacího soudu v řešení otázek, zda: 1) Lze „spotřebovat“ právo na podání vylučovací žaloby? 2) Lze považovat za věci sloužící „k výkonu povolání“ i „věci sloužící k podnikání“? 3) Má právní relevanci prohlášení žalobkyně, podle něhož sporné nemovitosti do bezpodílového spoluvlastnictví manželů nepatřily? Přitom zdůrazňuje, že žalobu v této věci podala, aniž k tomu byla vyzvána žalovaným správcem konkursní podstaty, přičemž na běh lhůty k podání vylučovací žaloby nemá vliv skutečnost, zda již dříve byla podána (jiná) vylučovací žaloba, které „nebylo možné vyhovět z důvodu, že nemovitosti již byly prodány“. Dále dovozuje, že otázku, zda sporné nemovitosti náležely do bezpodílového spoluvlastnictví manželů nebo do výlučného vlastnictví úpadce, soudy nižších stupňů vyřešily v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu „č. 22 Cdo 2914/99“ (jde o rozsudek ze dne 25. října 2001, sp. zn. 22 Cdo 2914/99), v němž – podle názoru dovolatelky – Nejvyšší soud shledal správným závěr odvolacího soudu, že „věcí sloužící výkonu povolání jednoho z manželů může být pouze věc, která je potřebná přímo pro práci“ a nemovitosti za takovéto věci nemohou být považovány nikdy. Dovolatelka dále poukazuje na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu „č. 22 Cdo 1387/2008“ (jde o rozsudek ze dne 27. dubna 2010, sp. zn. 22 Cdo 1387/2008) a v něm vyslovenou tezi, že „samotné prohlášení nebo souhlas jednoho z manželů, že určitá věc pořízená druhým z manželů za trvání manželství do SJM nepatří, není právně relevantní, neboť jde o věci kogentní, upraveny přímo zákonem“. Jinými slovy, svědčilo-li ze zákona žalobkyni ke sporným nemovitostem (po zrušení bezpodílového spoluvlastnictví manželů a uplynutí lhůty pro jeho vypořádání) „podílové spoluvlastnictví v rozsahu jedné ideální poloviny, je třeba na její prohlášení pohlížet jako na prohlášení bez právního významu a bez žádného dopadu na rozsah jejího vlastnictví, s tím, že vlastnictví se nelze ani žádným prohlášením relevantně vzdát“. Konečně k dohodě dovolatelka akcentuje, že závazek „p. F. a RK M.“ o vyplacení odstupného se netýkal žalovaného a žalovaný v tomto směru žalobkyni nic nevyplatil, přičemž „žalobkyně má právo právě vůči žalovanému a nikomu jinému na vyloučení náhradního plnění“. Dohodou totiž „nárok na náhradní plnění“ vůbec řešen nebyl a „účastníkům prakticky v čase uzavření dohody ani nebyl znám a proto se tohoto nároku ani žalobkyně vzdát nemohla“. „Pakliže soud posoudil dohodu jako dohodu o narovnání, tak nárok žalobkyně na vyloučení náhradního plnění je nárokem na který žalobkyně nemohla ve smyslu ustanovení § 585 odst. 1 obč. zák. pro nedostatek poučovací povinnosti pomýšlet. Navíc to neznamená, že se žalobkyně svých práv vzdala, takovýto projev vůle zde projeven není a nelze ho z ničeho dovozovat. Jestliže soudy dospěly k závěru, že se žalobkyně svých práv vzdala, tak toto nemá oporu v provedeném dokazování“. Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl. Dovolání žalobkyně proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady v procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z výše uvedeného je pak zjevné, že pro řešení otázky přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jsou bez právního významu výhrady dovolatelky, podle nichž závěr, že se žalobkyně svých práv vzdala, nemá oporu v provedeném dokazování; potud dovolatelka – posuzováno podle obsahu – uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu usuzovat nelze. Rozhodnutí odvolacího soudu neshledává Nejvyšší soud zásadně právně významným ani z hlediska řešení „otázky spotřebování práva na podání vylučovací žaloby“. Jednak k možnosti opakovaného podání žaloby o vyloučení věci ze soupisu majetku konkursní podstaty podle ustanovení § 19 odst. 2 ZKV se Nejvyšší soud vyjádřil např. v usneseních ze dne 25. června 2009, sp. zn. 29 Cdo 1838/2007 a ze dne 27. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 3147/2011, ve kterých takovou možnost za splnění tam vymezených podmínek připustil, jednak na řešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Rozhodnutí odvolacího soudu nemá Nejvyšší soud za zásadně právně významné ani z hlediska výhrady co do důsledků prohlášení žalobkyně v notářském zápise o tom, že sporné nemovitosti nepatřily do bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Jakkoli Nejvyšší soud nemá pochyb o správnosti právního názoru žalobkyně, že samotné prohlášení (souhlas) jednoho z manželů, že určitá věc pořízená druhým z manželů za trvání společného jmění manželů (respektive za trvání bezpodílového spoluvlastnictví manželů) a z jeho zdrojů, do společného jmění manželů (bezpodílové spoluvlastnictví manželů) nepatří, není právně významné (k tomu srov. dovolatelkou zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1387/2008), nelze přehlédnout, že ani na řešení této právní otázky rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Konečně zásadně právně významným nečiní rozhodnutí odvolacího soudu ani výhrady dovolatelky vztahující se k dohodě, kterou odvolací soud právně posoudil jako dohodu o narovnání podle ustanovení § 585 obč. zák. Argumentace dovolatelky, že zmíněná dohoda se netýkala jejího práva na vydání náhradního peněžitého plnění, které žalovaný do konkursní podstaty získal zpeněžením sporných nemovitostí, totiž zjevně nerespektuje skutková zjištění, která soudy nižších stupňů z této dohody učinily (k tomu srov. bod V. obsahující závazek žalobkyně, že nebude soudně a jinak uplatňovat žádné právo spojené se spornými nemovitostmi); o tom, že právo na vydání části výtěžku zpeněžení sporných nemovitostí z konkursní podstaty úpadce je právem spojeným se spornými nemovitostmi, není jakýchkoli pochyb. Totéž platí o výhradě, že žalobkyně nemohla pomýšlet na to, že se dohoda týká i nároku na vyloučení náhradního plnění z konkursní podstaty úpadce ve smyslu ustanovení § 585 odst. 1 věty druhé obč. zák., když v tomto směru navíc platí, že dohodou nebyla upravena veškerá práva účastníků, nýbrž pouze práva vztahující se ke sporným nemovitostem. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovanému podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 30. května 2012 JUDr. Petr G e m m el předseda senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2018_7.TDO.576.2018.1.xml	Judikát 7 Tdo 576/2018 7 Tdo 576/2018-29 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 23. 5. 2018 o dovolání obviněné L. G., podaném proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 1. 2018, sp. zn. 4 To 272/2017, ve věci Okresního soudu v Prostějově sp. zn. 11 T 28/2016 takto: Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. 1. 2018, sp. zn. 4 To 272/2017, a rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 11 T 28/2016. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Prostějově přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Odůvodnění Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 11 T 28/2016, byla obviněná L. G. uznána vinnou pod body 1) a 2) přečinem křivého obvinění podle § 345 odst. 2 tr. zákoníku a pod bodem 3) přečinem křivého obvinění podle § 345 odst. 1 tr. zákoníku, za něž jí byl uložen peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb po 200 Kč, tj. v celkové výši 20 000 Kč, s náhradním trestem odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Přečinu křivého obvinění podle § 345 odst. 2 tr. zákoníku [ad 1), 2) výroku o vině] se podle skutkových zjištění okresního soudu dopustila v podstatě tím, že v úmyslu lživě obvinit ze spáchání trestného činu a přivodit trestní stíhání učinila písemná podání dne 25. 1. 2013 Krajskému státnímu zastupitelství v Brně a dne 26. 11. 2013 Policii České republiky – Krajskému ředitelství policie Olomouckého kraje, v nichž mimo jiné uvedla, že je soustavně pronásledována sousedy z místa jejího trvalého bydliště, vyjmenovanými ve výroku o vině, kteří jsou součástí tzv. prostějovské mafie a kteří jí nezákonně odposlouchávají telefonní hovory, sledují e-mailovou korespondenci, obsah došlé pošty a vyhrožují újmou na zdraví, a proto žádá prošetření trestné činnosti těchto osob, následně svoje tvrzení zopakovala v prosinci 2013 v dalším písemném podání Policii České republiky – Krajskému ředitelství policie Olomouckého kraje, tato podání byla postoupena příslušným policejním orgánům k šetření, jehož součástí bylo i podání vysvětlení osobami v podáních uvedenými, přičemž výsledkem šetření bylo zjištění, že oznámené skutečnosti se nestaly, o čemž byla obviněná vždy písemně vyrozuměna, přesto však oznámení podávala opětovně. Přečinu křivého obvinění podle § 345 odst. 1 tr. zákoníku [ad 3) výroku o vině] se obviněná podle zjištění okresního soudu dopustila tím, že shodné skutečnosti o pronásledování sousedy z místa bydliště opakovaně uváděla v průběhu let 2012-2013 před členy výboru vlastníků bytových jednotek ve svém bydlišti. Odvolání obviněné bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9. 1. 2018, sp. zn. 4 To 272/2017. Týmž rozsudkem byl k odvolání státního zástupce rozsudek soudu prvního stupně změněn ve výroku o trestu tak, že obviněné po zrušení výroku o trestu byl uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala obviněná dovolání opřené o důvody podle § 265b odst. 1 písm. e), g), l) tr. ř. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. namítla, že pro jednání uvedené pod bodem 1) výroku o vině bylo vedeno přestupkové řízení pro přestupek ublížení na cti, přičemž šlo o totožný skutek. Podle dovolatelky došlo k porušení zásady ne bis in idem a je namístě aplikace čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, protože skutek projednávaný v přestupkovém řízení a skutek popsaný pod bodem 1) napadeného rozsudku jsou skutky totožné a trestní stíhání bylo tudíž nepřípustné. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se vztahuje námitka obviněné, že soudy opomenuly hodnotit její jednání z hlediska společenské škodlivosti, když jednání původně kvalifikované jako přestupek bylo následně, aniž by došlo k jakékoli změně, posouzeno jako trestný čin, přičemž nebylo zdůvodněno, proč toto jednání bylo posouzeno jako více škodlivé a proč nepostačovalo uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Především však obviněná vytkla, že se soudy dostatečně nezabývaly subjektivní stránkou činu, když úmysl se musí vztahovat právě na okolnost, že jde o obvinění lživé. Opomenuly okolnosti, za kterých byla oznámení pod body 1) a 2) výroku o vině učiněna. V této souvislosti poukázala na svědecky podpořené vstupy do e-mailové komunikace a narušování telefonických hovorů a na výpovědi svých rodinných příslušníků, které soudy nehodnotily. Zdůraznila, že ustanovení § 345 tr. zákoníku se nevztahuje na situace, kdy je oznamovatel přesvědčen, že jednání popsané v trestním oznámení se stalo. Soudy měly hodnotit ve vzájemném kontextu závěry znaleckého posudku a její jednání s tím, že roli hraje přesvědčení oznamovatele odvozené i z jeho zážitků, rodinného zázemí a osobnosti. Odůvodnění napadeného rozhodnutí označila za příliš obecné, a to i ve vztahu k jejím námitkám, takže odvolací soud nesplnil řádně svoji přezkumnou povinnost a postupoval v rozporu se zásadami spravedlivého procesu. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněná vytkla, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, ačkoli v řízení, které takovému rozhodnutí předcházelo, byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že přestupkové řízení bylo zastaveno podle § 76 odst. 1 písm. f) zákona č. 200/1990, o přestupcích, pro zánik odpovědnosti za přestupek, neboť uplynula lhůta jednoho roku od spáchání přestupku, v níž bylo podle § 20 citovaného zákona nutno přestupky projednat. Takové rozhodnutí nezaložilo překážku věci rozhodnuté ve smyslu čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě a není důvodem nepřípustnosti trestního stíhání z důvodu porušení zásady ne bis in idem, přičemž je nerozhodné, jak přesně byl v přestupkovém řízení skutek vymezen. Námitky vztahující se k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. označil zčásti za skutkové a procesní povahy, případně napadající odůvodnění rozhodnutí. Za podřaditelné pod uvedený dovolací důvod označil námitky týkající se subjektivní stránky činu. Připomněl, že z hlediska subjektivní stránky zákon u trestného činu podle § 345 odst. 1 tr. zákoníku a stejně tak podle § 345 odst. 2 tr. zákoníku ve vztahu k lživému obvinění předpokládá úmysl přímý, když pachatel si musí být nepravdivosti obvinění vědom, a proto chce jiného křivě obvinit. Rozvedl, že soudy existenci přímého úmyslu obviněné ve vztahu k nepravdivosti tvrzených obvinění nezjistily, přičemž soudy konstatovaný úmysl nepřímý ve vztahu k uvedené okolnosti nepostačuje. Skutečnost, že dovolatelka věděla o odložení svých dřívějších oznámení orgány Policie ČR, protože jí uváděné skutečnosti nebyly prokázány, ještě nevylučuje, že mohla být – byť nekriticky – subjektivně přesvědčena o pravdivosti svých tvrzení. Za situace, kdy soudy nedospěly k závěru o existenci přímého úmyslu na straně obviněné ve vztahu k nepravdivosti jejích tvrzení, nelze učinit závěr o tom, že by byly naplněny všechny znaky trestných činů křivého obvinění podle § 345 odst. 1 a § 345 odst. 2 tr. zákoníku. Státní zástupce dodal, že duševní stav obviněné mohl mít vliv na její – byť scestné – subjektivní přesvědčení o pravdivosti jejích tvrzení, přičemž takovémuto přesvědčení nasvědčuje i fakt, že obviněná zasílala orgánům činným v trestním řízení i další podání obdobného charakteru, podle kterých měli být s „prostějovským gangem“ spojeni i policisté a státní zástupci (pro zasílání těchto podání ovšem dovolatelka trestně stíhána nebyla). Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy státní zástupce považuje za uplatněný důvodně a v tomto rozsahu i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Závěrem svého vyjádření proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a aby přikázal Krajskému soudu v Brně věc znovu projednat a rozhodnout. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné (§ 265a tr. ř.), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b) odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.). Nejvyšší soud nezjistil důvody k odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal ve smyslu § 265i odst. 3, 4 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost napadeného rozsudku v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozsudku předcházející, a shledal, že dovolání je důvodné z hlediska ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán v případě, kdy proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Námitka obviněné týkající se porušení zásady ne bis in idem je tudíž pod tento dovolací důvod podřaditelná, neboť skutečnost, že dřívější řízení pro týž skutek proti téže osobě skončilo pravomocným rozhodnutím o přestupku, je podle § 11 odst. 1 písm. k) tr. ř. (ve znění účinném od 1. 7. 2017) jedním z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání, což je v souladu se zásadou ne bis in idem zakotvenou v čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Přesto je tato námitka zjevně neopodstatněná. V předmětné trestní věci sice bylo pro jednání spočívající v podávání nepravdivých trestních oznámení dovolatelkou v době od června 2012 do 15. 3. 2013 na její sousedy vedeno přestupkové řízení, to však bylo rozhodnutím Magistrátu města Přerova ze dne 19. 3. 2014 zastaveno podle § 76 odst. 1 písm. f) zákona č. 200/1990, o přestupcích, účinného do 30. 6. 2017, tj. pro zánik odpovědnosti za přestupek z důvodu uplynutí lhůty jednoho roku od spáchání přestupku, v níž bylo podle § 20 citovaného zákona nutno přestupky projednat (č. l. 735). Rozhodnutí podle § 76 odst. 1 písm. f) zákona č. 200/1990 Sb. však nebylo podle § 76 odst. 3 téhož zákona rozhodnutím ve věci samé. Toto posledně uvedené ustanovení rozlišovalo případy uvedené v § 76 odst. 1 písm. a), b), c), j) a k), kdy správní orgán byl povinen o zastavení řízení vydat rozhodnutí meritorní (ve věci). Šlo o případy, kdy skutek, o němž se vedlo řízení, se nestal nebo není přestupkem, kdy jej nespáchal obviněný z přestupku nebo mu jeho spáchání nebylo prokázáno, dále kdy navrhovatel vzal svůj návrh na zahájení řízení zpět nebo se, ač řádně a včas předvolán, k ústnímu jednání bez náležité omluvy nebo bez důležitého důvodu nedostavil, popřípadě kdy byl návrh podán opožděně. Vesměs tedy šlo o případy, kdy bylo o skutku meritorně a konečným způsobem rozhodnuto. V ostatních případech zastavení řízení se usnesení pouze poznamenalo do spisu a účastníci se o tom vyrozuměli. Lze souhlasit s tím, že režim rozhodnutí o zastavení řízení podle § 76 odst. 1 písm. f) zákona č. 200/1990 Sb. byl prakticky shodný jako režim rozhodnutí o odložení věci podle § 66 odst. 3 písm. a) téhož zákona a lze tedy na něj vztáhnout závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 152/2011, že takové rozhodnutí nezakládá překážku věci rozhodnuté a nejde o „konečný osvobozující nebo odsuzující rozsudek“ ve smyslu čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Překážku věci rozhodnuté by mohlo založit pouze rozhodnutí ve věci samé, tj. takové rozhodnutí v přestupkovém řízení, kterým by při zachování totožnosti skutku bylo v podstatě rozhodnuto o tom, zda došlo či nedošlo ke spáchání přestupku, zda tento přestupek spáchala či nespáchala obviněná, a kterým by obviněné případně byla uložena sankce. Rozhodnutím o zastavení řízení podle § 76 odst. 1 písm. f) zákona č. 200/1990 Sb. však bylo pouze konstatováno, že uplynula jednoroční lhůta pro projednání přestupku podle § 20 cit. zákona. Bylo by nelogické, aby takové rozhodnutí mělo bránit projednání téhož skutku v trestním řízení, pro které platí delší promlčecí doby. Nejvyšší soud se tudíž ztotožnil s názorem státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, že rozhodnutí o zastavení řízení podle § 76 odst. 1 písm. f) zákona č. 200/1990 Sb. důvod nepřípustnosti trestního stíhání z důvodů porušení zásady ne bis in idem založit nemohlo. Nebylo proto nutno zabývat se podrobně tím, jak přesně byl v přestupkovém řízení skutek vymezen ani zda uplynula lhůta pro zahájení přezkumného řízení, v němž by mohlo být rozhodnutí o přestupku zrušeno [§ 11 odst. 1 písm. k) tr. ř.]. Pro úplnost je možné dodat, že uvedené závěry by se vztahovaly i na nyní účinnou právní úpravu zákonem č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, účinným od 1. 7. 2017, který důvody zastavení řízení upravuje v § 86 odst. 1, 4, 5 s tím, že v § 86 odst. 2 stanoví, ve kterých případech se usnesení o zastavení řízení pouze poznamená do spisu. Také za současné právní úpravy platí, že ne všechna rozhodnutí správního orgánu o zastavení řízení o přestupku zakládají důvod nepřípustnosti trestního stíhání ve smyslu § 11 odst. 1 písm. k) tr. ř. a čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Záleží tedy ve vadné aplikaci hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy. Obviněnou uplatněné námitky vztahující se k tomuto dovolacímu důvodu spočívají především v tom, že soudy použitá právní kvalifikace zjištěných a ve výroku rozsudku nalézacího soudu popsaných skutků je nesprávná, neboť jimi nebyly naplněny znaky subjektivní stránky uvedených přečinů, konkrétně přímý úmysl vyžadovaný ve vztahu ke lživosti obvinění. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak obviněná uplatnila relevantně. Dovolání je v této části důvodné. Přečinu křivého obvinění podle § 345 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného křivě obviní z trestného činu. Přečinu křivého obvinění podle § 345 odst. 2 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného křivě obviní z trestného činu v úmyslu přivodit jeho trestní stíhání. Z hlediska subjektivní stránky zákon u skutkové podstaty podle § 345 odst. 1 tr. zákoníku předpokládá úmysl přímý [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], neboť pachatel si musí být nepravdivosti obvinění vědom, a proto chce jiného křivě obvinit. Také u skutkové podstaty podle § 345 odst. 2 tr. zákoníku zákon předpokládá ze stejných důvodů přímý úmysl ve vztahu k lživému obvinění, zatímco nepřímý úmysl postačuje pouze u specifického úmyslu přivodit trestní stíhání (viz Šámal P. a kol., Trestní zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 3235, a obdobně např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 3 Tdo 1568/2015, 7 Tdo 1272/2016, 8 Tdo 713/2017). V rozporu s těmito zásadami soudy obou stupňů pochybily v tom, že když nezjistily skutečnosti svědčící o přímém úmyslu obviněné a takový úmysl ani nedovodily, konstatovaly úmysl nepřímý, čímž de facto deklarovaly, že nejsou naplněny znaky skutkové podstaty trestných činů, jimiž uznaly obviněnou vinnou. Nalézací soud ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku uvedl, že obviněná jednala v úmyslu lživě obvinit poškozené ze spáchání trestného činu a vyvolala šetření, jehož výsledkem bylo zjištění, že oznámené skutečnosti se vůbec nestaly. V odůvodnění uvedl, že obviněná věděla, že její podání byla po řádném šetření vždy odložena, neboť se nepodařilo prokázat, že by došlo ke spáchání trestného činu. Přesto podávala i nadále trestní oznámení, i když byla poučena o trestní odpovědnosti za uvedení vědomě nepravdivých údajů. Soud připustil, že někteří svědci částečně potvrdili skutečnosti tvrzené obviněnou, avšak podle názoru soudu „tyto technické nedostatky v žádném případě neprokazují protiprávní jednání konkrétních osob, tedy ani poškozených.“ Nalézací soud uzavřel, že námitky obviněné týkající se subjektivní stránky činu nemohou obstát, protože obviněná i přes vyrozumění o odložení jejích oznámení i nadále je podávala, ač věděla, že šetřením policie nebylo prokázáno, že se trestný čin stal. Po těchto úvahách nalézací soud konstatoval, že obviněná jednala „přinejmenším v nepřímém úmyslu“ podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Odvolací soud pouze uvedl, že soud prvního stupně dovodil správné právní závěry, a to včetně stránky subjektivní ve formě úmyslu nepřímého podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (str. 7 napadeného rozsudku). Soudy tedy nejen že nedovodily u obviněné existenci přímého úmyslu ve vztahu k nepravdivosti tvrzených obvinění, ale výslovně dovodily jinou formu zavinění, která ale neodpovídá znakům skutkové podstaty žalovaných trestných činů. Znakům subjektivní stránky těchto trestných činů navíc neodpovídají ani skutková zjištění soudů. Soudy konstatovaný úmysl nepřímý ve vztahu k nepravdivosti tvrzených obvinění nepostačuje. Skutečnost, že obviněná věděla o odložení svých dřívějších oznámení orgány Policie ČR, protože jí uváděné skutečnosti nebyly prokázány, ještě nevylučuje, že mohla být subjektivně přesvědčena o pravdivosti svých tvrzení. Přehlédnout nelze ani to, že znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, u obviněné konstatoval duševní poruchu, a to paranoický vývoj osobnosti, a zmínil též tendenci k bludům s tím, že hlavním příznakem paranoického vývoje je obsahová porucha myšlení na podkladě reálných událostí, které obviněná zpracovává jako celoživotní křivdu a brání se proti domnělému bezpráví. Rozpoznávací a ovládací schopnosti obviněné znalec sice hodnotil jako nikoli vymizelé, nýbrž pouze podstatnou měrou snížené, nicméně je zřejmé, že duševní stav obviněné mohl mít vliv na její – byť scestné – subjektivní přesvědčení o pravdivosti jejích tvrzení. Takovémuto přesvědčení nasvědčuje i skutečnost, že obviněná zasílala orgánům činným v trestním řízení i další podání obdobného charakteru (str. 10–11 rozhodnutí nalézacího soudu), podle kterých měli být s „prostějovskou mafií“ spojeni i policisté a státní zástupci. Námitky dovolatelky týkající se absence zákonných znaků stíhaných přečinů jsou z hlediska dosavadních zjištění soudů důvodné. Za této situace je předčasné zabývat se podrobněji námitkami týkajícími se zásady subsidiarity trestní represe. O uplatnění této zásady totiž má smysl uvažovat až poté, kdy je postaveno najisto, že byly naplněny formální znaky trestného činu. K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. V rozsahu, v jakém byl důvodně uplatněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je nutno považovat za důvodně uplatněný i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Závěrem k podanému dovolání Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů z podnětu dovolání obviněné zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně i rozsudek Okresního soudu v Prostějově jako součást řízení předcházejícího napadenému rozsudku, zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a přikázal Okresnímu soudu v Prostějově, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 23. 5. 2018 JUDr. Petr Hrachovec předseda senátu Vypracoval: JUDr. Josef Mazák
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2019_21.CDO.1744.2019.1.xml	Judikát 21 Cdo 1744/2019 21 Cdo 1744/2019-504 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce V. V., narozeného XY, bytem XY, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra v Praze 7, Nad Štolou č. 936/3, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru a o náhradu platu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 5 C 231/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. února 2019 č. j. 23 Co 344/2018-446, takto: Dovolání žalobce se odmítá. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2019 č. j. 23 Co 344/2018-446 není podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, neboť dovolatel v něm uplatnil jiné dovolací důvody než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a z jeho námitek nevyplývají žádné rozhodné právní otázky, na jejichž vyřešení by záviselo napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. Přestože dovolatel namítá nesprávné právní posouzení otázky, „zda měla být žalovaná vyzvána ve smyslu ust. § 133a odst. 1 občanského soudního řádu dokázat, že nedošlo k porušení zásady rovného zacházení na základě světového názoru žalobce, respektive konkrétního projevu světového názoru žalobce formou pravdivé výpovědi před orgány činnými v trestním řízení ve věci podezření ze zmanipulování veřejné zakázky“, ve skutečnosti je podstatou jeho dovolání nesouhlas se skutkovými zjištěními soudů, že v důsledku řádně přijaté organizační změny k tomu oprávněným zaměstnancem došlo k částečné změně úkolů zaměstnavatele, k řádnému rozhodnutí o snížení stavu zaměstnanců na úseku, ve kterém byl žalobce zařazen, že v důsledku této organizační změny se žalobce stal nadbytečným, neboť zaměstnavatel sledoval zvýšení efektivnosti práce, přesun části kompetencí na jiné osoby (vymáhání pohledávek exekutorem), a že „z obsahu spisu se nepodává, že podání oznámení a následně vysvětlení žalobcem před Generální inspekcí bezpečnostních sborů v září 2012 a březnu 2013 mělo věcnou a časovou souvislost s podáním výpovědi žalobci“, a se způsobem, jakým soudy k těmto skutkovým zjištěním dospěly (s hodnocením důkazů, na základě něhož k nim dospěly, a s neprovedením všech žalobcem navržených důkazů). Dovolatel předestírá vlastní skutkové závěry, že zrušení pracovního místa a výpověď žalobci „se tak důvodně jeví jako postih za podání vysvětlení před orgány činnými v trestním řízení a upozornění zaměstnavatele na podezření ze zmanipulování veřejné zakázky“ a že žalobce „dostal účelovou výpověď z pracovního poměru“, na nichž pak buduje své vlastní, od soudů odlišné právní posouzení věci. Protože námitky uplatněné žalobcem nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud České republiky jeho dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 18. 9. 2019 JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2018_20.CDO.2430.2018.1.xml	Judikát 20 Cdo 2430/2018 20 Cdo 2430/2018USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněné STARLIFE s. r. o., se sídlem v Hostivicích, Palouky č. 616, identifikační číslo osoby 26772493, zastoupené JUDr. Jiřím Velíškem, advokátem se sídlem v Praze 5, Holečkova č. 105/6, proti povinnému F. E., V. B., zastoupenému obecnou zmocněnkyní T. H., O., pro 19 261 Kč s příslušenstvím, vedené u soudního exekutora JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D., Exekutorský úřad Praha 5, pod sp. zn. 067 EX 60033/12, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. února 2017, sp. zn. 27 Co 90/2017, t a k t o: I. Dovolání oprávněné se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) : Nejvyšší soud České republiky dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. února 2017, sp. zn. 27 Co 90/2017, podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“, odmítl, protože směřuje proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč a v dovolacím řízení proto v souladu s ustanovením 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nelze pokračovat. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje. P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 17. 7. 2018 JUDr. Zbyněk Poledna předseda senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2017_4.TDO.799.2017.1.xml	Judikát 4 Tdo 799/2017 4 Tdo 799/2017-27 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. 8. 2017 o dovolání obviněného J. J., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2017 sp. zn. 6 To 280/2016, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 1 T 4/2016, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. J. odmítá. Odůvodnění: Obviněný J. J. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 29. 4. 2016 sp. zn. 1 T 4/2016 uznán vinným přečinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku, za nějž mu byl podle téhož ustanovení zákona uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku se zařazením do věznice s ostrahou podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené Home Credit, a. s., IČ: 26978636, se sídlem v Brně, Nové Sady 996/25, škodu ve výši 33.360 Kč. V souladu s § 229 odst. 2 tr. ř. byla tato poškozená odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání obviněného, které proti tomuto rozsudku podal, Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 7. 2016 sp. zn. 6 To 280/2016 podle § 256 tr. ř. zamítl. Obviněný napadl prostřednictvím svého obhájce shora uvedené usnesení odvolacího soudu dovoláním s odkazem na důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. c), d), g) a l) tr. ř. O jeho mimořádném opravném prostředku rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 2. 2017 sp. zn. 4 Tdo 18/2017 tak, že napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2016 sp. zn. 6 To 280/2016 zrušil, jakož i vadné řízení mu předcházející, a podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil taktéž další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. byla Městskému soudu v Praze věc vrácena, aby ji znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud tak učinil z toho důvodu, že dovolání obviněného bylo v části, v níž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., důvodné, neboť odvolací soud dne 27. 7. 2016 vydal meritorní rozhodnutí, ačkoli znemožnil účast obhájce obviněného na jednání soudu tím, že jej o něm nevyrozuměl, čímž odňal obviněnému možnost náležitě se hájit v odvolacím řízení prostřednictvím svého obhájce, tedy ve výsledku porušil právo obviněného na obhajobu. Stalo se tak proto, že dne 27. 7. 2016 konal veřejné zasedání o odvolání obviněného, aniž by vyrozuměl obhájce obviněného, ustanoveného na základě opatření samosoudkyně Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 22. 6. 2016 sp. zn. 1 T 4/2016 za účelem odůvodnění odvolání a obhajování v odvolacím řízení. Po zahájení veřejného zasedání ustanovení obhájce obviněného zrušil a odvolání obviněného zamítl podle § 256 tr. ř. v jeho nepřítomnosti, jakož i v nepřítomnosti jeho obhájce, přestože obviněný byl v té době hospitalizován v Psychiatrické nemocnici Bohnice a mohl se tak důvodně spoléhat na to, že veřejné zasedání proběhne v přítomnosti jeho obhájce, což se však nestalo. Ve zbývající části ohledně dovolacích námitek obviněného o porušení zákona pokud jde o jeho přítomnost v hlavním líčení /§ 265b odst. 1 písm. d) tr. ř./ bylo jeho dovolání označeno jako neopodstatněné. Zbývajícími výhradami ve vztahu k právní kvalifikaci skutku se Nejvyšší soud s ohledem na zrušení napadeného usnesení odvolacího soudu z důvodu porušení procesních obhajovacích práv obviněného v odvolacím řízení nezabýval, a to z důvodu předčasnosti. Tyto výhrady totiž obviněný mohl uplatnit v novém řízení o odvolání před Městským soudem v Praze, kterému Nejvyšší soud věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí. Tento soud pak po vrácení věci Nejvyšším soudem ve veřejném zasedání rozhodl tak, že usnesením ze dne 22. 3. 2017 sp. zn. 6 To 280/2016 odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl. Toto usnesení odvolacího soudu obviněný opětovně napadl dovoláním, tentokrát pouze z dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jeho naplnění spatřuje v tom, že poškozená společnost Home Credit, a. s., před uzavřením smlouvy s obviněným neověřila jím udávané informace o jeho zaměstnání a dosahovaného výdělku, tedy nejednala s potřebnou mírou opatrnosti a obezřetnosti, kterou lze při poskytování úvěru neznámé osobě u podnikatelské činnosti spravedlivě a důvodně předpokládat. Poškozená jako jeden z leaderů na trhu spotřebitelských úvěrů s bohatými zkušenostmi se snahou třetích osob o podvodné vylákání finančních prostředků na základě poskytnutí nepravdivých údajů o finanční situaci zájemce o úvěr si tak počínala hrubě nedbale. Pokud by postupovala obezřetně a žádala o doložení informací o výdělkových poměrech obviněného, mohla vzniku škody snadno zabránit. Pokud by nebyly řádně doloženy, neměla úvěr vůbec poskytnout. Obviněný se domnívá, že pro posouzení jeho viny není podstatné, jak uzavřel odvolací soud, že pro daný případ je určující, že iniciativa k poskytnutí úvěru vzešla od obviněného a nikoli od poškozené. V posuzovaném případu měla být aplikována zásada subsidiarity trestní represe v souladu s § 12 odst. 2 tr. zákoníku, jelikož trestní postih uplatněný proti jednomu z účastníků soukromoprávního vztahu nemůže nahrazovat nezbytnou míru opatrnosti druhého účastníka soukromoprávního vztahu při ochraně jeho soukromých práv a nahrazovat instituty jiných právních odvětví, které jsou určeny k jejich ochraně, trestní represí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2013 sp. zn. 11 Tdo 1121/2012 a ze dne 25. 5. 2010 sp. zn. 7 Tdo 486/2010). Obviněný odmítá jako zavádějící argumentaci odvolacího soudu spočívající v tom, že citované rozhodnutí dopadá na zcela odlišný případ, kdy iniciativa měla být na straně banky, zatímco v případě obviněného byla aktivita na jeho straně, tedy projevil prvotní zájem na poskytnutí úvěru. Tato okolnost však nebyla pro posouzení věci Nejvyšším soudem podstatná, naopak rozhodující bylo, do jaké míry postupovala banka obezřetně při hodnocení možných rizik spojených s poskytnutím úvěru. Obviněný má za to, že úvěrové společnosti v dnešní době poskytnou úvěr v podstatě každé osobě, přestože neprověří jeho schopnost jej splácet, a poskytnou úvěr i tomu, komu by jinak nebyl poskytnut. Rozhodovací činnost soudů by proto měla přispět k tomu, aby nedocházelo ke kriminalizaci případů při neobezřetnosti poskytovatelů úvěrů při vyřízení žádosti o úvěr a jeho schválení, neboť by nepochybně ubylo pokusů o vylákání peněz z úvěru osobami, které je od počátku vůbec nechtějí splatit. S ohledem na nedbalý přístup poškozené je i trest uložený obviněnému nepřiměřený (měl mu být uložen podmíněný trest na přiměřenou zkušební dobu). Ke vzniku škody by totiž při zachování potřebné míry opatrnosti poškozené nedošlo. Z toho důvodu by měla poškozená nést minimálně částečnou odpovědnost za vznik škody a povinnost obviněného nahradit škodu ve výši 33.360 Kč uložená podle § 228 odst. 1 tr. ř. by měla být přiměřeně ponížena. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2017 sp. zn. 6 To 280/2016 zrušil a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že souhlasí s názorem odvolacího soudu, že na nyní posuzovaný případ nelze aplikovat usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2013 sp. zn. 11 Tdo 1121/2012, ačkoli lze obecně souhlasit s názorem dovolatele, že snížená míra obezřetnosti úvěrových společností přispívá k tomu, že úvěrové peníze obdrží osoby, kterým by za normálních okolností neměly být poskytnuty, čímž se zvýší i počet pokusů o vylákání úvěrových prostředků pachateli s úmyslem od počátku úvěr nesplácet. Na dovolatelův případ se totiž plně vztahuje judikát, který podmínky obezřetného či méně obezřetného postoje poškozeného řeší právě v kontextu takového jednání obviněného, kterým naplnil podvodný modus operandi ve smyslu jeho zákonných variant podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku a kterým tak docílil toho, že poškozený subjekt přikročil k poškozující dispozici se svým majetkem, ke které by se nerozhodl, pokud by znal skutečné okolnosti na straně svého potenciálního smluvního partnera. Uvedla, že o podvodné jednání jde tudíž (totiž) i tehdy, pokud podvedený je schopen zjistit nebo ověřit skutečný stav rozhodných okolností, je však ovlivněn působením pachatele ve formě podání nepravdivých informací nebo zamlčení podstatných informací, takže si je v důsledku pachatelova jednání neověří buď vůbec, nebo tak neučiní včas. Argument obviněného namítající nedostatečnou obezřetnost poškozeného nelze proto pokládat za faktor vylučující jeho trestní odpovědnost za jednání zaměřené proti majetkovým právům a zájmům poškozeného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2015 sp. zn. 6 Tdo 1137/2015 s odkazem na jeho dřívější usnesení ze dne 6. 11. 2003 sp. zn. 5 Tdo 1256/2003). Při klamavém uvedení svého zaměstnavatele, doby trvání pracovního poměru a výše svého čistého měsíčního příjmu zaměřeném na dosažení smluvního konsensu jím oslovené úvěrové společnosti a tím i na získání finančního plnění, na které by v důsledku svých skutečných finančních poměrů nikdy nedosáhl, neměla poškozená úvěrová společnost důvodu přistupovat k obviněnému jinak, než jako ke každému druhému žadateli o úvěr, aniž by tak na její straně mohlo vzniknout důvodné podezření, že se jím poskytnuté údaje nezakládají na pravdě. Není-li vyloučena pachatelova trestní odpovědnost bez ohledu na schopnost podvedeného zjistit či ověřit si skutečný stav rozhodných skutkových okolností a k jeho ovlivnění dojde působením pachatele, ač je možno účinek takového působení eliminovat (např. nahlédnutím do katastru nemovitostí ohledně zástavy na obchodované nemovitosti ‒ viz věc Nejvyššího soudu pod sp. zn. 5 Tdo 1256/2003 nebo bdělejším přístupem k obsahu podepisovaných dokumentů ‒ viz věc Nejvyššího soudu pod sp. zn. 6 Tdo 1137/2015), pak je tomu tak tím spíše v nyní posuzované věci, ve které by bylo nutno ke zjištění skutečného stavu požadovaných informací od budoucího úvěrového dlužníka vyvinout podstatně intenzivnější úsilí, navíc spojené s tomu odpovídajícími časovými nároky. Zvláště pak v podmínkách, které lze jen stěží přirovnávat ke způsobu ošetření tohoto rizika na straně klasické bankovní instituce, a to právě proto, že se její produkty srovnatelné povahy týkají zcela jiných finančních řádů a tím podstatně rizikovějšího způsobu nakládání s jejich majetkem. Zásada subsidiarity trestní represe a akcentace chápání trestního postihu jako ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu – účelu trestního řízení ‒ tak, jak je vymezen v ustanovení § 1 odst. 1 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011 sp. zn. 6 Tdo 1508/2010). V této návaznosti pak plně obstojí i přisouzený výrok o náhradě škody. Způsob napadení části adhezního výroku opírajícího se o ustanovení § 228 odst. 1 tr. ř. se vztahuje k nesplněným podmínkám tohoto procesního ustanovení (v kontextu s nesprávným vyvozením závěru o vině obviněného) a nemůže tak odpovídat věcnému naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Státní zástupkyně ve vztahu k napadnutelnosti výroku o trestu v dovolacím řízení prostřednictvím námitky nepřiměřenosti trestního postihu poukázala na vyloučení přezkumné povinnosti dovolacího soudu ve smyslu rozh. č. 22/2003 Sb. rozh. tr. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného J. J. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a učinil tak v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., a to i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. [viz § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.]. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání obviněného splňuje všechna kritéria stanovená pro tento mimořádný opravný prostředek v ustanovení § 265a až 265f tr. ř., se dále zabýval uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento dovolací důvod je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279 /03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). V dovolání podaném z dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak musí dovolatel brojit proti subsumpci jednání obviněného pod určité (určitá) ustanovení trestního zákoníku a právě tím vymezit rozsah svého dovolání. Proto musí důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě směřovat vždy proti konkrétní přesně určené právní kvalifikaci, přičemž dovolací námitka by měla být vyargumentována konkrétními skutečnostmi brojícími proti určité právní kvalifikaci. Nelze se tudíž spokojit pouze s obecným tvrzením dovolatele, že skutek není trestným činem (srov. k tomu usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 1706/08 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2009 sp. zn. 5 Tdo 247/2009). Obviněný zpochybnil svůj trestní postih s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio, jelikož poškozená společnost Home Credit, a. s., před uzavřením úvěrových smluv s obviněným, na základě nichž od ní vylákal částku ve výši 33.360 Kč, dostatečně neověřila informace předložené obviněným o jeho zaměstnání a výší jeho výdělku, tedy nejednala s potřebnou mírou opatrnosti a obezřetnosti, kterou lze při poskytování úvěru neznámé osobě spravedlivě a důvodně předpokládat. Po zjištění pravého stavu věci neměla obviněnému úvěr vůbec poskytnout a mohla tak zabránit vzniku škody. S touto argumentací se vypořádal již odvolací soud ve svých usneseních ze dne 27. 7. 2016 a 22. 3. 2017, když dospěl k závěru, že bylo třeba na jednání obviněného reagovat prostředky trestního práva, neboť obviněný ve smyslu § 211 odst. 1 tr. zákoníku uvedl poškozené nepravdivé údaje spočívající v tom, že v rozporu se skutečností tvrdil, že je řádně zaměstnán. Již od počátku uzavíral smlouvy o úvěru s tím, že nebude splátky hradit, k čemuž posléze taktéž došlo. Rovněž lze souhlasit s názorem odvolacího soudu, že obviněným opakovaně zmiňované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2013 sp. zn. 11 Tdo 1121/2012 na daný případ nedopadá, jelikož se v něm Nejvyšší soud zabýval odlišnou situací, kdy sama poškozená ze své vlastní iniciativy nabídla pachateli prostřednictvím jednou za měsíc zasílané nabídky ze své kampaně k určitému produktu nebo úvěru předem schválený úvěr, přičemž tak učinila na základě předchozí zkušenosti s pachatelem, jehož považovala za řádného klienta, který měl na svém účtu dostatečný příjem a své pohledávky řádně splácel. Vycházela však toliko ze svých znalostí o klientovi, žádné bližší informace od něj nevyžadovala a ani je jinak nezjišťovala, ač disponovala dostatkem kvalifikovaného personálu a dalších prostředků za účelem získání potřebných informací. Naopak v nyní posuzovaném případu obviněný na pobočkách prodejny O2 Czech Republic, a. s., uzavřel prostřednictvím jejich pracovníků dvě uvěrové smlouvy dne 30. 5. 2015 a 10. 6. 2015 s poškozenou Home Credit, a. s., na poskytnutí účelových úvěrů na spotřební zboží a uvedl jako svého domnělého zaměstnavatele společnost WAKKENHAT SECURITY a. s., u něhož měl být zaměstnán od května 2014 a pobírat měsíčně mzdu (úvěrová smlouva č. 4505198719), popřípadě že je u něj zaměstnán od května 1999 s měsíční mzdou (úvěrová smlouva č. 4506063314), ačkoli se jednalo o nepravdivé údaje, neboť podle vyjádření společnosti WAKKENHAT SECURITY a. s., u ní nikdy zaměstnán nebyl (viz č. l. 45), tedy uvedl nepravdivé údaje při sjednávání úvěrové smlouvy ve smyslu § 211 odst. 1 tr. zákoníku a naplnil tak základní skutkovou podstatu trestného činu úvěrového podvodu. Dále je možno shrnout, že zásada subsidiarity trestní represe vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, a to především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Legitimitu trestněprávních zásahů může odůvodnit výlučně nutnost ochrany elementárních právních hodnot před činy zvlášť nebezpečnými pro společnost tím, že neexistuje jiné řešení než trestněprávní a že pasivita státu by mohla vést ke svémoci či svépomoci občanů a k chaosu. Trestněprávní řešení pak představuje krajní prostředek (ultima ratio) pro zákonodárce, ale i pro soudce, státní zástupce a policii. Princip ultima ratio má nepochybně význam i pro interpretaci trestněprávních norem a plyne z něho, že trestné činy mohou být pouze nejzávažnější případy protispolečenských jednání. Toto pojetí řeší v obecné poloze vztah hierarchie odpovědnosti od odpovědnosti disciplinární přes odpovědnost civilní a správní až k odpovědnosti trestní. Z principu ultima ratio plyne, že trestnými činy mohou být pouze případy protispolečenských jednání s tím, že tam, kde postačují k regulaci prostředky civilního práva či správního práva, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale i nepřípustné. Obviněný J. J. s ohledem na svou trestní minulost zkušeného recidivisty odsuzovaného zejména pro majetkovou trestnou činnost s 28 zápisy v rejstříku trestů si byl nepochybně vědom, že se dopouští dalšího trestného činu v souvislosti s uvedením nepravdivých údajů o svém zaměstnavateli, délce pracovního poměru a výši měsíčního výdělku při sjednávání úvěrových smluv. V opačném případě při uvedení pravdivých informací, že je nemajetný, fakticky bez domova, žije na ubytovně, nemá žádné zaměstnání a trvalý příjem, pobírá dávky pomoci v hmotné nouzi a je proti němu vedeno mnoho exekučních řízení, mu bylo bezpochyby jasné, že není schopen úvěry splatit a že mu jen stěží jakákoli společnost úvěr poskytne. Proto musel vědomě přistoupit k tomu, že si pro zisk úvěru vyfabuluje zaměstnavatele, u něhož nikdy nepracoval. Také je třeba poukázat na to, že celý skutek obviněného vykazuje známky trestné činnosti proti majetku, kdy dochází k úmyslnému zásahu do objektu trestného činu, jímž je ochrana majetkových práv. Podstatou popsaného případu bylo úmyslné protiprávní jednání obviněného, které vybočilo z rámce civilních vztahů a stalo se natolik společensky škodlivým, že bylo třeba na něj v každém případě reagovat prostředky trestního práva. V situaci, kdy trestná činnost obviněného zásadním způsobem vybočila z rámce běžných civilních (občanskoprávních) vztahů a dostala se, i přes jinak platné pojetí trestní represe jako ultima ratio, do oblasti trestního práva, když obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky přečinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku, bylo zcela důvodně užito prostředků trestněprávní represe. Nejvyšší soud zároveň souhlasí s názorem státní zástupkyně vysloveným v jejím vyjádření k dovolání obviněného, že trestní odpovědnost dovolatele nevylučuje skutečnost, že podvedená osoba je schopna prověřit si skutečný stav rozhodných okolností, avšak je ovlivněna působením pachatele ve formě podání nepravdivých informací nebo zamlčení podstatných informací, takže si je v důsledku pachatelova jednání neověří buď vůbec, nebo tak neučiní včas (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2003 sp. zn. 5 Tdo 1256/2003 a ze dne 18. 11. 2015 sp. zn. 6 Tdo 1137/2015). Ze stejných důvodů je proto nutno odmítnout argumentaci obviněného o míře podílu poškozené na vzniku škody ve výši 33.360 Kč, neboť vyčíslená škoda vznikla výlučně v příčinné souvislosti s jednáním obviněného. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak nelze uplatnit námitku obviněného o nepřiměřenosti uloženého trestu, neboť se nejedná o nesprávné právní hodnocení skutku, ani o jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (viz § 265i odst. 2 tr. ř.) proto Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného J. J. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 3. 8. 2017 JUDr. František Hrabec předseda senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2001_28.CDO.165.2001.1.xml	Judikát 28 Cdo 165/2001 28 Cdo 165/2001 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl o dovolání Mgr. V. V. proti usnesení Vrchního soudu v Praze z 31.10.2000, sp. zn. 1 Co 273/2000, vydanému v právní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 59/97 / žalobce Mgr. V. V. proti žalovanému JUDr. J. M., o ochranu osobnosti/, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání. O d ů v o d n ě n í : V občanském soudním řízení, vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 59/97, tento soud usnesením ze 7. 7. 2000, čj. 37 C 59/97-250, zamítl návrh žalobce na opravu usnesení téhož soudu ze 7. 12. 1999, čj. 37 C 59/97-198; návrh na opravu citovaného usnesení se týkal opravy údaje o bydlišti žalovaného, které mělo být v usnesení uvedeno adresou žalovaného - P., K. 853/55, namísto údaje P., N. 25, - sídla advokátní kanceláře, kde žalovaný působí. O odvolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze 7. 7. 2000, čj. 37 C 59/97-250, rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením z 31. 10. 2000, sp.zn. 1 Co 273/2000, jímž potvrdil citované usnesení soudu prvního stupně. Odvolací soud neshledal / stejně jako soud prvního stupně/ v daném případě splnění zákonných předpokladů pro požadovanou opravu ve smyslu ustanovení § 164 občanského soudního řádu. Žalobcem uváděná adresa bydliště žalovaného /P., K. 853/55/ byla citována v odůvodnění usnesení odvolacího soudu. Usnesení odvolacího soudu bylo doručeno žalobci 7. 12. 2000 a dovolání ze strany žalobce bylo podáno u Městského soudu v Praze dne 29.12. 2000, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu / ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./. Ve svém dovolání dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu z 31. 10. 2000 / sp.zn. 1 Co 273/2000 Vrchního soudu v Praze/ a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. V dovolání z 28. 12. 2000 měl dovolatel za to, že jeho dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ občanského soudního řádu, neboť odvolací soud svým usnesením z 31.10. 2000, sp. zn. 1 Co 273/2000, mu “v podstatě odmítl sdělit totožnost všech soudců rozhodujících o odvolání odvolatele a z tohoto usnesení nelze vyrozumět totožnost členů tříčlenného senátu, rozhodujících o odvolání“; z citovaného usnesení lze pouze vyrozumět, že ve věci spolurozhodovala na usnesení podepsaná předsedkyně senátu. Proto dovolatel neměl možnost se vyjádřit k osobám soudců, rozhodujících o jeho odvolání, a případně podat námitku podjatosti a uplatnit vyloučení soudce /soudců/ rozhodujících o odvolání. V doplňku k dovolání, datovaném 5. 1. 2001, pak dovolatel poukazoval na chyby v postupu soudu prvního stupně, k nimž podle názoru dovolatele došlo při vyřizování právní věci 37 C 59/97 Městského soudu v Praze, které se již netýkaly bezprostředně vydání usnesení ze 7. 7. 2000, čj. 59/97-250, o zamítnutí návrhu žalobce na vydání usnesení o opravě usnesení Městského soudu v Praze ze 7. 12. 1999, čj. 59/97-198. Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti uvedeného zákona, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů / tj. podle občanského soudního řádu - zákona č. 99/1963 Sb. a zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./. Předmětem dovolání je v daném případě usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na opravu dříve vydaného usnesení soudu prvního stupně. Na dovolání proti takovému potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu nedopadá žádná z úprav přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jež byly obsaženy v ustanovení § 238a občanského soudního řádu /ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./. Protože dovolatel ve svém dovolání z 28. 12. 2000 poukazoval na ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ občanského soudního řádu, zabýval se dovolací soud také tím, zda tu dovolateli jako účastníku řízení byl či nebyl v průběhu řízení, pokud se týkalo návrhu na opravu rozhodnutí, nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. O odnětí možnosti jednat před soudem ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ občanského soudního řádu šlo od účinnosti zákona č. 238/1995 Sb. jen tehdy, jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení / nikoli při rozhodování / a byl-li tento postup nesprávný /viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek/. Nesprávnost postupu soudu bylo tu třeba posoudit podle ustanovení občanského soudního řádu / ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./ upravujících postup soudu po podání odvolání / § 201 a násl. občanského soudního řádu /, úkony soudu prvního stupně po podání odvolání / § 209 a § 210 občanského soudního řádu/ a řízení u odvolacího soudu /§ 211 až § 216 občanského soudního řádu/. Dovolací soud v daném případě neshledal, že by odvolací soud nebo soud prvního stupně postupovaly v období mezi podáním odvolání žalobce /dne 27. 9. 2000 / proti usnesení Městského soudu v Praze ze 7. 7. 2000, čj. 37 C 59/97-250, do vydání rozhodnutí o tomto odvolání /dne 31. 10. 2000/ usnesením Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 1 Co 273/2000, v rozporu s ustanoveními občanského soudního řádu shora již citovanými. V tomto případě rozhodoval odvolací soud bez nařízení jednání u odvolacího soudu, jak mu to umožňovalo ustanovení § 214 odst. 2 písm. c/ občanského soudního řád / ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./, takže tu odvolací soud nepostupoval podle ustanovení § 211 občanského soudního řádu a podle ustanovení § 115 až § 119 občanského soudního řádu /v již uvedeném znění/, upravujících jednání u soudu. Žádné ustanovení občanského soudního řádu / ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./ neukládalo odvolacímu soudu, aby předem sděloval odvolateli, kteří soudci budou členy senátu, jenž bude podle rozvrhu práce odvolacího soudu rozhodovat o odvolání žalobce. Soudce odvolacího soudu stíhala pouze povinnost, zakotvená v ustanovení § 15 odst. 1 občanského soudního řádu / “Jakmile se soudce dozví o skutečnostech, pro které je vyloučen z projednání a rozhodování věci, oznámí to neprodleně předsedovi soudu“/. Z obsahu spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 37 C 59/97, dovolací soud neshledal, že by u některé z členek senátu / tj. JUDr. Z. F., JUDr. L. Ř. a JUDr. N. Ž. /, které rozhodovaly o odvolání žalobce dne 31. 10. 2000 / pod sp. zn. 1 Co 273/2000 Vrchního soudu v Praze /, byly okolnosti, které má na zřeteli ustanovení § 14 odst. 1 občanského soudního řádu / poměr k věci, k účastníkům řízení nebo k jejich zástupcům/ anebo ustanovení § 14 odst. 2 téhož právního předpisu / soudci, kteří rozhodovali tutéž právní věc u soudu nižšího stupně/. Za takové okolnosti nelze považovat proto ani ty údaje, uváděné dovolatelem v jeho doplňku k dovolání ohledně soudkyně JUDr. N. Ž. / tj. účast na projednávání věci sp. zn. 32 C 250/93 Městského soudu v Praze, týkající se žalobce, ustanovení advokáta žalobci v právní věci sp. zn. 31 C 129/94 Městského soudu v Praze, ale nevyvodění důsledků z jeho nečinnosti ( nepodání dovolání) ustanoveného advokáta/. Za těchto uvedených okolností nedospěl tedy dovolací soud k závěru, že by tu v tomto případě byl dán důvod přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ občanského soudního řádu. Přistoupil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu / ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./ jako dovolání nepřípustného. Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu / zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před změnami a doplňky vyhlášeném pod č. 69/2001 Sb./. V Brně dne 15. května 2001 JUDr. Josef R a k o v s k ý, v.r. předseda senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2010_33.CDO.3034.2009.1.xml	Judikát 33 Cdo 3034/2009 33 Cdo 3034/2009 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce R. M., proti žalovanému V. J., zastoupenému advokátem, o odstranění vad díla, in eventum o zaplacení částky 100.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 8 C 316/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. února 2009, č. j. 21 Co 18/2009-63, takto: I. Dovolací řízení se zastavuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. února 2009, č. j. 21 Co 18/2009-63, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 2. října 2008, č. j. 8 C 316/2007-46, jímž byla žaloba zamítnuta a bylo rozhodnuto o nákladech řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž vyjádřil výhrady ke zjištěnému skutkovému stavu, na němž soudy založily právní posouzení věci. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 - dále jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 12. přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb.). Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení, se zaměřil na posouzení otázky, zda jsou splněny podmínky dovolacího řízení. Podle § 241 odst. 1 věty první o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, musí být dovolatel zastoupen advokátem nebo notářem. Odstavec první citovaného ustanovení neplatí, je-li dovolatelem fyzická osoba, která má právnické vzdělání (§ 241 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Podle odstavce 4 téhož ustanovení dovolání fyzické osoby musí být sepsáno, s výjimkou případu uvedeného v odstavci 2 písm. a/, advokátem nebo notářem. Povinné zastoupení je tak zvláštní podmínkou dovolacího řízení týkající se dovolatele, jejíž nedostatek lze odstranit, avšak bez jejíhož splnění není možno vydat rozhodnutí, jímž se řízení končí (vyjma případů uvedených v § 241b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř.). Podle § 104 odst. 2 o. s. ř. jde-li o nedostatek podmínky řízení, který lze odstranit, učiní soud k tomu vhodná opatření. Nezdaří-li se nedostatek podmínky řízení odstranit, řízení zastaví. Žalobce, který nebyl při podání dovolání zastoupen advokátem (a z obsahu spisu ani nevyplývá, že by měl právnické vzdělání), byl usnesením soudu prvního stupně ze dne 27. května 2009, č. j. 8 C 316/2007-81, vyzván, aby si pro podání dovolání zvolil advokáta a aby jeho prostřednictvím podal řádné dovolání. Současně byl poučen, že pokud tak ve lhůtě tří týdnů od doručení výzvy neučiní, bude dovolací řízení zastaveno. Ačkoli žalobci bylo usnesení soudu prvního stupně s výzvou doručeno do vlastních rukou dne 11. 6. 2009, nereagoval na ně. Z řečeného plyne, že přes opatření provedená soudem prvního stupně žalobce nesplnil zákonem stanovenou podmínku dovolacího řízení ve smyslu § 241 odst. 1 věty první a odst. 4 o. s. ř. Dovolací soud proto řízení o dovolání zastavil (§ 241b odst. 2 část věty před středníkem a § 104 odst. 2 věta třetí o. s. ř.). O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 2 věty první a § 151 odst. 1 o. s. ř. za stavu, kdy žalovanému v této fázi řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči žalobci právo. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 16. února 2010 JUDr. Blanka Moudrá, v. r. předsedkyně senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2004_33.ODO.1201.2003.1.xml	Judikát 33 Odo 1201/2003 33 Odo 1201/2003 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a Víta Jakšiče ve věci žalobce V. V., zastoupeného, advokátem, proti žalovanému P. H., zastoupenému, advokátem, o zaplacení částky 450.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 7 C 11/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 22. srpna 2003, č. j. 15 Co 398/2003-221, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení částky 575.000,- Kč s příslušenstvím. Uváděl, že na základě smlouvy o půjčce uzavřené dne 7. 11. 1996 půjčil žalovanému 125.000,- Kč a žalovaný se zavázal půjčený obnos vrátit do 1. 3. 1997. Smlouvou o půjčce ze dne 28. 5. 1999 půjčil žalobce žalovanému 450.000,- Kč a žalovaný se zavázal půjčený obnos vrátit do 31. 8. 1999. Přestože splatnost obou půjček již uplynula, žalovaný půjčky žalobci nevrátil. Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 22. dubna 2003, č. j. 7 C 11/2000-203, uznal žalovaného povinným do 3 dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobci částku 125.000,- Kč s 21 % úrokem z prodlení od 2. 3. 1997 do zaplacení, žalobu o zaplacení částky 450.000,- Kč s 12 % úrokem z prodlení od 1. 9. 1999 do zaplacení zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. K odvolání žalobce směřujícímu proti zamítavému výroku rozsudku soudu prvního stupně a proti výrokům, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky řízení a ve vztahu mezi žalobcem a státem, Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 22. srpna 2003, č. j 15 Co 398/2003-221, rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu potvrdil. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. V dovolání brojí proti hodnocení v řízení provedených důkazů. Není srozuměn s tím, že soudy neuvěřily pravdivosti údajů uvedených v listině o půjčce částky 450.000,- Kč, „o jejíž bezvadnosti řekli svůj posudek znalci“ a že uvěřily řadě nepřímých důkazů. Je přesvědčen, že důkazy ve svých souvislostech jednoznačně svědčí o nevěrohodnosti tvrzení žalovaného, který tvrdil, že jeho podpis byl falšován. To však bylo vyvráceno znaleckými posudky. Ve srovnání s tímto důkazem „jsou další otázky posuzované soudy, např. že žalovaný půjčku nepotřeboval, dále že nebyla splacena předchozí půjčka atd., podružné“. Žalobce se domnívá, že dojde-li ke zpochybňování písemné formy půjčky, když listina o půjčce je jinak bez vad, nebude zajištěna právní jistota účastníků takové smlouvy. Součástí dovolání jsou praktické poznámky žalobce, v nichž se polemizuje s vyhodnocením důkazů a předkládána je vlastní verze skutku. Žalobce z uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, který spočívá na nesprávném právním posouzení věci, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dovolání bylo podáno včas k tomu legitimovaným subjektem (žalobcem) řádně zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), není však v dané věci přípustné. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Protože v posuzované věci odvolací soud potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně, je namístě přípustnost dovolání uvažovat výlučně v intencích ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Z toho, že přípustnost dovolání je podle zmiňovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc takových, které se vyznačují zásadním významem; způsobilým dovolacím důvodem je tudíž pouze důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování; k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být přípustnost dovolání založena podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. I když žalobce v dovolání argumentuje nesprávným právním posouzení věci, z obsahu jeho dovolání (tj. z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že brojí především proti závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že žalobce žalovanému částku 450.000,- Kč skutečně půjčil, tedy nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž odvolací soud (shodně jako před ním i soud prvního stupně) vycházel. Žalobce jako dovolatel netvrdí, že by odvolací soud jím správně zjištěný skutkový stav nesprávně posoudil po stránce právní, tedy že by správně zjištěný skutkový stav subsumoval pod nesprávnou právní normu; podstatou jeho námitek jsou výtky týkající se nesprávně zjištěného skutkového stavu věci, resp. vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru). Pokud je v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením dané věci, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud správně vyhodnotil provedené důkazy a nepochybil ve svých skutkových závěrech ohledně existence dluhu, musel by návazně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska výtek, které žalobce v dovolání uplatnil, nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuelně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, případně že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nezakládá – jak bylo výše vyloženo – přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Lze uzavřít, že dovolání žalobce směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud proto takové dovolání – aniž se mohl věcí dále zabývat – jako nepřípustné odmítl (§ 243a odst. 1 věta první, § 243b odst. 5, § 218 písm. c/ o. s. ř.). O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů právo a žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně 14. prosince 2004 JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r. předsedkyně senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2006_26.CDO.853.2006.1.xml	Judikát 26 Cdo 853/2006 26 Cdo 853/2006 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně I. S., zastoupené advokátkou, proti žalovanému L. S., o vyklizení bytu a o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 10 C 52/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. října 2005, č. j. 11 Co 742/2004-103, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27. října 2005, č. j. 11 Co 742/2004-103, změnil v odvoláním napadených vyhovujících výrocích týkajících se přivolení k výpovědi z nájmu bytu (ve výrocích I., II. a III.) rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích (soudu prvního stupně) ze dne 2. června 2004, č. j. 10 C 52/2003-57, tak, že zamítl žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu „bytu č. 2, o velikosti 1+1 v L.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů. Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů mimo jiné za zjištěno, že dne 4. září 1996 byla mezi městem L. jako pronajímatelem a žalovaným jako nájemcem uzavřena smlouva o nájmu předmětného bytu na dobu neurčitou (dále jen „nájemní smlouva ze dne 4. září 1996“), že na základě smlouvy o převodu vlastnictví a o předkupním právu uzavřené mezi žalobkyní a městem L. s účinky vkladu vlastnického práva ke dni 20. září 2000 je žalobkyně vlastnicí bytové jednotky č. 721/2 s podílem na společných částech domu ve výši 14/100, že dne 16. listopadu 2000 uzavřela žalobkyně jako pronajímatelka a žalovaný jako nájemce (novou) smlouvu o nájmu předmětného bytu (původně označeného číslem 4 a nyní číslem 2) na dobu určitou od 1. října 2000 do 31. října 2001 (dále jen „nájemní smlouva ze dne 16. listopadu 2000“), že žalovaný nezaplatil žalobkyni nájemné za dobu od listopadu 2002 do března 2003 včetně, že uvedený dluh na nájemném existoval i ke dni 31. března 2003, kdy žalovaný převzal žalobu a v ní obsaženou výpověď z nájmu bytu, že v minulosti nájemné řádně platil a v řádném placení (běžného nájemného) pokračoval i po doručení výpovědi z nájmu bytu, že za měsíc duben 2003 zaplatil celkovou částku 3.504,- Kč (běžné nájemné ve výši 576,- Kč a částku 2.928,- Kč na úhradu dlužného nájemného), za měsíc květen 2003 částku 1.152,- Kč (běžné nájemné ve výši 576,- Kč a částku 576,- Kč na úhradu dlužného nájemného) a že dne 14. října 2005 zaplatil na úhradu dlužného nájemného ještě částku 500,- Kč. Dále zjistily, že žalovaný je trvale dispenzarizován a léčen v psychiatrické ambulanci pro chronickou paranoidní schizofrenii a je zavedena poměrně značná medikace, že jeho zdravotní stav se v době „kolem 31.10.2000“ zhoršil, zaktivizovaly se halucinace a bludy a z psychiatrického hlediska nebyl plně schopen pochopit význam svého rozhodnutí, že ke zhoršení jeho zdravotního stavu došlo i na konci listopadu 2002, toto trvalo i v lednu 2003, v únoru 2003 se stav přechodně zklidnil a na konci března 2003 nastalo opět zhoršení, které v dubnu 2003 vyvrcholilo jeho hospitalizací v Psychiatrické léčebně v H. B., a že v době od listopadu 2002 do března 2003 byl vzhledem k nepříznivému zdravotnímu stavu schopen jen částečně chápat význam svých úkonů. Nakonec zjistily, že původně šlo o nájemné v částce 876,- Kč, že od dubna 2003 bylo nájemné v důsledku odpojení vody do bytu sníženo na částku 576,- Kč, že žalovaný platil nájemné k patnáctému dni v měsíci, což žalobkyně akceptovala, a že jeho jediným příjmem je plný invalidní důchod. Na tomto skutkovém základě soudy obou stupňů především dovodily, že nájemní smlouva ze dne 16. listopadu 2000 je absolutně neplatným právním úkonem, podle názoru odvolacího soudu mimo jiné i proto, že z uvedené nájemní smlouvy není zřejmé, že „původní nájemní poměr uzavřený na dobu neurčitou (založený nájemní smlouvou ze dne 4. září 1996) má být nahrazen nájemním poměrem na dobu určitou a tedy že vůle účastníků tohoto právního úkonu směřuje k zániku původního nájemního poměru a jeho nahrazení novým (srov. § 516 odst. 1 občanského zákoníku)“. Následně dovodily, že dlužil-li žalovaný v době dání výpovědi z nájmu bytu nájemné za období vymezené v žalobě (za období delší než tři měsíce), je naplněn – v podobě nezaplacení nájemného za dobu delší než tři měsíce – uplatněný výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době dání výpovědi z nájmu bytu, tj. ve znění do 30. března 2006 (dále jen „obč. zák.“). Poté odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – dovodil, že uplatněná výpověď z nájmu bytu je v rozporu s dobrými mravy (ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.); proto vyhovující rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu předmětného bytu zamítl. Přitom přihlédl „zejména ke zdravotnímu a psychickému stavu žalovaného (k tomu, že žalovaný má zjištěnou paranoidní schizofrenii), k tomu, že v době, kdy žalovaný nájemné neplatil (listopad 2002 – březen 2003) došlo k výraznému zhoršení jeho zdravotního stavu, které vedlo až k jeho hospitalizaci v Psychiatrické léčebně v H. B. (duben 2003)“. Nepřehlédl ani to, že „v tomto období byl schopen pouze částečně chápat smysl svých úkonů“, že dlužné nájemné začal splácet již v dubnu 2003, že od doby porušení povinností do započetí splácení dluhu neuplynula příliš dlouhá doba a že jeho jediným příjmem je plný invalidní důchod. Zabýval se rovněž okolnostmi na straně žalobkyně, tedy tím, zda lze spravedlivě požadovat, aby jí byla odepřena ochrana jejího práva domáhat se přivolení k výpovědi z nájmu bytu; konstatoval, že nebyly zjištěny žádné okolnosti, pro které by jí nemohla být ochrana jejího práva odepřena. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadila dovolacímu důvodu nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. V dovolání především zpochybnila správnost právního závěru, který odvolací soud přijal při posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák., tj. závěru, že v daném případě jsou naplněny důvody, pro něž je na místě odepřít jí podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon jejího práva. V této souvislosti namítla, že žalovaný jí nikdy nesdělil okolnosti související s léčbou „psychických problémů“ a že o těchto okolnostech se dověděla až v průběhu řízení. Současně zpochybnila – s ohledem na pochybnou věrohodnost „lékařské zprávy, která je povrchní v časové hranici onemocnění, neříká nic konkrétního a specifického“ – správnost údajů o zdravotním stavu žalovaného. Vyslovila názor, že je-li zdravotní stav žalovaného natolik vážný, nabízí se otázka, proč lékař nepodal návrh na byť pouze částečné omezení ve způsobilosti k právním úkonům u žalovaného, jehož pobyt na svobodě by mohl být z určitého hlediska nebezpečný; je s podivem, že zdravotní stav žalovaného se zhoršil v období „kolem 31.10.2000“, což je těsně před podpisem nájemní smlouvy ze dne 16. listopadu 2000. Je přesvědčena, že mohl-li žalovaný přebírat invalidní důchod a hradit zálohy na elektřinu či vodné a stočné, mohl rovněž plnit svou základní povinnost nájemce, tj. řádně platit nájemné; dodatečné zaplacení dluhu na nájemném pokládá za účelové. Má za to, že odvolací soud jí napadeným rozhodnutím znemožnil výkon vlastnického práva a že ve skutečnosti její vlastnické právo potlačil na úkor nájemního práva žalovaného. Nesouhlasila ani s názorem, že nájemní smlouva ze dne 16. listopadu 2000 je absolutně neplatná, a to proto, že „by se v tom případě dalo analogicky poukázat na to, že i původní nájemní smlouva by mohla být neplatná a žalovaný tak plnil městu L. na základě neplatného právního úkonu, čímž by na straně města L. mohlo vzniknout tzv. bezdůvodné obohacení“. Uvedla, že „žalovaný nenamítal nic k té skutečnosti, že vstoupila do smluvního vztahu namísto původního pronajímatele …“ a že novou nájemní smlouvu, avšak na dobu určitou, s žalovaným uzavírala z důvodu „právního pořádku“, protože nemohla vědět, zda v případě žalovaného nepůjde o liknavého nájemce. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 27. října 2005, tedy po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srovnej čl. II, bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”). Nejvyšší soud především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence zmíněných vad tvrzena nebyla a z obsahu spisu tyto vady nevyplynuly. Dovolatelka – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) – uplatnila vedle dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (jehož prostřednictvím namítla, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci) rovněž dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. (jímž zpochybnila správnost skutkových zjištění, na nichž odvolací soud založil právní posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák.). Podle § 241a odst. 3 o.s.ř. je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (v projednávané věci je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (srov. Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání 2001, nakladatelství C. H. BECK, strana 1003 - 1004). Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout. Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelka brojí právě proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud čerpal svá skutková zjištění, na jejichž základě dovodil, že výpověď z nájmu bytu z důvodu upraveného v ustanovení § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. je v rozporu s dobrými mravy (ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.); jinak řečeno nesouhlasí se způsobem hodnocení důkazů odvolacím soudem a v konečném důsledku nabízí vlastní verzi hodnocení důkazů a v závislosti na tom také vlastní verzi toho, co měl podle jejího názoru odvolací soud z provedených důkazů zjistit, tj. vlastní verzi skutkového stavu rozhodného pro posouzení, zda výpověď z nájmu bytu podle citovaného ustanovení je či není v rozporu s dobrými mravy. Dovolací soud – s přihlédnutím k obsahu spisu – shledal, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly; přitom neopomenul žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Lze proto konstatovat, že skutková zjištění odvolacího soudu a z nich vyplývající skutkový stav rozhodný pro posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. jsou výsledkem logického postupu při hodnocení důkazů podle zásad uvedených v ustanovení § 132 o.s.ř. (ve spojení s § 211 o.s.ř.). Z toho vyplývá, že dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. nebyl užit opodstatněně. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. půjde v dovolacím řízení především o posouzení správnosti právního závěru, že nájemní smlouva ze dne 16. listopadu 2000 je – z důvodů konkretizovaných odvolacím soudem – absolutně neplatná; následně půjde rovněž o odpověď na otázku, zda vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu věci je výpověď z nájmu bytu v rozporu s dobrými mravy, jak dovodil odvolací soud. Jde-li o otázku existence (trvání) nájemního poměru žalovaného k předmětnému bytu, odvolací soud ve skutečnosti dovodil, že – v důsledku absolutní neplatnosti nájemní smlouvy ze dne 16. listopadu 2000 – žalovanému svědčí ve vztahu k předmětnému bytu stále nájemní poměr na dobu neurčitou založený nájemní smlouvou ze dne 4. září 1996 (jejíž platnost dovoláním – vzhledem k jeho obsahu – zpochybněna nebyla), a to proto, že v (nové) nájemní smlouvě ze dne 16. listopadu 2000 není projevena vůle směřující ke změně dosavadního nájemního vztahu žalovaného k předmětnému bytu (resp. ke zrušení původního nájemního vztahu na dobu neurčitou a k jeho nahrazení nájemním vztahem novým – na dobu určitou). Dovolatelka správnost uvedeného právního názoru zpochybnila. Judikatura Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2001, sp. zn. 20 Cdo 2352/99, a ze dne 6. května 2002, sp. zn. 26 Cdo 2628/2000, uveřejněné pod C 753 ve svazku 10 a pod C 1174 ve svazku 16 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu) dovodila, že (obecné) ustanovení § 516 odst. 1 obč. zák. o možnosti změny závazku dohodou účastníků (kumulativní novace) a (obecné) ustanovení § 570 odst. 1 obč. zák. o zániku závazku dohodou a jeho nahrazení závazkem novým (privativní novace) se uplatní i v právních vztazích z nájmu bytu. K dohodě pronajímatele a nájemce o změně stávajícího nájemního vztahu k bytu (kumulativní novace) může dojít pouze za trvání tohoto nájemního vztahu. To platí i pro dohodu pronajímatele a nájemce, kterou se stávající nájemní vztah k bytu nahrazuje novým (privativní novace). Pro rozlišení, zda jde o kumulativní či privativní novaci je rozhodná vůle účastníků nájemního vztahu. Dovoláním nebyla zpochybněna správnost právního závěru, že v době do 16. listopadu 2000 byl žalovaný nájemcem předmětného bytu a že šlo o nájemní poměr na dobu neurčitou. Proto rovněž dovolací soud z uvedeného právního závěru vychází. V projednávané věci odvolací soud učinil svůj skutkový závěr o tom, k čemu směřovala vůle účastníků nájemní smlouvy ze dne 16. listopadu 2000, na základě zjištění o obsahu listiny tuto smlouvu obsahující. Z obsahu této listiny (nájemní smlouvy ze dne 16. listopadu 2000) nevyplynulo žádné ujednání účastníků o tom, že by tato nájemní smlouva měnila či rušila a nahrazovala jiným stávající nájemní vztah žalovaného (založený nájemní smlouvou ze dne 4. září 1996) k předmětnému bytu, jinak řečeno není v ní obsaženo žádné ujednání, že namísto dosavadního nájemního vztahu na dobu neurčitou nadále půjde o nájemní vztah na dobu určitou. Za tohoto stavu je správný i právní závěr, že žalovanému stále svědčí právo nájmu předmětného bytu na dobu neurčitou (neboť existence právní skutečnosti, která by mohla způsobit jeho změnu či zánik, nebyla v řízení tvrzena, natož prokázána). Podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. pronajímatel může vypovědět nájem bytu (jen s přivolením soudu), jestliže nájemce hrubě porušuje své povinnosti vyplývající z nájmu bytu, zejména tím, že nezaplatil nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce. Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Přitom dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují určitou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný pod č. 62 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura). Odvolacímu soudu lze dát tedy za pravdu v tom, že soudní praxe je ustálená v názoru, že rovněž v případě, kdy je naplněn výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., nemusí soud žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu vyhovět, a to s ohledem na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. Také v rozsudku ze dne 12. listopadu 1998, sp. zn. 2 Cdon 1706/97, uveřejněném pod č. 43 v sešitě č. 7 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (citovaný rozsudek byl uveřejněn rovněž pod č. 23 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura), Nejvyšší soud dovodil, že existenci výpovědního důvodu soud posuzuje k okamžiku doručení výpovědi z nájmu bytu i v případě, že tímto důvodem je neplacení nájemného po dobu delší než tři měsíce (§ 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.). Skutečnost, že nájemce dlužné nájemné po doručení výpovědi uhradil, může mít význam jen při posouzení toho, zda přivolení k výpovědi z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy. Při úvaze, zda výpověď z nájmu bytu je v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), přihlíží soud též k době, která uplynula od porušení povinností zakládajících výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 1999, sp. zn. 20 Cdo 2059/98, uveřejněný pod č. 86 v sešitě č. 9 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura). Nelze ztratit ze zřetele, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., je nutno učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje nájemce (zde může jít např. o rodinné a sociální poměry vyklizovaného apod.), tak všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se přivolení k výpovědi z nájmu bytu domáhá (pronajímatele) – srov. odůvodnění již zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96. Takovými rozhodnými okolnostmi jsou ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci – pronajímateli – spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se přivolení k výpovědi) dočasně odepřena. Není-li právní posouzení důvodnosti aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. podloženo úvahou zabývající se všemi výše uvedenými okolnostmi, jde o posouzení neúplné a tedy nesprávné. Přitom úvaha soudu tu musí být podložena konkrétními zjištěními, jak to vyplývá z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. dubna 1994, sp. zn. 2 Cdo 45/94, uveřejněného pod č. 36 v sešitě č. 7 z roku 1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. tedy je obecným ustanovením hmotněprávní povahy, které dává soudu možnost posoudit, zda výkon subjektivního občanského práva je v souladu s dobrými mravy, a v případě, že tomu tak není, požadovanou ochranu odepřít. Přitom ovšem citované ustanovení patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. rozsudek ze dne 12. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002, uveřejněný pod C 2084 ve svazku 26 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). V důsledku toho je na soudu, aby v konkrétním případě z předem neurčené množiny skutečností vymezil (např. demonstrativním výčtem nebo stanovením obecných kritérií) ty, jejichž pomocí určí vlastní obsah hypotézy normy, kterou aplikuje. Takový výklad právní normy, a tím právní posouzení věci, mohou být proto nesprávné jen tehdy, lze-li učinit spolehlivý závěr, že to určení hypotézy, k němuž soud dospěl, z objektivních hledisek (logických nebo věcných) nemůže obstát (srov. obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. srpna 1998, sp. zn. 3 Cdon 11/96, uveřejněné pod č. 26 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura, ze dne 14. února 2001, sp. zn. 21 Cdo 971/2000, nebo ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2871/99). V projednávané věci dospěl odvolací soud k závěru, že uplatněná výpověď z nájmu bytu je v rozporu s dobrými mravy, a proto žalobu v konečném důsledku zamítl. Při posouzení věci ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. se správně zabýval právně významnými okolnostmi na straně obou účastníků řízení. Vymezil-li tedy hlediska pro posouzení věci dle § 3 odst. 1 obč. zák., jež nelze označit za logicky a věcně neudržitelná, a dospěl-li – na základě vyhodnocení konkrétních skutkových zjištění reprodukovaných na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí – k závěru, že výpověď z nájmu bytu je v daném případě v rozporu s dobrými mravy, lze jeho rozhodnutí pokládat za správné. V naznačených souvislostech nelze sice ztratit ze zřetele, že placení nájemného náleží mezi základní povinnosti nájemce bytu (srov. § 685 a násl. obč. zák.); jestliže ovšem, jako v posuzovaném případě, nájemce uvedenou povinnost neplnil relativně krátkou dobu a navíc v situaci, kdy u něj došlo ke zhoršení zdravotního stavu spojeného s následnou hospitalizací, bezprostředně po doručení výpovědi z nájmu bytu začal dluh splácet a platil i běžné nájemné, lze výjimečně, a to právě s ohledem na tyto okolnosti, po žalobkyni – pronajímatelce – spravedlivě požadovat, aby jí byla ochrana jejího práva (práva domáhat se přivolení k výpovědi z nájmu bytu) odepřena, jak správně uzavřel odvolací soud. Ani dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nebyl užit opodstatněně. Lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů podle § 241a odst. 2 písm. b/, odst. 3 o.s.ř. a jejich obsahové konkretizace správný. Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) – proto dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.). O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy žalobkyně nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalovanému náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalobkyni právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly. Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 8. června 2006 JUDr. Miroslav Ferák, v. r. předseda senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2019_23.CDO.2219.2017.1.xml	Judikát 23 Cdo 2219/2017 23 Cdo 2219/2017-585 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/21, PSČ 186 00, IČO 47116617, zastoupené JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Kořenského 1107/15, PSČ 150 00, proti žalované NMT-aktiv s.r.o., v likvidaci, se sídlem v Plzni, Ledecká 1199/20, PSČ 323 00, IČO 25244434, zastoupené Mgr. Petrou Královou, advokátkou, se sídlem v Plzni, Lukavická 2012/22, PSČ 301 00, o zaplacení částky 1 715 040 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 44 Cm 44/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 11. 2016, č. j. 3 Cmo 265/2015-528, t a k t o : Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 11. 2016, č. j. 3 Cmo 265/2015-528, a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 5. 2015, č. j. 44 Cm 44/2004-504, ve výrocích po body II a III se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení. Odůvodnění: Krajský soud v Plzni v pořadí třetím rozsudkem ze dne 29. 5. 2015, č. j. 44 Cm 44/2004-504, zastavil řízení co do částky 168 480 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I), zamítl žalobu o zaplacení částky 1 546 560 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III). Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částky 1 715 040 Kč s příslušenstvím z titulu nároku na vrácení provizí vyplacených na základě uzavřené mandátní smlouvy, neboť v případě 34 pojistných smluv uzavřených v důsledku působení žalované došlo k jejich zániku, a to převážně z důvodu neplacení pojistného. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci jako podnikatelé uzavřeli dne 19. 6. 2000 mandátní smlouvu č. 301184/2000 (tuto smlouvu soud prvního stupně posoudil jako smlouvu o obchodním zastoupení – dále jen „smlouva o obchodním zastoupení“), v níž se žalovaná zavázala vyhledávat pro žalobkyni zájemce o pojištění a uzavírat pojistné smlouvy, mj. týkající se důchodového pojištění (článek I). Podle čl. III pojišťovna (žalobkyně) zmocnila žalovanou k uzavírání pojistných smluv týkajících se důchodového pojištění jejím jménem a na její účet. Žalobkyně se zavázala vyplatit žalované provize, a to jednak získatelskou provizi (za uzavření pojistných smluv) a dále následnou provizi (za údržbu pojištění a za stálou péči o klienta). Podle článku V bodu 5 smlouvy o obchodním zastoupení vznikal nárok na výplatu provize přiřazením první úhrady pojistného v plné výši k předpisu pojistného v příslušném roce trvání pojištění. Dále bylo v článku V bodu 7 sjednáno, že provizi, která již byla mandatáři vyplacena, a na niž zanikl, resp. nevznikl nárok, je oprávněna pojišťovna mandatáři odečíst od provizí určených k nejbližší výplatě. Nemůže-li pojišťovna odečíst mandatáři takovou provizi ani po tři sobě jdoucí kalendářní měsíce, je mandatář povinen ji vrátit pojišťovně do dvou měsíců od doručení písemného vyrozumění od pojišťovny o této skutečnosti. Po zániku pojistné smlouvy o pojištění osob podle § 801 a § 800 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále jen „obč. zák.“) se odúčtuje mandatáři v druhém roce trvání pojištění 50 % vyplacené provize. Mezi účastníky nebylo sporné, že žalovaná na základě předmětné smlouvy o obchodním zastoupení uzavřela v době od 15. 9. 2000 do 21. 6. 2001 34 pojistných smluv s koncovým trojčíslím č. 145, 514, 395, 396, 397, 398, 399, 400, 401, 427, 448, 452, 457, 461, 494, 502, 555, 556, 557, 558, 559, 560, 290, 353, 050, 990, 103, 116, 179, 106, 428, 902, 971 a 031. U prvních dvou smluv s koncovým trojčíslím č. 145 a 514 došlo k zániku pojistných smluv až ve druhém roce trvání pojištění, proto vznikl žalobkyni nárok na zaplacení poloviny z vyplacených provizí. U ostatních 32 pojistných smluv došlo k zániku pojistného (zřejmě myšleno pojistného vztahu) již v prvním roce trvání pojistné smlouvy. U těchto pojistných smluv soud zjistil, že jako pojistník byl ve smlouvách uveden D. B. V řízení nebylo sporné, že žalobkyně smlouvu o obchodním zastoupení vypověděla písemným doporučeným dopisem ze dne 29. 10. 2001, kterou žalovaná obdržela 30. 10. 2001 a dne 24. 6. 2003 vyzvala žalovanou k úhradě částky 28 104 668 Kč z titulu vyplacených provizí. Podle soudu prvního stupně účastníci jako podnikatelé ve smyslu § 2 odst. 2 písm. a) obch. zák. platně uzavřeli smlouvu o obchodním zastoupení v souladu s § 652 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“). Žalovaná se na základě této smlouvy zavázala dlouhodobě pro žalobkyni vyvíjet činnost směřující k uzavírání pojistných smluv, především smluv týkajících se důchodového pojištění, sjednávat a uzavírat tyto smlouvy jménem zastoupené a na její účet. Na provizích za 570 pojistných smluv bylo žalované vyplaceno 30 193 935 Kč, za 568 pojistných smluv byla odúčtována provize ve výši 28 104 668 Kč, 2 pojistné smlouvy nebyly odúčtovány. U 96 pojistných smluv nevznikl žalované nárok na provizi. Celkem bylo uzavřeno 666 pojistných smluv, z nichž zůstal žalované nárok na 2 809 267 Kč. V nároku žalované je zahrnuta část provize na 2 pojistné smlouvy s koncovým trojčíslím 145 a 514 ve výši dvakrát 32 400 Kč. Soud dospěl k závěru, že nebyly zpochybněny částky vyplacené žalobkyní na provize z uzavřených pojistných smluv žalované, i když nebylo v řízení najisto postaveno, ke které pojistné smlouvě o důchodovém pojištění přísluší konkrétní provize, na kterou vznikl a následně zanikl žalované nárok. Totéž se nepodařilo prokázat u pojistných smluv, za něž měla obdržet žalovaná provize, a které navrhla v částce 1 745 280 Kč k započtení. Žalobkyně v řízení nezpochybnila platby žalované, které vyspecifikovala ve své obraně a které se týkají 98 pojistných smluv, z nichž k započtení vyjmul 37 smluv, a to částku k započtení odpovídající těmto 37 smlouvám ve výši 1 745 280 Kč. Žalobkyně dále nezpochybnila ani skutečnost, že k výpovědi došlo po uplynutí dvouměsíční zákonné lhůty pro výpověď pojistné smlouvy ze strany pojistitele. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobě nelze vyhovět v důsledku započtení této částky vůči nároku žalobkyně. Soud prvního stupně nepřijal námitku žalované o neplatnosti pojistných smluv pro absenci určitosti projevu vůle pojistníka B., neboť způsob uzavření pojistných smluv u akce „Učiliště“ byl mezi účastníky řízení dohodnut, jak vyplynulo z dokazování; soud má za prokázané, že od samého počátku bylo najisto postaveno, že pojistníkem nemůže být ani jednatel žalované A. Š., ani sama žalovaná, a že bylo dohodnuto, že pojistníkem bude jiná osoba s tím, že tato osoba (D. B.) poté, co uplyne tříletá doba, převede svůj smluvní závazek na konkrétního žáka. Mělo tak být za souhlasu jak D. B., tak žalobkyně. K tomu však nedošlo, i když byla snaha situaci řešit. Soud prvního stupně vzal dále za prokázané, že zánik pojištění z pojistných smluv u akce „Učiliště“ byl důsledkem okolností způsobených žalobkyní, a to výpovědí smlouvy účastníků, které žalovaná nemohla odvrátit. Svůj závěr opřel o § 662 odst. 1 až 3 obch. zák. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 11. 2016, č. j. 3 Cmo 265/2015-528, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body II a III potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně vyvodil správné skutkové závěry a ani v právním posouzení nepochybil. Odvolací soud má shodně se soudem prvního stupně za to, že uzavřené pojistné smlouvy, ve kterých jako pojistník vystupoval D. B., nejsou neplatné a že způsob uzavření pojistných smluv v rámci akce „Učiliště“ byl mezi účastníky dohodnut. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem, že k výpovědi smlouvy o obchodním zastoupení došlo písemnou výpovědí žalobkyně ze dne 29. 10. 2001. Zánik pojištění podle uzavřených pojistných smluv je důsledkem okolností způsobených žalobkyní výpovědí smlouvy, které žalovaná nemohla odvrátit. Soud prvního stupně vycházel z ustanovení § 662 odst. 1 až 3 obch. zák. ve znění platném k 31. 12. 2012. Žalovaná měla nárok na výplatu získatelských provizí z pojistných smluv, v nichž jako pojistník vystupoval D. B., zatímco žalobkyni nevzniklo právo požadovat vrácení provizí z důvodu zániku pojistných smluv pro neplacení pojistného za situace, kdy k zániku pojištění došlo pro chování žalobkyně, která odmítla přijmout tyto pojistné smlouvy a odmítla změnit pojistníka, kdy namísto D. B. by se stala pojistníkem žalovaná. Započtení bylo podle odvolacího soudu provedeno řádně, pohledávka sice byla promlčena, ale obě pohledávky se setkaly již v minulosti. Vzhledem k tomu, že započtení bylo uplatněno jen do výše žalované částky, nebylo možno podle závěru odvolacího soudu v tomto rozsahu žalobě vyhovět. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z toho, že rozhodnutí dovolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena. Podle dovolatelky spočívá rozsudek odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení otázky platnosti započtení a druhým takovým důvodem je okolnost, že se oba soudy nevypořádaly s právní argumentací žalobkyně, že zprostředkovatel, resp. obchodní zástupce, se nemůže stát účastníkem zprostředkované smlouvy. Konkrétně jde o spornou otázku, zda skutečnost, že účastník smlouvy o obchodním zastoupení (žalobkyně) odmítl učinit právní úkon navržený druhým účastníkem (žalovanou), v jehož důsledku by dodatečně nastal mezi účastníky smluvní vztah obcházející zákon, lze v dalších důsledcích přičíst k tíži toho účastníka, který vybočení z rámce zákona svým omisivním jednáním nepřipustil, tzn. žalobkyně. Žalobkyně nepřipustila, aby se solventní žalovaná (její finanční zdroje byly z provizí, které za sjednání pojistných smluv od žalobkyně obdržela) jako obchodní zástupkyně stala účastníkem jí zprostředkovaných pojistných smluv na místo nemajetného původního pojistníka, kterého žalobkyni zprostředkovala, a který na placení pojistného neměl zdroje. Dovolatelka konstatuje, že v judikatuře dovolacího soudu nedohledala žádné rozhodnutí, které by přiměřeně vymezilo mantinely právního posouzení uvedené otázky, kterou soudy obou stupňů posoudily odlišně od právního názoru dovolatelky. Tím, že odvolací soud (jakož i soud nalézací) zcela pominul argumentaci žalobkyně, se bezpochyby podle názoru dovolatelky odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, která konstantně podává, že povinností odvolacího soudu je vypořádat se v odůvodnění rozhodnutí s právně relevantními námitkami odvolatele, obzvláště pokud soud o nich v rozhodnutí referuje a odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2178/2016, od něhož se odvolací soud odchýlil podle jejího názoru více než zřetelně. Ke svému právnímu názoru dovolatelka ještě uvedla, že předmětem zprostředkování nemůže být vlastní závazek, tzn. obchodní zástupce se nemůže ani sukcesivně stát účastníkem smlouvy, za jejíž zprostředkování bere postupnou provizi, přinejmenším po dobu trvání provizního nároku podmíněného trváním smlouvy. Když takový postup žalovaná požadovala, nemohla mu dovolatelka vyhovět, ledaže by vědomě vybočila ze zákonného rámce. I kdyby došlo ke vstupu obchodního zástupce do práv a povinností původně zprostředkované smlouvy, zanikly by podmínky pro vznik nároku na provizi vyplývající z ustanovení § 659 a násl. obch. zák., argumentuje dále dovolatelka, takže pohledávky na zaplacení provizí uplatněné žalovanou k její obraně, by potom nebyly započteny po právu. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že uloží žalované zaplatit žalobkyni částku 1 546 560 Kč s 11% úrokem z prodlení od 1. 2. 2012 do zaplacení a dále zaplatit náklady řízení před soudy obou stupňů nebo zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výrocích pod body II a III, event. i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná k dovolání žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně jako zcela nedůvodné zamítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. článek II bod 1 zákona č. 404/2012 Sb., část první a článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“). Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., posuzoval, zda je dovolání přípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se dovolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatelka domáhá (dovolací návrh). Podle § 241a odst. 6 o. s. ř. nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolání žalobkyně bylo shledáno přípustným pro řešení otázky, která dosud nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena, a sice zda lze ve smyslu § 662 odst. 1 až 3 obch. zák. považovat za okolnost přičitatelnou zastoupenému skutečnost, že odmítl návrh obchodního zástupce na jeho vstup do práv a povinností třetí osoby (pojistníka), s níž zastoupenému zprostředkoval uzavření pojistné smlouvy, když cílem tohoto postupu bylo zamezit vrácení získané provize v důsledku zániku pojistných smluv pro neplacení pojistného. Podle § 652 odst. 1 obch. zák. smlouvou o obchodním zastoupení se obchodní zástupce jako nezávislý podnikatel zavazuje dlouhodobě pro zastoupeného vyvíjet činnost směřující k uzavírání určitého druhu smluv (dále jen „obchody“) nebo sjednávat a uzavírat obchody jménem zastoupeného na jeho účet. Podle § 654 odst. 1 obch. zák. předmětem závazku obchodního zástupce je vyhledávání zájemců o uzavření obchodů, jež jsou vymezeny ve smlouvě. Podle odst. 2 stanoví-li smlouva, že obchodní zástupce činí právní úkony jménem zastoupeného, řídí se práva a povinnosti s tím související ustanoveními o smlouvě mandátní. Podle § 655 odst. 1 obch. zák. obchodní zástupce je povinen uskutečňovat činnost, k níž je zavázán, poctivě, s vynaložením odborné péče, v dobré víře, je povinen dbát zájmů zastoupeného, jednat v souladu s pověřením a rozumnými pokyny zastoupeného a sdělovat zastoupenému nutné informace, které má k dispozici. Podle odst. 2 obchodní zástupce podává zastoupenému zprávu o vývoji trhu a všech okolnostech důležitých pro zájmy zastoupeného, zejména pro jeho rozhodování související s uzavíráním obchodů. Podle § 662 odst. 1 obch. zák. právo na provizi zanikne, je-li zřejmé, že smlouva mezi zastoupeným a třetí osobou nebude splněna, a jestliže nesplnění není důsledkem okolností přičitatelných zastoupenému, nestanoví-li smlouva něco jiného. Podle odst. 2 provize, která byla již uhrazena, musí být vrácena, jestliže právo na ni zaniklo podle předchozího odstavce. Podle odst. 3 od ustanovení odstavce 1 se lze dohodou odchýlit jen ve prospěch obchodního zástupce. Odvolací soud kladl k tíži žalobkyně, že k zániku pojistných smluv došlo pro její chování, neboť odmítla přijmout pojistné smlouvy a odmítla změnit pojistníka tak, aby se namísto D. B. stala pojistníkem žalovaná; žalobkyni proto nevzniklo právo na vrácení provizí. Dispozitivní § 662 odst. 1 obch. zák., od něhož se lze podle kogentního odst. 3 odchýlit jen ve prospěch obchodního zástupce, podmiňuje možnost zániku práva na provizi výhradně situací, z níž je evidentní, že smlouva mezi zastoupeným a třetí osobou nebude splněna, ale současně její nesplnění není důsledkem okolností přičitatelných zastoupenému. Bude záviset na obsahu smlouvy, zanikne-li toto právo skutečně (srov. komentář k § 662 obch. zák. v POKORNÁ, Jarmila. Obchodní zákoník: komentář. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2009. Komentáře /Wolters Kluwer ČR/, dostupný v ASPI). Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 22. 8. 2018, sp. zn. 32 Cdo 1049/2018, podal částečnou odpověď na výše uvedenou právní otázku, když uvedl, že „účelem § 662 odst. 3 obch. zák. o zákazu smluvního ujednání, které by se v neprospěch obchodního zástupce odchylovalo od § 662 odst. 1 obch. zák., není zaručit obchodnímu zástupci, aby vždy již v okamžiku uzavření obchodu získal jistotu, že obdrží celou provizi bez možnosti jakékoliv následné korekce její výše a nutnosti jejího (částečného) vrácení v případě (částečného) nesplnění zprostředkované smlouvy. Smyslem tohoto ustanovení je ochrana obchodního zástupce před sjednáním takových podmínek zániku práva na provizi, které by v jeho neprospěch nerespektovaly přiměřenost mezi rozsahem nesplnění zprostředkované smlouvy a rozsahem, v jakém právo na provizi zaniká, nebo které by stanovily jeho povinnost vrátit provizi i v případě, že nesplnění zprostředkované smlouvy bylo důsledkem okolností přičitatelných zastoupenému, příp. ochrana před sjednáním jiných podmínek zániku práva na provizi neslučitelných s § 662 odst. 1 obch. zák. Skutečnost, zda obchodní zástupce může či nemůže ovlivnit plnění třetí osoby, není podle § 662 odst. 1 obch. zák. kritériem rozhodným pro možnost zániku práva na provizi, podstatnou je zjištění samotné objektivní skutečnosti, že zprostředkovaná smlouva (zcela) splněna nebude. Ujednání ve smlouvě o obchodním zastoupení, kterým si strany sjednají možnost vrácení přiměřené (úměrné) části provize pro případ, že zprostředkovaná smlouva nebude třetí osobou plněna po určitou stanovenou dobu jejího trvání, je tedy v souladu s § 662 odst. 1 obch. zák., pokud nepůjde o situaci neplnění smlouvy v důsledku okolností přičitatelných zastoupenému“. Z výše uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu se podává, že podstatné pro posouzení otázky, zda došlo k zániku práva na provizi ve smyslu § 662 obch. zák., je zjištění objektivní skutečnosti, že zprostředkovaná smlouva nebude splněna (nikoli to, zda obchodní zástupce může ovlivnit plnění třetí osoby) a posouzení, zda tato skutečnost je či není přičitatelná zastoupenému. Z podstaty institutu smlouvy o obchodním zastoupení vyplývá, že jejími účastníky jsou podnikatelé – obchodní zástupce a zastoupený, a jejím smyslem je dosažení uzavření smluv mezi zastoupeným a třetími osobami v důsledku zprostředkovatelské činnosti obchodního zástupce. Postavení těchto tří subjektů je přitom nezaměnitelné – zastoupený, obchodní zástupce a třetí osoba mají ze smlouvy o obchodním zastoupení a ze smlouvy, kterou obchodní zástupce jménem zastoupeného uzavřel, svá (vzájemně odlišná) konkrétní práva a povinnosti založené těmito dvěma smlouvami a z povahy věci je vyloučeno, aby došlo ke koncentraci práv a povinností z výše uvedených právních vztahů v rukou méně než 3 rozdílných subjektů. Úkolem obchodního zástupce je vyhledávat zájemce o uzavření obchodu se zastoupeným (případně přímo uzavírat s takovými zájemci smlouvy jménem zastoupeného), přičemž tuto činnost je povinen uskutečňovat poctivě, s vynaložením odborné péče a je povinen jednat v souladu s pověřením a rozumnými pokyny zastoupeného. Za výběr (pro zastoupeného) vhodných zájemců nese odpovědnost z hlediska splnění podmínek pro vyplacení provize obchodní zástupce. V případech, kdy úkolem obchodního zástupce je rovněž uzavření smlouvy jménem zastoupeného (nikoli jen zprostředkování příležitosti k uzavření smlouvy) může být celková výše provize obchodního zástupce podmíněna splněním dalších podmínek, které mohou, ale nemusí být závislé na činnosti a schopnostech obchodního zástupce. Pokud je výše provize obchodního zástupce závislá na dalších mezi zastoupeným a zástupcem předem domluvených skutečnostech, např. na délce trvání smluvního vztahu či na pravidelném placení pojistného v určité výši, platí shora citované závěry Nejvyššího soudu. Je-li zřejmé, že zprostředkovaná smlouva nebude splněna, např. nebude pravidelně placeno sjednané pojistné, je pro závěr, zda právo obchodního zástupce na výplatu (části) provize v souladu se smlouvou a ustanovením § 662 obch. zák. zanikne (případně nevznikne) určující, zda nesplnění této povinnosti není důsledkem okolností přičitatelných zastoupenému. Nemůže být pochyb o tom, že skutečnost, že pojistník neplatí sjednané pojistné např. proto, že nemá dostatek finančních prostředků, nelze přičítat k tíži zastoupeného. Stejně tak nelze k tíži zastoupeného klást neumožnění záměny svého smluvního partnera (třetí osoby, pojistníka), který není s to dostát svým povinnostem, za obchodního zástupce pouze proto, aby obchodní zástupce nepřišel o svou provizi či její část. Zájmy zastoupeného a obchodního zástupce jsou stran výplaty provize z povahy předmětného smluvního vztahu protichůdné. Pokud je vznik či zánik práva na provizi na základě smluvního ujednání stran smlouvy o obchodním zastoupení vázán na splnění objektivně posouditelných podmínek, jako např. pravidelné hrazení pojistného pojistníkem po určitou dobu, a tato podmínka není splněna (pojistník neplatí pojistné), nelze jako nepřiměřený považovat důsledek spočívající v zániku práva obchodního zástupce na provizi. Pokud nastane skutečnost, s níž smlouva o obchodním zastoupení spojuje zánik práva na provizi (či její části), nelze jako okolnost přičitatelnou k tíži zastoupeného považovat jeho negativní postoj k návrhu obchodního zástupce (vedeného snahou nepřijít o očekávanou provizi) pro něj nepříznivé důsledky této skutečnosti odčinit např. změnou smluvní strany. Odvolací soud při svém právním posouzení zejména zcela pominul princip autonomie vůle, kdy tento pro obchodní závazkové vztahy významný princip mj. znamená, že je v mezích právních předpisů ponecháno zásadně na uvážení a rozhodnutí samotných smluvních stran, zda vůbec a s kým smlouvu uzavřou, jaký bude její obsah, jaká bude její forma a též jaký typ smlouvy pro konkrétní vztah zvolí. Tato smluvní volnost platí jak pro vznik obchodních smluv, tak pro jejich změnu. V poměrech posuzované věci lze konstatovat, že z žádného právního předpisu nevyplývá povinnost zastoupeného (pojišťovny) připustit na žádost obchodního zástupce změnu zprostředkované smlouvy v subjektu (pojistník). Ani ze skutkových zjištění nalézacích soudů učiněných v průběhu řízení se nepodává, že by taková povinnost vyplývala z ujednání smluvních stran, tj. obchodního zástupce a zastoupeného. Pokud neexistuje (ať již zákonná nebo smluvní) povinnost zastoupeného připustit změnu smluvní strany u zprostředkované smlouvy, nelze nepřipuštění této změny bez dalšího přičítat k tíži zastoupeného. Ze skutkových zjištění soudů se ovšem navíc podává, že mezi účastníky bylo od samého začátku najisto postaveno, že pojistníkem nemůže být ani jednatel žalované A. Š., ani žalovaná, a proto bylo dohodnuto, že pojistníkem bude jiná osoba (D. B.). V kontextu zjištění učiněného nalézacími soudy představuje závěr o tom, že k zániku pojistných smluv došlo pro chování zastoupeného, který odmítl změnit původního pojistníka na žalovanou (u níž bylo na základě dohody účastníků od počátku postaveno najisto, že nemůže být pojistníkem), závěr nesprávný. Z výše uvedených důvodů není rozhodnutí odvolacího soudu správné, a protože nejsou splněny předpoklady pro to, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozhodnutí odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle § 243e odst. 2 o. s. ř. v odpovídajícím rozsahu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Za této situace již nebylo nutno zabývat se namítanou vadou řízení. V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.V Brně dne 30. 4. 2019 JUDr. Zdeněk Des předseda senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2016_20.CDO.1021.2016.1.xml	Judikát 20 Cdo 1021/2016 20 Cdo 1021/2016U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného Ing. P. P., Č. B., zastoupeného Mgr. Jiřím Jaruškem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Radniční 489/7A, proti povinnému J. F., P., zastoupenému JUDr. Jiřím Kovandou, advokátem se sídlem v Praze 2, Malá Štěpánská 3, pro 236 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 35 E 36/2013, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. září 2015, č. j. 16 Co 316/2015-154, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Povinný je povinen zaplatit oprávněnému k rukám advokáta Mgr. Jiřího Jaruška do tří dnů od právní moci tohoto usnesení náklady dovolacího řízení ve výši 545 Kč. Stručné o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) : Odvolací soud v záhlaví označeným usnesením (ve znění opravného usnesení ze dne 30. 11. 2015, č. j. 16 Co 316/2016-162) změnil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. 5. 2015, č. j. 35 E 36/2013-144, tak, že nařídil dle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 26. 10. 1994, č. j. 5 C 302/93-13, výkon rozhodnutí prodejem nemovitých věcí ve výroku uvedených, k uspokojení pohledávky 236 Kč s blíže specifikovaným příslušenstvím. Povinný napadl usnesení odvolacího soudu dovoláním. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srovnej část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a dále část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále též jen „o. s. ř.“. Dovolání není přípustné, neboť usnesením odvolacího soudu nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50 000 Kč (§ 238 odst. 1 písm. d/ o. s. ř.). Nejvyšší soud tedy dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 23. května 2016 JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D. předsedkyně senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2003_7.TDO.369.2003.1.xml	Judikát 7 Tdo 369/2003 7 Tdo 369/2003 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. dubna 2003 v Brně o dovolání obviněného D. Č., které podal proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. října 2002, sp. zn. 2 To 166/02, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. se dovolání o d m í t á , protože je nepřípustné. O d ů v o d n ě n í : Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 10. 2002, sp. zn. 2 To 166/02, byla podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta jako nedůvodná stížnost obviněného, kterou podal proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2002, sp. zn. 1 Nt 32/2001, jímž byl podle § 283 písm. d) tr. ř. zamítnut návrh obviněného na povolení obnovy řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2001, sp. zn. 7 T 103/2001. Proti usnesení vrchního soudu podal obviněný řádně a včas dovolání. Podle § 265a odst. 1 tr. ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) – h) tr. ř. jsou taxativně vyjmenovaná rozhodnutí, která zákon považuje za rozhodnutí ve věci samé a proti nimž je přípustné dovolání. Nejvyšší soud již ve svém rozhodnutí, sp. zn. 3 Tdo 438/2002, ze dne 3. 9. 2002 (publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 18, pod č. T 442; vydavatelství C. H. Beck) uvedl, že rozhodnutí o návrhu na povolení obnovy řízení podle § 283 nebo § 284 tr. ř. nelze považovat za rozhodnutí ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 1, 2 tr. ř. a proto proti němu dovolání není přípustné. Proto ani v této věci dovoláním napadené usnesení vrchního soudu není rozhodnutím ve věci samé, neboť podle § 265a odst. 2 písm. h) tr. ř. se rozhodnutí, jímž byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek, považuje za rozhodnutí ve věci samé, jen pokud takový opravný prostředek směřoval proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. Protože obviněný napadl dovoláním rozhodnutí, proti kterému zákon dovolání nepřipouští, bylo rozhodnuto tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto usnesení. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 2. dubna 2003 Předseda senátu: JUDr. Michal Mikláš
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2004_32.OD.77.2003.1.xml	Judikát 32 Od 77/2003 32 Od 77/2003 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobkyně R. ČR a.s., proti žalované O. d. C. a.s. v likvidaci, o zaplacení 36.901,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 7 C 161/2003, o návrhu na přikázání věci z důvodu vhodnosti jinému soudu, takto: Věc vedená u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 7 C 161/2003 se přikazuje Obvodnímu soudu pro Prahu 5. O d ů v o d n ě n í : U Okresního soudu v Šumperku jako soudu věcně a místně příslušného, bylo na návrh žalobkyně dne 24. 4. 2003 zahájeno řízení o zaplacení 36.901,80 Kč s příslušenstvím. Soud poté, co žalovaná podala odpor proti platebnímu rozkazu ze dne 28. 5. 2003 č. j. Ro 721/2003 – 47, navrhl přikázání věci z důvodů vhodnosti nejprve Obvodnímu soudu pro Prahu 7 a po změně osoby likvidátora žalované Obvodnímu soudu pro Prahu 5. Přikázání věci k rozhodnutí některému z pražských obvodních soudů by podstatnou měrou přispělo k hospodárnosti řízení, neboť sídlo likvidátora žalované i sídlo žalobkyně je v P. Žalobkyně i žalovaná s návrhem na delegování věci Obvodnímu soudu pro Prahu 5 souhlasí. Nejvyšší soud České republiky jako soud nejblíže společně nadřízený příslušnému soudu (Okresnímu soudu v Šumperku) a Obvodnímu soudu pro Prahu 5, jemuž má být věc přikázána (§ 12 odst. 3 věta první o. s. ř.), návrh na přikázání věci jinému soudu projednal a dospěl k závěru, že v posuzovaném případě jsou splněny zákonné podmínky k tomu, aby věc byla přikázána jinému soudu z důvodu vhodnosti podle ustanovení § 12 odst. 2 o. s. ř. Podle ustanovení § 12 odst. 2 o. s. ř. věc může být přikázána jinému soudu téhož stupně z důvodu vhodnosti. Podle ustanovení § 12 odst. 3 věty druhé o. s. ř. účastníci mají právo se vyjádřit k tomu, kterému soudu má být věc přikázána, a v případě odstavce 2 též k důvodu, pro který by věc měla být přikázána. Důvody vhodnosti podle tohoto ustanovení mohou být různé v závislosti na předmětu řízení, postavení účastníků i jiných okolnostech. Jde zejména o skutečnosti, z nichž lze dovodit, že jiným než příslušným soudem bude věc projednána rychleji a hospodárněji. K přikázání věci jinému než příslušnému soudu by však mělo docházet pouze výjimečně, a to ze závažných důvodů, neboť je uplatňováno jako výjimka z ústavně zaručené zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a že příslušnost soudu a soudce stanoví zákon (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, publikované pod č. 2/1993 Sb., ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb.). Důvody pro odnětí věci příslušnému soudu a její přikázání soudu jinému tedy musí být natolik významné, aby dostatečně odůvodňovaly průlom do výše citovaného ústavního principu. Zákon přitom výslovně zakotvuje právo účastníků vyjádřit se k důvodu delegace i k soudu, k němuž má být věc delegována, aby vhodnost takového postupu mohla být zvážena i z pohledu jejich poměrů; delegací totiž nesmí být navozen stav, který by se v poměrech některého z účastníků projevil zásadně nepříznivě. Při rozhodování o přikázání věci podle § 12 odst. 2 o. s. ř. vzal Nejvyšší soud v úvahu okolnost, že sídlo likvidátora žalované je v obvodu soudu pro P. 5 a žalovaná s přikázáním věci souhlasí. Soud také přihlédl k okolnosti, že místně příslušný soud vyjma vydání platebního rozkazu a podání návrhu na delegaci vhodnou, neprovedl v řízení žádné jiné úkony. Tyto okolnosti odůvodňují předpoklad hospodárnějšího a rychlejšího projednání věci Obvodním soudem pro Prahu 5. Nejvyšší soud České republiky proto návrhu Okresního soudu v Šumperku vyhověl a věc podle ustanovení § 12 odst. 2 o. s. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 5. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně 14. ledna 2004 JUDr. František Faldyna, CSc., v.r. předseda senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2015_25.CDO.615.2014.1.xml	Judikát 25 Cdo 615/2014 25 Cdo 615/2014 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce Z. M.,, zastoupeného Mgr. Pavlem Mařanem, advokátem se sídlem Mladá Boleslav, Nerudova 691, proti žalovaným 1) R. H., 2) O. K. zastoupených JUDr. Miloslavem Noskem, advokátem se sídlem Semily, Nádražní 24, a 3) Ing. J. V., za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované 1) České pojišťovny a.s., IČO 45272956, se sídlem Praha 1, Spálená 75/16, o náhradu škody na zdraví, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 7 C 17/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 8. 2013, č.j. 19 Co 686/2012-342, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 8. 2013, č.j. 19 Co 686/2012-342, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 12. 9. 2012, č.j. 7 C 17/2009-261, jímž byla zamítnuta žaloba o náhradu škody ve výši 549.184 Kč s úrokem z prodlení, není přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“). V projednávané věci žalobce napadá dovoláním mimo jiné část výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby ohledně nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti ve výši 35.800,- Kč a nákladů na uplatnění škody (vyhotovení znaleckých posudků) ve výši 11.803,- Kč a 30.940,-Kč. Protože výše uvedených samostatných nároků nepřevyšuje částku 50.000,- Kč, je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. bez ohledu na to, zda jejich součet s dalšími dílčími nároky tuto částku převyšuje či nikoliv, a že o nich odvolací soud rozhodl jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, publikované pod č. 9 v časopise Soudní judikatura, ročník 2000, popř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 9. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2136/99, publikované pod č. 55 v časopise Soudní judikatura, ročník 2000). Dovolání tak v tomto rozsahu směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jestliže dovolatel namítá nesprávné právní posouzení otázky protiprávnosti jednání žalované 1) v souvislosti s obecnou právní otázkou odpovědnosti řidiče jedoucího po vedlejší silnici, který nedá přednost vozidlu jedoucímu po hlavní silnici nedovolenou rychlostí, činí tak prostřednictvím vlastních skutkových závěrů odlišných od skutkového stavu zjištěného soudem a zpochybněním soudem provedeného hodnocení důkazů – především znaleckých posudků. Ostatně napadené rozhodnutí spočívá na posouzení více právních otázek, které samy o sobě postačují k zamítnutí žaloby, když správnost jedné z nich dovolatel dovoláním zpochybňovat nemůže. Pokud totiž soud zamítl žalobu pro absenci protiprávnosti jednání žalované 1) a zároveň absenci příčinné souvislosti mezi jednáním žalované 1) a škodou, pak posouzení příčinné souvislosti nelze dovoláním zpochybňovat, jelikož se jedná primárně o otázku skutkovou, nikoliv právní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1025, nebo rozsudek ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006), a tudíž nezpůsobilou založit přípustnost dovolání. Chybí-li jeden ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu (příčinná souvislost), nemůže být žaloba o náhradu škody úspěšná, a je tudíž nadbytečné zabývat se správností závěrů ohledně ostatních podmínek odpovědnosti za škodu. Za situace, kdy nelze podrobit přezkumu jeden z důvodů, pro který odvolací soud nároku žalobce nevyhověl, nemohou žádné další dovolací důvody (námitky nesprávného právního posouzení otázky protiprávnosti jednání žalované) naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobce nijak pozitivně projevit, což činí jeho dovolání v tomto rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, publikované pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva nesměřují ani namítané procesní vady, že v řízení nebyly provedeny další žalobcem navržené důkazy. Vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nejsou samy o sobě přípustným dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 o. s. ř.). Žádná z dovolatelem uplatněných námitek tedy nepředstavuje důvod způsobilý založit přípustnost dovolání, totiž nesprávné právní posouzení věci, na kterém rozhodnutí odvolacího soudu spočívá (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). V rozsahu, v jakém dovolání směřuje proti výrokům o náhradě nákladů řízení, neobsahuje dovolání jakékoliv námitky, resp. povinné náležitosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř. - vymezení přípustnosti a důvodu dovolání, tedy postrádá obligatorní zákonné náležitosti, které jsou předpokladem jeho projednatelnosti. Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovaní by tedy zásadně měli právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, avšak s přihlédnutím k důvodům odmítnutí dovolání, jakož i k obsahu a rozsahu vyjádření advokáta žalované 1) a žalovaného 2), jehož argumentace se míjí s důvody odmítnutí dovolání, a je tedy ve vztahu k výsledku řízení bez významu, nelze odměnu advokáta za podané vyjádření považovat za náklad účelně vynaložený (§ 142 odst. 1 o. s. ř.). Žalovanému 3) a vedlejšímu účastníkovi žádné náklady v souvislosti s dovolacím řízením nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 25. února 2015 JUDr. Robert Waltr předseda senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2016_7.TZ.56.2016.1.xml	Judikát 7 Tz 56/2016 7 Tz 56/2016-16 U S N E S E N Í Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání dne 22. 11. 2016 stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněného M. V., proti pravomocnému usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 25. 4. 2016, sp. zn. 3 ZT 47/2016, a rozhodl takto: Podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost pro porušení zákona zamítá. O d ů v o d n ě n í Usnesením policejního orgánu Policie České republiky – Krajského ředitelství policie Olomouckého kraje, územního odboru Olomouc, oddělení hospodářské kriminality SKPV Olomouc, ze dne 30. 3. 2016, č. j. KRPM-138609-21/TČ-2015-140581-31, bylo podle § 160 odst. 1 tr. ř. zahájeno trestní stíhání obviněného M. V. pro přečin pojistného podvodu podle § 210 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Stížnost obviněného, podaná proti usnesení policejního orgánu, byla usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 25. 4. 2016, sp. zn. 3 ZT 47/2016, podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta. Ministr spravedlnosti podal ve prospěch obviněného stížnost pro porušení zákona proti usnesení státního zástupce. Namítl, že státní zástupce rozhodl o stížnosti obviněného před tím, než bylo usnesení policejního orgánu doručeno obhájci. Uvedl, že státní zástupce rozhodl o stížnosti předčasně, neboť tak učinil před uplynutím lhůty, kterou měl obviněný k podání stížnosti. Vyjádřil názor, že dokud nebylo usnesení o zahájení trestního stíhání doručeno obhájci, neuplynula obviněnému lhůta k podání stížnosti a policejní orgán neměl věc předkládat státnímu zástupci. Ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil, že napadeným usnesením státního zástupce byl porušen zákon v ustanoveních § 147 odst. 1 písm. b) tr. ř., § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a v předcházejícím řízení v ustanoveních § 160 odst. 2 tr. ř., § 146 odst. 2 písm. a) tr. ř. v neprospěch obviněného, aby zrušil napadené usnesení, aby zrušil také další obsahově navazující rozhodnutí a aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci. Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. napadené usnesení i předcházející řízení a shledal, že stížnost pro porušení zákona není důvodná. Usnesení policejního orgánu bylo doručeno obviněnému do vlastních rukou poštou dne 8. 4. 2016 (na dodejce založené na č. l. 212 spisu je vedle podpisu obviněného uvedeno ručně psané datum „8. 6. 16“, ale jedná se o evidentní písařskou nesprávnost, jak je patrno z otisku razítka pošty, která při dodání zásilky obviněnému vyznačila správné datum 8. 4. 2016). Obviněný v té době neměl obhájce a nemusel ho mít, neboť u něho nebyl dán žádný z důvodů nutné obhajoby (§ 36 tr. ř.). Policejní orgán tedy nemusel doručovat usnesení obhájci a třídenní lhůta k podání stížnosti (§ 143 odst. 1 tr. ř.) obviněnému uplynula tak, že jejím posledním dnem byl den 11. 4. 2016. Obviněný podal stížnost z hlediska ustanovení § 60 odst. 4 písm. a) tr. ř. v zákonné lhůtě, neboť dne 11. 4. 2016 odevzdal na poště zásilku, která byla adresována policejnímu orgánu a jejímž obsahem byla stížnost datovaná dnem 11. 4. 2016. Obviněný si jako obhájce zvolil JUDr. Josefa Augustina, advokáta se sídlem v Prostějově, Žižkovo náměstí 20. Tomuto advokátu udělil plnou moc dne 10. 4. 2016 a ten ji téhož dne akceptoval. Plná moc byla připojena ke stížnosti, byla obsahem téže zásilky a došla policejnímu orgánu dne 12. 4. 2016, tedy po uplynutí lhůty k podání stížnosti. I když obviněný udělil plnou moc obhájci dne 10. 4. 2016, její účinky vůči orgánům činným v trestním řízení včetně povinnosti doručit obhájci usnesení o zahájení trestního stíhání nastaly až tím, že plná moc byla doručena policejnímu orgánu dne 12. 4. 2016. Před tím nebylo ze spisu patrno, že by obviněný měl obhájce, a proto tu nebyla ani povinnost policejního orgánu doručit obhájci usnesení o zahájení trestního stíhání. Podle § 160 odst. 2 tr. ř. opis usnesení o zahájení trestního stíhání je třeba doručit obviněnému nejpozději na počátku prvního výslechu a do 48 hodin státnímu zástupci a obhájci, přičemž u obhájce počíná lhůta k doručení běžet od jeho zvolení nebo ustanovení. Jde-li o zvoleného obhájce, je nutno tu část citovaného ustanovení, která se týká běhu lhůty 48 hodin, vykládat tak, že tato lhůta běží od předložení plné moci policejnímu orgánu příp. státnímu zástupci, a nikoli od udělení plné moci advokátu. Povinnost doručit obhájci usnesení o zahájení trestního stíhání tak v posuzované věci vznikla policejnímu orgánu až dne 12. 4. 2016, tedy až poté, co obviněnému uplynula lhůta k podání stížnosti počítaná ode dne, kdy usnesení bylo doručeno obviněnému. Za tohoto stavu nebyl počátek ani konec lhůty k podání stížnosti vázán na doručení opisu usnesení o zahájení trestního stíhání obhájci postupem podle § 160 odst. 2 tr. ř. Pokud policejní orgán nesplnil povinnost doručit obhájci opis usnesení o zahájení trestního stíhání, představuje to vadu řízení. Nejde ale o vadu, která by v dané věci měla vliv na určení počátku a konce lhůty k podání stížnosti obviněného a která by měla za následek nezákonnost spočívající v předčasnosti usnesení, jímž státní zástupce rozhodl o stížnosti obviněného. Ministr spravedlnosti na podporu námitek uplatněných ve stížnosti pro porušení zákona odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tz 9/2014 a sp. zn. 3 Tz 28/2016. Žádný z nich tak ve skutečnosti ovšem nevyznívá. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. 3 Tz 28/2016, vůbec nebyla řešena otázka běhu lhůty k podání stížnosti proti usnesení, zejména ne proti usnesení o zahájení trestního stíhání. Rozsudek se týkal meritorního rozhodnutí o vině ve věci přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a meritorního rozhodnutí o trestu za přečiny krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku a poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2014, sp. zn. 5 Tz 9/2014, bylo vysloveno porušení zákona, ke kterému v neprospěch obviněného došlo tím, že státní zástupkyně rozhodla předčasně o stížnosti obviněného proti usnesení o zahájení trestního stíhání. Podstata věci však byla zcela jiná. Šlo o případ nutné obhajoby, obviněný měl obhájce již v době, kdy bylo usnesením policejního orgánu ze dne 19. 6. 2013 rozhodnuto o zahájení trestního stíhání, neboť plná moc zahrnující i výkon obhajoby pro případ zahájení trestního stíhání byla policejnímu orgánu předložena dne 5. 3. 2013, usnesení o zahájení trestního stíhání bylo doručeno obviněnému dne 21. 6. 2013 a obhájci dne 27. 6. 2013, takže posledním dnem lhůty k podání stížnosti byl den 1. 7. 2013, avšak státní zástupkyně rozhodla o stížnosti usnesením ze dne 1. 7. 2013, tedy v době, kdy lhůta k podání stížnosti ještě neuplynula. Jednalo se tedy o kauzu, v níž plná moc udělená obhájci měla vůči orgánům činným v trestním řízení účinky již v době, kdy bylo rozhodnuto o zahájení trestního stíhání, takže doručení tohoto usnesení obhájci bylo relevantní pro stanovení běhu lhůty k podání stížnosti obviněného. Naproti tomu v nyní projednávané věci obviněného M. V. účinky plné moci udělené obhájci nastaly vůči orgánům činným v trestním řízení až po uplynutí lhůty k podání stížnosti obviněného, takže okolnost, zda a případně kdy bylo usnesení o zahájení trestního stíhání doručeno obhájci, je z hlediska běhu stížnostní lhůty bezvýznamná. Nejvyšší soud pokládá za nutné znovu zdůraznit, že lhůta 48 hodin stanovená k tomu, aby obhájci byl doručen opis usnesení o zahájení trestního stíhání, není totožná s lhůtou k podání stížnosti a zásadně s ní ani jinak nesouvisí. Jejím účelem je v průběhu přípravného řízení garantovat právo obhájce na to, aby mu vždy bylo doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání a aby tak měl jasno v tom, co je předmětem trestního stíhání. Pokud obviněný nemá obhájce v době zahájení trestního stíhání a ke zvolení obhájce dojde až později v průběhu přípravného řízení, přičemž účinky zvolení nastanou vůči orgánům činným v trestním řízení po uplynutí stížnostní lhůty počítané od doručení usnesení obviněnému, musí být usnesení o zahájení trestního stíhání obhájci doručeno, avšak lhůta k podání stížnosti nezačíná běžet znovu od doručení usnesení obhájci. Opačný výklad by mohl vést k těžko přijatelným situacím, jejichž podstatou by byla nestabilita právní moci usnesení o zahájení trestního stíhání v případech, kdy je obhájce zvolen či ustanoven až v průběhu trestního stíhání, mnohdy se značným časovým odstupem od jeho zahájení. Jestliže policejní orgán předložil věc státnímu zástupci k rozhodnutí o stížnosti, neporušil tím ustanovení § 146 odst. 2 písm. a) tr. ř., protože lhůta k podání stížnosti obviněnému uplynula již dne 11. 4. 2016. Pokud státní zástupce z podnětu stížnosti přezkoumal usnesení o zahájení trestního stíhání a pokud rozhodl o zamítnutí stížnosti, neporušil tím ustanovení § 147 odst. 1 písm. b) tr. ř., § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. z důvodu nesplnění podmínek pro předložení věci policejním orgánem a z důvodu předčasnosti rozhodnutí o stížnosti. Nedostál-li policejní orgán povinnosti uvedené v § 160 odst. 2 tr. ř. a nedoručil-li obhájci opis usnesení o zahájení trestního stíhání, neměla tato vada řízení vliv na správnost rozhodnutí státního zástupce o podané stížnosti. Nejvyšší soud proto nedůvodnou stížnost pro porušení zákona podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl. P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 22. listopadu 2016 JUDr. Jindřich Urbánek předseda senátu Z důvodu úmrtí předsedy senátu JUDr. Jindřicha Urbánka vyhotovení usnesení podepsal člen senátu JUDr. Petr Hrachovec (§ 129 odst. 5 tr. ř., § 138 tr. ř.).
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2015_21.CDO.3368.2015.1.xml	Judikát 21 Cdo 3368/2015 21 Cdo 3368/2015 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Romanem Fialou ve věci dědictví po M. L., za účasti 1) Ing. J. L., a 2) D. S., zastoupené Mgr. Václavem Pechouškem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská č. 35/1, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 53 D 251/2007, o dovolání D. S. proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. října 2013, č. j. 7 Co 2267/2013-298, takto: Dovolací řízení se zastavuje. S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o.s.ř.): Nejvyšší soud České republiky řízení o dovolání D. S. proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1.10.2013, č.j. 7 Co 2267/2013-298, podle ustanovení § 243c odst. 3 věty druhé o.s.ř. zastavil, neboť dovolání bylo vzato v celém rozsahu zpět. Protože tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§ 243b, § 151 odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 14. října 2015 JUDr. Roman Fiala předseda senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2018_23.CDO.2647.2018.1.xml	Judikát 23 Cdo 2647/2018 23 Cdo 2647/2018-344USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně M - kanál, s.r.o., se sídlem Olomoucká 797/80, Černovice, 618 00 Brno, IČO 29270740, zastoupené Mgr. Robertem Holfeuerem, advokátem se sídlem Purkyňova 2740/45, 612 00 Brno, proti žalovanému Výzkumnému ústavu Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví, v.v.i., se sídlem Květnové náměstí 391, 252 43, Průhonice, IČO 00027073, zastoupenému JUDr. Petrem Kučerákem, advokátem se sídlem Štefánikova 131/61, 612 00 Brno, o zaplacení 529 752 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 16 C 158/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2017, č. j. 21 Co 391/2017-305, ve znění opravného usnesení ze dne 3. 4. 2018, 21, sp. zn. 21 Co 391/2017-321, t a k t o: I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10 720 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho právního zástupce JUDr. Petra Kučeráka, advokáta se sídlem Štefánikova 131/61, 612 00 Brno. Odůvodnění: Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací podle § 10a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) přezkoumal dovolání žalobkyně včas podané proti rozsudku Krajského soudu v Praze (dále jen „odvolací soud“) ze dne 13. 12. 2017, č. j. 21 Co 391/2017-305, ve znění opravného usnesení ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. 21 Co 391/2017-321, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha-západ (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 22. 5. 2017, č. j. 16 C 158/2014-261, a rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení. Podle ustanovení § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Vždy se však musí jednat o otázku, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Poukázala-li žalobkyně v dovolání na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 25 Cdo 878/2014 (veřejnosti dostupném na www.nsoud.cz), nevyložila, v čem se měl odvolací soud od tohoto rozhodnutí odchýlit, když pouze namítá, že odvolací soud i soud prvního stupně mechanicky převzaly některé právní a skutkové závěry z vnitřně zcela rozporuplného znaleckého posudku. Dovolatelka svými námitkami ve skutečnosti zpochybňuje skutkové závěry obou soudů učiněné z provedeného důkazu znaleckým posudkem. Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že se odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1810/2009, v němž Nejvyšší soud dovodil, že hodnocení důkazu znaleckým posudkem spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení, dovolatelka přitom zcela pomíjí, že odvolací soud založil své rozhodnutí o potvrzení zamítnutí žaloby o doplacení ceny za provedené dílo ve výši 529 752 Kč na závěru, že soud prvního stupně se v podstatě nadbytečně zabýval otázkou obvyklé ceny za provedené dílo zjišťované znaleckým zkoumáním, neboť v dané věci byla prokázána dohoda účastníků o maximální ceně díla ve výši 250 000 Kč, s maximální hranicí 300 000 Kč, a ta byla již žalobkyni žalovaným zaplacena. Odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí výslovně uvedl, že další argumentací ohledně hodnocení důkazu, který měl prokázat obvyklou cenu provedeného díla v místě a čase, se nezabýval. Pouze poznamenal, že podpůrně i ze znaleckého posudku vypracovaného na základě zadání soudem prvního stupně vyplývá, že sjednaná výše ceny díla odpovídá ceně obvyklé. K otázce řešené odvolacím soudem, na níž odvolací soud své rozhodnutí založil, tj. otázky nároku na doplacení ceny díla na základě ústně uzavřené smlouvy o dílo spojené s posuzováním projevu vůle obou účastníků uzavřít smlouvu o dílo s maximální cenou 300 000 Kč, však dovolatelka žádnou právní otázku, která byla předmětem řešení dovolacím soudem, nevymezila. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že nelze dovodit, že by se odvolací soud odchýlil od závěrů přijatých v rozhodnutích Nejvyššího soudu, na něž dovolatelka poukázala, které řeší otázku hodnocení důkazu znaleckým posudkem, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu v dané věci bylo založeno na zjištění o dohodě stran na ceně díla, za jehož provedení žalovaný již sjednanou cenu zaplatil. Odvolací soud své rozhodnutí nezaložil na řešení procesní otázky týkající se dokazovaní, resp. otázky náležitostí znaleckého posudku a jeho hodnocení. Dovolací soud se k nutnosti vymezení relevantní právní otázky, jakožto obsahové náležitosti dovolání, již několikrát vyjádřil ve své rozhodovací praxi (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1853/2013, či usnesení ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1871/2016 - veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz), kdy dovodil, že pokud dovolatel v dovolání neuvede otázku, která je podstatná pro rozhodnutí soudu v posuzované věci, je dovolání nepřípustné. Navíc je třeba konstatovat, že pokud žalobkyně směřuje své dovolací námitky proti postupu znalce a jeho závěrům, je namístě připomenout, že veškeré námitky proti tvrzeným pochybením znalce při zpracování znaleckého posudku jsou pro posouzení přípustnosti dovolání irelevantní, stejně jako námitky směřující k vadnému postupu odvolacího soudu při hodnocení takového důkazu a zjišťování skutkového stavu věci. Námitky ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu, námitky týkající se vad řízení, které dovolatelka spatřuje ve vadném zjištění skutkového stavu věci, a ani otázka, týkající se hodnocení důkazu v konkrétním sporu, není otázkou hmotného ani procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2222/2017 – veřejnosti dostupném na www.nsoud.cz). Namítá-li dovolatelka, že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, což spatřuje v tom, že soudem nebyl připuštěn a nebyl tedy ani proveden žalobkyní opakovaně navrhovaný důkaz jiným znaleckým posudkem, který vyvracel věrohodnost znaleckého posudku provedeného soudem, je namístě konstatovat, že námitky dovolatelky směřují ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu, tedy do vad řízení a tyto námitky neodpovídají kritériím stanoveným v § 237 o. s. ř. (vzhledem k § 241a odst. 1 o. s. ř. nejsou ani způsobilým dovolacím důvodem); přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil. Ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. stanoví, že k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné. Přípustnost dovolání proto nemohou založit jen samotné námitky proti vadnému procesnímu postupu soudu, ale ani námitky k nesprávnému právnímu posouzení věci založené na kritice nedostatečně a nesprávně zjištěného skutkového stavu věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4300/2017-veřejnosti dostupné na www.nsoud.cz). Přípustnost dovolání tedy nemohou založit ani námitky dovolatelky k hodnocení důkazů provedených výpovědí svědků. Nejvyšší soud již mnohokrát judikoval, že skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014). Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené proto uzavřel, že dovolání žalobkyně není podle § 237 o. s. ř. přípustné a podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jej odmítl. Vzhledem k tomu, že žalovaný podal k dovolání žalobkyně prostřednictvím svého advokáta vyjádření, přiznal Nejvyšší soud žalovanému náhradu nákladů řízení za podání vyjádření k dovolání. Výrok o náhradě nákladů řízení se dále neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 12. 9. 2018 JUDr. Kateřina Hornochová předsedkyně senátu

End of preview. Expand in Data Studio

README.md exists but content is empty.

Downloads last month: 114

Size of downloaded dataset files:

Size of the auto-converted Parquet files:

Number of rows: