document_id
stringlengths 6
286
| text
stringlengths 0
1.53M
|
|---|---|
611808 | [OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové a soudců JUDr. Karla Šimky a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobce: J. B., zastoupen JUDr. Michalem Hruškou, advokátem se sídlem Svatojánské nám. 47, Trutnov, proti žalovanému: Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu, se sídlem Štěpánská 28, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2006, č. j. 9 Ca 216/2005 – 26,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2006, č. j. 9 Ca 216/2005 – 26, se zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2006, č. j. 9 Ca 216/2005 – 26, byla zamítnuta žaloba podaná žalobcem (dálejen „stěžovatel“) proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu, ze dne 29. 10. 2004, č. j. FŘ-9960/11/04, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti platebnímu výměru Finančního úřadu pro Prahu 5 (dále "finanční úřad") ze dne 21. 8. 2003, č. j. 305023/03/005911/3450, o vyměření daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků vybíranou srážkou podle zvláštní sazby daně za zdaňovací období roku 2002 v částce 4042 Kč. Městský soud v odůvodnění rozsudku mimo jiné uvedl, že neshledal důvodnou žalobní námitku, že finanční ředitelství, ačkoliv uznalo, že stěžovatel nebyl v postavení tzv. ekonomického zaměstnavatele podle ust. § 6 odst. 2 zákona č. 586/1992 Sb. ve znění účinném do 29. 12. 2002 (dálejen „zákon o daních z příjmů“) a že se nejednalo o mezinárodní pronájem pracovních sil, nezohlednilo v základu daně jako nezdanitelné částky představující náhrady cestovních výdajů zaměstnanců stěžovatele. Stěžovatel jako plátce daně při daňové kontrole, ale ani při podaném odvolání, nedoložil žádné důkazní prostředky, které se mohly stát podkladem pro vynětí tvrzených náhrad cestovného základu daně vybírané srážkou. Dále v průběhu daňového řízení, a ani v řízení před soudem, nikdy nekonkretizoval své námitky v tom, jaké náhrady, v jaké výši a u jakých zaměstnanců a z jakých důvodů měly být zohledněny jako nezdanitelné částky daně, nenavrhoval důkazy k prokázání těchto svých obecných tvrzení. Na základě těchto skutečností neshledal městský soud důvody pro zrušení napadeného rozhodnutí.
V zákonné lhůtě podal proti tomuto rozsudku stěžovatel kasační stížnost z důvodu uvedeného v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. V kasační stížnosti namítal nesprávné posouzení otázky zohlednění úhrady cestovních výdajů. Stěžovatel uznal, žejeho původní názor na vznik stálé provozovny na území České republiky nebyl správný, souhlasí tedy, žeje přímým zaměstnavatelem, avšak tím spíše měl správce daně uznatjeho zaměstnancům nárok na náhradu cestovních výdajů při pracovních cestách a částky na náhradu těchto výdajů vyplacené stěžovatelem jako zaměstnavatelem měly být posouzeny jako částky, které nelze považovat za předmět daně, a to alespoň ve výši uznané zákonem o daních z příjmů. Tento aspekt finanční ředitelství zcela pominulo a nebralo v úvahu, že v příjmech zaměstnanců stěžovatele, z nichž byla daň doměřena, jsou zahrnuty i tyto odůvodněné úhrady cestovních výdajů. Původně finanční úřad posuzoval stěžovatele jako tzv. ekonomického zaměstnavatele podle § 6 odst. 2 zákona o daních z příjmů, a proto i náhrady cestovného posoudil jako zdanitelný příjem zaměstnance. Finanční ředitelství uznalo, že stěžovatel ekonomickým zaměstnavatelem není, ale zcela opomenulo důsledky tohoto posouzení a skutečnost, že náhradu cestovních výdajů nelze posuzovat jako zdanitelný příjem podle § 6 odst. 2 zákona o daních z příjmů, nýbrž podle odst. 7 citovaného ustanovení jako částku, která není předmětem daně. Podle stěžovatele posoudil i městský soud tuto otázku nesprávně v důsledku toho, že zaměnil "částku, která není předmětem daně" a "nezdanitelnou částku" a odmítljeho žalobní námitku poukazem na zákonný režim "nezdanitelných částek", ačkoli jimi náhrady cestovních výdajů nejsou. Městský soud tak posuzoval námitku stěžovatele podle ustanovení, která na daný případ vůbec nedopadají. Pokud dále uvedl, že tato námitka nebyla nikdy konkretizována co do osob zaměstnanců a výše náhrad u nich uplatňovaných, jde o argument, kterýje v rozporu s obsahem spisu, protože součástí zprávy o daňové kontroleje přesná specifikace těchto údajů. Z podaného odvolání vyplývá, že si stěžovatel vyhradil právo vyjádřit se k výsledkům daňového kontroly do 30 dnů, což učinil s uvedením všech relevantních námitek. Finanční ředitelství k nim však neoprávněně nepřihlédlo. Proto stěžovatel navrhl zrušení rozsudku a vrácení věci městskému soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek v souladu s ustanovením § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Nejvyšší správní soud poukazuje v prvé řadě na princip fungování daně z příjmů fyzických osob, podle kterého nejdřív zákonodárce stanoví, co rozumí pod pojmem "příjem" a "předmět daně z příjmů", tedy jaké příjmy dani podléhají, na rozdíl od příjmů od daně osvobozených. Potom od takových příjmů poplatník odečte podle pravidel stanovených zákonem o daních z příjmů nezdanitelné části a získá základ daně, z něhož odečte odčitatelné položky. Zákon o daních z příjmů stanoví, coje příjmem, pouze v § 3 odst. 2 (příjmem ve smyslu odst. 1 se rozumí příjem peněžní i nepeněžní dosažený i směnou) a v § 3 odst. 1 citovaného zákona, které příjmy jsou obecně předmětem daně z příjmů. Podle tohoto ustanovení jsou předmětem daně z příjmů fyzických osob příjmy ze závislé činnosti a funkční požitky, příjmy z podnikání a z jiné samostatné výdělečné činnosti, příjmy z kapitálového majetku, příjmy z pronájmu a ostatní příjmy. Negativní vymezení příjmu pokud jde o příjmy ze závislé činnosti a funkčních požitkůje v § 6 odst. 7 písm. a) citovaného zákona, podle něhož se za příjmy ze závislé činnosti nepovažují a předmětem daně nejsou náhrady cestovních výdajů poskytované v souvislosti s výkonem závislé činnosti do výše stanovené zvláštním předpisem, jakož i hodnota stravování poskytovaná zaměstnavatelem na pracovních cestách; vyplácí-li zaměstnavatel vyšší náhrady, jsou částky, které překračují výši stanovenou zvláštním předpisem, zdanitelným příjmem podle odstavce 1, a to i v případě, že tento zvláštní předpis výplatu vyšších náhrad neomezuje. Odčitatelné položky a nezdanitelné části základu daně jsou pak daňovými úlevami, z nichž každá, jak bylo uvedeno výše,je poskytována v jiné fázi výpočtu daně z příjmů. Nezdanitelná část základu daněje upravena v § 15 zákona o daních z příjmů ajejím účelemje dosažení toho, aby každý poplatníkjejím uplatněním, při splnění zákonem stanovených podmínek, měl stejnou daňovou výhodu, bez ohledu na výšijeho příjmů, resp. výši základu daně pro výpočet daně z příjmů fyzických osob. Nezdanitelné části základu daně jsoudaňovou úlevou formou vynětí ze základu daně a standardní úlevou na dani z titulu samotné existence osoby, z důvodu vyživování určitých osob ve společné domácnosti či invalidity. Náleží všem poplatníkům, mají charakter sociální dávky a jsou určeny pro zákonem vyjmenované cílové skupiny. Jsou stanoveny pevnou částkou a průběžně valorizovány. Naopak nestandardní nezdanitelné části jako úlevy na dani jsou výrazem snahy vlády podpořit určitý druh činnosti, např. investování, pojištění apod. Z uvedeného tedy vyplývá, žeje třeba rozlišovat mezi daňovými úlevami ve formě nezdanitelné části základu daně, příp. odčitatelných položek apod. a příjmy zaměstnance, které se za příjmy podle zákona nepovažují a netvoří proto předmět daně (včetně náhrad cestovních výdajů zaměstnanců). Nejvyšší správní soud v tomto směru již judikoval v rozsudku ze dne 28. 2. 2008, č. j. 5 Afs 68/2007 - 121, publikovaném na www.nssoud.cz, že „finanční náhrady nákladů poskytnuté zaměstnavatelem, které nevnáší do majetkové sféry subjektu (zaměstnance) navýšení majetku (§ 6 odst. 7 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů), nemohou být předmětem daně. Toje kritérium, které musí být při zkoumání charakteru „příjmu“ pro účely zdanění vždy zkoumáno.“
Pokud městský soud v napadeném rozsudku podřadil náhrady cestovních výdajů pod nezdanitelné části daně, pochybil a na základě této chybné konstrukce pak posuzoval námitku stěžovatele o zohlednění náhrad cestovních výdajů v základu daně zaměstnanců stěžovatele.
Podle ustanovení § 6 odst. 13 zákona o daních z příjmů jsou základem daně (dílčím základem daně) příjem ze závislé činnosti nebo funkční požitky, s výjimkou uvedenou v odstavcích 4 a 5, snížené o sražené nebo zaměstnancem uhrazené částky pojistného na sociální zabezpečení, příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a pojistného na všeobecné zdravotní pojištění, kteréje podle zvláštních předpisů povinen platit zaměstnanec; u zaměstnanců, na které se vztahuje povinné zahraniční pojištění stejného druhu, příspěvky na toto zahraniční pojištění.
U poplatníků uvedených v ustanovení § 2 odst. 2 zákona o daních z příjmůje základem danějejich příjem ze závislé činnosti vykonávané ve státě, s nímž Česká republika neuzavřela smlouvu o zamezení dvojího zdanění, snížený o daň zaplacenou z tohoto příjmu v zahraničí. Náhrady za cestovní výdaje jsou na straně zaměstnance příjmem, který zákon o daních z příjmů neposuzuje jako příjem a předmět daně (§ 6 odst. 7 citovaného zákona). Na straně zaměstnavatele mohou být výdajem,jenž základ daně ovlivňuje. Náhrady cestovních výdajů vyplacené zaměstnancům upravuje jako náklady zaměstnavatele § 24 odst. 2 písm. zh) zákona o daních z příjmů. Daňově uznatelným výdajem jsou podle tohoto ustanovení částky náhrad cestovních výdajů do maximální výše stanovené zvláštním právním předpisem, kterými se pro účely tohoto zákona rozumí též stravné při tuzemských pracovních cestách do výše horní hranice stravného a při zahraničních pracovních cestách též kapesné do výše 40 % stravného a zvýšení stravného až o 15 % u zaměstnanců vymezených zvláštním právním předpisem. Tímto zvláštním předpisem byl v roce 2002 zákon č. 119/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dálejen „zákon o cestovních náhradách“), který upravuje poskytování náhrad výdajů zaměstnancům při pracovních cestách, při jiných změnách místa výkonu práce, při přijetí do zaměstnání a při přidělení k výkonu práce v zahraničí.
Podle ustanovení § 2 odst. 1 zákona o cestovních náhradách se pracovní cestou pro účely tohoto zákona rozumí doba od nástupu zaměstnance na cestu k výkonu práce do jiného místa, nežjejeho pravidelné pracoviště, včetně výkonu práce v tomto místě, do návratu zaměstnance z této cesty. Podle odst. 2 citovaného ustanovení se zahraniční pracovní cestou pro účely tohoto zákona rozumí doba pracovní cesty (odst. 1) z České republiky do zahraničí, ze zahraničí do České republiky a doba pracovní cesty v zahraničí. Podle odst. 3 citovaného ustanovení se pravidelným pracovištěm pro účely tohoto zákona rozumí místo dohodnuté se zaměstnancem; není-li takové místo dohodnuto,je pravidelným pracovištěm místo výkonu práce sjednané v pracovní smlouvě. U zaměstnanců, u nichž častá změna pracoviště vyplývá ze zvláštní povahy povolání,je možno jako pravidelné pracoviště dohodnout i místo pobytu. Pokud má zaměstnanec na základě dohody o provedení práce provést pracovní úkol v místě mimo obec pobytu, může s ním zaměstnavatel v této dohodě sjednat, že mu poskytne i při cestě z obce pobytu do místa výkonu práce a zpět náhrady jako při pracovní cestě.
Podle § 17 zákona o cestovních náhradách přísluší zaměstnanci s pravidelným pracovištěm v zahraničí za dny cesty z České republiky do místa pravidelného pracoviště a zpět a při pracovních cestách v zahraničí náhrady jako při zahraniční pracovní cestě. Pokud se zaměstnancem cestujejeho rodinný příslušník (§ 2 odst. 4), lze zaměstnanci poskytnout též náhrady prokázaných jízdních, ubytovacích a nutných vedlejších výdajů, které vznikly tomuto rodinnému příslušníkovi.
Z uvedeného vyplývá, že pro určení, zda náhrady cestovních výdajů vyplacené stěžovatelem jsoudaňově uznatelné,je třeba si zodpovědět zejména otázky, zda sejednalo o zaměstnance stěžovatele, podle jakého práva s nimi byly pracovní smlouvy uzavřeny a s jakým obsahem, zda jsou zaměstnanci považováni za rezidenty a samozřejmě, zda tyto náhrady byly zaměstnancům vůbec (a oprávněně) vyplaceny. Oprávněnostje založena ujednáním v pracovní smlouvě, vnitřním předpisem apod.
Pracovní cestu rovněž definoval zákoník práce (zákon č. 65/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů) jako časově omezené vyslání zaměstnance zaměstnavatelem mimo sjednané místo výkonu práce. Zaměstnavatel může vyslat zaměstnance na dobu nezbytné potřeby na pracovní cestu,je-li tato podmínka dohodnuta v pracovní smlouvě. Zaměstnanec na pracovní cestě koná práci podle pokynů vedoucího zaměstnance, který ho na pracovní cestu vyslal (§ 38 odst. 1). Podle § 6 zákoníku práce pracovněprávní vztahy mezi zaměstnanci a cizozemskými zaměstnavateli na území České republiky, jakož i mezi cizinci pracujícími na území České republiky a tuzemskými zaměstnavateli se řídí zákoníkem práce, pokud právní předpisy o mezinárodním právu soukromém nestanoví jinak.
Podle § 16 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním se řídí poměry z pracovní smlouvy, pokud se účastníci nedohodnou na něčem jiném, právem místa, kde pracovník vykonává práci. Koná-li však pracovník práci vjednom státě na základě pracovního poměru s organizací, která má sídlo v jiném státě,je rozhodné právo sídla organizace, leč by šlo o osobu, která má bydliště ve státě, kde se práce vykonávala. Smlouva mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o zamezení dvojího zdanění v oboru daní z příjmu a z majetku, publikovaná pod č. 257/1993 Sb. v čl. 24 stanoví, že státní příslušnícijednoho smluvního státu nebudou podrobeni v druhém smluvním státě žádnému zdanění nebo povinnostem s ním spojeným, které jsou jiné nebo tíživější než zdanění a s ním spojené povinnosti, kterým jsou nebo mohou být podrobeni státní příslušníci tohoto druhého státu, kteří jsou ve stejné situaci. Toto ustanovení se bez ohledu na ustanovení článku 1 uplatní rovněž na osoby, které nejsou rezidentyjednoho nebo obou smluvních států. Na základě tohoto ustanovení mají v daňové rovině zaměstnanci stěžovatele právo na náhrady za stejných podmínek jako zaměstnanci čeští, tedy tak, jak bylo uvedeno výše. Správce daně byl tudíž povinen cestovní výdaje zohlednit a nezatěžovat daní z příjmu, pokud to zákon výslovně zakazuje.
Ze zprávy o kontrole ze dne 12. 6. 2003 vyplývá, že zaměstnancům stěžovatele byly vypláceny zvlášť mzdy a zvlášť cestovní náhrady a že daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků odváděl stěžovatel ve Slovenské republice, kdeje bydliště stěžovatele a místo výkonu práce zaměstnance podle pracovní smlouvy. Ve zprávě o kontrole pak finanční úřad konstatoval, že "nelze uznat stravné a cestovné vyplácené zaměstnancům jako nezdanitelný příjem. Ekonomický zaměstnavatel nese ekonomicky i tuto část příjmu - § 6 odst. 2 zákona č. 586/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů." Finanční úřad však nijak ve zprávě o kontrole, potažmo finanční ředitelství v rozhodnutí o odvolání (citaci § 6 odst. 2 zákona o daních z příjmů označil odvolací orgán za chybnou) nezdůvodňuje, jak k takovému závěru dospěl.
Pokud jde o námitku stěžovatele, že se ke zprávě o kontrole vyjádřil a uvedl všechny své námitky, k tomu poukazuje Nejvyšší správní soud na to, že obsahem předloženého správního spisu takové vyjádření, mimo odvolání, není. Stěžovateljej sám blíže v kasační stížnosti nevymezuje. Za takové situace nemůže ani městský soud, ani Nejvyšší správní soud posoudit, zda takové vyjádření existovalo, co obsahovalo, jak se k němu vyjádřilo finanční ředitelství a zda toto odůvodnění rozhodnutí v tomto rozsahu bylo dostatečné a zákonné. Městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku správně uvedl, že zpráva o daňové kontrole byla projednána 13. 8. 2003 bez připomínek. Avšak v odvolání stěžovatel konstatoval, že daň doměřená z mezd a náhrad cestovních výdajů byla doměřena v rozporu s § 22 zákona o daních z příjmů i mezinárodním právem. V rozhodnutí o odvolání se finanční ředitelství zabývalo zejména vznikem stálé provozovny, povinností stěžovatele odvádět zálohy na daň z příjmů svých zaměstnanců ze zdrojů v České republice a otázkou sníženíjejich základu daně o nezdanitelnou část. Otázkou náhrad cestovních výdajů se však vůbec nezabývalo.
Podle ustanovení § 50 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, se musí odvolací orgán v odůvodnění rozhodnutí vypořádat se všemi důvody v odvolání uvedenými, jinak popře zásadu zákonnosti daňového řízení. K této otázce existuje početná judikatura, např. rozsudek 7 Afs 10/2003 - 72, č. 369/2004 Sb. NSS, nebo rozsudek 7 Afs 13/2003 - 71, č. 728/2005 Sb. NSS, www.nssoud.cz, nebo rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 2. 1993, č. j. 6 A 48/92 - 23), uveřejněný v časopise Správní právo pod č. 27, v němž soud vyslovil, že „Z odůvodnění rozhodnutí musí být seznatelné, proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů a - v případě rozhodování o relativně neurčité sankci - jaké úvahyjej vedly k uložení sankce v konkrétní výši. Rozhodnutí,jehož odůvodnění obsahuje toliko obecný odkaz na to, že napadené rozhodnutí bylo přezkoumáno ajeho důvody shledány správnými,je nepřezkoumatelné, neboť důvody, o něž se výrok opírá, zcela chybějí.“
Pokud se finanční ředitelství v rozhodnutí o odvolání nevypořádalo se všemi námitkami, jde o vadu řízení, která způsobuje nezákonnost napadeného správního rozhodnutí, jíž se měl městský soud zabývat a napadené rozhodnutí o odvolání najejím základě podle § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. zrušit a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení. Tato kasační námitkaje důvodná.
Závěrem lze shrnout, že náhrady cestovních výdajů zahraničního zaměstnance zaměstnavatele, který má v tuzemsku stálou provozovnu a mzdy svých zaměstnanců zdaňuje podle českého práva a vyplácení náhrad má dohodnuto v pracovní smlouvě či určeno ve vnitřním předpise, jsou v souladu s čl. 24 Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o zamezení dvojího zdanění v oboru daní z příjmu a z majetku, publikovaná pod č. 257/1993 Sb., podle zásady rovného zacházení nezdanitelným příjmem podle § 6 odst. 7 zákona o daních z příjmů.
Protože městský soud podřadil pod pojem "nezdanitelné části základu daně" náhrady cestovních výdajů nesprávně a nezabýval se dále vadou napadeného správního rozhodnutí spočívající v deficitu odůvodnění námitky zohlednění náhrad cestovních výdajů, Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou a napadený rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení (§ 110 odst. 1 s. ř. s.).
Vyslovenými právními názory Nejvyššího správního souduje městský soud v souladu s ustanovením § 110 odst. 3 s. ř. s. vázán.
Podle § 110 odst. 2 s. ř. s. rozhodne městský soud v novém rozhodnutí i o nákladech řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. května 2008
JUDr. Eliška Cihlářová předsedkyně senátu |
533211 | 45A 73/2014 – 28
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Jitky Zavřelové a soudců JUDr. Milana Podhrázkého, Ph.D., a JUDr. Věry Šimůnkové ve věci žalobce: M. K., bytem x, zastoupen Mgr. Tomášem Uherkem, advokátem se sídlem Jandova 8, 190 00 Praha 9, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, odbor dopravy, se sídlem Zborovská 11, 150 21 Praha 5, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 11. 2014, č. j. 146222/2014/KUSK-DOP/Čer,
takto:
i. Žaloba se zamítá.
i. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u zdejšího soudu dne 20. 11. 2014 domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného (dálejen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Kolín, odboru dopravy (dálejen „městský úřad“), ze dne 26. 8. 2014, č. j. OD 76087/14-zem, (dálejen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím byla z moci úřední nařízena obnova řízení ve věci obnovení čísla VIN vozidla tovární značky A., obchodní značky A6, SPZ x, VIN x.
Žalobce předně namítá nepřezkoumatelnost výroku napadeného rozhodnutí pro nesrozumitelnost, neboť z něj nevyplývá, o kterém ze dvou podaných odvolání bylo rozhodnuto. Z označení odvolatelů žalobce dovozuje, že pro účely výroku napadeného rozhodnutí byla za odvolatele považována pouze společnost B. a.s., pro kterou žalovaný zavedl zkratku „odvolatel“, zatímco žalobce označený svými identifikačními údaji a uvedením zástupce se zavedením zkratky „zmocněnec“ byl považován pouze za účastníka řízení. Dále upozorňuje na použití singuláru ve výroku napadeného rozhodnutí. Z formulace „odvolání se jako nedůvodné zamítá.je dle žalobce zřejmé, že napadeným rozhodnutím bylo rozhodnuto pouze ojednom ze dvou podaných odvolání, aniž by bylo patrné, o kterém.
Jako druhý žalobní bod žalobce namítá nepřezkoumatelnost napadeného pro nedostatek důvodů. Žalovaný se dostatečně nevypořádal s námitkou žalobce ohledně nutnosti důsledné aplikace ustanovení § 100 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dálejen „správní řád“), ve spojení s ustanovením § 94 odst. 4 a 5 správního řádu. Žalobce v řízení zdůrazňoval a nebylo zpochybňováno, že on ijeho právní předchůdce nabyli vozidlo v dobré víře a svědčí jim vlastnické právo. Vozidlo nabývali s tím, žeje budou moci jako vlastníci řádně a bez omezení provozovat. V důsledku obnovy řízení však dojde k pozbytí oprávnění užívat současné identifikační číslo vozidla, což bude mít vliv na možnost dalšího provozování vozidla. Ministerstvo dopravy, které dalo podnět k nařízení obnovy řízení, rozhoduje o odvolání žalobce proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 19. 10. 2012, č. j. 769049/2012, jímž byla nařízena obnova řízení ve věci schválení technické způsobilosti vozidla k provozování na pozemních komunikacích v České republice a ve věci registrace vozidla. Pozbytí oprávnění užívat stávající VIN vozidla ovlivní toto rozhodnutí, a žalobce tak přijde o veškerá registrační oprávnění, bez nichž není vozidlo způsobilé k provozu na pozemních komunikacích aje zcela bezcenné. Žalobce by neměl být takto trestán za cizí protiprávníjednání, na němž se nepodílel ani on, anijeho právní předchůdce, společnost B. a.s., od níž vozidlo koupil. Žalovaný uvádí, že žalobce může v dalším řízení doložit původní registrační doklady, případně náhradní dokumenty vydané registračním orgánem v zemi původu předmětného vozidla. Žalobce však není schopen tyto dokumenty získat, neboť vozidlo bylo původnímu vlastníkovi odcizeno a registrační orgán v zemi původu vozidla, patrně ve Spolkové republice Německo, by mohl dokumenty vydat toliko původnímu vlastníkovi. Z výše uvedených důvodů žalobce navrhuje, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc byla vrácena správnímu orgánu k dalšímu řízení. Žalobce se současně domáhá zrušení prvostupňového rozhodnutí.
Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Nesouhlasí s tím, že by výrok napadeného rozhodnutí byl nesrozumitelný. Ve výroku napadeného rozhodnutí se uvádí, že žalovaný „rozhodl podle … o odvolání účastníků řízení.“ Z použití plurálu „účastníků“je zřejmé, že bylo rozhodováno o odvolání obou zde specifikovaných účastníků řízení. Oba účastníci byli označeni zkratkou pro přehlednost dalšího textu. Ze zavedení zkratky „odvolatel“ projednoho z účastníků, ojejichž odvolání žalovaný rozhodoval, nelze dovozovat, že by byl pouzejeden odvolatel. Tomu nasvědčuje i text odůvodnění, v němž žalovaný postupně shrnuje obsah obou odvolání, tedy odvolání „odvolatele“, společnosti B. a.s., a následně odvolání podaného zmocněncem. Rovněž z vypořádání námitek obou účastníkůje patrné, že napadeným rozhodnutím bylo rozhodnuto o obou odvoláních. K námitce týkající se ochrany práv nabytých v dobré víře uvedl, že důvodem obnovy řízení bylo zjištění, že identifikační číslo silničního motorového vozidla bylo pozměněno a doklady pro registraci byly padělané, nikoli rozpor s právními předpisy, kterýje předpokladem pro uplatnění ustanovení § 94 odst. 4 a 5 správního řádu. Obnova řízení o obnovení VIN se nikterak nedotýká vlastnického práva k vozidlu, a nedošlo tedy k zásahu do tohoto práva nabytého v dobré víře. Žalobce nemohl být v dobré víře,jestliže dne 19. 7. 2011 podepsal protokol o vydání vozidla vlastníkovi, společnosti B. a.s., v němž byly údaje o duplicitě VIN uvedeny. Žalobce, který nabyl vozidlo od této společnosti,je nabýval s vědomím, že má duplicitní VIN, a se znalostí vad dokladů, najejichž základě byla provedena registrace vozidla. Právo provozovat vozidlo ani právo najeho registraci nelze nabýt na základě dobré víry. K provozování vozidlaje třeba splnit podmínky stanovené zákonem č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dálejen „zákon o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích“), a prováděcími předpisy. Právo žalobce vozidlo provozovat a registrovat zůstává žalobci zachováno,je pouze podmíněno žádostí žalobce a předložením zákonem předepsaných podkladů dle § 6 odst. 5 zákona o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích. Žalobce tvrdí, že nebude moci stanovené doklady předložit, žádný pokus o vydání registračních dokladů původních, náhradních nebo přímo od výrobce neučinil. Žalovaný upozorňuje též na možnost zjištění tzv. bezpečné identifikace vozidla prováděné akreditovaným zástupcem či specializovanými společnostmi a možnost přidělení tzv. úředního čísla. Vzhledem k souladu úpravy registrace vozidel ve státech Evropské unie není problém registrační nebo náhradní doklady k identifikačnímu číslu vozidla získat, poukazuje zejména na směrnici Rady 1999/37/ES, o registračních dokladech vozidel. Žalovaný zdůraznil, že vzhledem k veřejnému zájmu na zamezení pozměňování, falšování a duplicitě VIN a s tím spojeným bráněním legalizaci výnosů z trestné činnosti, a při zohlednění příslušných směrnic Evropské unie, včetně výše uvedené, musí soukromé právo dočasně ustoupit ochraně veřejného zájmu. Jedná se však pouze o dočasné omezení, nikoli zrušení práva žalobce, přičemž dále bude záležet na aktivitě žalobce.
K námitce žalobce, že vozidlo řádně nabyl v dobré víře, žalovaný konstatuje, že vlastnické právo žalobce není v řízení zpochybňováno, přičemž s touto námitkou se řádně vypořádal jak žalovaný, tak městský úřad. Nelze zaměňovat otázku vlastnického práva se zákonnými povinnostmi provozovatele vozidla. Žalobce přijde toliko o duplicitní VIN, resp. registraci vozidla na základě nepravdivých podkladů a pozměněného VIN. Má však možnost požádat o obnovu původního VIN vozidla, které bylo zjištěno a žalobcije známo. Důkazní břemeno však leží na vlastníkovi vozidla. Dále upozorňuje, že Magistrát hlavního města Prahy při nařízení obnovy řízení měl za prokázané, že typový a zákaznický štítek i osvědčení o registraci vozidla v Německu, které byly předloženy při schválení technické způsobilosti v roce 2010, jsou falzifikáty. Za těchto okolností ani v rámci správního uvážení nemohly správní orgány rozhodnout jinak. Bylo rozhodnutím žalobce koupit ojeté vozidlo, aniž si nechal za drobný poplatek prověřit VIN vozidla, a toto riziko nesl vědomě a s plnou odpovědností za následek.
Ze správního spisu vyplývá, že žalobce jménem společnosti B. a.s. podepsal dne 19. 7. 2011 protokol o vydání věci sepsaný Policií ČR, konkrétně vozidla A. A6 A., číslo VIN W., toho času opatřeného nepříslušným identifikačním číslem vozidla W. Skutečné VIN vozidla bylo zjištěno odborným zkoumáním,jednalo se o vozidlo odcizené na Slovensku. Vozidlo bylo společnosti B. a.s. vydáno s odůvodněním, že vozidlo nabyla v dobré víře a svědčí jí tedy vlastnické právo dle § 446 obchodního zákoníku.
Společnost B. a.s. podala dne 19. 9. 2011 u Městského úřadu Kolín žádost o přidělení úředního čísla VIN (obnovení VIN). V žádosti jako původní VIN uvedla W.. Téhož dne vydal městský úřad rozhodnutí č. j. D-114/2011, jímž rozhodl o obnovení čísla VIN a stanovení úředního čísla W.
Rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy, odboru dopravněsprávních činností, ze dne 19. 10. 2012, č. j. 769049/2012, byla nařízena obnova řízení ve věci schválení technické způsobilosti vozidla k provozování na pozemních komunikacích v České republice a ve věci registrace vozidla. Důvodem bylo šetření Policie ČR, č. j. ORIII-15665-574/TČ-2010-001376-BERN, vjehož rámci bylo na základě metalografické expertizy zjištěno, že došlo k manipulaci s identifikátorem VIN. Typový a zákaznický štítekje falzifikát, originální VIN vozidlaje W. V rámci schvalování technické způsobilosti bylo předloženo padělané Osvědčení o registraci z Německa. Dle sdělení Policie České republiky byly údaje ověřeny v zemi, odkud bylo vozidlo individuálně přivezeno, a neshodují se s údaji v příslušném registru vozidel.
Ministerstvo dopravy dalo dne 6. 8. 2014 městskému úřadu podnět k nařízení obnovy řízení, na základě skutečností zjištěných v řízení o odvolání žalobce proti výše uvedenému rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy. Bylo poukázáno též na podnět Policie ČR ze dne 28. 5. 2012, jímž byl městský úřad požádán o prověrku rozhodnutí č. j. D-114/2011. Dle žádosti Policie České republiky o prověrku rozhodnutí byly údaje vozidla A. A6 A, reg. zn. 2., VIN W., pozměněny,jedná se o odcizené vozidlo s původním VIN W. Vozidlo s identifikačním číslem VIN W. dodal výrobce do Itálie, kdeje provozováno.
Žalobci a společnosti B. a.s. bylo oznámeno zahájení řízení o obnově řízení, s čímž oba vyjádřili nesouhlas. Shodně namítali, že společnosti B. a.s. bylo vozidlo Policií ČR vydáno s tím, že k němu nabyla vlastnické právo v dobré víře. V důsledku obnovy řízení a odejmutí obnoveného čísla VIN bude vozidlo zcela a trvale znehodnoceno. Dle žalobce by měla být tato skutečnost vzata v úvahu ve smyslu ustanovení § 100 odst. 5 správního řádu ve spojení s § 94 odst. 4 a 5 správního řádu.
Dne 26. 8. 2014 bylo vydáno prvostupňové rozhodnutí. V odůvodnění městský úřaduvedl, že rozhodnutí bylo vydáno na základě informací, které se ukázaly nepravdivými, neboť žalobce uvedl v žádosti údaj o původním čísle VIN, který se ukázal nepravdivý. Na vozidle tak byl obnoven nikoli VIN původní, ale VIN pozměněný. O této skutečnosti žadatel v době podání žádosti věděl. Obnovení ražby nepůvodního čísla VINje nepřípustné a v daném případě vedlo k duplicitě s jiným provozovaným vozidlem, které bylo s tímto identifikátorem vyrobeno ajemuž řádně náleží. To odporuje obecné nezměnitelnosti a nezaměnitelnosti čísla VIN, kteréje vozidlům přidělováno jakožtojedinečný identifikátor. Identifikační číslo silničního motorového vozidlaje údajem zapisovaným do registru vozidel dle § 4 písm. h) zákona o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, přičemžje zřejmé, že zapisovaným údajem nemá být pozměněné číslo VIN, ale VIN, s nímž bylo vozidlo vyrobeno a které mu náleží. Na to navazuje Metodika Ministerstva dopravy, která upravuje případy, v nichž lze VIN úředně vytvořit nebo obnovit, přičemž obnovit lze pouze ražbu původní. K námitkám uvedl, že nařízení obnovy nezasahuje do vlastnického práva k vozidlu. Řízení se týká obnovení ražby identifikátoru VIN, který byl obnoven v nepůvodním tvaru, který navíc náleží jinému vozidlu. Neoprávněný zásah dojedinečného identifikátoru vozidla nelze napravit úředním potvrzením. Stav, kdy jsou provozována dvě vozidla se shodným identifikátorem,je nepřípustný. Právějedinečnost identifikačního čísla vozidla má takové situaci předcházet. Má-li být vozidlo dále provozováno, mělo by být provozováno s původním identifikátorem, s nímž bylo dle odborného zkoumání vyrobeno. V rámci řízení není vozidlu VIN odnímán, VIN byl při výrobě vozidlu přidělen a vyražen. Identifikátor by měl být uveden do náležitého stavu, cožje povinností provozovatele, chce-li vozidlo provozovat na pozemních komunikacích. Práva žalobce nejsou krácena, ale toliko omezena za podmínek plynoucích z právní úpravy v zájmu řádné evidence vozidel a správnosti údajů v nich uvedených.
Proti prvostupňovému rozhodnutí podala odvolání společnost B. a.s. a žalobce. Žalobce v odvolání opět zdůraznil, že vozidlo řádně nabyl v dobré víře s tím, že ho bude moci bez omezení provozovat. V důsledku obnovy řízení pozbyde oprávnění užívat současné VIN, což bude mít fatální důsledky pro možnost vozidlo provozovat na pozemních komunikacích. Ministerstvo dopravy, které dalo podnět k obnově řízení, rozhoduje o odvolání žalobce proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 19. 10. 2012, č. j. 769049/2012, jímž byla nařízena obnova řízení ve věci schválení technické způsobilosti vozidla k provozování na pozemních komunikacích v ČR a ve věci registrace vozidla. Pozbytí oprávnění užívat stávající VIN vozidla ovlivní toto rozhodnutí, a žalobce přijde o veškerá registrační oprávnění, bez nichž není vozidlo způsobilé k provozu na pozemních komunikacích aje zcela bezcenné. Žalobce se obává, že toto znehodnocení nebude možné napravit získáním veškerých oprávnění na původní VIN, s nímž bylo vozidlo odcizeno. Žalobce by neměl být takto trestán za cizí protiprávníjednání, na němž se nepodílel ani on, anijeho právní předchůdce. Tyto skutečnosti měl vzít městský úřad v úvahu ve smyslu § 100 odst. 5 správního řádu ve spojení s § 94 odst. 4 a 5 správního řádu, což neučinil. Dále s odkazy na judikaturu Nejvyššího správního soudu namítal porušení ustanovení § 68 odst. 3 správního řádu, neboť v rozhodnutí chybí uvedení všech podkladů, z nichž správní orgán vycházel, ajejichjednotlivé hodnocení.
O odvolání žalobce rozhodl žalovaný napadeným rozhodnutím. K námitce ohledně práv nabytých v dobré víře a nutnosti přihlédnout k ustanovení § 100 odst. 5 a § 94 odst. 4 a 5 správního řádu uvedl, že vlastnické právo není a ani městským úřadem nebylo v řízení nikterak zpochybňováno, předmětem obnovy řízeníje náprava nepřípustného stavu, kdy nesprávně přiděleným číslem VIN došlo k duplicitě identifikátoru u dvou vozidel. Nesouhlasí s tím, že by práva spojená s přidělením úředního čísla VIN byla nabyta v dobré víře, neboť společnost B. a.s. v žádosti vědomě uvedla nesprávné údaje, jak vyplývá z protokolu o vydání věci. Žalobce, který jménem společnosti B. a.s. protokol podepsal, rovněž měl a mohl vědět, že vozidlo bylo odcizeno původnímu vlastníku a v České republice bylo přihlášeno na základě neoriginálních dokladů. Je pravdou, že žalovaný se zabývá odvoláním žalobce proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ve věci obnovy řízení o schválení technické způsobilosti předmětného vozidla,jehož výsledkem může být zrušení schválení technické způsobilosti a registrace vozidla. Je v zájmu vlastníka, aby byly napraveny vady obou řízení a registrační úkony uvedeny do správného stavu. Předpoklademje předložení relevantních registračních dokladů vlastníkem vozidla. Žalovaný odmítá.vrzení žalobce, že sejeho právní předchůdce na protiprávnímjednání nepodílel, neboť právě on uvedl v žádosti údaj, ojehož nesprávnosti věděl. Dodal, že z odůvodnění rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy vyplývá, že Magistrát hlavního města Prahy má za prokázané, že typový a zákaznický štítek i osvědčení o registraci vozidla v Německu, které byly předloženy při schvalování technické způsobilosti, jsou padělané. Nelze šetřit práva nabytá v dobré víře legalizací podvodnéhojednání. Pokud jde o námitku, že v prvostupňovém rozhodnutí nebyly uvedeny veškeré podklady pro rozhodnutí, pak není zřejmé, o jaké další podklady by se mělojednat, neboť spisová dokumentace předložená žalovanému žádné další podklady neobsahuje a žalobce nevyužil práva nahlížet do spisu. V prvostupňovém rozhodnutíje jasně definován skutkový stav, jsou vyjmenovány všechny podklady aje odůvodněno, pročje stávající stav nepřípustný a pročje třeba provést nápravu. Je v něm rovněž uvedeno, jakými ustanoveními právních předpisů se městský úřad řídil, a vypořádány připomínky účastníků.
Soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti žaloby. Jak uzavřel rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 26. 6. 2007, č. j. 5 As 13/2006-46, žaloba proti rozhodnutí, jímž byla správním orgánem z moci úřední nařízena obnova řízení,je přípustná, jde-li o rozhodnutí ve smyslu § 65 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dálejen „s. ř. s.“). Při posuzování této otázkyje třeba zkoumat, zda jsou tu nějaká práva, do nichž rozhodnutí zasahuje nebo zasáhnout může. Takový případ nastává zejména tam, kdeje s rozhodnutím o nařízení obnovy řízení spojen odkladný účinek. Dle ustanovení § 100 odst. 6 věty druhé správního řádu rozhodnutí, jímž bylo řízení obnoveno, má odkladný účinek, pokud napadené rozhodnutí nebylo dosud vykonáno, ledaže správní orgán v rozhodnutí odkladný účinek vyloučil z důvodů uvedených v § 85 odst. 2 nebo ledaže vykonatelnost nebo jiné účinky rozhodnutí již zanikly podle zvláštního zákona. V daném případě správní orgán odkladný účinek nevyloučil. Napadené rozhodnutíje způsobilé zasáhnout do právní sféry žalobce, neboť dle ustanovení § 36 odst. 1 zákona o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích lze na pozemních komunikacích provozovat pouze takové silniční vozidlo, kteréje technicky způsobilé k provozu na pozemních komunikacích podle tohoto zákona, přičemž dle § 37 písm. d) citovaného zákona silniční vozidloje technicky nezpůsobilé k provozu na pozemních komunikacích, pokud byly na vozidle provedeny neschválené změny anebo zásahy do identifikátorů vozidla, například VIN. S ohledem na výše uvedené tedy napadené rozhodnutí není vyloučeno ze soudního přezkumu.
Soud po zjištění, že žalobaje včasná, podaná oprávněnou osobou a že jsou splněny i další podmínkyjejího věcného projednání, napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů přezkoumal vycházeje ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Soud ve věci podle § 51 odst. 1 s. ř. s. nenařizovaljednání, neboť účastníci k výzvě soudu nevyjádřili svůj nesouhlas, a má se tedy za to, že s rozhodnutím věci bez nařízeníjednání souhlasí.
Žalobce jako první žalobní bod namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro nesrozumitelnost výroku, neboť není patrné, které z podaných odvolání bylo výrokem napadeného rozhodnutí zamítnuto.
K prvnímu žalobnímu bodu soud uvádí, že z napadeného rozhodnutíje zjevné, že výrokem bylo rozhodnuto o obou odvoláních. Tento závěrjednoznačně vyplývá z textu rozhodnutí, a to především zjeho záhlaví, v němž se uvádí, že žalovaný rozhodl „o odvolání účastníků řízení“, které zde následně specifikuje, a dále z odůvodnění, v němž žalovaný postupně sděluje obsah obou odvolání, uvádí, že byla přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí „v rozsahu námitek uvedených vjednotlivých odvoláních“ a dále se vyjadřuje k námitkám v nich vzneseným. Použití singuláru namísto plurálu ve výroku rozhodnutí lze s ohledem na celkový text rozhodnutí považovat za pouhou chybu v psaní, která nemá vliv na srozumitelnost rozhodnutí. Srozumitelnosti rozhodnutí není s ohledem na výše uvedené na překážku ani zkratka „odvolatel“ zavedená v záhlaví pouze projednoho z účastníků, ojejichž odvolání žalovaný rozhodoval, zatímco v případě druhého účastníka se zavádí pouze zkratka „zmocněnec“ projeho zástupce, neboťje patrné, že sejednájen o zavedení zkratek, které jsou promítnuty v odůvodnění, kde žalovaný rozlišuje odvolání „odvolatele“ a odvolání „podané zmocněncem.“ Byť žalovaný mohl nepochybně zvolit preciznější vyjádření, nečiní zavedení výše uvedených zkratek rozhodnutí nesrozumitelným a nevzbuzuje pochybnost o tom, že žalovaný rozhodoval nejen o odvolání účastníka označovaného v textu zkratkou „odvolatel“, ale též o odvolání druhého účastníka, označovaného jako „podané zmocněncem.“ Jak bylo uvedeno výše, ze záhlavíje patrné, že žalovaný rozhodoval o odvolání obou označených účastníků, čemuž odpovídá odůvodnění, v němž se postupně zabýval oběma odvoláními ajejich důvody. Soud v této souvislosti poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 8. 2006, č. j. 1 Afs 38/2006 – 72, v němž Nejvyšší správní soud formuloval závěr, podle něhož „rozhodnutí nemůže být nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost tehdy,je-li rozpor v něm odstranitelný výkladem, tj. nebudou-li po interpretaci napadeného rozhodnutí jako celku – s přihlédnutím k obsahu spisu a k úkonům správních orgánů a účastníků – pochyby ojeho významu. To platí tím spíše, pokud rozpor, v němž má údajně spočívat nesrozumitelnost rozhodnutí, spočívá pouze v písařské chybě.“ Jak bylo výše uvedeno, v daném případěje výkladem rozhodnutí jako celku nepochybné, že žalovaný napadeným rozhodnutím zamítl obě podaná odvolání, a proto soud neshledal první žalobní bod důvodným.
Jako druhý žalobní bod žalobce namítal nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů s tím, že žalovaný se dostatečně nevypořádal s námitkou žalobce ohledně nutnosti důsledné aplikace ustanovení § 100 odst. 5 správního řádu ve spojení s ustanovením § 94 odst. 4 a 5 správního řádu. Ani tento žalobní bod neshledal soud důvodným, neboť žalovaný se námitkami žalobce ohledně práv nabytých v dobré víře,jejichž ochranu řeší výše uvedená ustanovení, v napadeném rozhodnutí dostatečně vypořádal. Na tomto závěru nic nemění skutečnost, že převážně odkázal na vypořádání námitek ohledně práv nabytých v dobré víře vznesených v odvolání druhým účastníkem. Žalovaný především zdůvodnil, proč práva z rozhodnutí o přidělení úředního čísla VIN nemohla být nabyta v dobré víře. Poukázal na to, že právní předchůdce žalobce uvedl v žádosti vědomě nesprávný údaj o identifikačním čísle vozidla, což nepochybně vyplývá z protokolu o předání vozidla. Ve vztahu k žalobci pak zdůraznil, že i on si musel být pozměnění údajů vědom, neboť jako zástupce svého právního předchůdce protokol podepsal. Pokud jde o vlastnické právo, žalovaný uvedl, že není nikterak zpochybňováno. Žalovaný vysvětlil, že zrušení přiděleného čísla VIN nepovede k znehodnocení vozidla, neboť lze dosáhnout obnovení původního čísla VIN, budou-li předloženy původní registrační doklady, případně náhradní dokumenty vydané registračním orgánem v zemi původu vozidla. Poukázal také na nepřípustnost stavu, kdy vozidloje opatřeno identifikátorem jiného vozidla. Ve vztahu k rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ve věci obnovy řízení o schválení technické způsobilosti vozidla ajeho registrace uvedl, že i v tomto ohleduje v zájmu žalobce napravit vady obou řízení, přičemž upozornil, že Magistrát hlavního města Prahy založil své rozhodnutí o obnově řízení také na zjištění, že typový a zákaznický štítek a osvědčení o registraci vozidla v Německu předložené při schvalování technické způsobilosti byly padělané. S přihlédnutím k tomu jsou pak námitky žalobce ve vztahu k rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy irelevantní. Nelze šetřit práva nabytá v dobré víře legalizací podvodnéhojednání. Z výše uvedeného vyplývá, že žalovaný se v napadeném rozhodnutí s námitkami žalobce poukazujícími na nutnost šetřit práva žalobce nabytá v dobré víře vypořádal a své úvahy zdůvodnil. Napadené rozhodnutí tedy nelze v této části považovat za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.
Žalobce dále v žalobě zopakoval námitky vznesené v odvolání, aniž napadaljejich vypořádání žalovaným, přestože, jak bylo uvedeno výše, žalovaný na tyto námitky v napadeném rozhodnutí reagoval. Soud se plně ztotožňuje se závěry žalovaného, že právní předchůdce žalobce ani žalobce nemohli nabýt práv z rozhodnutí ve věci obnovení VIN v dobré víře, neboť obnovit lze pouze VIN původní, nikoli pozměněný, přičemž v žádosti byl uveden nepravdivý údaj o původním VIN, kdy na místo původního byl uveden VIN pozměněný, čehož si musel být vědom jak právní předchůdce žalobce, tak žalobce, který jako člen představenstva právního předchůdce žalobce podepsal protokol o předání věci, z něhož byla tato skutečnost patrná. Žalobce si s ohledem na podpis protokolu o předání vozidla musel přitom být již v době převodu vozidla na svou osobu vědom toho, že vozidlo má pozměněné identifikační číslo vozidla. Bylo pouze na žalobci, resp.jeho právním předchůdci,jehož představenstva byl žalobce členem, aby postupovali při nabytí vozidla s náležitou péčí a obezřetnostní a aby se případně domáhali svých nároků vůči svým právním předchůdcům prostředky soukromého práva. Za této situace nemůže být dotčení žalobce vjeho právech důvodem pro nenařízení obnovy řízení dle § 100 odst. 5 ve spojení s ustanovením § 94 odst. 4 a 5 správního řádu, a naopak musí převážit veřejný zájem na tom, aby byly respektovány zákonem stanovené podmínky provozování vozidel na pozemních komunikacích, a aby identifikační číslo vozidla bylojedinečným identifikátorem, jak správně poukázal žalovaný. Také nelze přehlédnout zájem provozovatele vozidla s řádným číslem VIN, abyjeho vozidlo mohlo být prostřednictvím tohoto údajejednoznačně a nezaměnitelně identifikováno. Jestliže žalobce namítá, že není schopen opatřit si původní či náhradní registrační doklady v zemi původu potřebné pro obnovení původního čísla VIN, není tato skutečnost s ohledem na výše uvedené významná. Je navíc třeba poznamenat, že žalobce ani neuvedl a nedoložil žádné konkrétní okolnosti, které by svědčily o nemožnosti potřebné doklady opatřit. Jestliže pouze namítá, že vozidlo bylo původnímu vlastníku odcizeno,je třeba si uvědomit, že otázka nabytí vlastnického práva bude vždy posuzována v zemi původu vozidla s ohledem na pravidla mezinárodního práva soukromého, která obvykle vychází, pokud jde o nabytí vlastnictví, z pravidla místa polohy věci (lex rei sitae), a v tomto směru není výjimkou ani Spolková republika Německo (§ 43 EGBGB – úvodní zákon k německému občanskému zákoníku). Proto pouhá skutečnost, že sejedná o odcizené vozidlo (když německé právo neumožňuje nabytí kradené věci od nevlastníka dle § 935 BGB – německý občanský zákoník), nemůže sama znamenat nemožnost získání potřebných dokladů.
Vzhledem k tomu, že soud neshledal žádný žalobní bod důvodným a nezjistil ani žádnou vadu, k níž by byl povinen přihlédnout i bez námitky, byla žaloba zamítnuta (§ 78 odst. 7 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 60 odst. 1 a odst. 7 s. ř. s. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměl úspěch. Žalovaný uplatnil nárok na náhradu nákladů s odvoláním na nález Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2014, Pl. ÚS 39/13. Tento nárok však soud žalovanému nepřiznal, neboť mu nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti, které jsou hrazeny z veřejných rozpočtů, v čemžje třeba spatřovat důvod zvláštního zřetele hodný ve smyslu § 60 odst. 7 s. ř. s. Lze odkázat na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2015, č. j. 7 Afs 11/2014-47, v němž se mimo jiné uvádí: „s výkonem působnostijednotlivých správních orgánůje nerozlučně spojena též povinnost tuto činnost obhájit u nezávislého soudu, povolaného na základě příkazu ústavodárce k ochraně právjednotlivců (srov. čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Náklady takto vzniklé při této standardní činnosti správních orgánů jsou stejně jako veškeré náklady na fungování veřejné správy hrazeny z veřejných rozpočtů, tj. z výtěžku daní a poplatků hrazených všemi občany na základě zákona.“ K odkazu žalovaného na výše uvedený nález Ústavního soudu soud konstatuje, že odlišné zacházení s žalovaným správním orgánem ve vztahu k žalobci ohledně náhrady nákladů nelze považovat za nepřípustné, neboť se nejedná o účastníky ve srovnatelné situaci, jak vysvětlil Nejvyšší správní soud v citovaném usnesení.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dnejeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek,je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodůje stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel,jeho zaměstnanec nebo člen, který za nějjedná nebojej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, kteréje podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat najeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.
V Praze dne 14. června 2016
Mgr. Jitka Zavřelová, v. r.
předsedkyně senátu
Za správnost:
Božena Kouřimová
*** *** |
612603 | [OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Daniely Zemanové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: HORREN s.r.o., se sídlem Pobřežní 6, Praha 8, zastoupený Mgr. Martinou Zikmundovou, advokátkou se sídlem Markétská 1, Praha 6, proti žalovanému: Ministerstvo pro místní rozvoj, se sídlem Staroměstské náměstí 6, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 2. 2007, č. j. 44814/2006-83/O-2604/06, o zrušení rozhodnutí o povolení změny v užívání stavby v přezkumném řízení, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2007, č. j. 7 Ca 117/2007 – 48,
takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2007, č. j. 7 Ca 117/2007 – 48, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Podanou kasační stížností se žalobce (dálejen „stěžovatel“) domáhá zrušení shora označeného usnesení Městského soudu v Praze (dálejen „městský soud“), kterým byla odmítnuta žaloba proti rozhodnutí Ministerstva pro místní rozvoj (dálejen „žalovaný“), ze dne 19. 2. 2007, č. j. 44814/2006-83/O-2604/06. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy (dálejen „Magistrát“), ze dne 6. 9. 2006, č. j. S-MHMP 221820/2006/OST/Ko/Jn, kterým bylo v přezkumném řízení zrušeno rozhodnutí Úřadu městské části Praha 8, odboru výstavby (dálejen „stavební úřad“), ze dne 31. 10. 2005, č. j. OV/2005/4066/Be. Stavební úřad zde povolil k návrhu stěžovatele změnu v užívání stavby - bytu č. 15 ve 2. NP bytového domu na adrese P. 58, K. č. p. 6, P., na kancelář.
Stěžovatel označil za důvody kasační stížnosti skutečnosti uvedené v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění (dálejen „s. ř. s.“). Nezákonnost rozhodnutí městského soudu spatřuje v nesprávném posouzení právní otázky soudem,jelikož rozhodnutím Magistrátu došlo k zásahu dojeho práv a povinností. Dále stěžovatel tvrdí, že řízení má vady spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech neboje s nimi v rozporu, nebo že přijejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost. Stěžovatel považuje usnesení městského soudu za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť městský soud vydal pouze usnesení týkající se žalovaného, ačkoli žaloba byla podána nejen protijeho rozhodnutí, ale i proti rozhodnutí Magistrátu. Svůj postup přitom městský soud nijak neodůvodnil.
Žalovaný podal ke kasační stížnosti vyjádření, v němž konstatuje, že v kasační stížnosti není napadán závěr městského soudu o nepřípustnosti žaloby. Stěžovatel podle žalovaného znovu poukazuje na vady rozhodnutí Magistrátu a žalovaného vydaných v přezkumném řízení. K námitce, že kasační stížností napadené usnesení se týká pouzejednoho z rozhodnutí označených v žalobě, žalovaný uvádí, že podle § 69 s. ř. s.,je žalovaným správní orgán, který rozhodl v posledním stupni, nebo správní orgán, na kterýjeho působnost přešla.
Z předložené spisové dokumentace Nejvyšší správní soud zjistil následující relevantní skutečnosti rozhodné pro posouzení důvodnosti stěžovatelem podané kasační stížnosti:
Dne 10. 10. 2004 podal stěžovatel u stavebního úřadu žádost o rekolaudaci bytovéjednotky. Stavební úřad toto podání podle obsahu posoudil jako návrh na vydání povolení změny v užívání stavby a svým rozhodnutím ze dne 31. 10. 2005 tuto změnu povolil. Rozhodnutí nebylo v zákonné lhůtě napadeno odvoláním a nabylo právní moci dne 19. 11. 2005.
Dne 23. 3. 2006 podal pan S. B., jakožto nájemce bytu ve stejném podlaží jako prostor stěžovatele, podnět k provedení přezkumného řízení. Magistrát (orgán nadřízený stavebnímu úřadu) dospěl k závěru, že napadené rozhodnutíje nezákonné a rozhodnutím vydaným dne 6. 9. 2006 v přezkumném řízení podle § 97 odst. 3 a § 98 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění zákona č. 413/2005 Sb. (dálejen „správní řád“), výše zmíněné rozhodnutí stavebního úřadu zrušil. Hlavní rozpor rozhodnutí stavebního úřadu se zákonem spočívá dle Magistrátu v tom, že dotčené rozhodnutí zasáhlo do právního vztahu vytvořeného nájemní smlouvou mezi stěžovatelem a panem B. a předmět nájemní smlouvy byl změněn z bytu na nebytový prostor – kancelář. Nájemní poměr se přitom řídí ustanoveními občanského zákoníku a správní orgány, tudíž ani stavební úřady nejsou oprávněny do něho takovýmto způsobem zasahovat. Rozhodnutí stavebního úřadu dle Magistrátu ani nevycházelo ze spolehlivě zjištěného stavu věci. Jelikož byly splněny zákonné podmínky pro rozhodnutí ve zkráceném přezkumném řízení, využil Magistrát tohoto procesního postupu. Jednání stěžovatele jako vlastníka domu Magistrát dále označil za rozporné s dobrými mravy, a proto nepožívající zákonné ochrany.
Proti rozhodnutí Magistrátu vydanému v přezkumném řízení, podal stěžovatel odvolání. V něm tvrdil, že byt, ojehož změně užívání bylo rozhodnuto, byl v době podání žádosti o rekolaudaci prázdný a nebyl předmětem žádné nájemní smlouvy. Pan B. užívá byt vedlejší. Vedle toho stěžovatel připustil, že oba byty spolu stavebně souvisejí. Magistrát podanému odvolání sám nevyhověl, jak žádal stěžovatel, a předložiljej k rozhodnutí žalovanému. Ten odvolání stěžovatele zamítl a napadené rozhodnutí Magistrátu potvrdil, neboť se ztotožnil sjeho právním názorem. V odůvodnění svého rozhodnutí žalovaný dospěl k závěru, že spisový materiál neposkytuje dostatečný podklad pro vydání rozhodnutí.
Rozhodnutí žalovaného bylo ze strany stěžovatele napadeno žalobou ve správním soudnictví, podanou dne 19. 4. 2007 k Městskému soudu v Praze. Podle názoru městského soudu vydané rozhodnutí, kterým správní orgán podle ustanovení § 97 odst. 3 správního řádu zrušil rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a přitom mu věc vrátil k dalšímu řízení, nastává stav, kdy správní orgán prvního stupně ve věci nerozhodl. Neexistuje tedy žádné rozhodnutí, které se práv a povinností účastníka řízení dotýká. Zároveň tedy žalobou napadené rozhodnutí, které takový stav potvrzuje, závazným způsobem práva či povinnosti účastníka řízení neurčuje, a tedy není rozhodnutím ve smyslu § 65 s. ř. s., ač z formálního hlediska náležitosti rozhodnutí splňuje. Na žalobou napadené rozhodnutí se tak podle městského soudu vztahuje kompetenční výluka uvedená v ustanovení § 70 písm. a) s. ř. s., a proto městský soud návrh podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. usnesením odmítl.
Kasační stížnostje podle § 102 a násl. s. ř. s. přípustná. Stěžovatel formálně opírá kasační stížnost o důvody dle ustanovení § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.,
tj. o nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, o vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech neboje s nimi v rozporu, nebo že přijejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit, a konečně též o nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí. Nejvyšší správní soud přitom v této souvislosti již dříve dospěl k závěru,jenž vyjádřil ve svém rozsudku ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 – 98, publikovaném pod č. 625/2005 Sb. NSS: „Je-li kasační stížností napadeno usnesení o odmítnutí žaloby, přicházejí pro stěžovatele v úvahu z povahy věci pouze kasační důvody dle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., spočívající v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu. Pod tento důvod spadá také případ, kdy vada řízení před soudem měla nebo mohla mít za následek vydání nezákonného rozhodnutí o odmítnutí návrhu, a dále vada řízení spočívající v tvrzené zmatečnosti řízení před soudem.“ Rozsahem a důvody kasační stížnostije Nejvyšší správní soud podle § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v rozsahu důvodů uplatněných v kasační stížnosti a dospěl k závěru, žeje důvodná.
Podle § 94 odst. 1 správního řádu v přezkumném řízení správní orgány z moci úřední přezkoumávají pravomocná rozhodnutí v případě, kdy lze důvodně pochybovat o tom, že rozhodnutíje v souladu s právními předpisy. Přezkumné řízení lze zahájit, i pokudje rozhodnutí předběžně vykonatelné podle § 74 a dosud nenabylo právní moci; pokud bylo po zahájení takového přezkumného řízení podáno odvolání, postupuje se podle ustanovení hlavy VIII této části. Účastník může dát podnět k provedení přezkumného řízení; tento podnět není návrhem na zahájení řízení;jestliže správní orgán neshledá důvody k zahájení přezkumného řízení, sdělí tuto skutečnost s uvedením důvodů do 30 dnů podateli.
Podle § 97 odst. 1 správního řádujestliže správní orgán po zahájení přezkumného řízení zjistí, že právní předpis porušen nebyl, řízení usnesením zastaví. Usnesení se pouze poznamená do spisu. Odst. 3 téhož ustanovení stanoví, že rozhodnutí, které bylo vydáno v rozporu s právními předpisy, příslušný správní orgán zruší nebo změní, popřípadě zruší a věc vrátí odvolacímu správnímu orgánu nebo správnímu orgánu prvního stupně; tyto správní orgány jsou vázány právním názorem příslušného správního orgánu.
Z citovaných ustanovení správního řádu vyplývá, že podnět k provedení přezkumného řízení není návrhem na zahájení řízení. Účastník, který takový podnět podá, tedy nemá právní nárok na vydání rozhodnutí v přezkumném řízení. Pokud by v této věci Magistrát neshledal důvod k zahájení přezkumného řízení, tentojeho závěr by nebylo možno napadnout žalobou ve správním soudnictví. Stejný názor vyslovil Nejvyšší správní soud již v minulosti, například v rozsudku ze dne 14. 2. 2008, č. j. 7 As 55/2007 – 71, kde uvedl: „Přípis, jímž správní orgán intimuje, že neshledává důvody k zahájení přezkumného řízení (§ 94 odst. 1 správního řádu z roku 2004),je pouhým sdělením úřadu straně a není rozhodnutím ve smyslu § 65 s. ř. s.; takový úkonje vyloučen z přezkoumání soudem ve správním soudnictví a žalobu proti němu podanou správní soud odmítne jako nepřípustnou (§ 46 odst. 1 písm. d/, § 68 písm. e/, § 70 písm. a/ s. ř. s.).“ Ke shodnému závěru dospěl Nejvyšší správní soud při posouzení totožné právní otázky i v rozsudku ze dne 22. 5. 2008, č. j. 9 Ans 1/2008 – 135, v němž převzal názor vyjádřený v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 2. 1998, č. j. 6 A 53/97 – 18.
V předmětné věci však Magistrát na podnět k provedení přezkumného řízení reagoval a pravomocné rozhodnutí stavebního úřadu zrušil. O tomto zrušujícím rozhodnutí Magistrátuje nutno naopak v souladu s rozsudkem rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2007, č. j. 4 As 31/2006 – 73, publikovaným pod č. 1513/2008 Sb. NSS, konstatovat, že podléhá soudnímu přezkumu ve správním soudnictví: „Rozhodnutí správních orgánů, vydaná podle § 65 odst. 2 správního řádu z roku 1967, jimiž byla mimo odvolací řízení zrušena nebo změněna pravomocná rozhodnutí ve správním řízení, jsou rozhodnutími ve smyslu § 65 s. ř. s., a podléhají soudnímu přezkumu, neboť tato rozhodnutí zasahují do existujících hmotných práv fyzických nebo právnických osob, nabytých v původním pravomocně skončeném správním řízení.“ Principy úpravy přezkumného řízení podle ustanovení § 65 a násl. zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění pozdějších předpisů, a dle § 94 a násl. zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, jsou přitom shodné, a závěry rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu tedy lze bez dalšího aplikovat i na projednávanou věc. Úvodní kasační námitku tak shledal zdejší soud důvodnou.
Námitku vad řízení ve smyslu § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. nelze podle výše citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 – 98, uplatnit,je-li kasační stížností napadeno usnesení o odmítnutí žaloby. Tak, jakje tato námitka v kasační stížnosti formulována, nadto ani nesplňuje potřebné náležitosti k tomu, aby se jí mohl tento soud samostatně zabývat (k tomu srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 – 58, publikovaný pod č. 835/2006 Sb. NSS).
K poslední stížní námitce vytýkající napadenému usnesení městského soudu nepřezkoumatelnost zdejší soud odkazuje na svůj rozsudek ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75, publikovaný pod č. 133/2004 Sb. NSS: „Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodůje založena na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí se přitomjednat o vady skutkových zjištění, o něž soud opírá své rozhodovací důvody. Za takové vady lze považovat případy, kdy soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem, anebo případy, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy byly v řízení provedeny.“ Při aplikaci uvedených hledisek nelze usnesení městského soudu označit za nepřezkoumatelné. Skutečnost, že městský soud označil jako žalovaného pouze Ministerstvo pro místní rozvoj a rozhodoval pouze o zákonnosti jím vydaného rozhodnutí, zcela odpovídá dikci ustanovení § 69 s. ř. s., podle něhož žalovanýmje správní orgán, který rozhodl v posledním stupni, nebo správní orgán, na kterýjeho působnost přešla.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud uzavírá, že městský soud pochybil, pokud žalobu jako nepřípustnou odmítl podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Jelikož v posuzovaném případě nebyly splněny podmínky pro odmítnutí žalobního návrhu, Nejvyšší správní soud usnesení městského soudu pro nezákonnost zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 110 odst. 1 s. ř. s.). Městský soudje v něm povinen v souladu s vysloveným právním názorem Nejvyššího správního soudu, jímžje dle ustanovení § 110 odst. 3 s. ř. s. vázán, znovu posoudit žalobní návrh stěžovatele.
V novém rozhodnutí pak městský soud rozhodne také o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti ve smyslu ustanovení § 110 odst. 2 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. července 2008
Mgr. Daniela Zemanová
předsedkyně senátu |
461064 | 57 A 47/2017-48
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Alexandra Krysla a soudců Mgr. Miroslavy Kašpírkové a Mgr. Jaroslava Škopka v právní věci žalobce: D. J. O’B., nar. …, státní příslušnost Kanada, bytem …, zastoupeného Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, se sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 11.4.2017, čj. MV-158734-4/SO-2016
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
I. Vymezení věci
Žalobce se žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalované ze dne 11.4.2017, čj. MV-158734-4/SO-2016, (dálejen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, (dálejen „prvostupňový správní orgán“) ze dne 9.9. 2016, čj. OAM-13947-10/DP-2016, (dálejen „prvostupňové rozhodnutí“), kterým bylo podle § 66 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dálejen „správní řád“) zastaveno řízení o žádosti žalobce o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky za účelem podnikání jako osoba samostatně výdělečně činná (dálejen „OSVČ“) podané podle § 44a zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dálejen „ZPC“ nebo „zákon o pobytu cizinců“).
II. Důvody žaloby
Žalobce namítal, že prvostupňový správní orgán pochybil, když řízení o žádosti žalobce zastavil místo toho, aby vydal meritorní rozhodnutí. Žalovaná se následně dopustila stejného pochybení, když tento postup svým rozhodnutím aprobovala a pouze zopakovala názor prvostupňového správního orgánu, že nedoložení potvrzení okresní správy sociálního zabezpečení o neexistenci nedoplatkůje podstatnou vadou žádosti, a tudížje dán důvod pro zastavení řízení.
Žalobce v té souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21.3.2013, čj. 4 As 11/2012, ve kterém se mimo jiné uvádí: „...správní orgán prvního stupně nebyl oprávněn postupovat podle § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu, podle něhož „řízení o žádosti správní orgán usnesením zastaví,jestliže žadatel v určené lhůtě neodstranil podstatné vady žádosti, které brání pokračování v řízení. “ ... Na podporu tohoto závěru lze poukázat na § 9 správního řádu, který jako primární účel správního řízení deklaruje vydání meritorního správního rozhodnutí, tedy „ rozhodnutí, jímž se v určité věci zakládají, mění nebo ruší práva anebo povinnosti jmenovitě určené osoby nebo jímž se v určité věci prohlašuje, že taková osoba práva nebo povinnosti má anebo nemá “ (srov. SKULOVA, S. a kol. Správní právo procesní. 1. vyd. Plzeň : Aleš Čeněk, 2008. s. 197). Podmínkou vydání takového rozhodnutíje přitom věcné posouzení žádosti účastníka. Zastavení řízení bez meritorního přezkumu žádosti v tomto smyslu představuje výjimku z pravidla pro ty případy, kdy vůbec není možné se předmětem řízení zabývat...“
Žalobce již v odvolání uvedl, že jakmile své pochybení zjistil, snažil se
situaci promptně vyřešit a chybějící dokument co nejdříve dodat. Žalobce tedy namítal nejen
porušení § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu, ale též § 9 správního řádu. Vzhledem k tomu, že se žalovaná s touto námitkou řádně nevypořádala v odůvodnění napadeného rozhodnutí, namítal žalobce též porušení § 68 odst. 3, resp. 89 odst. 2 správního řádu.
Prvostupňový správní orgán se dopustil nesprávného procesního postupu, když řízení o žádosti zastavil dle § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu, pokud měl možnost žádost meritorně posoudit a případně následně zamítnout dle § 56 ZPC.
Žalobce dále poukázal na chybný procesní postup s ohledem na přerušení řízení, resp. pokračování v řízení. Prvostupňový správní orgán vyzval žalobce k doložení dokladů a následně vyrozuměl žalobce o pokračování v řízení dle § 65 odst. 2 správního řádu. Správní řád v § 64 odst. 1 písm. a) stanoví, že správní orgán může řízení usnesením přerušit současně s výzvou dle § 45 odst. 2 správního řádu, což správní orgán učinil. Podle § 65 odst. 2 správního řádu může správní orgán pokračovat poté, co odpadne překážka, pro kterou bylo řízení přerušeno. Pokračování v řízení po uplynutí lhůty se vztahuje pouze k přerušení řízení podle § 64 odst. 2 a 3 správního řádu, tudíž ne na případ žalobce. Pokud prvostupňový správní orgán neshledal vytýkanou vadu žádosti za odstraněnou, nebyl podle dikce § 65 odst. 2 správního řádu oprávněn v řízení pokračovat, neboť překážka, pro kterou došlo k přerušení řízení, tedy vada žádosti, nebyla odstraněna. Správní orgán tak tímto svým procesním postupem vyvolal v účastníku řízení domnění, že žádostje již kompletní. Pokud následně až v rozhodnutí definoval neodstraněné vady řízení, dopustil se nezákonnosti spočívající v porušení § 65 odst. 2 správního řádu i v porušení zásad činnosti správního orgánu zakotvených v § 4 odst. 1 správního řádu (zásada vycházení vstříc), § 4 odst. 2 správního řádu (poučovací povinnost), § 4 odst. 4 správního řádu (umožnění uplatňovat práva a oprávněné zájmy).
Žalobce s odvoláním doložil potřebný doklad, potvrzení o tom, že nemá splatné nedoplatky na pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti včetně penále s tím, že k opožděnému předložení došlo z důvodu pochybění Pražské správy sociálního zabezpečení. Dle žalobce lze doložené potvrzení považovat za novou skutečnost ve smyslu § 82 odst. 4 správního řádu. V té souvislosti žalobce odkázal na rozhodnutí žalované ze dne 2.11.2015, čj. MV-130924-4/SO-2015: „Dle § 82 odst. 4 správního řádu se sice k novým skutečnostem a návrhům na provedení nových důkazů, uvedeným v odvolání, přihlédne pouze
tehdy, jde-li o takové skutečnosti a důkazy, které účastník nemohl uplatnit dříve, avšak dle názoru Komise není v případě správního řízení o žádostech, kdejejediným účastníkem řízení
žadatel, striktně formalistická aplikace § 82 odst. 4 správního řádu na místě aje nutné přihlédnout i k základním zásadám činnosti správních orgánů. Vzhledem k tomu, že sejedná o řízení o žádosti,jehožjediným účastníkemje žadatel, nemůže zrušením napadeného rozhodnutí dojít k žádnému zásahu do práv a oprávněných zájmů dalších osob. Komise rovněž uvádí, že uvedeným postupem nebude zasaženo do veřejného pořádku“. V citovaném případu žalovaná rozhodovala v obdobné věci, kdy žadatel žádal o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání a nedoložil potvrzení finančního úřadu o nedoplatcích, resp. doložiljej v rámci odvolacího řízení. Obdobně žalovaná rozhoduje i v jiných případech, proto lze namítat, že nepřihlédnutí k doloženým dokumentůmje v rozporu se zásadou legitimního očekávání (§ 2 odst. 4 správního řádu). Vzhledem k povinnosti správního orgánu rozhodovat dle aktuálního skutkového stavu (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7.4.2011, čj. 1 As 24/2011). Na rozdíl od občanského soudního řádu (§ 154 odst. 1) a soudního řádu správního (§ 75 odst. 1) neobsahuje správní řád konkrétní ustanovení,jež by zakotvovala zásadu, že pro rozhodování správního orgánuje rozhodující skutkový a právní stav v době vydání rozhodnutí. Lze však souhlasit s názorem, že zásada vyplývá implicitně ze správního řádu, a to ostatně jižjen s přihlédnutím k jiným ustanoveními správního řádu, jakoje § 96 odst. 2, § 90 odst. 4 nebo § 82 odst. 4, kdyje správní orgán prvního stupně v rámci autoremedury, resp. odvolací správní orgán, povinen vzít tyto nové skutečnosti v potaz. Žalobce spolu s odvoláním chybějící dokument doložil. Touto skutečností se však žalovaná vůbec nezabývala, a to přesto, že má povinnost zjistit skutkový stav tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti. Žalovaná tuto skutečnost v odůvodnění napadeného rozhodnutí přešla pouze tím, že účastník byl na možnost zastavení řízení podle § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu v případě nedoložení uvedených podkladů správním orgánem prvního stupně upozorněn. Z důvodu, že výše uvedený doklad účastník do vydání usnesení nedoložil, považovala žalovaná prvostupňové rozhodnutí o zastavení řízení v souladu s právními předpisy.
Žalobce také namítal, že prostřednictvím nesprávného a nezákonného postupu prvostupňového správního orgánu, tedy v důsledku procesního usnesení dle správního řádu, namísto vydání meritorního rozhodnutí dle zákona o pobytu cizinců, se správní orgány obou stupňů účelově vyhnuly své zákonné povinnosti zakotvené v § 174a ZPC, tedy povinnosti zkoumat přiměřenost dopadů všech rozhodnutí dle tohoto zákona. Výčet tam uvedený představuje minimální množinu faktorů, které ovlivňují přiměřenost správního rozhodnutí, přičemž,je-li správní orgán povinen zvážit „zejména“ vyjmenované faktory, znamená to, že se musí vypořádat se všemi tam uvedenými. Jinými slovy, dle zákona o pobytu cizinců musí být každé rozhodnutí přiměřené a § 174a ZPC nabízí odpověď na otázku, coje onou „přiměřeností“. Nemůže obstát, pokud správní orgán provede požadovanou úvahujen v omezené míře nebo se s nimi nevypořádá vůbec. Správní orgán prvního stupně se k přiměřenosti rozhodnutí nevyjádřil vůbec a žalovaná se omezila na tvrzení, že nebyla povinna se jí zabývat. Z výše uvedeného vyplývá, že tento závěr žalovanéje chybný. Je zřejmé, že žalobce má na území České republiky plně rozvinutý svůjekonomický a profesní život, Českou republiku již považuje za svůj domov a rád by se zde i nadále věnoval svým ekonomickým aktivitám. Rozhodnutí žalovanéje s ohledem na uvedené skutečnostijednoznačně nepřiměřené. Pokud však rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ani žalované neobsahuje žádnou úvahu o přiměřenosti rozhodnutí, tak jak to požaduje § 174a ZPC (jakje tomu v tomto případě),jedná se o porušení nejen tohoto ustanovení zákona, ale také § 3 správního řádu,jelikož nelze ani v nadsázce hovořit o tom, že se správní orgán pokusil zjistit skutečný stav věci, mající vazbu na § 174a ZPC. Rovněž žalovaný tím, že se v odůvodnění rozhodnutí s touto nepřiměřeností nevypořádal,jednal také v rozporu s § 68 odst. 3 správního řádu.
III. Vyjádření žalovaného k žalobě
Žalovaná navrhovala s odkazem na odůvodnění napadeného rozhodnutí zamítnutí žaloby. Uvedla, že žalobcova žádost o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu trpěla vadami, resp. žalobce nepředložil všechny zákonem požadované náležitosti, a to doklad o zaplacení cestovního pojištění, potvrzení okresní správy sociálního zabezpečení o neexistenci nedoplatků a potvrzení finančního úřadu o neexistenci nedoplatků. Žalobce byl ve výzvě k odstranění vad žádosti řádně poučen o možném zastavení řízení dle § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu v případě nedoložení uvedených podkladů. Žalobce v rámci prvostupňového řízení předložil zákonem požadované náležitosti, vyjma potvrzení okresní správy sociálního zabezpečení o tom, že nemá splatné nedoplatky na pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti včetně penále. Prvostupňový správní orgán zjistil podle § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu důvody pro zastavení řízení, proto byl povinen řízení o žádosti usnesením zastavit. Žalovaná po přezkoumání spisového materiálu konstatovala, že v daném případě byl dán důvod pro zastavení řízení, neboť žalobce prvostupňovému správnímu orgánu do vydání napadeného usnesení nepředložil k žádosti výše uvedený doklad. Prvostupňový správní orgán proto postupoval v souladu s platnými právními předpisy, když řízení o žádosti zastavil podle § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu, neboť žalobce neodstranil podstatné vady žádosti, které brání pokračování v řízení.
Řízení o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytuje ovládané zásadou dispoziční,jejíž podstatouje svěření iniciativy účastníku řízení. Ten řízení zahajuje, určujejeho předmět ajejen na něm, aby předložil veškeré doklady. Usnesení o zastavení řízeníje rozhodnutím procesní povahy, proto správní orgány nejsou povinny zkoumat přiměřenost dopadu napadeného rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce.
Žalovaná shledala, že prvostupňový správní orgán postupoval v souladu se správním řádem i se zákonem o pobytu cizinců. Žalobce byl ve smyslu § 45 odst. 2 správního řádu vyzván k odstranění vad podání a byla mu poskytnuta lhůta 40 dnů na doplnění dokladů, zároveň bylo řízení podle § 64 odst. 1 písm. a) správního řádu přerušeno. Po uplynutí učené doby 40 dnů byl žalobce vyrozuměn o pokračování v řízení. Z povahy institutu přerušení správního řízení vyplývá, že správní orgánje povinen pokračovat v přerušeném správním řízení, jakmileje překážka, pro níž bylo správní řízení přerušeno, odstraněna, jakož dále tehdy, uplynula-li již lhůta určená správním orgánem k přerušení správního řízení. Prvostupňový správní orgán postupoval v souladu se správním řádem.
K odkazu žalobce na § 82 odst. 4 správního řádu žalovaná uvedla, že k dokladu doloženému v rámci odvolání nepřihlédla, neboť dle datajeho vystavení žalobce o doklad požádal až po obdržení napadeného usnesení, ačkolivjej mohl předložitještě před vydáním napadeného usnesení.
IV. Vyjádření účastníků přijednání soudu
O věci samé rozhodl soud k návrhu žalobce po provedenémjednání, kterého se zúčastnil zástupce žalobce. Žalovaná svoji neúčast omluvila a souhlasila, aby soudjednal bezjejí přítomnosti. Soud tedyjednal ve smyslu § 49 odst. 3 s.ř.s. bez přítomnosti žalované. Vycházel přitom z obsahu soudního spisu a správního spisu. Žalobce přijednání setrval na své argumentaci z žaloby.
V. Posouzení věci krajským soudem
Z čeho soud vycházel
Při přezkoumání napadeného rozhodnutí soud vycházel podle § 75 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dálejen „s.ř.s.“) ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, podle § 75 odst. 2 s.ř.s. přezkoumal napadený výrok rozhodnutí v mezích žalobou včas uplatněných žalobních bodů, neshledal při tom vady podle § 76 odst. 2 s.ř.s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Žaloba není důvodná.
Skutkový základ věci
Žalobce podal dne 9.6.2016 k prvostupňovému správnímu orgánu žádost o prodloužení doby
platnosti povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky za účelem podnikání -
OSVČ podle § 44a odst. 1 ZPC.
K žádosti žalobce nedoložil všechny zákonem stanovené náležitosti uvedené v § 46 odst. 7 ve spojení s § 35 odst. 2 ZPC. Konkrétně nedoložil doklad o zaplacení cestovního pojištění, potvrzení okresní správy sociálního zabezpečení o neexistenci nedoplatků a potvrzení finančního úřadu o neexistenci nedoplatků. Prvostupňový správní orgán žalobce v souladu s § 45 odst. 2 správního řádu vyzval k odstranění vad žádosti (výzva ze dne 9.6.2016). Dne 30.6.2016 žalobce doložil požadované doklady, kromě potvrzení okresní správy sociálního zabezpečení o neexistenci nedoplatků.
Prvostupňový správní orgán proto řízení o žádosti prvostupňovým rozhodnutím zastavil s odůvodněním, že byla v řízení prokázána existence skutečností naplňujících podmínku pro zastavení řízení o žádosti ve smyslu § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu, když nebylo předloženo potvrzení okresní správy sociálního zabezpečení o neexistenci nedoplatků.
Žalobce v odvolání namítal, že dne 26.5.2016 navštívil kancelář Pražské správy sociálního zabezpečení za účelem získání požadovaného potvrzení, ale místo potřebného potvrzení o neexistenci nedoplatků mu bylo předloženo vyúčtování záloh na pojistné na důchodové pojištění. Uvedl, že požadovaný dokument byl ve výzvě prvostupňového správního orgánu vyznačen, ovšem žalobcova pozornost se upínala k jiným položkám v seznamu,jejichž absencí si byl vědom a nevěnoval absenci daného potvrzení dostatečnou pozornost. Dne 30.6.2016 doplnil chybějící doklady mimo potvrzení okresní správy sociálního zabezpečení o neexistenci nedoplatků. Dne 16.9.2016 obdržel usnesení o zastavení řízení. Žalobce v odvolání žádal, aby bylo přihlédnuto kjeho situaci a k tomu, že společně s odvoláním předložil chybějící dokument a nyníjejeho žádost o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu kompletní.
Právní hodnocení
A.
V žalobě žalobce namítal porušení § 68 odst. 3 a § 89 odst. 2 správního řádu, neboť ačkoliv spolu s odvoláním předložil žalovanému chybějící potvrzení okresní správy sociálního zabezpečení o neexistenci splatných nedoplatků na pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti včetně penále a v odvolání odůvodnil vznik tohoto pochybení, žalovaný se s toutojeho odvolací námitkou v odůvodnění napadeného rozhodnutí nezabýval.
Podle § 68 odst. 3 věty první správního řádu: „V odůvodnění se uvedou důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady projeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil přijejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a sjejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí.“
Podle § 89 odst. 2 správního řádu: „Odvolací správní orgán přezkoumává soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, s právními předpisy. Správnost napadeného rozhodnutí přezkoumávájen v rozsahu námitek uvedených v odvolání, jinakjen tehdy, vyžaduje-li to veřejný zájem. K vadám řízení, o nichž nelze mít důvodně za to, že mohly mít vliv na soulad napadeného rozhodnutí s právními předpisy, popřípadě najeho správnost, se nepřihlíží; tímto ustanovením není dotčeno právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem.“
Žalovaná odvolání žalobce zamítla a prvostupňové rozhodnutí potvrdila s odůvodněním, že byl důvod pro zastavení řízení podle § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu, když žalobce do vydání prvostupňového rozhodnutí nepředložil k žádosti potvrzení okresní správy sociálního zabezpečení o neexistenci splatných nedoplatků, jakje stanoveno v § 46 odst. 7 ZPC. Žalobce tak neodstranil podstatnou vadu žádosti, která bránila pokračování v řízení. Žalovaná tím v souladu s § 68 odst. 3 správního řádu v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedla důvody zamítnutí odvolání a úvahu, kterou se řídila při výkladu aplikovaného ustanovení § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu. K odvolací námitce, že žalobce spolu s odvoláním chybějící potvrzení okresní správy sociálního zabezpečení předložil a žádostje tak úplná, žalovaná uvedla, žeje řízení o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu ovládané zásadou dispoziční,jejíž podstatouje svěření iniciativy účastníku řízení, který řízení zahajuje, určujejeho předmět ajejen na něm, aby předložil veškeré doklady a v daném případě tomu tak nebylo. V souladu s § 89 odst. 2 správního řádu se tak žalovaná zabývala námitkou uvedenou v odvolání a podle § 68 odst. 3 správního řádu, ač stručně, tak dostatečným způsobem, odůvodnila, proč nemohlo být zohledněno doložení chybějícího potvrzení v rámci odvolacího řízení. Námitka proto není důvodná.
B.
Žalobce dále poukázal na chybný procesní postup prvostupňového správního orgánu, který žalobce vyzval k doložení dokladů a řízení přerušil. Po uplynutí stanovené lhůty žalobce vyrozuměl o pokračování řízení dle § 65 odst. 2 správního řádu, aniž by byla ve smyslu § 64 odst. 2 a 3 správního řádu vada žádosti, pro kterou došlo k přerušení řízení, odstraněna. Dle žalobce tím správní orgán vyvolal domnění, žeje žádost již kompletní. Pokud následně až v rozhodnutí definoval neodstraněné vady řízení, dopustil se nezákonnosti spočívající v porušení § 65 odst. 2 správního řádu a v porušení zásad činnosti správního orgánu zakotvených v § 4 odst. 1 správního řádu (zásada vycházení vstříc), § 4 odst. 2 správního řádu (poučovací povinnost), § 4 odst. 4 správního řádu (umožnění uplatňovat práva a oprávněné zájmy).
Prvostupňový správní orgán vyzval žalobce k odstranění vad žádosti ve stanovené lhůtě a poučiljej, nebudou-li označené nedostatky ve stanovené lhůtě odstraněny, že bude řízení zastaveno. Postupoval podle § 45 odst. 2 správního řádu, podle něhož: „Nemá-li žádost předepsané náležitosti nebo trpí-li jinými vadami, pomůže správní orgán žadateli nedostatky odstranit na místě nebojej vyzve kjejich odstranění, poskytne mu k tomu přiměřenou lhůtu a poučíjej o následcích neodstranění nedostatků v této lhůtě; současně může řízení přerušit (§ 64).“ Současně řízení přerušil podle § 64 odst. 1 písm. a) správního řádu, kdeje stanoveno: „Správní orgán může řízení usnesením přerušit současně s výzvou k odstranění nedostatků žádosti podle § 45 odst. 2.“ Řízení o žádosti žalobce bylo přerušeno, krom jiných nedostatků, také pro překážku spočívající v nedoložení zákonem stanoveného potvrzení okresní správy sociálního zabezpečení. Ve stanovené lhůtě žalobce toto potvrzení nepředložil. Po uplynutí stanovené lhůty prvostupňový správní orgán pokračoval v řízení podle § 65 odst. 2 správního řádu, podle něhož: „Správní orgán pokračuje v řízení, jakmile odpadne překážka, pro niž bylo řízení přerušeno, nebo uplyne lhůta určená správním orgánem podle § 64 odst. 2 nebo 3. Bylo-li řízení přerušeno podle § 64 odst. 2 nebo 3, může v řízení správní orgán pokračovat též na požádání účastníka, který požádal ojeho přerušení. O tom, že v řízení pokračuje, vyrozumí správní orgán účastníky a provede o tom záznam do spisu.“
Dle žalobce se pokračování v řízení po uplynutí lhůty vztahuje pouze k přerušení řízení podle § 64 odst. 2 a 3 správního řádu, tudíž ne na případ žalobce. Pokud prvostupňový správní orgán neshledal vytýkanou vadu žádosti za odstraněnou, nebyl podle dikce § 65 odst. 2 správního řádu oprávněn v řízení pokračovat, neboť překážka, pro kterou došlo k přerušení řízení, tedy vada žádosti, nebyla odstraněna. Uvedená argumentace žalobce není správná.
Podle § 65 odst. 2 správního řádu pokračuje správní orgán v řízení, „jakmile odpadne překážka“. V daném řízení bylo překážkou pro rozhodnutí ve věci, že žalobce nepředložil potvrzení okresní správy sociálního zabezpečení o neexistenci splatných nedoplatků. Řízení bylo přerušeno podle § 64 odst. 1 písm. a) správního řádu „současně s výzvou k odstranění nedostatků žádosti podle § 45 odst. 2“, tedy proto, aby mohl žalobce ve stanovené lhůtě označené nedostatky žádosti odstranit. Přerušení řízení z tohoto důvoduje pro správní orgán po dobu plynutí stanovené lhůty onou překážkou ve smyslu § 65 odst. 2 správního řádu. V průběhu stanovené lhůty bylo na žalobci, zda nedostatky žádosti odstraní, či nikoliv. Po té, kdy uplynula lhůta k nápravě nedostatků žádosti stanovená, odpadla pro správní orgán překážka v řízení, kterou byla výzva žalobci, aby ve stanovené lhůtě nedostatky žádosti odstranil, aby mohlo být o žádosti rozhodnuto věcně. I když se tak ve stanovené lhůtě nestalo, pro správní orgán po uplynutí stanovené lhůty překážka v řízení odpadla a prvostupňový správní orgán pokračoval v řízení a o žádosti rozhodoval na základě podkladů, které měl po uplynutí lhůty k dispozici. V daném případě postupoval prvostupňový správní orgán zcela správně v souladu s § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu, který upravuje procesní postup správního orgánu v případě, že „žadatel v určené lhůtě neodstranil podstatné vady žádosti, které brání pokračování v řízení.“
C.
Žalobce v žalobě dále namítal nesprávný procesní postup, když bylo řízení zastaveno podle § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu, ačkoliv měl správní orgán možnost žádost meritorně posoudit a případně následně zamítnout podle § 56 ZPC. Dle žalobce tak bylo porušeno ustanovení § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu a § 9 správního řádu.
Podle § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu: „Řízení o žádosti správní orgán usnesením zastaví,jestliže žadatel v určené lhůtě neodstranil podstatné vady žádosti, které brání pokračování v řízení.“ Podle § 9 správního řádu: „Správní řízeníje postup správního orgánu,jehož účelemje vydání rozhodnutí, jímž se v určité věci zakládají, mění nebo ruší práva anebo povinnosti jmenovitě určené osoby nebo jímž se v určité věci prohlašuje, že taková osoba práva nebo povinnosti má anebo nemá.“
Z obsahu správního spisu (viz skutkový základ věci)je zřejmé, že žalobce byl vyzván k doložení chybějících zákonem stanovených náležitostíjeho žádosti, kromě jiných také v souladu s § 46 odst. 7 písm. d) ZPC potvrzení okresní správy sociálního zabezpečení o tom, že nemá splatné nedoplatky na pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti včetně penále. Žalobce však prvostupňovému správnímu orgánu tento doklad ve stanovené lhůtě nepředložil, ač poučen, že tatojeho nečinnost bude mít za následek zastavení daného řízení. Chybějící doklad nepředložil ani do vydání prvostupňového rozhodnutí. Žalobce tak nepředložil prvostupňovému správnímu orgánu v rámci prvostupňového řízeníjednu ze zákonem stanovených náležitostí, které byl v souladu s § 46 odst. 7 písm. d) ZPC povinen předložit, aby mohlo být o žádosti věcně rozhodnuto.
V té souvislosti soud zmiňuje rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10.3.2010, čj. 6 As 57/2009–72, kde Nejvyšší správní soud konstatoval: „Správní řád obecně spojuje s žadatelovou nečinností zastavení řízení ve smyslu § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu“. V rozsudku ze dne 28.7.2016, čj. 2 Azs 76/2015-24, pak Nejvyšší správní soud uvedl: „Jestliže cizinec, ač správním orgánem řádně vyzván, nepředloží k žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání doklady požadované § 46 odst. 7 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, a v tomto ohledu zůstane zcela nečinný, správní orgán řízení o žádosti zastaví podle § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu.“
Řízení o žádosti lze podle § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu zastavitjedině tehdy,jedná-li se o podstatné vady žádosti, o vady takové intenzity, že brání pokračování v řízení, resp. brání tomu, aby bylo možné žádost z obsahového hlediska projednat. V posuzovaném případě bránilo projednání žádosti nepředložení dokladu, který byl žalobce podle § 46 odst. 7 písm. d) ZPC povinen spolu s žádostí předložit. Jeho nedoložení ve svém důsledku znamenalo nemožnost tento podklad z formálního i obsahového hlediska posoudit. V takovém případě byl prvostupňový správní orgán povinen řízení o žádosti zastavit, a to z důvodu, který zákonodárce vyjádřil v § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu. Prvostupňový správní orgán nebyl povinen ex officio vést řízení ke zjištění skutečností, které mohly být důvodem pro to, že žadatel požadovaný doklad nepředložil. Prvostupňový správní orgán ve svém rozhodnutí dostatečně odůvodnil, proč v nedoložení konkrétního zákonem požadovaného podkladu k žádosti o prodloužení platnosti dlouhodobého pobytu za účelem podnikání shledal podstatnou vadu předmětné žádosti bránící pokračování řízení.
Namítá-li žalobce, že spolu s odvoláním předložil chybějící potvrzení okresní správy sociálního zabezpečení, čímž bylajeho žádost kompletní, pak soud uvádí, žeje nutno v řízení o žádosti zohlednit zásadu koncentrace řízení. Zásada koncentrace řízeníje vyjádřena v § 82 odst. 4 správního řádu, podle kterého: „K novým skutečnostem a k návrhům na provedení nových důkazů, uvedeným v odvolání nebo v průběhu odvolacího řízení, se přihlédnejen tehdy, jde-li o takové skutečnosti nebo důkazy, které účastník nemohl uplatnit dříve. Namítá-li účastník, že mu nebylo umožněno učinit v řízení v prvním stupni určitý úkon, musí být tento úkon učiněn spolu s odvoláním.“ Zásada koncentrace řízeníje v určitých typech správního řízení prolomena zásadami uvedenými zejména v § 2 a § 3 správního řádu. Typicky sejedná o řízení o přestupcích a správních deliktech (srov. rozsudky NSS ze dne 22.1.2009, čj. 1 As 96/2008-115, č. 1856/2009 Sb. NSS, a ze dne 27.11.2012, čj. 1 As 136/2012-23, č. 2786/2013 Sb. NSS, bod 14). Koncentrační zásada se neuplatní obecně též v řízeních, v nichž má být z moci úřední uložena povinnost (srov. rozsudek NSS ze dne 7.4.2011, čj. 5 As 7/2011-48, č. 2412/2011 Sb. NSS).
Výjimka ze zásady koncentrace řízení se však nemůže uplatnit v dané právní věci. Zde bylo správní řízení vedeno o žádosti žalobce, tedy nebylo zahájeno z moci úřední. Nebylo rozhodováno o uložení povinnosti ani o otázce správního trestání. V té souvislosti soud zmiňuje rozhodnutí NSS ze dne 4.11.2009, čj. 2 As 17/2009-60, ze kterého vyplývá, že v řízeních o žádostije zásada koncentrace řízení zcela namístě (obdobně viz rozsudek NSS ze dne 19.1.2017, čj. 10 Azs 206/2016 – 48). K uplatňování této zásady běžně dochází též v pobytových věcech cizinců a nepřipouštějí se zde žádné odchylky (viz např. rozsudky NSS ze dne 4.11.2015, čj. 3 Azs 162/2015-43, ze dne 3.3.2016, čj. 10 Azs 95/2015-36, bod 12, ze dne 29.8.2016, čj. 7 Azs 99/2016-36, bod 25). Přímo k předložení potřebných dokladů Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 12.3.2015, čj. 9 Azs 12/2015-38, uvedl: „Řízení zahajovaná na návrh, tedy i řízení o žádosti o vydání povolení k trvalému pobytu, nejsou ovládána zásadou vyšetřovací a koncentrace řízeníje v nich namístě. Je zejména v zájmu žadatele (zde stěžovatele), aby shromáždil a správnímu orgánu předložil všechny potřebné podklady. Pokud tak stěžovatel neučinil,je současná situace důsledkem pouzejeho nečinnosti.“ Obdobně se Nejvyšší správní soud vyjádřil v rozsudku ze dne 15.11.2017, čj. 8 Azs 111/2017-36. Zásada koncentrace řízení se vztahuje také na nyní posuzované správní řízení.
Podle § 82 odst. 4 správního řádu mohlo být k potvrzení okresní správy sociálního zabezpečení předloženému až v odvolacím řízení přihlédnutojen za situace, že by žalobce v odvolání tvrdil a následně prokázal, žejej nemohl předložit k žádosti již dříve, tedy v prvostupňovém správním řízení. Žalobce však v souladu s § 82 odst. 4 správního řádu neuvedl v odvolání takové relevantní důvody, které by objasnily, proč nemohl uvedené potvrzení předložit již v prvostupňovém správním řízení. Důvody uváděné žalobcem, že k opožděnému předložení došlo z důvodu pochybení Pražské správy sociálního zabezpečení a v rámci odvolacího řízení předložené potvrzení lze proto považovat za novou skutečnost ve smyslu § 82 odst. 4 správního řádu, neobstojí. V daném případě bylo rozhodováno o žádosti žalobce, který byl prvostupňovým správním orgánem vyzván k doložení náležitostí žádosti stanovených v § 46 odst. 7 ZPC, proto bylo na žalobci, aby k žádosti doložil všechny zákonem stanovené podklady, aby o žádosti mohlo být věcně rozhodnuto. Potvrzení okresní správy sociálního zabezpečení, které si žalobce obstaral po té, kdy bylo prvostupňovým rozhodnutím řízení pro tento nedostatek žádosti zastaveno, není ve smyslu § 82 odst. 4 správního řádu novou skutečností či novým důkazem, který nemohl žalobce uplatnit dříve, tj. v rámci prvostupňového řízení. Dodatečné předložení chybějícího dokladu nelze odůvodnit ani tím, že mu nebylo umožněno (rozuměj správním orgánem) předložit toto potvrzení v prvostupňovém řízení, protojej předkládá spolu s odvoláním.
Žalovaná proto nepochybila, když v rámci odvolacího řízení toliko posuzovala, zda bylo řízení o žádosti žalobce zastaveno v souladu s § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu, a když se ztotožnila se závěrem prvostupňového správního orgánu, že nepředložení podkladu pro rozhodnutí, kterým bylo podle § 46 odst. 7 písm. d) ZPC potvrzení okresní správy sociálního zabezpečení o tom, že žalobce nemá splatné nedoplatky na pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti včetně penále, bránilo pokračování v řízení o žádosti žalobce. Žalovaná tak správně dospěla k závěru, že nelze žádost žalobce věcně projednat, proto nebyly podmínky pro zamítnutí žádosti z některého z důvodů uvedených v § 56 ZPC, jak namítá žalobce. Soud úvahu žalované doplňuje a uvádí, že prvostupňový správní orgán byl oprávněn vyžadovat od žalobce potvrzení okresní správy sociálního zabezpečení o tom, že nemá splatné nedoplatky, neboť sejedná o procesní podmínku řízení, bez které nemohla být žádost žalobce věcně posouzena.
Nepřípadnáje argumentace žalobce ustanovením § 9 správního řádu, podle něhož: „Správní řízeníje postup správního orgánu,jehož účelemje vydání rozhodnutí, jímž se v určité věci zakládají, mění nebo ruší práva anebo povinnosti jmenovitě určené osoby nebo jímž se v určité věci prohlašuje, že taková osoba práva nebo povinnosti má anebo nemá.“ Uvedené ustanovení správního řádu obsahuje definici správního řízení aje v něm zahrnuta definice rozhodnutí (zopakovaná v § 67 odst. 1 správního řádu). Tímto ustanovením správního řádu nelze argumentovat za situace, kdy nebylo v daném řízení možné o předmětu řízení, tj. o žádosti žalobce, věcně rozhodnout pro neodstranění podstatné vady žádosti, která bránila pokračování v řízení.
Citace z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21.3.2013, čj. 4 As 11/2012, o který žalobce v žalobě opírá své tvrzení, že bylo povinností správního orgánu rozhodnout o žádosti žalobce věcně a případně ji podle § 56 zamítnout, není zcela přiléhavá. V uvedeném rozsudku se Nejvyšší správní soud zcela ztotožnil se závěrem krajského soudu, že „nezaplacení ekologického poplatku podle § 37e zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů nelze považovat za podstatnou vadu přihlášky k registraci vozidla do registru silničních motorových vozidel ve smyslu § 6 zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, která by bránila pokračovat v řízení a pro kterou by bylo třeba se žádostí věcně vůbec nezabývat a řízení bez dalšího zastavit“. Nejvyšší správní soud proto ve shodě s krajským soudem konstatoval, že „správní orgán prvního stupně nebyl oprávněn postupovat podle § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu, podle něhož „řízení o žádosti správní orgán usnesením zastaví,jestliže žadatel v určené lhůtě neodstranil podstatné vady žádosti, které brání pokračování v řízení.“ Přihláška žalobkyně k registracijejího silničního motorového vozidla totiž neobsahovala podstatnou vadu, která by bránila v něm pokračovat. Na podporu tohoto závěru lze poukázat na § 9 správního řádu, který jako primární účel správního řízení deklaruje vydání meritorního správního rozhodnutí, tedy „rozhodnutí, jímž se v určité věci zakládají, mění nebo ruší práva anebo povinnosti jmenovitě určené osoby nebo jímž se v určité věci prohlašuje, že taková osoba práva nebo povinnosti má anebo nemá“ (srov. SKULOVÁ, S. a kol. Správní právo procesní. 1. vyd. Plzeň : Aleš Čeněk, 2008. s. 197). Podmínkou vydání takového rozhodnutíje přitom věcné posouzení žádosti účastníka. Zastavení řízení bez meritorního přezkumu žádosti v tomto smyslu představuje výjimku z pravidla pro ty případy, kdy vůbec není možné se předmětem řízení zabývat. O takový případ se však při neuhrazení ekologického poplatku nejedná.“ V nyní posuzovaném správním řízení žádost žalobce neobsahovala zákonem stanovený doklad a pro tuto podstatnou vadu nebylo vůbec možné se předmětem řízení zabývat.
D.
Dle žalobceje nepřihlédnutí k dokumentům předloženým spolu s odvoláním v rozporu s rozhodováním žalované v jiných obdobných věcech (takové rozhodnutí žalobce předložil přijednání soudu), tzn. v rozporu se zásadou legitimního očekávání dle § 2 odst. 4 správního řádu a v rozporu s povinnosti správního orgánu rozhodovat dle aktuálního skutkového stavu.
Rozhodnutí, kterým v žalobě a přijednání soudu argumentoval žalobce, kde žalovaná neposuzovala toliko zákonnost zastavení řízení, ale zabývala se podklady, které byl žadatel povinen podle zákona o pobytu cizinců předložit spolu s žádostí, předloženými v rámci odvolacího řízení,je s ohledem na to, co již bylo uvedeno o koncentraci řízení, zjevně excesem. Proto není možné argumentovat oprávněným očekáváním na základě rozhodnutí, které odporuje zákonu a dosavadní judikatuře soudů rozhodujících ve správním soudnictví.
E.
Žalobce rovněž namítal, že se správní orgány obou stupňů prostřednictvím nezákonného procesního postupu (kdy řízení usnesením dle správního řádu zastavily, místo aby vydaly meritorní rozhodnutí dle zákona o pobytu cizinců) účelově vyhnuly své zákonné povinnosti zjišťovat v souladu s § 174a ZPC u všech rozhodnutíjejich přiměřenost.
Soud se ztotožňuje s žalovanou, žeje usnesení o zastavení řízení rozhodnutím procesní povahy, proto nejsou správní orgány povinny zkoumat přiměřenost dopadu tohoto rozhodnutí do soukromého a rodinného života žadatele.
Zákon o pobytu cizinců v § 174a obsahuje demonstrativní výčet kritérií, ke kterým správní orgány přihlédnou při posuzování přiměřenosti rozhodnutí. Povinnost posoudit přiměřenost rozhodnutí vzhledem kjeho dopadům do soukromého a rodinného života cizince nelze vztahovat na všechna rozhodnutí učiněná dle zákona o pobytu cizinců (srov. rozsudky NSS ze dne 4.1.2017, čj. 9 Azs 288/2016-30, bod 23, a ze dne 18.11.2015, čj. 6 Azs 226/2015-27, bod 11). Typicky se posoudí přiměřenost takových rozhodnutí, u nichž to zákon o pobytu cizinců výslovně stanoví, tj. například v případě rozhodování dle § 19 odst. 1, § 37 odst. 2, § 46a odst. 2 ZPC a některých dalších rozhodnutí. Judikatura specifikovala, že přiměřenost dopadů nemůže být řešena v případech, kdy bylo řízení o žádosti o prodloužení dlouhodobého pobytu zastaveno a o žádosti nebylo meritorně rozhodováno (srov. rozsudek NSS ze dne 16.8.2016, čj. 1 Azs 108/2016-41, bod 22). V obdobné kauze, jakoje nyní posuzovaná věc, Nejvyšší správní soud dovodil, že „to byl totiž sám žalobce, kdo svým nekonáním správnímu orgánu I. stupně nedal jinou možnost než řízení o žádosti zastavit podle § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu. Posouzení přiměřenosti dopadů předmětného rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce ve smyslu § 174a zákona o pobytu cizinců tak bylo z povahy věci vyloučeno“ (viz rozsudek NSS ze dne 28.7.2016, čj. 2 Azs 76/2015-24, bod 35). Správní orgány nemohly z důvodů výše uvedených rozhodnout o žádosti žalobce věcně, proto rozhodly o zastavení řízení. V takovém případě nepochybily, když se v souvislosti s tímto procesním rozhodnutím nezabývalyjeho zásahem do soukromého a rodinného života žalobce.
Nedůvodnouje také námitka, že prvostupňové rozhodnutí ani rozhodnutí žalované neobsahují žádnou úvahu o přiměřenosti rozhodnutí a v té souvislosti došlo k porušení § 3 a § 68 odst. 3 správního řádu. Ve správním soudnictví jsou prvostupňové rozhodnutí a rozhodnutí o odvolání posuzovány jakojeden celek. Je pravdou, že v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí není uvedena žádná úvaha správního orgánu o přiměřenosti rozhodnutí o zastavení řízení. Žalovaná se však v odůvodnění svého rozhodnutí vyjádřila k přiměřenosti rozhodnutí, když konstatovala, že „usnesení o zastavení řízeníje rozhodnutím procesní povahy, správní orgán I. stupně ani Komise proto nejsou povinni zkoumat přiměřenost dopadu napadeného rozhodnutí do soukromého a rodinného života odvolatele“. Uvedeným odůvodněním žalovaná ve smyslu § 68 odst. 3 správního řádu dostatečně vyjádřila úvahu správních orgánů obou stupňů k otázce posuzování přiměřenosti v případě zastavení řízení o žádosti. Protože nebylo povinností zjišťovat dopady rozhodnutí o zastavení řízení do soukromého a rodinného života žalobce, nemohl být porušen ani § 3 správního řádu.
Závěr
Žalobu soud shledal nedůvodnou, proto ji podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.
VI. Náklady řízení
Náhradu nákladů řízení soud žádnému z účastníků podle § 60 odst. 1 s.ř.s. nepřiznal, protože žalobce ve věci úspěch neměl a žalované v souvislosti s řízením náklady řízení nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost. Kasační stížnost musí být podána do dvou týdnů po doručení rozsudku. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu; lhůtaje zachována, byla-li kasační stížnost podána u Krajského soudu v Plzni.
V Plzni dne 3. dubna 2018
Mgr. Alexandr Krysl v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: L. K. |
419840 | č. j. 15 A 165/2019-38
[OBRÁZEK]
**** ****
**** ČESKÁ REPUBLIKA ****
ROZSUDEK
****** JMÉNEM REPUBLIKY ******
Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Markéty Lehké, Ph.D., a soudců JUDr. Jakuba Kroupy a JUDr. Martiny Vernerové ve věci
žalobce: P. P., narozený „X“,
bytem „X“,
zastoupený Mgr. Václavem Voříškem, advokátem,
se sídlem Ledčická 649/15, 184 00 Praha 8 – Dolní Chabry,
proti
žalovanému: Městský úřad Louny,
se sídlem Mírové náměstí 35, 440 23 Louny,
v řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti žalovaného,
takto:
i. Žalovanýje povinen v řízení vedeném pod sp. zn. MULN/11827/1291/2018/OS-PD/ŽU vydat rozhodnutí do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
i. Žalovanýje povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 12 200 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
1. Žalobce u zdejšího soudu v zákonem stanovené lhůtě podal prostřednictvím svého právního zástupce žalobu na ochranu proti nečinnosti žalovaného Městského úřadu Louny, kterou se domáhal, aby soud rozsudkem vyslovil, že žalovanému, Městskému úřadu Louny, se přikazuje vydat meritorní rozhodnutí v řízení vedeném pod sp. zn. MULN/11827/1291/2018/OS-PD/ŽU, a to ve lhůtě 15 dnů od právní moci rozsudku. Současně se žalobce domáhal, aby soud uložil žalovanému povinnost nahradit mu náklady soudního řízení.
Žaloba
1. V žalobě uvedl, že žalovaný Městský úřad Louny zahájil vůči žalobci řízení o přestupku, a to doručením příkazu ze dne 28. 11. 2018, č. j. MULNCJ 89705/2018, sp. zn. MULN/11827/1291/2018/OS-PD/ŽU, kterým uznal žalobce vinným ze spáchání přestupku dle ust. § 125c odst. 1 písm. f) bod 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dálejen „zákon o silničním provozu“). Proti tomuto příkazu podal žalobce dne 14. 12. 2018 prostřednictvím svého tehdejšího zmocněnce odpor bez uznávaného elektronického podpisu, který potvrdil dne 17. 12. 2018 zasláním odporu s uznávaným elektronickým podpisem. Podání odporu trpělo vadou, a to absencí plné moci pro tehdejšího zmocněnce žalobce. Žalovaný vyhotovil výzvu k doložení plné moci, přičemž ji zaslal jak žalobci, tak zmocněnci. Zmocněnec žalobce na výzvu Městského úřadu Louny doložil bezvadnou plnou moc. Dle žalobce byl žalovaný následně povinen do 60 dnů vydat rozhodnutí, což však neučinil, naopak dne 11. 1. 2019 uznal žalobce vinným. Žalobci byla zaslána upomínka pro neuhrazení pokuty, a proto se žalovaného dotázal, z jakého důvoduje rozhodnutí vykonáváno, když podal řádný odpor. Žalovaný žalobci sdělil, že na odporu nebyl doplněn podpis osoby, kteráje činí. Žalobce považoval takové odůvodnění za liché, neboť podal řádně odpor datovou schránkou, a proto nebylo nutné, aby byl odpor zvlášť podepisován. V této souvislosti žalobce odkázal na ust. § 18 odst. 2 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, ve znění pozdějších předpisů (dálejen „zákon o elektronických úkonech“). Žalobce dále podotkl, že před podáním žaloby vyčerpal prostředek ochrany proti nečinnosti, neboť požádal dne 29. 6. 2019 nadřízený správní orgán žalovaného, a to Krajský úřad Ústeckého kraje, o uplatnění opatření proti nečinnosti, ovšem Krajský úřad Ústeckého kraje na toto podání reagoval usnesením ze dne 12. 7. 2019, č. j. KUUK/95283/2019/DS, kterým věc postoupil žalovanému k vyřízení.
1. Závěrem žalobce uvedl, že nesouhlasí se zveřejněním rozhodnutí vjeho věci na internetových stránkách Nejvyššího správního soudu způsobem, aby v něm bylo uvedenojeho jméno, příjmení nebo iniciály, rovněž tak jméno, příjmení, iniciály či sídlo zástupce žalobce, a to s odkazem na právo na ochranu soukromí a právo na informační sebeurčení. Rovněž uvedl, že Nejvyšší správní soud prolamuje právo na soukromí účastníků řízení a advokátů vlastní Směrnicí č. 3/2017, Kancelářským a spisovým řádem Nejvyššího správního soudu (ust. § 130 odst. 1), cožje chybný postup, který nemá oporu v zákonech, a v případě, že si to právní zástupci a advokáti nepřejí, neměli by býtjejich jména, příjmení a sídla na webu Nejvyššího správního soudu zveřejňována v souvislosti s konkrétními kauzami. Zveřejňování osobních údajů vnímají jako nevhodné a obtěžující, neboť ze zveřejněných rozhodnutíje dohledatelné, kdy a kde advokát byl, tj. časový přehled pracovního programu advokáta, včetně města a soudu, u kterého se advokát nacházel.
Vyjádření žalovaného k žalobě
1. Žalovaný k výzvě soudu předložil příslušný spisový materiál spolu s písemným vyjádřením k žalobě, v němž navrhljejí zamítnutí, neboť ji shledává nedůvodnou.
1. K věci žalovaný uvedl, že dne 28. 11. 2018 skutečně vydal výše citovaný příkaz o uložení pokuty ve věci přestupku, vůči kterému dne 14. 12. 2018 obdržel odpor podaný prostřednictvím datové schránky panem P. K. Žalobci ijeho zmocněnci byla doručena výzva, v níž byl poučen, že odpor musí splňovat náležitosti uvedené v ust. § 37 odst. 2, 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dálejen „správní řád“). Konkrétně v ní žalovaný uvedl, že podání musí obsahovat označení správního orgánu,jemužje určeno, další náležitosti, které stanoví zákon, a podpis osoby, kteráje činí. Žalovaný doplnil, že především v podaném odporu chyběla plná moc k zastupování. Žalovaný trval na tom, že na zaslanou výzvu žalobce ajeho zmocněnec reagovali pouze zasláním plné moci, tedy na podaném odporu stále absentoval podpis osoby, která ho činí. Příkaz ze dne 28. 11. 2018, č. j. MULNCJ 89705/2018, tak nabyl dne 15. 12. 2018 právní moci. Zdůraznil, že odpor nebyl řádně podán a že nebyla zaslána plná moc k zastupování žalobce. Žalovaný trval na tom, že postupoval podle platných právních předpisů.
Replika žalobce k vyjádření žalovaného
1. V replice žalobce nesouhlasil s názorem žalovaného, že neměl povinnost k vydání rozhodnutíjednak z důvodu, že odpor nebyl podepsán a tato vada nebyla odstraněna ani po zaslané výzvě, a dále z důvodu, že mu nebyla zaslána plná moc k zastupování žalobce. Žalobce uvedl, že sije vědom toho, že kdojedná za jiného, musí své oprávnění doložit, avšak podotkl, že k podání odporuje dána poměrně krátká lhůta, v níž si musí účastník řízení nalézt zmocněnce, spojit se s ním, sjednat podmínky zastoupení, zmocněnec musí vyhotovit plnou moc, kterou musí účastník řízení podepsat, a plnou moc musí doručit správnímu orgánu. Připustil, že z procesní opatrnosti podal odpor bez plné moci a hodlal ji doložit k výzvě správního orgánu. Výzva mu byla doručena dne 27. 12. 2018 a ke splnění povinnosti mu byla určena lhůta 5 dnů od doručení výzvy. Posledním dnem lhůty tak byl pátek 4. 1. 2019, přičemž toho dne zmocněnec plnou moc doplnil. Doplnil, že lhůta, která by byla počítána od doručení výzvy žalobci (doručeno dne 7. 1. 2019) by uplynula až dne 14. 1. 2019.
1. K podpisu odporu žalobce odcitoval ust. § 18 odst. 2 zákona o elektronických úkonech, podle kterého má úkon učiněný osobou uvedenou v ust. § 8 odst. 1 až 4 nebo pověřenou osobou stejné účinky jako úkon učiněný písemně a podepsaný, a odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2012, č. j. 8 As 89/2011-31, který k ust. § 18 odst. 2 zákona o elektronických úkonech konstatoval, že úkon nemusí být podepsaný elektronickým podpisem ani nemusí být potvrzen písemným podáním shodného obsahu či předložením originálu. Žalobce dovodil, že podaný odpor byl řádně podepsán a vada nedoložené plné moci byla zhojena. Trval na tom, že žalovanýje nečinný.
Posouzení věci soudem
1. O žalobě soud v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dálejen „s. ř. s.“), rozhodl bezjednání, neboť právní zástupce žalobce s tímto postupem výslovně souhlasil a žalovaný nevyjádřil do dvou týdnů od doručení výzvy svůj nesouhlas s takovým projednáním věci, a proto se má za to, že souhlas udělil, když byl o uvedeném následku ve výzvě soudu výslovně poučen.
1. Žalobou na ochranu proti nečinnosti správního orgánu ve smyslu ust. § 79 odst. 1 s. ř. s. se po bezvýsledném vyčerpání prostředků k nápravě nečinnosti ve správním řízení lze domáhat, aby v případě nečinnosti správního orgánu soud uložil příslušnému nečinnému správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení. Žalovanýmje podle odst. 2 téhož ustanovení ten správní orgán,jenž má podle žalobního tvrzení povinnost rozhodnutí vydat. Podle ust. § 81 odst. 1 s. ř. s. soud o této žalobě rozhoduje na základě skutkového stavu zjištěného ke dni svého rozhodnutí.
1. Z právě uvedeného vyplývá, že v tomto řízení vedeném podle části třetí hlavy druhé dílu druhého s. ř. s. se nelze domáhat uložení povinnosti vydat jakékoliv rozhodnutí či osvědčení, nýbržjen těch rozhodnutí a osvědčení, která lze považovat za správní akty jako výsledky činnosti správních orgánů při výkonu veřejné správy. Zcela základním předpokladem pro uložení povinnosti správního orgánu vydat rozhodnutí či osvědčeníje tedy skutečnost, že správní orgánje nečinný při vydání takových rozhodnutí nebo osvědčení ve smyslu ust. § 65 a násl. s. ř. s., tj. musí sejednat o materiální správní akt, kterým se zakládá, mění či závazným způsobem určuje veřejné subjektivní právo či povinnost, popř. jiným způsobem se zasahuje do právní sféry účastníka správního řízení. Dáleje třeba mít na paměti, že v řízení o žalobě proti nečinnosti správního orgánuje soud oprávněn zkoumat pouze to, zda v příslušné věci samé došlo ve stanovené lhůtě k vydání rozhodnutí nebojestli vůbec takové rozhodnutí mělo být na žádost žalobce vydáno. To jinými slovy znamená, že soud není oprávněn posuzovat formální náležitosti již vydaných rozhodnutí a rovněžje vyloučeno, aby soud posuzoval, zdali měl správní orgán svým rozhodnutím či osvědčením žalobci vyhovět.
1. V této souvislosti soudu podotýká, že v daném případě neshledal, že by žalobce nebyl aktivně legitimován k podání žaloby, a to s ohledem na skutkové a právní okolnosti případu. Rovněž tak soud neshledal naplnění podmínek, aby předmětnou žalobu z jiných důvodů odmítl, popř. řízení o ní zastavil. V daném případě žalobce bezvýsledně vyčerpal prostředek ochrany proti nečinnosti, neboť dne 29. 6. 2019 podal žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti úřadu ke Krajskému úřadu Ústeckého kraje, které nebylo vyhověno, jak prokazatelně vyplývá ze správního spisu, neboť Krajský úřad Ústeckého kraje postoupil žádost žalovanému.
1. Na tomto místě soud předesílá, že po vyhodnocení skutkového a právního stavu dospěl k závěru, že žaloba byla podána důvodně, když u žalovaného soud shledal nepřípustnou nečinnost k datu vydání tohoto rozsudku.
1. Mezi účastníky není sporu o tom, čemuž ostatně odpovídá i obsah správního spisu, že před žalovaným bylo vedeno správní řízení o přestupku žalobce na úseku dopravy, které bylo završeno vydáním příkazu ze dne 28. 11. 2018, č. j. MULNCJ 89705/2018, sp. zn. MULN/11827/1291/2018/OS-PD/ŽU. Příkaz byl žalovaným vypraven dne 29. 11. 2018 a byl žalobci doručen dne 6. 12. 2018. Dále mezi účastníky není žádného sporu ohledně toho, čemuž ostatně odpovídá i obsah správního spisu, že dne 14. 12. 2018 žalobce podal prostřednictvím P. K. jakožto svého tehdejšího zmocněnce proti tomuto příkazu odpor, a to emailovou zprávou bez zaručeného elektronického podpisu. Mezi účastníkyje spor ohledně toho, zda dané podání ze dne 14. 12. 2018 bylo P. K. posléze dne 17. 12. 2018 ve smyslu ust. § 37 odst. 4 správního řádu potvrzeno odesláním datové zprávy. Ta byla jako taková opatřena zaručeným elektronickým podpisem, ovšem vlastní odpor, nebyl jakkoliv podepsán, a to i přes výzvu žalovaného ze dne 21. 12. 2018 adresovanou žalobci ijeho zmocněnci a vydanou dle ust. § 37 odst. 3 správního řádu k doplnění řádně podepsané plné moci k zastupování žalobcem osobou v podobě P. K., kdy žalobce na tuto výzvu reagoval zasláním plné moci. Účastníci se v předmětné věci tedy neshodovali v tom, zda výše citovaný příkaz za právě předestřeného skutkového stavu nabyl právní moci (15. 12. 2018), čímž by došlo k pravomocnému ukončení přestupkového řízení, či nikoliv pro řádně a včasně podaný odpor, kterým se ale žalovaný věcně nezabýval, čímž by se dopouštěl nepřípustné nečinnosti.
1. Podle ust. § 87 odst. 4 správního řádu může obviněný z přestupku proti příkazu podat do 15 dnů ode dnejeho doručení odpor správnímu orgánu, který příkaz vydal. Včasným podáním odporu se příkaz ruší a správní orgán pokračuje v řízení. Obviněnému z přestupku nelze uložit jiný druh sankce, s výjimkou napomenutí, nebo vyšší výměru sankce, než byly uvedeny v příkaze.
1. Podle ust. § 87 odst. 5 správního řádu má příkaz, proti kterému nebyl včas podán odpor, účinky pravomocného rozhodnutí.
1. Podle ust. § 37 odst. 2 správního řádu musí být z podání patrno, kdoje činí, které věci se týká a co se navrhuje. Fyzická osoba uvede v podání jméno, příjmení, datum narození a místo trvalého pobytu, popřípadě jinou adresu pro doručování podle § 19 odst. 4. V podání souvisejícím sjejí podnikatelskou činností uvede fyzická osoba jméno a příjmení, popřípadě dodatek odlišující osobu podnikatele nebo druh podnikání vztahující se k této osobě nebo jí provozovanému druhu podnikání, identifikační číslo osob a adresu zapsanou v obchodním rejstříku nebo jiné zákonem upravené evidenci jako místo podnikání, popřípadě jinou adresu pro doručování. Právnická osoba uvede v podání svůj název nebo obchodní firmu, identifikační číslo osob nebo obdobný údaj a adresu sídla, popřípadě jinou adresu pro doručování. Podání musí obsahovat označení správního orgánu,jemužje určeno, další náležitosti, které stanoví zákon, a podpis osoby, kteráje činí.
1. Podle ust. § 37 odst. 3 správního řádu platí, že pokud nemá podání předepsané náležitosti nebo trpí-li jinými vadami, pomůže správní orgán podateli nedostatky odstranit nebo ho vyzve kjejich odstranění a poskytne mu k tomu přiměřenou lhůtu.
1. Podle ust. § 37 odst. 4 správního řáduje možno podání učinit písemně nebo ústně do protokolu anebo v elektronické podobě podepsané uznávaným elektronickým podpisem. Za podmínky, že podáníje do 5 dnů potvrzeno, popř. doplněno způsobem uvedeným ve větě první,je možnoje učinit pomocí jiných technických prostředků, zejména prostřednictvím dálnopisu, telefaxu nebo veřejné datové sítě bez použití uznávaného elektronického podpisu.
1. Podle ust. § 18 odst. 2 zákona o elektronických úkonech platí, že úkon učiněný osobou uvedenou v § 8 odst. 1 až 4 nebo pověřenou osobou, pokud k tomu byla pověřena, prostřednictvím datové schránky má stejné účinky jako úkon učiněný písemně a podepsaný, ledaže jiný právní předpis nebo vnitřní předpis požaduje společný úkon více z uvedených osob.
1. Z právě předestřené právní úpravy tedy plyne, že podání učiněné prostřednictvím veřejné datové sítě – internetu – bez zaručeného elektronického podpisu podle ust. § 37 odst. 4 správního řáduje úkonem způsobilým vyvolat právní účinkyjen za podmínkyjeho následného doplnění (do 5 dnů) některou z kvalifikovaných forem podání, tj. písemně, ústně do protokolu nebo elektronicky se zaručeným elektronickým podpisem, aniž by přitom bylo nutné k takovému doplnění podatele vyzývat. V daném případě přitom k takovéto procesní situaci zjevně došlo. Žalobce sice původně podal proti dotyčnému příkazu prostřednictvím P. K., jakožto svého údajného zmocněnce, odpor v podobě prosté emailové zprávy a datové zprávy (obě ze dne 14. 12. 2018),jelikož tato podání v žádné své části nebyla opatřena zaručeným elektronickým podpisem, a proto, pokud by nebyla zákonným stanoveným způsobem doplněna, tak by se k nim nepřihlíželo. Nicméně tato podání byla v zákonem stanovené pětidenní lhůtě ve smyslu ust. § 37 odst. 4 věta druhá správního řádu ze strany žalobce doplněna následujícím včasně a řádně učiněným podáním. Toto podání nepochybně představuje další datová zpráva P. K. z pondělí dne 17. 12. 2018, neboť tato zpráva jako taková již byla opatřena zaručeným elektronickým podpisem. Je sice pravdou, že vlastní odpor nebyl jakkoliv podepsán včetně zaručeného elektronického podpisu, avšak to pro učinění závěru o doplnění prvotního podání ze dne 14. 12. 2018 podáním ze dne 17. 12. 2018 ve smyslu ust. § 37 odst. 4 věta druhá správního řádu již nebylo třeba v situaci, kdy zpráva jako taková byla opatřena řádným zaručeným elektronickým podpisem.
1. Právě učiněné závěry o včasnosti odporu podaného žalobcem korespondují se závěry obsaženými např. v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 9. 2009, č. j. 9 As 90/2008-70, kterýje dostupný na www.nssoud.cz, či v nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1829/13,jenžje dostupný na www.usoud.cz, na který myšlenkově navázalo stanovisko pléna Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2017, sp. zn. Plsn 1/2015. V tomto stanovisku, kteréje nepochybně směrodatné i pro soudy rozhodující v rámci správního soudnictví, plénum Nejvyššího soudu vyslovilo, že „…(o)bálka v uvedeném smyslu tedy neníjen „nosičem“ elektronického podání, ale jde o dokument sám o sobě. Součástí obálky pak mohou být další dokumenty, které jsou s ní logicky spojeny. Proto neobstojí analogie s poštovní přepravou listinných zásilek, kdeje obálka oddělitelná od obsahu, takže podpis na obálce logicky nepodepisujejejí obsah. V ISDSje však datová zpráva tvořena obálkou i všemi dokumenty, které jsoudo ní vloženy (přílohami), a autentizace obálky podle §_18_odst._2_zákona_o_elektronických_úkonech se tudíž vztahuje nejen na obálku, ale i na dokumenty, které jsou v ní vloženy. Opačný názor by totiž prakticky vylučoval i použití uznávaného elektronického podpisu; ten sám o sobě rovněž není součástí elektronického dokumentu, ale jde o samostatný dokument, kterýje k podepsané písemnostijen „připojen neboje s ní logicky spojen“ [viz čl. 3 bod 10. a čl. 26 nařízení č. 910/2014, dříve §_2_písm._b)_zák. č. 227/2000_Sb.]. Vztah mezi obálkou datové zprávy ajejími přílohamije tudíž technicky obdobný, jakoje vztah mezi podepsaným elektronickým dokumentem a uznávaným (resp. dříve zaručeným) elektronickým podpisem. Kdyby obálka datové zprávy neautentizovala přílohy, muselo by stejně platit, že uznávaný elektronický podpis neautentizuje podepsaný dokument, což by bylo neudržitelné a v rozporu se zákonem i smyslem elektronického podpisu“.
1. Pokud sejedná o otázku řádnosti žalobcem podaného odporu, tak k tomuje třeba uvést, že předmětný odpor podaný za žalobce P. K., jakožtojeho údajným zmocněncem, skrze emailové podání a datové (obě ze dne 14. 12. 2018) ve zněníjeho doplnění ze dne 17. 12. 2018, nebyl proveden jakožto procesní úkon bezvadně,jelikož k podávanému odporu v obou podáních ze dne 14. 12. 2018 a v podání ze dne 17. 12. 2018 nebyla připojená plná moc udělená žalobcem P. K. V reakci na výzvu žalovaného ze dne 21. 12. 2018 ovšem následně zmocněnec žalobce sken plné moci doručil žalovanému skrze řádně podepsanou datovou zprávu dne 4. 1. 2019, kdy tato plná moc byla datována 11. 12. 2018. Za této procesní situace bylo na žalovaném, aby v přestupkovém řízení meritorně rozhodl, neboť ve věci byl podán řádný a včasný odpor ze strany žalobce, a to skrezejeho zplnomocněného zmocněnce P. K., kdy podáním řádného odporu byl příkaz ze dne 28. 11. 2018 zrušen. Takto však žalovaný nepostupoval. Žalovaný sice dne 21. 12. 2018 přikročil k vydání výzvy ve smyslu ust. § 37 odst. 3 správního řádu k doplnění podaného odporu o plnou moc k zastupování a také i k doložení řádně podepsaného odporu, nicméně zmocněnec žalobce na tuto výzvu v dostatečné míře reagoval, a to zasláním skenu řádně podepsané plné moci prostřednictví datové zprávy, která byla řádně podepsána jako celek. Za této situace již bylo nadbytečné, aby žalovaný lpěl i na doložení řádně podepsaného vlastního odporu, když žalovaný mohl již bez dalšího legitimně presumovat, že ze strany žalobce byl podán řádný a včasný odpor, v důsledku čehož příkaz ze dne 28. 11. 2018 nemohl nabýt právní moci ani vykonatelnosti.
1. Původní vada žalobcova odporu v podobě absence doložení řádné plné moci pro zastupování žalobce zmocněncem P. K. v předmětné přestupkové věci s ohledem na výše předestřený skutkový a právní stav a relevantní judikaturu tak byla zhojena, v důsledku čehož měl žalovaný nejpozději dnem 4. 1. 2019 vycházet z toho, že žalobce podal řádný a včasný odpor proti příkazu žalovaného ze dne 28. 11. 2018, č. j. MULNCJ 89705/2018, sp. zn. MULN/11827/1291/2018/OS-PD/ŽU, a to dne 14. 12. 2018 ve zněníjeho doplnění ze dne 17. 12. 2018, s následným doložením řádné plné moci ke dni 4. 1. 2019. Proto bylo zapotřebí, aby žalovaný v přestupkovém řízení dále konal, neboť podáním řádného a včasného odporu byl příkaz ze dne 28. 11. 2018 dle ust. § 87 odst. 4 správního řádu věta druhá správního řádu bez dalšího zrušen a přestupkové řízení bylo zapotřebí završit meritorním rozhodnutím. Žalovaný však takto nepostupoval, a namísto toho nadále presumoval, že příkaz ze dne 28. 11. 2018 nabyl právní moci, a to dnem 15. 12. 2018, a dále žeje vykonatelný, a to dnem 15. 1. 2019, jak původně vyznačil v doložce právní moci a vykonatelnosti na tomto příkaze, a věcí se již dále meritorně nezabýval, natož aby vydal „konečné“ meritorní rozhodnutí pro dané stádium přestupkového řízení.
1. K závěrečnému nesouhlasu ohledně zveřejňování a anonymizace osobních údajů žalobce ajeho zástupce soud konstatuje, že tento není v nyní projednávané věci relevantní a soud se jím nikterak nezabýval, avšak k této problematice jižexistuje judikatura, srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 2. 2019, č. j. 9 As 429/2018-35, dostupný na www.nssoud.cz.
1. Faktem tak zůstává, že žalovaný do vydání tohoto rozsudkuje v předmětném přestupkovém řízení nepřípustně nečinný, neboť toto řízení nebylo završeno žádným rozhodnutím. Z výše uvedených důvodů soud posoudil žalobu jako důvodnou, a v souladu s ust. § 81 odst. 2 s. ř. s. ve výroku I. rozsudku uložil žalovanému v předmětném řízení vydat ve věci meritorní rozhodnutí, a to ve lhůtě 60 dnů od právní moci rozsudku. Lhůtu pro vydání rozhodnutí stanovil soud v délce 60 dnů, přestože žalobce se ve svém návrhu domáhal vydání rozhodnutí ve lhůtě 15 dnů, neboť dle soudu jsou v daném případě, kdy sejedná o projednání přestupku aje nutno ve věci nařídit ústníjednání, splněny podmínky pro prodloužení lhůty k vydání rozhodnutí ve smyslu ust. § 71 odst. 3 písm. a) správního řádu. Takto stanovená lhůta odpovídá požadavku uvedenému v ust. § 81 odst. 2 in fine s. ř. s.
1. Jelikož žalobce měl ve věci plný úspěch, soud podle ust. § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. uložil žalovanému zaplatit mu do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení o předmětné žalobě v celkové výši 12 200 Kč za právní zastoupení Mgr. Václavem Voříškem, která se skládá z částky 2 000 Kč za soudní poplatek za podání žaloby; dále z částky 9 300 Kč za tři úkony právní služby právního zástupce žalobce po 3 100 Kč podle ust. § 7, ust. § 9 odst. 4 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění od 1. 1. 2013 převzetí a příprava zastoupení - § 11 odst. 1 písm. a), podání žaloby - § 11 odst. 1 písm. d), sepis repliky – § 11 odst. 1 písm. d)] a dále z částky 900 Kč za tři s tím související režijní paušály po 300 Kč podle ust. § 13 odst. 1, odst. 3 vyhl. Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dnejeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek,je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodůjej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel,jeho zaměstnanec nebo člen, který za nějjedná nebojej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, kteréje podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat najeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.
Ústí nad Labem 25. května 2020
JUDr. Markéta Lehká, Ph.D., v. r.
předsedkyně senátu
**** ****
Shodu s prvopisem potvrzuje G. Z.
(K.ř.č. 1 - rozsudek) |
523046 | 30 A 142/2015-95
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Alexandra Krysla a soudců JUDr. Václava Roučky a Mgr. Jaroslava Škopka v právní věci žalobkyně L.K., zastoupené Mgr. Janem Pechmanem, advokátem, se sídlem Praha 1 – Staré Město, Revoluční 724/7, proti žalovanému Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy, se sídlem Praha 1 – Malá Strana, Karmelitská 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18.8.2015, č.j. MSMT-26077/2015,
takto:
i. Rozhodnutí žalovaného ze dne 18.8.2015, č.j. MSMT-26077/2015, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
II. Žalovanýje povinen zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 17.137 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně Mgr. Jana Pechmana, advokáta.
Odůvodnění
I.
Napadené rozhodnutí.
Žalobkyně se žalobou domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 18.8.2015, č.j. MSMT-26077/2015 (dálejen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Západočeské univerzity v Plzni (dálejen „prvoinstanční orgán“) ze dne 14.5.2015, č.j. ZCU 006039/2015 (dálejen „prvoinstanční rozhodnutí“), a toto rozhodnutí bylo potvrzeno.
Prvoinstančním rozhodnutím byla zamítnuta žádost žalobkyně ze dne 19.6.2008 o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace v České republice v odborně vzdělávacím programu pro přípravu magistra se zaměřením přípravy 0601 Právo obor 8.060101 Právní věda získané studiem na Zakarpatské státní univerzitě v Užhorodě, Ukrajina (dálejen „Žádost“).
II.
Žaloba.
Žalobkyně v žalobě uplatnila čtyři skupiny žalobních bodů.
V první skupině žalobních bodů namítala nedostatečné posouzení studia na Zakarpatské státní univerzitě v Užhorodě, Ukrajina (v textu žaloby dálejen „Zakarpatská univerzita“) jako studia na zahraniční vysoké škole uznatelného v České republice a v souvislosti s tím nedostatečně zjištěný skutkový stav a nepřezkoumatelnost rozhodnutí. K odůvodnění tohoto žalobního bodu žalobkyně nejprve v části žaloby uvozené slovy „Právní východiska“ uvedla následující. Právní úprava uznávání zahraničního vzděláníje obsaženajednak v Úmluvě o uznávání kvalifikací týkajících se vysokoškolského vzdělávání v evropském regionu, podepsané dne 11.4.1997 v Lisabonu, sdělení č. 60/2000 Sb. m. s. (dálejen „Úmluva“ nebo „Lisabonská úmluva“),jednak v § 89 až § 90 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách). Uznávání zahraničního vzděláníje proces, při kterém dochází k porovnávání studijních plánů a programů uskutečňovaných zahraniční vysokou školou za účelem určení, zda absolvované zahraniční vysokoškolské vzděláníje rovnocenné s příslušným českým vysokoškolským vzděláním. Podkladem pro uznáníje originál nebo úředně ověřená kopie diplomu, vysvědčení nebo obdobného dokladu vydaného zahraniční vysokou školou, případně originál nebo úředně ověřená kopie dodatku k diplomu a doplňující informace o tom, že studijní program uskutečňovala instituce oprávněná poskytovat vzdělání srovnatelné s vysokoškolským vzděláním podle zákona o vysokých školách, a o náplni vysokoškolského studia v zahraničí. Informace žalovaného o vzdělávacích institucích uskutečňujících vysokoškolské studijní programy zahraničních vysokých škol na území České republice a zařazených do přílohy č. 3 k vyhlášce č. 322/2005 Sb., o dalším studiu, popřípadě výuce, které se pro účely státní sociální podpory a důchodového pojištění považují za studium na středních nebo vysokých školách, ve znění pozdějších předpisů (aktuální k 1. září 2009) (dálejen „Informace o vzdělávacích institucích“ - dostupné z http://www.msmt.cz/file/8861_1_1/): „Na území České republiky působí právnické osoby se sídlem v České republice (dálejen „vzdělávací instituce“), které jsou zmocněny zahraničními vysokými školami k výucejejich studijních programů příslušné zahraniční vysoké školy. Těmito vzdělávacími institucemi jsou nejen některé soukromé vysoké školy, kterým byl udělen Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy (dále „ministerstvo“) státní souhlas k působení jako soukromá vysoká škola podle zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), ve znění pozdějších předpisů, ale i instituce, které nejsou soukromými vysokými školami, ale jsou např. obchodními společnostmi zřízenými podle obchodního zákoníku nebo obecně prospěšnými společnostmi zřízenými podle zákona o obecně prospěšných společnostech s různými předměty činnosti. Tyto společnosti nejsou součástí vysokoškolského vzdělávacího systému České republiky ajejich činnost nepodléhá zákonu o vysokých školách. Účastníci zahraničních studijních programů vzdělávacích institucí proto nejsou studenty podle zákona o vysokých školách, ale mají postavení studentů zahraničních vysokých škol,jejichž studijní programy jsou na území České republiky uskutečňovány, vztahují se na ně předpisy zahraničních vysokých škol (přijímání ke studiu, průběh a ukončení studia se řídí předpisy státu, v němž má zahraniční vysoká škola sídlo). Vzdělávací instituce se podílejí najejich uskutečňování v České republice na základě zmocnění zahraničních vysokých škol a smluv o spolupráci. Odpovědnost a garanci za vzdělávací činnost vzdělávacích institucí mají zahraniční vysoké školy. Po absolvování vzdělání obdrží účastníci vzdělávání vysokoškolský diplom zahraniční vysoké školy.“ Pro účely poskytování podpory plynoucí z práva sociálního zabezpečení vydává žalovaný vyhlášku obsahující v příloze č. 3 seznam zahraničních vysokých škol,jejichž studium se považuje za studium na středních nebo vysokých školách,jejímž účelemje, aby studenti s českým občanstvím nebo s občanstvím ostatních zemí Evropské unie (EU), kteří studují programy zahraničních vysokých škol uskutečňované na území České republiky [jak tomu bylo právě v případě žalobkyně, pokud jde o Zakarpatskou univerzitu a Mezinárodní institut podnikatelství a práva, s.r.o. sídlící v České republice (dálejen „MIPP s.r.o.“ nebo „Mezinárodní institut“)], byli v průběhu tohoto studia pojištěni zdravotně a důchodově (sirotčí důchod) a mohli žádat o dávky státní sociální podpory podobně jako studenti s českým občanstvím nebo s občanstvím ostatní zemí EU studující vysokou školu v zahraničí, kteří jsou pojištěni na základě rozhodnutí ministerstva o uznání studia v zahraničí za postavené na roveň studiu na vysoké škole v České republice. Ačkoli tato vyhláška nenahrazuje akreditaci studijních programů či státní souhlas udělovaný ministerstvem podle zákona o vysokých školách, musí vysoké školy tam zařazené splňovat poměrně přísné podmínky. Informace o vzdělávacích institucích dále stanoví: „Do přílohy č. 3 vyhlášky jsou zařazovány výhradně zahraniční studijní programy akreditované nebo jinak příslušným státem uznané v zahraničí a pouze ty zahraniční vysoké školy, které jsou součástí vzdělávacího systému země, kde mají své sídlo. Příkaz ministraje přístupný na webové stránce ministerstva v oddíle „Dokumenty“- „Věstníky MŠMT“ a „2008/2“. Ministerstvo každoročně (koncem kalendářního roku) ověřuje, zda vzdělávací instituce zařazené ve vyhlášce splňují podmínky projejich setrvávání na následující akademický rok. V případě neaktuálních dat či nesrovnaností požaduje aktualizaci údajů a dokumentů, zejména platnost zahraničních akreditací.“ (srov. Informace o vzdělávacích institucích). Další podrobnější požadavky pro zařazení zahraničního studijního programu a zahraniční vzdělávací instituce do přílohy č. 3 vyhlášky č. 322/2005 Sb. stanovily příkaz ministryně školství, mládeže a tělovýchovy č. 1/2004 Sb. a příkaz ministra školství, mládeže a tělovýchovy č. 43/2007. Výčet těchto požadavkůje podrobně vyjmenován v odvolání. Nicméně žalobkyně považuje za důležité zmínitje i v žalobě, neboť mají význam pro závěr formulovaný níže ohledně nesprávného právního posouzení daného případu provedené žalovaným. Jedná se zejména o následující požadavky (zestručněno žalobkyní): (i) vyjádření veřejné vysoké školy (škol) v České republice o srovnatelnosti zahraničního studijního programu uskutečňovaného vzdělávací institucí s akreditovaným studijním programem této veřejné vysoké školy v České republice a o předpokladu této veřejné vysoké školy, že bude vydávat absolventům zahraniční vysoké školy, kteří absolvovali studium v zahraničním studijním programu, uskutečňovaném vzdělávací institucí v České republice, osvědčení o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání podle § 89 a § 90 zákona o vysokých školách, (ii) potvrzení příslušného zahraničního státního orgánu nebo instituce (např. ministerstva školství nebo instituce oprávněné udělovat akreditace vysokoškolským studijním programům) státu, v němž sídlí zahraniční vzdělávací zařízení o tom, že - zahraniční vzdělávací zařízení,jehož studijní program bude uskutečňován na území České republiky,je součástí vysokoškolského systému daného státu, - příslušný zahraniční studijní program má ve státě, v němž sídlí zahraniční vzdělávací zařízení, akreditaci platnou minimálně na standardní dobu studia, podléhají-li v daném státě vysokoškolské studijní programy akreditaci, - diplomy absolventů daného zahraničního vzdělávacího zařízení a/nebo daného zahraničního studijního programu jsou v daném státu státem považovány za vysokoškolské diplomy, (iii) zahraniční studijní program obsahující: - název studijního programu, - názvy a charakteristiky studijních oborů, - formu studia a standardní dobu studijního programu nebo studijních oborů, - cíle studia společné pro celý studijní program a specifické projehojednotlivé studijní obory, - profil absolventa studijního programu nebo studijních oborů, - podmínky, které musí student splnit v průběhu studia a přijeho řádném ukončení, - charakteristiky povinných a povinně volitelných studijních předmětů (název studijního předmětu; celkový hodinový rozsah studijního předmětu s rozdělením podle způsobu výuky anebo jiné vyjádření rozsahu studijního předmětu; seznam odborné literatury; u distanční a kombinované formy studia navíc vymezení rozsahu konzultací; rozsah a obsahové zaměření individuálních prací studentů), - pravidla a podmínky pro vytváření studijních plánů (vymezení období výuky a přípravy na zkoušky; období zkoušek, odborných praxí a prázdnin vjednotlivých akademických rocích po standardní dobu studia vyjádřené v týdnech), - návrh témat bakalářských nebo diplomových prací, jsou-li součástí státních zkoušek, - informace o legislativním stavu platném v příslušném státě, zahrnující odkazy na příslušné právní předpisy daného státu a týkající se právního statusu daného studijního programu a absolventa studia v daném studijním programu v daném státě, včetně údaje, zda a jak bude v daném státě studium uznáváno, - informaci o akreditaci studijního programu v příslušném státě s uvedením data udělení akreditace a doby platnosti akreditace, pokud studijní program v příslušném státě podléhá akreditaci a byl v něm akreditovánještě před podáním žádosti (o zařazení do přílohy č. 3 vyhlášky č. 322/2005 Sb. – pozn. žalobkyně), (iv) doklady o prostorovém, materiálním, personálním a informačním zajištění činnosti, zejména údaje o: - budově, v níž bude probíhat výuka a v níž bude administrativní zázemí školy, - odborné kvalifikaci akademických pracovníků, kteří se budou podílet na uskutečňování zahraničního studijního programu, zejména přehled předmětů,jejichž výuku bude akademický pracovník zajišťovat, údaje o působení v zahraničí a o praxi od ukončení studia na vysoké škole, - vybavení studijní literaturou a knihovně, včetně zajištění konzultací studentům, (v) dohodu žadatele (o zařazení do přílohy č. 3 vyhlášky č. 322/2005 Sb.) se zahraniční vysokou školou o uskutečňování zahraničního studijního programu, která musí obsahovat zejména: - přehled zahraničních studijních programů ajejich oborů, které bude žadatel (o zařazení do přílohy č. 3 vyhlášky č. 322/2005 Sb.) uskutečňovat sjejich bližší charakteristikou (viz výše) a údaje o případném zahraničním titulu, který bude udělován absolventům příslušných zahraničních studijních programů podle legislativního stavu platného v příslušném státě, pokud má být udělován, - vymezení právního postavení studentů v zahraničním studijním programu uskutečňovaném žadatelem (o zařazení do přílohy č. 3 vyhlášky č. 322/2005 Sb.) ve vztahu k zahraniční vysoké škole a právní podmínkyjejich studia, - vzor diplomu a dalších případných dokladů o studiu,jež jsou nebo budou vydávány absolventům příslušného zahraničního studijního programu, - vymezení právních vztahů mezi zahraniční vysokou školou a žadatelem (o zařazení do přílohy č. 3 vyhlášky č. 322/2005 Sb.), - vymezení podmínek stanovených pro personální, finanční a informační zajištění uskutečňování příslušného zahraničního studijního programu, - dobu platnosti dohody a podmínkyjejího ukončení. Žalobkyně studovala od roku 2004 na Zakarpatské univerzitě, která jako zahraniční vysoká škola poskytovala možnost studia prostřednictvím MIPP s.r.o. a studium ukončila v roce 2008. Po dobujejího studia byly platné a účinné vyhláška č. 249/2003 Sb. o změně vyhlášky č. 183/1998 Sb., jíž se stanoví, které další studium, popřípadě výuka se pro účely státní sociální podpory a důchodového pojištění považuje za studium na středních nebo vysokých školách, ve znění pozdějších předpisů, a vyhláška č. 322/2005 Sb., o dalším studiu, popřípadě výuce, které se pro účely státní sociální podpory a důchodového pojištění považují za studium na středních nebo vysokých školách (v textu žaloby společně dálejen „Vyhlášky“). Vyhlášky v sobě zahrnovaly přílohu č. 3, jíž se stanoví seznam vzdělávacích institucí uskutečňujících vysokoškolské studijní programy zahraničních vysokých škol v České republice, kam po celou dobu, kdy žalobkyně studovala, patřil rovněž MIPP s.r.o. s výslovným uvedením, že uskutečňuje studijní program v oboru právo - bakalářský i magisterský studijní program Zakarpatské univerzity a dále Moskevského institutu podnikatelství a práva. Z výše uvedenéhoje tedy zcela zřejmé, že pokud žalobkyně absolvovala své studium na Zakarpatské univerzitě spolupracující s MIPP s.r.o., dosáhla vysokoškolského vzdělání na zahraniční vysoké škole ve smyslu výše uvedených Vyhlášek a výše citovaného vyjádření žalovaného plynoucího z Informace o vzdělávacích institucích. Jinými slovy, žalobkyně dosáhla vysokoškolského vzdělání na zahraniční vysoké škole, které může být uznáno ve smyslu Úmluvy a § 89 a § 90 zákona o vysokých školách. Dále žalobkyně k tomuto žalobnímu bodu uvedla, že z napadeného rozhodnutí vyplývá, že za účelem odstranění údajných nejasností souvisejících se získáním příslušné kvalifikace, které se v souvislosti s uznáváním vzdělání žalobkyně získaného na Zakarpatské univerzitě vyskytly, vznesl žalovaný v roce 2013 dotaz k ENIC Ukraine, v němž se dotazoval, zda předložená vysokoškolská kvalifikace byla vydána vysokou školou, kteráje součástí ukrajinského vysokoškolského vzdělávacího systému, zda ji lze dle zásad Úmluvy považovat za vysokoškolskou kvalifikaci uznatelnou na Ukrajině a zda daná kvalifikace garantuje na Ukrajině svým držitelům odpovídající profesní a akademická práva. Následně se žalovaný dotázal, zda MIPP s.r.o. představuje součást ukrajinského vysokoškolského vzdělávacího systému. Emailová odpověď, kterou žalovaný údajně obdržel dne 25.11.2014, měla být negativní. K dotazu žalovaného, položenému ENIC Ukraine (v textu žaloby dálejen „Dotaz“), uvádí žalobkyně následující. Předněje třeba si uvědomit, že na odpovědi na tento Dotaz jak žalovaný v napadeném rozhodnutí, tak prvoinstanční orgán v prvoinstančním rozhodnutí v podstatě postavili své závěry o zamítnutí Žádosti žalobkyně. Žalobkyně uvádí, že Dotaz byljednak formulován nesprávně a že tato nesprávnost v důsledku založila nepoužitelnost odpovědi na Dotaz pro posuzování Žádosti,jednakje Dotaz, jakož i odpověď na něj, pro posuzování Žádosti právně irelevantní i z časového hlediska. Pokud jde o věcnou nesprávnost Dotazu,jeho část týkající se „uznatelnosti vysokoškolské kvalifikace získané žalobkyní na Ukrajině dle Úmluvy tamtéž“ nedává z pohledu Úmluvy smysl, neboť uznatelnost dle Úmluvy se týká přeshraničního uznávání kvalifikací, nikoli vnitrostátního. Navíc není zřejmé, proč by vzdělání získané na ukrajinské univerzitě mělo být na Ukrajině uznáváno, jak lze dovodit z Dotazu. Aspekt Dotazu týkající se vyjádření, zda MIPP s.r.o. představuje součást ukrajinského vysokoškolského vzdělávacího systémujejednak zavádějící,jednak bez právního významu pro posouzení uznatelnosti získané zahraniční vysokoškolské kvalifikace žalobkyně postupem dle Úmluvy a příslušných ustanovení zákona o vysokých školách. V rámci probíhajícího řízení o uznání získané zahraniční vysokoškolské kvalifikace žalobkyně nebylo zpochybňováno (ani pro to nebyl důvod), že MIPP s.r.o.je českým subjektem, který na základě dohody se Zakarpatskou univerzitou, kteráje ukrajinským subjektem, v České republice organizačně-materiálně zajišťuje vzdělávací aktivity Zakarpatské univerzity. Je tedy zřejmé, že MIPP s.r.o. není a z povahy věci zřejmě ani nemůže být součástí vzdělávacího systému Ukrajiny. Dotazje tak v tomto ohledu relevantní pouze u Zakarpatské univerzity, nikoli u MIPP s.r.o. Pokud jde o časový prvek, Dotaz byl vznesen v roce 2013 a směřoval ke statusu Zakarpatské univerzity jako součásti vzdělávacího systému Ukrajiny. Tento přístup žalovaného nicméně zcela pomíjí fakt, že žalobkyně ukončila své studium na Zakarpatské univerzitě v roce 2008, tedy cca před 5 lety (počítáno nazpět od vznesení Dotazu). Odpověď na dotaz z roku 2013, zda Zakarpatská univerzitaje součástí vzdělávacího systému Ukrajiny,je tak pro posouzení vysokoškolské kvalifikace získané žalobkyní na této univerzitě v roce 2008 právně zcela bezvýznamná. Ve světle shora uvedených skutečností nemůže Dotaz jako stěžejní argument odůvodnění výroků o zamítnutí Žádosti v prvoinstančním rozhodnutí, jakož i v napadeném rozhodnutí obstát. Nejenže Dotazje naformulován pro účely řízení o Žádosti nesprávně, takže odpověď na nějje pro toto řízení nepoužitelná, Dotaz spíše vytváří dojem o snaze správního orgánu „opatřit si oficiální podklad“, o který by se mohl jak prvoinstanční orgán, tak žalovaný opřít při zamítnutí Žádosti. Žalovaný, jakož i prvoinstanční orgán v této souvislosti dále zcela pominuli skutečnost, že MIPP s.r.o. byl od počátku platnosti a účinnosti Vyhlášek uveden vjejich příloze č. 3 a musel tudíž doložit akreditace a další požadavky (viz výše) týkající se Zakarpatské univerzity,jejíž vzdělávací činnost MIPP s.r.o. v České republice organizačně a materiálně zajišťoval, a to navíc v rozhodném období relevantním pro období studia žalobkyně na Zakarpatské univerzitě. Správní orgány jak v prvoinstančním rozhodnutí, tak v napadeném rozhodnutí tuto skutečnost, která má pro posuzovanou věc zásadní význam, zcela pominuly, ačkoli žalobkyně ji v odvolání podrobně rozvedla. Namísto toho se správní orgány spokojily semailem ENIC Ukraine z roku 2014. Navíc správní orgány přesunuly neoprávněně odpovědnost za úplné a správné zjištění skutkového stavu na žalobkyni s odkazem na čl. II. 3 odst. 2. Úmluvy, když tak učinily v rozporu s § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dálejen „správní řád“). Nejen, že správní orgány svým pochybením nedostatečně zjistily skutkový stav, a to ohledně nejzásadnější skutečnosti v celém řízení, žalovaný navíc napadené rozhodnutí (nejen) v této souvislosti zatížil nepřezkoumatelností, když nikterak nereagoval na zásadní skutečnosti předestřené žalobkyní v odvolání, že MIPP s.r.o. v souladu s tehdejšími pokyny a instrukcemi žalovaného musel v rozhodném období studia žalobkyně na Zakarpatské univerzitě předložit relevantní podklady týkající se zejména Zakarpatské univerzity ajejích studijních programů uskutečňovaných MIPP s.r.o. vjejím zastoupení v České republice, poněvadž jinak by MIPP s.r.o. nemohl být v souladu s tehdy platnými požadavky žalovaného zanesen do přílohy č. 3 Vyhlášek. Přitom požadavek na přezkoumatelnost správních rozhodnutíjejedním ze základních záruk zákonnosti správního rozhodnutí. Podle názoru žalobkyně pak správní rozhodnutí (a obzvlášť druhostupňové) musí splňovat v zásadě stejné požadavky na přezkoumatelnost jako rozhodnutí soudní. Jak např. judikoval Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 14.9.2006, č.j. 2 As 68/2005-48: „Jedním z principů, představujících součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu,je povinnost soudů své rozsudky odůvodnit. Není pochyb o tom, že stejnou povinnost mají i správní orgány za situace, kdy autoritativně rozhodují o právech a povinnostech soukromých osob. Jak odůvodnění soudních rozhodnutí, tak odůvodnění správních rozhodnutí mají totiž shodný základní smysl a účel –je jím zajištění přezkoumatelnosti rozhodování o právech a povinnostech účastníků řízení či jiných dotčených osob a vyloučení justiční či administrativní libovůle. … K tomu, aby bylo rozhodnutí přezkoumatelné, musí po obsahové stránce vyhovovat určitým základním požadavkům. K nim patří povinnost vypořádat se se všemi argumenty účastníků, které byly v řízení přípustně uplatněny, příp. – u argumentů uplatněných nepřípustně – odůvodnit, pročje má rozhodující orgán za nepřípustné. Argumentem, který účastník uplatní,je samozřejmě ve správním řízení i odvolací námitka.“ Nejen optikou těchto principů pak napadené rozhodnutí nemůže obstát. Žalobkyně dále konstatovala, že jakje dále patrné z prvoinstančního rozhodnutí, Zakarpatská univerzita získala požadovanou akreditaci na základě rozhodnutí Státní akreditační komise ze dne 19.10.2004, kdy jí byla udělena akreditace IV. stupně a byla prohlášena za akreditovanou podle statutu vysokoškolské vzdělávací instituce do 1.7.2009, jak vyplývá z Certifikátu o akreditaci série RD-IV číslo 071346 ze dne 4.1.2005. Žalovaný v napadeném rozhodnutí dále uvádí, že MIPP s.r.o. neuskutečňoval autentický zahraniční program v rozsahu licencí udělených Zakarpatské univerzitě žalovaným, a proto studium žalobkyně údajně nebylo studiem ve vysokoškolském studijním programu uznané ukrajinskými orgány a poskytující absolventovi vysokoškolskou kvalifikaci uznanou na Ukrajině. Žalobkyně v této souvislosti konstatuje, že žalovaný ani prvoinstanční orgán nepřináší pro tyto závěry žádné relevantní důkazy (ke zpochybnění Dotazu a odpovědi na něj viz výše),jednak žalobkyně odkazuje výše, tj. zejména na to, že studijní program musel být předmětem přezkumu již v rámci udělení akreditace a pak ověřování splnění podmínek pro zařazení MIPP s.r.o. do přílohy č. 3 Vyhlášek. Argumenty žalovaného v této souvislosti tedy nelze použít v neprospěch žalobkyně. Žalobkyně má totiž za to, že vedle udělení příslušné akreditace Zakarpatské univerzitě musely být nepochybně splněny i další podmínky uvedené výše, neboť jinak by MIPP s.r.o. nemohl být ohledně uskutečňování studijních programů Zakarpatské univerzity v České republice zařazen do přílohy č. 3 Vyhlášek. Jestliže totiž Zakarpatská univerzita tyto požadavky nesplňovala, neměla jí být akreditace udělena, nebo pokud podmínky přestala splňovat až později, měla jí být akreditace odebrána; nic takového se ovšem nestalo, cožje jasně vidět i ze zařazení MIPP s.r.o. do přílohy č. 3 Vyhlášek v rozhodné době, kdy probíhalo studium žalobkyně na Zakarpatské univerzitě. A i kdyby na základě informací poskytnutých ENIC Ukraine došel žalovaný v souladu se zákonem ke správnému zjištění (což se ze shora uvedených důvodů nestalo), že Zakarpatská univerzita a MIPP s.r.o., jakož i jimi vydávaná osvědčení o získání vysokoškolského vzdělání nesplňují podmínky pro uznání vysokoškolského vzdělání v České republice, nelze to přičítat k tíži žalobkyně, která na výše uvedených institucích řádně vystudovala v dobré víře, že veškeré požadavky pro uznáníjejího vzdělání jsou splněny, neboť tato skutečnost po celou dobu vyplývala z obecně závazných právních předpisů (Vyhlášek),jejichž platnost nebyla nikterak napadána ani zpochybňována. Odpovědnost v této souvislosti má sama zahraniční univerzita a rovněž žalovaný, který májednak každoročně ověřovat, zda vzdělávací instituce zařazené ve Vyhlášce splňují podmínky projejich setrvání tamtéž i v následujících akademických letech. Tuto odpovědnost subjektů veřejné správy nelze v žádném případě klást k tíži žalobkyně. Dobrou víru a nezbytnou míru opatrnosti žalobkyně dále dotvrzuje fakt, že již před podáním přihlášky ke studiu vznesla dotaz na žalovaného, zdaje MIPP s.r.o. institucí oprávněnou k výuce zahraničního studijního programu, zdaje Zakarpatská univerzita uznanou vysokou školou v místějejího sídla, tedy zda existují nějaké pochybnosti o řádnosti a zákonnosti studia na Zakarpatské univerzitě zajišťovaného v České republice MIPP s.r.o. a o možnostijeho uznání v České republice. Žalobkyně byla v této souvislosti žalovaným ujištěna, že sejedná o uznávanou zahraniční univerzitu a neexistují žádné pochybnosti o zákonnosti a možnosti uznání zde dosaženého vzdělání. Obdobný dotaz žalobkyně vznesla na počátku roku 2008, tj. v době, kdy Česká advokátní komora začala odmítat zápis absolventů MIPP s.r.o. jako advokátních koncipientů do svého seznamu. I tentokrát byla žalobkyně ubezpečena, žeje vše v pořádku.
Ve druhé skupině žalobních bodů žalobkyně namítala absenci důvodů pro zamítnutí Žádosti. K tomu uvedla, že dle Úmluvy i § 90 odst. 5 zákona o vysokých školách lze žádost o uznání vysokoškolského vzdělání získaného na zahraniční vysoké škole v České republice zamítnout pouze z důvodu, že jsou studijní programy pojejich srovnání v podstatných rysech odlišné. V tomto duchu se vyjádřil i žalovaný ve svém dopise ze dne 10.6.2008 adresovaném prvoinstančnímu orgánu. Z prvoinstančního rozhodnutí ani z napadeného rozhodnutí nevyplývá, že by se studijní program absolvovaný žalobkyní na Zakarpatské univerzitě lišil od studijního programu prvoinstančního orgánu, resp. že by tato skutečnost byla v řízení prokázána. Z prvoinstančního rozhodnutí ani z napadeného rozhodnutí navíc vyplývá, že se správní orgány ani vjednom stupni rozhodování o Žádosti zjišťováním rozdílnosti studijních programů,jejížexistence by byla zákonným důvodem pro zamítnutí Žádosti, vůbec nezabývaly. V prvoinstančním rozhodnutí se pouze uvádí nijak blíže nepodložené domněnky o cílené modifikaci studijního programu Zakarpatské univerzity, resp. MIPP s.r.o. podle studijního programu prvoinstančního orgánu. Nicméně taková tvrzená (a i kdyby tomu tak skutečně bylo, dále uvedený závěr by to neovlivnilo) modifikace nejenže není způsobilým důvodem zamítnutí Žádosti, navíc může být zcela legitimní součástí příslušného studijního programu, byl-li tento studijní program v takové („modifikované“) podobě předepsaným způsobem schválen (obdržel akreditaci). To ostatně vyplývá i z dopisu ukrajinského ministerstva školství ze dne 14.8.2007 adresovaného žalovanému. Právní jistotu adresátů veřejnosprávního působení pak prvoinstanční orgán dle názoru žalobkyně oslabuje i tím, že najedné straně již v roce 2006 v memorandu o spolupráci vůči Zakarpatské univerzitě deklaroval důležitost vzájemného uznávání studijních plánů a programů, na straně druhé potom stejný subjekt v současnosti studijní programy a plány Zakarpatské univerzity bez opory v platném právu uznávání zahraničních kvalifikací zpochybňuje. Lze tedy uzavřít, že ani prvoinstanční orgán, ani žalovaný nezjistili jakékoli odlišnosti mezi porovnávanými studijními programy, natož pak odlišnosti v podstatných rysech odůvodňující zamítnutí podané Žádosti. Správní orgány se totiž tímto zákonným důvodem zamítnutí Žádosti v řízení o ní vůbec nezabývaly. Přitom dle čl. III. 3 odst. 5. Úmluvyje orgán, který provádí hodnocení (pozn. – předpokladů pro uznání zahraniční kvalifikace), povinen prokázat, že žádost nesplňuje příslušné požadavky. Aniž by tedy byl dán zákonem stanovený důvod pro zamítnutí Žádosti, byla Žádost žalobkyně ze strany prvoinstančního orgánu zamítnuta a toto rozhodnutí bylo následně potvrzeno žalovaným, a to neoprávněně ze shora popsaných důvodů. V řízení o Žádosti pak vůbec nebyla ze strany správních orgánů zkoumána existence zákonného důvodu pro zamítnutí Žádosti, natož aby v tomto řízení byla jakkoli prokazována a prokázána. I z tohoto důvodu (bez ohledu na shora uvedené důvody nezákonnosti)je napadené rozhodnutí, jakož ijemu předcházející prvoinstanční rozhodnutí nezákonné, neboť správní orgány o Žádosti rozhodly v rozporu se zákonem. Takový postup správního orgánu, kdy Žádost zamítl, aniž by pro takové rozhodnutí byly v řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo, splněny zákonné důvody, nejenže znamená porušení zásady legitimního očekávání, což samo o sobě značíjeho nezákonnost, ale navíc porušuje i ústavní zásadu pro výkon státní moci způsoby, které stanoví zákon (secundum et intra legem), vyjádřenou v čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. K této problematice se vyjádřil Ústavní soud již ve svém nálezu ze dne 27.3.2003, sp. zn. IV.ÚS 690/01: „Z pohledu ústavněprávníhoje nutno v zásadě na danou problematiku nahlížet tak, že ministerstvo jako orgán veřejné mocije vázáno obecně vymezeným ústavním limitem činnosti těchto orgánů, jímžje v principu především postulát, dle něhož může a současněje povinno činit pouze to, co stanoví zákon [čl. 2 odst. 2 Listiny, čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dálejen „Ústava“)]. Ke znakům právního státu a mezijeho základní hodnoty patří neoddělitelně princip právní jistoty (čl. 1 odst. 1 Ústavy),jehož nepominutelným komponentemje nejen předvídatelnost práva, nýbrž i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky. Tato předvídatelnost postupu orgánů veřejné mocije vyjádřením maximy, na základě níž se lze v demokratickém právním státě spolehnout na to, že ve své důvěře v platné právo nikdo, tj. fyzická či právnická osoba, nebude zklamán. Pouze takto předvídatelné chování naplňuje v praxi fungování materiálně chápaného demokratického právního státu a vylučuje prostor pro případnou svévoli. (...) Zatímco čl. 2 odst. 3 Listiny stanoví, že každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá, stojí v kontrapozici vůči němu dikce odstavce 2 téhož článku adresovaného státní moci, ze kterého plyne nejen možnost orgánů veřejné moci tuto moc uplatňovatjen v případech, mezích a způsobem, který stanoví zákon, nýbržje v něm pojmově obsažen i ústavní imperativ v podobě povinnosti orgánů veřejné moci (zcela a bez výhrad) činit, co jí zákon ukládá. Je zde tudíž na ústavní úrovni zabudovánajednak garance proti zneužití státní moci,jednak i právní jistota spočívající v záruce faktické realizace státní moci tam, kde zákon tuto realizaci (při naplnění zákonných znaků) předpokládá.“ Tyto své závěry Ústavní soud v této souvislostijednak dále rozvedl ve svém nálezu ze dne 11.7.2002, sp.zn. IV.ÚS 488/01: „Vychází-li Ústavní soud z maximy, že neznalost zákona neomlouvá, která v plné své tíži dopadá na veškeré subjekty, tedy i na fyzické osoby, musí tím více dopadat na takové subjekty, které s ohledem na své poslání mají povinnost znát právo v oblasti, které sejejich činnost bezprostředně dotýká. Ústavní princip právního státu předpokládá, že se stát vůči občanům chová v souladu s povinnostmi, které sám sobě stanovil, přičemž občan na základě principu právní jistoty má právo se spolehnout na věrohodnost státu při plněníjeho závazků (I. ÚS 535/2000)“,jednak shrnul ve svém nálezu ze dne 20.11.2002, sp.zn. I.ÚS 512/02: „Čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny mají kromě toho i svou druhou dimenzi, a to dimenzi strukturálních principů, podle kterých lze státní moc uplatňovatjen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví, přičemž povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a vjeho mezích ajen při zachování základních práv a svobod. Tyto principyje třeba chápat jako esenciální náležitost každého demokratického právního státu. Bezjejich dodržení nelze vůbec hovořit o právním státu, neboť vyloučení libovůle při ukládání povinností ze strany státní moci bylo i historicky vzato první podmínkou při úvahách o formování právního státu, dokonce i pouze vjeho formální podobě.“ Dle žalobkyněje vzhledem ke všemu výše uvedenému závěr žalovaného o nemožnosti uznání vysokoškolského vzdělání dosaženého na Zakarpatské univerzitě žalobkyní nesprávný (pomine-li žalobkyně na tomto místě nedostatečně zjištěný skutkový stav a nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí), neboť Zakarpatská univerzita a rovněž MIPP s.r.o. byly po celou dobu považovány žalovaným za akreditované a uznávané zahraniční univerzity. Tato skutečnost pak zcelajednoznačně vyplývala v době zahraničního studia žalobkyně, ojehož uznání v řízení jde, z obecně závazných předpisů (Vyhlášek), přičemž o tom žalovaný několikrát ujistil i samotnou žalobkyni. Žalobkyně tedy od počátku byla v dobré víře (legitimním očekávání), žejejí studium bude poté, cojej úspěšně ukončí, bez problému uznáno v České republice.
Ve třetí skupině žalobních bodů žalobkyně namítala porušení zásady rychlosti a hospodárnosti řízení (§ 6 správního řádu). Žalobkyně uvedla, že v napadeném rozhodnutí žalovaný uvádí, že porušení zásad rychlosti a hospodárnosti bylo odůvodněno specifičností daného případu založené rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 31.5.2011, sp.zn. 57 A 40/2010, kterým bylo zrušeno rozhodnutí prvoinstančního orgánu ze dne 6.8.2008, č.j. 150/08, a osvědčení č.j. ZČU*N-621/08 (v textu žaloby dálejen „Osvědčení“). Kolem studia žalobkyně se dle správního orgánu začaly objevovat nové pochybnosti a bylo dlejeho názoru třeba zajistit dodatečné podklady a navázat spolupráci s ENIC Ukraine a získatjejich stanovisko. Žalobkyně si uvědomuje neobvyklost celého případu, nicméně i tak má za to, že dochází ke značným průtahům. Rozsudek krajského soudu byl vydán v roce 2011, nicméně až dne 21.3.2014, tj. po třech letech, byla žalobkyni doručena výzva prvoinstančního orgánu, č.j. ZCU 007397/2014, k doplnění podkladů a rovněž rozhodnutí, č.j. ZCU 007741/2014, o přerušení řízení. V této souvislosti lze citovat z nálezu Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 554/04 ze dne 31.3.2005: „Posuzování délky řízení ajejí nepřiměřenostije otázkou relativní, při nížje třeba zkoumat vztah délky řízení k dalším atributům řízení, jako jsou složitostjeho předmětu, požadavky na provádění dokazování v průběhu řízení,jednání a procesní aktivity účastníků řízení aj. Závěr o tom, zda doba, po niž trvalo konkrétní řízení,jeještě přiměřená či nikoliv, lze formulovat vždy s ohledem na zohlednění těchto faktorů, jimiž bylo řízení bezprostředně ovlivněno.“ Žalobkyně uznává argument žalovaného, žejejeho povinností respektovat zásadu materiální pravdy a zjistit skutkový stav věci, o němž nejsoudůvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném pro vydání zákonného rozhodnutí ve věci. Rovněž sije žalobkyně vědoma toho, že princip rychlosti nelze stavět nad princip materiální pravdy, nicméně i tak musí být zachována rozumná míra mezi oběma zásadami, zvláště pak za situace, kdyje na vydání rozhodnutí závislý další studijní rozvoj a profesní kariéra žalobkyně. Více jak čtyřletou lhůtu, která uplynula od vydání rozsudku krajského soudu, aniž by došlo k vydání konečného rozhodnutí ve věci, nelze považovat za přiměřenou, a to navíc za situace, kdy správní orgány nejenže skutkový stav dostatečně nezjistily, navícjej ani řádně nezjišťovaly.
Ve čtvrté skupině žalobních bodů žalobkyně namítala porušení zásady legitimního očekávání a ochrany dobré víry (§ 2 odst. 3, 4 správního řádu). Žalobkyně k tomu konstatovala, že jak již bylo uvedeno výše, v daném řízení byla hrubě porušena zásada legitimního očekávání, která dle § 2 odst. 4 správního řádu zahrnuje povinnost správního orgánu rozhodovat tak, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. Podle zásady ochrany dobré víry má správní orgán šetřit práva nabytá v dobré víře, jakož i oprávněné zájmy osob, jichž se činnost správního orgánu vjednotlivém případě dotýká, a může zasahovat do těchto právjen za podmínek stanovených zákonem a v nezbytném rozsahu. Žalovaný odklon od dosavadní ustálené rozhodovací praxe odůvodnil tím, že byly dlejeho názorujednoznačně zjištěny skutečnosti odůvodňující neuznání vysokoškolského vzdělání a kvalifikace, a tudíž se nejedná o totožný nebo obdobný případ, který byl posuzován dříve ajemuž by bylo vyhověno. Je nepochybné, že správní orgán se může odklonit od své dosavadní praxe za předpokladu, že jsoudány takové okolnosti, které tuto změnu dostatečně odůvodňují. Nicméně žalobkyně má s ohledem na shora uvedené za to, že takové okolnosti nejsoudány právě vjejím případě. Žalovaný sice tvrdí, že při přezkumu Žádosti byly údajně zjištěny skutečnosti odůvodňující neuznáníjejího vysokoškolského vzdělání a kvalifikace získaných na zahraniční univerzitě, nicméně žalobkyně má za to, že žalovaný Žádost s ohledem na výše uvedenéjednak nesprávně právně posoudil,jednak v posuzovaném případě nedostatečně zjistil skutkový stav, tudíž tu žádné takové skutečnosti odůvodňující odklon od dosavadní rozhodovací praxe ve skutečnosti nejsou a žalobkyně tedy byla oprávněně v legitimním očekávání, žejejí vysokoškolské vzdělání bude uznáno. V tomto směru nelze opomenout skutečnost, že žalobkyni bylo vysokoškolské vzdělání již v roce 2008 Osvědčením uznáno, čímž bylojejí očekávání naplněno. Navíc situace, kdy správní orgány odůvodňují změnu své rozhodovací praxe v neprospěch žalobkyně tvrzenými pochybnosti o možných nesrovnalostech v získaném vzdělání, aniž by v této situaci dostály své povinnosti zjistit úplně a správně z úřední povinnosti skutkový stav věci a přenášejí tuto svou povinnost na žalobkyni, nemůže z hlediska ústavně právních principů obstát. Jak uvádí rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12.2.2015, č.j. 2 As 241/2014-36, princip legitimního očekáváníje imanentní součástí právního řádu aje třeba brátjej v potaz v rámci každého správního a soudního řízení, a proto ochrana legitimního očekávání musí tedy tím spíše mít své místo při rozhodování vedeném zákonem jasně vyjádřenými kritérií. V případě žalobkyně byla Úmluvou a zákonem o vysokých školách jasně stanovena kritéria, která musí žadatel o uznání vysokoškolského vzdělání splnit a rovněž také důvody, pro které může být žádost zamítnuta. Ačkoli žalobkyně podmínky splnila, byla přestojejí Žádost zamítnuta, ač k tomu nebyl dán důvod a aniž by správní orgány toto zamítnutí přesvědčivě ve svých rozhodnutích odůvodnily. Se zásadou legitimního očekáváníje úzce spjata taktéž zásada ochrany dobré víry, kterou Nejvyšší správní soud vymezil v rozsudku ze dne 22.9.2011, č.j. 1 As 94/2011-102, jako objektivně posuzované vědomíjednotlivce o souladujednání s právem: dobrá víra jako nezaviněná nevědomost chráníjedince, který se zřetelem ke všem okolnostem nevěděl a ani nemohl vědět, že určitý stavje v rozporu s právem. Zásada ochrany dobré víry, jak ji vnímá ustanovení § 2 odst. 3 správního řádu, bezprostředně souvisí zejména se zásadou právní jistoty a se zásadou presumpce správnosti aktů veřejné správy. V posuzovaném případěje tento aspekt navíc posílen skutečností, že dobrá víra žalobkyně se zakládala na platných a účinných obecně závazných právních předpisech (Vyhláškách). Jak již bylo několikrát uvedeno, ze všech okolností existujících v době zápisu ke studiu a po celou dobu studia žalobkyně na Zakarpatské univerzitě, zejm. z existence certifikátu o udělení akreditace, zařazení MIPP s.r.o. do přílohy č. 3 Vyhlášek, z ujištění žalovaného, že vzdělání získané na Zakarpatské univerzitě zastoupené MIPP s.r.o.je v České republice uznatelné, o čemž svědčila i ustálená praxe tuzemských univerzit, z nichž žalobkyně vycházela,je zcela evidentní, že byla po celou dobu v dobré víře, že studuje na akreditované zahraniční vysoké škole a jí dosažené vzdělání bude řádně uznáno. Ačkoli následně správní orgány připustily, že mají určité pochybnosti (dle názoru žalobkyně ovšem nikolijednoznačně prokázané), které vedly ke zrušení vydaného Osvědčení,je třeba, jak ostatně vyznívá z judikatury Nejvyššího správního soudu, zohledňovat práva nabytá v dobré víře a poměřovat tato práva s nutností změny rozhodnutí správního orgánu tak, aby na straně adresátů veřejné správy nedocházelo k újmě najejich právech. „I v případě rozporu přezkoumávaného rozhodnutí s právními předpisy však musí přezkoumávající orgán dbát na zachování proporcionality mezi právy účastníka nabytými v dobré víře a právní jistotou na stranějedné a požadavkem na zákonnost na straně druhé.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21.1.2010, č.j. 6 As 36/2009-162). „Správní orgány jsou povinny postupovat v souladu se základními zásadami činnosti správních orgánů, zejména pak se zásadou ochrany práv nabytých v dobré víře a ochrany oprávněných zájmů osob ve spojení se zásadou přiměřenosti zásahu do těchto práv (§ 2 odst. 3 správního řádu),jejichž konkrétním projevemje mimo jiné právě povinnost správních orgánů poměřovat újmy účastníků, které by vznikly zastavením přezkumného řízení o protiprávním rozhodnutí správního orgánu (§ 94 odst. 4 správního řádu) či při změně či rušení takového rozhodnutí (§ 94 odst. 5 ve spojení s § 97 odst. 3). Po správních orgánechje v přezkumném řízení požadováno, aby citlivě vážily veškeré okolnosti a vydaly takové rozhodnutí, které by nevyvolalo větší poruchy správy, ani větší újmu účastníkům, než způsobilo původní protiprávní rozhodnutí. Proto také dává v určitých případech přednost možnosti ponechat nezákonné rozhodnutí beze změn.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19.5.2011, č.j. 1 As 36/2011-79). Nicméně s ohledem na shora uvedené skutečnosti a závěryje žalobkyně přesvědčena o tom, že původně vydané Osvědčení bylo správné a bylo vydáno v souladu se zákonem a že naopak protiprávní jsou pozdější prvoinstanční rozhodnutí a napadené rozhodnutí. Náhlým a neočekávaným neuznáním vysokoškolského vzdělání získaného žalobkyní na Zakarpatské univerzitě v České republice (i) poté, kdy bylo žalobkyni takové vzdělání v roce 2008 prvoinstančním orgánem uznáno a (ii) poté, kdy došlo ke zrušení Osvědčení soudem v roce 2011, avšak pro formální chyby na straně prvoinstančního orgánu, (iii) kdy nic nenasvědčovalo tomu, že by prvoinstanční orgán nebo žalovaný v budoucnu rozhodli po materiální stránce (meritorně) jinak, tedy žádost zamítli, by na straně žalobkyně prvoinstančním rozhodnutím, jakož i napadeným rozhodnutím v roce 2015 bezpochyby došlo k újmě, neboť by to mělo zásadní dopad dojejí pracovní sféry a rovněž do možnosti dalšího vzdělávání, což ostatně žalobkyně osvědčuje tím, že již několik let nemůže ukončit rigorózní řízení vedené na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Zrušení Osvědčení v podstatě neguje několikaleté studium, které žalobkyně na Zakarpatské univerzitě absolvovala, a to ve státě, ve kterém žalobkyně trvale žije a pracuje.
III.
Vyjádření žalovaného k žalobě.
Žalovaný (v textu vyjádření dále téžjen „ministerstvo“) navrhl zamítnutí žaloby. Ve vyjádření k žalobě uvedl, že podstatou rozhodnutí správních orgánů obou stupňůje skutečnost, že vzdělání získané žalobkyní není vzděláním získaným v zahraničí v souladu s § 89 zákona o vysokých školách. Dle vyjádření Ministerstva školství a vědy Ukrajiny není Mezinárodní institut ukrajinskou vysokou školou, tedy součástí ukrajinské vysokoškolské vzdělávací soustavy nebo subjektem, který přímo poskytuje ukrajinskou vysokoškolskou kvalifikaci a neuskutečňuje tak autentický ukrajinský studijní program. Tyto skutečnosti byly v průběhu řízeníjednoznačně prokázány. K namítanému nesprávnému právnímu posouzení splnění požadavků pro uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání žalobkyně v České republice a nedostatečnému zjištění skutkového stavu pro toto posouzení žalovaný uvedl následující. Na straně 9 předmětné žaloby uvádí žalobkyně, že „pokud absolvovala své studium na Zakarpatské státní univerzitě spolupracující s MIPP, s.r.o., dosáhla zahraničního vysokoškolského vzdělání na zahraniční vysoké škole ve smyslu vyhlášek č. 322/2005 Sb. a č. 249/2003 Sb. o změně vyhlášky č. 183/1998 Sb.). Jinými slovy žalobkyně dosáhla vysokoškolského vzdělání na zahraniční vysoké škole, které může být uznáno ve smyslu § 89 a § 90 zákona o vysokých školách.“. Ve vztahu k interním vnitřním předpisům ministerstva, tj. k příkazům ministryně z roku 2004 a z roku 2007, které upravovaly postup při zařazování institucí do příloh těchto vyhlášek, má žalobkyně za prokázané, že absolvovala zahraniční studijní program a získala tak zahraniční vysokoškolské vzdělání. K těmto závěrům uvádí, že žalobkyně mylně vyhodnotila postavení Mezinárodního institutu a jím zajišťovaného studijního programu a poskytovaného vzdělání, když s odvoláním na vyhlášku č. 322/2005 Sb., o dalším studiu, popřípadě výuce, které se pro účely státní sociální podpory a důchodového pojištění považují za studium na středních nebo vysokých školách, ve znění vyhlášky č. 249/2009 Sb. a vyhlášky dříve platné (např. vyhláška č. 183/1998 Sb. ajejí novely) uvádí, že zařazením Mezinárodního institutu do zmiňovaných vyhlášekje prokázáno, že Mezinárodní institut uskutečňoval zahraniční studijní program v souladu s akreditací a licencí udělenou Ministerstvem školství a vědy Ukrajiny a že tedy absolvovala zahraniční (ukrajinský) studijní program zahraniční vysoké školy (Zakarpatské státní univerzity) a získala tak zahraniční vysokoškolské vzdělání a kvalifikaci, a že se tudíž vjejím případě nejedná o „předstírané zahraniční vzdělání“. K závěrům žalobkyně uvádí, že citované vyhlášky byly vydány na základě zmocnění zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů,jež stanovily, jaké další studium se považuje za soustavnou přípravu dítěte pro budoucí povolání, přičemž soustavná příprava pro budoucí povoláníje spojena s přiznáním sociálních či daňových úlev a se zdravotním a důchodovým pojištěním. Vyhlášky byly tedy vydány za zcela jiným účelem než za účelem následného uznání zahraničního vzdělání na území České republiky, a tudíž nelze spojovat absolvování studia v programu na instituci zařazené do výše uvedených vyhlášek se získáním vzdělání rovnocenného se vzděláním absolventů akreditovaných studijních programů vysokých škol v České republice. Proces uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikaceje obecně upraven zákonem o vysokých školách ve spojení s Lisabonskou úmluvou a správním řádem. Jak vyplývá z § 90 odst. 2 zákona o vysokých školách, předmětem hodnocení, „je originál nebo úředně ověřená kopie diplomu, vysvědčení nebo obdobného dokladu vydaného zahraniční vysokou školou, případně originál nebo úředně ověřená kopie dodatku k diplomu a doplňující informace o tom, že studijní program uskutečňovala instituce oprávněná poskytovat vzdělání srovnatelné s vysokoškolským vzděláním podle tohoto zákona, a o náplni vysokoškolského studia v zahraničí. V případě potřeby se připojí úředně ověřený překlad těchto dokladů.“. Nezbytným předpokladem pro posouzení možnosti zahraničního vysokoškolského vzděláníje předložení zahraničního dokladu proklamujícího získání vysokoškolské kvalifikace (diplomu) vydaného zahraniční vysokou školou mající oprávnění k poskytování vzdělání. Navícje nezbytné vydání takového diplomu na základě splnění požadavků stanovených právními předpisy země, v níž má sídlo, včetně dalších práv spojených se získáním vysokoškolského vzdělání v dané zemi. V průběhu předmětného řízení však nebylo prokázáno, že žalobkyně absolvovala studijní program zahraniční vysoké školy v podobě, v jaké mu byla udělena licence Ministerstvem školství a vědy Ukrajiny. Žalobkyně absolvovala studijní program Mezinárodního institutu,jehož obsahem bylo studium právního systému České republiky, Evropského práva, Mezinárodního práva v rozsahu magisterského studijního programu, které uskutečňují akreditované vysoké školy v České republice se studijním programem „Právo a právní věda“ v modifikované podobě, resp. odlišné od autentického ukrajinského studijního programu,jehož obsahem dle licence udělené Ministerstvem školství a vědy Ukrajiny č. 121557 série AB ze dne 10.1.2005je „vzdělávání na úrovni kvalifikačních požadavků na zvýšení kvalifikace, přípravu cizích státních příslušníků v akreditovaných základních zaměřeních (oborech)“ s tím, že „(obory (profese) a licencovaný nejvyšší počet osob přijímaných ke studiu jsou uvedeny v dodatku)“. Z přílohy vyplývá, že do „základních zaměření (oborů)“ měl mj. náležet obor „Právo“ se zaměřením „Právo a právní věda“ pro bakaláře, specialisty a magistry, nikoliv obor „Právo“ se zaměřením na „právní systém České republiky, Evropské právo, Mezinárodní právo“. Mezinárodní institut taktéž nebyl a není podle zákona o vysokých školách vysokou školou, nebyl mu udělen ministerstvem státní souhlas působit jako soukromá vysoká škola (Mezinárodní institut v roce 2011 neúspěšně žádal o udělení státního souhlasu působit jako soukromá vysoká škola a o udělení akreditace studijního programu). Není tedy ani ve smyslu Lisabonské úmluvy součástí vysokoškolského vzdělávacího systému České republiky. Znovu opakujeme, že dle vyjádření Ministerstva školství a vědy Ukrajiny není ukrajinskou vysokou školou, tedy součástí ukrajinské vysokoškolské vzdělávací soustavy nebo subjektem, který přímo poskytuje ukrajinskou vysokoškolskou kvalifikaci a neuskutečňuje autentický ukrajinský studijní program. Tyto skutečnosti byly v průběhu řízeníjednoznačně prokázány. Současně doplňujeme, že ministerstvo nemá a nemělo nástroje k tomu, aby kontrolovalo, zda instituce zařazená do vyhlášky skutečně uskutečňuje studium v souladu s udělenou akreditací, resp. podle schválených zahraničních studijních plánů nebo zda přizpůsobila studium potřebám studentů a zda tato modifikace studijního plánuje v souladu se zahraniční akreditací. Uskutečňování studia podle zahraničního studijního plánu podléhá akreditaci či licenci podle právního režimu státu, který ji udělil, nikoliv České republiky. Pouze v rámci správního řízení, na základě žádosti podané absolventem zahraničního studijního programu a přiložených dokumentů o ukončení studia a příloh k němu, které obsahují konkrétní údaje o obsahu a rozsahu studia, lze zjistit, co absolvent konkrétně absolvoval a zda obsah a rozsahjeho studia odpovídal udělené akreditaci a zda tedy lze přistoupit k porovnání obsahu takového studia za účelem uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání v České republice. V žalobě dále žalobkyně uvádí nepřesnou informaci, a to konkrétně, že „žalobkyně studovala od roku 2004 na Zakarpatské státní univerzitě, která jako zahraniční vysoká škola poskytovala možnost studia prostřednictvím MIPP s.r.o. a studium ukončila v roce 2008.“. Z dokumentů, které žalobkyně předložila, konkrétně z Přílohy k diplomu o vysokoškolském vzdělání DP č. 2005105, vyplývá, že některé předměty absolvovala na Moskevském institutu podnikatelství a práva, se sídlem Moskva, Ruská federace, prostřednictvím Mezinárodního institutu; přičemž v době studia žalobkyně působil Mezinárodní institut pod názvem „Mezinárodní vysoká škola podnikatelství a práva“, která byla aje právnickou osobou založenou dle zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů,jejíž činnost se řídí právními přepisy České republiky, nicméně bez oprávnění působit podle zákona o vysokých školách jako soukromá vysoká škola. Dále si žalovaná dovoluje upozornit na další nepřesnost v žalobě, kdy se žalobkyně odvolává na „Informaci o vzdělávacích institucích uskutečňujících vysokoškolské studijní programy zahraničních vysokých škol na území České republice a zařazených do přílohy č. 3 k vyhlášce č. 322/2005 Sb., o dalším studiu, popřípadě výuce, které se pro účely státní sociální podpory a důchodové pojištění považují za studium na středních nebo vysokých školách, ve znění pozdějších předpisů (aktuální k 1. září 2009)“ zveřejněnou ministerstvem na internetových stránkách ministerstva a platnou ke dni 1.9.2009, tj. více jak rok po ukončeníjejího studia na Zakarpatské státní univerzitě, resp. Mezinárodním institutu. Žalobkyně ukončila studium dne 8.4.2008 a diplom magistra byl vydán dne 3.5.2008. Ke skupině námitek týkajících se nedostatečně zjištěného skutkového stavu a nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl následující. V žaloběje namítán nedostatečně zjištěný skutkový stav, kdy žalobkyně uvádí, že „žalovaný i ZČU (tj. prvoinstanční orgán, pozn. soudu) v této souvislosti zcela opomněly skutečnost, že MIIP s.r.o., byl od počátku platnosti a účinnosti vyhlášek uveden vjejich příloze č. 3 a musel tudíž doložit akreditace a další požadavky týkající se Zakarpatské univerzity,jejíchž vzdělávací činnost MIIP s.r.o. v České republice organizačně a materiálně zajišťoval, a to navíc v rozhodném období relevantním pro období studia žalobkyně na Zakarpatské univerzitě. Správní orgány jak v rozhodnutí ZČU (tj. prvoinstanční rozhodnutí, pozn. soudu), tak v napadeném rozhodnutí tuto skutečnost, která má pro posuzovanou věc zásadní význam, zcela pominuly, ačkoli žalobkyně ji v odvolání podrobně rozvedla, namísto toho se správní orgány spokojily se-mailem ENIC Ukraine z roku 2014.“. Tato námitka žalobkyně neobstojí, neboť v řízení bylo prokázáno, že žalobkyně předložila dokument, který není zahraničním (ukrajinským) vysokoškolským diplomem, ale byl vydán podle požadavku Mezinárodního institutu po absolvování studia nikoliv akreditovaného ukrajinského studijního programu. Stran namítané absence důvodů pro zamítnutí žádosti žalovaný konstatoval, že žalobkyně uvádí, že prvoinstanční orgán i žalovaný neuznali vzdělání získané absolvováním studia na Mezinárodním institutu, resp. že nepřistoupili k porovnání žalobkyní absolvovaného studijního programu s magisterským studijním programem „Právo a právní věda“ uskutečňovaným prvoinstančním orgánem na základě platné akreditace. Dle žalovaného ministerstvo nepřistoupilo k porovnávání předmětného studijního programu se studijním programem uskutečňovaným na Západočeské univerzitě v Plzni, neboť bylo prokázáno, že v případě žalobkyně se nejednalo o zahraniční (ukrajinský) studijní program a že posuzovaný dokument není zahraničním vysokoškolským diplomem, tedy nebyly naplněny základní požadavky pro uznání platnosti takového diplomu a skutečností, které osvědčuje, podle § 89 a § 90 zákona o vysokých školách i Lisabonské úmluvy. Žalovaný se dále vyjádřil k neoprávněnému zásahu do práv žalobkyně a k porušení zásady rychlosti a hospodárnosti řízení. Konstatoval, že žalobkyně uvádí, že řízení probíhá a trvá celkem 4 roky a že trvání správního řízení považuje za nepřiměřené, a že námitce žalobkyně, že rozhodnutí nebyla vydána správními orgány v zákonem stanovených lhůtách lze přisvědčit. Taktéž lze přisvědčit, že celková délka předmětného správního řízeníje neobvyklá. Je však třeba zdůraznit, že z dosavadního průběhu řízení zcela jasně vyplývá, že studium absolvované žalobkyní na rozdíl od jiných zahraničních studií bylo specifické v tom, že se v průběhu řízení objevovaly skutečnosti, které odůvodňovaly změnu dosavadní uznávací praxe prvoinstančního orgánu a nezbytnost komunikace s cizozemskými orgány (ukrajinským) a získáníjeho odborného vyjádření. Na neobvyklou délku řízení měly vliv také skutečnost, že žalobkyně absolvovala studium, které bylo uskutečňováno nikoliv v sídle zahraniční vysoké školy (tj. na území Ukrajiny), ale na území České republiky a vzdělání poskytovala právnická osoba nemající postavení zahraniční vysoké školy a ani vysoké školy zřízené podle zákona o vysokých školách (Mezinárodní institut). Dále důvodné pochybnosti, že se nejednalo o studium identické studiu, kterému byla udělena zahraniční licence, ale o studium se záměrně odlišným obsahem za účelem usnadnění uznání vzdělání nabytého tímto studiem, zaměřené na české právo, nejasnosti uznání vykonaných zkoušek na jiné zahraniční vysoké škole v bakalářském studijním programu (Moskevský institut podnikatelství a práva) ajejich započítání do studia a tím i zkrácení studia zahraničního programu (magisterského) Zakarpatské státní univerzity a Mezinárodního institutu. Řada posuzovaných skutečností sejevila rozpornými a nedoloženými a bylo třeba tyto rozpory i pochyby objasnit, tj. zjistit, zda předložený diplomje platný, zdajej vydala zahraniční vysoká škola, zdaje absolvovaný zahraniční studijní program autentický s akreditovaným ukrajinským studijním programem a zda oprávnění uvedená v diplomu jsou nabytá v souladu s ukrajinskou legislativou. Aby tyto rozpory byly vyjasněny a pochybnosti odstraněny, bylo nezbytné mj. si vyžádat expertní stanovisko kompetentního cizozemského (ukrajinského) orgánu. Složitost daného případu spočívala především ve shromáždění relevantních podkladů pro vydání rozhodnutí, objasnění řady rozporů, pochybností a posouzení po stránce věcné i právní. Odstranění těchto nejasností a pochybností v průběhu řízení, zejména složitost dokazování (včetně nezbytnosti vyžádání stanoviska cizozemského orgánu) z důvodu naplnění zásady materiální pravdy (§ 3 správního řádu) i vypracovávání rozsáhlejších rozhodnutí, reagujících na konkrétní námitky žalobkyně, bylo časově náročné a vyžádalo si čas překračující obvyklou míru pro vydání rozhodnutí. K porušení zásady legitimního očekávání a ochrany dobré víry žalovaný konstatoval, že žalobkyně uvádí, že se žalovaný odklonil od dosavadní správní praxe, kteréžto tvrzeníje dle žalovaného nepravdivé. Ministerstvo totiž od roku 2011 do současnosti nevydalo rozhodnutí, kterým by uznalo zahraniční (ukrajinské) vzdělání v magisterském studijním programu „Právo“ na Zakarpatské státní univerzitě za rovnocenné vzdělání absolventa magisterského studijního programu „Právo a právní věda“ některé z veřejných vysokých škol v České republice. Stran namítaného porušení zásady legitimního očekávání se ministerstvo připojuje ke stanovisku prvoinstančního orgánu, které bylo jasně formulováno též v odůvodnění napadeného rozhodnutí (viz str. 8 napadeného rozhodnutí). Jak totiž vyplývalo z průběhu předmětného řízení, byly postupně zjišťovány další skutečnosti mající dopad na výsledek řízení, a to od pochybností po odstranění pochybností a konstatování skutkového stavu věci, o němž nejsou pochyby, který umožňuje, resp. odůvodňuje změnu stávající rozhodovací praxe. Na tyto rozpory a nejasnosti byla žalobkyně prvoinstančním orgánem v řízení průběžně upozorňována a vyzývána k vysvětlení či doložení rozporných či chybějících údajů. Jsme proto toho názoru, že k žalobkyní deklarovanému porušení zásady legitimního očekávání nedošlo. Nicméně, jak se již ministerstvo vyslovilo v rozhodnutí o odvolání proti přerušení řízení v roce 2014, tj. v rozhodnutí č.j. MSMT-300/2015-1, změna správní praxe prvoinstančního orgánu byla důvodná. Bez pochyby tak bylo prokázáno zjištěními v průběhu dalšího řízení, zejména zjištěními vyžádanými od zahraničního (ukrajinského) orgánu. Taktéž připomíná žalobní důvody Nejvyšší státní zástupkyně, které jsou podrobně popsány v odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Plzni sp.zn. 57 A 40/2010 (na str. 3 až 7). Z dalšího postupu prvoinstančního orgánuje patrné, že se v dalším řízení řídil názorem Nejvyšší státní zástupkyně a činil úkony směřující k objasnění rozporných skutečností a objasnění skutkového stavu věci. Se stanoviskem Ministerstva školství a vědy Ukrajiny byla žalobkyně seznámena a vyzvána prvoinstančním orgánem, aby se k němu, resp. ke shromážděným podkladům vyjádřila, případně doložila doklad, který byl prvoinstančním orgánem jasně specifikován. Současně byla vyrozuměna o způsobu, jak sijej opatřit. Žalobkyně však takovýto dokument prvoinstančnímu orgánu nepředložila a ani nedoložila, že by o předmětný dokument požádala. Závěrem žalovaný zopakoval, že v předmětném řízení bylo bez jakýchkoli pochybností prokázáno, že posuzovaný diplom (resp. kvalifikace) není ani diplomem zahraničním (ukrajinským), ani diplomem (českým), tj. není diplomem (resp. kvalifikací) ve smyslu Lisabonské úmluvy nebo zákona o vysokých školách. Námitky žalobkyně jsoudle názoru žalovaného nedůvodné, neboť nemohou zvrátit důvody, pro které byla předmětná žádost prvoinstančním orgánem zamítnuta a napadeným rozhodnutím zamítnutí potvrzeno. Univerzita se jako správní orgán 1. stupně řádně zabývala žádostí žalobkyně, když vycházela z dokladů doložených žalobkyní, z vlastní úřední činnosti, z výsledků vlastního šetření i šetření ministerstva a které pečlivě hodnotila. V průběhu řízení byly dosavadní pochybnosti vyvráceny a závěr, že hodnocená kvalifikace není kvalifikací podle ukrajinských zákonů a neodpovídá Lisabonské úmluvě, byl prokázán. Jak prvoinstanční orgán, tak ministerstvojednaly v zájmu ochrany veřejného zájmu. Pokud by bylo žádosti žalobkyně vyhověno, byl by prostřednictvím individuálního správního rozhodnutí uznán na území České republiky za rovnocenný vysokoškolskému (magisterskému) diplomu doklad, který není zahraničním vysokoškolským diplomem a došlo by tak k legalizaci různých studií a kurzů nabízených ať již zahraničními či tuzemskými subjekty bez řádné akreditace (licence) zahraničními vysokými školami.
IV.
Vyjádření účastníků přijednání.
Účastníci přijednání setrvali na svých dosavadních tvrzeních. Žalovaná doplnila, že žalobkyně neabsolvovala vysokoškolské vzdělání ani po stránce formální ani po stránce materiální, čili po stránce obsahové. Neabsolvovala vysokoškolské vzdělání na vysoké škole ani u právnické osoby, která by mohla poskytovat srovnatelné nebo způsobilé vysokoškolské vzdělání v zahraničí. Pokud jde o obsah vzdělání, které žalobkyně absolvovala ani tam nelze hovořit o tom, že jde po materiální stránce srovnávat vzdělání nebo absolvování na mezinárodním, dříve Moskevském institutu s tím, coje považováno za akreditovaný studijní program v oboru právo a právní věda toliko čtyřech fakultách v České republice a čtyřech univerzitách v České republice. V současné době vzhledem k tomu, že situace na Mezinárodním institutu podnikatelství a práva se dostala do té fáze, že nadále přijímá studenty pro obory právo a právní věda a v podstatě matejednotlivé uchazeče a ty, kteří chtějí studovat, nebo chtějí absolvovat něco, co se může nazvat vzdělání, tak ministerstvo podalo trestní oznámení na neznámého pachatele. Trestní oznámení, které směřuje právě proti fyzickým osobám, případně právnické osobě samotné, právě z toho důvodu, že v podstatě podvodně, i když právní kvalifikaci nechává ministerstvo samozřejmě na orgánech činných v trestním řízení, ale v podstatě podvodně vylákává peníze z těch, kterým slibuje, že ve finále budou absolvovat studijní program v oboru právo a právní věda, který jim bude posléze uznán některou z právnických fakult na území České republiky, což samozřejmě není pravda a nikdy se samozřejmě nestane, protože praxe ministerstva zaužívaná, podpořená dnes již i rozsudky krajských soudů a Nejvyššího správního soudu, pokud jde o tento podnikatelský institut, nebo Mezinárodní institut podnikatelství a práva,je dlouhodobě potvrzena.
V.
Posouzení věci soudem.
V souladu s § 75 odst. 1, 2 s.ř.s. vycházel soud při přezkoumání napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, a napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích žalobních bodů uplatněných v žalobě.
A.
Podle § 89 odst. 1 písm. b) zákona o vysokých školách na žádost absolventa zahraniční vysoké školy vydá osvědčení o uznání vysokoškolského vzdělání nebojeho části v České republice veřejná vysoká škola, která uskutečňuje obsahově obdobný studijní program. Na základě ustanovení § 89 odst. 3 téhož zákona veřejná vysoká škola vydá osvědčení na základě znalosti úrovně zahraniční vysoké školy nebo na základě rozsahu znalostí a dovedností osvědčených vysokoškolskou kvalifikací.
Podle § 90 odst. 2 zákona o vysokých školách podkladem pro uznáníje originál nebo úředně ověřená kopie diplomu, vysvědčení nebo obdobného dokladu vydaného zahraniční vysokou školou, případně originál nebo úředně ověřená kopie dodatku k diplomu a doplňující informace o tom, že studijní program uskutečňovala instituce oprávněná poskytovat vzdělání srovnatelné s vysokoškolským vzděláním podle tohoto zákona, a o náplni vysokoškolského studia v zahraničí. V případě potřeby se připojí úředně ověřený překlad těchto dokladů. Zjistí-li veřejná vysoká škola nebo podle § 89 odst. 2 ministerstvo, že jsou studijní programy pojejich srovnání v podstatných rysech odlišné, žádost o uznání zamítne (§ 90 odst. 5 zákona o vysokých školách).
Jak vyplývá ze správních spisů předložených žalovaným,jeho součástíje velké množství listin týkající se žalobkyně, a to zejménajejího diplomu vydaného Zakarpatskou státní univerzitou a vykonaných zkoušek, tak Zakarpatské státní univerzity, a to zejména různé licence ajejich přílohy. Dále se zde nachází listina vydaná Ministerstvem školství a vědy Ukrajiny ze dne 14.8.2007 adresovaná žalovanému, ve které bylo uvedeno: „Ministerstvo školství a vědy Ukrajiny podporuje spolupráci Zakarpatské státní univerzity a Západočeské univerzity v Plzni a Mezinárodního institutu podnikatelství a práva v Praze, česká republika, v oblasti přípravy specialistů, státních příslušníků České republiky a uznávání dokladů o vzdělání se zaměřením Právo, obor Právní věda. Ministerstvo školství a vědy Ukrajiny informuje, že Zakarpatská státní univerzita, řádně akreditovaná dle IV. nejvyššího na Ukrajině stupně akreditace, obdržela licenci a státní akreditaci (certifikát o akreditaci ND – IV č. 074607) pro přípravu magistrů se zaměřením 0601 Právo, obor 8.060101 Právní věda, kteráje platná do 1. července 2012. Výše uvedená akreditace se vztahuje na přípravu státních příslušníků České republiky na základě licence AV č. 121557 vydané ZakSU a opravňuje k přípravě specialistů, kteří jsou cizími státními příslušníky. Po ukončení pětiletého studijního cyklu dosahují absolventi Právnické fakulty ZakSU kvalifikačního stupně vzdělání (akademický titul) „Magistr právních věd“. podle normativně právních aktů, týkajících se vysokoškolského vzdělání platných na Ukrajiněje Vědecká rada ZakSU oprávněna při přípravě státních příslušníků České republiky provádět změny ve studijních plánech a pracovních programech zařazením bloků disciplín dle volby vzdělávací instituce a dle volby studentů za účelem prohloubení studia právního systému České republiky, mezinárodního práva, Evropského práva aj., a to v rozsahu nezbytném pro dosažení souladu magisterského studijního programu akreditovaného v ZakSU s magisterským studijním programem Právo a právní věda, které uskutečňují akreditované vysoké školy v České republice. Výše uvedené změny ve studijních programech uskutečnila ZaKSU za účelem provedení procedury uznání (nostrifikace) v České republice příslušných dokladů (diplomů) o vzdělání vydaných univerzitou. Doufáme, že informace poskytnuté v tomto dopise přispějí k další spolupráci v oblasti vysokoškolského vzdělávání a vědy mezi vysokými školami Ukrajiny a české republiky“.
Ač se ve všech případechjednalo o listiny vztahujícím se k naplnění či nenaplnění podmínek pro uznání vysokoškolského vzdělání podle shora citovaných ustanovení zákona o vysokých školách a současně o listiny způsobilé ovlivnit správnost závěru žalovaného uvedeného v prvním odstavci následujícího bodu B tohoto rozsudku, žalovaný se obsahem těchto listin v odůvodnění napadeného rozhodnutí vůbec nezabýval, přičemž neuvedl ani proč.
Otázkou tzv. opominutých důkazů se zabýval Ústavní soud například v nálezu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94 (dostupný na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud dospěl k závěru, že „zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu), vyplývající z Listiny základních práv a svobod (čl. 36 odst. 1), nutno rozuměti tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem (o. s. ř.), v řízení před soudem (obecným), musí být dánajeho účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a k věci samé, ale také označit (navrhnout) důkazy,jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit proč, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištěníje nepřevzal (§§ 153 odst. 1, 157 odst. 2 o. s. ř.);jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami, spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté (především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2) Listiny základních práv a svobod, a v důsledku toho též i v rozporu s čl. 95 odst. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb. Tak zvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud při postupu podle § 132 o. s. ř. (podle zásad volného hodnocení důkazů) nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§§ 221 lit. c/, 243b odst. 1 al. 2 o. s. ř.), ale současně téžjeho protiústavnost (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 95 odst. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb.“
Závěry Ústavního soudu mají obecnou platnost a jsou aplikovatelné také na řízení správní. Pro účely správního řízení lze dovodit povinnost vypořádat se s důkazními návrhy účastníka řízení například z ustanovení § 68 odst. 3 správního řádu, podle kterého se v odůvodnění rozhodnutí krom jiného uvede informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a sjejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí.
Pokud se žalovaný nijak nevypořádal s obsahem listin předložených žalobkyní a obstaraných v průběhu správního řízení, když tyto listiny byly způsobilé ovlivnit správnost závěrů učiněných žalovaným, neboť se vztahovaly k naplnění či nenaplnění podmínek pro uznání vysokoškolského vzdělání, dopustil se podstatného porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
B.
Žalovaný na straně 13 odůvodnění napadeného rozhodnutí, v části označené slovy „Lze tedy shrnout:“ uvedl: „V předmětném řízení bylo prokázáno, že posuzovaná kvalifikace není kvalifikací zahraniční (ukrajinskou) a ani kvalifikací (českou), resp. není kvalifikací ve smyslu Lisabonské smlouvy nebo zákona o vysokých školách“.
Podle § 3 správního řádu nevyplývá-li ze zákona něco jiného, postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsoudůvodné pochybnosti, a to v rozsahu, kterýje nezbytný pro souladjeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2.
Byl to žalovaný, kdo tvrdil, že „v předmětném řízení bylo prokázáno, že posuzovaná kvalifikace není kvalifikací zahraniční (ukrajinskou) a ani kvalifikací (českou), resp. není kvalifikací ve smyslu Lisabonské smlouvy nebo zákona o vysokých školách“, a proto bylojeho povinností toto své tvrzení náležitě doložit.
V této souvislostije nezbytné předeslat, že podle čl. III.3 odst. 3 až 5 Úmluvy o uznávání kvalifikací týkajících se vysokoškolského vzdělání v evropském regionu ze dne 11.4.1997 (dálejen „Lisabonská úmluva“), nehledě na odpovědnost žadatele budou instituce, které vydaly příslušné kvalifikace, povinny poskytnout na základě žádosti žadatele a v přiměřených lhůtách relevantní informace držiteli kvalifikace, instituci nebo příslušným orgánům země, v nížje o uznání žádáno. Strany podle situace poučí nebo vyzvou všechny vzdělávací instituce, které patří dojejich vzdělávacího systému, aby vyhověly jakékoliv přiměřené žádosti o informace za účelem hodnocení kvalifikací získaných ve zmíněných institucích. Orgán, který provádí hodnocení,je povinen prokázat, že žádost nesplňuje příslušné požadavky.
Lisabonská úmluva dále v čl. VIII.1 stanoví, že každá Strana poskytne adekvátní informace o jakékoliv instituci náležející dojejího vysokoškolského systému a o jakémkoliv programu uskutečňovaném těmito institucemi za účelem umožnit příslušným orgánům ostatních Stran zjistit, zda kvalita kvalifikací vydaných těmito institucemi opravňuje uznání ve Straně, v nížje o uznání žádáno. Takové informace budou mít následující podobu: a) v případě Stran, které vytvořily systém oficiálního hodnocení vysokoškolských institucí a programů: informace o metodách a výsledcích tohoto hodnocení a o kvalitativních standardech specifických pro každý typ vysokoškolské instituce udělující vysokoškolské kvalifikace a pro vysokoškolské programy vedoucí kjejich získání, b) v případě Stran, které nevytvořily systém oficiálního hodnocení vysokoškolských institucí a programů: informace o uznávání různých kvalifikací získaných v každé vysokoškolské instituci nebo v rámci každého vysokoškolského programu,jež jsou součástíjejich vysokoškolských systémů.
V čl. VIII.2 pak Lisabonská úmluva stanoví, že každá Strana učiní přiměřená opatření pro vytvoření, podporu a poskytnutí: a) přehledu různých typů vysokoškolských institucí, náležejících dojejího vysokoškolského systému, s typickými znaky každého typu instituce, b) seznamu uznaných institucí (veřejných a soukromých), které patří dojejího vysokoškolského systému uvádějícíhojejich pravomoci udělovat různé druhy kvalifikací a požadavky pro získání přístupu do každého typu instituce a programu, c) popisu vysokoškolských programů,
d) seznamu vzdělávacích institucí umístěných mimojejí území, které Strana považuje za součást svého vzdělávacího systému.
Podle čl. IX.1 Lisabonské úmluvy aby usnadnily uznávání kvalifikací týkajících se vysokoškolského vzdělávání, Strany se zavazují vytvořit transparentní systémy pro úplný popis získaných kvalifikací. Podle čl. IX.2 odst. 1 až 3 Lisabonské úmluvy uznávajíce potřebu relevantní, přesné a aktuální informace, každá Strana zřídí nebo podpoří národní informační středisko a oznámíjednomu z depozitářůjeho zřízení nebo jakékoliv změny na toto působící. Národní informační středisko v každé Straně: a) bude usnadňovat přístup ke směrodatným a přesným informacím o vysokoškolském systému a kvalifikacích země, v nížje umístěno, b) bude usnadňovat přístup k informacím o vysokoškolských systémech a kvalifikacích ostatních Stran, c) bude poskytovat radu nebo informace v záležitostech uznávání a hodnocení kvalifikací v souladu s vnitrostátními zákony a podzákonnými předpisy. Každé národní informační středisko bude mít k dispozici nezbytné prostředky, které mu umožní plnitjeho funkce.
Z právě citovaných ustanovení Lisabonské úmluvyjednoznačně vyplývá, že žalovaný měljednak povinnost prokázat, že žádost nesplňuje příslušné požadavky (čl. III.3 odst. 5 Lisabonské úmluvy),jednak možnost obstarat si z Ukrajiny naprostojednoznačné podklady pro učinění závěru, zda „v předmětném řízení bylo prokázáno, že posuzovaná kvalifikace není kvalifikací zahraniční (ukrajinskou) a ani kvalifikací (českou), resp. není kvalifikací ve smyslu Lisabonské smlouvy nebo zákona o vysokých školách“, či nikoli.
Žalovaný však takto v rozporu se svými povinnostmi nepostupoval. Žádnou oficiální žádost odůvodněnou konkrétními skutkovými okolnostmi žalobkyně, tj. dobou, místem, obsahem studia a výsledkyjejího studia nevznesl a oficiální vyjádření podepřené konkrétními listinami z ukrajinské strany neobstaral. Závěry žalovaného o tvrzeném „podvodnémjednání“, mající vyvrátit například i obsah oficiálního vyjádření Ministerstvem školství a vědy Ukrajiny ze dne 14.8.2007 adresovaná žalovanému, nemají žádnou oporu ve skutkovém stavu, který vzal žalovaný za základ napadeného rozhodnutí.
C.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že se žalovaný při učinění svých závěrů opíral o dvě skutečnosti, a to o znění „čl. 8“ ukrajinského „Zákona Ukrajiny O vysokoškolském vzdělávání, č. 2984-III z roku 2010“ a „Odpověď, kterou Ministerstvo obdrželo elektronickou komunikací prostřednictvím emailu dne 25.11.2014“.
Pokud jde o první skutečnost, žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že „ministerstvuje z vlastní úřední činnosti známo, že na Ukrajiněje oblast vysokoškolského vzdělání upravena Zákonem Ukrajiny O vysokoškolském vzdělávání, č. 2984-III z roku 2010 v platném znění (dále též „Ukrajinský zákon“). V článku 8 ukrajinského zákona jsoudefinovány dosažitelné úrovně vysokoškolského vzdělání: 1. Mojioauihh cneijHajiHCT (mladší specialista), 2. EaKanaBp (bakalář), 3. CneimajiHCT (specialista), 4. MarwcTp (magistr). Ukrajinský zákon pro tyto stupně vzdělání nezavádí žádné akademické tituly, tj. ani titul „magistr práva“, kterýje uveden na Žadatelkou předloženém Diplomu. Podle ukrajinského zákona tedy na ukrajinské vysoké škole nelze dosáhnout absolutoriem ukrajinského vysokoškolského studijního programu akademického titulu „magistr práva“, jakje uvedeno v předloženém a posuzovaném Diplomu (v terminologii Lisabonské úmluvy „Kvalifikace“) a jakje uvedeno v Příloze k Diplomu, že „Rozhodnutím Státní zkušební komise ze dne 28. dubna 2008, protokol č. 21, byl udělen akademický titul „magistr práva“. Ministerstvuje též známo, že ani dříve (před účinností Ukrajinského zákona) nebyly na Ukrajině absolventům vysokých škol udělovány akademické tituly“.
Pokud jde o druhou skutečnost, žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že „Ministerstvo bylo samo konfrontováno při jiných správních řízeních v obdobných případech žádostí dalšíchjednotlivých Žadatelů o uznání zahraničního (ukrajinského) vysokoškolského vzdělání a kvalifikace získaného na stejné Zahraniční univerzitě s totožným typem vysokoškolských kvalifikací a vzneslo k nim výše uvedené výhrady k obsahu a formě. Ve snaze vlastním šetřením věc vysvětlit, oslovilo prostřednictvím Evropské sítě národních informačních středisek pro akademickou mobilitu a uznávání (síť ENIC-NARIC), vytvořené podle čl. IX. 2. 1. Úmluvy, partnerské národní informační středisko Ukrajiny; konkrétně ENIC Ukraine, National Information Centre’of Academie Mobility, Information and Image Center 26/41 Pavlovská street, 01135, Kyiv, Ukraine, E-mail: [email protected], [email protected], Web Site: http://enic.in.ua/index.php/en/, Contact person: Viktoria Sergienko, Head of ENIC Ukraine). Ministerstvo vzneslo v říjnu roku 2013 dotaz (s přílohou anonymizovaných kopií uvedených typů vysokoškolských kvalifikací vydaných údajně Zahraniční vysokou školou), zda předložená vysokoškolská kvalifikace (Diplom a Dodatek k Diplomu) byla vydána vysokou školou, kteráje součástí vysokoškolského vzdělávacího systému Ukrajiny a zda ji lze dle zásad Úmluvy považovat za vysokoškolskou kvalifikaci uznatelnou v zemi svého původu, tedy na Ukrajině a zda tato vysokoškolská kvalifikace garantuje na území Ukrajiny svým držitelům odpovídající profesní a akademická práva. Doplňujícím byl dotaz položený ohledně Mezinárodního institutu podnikatelství a práva, s.r.o. se sídlem v Praze - zda tento představuje či reprezentuje součást ukrajinského vysokoškolského vzdělávacího systému. Odpověď, kterou Ministerstvo obdrželo elektronickou komunikací prostřednictvím e-mailu dne 25. listopadu 2014, byla v obou ohledech negativní. Ministerstvo tak v rámci svého šetření získalo od kompetentní autority země původu předmětného vzdělání vyjádření, že předložené vysokoškolské kvalifikace nejsou oficiálními doklady a nejsou uznávány ukrajinským Ministerstvem vzdělávání a vědy. Svým držitelům na území Ukrajiny negarantují odpovídající akademická či profesní práva. Ministerstvo vzdělávání a vědy Ukrajiny rovněž negarantuje vzdělávací aktivity uskutečňované Mezinárodním institutem podnikatelství a práva, s.r.o. v Praze a nepovažuje ho za součást vysokoškolského vzdělávacího systému Ukrajiny. Ministerstvo tuto informaci v autentickém znění sdělilo dne 27. listopadu 2013 všem veřejným vysokým školám, na kterých v minulosti probíhala, probíhají nebo mohou probíhat obdobná správní řízení o uznání rovnocennosti obdobných vysokoškolských kvalifikací (veřejné vysoké školy s právnickými fakultami: Univerzita Karlova v Praze, Masarykova Univerzita, Univerzita Palackého v Olomouci a Západočeská univerzita v Plzni). Toto ověření bylo pak opakováno v případě dvou jmenovitých správních řízení vdané záležitosti v květnu 2014, a to se stejným výsledkem. Jak Ministerstvo, tak i Univerzita s touto informací obecného charakteru nadále pracují vjednotlivých správních řízeních, jakož i ve správním řízení ve věci předmětné Žádosti“.
Na základě těchto skutečností žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že „v průběhu řízení byly veškeré pochybnosti ohledně platnosti Diplomu, Dodatku k Diplomu a přiznaného titulu „magistr práva“ odstraněny shora uvedeným vyjádřením ENIC Ukraine. Předmětem hodnoceníje tedy kvalifikace, která v zemi, kde má, resp. měla Zahraniční univerzita vydávající Diplom a Dodatek k Diplomu vydala, sídlo, není uznávanou vysokoškolskou kvalifikaci, nepřiznává svému držiteli oprávnění spojená se získáním vysokoškolské kvalifikace, jakoje přístup k dalšímu studiu (doktorskému), udělení akademického titulu ajeho užívání nebo přístup k profesním činnostem odpovídajícím získané kvalifikaci. Takováto kvalifikace proto nemůže být osvědčena ani dle Lisabonské úmluvy a ani dle zákona o vysokých školách za rovnocennou kvalifikaci absolventa akreditovaného magisterského studijního programu uskutečňovaného vysokou školou v České republice. Následně bylo též prokázáno, že Mezinárodní institut neuskutečňoval autentický zahraniční program v rozsahu licencí udělených pro Zahraniční univerzitu Ministerstvem školství a vědy Ukrajiny a že Žadatelkou absolvované studium není studiem ve vysokoškolském studijním programu, kteréje uznané příslušným ukrajinským orgánem ajehož dokončení poskytuje absolventovi vysokoškolskou kvalifikaci uznanou na Ukrajině. I z tohoto důvodu nemůže být podle Lisabonské úmluvy Žadatelkou absolvovaný program považován za vysokoškolský program vedoucí k získání vysokoškolské kvalifikace rovnocenné s vysokoškolskou kvalifikací absolventa akreditovaného magisterského studijního programu „Právo a právní věda“ Fakulty právnické Západočeské univerzity v Plzni“.
1.
Ke zjištěním a závěrům žalovanéhoje nejprve, nad rámec vytýkaných procesních pochybení uvedených v bodech A a B tohoto rozsudku, nezbytné uvést, že součástí žalovaným předložených správních spisů nebyla žádná listina, ze které by vyplývalo znění žalovaným citovaného „Zákona Ukrajiny O vysokoškolském vzdělávání“ ani prostý či úředně ověřený překlad této listiny do jazyka českého jazyka. Správnost skutkových závěrů žalovaného tak nelze vůbec ověřit.
Žalovaným odkazovaná emailová komunikace byla soudu předložena až dodatečně na základě doplňující výzvy soudu. Tatoje prostým způsobem přeložena do českého jazyka.
Ač na základě ustanovení § 36 odst. 3 správního řádu musí být účastníkům před vydáním rozhodnutí ve věci dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, žalovaný s žádnou z těchto listin žalobkyni před vydáním svého rozhodnutí neseznámil a nedal jí tak možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. Žalobkyně tak byla zcela zbavena možnosti v průběhu správního řízení vznést konkrétně formulované námitky proti obsahu těchto listin, se kterými by byl žalovaný povinen se věcně vypořádat.
2.
Žalovaným byly předloženy celkem tři emailové zprávy.
V první emailové zprávě bylo uvedeno: „Drahá Š.S., v odpověď na Váš dotaz z 1. října 2013 přijměte prosím tuto odpověď“ podle oficiální odpovědi Užhorodské národní univerzity (dříve – Zakarpatská státní univerzita) existovala mezi Zakarpatskou státní univerzitou a Mezinárodním institutem podnikatelství a práva, s.r.o. (MIPP) dohoda ohlednějejich spolupráce v oblasti vzdělávání. Vzhledem k tomu, Zakarpatská státní univerzita vydávala Diplom bakaláře a Diplom magistra dle vzoru MIPP v českém jazyce. Chci Vás informovat, že za kvalitu uskutečňování programůje zodpovědná Užhorodská národní univerzita a Mezinárodní institut podnikatelství a práva, s.r.o. Rovněž přijměte informaci, že přiložené diplomy nejsou ukrajinskými národními diplomy, nejsou ve stanoveném formátu. MIPP není uznávanou vysokou školou Ukrajiny. Ministerstvo školství a vědy Ukrajiny není odpovědné za vzdělávací aktivity MIPP Praha a nemůže garantovat žádná akademická a profesní právajejich držitelům (míněno držitelům daných diplomů) na území Ukrajiny. Doufám, že tato informaceje pro Vás užitečná. Máte-li další otázky, neváhejte se na mne obrátit. S pozdravem T.A., specialista na uznávání Ministerstvo školství a vědy Ukrajimy Kyjev“.
Ve druhé emailové zprávě bylo uvedeno: „Vážená paní A., dovolte nám navázat na předchozí případ spojený s diplomy vydávanými Mezinárodním institutem podnikatelství a práva, s.r.o. (dálejen MIPP). Tento případještě nebyl uzavřen a stále pokračuje. Proto k němu shromažďujeme další informace. Nedávno jsme byli kontaktovánijedním z držitelů diplomu vydaného MIPP. Je přesvědčen o tom, že má dokument potvrzující platnost diplomu. Abychom mohli dokázat nepravdivost či pravdivost tohoto tvrzení, potřebujeme vaši pomoc. Prosím buďte tak laskava a pomozte nám s potvrzením platnosti diplomu vydaného právním nástupcem Zakarpatské státní univerzity – Užhorodské národní univerzity. Následují otázky, které jsou předmětem našeho zájmu: 1. Je přiložený dokument vydaný Užhorodskou národní univerzitou dne 25.2.2014 potvrzující platnost diplomů Zakarpatské státní univerzity relevantní? Je přiložený diplom platný? 2. Je ukrajinská vysoká školaje oprávněna uznat studijní program vyučovaný na území České republiky; jinak řečeno může ukrajinská vysoká škola vydávat diplomy v českém jazyce a udílet tituly „Bakalář práva“ ve zkratce „Bc.“? 3. Může vědecká rada ukrajinské vysoké školy (Zakarpatské státní univerzity) rozhodnout o úpravě/modifikaci studijního programu tak, že téměř všechny předměty ukrajinského práva jsou nahrazeny českým právem, a to na základě okopírování studijního plánu české právnické fakulty? 4. Může ukrajinská vysoká škola vydávat diplomy jiného než předepsaného formátu? 5. Byla Zakarpatská státní univerzita oprávněna vydávat diplomy jiného než obvyklého ukrajinského formátu speciálně pro území české republiky. Je to možné?.“ Dlužno doplnit, že za každou z pěti položených otázek byl uveden údaj „NE“. Dále bylo v emailové zprávě uvedeno: „V příloze najdete ukázky komunikace mezi MIPP a Zakarpatskou státní univerzitou. Tato komunikace má potvrzovat studijní program vyučovaný na území České republiky a vydávání diplomů a dodatků k nim. Nicméně nikde není zmínka o tom, že daný studijní programje kontrolován/garantován Zakarpatskou státní univerzitou. Jakýje Váš názor na daný dokument?“. Za tímto textem bylo uvedeno: „Tato komunikaceje logická v rámci dohody mezi MIPP a Zakarpatskou státní univerzitou, avšak vydání diplomů dle vzoru MIPP nemá souhlas Ministerstva školství a vědy Ukrajiny a nemůže jím být uznáno“. Dále bylo v emailové zprávě uvedeno: „Jak vidíte z výše uvedeného, případje stále složitější. Zdá se, že jde o nelegální praxi a proto musíme být velmi obezřetní ve svých závěrech ohledně daných diplomů a potřebujeme mít vše potvrzeno z ukrajinské strany. Děkuji velice za vaši pomoc, pozdravy z Prahy L. T.“.
Ve třetí emailové zprávě bylo uvedeno: „Vážená L., omlouvám se za zpožděnou odpověď, případ diplomů vydávaných Zakarpatskou státní univerzitouje skutečně velmi složitý. Ministerstvo školství a vědy Ukrajiny se tímto případem zabývá v rámci takzvaného „Diploma Mill“ systému. Podle oficiální odpovědi Užhorodské národní univerzity měla Zakarpatská státní univerzita dohodu s Mezinárodním institutem podnikatelství a práva s.r.o. (MIPP) a vydávala nestátní formát diplomů s tím, žeje to formát český a s ohledem na toto berte na vědomí, že takové doklady o vzdělání nejsou Ministerstvem školství a vědy Ukrajiny uznávány. V současné době Užhorodská národní univerzita nepřebírá žádnou odpovědnost za výše uvedené diplomy a informuje, že jakékoliv dotazy v této věci mají být směrovány na Mezinárodní institut podnikatelství a práva s.r.o. v Praze. Zaslali nám kopii dohody mezi Zakarpatskou státní univerzitou a MIPP; pokud ho potřebujete, mohu vám kopii zaslat. Odpověď na vašejednotlivé dotazyje vepsána do textu vašeho dotazu odlišnou barvou. Doufám, že jsou informace pro vás užitečné. Budete-li mít další dotazy, obraťte se na mne. Vřelé pozdravy z Ukrajiny T.A., specialista na uznávání ENIC Ukraine Ministerstvo školství a vědy Ukrajimy Kyjev“.
3.
Z právě citovaných emailových zpráv vyplývá, že se nejednalo o oficiální žádost ve smyslu ustanovení Lisabonské úmluvy specifikovaných v bodě B tohoto rozsudku, nýbrž šlo o jakousi neformální komunikaci vedenou v přátelském duchu. Žádost se netýkala žalobkyně, neboť nebyla odůvodněnajejími konkrétními skutkovými okolnostmi, tj. dobou, místem, obsahem studia a výsledkyjejího studia.
Měl-li žalovaný za to, že studijní program neuskutečňovala instituce oprávněná poskytovat vzdělání srovnatelné s vysokoškolským vzděláním podle zákona o vysokých školách (viz. § 90 odst. 2 zákona o vysokých školách), resp. jsoudůvodnéjeho domněnky dokonce až o „podvodnémjednání“, byl povinen tyto skutečnostijednoznačně prokázat, resp. obstarat dostatek podkladů tyto závěry odůvodňující.
Žalovaný přesto neučinil nic pro to, aby od ukrajinské strany takové důkazy obstaral. Přitom byl povinen tak učinit nejen pro to, že to byl on, kdo tyto skutečnosti tvrdil, nýbrž i pro to, že obsah žalobkyní předložených listin a listin obstaraných v průběhu správního řízení svědčil o opaku.
Žalovaný sejednak vůbec nezabýval obsahem diplomu žalobkyně vydaného Zakarpatskou státní univerzitou a vykonaných zkoušek, ani licencemi ajejich přílohami, které měl k dispozici. Zcela pominul i listinu vydanou Ministerstvem školství a vědy Ukrajiny ze dne 14.8.2007.
Obsah těchto listin,jejich pravost nebyla nijak zpochybněna,je v rozporu se skutečnostmi, které si mezi sebou, bez odkazu na jakékoli konkrétní listiny tyto závěry potvrzující, vyměňovali uvedené osoby v emailové komunikaci. Tyto závěry jsou tak zcela neověřitelné a z toho důvodu nemůžou být způsobilé zpochybnit skutečnosti vyplývající z listin, které jsou součástí správních spisů. Závěry, ke kterým dospěl žalovaný, jsou minimálně předčasné.
D.
Pokud jde o námitky žalobkyně týkající se obsahu vyhlášky č. 322/2005 Sb., o dalším studiu, popřípadě výuce, které se pro účely státní sociální podpory a důchodového pojištění považují za studium na středních nebo vysokých školách, resp.její přílohy č. 3,je nezbytné uvést, žejejí obsah svědčí pro skutečnosti tvrzené žalobkyní. Sám o sobě však splnění podmínek pro uznání vysokoškolského vzdělání neprokazuje.
Pokud jde o námitky žalobkyně ohledně neúměrně dlouhého správního řízení,je potřebné uvést, že proti nerespektování lhůt pro vydání rozhodnutí lze brojit žalobou na ochranu proti nečinnosti správního orgánu podle § 79 a násl. s.ř.s. Nečinnost správního orgánu nezákonnostjeho rozhodnutí neprokazuje.
VI.
Odůvodnění neprovedení důkazů.
Soud neprovedl žádný další z navržených důkazů, neboťjejich provedení nebylo nezbytné k posouzení důvodnosti či nedůvodnosti žaloby.
VII.
Rozhodnutí soudu.
Vzhledem k tomu, že žaloba byla důvodná, soud napadené rozhodnutí zrušil pro vady řízení (§ 78 odst. 1 s.ř.s.). S ohledem na zrušení napadeného rozhodnutí, soud současně vyslovil, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s.ř.s.). Správní orgánje v dalším řízení vázán právním názorem, který soud vyslovil ve zrušujícím rozsudku (§ 78 odst. 5 s.ř.s.).
VIII.
Náklady řízení.
Žalobkyně měla ve věci plný úspěch, proto jí soud v souladu s § 60 odst. 1 s.ř.s. přiznal právo na náhradu nákladů řízení. Náklady řízení spočívají v zaplaceném soudním poplatku za žalobu ve výši 3.000 Kč a v odměně advokáta za 3 úkony právní služby, a to zajeden úkon právní služby podle § 11 odst. 1 písm. a),jeden úkon právní služby podle § 11 odst. 1 písm. d) ajeden úkon právní služby podle § 11 odst. 1 písm. g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), když advokát převzal a připravil zastoupení žalobkyně, jménem žalobkyně podal žalobu a účastnil sejednání před soudem. Podle § 9 odst. 4 písm. d) a § 7 bod 5 advokátního tarifu činí sazba zajeden úkon právní služby ve věcech žalob projednávaných podle soudního řádu správního částku 3.100 Kč. Za tři úkony právní služby tak žalobkyni náleží částka ve výši 9.300 Kč. Podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu má advokát zajeden úkon právní služby nárok na paušální částku ve výši 300 Kč, tj. za tři úkony na částku ve výši 900 Kč. Podle § 13 odst. 1 advokátního tarifu advokátu náleží náhrada cestovních výdajů na cestu najednání soudu z Prahy do Plzně a zpět při použití osobního automobilu tov. zn. HYUNDAI, SPZ: …, s pohonnou směsí automobilový benzin přijejí spotřebě pro kombinovaný provoz 4,8 l/100 km. Náhrada výdajů za cestu osobním automobilemje složena ze základní náhrady za 1 km jízdy ve výši 3,80 Kč [§ 1 písm. b) vyhlášky č. 385/2015 Sb.]. Délka trasy Praha-Plzeň a zpětje 188,2 km, a proto základní náhrada za takovou cestu činí 715,20 Kč. Do cestovních náhrad také patří náhrada za spotřebovanou pohonnou hmotu. Pro rok 2016 byla pro výpočet výše uvedené náhrady stanovena průměrná cena za 1 litr benzinu automobilového 95 oktanů ve výši 29,70 Kč [§ 4 písm. a) citované vyhlášky]. Náhrada za spotřebovaný benzin proto činí částku 268,30 Kč (1,882 x 4,80 x 29,70 Kč). Podle § 14 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu advokátu náleží náhrada za čas promeškaný v souvislosti s poskytnutím právní služby při úkonech prováděných v místě, které není sídlem nebo bydlištěm advokáta, za čas strávený cestou do tohoto místa a zpět. Za 5 započatých půlhodin promeškaného času cestou osobním automobilem najednání soudu z Prahy do Plzně a zpětje tak náhrada za promeškaný čas dána částkou 500 Kč (100 Kč za každou ijen započatou půlhodinu). Vzhledem k tomu, že zástupcem žalobkyněje advokát, kterýje plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšují se náklady řízení o částku odpovídající této dani. Částka daně z přidané hodnoty činí 2.453,50 Kč. Náklady řízení tedy včetně DPH činí částku ve výši 17.137 Kč. Lhůtu k plnění určil soud podle § 160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. ve spojení s § 64 s.ř.s. Místo plnění určil soud v souladu s § 149 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. ve spojení s § 64 s.ř.s.
Poučení Proti tomuto rozsudku lze podat do dvou týdnů pojeho doručení kasační stížnost u Nejvyššího správního soudu. Lhůtaje zachována, byla-li kasační stížnost podána u Krajského soudu v Plzni. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
V Plzni dne 21. září 2016
Mgr. Alexandr Krysl,v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Lenka Kovandová |
708531 | 62 A 48/2022-70
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Rause, Ph.D., a soudců Mgr. Kateřiny Kopečkové, Ph.D., a Mgr. Petra Šebka v právní věci
žalobce: NewCo Immo CZ GmbH
sídlem In der Buttergrube 9, Weimar-Legefeld, Spolková republika Německo
zastoupený Mgr. Ondřejem Kurkou, advokátem
sídlem nám. Republiky 679/5, Opava
proti
žalovanému: Zastupitelstvo obce Držovice
sídlem SNP 71/37, Držovice
zastoupený Mgr. Bc. Lucií Janovskou Nejedlou, advokátkou
sídlem nám. E. Husserla 16a, Prostějov
o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícím v nevyřízení žádostí žalobce o zřízení služebnosti inženýrské sítě ze dne 1.11.2021 a ze dne 2.12.2021
takto:
i. Žaloba se zamítá.
ii. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.
iii. Žalobceje povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 8 228 Kč k rukám Mgr. Bc. Lucie Janovské Nejedlé, advokátky, do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
1. Žalobce podal dne 6.6.2022 ke zdejšímu soudu žalobu na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícím v nevyřízení žádostí žalobce o zřízení služebnosti inženýrské sítě podaných dne 1.11.2021 a dne 2.12.2021.
I. Shrnutí žalobní argumentace
1. Žalobce má za to, že žalovaný nevyřídiljeho žádost ze dne 1.11.2021, kterou se obrátil na starostu obce a žalovaného s tím, aby byla zřízena služebnost inženýrské sítě zatěžující pozemky obce Držovice za úplatu ve výši 750 000 Kč. Jelikož obec na tuto žádost nereagovala, podal žalobce dne 2.12.2021 tuto žádost opakovaně, ovšem ani na tuto žádost odpověď neobdržel. V obou žádostech přitom žalobce žádal obec o vyrozumění ojejich vyřízení. V návaznosti na postup obce žalobce podal žádost dle § 178 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ke Krajskému úřadu Olomouckého kraje, který ji vyřídil sdělením ze dne 15.2.2022, č.j. KUOK 21344/2022, a poté dne 7.3.2022 k Ministerstvu vnitra, které žalobci dne 29.3.2022 písemností č.j. MV-50619-2/ODK-2022 sdělilo, že neshledalo důvod pro aktivaci kontrolních a dozorových opatření ve smyslu § 124 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (dálejen „zákon o obcích“).
2. Žalobce namítá, že obě žádosti o úplatné zřízení služebnosti inženýrské sítě se týkajíjeho vlastnického práva (je vlastníkem pozemku p.č. st. X,jehož součástíje stavba bez č.p. a č.e., pozemku st. XA,jehož součástíje stavba č.p. XB, pozemků p.č. XC, p.č. XD, p.č. XE a p.č. XF zapsaných na LV č. X pro k.ú. D.), a proto byl postupem žalovaného zkrácen na svých subjektivních veřejných právech. Žalobce odkazuje na § 16 odst. 2 písm. g) a § 16 odst. 3 zákona o obcích týkající se práva občanů obce podávat podněty a žádosti, kteréje třeba vjeho případě použít alespoň per analogiam s tím, že rovněž minimálně z principu dobré správy vyplývá pro žalovaného povinnost sdělit žalobci, jak žádost žalobce vyřídil.
3. Žalobce rovněž nesouhlasí s tím, že byjeho žádost byla vyřízena tím, že byla projednána na zasedání zastupitelstva v rámci diskuze, neboť vjejím rámci byly pouze zodpovídány dotazy těch, kteříjednání zastupitelstva navštívili. Nadto se podle žalobce členové zastupitelstva nemohli ve věci žádosti žalobce řádně připravit, návrh si prostudovat a zaujmout k němu stanovisko. Formálně stejné žádosti přitom byly na zasedáních žalovaného dne 8.11.2021 a dne 20.12.2021 projednány jako body programu (žádost o finanční příspěvek, žádost o poskytnutí finančního daru pro mobilní hospic a žádost o dotaci pro TJ Sokol Držovice, z.s.). Vyřízení žádosti ve smyslu § 16 odst. 1 písm. g) zákona o obcích, eventuálně ve smyslu čl. 18 Listiny základních práv a svobod podle žalobce zahrnujejejí projednání zastupitelstvem jako bodu programu a zároveň sdělení žadateli, jakým způsobem bylajeho žádost vyřízena.
4. Žalobce s ohledem na výše uvedené navrhuje, aby zdejší soud určil, že nečinnost žalovaného spočívající v tom, že nevyřídil žádost o zřízení služebnosti inženýrské sítě podanou žalobcem dne 1.11.2021 a opakovanou žádost o zřízení služebnosti inženýrské sítě podanou žalobcem dne 2.12.2021je nezákonným zásahem a přikázal žalovanému, aby do 30 dnů od právní moci rozsudku vyřídil žádost o zřízení služebnosti inženýrské sítě podanou žalobcem dne 1.11.2021 a opakovanou žádost o zřízení služebnosti inženýrské sítě podanou žalobcem dne 2.12.2021. Na svém procesním postoji žalobce setrval po celou dobu řízení před zdejším soudem.
II. Shrnutí procesního stanoviska žalovaného
1. Žalovaný uvádí, že žádost žalobce ze dne 1.11.2021 zaevidoval pod č.j. OÚ/877/2021-Ho a tato žádost byla projednána na neveřejné poradě zastupitelstva, kde byla celá situace kolem žalobce projednána, a bylo rozhodnuto, že žádost nebude zařazena na program zastupitelstva, které se mělo konat dne 8.11.2021. Přestože se všichni zastupitelé k žádosti vyjádřili negativně, bylo dohodnuto, že se žádost zařadí alespoň do diskuze na zastupitelstvu dne 8.11.2021, pokud se dostaví zástupce žalobce, který by vysvětlil některé nejasné záležitosti žádosti. Všichni zastupitelé byli s žádostí žalobkyně řádně seznámeni, neboť sejednalo o stručnou žádost. Najednání zastupitelstva dne 8.11.2021 se dostavil zástupce žalobce Ivo Pluháček a žádost byla projednána v rámci bohaté diskuze na závěrjednání zastupitelstva.
2. Žalovaný k tomu dále uvádí, že dne 1.11.2021 obdržel pouze strouhou žádost bez jakýchkoliv podkladů (např. geometrický plán) a bez sdělení důvodů žádosti, přestože žalobce na svých nemovitostech vlastní inženýrské sítě má. Po diskuzi dne 8.11.2021 byla žalovanému dne 3.12.2022 doručena další žádost žalobce (zaevidována pod č.j. OÚ/967/2021-Ho), která byla doplněna zřejmě náčrtem vedení inženýrských sítí, ovšem situace byla stejná v tom, že žalobce neuvedl, proč chce tyto inženýrské sítě zřídit, kdyžje již na svých pozemcích má. Opakovala se stejná situace jako v listopadu 2021, žádost žalobce byla dne 20.12.2021 projednána v rámci diskuze na zastupitelstvu, jíž se opět účastnil zástupce žalobce I. P., který se rovněž dotazoval, proč nebyla žádost zařazena coby bod programu zastupitelstva. K tomu mu starosta obce sdělil, že vše důležité mu již bylo sděleno minule a že žádost byla, kromě „nicneříkajícího“ nákresu inženýrských sítí, stejná jako předešlá žádost ze dne 1.11.2021.
3. Žalovaný má za to, že v rámci své působnosti vyvinul dostatečnou aktivitu ohledně žádosti žalobce, neboť v rámci diskuze na zastupitelstvu dne 8.11.2021 a dne 20.12.2021 zaznělo, co by mělo být dalším potřebným materiálem připojeným k žádosti, aby mohla být zařazena jako samostatný bod najednání zastupitelstva. Žalovaný nesouhlasí s tím, že by byl ve věci nečinný, a navrhuje zamítnutí žaloby. Taktéž žalovaný setrval na svém procesním postoji po celou dobu řízení před zdejším soudem.
III. Posouzení věci
1. Zdejší soud nejprve posuzoval, zdaje žaloba přípustná, zda byla splněna podmínka aktivní a pasivní legitimace a zda byla dodržena lhůta pro podání žaloby.
2. Podle § 82 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dálejen „s.ř.s.“), každý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením (dálejen "zásah") správního orgánu, který není rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu nebo vjeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, může se žalobou u soudu domáhat ochrany proti němu nebo určení toho, že zásah byl nezákonný.
3. Všechny podmínky řízení o žalobě podle § 82 až § 85 násl. s.ř.s. zdejší soud pokládá za splněné.
4. Není sporu o tom, že posuzovaná věc se týká samostatné působnosti obce, neboť žádost žalobce se týká majetku obce. Žalobce koncipoval žalobu jako žalobu proti zásahu, který doposud nebyl ukončen, přičemž formálně vyčerpal prostředky ochrany, které proti tvrzené nečinnosti obce, tak jak ji pojímá žalobce, právní řád nabízí (§ 129 zákona o obcích, podle něhož platí, že nestanoví-li zvláštní právní předpis jinak, kontrolují výkon samostatné působnosti svěřené orgánům obcí Ministerstvo vnitra a výkon přenesené působnosti svěřené orgánům obcí krajské úřady v přenesené působnosti). Tvrzený zásah má spočívat v tom, že žalovaný doposud podle žalobce zákonným způsobem nevyřídiljeho žádost o zřízení služebnosti inženýrské sítě.
5. Zdejší soud o žalobě rozhodoval bezjednání za plnění podmínek podle § 51 odst. 1 s.ř.s. a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.
6. Jedinou spornou otázkouje to, zdaje žalovaný skutečně nečinný a zda tato nečinnost představuje nezákonný zásah do subjektivních veřejných práv žalobce, proti kterému by se žalobci mělo dostat ochrany ve správním soudnictví. Z argumentace žalobce plyne, že podlejeho názoru nebylo projednáníjeho žádosti o zřízení služebnosti inženýrské sítě v rámci diskuze zastupitelstva za přítomnostijeho zástupce dostatečné a že obsahově shodná žádost o zřízení služebnosti inženýrské sítě za úplatu ze dne 1.11.2021 a ze dne 2.12.2021 (kdy byla žádost doplněna náčrtkem „situace inženýrských sítí“) doposud vyřízena nebyla.
7. O skutkových otázkách přitom sporu není. Jak plyne z dokumentace zaslané oběma účastníky řízení, žalobce dne 1.11.2021 s odkazem na vlastnictví nemovitostí v obci Držovice požádal o zřízení služebnosti inženýrské sítě ve svůj prospěch za úplatu za každou síť 250 000 Kč. V žádosti žalobce uvádí, že tyto tři inženýrské sítě – vodovod, kanalizace a kabel NN – by byly vedeny tzv. bezvýkopovou metodou. Žalobce dále odkázal na přílohu „Situace inženýrských sítí“, kterou připojil až ke druhé žádosti podané v prosinci 2021, a uvedl, že v případě, že s tím bude obec v principu souhlasit, tak by zpracoval text smlouvy o zřízení služebnosti, který by obci předložil k vyjádření. Žalobce v žádosti dále uvedl, že si dovoluje požádat o projednání této záležitosti na nejbližším zastupitelstvu a následně o sdělení stanoviska obce. Obsahově shodnou žádost žalobce podal v prosinci 2021 (žádost ze dne 2.12.2021), přičemž k ní připojil přílohu „Situace inženýrských sítí“.
8. Ze zápisů zjednání zastupitelstva vyplynulo, že dne 8.11.2021 se v rámci diskuze přihlásil pan P., zástupce německé firmy, která koupila vilu na ulici Konečná, a sdělil, že „vstoupili dojednání“ se zástupci města a obce a že potřebují součinnost se zbudováním sjezdu a přístupu na pozemek z důvodu vybudování inženýrských sítí. Dále uvedl, že sejedná o „slušnou firmu, která nabídla obci 750 000 Kč jako částku za vzájemnou vstřícnost“. K dotazu, co se bude stavět, uvedl, že asi čtyři obchody a že projektje „na obci“. V rámci diskuze a dotazů zastupitelé a starosta uváděli, že o žádném stavebním projektu komerčního charakteru nic neví, že „firma s obcí nejednala“. Poté v rámci diskuze vystoupil vlastník sousední nemovitosti s tím, že s výstavbou nesouhlasí, dále uvedl, že odmítl nabídku k odkupu vlastní nemovitosti a že dokumenty jsou na stavebním úřadě. Zastupitel obce Ing. M. sdělil, že vedení obce nesouhlasí s výstavbou komerčního charakteru a že sejedná o nekorektníjednání, když o něm obec nebyla informována. Zastupitelka Mgr. Č. vystoupila v obdobném duchu. Po diskuzi k tématu budování komerčního centra starosta diskuzi ukončil a upozornil, že obec má územní plán, podle kterého by se měla řídit.
9. Najednání zastupitelstva dne 20.12.2021 se v rámci diskuze opět přihlásil pan P. a vznesl dotaz, proč nebyla žádost ohledně výstavby inženýrských sítí na zastupitelstvu projednávána a zda o ní zastupitelé vůbec vědí. Starosta obce sdělil, že o ní zastupitelé vědí a že se k tomu již vyjádřili na minulém zastupitelstvu. Dále uvedl, že na obci nemá žádnou projektovou dokumentaci, a přečetl obsah žádosti. Poté uvedl, žeje pravdou, že německá firma vlastní vilu na ulici Konečné č. 3, k níž vedou veškeré inženýrské sítě. Zastupitelé nevědí, k čemu by se inženýrské sítě měly budovat,jelikož žádost o změnu stavby nebo o cokoliv jiného na obci není. Starosta dodal, že v první řadě se projednává umístění stavby, včetně sjezdu na komunikaci, a poté se žádá o připojení na inženýrské sítě. Německá firma podle starosty postupuje „z jiného konce“, kdy by obec mohla přijmout 750 000 Kč a německá firma pak bude apelovat s tím, že obec povolila stavbu čehokoliv, protože obec neví, co tam bude stát. Starosta dodal, že tato žádostje vlastně žádost „k ničemu“. Zástupce německé firmy poděkoval a sdělil, že určitě všichni vědí, co se tam má stavět, ale že to přetlumočí firmě, kterou zastupuje. Dále uvedl, že „vyjadřovačky“ jsou na obci. Starosta uvedl, že na obci bohužel nic není, že obec neobdržela žádné stanovisko k projektové dokumentaci, a upozornil mimo jiné na to, že firma musí mít souhlas obce Držovice, protože stavba se nachází na katastru obce Držovice. Starosta sdělil, že se zastupitelé dohodli, že není důvod tuto žádost projednávat na zastupitelstvu.
10. Podle § 16 odst. 1 zákona o obcíchje občanem obce fyzická osoba, kteráje státním občanem České republiky (písm. a/) aje v obci hlášena k trvalému pobytu (písm. b/).
11. Podle § 16 odst. 2 písm. g) zákona o obcích má občan obce, který dosáhl věku 18 let, právo podávat orgánům obce návrhy, připomínky a podněty; orgány obceje vyřizují bezodkladně, nejdéle však do 60 dnů, jde-li o působnost zastupitelstva obce, nejpozději do 90 dnů.
12. Podle § 16 odst. 3 zákona o obcích má oprávnění uvedená v odstavci 2 písm. c) až g) i fyzická osoba, která dosáhla věku 18 let a vlastní na území obce nemovitost.
13. Podle § 38 odst. 1 zákona o obcích musí být majetek obce využíván účelně a hospodárně v souladu sjejími zájmy a úkoly vyplývajícími ze zákonem vymezené působnosti. Obecje povinna pečovat o zachování a rozvoj svého majetku. Porušením povinností stanovených ve větě první a druhé není takové nakládání s majetkem obce, které sleduje jiný důležitý zájem obce, kterýje řádně odůvodněn.
14. Podle § 35 odst. 1 zákona o obcích patří do samostatné působnosti obce záležitosti, které jsou v zájmu obce a občanů obce, pokud nejsou zákonem svěřeny krajům nebo pokud nejde o přenesenou působnost orgánů obce nebo o působnost, kteráje zvláštním zákonem svěřena správním úřadům jako výkon státní správy, a dále záležitosti, které do samostatné působnosti obce svěří zákon.
15. Podle § 35 odst. 2 zákona o obcích patří do samostatné působnosti obce zejména záležitosti uvedené v § 84, 85 a 102, s výjimkou vydávání nařízení obce.
16. Podle § 84 odst. 1 zákona o obcích zastupitelstvo obce rozhoduje ve věcech patřících do samostatné působnosti obce (§ 35 odst. 1). § 84 odst. 2 a § 85 zákona o obcích pak vymezuje záležitosti spadající do pravomoci zastupitelstva, kdy podle § 85 písm. a) zákona o obcíchje zastupitelstvu obce vyhrazeno rozhodování o nabytí a převodu hmotných nemovitých věcí včetně vydání nemovitostí podle zvláštních zákonů, s výjimkou inženýrských sítí a pozemních komunikací, převodu bytů a nebytových prostorů z majetku obce a podle § 85 písm. m) zákona o obcích
o nabytí a převodu práva stavby a o smluvním zřízení práva stavby k pozemku ve vlastnictví obce.
17. Podle § 99 odst. 1 věty první zákona o obcíchje rada obce výkonným orgánem obce v oblasti samostatné působnosti a ze své činnosti odpovídá zastupitelstvu obce.
18. Podle § 99 odst. 2 zákona o obcích platí, že v obci, kde se rada obce nevolí, vykonávájejí pravomoc starosta, nestanoví-li tento zákon jinak (§ 102 odst. 4).
19. Podle § 99 odst. 3 věty třetí zákona o obcích se rada obce nevolí v obcích, kde zastupitelstvo obce má méně než 15 členů.
20. Podle § 102 odst. 3 zákona o obcích rada obce zabezpečuje rozhodování ostatních záležitostí patřících do samostatné působnosti obce, pokud nejsou vyhrazeny zastupitelstvu obce nebo pokud sije zastupitelstvo obce nevyhradilo; rada obce může tyto pravomoci zcela nebo zčásti svěřit starostovi nebo obecnímu úřadu; rada obce může svěřit obecní policii zcela nebo zčásti rozhodování o právníchjednáních souvisejících s činností obecní policie.
21. Podle § 102 odst. 4 zákona o obcích platí, že v obcích, kde starosta vykonává pravomoc rady obce (§ 99 odst. 2),je zastupitelstvu obce vyhrazeno též rozhodování ve věcech uvedených v odstavci 2 písm. c), d), f), j), k) a o).
22. Podle § 498 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dálejen „o.z.“), jsou nemovité věci pozemky a podzemní stavby se samostatným účelovým určením, jakož i věcná práva k nim, a práva, která za nemovité věci prohlásí zákon. Stanoví-li zákon, že určitá věc není součástí pozemku, a nelze-li takovou věc přenést z místa na místo bez porušeníjejí podstaty,je i tato věc nemovitá.
23. Podle § 1257 odst. 1 o.z. může být věc zatížena služebností, která postihuje vlastníka věci jako věcné právo tak, že musí ve prospěch jiného něco trpět nebo něčeho se zdržet.
24. Podle § 1257 odst. 2 o.z. může vlastník zatížit svůj pozemek služebností ve prospěch jiného svého pozemku.
25. Podle § 1260 odst. 1 o.z. se služebnost nabývá smlouvou, pořízením pro případ smrti nebo vydržením po dobu potřebnou k vydržení vlastnického práva k věci, která má být služebností zatížena. Ze zákona nebo rozhodnutím orgánu veřejné moci se služebnost nabývá v případech stanovených zákonem.
26. V případě obce Držovice sejedná o obec s počtem členů zastupitelstva nižším než 15, tudíž pravomoci rady obce v samostatné působnosti vykonává starosta. Služebnost inženýrských sítí na pozemku obce ve prospěch žalobce by ve smyslu občanského zákoníku představovala nehmotnou nemovitou věc (věcné břemeno, které zatíží obecní majetek). Kromě zřízení práva stavby (§ 85 zákona o obcích) ze zákona o obcích plyne, že orgánem obce příslušným k rozhodování o uzavření smlouvy o zatížení obecního pozemku služebností není zastupitelstvo, nýbrž rada podle § 102 odst. 3 zákona o obcích. Zřízení služebnosti k obecnímu pozemku proto náleží do pravomoci rady obce, v posuzovaném případě by tak příslušným orgánem k rozhodnutí o této záležitosti byl starosta obce.
27. Byť se v nyní posuzované věciještě ani nejednalo o fázi zřízení služebnosti, nýbrž o ne zcela detailní formu nabídky (oferty) žalobce směrem k obci Držovice s cílem uzavřít soukromoprávní vztah,je nepochybné, že se dojeho sféry na diskuzi zastupitelstva stanovisko starosty (a nejenjeho, nýbrž i jiných zastupitelů obce) kjeho nabídce dostalo. Ze žádného právního předpisu, a to ani z § 16 odst. 2 písm. g) zákona o obcích (aniž by se zdejší soud zabýval tím, do jaké míry se vztahuje na žalobce), neplyne povinnost obce na takovou nabídku žalobce reagovat hlasováním v zastupitelstvu a neplyne z něj ani konkrétní forma, jakou má najeho nabídku k vyjednávání
o zřízení služebnosti na obecním pozemku odpovědět. Starosta zástupci žalobce své stanovisko i důvody, které souvisí s hospodařením s obecním majetkem a se způsobem vyřizování stavebních projektů, sdělil ústně, nadtoje tato odpověď zachycena v zápisech zjednání zastupitelstva ze dne 8.11.2021 a 20.12.2021, které má žalobce k dispozici (ostatněje sám soudu doložil).
28. Podle zdejšího soudu se v případě předmětné „žádosti“jedná o součást snahy žalobce vstoupit do negociačníchjednání s obcí s cílem uzavřít soukromoprávní smlouvu týkající se zřízení služebnosti inženýrských sítí, na kterou bylo ze strany příslušného orgánu obce dostatečně zareagováno, a tato reakce se dostala do dispozice žalobce. Nečinnost žalovaného, jakje žalobcem tvrzena, tedy zdejší soud neshledává.
29. Zdejší soud tedy s ohledem na výše uvedené konstatuje, že v postupu žalovaného neshledal nezákonný zásah, a proto žalobu jako nedůvodnou podle § 87 odst. 3 s.ř.s. zamítl.
IV. Náklady řízení
1. O nákladech řízení zdejší soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobce nebyl ve věci úspěšný, a proto mu nenáleží právo na náhradu nákladů řízení; to náleží procesně úspěšnému účastníkovi, žalovanému. Obecně platí, že žalovaným správním orgánům se v případě úspěchu v soudním řízení správním zpravidla náhrada nákladů řízení nepřiznává, neboť disponují odborným právním aparátem a náklady vzniklé v souvislosti se soudním řízením tak nepřesahují rámec nákladůjejich běžné úřední činnosti. V nyní posuzované věci však zdejší soud dospěl k závěru, že žalované zastupitelstvoje zastupitelstvem velmi malé obce, u níž není důvodu dovozovat, že by měla disponovat dostatečným odborným aparátem, který by mohl žalovaného hájit v soudním řízení, nadto v natolik specializované agendě, jakouje problematika nezákonných zásahů správních orgánů. Právě uvedené představuje legitimní důvod pro využití advokáta coby odborníka pro zastupování žalovaného v této věci. V řízení procesně úspěšný žalovaný má tedy vůči žalobci právo na náhradu nákladů řízení za dva úkony právní služby spolu se dvěma režijními paušály (§ 7, § 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 písm. a) a d), § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytnutí právních služeb /advokátní tarif/). Žalobceje tedy povinen zaplatit žalovanému částku 8 228 Kč ve stanovené lhůtě.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dnejeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek,je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodůjej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel,jeho zaměstnanec nebo člen, který za nějjedná nebojej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, kteréje podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Brno 13. října 2022
David Raus v.r.
předseda senátu |
634259 | 2 As 53/2015 - 20
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: NESEHNUTÍ Brno, o. s., se sídlem třída Kpt. Jaroše 18, Brno, zastoupeného Mgr. Sandrou Podskalskou, advokátkou, se sídlem Údolní 33, Brno, proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje, se sídlem Žerotínovo náměstí 3/5, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 3. 2013, č. j. JMK 13738/2013, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Ing. arch. M. T., zastoupené JUDr. Pavlem Čapčuchem, advokátem, se sídlem Orlí 18, Brno, o kasační stížnosti osoby zúčastněné na řízení proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 1. 2015, č. j. 30 A 61/2013 – 106,
takto:
I. Řízení o kasační stížnosti se zastavuje .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Dne 6. 3. 2015 podala osoba zúčastněná na řízení (dálejen „stěžovatel“) kasační stížnost proti v záhlaví uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně; současně s tím však nezaplatila soudní poplatek za kasační stížnost. Nejvyšší správní soud proto usnesením ze dne 20. 3. 2015, č. j. 2 As 53/2015 - 16, stěžovatele vyzval k zaplacení soudního poplatku, a to dojednoho týdne ode dne doručení tohoto usnesení. Zároveňjej poučil o tom, že nebude-li poplatek ve stanovené lhůtě zaplacen, soud řízení zastaví.
[2] Podle § 4 odst. 1 písm. d) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dálejen „zákon o soudních poplatcích“), vzniká poplatková povinnost podáním kasační stížnosti. Podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve poplatníka kjeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí; po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví. Podle § 47 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dálejen „s. ř. s.“), soud řízení usnesením zastaví, stanoví-li tak tento nebo zvláštní zákon.
[3] Usnesení o výzvě k zaplacení soudního poplatku bylo zástupci stěžovatele doručeno dne 25. 3. 2015 (viz potvrzení o doručení do datové schránky založené na č. l. 17 spisu Nejvyššího správního soudu). Poslední den lhůty k zaplacení soudního poplatku tak připadl na den 1. 4. 2015, stěžovatel však v této lhůtě ani později soudní poplatek splatný podáním kasační stížnosti nezaplatil. Nejvyšší správní soud proto řízení podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích ve spojení s § 47 písm. c) s. ř. s. zastavil.
[4] Výrok o nákladech řízení se opírá o § 60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s., podle něhož nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. dubna 2015
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu |
633366 | 4 As 154/2013 - 48
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobců: a) F. P.-L., b) M. P.-L., c) J. P.-L., všichni zast. JUDr. Bc. Patrikem Matyáškem, Ph.D., advokátem, se sídlem Údolní 33, Brno, proti žalovanému: Krajský úřad Olomouckého kraje, se sídlem Jeremenkova 40a, Olomouc, v řízení o kasační stížnosti všech žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 8. 2013, č. j. 22 A 167/2011 - 79,
takto:
I. Kasační stížnost ze dne 21. 11. 2013 se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 29. 8. 2013, č. j. 22 A 167/2011 - 79, zamítl žalobu žalobců proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 4. 2011, č. j. KUOK 43413/2011, ve věci odložení žádosti žalobců o finanční náhradu podle § 5 a § 12 dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa. V poučení tohoto rozsudku krajský soud uvedl: „Proti tomuto rozhodnutí nejsou přípustné opravné prostředky. To neplatí,je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu - v tom případěje možno podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů po doručení rozhodnutí k Nejvyššímu správnímu soudu.“
Proti tomuto rozsudku podali žalobci (dálejen „stěžovatelé“) v zákonné lhůtě dne 6. 11. 2013 kasační stížnost. Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 19. 11. 2013, č. j. 4 As 146/2013 - 17, řízení o kasační stížnosti zastavil, neboť stěžovatelé navzdory výzvě a řádnému poučení nezaplatili soudní poplatek.
Dne 21. 11. 2013 podali stěžovatelé další kasační stížnost proti témuž rozsudku krajského soudu. V kasační stížnosti stěžovatelé uvedli, že rozsudek krajského soudu obsahuje nesprávné poučení o kasační stížnosti. Z analogické aplikace ustanovení § 240 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, stěžovatelé dovodili své oprávnění při nesprávném poučení podat kasační stížnost ve lhůtě tří měsíců od doručení napadeného rozhodnutí.
Čtvrtý senát Nejvyššího správního soudu usnesením ze dne 27. 2. 2014, č. j. 4 As 154/2013 - 27, postoupil věc rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu k posouzení právní otázky, jakáje délka lhůty pro podání kasační stížnosti v případech chybějícího, neúplného nebo nesprávného poučení o opravném prostředku uvedeného v písemném vyhotovení rozhodnutí krajského soudu.
Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu usnesením ze dne 9. 12. 2014, č. j. 4 As 154/2013 - 35, vrátil věc k projednání a rozhodnutí čtvrtému senátu, aniž se předloženou právní otázkou zabýval. V odůvodnění rozšířený senát vyslovil, že „[v] nyní napadeném rozsudku sice soud stěžovatele poučil, že proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné, ovšem s výjimkou situace, kdy by bylo kasační stížností namítáno nedodržení závazného právního názoru nejvyšší instance ze strany krajského soudu. Krajský soud dále v poučení uvedl dvoutýdenní lhůtu a místo, kam takový prostředek nápravy podat. Nelze se domnívat, že by byli stěžovatelé takovým poučením poškozeni na svých procesních právech. Poučení se pouze vymezilo vůči možnosti podat kasační stížnost proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdyjeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem [§ 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.]. Tato situace reálně nastat mohla a právě na ni by předmětná část poučení dopadala. … Stěžovatelé však mohli v daném případě podat kasační stížnost i z ostatních důvodů uvedených v soudním řádu správním. Z obsahů příslušných rozhodnutí a z průběhu řízení totiž vyplývá, že se v nyní posuzované věci nejednalo o otázky, které by Nejvyšší správní soud dříve (tzv. „v prvním kole“) řešil nebo o nich závazně rozhodoval; bylo tedy jasné, že vznesené námitky nespadají do kategorie vymezené tím, že „se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu.“ Kasační stížnost obsahující námitky, které stěžovatelé neuplatnili v dřívější kasační stížnosti, by tak byla zcela jistě přípustná. Složitost těchto právních otázekje rovněž důvodem, proč v řízení o kasační stížnosti před Nejvyšším správním soudem platí tzv. advokátní přímus, tedy povinné zastoupené účastníka advokátem.“
Vzhledem k výše uvedeným závěrům rozšířený senát Nejvyššího správního soudu nepřisvědčil názoru předkládajícího senátu, že poučení, kterého se dostalo stěžovatelům, bylo nesprávné, neúplné nebo že by zcela chybělo. Rozšířený senát nepochyboval, že „… poučení v podobě, v jaké bylo stěžovatelům dáno, obstojí.“
Čtvrtý senát Nejvyššího správního soudu vázán shora citovaným názorem rozšířeného senátu znovu posoudil, zda jsou splněny podmínky řízení o kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost byla podána opožděně.
Nejvyšší správní soud zjistil, že napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě byl stěžovatelům doručen do datové schránkyjejich zástupce dne 24. 10. 2013, jak vyplývá z doručenky založené v soudním spisu.
Podle § 106 odst. 2 věta první a třetí zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dálejen „s. ř. s.“), „[k]asační stížnost musí být podána do dvou týdnů po doručení rozhodnutí, a bylo-li vydáno opravné usnesení, běží tato lhůta znovu od doručení tohoto usnesení. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.“
Nejvyšší správní soud vycházeje z názoru rozšířeného senátu dospěl k závěru, že napadený rozsudek obsahuje dostatečné poučení o kasační stížnosti a o lhůtě kjejímu podání. Namítají-li stěžovatelé, že nebyli řádně poučeni, a odvíjejí-li od této skutečnosti delší lhůtu pro podání kasační stížnosti, Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že v poučení bylo zcela správně uvedeno, že lhůta k podání kasační stížnosti činí dva týdny. Stěžovatelé si této skutečnosti byli vědomi a v zákonné lhůtě podali proti napadenému rozsudku kasační stížnost ze dne 6. 11. 2013; řízení o předmětné kasační stížnosti však Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 19. 11. 2013, č. j. 4 As 146/2013 - 17, zastavil, neboť stěžovatelé navzdory výzvě a řádnému poučení nezaplatili soudní poplatek za kasační stížnost. Stěžovatelé tedy nezaplacením soudního poplatku způsobili, žejejich včasná kasační stížnost nemohla být věcně projednána. Popsanou situaci rozhodně nelze napravit tvrzením o domnělé nesprávnosti poučení v napadeném rozsudku; to platí tím spíše, že stěžovatelé jsou od počátku řízení o žalobě v dané věci zastoupeni advokátem.
Podle § 40 odst. 1 s. ř. s. „[l]hůta stanovená tímto zákonem, výzvou nebo rozhodnutím soudu počíná běžet počátkem dne následujícího poté, kdy došlo ke skutečnosti určujícíjejí počátek. To neplatí o lhůtách stanovených podle hodin.“ Podle § 40 odst. 2 s. ř. s. „[l]hůta určená podle týdnů, měsíců nebo roků končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje s dnem, který určil počátek lhůty. Není-li takový den v měsíci, končí lhůta uplynutím posledního dne tohoto měsíce.“
Jak již bylo uvedeno, napadený rozsudek byl stěžovatelům doručen ve čtvrtek dne 24. 10. 2013. Lhůta dvou týdnů k podání kasační stížnosti počala běžet v pátek dne 25. 10. 2013 (§ 40 odst. 1 s. ř. s.) a skončila ve čtvrtek dne 7. 11. 2013 (§ 40 odst. 2 s. ř. s.).
Podle § 40 odst. 4 s. ř. s. „[l]hůtaje zachována, bylo-li podání v poslední den lhůty předáno soudu nebojemu zasláno prostřednictvím držitele poštovní licence, popřípadě zvláštní poštovní licence anebo předáno orgánu, který má povinnostje doručit, nestanoví-li tento zákon jinak.“
K zachování lhůty pro podání kasační stížnosti bylo třeba, aby nejpozději dne 7. 11. 2013 byla kasační stížnost předána soudu, nebo soudu zaslána prostřednictvím držitele poštovní licence, popř. zvláštní poštovní licence, anebo předána orgánu, který má povinnost podání doručit. Z obsahu spisu však vyplývá, že kasační stížnost byla podána elektronicky až dne 21. 11. 2013, tedy opožděně. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
S ohledem na tyto skutečnosti Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatelů proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 8. 2013, č. j. 22 A 167/2011 - 79, odmítl podle § 46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. ve spojení s § 120 téhož zákona, neboť byla podána opožděně.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud za použití ustanovení § 60 odst. 3 věta první s. ř. s. ve spojení s § 120 téhož zákona tak, že žádný z účastníků nemá právo najejich náhradu, neboť kasační stížnost byla odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2014
JUDr. Jiří Palla předseda senátu |
444311 | č. j. 17 A 107/2017 - 61
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Komínkovou ve věci
žalobce: M.K., nar. …, bytem …,
zastoupeného: Mgr. Václav Voříšek, advokát, se sídlem Černého 517/13, 182 00 Praha 8,
proti
žalovanému:Krajský úřad Plzeňského kraje, IČ 70890366, se sídlem Škroupova 18, 306 13 Plzeň,
v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9.6.2017 č.j. DSH/4266/17,
takto:
i. Žaloba se zamítá.
ii. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobce se žalobou domáhal zrušení shora označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Plzně, Odboru správních činností, oddělení dopravních přestupků ze dne 21.2.2017, čj. MMP/040505/17, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 2. zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, pro porušení § 18 odst. 4) téhož zákona, za což mu byla uložena pokuta 6.500,- Kč, zákaz řízení všech motorových vozidel na 7 měsíců a náhrada nákladů řízení 1 000 Kč.
2. Žalobce v žalobě tvrdil, že správní orgán porušil zákaz dvojího přičítání, neboť zohlednil při výměře sankce i sankční sazbu a přihlédl k obecnému charakteru skutkové podstaty, když uvedl, že přestupek hodnotí jako velmi závažný projev nekázně v silničním provozu, neboť při uvedeném překročení rychlosti se již výrazně prodlužuje dráha potřebná k zastavení vozidla, což může vyústit v přímé ohrožení bezpečnosti silničního provozu. Správní orgán neodůvodnil, pročje adekvátní právě uložená pokuta a míra zákazu činnosti, neboť neuvedl, zda převažují polehčující či přitěžující okolnosti. Podle žalobce také měla být popsána rozhodovací praxe správního orgánu. Žalobce měl za to, že mu měl být uložen pouze zákaz řízení skupiny motorových vozidel B. Výrokje podle žalobce v rozporu s § 68 odst. 2 správního řádu, neboť neobsahuje odkaz na ust. § 13 a 14 zák. o přestupcích. Také chybí konkrétní ustanovení vyhlášky č. 231/1996 Sb. Správní orgán podle žalobce překročil pravomoc, když uložil uhradit pokutu a náklady řízení poštovní poukázkou nebo bezhotovostně, když žalobce má za to, že lze zaplatit libovolným způsobem dle § 163 odst. 3 daňového řádu např. hotovostně na pokladně úřadu. Žalobce poukázal na námitky vznesené ve správním řízení, kde tvrdil, že v místě, kde policisté stáli, nemohli řádně ustavit měřící vozidlo, neboť zde bylo možné stát pouze kolmo k vozovce, cožje v rozporu s návodem k obsluze. Nebyl zde podle žalobce prostor pro ustavení vozidla pomocí výtyčky. K tomu žalobce navrhl důkaz návodem k obsluze a ohledání místa za účasti obsluhy rychloměru, která by na místě popsala způsobem přípravy rychloměru. Podle žalobce na snímku se vyskytují lampy, koleje a další odrazové plochy, které mohly vyvolat reflexi. K tomu žalobce rovněž navrhl důkaz návodem k obsluze. Nesprávnému postupu při měření rychlosti napovídá podle žalobce nízká kvalita snímků a nečitelnost registrační značky. Žalobce tvrdil, že vozidlo na snímku neníjeho a registrační značka není z tohoto snímku, a navrhl provést důkaz originálním souborem vytvořeným rychloměrem. Žalobce tvrdil, že v době 2:30 hod. se nacházel doma, což navrhoval prokázat fotografiemi a výslechem spolujezdce. Podle žalobce měřící vozidlo nebyla Octavia, ale Superb a žalobce navrhl důkaz ohledáním vozu za účelem ověření, zdaje v něm rychloměr a zda jsou na rychloměru úřední značky a nejsou porušeny. Žalobce tvrdil, že radarová hlava byla při silniční kontrole poničena a zašpiněna a má obavy o kalibraci. Navrhoval důkaz ohledáním rychloměru a žádal ojeho přezkoušení. K tvrzení správního orgánu, že úhel radarové hlavyje pevně nastaven na 22 stupňů, že správné postavení měřícího vozidla lze poznat ze snímku po přiložení šablony a že měření pod větším úhlem zvýhodňuje řidiče a že pokud by vozidlo stálo kolmo k vozovce, bylo by vozidlo žalobce vyfoceno zezadu, k těmto úvahám žalobce tvrdil, že správní orgán se vyjadřoval k odborným otázkám, které nelze považovat za notoriety, neboť způsob fungování rychloměru není obecně známou skutečností. Závěr správního orgánu, že měření bylo provedeno v souladu s návodem k obsluze, který nebyl proveden jako důkaz, považuje žalobce za nepřezkoumatelný. K reflexi dojít může, tvrzení svědka B., že měření nebránily žádné překážkyje bezvýznamné, když na snímkuje patrné, že mohlo dojít k odrazu od kolejí, lamp, či jiných ploch. Správní orgán podle žalobce porušil presumpci neviny, když a priori považoval tvrzení žalobce za nepravdivá a upřednostnil tvrzení policistů. Podle žalobceje pochybnost o tom, zda fotografie byly pořízeny v čas, kterýje na nich uveden. Správní orgán měl provést výslechjeho spolujezdce. Podle žalobce jsou napadená rozhodnutí nepřezkoumatelná, neboť nelze zjistit, jakou časovou verzi příslušných správních předpisů správní orgány užily. Žalobce nesouhlasil se zveřejněním osobních údajůjeho ajeho zástupce na webu Nejvyššího správního soudu.
3. Žalovaný ve vyjádření k žalobě navrhljejí zamítnutí s tím, že žaloba obsahuje některé námitky, které v řízení o přestupku žalobce neuplatnil. NSS opakovaně judikoval, žeje obecně vhodné, aby obviněný uplatnil paletu svých námitek již v prvním stupni řízení, jinak se zbytečně připraví o posouzení námitek v obou instancích správního řízení a navíc se může ex post podaná obrana o pochybnostech o skutkovém zjištěníjevit účelová. Podle rozsudku NSS ze dne 23.4.2015 čj. 2 As 215/2014-43 jakkolivje správní soudnictví podrobeno principu plné jurisdikce, neníjeho cílem nahrazovat řízení před správním orgánem, tj. účastník řízení nemůže svoji liknavost zhojit až v řízení soudním, neboť by byla popřena koncepce správního soudnictví založená na přezkumu pravomocných správních rozhodnutí. Žalobce podal odvolání bez námitek, které nedoplnil ani přes výzvu. Z tohoje podle žalovaného zřejmá strategie žalobce ponechávat správní orgány v jakési nejistotě co do rozsahu přezkumu v naději, že pominou něco, s čím bude možno na základě žaloby spojit zrušení rozhodnutí o přestupku. Žalovaný měl za to, že splnil podmínky ust. § 14 zákona o přestupcích, neboť toto ust. odkazuje na speciální zákon, jímžje zákon o silničním provozu, podlejehož ust. § 125c odst. 6 písm. b) se za předmětný přestupek uloží zákaz činnosti. Je na zvážení správního orgánu, zda uloží zákaz řízení pro konkrétní skupinu či pro všechna motorová vozidla. Uloženou sankci nelze považovat podle žalovaného za nezákonnou, neboť činností, při které se žalobce dopustil protiprávníhojednání,je právě řízení motorových vozidel, bez ohledu na to, do jaké skupiny vozidel spadá řízené vozidlo. Výrok prvostupňového rozhodnutí má žalovaný za souladný s ust. § 68 odst. 2 správního řádu, neboť ust. v něm uvedená jsou speciální k žalobcem uváděným ust., tudíž mají přednost a není třeba uvádět ust. obecná. Neuvedení možnosti platby pokuty a náhrady nákladů řízení ve výroku rozhodnutí nezpůsobuje podle žalovaného nezákonnost rozhodnutí, neboťje jistě možné zaplatit na podkladně úřadu v hotovosti. Místo přestupku bylo podle žalovaného objektivně prokázáno, neboť vyplývá z oznámení přestupku, z úředního záznamu, z fotodokumentace i ze svědeckých výpovědí policistů.
4. Součástí správního spisuje oznámení přestupku ze dne 28. 9. 2016, podle něho žalobce v tento den v 2:03 hod. řídil osobní motorové vozidlo VW RZ … na Slovanské ul. v Plzni a překročil nejvyšší dovolenou rychlost, v místě, kdeje stanovena 50 km/hod., mu bylo naměřeno 114 km/hod. Žalobce se do oznámení nevyjádřil a odmítlje podepsat. Podle úředního záznamu městské policie z téhož dne sepsaného ve 2:45 hod. bylo měřeno na ulici Slovanská poblíž domu č. p. 132 ve směru do centra města. Rychlost vozidla byla měřena měřičem umístěným ve vozidle Škoda Octavia příslušné RZ. Součástí spisuje i ověřovací list k rychloměru, příslušného výrobního čísla s platností do 5. 6. 2017. Podle záznamu o přestupkuje zřejmé, že vozidloje změřeno za tmy, jakojediné vozidlo zhruba uprostřed snímku, po přiblíženíje čitelná registrační značka. Správní orgán pořídil fotodokumentaci příslušného úseku v ulici Slovanské,je zřejmé, že jde o rovný úsek. Dále součástí spisuje souhlas PČR, Městského ředitelství Policie Plzeň, z 1. 12. 2015 k měření strážníky Městské Policie Plzeň vjednotlivých částech města, včetně předmětné ulice a oznámení Městské policie ze dne 29. 8. 2016 o tom, že bude prováděno měření ve dnech od 1. 9. do 30. 9. 2016 v souladu s tímto souhlasem. Dáleje součástí správního spisu záznam o přestupku v podobě přiložené šablony vyznačující radarové svazky, radarový svazekje uprostřed přední masky vozu.
5. Přijednání dne 10. 11. 2016,jehož se nezúčastnil ani žalobce anijeho zmocněnec, pod bodem 8 při dokazování bylo provedeno čtení záznamu o přestupku v podobě se zakresleným radarovým svazkem.
6. Přijednání dne 5. 12. 2016 svědek B. B., uváděl, že předmětný den prováděl měření rychlostí jízdy vozidel v Plzni v ulici Slovanské před křižovatkou s ulicí Částkovou ze stojícího vozidla Škoda Octavia pomocí radaru AD9C. Radar obsluhoval a nastavoval sám, seděl na sedadle spolujezdce. Nastaviljej dle pokynu výrobce a návodu k obsluze a radarové zařízení bylo řádně kalibrováno. Měření bylo prováděno v souladu s návodem k obsluze, kterýje kdykoliv k dispozici. Svědek potvrdil, že byl proškolen. Úsek, kde bylo měřeno, byl schválen Policií ČR. Bylo naměřeno 114 km/hod., po odečtení odchylky 110 km/hod. V době měření se na místě nenacházela jiná vozidla, ani jiné rušivé elementy, které by mohly ovlivnit výsledek měření. Od změření do zastavení měli vozidlo na dohled.
7. Přijednání 11. 1. 2017 strážník Zdeněk Petrovic potvrdil, že ho kolega předmětného dne nastavoval a obsluhoval radarové zařízení, že měření bylo prováděno v souladu s návodem k obsluze, kterýje v rámci služby k dispozici, úsek byl schválen Policií ČR, viditelnost nebyla snížena povětrnostními vlivy, v místě měření bylo veřejné osvětlení, provoz byl slabý. Od změření do zastavení měli vozidlo na dohled.
8. Dne 31. 1. 2017 došlo správnímu orgánu vyjádření žalobce, v němž uváděl, že fotografie byla pořízena ve 2:03 hod. a kontrola byla skončena ve 3:15 hod. Měla tedy trvat 70 min., cožje nestandartní doba, vysvětlitelná tím, že hlídka se rozhodla zastavit obviněného, který měl zřejmě podobné vozidlo, jako bylo vozidlo změřené, ale zastavili obviněného až ve 2:50 hod., když tudy projížděl. Toto dokládal žalobce fotografií pořízenou ve 2:30 hod., která potvrzuje, že se nacházel v tu dobu na jiném místě, a navrhl důkaz výslechem spolujezdce J.Š. K tomu žalobce přiložil fotografie datované 28. 9. 2016 ve 2:30 hod. s žalobcem, který pobývá v bytě.
9. Správní orgán I. stupně uložil žalobci pokutu podle § 12 odst. 1 zák. o přestupcích a podle ust. § 125 c) odst. 5 písm. d) a § 125 c) odst. 6 písm. b) bod 1. zák. o silničním provozu. Povinnost nahradit náklady řízení stanovené vyhláškou Ministerstva vnitra ČR č. 231/1996 Sb. byla uložena podle § 79 odst. 1 zák. o přestupcích. Součástí výrokuje skutečnost, že žalobceje povinen náklady řízení a pokutu uhradit do 30 dnů poštovní poukázkou nebo bezhotovostně nebo na účet města Plzně. V odůvodnění správní orgán konstatoval, že nemá důvod zpochybňovat skutečnosti zjištěné zakročujícími strážníky v rámci plněníjejich služebních povinností, neboť sejedná o osoby vázané služební přísahou, k obviněnému nemají žádný vztah a popisují událost, které byly osobně přítomny. Svědecké výpovědi v důležitých bodech korespondují a odpovídají oznámení přestupku a úřednímu záznamu, protoje správní orgán považuje za věrohodné. Obsluha radarového zařízení nemá možnost manipulovat s úhlem nastavení radarové hlavy, neboťjejí držákje meteorologicky zabezpečen úřední značkou a umožnujejen tři polohy, měření zleva, zprava nebo na střed. Osa radarové hlavyje v úhlu 22% a kamera 19%. Správné ustavení radaru lze poznat z pozice měřeného vozidla ve snímku za pomocí pozice radarového svazku. Zvětšování úhlu měření působí na měření menší rychlosti, tedy zvýhodní řidiče. Při zmenšování úhlu,je to obráceně, ale protože kameraje vykosená vůči ose radarové hlavyještě o další 3%, lzejednoznačně poznat nesprávné ustavení z pozice měřeného vozidla na snímku za pomoci šablony. Přiještě menším úhlu by už radarový rychloměr byl omezený dosahem a pravděpodobně by ani nebylo měřené vozidlo ve snímku. Je nepochybné, že bylo foceno na příjezdu z levé přední části na vzdálenost 30 metrů. V případě polohy služebního vozidla kolmo k ose vozovky a současném úhlu radarové hlavy 22% stupňů, by muselo být vozidlo zachyceno z levé zadní části. Ze svědecké výpovědi svědka B. vyplývá, že radarové zařízení nastavil dle pokynu výrobce a návodu k obsluze, který měl k dispozici. K práci s radarem byl proškolen, radarové zařízení bylo řádně kalibrováno. Ze snímku na záznamu o přestupkuje evidentní, že v prostoru mezi měřícím vozidlem a měřeným vozidlem se nenachází pouliční lampy či předměty, u nichž by mohlo dojít k reflexi. Tramvajové koleje, které jsou v úrovni vozovky, bezpochyby nemohou ovlivnit výsledek měření. Pokud tedy překážka nepřekrývá měřené vozidlo v rozsahu radarového svazku, lze reflexi vyloučit. V době měření se na místě nenacházela jiná vozidla, která by mohla ovlivnit výsledek rychlosti. S ohledem na tyto skutečnosti správní orgán považuje navržený důkaz návodem k obsluze za nedůvodný. Na snímkuje zachyceno celé vozidlo, včetně obrysu. Tato skutečnost umožnuje vložení kontrolní šablony. Ačkolivje na hlavním snímku registrační značka nečitelná, v přiblíženém výřezuje zcela zřetelná. Snímekje ve speciálním formátu a není možnéjej v jiných programech upravit, aby byly změněny údaje z radaru. Záznamje vždy uchováván v originální podobě a obsluha může doplnitjen poznámku nebo opravit text. Nadto z obou svědeckých výpovědí vyplývá, že předmětného dne v inkriminovanou dobu naměřili radarem rychlost jízdy vozidlu příslušné RZ. Za řidičem se rozjeli a zastavilijej. Od změření do zastavení ho měli neustále na dohled. Řidiči ztotožnili žalobce. Výpovědi tedy prokazují, že překročená rychlost byla naměřena právě vozidlu žalobce. Tvrzení, že předmětná silniční kontrola trvala 70 min, vyvrací časové záznamy úředního záznamu, kterýje sepsán od 2:45 hod. a konec zápisuje 3:15 hod. Nad to fotografie předložené žalobcem s hodinou 2:30 hod., cca 27 min. po spáchání přestupku, nemohou být důkazem toho, že nemohl být v inkriminované době na místě přestupku, a to s ohledem na uvedený časový rozdíl a také vzhledem k možnosti nastavení času a data na záznamovém zařízení. Proto správní orgán shledal nedůvodným výslech spolujezdce J.Š. Vozidlo, kterým byl zastaven žalobce, nebylo dle žalobce typu Škoda Octavia, nýbrž Škoda Superb, k tomu žalobce navrhl ohledání vozu a zjištění, zda nejsou porušeny úřední značky, a také ohledání rychloměru, který podle žalobce měl hlavici špinavou a poničenou. Také bylo navrženo přezkoušení rychloměru. Tyto námitky správní orgán shledal ničím nepodloženými tvrzeními a návrhy jako obstrukčníjednání žalobce se záměrem docílit průtahy v řízení a vyhnout se odpovědnosti za projednávaný přestupek. Svědecké výpovědi podle správního orgánu s návazností na úřední záznamjednoznačně dokazují, že měření rychlosti bylo prováděno ze stojícího vozidla Škoda Octavia a současně s ohledem na platný ověřovací list, který prokazuje i mimo jiné i montáž radaru do vozidla Škoda Octavia předmětné RZ a deklaruje platnost ověření. Správní orgán nemá pochybnosti o montáži radaru právě do tohoto vozidla, ani ojeho kalibraci či bezchybné funkčnosti. V daném případě sejedná o kontrolní šablonu vloženou do snímku za účelem posouzení správnosti měření v případě, že radar nezobrazuje přímo radarový svazek ve starších typech zařízení. Tento postupje podle správního orgánu v souladu s § 51 odst. 1 správního řádu, podle něhož k provedení důkazu lze užít všech důkazních prostředků, které jsou vhodné ke zjištění stavu věci. Při stanovení sankce vycházel správní orgán ze závažnosti přestupku vyjádřeného sankcemi uvedenými v zákoně, dále správní orgán přihlédl k charakteru přestupku, který hodnotí jako velmi závažný projev nekázně v silničním provozu, neboť při uvedeném překročení nevyšší dovolené rychlosti se již výrazně prodlužuje dráha potřebná k zastavení vozidla, což může vyústit k přímému ohrožení bezpečnosti provozu. Správní orgán zhodnotil naměřenou rychlost jízdy ve vztahu ke skutkové podstatě přestupku tak, že hodnota překročené rychlosti se pohybuje vysoko nad hranicí stanovenou pro naplnění skutkové podstaty přestupku. Tedy došlo k překročení rychlosti vysokou měrou, což bylo hodnoceno v neprospěch žalobce. Forma zaviněníje nedbalost vědomá. Žalobce nemá ve výpisu z evidenční karty za poslední 3 roky žádné záznamy, toje hodnoceno vjeho prospěch, nelze však odhlédnout od toho, že žalobce má ve výpisu 4 záznamy z let 2008 až 2013, kdy 3 z nich se týkaly překročení maximální povolené rychlosti. Tyto záznamy nejsou již vzhledem k časovému odstupu posuzovány k tíži žalobce, nelze však konstatovat, že by se vjeho případějednalo o ojedinělé pochybění. Ulice Slovanskájejednou z hlavních tepen krajského města v relativně hustě osídlené části, avšak k přestupku došlo v nočních hodinách ve dnech státního svátku, kdy lze i s ohledem na výpovědi svědků připustit nižší frekvenci účastníků silničního provozu, to bylo zhodnoceno ve prospěch žalobce, stejně jako skutečnost, žejednáním nedošlo ke zraněním osob, hmotným škodám, či jiným následkům. Sankce zákazu řízení motorových vozidel i sankce peněžitá byly stanoveny v dolní polovině zákonem stanoveného rozpětí.
10. Proti prvostupňovému rozhodnutí podal žalobce odvolání, které přes výzvu, která mu byla doručena 30. 3. 2017, nedoplnil o žádné odvolací důvody. V žalobou napadeném rozhodnutí žalovaný zkonstatoval, že podle § 89 odst. 2 správního řádu přezkoumá rozhodnutí z hlediska v souladu s právními předpisy v celém rozsahu, ale z hlediska správnosti pouzejen v rozsahu námitek, či vyžaduje-li to veřejný zájem. Žalovaný konstatoval, že správní orgán neshledal veřejný zájem na přezkoumání věcné správnost rozhodnutí. V rámci přestupku se však správní orgán zabýval dodržením ustanovení § 3 a § 52 správního řádu. Žalovaný shledal, že ve věci bylo provedeno dokazování v potřebném rozsahu. Odůvodnění prvostupňového rozhodnutí poskytuje skutkovou i právní oporu výroku rozhodnutí. Je z něho zřejmé, jaké podklady správní orgán shromáždil, jak zhodnotil důkazy a jakými úvahami se řídil. Správní orgán I. stupně zjistil stav věci, o níž nejsoudůvodné pochybnosti v souladu s § 3 správního řádu.
11. Žalobu soud neshledal důvodnou.
12. Pokud jde o námitky, které směřovaly proti měření rychlosti, soud má za to, že se s nimi dostatečně podrobně, logicky a správným způsobem vypořádal správní orgán I. stupně a v řízení odvolacím nebyly žádné námitky tohoto typu vznášeny. Proto sejeví opětovné vznesení skutkových námitek v žalobě, i sjejich rozšířením o dosud neuváděné skutkové okolnosti, zcela účelovým s cílem dosáhnout zrušení rozhodnutí a zániku odpovědnosti za přestupek.
13. Tvrzením žalobce, že lampy, koleje a další odrazové plochy mohly vyvolat reflexi, se zabýval správním orgán prvního stupně, jak vyplývá z výše shrnutého odůvodněníjeho rozhodnutí. Správní orgán správně uvedl, že zhruba uprostřed snímku, kdeje oblast radarového svazku,je umístěno změřené vozidlo, nikoli lampy, tudížexistenci reflexe nic nenasvědčuje. Není pravdivé ani tvrzení žalobce, že byla nečitelná registrační značka, neboť na přiblíženém snímku lze RZ přečíst. Soud z těchto důvodů shledal nadbytečným provádět důkaz návodem k obsluze radarového rychloměru či důkaz originálním souborem vytvořeným rychloměrem.
14. Žalobcem předložené fotografie prokazující, že se ve 2:30 hod. předmětného dne nacházel doma, nejsou s to vyvrátit, že se žalobce dopustil přestupku, neboť kjeho spáchání došlo již ve 2:03 hod.
15. Jelikož bylo spáchání přestupku žalobcem bez důvodných pochybností prokázáno svědeckými výpověďmi strážníků, které korespondují s ostatními podklady ve spise, zejména se záznamem o přestupku pořízeným radarem,je nadbytečným provádět žalobcem navržený výslech spolujezdce.
16. Soud shledal nadbytečnými navržené důkazy ohledáním místa přestupku, ohledáním vozu, rychloměru ajeho přezkoušením, za účelem ověření, jak umístili policisté vozidlo, zdaje ve vozidle rychloměr, zda jsou na rychloměru úřední značky a nejsou porušeny, či zda radarová hlava nebyla zašpiněna či umístěna v nesprávné poloze, neboť s odstupem mnoho měsíců již nelze prokázat, jaký byl stav vozidla či rychloměru v době spáchání přestupku.
17. Žalobce měl za to, že mu měl být uložen pouze zákaz řízení skupiny motorových vozidel B. Protože se žalobce dopustil přestupku spočívajícího v překročení rychlosti, považuje soud za logické a správné rozhodnutí správních orgánů o uložení sankce zákazu řízení všech motorových vozidel, neboť při řízení motorových vozidel v rámci všech skupin oprávnění se lze tohoto přestupku dopustit.
18. Pokud jde o námitku směřující proti zveřejňování osobních údajů na webu Nejvyššího správního soudu, tato námitka se zdejšího soudu netýká, a proto se jí zabývat nemůže.
19. K tvrzení žalobce, že nelze zjistit, jakou časovou verzi příslušných správních předpisů správní orgány užily, se soud ztotožňuje s názorem žalovaného ve vyjádření k žalobě, podle něhožje-li uvedeno "ve znění pozdějších předpisů",je aplikováno znění právního předpisu platné v době vydání rozhodnutí.
20. Dle názoru souduje výše uložených sankcí přezkoumatelná a dostatečně odůvodněná, bylo uvedeno, coje přitěžující (překročení rychlosti vysokou měrou), a coje polehčující okolnost (jednáním nedošlo ke škodám, nižší frekvence účastníků silničního provozu v noci, žádný záznam v evidenční kartě řidiče za poslední 3 roky) a na základě toho byly sankce uloženy v dolní polovině zákonné sazby, tudíž nelze hovořit o žádném excesu správního orgánu. Dle názoru soudu neporušil správní orgán zákaz dvojího přičítání, když uvedl, že zohlednil při výměře sankce i sankční sazbu a přestupek hodnotil jako velmi závažný projev nekázně v silničním provozu, neboť z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá, že by sejednalo o okolnost přitěžující.
21. Výrok prvostupňového orgánu soud neshledal nepřezkoumatelným, neboťje zřejmé, podle jakého ust. procesního i hmotněprávního předpisu bylo postupováno. V rozhodnutíje označeno zákonné ustanovení, na základě kterého vznikla žalobci povinnost uhradit náklady řízení. Ohledně ukládání pokutyje ve výroku obsaženo jak ustanovení § 12 zákona o přestupcích umožňující obecně ukládání sankce za přestupek, tak i konkrétní ustanovení zvláštního zákona, podle kterých byla stanovena sankce v daném případě.
22. Je-li ve výroku prvostupňového rozhodnutí uvedeno, že platbuje povinen žalobce zaplatit poštovní poukázkou nebo bezhotovostně, neznamená to, že by žalobce nemohl provést platbu i jiným zákonem předvídaným způsobem (např. hotově na pokladně úřadu). Neuvedení všech zákonných možností platby nezpůsobuje nezákonnost rozhodnutí.
23. S ohledem na veškeré výše uvedené skutečnosti soud neshledal žalobu důvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dálejen „s. ř. s.“) zamítl.
24. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s. ř. s., kdy by na náhradu nákladů řízení měla právo žalovaný,jenž měl ve věci plný úspěch. Žalovanému však žádné náklady řízení nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly, ani nepožadoval jakoukolijejich náhradu, proto nebyla náhrada nákladů žádnému z účastníků řízení přiznána.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat do dvou týdnů pojeho doručení kasační stížnost. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. Lhůtaje zachována, byla-li kasační stížnost podána u Krajského soudu v Plzni. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Plzeň 28. ledna 2019
Mgr. Jana Komínková v.r.
samosoudkyně
Shodu s prvopisem potvrzuje M. K. |
611434 | USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci žalobkyně: R. N., zastoupené JUDr. Pavlem Pokorným, advokátem, se sídlem Veverkova 1343/1, Hradec Králové, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o přezkoumání rozhodnutí žalované č. X ze dne 9. 8. 2007, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka Pardubice, č. j. 54 Cad 78/2007 - 29 ze dne 27. 2. 2008,
takto:
i. Kasační stížnost se odmítá
i. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dálejen „stěžovatelka“) včas podanou kasační stížností (nazvanou jako „odvolání“) napadla výrok II. výše označeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka Pardubice, jímž byla žalované uložena povinnost nahradit stěžovatelce k rukámjejího právního zástupce náhradu nákladů řízení ve výši 2888 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku. Stěžovatelka namítla, že krajský soud pochybil,jestliže „použil pro úkon právní služby“ sazbu podle § 9 odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Stěžovatelkaje toho názoru, že projednávaná věc se týkala určení neplatnosti právního úkonu, konkrétně určení neplatnosti pravomocného rozhodnutí o zamítnutí žádosti o přiznání plného invalidního důchodu, a proto mělo být pro výpočet náhrady nákladů řízení použito ustanovení § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu, podle něhožje úkon právní služby oceněn částkou 2100 Kč. Stěžovatelka navrhla, aby „odvolací soud“ změnil výrok II napadeného rozhodnutí tak, že žalovanáje povinna nahradit stěžovatelce k rukámjejího právního zástupce náklady řízení ve výši 7688 Kč.
Ze soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že výrokem I. napadeného rozhodnutí bylo zrušeno výše označené rozhodnutí žalované, kterým byla zamítnuta žádost stěžovatelky o přiznání plného invalidního důchodu, a věc byla vrácena žalované k dalšímu řízení. Výrokem II. napadeného rozhodnutí uložil krajský soud žalované povinnost nahradit žalobkyni k rukámjejího právního zástupce náhradu nákladů řízení ve výši 2888 Kč, a to ve lhůtě do tří dnů od právní moci napadeného rozhodnutí. Náhrada nákladů sestávala z částky 1500 Kč za tři úkony právní služby podle § 7 bod 2, § 9 odst. 2 a § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) advokátního tarifu, paušální náhrady ve výši 900 Kč za tři úkony právní služby podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu, částky 200 Kč za čas strávený cestou ze sídla advokáta k soudu podle § 14 odst. 1 písm. a) a § 14 odst. 3 advokátního tarifu a částky 288 Kč za jízdu osobním vozidlem ze sídla advokáta kjednání soudu a zpět.
Nejvyšší správní soud se zabýval v souladu s ustanovením § 103 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 64 a § 120 s. ř. s. nejprve otázkou, zda jsou splněny podmínky řízení, tj. zákonem stanovené podmínky pro to, aby mohla být kasační stížnost meritorně projednána. Jednou z podmínek řízeníje i přípustnost návrhu.
Podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. platí, že soud usnesením odmítne návrh,jestližeje podle soudního řádu správního nepřípustný.
Podle ustanovení § 104 odst. 2 s. ř. s.je nepřípustná kasační stížnost, která směřujejen proti výroku o nákladech řízení nebo proti důvodům rozhodnutí soudu. Jelikož kasační stížnost směřuje pouze do výroku o nákladech řízení, nezbylo než ji odmítnout jakožto návrh, kterýje podle soudního řádu správního nepřípustný (§ 46 odst. 1 písm. d/ s. ř .s. ve spojení s § 120 s. ř. s.). Za této procesní situace se Nejvyšší správní soud nemohl věcně zabývat důvodností kasační stížnosti.
O nákladech řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s., neboť v případě odmítnutí návrhu - kasační stížnosti - nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2008
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu |
546915 | Číslojednací: 5A 191/2010 - 40
*** ***
[OBRÁZEK]
***** ČESKÁ REPUBLIKA *****
**** ROZSUDEK ****
**** JMÉNEM REPUBLIKY ****
Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Evy Pechové a soudkyň Mgr. Michaely Bejčkové a Mgr. Aleny Krýlové v právní věci žalobkyně EKOKRATO, s. r. o. (dříve BAUFELD – ekologické služby, s. r. o.), IČO 496 81 036, se sídlem Dělnická 775/30, 170 00 Praha 7 – Holešovice, zastoupené Mgr. Věslavem Nemethem, advokátem se sídlem Senovážné náměstí 5, 110 00 Praha 1, proti žalovanému Ministerstvu životního prostředí, se sídlem Vršovická 65, 100 10 Praha 10, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 1. června 2010, sp. zn. IPPC/18/2010, č. j. 1265/560/10 40178/ENV/10,
takto:
i. Žaloba se zamítá.
i. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Česká inspekce životního prostředí, oblastní inspektorát Brno, uložila svým rozhodnutím ze dne 6. dubna 2010 žalobkyni pokutu ve výši 1 000 000 Kč podle § 37 odst. 2 zákona č. 76/2002 Sb., o integrované prevenci a omezování znečištění, o integrovaném registru znečišťování a o změně některých zákonů (zákon o integrované prevenci). Žalobkyně podle ní provozovala v období od 1. června 2008 do 21. září 2009 zařízení kategorie 5.1 dle přílohy č. 1 zákona o integrované prevenci – „Zařízení na odstraňování nebo využívání nebezpečného odpadu a zařízení k nakládání s odpadními oleji, vždy o kapacitě větší než 10 t denně“, bez platného integrovaného povolení.
Odvolání žalobkyně proti tomuto rozhodnutí zamítl žalovaný dne 1. června 2010 a napadené rozhodnutí potvrdil. Stejně jako inspekce dospěl k závěru, že skladovací nádrž 100 m3, která byla umístěna v areálu společnosti Čepro, a. s., ve Střelicích u Brna, není mobilním zařízením. Inspekce vyšla z toho, že zařízeníje provozováno jako stáčecí místo; žalobkyně to popřela s tím, že odpadní oleje se stáčí z autocisteren přímo do železničních cisteren. Když to inspekce důkazně vyvrátila, začala žalobkyně tvrdit, že provozuje pouze mobilní nádrž 100 m3 pro potřeby svého střediska v Loukově (v okrese Kroměříž). To však nedává smysl, neboť integrované povolení pro zařízení ve středisku Loukovje platné pouze pro činnost v tomto místě a skladovací nádrž 100 m3 byla vždy součástí zařízení Střelice, o čemž svědčí jak provozní řády, tak vyjádření pracovníků společnosti Čepro, a. s. Nádrž nebyla ve smyslu vyhlášky 383/2001 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady, schopná pohybu, a nelze ji proto pokládat za mobilní zařízení. Podle § 42 zákona o integrované prevenci musí mít provozovatel zařízení pravomocné integrované povolení k 30. říjnu 2007, což žalobkyně nesplnila; navíc pokuta jí byla za stejnéjednání uložena již dříve a nyníjejejíjednání o to závažnější, že po 1. červnu 2008 neměla žalobkyně udělen ani souhlas k provozování zařízení k využívání odpadů.
V žalobě proti rozhodnutí žalovaného žalobkyně namítla, že nemohla spáchat vytýkaný správní delikt, neboť mobilní nádrž o objemu 100 m3 není a nikdy nebyla součástí stacionárního zařízení pro nakládání s odpady umístěného ve středisku Střelice; vlastníkem tohoto zařízení byla společnost ČEPRO a žalobkyně byla pouze nájemkyní tohoto skladu. Mobilní nádrž (jejímž vlastníkemje žalobkyně) byla využívána jako doplněk skladovacího bloku, nebyla všakjeho integrální součástí a nebyla kolaudována ani společně s ním, ani samostatně. Nádrž byla plněna z automobilových cisteren, které nepotřebují pro své stáčení speciální manipulační plochy; v prosinci 2009 byla ze skladu odvezena. Zákonodárce rozlišuje mezi stacionárními a mobilními technickýmijednotkami [viz § 2 písm. a) zákona o integrované prevenci]; předmětná nádrž byla součástí zařízení pro nakládání s odpady ve středisku Loukov (v integrovaném povolení se mobilní prostředky taxativně neuvádějí). Středisko Střeliceje od roku 2008 uzavřeno a žalobkyně zde nijak nepůsobí. Inspekce pochybila tím, že se obrátila na žalovaného s dotazem, zda lze zmíněnou nádrž považovat za mobilní zařízení, kteréje možné provozovat samostatně bez integrovaného povolení (pokud sám správní orgán není schopen vyložit pojem „stacionární“, jak toho má být schopna žalobkyně?); tím porušila zásadu dvojinstančnosti. Orgány obou stupňů přitom měly vyjít z definice mobilního zařízení v § 3 písm. a) vyhlášky Ministerstva životního prostředí č. 383/2001 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady (zmíněná nádržje schopná pohybu a přemístěním neztrácí svou samostatnou funkci). Pokuta byla žalobkyni uložena v likvidační výši; není podstatná okolnost, že tato výše představovala 30 %jejího základního kapitálu, naopak správní orgány měly zkoumat skutečnou ekonomickou situaci žalobkyně (v letech 2007 a 2008 hospodařila žalobkyně s výraznou ztrátou, v roce 2008 pak se ziskem ve výši 241 114 Kč). Žalobkyně proto navrhla, aby soud zrušil rozhodnutí vydaná v obou stupních a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k žalobě setrval na svých závěrech a navrhl zamítnutí žaloby.
Přijednání před soudem strany setrvaly na svých stanoviscích.
Ze správního spisu soud zjistil, že ležatá skladovací nádrž 100 m3 byla v období květen 2003 – květen 2008 součástí zařízení pro nakládání s odpady v areálu společnosti Čepro, a. s., ve Střelicích (provozní řád zařízení se vztahoval k celku tvořenému pěti stojatými ajednou ležatou nádrží). Pro stejný technologický celek pak žalobkyně žádala o integrované povolení dne 1. června 2007 (řízení bylo zastaveno 4. dubna 2008), dne 28. srpna 2008 (řízení bylo zastaveno 13. února 2009) a 16. září 2009 (řízení bylo zastaveno 7. ledna 2010). Dne 6. dubna 2009 byla žalobkyni uložena pokuta 250 000 Kč za stejný delikt,jehož se žalobkyně dopustila v období od 31. října 2007 do 31. května 2008; proti tomuto rozhodnutí nepodala žalobkyně odvolání.
Žaloba není důvodná.
Podle § 37 odst. 2 zákona o integrované prevenci se právnická nebo podnikající fyzická osoba jako provozovatel zařízení dopustí správního deliktu tím, že provozuje zařízení bez platného integrovaného povolení, bez pravomocného rozhodnutí o podstatné změně integrovaného povolení nebo v rozporu s podmínkami integrovaného povolení.
Žalobkyně nepopřela, že od roku 2003 provozovala v areálu společnosti Čepro, a. s., ve Střelicích zařízení pro nakládání s odpady sloužící právě ke skladování odpadních olejů; rovněž nijak nereagovala na to, že podle provozního řádu schváleného pro toto zařízení byl technologický celek tvořen pěti stojatými ajednou ležatou nádrží. Její námitka, podle níž nebyla ležatá nádrž součástí technologického celku, tedy nemůže obstát. Důkazem pro toto tvrzení není ani fakt, že ležatá nádrž nebyla kolaudována jako součást zařízení: podstatnéje, že byla v zařízení Střelice používána. (To ostatně připustila i sama žalobkyně poté, co inspekce vyvrátila za pomoci vážních lístkůjejí nepravdivé tvrzení, podle nějž se v nádrži nic neskladuje a odpadní olejje přečerpáván z autocisteren přímo do železničních cisteren.) Také není podstatné, kdo byl vlastníkem technologického celku tvořeného soustavou nádrží: podle § 2 písm. h) zákona o integrované prevencije provozovatelem zařízení, kterýje povinen podat žádost o vydání integrovaného povolení podle § 3 odst. 1 zákona o integrované prevenci, právnická osoba nebo fyzická osoba, která skutečně provozuje nebo bude provozovat zařízení (tedy nikoli nutně vlastník zařízení).
Soud stejně jako správní orgány neuvěřil žalobkyni v tom, že středisko Střeliceje od roku 2008 uzavřeno a žalobkyně zde nepůsobí. O tom, že ve středisku Střelice docházelo i po 1. červnu 2008 k nakládání s odpady, svědčí vážní lístky a evidenční listy přepravy k železničním cisternám (z nichje zřejmé, že ležatá nádrž byla i po tomto datu používána ke skladování odpadních olejů). Pojetí žalobkyně, podle nějž středisko Střelice sice nebylo od roku 2008 v provozu, ale probíhalo tam nakládání s odpady v rámci integrovaného povolení střediska Loukov (vzdáleného 110 km),je nepřijatelné. Integrované povolení pro středisko Loukov se týkalo právějen zařízení nacházejícího se v Loukově, nikoli dalších zařízení či technologickýchjednotek, které žalobkyně provozuje v jiných místech. Rovněž žalobkyně nevysvětlila, jak mohla být nádrž podlejejího tvrzení součástí střediska Loukov, když ji v roce 2009 zahrnula do své žádosti o integrované povolení pro středisko Střelice. I pokud se v integrovaném povolení taxativně neuvádějí mobilní prostředky, nelze to vykládat tak, jak to činí žalobkyně – totiž že ji to opravňuje k nakládání s odpady „v rámci střediska Loukov“, pro něž bylo vydáno integrované povolení, i v jiné lokalitě, kde už oficiálně nepůsobí, resp. působit nemůže. To by vedlo k absurdnímu závěru, že ten, kdo získal integrované povolení pro stacionární zařízení pro nakládání s odpady, může provozovat své „mobilní prostředky“ (typu nádrže) kdekoli jinde právě proto, že o nich v integrovaném povolení není výslovná zmínka. Takový výklad by zcela popíral smysl integrované prevence.
Zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech, používal v letech 2008–2009, kdy se žalobkyně dopouštěla protiprávníhojednání, pojem „mobilní zařízení“jen v § 39 odst. 3, a to v souvislosti se zařízeními k odstraňování nebo využívání odpadů, ke sběru a zpracování autovraků, ke sběru, zpracování, využívání a odstraňování elektroodpadu a zařízeními uvedenými v § 14 odst. 2 (tj. neurčenými k nakládání s odpady) a dále v souvislosti s dopravci odpadů, kteří nejsou zároveň osobou oprávněnou k převzetí odpadů do svého vlastnictví. Ležatá nádrž však nebyla určena k žádnému z těchto účelů. Z téhož důvodu nemůže žalobkyni prospět ani odkaz na § 3 písm. a) vyhlášky č. 383/2001 Sb., podle nějž se pro účely části druhé vyhlášky rozumí mobilním zařízením k využívání nebo odstraňování odpadů „zařízení k využívání nebo odstraňování odpadů schopné pohybu a samostatné funkce, které přemístěním tuto svou funkci neztratí“, protože ležatá nádrž sloužila pouze ke skladování, nikoli k využívání nebo odstraňování odpadů.
Zákon o integrované prevenci používá v § 2 písm. a) pro definici pojmu zařízení slova „stacionární technickájednotka“. Samo slovo „stacionární“ pak znamená „nepohyblivý, stálý“. To, žeje určitá věc věcí movitou (jak dovodil znalecký posudek předložený žalobkyní ve správním řízení), vylučuje, aby byla zároveň věcí nemovitou, ale nevylučuje, aby byla stacionární technickoujednotkou čijejí součástí; „stacionární“ neznamená „nemovitý“. Ležatou nádrž bylo sice možno odmontovat od zbylých součástí technologického celku a odvézt ji pryč (což se v závěru roku 2009 i stalo), ale do té doby na ni správní orgány právem nahlížely jako na stacionárníjednotku, protože byla pevně spojena s dalšími částmi technologického celku, a to nejméně od roku 2003 do roku 2009. Schopná pohybu ve smyslu shora citované vyhlášky nádrž jistě nebyla – pouze ji bylo možno v případě potřeby převážet, což ale v zásadě platí o všech movitých věcech.
Postup inspekce, která se obrátila na žalovaného s žádostí o výklad pojmu „mobilní zařízení“, nepovažuje soud za porušení zásady dvojinstačnosti. Jde o běžný postup v rámci metodického řízení, žalobkyně tím nebyla nijak zkrácena na svém právu, aby všechnyjejí odvolací námitky byly řádně přezkoumány. Krom toho zásada dvojinstančnosti znamená, že řízení probíhá ve dvou stupních (instancích), že tedy řízení a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně podléhá kontrole odvolacího orgánu, nikoliv že každý závěr musí být vždy vyslovenjednou instancí a vždy prověřen a akceptován instancí vyšší (srov. č. 1865/2009 Sb. NSS).
Správní orgány nepochybily ani ve své úvaze o výši pokuty. Správní delikt,jehož se žalobkyně dopustila,je závažným porušením zákona o integrované prevenci, za nějž zákon ve svém § 37 odst. 4 písm. b) stanoví pokutu s horní hranicí ve výši 7 000 000 Kč (oproti méně závažným deliktům podle § 37 odst. 1, pro něž činí horní hranice pokuty 1 000 000 Kč). Správní orgánje sice při ukládání pokuty povinen dbát na to, aby pokuta neměla likvidační charakter, to ovšem neplatí v situaci, kdy se právnická osoba dopouští závažných správních deliktů opakovaně a předchozí mírnější sankce se ukázaly jako neúčinné a zároveň není možné za daný správní delikt uložit právnické osobě trest zákazu činnosti či jiný trest s obdobným účinkem (srov. č. 2092/2010 Sb. NSS). Žalobkyně přitom byla za zcela shodnéjednání v období bezprostředně předcházejícím potrestána pokutou ve výši 250 000 Kč, ovšem protiprávníhojednání se dopouštěla i nadále; reakci správních orgánů, počítaje v to i výši pokuty, proto soud považuje za přiměřenou.
Žalobkyně se svými námitkami tedy neuspěla;jelikož v řízení o žalobě nevyšly najevo žádné vady, k nimžje nutno přihlížet z úřední povinnosti, městský soud zamítl žalobu jako nedůvodnou.
O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně neměla ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení; žalovanému pak v řízení o žalobě nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dnejeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, 657 40 Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s.; kromě obecných náležitostí podání musí kasační stížnost obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodůje stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel,jeho zaměstnanec nebo člen, který za nějjedná nebojej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, kteréje podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat najeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.
V Praze 26. listopadu 2014
JUDr. Eva Pechová v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení:
Sylvie Kosková |
617029 | USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila a soudců JUDr. Kateřiny Šimáčkové, JUDr. Milady Tomkové, JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D., a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: D. P. N., zastoupeného Mgr. Kateřinou Walterovou, advokátkou, se sídlem Dr. Bechera 23, Karlovy Vary, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, poštovní přihrádka 21/OAM, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 1. 2008, č. j. OAM - 71/VL - 10 - 12 - 2008, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 1. 2009, č. j. 64 Az 9/2008 - 35,
takto:
i. Kasační stížnost se odmítá.ro nepřijatelnost.
i. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
i. Ustanovené zástupkyni žalobce Mgr. Kateřině Walterové, advokátce, se sídlem Dr. Bechera 23, 360 01 Karlovy Vary, se přiznává odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 2856 Kč, kteráje splatná do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení z účtu Nejvyššího správního soudu.
Odůvodnění:
Žalobce (dálejen „stěžovatel“) se svou kasační stížností domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 1. 2009, č. j. 64 Az 9/2008 - 35, kterým byla zamítnutajeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 1. 2008, č. j. OAM - 71/VL - 10 - 12 - 2008. Napadeným správním rozhodnutím byla žádost stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle § 16 odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky (zákon o azylu), neboť důvodem podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany byla snaha vyhnout se vyhoštění z území ČR, když stěžovatel pobýval na území ČR od léta roku 2006 a mohl tedy požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve.
Stěžovatel ve své kasační stížnosti odkazuje na kasační důvody podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dálejen „s. ř. s.“). V kasační stížnosti pak stěžovatel uvádí, žeje zde dán důvod pro udělení azylu dle § 12 zákona o azylu, neboť má odůvodněný strach z pronásledování a následující resprese. Stěžovatel má za to, že vjeho rodné zemije socialistický režim, který potlačuje svobodu a práva zde žijících osob, dále upozorňuje, že po návratu do Vietnamu bude vystaven útlaku a pronásledování a upadne on i celájeho rodina do bezvýchodné finanční nouze. Stěžovatel uvádí, že mu bylo upřeno právojednat v rodném jazyce s výjimkou výslechu. Dále uvádí, žeje špatnýjeho zdravotní stav a změna životních podmínek po návratu do Vietnamujej přímo ohrožuje na životě. Dále stěžovatel v kasační stížnosti uvedl, že má v České republice vyživovací povinnost ke svému nezletilému dítěti a ke svým rodičům, kteří zde rovněž žijí.
Ve svém vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný správní orgán popírá oprávněnost podané kasační stížnosti, neboťjeho správní rozhodnutí a stejně tak i napadený rozsudek krajského soudu byly podlejeho názoru vydány v souladu s právními předpisy. Žalovaný zdůraznil, že stěžovatel svou vlast opustil dobrovolně a žádost o udělení mezinárodní ochrany použil v rozporu s účelem institutu azylu. K tomu žalovaný odkazuje na výpovědi stěžovatele ve správním řízení. Dále pak uvádí, že stěžovatel mohl požádat o azyl kdykoli dříve, avšak vstoupil do řízení o udělení mezinárodní ochrany s cílem vyhnout se realizaci správního vyhoštění až poté, kdy mu bylo uděleno správní vyhoštění.
Napadený rozsudek krajského soudu byl stěžovateli doručen dne 20. 3. 2009. Kasační stížnost byla podána dne 30. 3. 2009.
Stěžovatelje osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byl účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo (§ 102 s. ř. s.). V kasační stížnosti, kterou podal včas (§ 106 odst. 2 s. ř. s.) uplatňuje přípustné důvody podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Podmínka povinného zastoupení právním zástupcem ve smyslu § 105 odst. 2 s. ř. s.je také splněna. Kasační stížnostje tedy přípustná.
Nejvyšší správní soud dále zjišťoval, zda kasační stížnost splňuje požadavek na ni kladený ustanovením § 104a s. ř. s., tedy že svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. V případě, že by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. K otázce přijatelnosti kasační stížnosti, a tudíž výkladu pojmu „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, se Nejvyšší správní soud podrobně vyjádřil ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, č. 933/2006 Sb. NSS. Dle tohoto usneseníje kasační stížnost přípustná: 1) ohledně právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu, 2) ohledně právních otázek, které jsoudosavadní judikaturou řešeny odlišně, 3) v případě potřeby změnit výklad určité právní otázky dosud řešené správními soudyjednotně (tzv. judikaturní odklon), 4) v případě, kdy by bylo v napadeném rozhodnutí správního soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele, a to a) pokud by krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu nebo b) pokud krajský soud hrubě pochybil při výkladu hmotného nebo procesního práva.
V posuzovaném případě sejedná o situaci, kdy předmětné právní otázky již byly řešeny předchozí judikaturou Nejvyššího správního soudu. Ve stěžovatelově zájmu bylo uvést ve své kasační stížnosti konkrétní důvody, na základě kterých by bylo možné posouditjeho kasační stížnost tak, že podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a proto není na místě ji odmítnout v souladu s § 104a s. ř. s. Stěžovatel však ve své kasační stížnosti neuvádí žádné skutečnosti, které by svědčily o tom, že podaná stížnost přesahuje stěžovatelovy vlastní zájmy, a ani z kasační stížnosti či soudního spisu to nevyplývá. Nejvyšší správní soud tak shledal kasační stížnost nepřijatelnou.
Stěžovatel ani ve správní žalobě ani v kasační stížnosti neupřesnil žádný skutečný a věrohodný důvod, proč se domáhá azylu a jaký důvod konkrétně vztažený kjeho osobě odůvodňujejeho žádost o mezinárodní ochranu. Tím, že stěžovatel podal žádost o udělení mezinárodní ochrany rok a půl poté, co přicestoval do České republiky, kde se zdržoval bez jakéhokoli povolení k pobytu, a až poté, co mu bylo uloženo správní vyhoštění, přispěl k domněnce, že tak učinil pouze z důvodu momentální potřeby legalizace pobytu na území České republiky. K tomuto Nejvyšší správní soud odkazuje na své rozhodnutí ze dne 20. 10. 2005, č. j. 2 Azs 423/2004 - 81: „O azylje totiž nutno žádat bezprostředně poté, co má k tomu žadatel příležitost, a to nejen z hlediska zeměpisného, ale i časového.“ a na své rozhodnutí ze dne 27. 6. 2005, č. j. 4 Azs 395/2004 - 68: „Žádost o azyl podaná nikoliv bezprostředně po příjezdu na území České republiky, ale až poté, co byl žadatel zadržen policií a bylo rozhodnuto ojeho správním vyhoštění, svědčí o účelovosti takovéto žádosti.“ (k tomu srov. i rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 2. 2006, č. j. 4 Azs 129/2005 - 54). V daném případě tedy byly dány důvody k aplikaci § 16 odst. 2 zákona o azylu stejně jako v případech již dříve judikaturou Nejvyššího správního soudu shodně řešených (dále srov. např. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 8. 2008, č. j. 5 Azs 24/2008 - 48, č. 1724/2008 Sb. NSS nebo č. j. 7 Azs 76/2008 - 88 ze dne 19. 11. 2008 všechna rozhodnutí dostupná na www.nssoud.cz).
Nejvyšší správní soud neshledal důvody pro věcné projednání kasační stížnosti a vzhledem k výše konstatované nepřijatelnosti kasační stížnost v souladu s § 104a s. ř. s. odmítl.
O nákladech řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení,jestliže byl návrh odmítnut.
Krajský soud svým usnesením ze dne 14. 5. 2009, č. j. 64 Az 9/2008 - 55, ustanovil Mgr. Kateřinu Walterovou, advokátku, se sídlem Dr. Bechera 23, 360 01 Karlovy Vary, zástupkyní stěžovatele pro řízení o udělení mezinárodní ochrany. Nejvyšší správní soud přiznal zástupkyni stěžovatele v souladu s § 35 odst. 8 s. ř. s. odměnu za zastupování, a to zajeden úkon právní služby spočívající v sepsání kasační stížnosti, ve smyslu § 11 odst. 1 písm. d) vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, a také náhradu hotových výdajů podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300 Kč zajeden úkon právní služby. Částku pak zvýšil o 19 %, neboť zástupkyněje plátce DPH. Celkově tak Nejvyšší správní soud přiznal zástupkyni stěžovatele částku 2856 Kč jako odměnu za zastupování a náhradu hotových výdajů. K výplatě této částky pak Nejvyšší správní soud stanovil přiměřenou lhůtu. Nejvyšší správní soud nepřiznal zástupkyni stěžovatele jí požadovanou odměnu za převzetí a přípravu zastoupení, neboť podle § 11 odst. 1 písm. b) cit. vyhlášky mimosmluvní odměna náleží za první poradu s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení,je-li klientovi zástupce ustanoven soudem, a to na rozdíl od § 11 odst. 1 písm. a) citované vyhlášky, kdy na základě smlouvy o poskytnutí právních služeb náleží odměna již za samotné převzetí a přípravu zastoupení. Z důvodů, že zástupkyně stěžovatele netvrdila ani neprokázala, že by provedla poradu s klientem, Nejvyšší správní soud úkony zástupkyní stěžovatele deklarované posoudil jakojeden úkon právní služby a za něj přiznal odměnu.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. listopadu 2009
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu |
632112 | 4 Azs 115/2014 - 37
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobců: a) G. B., b) nezl. G. A., c) nezl. G. R., zast. JUDr. Marošem Matiaškem, LL.M., advokátem, se sídlem Rumunská 28, Praha 2, proti žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Jihomoravského kraje, se sídlem Kounicova 24, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 4. 2014, č. j. 32 A 34/2014 - 33,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 16. 3. 2014, č. j. KRPB-68710-30/ČJ-2014-060027-50A, žalovaná rozhodla o zajištění žalobce a) podle § 129 odst. 1 a 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dálejen „zákon o pobytu cizinců“), za účelem předání podle Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. června 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dálejen „Dublinské nařízení“). Žalovaná stanovila dobu zajištění na šedesát dnů. V odůvodnění rozhodnutí žalovaná uvedla, že žalobce a) byl se svými dvěma dětmi, žalobci b) a c), kontrolován hlídkou Policie České republiky v železniční stanici ČD Břeclav. Žalobce během kontroly předložil pouze průkaz žadatele o azyl na území Maďarska, a proto policisté žalobce a) zajistili podle § 27 odst. 1 písm. d) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Žalobce a) před svým zajištěním odcestoval společně s žalobci b) a c) z Kosova do Maďarska, kde požádali o azyl a následně byli umístěni do tábora pro uprchlíky. Žalobci tento tábor opustili den před zajištěním žalobce a) v České republice. Žalobce a) policistům sdělil, že chtěl s dětmi přibližně na dva dny navštívit Berlín a poté se vrátit do Maďarska. Žalovaná z nastíněných skutkových okolností učinila závěr, že k posouzení žádosti o azylje příslušná Maďarská republika, a proto zahájila řízení o předání žalobců do Maďarska na základě Dublinského nařízení. Žalovaná konstatovala, že žalobci neoprávněně vstoupili na území České republiky, z čehož dovodila povinnost za daných okolností zajistit žalobce a) podle zákona o pobytu cizinců do doby realizacejeho předání do Maďarské republiky. Žalovaná před zajištěním žalobce a) zkoumala, zda nelze využít mírnější opatření podle § 123b a § 123c zákona o pobytu cizinců, přičemž došla k závěru, že tato opatření nebylo možné využít, neboť žalobce nemá dostatečné finanční prostředky a z průběhujeho cesty i vyjádřeníje zřejmé, že nemá a neměl v úmyslu pobývat v České republice. Žalovaná dále vyloučila, že by předání žalobce a) do Maďarska bránily jakékoli překážky, a současně také vyloučila, že by bylo možné žalobci umožnit dobrovolný návrat do Maďarska, neboť Maďarsko nesousedí s Českou republikou a žalobce a) během řízení nebyl schopen předložit letenku pro přímou cestu do tohoto státu. Žalovaná na závěr konstatovala, že stanovená doba zajištění odpovídá době, která byla v minulosti potřebná pro úspěšné předání cizinců maďarským veřejným orgánům.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 18. 4. 2014, č. j. 32 A 34/2014 - 33, zamítl žalobu proti rozhodnutí žalované, která byla podána žalobci a), b) a c). Krajský soud označil tvrzení žalobce, že vycestoval vlakem z Maďarska s úmyslem navštívit na několik dnů příbuznou v Berlíně jako účelové, neboť v protokolu o vysvětlení, kterýje součástí správního spisu, žalobce uvedl, že v Evropě nemá žádné příbuzné. Krajský soud konstatoval, že nemůže vyhovět požadavku žalobců, aby byli okamžitě přesunuti do přijímacího nebo pobytového střediska pro žadatele o mezinárodní ochranu, neboť to nepatří dojeho kompetence, ani do kompetence žalované. K tomu také krajský soud dodal, že žalobci nejsou a nebyli žadateli o mezinárodní ochranu v České republice ve smyslu § 2 odst. 5 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, a nemohou se domáhat umístění v zařízeních pro žadatele o azyl. Žalobci totiž nepodali žádost o mezinárodní ochranu v České republice a současně jim takové postavení nelze přiznat ani na základě Dublinského nařízení.
Krajský soud zdůraznil, že žalobcům b) a c) neupírájejich aktivní legitimaci, přičemž se odvolal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2011, č. j. 7 As 103/2011 - 54. Krajský soud uvedl, že přezkoumal napadené rozhodnutí i z hlediska žalobních námitek ve vztahu k žalobcům b) a c) a vyslovil, že tito žalobci ve věku 3 a 6 let nemohli rozpoznat následkyjednáníjejich zákonného zástupce, tj. žalobce a), z čehož vyplývá, že nemohli být napadeným rozhodnutím zajištěni a nemohli mu ani zabránit. Krajský soud dodal, že ochranu nezletilým dětem poskytuje § 140 zákona o pobytu cizinců. Porušení práva tedy nelze shledat v samotné skutečnosti, že žalobci b) a c) nebyli uvedeni v rozhodnutí o zajištění žalobce a). Krajský soud uvedl, že žalovaná rozhodla o zajištění žalobce a) v souladu s § 129 zákona o pobytu cizinců a ve smyslu čl. 28 Dublinského nařízení, a to nejen z důvodů předání, ale také proto, že se dopustil neoprávněného vstupu na území České republiky. Krajský soud se dále vyjádřil k žalobní námitce, podle které zajištění žalobce a) nebylo v souladu s nejlepším zájmem dítěte. Poukázal na skutečnost, že sám žalobce a) vyjádřil obavu, že v případě zrušení rozhodnutí žalované by se s nezletilými dětmi ocitl bez prostředků, bez ubytování a bez možnosti návratu do Maďarska. Krajský soud rovněž poukázal na tvrzení žalované, že během pobytu nezletilých žalobců b) a c) v zajišťovacím zařízení jim byla poskytnuta veškerá možná péče, včetně společného ubytování s žalobcem a), přičemž takováto péče by byla mimo zařízení pro zajištění cizinců nerealizovatelná. Krajský soud se neztotožnil s tvrzením žalobců o nesprávné interpretaci Dublinského nařízení ohledně dobrovolného návratu. Uvedl, že v daném případě nemohlo být přistoupeno k této formě návratu, neboť Maďarsko není sousední zemí České republiky a žalobci neměli dostatek prostředků k dobrovolnému návratu prostřednictvím letecké dopravy.
Proti tomuto rozsudku podali žalobci (dále též „stěžovatelé“) včasnou kasační stížnost z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dálejen „s. ř. s.“). V ní uvedli, že umístěním stěžovatelů b) a c) do Zařízení pro zajištění cizinců Bělá - Jezová došlo ke zbaveníjejich osobní svobody, na čemž nic nemění ani tvrzení krajského soudu a žalované, že stěžovatelé b) a c) mohli se souhlasem otce, tj. stěžovatele a), zařízení teoreticky opustit. Stěžovatelé dále poukazují na to, že ve smyslu rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 1. 2010, ve věci Muskhadzhiyeva a další proti Belgii, č. 41442/07, a rozhodnutí ze dne 19. 1. 2012, ve věci Popov proti Francii, č. 39472/07, děti umístěné v zařízení pro zajištění cizinců společně se svými zajištěnými rodiči nemohou objektivně opustit toto zařízení, protože fakticky nemají kam jinam jít, čímž jsou zbaveny osobní svobody ve smyslu čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publ. pod č. 209/1992 Sb., dálejen „Úmluva“). Stěžovatelé se domnívají, že nezletilí stěžovatelé b) a c) byli objektivně zbaveni svobody, neboť byli pod stálým dohledem bezpečnostní služby, v uzavřeném prostoru zajišťovacího zařízení, izolováni od vnějšího prostředí, bez kontaktu s jinými dětmi a rodinami, a to nepřetržitě po dobu dvou měsíců, takže museli vnímat pobyt v zařízení pro zajištění cizinců jako nezvratný.
Stěžovatelé dále poukázali na to, že vzhledem k extrémní zranitelnosti dětí mají státní orgány povinnost zkoumat, zdajejejich umístění do zajišťovacího zařízení poslední možností, pro kterou neexistuje jiná alternativa. Stěžovatelé odkázali na čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, publ. pod č. 104/1991 Sb. (dálejen „Úmluva o právech dítěte“), podle kterého musí být zájem dítěte předním hlediskem při jakékoliv činnosti týkající se dětí. Stěžovatelé přitom poukázali na zprávu Výboru OSN pro práva dítěte, podle které zajištění dítěte v důsledku pobytového statusujejich rodičů není v souladu s nejlepším zájmem dítěte, a na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Popov proti Francii, podle kterého nelze posuzovat nejlepší zájem dítěte pouze podle zájmu na udržení rodiny pohromadě, aleje třeba hledat alternativní možnosti řešení tak, aby bylo zajištění nezletilých osob až poslední možností. Stěžovatelé namítli, že žalovaná zkoumala využití mírnějších opatřeníjenom v rozsahu § 123b a § 123c zákona o pobytu cizinců, přičemž se nezabývala možnostíjejich umístění v přijímacím nebo pobytovém středisku pro žadatele o mezinárodní ochranu. Stěžovatelé odmítli argument krajského soudu, že nejsou žadateli o mezinárodní ochranu v České republice jako přepjatý formalizmus, který nezohledňuje práva nezletilých dětí. Umístění stěžovatelů b) a c) do zařízení pro zajištění cizinců porušilojejich právo podle čl. 3 Úmluvy nebýt mučen a podrobován nelidskému nebo ponižujícímu zacházení a trestu. Podle stěžovatelů nebyly materiální podmínky v zařízení pro zajištění cizinců přizpůsobeny pobytu stěžovatelů ve věku 3 a 6 let. V zařízení se v dané době nenacházely další děti, a přestože stěžovatelé b) a c) nenavštívily psychologa, není pochyb o tom, že pobyt v zařízení zanechal negativní vliv najejich fyzickém a duševním vývoji. V této souvislosti také stěžovatelé poukázali na skutečnost, že v zařízení pro zajištění cizinců strávili padesát dnů. V důsledku výše uvedených skutečností podle stěžovatelů došlo rozhodnutím o zajištění k zásahu dojejich práva na rodinný život podle čl. 8 Úmluvy. Stěžovatelé b) a c) uzavřeli, že s nimi navzdory rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2011, č. j. 7 As 103/2011 - 54, a rozsudku ze dne 17. 4. 2014, č. j. 2 Azs 58/2014 - 28, nebylojednáno jako s účastníky řízení o zajištění, čímž mělo dojít k zásahu dojejich práv a upření práva na přístup k soudu. Na základě všech výše uvedených skutečností stěžovatelé navrhli, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek a rozhodnutí žalované zrušil.
Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, na která poukazují stěžovatelé, jsou založena především na skutečnosti, že nezletilí doprovázející své zajištěné rodiče, byli ubytováni v uzavřeném středisku, které bylo určeno výlučně pro dospělé. Právě tyto podmínky byly podle žalované důvodem, proč Evropský soud pro lidská práva konstatoval porušení čl. 3 a 5 Úmluvy. Evropský soud pro lidská práva podle žalované v žádném ze svých rozhodnutí neuvedl, že by umístění nezletilých žadatelů o azyl společně s rodiči v uzavřených centrech, v nichž jsou vytvořeny podmínky pro pobyt dětí, mohlo být v rozporu s Úmluvou. Žalovaná odmítla tvrzení stěžovatelů, že by v Zařízení pro zajištění cizinců Bělá - Jezová nebyly vhodné podmínky pro děti, přičemž uvedla, že zařízeníje pod stálým dohledem Veřejného ochránce práv, a dále odkázala na přílohu ke svému vyjádření, která obsahuje informaci Správy uprchlických zařízení Ministerstva vnitra o podmínkách, v nichž byli ubytování stěžovatelé b) a c). Správa uprchlických zařízení Ministerstva vnitra v tomto dokumentu konstatovala, že stěžovatelé b) a c) se svým otcem bydleli v samostatném pokoji s vlastním sociálním zařízením a jídelním koutem. Zařízení pro zajištění cizincůje sice vybaveno dětskými postýlkami, nicméně stěžovatel a) o ně nežádal, ačkoliv byly připraveny k použití ve vedlejším pokoji. Po dobu pobytu stěžovatelů v zajišťovacím zařízení byly ve společenské místnosti téže budovy umístěny hračky z dětského centra. Ve stejné budově byla umístěna také výtvarná dílna, šicí dílna, knihovna a kinosál. Po dobu pobytu stěžovatelů byly v kinosále promítány dětské filmy a pohádky. V další budově areálu Zařízení pro zajištění cizinců Bělá - Jezováje rovněž přístupné dětské centrum a venkovní dětské hřiště. Podle pracovníků Správy uprchlických zařízení Ministerstva vnitra stěžovatelé navštěvovali každý den vnější, popřípadě vnitřní část dětského centra pod vedením pedagoga volného času. Během pobytu v zařízení pro zajištění cizinců byli stěžovatelé b) a c) na výletě na farmě, kde byl organizován zvláštní program pro děti. Stravování stěžovatelů b) a c) probíhalo 5 x denně v jídelně, ačkoliv stěžovatel mohl požádat o donášku jídla na pokoj. Podle informací Správy uprchlických zařízení Ministerstva vnitra děti nevykazovaly známky nespokojenosti, stresu či pláče. Klient si pobyt v zařízení pochvaloval. Ve zbývajících částech svého vyjádření žalovaná zopakovala argumenty, které již dříve uvedla v odůvodnění svého rozhodnutí.
Stěžovatelé v replice k tomuto vyjádření sdělili, že zajišťování rodin s dětmi shledávají, bez ohledu na vytvořené podmínky, a priori v rozporu s čl. 3 a 8 Úmluvy, přičemž se odvolali na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Muskhadzhiyeva a další proti Belgii, Popov proti Francii, čl. 37 Úmluvy o právech dítěte, právní řády Maďarska, Itálie a Irska, popřípadě právní praxi Belgie, Kypru a Malty. Podotkli, žejejich zajištění nelze ospravedlnit snahou pracovníků či podmínkami pro pobyt dětí, které v tomto zařízení vytvořila Správa uprchlických zařízení Ministerstva vnitra. Stěžovatelé zopakovali, že na ně bylo možné pohlížet jako na žadatele o azyl ve smyslu rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2013, č. j. 4 Azs 11/2013 - 20. Nad rámec těchto tvrzení rovněž uvedli, že podmínky v belgickém zajišťovacím zařízení, o kterém bylo pojednáno v řízení před Evropským soudem pro lidská práva ve věci Muskhadzhiyeva a další proti Belgii, jsou srovnatelné s podmínkami v Zařízení pro zajištění cizinců Bělá - Jezová. Stěžovatelé rovněž poukázali na vyjádření a zprávy mezinárodních organizací k problematice zajišťování rodin s dětmi.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., podle nichž byl vázán rozsahem a důvody,jež stěžovatelé uplatnili v kasační stížnosti. Přitom neshledal vady uvedené v § 109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. V kasační stížnosti označili stěžovatelé důvody podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
Podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. „[k]asační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.“ Nesprávné právní posouzení spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stavje aplikován nesprávný právní názor, popř.je sice aplikován správný právní názor, ale tentoje nesprávně vyložen.
Podle § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. „[k]asační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech neboje s nimi v rozporu, nebo že přijejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.“
Podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. „[k]asační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.“
Kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou stěžovatelů, že bylo povinností žalované zkoumat nejen využití opatření podle § 123b a § 123c zákona o pobytu cizinců, ale také dalších alternativ, kterými mělo být přemístění cizinců do přijímacího nebo pobytového střediska pro žadatele o mezinárodní ochranu. Nejvyšší správní soud k tomu uvádí, že podle § 130 odst. 1 zákona o pobytu cizinců „[r]ozhodnutí o zajištění cizince se zpravidla vykonává v zařízení“, přičemž „zařízení“ představuje legislativní zkratku podle § 18 písm. d) bod 2 zákona o pobytu cizinců, jížje míněno zařízení pro zajištění cizinců. Slovo zpravidla v § 130 odst. 1 zákona o pobytu cizinců ovšem nelze interpretovat tak, že by správní orgán mohl zcela libovolně uvážit, kam zajištěné osoby umístí. Tomuto závěru ostatně odpovídá znění důvodové zprávy k zákonu o pobytu cizinců, podle nějž „[i]nstitut zajištění, aplikovaný vůči cizincům, má za cílzejména zabránit cizinci v narušování veřejného pořádku, tj. porušování zákona protiprávnímjednáním trvajícím či opakovaným, maření výkonu úředních rozhodnutí a současně zabezpečit dosažitelnost cizince pro realizaci správního vyhoštění jako opatření, které má za cíl vycestování cizince,jehož pobyt na územíje v rozporu se zákonem.“ Vzhledem k účelu zajištěníje tedy zřejmé, žejej nelze realizovat kdekoliv, ale pouze v místě se specifickou kombinací podmínek. Důvodová zpráva k zákonu o pobytu cizinců k tomu dále uvádí: „Vytváří se podmínky pro to, aby zařízení svým vnitřním režimem byla srovnatelná s přijímacími středisky azylových zařízení s rozdílem, že cizinec nemá právo toto zařízení v průběhu zajištění opustit (jen ze zákonných důvodů).“ Slovo „zpravidla“je tak v případě ustanovení § 130 odst. 1 zákona o pobytu cizinců třeba interpretovat s ohledem na možnost policisty krátkodobě zajistit cizince v policejní cele ve smyslu § 27 a § 28 písm. a) zákona o Policii České republiky. Správní orgán umístí cizince do zařízení pro zajištění cizinců, ledaže by byl umístěn do cely podle zákona o Policii České republiky. Přitom nelze vyloučit nezbytné výjimky spočívající například v nutnosti hospitalizovat cizince apod. Nejvyšší správní soud nepřistoupil na argumentaci, podle které bylo možné umístit stěžovatele do přijímacího či pobytového střediska s odůvodněním, že sejedná o žadatele o mezinárodní ochranu. První věta § 2 odst. 5 zákona o azylu stanoví, že „[ž]adatelem o udělení mezinárodní ochrany se pro účely tohoto zákona rozumí cizinec, který požádal Českou republiku o mezinárodní ochranu, nebo cizinec, který podal žádost o udělení mezinárodní ochrany v jiném členském státě Evropské unie,je-li Česká republika příslušná kjejímu posuzování.“ Postavení žadatelů o mezinárodní ochranu v České republice za daných skutkových okolností stěžovatelům nepřiznává zákon o azylu, ani jiný právní předpis. Takový závěrje ostatně v souladu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 10. 2013, č. j. 4 As 134/2013 - 31 (dostupný na www.nssoud.cz). Je tedy zřejmé, že žalovaná ani krajský soud nebyli oprávněni umístit stěžovatele do přijímacího nebo pobytového střediska. Poukaz stěžovatelů na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2013, č. j. 4 Azs 11/2013 - 20,je zcela nepřípadný. V tam posuzované věci byla Česká republika příslušná k posouzení žádosti žadatelky o azyl podle nařízení Rady (ES) č. 343/2003, ze dne 18. února 2003, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o azyl podané státním příslušníkem třetí země v některém z členských států.
Žalovaná měla za daných okolností zkoumat, zda existovalo vážné nebezpečí útěku stěžovatele a), zda bylo možné považovatjeho zajištění vzhledem k okolnostem za přiměřené, popřípadě,jestli nebylo možné zvolit mírnější opatření. Nejvyšší správní soud konstatuje, že žalovaná v odůvodnění rozhodnutí v tomto směru učinila dostatečnou úvahu, přičemž zdůraznila okolnosti, za jakých stěžovatelé vycestovali z Maďarska. Z těchto okolností bylo možné dovozovat další záměry stěžovatele a). Z odůvodnění rozhodnutí také vyplývá, že žalovaná si byla vědoma, že stěžovatel a) přicestoval do České republiky se dvěma nezletilými dětmi, a to za faktické situace, kdy přicházelo v úvahujeho zajištění pouze v Zařízení pro zajištění cizinců Bělá - Jezová, ve kterém zákon presumuje pobyt rodiny s dětmi. Je obecně známou informací, kterou uvádí například veřejný ochránce práv, že se zde nacházejí oddělené prostory pro pobyt rodin. Žalovaná se dále zabývala možností aplikovat mírnější opatření podle § 123b či § 123c zákona o pobytu cizinců. Žalovaná tedy učinila úvahy, které od ní lze vyžadovat, a krajský soud tyto úvahy řádně přezkoumal na základě žalobních námitek stěžovatelů.
Nejvyšší správní soud se dále zabýval námitkami stěžovatelů, které poukazují na závěry Evropského soudu pro lidská práva uvedené v rozhodnutí ze dne 19. 1. 2010, ve věci Muskhadzhiyeva a další proti Belgii, č. 41442/07 a v rozhodnutí ze dne 19. 1. 2012, ve věci Popov proti Francii, č. 39472/07. Stěžovatelé v této souvislosti dovodili, že bylo porušeno právo stěžovatelů b) a c) na osobní svobodu podle čl. 5 Úmluvy, právo všech stěžovatelů na rodinný život podle čl. 8 Úmluvy a čl. 3 Úmluvy o právech dítěte. Stěžovatelé namítli rovněž porušení práva nebýt mučen podle čl. 3 Úmluvy. Nejvyšší správní soud posoudil obě rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva a dospěl k závěru, že skutkové okolnosti v nyní přezkoumávaném případě jsou výrazně odlišné od skutkových okolností ve stěžovateli namítaných rozhodnutích Evropského soudu pro lidská práva, a to právě proto, že v zařízeních popisovaných v rozhodnutích Evropského soudu pro lidská práva nebyly vytvořeny podmínky pro pobyt dětí. Stěžovatelé nezpochybnili vyjádření žalované k podmínkám v Zařízení pro zajištění cizinců Bělá - Jezová, toliko obecně konstatovali, že tyto podmínky jsou srovnatelné s těmi, které popsal Evropský soud pro lidská práva ve věci Muskhadzhiyeva a další proti Belgii. Zcela v rozporu s tímto tvrzením však stěžovatelé uvedli, žejejich zajištění „nelze ospravedlnit podmínkami vytvořenými SUZ pro pobyt dětí v tomto zařízení. Zajištění, byť s otcem, a i přes snahu pracovníků SUZ jim v průběhu detence nabídnout různé aktivity, nebylo v souladu s čl. 3 a 8 Evropské úmluvy.“
Závěry vyjádřené ve zmíněných rozhodnutích Evropského soudu pro lidská práva proto nelze vztáhnout na nyní posuzovanou věc. Nejvyšší správní soud tedy v souladu s rozsudkem ze dne 30. 9. 2011, č. j. 7 As 103/2011 - 54, konstatuje, že ubytováním nezletilých dětí, stěžovatelů b) a c), v zařízení pro zajištění cizinců nedošlo ke zbaveníjejich osobní svobody, a nemohlo tak dojít k porušení čl. 5 Úmluvy. Současně nemohlo dojít ani k porušení práva na rodinný život podle čl. 8 Úmluvy. Jedinou alternativou vůči umístění stěžovatelů b) a c) v zařízení pro zajištění cizinců by bylojejich oddělení od stěžovatele a) (jejich otce) ajejich ponechání bez přístřeší a bez finančních prostředků. Žalovaná tedy v souladu s nejlepším zájmem dětí umístila všechny stěžovatele společně do Zařízení pro zajištění cizinců Bělá - Jezová, které umožňuje pobyt rodin s dětmi. Ke stejným závěrům dospěl v souladu se zákonem rovněž krajský soud. Své závěry dostatečně odůvodnil, a proto ani v tomto bodě Nejvyšší správní soud nepovažujejeho rozsudek za nepřezkoumatelný.
Stěžovatelé b) a c) rovněž namítli, že s nimi nebylojednáno jako s účastníky správního řízení o zajištěníjejich otce, stěžovatele a), ačkoliv tím bylo zasaženo dojejich práv, a bylo jim upřeno právo na přístup k soudu. Nejvyšší správní soud k této kasační námitce uvádí, že žalovaná pochybila, když formálně nesprávně v záhlaví svého rozhodnutí neoznačila stěžovatele b) a c) jako účastníky řízení o zajištění stěžovatele a). Z odůvodnění rozhodnutí však vyplývá, že žalovaná zohlednila skutečnost, že stěžovatel a) na území České republiky přicestoval společně se svými dětmi. Stěžovatel a) neuplatnil ve správním řízení jménem svých dětí, stěžovatelů b) a c), žádné námitky a současně nebylo možné očekávat, že by osobní vyjádření stěžovatelů ve věku 3 a 6 let mohlo k řízení, respektive k ochranějejich vlastních práv, přispět více než vyjádřeníjejich zákonného zástupce. Z okolností případu rovněž nelze dovozovat, že by stěžovatelům b) a c) bylo zapotřebí ustanovit opatrovníka podle § 32 odst. 2 písm. a) správního řádu, neboť zájmy těchto stěžovatelů nebyly v konfliktu se zájmy stěžovatele a) jakožtojejich zákonného zástupce. Pokud by bylo zjištěno, že se žalovaná nezabývala tvrzeními a stanovisky stěžovatelů b) a c) s odůvodněním, že se nejedná o účastníky řízení o zajištění stěžovatele a), tak by Nejvyšší správní soud musel konstatovat, že stěžovatelé b) a c) byli zkráceni na svých právech. To ovšem není v současnosti posuzovaný případ, neboť pochybení žalované zůstalo toliko v rovině formální chyby, kterou stěžovatelé b) a c) nebyli nijak zkráceni na svých právech. Nejvyšší správní soud konstatuje, že krajský soud učinil v napadeném rozsudku v tomto směru obsahově stejnou úvahu. Stěžovatelům b) a c) nelze dát za pravdu ani v tom, že bylo zkrácenojejich právo na přístup k soudu. Z napadeného rozsudku zcela jasně vyplývá, že krajský soudjednal se všemi stěžovateli jako s účastníky řízení a přihlížel k veškerým námitkám, které byly vzneseny.
S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle § 110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle § 60 odst. 1 věty první a § 120 s. ř. s. Stěžovatelé nebyli v tomto řízení procesně úspěšní a žalovaná náhradu nákladů řízení nepožadovala. Proto Nejvyšší správní soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. července 2014
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu |
650922 | 1 As 166/2019 - 29
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců JUDr. Josefa Baxy a a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: nezl. V. Š., zastoupen zákonnou zástupkyní a advokátkou Mgr. V. Š., LL.M., proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 1/376, Praha 2, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 1. 2019, č. j. MPSV-2019/17396-917, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 4. 2019, č. j. 16 Ad 35/2019 – 24,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 4. 2019, č. j. 16 Ad 35/2019 – 24, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
i. Vymezení věci
[1] Žalobce podal prostřednictvím své zákonné zástupkyně a advokátky žalobu ke Krajskému soud v Plzni proti v záhlaví označenému rozhodnutí, kterým žalovaný potvrdil rozhodnutí Úřadu práce České republiky – krajské pobočky v Liberci ze dne 4. 12. 2018 o zastavení výplaty příspěvku na péči.
[2] Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 26. 4. 2019 postoupil věc k vyřízení Krajskému soudu v Hradci Králové, neboť z informačního systému centrální evidence obyvatel zjistil, že nezletilý žalobce má trvalé bydliště v obci S., B. X, tj. v obvodu Krajského soudu v Hradci Králové. Na stejném místě má trvalé bydliště ijeho zákonná zástupkyně. Stěžovatel by dle názoru soudu na tomto místě se svou matkou nepochybně bydlel, pokud by nepobýval v domově pro postižené děti.
[3] Žalobce (stěžovatel) podal proti usnesení krajského soudu kasační stížnost, ve které navrhl, aby Nejvyšší správní soud toto usnesení, stejně jako napadená správní rozhodnutí zrušil. Uvedl, že ve věcech příspěvku na péčije k řízení příslušný krajský soud, vjehož obvodu má navrhovatel bydliště nebo sídlo. Odkázal na úpravu pojmu bydliště obsaženou v § 80 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, podle které má člověk bydliště v místě, kde se zdržuje s úmyslem žít tam s výhradou změny okolností trvale; takový úmysl může vyplývat zjeho prohlášení nebo z okolností případu. Stěžovatel v žalobě vícekrátjednoznačně prohlásil, že má své bydliště na adrese K. V., R. X, a protoje k řízení místně příslušný Krajský soud v Plzni. Na této adrese má skutečné bydliště jak stěžovatel, tak i obajeho zákonní zástupci. Krajský soud v Plzni však nesprávně tuto otázku posoudil dle místa trvalého pobytu bez ohledu na to, kde se stěžovatel zdržuje s úmyslem žít tam trvale.
[4] Stěžovatel rovněž v kasační stížnosti brojil proti nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správního orgánu.
i. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[5] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny podmínky řízení. Zjistil, že kasační stížnost má požadované náležitosti aje projednatelná.
[6] Podle § 7 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dálejen „s. ř. s.“)je ve věcech příspěvku na péči k řízení příslušný krajský soud, vjehož obvodu má navrhovatel bydliště nebo sídlo, popřípadě, vjehož obvodu se zdržuje. Spornou otázkou v posuzované věcije, zda krajský soud správně vyložil pojem „bydliště“ navrhovatele - stěžovatele.
[7] Z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že za bydliště fyzické osoby podle citovaného ustanoveníje nutno považovat místo, kde tato osoba bydlí s úmyslem zdržovat se zde trvale. Při určování místní příslušnosti soudu podle bydliště osoby tak rozhoduje faktický stav, který nemusí být totožný s ohlašovaným pobytem podle správních předpisů (viz usnesení NSS ze dne 20. 3. 2013, č. j. Nad 17/2013 – 16). V této souvislosti lze připomenout, že důvodem výlučné místní příslušnosti stanovené v § 7 odst. 3 s. ř. s.je sociální charakter, resp. dostupnost soudu pro žalobce v dané věci. Z tohoto hlediskaje proto podstatné vycházet z faktického bydliště žalobce.
[8] V rozsudku ze dne 13. 12. 2018, č. j. 5 As 295/2018 – 18, Nejvyšší správní soud s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (viz usnesení ze dne 25. 9. 2017, sp. zn. 33 Cdo 1593/2017, a ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2832/2017) dodal, že pojem „bydliště“je definován oběma znaky – bydlením a úmyslem trvale se zdržovat, které musí být splněny kumulativně. Má-li fyzická osoba úmysl v daném místě se trvale zdržovat, ale nebydlí tam, nejde o bydliště pro účely určení místně příslušného soudu.
[9] V posuzované věci stěžovatel v žalobě uvedl, že adresoujeho bydliště jsou K. V., R. X. Výslovně k otázce místní příslušnosti soudu poznamenal, že s ohledem najeho bydliště ve smyslu § 80 občanského zákoníku,je k projednání věci příslušný Krajský soud v Plzni. Krajský soud však tuto informaci nevzal nijak v úvahu a při určování bydliště vycházel z údajů o trvalém pobytu stěžovatele, který se nachází na jiné adrese. Zjeho rozhodnutí přitom není zřejmé, proč dospěl k závěru, že stěžovatel bydlí v místě svého trvalého pobytu a nikoliv v místě uvedeném v žalobě.
[10] Krajský soud tedy nesprávně ztotožnil bydliště stěžovatele s místemjeho trvalého pobytu, ačkoliv stěžovatel sám uvedl jiné místo bydliště. Usnesení souduje proto třeba považovat za nepřezkoumatelné, protože neuvádí důvody, pro které soud dospěl k závěru, že se bydliště stěžovatele nachází (v rozporu sjeho tvrzením) v místějeho trvalého bydliště.
[11] V rámci dalšího řízení bude muset krajský soud při posouzení místní příslušnosti vycházet ze skutečného místa bydliště stěžovatele, resp. místa, kde by se stěžovatel trvale zdržoval, pokud by se nenacházel v domově pro postižené děti.
[12] Nejvyšší správní soud se nezabýval kasační argumentací týkající se nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správních orgánů, neboť předmětem přezkumuje nyní rozhodnutí o postoupení věci místně příslušnému soudu a soud se tak mohl zabývat pouze námitkami směřujícími proti tomuto rozhodnutí.
[13] Jelikož krajský soud nesprávně posoudil právní otázku rozhodnou pro posouzení věci, Nejvyšší správní soud napadené usnesení dle § 110 odstavce 1 s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V němje vázán právním názorem vysloveným v tomto rozhodnutí.
[14] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém rozhodnutí (§ 110 odstavec 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. června 2019
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu |
552832 | 10Af 47/2013 - 28
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
****** ROZSUDEK ******
****** ******
****** JMÉNEM REPUBLIKY ******
Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Balejové a soudkyň JUDr. Marie Krybusové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobce Golf Čertovo břemeno, s.r.o., se sídlem Alenina Lhota 7, Jistebnice, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Kadlecem, advokátem, se sídlem Tábor, Převrátilská 330, proti žalovanému Odvolacímu finančnímu ředitelství, se sídlem Brno, Masarykova 31, o žalobě proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích č.j. 8164/12-1200 ze dne 29.11.2012, takto:
Žaloba se zamítá.
Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou domáhá zrušení rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto ojeho odvolání proti rozhodnutí o dodatečném doměření daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2009 ve výši 152.400,-Kč a zrušení daňové ztráty z příjmů právnických osob ve výši 513.156,-Kč a sdělení povinnosti zaplatit penále, kdy odvolání žalobce bylo zamítnuto a napadené rozhodnutí potvrzeno.
Žalovaný odvolání zamítl s odůvodněním, že žalobce v roce 2007 a 2008 realizoval stavbu automatického závlahového systému druhé devítky golfového hřiště, tyto závlahové systémy jsou součástí stavby golfového hřiště a nikoliv samostatnou věcí, golfové hřiště nebude bez závlahových systémů správně fungovat, nebudou splněny funkční, estetické, kvalitativní a jiné nároky, které jsou na golfové hřiště obecně kladeny, a proto jsou závlahové systémy součástí stavby golfového hřiště. Závlahové systémy tvoří se stavbou golfového hřištějeden funkční celek a z toho důvoduje žalovaný považuje za součást stavby golfového hřiště a vynaložené finanční prostředky na realizaci přístavby mohou vstupovat do daňově účinných nákladů formou odpisu golfového hřiště jako celku v souladu s § 24 odst. 2 písm. a) zákona o daních z příjmů. K počátku odepisování žalovaný uvedl, že do dne vydání kolaudačního souhlasu, respektive nabytí právní moci kolaudačního souhlasu, nelze realizovanou stavbu užívat a odpisovat majetek, který ze zákonaještě nemůže sloužit po dosažení zajištění a udržení zdanitelných příjmů. Jestliže žalobce tímto kolaudačním souhlasem v roce 2009 nedisponoval, nesplnil povinnosti stanovené zvláštními právními předpisy pro užívání hmotného majetku, tudíž nemohl tento majetek užívat a nebyl tak oprávněn zahrnovat odpisy z tohoto hmotného majetku do daňově účinných nákladů. Realizované závlahové systémy proto považuje žalovaný za součást technického zhodnocení dosavadního golfového hřiště, kteréje zařazeno do páté odpisové skupiny.
Žalobce nesouhlasí s tím, že žalovaný vybudování závlahových systémů považuje za součást stavby druhé devítky golfového hřiště, tedy že realizované závlahové systémy považuje za součást technického zhodnocení dosavadního golfového hřiště, kteréje zařazeno do páté odpisové skupiny. V souvislosti s tím žalobce odkazuje na § 120 občanského zákoníku, dle něhož součástí věcije vše, co k ní podlejejí povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila. Z žádného důkazu, který správce daně shromáždil neplyne, že se v případě závlahového sytému instalovaného na golfovém hřištijedná o součást golfového hřiště. Závlahový systém má zahrádkářský charakter. Přestožeje instalován pod povrchem golfového hřiště, nelze konstatovat, žejeho oddělením od golfového hřiště, jako věci hlavní, by došlo ke znehodnocení golfového hřiště. Charakter závlahového systémuje třeba hodnotit individuálně a nelze vycházet z toho, že závlahové systémy bývají obecně považovány za součást pozemku. V daném případěje nutno zavlažovací systém považovat za samostatnou věc, od hřištějej lze oddělit, aniž by došlo kjeho znehodnocení, stejně tak i závlahový systém by demontáží nebyl znehodnocen. Zařazení do páté odpisové skupiny jako součást hřiště s odpisovou dobou 30 let sejeví jako absurdní, a to s ohledem na životnost vybudovaného závlahového systému. Povolení k výstavbě závlahového systému a dalších vodních dělje obsaženo v územním rozhodnutí vydaném stavebním úřadem v Jistebnici ze dne 10.12.2008. Hřiště bylo uvedeno do provozu v dubnu 2009. Žalobce požádal o dodatečné povolení stavby a o povolení nakládání s vodami. Na základě žádosti žalobce bylo vydáno rozhodnutí, kterým Městský úřad v Táboře dodatečně dne 29.4.2010 povolil stavby vodního díla, rozhodl o nakládání s vodami a vydal kolaudační souhlas pro část stavby závlahového systému. Rozhodnutím Městského úřadu v Táboře, tedy bylo dodatečně povoleno nakládání s vodami, a to od okamžiku faktického dokončení a užívání, nikoli od okamžiku vydání, respektive nabytí právní moci rozhodnutí Městského úřadu v Táboře. Žalobce proto považuje za počátek doby pro odpisování hmotného majetku rok 2009 nikoli rok 2010, jakje dovozováno žalovaným. Dále žalobce poukázal na skutečnost, že u větší části vybudovaných závlahových systémů není stanovena povinnost projejich užívání, a protoje nutné mít za to, že počátek doby odepisováníje dánjejich faktickým dokončením a užíváním. V souvislosti s tím žalobce poukazuje na rozhodnutí Městského úřadu v Táboře ze dne 29.4.2010, z něhožje patrné, že předmětem dodatečného povolení stavby a kolaudačního souhlasuje zavlažovací systém v celkové délce 810,15 m. Tato část zavlažovacího systému tvoří cca 20% hodnoty celého zavlažovacího systému.
Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby. Golfové hřiště vybudované v letech 2007 až 2008je nutno považovat za přístavbu hřiště dosavadního. Závlahové systémy jsou součástí stavby golfového hřiště a nikoliv samostatnou věcí. Golfové hřiště nebude bez těchto závlahových systémů správně fungovat, nebudou splněny funkční, estetické, kvalitativní a jiné nároky, které jsou na golfové hřiště obecně kladeny. Závlahový systém tvoří se stavboujeden funkční celek. Závlahové systémy jsou součástí stavby golfového hřiště. Vynaložené finanční prostředky na realizaci přístavby mohou vstupovat do daňově účinných nákladů formou odpisů golfového hřiště jako celku v souladu s § 24 odst. 2 písm. a) zákona o daních z příjmů. Přístavba, která byla vybudována v letech 2007 až 2008,je technickým zhodnocením dosavadního golfového hřiště, a proto podle § 29 odst. 3 zákona o daních z příjmů technické zhodnocení zvyšuje vstupní cenu majetku v tom zdaňovacím období, kdyje technické zhodnocení dokončeno a uvedeno do stavu způsobilého k obvyklému užívání. Územní rozhodnutí nepodléhá kolaudaci, nejedná se tedy o rozhodnutí, kterým by byla povolena výstavba závlahového systému a dalších vodních děl. Stavba vodního díla byla realizována před vydáním stavebního povolení a následně byla předmětem dodatečného stavebního povolení, řízení za účelem vydání stavebního povolení proběhlo v rámci řádného vodoprávního řízení. Dne 29.4.2010 bylo vydáno rozhodnutí, v němž Městský úřad v Táboře uděluje povolení k nakládání vodami a dodatečné povolení stavby a současně bylo vydán kolaudační souhlas, z čehož nelze dovodit, že by hřiště bylo uvedeno do provozu včetně závlah v dubnu 2009 a tedy i dána žalobci možnost uplatnit daňové odpisy. Odpisovat lze hmotný majetek až po uvedení pořizované věci do stavu způsobilého k obvyklému užívání, kterým se rozumí dokončení věci a splnění všech povinností stanovených zvláštními právními předpisy pro užívání. Jestliže byl vydán kolaudační souhlas dne 29.4.2010, byly teprve tehdy splněny všechny podmínky pro vydání kolaudačního souhlasu, tedy došlo ke splnění podmínek dle § 26 odst. 5 zákona o daních z příjmů. Vybudování závlahových systémůje nutno považovat za součást přístavby k dosavadnímu hřišti, t.j za součást technického zhodnocení dosavadního golfového hřiště, kteréje zařazeno do páté odpisové skupiny.
Ze správního spisu byly zjištěny tyto rozhodné skutečnosti:
Správce daně zahájil u žalobce kontrolu daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období kalendářního roku 2009. Správce daně v rámci kontroly zjistil, že žalobce v letech 2007 až 2008 zrealizoval výstavbu automatického závlahového sytému druhé devítky golfového hřiště. Žalobce uvedl, že závlahový systém tvoří dva oddělené systémy, čerpací stanice vybudovaná v roce 2002 pokrývá závlahy na části do zhruba nadmořské výšky 640 m,jednotlivé koncovky systému se dají nezávisle ovládat. Při rozšíření hřiště v letech 2007 a 2008 byla vybudována druhá čerpací stanice, která pokrývá závlahy v nadmořské výšce 640 až 670 m, přičemžjednotlivé koncovky systému se dají nezávisle ovládat. Základní rozvodový systémje uložen v hloubce cca 50 cm, z tohoto základního systému jsou vedeny trubkami o průměru 40 mm v hloubce 30 až 40 cm přívody kjednotlivým odpalištím, jamkovištím a centrálním místům na hracích drahách. Dále pak následují rozvody o průměru 30 mm, které jsou uloženy nepatrně pod povrchem, na které jsou napojeny postřikovače, kterýchje na hřišti 400. Žalobce považoval tyto závlahové systémy za samostatný hmotný majetek a zařadilje do druhé odpisové skupiny s odkazem na ust. § 30 odst. 1 zákona o daních z příjmů s odůvodněním, že příloha číslo 1 k zákonu o daních příjmů výslovně neřeší závlahy golfových hřišť. Žalobce vybudoval v rámci přístavby golfového hřiště závlahové systémy II a III, které dle územního rozhodnutí mají využívat některé rozvody. Původní rozvody jsou z polyetylenových trub uloženy v nezámrzné hloubce. Závlahové systémy II a III, které byly žalobcem vybudovány v letech 2007 až 2008, jsou součástí nově vybudovaného golfového hřiště, které bezprostředně navazují na dosavadní golfové hřiště, které bylo uvedeno do provozu v roce 2002.
Žalobce předložil smlouvu o dílo, kterou uzavřel s dodavatelem Jaroslav MYSLÍN – GARTEN, Kuřim, ohledně dodávky a montáže automatického závlahového systému pro závlahu trávníkových ploch hracích drah stávajícího devítijamkového hřiště, kdy byla dohodnuta smluvní cena 2.729.061,-Kč, včetně 19 % DPH. Dle smlouvy měl být zavlažovací systém hracích drah a přechod stávající devítky na dekodérový systém proveden na jaře 2007. Dokončení zavlažovacího systému pro druhou devítku hřiště mělo být provedeno dle smlouvy v roce 2008. Dle daňových dokladů žalobce pořídil závlahový systém II dne 17.12.2007 a závlahový systém III dne 15.12.2008, tento majetek zařadil do druhé odpisové skupiny a uplatnil jako daňově účinný náklad kontrolovaného období zrychlené odpisy z uvedeného majetku. Žalobce měl pochybnosti o tom, zda dodávka a montáž závlahového systému a čerpací stanice jsou zařazeny do majetku v souladu s účetními a daňovými předpisy, proto žalobce vyzval k odstranění pochybností. Žalobce reagoval na výzvu a předložil technickou zprávu geodetické kanceláře, oznámení o zahájení správního řízení, dodatečné povolení stavby a faktury vztahující se k pořízení závlah. Žalobce v podání ze dne 8.5.2012 uvedl, že v roce 2008 byla vybudována nová větev pro další dokončenou část hřiště a závlahový systém byl zaměřen geodetickou kanceláří v Táboře a byla vypracována studie nazvaná „Optimalizace vodního režimu a zavlažovacího systému v areálu Golf Čertovo břemeno Alenina Lhota“. V srpnu 2009 bylo zahájeno vodoprávní řízení a dne 29.4.2010 bylo vydáno povolení k nakládání s vodami a byla dodatečně povolena stavba vodního díla pro stavbu shora uvedeného názvu. Správce daně shrnul ve zprávě o kontrole kontrolní zjištění a dospěl k závěru, že zavlažovací systémy byly stavebně realizovány v roce 2007 a 2008 jakojedno dílo. Rozhodnutí o povolení k nakládání s vodami a kolaudační souhlas s danou stavbou byl udělen 29.4.2010. Dle správce daně žalobce ve zdaňovacím období 2009 porušil § 26 odst. 5 zákona o daních z příjmů a do daňově účinných nákladů neoprávněně zahrnul odpis z uvedeného majetku ve výši 799.240,-Kč. Podle § 26 odst. 5 zákona o daních z příjmů daňové odpisování lze zahájit po uvedení pořizované věci do stavu způsobilého k obvyklému užívání, kterým se rozumí dokončení věci a splnění technických funkcí a povinností stanovených zvláštními právními předpisy pro užívání. Těmito zvláštními právními předpisyje zejména zákon o vodách, kdy dle § 8 odst. 1 písm. a), § 15 odst. 1 uvedeného zákona k nakládání s povrchovými vodami, nejde-li o obecné nakládání s nimi, k provedení vodních děl, kjejich změnám a změnámjejich užívání, jakož i kjejich zrušení a odstranění,je třeba povolení vodoprávního úřadu. V daném případě bylo vydáno povolení k nakládání s vodami dne 29.4.2010, dodatečné povolení stavby vodního díla a současně byl vodoprávním úřadem vydán i kolaudační souhlas, proto až ode dne 29.4.2010 jsou splněny povinnosti stanovené vodním zákonem pro užívání vodního díla – zavlažovacího systému a majetek lze teprve až od roku 2010 daňově odpisovat.
Správce daně vydal dodatečný platební výměr, kterým žalobci doměřil daň z příjmů právnických osob za rok 2009 ve výši 152.400,-Kč a zrušil daňovou ztrátu z příjmů právnických osob ve výši 513.156,-Kč a sdělil mu povinnost zaplatit penále. Žalobce se proti platebnímu výměru odvolal. Nesouhlasil se zařazením závlahového systému do odpisové třídy pět s délkou odpisování 30 let. V odvolání poukázal na to, že povolení k výstavbě závlahového systémuje obsaženo v územním rozhodnutí ze dne 10.12.2008, které bylo správcem daně opomenuto. Rozšířené hřiště bylo uvedeno do provozu včetně závlah v dubnu 2009, bylo rozšířeno na dvojnásobek a byly vybudovány nejen závlahy, ale i další vodní díla, 14 malých vodních nádrží a 4 vodoteče. Napadeným rozhodnutím bylo odvolání žalobce zamítnuto a napadené rozhodnutí bylo potvrzeno s odůvodněním, kteréje uvedeno v předchozí pasáži rozsudku.
Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích daných žalobními body dle § 75 odst. 2 s.ř.s. a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.
Mezi účastníkyje na sporu, zda správce daně správně vyloučil z daňově účinných nákladů částku 799.240,-Kč, která přestavuje odpisy majetku – závlahových systémů, které žalobce vybudoval v rámci přístavby golfového hřiště II a III, které jsoudle žalobce samostatným hmotným majetkem, a protoje zařadil do druhé odpisové skupiny s odkazem § 30 odst. 1 zákona o daních z příjmů.
Z § 30 odst. 1 zákona o daních z příjmů platného pro zdaňovací období 2009 vyplývá, že v prvním roce odpisování zatřídí poplatník hmotný majetek do odpisových skupin uvedených v příloze číslo 1 k tomuto zákonu. Došlo-li u stavebního díla ke změně hlavního užívání a v důsledku této změny se mění i třídění do odpisové skupiny, uvedené v příloze č. 1 k tomuto zákonu, provede poplatník zatřídění tohoto majetku ve zdaňovacím období nebo v období, za něž se podává daňové přiznání, ve kterém ke změně došlo. Samostatně odpisované technické zhodnocení provedené na hmotném majetku vyloučeném z odpisování se zatřídí do odpisové skupiny, do které náleží hmotný majetek, na němž bylo technické zhodnocení provedeno. Žalovaný své rozhodnutí odůvodnil tím, že vybudování závlahových systémů považuje za součást stavby golfového hřiště, nikoliv samostatnou věc. Nesouhlasí proto se zařazením závlahového systému II. a III. jako samostatného hmotného majetku, do druhé odpisové skupiny, neboť golfové hřiště nebude bez těchto závlahových systémů správně fungovat, a proto jsou závlahové systémy součástí stavby golfového hřiště a tvoří se stavbou golfového hřištějeden funkční celek. S tímto závěrem žalobce nesouhlasí a v souvislosti s tím odkazuje na § 120 odst. 1 občanského zákoníku, neboť nebyl zajištěn důkaz, že by v případě závlahového systému instalovaného na golfovém hřišti sejednalo o součást golfového hřiště. Instalovaný závlahový systém má zahrádkářský charakter, přestožeje instalován pod povrchem golfového hřiště, nelze konstatovat, žejeho oddělením od golfového hřiště jako věci hlavní, by došlo ke znehodnocení golfového hřiště. Tento názor žalobce správný není, neboť závlahové systémy jsou součástí stavby golfového hřiště a nikoliv samostatnou věcí. Golfové hřiště totiž bez závlahových systémů nemůže řádně fungovat aje i správný závěr žalovaného, že nebudou splněny funkční, estetické, kvalitativní a jiné nároky, které jsou na golfové hřiště kladeny. Protoje správný úsudek, že závlahové systémy jsou součástí stavby golfového hřiště, neboť tvoří se stavboujeden celek.
Soud poznamenává, že součástí věcije vše, co k věci podlejejí povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc jako taková (hlavní věc) znehodnotila. V daném případěje nutno klást důraz na znehodnocení věci jako takové a nikoliv na znehodnoceníjejí oddělené části. Znehodnocenímje třeba rozumět funkční újmu, kdy hlavní věc již nemůže sloužit původnímu účelu vůbec, či v plné míře, či zejména došlo k hospodářskému poškození věci, popřípadě i estetickému zhoršení vzhledu věci, neboli souhrnně řečeno došlo k újmě na hodnotě věci hlavní. Věc ijejí součást tvoříjedinou věc neboli celek. Soudní praxe dospěla k závěru, že například i meliorační zařízení umístěné pod povrchem pozemku, kteréje funkčně spjato s pozemkem a nelzeje oddělit od pozemku, aniž by došlo ke znehodnocení pozemku,je součástí pozemku podle § 120 obč. zákoníku. Z tohoje zřejmo, že v daném případě zavlažovací systém nelze považovat za samostatnou věc. Správně proto žalovaný uzavřel, že závlahové systémy jsou součástí stavby golfového hřiště, a proto vynaložené finanční prostředky na realizaci přístavbyje možno považovat za daňově účinné náklady formou odpisu golfového hřiště jako celku dle § 24 odst. 2 písm. a) zákona o daních z příjmů, dle něhož náklady jsou také odpisy hmotného majetku. Podle přílohy č. 1 k zákonu o daních z příjmů, která třídí hmotný majetek do odpisových skupin,je v odpisové skupině 5 pod položkou 241 uvedeno „stavby pro sport a rekreaci“. Zařazení golfového hřiště do skupiny 5je proto správně.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že dle žalovanéhoje nutno vybudované golfové hřiště v letech 2007 až 2008 považovat za přístavbu hřiště dosavadního, a to s odkazem na § 33 odst. 1 zákona o daních z příjmů, dle něhož přístavby, pokud převýšily ujednotlivého majetku úhrnu 40.000,- Kč, jsou pro účely citovaného zákona technickým zhodnocením. Ze správního spisu vyplývá, že žalobce v letech 2000 až 2001 vybudoval devíti jamkové golfové hřiště, které uvedl v roce 2002 do provozu a v roce 2007 a 2008 vybudoval závlahové systémy II a III, které bezprostředně navazují na dosavadní golfové hřiště, a protoje správný závěr, že jsou součástí nově vybudovaného golfového hřiště. Žalobce tedy rozšířil původně devíti jamkové golfové hřiště na osmnácti jamkové a při této změně zachoval vzájemné provozní propojení s původní stavbou, proto tato úprava odpovídá přístavbě s ohledem na § 2 odst. 5 písm. b) stavebního zákona, dle něhož změnou dokončené stavbyje přístavba, kterou se stavba půdorysně rozšiřuje, a kteráje vzájemně provozně propojena s dosavadní stavbou. V daném případě tedy byly splněny zákonné podmínky ve smyslu § 33 zákona o daních z příjmů, dle které přístavby,jestliže ujednotlivého majetku v úhrnu převýšily 40.000,-Kč, jsou pro účely tohoto zákona technickým zhodnocením, proto žalovaný správně uzavřel, že přístavba, která byla vybudována v letech 2007 až 2008je technickým zhodnocením dosavadního golfového hřiště.
Z ust. § 29 odst. 3 zákona o daních z příjmů technické zhodnocení zvyšuje vstupní cenu příslušného majetku v tom zdaňovacím období, kdyje technické zhodnocení dokončeno a uvedeno do stavu způsobilého k obvyklému užívání. Z § 26 odst. 5 zákona o daních z příjmů vyplývá, že odpisováním pro účely zákona o daních z příjmů se rozumí zahrnování odpisování hmotného majetku evidovaného u poplatníka, který se vztahuje k zajištění zdanitelného příjmu, do nákladů k zajištění tohoto příjmu. Odpisování lze zahájit po uvedení pořizované věci do stavu způsobilého k obvyklému užívání, kterým se rozumí dokončení věci a splnění technických funkcí a povinností stanovených zvláštními právními předpisy pro užívání. Pro odpisování technického zhodnocení platí podmínky pro dokončení změn na majetku, ale i splnění technických funkcí a povinností stanovených zvláštními právními předpisy pro užívání. Z toho plyne, že až do dne vydání kolaudačního souhlasu nelze realizovanou stavbu užívat a nelze i proto odpisovat majetek, který ze zákonaještě nemůže sloužit pro dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů. Ze spisu vyplývá, že žalobce požádal o dodatečné povolení stavby a o povolení s nakládání s vodami, přičemž Městský úřad v Táboře dne 29.4.2010 vydal rozhodnutí, kterým dodatečně povolil stavby vodního díla, nakládání s vodami a vydal i kolaudační souhlas pro stavbu závlahového systému. Jestliže předmětné rozhodnutí bylo vydáno v roce 2010 nelze, jak se žalobce mylně domnívá, považovat za počátek doby pro odpisování hmotného majetku rok 2009. Zcela irelevantníje tvrzení žalobce, že předmětem dodatečného povolení stavby a kolaudačního systémuje zavlažovací systém v celkové délce 810,15 m, kdy tato část zavlažovacího systému tvoří přibližně 20% hodnoty celého zavlažovacího systému,jestliže stavba byla realizována před vydání stavebního povolení a až následně bylo vedeno řízení o dodatečném stavebním povolení, kdy řízení za účelem vydání stavebního povolení proběhlo v rámci vodoprávního řízení. Stavba byla realizována bez stavebního povolení, následně bylo vydáno dodatečné stavební povolení a v případě povolení k nakládání s vodami se nejednalo o žádné dodatečné povolení. Městský úřad dne 29.4.2010 tedy vydal rozhodnutí, kterým udělil povolení k nakládání s vodami a dodatečné povolení stavby a současně vydal i kolaudační souhlas, protoje správný závěr, že bylo golfové hřiště uvedeno do provozu včetně závlah až v roce 2010. Rozhodnutím ze dne 29.4.2010 byl vydán nejen kolaudační souhlas, ale i dodatečné
povolení stavby vodního díla s názvem „Optimalizace vodního režimu a zavlažovacího systému v areálu Golf Čertovo břemeno Alenina Lhota“ v k.ú. Cunkov a Starcova Lhota a rovněž bylo i uděleno povolení k nakládání s vodami a k odběru povrchové vody, do kterého patří vodní nádrže, vodoteče, zavlažovací řády B, C, D a E, čerpací stanice. Tato rozhodnutí představují nezbytnou základnu k fungování dalších zavlažovacích rozvodů. Jestliže tedy stavba nebyla v roce 2009 zkolaudovaná, respektive nebyl vydán kolaudační souhlas, nejsou splněny zákonné předpoklady pro odpis uvedených nákladů v roce 2009. Z územního rozhodnutí vydaného dne 10.12.2008 ohledně závlahového systému vycházet nelze, rozhodnáje kolaudace. Stavbu lze užívat pouze na základě kolaudačního rozhodnutí, kolaudačním rozhodnutím se povoluje užívání stavby.
Soud proto uzavřel, že rozhodnutí žalovaného bylo vydáno v souladu se zákonem, což vedlo k tomu, že žaloba byla podle § 78 odst. 7 s.ř.s. jako nedůvodná zamítnuta.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., kdy žalovaný, který byl v řízení úspěšný právo na náhradu nákladů řízení nepožadoval.
Soud rozhodl rozsudkem bezjednání dle § 51 odst. 1 s.ř.s., neboť účastníci projevili s takovým procesním postupem souhlas.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dnejeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek,je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž
směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodůjej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel,jeho zaměstnanec nebo člen, který za nějjedná nebojej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, kteréje podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat najeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.
Krajský soud v Českých Budějovicích
dne 27.listopadu 2013
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra B a l e j o v á , v.r.
Za správnost vyhotovení:
Prázdná Jaroslava |
417381 | č. j. 2 Ad 43/2015‑44
[OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Městský soud v Praze rozhodl soudcem Mgr. Kamilem Tojnerem v právní věci
žalobkyně: Ing. J. K.,
bytem
zast. advokátkou Mgr. Radkou Šimkovou,
sídlem V Kolkovně 921/3, Praha 1
proti
žalovanému: Česká správa sociálního zabezpečení,
sídlem Křížová 1292/25, Praha 5
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 10. 2015, č. j. 5552280096/315-MSE,
takto:
i. Žaloba se zamítá.
ii. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobkyně se domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného o zamítnutí námitek proti stanovení výše starobního důchodu. Žalobkyně namítá, že žalovaný měl zohlednit dobujejí účasti na pojištění i po dobu čerpání neplaceného volna,jestliže po tuto dobu nehradila pojistné pouze z důvodu překročení maximálního vyměřovacího základu pro pojistné. Ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištěníje nutné vykládat v souladu sjeho účelem, dle kterého se pojištěncům nezapočítává doba pojištění, po kterou bezdůvodně nedosahují příjmů započitatelných do vyměřovacího základu. Dalším principem důchodového pojištěníje, aby osoby s vysokým příjmem do dosažení maximální hranice již neodváděly další finanční prostředky. Tato pravidla nelze mísit, neboť by bylo popřeno pravidlo výjimky pro rozhodnutí soudu o neplatnosti skončení pracovně-právního vztahu, neboť ani po tuto doby dané osoby nedosahují příjmů započitatelných do vyměřovacího základu. Zároveňje běžné, že zaměstnancům čerpající krátkodobé neplacené volno žalovaný nekrátí dobu pojištění. Smyslem zákona o důchodovém pojištění není ukládat osobám, jak si rozvrhnout své pracovní vytížení. Neplacené volnoje součástí firemní politiky např. u vrcholných manažerů,jejichž pracovní vytíženíje enormní a přesahuje zákonem stanovenou pracovní dobu, protoje v zájmu zaměstnance i zaměstnavatele předcházet syndromu vyhoření, aby zaměstnanec byl schopen podávat pracovní výkony dlouhodobě. Pokud žalobkyně na pozici vrcholného manažera odvedla vysoký pracovní výkon spojený s dosažením maximálního pojistného na důchodovém pojištění, měla právo čerpat pracovní volno. Pokud splnila své zákonné povinnosti (byla zaměstnána, evidována pro účely sociální politiky a hradila maximální výši pojištění), nelze ji sankcionovat. Postup žalovaného tak byl v rozporu s § 26 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a odporuje zásadě spravedlnosti, zásluhovosti, zásadě garance a kompenzace,jestliže žalobkyně odvedla maximální výši pojistného a nemá nárok na plné zhodnocení tohoto období. Zároveň se domáhá zásady rovnosti a rovného přístupu,jestliže krátkodobé čerpání pracovního volna žalovaný nezohledňuje. Neshledává rozdílu mezi pojištěncem, který každý měsíc po dobu 5 let čerpá 3 dny neplaceného volna a pojištěncem, který čerpá 180 dnů neplaceného volna v celku. Přestože žalobkyně uhradila 100 % pojistného,je krácena ke dni podání žaloby o 1 091 Kč měsíčně na starobním důchodu.
2. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s odkazem na § 11 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění, přičemž mezi výjimkami nedosažení příjmů z důvodu nevykonávání činnosti zakládající účast pojištění doba pobírání neplaceného volna zahrnuta není, nelze ji proto považovat za dobu pojištění. Pokud žalobkyně dosáhla maximálního vyměřovacího základu, z této výhody mohla čerpat pouze tím, že v dalších kalendářních měsících daného roku nemusel zaměstnavatel odvést pojistné, neboť výdělkově byly pokryty zbývající měsíce. Dané však nelze vztahovat na dobu čerpání neplaceného volna, neboť v průběhujeho čerpání zaměstnavatel povinnost odvádět pojistné nemá, neboť není z čeho, když nárok na započitatelný příjem nevzniká a po tuto dobu se neplatí ani sociální pojištění. Zaměstnanecje účasten pojištění,je-li v pracovním poměru a v souvislosti s tímje mu vyplácen započitatelný příjem. Čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod hovoří o právu občanů na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří, nespecifikuje, jakou formou by mělo být provedeno a odkazuje na zákon, zde zákon o důchodovém pojištění, který stanoví základní výměru důchodu (§ 33 odst. 1).
3. V replice žalobkyně uvedla, že odkaz žalované na § 5 odst. 1 písm. a) zákona o důchodovém pojištění úmyslně opomenul další část daného ustanovení, dle kterého jsou zaměstnanci účastni pojištění v době zaměstnání, pokud jim v souvislosti se zaměstnáním plynou nebo by mohly plynout příjmy ze závislé činnosti, které jsou nebo by byly, pokud by podléhaly zdanění v České republice, předmětem daně z příjmu podle zvláštního právního předpisu a nejsou od této daně osvobozeny. Článek 30 odst. 1 LZPS garantuje právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří, nikoli právo na hmotné zabezpečení vjeho minimální výši.
4. Přijednání žalobkyně uvedla, že v důsledku vysokého pracovního nasazení se cítila vyčerpaná, proto požádala o neplacené volno, přestože mohla být vedena v pracovní neschopnosti.
5. Podle § 11 odst. 1 písm. a) zákona o důchodovém pojištěníje dobou pojištění doba účasti na pojištění osob uvedených v § 5 odst. 1 a v § 5 odst. 4, za kterou bylo v České republice zaplaceno pojistné.
6. Podle § 11 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění se za dobu pojištění uvedenou v odstavci 1 písm. a) se u osob uvedených v § 5 odst. 1 písm. a) až d) a f) až t a v § 5 odst. 4 nepovažuje kalendářní měsíc, ve kterém nebyly dosaženy příjmy započitatelné do vyměřovacího základu pojištěnce proto, že tyto osoby nevykonávaly činnost zakládající účast na pojištění, pokud nešlo o omluvné důvody; za omluvné důvody se považují skutečnosti uvedené v § 16 odst. 4 větě druhé písm. a). Podmínka zaplacení pojistného uvedená v odstavci 1 písm. a) se považuje za splněnou, v případě, kdy pojistné nebylo zaplacenojen proto, že v kalendářním roce osoba uvedená v odstavci 1 písm. a) dosáhla stanoveného maximálního vyměřovacího základu pro pojistné17c), a v případě, kdy zaměstnavatel pojistné na pojištění neodvedl, ačkoliv byl povinen toto pojistné odvést, pokud se dále nestanoví jinak; zaměstnavatelem se pro účely tohoto zákona rozumí právnická nebo fyzická osoba zaměstnávající pojištěnce v pracovním poměru a dalších pracovních vztazích, nebo k nížje pojištěnec v jiném vztahu zakládajícím účast na pojištění podle tohoto zákona, jakož i organizační složka státu.16a) Za dobu pojištění uvedenou v odstavci 1 písm. a) se u osob uvedených v § 5 odst. 1 písm. a) až d) a f) až k), t) a odst. 4 považuje též doba, po kterou podle pravomocného rozhodnutí soudu nebo mimosoudní dohody uzavřené po podání návrhu na určení neplatnosti skončení tohoto právního vztahu trval nadálejejich právní vztah zakládající účast na pojištění, pokud podle tohoto rozhodnutí nebo této dohody došlo ke skončení tohoto vztahu neplatně a pokud by jinak byla, kdyby nedošlo k neplatnému skončení tohoto vztahu, splněna podmínka uvedená v § 8; podmínka zaplacení pojistného se přitom považuje za splněnou.
7. Starobní důchod se vyměřuje v závislosti na získané době důchodového pojištění a na výši dosažených výdělků v rozhodném období (výpočtového základu). Kritériem pro určení výše stanovení důchodu tak není pouze výše výdělků, ale i doba důchodového pojištění, kteráje součástí výpočtu výše starobního důchodu. Přiznaná důchodová dávka se vypočítá tak, že se nejprve vynásobením ročních vyměřovacích základů koeficientem nárůstu všeobecného vyměřovacího základu zjistí valorizované roční vyměřovací základy ajejich úhrn. Současně se sečtou vyloučené doby. Výpočet osobního vyměřovacího základu se potom provede tak, že se úhrn ročních vyměřovacích základů za rozhodné období vynásobí koeficientem dle § 16 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. a vzniklý součin se podělí počtem dnů rozhodného období (od nějž jsou odečteny tzv. vyloučené doby). Osobní vyměřovací základ, z něhož se stanoví výpočtový základ, se určuje jako měsíční průměr úhrnu ročních vyměřovacích základů pojištěnce za rozhodné období, nikoli však v jakémkoliv rozsahu. Zákon o důchodovém pojištění stanoví tzv. redukční hranice, které určují, jaký podíl příjmu bude započítán do výpočtového základu. Po dobu neplaceného volna pojištěnci nenáleží mzda (plat), proto se o daný rozdíl příjmů sníží osobní vyměřovací základ. Pokudje neplacené volno poskytnuto na celý kalendářní měsíc, takový měsíc se do doby pojištění nezahrne (§ 11 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění). Neplacené volno po celý kalendářní měsíc tak má dvojí účinek, sníží se jak osobní vyměřovací základ (roční vyměřovací základ), tak i doba pojištění, tedy dva základní čitatele v rovnici výpočtu výše starobního důchodu. Po dobu čerpání neplaceného volna se hradí pouze zdravotní, nikoli sociální pojistné.
8. Jelikož žalobkyně vykonávala výdělečnou činnost v roce 2010 pouze 181 dnů a v roce 2011 dnů 303 (viz evidenční listy důchodového pojištění žalobkyně za rok 2010 a 2011), vznikla dle žalovaného žalobkyni procentní výměra starobního důchodu na důchod pouze za celých 37 let ve výši 63 %. Z evidenčního listu důchodového pojištění žalobkyně za rok 2010 vyplývá, že za dobu pojištění nebylo považováno období 7-12/2010. Evidenční list žalobkyně za rok 2011 zahrnuje pouze období 1-10/2011, k čemuž žalobkyně uvedla, že v roce 2011 byl ukončen pracovní poměr, přestože za rok 2012 předložila evidenční list u téhož zaměstnavatele. Ve správním řízení uvedla, že ve druhé polovině roku 2010 čerpala neplacenou dovolenou a obdobná situace nastala v roce 2011. V žalobě žalobkyně nespecifikovala dobu neplaceného volna, pouze uvedla a také prokázala, že v roce 2010 i 2011 dosáhla maximálního vyměřovacího základu na pojistné a sociální politiku. Z podkladů i doby pojištění v roce 2011 (303) nijak nevyplývá, že by v roce 2011 žalobkyně čerpala neplacené volno, které by vedlo k aplikaci § 11 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění. Žalobní body tak ve skutečnosti vymezily pouze spor ohledně roku 2010, i když se žalovaný v soudním řízení omezil pouze na citaci zákona a nepřihlédnutí k roku 2010 i 2011 odůvodnil čerpáním neplaceného volna přesahujícíhojeden kalendářní měsíc.
9. V dané věcije právní spor o tom, zda dobou pojištění, tedy dobou započitatelnou pro účely vzniku a výše starobního důchodu,je i doba neplacené dovolené pojištence přesahující kalendářní měsíc, přestože povinnost uhradit pojistné by mu nevznikla bez ohledu na poskytnuté neplacené volno z důvodu dosažení maximální výše ročního pojistného.
10. Městský soud v Praze přezkoumal dle § 75 s. ř. s. napadené rozhodnutí ajemu předcházející řízení v mezích žalobcem uplatněných žalobních bodů a vycházelze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Po zhodnocení uvedených skutečností dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná.
11. Dosažením maximální výše pojistného žalobkyně splnila podmínku zaplacení pojistného podle § 11 odst. 1 písm. a) zákona o důchodovém pojištění. Ostatně takto stanoví také věta druhá odst. 2 téhož stanovení, dle kteréje podmínka zaplacení pojistného uvedená v odstavci 1 písm. a) se považuje za splněnou, v případě, kdy pojistné nebylo zaplacenojen proto, že v kalendářním roce osoba uvedená v odstavci 1 písm. a) dosáhla stanoveného maximálního vyměřovacího základu pro pojistné. Danou větu, resp.její citovanou část, však nelze vykládat izolovaně bez zřetele k ostatnímu textu odst. 2 téhož ustanovení. Konstatování zákonodárce, že podmínka zaplacení pojistnéhoje splněna i po dobu následující po dosažení maximálního vyměřovacího základu pro pojistné,je nutné vykládat v kontextu institutu maximálního vyměřovacího základu pro pojistné,jež byl reakcí na zavedení tzv. superhrubé mzdy, čímž došlo ke korekci hrazeného pojistného pojištěnců s vysokými příjmy. Zánik povinnosti hradit pojistné po dosažení maximálního vyměřovacího základu pro pojistné mohl vést k výkladovému antagonismu s podmínkou zaplacení pojistného za „celou“ dobu (§ 11 odst. 1 zákona), proto zákonodárce v § 11 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění definoval citovanou výjimku ze zaplacení pojistného. Zjevně by bylo přehlednější danou výjimkou z nepřičitatelnosti doby neplacení pojistného legislativně koncipovat v odst. 1 § 11 zákona o důchodovém pojištění, avšak i přesto ustanovení výjimky v rámci odst. 2,jež stanoví dále uvedenou podmínku výkonu činnosti zakládající účast na pojištění, nijak nezakládá samostatnou skutkovou podstatu pojištění zahrnující pojištěnce,jejichž příjmy přesahují maximální vyměřovací základ pro pojistné.
12. Soud má za to, že § 11 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění stanoví další podmínku doby pojištění a to dosažení příjmu započitatelného do vyměřovacího základu pro stanovení pojistného za výkon činnosti zakládající účast na pojištění. Tato podmínka v sobě zahrnuje dvě podmnožiny: dosažení příjmu a výkon činnosti. Podle § 16 odst. 7 věty druhé zákona o důchodovém pojištění se dosaženým příjmem rozumí příjem zúčtovaný, nikoli tedy skutečně vyplacený zaměstnanci, jakkoli se presumuje, že účtovaný stavje v souladu se stavem faktickým. Jde tak o určení okamžiku dosažení příjmu a tím i určení rozhodného období pro výpočet vyměřovacího základu. Pokud zákonodárce nejen v § 5 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění (např. také v § 5 odst. 3) uvádí: … by mohly plynout příjmy ze závislé činnosti, nejedná se tak o potencionalitu příjmu ve smyslu existence nároku na příjem, ale pouze o potencionalitu faktickou ve smyslu okamžikujeho plnění, aby zákon mohl zahrnout co nejvíce potencionálních situací. Pokud zákonodárce nejen v § 5 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění (např. také v § 5 odst. 3) uvádí : …příjmy ze závislé činnosti, které jsou nebo by byly, pokud by podléhaly zdanění v České republice, předmětem daně z příjmu podle zvláštního právního předpisu a nejsou od této daně osvobozeny,jedná se pouze o potencionalitu daňovou, kdy např. mezinárodní dohoda stanoví vzájemné uznávání doby výkonu výdělečné činnosti a příjmu pro stanovení důchodu, přestože takový příjem nebyl předmětem daně z příjmu v České republice.
13. Důvodová zpráva k § 11 uvádí, že účast na důchodovém pojištěníje vázána především na existenci činnosti, z níž osoba zaplatila pojistné na důchodové pojištění. I na základě stanovených výjimek z této podmínky odkazem na § 16 odst. 4 písm. a) zákona o důchodovém pojištění (pracovní neschopnost, karanténa, ošetřování nebo péče o osoby zde uvedené, otcovská poporodní péče, doba před porodem, po kterou nebyla vykonávána výdělečná činnost z důvodu těhotenství) lze mít za to, že primární podmínkou doby pojištěníje výkon činnosti zakládající účast na pojištění, kdy příjmy z toho plynoucí jsou podkladem pro výpočet výše pojistného a následně starobního důchodu. Danému odpovídá funkce důchodového systému jakožto nástroji sociální politiky,jejíž součástíje i funkce stimulační v oblasti hospodářské, s čímžje provázána zásada zásluhovosti,jejímž východiskemje požadavek na „odpracování“ zákonem stanovených let (§ 29 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění). Český důchodový systémje postaven na průběžném financování z pojistného ekonomicky aktivních osob (plátců pojistného) na úhradu vyplácených důchodů, tedy na solidaritě ekonomicky aktivníchjedinců sjedinci jižekonomicky neaktivních z důvodu dosažení věku a uplynutí doby pojištění. Bez dostatečné ekonomické aktivity pojištěnců a s tím spojeného odvodu pojistnéhoje průběžný důchodový systém více a více neudržitelný s ohledem na demografický vývoj společnosti a s tím spojené možné deficitní povahy nastavení důchodového systému z hlediskajeho financování,jež v případě negativní bilance příjmů a výdajů důchodového systému vyžaduje plnění ze státního rozpočtu, kterýje tvořen odvody ekonomicky aktivních subjektů.
14. Jakkoli z pohledu financování, tedy i udržitelnosti, důchodového systémuje zásadní úhrada pojistného, má soud za to, že není dána výlučná přímá úměra mezi zaplacením pojistného a vznikem nároku na starobní důchod, neboť zásadním parametrem vstupu do starobního důchoduje dosažení zákonem stanoveného kalendářního věku a doby pojištění, nikoli však výše zaplaceného pojistného. Přirozeně výše odvedeného pojistnéhoje obecně přímo úměrná době pojištění, proto nelze naopak odvod pojistného zcela pominout a nepřihlédnout k němu.
15. Žalobkyně sice po dobu neplaceného volna splnila podmínku zaplacení pojistného za daný rok, avšak nesplnila podmínku výkonu činnosti a s tím spojené dosažení příjmu za celý kalendářní měsíc. Podmínku dosažení příjmu by bylo možné překlenout určením osobního vyměřovacího základu úhrnem ročních vyměřovacích základů (§ 16 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění), ale stále není naplněna podmínka výkonu činnosti, kterou soud, jak výše uvedeno, považuje za výchozí, proto ji nelze naplnit zaplacením maximálního pojistného v daném roce a žalobní argumentací o zaslouženém odpočinku po vysokém pracovním nasazení. Benefitem vysokého pracovního nasazení byljejí příjem a možnost neplaceného volna, pojehož dobu by nebyla povinna hradit sociální pojistné bez ohledu na dosažení maximálního vyměřovacího základu, avšak nelze na základě něj bez dalšího nárokovat také započtení dané doby do výpočtu důchodu, aniž by zároveň takové odepření zápočtu u žalobkyně vyvolalo existenční nejistotu či ohrožení přiměřeného hmotného zabezpečení ve stáří. Zároveň nelze shledat porušení zásady legitimního očekávání,jestliže zákon výslovně vylučuje z doby pojištění kalendářní měsíc, ve kterém pojištěnec nevykonal činnost za účelem dosažení příjmu v kalendářním měsíci s výjimkou v zákoně uvedených případů.
16. Z ustanovení § 11 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění vyplývá, že za dobu pojištění se nepovažuje kalendářní měsíc, ve kterém nebyly dosaženy příjmy započitatelné do vyměřovacího základu pojištěnce, tedy žádné příjmy. Proto krátkodobé neplacené volnoje dobou pojištění, pokud v měsíci byly dosaženy nějaké započitatelné příjmy. Postačíjeden den, po který bude dosaženo příjmu v daném měsíci, a ačkoliv ve zbylé části měsíce nebylo dosaženo příjmu z důvodu neplaceného volna, bude dle uvedeného ustanovení tento měsíc dobou pojištění. Pokud by však docházelo k takové „aktivaci“ doby pojištění splněním minimálního počtu dní v měsíci dlouhodobě,jednalo by se o obcházení zákona. Proto nelze v rámci námitky porušení zásady rovnosti srovnávat pojištěnce s dlouhodobou neplacenou dovolenou s dalším pojištěncem, který totožnou dlouhodobou neplacenou dovolenou přerušuje cíleně každý měsíc z důvodu naplnění doby pojištění. Na základě uvedené úvahy soud neshledává odlišné hodnocení zákonodárce na postavení pojištěnce s celoměsíční neplacenou dovolenou a pojištěnce,jehož doba neplacené dovolené nezahrnuje celý měsíc, za protiústavní. Rovnost ve smyslu ústavně garantovaného rovného přístupu dotčených subjektů nelze vykládat striktně ve smyslu zcela shodných mechanismů výpočtu starobního důchodu pro pojištěnce,jejichž doba pojištění a výše vyměřovacího základuje různá,jestliže takový odlišný přístup vychází ze stanoveného principu pojištění, přičemž princip vázanosti na výkon činnostije jako takový ústavně konformní. Soud za takový princip považuje zásadu zásluhovosti ve smyslu „odměny za práci ve stáří“ za výkon výdělečné činnosti, kdy starobní důchodje odrazem nejen výše příjmu, ale i doby výkonu práce. Příčinná souvislost mezi skutečným výkonem výdělečné činnosti a „odměnou za práci ve stáří“ formou starobního důchoduje racionálním východiskem zákonodárce bez znaků libovůle, kdy výrazem ústavního zákazu libovůle při stanovování práv a povinností subjektůje ústavní princip rovnosti. Rovnostje kategorie relativní,jež vyžaduje odstranění neodůvodněných rozdílů. Zásadě rovnosti v právechje proto třeba rozumět tak, že právní rozlišování v přístupu k určitým právům nesmí být projevem libovůle, neplyne z ní však závěr, že by každému muselo být přiznáno jakékoli právo. Určitá zákonná úprava,jež zvýhodňujejednu skupinu či kategorii osob oproti jiným, nemůže být tudíž bez dalšího označena za porušení principu rovnosti. Zákonodárce má určitý prostor k úvaze, zda takové preferenční zacházení zakotví. Musí přitom dbát o to, aby zvýhodňující přístup byl založen na objektivních a rozumných důvodech (legitimní cíl zákonodárce) a aby mezi tímto cílem a prostředky kjeho dosažení (právní výhody) existoval vztah přiměřenosti.
17. S určitým sebezapřením, kteréje dáno již absencí bezpodmínečné povahy sociálních práv, jichž se lze domáhat pouze v mezích zákonů (čl. 41 odst. 1 Listiny) a z toho plynoucí pravomoci zákonodárce stanovit konkrétní podmínky realizace sociálních práv (srovnej nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 2/08), soud neshledává v odlišném rozlišení pojištěnce s neplaceným volnem po dobu více jak kalendářní měsíc a pojištěncem s neplaceným volnem nedosahujícím celého měsíce projev libovůle a z toho plynoucí porušení zásady rovnosti,jestližeje dán určitý racionální účel motivující pojištěnce k výkonu činnosti, jakkoli by výkonem zaměstnání žalobkyní namísto neplaceného volna nedošlo k dalšímu plnění pojistného. Zároveň tímto rozdílným hodnocením doby neplaceného volna nedošlo k popření práva žalobkyně na sociální práva – na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří.
18. Soud z důvodů shora uvedených žalobu zamítl jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s. ř. s.
19. Výrok o nákladech řízeníje odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s., žalobkyně ve věci úspěch neměla a žalovanému náklady řízení nevznikly.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dnejeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek,je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodůjej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel,jeho zaměstnanec nebo člen, který za nějjedná nebojej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, kteréje podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
V Praze dne 3. 6. 2020
Mgr. Kamil Tojner v. r.
soudce
Shodu s prvopisem potvrzuje: M. L. |
237066 | č. j. 4 Azs 541/2004 – 46
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Petra Průchy a Mgr. Evy Kyselé v právní věci žalobce: T. V. A., zast. Mgr. Janem Lipavským, advokátem, se sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 10. 2004, č. j. 36 Az 176/2004 - 16,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 10. 2004, č. j. 36 Az 176/2004 – 16, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dálejen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá shora označené usnesení Krajského soudu v Brně, kterým byla odmítnutajeho žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 17. 6. 2004, č. j. OAM-1778/VL-06-ZA-03-2004. Tímto rozhodnutím nebyl stěžovateli udělen azyl podle § 12, 13 odst. 1, 2 a § 14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu). Současně bylo vysloveno, že na stěžovatele se nevztahuje překážka vycestování.
V kasační stížnosti stěžovatel rovněž požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Proti označenému usnesení podal stěžovatel žalobu. V žalobě stěžovatel přitom zejména uvedl, že se nemůže vrátit do vlasti kvůli politickému režimu; lidská práva jsou na takové úrovni, že by nemohl přežít. Dále uvedl, že ve své vlasti působil v organizaci, která požadovala pluralitu politických stran; mohl by být při návratu za tyto názory zatčen.
Následným usnesením Krajského soudu v Brně byla žaloba odmítnuta. Krajský soud v odůvodnění rozhodnutí zejména uvedl, že soudje vázán žalobními body, přičemž není povinen za stěžovatele dovozovat jakákoliv tvrzení. Dále uvedl, že označené podání nemá základní náležitosti podání dle § 37 odst. 2 a 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dálejen „s. ř. s.“), ale i náležitosti vymezené v ustanovení § 71 odst. 1 písm. a) až f) označeného zákona a ve věci nebylo možné meritornějednat. Nebyly tak splněny podmínky řízení, přičemž vady podání byly neodstranitelné, nebje nebylo možno v zákonem stanovené lhůtě odstranit (§ 71 odst. 2 s. ř. s.).
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel kasační stížnost, a to z důvodů vymezených v písm. b) a e) § 103 odst. 1 s. ř. s.
Stěžovatel v kasační stížnosti zejména uvedl, že rozhodnutíje nezákonné z důvodu porušení § 37 s. ř. s., neboť podatel nebyl vyzván k odstranění vad podané žaloby, včetně stanovení příslušné lhůty k takovému úkonu. Ve spojení s tím namítl i porušení zásady rovnosti účastníků, pokud by některý z účastníků řízení vyzván byl a jiný v obdobné věci nikoliv. Stěžovatel uvedl, žejeho podání obsahovalo žalobní bod, neboť v žalobě popsal, z jakého důvodu se nemůže vrátit do Vietnamu. Případným doplněním žaloby by stěžovatel nerozšiřoval nepřípustně žalobní body ve smyslu § 71 odst. 2 s. ř. s. Současně stěžovatel odkázal na úpravu účinnou před účinností s. ř. s., na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu, a dovodil odepření spravedlnosti v případě aplikace kratší doby pro podání žaloby dle zákona o azylu, nežje tomu v s. ř. s. Dále stěžovatel uvedl, že označené správní rozhodnutí nemá náležitosti správního rozhodnutí, když není podepsáno oprávněnou osobou, ale toliko osobou, která se podepsala za správnost a upozornil na okolnosti s tím související. Upozornil rovněž mimo jiné na skutečnost, že v důsledku toho, že takto žalovaný doručuje téměř všechna azylová rozhodnutí, dochází k hodnocení České republiky jako neprávního státu, přičemž stát by měl zákony dodržovat v první řadě.
Na základě výše uvedeného pak stěžovatel požadoval, aby bylo napadené usnesení zrušeno a vráceno k dalšímu řízení.
Žalovaný podal ke kasační stížnosti stručné vyjádření, ve kterém zejména uvedl, že popírá oprávněnost podané kasační stížnosti, neboť se domnívá, že jak správní rozhodnutí, tak i usnesení krajského soudu, byly vydány v souladu s právními předpisy. K namítaným vadám rozhodnutí odkázal na judikaturu. Navrhl zamítnutí kasační stížnosti a nepřiznání odkladného účinku.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§ 109 odst. 2, 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační stížnostje důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kdeje žadatel chráněn před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle § 78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu, mj. pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku ‑ takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, kteráje 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti pakje rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranujen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
K věci samé pak Nejvyšší správní soud uvádí, že z obsahu kasační stížnosti plyne, že se stěžovatel dovolává důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. b) a e) s. ř. s. Z důvodu, že podání stěžovatele bylo Krajským soudem v Brně odmítnuto, však přichází v úvahu toliko stížnostní důvod vymezený v § 103 odst. 1 písm. e), a proto se Nejvyšší správní soud zabýval naplněním pouze tohoto důvodu, tedy tím, zda usnesení o odmítnutí návrhu bylo nezákonné, přičemž tvrzenou nezákonnost v usnesení Krajského soudu v Brně o odmítnutí návrhu shledal.
Ze soudního a správního spisu totiž Nejvyšší správní soud zjistil, že rozhodnutím žalovaného ze dne 17. 6. 2004, č. j. OAM-1778/VL-06-ZA-03-2004, které bylo stěžovateli doručeno dne 8. 7. 2004 nebyl stěžovateli udělen azyl podle § 12, 13 odst. 1, 2 a § 14 zákona o azylu. Současně bylo vysloveno, že na stěžovatele se nevztahuje překážka vycestování. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel osobně dne 8. 7. 2004 podání, označené jako žaloba. V žalobě zejména uvedl, že se nemůže vrátit do vlasti kvůli politickému režimu, lidská práva jsou tam na takové úrovni, že by nemohl přežít. Ve vlasti působil v organizaci, která požadovala pluralitu politických stran, tudíž by mohl být při návratu za tyto názory zatčen. Proto znovu požadoval, aby bylajeho žádost o azylještějednou posouzena, a mohl zůstat „tady“, v demokracii.
Označené skutečnosti uvedené v podání (žalobě), zejména pak tvrzení stěžovatele o tom, že se nemůže vrátit do vlasti kvůli politickému režimu, lidská práva jsou na takové úrovni, že by nemohl přežít, ve vlasti působil v organizaci, která požadovala pluralitu politických stran a mohl by být při návratu za tyto názory zatčen, podle Nejvyššího správního soudu splňují požadavky na žalobní bod. Žaloba (podání) vedle toho sice vykazuje určité dílčí nedostatky, tyto jsou však nedostatky odstranitelnými.
V podání stěžovatele, doručeném Krajskému soudu v Brně dne 8. 7. 2004 (tj. téhož dne, kdy bylo stěžovateli doručeno napadené rozhodnutí žalovaného) a označeném jako žaloba proti správnímu rozhodnutí OAMP MV ČR č. j. OAM-1718/VL-06-ZA-03-2002,je uvedeno, kdoje podatelem, jaké správní rozhodnutí a v zásadě i v jakém rozsahuje napadáno. Z obsahu podáníje dále zřejmé, že stěžovatel s napadeným rozhodnutím nesouhlasí a podává proti němu žalobní návrh. Z obsahu spisu vyplývá, že již v návrhu na zahájení řízení o udělení azylu ze dne 20. 4. 2004 namítal, že ve Vietnamu není svobody a že slyšel, že v České republice se dodržují lidská práva. Za této situace z odůvodnění žaloby (nemůže se vrátit do vlasti kvůli politickému režimu, lidská práva jsou na takové úrovni, že by nemohl přežít, ve vlasti působil v organizaci, která požadovala pluralitu politických stran a mohl by být při návratu za tyto názory zatčen) vyplývá, že stěžovatel, ač nevýslovně, nesouhlasí se zjištěním skutkového stavu věci a sjeho právním posouzením. Ze závěru žaloby potomjednoznačně vyplývá, že stěžovatel požadoval vydání rozsudku, jímž by Krajský soud v Brně měl napadené rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, č. j. OAM-1718/VL-06-ZA-03-2002, zrušit a věc vrátit žalovanému správnímu orgánu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Brně žalobu stěžovatele, kterou napadá rozhodnutí žalovaného správního orgánu, odmítl s odkazem na neodstranitelný nedostatek podmínek řízení, který spatřoval ve skutečnosti, že podání stěžovatele neobsahovalo náležitosti uvedené v ustanovení § 37 odst. 2 a 3 a § 71 odst. 1 písm. d) – f) s. ř. s. Svůj závěr o neodstranitelnosti vad podání opřel soud o ustanovení § 71 odst. 2 s. ř. s. Podle věty třetí tohoto ustanoveníje možné rozšířit žalobu na dosud nenapadené výroky rozhodnutí, nebo ji rozšířit o další žalobní body, pouze ve lhůtě pro podání žaloby.
Nejvyšší správní soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že neexistuje zákonná povinnost soudu v případech, kdy žaloba neobsahuje žádný žalobní bod, vyzývat žalobce k odstranění těchto vad ve smyslu § 37 odst. 5 s. ř. s., neboť takto široce pojímaná povinnost soudu by odporovala zásadě dispoziční a zásadě koncentrace řízení, v souladu s nimižje řízení o žalobě koncipováno (viz např. rozsudek č. j. 2 Azs 9/2003 – 40 ze dne 23. 10. 2003 publikovaný pod č. 113/2004 Sb. NSS). Nejvyšší správní soud zároveň považuje za rozhodné, že ustanovení § 71 odst. 2 věty třetí s. ř. s. stanoví lhůtu pouze pro rozšíření žaloby na dosud nenapadené výroky rozhodnutí nebo o další žalobní body, a tedy v souladu s konstantní judikaturou i pro doplnění žalobního bodu do podání, které dosud žádný žalobní bod neobsahovalo, nikoliv však na odstranění jiných vad žaloby. Vady žaloby jsou přitom odstranitelné postupem podle § 37 odst. 5 s. ř. s., podle kterého předseda senátu usnesením vyzve podatele k opravě nebo odstranění vad podání a stanoví k tomu lhůtu. Nejde-li tedy o situaci, kdy podání neobsahuje žádný žalobní bod, a jde-li naopak o situaci, kdy žalobní bodje formulován nedostatečně přesně a podrobně, popřípadě chybí-li v žalobě jiné náležitosti než žalobní body či vymezení rozsahu napadení správního rozhodnutí,je soud povinen postupovat podle ustanovení § 37 odst. 5 s. ř. s. a usnesením vyzvat podatele k opravě nebo odstranění vad podání tak, aby mohlo být věcně projednáno. Pouze v případě, že podání není ve stanovené lhůtě doplněno nebo opraveno a v řízení není možno pro tento nedostatek pokračovat, odmítne soud usnesením řízení o takovém podání, přičemž o tomto následku musí být podatel ve výzvě poučen.
V dané věcije tak předmětem sporu otázka, zda byl v žalobě uveden žalobní bod či nikoliv, neboť pouze v druhém případě se takový nedostatek žaloby stane po uplynutí lhůty stanovené v ustanovení § 71 odst. 2 věty třetí s. ř. s. neodstranitelným. Vzhledem k tomu, že z obsahu podané žalobyje zřejmé, že stěžovatel s napadeným rozhodnutím nesouhlasí a žádá nové posouzení své věci, aby „tady v demokracii“ mohl zůstat, čímž fakticky požaduje zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného správního orgánu, namítá, že se nemůže vrátit do vlasti kvůli politickému režimu, lidská práva jsou na takové úrovni, že by nemohl přežít, ve vlasti působil v organizaci, která požadovala pluralitu politických stran a mohl by být při návratu za tyto názory zatčen, a tak, ač nevýslovně, nesouhlasí se zjištěním skutkového stavu věci a sjeho právním posouzením, má Nejvyšší správní soud za to, že taková dikce podání splňuje minimální požadavky na formulaci žalobního bodu, neboť z ní lze usoudit na právní argumentaci a částečně i na skutková tvrzení, o něž žalobní bod opírá. V tomto závěru Nejvyšší správní soud vychází rovněž ze své judikatury – rozsudek sp. zn. 1 Azs 28/2004 ze dne 28. 4. 2004, podle něhožjestliže žalobce namítal vady správního řízení toliko v obecné rovině, tj. omezil sejen na citaci příslušných ustanovení správního řádu, aniž by uvedl, v čem konkrétně měly tyto vady spočívat, postupoval krajský soud v souladu se zákonem,jestliže procesní postup žalovaného v řízení přezkoumal obecně ve vztahu k obsahu správního spisu a neshledal v postupu žalovaného pochybení.
Z podání (žaloby) stěžovatele tak bylo zřejmé, v jakém rozsahu správní rozhodnutí napadá a rovněž důvody, proč tak činí, přičemž výše uvedené bylo možno považovat za žalobní bod ve smyslu § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Proto by se v dané věci, v případě výzvy krajského soudu k odstranění vad podání, nejednalo o rozšiřování žaloby,ježje po uplynutí lhůty projejí podání vyloučeno (§ 71 odst. 2 věta třetí s. ř. s.), nýbrž o upřesnění, resp. rozvedení stávajícího žalobního bodu, kteréje možné, resp. tam, kdeje to třeba, i nezbytné, učinit i po marném uplynutí této lhůty. Krajský soud v Brně měl v případě, že zjistil jiné vady žaloby než absenci jakéhokoliv žalobního bodu či absenci vymezení rozsahu, v němžje rozhodnutí napadáno, vyzvat stěžovatele k opravě nebo odstranění vad podání podle ustanovení § 37 odst. 5 s. ř. s., neboť takové opravě či odstranění vad nebránilo uplynutí lhůty podle ustanovení § 71 odst. 2 věty třetí. Podmínky pro odmítnutí návrhu by pak byly splněny pouze tehdy,jestliže by podání nebylo opraveno nebo doplněno ve lhůtě uvedené ve výzvě soudu.
Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že má-li žaloba jiné vady, než absenci jakéhokoliv žalobního bodu či absenci vymezení rozsahu, v němžje rozhodnutí napadáno, vyzve předseda senátu žalobce k odstranění vad podání podle ustanovení § 37 odst. 5 s. ř. s. i po uplynutí lhůty podle ustanovení § 71 odst. 2 věty třetí s. ř. s. To platí i pro upřesnění žalobních bodů již v žalobě obsažených (shodně též rozsudek NSS č. j. 2 Azs 64/2004 – 46 ze dne 9. 8. 2004).
Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že důvod kasační stížnosti uvedený v ustanovení § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. byl prokázán, neboť v posuzovaném případě nebyly splněny podmínky pro odmítnutí podání. Proto kasační stížností napadené usnesení Krajského soudu v Brně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V tomto řízeníje krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem v tomto rozsudku (§ 110 odst. 3 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne podle § 110 odst. 2 s. ř. s. Městský soud v Praze v novém rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2005
JUDr. Dagmar Nygrínová předsedkyně senátu |
245011 | [OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Milady Haplové v právní věci žalobkyně: O. P., zastoupena JUDr. Petrem Práglem, advokátem, se sídlem Dlouhá 5, Ústí nad Labem, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 6. 2005, č. j. 14 Az 268/2004 - 21,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
III. Ustanovenému právnímu zástupci žalobce, JUDr. Petru Práglovi, se odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů nepřiznává.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dálejen „stěžovatelka“) včas podanou kasační stížností napadá usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 14 Az 268/2004 - 21 ze dne 1. 6. 2005, kterým bylo zastaveno řízení ojejí žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 3. 2004,
č. j. OAM - 6491/VL - 10 - C09 - 2003, jímž stěžovatelce nebyl udělen azyl ve smyslu § 12, 13 a 14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a nebyly na ni vztaženy překážky vycestování podle ustanovení § 91 téhož zákona. Krajský soud řízení o žalobě zastavil, neboť stěžovatelka vzala žalobu zpět.
Stěžovatelka v kasační stížnosti namítá, že žalobu vzala zpět proto, že jí bylo orgány Ministerstva vnitra, resp. orgány cizinecké policie výslovně sděleno, že pokud uzavřela sňatek se státním občanem České republiky a trvale s ním žije ve společné domácnosti, může požádat o udělení trvalého pobytu. Podmínkou všakje, že nesmí běžet řízení o udělení azylu. Žalobkyně se proto domnívá, že napadené usnesení krajského soudu trpí vadou ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dálejen „s. ř. s.“), neboť usnesení krajského souduje nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost, resp. trpí jinou vadou řízení před soudem, a to proto, že stěžovatelka neměla v úmyslu vzít žalobu zpět, aniž jí byl následně udělen trvalý pobyt na území ČR za účelem sloučení rodiny. Stěžovatelka v kasační stížnosti uvádí, že byla orgány cizinecké policie informována mylně, a to proto, že si příslušní pracovníci cizinecké policie patrně neuvědomili skutečnost, že stěžovatelce bylo dříve uloženo rozhodnutím Policie České republiky správní vyhoštění na dobu tří let. Od vydání rozhodnutí již uplynula více než polovina doby správního vyhoštění, stěžovatelka proto požádala Policii České republiky ve smyslu ust. § 122 odst. 5 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, o zrušení platnosti rozhodnutí o správním vyhoštění.
Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že kasační stížnost stěžovatele považuje za nedůvodnou, neboť se domnívá, že námitky stěžovatelky jsou s ohledem na obsah písemnosti, na základě které krajský soud řízení o žalobě zastavil, nepodložené. S ohledem na to žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Z obsahu soudního spisu Nejvyšší správní soud zejména zjistil, že stěžovatelka podala dne 1. 4. 2004 Krajskému soudu v Ústí nad Labem žalobu proti výše označenému rozhodnutí žalovaného. Dne 12. 5. 2005 pak byl témuž soudu doručen přípis stěžovatelky, v němž stojí: „Žalobkyně sděluje nadepsanému soudu, že dne 6. 5. 2005 uzavřela manželství s občanem České republiky … , a proto tímto podáním bere zpět v plném rozsahu podanou žalobu proti rozhodnutí Ministerstva vnitra České republiky č. j.: OAM - 649/VL - 10C09 - 2003 ze dne 10. 3. 2004 a současně bere zpět v plném rozsahu i podanou žádost o udělení azylu.“
Stěžovatelkaje osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byla účastnicí řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo (§ 102 s. ř. s.) a tuto kasační stížnost podala včas (§ 106 odst. 2 s. ř. s.). Stěžovatelka uplatňuje v kasační stížnosti důvod, který označuje za důvod ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. K tomu Nejvyšší správní soud podotýká, že svým obsahem nejde o důvod předvídaný tímto ustanovením, neboťjeho záměrem bylo postihnout vady rozhodnutí meritorních. Stěžovatelkou uplatňovaný důvodje nutno podlejeho obsahu subsumovat pod ustanovení § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., tedy pod námitku nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí nebo o zastavení řízení.
Nejvyšší správní soud za této situace napadený rozsudek krajského soudu v mezích řádně uplatněných kasačních důvodů a v rozsahu kasační stížnosti podle § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s. přezkoumal, přitom dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Jak již bylo řečeno, u procesního rozhodnutí, jímž se řízení zastavuje,je možné v rámci kasace reálně přezkoumat toliko to, zda jde o rozhodnutí zákonné. Rozhodnutí soudu by bylo nezákonné v případě, že by soud přistoupil k aplikaci normy,jejíž hypotéza nebyla naplněna skutkovými okolnostmi. Ustanovení § 47 s. ř. s. vymezuje jako skutkové situace, za nichž se uplatní dispozice této normy v podobě zastavení soudního řízení správního, zpětvzetí návrhu (písm. a/), prohlášení navrhovatele, že byl postupem správního orgánu po podání žaloby plně uspokojen (písm. b/), nebo stanoví-li tak s. ř. s. na jiném místě nebo jiný zákon (písm. c/). Podle Nejvyššího správního soudu není pochyb, že stěžovatelka svým procesním úkonem ze dne 12. 5. 2005 projevila vůči soudu vůli vzít žalobu zpět. Z hlediska hypotézy ustanovení § 47 písm. a) přitom není rozhodující, z jakého vnitřního motivu tak učinila. Toje ostatnějedním z aspektů zásady dispoziční, která řízení o žalobě v rámci soudního řízení správního zcela ovládá. Žalobceje dominus litis, pouze žalobceje tím, kdo rozhoduje svými procesními kroky o tom, že soudní řízení správní bude zahájeno, žalobce volí strategii vedení řízení a zároveňje nadán výsostným právem ze své vůle řízení kdykoliv ukončit. Z tohoto důvodu ustanovení § 47 písm. a) konečně nepřipouští, aby projev vůle žalobce směřující k zpětvzetí návrhu byl úkonem jakkoliv podmíněným, a soudu nepřísluší nijak vnitřní motivy žalobce, který svůj návrh bere zpět, zkoumat. Stěžovatelka svůj procesní úkon (zpětvzetí žaloby) nijak nepodmínila (což by způsobovalo neúčinnost takového úkonu a soud by k němu nepřihlížel). Omyl v procesním úkonu nemá za řízení žádný právní význam. Není totiž podstatné, co stěžovatelka úkonem zamýšlela projevit, rozhodujícíje, co projevila. V projednávané věci šlo o projev určitý a srozumitelný. Účinky takového úkonu našly svůj výraz v zastavení řízení a ani zjištění omylu nemůže na tomto následku nic změnit. Konečně nutno podotknout, že stěžovatelka ani nevzala svůj úkon zpět (§ 41a odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 64 s. ř. s.), což by bývala mohla učinit tak, aby odvolání zpětvzetí došlo soudu současně se zpětvzetím žaloby. Zastavil-li proto krajský soud na základě úkonu stěžovatelky řízení, nezákonnosti se nedopustil.
Ze shora uvedených důvodů tedy Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§ 110 odst. 1 s. ř. s.).
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, proto jí právo na náhradu nákladů nenáleží. To by náleželo žalovanému. Protože však žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné náklady,jež by mu vznikly ajež by překročily nákladyjeho běžné administrativní činnosti, ze spisu nezjistil, rozhodl tak, že žalovanému, přestože měl ve věci plný úspěch, se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Stěžovatelce byl pro řízení o kasační stížnosti usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 14 Az 268/2004 - 44 ze dne 24. 2. 2006 ustanoven zástupcem advokát JUDr. Petr Prágl. Vzhledem k tomu, že ustanovený zástupce na výzvu Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 6. 2006 (doručeno 9. 6. 2006) nesdělil, jaké úkony právní služby po svém ustanovení učinil, Nejvyšší správní soud v souladu s poučením, které ve výzvě bylo obsaženo, o případné odměně za zastupování a náhradě hotových výdajů rozhodoval podle skutečností zřejmých ze spisu. Protože ze spisu nebylo zřejmé, že by ustanovený zástupce stěžovatelky učinil jakýkoliv úkon právní služby ve smyslu ustanovení § 11, zejména pak § 11 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů, rozhodl Nejvyšší správní soud, jakje uvedeno ve výroku III.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2006
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu |
549247 | 57A 40/2013-48
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Kuchynky a soudců JUDr. Václava Roučky a Mgr. Jaroslava Škopka v právní věci žalobkyně: I.V., státní příslušnost Ukrajina, zastoupené Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, se sídlem Praha 1, Opletalova 25, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech cizinců, se sídlem Praha 4, náměstí Hrdinů 1634/3, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 9. dubna 2013, čj. MV-121378-4/SO/sen-2012,
takto:
i. Žaloba se zamítá.
i. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení .
Odůvodnění
Žalobou datovanou dne 7. 5. 2013 se žalobkyně domáhala zrušení rozhodnutí žalované ze dne 9. 4. 2013, čj. MV-121378-4/SO/sen-2012 (dále téžjen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Ministerstva vnitra České republiky, Odboru azylové a migrační politiky (dále téžjen „prvoinstanční správní orgán“), ze dne 25. 9. 2012, čj. OAM-58092-7/DP-2012 (dále téžjen „prvoinstanční rozhodnutí“), o zastavení řízení o žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky za účelem společného soužití rodiny.
Podmínky vstupu cizince na území ČR a vycestování cizince z území ČR jsou upraveny, podmínky pobytu cizince na území ČR jsou stanoveny a působnost Policie České republiky, Ministerstva vnitra a Ministerstva zahraničních věcí v této oblasti státní správyje vymezena zákonem č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále téžjen „zákon o pobytu cizinců“).
Správní řízení bylo upraveno zákonem č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále téžjen „správní řád“).
Řízení ve správním soudnictvíje upraveno zákonem č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále téžjen „s. ř. s.“ nebo „soudní řád správní“).
[I] Žaloba, vyjádření žalované k žalobě
1. Žaloba
Žalobkyně vyslovila přesvědčení, že žádost o povolení k dlouhodobému pobytu podala v souladu se zákonem, proto měla být meritorně projednána. V té souvislosti zdůraznila, že žalovaný se řádně nevypořádal s odvolací námitkou, kterou žalobkyně považovala za stěžejní. Prvoinstanční správní orgán zastavil řízení s odůvodněním, že žalobkyně údajně nebyla oprávněna podat žádost o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem sloučení rodiny na území ČR, neboť zde nepobývala na vízum nad 90 dnů, jakje vyžadováno § 42a odst. 6 zákona o pobytu cizinců. V odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí se správní orgán zdánlivě sofistikovaným způsobem snaží odůvodnit, proč, dlejeho názoru, pobyt na území dle § 60 odst. 7 zákona o pobytu cizinců,jehož podmínky účastník řízení splňuje/splňoval, neodpovídá požadavkům § 42 odst. 6 zákona o pobytu cizinců. Zjednodušeně řečeno, prvoinstanční správní orgán se domníval, že žalobkyně podáním žádosti o trvalý pobyt a následným podáním žádosti o vízum za účelem strpění obchází zákon. Prvoinstanční správní orgán dále poněkud zmatečně vysvětluje, že: ,,Podáním výše uvedených žádostí může dojít ke vzniku fikce pobytu dle ust. § 60 odst. 7, ale tento pobyt se nemůže rovnat pobytu na vízum nad 90 dnů,jelikož pobyt cizince se pouze považuje za pobyt na vízum nad 90 dnů.“. Takové odůvodněníje, dle žalobkyně, zcela zmatečné a nemá oporu v platné právní úpravě. Jedná se pouze o domněnky, lépe řečeno přání správního orgánu, jak by se mělo uvedené ustanovení zákona interpretovat, nikoli o interpretaci zákonnou. Zjevná účelovost postupu správního orgánu, kteráje v rozporu se základními zásadami správního řízení, zejména s § 2 odst. 1 a § 4 odst. 1 a 4 správního řádu, pak vyplývá z názoru, že smyslem § 67 zákona o pobytu cizincůje umožnění dočasného setrvání cizince na území do vydání rozhodnutí ojeho žádosti o vízum strpění a nikoli umožnění podání dalších žádostí. Správní orgán se tím snaží alternovat (zřejmě dlejeho názoru chybějící) legislativu, což mu však nepřísluší ajeho postupje v rozporu s § 2 odst. 2 správního řádu.
Žalovaný tuto argumentaci nijak nevyvrátil, naopak na str. 3 odůvodnění napadeného rozhodnutí se vyjádřil k tomu, že žalobkyně měla v době podání žádosti tzv. výjezdní příkaz a ten jí k podání žádosti o dlouhodobý pobyt neopravňoval. Žalobkyně ovšem nedovozuje oprávněnost podání předmětné žádosti z výjezdního příkazu, nýbrž právě tak, jak ve svém odvolání zdůrazňuje, tedy z § 60 odst. 7 zákona o pobytu cizinců, neboť žalobkyni v době podání svědčila fikce pobytu. Odvolací správní orgán se touto námitkou vůbec nezabýval, přičemž sejedná o námitku klíčovou. Napadené rozhodnutíje tak nepřezkoumatelné a v rozporu s § 2, § 3 a § 68 odst. 3 správního řádu a rovněž v rozporu s § 60 odst. 7 a § 42 zákona o pobytu cizinců.
1. Vyjádření žalované k žalobě
Žalovaný správní orgán se k žalobě vyjádřil v podání ze dne 10. 7. 2013 a navrhoval ji zamítnout. Argumentačně vycházel z odůvodnění správních rozhodnutí obou stupňů.
[II] Skutkový základ věci
Žalobkyně měla v období od 21. 7. 2008 do 19. 7. 2010 povolen dlouhodobý pobyt na území ČR. Dne 14. 6. 2010 podala žádost o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání. O neprodloužení tohoto povolení bylo pravomocně rozhodnuto rozhodnutím ze dne 4. 6. 2010, čj. MV-8890-2/SO-2011. Dne 21. 8. 2012 byl žalobkyni udělen výjezdní příkaz s platností od 21. 8. 2012 do 19. 9. 2012. Žalobkyně podala dne 17. 9. 2012 mj. žádost o povolení k dlouhodobému pobytu. Prvoinstanční správní orgán usnesením ze dne 25. 9. 2012, čj. OAM-58092-7/DP-2012, správní řízení ve věci žádosti zastavil s tím, že podle § 169 odst. 8 písm. c) zákona o pobytu cizinců se řízení usnesení zastaví,jestliže cizinec podal na území žádost o povolení k dlouhodobému nebo trvalému pobytu, ač k podání žádosti na území není oprávněn. Správní orgán mj. konstatoval, že „(…) žadatelka se pokusila podáním žádosti o povolení k trvalému pobytu, resp. žádostí o vízum strpění, získat fikci pobytu dle ust. § 60 odst. 7 zák. č. 326/1999 Sb. a tím o splnění podmínky pro podání žádosti o dlouhodobý pobyt za účelem „společného soužití rodiny na území“ podle § 42a odst. 6 zák. č. 326/1999 Sb. Správní orgán v tomtojednání spatřuje obcházení smyslu zákona a pokus o zneužití fikce pobytu pro legalizaci pobytu žadatelky na území ČR.“.
Žalobkyně se proti prvoinstančnímu rozhodnutí odvolala. Rozhodnutím ze dne 9. 4. 2013, čj. MV-121378-4/SO/sen-2012, bylo odvolání zamítnuto. Žalovaný se ztotožnil se závěry prvoinstančního správního orgánu, k čemuž mj. uvedl, že „(…) Jelikož odvolatelka dne 17. 9. 2012 podala žádost o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny na území správnímu orgánu I. stupně v Plzni, nebyla k tomu na území České republiky oprávněna. Svou žádost byla oprávněna podat na zastupitelském úřadu České republiky.“.
[III] Posouzení věci krajským soudem
Soud po provedenémjednání dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, přičemž o žalobních námitkách uvážil následovně.
Předně, napadené rozhodnutí nelze považovat za nepřezkoumatelné z důvodů, jimiž argumentuje žalobkyně. Soud se neztotožňuje sjejím názorem, že se žalovaný vůbec nevypořádal s odvolací námitkou (dle žalobkyně klíčovou) o tom, že žalobkyně byla oprávněna podat žádost o povolení k dlouhodobému pobytu na území ČR, neboť jí svědčila fikce pobytu. Žalovaný se s touto námitkou vypořádal tím, že ji neuznal jako oprávněnou, přitakal názoru prvoinstančního správního orgánu o tom, že postup založený na tvrzené fikci pobytuje snahou o obcházení zákona a svůj názor popsal v napadeném rozhodnutí. Námitka nepřezkoumatelnosti, tak jak ji žalobkyně uplatnila, proto nebyla důvodná.
Stěžejní žalobní námitkou bylo tvrzení, že žalobkyně byla oprávněna podat žádost o povolení k dlouhodobému pobytu na území ČR (a nikoliv na zastupitelském úřadu ČR), neboť jí svědčila fikce pobytu.
Ani s tímto tvrzením se soud neztotožnil.
Žalobkyně v době, kdy jí byl již udělen výjezdní příkaz, podala (dne 17. 9. 2012) zároveň a) žádost o povolení k dlouhodobému pobytu, b) žádost o povolení k trvalému pobytu, a c) žádost o udělení víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území. Žádost o povolení k dlouhodobému pobytu (přičemž řízení a rozhodnutí o ní jsou předmětem tohoto soudního přezkumu) byla odůvodněna společným soužitím rodiny, a to ve smyslu § 42a odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců.
Podle § 42a odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců žádost o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny na územíje oprávněn podat cizinec, kterýje manželem cizince s povoleným pobytem
Podle § 42a odst. 5 zákona o pobytu cizinců žádost o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny podává cizinec na zastupitelském úřadu.
Podle § 42a odst. 6 zákona o pobytu cizinců v průběhu pobytu na území na vízum k pobytu nad 90 dnů nebo na povolení k dlouhodobému pobytu vydané za jiným účelem může cizinec žádost o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny podat na území ministerstvu.
Zákon o pobytu cizinců tak primárně umožňuje podat žádost ve smyslujeho § 42a odst. 1 písm. a) ve spojení s § 42a odst. 5 na zastupitelském úřadu. Jen v případech, které jsou výslovně uvedeny v § 42a odst. 6 zákona o pobytu cizinců,je možné tak učinit na území ČR. Těmito případy jsou pobyt na území na vízum k pobytu nad 90 dnů nebo na povolení k dlouhodobému pobytu vydané za jiným účelem. Žalobkyně se v době podání žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu nacházela v režimu výjezdního příkazu, povolení k dlouhodobému pobytu vydané za jiným účelem (jakožto druhá z možností opravňující podat žádost o povolení k dlouhodobému pobytu ve smyslu § 42a odst. 6 zákona o pobytu cizinců na území ČR) jí vydáno nebylo.
Ve stejný den, tedy 17. 9. 2012, žalobkyně podala žádost o udělení víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území (jehož udělením by tak mohla být naplněna první možnost předpokládaná 42a odst. 6 zákona o pobytu cizinců).
Podle § 33 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců Ministerstvo udělí vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území cizinci, který v době platnosti oprávnění k pobytu,jehož platnost nelze prodloužit, požádal na území o vydání povolení k trvalému pobytu, pokudje k tomu podle § 69 oprávněn a o této žádosti nebylo rozhodnuto v době platnosti oprávnění k pobytu cizince na území.
Předpokladem pro udělení víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na územíje, že cizinec požádal na území o vydání povolení k trvalému pobytu, pokudje a) k tomu podle § 69 oprávněn a b) o této žádosti nebylo rozhodnuto v době platnosti oprávnění k pobytu cizince na území.
Ze správního spisuje zřejmé, že žalobkyně podala dne 17. 9. 2012 rovněž žádost o povolení k trvalému pobytu ve smyslu § 68 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Podle tohoto ustanovení povolení k trvalému pobytu se na žádost vydá cizinci po 5 letech nepřetržitého pobytu na území. Podle § 69 odst. 5 zákona o pobytu cizinců žádost o povolení k trvalému pobytu podle § 68 odst. 1 podává cizinec ministerstvu, pokud na území pobývá na dlouhodobé vízum, povolení k dlouhodobému pobytu nebo na základě dokladu vydaného k pobytu na území podle zvláštního právního předpisu; žádost podle § 68 odst. 5je oprávněn podat též na zastupitelském úřadu.
Jakje uvedeno výše, žalobkyně dne 17. 9. 2012, tedy v den podání všech tří žádostí, pobývala na území ČR v režimu výjezdního příkazu. K podání žádosti o povolení k trvalému pobytu na ministerstvu podle § 69 odst. 5 tak nebyla oprávněna, protože na území ČR nepobývala ani na dlouhodobé vízum, ani na povolení k dlouhodobému pobytu, ani na základě dokladu vydaného k pobytu na území podle zvláštního právního předpisu. Oprávněnost k podání žádosti o povolení k trvalému pobytu podle § 69 zákona o pobytu cizincůje všakjednou z podmínek předpokládaných § 33 odst. 1 písm. c) téhož zákona pro udělení víza k pobytu nad 90 dnů. Nadto, žalobkyně nečinila sporným tvrzení prvoinstančního správního orgánu o tom, že o žádosti o udělení víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území rozhodl a rozhodnutí doručil dne 19. 9. 2012, tedy v poslední den lhůty stanovené ve výjezdním příkazu opravňujícího žalobkyni k setrvání na území ČR. Nebyl tak splněn ani druhý předpoklad daný § 33 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců, tedy to, že o této žádosti nebylo rozhodnuto v době platnosti oprávnění k pobytu cizince na území. Z toho důvodu tak nemohl být uplatněn ani režim plynoucí z § 60 odst. 7 zákona o pobytu cizinců, podle kterého pokud o žádosti o udělení víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území podle § 33 odst. 1 písm. c) nebylo rozhodnuto v době platnosti oprávnění k pobytu cizince na území, považuje sejeho další pobyt na území za pobyt na toto vízum, a to až do rozhodnutí o žádosti.
Dalším argumentem pro nedůvodnost uplatněné námitkyje striktní znění § 50 odst. 3 zákona o pobytu cizinců, podle něhož výjezdní příkaz opravňuje cizince k přechodnému pobytu na území po dobu, kteráje nezbytná k provedení neodkladných úkonů, a k vycestování z území. Zákonodárce tak jasně vymezil prostor, v němž se cizinec po udělení výjezdního příkazu nachází, a tímje pouze provedení neodkladných úkonů a následně samotné vycestování. Vzhledem k povaze výjezdního příkazuje zřejmé, že oněmi „neodkladnými úkony“ jsou úkony směřující k naplnění cíle výjezdního příkazu, kterýmje vycestování z území ČR. Lze si představit, že zákonodárce takto formulovaným zněním ustanovení § 50 odst. 3 zamýšlel např. obstarání jízdních dokladů, vyřízení nezbytných formalit k opuštění ČR atp. Za úkon směřující k vycestování z ČR však nelze považovat podávání žádostí za účelem prodloužit si pobyt v ČR, jak se tomu stalo v případě žalobkyně.
Soud z výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že správní orgány v řízení o žádosti žalobkyně o povolení k dlouhodobému pobytu nepochybily. Žaloba v intencích žalobních námitek nebyla shledána důvodnou, a soud ji proto ve smyslu § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
[IV] Náklady řízení
Stran náhrady nákladů řízení soud vycházelze znění § 60 odst. 1 věty prvé s. ř. s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalovaný se však práva na náhradu nákladů řízení vzdal, a proto bylo rozhodnuto, že na náhradu nákladů řízení nemá žádný z účastníků právo.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě do dvou týdnů pojeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek,je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodůjej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel,jeho zaměstnanec nebo člen, který za nějjedná nebojej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, kteréje podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat najeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.
V Plzni dne 16. května 2014
JUDr. PhDr. Petr Kuchynka, Ph.D., v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení:
Helena Kováříková |
442044 | č. j. 57 A 40/2018 - 157
[OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Alexandra Krysla a soudců Mgr. Lukáše Pišvejce a JUDr. Veroniky Burianové ve věci
V.T.D., státní příslušnost Vietnamská socialistická republika
žalobce: v ČR bytem …
zastoupený advokátem Mgr. Petrem Václavkem
sídlem Opletalova 1417/25, 110 00 Praha 1
proti
žalovanému:Ministr zahraničních věcí
sídlem Loretánské náměstí 5, 118 00 Praha 1
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 3. 2018, č. j. 101191-3/2018-OPL,
takto:
i. Rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 3. 2018, č. j. 101191-3/2018-OPL, a usnesení Velvyslanectví České republiky v Hanoji ze dne 15. 12. 2017, č. j. 3765/2017-HANOI-65/a, se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
ii. Žalovanýje povinen uhradit žalobci náklady řízení ve výši 15.342 Kč ve lhůtě do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce Mgr. Petra Václavka, advokáta.
Odůvodnění:
I.
Napadené rozhodnutí
1. Žalobce se žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 3. 2018, č. j. 101191-3/2018-OPL (dálejen „napadené rozhodnutí“), jímž byl zamítnutjeho rozklad proti usnesení Velvyslanectví České republiky v Hanoji ze dne 15. 12. 2017, č. j. 3765/2017-HANOI-65/a (dálejen „prvoinstanční rozhodnutí“), kterým byla zamítnuta žádost žalobce o upuštění od osobního podání žádosti o zaměstnaneckou kartu a řízení o žádosti bylo zastaveno.
II.
Žaloba
1. Žalobce trval na tom, že zastupitelský úřad vjeho případě vydal nezákonné a nepřezkoumatelné rozhodnutí, přičemž žalovaný se s opravným prostředkem žalobce řádným a přezkoumatelným způsobem nevypořádal, a tím zatížil i své rozhodnutí nezákonností a nepřezkoumatelností.
2. V části IV. žaloby žalobce vznášel stěžejní námitku proti argumentaci zastupitelského úřadu i žalovaného, kterou se snažili deklarovat, že případ žalobce není možné považovat za odůvodněný pro upuštění od povinnosti osobního podání ve smyslu § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců. Zastupitelský úřad ve svém usnesení uvedl, že „odůvodněnými případy se přitom rozumí zvláštního zřetele hodné, zejména pak zdravotní důvody, kvůli nimž žadatel momentálně objektivně skutečně není schopen se na zastupitelský úřad dostavit. … Velvyslanectví České republiky v Hanojije toho názoru, že tuto podmínku žadatel žádným ze svých tvrzení uváděných v žádosti nesplnil.“ Žalovaný následně ve svém odůvodnění shrnul, že „z odůvodnění ZÚ Hanoj jasně vyplývá, že důvodem pro upuštění od povinnosti osobního podání žádosti jsou v zásadě zdravotní, resp. sociální důvody, a nikoliv tvrzená nefunkčnost systému Visapoint, administrativní, časová či finanční náročnost spojená s řízením o žádosti anebo … veřejný zájem na ochraně nejlepších zájmů účastníka řízení.“ Žalovaný však vzápětí ve své argumentaci pokračoval tvrzením, že „odůvodněný případ“je neurčitý právní pojem, a protoje předmětem správního uvážení zastupitelského úřadu, zda odůvodněnost v daném případě shledá či nikoliv. Ač žalobce souhlasil s tvrzením, že pojem „odůvodněný případ“ představuje neurčitý právní pojem, musel zároveň poukázat na nepřípustnost směšování institutů neurčitého právního pojmu a správního uvážení. Především pak právní teorie i ustálená judikatura shodně zavazují správní orgány k tomu, aby odůvodnění interpretace a aplikace neurčitého právního pojmu a využití diskreční pravomoci byly přezkoumatelné. Neurčitý právní pojem však není pokyn zákonodárce k libovůli správního orgánu. Samotnou podstatou neurčitého právního pojmu a vůbec důvodem, pročjej zákonodárce použije,je, že předem nelze specifikovat a ohraničit konkrétní případy, na které by se dané ustanovení mělo vztahovat. Poté, co správní orgán řádně definuje neurčitý právní pojem, musí též řádně vymezit skutkové okolnosti a přezkoumatelným způsobem odůvodnit, zdaje takto vymezený skutkový stav podřaditelný pod příslušný neurčitý právní pojem. Žalobce k tomu odkazoval na relevantní judikaturu Nejvyššího správního soudu.
3. Žalobce sám ze své procesní aktivity upozornil správní orgán na možná vodítka výkladu neurčitého právního pojmu „odůvodněných případů“. Poukázal na dikci § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců, dle které může zastupitelský úřadupustit od povinnosti osobního podání „bez uvedení důvodů cizincem, jsou-li mu důvody pro toto upuštění známy zjeho úřední činnosti“ či dokonce upustit od povinnosti osobního podání žádosti „pro určitý druh žádostí o pobytová oprávnění podaných v budoucnu, a to zejména v případech, pokudje cizinec nebojeho zaměstnavatel účastníkem vládou schváleného programu.“; dále pak poukázal na rozhodovací činnost jiných zastupitelských úřadů, ze které vyplývá, že odůvodněným případem může být např. i nepřiměřený zásah do rodinného či soukromého života žadatele (usnesení Generálního konzulátu České republiky v Šanghaji č. j. 733/2014-SHANG III dne 2. 12. 2014).
4. Správní orgány obou stupňů se dopustily zásadního pochybení v intepretaci neurčitého právního pojmu, kdy tento zastupitelský úřad zcela bezdůvodně a nepřezkoumatelně zúžil na důvody zdravotní a žalovaný pak tento výklad potvrdil (a navíc chybně, když žalovaný vyslovil souhlas s názorem zastupitelského úřadu, že se májednat především o důvody zdravotní a sociální, ačkoliv důvody sociální zastupitelský úřad neuvádí). Žalovaný ani zastupitelský úřad nevzali v potaz samotnou dikci zákona o pobytu cizinců,jeho účel a smysl ani poukazovanou praxi dalších zastupitelských úřadů. Navíc i Nejvyšší správní soud v žalovaným citovaném rozsudku č. j. 10 Azs 219/2015 – 67 ze dne 27. 7. 2016 a priori nevyloučil, že by pod neurčitý právní pojem odůvodněných případů nemohly spadat překážky na straně zastupitelského úřadu, a zdůraznil, žeje nutné zohlednit všechny podstatné okolnosti. Kdyby měl zákonodárce úmysl omezit „odůvodněné případy“ pouze na překážky na straně žadatelů, případnějejich zdravotní indispozice, mohl by takto zúžit text samotného zákona, coževidentně neučinil a naopak a contrario zvolil právě variantu neurčitého právního pojmu, aby při výkladu inkriminovaného ustanovení mohla být adekvátně reflektována pestrost aplikační praxe. Žalovaný i zastupitelský úřad následně tento nedostatečně definovaný, respektive nezákonně toliko úzce vymezený neurčitý právní pojem nezákonně/chybně aplikovali na případ žalobce, kdy naprosto pominuli naprostou většinu skutkových okolností případu.
5. Žalobce měl tedy za to, že odůvodněné případy ve smyslu § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců představují neurčitý právní pojem, který byl chybně interpretován i aplikován správními orgány obou stupňů. Žalobce byl dále toho názoru, že s ohledem na teorii práva i judikaturu Nejvyššího správního souduje nutné odlišit neurčitý právní pojem a správní uvážení. Správní uvážení představuje dle názoru žalobce jasné mantinely stanovené zákonem, ve kterých se následně může správní orgán pohybovat, avšak v žádném případě z nich nesmí vybočit. Neurčitý právní pojem lze pak považovat de facto za opak správního uvážení, kdy správní orgán musí sám nalézat (samozřejmě s ohledem na znění i účel a smysl zákona, judikaturu a rozhodovací praxi) výklad tohoto pojmu a tento výklad pak aplikovat na konkrétní a jasně vymezené skutkové okolnosti daného případu, tedy posoudit, zda tyto skutkové okolnosti naplňují obsah příslušného neurčitého právního pojmu. Dle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu pak nelze tyto dva instituty směšovat a v případech, kdeje posuzován neurčitý právní pojem, se správní uvážení neuplatňuje.
6. I kdyby navíc soud shledal, že „odůvodněný případ“ ve smyslu § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců nepředstavuje neurčitý právní pojem, ale naopakje předmětem správního uvážení, měl žalobce za to, že ze strany správních orgánůjednoznačně nebylo dostáno byť i bazálním nárokům najeho řádnou aplikaci. I provedení správního uvážení má totiž svá pravidla a zákonné meze. Smysl správního uvážení spočívá vjeho objektivizovaném uplatňování. Proto správní uvážení nemůže znamenat libovůli správních orgánů a vést k objektivně nepodloženým závěrům. Žalobce v tomto směru poukázal na relevantní judikaturu Nejvyššího správního soudu. I v případě využití správního uvážení tedy měl zastupitelský úřad a následně i žalovaný povinnost jasně vymezit skutkový stav, resp. stěžejní okolnosti případu žalobce (což, jak vyplývá z níže uvedeného, řádně neučinili) a následně posoudit, zda daný skutkový stav spadá do mantinelů správního uvážení, a to vše s přezkoumatelným odůvodněním, za které prostá tvrzení, že „odůvodněnými případy se přitom rozumí zvláštního zřetele hodné, zejména pak zdravotní důvody,“ či „důvodem pro upuštění od povinnosti osobního podání žádosti jsou v zásadě zdravotní, resp. sociální důvody“jednoznačně nelze považovat. Zúžit odůvodněné případy ve smyslu § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců na důvody výhradně na straně žadatele aještě k tomu důvody zdravotní, resp. sociální, bez řádného a přezkoumatelného odůvodnění takového závěru,je nepřijatelné.
7. V části V. žaloby žalobce uváděl, že podal žádost o pobytové oprávnění včetně žádosti o prominutí povinnosti osobního podání v době, kdy bylo objektivní překážkou na straně zastupitelského úřadu znemožněno splnit zákonnou podmínku sjednání termínu pro osobní podání žádosti ve smyslu § 169f zákona o pobytu cizinců, přičemž tento stav byl vyvrcholením dlouhodobé nepřístupnosti zastupitelského úřadu. Faktem zůstává, že dne 30. 10. 2017 byla na webových stránkách zastupitelského úřadu zveřejněna informace, že systém Visapoint se ke dni 31. 10. 2017 (tedy k následujícímu dni!) ruší, nový systém bude zveřejněn až (!) dne 24. 11. 2017, fungovat by měl od 1. 12. 2017 a po celý měsíc listopad nebude umožněno sjednání nových termínů pro podání žádostí. Následně pak došlo k naprostému uzavření zastupitelského úřadu, když dne 8. 11. 2017 ve 12:19 SEČ (tedy ve Vietnamu po skončení úředních hodin žalovaného) bylo na webových stránkách zastupitelského úřadu zveřejněno, že zastupitelský úřad omezuje svůj provoz, a to od 9. 11. 2017 (následující den!) do 30. 11. 2017.
8. Dle názoru žalobceje nepřípustné, aby tak zásadní změnu, jakoje zrušení systému Visapoint, oznámil zastupitelský úřad den před účinností takové změny a nastolení nového systému bez jakýchkoliv informací odložil až na následující měsíc. Pokud správní orgány konečně uznaly nefunkčnost systému Visapoint a rozhodly se situaci změnit, měly dle názoru žalobce postupovat tak, aby všem a s dostatečným předstihem umožnily seznámit se s pravidly nového systému stanovování termínů pro podání žádostí, a následně umožnit plynulý přechod ze starého systému do nového (tak jak veřejná správa učinila například s příchodem nového registru řidičů či systémem EET – blíže k této komparaci případně u ústníhojednání).
9. Žalobce v této souvislosti poukázal na to, že z Dohody o narovnání a ukončení objednávkového systému MZV Visapoint uzavřené mezi Ministerstvem zahraničních věcí a společností AbsolutNET, s.r.o., kteráje dostupná v registru smluv pod ID smlouvy 3351624, zřetelně vyplývá, že dle původní smlouvy o zajištění systému Visapoint mezi těmito stranami měla být tato služba poskytována pouze do 31. 7. 2017 a pouze v důsledku nedostatečně rychlého přestupu na jiný systém (který Ministerstvo zahraničních věcí následně po počátečním neúspěchu naplánovalo na 1. 11. 2017) bylo nutné na základě společné dohody překlenout období od 1. 8. 2017 do 31. 10. 2017; dáleje zde uvedeno, že již dne 21. 9. 2017 vyzvalo Ministerstvo zahraničních věcí společnost AbsolutNET, s.r.o. k poskytnutí cenového odhadu provedení činností souvisejících s ukončením systému Visapoint ke dni 31. 10. 2017. Z těchto okolnostíje naprosto zřejmé, že Ministerstvo zahraničních věcí,jehožje zastupitelský úřad de facto organizační složkou, vědělo o časovém ohraničení „fungování“ systému Visapoint již od roku 2014, kdy byla uzavřena původní smlouva, případně ke dni 31. 7. 2017, resp. nejpozději 21. 9. 2017, kdy vyzvalo společnost zajišťující systém Visapoint ke kalkulaci činností vedoucí kjeho ukončení ke dni 31. 10. 2017. Je tedy zřejmé, že žalovaný i zastupitelský úřad měli objektivně dostatek času na zveřejnění informací o změně podmínek sjednávání termínů pro podání žádosti ve smyslu § 169f zákona o pobytu cizinců.
10. Postup zastupitelského úřadu, který žalovaný aproboval, se však vymykal veškerým právním předpisům i představám o slušnosti a logickém uvažování. Tak jako mají žadatelé o pobytová oprávnění stanovenou zákonem celou řadu povinností, jako podat žádost osobně, v předem sjednaném termínu, na zastupitelském úřadu, na předepsaném formuláři, se zákonem stanovenými přílohami, má zastupitelský úřad povinnost splnění takových povinností umožnit. Zastupitelský úřad, jako orgán veřejné moci, by měl při plnění této své povinnosti postupovat předvídatelným a se zákonem souladným způsobem. Základními mantinely postupu orgánů veřejné moci by pak měly být obecné právní zásady a základní zásady činností správních orgánů tak, jakje správní řád zakotvuje v hlavě druhé první části. Žalobce proto již ve svém rozkladu poukázal na to, že postup správních orgánů musí být předvídatelný a musí odpovídat požadavkům zásady legitimního očekávání, přičemž nelze souhlasit se zastupitelským úřadem, že se tato zásada vztahuje pouze na rozhodování správních orgánů. K tomu žalobce odkazoval na relevantní nálezy Ústavního soudu.
11. V případě žadatelů o pobytová oprávnění, kteří musí dle zákona o pobytu cizinců splnit celou řadu dílčích povinností,je nutné dbát na to, aby toto plnění zákonných povinností nebylo znemožňováno ze strany samotného státu, resp. orgánu veřejné moci. Pravidla pro splnění zákonných podmínek stanovených pro žadatele o pobytová oprávnění musí být přesně, jasně, srozumitelně, spravedlivě a včas stanovena, aby žadatelé měli při postupu dle takto stanovených pravidel možnost (a rovnou příležitost) zákonné podmínky splnit. Pokudje několik let nastaven určitý systém, na kterém samotný zastupitelský úřad (ijemu nadřízené orgány) přes veškerou kritiku veřejnosti i soudních či jiných veřejných institucí trvá, není akceptovatelné, aby zastupitelský úřad bez jakéhokoliv varování tento systém ukončil (navíc v případě, kdy ojeho „datu expirace“ prokazatelně věděl s dostatečným předstihem) a de facto nechal žadatele bez jakékoliv objektivní možnosti splnění zákonných podmínek vyčkávat na nový systém, který dle kusých vyjádření kompetentních osob s největší pravděpodobností nezajistí rovný a spravedlivý přístup (jak ve své judikatuře již konstantně požaduje Nejvyšší správní soud). V každý daný moment (pokud není zákonem explicitně stanoveno jinak) musí být jasně stanoveno, jakým způsobem mají povinnost osobního podání žádosti na základě předem stanoveného termínu žadatelé splnit, a zároveň jakým způsobem jim správní orgán splnění takové podmínky umožňuje či alespoň neznemožňuje.
12. Zastupitelský úřad svým postupem, kdy z nefunkčního systému Visapoint přešelze dne na den na stav, kdy objektivně neexistuje možnost stanovení termínu pro podání žádosti, porušil veškeré principy a zásady uvedené v ust. § 4 odst. 1 (veřejná služba jako služba veřejnosti), 2 (poučovací povinnost) a 4 (povinnost umožnit uplatňovat práva a oprávněné zájmy) a § 6 odst. 2 (ekonomie řízení) správního řádu; v důsledku toho nezákonně zasáhl do práv žalobce. Žalobce měl, jako žadatel o pobytové oprávnění, právo na srozumitelné, přesné a včasné informace o tom, jak může postupovat, tedy být z informací zveřejněných správním orgánem poučen, jakým způsobem může splnit zákonnou podmínku sjednání termínu pro podání žádosti, aby mohl uplatnit své právo, resp. oprávněný zájem podat žádost o pobytové oprávnění. Vzhledem k tomu, že zákon o pobytu cizinců neobsahuje vlastní obdobu základních zásad činnosti správních orgánů a použitelnost správního řádu, resp.jeho části první hlavy druhé není zákonem o pobytu cizinců vyloučena, jsou povinny i orgány činné při řízeních upravených zákonem o pobytu cizinců, tzn. Ministerstvo vnitra, Ministerstvo zahraničních věcí, cizinecká policie i, a to především, zastupitelský úřad postupovat v souladu se zásadami činnosti správních orgánů ve smyslu správního řádu. Místo toho se zastupitelský úřad i výše jmenované orgány chovají spíše tak, jako by bylojejich posláním veřejnost (vjejich pojetí, tzn. občany České republiky) před cizinci chránit a za každou cenu jim znemožňovat pobyt na území České republiky. Takový přístupje však nepřípustný aje nutné mít na paměti, že v kontextu zákona o pobytu cizinců jsou touto veřejností právě cizinci, tedy žadatelé o pobytová oprávnění, tzn. i žalobce. Zastupitelský úřad má také povinnost postupovat tak, aby nevznikaly nikomu, především pak účastníkům řízením, zbytečné náklady. Svým postupem, kdy nefunkční systém ze dne na den zruší a žádným novým systémemjej nenahradí, a následně zastupitelský úřad naprosto uzavře, přestože jsou zde žadatelé, jako např. žalobce, kteří se na podání žádosti dlouhodobě připravují a nyní zničehonic veškeréjejich snahy, zařizování dokladů, právního zastoupení a nemalých finančních nákladů, přicházejí vniveč z důvodu neschopnosti zastupitelského úřadu splnitjednoduchou povinnost, a sice umožnění transparentně, jasně a včas stanovit pravidla pro sjednání termínů podání žádosti ajejich následné podání.
13. Ve výše rozvedených skutkových okolnostech lze bezpochyby spatřovat zásadní pochybení správního orgánu, které žalobci objektivně znemožnilo splnit zákonnou podmínku sjednání termínu a následného osobního podání žádosti. Žalobce měl za to, že objektivní překážka na straně zastupitelského úřadu může představovat „odůvodněný případ“, pro kterýje možné upustit od povinnosti osobního podání žádosti, a na tomto svém názoru trvá i nadále. Navíc žalovaný tento hlavní bodjeho argumentace, tedy že došlo k objektivnímu znemožnění splnění zákonné podmínky zastupitelským úřadem, nijak nereflektoval a přezkoumatelným způsobem nezhodnotil, proč dlejeho názoru tato objektivní překážka na straně zastupitelského úřadu nemůže dlejeho názoru představovat odůvodněný případ upuštění od povinnosti osobního podání žádosti.
14. Žalobce se pak zásadním způsobem ohradil proti zlehčování výše uvedených okolností žalovaným, kdy tento až manicky opakuje, že přechod ze systému Visapoint na nový systém byl pouze technickým opatřením a že v měsíci listopadu nedošlo k výpadku služeb, ale byly naopak vyřizovány žádosti, které byly v rámci systému Visapoint objednány v předchozím měsíci. Žalobce opětovně poukázal na to, žejeho námitka směřovala k objektivní nemožnosti toho času splnit zákonem stanovenou podmínku sjednání termínu pro podání žádosti, na čemž vyřizování žádosti z předchozího měsíce nic nemění. Především však poukázal na naprostou nepravdivost takového tvrzení, neboť jak zastupitelský úřad, tak žalovaný cíleně ignorovali zásadní skutkovou okolnost, a sice že došlo k naprostému uzavření zastupitelského úřadu, kdy dne 8. 11. 2017 bylo na webových stránkách zastupitelského úřadu zveřejněno, že zastupitelský úřad omezuje svůj provoz, a to od 9. 11. 2017 do 30. 11. 2017. V tomto sdělení zastupitelský úřaduvedl, že sejedná pouze o zastavení přijímání žádostí o víza. V souvislosti se zastupováním ostatních žadatelů a účastníků pobytových řízení bylo však právnímu zástupci žalobce známo, že sejedná o kompletní uzavření zastupitelského úřadu (byly zrušeny i výslechy apod.). V žalobě jsoudále podrobně rozváděny procesní kroky zástupce žalobce, resp.jeho zaměstnanců přítomných v Hanoji, které byly vůči zastupitelskému úřadu činěny v souvislosti s jinými klienty zastupovanými týmž advokátem.
15. Žalobce dále poukázal na to, že konfrontaci s odůvodněním žádosti o prominutí osobního podání žádosti spočívající právě v objektivní nemožnosti splnění zákonné podmínky sjednání termínu, v objektivní neexistenci jakéhokoliv systému, který by splnění takové podmínky umožňoval, a v následném uzavření zastupitelského úřadu právně zastoupeným žadatelům, se zastupitelský úřad i žalovaný ve svých odůvodněních naprosto vyhýbají. Zastupitelský úřad dokonce ve svém odůvodnění chybně uvedl, že žadatelé mají povinnost se k podání žádosti předem registrovat prostřednictvím telefonické linky nebo vyčkáním v tzv. živé frontě. Žalobce poukázal na to, že svoji žádost podal v období od 1. do 26. 11. 2017, tedy v období, kdy žádný způsob pro sjednání termínu podání žádosti objektivně neexistoval. Zmiňovaná telefonická objednávací linka a živá fronta „fungují“ až od 27. 11. 2017 a adorovaný systém Visapoint byl pak ukončen ke dni 31. 10. 2017. Trvání zastupitelského úřadu na splnění takových podmínekje proto v rozporu se zákonem o pobytu cizinců, který v ustanovení § 169f stanovuje, že žadatelé si mají sjednat termín způsobem stanovených na úřední desce zastupitelského úřadu, a t.č. žádný způsob pro sjednání termínu stanoven nebyl, a dále také v rozporu s ústavní zásadou tzv. legální licence, dle které nesmí být nikdo nucen činit něco, co zákon neukládá (čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod).
16. Žalovaný se rovněž nijak nevypořádal se závažnou argumentací ze strany žalobce, a sice že i přes výše deklarované uzavření zastupitelského úřadu pro veškerou agendu mimo pomoc občanům ČR v nouzi byli zaměstnanci právního zástupce žalobce dne 15. 11. 2017 svědky toho, že byly na zastupitelský úřad vpuštěny osoby, které dle dostupných informací vyřizovaly agendu na konzulárním oddělení, které však bylo dle tvrzení pana M. zaměstnancům právního zástupce žalobce uzavřeno. Tuto skutečnost pak zaměstnanci právního zástupce nahráli prostřednictvím mobilního telefonu. Právní zástupce žalobceje také obeznámen s tím, že vpuštěné osoby nebyly právně zastoupeny, a dále se skutečností, že dalším advokátům, kteří byli v Hanoji přítomni na základě předchozích předvolání k úkonům na zastupitelském úřadu (tak jako právní zástupce žalobce), byly také veškeré termíny těchto úkonů v měsíci listopadu rušeny a na zastupitelský úřad nebyli vpuštěni. Právní zástupce žalobce v této věci také podal stížnost na postup správního orgánu, a to dne 24. 11. 2017, a v rámci odůvodnění rozkladu na ni v plném rozsahu odkázal. Výše popsanéjednání zastupitelského úřadujen dokresluje mírujeho nezákonnéhojednání a totální ignorance zákonem i ústavně zaručených práv a fakt, že žalovaný tyto skutečnosti naprosto cíleně přehlíží a odmítá.a ně jakkoliv reagovat,je zcela neakceptovatelný v právním státě, jakým se Česká republika deklaruje být.
17. Ad VI. žalobce setrval na tom, že celý spor se týká formy podání žádosti o pobytové oprávnění, tedy o technickou stránku věci, zda v případě objektivního znemožnění podání žádosti způsobem zákonem předvídaným či za využití zákonem stanovené výjimky. Nejedná se však o rozhodnutí v meritu, tedy zda předmětné povolení k pobytu bude v konečném důsledku vydáno. To, zda samotné pobytové oprávnění bude či nebude nakonec uděleno,je rozhodnutím Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, kterémuje zákonem tato pravomoc svěřena. Jedinou samostatnou pravomocí zastupitelského úřadu v oblasti povolování vstupu na územíje rozhodování o tzv. krátkodobých vízech. Pro ostatní pobytovou agendu plní zastupitelský úřad organizačně-administrativní funkce, kdy dle zákona žádost přijímá, kontroluje, zda obsahuje veškeré náležitosti, ze své iniciativy (či následně na žádost Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky) provede výslech žadatele, případně vyzývá k doložení dalších náležitostí a následně veškeré tyto poklady předává ke zhodnocení a rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky. V meritu zastupitelský úřad zásadně (s výjimkou již uvedených krátkodobých víz) nerozhoduje.
18. De factojediné procesní rozhodnutí, které může činit zastupitelský úřad,je pak usnesení o zastavení řízení v přímém důsledku nevyhovění žádosti o prominutí povinnosti osobního podání žádosti. Rozhodnutí o zastavení řízení pakje zákonem stanovený mandatorní postup,jediným rozhodnutím zastupitelského úřadu tedy reálně zůstává rozhodnutí o žádosti o prominutí povinnosti osobního podání žádosti. V tomto svém rozhodnutí má zastupitelský úřad zhodnotit okolnosti týkající se podání žádosti, resp. nemožnostijejího osobního podání, a to způsobem, kterýje podrobně rozebrán výše. Nepřísluší mu však hodnotit následky rozhodnutí o samotné pobytové žádosti, která následuje až po postoupení spisového materiálu Ministerstvu vnitra, odboru azylové a migrační politiky, které tyto následky případného udělení pobytového oprávnění hodnotí. Žalovaný však přesto ve svém odůvodnění opakovaně poukazoval na nutnost regulace migrace, a to především migrace ekonomické. Žalobce nepopíral, žeje (převážně) svrchovaným právem státu určovat, komu bude umožňovat pobyt na svém území (byť vzhledem k členství v Evropské unieje tato kompetence částečně přenesena na supranacionální úroveň), avšak totoje otázka strategie migrační politiky, přičemž tatoje určována primárně legislativní úpravou a následně příslušnými orgány s ohledem na aktuální situaci, mezinárodní závazky, právní předpisy atd. Nejedná se tedy v žádném případě o samostatnou kompetenci zastupitelského úřadu vjedné konkrétní zemi ani žalovaného. Přesto žalovaný prezentuje možnost státu určovat migrační politiku jako blanketní pravomoc zastupitelského úřadu odmítnout přijmout (právní zástupce opětovně zdůraznil, že sejedná o pouhé přijetí – nikoliv schválení!) žádost o pobytové oprávnění kohokoliv. Takovou argumentací si pak žalovaný i zastupitelský úřad osobovali pravomoci, které jim nebyly zákonem svěřeny, a porušovali tak ústavně právní zásadu enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí (čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).
19. Žalobce v žádném případě nepopíral právo státu rozhodovat o směřováníjeho migrační politiky a rozhodování o pobytových oprávněních, avšak důrazně poukazoval na to, že stanovení migrační politikyje – v zákonných mantinelech – především kompetencí Ministerstva vnitra, jak vyplývá i zjeho webových stránek. Při určování migrační politiky a výkonu svých pravomocí Ministerstvo vnitra samozřejmě spolupracuje s ostatními ministerstvy či Policií České republiky a dále se speciálně vytvořenými meziresortními orgány. Ministerstvo vnitra i ostatní orgány jsou pak při formulaci migrační politiky vázány právními předpisy, mezinárodními závazky a také, s ohledem na členství v Evropské unii, unijním právem. Na poli unijního právaje tedy nutné zmínit primárně Smlouvu o fungování Evropské unie (kapitola 2 – Politiky týkající se kontrol na hranicích, azylu a přistěhovalectví) a pro zaměstnanecké karty pak Směrnici 2011/98/ES. Je tedy zřejmé, že formulace migrační politiky ajejích pravidel a limitůje otázkou velice širokou a složitou a v žádném případě nemůže kooperaci uvedených orgánů ajejich závěry suplovatjeden konkrétní zastupitelský úřad. Navíc zastupitelský úřad i žalovaný očividně opomíjeli, že rozhodnutí o prominutí podmínky osobního podání žádosti neznamená vydání pobytového oprávnění. Jedná se pouze o ústupek z formy, ač zákonem stanovené formy, podání takové žádosti. Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky samozřejmě podrobuje žádosti o pobytová oprávnění složité a zevrubné kontrole a zákon o pobytu cizinců mu umožňuje v případě jakýchkoliv pochybností o takové žádosti tuto zamítnout. Stejně tak zákon o pobytu cizinců poskytuje Ministerstvu vnitra, odboru azylové a migrační politiky dostatek nástrojů pro odebrání pobytového oprávnění, v případě porušení povinností či jakékoliv nezákonné či nežádoucí činnosti žadatele.
20. Žalobce k tomu uzavřel, že argumentace o regulaci migrační politikyjednak nejsou ve fázi řízení o žádosti o prominutí povinnosti osobního podání žádosti namístě, neboť vyhovění této žádosti nemá na samotné pobytové oprávnění zásadní vliv, a dále, a to především, že formulace jakýchkoliv závěrů o regulaci migrace nepřísluší ani zastupitelskému úřadu ani žalovanému, neboťjedinou samostatnou pravomocí zastupitelského úřaduje rozhodování o krátkodobých vízech, nikoliv o žádostech o dlouhodobé a trvalé pobyty,jejichž posouzeníje ve výlučné kompetenci Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky.
21. Pod bodem VII. žalobce namítal, že žalovaný i zastupitelský úřad nedostáli své povinnosti rozhodovat dle konkrétních okolností žadatele. Žalobce již ve svém rozkladu uvedl, že se snažil dlouhodobě přihlásit prostřednictvím systému Visapoint, jak i doložil fotodokumentací neúspěšných pokusů (k tomuto důkazu se ani zastupitelský úřad ani žalovaný nevyjádřili). Prokázanou nefunkčnost systému Visapoint velmi zevrubně popsal již ve své žádosti a následně i rozkladu. Zastupitelský úřad i žalovaný si přesto i po několikaletém monitoringu veřejného ochránce práv a přes relevantní judikaturu Nejvyššího správního soudu a opakované výstupy z činnosti Bezpečností informační služby dovolují tvrdit, že nikdy nebylo prokázáno, že by byl systém Visapoint zasažen hackerskými útoky, a že dlejejich názoru funguje zcela bezproblémově. Žalobce k tomu odkázal na dlouholetý monitoring Veřejného ochránce shrnutý v článku Brána nebo zábrana – problematické aspekty fungování systému Visapoint (in: Sborník z vědeckého semináře uskutečněného dne 10. září 2015 v Kanceláři veřejného ochránce práv - Aktuální právní problémy azylového a cizineckého práva), judikaturu Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 10 Azs 153/2016 – 52 ze dne 30. 5. 2017) a výroční zprávy Bezpečnostní informační služby. Zároveň však opětovně zdůraznil neschopnost žalovaného přijmout prokázaný skutkový stav. Žalovaný se s argumentací žalobce vypořádal tvrzením, že v letech 2015 a 2016 již Bezpečnostní informační služba systém Visapoint nezmiňuje, a že problém (čímž si protiřečí, kdy zároveň tvrdil, že žádný problém nikdy se systémem Visapoint nebyl) vyřešil přidáním CAPTCHA filtru. Žalobce však již v odůvodnění svého rozkladu odkazoval na Zprávu Bezpečnostní informační služby o situaci v oblasti vnitřní bezpečnosti a veřejného pořádku na území České republiky v roce 2015, která hovoří o tom, že naopak v roce 2015 došlo k nárůstu útoků na systém Visapoint. Argumentace žalovaného byla tedy nejen v rozporu se skutkovým stavem, ale také stavem, který sám žalobce ve své argumentaci dokládal veřejnou zprávou Bezpečnostní informační služby. Informace o hackerských útocích na systém Visapoint a prodej rezervovaných termínů na černém trhu Bezpečnostní informační služba deklarovala i ve Výročních zprávách za roky 2015 a 2016, žalovaný tedy uváděl ve svém odůvodnění nepravdivé údaje. Deklarované vyřešení problému přidáním filtru CAPTCHA, které žalovaný uvedl ve svém rozhodnutí, zůstalo bez reálného významu. Bezpečnostní informační služba v každé zprávě min. z let 2013 až 2016 výslovně uvedla, že žalovaným popírané napadení systému Visapoint zůstává závažným problémem, a že žadatelé nemají reálnou šanci si termín sjednat jinak, nežjeho zakoupením na černém trhu za částky pohybující se v tisících dolarů.
22. Žalobce byl tedy objektivně v situaci, kdy nemohl získat termín v systému Visapoint a měl před sebou volbu mezi následujícími možnostmi. Buď žádost vůbec nepodat, nebo vynaložit vysoké finanční prostředky na nákup registrace v systému Visapoint na černém trhu, nebo si sjednat právní zastoupení a pokusit se situaci řešit právně a legálně. Žalobce se rozhodl pro právní zastoupení,jeho právní zástupce se pustil do příprav právní argumentace a cesty do Hanoje a sám žalobce do shromažďování dokladů, kterýchje k žádosti o pobytové oprávnění nutná celá řada a které mají navíc omezenou platnost ze zákona. Právní zástupce žalobce pak také doložil žalovanému fakturu za letenky svých zaměstnanců a potvrzení ojejich zaplacení. Je tedy zřejmé, že žalobce se svým právním zástupcem tuto cestu plánoval dostatečně dopředu a své podání žádostiještě déle. Žalobce doložil svou snahu o registraci ajednoznačně prokázal objektivní nefunkčnost systému Visapoint; v době podáníjeho žádosti pak objektivně již žádný systém na sjednání termínu nebyl stanoven, přičemž o této změně žalobce, v době plánování cesty právního zástupce do Hanoje, nemohl objektivně vědět. Konkrétní okolnosti žalobce tedy jasně prokazovaly, že v daný moment neměl jinou možnost, než podat žádost o vydání zaměstnanecké karty včetně žádosti o upuštění od povinnosti osobního podání prostřednictvím stížnosti na postup správního orgánu a prostřednictvím poskytovatele poštovních služeb.
23. V současné doběje pro stanovení termínu pro podání žádosti o vydání zaměstnanecké karty zastupitelským úřadem nastaveno telefonické objednávání. Právní zástupce žalobce se opakovaně každý týden snaží na zastupitelský úřad dovolat, avšak neúspěšně. Ve sluchátku se ale neozývá tón obsazení, telefonní číslo reaguje na veškeré hovory, jako by bylo vypnuté. Dle dostupných informacíje i tento telefonický systém zasažen korupcí, a sice že po zaplacení určité částky (ve výši několik tisíc dolarů) bude telefonní přijímač nastaven tak, aby právě konkrétní číslo žadatele, který zaplatil výše uvedený úplatek, bylo jakojediné propojeno s pracovníkem zastupitelského úřadu. Situace žalobce ohlednějeho šance získání termínu, aby měl možnosti vůbecjen podat (!) žádost o pobytové oprávnění zákonem předvídatelným způsobem, byla ije de facto nulová.
24. Ad VIII. žalobce konečně namítal, že v důsledku nereflektování smyslu většinyjeho námitek zatížil žalovaný své rozhodnutí nepřezkoumatelností. V prvé řadě žalobce poukázal na svoji námitku porušení veřejného zájmu. Žalobce ve svém rozkladu namítl, že se s touto námitkou zastupitelský úřad nevypořádal, a uvedl, že na ní trvá. Žalovaný pak ve svém rozhodnutí argumentoval naprosto nelogicky tvrzením o podstatě víz, přestože žalobceje žadatelem o zaměstnaneckou kartu. Dále pak v rámcijejího vypořádání zcela irelevantně a v rozporu se svými kompetencemi hovořil o nutnosti regulace migrace, k čemuž se žalobce již vyjádřil výše. Původní námitka žalobce, a sice že vjeho případě by odkládání podání žádosti (tzn. po pochybení zastupitelského úřadu, kdy zrušil systém sjednání termínu pro podání žádosti bez náhrady čekat na nový systém) bylo též v rozporu s veřejným zájmem, neboť příslušné správní orgány opakovaně poukazují na to, že pro rovnováhu pracovního trhuje nutné přijímat pracovníky ze zahraničí, tedy zůstala nereflektována. Znemožnění zaměstnavatelům, kteří o zahraniční pracovníky nejen stojí, ale také jsou s nimi natolik spokojení, žeje preferují, takové pracovníky zaměstnatje bezpochyby v rozporu s veřejným zájmem, který by měl býtjedním z předních ukazatelů činnosti veřejné správy. Žalobce doplnil, že volné pracovní místo, na které se podáním zaměstnanecké karty hlásil, sejeho zaměstnavateli do dnešního dne nepodařilo obsadit.
25. Žalobce také trval na své námitce, že není možné odkazem na zásadu procesní ekonomie ignorovat a nevypořádat tvrzení účastníků řízení. Žalobce poukázal na to, že řízení ojeho žádosti bylo, s ohledem na dikci § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců, zahájeno a po dobu tohoto řízení mu přísluší veškerá práva z tohoto faktu vyplývající, především má dle § 36 odst. 2 správního řádu právo vyjádřit své stanovisko. Dle § 68 odst. 3 správního řádu musí každé rozhodnutí, v tomto případě i usnesení, obsahovat odůvodnění svého výroku, musí zde být uvedeny poklady projeho vydání a dále jak správní orgán takový podklad (v celéjeho šíři) hodnotil, a v neposlední řaděje zde zakotvena povinnost vypořádat se s návrhy a námitkami účastníků řízení. Není možné s odkazem na zásadu procesní ekonomie zasahovat do práv a oprávněných zájmů účastníků řízení. Tato zásada sice směřuje jak na účastníky řízení, tak správní orgán, avšak má sloužit primárně jako korektiv pro shromažďování podkladů. Správní orgán má povinnost,je-li to možné, zajišťovat podklady ze své úřední činnosti, a naopak chrání správní orgán před nutností provádět nadbytečné či zdvojené důkazy (jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soud v Plzni č. j. 17 A 77/2010 – 30 ze dne 31. 3. 2011). Tato zásadaje de facto dalším vyjádřením zásady subsidiarity veřejné moci (§ 2 odst. 2 a 3 správního řádu). Není ji však možné využívat jako odůvodnění, resp. omlouvání porušení procesních práv účastníků řízení a nedostání požadavků na dostatečně odůvodněné rozhodnutí postavené na dostatečně zjištěném stavu (analogicky vizte rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 5 As 22/2004 – 52 ze dne 27. 6. 2005). Není přípustné, aby od požadavku řádného odůvodnění a řádně zjištěného skutkového stavu bylo s odkazem na zásadu procesní ekonomie upouštěno. Žalovaný s odkazem na nález Ústavního soudu uvedl, že zastupitelský úřad neměl povinnost vypracovat podrobnou odpověď na každý drobný argument, ale že má povinnost vypořádat závažné právní argumenty. Zastupitelský úřad se však nevypořádal se závažnými otázkami, ať už to byla námitka porušení veřejného zájmu, objektivního znemožnění splnění zákonné povinnosti, uzavření zastupitelského úřadu, doložený důkaz fotodokumentace neúspěšných pokusů registrace do systému Visapoint ad. Omluva zkratkovitého odůvodnění odkazem na procesní ekonomii, kterou žalovaný následně aproboval, tak nepřichází v úvahu.
26. Co se týče tvrzené nepřezkoumatelnosti z důvodu nedostatečné individualizace rozhodnutí, žalobce uvedl následující. Žalobce na rozdíl od zastupitelského úřadu a žalovaného není orgánem veřejné moci, a proto se na něj nevztahují základní zásady činnosti správních orgánů či požadavky na obsahjejich písemných projevů zakotvené ve správním řádu. Právní zástupce žalobce navíc průvodní dopisy žádostí i stížnosti řádně individualizoval, a sice rozlišil, o jaký typ žádosti sejedná, uvedl základní skutkové okolnosti pro předmětné řízení (u zaměstnaneckých karet min. zaměstnavatele, u pobytu za účelem sloučení pak samozřejmě podrobněji rozvedl rodinné vztahy žadatelů, na koho se tzv. slučují, jací rodinní příslušníci jsoudále na území České republiky apod.) a dále okolnosti podání žádosti, resp. stížnosti, tzn. uvedl, zda byla podávána osobně na zastupitelském úřadu nebo prostřednictvím poskytovatele poštovních služeb po uzavření zastupitelského úřadu, k čemuž se pojila další zevrubná argumentace. Zastupitelský úřad však vydal naprosto identická rozhodnutí (nerozlišoval druhy pobytových oprávnění, zletilost či nezletilost žadatelů apod. – v podrobnostech viz žalobu). Žalobce tedy trval na tom, že bez ohledu na množství vydávaných rozhodnutí má zastupitelský úřad každému žadateli vydat rozhodnutí, které se týkájeho případu, který předem individualizoval ve svém podání, aby se proti němu případně mohl řádně bránit. Je rozdíl mezi typizovanou argumentací, kterou samozřejmě použil právní zástupce žalobce také, pokudje v této argumentaci řádně reagováno pouze na ty okolnosti, které se případu týkají, a opakovanými pochybeními zastupitelského úřadu, který zaměňuje zásadní skutkové okolnosti a nečiní faktický rozdíl mezi žádostí o pobytové oprávnění za účelem sloučení rodiny a za účelem zaměstnání. Této alibistické snaze žalovaného o vyvinění zastupitelského úřadu tedy nelze přisvědčit a žalobce setrval na tom, že napadaná rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná i z tohoto důvodu.
27. V neposlední řadě pak žalobce poukázal na svoji námitku, kterou žalovaný vypořádal pod číslem 6. Právní zástupce žalobce touto námitkou zřetelně poukazoval na situaci žadatelů z roku 2016, tedy z předchozího roku, kdy se se svými klienty, žadateli, naprosto identicky dostavil k zastupitelskému úřadu ve snaze podat žádost o pobytové oprávnění, které následně byl nucen podat prostřednictvím stížnosti, kdy zastupitelský úřad opakovaně uváděl, že nebylo prokázáno, že by se klienti právního zástupce žalobce dostavili k bráně zastupitelského úřadu, neboť dle tehdy platné právní úpravy bylo toto relevantním ukazatelem, resp. odmítá. tohoto skutkového stavu používal zastupitelský úřad jako argument neexistence nezákonného zásahu. V nyní projednávaném případě však zastupitelský úřad tvrdil, že se žalobce se svým právním zástupcem dostavila k zastupitelskému úřadu, neboť nyní tuto skutečnost může využít jako argument pro vyloučení zdravotních důvodů, které by bylo možné akceptovat jako odůvodněný případ upuštění od povinnosti osobního podání žádosti. Zastupitelský úřad tedy identickou skutkovou okolnost žadatelů z roku 2016 a 2017 vyložil naprosto odlišně podle toho, jak se mu to aktuálně hodilo do argumentace, kterou se snažil jakkoliv zabránit žadatelům užjenom v podání samotné žádosti. Navíc opětovně žalobce poukázal na to, že u některých žadatelů, jako např. žalobce, není možné tento argument vznášet užjen proto, že svoji žádost podávali prostřednictvím poskytovatele poštovních služeb.
28. Na základě všech shora uvedených důvodů žalobce navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil, věc vrátil žalovanému k novému projednání a uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci náklady řízení.
III.
Vyjádření žalovaného k žalobě
1. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Ve vyjádření k žalobě k žalobní argumentaci uvedl následující.
2. Žalobce nesplnil pro podání žádosti zákonnou podmínku předchozí registrace a namísto toho se prostřednictvím právního zástupce pokusil žádost podat jako přílohu ke stížnosti současně se žádostí o upuštění od osobního podání. Obě tyto žádosti zaslal poštou v době, kdy byl informován o tom, že provoz konzulárního úseku zastupitelského úřaduje omezen v tom smyslu, že bylo pozastaveno přijímání nových žádostí a nebyl přechodně v provozu žádný objednávací systém. Tím, že se žalobce předem nezaregistroval k osobnímu podání žádosti, nesplnil podmínku stanovenou zákonem. Namísto toho požádal o upuštění od osobní přítomnosti, jako důvod uvedl nemožnost registrace přes systém Visapoint a dovolával se upuštění od této povinnosti „ex offo“, údajně z důvodů ležících na straně zastupitelského úřadu, cožje dlejeho tvrzení nefunkčnost systému Visapoint plus následné ukončení tohoto systému od 31. 10. 2017.
3. K situaci ohledně objednávání v měsíci listopadu 2017 žalovaný uvedl: Do 30. 10. 2017 bylo možno se objednat přes systém Visapoint k podání žádostí o dlouhodobá víza, dlouhodobý nebo trvalý pobyt, a to na 30 dnů předem. K datu 31. 10. 2017 byl ukončen provoz objednávacího systému Visapoint a v době od 1. 11. 2017 do 27. 11. nebylo možno se k podání žádosti objednat. V průběhu měsíce listopadu Zastupitelský úřad Hanoj přijímal žádosti na základě objednávek přes Visapoint, učiněných do 30. 10. 2017. Dne 24. 11. 2017 byla a webové stránce Zastupitelského úřadu Hanoj zveřejněna informace o spuštění telefonického objednávání s tím, že dnem 27. 11. 2017 bude zahájeno objednávání tímto způsobem na termíny v týdnu od 4. 12. 2017. První objednávání cestou tzv. „živé fronty“ bylo spuštěno od 5. 12. 2018. V měsíci listopadu tedy nedošlo během přechodu na nový objednávací systém k žádné výrazné prodlevě. V důsledku omezení provozu konzulárního úseku Zastupitelského úřadu Hanoj v době od 9. 11. do 30. 11. 2017 byla část registrovaných žadatelů telefonicky přeobjednána na nejbližší termíny v prosinci 2017. V každý okamžik byli žadatelé, resp.jejich právní zástupci, přesně informováni o způsobu objednání a o termínech, na které lze toto objednání provést.
4. Žalobce tedyještě za provozu systému Visapoint v říjnu 2017 prokazatelně nevyčkal, až mu systém nabídne termín k osobnímu podání žádosti, a rovnou se obrátil na právního zástupce, který si již v polovině října 2017, tedy v době, kdy byl systém Visapointještě funkční, naplánoval cestu do Hanoje, aby se pokusil podat žádost tzv. alternativním způsobem, přestože musel vědět, že od novely zákona o pobytu cizinců č. 222/2017 Sb., účinné od 15. 8. 2017, není tento způsob podání žádosti možný, protožeje nutné dodržet zákonný postup dle § 169d odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Právní zástupce žalobce se pak dostavil na Zastupitelský úřad Hanoj k podání žádosti, i když věděl, že osobní podání žádosti nebude možné z toho důvodu, že nebyla splněna podmínka předchozí registrace. To, že v době od 9. 11. 2017 došlo k přechodnému omezení činnosti konzulárního úseku, nemělo v daném případě faktický význam. Objednávací kapacita Zastupitelského úřadu Hanoj byla na měsíc listopad již naplněna a po zavedení nového telefonického způsobu objednávání byla část žadatelů plynule objednávána na měsíc prosinec. Vše tedy nasvědčuje tomu, že se žalobce, resp.jeho právní zástupce, dostavili na Zastupitelský úřad Hanoj s úmyslem získat záminku pro možnost podat žádost tzv. alternativním způsobem, např. poštou.
5. K tvrzení o možnosti upuštění od osobního podání žádosti z důvodů ležících na straně zastupitelského úřadu žalovaný uvedl, že ustanovení § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců výslovně stanoví, že zastupitelský úřad může v odůvodněných případech od povinnosti osobního podání žádosti upustit, pokud současně s doručením žádosti cizinec doloží důvody pro upuštění od povinnosti osobního podání žádosti, přičemž v konkrétním případě tyto důvody žalobce nedoložil, resp. jím tvrzené důvody zastupitelský úřad neuznal jako důvody zvláštního zřetele hodné, což ve svém usnesení náležitě vysvětlil.
6. Upuštění od povinnosti osobního podáníje řešením subsidiárním, k němuž lze přistoupit pouze ve výjimečných případech, zatímco osobní podání žádostije zákonem preferovaná varianta. Žádosti o upuštění od povinnosti osobního podání může zastupitelský úřad vyhovět na základě správního uvážení,jestliže shledá daný případ jako odůvodněný konkrétními okolnostmi skutečně znemožňujícími toto podání a nesoucími pro žadatele, resp.jeho zákonného zástupce, nepřiměřenou zátěž (viz také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 10 Azs 219/2015, bod 26). Z citovaného rozsudku vyplývá, že „odůvodněné případy“ jsou neurčitým právním pojmem, přičemž zákonodárce zkombinoval neurčitý právní pojem se správním uvážením zastupitelského úřadu. Pokud žalobce vytýkal správnímu orgánu 1. stupně, že zúžil odůvodněné případy ve smyslu § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců na důvody výhradně na straně žalobce aještě k tomu důvody zdravotní bez řádného a přezkoumatelného odůvodnění, pak tato výtka nekorespondovala s odůvodněním na str. 3 prvoinstančního rozhodnutí: „Za takto odůvodněné případy se zpravidla považují důvody zvláštního zřetele hodné, zejména pak zdravotní důvody, kvůli nimž žadatel momentálně objektivně není schopen se na zastupitelský úřad dostavit.“ Zastupitelský úřad Hanoj tedy při posuzování důvodnosti případů, které prokazatelně brání žadateli v osobním podání žádosti, bere v potaz zejména to, zdaje žadatel po zdravotní stránce schopen se na zastupitelský úřad dostavit. Nicméně tento postup nevylučuje ani zohlednění jiných relevantních důvodů; v konkrétním případě však Zastupitelský úřad Hanoj relevantní důvody pro upuštění od povinnosti osobního podání neshledal.
7. Důvody pro upuštění od povinnosti osobního podání posuzuje tedy vždy zastupitelský úřad na základě svého správního uvážení. Zastupitelský úřad Hanoj při svém rozhodování v souladu s výše uvedenou judikaturou zohlednil v daném čase a dané zemi existující podstatné okolnosti, jakoje již zmiňovaný zdravotní stav žadatele, dále např. rozloha státu,jehožje žadatel občanem, stav dopravní infrastruktury, celkový počet podávaných pobytových žádostí, mnohonásobný převis poptávky po pobytových titulech v ČR nadjejich nabídkou, kapacitní možnosti zastupitelského úřadu všechny žádosti zpracovat a v neposlední řadě i pokusy o obcházení zákona, o prolomení registračního systému a o podání žádosti tzv. alternativními způsoby. Nejde v žádném případě ani o nesprávnou interpretaci zákona o pobytu cizinců, ani o nezákonné zužování zákonem stanovených důvodů, a to s ohledem na použití demonstrativního výčtu důvodů a s ohledem na zákonem svěřenou pravomoc zastupitelského úřadu posuzovat důvody pro upuštění od povinnosti osobního podání žádosti v každémjednotlivém případě zvlášť a na základě správního uvážení. Jak již bylo uvedeno v rozsudku NSS sp. zn. 10 Azs 219/2015, zákon bližší podmínky pro upuštění od povinnosti osobního podání nespecifikuje, ani to, zda se májednat pouze o případy překážek osobní účasti na straně cizince, nebo též o případy překážek na straně zastupitelského úřadu. Zákonodárce neprojevil vůli upravit detailně důvody pro upuštění od povinnosti osobního podání žádosti a záměrně ponechal posouzení všech relevantních okolností na zastupitelském úřadě. Nemůže se všakjednat o důvody tkvící v tom, že žalobce rezignoval na získání termínu prostřednictvím objednávacího systému Visapoint v dobějeho plné funkčnosti v říjnu 2017 a místo toho sijeho právní zástupce v této době naplánoval bez objednaného termínu k osobnímu podání žádosti cestu na zastupitelský úřad, kde mu toto podání zcela logicky umožněno nebylo. Žalobce ve skutečnosti nevytýkal žalovanému chybný výklad pojmu „odůvodněný případ“, ale skutečnost, že pod tento pojem nezahrnul situaci, která by žalobci vjeho osobní situaci konvenovala – toto ovšem nemůže v žádném případě představovat tvrzenou nezákonnost postupu zastupitelského úřadu.
8. K poukazu na rozhodovací praxi jiných zastupitelských úřadů žalovaný odkázal na rozsudek NSS sp. zn. 10 Azs 219/2015, ze kterého vyplývá, že každý zastupitelský úřad posuzuje žádost o upuštění od povinnosti osobního podání žádosti individuálně a s ohledem na místní podmínky. Z tohoto důvodu se nelze dovolávat zásady legitimního očekávání s odkazem na případ, který byl posuzován jiným zastupitelským úřadem, v jiné zemi a v roce 2014. Legitimní očekávání může vzniknout pouze na základě dlouhodobé praxe dotčeného správního orgánu, nikoli na základějednoho rozhodnutí jiného správního orgánu (viz rozsudek NSS sp. zn. Ads 171/2015, bod 17). Žalobce existenci ustálené praxe svědčící vjeho prospěch neprokázal.
9. Stran námitky existence objektivní překážky na straně zastupitelského úřadu žalovaný uvedl, že i kdyby byl konzulární úsek v provozu pro účely nabírání nových žádostí, nebylo by žalobci umožněno žádost podat, a to z toho důvodu, že si předem nesjednal termín k osobnímu podání žádosti způsobem, který stanovil zastupitelský úřad na své úřední desce v souladu s § 169f zákona o pobytu cizinců. Zastupitelský úřad Hanoj stanovil na své úřední desce jako tento způsob registraci v systému Visapoint, a to až do 31. 10. 2017, tj. v době, kdy Zastupitelský úřad Hanoj přijímal prostřednictvím systému Visapoint objednávky na listopad. Po 31. 10. 2017 v souvislosti s přechodem na nový objednávací systém nebylo možno po tři týdny se objednat, avšak poslední týden v listopadu 2017, konkrétně 24. 11. 2017, byl opět na webové stránce Zastupitelského úřadu Hanoj oznámen nový systém, který začal fungovat od prosince 2017.
10. Šlo tedy o technické opatření na straně zastupitelského úřadu (k tomu viz rozsudek rozšířeného senátu NSS z 30. 5. 2017, sp. zn. 10 Azs 153/2016, bod 101: „Je na veřejné správě, jakým způsobem “technicky” uspořádá vyřizování žádostí o nejrůznější pobytová oprávnění, tak, abyje byla schopna za přiměřených nákladů zvládat.“). Přechod na nový objednávací systém v průběhu měsíce listopadu bezpochyby takovým technickým opatřením byl, a pouhé třítýdenní pozastavení možnosti objednání k podání žádosti v souvislosti s přechodem na nový systém rozhodně nebylo z hlediska časového horizontu nepřiměřené. Objednávací kapacita na měsíc listopad 2017 byla již v té době naplněna a během tohoto měsíce pak buď probíhalo přijímání žádostí od žadatelů na základě registrací učiněných před 31. 10. 2017, nebo konzulární úsek vykonával svoji další činnost, např. přijímání žádostí o krátkodobá schengenská víza nebo výkon agendy cestovních průkazů a pasů ve vztahu k občanům ČR (v době od 9. 11. do 30. 11., kdy byl provoz konzulárního úseku omezen). O tom, že se nejednalo o naprosté uzavření zastupitelského úřadu, ale pouze o zredukováníjeho činnosti, svědčí i tvrzení právního zástupce žalobce, který uvedl, že na zastupitelský úřad byly vpuštěny osoby, které vyřizovaly agendu na konzulárním oddělení. S tím koresponduje i tvrzení žalovaného, že během listopadu vyřizoval Zastupitelský úřad Hanoj žádosti osobně podané na základě rezervací učiněných před 31. 10. 2017.
11. Žalobce se nemůže dovolávat svého práva na podání žádosti, pokud si nerespektováním podmínek řádného podání žádosti nemožnost podat žádost sám způsobil (dostavil se v den, na který nebyl předem objednán, přičemž objednávky na tento den, jakož i celý měsíc listopad, se přijímaly v říjnu v době plného provozu systému Visapoint). Správní úřad při výkonu své pravomoci v zahraničí nemá stejné technické a personální možnosti jako správní úřady na území ČR ajeho provozje podstatně nákladnější než provoz tuzemských správních úřadů. S přihlédnutím ke zvláštní povaze výkonu státní správy v zahraničí a z toho vyplývajících omezení či odlišného hodnocení použitých opatření neznamená žalobcem pociťovaná nedostatečnost volných míst v registračním systému nezákonnost tohoto systému. K tvrzení, že Zastupitelský úřad Hanoj v odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí nesprávně informoval o možnosti registrace termínu cestou telefonického objednání nebo dostavení se za tímto účelem do „živé fronty“, žalovaný uvedl, že z prvoinstančního rozhodnutíje přinejmenším implicitně zřejmé, že zatímco do 31. 10. 2017 byla registrace možná přes Visapoint, telefonická registrace a živá fronta jsou zmíněny primárně v souvislosti se stavem ke dni vydání rozhodnutí, tedy k datu 1. 3. 2018. Zastupitelský úřad Hanoj po žalobci v rozhodné době evidentně požadoval buď platnou registraci na listopad přes Visapoint, nebo posečkání do 24. 11. 2017 na zveřejnění nového systému pro objednávání na prosinec.
12. K dalším námitkám žalobce žalovaný dále uvedl, že čekací doba na volný termín neopravňuje žadatele k obcházení systému. To, že se žadatel nemůže dlouhodobě zaregistrovat, zatímco jiný žadatel ano, svědčí právě tomu, že tento systém funguje a plní svoji funkci regulace počtu podávaných žádostí, a to zejména o pobytový titul za účelem výkonu práce v ČR. Regulace se neaplikuje plošně, nýbrž odlišně v daných třetích zemích, s ohledem na zájmy státu a v daném čase a v dané zemi existující podstatné okolnosti (např. stupeň migračních rizik) – k tomu viz rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 9 Aps 6/2010-106 ze dne 31. 5. 2011. Regulaceje o to důležitější u titulů, které jsou obecně nazývány jako „nenárokové“, tj. tam, kde sejedná ve své podstatě o ekonomicky motivovanou migraci. Tyto závěry plně potvrzuje Směrnice 2011/98/ES, která v čl. 8 odst. 3 výslovně potvrzuje právo státu nepřijmout ke zpracování, resp. neumožnit přijetí takové žádosti, resp. odmítnout přijetí takové žádosti, která může být považována za nepřípustnou z důvodu stanovení objemu vstupů přijímaných státních příslušníků třetích zemí přicházejících za účelem výkonu zaměstnání.
13. Tvrzení žalobce, že zastupitelský úřad překračuje své pravomoci tím, že reguluje migrační politiku ve fázi řízení o žádosti o upuštění od povinnosti osobního podání, bylo zavádějící. Pravomoc zastupitelského úřadu regulovat podávání žádostí o víza či pobyty vyplývá ze systematiky ustanovení § 169d odst. 2, § 169f a § 169h zákona o pobytu cizinců, které stanoví podmínky pro podání žádosti o vízum či pobyt. Nejde tedy ze strany zastupitelského úřadu o svévoli. Tato povinnost má výslovně zákonný základ. Celý postup začíná tím, žeje žadatel povinen se objednat k osobnímu podání žádosti (dříve přes Visapoint, nyní na základě telefonického objednávání, popř. objednávání elektronickou poštou). To, že Visapoint či telefonické/e-mailové objednávání nenabízely či nenabízejí takový počet termínů, které by byly schopny uspokojit všechny žadatele, v konečném důsledku znamená, že někteří žadatelé termín získají a jiní ne. Regulačním nástrojem počtu žadatelůje dále pravomoc zastupitelského úřadu, obsažená v § 169h, nezahájit řízení o žádosti v případě, kdy žadatel nesplnil podmínky pro podání žádosti, včetně nepodání žádosti osobně. V napadeném rozhodnutí se žalovaný k této otázce vyjádřil v rámci bodu 5, a to právě v kontextu s konkrétním druhem pobytového oprávnění – zaměstnaneckou kartou: „Z výše uvedeného vyplývá, že nepřijetí žádosti o zaměstnaneckou kartu nejenže není v rozporu s veřejným zájmem, ale přímo naplňuje veřejný zájem na cílené pracovní migraci, kdy jsou z legitimních důvodů preferovaní pracovníci z předem určených destinací.“. Tímje současně vyvrácena námitka, že se žalovaný dostatečně nevypořádal s námitkou porušení veřejného zájmu. K otázce osobního podání žádosti se aktuálně vyjádřil Krajský soud v Českých Budějovicích v rozsudku ze dne 19. 3. 2018, sp. zn. 50 A 9/2018, bodě 46.
14. K tvrzení žalobce, že byl objektivně v situaci, kdy nemohl získat termín v systému Visapoint, a proto se rozhodl využít právního zastoupení, odkázal žalovaný na začátek vyjádření, z něhož vyplývá, že žalobce prokazatelně nevyčkal, až mu objednávací systém nabídne termín k osobnímu podání žádosti, a rovnou se obrátil na právního zástupce. Ten se pak dostavil na Zastupitelský úřad Hanoj k podání žádosti, i když věděl, že osobní podání nebude možné v důsledku nesplnění podmínky předchozí registrace. Skutečnost, že od 9. 11. 2017 byl přechodně omezen provoz konzulárního úseku Zastupitelského úřadu Hanoj, nemá v této souvislosti žádný podstatný význam.
15. Pokud jde o fungování systému Visapoint a zjištění BIS, pak žalovaný podotkl, že při pozorném čtení obou zpráv BIS za léta 2015 a 2016 nelze než dospět k závěru, že přes četné pokusy o zneužívání systému Visapoint, např. hackerskými útoky, nedošlo k prolomení tohoto systému. Na okraj žalovaný uvedl, že ani sebelepší objednávkový systém nemůže nikdy zcela vyloučit snahujeho zneužívání ze strany místních zprostředkovatelů. Dále žalovaný uvedl, že telefonicky se objednává na celý následující týden a vzhledem ke značnému zájmu o pobytové titulyje logické, že v krátkém čase po uvolnění omezeného počtu volných termínů dojde kjejich vyčerpání. Linka není po vyčerpání volných termínů odpojena, nýbržje přepnuta na záznamník, který sděluje, že již volná místa nejsou a telefonické objednávání bude znovu zahájeno následující pondělí v 9 hodin. Zastupitelský úřad Hanoj v průběhu týdne tuto skutečnost několikrát ověřuje, aby se ujistil, že žadatel tuto informaci dostane. Navícje informace na webové stránce úřadu.
16. K námitce nevypořádání všech odvolacích námitek žalovaný odkázal na bod 1. svého rozhodnutí, a sice že dle ustálené judikatury nelze povinnost správních orgánů řádně odůvodnit svá rozhodnutí chápat zcela dogmaticky a vykládat tento závazek tak, že odůvodnění vyžaduje za všech okolností podrobnou odpověď na každýjednotlivý argument účastníka řízení. Podstatnéje, aby byly vypořádány všechny závažné právní argumenty (k tomu např. č. j. 3 Azs 134/2017-18 ze dne 7. 6. 2017 nebo IV. ÚS 1903/07 ze dne 15. 1. 2008). Ve světle uvedených závěrů byl žalovaný povinen se v odůvodnění napadeného rozhodnutí zabývat pouze těmi námitkami, které jsou právně relevantní z hlediska posouzení důvodnosti upuštění od osobního podání žádosti, a nikoliv zdůvodnit každou námitku, kterou žalobce v žádosti uplatnil. V tomto smysluje třeba chápat i odkaz na princip procesní ekonomie, kterého se dovolával Zastupitelský úřad Hanoj. Žalovaný tedy povinnosti řádně odůvodnit své rozhodnutí dostál, neboť se vypořádal se všemi závažnými právními argumenty žalobce. Žalovaný měl tudíž za to, žejednotlivá žalobní tvrzení byla vyvrácena a žaloba není důvodná.
IV.
Replika žalobce
1. V podané replice žalobce nad rámec argumentace,jež byla obsažena již v podané žalobě, uvedl následující. Žalovaný se snažil postup žalobce, resp.jeho právního zástupce, který byl naprosto v mezích zákona a adekvátní reakcí na nastalou situaci, prezentovat jako snahu o pokoutné praktiky či až nezákonnéjednání. Přitomjediným cílem bylo podání žádosti o pobytové oprávnění zákonným způsobem. I z tohoto důvoduje zájmem žalobce, aby předmětný úsek veřejné správy řádně fungoval a umožňoval rovný přístup k podání žádostí bez nutnosti vynakládání závratných částek pochybným zprostředkovatelům a hackerům. Žalovaný a zastupitelský úřad však očividně tento zájem nesdílí, o čemž svědčí mj. způsobjejich přístupu k celému sporu, ignorování skutkových okolností, překrucování zákonných ustanovení nebo přesvědčení, že by se na předmětné řízení neměl vztahovat správní řád. Žalobce se domníval, že postup, který spolu s právním zástupcem zvolil,je též ve veřejném zájmu. Na zastupitelském úřadě (mj.) v Hanoji panovalo dlouhodobě korupční prostředí,jehož udržování nemůže být v žádném případě považováno za stav v souladu s veřejným zájmem. Dlouhodobá snaha advokátů s tímto nefunkčním a zakrnělým systémem bojovatjejedinou cestou k možné změně k lepšímu.
2. Žalovaný dle žalobce ve svém vyjádření naprosto překrucuje argumentaci žalobce. Stěžejní okolností, kterou žalobce řádně doložil, zůstává, že se prokazatelně snažil o registraci v systému Visapoint, tento však byl dlouhodobě nefunkční a pojeho zrušení nebyl nahrazen žádným systémem, který by umožnil splnění podmínky předchozí registrace podání žádosti.
3. Bylo nepochopitelné, že žalovaný si dovolí zpochybňovat naprostojednoznačné tvrzení Bezpečnostní informační služby a není schopen přijmout, že adorovaný systém Visapointje vskutku nefunkční a osoby, které podávaly žádosti na základě registrace v tomto systému, tak činily pouze v důsledku zaplacení za registraci na „černém trhu“. Přestože žalovaný prokazatelně věděl s dostatečným předstihem, že tento systém má být ke dni 31. 10. 2017 ukončen, toto ukončení provedl až dne 30. 10. 2017, tedy ani ne den před touto zásadní změnou, a nový systém nenastavil, tedy objektivně znemožnil jakýkoliv způsob sjednání termínu pro podání žádosti. Nelze přisvědčit tomu, že by se mělojednat o technické opatření, které reálně žadatele nijak nezasáhlo. Dále se žalobce byl nucen ptát, zda lživé informace uvedl žalovaný ve vyjádření k žalobě, když tvrdil, že k uzavření zastupitelského úřadu (dne 9. 11. 2017) nedošlo, aneboje uváděl zástupce velvyslance na místě v době uzavření zastupitelského úřadu, když uvedl, že konzulární úsekje otevřen pouze pro občany ČR v nouzi.
4. Žalobce se rovněž důrazně ohradil proti snaze žalovaného vymanit se z mantinelů stanovených právními předpisy, když tento odmítl aplikovatelnost správního řádu na předmětné správní řízení. Odchylky pobytového řízení od správního řízení jsou stanoveny v § 169 a násl. zákona o pobytu cizinců. Tato odchylka se ale rozhodně nevztahuje na základní zásady činnosti správních orgánů a další, žalobcem uváděná, ustanovení.
5. Dle žalobce nebylo pravdou, že by zastupitelský úřad vzal při interpretaci pojmu odůvodněný případ v úvahu cokoli jiného než „zdravotní důvody, kvůli nimž žadatel momentálně objektivně skutečně není schopen se na zastupitelský úřad dostavit“. K odmítnutí námitky porušení legitimního očekávání s poukázáním na rozhodnutí jiného zastupitelského úřadu žalobce uvedl, že i v případě, že by takové rozhodnutí nemohlo založitjeho legitimní očekávání,je důkazem, že odůvodněným případem není možné chápat pouze důvody zdravotní. Stejně tak nevyloučil Nejvyšší správní soud případy na straně zastupitelského úřadu.
6. Závěrem žalobce uvedl, žeje to právě rozhodnutí žalovaného jako orgánu veřejné moci, které mělo být bezvadné. Proto jsou bez významu útoky na kvalitu žalobcových podání. I kdyby se však v rámci svých písemných projevů pochybení či nesrovnalostí žalobce dopustil, tak taková skutečnost nic nemění na nepřezkoumatelnosti a nezákonnosti napadeného rozhodnutí.
V.
Vyjádření účastníků v rámci ústníhojednání ve věci vedené pod sp. zn. 57A 34/2018
1. V rámci nařízenéhojednání ve shora uvedené věci účastníci setrvali na svých dosavadních podáních. Žalobce i žalovaný ve svých vyjádřeních odkazovali na judikaturujednotlivých krajských soudů týkající se předmětu sporu. Žalovaný dále shrnul, že argumentace žalobce nefunkčností systému Visapointje v projednávané věci zcela nepříkladná, když tento nebyl v okamžiku podání žádosti již v provozu. Žalovaný dále zdůraznil, že dočasná nemožnost objednat se za účelem osobního podání žádosti byla způsobena technickou přípravou nového telefonického objednacího systému, přičemž s ohledem na specifičnost místních podmínek ve Vietnamu nelze tuto dobu vnímat jako nepřiměřenou, odůvodňující aplikaci institutu upuštění od osobního podání žádosti.
VI.
Posouzení věci soudem
1. V souladu s § 75 odst. 1, 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dálejen „s.ř.s.“) vycházel soud při přezkoumání napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, a napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích žalobních bodů uplatněných v žalobě. O věci samé rozhodl soud podle § 51 odst. 1 s. ř. s. bez nařízeníjednání, neboť žalobce i žalovaný s tím výslovně vyslovili souhlas v rámcijednání konaného u zdejšího soudu pod sp. zn. 57A 34/2018.
2. Soud shledal žalobu důvodnou.
3. Žalobce v prvé řadě v žalobě vyjevil obsáhlou argumentaci podporující závěr, že napadené, resp. prvoinstanční rozhodnutíje nepřezkoumatelné. Soud se s touto argumentací neztotožnil, naopak má za to, že správní rozhodnutí obsahují jasně identifikovatelné ajednoznačné závěry, které reagují na tvrzení žalobkyně, soudu tedy nic nebránilo v tom, aby tyto závěry tak, jak jsou uvedeny v prvoinstančním rozhodnutí, následně v napadeném rozhodnutí podrobněji rozvedeny a doplněny odkazem na odvolací důvody žalobkyně, podrobil přezkumujejich zákonnosti.
4. Klíčovou spornou otázkou mezi účastníky představuje posouzení, zda zde byly či nebyly dány důvody pro zamítnutí žádosti o upuštění od povinnosti osobního podání žádosti o zaměstnaneckou kartu a zastavení řízení o této žádosti.
5. Soud v této souvislosti předesílá, že k otázce postupu prvoinstančního orgánu při přijímání žádostí podle § 169d zákona o pobytu cizinců se vyjadřoval opakovaně, a to pro různá časová období. Pokud sejedná o období fungování systému Visapoint (tj. do 31. 10. 2017), soud neshledává žádný důvod pro skutkové ani právní odlišení se od svých předchozích závěrů a od konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu stran tohoto systému (viz např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2017, č. j. 10 Azs 153/2016-52 či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 8. 2018, č. j. 4 Azs 150/2018-35). Systém Visapoint byl vyhodnocen judikaturou Nejvyššího správního soudujednoznačně jako zcela nefunkční a Nejvyšší správní soud dospěl k jasnému závěru, že za účinnosti daného systému bylo nezbytné akceptovat žádosti podané „nouzovým“ způsobem.
6. Soud se neztotožňuje s postojem žalovaného stran jím tvrzené irelevance přechozího fungování systému Visapoint pro nyní projednávanou věc. Je třeba si uvědomit, že nastupuje-li po zrušení systému Visapoint období, v němž byla učiněna žádost v nyní projednávané věci, kdy nejsou přijímány vůbec žádné žádosti, pak shora vyřčené závěry Nejvyššího správního soudu a zdejšího soudu zůstávají plně aplikovatelné, neboť správní orgány svým postupem celou situaci pro žadateleještě více zhoršily, když pro posuzované období v podstatě zcela znemožnily sjednání si termínu pro osobní podání žádosti. Jestliže tedy již v případě nesprávně fungujícího objednávacího systému správní soudy dospěly k tomu, že daná situace odůvodňuje „nouzový“ způsob podávání žádostí, tím spíše tento závěr musí platit tehdy, kdyžje osobní podávání žádostí vyloučeno. Lze jistě souhlasit s tvrzením žalovaného, že příprava nového mechanismu přijímání žádostí může způsobit technické komplikace, které vyústí v dočasné uzavření správního úřadu (provozní komplikace technického rázu představují běžnýjev, jímž může být postižen jakýkoliv orgán veřejné moci), tato situace však v žádném případě nemůže být kladena k tíži adresátů veřejné moci, zvlášť tehdy, když zákon upravuje institut upuštění od osobního podání žádosti upravený v § 169d zákona o pobytu cizinců, který umožňuje při respektování práv žadatelů na tento mimořádný technický stav adekvátně reagovat.
7. Žalovaný v napadeném rozhodnutí i ve svých vyjádřeních nijak nezakrývá, žejednotlivé systémy přijímání žádostí o sjednání termínu osobního podání žádostí slouží k regulování počtu podaných žádostí na základě Směrnice 2011/98/ES. V předmětné Směrnici (ve znění opravy ze dne 13. 4. 2012) byla ustanovením čl. 16 odst. 1 stanovena transpoziční lhůta do 25. 12. 2013 („Členské státy uvedou v účinnost právní a správní předpisy nezbytné pro dosažení souladu s touto směrnicí do 25. prosince [2013]. Neprodleně sdělí Komisi znění těchto předpisů.“). Česká republika však Směrnici neprovedla a svůj právní řád jí neuzpůsobila.
8. Pro právě projednávanou věc jsou zásadní následující ustanovení:
- bod 6 preambule Směrnice: „Ustanoveními této směrnice by neměla být dotčena pravomoc členských států regulovat přijímání státních příslušníků třetích zemí, včetně objemu vstupů státních příslušníků třetích zemí přicházejících za účelem výkonu zaměstnání.“
- čl. 8 odst. 3 Směrnice: „Žádost může být považována za nepřípustnou z důvodu stanovení objemu vstupů přijímaných státních příslušníků třetích zemí přicházejících za účelem výkonu zaměstnání, a nemusí být z tohoto důvodu zpracována.“
- čl. 4 odst. 1 Směrnice: „Žádost o vydání, změnu či obnoveníjednotného povolení se podává v rámcijednotného postupu vyřizování žádostí. Členské státy určí, zda má žádost ojednotné povolení podat státní příslušník třetí země, nebojeho zaměstnavatel. Členské státy se rovněž mohou rozhodnout přijímat žádosti od obou. Má-li žádost podat státní příslušník třetí země, umožní mu členské státy podat žádost ze třetí země nebo, pokud tak stanoví vnitrostátní právní předpisy, na území členského státu, na němž státní příslušník třetí země oprávněně pobývá.“
1. Soud má za to, že není možné vykládat ustanovení čl. 8 odst. 3 Směrnice tak, že by bylo možné počet osob, jimž bude vydána zaměstnanecká karta, omezovat již „na vstupu“ – tím, že bude určitému množství cizinců znemožněno už to, aby žádost vůbec podali. Zároveň, jak bylo uvedeno výše, Česká republika netransponovala Směrnici do českého právního řádu, přičemžje nepřípustné, aby o případném omezení počtu přijímaných žádostí rozhodovala vláda bez zákonného zmocnění, nebo naprosto netransparentním způsobem, kdy není zřejmé, čí žádostještě spadá do povolené kvóty, sám zastupitelský úřad, kterýje jako správní orgán ČR povinen postupovat na základě zákona a vjeho mezích.
2. Lze shrnout, že i zastupitelské úřady jsou správními orgány, jako takové jsou povinny respektovat právní řád ČR a mohou činit pouze to, coje jim zákonem výslovně dovoleno (čl. 2 odst. 2 Listiny). Ani po změně právní úpravy novelou zákona o pobytu cizinců pod č. 222/2017 Sb. nebyla správnímu orgánu, velvyslanci, vládě či ministru zahraničních věcí stanovena možnost omezovat počet podaných žádostí, nebo zavádět systém, kterým bude takové omezení prováděno. Zároveňje třeba dodat, že i pokud by příslušná právní úprava umožňující regulaci objemu přijímaných cizinců byla součástí českého právního řádu, musely by případné limity být stanoveny rovným a nediskriminačním způsobem (kupříkladu formou loterie), nikoliv zcela netransparentním odmítnutím přijímání žádostí, jak k tomu došlo v nyní projednávané věci.
VII.
Rozhodnutí soudu
1. Ze shora uvedených důvodů soud napadené rozhodnutí zrušil pro nezákonnost (§ 78 odst. 1 s.ř.s.). K nezákonnosti došlo již v řízení před prvoinstančním orgánem, a proto soud přistoupil i ke zrušení prvoinstančního rozhodnutí, jak umožňuje § 78 odst. 3 s.ř.s. S ohledem na zrušení napadeného rozhodnutí soud současně vyslovil, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s.ř.s.). Správní orgánje v dalším řízení vázán právním názorem, který soud vyslovil ve zrušujícím rozsudku (§ 78 odst. 5 s.ř.s.).
VIII.
Odůvodnění neprovedení důkazů
1. Soud neprovedl žádný z žalobcem navržených důkazů, neboťjejich provedení nebylo nezbytné k posouzení důvodnosti či nedůvodnosti žaloby.
IX.
Náklady řízení
1. Žalobce měl ve věci plný úspěch, a proto mu soud přiznal v souladu s § 60 odst. 1 s.ř.s. právo na náhradu nákladů řízení před soudem. Náklady řízení spočívají v zaplaceném soudním poplatku ve výši 3.000 Kč a v odměně advokáta za úkon právní služby podle § 11 odst. 1 písm. a), tj. převzetí a příprava zastoupení, dva úkony právní služby podle § 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), tj. podání žaloby a repliky. Podle § 9 odst. 4 písm. d) a § 7 bod 5. advokátního tarifu sazba zajeden úkon právní služby ve věcech žalob projednávaných podle soudního řádu správního činí částku 3.100 Kč. Za tři úkony právní služby tak žalobkyni přísluší náhrada ve výši 9.300 Kč. Podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu má advokát zajeden úkon právní služby nárok na paušální částku ve výši 300 Kč. Za tři úkony právní služby tak soud žalobci přiznal náhradu ve výši 900 Kč Vzhledem k tomu, že zástupce žalobceje advokátem, kterýje plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšují se náklady řízení o částku odpovídající této dani. Částka daně z přidané hodnoty činí 2.142 Kč, náklady řízení tedy včetně daně z přidané hodnoty činí částku ve výši 15.342 Kč.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost. Kasační stížnost musí být podána do dvou týdnů po doručení rozsudku. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu; lhůtaje zachována, byla-li kasační stížnost podána u Krajského soudu v Plzni.
Plzeň 29. března 2019
Mgr.Alexandr Krysl v.r.
předseda senátu
Shodu s prvopisem potvrzuje: L. K. |
244811 | [OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody a soudců JUDr. Michala Mazance a Mgr. Jana Passera v právní věci žalobkyně: L. B., zastoupené JUDr. Ing. Jiřím Klavíkem, advokátem se sídlem Chrudim III., Havlíčkova 99, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích ze dne 22. 2. 2005, čj. 52 Az 34/2004 ‑ 80,
takto:
i. Kasační stížnost se zamítá.
ii. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
iii. Odměna advokáta JUDr. Ing. Jiřího Klavíka se určuje částkou 1075 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobkyně jako stěžovatelka domáhá zrušení shora označeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, jímž byla zamítnutajejí žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 19. 4. 2004, čj. OAM-3782/VL-19-ZA04-R2-2002. Tímto (posledně uvedeným) rozhodnutím nebyl stěžovatelce podle ustanovení § 12, § 13 odst. 1, 2 a § 14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dálejen zákon o azylu) udělen azyl a současně bylo vysloveno, že se na ni nevztahuje překážka vycestování podle ustanovení § 91 zákona o azylu. Rozsudek krajského soudu vycházelze skutečnosti, že žalovaný dostatečně zjistil skutkový stav a napadené rozhodnutíje v souladu se zákonem.
Stěžovatelka v kasační stížnosti uplatňuje důvody uvedené v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dálejen „s. ř. s.“). Žalovaný dlejejího názoru nezjistil přesně a úplně skutkový stav věci před vydáním rozhodnutí, čímž porušil ustanovení § 3 odst. 4, § 32 odst. 1 a § 46 správního řádu. Důkazy, které si žalovaný opatřil pro rozhodnutí, nebyly úplné a nedostál tak požadavkům plynoucím z ustanovení § 32 odst. 1 a § 34 odst. 1 správního řádu. Domnívá se, že rozhodnutí žalovaného nevyplývá ze zjištěných podkladů, tj. není zde logická vazba mezi rozhodnutím a podkladem pro ně. V dalších námitkách, které lze posoudit jako námitky nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, stěžovatelka poukázala na to, žeje v zemi svého původu ohrožena na zdraví i na životě od kazašského obyvatelstva, jako Ruska mluvící rusky; navíc svým zjevem není Kazaška. Má odůvodněný strach z pronásledování z důvodů své rasy a národnosti. Je nejen ohrožena na životě, ale také podrobena opatřením působících psychický nátlak a jiná obdobná utrpení. Tatojednání jsou trpěna a často podporována státními úřady Kazachstánu a ten není schopen odpovídajícím způsobem jí zajistit ochranu před takovýmjednání, lhostejno, že Ústava a zákony zakazují diskriminaci občanů. Je přesvědčena, že jde ojevy státní mocí tajně vyvolávané, podporované a vědomě trpěné a nepotlačované. Jde tedy o naplnění § 12 zákona o azylu; vjejím případě jde i o důvody humanitární, na základě kterých by bylo možno k udělení azylu použití § 14 zákona o azylu. Odvolává se na čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a na rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věci C. V. a ve věci V.. Zdůraznila, že vyhoštění žadatele o azyl může založit odpovědnost smluvního státu podle čl. 3 Úmluvy, pokud existují vážné a prokazatelné důvody k obavám, že žadatel o azyl bude v zemi určení vystaven reálnému riziku mučení, případně nelidského nebo ponižujícího zacházení. Dále poukázala na čl. 53 Příručky k postupům a kritériím pro určování právního postavení uprchlíků, z něhož plyne, že v některých případech jsou žadatelé o azyl v zemi původu vystaveni různým opatřením, která sama o sobě nepředstavují pronásledování, avšak která ve spojení s dalšími faktory mohou žadatele k tvrzení existence pronásledování opravňovat. Skutkové závěry soudu a žalovaného uvedené v odůvodnění rozhodnutí jsou často v přímém rozporu se skutečnostmi vyplývajících z provedených důkazů, velmi často se také žalovaný dopustiljednostranné interpretace provedených důkazů k tíži stěžovatelky, a to zejména tím, že ve svém rozhodnutí citoval pouze ty informace, obsažené ve zprávách a sděleních o politické a ekonomické situaci a stavu dodržování lidských práv v Kazachstánu. Pro případ rozhodnutí o neudělení azyluje nutné učinit i závěr o existenci překážky vycestování ve smyslu ustanovení § 91 odst. 1 písm. a) bod 1 zákona o azylu, neboť obava stěžovatelky, že v případě návratu do země bude opětovně vystavena s ohledem na svou ruskou národnost nátlaku a případnému postihu ze strany státních orgánů, sejeví být najejich pozadí důvodnou. Poukázala na rozpor tvrzení žalovaného sjejí výpovědí, ve které již od počátku uvádí, že svou vlast opustila z národnostních důvodů. Tyto se projevovaly zejména problémy s kazaštinou a diskriminačním chováním v běžném životě se sousedy, napadenímjejího manžela apod. Žalovaný však ve svém rozhodnutí uvádí, že v průběhu správního řízení bylo objasněno, že stěžovatelka opustila svou vlast, protože se cítila být diskriminována z důvodu neznalosti kazašského jazyka, a že neuvedla žádnou konkrétní skutečnost, ze které by vyplývalo, že byla ve své vlasti pronásledována z důvodu relevantních pro udělení azylu. Navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení; současně požádala, aby byljejí kasační stížnosti přiznán odkladný účinek.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti popírá oprávněnost podané kasační stížnosti, neboť se domnívá, že jakjeho rozhodnutí ve věci azylu ve všech částech výroku, tak i rozsudek soudu byly vydány v souladu s právními předpisy. Neshledal důvody ani k přiznání odkladného účinku.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kdeje o kasační stížnosti rozhodováno přednostně a kdeje žadatelka chráněna před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle § 78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, kteráje 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatelky žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti pakje rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranujen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezíchjejího rozsahu a uplatněných důvodů (§ 109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
K tomu ze správního a soudního spisu vyplynulo, že dne 9. 8. 2002 podala stěžovatelka žádost o udělení azylu, ve které uvedla, žejejím rodným jazykemje ruština a když byl zaveden v Kazachstánu úřední jazyk kazaština, nemohla najít zaměstnání. Vzhledem k tomu, žejejí manželje ruské národnosti, kazašská společnostje nebrala a nepřijala. Děti kvůli tomu nemohly studovat na vysoké škole – vzhledem k ruskému původu. O azyl dříve nepožádala, protože o možnosti žádat o azyl nevěděla. V případě návratu do vlasti se obává nezaměstnanosti a neměla by také kde bydlet, neboť byt, kde bydleli, prodala, aby měla peníze na cestu. Při pohovoru dne 25. 9. 2002 v P. Z. u B. uvedla obdobné skutečnosti jako v žádosti. Tímto krokem chtěla legalizovat pobyt v České republice. Její manžel zjišťoval a podnikal kroky, aby si zde mohli zajistit i další pobyt po uplynutí platnosti víza. Do České republiky přijeli jako turisté a po uplynutí platnosti víza zde byla stěžovatelka a celá rodina nelegálně. Bolely ji nohy po dlouhé cestě, odpočívala a proto do řízení vstoupili tak pozdě. Žalovaný svým rozhodnutím ze dne 19. 4. 2004, čj. OAM-3782/VL-19-ZA04-R2-2002 stěžovatelce azyl neudělil z důvodu nesplnění podmínek uvedených v § 12, § 13 odst. 1, 2 a § 14 zákona o azylu a rozhodl o tom, že se na něj nevztahuje překážka vycestování ve smyslu § 91 citovaného zákona.
Prvotní jsou námitky týkající se vad řízení před správním orgánem, neboťjen na základě správně a úplně zjištěného stavu věci, lze vážit důvody azylu. Stěžovatelka vytýká krajskému soudu, že nezrušil správní rozhodnutí, ačkoli žalovaný řádně nezjistil skutkový stav věci, opatřil si pouze neúplné důkazy ajeho rozhodnutí nevyplývá ze zjištěných podkladů.
Pokud jde o řízení před správním orgánem,je povinností správního orgánu respektovat základní pravidla řízení, vyplývající z ustanovení § 3 správního řádu vyjadřující v obecné formě hlavní zásady správního řízení, rozvedené a konkretizované v dalších zákonných ustanoveních. V řízení o azyluje rozhodující pro posouzení naplnění zákonných podmínek, ale i pro rozsah dokazování, uvedení důvodů žadatelem v žádosti, při pohovoru, nebo v jiných podáních učiněných do vydání rozhodnutí. Je to žadatel, který se domáhá udělení azylu, který tvrdí určité skutečnosti, najejichž základě by mu mělo být vyhověno. Správní orgán není povinen seznamovat žadatele o azyl s důvody, pro které by mohlo býtjeho žádosti vyhověno. Jak vyplynulo ze správního spisu pohovor k důvodům žádosti o udělení azylu se stěžovatelkou byl veden v ruském jazyce za přítomnosti tlumočníka a to na základě žádosti stěžovatelky. Přílohu protokolu o tomto pohovoru tvoří seznam informací, které má žalovaný pro posouzení situace v zemi původu stěžovatele (jedná se zejména o zprávy Ministerstva zahraničních věcí USA o situaci v oblasti dodržování lidských práv v Kazachstánu za rok 2000, 2001 a 2002, zprávu Ministerstva zahraničních věcí USA o svobodě vyznání v Kazachstánu ze dne 5. 9. 2000 a informace Ministerstva zahraničních věci České republiky z roku 1999 a 2000). Stěžovatelka svým podpisem stvrdila, že jí byla dána možnost seznámit se s obsahem všech uvedených zpráv a informací, na základě nichž bude žalovaný rozhodovat; rovněž jí byla dána možnost vyjádřit se k těmto zprávám a informacím, a kjejich získání a také možnost navrhnoutjejich doplnění; tohoto svého práva nevyužila.
Namítá-li stěžovatelka, že žalovaný nezjistil přesně a úplně skutečný stav věci, když opíral své rozhodnutí o výše zmíněné zprávy, nemůže s ní Nejvyšší správní soud souhlasit. Jednakje třeba poukázat na poměrně velké množství zpráv a informací, které měl žalovaný k dispozici. Rovněž sejednalo o zprávy od různých zdrojů (Ministerstva zahraničních věcí USA a České republiky, Česká tisková kancelář). Také aktuálnost těchto zpráv byla přiměřená. Byla-li stěžovatelka s těmito podklady nespokojena, měla právo žádatjejich doplnění, což však, jak jižje uvedeno výše, neučinila. Žalovaný pak na základě žádosti o udělení azylu, doplněné ručně psaným prohlášením o důvodech žádosti, protokolu o pohovoru a shora uvedených informací rozhodl o neudělení azylu. Ve svém rozhodnutí se dostatečným způsobem vypořádal se všemi uplatněnými důvody. Nejvyšší správní soud má tedy za to, že žalovaný zjistil přesně a úplně skutečný stav věci a rovněž si pro svoje rozhodnutí opatřil potřebné podklady. Jeho rozhodnutí, které vychází ze spolehlivě zjištěného stavu věci a obsahuje předepsané náležitosti,je pak v souladu se zákony a ostatními právními předpisy. Důvod uvedený v § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. tak nebyl shledán.
Stěžovatelka rovněž namítá nezákonnost rozhodnutí soudu spočívající v nesprávném posouzení právní otázky. Domnívá se, že jí azyl měl být udělen.
Při hodnocení důvodnosti této námitky Nejvyšší správní soud vycházel z ustanovení § 12 zákona o azylu, podle něhož se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno, že cizinec: a)je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,jehož občanství má. Stěžovatelka v průběhu správního řízení i řízení před soudem neuvedla, že by byla v Kazachstánu pronásledována za uplatňování politických práv a svobod, ani že má obavu z pronásledování z důvodů uvedených pod písmenem b) citovaného ustanovení. Namítala, že byla morálně utlačována, Kazaši ji považovali za Kazašku; když na ni mluvili, ona jim nerozuměla, protože kazaštinu ovládájen trochu. Dodala, že v případě návratu do vlasti se obává nezaměstnanosti a neměla by také kde bydlet, neboť byt, kde bydleli, prodala, aby měla peníze na cestu. Uvedené problémy stěžovatelky však nejsou azylově relevantní. Sama stěžovatelka v protokolu o pohovoru k žádosti o udělení azyl uvedla, že se nikdy nedostala do takových potíží, že by musela vyhledat pomoc a proto pomoc nevyhledala. Nejvyšší správní soud má tak ve shodě s žalovaným i krajským soudem za to, že stěžovatelka nenaplnila žádný důvod pro udělení azylu podle ustanovení § 12 zákona o azylu.
Namítá-li stěžovatelka, že jsou u ní dány důvody pro udělení azylu z humanitárního důvodu podle § 14 zákona o azylu,je třeba poukázat na to, že tuto námitku uplatnila až v řízení před Nejvyšším správním soudem, i když své přesvědčení o tom, že splňuje důvody pro udělení humanitárního azylu, mohla vyjádřit už v řízení před krajským soudem. Kasační stížnost tak v této části není přípustná, neboť se opírá o důvody, které stěžovatelka neuplatnila v řízení před soudem,jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohla (§ 104 odst. 4 s. ř. s.). Tvrzený důvod kasační stížnosti uvedený v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. tak nebyl shledán.
Nad rámec uvedeného lzejen uvést, že udělení tzv. humanitárního azylu neboli azylu z humanitárního důvodu podle ustanovení § 14 zákona o azyluje zcela věcí volné úvahy příslušného orgánu státní správy včetně úvahy o tom, zda jde o případ hodný zvláštního zřetele, protože na udělení azylu z humanitárního důvodu není právní nárok. Žadatel o azyl tudíž neudělením azylu z humanitárního důvodu nemůže být zkrácen ve svých právech. Soudu tak nepřísluší přezkoumávat, zda zde byly humanitární důvody či nikoli, toje věcí oprávnění správního orgánu, soud rozhodnutí o humanitárním azylu přezkoumává pouze z hlediska dodržení příslušných procesních předpisů, věcnějen v tom směru, zda správní orgán nepřekročil meze stanovené zákonem nebo se nedopustil správní libovůle.
Rovněž pokud stěžovatelka odkázala na Příručku k postupům a kritériím pro určování právního postavení uprchlíků, která ve svém čl. 53 upozorňuje na šíři pojmu „pronásledování“, nelze jinak než opět poukázat na to, že tento důvod stěžovatelka v řízení před krajským soudem neuplatnila, což opět zakládá nepřípustnost kasační stížnosti v tomto bodě.
Stěžovatelka dále uvádí, že byla nesprávně posouzena existence překážky vycestování, neboť v případějejího návratu do vlasti, bude opětovně vystavena s ohledem na svou ruskou národnost nátlaku a případnému postihu ze strany státních orgánů. Při hodnocení této žalobní námitkyje třeba vyjít z ustanovení § 91 odst. 1 zákona o azylu, podle kterého povinnost ukončit pobyt neplatí, pokud by byl cizinec nucen vycestovat do státu, kdeje ohroženjeho život nebo svoboda z důvodujeho rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro politické přesvědčení, nebo do státu, kde mu hrozí nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu anebo kdejejeho život ohrožen v důsledku válečného konfliktu, nebo do státu, který žádá ojeho vydání pro trestný čin, za který zákon tohoto státu stanoví trest smrti, anebojestliže by to bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky, nebojestliže v zemi původu nebo v třetí zemi, ochotných přijmout nezletilou osobu bez doprovodu, není pojejím příchodu k dispozici přiměřené přijetí a péče podle potřebjejího věku a stupně samostatnosti. Podmínky uvedené v ustanovení § 91 zákona o azylu, přijejichž splněníje dána překážka vycestování, tak nejsou totožné s těmi, které jsou zkoumány z hlediska § 12 zákona o azylu, a soud se těmito podmínkami musí zabývat samostatně. Krajský soud v napadeném rozsudku konstatoval, že po zhodnocení výpovědí stěžovatelky ajejich porovnání s informacemi o situaci v Kazachstánu, kterými doplnil předešlé správní řízení, neshledal vjejím případě existenci překážek vycestování ve smyslu ustanovení § 91 zákona o azylu. S přihlédnutím k důvodům, které byly uplatněny jako důvody pro udělení azylu a k předmětnému ustanovení zákona o azylu krajský soud uzavřel s tím, že žalovaný rozhodl v souladu se zákonem, neboť žádná z překážek vycestování není dána. Obavu stěžovatelky z toho, že ve vlasti bude opětovně vystavena s ohledem na svou ruskou národnost nátlaku a případnému postihu ze strany státních orgánů totiž pod uvedené ustanovení podřadit nelze a zákonem taxativně stanovené podmínky nelze rozšiřovat. Nejvyšší správní soud ani tutojejí námitku neshledal důvodnou, neboť žádná z podmínek pro vyslovení překážky vycestování uvedených v ustanovení § 91 zákona o azylu není splněna.
Nejvyšší správní soud tak neshledal důvodným žádný z tvrzených důvodů kasační stížnosti. Jelikož v řízení nevyšly najevo ani jiné vady, k nimž musí soud přihlížet z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 s. ř. s.), Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou (§ 110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení a úspěšnému žalovanému náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl, že se žalovanému právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává (§ 60 odst. 1, § 120 s. ř. s.).
Stěžovatelce byl pro toto řízení před soudem ustanoven zástupcem advokát; v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§ 35 odst. 7, § 120 s. ř. s.). Soud proto určil odměnu advokáta částkou 1x 1000 Kč zajeden úkon právní služby – převzetí a příprava věci a 1x 75 Kč na úhradu hotových výdajů, v souladu s § 9 odst. 3 písm. f), § 7, § 11 odst. 1 písm. b), § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, celkem 1075 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. srpna 2006
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu |
411878 | č. j. 11 A 5/2020 – 32
[OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Marka Bedřicha a soudkyň JUDr. Hany Veberové a JUDr. Jitky Hroudové v právní věci
žalobce: M. Z.
zastoupen Mgr. Naďou Smetanovou, advokátkou,
sídlem 28. října 1001/3, Praha 1
proti
žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců
se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4
o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 13.12.2019, č.j. MV-154583-7/SO-2019,
takto:
i. Rozhodnutí žalované ze dne 13.12.2019, č.j. MV-154583-7/SO-2019, se zrušuje a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.
ii. Žalovanáje povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 9.800 Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalobce Mgr. Nadi Smetanové, advokátky.
Odůvodnění:
Žaloba
1. Žalobce se žalobou, podanou u Městského soudu v Praze, domáhal zrušení rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 13.12.2019, č.j. MV-154583-7/SO-2019, kterým bylo jako opožděně podané zamítnuto odvolání žalobce proti usnesení Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky ze dne 18.10.2018, č.j. OAM-15987-5/DP-2018, o zastavení řízení o žádosti žalobce o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem jiné/ostatní.
2. Žalobce v podané žalobě popsal dosavadní průběh řízení, zdůraznil, že dne 15.10.2018 se vrátil do České republiky z vlasti po skončení letních prázdnin, téhož dne podepsal novou smlouvu o ubytování na novém místě, tuto skutečnost sdělil správnímu orgánu I. stupně zasláním dokladu dne 22.10.2018, tento doklad byl doručen prvostupňovému správnímu orgánu dne 23.10.2018 a dne 29.10.2018 úřední osoba prvostupňového správního orgánu zadala do CIS nový doklad o zajištění ubytování s platností od 15.10.2018.
3. V mezidobí dne 18.10.2018 bylo vydáno napadené usnesení, kterým bylo řízení o žádosti žalobce zastaveno, protože nebyl dodán doklad o zajištění ubytování. Toto usnesení bylo vypraveno dne 19.10.2018 a bylo doručováno na dosavadní adresu žalobce. Dne 1.11.2018 došlo podle žalované k zákonné fikci doručení usnesení o zastavení řízení na dosavadní adrese podle § 24 odst. 1 správního řádu s tím, že dne 2.11.2018 měla být zásilka zanechána v místě dosavadně hlášeného pobytu doručovatelem.
4. Žalobce se se závěrem o opožděnosti podaného odvolání neztotožňuje, neboť má za to, že nebylo při doručování postupováno podle příslušných ustanovení správního řádu. I když žalobce ohlásil nové místo pobytu až po vypravení usnesení, aleještě před uplynutím lhůty pro vznik fikce doručení, nemohlo dlejeho názoru k doručení fikcí dojít, rozporuje, že by písemnost mohla být někde uložena do schránky či na jiné vhodné místo, když na dané adrese schránku prokazatelně neměl, takže pokud došlo k uložení zásilky, musela být zanechána na cizím, nevhodném místě. Poukázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu, zabývající se otázkou doručování, když zejména z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31.3.2010, č.j. 5 As 26/2009-67, vyplývá, že ze spisu musí vyplývat, že na místě doručování byla uložena nejen samotná zásilka, ale též poučení o následcích nevyzvednutí zásilky. Pokut takový doklad chybí,je nutno vycházet z toho, že k doručení písemnosti na základě fikce nedošlo. O doručování usnesení se žalobce dozvěděl až v roce 2019, konkrétně 25.6.2019, takže podal odvolání včas. Dále žalobce poukázal na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 9.4.2009, č.j. 22 Ca 286/2008-40, podle kterého,je-li správnímu orgánu v době doručování známo, že se adresát písemnosti na adrese pro doručování či na adrese trvalého pobytu, či na adrese hlášeného místa pobytu u cizince, fakticky nezdržuje, neuplatní se fikce doručení, byť by tuto skutečnost doručovatel nezjistil. Žalobce má za to, že žalovaná postupovala příliš formalisticky, když skutečnost, že se žalobce nezdržuje na dosud hlášené adrese, obdržel správní orgán nejpozději 23.10.2018, tedy několik dnů před tím, než mělo dojít k doručení fikcí. Navrhl zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci k dalšímu řízení.
Vyjádření žalované
1. Žalovaná ve vyjádření k podané žalobě uvedla, že se setrvává na původním závěru o opožděnosti odvolání, a to s odkazem na odůvodnění napadeného rozhodnutí a rozhodnutí ve věci určení neplatnosti doručení. Navrhla zamítnutí podané žaloby.
Obsah spisu
1. Z obsahu spisového materiálu vyplývá, že žalobce pobýval na území ČR na základě povolení k dlouhodobému pobytu za účelem jiné/ostatní s dobou platnosti od 18.5.2018 do 30.6.2018. Dne 28.6.2018 podal žalobce u správního orgánu I. stupně žádost o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za stejným účelem podle § 44a zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dálejen „zákon o pobytu cizinců“). Prvostupňový správní orgán vyzval žalobce k doložení chybějících zákonných náležitostí k žádosti výzvou ze dne 28.6.2018, kterou byl konkrétně žalobce vyzván k doložení dokladu o zajištění ubytování a dokladu potvrzujícího účel pobytu na území. Tuto výzvu převzal žalobce osobně dne 28.6.2018. K odstranění vad žádosti byla stanovena devadesátidenní lhůta od doručení výzvy.
2. Usnesením ze dne 18.10.2018, č.j. OAM-15987-5/DP-2018 (dále též „usnesení ze dne 18.10.2018“) rozhodl odbor azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra (prvostupňový správní orgán) tak, že řízení se podle § 66 odst. 1 písm. c/ správního řádu zastavuje. V odůvodnění prvostupňový správní orgán uvedl, že řízení bylo zastaveno proto, že žalobce v určené lhůtě neodstranil podstatné vady žádosti, které brání v pokračování řízení. Žalobce k žádosti nepředložil doklad o zajištění ubytování a o doklad o účelu pobytu na území ČR a lhůta, která k předložení těchto dokladů byla stanovena ve výzvě správního orgánu, marně uplynula.
3. Ze spisového materiálu vyplývá, že uvedené usnesení bylo vypraveno dne 19.10.2018. U tohoto usneseníje ve spise založena doručenka, ze kteréje patrno, že adresát nebyl zastižen na adrese a zásilka byla připravena k vyzvednutí dne 22.10.2018. K vyzvednutí zásilky nedošlo. Na uvedeném usneseníje pak vyznačena právní moc dnem 17.11.2018.
4. Dne 23.10.2018 byla prvostupňovému správnímu orgánu doložena smlouva o ubytování, která byla uzavřena mezi X, a žalobcem, podle níž ubytovatel poskytuje ubytovanému (žalobci)jedno lůžko.
5. Ze spisového materiáluje pak patrno, že dne 24.6.2019 nahlížel do správního spisu zástupce žalobce.
6. Následně žalobce učinil podání ze dne 25.6.2019, kterým podal žádost o určení neplatnosti doručení, odvolání proti usnesení o zastavení řízení ze dne 18.10.2018 a podnět k zahájení přezkumného řízení.
7. Podnět k zahájení přezkumného řízení byl vyřízen sdělením ze dne 30.9.2019, o žádosti o určení neplatnosti doručení bylo rozhodnuto usnesením prvostupňového správního orgánu ze dne 17.10.2019, č.j. OAM-15987-13/DP-2018, ve znění rozhodnutí žalované o zamítnutí odvolání žalobce rozhodnutím ze dne 13.12.2019, č.j. MV-154583-6/SO-2019. Tyto úkony nejsou předmětem žaloby.
8. O odvolání žalobce Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců rozhodla žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 13.12.2019, č.j. MV-154583/7-SO-2019 tak, že odvolání žalobce proti usnesení ze dne 18.10.2018 o zastavení řízení zamítla jako opožděně podané. V odůvodnění popsala dosavadní průběh správního řízení, konstatovala, že účastník řízení nepředložil doklady, kjejichž předložení byl vyzván výzvou ze dne 28.6.2018, proto došlo k vydání usnesení o zastavení správního řízení, které bylo doručeno na adresu hlášeného pobytu dne 1.11.2018 podle § 24 odst. 1 správního řádu a nabylo právní moci v sobotu dne 17.11.2018. Dále žalovaná konstatovala, že dne 25.6.2019 podal žalobce odvolání proti usnesení o zastavení řízení, žádost o určení neplatnosti doručení a podnět k zahájení přezkumného řízení. Konstatovala obsah podání žalobce a následné sdělení o tom, že nebyl shledán důvod pro zahájení přezkumného řízení, s tím, že ani žádosti o určení neplatnosti doručení usnesení o zastavení řízení nebylo vyhověno. K podanému odvolání žalovaná uvedla, že odvolání není podáno včas, protože napadené usnesení bylo účastníku řízení doručeno 1.11.2018, posledním dnem pro podání odvolání bylo datum 16.11.2018. Odvolání nebylo podáno v zákonné lhůtě, napadené usnesení nabylo právní moci dne 17.11.2018. Odvolání bylo podáno až dne 25.6.2019, jde o opožděné odvolání. Dále žalovaná s odkazem na § 92 odst. 1 správního řádu uzavřela, že neshledala podmínky pro přezkoumání rozhodnutí v přezkumném řízení, pro obnovu řízení ani pro vydání nového rozhodnutí.
Posouzení věci soudem
1. Městský soud v Praze přezkoumal na základě podané žaloby napadené rozhodnutí z hlediska námitek v žalobě uvedených, po posouzení věci dospěl k závěru, že žalobaje důvodná.
2. Z výše uvedeného obsahu spisového materiáluje patrno, že žalobou napadeným rozhodnutím bylo jako opožděně podané zamítnuto odvolání, které žalobce podal proti usnesení odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra ze dne 18.10.2018. Žalovaný správní orgán vycházelze závěru, že předmětné usnesení bylo doručeno fikcí dne 1.11.2018, proto odvolání, které bylo podáno až dne 25.6.2019, nebylo podáno v zákonem stanovené lhůtě.
3. Pro posouzení otázky, zda odvolání proti usnesení ze dne 18.10.2018 bylo či nebylo podáno včas,je nutno zabývat se otázkou, kdy toto usnesení bylo žalobci doručeno.
4. Z obsahu spisového materiálu vyplývá, že předmětné usnesení ze dne 18.10.2018 doručoval prvostupňový správní orgán prostřednictvím provozovatele poštovních služeb (§ 19 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů – dálejen „správní řád“). Protože žalobce na adrese, na kterou bylo doručováno (na adrese, která byla správním orgánem evidována), nebyl zastižen, byla zásilka dle § 23 odst. 1 správního řádu uložena dne 22.10.2018. Protože zásilka v úložní době nebyla žalobcem vyzvednuta, došlo dle názoru žalované uplynutím úložní desetidenní lhůty, která běží od uložení zásilky, k tzv. fikci doručení, podle níž se písemnost považuje uplynutím desátého dne od uložení za doručenou (§ 24 odst. 1 správního řádu).
5. Soud stanovisko žalované nesdílí. Je nutno přihlédnout ke skutečnosti, že sice po vydání usnesení ze dne 18.10.2018, aleještě před uplynutím desetidenní úložní lhůty (která uplynula dne 1.11.2018), obdržel prvostupňový správní orgán doklady o tom, že došlo ke změně adresy pobytu, když dne 23.10.2018 byla prvostupňovému správnímu orgánu doručena smlouva o ubytování včetně dodatku č. 1, z nichžje patrno, že došlo ke změně adresy žalobce na adresu. Smlouva o ubytování i dodatek k této smlouvě byly uzavřeny dne 15.10.2018.
6. V daném případěje zřejmé, že usnesení ze dne 18.10.2018 bylo vydáno dne 19.10.2018, kdy bylo písemné vyhotovení stejnopisu rozhodnutí předáno k doručení (§ 71 odst. 2 písm. a/ správního řádu), tímto dnem bylo správní řízení před prvostupňovým správním orgánem ukončeno. Po ukončení prvostupňového správního řízení pak následoval „proces“ doručování tohoto usnesení ze dne 18.10.2018. Vzhledem k tomu, že žalobce nebyl na evidované adrese na Praze 5 zastižen, byla zásilka uložena, v důsledku čehož se „proces“ doručování prodloužil o desetidenní úložní lhůtu. V rámci běhu této lhůty pak byl správní orgán I. stupně vyrozuměn o tom, že došlo ke změně místa pobytu žalobce na X. To znamená, žeještě předtím, než došlo k doručení rozhodnutí fikcí, bylo zřejmé, že žalobce má jiné místo pobytu, než na které byla zásilka obsahující předmětné usnesení doručována. Podle názoru soudu nelze k této skutečnosti nepřihlédnout.
7. Městský soud považuje za vhodné zde poukázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30.5.2013, č.j. 6 As 13/2013-33, ve kterém Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že doručení náhradním způsobem (doručení fikcí podle § 41 odst. 1 správního řádu) nelze uznat za platné,jestliže již v průběhu správního řízení vznikly důvodné pochybnosti o možnostech adresáta na dosud užívané adrese zásilky přebírat a správní orgán se ani nepokusil ověřit v informačním systému evidence obyvatel, zda evidovaná adresa trvalého pobytu nebyla změněna. V daném případě jsou skutkové okolnosti odlišné v tom, že ke změně evidované adresy došlo až po ukončení řízení před prvostupňovým správním orgánem, stalo se tak všakještě v průběhu běhu úložné lhůty, tedyještě předtím, než mohl být učiněn závěr o doručení fikcí. Na druhou stranu pak odlišnost skutkových okolností této věci spočívá v tom, že prvostupňový správní orgánještě v průběhu doručování věděl (tedy nebyly zde „pouze“ důvodné pochybnosti) o tom, že došlo ke změně pobytu žalobce. Uvedený závěr vyjádřený v označeném rozsudku Nejvyššího správního soudu o nemožnosti uznat doručení zásilky náhradním způsobem (fikcí) platí v daném případě právě proto, žeještě předtím, než došlo k doručení usnesení ze dne 18.10.2018, prvostupňový správní orgán věděl o změně pobytu žalobce o to více.
8. Z výše uvedených důvodů dospěl soud k závěru, že námitky, kterými žalobce zpochybňuje řádné doručení usnesení ze dne 18.10.2018, jsoudůvodné.
9. K tomu, co bylo uvedeno, považuje soud za potřebné konstatovat, že z odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí není zřejmé, jakými úvahami byl žalovaný veden, když učinil závěr o opožděnosti podaného odvolání. Z odůvodnění rozhodnutíje patrno, že žalovaný poukázal na průběh dosavadního řízení, konstatoval nedůvodnost podnětu k zahájení přezkumného řízení a negativní rozhodnutí o určení neplatnosti doručení usnesení ze dne 18.10.2018. K samotnému závěru o opožděnosti podaného odvolání pak v odst. 3 na straně 3 napadeného rozhodnutí pouze konstatoval, že napadené usnesení bylo doručeno 1.11.2018, posledním dnem pro podání odvolání byl den 16.11.2018, odvolání podané až 25.6.2019 bylo opožděně podané. Otázkou způsobu doručování usnesení ze dne 18.10.2018 se žalovaný vůbec nezabýval, když v další části odůvodnění napadeného rozhodnutí poukázal na ust. § 92 odst. 1 správního řádu. Soud proto shledal žalobou napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů.
10. Z výše uvedených důvodů má soud za to, že usnesení ze dne 18.10.2018 nebylo žalobci řádně doručeno, protože bylo doručováno na adresu, o níž v době, kdy sice již bylo ukončeno prvostupňové správní řízení, ale dosud probíhal úkon doručování předmětného usnesení, prvostupňový správní orgán věděl o změně pobytu žalobce. Bylo tedy namístě, aby vydané usnesení zaslal na novou žalobcem ohlášenou adresu na X. Proto soud žalobou napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 1, odst. 4 s.ř.s.). Na žalované bude, aby znovu posoudila otázku doručení usnesení ze dne 18.10.2018, s tím, že bude vycházet z právního názoru, kterýje vyjádřen v tomto rozsudku. Pro úplnostje vhodné uvést, že soud se zabýval pouze otázkou, zda podané odvolání bylo opožděné či nikoliv. Nezabýval se věcně usnesením ze dne 18.10.2018, protože to nebylo předmětem řízení v této věci.
11. Vzhledem k závěru o nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí dospěl soud k závěru, že jsou splněny podmínky pro to, aby podle § 76 odst. 1 písm. a/ zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dálejen „s.ř.s.“), rozhodl bez nařízeníjednání. Soud považuje za potřebné konstatovat, že žalobcem navrhovaný účastnický výslech nemohl nic změnit na objektivně existujících zjištěních ohledně doručování usnesení ze dne 18.10.2018, když rozhodné skutečnosti jsou, jak již bylo výše uvedeno, objektivně zjistitelné a zřejmé z obsahu předloženého spisového materiálu.
12. Výrok o nákladech řízeníje odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s.ř.s., žalobce měl ve věci úspěch, a proto mu právo na náhradu nákladů řízení přísluší. Náklady řízení představují soudní poplatek zaplacený z podané žaloby ve výši 3.000 Kč a odměnu za zastupování za dva úkony právní služby po 3.100 Kč (příprava a převzetí zastoupení, podání žaloby) a dvakrát režijní paušál po 300 Kč (§ 7, § 9, § 11, § 13 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Odměna za zastoupení činí částku 6.800 Kč, když zástupkyně žalobce nedoložila, ačkoli k tomu byla výslovně vyzvána, doklad o tom, žeje registrována k dani z přidané hodnoty. Celkem náklady řízení představují částku 9.800 Kč.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dnejeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek,je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodůjej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel,jeho zaměstnanec nebo člen, který za nějjedná nebojej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, kteréje podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat najeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.
Praha 24. listopadu 2020
Mgr. Marek Bedřich v. r.
předseda senátu
Shodu s prvopisem potvrzuje: M. V. |
535816 | 10Af 52/2015 - 43
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
****** ROZSUDEK ******
****** ******
****** JMÉNEM REPUBLIKY ******
Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Trnkové a soudkyň JUDr. Věry Balejové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobce B.K., bytem X, právně zastoupeného JUDr. Milanem Zápotočným, advokátem v Jihlavě, Telečská 7, proti žalovanému Generálnímu ředitelství cel Praha, se sídlem Budějovická 7, Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 11. 2015 č.j. 39867-7/2015-900000-304.2,
takto:
i. Žaloba se zamítá.
i. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
(1) Žalobou doručenou Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dálejen „krajský soud“) dne 29. 12. 2015 se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 11. 2015 čj. 39867-7/2015-900000-304.2, kterým byl změněn platební výměr Celního úřadu pro Jihočeský kraj čj. 8485/2013-520000-32.3 ze dne 11. 2. 2013 tak, že obě tabulky výpočtu spotřební daně z cigaret (240241) a spotřební daně z tabáku (kód 240301) a větau „celková výše dlužné částky spotřební daně z tabákových výrobků (tabák + cigarety) rovná se 7.268.349 Kč (slovy: sedm miliónů dvě stě šedesát osm tisíc tři sta čtyřicet devět korun českých)“ byly nahrazeny textem „Výše spotřební daně z cigaret (kód 240201) značka Marlboro v množství 30 000 ks, Viceroy v množství 70 040 ks, Jing Ling v množství 80 760 ks a Fest v množství 56 400 ks činí 482.172 Kč. Výše spotřební daně z tabáku ke kouření (kód 240301) celkové množství 5080,81691 kg činí 6.808.294,6594 Kč. Spotřební daň z tabákových výrobků (cigaret a tabáku ke kouření) celkem činí po zaokrouhlení podle § 146 daňového řádu 7.290.467 Kč (slovy: sedm miliónu dvě stě devadesát tisíc čtyři sta šedesát sedm korun českých)“. V ostatním bylo napadené rozhodnutí potvrzeno.
(2) Žalobce uvedl, že byl rozhodnutím Generálního ředitelství cel přímo zkrácen na svých právech. Žalovaný se dostatečně nevypořádal sjeho námitkami obsaženými v odvolání, nezohlednil veškeré relevantní skutečnosti uvedené v odvolání, zatížil své rozhodnutí závažnou procesní vadou a učinilje nezákonným.
(3) Celní úřad se v platebním výměru zabýval toliko tím, zda žalobce předložil doklady prokazující zdanění předmětných tabákových výrobků čijejich oprávněné nabytí bez daně. Ke konstatování, žeje žalobce plátcem spotřební daně, mu postačovalo, že výrobky byly nalezeny ve vozidle,jehož vlastníkemje žalobce a v garáži, jíž byl žalobce nájemcem. Žalovaný zcela opominul tvrzení žalobce, že k tabákovým výrobkům neměl kvalifikovaný vztah, na základě kterého byjej bylo možné považovat za skladovatele nebo dopravce předmětných tabákových výrobků ve smyslu § 4 odst. 1 písm. f) zák. č.353/2003 Sb., o spotřebních daních, a tudíž ani za plátce daně spotřební daně.
(4) Žalovaný se opřel o rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích čj. 14T 43/2013-1913 ze dne 28. 4. 2013, kterým byl žalobce uznán vinným za zvlášť závažný zločin zkrácení daně, povinné platby dle § 240 odst. 1, 3 zák. č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Tento rozsudek totiž považoval za rozhodnutí o předběžné otázce a cítil se jím vázán i pro stanovení spotřební daně. S tímto názorem žalobce nesouhlasí. Zdůraznil, že z rozsudku vyplývá, že měl v době od 1. 1. 2011 do 13. 8. 2011 skladovat tabákové výrobky, které nabyl přesně nezjištěným způsobem, v garáži, nacházející se na stavební parcele č. 3806/121, zapsané u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště Tábor, LV č. 6668 pro k. ú. 764701 Tábor (dálejen „garáž“) a že převážel tabákové a alkoholické výrobky vozidlem RZ: 2C3 08 07 ke garáži ve vlastnictví Z.Š., což nejsou skutečnosti, které by odpovídaly předmětu řízení o stanovení spotřební daně. Vzhledem k tomu, že v tomto řízení jde o stanovení spotřební daně z tabákových výrobků za zdaňovací období měsíce srpna 2011, nepovažuje žalobce jako relevantní argumentaci rozsudkem, které hovoří o celém období od 1. 1. 2011 do 13. 8 2011 a nadto se týká alkoholických výrobků.
(5) Žalobce uvedl, žejeho odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích bylo sice usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 11. 2014 sp. zn. 3To 46/2014 zamítnuto, ale předpokládá, že na základějeho dovolání, které podal dne 14. 4. 2015, Nejvyšší soud České republiky usnesení Vrchního soudu v Praze zruší a žalobce bude zproštěn viny.
(6) Žalobce nepopřel, že si garáž pronajal od pana R.F. K uzavření nájemní smlouvy došlo dne 1. 8. 2007 a poté byla každoročně obnovována. V období srpna 2007 do podzimu 2008 ji užíval sám a poté ji pronajal na základě ústně uzavřené smlouvy o podnájmu E.D., nar. X, bytem J. 176 a k úhradě nájemného docházelo vždy na půl roku až rok dopředu. Ústní forma tohoto právního vztahu oběma stranám vyhovovala. Žalobce nechal podnájemci vyrobit klíče od garáže a od té doby do garáže vstupoval velmi zřídka,jen aby kontroloval elektroinstalaci. Proto také nesouhlasí s dalším odůvodněním napadeného rozhodnutí, kdy výpovědi žalobce a podnájemce považuje v zásadních otázkách jako konzistentní a rozchází se pouze v záležitostech, které si podnájemce přesně nepamatoval. Podle názoru žalobce nelze po něm spravedlivě požadovat, aby poté, co garáž pronajal, udržoval přehled o tom, co se v garáži nachází a kdoje vlastníkem věcí nebojeho kvalifikovaným detentorem. Proto považuje se nespravedlivé a nepřípustné, aby v nepřehledných obchodních vztazích mezi podnájemcem garáže a dalšími osobami, které podnájemce označil jako Vin a Drak, kdy se nepodařilojednoznačně prokázatjejich totožnost, byl za kvalifikovaného detentora považován právě žalobce.
(7) Použitá právní kvalifikace se příčí zjištěnému skutkovému stavu i judikatuře Nejvyššího správního soudu, kupříkladu sp. zn. Afs 59/2008 a 9Afs 11/2010. Touto judikaturou žalobce argumentoval již v odvolání, žalovaný se s ní však nevypořádal.
(8) Žalobce navrhl, aby soud žalobě přiznal ve smyslu § 73 odst. 2 s.ř.s. odkladný účinek. O tomto návrhu žalobce soud rozhodl usnesením ze dne 21. 1. 2016 pod čj. 10Af 52/20015-35 tak, že žalobě se odkladný účinek nepřiznal. Žalobce dále soudu navrhl, aby rozhodnutí Generálního ředitelství celze dne 10. 11. 2015 platební výměr Celního úřadu pro Jihočeský kraj ze dne 11. 2. 2013 zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
II. Stručné shrnutí vyjádření žalovaného správního orgánu
(9) Žalovaný správní orgán navrhl zamítnutí žaloby.
(10) K žalobcem uvedeným žalobním bodům žalovaný odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, ve kterém se dostatečně vypořádal se všemi odvolacími námitkami. Žalobou napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu s právními předpisy aje zákonné. Žalovaný nepochybil, pokud přihlédl k pravomocnému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích vydanému v trestním řízení, neboť tento rozsudek byl vydán v souvislosti se skladováním vybraných výrobků, které byly předmětem daného daňového řízení.
(11) Argumentaci žalobce žalovaný označil za bezpředmětnou a ryze účelovou. Pokud žalobce tvrdil, že trestní rozsudek se vztahuje k období od 1. 1. 2011 do 13. 8. 2011 a v daňovém řízení sejednalo o stanovení spotřební daně za zdaňovací období srpen 2011, nelze než uvést, že zdaňovací období bylo stanoveno s ohledem na konkrétní den ke zjištění skladování vybraných výrobků, což si s trestním rozsudkem v trestním řízení nijak neodporuje. Není na překážku, pokud se napadené rozhodnutí oproti rozsudku týká pouze tabákových výrobků, neboť spotřební daň z lihovin byla řešena v rámci jiného daňového řízení.
(12) K poukazu žalobce na podané dovolání proti pravomocnému rozsudku v trestní věci žalovaný uvedl, že z úkonu podání dovolání nelze předjímat nesprávnost či nezákonnost tohoto rozsudku. Žalovaný byl takovým rozsudkem vázán a nepochybil, pokud k němu přihlédl. Pravomocný rozsudek v trestní věci však nebyljediným důkazem. Žalovaný vycházel i z dalších důkazů shromážděných v rámci daňového řízení a vypořádal i důkazy předložené žalobcem. Pokud žalobce s hodnocením důkazů nesouhlasil, neznamená to, že žalovaný nepostupoval v souladu s právními předpisy. Argumentaci žalobce k neprokázání kvalifikovaného vztahu žalobce ke skladovaným a vybraným výrobkům považuje žalovaný za ryze účelovou. Stejně takje účelové tvrzení žalobce, že na základě jím předložených důkazů byl žalobce vyloučen jako osoba, která měla k vybraným výrobkům kvalifikovaný vztah a tvrzení žalobce, žeje běžné, že se spolupracující osoby vzájemně neznají skutečnými jmény, na tom nic změnit nemůže,jestliže se navícjedná o osoby cizí národnosti.
III. Obsah správních spisů
(13) Ze správního spisu, který si soud vyžádal, vyplynuly pro věc následující rozhodné skutečnosti:
(14) Podnět k zahájení daňového řízení byl doručen Celnímu úřadu v Táboře od Celního ředitelství České Budějovice dne 19. 6. 2012. Z podnětu vyplývalo, že dne 13. 8. 2011 proběhla na základě příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků vydaného dne 29. 6. 2011 Okresním soudem ve Strakonicích a pod sp. zn 0 Nt 414/2011-3 prohlídka motorového vozidla značky Mercedes Benz VITO 109 CDI 639/4, žluté barvy, základní, RZ: 2C3 08 07, VIN: WDF 63960113058812 (dálejen „VITO“). Prohlídce byl přítomen žalobce jako uživatel a provozovatel automobilu. Uvedl, že vozidlo užívá a přijel s ním do Písku. Ve vozidle byla nalezenajedna bedna neznačených cigaret zn. Jing Ling,jedna bedna neznačených cigaret zn. Viceroy , dvě bedny neznačeného tabáku cca 12000 kusů balíčků a čtyři bedny rumu bez kontrolní pásky 40 kusů. Dále byla provedena na základě téhož příkazu policejním orgánem prohlídka jiných prostor a pozemků, a to garáže číslo 805, k čemuž žalobce uvedl, žeje tam uskladněno většího množství neznačeného tabáku a cigaret. Rovněž uvedl, že veškeré věci dobrovolně vydával policejnímu orgánu. K tabáku a cigaretám doplnil, že jsou ve vlastnictví blíže nespecifikované osoby.
(15) Dne 5. 11. 2011 byl policejním orgánem sepsán úřední záznam o podání vysvětlení s R.F. vlastníkem garáže číslo 805, kterou nabyl společně s manželkou dne 6. 9. 2004. Uvedl, že uzavřel s žalobcem smlouvu o pronájmu garáže od 1. 8. 2007 do 31. 7. 2008. Garáž byla žalobci pronajímána písemnými smlouvami ze dne 21. 7. 2008, 31. 7. 2009, 2. 8. 2010 a 30. 6. 2011. Peníze přebíral R.F. od žalobcejedenkrát, později dvakrát ročně v průběhu nájemního vztahu v garáži nebyl. Při náhodném setkání v září 2011 žalobce R.F., že se dostal do problémů, garáž už potřebovat nebude a požádal o ukončení nájemního vztahu. Proto byla sepsána dohoda o ukončení pronájmu garáže s účinnosti od 1. 9. 2011.
(16) Celní úřad v Táboře vydal dne 10. 7. 2012 žalobci výzvu k prokázání zdanění konkrétních tabákových výrobků, kterou se žalobci nepodařilo doručit, a proto bylo doručováno veřejnou vyhláškou. Stejně tak žalobci nebyla doručena výzva k podání daňového přiznání, která rovněž byla doručena veřejnou vyhláškou. Vzhledem k tomu, že náhradní lhůta k podání daňového přiznání marně uplynula, stanovil Celní úřad Tábor základ daně a výši spotřební daně z moci úřední a dne 11. 2. 2013 vydal pod čj. 8485/2013-520000-32.3 platební výměr. Předmětným platebním výměrem byla žalobci vyměřena daň z tabákových výrobků ve výši 7.268.349 Kč. Dne 29. 3. 2013 bylo celnímu úřadu doručeno proti platebnímu výměru odvolání.
(17) S ohledem na podané odvolání provedl prvostupňový správní orgán dokazování. Správní orgán přistoupil k provedení ústníhojednání s E.D., který sdělil, že se vyjadřovat nebude a veškeré informace budou k dispozici na Policii ČR, kam byl předvolán k výslechu. Protokol o výslechu svědka E.D. byl sepsán dne 19. 6. 2013 na Krajském ředitelství Policie Českého kraje. K podání svědecké výpovědi byl E.D. předvolán celním úřadem dne 19. 9. 2013, které se nepodařilo doručit. Opětovně byl předvolán ke svědecké výpovědi, která se uskutečnila 7. 11. 2013. Tohotojednání se zúčastnil i právní zástupce žalobce.
(18) Odvolání žalobce bylo nejprve celním úřadem dne 12. 11. 2014 po posouzení odvolacím orgánem zamítnuto jako opožděné a odvolací řízení zastaveno. Na základě odvolání žalobce proti tomuto zastavení řízení dospěl odvolací orgán po přezkoumání spisu a odvolacích námitek k závěru, že odvolatel byl v právu. Přípisem věc vrátil celnímu úřadu k autoremeduře, který dne 12. 6. 2015 vydal rozhodnutí o odvolání, kterým zrušil své rozhodnutí o zastavení řízení ze dne 12. 11. 2014. Celní úřad po nabytí právní moci rozhodnutí, kterým zrušil své rozhodnutí o zamítnutí odvolání a zastavení odvolacího řízení znovu postoupil odvolání proti napadenému rozhodnutí Generálnímu ředitelství cel, kdy se věc dostala do fáze meritorního posouzení odvolání. O odvolání bylo rozhodnuto tak, jakje popsáno pod bodem 1 tohoto rozsudku dne 10. 11. 2015 pod čj. 39867-7/2015-900000-304.2.
(19) Ve spiseje založeno protokol o výslechu svědka E.D. ze dne 19. 6. 2013, kterých se uskutečnil na Policii ČR, Krajském ředitelství Policie Jihočeského kraje. Dáleje založen rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích čj. 17T 43/2013-1913 ze dne 28. 4. 2014, který nabyl právní moci v souvislosti s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 11. 2014 čj. 3To 46/2014-2014, kterým bylo podle § 256 trestního řádu odvolání žalobce zamítnuto a žalobce byl tudíž uznán vinným ze zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby. Žalobce byl uznán vinným, že v přesně nezjištěné době nejméně od 1. 1. 2011 s úmyslem zkrátit daňovou povinnost na spotřební dani za účelem uvedení do oběhu skladoval tabákové výrobky, které nabyl přesně nezjištěným způsobem.
IV. Právní názor soud
(20) Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích daných žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů; dálejen „ s.ř.s.“).
(21) Žaloba důvodná nebyla.
(22) Žalobce žalobou napadenému rozhodnutí především vytýkal, žejej není možné považovat za plátce spotřební daně, neboť celní orgány měly podrobně zkoumat, zda žalobce má k předmětným tabákovým výrobkům kvalifikovaný vztah či nikoli, a protože tak neučinily v míře potřebné pro rozhodnutí, bylo postaveno na nesprávném právním posouzení věci. Žalobce nebylo možné považovat za skladovatele nebo dopravce předmětných tabákových výrobků ve smyslu § 4 odst. 1 písm. f) zákona o spotřebních daních. Žalobce dále odmítl postup žalovaného, který se opřel o rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích čj. 14T 43/2013-1913 ze dne 28. 4. 2014, kterým byl žalobce uznán vinným za zvlášť závažný zločin zkrácení daně povinné platby dle § 240 odst. 1, 3 zák. č. 40/2009 Sb., trestní zákoník a považovaljej za rozhodnutí o předběžné otázce a cítil se jím vázán. Z rozsudku podle žalobce nevyplýval žádný relevantní, natož závazný, podklad pro určení, že by měl povinnost uhradit spotřební daň za zdaňovací období srpen 2011. Navíc proti rozsudku, který sice nabyl právní moci, podal dovolání a předpokládá, že dojde postupem Nejvyššího soudu ČR ke zrušení těchto rozsudků a žalobce bude zproštěn viny. Žalobce sice nepopřel, že si garáž pronajal od R.F. již v roce 2007 a smlouva byla poté každoročně obnovována, ale doplnil, že nejprve ji užíval sám a posléze ji na základě ústní smlouvy o podnájmu přenechal E.D. a sám do garáže vstupovaljen velmi zřídka, aby zkontroloval elektroinstalaci. Podle žalobce jsoujejich výpovědi (s E.D.) konzistentní, a pokud se rozchází, tak pouze v záležitostech, které si podnájemce přesně nepamatoval, případně pokud k rozporům došlo, vzhledem k nepřehlednosti komunity, ve kterém se podnájemce pohybuje, kdeje běžné, že se spolupracující osoby neznají skutečnými jmény, ale dalšími identifikačními údaji, tím spíše, že sejedná o osoby cizí národnosti. Žalobce odmítl, že by byl kvalifikovaným detentorem. Podle žalobceje nespravedlivé a nepřípustné, aby v těchto nepřehledných obchodních vztazích mezi podnájemcem E.D. a dalšími osobami, které označil jako Vin a Drak,jejichž totožnost sejednoznačně nepodařilo prokázat, to byl právě on, kdoje za detentora považován. K tomu odkázal i na judikaturu Nejvyššího správního soudu, která podporujejeho tvrzení a navíc se žalovaný s těmito argumenty nijak nevypořádal.
(23) S ohledem na takto formulované žalobní námitky soud považuje za podstatnou odpověď na otázku, zdaje možné žalobce považovat za daňový subjekt, tedy osobu povinnou k placení spotřební daně, neboť žalobcejednak tvrdil, že neměl k zajištěným předmětným tabákovým výrobkům, které byly nalezeny ve vozidle,jehožje žalobce vlastníkem a v garáži,jejíž byl žalobce nájemcem, žádný kvalifikovaný vztah, najehož základě byjej bylo možné považovat za skladovatele nebo dopravce předmětných tabákových výrobků ve smyslu § 4 odst. 1 písm. f) zákona o spotřebních daních, a tudíž ani za plátce spotřební daně. Za tím účelem dále dle žalobce žalovaný neučinil potřebná zjištění.
(24) K tomu lze odkázat na ustanovení § 4 odst. 1 písm. f) zákona o spotřebních daních v rozhodném období, které stanoví, že plátcem daněje právnická nebo fyzická osoba, která skladuje nebo dopravuje vybrané výrobky, aniž prokáže, že sejedná o vybrané výrobky pro osobní spotřebu, nebo uvádí do volného daňového oběhu vybrané výrobky, aniž prokáže, že sejedná o vybrané výrobky zdaněné, nebo pokud neprokáže způsobjejich nabytí oprávněně bez daně; za daň společně a nerozdílně odpovídá také právnická nebo fyzická osoba, která se na uvedeném skladování nebo dopravě podílela.
(25) Z obsahu žalobou napadeného rozhodnutíje zřejmé, z jakých důkazů žalovaný při svém rozhodování vycházel,jednak sejednalo o důkazy shromážděné v rámci daňového řízení i důkazy předložené žalobcem, dále vycházel z rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, kterým byl žalobce uznán vinným za trestný čin krácení daně, přičemž rozsudek v trestní věci se vztahoval k období od 1. 1. 2011 do 13. 8. 2011 a v daňovém řízení sejednalo o stanovení spotřební daně za zdaňovací období srpen 2011, což si dle závěru žalovaného z hlediska tohoto období nikterak neodporovalo. K tomu lze odkázat na stranu 8 –12 žalobou napadeného rozhodnutí. Na posledně uvedené straně žalovaný uzavřel, že s ohledem na výsledky dokazování nemůže obstát tvrzení žalobce, že s předmětným zbožím neměl nic společného a bylo uzavřeno, že žalobce se stal plátcem daně ve smyslu § 4 odst. 1 písm. f) zákona o spotřebních daních. Žalovaný neuvěřil konstrukci, kterou žalobce daňovým orgánům předestřel. Dle závěru žalovaného kvalifikovaným způsobem s předmětnými tabákovými výrobky nakládal, část dopravoval, k čemuž se i v rámci odvolacího řízení doznal a část skladoval v garáži, a to prokazatelně ke dni 13. 8. 2011, což bylo zjištěno na základě prohlídky domovních prostor. Jak se skladováním, tak s dopravou vybraných výrobků byla spojena odpovědnost žalobce za spotřební daň, cožje zcela v souladu i s judikaturou Nejvyššího správního soudu. Soud považuje tyto závěry za správné, vycházející z podkladů založených ve spise a ve svých závěrech odpovídající zákonu.
(26) Z předloženého správního spisu soud ověřil, že správce daně vydal dne 11. 2. 2013 napadený platební výměr na spotřební daň z tabákových výrobků za zdaňovací období srpen 2011, kterým vyměřil žalobci podle § 147 odst. 1 a 3 daňového řádu spotřební daň z tabákových výrobků ve výši 7.268.349 Kč. Žalovaný správní orgán změnil tuto výši dlužné částky na částku 7.290.467 Kč. Žalobce kvalifikovaným způsobem s předmětnými tabákovými výrobky nakládal, část jich dopravoval a část skladoval v garáži, což bylo zjištěno na základě prohlídky domovních prostor. Se skladováním a s dopravou vybraných výrobkůje spojena odpovědnost osoby za spotřební daň. Vědomost žalobce, že skladuje či dopravuje tabákové výrobky, byla prokázána a objektivizace konkrétní míryjeho účasti najednání směřujícímu ke krácení daně není v daňovém řízení podstatná.
(27) Nedůvodnáje námitka žalobce, že se celní orgány zabývaly toliko tím, zda žalobce předložil doklady prokazující zdanění předmětných tabákových výrobků čijejich oprávněné nabytí bez daně. Žalobce vzdal, že anijedna z těchto možností nenastala, a pokud bylo zjištěno, že předmětné tabákové výrobky byly nalezeny ve vozidle,jehož byl žalobce vlastníkem a v garáži,jejíž byl žalobce nájemcem, takto k vyslovenému závěru nemohlo postačovat. Tento názor žalobceje velmi zjednodušený. Jak již soud výše popsal, ve věci proběhlo rozsáhlé dokazování správních orgánů, o čemž svědčí písemnosti založené ve správním spise, z něhož bylo postaveno najisto, že žalobce byl vlastníkem a disponentem zboží, které bylo nalezeno v garáži i vjeho mercedesu, tak i zboží, které dodal Šímovi st., od kterého bylo částečně přesunuto k dalším osobám. Správní orgány věnovaly dostatečnou pozornost zkoumání, zda žalobce měl k předmětným výrobkům před tabákovým kvalifikovaný vztah a v tomto smyslu na základě provedeného dokazování vyslovily potřebné závěry, že žalobce měl kvalifikovaný vztah k předmětnému zboží a najeho základě vyslovily závěry o tom, žeje plátcem spotřební daně. Z toho důvodu také nemůže obstát námitka žalobce, že prvostupňový orgán i žalovaný měly při svém rozhodování podrobně zkoumat, zda žalobce má k předmětným tabákovým výrobkům kvalifikovaný vztah. S touto otázkou se jak vyplývá, z obsahu žalobou napadeného rozhodnutí dostatečným způsobem, zabývaly a své závěry náležitě odůvodnily.
(28) Žalobce dále odmítl akceptovat argumentaci žalovaného správního orgánu rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích čj. 14T 43/2013-1913 ze dne 24. 8. 2014, kterým byl žalobce uznán vinným za zvlášť závažný zločin zkrácení daně, povinné platby dle § 240 odst. 1, 3 zák. č. 40/2009 Sb., trestní zákoník a zároveňjeho argumentaci, že rozsudek považuje za rozhodnutí o předběžné otázce ve smyslu § 99 zákona č. 280/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů a cítí se jím vázán pro stanovení spotřební daně žalobci. Žalobce poukázal na to, že z rozsudku trestního soudu vyplývá, že žalobce měl skladovat tabákové výrobky, které nabyl přesně nezjištěným způsobem v době od 1. 1. 2011 do 13. 8. 2011 a žalobci byla stanovena povinnost uhradit spotřební daň za zdaňovací období srpen 2011, tudíž z rozsudku nevyplývá k tomuto období žádný relevantní, natož závazný podklad pro určení daně za toto období. Navíc žalobce podal proti pravomocnému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 11. 2014 dovolání a předpokládá, že bude zproštěn viny.
(29) Z odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutíje zřejmé, že kromě poukazu žalovaného na trestní rozsudek, kterým se cítil správní orgán ve smyslu § 99 daňového řádu vázán, popsal další dokazování, a to výslechem svědka E.D. výslechem žalobce, hodnocením obsahu těchto výpovědí, z nichž vyslovil závěr, že neuvěřil konstrukci, že žalobce neměl se skladovaným a dopravovaným zbožím nic společného, neboť byla zjištěna opakovaná přítomnost žalobce v garáži, manipulace se zbožím i přepravování zboží vjeho automobilu. Navíc žalovaný zdůraznil, že otázka vlastnictví k tabákovým výrobkům není v daném případě významná, neboť žalobce nejméně kvalifikovaným způsobem s předmětnými výrobky nakládal, část jich dopravoval, k čemuž se sám doznal i v rámci podaného odvolání a část prokazatelně skladoval ke dni 13. 8. 2011 v garáži. Přitom skladováním i dopravou vybraných výrobkůje naplněna odpovědnost žalobce za spotřební daň, cožje i v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu. Navíc žalovaný správní orgán uvedl, že u tabákových výrobků, které měl ke dni 13. 8. 2011 žalobce dodatjednatelům společnosti TOBACCO PRAGUE, s.r.o. Praha (spoluobžalovaným a odsouzeným osobám jménem Z.Š.) byl přednostně jako skladovatel shledán jiný subjekt a tyto tabákové výrobky nebyly započítány k újmě žalobce. U ostatních vybraných výrobků, se kterými dle rozsudku odvolatel nakládal v rozporu s právními předpisy, sejednalo o lihoviny, nebo jiné zdaňovací období, a tudíž ani tyto vybrané výrobky nebyly předmětem napadeného rozhodnutí. Z tohoje zřejmé, že v konkrétním daňovém řízení byl vysloven závěr především na základě dokumentů, které jsou založeny v daňovém spise, a tudíž jsou rozhodnutí založena na výsledcích vlastního dokazování, které bylo významné pro rozhodnutí v předmětném daňovém řízení. Tyto konkrétní dokumenty žalobce v žalobě nikterak nerozporoval. Jeho námitkaje formulována obecně, kdy zpochybňuje souvislost mezi svým odsouzením a konkrétním daňovým řízením. V dané věci bylo za zdaňovací období srpen 2011 postaveno najisto s ohledem na konkrétní den zjištění skladování vybraných výrobků, že žalobce byl plátce spotřební daně, a proto došlo kjejímu vyměření v souladu se zákonem.
(30) Žalobce nepopřel, že si garáž, ve které byly nalezeny předmětné tabákové výrobky, pronajal od R.F., popsal, jak docházelo k prodlužování nájemní smlouvy i platbám nájemného, připojil však údaj o tom, že posléze ji pronajal na základě ústně uzavřené smlouvy o podnájmu E.D.. Do garáže vstupoval velmi zřídka, neboť podnájemci nechal vyrobit klíč, do garáže vstupoval pouze proto, aby zkontroloval elektroinstalaci. To také podnájemce E.D. potvrdil, a tudíž jsou výpovědi konzistentní, rozchází se pouze v záležitostech, které si podnájemce přesně nepamatoval, případně kde k rozporům došlo vzhledem k nepřehlednosti komunity, ve které se podnájemce pohyboval, a tudíž se zcela logicky osoby neznaly skutečnými jmény. Tuto argumentaci žalobce soud považuje za účelovou.
(31) Jestliže žalobce odmítá.e byl vlastníkem předmětných tabákových výrobků nebojejich kvalifikovaným detentorem a výslovně považuje za nespravedlivé a nepřípustné, aby za situace nepřehledných obchodních vztahů mezi podnájemcem a panem Vinem a Drakem, kdy se nepodařilojednoznačně prokázat, kdo z nich, nebo zda všichni jsou kvalifikovanými detentory, byl za tohoto kvalifikovaného detentora považován sám, pak k tomuje třeba znovu odkázat na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí. Z něhojejednoznačné, že žalobcovo tvrzení s ohledem na výsledky dokazování nemůže obstát. Závěr žalovaného, že žalobceje plátcem ve smyslu § 4 odst. 1 písm. f) zákona o spotřebních daních, neboťje tou osobou, která skladovala a dopravovala tabákové výrobky, aniž prokázalajejich zdanění, má oporu v provedeném dokazování. Nadtoje třeba odkázat na výklad pojmu skladování, tak jakjej učinil Nejvyšší správní soud, kupříkladu v rozsudku ze dne 26. 2. 2009 čj. 7Afs 69/2007-85, dle něhož: „pro závěr, že konkrétní osoba (ve větším množství) „skladuje“vybrané výrobky, není nutné prokázat, že o existenci těchto výrobků věděla a měla v úmysluje uchovávat a zajišťovat před znehodnocením, odcizením apod. (…..) z povahy věci však plyne, že vlastníka nemovitosti, v nížje uskladněno jisté zboží, nelze a priori považovat za skladovatele těchto věcí. U skladováníje totiž nutno předpokládat jistý kvalifikovaný vztah k uskladněnému zboží. Atributem skladování bude přinejmenším vědomost o zboží a úmyslje uchovávat a zajistit před znehodnocením, odcizením apod. (….) Nejvyšší správní soud sije nicméně vědom praktických potíží, které by s dokazováním shora popsaných skutečností byly spojeny a které by mohly, dlejeho názoru, vést často i ke zmaření účelu celého řízení. Shora popsaný výklad proto konfrontoval i s výkladem teleologickým (….) z tohoto pohleduje závěr plynoucí z jazykového výkladu zcela neudržitelný a pojem skladování by měl být vykládán spíše ve smyslu detence.“ Jakje dále uvedeno v rozsudku ze dne 6. 10. 2010 čj. 9Afs 11/2010-71 „detenceje obdobná držbě,jejíž podstatou jsoudva prvky: vůle držitele nakládat s věcí jako s vlastní (subjektivní prvek) a faktické ovládání věci, tzv. výkon faktického panství nad věcí (objektivní prvek). Detenční právo vykonává osoba, která stejně jako držitel vykonává faktické panství nad věcí, avšak nakládá s věcí jako s cizí. U detentoraje tedy dáno faktické ovládání věci, nikoliv však vůle nakládat s věcí jako s vlastní (blíže viz Fiala, J.; Kindl, M. a kol. Občanské právo hmotné Plzeň: Aleš Čeněk, 2007, S244).“
(32) Z citované judikatury vyplývá, že při určování osoby povinné k danije povinností celních orgánů obracet se na osoby, u nichžje detence zboží nejvíce pravděpodobná (vlastník, oprávněný nájemce skladovacích prostorů) a tyto osoby buď prokáží, že sejedná o výrobky zdaněné či na ně odpovědnost daň odvést dopadat nebude, neboť prokáží, že nemají k těmto výrobkům jakýkoliv kvalifikovaný vztah. V dané věci bylo tímto způsobem postupováno a popis tohoto postupuje zachycen v žalobou napadeném rozhodnutí. Soud zdůrazňuje, že bylo prokázáno, že žalobce kvalifikovaným způsobem s předmětnými tabákovými výrobky nakládal, tj. část dopravoval, k čemuž se doznal a část skladoval v garáži, což bylo zjištěno na základě prohlídky domovních prostor. Se skladováním i s dopravou vybraných výrobkůje spojena odpovědnost osoby za spotřební daň. Této odpovědnosti se žalobce nemůže zprostit tvrzením, které nikterak nedoložil a nebylo prokázáno ani konfrontací svědeckých výpovědí mezi žalobcem a E.D., že existoval podnájemní vztah ke garáži, kde byly skladovány předmětné tabákové výrobky a nelze přisvědčit tvrzení žalobce, že rozpory byly pouze v záležitostech, které si podnájemce přesně nepamatoval a v zásadních otázkách se shodovaly. Naopak právě s ohledem na ony rozpory správní orgány dovodily, že to byl žalobce, kdo měl ke skladovaným výrobkům kvalifikovaný vztah, neboť dle policejního sledování žalobce opakovaně disponoval předměty z garáže. Rovněž z informací z odposlechů mezi žalobcem a Š. se hovořilo o dodávkách tabákových výrobků. Navíc bylo zboží nalezeno u žalobce vjeho vozidle i v garáži a tudíž nebylo lze uvěřit konstrukci, kterou nabídl žalobce, že vlastníkem zboží v garáži i v mercedesu byl E.D. E.D. zaujal rozporuplný postoj, který dle hodnocení správních orgánů svědčil o tom, že neuváděl pravdu a mezi D.svědeckou výpovědí ajeho prohlášením byly rozpory. Nabídnutá složitá konstrukce o tom, kdo měl se zbožím obchodovat, není věrohodná a správní orgány jí neuvěřily. Proto obstojí závěr, že vybrané výrobky se nacházely ve vědomé dispozici žalobce, což bylo prokázáno a žalobce na druhou stranu neprokázal, že sejednalo o výrobky,jež byly zdaněné, či že by k těmto výrobkům neměl žádný vztah. Proto bylo správně uzavřeno, že žalobceje osobou ve smyslu ustanovení § 4 odst. 1 písm. f) zákona o spotřebních daních. Jde-li o výhradu žalobce ke skutečnosti, že žalovaný uvedl, že se řídil rozsudky z trestního řízení, pak k tomu lze odkázat na ustanovení § 52 odst. 2 věta první s. ř. s., podle kteréje soud vázán rozhodnutím soudů o tom, že byl spáchán trestný čin a kdojej spáchal, jakožto i rozhodnutím soudu o osobním stavu. Správní soudy jsou tudíž ve své rozhodovací činnosti vázány tím, že žalobce spláchal trestný čin zkrácení daně. Nemůže být tedy při přezkumu zákonnosti rozhodnutí správního orgánu vysloveno, že žalobce nebyl povinen spotřební daň ve věci výše uvedené do státního rozpočtu, odvést. Stěžovateli lze přisvědčit v tom smyslu, že rozsah trestní odpovědnosti nemusí být nutně totožný s rozsahem odpovědnosti daňové. To logicky vyplývá z úvahy, že daňový subjekt může být z hlediska daňového práva odpovědný i za situace, že se svýmjednáním nedopustil trestného činu. Podstatnáje skutečnost, žejeho daňová odpovědnost byla příslušnými orgány dostatečně prokázána. Finanční částka vyměřená žalobci v daňovém řízení nemusí být ani totožná s částkou, ohledně které byl žalobce uznán vinným v rámci trestního řízení týkajícího se zkrácení daně. Pro věc není podstatné, ani pokud by byl obžaloby zproštěn.
V. Závěr, náklady řízení
(33) V souzeném případě správní orgány vyvodily závěry vyplývající ze zákonné úpravy na základě dostatečného dokazování. Soud proto považoval žalobu za nedůvodnou. Žaloba byla proto podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítnuta.
(34) Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 s.ř.s., podle kterého má účastník řízení, který měl ve věci plný úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V dané záležitosti byl úspěšný žalovaný správní orgán, který však nevynaložil žádné náklady nad rámec své běžné činnosti, a proto mu právo na náhradu nákladů řízení přiznáno nebylo.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dnejeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek,je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodůjej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel,jeho zaměstnanec nebo člen, který za nějjedná nebojej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, kteréje podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat najeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.
Krajský soud v Českých Budějovicích
dne 27. dubna 2016
JUDr. Marie Trnková v. r.
Předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení :
Prázdná Jaroslava |
626339 | [OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu, složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy a soudců JUDr. Jana Vyklického a JUDr. Jaroslava Vlašína, v právní věci žalobce: K. V., zastoupen Mgr. Ivou Frömlovou, advokátkou se sídlem Legerova 1820/39, Praha 2, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, Křížová 1292/25, Praha 5, proti rozhodnutí žalované ze dne 29. 9. 2010, č.j. X, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2011, č. j. 2 Ad 61/2010 – 52,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 29. 9. 2010, čj. X, Česká správa sociálního zabezpečení (dále „žalovaná“) zamítla námitky žalobce (dále „stěžovatel“) a potvrdila své rozhodnutí ze dne 29. 6. 2010, č.j. X, kterým byla stěžovateli podle § 88 odst. 8 zákona č. 582/1991 Sb. ve znění v rozhodné době a § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., (dále „správní řád“) zamítnuta žádost o invalidní důchod. Podle žalované stěžovatel nesplňoval podmínku potřebné doby pojištění pro přiznání invalidního důchodu - § 38 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (dále „zákon o důchodovém pojištění“).
Proti rozhodnutí žalované brojil stěžovatel správní žalobou u Městského soudu v Praze (dále „městský soud“), kde jako stěžejní žalobní námitku uvedl, že potřebná doba pojištění pro nárok na invalidní důchod byla vjeho případě vypočtena nesprávně. Poukázal na skutečnost, že za období od 22. 11. 1996 do 21. 11. 2006 získal celkem 4 roky a 130 dnů pojištění. Namítal, že k této době mu nebylo připočítáno pojištění za dobu od 1. 6. 2008 do 31. 12. 2008 a za dobu od 1. 6. 2009 do 31. 12. 2009, které v souhrnu činilo 428 dnů. Domníval se tedy, že podmínku potřebné doby pojištění splnil, když od 22. 11. 1996 do 31. 12. 2009 získal celkově 6 let a 193 dnů pojištění.
Rozsudek Městského soudu v Praze
Městský soud žalobu zamítl rozsudkem ze dne 9. 11. 2011, č. j. 2 Ad 61/2010 – 52, napadeným nyní posuzovanou kasační stížností. Pro doplnění důkazního řízení nařídil městský soud vypracovat lékařský posudek Posudkovou komisí Ministerstva práce a sociálních věcí ČR (dále „PK“). PK uznala, že stěžovatel byl od 13. 11. 2000 do 31. 12. 2009 částečně invalidní a v době vydání rozhodnutí o námitkách (29. 9. 2010) se vjeho případějednalo o invaliditu prvního stupně dle § 39 odst. 2 písm. a) zákona o důchodovém pojištění. Na základě posudku PK proto městský soud uznal první podmínku nároku na invalidní důchod za splněnou.
Dále se městský soud zabýval skutečností, zda stěžovatel splňoval podmínku potřebné doby pojištění. Pro řešení této otázky aplikoval ust. § 40 odst. 1 písm. f) a odst. 2 zákona o důchodovém pojištění na zjištění, že podmínku potřebné doby pojištění, a to v žádné zákonem předvídané podobě, stěžovatel nesplňuje. Městský soud konstatoval, že stěžovatel nesplňuje podmínku potřebné doby pojištění v délce pěti let ani za období deseti roků před vznikem invalidity, ani za kterékoli období deseti roků dokončeném po vzniku invalidity. Upozornil na stěžovatelovu chybnou konstrukci při výpočtu potřebné doby pojištění, protože pro případ zaměstnání od 1. 6. 2008 do 31. 12. 2008je rozhodná doba od 1. 1. 1999 do 31. 12. 2008 a podobněje tomu pro případ zaměstnání od 1. 6. 2009 do 31. 12. 2009, kde sejedná o období od 1. 1. 2000 do 31. 12. 2009. Za tyto časové úseky však získaljen 4 roky a 139 dnů pojištění, respektive 3 roky a 332 dnů pojištění. Běhemjednání před městským soudem ze dne 29. 6. 2011 stěžovatel uvedl, že mu nebyla zohledněna doba zaměstnání od 20. 9. 1985 do 18. 2. 1987, kdy vykonával pracovní činnost buď u pekáren nebo ve Stavokonstrukci. S ohledem na toto tvrzení mu městský soud poskytl lhůtu dvou měsíců k obstarání a předložení dokladů, které by nezohledněnou dobu zaměstnaní, osvědčovaly. Stěžovatel však žádné materiály dokazujícíjeho tvrzení nepředložil. Z tohoto důvodu městský soud k nově tvrzené době zaměstnání nepřihlédl a věc uzavřel s tím, že stěžovatel nesplnil ani potřebnou dobu 10 let pojištění za období 20 roků před vznikem invalidity dle § 40 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění, protože během ní získal pouze 9 let a 238 dnů pojištění. Městský soud tedy rozhodl tak, že podmínka potřebné doby pojištění pro nárok na invalidní důchod nebyla splněna.
Kasační stížnost
Kasační stížností ze dne 16. 12. 2011 napadl stěžovatel rozsudek městského soudu v celém rozsahu, a to pro důvody dle ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále „s. ř. s.“)
Kasační stížnost ovšem stěžovatel odůvodňuje pouze odkazem na nový důkaz, potvrzení o zaměstnání, které označuje za důkaz zaměstnání v době od 7. 1. 1986 do 13. 2. 1987 u státního podniku Pražské pekárny a mlýny. Stěžovatel uvádí, že tento důkaz získal až 29. 11. 2011, a protojej nemohl použít v řízení před městským soudem. Stěžovatel považuje tento dokument za jasný důkaz prokazující splnění podmínky potřebné doby pojištění pro přiznání nároku na invalidní důchod a žádá proto Nejvyšší správní soud, aby k němu při svém rozhodnutí přihlédl.
Vzhledem k výše uvedené skutečnosti proto stěžovatel navrhuje rozsudek městského soudu zrušit a vrátit mu věc k dalšímu řízení.
Vyjádření ke kasační stížnosti
Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že městský soud rozhodl zcela správně,jelikož v době svého rozhodování neměl k dispozici doklad,jenž by dokazoval tvrzenou dobu zaměstnání stěžovatele v době od 20. 9. 1985 do 18. 2. 1987. Žalovaná vyslovila názor, že k novému důkazu, který stěžovatel předložil společně s kasační stížností, nelze v řízení o kasační stížnosti přihlédnout, protože městský soud musel rozhodnout na základě skutkového stavu zjištěného ke dni vydání napadeného rozsudku.
Žalovaná proto navrhla kasační stížnost zamítnout jako nedůvodnou.
Posouzení Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek v souladu s ust. § 109 odst. 3) a 4) s. ř. s., v rozsahu a z důvodů, které stěžovatel uplatnil. Neshledal přitom vady uvedené v odst. 4) citovaného ustanovení, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Stěžovatel namítá kasační důvody dle § 103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Činí tak ovšem pouhým odkazem na zákonné znění uvedených ustanovení s. ř. s., zatímco podstatnou část obsahu kasační stížnosti věnuje pouze novému důkazu, potvrzení o zaměstnání, které nebylo v řízení před městským soudem předloženo ani po uplynutí dlouhé soudcovské lhůty, kterou k tomu městský soud stěžovateli poskytl.
K významu obecně formulovaných kasačních důvodů se Nejvyšší správní soud opakovaně vyjadřoval v tom smyslu, že důvody uvedené v § 103 odst. 1 s. ř. s. představují obecné kategorie, které musí stěžovatel v kasační stížnosti naplnit konkrétním ajedinečným obsahem (k tomu srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 2. 2006, č. j. 1 Azs 9/2006 – 41). Z rozhodovací činnosti tohoto soudu rovněž vyplývá, že „Požadavek na uplatnění některého z důvodů taxativně vypočtených v § 103 odst. 1 s. ř. s.je třeba vykládat v souladu se zásadou, že procesní právní úkon účastníka řízení (zde: kasační stížnost) se posuzuje podlejeho obsahu. Najedné straně tedy sice postačí, že ze znění kasační stížnosti jsou seznatelné důvody, které zákonným kasačním důvodům odpovídají, a není rozhodující, že sám stěžovatel tyto důvodyjednotlivým ustanovením nepodřadil (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 1. 2004, čj. 2 Afs 7/2003-50, publikované pod č. 161/2004 Sb. NSS). Na straně druhé ale nepostačí,jestliže stěžovatel v kasační stížnosti pouze ocituje některé z písmen § 103 odst. 1 s. ř. s., ale nekonkretizuje vady v řízení či vady v právním úsudku, jichž se soud podle stěžovatele dopustil.“ (viz usnesení ze dne 24. 11. 2004, č. j. 1 Afs 47/2004 - 74). Nejvyšší správní soud i v nyní posuzované věci vychází z téhož závěru. Je nutné poznamenat, že vymezení rozsahu kasační stížnosti a specifikacejejích důvodů leží v důsledku dispoziční zásady, která ovládá řízení o kasační stížnosti, na stěžovateli. Nejvyšší správní soud se přesto, vzhledem k obecnému principu výkladu kasačních důvodů, i přes zmíněné nedostatky odůvodnění kasační stížnosti, namítanými důvody zabýval, avšak neshledalje opodstatněnými.
Kasační důvod dle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud poznamenává, že nesprávné právní posouzení právní otázky spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stavje aplikován nesprávný (neplatný, neúčinný) právní předpis, popř.je sice užit správný právní předpis, aleje nesprávně vyložen. V daném případě stěžovatel ani náznakem nevytýká městskému soudu užití nesprávného právního předpisu, respektive ani nesprávný výklad jinak správně užitého právního předpisu. Argumentaci směřuje pouze k novému důkazu, který ale nebyl v řízení před městským soudem předložen a nemohl být proto ani použit. Takovou skutečnost však není možné podřadit pod kasační důvod dle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek a nezjistil přitom žádné pochybení městského soudu ve výkladu a aplikaci právních norem. Městský soud ve svém právním hodnocení uvedl přesně, z jakých právních předpisůjeho rozsudek vychází a jakým způsobemje aplikoval. Podrobně rozebral všechny doby zaměstnání stěžovatele a z nich vycházející dny pojištění, které v žádné z možných variant nedosahovaly potřebné doby k přiznání invalidního důchodu. Městský soud tedy na řešení tohoto případu aplikoval správný právní předpis (§ 40 odst. 1 písm. f) a odst. 2 zákona o důchodovém pojištění), který také správně vyložil, zatímco stěžovatel svou námitku nijak nekonkretizoval. Kasační důvod dle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. tedy nemohl obstát.
Kasační důvod dle § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Podobně stěžovatel naložil také s druhým kasačním důvodem, když pouze odkázal na ust. § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Nejvyšší správní soud tak postupoval v souladu s výše uvedenou judikaturou i při posuzování tohoto kasačního důvodu. Také v tomto případě platí, že obstojíjen takový důvod kasační stížnosti, který popisuje konkrétní vady řízení před správním orgánem (srovnej například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 1. 2004, č. j. 2 Afs 7/2003-50, publikovaný pod č. 161/2004 Sb. NSS). V daném případě však není možné z obsahu kasační stížnosti dovodit, v čem stěžovatel kasační důvod dle § 103 odst. 1 písm. b) spatřuje. Kasačním důvodem dle § 103 odst. 1 písm. b)je tvrzená „vada řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech neboje s nimi v rozporu, nebo že přijejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost“. Stěžovatel netvrdí, že by při zjišťování skutkové podstaty byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a proto měl městský soud rozhodnutí žalované zrušit. Kasační stížnost neobsahuje námitku, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech neboje s nimi v rozporu. V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2005, č. j. 4 As 56/2003 - 76 se uvádí, že „Pokudje z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč v souladu se správním spisem soud shledal zjištění skutkového stavu žalovaným za úplné a spolehlivé, jakými úvahami se řídil při naplňování zásady volného hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu, a z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní argumentaci stěžovatelky v žalobě, potom není důvodná námitka, že skutková podstata, z níž správní orgán vycházel, nemá oporu ve spisech neboje s nimi v rozporu [§ 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.].“. Přesně takové parametry přezkoumávaný rozsudek městského soudu má. Městský soud vycházelze spisu a ze skutkového stavu, který byl v dobějeho rozhodování stejný jako v době rozhodování žalované.
Z obsahu kasační stížnostije naopak patrné, žejejímjediným důvodemje doklad o zaměstnání, získaný až poté, co městský soud rozhodl napadeným rozsudkem. K nově tvrzené době zaměstnání stěžovatele městský soud logicky přihlédnout nemohl. Stěžovatel neunesl své důkazní břemeno, neboť nepředložil žádný dokument jako důkaz, který by byl způsobilý prokázatjeho tvrzení. Ani kasační důvod dle § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. tak nemohl obstát.
Nejvyšší správní soud se poté zabýval stěžejní otázkou, zda důkaz předložený až v řízení o kasační stížnosti, byť o skutečnosti zmíněné dříve, může být v dané věci použit pro rozhodnutí o kasační stížnosti. V tomto případě se nejedná o novotu ve smyslu § 109 odst. 5 s. ř. s. („Ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí, Nejvyšší správní soud nepřihlíží.“). Pokud by stěžovatel existenci zaměstnání poprvé tvrdil až v kasační stížnosti, bylo by uvedené ustanovení aplikováno právem (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2004, č. j. 1 Azs 34/2004 - 49, nebo rozsudek ze dne 12. 1. 2005, č. j. 7 Azs 329/2004 - 48). Pak by připuštění takové možnosti znamenalo, že Nejvyšší správní soud by rozhodoval o kvantitativně i kvalitativně bohatším návrhu stěžovatele, než o jakém mohl rozhodovat soud v předchozím řízení (srov. rozsudek ze dne 18. 3. 2004, č. j. 4 Azs 1/2004 - 68. Ostatně princip, podle kterého rozhodnutí hierarchicky výše postaveného správního soudu musí vycházet ze stejného skutkového a právního stavu, který existoval v době přezkoumávaného rozhodnutí, lze považovat za tradiční. Na tomto místěje možno citovat z nálezu prvorepublikového Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 11. 1922, č. 16.618. NSS, kde soud uvádí: „Žádnou z těchto námitek neuplatnila stěžovatelka v odvolání podaném jí do rozsudku I. stolice. Následkem toho nerozhodovala II. stolice o těchto námitkách. Pak jsou však všechny tyto námitky ve smyslu § 5 zák. o ss nepřípustnou novotou a nemůže se tedy nss jimi zabývati vůbec.“).
V daném případě se však o takovou situaci nejedná. Stěžovatel tvrzení o existenci (dalšího) zaměstnání uplatnil již v řízení před městským soudem, byť o něm nepředložil způsobilý důkaz. Neučinil tak ani v době, kterou mu k tomu městský soud poskytl v dostatečném rozsahu (dva měsíce a na základě výzvy ze dne 30. srpna 2011 dalších 21 dnů). Dojednání městského soudu dne 9. 11. 2011, kdy byl vyhlášen kasační stížností napadený rozsudek, stěžovatel žádné důkazy ke svému tvrzení nepředložil. Skutečnost, že takový důkaz stěžovatel předkládá až v řízení o kasační stížnosti,je třeba vnímat optikou principu vyjádřeného v ustanovení § 75 odst. 1 s. ř. s. Městský soud rozhoduje na základě skutkového a právního stavu, který existoval v době rozhodování správního orgánu. Nové relevantní tvrzení o skutečnostech existujících již v době správního řízení, uplatněné v řízení o správní žalobě před krajským soudem, může býtještě pojato jako důvod pro doplnění dokazování, avšak přenášení uvedených odvolacích prvků až do fáze čistě kasačního řízení již není myslitelné právě z důvodů, které byly shora zdůrazněny. Městský soud tedy oprávněně rozhodoval na základě stejného skutkového stavu, jako správní orgány, neboť žalovaný ohledně svého tvrzení neunesl důkazní břemeno. Důkaz k tvrzení, uplatněnému sice již v řízení o správní žalobě před krajským soudem, avšak v důsledku okolností na straně účastníka prokazovanému až v řízení o kasační stížnosti, nepředstavuje sice nepřípustnou novotu ve smyslu § 109 odst. 5 s. ř. s., avšak nelzejej kvalifikovat jako důvod pro vyhovění kasační stížnosti zrušením rozsudku krajského soudu. V takovém případě totiž krajský (zde městský) soud postupoval dle § 75 odst. 1 s. ř. s. a správně vycházel z toho, že tvrzení stěžovatele nebylo prokázáno.
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud nemohl dospět k jinému závěru, než posoudit kasační stížnost jako nedůvodnou a jako takovou ji dle § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítnout.
Pro úplnost Nejvyšší správní soud k situaci stěžovatele poznamenává, že získání nového důkazu až po rozhodnutí správních orgánů a krajského soudu nebrání tomu, aby o invalidní důchod požádal znovu a u České správy sociálního zabezpečení předložil i dodatečně získané doklady (k tomu srov. rozsudek NSS ze dne 28. 4. 2004, č. j. 5 Ads 35/2003 – 64). Nakonec právě takový postup stěžovatel v dané věci zvolil. Správní spis obsahuje rozhodnutí žalované ze dne 14. 2. 2012, jímž byl stěžovateli invalidní důchod 1. stupně za předmětné období přiznán poté, kdy mu byla započtena dodatečně prokázaná doba pojištění.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle § 60 odst. 1, 2 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo na náhradu nákladů nenáleží. Žalované nelze v tomto typu řízení náhradu nákladů podle principu procesního úspěchu přiznat (§ 60 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2012
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu |
632297 | 7 As 92/2014 - 60
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobkyně: Lidl Stiftung & Co. KG, se sídlem Stiftsbergstrasse 1, Neckarsulm, Spolková republika Německo, zastoupena Mgr. Janou Šuranovou Traplovou, advokátkou, Advokátní a patentová kancelář Traplová Hakr Kubát, se sídlem Přístavní 24, Praha 7, proti žalovanému: Úřad průmyslového vlastnictví, se sídlem Antonína Čermáka 2a, Praha 6, za účasti osoby zúčastněné na řízení: JUDr. Lukáš Kučera, se sídlem Bašty 413/2, Brno, insolvenční správce dlužníka LÍDL MUSIC, spol. s r. o., se sídlem Zelný trh 10, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2014, č. j. 9 A 263/2010 – 62,
takto:
i. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2014, č. j. 9 A 263/2010 - 62, a rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 1. 11. 2010, č. j. O‑453460/45466/2009/ÚPV, se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
i. Žalovanýje povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení o žalobě 4.904 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně Mgr. Jany Šuranové Traplové, advokátky.
i. Žalovanýje povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti 9.114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně Mgr. Jany Šuranové Traplové, advokátky.
i. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobkyně Lidl Stiftung & Co. KG domáhá u Nejvyššího správního soudu vydání rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2014, č. j. 9 A 263/2010 – 62, a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze (dále také „městský soud“) napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zrušení rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne 1. 11. 2010, č. j. O-453460/45466/2009/ÚPV, jímž byl zamítnutjejí rozklad a potvrzeno rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 7. 2009, č. j. O-453460/5626/2009/ÚPV, o zamítnutí námitek podle ust. § 7 odst. 1 písm. b) a e) zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, ve znění pozdějších předpisů (dálejen „zákon o ochranných známkách“), proti zápisu označení „LÍDL MUSIC“ sp. zn. O-453460 do rejstříku ochranných známek.
Městský soud nepřisvědčil tvrzení žalobkyně, že nebylo prokázáno, že přihlašované označení navazuje na stoletou tradici prodeje hudebních nástrojů značky „Josef Lídl“. Již samotné znění obchodní firmy přihlašovatele (LÍDL MUSIC, spol. s r. o.), stejně jako slovní prvek přihlašovaného označení, odkazuje na firmu Josef Lídl,jež byla založena v roce 1892. Prodej, oprava a servis hudebních nástrojů patří k předmětu podnikání přihlašovatele, kterýje rovněž majitelem kombinované ochranné známky ve znění „LÍDL MUSIC“, zapsané mj. pro hudební nástroje, včetně mechanických klavírů ajejich příslušenství a hudební skříně. O tom, že se přihlašovatel k odkazu firmy Josef Lídl hlásí, svědčí nejenjeho vyjádření k námitkám, ale také výtiskyjeho webových stránek. Návaznost prokazuje také kopie novinového článku z časopisu Brněnský Metropolitan s názvem „Hudební nástroje Lídl „dělají“ muziku už 114 let“. Námitka neprokázání dobrého jména označení „LÍDL MUSIC“je irelevantní. Dobré jméno musí tvrdit a prokázat namítající ke své starší ochranné známce, nikoliv přihlašovatel. Důkazy prokazují dlouhodobé užívání přihlašovaného označení před podáním přihlášky i vynakládání nemalých finančních prostředků najeho propagaci. Částku 41.000 Kč ve smlouvě o dílo č. 7248008 nelze posuzovat izolovaně, nýbrž v souvislosti s ostatními důkazy (fakturami) i skutečností, v jakém oboru přihlašovatel podniká. Přihlašovatel prokazatelně na svou propagaci vynaložil více jak 470.000 Kč. Žalovaný se zabýval vymezením průměrného spotřebitele ve vztahu k přihlašovateli i žalobkyni. V případě přihlašovaného označení označil za relevantní spotřebitelskou veřejnost osoby blíže se zajímající o hudební nástroje, v případě ochranné známky žalobkyně pak širokou veřejnost, jížje určen potravinářský sortiment a zboží každodenní potřeby. Tento závěr žalobkyně nezpochybnila. Není relevantní argumentace, že hudební nástroje může nakupovat i osoba, která není znalcem hudebních nástrojů. Předně bylo označení přihlášeno pro poradenství v oblasti hudebních nástrojů a hudebních skříní,jejich součástí, náhradních dílů a příslušenství. Ani osoba, která není znalcem hudby a hudebních nástrojů, se nebude poskytnutí rady domáhat u žalobkyně, kterou zná jako prodejce potravinářského sortimentu a zboží každodenní potřeby. Žalovaný s poukazem na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci C-408/01, ADIDAS, dospěl ke správným závěrům. Přihlašované označení nezasáhne do starších práv žalobkyně k namítaným ochranným známkám, protože služby, pro které má být zapsáno, spadají do odlišné oblasti spotřeby a mají odlišný okruh spotřebitelů. Pokud se průměrný spotřebitel setká s přihlašovaným označením v souvislosti s poskytnutím specializovaného poradenství v oblasti hudebních nástrojů, nebude si tyto služby spojovat se žalobkyní. Žalobkyně v námitkách neuvedla žádnou konkrétní argumentaci, z níž by bylo lze dovodit, v čem má spočívat nepoctivé těžení z rozlišovací způsobilosti nebo dobrého jména namítaných ochranných známek. Svá tvrzení nijak neprokázala. Námitky měly být žalovaným zamítnuty již z důvodujejich naprosté nedostatečnosti spočívající v absenci jakýchkoli relevantních důkazů, kterou nebylo možné s ohledem na koncentrační zásadu zhojit. To, že by přihlašovatel mohl užíváním přihlašovaného označení nepoctivě těžit z rozlišovací způsobilosti a dobrého jména namítaných ochranných známek,je vyloučené s ohledem na naprostou rozdílnost zboží a služeb a s tím související rozdílné vnímání porovnávaných označení relevantní spotřebitelskou veřejností. Přihlašovatel nemůže parazitovat na dobrém jménu namítaných ochranných známek, protože mu z něj při výkonu podnikatelské činnosti v oboru hudebních nástrojů a při poskytování s tím souvisejícího poradenství neplyne žádná výhoda. Rozsudek Tribunálu ve věci T-162/01 i rozsudek Městského soudu v Praze sp.zn. 10 Ca 20/2006 na případ nedopadají. Nezabývaly se zde rozhodnou otázkou, nýbrž otázkou pravděpodobnosti záměny. K odkazům na rozsudky Soudního dvora Evropské unie ve věcech C-292/00, Davidoff, a C‑375/97, General Motors, městský soud uvedl, že situace v projednávané věcije jiná aje vyloučeno, aby přihlašovatel mohl těžit z rozlišovací způsobilosti a dobrého jména namítaných ochranných známek. Co se týče námitky porušení zásady materiální rovnosti,je nutno individuálně posuzovat každýjednotlivý případ. Jelikož žalobkyně soudu nepředložila jí zmiňované rozhodnutí žalovaného v podobné věci, nemohl městský soud porovnat podobnost skutkových okolností. Žalobu proto jako nedůvodnou zamítl.
Proti tomuto rozsudku krajského soudu podala žalobkyně jako stěžovatelka (dálejen „stěžovatelka“) v zákonné lhůtě kasační stížnost, kterou výslovně opřela o ust. § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
Stěžovatelka namítla, že nebylo prokázáno tvrzení, že přihlašovatel navazuje na tradici firmy Josef Lídl,jež započala s výrobou hudebních nástrojů již v roce 1892. Přihlašovatel existuje až od roku 1991. Nedatovaný novinový článek ani webové stránky nelze považovat za relevantní argumenty. K odkazu a tradici se může hlásit kdokoli. Nebylo prokázáno ani dobré jméno označení či jména Josef Lídl. V obchodím rejstříkuje zapsána jiná společnost obsahující uvedené jméno (Josef Lídl, spol. s r. o., IČ: 44964277) působící v tomtéž oboru. Ani dalšími doklady (fakturami) nebylo prokázáno dobré jméno přihlášky nebo označení LÍDL MUSIC. Přihlašovatel prokázal pouze užívání tohoto označeníještě před podáním přihlášky a to pro prodej hudebních nástrojů. Neprokázal všakjeho dobré jméno pro služby ve třídě 42 a už vůbec ne dobré jméno před prioritou namítaných známek LIDL s dobrým jménem. Označení LIDL zná téměř každý spotřebitel, a to i ten, který tam běžně nenakupuje. Tento široký okruh spotřebitelů zahrnuje též osoby, které jsou hudebníky nebo se zajímají o hudební nástroje. V mysli spotřebitele dojde ke spojení mezi přihlašovaným označením a ochrannou známkou ve smyslu rozsudku ve věci ADIDAS, a to navzdory skutečnosti, že jsou ochranné známky přihlášeny, resp. zapsány pro jiné výrobky a služby, které jsou určeny odlišným spotřebitelům. Odůvodnit nezaměnitelnost známek a nezpůsobení újmy tím, že okruh spotřebitelůje odlišný,je v rozporu se smyslem známky s dobrým jménem. Spotřebitelé by mohli označené služby LIDL považovat za služby poskytované ekonomicky či jinak propojenými subjekty. Také existence asociace by měla být rozhodnou skutečností pro dovození ochrany podle ust. § 7 odst. 1 písm. b) zákona o ochranných známkách. Průměrný spotřebitel nezná stěžovatelku toliko jako provozovatelku prodejen s potravinářským sortimentem a zbožím každodenní potřeby. Toto tvrzení městského souduje nerozhodné. Stěžovatelka prokázala též skutečnost, že užívání napadeného označení by namítaným ochranným známkám bylo na újmu. Pokud dojde k zápisu označení se shodným prvkem LIDL pro služby ve třídě 42 aje zde pravděpodobnost spojení služeb přihlašovatele a stěžovatelky v mysli spotřebitele, může veřejnost namítané známky spojovat též s jinými službami a může též dojít k rozmělnění známky LIDL, a tedyjejí újmě. Známky LIDL mají vysokou rozlišovací způsobilost, dobré jméno a široké spektrum spotřebitelů a jsou známy téměř každému spotřebiteli. V důsledku toho lze jasně dovodit nepoctivé těžení či újmu na těchto známkách. Žalovaný překročil meze správního uvážení a nerespektoval zásadu materiální rovnosti, k čemuž stěžovatelka provedla výčetjeho rozhodnutí, ve kterých ve skutkově obdobných případech nijak neposuzoval odlišný okruh spotřebitelů a naopak zhodnotil, že přihláškaje na újmu ochranným známkám s dobrým jménem. Ve všech případech byl odlišný okruh spotřebitelů i odlišné výrobky a služby a u všech přitom byla dovozena újma na ochranných známkách s dobrým jménem. Napadený rozsudekje dále nepřezkoumatelný. Městský soud se obsáhle věnuje činnosti a historii firmy Josef Lídl, aniž by to bylo jakkoli rozhodné. Měl vzít v úvahu především prioritu napadené přihlášky a prioritu namítaných ochranných známek, nikoli skutečnost, kdy začali stěžovatelka a přihlašovatel podnikat. Je to právě žalovaný a potažmo městský soud, kdo dovozuje dobré jméno napadené přihlášky. Nezbývá proto než toto tvrzení napadat. Napadený rozsudekje zároveň kontradiktorní, když městský soud na stranějedné dovozuje dobré jméno napadené přihlášky a z toho vychází, na straně druhé pak považuje dobré jméno přihlášky za irelevantní pro posouzení věci samé. Ani argumentaci fakturami není možné chápat jako relevantní. Argumentace týkající se dobrého jména napadené přihlášky pro jiné výrobkyje účelová a irelevantní. Stěžovatelka proto navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek městského soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Osoba zúčastněná na řízení se ve svém vyjádření ztotožnila s rozsudkem městského soudu.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek městského soudu v souladu s ust. § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnila stěžovatelka v podané kasační stížnosti, a dospěl k závěru, že napadený rozsudek městského soudu i žalobou napadené rozhodnutíje třeba zrušit a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení.
Předně Nejvyšší správní soud poznamenává, že podle ust. § 109 odst. 5 s. ř. s. nemůže přihlížet ke skutečnostem, které stěžovatelka uplatnila poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí. Smyslem tohoto omezeníje zamezit situaci, kdy by Nejvyšší správní soud rozhodoval o kvantitativně i kvalitativně bohatším návrhu stěžovatele, než o jakém mohl rozhodovat soud v předchozím řízení (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2004, č. j. 1 Azs 34/2004 - 49, č. 419/2004 Sb. NSS; všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsoudostupná na www.nssoud.cz). Proto Nejvyšší správní soud například nebral nijak v úvahu tvrzení o existenci společnosti Josef Lídl, spol. s r. o., neboť stěžovatelka tuto skutečnost v řízení o žalobě nezmínila, aniž by ji v tom bránila objektivní překážka.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval namítanou nepřezkoumatelností napadeného rozsudku. Stěžovatelka spatřuje nepřezkoumatelnost rozsudku vjeho nesrozumitelnosti a v nedostatku důvodů.
Tyto námitky nejsou opodstatněné.
Městský soud podrobně reagoval na všechny žalobní námitky a uvedl, jakými úvahami se řídil a proč považoval interpretaci stěžovatelky za nesprávnou. Nelze stěžovatelce přisvědčit, že by byl napadený rozsudek kontradiktorní v tom, že městský soud najednu stranu vychází z dobrého jména přihlašovaného označení a na stranu druhou považuje dobré jméno přihlášky za irelevantní pro posouzení věci samé. Žalovaný (resp.jeho předseda) skutečně v rozhodnutí uvádí, že přihlašované označení si vybudovalo dobré jméno. Toto tvrzení může být zavádějící, neboť není zřejmé, zda se tím myslí právní kategorie ochranné známky s dobrým jménem, nebo toliko skutkové zjištění o určité pověsti, renomé, zaužívanosti, tradici označení, aniž by bylo nutně právně kvalifikováno jako ochranná známka s dobrým jménem. V každém případě městský soud se takovéto nejasnosti nedopustil, neboť ve svých hodnoceních nijak nepracoval se závěrem, že by přihlašované označení mělo dobré jméno. Pouze považoval za prokázané, že přihlašované označení má dlouholetou tradici, tj.je v dané kategorii služeb zaužívané. Závěry městského soudu si proto nijak neodporují.
Ve zbytku stěžovatelka ve skutečnosti brojí proti hodnocení skutkového stavu městským soudem. Nejedná se tedy o námitky nepřezkoumatelnosti spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí, jak uvádí. Je nutno zopakovat, že městský soud veškeré své závěry zdůvodnil, včetně svého hodnocení skutkového stavu. Případné nesprávné hodnocení skutkového stavu, včetně vyvozování závěrů z údajně irelevantních skutečností, nezakládá nepřezkoumatelnost rozsudku. Tyto námitkyje tedy na místě posuzovat v rámci věcného přezkumu napadeného rozsudku.
Nejvyšší správní soud se proto následně zabýval námitkou, že ve správním řízení nebyla prokázána návaznost přihlašovatele – společnosti LÍDL MUSIC, spol. s r. o. na Josefa Lídla, který měl v témže oboru poskytovat služby od roku 1892.
Tato námitkaje důvodná.
Žalovaný ve svém rozhodnutí vycházelze skutečnosti, že přihlašovatel navazuje na dlouholetou tradici prodeje hudebních nástrojů pod značkou „Josef Lídl“. Z této skutečnosti dovozoval zaužívanost označení „Lídl“ (potažmo odvozených označení) v oblasti hudebních nástrojů (ať již v prodeji či v poradenství) ajeho vyšší rozlišovací způsobilost pro výrobky a služby v této oblasti. Městský soud se s žalovaným shodl v závěru, že uvedená skutečnostje prokázána zněním obchodní firmy přihlašovatele, předmětemjeho podnikání,jeho právy ke kombinované ochranné známce „LÍDL MUSIC“,jeho vyjádřeními na webových stránkách www.lidlmusic.cz a článkem v časopisu Brněnský Metropolitan s názvem „Hudební nástroje Lídl „dělají“ muziku už 114 let“.
Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se stěžovatelkou v tom, že žádná z uváděných skutečnostní neprokazuje žádné objektivní spojení mezi přihlašovatelem a Josefem Lídlem, respektivejeho podnikatelskou činností. Za prokázanou lze na základě nich považovat toliko snahu přihlašovatele navázat na tradici podnikatelské činnosti Josefa Lídla. Volba obchodního jména přihlašovatele, předmětujeho činnosti, existence práv ke kombinované ochranné známce „LÍDL MUSIC“ i informování o tom, že navazuje na tradici Josefa Lídla, jsou vše fakticky pouze proklamace přihlašovatele. Nicméně samotný projev vůle přihlašovatele navázat na podnikatelskou činnost jiného subjektu není důkazem toho, že mezi přihlašovatelem a tímto jinými subjektem existuje jakákoliv objektivní vazba. Takovou objektivní vazbu neprokazuje ani uvedený článek v časopisu Brněnský Metropolitan, neboť v zásadě prokazuje toliko skutečnost, že Josef Lídl podnikal na stejném místě jako přihlašovatel, a žeje patrně proto přihlašovatel subjektivně vnímán jakojeho nástupce. Ovšem ani to, žeje přihlašovatel takto vnímán, nevylučuje skutečnost, že se takříkajíc pouze „chlubí cizím peřím“ a ve skutečnosti mu nijak nepřísluší těžit z pověsti Josefa Lídla, respektivejeho podnikatelské činnosti.
Ve správním spise tedy není obsaženo nic, co by prokazovalo mezi Josefem Lídlem a přihlašovatelem objektivní vazbu, která by skutečně měla charakter tradice, jakožto určité kontinuálně navazující podnikatelské činnosti opírající se například o rodinné vazby či dohodu mezi předchůdcem a nástupcem (srov. také původní význam slova „tradice“ ve smyslu předání či předávání). Pouze v takovém případě by byl přihlašovatel oprávněn těžit z pověsti označení „Lídl“ (popř.jeho variací), které bylo používáno Josefem Lídlem před vznikem samotného přihlašovatele. Pokud by byl přihlašovatel pouze samozvaným „nástupcem“ Josefa Lídla, přinejmenším by nedisponoval žádným titulem pro to, aby mohl těžit z pověsti, tradice apod. staršího označení. Samo o sobě by to sice nemuselo být na překážku zápisu označení do rejstříku ochranných známek, nicméně nemohl by vůči třetím osobám uplatňovat skutečnost, že přihlašované označeníje užíváno (případně v určitých variacích) již po dlouhou dobu, tj. včetně doby užívání ze strany „předchůdce“.
Jelikož předseda žalovaného neučinil dostatečná skutková zjištění podporujícíjeho klíčový závěr o tradici (pověsti) přihlašovaného označení, již tato skutečnostje důvodem pro zrušení napadeného rozsudku i žalobou napadeného rozhodnutí. Posouzení zbývajících kasačních námitek by se přitom mohlo zásadně lišit v závislosti na tom, zda se předsedovi žalovaného v dalším řízení podaří prokázat existenci objektivního spojení mezi přihlašovatelem a Josefem Lídlem. Nelze navíc pominout závěr městského soudu, že námitky stěžovatelky měly být zamítnuty již pro absenci konkretizace tvrzení o nepoctivém těžení z rozlišovací způsobilosti nebo dobrého jména ochranných známek stěžovatelky, resp. pro absenci jakýchkoliv důkazů v tomto směru. Jakkoliv tento právní názor žalovaného nezavazuje a Nejvyšší správní soud neměl prostor projeho přezkum (neboť se nejedná o ratio decidendi, a stěžovatelka proti němu tudíž ani nebrojila), pokud by se jím předseda žalovaného v novém řízení řídil, mohlo by se těžiště sporu přenést do zcela jiné roviny. S ohledem na tyto skutečnosti sejeví posouzení zbývajících námitek v této fázi jako nadbytečné.
Nejvyšší správní soud z uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost stěžovatelky proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2014, č. j. 9 A 263/2010 – 62,je opodstatněná, a proto napadené rozhodnutí podle ust. § 110 odst. 1 věta prvá před středníkem s. ř. s. zrušil. S ohledem na důvody zrušení rozsudku městského soudu přistoupil Nejvyšší správní soud podle ust. § 110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. ve spojení s ust. § 78 odst. 1 s. ř. s. také ke zrušení žalobou napadeného rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 1. 11. 2010, č. j. O-453460/45466/2009/ÚPV. Podle ust. § 110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. ve spojení s ust. § 78 odst. 4 s. ř. s. byla věc vrácena žalovanému k dalšímu řízení.
Kasační soud ve věci rozhodl v souladu s ust. § 109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bezjednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. § 60 odst. 1, věta první s. ř. s. ve spojení s ust. § 120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalovaný ve věci úspěch neměl, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka měla v řízení o kasační stížnosti i v řízení o žalobě úspěch, má právo na náhradu nákladů řízení o žalobě i řízení o kasační stížnosti.
Za řízení o žalobě stěžovatelka požadovala přiznání náhrady nákladů řízení za soudní poplatek ve výši 2.000 Kč a za odměnu zástupkyně zajeden úkon právní služby (sepis žaloby) a s tím související náhradu hotových výdajů. Odměna zástupkyně byla soudem určena dle ust. § 1 odst. 1, § 7, § 9 odst. 3 písm. f), § 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dálejen „advokátní tarif účinný do 31. 12. 2012“), neboť úkon právní služby byl učiněn do 31. 12. 2012 (viz čl. II zákona č. 486/2012 Sb.). Odměna tak činí 2.100 Kč. Náhrada hotových výdajů zástupkyně pak sestává z paušální částky 300 Kč dle ust. § 13 odst. 3 advokátního tarifu účinného do 31. 12. 2012. Protožeje zástupkyně plátkyní daně z přidané hodnoty, zvyšuje sejejí odměna a náhrada hotových výdajů o částku odpovídající této dani, která činí 504 Kč. Jelikož má stěžovatelka právo na náhradu těchto nákladů proti žalovanému, rozhodl Nejvyšší správní soud tak, žeje žalovaný povinen nahradit stěžovatelce k rukámjejí zástupkyně náhradu nákladů řízení o žalobě ve výši 4.904 Kč.
Za řízení o kasační stížnosti stěžovatelka požadovala přiznání náhrady nákladů řízení za soudní poplatek ve výši 5.000 Kč a za odměnu zástupkyně zajeden úkon právní služby (sepis kasační stížnosti) a s tím související náhradu hotových výdajů. Odměna zástupkyně byla soudem určena dle ust. § 1 odst. 1, § 7, § 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů (dálejen „advokátní tarif“) částkou 3.100 Kč. Náhrada hotových výdajů pak sestává z paušální částky 300 Kč dle ust. § 13 odst. 3 advokátního tarifu. Protožeje zástupkyně plátkyní daně z přidané hodnoty, zvyšuje sejejí odměna a náhrada hotových výdajů o částku odpovídající této dani, která činí 714 Kč. Jelikož má stěžovatelka právo na náhradu těchto nákladů proti žalovanému, rozhodl Nejvyšší správní soud tak, žeje žalovaný povinen nahradit stěžovatelce k rukámjejí zástupkyně náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši 9.114 Kč.
Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť jí správním soudem nebyla uložena žádná povinnost, v souvislosti s níž by jí náklady vznikly (§ 60 odst. 5 s. ř. s. a contrario).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. srpna 2014
JUDr. Jaroslav Hubáček předseda senátu |
716958 | 73 A 8/2023 - 17
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
Rozsudek
jménem republiky
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl samosoudcem Mgr. Zdeňkem Macháčkem ve věci
žalobce: X, narozen X
státní příslušnost Uzbekistán
bytem X
zastoupen advokátem Mgr. Tomášem Císařem
sídlem Vinohradská 22, Praha 2
proti
žalovanému: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie
sídlem Olšanská 2, 130 51 Praha 3
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 9. 2023, č. j. CPR-40646-26/ČJ-2022-930310-V235
takto:
i. Žaloba se zamítá.
i. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobce se včasnou žalobou domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnutojeho odvolání proti rozhodnutí Krajského ředitelství policie Libereckého kraje ze dne 2. 11. 2022, č. j. KRPL-107695-26/ČJ-2022-180022-SV, a napadené rozhodnutí bylo potvrzeno. Tímto prvostupňovým rozhodnutím správní orgán I. stupně uložil žalobci podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dálejen „zákon o pobytu cizinců“), správní vyhoštění, stanovil dobu, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států EU, v délce 6 měsíců, podle § 118 odst. 3 zákona o pobytu cizinců stanovil dobu 20 dnů k vycestování z území ČR a současně vyslovil, že se na žalobce nevztahují důvody znemožňující vycestování dle § 179 uvedeného zákona.
1. V napadeném rozhodnutí žalovaný vyšelze zjištění, že žalobce pobýval na území ČR od 31. 10. 2022 do 1. 11. 2022 neoprávněně. Proto bylo přistoupeno k vyhoštění. Prvostupňové rozhodnutí bylo vydáno na základě správných a dostatečně podložených skutkových zjištění, protiprávníjednání žalobce bylo správně posouzeno dle § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona o pobytu cizinců. Bylo zjištěno, že nejsoudány důvody pro aplikaci § 119a odst. 2 uvedeného zákona. Doba, po kterou není žalobci umožněn vstup na území členských států EU, byla stanovena v zákonném rozmezí, v přiměřené výši a koresponduje rozhodovací praxi aplikované v obdobných případech, a rovněž odpovídá charakteru a závažnosti protiprávníhojednání žalobce s ohledem na neexistenci rodinných a soukromých vazeb na území ČR. K odvolacím námitkám žalovaný doplnil, že správní orgán I. stupně správně nepřistoupil k aplikaci § 50a zákona o pobytu cizinců. Z dikce § 119a odst. 1 písm. b) bod 4 zákona o pobytu cizinců vyplývá, že při splnění zde zakotvených podmínek vydá policie rozhodnutí o správním vyhoštění, a to s přihlédnutím k přiměřenosti přijatého opatření ve smyslu zásahu do soukromého a rodinného života cizince. V daném případu správní orgán I. stupně neshledal, že by důsledkem rozhodnutí o správním vyhoštění byl nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života žalobce, a proto nepřistoupil k překvalifikování předmětného řízení dle § 50a uvedeného zákona. Žalobce má rodinu v Uzbekistánu, vypověděl, že v ČR vazby nemá.
1. Dle žalovaného byla doba 6 měsíců stanovena při spodní hranici zákonného rozpětí s ohledem na rozsah a charakter protiprávníhojednání. Tvrzení žalobce, který si myslel, že může tranzitovat na dokumenty z Polska, a zároveň se pokoušel si v ČR pobytové oprávnění obstarat, jsou rozporná. S odkazem na nadřízené závazné stanovisko ministra vnitra žalovaný dovodil, že vycestování žalobce do Uzbekistánuje možné. Žalobcova v Polsku podaná žádost o pobytové oprávnění ze dne 29. 4. 2022 byla polskými orgány zamítnuta, a žalobce tak nedisponuje ani oprávněním k pobytu v Polsku.
1. Žalobce v podané žalobě namítal, že v rozporu s § 3 správního řádu nebyl náležitě zjištěn skutečný stav věci bez důvodných pochybností. Správní orgán měl povinnost zjistit všechny rozhodné skutečnosti svědčící v neprospěch, ale i ve prospěch žalobce. Došlo také k porušení § 2 odst. 3 a 4 správního řádu, když přijaté řešení neodpovídá okolnostem případu a nešetří oprávněné zájmy žalobce. Napadené rozhodnutíje nepřiměřené, pokud jde o uložené opatření. Jak forma opatření, tak délka správního vyhoštění byla stanovena zcela nepřiměřeně. S ohledem na délku nelegálního pobytu po dobu dvou dnů a okolnosti, najejichž podkladě se žalobce do současné situace dostal,je uložení správního vyhoštění v délcejednoho roku nepřiměřeným zásahem. Je nutno vnímat zásadní stigma, které ulpívá na cizinci postiženém správním vyhoštěním. Pro takto dlouhou dobu vyhoštění žalobce zajeho excesivníjednání není vzhledem k okolnostem případu a poměrům žalobce, kterýje bezúhonnou osobou a nezpůsobil žádnou škodu, důvod. Správní orgán měl uvážit postup podle § 50a zákona o pobytu cizinců, resp. zdůvodnit, proč podle tohoto ustanovení nepostupoval. To neučinil, pročežje napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné.
1. Žalobce dodal, že nebyla dostatečně posouzena přiměřenost rozhodnutí, pokud jde o zásah dojeho soukromého života, k čemuž poukázal hlediska uvedená v § 174a zákona o pobytu cizinců. Prvoinstanční orgán relevantní hlediska uvedl, ale prakticky nijak se nevypořádal s možnými důsledky rozhodnutí pro budoucí život žalobce. Správní orgán nezohledňuje dostatečně specifika celého případu. Jediným kritériem přiměřenosti rozhodnutí o správním vyhoštění nemůže být to, že cizinec má na území své původní vlasti zázemí a má se tedy kam vrátit. Na takové rozhodnutíje nutno nahlížet jako na nepřezkoumatelné s ohledem na nedostatek důvodů. Správní orgán měl informace k posouzení přiměřenosti rozhodnutí, když mu byl znám základní výčet skutečností minimálně k soukromému životu žalobce.
1. V písemném vyjádření k žalobě žalovaný odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítnul.
1. Napadené rozhodnutí a řízeníjeho vydání předcházející přezkoumal krajský soud v řízení dle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dálejen „s. ř. s.“), v rozsahu a mezích žalobních bodů, jimižje dle § 75 odst. 2 s. ř. s. vázán. Přitom vycházelze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu v souladu s § 75 odst. 1 s. ř. s.
1. Ze správního spisu vyplynulo, že dne 1. 11. 2022 se žalobce dostavil na cizineckou policii s cestovním pasem, aby si zařídil pobytové oprávnění. Kontrolou cestovního pasu a lustrací v evidenci CIS bylo zjištěno, že žalobce do ČR přicestoval letecky dne 21. 8. 2021, bylo mu vydáno vízum k pobytu na území ČR s platností od 7. 2. 2022 do 7. 4. 2022. Správní orgán I. stupně ověřil, že žádost o pobytové oprávnění, kterou žalobce podal v Polsku dne 29. 4. 2022, byla zamítnuta dne 12. 10. 2022. Jiným pobytovým oprávněním žalobce nedisponoval. Žalobce byl zajištěn téhož dne a bylo s ním zahájeno řízení za účelem správního vyhoštění, vjehož průběhu byl žalobce vyslechnut za přítomnosti tlumočníka. Správní orgán I. stupně před vydáním rozhodnutí obstaral závazné stanovisko Ministerstva vnitra ohledně možných překážek vycestování. Shora označeným rozhodnutím ze dne 2. 11. 2022 rozhodl správní orgán I. stupně o vyhoštění žalobce, jak bylo uvedeno výše. Správní orgán vyšelze zjištění, že žalobce pobýval na území Schengenského prostoru bez oprávnění k pobytu od 13. 10. 2022 do 1. 11. 2022, z toho v ČR od 31. 10. 2022.
1. V odvolacím řízení žalovaný s ohledem na odvolací námitky vyžádal potvrzení závazného stanoviska ohledně překážek vycestování minstrem vnitra jako nadřízeným orgánem. Posléze o odvolání rozhodl dne 23. 5. 2023,jeho rozhodnutí však bylo zrušeno rozsudkem zdejšího soudu ze dne 13. 7. 2023, č. j. 73 A 4/2023-51, s tím, žeje třeba objasnit, zda žalobci bylo či nebylo uděleno pobytové oprávnění v Polsku. Po doplnění řízení skrze informace společného centra o tom, že žalobce polským pobytovým oprávněním nedisponuje, vydal žalovaný nyní žalobou napadené rozhodnutí.
1. Předmětem soudního přezkumuje rozhodnutí správních orgánů ve věci správního vyhoštění žalobce z důvodu neoprávněného pobytu na území ČR podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona o pobytu cizinců. Žalobce se rozhodnutí o správním vyhoštění brání jako nepřiměřenému, domáhá se aplikace § 50a zákona o pobytu cizinců, přičemž současně namítá, že skutkový stav za účelem řádného posouzeníjeho případu nebyl zjištěn žalovaným dostatečně.
1. Podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona o pobytu cizinců policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, až na 5 let, pobývá-li cizinec na území bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu není oprávněn.
1. Současně dle § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců platí, že rozhodnutí o správním vyhoštění podle § 119 nelze vydat,jestližejeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince.
1. Podle § 174a zákona o pobytu cizinců při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávníhojednání cizince, délku pobytu cizince na území,jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu,jehožje cizinec státním občanem, nebo v případě, žeje osobou bez státního občanství, ke státujeho posledního trvalého bydliště. Účastník řízeníje povinen v rámci řízení poskytnout ministerstvu veškeré relevantní informace potřebné k posouzení přiměřenosti vydaného rozhodnutí.
1. Předně soud uvádí, že z napadeného rozhodnutí, které tvoří společně s prvostupňovým rozhodnutímjeden celek, vyplývá, z jakého skutkového stavu žalovaný vycházel, na základě jakých podkladů a k jakým právním závěrům dospěl. Podaná žaloba setrvává v podstatném rozsahu v obecné rovině, čímž vylučuje podrobnější reakci soudu. Žalobce namítá nedostatek skutkových zjištění, případně nepřihlédnutí ke skutečnostem svědčícím vjeho prospěch. Sám však neuvádí žádné konkrétní skutečnosti významné pro řešení věci, které správní orgány nezjistily či k nim nepřihlédly, přestože jsou žalobci ku prospěchu. Žalobaje zde tedy nekonkrétní a není na soudu, aby se vtěloval do pozice zástupce žalobce a domýšlel pro žalobce prospěšnou argumentaci, kterou žaloba neobsahuje. Dle přesvědčení soudu byly skutkové okolnosti případu zjištěny a zohledněny adekvátním způsobem.
1. Pokud jde o námitku, že řízení mělo být překvalifikováno na řízení podle § 50a zákona o pobytu cizinců, Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 19. 4. 2018, č. j. 3 Azs 234/2017-28, uvedl, že: „Z judikatury zdejšího soudu (např. rozsudky ze dne 20. 7. 2017, č. j. 1 Azs 199/2017 – 27, ze dne 29. 11. 2017, č. j. 5 Azs 3/2017 – 29) vyplývá, že rozhodnutí o správním vyhoštění se vydá tehdy,jestliže nastane některá ze skutkových okolností předvídaných v § 119 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, za předpokladu, že se nejedná o nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2010, č. j. 9 As 5/2010 - 74, ze dne 12. 10. 2016, č. j. 3 Azs 139/2016 - 46, ze dne 10. 2. 2017, č. j. 4 Azs 8/2017 - 21, či ze dne 28. 6. 2017, č. j. 2 Azs 120/2017 - 19). Nejvyšší správní soud k tomu v rozsudku ze dne 20. 7. 2017, č. j. 1 Azs 199/2017 - 27 dodal, že v některých případech správní orgán na počátku nebo v průběhu řízení o správním vyhoštění skutečně dospěje k závěru, že vyhoštění osoby není možné (typicky s ohledem na nepřiměřený zásah takového rozhodnutí dojejího rodinného života). Namísto toho potom vydá rozhodnutí o povinnosti cizince opustit území dle § 50a odst. 3 písm. c) zákona o pobytu cizinců, který stanoví: „rozhodnutí o povinnosti opustit území policie vydá dále cizinci, u kterého nebyly shledány důvody pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění, není-li cizinec oprávněn pobývat na území“. Při aplikaci tohoto ustanovení však správní orgán vždy vysvětlí, proč v daném případě nebyly shledány důvody pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění (typicky pro nepřiměřený zásah správního vyhoštění do soukromého a rodinného života stěžovatele), tedy že nebyly naplněny podmínky pro aplikaci § 119 odst. 1 zákona o pobytu cizinců.“
1. V daném případě žalobce bezpochyby naplnil podmínky pro aplikaci § 119 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, a uložení správního vyhoštění tedy bylo namístě. Žalobce pobýval na území ČR bez oprávnění k pobytu po dobu dvou dnů. Jak správně uvedl žalovaný, žalobce byl v minulosti držitelem pobytového oprávnění v ČR, a mohl si proto být vědom skutečnosti, že bez takového oprávnění neníjeho pobyt na území ČR legální. Žalovaný si byl vědom úpravy § 50a zákona o pobytu cizinců, uvedl však, že v daném případě jsou naplněny podmínky ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona o pobytu cizinců a vysvětlil, proč není rozhodnutí o vyhoštění nepřiměřené. Vydání rozhodnutí o povinnosti žalobce opustit území ČR tedy dle žalovaného nebylo namístě, a to tím spíše, že žalobce v době rozhodování žalovaného nebyl ani držitelem pobytového oprávnění v Polsku. S těmito závěry se zdejší soud ztotožňuje. Žalovaný také poukázal na správní judikaturu, dle níž nebylo vyhoštění shledáno nepřiměřeným ani v situaci, kdy nelegální pobyt na území trval pouze několik hodin. Z tohoje zřejmé, že žalovaný se přiměřeností využití institutu vyhoštění zabýval, a to ve shodě s náhledem soudu.
1. Pokud jde o dobu, na nižje žalobce vyhoštěn, zde podaná žaloba vůbec nekoresponduje napadenému rozhodnutí. Žalobce namítá, že roční vyhoštěníje nepřiměřeným zásahem, žalobce však nebyl vyhoštěn na rok, nýbrž pouze na 6 měsíců, cožje doba diametrálně odlišná, blížící se markantně samé dolní hranici zákonem připuštěné sazby. Správní orgány přihlédly k okolnostem případu včetně toho, že protiprávní pobyt žalobce v ČR netrval dlouhou dobu. Šestiměsíční dobu vyhoštění považuje soud v daném případě za adekvátní, podaná žaloba s ní navíc nepočítá, a není proto zřejmé, zda žalobce vůbec považuje šestiměsíční vyhoštění za nepřiměřeně dlouhé.
1. Pokud jde o možné negativní dopady napadeného rozhodnutí do soukromého či rodinného života žalobce, bylo na žalobci, aby správním orgánům sdělil k tomu relevantní skutečnosti, neboťje to on sám, kdo zná nejlépe charakteristiky svého soukromého a rodinného života. Žalobci k tomu byl poskytnut dostatečný prostor, na otázky správního orgánu I. stupně nicméně uvedl, že nemá v ČR rodinné, společenské, kulturní či jiné vazby, nemá zde ani majetek, přicestoval za účelem zaměstnání. Naopak v Uzbekistánu má manželku, děti, rodiče a sourozence. Ani v žalobě žalobce neuvedl žádné konkrétní aspekty svého soukromého a rodinného života, do nichž by mělo být napadeným rozhodnutím nepřiměřeně zasaženo.
1. Posouzení přiměřenosti rozhodnutí ze strany správních orgánů neznamená povinnost rozepsat veškeré aspekty uvedené v § 174a zákona o pobytu cizinců. Žalobce má pravdu v tom, že správní orgány zejména z výpovědi žalobce zjistily základní skutečnosti relevantní pro úvahy o přiměřenosti či nepřiměřenosti rozhodnutí o vyhoštění. Zjejich souhrnu všakjednoznačně vyplynulo, že o nepřiměřenosti rozhodnutí nelze v daném případě hovořit. Jediným kritériem přitom nebyla skutečnost, že žalobce se má kam vrátit. Za stěžejníje třeba především naprostou absenci vazeb žalobce na Českou republiku. Byl to žalobce, kdo porušil právní úpravu ČR na úseku pobytu cizinců, aje tedy povinen i případný přiměřený zásah strpět. Šetření oprávněných zájmů žalobce ve smyslu § 2 správního řádu jistě neznamená, že by neoprávněně pobývající žalobce nemohl být z ČR vyhoštěn. Vyhoštění na nepříliš dlouhou dobuje naopak okolnostem případu přiměřené.
1. Na základě shora uvedené argumentace soud žalobu zamítnul jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s. ř. s. V souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. soud ve věci rozhodoval bezjednání, s čímž žalovaný vyjádřil výslovný souhlas a žalobce se k výzvě soudu ve stanovené lhůtě nevyjádřil.
1. Výrok o nákladech řízení se opírá o § 60 odst. 1 věta první s. ř. s., podle kterého má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.
1. Žalovanému, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nad rámecjeho úřední činnosti nevznikly. Soud proto vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dnejeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu,
neděli nebo svátek,je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodůjej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel,jeho zaměstnanec nebo člen, který za nějjedná nebojej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, kteréje podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat najeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.
Liberec 1. listopadu 2023
Mgr. Zdeněk Macháček
samosoudce |
613150 | USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: S. O., proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 7. 2008, č. j. 33 Cad 80/2008 – 16, o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
takto:
Kasační stížnosti se přiznává odkladný účinek.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 1. 7. 2008, č. j. 33 Cad 80/2008 – 16, zrušil rozhodnutí žalované ze dne 25. 1. 2008, č. X, pro vady řízení, a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. Rozhodl dále tak, že žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Přezkoumávaným rozhodnutím žalovaná odňala žalobci od 1. 2. 2008 starobní důchod podle § 56 odst. 1 písm. c) zákona č. 155/1995 Sb., v platném znění s odůvodněním, že starobní důchod přiznaný rozhodnutím ze dne 30. 6. 2003, č. X, byl přiznán a vyplácen v nesprávné výši, neboť podle čl. 20 Smlouvy mezi Českou republikou (dálejen ČR) a Slovenskou republikou (dálejen SR) o sociálním zabezpečení č. 228/1993 Sb. (dálejen Smlouva) se doby zabezpečení (pojištění) získané přede dnem rozdělení ČSFR (1. 1. 1993) považují za doby zabezpečení (pojištění) toho smluvního státu, najehož území měl zaměstnavatel občana sídlo ke dni rozdělení ČSFR nebo naposledy pře tímto dnem. Vzhledem k tomu, že žalobce byl k 31. 12. 1992 zaměstnán ve Vojenském opravárenském podniku Nové Město nad Váhom,jehož sídlo bylo zapsáno v obchodním rejstříku Slovenské republiky, a to od 1. 7. 1989, považuje se veškerá doba zabezpečení do 31. 12. 1992 za dobu zabezpečení Slovenské republiky a důchod za tuto dobu přizná Sociální pojišťovna v Bratislavě, kteráje příslušná i ke zhodnocení doby pojištění po 31. 12. 1992. Na území České republiky žalobce nezískal po 31. 12. 1992 žádnou dobu pojištění, a proto bylo rozhodnuto tak jakje uvedeno shora. Žalovaná dále dodala, že přeplacené splátky důchodu, nesprávně přiznané rozhodnutím z 30. 6. 2003, budou vyžádány k zúčtování od Sociální pojišťovny v Bratislavě. S ohledem na to, že žalobce přijímal důchod v dobré víře a přeplatek nezpůsobil, nebude od něho úhrada vyžadována.
V odůvodnění zrušujícího rozsudku krajský soud uvedl, že žalovaná rozhodovala bez podstatných důkazů, o něž opírala své rozhodnutí, tj. o předmětné výpisy z obchodních rejstříků v Ostravě nebo dalších, týkajících se zaměstnavatele žalobce k 31. 12. 1992. Ve věci rozhodla, aniž by měla tyto listinné důkazy k dispozici a tudíž vznikla situace, která mohla výrazným způsobem porušit práva žalobce. V dávkovém spise se přitom nenachází výpisy z obchodních rejstříků, takže žalovaná vycházela pouze ze zjištění učiněného sociální pojišťovnou, aniž by si vyžádala od této potřebné listinné důkazy. Proto bylo napadené rozhodnutí pro vady řízení zrušeno podle § 76 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dálejen s. ř. s.) bezjednání rozsudkem, neboť skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí,je v rozporu se spisy, nemá v nich oporu a stav vyžaduje rozsáhlé a zásadní doplnění. Krajský soud současně vyslovil, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení, v němžje žalovaná vázána právním názorem uvedeného soudu, tj., aby v novém řízení vzala v úvahu listinné důkazy předložené žalobcem a dostatečným způsobem zjistila skutečný stav věci, tj. vyžádala si i listinné podklady od Sociální pojišťovny ústředí Bratislava, která se na tyto výpisy z obchodních rejstříků odvolávala. Posouzením správnosti těchto výpisů a posouzením zápisů i z časového hlediska, nechťje poté žalovanou znovu rozhodnuto. S ohledem na to, že soud zrušil rozhodnutí správního orgánu pro vady řízení, nezabýval se správnosti právního posouzení věci.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná (dálejen „stěžovatelka“) včas kasační stížnost, ve které vytýkala Krajskému soudu v Brně nepřezkoumatelnost rozsudku ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.; závěr krajského soudu, že stěžovatelka postupovala na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu, označila stěžovatelka za nesprávný. Listinné důkazy (tj. výpis z obchodního rejstříku, vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod označením A. XIV 160, zaslaný v kopii Slovenskou pojišťovnou, i evidenční list důchodového pojištění žalobce za roky 1988 – 1993, dostatečně osvědčující, že sídlo zaměstnavatele žalobce bylo k 31. 12. 1992 na území Slovenské republiky) byly založeny v dávkovém spise nejen v době stěžovatelčina rozhodování, ale i v době, kdy měl tento spis k dispozici soud při vlastním rozhodování věci. Nelze tudíž souhlasit sjeho názorem, že výpis z obchodního rejstříku, výše označený, vedený u Krajského soudu v Ostravě, který předložil žalobce, popírá skutečnosti, o něž stěžovatelka opřela své rozhodnutí. Z těchto výpisůje patrno, že organizační složka (odštěpný závod) Vojenského opravárenského podniku Olomouc, ve které byl žalobce zaměstnán, měla sídlo,jež se zapisovalo do obchodního rejstříku a bylo zapsáno jako Nové Mestonad Váhom – viz. str. 4 výpisu z obchodního rejstříku připojeného k žalobě. Soud se tak nevypořádal se zásadní námitkou stěžovatelky, spočívající v tom, že dlejejího názoru pro účely aplikace článku 20 Smlouvy a článku 15 Správního ujednání k provádění této Smlouvyje pojem „zaměstnavatel ajeho sídlo“ vymezen územně, nikoliv funkčně, tzn., že není rozhodné, zda takový „zaměstnavatel“ v podobě organizační složky měl právní subjektivitu, ale naopakje podstatné, zda ke dni 31. 12. 1992 měl sídlo zapisované do obchodního rejstříku. Od takto vymezeného sídla zaměstnavatele se pak odvíjí i všechny důchodové nároky žalobce ve smyslu Smlouvy. Podle názoru stěžovatelky tak mohla a měla být soudem posouzena správnost právního posouzení věci stěžovatelkou. Z těchto důvodů stěžovatelka navrhovala, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Současně požádala, aby Nejvyšší správní soud přiznal kasační stížnosti odkladný účinek, přičemž svůj požadavek odůvodnila skutečností, že zruší-li Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu, jímž bylo rozhodnutí stěžovatelky zrušeno, dostane se věc do stadia nového posouzení žaloby. Krajský soud, jsa vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu, může pak rozhodnout opačně, což by mělo za následek, že původní zrušené rozhodnutí stěžovatelky „obživne“. Důsledkem nového rozhodnutí krajského soudu by již ovšem nebylo zrušení rozhodnutí vydaného v mezidobí k realizaci původního rozsudku; nastala by tak situace, kdy by vedle sebe existovala dvě protichůdná rozhodnutí o téže věci. Jde o nežádoucí výsledek, kterýje existujícími procesními instituty prakticky neřešitelný. V daném případě by rozhodnutí o původní žalobě ztratilo smysl, což by vedlo, podle názoru stěžovatelky, k naplnění pojmu „nenahraditelné újmy“,jejíž vznikjejednou z podmínek přiznání odkladného účinku ve smyslu ustanovení § 73 odst. 2 s. ř. s., na který odkazuje § 107 téhož zákona.
Žalobce se k návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti podle obsahu spisu nevyjádřil.
Podle § 107 s. ř. s. kasační stížnost nemá odkladný účinek; Nejvyšší správní soudjej však může na návrh stěžovatele přiznat. Ustanovení § 73 odst. 2 až 4 se užije přiměřeně. Podle § 73 odst. 2 s. ř. s. soud na návrh žalobce po vyjádření žalovaného usnesením přizná žalobě odkladný účinek,jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nenahraditelnou újmu, přiznání odkladného účinku se nedotkne nepřiměřeným způsobem nabytých práv třetích osob a není v rozporu s veřejným zájmem.
Jak již dříve Nejvyšší správní soud judikoval, poskytují soudy ve správním soudnictví primárně ochranu subjektivním veřejným právům a rovněž institut odkladného účinkuje koncipován především jako dočasná procesní ochrana žalobce jako účastníka správního řízení před okamžitým výkonem pro něj nepříznivého správního rozhodnutí, jsou-li pro to splněny zákonem předepsané podmínky.
Situace, kdy bude možno dovozovat vznik nenahraditelné újmy na straně žalovaného správního orgánu v důsledku rozhodnutí krajského soudu, tak budou nepochybně představitelné v poněkud omezenější míře, než jak tomu bude na straně žalobce. [Podle dosavadní judikatury Nejvyššího správního soudu tak např. nelze spatřovat nenahraditelnou újmu způsobenou žalovanému v tom, že mu bude krajským soudem uložena povinnost vyplatit žalobci dávku důchodového pojištění, přeplatek na dani apod. (srov. usnesení ze dne 20. 9. 2006, č. j. 6 Ads 99/2006 - 33, a usnesení ze dne 5. 1. 2005, č. j. 1 Afs 106/2004 - 49, publikované ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 982/2006).]
S ohledem na zásadu rovnosti účastníků řízení před soudem nicméně nelze žalovanému správnímu orgánu upírat právo obrátit se v případě nesouhlasu s výsledky soudního přezkumu provedeného krajským soudem na Nejvyšší správní soud s kasační stížností.
Podle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2007, č. j. 2 Ans 3/2006 - 49, pak zásadně platí, že zruší-li krajský soud rozhodnutí správního orgánu,je povinností správního orgánu pokračovat v řízení a řídit se přitom závazným právním názorem vyjádřeným v pravomocném soudním rozhodnutí, bez ohledu na to, zdaje ve věci podána kasační stížnost.
V témže usnesení však rozšířený senát Nejvyššího správního soudu poukázal i na možné negativní dopady, které mohou nastat v souvislosti s přezkumem rozsudku krajského soudu, jímž bylo zrušeno správní rozhodnutí, na základě kasační stížnosti podané žalovaným. Nejvyšší správní soud uvedl, že za situace, kdy by byl takový rozsudek krajského soudu zrušen, dostala by se věc do stadia nového posuzování žaloby krajským soudem. Ten, vázán právním názorem kasačního soudu (§ 110 odst. 3 s. ř. s.), může rozhodnout o zákonnosti správního rozhodnutí opačně, načež původní (zrušené) správní rozhodnutí „obživne“, aniž by důsledkem nového rozhodnutí krajského soudu bylo současné zrušení v mezidobí případně vydaného dalšího správního rozhodnutí. Vedle sebe tu tak mohou být dvě odlišná či dokonce opačná správní rozhodnutí o téže věci. Při odhlédnutí od situace, že i nové rozhodnutí krajského soudu může být napadeno kasační stížností, stejně tak jako nové správní rozhodnutí další žalobou, následně rozsudek krajského soudu také kasační stížností, jde jistě o výsledek nežádoucí a procesními instituty příslušných správních procesních předpisů obtížně řešitelný.
Nejvyšší správní soud připustil, že takový případ lze řešit přiznáním odkladného účinku podané kasační stížnosti (i správní orgán může navrhnout při podání kasační stížnosti, aby jí byl přiznán odkladný účinek, a to ze stejných důvodů jako žalobce, srov. citované usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu).
Právě na výše popsanou problematickou situaci, kdy by vedle sebe existovala dvě opačná správní rozhodnutí, poukázala i žalovaná ve svém návrhu na přiznání odkladného účinku.
Veden uvedeným názorem rozšířeného senátu dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že žalovanou namítaný nežádoucí stav, který v daném případě reálně hrozí,je v rozporu s principem právní jistoty, a lze v něm tudíž spatřovat nenahraditelnou újmu ve smyslu § 73 odst. 2 s. ř. s. Současně usoudil, že přiznání odkladného účinku není v rozporu s veřejným zájmem, ani se nepřiměřeným způsobem nedotkne nabytých práv třetích osob, neboť žalobci byl podle dokladů založených v dávkovém spise obnoven podle § 112 odst. 4 zákona č. 461/2003 Z. z. o sociálním pojištění Slovenské republiky, uvolněn Sociální pojišťovnou, ústředí v Bratislavě, rozhodnutím ze dne 19. 4. 2008, č. X, starobní důchod od 24. 5. 2003 a podle rozhodnutí z téhož dne (19. 4. 2008) č. 9 byl zvýšen (naposledy) od 1. 7. 2007 na 8381 Sk měsíčně. V odůvodnění rozhodnutí o uvolnění starobního důchodu žalobci Sociální pojišťovna, ústředí v Bratislavě uvádí, že dodatečně bylo prokázáno, že podle článku 20 Smlouvy mezi Slovenskou republikou a Českou republikou o sociálním zabezpečení se doby pojištění před 31. 12. 1992 považují za doby zabezpečení Slovenské republiky, takže žalobci nadále patří starobní důchod od 24. 5. 2003 od nositele pojištění Slovenské republiky. Výplata starobního důchodu patří žalobci od 1. 2. 2008 v souladu s čl. 20 „Správnej dohody o vykonávání zmluvy mezi SR a ČR o sociálnom zabezpečení“ o provádění smlouvy mezi ČR a SR.
Se zřetelem k výše uvedenému Nejvyšší správní soud rozhodl tak, že kasační stížnosti podané stěžovatelkou proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 7. 2008, č. j. 33 Cad 80/2008 – 16, přiznal odkladný účinek.
K tomu nutno pro úplnost dodat, že pokud by se žalovaná řídila zrušujícím rozhodnutím krajského soudu, došlo by k obnovení výplaty starobního důchodu žalobci a ten by tak pobíral dávku starobního důchodu od obou nositelů pojištění, což by vedlo k vytvoření nežádoucího stavu a zřejmě nutnostijednu z dávek vrátit.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. října 2008
JUDr. Dagmar Nygrínová předsedkyně senátu |
545280 | 62A 102/2013-126
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Rause, Ph.D. a soudců Mgr. Kateřiny Kopečkové, Ph.D. a Mgr. Petra Šebka v právní věci žalobce: nejvyšší státní zástupce, se sídlem Jezuitská 4, Brno, proti žalovanému: Energetický regulační úřad, se sídlem Masarykovo náměstí 5, Jihlava, za účasti: SOLEK V s.r.o., se sídlem Spálená 92/21, Praha, zastoupený JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Sokolská 60, Praha, o žalobě proti rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ze dne 29. 11. 2010, č.j. 12215-10/2010-ERU, a ze dne 19. 10. 2011, č.j. 05565-4/2011-ERU,
takto:
i. Žaloba se zamítá.
i. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.
i. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.
i. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se z důvodu shledání závažného veřejného zájmu domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 11. 2010, č.j. 12215-10/2010-ERU, kterým byla společnosti SOLAR efekt s.r.o. udělena licence na výrobu elektřiny na dobu 25 let, se vznikem oprávnění a termínem zahájení výkonu licencované činnosti ke dni nabytí právní moci rozhodnutí, na celkový instalovaný sluneční výkon 1,598 MW pro provozovnu fotovoltaické elektrárny Unhošť (dálejen „FVE Unhošť“), vymezenou na pozemku parc. č. 392/6, v katastrálním území Unhošť. Žalobce se též domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 10. 2011, č.j. 05565-4/2011-ERU, kterým se mění obchodní firma držitele licence na SOLEK V s.r.o. (dálejen „osoba zúčastněná na řízení“).
I. Shrnutí žaloby
Žalobce namítá, že pro vydání žalobou napadených rozhodnutí nebyly splněny podmínky stanovené zákonem č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání
a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů,
ve znění do 31. 12. 2010 (dálejen „energetický zákon“), a prováděcí vyhláškou k energetickému zákonu č. 426/2005 Sb., o podrobnostech udělování licencí pro podnikání v energetických odvětvích (dálejen „vyhláška č. 426/2005 Sb.“).
Ve vztahu k rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 11. 2010, č.j. 12215-10/2010-ERU (dálejen „rozhodnutí o udělení licence“), žalobce namítá, že z revizní zprávy revizního technika Ing. R. P. ze dne 19. 11. 2010 se podává, že venkovní elektrická instalaceje prostorem zvlášť nebezpečným. Nepochybně se tak v případě FVE Unhošťjedná podle žalobce o vyhrazené elektrické zařízení. Mají-li venkovní prostory povahu prostoru zvlášť nebezpečného, pak sejedná ve smyslu přílohy č. 1 vyhlášky č. 73/2010 Sb., o stanovení vyhrazených elektrických technických zařízení,jejich zařazení do tříd a skupin a o bližších podmínkáchjejich bezpečnosti (dálejen „vyhláška č. 73/2010 Sb.“), o vyhrazené zařízení třídy I. skupiny B,jehož montážje třeba oznámit organizaci státního odborného dozoru a kjehož uvedení do provozuje nutné stanovisko organizace státního odborného dozoru, resp. Technické inspekce České republiky (dálejen „Technická inspekce“). Nebylo-li předmětné stanovisko předloženo, nelze uzavřít, že byly splněny technické předpoklady ve smyslu § 5 odst. 3 energetického zákona.
Žalobce dále poukazuje na to, že licence byla udělena na dobu 25 let. Pro takové rozhodnutí ale ve správním spisu chybí podklady, neboť v řízení bylo doloženo oprávnění užívat energetické zařízeníjen na dobu zkušebního provozu, tedy do 31. 3. 2011, jak vyplývá z rozhodnutí Městského úřadu Unhošť (dálejen „stavební úřad“) ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. Výst. 5898/10-Hor, č.j. 6011/10/Výst.
Žalobce dále namítá, že rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 12. 2010,
č.j. 14146-9/2010/ERU (dálejen „rozhodnutí o změně licence“), formálně mění celé rozhodnutí o udělení licence, byť žalovaný rozhodoval toliko na základě listin vztahujících se k údaji, který byl změněn. Není tak zřejmé, proč žalovaný zvolil právě takovou formu rozhodnutí o změně licence. Při absenci záznamu ve smyslu
§ 53 odst. 6 správního řádu nelze podle žalobce zjistit, jaké důkazy byly ve správním řízení provedeny a zda žalovaný vycházel i z jiných než ve správním spise žurnalizovaných listin (např. z listin týkajících se udělení licence). Z rozhodnutí
o změně licence není zřejmé, v jakém rozsahu se dotýká rozhodnutí o udělení licence, když obsahuje kompletní výrok, jako by bylo rozhodováno o udělení licence poprvé, a není tak ani zřejmé, zda zcela nahrazuje předchozí rozhodnutí o udělení licence, aneboje nahrazujejen v tom rozsahu, kde bylo materiálně prováděno řízení o změně. Podle žalobce tak není ani zřejmé, v jakém rozsahu nastaly účinky ve smyslu § 102 odst. 9 správního řádu. Rozhodnutí o změně licenceje tak z tohoto důvodu nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost a nedostatek skutkových důvodů.
V replice k vyjádření osoby zúčastněné na řízení ve vztahu k nutnosti doložit stanovisko Technické inspekce žalobce mimo jiné uvedl, že povaha vnějších vlivů by měla primárně vyplývat z projektové dokumentace, resp. protokolu o určení vnějších vlivů. Vyhotovení tohoto protokolu projektová dokumentace FVE Unhošť předpokládala. Tento protokol však v licenčním řízení předložen nebyl a patrně podle žalobce do konce roku 2010 nebyl ani vyhotoven.
Z výše uvedených důvodů se žalobce domáhá zrušení obou žalobou napadených rozhodnutí. Žalobce setrval na svém procesním postoji po celou dobu řízení před zdejším soudem.
II. Shrnutí vyjádření žalovaného
Žalovaný uvedl, že s ohledem na systémová a personální opatření s podporou vlády a prezidenta ČR k zajištění revize licenčních spisů,jejichž součástíje i podání žaloby nejvyššího státního zástupce, ponechává posouzení důvodnosti žaloby zcela na úvaze soudu.
III. Shrnutí vyjádření osoby zúčastněné na řízení
Osoba zúčastněná na řízení především zpochybňuje existenci závažného veřejného zájmu na podání žaloby, kteréje pro ni naprosto překvapivé, neboť, ať už ze strany žalovaného, tak jiných orgánů veřejné správy, nebyla žalobou napadená rozhodnutí v minulosti jakkoli zpochybňována. Považuje za protiústavní judikatorní trend, že soud nemůže přezkoumávat úvahu nejvyššího státního zástupce o tom, zdaje na podání žaloby dán závažný veřejný zájem, a to i s ohledem na dobu tří let, po kterouje možno žalobu podat; osoba zúčastněná na řízení v této souvislosti akcentuje možný dopad případného zrušení žalobou napadených rozhodnutí dojejích práv nabytých v dobré víře.
Osoba zúčastněná na řízení poukazuje na nepříliš důslednou, vágní a spíšejen formální obranu žalovaného proti žalobě, kteráje paradoxně prostá náznaku obhajoby vlastního postupu a bez případného využití prostředků přezkumu či mimořádných opravných prostředků; to signalizuje nepředvídatelnost postupů žalovaného; tato okolnost by osobě zúčastněné na řízení neměla být kladena k tíži.
Kjednotlivým žalobním bodům pak osoba zúčastněná na řízení podrobně argumentuje a odmítá.ejich důvodnost.
Zejména pokud jde o revizní zprávu, tak pokud u venkovní elektrické instalace odkazuje na třídu AD3 (zvlášť nebezpečné), pak žalobce pomíjí, že norma ČSN 33 2000-3, na kterou revizní technik odkazuje, poskytuje v tabulce 32-MM3 (respektive od 1. 5. 2010 v tabulce NA.6) pro třídu AD2 až AD4 úlevu, a to v tom směru, že pokud se zařízením nemanipuluje osoba bez odborné kvalifikace, cožje podle osoby zúčastněné na řízení právě případ zařízení FVE Unhošť, lzeje hodnotit jako zařízení nebezpečné, tj. zařízení, které již nespadá do třídy I. skupiny B podle vyhlášky č. 73/2010 Sb. Dále navrhuje k důkazu Odborné vyjádření ČVUT v Praze k technické dokumentaci stavby FVE Unhošť. Povinnost oznámit montáženergetického zařízení Technické inspekci ukládá pouze vyhláška č. 73/2010 Sb.,
a nikoliv zákon (č. 174/1968 Sb.), který nadto nezmocnil Ministerstvo práce
a sociálních věcí k tomu, aby provozovateli dokončeného díla ukládal povinnost uvést dílo do provozujen na základě odborného stanoviska Technické inspekce. Ostatně není známo, že by stanovisko Technické inspekce bylo žalovaným vyžadováno u jiných držitelů licencí a tato správní praxe založila legitimní očekávání, že pro udělení licence postačí v tomto směru předložit pouze revizní zprávu. Osoba zúčastněná na řízení též zdůrazňuje, žeje vlastníkem zařízení FVE Unhošť. Z tohoto faktu vyplývá stálost a trvalost užívání a proto nebylo důvodu, aby žalovaný osobě zúčastněné na řízení neudělil licenci na 25 let.
Osoba zúčastněná na řízení proto navrhuje, aby soud učinil dotaz na žalovaného, zda i u ostatních držitelů, provozujících obdobné zařízení, bylo vyžadováno předložení zprávy Technické inspekce a byla jim udělena licencejen na dobu zkušebního provozu, stanovenou stavebním úřadem, neboť nelze připustit, aby v právním státě vznikaly při rozhodování shodných či obdobných případů nedůvodné rozdíly.
Osoba zúčastněná na řízení má tedy za to, že žaloba by měla být jako nedůvodná zamítnuta.
IV. Posouzení věci
Podle § 66 odst. 2 s.ř.s.je žalobu oprávněn podat nejvyšší státní zástupce,jestliže kjejímu podání shledá závažný veřejný zájem.
Podle § 72 odst. 2 věty první s.ř.s. může žalobu podle § 66 odst. 1 až 3 s.ř.s. oprávněný žalobce podat do tří let od právní moci rozhodnutí, nestanoví-li zvláštní zákon jinak, a nenabývá-li rozhodnutí právní moci, od doručení rozhodnutí poslednímu účastníku, který proti němu mohl žalobu sám podat.
Žaloba byla podána dne 28. 11. 2013, žalobou napadené rozhodnutí o licenci nabylo právní moci dne 1. 12. 2010 a rozhodnutí o změně dne 8. 11. 2011; žaloba tedy byla podána včas.
Pokud jde o aktivní legitimaci a (další) podmínky řízení o žalobě, ty pokládá zdejší soud rovněž za splněné. Aktivní procesní legitimace podle § 66 odst. 2 s.ř.s. nevyžaduje „prostý“ („jakýkoli“) veřejný zájem, nýbrž „závažný“ veřejný zájem. Zdůrazněním kritéria závažnosti se vyčleňují užší kategorie potenciálních případů
z širšího rámce dotčeného veřejného zájmu. Jak vyplývá z důvodové zprávy k s.ř.s., „…může tu jít o případy nepříliš časté, ale veřejností citlivě vnímané, například tam, kde nezákonné rozhodnutí bylo dosaženo úplatkem a není tu již jiná právní cesta, kterou by bylo možné takové rozhodnutí odstranit…“ (důvodová zpráva
k návrhu zákona ze dne 15. 4. 2002, sněmovní tisk č. 1080/0, digitální repositář www.psp.cz). Smyslem této žaloby není chránit soukromý zájem, ale ani každý veřejný zájem, nýbrž musí být dána existence kvalifikované formy veřejného zájmu, kterouje závažný veřejný zájem. Aktivní procesní legitimace proto má místo v závažných případech, kdy bude skutečně s ohledem na závažný veřejný zájem žádoucí podání této žaloby, byť to samo o soběještě nepředznamenávájejí důvodnost a výsledek řízení o ní. Judikatura správních soudů přitom dospěla k závěru, že úvaha nejvyššího státního zástupce, zdaje ve věci dán závažný veřejný zájem, nepodléhá přezkumu správními soudy. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 11. 2007 ve věci sp. zn. 8 As 27/2006, publ. pod č. 1455/2008 Sb. NSS,je úvaha, zdaje v konkrétní věci dán závažný veřejný zájem, vyhrazena nejvyššímu státnímu zástupci; záleží na nejvyšším státním zástupci, zda tohoto svého práva podat žalobu v konkrétní věci z důvodu závažného veřejného zájmu, který sám shledal, využije,jeho aktivní legitimace k podání takové žalobyje dána, existence závažného veřejného zájmuje tím presumována (shodně Šimíček, V., Potěšil, L. a kol.: Soudní řád správní. Komentář. Nakladatelství Leges 2014, str. 574 a násl.).
Žalobce tedy bezpochyby v nyní posuzované věci k podání žaloby aktivně legitimovánje, a to bez ohledu na charakter a obsahjednotlivých jím uplatněných žalobních bodů.
Pokud jde v této souvislosti o obecné otázky řízení o žalobě ve veřejném zájmu,jejichž zodpovězeníje určující ve vztahu k nyní posuzované věci, pak zdejší soud, zčásti s ohledem na již uvedené, vychází z toho, že řízení o žalobě ve smyslu § 66 odst. 2 s.ř.s. neslouží k ochraně žádných konkrétních subjektivních veřejných práv, jakoje tomu v případě řízení o žalobě ve smyslu § 65 odst. 1 a 2 s.ř.s., kde soud zkoumá právě míru a povahu dotčení na subjektivních veřejných právech toho, kdo žalobu podává a kdo o sobě tvrdí, že byl rozhodnutím správního orgánu dotčen na svých subjektivních veřejných právech. Institut zvláštní žaloby podle § 66 odst. 2 s.ř.s. byl zaveden k ochraně objektivního práva (zákonnosti), a to ve specifických případech, kdy to vyžaduje (závažný) veřejný zájem; tímje tento prostředek zcela mimořádným, což se nutně musí projevit při posuzování důvodnosti žalobních bodů,jež jsou v žalobě podle § 66 odst. 2 s.ř.s. uplatněny.
Smyslem soudního přezkumu na základě takto podané žaloby není a ani nemůže být realizace neohraničeného dozoru nad absolutní správností postupů a rozhodnutí správních orgánů, ani tu správní soud není od toho, aby se v tomto typu řízení metodicky vyjadřoval k tomu, jak má konkrétní správní orgán realizovat výkon státní správy (toje primárně otázkou pro moc výkonnou), ani aby se aktivně podílel na prosazování systémových opatření, byť by ohlednějejich nezbytnosti
v rámci moci výkonné panovala shoda, či na všeobecné revizi licenčních řízení vedených žalovaným. Rozhodování o udělení licence představuje čistě vertikální vztah mezi žalovaným a osobou zúčastněnou na řízení, přitom rozhodoval-li žalovaný o veřejném subjektivním právu osoby zúčastněné na řízení získat licenci, pak především bylo na žalovaném, aby řízení proběhlo bez vad a aby žádnou vadou nebylo zatíženo ani rozhodnutí o udělení licence. Přestože v situaci, kdy žádosti o udělení licence bylo vyhověno, neexistoval prvek jakékoli vnější kontroly nad procesem rozhodování o udělení licence, a tedy ani nadjeho výsledkem (osoba zúčastněná na řízení ani žalovaný sám z povahy věci proces rozhodování ani výsledek neměl důvodu napadat), „otevření případu“ na samém konci tříleté lhůty pro podání žaloby ve smyslu § 66 odst. 2 s.ř.s. za situace, kdy v mezidobí především žalovaný nevyužil možnosti přezkumného řízení či obnovy řízení dané správním řádem a kdy již jsou právní vztahy navazující na udělení licence stabilizovány, představuje nepochybný zásah do právní jistoty osoby zúčastněné na řízení,jenž by se jistě umocnil především v případě zrušení rozhodnutí o udělení licence. Takové narušení právní jistoty by tedy muselo být vyváženo vskutku závažným důvodem, který by vyvážil rizika a negativní důsledky zpětného přehodnocení právních vztahů založených rozhodnutím o udělení licence.
Za této situace musí být nutným východiskem zdejšího soudu i základní imperativ demokratického právního státu, že podstatou uplatňování veřejné mocije kromě jiného také princip dobré víryjednotlivce ve správnost aktů veřejné moci a ochrana dobré víry v nabytá práva konstituovaná akty veřejné moci, přitom princip dobré víry působí bezprostředně v rovině subjektivního práva jakojeho ochrana, v rovině objektivní se pak projevuje jako princip presumpce správnosti aktu veřejné moci.
Závěr o důvodnosti žaloby by tak měl být podle přesvědčení zdejšího soudu založen výlučně na závažných zjištěních, jimiž by v podstatné míře byla zpochybněna či vyvrácena zjištění žalovaného,jež učinil z obsahu správního spisu
ajež se stala základem pro vyhovění žádosti o udělení licence. Ke zrušení rozhodnutí, které žaloba napadá, by tak měl soud přistoupit až v případě takových zjištění, která kupř. vyplynou z důkazů získaných v součinnosti s orgány činnými v trestním řízení, případně z rozsudků trestních soudů o tom, že byl spáchán trestný čin, a která zásadně zpochybní pravdivost skutkových podkladů, z nichž vyšel správní orgán, a to za situace, kdy nápravu nemohl sám správní orgán realizovat. Kromě toho by ke zrušení rozhodnutí, které tato žaloba napadá, měl soud přistoupit v případě jiných obdobně významných zjištění indikujících důvodné pochybnosti v tom směru, že toto rozhodnutí vůbec nemělo být vydáno, neboť pro to nebyly splněny zákonem stanovené podmínky, nebo žejejejich splnění zamlženo natolik významně, že zjištění, k nimž soud dospěje, nemohou opravňovat k závěru, že byla dána dobrá víra žadatele o udělení licence ve správnost rozhodnutí o udělení licence.
V této souvislosti soud zdůrazňuje, že předmětem přezkumuje rozhodnutí
o udělení licence a ojeho změně, tedy udělení oprávnění k podnikání za regulované ceny, nikoliv rozhodnutí opravňující držitele licence uvést energetické zařízení do provozu či naplnění podmínek pro čerpání státem garantovaných výkupních cen; tato premisa byla pak východiskem pro posouzeníjednotlivých žalobních bodů zdejším soudem. Shodně na licenční řízení nahlížel Nejvyšší správní soud
v rozsudku ze dne 3. 8. 2009 ve věci sp. zn. 8 As 18/2008. Nejvyšší správní soud
v citovaném případě zdůraznil, že předmětem licenčního řízeníje pouze povolení
k podnikatelské činnosti v oblasti plynárenství a že právo uvést plynárenské zařízení do provozu a nadálejej provozovat ke konkrétnímu věcnému účelu (úpravě plynu) rozhodnutí žalovaného v řízení in merito nezakládá a k povolení provozu předmětného plynárenského zařízení byl příslušný správní orgán odlišný od žalovaného. „Toto řízení není založeno na správním uvážení správního orgánu, který by se mohl pohybovat volně v zákonem vytyčených hranicích. Právní úprava stanoví přesně požadavky, které musí žadatel o licenci splnit; na druhou stranu však nedává správnímu orgánu možnost např. ve veřejném zájmu licenci po splnění zákonných požadavků neudělit. Důvodová zpráva k energetickému zákonu a ostatně sama logika věci nabízí přirovnání licence dle energetického zákona k živnostenskému oprávnění. Specialita této regulace a tedy vynětí z obecné úpravy živnostíje dánajen strategickým významem energetiky pro chod národního hospodářství a životní úroveň obyvatelstva…Znamená to, že při splnění zákonem stanovených podmínek musí správní orgán licenci udělit, nemá volbu, zda tak učiní či nikoliv.“. Dále, uplatnit nárok na garantované výkupní ceny roku 2010 či 2011 pro výrobu elektřiny využitím slunečního záření, pak bylo možno až dnem „uvedení do provozu“, kterým se pro účely cenové regulace rozumí den, kdy výrobce začal
v souladu s rozhodnutím o udělení licence vyrábět a dodávat elektřinu do elektrizační soustavy při uplatnění podpory formou výkupních cen nebo kdy poprvé začal vyrábět elektřinu při uplatnění podpory formou zelených bonusů (čl. 1. 9. cenového rozhodnutí ERU č. 4/2009, účinného do 31. 12. 2010, kterým se stanovuje podpora pro výrobu elektřiny z obnovitelných zdrojů energie, kombinované výroby elektřiny a tepla a druhotných energetických zdrojů), anebo kdy byly splněny následující podmínky; nabytí právní moci licence na výrobu elektřiny a dále provedení paralelního připojení výrobny k distribuční nebo přenosové soustavě ze strany provozovatele distribuční soustavy nebo provozovatele přenosové soustavy (čl. 1.10 cenového rozhodnutí ERU č. 2/2010, účinného od 1. 1. 2011, kterým se stanovuje podpora pro výrobu elektřiny z obnovitelných zdrojů energie, kombinované výroby elektřiny a tepla a druhotných energetických zdrojů). Je tedy zjevné, že sám žalovaný jako regulátor trhu selektřinou odlišoval fázi udělení licence a fázi prvního připojení do elektrizační soustavy (distribuční sítě), kdy až splněním obou těchto podmínek bylo možno nárokovat garantované výkupní ceny.
Žalobce především namítá, že v řízení o udělení licence osoba zúčastněná na řízení neprokázala splnění technických předpokladů, neboť nedoložila stanovisko Technické inspekce.
Ve vztahu k prokázání splnění technických předpokladů pro udělení licence z obsahu správního spisu vyplynulo, že osoba zúčastněná na řízení k žádosti
o udělení licence doložila kopii rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 24. 11. 2010,
sp. zn. Výst. 5898/10-Hor, č.j. 6011/10/Výst, kterým bylo povoleno předčasné užívání FVE Unhošť do 31. 2. 2011, a dále zprávu č. 2010_11_19/02 o revizi elektrického zařízení FVE Unhošť, provedené dne 19. 11. 2010 podle normy ČSN 33 1500 a ČSN 33 2000-6, se závěrem revizního technika, že z hlediska bezpečnostije revidované elektrické zařízení schopno provozu, přičemž na str. 3 revizní zprávy revizní technik zařadil venkovní el. instalace mimo jiné i do „třídy AD3- zvlášť nebezpečné“.
V této souvislosti soud zdůrazňuje, že předmětem přezkumuje rozhodnutí
o udělení licence a ojeho změně, tedy udělení oprávnění k podnikání za regulované ceny, nikoliv rozhodnutí opravňující osobu zúčastněnou na řízení uvést energetické zařízení do provozu. Shodně na licenční řízení nahlížel Nejvyšší správní soud
v rozsudku ze dne 3. 8. 2009 ve věci sp. zn. 8 As 18/2008. Nejvyšší správní soud
v citovaném případě zdůraznil, že předmětem licenčního řízeníje pouze povolení
k podnikatelské činnosti a že právo uvést zařízení do provozu a nadálejej provozovat ke konkrétnímu věcnému účelu nezakládá. „Toto řízení není založeno na správním uvážení správního orgánu, který by se mohl pohybovat volně
v zákonem vytyčených hranicích. Právní úprava stanoví přesně požadavky, které musí žadatel o licenci splnit; na druhou stranu však nedává správnímu orgánu možnost např. ve veřejném zájmu licenci po splnění zákonných požadavků neudělit. Důvodová zpráva k energetickému zákonu a ostatně sama logika věci nabízí přirovnání licence dle energetického zákona k živnostenskému oprávnění. Specialita této regulace a tedy vynětí z obecné úpravy živnostíje dánajen strategickým významem energetiky pro chod národního hospodářství a životní úroveň obyvatelstva…Znamená to, že při splnění zákonem stanovených podmínek musí správní orgán licenci udělit, nemá volbu, zda tak učiní či nikoliv.“.
Podle § 5 odst. 3 energetického zákona fyzická nebo právnická osoba, která žádá o udělení licence, musí prokázat, že má finanční a technické předpoklady
k zajištění výkonu licencované činnosti. Fyzická nebo právnická osoba žádající
o udělení licenceje povinna doložit vlastnické nebo užívací právo k energetickému zařízení, které má sloužit k výkonu licencované činnosti. Není-li žadatel o licence vlastníkem energetického zařízení,je povinen doložit i souhlas vlastníka energetického zařízení sjeho použitím k účelům vymezeným tímto zákonem, a to nejméně po dobu, na kterou má být licence udělena. Energetické zařízení musí mít technickou úroveň odpovídající právním předpisům a technickým normám. Finanční předpoklady není povinen prokazovat žadatel o licenci na výrobu elektřiny, pokud bude instalovaný elektrický výkon výrobny elektřiny nižší než 200 kW, nebo žadatel o licenci na výrobu tepelné energie, pokud bude instalovaný tepelný výkon zdroje tepelné energie nižší než 1 MW.
Podle § 9 písm. c) vyhlášky č. 426/2005 Sb. se technické předpoklady u předčasného užívání energetických zařízení předjejich dokončením prokazují povolením k předčasnému užívání stavby předjejím úplným dokončením a dále dokladem prokazujícím splnění požadavků k zajištění bezpečnosti práce (zpráva o revizi) stanovených zvláštním právním předpisem.
Z výše citovaných ustanovení vyplývá, že v licenčním řízeníje žadatel
o licenci povinen pouze doložit splnění technických požadavků rozhodnutím stavebního úřadu a dokladem prokazujícím zajištění revize energetického zařízení ve vztahu k bezpečnosti práce;jedná se o tzv. povinné důkazy, předkládané spolu se žádostí o udělení licence.
Ve výše citovaném rozsudku ze dne 3. 8. 2009, ve věci
sp. zn. 8 As 18/2008, Nejvyšší správní soud vyložil podstatu licenčního řízení
a rozhodnutí o udělení licence, které právo uvést energetické zařízení do provozu
a nadálejej provozovat in merito nezakládá. Nelze přijmout argumentaci, že by
v licenčním řízení měla být meritorně posuzována problematika toho, do jaké třídy ve smyslu vyhlášky č. 73/2010 Sb. příslušné energetické zařízení spadá. Doložení technické dokumentace stavby energetického zařízení pak nebylo v době vydání rozhodnutí žalovaného ve smyslu energetického zákona a vyhlášky
č. 426/2005 Sb. podmínkou pro udělení licence k podnikání v regulované oblasti. Soud zdůrazňuje, že odpověď na otázku, do jaké třídy ve smyslu vyhlášky
č. 73/2010 Sb. předmětné zařízení spadá, může poskytnout právě technická dokumentace stavby energetického zařízení, kterou měl k dispozici stavební úřad.
Nelze proto souhlasit s tím, že žalovanému nebylo v řízení o udělení licence prokázáno splnění bezpečnosti zařízení k zajištění budoucího výkonu licencované činnosti za garantované ceny, kterýje dále podmíněn povolením užívání zařízení stavebním úřadem a připojením k distribuční soustavě. Zákonodárce odkázal v poznámce pod čarou k výše citovanému § 9 písm. c) vyhlášky
č. 426/2005 Sb., která jako nenormativní část legislativního aktu slouží jako výkladová pomůcka, na § 6c odst. 1 písm. a) zákona č. 174/1968 Sb., o státním odborném dozoru nad bezpečností práce, podle kterého organizace a podnikající fyzické osoby zajistí při uvádění do provozu a při provozování vyhrazených technických zařízení bezpečnostní opatření a provedení prohlídek, revizí a zkoušek ve stanovených případech; při výrobě vyhrazených tlakových zařízení, nevztahuje-li se na ně platné nařízení vlády vydané k provedení zvláštního zákona. Z citovaných ustanovení, ve spojení s tím, že zákonodárce výslovně zmiňuje pro účely licenčního řízení doložení zprávy o revizi, nevyplývá, že by měl žadatel o licenci dokládatještě stanovisko Technické inspekce, ale dokládá právě revizní zprávu jako výstup
z provedení revize.
Poukazoval-li pak žalobce ve vztahu k doložení stanoviska Technické inspekce i na to, že v licenčním řízení nebyl předložen protokol o určení vnějších vlivů a patrně podle žalobce ani do konce roku 2010 nebyl vyhotoven, pak soud konstatuje, že nepředložení části dokumentace stavby FVE Unhošť v licenčním řízení koresponduje s výše uvedenými závěry soudu.
Ve spekulativní, ničím nedoložené poznámce v replice, že protokol o určení vnějších vlivů patrně nebyl ani vyhotoven, nespatřuje soud žádnou relevantní konkretizaci žalobního bodu namítajícího nedostatek skutkového podkladu - stanoviska Technické inspekce - pro účely udělení licence.
Aniž by tedy soud musel dokazovat vyjádřením Technické inspekce, jak navrhoval žalobce (bez ohledu na to, že žalobce z tohoto vyjádření nedovozoval žádná skutková zjištění, nýbrž toto vyjádření zřejmě mělo sloužit na podporu žalobcovy právní argumentace), a odborným stanoviskem ČVÚT v Praze, nelze souhlasit se žalobcem v tom, že by nedoložení stanoviska Technické inspekce licenčnímu úřadu mohlo odůvodnit závěr, že osoba zúčastněná na řízení neprokázala splnění technických předpokladů ve smyslu energetického zákona
a vyhlášky č. 426/2005 Sb., a že jí tedy z tohoto důvodu neměla být licence vydána, natož že by bylo možno dovozovat, že nemohla ve vztahu k udělení licence dovozovat dobrou víru ve správnost postupu a rozhodnutí žalovaného, kterýjejí žádosti vyhověl.
Namítal-li dále žalobce, že osobě zúčastněné na řízení nemohla být udělena licence na dobu 25 let, protože prokázala užívací právo pouze na dobu zkušebního provozu stanovenou rozhodnutím stavebního úřadu, pak ani s touto argumentací se soud neztotožňuje.
Podle § 4 odst. 1 písm. a) a e) energetického zákona se licence na výrobu
a distribuci elektřiny uděluje nejvýše na 25 let.
Podle § 4 odst. 4 energetického zákona v případě, že žadatel o udělení licence doloží vlastnictví nebo jiné užívací právo k energetickému zařízení, které má sloužit k výkonu licencované činnosti na dobu kratší než 25 let, licence se uděluje nejvýše na tuto dobu.
Podle soudu nelze zákonodárcem použitý termín vlastnické či užívací právo k energetickému zařízení v § 4 odst. 4 energetického zákona zaměňovat za veřejnoprávní povolení „užívání“ stavby ve smyslu stavebně-právních předpisů. To naopak slouží k prokázání splnění technických předpokladů pro udělení licence.
Prvotním předpokladem pro to, aby za splnění dalších podmínek daných veřejnoprávními předpisy mohl uživatel získat licenci k podnikání ve státem regulovaném odvětví,je existence soukromoprávního titulu k výkonu licencované činnosti v energetickém zařízení, který lze prokázat způsoby, vyjmenovanými
v § 7 odst. 1 vyhlášky č. 426/2005 Sb., a i jiným důvodné pochybnosti nevzbuzujícím způsobem (§ 7 odst. 4 vyhlášky č. 426/2005 Sb.). Vlastnické
a užívací právo ve smyslu příslušných ustanovení energetického zákona a citované vyhlášky nelze chápat jinak, než ve smyslu soukromoprávním. S tím pak koresponduje i zákonodárcem stanovená doba pro udělení licence, tedy oprávnění
k podnikání za regulované ceny, které se odvíjí právě od prokázání vlastnického či užívacího práva v soukromoprávním smyslu, cožjednoznačně odpovídá pravidlu stanovenému v § 4 odst. 4 energetického zákona ve spojení s § 7 odst. 1 a 4 vyhlášky č. 426/2005 Sb.
Jinými slovy, podnikání v regulovaném odvětví lze povolit pouze takovému subjektu, kterýje prokazatelně vlastníkem energetického zařízení, či případnějeho oprávněným uživatelem ve smyslu soukromého práva, neboť licenci lze udělit i osobě odlišné od vlastníka energetického zařízení. Od soukromoprávního titulu k takovému typu zařízení se pak odvíjí činnost, která v řadě oblastí podléhá regulaci veřejnoprávními předpisy, zejména s ohledem na dotčený veřejný zájem.
Rozhodnutím stavebního úřadu ze dne 24. 10. 2010, sp. zn. Výst. 5898/10-Hor, č.j. 6011/10/Výst., kterým bylo povoleno předčasné užívaní stavby, pak žadatel o licenci prokazoval splnění technických předpokladů pro udělení licence
(§ 9 písm. c/ vyhlášky č. 426/2005 Sb. ve spojení s § 5 odst. 3 a § 7 odst. 4 písm. d/ energetického zákona). Případné pozdější neudělení kolaudačního souhlasu či jakýkoli zákaz stavebního úřadu pro další provoz stavby by mohlo být důvodem pro odnětí licence; ovšem nikoli z důvodu „pozbytí“ vlastnického či užívacího práva, ale právě této technické způsobilosti.
Nelze tak dospět k důvodnému závěru, že s ohledem na povolení předčasného užívání stavebním úřadem měla být ve smyslu § 4 odst. 4 energetického zákona udělena licence pouze na dobu stanovenou v povolení stavebního úřadu. Za dané situace pak tedy nebylo důvodu, aby žalovaný nevyhověl žádosti osoby zúčastněné na řízení a neudělil jí licenci na 25 let, protože soukromoprávní titul k zařízení žadatel o licenci prokázal, což ostatně nezpochybnil ani žalobce.
V rámci žalobní argumentace žalobce uplatnil i námitku nepřezkoumatelnosti žalobou napadeného rozhodnutí o změně licence.
Ze správního spisu vyplynulo, že žalovaný o změně licence rozhodoval na základě žádosti ohledně změny názvu držitele licence, doložené výpisem z obchodního rejstříku.
Podle § 9 odst. 1 energetického zákonaje držitel licence povinen neprodleně oznámit Energetickému regulačnímu úřadu změny podmínek pro udělení licence podle § 5 a všechny změny týkající se údajů a dokladů, které jsou stanoveny jako náležitosti žádosti o udělení licence podle § 7 energetického zákona, předložit o nich doklady a požádat o změnu rozhodnutí o udělení licence.
Podle § 9 odst. 2 energetického zákona na základě oznámení podle odstavce 1 Energetický regulační úřad rozhodne o změně rozhodnutí o udělení licence nebo o zrušení licence podle § 10 odst. 2 a 3 energetického zákona.
V případě rozhodnutí o změně licence ve smyslu § 9 energetického zákona sejedná o rozhodnutí o žádosti o změnu licence, a to ex nunc, z toho důvodu, že došlo ke změnám parametrů podnikání v licencované oblasti. V nyní posuzovaném případě z obsahu žádosti, konkrétně z části 12 formuláře „Předmět změny (popis změny)“,jednoznačně vyplývá, aje jím určen předmět řízení o změně licence, že touto změnou byla změna názvu (obchodní firmy) držitele licence.
Byť v sobě rozhodnutí o změně licence zahrnuje původní, změnou nedotčený text licence, neznamená to, že by mělo právní účinky ve smyslu § 109 odst. 6 správního řádu, tedy mělo za následek „odklizení“ předchozích rozhodnutí týkajících se téže licence. Rozhodnutí o změně licence přitom nemůže být dalším novým rozhodnutím o udělení licence již z toho důvodu, že se skutkově opírá pouze o doklady týkající se změny a zakládá právní účinky pouze ve vztahu k nově posuzovaným skutečnostem v návaznosti na obsah žádosti (srov. též rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. 4. 2012, ve věci sp. zn. 62 A 3/2011, potvrzený rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2013, ve věci sp. zn.
8 As 61/2012).
Byť tedy žalovaný na základě žádosti osoby zúčastněné na řízení o změnu licence spočívající ve změně názvu držitele licence, zvolil formu jakéhosi „úplného znění licence“ či kvazi nového rozhodnutí,jedná se o rozhodnutí, kterým bylo vyhověno žádosti žadatele – tedyje nutnéjeho obsah posuzovat ve spojení sjeho nosnými skutkovými důvody, které vyplývají ze žádosti o změnu a z obsahu správního spisu; změna původního rozhodnutí o udělení licence se tak seznatelně na základě obsahu správního spisu týká údaje o názvu držitele licence.
Rozhodnutí o změně licence pak nemůže v soudním přezkumu obstát tehdy, jsou-li zásadně zpochybněny nosné skutkové důvody ve vztahu k předmětu řízení, tedy ve vztahu ke skutečnostem týkajícím se změny; namítal-li tedy žalobce na str. 4 žaloby, že i v řízení o změně licence nebylo doloženo stanovisko Technické inspekce, pak otázka prokázání technických předpokladů s předmětným řízením neměla jakoukoli souvislost.
Námitka nepřezkoumatelnosti rozhodnutí o změně licence pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů tak není důvodná.
V. Závěr
Soud tak uzavírá, že s ohledem na výše uvedenou podrobnou argumentaci neshledal žádný z uplatněných žalobních bodů důvodným. Proto žalobu jako nedůvodnou, bezjednání za splnění podmínek podle § 51 odst. 1 s.ř.s., podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.
Soud také nedokazoval k žalobě připojenou kopií přípisu žalovaného ze dne
25. 11. 2013 týkající se upřesnění rozdílu ve výnosech po dobu 20 let u osoby zúčastněné řízení, kopií „Sdělení Energetického regulačního úřadu“, a ani přípisem žalovaného žalobci ze dne 25. 10. 2013 či přípisem č.j. 05565-5/2011-ERU, neboť to neshledal potřebné pro posouzení věci. Ostatně k těmto listinám žalobce neuvedl, jakých skutkových otázek, souvisejících s meritem věci, se mají týkat, a co konkrétního po skutkové stránce jimi má být prokázáno. Soud si dále ve smyslu
§ 52 odst. 1 s.ř.s. neosvojil potřebu dokazovat listinami přiloženými k vyjádření osoby zúčastněné na řízení; pro posouzení důvodnosti žaloby to nepovažoval za nezbytné.
V. Náklady řízení
O nákladech řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s.ř.s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.
Žalobce nebyl ve věci úspěšný, a proto mu právo na náhradu nákladů řízení proti žalovanému nenáleží; to náleží žalovanému. Tomu však žádné náklady vynaložené nad rámecjeho běžné úřední činnosti nevznikly.
Ve vztahu k osobě zúčastněné na řízení pak soud rozhodl tak, že nemá právo na náhradu nákladů řízení o žalobě. Osoba zúčastněná na řízení má právo na náhradu pouze těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil; případně jí soud může z důvodů zvláštního zřetele hodných na návrh přiznat i náhradu dalších nákladů řízení (§ 60 odst. 5 s.ř.s.). V daném případě však žádná z těchto zákonem předvídaných situací nenastala.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dnejeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních
u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek,je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s.
a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodůjej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel,jeho zaměstnanec nebo člen, který za nějjedná nebojej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, kteréje podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
V Brně dne 30. března 2015
Za správnost vyhotovení: JUDr. David Raus, Ph.D.,v.r.
Romana Lipovská předseda senátu |
612292 | ****** USNESENÍ ******
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců JUDr. Lenky Kaniové, JUDr. Zdeňka Kühna, Mgr. Daniely Zemanové a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobkyně: T. S., zastoupené Mgr. Ivo Žižkovským, advokátem se sídlem Martinská 10, Plzeň, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 4. 2007, č. j. OAM-1-338/VL-10-VL02-2007, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 12. 2007, č. j. 64 Az 45/2007 - 32,
takto:
i. Kasační stížnost se odmítá.ro nepřijatelnost.
i. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Krajský soud napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) domáhala přezkoumání výše uvedeného rozhodnutí žalovaného. Tímto rozhodnutím byla žádost stěžovatelky o udělení mezinárodní ochrany zamítnuta jako zjevně nedůvodná dle § 16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu).
Stěžovatelka v kasační stížnosti uvádí, že ji podává z důvodu dle § 103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Nesouhlasí s interpretací své výpovědi, kteráje uvedena v protokolu. Uvedla totiž, že důvodem žádosti o azylje strach o vlastní život, kterýje ohrožen, neboť státní orgány v zemi původu jí nejsou schopny zaručit bezpečnost a ochranu života. Když uvedla, že bude v České republice pracovat a žít, měla tím na mysli, že nebude zátěží pro Českou republiku, nikoliv že sejedná o důvod žádosti o mezinárodní ochranu. Soud měl posuzovat konkrétní situaci stěžovatelky, avšak konstatoval pouze obecné informace ze zprávo situaci na Ukrajině. Stěžovatelka neuvedla, že by měla být v zemi původu stíhána pro podání žádosti o azyl v České republice. Má oprávněné obavy, že v případě návratu zpět do země původu budejejí život ve velkém nebezpečí. Na závěr stěžovatelka požádala o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Vzhledem k okolnosti, že v dané věci sejedná o kasační stížnost ve věci mezinárodní ochrany (dříve ve věci azylu), Nejvyšší správní soud se ve smyslu ustanovení § 104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být kasační stížnost podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Pro vlastní vymezení institutu nepřijatelnosti ajeho dopadů do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS, dostupné též na www.nssoud.cz. Podle tohoto usneseníje podstatným přesahem vlastních zájmů stěžovatelkyjen natolik zásadní a intenzivní situace, v nížje kromě ochrany veřejného subjektivního právajednotlivce pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatelkyje dánjen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu.
Námitku stěžovatelky, že soud chybně interpretovaljejí vyjádření zachycené v protokolu o pohovoru, lze podřadit pod důvod kasační stížnosti dle § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., totiž že skutková podstata, ze které žalovaný vycházel, nemá oporu ve spise čije s ním v rozporu. Dle konstantní judikatury zdejšího soudu (např. rozsudek NSS ze dne 12. 1. 2005, č. j. 4 Azs 300/2004 - 36, dostupný na www.nssoud.cz)je „skutková podstata se spisy v rozporu, pokud skutkový materiál, jinak dostačující k učinění správného skutkového závěru, vedl k jiným skutkovým závěrům, než jaký učinil rozhodující orgán. Skutková podstata dále nemá oporu ve spisech, chybí-li ve spisech skutkový materiál pro skutkový závěr učiněný rozhodujícím orgánem, přičemž tento materiálje nedostačující k učinění správného skutkového závěru.“ Z odůvodnění rozhodnutí žalovaného vyplývá, že dospěl k závěru, že problémy s věřitelem nemají žádnou souvislost sjednáním státních orgánů nebo soukromých osob, které by bylo možné označit za perzekuci. Dále žalovaný uvedl, že výhrůžky věřitele nejsou činěny z žádného z důvodů uvedených v § 12 zákona o azylu, pro než lze udělit mezinárodní ochranu. Jediným motivem protiprávníhojednání věřitele byla snaha získat půjčené finanční prostředky zpět. Pokud jde o právní kvalifikaci uvedené skutkové podstaty [důvod kasační stížnosti dle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], totiž že se nejedná o důvod pro udělení mezinárodní ochrany, Nejvyšší správní soud odkazuje na svoji stálou judikaturu, dle níž „strach vrátit se na Ukrajinu kvůli potížím s věřiteli ve vztahu k neuhrazenému dluhujejího manžela, není důvodem, kterýje podřaditelný pod ustanovení zákona o azylu, neboť uváděné problémy se soukromými osobami nebyly zapříčiněny důvody pro azylové řízení významnými, tedyjejí rasou, národností, náboženstvím, příslušností k určité sociální skupině, či zastávanými politickými názory, ale snahou o vrácení dlužné částky.“ (rozsudek NSS ze dne 18. 12. 2003, č. j. 6 Azs 45/2003 - 49, přístupný na www.nssoud.cz).
Nejvyšší správní soud z protokolu o pohovoru zjistil, že stěžovatelka uvedla, že Česká republikajejejím cílovým státem a o azyl požádala ve snaze legalizovat svůj pobyt. Závěr žalovaného prezentovaný vjeho rozhodnutí na straně 3 (snaha stěžovatelky o legalizaci pobytu) tak má oporu ve spise. Pokud stěžovatelka ve své kasační stížnosti tvrdí, že nepodala žádost o udělení mezinárodní ochrany s cílem smět legálně pracovat na území ČR, neučinil žalovaný žádnou úvahu či závěr, který by byl v rozporu s tímto tvrzením stěžovatelky. Dle ustálené rozhodovací praxe zdejšího soudu není snaha o legalizaci pobytu azylově relevantním důvodem (např. rozsudek NSS ze dne 16. 2. 2005, č. j. 4 Azs 333/2004 - 69, dále rozsudek ze dne 30. 6. 2004, č. j. 7 Azs 138/2004 - 44, oba dostupné na www.nssoud.cz).
K rozsahu dokazování v rámci azylového řízení se zdejší soud vyjádřil již opakovaně, když uvedl, že správní orgán není povinen provádět dokazování ve vztahu k existenci důvodů pro udělení mezinárodní ochrany,jestliže žadatel žádné důvody dle § 12 zákona o azylu netvrdí (např. rozsudek NSS ze dne 16. 5. 2004, č. j. 1 Azs 45/2004 - 47, dále též rozsudek ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 22/2003 - 41, oba dostupné na www.nssoud.cz). Žalovaný vycházelze zprávy nevládní organizace a Ministerstva zahraničních věcí, aby posoudil naplnění důvodů pro udělení doplňkové ochrany dle § 14a zákona o azylu v daném případě. Jelikož stěžovatelka žádný z těchto důvodů netvrdila, omezil se žalovaný na obecné konstatování situace v zemi původu z hledisek relevantních pro případné udělení doplňkové ochrany, učiněné na podkladě těchto zpráv. Stěžovatelka nikterak nenapadá správnost těchto skutkových zjištění. Pouhé obavy z návratu do země původu spočívající ve strachu z pronásledování ze strany věřitele (tj. soukromé osoby), nejsoudůvodem udělení doplňkové ochrany (viz rozsudek NSS ze dne 27. 11. 2003, č. j. 4 Azs 26/2003 - 44, dostupný na www.nssoud.cz). Ačkoliv se právní názor vyjádřený v citovaném rozsudku vztahuje k překážkám vycestování, lzejej v tomto případě plně vztáhnout i na institut doplňkové ochrany (srov. k tomu rozsudek NSS ze dne 26. 7. 2007, č. j. 2 Azs 30/2007 - 69, přístupný na www.nssoud.cz).
Nejvyšší správní soud dále uvádí, že ačkoliv stěžovatelka netvrdila, že by měla být po návratu do země původu pronásledována za podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany v ČR, zabýval se žalovaný touto otázkou z důvodu posouzení, není-li dán důvod pro udělení doplňkové ochrany dle § 14a zákona o azylu. Dokazování provedené žalovaným tak mohlo býtjen k prospěchu stěžovatelky.
Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky, neboť ustálená a vnitřnějednotná judikatura poskytuje odpověď na posuzované námitky. S ohledem na výše uvedené shledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost nepřijatelnou, a proto ji podle ustanovení § 104a s. ř. s. odmítl.
Nejvyšší správní soud doplňuje, že žádost o přiznání odkladného účinku kasační stížnostije bezpředmětná, neboť dle § 32 odst. 5 zákona o azyluje kasační stížnosti podané ve věci mezinárodní ochrany přiznán odkladný účinek ze zákona.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o § 60 odst. 3 ve spojení s § 120 s. ř. s., podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, pokud byla kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. června 2008
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu |
635120 | 9 Azs 117/2015 - 35
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., a JUDr. Zdeňka Kühna, Ph.D., v právní věci žalobkyně: O. O., zast. JUDr. Janem Klailem, advokátem se sídlem Lukavická 22, Plzeň, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4, proti rozhodnutí žalované ze dne 25. 2. 2015, č. j. MV-166331-3/SO-2014, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 5. 2015, č. j. 30 A 45/2015 – 19,
takto:
I. Žalobkyni se přiznává osvobození od soudních poplatků za řízení o kasační stížnosti.
II. Kasační stížnost se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
i. Vymezení věci
[1] Ministerstvo vnitra, Odbor azylové a migrační politiky, rozhodnutím ze dne 14. 10. 2014, č. j. OAM-8994-30/PP-2013, zamítlo podle § 87e odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dálejen „zákon o pobytu cizinců“), žádost žalobkyně o povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie. Proti rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, které žalovaná zamítla rozhodnutím citovaným v záhlaví tohoto rozsudku.
[2] Žalobkyně napadla rozhodnutí žalované u Krajského soudu v Plzni (dálejen „krajský soud“), kterýjejí žalobu odmítl usnesením citovaným v záhlaví, neboť byla podána opožděně. Žaloba neobsahovala údaj o dni oznámení napadeného rozhodnutí žalobkyni. Žalovaná k výzvě soudu doložila, že zástupkyni žalobkyně bylo napadené rozhodnutí doručeno dne 9. 3. 2015. Lhůta k podání žalobyje podle § 172 odst. 1 zákona o pobytu cizinců 30 dnů od doručení rozhodnutí správního orgánu v posledním stupni s tím, že zmeškání lhůty nelze prominout. Posledním dnem lhůty k podání žaloby tedy byla středa 8. 4. 2015, žaloba však byla podána soudu až dne 20. 4. 2015. Proto ji krajský soud podle § 46 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dálejen „s. ř. s.“), odmítl.
[3] Proti usnesení krajského soudu nyní žalobkyně (dálejen „stěžovatelka“) brojí kasační stížností.
i. Obsah kasační stížnosti, žádost o osvobození od soudních poplatků a vyjádření žalované
[4] Stěžovatelka výslovně označila kasační důvod dle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Kasační stížnost obsahujejedinou námitku, kterou stěžovatelka zpochybňuje doručení napadeného rozhodnutí a dovozuje, že lhůta k podání žaloby vůbec nepočala běžet.
[5] V řízení předcházejícím soudnímu řízení stěžovatelku zastupovala Mgr. V. K., která není advokátkou a nebyla jí udělena řádná procesní plná moc pro zastoupení ve správním řízení. Skutečnost, že Mgr. K. učinila v řízeníjeden úkon (odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně), neznamená, že byla zmocněna k zastoupení v celém řízení. Správní orgán však napadené rozhodnutí doručoval Mgr. K. a stěžovatelka se o něm dozvědělajen náhodou. Nebylo jí ani sděleno, kdy byla zásilka převzata. Z těchto důvodů lhůta pro podání žalobyještě nepočala běžet a mělo by být zohledněno, že o počátku lhůty nebyla z důvodu doručení Mgr. K. zpravena.
[6] Proto navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
[7] Poté, co bylo stěžovatelce doručeno usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 5. 2015, č. j. 9 Azs 117/2015 – 11, kterým ji soud vyzval k zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost, stěžovatelka požádala o osvobození od soudních poplatků (podáním ze dne 8. 6. 2015). Žádost odůvodnila tím, že v současné doběje bez zaměstnání, nové si hledá a žije toliko z podpory svých nejbližších.
[8] K výzvě soudu ze dne 9. 6. 2015, č. j. 9 Azs 117/2015 – 23, zaslala vyplněný formulář Potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech pro osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce ve věci, ve kterém uvedla, že nemá žádné příjmy ani majetek, v současné době nežije s manželem ve společné domácnosti, a to ani po stránce ekonomické, nemůže pracovat, neboť neobdržela pracovní vízum, žije z podpory sestry.
[9] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
i. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[10] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, směřuje proti rozhodnutí, proti němužje podání kasační stížnosti přípustné, a stěžovatelkaje zastoupena advokátem [§ 105 odst. 2 s. ř. s.]. Poté přistoupil k posouzení žádosti stěžovatelky o osvobození od soudních poplatků za kasační stížnost.
[11] Podle § 36 odst. 3 s. ř. s. účastník, který doloží, že nemá dostatečné prostředky, může být na vlastní žádost usnesením předsedy senátu zčásti osvobozen od soudních poplatků. Přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Dospěje-li však soud k závěru, že návrh zjevně nemůže být úspěšný, takovou žádost zamítne. Přiznané osvobození kdykoliv za řízení odejme, popřípadě i se zpětnou účinností,jestliže se do pravomocného skončení řízení ukáže, že poměry účastníka přiznané osvobození neodůvodňují, popřípadě neodůvodňovaly. Přiznané osvobození se vztahuje i na řízení o kasační stížnosti.
[12] Podmínka podání žádosti o osvobození byla v nynější věci splněna. Návrh stěžovatelky ani nebyl zjevně neúspěšný, neboť takovým by byl pouze tehdy, pokud by již ze samotných skutkových tvrzení a argumentů obsažených v návrhu bylo zcela zřejmé, že jí ve věci nemůže být vyhověno (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2007, č. j. 7 Afs 102/2007 – 72; všechna rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsoudostupná na www.nssoud.cz). Proto se Nejvyšší správní soud zabýval otázkou, zda osvobození odůvodňují majetkové poměry stěžovatelky a zda jsou v projednávané věci dány zvlášť závažné důvody pro přiznání plného osvobození od soudních poplatků.
[13] Stěžovatelka ve svých podáních uvedla, že nemá žádný majetek ani příjmy. Je odkázána na svou sestru, s manželem nevede společnou domácnost ani společně nehospodaří. Ač svá tvrzení nedoložila, Nejvyšší správní soud vzal v úvahu, žeje lze prokázatjen stěží (pokud vůbec), proto takový postup nelze po stěžovatelce spravedlivě požadovat. Současnějejí tvrzení nevyhodnotil jako nedůvěryhodná, neboť si neodporují a anijednotlivě nevzbuzují pochybnost o své pravdivosti. Tvrzení stěžovatelky o nemajetnosti jsou pochopitelná s ohledem najejí současnou situaci, neboť rozhodnutím specifikovaným v bodě [1] byla zamítnutajejí žádost k přechodnému pobytu. Není ani důvodu nevěřit stěžovatelce, že nežije se svým manželem ve společné domácnosti a výživouje tak odkázána na svou sestru.
[14] Při posuzování žádosti o osvobození do soudních poplatků měl soud na zřeteli, že sejedná o procesní institut,jehož účelemje zejména ochrana účastníka, který se nachází v tíživé finanční situaci, před nepřiměřeně tvrdým dopadem zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, který by mu mohl znemožnit přístup k soudní ochraně ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
[15] Stěžovatelka se nachází ve velmi tíživé finanční situaci, neboťje zcela bez prostředků a fakticky odkázána na pomoc své sestry, která žije a pracuje v České republice. Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že u stěžovatelky jsoudány zvlášť závažné důvody, pro které přiznal úplné osvobození od soudních poplatků za řízení o kasační stížnosti. Opačný postup by byl v rozporu s čl. 36 Listiny základních práv a svobod, neboť by jím byl stěžovatelce omezen ústavně garantovaný přístup k soudní ochraně.
[16] Poté Nejvyšší správní soud přistoupil k přezkumu usnesení krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů. Ověřil také, že napadené usnesení netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[17] Stěžovatelka uplatnila kasační důvod podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. V situaci, kdy krajský soud napadeným usnesením žalobu odmítl, však z povahy věci přicházejí v úvahu pouze kasační důvody podle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., spočívající v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu, a dále dle písm. c) uvedeného ustanovení, spočívající v tvrzené zmatečnosti řízení před soudem. Označením kasačních důvodů nicméně není Nejvyšší správní soud vázán. Kasační námitka směřuje proti závěru krajského soudu o opožděnosti žaloby a dle svého obsahu spadá pod důvod dle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Vjejím rozsahu Nejvyšší správní soud napadené usnesení přezkoumal.
[18] Kasační stížnost není důvodná.
[19] Argumentace stěžovatelky se odvíjí od tvrzení, že Mgr. V. K. nezmocnila k zastupování v celém správním řízení. Rozhodnutí žalované proto mělo být doručováno přímo stěžovatelce, nikoliv zástupkyni.
[20] Nejvyšší správní soud uvedenou námitku vyhodnotil jako lichou. Ve správním spisu ověřil, že v textu plné moci předložené správním orgánůmje výslovně uvedeno, že stěžovatelka zmocňuje zástupkyni: „k řízení na MV ČR Odbor azylové a migrační politiky ve věci řízení o udělení přechodného pobytu“. Je tedy zjevné, že zmocnění bylo zástupkyni uděleno pro celé správní řízení a správní orgányjej neodvodily z toho, že zástupkyně ve věci učinilajediný úkon (odvolání). Dále soud ověřil, že správní spis neobsahuje žádnou listinu dokládající, že zastoupení bylo ukončeno, proto není pochyb o tom, že stěžovatelka byla zastoupena v průběhu celého správního řízení prvního i druhého stupně. Pro úplnost lze dodat, že správní orgány řádně doručovaly zástupkyni po celou tuto dobu.
[21] Z uvedených důvodů žalovaná správně doručovala napadené rozhodnutí zástupkyni stěžovatelky. Krajskému soudu k výzvě doložila rozhodnutí včetně originálu doručenky, která prokazuje, že zástupkyně stěžovatelky převzala zásilku dne 9. 3. 2015. Toho dne tedy bylo rozhodnutí řádně doručeno.
[22] Podle § 72 odst. 1 s. ř. s. lze žalobu podat do dvou měsíců poté, kdy rozhodnutí bylo žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným způsobem, nestanoví-li zvláštní zákon lhůtu jinou. V nynější věcije lhůta stanovena zvláštním zákonem, kterýmje zákon o pobytu cizinců. Podlejeho § 172 odst. 1 platí, že žaloba proti správnímu rozhodnutí musí být podána do 30 dnů od doručení rozhodnutí správního orgánu v posledním stupni nebo ode dne sdělení jiného rozhodnutí správního orgánu, pokud není dále stanoveno jinak. Zmeškání lhůty nelze prominout.
[23] Dnem rozhodným pro počátek běhu lhůty bylo pondělí 9. 3. 2015, třicetidenní lhůta k podání žaloby skončila ve středu 8. 4. 2015. Žaloba však byla krajskému soudu podána až dne 20. 4. 2015, tedy opožděně.
[24] Podle § 46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. nestanoví-li tento zákon jinak, soud usnesením odmítne návrh,jestliže byl podán předčasně nebo opožděně. Usnesení krajského soudu o odmítnutí žalobyje proto zákonné.
i. Závěr a náklady řízení
[25] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost podle § 110 odst. 1, poslední věty, s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
[26] O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto v souladu s § 60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované v řízení o kasační stížnosti nevznikly náklady nad rámecjejí úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. června 2015
JUDr. Radan Malík
předseda senátu |
644380 | 7 As 55/2017 - 49
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců JUDr. Tomáše Foltase a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobce: Mgr. V. V., proti žalovanému: Nejvyšší státní zástupce, se sídlem Jezuitská 4, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 2. 2017, č. j. 62 A 188/2016 – 128,
takto:
i. Kasační stížnost se zamítá.
i. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalobce podal u Krajského soudu v Brně žalobu na ochranu proti nezákonnému zásahu, který spatřoval v tom, že mu žalovaný neumožnil nahlédnout do správního spisu v řízení ojeho jmenování státním zástupcem. Rovněž se domáhal uložení povinnosti žalovanému, aby ve lhůtě 15 dnů od právní moci rozsudku rozhodl ve věcijeho žádosti o nahlédnutí do spisu. Po absolvování právnické fakulty uzavřel pracovní poměr s Městským státním zastupitelstvím v Praze na pracovní místo právního čekatele. Po úspěšném vykonání odborné zkoušky odmítl Městský státní zástupce podat podnět tehdejší Nejvyšší státní zástupkyni najeho jmenování státním zástupcem. Nakonec byl podnět po urgenci náměstka ministra spravedlnosti podán, Nejvyšší státní zástupkyně však rozhodla, že nepodá ministru spravedlnosti návrh najeho jmenování státním zástupcem.
[2] Krajský soud žalobu odmítl. Nejprve podrobně zdůvodnil, proč žalobci svědčí v této věci aktivní legitimace domáhat se ochrany svých práv u správních soudů. Zabýval se rovněž splněním podmínky přípustnosti žaloby. Zásahová žalobaje nepřípustná, lze-li se ochrany nebo nápravy domáhat jinými právními prostředky. Žalovaný v režimu jmenování žalobce nepůsobí jakojeho zaměstnavatel, ale jako správní orgán, který vrchnostensky rozhoduje, zda návrh na jmenování žalobce do funkce státního zástupce ministrovi spravedlnosti podá či nikoli. V procesu vedoucím k podání návrhu jsoudotčena veřejná subjektivní práva uchazeče. Spis, který žalovaný vede, se týká především žalobce a obsahuje podklady, o které opře závěr, zda návrh podá či nikoli. Nepochybně jde o spis podle § 17 správního řádu. Žalovaný měl proto při žádosti o nahlédnutí do spisu postupovat podle správního řádu a umožnit mu do spisu nahlédnout nebo nahlédnutí odepřít a vydat o tom rozhodnutí podle § 38 odst. 5 správního řádu. To neučinil. Záznam ze dne 14. 9. 2016 nelze považovat za usnesení o odepření nahlédnout do spisu, neboť žalovaný setrval na přesvědčení, že sejedná o pracovněprávní spis interní povahy a nikoli spis podle správního řádu. Žalobce se tedy měl domáhat ochrany před nečinností žalovaného podle § 80 správního řádu a požadovat, aby nadřízený správní orgán učinil opatření proti nečinnosti žalovaného. To sice žalobce učinil, avšak nevyčkal, jak bude o stížnosti rozhodnuto a rovnou podal téhož dne (14. 11. 2016) žalobu ke krajskému soudu.
[3] K návrhu, aby soud uložil žalovanému ve stanovené lhůtě povinnost rozhodnout ve věci žalobcovy žádosti o nahlédnutí do spisu, krajský soud konstatoval, že jde nepochybně o žalobu na ochranu proti nečinnosti žalovaného. I v případě žaloby na ochranu proti nečinnostije však podmínkoujejí přípustnosti vyčerpání prostředků nápravy podle správního řádu. Vyčerpáním prostředku nápravyje třeba rozumět nejen podání takového prostředku, ale též vyčkání najeho vyřízení, popř. vyčkání odpovídající doby kjeho vyřízení. V době podání žaloby tedy žalobce bezvýsledně nevyčerpal prostředek, který procesní předpis stanoví v řízení před správním orgánem k ochraně proti nečinnosti. Nelze přihlížet k případnému dodatečnému splnění této podmínky, za které by bylo možné považovat přípis náměstka ministra spravedlnosti o nedůvodnosti stížnosti ze dne 26. 1. 2017.
II.
[4] Žalobce (dálejen „stěžovatel“) napadl usnesení krajského soudu kasační stížností z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[5] Stěžovatel odůvodnil žádost o nahlédnutí do spisu ojeho jmenování státním zástupcem poukazem na správní povahu tohoto spisu. O nahlédnutí žádal několikrát v období let 2002 ‑ 2016, avšak nikdy mu nebylo vyhověno. To považuje za šikanu ze strany orgánu veřejné moci a snahu ztížit přezkum nepodání návrhu na jmenování státním zástupcem ministru spravedlnosti. Tehdejší Nejvyšší státní zástupkyně se rozhodla v roce 2002 návrh na jmenování nepodat a stěžovateli své rozhodnutí nijak nezdůvodnila. Žádný právní předpis nebrání stěžovateli do správního spisu nahlédnout. Stěžovatel uznal, že posouzení věci krajským soudem má „svoji logiku“, na věc však lze podlejeho přesvědčení nahlížet i jinak a poskytnout rychlejší a efektivnější ochranu. Podle stěžovatele nebyl Nejvyšší státní zástupce nečinný, alejednoznačně dal najevo, že stěžovateli neumožní nahlédnout do správního spisu. Za těchto okolností není na místě posuzovatjednání žalovaného jako nečinnost. K datu rozhodování krajského soudu stěžovatel prokázal, že náměstek ministra spravedlnosti zaujal názor, že stěžovatel nemá právo nahlédnout do spisu. Krajský soud posuzovaljeho věc příliš formalisticky. Ani žalovanému není zřejmé, který správní orgán by rozhodoval o případném usnesení o odepření nahlédnutí do spisu. Považuje za „zbytečné martýrium“ podání opravného prostředku proti usnesení o odepření nahlédnutí do spisu. Taková ochrana není časově efektivní,jestližeje zřejmé, že ministr spravedlnosti ajeho odborný aparát zastávají názor, že stěžovatel nemá právo do spisu nahlédnout.
[6] Stěžovatel považuje za nesprávný právní názor, že vjeho věci nešlo o nezákonný zásah. Krajský soud nijak blíže neodůvodnil, že soudní ochrana prostřednictvím žaloby na ochranu proti nečinnosti má přednost před žalobou na ochranu před nezákonným zásahem. Krajský soud porušil zásadu předvídatelnosti postupu soudu a soudního rozhodování, pokud až z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že na věc nenahlíží jako na nezákonný zásah a stěžovatel se tak nemohl k hodnocení věci před rozhodnutím vyjádřit.
[7] Stěžovatel rovněž krajskému soudu vytkl, že připustil, aby za žalovaného v řízeníjednala neoprávněná osoba - řadový zaměstnanec nejvyššího státního zastupitelství, přestože za správní orgán můžejednat před soudem toliko správní orgán samotný.
III.
[8] Žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti. Shledal jistý protimluv v tom, že stěžovatel najedné straně připouští správnost postupu krajského soudu, současně však uvádí, že na věc lze nahlížet i jinak. Podle žalovaného nemá stěžovatel jasno v tom, ochrany jakého druhu se vlastně domáhá. Byť žalovaný nesouhlasí s úvahami krajského soudu stran povahy spisu, souhlasí s výsledkem řízení o žalobě. Krajský soud dostatečně zdůvodnil vzájemný vztah mezi žalobními typy, který vyplývá z platné právní úpravy. Žalovaný poukázal na souběžně probíhající řízení vedené u krajského soudu pod sp. zn. 62 A 11/2017. V uvedené věci krajský soud rozhodl, žeje žalovaný povinen rozhodnout o žádosti žalobce ze dne 12. 9. 2016 o nahlédnutí do správního spisu. Případné zrušení napadeného rozhodnutí by tak za stávající situace nemohlo přinést pro žalobce žádnou změnu.
IV.
[9] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezíchjejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[10] Kasační stížnost není důvodná.
[11] Je třeba připomenout, že stěžovatel se nedomáhal ochrany svých práv pouze žalobou v nyní projednávané věci. Rozsudkem ze dne 23. 8. 2017, č. j. 9 As 109/2017-37, zamítl Nejvyšší správní soud kasační stížnost žalovaného proti rozsudku krajského soudu ze dne 30. 3. 2017, č. j. 62 A 11/2017-90, kterým soud uložil žalovanému povinnost rozhodnout ve stanovené lhůtě o žádosti stěžovatele nahlédnout do spisu, který se vztahuje k podání resp. nepodání návrhu najeho jmenování do funkce státního zástupce. Nejvyšší správní soud přisvědčil názoru, že „spis vedený u Nejvyššího státního zastupitelství týkající se podání či nepodání návrhu na jmenování kandidáta do funkce státního zástupce (§18 odst. 2 zákona č. 282/1993 Sb., o státním zastupitelství) má charakter spisové dokumentace administrativně-správní, do nížje možné nahlédnout za podmínek § 38 správního řádu.“
[12] V právě specifikované věci rozhodoval krajský soud o žalobě na ochranu proti nečinnosti, která byla stěžovatelem podána ke krajskému soudu dne 18. 1. 2017. Krajský soud zohlednil, že stěžovatel podal dne 14. 11. 2016 stížnost na nečinnost žalovaného k ministerstvu spravedlnosti. Tuto stížnost považoval krajský soud za prostředek, který procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k ochraně proti nečinnosti správního orgánu (§ 79 odst. 1 s. ř. s.), uzavřel, žejej stěžovatel bezvýsledně vyčerpal (nebylo o něm rozhodnuto v přiměřené lhůtě), a proto nečinnostní žalobu projednal.
[13] Naproti tomu v nyní projednávané věci byla žaloba, kterouje třeba dlejejího obsahu rovněž považovat za (částečně) žalobu na ochranu proti nečinnosti správního orgánu, krajskému soudu doručena již 15. 11. 2016, tedy ve stejnou dobu, kdy stěžovatel podal ministerstvu spravedlnosti stížnost proti nečinnosti žalovaného. Krajský soud se proto správně nejprve zabýval tím, zda s ohledem na subsidiaritu nečinnostní žaloby stěžovatel nejprve bezvýsledně vyčerpal prostředky ochrany podle správního řádu. Správně uvážil, že tomu tak nebylo. S odkazem na rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 5. 2016, č. j. 5 As 9/2015 - 59,je třeba rovněž přisvědčit názoru, že uvedený nedostatek nelze zhojit, i když se následně podaný prostředek obrany ukáže v průběhu soudního řízení bezúspěšným. Proto neobstojí kasační námitka, že v době rozhodování krajského soudu v této věci již byl k dispozici názor o nedůvodnostijeho stížnosti proti nečinnosti. Absenci bezvýsledného vyčerpání prostředků k ochraně proti nečinnostije třeba považovat za neodstranitelnou absenci podmínky řízení vedoucí k nepřípustnosti nečinnostní žaloby, nikoli za okolnost,jejíž splnění by bylo možné zvažovat až při úvaze o důvodnosti žaloby podle skutkového stavu v době rozhodování soudu o žalobě (§ 81 odst. 1 s. ř. s.).
[14] Stěžovatel vtělil do žaloby podané ke krajskému soudu v této věci dva žalobní typy. Domáhal se ochrany proti nezákonnému zásahu, který spatřoval v tom, že mu žalovaný neumožňuje nahlédnout do spisu ojeho jmenování státním zástupcem. Podání založené na č. l. 2 spisu krajského soudu v sobě rovněž obsahuje žalobu na ochranu proti nečinnosti žalovaného, neboť se stěžovatel současně domáhal uložení povinnosti rozhodnout ve stanovené lhůtě ojeho žádosti o nahlédnutí do správního spisu. Stěžovatel podání sám označil jako „žaloba proti nezákonnému zásahu Nejvyššího státního zástupce jako správního orgánu, alternativně žaloba proti nečinnosti nejvyššího státního zástupce jako správního orgánu“. Nemůže proto s úspěchem v kasační stížnosti namítat, že nebylo na místě posuzovatjednání žalovaného jako nečinnost a že krajský soud postupoval příliš formalisticky, pokud o takové žalobě rozhodl.
[15] Nedůvodnáje rovněž námitka, že krajský soud porušil zásadu předvídatelnosti soudního rozhodnutí, pokud stěžovateli nesdělil před vydáním usnesení o odmítnutí žaloby, že najeho věc nenahlíží jako na nezákonný zásah. Důvodem pro odmítnutí žaloby nebylo to, zda se ve stěžovatelově věcijedná či nejedná o nezákonný zásah, ale to, že nebyla splněna podmínka přípustnosti zásahové žaloby dle § 85 s. ř. s. Krajský soud dospěl ke správnímu závěru, že se lze domáhat ochrany nebo nápravy jinými právními prostředky, a proto zásahovou žalobu odmítl.
[16] Nedůvodnýje rovněž poukaz stěžovatele na zmatečnost řízení před krajským soudem, neboť v řízení před krajským soudem za žalovanéhojednal řadový zaměstnanec a tedy neoprávněná osoba. Podle § 33 odst. 5 s. ř. s. platí, že nestanoví-li zvláštní zákon jinak,jedná za správní orgánjeho vedoucí, popřípadě jiná osoba k tomu oprávněná podle vnitřních předpisů. Je proto nepřesný poukaz stěžovatele, že „za správní orgán před soudem můžejednat pouze správní orgán“. Není zřejmé, zda tím stěžovatel míní, že správní orgán může z povahy věcijednat právě sám za sebe, či zda má stěžovatelovo tvrzení jiný význam. Na č. l. 115 spisu krajského souduje založeno pověření ze dne 24. 1. 2017 udělené Nejvyšším státním zástupcemjednomu ze státních zástupců nejvyššího státního zastupitelství kjednání v řízení u krajského soudu v této věci. Kasační stížnost neobsahuje žádná konkrétnější tvrzení o tom, proč se stěžovatel domnívá, že byl konkrétní státní zástupce pověřen kjednání za žalovaného mimo organizační řád nejvyššího státního zastupitelství. Nezbývá proto než obecně konstatovat, že Nejvyšší správní soud nehledal zmatečnost řízení před krajským soudem ze stěžovatelem namítaného důvodu.
[17] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§ 110 odst. 1 s. ř. s.).
[18] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití § 120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému,jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. listopadu 2017
Mgr. David Hipšr
předseda senátu |
426508 | č. j. 46 A 99/2017- 37
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Tomáše Kocourka, Ph.D., a soudců Mgr. Miroslava Makajeva a Mgr. Lenky Oulíkové ve věci
žalobce: J. B.,
bytem X,
zastoupen advokátem JUDr. Radkem Bechyně,
sídlem Legerova 148, Kolín,
proti
žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje,
sídlem Zborovská 11, Praha,
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 4. 2017, č. j. 115294/2015/KUSK-DOP/KLU,
takto:
i. Žaloba se zamítá.
ii. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Vymezení věci a obsah podání účastníků
1. Žalobce se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dálejen „s. ř. s.“), domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí (dálejen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí M. ú. S. (dálejen „správní orgán I. stupně“) ze dne 30. 6. 2015, č. j. X (dálejen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím správní orgán I. stupně podle § 123f odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dálejen „zákon o silničním provozu“), zamítl námitky žalobce proti záznamu bodů v registru řidičů a potvrdil záznam celkového počtu 12 bodů, kterých žalobce dosáhl ke dni 9. 4. 2013.
2. Žalobce namítá, že žalovaný v napadeném rozhodnutí nevypořádal odvolací důvody. V odvolání žalobce napadl způsobilost podkladů, na základě kterých byly zaznamenány body dojeho evidenční karty, avšak žalovaný konstatoval, že není na místě se touto otázkou vůbec zabývat. Z několika rozhodnutí K. ú. M. k.je přitom zřejmé, že posuzování způsobilostijednotlivých rozhodnutí v blokovém řízení při rozhodování o námitkách proti záznamu bodůje běžnou správní praxí. Žalobce poukazuje na zásadu legitimního očekávání, podle níž by měla u čtrnácti k. ú. v Č. r. existovat srovnatelná rozhodovací praxe. Je nepřípustné, aby týž správní orgán s odlišnou místní působností rozhodoval diametrálně odlišně, neboťje tím narušována zásada rovnosti před zákonem.
3. Žalobce dále namítá, žejednotlivé podklady jsou nezpůsobilé pro záznam bodů do bodového hodnocení řidiče. Odmítá názor žalovaného, že není na místěje přezkoumávat a žejedinými relevantními důkazy jsou oznámení od p., že žalobce spáchal přestupek, který s ním byl projednán a bylo vydáno rozhodnutí v blokovém, resp. příkazním řízení. Takové oznámení totiž není dostatečným důkazem aje třebaje vždy podložit i příslušným rozhodnutím; v opačném případě hrozí, že bude rozhodnutí založeno na pochybení nebo zvůli správního orgánu. Žalobce souhlasí s tím, že blokové řízení a rozhodnutí v něm vydaná mají svá specifika. Ta nicméně nemohou omluvit zjevné nedostatky v rozhodnutích. I z takového rozhodnutí musí být patrné údaje o přestupci, místu a době spáchání přestupku a o povinnosti, kterou přestupce porušil. To, že žalobce pokutový blok podepsal, neznamená, že potvrzujejeho úplnost a správnost. O to musí dbát správní orgán,jehož povinnosti nelze přenášet na přestupce, kterýje nadto zpravidla právním laikem.
4. Konkrétně žalobce namítá, že z rozhodnutí musí být zřejmé, k jakému přestupku mělo dojít:
např. z údaje „nepřipoután BP“, „neužil bezpečnostní pásy“, či „pásy“ není jasné, zdaje sedadlo bezpečnostním pásem vůbec vybaveno, zda se žalobce tohoto přestupku dopustil za jízdy a jako řidič vozidla, nikoli jako spolujezdec. Dále musí být zřejmé, k jakému přestupku mělo dojít: z údaje „rychlost v obci“ nebo „R“ či „RJ“ není jasné, jaký byl v daném místě rychlostní limit, jaká rychlost byla naměřena, zda byla zohledněna odchylka měřicího zařízení a kde přesně k přestupku došlo. Nadto musí být jasné, kde a kdy došlo k přestupku, cožje rozhodující pro určení, zda správní orgán, který rozhodnutí vydal,je kjeho vydání věcně příslušný a zda má být přestupek řešen podle zákona o silničním provozu nebo podle zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dáljen „zákon o přestupcích“). Konečně musí být údaje v rozhodnutí uvedeny čitelně a srozumitelně, aby mohlo být rozhodnutí vůbec přezkoumáno.
5. Tyto vady žalobce vytýká pokutovému bloku ze dne 9. 4. 2013, ze dne 7. 12. 2012, ze dne 3. 12. 2012, ze dne 6. 7. 2012 i ze dne 12. 3. 2012. Nadto namítá chybnou právní kvalifikaci podle „125c/1f3“, „125c/1f4“ a „§ 125c/1k“, neboť správně by mělo být uvedeno ustanovení
§ 18 odst. 4 a § 6 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu. Žalobce odkazuje na rozsudek N. s. s. ze dne 28. 8. 2014, č. j. 4 As 127/2014-39, podle něhožje sice v blokovém řízení užívání strohých a zkratkovitých formulací přípustné, avšak i přestoje nezpůsobilým podkladem pro zápis bodů takový pokutový blok, z něhož není patrné, komu, kdy, kde a za jaký přestupek byla pokuta uložena. Toje podle přesvědčení žalobce právě případ výše uvedených pokutových bloků.
6. Konečně žalobce namítá, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení principů dobré správy, a to zejména jde-li o rychlost řízení, neboť žalovaný nepostupoval v souladu s lhůtami stanovenými zákonem č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dálejen „správní řád“). V situaci, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno až po uplynutí pěti let od dosažení 12 bodů, lze pochybovat o výchovném účinku uložené sankce.
7. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvádí, že žalobce v průběhu správního řízení nesdělil ve vztahu k pokutovým blokům téměř žádné konkrétní námitky, a to ani před správním orgánem I. stupně, ani v odvolání. Pouze u některých přestupků zpochybnil, že by se přestupku dopustil, nenavrhl k tomu však žádné důkazy. Detailní námitky protijednotlivým pokutovým blokům uvádí až v žalobě, tedy poté, co řízení bylo koncentrováno.
8. Dále žalovaný poukazuje na skutečnost, že předmětem správního řízeníje rozhodnutí o námitkách proti provedení záznamu bodů v registru řidičů. Jinými slovy byl žalovaný povinen zkoumat pouze otázku, zda byl záznam bodů proveden na základě pravomocného rozhodnutí o přestupku a zda byl zajednotlivé přestupky zapsán správný počet bodů. Naopak není oprávněn posuzovat zákonnost a správnost těchto rozhodnutí, neboť ta se u pravomocných rozhodnutí presumuje, nejsou-li soudem zrušena jako nezákonná nebo prohlášena za nicotná. Žalovaný není oprávněn činit si o (ne)zákonnosti rozhodnutí (pokutových bloků) vlastní úsudek, a proto v napadeném rozhodnutí přezkoumaljen to, zda byl zápis bodů proveden na základě pravomocných rozhodnutí a v souladu se zákonem, a také se vypořádal s odvolacími námitkami. Tento postupje zcela v intencích řízení o námitkách, které nepředstavují další řádný opravný prostředek protijednotlivým pokutovým blokům.
9. Jde-li o žalobcem vytýkané formální vady pokutových bloků, odkazuje žalovaný na prvostupňové rozhodnutí, v němž správní orgán I. stupně pokutové bloky přezkoumal a shledalje způsobilými pro záznam bodů, a na napadené rozhodnutí, v němž žalovaný vypořádal nekonkrétní odvolací námitky a dospěl k témuž závěru. Klíčovéje zejména to, že všechny pokutové bloky žalobce podepsal. Konečně žalovaný shrnuje, za spáchání jakých přestupků byl žalobce shledán vinným, a poukazuje najejich závažnost.
10. Žalovaný proto navrhuje zamítnutí žaloby a žádá náhradu nákladů řízení v paušální výši za písemné úkony.
Skutková zjištění vycházející z obsahu správního spisu
11. Ze správního spisu zjistil soud následující podstatné skutečnosti. Dne 23. 4. 2013 správní orgán I. stupně datoval a dne 25. 4. 2013 žalobci doručil oznámení o tom, že ke dni 9. 4. 2013 dosáhl 12 bodů v bodovém hodnocení. Dne 1. 5. 2013 podal žalobce námitky proti všem záznamům (především proti záznamům č. X a č. X, tedy záznamům ze dne 6. 7. 2012 a 7. 12. 2012).
12. Součástí spisu jsoudálejednotlivá oznámení o uložení pokuty v blokovém řízení a kopie pokutových bloků, které si správní orgán I. stupně a žalovaný vyžádali od orgánů,ježje vydaly, a doplnili o ně správní spis.
13. Podle oznámení M. p. V. ze dne 12. 3. 2012 žalobce téhož dne porušil § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu, čímž se dopustil přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bodu 4 zákona o silničním provozu, neboť překročil nejvyšší dovolenou rychlost stanovenou zvláštním právním předpisem v obci (50 km/h) o více než 5 km/h a méně než 20 km/h (naměřená rychlost 60 km/h, po odečtu 57 km/h). Podle pokutového bloku ze dne 12. 3. 2012, série X č. X, byla žalobci (identifikován jménem a příjmením, rodným číslem a bydlištěm) uložena pokuta ve výši 500 Kč za přestupek podle „§ 125c/1f4“ zákona č. „361/2000“ Sb., přičemž k přestupkovémujednání došlo v 15:05 hod. v ulici M. ve V. a žalobce sejej dopustil tím, že překročil rychlost v obci na 60 km/h. Žalobce potvrdil, že převzal část „B“ pokutového bloku, a vše stvrdil svým podpisem.
14. Podle oznámení P. Č. r., K. ř. p. K. k., ze dne 9. 7. 2012 žalobce dne 6. 7. 2012 porušil § 6 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu, čímž se dopustil přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu, neboť nebyl za jízdy připoután bezpečnostním pásem. Podle pokutového bloku ze dne 6. 7. 2012, série X č. X, byla žalobci (identifikován jménem a příjmením, rodným číslem, bydlištěm a číslem občanského průkazu) uložena pokuta ve výši 200 Kč za přestupek podle „§ 125c/1k“ zákona č. „361/2000“ Sb., přičemž k přestupkovémujednání došlo v 13:30 hod. v ulici Z. m. v K. V. a žalobce sejej dopustil tím, že nebyl za jízdy připoután bezpečnostním pásem – „§ 6/1a z. č. 361/2000 Sb., Pásy“ Žalobce potvrdil, že převzal část „B“ pokutového bloku, a vše stvrdil svým podpisem.
15. Podle oznámení M. p. V. ze dne 4. 12. 2012 žalobce dne 3. 12. 2012 porušil § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu, čímž se dopustil přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bodu 4 zákona o silničním provozu, neboť překročil nejvyšší dovolenou rychlost stanovenou zvláštním právním předpisem v obci (50 km/h) o více než 5 km/h a méně než 20 km/h (naměřená rychlost 62 km/h, po odečtu 59 km/h). Podle pokutového bloku ze dne 3. 12. 2012, série X č. X, byla žalobci (identifikován jménem a příjmením, datem narození, bydlištěm a číslem řidičského průkazu) uložena pokuta ve výši 800 Kč za přestupek podle „§ 125c/1f4“ zákona č. „361/2000“ Sb., přičemž k přestupkovémujednání došlo v 14:20 hod. v ulici Ch. ve V. a žalobce sejej dopustil tím, že překročil rychlost v obci na 62 km/h. Žalobce potvrdil, že převzal část „B“ pokutového bloku, a vše stvrdil svým podpisem.
16. Podle oznámení P. Č. r., K. ř. p. S. k., ze dne 11. 12. 2012, žalobce dne 7. 12. 2012 porušil § 6 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu, čímž se dopustil přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu, neboť nebyl za jízdy připoután bezpečnostním pásem. Podle pokutového bloku ze dne 7. 12. 2012, série X č. X, byla žalobci (identifikován jménem a příjmením, rodným číslem, bydlištěm a číslem občanského průkazu) uložena pokuta ve výši 100 Kč za přestupek podle „§ 125c/1k“ zákona č. „361/2000“ Sb., přičemž k přestupkovémujednání došlo v 14:30 hod. ve V. a žalobce sejej dopustil tím, že jako řidič nebyl za jízdy připoután bezpečnostním pásem – „§ 6/1a z. č. 361/2000 Sb. Nebyl za jízdy připoután bezp. pásem“. Žalobce potvrdil, že převzal část „B“ pokutového bloku, a vše stvrdil svým podpisem.
17. Podle oznámení M. ú. S. ze dne 10. 4. 2013, žalobce dne 9. 4. 2013 porušil § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu, čímž se dopustil přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bodu 3 zákona o silničním provozu, neboť překročil nejvyšší dovolenou rychlost stanovenou zvláštním právním předpisem v obci (40 km/h) o více než 20 km/h (naměřená rychlost 69 km/h, po odečtu 66 km/h). Pokutový blok nebyl ve věci vyžádán. Přijednání před správním orgánem prvního stupně dne 22. 5. 2013 žalobce výslovně uvedl, že jiné přestupky uvedené vjeho evidenční kartě než přestupky pod body 13 – 16 rozsudku (tedy ani přestupek ze dne 9. 4. 2013) nerozporuje.
18. Dne 30. 6. 2015 vydal správní orgán I. stupně prvostupňové rozhodnutí, jímž námitky zamítl jako nedůvodné. V odůvodnění podrobně zrekapituloval průběh řízení a konstatoval, že prověřil všechny pokutové bloky a shledal, že záznam bodů byl proveden v souladu se zákonem.
19. Proti prvostupňovému rozhodnutí se žalobce dne 20. 7. 2015 odvolal. V odvolání (doplněném dne 12. 8. 2015) namítal, že správní orgán I. stupně neúplně zjistil skutkový stav, zejména neposoudil předběžné otázky a neopatřil si veškeré podklady. Opatřené pokutové bloky pak nesplňují zákonné požadavky. V důsledku toho se v řízení nepodařilo postavit najisto, že přestupky spáchal právě žalobce, neboť stále existuje nikoli zcela nemožná verze, že přestupky spáchal někdo jiný. Žalobce také přiložil rozhodnutí K. ú. M. k.
20. Dne 20. 4. 2017 vydal žalovaný napadené rozhodnutí,jehož výrok soud shrnul pod bodem 1 tohoto rozsudku. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí nejprve zrekapituloval průběh správního řízení a dále uvedl, že správní orgán I. stupně postupoval v souladu s právními předpisy a v souladu se spolehlivě zjištěným skutkovým stavem. Záznamy bodů za přestupky, proti nimž žalobce vznesl námitky, jsou zcela v souladu s příslušnými pokutovými bloky. Ty také obsahují veškeré zákonné náležitosti, nelzeje tedy hodnotit jako nezpůsobilé pro záznam bodů.
Splnění procesních podmínek a rozsah soudního přezkumu
21. Soud ověřil, že žaloba byla podána včas, po vyčerpání řádných opravných prostředků, osobou k tomu oprávněnou a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Soud proto přistoupil k věcnému projednání žaloby. Při přezkumu žalobou napadeného rozhodnutí vycházel soud ze skutkového a právního stavu, který zde byl v době vydání napadeného rozhodnutí (§ 75 odst. 1 s. ř. s.), přičemž napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích uplatněných žalobních bodů, jimižje vázán (§ 75 odst. 2 věta první s. ř. s.). O žalobě rozhodl soud bezjednání, neboť žalovaný vyslovil s takovým postupem souhlas a souhlas žalobce se presumuje,jelikož ani na výzvu soudu nesdělil, že by s rozhodnutím věci bezjednání nesouhlasil (§ 51 odst. 1 s. ř. s.). Vady, k nimž by byl povinen přihlédnout z moci úřední, soud neshledal.
Posouzení žaloby soudem
22. Podle § 123f odst. 1 a 3 zákona o silničním provozu, nesouhlasí-li řidič s provedeným záznamem bodů v registru řidičů, může podat proti provedení záznamu písemně námitky o. ú. o. s r. p. příslušnému k provádění záznamu. Shledá-li příslušný o. ú. o. s r. p. námitky řidiče neodůvodněné, rozhodnutím námitky zamítne a provedený záznam potvrdí.
23. Jak vyplývá z konstantní judikatury N. s. s., v řízení o námitkách proti záznamu bodů v registru řidičů správní orgán nepřezkoumává zákonnost a správnostjednotlivých rozhodnutí o přestupku, neboť ta jsou v době řízení o námitkách již pravomocná. Žalobce tak nemůže s úspěchem namítat například, že v přestupkovém řízení nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav. Předmětem řízení o námitkáchje pouze otázka, zda byly řidiči body do evidence zapsány na základě způsobilých rozhodnutí a zda byl řidiči za každý ze spáchaných přestupků započten odpovídající počet bodů (srov. např. rozsudky N. s. s. ze dne 6. 8. 2009, č. j. 9 As 96/2008-44, nebo ze dne 4. 12. 2013, č. j. 6 As 67/2013-16). Žalovaný tudíž postupoval správně, pokud si v řízení o námitkách vyžádal pokutové bloky k žalobcem zpochybněným přestupkům (tatojeho povinnost ostatně vyplývá z rozsudku N. s. s. ze dne 24. 8. 2010, č. j. 5 As 39/2010-76) a zaměřil se právějen na přezkoumání toho, zda mají předložené pokutové bloky všechny náležitosti a zda byl žalobci započten správný počet bodů.
24. Náležitosti pokutového bloku jsou stanoveny v § 85 zákona o přestupcích, ve znění účinném do 30. 9. 2015. Podle odst. 4 citovaného ustanovení vyznačí oprávněná osoba na pokutovém bloku, komu, kdy a za jaký přestupek byla pokuta uložena. Podle odst. 3 citovaného ustanovení,
nemůže-li pachatel přestupku zaplatit pokutu na místě, vydá se mu blok na pokutu na místě nezaplacenou s poučením o způsobu zaplacení pokuty, o lhůtějejí splatnosti a o následcích nezaplacení pokuty; převzetí tohoto bloku pachatel přestupku potvrdí.
25. Na pokutový blok jakožto na rozhodnutí vydávané na místě v blokovém řízení nelze co do formálních náležitostí klást přehnané požadavky. V blokovém řízení se o sankci rozhoduje bezprostředně poté, coje přestupek spolehlivě zjištěn. Ve věci neprobíhá standardní správní řízení ani dokazování. Toje nahrazeno souhlasem pachatele se spácháním přestupku a sjeho ochotou na místě (příp. i později) zaplatit vyměřenou pokutu. Rozhodnutíje v blokovém řízení nahrazeno pokutovým blokem, přičemž konkrétní údaje o přestupci a přestupkovémjednání jsou vepsány do pokutového bloku vydaného M. f. (§ 85 odst. 1 zákona o přestupcích) přímo na místě. Podle rozsudku N. s. s. ze dne 28. 8. 2014, č. j. 4 As 127/2014-39,je v blokovém řízení přípustné užívání strohých a zkratkovitých formulací, přitom však z pokutového bloku – má-li být způsobilým podkladem pro záznam bodů v evidenční kartě řidiče – musí být patrné, komu, kdy, kde a za jaký přestupek byla pokuta uložena. Podle rozsudku M. s. v P. ze dne 28. 2. 2017, č. j. 9 A 8/2013-58, nemusí nedostatky pokutového bloku spočívající v ne zcela úplných a přesných záznamech a údajích o dopravním přestupku řidiče (v dané věci sejednalo o chybné datum na pokutovém bloku) vždy zakládat nezpůsobilost pokutového bloku být podkladem pro záznam bodů v evidenční kartě řidiče.
26. Klíčovou součástí pokutového bloku (resp. bloku na pokutu na místě nezaplacenou)je podle rozsudku N. s. s. ze dne 29. 12. 2010, č. j. 8 As 68/2010-81, podpis přestupce. Bez této náležitosti nelze pokutový blok pokládat za způsobilý k záznamu bodů, neboť až okamžik, kdy přestupce blok podepíše,je okamžikem vydání rozhodnutí v blokovém řízení. Konkrétně v této souvislosti N. s. s. uvedl, že „[t]eprve tímto podpisem stvrzuje obviněný svůj souhlas se spolehlivým zjištěním přestupku a sjeho projednáním v blokovém řízení, tedyjednoznačně potvrzuje naplnění podmínek blokového řízení stanovených v § 84 zákona o přestupcích. Nabytí právní moci rozhodnutí o uložení blokové pokuty nelze činit závislým na časově tak obtížně uchopitelném a nejistém okamžiku, jakoje ústní souhlas obviněného z přestupku, obzvláště za situace, kdy jde ve většině případů de facto o pouhé vyjádření souhlasu s navrhovanou výší blokové pokuty. Opačný závěr, zvolený k. s., by umožňoval, aby obviněný případným odvoláním (ústního) souhlasu,jež by se projevilo v odmítnutí podpisu bloku,jednak s obdobnou argumentací jako v této věci zabránil dalšímu správnímu řízení pro namítaný zákaz dvojího postihu, a současně zajistil absenci exekučního titulu, kterýmje dle ustálené rozhodovací praxe N. s. právě pokutový blok podepsaný obviněným.“
27. Žalobce nejprve namítá, že žalovaný nevypořádaljeho odvolací námitky, odmítl se zabývat způsobilostíjednotlivých pokutových bloků a tvrdil, že oznámení p. o spáchání přestupkuje dostatečným dokladem. Z napadeného rozhodnutíje však zřejmé, že se žalobce mýlí. Již správní orgán I. stupně si od policie vyžádaljednotlivé pokutové bloky, přičemžjejich náležitostmi se žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí stručně zabýval na straně 5. Uvedl, že všechny pokutové bloky obsahují zákonem vyžadované náležitosti, tedyje z nich jasné, komu, kdy a za jaký přestupek byla pokuta uložena. Žalovaný tedy způsobilost pokutových bloků posoudil, a to způsobem co do míry obecnosti odpovídajícím zcela obecné odvolací námitce, a dospěl k závěru, že jsou způsobilými podklady pro zápis bodů do evidenční karty řidiče. Napadené rozhodnutí tudíž nelze považovat za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů (nevypořádání odvolací námitky), jak tvrdí žalobce. Postup žalovaného (pokud jde o rozsah otázek, kterým ve správním řízení věnoval pozornost) byl také souladný se závěry shora uvedené judikatury N. s. s.
28. Dále žalobce namítá, žejednotlivé pokutové bloky nebyly způsobilé pro záznam bodů do evidenční karty řidiče, neboť z kusých záznamů najednotlivých blocích není jasné, o jaký přestupek sejedná (jakájejeho přesná právní kvalifikace), jakou povinnost žalobce porušil, zda byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty a kdy a kde konkrétně k přestupku došlo. Soud proto přezkoumaljednotlivé pokutové bloky, přičemž neshledal důvod odchýlit se od právního názoru N. s. s. vysloveného v rozsudku ze dne 28. 8. 2014, č. j. 4 As 127/2014-39, ve kterém N. s. s. uvedl: „Dovozuje-li stěžovatel, že z hlediska formálních náležitostí se v případě pokutového bloku uplatní stupeň přísnosti v tom směru, že chybí-li některá z nich, nenastávajíjeho účinky, a proto ani nemůže být podkladem pro zápis bodů, N. s. s. se s tímto názorem neztotožňuje. Ne vždyje totiž následkem formálních či obsahových nedostatků pokutového blokujeho nezpůsobilost být podkladem pro zápis bodů do registru. V každém konkrétním případěje třeba posuzovat, zda takové pochybení může mít dopad na způsobilost pokutového bloku být podkladem pro zápis bodů. […] s rigidní přísností nelze posuzovat pokutový blok ani po obsahové stránce. Při zohlednění specifik blokového řízeníje možno přijmout i strohé a zkratkovité formulace,je-li z nich patrné, komu, kdy a za jaký přestupek byla pokuta v blokovém řízení uložena, jak vyžaduje § 84 a násl. zákona o přestupcích. Podstatnéje, aby konkrétníjednání konkrétní osoby bylo v bloku popsáno natolikjednoznačně a určitě, že nebude zaměnitelné s jinýmjednáním. Stane-li se tak pomocí zkratkovitých formulací, jsou-li v kontextu dalších údajů srozumitelné, na způsobilosti bloku být podkladem pro zápis bodů to nic nemění. Nelze tedy dospět k jinému závěru, než že ke zpochybnění způsobilosti pokutového bloku jako podkladu pro záznam bodů do registru dojdejedině tehdy, nebude-li na pokutovém bloku přestupek jako konkrétní, individualizovanéjednání vůbec vymezen. V určitých případech se proto lze spokojit i s pouhým uvedením odkazu na ustanovení zákona o silničním provozu a zákona o přestupcích, který stanoví porušenou povinnost.“
29. Soudní řízení správníje řízením přezkumným, nikoliv nalézacím. Soud se v něm zabývá zákonností napadeného rozhodnutí. Pakliže předmětem rozhodnutí žalovaného jsou pouze záznamy provedené na základě pokutových bloků ze dne 12. 3. 2012, 6. 7. 2012, 3. 12. 2012 a 7. 12. 2012, mohl se soud zabývat pouze žalobními body, jimižje napadána způsobilost těchto čtyř pokutových bloků k provedení záznamu bodů. Nemohl se naopak zabývat námitkami proti pokutovému bloku ze dne 9. 4. 2013. Záznam provedený najeho podkladě totiž nebyl napaden námitkou před správními orgány, a soud by tak byl první, kdo by se odůvodněností těchto záznamů zabýval, což by bylo v rozporu se zásadou subsidiarity soudního přezkumu (§ 5 s. ř. s.). Nadto soud zdůrazňuje, že ve vztahu k přestupku ze dne 9. 4. 2013 žalobce přijednání před správním orgánem I. stupně dne 22. 5. 2013 výslovně prohlásil, žejej nerozporuje, a není tak žádná pochybnost, že se tohoto přestupku dopustil a záznam bodůje oprávněný.
30. Z pokutového bloku ze dne 12. 3. 2012 vyplývá, že žalobce v 15:05 hod. v ulici M. ve V.jel rychlostí 60 km/h, resp. 57 km/h, přestože maximální povolená rychlost v obcije
50 km/h. Přestupkovéjednání bylo popsáno uvedením rychlosti „60 km/h“. Takový popisje v souvislosti s odkazem na § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona o silničním provozu zcela srozumitelný. Z uvedenéhoje v daném kontextu zřejmé, že žalobcejel rychlostí (před zohledněním tolerance) 60 km/h. Právní kvalifikace ve formátu „§125c/1f4“ zákona o silničním provozuje také srozumitelná. Označení místa spáchání přestupku pokládá soud za zcela dostačující, neboťje z něho jasné, kde k přestupku došlo. Požadavek žalobce, aby pokutový blok obsahoval také údaj o tom, že k přestupku došlo na pozemní komunikaci, aby byla prokázána věcná příslušnost P. ČR, pokládá soud za neadekvátní, neboť tato skutečnost vyplývá z pokutového bloku implicitně. Pokutový blokje žalobcem podepsán. Tento pokutový blok proto soud pokládá za způsobilý podklad pro záznam bodů do evidenční karty.
31. Z pokutového bloku ze dne 6. 7. 2012 vyplývá, že žalobcejel jako řidič v 13:30 hod. v ulici Z. m. v K. V. bez připoutání bezpečnostním pásem. Přestupkovéjednáníje popsáno slovem „pásy“, ve spojení s odkazem „§ 6/1a z. č. 361/2000 Sb.“. Takový popisje v souvislosti s odkazem na § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu zcela srozumitelný Právní kvalifikace ve formátu „§ 125c/1k“ zákona č. 361/2000 Sb.je srozumitelná a správná. Odkaz na „§ 6/1a z. č. 361/2000 Sb.“, v němžje upravena povinnost být jako řidič připoután bezpečnostním pásem,je-li jím sedadlo vybaveno,je rovněž srozumitelný. Požadavek žalobce, aby (každý) pokutový blok obsahoval také údaj o tom, že k přestupku došlo na pozemní komunikaci, aby byla prokázána věcná příslušnost P. ČR, pokládá soud za neadekvátní, neboť tato skutečnost vyplývá z pokutových bloků implicitně. Označení místa spáchání přestupku pokládá soud za zcela dostačující, neboťje z něho jasné, kde k přestupku došlo. Pokutový blokje žalobcem podepsán. Tento pokutový blok proto soud pokládá za způsobilý podklad pro záznam bodů do evidenční karty.
32. Z pokutového bloku ze dne 3. 12. 2012 vyplývá, že žalobce v 14:20 hod. v ulici Ch. ve V.jel rychlostí 62 km/h, resp. 59 km/h, přestože maximální povolená rychlost v obcije
50 km/h. Přestupkovéjednání bylo popsáno uvedením rychlosti „62 km/h“. Takový popisje v souvislosti s odkazem na § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona o silničním provozu zcela srozumitelný. Z uvedenéhoje v daném kontextu zřejmé, že žalobcejel rychlostí (před zohledněním tolerance) 62 km/h. Právní kvalifikace ve formátu „§125c/1f4“ zákona o silničním provozuje také srozumitelná. Označení místa spáchání přestupku pokládá soud za zcela dostačující, neboťje z něho jasné, kde k přestupku došlo. Požadavek žalobce, aby (každý) pokutový blok obsahoval také údaj o tom, že k přestupku došlo na pozemní komunikaci, aby byla prokázána věcná příslušnost P. ČR, pokládá soud za neadekvátní, neboť tato skutečnost vyplývá z pokutového bloku implicitně. Pokutový blokje žalobcem podepsán. Tento pokutový blok proto soud pokládá za způsobilý podklad pro záznam bodů do evidenční karty.
33. Z pokutového bloku ze dne 7. 12. 2012 vyplývá, že žalobcejel jako řidič v 14:30 hod. ve V. bez připoutání bezpečnostním pásem. Přestupkovéjednáníje popsáno slovy „Nebyl za jízdy připoután bezp. pásem“, ve spojení s odkazem „§ 6/1a z. č. 361/2000 Sb.“. Takový popisje v souvislosti s odkazem na § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu zcela srozumitelný Právní kvalifikace ve formátu „§ 125c/1k“ zákona č. 361/2000 Sb.je srozumitelná a správná. Odkaz na „§ 6/1a z. č. 361/2000 Sb.“, v němžje upravena povinnost být jako řidič připoután bezpečnostním pásem,je-li jím sedadlo vybaveno,je rovněž srozumitelný. Požadavek žalobce, aby (každý) pokutový blok obsahoval také údaj o tom, že k přestupku došlo na pozemní komunikaci, aby byla prokázána věcná příslušnost P. ČR, pokládá soud za neadekvátní, neboť tato skutečnost vyplývá z pokutových bloků implicitně. Označení místa spáchání přestupku pokládá soud za zcela dostačující, neboťje z něho jasné, kde k přestupku došlo. Pokutový blokje žalobcem podepsán. Tento pokutový blok proto soud pokládá za způsobilý podklad pro záznam bodů do evidenční karty.
34. Soud shrnuje, že žalobní námitky vztahující se k formálním a obsahovým náležitostem pokutových bloků nejsoudůvodné. Co se týká žalobcem předložených rozhodnutí K. ú. M. k., konstatuje soud, že v nich správní orgány hodnotily pokutové bloky po obsahové a formální stránce silně formalisticky. Podle přesvědčení zdejšího souduje takový přístup v rozporu s judikaturou N. s. s., která zapovídá posuzovat pokutové bloky rigidně a naopak zavazuje správní orgány –je-li v celkovém kontextu povaha přestupku srozumitelná – akceptovat v pokutových blocích i stručné a zkratkovité formulace. Tento názor přitom N. s. s. vyslovil již v rozsudku ze dne 4. 9. 2012, č. j. 7 As 94/2012-20, a obdobně v rozsudku ze dne 28. 8. 2014, č. j. 4 As 127/2014-39. S žalobcem lze souhlasit potud, že správní orgány napříč Č. r. by měly rozhodovat v obdobných případech obdobně, aby byla zaručena rovnost všech lidí před zákonem. Ke sjednocování správní praxe však slouží právě judikatura správních soudů, k níž by měly správní orgány přihlížet a respektovat závěry v ní vyslovené i v případě, kdy nejsou ze zákona vázány názorem uvedeným ve zrušujícím rozsudku ve smyslu § 78 odst. 5 s. ř. s. Chybný postup jiného správního orgánu nemůže vyústit v požadavek žalobce, aby i žalovaný – postupující v souladu se zákonem a judikatorní praxí – postupoval chybně. Takový postup by byl zcela kontraproduktivní. Naopakje namístě, aby se kultivovala správní praxe těch správních orgánů, které dosud závěry vyplývající z judikatury nerespektují.
35. Dále žalobce nesouhlasí se závěrem žalovaného, že podpisem pokutových bloků aprobovaljejich správnost a dal souhlas s projednáním v blokovém řízení. Spatřuje v tom snahu přenést odpovědnost za zákonnost a správnost pokutového bloku na žalobce, kterýje na rozdíl od správního orgánu právním laikem neschopným rozeznat případné nesprávnosti. S tímto názorem se soud neztotožňuje, neboť vydání rozhodnutí v blokovém řízeníje podmíněno právě souhlasem žalobce s právní kvalifikací přestupku ajeho ochotou zaplatit pokutu. Podpisem pokutového bloku tak vlastně žalobce správnost pokutového bloku schvaluje (srovnej rozsudek N. s. s. ze dne 4. 12. 2013, č. j. 6 As 67/2013-16). Vzhledem k tomu, že souhlas žalobce vyjádřený podpisem pokutového blokuje podmínkou sine qua non a teprve okamžikem podpisu pokutového bloku účastníkemje vydáno rozhodnutí (srov. rozsudek N. s. s. ze dne 29. 12. 2010, č. j. 8 As 68/2010-81), nelze tvrdit, že by podpis účastníka měl býtjen bezvýznamnou formalitou. Naopak účastník blokového řízení svým podpisem vyjadřuje souhlas s tím, že se přestupek stal tak, jakje popsán, a žeje správně kvalifikován. Pokud má účastník řízení za to, že údaje uvedené v pokutovém bloku nejsou správné (např. se přestupek vůbec nestal nebo se odehrál jinak,je nesprávně právně kvalifikován atd.), neníjeho povinností pokutový blok podepsat. Jakkoli v praxi bude docházet spíše k tomu, že pokud oprávněná osoba zjistí, že účastník není ochoten věc řešit v blokovém řízení, vůbec pokutový blok nebude vyplňovat, není vyloučeno, že přestupce odmítne podpis pokutového bloku až pojeho vypsání oprávněnou osobou, tedy odmítne poskytnout souhlas s tím, že se přestupek stal tak, jakje popsán, a žeje správně kvalifikován. V takové situaci nebude vydáno rozhodnutí v blokovém řízení (neboť toje vydáno až podpisem účastníka) a přestupek bude třeba řešit ve správním řízení. V souladu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt, tedy že práva svědčí bdělým, si lzejen obtížně představit účastníka řízení alespoň průměrným způsobem chránícího svá práva, který by dobrovolně podepsal pokutový blok, přestože by s tím, coje v něm uvedeno, nesouhlasil, vůbec mu neporozuměl, anebo měl pochybnosti o správnosti údajů v něm uvedených. Podepsal-li žalobce pokutový blok, přestože měl údajně za to, že údaje v něm nejsou správné, nemůžejeho později komunikovaná výhrada zapříčinit nezpůsobilost tohoto bloku.
36. Žalobce dále namítá, že žalovaný postupoval v rozporu se zásadou dobré správy,jestliže nedodržel lhůty pro vydání rozhodnutí, přičemž poukazuje na skutečnost, že mezi dosažením 12 bodů a vydáním napadeného rozhodnutí uplynulo pět let. Ze správního spisu však soud zjistil, že řízení probíhalo od 25. 4. 2013 (doručení oznámení o zahájení řízení žalobci) do 2. 5. 2017 (vypravení napadeného rozhodnutí), tedy čtyři roky. Žalobci lze dát za pravdu potud, že lhůty pro vydání rozhodnutí ve smyslu § 71 odst. 3 správního řádu byly podstatně překročeny, neboť rozhodnutí nebylo vydáno ve 30 dnech, resp. ve složitějších věcech v 60 dnech od zahájení řízení. Překročení lhůt pro vydání správního rozhodnutíje jistě vadou řízení, nikoli však takovou, která by měla vliv na zákonnost rozhodnutí a v důsledku které by bylo třeba žalobou napadené rozhodnutí zrušit, neboť nedodržení lhůty stanovené správním řádem pro vydání rozhodnutí nemůže samo o sobě nikterak ovlivnit zákonnost rozhodnutí ve věci samé, tj. zákonnost závěrů, k nimž správní orgán dospěl při posouzení skutkových zjištění po právní stránce (viz rozsudek N. s. s. ze dne 3. 4. 2014, č. j. 9 As 138/2013-84). Soud podotýká, že nebyl-li žalobce v průběhu řízení spokojen sjeho délkou, mohl požádat nadřízený správní orgán, aby učinil opatření na ochranu proti nečinnosti ve smyslu § 80 správního řádu, a v případě, že by i nadřízený správní orgán byl pasivní, mohl podat žalobu na ochranu proti nečinnosti.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
37. S ohledem na shora uvedené závěry soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (§ 78 odst. 7 s. ř. s.).
38. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl v souladu s § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměl úspěch. Žalovaný, který byl naopak plně úspěšný, požadoval přiznání náhrady nákladů řízení v paušální výši. Podle ustálené judikatury správních soudů však lze procesně úspěšnému správnímu orgánu přiznat náhradu pouze takových nákladů řízení, které přesahují rámecjeho běžné úřední činnosti (srov. usnesení rozšířeného senátu N. s. s. ze dne 31. 3. 2015, č. j. 7 Afs 11/2014-47). V daném případě však žalovaný netvrdil, že mu vznikly náklady nad rámecjeho běžné úřední činnosti, a ani z obsahu soudního spisu takové náklady nevyplývají. Soud proto žalovanému náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dnejeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek,je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodůjej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel,jeho zaměstnanec nebo člen, který za nějjedná nebojej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, kteréje podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat najeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.
Praha 15. ledna 2020
Mgr. Tomáš Kocourek, Ph.D., v. r.
předseda senátu
Shodu s prvopisem potvrzuje: Bc. L. P., DiS. |
659053 | Aprk 6/2021 - 38
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudkyň JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce: JUDr. T. M., Ph.D., proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 81/11, Praha 5, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 5. 2020, č. j. 068012/2020/KUSK, sp. zn. SZ 063114/2020 KUSK ÚSŘ/UK, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 51 A 87/2020, o návrhu žalobce na určení lhůty k provedení procesního úkonu dle § 174a zákona č. 6/2002 Sb.,
takto:
I. Návrh se zamítá.
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
i. Návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu
[1] Žalobce (dále „navrhovatel“) se domáhá určení lhůty k provedení procesního úkonu podle § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Ve věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 51 A 87/2020 spatřuje průtahy,jelikož soudje naprosto nečinný, dosud nenařídil úřední rok a najeho pozemku se v rozporu se správním řádem staví.
[2] Krajský soud ve svém vyjádření k návrhu uvedl, že spis zaslaný Městským soudem v Praze mu byl doručen dne 28. 7. 2020, následně probíhaly přípravné úkony, které byly dokončeny přeposláním repliky žalobce na vědomí žalovanému, k čemuž došlo dne 18. 2. 2021. Dále uvedl, že zákon nestanoví žádnou lhůtu pro rozhodnutí o žalobě v dané věci, ani nepovažuje tuto věc za přednostní. V současné doběje značně zatížen přednostní agendou, v nížje větší počet návrhů. V současnosti projednává věci, které napadly v roce 2019, přičemž neshledal žádný důvod, pro který by měla být navrhovatelova věc projednána mimo pořadí na úkor věcí starších.
i. Podstatný obsah spisu krajského soudu
[3] Navrhovatel se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného ve věci stavební úpravy a částečné demolice blíže specifikovaného rodinného domu v katastrálním území H.
[4] Navrhovatel podal žalobu spojenou s návrhem na přiznání odkladného účinku žaloby dne 25. 5. 2020 u Městského soudu v Praze. Usnesením ze dne 29. 6. 2020, č. j. 11 A 58/2020 - 6, Městský soud v Praze věc postoupil Krajskému soudu v Praze, neboť k projednání a rozhodnutí této věci nebyl místně příslušný. Po nabytí právní moci tohoto usnesení věc postoupil Krajskému soudu v Praze dne 28. 7. 2020.
[5] Krajský soud usnesením ze dne 29. 7. 2020, č. j. 51 A 87/2020 - 11, vyzval navrhovatele k zaplacení soudního poplatku a odstranění nedostatku žaloby spočívajícího v nepředložení kopie napadeného rozhodnutí správního orgánu. Téhož dne rovněž zaslal výzvu a poučení žalovanému ojeho právech a povinnostech a vyžádal zaslání správního spisu.
[6] Dne 17. 8. 2020 soud vyzval navrhovatele, aby upřesnil svůj návrh na přiznání odkladného účinku žaloby, na tuto výzvu navrhovatel nereagoval, pouze zaslal soudu napadené rozhodnutí žalovaného a uhradil soudní poplatek.
[7] Dne 11. 9. 2020 došel soudu správní spis a vyjádření žalovaného k žalobě, které s výzvou a poučením o právech a povinnostech zaslal dne 18. 11. 2020 navrhovateli.
[8] Dne 18. 1. 2021 obdržel soud repliku navrhovatele k vyjádření žalovaného, kterou zaslal na vědomí žalovanému 18. 2. 2021.
[9] Dne 11. 4. 2021 byl doručen návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu krajskému soudu, který spis se svým vyjádřením rekapitulovaným shora předložil dne 28. 4. 2021 Nejvyššímu správnímu soudu, navrhovatele o svém postupu informoval.
i. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[10] Důvodnost návrhu na určení lhůty Nejvyšší správní soud posuzuje dle kritérií vymezených v § 174a odst. 8 zákona o soudech a soudcích. Těmito kritérii jsou složitost věci, význam předmětu řízení pro navrhovatele, postup účastníků nebo stran řízení a dosavadní postup soudu. Současně není bez významu ani § 56 odst. 1 s. ř. s., dle něhož soud projednává a rozhoduje věci podle pořadí, v jakém k němu došly; to neplatí, jsou-li u věci dány závažné důvody pro přednostní projednání a rozhodnutí. V § 56 odst. 2 a 3 s. ř. s. jsou vymezeny návrhy a věci, o nichž se rozhoduje přednostně.
[11] Za porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů Nejvyšší správní soud nepovažuje samotnou skutečnost, že soud učinil v přiměřených lhůtách všechny přípravné úkony předcházející rozhodnutí věci, ale stále nerozhodl,jelikož rozhoduje věci napadlé dříve. Podstatnéje, aby v tomto stavu soud neudržoval řízení po příliš dlouhou dobu, což se posuzuje právě podle kritérií zmíněných v § 174a odst. 8 zákona o soudech a soudcích.
[12] V nynější věci nejde o návrh, který by měl krajský soud projednat a rozhodnout přednostně podle § 56 odst. 2 a 3 s. ř. s. či § 56 odst. 1, věty za středníkem, s. ř. s. Nejvyšší správní soud považuje za vhodné výslovně uvést, že neshledává závažné důvody pro přednostní projednání věci (§ 56 odst. 1, věta za středníkem, s. ř. s.). Lze mít pochopení pro snahu navrhovatele o brzké projednání a rozhodnutí z důvodu probíhající výstavby, podobné důvody se nicméně ve stavebních věcech pravidelně objevují, přesto zákonodárce nestanovil pravidlo, podle kterého by tyto věci měly být přednostně projednány a rozhodnuty. Žádné zvláštní důvody, které by nynější věc odlišovaly od jiných stavebních věcí, přitom ze spisu neplynou a navrhovatel neuvádí. Závažné důvody k přednostnímu projednání a rozhodnutí tedy nebyly dány.
[13] Ve vztahu ke kritériím podle § 174a odst. 8 zákona o soudech a soudcích uvádí Nejvyšší správní soud následující.
[14] Nynější věcje běžně složitá. Jde o stavební věc, navrhovatel nenavrhuje na podporu svých tvrzení jiné důkazy než listiny založené ve správním spise, nelze tedy očekávat, že by ve věci bylo nutné provádět složité dokazování.
[15] Z obsahu návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu lze soudit, že předmět řízeníje pro stěžovatele o něco významnější, nežje ve správním soudnictví průměrné. Nejvyšší správní soud nicméně zdůrazňuje, že stavební věci jsou účastníky řízení běžně vnímány významněji. Byť navrhovatel evidentně pociťuje význam nynější věci jako značný, z objektivního pohledujej nelze považovat za takový jako např. u sporu o sociální dávky osoby, která se nachází v zásadním materiálním nedostatku, nebo sporu o proplacení léčby vážně nemocnému člověku.
[16] V dané věcije nutno uvést, že navrhovatel k celkové délce soudního řízení negativně přispěl tím, že návrh podal u místně nepříslušného soudu, nedoložil k němu zákonem stanovené náležitosti, neodůvodnil návrh na přiznání odkladného účinku žaloby a ani neuhradil s podáním návrhu soudní poplatek, třebaže tentoje splatný podáním žaloby.
[17] K procesnímu postupu krajského soudu lze uvést, že ve věci průběžně a v přiměřených lhůtách činí procesní úkony směřující k přípravě věci k projednání a rozhodnutí, jakje zřejmé z výše podaného přehledu. Jedinou výjimkouje doslání vyjádření žalovaného navrhovateli po dvou měsících. Je nicméně zřejmé, že v mezidobí byly v řízení činěny jiné nezbytné procesní úkony a sama tato skutečnost délku řízení významněji neovlivnila.
[18] Krajský soud tedy v řízení činil procesní úkony v přiměřených lhůtách, věcje v zásadě připravena k projednání a rozhodnutí. Nejvyšší správní soud se dále zabýval otázkou, zda v tomto stavu nebylo řízení ponecháno po nepřiměřeně dlouhou dobu. Posouzení této otázkyje vhodné učinit v souvislosti s dalšími kritérii vymezenými v § 174a odst. 8 zákona o soudech a soudcích.
[19] Pojejich komplexním zhodnocení dospěl k závěru, že návrh na určení lhůty není důvodný.
[20] Od doby, kdy krajský soud obdržel žalobu, neuplynulo ani 10 měsíců a soud v této době činil procesní úkony tak, aby se řízení v rozumné době dostalo do stavu, kdyje možno vydat rozhodnutí. Jedná se o věc běžné složitosti. Nelze přehlédnout, že navrhovatel svými kroky negativně ovlivnil délku řízení;jedná se sice o věc pro něj nadprůměrného významu, avšak po porovnání s délkou doby, po kterouje řízení vedeno, nelze v tuto chvíli dospět k závěru, že ve věci dochází k průtahům s rozhodnutím věci.
[21] Na podporu tohoto závěru lze poukázat též na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publ. pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vztahujícího se k odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci nesprávným úředním postupem v případě nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Nejvyšší soud zde v části VI. stanoviska zmínil, že jakékoli řízení vždy nějakou dobu trvá, a dále na vysokém stupni obecnosti uvedl, že za přiměřenou délku řízení Nejvyšší soud považujeještě 24 měsíců (nikoli však již delší). Byť se Nejvyšší správní soud do značné míry brání naznačené paušalizaci a zdůrazňuje nutnost zohledňování všech okolností posuzovaného případu, v nyní posuzované věci lze konstatovat, že řízení před krajským soudem nedosáhlo délky, kterou by bylo možné označit za nepřiměřenou.
i. Náklady řízení
[22] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o § 174a odst. 8 zákona o soudech a soudcích, dle kterého hradí náklady řízení o něm státjen tehdy, byl-li návrh uznán jako oprávněný. K tomu v projednávané věci nedošlo, proto navrhovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. května 2021
JUDr. Radan Malík
předseda senátu |
623557 | Spis 2 Afs 93/2011 byl spojen se spisem 2 Afs 81/2011 a pod touto spisovou značkou bylo rozhodnuto takto:
2 Afs 81/2011 - 1
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce Laboshop ČR, s. r. o., se sídlem Brno, Josefská 425/25, zastoupeného Mgr. Petrem Šívarou, advokátem se sídlem Brno, Dolní louky 7, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Brně, se sídlem Brno, nám. Svobody 98/4, v řízení o kasačních stížnostech žalovaného proti rozsudkům Krajského soudu v Brně ze dne 27. 7. 2011, č. j. 31 Af 99/2010 – 106, č. j. 31 Af 100/2010 – 100, č. j. 31 Af 101/2010 – 100, č. j. 31 Af 102/2010 ‑ 100, č. j. 31 Af 103/2010 – 100, č. j. 31 Af 104/2010 – 100 a ze dne 4. 8. 2011, č. j. 31 Af 105/2010 – 100, č. j. 31 Af 106/2010 ‑ 100, č. j. 31 Af 107/2010 – 100, č. j. 31 Af 108/2010 ‑ 100, č. j. 31 Af 109/2010 – 100, č. j. 31 Af 110/2010 - 100, č. j. 31 Af 111/2010 ‑ 100, č. j. 31 Af 112/2010 – 100, č. j. 31 Af 113/2010 – 100, č. j. 31 Af 114/2010 ‑ 100, č. j. 31 Af 115/2010 – 100,
takto:
I. Kasační stížnosti se zamítají.
II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasačních stížnostech.
III. Žalovanýje povinen zaplatit žalobci náklady řízení o kasačních stížnostech v částce 2880 Kč k rukámjeho zástupce Mgr. Petra Šívary, a to do patnácti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Rozhodnutími žalovaného ze dne 8. 9. 2010, č. j. 12825/10-1300-704581, č. j. 12826/10‑1300-704581, č. j. 12827/10-1300-704581, č. j. 12828/10-1300-704581, č. j. 12829/10-1300-704581, č. j. 12830/10-1300-704581, č. j. 12831/10-1300-704581, č. j. 12832/10-1300-704581, č. j. 12833/10-1300-704581, č. j. 12834/10-1300-704581, č. j. 12835/10-1300-704581, č. j. 12836/10-1300-704581, č. j. 12837/10-1300-704581, č. j. 12838/10-1300-704581, č. j. 12845/10-1300-704581, č. j. 12846/10-1300-704581 a č. j. 12847/10-1300-704581, byla dle ust. § 50 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dálejen „daňový řád“) zamítnuta odvolání žalobce proti dodatečným platebním výměrům ze dne 24. 2. 2010, č. j. 56325/10/288912704137, č. j. 53833/10/288912704137, č. j. 53856/10/288912704137, č. j. 55421/10/288912704137, č. j. 56398/10/288912704137, č. j. 57308/10/288912704137, ze dne 25. 2. 2010, č. j. 54503/10/288912704137, č. j. 55244/10/288912704137, č. j. 55321/10/288912704137, č. j. 55370/10/288912704137, č. j. 55396/10/288912704137, č. j. 55505/10/288912704137, č. j. 55525/10/288912704137, č. j. 55452/10/288912704137, a ze dne 26. 2. 2010, č. j. 56266/10/288912704137, č. j. 56288/10/288912704137, č. j. 56326/10/288912704137, na daň z přidané hodnoty, vydaným Finančním úřadem Brno I (dálejen „správce daně“). Těmito rozhodnutími doměřil správce daně žalobci podle pomůcek daň z přidané hodnoty (dálejen „DPH“) za zdaňovací období leden až prosinec 2007, duben až červen 2008 a srpen až září 2008 (celkem 17 zdaňovacích období) a vyrozuměl žalobce o vzniku povinnosti uhradit penále z částky dodatečně vyměřené daně. Proti rozhodnutím žalovaného podal žalobce ke Krajskému soudu v Brně správní žaloby.
Krajský soud v odůvodnění svých rozsudků uvedl, že dle žaloby se žalobce zabýval nákupem a následným prodejem výrobků (cca 5000 položek) využívaných stomatology a stomatologickými laboratořemi, a to jako součást koncernu Laboshop, který tyto činnosti realizoval v rámci Evropského hospodářského prostoru;jeho výhradním dodavatelem byla německá společnost DT & Shop GmbH. Žalobce uplatňoval po celou dobu své činnosti (od r. 2005) sníženou sazbu DPH při prodeji zdravotnických výrobků. V červnu 2006 byla u žalobce provedena daňová kontrola; ukončena byla bez zjištění jakýchkoli pochybení na straně žalobce. Následně, v roce 2009, byla u žalobce zahájena další daňová kontrola, na jiná zdaňovací období, která skončila se zcela opačným závěrem. Žalobce vjejím rámci předložil správci daně všechny vystavené faktury, včetnějejich seznamu, ten však k těmto důkazním prostředkům nepřihlížel a daň vyměřil podle pomůcek. Žalobce proti tomu namítal, že správce daně měl k dispozici vydané daňové doklady a mohl si tak ověřit správnost uplatněné sazby DPHjejich porovnáním s katalogy zboží s detailním popisem a vyobrazením produktů. Správce daně nicméně požadoval další listiny, jako smlouvy, nebo výpisy z bankovních účtů, ze kterých dle žalobce nelze o zboží zjistit žádné relevantní informace. Žalobce tvrdil, že pro posouzení, zda sejedná o zdravotnický prostředek (zatížený sníženou sazbu DPH),je relevantní též účel použití výrobku.
Žalovaný naopak uvedl, že správce daně zahájil u žalobce daňovou kontrolu, neboť zjistil nedostatky vjednotlivých kontrolovaných obdobích. Kontrola byla zaměřena na uplatňování správné sazby DPH u prodávaných výrobků, určených zejména stomatologickým laboratořím a ordinacím. Správce daně opakovaně vyzval žalobce k předložení důkazních prostředků k prokázání skutečností odůvodňujících používání snížené sazby daně, zejména veškerých daňových dokladů vstupujících do přiznání k DPH, evidenci dle § 100 zákona č. 235/2004 Sb., zákon o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném pro projednávanou věc, dálejen „zákon o DPH“ a účetnictví. Žalobce na tyto výzvy reagoval předložením faktur (2 „patnáctikilové bedny“), včetnějejich seznamu, a tomu odpovídajících katalogů k posouzení, zda zboží, které bylo dodáno zákazníkům,je zdravotnickým prostředkem či nikoli. Správce daně vycházel při kontrole správnosti uplatňované sazby DPH z ust. § 47 odst. 1 až 3 zákona o DPH s odkazem na přílohu č. 1, dle kterého lze sníženou sazbu uplatnit na zdravotnické prostředky, které jsoudefinovány zvláštními právními předpisy, zejména zákonem č. 123/2000 Sb., o zdravotnických prostředcích, ve znění účinném pro projednávanou věc (dálejen „zákon o zdravotnických prostředcích“), nařízením vlády č. 336/2004 Sb., kterým se stanoví technické požadavky na zdravotnické prostředky, ve znění účinném pro projednávanou věc, (dálejen „nařízení vlády č. 336/2004 Sb.“) a téževropskou směrnicí č. 93/42/EHS, o zdravotnických prostředcích. Na základě výše uvedených předpisů považoval za rozhodující důkaz pro účely stanovení nižší sazby DPH písemné prohlášení výrobce o shodě s technickými požadavky stanovenými zvláštními právními předpisy (dálejen „prohlášení o shodě“), za podmínky, že jsou splněna i ostatní kriteria. Žalobce tím že toto prohlášení, ve kterémjejednoznačně deklarováno výrobcem, že sejedná o zdravotnický prostředek, nepředložil, nesplnil důkazní povinnost a neprokázal, že sníženou sazbu daně uplatňoval v souladu s právními předpisy. Protože žalobce správci daně nepředložil dostatek důkazních prostředků o správnosti zařazení zboží do zvýhodněné kategorie zdravotnických prostředků, neměl správce daně možnost stanovit daň dokazováním a přistoupil kjejímu stanovení podle pomůcek. Vycházel přitom z vlastních poznatků zjištěných u žalobce ze zdaňovacích období, které byly předmětem předešlé daňové kontroly.
Krajský soud tedy konstatoval, že těžištěm sporu mezi žalobcem a žalovanýmje otázka, zda byl správce daně oprávněn doměřit daň podle pomůcek, tedy zda při absenci prohlášení o shodě, které deklaruje výrobek za zdravotnický prostředek, lze dokazováním zjistit, zda se o zdravotnický prostředekjedná aje tak na něj možné uplatnit sníženou sazbu DPH. To za situace, kdy žalobce předložil veškeré faktury za příslušná zdaňovací období spolu sjejich seznamem a správce daně měl k dispozici rovněž katalog zboží s popisem a vyobrazenímjednotlivých produktů.
Krajský soud se nejprve zabýval definicí zdravotnického prostředku, jakjej definuje zákon o zdravotnických prostředcích v ustanovení § 2 odst. 1. Uvedl dále, že v § 4 jsou stanoveny podmínky projejich používání. Dle odst. 1 písm. a) posledně citovaného ustanovení platí, že používat k určenému účelu použití při poskytování zdravotní péče lze zdravotnický prostředek, u něhož byla stanoveným způsobem posouzena shodajeho vlastností s technickými požadavky stanovenými zvláštními právními předpisy s přihlédnutím k určenému účelu použití, a kterýje označen stanoveným způsobem; výrobce nebo zplnomocněný zástupce o tom musí vydat písemné prohlášení o shodě. V § 4 nařízení vlády č. 336/2004 Sb., kterým se stanoví technické požadavky na zdravotnické prostředky, se uvádí, že základní požadavky na zdravotnické prostředky se považují za splněné,jestližeje zdravotnický prostředek v souladu s požadavky harmonizovaných norem, které se k tomuto prostředku vztahují, s přihlédnutím k účelu použití. Na trh nebo do provozu může být zdravotnický prostředek uveden,jestliže u něj byla posouzena shoda,je opatřen (s výjimkou zakázkového zdravotnického prostředku a zdravotnického prostředku určeného ke klinickým zkouškám) označením CE, splňuje další požadavky uvedené v odst. 1 a výrobce, nebo zplnomocněný zástupce, vydal o tom písemné prohlášení. Dle názoru krajského soudu tak z právní úpravy vyplývá, že v Evropské unii lze uvést na trh pouze takový zdravotnický prostředek, u kterého byla stanoveným způsobem posouzena shoda. Výsledkem tohoto posouzeníje zjištění, že zdravotnický výrobek vyhovuje základním požadavkům. Před uvedením na trh musí tedy výrobce provést posouzení shody aje povinen dodržet právní předpis, který vymezuje požadavky na zdravotnické prostředky, teprve poté může (výrobce nebo distributor) zásobovat příslušná zdravotnická zařízení. Krajský soud tedy uznal, že důkazem, že předmětný výrobek má schválené vlastnosti požadované v Evropské unii,je nepochybně prohlášení o shodě; zároveň však uvedl, že jde pouze o formální prohlášení, kteréje ve vztahu k aplikaci daňových předpisůjenjedním, nikoliv všakjediným, z důkazů osvědčujících správnost zařazení zboží do kategorie zdravotnických prostředků.
Ze správního spisu krajský soud zjistil, že správce daně disponoval důkazními prostředky předloženými žalobcem, nicméně ani zpráva o daňové kontrole, ani odůvodnění rozhodnutí žalovaného na žádném místě nezmiňuje, že by byly správcem daně zohledněny či hodnoceny. Soudu nebylo zřejmé, proč správce daně dovodil, že žalobce nesplnil svou důkazní povinnost a nedokázal tak vyvrátit pochybnosti o zařazení zboží do kategorie zdravotnických prostředků, proč žalobcem předložené doklady nebyly hodnoceny, ani který z těchto dokladů neprokazoval správnost žalobcových tvrzení. Argumentace žalobce přitom naznačuje, že s jiným zbožím než se zdravotnickými prostředky neobchodoval;jeho odběrateli byly výhradně stomatologické laboratoře, nebo poskytovatelé zdravotnické péče. Finanční orgány přitom svůj názor, že se nejednalo o zdanitelná plnění ve snížené sazbě DPH, blíže nezdůvodnily, s výjimkou poukazu na údajné nesplnění důkazní povinnosti žalobcem. S ohledem na to, že zákon preferuje stanovení daňové povinnosti dokazováním a nastavuje jasné podmínky, kdyje možno daň doměřit za pomoci pomůcek, krajský soud zhodnotil, že způsob, jakým bylo nakládáno s důkazy, dává žalobci zapravdu v tom, že v řízení nebylo postupováno korektním způsobem. Správce daně neměl rezignovat na tvrzení předestřené žalobcem a měl v řízení přihlížet ke všemu, co v něm vyšlo najevo. Dle krajského soudu nelze při identifikaci konkrétních skutečností dospět k takjednoznačnému závěru, tedy že žalobce ve všech případech neprokázal uskutečnění plnění u výrobků zařazených do nižší daňové sazby. Soud poukázal i na náhlou změnu rozhodovací praxe správce daně, který již v minulosti u žalobce prováděl daňovou kontrolu za jiná zdaňovací období a ukončil ji zcela bez výhrad. Daňový subjekt, vědom si těchto výsledků, tak postupoval i nadále stejným způsobem. Náhlá změna v rozhodovací činnosti správce daně proto vzbuzuje důvodné pochybnosti; nadto není přesvědčivě odůvodněna,jedná-li o stejné zboží při nezměněné právní úpravě.
Proti rozsudkům krajského soudu podal žalovaný (dálejen „stěžovatel“) obsahově stejné kasační stížnost, odvolávající se na důvody uvedené v § 103 odst. 1 písm. a) a d) soudního řádu správního (dálejen „s. ř. s.“). Namítá tedy nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky krajským soudem v předcházejících řízeních, a dále to, že jsou rozsudky krajského soudu nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost.
Stěžovatel nejprve navrhl spojení věcí k společnému řízení a žádal též o odkladný účinek kasačních stížností, který však žádným způsobem neodůvodnil.
Ve věci saméje, dle stěžovatele, zásadní otázkou posouzení, jaký význam má (ne)existence prohlášení o shodě pro úvahu, zdaje možno nějaký výrobek považovat za zdravotnický prostředek, či nikoliv. Jde tedy o posouzení, zdaje toto prohlášení nezbytnou podmínkou pro uznání výrobku za zdravotnický prostředek, nebo zda lze tuto charakteristiku dovodit i z jiných skutečností. Stěžovatel má, na rozdíl od krajského soudu, za to, že v kontextu krajským soudem popsané právní úpravyje nutné považovat prohlášení o shodě za podstatnou (ne-lijedinou) podmínku, aby mohl být určitý výrobek považován za zdravotnický prostředek. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že by měl správce daně suplovat proces posouzení shody vlastností výrobku s požadavky právních předpisů. Kompetence správce daně jsou upraveny zákonem č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech, ve znění pozdějších předpisů, z kterého nevyplývá, že by měl být nadán předmětnou kompetencí. Pouze výrobce (pověřený zástupce)je oprávněn posoudit shodu výrobku s požadavky právních předpisů, a to před uvedením výrobku na trh. Stěžovatel tedy nesouhlasí s názorem soudu, že formalizovaný výstup procesu posuzování shody, jímžje prohlášení výrobce (pověřeného zástupce) o shodě, může být nahrazen jiným způsobem, tedy jinými důkazními prostředky, v průběhu daňového řízení. Stěžovatel není oprávněn nahrazovat tento proces tím spíše poté, co byly výrobky, deklarované jako zdravotnické prostředky, na trhu již nabízeny a prodávány. Má dále za to, že důkazní břemeno zde nesl výhradně daňový subjekt, který měl prokázat, že veškeré výrobky, na něž uplatnil sníženou sazbu DPH, byly zdravotnickými prostředky, a to právě písemným prohlášením výrobce o shodě. Pokud takové prohlášení existuje, bylo v možnostech daňového subjektu sije od výrobce opatřit. Pokud takové prohlášení neexistuje, nelzeje procesem dokazování nahradit jinými důkazními prostředky. Neexistuje-li prohlášení o shodě, nelze vůbec uvažovat o tom, že by se mohlojednat o zdravotnický prostředek, a to ani pro daňové účely. Správce daně nejen že není oprávněn provádět takto zaměřené dokazování (tj. nahrazovat posouzení shody), ale takové dokazování nelze, s ohledem na právní úpravu, provádět až následně, tedy náhradou za proces posuzování shody výrobcem před uvedením výrobku na trh. Stěžovatel tedy konstatuje, že písemné prohlášení výrobce o shodě nelze nahradit provedením jiných důkazních prostředků a protoje nesprávný i názor soudu, že měl správce daně provádět další dokazování namísto stanovení daně podle pomůcek.
Druhou námitkou stěžovateleje nepřezkoumatelnost rozsudků, kdy krajský soud na stranějedné zrušil rozhodnutí stěžovatele a věci mu vrátil k dalšímu řízení, na straně druhé však v odůvodněních konstatoval, že měl stěžovatel zjistit v postupu prvostupňového správce daně nedostatky, z kterých měl vyvodit procesní důsledky spočívající ve zrušení odvoláními napadených rozhodnutí. Tyto závěry považuje stěžovatel za zmatečné a nesrozumitelné. Jak vyplývá z konstantní judikatury, zrušením rozhodnutí správce daně v odvolacím řízeníje založena překážka věci rozhodnuté, tzn., v řízení nelze dále pokračovat. Rozsudky jsou tak nepřezkoumatelné z důvodu nesrozumitelnosti, neboť stěžovateli přikazujíjednak provést další dokazování, na straně druhé však konstatují, že rozhodnutí správce daně měla být zrušena. S ohledem na tyto rozporné závěryje stěžovatel fakticky nemůže splnit.
Žalobce ve svých vyjádřeních k podaným kasačním stížnostem uvádí, že považuje rozhodnutí krajského soudu za zcela souladná s právními předpisy i judikaturou Nejvyššího správního soudu; odůvodnění rozsudkůje logické a srozumitelné. Proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnosti jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozsudky v rozsahu podaných kasačních stížností (§ 109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v nich uvedených (§ 109 odst. 4, věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízeníjednání za podmínek vyplývajících z ustanovení § 109 odst. 2, věty první s. ř. s.
Kasační stížnosti nejsoudůvodné.
Nejprveje třeba zmínit, že prvnímu z procesních návrhů spojených s kasační stížností Nejvyšší správní soud vyhověl, když usnesením ze dne 4. 1. 2012, č. j. 2 Afs 81/2011 - 134, řízení ojednotlivých kasačních stížnostech spojil s tím, že společné řízení bude nadále vedeno pod sp. zn. 2 Afs 81/2011. Pokud jde o druhý procesní návrh, kterým se stěžovatel domáhal přiznání odkladného účinku kasačním stížnostem, o něm samostatně rozhodováno nebylo, neboť ve věci saméje rozhodováno bez prodlení.
Z uplatněných kasačních námitekje nutné posoudit nejprve námitku nepřezkoumatelnosti napadených rozsudků, neboť pouze přezkoumatelné rozhodnutíje zpravidla způsobilé být předmětem hodnocení z hlediska tvrzených nezákonností a vad řízení (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2009, č. j. 2 Azs 47/2009 – 71; všechna citovaná rozhodnutí zdejšího soudu jsoudostupná z www.nssoud.cz). Stěžovatel spatřuje nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu vjeho nesrozumitelnosti. Za rozhodnutí trpící tímto deficitemje konstantní judikaturou zdejšího soudu považováno „takové rozhodnutí soudu, zjehož výroku nelze zjistit, jak vlastně soud ve věci rozhodl, tj. zda žalobu zamítl, odmítl nebo jí vyhověl, případnějehož výrokje vnitřně rozporný. Pod tento pojem spadají i případy, kdy nelze rozeznat, coje výrok a co odůvodnění, kdo jsou účastníci řízení a kdo byl rozhodnutím zavázán“ (rozsudek ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, publikovaný pod č. 133/2004 Sb. NSS). Stěžovatel tvrdí, že si soud protiřečí, ukládá-li mu najedné straně povinnost doplnit skutková zjištění, na straně druhé ale konstatuje, že měl stěžovatel tyto nedostatky v postupu prvostupňového správce daně zjistit, reagovat na ně ajeho rozhodnutí zrušit. Je pravdou, že z judikatury Nejvyššího správního soudu (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 14. 4. 2009, č. j. 8 Afs 76/2007 – 48) skutečně vyplývá, že zrušením prvostupňového rozhodnutí v odvolacím řízení by odvolací orgán založil překážku věci rozhodnuté a v řízení by dále nebylo možné pokračovat. Nelze taktéž popřít, že krajský soud skutečně konstatoval, že pro zásadní procesní nedostatky (absence řádně vedeného dokazování, nevypořádání důkazních prostředků předložených žalobcem, neujasněná existence podmínek přechodu na daňové pomůcky) měl stěžovatel prvostupňové dodatečné platební výměry zrušit. Stricto sensu zde tedy skutečně stěžovatelem namítaný rozpor existuje, Nejvyšší správní soudjej však nepovažuje za natolik závažný, aby mohl vyvolat důsledky tvrzené stěžovatelem (nesrozumitelnost rozhodnutí). Správní orgán (stěžovatel)je v dalším řízení vázán právním názorem soudu, vysloveným v odůvodnění zrušujícího rozsudku (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). Právním názoremje ovšem (vzdor praxi, která tento pojem často vykládá nepřípustně extenzivně) názor na výklad hmotného či procesního práva. Jakékoli pokyny, jakoje označení důkazů, které by měly být provedeny, či uvedení dalšího procesního postupu apod., obvykle ze své podstaty překračují vyslovení právního názoru, coby interpretaci práva v kontextu konkrétní posuzované věci, a nemohou tak mít jinou povahu, nežjen jako nezávazná doporučení. Soud má jistě právo například naznačit, jaké důkazy by pro zjištění skutkového stavu věci považoval za vhodné; dosáhne-li však správní orgán požadovaného cíle jiným způsobem (provedením jiných důkazů), nepůjde jistě o nerespektování právního názoru soudu, s důsledky s tím spojenými. V nyní posuzované věci krajský soud svůj právní názor jasně vyslovil, a to jak v otázce právní povahy prohlášení o shodě ajeho významu v procesu dokazování, tak i v otázce nedodržení požadavků procesního předpisu v rámci předchozího řízení. Pouze touto částí rozsudkuje stěžovatel v dalším řízení obligatorně vázán. Pokud další úvahy a názory soudu, překračující závaznou interpretaci práva, vykazují určitý rozpor (o čemž v posuzovaném případě není sporu), může mít tento deficit jistě pro správní orgán do jisté míry matoucí vliv, z povahy věcijej však nezavazuje a nemůže tedy vyvolat natolik fatální důsledek, jakoje nepřezkoumatelnost rozhodnutí projeho nesrozumitelnost. Kasační soudje ostatně oprávněn korigovat právní názor krajského soudu, pokudjeho odůvodnění jinak v podstatné míře obstojí (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 4. 2009, č. j. 8 Afs 15/2007 - 75) - tím spíše pak může korigovat i ty části odůvodnění, které nejsou pro správní orgán obligatorně závazné. V tomto směru lze tedy konstatovat, že názor krajského soudu, že nedostatky při zjišťování skutkového stavu věci měly být stěžovatelem odstraněny prostřednictvím odklizení prvostupňových rozhodnutí,je nesprávný, neboť vytčené nedostatky musí být vyřízeny na úrovni odvolacího řízení.
Vzhledem k tomu, že zdejší soud shledal napadené rozsudky přezkoumatelnými, mohl přistoupit k posouzení správnosti právního názoru vysloveného krajským soudem.
Ze spisového materiálu plyne, že žalobce uplatnil sníženou sazbu DPH na jím prodávané výrobky dle ust. § 47 odst. 1 až 3 zákona o DPH, s odkazem na přílohu č. 1,jež ji umožňuje použít, mimo jiné, u zdravotnických prostředků. Přiznání daně s uplatněním snížené sazby vyvolalo pochybnosti u správce daně, který požadoval prokázání pravdivosti této deklarace, tedy toho, že se skutečnějednalo o zboží zařaditelné pod definici zdravotnického prostředku. Správce daně po uskutečněné daňové kontrole neshledal důkazní prostředky poskytnuté mu žalobcem za dostatečné, neboť žalobce nedoložil projednotlivé produkty též prohlášení o shodě. Dle správce daně bylo právě toto prohlášení zásadním, ne-lijediným, důkazem, na základě kterého bylo možné ověřit, zda se o zdravotnické prostředky skutečnějednalo. Proto, v důsledku absence prohlášení o shodě u deklarovaného zboží, přistoupil k vyměření daně podle pomůcek.
Jádrem celé věci, jak plyne i z kasačních námitek,je posouzení charakteru písemného prohlášení o shodě ajeho relevance pro posouzení otázky, zda lze určitý výrobek považovat za zdravotnický prostředek či nikoliv; důležitéje posoudit, zda lze zdravotnický prostředek takto klasifikovat i na základě jiných skutečností. Právě určení povahy prohlášení o shoděje zásadní pro posouzení oprávněnosti postupu správce daně, který v důsledkujeho absence přistoupil k vyměření daně podle pomůcek.
Pro zodpovězení této zásadní otázkyje nutné nejprve ozřejmit, co se chápe pod pojmem zdravotnický prostředek, co přesně vyjadřuje správcem daně vyžadované prohlášení o shodě a co znamená, nese-li výrobek označení CE (Communité Européen).
Co se rozumí zdravotnickým prostředkem lze vyčíst z definice tohoto pojmu v § 2 zákona o zdravotnických prostředcích, kterýjej v rozhodné době definoval v odst. 1 jako nástroj, přístroj, pomůcku, zařízení, materiál nebo jiný předmět anebo výrobek používaný samostatně nebo v kombinaci, včetně potřebného programového vybavení, kterýje výrobcem nebo dovozcem určen pro použití u člověka pro účely stanovené pod písm. a) – d), a který nedosahuje své hlavní zamýšlené funkce v lidském organismu nebo najeho povrchu farmakologickým nebo imunologickým účinkem nebo ovlivněním metabolismu,jehož funkce však může být takovými účinky podpořena; jsou za něj považovány rovněž další výrobky specifikované v odst. 2 citovaného ustanovení a příslušenství takovýchto výrobků,ježje určeno výrobcem specificky k použití společně se zdravotnickým prostředkem tak, aby umožnilyjeho použití v souladu s určeným účelem (odst. 3).
Procesem posuzování shody se obecně (viz § 12 a násl. zákona č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky, ve znění účinném pro projednávanou věc, dálejen „zákon o technických požadavcích na výrobky“) rozumí postup, jímž se zjišťuje, zda výrobek splňuje technické a bezpečnostní podmínky předepsané příslušnými evropskými směrnicemi (provedenými v příslušných nařízeních vlády ČR).
Prohlášení o shoděje dokument, ve kterém výrobce nebojeho zplnomocněný zástupce v rámci Evropského hospodářského prostoru (EEA) prohlašuje, že výrobek splňuje všechny základní požadavky právních předpisů platných pro konkrétní výrobek.
Označení CE, umístěné na výrobku,je prohlášením odpovědné osoby (výrobce), že výrobek splňuje veškeré náležitosti základních požadavků všech právních předpisů, které se na daný výrobek vztahují, a též prohlášením, že byly provedeny veškeré postupy posuzování shody dle platné legislativy (§ 13 odst. 3 zákona o technických požadavcích na výrobky).
Již zmiňovaný zákon o technických požadavcích na výrobky (který dopadá i na zdravotnické prostředky, coby výrobky, které by mohly ve zvýšené míře ohrozit zdraví osob),je v oblasti zdravotnických prostředků konkretizován nařízením vlády č. 336/2004 Sb., které v § 4 stanoví, že na trh, případně do provozu, může být stanovený výrobek (mezi které řadí též zdravotnické prostředky) uveden, pouze splňuje-li technické požadavky stanovené právními předpisy, byla u něho stanoveným způsobem posouzena shodajeho vlastností s těmito základními požadavky a výsledkem posouzení bylo zjištění, že zdravotnický prostředek základním požadavkům vyhovuje,je dále opatřen, s výjimkou zakázkového zdravotnického prostředku a zdravotnického prostředku určeného ke klinickým zkouškám, označením CE, výrobce (zplnomocněný zástupce) o tom vydal písemné prohlášení o shodě a byly k němu přiloženy informace ojeho použití (návod v českém jazyce).
Technické požadavky,jejichž splněníje předpokladem minimální dostatečné bezpečnosti výrobku za předpokladujeho obvyklého a rozumně předvídatelného užití, jsoudefinovány ve směrnicích vztahujících se k dané oblasti výrobků a mají být implementovány do vnitrostátních předpisů členských států EU, zejména cestou nařízení vlády. Jde o výraz takzvaného „Nového přístupu“, který v EU zavedl sjednocování požadavků projednotlivé druhy výrobků, a téžjednotného systému posuzování shody (tzv. „Globálního přístupu“). Z publikace Evropské komise „Guide to the implementation of directives based on the New Approach and the Global Approach“ (dostupné z www.ec.europa.eu), vydané k ozřejmění těchto přístupů, se podává, že „nový přístup směrnic nepředpokládá, že by měl distributor převzít povinnosti výrobce. Proto na něm nemůže být požadováno ani, aby udělal a poskytl kopii prohlášení o shodě nebo technické dokumentace. Má ale povinnost prokázat národnímu dozorčímu orgánu (v ČR Státní ústav pro kontrolu léčiv), že pracoval s náležitou péčí a zajistil, že výrobce, nebojeho zplnomocněný zástupce v EU nebo jiná osoba, která mu výrobek poskytla, provedla všechna nutná opatření vyžadovaná příslušnými směrnicemi. Distributor musí být dále schopen identifikovat výrobce,jeho zplnomocněného zástupce v EU, dovozce nebo jinou osobu, která mu výrobek poskytla, aby byli nápomocni dozorčímu orgánu vjeho úsilí získat prohlášení o shodě a nezbytné části technické dokumentace.“
Před vstupem České republiky do EU, bylo při zavádění této nové koncepce posuzování bezpečnosti všech výrobků, prohlášení o shodě hlavním dokumentem, který prokazoval shodu výrobku s požadavky, kterým měl vyhovovat. Až v roce 2000 bylo nařízením vlády č. 291/2000 Sb., kterým se stanoví grafická podoba označení CE, zavedeno (s účinností k 2. 7. 2001) označení CE. Stalo se tak v souvislosti s přistoupením k Protokolu k Evropské dohodě zakládající přidružení mezi Českou republikou najedné straně a Evropskými společenstvími ajejich členskými státy na straně druhé, o posuzování shody a akceptaci průmyslových výrobků (PECA), zveřejněným pod č. 56/2001 Sb. m. s., dle kterého bylo, počínaje dnem 1. 7. 2001, možno prokazovat shodu některých výrobků tímto označením – tedy tím, že výrobek nesl evropskou značku shody CE. Protože ale zdravotnické prostředky nebyly zahrnuty do protokolu PECA, platilo až do doby přistoupení ČR k EU (vjehož důsledku došlo k uvolnění volného pohybu zboží v ČR i na další kategorie), žejediným platným průkazem shody bylo buď prohlášení o shodě, nebo české označení shody (CCZ). Vstupem ČR do EU, dne 1. 5. 2004, protokol PECA pozbyl účinnosti a svoboda volného pohybu zboží se začala uplatňovat obecně, tedy i na zdravotnické prostředky. Podrobnosti posuzování shody a označování výrobků od této doby stanovuje i pro ČR vždy příslušná směrnice EU pro konkrétní typ výrobků; pro zdravotnické prostředky toje směrnice Rady 93/42/ES, v ČR provedená již zmiňovaným nařízením vlády č. 336/2004 Sb. V Evropské unii se již od samého počátku prosazoval názor, že prohlášení o shoděje fakticky spíšejen interním dokumentem výrobce (viz čl. 11 bod 5 směrnice) a průkazem shody navenek - tedy vůči subjektům, které se s ním mohou setkat pojeho uvedení na trh [čl. 1 bod 2 písm. h) směrnice] -je evropské označení shody CE, které nese každý shodný výrobek. Z pohledu práva EU tady platí, že k legálnímu uvedení výrobku na komunitární trh postačujejeho řádné označení evropským označením shody CE.
Označení CE na výrobku tedy osvědčuje, že výrobek splňuje technické požadavky stanovené ve všech předpisech, které se na něj vztahují a které toto označení stanovují, a že byl při posouzení shody dodržen stanovený postup (§ 13 odst. 3 zákona o technických požadavcích na výrobky). Jde-li o zdravotnický prostředek, ten musí být (vyjma prostředků zakázkových a určených pro klinické zkoušky) před uvedením na trh nebo do provozu obligatorně označen značkou CE (čl. 17 Směrnice Rady 93/42/ES, § 5 odst. 1 nařízení vlády č. 336/2004 Sb.). Značka musí být umístěna viditelně, čitelně a nesmazatelně na tomto prostředku nebojeho sterilním obalu,je-li to proveditelné a vhodné, a dále v návodu na použití; pokudje to možné, musí být označení CE i na obalu zdravotnického prostředku, ve kterém se prodává (§ 5 odst. 3 nařízení vlády č. 336/2004 Sb.). Označení CE,je tedy dostatečným průkazem shody vlastností příslušného zdravotnického prostředku s požadavky Směrnice Rady 93/42/ES (srov.její čl. 4 bod 1.), zákona o zdravotnických prostředcích, i nařízení vlády č. 336/2004 Sb.
Pokud jde o stěžovatelem požadované prohlášení o shodě, z právních předpisů týkajících se zdravotnických prostředků plyne povinnost výrobce před uvedením takového prostředku na trh toto prohlášení vydat [§ 3 písm. f) zákona o zdravotnických prostředcích, § 4 odst. 3 písm. a) prováděcího nařízení]. Z ustanovení žádného právního předpisu (českého ani evropského), které se vztahuje na zdravotnické prostředky, nelze ale dovodit povinnost výrobce nebo distributora toto prohlášení v kopii přikládat k výrobku projeho distribuci, jak to požaduje stěžovatel. Zákon o technických požadavcích na výrobky ve svém § 13 odst. 2 sice uvádí, že nařízení vlády může tuto povinnost stanovit, nicméně pro zdravotnické prostředky platné nařízení č. 336/2004 Sb. stanovuje pouze povinnost výrobce prohlášení o shodě vydat a po dobu 5 let po uvedení posledního výrobku na trhje uchovávat pro potřebu příslušných orgánů státní správy (příloha č. 1, bod 6.1.1.), nikoli již povinnost, aby bylo prohlášení o shodě ke zdravotnickému prostředku přiloženo.
Porovnáním prohlášení o shodě a označení CE na výrobku lze dojít k závěru, že mají stejný obsah. Označení CE aleje, na rozdíl od prohlášení o shodě, obligatorní součástí každého konkrétního výrobku a doprovázíjej odjeho uvedení na trh (do provozu) až po užívání konečným uživatelem. Prohlášení o shoděje naopak pouze interním dokumentem výrobce, kterýje povinenje vydat a uchovávat pro potřeby dozorčích orgánů v případě nejasností; po vstupu ČR do EU a harmonizaci předpisů o povinném označování zdravotnických výrobků před uvedením na trh nebo do provozu označením CE, ztratilo tedy prohlášení o shodě svou obligatorní povahu při osvědčování toho, zda zboží splňuje požadavky právních předpisů.
Nelze tak souhlasit s názorem stěžovatele, že prohlášení o shoděje faktickyjediným důkazem pro to, aby vůbec mohl být určitý konkrétní výrobek považován, prodáván a tedy i deklarován coby zdravotnický prostředek. Za podstatný důkaz, ovšem nikoli nutně prokazující charakteristiku zdravotnického prostředku, lze naopak považovat označení CE na výrobku,jeho obalu, či v návodu, poněvadž jím musí být každý zdravotnický výrobek obligatorně (mimo výše uvedené zákonné výjimky) označen. Nelze ovšem přehlédnout, že ani označení CE nelze chápat jako pojmový znak zdravotnického prostředku. Již bylo uvedeno, co se rozumí zdravotnickým prostředkem,je uvedeno v § 2 zákona o zdravotnických prostředcích; ani prohlášení o shodě, ani označení CE není součástí této legální definice. Zákon i prováděcí nařízení navíc také počítají i se zdravotnickými prostředky, které toto označení nenesou (zakázkové zdravotnické prostředky, či zdravotnické prostředky pro klinické zkoušky), ale které nepochybně pod definici zdravotnického prostředku zařadit lze [§ 4 odst. 3 písm. a) nařízení]; stanoví-li nařízení v § 6 postup pro případ, kdy ke zdravotnickému prostředku bylo označení CE připojeno neoprávněně, i to podporuje závěr, že toto označení (stejně jako prohlášení o shodě) neníjeho pojmovým znakem. Nelze proto tvrdit, že není možné prokázat zařazení určitého výrobku do kategorie zdravotnického prostředku jinak než prohlášením o tom, že splňuje základní technické požadavky, neboje označen symbolem CE, který deklaruje totéž. Zákonná úprava při definici zdravotnického prostředku operuje mimo jiné s účelem použití, pro který byl stanovený výrobek určen. Právě účel použití prostředku lze chápat jako pojmový a distinktivní znak zdravotnického prostředku, který musí být dle zákonné úpravy uveden nejen v prohlášení o shodě, nýbrž též v návodu najeho použití (§ 4 odst. 2 věta druhá zákona o zdravotnických prostředcích), aje-li to možné, též na označení výrobku a v reklamních materiálech. Z výše uvedeného lze souhlasit s krajským soudem v tom, že smysl prohlášení o shodě tkví pouze ve formálním deklarování určitých skutečností (charakteristik) výrobku; jde tedy pouze o formální prohlášení výrobce o tom, že výrobek má určité vlastnosti.
Nelze tedy akceptovat postup správce daně, který veškeré dokazování omezil pouze na zjištění existence prohlášení o shodě projednotlivé výrobky, u nichž žalobce uplatnil nižší sazbu DPH. Názor stěžovatele, že v případě nedoložení prohlášení o shodě k prokázání uplatnění snížené sazby daně, již nezbylo, než přistoupit k vyměření daně podle pomůcek, nemůže, s ohledem na výše uvedené, obstát. Správce daně měl naopak postupovat v úzké součinnosti s daňovým subjektem a u výrobků, u kterých mu vznikly pochybnosti ojejich správném zařazení, měl vést řádné dokazování. Pouze u těch výrobků, u kterých by se ani po řádně provedeném dokazování nepodařilo prokázat oprávněnost zařazení do snížené sazby DPH, by bylo možné daň doměřit dle vyšší sazby. Ke stanovení daňové povinnosti využitím pomůcek lze přistoupit až poté, co selže možnost stanovit daň dokazováním, kterému dává daňový řád přednost. Dle zákonné dikce § 31 odst. 5 daňového řádu tak lze učinit pouze, nesplní-li daňový subjekt při dokazování jím uváděných skutečností některou ze svých zákonných povinností, takže zde není možno stanovit daňovou povinnost dokazováním. Tyto podmínky musí být naplněny současně. Z výše uvedeného plyne, že tento náhradní institut může být využit v případech, kdy naprosto selže spolupráce s daňovým subjektem, případně, kdy dokazování sporných skutečností není objektivně možné (např. ztráta účetnictví). Mezi účastníky však není sporu o tom, že žalobce správci daně předložil cca 30 kg listin a katalog výrobků, kterýje dostupný i najeho webových stránkách, nicméně správce daně se těmito důkazy vůbec nezabýval. Ani zpráva o výsledcích daňové kontroly ani rozhodnutí žalovaného na žádném místě nezmiňují, že by žalobce jakkoli hodnotil důkazy žalobcem předložené, i kdyžje měl k dispozici. Zdejší soud již v minulosti judikoval, že „[z]e zprávy o daňové kontrole (§ 16 odst. 8 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků) musí být zřejmé, jaké důkazní prostředky byly v řízení předloženy, jak byly hodnoceny, popřípadě zda a proč považoval správce danějejich množství za nedostatečné“ (rozsudek č. j. 1 Afs 55/2005 - 92, publikovaný pod č. 939/2006 Sb. NSS). Zdejší soud tak sdílí názor krajského soudu, že daňové orgány pochybily, neboť vůbec nezohlednily tvrzení a doklady předložené žalobcem, ani neozřejmily, které z předložených dokladů neprokazovaly správnost žalobcem deklarované snížené sazby DPH. Jestliže měl správce daně skutečně k dispozici velký objem listin předložených žalobcem, spolu s katalogem veškerého zboží žalobcem prodávaného, není zřejmé, zda vyloučil každoujednotlivou položku (což by byljediný přijatelný způsob), ani proč který ten důkaz neobstál. Správce daně přecenil hodnotu prohlášení o shodě jako zásadního důkazu a přijeho absenci nehodnotil důkazy jiné a daň doměřil podle pomůcek. Tento postup nelze v důsledku výše uvedeného aprobovat.
Uvádí-li dále stěžovatel, že předmětem dokazování v daňovém řízení nemůže být samotný proces posuzování shody, za nějž nese odpovědnost výrobce a který se musí „odehrát“ještě před zahájením distribuce takového výrobku, tedy že správce daně není kompetentní nahrazovat proces posuzování shody výrobku s požadavky právních předpisů, nelze než tomuto názoru přisvědčit. Existuje ovšem diametrální rozdíl mezi prováděním dokazování za účelem ověření, zda lze považovat určitý výrobek za zdravotnický prostředek (například posouzením označení CE, v kontextu účelu použití výrobku uvedeného v návodu na použití) a procesem posuzování shody, kde sejedná o posuzování technických vlastností výrobku (zda jsou v souladu se základními požadavky speciálních právních předpisů), ke kterému docházíještě před uvedením výrobku na trh, před vydáním prohlášení o shodě a předjeho označením symboly CE. Tyto dva procesy nelze žádným způsobem zaměňovat, neboťjejich povaha i účel jsou zcela rozdílné, a neexistuje žádný důvod, pro který by měl proces posuzování shody probíhat v řízení před daňovými orgány. Správce daněje oprávněn v případě pochybností dokazováním zjistit, zda se o zdravotnický prostředekjedná nebo nikoliv,jeho kompetencí nicméně není zjišťovat, zda výrobce (který není daňově kontrolovaným subjektem) splnil veškeré povinnosti, kteréjej dle právní úpravy stíhají.
Lze v této souvislostijen znovu zopakovat, že zákon o zdravotnických prostředcích prohlášení o shodě za pojmový znak zdravotnického prostředku nepovažuje a žádný právní předpis neukládá výrobci zdravotnického prostředku povinnost k němu toto prohlášení přikládat. Pokudjej tedy distributor pro potřeby daňového dokazování nedoloží, ale předloží jiné důkazní prostředky k prokázání toho, že se o zdravotnický výrobekjedná,je správce daně povinen provést dokazování a odůvodnit, proč má za prokázané, že výrobek (ne)spadá pod definici zdravotnického prostředku. Rozhodující přitom neníjen samotné označení CE (to presumuje, že byly dodrženy veškeré technické postupy), ale zejména posouzení účelu použití takového výrobku (nikoli posouzení shody s technickými požadavky); toje ostatně v případě zdravotnických prostředků, které se označením CE neopatřují (například zakázkové zdravotnické prostředky - § 4 odst. 5 in fine nařízení vlády 336/2004 Sb.) praktickyjediným distinktivním znakem projejich odlišení od výrobků (prostředků) jiné kategorie – sám zákon o zdravotnických prostředcích dává do popředí právě účel použití těchto výrobků.
S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti lze tedy uzavřít, že Nejvyšší správní soud souhlasí s názorem krajského soudu, že daňové orgány pochybily, pokud daňovou povinnost vyměřily náhradním způsobem (podle pomůcek), bez toho, aby se pokusily provést řádné dokazování stran daňově relevantních skutečností, o nichž měly pochybnosti. Předcházející daňové řízení tak bylo zatíženo těžkou procesní vadou, vjejímž důsledku krajský soud zcela správnějednotlivá rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Je tedy zřejmé, že kasační stížnost není důvodná a Nejvyššímu správnímu soudu tak nezbylo, než ji rozsudkem zamítnout (§ 110 odst. 1 in fine s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobce měl naopak ve věci plný úspěch, a proto mu soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s § 120 s. ř. s., přiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil vůči žalovanému. Výše nákladů řízeníje představována náhradou nákladů zastoupení žalobce – ta by měla být, formálně vzato, vypočtena v rozsahu 17 úkonů právní služby, a to za celkem 17 vyjádření ke kasačním stížnostem. Jelikož však jsou všechna vyjádření žalobce zcela identická (to odpovídá prakticky identickým předmětůmjednotlivých správních i následně soudních řízení), využil Nejvyšší správní soud svého oprávnění daného mu ustanovením § 60 odst. 7 s. ř. s., dle kterého jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, může soud výjimečně rozhodnout, že se náhrada nákladů účastníkům nebo státu zcela nebo zčásti nepřizná, a odměnu za zastupování žalobce snížil. Za důvod zvláštního zřetele hodný považuje právě již zmiňovaný identický obsahjednotlivých podání, jimiž žalobce, prostřednictvím svého zástupce, reagoval na podané kasační stížnosti. Za zcela odpovídající odměnu zástupce žalobce tak Nejvyšší správní soud považuje odměnu zajeden úkon právní služby, spolu s náhradou hotových nákladů zástupce; to vše zvýšené o částku odpovídající dani, kterouje zástupce žalobce povinen z odměny za zastupování a z náhrady hotových výdajů odvést podle zákona o DPH. Náhrada nákladů řízení za právní zastoupení tak činí celkem částku ve výši 2880 Kč (2100 Kč za úkon právní služby, 300 Kč náhrada hotových výdajů, 480 Kč DPH); to vše dle příslušných ustanovení vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, v platném znění [§ 7, § 9 odst. 3 písm. f), § 11 odst. 1 písm. d) a § 13 odst. 3] a zákona o DPH (§ 37 odst. 1, § 47 odst. 3). Za převzetí a přípravu zastoupení nebyla náhrada nákladů přiznána, neboť žalobce byl týmž advokátem zastoupen i v řízení o žalobách před krajským soudem.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. února 2012
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu |
555034 | 29 Af 72/2011-49
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
***** ROZSUDEK *****
****** JMÉNEM REPUBLIKY ******
Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Zuzany Bystřické a soudců Mgr. Petra Pospíšila a JUDr. Evy Lukotkové v právní věci žalobce K. N., zast. JUDr. Františkem Novosadem, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Smetanova 1101, proti žalovanému Odvolacímu finančnímu ředitelství, se sídlem v Brně, Masarykova 31, o žalobě proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 27.5.2011, č.j. 6571/11-1400-701836,
takto:
i. Žaloba se zamítá.
ii. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.
iii. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.
Odůvodnění:
V souvislosti s nabytím účinnosti zákona č. 456/2011 Sb., o finanční správě České republiky, došlo k 1.1.2013 k reorganizaci daňové správy. Zanikl dosavadní žalovaný – Finanční ředitelství v Brně a místo něj byl zřízeno Odvolací finanční ředitelství s působností na celém území České republiky, které bude ve věci dále vystupovat místo původního žalovaného. Výraz „žalovaný“ označuje v tomto rozsudku jak původní, tak nástupnický orgán finanční správy, záleží na kontextu dané věty.
I. Vymezení věci
[1] Včas podanou žalobou se žalobce domáhal zrušení shora označeného rozhodnutí, jímž žalovaný zamítl žalobcovo odvolání a potvrdil rozhodnutí - platební výměr č.j. 11637/11/300960703278 - vydaný dne 14.3.2011 Finančním úřadem v Mikulově, , kterým byla žalobci vyměřena daň z převodu nemovitostí ve výši 25 833 Kč.
[2] Dne 2.7.2010 došlo k uzavření kupní smlouvy mezi žalobcem jako prodávajícím a Templářskými sklepy Čejkovice, vinařským družstvem, jako kupujícím o prodeji pozemku p.č. 3661/6 - vinici o výměře 7 770 m2 v obci a katastrálním území Mikulov na Moravě s kupní cenou 110 000 Kč. Na předmětný pozemek byl vypracován znalecký posudek č. 1715-63/2010 znalcem Ing. O. D., který zjistil cenu ve výši 121 830 Kč. Žalobce podal dne 21.10.2010 přiznání k dani z převodu nemovitosti. Daň ve výši 3 657 Kč byla vypočtena z ceny zjištěné uvedeným znaleckým posudkem. Následně byla žalobci Finančním úřadem v Mikulově výše uvedeným platebním výměrem uložena povinnost zaplatit daň ve výši 25 833 Kč, neboť FÚ Mikulov zjistil cenu předmětného pozemku ve výši 861 100 Kč. Vyšší cena byla stanovena proto, že znalecký posudek, ze kterého vycházel žalobce, neobsahoval ocenění trvalých porostů.
[3] Proti platebnímu výměru podal žalobce odvolání, neboť má zato, že vyměřená daň ve výši 25 833 Kč byla nesprávně vypočtena, neboť do znaleckého posudku bylo zahrnuto i ocenění konstrukce vinice. Konstrukce nemůže být zahrnuta do znaleckého posudku, neboť se nejedná o trvalé porosty. Nebyla předmětem kupní smlouvy,jejím majitelemje společnost JZD Slušovice s.r.o., která měla konstrukci zahrnutou i ve svém účetnictví, a prodala ji Templářským sklepům Čejkovice, vinařskému družstvu, samostatnou kupní smlouvou. Rovněž sazenice vinné révy byly ve vlastnictví JZD Slušovice, byly součástíjejich účetnictví, předmětemjejich daně, a rovněž tyto byly prodány Templářským sklepům Čejkovice kupní smlouvou ze dne 2.7.2010.
II. Obsah napadeného rozhodnutí
[4] V rozhodnutí o odvolání žalovaný nejprve shrnul skutkový stav. Konstatoval, žejelikož ve znaleckém posudku přiloženém k daňovému přiznání nebyly oceněny trvalé porosty nacházející se na předmětném pozemku, byl poplatník správcem daně vyzván výzvou ze dne 10.11.2010 k předložení znaleckého posudku, v němž bude oceněn pozemek včetně trvalých porostů a rovněž k předložení úředně ověřené kopie kupní smlouvy. Ocenění porostu předloženo nebylo. Výzva byla žalobci doručena dne 30.11.2011 do datové schránky. Správce daně seznámil žalobce s dosavadním výsledkem postupu k odstranění pochybností. Protože ten nepodal návrh na pokračování v dokazování ani na provedení dalších důkazů, pokračoval správce daně v daňovém řízení podle dokladů, které si opatřil bez součinnosti s poplatníkem. Jednalo se o registr vinic, výpis z katastru nemovitostí. Vypracoval posudek o ceně č. 6/10/574, podle kterého výsledná cena pozemku činila 861 010 Kč. Pozemek byl oceněn se všemi součástmi a příslušenstvím. Následně došlo platebním výměrem č.j. 11637/11/300960703278 ze dne dne 14.3.2011 k vyměření daně z převodu předmětné nemovitosti ve výši 25 833 Kč.
[5] Proti tomuto platebnímu výměru podal žalobce včas odvolání. Tvrdil, že neobdržel výzvu k odstranění pochybností o znaleckém posudku. Hodnota zjištěná nově znaleckým posudkemje neadekvátní, původní znalecký posudek byl vypracován správně, kupní smlouvou byl koupen pouze pozemek bez konstrukce vinohradu a sazenic vinné révy, neboť tyto byly ve vlastnictví JZD Slušovice s.r.o.
[6] Žalovaný uvedl, že výzva k odstranění pochybností byla doručena žalobci do datové schránky 30.11.2010, o čemžje ve správním spise doklad. Pokud se týká ceny nemovitosti zjištěné novým znaleckým posudkem, při ocenění převáděného pozemku byla do výsledné ceny zahrnuta i vinice a konstrukce vinohradu, neboť při ocenění majetkuje nutno postupovat podle zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dálejen „zákon o oceňování majetku“) ajeho vyhlášek. Vinice, byť vysázená jinou osobou než vlastníkem pozemku,je součásti pozemku a jakojeho součástje převedena i oceněna. Vlastníkemje vlastník pozemku a nikoliv osoba, která vinici vysadila. Na toto nemá žádný vliv, že podle zákona o oceňování majetku jsou trvalé porosty oceňovány vždy samostatnou položkou a takto se rovněž promítnou v sestavení znaleckého posudku. Žalovaný poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.1.1990, 3 Cz 3/90, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 4/1992, ze kterého vyplývá, že trvalé porosty vysázené na pozemcích nemají povahu samostatných věcí a jsou ve smyslu ust. § 120 občanského zákoníku součástí pozemku jako věci hlavní. Proto nabude vlastnictví k nim okamžikem pevného spojení se zemí vždy vlastník věci hlavní, a to bez ohledu nato, kdo porosty na pozemku vysázel …
[7] K námitce žalobce, že v ČR neplatí pravidlo Superficies solo cedit, a že tedy od stavby a trvalých porostů může pozemek být oddělen, žalovaný konstatoval, že souhlasí s žalobcem, že podle § 120 odst. 2 o.z. stavba není součástí pozemku. Zároveň však upozornil na usnesení Nejvyššího soudu 22 Cdo 220/2008 ze dne 2.6.2009, mimo jiné citoval „… bude vždy třeba zvažovat, zda stavba může být samostatným předmětem práv a povinností, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem věci, zejména k tomu, zda podle zvyklostí v právním stykuje účelné, aby stavba jako samostatná věc byla předmětem právních vztahů …“. Konstatoval, že z uvedeného vyplývá, že konstrukce vinohradu, na niž poukazuje žalobce, nemůže být samostatným předmětem práv a povinností.
III. Shrnutí argumentů obsažených v žalobě
[8] Žalobce vyslovil názor, že platební výměr, jakož i rozhodnutí žalovaného, byly vydány na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Nikdo ze správních orgánů se nezabýval otázkou vlastnictví konstrukcí a sazenic, ani skutečností, že na základě kupní smlouvyje převod vlastnictví konstrukcí a sazenic předmětem daně společnosti JZD Slušovice. Nelze zdanit něco, co není v majetku daňového subjektu. Vyměřená daňje nesprávně vypočítána, a to proto, žejejí výpočet vyplývá z posudku, ve kterém bylo zahrnuto i ocenění konstrukce vinice, což není možno, neboť se nejedná o trvalé porosty. Konstrukce nebyla předmětem kupní smlouvy ani jí být nemohla, protože majitelem konstrukcí byla společnost JZD Slušovice s.r.o. Rovněž sazenice vinné révy byly ve vlastnictví JZD Slušovice s.r.o. Konstrukce vinice i sazenice vinné révy byly prodány samostatnou kupní smlouvou uzavřenou mezi JZD Slušovice s.r.o. jako vlastníkem a Templářskými sklepy Čejkovice, vinařským družstvem, která byla uzavřena dne 2.7.2010.
[9] Dále žalobce argumentoval tím, že ve vyjádření k žádosti o změnu pěstitele v registru vinic Ústředního kontrolního a zkušebního ústavu zemědělského Oblekoviceje jasně uvedeno, že žalobce, kterýje společným žadatelem o převod p.č. 3661/6 o výměře 7 700 m2 v registru vinic, není, a ani nebyl veden v registru vinic jako pěstitel na předmětném parcelním čísle. Dále žalobce uvedl, že tvrzení finančního úřadu, že konstrukce a sazenice musí být nedílnou součástí pozemku,je v rozporu se zákonem, neboť v ČR neplatí pravidlo Superficies solo cedit, tzn. že pozemek může být oddělen od stavby a trvalých porostů na daném pozemku. Žalobce navrhl, aby soud rozhodnutí žalovaného i správce daně zrušil.
IV. Vyjádření žalovaného k žalobě
[10] Žalovaný především uvedl, že podle § 119 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dálejen „občanský zákoník“), se věci dělí na movité a nemovité, podle odst. 2 uvedeného ustanoveníje pozemek věcí nemovitou. Podle § 120 odst. 1 občanského zákoníkuje součástí věci vše, co k ní podlejejí povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila. Žalovaný zdůraznil, že zákonná podmínka neoddělitelnosti neznamená fyzickou neoddělitelnost, alejen to, že v případě oddělení dojde ke znehodnocení věci. Znehodnocení věci následující po oddělení součásti může být funkční, cenové, příp. i estetické. Součást věci není způsobilým předmětem právních vztahů. Sdílí to, co se po právní stránce věci děje s věcí hlavní. Týká se to i konstrukce vinice, kteráje součástí věci hlavní – pozemku. Tato není způsobilá být předmětem právních vztahů. V případě oddělení konstrukce ztrácí význam, pro který byla určena. Má ho pouze ve spojení s věcí hlavní, tj. s pozemkem. Oddělením konstrukce vinice od pozemku, v tomto případě s šestiletou vinicí, by znehodnotilo hlavní věc, došlo by ke snížení ceny výnosu vinice apod.
[11] Konstrukci vinice nelze považovat za stavbu ve smyslu § 119 odst. 2 občanského zákoníku. Rozhodující pro určení, zda sejedná o stavbu spojenou se zemí pevným základem či o součást pozemku, nemůže být pouze hledisko, zda lze danou stavební konstrukci oddělit od země, ale zároveň zdaje naplněna první podmínka stanovená v § 120 odst. 1 občanského zákoníku, tedy, zda jde o součást pozemku, která k pozemku (jakožto k věci hlavní) podlejeho povahy náleží či nikoliv. Žalovaný v této souvislosti odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 24.5.1994, sp. zn. Pl. ÚS 16/93, publikovaný pod č. 131/1994 Sb., podle něhož „ustanovení § 120 odst. 2 občanského zákoníku, podle kterého stavba není součástí pozemku, nutno interpretovat v návaznosti na odst. 1, tudíž stavba není součástí pozemku tehdy,jestliže jde o stavbu, kteráje věcí nemovitou, nebojestliže jde o stavbu, kteráje věcí movitou a která není funkčně nebo fyzicky spojena s pozemkem a lze ji od něho oddělit aniž by došlo k znehodnocení pozemku“.
[12] Dále žalovaný zdůraznil, že pod pojmem nemovitost v zákoně č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, kde úplatný převod nebo přechod nemovitostije předmětem daně z převodu nemovitostí, se pro účely tohoto zákona rozumí nemovitost právě ve smyslu občanského práva, tzn. včetně součástí a příslušenství, které jsou s nemovitostí převáděny. Součástí věci hlavní – pozemku jsou i trvalé porosty včetně konstrukcí vinice. Pokudje pozemek osázen trvalými porosty, stávající se tyto porosty součástí pozemku, tedy součástí věci, k níž náleží. Jsoujeho nedílnou součástí. Musí s nimi sdílet nejen právní osud, ale i ocenění. Žalovaný dále poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu 3 Cz 3/90 ze dne 31.1.1990, ze kterého citoval již v napadeném rozhodnutí.
V. Posouzení věci Krajským soudem v Brně
[13] Soud v souladu s § 51 odst. 1 s.ř.s. bez nařízeníjednání, přezkoumal v mezích žalobních bodů napadené rozhodnutí žalovaného, jakož i předcházející rozhodnutí správce daně včetně řízení předcházejícíchjejich vydání, a shledal, že žaloba není důvodná.
[14] Žalobce namítal, že správní orgány rozhodly na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu, nezabývaly se otázkou vlastnictví konstrukcí a sazenic, ani tím, že na základě kupní smlouvyje vlastnictví konstrukcí a sazenic předmětem daně společnosti JZD Slušovice.
[15] Uvedenou námitku soud neshledává důvodnou. V předmětné věci bylo totiž postačující, že bylo zjištěno, že předmětný pozemekje pozemkem s trvalými porosty. Správce daně informoval žalobce, a to výzvou ze dne 10.11.2010, č.j. 35550/10/300960703278, dle § 43 zákona č. 337/1990 Sb., o správě daní a poplatků k předložení znaleckého posudku, v němž bude oceněn pozemek včetně trvalých porostů a k předložení kupní smlouvy. Protože žalobce neposkytl potřebnou součinnost, nechal správce daně vypracovat sám znalecký posudek, který ocenil předmětnou nemovitost včetně porostů. Žalovaný se pak v napadeném rozhodnutí vyjádřil tak, že vinice byť vysázená jinou osobou než vlastníkem pozemku,je součástí pozemku a jako součást pozemkuje i převedena i oceněna. Vlastníkem viniceje vlastník pozemku a nikoliv osoba, která vinici vysadila.
[16] Soud konstatuje, že správní orgány správně zjistily skutkový stav věci. Předmětem posouzeníje otázka, zda vinice (a rovněž konstrukce této vinice) měla být zahrnuta do ocenění předmětného pozemku, ze kterého se vycházelo při stanovení výše daně z převodu předmětného pozemku.
[17] Žalobce se v odvolání, rovněž i v žalobě, dovolával toho, že zásada „Superficies solo cedit“, podle které všechny stavby, které se nacházejí na pozemku a jsou pevně spojené se zemí, patří neoddělitelně k tomuto pozemku, na českém území neplatí. Byla zrušena v roce 1950, a to novým občanským zákoníkem, dosud platným. Dle současné právní úpravy tedy platí, že vlastník stavby může být odlišný od vlastníka pozemku, který pod ní leží.
[18] Soud nepopírá žalobcem uvedené skutečnosti. Tyto však nelze vztáhnout na předmětnou věc, a to ani ve vztahu k trvalému porostu – vinici, ani ve vztahu ke konstrukci této vinice.
[19] Součástí věcije v souladu s § 120 odst. 1 občanského zákoníku vše, co k ní podlejejí povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila.
[20] Z § 2 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnickým vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, vyplývá, že vlastník pozemkuje vždy vlastníkem trvalých porostů, na něm vzešlých,je tomu tak i v případě, že pozemky byly dány smluvně do užívání.
[21] Dle § 14 zákona č. 151/1990 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, vinná réva se považuje za trvalé porosty.
[22] Vzhledem k uvedenému soud konstatuje, že vysazené trvalé porosty jsou vlastnictvím vlastníky pozemku, bez ohledu na to, kdo porosty na své náklady vysadil. Správní orgány postupovaly správně, pokud vycházely z toho, že trvalý porost, v daném případě vinná réva,je součástí předmětného pozemku, a při stanovení daně z převodu pozemku ocenily rovněž tento trvalý porost. Soud konstatuje, že vlastnické právo k pozemku nelze platně převést bezjeho součástí.
[23] Podle § 16 odst. 1 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, věta druhá „ceny vinné a chmelové révy obsahují ceny zařízení vinic a chmelnic“. Soud uvádí, že rovněž podle § 3i zákona č. 252/1997 Sb., o zemědělství, odst. c) pro účely tohoto zákona se rozumí vinicí zemědělsky obhospodařená půda, kteráje souvisle osázena keři vinné révy a opatřena opěrným zařízením, které musí být nainstalováno nejpozději do dvou let od výstavby; …
[24] Podrobnosti týkající se oceňování vinné révy včetně zařízení vinic stanoví příloha č. 35 k vyhl.č. 3/2008 Sb. (oceňovací vyhláška), ze kteréjednoznačně vyplývá, že ceny vinné révy se stanoví včetně zařízení vinic. Zařízením vinic se míní opěrné konstrukce. Uvedená příloha stanoví přesná pravidla, jakým způsobem se na ceně vinice podílí opěrné konstrukce.
[25] Zařízení vinice včetně opěrných konstrukcíje tedy neoddělitelnou součástí vinné révy,je zahrnuto dojejího ocenění a správní orgány neměly jinou možnost, než vycházet při stanovení základu daně z převodu nemovitosti – pozemku rovněž z ceny trvalých porostů, tedy vinné révy a z ceny konstrukcí.
[26] Soud vycházel při posuzování věci z rozsudku zdejšího soudu ze dne 10. 1. 2008, č.j. 29Ca 115/2006-34, publikovaného ve sb. NSS pod č. 1490/2008, podle kterého „Správce daněje při rozhodování o věci vyměření daně z převodu nemovitostí povinen vymezit, coje předmětem této daně (§9 odst. 1 zákona č. . 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí). Jestliže dovodí, že došlo k převodu pouze součásti věci (§120 odst. 1 občanského zákoníku), není takový závěr o existenci předmětu daně z převodu nemovitosti vzhledem k platné právní úpravě obsažené v občanském zákoníku udržitelný. Podle §120 odst. 1 občanského zákoníku platí, že součást věci není samostatným předmětem občanskoprávního vztahu a sdílí s věcí hlavníjejí právní režim…“
[27] Soud uvádí, že mu v daném řízení nepřísluší přezkoumávat kupní smlouvu o převodu předmětné nemovitosti, a toto nebylo ani úkolem správních orgánů. Povinností správních orgánů nebylo ani řešit, zda vinná réva společně s konstrukcí byly předmětem daně a odpisů JZD Slušovice s.r.o., a zda tyto byly či nebyly prodány Templářským sklepům Čejkovice. Předmětem řízení byla totiž daňová povinnost žalobce, nikoliv JZD Slušovice s.r.o. Správní orgány měly v předmětném řízení povinnost řádně vymezit předmět daně, což učinily.
[28] Soud poznamenává, že otázka neplatnosti kupní smlouvy měla být řešena správními orgány v případě převodu vinné révy s opěrnými konstrukcemi, neboť sejednalo o převod součásti věci.
[29] Pro řízeníje bezpředmětné, zda žalobce byl nebo nebyl veden v registru vinic jako pěstitel na předmětných pozemcích. Dle § 3 odst. 1 písm. f) zákona č. 321/2004 Sb., o vinohradnictví a vinařství,je totiž pěstitelem osoba provozující vinohradnictví na vinici (nikoliv vlastník pozemku a vinné révy).
VI. Závěr a náklady řízení
[30] Krajský soud v Brně tedy shledal žalobcovy námitky nedůvodnými. Jelikož v řízení nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž musí soud přihlížet z úřední povinnosti, zamítl žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s. ř. s.
[31] O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce ve věci úspěch neměl (žaloba byla jako nedůvodná zamítnuta) a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladů řízení příslušelo, náklady řízení nad rámecjeho běžné administrativní činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dnejeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel,jeho zaměstnanec nebo člen, který za nějjedná nebojej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, kteréje podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
V Brně dne 28. června 2013
JUDr. Zuzana Bystřická v.r.
předsedkyně senátu |
512234 | 30A 170/2015-320
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Kuchynky a soudců JUDr. Václava Roučky a Mgr. Jaroslava Škopka v právní věci žalobkyně: B.B., bytem …, zastoupené JUDr. Pavlem Tomkem, advokátem, se sídlem Karlovy Vary, Polská 4, proti žalovanému: Krajský úřad Karlovarského kraje, se sídlem Karlovy Vary, Závodní 353/88, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Mgr. T.T., bytem …, zastoupený Mgr. Romanem Bělohlavým, advokátem, se sídlem Karlovy Vary, Moskevská 1461/66, v řízení o žalobě proti rozhodnutí Krajského úřadu Karlovarského kraje ze dne 16. 9. 2015, čj. 533/SÚ/15-4,
takto:
I. Rozhodnutí Krajského úřadu Karlovarského kraje ze dne 16. 9. 2015, čj. 533/SÚ/15-4, a rozhodnutí Městského úřadu Nová Role ze dne 11. 5. 2015, čj. 794/2014/NR/Koh, se zrušují a věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému.
II. Žalovanýje povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 11.228,-Kč, a to k rukám zástupce žalobkyně JUDr. Pavla Tomka dojednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.
III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
[I] Předmět řízení
Rozhodnutím Městského úřadu Nová Role (dále téžjen „prvoinstanční správní orgán“ nebo „stavební úřad“) ze dne 11. 5. 2015, čj. 794/2014/NR/Koh (dále téžjen „prvoinstanční rozhodnutí“) bylo k žádosti o dodatečné povolení stavby, kterou dne 27. 4. 2005 podal Mgr. T.T. (…) dle § 88 odst. 1 písm. b) zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, a v souladu s § 190 zákona č. 183/2006 Sb., rozhodnuto tak, že se dodatečně povoluje stavba „Rekreační chata ev. č. X, X, obec X“ na pozemku st. p. X, parc. č. X v k. ú. X; stavba byla popsána a byly stanoveny podmínky projejí dokončení.
K odvolání žalobkyně bylo napadeným rozhodnutím dle § 179 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, a dle § 59 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších přepisů, prvoinstanční rozhodnutí dílčím způsobem změněno (změna spočívala v opravě data podání žádosti o dodatečné povolení stavby z 27. 4. 2005 na 19. 9. 2005), ve zbytku bylo prvoinstanční rozhodnutí potvrzeno.
Žalobkyně se žalobou ze dne 24. 11. 2015, Krajskému soudu v Plzni (dále téžjen „soud“) doručenou dne 25. 11. 2015, domáhá zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného i rozhodnutí prvoinstančního.
Správní řízení bylo upraveno zákonem č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších přepisů (dále téžjen „starý správní řád“), nyníje upravuje zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších přepisů (dálejen „správní řád“).
Územní a stavební řízení byla upravena zákonem č. 50/1976 Sb. (dále téžjen „starý stavební zákon“ nebo „zákon č. 50/1976 Sb.“), aktuálněje upravuje zákon č. 183/2006 Sb.
[II] Žaloba
Žalobkyněje vlastníkem stavby - rekreační chata ev. č. X - postavené na pozemku st. p. č. 208 (zastavěná plocha a nádvoří), pozemku st. p. č. X (zastavěná plocha a nádvoří) a dále pozemku p. č. 851/10 (jiná plocha), to vše v katastrálním území X, obec X, zapsáno u Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj, Katastrální pracoviště Karlovy Vary, na LV č. X.
Výše uvedené nemovitosti bezprostředně sousedí se stavbou rekreační chaty vystavěnou na pozemku st. p. č. 176 (zastavěná plocha a nádvoří), a dále s pozemkem p. č. X(jiná plocha), to vše v katastrálním území X, obec X, ve vlastnictví T.T., postavenou bez ohledu na jakékoliv schvalovací řízení.
Žalobkyně má za to, že napadené rozhodnutí žalovanéhoje z důvodu nedostatečného odůvodnění nepřezkoumatelné, neboť žalovaný se nevypořádal s odvolacími důvody, skutkový stav, který vzal žalovaný za základ pro rozhodnutí, nemá oporu ve spisu, čije přímo v rozporu se spisem, napadenému rozhodnutí předcházelo nesprávné právní posouzení věci a rovněž i nesprávné a účelové vyhodnocení rozhodných skutečností a důkazů. Řízení před správními orgány trpí takovými procesními vadami, které mají vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci samé.
Žalobkyně popsala důvody své žaloby následovně.
a) Námitka chybného procesního postupu - nečinnosti odvolacího orgánu a stavebního úřadu
Žalobkyně učinila v rámci žaloby přehled všech předchozích rozhodnutí vydaných v rámci předmětného stavebního řízení. Stavební řízení bylo vedeno přes deset let. Stavba byla v současné době dodatečně povolena „na šestý pokus“, veškerá předchozí rozhodnutí stavebního úřadu byla pro nezákonnost zrušena. Žalobkyněje stavebníkem (Mgr. T.) označována za kverulanta, neboť se dlejeho názoru snaží neustále účelově nacházet v rozhodnutí chyby, upozorňovat na ně a tím řízení zdržovat s tím, že stavební úřad a žalovaný nepochybně sdílí se stavebníkem stejný postoj, jakje patrno z tónu napadeného rozhodnutí. Žalobkyněje tedy kárána za uplatňování svých procesních práv, ponechávaje bez komentáře dlouholetá a četná pochybení stavebního úřadu a odvolacího orgánu, která provázela řízení od samého počátku.
Místní šetření na pozemku stavebníka v rámci řízení o odstranění stavby předcházelo pouze rozhodnutí o dodatečném povolení stavby ze dne 29. 6. 2010 (viz str. 14 dole napadeného rozhodnutí žalovaného), a ke všemu sejednalo chybně procesně provedený důkaz, neboť místního šetření se přes svůj nesouhlas a přes svou přítomnost v blízkosti stavebníkova pozemku nemohla žalobkyně účastnit. Stavebník jí vstup na pozemek za účelem místního šetření zakázal, cožje v rozporu s právem každého účastníka řízení účastnit se provádění důkazů,jedná o právo osobní účasti - viz protokol o místním šetření ze dne 24. 5. 2010. Od té doby (ačkoliv stavební úřad rozhodoval 2x o dodatečném povolení stavby) se již místní šetření v rámci řízení o odstranění stavby přes námitky žalobkyně nekonalo, tj. nekonalo se po dobu cca 5 let.
Na str. 15 napadeného rozhodnutíje žalobkyni vytýkáno, že měla zadat v rámci stavebního řízení konkrétní návrh na vypracování znaleckého posudku či odborných zpráv, kterých se v řízení domáhá. Žalovanýje toho názoru, že pokud žalobkyně důkazní návrh nespecifikuje, stavební úřad není povinenjej provést. S tímto ale žalobkyně nesouhlasí, stavební řízení není vedeno zásadou dispoziční, nýbrž zásadou vyhledávací.
Stavební úřad měl a mohl z úřední povinnosti zadat vypracování znaleckého posudku z oboru hydrogeologie, aby tak rozptýlil námitky žalobkyně, že v důsledku neoprávněné stavby došlo k zavodněníjejího pozemku, a dále měl a mohl zadat z úřední povinnosti zpracování znaleckého posudku z oboru stavebnictví k posouzení návrhu smírného řešení žalobkyně, aby stavebník odstranil výklenek přiléhající kjejímu pozemku.
Stavební úřad rovněž nenechal z úřední povinnosti zpracovat studii oslunění pozemku žalobkyně navazující na předmětnou stavbu dle normy ČSN 7343301 a rovněž neučinil z úřední povinnosti patřičné kroky k přeměření stavby dle žádosti žalobkyně (stavební úřad totiž naměřil při místním šetření dne 24. 5. 2010 rozměry předmětné stavby odlišné od rozměrů v projektové dokumentaci). Stavební úřad NR ponechal tuto námitku žalobkyně bez reakce, další místní šetření se již nikdy neuskutečnilo.
Stavební úřad žádné z výše uvedených důkazních návrhů neakceptoval a neprovedl, podmáčení pozemku, zastínění rekreačního pozemku a návrh na přeměření předmětné stavby ponechal zcela bez reakce a odstranění výklenku odmítl s odkazem na vyjádření projektanta O.S., který v řízení zastupoval stavebníka (dle tohoto vyjádření by bylo odstranění výklenku příliš pracné a nákladné). Odvolací orgán potvrdil procesní postup (nečinnost) stavebního úřadu jako správný a rovněž žádné z těchto důkazů neprovedl.
Žalobkyně opakovaně vytýkala neprovedení těchto konkrétních důkazů stavebnímu úřadu a žalovanému, naposledy tyto návrhy uvedla v rámci svého odvolání ze dne 31. 5. 2015 proti prvoinstančnímu rozhodnutí stavebního úřadu. Žalovaný navíc vyjádřil nepochopení s tím, že žalobkyně zpochybňuje nepodjatost projektanta O.S., a to „pouze pro to“, že v rámci řízení stavebníka zastupoval. Žalobkyně však tento důvod považuje za dostatečný. Znalecké posudky, které cituje žalovaný na str. 15 napadeného rozhodnutí (tj. hydrogeologický posudek za účelem schválení studny a studie zastínění, které předložil stavebník), nejsou vůbec posudky reagujícími na výše uvedené námitky žalobkyně.
Žalobkyně se dále vyjádřila kjednotlivým bodům odvolání, které žalovaný posoudil jako nedůvodné.
b) Nezákonné povolení výjimky z odstupové vzdálenosti, tudíž absencejednoho z požadavků pro rozhodnutí o dodatečné povoleni předmětné stavby
Žalobkyně podala správní žalobu již proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 5. 2014, čj. 280/SÚ/14-4, a rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 30. 12. 2013, čj. 1226/2013/NR/Koh, o povolení výjimky z odstupové vzdálenosti.
Žaloba byla odmítnuta (viz usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 10. 2014, čj. 57 A 57/2014-70), s odůvodněním, že rozhodování o dodatečném povolení výjimky z odstupové vzdálenostije vyloučeno ze soudního přezkumu, neboť není způsobilé zasáhnout do právjednotlivce. Takovým rozhodnutímje až dodatečné stavební povolení u nepovolené stavby, které tedy podléhá soudnímu přezkumu a v rámci něhož bude soudem znovu posuzována i otázka výjimky z odstupové vzdálenosti.
Z tohoto důvodu tedy žalobkyně brojí proti již vydanému a pravomocnému rozhodnutí o povolení výjimky z odstupové vzdálenosti v rámci tohoto řízení,jehož předmětemje přezkum rozhodnutí o dodatečném povolení stavby, neboť otázka odstupové vzdálenosti se stane předmětem soudního přezkumu až teprve v rámci tohoto soudního přezkumu rozhodnutí o dodatečném povolení stavby.
Rozhodnutí stavebního úřadu o povolení výjimky z odstupové vzdálenosti ze dne 30. 12. 2013, čj. 1226/2013/NR/Koh., potvrzené rozhodnutím žalovaného ze dne 16. 5. 2014, čj. 280/SÚ/14-4, a též i napadené rozhodnutí o dodatečném povoleni stavby nejsou v souladu s veřejným zájmem.
Je zřejmé, že jak rozhodnutí o povolení výjimky z odstupové vzdálenosti, tak i samotné rozhodnutí o dodatečném povolení stavbyje rozhodnutím nezákonným, neboť obě tato rozhodnutí nejsou v souladu s veřejným zájmem, odráží se v nich pouze převaha zájmujednotlivce (stavebníka) ignorujícího veškerá pravidla stavebního řízení nad zájmem dalšíhojednotlivce (žalobkyně), kterému tím vzniká újma najeho právech.
Žalobkyněje toho názoru, že veřejný zájem nelze vykládat tak, jak dovozuje žalovaný, tj. že stačí, aby bylo dodatečně (a navíc chybně) konstatováno, že stavbaje v souladu s územně plánovací dokumentací, cíli a záměry územního plánování, obecnými technickými požadavky na výstavbu a zájmy chráněnými zvláštními předpisy. Již v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (dále téžjen „NSS“) ze dne 23. 10. 2003, 2 As 11/2003, se uvádí, že veřejný zájem lze definovat jako zájem obecný či veřejně prospěšný či zájem společnosti jako celku a jako takový nesmí být tento zájem pochopitelně ani v rozporu s výše uvedenou územně plánovací dokumentací apod. To samé by však platilo i u zájmu soukromého.
Veřejný zájemje dále zpřesňován v rozhodnutí NSS ČR sp. zn. 6 As 65/2012, v němž NSS odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu ČR, konkrétně nález ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 24/04): „Veřejný zájem v konkrétní věci by měl být zjišťován v průběhu správního řízení na základě poměřování nejrůznějších partikulárních zájmů, po zvážení všech rozporů a připomínek. Z odůvodnění správního rozhodnutí pak musí zřetelně vyplynout, proč veřejný zájem převážil nad řadou jiných partikulárních zájmů. Veřejný zájemje třeba nalézt v procesu rozhodování…“. A dále uvádí: „V posuzované věci žalovaný dostatečně nevysvětlil, zda se vůbec v daném případějedná o veřejný zájem, kterýje předmětnou výstavbou uspokojován. I odborná literatura přitom upozorňuje, jak již bylo zmíněno výše, že ‚veřejný zájem především nelze zaměňovat za soukromý‘ (Hendrych. D. a kol.: Správní právo: obecná část. 8. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 82).“
Nejvyšší správní soud ovšem zdůrazňuje, že i kdyby žalovaný přesvědčivě odůvodnil, že stavební činnost osoby zúčastněné na řízení ad 1)je skutečně prováděna ve veřejném zájmu, bylo by třeba vycházet z toho, že veřejný zájemje kategorie, „která má u každého rozhodnutí svůj konkrétní obsah,jenžje spojen s okolnostmi řešeného případu“. Je proto nezbytné, „aby veřejný zájem byl správním orgánem výslovně formulován ve vztahu ke konkrétně řešené záležitosti. Je třebajej vyvodit z právní úpravy ajejich dílů, z právní politiky a posouzením různých hodnotových hledisek podle úkolů správy v příslušných oblastech (sociální, kulturní, ochrany životního prostředí apod. (Hendrych. D„ citováno výše s. 83 a s. 3581).“
Žalovaný v napadeném rozhodnutí nevysvětlil svůj závěr, že na dodatečném povolení předmětné stavby výrazně převažuje veřejný zájem a jaký veřejný zájem. Veřejným zájmem ve věcije zájem, který má především sociální a kulturní rozměr. Jedná se o zájem na zachování klidu a oddechu a zájem na soukromí v poměrně stísněných podmínkách pozemků určených k rekreaci, neboť sejedná o oblast rekreačního bydlení dle územního plánu. Tato rekreační oblast nebyla plánována jako oblast určená pro výstavbu rodinných domků, měly zde stát menší chatky (jako má i žalobkyně). Má-li každý rekreantjen omezený prostor k rekreaci, potomje zřejmé, že stavby vystavené na těchto malých pozemcích by neměly v rekreování omezovat sousedy. Je nepochybně krok chybným směrem akceptovat současný trend zastavování malých pozemků stavbami, které svou kapacitou omezují sousedy a činí takjejich pozemek nezpůsobilý k rekreaci. Takovýto trend zastavování „zahrádek“je zřejmý všude kolem nás, ale v souladu s veřejným zájmem to zcela jistě není. Je tojen důsledek chybného rozhodování stavebních úřadů /anebo rezignace sousedů.
Nejen, že tedy nebyl v rámci odvolacího řízení definován veřejný zájem na schválení výjimky z odstupové vzdálenosti a na dodatečném povolení stavby, ale nadto bylo chybně konstatováno, že výjimka z odstupové vzdálenosti a dodatečné povolení stavbyje v souladu s územně plánovací dokumentací, cíli a záměry územního plánování, obecnými technickými požadavky na výstavbu a zájmy chráněnými zvláštními předpisy - to rozhodně není, viz další argumentace.
Rozhodnutí o výjimce z odstupové vzdálenosti nemůže být zákonné, kdyžje zcela zřejmé, že před tímto rozhodnutím nedošlo k povolení přiměřené vyššího koeficientu zastavění pozemku stavebníka. Stavební úřad a stejně tak i žalovaný v rámci svých rozhodnutí plně uznávají, že stavebník svou stavbou překročil o 2 % povolenou zastavěnost pozemku. Odkazují sice na možnost povolit vyšší koeficient zastavěnosti pozemku dle čl. 29 vyhlášky o závazných částech ÚP SÚ X č. 10/2005, nicméně rozhodnutí o povolení vyššího koeficientu zastavěnosti nikdy nebylo vydáno (povolení vyššího koeficientu zastavěnosti není součástí žádného výroku rozhodnutí stavebního úřadu).
Žalobkyněje přesvědčena, že takové povolení musí mít formu rozhodnutí (viz např. rozhodnutí Městské části Praha 20 ze dne 10. 6. 2010, které povoluje překročení limitu zastavěnosti o 3 %), a musí jí být v rámci povolení výjimky zachována práva účastníka řízení. Pakližeje zřejmé, že není zachován soulad udělení výjimky z odstupové vzdálenosti s územně plánovací dokumentací, neboťje překročen koeficient zastavěnosti plochy, potom zcela zřejmě absentuje i veřejný zájem pro povolení výjimky z odstupové vzdálenosti a rozhodnutí o povolení výjimky z odstupové vzdálenosti by mělo být zrušeno, resp. konstatovánajeho nicotnost.
Žalobkyně přitom po celou poukazuje na to, že povolený koeficient zastavěnosti byl překročen, aje zde tudíž nesoulad s územně plánovací dokumentací. Žalovaný však tomuto argumentu vůbec nevěnoval náležitou pozornost, pouze bagatelizuje procento překročení limitu a snaží se odkazovat na okolní nemovitosti, o které v tomto řízení vůbec nejde, s odkazem, že u několika málo z nich došlo rovněž k překročení limitu. To však pro žalobkyni není žádný argument.
Pochybnosti ohledně povolení vyššího koeficientu zastavěnosti vyjádřil ve shodné věci již nadepsaný soud v rámci rozsudku Krajského soudu v Plzni pod čj. 30 A 8/2010-114, kde argumentaci žalovaného stran povolení vyššího koeficientu zastavěnosti plochy z důvodu stísněnosti pozemku stavebníka, považuje ve vztahu k veřejným subjektivním právům žalobkyně za „jemně řečeno troufalou“.
c) Rozhodnutí o povolování výjimky z odstupové vzdálenosti a rovněž i rozhodnutí o dodatečném povolení stavby má mít „sankční charakter“, tj. šetřit zejména zájmy vlastníků dotčených nemovitostí, a to i na úkor stavebníka, který při samotné realizaci stavby nerespektoval dotčené zájmy sousedů.
Žalobkyně se neztotožňuje s názory správních orgánů v rozhodnutí o dodatečném povolení výjimky z odstupové vzdálenosti a shodně též i rozhodnutí o dodatečném povolení stavby. Žalobkyně dále zdůrazňuje, že s ohledem na rozhodnutí NSS sp. zn. 1 As 69/2011 setrvává na právním názoru, že rozhodování o dodatečném povolení výjimky z odstupové vzdálenosti a shodně též i rozhodnutí o dodatečném povolení stavby má mít „sankční charakter“ v tom smyslu, že mají být šetřena zejména práva dotčených vlastníků sousedních nemovitostí (právo stavět na svém pozemku, právo na soukromí, právo na rekreaci a oddech). Žalobkyně tím nemá na mysli automatické odstranění stavby jakožto sankci, která by se dala připodobnit k pokutě. Má tím na mysli stejně tak jako Nejvyšší správní soud v nadepsaném rozhodnutí, aby stavební úřad kladl větší důraz na zájmy okolních sousedu dotčených nepovolenou stavbou a v případě, že sousedé navrhují možné smírné řešení, aby stavebníka přiměl k provedení takových opatření i za cenu vyšších nákladu pro stavebníka. Stavební úřad má mít na zřeteli hlavnějejich zájem a v tomto ohledu apelovat na stavebníka, aby provedl takové stavební úpravy, které by újmu na právech vlastníků okolních staveb co nejvíce eliminovaly.
Žalobkyně v rámcijednání dne 28. 8. 2013 vznesla konstruktivní návrh - požadovala, aby stavebník odstranil část stavby (výklenek - viz přiložený plánek). Žalobkyně podotýká, že onen výklenek sousedí sjejím pozemkem natolik intenzivně, žejej od plotu žalobkyně dělí pouhých 30 cm, a to za současného stavu, kdyje dům neomítnut. Je zřejmé, že jakékoliv úpravy a opravy této části stavby budou vyžadovat vstup na pozemek žalobkyně a tomu by žalobkyně ráda z logiky věci předešla, neboť jak opakovaně uvádí, M.T. fyzicky a slovně atakuje jí ajejího manžela – viz přiložená obžaloba M.T. pro trestný čin ublížení na zdraví spáchaný na M.B. - manželovi žalobkyně. Stavební úřad a následně též žalovaný naložily s návrhem na řešení předloženým žalobkyní tak, že se na žalobkyni snesla vlna kritiky za to, žejejí návrh na odstranění výklenkuje šikanózní, spáchaný trestný čin nikoho nezajímá a podkladem pro tento závěr správních orgánů bylo písemné stanovisko Ing. O.S., který není nestranným a nezávislým znalcem v oboru stavebnictví, nýbrž sejedná o zástupce stavebníka v rámci předmětného řízení. Stačilojeho pár řádek o tom, že výklenek odstranit nelze, protože by to bylo pro stavebníka nákladné a snad by hrozila i destrukce stavby (bez bližšího odůvodnění těchto obav). Správní orgány se s tímto sdělením naprosto ztotožnily, aniž by umožnily nezávislému znalci prozkoumat návrhy žalobkyně na úpravy stavby. Namísto toho rozhodl stavební úřad a žalovaný, že návrh žalobkyně není konstruktivní a způsobil by zcela jistě destrukci objektu. Jistou destrukci objektu nevyjádřil ve své zprávě ani O.S. Nebyl přizván žádný nezávislý znalec. K tomuto viz rozhodnutí NSS sp. zn. 1 As 69/2011: „Požádá-li v rámci řízení o dodatečném povolení stavby stavebník o udělení výjimky z obecných požadavků na výstavbu,je stavební úřad povinen zohlednit především charakter vedeného řízení (zde: prováděni stavby v rozporu se stavebním povoleními a pokusit se o dohodu mezi účastníky řízení. Nebude-li taková dohoda uzavřena, stavební úřad, s respektem k vlastnickému právu a k právu na ochranu soukromí dotčených osob, zvážíjejich požadavky na provedení stavebně technických úprav, zejména pokud budou požadavky konstruktivně vyjádřeny (např. stanovením podmínek pro udělení výjimky), včleníje jako podmínky do rozhodnutí o udělení výjimky, příp. přezkoumatelným způsobem odůvodní, proč takovému požadavku vlastníka sousední nemovitosti nebylo možné vyhovět.“
Odůvodnění žalovaného spočívá najeho spekulaci o destrukci objektu v důsledku navržených změn žalobkyní, bez toho aniž by si zajistil podklad nezávislého znalce v oboru stavebnictví. Konstruktivní návrh žalobkyně tak byl bez bližšího zájmu žalovaným „shozen ze stolu“.
d) Zásahy do vlastnických práv žalobkyně v důsledku existence nepovolené stavby
Žalobkyně má trvale zastíněn pozemek mezi nepovolenou stavbou ajejí chatou. Studie
zastínění Ing. Z., ze které vychází stavební úřad,je nedostatečná, neřeší oslunění dotčeného pozemku žalobkyně určeného k rekreaci, ačkoliv to norma ČSN 734301 upravuje. Pakliže studie Ing. Z. řeší pouze oslunění fasády domu žalobkyně (215 minut denně), potom žalobkyně nesouhlasí s již prezentovaným názorem stavebního úřadu a žalovaného, že i pozemek bude osluněn po stejnou dobu, tj. po dobu 215 min. a tudíž bude splněn požadavek normy ČSN 734301, aby byl osluněn min 180 min. denně.
Naopak, i laikovi musí být na první pohled zřejmé, že pozemek bude osluněn méně než 180 minut denně (s ohledem na směr dopadu slunečních paprsků a polohu pozemku žalobkyně bezprostředně u nepovolené stavby), a tudíž nesplňuje požadavky čl. 4.3.5. normy ČSN 734301. I když stavební úřad a stejně tak i žalovaný několikrát zopakovali své přesvědčení, že ze studie Ing. Z. vyplývá, že rekreační pozemek mezi stavbamije osluněn více než 3 hodiny denně, není tomu tak. Ze studie Ing. Z. lze vyčíst pouze oslunění stavby ve vlastnictví žalobkyně. K oslunění pozemku žalobkyně nebyla tato studie zpracována. Pokud by žalovaný měl tuto námitku posoudit skutečně objektivně, musel by nechat zpracovat studii k oslunění dotyčného pozemku. Pokud žalovaný tvrdí, že norma ČSN 734301 nedopadá na rekreační pozemky u staveb pro rekreaci, ale pouze na rekreační pozemky u obytných budov, potom tuto absenci považuje žalobkyně za mezeru v tomto právním předpisu, neboť kde jinde, než právě u rekreačních objektů mají přiléhající pozemky plnit rekreační funkci. Nadepsaný soud by měl analogicky tuto normu aplikovat i na posuzovaný případ.
Dále žalobkyně nesouhlasí s argumentem odvolacího orgánu, že studií zastínění Ing. Z. bylo prokázáno oslunění rekreačního pozemku. Studie se totiž osluněním pozemku vůbec nezabývala, týkala se pouze oslunění objektu ve vlastnictví žalobkyně. Pokud jde o oslunění pozemku, totoje pouze spekulace odvolacího orgánu, bez toho aniž by toto své
tvrzení měl žalovaný podepřen závěry odborníka. K tomuto viz rozhodnutí NSS čj. 7 As 13/2010 - 145, z něhož se podává: „Nejvyšší správní soud konečně dospěl k závěru o nedůvodnosti námitky stěžovatelů týkající se zastínění domu a pozemku. V průběhu řízení byly opatřeny příslušné modelové situace o pohybu stínu a ty byly posouzeny ve vztahu k čl. 4.3.5 ČSN 734301. Podle tohoto článku, venkovní zařízení a pozemky v okolí obytných budov sloužící k rekreacijejich obyvatel, mají mít alespoň polovinu plochy osluněnou nejméně 3 hodiny dne 1. března‘. Vzhledem k tomuto kritériu bude zastínění zahrady stěžovatelů zamýšlenou stavbou rovněž zanedbatelné, jakje rozvedeno v odůvodnění správního rozhodnutí 1 stupně.“
Žalobkyně již v podstatě nemůže na svém pozemku sousedícím s nepovolenou stavbou nic stavět. Podle vyhlášky o obecných požadavcích na využívání území č. 501/2006 Sb. platí, že stavby se umísťují tak, aby stavba anijejí část nepřesahovala na sousední pozemek. Umístěním stavby nebo změnou stavby na hranici pozemků nebo vjejí bezprostřední blízkosti nesmí být znemožněna zástavba sousedního pozemku.
Nepovolená stavba však byla v rozporu s platnými právními předpisy umístěna tak, tj. na samotnou hranici vlastnictví pozemků, že tímto počinem byla žalobkyni znemožněna zástavbajejího pozemku, a bylo tak porušenojejí základní právo vyjádřené v čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Pokud by stavebník umístil stavbu tak, jak má, tj. min. 10 metrů od stavby žalobkyně a min 2 metry od společné hranice, byla by zastavitelnost pozemku žalobkyně pochopitelné větší. Tuto připomínku stavební úřad nevzal vůbec v potaz, doslova uvedl, že ji považuje za bezpředmětnou.
Stejně tak i žalovaný považuje tento zásah do vlastnických práv žalobkyně za bezpředmětný a vyvozuje, že by si žalobkyně pro případ stavby v okolí nepovolené stavby mohla požádat o udělení výjimky z odstupové vzdálenosti. Podle žalobkyně užjen tento fakt, že by musela žádat o povolení výjimky z odstupové vzdálenosti, když jinak by o takové povolení žádat nemusela, ji znevýhodňuje. Nad to není těžké odhadnout, jakým způsobem by se kjejí případné žádosti stavěl stavebník.
Stavebník si navíc v nepovolené stavbě téměř na hranici pozemků vybudoval okno (stavební otvor). Pokud by si tedy žalobkyně hodlala na svém pozemku cokoliv vybudovat, mohla by mít problém, neboť stavebník by pak mohl namítat, že v důsledku toho přijdejeho obytná místnost o zdroj přirozeného osvětlení (viz rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 10 A 138/2010). Tuto připomínku správní orgán nevzal vůbec v potaz, doslova uvedl, že ji považuje za bezpředmětnou. Stejně tak i žalovaný nepovažuje tato námitku za relevantní a nevyjádřil se k ní vůbec.
Dle § 8 vyhlášky č. 137/1998 Sb. platí, že odstupy staveb musí mimo jiné umožňovat údržbu staveb a užívání prostoru mezi stavbami pro technická či jiná vybavení. Vhledem k umístění nepovolené stavby u hranice pozemku vznikl stavebníkovi v nejužším místě prostor 30 cm (bez omítky) pro údržbu stavby. Jedná se o prostor, kde se dospělý člověk neprotáhne. Stavební úřad by se měl zabývat nemožností provádění takovéto údržby (a rovněž tak i k dokončení stavby), dále pak vzít v potaz skutečnost, že pan M.T., otec pana
T.T., již několikrát fyzicky atakoval pana M.B.- viz obžaloba okresního státního zastupitelství ze dne 27. 9. 2006, čj. 1 ZT 225/2006, pro trestný čin ublížení na zdraví a následné usnesení Okresního soudu v Karlových Varech o schváleném narovnání ze dne 30. 11. 2006, čj. 8 T 213/2006. Dle platných právních předpisů totiž umístění staveb ajejich vzájemné odstupy musí umožňovat údržbu staveb a užívaní prostoru mezi stavbami. Správní orgán se s námitkou vypořádal zcela nedostatečně, a to konstatováním, že tak jako tak, žalobkyně bude muset na pozemek stavebníka vpustit, aby si zjejího pozemku dokončil a následně též i opravoval svou stavbu. To, že v minulosti došlo k napadení manžela žalobkyně panem T. starším, nevzal stavební úřad v potaz. Stavební úřad tak svým rozhodnutím zakládá stav, který zcela jistě vyústí v další sousedské konflikty.
K této odvolací námitce žalovaný uvedl pouze to, že žalobkyně předjímá sousedské spory,jejich existenci tedy žalovaný zřejmě považuje za nepravděpodobnou, cožje poměrně zvláštní s ohledem na výše uvedené ataky, a dále se k této námitce nevyjadřuje.
Nepovolená stavba kromě porušení odstupových vzdáleností od sousední stavby, nesplňuje ani odstupovou vzdálenost od společné hranice, kteráje min. 2 metry. Novela stavebního zákona provedená zákonem č. 350/2012 Sb., zakotvila od 1. 1. 2013 pravidlo, že vzdálenost rodinných domů a rekreačních objektů od společné hranice musí být min. 2 m (dříve toto pravidlo výslovně platilo pouze pro rodinné domy). Analogické uplatnění tohoto pravidla na projednávaný případje dle žalobkyně nezbytné, neboť to vyplývá ze smyslu zákona. Ještě před touto novelou byla podobná úprava obsažena v § 25 vyhlášky č. 501/2006
Sb., která byla použitelná i na rekreační objekty – viz rozhodnutí NSS sp. zn. 1 As 69/2011, v němž se uvádí: „Problematiku vzájemných odstupů staveb upravuje § 25 vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, ve znění pozdějších předpisů. Z odstavce prvého citovaného ustanovení vyplývá, že vzájemné odstupy staveb musí splňovat požadavky urbanistické, architektonické, životního prostředí, hygienické, veterinární, ochrany povrchových a podzemních vod, státní památkové péče, požární ochrany, bezpečnosti, civilní ochrany, prevence závažných havárií, požadavky na denní osvětlení a oslunění a na zachování kvality prostředí. Odstupy musí dále umožňovat údržbu staveb a užívání prostoru mezi stavbami pro technická či jiná vybavení a činnosti, například technickou infrastrukturu. Z druhého odstavce se dále podává, že pokudje mezi rodinnými domy volný prostor, vzdálenost mezi nimi nesmí být menší než 7 m ajejich vzdálenost od společných hranic pozemků nesmí být menší než 2 m. Ve zvlášť stísněných územních podmínkách může být vzdálenost mezi rodinnými domy snížena až na 4 m, pokud v žádné z protilehlých stěn nejsou okna obytných místností; v takovém případě se odstavec 4 nepoužije. Čtvrtý odstavec citovaného ustanovení pak stanoví, že pokud jsou v některé z protilehlých stěn sousedících staveb pro bydlení okna obytných místností, musí být odstup staveb roven alespoň výšce vyšší z protilehlých stěn, s výjimkou vzájemných odstupů staveb rodinných domů podle odstavce 2. Uvedené odstupy mezi stavbami pro bydlení neplatí projednotlivé stavby umisťované v prolukách. Obdobně se určují odstupy od staveb nebytových. Vyhláška představuje vyšší standard ochrany práva na soukromí obou vlastníků sousedících nemovitostí. Stanovení těchto specifických odstupů má bránit především obtěžování vlastníka sousední stavby pohledem nebo hlukem.
V případě, že by se na umístění nemovitosti nevztahovaly požadavky vymezené v § 25 vyhlášky č. 501/2006 Sb., mohly by se vytvářet zjevné nerovnosti mezi sousedními vlastníky nemovitostí. Záleželo by taktoliko na pořadí, v jakém vlastník stavbu postaví. Podle Nejvyššího správního soudu nelze ospravedlnit takovéto neodůvodněně rozdíly pramenící ze skutečnosti, žejeden ze sousedních vlastníků začne stavět dříve na úkor vlastníka druhého. Obtěžování stěžovatele pohledemje při sníženém odstupu sousedních staveb patrné a může představovat zásah dojeho práva na soukromí: to platí současně i obráceně, neboť právě stavebníci se následně mohou cítit obtěžováni pohledy ze stěžovatelova pozemku dojejich obytné místnosti.“.
Stavební úřad pouze bez bližšího odůvodnění uvádí, že výše uvedené právní předpisy, tj. vyhláška č. 501/2006 Sb. a nový stavební zákon, nabyly účinnosti až po zahájení projednávaného stavebního řízení, a proto se na pravidlo zastavitelnosti pozemku od dvou metrů od společné hranice na projednávaný případ nepoužije. Stavební úřad již nedodává, že 2 metrový odstup stavby od společné hranice uvádí i § 8 odst. 2 vyhlášky č. 137/1998 Sb., kteráje na projednávaný případ aplikovatelná.
Žalovaný opětovně opakuje, že vyhláška č. 501/2006 Sb. se na projednávaný případ nevztahuje, nebere vůbec v potaz argumentaci žalobkyně odkazující na analogickou aplikaci této vyhlášky na rekreační objekty, kterou dovozuje i NSS v rámci rozhodnutí čj. 1 As 69/2011, a dále ignoruje § 8 odst. 2 vyhlášky č. 137/1998 Sb. Žalovaný pouze doporučuje žalobkyni, aby si na svém pozemku vysázela zeleň, příp. zneprůhlednila oplocení. Judikáty citované odvolacím orgánem považuje žalobkyně za nepřiléhavé.
e) Nepovolená stavbaje z více než 60 % vystavena na nových základech (nikoliv převážně na starých základech původní chaty, jak tvrdí stavebník), kjejichž podstatnému rozšíření došlo právě v místech, kde předmětná nemovitost sousedí s pozemkem žalobkyně (viz přiložený plánek), dáleje i z vyjádření Ch.D. (dalšího souseda stavebníka) ze dne 11. 10. 2013, založeného ve spise, zřejmé, že stavba zasahuje i kjeho pozemku, neboť zde nemá dlejeho slov žádné soukromí.
Dispozice stavebníkova pozemkuje pro nepovolenou stavbu naprosto nevhodná - pozemekje příliš úzký a stavbaje situována v podstatě od plotu k plotu (tj. ani ujedné společné hranice nedodržel stavebník minimální odstupovou vzdálenost 2 m). Nadto, stavebníkem nepovolené stavby byla vybudována u nepovolené stavbyještě zděná terasa a dalším záměrem stavebníkaje u hranic s pozemkem žalobkyně vybudovat i novou žumpu (viz předložená projektová dokumentace), s čímž žalobkyně z pochopitelných důvodů zásadně nesouhlasí. Stavební úřad vychází z údajů v projektové dokumentaci předložené stavebníkem, ačkolivje ve zřejmém rozporu s údaji naměřenými při místním šetření dne 24. 5. 2010 (viz protokol z tohoto místního šetření). Ačkoliv toto žalobkyně již napadala, stavební úřad při dalším místním šetření konaném dne 14. 8. 2012 neprovedl přeměření a další místní šetření se již nekonalo.
Ani přijednom z místních šetření navíc nebylo žalobkyni umožněno účastnit se provádění tohoto důkazu, ačkoliv na to jako účastník řízení má právo. Není dostatečným argumentem, že vstup na pozemek byl umožněnjejí právní zástupkyni. Musí být dodržena procesní práva žalobkyně najejí osobní účast při místním šetření. Zároveň stavební úřad neprovedl žádné místní šetření.
Žalobkyně udává následující rozměry původní stavby (560 x 590 cm včetně zastřešených schůdků), a dále rozměry současné nepovolené stavby [1068 x 665 cm včetně zděné terasy (tyto údaje vychází z místního šetření provedeného stavebním úřadem dne 24. 5. 2010 a jsou odlišné od rozměrů, se kterými operuje stavební úřad]. Žádné přeměření k námitce žalobkyně se již nekonalo.
Stavební úřad ve svých dřívějších rozhodnutích o dodatečném stavebním povolení vyšel z rozměrů stavby předložených stavebníkem a konstatoval, že rozšíření stavbyje pouze z 25 % oproti stávajícím základům a dále, že k rozšíření došlo zejména severním směrem, tudíž toto rozšíření neovlivnilo pozemek žalobkyně.
Stavební úřad však zlehčuje, když uvádí, že k rozšíření stavby došlo zejména severním směrem, což se žalobkyně příliš nedotklo. Žalobkyně odkazuje na předloženou projektovou dokumentaci a též i předložený plánek, kdeje evidentní, že místo, kde se původní stavba rozšířila nejvíce směrem k hranici pozemku stavebníka,je právě společná hranice pozemků stavebníka a žalobkyně. Stavebník stavbu rozšířil až téměř na samotnou hranici pozemků. Střešní krokve v současné době zasahují na pozemek žalobkyně. Požárně nebezpečný prostor nepovolené stavby v současné době zasahuje na pozemek žalobkyně. Rozšířením základů původní stavby směrem ke společné hranici s žalobkyní byla žalobkyně dotčena na svých hmotných právech.
Žalobkyně upozornila ve svém odvolání, že sám stavební úřaduvedl v napadeném rozhodnutí, že rozhodně netvrdí, že žalobkyně nebyla stavbou dotčena na svých právech. Tedy, i když stavební úřad dovodil skutečnost, že žalobkyně byla umístěním stavby na samotnou hranici pozemků dotčena na svých právech, nic to nezměnilo najeho přesvědčení, že žalobkynějen dokola opakuje tytéž neopodstatněné námitky. V tomto spatřuje žalobkyně jasnou vnitřní rozporuplnost napadeného rozhodnutí.
Žalovaný opětovně poukazuje na správnost projektové dokumentace, pokud jde o rozměry stavby, neboť rozměry byly dodány geodetickou kanceláří. Nijak nerozptýlil pochybnosti žalobkyně, když přijediném místním šetření v rámci řízení o odstranění stavby dne 24. 5. 2010 byly stavebním úřadem naměřeny jiné rozměry stavby. Nepovažuje tedy za nutné tuto námitku žalobkyně nijak prověřit, další místní šetření nebylo po dobu 5 let nařízeno (žalovaný sice zmiňuje místní šetření konané dne 14. 8. 2012, to však bylo konáno v rámci samostatného řízení o povolení výjimky z odstupové vzdálenosti), nepovažuje ani za chybné, že při místním šetření dne 24. 5. 2010 nebyla osobně přítomna žalobkyně (ač o to na místě žádala) jakožto účastník řízení, který má na osobní účast při provádění důkazů právo, a dále nepovažuje za nutné, aby byl rozpor v rozměrech stavby rozptýlen revizní zprávou geodeta.
Povinnost stavebního úřadu konat zejména při řízení o odstranění stavby místní šetření pro zjištění aktuálního stavu zmiňuje např. i Metodická pomoc Ministerstva pro místní rozvoj k postupu v řízení o odstranění stavby (viz příloha).
Žalovaný zopakoval to, že stavební úřad netvrdí, že žalobkyně nebyla stavbou dotčena na svých právech, zlehčuje však, když tvrdí, že střešní krokve předmětné stavby sice v době rozhodování žalovaného zasahují na pozemek žalobkyně, budou však v budoucnu zkráceny. Žalovaný dále zlehčuje, když tvrdí, že požárně nebezpečný prostor předmětné stavby sice v dobějeho rozhodování zasahuje na pozemek žalobkyně, stavebník to však v budoucnu napraví. Taková argumentace žalobkyni připadá jako účelová, žalovaný se tak brání konstatovat fakt, že v době projednávání odvolání zasahuje předmětná stavba na pozemek žalobkyně svou střední konstrukcí a svým požárně nebezpečným prostorem, což dle názoru žalobkyně skutečně velmi zasahuje dojejích hmotných práv a tato stavba tedy zároveň není v souladu s obecně technickými požadavky na výstavbu a v souladu s veřejným zájmem na ochranu zdraví.
Dále žalovaný shrnuje, že není podstatné, o kolik procent došlo k výstavbě stavby na původních základech a kolik procent na nových základech, důležitéje, zda stavba splňuje koeficient zastavěnosti plochy. Žalobkyně v tomto bodě uvádí, že stavba koeficient zastavěnosti nesplňuje, neboťjej překračuje min. o 2 % a povolení vyššího koeficientu zastavění plochy nebylo stavebním úřadem uděleno.
Změnou závazné části územního plánu sídelního útvaru X č. 10/2005 byly v článku 29 vyhlášky upraveny limity prostorového využití území rekreace „R“. Původní procento zastavění objektu k celkové ploše pozemku ve výši 10 % bylo navýšeno na 20 %. Předmětná nepovolená stavba na pozemku stavebníka toto procento zastavěnosti převyšuje minimálně o 2 %, a tudíž povolené procento zastavěnosti není dodrženo. Nadto, do procenta zastavěnostije třeba započíst i zděnou terasu, čímž bude povolené procento zastavěnostiještě více překročeno. Žalobkyně se nedomnívá, že překročení limitu o 2 %je možné bagatelizovat. Naopak, veřejný zájem na navyšování procenta zastavěnosti v rekreační oblasti není.
K povolení přiměřeně vyššího koeficientu zastavění pozemku stavebníka dle žalobkyně nedošlo. Stavební úřad jakož i žalovaný v rámci svých rozhodnutí plně uznávají, že stavebník svou stavbou překročil o 2 % povolenou zastavěnost pozemku. Odkazují sice na možnost povolit vyšší koeficient zastavěnosti pozemku dle čl. 29 vyhlášky o závazných částech ÚP SÚ X č. 10/2005, nicméně rozhodnutí o povolení vyššího koeficientu zastavěnosti nikdy nebylo vydáno (povolení vyššího koeficientu zastavěnosti není součástí žádného výroku rozhodnutí stavebního úřadu). Žalobkyněje přesvědčena, že takové povolení musí mít formu rozhodnutí (viz např. rozhodnutí Městské části Praha 20 ze dne 10. 6. 2010, které povoluje překročení limitu o 3 %), a musí jí být v rámci povolení výjimky zachována práva účastníka řízení. Pakližeje zřejmé, že není zachován soulad udělení výjimky z odstupové vzdálenosti s územně plánovací dokumentací, neboťje překročen koeficient zastavěnosti plochy, potom zcela zřejmě absentuje veřejný zájem pro dodatečné povolení předmětné stavby, a takové rozhodnutí by mělo být nadepsaným soudem zrušeno, příp. prohlášeno za nicotné. Žalobkyně přitom po celou poukazuje na to, že povolený koeficient zastavěnosti byl překročen, aje zde tudíž nesoulad s územně plánovací dokumentací. Žalovaný tomu však vůbec nevěnoval náležitou pozornost, pouze bagatelizuje procento překročení limitu a snaží se odkazovat na okolní nemovitosti (o které v tomto řízení vůbec nejde), s odkazem, že u několika málo z nich došlo rovněž k překročení limitu. To však pro žalobkyni není žádný argument.
Pochybnosti ohledně povolení vyššího koeficientu zastavěnosti vyjádřil ve shodné věci již nadepsaný soud v rámci rozsudku Krajského soudu v Plzni pod čj. 30 A 8/2010-114, kde argumentaci žalovaného stran tohoto problému, týkajícího se stísněnosti pozemku stavebníka, považuje ve vztahu k veřejným subjektivním právům žalobkyně za „jemně řečeno troufalou“.
Žalobkyně nesouhlasí s prezentovaným názorem žalovaného, že zděnou terasu nelze v souladu s definicí zastavené plochy ve vyhlášce č. 540/2002 Sb. započítat do zastavěné plochy. Odkazuje tímto opětovně na stanoviska Ústavu územního rozvoje, ze kterých vyplývá, že zpevněné plochy stavebně propojené s domemje nutno počítat do zastavěné plochy a dále upozorňuje, žeje otázkou, zda by se zmiňovaná vyhláška č. 540/2002 Sb., která v roce 2008 pozbyla účinnosti, na projednávaný případ vztahovala. Navíc žalobkyně nesouhlasí s tvrzením stavebníka, že zděná terasaje provedena bez základů. Terasa bez základů, tj. terasa nespojená se zemí pevným základem, by mohla být např. dřevěná, taková, kterou by stavebník mohl rozebrat najednotlivé části a přesunout na jiné místo. U zděné terasy si však toto lze představitjen stěží.
Žalovaný poukazuje na skutečnost, že ohledně započítávání zděné terasy do zastavěné
plochy nepanuje v odborných kruzích jistota. Žalobkyně poukazuje, že stavební zákon (zákon č. 183/2006 Sb.) dle znění § 2 odst. 3 za stavbu považuje i například zpevněnou plochu (chodník, cesta, terasa na terénu apod.), za předpokladu, že vznikla stavební nebo montážní technologií, případněje tvořena výrobkem plnícím funkci stavby. Obecně se tedy musíjednat např. o souvrství tvořené dlažbou, podkladními vrstvami apod. Lze předpokládat, že i taková stavba by se měla zahrnovat do součtu plochjednotlivých staveb pro zjištění celkové zastavěné plochy pozemku. Předmětná stavba o půdorysné ploše 52 m2 bez terasy (původně 31 m2) se nachází na pozemku o výměře 240 m2, což znamená, že by stavba neměla přesahovat plochu 48 m2. Tedy současně zastavěná plochaje vyšší, než připouští současné platné limity prostorového využití (článek 29 bod 6 vyhlášky). Současně však nové znění článku 29 vyhlášky v bodě 9 uvádí, že pro stavby v území rekreace v lokalitě Děpoltovického rybníka na pozemcích s výměrou menší než 250 m2, může stavební úřad v odůvodněných případech v územním nebo stavebním řízení povolit přiměřeně vyšší koeficient zastavění pozemku (tj. více než 20 %).
V případě stavebníka není prostor pro povolení vyššího koeficientu zastavění pozemku, neboťje evidentní, že stavebník vybudoval stavbu o zastavěné ploše 52 m2ještě v době, kdy povolené procento zastavěnosti bylo pouze 10 %. Ani následné navýšení koeficientu zastavěnosti plochy pozemku na 20 % nepokrylo navýšení zastavěné plochy, které stavebník bez povolení provedl. O dalším navýšení koeficientu zastavěnosti plochy nebylo do dnešní doby rozhodnuto. Není zde veřejný zájem na tom, aby byla překročena i navýšená hranice zastavěnosti pozemků v dané oblasti, takový požadavek není rozumně odůvodnitelný (viz argumentace Krajského soudu v Plzni v rámci rozsudku čj. 30 A 8/2010 – 114). Navíc, původní stavba na pozemku stavebníka byla pouze přízemní. Současná nepovolená stavbaje patrová a pochopitelně více stíní.
Žalobkyně shrnuje, že překročení limitu zastavěnosti stavebníkem a posunutí stavby směrem k pozemku žalobkyně zásadně omezujejejí hmotná práva, neboť 1) sejedná o zásah dojejího vlastnického práva a dojejího práva na soukromí (viz výše); 2) sejedná o zřejmé porušení obecných regulativ zastavěnosti území, tj. nejen, že stavebník porušil odstupovou vzdálenost mezi rekreačními objekty (min. 10 m), dále odstupovou vzdálenost mezi nepovolenou stavbou a pozemkem žalobkyně (min. 2 m), ale též i povolenou zastavěnost území (max. 20 %), tj. stavebník porušil v podstatě vše, co mu platná legislativa ukládala; 3) předmětná stavba není v souladu s obecně technickými požadavky na výstavbu a v souladu s veřejným zájmem na ochranu zdraví v rekreační zóně, neboť v době rozhodování o odvolání zasahovala stavba a zřejmě zasahuje i dál na pozemek žalobkyně svou střední konstrukcí a svým požárně nebezpečným prostorem. K tomuto shrnutí se odvolací orgán již blíže nevyjadřoval.
Z technické zprávy požární ochrany vypracované Ing. I.Ch. (obsaženo ve správním spise vedeném stavebním úřadem)jednoznačně vyplývá, že za stavu rozhodování o odvolání, stavba zasahovala svým požárně nebezpečným prostorem na pozemek žalobkyně a tento stav pravděpodobně stále trvá. Ačkoliv žalovaný nemůže než uznat tuto námitku žalobkyně, protože to z výše uvedené zprávy skutečně vyplývá, přesto k této námitce uvedl, že se jí nevyhovuje. Toje velmi rozporuplný postup. Stavebník porušil požární předpisy, žalobkyně to oprávněně namítá, alejejí námitce není vyhověno, neboť stavebník v mezidobí navrhl úpravy, které snad v budoucnu provede a které snad odstraní závadný stav ohrožující bezpečnost žalobkyně. Takovéto počínání žalovanéhoje v rozporu s veřejným zájmem na ochranu zdraví v rekreační zóně aje zcela zřejmé, že i stavbaje v rozporu se zájmem na ochranu zdraví v rekreační zóně a nemohla být tedy žalovaným dodatečně povolena s ohledem na absenci veřejného zájmu.
Je zcela nerozhodné, že stavebník hodlal svá pochybení v oblasti požární bezpečnosti v budoucnu napravit a stavební úřad mu tuto povinnost uložil v rámci rozhodnutí. Z pohledu judikatury NSSje zřejmé, že dodatečné povolení stavbyje možné pouze výjimečně a pouze za předpokladu, že stavba mimo jiné nebude v době rozhodování o dodatečném povolení ohrožovat zájmy chráněné zvláštním zákonem. To se v projednávaném případě zcela jistě nestalo a rozhodnutí o dodatečném povolení stavbyje i z tohoto důvodu nezákonné.
Žalobkyně opakovaně upozorňuje stavební úřad na zavodněníjejího pozemku způsobené vodou odtékající z okapů střechy instalovaných na nepovolené stavbě, která přesahuje najejí pozemek. Pozemek žalobkyněje v části sousedící s pozemkem stavebníka silně podmáčen. Při místním šetření dne 24. 5. 2010 bylo konstatováno podmáčení pozemku žalobkyně s tím, že sám stavebník potvrdil, že do vydání stavebního povolení vyřešil odvodnění pouze provizorně. Do celkového zavodnění pozemku se promítá každodenní užívání nepovolené stavby. Stavebník při budování nepovolené stavby zřejmě zcela a bez náhrady odstranil odvodňovací drenáže na svém pozemku, nové základy několikanásobně těžšího objektu rekreační chaty posunul na samou hranici pozemku žalobkyně, čímž došlo ke stlačení podloží a rovněž tak k odklonění odtoku povrchové vody na pozemek žalobkyně. Stavební úřad dosud neprovedl hydrogeologický průzkum (jak žalobkyně již navrhovala), aby vyřešil tyto opakované připomínky žalobkyně, které byly potvrzeny i při místním šetření. Tímje zcela opomíjena vyšetřovací zásada, kterouje ovládáno stavební řízení.
Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu přitom platí: „Posouzení, zda žalobcům hrozí znehodnocení pozemku,je posouzením, které svým významem nepřesahuje pravomoci stavebního úřadu, neboť v podstatě při každém rozhodování ve stavebním řízení musí stavební úřad posoudit vliv stavby na okolí, musí tedy vzít v úvahu i případné znehodnocení sousedního pozemku, a tudíž se nejedná o občanskoprávní námitku ve smyslu § 137 odst. 1 a 2 stavebního zákona a není důvod odkázat účastníka na soudní řízení“.
Tato námitka byla stavebním úřadem i žalovaným vyřešena „od stolu“, bez zpracování hydrogeologického posudku, který žalobkyně navrhovala. Nejde pouze o svod dešťové vody ze střechy nepovolené stavby (který snad v budoucnu stavebník provede), ale jde zejména o stlačení podloží v důsledku velké hmotnosti nepovolené stavby, čímž došlo k zavodnění bezprostředně sousedícího pozemku žalobkyně. Tuto skutečnost stavební úřad zcela pomíjí a zaměřuje se pouze na tvrzení o budoucím svodu dešťových vod. Žalovaný namísto toho, aby zpracování studie zadal, se pouští v rámci rozhodnutí o odvolání do hodnocení směru stékání vod dle vrstevnicového systému, čímž se vyjadřuje k otázkám, ke kterým není kompetentní.
Žalovaný rovněž pro podporu svého stanoviska cituje stanovisko projektanta O.S., což ale není zcela jasně nepodjatá osoba, s ohledem na to, že stavebníka v řízení zastupoval. Dále shrnuje, že žalobkyně nepředložila dostatek důkazů ke svému tvrzení. Žalobkyně však v rámci místního šetření konaného dne 24. 5. 2010 konstatovala podmáčení pozemku a tato skutečnost byla zaznamenána do protokolu. Je sice pravdou, že v závěru protokolu ze dne 24. 5. 2010je uvedeno, že nebylo prokázáno, že podmáčení pozemku žalobkyně způsobuje spodní voda z pozemku stavebníka a že pozemek žalobkyně nebyl podmáčen i před stavbou,jedná se však o tvrzení stavebníka, což žalovaný neuvedl. I bez toho však tato citace není jakýmkoliv argumentem, neboť není ani možné, aby při místním šetření bylo prokázáno, že spodní voda z pozemku stavebníka způsobuje zavodnění pozemku žalobkyně. K tomu se měl vyjádřit znalec z oboru hydrogeologie, což však žalovaný nepovažoval za nutné.
Žalobkyně v rámci odvolání dále poukázala na to, že předmětná stavbaje v rozporu s právními předpisy trvale užívána stavebníkem ajeho rodinou (bez kolaudačního rozhodnutí). Tuto skutečnost sdělují žalobkyni vlastníci okolních nemovitostí. Důkaz předestřený stavebníkem, že v žumpě absentují fekálie, tudíž stavba není užívána, považuje žalobkyně za nepřípadný a nedostatečný. Naopak, žalobkyně poukázala na skutečnost, že Ch. D. si stěžuje na to, že nemůže čerpat ze společné studny se stavebníkem vodu, neboť ji všechnu vyčerpá stavebník, což svědčí o každodenním užívání stavby stavebníkem. Ačkoliv to nyní stavebník popírá, mezi ním a Ch. D. skutečně existovala dohoda o společném čerpání vody ze studny na pozemku stavebníka. V tomto bodě žalobkyně spatřuje další porušení zákonů ze strany stavebníka, které brání konstatování toho, že dodatečné stavební povoleníje v souladu s veřejným zájmem. V rámci tohoto bodu žalovaný pouze ocitoval část odůvodnění rozhodnutí stavebního úřadu, se kterou se údajně zcela ztotožňuje a nehodlá k této námitce nic dalšího uvádět s tím, že žalobkyně neprokázala dostatečně, že stavebník stavbu užívá.
K charakteru řízení o dodatečném povoleni stavby, přesně k povinnosti šetřit práva žalobkyně a souladu s veřejným zájmem Nejvyšší správní soud i v rozsudku ze dne 8. 2. 2007, čj. 1 As 46/2006-75, ve vztahu k řízení o dodatečném odstranění stavby uvedl: „Provádí-li stavebník stavbu v rozporu se stavebním povolením a následně požádá stavební úřad ojejí dodatečné povolení, musí v průběhu řízení o dodatečném povolení prokázat podmínky vyjmenované v § 129 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., snažit se minimalizovat zásahy do práv a oprávněných zájmů dotčených osob a usilovat o dohodu ve sporných otázkách, vědom si svých předešlých pochybení. Podle Nejvyššího správního soudu nelze v obecné rovině připustit, aby byl vlastník sousední nemovitosti krácen na svých ústavně garantovaných právech (právo na ochranu soukromí, nerušený výkon vlastnického práva) postupem stavebníka, který postaví stavbu v rozporu se stavebním povolením.“
Práva žalobkyně (konkrétnějejí právo vlastnické, právo na soukromí) byla v řízení doposud zcela upozaděna. Její již na první pohled rozumný a konstruktivní návrh na odstranění výklenku nepovolené stavby, čímž by se vytvořil prostor, v rámci něhož by mezi nepovolenou stavbou a plotem žalobkyně mohl člověk alespoň projít, byl s patřičnou hysterií odmítnut a na žalobkynije pohlíženo s despektem. Dle názoru žalobkyně by měl stavební úřad primárně usilovat o dohodu stavebníka a žalobkyně, a tím minimalizovat zásahy dojejích vlastnických práv (viz i nejnovější judikatura NSS čj. 4 As 171/2013 - 25).
Není pravdou, jak tvrdí stavebník, že stavebník vyšel žalobkyni vstříc tím, že provedl změny, které navrhovala (okapy, zábrany padání sněhu ze střechy, umístnění žumpy 2 m od hranice s pozemkem žalobkyně). Žádnou z těchto změn žalobkyně nenavrhla, naopak, žalobkyně v rámci řízení vyjádřila svůj nesouhlas s umístěním žumpy v tak těsné blízkostijejího pozemku, neboť se obává zápachu. Veškeré tyto drobné úpravy jsou pouze alibistickou snahou stavebníka o zmírnění stavu cestou „nejmenšího zla a nejnižších nákladů“, snahou, která však neřeší podstatu problému.
Žalobkyně skutečně nic z výše uvedených změn provedených stavebníkem nepožadovala (jak tvrdí žalovaný), což ostatně vyplývá zjejích písemných námitek dodaných při ústnímjednání konaném dne 3. 11. 2014, ze kterých vyplývají jiné požadavky žalobkyně. Žalobkyně navrhla technickou úpravu (posunutí) obvodové zdi (pouze část obvodové zdi vedoucí souběžně s pozemkem žalobkyně), kteráje vzdálena 30 cm od plotu, tak, aby stavebník mohl udržovat svou nemovitost a bylo docíleno souladu s § 8 dost. 2 vyhl. č. 137/98 Sb.; zkrácení krovů ve větším rozsahu, než jakje navrhováno v projektové dokumentaci, a to s ohledem na technickou úpravu obvodové zdi; žumpu umístit co nejdál od hranice pozemku B.B.; okno vedoucí na WC umístit do obvodové zdi vedoucí souběžně s místní komunikací, tak, aby hluk a zápach nepronikaly na pozemek žalobkyně, neboť právě v těchto má žalobkyně vybudováno posezení.
Dle ustálené judikaturyje zřejmé, že má-li stavební úřad dodatečně vydat stavebníkovi stavební povolení, stavba musí být v souladu s obecnými požadavky na výstavbu a zároveň musí být v souladu s veřejným zájmem. Anijedno z kritérií stavba nesplňuje (srov. rozhodnutí NSS ČR sp. zn. 7 As 58/2013). NSS přitom v rámci své aktuální rozhodovací praxe zpřesnil definici veřejného zájmu odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 24/04 se závěrem, že veřejný zájem tedy musí být konkrétně definován a nesmí být zaměněn se zájmem soukromým (srov. rozhodnutí NSS sp. zn. 6 As 65/2012). Coje veřejným zájmem na dodatečném povolení stavby definoval stavební úřadjedinou větou: „aby byla stavba v souladu s územně plánovací dokumentací“. Toje samozřejmě zcela nedostatečné, jak vyplývá z výše uvedených rozhodnutí NSS sp. zn. 7 As 58/2013 a sp. zn. 6 As 65/2012. Stavební úřad neustále cituje rozhodnutí NSS sp. zn. 2 As 11/2003, ačkolivje zřejmé, že další aktuálnější rozhodnutí NSS ČR toto rozhodnutí dále zpřesnila či nahradila. Žalovaný na tyto aktuální a v mnohém i zlomové judikáty zejména judikát NSS sp. zn. 7 As 58/2013 v rámci svého rozhodnutí o odvolání vůbec nereaguje.
Nepovolená stavba není v souladu s obecnými požadavky na výstavbu, není v souladu
s územně plánovací dokumentací, není v souladu s veřejným zájmem na ochranu zdraví, ani veřejným zájmem obecně, zasahuje do subjektivních práv žalobkyně a měla by tak být primárně odstraněna z důvodů výše podrobně popsaných.
Nad rámec definice veřejného zájmu provedené NSSje nutno uvést, že Ústavní soud pod pojmem „veřejný zájem na zachování neoprávněné stavby“ spatřuje pouze „obecně prospěšný zájem“, tj.jeho kritéria jsou nastavenaještě přísněji (viz Nález ÚS ze dne 28. 3. 1996, sp. zn. I. ÚS 198/95, z něhož se podává: „Nelze totiž přehlédnout, že ne každý kolektivní zájem lze označit jako veřejný zájem společnosti na zachování neoprávněné stavby. V této souvislostije možno dovodit, že pojem „veřejný zájem“je třeba chápat jako takový zájem, který by bylo možno označit za obecný či obecně prospěšný zájem. Otázkou obecného zájmu se zabývá např. F. A. Hayek v publikaci „Právo, zákonodárství a svoboda“, II. díl, (vydala ACADEMIA Praha 1991), na straně 14. Autor uvádí, že ‚často se mylně naznačuje, že všechny kolektivní zájmy jsou obecnými zájmy společnosti; avšak v mnoha případech může být uspokojování kolektivních zájmů jistých skupin s obecnými zájmy společnosti v naprostém rozporu. Celé dějiny vývoje demokratických institucí jsoudějinami boje za to, aby sejednotlivým skupinám zabránilo ve zneužití vlády ve prospěch kolektivních zájmů těchto skupin.‘ Je proto nutné, aby k omezení vlastnických práv docházelojen po pečlivém zvážení základní podmínky, zdaje omezení nutné ve veřejném zájmu.“
S odkazem na výše uvedené skutečnostije zcela zřejmé, že žalovaný se při rozhodování opíral o rozporuplná, nepodložená a pravděpodobně i účelová stanoviska a rozhodnutí stavebního úřadu a stavebníka. Z pohledu žalobkyně pak nedostatečně zkoumal jak skutkový stav, tak i správnost napadeného rozhodnutí stavebního úřadu, jakož i řízení, které mu předcházelo. Žalovaný naprostojednoznačně postupoval v rozporu s § 89 odst. 2 správního řádu, když nepřezkoumal správnost napadeného rozhodnutí v rozsahu námitek.
Žalobkyně dále pokládá za nutné zdůraznit, že postup žalovaného, jakož i stavebního úřadu,je v rozporu s čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod,jelikož předmětná stavba přesahuje hranice pozemku a zasahuje tak do vlastnictví žalobkyně, byla postavena bez stavebního povolení, kjejí „legalizaci“ žalovaný i stavební úřad účelově hledali výjimky z platné právní úpravy, nikterak nezkoumali skutečný skutkový stav věci,je nepochybné, zjevné a zcela opodstatněné, proč žalobkyně volí tuto cestu k domožení se svých práv, ale i k dosažení souladu stavu faktického se stavem právním.
[III] Vyjádření žalovaného k žalobě
Žalovaný se k věci vyjádřil v podání ze dne 20. 1. 2016, v němž se vyjádřil kjednotlivým částem žaloby následovně.
Stran námitky na nezákonné povolení výjimky z odstupové vzdálenosti povolené rozhodnutím stavebního úřadu ze dne 30. 12. 2013, čj. 1226/2013/NR/Koh, a navazujícího rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 5. 2015, čj. 280/SÚ/14-4, uvedl, že s tvrzením žalobkyně nesouhlasí. S obsahově stejnou odvolací námitkou se řádně a vyčerpávajícím způsobem vypořádal v odvolací námitce pod bodem II. napadeného rozhodnutí (Nezákonné povolení výjimky z odstupové vzdálenosti, str. 15- 28). Na učiněných závěrech nadále setrvává.
V souladu s § 138a odst. 2 zákona č. 50/1976 Sb.je možné výjimky z obecných technických požadavků povolit pouze z těch ustanovení prováděcích právních předpisů, z nichž povolování výjimek tyto předpisy výslovně umožňují ajen pokud se tím neohrozí bezpečnost, ochrana zdraví a života osob a sousední pozemky nebo stavby; řešením podle povolené výjimky musí být dosaženo účelu sledovaného obecnými technickými požadavky.
V souladu s § 61 vyhlášky č. 137/1998 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu, ve znění pozdějších předpisů (dále téžjen „vyhláška OTP“), lze za podmínek stanovených v § 138a stavebního zákona v odůvodněných případech povolit výjimku z ustanovení § 4 odst. 5, § 8 odst. 2, 3, 4, § 9 odst. 1, § 10 odst. 2, § 14 odst. 3, § 17 odst. 5, § 22 odst. 3, 4, § 23 odst. 6, § 24 odst. 2, § 30 odst. 5, § 42 odst. 2, § 47 písm. a), § 48 odst. 4, § 49 odst. 5, § 50 odst. 2, 5, 8, 9, § 51 odst. 10, § 59 odst. 5 a § 60 odst. 4 této vyhlášky. Žádné výjimkové ustanovení se netýká povolení vyššího koeficientu zastavěnosti dotčeného pozemku stanoveného v územně plánovací dokumentaci, tudíž není zákonné zmocnění na udělení výjimky stavebním úřadem formou rozhodnutí. Tenje stanoven jako závazný limit v závazné části územně plánovací dokumentaci obce (dále téžjen „ÚP SÚ X“), schválené v samostatné působnosti zastupitelstvem obce dne 19. 10. 1994, s nabytím účinnosti obecně závazné vyhlášky dne 1. 12. 1994.
Území, na kterém se uvedená stavba s citovanými pozemky nachází,je dále upraveno změnou pod číslem 10/2005, s navýšením koeficientu na 20 % zastavitelnosti pozemku. Dle čl. 29 odst. 9 vyhlášky o závazných částech ÚP SÚ X, může stavební úřad pro stavby v území rekreace v lokalitě Děpoltovického rybníka na pozemcích s výměrou menší než 250 m2 v odůvodněných případech v územním nebo stavebním řízení povolit přiměřeně vyšší koeficient zastavění pozemku (tj. více než 20 %). Toto „povolení“ přiměřeně vyššího koeficientu zastavění pozemku (v daném případě navýšení o 2 %, tj. 4 m2) však není vedeno formou výroku v rozhodnutí, neboť k tomu nemá stavební úřad zákonné zmocnění, ale formou řádného odůvodněníjeho přiměřenosti a zhodnocení všech okolností posuzovaného případu v příslušném rozhodnutí. Žalovanýje toho názoru, že se s uvedeným požadavkem jak stavební úřad, tak žalovaný podrobně zabýval a řádně vypořádal (viz napadené rozhodnutí).
Žalovaný nesouhlasil ani s názorem týkajícím se „sankčního charakteru“ rozhodnutí o povolování výjimky z odstupové vzdálenosti a rozhodnutí o dodatečném povolení stavby, opírajícího se o rozhodnutí NSS, sp. zn. 1 As 69/2011. S identickou odvolací námitkou se řádně a vyčerpávajícím způsobem vypořádal v odvolací námitce pod bodem II. napadeného rozhodnutí, na str. 28 – 33, přičemž na učiněných závěrech nadále setrvává.
Stavební úřad v napadeném rozhodnutí stanovil podmínky pro dokončení stavby, jimiž jsou v přiměřené míře ošetřena práva a oprávněné zájmy účastníků řízení a splněny obecné požadavky na výstavbu, tj. veřejný zájem, a to zakotvením provedení navržených stavebních úprav pro dokončení stavby rekreační chaty, upravených a vycházejících právě z průběžně uplatňovaných námitek žalobkyně, a to jak v řízení o dodatečném povolení stavby, tak i v řízení o povolení výjimky z OTP. Výše uvedené stavební úpravy zcela pokrývajíjejí oprávněné zájmy, včetně zájmů ostatních účastníků řízení a veřejného zájmu. Jejich provedením bude zabezpečeno nerušené a bezpečné užívání staveb i pozemků sousedících s předmětnou stavbou. Požadavku na odstranění části stavby přiléhající kjejímu oplocení - výklenek objektu v délce 3,1 m ve východní stěně bez okenních otvorů ajeho posunutí na úroveň zbývající ustupující části této stěny - nebylo vyhověno, neboť jak uvádí zpracovatel projektové dokumentace stavby projektant O.S. (osoba odborně způsobilá v oboru pozemního stavitelství) v podání ze dne 4. 11. 2013 (vyjádření k odvolání B.B.), „posunutí obvodové zdi předpokládá zásadní zásah do stavebně technického řešení a statiky objektu rekreační chaty, odstraněním výklenku musí dojít k podchycení stávajícího obvodového věnce ajeho přerušení. V případě odstraněníje možné narušení statiky objektu a následné praskání a přenos statických poruch dále do objektu. Z těchto důvodů nebyl doporučen zásah do vnějších obvodových zdí a souvisejících konstrukcí obvodového věnce a navazující konstrukce krovu (…)“.
Jakje obecně známo, pozední věnec stavbyje stavebním prvkem zajišťujícím stabilitu a tuhost stavby, tzv. „svazuje obvodové zdi stavby vjeden celek, a rovněželiminuje a roznáší rovnoměrně tlak střešní konstrukce do obvodových zdí“. Zásah do tohoto stavebního prvkuje vždy riskantním, s možností destrukčních dopadů na stavbu a tím i důsledků negativního dopadu na okolní pozemky a stavby.
Na základě navržených stavebních úprav pro dokončení stavby se bude stavba pojejich realizaci nacházet zcela na vlastním pozemku stavebníka, požárně nebezpečný prostor nebude zasahovat na pozemek žalobkyně, dešťové vody nebudou zatěžovatjejí pozemek, žumpa nebude zatěžovat okolí zápachem, neboť obsahuje technické zabezpečení při čerpání splaškových vod aje umístěna ve vzdálenosti 2 m od společné hranice pozemků s žalobkyní.
Vzhledem k tomu, že se zakrácením přesahu krovu bude stavba nacházet na vlastním pozemku, není ani nutné přikročit ke krajnímu řešení o odstranění výklenku situovaného 30 cm od společné hranice. V průběhu správního řízení stavebník o vstup na pozemek žalobkyně nepožádal a stavební úřad nestanovil, že by žalobkyně měla stavebníkovi vstup umožnit. Jaký postup pro dokončení stavby v místě výklenku zvolí,je tak čistějeho věcí. Kromě toho, stavebník v protokolu z ústníhojednání a místního šetření v řízení o povolení výjimky z vyhlášky OTP konaného dne 14. 8. 2012 prohlásil, že při údržbě stavby nebude v budoucnu vyžadovat vstup na pozemek manželů B.
Na základě uvedených skutečností nepovažoval žalovaný za bezprostředně nutné zajistit nezávislý posudek znalce z oboru pozemního stavitelství na posouzení dopadu odstranění výklenku stavby na stavbu samotnou, když tento není nutné odstranit.
Ve věci napadení osoby manžela žalobkyně otcem stavebníka bylo rozsudkem Krajského soudu v Plzni pod čj. 30 A 8/2010 - 114 ze dne 13. 12. 2011 konstatováno, že stavební úřad nepochybil, když se touto námitkou nezabýval a v rozsudku k tomuto uvedl: „(…) Zcela bez vlivu na posouzení rozhodnutí správních orgánů jsou žalobkyní tvrzené útoky M.T. na M.B.. Tato skutečnost nemůže mít žádný význam pro rozhodnutí správních orgánů o povolení výjimky z Vyhlášky, a proto správním orgánům ani nelze vytknout, že se touto okolností v řízení nezabývaly“. K tomu žalovaný poznamenává, že sejednalo pouze ojediný fyzický konflikt v roce 2006 manžela žalobkyně (nikoliv i žalobkyně samé) otcem stavebníka, trestní stíhání bylo pravomocně zastaveno poté, co se otec stavebníka osvědčil ve lhůtě podmíněného zastavení trestního stíhání.
Žalobkyně dále namítá zásahy dojejích vlastnických práv v důsledku existence nepovolené stavby. Žalovaný s tvrzením žalobkyně nesouhlasí, neboť má za to, žejejí práva nejsou nepřiměřeně omezena. S identickou odvolací námitkou obsahujícíjednotlivé zásahy do práv žalobkyně se řádně a vyčerpávajícím způsobem vypořádal v odvolací námitce pod bodem III. napadeného rozhodnutí (Zásahy do vlastnických práv, str. 33 – 40), a na těchto závěrech nadále setrvává.
Zastínění pozemku mezi nepovolenou stavbou a chatou žalobkyně bylo žalovaným vypořádáno na str. 33 – 35 napadeného rozhodnutí. Žalovaný, stejně tak jako stavební úřad, se řádně a podrobně zabýval touto námitkou a dospěl k závěru, že z předložené studie zastínění ze dne 8. 9. 2005 zpracované Ing. J. Z. autorizovaným inženýrem pro pozemní stavby, vyplývá, že dodatečně povolená stavba sousední chatu žalobkyně svým stínem ovlivní pouze v odpoledních hodinách od 14:40 hod. do 17:00 hod. K proslunění fasády dochází od 11:05 do 14:40 hod., cožje 215 min. Toje více než dvojnásobek minut požadovaných pro obytné místnosti dle ČSN 734301 (min. dobaje 90 minut). Dáleje možno konstatovat, žeje tím splněna i podmínka ČSN 73 4301, čl. 4.3.5., tzn., že sousední pozemky sloužící k rekreaci jsou více než z poloviny prosluněny, tedy více než 180 min. (tři hodiny) denně. Z uvedeného vyplývá, že požadavek vyhlášky OTP na denní osvětlení a proslunění byl splněn. Nutno uvést, že uvedená norma ČSN 73 4301 stanovuje zásady pro navrhování obytných budov nebo obytných částí budov, platné pro bytové domy; obytné části v budovách jiného účelu; nástavby a přístavby budov, jimiž vznikají nové byty; rodinné domy; nástavby a přístavby rodinných domů, tedy objektů určených pro trvalé bydlení. Z uvedené normy nevyplývá, že by se vztahovala na rekreační objekty, neboť rekreační objekty nejsou určeny pro trvalé bydlení, neobsahují obytné místnosti, alejen místnosti pobytové. Dle ČSN 73 4301, čl. 4.3.5, mají mít venkovní zařízení a pozemky v okolí obytných budov sloužící k rekreacijejich obyvatel, alespoň polovinu plochy osluněnou nejméně 3 hodiny dne 1. března. Přesto, že se uvedená norma nevztahuje na rekreační objekty, bylo studií zastínění prokázáno, že požadavek vyhlášky OTP na denní osvětlení a proslunění byl splněn. Problematiku proslunění a denního osvětlení rekreačních objektů rovněž neřeší ani normy řady ČSN 73 0580-1, 2, 3, 4.
Pokud má žalobkyně na mysli pouze určitou malou část pozemku v místě mezi objekty rekreačních objektů, nutno konstatovat, že posuzování se vztahuje na pozemek jako celek,jenž má žalobkyně ve svém vlastnictví a užívání k rekreování, tedy celý pozemek p.p.č. X o výměře 365 m2, nikolivjen vybranou malou část pozemku dle názoru žalobkyně. Jak vyplývá ze závěru shora uvedené studie, sousední pozemky sloužící k rekreaci jsou více než z poloviny prosluněny, tedy více než 180 min. (tři hodiny) denně, čímžje podmínka ČSN 73 4301, čl. 4.3.5., splněna. Žalovaný považuje uvedenou studii zastínění pro potřeby řízení za dostatečnou a pořízení další studie na posouzení zastínění pozemku žalobkyně považuje za nadbytečné, když tento stav byl již posouzen, a nadto žádná norma nestanovuje tento požadavek.
Stran nemožnosti výstavby na pozemku žalobkyně sousedícím s nepovolenou stavbou žalovaný uvádí, že se s identickou námitkou řádně vypořádal na str. 35 - 36 napadeného rozhodnutí. Z vypořádání námitky žalobkyně v odůvodnění napadeného rozhodnutí o povolení výjimky z vyhlášky OTP (čj. 1229/2013/NR/Koh ze dne 30. 12. 2013, str. 13), stavební úřad považuje tuto připomínku za bezpředmětnou, neboť mu není znám termín záměru výstavby, a tudíž ani nelze stanovit rozsah a platnost právních předpisů vztahujících se k období záměru výstavby. Žalobkyní namítaná nemožnost využitíjejího pozemku pro budoucí výstavbuje pouhou spekulací a předjímáním skutečností, kteréještě nenastaly. Stavba dle předložené projektové dokumentace nezasahuje žádnou svou konstrukční částí na sousední pozemek. V předložené projektové dokumentaci jsou zapracovány stavebně technické úpravy, kterými jsou zajištěny všechny požadavky vyplývající z vyhlášky OTP. V případě záměru další zástavby pozemku v prostoru mezi stavbami rekreačních chat žalobkyní může i ona požádat o povolení výjimky z odstupových vzdáleností. Žalovanýje toho názoru, že existencí zákonného ustanovení o možnosti udělení výjimky nedochází umístěním stavby ve snížené odstupové vzdálenosti k porušení ústavně zaručeného základního práva v čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Stran zbudování okna v nepovolené stavbě téměř na hranici pozemků žalovaný uvádí, že se s identickou námitkou řádně vypořádal na str. 36 - 37 napadeného rozhodnutí. Argumentace žalobkyně na možnou námitku stavebníka na nedostatečné osvětlení obytné místnosti při případném umístění budoucí stavby žalobkyněje nedůvodná. Žalovanémuje vytýkáno, že se s uvedenou námitkou v napadeném rozhodnutí vůbec nevypořádal. S tím žalovaný nesouhlasí, neboť žalobkyně opět namítá nemožnost využití pozemku pro budoucí výstavbu a předjímá skutečnosti, kteréještě nenastaly, a proto odkázal na závěry předchozího bodu, tzn., že setrvává na stejných závěrech, neboť sejedná o stejnou problematiku odstupových vzdáleností, udělování výjimek z vyhlášky OTP a posouzení záměru z hlediska požadavků vyhlášky OTP.
Ohledně námitky na požadavek na odstup staveb dle § 8 vyhlášky OTP umožňující údržbu staveb a užívání prostoru mezi stavbami pro technická či jiná vybavení, umístění stavby 30 cm od společné hranice s pozemkem žalobkyně, nemožnost údržby, ataky otce stavebníka na manžela žalobkyně, žalovaný uvádí, že se s identickou námitkou řádně vypořádal na str. 37 napadeného rozhodnutí. Žalobkyně žalovanému vytýká, žejeho vyjádření spočívá pouze v tom, žalobkyně předjímá sousedské spory, které zřejmě žalovaný považuje za nepravděpodobné (cožje poměrně zvláštní s ohledem na výše uvedené ataky), a dále se k této námitce nevyjadřuje. Žalovaný s tvrzením žalobkyně nesouhlasí, neboť s obsahově stejnou námitkou se vypořádal v předchozí části napadeného rozhodnutí na str. 31 - 32, kterou neshledal jako důvodnou a trvá na svých závěrech. Žalobkyně předjímá skutečnosti, kteréještě nenastaly. Občanskoprávní spory však nejsou předmětem posuzování ve správním řízení stavebních úřadů, ale příslušných orgánů státní moci.
Žalobkyně dále argumentuje aplikací zákona č. 350/2012 Sb., kterýje novelou stavebního zákona č. 183/2006 Sb., a z toho vyplývajícího požadavku na umístění stavby 2 m od hranice pozemku, dále pak argumentuje obdobností požadavků ve smyslu § 25 vyhlášky č. 501/2006 Sb., který dlejejího názoru lze použít i na rekreační objekt. Žalovaný uvádí, že se s identickou námitkou řádně vypořádal na str. 37 - 40 napadeného rozhodnutí. Žalobkyně žalovanému vytýká, žejejí argumentaci na uplatnění analogie nové právní úpravy na rekreační objekty nebere v potaz a dále ignoruje § 8 odst. 2 vyhlášky OTP, svůj názor opírá o rozsudek Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 1 As 69/2011 týkající se požadavků na dodržení odstupových vzdáleností dle této nové právní úpravy a možných imisí pohledem nebo hlukem.
Žalovaný s tvrzením žalobkyně nesouhlasí. Žalobkyně vytrvale argumentuje právními normami, které nelze aplikovat na uvedený případ. Řízení o povolení předmětné výjimky z odstupových vzdáleností bylo zahájeno podáním žádosti dne 24. 4.2006, tedy v souladu s § 8 odst. 3 vyhlášky č. 137/1998 Sb. OTP, které stanoví, že vzájemné odstupy staveb pro individuální rekreaci, které mezi sebou vytváří volný prostor, nesmí být menší než 10 m. Dle § 61 vyhlášky OTP lze za podmínek stanovených v § 138a odst. 2 stavebního zákona v odůvodněných případech povolit výjimku z § 8 odst. 3 vyhlášky OTP, která se týká vzájemných odstupů staveb pro individuální rekreaci od nové stavby. Z uvedeného vyplývá, že na toto řízení nelze aplikovat právní úpravu zákona č. 350/2012 Sb., neboť ten nabyl účinnosti až 1. 1. 2013 a novelizuje nový stavební zákon č. 183/2006 Sb. (viz str. 3 napadeného rozhodnutí). Jak nový stavební zákon č. 183/2006 Sb., tak i zákon č. 350/2012 Sb. obsahuje přechodná ustanovení, že neukončená správní řízení se dokončí podle dosavadních právních předpisů.
Ohledně žalobkyní namítaného § 25 odst. 2 a 4 vyhlášky č. 501/2006 Sb.je žalovaný toho názoru, že toto ustanovení nelze aplikovat na odstupovou vzdálenost mezi rekreačními objekty, zjeho obsahuje zřejmé, že se týká pouze odstupů mezi rodinnými domy, mezi stavbami pro bydlení a mezi stavbami pro bydlení a stavbami nebytovými.
Předmětná stavba má ve stěně přilehlé k hranici pozemku umístěno okno pobytové místnosti a WC v odstupové vzdálenosti 7,60 m od stavby rekreační chaty žalobkyně. Žalovaný nepovažuje umístění oken za nepřiměřený zásah do soukromí (nejedná se o obtěžování mimořádné, převyšující míru přiměřenou poměrům), neboť se dlejeho přesvědčení nejedná o přímý pohled do soukromí. V tomto směru dále odkazuje na rozsudek NSS ze dne 12. 3. 2010, čj. 7 As 13/2010 – 145, a rozsudek NSS ze dne 30. 4. 2012, čj. 8 As 20/2011 – 131.
Žalobní námitky obsažené v části VII. žaloby jsou identické s odvolacími námitkami a žalovanýje řádně a vyčerpávajícím způsobem vypořádal v odvolací námitce pod bodem IV. napadeného rozhodnutí na str. 40 – 44. Žalovaný s tvrzeními žalobkyně nesouhlasí,její práva nejsou nepřiměřena omezena. Žalovaný se otázkou zásahu do žalobkyniných hmotných práv řádně a podrobně zabýval, podkladem pro dodatečné povoleníje projektová dokumentace stavby projejí dokončení se zapracovanými stavebnímu úpravami ve smyslu vznesených námitek, tj., aby stavba žádnou svou konstrukční částí nezasahovala na pozemek p.č. X ve vlastnictví žalobkyně (bylo navrženo zkrácení přesahu střešní konstrukce), včetně přesahu požárně nebezpečného prostoru navržením stavebních úprav vycházejících z nově zpracovaného požárně bezpečnostního řešení stavby (dálejen „PBŘS“), dále jsou navržena opatření k zabezpečení odvádění dešťových vod ze stavby tak, aby nebyl pozemek žalobkyně zamokřován (byla navržena úprava okapu, s odvedením dešťových vod do dešťové kanalizace s vyústěním ve spodní jižní části pozemku do odvodňovacího příkopu umístěného na p.p.č.851/68, který zajišťuje odvod dešťových vod z p.p.č. X(T.) a X (B.), osazení sněhových řezáků a zachytávačů zabraňujících sklouzání sněhu na pozemek žalobkyně, dále byla žumpa posunuta na vzdálenost 2 m od mezující hranice pozemku žalobkyně, včetně technického opatření k zabránění zápachu ze žumpy při čerpání kalů (potrubí s bajonetovým uzávěrem a zátkou pro bezproblémové zajištění čerpání kalů z jímky a odvětrání žumpy přes kanalizaci a střechu objektu).
Zapracováním stavebních úprav v projektové dokumentaci pro dokončení stavby jsou v přiměřené míře ošetřena práva a oprávněné zájmy účastníků řízení a splněny obecné požadavky na výstavbu, tj. veřejný zájem. Nejedná se o účelovost tvrzení, ale platné podklady rozhodnutí, ze kterých správní orgán při svém posuzování a rozhodování vycházel. Napadeným rozhodnutím není povolen stav stavby, tak jak se nachází v současné době, tedy před vydáním rozhodnutí, ale takový, jaký bude následně po provedení stavebních úprav; žalobkyně tedy neustále opomíjí fakt, že sejedná o dodatečné povolení stavby se stavebními úpravami, kterýmije zajištěno, že stavba nebude zasahovat dojejích hmotných práv, se stanovením příslušných podmínek projejí dokončení.
Jak vyplývá z výrokové části napadeného rozhodnutí, stavební úřad stanovil stavebníkovi pod podmínkou č. 8 povinnost požádat o vydání kolaudačního souhlasu (§ 122 nového stavebního zákona). K závěrečné kontrolní prohlídce stavby stavebník předloží stavební deník, závazná stanoviska dotčených orgánů státní správy k užívání stavby, geometrické zaměření stavby, doklady o výsledcích předepsaných zkoušek a doklady o výrobcích použitých pro stavbu (certifikáty a prohlášení o shodě). Teprve až na základě provedení závěrečné kontrolní prohlídky ve smyslu § 133 nového stavebního zákona a učiněným závěrem, že stavbaje dokončena v souladu s podmínkami dodatečného povolení stavby, v souladu s projektovou dokumentací a souhlasnými stanovisky dotčených orgánů k užívání stavby, bude následně vydán kolaudační souhlas, který opravňuje stavebníka se započetím užívání stavby. Stavbaje tedy stále pod kontrolou správního orgánu, kterýje povinen sledovat soulad stavby s veřejným zájem a oprávněnými zájmy účastníků řízení. Žalovaný se s dalšími výše uvedenýmijednotlivými námitkami podrobně vypořádal v napadeném rozhodnutí a nedošel k závěru, že by správní orgánjednal v rozporu s právními předpisy.
Dále, žalovaným bylo dodržení limitu zastavitelnosti pozemku a soulad stavby s územně plánovací dokumentací obce X, a tedy soulad s veřejným zájmem, řádně posouzen již v předchozí části napadeného rozhodnutí, zejména na str. 21-23, se závěrem, že stavbaje v souladu s územně plánovací dokumentací obce X, včetně posouzení překročení limitu zastavitelnosti pozemku o 2 %. Potřebou započítat do zastavěnosti pozemku i terasu objektu se žalovaný zabýval v napadeném rozhodnutí na str. 23 – 24. Tuto námitku shledal nedůvodnou, neboť plocha terasy se nezapočítává.
Hmotná práva žalobkyně nejsou na základě zapracování stavebních úprav pro dokončení stavby do projektové dokumentace a stanovením podmínek v napadeném rozhodnutí dotčena. Napadeným rozhodnutím není povolen stav stavby, tak jak se nachází v současné době, tedy před vydáním rozhodnutí, ale takový, jaký bude následně po provedení stavebních úprav; žalobkyně tedy neustále opomíjí fakt, že sejedná o dodatečné povolení stavby se stavebními úpravami, kterýmije zajištěno, že stavba nebude zasahovat dojejích hmotných práv, a stanovením příslušných podmínek projejí dokončení.
Veřejná subjektivní práva žalobkyně nejsoudle žalovaného nepřiměřeně omezena (oslunění, odstupy, zavodnění pozemku, zápach, právo na soukromí - obtěžování pohledem, požárně bezpečnostní odstup), vypořádání vizjednotlivé části napadeného rozhodnutí.
Žalovaný nesouhlasí ani s tvrzením žalobkyně obsaženým v části IX. žaloby. S obsahově stejnou námitkou se řádně vypořádal v pod bodem VI. napadeného rozhodnutí, str. 45 – 47. Dle názoru žalovaného, žalobkyně nadále opakovaně a vytrvale přehlíží skutečnost, že do projektové dokumentace byly zapracovány veškeré požadavky vyplývající z vyhlášky OTP, požadavků a námitek žalobkyně vznesených v průběhu řízení o odstranění nepovolené stavby ajejím dodatečném povolení a v řízení o povolení výjimky z OTP, to znamená včetně zabezpečení přesahu požárně nebezpečného prostoru na sousední pozemky (viz PBŘS, zpracované Ing. I.Ch., datum IX/2012 a PD).
Pojejich realizaci bude stavba splňovat mimo jiné i požadavky na požární bezpečnost dle vyhlášky OTP. Stavební úřad stanovil ve výrokové části napadeného rozhodnutí podmínky pro dokončení stavby, kterými jsou, kromě jiného, zajištěny i požadavky na dodržení odstupových vzdáleností z hlediska přesahu požárně nebezpečného prostoru, viz podmínka č. 4 (je vycházeno z opatření stanovených v PBŘS na str. 4), ostatní stavební úpravy viz podmínka č. 5. PBŘS mimo jiné na str. 5 uvádí, že požárně nebezpečný prostor od posuzovaného objektu po splnění výše uvedených opatření nezasahuje mimo hranice stavebního pozemku investora. V závěru PBŘS na str. 6je uvedeno: Posuzovaná stavba rekreačního objektuje při dodržení výše uvedených podmínek navržená v souladu s požadavky ČSN - požární bezpečnost staveb. Bližší rozbor požárně nebezpečného prostoru viz str. 12- 13 napadeného rozhodnutí.
Nutno uvést, že předmětem řízení není povolení současného stavu stavby s přesahem požárně nebezpečného prostoru (stavba rozestavěná), alejejí dodatečné povolení s návrhem stavebních úprav projejí dokončení. K dokončení stavby byl dle dodatečného povolení stavby stanoven termín do 31. 12. 2015. Žalobkyně bagatelizuje a zpochybňuje navržené stavební úpravy pro dokončení stavby a předjímá skutečnosti, kteréještě nenastaly, když tvrdí, že stavebník navržené úpravy snad v budoucnu provede, a které snad odstraní závadný stav ohrožujícíjejí bezpečnost. Jak vyplývá z výrokové části napadeného rozhodnutí, stavební úřad stanovil stavebníkovi pod podmínkou č. 8 povinnost požádat o vydání kolaudačního souhlasu (§ 122 nového stavebního zákona č. 183/2006 Sb.). K závěrečné kontrolní prohlídce stavby stavebník předloží kromě jiného i závazná stanoviska dotčených orgánů k užívání stavby, geometrické zaměření stavby, doklady o výsledcích předepsaných zkoušek, atd. Teprve až na základě provedení závěrečné kontrolní prohlídky ve smyslu § 133 nového stavebního zákona a s učiněným závěrem, že stavbaje dokončena v souladu s podmínkami dodatečného povolení stavby, v souladu s projektovou dokumentací a souhlasnými stanovisky dotčených orgánů k užívání stavby, bude následně vydán kolaudační souhlas, který opravňuje stavebníka se započetím užívání stavby, tedy stavbaje stále pod kontrolou správního orgánu, kterýje povinen sledovat soulad stavby s veřejným zájem a oprávněnými zájmy účastníků řízení.
Žalovaný rovněž nesouhlasí s námitkami žalobkyně ohledně zavodněníjejího pozemku způsobeného vodou odtékající z okapů střechy instalovaných na nepovolené stavbě, s níž se řádně a vyčerpávajícím způsobem vypořádal v odvolací námitce pod bodem VII napadeného rozhodnutí, str. 47 – 49. Na učiněných závěrech nadále setrvává. Projektovou dokumentací pro dodatečné povolení stavby se dokládájejí skutečné provedení, včetně zakomponovaných stavebních úprav projejí dokončení, které byly uplatněny účastníky řízení v průběhu správního řízení. Projektová dokumentace řeší mimo jiné i stavební úpravu střechy, spočívající ve zkrácení krokví a posunu okapu na vzdálenost max. 300 mm od líce zdi, kterouje zajištěno, že stavba nebude zasahovat do prostoru pozemku žalobkyně, avšak bude zcela umístěna na vlastním pozemku stavebníka, tzn. včetně střešní konstrukce objektu. Ochrana pozemku žalobkyně p.p.č. Xje před stékáním dešťové vody a sjíždění sněhu zajištěna osazením okapu, sněhových řezáků a zachytávačů osazených na spodní hraně střechy. Dešťová kanalizace dle předložené projektové dokumentace odvádí dešťové vody ze střechy objektu (s uložením ležatého potrubí na protější západní straně pozemku stavebníka - nikoliv v blízkosti oplocení žalobkyně), svedené dešťovými okapy a svody dojednoho svodu s odvedením vod ke spodní jižní části pozemku, směrem ke stávajícímu odvodňovacímu příkopu umístěného u hranice pozemků stavebníka i žalobkyně. Z podkladů řízení nevyplývá, že by žalobkyně doložila důkazy pro podporu svého tvrzení o podmáčeníjejího pozemku, které by dokazovaly příčinnou souvislost s předmětnou stavbou stavebníka. Při místním šetření konaném dne 24. 5. 2010 bylo mimo jiné prověřeno zavodnění pozemků, avšak tímto ověřením nebylo prokázáno, že spodní voda z pozemku stavebníka způsobuje podmáčení pozemku žalobkyně, a vjeho závěruje mimo jiné konstatováno, že pozemek byl podmáčenještě před stavbou. Toto mimo jiné podporuje i skutečnost, že jsou na pozemcích stavebníka i žalobkyně umístěny odvodňovací drenáže, které slouží k odvodnění zamokřených pozemků.
K tvrzení o odstranění drenáží na pozemku stavebníka nepřiložila žalobkyně žádný důkaz (např. fotodokumentací o odstranění drenáží),jedná se o nepodložené tvrzení. Dle konfigurace terénu, kterýje spádován od severní strany k jižní, směrem k Děpoltovickému rybníku, dochází k přirozenému odtékání srážkových vod k jižní hranici pozemků. K podmáčení mezující hranice pozemku dochází lokálně v místě nedokončeného okapového svodu, kterým jsoudešťové vody provizorně svedeny volně na pozemek při hranici s pozemkem žalobkyně. Svou argumentaci opřel stavební úřad rovněž o vyjádření projektanta ze dne 19. 10. 2011 s odkázáním na hydrogeologický posudek Ing. J. F. z června 2011, který byl sice podkladem pro vodoprávní řízení, aleje rovněž součástí stavebního řízení. Dále vycházel rovněž z vyjádření projektanta ke zdůvodnění technických požadavků pod bodem 4. „Zavodnění pozemku paní B.“, uvedené v Technické zprávě - technické požadavky, předložené dne 1. 8. 2011 stavebnímu úřadu v předchozí části řízení o dodatečném povolení stavby (zrušené rozhodnutí čj. 331/10/NR/Schm ze dne 30. 8. 2011), která byla s částí výkresové dokumentace zpracována na základě požadavků a námitek žalobkyně uplatněných v průběhu řízení.
Argumentace žalovaného týkající se vrstevnicového systému a spádování dotčených pozemkůje pouze správní úvahou o směru odtékání srážkových vod vycházející z veřejně přístupných informací a logické úvahy, které žalovaný nepovažuje za v rozporu s právními předpisy.
Žalovaný nesouhlasí ani s námitkami uvedenými v čl. XI. žaloby, přičemž s identickými námitkami odvolacími se řádně vypořádal pod bodem VIII. napadeného rozhodnutí, str. 49 – 51. Stavební úřad na základě ohlášení žalobkyně o užívání nepovolené stavby provedl dne 18. 9. 2012 kontrolní prohlídku na místě stavby, vše zaprotokoloval, vyhotovil fotodokumentaci, ze kteréje zřejmé, že stavbaje ve stejném stavu od doby, kdy byl stavebním úřadem vydán zákaz provádění dalších stavebních prací, tj. ode dne 26. 7. 2005 (rovněž absence fekálií ve splaškové jímce). Stavebník stavbu trvale neužívá, pouze dojíždí na stavbu z důvodujejí kontroly, k osobní potřebě používá pouze chemické WC. V případě delšího pobytuje s rodinou ubytován v blízké rekreační chatě ev.č. 26 manželů F.
Stavební úřad při posouzení věci nedošel k závěru, že lze mít důvodně za to, že stavbaje užívána v rozporu se stavebním zákonem, bez povolení k užívání stavby a neshledal důvody k zahájení řízení o přestupku za porušení ustanovení stavebního zákona. Ve věci argumentace žalobkyně na odběr vody stavebníkem z údajně společné studny společně s CH. D. ajejího nedostatku pro tohoto odběratele a účastníka řízení bylo zjištěno, žejediným vlastníkem studnyje stavebník, včetně vodoprávního povolení k odběru podzemní vody z kopané studny i potvrzeníjejí pasportizace vodoprávním úřadem. Studnaje součástí kupní smlouvy k nemovitosti mezi původními vlastníky a stavebníkem, ve které není uvedeno žádné věcné břemeno na odběr vody pro jiné sousedící stavby, blíže viz napadené rozhodnutí. Jak z výše uvedeného vyplývá, stavební úřad se uvedeným podnětem zabýval. Žalobkyní namítané trvalé užívání rekreačního objektu a žumpy stavebníkem ajeho rodinou nebylo prokázáno.
Rovněž nedůvodnou byla v rámci odvolání shledána námitka nepřihlédnutí ke konstruktivnímu řešení navrženého žalobkyní. Žalovaný se s touto námitkou řádně a podrobně vypořádal pod bodem IX napadeného rozhodnutí, str. 51 – 55. Žalobkyně odcitovala část znění svých námitek ze dne 2. 11. 2014, doručených stavebnímu úřadu před ústnímjednáním a místním šetřením konaným dne 3. 11. 2014 ve věci vydání dodatečného povolení stavby, které byly připojeny k protokolu zjednání, s důrazem na umístění žumpy co nejdále odjejího pozemku. Kromě jiného však právní zástupce do protokolu uvedl, že nad rámec těchto námitekještě žalobkyně dodává, že žumpa plánovaná a zakreslená v technické dokumentaci stavby založené u stavebního úřadu by měla být posuzována podle nového stavebního zákona, neboť se v technické dokumentaci stavby poprvé objevila až po účinnosti nového stavebního zákona. Žalobkyněje toho názoru, že mezi žumpou a hranicíjejího pozemku má být dodržena vzdálenost 2 m. Její námitky ohledně umístění žumpy jsou tudíž vnitřně rozporné.
Hmotná práva žalobkyně nejsou umístěním žumpy ve vzdálenosti 2 m od hranice pozemků dotčena, rovněž tak nejsou nepřiměřeně omezenajejí veřejná subjektivní práva. Tato námitka nebyla shledána důvodnou, viz příslušná část napadeného rozhodnutí.
Z napadeného rozhodnutí nevyplývá, že by stavební úřad definoval veřejný zájemjedinou větou „aby byla stavba v souladu s územně plánovací dokumentací“. Stavební úřad při vydání rozhodnutí o dodatečném povolení stavby postupoval v souladu s příslušnými právními předpisy vztahujícími se k rozhodovacímu procesu, platnými ke dni podání žádosti, tj. 19. 9. 2005. V rozhodnutí v úvodní části odůvodnění uvedl, podle jaké právní úpravy v řízení postupoval, a popsaljednotlivé procesní úkony v průběhu správního řízení od posledního rozhodnutí stavebního úřadu o dodatečném povolení stavby pod čj. 331/10/NR/Schm ze dne 30. 8. 2011, které bylo zrušeno rozhodnutím žalovaného ze dne 19. 3. 2012, čj. 1309/SÚ/l1-12, a věc vrácena k novému projednání. Dále uvedl informaci o vydání rozhodnutí o povolení výjimky z odstupových vzdáleností ze dne 30. 12. 2013, čj. 1229/2013/Koh, které bylo potvrzeno rozhodnutím žalovaného ze dne 16. 5. 2014, čj. 280/SÚ/14-4. Rozhodnutí o povolení výjimkyje podkladem pro rozhodnutí ve věci dodatečného povolení stavby.
Po posouzení žalobkyniných námitek žalovaný konstatoval, že sejedná o obsahově stejné námitky, které žalobkyně uplatnila již v předcházejících řízeních, o kterých správní orgány I. i II. instance rozhodly. Proto setrval opět na stejné argumentaci, jako v předchozích rozhodnutích.
Okruhem účastníků řízení se správní orgán zabýval v závěru výrokové části rozhodnutí, včetně výroku o rozhodnutí o námitkách účastníků uplatněných v tomto řízení (viz str. 3 - 9 napadeného rozhodnutí).
Stavební úřad se dále řádně vypořádal s otázkou okruhu dotčených orgánů a základního posouzení souladu stavby s požadavky územního plánu a stanovených limitů využití území. Dále uvedl (= stavební úřad) informaci o postupu v řízení v souladu s § 34 zákona o správním řízení, k provedení důkazů použil všech důkazních prostředků, které byly vhodné ke zjištění stavu věci a které nebyly provedeny v rozporu s právními předpisy. Poté uvedl zákonné ustanovení § 88 stavebního zákona ajeho požadavky, včetně požadavku na soulad stavby s veřejným zájmem.
Stavební úřad konstatoval, že stavebník prokázal, že stavbu není nutné podle § 88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona odstranit tím, že podal žádost o dodatečné povolení stavby a předložil podklady a doklady vyžádané stavebním úřadem. Dále uvedl podklady, které v průběhu řízení shromáždil a najejichž základě rozhodoval. Poté se stavební úřad velmi podrobně a důkladně vypořádal sjednotlivými námitkami účastníků řízení, s posouzením souladu stavby s požadavky veřejného zájmu, zejména s územně plánovací dokumentací, cíli a záměry územního plánování, obecnými technickými požadavky na výstavbu, technickými požadavky na stavby, zájmy chráněnými zvláštními předpisy a oprávněnými zájmy účastníků řízení (viz str. 13 - 38 napadeného rozhodnutí).
Žalovaný se s právním závěrem stavebního úřadu ztotožnil. Správní řízení I. i II. instance tvoříjeden správní celek, tudíž právní názory žalovaného dáleještě podrobněji rozvádí a doplňují právní názory učiněné stavebním úřadem, a to zejména s ohledem na plnění souladu stavby s veřejným zájmem a právem chráněných práv a oprávněných zájmů účastníků řízení. Otázkou zhodnocení stavby ojejím souladu s veřejným zájmem se žalovaný velmi podrobně a vyčerpávajícím způsobem ze všech hledisek veřejného zájmu zabýval a vypořádal na str. 15 - 28 napadeného rozhodnutí, vjehož závěru konstatoval, že aspekty veřejného zájmu byly zcela naplněny a stavbaje s ním v souladu. Na svých názorech a závěrech žalovaný nadále setrvává.
Žalobkyně v části XIII. žaloby uvedla souhrn všech svých námitek uplatněných proti napadenému rozhodnutí žalovaného. Žalovaný k tomu uvedl, že na svých závěrech kjednotlivým námitkám se již vyjádřil výše aje nadále toho názoru, že stavbaje v souladu s veřejným zájmem, zejména s územně plánovací dokumentací, cíli a záměry územního plánování, obecnými technickými požadavky na výstavbu, technickými požadavky na stavby a zájmy chráněnými zvláštními předpisy. Na základě podané žádosti ojejí dodatečné povolení
s předložením podkladů a dokladů v požadovaném rozsahu jako ke stavebnímu povolení a na základě provedeného správního řízení bylo prokázáno, že vydáním dodatečného povolení jsou v přiměřené míře ošetřena práva a oprávněné zájmy účastníků řízení a splněny obecné požadavky na výstavbu, tj. veřejný zájem, a to zakotvením provedení navržených stavebních úprav pro dokončení stavby rekreační chaty, upravených a vycházejících právě z průběžně uplatňovaných námitek žalobkyně, a to jak v řízení o dodatečném povolení stavby, tak i v řízení o povolení výjimky z OTP. Výše uvedené stavební úpravy zcela pokrývajíjejí oprávněné zájmy, včetně zájmů ostatních účastníků řízení a veřejného zájmu. Jejich provedením bude zabezpečeno nerušené a bezpečné užívání staveb i pozemků sousedících s předmětnou stavbou.
Stran částí XIV. a XV. žaloby žalovaný předně upozornil, že žalobkyně argumentuje ustanovenými nového správního řádu, ten však není možné v tomto správním řízení aplikovat, protože správní řízení bylo zahájeno dne 19. 9. 2005, tj. za účinnosti správního řádu č. 71/1967 Sb. Žalovaný vzhledem k formální chybě v rozhodnutí stavebního úřadu ve výrokové části (uvedení nesprávného data podání žádosti o dodatečné povolení stavby) rozhodnutím o odvolání částečně změnil a ve zbývající části potvrdil rozhodnutí stavebního úřadu o dodatečném povolení stavby čj. 794/2014/NR/Koh ze dne 11. 5. 2015.
Žalovaný shrnul, že námitky uvedené v žalobě neprokazují nezákonnost napadeného rozhodnutí či takové vady v řízení, které by odůvodňovaly zrušení napadeného rozhodnutí, a navrhl žalobu zamítnout.
[IV] Vyjádření osoby zúčastněné na řízení
Osoba zúčastněná na řízení (dále též „stavebník“) se k věci vyjádřil v podání ze dne 30. 9. 2016, kde v úvodu sdělil, že napadené rozhodnutí pokládá za věcně i právně správné, a postup žalovaného, jakož i stavebního úřadu za správný a odpovídající zákonu. Konstatoval, že veškeré žalobní námitky jsoujen cyklickým opakováním tvrzení žalobkyně z předchozích písemných podání, když všechny tyto námitky byly již oběma správními orgány řešeny a správní orgány obou stupňů k nim již zaujaly stanovisko, které obsáhlým způsobem odůvodnily, jak po stránce skutkové, včetně odkazu na listinné důkazy, tak po stránce právní, včetně odkazu na právní předpisy.
Stavebník se plně ztotožnil s argumentací žalovaného ve věci samé a stranjednotlivých judikatorních rozhodnutí, která žalobkyně v žalobě cituje, zdůraznil následující.
Žalobkyně se na straně 7 žaloby odkazuje na rozhodnutí NSS sp. zn. 6 As 65/2012 (zřejmě rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR čj. 6 As 65/2012-161 ze dne 10. 5. 2013; ve sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního souduje uvedeno i usnesení čj. 6 As 65/2012-86 ze dne 5. 12. 2012) a odvolává se na provedenou definici veřejného zájmu v tomto rozhodnutí.
Předněje zapotřebí namítnout, že odkaz na tento rozsudek Nejvyššího správního souduje zcela nepřípadný - podstatou sporu projednávaného Nejvyšším správním soudem ČR pod sp.zn. 6 As 65/2012 byl spor ohledně developerského projektu společnosti Skanska, a.s. na výstavbu souboru staveb nazvaného dle projektové dokumentace „Milíčovský háj jih a východ obytný soubor“, když tento developerský projekt měl být realizován v chráněné lokalitě Natura 2000 ajejí realizací mělo dojít k nevratným zásahům do života kriticky a silně ohrožených živočišných druhů. Společnost Skanska, a.s. stavbu souboru obytných budov prosazovala s tvrzením, že sejedná o veřejný zájem na zajištění bytových potřeb obyvatel hlavního města Prahy, kterému dlejejího názoru měl ustoupit veřejný zájem na ochraně ohrožených živočišných druhů. Je tedy zjevné, že jak rozsahem, tak intenzitou zásahu do veřejných zájmůje tento rozsudek Nejvyššího správního soudu zcela nesouměřitelný s předmětem řízení vymezeným v žalobě.
Nejvyšší správní soud však v rozsudku ze dne 10. 5. 2013, čj. 6 As 65/2012-161, uvádí následující úvahy, které vedly kjeho rozhodnutí: „Zásada ochrany veřejného zájmu spočívající v hledání a přijímání takových řešení, která jsou v souladu s veřejným zájmem,je rovněžjednou ze základních zásad správního řízení, zakotvenou v § 2 odst. 4 správního řádu. Formulace „soulad přijatého řešení s veřejným zájmem“ pak znamená aplikaci ustanovení zákonů vyjadřujících obecnějednotlivé veřejné zájmy v konkrétních případech. Přitom ve správním řízení mnohdy stojí několik veřejných zájmů proti sobě (či alespoň nejsou zcela v souladu) a není možné, aby nakonec přijaté řešení bylo v souladu se všemi veřejnými zájmy, které s rozhodovanou věcí souvisejí. Dáleje třeba zdůraznit, že správní orgány nemají veřejný zájem samy formulovat, toje zásadně úkolem moci zákonodárné, naopak „úkolem správních orgánůje při aplikaci zákonů, kteréjednotlivé veřejné zájmy definují, vjednotlivých případech takto obecně formulované veřejné zájmy konkretizovat “ (srov. Vedral, J.:Správní řád: komentář. 2. vydání. Praha: Ivana Hexnerová - Bova Polyglon, 2012, s. 100).“. Je zřejmé, že závěry Nejvyššího správního soudu se v tomto rozsudku dotýkají zcela jiného skutkového základu, navíc i zcela jiných veřejných zájmů, než tvrdí žalobkyně v žalobě, a tudíž tato argumentace nemůže podporovat stanovisko žalobkyně.
Navazující tvrzení žalobkyně o tom, že stavebník v průběhu řízení nedostatečně tvrdil veřejný zájem na dodatečném povolení stavby,je zjevně nepravdivé a spíšje to dalším důkazem toho, že žalobkyni nelze ničím přesvědčit. Stavebník ve svých předchozích podáníchjednoznačně poukazoval na skutečnost, žeje dán veřejný zájem na dodatečném povolení stavby z důvodu, že již v předchozí době byla na pozemku p.č. St. X v k.ú. X vystavěna chata určená k rodinné rekreaci a také stavba, kteráje předmětem řízení,je chatou určenou k rodinné rekreaci. Způsob využití pozemku se tedy nezměnil, stejně tak se nezměnil účel využití lokality u Děpoltovického rybníka, kteráje určena právě k rodinné rekreaci a pro individuální rekreaci. Stavbaje tudíž v souladu s cíli územního plánování, když územní plán byl v řízení k důkazu konstatován a způsob využití stavby se oproti předchozí době nijak nezměnil. Veřejný zájemje tak po celou dobu řízeníjednoznačně a kontinuálně prokazován - stavebník má v úmyslu nadále své nemovitosti v k.ú. X využívat k individuální rekreaci, stejně jako byly tyto nemovitosti využívány v předchozích letech, a v souladu s tím, jakje zamýšleno využívání celé lokality v k.ú. X, když všechny okolní stavby jsou využívány totožným způsobem, tj. k individuální rekreaci.
Ve vztahu k citovanému rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2011, čj. 1 As 69/2011-176,je nutné uvést, že toto rozhodnutí ve svém odůvodnění odkazuje na jiné rozhodnutí Nejvyššího správního soudu čj. 1 As 77/2010-95, kdy ve vztahu k řízení o výjimce Nejvyšší správní soud ČR konstatoval, že „je samostatným řízením, v němž se podpůrně postupuje podle správního řádu; (…) rozhodnutí o výjimceje rozhodnutím v materiálním smyslu podle § 65 odst. 1 s. ř. s. Rozhodnutí o výjimceje správním aktem se všemi náležitostmi správního rozhodnutí, který s konečnou platností určí, zda stavebníkje oprávněn určitým způsobem postupovat a využívat tímto způsobem svůj pozemek.“.
Tvrzení žalobkyně o tom, že řízení o dodatečném povolení stavby má mít sankční charakter,je zcela vytrženo z kontextu. Jednakje tato věta uvedena na samém závěru rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2011, čj. 1 As 69/2011-176, a to jako jakási závěrečná úvaha, takřka v rovině obiter dictum. Především ale Nejvyšší správní soud netvrdí kategoricky nic o tom, že řízení o dodatečném stavebním povolení musí mít sankční charakter, pouze uvádí, žeje zapotřebí přihlédnout k tomu, že sejedná do jisté míry o sankční charakter řízení - toje však patrné ze samotné povahy tohoto institutu, protože řádný způsob předpokládá vydání stavebního povolení „předběžného“, nikoliv dodatečného. Je tedy zřejmé, že Nejvyšší správní soud pouze připomíná, že v rámci řízení o vydání dodatečného stavebního povoleníje zapotřebí přezkoumat všechny podstatné okolnosti, což však stavební úřad i žalovanýjednoznačně provedli.
Opětovněje potřeba zdůraznit, že ani toto rozhodnutí Nejvyššího správního soudu neřeší otázku zahradní chaty, ale řešila se otázka odstupových vzdáleností u staveb určených k trvalému bydlení, když nároky na umístění těchto staveb jsou rozhodně přísnější, než u staveb určených k rekreaci. Mimochodem řečeno, žalobkyně se v žalobě zhusta těchto pravidel a právních předpisů domáhá, ačkoliv tyto právní normy na předmět řízení nedopadají.
Rovněž tak odkaz žalobkyně na straně 11 žaloby, kdy cituje rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2010, čj. 7 As 13/2010-145, není dle stavebníka důvodný. Nejprveje potřeba namítnout, že argumentaci žalobců v tomto řízení Nejvyšší správní soud nevyhodnotil jako důvodnou ajejich kasační stížnost byla zamítnuta. Za druhé,je třeba znovu uvést, že soudní řízení se týkalo umístění obytných staveb, dokonce sejednalo o bytový dům s 23 byty, proti kterému brojili žalobci. Předmětem řízení, včetně přezkumu oslunění pozemku, se týkalo obytných staveb, nikoliv rekreačních, a tím pádem bylo řízení posuzováno dle jiných právních předpisů, než v této věci.
Ani odkaz žalobkyně na aktuální judikaturu Nejvyššího správního soudu na str. 19 žaloby, kdy žalobkyně cituje rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2014, čj. 4 As 171/2013-25, nemůže být relevantní. Skutkový základ tohoto rozhodnutí Nejvyššího správního souduje dán tím, že žalobkyně vystavěla na svém pozemku stavbu, kteráje v rozporu s územním plánem a neodpovídá svým charakterem způsobu využití lokality. Navíc se v této záležitostijednalo o kasační stížnost proti rozhodnutí o nařízení odstranění přístavby stavby, která měla sloužit k trvalému bydlení. Záležitost projednávaná Nejvyšším správním soudem ČR se tedy týkala jiné fáze stavebního řízení, neboť se netýkala řízení o dodatečném stavebním povolení (to bylo již v předchozí době pravomocně vyřešeno), alejednalo se o další fázi stavebního řízení, a toje odstranění stavby. Argumentace žalobkyně tímto rozhodnutím Nejvyššího správního souduje proto opětovně nepřiléhavá, neboť se týká jiného druhu řízení. Opětovněje tedy nutné vidět, že předmět sporu spočíval v něčem úplně jiném, než v projednávané záležitosti, což žalobkyně zjevně opomíjí.
Co se týká rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2013, čj. 7 As 58/2013-35, kterým žalobkyně argumentuje na str. 20 a 21 žaloby, takje potřeba uvést, že tento rozsudek neuvádí nic jiného, než coje uvedeno a obsáhle odůvodněno v napadeném rozhodnutí. Nejvyšší správní soud ČR v rozsudku vytkl žalovanému, že nedostatečným způsobem odůvodnil splnění obecně technických požadavků na výstavbu a soulad stavby s veřejným zájmem, když obě tyto podmínky musí být splněny kumulativně. Žalovaný však v napadeném rozhodnutí obě tato kritéria přezkoumal, podrobně se jimi zabýval a své rozhodnutí náležitě odůvodnil, tudíž ani tato argumentace nemůže podpořit stanovisko žalobkyně. Není rozhodně pravdou, že by žalovaný otázku veřejného zájmu vyřešiljedinou větou, úvahy žalovaného ohledně veřejného zájmu jsou uvedeny v napadeném rozhodnutí opakovaně a jsou náležitě odůvodněny. Argumentace žalobkyně, že žalovaný v napadeném rozhodnutí nereflektoval na aktuální judikaturu Nejvyššího správního soudu ČR,je poněkud absurdní; napadené rozhodnutíje totiž rozhodnutím, kteréje vydáváno ve správním řízení, nejedná se o rozsudek soudu, tudížje zcela pochopitelné, že se žalovaný, jakož i stavební úřad, věnoval v prvé řadě správnímu rozhodnutí, nikoliv výkladu judikatury, jak po nich požaduje žalobkyně.
Jakje ostatně zřejmé z tohoto vyjádření, žalobkyně v žalobě cituje velké množství rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, avšak tato rozhodnutí se skutkově a právně nedotýkají projednávané záležitosti, citace jsou vytržené z kontextu, popř. konstatují skutečnosti, které jsou známé a kterými se žalovaný zabýval.
Stavebníkje přesvědčen, že napadené rozhodnutí bylo vydáno žalovaným v souladu s platnou právní úpravou, odůvodnění se podrobně vypořádalo se všemi námitkami žalobkyně, jakož i s veškerými důkazy. Stavební úřad i žalovaný pečlivě a přesvědčivě odůvodnili své závěry, včetně odkazů na právní předpisy, posouzení veřejného zájmu ve věci, soulad se stavebními předpisy a objasnil účastníkům řízení, z jakých skutečností vycházel a cojej vedlo k vydání napadeného rozhodnutí.
[V] Posouzení věci krajským soudem
Řízení ve správním soudnictvíje upraveno zákonem č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále téžjen „soudní řád správní“ nebo „s. ř. s.“).
Podle § 75 odst. 1 soudního řádu správního, soud při přezkoumání rozhodnutí vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.
Podle § 75 odst. 2 věty prvé soudního řádu správního, soud přezkoumá napadené výroky rozhodnutí v mezích žalobních bodů.
Soud dospěl k závěru, že žalobaje důvodná.
Na řízení o dodatečném povolení stavby dopadala v dané věci ustanovení zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále též „starý stavební zákon“), neboť předmětná žádosti o dodatečné povolení stavby byla stavebnímu úřadu doručena přede dnem účinnosti nového stavebního zákona, tedy zákona č. 183/2006 Sb.
Podle § 88 odst. 1 písm. b) starého stavebního zákona, stavební úřad nařídí vlastníku stavby nebo zařízení odstranění stavby nebo zařízení postavené bez stavebního povolení či ohlášení nebo v rozporu s ním. Odstranění stavby se nenařídí, pokud stavebník prokáže, že stavbaje v souladu s veřejným zájmem, zejména s územně plánovací dokumentací, cíli a záměry územního plánování, obecnými technickými požadavky na výstavbu, technickými požadavky na stavby a zájmy chráněnými zvláštními předpisy ajestliže stavebník v řízení o odstranění stavby podá žádost ojejí dodatečné povolení a předloží podklady a doklady vyžádané stavebním úřadem v jím stanovené lhůtě a v rozsahu jako k žádosti o stavební povolení.
Podle § 138a odst. 1 starého stavebního zákona, právnické osoby, fyzické osoby a správní orgány jsou povinny při navrhování, umísťování, projektování, povolování, realizaci, kolaudaci, užívání a odstraňování staveb postupovat podle obecných technických požadavků na výstavbu, obecných technických požadavků zabezpečujících užívání staveb osobami s omezenou schopností pohybu a orientace a technických požadavků stanovených prováděcími předpisy (dálejen „obecné technické požadavky“).
Podle § 138a odst. 2 starého stavebního zákona, výjimky z obecných technických požadavkůje možné povolit pouze z těch ustanovení prováděcích právních předpisů, z nichž povolování výjimek tyto předpisy výslovně umožňují ajen pokud se tím neohrozí bezpečnost, ochrana zdraví a života osob a sousední pozemky nebo stavby; řešením podle povolené výjimky musí být dosaženo účelu sledovaného obecnými technickými požadavky.
Podle § 138a odst. 3 starého stavebního zákona, o výjimkách z obecných technických požadavků rozhoduje stavební úřad příslušný rozhodnout ve věci v dohodě se správním orgánem, který hájí zájmy chráněné podle zvláštních předpisů, jichž se odchylné řešení dotýká.
Podle § 61 vyhlášky č. 137/1998 Sb., za podmínek stanovených v § 138a stavebního zákona lze v odůvodněných případech povolit výjimku mj. i z ustanovení § 8 odst. 3 této vyhlášky.
Podle § 8 odst. 3 vyhlášky č. 137/1998 Sb., vzájemné odstupy staveb pro individuální rekreaci, které mezi sebou vytváří volný prostor, nesmí být menší než 10 m.
Soud primárně obrátil pozornost na stěžejní námitku, kteráje leitmotivem žaloby, totiž absenci odůvodnění souladu dodatečně povolované stavby s veřejným zájem, a to jak v napadeném, tak v prvoinstančním rozhodnutí. Žalobkyně tuto námitku uplatnila před stavebním úřadem již v řízení o dodatečném povolení stavby a o povolení odstupové výjimky.
Stavební úřad vycházel při vypořádání této námitky ze závěrů vyjevených v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2003, čj. 2 As 11/2003 – 164 (tento i další zde zmíněné rozsudky kasačního soudu jsou k dispozici na www.nssoud.cz). Konkrétně citoval tuto pasáž: „Veřejný zájemje pojmem, který právní řád České republiky výslovně obsahově nevymezuje, nicméně, který se vyskytuje v celé řadě právních předpisů. Jde tedy o tzv. neurčitý právní pojem. Neurčité právní pojmy zahrnujíjevy nebo skutečnosti, které nelze úspěšně zcela přesně právně definovat. Jejich obsah a rozsah se může měnit, často bývá podmíněn časem a místem aplikace normy. Zákonodárce tak vytváří správnímu orgánu prostor, aby posoudil, zda konkrétní případ patří do rozsahu neurčitého pojmu či nikoli. Mnohdy mu dává vodítko tím, že se snaží uvést co nejvíce charakteristických znaků věcí nebojevů, které má neurčitý právní pojem zahrnovat. Stejně tomu takje i v § 88 odst. 1 písm. b/ stavebního zákona, který stanoví, že stavební úřad nařídí vlastníku stavby odstranění stavby postavené bez stavebního povolení či ohlášení nebo v rozporu s ním. Odstranění stavby se nenařídí, pokud stavebník prokáže, že stavbaje v souladu s veřejným zájmem, zejména s územně plánovací dokumentací, cíli a záměry územního plánování, obecnými technickými požadavky na výstavbu, technickými požadavky na stavby a zájmy chráněnými zvláštními předpisy ajestliže stavebník v řízení o odstranění stavby podá žádost ojejí dodatečné povolení a předloží podklady a doklady vyžádané stavebním úřadem v jím stanovené lhůtě a v rozsahu jako k žádosti o stavební povolení. Uvedené ustanovení umožňuje stavebnímu úřadu nenařídit odstranění stavby, respektive stavbu dodatečně povolit v případě, žeje tato stavba v souladu s veřejným zájmem. Z povahy věci lze dovodit, že sejedná o takový zájem, který lze označit za obecný či veřejně prospěšný, případně za zájem společnosti jako celku. Takový zájem nemůže být v rozporu s platnými právními předpisy. V daném případě však zákonodárce dává vodítko v tom, že demonstrativně vyjmenovává, s čím musí být daná stavba v souladu, aby bylo možno ji posoudit jako stavbu v souladu s veřejným zájmem; tj.je vyžadován soulad stavby s územně plánovací dokumentací, cíli a záměry územního plánování, obecnými technickými požadavky na výstavbu, technickými požadavky na stavby a zájmy chráněnými zvláštními předpisy a dále požaduje po stavebníkovi, aby v řízení o odstranění stavby podal žádost ojejí dodatečné povolení a předložil podklady a doklady vyžádané stavebním úřadem v jím stanovené lhůtě a v rozsahu jako k žádosti o stavební povolení. Za předpokladu, že stavebník splní všechny shora uvedené podmínky a není zde žádná jiná okolnost, která by soulad s veřejným zájmem vylučovala, stavební úřad stavbu dodatečně povolí.“.
Žalovaný správní orgán v odůvodnění napadeného rozhodnutí stran vymezení pojmu veřejný zájem připomněl nejen rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2003, čj. 2 As 11/2003 – 164, ale též rozhodnutí ze dne 9. 3. 2005, čj. 3 As 3/2004 – 68.
Byť jsou prvoinstanční i napadené rozhodnutí velmi obsáhlá (40, resp. 57 stran), ve vztahu odůvodnění zákonem presumovaného souladu dodatečně povolované stavby s veřejným zájmemje soud spatřuje jako nedostatečná.
Stavební úřad i žalovaný jako okolnost rozhodnou pro závěr o souladu dodatečně povolované stavby s veřejným zájmem považují zejména to, aby stavba nebyla v rozporu s územně plánovací dokumentací obce X, když na základě vyjádření Magistrátu města Karlovy Vary, odboru rozvoje a urbanismu, ze dne 22. 6. 2011, sp. zn. ORUP/1465/11/Leb-330.1, dospěli k závěru, že stavba v souladu s ÚPDje. Jistě, toto kritériumje významné, i když nejediné, k němuž musí správní orgány rozhodující o dodatečném povolení přihlížet. Stejně tak nelze stavebnímu úřadu ani žalovanému vytknout, že by se zhusta nezabývali ani ostatními hledisky uvedenými v § 88 odst. 1 písm. b) starého stavebního zákona a akcentovanými v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2003, čj. 2 As 11/2003 – 164 (míněno obecnými technickými požadavky na výstavbu, technickými požadavky na stavby a zájmy chráněnými zvláštními předpisy). Z tohoto pohledu jsou rozhodnutí plně přezkoumatelná a lze z nich spolehlivě seznat, proč prvoinstanční i odvolací správní orgán považoval (ze svého pohledu) stavbu za souladnou s veřejným zájmem. Soud však nepřikročil k podrobnému přezkumu odůvodnění a zákonnostijednotlivých technických hledisek, neboť v rozhodnutí nenašel nic, co by se osvětlilo další nutný rozměr veřejného zájmu, totiž obecný, veřejný prospěch, případně zájem společnosti jako celku.
Závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2003, čj. 2 As 11/2003 – 164, nelze aplikovat izolovaně. Dle zákonné dikceje nutné, aby stavebník, zcela v souladu s § 88 odst. 1 písm. b) starého stavebního zákona, prokázal, že stavbaje v souladu s veřejným zájmem, zejména s územně plánovací dokumentací, cíli a záměry územního plánování, obecnými technickými požadavky na výstavbu, technickými požadavky na stavby a zájmy chráněnými zvláštními předpisy ajestliže stavebník v řízení o odstranění stavby podá žádost ojejí dodatečné povolení a předloží podklady a doklady vyžádané stavebním úřadem v jím stanovené lhůtě a v rozsahu jako k žádosti o stavební povolení. Jak dále kasační soud konstatoval, onen demonstrativní výčetje určitým vodítkem, což ale rozhodně nelze vyložit tak, že stavba bude dodatečně povolena vždy, když budou splněny podmínky uvedené v části druhé věty § 88 odst. 1 písm. b) starého stavebního zákona následující za slovem „zejména“. Soud totiž za stejně důležitá považuje nejen zmíněná „technická“ hlediska, ale i ono hledisko širší, společenské.
Stran tohoto kritéria si soud pro úplnost dovoluje připomenout, že stavebník (= osoba zúčastněná na řízení), přistoupil k realizaci Stavby, aniž by ctil pravidla nastavená starým stavebním zákonem. Tedy, primárně porušil zákon a nerespektoval základní předpoklad fungování společnosti právního státu, a toje respekt k zákonu. Teprve v situaci, kdy hrozilo odstranění Stavby, započal s kroky, které mu starý stavební zákon poskytoval kjejímu dodatečnému povolení. Navíc, k vydání dodatečného stavebního povolení bylo zapotřebí přistoupit i k výjimce z odstupových vzdáleností, kterážto v případě žalobkyně činila z vyhláškou požadovaných deseti metrů na přibližně sedm metrů. A soud si nemohl nepovšimnout, že v případě dalšího ze stavebníkových sousedů, Ch. D., došlo kještě zásadnějšímu snížení řečených parametrů, totiž ke snížení odstupu na přibližně 4,94 m.
Za takové situace musí být požadavky na dodatečně povolovanou stavbu obsáhlejší, komplexnější a nikoliv pouze technické. V opačném případě by to totiž každému, kdo zahájí stavební činnost bez potřebných povolení, signalizovalo, žeje to v podstatějedno, protože všechno se dá „dohnat“ v řízení o dodatečném povolení stavby.
Takový přístup považuje zdejší soud za nepřijatelný.
Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 198/95 (Sbírka rozhodnutí, svazek 5, nález č. 23), mj. uvedl: „(…) Nelze totiž přehlédnout, že ne každý kolektivní zájem lze označit za veřejný zájem společnosti na zachování neoprávněné stavby. V této souvislostije možno dovodit, že pojem „veřejný zájem“je třeba chápat jako takový zájem, který by bylo možno označit za obecný či obecně prospěšný zájem. Otázkou obecného zájmu se zabývá např. F. A. Hayek v publikaci „Právo, zákonodárství a svoboda“, II. díl, (vydala ACADEMIA Praha, 1991), na straně 14. Autor uvádí, že „často se mylně naznačuje, že všechny kolektivní zájmy jsou obecnými zájmy společnosti; avšak v mnoha případech může být uspokojování kolektivních zájmů jistých skupin s obecnými zájmy společnosti v naprostém rozporu. Celé dějiny vývoje demokratických institucí jsoudějinami boje za to, aby sejednotlivým skupinám zabránilo ve zneužití vlády ve prospěch kolektivních zájmů těchto skupin.“. Je proto nutné, aby k omezení vlastnických práv docházelojen po pečlivém zvážení základní podmínky, zdaje omezení nutné ve veřejném zájmu.“. A tentýž soud v nálezu ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 24/04, konstatoval: „(…) Veřejný zájem v konkrétní věcije zjišťován v průběhu správního řízení na základě poměřování nejrůznějších partikulárních zájmů, po zvážení všech rozporů a připomínek. Z odůvodnění rozhodnutí,jehož ústředním bodemje otázka existence veřejného zájmu, pak musí zřetelně vyplynout, proč veřejný zájem převážil nad řadou soukromých, partikulárních zájmů. Veřejný zájemje třeba nalézt v procesu rozhodování o určité otázce (typicky např. o vyvlastňování), a nelzejej v konkrétní věci a priori stanovit. Z těchto důvodůje zjišťování veřejného zájmu v konkrétním případě typicky pravomocí moci výkonné, a nikoliv zákonodárné.“.
Nejvyšší správní soud v dalším ze svých rozhodnutí, tentokrát ze dne 10. 5. 2013, čj. 6 As 65/2012 – 161, mj. konstatoval (za pomoci citace správně právních teoretiků), že „veřejné zájmy jsou v řadě případůjen více či méně společnými soukromými zájmyjednotlivců ajejich skupin“ (Vedral, J., citováno výše, s. 100)“, přičemž ale „veřejný zájem především nelze zaměňovat za soukromý“ (Hendrych, D. a kol.: Správní právo: obecná část. 8. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 82).“.
Krajský soud v Plzni dospěl k závěru, že rozhodnutí o dodatečném povolení stavby i napadené rozhodnutí zcela postrádají odpověď na otázku, jakýje zde veřejný zájem (tak jakjejjednak vnímá zmíněné rozhodnutí Ústavního soudu, tedy zájem, který by bylo možno označit za obecný či obecně prospěšný, tak i rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 6 As 65/2012, tedy zájem nikolivjedince, ale několikajednotlivců či skupin), na dodatečném povolení neoprávněné stavby, příp. proč takový veřejný zájem převážil nad soukromým zájmem žalobkyně. Rozhodnutí správních orgánů ve věci se totiž zaměřila na ochranu zájmů stavebníka, cožje postup zcela opačný, a dále na soulad stavby s technickými kritérii danými § 88 odst. 1 písm. b) starého stavebního zákona. Ano, stavebníkje v takovém případě v poměrně složité situaci, ale nelze odhlédnout od toho, že ji přivodil sám, protože na samém počátku svého konání porušil zákon. Pak ovšem musí strpět přísnější pohled správních orgánů na věc.
Prvoinstanční ani napadené rozhodnutí, resp.jejich odůvodnění, nastíněným požadavkům neodpovídají (soud si v podrobnostech dovoluje na text odůvodnění odkázat). Za takových okolností ovšem soudu nezbylo, než napadené rozhodnutí ve smyslu § 76 odst. 1 písm. a) zrušit pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí a současně vyslovit, že věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). Vzhledem k tomu, že k pochybení, které soud vytkl správním orgánům, došlo v prvé řadě při rozhodování prvoinstančního správního orgánu, soud ze stejných důvodů zrušil i rozhodnutí Městského úřadu Nová Role ze dne 11. 5. 2015, čj. 794/2014/NR/Koh (§ 78 odst. 3 s. ř. s.). Soud se nezabýval dalšími uplatněnými námitkami, neboť by to bylo v okamžiku, kdy není zřejmé, zdaje dodatečně povolovaná stavba v souladu s veřejným zájmem (tak, jakjej chápe zdejší soud), nadbytečné. Správní orgánje v dalším řízení vázán právním názorem, který soud vyslovil ve zrušujícím rozsudku (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).
[VI] Náklady řízení
Žalobce, který měl ve věci plný úspěch, má podle § 60 odst. 1 věty prvé s. ř. s. proti žalovanému správnímu orgánu, který ve věci úspěch neměl, právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení před soudem ve výši 11.228,- Kč, skládající se ze zaplaceného soudního poplatku za žalobu ve výši 3.000,- Kč a dále z odměny advokáta za dva úkony právní služby v plné výši, tj. po 3.100,- Kč/úkon, a z náhrady hotových výdajů za dva úkony právní služby po 300,- Kč/úkon podle § 7, § 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 písm. a), d) a § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále téžjen „advokátní tarif“). Za úkony právní služby oceněné plnou výší se považují převzetí a příprava zastoupení a podání žaloby. Odměna advokáta a náhrada advokáta byly navýšeny o částku 1.428,- Kč odpovídající dani, kterouje advokát povinen z odměny a z náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (§ 57 odst. 2 s. ř. s.).
Ke splnění povinnosti nahradit náklady řízení bylo žalovanému určeno platební místo podle § 149 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 64 s. ř. s. a stanovena pariční lhůta podle § 160 odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 64 s. ř. s. (s přihlédnutím k možnostem žalovaného tuto platbu realizovat).
Osoba zúčastněná na řízení má podle § 60 odst. 5 s. ř. s. právo na náhradujen těch nákladů řízení, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. Soud osobě zúčastněné na řízení výslovně žádnou povinnost neuložil, proto jí nebyla náhrada nákladů tohoto řízení přiznána.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost do dvou týdnů pojeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
V Plzni dne 31. srpna 2017
JUDr. PhDr. Petr Kuchynka, Ph.D.,v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: L. K. |
722348 | 7 Ads 74/2024 - 35
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Lenky Krupičkové a soudců Davida Hipšra a Tomáše Foltase v právní věci žalobce: Z. P., zastoupený Mgr. Evou Kantoříkovou, advokátkou se sídlem Jaselská 14, Brno, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 3. 2024, č. j. 54 Ad 2/2023‑81,
takto:
Kasační stížnosti se nepřiznává odkladný účinek.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím ze dne 11. 1. 2023, č. j. RN‑X‑315‑KČ, žalovaná zamítla námitky žalobce a potvrdila své rozhodnutí ze dne 16. 11. 2022, č. j. R‑16. 11. 2022 – X, kterým byla zamítnuta žádost žalobce o zvýšení starobního důchodu.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalované žalobu u Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále též „krajský soud“), který v záhlaví uvedeným rozsudkem zrušil rozhodnutí žalované a věc jí vrátil k dalšímu řízení. Rozsudek krajského soudu, stejně jako zde uváděná judikatura Nejvyššího správního soudu,je dostupný na http://www.nssoud.cz a soud na něj na tomto místě pro stručnost odkazuje.
[3] Dne 15. 4. 2024 podala žalovaná (dále též „stěžovatelka“) proti uvedenému rozsudku krajského soudu kasační stížnost, kterou doplnila podáním ze dne 22. 5. 2024. Součástí doplnění kasační stížnosti byl návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Ten stěžovatelka odůvodňuje tak, že by výkonem rozsudku krajského soudu došlo k pravomocnému zvýšení starobního důchodu a vznikl by nárok na doplatek důchodu. Dle stěžovatelky by tak nastala situace, že by podání i nepodání kasační stížnosti mělo prakticky totožný účinek. Při zrušení rozsudku krajského soudu by sice mohlo dojít ke snížení důchodu, nicméně vyplaceníjednotlivých splátek důchodu ve zvýšené částce a doplatku důchodu by již bylo nezvratné. Uvedenou újmu přitom nelze poměřovat s ohledem na objem státního rozpočtu. Stěžovatelka rovněž odkázala na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 11. 2018, č. j. 6 Ads 316/2018‑28. Uvedeným usnesením byl kasační stížnosti stěžovatelky přiznán odkladný účinek s odůvodněním, žeje s ohledem na specifickou povahu sporů o dávky ze systému sociálního zabezpečení žádoucí, aby postup, k němuž žalovanou správní soudy zaváží, byl bez jakýchkoliv pochybností v souladu se zákonem. Kasační soud v tomto usnesení rovněž zdůraznil zájem na šetrném zacházení s prostředky z veřejných rozpočtů. Závěrem stěžovatelka poukázala na stručné a nedostatečné odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu.
[4] Žalobce se k návrhu na přiznání odkladného účinku nevyjádřil.
[5] Podle § 107 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“) nemá kasační stížnost odkladný účinek. Soudjej však může na návrh stěžovatele přiznat; § 73 odst. 2 až 5 se užije přiměřeně. Podle § 73 odst. 2 s. ř. s. ve spojení s § 107 s. ř. s. lze přiznat odkladný účinek,jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, ajestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
[6] Z citovaných ustanovení vyplývá, že má‑li být zdejším soudem přiznán kasační stížnosti odkladný účinek,je třeba, aby vedle podmínky formální, tj. samotného uplatnění návrhu najeho přiznání, byly současně splněny též tři předpoklady materiální: 1) výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí musí pro stěžovatele znamenat újmu, 2) újma musí být pro stěžovatele nepoměrně větší, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, 3) přiznání odkladného účinku nesmí být v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
[7] Je nutné zdůraznit, že sama kasační stížnostje opravným prostředkem mimořádným, neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu. K přiznání odkladného účinku, tím spíše,je‑li navrhován správním orgánem, by proto mělo docházet pouze ve zcela ojedinělých případech,jestliže nezbytnost odkladného účinku převáží nad požadavkem právní jistoty účastníků a stability právních vztahů opírajících se o pravomocná rozhodnutí soudů. Pokud by zákonodárce zamýšlel připustit, že správní orgány nemusejí být vázány pravomocnými rozhodnutími krajských soudů, kterými se rušíjejich správní akty, zajisté by zvolil jinou koncepci správního soudnictví a pro určité typy rozhodnutí by vyloučil právní moc, resp. vykonatelnost rozhodnutí krajských soudů.
[8] Institut odkladného účinkuje primárně spjat s žalobou jakožto nástrojem ochrany veřejných subjektivních práv adresáta veřejnoprávního působení. Odkladný účinek přiznávaný žalobě má proto ochránit tohoto adresáta veřejné správy před případnými neodstranitelnými negativními následky aktu veřejné správy. Postavení žalovaného správního orgánu,jemuž soudní řád správní přiznal legitimaci podat kasační stížnost jako orgánu moci výkonné, spíše nasvědčuje tomu, že poskytnutím legitimace k podání kasační stížnosti správnímu orgánu se vyjadřuje zájem na efektivitě působení objektivního práva ajednotě a zákonnosti rozhodování krajských soudů ve správním soudnictví. Z tohoto hlediskaje nutno nazírat i na odkladný účinek kasační stížnosti (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 7. 2009, č. j. 6 Ads 87/2009‑49, nebo ze dne 30. 6. 2015, č. j. 5 Ads 118/2015‑18).
[9] Návrh stěžovatelky, kteráje správním orgánem,je tak třeba hodnotit ve světle názoru vyjádřeného v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2007, č. j. 2 Ans 3/2006‑49, publ. pod č. 1255/2007 Sb. NSS, jakkoli se týkáještě předcházející právní úpravy odkladného účinku: „S ohledem na postavení správního orgánu v systému veřejné správy bude přiznání odkladného účinku kasační stížnosti kjeho žádosti vyhrazeno zpravidla ojedinělým případům, které zákon opisuje slovy o nenahraditelné újmě.“ V citovaném rozhodnutí rozšířený senát Nejvyššího správního soudu příkladmo uvádí jako relevantní situaci pro přiznání odkladného účinku případy vrácení řidičského oprávnění duševně choré osobě, vystavení zbrojního průkazu nebezpečnému recidivistovi či udělení povolení k obchodu s vojenským materiálem zločinnému podniku.
[10] Ve světle uvedenéhoje potom třeba chápat i pojetí újmy, která má hrozit žadateli o přiznání odkladného účinku, jímžje zde správní orgán. K tomu se vyjádřil rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 1. 7. 2015, č. j. 10 Ads 99/2014‑58, publ. pod č. 3270/2015 Sb. NSS, takto: „Zatímco žalobce bude zpravidla spojovat újmu se svými subjektivními právy, která může okamžitý výkon rozhodnutí krajského soudu skutečně závažně ohrozit, žalovaný žádná subjektivní práva nemá. Tím spíše nemůže mít práva,jež by mohla být výkonem napadeného rozsudku čijeho jinými následky ohrožena. Jeho úkolemje v soudním řízení hájit zákonnost jím vydaného rozhodnutí. Otázka zákonnosti rozhodnutí není důvodem pro přiznání odkladného účinku. Při rozhodování o návrhu na přiznání odkladného účinku soud nijak nepředjímá, jaké bude meritorní rozhodnutí ve věci samé. Výše uvedené neznamená, že odkladný účinek kasační stížnosti nemůže být žalovanému přiznán za žádných okolností. Půjde však o případy výjimečné, kdy odložení účinků rozhodnutí krajského soudu bude podmíněno ochranou důležitého veřejného zájmu,jehož ohrožení bude v konkrétním případě představovat právě onu nepoměrně větší újmu, než která přiznáním odkladného účinku vznikne jiným osobám ajež nebude v rozporu s jiným veřejným zájmem. Žalovaný musí stejně jako žalobce újmu tvrdit a osvědčit, tj. vysvětlit, v čem tato újma ajejí intenzita spočívá. […] Na žalovaného musí být z hlediska tvrzené újmy,její intenzity ajejího osvědčení kladeny stejné nároky jako na žalobce. Újmou žalovaného proto nebude ohrožení jakéhokoliv veřejného zájmu, resp. veřejného zájmu v širším slova smyslu, tj. např. zájmu na obecném výběru daní, najednotném postupu správních orgánů či na procesně hladkém průběhu řízení. Ohrožení veřejného zájmu nemůže zpravidla představovat ani přiznání a vyplacení určité částky důchodu. Náklady důchodového pojištění jsou součástí nákladů státního rozpočtu; s ohledem najeho rozsah a obsahje i případné vyplacení neprávem přiznané dávky újmou spíše zanedbatelnou.“ (zdůrazněno soudem).
[11] Stěžovatelka, kteráje správním orgánem, navrhuje přiznání odkladného účinku z toho důvodu, že pokud by Nejvyšší správní soud vyhověljejí kasační stížnosti a zrušil napadený rozsudek krajského soudu a zároveň by kasační stížnosti nebyl přiznán odkladný účinek, nebylo by již možné napravit některé (finanční) důsledky plynoucí z rozhodnutí krajského soudu. Konkrétně by došlo k nevratnému vyplaceníjednotlivých zvýšených splátek důchodu a doplatku důchodu žalobci. Hypoteticky tedy v dané věci může dojít k situaci, kdy rozhodnutí o kasační stížnosti nebude mít v části již vyplacených dávek de facto žádné důsledky, neboť podle § 56 odst. 1 písm. c) zákona o důchodovém pojištění, platí, že zjistí‑li se, že důchod byl přiznán neboje vyplácen ve vyšší částce, než v jaké náleží, nebo byl přiznán nebo se vyplácí neprávem, důchod se sníží nebo odejme nebojeho výplata se zastaví, a to ode dne následujícího po dni, jímž uplynulo období, za které již byl vyplacen. Účinky odejmutí nebo snížení důchodu tak působí pouze pro futuro, nikoliv zpětně. Současně dle § 118a odst. 1 zákona o provádění sociálního zabezpečení platí, že plátce důchodu má vůči příjemci důchodu nárok na vrácení, popřípadě náhradu nesprávně vyplacené částkyjen tehdy, byl‑li důchod vyplacen neprávem nebo ve vyšší částce, než náležel, protože příjemce důchodu nesplnil některoujemu uloženou povinnost, přijal důchod nebojeho část, ačkoliv musel z okolností předpokládat, že byl vyplacen neprávem nebo ve vyšší částce, než náležel, nebo vědomě jinak způsobil, že důchod nebojeho část byl vyplácen neprávem nebo ve vyšší částce, než náležel.
[12] Z citovaného usnesení rozšířeného senátu č. j. 10 Ads 99/2014‑58 plyne, že přiznání a vyplacení určité částky důchodu (doplatku důchodu) zásadně nepředstavuje újmu takové intenzity, která by odůvodňovala přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Užití výrazu „zpravidla“ předznamenává, že nelze vyloučit existenci odchylek; ty však mohou mít podobujen zcela výjimečných a ojedinělých situací. Jinými slovy, k tvrzené újmě v podobě nezvratného vyplacení důchodu a s tím spojeného rizika, že rozhodnutí o kasační stížnosti nebude mít v části již vyplacených dávek de facto žádné důsledky [§ 56 odst. 1 písm. c) zákona o důchodovém pojištění ve spojení s § 118a odst. 1 zákona o provádění sociálního zabezpečení], by musela přistoupitještě další, výjimečná a závažná okolnost, najejímž základě by soud dospěl k závěru, že zde existuje potenciální ohrožení veřejného zájmu v míře opodstatňující přiznání odkladného účinku.
[13] V projednávané věci však stěžovatelka netvrdila ani neosvědčila, že by vedle nezvratného vyplaceníjednotlivých splátek důchodu a doplatku důchodu existovala další výjimečná okolnost ve výše uvedeném smyslu,jejíž intenzita by Nejvyšší správní soud mohla vést k závěru o splnění podmínek pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Stěžovatelka přitom ani nevyčíslila újmu, která jí hrozí v případě nepřiznání odkladného účinku, což vzhledem k povaze tvrzené újmy (nenávratná ztráta vyplacených prostředků ze státního rozpočtu) nedává zdejšímu soudu možnost relevantně posoudit závažnost újmy hrozící stěžovatelce, a poměřit ji s újmou hrozící žalobci.
[14] Stěžovatelce lze dát částečně za pravdu v tom, že nepřiznáním odkladného účinku může být do určité míry limitována náprava eventuálně nezákonného rozhodnutí krajského soudu. Případné rozhodnutí o zrušení rozhodnutí krajského soudu totiž ve svém důsledku skutečně může působit pouze pro futuro. To však samo o sobě nemůže být ve světle výše uvedených argumentů důvodem pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Jakkoliv zákon připouští, aby byl odkladný účinek přiznán i na návrh žalovaného,je třeba mít na paměti, jak plyne z § 73 odst. 2 s. ř. s. (konkrétně ze slovního spojení „na návrh žalobce“), že možnost přiznat odkladný účinekje spjata především s osobou, která se domáhá ochrany svých veřejných subjektivních práv v postavení žalobce proti správnímu orgánu v postavení žalovaného. Přiznání odkladného účinku na návrh stěžovatele, kterýje jako správní orgán v postavení žalovaného, bude tedy připadat v úvahu pouze ve výjimečných případech.
[15] Přestože nepřiznání odkladného účinku řízení o kasační stížnosti žalované může v projednávané věci vést k tomu, že z hlediska již vyplaceného důchodu může mít rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti de facto částečnějen akademické účinky, nejedná se bez dalšího o natolik závažný důsledek okamžitého výkonu soudního rozhodnutí,jenž by byl nepoměrně větší újmou ve smyslu § 73 odst. 2 s. ř. s. Podstatnéje, že přezkum rozhodnutí krajského soudu na základě kasační stížnosti jako mimořádného opravného prostředkuje způsobilý napravit nezákonnost, resp. jiné vady rozhodnutí soudu. Nadto by měl závazný právní názor vyslovený Nejvyšším správním soudem ve věci samé pro futuro zajistitjednotu a zákonnost rozhodování ve správním soudnictví, což činí ve smyslu § 12 odst. 1 s. ř. s. Nejvyšší správní soud právě tím, že rozhoduje o kasačních stížnostech proti pravomocným rozhodnutím krajských soudů.
[16] Stěžovatelka na podporu svého návrhu odkázala na usnesení č. j. 6 Ads 316/2018‑28. Uvedeným usnesením však bylo řešeno toliko zpětné proplacení doplatku, které by nemělo následky pro futuro. Nadto v něm Nejvyšší správní soud poukazuje na „právní i skutkovou obtížnost posuzovaného případu“, když mimo jiné upozornil na to, že „[k]rajský soud totiž přiznal žalobkyni doplatek vdovského důchodu za období o bezmála šest let delší, než jak původně rozhodla žalovaná – nejde tedy o zanedbatelnou částku“ a připomněl, že Nejvyšší správní soud „v rozsudku č. j. 4 Ads 71/2014‑71 zavázal žalovanou ke zvýšení vyměřovacího základu pro výpočet invalidního důchodu manžela žalobkyně poté, co výkladem vyplnil mezeru v zákoně č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů“. V tam uvedeném případě tedy Nejvyšší správní soud shledal, že nastal onen výjimečný případ, a bylo namístě přiznat kasační stížnosti správního orgánu odkladný účinek. Jak však vyplývá z výše uvedeného, taková situace v projednávaném případě nenastala, respektive stěžovatelkajejí existenci ani netvrdila. Judikatura uvedená stěžovatelkouje tak pro daný případ nepřiléhavá. Lze naopak odkázat na rozhodnutí, v nichž Nejvyšší správní soud za okolností obdobných posuzované věci odkladný účinek kasační stížnosti nepřiznal (viz např. usnesení ze dne 13. 10. 2016, č. j. 5 Ads 223/2016‑12, ze dne 15. 11. 2016, č. j. 6 Ads 260/2016‑22, ze dne 21. 2. 2018, č. j. 1 Ads 24/2018‑29, ze dne 5. 12. 2019, č. j. 7 Ads 397/2019‑17 či ze dne 2. 2. 2021, č. j. 6 Ads 14/2021‑16).
[17] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud zamítl návrh stěžovatelky na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Soud závěrem dodává, že z rozhodnutí o žádosti o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nelze v žádném případě dovozovat jakékoli závěry ohledně toho, jak bude o kasační stížnosti rozhodnuto ve věci samé (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 10. 2005, č. j. 8 As 26/2005‑76). Ostatně, i proto nebral v potaz meritorní argumentaci stěžovatelky při posouzení návrhu na přiznání odkladného účinku.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. června 2024
Lenka Krupičková
předsedkyně senátu |
640132 | 4 As 120/ 2016 - 52
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobkyně: Mgr. E. M., zast. Mgr. et Mgr. Pavlem Bartošem, advokátem, se sídlem Železná 33, Beroun, proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 2, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2016, č. j. 3 A 82/2013 - 36,
takto:
i. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2016, č. j. 3 A 82/2013 - 36, se zrušuje .
i. Rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 21. 5. 2013, č. j. MHMP 195197/2013/B, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
i. Žalovanýje povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 21.600 Kč do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukámjejího zástupce Mgr. et Mgr. Pavla Bartoše, advokáta, se sídlem Železná 33, Beroun.
Odůvodnění:
I.
Předcházející řízení a obsah kasační stížnosti
[1] Rozhodnutím ze dne 21. 5. 2013, č. j. MHMP 195197/2013/B (dále též „napadené rozhodnutí“), žalovaný zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí Úřadu městské části Praha 1 ze dne 19. 2. 2013, č. j. UMCP1 025685/2013, kterým byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 8000 Kč za spáchání správního deliktu dle ustanovení § 62 odst. 1 písm. l) zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), kterého se dopustila tím, že v rozporu s § 31 odst. 4 živnostenského zákona při nákupu použitého zboží nebo zboží bez dokladu nabytí v provozovně s názvem „Knihkupectví, antikvariát AURORA“, neidentifikovala před uzavřením smluvního vztahu předmět smluvního vztahu, a to minimálně v případě zboží namátkově vybraného při živnostenské kontrole provedené dne 5. 11. 2012, konkrétně u knih Čtyřicet dnů; Ocas draka – čínský drak se probudil; Loutky i dělníci boží a u obrazu (krajina). V dokladech o nákupu tohoto zboží bylo v části týkající se identifikace předmětu smluvního vztahu uvedeno pouze „nákup knih“, tudíž doklady o nákupu neobsahovaly údaje umožňující dostatečnou identifikaci nakoupeného zboží. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný popsal, že v provozovně žalobkyně byla dne 5. 11. 2012 provedena kontrola, během níž bylo zjištěno, že žalobkyně provádí nákup použitého zboží, tudíž se kontrola zaměřila na dodržování povinností stanovených v § 31 odst. 4 až 7 živnostenského zákona, tedy vedení evidence k použitému zboží. Ke kontrole byly namátkově vybrány výše uvedené předměty (3 knihy a 1 obraz). Žalobkyně předložila příslušnou evidenci, která však neobsahovala řádnou identifikaci předmětu smluvního vztahu, neboť u všech předmětů bylo uvedeno pouze „nákup knih“.
[2] Při posuzování důvodnosti odvolání žalovaný primárně vycházel z ustanovení § 31 odst. 4 živnostenského zákona, který ukládá podnikatelům povinnost v případě nákupu použitého zboží nebo zboží bez dokladu nabytí, aby před uzavřením smluvního vztahu identifikovalijeho účastníky a předmět smluvního vztahu a aby o těchto skutečnostech vedli evidenci obsahující dále informaci o datu uzavření tohoto smluvního vztahu. Identifikací předmětu smluvního vztahu se pro účely živnostenského zákona rozumí zjištění názvu výrobku,jeho značky a výrobního čísla, jsou-li na výrobku uvedeny, jinak stručný popis výrobku, umožňujícíjeho dostatečnou identifikaci. Tuto povinnost žalobkyně podle závěru žalovaného nesplnila. Výši pokuty považoval žalovaný za přiměřenou prokázanému porušení zákona, a to vzhledem k maximální možné výši pokuty 1.000.000 Kč; pokutu vyhodnotil s ohledem najejí výši jako výchovnou.
[3] Žalobkyně se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhala zrušení napadeného rozhodnutí. Žalovaný se nezabýval tím, zda předmětem kontroly bylo skutečně použité zboží či zboží bez dokladu nabytí. Přístup správních orgánů považovala za ryze formalistický, neboť vede k takovým absurdním závěrům,jelikož by např. v případě nákupu věcí z pozůstalosti musela strávit několik dnůjejich sepisováním podle požadavků správních orgánů. Myšlenka, že by zboží mohlo být identifikováno i poté, co již v provozovně není,je obecně iluzorní. Pozastavovala se nad tím, jakou informační hodnotu bude mít existence dokladu o nákupu knihy (např. Loutky i dělníci boží, autor F. X. Šalda, vydal Melantrich a.s. v roce 1935), když tato kniha se již v provozovně třeba ani nenachází. V daném roce může nakladatelství vydat knihy v několika tisícovém nákladu, a to, zda konkrétně ta kniha, která byla vykoupena,je tou, která by případně byla zjišťována, není možné určit. Smysl zákonné povinnosti žalobkyně spatřuje v tom, aby podnikatel byl schopen doložit, od koho daný předmět koupil, což bylo v daném případě splněno prostřednictvím shodného čísla uvedeného v knize a v dokladu o nákupu zboží. Evidence byla zajištěna kombinací nákupního dokladu, kde bylo uvedeno číslo, a vykoupeného předmětu, na němž bylo uvedeno číslo z nákupního dokladu. Zákon přitom neukládá, aby evidence byla zajištěna prostřednictvímjediného dokladu. Předmětem koupě může být i např. celá knihovna z pozůstalosti, kterouje třeba považovat za věc hromadnou, právní vztah se pak nepojí kjednotlivým částem hromadné věci. Výši uložené pokuty žalobkyně vyhodnotila jako nepřiměřenou, neboťje jí známo, že ostatní antikváři postupují stejným způsobem, přičemž správní orgány zatím nikoho jiného nesankcionovaly. Nepopírala, že v minulosti byla sankcionována za stejné pochybení, avšak na situaci reagovala vytvořením nového nákupního listu, sjehož obsahem správní orgány souhlasily, tudíž nechápe, pročje znovu postihována. Výše sankceje rovněž nepřiměřená k hodnotě věcí, u nichž správní orgány konstatovalyjejí pochybení.
[4] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 2. 2016, č. j. 3 A 82/2013 - 36, žalobu jako nedůvodnou zamítl. Nepřisvědčil námitce žalobkyně, že by správní spis neobsahoval podklad o tom, že správní orgán prvního stupně kontroloval použité zboží; toto tvrzeníje v rozporu s obsahem protokolu o kontrole ze dne 5. 11. 2012, s nímž žalobkyně svým podpisem vyjádřila souhlas. Povinnost identifikovat smluvní stranu a předmět obchodu byla do živnostenského zákona vtělena zákonem č. 119/2004 Sb., přičemž zákonodárce sice primárně mířil na zastavárny, avšak posuzovaná právní úprava se vztahuje nejen na zastavárny, ale i na antikvariáty. Správní orgány proto dle závěru soudu postupovaly správně, pokud na daný případ aplikovaly ustanovení § 31 odst. 4 a 5 živnostenského zákona. Skutečnost, že žalobkyně obchoduje se zbožím, které není typickým předmětem trestné činnosti, správní orgány správně zohlednily při posuzování závažnosti správního deliktu a při stanovení výše sankce. Podle právního názoru městského souduje účelem evidence zboží dle § 31 odst. 4 živnostenského zákona zaznamenat, jaké zboží podnikatel koupil, od koho a kdy, aby se monitoroval oběh zboží tam, kde dochází k častějším obchodům se zbožím pocházejícím z trestné činnosti. Smyslem evidenceje i ztížení možného podílnictví podnikatelů na trestné činnosti a zajištění důkazních prostředků orgánům činným v trestním řízení. Zcela nedostatečnáje proto dle závěru soudu evidence, kterou vedla žalobkyně, pokud zaznamenávala v nákupních dokladech toliko evidenční čísla zboží,jež byla zároveň vyznačena najednotlivých předmětech. Taková evidence totiž nezajišťuje svůj hlavní účel, aby bylo zřejmé, jaké zboží, od koho a kdy podnikatel koupil, protože v případě dalšího prodeje zboží již není možné z nákupních dokladů u žalobkyně při kontrole zjistit, co přesně bylo předmětem smluvního vztahu. Přijatý výklad potvrzuje i povinnost uchovávat evidenci po dobu 5 let od uzavření smlouvy (§ 31 odst. 6 živnostenského zákona). Pokud by ze samotného nákupního dokladu nebylo patrné, k jakému zboží se vztahuje, ztratila by archivace dokladu po prodeji zboží svůj význam. Ve vztahu k námitce žalobkyně, jak by měla postupovat v případě koupě knihovny jako věci hromadné, soud vysvětlil, že není úlohou správních soudů řešit hypotetické situace, které nemají vztah k meritu věci. Žalobkyně byla prošetřována pouze pro tři nákupy,jejichž předmětem byly dne 2. 5. 2012 obraz krajiny (ev. č. 512), dne 3. 10. 2012 knihy Čtyřicet dnů a Loutky i dělníci boží (ev. č. 1012) a dne 1. 11. 2011 kniha Ocas draka – čínský drak se probudil (ev. č. 1111). S ohledem na malý počet výrobků, které byly předmětem těchto tří smluvních vztahů, soud nepovažuje přirovnání ke knihovně či k nákupu věci hromadné za přiléhavé. Soud nezjistil, že by výše pokuty uložená žalobkyni byla nepřiměřená, neboť správní orgán nevybočilze zákonných mantinelů při ukládání pokuty,jeho úvahaje logická a zohledňuje všechna zákonná kritéria. Soud rovněž nezjistil, že by uložená pokuta byla pro žalobkyni likvidační. Žalobkyni bylo porušení téže povinnosti v minulosti již vytknuto a recidivaje obecně přitěžující okolností. Námitku, že ostatní podnikatelé nejsou sankcionováni, vyhodnotil jako irelevantní, neboť není možné vlastní protiprávníjednání omlouvat protiprávnímjednáním ostatních. Žalobkyně podle názoru soudu nijak nedoložila své tvrzení, že v minulosti správní orgán schválil způsob vedení sporné evidence.
[5] Proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze podala žalobkyně (dálejen „stěžovatelka“) kasační stížnost z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dálejen „s. ř. s.“). Vyslovila přesvědčení, že městský soud příslušnou právní úpravu vyložil příliš formalisticky. Městský soud neopřel svůj závěr o tom, že správní orgány dostatečně zjistily skutkový stav, který zachytily do protokolu o kontrole, o žádný právní předpis. Pouhá okolnost, že stěžovatelka proti obsahu protokolu původně ničeho nenamítala, jí nemůže zbavit možnosti zpochybnit skutkový stav věci. Nelze proto dospět k závěru, že předmětné knihy byly nakoupeny jako použité zboží nebo zboží bez dokladu nabytí. Stěžovatelka se nemohla plně ztotožnit ani se závěry městského soudu ohledně evidence zboží dle § 31 odst. 4 živnostenského zákona, neboť ty by měly smysl pouze tehdy, pokud by se muselo dokladovat i to, komu bylo zboží následně prodáno. Pokud totiž v době archivace není zboží fyzicky u podnikatele, nelze ze stručné identifikace nic zjistit pro zjištění podílnictví podnikatele na trestné činnosti. Sám správní orgán prvního stupně např. identifikoval obraz tak, že uvedl „obraz-krajina“ – takový údajje však pro účely trestního řízení podle názoru stěžovatelky naprosto nepoužitelný. Evidence tedy má podle stěžovatelky smysl pouze tehdy, pokudje zboží u podnikatele,jelikož tehdy mohou orgány činné v trestním řízení zboží i dohledat, přičemž tomuto účelu evidence vedená stěžovatelkou vyhovovala. Soud se nesprávně odmítl zabývat tím, co by měli podnikatelé dělat při nákupu celé pozůstalosti, neboť to se v praxi běžně děje. Nesouhlasila rovněž s tím, že se městský soud nezabýval moderací pokuty, neboť tento návrhje odvoditelný z obsahujejího nesouhlasu s výší pokuty, kterou hodnotila jako nepřiměřenou.
[6] V doplnění kasační stížnosti stěžovatelka dovozovala, že předmětem smluvního vztahu může být i podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též „nový občanský zákoník“), věc hromadná, čemuž musí odpovídat i aplikace povinnosti obsažené v ustanovení § 31 živnostenského zákona. Pokud věci, u nichžje podle správních orgánů nedostatečná evidence, nakoupila jako věc hromadnou,je nutné k tomu podlejejího názoru přihlédnout.
[7] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Setrval na stanovisku, že se nejedná o přepjatý formalismus, pokudje po podnikateli, který vykupuje použité zboží, požadováno splnění povinností stanovených pro tuto činnost živnostenským zákonem. Pokud stěžovatelka ve svých dokladech uvedla, že předmětem smluvního vztahu byl „nákup knih“, nejedná se podle názoru žalovaného o dostatečnou identifikaci předmětu obchodu. Zákon přitom z této povinnosti přesně identifikovat předmět smlouvy nevyjímá knihy nebo obrazy. Výši pokuty považuje žalovaný za přiměřenou i s ohledem k tomu, že pochybení se týká zboží, u kteréhoje souvislost s trestnou činností menší.
II.
Posouzení kasační stížnosti
[8] Stěžovatelkaje osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byla účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek Městského soudu v Praze vzešel (ustanovení § 102 s. ř. s.), kasační stížnostje včasná (ustanovení § 106 odst. 2 s. ř. s.) a přípustná, neboť nejsou naplněny důvody podle ustanovení § 104 s. ř. s. způsobujícíjejí nepřípustnost.
[9] Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s ustanovením § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezíchjejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady podle § 109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[10] Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnostje důvodná.
II. a)
Námitka nepřezkoumatelnosti rozsudku městského soudu
[11] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval namítanou nepřezkoumatelností napadeného rozsudku. V této souvislosti odkazuje na svou ustálenou judikaturu (srov. například rozsudky ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 – 52, ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 – 73, č. 787/2006 Sb. NSS, ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 – 44, č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 17. 1. 2008, č. j. 5 As 29/2007 – 64, nebo ze dne 25. 5. 2006, č. j. 2 Afs 154/2005 – 245), ze které se podává, že rozhodnutíje nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů,jestliže není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu; z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní argumentaci v žalobě; proč považoval žalobní námitky za liché, mylné nebo vyvrácené nebo proč subsumoval skutkový stav pod zvolené právní normy. Dalším důvodem nepřezkoumatelnosti rozhodnutí může být případ, kdy soud opomněl přezkoumat některou ze včas uplatněných žalobních námitek. Nesrozumitelnéje pak rozhodnutí krajského soudu především tehdy, pokud z něho není zřejmé, jak soud rozhodl, v jaké věci, pokud výrok neodpovídá odůvodnění, případně pokud jsou v rozhodnutí krajského soudu jiné vnitřní rozpory. Dle judikatury Ústavního soudu (viz např. nálezy ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, a ze dne 21. 10. 2004, sp. zn. II. ÚS 686/02)jejedním z principů, představujícím součást práva na řádný proces a vylučujícím libovůli při rozhodování, i povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit (ve správním soudnictví srov. ustanovení § 54 odst. 2 s. ř. s.). Z odůvodnění tak musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na stranějedné a právními závěry na straně druhé. Nepřezkoumatelné rozhodnutí nedává dostatečné záruky pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle a způsobem porušujícím ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.
V projednávaném případě však Nejvyšší správní soud takové vady napadeného rozsudku městského soudu neshledal. Městský soud totiž svůj rozsudek dostatečně odůvodnil ajeho právní názory jsou logické a srozumitelné. Městský soud uvedl, z jakého důvodu považuje napadené rozhodnutí žalovaného za zákonné. Městský soud vyjádřil svůj právní názor ohledně zákonnosti napadeného rozhodnutí, a to i odkazem na obsah správního spisu; z faktu, že nepřisvědčil argumentaci stěžovatelky a že dospěl k závěrům, se kterými nesouhlasí, nelze dovozovat nepřezkoumatelnost rozsudku pro nedostatek důvodů.
[12] Stěžovatelka nedůvodně vytýká městskému soudu, že vycházel z protokolu o provedení kontroly, aniž by své závěry opřel o příslušné ustanovení právního předpisu. Zde musí Nejvyšší správní soud odkázat na to, že stěžovatelka ve své žalobě jako žalobní bod namítala, že ze správního spisu nevyplývá, zda sejedná o použité zboží u všech 4 předmětů,jejichž identifikace byla podle závěru správních orgánů v dokumentaci stěžovatelky nesprávná. Na tuto výtku městský soud reagoval zcela správně, pokud odkázal na obsah spisu a pořízený protokol z provedené kontroly. Jestliže stěžovatelka zvolila určitý způsob své obrany a tomu přizpůsobila svou žalobní argumentaci (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 - 78), nemůže následně vytýkat městskému soudu, že se měl zabývatještě dalšími okolnostmi, které jsou podlejejího názoru rovněž podstatné (zde prověření skutkových zjištění správních orgánů), zvláště když v průběhu správního řízení nerozporovala závěr správních orgánů, že se u těchto kontrolovaných předmětůjedná o použité zboží, na něž dopadá ustanovení § 31 odst. 4 a 5 živnostenského zákona.
[13] Pokud v průběhu správního řízení ničeho vůči protokolu o kontrole stěžovatelka nenamítala, naopak s ním de facto souhlasila, a správnímu orgánu nevznikly žádné pochybnosti o správnosti obsahu tohoto protokolu, nelzejej zpětně účelově zpochybňovat a tvrdit, že správní orgány neprovedly dostatečné dokazování. Závěry správních orgánů nelze za takovéto situace zpochybnitjen na základě toho, že stěžovatelka nyní požaduje přesné uvedení ustanovení právního předpisu, na základě kteréhoje tento stav „právně závazný a nezpochybnitelný“. Námitky stěžovatelky se navícjeví značně účelové a nevěrohodné vzhledem k povaze prověřovaného zboží, tj. k antikvárním knihám a blíže neidentifikované malbě krajiny, které stěžovatelka dle jí předložených dokladů zakoupila odjednotlivých spotřebitelů, kteříje předtím zjevně užívali.
[14] Nejvyšší správní soud proto neshledal, že by byl dán důvod kasační stížnost podle ustanovení § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
II. b)
Námitka nesprávného výkladu § 31 odst. 4 a 5 živnostenského zákona
[15] Stěžovatelka dále namítala, že jí vedená evidence a doklady ve svém souhrnu splňovaly požadavky § 31 odst. 4 a 5 živnostenského zákona.
[16] Podle § 31 odst. 4 živnostenského zákona podnikatelje povinen, jde-li o nákup použitého zboží nebo zboží bez dokladu nabytí, kulturních památek nebo předmětů kulturní hodnoty, přijímání tohoto zboží do zástavy nebo zprostředkováníjeho nákupu či přijetí do zástavy, před uzavřením smluvního vztahu identifikovatjeho účastníky podle zákona o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu a předmět smluvního vztahu, vést evidenci o těchto skutečnostech, a to včetně data uzavření tohoto smluvního vztahu. Tato evidence musí být přístupná v provozovně, v níž dochází k identifikaci a kde se toto zboží nachází. Podle odst. 5 stejného paragrafu, identifikací předmětu smluvního vztahu se pro účely tohoto zákona rozumí zjištění názvu výrobku,jeho značky a výrobního čísla, jsou-li na výrobku uvedeny, jinak stručný popis výrobku, umožňujícíjeho dostatečnou identifikaci.
[17] Nejvyšší správní soud se plně ztotožňuje s právním názorem městského soudu ohledně účelu právní regulace obsažené v ustanovení § 31 odst. 4 a 5 živnostenského zákona, neboť městský soud správně uvedl, že „povinnost identifikovat smluvní stranu a předmět obchodu byla poprvé vtělena do živnostenského zákona zákonem č. 119/2004 Sb. jako prostředek boje proti podílnictví zastaváren na obchodu s kradeným zbožím (srov. důvodovou zprávu k danému zákonu). Ačkoli primárním cílem regulace byly zastavárny, zákonodárce zvolil v § 31 odst. 4 živnostenského zákona regulaci obecnější, která se vztahuje na všechny podnikatele při dispozici s určitým typem zboží. Městský soud se sice ztotožňuje s žalobkyní v závěru, že jazykový výkladje pouze prvotní způsob, jak se přiblížit k obsahu právní normy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97, č. 30/1998 Sb.), posuzovaná právní úprava se vztahuje ale nejen na zastavárny, ale i na antikvariáty. Nadto nelze vyloučit, že se mezi antikvárním zbožím mohou objevit vzácné tisky (např. bibliofilská vydání) či vzácné obrazy. Správní orgány proto postupovaly správně, pokudjednání žalobkyně posuzovaly dle citovaných ustanovení, neboť nejen dle jazykového výkladu, ale i dle svého smyslu právní úprava, kterou aplikovaly správní orgány, na posuzovanou věc dopadá. (…)
Účelem evidence zboží dle § 31 odst. 4 živnostenského zákonaje zaznamenat, jaké zboží podnikatel koupil, od koho a kdy, aby se monitoroval oběh zboží tam, kde dochází k častějším obchodům se zbožím pocházejícím z trestné činnosti. Smyslem evidenceje i ztížení možného podílnictví podnikatelů na trestné činnosti a zajištění důkazních prostředků orgánům činným v trestním řízení.“
[18] Těmto obecným závěrům městského soudu nemá Nejvyšší správní soud co vytknout. Správní orgány a městský soud tedy nepochybily, pokud vykládaná ustanovení aplikovaly na případ stěžovatelky, která provozuje antikvariát.
[19] Nejvyšší správní soud ovšem nesouhlasí se způsobem, jakým správní orgány a městský soud § 31 odst. 4 a 5 živnostenského zákona vyložily a aplikovaly v konkrétním případě. Spornáje aplikace neurčitého právního pojmu stručný popis výrobku, umožňujícíjeho dostatečnou identifikaci obsaženého v § 31 odst. 5 živnostenského zákona. Obsahem kategorie neurčitý právní pojem se zabýval např. rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 22. 4. 2014, č. j. 8 As 37/2011 - 154, č. 3073/2014 Sb. NSS. Dospěl k závěru, že „neurčité právní pojmy zahrnujíjevy nebo skutečnosti, které nelze zcela přesně právně definovat. Jejich obsah, rozsah a aplikace se může v závislosti na konkrétních okolnostech měnit. Zákonodárce tímto způsobem vytváří příslušným orgánům prostor k tomu, aby zhodnotily, zda konkrétní situace pod neurčitý právní pojem spadá, či nikoliv. U neurčitých právních pojmů se zajisté také vyskytuje určitá míra „uvážení“ správního orgánu, ta se ovšem zaměřuje na skutkovou podstatu ajejí vyhodnocení. Výsledkemje pak závěr, který nemá alternativu. (…) Výklad neurčitého právního pojmu ajeho aplikace na konkrétní skutkový stav by pak měly být v souladu s ustanovením § 75 s. ř. s. soudem plně a meritorně přezkoumatelné. Pokud správní soud posoudí oproti správnímu orgánu odlišně zaměnitelnost ochranné známky nebo dotčenost právosoby namítající přihlášku ochranné známky podanou ve zlé víře, může v souladu s § 78 odst. 5 s. ř. s. zavázat správní orgán právním názorem vystavěným na hodnocení skutkového stavu, kteréje odlišné od předchozího hodnocení provedeného správním orgánem.“
[20] Nejvyšší správní soud v souladu se shora citovanými závěry rozšířeného senátu přistoupil k aplikaci neurčitého právního pojmu stručný popis výrobku, umožňujícíjeho dostatečnou identifikaci, na posuzovaný případ. Předesílá, že obsah a aplikace tohoto neurčitého pojmu může být v odlišných případech jiná. V této věcije nutno zohlednit, že sejedná o antikvariát a kontrolovanými předměty vykoupenými stěžovatelkou byly antikvární knihy zanedbatelné ceny v řádu desítek korun, nejdražší z nich měla prodejní cenu 250 Kč, přičemž výkupní cena těchto knih logicky musela představovat zlomek ceny, za níž stěžovatelka následně knihy ve svém antikvariátu nabízela. Rovněž kontrolovaný obraz byl nepříliš hodnotnou „krajinkou“,jejíž podrobnější popis nestál za námahu ani pracovníkům správního orgánu provádějícím kontrolu ajejíhož autora zjevně nebylo možné zjistit.
[21] Je obecně známou skutečností, že obchod se zbožím tohoto typu není nijak lukrativní a že značná část provozovatelů antikvariátů svou činnost vnímá nikoli jako primárně výdělečný obchod, ale spíše jako svého druhu kulturní službu, která spočívá v zajištění dostupnosti starších laciných knih pro současné čtenáře, tedy službu do značné míry podobnou jako u veřejných knihoven. Antikvariáty tak lze s určitou nadsázkou považovat za svého druhu kulturní instituce, které pomáhají zprostředkovat literární poklady (ale i brak) předků dnešní generaci. Mnoho čtenářůje právě k četbě starých knih přivedeno neopakovatelnou atmosférou těchto „obchodů“, v nichžje možné strávit dlouhé hodiny přehrabováním svazků ajejich zkoumáním všemi smysly, či zážitkem objevu literárního skvostu na místě zcela nečekaném. Nejvyšší správní soud má za to, že tento kontextje nutné vzít v úvahu při výkladu a aplikaci povinností vyplývajících provozovatelům antikvariátů z právních předpisů. Bylo by politováníhodné, pokud by formalistický výklad právních předpisů uvalujících na provozovatele antikvariátů nepřiměřenou a neodůvodněnou administrativní zátěž, která by nadálejejich provozování znevýhodnila i finančně, vedl k postupnému vymizení tohoto typu obchodů. Je totiž zřejmé, že vedení evidence popisující velmi podrobně každýjednotlivý vykupovaný kus, může být pro antikváře nejen frustrující, ale i finančně nákladné vzhledem k tomu, že by za tímto účelem zřejmě museli najmout další pracovníky.
[22] Je tedy třeba hledat takový výklad pojmu stručný popis výrobku, umožňujícíjeho dostatečnou identifikaci, který najednu stranu bude respektovat znění právního předpisu ajeho účel, kterýmje potírání obchodu s kradenými věcmi, na druhou stranu ovšem zohlední i specifika projednávané věci. V ní jde o obchod se starými knihami, které jsou antikváři vykupovány ve velkém množství (často stovek či tisíců knih najednou) přičemž cenajednotlivých kusů bývá zpravidla zanedbatelná a zboží tohoto typu s ohledem na své vlastnosti není typickým předmětem krádeže a následného prodeje. Zákonodárcem zvolený pojem stručný popis výrobku k tomu dává značný prostor. Jistě u každého popisu „výrobku“ si lze představit větší či menší stručnost resp. přesnost. Správními orgány popsaná kniha Loutky i dělníci boží, autor F. X. Šalda, vydal Melantrich a.s. v roce 1935, jistě může být popsána mnohem přesněji, tak aby ji nebylo možné zaměnit s jinou knihou vydanou v témže vydání, tedy např. uvedením drobných poškození knihy, vpisků či věnování, fotodokumentací apod. Je ovšem otázkou, zdaje takový přesný či zcela vyčerpávající popis knihy nabízené za 40 Kč potřebný vzhledem k účelu takové evidence. Nejvyšší správní soud má i vzhledem k výše uvedeným úvahám za to, že nikoli.
[23] Stěžovatelka v nyní posuzované věci sice na evidenční doklady neuváděla vyčerpávající popis antikvárních knih, popř. obrazů, který by sám o sobě umožňoval toto zboží konkrétně individualizovat, avšak tyto identifikovala pomocí inventárního čísla, díky němuž bylo možné u každé věci vjejím obchodě spadající do kategorie „použité zboží“ zjistit údaje požadované § 31 odst. 4 živnostenského zákona. V projednávané věci se tak ostatně stalo a správní orgány z takto vedené evidence stěžovatelky přesně zjistily veškeré zákonem vyžadované informace včetně popisu zboží umožňujícíhojeho identifikaci, neboť všechny tyto informace jsou uvedeny v kontrolním protokolu z 5. 11. 2012 a následně byly převzaty do odůvodnění rozhodnutí správních orgánů obou stupňů. Správní orgány pouze vytýkaly stěžovatelce, že přesná identifikace vykoupeného zboží nebyla výslovně uvedena na „dokladu o nákupu použitého zboží“. Zákon však takový požadavek neobsahuje. Vykládané ustanovení živnostenského zákona vyžaduje, aby vypočtené informace byly součástí evidence, jakým způsobem konkrétně má být evidence vedena,je ponecháno na volbě podnikatele. Nejvyšší správní soud zastává názor, že v dané konkrétní věci stěžovatelka povinnost uloženou jí § 31 odst. 4 živnostenského zákona dodržela, pokud doklady obsahující povinné údaje s výjimkou specifikace předmětu kupní smlouvy odkazovaly pomocí evidenčního čísla najednotlivé předměty (knihy, obraz), které samy představovaly dostatečnou identifikaci zboží, a pokud pomocí této evidence bylo možné veškeré zákonem požadované informace zjistit. Soud tedy dospěl k závěru, že stěžovatelka takto dostála povinnosti vyplývající jak ze znění příslušného ustanovení, tak i zjeho smyslu a účelu, tedy odhalit v provozovně kradené zboží, případně i zjistit, od koho kradené zboží pochází. Tato možnost zůstává nedotčena i po prodeji tohoto zboží, protože pokud by někdo následně u určitého v antikvariátě zakoupeného kusu opatřeného evidenční značkou potřeboval zjistit, od koho toto zboží antikvář odkoupil, ve spojení sevidencí stěžovatelky to bude možné. Proto má smysl i městským soudem uváděná archivační povinnost ve vztahu k dokumentaci zakotvená v § 31 odst. 6 živnostenského zákona.
[24] Zisk plyne provozovatelům antikvariátů zpravidla z prodeje cenných bibliofilských tisků či starožitných nebo sběratelsky atraktivních knih, tedy předmětů,jejichž cena zpravidla činí částky v řádu tisíců korun neboještě více. U tohoto zboží, podobně jako v případě zastaváren či starožitnictví, u nichžje riziko přeprodávání kradeného zboží nesrovnatelně vyšší, nelze naopak shora naznačený benevolentnější přístup k plnění povinností vyplývajících z § 31 odst. 4 živnostenského zákona aplikovat. V takových případech tedy budou požadavky na specifikaci zboží vykupovaného podnikatelem mnohem přísnější ajeho popis se nebude moci omezovat na zjednodušený odkaz pomocí inventárního čísla, jak bylo akceptováno v případě běžného antikvárního zboží. V případě těchto cennějších kusů lze považovat za odůvodněnou i určitou zvýšenou administrativní zátěž podnikatelů spojenou s přesnější evidencí, a to i s ohledem na to, že u takového zboží mohou podnikatelé počítat s vyšším ziskem a množství takových předmětů není tak velké jako u běžných knih v antikvariátu.
[25] V konkrétním případě tedy Nejvyšší správní soud uzavírá, že stěžovatelka dostála své povinnosti vést evidenci dle § 31 odst. 4 a 5 živnostenského zákona, a proto se nedopustila správního deliktu podle § 62 odst. 1 písm. l) živnostenského zákona. Námitka stěžovatelky byla tedy v tomto smyslu důvodná.
II. c)
Námitky nesprávného týkající se výše pokuty a moderace
[26] Nejvyšší správní soud se nemůže ztotožnit s námitkou stěžovatelky, že městský soud postupoval formalisticky, pokud nedovodil, že podala návrh na moderaci uložené pokuty. Žádný takový návrh totiž stěžovatelka nepodala, neboť ve své žalobě ze dne 24. 7. 2013 dovozovala nepřiměřenost výše uložené pokuty a mj. i z tohoto důvodu požadovala zrušení napadeného rozhodnutí. Za takové situace městský soud nebyl oprávněn přiměřenost sankce ve smyslu § 78 odst. 2 s. ř. s. přezkoumávat a rozhodnout o moderaci trestu, srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2012, č. j. 1 Afs 1/2012 - 1. V posuzovaném případě byl tedy městský soud oprávněn hodnotit námitku stěžovatelky týkající se nepřiměřenosti výše uložené sankce pouze z hlediska zákonnosti dle ustanovení § 78 odst. 1 s. ř. s. V tomto směru mu nelze ničeho vytknout.
[27] Co se týče konkrétních námitek stěžovatelky ohledně výše uložené pokuty, Nejvyšší správní soud se jimi již nezabýval. To by bylo nadbytečné za situace, kdy výše dospěl k závěru, že stěžovatelka se deliktu, který jí byl kladen za vinu, nedopustila.
III.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[28] Na základě výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud po přezkoumání napadeného rozsudku Městského soudu v Praze k závěru, že napadené rozhodnutí žalovanéhoje nezákonné a městský soud věc neprávně právně posoudil, pokud žalobu stěžovatelky zamítl. Důvody pro zrušení rozhodnutí žalovaného zde byly již v době řízení před městským soudem, proto Nejvyšší správní soud postupoval v souladu s § 110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. a zrušil napadený rozsudek městského soudu a zároveň i rozhodnutí žalovaného a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Právní posouzení věci Nejvyšším správním soudemje pro žalovaného v dalším řízení závazné.
[29] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s ustanovením § 120 s. ř. s. Stěžovatelka byla ve věci procesně úspěšná, proto má právo na náhradu nákladů řízení.
[30] Podle § 110 odst. 3 věty poslední s. ř. s. Nejvyšší správní soud rozhodl o nákladech řízení před městským soudem i o nákladech řízení o kasační stížnosti. V řízení před městským soudem má stěžovatelka právo na náhradu soudního poplatku ve výši 3.000 Kč a dále nákladů právního zastoupení za dva úkony (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby) po 3.100 Kč [§ 7 ve spojení s § 9 odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.] a režijní paušál za tyto dva úkony ve výši 300 Kč za každý (§ 13 odst. 3 téže vyhlášky).
[31] V řízení o kasační stížnosti pak má stěžovatelka právo na náhradu soudního poplatku ve výši 5.000 Kč a taktéž na náhradu nákladů právního zastoupení za dva úkony (podání kasační stížnosti ajejí doplnění) po 3.100 Kč a režijní paušál za dva úkony ve výši 300 Kč za každý.
[32] Zástupce stěžovatelky nedoložil, že by byl plátcem DPH.
[33] Stěžovatelka má tedy právo na náhradu nákladů řízení před městským soudem a řízení o kasační stížnosti ve výši celkem 21.600 Kč. Nejvyšší správní soud proto uložil žalovanému zaplatit stěžovatelce tuto částku v přiměřené lhůtě k rukámjejího zástupce.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. září 2016
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu |
412276 | 32 Ad13/2019-52
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Poláchem v právní věci
žalobce: K. M., bytem X
zastoupen advokátkou JUDr. Zdeňkou Tučkovou
sídlem Sadová 531
proti
žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5,
o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 17. 5. 2019, č.j. X, ve věci odejmutí invalidního důchodu,
takto:
i. Rozhodnutí žalované ze dne 17. 5. 2019, č.j. X se zrušuje a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.
i. Žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení.
i. Žalovanáje povinna uhradit žalobci náklady řízení ve výši, která bude stanovena v písemném vyhotovení rozsudku, a to do 30 dnů od právní moci rozsudku k rukámjeho zástupkyně JUDr. Zdeňky Tučkové, advokátky se sídlem Sadová 531.
Odůvodnění:
i. Vymezení věci
1. Žalobce svou žalobou brojil proti rozhodnutí č.j. X (dálejen „napadené rozhodnutí“), jímž byly zamítnutyjeho námitky proti prvostupňovému rozhodnutí žalované ze dne 15. 2. 2019, č.j. X (dálejen “prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím byl žalobci podle ust. § 56 odst. 1 písm. a) a ust. § 39 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dálejen „ZDP“) odejmut invalidní důchodu, a to od 12. 3. 2019.
II. Žaloba
2. Žalobce nejprve popsal průběh řízení před žalovanou. Namítal, že se neztotožňuje se závěrem žalované, kterýje opřený o posudek o invaliditě posudkového lékaře MUDr. M. X. Příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu žalobceje skutečnost, že dne 24. 6. 1994 utrpěl pracovní úraz při práci na cirkulárce. Došlo totiž k nečekanému posunutí dřeva najetím na suk, který nebyl zvenku viditelný a v důsledku toho mu cirkulárka amputovala malíček, prsteníček a prostředníček pravé ruky. Žalobceje pravák a vyučený truhlář. Nebyl pak schopen takové rekvalifikace, aby si udělal maturitu, a tudíž zůstal odkázaný na ruční práci, kterou však nemohl vykonávat, neboť ztratil 3 prsty a rovněž zcela ztratil úchopovou schopnost pravé ruky. Nepomohla přitom ani plastická operace, kdy se mu lékaři pokusili implantovat do prostředníčku plastový implantát. Operace však nebyla úspěšná, přičemž pravou ruku žalobce nesevře a žádní prkno již nikdy neuchopí. Žalobce dále v žalobě zmínil důkazy, které předložil v rámci řízení.
3. Žalobce již ve svých námitkách uvedl, žejeho schopnost hýbat, respektive sevřít, pravou ruku nebo do ní něco pevně uchopit se v žádném případě nezlepšila a proto nemůže souhlasit se závěry posudku o invaliditě ze dne 18. 1. 2019. Dne 13. 2. 2019 se proto obrátil na FN u sv. Anny v Brně, Kliniku plastické chirurgie se žádostí o posouzení a vyhodnocení úchopové schopnostijeho pravé ruky. Prof. MUDr. X pak shrnul dosavadní poúrazový stav žalobce tak, že dříve u něj byla zjištěna funkční schopnost pravé rukyjen do výše 33%, a tudíž došlo ke ztrátě funkční schopnosti pravé ruky v rozsahu 67%. Od tohoto zjištění pak došlo k ankylóze kloubů na III. prstu, tj. ke zhoršení, přičemž stavje stacionární a 20 let neměnný. Dle prof. V. by žalobce měl absolvovat i výměnu kloubu na palcích obou rukou, a to vzhledem k pokračující stenozující tendovaginitě na extenzoru palců. Žalobce se této operace obává, neboť předchozí operace nebyla úspěšná a vjeho úchopových schopnostech mu nijak nepomohla. Představa, že by se neúspěch opakoval a lékaři by odoperovali sice bolavé, ale alespoň nějak funkční části palců, přičemž implantace umělého kloubu by se nezdařila, a tudíž by neměl ani funkční palce na rukouje pro něj nepřijatelná. Problém palců navíc zhoršuje úchopovou schopnostjeho pravé ruky. Žalobce se rovněž obrátil na FN u Sv. Anny, Kliniku tělovýchovného lékařství a rehabilitace se žádostí o vyhodnocení úchopové schopnosti pravé ruky. Výsledkem pak bylo zjištění, že nedověr pěsti u něj činí u 2 prstu 5,5 cm, u 3 prstu 5 cm, u 4 prstu 2 cm (od konce pahýlu) a u 5 prstu 3 cm (od konce pahýlu). Žalobceje pravák, vyučený truhlář, přičemž u něj došlo prokazatelně ke ztrátě schopnosti pravé ruky v rozsahu 67% a tento stavje neměnný. Není pak ani schopen získat maturitní vzdělání tak, aby byl schopen pracovat jinak, než rukama.
4. Žalobce dále namítal, že dle lékařského posudku MUDr. X ze dne 14. 5. 2019 u něj není tzv. anatomická ztráta ruky nebo částečná ztráta ruky s úplnou ztrátou úchopu. Tento závěrje však nesprávný, neboť žalobce nemá jakoukoliv úchopovou schopnost pravé ruky. K řádnému posudkovému závěru ohledně stanovení stupně invalidity, případně neexistence invalidity,je přitom nezbytné zjistit veškeré skutečnosti týkající se hybnosti a dnes již i úplné ztráty úchopových schopností pravé ruky, a to ve vztahu k profesi truhláře. Závěr, že došlo k poklesu toliko o 25%, neodpovídá skutečnosti, neboť úchopová schopnostjeho pravé rukyje v profesi truhláře nulová. Rovněž není správný závěr žalované, že k profesi truhláře nelze přihlížet. Žalobce navrhl, aby byl ustanoven znalec z oboru ortopedie, který by určil poklesjeho pracovních schopností žalobce, a to s ohledem na profesi truhláře.
III. Vyjádření žalované
5. Žalovaná ve svém vyjádření zejména uvedla, že žalobce namítá správnost posouzení zdravotního stavu a tudíž navrhla přezkoumáníjeho zdravotního stavu Posudkovou komisí Ministerstva práce a sociálních věcí ČR (dálejen „PK MPSV“), která posuzuje zdravotní stav a pracovní schopnost pro účely přezkumného řízení soudního ve věcech důchodového pojištění.
IV. Jednání před soudem
6. Žalobce přijednání především odkázal na písemné vyhotovení žaloby. Dále uvedl, že i posudek PK MPSV prokazuje takový pokles míry pracovní schopnosti žalobce, žejej lze považovat za invalidního.
7. Žalovaná přijednání především odkázala na posudek PK MPSV, vyjádření k žalobě a písemné vyhotovení rozhodnutí s tím, že rozhodnutí ponechala na úvaze soudu.
8. Soud přijednání provedl dokazování posudkem PK MPSV ze dne 20. 11. 2019.
V. Posouzení věci krajským soudem
9. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalované (§ 75 odst. 1 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že žalobaje důvodná. Soud k věci pro úplnost i dodává, že s ohledem na žádost žalobce shledal důvod pro přednostní projednání a rozhodnutí.
10. Právní úprava posuzování invalidity a podmínek nároku na invalidní důchodje obsažena v ustanovení § 39 zákona o důchodovém pojištění, které ve znění platném a účinném po 31. 12. 2009 upravuje tři stupně invalidity. Jestliže pracovní schopnost pojištěnce poklesla nejméně o 35 %, avšak nejvíce o 49 %,jedná se o invaliditu prvního stupně. Pokud sejedná o pokles pracovní schopnosti nejméně o 50 %, avšak nejvíce o 69 %,jedná se o invaliditu druhého stupně, a konečně v případě poklesu nejméně o 70 % sejedná o invaliditu třetího stupně. Při určování poklesu pracovní schopnosti se mj. bere v úvahu, zda jde o zdravotní postižení trvale ovlivňující pracovní schopnost, zda sejedná o tzv. stabilizovaný zdravotní stav a zda a jakje pojištěnec na své zdravotní postižení adaptován. Podle § 56 odst. 1 písm. a) ZDP zjistí-li se, že nárok na důchod nebo najeho výplatu zanikl, důchod se odejme nebojeho výplata se zastaví, a to ode dne následujícího po dni, jímž uplynulo období, za které již byl vyplacen.
11. Správní rozhodnutí o nároku na invalidní důchodje závislé především na odborném lékařském posouzení. Podle právní úpravy platné a účinné po 31. 12. 2009 platí, že zdravotní stav a pracovní schopnost občanů pro účely přezkumného řízení soudního ve věcech důchodového pojištění a pro účely odvolacího řízení správního (tzn. námitkového řízení) posuzuje ministerstvo práce a sociálních věcí, pokud napadené rozhodnutí bylo vydáno na základě posudku okresní správy sociálního zabezpečení; za tím účelem zřizuje jako své orgány posudkové komise. Při přezkumu takového rozhodnutí neposuzuje soud věcnou správnost posudku, neboť k tomu nemá potřebné odborné znalosti. Posudek posudkové komise MPSV soud hodnotí jako každý jiný důkaz podle zásad upravených v § 77 odst. 2 s. ř. s., avšak s ohledem na mimořádný význam v tomto řízení bývá tento posudek důkazem rozhodujícím v případech, kdy z hlediska své celistvosti a přesvědčivosti nevzbuzuje žádných pochyb, a nejsou-li tu ani žádné jiné skutečnosti nebo důkazy, kterými by správnost posudku mohla být zpochybněna. Požadavek úplnosti a přesvědčivosti kladený na tyto posudky spočívá pak v tom, aby se komise vypořádala se všemi rozhodujícími skutečnostmi, především s těmi, které posuzovaný namítá, a aby své posudkové závěry náležitě odůvodnila. Jelikož žalovaná rozhoduje o nároku na invalidní důchod, příp. o změně tohoto nároku čijeho odnětí v dvouinstančním řízení, jsou zejména najejí rozhodnutí v námitkovém řízení kladeny nároky na jasnost, srozumitelnost a úplnost odůvodnění (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 9. 2011, čj. 6 Ads 99/2011-43, přístupný na www.nssoud.cz).
12. Náležitosti posudku upravuje s účinností od 1. 1. 2010 v ustanovení § 7 vyhláška č. 359/2009 Sb. Posudek o invaliditě musí obsahovat mimo formálních náležitostí rovněž účel posouzení a datum posouzení zdravotního stavu a pracovní schopnosti pojištěnce, výčet rozhodujících podkladů o zdravotním stavu pojištěnce, z nichž orgán sociálního zabezpečení vycházel při posouzení zdravotního stavu a pracovní schopnosti pojištěnce, skutková zjištění, ke kterým orgán sociálního zabezpečení dospěl při posuzování zdravotního stavu a pracovní schopnosti pojištěnce, výsledek posouzení zdravotního stavu a míry poklesu pracovní schopnosti se stanovením, zda sejedná o dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, procentní míry poklesu pracovní schopnosti, stupně invalidity, dne vzniku invalidity, dne změny stupně invalidity nebo dne zániku invalidity, schopnosti využití zachované pracovní schopnosti podle § 5 u pojištěnce,jehož míra poklesu pracovní schopnosti činí nejméně 35 % a nejvíce 69 %, a zdaje pojištěnec v případě poklesu pracovní schopnosti nejméně o 70 % schopen výdělečné činnosti za zcela mimořádných podmínek. Obligatorní náležitostí posudkuje rovněž odůvodnění výsledku posouzení zdravotního stavu a míry poklesu pracovní schopnosti. Jde-li přitom alespoň o invaliditu I. či II. stupně (tedy pokles pracovní schopnosti v rozmezí nejméně o 35%, avšak nejvíce o 69 %), musí posudek obsahovat rovněž tzv. pracovní rekomandaci, tedy doporučení stran vhodného druhu práce, kterouje pojištěnec schopen při svém zdravotním postižení vykonávat (srv. k tomu rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 6. 2012, čj. 4 Ads 19/2012-18, přístupný na www.nssoud.cz).
13. Krajský soud doplnil dokazování posudkem PK MPSV ze dne 20. 11. 2019. Krajský soud především shledal, že předmětný posudek má všechny formální náležitosti ve smyslu ustanovení § 7 vyhlášky o posuzování invalidity, přičemž PK MPSV zasedala v řádném složení ajejím členem byl i lékař z oboru ortopedie. Obsahově krajský soud shledal, že předmětný posudek vycházel z úplné zdravotnické dokumentace. Žalobce ijeho zástupkyně bylajednání přítomna. Krajský soud považuje tento posudek za úplný a přesvědčivý ve smyslu ustálené judikatury.
14. V posudkovém hodnoceni PK MPSVje mj. uvedeno, že žalobcije 62 let, přičemž rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavuje stav po úraze ze dne 24. 6. 1994, kdy došlo k traumatické amputaci III-V prstu PHK a dilaceraci distálního článku a DIP kl. II prstu. Provedena artrodéza DIP II. prstu se suturou na bříšku distálního článku. III prst byl replantován, defekt nad žilami III. prstu byl kryt kožním štěpem z předloktí. Dále byla provedena egalizace IV a V prstu. Dne 23. 1. 1995 byl ve svodné a lokální anestesii z dorsálního řezu resekován ankylotický PIP kloub III. prstu a implantována polyetylenová kloubní protéze. Žalobci byl od 1.4.1995 přiznán částečný invalidní důchod a při KLP dne 25. 6. 1996 byla potvrzena částečná invalidita s trvalou platností. Žalobce byl přijednání vyšetřen ortopédem, přičemž aktuálně lze na pravé (dominantní) ruce evidovat anatomickou ztrátu IV. a V prstu v PIP skloubení při těžce omezené úchopové funkci ruky. Úchopje možný pouze 2 prsty- palcem a ukazovákem. Karpometakarpální kloub palceje postižen artrózou a na II. prstuje omezení pohybu v PIP i DIP skloubení. III. prst v DIP skloubení radiálně deviován, v obou kloubech III. prstu (DIP + PID)je ankylosa. Na IV. a V prstu jsou zhojené pahýly. Sevření do pěsti není možné anijedním z prstů. Žalobceje pak posuzován jako vyučený truhlář či pracovník v dělnické profesi, který již není aktuálně schopen získat rekvalifikaci na středoškolskou pozici. Při zhodnocení zdravotního stavu PK MPSV přihlédla i k dalším chorobám, a to zejména vertebrogenním potížím s iradiací kraniálně a brachiálně vpravo, artróze kolenních kloubů a pravého ramene, ke stavu po ruptuře šlachy dlouhé hlavy dvojhlavého svalu paže vpravo a oboustranné rhizartróze palců. V posuzovaném případě se tedyjednalo o dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav,jehož rozhodující příčinou byla anatomická ztráta části dominantní ruky při výrazně omezené možnosti úchopu. Procentní míra poklesu pracovní schopnosti byla hodnocena dle kap. XV. oddílu B, položky 1 e) s rozmezím 25-30%. Funkční porucha způsobená rozhodujícím postižením pak byla hodnocena ve středu rozpětí v položce a s ohledem na další posudkově významné skutečnosti byl stanoven celkový pokles pracovní schopnosti na horní hranici. Dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav pak má vliv na schopnost žalobce využívat dosažené vzdělání, zkušenosti a znalosti v tom směru, že poklesjeho pracovní schopnostije větší, než odpovídá horní hranici míry poklesu pracovní schopnosti u rozhodující příčiny dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu. Z tohoto důvodu byla horní hranice navýšena o 5%. Celková míra poklesu pracovní schopnosti tak činí 35%. PK MPSV se na rozdíl od lékaře v námitkovém řízení nedomnívá, že u žalobce nelze zohlednit předchozí profesi truhláře a že u něj lze předpokládat novou kvalifikaci. Přijednání navíc bylo zjištěno, že stupeň postižení především na II. a III. prstuje závažnější než stav popisovaný v doložených lékařských vyšetřeních. V posudkovém závěruje především uvedeno, že k datu vydání napadeného rozhodnutí byl žalobce invalidní podle § 39 odst. 1 ZDP, a to následkem úrazu ze dne 24. 6. 1994. Jednalo se o invaliditu prvního stupně podle § 39 odst. 2 písm. a) ZDP s poklesem pracovní schopnosti z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu od 35%.
15. Krajský soud považuje posudkové hodnocení PK MPSV v Brně za úplné a přesvědčivé, neboť komplexně zhodnotilo zdravotní postižení žalobce s nutností zohlednit i předchozí profesi truhláře. Krajský soud tak považuje skutkový stav doplněný předmětným posudkem PK MPSV za řádně zjištěný a úplný.
16. Vzhledem k tomu pak bylo třeba dát žalobci za pravdu vjeho žalobních námitkách, neboť provedeným dokazováním se zjistilo, že žalobce skutečně k datu vydání napadeného rozhodnutí bylo třeba považovat za invalidního v prvním stupni, neboťjeho pracovní schopnost poklesla nejméně o 35 %, přičemž však nedosahovala více, než 49%. Nebyly tak splněny podmínky pro to, aby žalobci byl odejmut invalidní důchod postupem dle § 56 odst. 1 písm. a) ZDP, neboť i nadále splňoval podmínky pro invaliditu v prvním stupni. Nejednalo se však o invaliditu druhého nebo třetího stupně podle § 39 odst. 2 písm. b) nebo c) ZDP. Krajský soud shledal, že napadené rozhodnutí, jímž bylo potvrzeno odejmutí invalidního důchodu žalobci, bylo vydáno na základě nedostatečně a nesprávně zjištěného skutkového stavu, a zrušil ho tak výrokem I. tohoto rozsudku ve smyslu ustanovení § 76 odst. 1 písm. b) s.ř.s. a věc vrátil žalované k dalšímu řízení.
17. Žalovaná bude v dalším řízení o invalidním důchodu vázána skutkovým stavem zjištěným na základě provedeného dokazování v tomto soudním řízení (§ 78 odst. 6 s.ř.s.) a bude z něho vycházet při dalším posouzení, zda jsou splněny podmínky k odejmutí invalidního důchodu.
18. O náhradě nákladů řízení krajský soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalovaná nebyla ve věci úspěšná, a tudíž právo na náhradu nákladů řízení nemá. V dané věci měl plný úspěch ve věci žalobce,jemuž vznikly náklady v souvislosti s právním zastoupením advokátkou.
19. Podle ustanovení § 9 odst. 2 ve spojení s ustanovením § 9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu platí, že v řízení o žalobě ve věci nároků fyzických osob v oblasti důchodového pojištění ve správním soudnictvíje tarifní hodnotou 5 000,- Kč. Ve smyslu ustanovení § 7 bod 3 této vyhlášky činí sazba zajeden úkon právní služby 1 000,- Kč. Krajský soud vycházel z toho,
že zástupkyně žalobce učinila ve věci 4 úkony právní služby, a to konkrétně převzetí a příprava zastoupení (§ 11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu), sepis žaloby
(§ 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu), účast najednání PK MPSV a účast najednání soudu (§ 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu) každému úkonu právní služby náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč. Dále zástupkyni žalobce náleží náhrada za promeškaný čas dle § 14 odst. 3 advokátního tarifu, a to v souvislosti s účasti ujednání PK MPSV v rozsahu 5 půlhodin a v souvislosti s účastí najednání soudu za 4 započaté půlhodiny, celkem tedy 900 Kč. Dále soud přiznal zástupkyni žalobceještě náhradu cestovních výdajů za cestu osobním automobilem najednání PK MPSV a zpět celkové výš 542 Kč a za cestu najednání soudu a zpět autobusem a MHD ve výši 130 Kč. Celkem tedy náleží na odměně za právní zastupování žalobce částka 6 772 Kč. Jelikož zástupkyně žalobce není plátcem DPH, soud odměnu o částku připadající na tuto daň (21%) nezvyšoval. Soud nemohl přiznat žalobkyni požadované náklady právního zastoupení v řízení před správním orgánem, neboť v posuzovaném případě lze přiznat toliko náklady za zastoupení týkající se soudního řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dnejeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel,jeho zaměstnanec nebo člen, který za nějjedná nebojej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, kteréje podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
V Brně dne 29. října 2020
JUDr. Petr Polách, v.r.
samosoudce
Za správnost vyhotovení:
K. M. |
610494 | USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců Mgr. Daniely Zemanové, JUDr. Barbary Pořízkové, JUDr. Michala Mazance a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobkyně: J. Y., zastoupené JUDr. Filipem Chytrým, advokátem se sídlem Rubešova 83/10, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 7. 2006, č. j. OAM-796/VL-07-04-2006, o udělení azylu, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 9. 2007, č. j. 59 Az 82/2006 - 27,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá.ro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dálejen „stěžovatelka“) včas podanou kasační stížností napadá v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Ostravě (dálejen „krajský soud“), kterým byla zamítnutajejí žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 7. 2006, č. j. OAM‑796/VL-07-04-2006, o zamítnutí žádosti stěžovatelky o udělení azylu jako zjevně nedůvodné podle ustanovení § 16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dálejen „zákon o azylu“).
Vzhledem k okolnosti, že sejedná o kasační stížnost ve věci mezinárodní ochrany (dříve ve věci azylu), Nejvyšší správní soud se ve smyslu ustanovení § 104a zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění (dálejen „s. ř. s.“), nejprve zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud by tomu tak nebylo, musela by býtjejí kasační stížnost podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Pro vlastní vymezení institutu nepřijatelnosti ajeho dopadů do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS, dostupné též na www.nssoud.cz.
Podle tohoto usneseníje podstatným přesahem vlastních zájmů stěžovatelejen natolik zásadní a intenzivní situace, v nížje kromě ochrany veřejného subjektivního právajednotlivce pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovateleje dánjen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech azyluje proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů. V zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech azyluje pak nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý z důvodů uvedených v ustanovení § 103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést, v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti, v konkrétním případě podstatný přesah svých vlastních zájmů a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat.
Stěžovatelka v podané kasační stížnosti uplatňuje důvody dle ustanovení § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Dlejejího názoru žalovaný nevyšelze spolehlivě zjištěného stavu věci, neboť se nikterak nezajímal o situaci v zemi původu, neopatřil si veškeré důkazy a dostatečné podklady pro posouzení situace stěžovatelky, cožjej následně vedlo k nesprávnému rozhodnutí ve věci. Stěžovatelka se domnívá, že i přesexistenci množství zdrojů informací o zemi původu žalovaný zcela opomněl využít osvědčených a mezinárodně uznávaných institucí, které se specializují právě na monitorování stavu dodržování lidských práv v Mongolsku (např. Amnesty International, OBSE, Evropský parlament a další mezinárodní a nevládní organizace). Vjednání žalovaného tak lze spatřovat porušeníjedné z nejvýznamnějších zásad hodnocení skutkových okolností případu, konkrétně zásady objektivní pravdy, a krajský soud proto měl z uvedených důvodů žalobou napadené rozhodnutí zrušit.
Z obsahu správního spisu vyplývá, že stěžovatelka uvedla jako důvody k opuštění vlasti špatné životní a zejména ekonomické podmínky. V České republice by chtěla žít, pracovat a přispět tak ke zlepšení svého života, získání vlastního bydlení a vzdělání dětí.
K takto uplatněným kasačním námitkám Nejvyšší správní soud předesílá, že žádost stěžovatelky o udělení azylu byla zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle ustanovení § 16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu, neboť žalovaný dospěl k závěru, že stěžovatelka ve své žádosti neuvedla žádné skutečnosti, z nichž by bylo možno dovoditjejí pronásledování ve vlasti z důvodů uvedených v § 12 zákona o azylu. Za této situace tedy neměl žalovaný povinnost zjišťovat skutečnosti rozhodné pro udělení azylu dle § 12, § 13 či § 14 zákona o azylu tak, jak stěžovatelka namítá. Tato otázka již byla v minulosti předmětem posouzení Nejvyššího správního soudu, který např. ve svém rozhodnutí ze dne 27. 5. 2004, č. j. 7 Azs 124/2004 - 45, publikovaném pod č. 349/2004 Sb. NSS, uvádí, že naplnění podmínek pro zamítnutí žádosti o azyl jako zjevně nedůvodné vylučuje posouzení žádosti o udělení azylu podle ustanovení § 12, případně dle ustanovení § 14 zákona o azylu. Rovněž v rozhodnutí ze dne 10. 2. 2004, č. j. 4 Azs 35/2003 - 71, publikovaném na www.nssoud.cz, Nejvyšší správní soud konstatuje, že v případě zamítnutí žádosti o udělení azylu jako zjevně nedůvodné není prováděno dokazování ohledně zjištění existence důvodů pro udělení azylu podle § 12 zákona o azylu, což dále vylučuje rozhodování podle § 14 zákona o azylu (humanitární azyl) i podle § 13 zákona (sloučení rodiny).
K povinnosti správního orgánu zjistit skutečný stav věci se Nejvyšší správní soud již dříve vyjádřil také ve svém rozsudku ze dne 20. 11. 2003, č. j. 2 Azs 27/2003 - 59, publikovaném pod č. 181/2004 Sb. NSS, či v rozsudku ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 22/2003 - 41, publikovaném na www.nssoud.cz, v němž se uvádí, že „povinností správního orgánuje zjišťovat skutečnosti rozhodné pro udělení azylu podle ustanovení § 12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu,jen tehdy,jestliže žadatel o udělení azylu alespoň tvrdí, že existují důvody v tomto ustanovení uvedené. Z žádného ustanovení zákona však nelze dovodit, že by správnímu orgánu vznikla povinnost, aby sám domýšlel právně relevantní důvody pro udělení azylu žadatelem neuplatněné a posléze k těmto důvodům činil příslušná skutková zjištění. Povinnost zjistit skutečný stav věci dle ustanovení § 32 správního řádu má správní orgán pouze v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu správního řízení uvedl.“ Rovněž z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2003, č. j. 2 Azs 3/2003 - 44, publikovaného pod č. 173/2004 Sb. NSS, vyplývá, že k posouzení naplnění zákonných podmínek pro udělení azylu jsou rozhodující důvody uvedené žadatelem vjeho žádosti o udělení azylu a skutečnosti uváděné následně ve správním řízení, zejména při pohovoru k důvodům této žádosti.
Ke kasační námitce stěžovatelky, v níž poukazuje na svou obavu z pronásledování z důvodu příslušnosti k určité sociální skupině, Nejvyšší správní soud nemohl ve smyslu ustanovení § 109 odst. 4 s. ř. s. přihlížet, neboť tato byla stěžovatelkou nově uplatněna až v kasační stížnosti, tj. poté, kdy bylo ve věci vydáno rozhodnutí.
Ze shora uvedeného vyplývá, že ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané v kasační stížnosti. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky.
S ohledem na výše uvedené shledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost nepřijatelnou, a proto ji podle ustanovení § 104a s. ř. s. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 3, větu první, s. ř. s., ve spojení s ustanovením § 120 s. ř. s., podle něhož nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2008
JUDr. Radan Malík
předseda senátu |
511726 | 62 A 184/2015-82
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Rause, Ph.D. a soudců Mgr. Kateřiny Kopečkové, Ph.D. a Mgr. Petra Šebka v právní věci žalobce: innogy Energo, s.r.o., se sídlem Limuzská 3135/12, Praha, zastoupený JUDr. Ivanem Cestrem, advokátem se sídlem Rubešova 8, Praha, proti žalovanému: Energetický regulační úřad, se sídlem Masarykovo náměstí 5, Jihlava, o žalobě proti rozhodnutí předsedkyně žalovaného ze dne 17.8.2015, č.j. 00302-18/2015-ERU,
takto:
i. Žaloba se zamítá.
i. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.
i. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Odůvodnění:
Žalobce podanou žalobou napadá rozhodnutí žalovaného ze dne 17.8.2015,
č.j. 00302-18/2015-ERU, jímž byl zamítnutjeho rozklad a potvrzeno usnesení Energetického regulačního úřadu (dálejen „prvostupňový orgán“) ze dne 10.6.2015, č.j. 00302-12/2015-ERU, sp. zn. KO-00302/2015-ERU, o tom, že žalobceje účastníkem řízení ve správním řízení vedeném pod sp. zn. KO-00302/2015-ERU ve věci podezření ze spáchání správního deliktu podle § 16 odst. 1 písm. d) zákona
č. 526/1990 Sb., o cenách (dálejen „zákon o cenách“), kterého se měl dopustit právní předchůdce žalobce TEPLO Rumburk, s.r.o. Podanou žalobou se žalobce domáhá též zrušení uvedeného prvostupňového rozhodnutí.
Správní orgány v předmětné věci dospěly k závěru, že žalobceje formálně jinou právnickou osobou, odlišnou od TEPLO Rumburk, s.r.o., avšak ve skutečnosti sejedná o stejnou hospodářskou entitu s týmž osobním základem. Žalobce a TEPLO Rumburk, s.r.o. se účastnili fúze sloučením, přičemž podle správních orgánů zjištěné okolnosti mají nasvědčovat tomu, že cílem této právní přeměny bylo mj. vyhnout se odpovědnosti za správní delikt v podobě porušení cenových předpisů.
I. Shrnutí žalobní argumentace
Žalobce namítá, že zákon o cenách výslovně nepřipouští přechod odpovědnosti na právního nástupce možného pachatele správního deliktu. Taková úpravaje obsažena kupříkladu v zákoně č. 458/2000 Sb., energetický zákon, či v zákoně
č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže. Jak dovozuje doktrína a judikatura, bez výslovné právní úpravy ve veřejném právu odpovědnost na právní nástupce právnické osoby nepřechází.
Žalobce dále upozorňuje, že správní orgány v rámci své argumentace odkazují na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30.12.2009, sp. zn. 8 Afs 56/2007, současně však neuvádí důkazy svědčící o tom, že se fúze sloučením uskutečnila za účelem zabránit přechodu případné deliktní odpovědnosti. Dle žalobce se v případě předmětné právní přeměny nejednalo ojednorázové účelové opatření, nýbrž ojeden z kroků v rámci restrukturalizace koncernu RWE v České republice.
Žalobce uvádí, žejeho právní předchůdce uzavřel dohody o narovnání s většinou odběratelů tak, aby nebyli realizací fúze poškozeni. Žalobce upozorňuje, že tato skutečnost svědčí o tom, žejeho cílem nebylo obohatit se na úkor odběratelů a vyhnout se následkůmjednání svého právního předchůdce. Žalobce v průběhu řízení namítal, že důvodem přeměny byl špatný hospodářský stav právního předchůdce, sjednocení vlastníka zařízení používaného na výrobu tepla, výrobce a dodavatele tepla dojedné osoby, zefektivnění výroby a tím i snížení nákladů na výrobu a distribuci tepla a též synergie vzniklé začleněním do skupiny RWE; správnímu orgánu byla delší dobu trvající špatná hospodářská situace právního předchůdce blížícího se úpadku známa z předchozích let.
Žalobce dodává, že podstatou každé fúze sloučenímje přechod majetkové a osobní podstaty do nástupnické společnosti a tento argument nelze užívat jako důvod údajného úmyslu žalobce vyhnout se odpovědnosti za případnéjednání právního předchůdce.
Jestliže žalovaný argumentuje úpravou obsaženou v zákoně č. 418/2011 Sb.,
o trestní odpovědnosti právnických osoby a řízení proti nim, dle níž trestní odpovědnost právnické osoby přechází na všechnyjejí právní nástupce, žalobce s odkazem na odbornou literaturu a judikaturu upozorňuje, že analogie ve veřejném právuje možná pouze výjimečně, ve prospěch pachatele a nikoli kjeho tíži. Správní orgány v projednávaném případě tak postupovaly v rozporu s právem.
Z uvedených důvodů žalobce navrhuje, aby zdejší soud žalobou napadené rozhodnutí i rozhodnutí prvostupňové zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
II. Shrnutí vyjádření žalovaného
Žalovaný ve svém vyjádření odkazuje na závěry napadeného rozhodnutí. Upozorňuje, že pokud by odpovědnost, jak tvrdí žalobce, na právního nástupce nepřešla, došlo by k absurdní situaci, kdy by správní orgán nemusel dostát svého poslání ochrany oprávněných zájmů zákazníků a spotřebitelů v energetických odvětvích, neboť by pravidelně docházelo k přeměnám společností porušujících cenové předpisy a neměl by možnost žádný z těchto subjektů sankčně postihnout.
Dle žalovaného formální přeměna společnosti nemůže mít za následek zproštění odpovědnosti za možný správní delikt. Účelovostjednání zúčastněných společností byla přitom dostatečným způsobem prokázána. Pokud na právního nástupce přešel majetek získaný v důsledku porušení cenových předpisů právním předchůdcem, měla by odpovědnost za totojednání přejít na právního nástupce. Skutečnost, že právní předchůdce uzavřel dohody o narovnání s většinou svých odběratelů, není v posuzované věci relevantní. Nadto podle žalovaného nebyl provedením narovnání odběratelům vrácen veškerý majetkový prospěch.
Co se týká nemožnosti analogické aplikace právní úpravy zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, tento argument byl uveden pouze jako podpůrný. Žalovaný dále odkazuje na rozsudek zdejšího soudu ze dne 5.11.2015, č.j. 62 A 34/2014-126, ve věci stejného správního deliktu žalobce, přičemž upozorňuje na závěry ohledně procesního nástupnictví žalobce.
Žalovaný setrval na svém procesním stanovisku po celou dobu řízení před zdejším soudem a z výše uvedených důvodů navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
III. Posouzení věci
Žaloba byla podána včas (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dálejen „s.ř.s.“), osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 s.ř.s.), žalobaje přípustná (§ 65, § 68 a § 70 s.ř.s.).
Soud napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích uplatněných žalobních bodů
(§ 75 odst. 2 s.ř.s.) podle skutkového a právního stavu ke dni rozhodnutí žalovaného a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.
Žalobou napadeným rozhodnutím bylo potvrzeno prvostupňové rozhodnutí
o tom, že žalobceje účastníkem správního řízení vedeného ve věci podezření ze spáchání správního deliktu podle § 16 odst. 1 písm. d) zákona o cenách právním předchůdcem žalobce TEPLO Rumburk, s.r.o. V dané věcije sporné, zdaje v případě předmětného správního deliktu možný přechod právní odpovědnosti na žalobce a zda má být žalobce účastníkem správního řízení vedeného pro možné porušení cenových předpisů.
Jak vyplynulo ze správního spisu, prvostupňový orgán dne 16.10.2013 zahájil na základě „Oznámení o zahájení kontroly“ č.j. 12582-1/2013-ERÚ kontrolu za účelem prověření, zda kontrolovaná osoba TEPLO Rumburk, s.r.o. v cenové lokalitě Rumburk – CZT Podhájí neporušila v roce 2011 cenové předpisy tím, že sjednala nebo požadovala cenu,jejíž výše nebo kalkulace není v souladu s podmínkami věcného usměrňování cen dle § 6 odst. 1 písm. c) zákona o cenách a cenového rozhodnutí č. 1/2010 k cenám tepelné energie, ve znění účinném v roce 2011.
Z protokolu č. K029514 ze dne 8.9.2014 vyplynulo, že TEPLO Rumburk, s.r.o. při vyúčtování výsledné ceny tepelné energie porušila cenové předpisy, když ve výsledné kalkulaci ceny tepelné energie za rok 2011 v uvedené cenové lokalitě uplatnila ekonomicky neoprávněný náklad u položky „Nájem“ o 7 768 551 Kč vyšší, než odpovídá maximální výši nájmu v závislosti na průměrném množství tepelné energie z výroby i rozvodu za tři bezprostředně předcházející kalendářní roky dle bodu 2.3.1 přílohy č. 1 cenového rozhodnutí ERU č. 1/2010, ve znění platném pro rok 2011. Kontrolovaná osoba tak vyúčtovala odběratelům tepelné energie cenu za rok 2011 při skutečném dodaném množství tepelné energie v roce 2011 ve výši 57 045 GJ o 136,18 Kč/GJ vyšší než odpovídalo závazným podmínkám věcného usměrňování cen tepelné energie dle § 6 odst. 1 zákona o cenách.
Kontrolovaná osoba TEPLO Rumburk, s.r.o. zanikla ke dni 1.1.2015 v rámci fúze sloučením. Písemností ze dne 9.1.2015, č.j. 00302-1/2015-ERU, oznámil prvostupňový orgán žalobci jako právnímu nástupci této společnosti zahájení správního řízení pro možné porušení § 6 odst. 1 písm. c) zákona o cenách. Žalobce v rámci vyjádření k oznámení o zahájení správního řízení odmítl odpovědnost za správní delikt spáchaný TEPLO Rumburk, s.r.o., nicméně prvostupňový orgán rozhodl tak, že žalobceje účastníkem předmětného správního řízení; toto rozhodnutí bylo následně potvrzeno žalobou napadeným rozhodnutím.
Žalobce namítá, že k přechodu právní odpovědnosti za uvedený správní delikt nemohlo dojít, neboť zákon o cenách výslovně úpravu přechodu deliktní odpovědnosti neobsahuje.
Jak vyplývá i z napadeného rozhodnutí, žalovaný tuto skutečnost nerozporuje. Žalovaný nicméně s ohledem na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30.12.2009, č.j. 8 Afs 56/2007-479, dovodil, že v případech zneužití soukromého práva ve snaze vyhnout se odpovědnosti za správní delikt přenosem práv a závazků zaniklé právnické osoby najejího právního nástupce není vyloučen postih právního nástupce, který představuje pouze jinou právní formu původního pachatele správního deliktu. Žalovaný v této souvislosti uvedl, že žalobce byl společníkem TEPLO Rumburk, s.r.o. od 14.9.1999. Od 7.10.2014 pak byl společníkemjediným; v rámci restrukturalizace byla TEPLO Rumburk, s.r.o.jedinou společností,jež se svým právním nástupcem ke dni 1.1.2015 fúzovala, přičemž veškeré jmění této společnosti přešlo na žalobce, stejně jako práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů. Současně sejeden zjednatelů zaniklé společnosti staljednatelem žalobce. Žalobce má přitom stejný předmět činnosti,jeho licence na rozvod tepelné energie byla rozšířena k 1.1.2015 o zařízení, na něž se vztahovala licence zaniklé společnosti, k témuž datu byla stávající licence žalobce rozšířena také ve vztahu k výrobě tepelné energie. Z těchto skutečností žalovaný dovodil, že žalobce vykonává činnost zaniklé TEPLO Rumburk, s.r.o., a ztotožnil se se závěrem prvostupňového orgánu, že s účinností fúze došlo k ekonomickému, personálnímu (prvostupňový orgán v této souvislosti poukázal na Ing. L. R.) a obsahovému pokračování v podobě stejné hospodářské entity.
Žalovaný dále dospěl k závěru, žejedním z důvodů vytvoření projektu fúze mohla být též skutečnost, že se zaniklá společnost dopustilajednání odůvodňujícího zahájení řízení ve věci podezření ze spáchání správního deliktu dle zákona o cenách, čehož si byl žalobce jakožto mateřská společnost zjevně vědom. Žalovaný dále upozornil, že jak plyne z výroční zprávy za rok 2014, žalobce věděl o soudních sporech ohledně regulované ceny tepla zaniklé společnosti a byl si vědom vysoké pravděpodobnosti platby pokut,jež by vedly k dalšímu zhoršení výsledku hospodaření v následujících letech. Žalovaný též upozornil na soudní řízení vedená zdejším soudem pod sp. zn. 62 A 34/2014 a sp. zn. 62 A 94/2014 o žalobách proti rozhodnutím
o uložení pokuty a opatření k nápravě zaniklé společnosti za spáchání stejného správního deliktu jako v řízení,jehož má být žalobce nyní účastníkem. Žalovaný dále odkázal na rozsudek zdejšího soudu ze dne 16.9.2014, č.j. 62 A 49/2013-73, kterým bylo potvrzenojeho rozhodnutí o spáchání správního deliktu, z čehož bylo možné dovodit právní názor zdejšího soudu na danou problematiku, a tudíž zaniklé společnosti hrozilo, že bude povinna i v navazujících případech uhradit pokuty v celkové výši 8 000 000 Kč a odběratelům tepelné energie vystavit opravné vyúčtování ceny tepelné energie.
Podle zdejšího soudu žalovaný s ohledem na výše uvedenéjednak doložil, že žalobceje totožnou ekonomickou entitou jako v rámci fúze zaniklá TEPLO Rumburk, s.r.o.; ostatně tento závěr již zdejší soud vyjádřil v řízení o žalobě téhož žalobce
ev. pod sp. zn. 62 A 34/2014-126, v rámci přezkumu rozhodnutí ve věci správního deliktu spáchaného touto společností, a od již vysloveného závěru se nehodlá odchýlit (usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6.3.2015, č.j. 62 A 34/2014-109). Žalobce ostatně tuto skutečnost ani nezpochybňuje.
Pakliže se žalovaný v napadeném rozhodnutí s odkazem na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30.12.2009, č.j. 8 Afs 56/2007-479, č. 2295/2011 Sb. NSS, zabýval též úvahou ohledně účelovosti právní přeměny TEPLO Rumburk, s.r.o.,jedná se o argumentaci zcela logickou a zevrubnou, doplňující základní nosný důvod pro závěr o odpovědnosti žalobce za předmětný správní delikt,jehož se měla dopustit TEPLO Rumburk, s.r.o., kterýmje totožnost entity pachatele správního deliktu, neboť v rámci univerzální sukcese na žalobce přešla práva a povinnosti TEPLO Rumburk, s.r.o. V daném případě tedy nedošlo k zániku žalobce bez právního nástupce; proto není případná argumentace zástupce žalobce uplatněná ujednání soudu přirovnávající posuzovaný případ k situaci, kdy zemře fyzická osoba,jež se dopustila deliktu. Naopak zdejší soud považuje za zcela přiléhavý podpůrný poukaz žalovaného na rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5.3.2015 ve věci C-343/13, Modelo Continente Hipermercados, který se týká problematiky fúze sloučením a v němž Soudní dvůr EU dovodil přechod povinnosti zaplatit pokutu uloženou konečným rozhodnutím vydaným po fúzi – v oblasti porušení pracovněprávních předpisů, kterých se dopustila zanikající společnost před fúzí – na nástupnickou společnost.
Pokud tedy žalobce namítá, že žalovaný a prvostupňový orgán neuvádí důkazy svědčící o tom, že se fúze sloučením TEPLO Rumburk, s.r.o. a žalobce uskutečnila za účelem zabránit přechodu případné deliktní odpovědnosti, tak zdejší soudje toho názoru, že takovou skutečnost lze dovodit pouze z objektivních okolností souvisejících s předmětnou fúzí. Z výše popsaných objektivních okolností, na něž poukázal žalovaný,jež spočívají v ekonomické situaci TEPLO Rumburk, s.r.o., skutečnosti, že žalobce tvořiljediného společníka této společnosti a povědomí o probíhajících řízeních právního předchůdce před správním orgánem, lze dovodit, že smyslem realizace fúze bylo mimo jiné i docílit zániku případné deliktní odpovědnosti TEPLO Rumburk, s.r.o., a to zejména s ohledem na prognózujejí ekonomické situace. V této souvislosti soud zdůrazňuje, že tomu ostatně nijak neodporuje argumentace žalobce, že sejednalo ojeden krok v rámci restrukturalizace koncernu RWE v České republice.
K námitce, že právní předchůdce žalobce uzavřel dohody o narovnání s většinou svých odběratelů tak, aby realizací fúze nebyli poškozeni, přičemž narovnání s odběrateli svědčí o tom, že cílem žalobce nebylo obohatit se na úkor odběratelů a vyhnout se následkůmjednání právního předchůdce, zdejší soud uvádí, že uzavření předmětných dohod nemůže mít vliv na přechod odpovědnosti na nástupnický subjekt. Případné posouzení a zohlednění této skutečnosti přichází v úvahu až při meritorním rozhodování ve věci.
Co se týká námitky nepřípustnosti analogické aplikace zákona č. 418/2011 Sb.,
o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, zdejšímu soudu z napadeného rozhodnutí plyne, že žalovaný tento argument s odkazem na judikaturu
a odbornou literaturu uvedl pouze jako podpůrný s úmyslem poukázat na skutečnost, že právo přechod deliktní odpovědnosti na právní nástupce pachatelů principiálně připouští, s čímž se ztotožňuje i zdejší soud.
Zdejší soud s ohledem na uvedené skutečnosti dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.
IV. Náklady řízení
O nákladech účastníků řízení zdejší soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobce nebyl ve věci úspěšný, a proto mu nenáleží právo na náhradu nákladů řízení; to by náleželo procesně úspěšnému, kterým byl žalovaný. Zdejší soud však neshledal, že by žalovanému vznikly náklady nad rámecjeho běžné úřední činnosti, a proto rozhodl, že se mu náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dnejeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek,je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodůjej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel,jeho zaměstnanec nebo člen, který za nějjedná nebojej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, kteréje podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
V Brně dne 19. října 2017
Za správnost vyhotovení: David Raus,v.r.
R. L. předseda senátu |
702438 | 5 As 76/2020 - 48
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: NET and GAMES a.s., se sídlem Bednářova 621/29, Brno, zast. JUDr. Milanem Vašíčkem, MBA, advokátem se sídlem Dominikánské náměstí 656/2, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo financí, se sídlem Letenská 525/15, Praha 1, za účasti osoby zúčastněné na řízení: město Jesenice, se sídlem Budějovická 303, Jesenice, zast. Mgr. Martinem Žákem, advokátem se sídlem Šlikova 550/6, Praha 6, v řízení o kasačních stížnostech žalovaného a osoby zúčastněné na řízení proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2020, č. j. 6 Af 25/2016 – 111,
takto:
i. Kasační stížnosti žalovaného a osoby zúčastněné na řízení se zamítají.
i. Žalovanýje povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti žalovaného částku 4 114 Kč do 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukámjeho zástupce, advokáta JUDr. Milana Vašíčka, MBA.
i. Osoba zúčastněná na řízeníje povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti osoby zúčastněné na řízení částku 4 114 Kč do 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukámjeho zástupce, advokáta JUDr. Milana Vašíčka, MBA.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím ze dne 24. 8. 2015, č. j. MF-26381/2015/3401-8, žalovaný na základě § 43 odst. 1 zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, v rozhodném znění (dálejen „zákon o loteriích“), zrušil svá tři rozhodnutí ze dne 15. 1. 2015, č. j. MF-80556/2014/34-4, a ze dne 29. 1. 2015, č. j. MF-80606/2014/34-4 a č. j. MF-80553/2014/34-4, v částech, jimiž byla žalobci udělena povolení k provozování loterií a jiných podobných her (konkrétně videoloterních terminálů) na území města Jesenice na adrese Budějovická 371. Důvodem zrušení těchto povolení byljejich rozpor s obecně závaznou vyhláškou města Jesenice č. 2/2013, o stanovení míst, ve kterých mohou být provozovány loterie a jiné podobné hry na území obce (dálejen „loterní vyhláška“; s účinností od 5. 8. 2016 byla loterní vyhláška nahrazena obecně závaznou vyhláškou č. 3/2016, o úplném zákazu provozování některých loterií a jiných podobných her, která byla s účinností od 4. 1. 2017 nahrazena nyní účinnou obecně závaznou vyhláškou č. 6/2016, o regulaci provozování hazardních her).
[2] Žalobce podal proti uvedenému rozhodnutí žalovaného rozklad, který ministr financí rozhodnutím ze dne 25. 1. 2016, č. j. MF-26381/2015/3401-16/2901-RK, zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil.
[3] Proti rozhodnutí o rozkladu podal žalobce žalobu, které městský soud shora uvedeným rozsudkem vyhověl, když rozhodnutí ministra financí i žalovaného zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Žalobce v žalobě uplatnil celou řadu žalobních námitek, většinu z nich však městský soud shledal nedůvodnou. Vzhledem k tomu, že tyto závěry nebyly nyní posuzovanými kasačními stížnostmi zpochybněny, nepovažuje Nejvyšší správní soud za potřebnéje zde rekapitulovat. Městský soud shledal důvodnou toliko žalobní námitku, podle níž byla loterní vyhláška osoby zúčastněné na řízení (města Jesenice) diskriminační.
[4] Městský soud v dané souvislosti zejména zrekapituloval obsah vyjádření osoby zúčastněné na řízení týkajícího se důvodů přijetí loterní vyhlášky a dalších relevantních podkladů. Konstatoval, že tato vyhláška s účinností od 1. 1. 2014 závazným způsobem vymezovala (uvedením ulice, čísla popisného a názvu obce)jediné místo, na kterém byl povolen provoz loterií a jiných podobných her. S vymezením místa pak vyhláška výslovně specifikovala, že sejedná o „Casino Happy Day“, přičemž dle žalobce šlo o označení konkrétní provozovny, zatímco podle osoby zúčastněné na řízení to bylo obecné označení místa (místní název).
[5] Městský soud připustil, že obec má právo regulovat na svém území provoz loterií a jiných podobných her, své regulační opatření však musí jasně a srozumitelně zdůvodnit a dbát na to, aby nevykazovalo známky diskriminace. Této povinnosti však osoba zúčastněná na řízení v posuzovaném případě dle městského soudu nedostála. Z loterní vyhlášky podlejeho názoru nevyplývalo, že byl provoz loterií a jiných podobných her povolen v kasinu, a nikoli v herně, neboť takové vymezení ve vyhlášce chybělo. Ani z vyjádření osoby zúčastněné na řízení nelzejejí stanoviskojednoznačně dovodit, neboť svůj postoj dle soudu formulovala rozporně – najednu stranu uvedla, žejejím záměrem bylo povolit provoz loterií a jiných podobných her pouze v kasinu s ohledem najeho přísnější právní režim, současně však uvedla, že povolení navázala na místo, kde může podnikat řada subjektů, čímž popřela své první tvrzení, neboť pokud by označení „Casino Happy Day“ bylo místním názvem, pak by najeho adrese směli provozovat kasina či herny i jiní provozovatelé, to však osoba zúčastněná na řízení nepřipouštěla. Městskému soudu tedy nebylo zřejmé, podle jakého klíče osoba zúčastněná na řízení stanovila rozsah zákazu a zda regulace zasáhla všechny provozovatele spravedlivě a stejnou měrou.
[6] Argumentaci, podle níž bylo označení „Casino Happy Day“ označením místa, nikoli konkrétní provozovny, městský soud neshledal přesvědčivou nejen s ohledem na výše uvedený rozpor, ale rovněž proto, že označení dlejeho názoru zcela zřetelně ukazovalo na spojitost s provozovatelem kasina, společností HAPPY DAY a.s., HAPPY DAY holding. Městský soud si tedy dané označení vyložil tak, že jím bylo míněno povolit provozování loterií a jiných podobných her v kasinu provozovaném právě touto společností na uvedené adrese. Obec tedy udělila povoleníjednomu konkrétnímu provozovateli kasina, přičemž není zřejmé, proč byl právě on zvýhodněn oproti jiným potenciálním provozovatelům. Argument, že v rozhodné době v obci jiný provozovatel kasina nepůsobil, podle městského soudu není natolik silný, aby přesvědčivě prokázal, že loterní vyhláška nenarušila rovnováhu hospodářské soutěže, neboť nevysvětluje, proč bylo ostatním provozovatelům znemožněno ucházet se v budoucnu o provoz kasina namísto stávajícího provozovatele. Vzhledem k tomu, že žalovaný vyšel při zrušení povolení provozovně žalobce z loterní vyhlášky, kterou soud shledal diskriminační, zatížil své rozhodnutí nezákonností a městský soud tedy toto rozhodnutí zrušil.
[7] Městský soud dodal, že loterní vyhláška vykazovala známky možné diskriminace i v otázce určení místa, v němž provoz loterií a jiných podobných her povolovala, neboť osoba zúčastněná na řízení řádně neodůvodnila, proč provoz loterií a jiných podobných her povolila pouze na vymezené adrese. Osoba zúčastněná na řízení nepředestřela dostatečně racionální a nediskriminační kritéria, kterými se při výběru tohoto místa řídila.
[8] K námitce osoby zúčastněné na řízení, která poukazovala na předchozí posouzení totožné vyhlášky městským soudem v jiné věci, městský soud především uvedl, že šlo o jinou skutkovou situaci, neboť nebyla posuzována možná diskriminace subjektu sídlícího se zvýhodněným subjektem na stejné adrese.
[9] Pokud sejedná o postup žalovaného, nepřisvědčil městský soud argumentaci žalobce, podle něhož měl žalovaný dát podnět týkající se posouzení zákonnosti loterní vyhlášky Ministerstvu vnitra, současně však odmítl i postoj žalovaného, že mu nepřísluší se zákonností obecně závazné vyhlášky vůbec zabývat. Městský soud uzavřel, že o tom, zdaje konkrétní právní předpis, který má být na danou věc aplikován, v souladu s normami vyšší právní síly, si žalovaný může učinit úsudek sám, neboť mu to umožňuje § 57 odst. 1 písm. c) správního řádu.
II. Obsah kasačních stížností a vyjádření žalobce
[10] Žalovaný podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost, v níž zejména namítá nesprávnost závěru městského soudu, podle něhož byla loterní vyhláška diskriminační. Účelem přijaté regulace nebylo zvýhodnitjednoho provozovatele, nýbrž vymezit prostor s povoleným provozováním loterijních her ulicí, číslem popisným a částí budovy, která má několik samostatných vchodů. Mělo tak dojít k zamezení toho, aby na stejné adrese byly provozovány i herny, nikoliv kasina. Označení „Casino Happy Day“je dle žalovaného v textu loterní vyhlášky použito jako všeobecné místní označení (obdobně jako např. Bílá labuť, Dům módy nebo Černá růže v Praze), nejedná se o označení provozovatele, neboť zde zjevně chybí firemní dodatek. Žalovaný považuje nyní posuzovanou loterní vyhlášku za obdobnou vyhlášce města Františkovy Lázně,jejímž posouzením se zabýval Ústavní soud v nálezu ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 56/10. Rozdíl ve vymezení povoleného kasinaje dle žalovaného dán povahou budovy, v níž se kasino nachází - kasino ve Františkových Lázních se nacházelo v samostatné budově sjedním vchodem ajediným „obchodníkem“, zatímco kasino nacházející se na území osoby zúčastněné na řízení bylo umístěno v multifunkčním objektu s několika vchody a několika provozovnami a „obchodními subjekty“. Žalovaný rovněž dodal, že na malé obce, jakoje osoba zúčastněná na řízení, nelze při posuzováníjejich normotvorby klást příliš přísná formální pravidla. Současně žalovaný upozorňuje, že ačkoliv se Ministerstvo vnitra loterní vyhláškou zabývalo, nepodalo návrh najejí zrušení Ústavním soudem.
[11] Žalovaný považuje za nesprávné závěry městského soudu týkající sejeho povinnosti jakožto správního orgánu řídit se při svém rozhodování obecně závaznými vyhláškami. Pokud by žalovaný postupoval, jak předestírá městský soud, a sám posoudil soulad dané vyhlášky se zákonem, porušil by tím zásady dělby moci a rovněž právo osoby zúčastněné na řízení na samosprávu. V dané souvislosti žalovaný odkazuje na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 5. 2019, č. j. 9 As 323/2017 – 61, a ze dne 26. 9. 2019, č. j. 9 As 98/2018 – 48 (všechna zde zmiňovaná rozhodnutí správních soudů jsoudostupná na www.nssoud.cz).
[12] Žalovaný považuje napadený rozsudek rovněž za nepřezkoumatelný z důvodujeho nesrozumitelnosti a vnitřní rozpornosti, neboť městský soud uvádí, že obec má právo omezit provoz loterijních her pouze najedno kasino, ajednu adresu, dané kasino však nesmí určit místně zažitým názvem a přesnou adresou. Jelikož však žádným jiným způsobem není možné v obecně závazné vyhlášce definovatjediné povolené místo ajedinou provozovnu kasina,je nesrozumitelné, jakým způsobem dospěl městský soud k názoru ohledně diskriminační povahy loterní vyhlášky. Žalovanému není zřejmé, jakým jiným způsobem měla osoba zúčastněná na řízení definovat povolenou provozovnu.
[13] Žalovaný má rovněž za to, že městský soud porušil zásadu předvídatelnosti soudních rozhodnutí, neboť se bez dostatečného zdůvodnění odchýlil od závěrů svého rozsudku ze dne 1. 2. 2017, č. j. 3 Af 33/2015 – 75, podle něhož byla loterní vyhláška prostá vad a nebyla diskriminační.
[14] Žalobce ve svém vyjádření ke kasační stížnosti žalovaného uvedl, že ji považuje za nedůvodnou. Již v průběhu správního řízení podal k Ministerstvu vnitra podnět, v němž poukázal na diskriminační povahu loterní vyhlášky. Ministerstvo vnitra v reakci na tento podnět přislíbilo, že upozorní osobu zúčastněnou na řízení na to, že tato vyhláška může narušovat hospodářskou soutěž, a doporučí jíjejí zrušení nebo popřípadě ministerstvo přistoupí k dozorovým opatřením. Loterní vyhláška uváděla pouzejednu provozovnu, v níž bylo možné provozovat loterie a jiné podobné hry, čímž zjevně zvýhodňovalajednoho soutěžitele, a tedy byla diskriminační. Žalovaný si protiřečí, neboť nejprve uvádí, že bylo snahou osoby zúčastněné na řízení povolit provozováníjen vjedné provozovnějednomu provozovateli, následně však tvrdí, že název Casino Happy Day se nevztahoval najednu konkrétní provozovnu, nýbrž že sejednalo o název polyfunkční budovy. Pak by ale bylo zapotřebí povolit provozování loterií či jiných podobných her každému provozovateli s provozovnou v této budově v režimu kasina. V dané souvislosti žalobce odkazuje na rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 6. 2015, č. j. MF-18488/2015/34-1, jímž byla zamítnuta žalobcova žádost o vydání povolení k provozování kasina na dané adrese. Osoba zúčastněná na řízení se v daném řízení vyjádřila tak, že zastupitelstvo obce vyhláškou mínilo povolit provoz pouze vjedné provozovně, kterouje Casino Happy Day. Výjimka obsažená v loterní vyhlášce se tedy vztahovala pouze najednu konkrétní provozovnu, nikoliv na celou budovu. Bez vysvětlení, proč nemohli na dané adrese provozovat kasino rovněž další provozovatelé, byla dle žalobce daná vyhláška diskriminační. Tvrzení, že by v takovém případě nebyl naplněn smysl přijetí loterní vyhlášky,je dle žalobce nepravdivé a účelové.
[15] Osoba zúčastněná na řízení rovněž podala proti rozsudku městského soudu kasační stížnost, přičemž v ní uplatnila obdobné námitky jako žalovaný. Popírá, že by se výjimka stanovená loterní vyhláškou vztahovala na konkrétního provozovatele, výjimka určovala k provozování loterií a jiných podobných herjedno místo, na němž působil provozovatel s nejpřísnějším právním režimem – kasino. Jiné kasino na území osoby zúčastněné na řízení v dané době nebylo povoleno,jednalo se tedy o logickou volbu. Vzhledem k tomuto rozlišovacímu kritériu není dle osoby zúčastněné na řízení správný ani závěr městského soudu, podle něhož loterní vyhláška vykazovala diskriminační znaky také ve vztahu ke stanovení místa, v němž byl povolen provoz loterií a jiných podobných her. Podstatou loterní vyhlášky bylo vymezit nejen adresu, na níž mělo být možné hazard provozovat, nýbrž i konkrétní část dané budovy, v níž se mělo kasino nacházet, ne však určit konkrétního provozovatele; pokud tak osoba zúčastněná na řízení neučinila zcela exaktně,je při výkladu daného ustanovení zapotřebí přihlédnout k judikatuře Ústavního soudu, podle níž na normotvorbu malých obcí nelze klást přehnané formální nároky. Osoba zúčastněná na řízení nevázala výjimku ze zákazu provozování loterií a jiných podobných her na konkrétní subjekt, nýbrž na místo, v němž mohlo podnikat více subjektů, přičemž současně určila, že provozovna musí fungovat v právním režimu kasina. Jejím záměrem totiž nebylo, aby další provozovatelé pouze přesunuli své stávající podniky na danou adresu mimo vymezené prostory. Vymezením konkrétních prostor došlo k redukci objemu provozovaných heren a zvýšení ochrany občanů. Ostatním provozovatelům nebylo do budoucna znemožněno ucházet se o provoz daného kasina namísto společnosti HAPPY DAY a.s., HAPPY DAY holding. Osoba zúčastněná na řízení tedy považuje loterní vyhlášku za zcela odůvodněnou a přiměřenou a v dané souvislosti rovněž odkazuje na žalovaným již zmiňovaný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 2. 2017, č. j. 3 Af 33/2015 – 75.
[16] Obdobně jako žalovaný i osoba zúčastněná na řízení namítá, že žalovaný nebyl oprávněn sám posoudit zákonnost loterní vyhlášky. Rovněž namítá i nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, kterou spatřuje vjeho nesrozumitelnosti – městský soud připouští, aby obec na svém území povolila existencijediného kasina, čehož však dle osoby zúčastněné na řízení nebylo v daném případě možné docílit jinak, než jí zvolenou formulací výjimky, kterou městský soud shledal diskriminační. Za nesrozumitelné považuje osoba zúčastněná na řízení rovněž odůvodnění odchýlení se od rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 2. 2017, č. j. 3 Af 33/2015 – 75, neboť ani v nyní posuzovaném případě nesídlí žalobce na téže adrese jako společnost HAPPY DAY a.s., HAPPY DAY holding. Městský soud tedy řádně neodůvodnil odchýlení se od svého předchozího rozsudku, čímž porušil zásadu předvídatelnosti soudního rozhodování.
[17] Žalobce ve svém vyjádření ke kasační stížnosti osoby zúčastněné na řízení uvedl, že i tuto kasační stížnost považuje za nedůvodnou, přičemž v podstatě zopakoval své dřívější stanovisko. Nad rámec již uvedeného dodal, že odkazuje-li osoba zúčastněná na řízení na dřívější rozsudek městského soudu,je třeba zohlednit skutkové odlišnosti obou případů. Osoba zúčastněná na řízení neozřejmila, proč považuje obě situace za shodné, městský soud naproti tomu odchýlení se od daného rozsudku odůvodnil.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[18] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasačních stížností a shledal, že obě kasační stížnosti jsou podány včas, neboť byly podány ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného rozhodnutí městského soudu (§ 106 odst. 2 s. ř. s.), jsou podány oprávněnými osobami, neboť žalovaný byl účastníkem řízení a město Jesenice osobou zúčastněnou na řízení, z něhož napadené rozhodnutí městského soudu vzešlo (§ 102 s. ř. s.). Za žalovanéhojedná k tomu oprávněný zaměstnanec s právním vzděláním, kteréje požadováno pro výkon advokacie, a osoba zúčastněná na řízeníje zastoupena advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.).
[19] Nejvyšší správní soud dále přistoupil k přezkoumání napadeného rozsudku v mezích rozsahu kasačních stížností a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda rozhodnutí městského soudu netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Vzhledem k tomu, že žalovaný a osoba zúčastněná na řízení uplatnili až na výjimky shodné námitky, zabýval se Nejvyšší správní soud věcným posouzením obou kasačních stížností současně a dospěl k závěru, že nejsoudůvodné.
[20] Nejprve se Nejvyšší správní soud zabýval uplatněnými námitkami nepřezkoumatelnosti, neboť pouze v případě, žeje napadeným rozsudek přezkoumatelný,je na místě zabývat se posouzenímjeho věcné správnosti. Žalovaný i osoba zúčastněná na řízení považují napadený rozsudek za nesrozumitelný a vnitřně rozporný, neboť městský soud připustil, že obec může na svém území omezit provozování loterií a jiných podobných her pouze najedno kasino, přičemž dle stěžovatelů loterní vyhláška právě to učinila, městský soud ji však přesto shledal diskriminační. Stěžovatelům tedy není zřejmé, jakým jiným způsobem měla být vyhláškou povolená provozovna vymezena. S uvedenou námitkou se Nejvyšší správní soud nemohl ztotožnit.
[21] Předevšímje zapotřebí uvést, že městský soud dospěl k závěru, že výjimka stanovená loterní vyhláškou dopadá pouze na kasino, které v daných prostorách provozuje konkrétní provozovatel – společnost HAPPY DAY a.s., HAPPY DAY holding. Soud tedy neakceptoval argumentaci, podle níž sejednalo o pouhé místní vymezení prostorů, v nichž mohl potenciálně provozovat kasino i jiný provozovatel. Právě v tom měl dle městského soudu spočívat diskriminační efekt dané regulace. Ve světle uvedeného nelze závěry městského soudu považovat za vnitřně rozporné. Městský soud vyšel z toho, že obec může omezit provozování loterií a jiných podobných her do té míry, že na svém území umožní existencijediného kasina (myšlenojediné provozovny, která navíc bude fungovat právě v tomto zákonném režimu), avšak regulaci, kterou osoba zúčastněná na řízení umožnila provozovat dané kasinojedinému provozovateli, shledal diskriminační.
[22] Nelze se ztotožnit ani s tím, že by snad v posuzovaném případě nebylo možné vymezit dané prostory (část stavby) jinak, než právě označením „Casino Happy Day“ a adresou objektu. Konkrétní část stavby lze vymezit napříkladjejím vyznačením v plánu dané budovy, který by byl součástí či přílohou loterní vyhlášky.
[23] Nejvyšší správní soud se neztotožnil ani s námitkou osoby zúčastněné na řízení, podle níž městský soud srozumitelně neodůvodnil odchýlení se od svého předchozího rozsudku ze dne 1. 2. 2017, č. j. 3 Af 33/2015 – 75. Městský soud daný postup odůvodnil v bodě 71 napadeného rozsudku, když konstatoval, že v předchozím rozsudku posuzoval danou vyhlášku jinou optikou, neboť neposuzoval možnou diskriminaci „subjektu sídlícího se zvýhodněným subjektem na stejné adrese“. V dané pasáži rozsudku použil městský soud zjevně nepřesnou terminologii. Z údajů obsažených v obchodním rejstříkuje patrné, že žalobce nemá a nikdy neměl sídlo na stejné adrese jako „zvýhodněný subjekt“, tj. společnost HAPPY DAY a.s., HAPPY DAY holding. Z kontextu věcije však patrné, že městský soud ve skutečnosti nepovažoval za podstatnou odlišnost nyní posuzovaného případu shodu v adrese sídla žalobce a uvedené společnosti, nýbrž skutečnost, že provozovna žalobce, které se dané řízení týkalo, se nacházela právě na adrese (v objektu), kde bylo loterní vyhláškou jiné konkurenční společnosti provozování kasina umožněno. Odůvodnění napadeného rozsudkuje tedy v tomto směru sice terminologicky nepřesné, jako celekjej však nelze považovat za nesrozumitelné ani nedostatečné. Případná věcná nesprávnost závěru městského soudu o skutkové odlišnosti nyní posuzované věci od případu řešeného rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. 2. 2017, č. j. 3 Af 33/2015 – 75, nemohla sama o sobě založit nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, Nejvyšší správní soud se proto na tomto místě danou otázkou nezabýval.
[24] Důvodem,jenž městský soud vedl ke zrušení žalobou napadených rozhodnutí, byl závěr, že vycházela z diskriminační obecně závazné vyhlášky osoby zúčastněné na řízení. Nejvyšší správní soud považuje v dané souvislosti za vhodné se nejprve vyjádřit k otázce pravomoci žalovaného posuzovat soulad obecně závazné vyhlášky se zákonem a ústavním pořádkem. V tomto směru lze odkázat na závěry, které Nejvyšší správní soud přijal v rozsudku ze dne 26. 2. 2021, č. j. 2 As 325/2016 – 46:
„Obce jsou v souladu se zákonem o loteriích oprávněny svými obecně závaznými vyhláškami vydanými v samostatné působnosti regulovat přípustnost, rozsah a jiné modality provozování sázkových her a jiných podobných her podle zákona o loteriích. Totojejich oprávnění zahrnuje možnost úplného zákazu uvedených her na území obce,jejich více či méně omezeného selektivního povolení, anebojejich všeobecného povolení. Volba konkrétní regulaceje věcí politického uvážení obce v rámci výkonu práva na samosprávu. Obec zde disponuje velmi širokým uvážením limitovaným toliko ústavními kautelami v případech, kdy unijní prvek není přítomen, a spolu s nimi i právem EU v případech, kdy unijní prvek přítomenje. K testu ústavními kautelami se s odkazem na judikaturu Ústavního soudu přihlásil i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 1. 2016, č. j. 1 As 297/2015 – 77, v bodech 20-21. Správnímu soudu první instance vytkl, že řádně neověřil, zda konkrétní ve věci aplikovaná obecně závazná vyhláška obce omezující možnost provozovat loterie a jiné sázkové hry na území obceje prosta diskriminačních účinků.
Kontrola, zda obec nevybočila z mezí svého politického uvážení daných ústavními kautelami a případně právem EU, přísluší v rámci dozoru nad výkonem samostatné působnosti obcí primárně Ministerstvu vnitra (§ 123 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů). Tomu může být dán podnět k příslušným nápravným krokům i správním orgánem,jenž má obecně závaznou vyhlášku obce, ojejímž souladu se zákonem pochybuje, aplikovat. I žalovaný tedy může a má zvažovat, zda obecně závazná vyhláška obce vydaná podle § 50 odst. 4 zákona o loteriích, kterou by měl v řízení podle § 43 odst. 1 téhož zákona aplikovat,je v souladu se zákonem, ústavním pořádkem v užším smyslu a mezinárodními smlouvami o lidských právech, jimžje Česká republika vázána. Pokud dospěje k závěru, že tomu tak není, má učinit podnět orgánu dozoru, vyčkatjeho vyřízení a dále postupovat s ohledem na závěry tohoto orgánu.
Tím se však možnosti korekce protiprávního postupu obce nevyčerpávají. V případě, kdyje obecně závazná vyhláška obce stanovící přípustnost, rozsah a jiné modality provozování sázkových her a jiných podobných her podle zákona o loteriích podkladem pro správní rozhodnutí ve věci povolení takové hry,je na správním orgánu, který o věci rozhoduje, aby si, pokud zjistí, že se v dané konkrétní věci vyskytuje unijní prvek, sám a z úřední povinnosti učinil úsudek o tom, zda podkladová vyhláškaje v souladu s právem EU. Pokud dospěje k závěru, že v souladu s právem EU není, v rozsahu, v němžje s ním v rozporu, vyhlášku neaplikuje a přednostně aplikuje právo EU. Každý orgán členského státuje totiž oprávněn a povinen učinit si úsudek o tom, zda pravidlo vnitrostátního práva,jež má být na konkrétní věc použito,je v souladu s relevantním přímo vnitrostátně použitelným právem EU (v daném případě, jak plyne z nyní již jasné judikatury Soudního dvora, z článku 56 SFEU), a pokud ne, vnitrostátní právo incidentně neaplikovat. V tomto ohleduje postavení žalovaného jako správního orgánu ve vztahu k posuzování souladu vnitrostátního práva s právem EU „silnější“ než ve vztahu k posuzování ústavní konformity vnitrostátních „jednoduchých“ zákonů či zákonnosti podzákonných právních předpisů. Tyje správní orgán povinen ústavně konformně (příp. u podzákonných předpisů v souladu se zákonem,jejž provádějí) vykládat a aplikovat,je‑li tojen trochu možné. Není však oprávněn učinit si sám úsudek ojejich případné protiústavnosti či protizákonnosti a incidentněje neaplikovat, ledaže by již takový závěr vjeho konkrétní věci nebo jiné obdobné věci vyslovil soud. Nemůže ani sám navrhnoutjejich zrušení Ústavnímu soudu [nejde-li současně o privilegovaného navrhovatele podle § 64 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zejména tedy ve vztahu k obecně závazným vyhláškám obcí o Ministerstvo vnitra, oprávněné k tomu v rámci svých shora již zmíněných dozorových kompetencí podle písm. g) uvedeného odstavce].“
[25] Žalovaný (ministr financí) se vzhledem k námitkám žalobce uplatněným již ve správním řízení tedy sice měl zbývat zákonností a ústavní konformitou loterní vyhlášky, avšak pokud by dospěl k závěru, že vyhláškaje rozporná se zákonem či ústavním pořádkem, měl podat podnět orgánu dozoru (tj. Ministerstvu vnitra), vyčkat najeho vyřízení a následně postupovat v souladu se závěry, k nimž by dospělo Ministerstvo vnitra nebo popřípadě Ústavní soud.
[26] Závěrům městského soudu k uvedené otázce tedy nelze zcela přisvědčit, na straně druhé tato dílčí nesprávnost nepředstavuje důvod pro zrušení napadeného rozsudku, a to i z toho důvodu, že v něm městský soud sám posoudil loterní vyhlášku jako diskriminační. Skutečnost, žeje napadené rozhodnutí založeno na diskriminační obecně závazné vyhlášce,je přitom sama dostatečným důvodem projeho zrušení. Jak přitom vyplývá z citované judikatury, městský soud byl oprávněn (a současně povinen), vzhledem k uplatněným žalobním bodům, sám posoudit, zda byla loterní vyhláška prosta diskriminačních účinků. Nelze tedy ani uzavřít, že by tímto postupem soud nepřípustně nahrazoval úvahy správního orgánu. Nutno dodat, že v takovém případě se nejedná o komplexní abstraktní přezkum dané obecně závazné vyhlášky, který by mohl vyústit vjejí zrušení (pokud by byla stále účinná) s účinky erga omnes, nýbrž pouze o posouzení toho, zda v konkrétním případějejí aplikace nepůsobila vůči žalobci diskriminačně. Mimo jiné i z tohoto důvodu nelze městskému soudu vytýkat odchýlení se od závěrůjeho dřívějšího rozsudku ze dne 1. 2. 2017, č. j. 3 Af 33/2015 – 75. Rozsah přezkumu obecně závazné vyhlášky a výsledek tohoto posouzeníje totiž předurčen uplatněnými žalobními body a rovněž konkrétními okolnostmi posuzované věci. Skutečnost, že městský soud v jiném řízení neshledal loterní vyhlášku vůči žalobci v uvedené věci diskriminační, sama o sobě nemohla založit osobě zúčastněné na řízení ani žalovanému legitimní očekávání, že tato vyhláška nemohla působit diskriminačně vůči jinému subjektu anebo z jiných důvodů, než které byly namítány v dříve posouzené věci (k tomu viz rovněž rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 3. 2021, č. j. 10 As 265/2020 – 57, body 20 a 21). Navíc lze městskému soudu přisvědčit i v tom, že při posouzení věci není vázán svým předcházejícím rozhodnutím, pokud v novém rozhodnutí předchozí odlišný právní názor reflektuje a vysvětlí, proč se od něj hodlá odchýlit. Této povinnosti městský soud v nyní posuzované věci dostál.
[27] Nejvyšší správní soud se tedy dále zabýval posouzením věcné správnosti závěru městského soudu o diskriminační povaze loterní vyhlášky. Jak již Nejvyšší správní soud konstatoval výše, obce mají při regulaci provozování loterií a jiných podobných her na svém území velmi širokou možnost uvážení, zda vůbec, nakolik a jakým způsobem tyto aktivity omezí, či zda se dokonce rozhodnoujejich provozování zcela zakázat. Limity politického uvážení obce jsoudány toliko ústavními a zákonnými kautelami a případně právem Evropské unie. Ústavněprávními limity normotvorby obcí se Ústavní soud podrobně zabýval v nálezu ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 56/10:
„Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí uvedl, že definičním znakem pojmu zákon či právní předpisjejeho obecnost, přičemž důvody setrvání na požadavku všeobecnosti právního předpisu jsoudělba moci, rovnost a právo na vlastního, nezávislého soudce [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 40/02 ze dne 11. 6. 2003 (N 88/30 SbNU 327; 199/2003 Sb.) nebo nález sp. zn. Pl. ÚS 36/05 ze dne 16. 1. 2007 (N 8/44 SbNU 83; 57/2007 Sb.)]. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 24/08 ze dne 17. 3. 2009 (N 56/52 SbNU 555; 124/2009 Sb.) pak Ústavní soud traktoval, že výjimkou, přijejímž splnění lze akceptovat právní předpis upravujícíjedinečný (konkrétní) případ,je situace, kdy taková regulace nepředstavuje porušení principu rovnosti. Regulacejedinečných případů ajejich vydělení z rámce obecnosti proto musí býtjednoznačně objektivně ospravedlněná a nesmí být výrazem libovůle. Současně všakje nutno mít při zacházení s těmito kautelami na zřeteli, že byly Ústavním soudem vysloveny ve vztahu k normám zákonným,jež z povahy věci musí být nadány velkou mírou obecnosti. Vztahovat bez dalšího požadavek obecnosti ve stejné míře na obecně závazné vyhlášky, které regulují aktivity a důsledky lidské činnosti v obcích podle místních specifik, by bylo nepřípadné. Ve vztahu k obecně závazným vyhláškám, zejména označují-li na základě výslovné zákonné autorizace [§ 10 písm. a) obecního zřízení či § 50 odst. 4 loterijního zákona] konkrétní místa (ať už označením čtvrti, ulic ajejich částí či návsi nebo konce v malé vesnici),je nutno požadavek obecnosti regulace interpretovat tak, že se vymezení míst musí opírat o racionální důvody, neutrální a nediskriminační ve vztahu ke konkrétním osobám, na něž regulace při aplikaci dopadá. Nevyplývá-li důvod vymezení konkrétních míst z okolností nebo povahy věci, tíží nakonec obec,jež obecně závaznou vyhlášku vydala, povinnost v řízení před soudem takové racionální a neutrální důvody předestřít a obhájit. V řízení před Ústavním soudem se tyto úvahy uplatní při přezkumu obecně závazné vyhlášky v rámci 3., případně 4. kroku testu.
[…]
Dalším relevantním důvodem požadavku obecnostije pak dle judikatury Ústavního soudu i to, aby se individualizované subjekty mohly domoci přímé soudní ochrany; normativní právní úprava individualizované věcije totiž naopak zbavuje soudní ochrany, které by se těmto subjektům dostalo v případě individualizace cestou aplikace práva ve formě vydání individuálních právních aktů (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 36/05 ze dne 16. 1. 2007; N 8/44 SbNU 83; 57/2007 Sb.). Taktomu však v tomto případě není. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 29/10 ze dne 14. 6. 2011 (viz výše) Ústavní soud dospěl k závěru, žeje to obec, kteráje zmocněna k regulaci míst, na nichž umístění tzv. innominátních loterií zakazuje, avšak rozhodování ojejich povoleníje v pravomoci Ministerstva financí, kteréje povinno k obecní regulaci při svém rozhodování přihlížet. Tento model tak případné provozovatele přístrojů nezbavuje soudního přezkumu, neboť mají možnost soudní cestou brojit proti rozhodnutí Ministerstva financí. Správní soudje pak oprávněn posoudit všechny individuální okolnosti případu, tj. případně i to, zda obec zařazením té které nemovitosti do textu vyhlášky nejednala libovolně či diskriminačně. Je to také správní soud, který má možnost v této části obecně závaznou vyhlášku případně neaplikovat (srov. obdobně nález sp. zn. Pl. ÚS 5/07 ze dne 30. 4. 2008; N 80/49 SbNU 165; 287/2008 Sb.).“ (podtržení doplněno)
[28] Loterní vyhláška osoby zúčastněné na řízení v čl. 1 stanovila: „Sázkové hry podle § 2 písm. e), g), i), l), m) a n) zákona o loteriích, loterie a jiné podobné hry podle § 2 písm. j) a § 50 odst. 3 zákona o loteriích (dálejen „loterní činnost“) lze na území obce Jesenice provozovat pouze na těchto místech: Casino Happy Day, Budějovická 371, 252 42 Jesenice.“ Osoba zúčastněná na řízení tedy stanovila na svém území obecný zákaz provozování vymezených loterií a jiných podobných her s výjimkoujednoho místa, které označila jako „Casino Happy Day, Budějovická 371, Jesenice“.
[29] Nejvyšší správní soud především nepřisvědčil argumentaci, podle níž byla uvedená výjimka formulována jako určení konkrétní části stavby nacházející se na dané adrese a právního režimu provozovny, v níž zde mohly být loterie a jiné podobné hry provozovány, bez návaznosti na konkrétního provozovatele daného kasina. Výjimka byla stanovena určením adresy a odkazem na provozovnu konkrétní obchodní společnosti, která zde byla zcela nezaměnitelně identifikována podstatnou částí své obchodní firmy. Skutečnost, že zde nebyl uveden (dřívější terminologií) firemní dodatek, na uvedeném nic nemění a argumentace touto skutečností sejeví jako zcela účelová. Ani označení „Casino“ v daném kontextu nevyznívá jako vymezení zákonného režimu kasina, nýbrž jako součást označení konkrétní existující provozovny, a to mimo jiné vzhledem k tomu, že zákon o loteriích nepoužíval pro označení speciálního typu provozoven výraz „casino“, nýbrž „kasino“. Označení „Casino Happy Day“ tedy v posuzovaném případě nelze vnímat jako všeobecné místní označení, jak se snaží tvrdit žalovaný a osoba zúčastněná na řízení, nýbrž jako určení konkrétní provozovny konkrétního provozovatele,jemuž tak bylo jakojedinému povoleno provozování loterií a jiných podobných her na dané adrese, čímž byl zjevně nepřípustně zvýhodněn oproti jiným provozovatelům loterií a jiných podobných her, kterým zde bylo provozování loterní činnosti zapovězeno, ačkoli zde někteří z nich (včetně žalobce) do té doby také působili.
[30] Lze rovněž dodat, že vymezení „prostoru“ názvem provozovatele či provozovny se v daném případě navícjeví jako zcela nevhodné vzhledem k účelu vyhlášky deklarovanému osobou zúčastněnou na řízení, neboť takto stanovená výjimka vůbec nebránila nárůstu objemu hazardních her provozovaných na dané adrese, pouze zde zakládala monopolní postaveníjednoho provozovatele, který by potenciálně mohl v rámci dané budovy svou provozovnu libovolně rozšiřovat a zvyšovat objem tam provozovaných her. Takové stanovení výjimky nelze omlouvat odkazem na judikaturu Ústavního soudu týkající se formálních nároků na normotvorbu malých obcí, neboť se nejedná o pouhé formální pochybení či nepřesnost, kterou by bylo možné odstranit výkladem dané obecně závazné vyhlášky.
[31] Nelze tedy než uzavřít, že uplatnění loterní vyhlášky osoby zúčastněné na řízení bylo v posuzovaném případě ve vztahu k žalobci diskriminační, městský soud tedy postupoval správně, pokud napadená rozhodnutí vycházející z této vyhlášky zrušil.
IV. Závěr a náklady řízení
[32] Zdejší soud tedy dospěl k závěru, že kasační stížnosti žalovaného i osoby zúčastněné na řízení jsou nedůvodné, a protoje v souladu s § 110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[33] O náhradě nákladů řízení o obou kasačních stížnostech rozhodl Nejvyšší správní soud na základě § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. Žalobce měl v případě obou kasačních stížností úspěch, a proto mu vůči neúspěšným stěžovatelům přísluší právo na náhradu nákladů řízení ojejich kasačních stížnostech.
[34] Náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti žalovaného se sestává z výdajů žalobce odpovídajících odměnějeho právního zástupce ve výši 3 100 Kč za úkon právní služby spočívající v podání vyjádření ke kasační stížnosti žalovaného podle § 11 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 9 odst. 4 písm. d) a § 7 bodem 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), paušální náhradě hotových výdajů zástupce za tento úkon ve výši 300 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a částce DPH 21 %, tj. 714 Kč. Náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti žalovaného tak činí celkem 4 114 Kč. Tuto částkuje žalovaný povinen zaplatit žalobci do 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukámjeho zástupce JUDr. Milana Vašíčka, MBA, advokáta.
[35] Náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti osoby zúčastněné na řízení obdobně odpovídá odměně zástupce žalobce za úkon právní služby spočívající v podání vyjádření ke kasační stížnosti osoby zúčastněné na řízení, paušální náhradě hotových výdajů zástupce za tento úkon a DPH 21 %. I náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti osoby zúčastněné na řízení tedy činí 4 114 Kč. Tuto částkuje osoba zúčastněná na řízení povinna zaplatit žalobci rovněž ve lhůtě 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukámjeho zástupce JUDr. Milana Vašíčka, MBA, advokáta.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3, § 120 s. ř. s.).
V Brně dne 25. července 2022
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu |
536496 | 57A 95/2015-52
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Roučky a soudců JUDr. PhDr. Petra Kuchynky, Ph.D. a Mgr. Jaroslava Škopka v právní věci žalobce: Bc. M.M., zastoupeného JUDr. Josefem Kopřivou, advokátem, se sídlem Vodičkova 709/33, 110 00 Praha 1, proti žalovanému: Ředitel Věznice Kynšperk nad Ohří, IČ 00212423, se sídlem Zlatá 52, 357 51 Kynšperk nad Ohří, v řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti žalovaného
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
i.
Předmět řízení
Žalobce se podanou žalobou domáhal ochrany proti nečinnosti žalovaného. Žalobce tuto nečinnost žalovaného spatřoval v tom, že žalovaný dosud nevydal rozhodnutí o nároku na odchodné, na které vznikl žalobci nárok dle ust. § 155 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů.
II.
Žaloba
Žalobce v žalobě uvedl, že rozhodnutím ředitele věznice Kynšperk nad Ohří ve věci služebního poměru č.j.VS 12/139/002/2014-27/PERS/202 ze dne 29. 9. 2014 byl podle § 42 odst. 1 písm. m) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále též „zákon o služebním poměru“), ke dni 29. 9. 2014 na základě své žádosti propuštěn ze služebního poměru. Teprve ke dni 27. října 2014 zahájil žalovaný písemností č.j. VS 12/139/004/2014-27/PERS/200 řízení o odchodném. V dokumentu, kterým bylo zahájeno řízení o odchodném,je žalovaným konstatováno, že o výši nároku bude rozhodnuto až po skončení trestního řízení. Tento závěr žalovaný odůvodnil tím, že dne 24. října 2014 bylo proti žalobci zahájeno trestní řízení. Tuto skutečnost považoval žalovaný za důvod pro aplikaci ustanovení § 176 odst. 2 zákona o služebním poměru, podle něhož se odchodné a výsluhový příspěvek příslušníkovi vyplatí až po pravomocném skončení tohoto řízení,jestliže nebyl odsouzen pro trestný čin spáchaný úmyslně.
Žalobce v podané žalobě rovněž uvedl, že dopisem ze dne 19. 11. 2014 upozornil žalovaného na svůj nárok na odchodné dle ust. § 155 zákona o služebním poměru a žádaljeho vyplacení, neboť nárok na odchodnéje vyloučen pouze v případě, že služební poměr skončil propuštěním na vlastní žádost podle ust. § 42 odst. 1 písm. m) zákona o služebním poměru za předpokladu, že proti příslušníkovi bylo v době skončení služebního poměru vedeno trestní řízení. Žalobce upozornil, že podmínky pro přiznání nároku na odchodné se posuzují ke dni, který následuje po dni ukončení služebního poměru, tedy ke dni 30. 9. 2014. Žalobce má za to, že ke dni skončení služebního poměru proti němu trestní řízení vedeno nebylo, když toto bylo zahájeno až dnem doručení usnesení o zahájení trestního řízení č. j. GI-TC-496-62/2014 ze dne 23. 10. 2014. Žalobce v žalobě rovněž uvedl, že žalovaného upozornil na skutečnost, že výplata odchodného se řídí ust. § 167 odst. 1 zákona o služebním poměru, a že dle tohoto ustanovení musí být odchodné vyplaceno do 30-ti dnů po skončení služebního poměru. Jelikož žalovaný ani na základě shora uvedeného dopisu odchodné žalobci nepřiznal, požádal žalobce dne 12. 12. 2014 generálního ředitele Vězeňské služby České republiky v souladu s ust. § 80 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, aby učinil opatření proti nečinnosti žalovaného. V návaznosti na to bylo žalobci zasláno stanovisko personálního odboru Generálního ředitelství Vězeňské služby České republiky č.j. VS 10/001/2015-50/PERS/2014 ze dne 9. 1. 2015, v němž bylo uvedeno, že žalobci právní nárok na odchodné vznikl.
Jelikož žalobce vyčerpal všechny prostředky, které právní řád poskytuje na ochranu proti nečinnosti správního orgánu, obrátil se žalobce na zdejší soud a žádal, aby byla žalovanému uložena povinnost vydat rozhodnutí o nároku na odchodné.
III.
Vyjádření žalovaného
Žalovaný ve svém vyjádření nejprve shrnul dosavadní průběh řízení a uvedl, že dosavadní výklad nároku na odchodné dle ust. § 155 zákona o služebním poměru, byl překonán rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 10 A 209/2013-52 ze dne 1. 10. 2014 potvrzený rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 6 As 271/2014-41 ze dne 11. 8. 2015, podle něhož „Účelem ust. 157 odst. 1 písm. d) zákonaje kromě jiného zamezit obcházení sledovaného cíle podáním žádosti o propuštění. Sledovanému účelu ust. 157 zákona o služebním poměru odpovídá naopak „extenzivní“ výklad institutu trestního řízení, neboťje jako překážka preferována prvotní příčina nepřiznání výsluhy, a to existence protiprávníhojednání příslušníka ve formě úmyslného trestného činu. Nelze odhlédnout od skutečnosti, že v rámci přípravného řízení mohou být učiněny úkony (např. podání vysvětlení, domovní prohlídka), ze kterých musí být pachateli, zde příslušníkovi, zřejmé, žejeho protiprávníjednáníje předmětem šetření orgánů činných v trestním řízení.“ Podle sdělení Generální inspekce bezpečnostních sborů č. j. GI-A-456-7/2015 byly ve věci trestné činnosti žalobce zahájeny úkony trestního řízení dne 29. 9. 2014, tedyještě za trvání služebního poměru.
Dle žalovaného lze v návaznosti na shora uvedené učinit závěr, že žalobce nesplnil při skončení služebního poměru podmínky pro přiznání odchodného uvedené v ust. § 155 písm. d) zákona o služebním poměru. Žalovaný rovněž uvedl, žejelikož nebylo trestní řízení vedené proti žalobci dosud skončeno, nelze o nároku na odchodné prozatím rozhodnout.
Žalovaný dále ve svém vyjádření uvedl, že žalobcovo podání žádosti o propuštění ze služebního poměru bylo zcela účelové, neboť tak učinil po 15 letech a 5 měsících služebního poměru (z toho u Vězeňské služby České republiky byl od 1. 4. 2002), kdy žádost podal dne 29. 9. 2014 a skončit služební poměr chtěl ihned. Zaměstnavatel žádosti vyhověl. Účelovostjednáníje umocněna tím, že dle výpovědi žalobce, která byla provedena v rámci probíhajícího trestního řízení, došlo dne 28. 9. 2014 k fyzickému napadeníjeho manželky, kterým byla manželce žalobce způsobena újma na zdraví. V trestním řízení rovněž vyšlo najevo, že žalobce svou manželku psychicky i fyzicky týral opakovaně, a to nejméně od roku 2012. Z tohoto důvodu byl žalobce dne 8. 10. 2014 dle ust. § 44 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, vykázán ze společného obydlí a bezprostředního okolí. Účelovost svéhojednání potvrzuje i sám žalobce v e-mailovém dotazu ze dne 27. 10. 2014 adresovanému JUDr. P.T., kdejej žádá o pomoc při výplatě odchodného. V žádosti uvádí: „Byl jsem ve služebním poměru u VS ČR 15 let a 5 měsíců. Bohužel jsem odešel z důvodu verbálního a později nějakého fyzického konfliktu mezi mnou a mou ženou. …. já ukončil sl. poměr již druhý den, samozřejmě z obavy ojejí ztrátu. Kdybych toto věděl, žeje tu i jiná negace, sl. poměr bych neukončil a pobíral bych pak alespoň něco.“ Pro dokreslení osobnosti žalobce žalovaný uvedl, že žalobce byl zařazen na služební pozici komisař oddělení prevence a stížností, kdy věděl a vědět musel, jaké právní následky by mělojehojednání na další existenci služebního poměru.
Žalovaný navrhl, aby soud se shora uvedených důvodů žalobu zamítl jako nedůvodnou.
IV.
Jednání před krajským soudem
Žalovaný nesouhlasil s rozhodnutím věci bez nařízeníjednání, a proto soud projednal žalobu v rámci nařízeného ústníhojednání. Soud rozhodoval v nepřítomnosti žalobce,jelikož žalobce anijeho právní zástupce se k ústnímujednání bez omluvy nedostavili. Zástupkyně žalovaného odkázala na písemné vyjádření žalovaného a dále uvedla, že s přihlédnutím k výkladu zákona o služebním poměru a s přihlédnutím k judikatuře má žalovaný za to, že žalobci nevznikl nárok na vyplacení odchodného, když ke dni skončení služebního poměru, tj. ke dni 29. 9. 2014, již byly činěny první úkony trestního řízení vedeného proti žalobci. Zástupkyně žalovaného dále uvedla, že pokud trestní řízení vedené proti žalobci není pravomocně skončeno, není služební funkcionář, tj. žalovaný, oprávněn o nároku na odchodné rozhodnout. Žalobce dle názoru žalovanéhojednal účelově a v rozporu s dobrými mravy. Závěrem zástupkyně žalovaného navrhla, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
V.
Posouzení věci krajským soudem
Krajský soud při projednání žaloby postupoval v souladu s ust. § 79 odst. 1 s.ř.s., dle kterého platí, že ten, kdo bezvýsledně vyčerpal prostředky, které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví kjeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu, může se žalobou domáhat, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení. To neplatí, spojuje-li zvláštní zákon s nečinností správního orgánu fikci, že bylo vydáno rozhodnutí o určitém obsahu nebo jiný právní důsledek.
Při zkoumání podmínek řízení shledal soud jako nespornou skutečnost, že žalobce využil možnosti dovolat se ochrany proti nečinnosti u nadřízeného správního orgánu Generálního ředitelství Vězeňské služby, když dne 12. 12. 2014 požádal v souladu s ust. § 80 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále též „správní řád“), aby Generální ředitelství Vězeňské služby České republiky učinilo opatření proti nečinnosti. Soud tak konstatuje, že požadavek na vyčerpání prostředků, které příslušný právní předpis stanoví k ochraně proti nečinnosti, bylze strany žalobce splněn.
Pro posouzení žaloby byla určující ta skutečnost, že služební poměr žalobce skončil na základějeho žádosti v souladu s ust. § 42 odst. 1 písm. m) zákona o služebním poměru ke dni 29. 9. 2014. Jak vyplývá ze správního spisu, v případě žalobce nebyla ani využita možnost plynoucí z ustanovení § 42 odst. 5 zákona o služebním poměru, podle kterého při propuštění příslušníka, který o propuštění požádal podle § 42 odst. 1 písm. m), služební poměr skončí až uplynutím dvou kalendářních měsíců následujících po měsíci, ve kterém byla doručena žádost o skončení pracovního poměru žalovanému.
Z dosud zjištěných informací vyplývá nesporná skutečnost, že dne 27. 10. 2014 bylo písemností č. j. VS 12/139/004/2014-27/PERS/200 zahájeno řízení o odchodném žalobce s tím, že o nároku na přiznání odchodného bude rozhodnuto až po pravomocném skončení trestního řízení, kteréje vedeno ve věci žalobce jako obviněného ze spáchání trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle ust. § 199 odst. 1, odst. 2 písm. b), písm. d) trestního zákoníku. Tento postup zvolil žalovaný v návaznosti na informaci ze strany Generální inspekce bezpečnostních sborů, týkající se skutečnosti, že proti žalobci byly ze strany Generální inspekce bezpečnostních sborů učiněny první úkony trestního řízení, konkrétně, že dne 23. 10. 2014 bylo vydáno usnesení o zahájení trestního stíhání žalobce, čj. GI-TC-496-62/2014. Ze spisu vyplývá, že obvinění žalobce se týkalojednání, kterého se žalobce měl opakovaně dopouštět nejméně od roku 2012 do 29. 9. 2014, přičemž tímtojednáním mělo být týrání osoby žijící ve společném obydlí dle ust. § 199 odst. 1, odst. 2 písm. b), písm. d) trestního zákoníku.
V návaznosti na shora uvedené vyvstala otázka, zda žalobci vznikl v důsledku skončení služebního poměru nárok na odchodné. Žalobce i žalovaný zastává na tuto problematiku zcela odlišný názor. Žalobce zastával názor, že ke dni skončení služebního poměru, tj. ke dni 29. 9. 2014 proti němu nebylo vedeno trestní řízení, a proto mu nárok na odchodné měl vzniknout. Žalobce trval na tom, že žalovaný byl povinen analogicky dle ust. § 71 odst. 1 správního řádu rozhodnout o nároku na odchodné ve lhůtě do 30 dnů od zahájení řízení o nároku na odchodné.
Pro předmětný sporje významný výklad ust. § 155 písm. d) zákona o služebním poměru, který říká: „Příslušník,jehož služební poměr skončil a který vykonával službu alespoň po dobu 6 let, má nárok na odchodné; to neplatí,jestližejeho služební poměr skončil propuštěním podle § 42 odst. 1 písm. m) aje proti němu vedeno trestní řízení pro trestný čin spáchaný úmyslně a následněje za něj pravomocně odsouzen nebo bylo pravomocně rozhodnuto o podmíněném zastaveníjeho trestního stíhání nebo bylo pravomocně schváleno narovnání nebo bylo pravomocně rozhodnuto o podmíněném odložení návrhu na potrestání.“ Soudje při interpretaci dané normy nucen přistoupit nejen k jazykovému, ale také i k teleologickému výkladu, tedy k výkladu, který se zabývá rovněž účelem dané právní normy. V tomto směru soud uvádí, že zákonodárce měl při tvorbě předmětného ustanovení vůli vytvořit takovou právní normu, která by zabránila účelovému ukončování služebního poměru těch příslušníků, kterým by hrozilo propuštění ze služebního poměru spojeného se zánikem nároku na odchodné, jakoje tomu v případě žalobce. Cílem zákonodárce bylo zabránit tomu, aby byl služební poměr účelově ukončen na vlastní žádost před pravomocným skončením trestního řízení.
Při posuzování důvodnosti žaloby soud shledal, že právně významnouje rovněž otázka, zda žalobce, pokud by páchal zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí, tak konal za trvání služebního poměru, a zda mu tím vznikla vnitřní motivace učinit kroky pro skončení služebního poměru na vlastní žádostještě před tím, než bude trestní řízení pravomocně skončeno. Tato otázkaje však aktuálně v době dosud neskončeného trestního řízení neřešitelná jak pro soud, tak pro stranu žalovanou. Z dostupných informací dokumentovaných obsahem správního spisu vyplývá, že vůči osobě žalobceje vedeno trestní stíhání ve věci spáchání zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí, kterého se měl dopouštět tím, že nejméně od roku 2012 do 29. září 2014 v místě společného obydlí žalobce sjeho manželkou měl opakovaně se stoupající četností a intenzitou, úmyslně fyzicky psychicky týrat svou manželku A.K. specifikovanýmjednáním a ve svých psychických a fyzických útocích na ni pokračoval nejméně do 29. září 2014, kdy ji fyzicky napadl údery do hlavy a jiných částí těla, a to zejména pak, že ji udeřil do hlavy a pěstí do levého oka až ztratila rovnováhu a upadla a když se zvedla, nakopl ji do oblasti pravé ledviny a po té, co po ráně kopem opět upadla, ji opětovně nakopl do oblasti pravého boku tak, že ji způsobil zranění na hlavě i dalších částech těla, kvalifikované z medicínského hlediska jako těžké poškození zdraví s dobou léčení 8 - 12 týdnů, kdy došlo ke krvácení pod tvrdou plenu mozkovou, krvácení pod pavučnici, krevní výron čelní krajiny vlevo rozsáhlý, krevní výron levé očnice, za drobný pravé očnice, bederní krajiny vpravo, plošně nad levou lopatkou, na zevní straně krku, a levém předloktí, přičemž nitrolební krvácení ji bezprostředně ohrožovalo na životě a bez včasné lékařské pomoci mohlo dojít ke smrti. Z pohledu soudu totojednání žalobce, které trvalo do 29. září 2014, mohlo být způsobilé přivést žalobce k rozhodnutí požádat o propuštění ze služebního poměru s úmyslem neztratit nárok na odchodné.
Postup žalovaného, který neuznal žalobci vznik nároku na odchodné ze zákona a s rozhodnutím o výši nároku na obchodné vyčkával až do pravomocného skončení trestního řízení vedeného vůči žalobci, považuje soud za legitimní. K výše uvedenému se vyjádřil i Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 11. 8. 2015 č. j. 6 As 271/2014-41 (dostupný na webových stránkách www.nssoud.cz), ve kterémje řešen výklad ust. § 157 písm. d) zákona o služebním poměru, upravující nárok na výsluhový příspěvek. Přestožeje ve shora citovaném rozsudku řešen nárok na výsluhový příspěvek a nikoli na odchodné dle ust. § 155 písm. d) téhož zákona, ze shodné povahy obou institutů má soud za to, že názor Nejvyššího správního soudu lze aplikovat i v právě řešené věci. V citovaném rozsudku Nejvyššího správního souduje uvedeno následující: „… účelem § 157 písm. d) zákona o služebním poměruje mimo jiné i snaha zabránit tomu, aby příslušníci, kterým propuštění ze služebního poměru spojené se zánikem nároku na výsluhový příspěvek teprve hrozí, mohli účelově ukončit služební poměr propuštěním na žádostještě před pravomocným ukončením trestního řízení. Toje však v souladu s tím, jak věc posoudil městský soud, který uvedl, že „účelem ust. § 157 odst. 1 písm. d) zákonaje kromě jiného zamezit obcházení sledovaného cíle podáním žádosti o propuštění.“ Účel samotného písm. d) se nevylučuje s účelem citovaného ustanovení § 157 jako celku. To má nepochybně za cíl zamezit tomu, aby měl nárok na výsluhový příspěvek příslušník, který se dopustil úmyslného trestného činu během trvání služebního poměru a v době ukončení služebního poměruje proti němu vedeno trestní řízení nebo ve věci již bylo pravomocně rozhodnuto. Zákon v tomto ustanovení nepracuje s pojmem vědomosti nebo nevědomosti příslušníka o probíhajícím trestním řízení a používá pouze obecný pojem vedení trestního řízení. Na základě jazykového výkladu i teleologického výkladu lze dospět k závěru, že § 157 písm. d) zákona o služebním poměru lze aplikovat i v případech, kdy příslušník spáchá úmyslný trestný čin aještě v době trvání služebního poměruje zahájeno trestní řízení s tím, že příslušník vystupuje jako osoba podezřelá, byť o vedení trestního řízení sámještě neví. Zákonodárce nemohl pamatovat na všechny potenciální situace, které mohou v praxi vzniknout,je však nezbytné uvědomit si, že v případech, na které § 157 písm. d) zákona o služebním poměru cílí, si příslušník musí být vědom minimálně spáchání trestného činu a z tohoto důvodu může být motivován ukončit služební poměr vlastní žádosti o propuštění. Je vhodné také připomenout, že pokud by příslušník následně nebyl pravomocně odsouzen za trestný čin spáchaný úmyslně, nárok na příspěvek se obnoví.“
V návaznosti na výše uvedené soud konstatuje, že dle ust. § 180 odst. 5 zákona o služebním poměru platí, že „Vyskytne-li se v řízení otázka, o které již bylo pravomocně rozhodnuto příslušným orgánem,je služební funkcionář rozhodnutím vázán. Jestliže vydání rozhodnutí závisí na řešení otázky, která nepřísluší služebnímu funkcionáři rozhodnout a která dosud nebyla pravomocně vyřešena, služební funkcionář může dát příslušnému orgánu podnět k zahájení řízení o dané otázce nebo si o ní může učinit úsudek. Služební funkcionář si nemůže učinit úsudek o osobním stavu příslušníka a o tom, zda byl spáchán trestný čin a kdo za něj odpovídá. Probíhá-li před příslušným orgánem řízení o předběžné otázce, vyčká služební funkcionářjeho výsledku.“
Ve vztahu ke shora citovanému ustanovení soud posuzuje postup žalovaného za legitimní nejen potud, že, vydání rozhodnutí o odchodném závisí na řešení otázky, která nepřísluší rozhodnout služebnímu funkcionáři, neboť trestní soudjejediný příslušný pro rozhodování o vině a trestu a žalovaný si nemůže sám udělat úsudek o tom, zda trestný čin spáchán byl či nikoli. Poté, až bude rozhodnuto o vině žalobce, bude se moci žalovaný zabývat otázkou, zda ve vztahu k časovým a věcným souvislostem konání žalobce, měl žalobce v den skončení služebního poměru, tj. dne 29. 9. 2014, určitou vnitřní motivaci k tomu, aby služební poměr ukončil účelově okamžitě právě k tomuto dni proto, aby se vyhnul nepříjemným důsledkům, které by pro něj znamenaly nemožnost přiznání nároku na odchodné. Pokud by žalobce nebyl pravomocně odsouzen za trestný čin spáchaný úmyslně, nárok na příspěvek se obnoví.
Ustanovení § 180 odst. 5 zákona o služebním poměru, kteréje ve vztahu ke správnímu řádu ustanovením speciálním, vylučuje aplikaci obecného ustanovení § 71 správního upravujícího lhůty pro vydání rozhodnutí. K otázce zákonné lhůty stanovené pro vydání rozhodnutí o odchodném zdejší soud uvádí, že neshledal důvod, aby ve smyslu ust. § 71 odst. 3 správního řádu bylo v dané věci analogicky aplikováno ustanovení o lhůtách pro vydání rozhodnutí, kdyžje před vydáním rozhodnutí o odchodném nutno nejprve rozhodnout o předběžné otázce. Postup, v rámci kterého žalovaný správní orgán vyčkává do doby, než bude o takové předběžné otázce rozhodnuto, hodnotí zdejší soud jako důvodný a legitimní. Z tohoto plyne logický závěr, že se žalovaný správní orgán nemohl dopustit nečinnosti, pakliže postupoval podle procesního předpisu, který na daný případ dopadá. Ze všech výše uvedených důvodů soud tvrzení žalobce neshledal důvodným a žalobu v souladu s ustanovením § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.
VI.
Náklady řízení
Náhrada nákladů řízeníje upravena v § 60 s. ř. s. Podle § 60 odst. 1 věty prvé s. ř. s. nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Zástupkyně žalovaného správního orgánu, který měl ve věci plný úspěch, požádala při ústnímjednání o přiznání cestovného, s tím, že konkrétní výši cestovného sdělí soudu do tří dnů od konáníjednání. Zdejší soud má za to, že u správních orgánůje nutno rozlišovat náklady běžné úřední činnosti a náklady přesahující rámec běžné úřední činnosti. Toliko u druhých z nich by bylo možno uvažovat ojejich přiznání. Dle názoru soudu spadá cestovné do nákladů běžné úřední činnosti, a proto nepřísluší náhradu těchto nákladů žalovanému přiznat. Zdejší soud se tu opírá o argumentaci, k níž dospěl rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ve svém usnesení ze dne 31. 3. 2015, čj. 7 Afs 11/2014-47,jež se k dané problematice vyjádřil následovně: „… s výkonem působnostijednotlivých správních orgánůje nerozlučně spojena též povinnost tuto činnost obhájit u nezávislého soudu, povolaného na základě příkazu ústavodárce k ochraně právjednotlivců (srov. čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Náklady takto vzniklé při této standardní činnosti správních orgánů jsou stejně jako veškeré náklady na fungování veřejné správy hrazeny z veřejných rozpočtů, tj. z výtěžku daní a poplatků hrazených všemi občany na základě zákona (čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod). Povinnost občanů přispívat nad rámec běžné daňové povinnosti k úhradě nákladů orgánů veřejné moci v souvislosti určitými úkony se v zásadě omezuje na správní a soudní poplatky vymezené příslušnými předpisy. Náklady spojené s cestováním pracovníků správních orgánů při prováděníjejich úředních úkonů tak patří do stejné kategorie nákladů spojených s běžnou úřední činností jako platy těchto pracovníků, poštovné, náklady na nákup potřebného zařízení (např. výpočetní techniky včetně příslušného software) a materiálu (papíry, obálky, kancelářské potřeby), náklady spojené s pořízením či pronájem budov potřebných pro činnost úřadů apod. Podle rozšířeného senátu neexistuje žádný důvod právě náklady cestování úředníků z této množiny nákladů spojených s činností veřejné správy (sjejí běžnou úřední činností) vydělovat a účtovat k náhradě vůči účastníkům řízení před správními soudy. Ad absurdum by žalované správní orgány v případě úspěchu v soudním řízení mohly obdobně nárokovat i další náklady své běžné úřední činnosti, např. mzdové náklady vynaložené na práci příslušných úředníků v souvislosti se soudním řízením na základě hodinové sazby, hotové výdaje na základě paušální náhrady …, přičemž by mohly odkazovat na otevřený výčet nákladů řízení uvedený v § 57 odst. 1 s. ř. s.“.
Z uvedených důvodů zdejší soud žalovanému správnímu orgánu požadovanou náhradu nákladů řízení nepřiznal a rozhodl, že na náhradu nákladů řízení nemá žádný z účastníků právo.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dnejeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno, a to ve lhůtě dvou týdnů ode dne doručení rozsudku. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením
shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li
poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek,je posledním dnem lhůty nejblíže
následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze
prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodůjej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel,jeho zaměstnanec nebo člen, který za nějjedná nebojej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, kteréje podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat najeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.
V Plzni dne 23. března 2016
JUDr. Václav Roučka, v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení:
Helena Kováříková |
555165 | 52Af 25/2012-168
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
**** ROZSUDEK ****
**** JMÉNEM REPUBLIKY ****
Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Dvořáka a soudkyň Mgr. Moniky Chaloupkové a JUDr. Petry Venclové, Ph.D., v právní věci žalobce: MASOX a.s., IČ 28373154, se sídlem Václavské nám. 794/38, 110 00 Praha 1, zastoupeného JUDr. Pavlem Dejlem, Ph.D., advokátem se sídlem AK Jungmannova 745/24, 110 00 Praha 1, proti žalovanému: Krajskému úřadu Pardubického kraje, se sídlem Komenského nám. 125, 532 11 Pardubice, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 2. 2012, č.j. KrÚ 11448/2012,
takto:
i. Žaloba se zamítá.
ii. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalovanému se toto právo nepřiznává .
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného uvedeným v záhlaví tohoto rozsudku byl k odvolání žalobce změněn platební výměr č.j. 18263/2011/OFI/VB Městského úřadu Vysoké Mýto (dále „správní orgán prvního stupně“) podle § 116 odst. 1 písm. a) zák. č. 280/2009 Sb., daňového řádu (dálejen „daňový řád“) co do částky místního poplatku ujednotlivých jiných technických zařízení povolených Ministerstvem financí na celkovou částku 6.798,-Kč, přičemž ve zbytku byl platební výměr potvrzen.
Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného včasnou žalobou.
Žalobaje vystavěna na těchto žalobních bodech:
Žalobce předně uvedl, že rozhodnutí žalovanéhoje nezákonné a nepřezkoumatelné, když se žalovaný nesprávně vypořádal sjeho odvoláním a dostatečně se nezabýval tvrzenými odvolacími důvody a nesprávně interpretoval příslušné právní předpisy. Konkrétní námitky, týkající se tvrzené nezákonnosti žalovaného rozhodnutí a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, která tvoříjeden celek, uvedl v žalobních bodech, které pro přehlednost krajský soud uvádí v následujícím pořadí:
1. Předmět zpoplatnění místního poplatku podle § 1 písm. g) zákona o místních poplatcích.
Ust. § 10a zákona o místních poplatcích stanoví, že poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj nebo „jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí “ podléhá každý povolený hrací přístroj nebo „jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí.“ Uvedený zákon v § 1 písm. g) uvádí, že jde o poplatek za provozovaný výherní hrací přístroj nebo „jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu“, přičemž odkazuje na zákon o loteriích.
Dle žalobceje předmětem poplatku nikoliv každý koncový interaktivní videoloterní terminál, nýbrž provozovaný centrální loterní systém.
Dle žalobce tato okolnost vyplývá ze systematiky a základních principů zákona o loteriích, ze způsobu povolování centrálního loterního systému Ministerstvem financí, ze soudní judikatury vztahujících se k výkladu veřejnoprávních předpisů ukládajících povinnosti soukromým subjektům.
Žalobce předně tvrdí, že má-li být technické zařízení „herním“ zařízením, ve smyslu zákona o loteriích, musí být způsobilé k naplnění sázkového vztahu, t.j. musí umožnit nejen přijetí sázky, ale též vygenerování náhody či předem neznámé okolnosti, od které se odvíjí případná výhra nebo prohra. Koncový interaktivní videoloterní terminál však není a nemůže být považován za „herní“ zařízení ve smyslu zákona o loteriích, protože postrádá způsobilost k naplnění sázkového vztahu, neobsahuje hardware ani software, který by samostatně byl schopen zajistit provoz hry. Naopak žalobce zdůrazňuje, že technicky sejedná o funkčně nedělitelný celek centrální řídícíjednotky, místní kontrolníjednotky a koncových terminálů, které slouží jako zobrazovacíjednotka centrálního loterního systému.
Žalobce podpořil svůj žalobní bod odkazem na následnou právní úpravu, a to na novelizaci s účinností od 14. 10. 2011, kdy předmětem poplatkové povinnosti učinil zákonodárce přímo každýjednotlivý koncový terminál provozovaný prostřednictvím Centrálního loterního systému. Poukázal přitom i na průběh přijímání legislativní změny, když dovozuje, žeje zřejmé, že zákonodárce přistoupil ke změně v předmětu poplatkové povinnosti, nikoliv pouze k zvoleníjednoznačné formulace téhož. Dle novely zák. č. 300/2011 Sb., zákona o loteriíchje od 1. 1. 2012 výslovně uvedeno, že interaktivní videoloterní terminál slouží pouze jako zobrazovacíjednotka centrálního loterního systému. Uvedené tvrzeníje dle žalobce plně podpořeno Standardem centrálního loterního systému s interaktivními videoloterními terminály vydaným Ministerstvem financí pro účely povolovacího řízení a vyjádřením Elektrotechnického zkušebního ústavu ze dne 7. 6. 2010 sp. zn. 61-100/2010, v němž se potvrzuje funkční nedělitelnost technického zařízení. Shodný závěr zaujal Institut pro testování a certifikaci spolu s Elektrotechnickým zkušebním ústavem ve společném stanovisku ze dne 30. 6. 2010.
Dle žalobce o správnostijeho výkladu svědčí povolovací proces Ministerstva financí, když se povoluje provozování sázkové hry prostřednictvím centrálního loterního systému, nikoliv prostřednictvím koncových terminálů. Rozhoduje-li se o koncových terminálech, pakje původní rozhodnutí pouze doplňováno, koncové terminály tedy dle žalobce nejsou předmětem povolení. Koncové videoloterní terminály nejsou samostatně ani povolovány ani provozovány. Žalobce se dovolává judikatury Nejvyššího správního soudu, když tento na provozování jakékoliv hry podle zákona o loteriích vyžaduje povolení (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 12. 2008, č.j. 5 Afs 38/2008-139). Poukázal na odlišnost v předmětu zpoplatnění dle zákona o místních poplatcích a zák. č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích (dálejen „zákon o správních poplatcích“).
1. Nerespektování obecné zásady „in dubio pro libertate,“ „in dubio mitius.“
Žalobce má za to, že ve věci se nabízí vícero možných právních výkladů, tudíž musí být rozhodnuto ve prospěch daňového poplatníka v duchu zásady priorityjednotlivce ve vztahu k státu. Žalobce se odkázal na nálezy Ústavního soudu (sp. zn. III. ÚS 939/10 ze dne 3. 8. 2010, sp. zn. IV. ÚS 666/02 ze dne 15. 12. 2003, sp. zn. I. ÚS 643/06 ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. IV. ÚS 29/05) a na rozsudek Nejvyššího správního soudu (č.j. 2Afs 24/2005-44 ze dne 14. 7. 2005) svědčící o aplikaci těchto zásad v oblasti veřejného práva, nabízejí-li se v případě nejasností, nesrozumitelnosti či nepřesnosti výkladu či mezery v zákoně dva druhy interpretace. Poukázal na maximu ukládající orgánům veřejné moci povinnost ukládat danějen na základě zákona a na právo vlastnit majetek a pokojnějej užívat (čl. 11 odst. 1, čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod). Namítal porušení povinnosti správních orgánů šetřit podstatu základních lidských práv a svobod při uplatňování státní moci (čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, 4 Listiny základních práv a svobod). Stanovení poplatkové povinnosti v daném případě považuje za stanovení poplatkové povinnosti nad rámec zákona.
3. Nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí.
Žalobce má za to, že rozhodnutí řádně, t.j. přesvědčivě s jasně seznatelnými důvody a úvahami, neodůvodňuje vymezení předmětu poplatkové povinnosti, plně se nevypořádalo s odvolacími námitkami, čímž došlo k porušení práva žalobce na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Žalobceje toho názoru, že se správní orgány zejména nevyjádřily k žalobcově výkladu pojmu „technické herní zařízení.“
4. Porušení ústavních práv žalobce.
Žalobce namítá porušeníjeho práva pokojně vlastnit majetek a užívatjej (čl. 11 odst. 1, 5 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod), porušení povinnosti šetřit podstatu základních lidských práv a svobod při uplatňování státní moci (čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, 4 Listiny základních práv a svobod).
5. Protiústavnost přijetí zák. č. 183/2010 Sb., o přechodu některých dalších věcí, práv a závazků České republiky na kraje a obce, občanská sdružení, působící v oblasti tělovýchovy a sportu, a o souvisejících změnách a o změně dalších zákonů, včetně zákona o místních poplatcích (dálejen „zákon č. 183/2010 Sb.“).
Žalobce uvedl argumentaci o protiústavnosti novely zákona o místních poplatcích provedené zákonem č. 183/2002 Sb., kterou byl poplatek za „jiné technické herní zařízení“ povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu zaveden, přičemž žalobce sporoval legitimitu legislativního procesu, z čehož vyvodil závěr, že novela nebyla přijata ústavně konformním způsobem, a měla by být proto Ústavním soudem zrušena.
Žalobce navrhl zrušení rozhodnutí žalovaného včetně rozhodnutí správního orgánu prvního stupně.
Vyjádření žalovaného:
Žalovaný se ve svém vyjádření k žalobě setrval na svém právním hodnocení ohledně předmětu poplatkové povinnosti, přičemž odkázal na odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 2. 2013 č.j. 31 Af 131/2011-88, ze dne 19. 2. 2013 č.j. 31 Af 28/2012-35. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Replika žalobce:
Žalobce zopakoval svůj právní náhled na věc, přičemž se odkázal na stanovisko Ministerstva financí ze dne 11.1.2010, dle kterého jsou koncové interaktivní videoloterní terminály pouze částí elektronického systému, nikoliv samostatnými hernímijednotkami, ale pouhými ovládacími panely. Tento výklad dle žalobce připustil i Ústavní soud a veřejný ochránce práv v nálezu sp. zn. ÚS 29/10.
Posouzení věci krajským soudem:
Předněje nutné zdůraznit, že podle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, v platném znění (dálejen „s.ř.s.“), soud přezkoumává napadené výroky žalovaného rozhodnutí v mezích žalobních bodů. V řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu tedy platí dispoziční zásada. Rozsah přezkumu žalobou napadeného správního rozhodnutíje ve správním soudnictví vymezen žalobními body, jimiž žalobce konkretizuje svá tvrzení ve vztahu k namítanému porušení zákona. Z tohoto důvodu obsah a kvalita žaloby v podstatě předurčují obsah a kvalitu rozhodnutí soudu. Přezkoumá-li soud žalobou napadené rozhodnutí nad rámec žalobních bodů, překročí rámec přezkumné činnosti vymezený v § 75 odst. 2 s.ř.s., přičemž Nejvyšší správní soud již v minulosti vyslovil, že „jinou vadou řízení před soudem“ s vlivem na zákonnost rozhodnutí o věci saméje, pokud krajský soud přezkoumá a poté zruší žalobou napadené správní rozhodnutí z důvodu, který nebyl žalobcem uplatněn jako žalobní bod. Takový postup krajského souduje nejen popřením dispoziční zásady, kterouje ovládáno správní soudnictví, ale znamená i zásah do principu rovnosti účastníků řízení, neboť jim odnímá právo vyjádřit se ke skutkovým a právním otázkám, které vzal soud za určující pro své zrušující rozhodnutí (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2008, č.j. 7 Afs 216/2006-63). Určitý průlom do dispoziční zásady ovládající správní soudnictví představuje povinnost soudu vyslovit rozsudkem nicotnost přezkoumávaného správního rozhodnutí bez návrhu (§ 76 odst. 2 s.ř.s.) a povinnost soudu zrušit napadené rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, přičemž tato povinnost připadá v úvahujen v případě, kdy tato vada brání přezkoumání žalovaného rozhodnutí v mezích žalobních bodů (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 12. 2003, č.j. 2 Ads 33/2003-78 a zejména usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2011, č.j. 7 Azs 79/2009-84). Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 8. 3. 2011, č.j. 7 Azs 79/2009-84, dále judikoval, že krajský soudje oprávněn dále zrušit rozhodnutí správního orgánu pro vady řízení uvedené v § 76 odst. 1 s.ř.s., tj. „ex officio,“ v případě, pokud tyto vady brání přezkoumání rozhodnutí v rozsahu žalobních bodů, byťje žalobce výslovně v žalobě nenamítl (tj.jedná se o případy, kdy rozhodnutí není schopno přezkumu z hlediska žalobních námitek, přičemž tato vadnost a nemožnost podrobit rozhodnutí zkoumání musí být zjevná buď ze spisu či zjeho absence nebo z rozhodnutí samotného, pokud bude postrádat srozumitelnost či důvody v takové míře, že vylučuje zkoumání důvodnosti žaloby, anebo ji soud sezná na základě jiných rozhodných skutečností,jež se dostanou dojeho sféry). Konečně, dle názoru krajského soudu, výjimkou z této zásady bude i případ, kdy se budejednat o porušení hmotněprávního ustanovení Listiny základních práv a svobod ze strany správního orgánu, které nebude předmětem žalobních námitek. Důvodem pro tuto výjimkuje skutečnost, že ust. § 75 odst. 2 s.ř.s. představuje normu procesněprávní, a pokud se budejednat o porušení hmotněprávního ustanovení Listiny základních práv a svobod, takje třeba připomenout, že smysl procesních norem spočívá ve vytváření mechanismů k ochraně hmotného práva. Procesní normy nelze vnímat jako samoúčelné, a tím spíše nemohou představovat překážku pro aplikaci ústavně zaručené hmotněprávní normy. Proto může v takovém případě krajský soud aplikovat hmotněprávní ustanovení Listiny základních práv a svobod i za situace, kdy žalobce tuto námitku v žalobě vůbec neuplatnil (podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 6. 2008, č.j. 2 As 9/2008, který sice se vztahoval ke kasační stížnosti, ale lzejej argumentum a simili aplikovat i v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, neboť základní úvahaje použitelná i v tomto řízení).
Krajský soud se tedy ve smyslu zmíněné judikatury nejprve zabýval otázkou, zda existuje některá z výše zmíněných výjimek ve vztahu k aplikaci dispoziční zásady, tj. zdaje dán důvod pro to, aby soud aplikoval některou z výše uvedených výjimek. V této souvislosti dospěl krajský soud k závěru, že žalované rozhodnutí netrpí vadou uvedenou v ust. § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s., žalované rozhodnutí není nicotné (§ 76 odst. 2 s.ř.s.) a rovněž se nejedná o zmíněné další případy průlomu do dispoziční zásady. Proto se krajský soud dále zaměřil na přezkoumání žalovaného rozhodnutí v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s.ř.s.), přičemž dospěl k následujícím skutkovým a právním závěrům:
Předmětem rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a žalovaného bylo stanovení výše poplatku za provozování jiného technického zařízení povoleného Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu. Žalovaný posoudil počet zpoplatněných zařízení povolených Ministerstvem financí, tedy počet kusů poplatkové povinnosti v 6 kusech, na rozdíl od žalobce, který má za to, že v rozhodné době měl být zpoplatněn pouze centrální loterní systém. V dané věci jde tedy primárně o právní posouzení předmětu poplatkové povinnosti. Správní orgány se přitom při stanovení výše poplatkové povinnosti opřely o Obecně závaznou vyhlášku města Vysoké Mýto č. 3/2010 ze dne 25. 8. 2010.
Ad 1. Podle ust. § 1 písm. g) zákona o místních poplatcích může obec vybírat mimo jiné i uvedený poplatek, tj. poplatek za provozovaný výherní hrací přístroj nebo „jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu“ 15). Obsah indexu 15) a poznámky pod čarou přitom znamenal odkaz na zákon o loteriích. Žalovaný dospěl k závěru, že předmětem poplatku dle § 10a odst. 1 zákona o místních poplatcích jsou povolené výherní hrací přístroje a veškerá jiná technická herní zařízení povolená Ministerstvem financí a pod pojem „jiné technické herní zařízení“je možno zařadit herní, technická, jiná než výherní hrací přístroje, přičemž v případě žalobceje počet zpoplatněných jiných technických zařízení roven počtu koncových interaktivních videoloterních zařízení. Krajský soud se ztotožňuje s výše uvedeným závěrem žalovaného s tím, že doplňujejeho závěry prezentované v žalobou napadeném rozhodnutí o následující:
Stanovení místních poplatků patří do samostatné působnosti obce, přičemž tyto poplatky může obec zavést obecně závaznou vyhláškou, ve které upraví podrobnostijejich vybírání, zejména stanoví konkrétní sazbu poplatku, vznik a zánik poplatkové povinnosti, lhůtu pro splnění ohlašovací povinnosti, splatnost, úlevy a případné osvobození od poplatku (§ 14 odst. 1 a § 14 odst. 2 zákona o místních poplatcích). Poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj nebo „jiné technické herní zařízení“ povolené Ministerstvem financí podléhá každý hrací přístroj nebo „jiné technické herní zařízení“ a platíjejjeho provozovatel. Z výše citovaného ust. § 1 písm. g) zákona o místních poplatcích vyplývá, že obce mají právo vybírat poplatek za provozovaný výherní hrací přístroj nebo „jiné technické herní zařízení“ povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu, když tímto „jiným právním předpisem“ lze ve smyslu odkazu uvedeného v indexu 15), tj. v poznámce pod čarou, rozumět zákon o loteriích. Podle ust. § 50 odst. 3 zákona o loteriích může Ministerstvo financí povolovat i loterie a jiné podobné hry, které nejsou uvedeny v části I. až IV. tohoto zákona s tím, že v povolení budou všechny podmínky provozování podrobně stanoveny a použije se přitom přiměřeně ust. části I. až IV. zákona. Je sice pravdou, že zákon o loteriích neuvádí výslovnou definici pojmu „jiné technické herní zařízení,“ avšak z ust. § 1 odst. 1 zákona o loteriích (hru lze provádět pomocí mechanických, elektronickomechanických, elektronických nebo obdobných zařízení), či z ust. § 2 písm. e) zákona o loteriích (sázkové hry provozované pomocí elektronicky nebo elektronickomechanicky řízených výherních hracích přístrojů nebo podobných zařízení) lze vyvodit závěr o tom, že „technická zařízení pro provozování sázkových her pomocí terminálů“ jsou technickým herním zařízením, a to jak ve formě „centrálníjednotka“, „místní kontrolníjednotka“, tak ve formě „koncové zařízení, interaktivní videoloterní terminál.“ Pod pojem „povolené Ministerstvem financí“je možné zařadit nejen povolení pro centrálníjednotku a alespoňjedno koncové zařízení, ale i následně vydávaná povolení pro další koncová zařízení, neboť pro každé z nich vydává Ministerstvo financí konkrétní povolení (v příslušném rozhodnutíje toto koncové zařízení individuálně určeno). Jestliže Ministerstvo financí žalobci povolilo provozování loterie a jiné podobné hry podle ust. § 50 odst. 3 zákona o loteriích, přičemž sejednalo o centrální loterní systém, tvořený centrální řídícíjednotkou, místními kontrolnímijednotkami a připojenými koncovými interaktivními videoloterními terminály, tak bylo oprávněno tím spíše povolitjednotlivé koncové interaktivní videoloterní terminály, přičemžjejich provozování a umístění Ministerstvo financí i schválilo. Význam slov „povoluje“ a „schvaluje“ není natolik rozdílný, aby soud mohl přisvědčit účelovému tvrzení žalobce o tom, že když Ministerstvo financí rozhodlo o povolení provozování loterie nebo jiné podobné hry a schválilo umístění a provozování zařízení v konkrétních provozovnách, nejsou koncové videoloterní terminály předmětem povolení. Soud nemá pochyb o tom, že povolení udělené Ministerstvem financí žalobcije povolením podle § 50 odst. 3 zákona o loteriích, tj. povolením loterie a jiné podobné hry, když v povoleníje uveden způsob provozování této hry, tj. centrální loterní systém s centrální řídícíjednotkou, místními kontrolnímijednotkami a připojenými koncovými terminály. Z hlediska poplatkové povinnosti ve vztahu k zákonu o místních poplatcíchje nerozhodné, na jakém principu či prostřednictvím čehoje povolená loterie provozována. V rámci druhů loterií a jiných podobných her převažují tzv. technické hry,jejichž provozováníje přímo spojeno s technickým zařízením sloužícím k provozu této hry, a totoje takéjednotlivým povolením specifikováno. Jde o loterie a jiné podobné hry neupravené v části I. až IV. zákona o loteriích a povolované Ministerstvem financí na základě zmocnění ust. § 50 odst. 3 zákona o loteriích, přičemž do této kategorie her patří nesporně i hry provozované prostřednictvím centrálního loterního systému včetně interaktivních videoloterních terminálů, které by bez povolení herního zařízení,jež realizaci herního procesu zabezpečuje a vjehož softwaruje příslušná hra obsažena, nebylo možné provozovat. Z pohledu funkčnosti a nedělitelnostije nutné považovat za „jiné technické herní zařízení,“ kteréje schopno v důsledku napojení na centrální řídícíjednotku realizovat celý herní proces, podle § 1 odst. 1 zákona o loteriích, a tedy za předmět místního poplatku, centrálníjednotku ajeden kus interaktivního videoloterního terminálu. Ministerstvo financí takje oprávněno povolit loterii nebo jinou podobnou hru provozovanou prostřednictvím centrálního loterního systému. Jestliže Ministerstvo financí povoluje loterii nebo jinou podobnou hru, neuvedenou v části I. až IV. zákona o loteriích,jejeho povinností, vyplývající z § 50 odst. 3 tohoto zákona, přiměřeně použít ust. části I. až IV. zákona o loteriích, tzn. že musí přiměřeně aplikovat ustanovení týkajících se obsahových náležitostí povolení povolujících loterie nebo jiné hry, uvedené v části I. až IV. zákona o loteriích, tj. mimo jiné i schválení umístění „jiného technického herního zařízení“. Výše uvedené závěry soudu odpovídají i právnímu názoru Ústavního soudu, vyslovenému vjeho nálezu sp. zn. Pl. ÚS 29/10 ze dne 14.6.2011 (publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí pod č. 202/2011 Sb.), ze kterého vyplývá, že videoloterní terminály, jakožto koncové herní stanice, které jsou součástí širšího a složitějšího systému,jehož jádroje umístěno centrálně, jsou podřazeny pod širší definici podle § 2 písm. e) zákona o loteriích, neboť sejedná nepochybně o zařízení výherním hracím přístrojům podobná a sloužící k témuž účelu. Krajský soud neshledal, že by odlišnost v předmětu zpoplatnění dle zákona o místních poplatcích a zákona o správních poplatcích měla negativní dopad na správnost vyloženého právního názoru soudu. Tu technickou vlastnost, že koncové videoloterní systémy samy o sobě nejsou samostatně způsobilé k tomu, aby jimi byla provozována hra, když se žalobce dovolává Standardu centrálního loterního systému s interaktivními videoloterními terminály vydaným Ministerstvem financí pro účely povolovacího řízení a vyjádření Elektrotechnického zkušebního ústavu a společného stanoviska s Institutem pro testování a certifikaci, soud nikterak nesporuje, nýbrž poukazuje na to, že žalobce ve vztahu k předmětu poplatkové povinnosti, přeceňuje právní význam této technické vlastnosti. Podstatné totižje to, že celou hru lze provést právě najednom místě, ujednoho koncového interaktivního videoloterního terminálu.
Soud tedy dospěl k závěru, že v projednávané věci existovaly zákonné předpoklady pro stanovení a placení výše zmíněné poplatkové povinnosti za jiná technická herní zařízení, tj. za koncové interaktivní videoloterní terminály, když v případě žalobcem provozovaných herních zařízení vznikla žalobci zákonná povinnost platit místní poplatek podle § 1 písm. g) a § 10a zákona o místních poplatcích, přičemž se v případě žalobcejednalo o povolenou loterii nebo jinou podobnou hru provozovanou prostřednictvím „jiného technického herního zařízení,“ a zároveň sejednalo o „jiné technické herní zařízení“ povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu. Současně žalobce splnil ohlašovací povinnost ke správci poplatku, kjehož placení mu povinnost vznikla, přičemž žalobcem výše zmíněné důvody, směřující proti stanovení této povinnosti, neobstály.
Nad rámec uvedené argumentace krajský soud doplňuje tu podstatnou okolnost, totiž, že v případě akceptace žalobcova právního náhledu na věc, by byla připuštěna nerovnost mezijednotlivými provozovateli jako poplatníky, když by poplatek ve stejné výši hradili provozovatelé s různým počtem provozovaných koncových videoloterních terminálů. Takový výklad krajský soud projeho absurdní důsledky odmítá. přijetí následné právní úpravy, a to na novelizace zákona s s účinností od 14. 10. 2011, kdy předmětem poplatkové povinnosti učinil zákonodárce přímo každýjednotlivý koncový terminál provozovaný prostřednictvím centrálního loterního systému, nelze dovozovat změnu předmětu poplatkové povinnosti. Není výjimkou, když zákonodárce v oblasti správního práva přistoupí k preciznímu vymezení již v platném právu stanovených práv a povinností téhož obsahu. Takovým ilustrativním případem může být konkrétně novelizace zák. č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), když teprve po té, co se právní praxe ustálila, bylo do § 188 odst. 4 stavebního zákona explicitně doplněno právní praxí zastávané pojetí dotčené obecně závazné vyhlášky jako opatření obecné povahy, (zák. č. 191/2008 Sb., kterým se mění zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění zákona č. 68/2007 Sb.), totiž že: „Obecně závazné vyhlášky, jimiž byla vymezena závazná část územně plánovací dokumentace sídelního útvaru nebo zóny, územního plánu obce nebo regulačního plánu, se pro účely tohoto zákona považují za opatření obecné povahy.“
Ad 2. Zásady „in dubio mitius“ a „in dubio libertate“ jsou zásadami,jejichž aplikace má v obecné rovině ve správním právu své ústavněprávní opodstatnění,je-li splněna premisa existence konkurenčních racionálně akceptovatelných právních výkladů. Tato premisa však dle názoru krajského soudu není dána (z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Ús 29/10 nevyplývá akceptace odlišného právního názoru Ústavním soudem), neboť, jak soud vyložil shora,je toho názoru, že standardními výkladovými metodamije nutno dospět kjednoznačnému vymezení předmětu poplatkové povinnosti, a to každého koncového videoloterního terminálu povoleného Ministerstvem financí.
Ad 3. Krajský soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že se žalovaný dostatečně srozumitelně vypořádal s odvolacími námitkami žalobce, když prezentoval své úvahy a závěry ohledně tvrzené protiústavnosti novelizace zákona o místních poplatcích, ohledně tvrzeného rozporu vydaného platebního výměru se zákonem o místních poplatcích a zákonem o loteriích, jakož i s judikaturou správních soudů a s mezinárodněprávně garantovanými právy a ústavně zakotvenými zásadami. Krajský soud přitom nepřehlédl, že žalovaný v části svého rozhodnutí doplňující odůvodnění rozhodnutí správního orgánu prvního stupně výslovně uvedl, že: „V případě centrálního loterního systému s interaktivními videoloterními terminály (IVT) se předmětem poplatku rozumí každý Ministerstvem financí povolený koncový terminál (IVT), kterýje pomocí dalších dílčích komponent sytému napojen na centrálníjednotku aje tudíž ve spojení s toutojednotkou schopen realizovat hru od samého počátku dojeho konce.“ Dále se rozborem uvedeného pojmu podrobně zabýval na str. 4 a 5 napadeného rozhodnutí. Krajský soud má takjednoznačně za prokázané, že žalovaný se zcela zřetelně vyjádřil k předmětu poplatkové povinnosti, tedy krajský soud nesouhlasí s právním názorem žalobce o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí pro nedostatek důvodů co do vymezení pojmu „jiného technického herního zařízení“ ani co do vyčerpání odvolacích námitek žalobce. Z rozhodnutí odvolacího správního orgánu vyplývá to, jak tento správní orgán naložil s odvolacími důvody a vyplývá z něj i dostatečně a srozumitelně skutkový a právní závěr, najehož základě bylo přezkoumávané rozhodnutí vydáno, odvolací správní orgán objasnil rozhodující skutkové okolnosti projednávané věci a řádně se vypořádal s odvolacími námitkami (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008, č.j. 7 Afs 212/2006-74). Krajský soud proto uzavřel, že ústavně zakotvené právo žalobce na spravedlivý proces nebylo dotčeno. Jinou otázkouje ta otázka, zda žalovaný zaujal ve věci správný právní názor. Avšak i v tomto ohledu bylo dle krajského soudu napadené rozhodnutí vydáno v souladu se zákonem, a to z důvodů vyložených shora (argumentace soudu k 1. žalobním bodu).
Ad 4. Krajský soudje toho názoru, že byla-li oplatkový povinnost uložena zajednotlivé koncové videoloterní terminály, pak byla v souladu se shora vyloženým právním názorem soudu uložena obecně závaznou vyhláškou na základě zákona o místních poplatcích a na základě zákona o loteriích, tedy žalobcova námitka o porušeníjeho ústavních práv není důvodná.
Soud tedy nemá důvod pochybovat o zákonnosti obou správních rozhodnutí.
Ad 5. Nedůvodnáje též námitka žalobce týkající se protiústavnosti části zákona č. 183/2010 Sb., kterým byl novelizován zákon o místních poplatcích. Tato otázka byla již vyřešena Ústavním soudem nálezem ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 6/2012, přičemž Ústavní soud dospěl k závěru, že novela zákona o místních poplatcích (zákon č. 183/2010 Sb.), kterou byl poplatek za „jiné technické herní zařízení“ povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu zaveden, nebyla přijata ústavně nekonformním způsobem. Krajský soudje vázán uvedeným nálezem Ústavního soudu a nemůže se od něj odchýlit (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 9. 2005, č.j. 2 Afs 180/2004-44; rozsudky Nejvyššího správního soudu jsoudostupné na www.nssoud.cz).
Krajský soud dospěl k závěru, že žaloba nebyla důvodná, proto ji musel zamítnout (§ 78 odst. 7 s.ř.s.).
Náklady řízení:
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., podle něhož neúspěšný žalobce neměl právo na náhradu nákladů řízení a žalovanému toto právo soud nepřiznal, když žalovanému žádné náklady řízení podle obsahu soudního spisu nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dnejeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek,je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodůjej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel,jeho zaměstnanec nebo člen, který za nějjedná nebojej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, kteréje podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat najeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.
V Pardubicích dne 29. května 2013
JUDr. Jan Dvořák v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení:
V. P. |
424194 | Č.j. 52 A 72/2019-52
[OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Dvořáka a soudců JUDr. Aleše Korejtka a JUDr. Petry Venclové, Ph.D., v právní věci
žalobkyně: H. T. L.
státní příslušností Vietnamská socialistická republika
zastoupená advokátem Mgr. Markem Sedlákem
sídlem Příkop 834/8, 602 00 Brno
proti
žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců
sídlem nám. Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4
v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 28. 6. 2019, č. j. MV-73507-4/SO-2019,
takto:
i. Rozhodnutí žalované Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 28. 6. 2019, č. j. MV-73507-4/SO-2019, se zrušuje a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.
ii. Žalovanáje povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 11 228 Kč k rukámjejího právního zástupce Mgr. Marka Sedláka, advokáta, a to ve lhůtě do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
1. Žalobkyně pobývá na území České republiky od roku 2007, a to s manželem a třemi nezletilými dětmi (nar. v letech 2011, 2012 a 2015). Všichni jsou státními příslušníky Vietnamské socialistické republiky,její manžel a děti zde mají povolený trvalý pobyt. V době od 29. 12. 2007 do 30. 9. 2008 byla žalobkyně držitelkou víza k pobytu nad 90 dnů za účelem zaměstnání, následně jí byl s platností od 1. 10. 2008 do 30. 9. 2009 povolen dlouhodobý pobyt za stejným účelem. S platností od 27. 3. 2009 do 26. 3. 2011 jí bylo uděleno povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání – OSVČ. Následně pobývala na území České republiky na základě fikce pobytu dle § 47 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále též „zákon o pobytu cizinců“), a to až do 12. 3. 2012, kdy jí byl povolen dlouhodobý pobyt za účelem zaměstnání, který byl dále prodloužen až do 30. 4. 2013. V době platnosti tohoto pobytového oprávnění podala žalobkyně dvě žádosti o změnu účelu pobytu, a to na účel sloučení rodiny a účel podnikání. Řízení o žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem sloučení rodiny bylo pravomocně zastaveno dne 27. 4. 2013. Žádost o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání byla pravomocně zamítnuta dne 7. 6. 2016. Tímto dnem skončila fikce předchozího povolení k dlouhodobému pobytu žalobkyně dle § 47 zákona o pobytu cizinců. Dne 1. 9. 2016 žalobkyně požádala o udělení mezinárodní ochrany (neúspěšně), přičemž řízení bylo pravomocným usnesením Nejvyššího správního soudu ukončeno dne 16. 11. 2018.
2. Dne 20. 12. 2018 podala žalobkyně Ministerstvu vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále též „správní orgán I. stupně“) žádost o vydání povolení k trvalému pobytu s odkazem na § 67 odst. 1, 4 zákona o pobytu cizinců. Dne 5. 2. 2019 byla správnímu orgánu I. stupně doručena žádost o prominutí splnění podmínky nepřetržitého pobytu na území ve smyslu § 67 odst. 7 zákona o pobytu cizinců.
3. Rozhodnutím správního orgánu I. stupně ze dne 17. 4. 2019, č. j. OAM-18069-8/TP-2018, byla žádost žalobkyně zamítnuta podle § 75 odst. 1 písm. h) zákona o pobytu cizinců pro nesplnění podmínky uvedené v § 67 téhož zákona. Správní orgán I. stupně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že přechodný pobyt žalobkyně na povolení k dlouhodobému pobytu skončil dnem 7. 6. 2016, o udělení mezinárodní ochrany však požádala až dne 1. 9. 2016, tedy více než 7 dní od skončení přechodného pobytu na povolení k dlouhodobému pobytu. Tím žalobkyně nesplnila podmínku nepřetržitého pobytu na území po dobu 4 let dle § 67 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Skutečnost, že žalobkyně aktuálně není oprávněna k pobytu na území České republiky, zatímcojejí manžel a tři nezletilé děti jsoudržiteli platného pobytového oprávnění na území České republiky, nepředstavuje nikterak mimořádnou či naléhavou situaci, že by byl naplněn důvod zvláštního zřetele hodný ve smyslu § 67 odst. 7 zákona o pobytu cizinců. Manžel žalobkyně pak jakožto otec všech tří dětí může zajistit péči o nezletilé v době, po kterou žalobkyně nebude oprávněna pobývat na území České republiky; děti tak na území České republiky nezůstanou bez rodiče ani nebudou nuceny vycestovat s matkou. Proti tomuto rozhodnutí se žalobkyně odvolala.
4. Žalobou napadeným rozhodnutím žalované ze dne 28. 6. 2019, č. j. MV-73507-4/SO-2019, bylo odvolání žalobkyně zamítnuto a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrzeno. Žalovaná uvedla, že žalobkyně podala žádost o trvalý pobyt ve dvouměsíční lhůtě po pravomocném ukončení řízení o udělení mezinárodní ochrany, tj. splnila podmínku dle § 67 odst. 5 zákona o pobytu cizinců, nesplnila však podmínku nepřetržitého pobytu na území po dobu 4 let ve smyslu § 67 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Žalovaná dále konstatovala, že žalobkyně nesplňuje podmínky uvedené v § 67 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, neboť prokazatelně není osobou mladší 18 let, není osobou starší 65 let a v průběhu správního řízení nebylo prokázáno, že sejedná o osobu, která není schopna se o sebe postarat z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu. Podle žalované žalobkyně nesplňuje ani podmínky dle § 67 odst. 3 zákona o pobytu cizinců. Žalobkyněje sice matkou 3 nezletilých dětí, nicméně nesplnila podmínku uvedenou v § 67 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Žalovaná dále konstatovala, že správní orgán I. stupně se ve svém rozhodnutí zcela neúčelně zabýval tím, zda v případě žalobkyně nejsoudány důvody hodné zvláštního zřetele, neboť v daném případě by anijejich případná existence nemohla mít vliv na příznivější rozhodnutí ve věci, neboť žalobkyně nesplňuje podmínku dle § 67 odst. 1 ani dle odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Cizinci není možné prominout splnění obou těchto podmínek, resp. nelze aplikovat současně ust. § 67 odst. 4 a ust. § 67 odst. 7 zákona o pobytu cizinců. Žalovaná rovněž uvedla, že správní orgán I. stupně postupoval v souladu s § 2 i § 6 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, a nepochybil, když nezkoumal přiměřenost dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobkyně. Zamítnutí žádosti pak dle žalované není v rozporu s Úmluvou o právech dítěte, neboť neznamená pro děti žalobkyně povinnost opustit území a nezbavuje žalobkyni možnosti nadále pobývat na území se svými dětmi na základě jiného pobytového oprávnění.
5. Žalobkyně v žalobě namítala nesprávnost argumentace žalované. Provedla systematický výklad § 67 zákona o pobytu cizinců s tím, že v § 67 odst. 7 tohoto zákonaje stanovena možnost prominutí podmínky nepřetržitého pobytu uvedené v odst. 1 bez ohledu na to, zda sejedná o cizince uvedeného v § 67 odst. 2, 3 nebo 4 zákona o pobytu cizinců. Podle žalobkyně byly správní orgány povinny nejprve rozhodnout o žádosti o prominutí podmínky nepřetržitosti, tj. posoudit, zda jsou u žalobkyně dány důvody hodné zvláštního zřetele pro prominutí uvedené podmínky. Teprve následně měly posuzovat, zda jsou splněny další podmínky dle § 67 odst. 1 a 4 zákona o pobytu cizinců. Žalobkyně dále rozporovala argumentaci žalované, že zamítnutí žádosti o povolení k trvalému pobytu nezbavuje žalobkyni možnosti nadále pobývat na území se svými dětmi na základě jiného pobytového oprávnění. Jediné další vízum, o které žalobkyně mohla požádat, bylo vízum na strpění (na základě podání žádosti o trvalý pobyt dle § 67 zákona o pobytu cizinců), o něž od prosince 2018 žádala dvakrát, pokaždé jí byla tato žádost zamítnuta, přičemž ve druhém stupni o těchtojejích žádostech rozhodovala žalovaná. O žádný jiný typ pobytového oprávnění žalobkyně žádat nemůže. Tato skutečnost musí být žalované z vlastní činnosti známa, protoje dle žalobkyně toto nepravdivé tvrzení překvapivé. Žalobkyně podotkla, že v odvolání výslovně uváděla, že nemá možnost podat žádost o jakýkoliv jiný pobytový status na území České republiky, žalovaná se však s touto skutečností nevypořádala. Žalobkyně dále vznášela argumentaci o tom, že přerušení nepřetržitosti pobytu bylo pouze v řádu dnů, žeje zde dán silný zájem na slučování a nerozdělování rodin a že veškeré činnosti signatářů Úmluvy o právech dítěte dotýkající se práv nezletilých dětí musí být konány v zájmu nezletilců. Podle žalobkyně sedmidenní lhůta pro podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany od ukončení předcházejícího pobytového oprávněníje nepřiměřeně krátká a neodůvodněná.
6. Žalobkyně proto navrhla zrušit napadené rozhodnutí a vrátit věc žalované k dalšímu řízení.
7. Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě zopakovala argumentaci obsaženou v žalobou napadeném rozhodnutí a odkázala na rozsudky Městského soudu v Praze 15. 4. 2009, č. j. 9 Ca 168/2008-96, a ze dne 5. 6. 2019, č. j. 5 A 2/2016-36, a dále na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 4. 2019, č. j. 30 A 136/2017-49. Navrhla zamítnutí žaloby.
8. Soud na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, kteréjeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobních bodů, kterýmije vázán [§ 75 odst. 2 věta prvá zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále též „s. ř. s.“)], při přezkoumání vycházelze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.), a po provedeném řízení dospěl k závěru, že žalobaje důvodná. Soud o věci samé rozhodl bez veřejného projednání věci v souladu s § 51 odst. 1 a § 76 odst. 1 s. ř. s.
9. V § 67 zákona o pobytu cizincůje stanoveno:
(1) Povolení k trvalému pobytu se po 4 letech nepřetržitého pobytu na území vydá na žádost cizinci, který na území pobývá v rámci přechodného pobytu po ukončení řízení o udělení mezinárodní ochrany za podmínky, že nejméně poslední dva roky probíhalo poslední řízení o udělení mezinárodní ochrany, včetně případného řízení o žalobě nebo kasační stížnosti, pokud tato žaloba nebo stížnost byla podána v zákonné lhůtě. Do doby pobytu podle věty první se započítává doba pobytu na území na dlouhodobé vízum, na povolení k dlouhodobému nebo trvalému pobytu a doba, po kterou byl cizinec žadatelem o udělení mezinárodní ochrany nebo cizincem, který byl strpěn na území podle zákona o azylu. Nepřetržitost pobytu na územíje zachována, pokud cizinec podal žádost o udělení mezinárodní ochrany nejpozději do 7 dnů po skončení přechodného pobytu na dlouhodobé vízum nebo na povolení k dlouhodobému anebo trvalému pobytu; to neplatí, pokud platnost těchto pobytových oprávnění byla zrušena.
(2) Povolení k trvalému pobytu se při splnění podmínek uvedených v odstavci 1 vydá,je-li žadatelem cizinec, který a)je mladší 18 let, b) se není schopen o sebe sám postarat z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu, nebo c)je osamělý a starší 65 let.
(3) Povolení k trvalému pobytu se může při splnění podmínek uvedených v odstavci 1 dále vydat,je-li žadatelem cizinec, a) kterýje rodičem cizince uvedeného v odstavci 2 písm. a) nebo b), b) kterému byl rozhodnutím příslušného orgánu cizinec uvedený v odstavci 2 písm. a) nebo b) svěřen do péče, nebo c) kterýje jiným přímým příbuzným ve vzestupné nebo sestupné linii cizince uvedeného v odstavci 2, najehož osobní péčije cizinec uvedený v odstavci 2 závislý.
(4) Žádostje při splnění podmínek v odstavci 1 oprávněn podat i cizinec, který o vydání tohoto povolení žádá z jiných důvodů hodných zvláštního zřetele.
(5) Žádost lze podat ministerstvu nejpozději do 2 měsíců po pravomocném ukončení řízení o udělení mezinárodní ochrany.
(6) Povolení k trvalému pobytu může být vydáno cizinci uvedenému v odstavci 3 pouze bylo-li toto povolení vydáno cizinci uvedenému v odstavci 2.
(7) Splnění podmínky nepřetržitého pobytu na území a podmínky, že nejméně poslední dva roky probíhalo poslední řízení o udělení mezinárodní ochrany, včetně případného řízení o kasační stížnosti, lze prominout z důvodů hodných zvláštního zřetele, zejménaje-li oprávněným cizincem osoba mladší 15 let nebo nepříznivý zdravotní stav žadatele nastal za pobytu na území.
(8) Splnění podmínky podat žádost nejpozději do 2 měsíců po pravomocném ukončení řízení o udělení mezinárodní ochrany lze prominout cizinci uvedenému v odstavci 3, pokud řízení ojeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany skončilo dříve než řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany cizince uvedeného v odstavci 2.
1. Tři nezletilé děti žalobkyně mají na území České republiky trvalý pobyt, a to od let 2011, 2012 a 2015. Žalobkyně tedy splnila podmínku dle § 67 odst. 3 písm. a) zákona o pobytu cizinců, neboťje rodičem tří cizinců uvedených v odst. 2 písm. a) téhož ustanovení. Přitomje splněna podmínka dle odst. 6,jelikož všem třem nezletilým dětem žalobkyně byl udělen trvalý pobyt.
2. Žádost žalobkyně byla zamítnuta dle § 75 odst. 1 písm. h) zákona o pobytu cizinců, a to pro nesplnění podmínky uvedené v § 67 téhož zákona. Z výše uvedenéhoje však evidentní, že žalobkyně naplnila podmínku stanovenou v § 67 odst. 3 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Žalovaná se splněním podmínky dle odst. 3 zabývala na s. 5 – 6 napadeného rozhodnutí, kde uvedla, že žalobkyně „nesplňuje ani podmínky uvedené v ustanovení § 67 odst. 3 zákona o pobytu cizinců. Odvolatelkaje sice matkou nezletilých dětí (syn P. H. H. A., dcera P. H. K. Ch. a dcera P. H. M. A.), nicméně jak bylo uvedeno výše, odvolatelka nesplnila podmínku uvedenou v ustanovení § 67 odst. 1 zákona o pobytu cizinců ´…Povolení k trvalému pobytu se může při splnění podmínek uvedených v odstavci 1 dále vydat,je-li žadatelem cizinec…´“.
3. Tato argumentace však dle krajského soudu nemůže obstát. Odstavce 2, 3 i 4 daného ustanovení shodně stanoví pravidlo „při splnění podmínek uvedených v odstavci 1“. Z tohoto pravidla však existuje výjimka předpokládaná v odst. 7, tj. možnost prominutí splnění podmínky nepřetržitého pobytu na území a podmínky, že nejméně poslední dva roky probíhalo poslední řízení o udělení mezinárodní ochrany, včetně případného řízení o kasační stížnosti, z důvodů hodných zvláštního zřetele. Odstavce 2, 3 i 4 stanoví okruh oprávněných žadatelů o trvalý pobyt dle daného ustanovení, přičemž není zřejmé, proč by možnost prominutí splnění podmínek dle odst. 1 byla určena pouze pro některé z možných žadatelů. Za přijetí argumentace žalované by možnost udělit cizinci trvalý pobyt za současného prominutí splnění podmínek uvedených v odstavci 1 dle § 67 odst. 7 zákona o pobytu cizinců byla fakticky vyčerpána – žadatelé, kteří by se dovolávali aplikace odst. 7, by totiž logicky nesplňovali některou z podmínek uvedených v odst. 1. Argumentace žalované by vedla k tomu, že by tito žadatelé nemohli být považováni za žádného z oprávněných žadatelů ve smyslu odst. 2, 3 či 4, poněvadž podle každého z těchto odstavců musí být u žadatele splněny podmínky dle odst. 1. Požádat o prominutí splnění podmínek uvedených v odst. 1 dle odst. 7 daného ustanovení by tak bylo fakticky nereálné (resp. žalovaná by takovou možnost patrně připustila pouze u žadatelů podle odst. 2, jak plyne zjejího odůvodnění). Výklad přijatý žalovanouje tedy dle závěru krajského soudu neudržitelný (viz též níže).
4. Žalobkyně splnila podmínku dle § 67 odst. 3 písm. a) zákona o pobytu cizinců, a tudíž se nelze ztotožnit s tvrzením žalované, že tuto podmínku nesplnila. Na tomto závěru pak nic nemění ani skutečnost, že žalobkyně v žádosti o trvalý pobyt ze dne 20. 12. 2018 vyplnila jako účel pobytu na území „§ 67 odst. 1 a 4 z. č. 326/1999 Sb.“. Žalovaná tímto vymezením nebyla vázána a měla přezkoumat splnění veškerých podmínek stanovených v ust. § 67 tohoto zákona. Žalovaná se zabývala naplněním podmínek dle odst. 3, avšak nesprávně dospěla k závěru, že žalobkyně podmínky dle § 67 odst. 3 zákona o pobytu cizinců nesplnila, přestože podmínce dle § 67 odst. 3 písm. a) tohoto zákona vyhověla. Z tohoto důvodu nemůže obstát zamítnutí žádosti dle § 75 odst. 1 písm. h) zákona o pobytu cizinců, a to přinejmenším do okamžiku, než budejednoznačně zřejmé, že žalobkyně případně nesplnila některou z dalších podmínek stanovených v § 67 tohoto zákona.
5. Zatímco správní orgán I. stupně posuzoval otázku, zda v případě žalobkyně jsou naplněny důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu § 67 odst. 7 zákona o pobytu cizinců (a dospěl k závěru, že nikoliv), žalovaná se věcným posouzením této otázky nezaobírala s tím, že není možné aplikovat současně § 67 odst. 4 a § 67 odst. 7 zákona o pobytu cizinců. Žalovaná rovněž uvedla, že žalobkyně není cizincem podle § 67 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, tj. není „oprávněným cizincem“, a tudíž § 67 odst. 7 téhož zákona nelze aplikovat.
6. Z výše uvedenéhoje zřejmé, že žalobkyněje oprávněným cizincem ve smyslu § 67 odst. 3 písm. a) zákona o pobytu cizinců, a tudíž vjejím případěje bezpředmětná otázka aplikace § 67 odst. 4 tohoto zákona. Žalovaná proto měla věcně posoudit, zda u žalobkyně jsou naplněny důvody zvláštního zřetele hodné podle § 67 odst. 7 zákona o pobytu cizinců. Pokud by tomu tak bylo, splnění podmínky nepřetržitého pobytu na území stanovené v odst. 1 by mohlo být prominuto a zbývalo by rozhodnout, zda žalobkyni udělit povolení k trvalému pobytu dle § 67 odst. 3 písm. a) cit. zákona, nebo nikoliv. Žalovaná tedy pochybila v tom, že nepřezkoumala rozhodnutí správního orgánu I. stupně ve vztahu k aplikaci důvodů zvláštního zřetele hodných dle odst. 7, když v rozporu s výše uvedeným uvedla, že se těmito důvody správní orgán I. stupně vůbec nemusel zabývat.
7. Soud doplňuje, že i kdyby žalobkyně nesplňovala podmínky dle § 67 odst. 3 zákona o pobytu cizinců, o prominutí splnění podmínek stanovených v odst. 1 z důvodů zvláštního zřetele hodných ve smyslu odst. 7 by žalovaná stejně musela rozhodnout a v případě kladného posouzení též uvážit, zda žalobkyni prominout splnění podmínky oprávněného žadatele ve smyslu odst. 4. Nad rámec shora uvedeného tak soud dodává následující.
8. Všichni zákonem vymezení žadatelé o trvalý pobyt dle ust. § 67 zákona o pobytu cizinců (tedy žadatelé dle odst. 2, odst. 3 i odst. 4 tohoto ustanovení) sice musí splnit podmínky dle odst. 1 (v odst. 2, odst. 3 i odst. 4je obsažena shodná formulace „při splnění podmínek v odstavci 1“), avšak splnění podmínek dle odst. 1 může být prominuto, a to z důvodů hodných zvláštního zřetele stanovených v odst. 7 téhož ustanovení. Krajský soud přitom nevidí žádný důvod, proč by splnění podmínek stanovených v odst. 1 mohlo být prominuto pouze žadatelům dle odst. 2, a nikoliv žadatelům dle odst. 3 nebo odst. 4 daného ustanovení. Ze zákona takový výklad nevyplývá. Je pravdou, že v odst. 7je stanoven výčet situací, na které lze toto ustanovení aplikovat –jedná se o případ, kdyje oprávněným cizincem osoba mladší 15 let nebo kdy nepříznivý zdravotní stav žadatele nastal za pobytu na území, tedy sejedná o některé ze situací, které mohou nastat v případě žadatelů dle odst. 2. Na druhou stranuje ovšem z odst. 7 předmětného ustanovení zřejmé, že výčet případů, kdy sejedná o důvody zvláštního zřetele hodné,je pouze demonstrativní a pochopitelně mohou nastat i situace jiné, zákonem výslovně nepředvídané, které mohou představovat důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu § 67 odst. 7 zákona o pobytu cizinců. Tomu ostatně nasvědčuje dikce zákona „zejména“ obsažená v daném ustanovení. Vyčerpávající vymezení neurčitého právního pojmu navíc není z povahy věci možné. Jeho podstatouje právě neurčitost, která dává orgánu aplikujícímu právo možnost uvážení ohledně toho, které situace pod něj podřadí a které nikoli, včetně situací dříve nepředvídatelných (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 11. 2017, č. j. 9 Azs 249/2017-49, bod [19], či ze dne 27. 7. 2017, č. j. 3 Azs 288/2016-16). Krajský soud doplňuje, že kdyby zákonodárce skutečně hodlal omezit možnost prominutí splnění podmínek stanovených v § 67 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, kteráje zakotvena v odst. 7 téhož ustanovení (a to např. pouze na žadatele dle odst. 2), jistě by tak výslovně stanovil. Pokud tak zákonodárce neučinil, pak výklad, který omezil možnost aplikovat odst. 7 pouze na některé žadatele o trvalý pobyt dle § 67 zákona o pobytu cizinců,je nepřípustně restriktivní. I kdyby však výklad zastávaný žalovanou v dané věci přicházel v úvahu, bylo by třeba postupovat v souladu se zásadou in dubio mitius, tedy při dvojím v úvahu přicházejícím výkladu právní normy postupovat mírněji (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 6. 2015, č. j. 1 As 13/2015-295, bod [61]).
9. V této souvislosti lze odkázat na závěry Městského soudu v Praze obsažené vjeho rozsudku ze dne 3. 10. 2019, č. j. 10 A 42/2017-36 (bod 20): „Žalovaná zamítla odvolání s tím, že žalobce nesplňuje podmínky vyplývající z § 67 zákona o pobytu cizinců (resp. podmínku podle § 67 odst. 1 ani podmínku podle § 67 odst. 2 zákona o pobytu cizinců), a proto nebylo na místě se zabývat důvody hodnými zvláštního zřetele, jak učinil, dle žalované nadbytečně, správní orgán prvního stupně. Žalovaná však tímto nesprávným právním názorem zatížila své rozhodnutí vadou spočívající v tom, že se nezabývala správností úvahy prvostupňového orgánu o tom, že žalobci důvody zvláštního zřetele hodné pro prominutí nesplnění podmínek ve smyslu § 67 odst. 1 zákona o pobytu cizinců ve spojení s § 67 odst. 7 téhož zákona nesvědčí. Z tohoto důvodu soud přisvědčil žalobní námitce, že žalovaná pochybila v tom, že nepřezkoumala rozhodnutí správního orgánu I. stupně ve vztahu k aplikaci důvodů zvláštního zřetele hodných, když v rozporu s výše uvedeným uvedla, že se těmito důvody správní orgán prvního stupně vůbec nemusel zabývat.“ I v předmětné věci žalovaná zamítla odvolání s tím, že žalobkyně nesplňuje podmínku dle § 67 odst. 1 ani odst. 2 zákona o pobytu cizinců, a proto nebylo na místě zabývat se důvody hodnými zvláštního zřetele, jak učinil, dle žalované nadbytečně, správní orgán I. stupně. Žalovaná tedy pochybila, když nepřezkoumala rozhodnutí správního orgánu I. stupně ve vztahu k aplikaci důvodů zvláštního zřetele hodných.
10. Podobně Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 30. 5. 2018, č. j. 8 A 188/2015-45 (bod 18), uvedl, že „v případě všech žadatelů (§ 67 odst. 2, odst. 3 a odst. 4),je možno upustit od podmínky nepřetržitého pobytu čtyř let a současně podmínky posledních dvou let probíhajícího posledního řízení o udělení mezinárodní ochrany, jsou-li pro to důvody hodné zvláštního zřetele, což zahrnuje, ale není omezeno na nízký věk nebo nepříznivý zdravotní stav žadatele. Ke shodným závěrům dospěl též Krajský soud v Brně (viz rozsudek ze dne 31. března 2017, č. j. 62 A 83/2015-89).“ Vzhledem ke shora uvedenému se krajský soud s odkazovanou judikaturou, kteráje plně použitelná i v nyní posuzované věci, ztotožňuje.
11. Krajský soud nepřehlédl rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2019, č. j. 6 Azs 107/2019-31, vjehož bodě [32]je mimo jiné uvedeno, že „úmyslem zákonodárce nebylo umožnit cizincům získat povolení k trvalému pobytu dle ustanovení § 67 zákona o pobytu cizinců pouze splněním podmínky existence důvodů hodných zvláštního zřetele (tedy současně z důvodů hodných zvláštního zřetele prominout podmínky dle § 67 odst. 1 na základě § 67 odst. 7, i podmínku „oprávněné osoby“ dle ustanovení § 67 odst. 4“. Zdejší soud k tomu však uvádí, že Nejvyšší správní soud se v daném rozsudku nezabýval otázkou, zdaje možné v případějednoho žadatele souběžné uplatnění § 67 odst. 4 a odst. 7 zákona o pobytu cizinců (§ 67 odst. 4 tohoto zákona nebyl předmětem výkladu ze strany krajského ani Nejvyššího správního soudu, srov. body [32] a [34] rozsudku č. j. 6 Azs 107/2019-31), řešil tedy skutkově i právně odlišnou situaci, když tyto citované závěry nebyly ve věci nosnými důvody, přičemž soud si není vědom žádného dalšího rozsudku Nejvyššího správního soudu, v němž by byl vysloven obdobný závěr.
12. Žalovaná na podporu svého právního názoru odkazovala na několik jiných rozsudků. Pokud jde o rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2009, č. j. 9 Ca 168/2008-96, z něho neplynou závěry svědčící ve prospěch právního názoru žalované, ale naopak dávají spíše za pravdu žalobkyni („… osoby vymezené v ust. § 67 odst. 2, 3 a 4 zákona o pobytu cizinců mohou podat žádost o povolení k trvalému pobytujen při splnění podmínek § 67 odst. 1 a 5 zákona o pobytu cizinců, nebylo-li splnění některé z podmínek podle ust. § 67 odst. 7 a 8 zákona o pobytu cizinců prominuto“); měla-li žalovaná na mysli pasáž rozsudku č. j. 9 Ca 168/2008-96, kdeje uvedeno, že odst. 3 a 4 v § 67 zákona o pobytu cizinců přímo odkazují na odst. 1, soud konstatuje, že v nyní účinném znění § 67 zákona o pobytu cizinců již nejen odst. 3 a 4, ale i odst. 2 shodně stanoví podmínku „při splnění podmínek v odstavci 1“. Odst. 7 daného ustanovení však představuje výjimku z uvedeného pravidla, přičemž dle závěru zdejšího soudu není rozumný důvod, proč by pro žadatele uvedené v odst. 3 či odst. 4 tato výjimka neměla platit (opačný závěr neplyne ani ze zmíněného rozsudku). V rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2019, č. j. 5 A 2/2016-36, na který odkazovala žalovaná, se pakjednalo o skutkově odlišnou situaci, neboť žalovaná, na rozdíl od správního orgánu I. stupně, dospěla k závěru, že účastník řízení splnil podmínky dle § 67 odst. 1 zákona o pobytu cizinců (proto byla bezpředmětná otázka aplikace § 67 odst. 7 téhož zákona). Opora pro právní názor žalované neplyne ani z rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 4. 2019, č. j. 30 A 136/2017-49, v němž se žalovaná a následně soud (na rozdíl od nyní posuzované věci) věcně zabývaly otázkou, zda v případě účastníka řízení byla naplněna podmínka dle § 67 odst. 7 zákona o pobytu cizinců (se závěrem, že nikoliv).
13. Z výše uvedeného vyplývá, že žalovaná postupovala nezákonně,jestliže nepřezkoumala rozhodnutí správního orgánu I. stupně z hlediska otázky, zda v případě žalobkyně byly naplněny důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu § 67 odst. 7 pro prominutí podmínky nepřetržitosti pobytu dle § 67 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. K tomuto posouzeníje žalovaná povinna přistoupit, ať už sejedná o žadatele o trvalý pobyt uvedeného v odst. 2, 3 či 4 daného ustanovení.
14. Co se týče námitek žalobkyně týkajících se otázek zásahu rozhodnutí do soukromého a rodinného života, soud konstatuje, že dle ustálené judikatury platí, že rozhodnutím o zamítnutí žádosti o povolení k trvalému pobytu není samo o sobě dotčeno právo cizince na území České republiky pobývat. Dochází pouze k odepření výhod plynoucích ze statutu cizince pobývajícího na území České republiky v rámci trvalého pobytu (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 12. 2016, č. j. 9 Azs 253/2016-30, bod [20]). Přezkum rozhodnutí o neudělení povolení k pobytuje z povahy věci mnohem méně intenzivní než přezkum rozhodnutí o zrušení povolení k pobytu (či rozhodnutí o správním vyhoštění), neboť ve druhém případě jde o daleko závažnější zásah do právjednotlivce (k tomu srov. blíže rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2011, č. j. 7 As 112/2011-65).
15. Žalovaná ani správní orgán I. stupně tedy nepochybily,jestliže se zásahem rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobkyně výslovně nezabývaly; ustanovení § 75 odst. 1 zákona o pobytu cizinců s takovým hodnocením, na rozdíl od § 75 odst. 2, ostatně ani nepočítá.
16. Žalobkyně namítala, že ve své situaci mohla požádat pouze o vízum za účelem strpění, což od prosince 2018 dvakrát neúspěšně učinila, dále že by v případě svého vycestování do země původu, kde by žádala o pobytové oprávnění (k čemuž se opakovaně bezúspěšně snažila zaregistrovat), byla dlouhodobě odloučena od svého manžela a tří nezletilých dětí, čímž by došlo k porušení Úmluvy o právech dítěte. Tyto námitky dle závěru soudu v daném případě vzhledem ke shora uvedenému nelze zohlednit při posuzování přiměřenosti zásahu rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobkyně, na druhou stranu však mohou mít (podobně jako další námitka, že v daném případě sejednalo o přerušení nepřetržitosti pobytu ve smyslu § 67 odst. 1 zákona o pobytu cizinců v řádu dnů) svoji relevanci ve vztahu k posouzení otázky existence důvodů zvláštního zřetele hodných ve smyslu § 67 odst. 7. Toto posouzení však žalovaná dosud neprovedla.
17. Dáleje třeba žalobkyni přisvědčit, že ve svém odvolání ze dne 30. 4. 2019 (viz s. 3) namítala, že zamítnutím žádosti dochází ke znemožněníjejího dalšího pobytu na území ČR, neboť „nemá právo podat žádost o jiný pobytový status na území a území bude muset opustit. Další pobytje jí tedy znemožněn. Rozhodnutí tak spočívá na nedostatku důvodů, resp. obsahuje nepravdivé a zavádějící informace.“ Žalovaná se však s touto argumentací nevypořádala a bez dalšího uvedla, že „[z]amítnutí žádosti o povolení k trvalému pobytu neznamená pro děti odvolatelky povinnost opustit území a nezbavuje odvolatelku možnosti nadále pobývat na území se svými dětmi, na základě jiného pobytového oprávnění.“ Žalovaná se tedy s uvedenou argumentací žalobkyně nevypořádala, čímž svoje rozhodnutí zatížila vadou nepřezkoumatelnosti spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí. Jestliže v případě žalobkyně bylo možné udělení jiného pobytového oprávnění, avšak žalobkyně namítala opak, pak žalovaná měla uvést, který typ pobytového oprávnění v případě žalobkyně připadal v úvahu. Pokud by však v situaci žalobkyně nebylo možné udělení jiného pobytového oprávnění (popř. by bylo možné udělení toliko víza za účelem strpění pobytu na území, ovšem taková žádost již byla dvakrát zamítnuta, jak namítala žalobkyně), pak by i tato skutečnost mohla být relevantní z hlediska posouzení existence důvodů hodných zvláštního zřetele ve smyslu § 67 odst. 7 zákona o pobytu cizinců.
18. Z výše uvedených důvodů soud zrušil napadené rozhodnutí podle § 78 odst. 1 s. ř. s. Současně soud vyslovil, že se věc vrací k dalšímu řízení žalované (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). Správní orgánje v dalším řízení vázán právním názorem, který soud vyslovil v tomto zrušujícím rozsudku (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).
19. Žalovaná v dalším řízení posoudí, zda v případě žalobkyně jsou naplněny důvody hodné zvláštního zřetele pro prominutí splnění podmínky nepřetržitého pobytu na území ve smyslu § 67 odst. 7 zákona o pobytu cizinců. Přitom vezme v úvahu všechny relevantní skutečnosti namítané žalobkyní (v případě vycestování žalobkyně ajejí snahy o podání žádosti o nové pobytové oprávnění na zastupitelském úřadu by mohlo dojít kjejímu dlouhodobému odloučení od manžela a nezletilých dětí, kteří mají na území ČR pobytové oprávnění, k nesplnění podmínky nepřetržitého pobytu na území došlo pouze z důvodu překročení sedmidenní lhůty pro podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany po skončení předchozího pobytového oprávnění atd.) a dále se řádně vypořádá sjejími odvolacími námitkami, tj. zejména posoudí, zda žalobkyně může požádat o jiné pobytové oprávnění a jaký výsledek mělo případné řízení o takové další žádosti. V případě, že dojde k prominutí splnění podmínky nepřetržitého pobytu ve smyslu § 67 odst. 7 zákona o pobytu cizinců, bude na místě posoudit, zda žalobkyni bude vydáno povolení k trvalému pobytu dle § 67 odst. 3 písm. a) téhož zákona,jelikož žalobkyně splňuje podmínky stanovené tímto ustanovením. Soud však dodává, že tímto nikterak nepředjímá, jak má být o žádosti žalobkyně rozhodnuto. Takové posouzení nyní náleží žalované, přičemž soud hodnocení správního orgánu v dané věci nemůže nahrazovat.
20. O nákladech řízení rozhodl krajský soud podle zásady úspěchu ve věci zakotvené v § 60 odst. 1 s. ř. s., když úspěšné žalobkyni přiznal proti žalované náhradu nákladů spočívajících v zaplaceném soudním poplatku z žaloby ve výši 3 000 Kč dle položky 18 bodu 2. písm. a) Sazebníku poplatků jako přílohy zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, a dále v právním zastoupení, a to ve dvou úkonech právní služby [převzetí věci a podání žaloby podle § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)], přičemž sazba zajeden úkon právní služby činí 3 100 Kč [§ 9 odst. 4 písm. d) ve spojení s § 7 bodem 5. advokátního tarifu], která se zvyšuje o 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Celkem tedy zajeden úkon právní služby náleží 3 400 Kč, za dva úkony právní služby činí náhrada nákladů řízení 6 800 Kč. Právní zástupce žalobkyněje plátcem daně z přidané hodnoty, proto se částka dle § 57 odst. 2 s. ř. s. zvyšuje o příslušnou sazbu této daně, celkem tedy o 1 428 Kč. Přiznané náklady řízení proti žalované tak činí celkem 11 228 Kč. Platební místo bylo určeno v souladu s § 149 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též „o. s. ř.“) ve spojení s § 64 s. ř. s. Lhůta ke splnění uložené povinnosti byla určena jako přiměřená charakteru uložené povinnosti v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 64 s. ř. s.
Poučení:
Toto rozhodnutí nabývá právní moci dnem doručení účastníkům řízení.
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dnejeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek,je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodůjej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel,jeho zaměstnanec nebo člen, který za nějjedná nebojej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, kteréje podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Pardubice 11. března 2020
JUDr. Jan Dvořák v.r.
předseda senátu |
618197 | [OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové, soudkyně JUDr. Ludmily Valentové a soudce JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobkyně: I. K., za účasti F. K., proti žalovanému: Krajský úřad Královéhradeckého kraje, se sídlem Pivovarské náměstí 1245, 500 03, Hradec Králové, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 8. 2009, č. j. 51 Ca 11/2008 - 26,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 8. 2009, č. j. 51 Ca 11/2008 - 26, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalovaný (dálejen „stěžovatel“) kasační stížností napadá v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové (dálejen „krajský soud“), kterým bylo zrušenojeho rozhodnutí ze dne 10. 9. 2008, zn. 13177/VZ/2008, jakož i rozhodnutí správního orgánu I. stupně (komise k projednávání přestupků města Kostelec nad Orlicí) ze dne 20. 5. 2008, č. j. SOO 3353/2008-5885/2008-ur KPP/15/15/2008.
Stěžovatel nesouhlasí s vyjádřením krajského soudu, že „orgány veřejné správy rozhodly v dané věci na základě zákona, který se na žalobkyni nevztahoval, čímž podstatně porušily ustanovení o řízení před správními orgány, které mělo za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé“. Stěžovatelje názoru, že v daném případě nelze mít za to, že předmětné dopisy byly rozeslány žalobkyní s cílem urazit některou z úředních osob zařazených do Obecního úřadu Bolehošť, či do Krajského úřadu královéhradeckého kraje. Z dopisů nevyplývá, že by žalobkyně vyjadřovala svůj názor na F. K., coby představitele obce, naopakje stěžovatel toho názoru, že se v tomto případějedná o evidentní urážející útok na čest, důstojnost a pověst jmenovaného, coby fyzické osoby. Stěžovatelje přesvědčen, že v daném případě byly současně naplněny všechny formální
znaky i materiální znaky skutkové podstaty přestupku proti občanskému soužití podle ustanovení § 49 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích – ublížení na cti urážkou.
Stěžovatel nesouhlasí s názorem krajského soudu, že „nejde o dopisy, které by žalobkyně rozesílala veřejnosti, nýbrž že jde o možno říci úřední poštu, když adresáty zmíněných dopisů jsou orgány veřejné správy a navíc se týkají i správních záležitostí“. Stěžovatel nevidí důvod pro to, aby žalobkyně podání, týkající se konkrétního řízení, neadresovala přímo správnímu orgánu, který toto řízení vede. Obecní úřad Bolehošť (jemuž byl dopis ze dne 18. 12. 2007 adresován) tímto správním orgánem však podle všeho nebyl, neboť v dopise žalobkyně zmiňujejednání, které probíhalo před komisí k projednávání přestupků města Kostelec nad Orlicí. Stěžovatelje přesvědčen, že v daném případě byla ochrana takové hodnoty, jakoje čest a důstojnost konkrétní fyzické osoby za použití zákona o přestupcích namístě, neboť F. K. mohl popsané výroky, šířené způsobem umožňujícím, aby se s nimi seznámily i jiné osoby než osoby v konkrétním řízení, zcela důvodně pociťovat jako výroky poškozujícíjeho čest. Z tohoto důvoduje stěžovatel přesvědčen, že postup správních orgánů, které rozhodly v dané věci na základě zákona o přestupcích, byl v souladu se zákonem.
Na základě výše uvedeného stěžovatel navrhuje rozsudek krajského soudu v celém rozsahu zrušit a věc vrátit soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvádí své osobní názory na osobu zúčastněnou na řízení F. K. a navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Osoba zúčastněná na řízení, F. K., v přestupkovém řízení navrhovatel a též poškozený, ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že žalobkyně vede urážející útok najeho čest, důstojnost a pověst jako občana, tj. fyzické osoby. Tato urážlivá sdělení byla adresována státním orgánům a s těmito urážejícími útokyje pak seznamována široká veřejnost. Tyto urážející útoky jsou adresovány na Polici ČR, Městské úřady do Týniště nad Orlicí, Kostelce nad Orlicí, na Obecní úřad do Bolehoště a v neposlední řadě na Krajský úřad Královéhradeckého kraje, včetně pana hejtmana. Z těchto důvodů se obrátil na Komisi k projednávání přestupků města Kostelec nad Orlicí, s návrhem na projednání přestupku; žalobkyně byla v přestupkovém řízení po právu uznána vinnou. Osoba zúčastněná na řízení se zcela ztotožnila s odůvodněním kasační stížnosti žalovaného.
Kasační stížnostje podle ustanovení § 102 a násl. s. ř. s. přípustná a jsou v ní namítány důvody podle ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Jejím rozsahem a důvodyje Nejvyšší správní soud podle ustanovení § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu a dospěl k závěru, že kasační stížnostje důvodná.
Z obsahu správního spisu zjistil Nejvyšší správní soud následují skutečnosti rozhodné pro posouzení kasační stížnosti.
Rozhodnutím ze dne 10. 9. 2008, zn. 13177/VZ/2008, stěžovatel rozhodl o odvolání žalobkyně proti rozhodnutí ze dne 20. 5. 2008, č. j. SOO 3353/2008-5885/2008-ur KPP/15/15/2008, jímž byla žalobkyni uložena pokuta za spáchání přestupku proti občanskému soužití podle ustanovení § 49 odst. 1 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, (dále „zákon o přestupcích“) ve výši 800 Kč, a dále povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1000 Kč.
Správním orgán vydal rozhodnutí ve věci spáchaného přestupku na základě posouzení skutků, o nichž nebylo sporu; žalobkyně napsala celkem tři dopisy, z nichž dva zaslala Obecnímu úřadu Bolehošť prostřednictvím žalovaného ajeden přímo žalovanému. V písemnostech žalobkyně použila urážlivých výrazů na adresu pana F. K., rovněž uvedla citlivé informace ojeho rodinných příslušnících. Urážlivé výroky se týkaly jmenovaného nejen jakožto občana, ale i jako veřejného činitele (starosta obce) s cílemjeho diskreditace.
Na základě návrhu jmenovaného bylo zahájeno přestupkové řízení, žalobkyně byla shledána vinnou ze spáchání přestupku proti občanskému soužití dle § 49 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích.
V projednávané věci není sporu o skutkovém stavu, žalobkyně ani nepopírá, že předmětné písemnosti napsala, tato skutečnostje nadto ze spisového materiálu zřejmá.
Spornouje v daném případě otázka, zda se žalobkyně svýmjednáním dopustila přestupku proti občanskému soužití podle ustanovení § 49 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích, nebo zda uvedený zákon v tomto případě použít nelze a na věc dopadá ustanovení § 62 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v platném znění, jak uvádí ve svém rozsudku krajský soud.
Krajský soud ve svém rozsudku uvádí, že nejde o dopisy, které by žalobkyně rozesílala veřejnosti, nýbrž že jde o úřední poštu, když adresáty zmíněných dopisů jsou orgány veřejné správy a navíc se týkají i některých správních záležitostí. Na řešení takovýchto případůje dle krajského soudu pamatováno prvořadě v ustanovení § 62 správního řádu. Právě proto měla být věc posuzována podle tohoto speciálního zákonného ustanovení a nikoliv podle přestupkového zákona. Krajský soud ve svém rozsudku argumentuje specialitou zákonného ustanovení správního řádu oproti zákonu o přestupcích.
Nejvyšší správní soud tyto závěry krajského soudu nesdílí.
Přestupek, jakož i každý správní delikt má hmotně-právní povahu. U pořádkových deliktů a priori jde čistě o porušení procesní povinnosti, zpravidla ztěžování průběhu správního řízení. Pořádková pokutaje tedyjednou z forem pořádkových opatření,jejichž funkceje de facto zajišťovací (ust. § 62 správního řádu, srovnej též např. § 44 odst. 1 s. ř. s.) Účelem uložené sankceje nutit účastníka řízení splnit svoji povinnost (např. dostavit se kjednání, předložit listinu, apod.), popř. zdržet sejednání narušujícího průběh řízení. Za objekt pořádkového deliktuje tedy možno považovat určitý správní proces; objektivní stránka spočívá vjednání, které maří či jinak ztěžuje průběh, popřípadě účel řízení. Pořádkový delikt projednává správní orgán, který vede správní proces (nikoli k návrhu, ale ex offo), kjehož zajištění pořádková pokuta slouží; o uložení pořádkové pokuty se rozhoduje samostatným rozhodnutím, vydaným ve správním řízení.
Podle ust. § 62 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, správní orgán může rozhodnutím uložit pořádkovou pokutu až do výše 50 000 Kč tomu, kdo v řízení závažně ztěžujejeho postup tím, že a) se bez omluvy nedostaví na předvolání ke správnímu orgánu, b) navzdory předchozímu napomenutí ruší pořádek, nebo c) neuposlechne pokynu úřední osoby.
Pořádkovou pokutu podle odstavce 1 lze uložit i tomu, kdo učiní hrubě urážlivé podání (odst. 2 cit. ustanovení). Správní řád tedy umožňuje správnímu orgánu uložit pořádkovou pokutu nejen zajednání výše uvedená, ale i tomu, kdo učiní i hrubě urážlivé podání. Je však i v tomto případě nutno brát v potaz povahu, smysl a funkci pořádkové pokuty, jakožto sankce, která má především plnit funkci zajišťovací. Subjektem pořádkového deliktu může být, s ohledem na povahu deliktu,jednak účastník správního řízení, jakož i kdokoli jiný, kdo ztěžuje průběh řízení. Podmínkou sine qua non tedyje, žeje vedeno v určité věci správní řízení, tzn., že takové řízení bylo kvalifikovaným způsobem zahájeno ajeho cílemje vydání určitého správního aktu, jímž se v určité věci zakládají, mění nebo ruší práva nebo povinnosti jmenovitě určené osoby nebo jímž se v určité věci prohlašuje, že taková osoba práva nebo povinnosti má neboje nemá. Z uvedeného plyne, že se ani v případě hrubě urážlivého podání nejedná o jakoukoli písemnost, ale pouze o takové podání, které má souvislost s probíhajícím konkrétním správním řízením a směřuje proti určité úřední osobě, resp.oprávněné úřední osobě, nikoli proti jakékoli jiné osobě, která takový statut nemá (např. vůči jiným osobám na úřadě se vyskytujícím – např. poštovní doručovatel, apod.).
V projednávané věci však ze spisu nebylo zjištěno, že by stěžovatelka byla účastníkem určitého správního řízení, které by poškozený vjejí věci vedl jakožto oprávněná úřední osoba, ale nebyla ani osobou, která by určitému správnímu řízení byla přítomna v jiném procesním postavení. Z dopisů samotnýchje zřejmé, že stěžovatelka nevyjadřovala svůj názor na činnost F. K., coby oprávněné úřední osoby vykonávající veřejnou správu, resp. představitele obce, a výroky, kterých užila (negramota, dement, zloděj, podvodník a lhář, budeš muset na léčení jako ta tvoje, apod.) zjevně směřovaly k poškození cti, důstojnosti a pověsti jmenovaného jakožto občana - fyzické osoby. Byla-li taková urážlivá podání doručena i osobám jiným, resp. dalším správním orgánům, u nichž žádné správní řízení, v němž by dotyčný byl zainteresován, nebylo vedeno (např. na MěÚ v Týništi nad Orlicí, KÚ Královehradeckého kraje...), lze usuzovat na to, že se stěžovatelka dopustila urážlivého chování vůči jmenovanému před dalšími osobami, tzn. na veřejnosti, nikoli v souvislosti s probíhajícím správním řízením.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že k ukládání pokut dle ustanovení § 62 správního řáduje třeba přistupovat velmi opatrně, a zvažovatje lze pouze v případě, že byť i neoprávněná, přehnaná nebo i vulgární kritika nesměřuje pouze proti způsobu výkonu veřejné správy, aleje rovněž neospravedlnitelným osobním útokem, např. na soukromí úředníka,jeho rodinu, původ, apod. I zde všakje nutno rozlišovat, zda sejedná o oprávněnou úřední osobu. V projednávané věci lze připustit, že žalobkyně se kriticky vyjadřovala zcela obecně k práci přestupkové komise, nicméně zdaleka se nejednalo o kritiku vulgární, resp. hrubě urážlivou; v žádném případě se však nejednalo o kritiku veřejné správy vykonávané konkrétními oprávněnými úředními osobami ani samotným poškozeným.
Za úřední osobu ve smyslu ust. § 14 odst. 1 správního řádu se považuje každá osoba, bezprostředně se podílející na výkonu pravomoci správního orgánu. V § 15 odst. 2 správního řáduje pak vymezen obsahově užší pojem oprávněná úřední osoba, jakožto osoba, která má v rámci správního orgánu kompetenci k tomu, aby prováděla konkrétní úkony správního orgánu ve správním řízení. To, kdo bude a v jaké věci oprávněnou úřední osobou, záleží na správním orgánu a najeho vnitřních poměrech. Smyslem tohoto institutuje zejména to, aby správní orgány nevystupovaly vůči účastníkům řízení anonymně, ale aby účastník řízení věděl, kdojeho věc vyřizuje.
Okruh úředních osob a oprávněných úředních osob se v praxi co do rozsahu zásadním způsobem nemusí odlišovat, okruh úředních osobje však širší. Oprávněná úřední osoba zpravidla vždy odpovídá za obsah rozhodnutí,jeho věcnou správnost a právní bezvadnost, úřední osoba potom odpovídá za písemné vyhotovení rozhodnutí, tedy zajeho formální stránku. Lze tedy uzavřít, že oprávněné úřední osoby jsou úředními osobami v užším smyslu (srovn. např. ust. § 69 odst. 1. správního řádu). Z uvedenéhoje zřejmé, že správního deliktu, který by bylo lze postihnout pořádkovou pokutou dle § 62 správního řádu se lze dopustit pouze v souvislosti s řízením, v němž rozhoduje, resp. činí relevantní úkony směřující k vydání rozhodnutí oprávněná úřední osoba. Taktomu však v projednávané věci nebylo.
Osobní útoky na fyzickou osobu lze a priori řešit podáním návrhu na projednání přestupku ublížení na cti dle § 49 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích nebo podáním oznámení pro podezření ze spáchání přestupku proti občanskému soužití dle § 49 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích, nejde-li o urážku, ale o vyhrožování újmou na zdraví, drobné ublížení na zdraví, schválnosti, či jiné hrubéjednání. Úřední osoba, resp. oprávněná úřední osoba z titulu výkonu své funkce neztrácí základní lidská práva a svobody, deklarovaná Listinou (srovnej čl. 7 a čl. 10), a jakkolije vztah občan - „úředník“ v mnohém asymetrický, i zde platí určitá všeobecně uznávaná pravidla slušnosti a občanského soužití. Není důvod, aby byl „úředník“ z ochrany garantované ustanoveními § 49 zákona o přestupcích vylučován.
Podle ust. § 49 odst. 1 písm.a) zákona o přestupcích se přestupku dopustí ten, kdo jinému ublíží na cti tím, že ho urazí nebo vydá v posměch. Dne 27. 2. 2008 podal poškozený návrh na projednání přestupku, jakožto soukromá fyzická osoba, přičemž popsal urážlivé dopisy, jimiž stěžovatelka uráží jakjeho, tak ijeho rodinné příslušníky, mimo jiné diskreditujejeho osobu, jakožto veřejného činitele i na jiných úřadech, kam písemnosti zaslala. Poškozený tudíž zcelajednoznačně popsal, jak vnímá charakter útoku. Skutečnost, že sejedná o veřejného činitele, jak již bylo uvedeno výše, sama o sobě neznamená, že nelze použít přestupkového zákona, tím spíše, popsal-li poškozený skutek, kterým byla naplněna skutková podstata přestupku.
Nejvyšší správní soud nesdílí názor krajského soudu, odůvodňuje-li tento své závěry poměrem subsidiarity přestupkového zákona. O poměru speciality lze hovořit tam, kde sejedná o právní ochranu týchž zájmů. Zejménaje v tomto ohledu důležité zodpovězení otázky, zda v obou případech, tj. dle správního řádu a přestupkového zákona,je zasažen totožný chráněný zájem (objekt), resp.je zasažen zájem pouzejediný, nebo zdaje dána mnohost těchto zájmů. V případě, že by došlo k zasažení zájmu pouzejediného a současně by se nejednalo o situaci, kdy by byl tento zájem chráněný v různých směrech, proti různým aspektům téhož skutku, bylo by třeba hovořit o deliktu pouzejediném. Tyto závěry lze dovozovat nejenom z doktríny, ale také z judikatury (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR sp. zn. 1 Tzf 2/74 15/74 Sb. rozh. tr.), kde souběh mezi trestnými činy krádeže (§ 247 trestního zákona) a porušování domovní svobody (§ 238 trestního zákona) byl připuštěn právě z důvodu různých společenských zájmů chráněných předmětnými ustanoveními. V tomto smysluje možné citovat také judikaturu starší, dle níž „ojednočinném souběhu trestných činů lze mluvitijen, zbývá-li po podřazení činu podjedno z dotčených ustanovení trestního zákona složka,jež nedošla právního zhodnocení již onou kvalifikací ajež poukazuje k poškození nebo ohrožení jiného právního statku, než toho, kjehož ochraně hledí místo zákona na čin již použité“ (Nejvyšší soud ČSR, č. 4159/1931 Sb. rozh. tr.).“
Pro posouzení existence poměru speciality v tomto případěje proto v souladu s výše uvedeným nezbytné porovnat „objekt“,jenž chrání „skutkové podstaty“ dle ustanovení § 62 odst. 2 správního řádu a ustanovení § 49 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích. Pokud by byl objekt totožný,je třeba zjistit, zda všechny znaky ustanovení § 62 odst. 2 správního řádu jsou obsaženy ve znacích ustanovení § 49 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích a zda ustanovení § 62 správního řádu konkretizuje a rozvíjí „obecnou skutkovou podstatu“ uvedenou v ustanovení § 49 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích, popř. zdaje totožný zájem chráněný v různých směrech, tj. proti různým aspektům téhožjediného skutku.
Objektem ochrany v ustanovení § 62 odst. 2 správního řáduje, jak bylo výše již uvedeno, vlastní řízení, které probíhá u správního orgánu; pořádkové pokuty slouží, jak již bylo uvedeno, k zajištění průběhu a účelu probíhajícího procesu, zatímco objektem, kterýje chráněn ustanovením § 49 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích,je naopak čest napadená pachatelem přestupku. V tomto případěje dána mnohost chráněných zájmů, ustanovení vůči sobě nejsou a ani nemohou být ve vztahu speciality. Rovněž osoba pachateleje zásadně odlišná; zatímco pachatelem přestupku může být v podstatě kdokoli, v případě pořádkového deliktu jím může být pouze osoba, a to v jakémkoli procesním postavení, účastnící se konkrétního správního řízení. Nelze tedy dát za pravdu právnímu posouzení, které učinil krajský soud, že mělo být postupováno podle speciálního ustanovení § 62 odst. 2 správního řádu, neboť se zákon o přestupcích na danou věc nevztahuje.
K odůvodnění krajského soudu, kterým podpořil své tvrzení ohledně nemožnosti postupu dle přestupkového zákona tím, že se nejedná o dopisy určené veřejnosti, ale o úřední poštu, Nejvyšší správní soud odkazuje na své rozhodnutí ze dne 17. 1. 2007, č. j. 2 As 60/2006 -53, ve kterém mimo jiné uvedl: „Pokudje posuzováno, zda má být za přestupek ublížení na cti považováno pronesení hanlivého výroku, má skutečnost, zda byl tento výrok pronesen předjedinou třetí osobou, či před více takovými osobami, vliv pouze na intenzitu ublížení na cti, a nikoli na samotnýjeho fakt. Počet osob,jež výrok slyšely, tak určuje pouze závažnost přestupku, plynoucí z míry ublížení na cti, a nikoli faktjeho spáchání. Stačí tak v řadě situací, aby posluchačem, či obecně příjemcem hanlivého výroku bylajediná osoba, pokud i v očích onéjediné osoby může být haněný uražen či vydán v posměch.“
U přestupku podle § 49 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích postačuje ve smyslu § 4 téhož zákona nedbalost, vzhledem k povaze tohoto činuje však vyloučena nedbalost nevědomá; jinými slovy, přestupku formou hanlivého výroku se dopouští pouze ten, kdo si může být vědom, žejeho výrok v dané situaci, v dané skupině obyvatel, tedy v celkovém společenském kontextu, může být hanlivý. K nezbytnosti zvažování společenských souvislostí a okolností, v nichžje výrok považovaný za hanlivý pronesen, se vyjádřil již prvorepublikový Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 22. 4. 1938, Boh. A 13216/38 (6102/35), v němž uvedl: „Za hrubou urážku na cti se pokládá každý projev, který již podle všeobecných společenských a mravních názorů lze kvalifikovat jako útok porušující čest napadené osoby.“ V tomto kontextu lze hodnotit i chování žalobkyně, která musela být srozuměna s tím, že poškozený, kterýje osobou veřejně činnou a veřejnostije znám,je výroky směřujícími najeho osobu ijeho rodinné poměry právě v očích této veřejnosti dotčen.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že krajský soud posoudil nesprávně právní otázku stran povahy protiprávníhojednání žalobkyně. Žalobkyně nadto v podané žalobě namítala nikoli skutečnost, že mělo být postupováno dle jiného právního předpisu, ale to, že rozhodnutí o přestupku bylo vydáno, aniž by se mohla účastnit řízení, přitom správní orgán nepřihlédl kjejí omluvě zjednání, resp. že rozhodnutí bylo vydáno i přesto, že svoji neúčast řádně omluvila; dále namítala, že výše pokuty nebyla řádně odůvodněna. Krajský soud se proto v další řízení bude zabývat žalobními námitkami tak, jakje žalobkyně v žalobě vymezila.
S odkazem na výše uvedené Nejvyšší správní soud v posuzované věci shledal nezákonnost rozhodnutí krajského soudu spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení a s ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. V dalším řízeníje krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem v tomto rozsudku (ustanovení § 110 odst. 3 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne Krajský soud v Hradci Králové v novém rozhodnutí (ustanovení § 110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3, § 120 s. ř. s.).
****** V Brně dne 23. dubna 2010 ******
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu |
713966 | č. j. 25 Ad 5/2022 - 62
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
***** JMÉNEM REPUBLIKY *****
Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jiřího Gottwalda a soudců JUDr. Zory Šmolkové a JUDr. Daniela Spratka, Ph.D., ve věci
žalobce: T. B.
zastoupeného advokátkou JUDr. Renátou Kadlubcovou
sídlem Hradišťská 119, 735 62 Český Těšín
proti
žalovanému: Ředitel Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje
sídlem 30. dubna 24, 702 00 Ostrava
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 3. 2022, č. j. KRPT-186133-68/ČJ-2020-0700KR, ve věci služebního poměru
takto:
i. Žaloba se zamítá.
i. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Žalobou ze dne 23. 3. 2022 se žalobce domáhal zrušení výše nadepsaného rozhodnutí Ředitele Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, jímž žalovaný změnil rozhodnutí náměstka ředitele Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje (dále správní orgán I. stupně) ze dne 30. 6. 2021, č. j. KRPT-186133-51/ČJ-2020-0700OP, kterým byl žalobci kjeho žádosti o přiznání doplatku služebního příjmu za výkon služby v době plánovaných přestávek na jídlo a odpočinek přiznán za část přestávek doplatek a ve zbytku byla žádost zamítnuta. Žalovaný změnil výrok II. rozhodnutí správního orgánu I. stupně tak, že nad rámec již přiznaného doplatku přiznal žalobci doplatek za další část nevyčerpaných přestávek a ve zbytku žalovaný odvolání zamítl. Výrokem II. svého rozhodnutí žalovaný přiznal žalobci poměrnou náhradu nákladů řízení. Žalobce žalobou napadá výrok I. část III. rozhodnutí žalovaného, tedy rozhodnutí napadá v rozsahu, v jakém mu bylajeho žádost o doplatek služebního příjmu zamítnuta.
II. Žalobní body
2. Žalobce namítá, že napadené rozhodnutíje nezákonné, neboť žalovaný v řízení nepřihlédl ke všem žalobcem tvrzeným skutečnostem a dostatečně nezjistil skutkový stav. Především nebylo přihlédnuto k charakteru výkonu služby u speciální pořádkovéjednotky (dále „SPJ“), tedy k tomu, že žalobce v rámci svého působení u tétojednotky musel být celou dobu své služby připraven k výjezdu k zásahu.
3. Podstatou sporu tak činí žalobce otázku, zda mohl jako příslušník SPJ ve službě čerpat přestávku na jídlo a odpočinek, která se neproplácí, anebo zda s ohledem na charakter služby mu měla být podle § 60 odst. 3 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dálejen „zákon o služebním poměru“), zajišťována přiměřená doba na jídlo a odpočinek, za kterou náleží služební příjem.
4. Žalobce má za to, že charakter služby u SPJ neumožňuje vůbec čerpat přestávky, alejen přiměřenou dobu na jídlo a odpočinek. Na podporu svého stanoviska odkázal žalobce na pokyn ředitele Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje č. 58/2014, zejm. na čl. 3, který upravuje základní úkoly SPJ. Pro takový závěr podle žalobce svědčí pokyn velitele SPJ KŘP MSK ze dne 12. 5. 2017, kterým jsou organizovány služby výjezdových vozidel. Podle žalobce žalovaný sám v napadeném rozhodnutí uznal, že k výjezdům zásahových vozidel v případě nutnosti dochází do 20 minut. To potvrzuje také vyjádření Mgr. R. K. ze dne 21. 5. 2021 a další vyjádření ze dne 21. 12. 2021, na která žalovaný v napadeném rozhodnutí odkazuje. Povinnost výjezdu do 20 minut sice není stanovena, aleje obvyklou praxí. K tomuto žalobce navrhuje výslech svědka. K mimořádné potřebě výjezdu zásahových i nezásahových vozidel docházelo (tedy celé SPJ), což plyne i z napadeného rozhodnutí. Za takových podmínek by podle žalobce bylo možné zajistit řádnou přestávkujen organizací střídání všech v konkrétní den sloužících příslušníků SPJ.
5. Žalobce dále poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 18. 10. 2021, sp. zn. II. ÚS 1854/20, ve kterém ústavní soud uvedl, že se přestávka v práci pojmově vylučuje s povinností pohotovosti a není podstatné, zda k potřebě zásahu skutečně dochází. V neplacené době podle nálezu nemusí být zaměstnanec zaměstnavateli k dispozici. Podle ústavního soudu nelze na situaci popsanou v nálezu užít ani § 249 odst. 2 zákoníku práce, podle kterého má zaměstnance povinnost zakročit k odvracení zaměstnavateli hrozící škody. Takový závěr pak podle žalobce lze analogicky vztáhnout i na napadené rozhodnutí, kde žalovaný argumentuje § 10 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dálejen „zákon o PČR“), podle kterého má policista povinnost zasáhnout i v době mimo službu,je-li bezprostředně ohrožen život, zdraví nebo svoboda osob anebo majetek nebo došlo-li k útoku na tyto hodnoty.
6. Dále žalobce poukazuje na skutečnost, žesprávní orgán I. stupněuznal proplacení přestávek v celkem 270 případech za období od 1. 7. 2017 do 30. 6. 2020, a žalovaný tento počet o dalších 299 případů navýšil, nejedná se tedy o mimořádné případy. Žalobce také cituje čl. 13 odst. 4 metodického materiálu č. 2/2014 ze dne 19. 11. 2014 „zásady rozvrhování doby služby,“ podle kterého vedoucí příslušník při rozvrhování služby zohlední charakter služby ajejí přerušitelnosti při plánování přestávek a tyto případně vůbec nestanoví. Protože právě většina přestávek byla žalovaným uznána,je podle něj charakter služby buď takový, že ji lze dopředu plánovat anebo se od žalobce očekává připravenost a přestávky plánovat nelze.
7. Žalobce také nesouhlasí s tím, že žalovaný vyhodnocuje povahu přestávek až zpětně, cožje v rozporu s metodickým doporučením a též § 60 služebního zákona.
8. O oprávněnosti nároku žalobce svědčí též fakt, že žalovaný od 1. 1. 2021 plánuje všechny směny v rámci SPJ s režimem přiměřené doby na jídlo a odpočinek podle § 60 odst. 3 služebního zákona. Na závěr žalobce poukazuje na skutečnost, že žalovaný připustil, že informace získané z některých podkladů jako například ze systému JITKA, lze použítjen podpůrně.
III. Vyjádření žalovaného
9. Žalovaný uvedl, že žalobce vznáší v zásadě obdobné námitky jako v odvolání a s těmito se v napadeném rozhodnutí již vypořádal. Následně žalovaný popsal smysl a účel SPJ v rámci Policie ČR ajeho vnitřní organizační strukturu. Se žalobcem se žalovaný ztotožňuje v tom, že spornou otázkouje zařazení přestávek ve službě žalobce do režimu přiměřené doby na jídlo a odpočinek podle § 60 odst. 3 zákona o služebním poměru. Žalobce však podle žalovaného žádal o uznání všech svých přestávek jako přiměřené doby na jídlo a odpočinek bez ohledu na to, jakou činnost ve službě vykonával s tím, že podle nějje veškerá činnost SPJ činností nepřerušitelnou. Žalobce smíchal všechny odlišné varianty výkonu služby v rámci SPJ dohromady. Zejména pak směšuje základní úkoly celé SPJ s úkolyjednotlivých hlídek SPJ. Podle žalovaného není pro posouzení, zda má žalobce ve službě režim přestávky nebo přiměřené doby odpočinku, podstatná ani výjimečnost mimořádných zásahůjednotky, ale obecně vyžadovaná připravenost k takovému zásahu v době přestávky. Závěry žalovaného jsou také v souladu s žalobcem zmiňovaným nálezem ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1854/20. Nález přitom se situací žalobce nelze po skutkové stránce vůbec srovnávat.
10. Podle žalovanéhoje argumentace žalobce o povinnosti výjezdu všechjednotek SPJ do 20 minut nepodložená. Žalobce v žalobě nesprávně interpretuje vyjádření vedoucího SPJ, neboť zásahové vozidlo v rámci SPJ netvoří při výjezdu do 5 minut předvoj pro zbylá vozidla v rámci denní služby SPJ. Ani zásahová vozidla SPJ neplní charakter prvosledových hlídek, k čemuž žalovaný odkazuje na pokyn ředitele Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje č. 67/2016 k prvosledovým hlídkám. Zásahová vozidla také ani v rámci SPJ nezajišťují nepřetržitou akceschopnost po dobu 24 hodin denně. Žalovaný k tomu dodává, že obvyklý postup při výpomoci SPJ jako celku začíná žádostí, poté prochází schvalováním, zjišťováním možností a stavu hlídek,jejich formováním a teprve poté dochází k samotnému výjezdu v řádu několika hodin. Celý procesje časově náročný. Žalovaný souhlasí s tím, že příslušník, kterýje členem zásahového vozidla, má povinnost výjezdu do 5 minut, zásahová vozidla však mají zajištěnu vzájemnou zastupitelnost, a tedy i možnost přestávku čerpat. Pokud se žalobce odkazuje na pokyn vedoucího SPJ ze dne 12. 5. 2017, z něj vyplývá povinnost výjezdu zásahového vozidla do 5 minut, avšak pokyn nepředpokládá výjezd obou zásahových vozidel současně. Pokud k současnému výjezdu dochází (vyjádření vedoucího SPJ ze dne 23. 11. 2021), děje se tak mimo přestávek a jsou-li dány další podmínky.
11. Je nezbytné též rozlišovat situace, kdy příslušníkjednotky započne úkon, který nelze přerušit a tento trvá i do doby vyhrazené pro následující přestávku. Podle evidence k tomu docházelo výjimečně. Taková situace se v rámci práce u policie předpokládá, § 60 odst. 1 zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů obsahuje možnost příslušníka požádat o přesunutí přestávky. Takové žádosti však žalobce nečinil, bylo mu proto umožněno čerpat přiměřenou dobu na jídlo a odpočinek (tedy doba takto nevyčerpaných přestávek byla proplacena).
12. Žalobce se svou argumentací snaží vyvolat dojem, že SPJjejednotkou se statutem neustálé pohotovosti všechjejích policistů, touto logikou by však každý policista u každého útvaru policie byl neustále ve službě a institut přestávek by u policie ztratil smysl. V rámci systematiky celé SPJ nebyla nikde uvedena nutnost všechjejích příslušníků k připravenosti k okamžité reakci a výjezdu k mimořádné události a ani skutečnost, že SPJ dílem zajišťuje mimořádné události, nestavíjejí příslušníky do role okamžité připravenosti. Policisté SPJ zajišťují hromadné akce, které vyžadují nasazení většího počtu příslušníků, nebo současně několik menších akcí či výpomocné služby pro jiná oddělení, anebo vykonávají služební přípravu. Tomu odpovídá plánování služebních činností. V průběhu denních směn, kdy se koná služební příprava, anebo nočních směn mimo dobu, kdy policisté nesloužili jako výpomoc na obvodních odděleních, se od příslušníků připravenost k okamžitému zásahu neočekávala. Výjimku z tohoto systému tvořila zásahovájednotka ajejí samotná existence tak popírá úvahu žalobce o připravenosti celé SPJ. Navíc i služba v zásahovém vozidle byla přerušitelná, neboť byla plánována tak, aby se zásahová vozidla v době přestávky zastupovala.
13. K námitce, že od 1. 1. 2021 jsou služby plánovány s přiměřenou dobou na jídlo a odpočinek, žalovaný uvedl, že se s touto námitkou již vypořádal v napadeném rozhodnutí. Důvodemje změna plánování služeb z 24hodinových na 12hodinové směny, která byla nezbytná proto, aby nedocházelo k vyčerpání policistů, kterým byla v souvislosti s vyhlášeným nouzovým stavem a s opatřeními týkajícími se pandemie COVID-19 plánována oproti stavu obvyklému rozdílná opatření,jejichž cílem bylo zamezení šíření nákazy virem. Od 1. 2. 2022 došlo přitom k další změně, byla zachována 12hodinová služba, avšak v rámci denní služby jsou od té doby již opět plánovány přestávky na jídlo a odpočinek.
IV. Replika a další vyjádření stran
14. V replice žalobce dále rozvedl, že podle něj se výkonem služby rozumí veškerá doba, za kterou žalobci náleží služební příjem, tedy i příprava školského typu. Je nerozhodné, jaký charakter mělajeho služba, musel být v každé době připraven např. výcvik přerušit pro mimořádnou událost. Výcviku se účastnili i policisté zařazení do zásahových vozidel a tito měli povinnost výjezdu, aniž by mohli čerpat přestávku. Dále žalobce nesouhlasí s tvrzenou zastupitelností vozidel, pokud vyjela obě vozidla současně, nemohlo být jasné, jak dlouho bude zásah trvat a zda bude možné čerpat přestávku. V případě výjezdujednoho vozidla muselo být druhé vozidlo připraveno k výjezdu do 5 minut.
15. Žalovaný v duplice doplnil, že podstata služby žalobce není předmětem sporu, neboť tímje povaha přestávek ve službě, výkon služební přípravyje podle žalovaného logicky výkonem služby. Žalobce též dává nepřiléhavě do souvislosti výjezd zásahového vozidla a výjezd celéjednotky. Neobstojí též úvaha žalobce o tom, že v případě výjezdu zásahového vozidla musí být druhé vozidlo připraveno, tomu se žalovaný věnoval v napadeném rozhodnutí, kde popsal koncepcijednoho zásahového vozidla s odkazem na pokyn ze den 12. 5. 2017. Zásahové vozidlo SPJ podle své koncepce nenahrazuje prvosledové hlídky a oddělení hlídkové služby včetně hlídekjednotlivých obvodních oddělení, pouzeje doplňuje dle možností. Takové hlídky jsou oproti SPJ ve stavu trvalé ostražitosti a zajišťují každodenní akceschopnost vyplývající z linky 158 pod dobu 24 hodin denně. K námitce zpětného hodnocení přestávek žalovaný uvedl, že si nelze představit jinou variantu, když bylo rozhodováno o žádosti žalobce.
V. Právní posouzení
16. Krajský soud přezkoumal v mezích žalobních bodů dle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dálejen „s. ř. s“) napadené rozhodnutí, přičemž vycházelze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Krajský soud ve věci rozhodl bez nařízeníjednání v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s.
17. Ze správního spisu soud zjistil, že žalobce byl členem SPJ Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje. Společně s dalšími příslušníky sloužícími u tétojednotky podal žalobce žádost o uznání přiměřené doby na jídlo a odpočinek namísto přestávek ve službě. Žalobce vykonával službu ve 24hodinových nebo 12hodinových celcích. S ohledem na skutečnost, že se přestávky nezapočítávají do pracovní doby, dostával žalobce zaplaceno pouze za 22 resp. 11 hodin, ačkoliv podlejeho názoru měla služba ujednotky pohotovostní charakter, nebylo ji možno přerušit. Správní orgán I. stupně rozhodl dne 30. 6. 2021 tak, že část přestávek, které žalobce čerpal, uznal jako přiměřenou dobu na jídlo a odpočinek, a za tyto přiznal žalobci doplatek služebního příjmu v části týkající se výkonu služby v době plánovaných přestávek na jídlo a odpočinek v době od 1. 7. 2017 do 30. 6. 2020 v rozsahu 135 hodin (270 přestávek). K odvolání žalobce žalovaný přiznal v žalobou napadeném rozhodnutí žalobci doplatek za dalších 149,5 hodin (299 přestávek) a ve zbytku 125,5 hodin (251 přestávek) odvolání žalobce zamítl.
18. Pokud se týče povahy účelu SPJ v rozsahu podstatném pro posouzení žaloby, soud zjistil, že sejedná ojednotku, která není zřízena obligatorně v rámci všech krajských ředitelství policie. V rámci Moravskoslezského kraje byla tatojednotka zřízena na základě pokynu ředitele KŘP MSK ze dne 18. 6. 2017, č. 58/2014, který vymezujejejí organizaci a úkoly. Jednotka se skládá ze 4 oddělení, která se dále člení na 3 družstva po 12 členech. Oddělení vykonávají 24hodinovou nebo 12hodinovou nepřetržitou službu a střídají se v pořadíjednoho dne služby a tří dnů volna. Celkemjednotka čítá přibližně 150 služebních míst. Základní úkolyjednotky vymezuje čl. 3 pokynu následovně:
(1) Chrání bezpečnost osob a majetku, spolupůsobí při zajišťování veřejného pořádku a bezpečnosti, provádí bezprostřední opatření kjeho obnově, byl-li závažným způsobem narušen.
(2) Podílí se na výkonu služby v případech mimořádných událostí, živelních pohrom, katastrof a průmyslových havárií, sportovních, kulturních akcí a při pátrání po osobách a věcech, které svým rozsahem a charakterem vyžadují nasazení většího počtu sil a prostředků Policie České republiky (dálejen „policie“), zejména v rámci bezpečnostních opatření nebo při plnění úkolů integrovaného záchranného systému.
(3) Posiluje výkon služby v územním obvodu krajského ředitelství, kdeje zřízena, nebo kde to vyžaduje bezpečnostní situace, v rámci běžného nebo zvýšeného výkonu služby, bezpečnostních opatření, případně v územním obvodu dalších útvarů policie.
(4) Spolupůsobí při zákrocích zásahovéjednotky krajského ředitelství policie, Útvaru rychlého nasazení a dalších služeb policie.
(5) Zajišťuje ozbrojené doprovody (např. cenin nebo jaderného materiálu).
19. Služba ujednotky se člení na denní a noční část, kdy na denní část připadají činnosti založené na školském principu (výcvik všech policistů a výcvik v rámci specializací, kde výcvik tvoří rozsáhlejší část služby než u jiných organizačních článků policie s ohledem na rozsáhlou škálu činností dle výše citovaného čl. 3) a na noční část, kdy hlídky policistů posilují přímý výkon službyjednotlivých obvodních oddělení územních odborů krajského ředitelství. Namísto výše uvedených běžných činností zajišťuje SPJ v případě potřeby předem plánovaná bezpečnostní opatření („BO“) a policejní akce. Tyto události jsou charakteristické nasazením většího počtu sil a prostředků PČR. Vedle „programového“ rozděleníje personálně na každý den služby na základě pokynu vedoucího odboru SPJ KŘP MSK ze dne 12. 5. 2017 vyčleněnojedno zásahové vozidlo denní ajedno noční s rozdílným časem nástupu do služby a odlišnou dobou plánované přestávky tak, aby se vozidla vzájemně během přestávky zastupovala. Tato zásahová vozidla mají pokynem nařízenou připravenost k výjezdu s plnou výstrojí (zejm. dlouhými zbraněmi) do 5 minut od oznámení. Příslušníci velení do zásahového vozidla se některých jiných částí služby neúčastnili, resp. účastnili v omezeném režimu tak, aby byla skutečně do 5 minut zajištěna možnost k zásahu vyjet.
20. Podstatou celé žalobyje právní názor žalobce, podle kteréhoje od něj jako příslušníka SPJ v rámci doby výkonu služby neustále očekáváno, že bude v krátkém časovém horizontu (žalobce uvádí 5 nebo 20 minut v závislosti na služebním zařazení v konkrétní den) připraven k výjezdu v rámci nepředvídatelné mimořádné události. Tato nepředvídatelnost v kombinaci s připraveností vede žalobce vjeho úvaze k tomu, že veškeréjeho přestávky ve službě nejsou konkrétně přestávkami na jídlo a odpočinek ve smyslu § 60 odst. 1 zákona o služebním poměru, ale pouze přiměřenou dobou na jídlo a odpočinek ve smyslu § 60 odst. 3 téhož zákona.
21. Předmětný § 60 zákona o služebním poměru zní:
(1) Příslušník má nárok na přestávku ve službě na jídlo a odpočinek, nejdéle po každých 5 hodinách nepřetržitého výkonu služby,jestliže služební funkcionář nerozhodne na žádost příslušníka jinak, a to při trvání směny
a) do 9 hodin v rozsahu 30 minut,
b) nad 9 hodin v takovém rozsahu, abyjedna přestávka činila 30 minut a ostatní přestávky činily nejméně 15 minut.
(2) Přestávka ve službě na jídlo a odpočinek se nezapočítává do doby služby.
(3) Jde-li o službu,jejíž výkon nemůže být přerušen, musí být příslušníkovi i bez přerušení výkonu služby zajištěna přiměřená doba na jídlo a odpočinek.
22. Žalobce považuje svou službu jako celek za nepřetržitou a především nepřerušitelnou (tyto dva pojmy již v minulosti vymezila judikatura, srov. rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka Olomouc ze dne 27. 7. 2018, č. j. 65 Ad 9/2017-53). Za přiměřenou dobu na jídlo a odpočinek pak má žalobci náležet služební příjem, neboť přiměřená doba na jídlo a odpočinek se započítává do výkonu služby. Povaha služebního poměru tak, jak ji vnímá žalobce, se však rozchází se zjištěným skutkovým stavem a názor o nepřetržitosti a nepřerušitelnosti žalobcovy služby podle soudu nemá oporu v zákonné úpravě ani judikatuře.
23. Z výše popsaného charakteru SPJje zjevné, že služba příslušníka u SPJje během 24 hodinjejího výkonu značně proměnlivá. Liší se v rámcijednotlivých služebních dní, kdy i dva po sobě následující služební dny (jak dny kalendářní, tak služební dny téhož příslušníka) nemusejí mít stejnou náplň, službaje proměnlivá běhemjediného služebního dne, kdy se mohou lišit dopolední část služby od té odpolední, popřípadě noční části, služba se liší také mezijednotlivými příslušníky SPJ během stejného dne služby. Žalobce i žalovaný se shodují v tom, že službaje ve své povaze nepřetržitá. Spornouje tak otázka nepřerušitelnosti služby. K posouzení této otázkyje podle soudu zapotřebí zvážit několik skutečností, které ovlivňují charakter služby žalobce ajednotlivých činností v ní konaných.
24. Jak již v napadeném rozhodnutí žalovaný zcela srozumitelně vysvětlil, žalobcova 24hodinová služba byla rozdělena na několik na sobě vzájemně nezávislých částí tak, aby bylo možné zajistit pestrou škálu činností spadajících do úkolů SPJ. Tuto skutečnost v rámci posuzování otázky nepřerušitelnosti nelze podle soudu ignorovat a najednotlivé části službyje nutné nahlížet odděleně. Pokud tedy měl žalobce v rámci denní části služby plánovány výcvikové aktivity (ve výroku napadeného rozhodnutí jsou označovány hesly např. „výcvik,“ „fyzičky“ nebo „ind. kond. příp.“),jedná se podle soudu o aktivity přerušitelné. Pokud však měl žalobce v rámci služby v denním rozpisu předem plánovaná bezpečnostní opatření (např. „BO fotbal“ nebo „BO Covid“) či policejní akce,jedná se obvykle o aktivity nepřerušitelné. Charakter konkrétní činnosti v rámci části službyje tak v projednávané věci prvním kritériem pro posouzení přerušitelnosti a z toho plynoucí otázky, zda může žalobce čerpat v průběhu služby přestávku ve smyslu § 60 odst. 1 služebního zákona, nebo zda u něj bude postupováno podle § 60 odst. 3 služebního zákona.
25. Další skutečností, ze které žalobce dovozuje povahu celkové nepřerušitelnosti výkonu služby,je plnění úkolů v rámci směny v zásahovém vozidle. Podle soudu by v obecné rovině takové zařazení bylo druhým kritériem pro posouzení otázky přerušitelnosti, avšak za jiných skutkových okolností než v nyní projednávané věci. V SPJ byla pokynem vedoucího odboru z 12. 5. 2017 organizována zásahová vozidla dvě. Jakje vysvětleno dále v napadeném rozhodnutí a příslušném pokynu, první hlídka zařazená do zásahového vozidla na denní směně začínala službu od 06:00 hodin s přestávkami od 11:00 - 11:30 hodin a od 16:30 - 17:00 hodin. Druhá hlídka začínala směnu až od 07:00 hodin s přestávkami od 12:00 – 12:30 hodin a od 17:30 – 18:00 hodin. V noční době pak byli příslušníci zpravidla zařazeni do zásahových vozidel od 19:00 hodin do 20:00 hodin a v době od 05:00 hodin do 07:00 hodin (tedy v době od 20:00 hodin do 5:00 hodin nebylo v rámci SPJ zásahové vozidlo zřízeno), na noční část služby tak nebylo zapotřebí zajišťovat na dobu přestávek střídání. Zároveň z žádného rozpisu služeb, pokynu nebo jiného předpisu neplyne, že by v případě, kdyje první zásahové vozidlo použito k výjezdu, nastupovalo druhé zásahové vozidlo na pozici prvého, jak tvrdí žalobce v replice. Žalobce též žádnou takovou konkrétní situaci neuvádí. Za těchto okolností nezbývá než konstatovat, že u zásahových vozidel bylo organizačně zajištěno střídání, a tak služba,jejíž součástí bylo zařazení do zásahového vozidla, byla nepřetržitá, nikoliv však nepřerušitelná. Pokud žalobce poukazuje na vyjádření Mgr. R. K. ze dne 16. 11. 2021, ze kterého plyne, že mohou být vyslána obě zásahová vozidla,jedná se o mimořádnost,jejíž povahou a četností se soud zabývá níže. Podle soudu také z téhož vyjádření ani jiného podkladu neplyne, že jsou takto vysílána obě vozidla zároveň během přestávkyjednoho z vozidel.
26. Na tomto místěje podle soudu nutné zdůraznit, že zákon ani jiný předpis nepředpokládá, že žalobce nebo kterýkoliv příslušník bude např. několik dní dopředu vědět (nebo i ve chvíli započetí služebního dne) jaký charakter budou mít v ten konkrétní služební denjeho plánované přestávky na jídlo a odpočinek. V § 53 odst. 1 služebního zákona se sice stanovuje povinnost rozvržení služby předem tak, že doba služby se rozvrhuje najednotlivé směny předem zpravidla na období 1 měsíce, a to rovnoměrně, nebo nerovnoměrně. Změna rozvržení doby služby musí být oznámena příslušníkovi zpravidla nejpozději 3 dny před nástupem do služby. Neumožňuje-li povaha služby stanovit příslušníkovi nerovnoměrné rozvržení doby služby předem, určí mu služební funkcionář nejpozději 1 den předem počátek směny. Konec směny určí podle potřeb služby. Toto ustanovení však míří na počátek a konec služby, nikoliv najejí průběh. Naopak, důvodová zpráva k § 60 služebního zákona uvádí, že „dosavadní praxe prokázala, že rigidní zakotvení nároku příslušníka na přestávku ve službě na jídlo a odpočinek nevyhovuje jak zájmům služby, tak zájmům příslušníka. … V některých druzích služebje nemožné, aby příslušníci přerušovali výkon služby, případně aby opouštěli v době přestávek místa, v nichžje služba vykonávána. Proto se reaguje i na tyto případy.“ Z pohledu souduje pro naplnění toho, co zákon považuje za přestávku ve službě, podstatné, aby příslušník věděl, že může čerpat nerušeně přestávku v okamžiku, kdy by měla přestávka nastat (tedy na počátku takové přestávky). I za takové situaceje totiž naplněn charakter přestávky na jídlo a odpočinek, tedy že příslušník může tuto přestávku využít dle svých osobních preferencí s vědomím toho, že během následujících 30 minut nebude rušen, není od něj očekávána připravenost zasáhnout. K tomu lze též odkázat na stranami zmiňovaný čl. 2 odst. 3 pokynu Ředitele Krajského ředitelství Policie Moravskoslezského kraje č. 114/2010, kterým se stanoví doba služby a pracovní doba, ve kterémje uvedeno, že „při nerovnoměrném rozvržení doby služby příslušníků, kteří zajišťují nepřetržitý nebo směnný provoz, stanoví dobu služby podle potřeby příslušný vedoucí funkcionář“. Samotný pokyn tak předpokládá variabilitu v rámci přestávek v závislosti na potřebách konkrétníjednotky,jejích úkolů ajejí organizace.
27. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 18. 4. 2023, č. j. 1 As 272/2022-64, shrnul dosavadní judikaturu následovně: „Z rozhodovací činnosti Nejvyššího správního soudu takjednoznačně plyne, že pro posouzení, zdaje příslušníkům poskytována řádná přestávka dle § 60 odst. 1 zákona o služebním poměru neboje jim pouze umožněna přiměřená doba na stravu a oddech dle § 60 odst. 3,je klíčové posoudit možnost přerušitelnosti služby. Kasační soud dále dovodil, že i kdyby byl výkon služby přerušitelný a zastupitelnost by byla ve služebních předpisech předpokládána, ale samotné pracovní prostředí a vytíženost příslušníků by fakticky čerpání přestávek ve službě na jídlo a odpočinek neumožňovaly, bylo by nutné dospět k závěru, že čerpané přestávky měly povahu pouze přiměřené doby na jídlo a odpočinek ve smyslu § 60 odst. 3 zákona o služebním poměru. Z judikatury dále plyne, že pod § 60 odst. 3 zákona o služebním poměruje třeba zařadit právě situaci, kdy sice příslušník může konzumovat jídlo,je však stále dosažitelný a připravený přerušit přestávku v případě potřeby, přičemž službaje zorganizována tak, že taková potřeba běžně nastává. Naopak podřazení pod § 60 odst. 1 zákona o služebním poměru nevylučuje samo o sobě to, že příslušník má v době přestávky ve službě na jídlo a odpočinek na sobě výstroj a výzbroj, že ji z praktických důvodů bezpečnostních kontrol tráví přímo ve věznici. Rozhodujícíje, zda jsou příslušníci po celou dobu služby, i v době, ve které mají čerpat přestávku, ve stavu trvalé ostražitosti a zda běžně dochází k aktivaci zakročovací povinnosti (navrácení do služby) během doby stravy a odpočinku.“ Z napadeného rozhodnutí se přitom podává, že taková očekávání na žalobce kladena nebyla, a to ani v případě, že byl zařazen do zásahového vozidla, neboť pro takový případ bylo organizačně zajištěno střídání. Takto formulovanou podmínku trvalé ostražitostije pak také nutné v hodnocení vztahovat k časovému úseku plánované přestávky, a ne k době služby jako celku, čehož se domáhá žalobce. Podle soudu se právě naopak během služby v době mimo vyhrazenou přestávku ostražitost od příslušníka policie očekává. Jinak řečeno,je-li žalobce ve službě, neplní-li jiné úkoly a zároveň nečerpá přestávku, není nepřípustné po něm požadovat, aby v krátkém časovém úseku konal v zásadě jakékoliv úkoly policie. Takový požadavek zjeho služby celkově nečiní službu nepřerušitelnou.
28. K namítané povinnosti výjezdu do 20 minut pro všechny příslušníky nezařazené do zásahového vozidla soud uvádí, že taková povinnost není stanovena žádným pokynem ani jiným předpisem, čímž se také žalovaný dostatečně v napadeném rozhodnutí na str. 18 zabýval. Tuto povinnost nelze dovodit ani z vyjádření Mgr. K., na které se žalobce odkazuje. Sama žalobcem citovaná pasáž pouze obsahuje informaci o tom, že ostatní (nezásahová) vozidla lze během služby také využít k zásahu, ale s tím, že na rozdíl od určeného zásahového vozidla nemají povinnost výjezdu do 5 minut. Žalovaný v napadeném rozhodnutí tuto žalobcem tvrzenou povinnost vyvrací, když uvádí, že ze spisu byly zjištěny výjezdy zásahového vozidla, avšak tyto nebyly následovány výjezdem celé SPJ v časovém horizontu 20 minut. V napadeném rozhodnutíje též logicky zdůvodněno (s ohledem na vymezení účelu SPJ a úkolů, které plní), proč ani k takovému pohotovostnímu účelujednotka jako celek neslouží. V denní části služby členovéjednotky vykonávají aktivity, které do značné míry vylučují výjezdovou pohotovost (proto také bylo zjevně zřízeno zásahové vozidlo,jehož členové se částí denního programu neúčastní) a to např. přípravu ve sportovním oblečení, dále jsou členové v rámci téže směny podle některých rozpisů služeb veleni na různá místa v rámci celého kraje. K tomu soud dodává, že sejedná v zásadě o situaci popsanou v předcházejícím odstavci. Pokud bylo v minulosti po žalobci požadováno, aby byl během dvaceti minut připraven k výjezdu a takový požadavek nebyl vznesen během přestávky,je to podle soudu běžná součást služby u policie.
29. Žalobce sám také neuvádíjedinou konkrétní situaci, která by této charakteristice odpovídala. Pouze bez dalších informací odkazuje na str. 18 napadeného rozhodnutí. Relevantní skutečnosti se však nacházejí již na předcházejících stranách 16 a 17, kde žalovaný podle výpisu ze systému JITKA (systém pro operační řízení, který integruje hlasové, rádiové a další části) hodnotíjednotlivé výjezdy v konkrétních dnech s tím, zda docházelo k výjezdu plánovanému, popř. výjezdu celéjednotky. V žádné z těchto situací však nedošlo k výjezdu celé SPJ v časovém horizontu 20 minut za současného zásahu do probíhající přestávky. Nejedná se tedy o situaci mimořádného výjezdu zásahových a nezásahových vozidel, kde by celá SPJ musela (byť v časovém horizontu 20 minut) v rámci stanovené připravenosti k zásahu vyjet. Ve skutečnosti jde ojeho výjezd k zásahu k tomu určeného zásahového vozidla nebo menšího počtu vozidel mimo čas přestávky, popřípadě o výjezd více příslušníků SPJ, k již předem schválené a probíhající události. Takové situace jsou podle soudu zcela přípustné. I za předpokladu, že žalobce vyjede k neplánované události společně s větším počtem svých kolegů a v důsledku toho není možné následně vykonávat přestávku z důvodu předmětného výjezdu, jde pouze s ohledem najejich výjimečnost a mimořádnost o situace, které svou povahou odpovídají situacím citovaného rozhodnutí NSS č. j. 1 As 272/2022-64. Nejedná se o situace, na základě, kterých by bylo možno usuzovat, že služba žalobce má celkovou povahu neustálé připravenosti.
30. K témuž soud dále rozvádí, že takto definované mimořádné situace (tedy situace, které nejsou plánované ani pravidelné, vymykají se obvyklé činnostijednotky a může při nich dojít k potřebě výjezdu členůjednotky, tedy mají spíše charakter činnosti zásahovéjednotky)je třeba odlišit od některých mimořádných situací, ke kterým byla SPJ nasazována, jako např. střežení prostoru Vrbětice. Mimořádnostje zde chápána v jiném kontextu a plyne z pokynu č. 58/2014, čl. 3 bod 2. Toto ustanovení pokynu má dvě části. První z nichje sice mimořádnost (tedy změna oproti obvyklému stavu), ale druhou neoddělitelnou částíje potřeba nasazení většího počtu sil a prostředků Policie České republiky. Pouhé nasazení SPJ k těmto mimořádným událostem nijak nezakládá povinnost okamžité připravenosti k zásahu. Podle tohoto pokynu se totižjedná o takové události, které se svou povahou vymykají charakteru obvyklé policejní práce, které vyžadují organizované zajištění větším počtem příslušníků policie (z čehož logicky plyne větší časová náročnost přípravy takového zásahu, která jistě přesahuje 20 minut) a dále ustanovení výslovně odkazuje právě na již popsaná BO jako typický příklad mimořádné situace v tomto smyslu. V důsledku takových událostí může, jako tomu bylo právě u zmiňovaných Vrbětic (nebo v ustanovení zmiňovaných živelních pohrom), být změněn plán činnosti pro následující dny v rámci SPJ. Tyto situace jsou však v takovém kontextu změnou předem plánovanou (byť např. s několikadenním předstihem) a ne změnou náhlou a neplánovanou, která by vedla k tomu, že by žalobce musel běžně přerušit již započatou přestávku v rámci služby. Je podstatné zmínit, že sejedná takéjen o změnu náplně služby. Žalobce se tedy snaží nesprávně termínu mimořádná událost v čl. 3 bod 2 přiřknout jiný význam, než jaký toto označení v kontextu úkolů SPJ má.
31. Další skutečností, která může ovlivnit možnost čerpání přestávky,je potřeba dokončení úkonu započatého během služby před přestávkou. Podle soudu jsou tyto situace třetím kritériem pro posouzení otázky přerušitelnosti služby. Na rozdíl od těch předchozích, však tuto logicky nelze plánovat a posoudit předem. Podle soudu se však i taková situace liší od žalobcem tvrzené povinnosti k připravenosti, a to s ohledem na časové pořadí nastalých skutečností. Fakt, že policista má dokončit již započatý úkon, vyžaduje-li tojeho povaha, nečiní zjeho služby službu pohotovostního charakteru. Tyto situace nebyly podle napadeného rozhodnutí běžné a žalovaným jakož i správním orgánem I. stupně byly vyhodnoceny jako přiměřená doba na jídlo a odpočinek ve smyslu § 60 odst. 3 služebního zákona.
32. Výše popsaná tři kritéria (žalobce nevykonává žádné BO, žalobce není velen do zásahového vozidla, aniž by bylo organizačně zajištěno střídání, žalobce nedokončuje již započatý úkon) tak společně tvoří jakési „síto“, na základě kteréhoje možné určit, zda sejedná o přestávku ve službě nebojen o přiměřenou dobu na jídlo a odpočinek.
33. Žalobce k tomu dále argumentoval nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1854/20, který podle něj na projednávanou věc dopadá. S tím však podle soudu nelze souhlasit. Předmětný nález vychází z jiného skutkového základu, kdy sejednalo o situaci hasiče v pracovním poměru, kterému byl veřejnoprávním předpisem určen limit akceschopnosti v časovém horizontu 3 minut, a to i během přestávek na jídlo a oddech. Již z této skutečnosti lze vyčíst, že případ hasiče se s nyní projednávanou věcí rozchází v tom, že žádná taková povinnost žalobci nebyla obvykle (s ohledem na existenci zásahového vozidla) stanovena. Nálezem se přitom žalovaný v napadeném rozhodnutí na několika místech zabýval a podmínky v něm stanovené řádně zohlednil. V situacích, kdy žalobci bylo možno naplánovat přestávku (tedy např. nevykonával BO), byla tato naplánována, a pokud to bylo třeba (tedy když byl žalobce velen do zásahového vozidla), byl na dobu přestávky zajištěn zástup. Profese hasiče má také na rozdíl do profese příslušníka SPJjednotvárný charakter. Od hasiče se očekávala neustálá připravenost k zásahu spočívajícím ve výjezdu k požáru nebo k havárii. Příslušník SPJ, jak soud již rozsáhle popsal výše, měl např. ve službě plánovány přerušitelné aktivity (jako výcvik nebo údržba) a vedle toho např. BO fotbal, kde přerušitelnost logicky očekávat nelze. I takové srovnání s profesí hasiče soud dále utvrzuje v potřebě nahlížet na činnost SPJ jako na soubor činností rozdílného charakteru a z toho plynoucím proměnlivým závěrem o přerušitelnosti služby. Soud také nesouhlasí s žalobcem tvrzenou analogií mezi ustanovením § 249 odst. 2 zákoníku práce a § 10 zákona o PČR v kontextu nyní posuzované věci. Navíc žalobce použití předmětného ustanovení v napadeném rozhodnutí neinterpretuje správně. Správní orgán I. stupně odkazuje na ustanovení § 10 zákona o PČR pouze v rámci hodnocení přerušitelnosti noční části služby, kdy příslušníci SPJ obvykle vykonávali výpomoc jako hlídky obvodního oddělení. V takovém případě nepatřili mezi hlídky prvosledové, což ale neznamenalo, že jsou zproštěni obecné povinnosti iniciativy. Taje uložena zákonem o PČR všem policistům, a to i bez ohledu na to, zda jsou právě ve službě. Žalovaný v rámci své argumentace, kde pracuje s ustanovením § 10, reaguje na odvolací námitku, ve které žalobce poukazuje na pohotovostní charakter služby policisty (zejm. příkladem „aktivního střelce“). Tuto myšlenku žalovaný v napadeném rozhodnutí pouze dále rozvádí tak, že žalobcovým výkladem lze dospět k závěru, že úplně každý policista, nejenže nemůže nikdy čerpat přestávku, ale s ohledem na povinnost iniciativy mimo službu (§ 10 odst. 2 ustanovení) by tak paradoxně byl ve službě i mimo ni. S takovou argumentací se lze ztotožnit, a podle soudu proto nejsoudány v nyní projednávané věci důvody pro aplikaci zmiňovaného nálezu Ústavního soudu.
34. Předmětné ustanovení § 10 zákona o PČRje v právním řádu relativně ojedinělé aje proto k němu třeba tak přistupovat. Jeho obdobu (samozřejmě s ohledem na specifika povolání) lze nalézt v § 7 zákona o vězeňské službě, který obsahuje zakročovací povinnost k obnovení pořádku ve věznici. Tímto ustanovením se již také zabýval NSS v již zmiňovaném rozhodnutí ze dne 18. 4. 2023, č. j. 1 As 272/2022-64, kde uvedl, že: Krajský soud četnost zakročovací povinnosti ve věznici hodnotil ve světle aktuální judikatury. K přerušení přestávky dochází pouze ve výjimečných případech a doba, po kterou byla přestávka zkrácena,je příslušníku vždy proplacena. Výkon služby ve věznici tak zhodnotil jako přerušitelný a uzavřel, že příslušníkůmje umožněno čerpat řádné přestávky dle § 60 odst. 1 zákona o služebním poměru. S tímto hodnocením se Nejvyšší správní soud ztotožňuje. … Kasační soud dodává, že povinnost zakročit v případě potřeby příslušníkům vyplývá už například ze zmíněného § 7 zákona o vězeňské službě. Účelem ustanoveníje uložit povinnost každému příslušníkovi ve službě aktivně zasáhnout k obnovení klidu a pořádku a provést jakýkoliv služební úkon, např.jen administrativní povahy, i když to nepatří ke služebním povinnostem vyplývajícím zjeho funkce. Jde-li o příslušníka zařazeného k vězeňské stráži, má tuto povinnost i v době, kdyje mimo službu. Tato povinnost musí být všem příslušníkům zřejmá a musí ji jako příslušníci bezpečnostního sboru respektovat,jelikožjejí nesplněníje trestným činem porušení služební povinnosti příslušníka bezpečnostního sboru dle § 398 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku. Z nastíněné judikatury (již výše citované rozsudky sp. zn. 9 As 89/2021 nebo sp. zn. 9 As 40/2020) tak vyplývá, že pouhá obecná připravenost k zásahu (zakročovací povinnost) se do doby služby nezapočítává.“ Totožný závět zdejší soud tedy činí i o povinnosti iniciativy stanovené příslušníkům Policie České republiky. Takové hodnocení co do četnosti a povahy takových skutečně mimořádných situací přitom již provedl žalovanýještě před vydáním právě citovaného rozhodnutí (odst. 28 a 29 tohoto rozsudku), a krajský soud se s ním ztotožňuje.
35. Pokud sejedná o navrhovaný výslech svědka, krajský soud konstatuje, že takový výslech pro rozhodnutí ve věci nepovažoval za potřebný. Správní spis a napadené rozhodnutí poskytují zcela dostatečný podkladový materiál pro to, aby si soud učinil představu o organizaci SPJ a služebních povinnostech žalovaného jak v rámci tétojednotky celkově, tak v rámcijednotlivých druhů činností, které žalobce vykonával. O tom svědčí výše popsané úvahy soudu, že SPJ není svým účelem pohotovostníjednotkou, že podstatná část služební přípravy v rámci služby ujednotky okamžité nasazení prakticky vylučuje, a že k takovým situacím v praxi nedochází. V napadeném rozhodnutí žalovaný popsal, že po oznámení a vyjetí zásahového vozidla k případu nedocházelo kjednotnému zásahu ostatními policisty SPJ. Pokud podle žalovaného k výjezdu většího počtu policistů SPJ došlo, bylo to ve zcela výjimečném případě a najednou, např. kde se vyžaduje větší počet sil a prostředků, jakoje pátrání po osobě. Z žádného podkladu se ale nepodává, že by ale takový neplánovaný výjezd všech příslušníků bylo nutné vykonat v krátkém časovém intervalu tak, že by tím byla narušena naplánovaná přestávka. Z toho soud usuzuje, že přestávku bylo možno dokončit a vyslat příslušníky k potřebnému zásahu během služby po přestávce. I zdeje též platný závěr, že během služby mimo přestávkuje takový neplánovaný úkon zcela přípustný, aniž by se tím z SPJ stávalajednotka pohotovostního charakteru.
36. K námitce vyhodnocování charakteru přestávek z hlediska přerušitelnosti až zpětně soud uvádí, že takový postup žalovanéhoje zcela logickým důsledkem řízení o žalobcově žádosti o proplacení těchto přestávek. Je pravdou, že ty přestávky, které žalovaný uznal jako přiměřenou dobu odpočinku, tak měly být vesměs hodnoceny a plánovány už v době předcházejícíjejich uskutečnění. Žalobcova námitka tímto ale nesměřuje proti napadenému rozhodnutí, které svým obsahem toto pochybení ze strany žalovaného hojí, ale do doby vůbec předcházející řízení o žádosti. Skutečnost, že žalovaný tedy hodnotil charakter přestávek ex post, nemá vliv na zákonnost ani správnost napadeného rozhodnutí a námitka není důvodná.
37. K námitce nezákonnosti spočívající v nedostatečném zjištění skutkového stavu soud konstatuje, že žalovaný v napadeném rozhodnutí postupoval správně, když nepřijal žalobcovu argumentaci o neustálé připravenosti k výjezdu během služby. Žalovaný obsáhle vymezil účel a fungování SPJ (např. str. 11 a 12 napadeného rozhodnutí obecně, str. 38 a 39 k fungování výjezdových vozidel, str. 42 a 43 k noční části služby). V rámci odvolacího řízení žalovaný dále doplnil dokazování, dostatečně vysvětlil podstatu nepřetržitosti a nepřerušitelnosti výkonu služby (str. 47 a 48 napadeného rozhodnutí) a tyto závěry aplikoval na žalobcův případ s tím, že nad rámec doplatku služebního příjmu v části týkající se výkonu služby v době nezohledněných přestávek na jídlo a odpočinek, který přiznal žalobci správní orgán I. stupně, přiznal žalobci navíc doplatek za další přestávky, které měly být plánovány jako přiměřená doba odpočinku (např. v rámci BO fotbal, BO hokej, BO Beats4love, BO Covid a Vrbětice) V případě, že ze spisového materiálu nebylo možno seznat, zda žalobce měl v danou chvíli možnost konkrétní přestávku čerpat nebo nikoliv, byl žalobci přiznán doplatek i za tyto přestávky (např. v rámci noční části směny). Žalovaný tak dostatečně přihlédl ke specifickému charakteru služby SPJ, ve vztahu k žalobci náplňjeho služby řádně vyhodnotil, a vysvětlil, kdy a za jakých podmínek žalobce v rámci své služby skutečně nemusel být okamžitě připraven k zásahu.
38. K námitce, že žalobci byl v konečném důsledku po rozhodnutí žalovaného ve spojení s rozhodnutím správního orgánu I. stupně přiznán doplatek v celkem 569 případech, soud uvádí, že na výše uvedené argumentaci to nic nemění. Četnost situací, kdy žalobce čerpal přestávku v poměru k četnosti situací, kdy sejednalo o přiměřenou dobu na jídlo a odpočinek, není ani podle dosavadní judikatury relevantním kritériem. Krajský soud v Ostravě – pobočka Olomouc ve svém rozsudku ze dne ze dne 27. 7. 2018, č. j. 65 Ad 9/2017-53 uvedl: Posouzení přerušitelnosti výkonu té které služby záleží na obsahové náplni posuzované služby, přičemž pro službu,jejíž výkon objektivně nelze přerušit,je charakteristické, že služební orgán nemá z organizačního hlediska možnost příslušníka vykonávajícího službu vystřídat. Přerušitelnost výkonu služby se tak ujednotlivých organizačníchjednotek bude odvíjet v závislosti najejich personálním vybavení a organizačním zabezpečení střídání příslušníků čerpajících nařízenou přestávku na jídlo a odpočinek. Tatáž služba tak bude moci být ujedné organizačníjednotky hodnocena jako nepřerušitelná a u jiné jako služba,jejíž výkon přerušit lze. Vždy tak bude záležet na konkrétních okolnostech posuzovaného případu, přičemž obecný závěr platný pro jakoukoli organizační složku nebude možné přijmout.“ Potřebu individualizace posuzování problematiky čerpání přestávek a přiměřené doby na jídlo a odpočinek pak potvrdil i Nejvyšší správní soud v kasačním rozhodnutí k této věci ze dne 18. 7. 2019 pod sp. zn. 8 As 257/2018–44 (srov odst. 23 a 24 rozsudku NSS). Krajský soud má za to, že takové rozlišeníje třeba provést i v rámci působení žalobce u téžejednotky. Činnost SPJje ze své povahy proměnlivá a specifická a od toho nelze při posuzování odhlédnout ajednotlivé segmenty služby, případně dokoncejednotlivé přestávkyje třeba hodnotit odděleně. Ve stejném rozhodnutí NSS také zdůraznil, že pro posouzení dané věci nemohou být klíčové otázky, které do daného řízení oba účastníci postupně vnášeli a které se týkají kvantifikace toho, jak často resp. výjimečně došlo v případě daného dopravního inspektorátu v určitém období k tomu, že nebylo vůbec možno přestávku čerpat, v kolika případech bylo možno přestávku přesunout či dokonce jaký byl průměrný počet nehod v okrese Jeseník denně. Ze samotné četnosti přestávek a přiměřené doby na jídlo a odpočinek tak nelze vyvodit generalizující závěr univerzálně platný na všechny přestávky žalobce vjeho službě.
39. K namítanému nedodržení čl. 13 odst. 4 metodického materiálu č. 2/2014, který žalobce v žalobě cituje, a kde se uvádí: „Jestliže z charakteru služby vyplývá, žejejí výkon nemůže být přerušen, musí být příslušníkovi i bez přerušení výkonu služby zajištěna přiměřená doba na jídlo a odpočinek. Vedoucí příslušník tuto skutečnost zohlední již při rozvrhování doby služby a přestávky na jídlo a odpočinek vůbec nestanoví. Učiní tak zejména tehdy, když nemožnost přerušení výkonu službyje stavem běžným (pravidelným).“, odkazuje soud na svou argumentaci v odst. 26 rozsudku k povaze služby a k pokynu Ředitele Krajského ředitelství Policie Moravskoslezského kraje č. 114/2010. I v rámci této námitky žalobce setrvává na svém stanovisku, že povahajeho službyje v zásadějednotná a má být hodnocena jako celek. Již v úvodní části právního hodnocení však soud podrobně vysvětlil, že tomu tak není, a žejeho službu vzhledem ke smyslu a účelu celé SPJ taktojednotně hodnotit nelze a námitka není tedy důvodná.
40. Žalobci v závěru nelze přisvědčit ani v tom, že po datu 1. 1. 2021 byly směny plánoványjen s přiměřenou dobou na jídlo a odpočinek. Jak žalovaný vysvětlil, k této změně došlo v reakci na potřebu řešit pandemickou situaci, čímž do značné míry došlo i k proměně náplně činnosti SPJ. Změna činnostíje přitomjenjedním aspektem odůvodňujícím takovou potřebu. Jak žalovaný uvedl v napadeném rozhodnutí, bylo zapotřebí zajistit dostatečný odpočinek pro příslušníky SPJ mezi směnami a taktéž bylo potřeba zabezpečit služby s ohledem na pandemická pravidla platící uvnitřjednotky (karantény apod.). Takové důvody jsou podle soudu pro změnu organizace služeb zcela logické. Zároveň nelze nezmínit, jak uvedl žalovaný, že v současnosti došlo k další změně organizace služeb a přestávky v režimu § 60 odst. 1 služebního zákona jsou opět plánovány. Pokud jde o žalobcovo konstatování o podpůrné povaze důkazu výpisem ze systému JITKA, z žalobní námitky neplyne, jakým způsobem byla takovým postupem žalovaného zasažena práva žalobce. Žalovaný se výpisy zabýval v kontextu dalších důkazů ajejich důkazní hodnotu náležitě vysvětlil.
41. Za pozornost podle soudu také stojí skutečnost, že žalobce nepoukazuje na žádnou individuální přestávku,jejíž proplacení bylo zamítnuto, přestože by konkrétně tvrdil, že během ní se od něj očekávala připravenost. To dále dokresluje v samotném úvodu nastíněný závěr soudu, že se žalobce snaží skrze nepřesnou generalizaci povahy své služby u SPJ posunout mantinely spíše kjednotce, která má ryze pohotovostní charakter. Na základě výše uvedeného má však soud za zcela prokázané, že takový charakter celé SPJ skutečně přiznat nelze.
42. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem nezbylo krajskému soudu, než žalobu v plném rozsahu zamítnout jako nedůvodnou podle ustanovení § 78 odst. 7 s. ř. s. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s. ř. s., když procesně úspěšnému žalovanému nevznikly v řízení žádné náklady přesahujícíjeho běžnou úřední činnost.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu správnímu soudu.
Ostrava 13. července 2023
Mgr. Jiří Gottwald
předseda senátu
Shodu s prvopisem potvrzuje |
670010 | 5 As 168/2021 - 10
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: A. H., proti žalovanému: Krajský soud v Ostravě, se sídlem Havlíčkovo nábřeží 1835, Ostrava, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 5. 2021, č. j. 25 A 91/2021 – 6,
takto:
i. Kasační stížnost se odmítá
i. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Žalobce (dálejen ,,stěžovatel“) se kasační stížností domáhá zrušení shora označeného usnesení krajského soudu; tímto byla odmítnuta žaloba proti usnesení žalovaného ze dne 4. 2. 2021, č. j. 25 A 32/2021 - 6, které bylo vydáno v soudním řízení správním.
[2] Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že nemusí platit žádné poplatky, protožejedná ve smyslu čl. 23 Listiny základních práv a svobod, tvrdí, že napadené usneseníje zmatečné, nepřezkoumatelné a v rozporu s dobrými mravy; dále odkazuje na řadu příloh, tiskových zpráv a různých článků z rozličných zdrojů z různých oblastí politiky, směřujících do rozličných oblastí politického a společenského života, nikterak s otázkou spadající do správního soudnictví nesouvisejících.
[3] Nejvyšší správní soud vyhodnotil okolnosti, za nichž stěžovatel opakovaně uplatňuje u soudu svá podání, jako projev svévolného a účelového uplatňování práva (srov. k tomu obdobně např. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 As 45/2012, sp. zn. 2 As 296/2018). Stěžovatel svá práva uplatňuje převážně zjevně šikanózním způsobem a nesoudí se veden snahou o meritorní řešení sporu, nýbrž pro samotné vedení sporu. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v obdobné věci stěžovatele v usnesení ze dne 30. 11. 2015, č. j. 6 As 262/2015 – 7, stěžovatelje „opět veden snahou vést ‚spor pro spor‘ (…) - stěžovatel užívá institutu správní žaloby jako náhrady za kasační stížnost, tedy aby napadl ujednoho krajského soudu rozhodnutí jiného krajského soudu, případně rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, přičemž tyto své úkony dále řetězí – a kasační stížnost (…)je tak zcela zjevně bez naděje na úspěch. Nejvyšší správní soud v souladu se zásadou hospodárnosti řízení nepřistoupil k provedení standardních procesních úkonů, tj. nevyzval stěžovatele k zaplacení soudního poplatku za řízení o kasační stížnosti a k předložení plné moci udělené jím advokátovi k zastupování v řízení o kasační stížnosti. Zdejšímu souduje totiž z úřední činnosti známo (srov. např. věci vedené pod sp. zn. 7 As 176/2012 či sp. zn. 2 As 245/2015), že shora uvedené výzvy vůči stěžovateli obvykle neplní svůj účel a nevedou k řádné procesní přípravě řízení. Tyto výzvy naopak rozehrávají písemný ‚ping pong‘ mezi stěžovatelem a zdejším soudem, který prodlužuje řízení o kasační stížnosti o několik týdnů až měsíců. Stěžovatel zpravidla požádá o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení advokáta pro řízení o kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud však tyto žádosti zamítne, neboť shledá kasační stížnost zjevně bezúspěšnou. Výsledkem řízení pak obvykle bývájeho zastavení pro nezaplacení soudního poplatku (viz např. usnesení ze dne 4. 11. 2015, č. j. 2 As 223/2015 ‑ 43 či ze dne 8. 10. 2015, č. j. 3 As 185/2015 - 40, která byla stěžovateli doručena ajejich obsahje mu proto znám)“; dále viz usnesení sp. zn. 6 As 225/2016, sp. zn. 6 As 228/2016, sp. zn. 6 As 48/2016; obdobně byl stěžovatel též vyrozuměn o osudu svých podání např. v usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 160/2017 – 11, ze dne 9. 5. 2017, v němž byl upozorněn na to, žejeho podání v tomto duchu koncipovaná nelze považovat za vážně míněné kasační stížnosti a budou propříště bez dalšího zakládána.
[4] V evidenci zdejšího soudu jsou vedeny ke dni podání této kasační stížnosti řádově stovky spisů, kde stěžovatel vystupuje v pozici stěžovatele, resp. navrhovatele; napadá fakticky jakékoli rozhodnutí jakéhokoli soudu. Z evidence zdejšího souduje dále patrné, že množství stěžovatelem vedených sporů se v průběhu času zvyšuje. Pouhá skutečnost, že stěžovatel vede takové množství sporů, přirozeně sama o sobě neznamená, že byjeho žádostem nemělo být vyhověno. Rozhodujícíje sériovost a stereotypnost stěžovatelem vedených sporů, spojená s opakováním obdobných či zcela identických argumentů; stěžovateli bylo opakovaně vysvětleno, že rozhodnutí správních ani civilních soudů nelze přezkoumávat ve správním soudnictví, i přesto se opakovaně takového přezkumu opět domáhá.
[5] V souladu se zásadou hospodárnosti řízení proto Nejvyšší správní soud ani v nyní posuzované věci nepřistoupil k provedení standardních procesních úkonů, tj. nevyzýval stěžovatele k zaplacení soudního poplatku za řízení o kasační stížnosti ani k předložení plné moci udělené jím advokátovi k zastupování v řízení o kasační stížnosti, neboť nepochybuje o tom, že výše uvedený bezúčelný a zcela neefektivní postup by se opakoval i v posuzované věci.
[6] V již citovaném usnesení ze dne 30. 11. 2015, č. j. 6 As 262/2015 – 7, Nejvyšší správní soud v daném ohledu dále konstatoval:
„Obdobný postup volí v případě opakujících se zjevně nedůvodných podání také Ústavní soud. Ve vztahu k povinnému zastoupení v řízení o ústavní stížnosti vyslovil, že poučení o této povinnosti není nutno stěžovateli zasílat vždy v každém individuálním řízení,jestliže se tak stalo v identických případech předchozích. Pokud lze vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé stěžovatele zpravit o zásadě povinného zastoupení v řízení před Ústavním soudem, setrvání na požadavku vždy nového a totožného poučování by sejevilo jako formalistické a neefektivní (viz usnesení ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. II. ÚS 4256/12, obdobně srov. usnesení ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. III. ÚS 4255/12, ze dne 17. 10. 2012 sp. zn. II. ÚS 3748/14, či ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. III. ÚS 3747/14). Nejvyšší správní soudje toho názoru, že uvedené závěry lze vztáhnout i na poučování o povinnosti být zastoupen advokátem a povinnosti zaplatit soudní poplatek v řízení o kasační stížnosti. Stěžovatel byl zdejším soudem poučen o těchto povinnostech nesčetněkrát,jejich existence si proto musí být nepochybně vědom.
Obdobný postup již opakovaně zvolil – byť vůči jinému stěžovateli – i Nejvyšší správní soud, např. v usnesení sp. zn. 8 As 130/2012 ze dne 28. 2. 2013, usnesení sp. zn. 6 As 107/2013 ze dne 4. 6. 2013, usnesení sp. zn. 6 As 113/2013 ze dne 13. 6. 2013 či usnesení sp. zn. 6 Aps 4/2013 ze dne 22. 10. 2013. Příznačnéje, že ústavní stížnosti proti těmto usnesením bez dalšího odmítl pro vady i Ústavní soud, aniž by daného stěžovatele vyzýval kjejich odstranění, seznav, že by to k ničemu nevedlo (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 1632/13 ze dne 7. 6. 2013, usnesení sp. zn. II. ÚS 2727/13 ze dne 20. 11. 2013, usnesení sp. zn. I. ÚS 2977/13 ze dne 8. 10. 2013 a usnesení sp. zn. I. ÚS 3150/13 ze dne 22. 10. 2013).
Závěrem Nejvyšší správní soud uvádí, že sije vědom znění čl. 36 Listiny základních práv a svobod, který zaručuje právo na soudní ochranu. Okolnosti, za nichž stěžovatel uplatňuje svá práva (a to zejména právo na soudní ochranu), však nelze považovat za výkon subjektivního práva v souladu s právním řádem. Chování stěžovatele naopak naplňuje znaky zneužití práva, které zdejší soud vymezil např. již v rozsudku ze dne 10. 11. 2005, č. j. 1 Afs 107/2004 - 48, č. 869/2006 Sb. NSS, nověji a přímo ve vztahu k sériovým a stereotypním podáním srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 11. 2014, č. j. 10 As 226/2014 - 16.“
[7] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud i nyní posuzovanou kasační stížnost stěžovatele odmítl podle § 46 odst. 1 písm. a) za použití § 120 s. ř. s.
[8] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s § 60 odst. 3 větou první za použití § 120 s. ř. s. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení,jestliže byla kasační stížnost odmítnuta.
Poučení:
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3, § 120 s. ř. s.).
V Brně dne 16. června 2021
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu |
435954 | č. j. 30 Az 6/2018-99
[OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudcem JUDr. Janem Rutschem ve věci
žalobce: W. Z.
zastoupen Mgr. Azrou Bečirovič, advokátkou
se sídlem Dlouhá 16, Praha 1
proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR
Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. února 2018, č. j. OAM-375/ZA-ZA11-VL13-2016, ve věci mezinárodní ochrany,
takto:
i. Rozhodnutí žalovaného ze dne 1. února 2018, č. j. OAM-375/ZA-ZA11-VL13-2016, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
ii. Žalovanýje povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 10.200,- Kč k rukám Mgr. Azry Bečirovič, advokátky se sídlem Dlouhá 16, Praha 1, a to do deseti dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
i. Předmět řízení
1. Shora označeným rozhodnutím žalovaného nebyla žalobci udělena mezinárodní ochrana dle ustanovení § 12, § 13, § 14, § 14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dálejen „zákon o azylu“).
i. Obsah žaloby
2. Rozhodnutí napadl žalobce včas podanou žalobou. Ta byla poměrně rozsáhlá, krajský soud ovšem nepovažuje za nutné ji opisovat v podrobnostech, zaměří se pouze na zdůraznění podstatných námitek, jimiž žalobce odůvodňoval nezákonnost napadeného rozhodnutí. Ostatně žalovanémuje obsah žaloby dobře znám.
3. Žalobce předně vyjádřil přesvědčení, že rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s § 12 zákona o azylu. Přestože velmi podrobně popsal, čím si v Číně prošel, detailně uvedl, kde a kdy byl sledován místními orgány (policí) a z jakých důvodů se tak dělo (z důvodu účasti na šíření víry, výrobě videí a setkávání v podzemních církvích), dále uvedl, že se musel neustále stěhovat, aby se pronásledování vyhnul a předložil i důkazy toto potvrzující (prohlášení dalších členů církve), žalovaný toto nepovažoval za dostatečné k prokázání důvodnosti obav z pronásledování, ačkoliv výpověď byla zcela konzistentní a řádně dokládala, jakým ohrožením v zemi původu čelil.
4. V rozhodnutí správní orgán opakovaně uváděl, že nezpochybňuje věrohodnost výpovědi žalobce ojeho příslušnosti ke konkrétní náboženské skupině čijeho tvrzení o životě v zemijeho původu a konkrétních potížích, nicméně na druhou stranu zcela v rozporu s tímto uzavřel, že nedospěl k závěru, že by žalobce byl ve vlasti pronásledován ve smyslu § 12 písm. a) zákona o azylu či že mohl ve vlasti pociťovat odůvodněnou obavu z pronásledování dle § 12 písm. b) zákona o azylu.
5. Žalobce uvedl, že nikdy netvrdil, že by byl členem nějaké organizované skupiny ajedinou další osobu, kterou v České republice znal, bylajeho souvěrkyně, se kterou přicestoval. Toto ovšem nelze považovat za organizovanou skupinu. Ani správní orgán k tomuto závěru nepředkládá žádné důkazy ajedná se tedy pouze ojeho nepodložené tvrzení. Žalobce dále uvedl, že musel přistoupit k uvádění nepravdivých skutečnostíjen proto, aby ze země, kdeje pronásledován, mohl vůbec vycestovat. V průběhu pohovoru označil osobu, která mu pomáhala vyřídit vízum,jednalo se o prostředníka, kterému říkali pan L. Pokud uvedené skutečnosti jsou žalovaným žalobci vytýkány, pak dlejeho míněníje rozhodnutí v těchto bodech vnitřně rozporné.
6. Žalovaný dále žalobci klade k tíži, že při samotném podání žádosti o mezinárodní ochranu nesdělil, jaké skutečnosti v žádosti o turistické vízum byly nepravdivé, ačkoliv toto žalobce uvedl při odpovědi na položenou otázku v rámci pohovoru. Správní orgán přitom zcela účelově opět využívá této skutečnosti k zamítnutí žádosti a vytváří dojem, že žalobce měl v úmyslu tuto skutečnost zamlčet, ačkolivje zřejmé, že toto nebylojeho cílem, neboť na položené otázky v detailech odpověděl a tyto rozpory ujasnil.
7. Pokud jde o dobu odjezdu žalobce z vlasti, pak žalovaný dle žalobce zcela pomíjí materiály předložené žalobcem i nasbírané žalovaným, které dokládají, že situace ve vlasti se právě v době bezprostředně před rozhodnutím žalobce o vycestování znatelně vyostřila a represe křesťanů zesílila. Za zcela absurdní pak považoval výtku, že využil svého práva, které mu zákon umožňuje, a po šesti měsících si našel zaměstnání.
8. V odůvodnění rozhodnutí lze dle žalobce jasně nalézt náznaky účelovosti, tendenčnosti a zcela zúženého pohledu na situaci, ve které se žalobce nachází a ve které žádá o mezinárodní ochranu. Je považován zajednoho z masy,jeho případ není hodnocen individuálně, ale naopakje mu kladeno k tíži cokoliv, co ho v obecných rysech spojuje (v očích správního orgánu) s ostatními žadateli o azylze stejné země původu. Není zřejmé, jak po zhodnocení materiálu o zemi původu a porovnání s pohovorem a dalšími důkazy jim předloženými správní orgán dospěl k závěru, žejeho žádost není důvodná. Není jasné, která tvrzení a důkazy správní orgán bral v potaz a jakje hodnotil, odůvodnění si v mnoha místech vnitřně odporuje, nenavazuje na sebe a navádíjeho čtenáře k závěru, že nebylo připravováno vůbec v souladu s podklady ve spisu. V rozhodnutí se žalovaný omezil pouze na konstatování, že obstarané a předložené důkazy nejsoudostatečné k doložení individuálních obav z pronásledování a že se tyto skutečnosti nepodařilo ověřit, nicméně nijak nevyvrátil, že žalobci ve vlasti hrozí pronásledování z důvodu náboženského přesvědčení a vážná újma mučení či ponižujícího nebo nelidského zacházení.
9. Žalovaný dle žalobce postupoval rovněž v rozporu se zněním § 14a zákona o azylu. Situaci v Číně nelze rozhodně z hlediska respektování náboženské svobody považovat za demokratickou. Žalobci hrozí při návratu do vlasti, že bude zadržen ihned na letišti, vězněn a vystaven nelidskému či ponižujícímu zacházení, k čemuž v zemi dochází. Tyto skutečnosti žalobce dokládal citacemi výňatků z různých zpráv mezinárodních organizací věnujících se problematice dodržování lidských práv. Z nich dle žalobce plyne, že pokud by došlo kjeho navrácení do země původu, mohl by být vystaven krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení, cožje v rozporu s mezinárodněprávními závazky České republiky, např. s čl. 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv, čl. 4 Listiny základních práv Evropské unie nebo čl. 7 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech,jež vysloveně zakazují podrobení osoby nelidskému či ponižujícímu zacházení.
10. Správní orgán tak dle mínění žalobce porušil svoji povinnost zjistit stav věci způsobem, o němž nejsoudůvodné pochybnosti, ve smyslu § 3 správního řádu.
11. Závěrem žaloby vyjádřil žalobce přesvědčení, že žalovaný porušil také § 22 zákona o azylu. A to tím, že nepřeložil do češtiny dokumenty psané v čínštině a opatřené žalobcem, a tojenom z toho důvodu, že se podle něj nijak netýkají konkrétně žalobcovy osoby. Žalobce přitom jimi dokládal skutečnosti uváděné během svých pohovorů, tj. perzekuci osob stejného vyznání v zemi původu a hrozby, kterým čelí. Správní orgán přitom skutečnost, že obstarává překlad těchto materiálů, uváděl jakojeden z důvodů pro opakované prodlužování lhůty pro vydání rozhodnutí o žádosti. Žalobce se domnívá, že nepřihlédnutí k dokumentům v čínském jazyce, které nebyly správním orgánem zajištěny překladem do jazyka českého, vedlo k hrubému pochybení žalovaného a nezákonnostijeho postupu v řízení.
12. Navrhl proto, aby krajský soud napadené rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
i. Vyjádření žalovaného k žalobě
13. Ve vyjádření k žalobě žalovaný vyjádřil přesvědčení, že v napadeném rozhodnutí velmi podrobně vysvětlil, cojej vedlo k závěru, že individuální tvrzené pronásledování z důvodů náboženského vyznání žalobce nebojeho budoucí údajnou hrozbu v případě návratu do země původu u žalobce neshledal. Uvedl sice, že nezpochybňuje věrohodnost výpovědí žalobce ohlednějeho příslušnosti ke konkrétní náboženské skupině, přesto byl však nucen konstatovat přítomnost řady okolností značně snižujícíchjeho věrohodnost i ve vztahu k dalším tvrzením stran skutečných důvodů odchodu z vlasti, příjezdu do České republiky a požádání o mezinárodní ochranu. V odůvodnění poukázal na konkrétní souvislosti, o něž své závěry opírá. Na ty v podrobnostech odkázal.
14. Žalobou napadené rozhodnutí považuje žalovaný za dostatečně odůvodněné a netrpící nepřezkoumatelností. Za účelem zjištění skutečného stavu věci provedl se žalobcem dva pohovory, ve kterých měl možnost objasnit všechny důvody a okolnosti, které ho vedly k podání žádosti o mezinárodní ochranu. V rámci těchto pohovorů však žalobce odpovídal mnohdy vyhýbavě a velmi obecně. Třebaže mluvil o svém rozsáhlém pronásledování, při zařizování víza, cestovního dokladu či následném legálním vycestování neměl žádné problémy.
15. Opakované konstatování o nezpochybňování obecně problematické situace křesťanských náboženských menšin ajejich věřících v Číně, zdůrazňující nicméně nezbytnost shledat individuální pronásledování ve smyslu konkrétních ustanovení zákona o azylu,je logickou reakcí správního orgánu v situaci opakovaných četných doložení nejrůznějších materiálů žalobcem v průběhu správního řízení. Pokud správní orgán shledal takové materiály jako nadbytečné a z důvodu hospodárnosti a efektivity správního řízení nepřistoupil kjejich překladu, nelzejeho postup označit jako nezákonný, zejména zařadil–li do spisu dostatečné množství podkladů pro vydání rozhodnutí splňujících standard charakteristik u takových informací běžně požadovaný.
16. Žalovaný opětovně poukázal na to, že žalobce i přesto, že byl příslušníkem zmiňované církve a svou víru i po několik let v zemi původu vyznával, nikdy nebyl čínskými státními orgány nebo bezpečnostními složkami země zadržen či vězněn. Nebyl, ani v současnosti není, trestně stíhán a ani se nestal terčem jiného negativníhojednání čínských státní orgánů či bezpečnostních složek. Po zvážení všech ve věci podstatných skutečností proto ve vydaném rozhodnutí konstatoval, že žalobce pouze využil uvedených znalostí o problematice pronásledování příslušníků některých náboženských menšin v Číně, aby svými tvrzeními následně vygradoval svůj azylový příběh a vytvořil údajné obavy z návratu do vlasti, přestože on sám ve skutečnosti v zemi původu ohrožen nebyl. Dle žalovaného žalobce prezentované potíže značně nadhodnotil. Žalovanýje toho názoru, že pokud by byl žalobce ve své vlasti pronásledován, jak uváděl v průběhu správního řízení a jak nyní i uvádí ve své žalobě, jistě by byl policií sledován jako nežádoucí či problémová osoba z náboženských důvodů a sotva by mohlze země vycestovat legální cestou bez jakýchkoli problémů, s vlastním pravým pasem obsahujícím biometrické údaje.
17. Proto po celkovém posouzení konstatoval, že pokud jde o individuální tvrzené pronásledování z důvodů náboženského vyznání žalobce nebojeho budoucí údajnou hrozbu v případě návratu žalobce do vlasti, takovéto nebezpečí v konkrétním případě neshledal. Problémy, kterým žalobce dlejeho výpovědí čelil, nedosahovaly intenzity pronásledování a nelzeje označit za závažné porušení lidských práv. Žalobce nebyl vystavenjednání, které by představovalo vážné porušení základních lidských práv. Takové porušení žalovaný u žalobce neshledal ani ve vztahu k minulosti, ani ve vztahu k možným obavám zjednání budoucího.
18. V případě žalobce nebylo přistoupeno k udělení doplňkové ochrany, neboť na základě individuálního posouzeníjeho případu žalovaný neshledal přítomnost opodstatněných obav ze skutečného nebezpečí vážné újmy. Ze skutečností tvrzených v průběhu správního řízení žalobcem, a to ani po zohlednění shromážděných podkladových informací o zemi původu, nelze dospět k závěru, že by žalobce byl v případě návratu do vlasti vystaven riziku pronásledování či skutečného nebezpečí vážné újmy. V tomto ohledu žalovaný odkázal na konkrétní souvislosti uvedené v odůvodnění správního rozhodnutí.
19. Svá shora uvedená tvrzení podpořil žalovaný četnými odkazy a citacemi z judikatury Nejvyššího správního soudu a Evropského soudu pro lidská práva a ze zpráv Ministerstva zahraničí USA a Kanadské rady pro imigraci a uprchlíky.
20. Navrhl proto zamítnutí žaloby projejí nedůvodnost.
i. Replika žalobce
21. V reakci na vyjádření žalovaného k žalobě žalobce uvedl, že žalovaný pouze opakuje argumenty vyjádřené v původním rozhodnutí, nicméně nijak na body uvedené v žalobě nově nereaguje a žádná další relevantní tvrzení a důkazy nepřináší.
22. Žalovaný se dle něho odkázalzejména na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 10. 2017 ve věci Y. L. proti Švýcarsku a na rozsudky Nejvyššího správního soudu, nicméně nedokládá žádné současné odborné zprávy o situaci v zemi původu žalobce. Zdůvodnění, proč nedošlo k překladu žalobcem poskytnutých materiálů, není dostatečné aje vyhýbavé.
23. Skutečnost, že například obstarání pasu nebylo problematické, neznamená, že žalobci nehrozí v zemi původu vážná újma nebo zde nejsou naplněny podmínky odůvodněného strachu z pronásledování. Navícje potřeba dle žalobce zdůraznit, že systém národní databáze Policenet, který májednotně sdružovat mimo jiné údaje o zatčených a odsouzených, funguje stále spíše na teoretické, než praktické úrovni, přičemž není zatím plně implementován, byťje to čínskými orgány tvrzeno. Proto nelze argumentovat, že není možné získat cestovní doklad, vízum a vycestovat ze země, pokud byla osoba zatčena či pronásledována státními orgány.
24. Žalobce zopakoval, že v rozsahu zásady non-refoulement není možné navrátit žadatele o mezinárodní ochranu na hranice zemí, kde by byljeho život nebo osobní svoboda ohroženy z vymezených důvodů. V žalobě bylo prostřednictvím zpráv a studií prokázáno, že příslušníci křesťanských církví v Číně jsou pronásledováni na základě náboženských důvodů. V případě návratu do země by byl žalobcův život a osobní svoboda z náboženských důvodů ohroženy, přičemž žalobce vztahuje své ohrožení právě k budoucnosti, nikoliv (pouze) k minulosti.
25. Skutečnost, že si v zemi původu úspěšně obstaral cestovní pas a vízum, neznamená, že tam netrpěl perzekucí či že se o něj nezajímaly policejní orgány. Postupy v Čínské lidové republice a České republice při vyřizování dokladů a také opouštění země fungují jinak, nelze proto z daného libovolně přijímat příslušné závěry bez nepochybných důkazů. Během pohovoru proces získání cestovního dokladu a víza detailně a řádně osvětlil.
26. Nebyl v Číně zatčen, protože měl to štěstí zatčení uniknout, nicméně to zaprvé v žádném případě neznamená, že není v zájmu policejních orgánů, jak dokládají výše uvedená tvrzení, a zadruhé tato skutečnost nesmí být na újmujeho žádosti o mezinárodní ochranu.
27. Závěrem zopakoval, žeje ve své zemi původu pronásledován a hrozí mu v případě návratu vážná újma. Má odůvodněný strach z pronásledování vzhledem k tomu, co sám zažil ve své zemi původu, co zažilijeho rodiče ajeho souvěrci, a vzhledem k tomu, že perzekuce křesťanů neoficiálních církví čínskými státními orgány byla závažná aje stále závažnější. Jeho tvrzení dokládají také mnohé zprávy nevládních a mezinárodních organizací a mnohé odborné studie. Dodal, že Církev Všemohoucího Bohaje schopna chránit své věřící tím, žeje často přesouvá z místa na místo, čímž se mohou vyhnout registraci skutečného místa pobytu u úředních činitelů.
i. Skutkové a právní závěry krajského soudu
28. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů v řízení podle části třetí hlavy druhé dílu prvního s. ř. s. Věc projednal a rozhodl bez nařízeníjednání při splnění podmínek dle § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění (dálejen „s. ř. s.“), když žalobce i žalovaný s tímto postupem soudu výslovně souhlasili. V přezkumném řízení soud ověřil následující rozhodné skutečnosti.
29. Žalobce podal žádost o udělení mezinárodní ochrany dne 15. 4. 2016. V žádosti uvedl, že se hlásí k náboženskému hnutí Quang neng shen (Všemohoucí Bůh),je svobodný a bezdětný. Poslední místojeho bydliště bylo ve městě v provincii na severovýchodě Číny. Do České republiky přicestoval dne 9. 4. 2016, a to letecky z Pekingu přes Moskvu do Prahy.
30. Při pohovoru dne 9. 8. 2016 se žalobce podrobně vyjádřil k důvodům, pro které ze země původu odcestoval. K odjezdu se rozhodl v roce 2016, kdy se pronásledování křesťanů v Číně již stalo neúnosným. Pas si vyřídil již v roce 2014. Uvedl, že od roku 2002 nemá domov, protože v tom roce uteklijeho rodiče z důvodu svého náboženského vyznání před pronásledováním a zhruba 8 letje neviděl. Od té doby žil se starší sestrou u babičky. Od roku 2005 do roku 2010 dělal kadeřníka, pak už pracoval pouze pro církev.
31. Vízum do České republiky si vyřídil ve vízovém centru v Pekingu, kam šel se svojí se spoluvěřící, kterou zná od roku 2011. Materiály jim předal prostředník, který si říkal pan L. Blíže tuto osobu neznal, ale viděljejí reklamu, tak se na ni obrátil. Tato osoba jim také ve vízovém centru doklady vyzvedla a následně předala. Žalobce doznal, že pokud v žádosti o udělení víza uvedl, že do České republikyjede za turistikou, nebyla to pravda, do České republiky chtěl vycestovat za účelem podání žádosti o mezinárodní ochranu. Rovněž nepravdivě uvedl, žeje ženatý a že pracuje jako manažer. Poradil mu to prostředník, aby se šance na udělení víza zvýšila. Při vycestování sijej na letišti v Pekingu vzali úředníci stranou, kladli mu řadu otázek a kontrolovalijeho údaje v počítači. Protože se ale za ním vytvořila fronta stěžujících si cizinců, takjej nakonec propustili. Po příletu do Prahy nejprve bydlel na hotelu, který měl zařízen přes internet předem. Do Přijímacího střediska v Zastávcejel podle papíru od lidskoprávní organizace. Uvedl, žejeho rodiče byli v Číně policejně vyšetřováni, takže oni by vycestovat ze země nemohli. S ním policie pohovor nikdy nevedla.
32. Dne 19. 10. 2016 se uskutečnil doplňující pohovor. Žalobce nejprve k dotazu správního orgánu popsal strukturu své církve ajejí cíle. Jeho rodiče, když byl malý, byli členy jiné církve, ale pak přešli k Církvi Všemohoucího Boha. Ve víře tedy vyrůstal od malička. V Číně zůstali jakjeho rodiče, tak starší sestra, která kvůli víře musela odejít od manžela a skrývá se. On sám se náboženských setkání začal účastnit zhruba od roku 2005, načež popsal, jak tato setkání probíhala. Postupně se z něj stal tzv. evangelizátor a do této funkce zaučoval i další zájemce. Od června 2013 psal scénáře k videopořadům. Zhruba od roku 2014 se musel začít skrývat, protože se účastnil práce ve videoskupině. Měl na starosti nahrávání videí na webovou stránku a to pro region tří severovýchodních provincií. Jednalo se podle něho o nebezpečný úkol, protože se musel naučit překonávat čínský firewall. Následně popsal, v čem konkrétnějeho činnost spočívala. Žil v podstatě z peněz z nájmu pozemků, kteréjeho rodina vlastnila. Konkrétnější informace o videozáznamech a o lidech zjeho církve však odmítl poskytnout, protože by jim tím mohl způsobit potíže. Následně podrobně popsal podstatujejich víry a způsob, jak ji v Číně vyznávali.
33. K dotazu správního orgánu žalobce poté podrobně popsal průběh nuceného odchodujeho rodičů od rodiny v roce 2002, kdyje vjejich domácnosti hledala policie. Setkal se s nimi až v roce 2008. Rodiče mu řekli, že byli v roce 2004 zatčeni a vyslýcháni, ale o podrobnostech mluvit nechtěli. Propuštěni byli asi po 15 dnech zřejmě kvůli špatnému zdravotnímu stavu matky, ale také kvůli tomu, žeje policie stále sledovala. Žalobce následně popsal různé incidenty s policejními orgány, které se mu staly v rámci evangelizační činnosti nebo které se stalyjeho souvěrcům. Viděl mnoho lidí, kteří měli viditelné následky mučení po celém těle. Musel se začít skrývat, vždy bydlel nějaký čas u někoho ze souvěrců. Měl informace, že policie má k dispozicijeho fotografii. Situace se přiostřila v roce 2014, kdy bylajejich církev obviněna z účasti na nějaké vraždě. Na radu svého otce si tehdy pořídil cestovní pas, ale stále seještě nerozhodl odjet ze země, protože se věnoval práci ve videoskupině, což považoval za důležité. Dne 9. 12. 2015 se ale odjedné souvěrkyně dozvěděl, že bylo zatčeno asi 20 členůjeho videoskupiny. Na základě této informace se mu podařilo velmi těsně uniknout policii. Tehdy pochopil, že bude muset z Číny odjet.
34. Fakt, že se mu to povedlo, přičítá tomu, že na něj nebyl vydán oficiální zatykač. Jiné problémy se státními orgány v zemi původu neměl, policii se mu vždy nakonec podařilo uniknout. Obává se však, že po návratu do Číny by byl zatčen, protože se nevrátil v souladu s uděleným vízem a žádosti o udělení mezinárodní ochranyjeho a ostatních souvěrců byly medializovány.
35. Krajský soud dodává, že celá žalobcova výpověď představuje několik stran protokolu. Proto nepovažuje za nutné ani možné, aby ji opisoval v úplnosti a v podrobnostech tak odkazuje na obsah Protokolů o výpovědi žalobce. Ostatně oběma stranám sporuje dobře znám.
36. Žalovaný při posouzení žádosti o udělení mezinárodní ochrany vycházel z materiálů, které založil do správního spisu,jednalo se o: Zprávu Ministerstva vnitra Velké Británie, Čína: Křesťané z března 2016; Zprávu Ministerstva zahraničních věcí Velké Británie o lidských právech a demokracii za rok 2015 ze dne 21. 4. 2016; Výroční zprávu Ministerstva zahraničních věcí USA o svobodě vyznání v Číně za rok 2015 ze dne 10. 8. 2016; Výroční zprávu China Aid Association 2015: Pronásledování křesťanů a církví v Číně čínskou vládou z března 2016; Výroční zprávu Amnesty International 2015/2016 – Čína ze dne 24. 2. 2016; Zprávu Freedom House, Svoboda ve světě 2016 – Čína ze dne 27. 1. 2016; Výroční zprávu Human Rights Watch 2017 – Čína ze dne 12. 1. 2017 a Informaci OAMP – Církev Boha všemohoucího: Historie, struktura a věrouka ze dne 23. 6. 2016.
37. K poslednímu z uvedených materiálů se žalobce vyjádřil v podání doručeném žalovanému 6. 4. 2017, téhož dne bylo žalovanému doručeno i podání právní zástupkyně žalobce. Obsah těchto podání i reakce žalovaného na ně (zejména důvody, pro které nepřeložil do českého jazyka podklady zaslané mu žalobcem jako přílohy těchto podání) jsou uvedeny v odůvodnění napadeného rozhodnutí (str. 14 až 20). Krajský soud na ně proto v podrobnostech odkazuje.
38. Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci poté dospěl krajský soud k následujícím právním závěrům.
39. Z ustanovení § 28 odst. 1 zákona o azylu vyplývá, že mezinárodní ochranu lze udělit ve formě azylu nebo doplňkové ochrany; shledá-li ministerstvo při svém rozhodování, že jsou naplněny důvody pro udělení azylu podle § 12, 13 nebo 14, udělí azyl přednostně. Pokud správní orgán dospěje k závěru, že nebyly naplněny důvody pro udělení azylu jako vyšší formy mezinárodní ochrany, v souladu se zákonem posoudí, zda-li cizinec nesplňuje důvody k udělení doplňkové ochrany.
40. Podle § 12 zákona o azylu v platném znění se cizinci udělí azyl, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec a)je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,jehož občanství má nebo, v případě žeje osobou bez státního občanství, ve státějeho posledního trvalého bydliště.
41. Podle § 2 odst. 4 zákona o azylu se „pronásledováním rozumí závažné porušení lidských práv, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobnájednání anebojednání, která ve svém souběhu dosahují intenzity pronásledování, pokud jsou prováděna, podporována nebo trpěna původci pronásledování.“ Původcem pronásledování nebo vážné újmy se podle ustanovení § 2 odst. 6 zákona o azylu rozumí „státní orgán, strana nebo organizace ovládající stát nebo podstatnou část území státu,jehožje cizinec státním občanem (…) nebo soukromá osoba, pokud lze prokázat, že stát, strana nebo organizace, včetně mezinárodní organizace, kontrolující stát (…)nejsou schopny nebo ochotny odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před pronásledováním nebo vážnou újmou.“ Podle ustanovení § 2 odst. 7 stejného zákona „pronásledováním nebo vážnou újmou není, pokud se obava cizince z pronásledování nebo vážné újmy vztahuje pouze na část území státu,jehož státní občanství má (…) a může-li cizinec bezpečně a oprávněně odcestovat do jiné části státu, do ní vstoupit a v ní se usadit, a pokud s přihlédnutím k situaci v této části státu a kjeho osobní situaci v této části státu a) nemá odůvodněný strach z pronásledování ani nejsoudány důvodné obavy, že by mu zde hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy, nebo b) má přístup k účinné ochraně před pronásledováním nebo vážnou újmou.“
42. Ohledně definice pojmu „pronásledování“ odkazuje krajský soudještě na čl. 9 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU ze dne 13. prosince 2011 o normách, které musí splňovat příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, ojednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany (tzv. „kvalifikační směrnice“).
43. S ohledem na žalobcem tvrzené důvody, pro které požádal o udělení mezinárodní ochrany,je zřejmé, že v daném případě nepřichází v úvahu aplikace ustanovení § 12 písm. a) zákona o azylu.
44. I z obsahu žaloby pak plyne, že vytýká žalovanému v prvé řadě, že se nevypořádal přezkoumatelným způsobem s otázkou existence odůvodněného strachu žalobce z pronásledování v zemi původu z důvodůjeho náboženského přesvědčení, tedy že se žalobce domáhá udělení mezinárodní ochrany z důvodů vymezených v § 12 písm. b) zákona o azylu. A již této prvé žalobní námitce musel krajský soud přisvědčit, a to z následujících důvodů.
45. Žalovaný najedné straně v odůvodnění napadeného rozhodnutí konstatuje, že žalobceje příslušníkem Církve Boha Všemohoucího, neboť z obsahujeho výpovědi,jeho znalostí o této církvi,je možno dle něho dospět k závěru, že žalobce má o této církvi znalosti, které odpovídají předpokládaných znalostem člena této církve. Uznává rovněž, že z podkladů, které si opatřil ohledně situace v Číně, lze míti za prokázané, že příslušníci náboženských menšin mohou být v Číně terčemjednání ze strany čínských státních orgánů či bezpečnostních složek.
46. Následně však žalovaný (přes shora uvedené) dospívá k závěru, že „pokud jde o individuální tvrzené pronásledování z důvodů náboženského vyznání žadatele nebojeho budoucí údajnou hrozbu v případě návratu jmenovaného do vlasti, pak v tomto bodě správní orgán důvodnost žádosti jmenovaného o mezinárodní ochranu dle zákona o azylu neshledal.“
47. Žalovaný dospívá k této skutečnosti zejména na základě zjištění, že žalobce, přestože kromě přestěhování mezi souvěrci nedělal vlastně žádná speciální opatření, se nestal terčem trestního stíhání a nikdy nebyl policejními orgány zadržen. Žalovaný proto uzavřel, že žalobce pouze využil znalostí o problematice pronásledování příslušníků některých náboženských menšin v Číně, které jsou obecně známy, „aby svými tvrzeními vygradoval svůj azylový příběh a vytvořil údajné obavy z návratu do vlasti, přestože on sám ve skutečnosti ve své vlasti ohrožen nikdy nebyl.“ Dodal, že žalobci nikdo objektivně nebránil vjeho víře ajejímu vyznávání, nedošlo u něho k žádnému ohrožení či porušení svobodyjeho vyznání.
48. Uvedený závěr žalovanéhoje ovšemjeho pouhou domněnkou či hypotézou, která není podložena žádnými konkrétními důkazy a navícje v příkrém rozporu s předchozími závěry žalovaného, kdy uznal, že žalobceje členem deklarované církve (která, jak plyne z podkladů opatřených žalovaným,je nepochybně v Číně církví zakázanou) a že příslušníci náboženských menšin mohou být v Číně terčemjednání ze strany čínských státních orgánů či bezpečnostních složek.
49. V souvislosti s tím krajský soud uvádí, že řízení o mezinárodní ochraně se vyznačuje celou řadou specifik, čemuž odpovídá i rozložení důkazního břemene, kteréje rozloženo mezi žadatele o mezinárodní ochranu a správní orgán rozhodující o žádosti. Při hodnocení věrohodnosti tvrzení žadatele se pak uplatňuje důkazní standard přiměřené pravděpodobnosti (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008-70; všechna rozhodnutí Nejvyššího správního soudu citovaná v tomto rozsudku jsoudostupná na www.nssoud.cz).
50. Žalobce přitom poskytl vcelku konzistentní azylový příběh, ať už s ohledem na vnitřní či vnější konzistentnost své výpovědi. Uvedl, jak se dostal k víře, v jakém prostředí vyrůstal, velmi podrobně popsal okamžik, kdyjeho a sestru museli rodiče opustit, protože pro svoji víruje hledala policie, popsal, jak vyrůstal, za jakých okolností se později s rodiči setkával a jak mu vyprávěli, co všechno museli podstoupit. Následně popsal, kdy se začal práci v církvi věnovat osobně, co obnášelajeho činnost tzv. evangelizátora, proč následně začal působit v tzv. videoskupině, co měla tato skupina za úkol a jaká bylajeho úloha v ní. Popsal svoje přemisťování v rámci provincie mezi rodinami souvěrců a i okamžik, kdy těsně unikl zatčení policií poté, co bylo zadrženo mnoho členů videoskupiny. Věnoval se také popisu toho, jak se od svých souvěrců dozvídal o praktikách policie přijejich pronásledování, viděl mnoho stop po mučení najejich tělech apod. Uvedl, co bylojeho impulsem k odchodu ze země a jak proběhlo obstarání víza pro cestu do České republiky a vlastní odchod ze země přes letiště v Pekingu.
51. Ze shora uvedenéhoje zřejmé, že žalovaný některým žalobcovým tvrzením uvěřil, některým ovšem nikoliv. Odpověď na otázku, z jakého důvodu se tak stalo, tedy proč ta která konkrétní tvrzení žalobce shledal žalovaný věrohodnými a proč jiná konkrétní žalobcova tvrzení nikoliv, však v napadeném rozhodnutí spolehlivě nalézti nelze.
52. Ohledně dané problematiky jakoby žalovaný opomněl, že přestožeje pro přiznání postavení uprchlíka obecně vyžadováno, aby měl žadatel o mezinárodní ochranu odůvodněný strach z toho, že on sám bude vystaven pronásledování, tak že existence tohoto odůvodněného strachu nemusí být nezbytně založena výlučně najeho vlastní zkušenosti. V souvislosti s posouzením této otázky dle názoru krajského soudu žalovaný rovněž nedostatečně vyhodnotil např. význam žalobcem předložených prohlášení dvoujeho souvěrců potvrzujících, že žalobce byl členem deklarované církve, členem videoskupiny a že jiný členjejich církve byl po návratu do Číny ze zahraničí zatčen a následně mučen.
53. Pokud měl žalovaný pochybnosti o věrohodnosti některých žalobcových tvrzení, bylojeho povinností taková tvrzení jasně a zřetelně identifikovat, závěr ojejich nevěrohodnosti pečlivě odůvodnit a dovodit z něj závěry ve vztahu k posouzení důvodnosti žalobcovy žádosti.
54. Předmětem posuzování věrohodnosti žalobcových tvrzení však měly být zejména otázkyjeho náboženského přesvědčení a z toho vyplývajícího pronásledování v zemi původu (konflikty s policií či jinými státními orgány apod.). Místo toho žalovaný spojoval věrohodnost žalobcových tvrzení se skutečnostmi, které krajský soud považuje povětšinou za irelevantní pro posouzení důvodnosti žádosti o mezinárodní ochranu.
55. Konkrétně v očích žalovaného snižovaly věrohodnost žalobcových tvrzení tyto skutečnosti:
- žalobce měl do České republiky přicestovat v rámci organizované skupiny. I kdyby tomu tak bylo (přestože tento závěr žalovanéhoje pouzejeho ničím nepodloženou domněnkou),jedná se dle krajského soudu o skutečnost zcela irelevantní pro posuzování důvodnosti žádosti o udělení mezinárodní ochrany.
- žalobce uvedl čínským orgánům nepravdivé údaje při žádosti o získání turistického víza (žeje ženatý a že pracuje jako manažer) a tuto skutečnost sdělil správnímu orgánu až kjeho výslovnému dotazu. Nutno dodat, že žalobce k dotazu žalovaného při pohovoru ihned tuto skutečnost doznal a vzápětí neprodleně sdělil i všechny nepravdivé údaje, které při žádosti o vízum uvedl. Vysvětlil také důvod, proč to udělal. Doporučil mu to prostředník, který vízum zařizoval, aby zvýšil pravděpodobnost úspěšnosti žádosti. Toto vysvětlení považuje krajský soud za zcela logické a vysoce pravděpodobné. Není ničím neobvyklým, že žadatel o vycestování ze země, kam se už nechce vrátit z důvodu pronásledování, musí „obelstít“ státní orgány i uvedením falešných údajů, abyjeho záměr nevyšel najevo. Žalobce tuto skutečnost před českými orgány nikterak neskrýval a skutečnost, že tak učinil až při pohovoru k dotazu správního orgánu, neshledává krajský soud relevantní pro posuzování věrohodnosti žalobcových výpovědí o meritu věci. Kdy a komu měl před tím žalobce tuto skutečnost z vlastní iniciativy hlásit?
- žalobce odmítl označit konkrétní osoby, které mu vízum zajistily. Tento závěr žalovaného se v projednávané věci nezakládá tak docela na pravdě, neboť žalobce uvedl, že prostředník, který mu zařídil turistické vízum do České republiky, se jmenoval pan L., blíže ho neznal. Rovněž toto vysvětlení považuje krajský soud za logické, nevzbuzující pochybnosti o věrohodnosti žalobcovy výpovědi ohledně merita věci.
- žalobce nepodal žádost o udělení mezinárodní ochrany neprodleně po svém příletu do České republiky. Žalobce ozřejmil, že o možnosti požádat o mezinárodní ochranu přímo na letišti v Praze ihned po svém příletu nevěděl. Po příletu pobýval několik dnů na hotelu v Praze, který si předem rezervoval. Snažil se zorientovat a odjedné „lidskoprávní“ organizace,jejíž jméno si nezapamatoval, zjistil, že může požádat o mezinárodní ochranu a dostal popis, jak se dostat do Přijímacího střediska v Zastávce u Brna, kam dojel vlakem. Jak užje uvedeno shora, do České republiky přiletěl žalobce 9. 4. 2016, o udělení mezinárodní ochrany požádal 15. 4. 2016. S ohledem na shora uvedené vysvětlení žalobce, které lze znovu označit za pochopitelné zejména s přihlédnutím ke skutečnosti, že žalobce neznal český jazyk a neuměl se pohybovat ve zdejším prostředí,je možno považovat podání žádosti za několik dnů po příletu na území České republiky za podání žádosti bez prodlení, jak vyžaduje čl. 31 Ženevské úmluvy.
- žalobce vycestovalze země původu bez problémů. Tato skutečnost sice relevanci pro posouzení důvodnosti žádosti o udělení mezinárodní ochrany míti může, ale dle krajského soudu se jí žalovaný v žalobcově případě zabýval nedostatečně. Nelze totiž paušálně uzavřít, že žádost o mezinárodní ochranu toho, kdo bezproblémově vycestovalze země původu, nemůže být důvodná. V posuzované věcije nutno také zohlednit, že pas získal žalobce již v roce 2014. Za podstatné pochybení žalovaného při posuzování této problematiky ale považuje krajský soud zejména to, že pokud ze skutečnosti, že žalobce odcestovalze země původu bez problému, dovodil, že žalobce nebyl vůbec v hledáčku čínských státních orgánů, pak tento závěr neodůvodnil odkazem na konkrétní informace o zemi původu. Jedná se tak pouze o hypotézu žalovaného, ničím nepodloženou. A povinnost obstarat si v tomto směru potřebné podklady tíží, vzhledem ke shora již zmíněnému rozložení důkazního břemene, žalovaného.
- žalobce opustil Čínu až v roce 2016, přestože byl dle svého tvrzení terčem dlouhodobého pronásledování. Žalobce uvedl, že o opuštění země uvažoval již v roce 2014, kdy se situace v zemi původu ve vztahu kjeho církvi začala přiostřovat a kdy si také na radu otce pořídil cestovní pas. Považoval však tehdy za důležité věnovat se práci ve videoskupině. Impulsem k odchodu z vlasti bylo až pozatýkání mnoha členů této skupiny koncem roku 2015. I k této problematice se tedy žalobce v průběhu pohovorů vyjadřoval, alejeho výpověď v tomto směru žalovaný nikterak nevyhodnotil.
- žalobce začal po uplynutí zákonné lhůty pracovat, což dle žalovaného svědčí o tom, žeje ekonomickým migrantem. Krajský soud se v tomto bodu přiklání k žalobní námitce, že skutečnost, že si žalobce po uplynutí šesti měsíců našel zaměstnání a snaží se integrovat do české společnosti, mu nemůže být přičítána k tíži. Závěr žalovaného, že ze shora uvedeného plyne, že žalobceje fakticky ekonomickým migrantem,je pak pouze další zjeho ničím nepodložených hypotéz.
56. K otázce posouzení věrohodnosti žalobcových tvrzení krajský soud závěrem dodává, že nepovažuje za přiléhavou argumentaci žalovaného, obsaženou vjeho vyjádření k žalobě, rozsudkem Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 10. 2017 ve věci Y.L. proti Švýcarsku. Skutková situace posuzovaná v tomto rozsudkuje totiž výrazně odlišná od skutkové situace posuzovaného případu.
57. V další žalobní námitce vytkl žalobce žalovanému, že se nedostatečným způsobem vypořádal s problematikou naplnění důvodů pro udělení doplňkové ochrany ve smyslu § 14a zákona o azylu. Rovněž této námitce musí dát krajský soud plně za pravdu.
58. Dle § 14a odst. 1 zákona o azylu se doplňková ochrana udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že vjeho případě jsoudůvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu,jehožje státním občanem, nebo v případě, žeje osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu,jehožje státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště.
59. Dle § 14a odst. 2 téhož zákona se za vážnou újmu podle tohoto zákona považuje a) uložení nebo vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, c) vážné ohrožení života civilisty nebojeho lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.
60. Krajský soud předně považuje za nepřijatelné, že celé pasáže odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaného ohledně nesplnění podmínek pro udělení doplňkové ochrany, jsou zcela identické s odůvodněním, proč žalobce nesplnil podmínky pro udělení azylu dle § 12 zákona o azylu. Tato skutečnost nutně vedla k tomu, že se žalovaný dostatečným způsobem nevypořádalzejména sexistencí nebezpečí vzniku vážné újmy, která by žalobci mohla hrozit v případějeho návratu do Číny.
61. Krajský soud vytýká žalovanému zejména to, že jím obstarané podklady nedaly uspokojivou odpověď na otázku, co hrozí žadatelům o mezinárodní ochranu v případějejich návratu do Číny. Žalovaný vyšel z informací, které se této problematice věnovaly toliko v obecné rovině, a uzavřel, že na základě těchto důkazů nejsou tyto osoby vystaveny systematickému týrání včetně zadržování a špatného zacházení. Přitom z řady podkladů, na které upozorňoval žalobce již v průběhu správního řízení (např. zpráva Ministerstva zahraničních věcí ze dne 17. 6. 2015, č. j. 98863/2015-LPTP), nebo které uvedl v žalobě (např. zpráva profesora Zoccatelliho z 29. 1. 2018, zpráva profesora Introvigneho z 22. 1. 2018, zpráva doktora Richardsona z 24. 1. 2018 či zpráva The Congressional Executive Commission on China pro rok 2016), zřetelně plyne, že se správností shora uvedeného závěru žalovaného lze přinejmenším polemizovat. V souvislosti s tím žalovaný rovněž zcela opomněl a nevyhodnotil žalobcem předložené potvrzeníjednoho zjeho souvěrců, žejeden z členůjejich církve byl po návratu do Číny zadržen a následně mučen. Závěry žalovaného o nenaplnění důvodů pro udělení doplňkové ochrany žalobci dle § 14a zákona o azylu tak považuje krajský soud za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.
62. Přestože žalobce tuto problematiku ve své žalobě výslovně nezmínil, považuje krajský soud za vhodné s ohledem na průběh dalšího správního řízení ve věci sdělit, že nepřezkoumatelnými pro nedostatek důvodů shledal i závěry žalovaného týkající se možnosti vnitřního přesídlení žalobce v rámci Číny, a to ať užje žalovaný vyslovil v souvislosti s posuzováním podmínek pro udělení azylu dle § 12 zákona o azylu nebo s posuzováním podmínek pro udělení doplňkové ochrany dle § 14a téhož zákona (ostatnějednalo se ojedny s pasáží rozhodnutí, které byly zcela identické). Žalovaný zcela v obecné rovině konstatoval, že žalobce má možnost řešit svoji situaci přesídlením na jiné místo v rámci Číny. Vůbec v souvislosti s tím nevyhodnotil, o kteréže místo (např. provincii) by se mělojednat, kde že by žalobci pronásledování z náboženských důvodů nemělo hrozit. Přitom, jak vpředu již uvedeno, žalovaný učinil závěr, že příslušníkům náboženských menšin hrozí v Číně (jako celku) pronásledování ze strany čínských státních orgánů či bezpečnostních složek. Uvedené závěry žalovaného jsou ve zjevném rozporu. Závěr o možnosti vnitřního přesídlení žalobce pak nemá oporu v obsahu správního spisu.
63. Přisvědčit musel krajský soud i poslední ze žalobních námitek, v níž žalobce vytýkal žalovanému, že nepřeložil do českého jazyka jím předložené dokumenty, ačkoliv z průběhu správního řízení nabyl dojmu, že tak hodlá učinit.
64. V souvislosti s tím vytýká krajský soud žalovanému paušální způsob, jakým překlad žalobcem předložených dokumentů odmítl. Žalovaný pouze v obecné rovině uvedl, že podle toho, co uvedl žalobce, nejedná se o dokumenty, které by se vztahovaly přímo kjeho osobě,jedná se o dokumenty pojednávající o postavení náboženských menšin v obecné rovině ajejich obsah nepřináší nic nového nad rámec informací obstaraných žalovaným. I kdyby tomu tak mělo být,je krajský soud toho názoru, že by se žalovaný měl zabývatjednotlivými dokumenty předloženými žalobcem detailněji a konkrétně vyhodnotit, proč ten který dokument nepovažuje za důležitý podrobit překladu do českého jazyka.
65. Z obsahu správního spisu rovněž plyne, že žalovaný žádal o prodlužování lhůty pro vydání rozhodnutí mimo jiné z důvodu, že zajišťuje překlad dokladů zaslaných žalobcem kjeho žádosti. Žalobce tak skutečně mohl nabýt dojmu, že k realizaci překladu jím předložených dokumentů dojde.
66. Krajskému soudu tak nezbylo, než žalobou napadené rozhodnutí zrušit pro vady řízení spočívajícíjednak vjeho nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů,jednak v tom, že skutkový stav ohledně některých aspektů posuzované věci, který vzal žalovaný za základ napadeného rozhodnutí, neměl oporu ve správním spisu (§ 76 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.). Současně vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.), v němž bude žalovaný právními názory vyslovenými krajským soudem v tomto rozsudku vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).
67. V dalším řízení tak žalovaný odstraní nedostatky, které mu tímto rozsudkem krajský soud vytkl. Obstará si rovněž dostatek aktuálních informací o zemi původu žalobce, z nichž bude moci vycházet při posouzení skutečností relevantních pro posouzení důvodnosti žalobcovy žádosti o udělení mezinárodní ochrany.
68. K tomu krajský soudještě dodává, žeje mu z úřední činnosti známo, že Veřejná ochránkyně práv provedla z vlastní iniciativy šetření ve věci neudělení mezinárodní ochrany státním příslušníkům Čínské republiky hlásícím se ke křesťanskému vyznání. Krajský soud považuje za vhodné závěry plynoucí ze Zprávy Veřejné ochránkyně práv ze dne 31. 10. 2018, na kterou navazuje Závěrečné stanovisko ze dne 21. 6. 2019, ze strany žalovaného v dalším řízení zohlednit.
69. Na základě řádně zjištěného skutkového stavu věci pak z toho vyplývající právní závěry žalovaný odůvodní přezkoumatelným způsobem splňujícím kritéria vymezená v § 68 odst. 3 správního řádu.
i. Náklady řízení
70. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Ve věci byl úspěšný žalobce, má proto na náhradu nákladů řízení před soudem proti žalovanému, který ve věci úspěch neměl.
71. Náklady řízení na straně žalobce spočívaly v odměnějeho právní zástupkyně, kteráje advokátkou.
72. Ta učinila ve věci 3 úkony právní služby (převzetí zastoupení dne 23. 2. 2018, sepis žaloby dne 8. 3. 2018, sepis repliky dne 25. 6. 2018) po 3. 100,- Kč (srovnej § 11 odst. 1 písm. a/ a d/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., dále § 9 odst. 4 písm. d) ve spojení s § 7 citované vyhlášky). Rovněž má právo na náhradu režijních paušálů za 3 úkony právní služby po 300,-- Kč. Odměna za právní zastoupení takje 10. 200,- Kč.
73. Právní zástupkyně žalobce siceje registrována jako plátce DPH, ale až ode dne 2. 7. 2019. Shora uvedené úkony právní pomoci tedy nesporně realizovalaještě v době, kdy jako plátce DPH registrována nebyla. DPH jí tedy krajský soud přiznat nemohl.
74. Celkem tedy činí náklady řízení na straně žalobce 10. 200,- Kč.
75. Proto krajský soud zavázal žalovaného povinností žalobci tyto prokázané náklady řízení uhradit k rukámjeho zástupkyně, kteráje advokátkou (§ 149 odst. 1 občanského soudního řádu za použití § 64 s. ř. s.).
Poučení:
Toto rozhodnutí nabývá právní moci dnem doručení účastníkům (§ 54 odst. 5 s. ř. s.)
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dnejeho doručení.
Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek,je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodůjej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel,jeho zaměstnanec nebo člen, který za nějjedná nebojej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, kteréje podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Hradec Králové 27. srpna 2019
JUDr. Jan Rutsch v. r.
samosoudce |
238108 | č. j. 2 A 1019/2002 – OL – 30
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Novotného a soudkyň JUDr. Ludmily Valentové a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobce Ing. V. K., jako dědice oprávněné osoby L. K., proti žalované České správě sociálního zabezpečení, Křížová 25, 225 08 Praha 5, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 7. 3. 2002, č. xx, vydaného podle zákona č. 261/2001 Sb.,
takto:
i. Žaloba se zamítá.
i. Žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Odůvodnění:
Česká správa sociálního zabezpečení (dálejen „žalovaná“) napadeným rozhodnutím zamítla žádost L. K. o poskytnutíjednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb., o poskytnutíjednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských táborů (dálejen „zákon“) s odůvodněním, že nebylo prokázáno splnění podmínek uvedených v § 2 odst. 2 zákona, totiž že doba věznění manžela žalobkyně skončila dne 9. 7. 1964, tedy dříve, než dne 20. 7. 1965 bylo uzavřeno manželství a současně, že první manželství s panem Ing. J. K. uzavřené dne xx 3. 1946 bylo rozsudkem Okresního soudu v Prostějově dne xx 9. 1959 rozvedeno.
Proti tomuto rozhodnutí podala oprávněná osoba L. K. opravný prostředek, v němž uvedla, že po zatčeníjejího manžela 13. 6. 1949 zůstala sama s několika denním synem bez jakýchkoliv finančních prostředků a pomoc museli poskytnou rodiče. Byla diskriminována v zaměstnání, jakož i v osobním životě, neboť většina známých se jí vyhýbala. Byla také vystěhována do podřadného bytu. Její manžel pak z věznění podal návrh na rozvod, aniž k tomu měl nějaký důvod. Podle přiloženého stejnopisu rozsudku Okresního soudu v Prostějově sp. zn. C 490/58 bylo manželství rozvedeno z viny navrhovatele, tedy pana J. K. I po rozvodu byla s manželem v písemném styku a po amnestii v roce 1964 opět uzavřeli manželství, a to v roce 1965 a žili spolu až do manželovy smrti.
Žalovaná pak v rámci vyjádření se k podanému opravnému prostředku (nyní žaloba) uvedla, že žalobkyně se v době věznění svého manžela s ním rozvedla a nové manželství uzavřela až pojeho propuštění z výkon trestu odnětí svobody, tudíž není osobou oprávněnou ve smyslu § 3 odst.1 zákona.
Ze správního spisu který žalovaná předložila, vyplynulo, že paní L. K. podala žádost o nárok u Okresní správy sociálního zabezpečení v Prostějově dne 10. 9. 2001, a to z titulu vdovy po politickém vězni. Správní spis obsahuje opis oddacího listu potvrzující sňatek mezi J. K. a paní L. Š. dne xx 3. 1946, dáleje přiložen rozsudek lidového soudu v Prostějově ze dne 30. 9. 1959, sp. zn. C 490/58 o rozvedení manželství uzavřeného mezi oběma manželi, a to z viny navrhovatele. Podle oddacího listu vydaného Městským národním výborem v Prostějově dne 20. 7. 1965 bylo opět uzavřeno manželství dne 20. 7. 1965. Spis obsahuje i usnesení Krajského soudu v Brně o účasti na rehabilitaci pana Ing. J. K. podle § 2 odst. 2 věty třetí zákona č. 119/1990 Sb. a úmrtní list vystavený Městským úřadem v Prostějově dne 18. 12. 1995, podle něhož pan Ing. J. K. zemřel dne xxx 12. 1995.
Věc převzal Nejvyšší správní soud v souladu s ust. § 132 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, neboť na něj přešla z Vrchního soudu v Olomouci. Podle ust. § 129 odst. 2 s. ř. s. soud postupoval podle části třetí hlavy druhé dílu prvního soudního řádu správního. Podle sdělení Okresního soudu v Prostějově ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. D 1157/2002 paní L. K. zemřela dne xx 7. 2002 a k dědictví byl povolánjediný dědic, a to syn Ing. V. K., který dědictví neodmítl a který se tak stal účastníkem tohoto řízení ve smyslu § 7 odst. 2 zákona č. 261/2001 Sb. Ten byl také dále poučen ve smyslu příslušných ustanovení soudního řádu správního a také mu bylo umožněno do spisu nahlédnout.
Žaloba se nejeví důvodnou.
Podle § 2 odst.1 zákona, tento se vztahuje na občany České republiky, kteří byli vězněni mezi 25. 2. 1948 a 1. 1. 1990 a u kterých bylo rozhodnutí ojejich věznění zcela nebo částečně zrušeno podle zákona č. 199/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, nebo podle zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu (dálejen „politický vězeň“). Podle druhého odstavce se zákon rovněž vztahuje na vdovy a vdovce po osobách uvedených v odst. 1, pokud jsou občany České republiky,jejichž manželství trvalo po celou dobu věznění, či vzniklo běhemjejich věznění ajejich manžel kdykoliv později zemřel. Stejně tak se zákon vztahuje na vdovy a vdovce, pokud jsou občany ČR, kteří uzavřeli nové manželství.
Z uvedenéhoje zřejmé, že nárok se nemůže vztahovat na paní L. K.,jestliže nebyla manželkou vězněného pana Ing. J. K. po celou dobujeho věznění. V daném případě tuto podmínkuje třeba považovat za zásadní. Nebyla naplněna proto, že v průběhu věznění manžela žalobkyně došlo k rozvodujejich manželství. Zákon však předpokládá trvání manželství buď po celou dobu věznění anebo postačí,jestliže manželství trvalo po část doby věznění, když samo vzniklo v době věznění. Pokud by došlo k zániku manželství smrtí, a to v průběhu věznění, i s takovou možností zákonodárce spojil oprávněnost nároku podle zákona. V daném případě však tato situace nenastala, naopak v průběhu věznění manžela žalobkyně došlo k rozvodu manželství a k uzavření dalšího manželství až následně po ukončení věznění manžela žalobkyně. Takováto situace však s sebou nepřináší splnění podmínek pro získání nároku na poskytnutíjednorázové peněžní částky ve smyslu zákona. Útrapy, které paní L. K. ajejí rodina v souvislosti s vězněnímjejího manžela zakoušely, mají nepochybně svůj hluboký lidský rozměr, avšak zákonodárce s tím žádné dobrodiní nespojil. Nelze tuto absenci překlenout výkladem, nelze v ní ani spatřovat projev diskriminace, zakládající neústavnost předpisů, neboť jde o normu restituční, resp. rehabilitační povahy,jejichž obsah náleží stanovit zákonodárci. Je legitimní,jestliže zákonodárce přizná nárok za podmínek, které mají svůj původ ve vymezení určité typové situace (zde trvání manželského stavu) a nepromítají se do něj okolnosti mající svůj původ v rozlišení např. podle národnosti, rasy, pohlaví, náboženství či společenských skupin. Ani Ústavní soud České republiky nikdy neshledal diskriminačními zákony č. 217/1994 Sb. resp. č. 39/2000 Sb. poskytujícíjednorázové peněžní částky, rovněžjen některým obětem nacistické persekuce,jež byly založeny na obdobných principech, totiž poskytnutí odškodnění opětjen části osob, které prožily válečné útrapy.
Za této situace nezbývá při neexistenci možnosti zmírnit tvrdost zákona ani učinit výjimku ze zákona, než aby soud hleděl na rozhodnutí žalované České správy sociálního zabezpečení, jako na rozhodnutí zákonné a uzavřít, že zákon se na případ shora popsaný nevztahuje a pokud žalovaná žádosti o přiznání nároku nevyhověla, učinila tak v souladu se zákonem. Proto také soud žalobu zamítl pro nedůvodnost (§ 78 odst. 7 s. ř. s.).
O nákladech řízení bylo rozhodnuto v souladu s ust. § 60 odst. 1 s. ř. s., á contr.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst.3 s. ř. s.).
V Brně dne 16. 10. 2003
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu |
549177 | 30A 61/2012 - 49
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Procházky a soudců JUDr. Viktora Kučera a JUDr. Petra Polácha v právní věci žalobce: P. E., zast. JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem Těsnohlídkova 9, Brno proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje, odbor životního prostředí, se sídlem Žerotínovo nám. 3/5, Brno, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 5.2 012, sp. zn. S-JMK 133283/2010/OŽP-Ho,
takto:
i. Rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje, odboru životního prostředí, ze dne 24.5.2012, č.j. JMK 47009/2012 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
ii. Žalovanýje povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 9 994 Kč, ve lhůtě 30 dnů ode dne právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobce JUDr. Radka Ondruše, advokáta se sídlem Těsnohlídkova 9, Brno.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
Žalobce se podanou žalobou domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 5. 2012, sp. zn. S-JMK 133283/2010/OŽP-Ho. Předmětným rozhodnutím bylo postupem dle ust. § 90 odst. 1 písm. b) zák. č. 500/2004 Sb., správní řád (dálejen „správní řád“) změněno rozhodnutí Městského úřadu Kyjov, odboru životního prostředí (dálejen „správní orgán I. stupně“) č. j. OŽP 33462/10/4896/2010 353, vyhotovené dne 30. 8. 2010 tak, že do výroku byla doplněna věta: „P. E., nar. dne X, bytem N. 1038/31, S.-M., odevzdá do 10 dnů od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí, lovecký lístek ev. č. 012167, č. j. 667/97, Městskému úřadu Kyjov, odboru životního prostředí.“ Ve zbytku bylo rozhodnutí správního orgánu I. stupně postupem dle ust. § 90 odst. 5 správního řádu potvrzeno.
Rozhodnutím správního orgánu I. stupně byl žalobci podle ust. § 47 odst. 5 zák. č. 449/2001 Sb., o myslivosti (dálejen „zákon o myslivosti“) odebrán lovecký lístek ev. č. 012167, č.j. 667/97 na dobu tří let.
II. Podstatný obsah napadeného rozhodnutí
Důvodem k odebrání loveckého lístku byla skutečnost, že žalobce byl pravomocně uznán vinným ze spáchání přestupku dle ust. § 49 odst. 1 zákona o myslivosti a byla mu uložena pokuta. Vinným ze spáchání přestupku byl uznán rozhodnutím správního orgánu I. stupně ze dne 17. 5. 2010, č. j. OŽP 21619/10/1585/2010/353 ve spojení s rozhodnutím žalovaného ze dne 28. 6. 2010. č. j. JMK 84791/2010 (právní moc dne 16. 7. 2010). Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu. Rozsudkem zdejšího soudu ze dne 29. 12. 2010, č. j. 57 A 79/2010-18 bylo rozhodnutí žalovaného zrušeno a věc mu vrácena k dalšímu řízení. Proti rozsudku podal žalovaný kasační stížnost. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2012, č. j. 5 As 21/2011-39 byl rozsudek zdejšího soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Následujícím rozsudkem zdejšího soudu ze dne 11. 4. 2012, č. j. 57 A 79/2012 (právní moc dne 19. 4. 2012) bylo žaloba zamítnuta. Řízení ve věci odebrání loveckého lístku u žalovaného bylo přitom přerušeno až do doby skončení soudního řízení ve věci přestupku žalobce. Pravomocným rozhodnutím o přestupku vznikla okolnost, pro kterou by vydání loveckého lístku muselo být odepřeno. Žalobce totiž nesplňuje podmínku bezúhonnosti dle ust. § 47 odst. 4 zákona o myslivosti. Správní orgán I. stupně musel v takovém případě zahájit řízení o odebrání loveckého lístku dle ust. § 47 odst. 5 zákona o myslivosti. K uloženým sankcím za přestupky na úseku myslivosti a k uloženým pokutám nelze přihlédnout po uplynutí dvou let od nabytí právní moci rozhodnutí. V posuzovaném případě dvouletá lhůta uplynula až dne 16. 7. 2012, neboť potvrzující rozhodnutí žalovaného ve věci přestupku nabylo právní moci dne 16. 7. 2010. Žalobce byl v době rozhodnutí žalovaného osobou,jenž nesplňuje podmínky bezúhonnosti. Správní orgány tudíž zcela v souladu s ust. § 47 odst. 5 zákona o myslivosti rozhodly o odebrání loveckého lístku. Lovecký lístek byl odebrán na dobu tří let a tu shledal žalovaný jako přiměřenou. Označování ulovené zvěře nesnímatelnou plombouje totiž opatřením proti pytláctví a má také zabraňovat neoprávněné manipulaci s ulovenou zvěří, a to i v případě uživatele honitby. Nedodržení této povinnostije závažným porušením zákona o myslivosti a tříletá lhůtaje vzhledem k prvnímu porušení zákona žalobcem odpovídající.
III. Obsah žaloby
Žalobce namítal, že žalovaný nesprávně aplikoval ust. § 47 a § 63 odst. 2 zákona o myslivosti. Žalovaný připouští, že po uplynutí dvou let od nabytí právní moci rozhodnutí se k uloženým sankcím za přestupky na úseku myslivosti a k pokutám za přestupky uložené podle zákona o myslivosti nepřihlíží. Toto časové omezení však nechápe jako časové omezení ztráty bezúhonnosti, nýbržjen jako časové omezení pro možnost rozhodování o odebrání loveckého lístku. Nesprávně se domnívá, že ve všech případechje oprávněnjej odebrat až na dobu 5 let. Měl-li by však zákonodárce v úmyslu vymezit dvouletou lhůtu od právní moci rozhodnutí o přestupku pouze pro rozhodování o odebrání loveckého průkazu, pak by to v textu zákona vyjádřil. Z ust. § 12 odst. 4 a ust. § 47 odst. 4 zákona o myslivosti všakjednoznačně plyne, že dvouletou lhůtu zákon vztahuje ke ztrátě bezúhonnosti jako takové, kterouje nutno při rozhodování o odebrání loveckého lístku respektovat. Takovým časovým omezením ztráty bezúhonnosti u přestupků zákonodárce logicky naznačil, že odebírání loveckých lístků na dobu delší než dva roky od právní moci příslušného rozhodnutí se bude týkat trestných činů,jejichž nebezpečnostje vyšší než u přestupků. V případě ztráty bezúhonnosti v důsledku přestupků na úseku myslivosti a pokut za přestupky uložené podle zákona o myslivosti správní orgány musí tedy při rozhodování o odebrání loveckého lístku podle ust. § 47 odst. 4 respektovat i ust. § 47 odst. 5 téhož zákona. Proto nemůže v takových případech rozhodnout o odebrání loveckého lístku na dobu delší než do 2 let od právní moci rozhodnutí o přestupku na úseku myslivosti. Prováděcí vyhláška č. 244/2002 Sb., k zákonu o myslivosti, stanoví, že odebraný lovecký lístek lze po uplynutí doby, na kterou byl odebrán, na žádostjeho držitele vrátitjen, pokud dobajeho platnostiještě neskončila a v ostatních případech se vydává lovecký lístek nový. Z toho plyne, že ode dne 17. 7. 2012je nutno na žalovaného hledět jako na osobu bezúhonnou a nelze mu upřít vydání loveckého lístku, anijeho držení. Napadené rozhodnutí však nezákonně zbavuje žalovaného bezúhonnosti až do května roku 2015, tj. na dobu téměř 5 let od právní moci rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 6. 2010, č. j. JMK 84791/2010.
Žalobce dále zdůraznil, že odebrání loveckého lístku na dobu tří letje v podstatě zákazem činnosti (výkonu myslivosti se zbraní) na dobu tří let, přičemž ust. § 63 odst. 2 zákona o myslivosti dovoluje v tomto případě uložit zákaz činnosti, resp. odebrání loveckého lístku, pouze do doby 2 let. Vjeho případě neměla být využita ani dvouletá lhůta, neboť není pravdivé tvrzení, že byjehojednání bylo závažným přestupkem. Nebezpečnostjehojednání pro společnostje nulová, ani nebyla naplněna materiální stránka přestupku. V důsledku nezákonného rozhodnutí byl žalobce poškozen, neboť dne 11. 6. 2012 byl nucen odevzdat lovecký lístek, následovat bude odebrání zbrojního průkazu a loveckých zbraní. Případné vydání nového zbrojního průkazu pak bude vyžadovat vykonání nových zkoušek.
IV. Vyjádření žalovaného
Žalovaný ve svém vyjádření zopakoval argumentaci z napadeného rozhodnutí. Dále uvedl, že ust. § 47 zákona o myslivosti upravuje ztrátu bezúhonnosti z hlediska času na dva roky. Po uplynutí dvou let od nabytí právní moci rozhodnutí se k uloženým sankcím za přestupky na úseku myslivosti a pokutám za přestupky uložené podle zákona o myslivosti nepřihlíží. V posuzovaném případě však bylo o odebrání loveckého lístku rozhodnutoještě v době, kdy žalobce podmínku bezúhonnosti nesplňoval a správní orgán I. stupně byl proto oprávněn postupovat podle ust. § 47 odst. 4 zákona o myslivosti. Nelze souhlasit s výkladem žalobce, že po uplynutí dvou let od nabytí právní moci rozhodnutí o uložení pokuty mu musí být lovecký lístek vrácen. Maximální lhůta k odejmutí loveckého lístku v délce trvání 5 let by při takovém výkladu ztratila smysl. Žalovaný nesouhlasí s názorem žalobce, že ho správní orgány svým postupem zbavují nezákonně bezúhonnosti na dobu téměř 5 let. Žalobce totiž nerozlišuje pojem bezúhonnosti definované zákonem a pojem lhůty stanovené rozhodnutím ve správním řízení o odebrání loveckého lístku. Žalovaný se rovněž neztotožňuje s názorem, že odebírání loveckých lístků na delší dobu, než dva roky od právní moci rozhodnutí se bude týkat trestných činů,jejichž nebezpečnostje pro společnost vyšší, než u přestupků. V zákoně o myslivosti nic takového není. Žalobci bylo prokázáno porušení ust. § 49 odst. 1 zákona o myslivosti a tím byla naplněna materiální stránka přestupku. Vzhledem k tomu, že označování zvěře plombou ihned po uloveníjejedním z opatření proti pytláctví, nelze v žádném případě považovat toto porušeníjednoho z pravidel lovu z hlediska nebezpečnosti pro společnost za nulové. K obdobnému závěru došlo i Ministerstvo zemědělství (sdělení ze dne 28. 6. 2012, č. j. 108400/2012-Mze-16231).
V. Jednání před soudem
Žalobce přijednání zejména uvedl, že po dvou letech od nabytí právní moci přestupku již není možné lovecký lístek odebrat. Poukázal i na to, že správnímu orgánu nic nebránilo v tom, aby uložil zákaz činnosti při rozhodnutí o přestupku. Není správné, pokud svého oprávnění správní orgán nevyužije a následně ve správním řízení rozhodne o odejmutí loveckého lístku. Žalobce souhlasil s tím, že správní orgánje oprávněn odebrat lovecký lístek, avšak vzhledem k charakteru přestupku, který nebyl úmyslný, byl způsoben zapomětlivostí,je odebrání na dobu tří let neadekvátní. Žalobce zde odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 As 74/2008 a nález Ústavního soudu ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. III ÚS 542/2009.
Žalovaný přijednání především odkázal na své vyjádření k žalobě. Odebrání loveckého lístkuje správním opatřením a nejedná se o zákaz činnosti. Lovecký lístek byl odebrán na dobu tří let, cožje zcela v zákonném rozmezí pěti let.
VI. Posouzení věci krajským soudem
Napadené rozhodnutí žalovaného krajský soud přezkoumal v řízení podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dálejen „s. ř. s.“), v mezích uplatněných žalobních bodů, ověřil přitom, zda rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (ex offo), a vycházeje ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodnutí žalovaného správního orgánu, dospěl k závěru, že žalobaje důvodná.
Pro posouzení věci soud zjistil následující skutkové okolnosti. Žalobce byl držitelem loveckého lístku. Rozhodnutím správního orgánu I. stupně ze dne 17. 5. 2010, č. j. OŽP 21619/10/1585/2010/353, ve spojení s rozhodnutím žalovaného ze dne 28. 6. 2010, č. j. JMK 84791/2010 (právní moc dne 16. 7. 2010) byl žalobce uznán vinným tím, že dne 25. 8. 2009 ve večerních hodinách kolem 20:10 hod na hranici honiteb Svatobořice-Mistřín a Stavěšice, v místě zvaném Příčky, po provedené dohledávce neoznačil uloveného srnce obecného nesnímatelnou plombou, čímž porušil ust. § 49 odst. 1 zákona o myslivosti a spáchal přestupek podle § 63 odst. 2 zákona o myslivosti, za což mu byla uložena pokuta ve výši 4 000 Kč. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu. Rozsudkem zdejšího soudu ze dne 29. 12. 2010, č. j. 57 A 79/2010-18 bylo rozhodnutí žalovaného zrušeno a věc mu vrácena k dalšímu řízení. Proti rozsudku podal žalovaný kasační stížnost. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2012, č. j. 5 As 21/2011-39 byl rozsudek zdejšího soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Následujícím rozsudkem zdejšího soudu ze dne 11. 4. 2012, č. j. 57 A 79/2012 (právní moc dne 19. 4. 2012) byla žaloba zamítnuta. Řízení ve věci odebrání loveckého lístku u žalovaného bylo přitom přerušeno až do doby skončení soudního řízení ve věci přestupku žalobce. Pojeho skončení bylo v řízení pokračováno a vydáno rozhodnutí, kteréje napadeno žalobou.
Podle ust. § 47 odst. 3 písm. d) zákona o myslivosti lovecký lístek lze vydatjen tomu, kdo prokáže, žeje bezúhonný (§ 12 odst. 4),
Podle odstavce 4, věty čtvrté, téhož ustanovení k uloženým sankcím za přestupky na úseku myslivosti 14) a k pokutám za přestupky uložené podle tohoto zákona se nepřihlíží, pokud od právní moci rozhodnutí ojejich uložení uplynuly 2 roky.
Podle odstavce 5, věty první, téhož ustanovení orgán státní správy myslivosti odebere nejdéle na dobu 5 let lovecký lístek, zjistí-li dodatečně takovou okolnost, pro kterou by vydání loveckého lístku muselo být odepřeno, nebo vznikla-li taková okolnost pojeho vydání.
V ust. § 47 odst. 3 zákona o myslivosti jsou vymezeny předpoklady, které musí žadatel splnit, aby mu mohl být vydán lovecký lístek. Jedním z nichje ijeho bezúhonnost. Bezúhonnostje pak vymezena v ust. § 12 odst. 4 zákona o myslivosti. Za bezúhonného se mj. nepovažuje ten, kdo byl uznán vinným ze spáchání přestupku na úseku myslivosti. Mezi účastníkyje nesporné, že žalobce se takového přestupku dopustil (porušil ust. § 49 odst. 1 zákona o myslivosti). Ust. § 47 odst. 4 zákona o myslivosti vymezuje dvouletou lhůtu od právní moci rozhodnutí o uložení přestupku, kdy lze v rámci rozhodování o odejmutí loveckého lístku k takto uložené sankci přihlížet. Nesplnění podmínky bezúhonnosti pak brání vydání loveckého lístku a pokud držitel loveckého lístku poruší tuto podmínku nezbytnou k vydání loveckého lístku,je to dle ust. § 47 odst. 5 zákona o myslivosti důvodem k odebrání loveckého lístku. K porušení podmínky bezúhonnosti lze přitom přihlížet až po dobu dvou let od právní moci rozhodnutí o přestupku. V posuzovaném případě rozhodnutí o přestupku žalobce na úseku myslivosti nabylo právní moci dne 16. 7. 2010. Dvouletá lhůta tak uplynula dne 16. 7. 2012. Rozhodnutí žalovaného ve věci odebrání loveckého lístku nabylo právní moci dne 1. 6. 2012, tj. v době běhu dvouleté lhůty, kdy lze přihlížet k rozhodnutím o přestupcích a na žalobce nebylo proto možné z pohledu mysliveckého zákona hledět jako na osobu bezúhonnou. Žalobce byl tedy jako držitel loveckého lístku v době pojeho vydání uznán vinným ze spáchání přestupku. Správní orgány v souladu s ust. § 47 odst. 5 zákona o myslivosti v dvouleté lhůtě od právní moci rozhodnutí, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku, rozhodly o odebrání loveckého průkazu. Výklad žalobce, který by možnost odebrání loveckého lístku omezil toliko na dobu dvou let od právní moci rozhodnutí o uložení přestupku, by zcela negoval ust. § 47 odst. 5 zákona o myslivosti, kdejejednoznačně zakotvena možnost odejmout lovecký lístek až na dobu 5 let. Dle názoru soudu tato možnost odráží přísnější postih držitele již platného loveckého lístku, který by měljednat tak, abyjeho postih za přestupky byl vyloučen. Jakje uvedeno výše, možnost odejmutí loveckého lístku až na dobu 5 letje navázána na ztrátu bezúhonnosti, kamje zařazeno i uznání vinny za spáchání přestupku na úseku myslivosti, čehož se žalobce dopustil.
Soud k věci dále uvádí, že řízení o odebrání loveckého průkazu a řízení o uložení sankce za přestupek jsoudvě odlišná řízení. Souvisejí spolu pouze do té míry, že výsledek řízení o spáchání přestupkuje výchozím předpokladem pro odebrání loveckého průkazu. Dle názoru soudu odebrání loveckého průkazu není sankcí stricto sensu. Je třebajej spíše vnímat jako administrativní opatření,jehož smyslemje zajistit, aby loveckou činnost mohly vykonávat pouze osoby, které respektují své zákonné povinnosti. Při lovecké činnosti totiž může dojít k vážným zraněním a rovněž zvěř by měla být usmrcována, aniž by docházelo kjejímu týrání. Činnost musí být proto vykonávána bezpečně, kvalifikovanými a spolehlivými osobami. Soud se proto neztotožnil s názorem, že by odebrání loveckého lístku postupem dle ust. § 47 odst. 5 zákona o myslivosti bylo možno považovat za správní trestání ve formě zákazu činnosti, kdeje doba zákazu dle ust. § 63 odst. 2 zákona o myslivosti omezena na dobu 2 let. Soud zde i analogicky vyšel z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2013, č. j. 8 As 32/2013-63 (publikováno pod č. 2894 Sb. NSS), kdeje pod č. II právní věty uvedeno: „ Je-li téže osobě za tentýž správní delikt uložena pokuta podle § 35 odst. 3 písm. h) zákona č. 11/1994 Sb., o silniční dopravě, a zároveň odebrán průkaz o způsobilosti řidiče taxislužby podle § 21 odst. 9 tohoto zákona, nejedná se o porušení zásady zákazu dvojího trestání. Odebrání průkazu o způsobilosti řidiče taxislužby není sankcí stricto sensu, nýbrž administrativním opatřením,jehož smyslemje zajistit, aby taxislužbu vykonávali pouze řidiči respektující své zákonné povinnosti.“
Soud se zabýval i další námitkou žalobce, že doba odejmutí loveckého lístku na tři rokyje nepřiměřená. K tomu soud uvádí, že délka odebrání loveckého lístkuje předmětem správního uvážení. Soud může napravit případné excesy správního orgánu z mezí správního uvážení, případně může zasáhnout tam, kde bylo správní uvážení zneužito. Správní uvážení podléhá soudnímu přezkumu v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zdaje v souladu s pravidly logického uvažování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2004, č.j. 5 Azs 47/2003-48, obdobně též např. rozsudek ze dne 11. 3. 2004, č.j. 2 Azs 8/2004-55). Zákon o myslivosti v ust. § 47 odst. 5 nestanoví konkrétní okolnosti, ke kterým by správní orgán měl přihlížet při stanovení délky odebrání loveckého průkazu. Z logiky věci lze dovodit, že v posuzovaném případěje nutné zvážit druh a výši uložené sankce za spáchaný přestupek, neboť ta by měla vystihovat závažnost přestupku a zohledňovat způsob spáchání, následky, okolnosti, za nichž byl spáchán, míru zavinění, pohnutky, osobu pachatele (§ 12 odst. 1 zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích). Žalobce porušil ust. § 49 odst. 1 zákona o myslivosti, čímž spáchal přestupek dle ust. § 63 odst. 2 zákona o myslivosti. Ust. § 63 odst. 2 zákona o myslivosti přitom umožňuje uložit pokutu až do výše 30 000 Kč, současně uložit zákaz činnosti až na dobu 2 let a propadnutí věci. Uložil-li správní orgán žalobci pokutujen ve výši 4 000 Kč, tj. ani ne ve výši 1/6 maximální sazby, pak konkrétní přestupek žalobce nepovažoval za příliš závažný. Jak vyplývá z výše uvedeného, soud považuje odejmutí loveckého lístku za administrativní opatření a nikoliv správní trest ve formě zákazu činnosti. Je však nutno připustit, že odejmutí loveckého lístku znamená pro žalobce omezení (nemožnost lovu, odnětí zbrojního průkazu, odevzdání zbraní apod.), které jsou obdobné jako při vyslovení zákazu činnosti. Proto by dle názoru soudu měly správní orgány při zvážení délky trvání odejmutí loveckého lístku zohlednit i to, že v posuzovaném případě lze zakázat činnost, s nížje rovněž spojeno odevzdání loveckého lístku (§ 63 odst. 2 zákona o myslivosti) na dobu nejdéle 2 let. Neobstojí tedy závěr žalovaného, který při úvaze o délce trvání odejmutí loveckého lístku vyšeljen z obecné nebezpečnosti přestupku dle ust. § 49 odst. 1 zákona o myslivosti pro společnost, tj. označení ulovené zvěře nesnímatelnou plombouje opatřením proti pytláctví, které má i zabraňovat neoprávněné manipulaci s ulovenou zvěří i v případě uživatele honitby, přičemž sejedná o závažné porušení zákona o myslivosti, aniž by zhodnotil konkrétní přestupek žalobce,jehož závažnost byla vyjádřena výší uložené pokuty a i tím, že žalobci nebyla kumulativně uložena další sankce. Ze shora uvedených důvodů soud považoval v posuzovaném případě odejmutí loveckého lístku v délce trvání tří let jako nepřiměřeně přísné, neodpovídající individualizované závažnosti žalobcem spáchaného přestupku. Soud proto nezbylo, než napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení.
VII. Náklady řízení
O náhradě nákladů řízení krajský soud rozhodl dle § 60 odst. 1 s. ř. s., neboť žalobce měl ve věci plný úspěch, a přísluší mu proto právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti žalovanému jakožto účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.
Za účelně vynaložené náklady vzal krajský soud celkem částku 9 994 Kč, kterouje žalovaný povinen zaplatit žalobci do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce. Tato částkaje tvořenajednak zaplaceným soudním poplatkem ve výši 3 000 Kč ajednak mimosmluvní odměnou zástupce žalobce za právní služby ve výši 6 994 Kč; konkrétně jde o částku 2 880 Kč jako odměnu zajeden úkon právní služby (převzetí a příprava zastoupení) za 2 100 Kč podle § 7, 9 odst. 3 písm. f), § 11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu (vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění účinném do 31. 12. 2012), plus paušál spojený s tímto úkonem za 300 Kč, vše zvýšené o DPH 20 %, a dále pak o částku 4 114 Kč jako odměnu zajeden úkon právní služby (účast ujednání soudu) za 3 100 Kč podle § 7, 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu (vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění účinném od 1. 1. 2013) ajeden paušál za 300 Kč, vše zvýšené o DPH 21 %.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dnejeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel,jeho zaměstnanec nebo člen, který za nějjedná nebojej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, kteréje podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
V Brně dne 14. 4. 2014
Mgr. Milan Procházka
předseda senátu |
Subsets and Splits
No community queries yet
The top public SQL queries from the community will appear here once available.