Datasets:

harun27
/

pretrain_data

Dataset card Data Studio Files Files and versions Community

Split (1)

train · 300k rows

document_id stringlengths 6 286	text stringlengths 0 1.53M
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2006_29.OD.67.2005.1.xml	Judikát 29 Od 67/2005 29 Od 67/2005-90 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně TRADO, s.r.o. se sídlem Průmyslová čtvrt 154, 674 01 Třebíč, IČ 46 90 58 80, proti žalované M. T., o 34.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 8 C 40/2003, o návrhu soudu na přikázání věci jinému soudu, takto: Věc vedená u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 8 C 40/2003, se přikazuje k projednání a rozhodnutí Okresnímu soudu v Třebíči. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se domáhá žalobou podanou původně u Krajského soudu v Ústí nad Labem vydání rozhodnutí, kterým by žalované bylo uloženo zaplatit jí částku 34.000,- Kč s úrokem z prodlení a nahradit náklady řízení s odůvodněním, že žalovaná neuhradila objednanou a uskutečněnou přepravu zboží z M. v Bělorusku do S. ve Švýcarsku. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 18.6.2002, č.j. Ncp 373/2002-28, rozhodl, že k projednání a rozhodnutí věci jsou příslušné v prvním stupni okresní soudy s tím, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Okresnímu soudu v Teplicích. Po podání odporu proti platebnímu rozkazu vydanému Okresním soudem v Teplicích dne 13.1.2003, č.j. 34 Ro 1416/2002-37, informoval uvedený soud účastníky o tom, že má za to, že by věc měla být přikázána Okresnímu soudu v Třebíči. Vyslovil názor, že z důvodu hospodárnosti a rychlosti řízení by bylo vhodné přikázání věci tomuto soudu, neboť žalovaná má od r. 2003 bydliště v K. a žalobkyně má sídlo v T. Poukázal na to, že nelze pominout, že T. jsou místu bydliště žalované o několik set kilometrů vzdálenější než T. Žalobkyně uvedla, že nemá námitky k přikázání věci Okresnímu soudu v Třebíči, žalovaná se nevyjádřila, ačkoliv jí byla výzva soudu řádně doručena. Nejvyšší soud České republiky jako soud nejblíže společně nadřízený příslušnému soudu (Okresnímu soudu v Teplicích) a Okresnímu soudu v Třebíči, kterému má být věc přikázána (§ 12 odst. 3 věta první o. s. ř.), návrh soudu na přikázání věci jinému soudu projednal a dospěl k závěru, že v posuzovaném případě jsou splněny zákonné podmínky pro přikázání věci jinému soudu. Podle ustanovení § 12 odst. 3 věty druhé o. s. ř. mají účastníci právo se vyjádřit, kterému soudu má být věc přikázána a v případě druhého odstavce citovaného ustanovení též k důvodu, pro který by měla být přikázána. Důvody vhodnosti podle citovaného ustanovení mohou být různé v závislosti na předmětu řízení, postavení účastníků i jiných okolnostech. Jde zejména o skutečnosti, z nichž lze dovodit, že jiným než příslušným soudem bude věc projednána rychleji a hospodárněji. K přikázání věci jinému než příslušnému soudu by mělo docházet jen výjimečně ze závažných důvodů, neboť je uplatňováno jako výjimka z ústavně zaručené zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a že příslušnost soudu a její přikázání jinému soudu stanoví zákon (čl. 38 Listina základních práv a svobod publikované pod č. 2/1993 Sb., ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb.). Důvody pro odnětí věci a její přikázání jinému soudu musí být natolik významné, aby dostačujícím způsobem ovlivňovaly průlom do výše citovaného ústavního principu. Zákon při tom výslovně zakotvuje právo účastníků se vyjádřit k důvodu delegace k soudu, k němuž má být věc delegována, aby vhodnost takového postupu mohla být zvážena i z pohledu jejich poměrů; delegací nesmí být totiž navozen stav, který by se v poměrech účastníků projevil nepříznivě. Skutečnost, že žalobkyně, která se v době podání žaloby dne 20.8.2001 zdržovala přechodně v místě příslušného soudu, se v r. 2003 přestěhovala do K. a že ani žalobkyně nemá v obvodu tohoto soudu sídlo, je závažnou skutečností, odůvodňující přikázání věci jinému soudu. Lze souhlasit s názorem věc předkládajícího soudu, že vhodným soudem vzhledem k sídlu žalobkyně se jeví Okresní soud v Třebíči, který je i z hlediska vzdálenosti bydliště žalované mnohem bližší než místně příslušný soud. Je proto dán předpoklad rychlejšího a hospodárnějšího řízení u Okresního soudu v Třebíči. Nejvyšší soud České republiky s přihlédnutím ke kladnému stanovisku žalobkyně proto návrhu Okresního soudu v Teplicích vyhověl a podle ustanovení § 12 odst. 2 o. s. ř. přikázal věc Okresnímu soudu v Třebíči. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně 31. ledna 2006 JUDr. František Faldyna, CSc. předseda senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2010_22.CDO.791.2010.1.xml	Judikát 22 Cdo 791/2010 22 Cdo 791/2010 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Františka Baláka ve věci žalobce K. N., za účasti 1) Krajského úřadu Olomouckého kraje, Odboru strategického rozvoje kraje, se sídlem v Olomouci, Jeremenkova 40a, a 2) Ředitelství silnic a dálnic ČR, státní příspěvkové organizace se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 546/56, o žalobě proti rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje, Odboru strategického rozvoje, č. j. KUOK/83575/2008-2/767, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 8/2009, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. září 2009, č. j. 1 Co 121/2009-19, takto: I. Dovolací řízení se zastavuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Podle § 243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno. Krajský soud v Ostravě (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 26. ledna 2009, č. j. 23 C 8/2009-5, zastavil řízení pro překážku zahájeného řízení, rozhodl o náhradě nákladů řízení a o vrácení soudního poplatku žalobci. Vrchní soud v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 24. září 2009, č. j. 1 Co 121/2009-19, usnesení soudu prvního stupně potvrdil v části týkající se zastavení řízení, odmítl odvolání směřující proti odůvodnění usnesení soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací po přezkoumání věci dospěl k závěru, že v posuzovaném případě brání meritornímu rozhodnutí o dovolání nesplnění podmínky povinného zastoupení žalobce. Podle § 241 odst. 1 věty první o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, musí být dovolatel zastoupen advokátem nebo notářem. Notář může dovolatele zastupovat jen v rozsahu svého oprávnění stanoveného zvláštními právními předpisy (§ 241 odst. 1 věty druhé o. s. ř.). Podle § 241 odst. 2 o. s. ř. odstavec 1 neplatí, a) je-li dovolatelem fyzická osoba, která má právnické vzdělání, b) je-li dovolatelem právnická osoba, stát, obec nebo vyšší územně samosprávný celek, jedná-li za ně osoba uvedená v § 21, § 21a, anebo v § 21b, která má právnické vzdělání. Podle § 241 odst. 4 o. s. ř. dovolání musí být sepsáno, s výjimkou případu uvedeného v odstavci 2 písm. a), advokátem, notářem nebo osobou uvedenou v § 21, § 21a, § 21b, anebo v § 26a odst. 3, která má právnické vzdělání. V posuzovaném případě podal žalobce dovolání proti usnesení odvolacího soudu, aniž by při tomto úkonu byl zastoupen advokátem (zastoupení notářem v této věci nepřipadá v úvahu), a nebylo ani prokázáno, že by měl právnické vzdělání. K odstranění uvedeného nedostatku jej soud prvního stupně usnesením ze dne 15. ledna 2010, č. j. 23 C 8/2009-25, vyzval, aby si ve lhůtě čtrnácti dnů ode dne doručení usnesení zvolil pro zastupování v dovolacím řízení zástupcem advokáta a aby jeho prostřednictvím podal řádné dovolání; zároveň jej poučil, že dovolací řízení bude zastaveno, nebude-li výzvě ve stanovené lhůtě vyhověno. Toto usnesení bylo žalobci doručeno dne 21. ledna 2010. Ve stanovené lhůtě (a ani později) žalobce na uvedenou výzvu soudu prvního stupně žádným způsobem nereagoval. Z uvedeného je zřejmé, že dovolatel nesplnil zákonem stanovenou podmínku povinného zastoupení a přes výzvy a poučení o důsledcích své nečinnosti nedostatek podmínky dovolacího řízení podle § 241 o. s. ř. neodstranil. Dovolací soud proto řízení o dovolání žalobce podle § 243b odst. 5 věty druhé, § 241b odst. 2 a § 104 odst. 2 věty třetí o. s. ř. zastavil. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 2 věta první o. s. ř. a skutečnosti, že úspěšným žalovaným v dovolacím řízení náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 23. března 2010 JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r. předseda senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2012_29.CDO.663.2011.1.xml	Judikát 29 Cdo 663/2011 29 Cdo 663/2011 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně M. R., narozené zastoupené JUDr. Zdeňkem Poštulkou, advokátem, se sídlem v České Třebové, U Javorky 976, PSČ 560 02, proti žalovanému JUDr. M.V., advokátu, jako správci konkursní podstaty úpadce M. R., narozeného o vyloučení náhradního peněžitého plnění ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 44 Cm 179/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. května 2010, č. j. 15 Cmo 47/2010-82, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 27. května 2010, č. j. 15 Cmo 47/2010-82, potvrdil rozsudek ze dne 21. ledna 2010, č. j. 44 Cm 179/2008-55, jímž Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném správci konkursní podstaty vyloučení „náhradního peněžitého plnění“ ve výši 3,305.500,- Kč ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce. Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) vyšel z toho, že: 1) Úpadce nabyl dne 2. května 1991 a dne 28. června 1991 ve veřejné dražbě konané podle zákona č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby nemovitosti, jednak budovu občanské vybavenosti č. p. 47 na stavební parcele č. 40 a stavební parcelu č. 40, vše v obci a městské části Svitavy – město, katastrální území Svitavy – město, zapsané na listu vlastnictví č. 4003, pro obec a katastrální úřad v území Svitavy – město, jednak budovu – objekt bydlení č. p. 53, na stavební parcele č. 51 a stavební parcelu č. 51, zapsané na listu vlastnictví č. 5487, pro obec Svitavy a katastrální úřad Svitavy – město (dále jen „sporné nemovitosti“). 2) Okresní soud ve Svitavách rozsudkem ze dne 29. března 1994, který nabyl právní moci dne 27. června 1994, zrušil bezpodílové spoluvlastnictví manželů (žalobkyně a úpadce). 3) Usnesením ze dne 26. listopadu 2004, č. j. 48 K 1072/99-726, prohlásil Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích konkurs na majetek úpadce a správcem konkursní podstaty ustavil žalovaného. 4) Žalovaný sporné nemovitosti sepsal do soupisu majetku konkursní podstaty úpadce. 5) U Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích bylo pod spisovou značkou 44 Cm 79/2006 vedeno řízení o vylučovací žalobě M.R. proti JUDr. M. V., jako správci konkursní podstaty úpadce, jejímž předmětem byly sporné nemovitosti. Usnesením ze dne 24. ledna 2007, které nabylo právní moci dne 16. února 2007, soud prvního stupně řízení zastavil, když žalobkyně vzala žalobu zpět s odůvodněním, že „mezi účastníky došlo k dohodě o mimosoudním vyřešení věci“. 6) Žalobu o vyloučení náhradního peněžitého plnění v projednávané věci žalobkyně podala 8. září 2008, aniž by ji k podání takové žaloby [respektive k podání žaloby vedené pod spisovou značkou dle bodu 5)] správce konkursní podstaty úpadce podle ustanovení § 19 odst. 2 zákona č. 328/ 1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), vyzval; učinila tak na základě argumentace, že byla ideální spoluvlastnicí sporných nemovitostí v rozsahu jedné poloviny a že žalovaný sporné nemovitosti v konkursu vedeném na majetek žalovaného již zpeněžil. 7) Dne 19. ledna 2007 sepsala Mgr. M. K., notářka, se sídlem ve Svitavách, notářský zápis č. NZ 4/2007, N 5/2007 (dále jen „prohlášení“), kterým osvědčila prohlášení žalované, že sporné nemovitosti, které úpadce „nabyl za trvání jejich manželství, jsou a vždy byly výlučným vlastnictvím M. R. a k těmto nemovitostem neuplatňuje žádný svůj nárok na vlastnické či spoluvlastnické právo a to ani z části, neboť tyto nemovitosti vždy sloužily výlučně k provozování podnikatelské činnosti M. R. a byly také za tímto účelem M. R. úplatně nabyty. V souvislosti s těmito skutečnostmi nebyly tudíž splněny předpoklady pro to, aby tyto nemovitosti byly získány do bezpodílového spoluvlastnictví manželů“. Úpadce s výše uvedeným prohlášením souhlasil. Žalobkyně současně podepsala zpětvzetí žaloby vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 44 Cm 79/2006 a potvrdila, že „nemá ve vztahu ke sporným nemovitostem žádných nároků či pohledávek a žádné takové nároky či pohledávky ani v budoucnu nebude vznášet“. 8) Dne 19. ledna 2007 uzavřeli žalobkyně, žalovaný, úpadce, J. F. a RK M., spol. s r. o. dohodu o vzájemných právech a povinnostech (dále jen „dohoda“), ve které se mimo jiné žalobkyně zavázala, že nejpozději do tří pracovních dnů ode dne podpisu dohody vezme zpět žalobu vedenou u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 44 Cm 79/2006 a dále s odkazem na prohlášení se zavázala, že nebude soudně ani jinak uplatňovat žádné právo spojené se spornými nemovitostmi. Oproti tomu se J. F. a RK M., spol. s r. o. (osoby na které žalovaný sporné nemovitosti v rámci zpeněžení majetku konkursní podstaty úpadce převedl) zavázali, že žalobkyni zaplatí „odstupné“ ve výši 1,050.000,- Kč. Na tomto základě odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně, který s odkazem na ustanovení § 143 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném ke dni 31. července 1998 (dále jen „obč. zák.“), uzavřel, že úpadce sporné nemovitosti nenabyl do bezpodílového spoluvlastnictví manželů, nýbrž do svého výlučného vlastnictví – dovodil, že žalobkyně není k podání žaloby osobou aktivně legitimovanou, jelikož „sporná otázka spoluvlastnictví ke sporným nemovitostem a její vypořádání mezi žalobkyní a úpadcem byla definitivně do budoucna vyřešena dohodou“. Tuto dohodu posoudil podle ustanovení § 585 obč. zák. jako dohodu o narovnání, kterou došlo „mezi eventuálními podílovými spoluvlastníky nemovitostí za účasti žalovaného i nových vlastníků sporných nemovitostí k vypořádání sporného práva v podobě tvrzeného podílového spoluvlastnictví žalobkyně a úpadce ke sporným nemovitostem tak, že nemovitosti byly ke dni prohlášení konkursu ve výlučném vlastnictví úpadce a žalobkyni na vypořádání náleží 1,050.000,- Kč, což bylo splněno“. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), spatřujíc zásadní význam rozhodnutí odvolacího soudu v řešení otázek, zda: 1) Lze „spotřebovat“ právo na podání vylučovací žaloby? 2) Lze považovat za věci sloužící „k výkonu povolání“ i „věci sloužící k podnikání“? 3) Má právní relevanci prohlášení žalobkyně, podle něhož sporné nemovitosti do bezpodílového spoluvlastnictví manželů nepatřily? Přitom zdůrazňuje, že žalobu v této věci podala, aniž k tomu byla vyzvána žalovaným správcem konkursní podstaty, přičemž na běh lhůty k podání vylučovací žaloby nemá vliv skutečnost, zda již dříve byla podána (jiná) vylučovací žaloba, které „nebylo možné vyhovět z důvodu, že nemovitosti již byly prodány“. Dále dovozuje, že otázku, zda sporné nemovitosti náležely do bezpodílového spoluvlastnictví manželů nebo do výlučného vlastnictví úpadce, soudy nižších stupňů vyřešily v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu „č. 22 Cdo 2914/99“ (jde o rozsudek ze dne 25. října 2001, sp. zn. 22 Cdo 2914/99), v němž – podle názoru dovolatelky – Nejvyšší soud shledal správným závěr odvolacího soudu, že „věcí sloužící výkonu povolání jednoho z manželů může být pouze věc, která je potřebná přímo pro práci“ a nemovitosti za takovéto věci nemohou být považovány nikdy. Dovolatelka dále poukazuje na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu „č. 22 Cdo 1387/2008“ (jde o rozsudek ze dne 27. dubna 2010, sp. zn. 22 Cdo 1387/2008) a v něm vyslovenou tezi, že „samotné prohlášení nebo souhlas jednoho z manželů, že určitá věc pořízená druhým z manželů za trvání manželství do SJM nepatří, není právně relevantní, neboť jde o věci kogentní, upraveny přímo zákonem“. Jinými slovy, svědčilo-li ze zákona žalobkyni ke sporným nemovitostem (po zrušení bezpodílového spoluvlastnictví manželů a uplynutí lhůty pro jeho vypořádání) „podílové spoluvlastnictví v rozsahu jedné ideální poloviny, je třeba na její prohlášení pohlížet jako na prohlášení bez právního významu a bez žádného dopadu na rozsah jejího vlastnictví, s tím, že vlastnictví se nelze ani žádným prohlášením relevantně vzdát“. Konečně k dohodě dovolatelka akcentuje, že závazek „p. F. a RK M.“ o vyplacení odstupného se netýkal žalovaného a žalovaný v tomto směru žalobkyni nic nevyplatil, přičemž „žalobkyně má právo právě vůči žalovanému a nikomu jinému na vyloučení náhradního plnění“. Dohodou totiž „nárok na náhradní plnění“ vůbec řešen nebyl a „účastníkům prakticky v čase uzavření dohody ani nebyl znám a proto se tohoto nároku ani žalobkyně vzdát nemohla“. „Pakliže soud posoudil dohodu jako dohodu o narovnání, tak nárok žalobkyně na vyloučení náhradního plnění je nárokem na který žalobkyně nemohla ve smyslu ustanovení § 585 odst. 1 obč. zák. pro nedostatek poučovací povinnosti pomýšlet. Navíc to neznamená, že se žalobkyně svých práv vzdala, takovýto projev vůle zde projeven není a nelze ho z ničeho dovozovat. Jestliže soudy dospěly k závěru, že se žalobkyně svých práv vzdala, tak toto nemá oporu v provedeném dokazování“. Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl. Dovolání žalobkyně proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady v procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z výše uvedeného je pak zjevné, že pro řešení otázky přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jsou bez právního významu výhrady dovolatelky, podle nichž závěr, že se žalobkyně svých práv vzdala, nemá oporu v provedeném dokazování; potud dovolatelka – posuzováno podle obsahu – uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu usuzovat nelze. Rozhodnutí odvolacího soudu neshledává Nejvyšší soud zásadně právně významným ani z hlediska řešení „otázky spotřebování práva na podání vylučovací žaloby“. Jednak k možnosti opakovaného podání žaloby o vyloučení věci ze soupisu majetku konkursní podstaty podle ustanovení § 19 odst. 2 ZKV se Nejvyšší soud vyjádřil např. v usneseních ze dne 25. června 2009, sp. zn. 29 Cdo 1838/2007 a ze dne 27. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 3147/2011, ve kterých takovou možnost za splnění tam vymezených podmínek připustil, jednak na řešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Rozhodnutí odvolacího soudu nemá Nejvyšší soud za zásadně právně významné ani z hlediska výhrady co do důsledků prohlášení žalobkyně v notářském zápise o tom, že sporné nemovitosti nepatřily do bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Jakkoli Nejvyšší soud nemá pochyb o správnosti právního názoru žalobkyně, že samotné prohlášení (souhlas) jednoho z manželů, že určitá věc pořízená druhým z manželů za trvání společného jmění manželů (respektive za trvání bezpodílového spoluvlastnictví manželů) a z jeho zdrojů, do společného jmění manželů (bezpodílové spoluvlastnictví manželů) nepatří, není právně významné (k tomu srov. dovolatelkou zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1387/2008), nelze přehlédnout, že ani na řešení této právní otázky rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Konečně zásadně právně významným nečiní rozhodnutí odvolacího soudu ani výhrady dovolatelky vztahující se k dohodě, kterou odvolací soud právně posoudil jako dohodu o narovnání podle ustanovení § 585 obč. zák. Argumentace dovolatelky, že zmíněná dohoda se netýkala jejího práva na vydání náhradního peněžitého plnění, které žalovaný do konkursní podstaty získal zpeněžením sporných nemovitostí, totiž zjevně nerespektuje skutková zjištění, která soudy nižších stupňů z této dohody učinily (k tomu srov. bod V. obsahující závazek žalobkyně, že nebude soudně a jinak uplatňovat žádné právo spojené se spornými nemovitostmi); o tom, že právo na vydání části výtěžku zpeněžení sporných nemovitostí z konkursní podstaty úpadce je právem spojeným se spornými nemovitostmi, není jakýchkoli pochyb. Totéž platí o výhradě, že žalobkyně nemohla pomýšlet na to, že se dohoda týká i nároku na vyloučení náhradního plnění z konkursní podstaty úpadce ve smyslu ustanovení § 585 odst. 1 věty druhé obč. zák., když v tomto směru navíc platí, že dohodou nebyla upravena veškerá práva účastníků, nýbrž pouze práva vztahující se ke sporným nemovitostem. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovanému podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 30. května 2012 JUDr. Petr G e m m el předseda senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2018_7.TDO.576.2018.1.xml	Judikát 7 Tdo 576/2018 7 Tdo 576/2018-29 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 23. 5. 2018 o dovolání obviněné L. G., podaném proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 1. 2018, sp. zn. 4 To 272/2017, ve věci Okresního soudu v Prostějově sp. zn. 11 T 28/2016 takto: Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. 1. 2018, sp. zn. 4 To 272/2017, a rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 11 T 28/2016. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Prostějově přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Odůvodnění Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 11 T 28/2016, byla obviněná L. G. uznána vinnou pod body 1) a 2) přečinem křivého obvinění podle § 345 odst. 2 tr. zákoníku a pod bodem 3) přečinem křivého obvinění podle § 345 odst. 1 tr. zákoníku, za něž jí byl uložen peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb po 200 Kč, tj. v celkové výši 20 000 Kč, s náhradním trestem odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Přečinu křivého obvinění podle § 345 odst. 2 tr. zákoníku [ad 1), 2) výroku o vině] se podle skutkových zjištění okresního soudu dopustila v podstatě tím, že v úmyslu lživě obvinit ze spáchání trestného činu a přivodit trestní stíhání učinila písemná podání dne 25. 1. 2013 Krajskému státnímu zastupitelství v Brně a dne 26. 11. 2013 Policii České republiky – Krajskému ředitelství policie Olomouckého kraje, v nichž mimo jiné uvedla, že je soustavně pronásledována sousedy z místa jejího trvalého bydliště, vyjmenovanými ve výroku o vině, kteří jsou součástí tzv. prostějovské mafie a kteří jí nezákonně odposlouchávají telefonní hovory, sledují e-mailovou korespondenci, obsah došlé pošty a vyhrožují újmou na zdraví, a proto žádá prošetření trestné činnosti těchto osob, následně svoje tvrzení zopakovala v prosinci 2013 v dalším písemném podání Policii České republiky – Krajskému ředitelství policie Olomouckého kraje, tato podání byla postoupena příslušným policejním orgánům k šetření, jehož součástí bylo i podání vysvětlení osobami v podáních uvedenými, přičemž výsledkem šetření bylo zjištění, že oznámené skutečnosti se nestaly, o čemž byla obviněná vždy písemně vyrozuměna, přesto však oznámení podávala opětovně. Přečinu křivého obvinění podle § 345 odst. 1 tr. zákoníku [ad 3) výroku o vině] se obviněná podle zjištění okresního soudu dopustila tím, že shodné skutečnosti o pronásledování sousedy z místa bydliště opakovaně uváděla v průběhu let 2012-2013 před členy výboru vlastníků bytových jednotek ve svém bydlišti. Odvolání obviněné bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9. 1. 2018, sp. zn. 4 To 272/2017. Týmž rozsudkem byl k odvolání státního zástupce rozsudek soudu prvního stupně změněn ve výroku o trestu tak, že obviněné po zrušení výroku o trestu byl uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala obviněná dovolání opřené o důvody podle § 265b odst. 1 písm. e), g), l) tr. ř. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. namítla, že pro jednání uvedené pod bodem 1) výroku o vině bylo vedeno přestupkové řízení pro přestupek ublížení na cti, přičemž šlo o totožný skutek. Podle dovolatelky došlo k porušení zásady ne bis in idem a je namístě aplikace čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, protože skutek projednávaný v přestupkovém řízení a skutek popsaný pod bodem 1) napadeného rozsudku jsou skutky totožné a trestní stíhání bylo tudíž nepřípustné. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se vztahuje námitka obviněné, že soudy opomenuly hodnotit její jednání z hlediska společenské škodlivosti, když jednání původně kvalifikované jako přestupek bylo následně, aniž by došlo k jakékoli změně, posouzeno jako trestný čin, přičemž nebylo zdůvodněno, proč toto jednání bylo posouzeno jako více škodlivé a proč nepostačovalo uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Především však obviněná vytkla, že se soudy dostatečně nezabývaly subjektivní stránkou činu, když úmysl se musí vztahovat právě na okolnost, že jde o obvinění lživé. Opomenuly okolnosti, za kterých byla oznámení pod body 1) a 2) výroku o vině učiněna. V této souvislosti poukázala na svědecky podpořené vstupy do e-mailové komunikace a narušování telefonických hovorů a na výpovědi svých rodinných příslušníků, které soudy nehodnotily. Zdůraznila, že ustanovení § 345 tr. zákoníku se nevztahuje na situace, kdy je oznamovatel přesvědčen, že jednání popsané v trestním oznámení se stalo. Soudy měly hodnotit ve vzájemném kontextu závěry znaleckého posudku a její jednání s tím, že roli hraje přesvědčení oznamovatele odvozené i z jeho zážitků, rodinného zázemí a osobnosti. Odůvodnění napadeného rozhodnutí označila za příliš obecné, a to i ve vztahu k jejím námitkám, takže odvolací soud nesplnil řádně svoji přezkumnou povinnost a postupoval v rozporu se zásadami spravedlivého procesu. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněná vytkla, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, ačkoli v řízení, které takovému rozhodnutí předcházelo, byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že přestupkové řízení bylo zastaveno podle § 76 odst. 1 písm. f) zákona č. 200/1990, o přestupcích, pro zánik odpovědnosti za přestupek, neboť uplynula lhůta jednoho roku od spáchání přestupku, v níž bylo podle § 20 citovaného zákona nutno přestupky projednat. Takové rozhodnutí nezaložilo překážku věci rozhodnuté ve smyslu čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě a není důvodem nepřípustnosti trestního stíhání z důvodu porušení zásady ne bis in idem, přičemž je nerozhodné, jak přesně byl v přestupkovém řízení skutek vymezen. Námitky vztahující se k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. označil zčásti za skutkové a procesní povahy, případně napadající odůvodnění rozhodnutí. Za podřaditelné pod uvedený dovolací důvod označil námitky týkající se subjektivní stránky činu. Připomněl, že z hlediska subjektivní stránky zákon u trestného činu podle § 345 odst. 1 tr. zákoníku a stejně tak podle § 345 odst. 2 tr. zákoníku ve vztahu k lživému obvinění předpokládá úmysl přímý, když pachatel si musí být nepravdivosti obvinění vědom, a proto chce jiného křivě obvinit. Rozvedl, že soudy existenci přímého úmyslu obviněné ve vztahu k nepravdivosti tvrzených obvinění nezjistily, přičemž soudy konstatovaný úmysl nepřímý ve vztahu k uvedené okolnosti nepostačuje. Skutečnost, že dovolatelka věděla o odložení svých dřívějších oznámení orgány Policie ČR, protože jí uváděné skutečnosti nebyly prokázány, ještě nevylučuje, že mohla být – byť nekriticky – subjektivně přesvědčena o pravdivosti svých tvrzení. Za situace, kdy soudy nedospěly k závěru o existenci přímého úmyslu na straně obviněné ve vztahu k nepravdivosti jejích tvrzení, nelze učinit závěr o tom, že by byly naplněny všechny znaky trestných činů křivého obvinění podle § 345 odst. 1 a § 345 odst. 2 tr. zákoníku. Státní zástupce dodal, že duševní stav obviněné mohl mít vliv na její – byť scestné – subjektivní přesvědčení o pravdivosti jejích tvrzení, přičemž takovémuto přesvědčení nasvědčuje i fakt, že obviněná zasílala orgánům činným v trestním řízení i další podání obdobného charakteru, podle kterých měli být s „prostějovským gangem“ spojeni i policisté a státní zástupci (pro zasílání těchto podání ovšem dovolatelka trestně stíhána nebyla). Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy státní zástupce považuje za uplatněný důvodně a v tomto rozsahu i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Závěrem svého vyjádření proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a aby přikázal Krajskému soudu v Brně věc znovu projednat a rozhodnout. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné (§ 265a tr. ř.), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b) odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.). Nejvyšší soud nezjistil důvody k odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal ve smyslu § 265i odst. 3, 4 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost napadeného rozsudku v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozsudku předcházející, a shledal, že dovolání je důvodné z hlediska ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán v případě, kdy proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Námitka obviněné týkající se porušení zásady ne bis in idem je tudíž pod tento dovolací důvod podřaditelná, neboť skutečnost, že dřívější řízení pro týž skutek proti téže osobě skončilo pravomocným rozhodnutím o přestupku, je podle § 11 odst. 1 písm. k) tr. ř. (ve znění účinném od 1. 7. 2017) jedním z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání, což je v souladu se zásadou ne bis in idem zakotvenou v čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Přesto je tato námitka zjevně neopodstatněná. V předmětné trestní věci sice bylo pro jednání spočívající v podávání nepravdivých trestních oznámení dovolatelkou v době od června 2012 do 15. 3. 2013 na její sousedy vedeno přestupkové řízení, to však bylo rozhodnutím Magistrátu města Přerova ze dne 19. 3. 2014 zastaveno podle § 76 odst. 1 písm. f) zákona č. 200/1990, o přestupcích, účinného do 30. 6. 2017, tj. pro zánik odpovědnosti za přestupek z důvodu uplynutí lhůty jednoho roku od spáchání přestupku, v níž bylo podle § 20 citovaného zákona nutno přestupky projednat (č. l. 735). Rozhodnutí podle § 76 odst. 1 písm. f) zákona č. 200/1990 Sb. však nebylo podle § 76 odst. 3 téhož zákona rozhodnutím ve věci samé. Toto posledně uvedené ustanovení rozlišovalo případy uvedené v § 76 odst. 1 písm. a), b), c), j) a k), kdy správní orgán byl povinen o zastavení řízení vydat rozhodnutí meritorní (ve věci). Šlo o případy, kdy skutek, o němž se vedlo řízení, se nestal nebo není přestupkem, kdy jej nespáchal obviněný z přestupku nebo mu jeho spáchání nebylo prokázáno, dále kdy navrhovatel vzal svůj návrh na zahájení řízení zpět nebo se, ač řádně a včas předvolán, k ústnímu jednání bez náležité omluvy nebo bez důležitého důvodu nedostavil, popřípadě kdy byl návrh podán opožděně. Vesměs tedy šlo o případy, kdy bylo o skutku meritorně a konečným způsobem rozhodnuto. V ostatních případech zastavení řízení se usnesení pouze poznamenalo do spisu a účastníci se o tom vyrozuměli. Lze souhlasit s tím, že režim rozhodnutí o zastavení řízení podle § 76 odst. 1 písm. f) zákona č. 200/1990 Sb. byl prakticky shodný jako režim rozhodnutí o odložení věci podle § 66 odst. 3 písm. a) téhož zákona a lze tedy na něj vztáhnout závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 152/2011, že takové rozhodnutí nezakládá překážku věci rozhodnuté a nejde o „konečný osvobozující nebo odsuzující rozsudek“ ve smyslu čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Překážku věci rozhodnuté by mohlo založit pouze rozhodnutí ve věci samé, tj. takové rozhodnutí v přestupkovém řízení, kterým by při zachování totožnosti skutku bylo v podstatě rozhodnuto o tom, zda došlo či nedošlo ke spáchání přestupku, zda tento přestupek spáchala či nespáchala obviněná, a kterým by obviněné případně byla uložena sankce. Rozhodnutím o zastavení řízení podle § 76 odst. 1 písm. f) zákona č. 200/1990 Sb. však bylo pouze konstatováno, že uplynula jednoroční lhůta pro projednání přestupku podle § 20 cit. zákona. Bylo by nelogické, aby takové rozhodnutí mělo bránit projednání téhož skutku v trestním řízení, pro které platí delší promlčecí doby. Nejvyšší soud se tudíž ztotožnil s názorem státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, že rozhodnutí o zastavení řízení podle § 76 odst. 1 písm. f) zákona č. 200/1990 Sb. důvod nepřípustnosti trestního stíhání z důvodů porušení zásady ne bis in idem založit nemohlo. Nebylo proto nutno zabývat se podrobně tím, jak přesně byl v přestupkovém řízení skutek vymezen ani zda uplynula lhůta pro zahájení přezkumného řízení, v němž by mohlo být rozhodnutí o přestupku zrušeno [§ 11 odst. 1 písm. k) tr. ř.]. Pro úplnost je možné dodat, že uvedené závěry by se vztahovaly i na nyní účinnou právní úpravu zákonem č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, účinným od 1. 7. 2017, který důvody zastavení řízení upravuje v § 86 odst. 1, 4, 5 s tím, že v § 86 odst. 2 stanoví, ve kterých případech se usnesení o zastavení řízení pouze poznamená do spisu. Také za současné právní úpravy platí, že ne všechna rozhodnutí správního orgánu o zastavení řízení o přestupku zakládají důvod nepřípustnosti trestního stíhání ve smyslu § 11 odst. 1 písm. k) tr. ř. a čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Záleží tedy ve vadné aplikaci hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy. Obviněnou uplatněné námitky vztahující se k tomuto dovolacímu důvodu spočívají především v tom, že soudy použitá právní kvalifikace zjištěných a ve výroku rozsudku nalézacího soudu popsaných skutků je nesprávná, neboť jimi nebyly naplněny znaky subjektivní stránky uvedených přečinů, konkrétně přímý úmysl vyžadovaný ve vztahu ke lživosti obvinění. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak obviněná uplatnila relevantně. Dovolání je v této části důvodné. Přečinu křivého obvinění podle § 345 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného křivě obviní z trestného činu. Přečinu křivého obvinění podle § 345 odst. 2 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného křivě obviní z trestného činu v úmyslu přivodit jeho trestní stíhání. Z hlediska subjektivní stránky zákon u skutkové podstaty podle § 345 odst. 1 tr. zákoníku předpokládá úmysl přímý [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], neboť pachatel si musí být nepravdivosti obvinění vědom, a proto chce jiného křivě obvinit. Také u skutkové podstaty podle § 345 odst. 2 tr. zákoníku zákon předpokládá ze stejných důvodů přímý úmysl ve vztahu k lživému obvinění, zatímco nepřímý úmysl postačuje pouze u specifického úmyslu přivodit trestní stíhání (viz Šámal P. a kol., Trestní zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 3235, a obdobně např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 3 Tdo 1568/2015, 7 Tdo 1272/2016, 8 Tdo 713/2017). V rozporu s těmito zásadami soudy obou stupňů pochybily v tom, že když nezjistily skutečnosti svědčící o přímém úmyslu obviněné a takový úmysl ani nedovodily, konstatovaly úmysl nepřímý, čímž de facto deklarovaly, že nejsou naplněny znaky skutkové podstaty trestných činů, jimiž uznaly obviněnou vinnou. Nalézací soud ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku uvedl, že obviněná jednala v úmyslu lživě obvinit poškozené ze spáchání trestného činu a vyvolala šetření, jehož výsledkem bylo zjištění, že oznámené skutečnosti se vůbec nestaly. V odůvodnění uvedl, že obviněná věděla, že její podání byla po řádném šetření vždy odložena, neboť se nepodařilo prokázat, že by došlo ke spáchání trestného činu. Přesto podávala i nadále trestní oznámení, i když byla poučena o trestní odpovědnosti za uvedení vědomě nepravdivých údajů. Soud připustil, že někteří svědci částečně potvrdili skutečnosti tvrzené obviněnou, avšak podle názoru soudu „tyto technické nedostatky v žádném případě neprokazují protiprávní jednání konkrétních osob, tedy ani poškozených.“ Nalézací soud uzavřel, že námitky obviněné týkající se subjektivní stránky činu nemohou obstát, protože obviněná i přes vyrozumění o odložení jejích oznámení i nadále je podávala, ač věděla, že šetřením policie nebylo prokázáno, že se trestný čin stal. Po těchto úvahách nalézací soud konstatoval, že obviněná jednala „přinejmenším v nepřímém úmyslu“ podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Odvolací soud pouze uvedl, že soud prvního stupně dovodil správné právní závěry, a to včetně stránky subjektivní ve formě úmyslu nepřímého podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (str. 7 napadeného rozsudku). Soudy tedy nejen že nedovodily u obviněné existenci přímého úmyslu ve vztahu k nepravdivosti tvrzených obvinění, ale výslovně dovodily jinou formu zavinění, která ale neodpovídá znakům skutkové podstaty žalovaných trestných činů. Znakům subjektivní stránky těchto trestných činů navíc neodpovídají ani skutková zjištění soudů. Soudy konstatovaný úmysl nepřímý ve vztahu k nepravdivosti tvrzených obvinění nepostačuje. Skutečnost, že obviněná věděla o odložení svých dřívějších oznámení orgány Policie ČR, protože jí uváděné skutečnosti nebyly prokázány, ještě nevylučuje, že mohla být subjektivně přesvědčena o pravdivosti svých tvrzení. Přehlédnout nelze ani to, že znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, u obviněné konstatoval duševní poruchu, a to paranoický vývoj osobnosti, a zmínil též tendenci k bludům s tím, že hlavním příznakem paranoického vývoje je obsahová porucha myšlení na podkladě reálných událostí, které obviněná zpracovává jako celoživotní křivdu a brání se proti domnělému bezpráví. Rozpoznávací a ovládací schopnosti obviněné znalec sice hodnotil jako nikoli vymizelé, nýbrž pouze podstatnou měrou snížené, nicméně je zřejmé, že duševní stav obviněné mohl mít vliv na její – byť scestné – subjektivní přesvědčení o pravdivosti jejích tvrzení. Takovémuto přesvědčení nasvědčuje i skutečnost, že obviněná zasílala orgánům činným v trestním řízení i další podání obdobného charakteru (str. 10–11 rozhodnutí nalézacího soudu), podle kterých měli být s „prostějovskou mafií“ spojeni i policisté a státní zástupci. Námitky dovolatelky týkající se absence zákonných znaků stíhaných přečinů jsou z hlediska dosavadních zjištění soudů důvodné. Za této situace je předčasné zabývat se podrobněji námitkami týkajícími se zásady subsidiarity trestní represe. O uplatnění této zásady totiž má smysl uvažovat až poté, kdy je postaveno najisto, že byly naplněny formální znaky trestného činu. K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. V rozsahu, v jakém byl důvodně uplatněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je nutno považovat za důvodně uplatněný i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Závěrem k podanému dovolání Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů z podnětu dovolání obviněné zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně i rozsudek Okresního soudu v Prostějově jako součást řízení předcházejícího napadenému rozsudku, zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a přikázal Okresnímu soudu v Prostějově, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 23. 5. 2018 JUDr. Petr Hrachovec předseda senátu Vypracoval: JUDr. Josef Mazák
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2019_21.CDO.1744.2019.1.xml	Judikát 21 Cdo 1744/2019 21 Cdo 1744/2019-504 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce V. V., narozeného XY, bytem XY, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra v Praze 7, Nad Štolou č. 936/3, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru a o náhradu platu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 5 C 231/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. února 2019 č. j. 23 Co 344/2018-446, takto: Dovolání žalobce se odmítá. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2019 č. j. 23 Co 344/2018-446 není podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, neboť dovolatel v něm uplatnil jiné dovolací důvody než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a z jeho námitek nevyplývají žádné rozhodné právní otázky, na jejichž vyřešení by záviselo napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. Přestože dovolatel namítá nesprávné právní posouzení otázky, „zda měla být žalovaná vyzvána ve smyslu ust. § 133a odst. 1 občanského soudního řádu dokázat, že nedošlo k porušení zásady rovného zacházení na základě světového názoru žalobce, respektive konkrétního projevu světového názoru žalobce formou pravdivé výpovědi před orgány činnými v trestním řízení ve věci podezření ze zmanipulování veřejné zakázky“, ve skutečnosti je podstatou jeho dovolání nesouhlas se skutkovými zjištěními soudů, že v důsledku řádně přijaté organizační změny k tomu oprávněným zaměstnancem došlo k částečné změně úkolů zaměstnavatele, k řádnému rozhodnutí o snížení stavu zaměstnanců na úseku, ve kterém byl žalobce zařazen, že v důsledku této organizační změny se žalobce stal nadbytečným, neboť zaměstnavatel sledoval zvýšení efektivnosti práce, přesun části kompetencí na jiné osoby (vymáhání pohledávek exekutorem), a že „z obsahu spisu se nepodává, že podání oznámení a následně vysvětlení žalobcem před Generální inspekcí bezpečnostních sborů v září 2012 a březnu 2013 mělo věcnou a časovou souvislost s podáním výpovědi žalobci“, a se způsobem, jakým soudy k těmto skutkovým zjištěním dospěly (s hodnocením důkazů, na základě něhož k nim dospěly, a s neprovedením všech žalobcem navržených důkazů). Dovolatel předestírá vlastní skutkové závěry, že zrušení pracovního místa a výpověď žalobci „se tak důvodně jeví jako postih za podání vysvětlení před orgány činnými v trestním řízení a upozornění zaměstnavatele na podezření ze zmanipulování veřejné zakázky“ a že žalobce „dostal účelovou výpověď z pracovního poměru“, na nichž pak buduje své vlastní, od soudů odlišné právní posouzení věci. Protože námitky uplatněné žalobcem nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud České republiky jeho dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 18. 9. 2019 JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2018_20.CDO.2430.2018.1.xml	Judikát 20 Cdo 2430/2018 20 Cdo 2430/2018USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněné STARLIFE s. r. o., se sídlem v Hostivicích, Palouky č. 616, identifikační číslo osoby 26772493, zastoupené JUDr. Jiřím Velíškem, advokátem se sídlem v Praze 5, Holečkova č. 105/6, proti povinnému F. E., V. B., zastoupenému obecnou zmocněnkyní T. H., O., pro 19 261 Kč s příslušenstvím, vedené u soudního exekutora JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D., Exekutorský úřad Praha 5, pod sp. zn. 067 EX 60033/12, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. února 2017, sp. zn. 27 Co 90/2017, t a k t o: I. Dovolání oprávněné se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) : Nejvyšší soud České republiky dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. února 2017, sp. zn. 27 Co 90/2017, podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“, odmítl, protože směřuje proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč a v dovolacím řízení proto v souladu s ustanovením 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nelze pokračovat. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje. P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 17. 7. 2018 JUDr. Zbyněk Poledna předseda senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2017_4.TDO.799.2017.1.xml	Judikát 4 Tdo 799/2017 4 Tdo 799/2017-27 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. 8. 2017 o dovolání obviněného J. J., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2017 sp. zn. 6 To 280/2016, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 1 T 4/2016, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. J. odmítá. Odůvodnění: Obviněný J. J. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 29. 4. 2016 sp. zn. 1 T 4/2016 uznán vinným přečinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku, za nějž mu byl podle téhož ustanovení zákona uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku se zařazením do věznice s ostrahou podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené Home Credit, a. s., IČ: 26978636, se sídlem v Brně, Nové Sady 996/25, škodu ve výši 33.360 Kč. V souladu s § 229 odst. 2 tr. ř. byla tato poškozená odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání obviněného, které proti tomuto rozsudku podal, Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 7. 2016 sp. zn. 6 To 280/2016 podle § 256 tr. ř. zamítl. Obviněný napadl prostřednictvím svého obhájce shora uvedené usnesení odvolacího soudu dovoláním s odkazem na důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. c), d), g) a l) tr. ř. O jeho mimořádném opravném prostředku rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 2. 2017 sp. zn. 4 Tdo 18/2017 tak, že napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2016 sp. zn. 6 To 280/2016 zrušil, jakož i vadné řízení mu předcházející, a podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil taktéž další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. byla Městskému soudu v Praze věc vrácena, aby ji znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud tak učinil z toho důvodu, že dovolání obviněného bylo v části, v níž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., důvodné, neboť odvolací soud dne 27. 7. 2016 vydal meritorní rozhodnutí, ačkoli znemožnil účast obhájce obviněného na jednání soudu tím, že jej o něm nevyrozuměl, čímž odňal obviněnému možnost náležitě se hájit v odvolacím řízení prostřednictvím svého obhájce, tedy ve výsledku porušil právo obviněného na obhajobu. Stalo se tak proto, že dne 27. 7. 2016 konal veřejné zasedání o odvolání obviněného, aniž by vyrozuměl obhájce obviněného, ustanoveného na základě opatření samosoudkyně Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 22. 6. 2016 sp. zn. 1 T 4/2016 za účelem odůvodnění odvolání a obhajování v odvolacím řízení. Po zahájení veřejného zasedání ustanovení obhájce obviněného zrušil a odvolání obviněného zamítl podle § 256 tr. ř. v jeho nepřítomnosti, jakož i v nepřítomnosti jeho obhájce, přestože obviněný byl v té době hospitalizován v Psychiatrické nemocnici Bohnice a mohl se tak důvodně spoléhat na to, že veřejné zasedání proběhne v přítomnosti jeho obhájce, což se však nestalo. Ve zbývající části ohledně dovolacích námitek obviněného o porušení zákona pokud jde o jeho přítomnost v hlavním líčení /§ 265b odst. 1 písm. d) tr. ř./ bylo jeho dovolání označeno jako neopodstatněné. Zbývajícími výhradami ve vztahu k právní kvalifikaci skutku se Nejvyšší soud s ohledem na zrušení napadeného usnesení odvolacího soudu z důvodu porušení procesních obhajovacích práv obviněného v odvolacím řízení nezabýval, a to z důvodu předčasnosti. Tyto výhrady totiž obviněný mohl uplatnit v novém řízení o odvolání před Městským soudem v Praze, kterému Nejvyšší soud věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí. Tento soud pak po vrácení věci Nejvyšším soudem ve veřejném zasedání rozhodl tak, že usnesením ze dne 22. 3. 2017 sp. zn. 6 To 280/2016 odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl. Toto usnesení odvolacího soudu obviněný opětovně napadl dovoláním, tentokrát pouze z dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jeho naplnění spatřuje v tom, že poškozená společnost Home Credit, a. s., před uzavřením smlouvy s obviněným neověřila jím udávané informace o jeho zaměstnání a dosahovaného výdělku, tedy nejednala s potřebnou mírou opatrnosti a obezřetnosti, kterou lze při poskytování úvěru neznámé osobě u podnikatelské činnosti spravedlivě a důvodně předpokládat. Poškozená jako jeden z leaderů na trhu spotřebitelských úvěrů s bohatými zkušenostmi se snahou třetích osob o podvodné vylákání finančních prostředků na základě poskytnutí nepravdivých údajů o finanční situaci zájemce o úvěr si tak počínala hrubě nedbale. Pokud by postupovala obezřetně a žádala o doložení informací o výdělkových poměrech obviněného, mohla vzniku škody snadno zabránit. Pokud by nebyly řádně doloženy, neměla úvěr vůbec poskytnout. Obviněný se domnívá, že pro posouzení jeho viny není podstatné, jak uzavřel odvolací soud, že pro daný případ je určující, že iniciativa k poskytnutí úvěru vzešla od obviněného a nikoli od poškozené. V posuzovaném případu měla být aplikována zásada subsidiarity trestní represe v souladu s § 12 odst. 2 tr. zákoníku, jelikož trestní postih uplatněný proti jednomu z účastníků soukromoprávního vztahu nemůže nahrazovat nezbytnou míru opatrnosti druhého účastníka soukromoprávního vztahu při ochraně jeho soukromých práv a nahrazovat instituty jiných právních odvětví, které jsou určeny k jejich ochraně, trestní represí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2013 sp. zn. 11 Tdo 1121/2012 a ze dne 25. 5. 2010 sp. zn. 7 Tdo 486/2010). Obviněný odmítá jako zavádějící argumentaci odvolacího soudu spočívající v tom, že citované rozhodnutí dopadá na zcela odlišný případ, kdy iniciativa měla být na straně banky, zatímco v případě obviněného byla aktivita na jeho straně, tedy projevil prvotní zájem na poskytnutí úvěru. Tato okolnost však nebyla pro posouzení věci Nejvyšším soudem podstatná, naopak rozhodující bylo, do jaké míry postupovala banka obezřetně při hodnocení možných rizik spojených s poskytnutím úvěru. Obviněný má za to, že úvěrové společnosti v dnešní době poskytnou úvěr v podstatě každé osobě, přestože neprověří jeho schopnost jej splácet, a poskytnou úvěr i tomu, komu by jinak nebyl poskytnut. Rozhodovací činnost soudů by proto měla přispět k tomu, aby nedocházelo ke kriminalizaci případů při neobezřetnosti poskytovatelů úvěrů při vyřízení žádosti o úvěr a jeho schválení, neboť by nepochybně ubylo pokusů o vylákání peněz z úvěru osobami, které je od počátku vůbec nechtějí splatit. S ohledem na nedbalý přístup poškozené je i trest uložený obviněnému nepřiměřený (měl mu být uložen podmíněný trest na přiměřenou zkušební dobu). Ke vzniku škody by totiž při zachování potřebné míry opatrnosti poškozené nedošlo. Z toho důvodu by měla poškozená nést minimálně částečnou odpovědnost za vznik škody a povinnost obviněného nahradit škodu ve výši 33.360 Kč uložená podle § 228 odst. 1 tr. ř. by měla být přiměřeně ponížena. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2017 sp. zn. 6 To 280/2016 zrušil a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že souhlasí s názorem odvolacího soudu, že na nyní posuzovaný případ nelze aplikovat usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2013 sp. zn. 11 Tdo 1121/2012, ačkoli lze obecně souhlasit s názorem dovolatele, že snížená míra obezřetnosti úvěrových společností přispívá k tomu, že úvěrové peníze obdrží osoby, kterým by za normálních okolností neměly být poskytnuty, čímž se zvýší i počet pokusů o vylákání úvěrových prostředků pachateli s úmyslem od počátku úvěr nesplácet. Na dovolatelův případ se totiž plně vztahuje judikát, který podmínky obezřetného či méně obezřetného postoje poškozeného řeší právě v kontextu takového jednání obviněného, kterým naplnil podvodný modus operandi ve smyslu jeho zákonných variant podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku a kterým tak docílil toho, že poškozený subjekt přikročil k poškozující dispozici se svým majetkem, ke které by se nerozhodl, pokud by znal skutečné okolnosti na straně svého potenciálního smluvního partnera. Uvedla, že o podvodné jednání jde tudíž (totiž) i tehdy, pokud podvedený je schopen zjistit nebo ověřit skutečný stav rozhodných okolností, je však ovlivněn působením pachatele ve formě podání nepravdivých informací nebo zamlčení podstatných informací, takže si je v důsledku pachatelova jednání neověří buď vůbec, nebo tak neučiní včas. Argument obviněného namítající nedostatečnou obezřetnost poškozeného nelze proto pokládat za faktor vylučující jeho trestní odpovědnost za jednání zaměřené proti majetkovým právům a zájmům poškozeného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2015 sp. zn. 6 Tdo 1137/2015 s odkazem na jeho dřívější usnesení ze dne 6. 11. 2003 sp. zn. 5 Tdo 1256/2003). Při klamavém uvedení svého zaměstnavatele, doby trvání pracovního poměru a výše svého čistého měsíčního příjmu zaměřeném na dosažení smluvního konsensu jím oslovené úvěrové společnosti a tím i na získání finančního plnění, na které by v důsledku svých skutečných finančních poměrů nikdy nedosáhl, neměla poškozená úvěrová společnost důvodu přistupovat k obviněnému jinak, než jako ke každému druhému žadateli o úvěr, aniž by tak na její straně mohlo vzniknout důvodné podezření, že se jím poskytnuté údaje nezakládají na pravdě. Není-li vyloučena pachatelova trestní odpovědnost bez ohledu na schopnost podvedeného zjistit či ověřit si skutečný stav rozhodných skutkových okolností a k jeho ovlivnění dojde působením pachatele, ač je možno účinek takového působení eliminovat (např. nahlédnutím do katastru nemovitostí ohledně zástavy na obchodované nemovitosti ‒ viz věc Nejvyššího soudu pod sp. zn. 5 Tdo 1256/2003 nebo bdělejším přístupem k obsahu podepisovaných dokumentů ‒ viz věc Nejvyššího soudu pod sp. zn. 6 Tdo 1137/2015), pak je tomu tak tím spíše v nyní posuzované věci, ve které by bylo nutno ke zjištění skutečného stavu požadovaných informací od budoucího úvěrového dlužníka vyvinout podstatně intenzivnější úsilí, navíc spojené s tomu odpovídajícími časovými nároky. Zvláště pak v podmínkách, které lze jen stěží přirovnávat ke způsobu ošetření tohoto rizika na straně klasické bankovní instituce, a to právě proto, že se její produkty srovnatelné povahy týkají zcela jiných finančních řádů a tím podstatně rizikovějšího způsobu nakládání s jejich majetkem. Zásada subsidiarity trestní represe a akcentace chápání trestního postihu jako ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu – účelu trestního řízení ‒ tak, jak je vymezen v ustanovení § 1 odst. 1 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011 sp. zn. 6 Tdo 1508/2010). V této návaznosti pak plně obstojí i přisouzený výrok o náhradě škody. Způsob napadení části adhezního výroku opírajícího se o ustanovení § 228 odst. 1 tr. ř. se vztahuje k nesplněným podmínkám tohoto procesního ustanovení (v kontextu s nesprávným vyvozením závěru o vině obviněného) a nemůže tak odpovídat věcnému naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Státní zástupkyně ve vztahu k napadnutelnosti výroku o trestu v dovolacím řízení prostřednictvím námitky nepřiměřenosti trestního postihu poukázala na vyloučení přezkumné povinnosti dovolacího soudu ve smyslu rozh. č. 22/2003 Sb. rozh. tr. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného J. J. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a učinil tak v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., a to i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. [viz § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.]. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání obviněného splňuje všechna kritéria stanovená pro tento mimořádný opravný prostředek v ustanovení § 265a až 265f tr. ř., se dále zabýval uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento dovolací důvod je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279 /03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). V dovolání podaném z dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak musí dovolatel brojit proti subsumpci jednání obviněného pod určité (určitá) ustanovení trestního zákoníku a právě tím vymezit rozsah svého dovolání. Proto musí důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě směřovat vždy proti konkrétní přesně určené právní kvalifikaci, přičemž dovolací námitka by měla být vyargumentována konkrétními skutečnostmi brojícími proti určité právní kvalifikaci. Nelze se tudíž spokojit pouze s obecným tvrzením dovolatele, že skutek není trestným činem (srov. k tomu usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 1706/08 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2009 sp. zn. 5 Tdo 247/2009). Obviněný zpochybnil svůj trestní postih s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio, jelikož poškozená společnost Home Credit, a. s., před uzavřením úvěrových smluv s obviněným, na základě nichž od ní vylákal částku ve výši 33.360 Kč, dostatečně neověřila informace předložené obviněným o jeho zaměstnání a výší jeho výdělku, tedy nejednala s potřebnou mírou opatrnosti a obezřetnosti, kterou lze při poskytování úvěru neznámé osobě spravedlivě a důvodně předpokládat. Po zjištění pravého stavu věci neměla obviněnému úvěr vůbec poskytnout a mohla tak zabránit vzniku škody. S touto argumentací se vypořádal již odvolací soud ve svých usneseních ze dne 27. 7. 2016 a 22. 3. 2017, když dospěl k závěru, že bylo třeba na jednání obviněného reagovat prostředky trestního práva, neboť obviněný ve smyslu § 211 odst. 1 tr. zákoníku uvedl poškozené nepravdivé údaje spočívající v tom, že v rozporu se skutečností tvrdil, že je řádně zaměstnán. Již od počátku uzavíral smlouvy o úvěru s tím, že nebude splátky hradit, k čemuž posléze taktéž došlo. Rovněž lze souhlasit s názorem odvolacího soudu, že obviněným opakovaně zmiňované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2013 sp. zn. 11 Tdo 1121/2012 na daný případ nedopadá, jelikož se v něm Nejvyšší soud zabýval odlišnou situací, kdy sama poškozená ze své vlastní iniciativy nabídla pachateli prostřednictvím jednou za měsíc zasílané nabídky ze své kampaně k určitému produktu nebo úvěru předem schválený úvěr, přičemž tak učinila na základě předchozí zkušenosti s pachatelem, jehož považovala za řádného klienta, který měl na svém účtu dostatečný příjem a své pohledávky řádně splácel. Vycházela však toliko ze svých znalostí o klientovi, žádné bližší informace od něj nevyžadovala a ani je jinak nezjišťovala, ač disponovala dostatkem kvalifikovaného personálu a dalších prostředků za účelem získání potřebných informací. Naopak v nyní posuzovaném případu obviněný na pobočkách prodejny O2 Czech Republic, a. s., uzavřel prostřednictvím jejich pracovníků dvě uvěrové smlouvy dne 30. 5. 2015 a 10. 6. 2015 s poškozenou Home Credit, a. s., na poskytnutí účelových úvěrů na spotřební zboží a uvedl jako svého domnělého zaměstnavatele společnost WAKKENHAT SECURITY a. s., u něhož měl být zaměstnán od května 2014 a pobírat měsíčně mzdu (úvěrová smlouva č. 4505198719), popřípadě že je u něj zaměstnán od května 1999 s měsíční mzdou (úvěrová smlouva č. 4506063314), ačkoli se jednalo o nepravdivé údaje, neboť podle vyjádření společnosti WAKKENHAT SECURITY a. s., u ní nikdy zaměstnán nebyl (viz č. l. 45), tedy uvedl nepravdivé údaje při sjednávání úvěrové smlouvy ve smyslu § 211 odst. 1 tr. zákoníku a naplnil tak základní skutkovou podstatu trestného činu úvěrového podvodu. Dále je možno shrnout, že zásada subsidiarity trestní represe vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, a to především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Legitimitu trestněprávních zásahů může odůvodnit výlučně nutnost ochrany elementárních právních hodnot před činy zvlášť nebezpečnými pro společnost tím, že neexistuje jiné řešení než trestněprávní a že pasivita státu by mohla vést ke svémoci či svépomoci občanů a k chaosu. Trestněprávní řešení pak představuje krajní prostředek (ultima ratio) pro zákonodárce, ale i pro soudce, státní zástupce a policii. Princip ultima ratio má nepochybně význam i pro interpretaci trestněprávních norem a plyne z něho, že trestné činy mohou být pouze nejzávažnější případy protispolečenských jednání. Toto pojetí řeší v obecné poloze vztah hierarchie odpovědnosti od odpovědnosti disciplinární přes odpovědnost civilní a správní až k odpovědnosti trestní. Z principu ultima ratio plyne, že trestnými činy mohou být pouze případy protispolečenských jednání s tím, že tam, kde postačují k regulaci prostředky civilního práva či správního práva, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale i nepřípustné. Obviněný J. J. s ohledem na svou trestní minulost zkušeného recidivisty odsuzovaného zejména pro majetkovou trestnou činnost s 28 zápisy v rejstříku trestů si byl nepochybně vědom, že se dopouští dalšího trestného činu v souvislosti s uvedením nepravdivých údajů o svém zaměstnavateli, délce pracovního poměru a výši měsíčního výdělku při sjednávání úvěrových smluv. V opačném případě při uvedení pravdivých informací, že je nemajetný, fakticky bez domova, žije na ubytovně, nemá žádné zaměstnání a trvalý příjem, pobírá dávky pomoci v hmotné nouzi a je proti němu vedeno mnoho exekučních řízení, mu bylo bezpochyby jasné, že není schopen úvěry splatit a že mu jen stěží jakákoli společnost úvěr poskytne. Proto musel vědomě přistoupit k tomu, že si pro zisk úvěru vyfabuluje zaměstnavatele, u něhož nikdy nepracoval. Také je třeba poukázat na to, že celý skutek obviněného vykazuje známky trestné činnosti proti majetku, kdy dochází k úmyslnému zásahu do objektu trestného činu, jímž je ochrana majetkových práv. Podstatou popsaného případu bylo úmyslné protiprávní jednání obviněného, které vybočilo z rámce civilních vztahů a stalo se natolik společensky škodlivým, že bylo třeba na něj v každém případě reagovat prostředky trestního práva. V situaci, kdy trestná činnost obviněného zásadním způsobem vybočila z rámce běžných civilních (občanskoprávních) vztahů a dostala se, i přes jinak platné pojetí trestní represe jako ultima ratio, do oblasti trestního práva, když obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky přečinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku, bylo zcela důvodně užito prostředků trestněprávní represe. Nejvyšší soud zároveň souhlasí s názorem státní zástupkyně vysloveným v jejím vyjádření k dovolání obviněného, že trestní odpovědnost dovolatele nevylučuje skutečnost, že podvedená osoba je schopna prověřit si skutečný stav rozhodných okolností, avšak je ovlivněna působením pachatele ve formě podání nepravdivých informací nebo zamlčení podstatných informací, takže si je v důsledku pachatelova jednání neověří buď vůbec, nebo tak neučiní včas (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2003 sp. zn. 5 Tdo 1256/2003 a ze dne 18. 11. 2015 sp. zn. 6 Tdo 1137/2015). Ze stejných důvodů je proto nutno odmítnout argumentaci obviněného o míře podílu poškozené na vzniku škody ve výši 33.360 Kč, neboť vyčíslená škoda vznikla výlučně v příčinné souvislosti s jednáním obviněného. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak nelze uplatnit námitku obviněného o nepřiměřenosti uloženého trestu, neboť se nejedná o nesprávné právní hodnocení skutku, ani o jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (viz § 265i odst. 2 tr. ř.) proto Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného J. J. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 3. 8. 2017 JUDr. František Hrabec předseda senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2001_28.CDO.165.2001.1.xml	Judikát 28 Cdo 165/2001 28 Cdo 165/2001 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl o dovolání Mgr. V. V. proti usnesení Vrchního soudu v Praze z 31.10.2000, sp. zn. 1 Co 273/2000, vydanému v právní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 59/97 / žalobce Mgr. V. V. proti žalovanému JUDr. J. M., o ochranu osobnosti/, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání. O d ů v o d n ě n í : V občanském soudním řízení, vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 59/97, tento soud usnesením ze 7. 7. 2000, čj. 37 C 59/97-250, zamítl návrh žalobce na opravu usnesení téhož soudu ze 7. 12. 1999, čj. 37 C 59/97-198; návrh na opravu citovaného usnesení se týkal opravy údaje o bydlišti žalovaného, které mělo být v usnesení uvedeno adresou žalovaného - P., K. 853/55, namísto údaje P., N. 25, - sídla advokátní kanceláře, kde žalovaný působí. O odvolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze 7. 7. 2000, čj. 37 C 59/97-250, rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením z 31. 10. 2000, sp.zn. 1 Co 273/2000, jímž potvrdil citované usnesení soudu prvního stupně. Odvolací soud neshledal / stejně jako soud prvního stupně/ v daném případě splnění zákonných předpokladů pro požadovanou opravu ve smyslu ustanovení § 164 občanského soudního řádu. Žalobcem uváděná adresa bydliště žalovaného /P., K. 853/55/ byla citována v odůvodnění usnesení odvolacího soudu. Usnesení odvolacího soudu bylo doručeno žalobci 7. 12. 2000 a dovolání ze strany žalobce bylo podáno u Městského soudu v Praze dne 29.12. 2000, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu / ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./. Ve svém dovolání dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu z 31. 10. 2000 / sp.zn. 1 Co 273/2000 Vrchního soudu v Praze/ a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. V dovolání z 28. 12. 2000 měl dovolatel za to, že jeho dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ občanského soudního řádu, neboť odvolací soud svým usnesením z 31.10. 2000, sp. zn. 1 Co 273/2000, mu “v podstatě odmítl sdělit totožnost všech soudců rozhodujících o odvolání odvolatele a z tohoto usnesení nelze vyrozumět totožnost členů tříčlenného senátu, rozhodujících o odvolání“; z citovaného usnesení lze pouze vyrozumět, že ve věci spolurozhodovala na usnesení podepsaná předsedkyně senátu. Proto dovolatel neměl možnost se vyjádřit k osobám soudců, rozhodujících o jeho odvolání, a případně podat námitku podjatosti a uplatnit vyloučení soudce /soudců/ rozhodujících o odvolání. V doplňku k dovolání, datovaném 5. 1. 2001, pak dovolatel poukazoval na chyby v postupu soudu prvního stupně, k nimž podle názoru dovolatele došlo při vyřizování právní věci 37 C 59/97 Městského soudu v Praze, které se již netýkaly bezprostředně vydání usnesení ze 7. 7. 2000, čj. 59/97-250, o zamítnutí návrhu žalobce na vydání usnesení o opravě usnesení Městského soudu v Praze ze 7. 12. 1999, čj. 59/97-198. Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti uvedeného zákona, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů / tj. podle občanského soudního řádu - zákona č. 99/1963 Sb. a zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./. Předmětem dovolání je v daném případě usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na opravu dříve vydaného usnesení soudu prvního stupně. Na dovolání proti takovému potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu nedopadá žádná z úprav přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jež byly obsaženy v ustanovení § 238a občanského soudního řádu /ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./. Protože dovolatel ve svém dovolání z 28. 12. 2000 poukazoval na ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ občanského soudního řádu, zabýval se dovolací soud také tím, zda tu dovolateli jako účastníku řízení byl či nebyl v průběhu řízení, pokud se týkalo návrhu na opravu rozhodnutí, nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. O odnětí možnosti jednat před soudem ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ občanského soudního řádu šlo od účinnosti zákona č. 238/1995 Sb. jen tehdy, jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení / nikoli při rozhodování / a byl-li tento postup nesprávný /viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek/. Nesprávnost postupu soudu bylo tu třeba posoudit podle ustanovení občanského soudního řádu / ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./ upravujících postup soudu po podání odvolání / § 201 a násl. občanského soudního řádu /, úkony soudu prvního stupně po podání odvolání / § 209 a § 210 občanského soudního řádu/ a řízení u odvolacího soudu /§ 211 až § 216 občanského soudního řádu/. Dovolací soud v daném případě neshledal, že by odvolací soud nebo soud prvního stupně postupovaly v období mezi podáním odvolání žalobce /dne 27. 9. 2000 / proti usnesení Městského soudu v Praze ze 7. 7. 2000, čj. 37 C 59/97-250, do vydání rozhodnutí o tomto odvolání /dne 31. 10. 2000/ usnesením Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 1 Co 273/2000, v rozporu s ustanoveními občanského soudního řádu shora již citovanými. V tomto případě rozhodoval odvolací soud bez nařízení jednání u odvolacího soudu, jak mu to umožňovalo ustanovení § 214 odst. 2 písm. c/ občanského soudního řád / ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./, takže tu odvolací soud nepostupoval podle ustanovení § 211 občanského soudního řádu a podle ustanovení § 115 až § 119 občanského soudního řádu /v již uvedeném znění/, upravujících jednání u soudu. Žádné ustanovení občanského soudního řádu / ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./ neukládalo odvolacímu soudu, aby předem sděloval odvolateli, kteří soudci budou členy senátu, jenž bude podle rozvrhu práce odvolacího soudu rozhodovat o odvolání žalobce. Soudce odvolacího soudu stíhala pouze povinnost, zakotvená v ustanovení § 15 odst. 1 občanského soudního řádu / “Jakmile se soudce dozví o skutečnostech, pro které je vyloučen z projednání a rozhodování věci, oznámí to neprodleně předsedovi soudu“/. Z obsahu spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 37 C 59/97, dovolací soud neshledal, že by u některé z členek senátu / tj. JUDr. Z. F., JUDr. L. Ř. a JUDr. N. Ž. /, které rozhodovaly o odvolání žalobce dne 31. 10. 2000 / pod sp. zn. 1 Co 273/2000 Vrchního soudu v Praze /, byly okolnosti, které má na zřeteli ustanovení § 14 odst. 1 občanského soudního řádu / poměr k věci, k účastníkům řízení nebo k jejich zástupcům/ anebo ustanovení § 14 odst. 2 téhož právního předpisu / soudci, kteří rozhodovali tutéž právní věc u soudu nižšího stupně/. Za takové okolnosti nelze považovat proto ani ty údaje, uváděné dovolatelem v jeho doplňku k dovolání ohledně soudkyně JUDr. N. Ž. / tj. účast na projednávání věci sp. zn. 32 C 250/93 Městského soudu v Praze, týkající se žalobce, ustanovení advokáta žalobci v právní věci sp. zn. 31 C 129/94 Městského soudu v Praze, ale nevyvodění důsledků z jeho nečinnosti ( nepodání dovolání) ustanoveného advokáta/. Za těchto uvedených okolností nedospěl tedy dovolací soud k závěru, že by tu v tomto případě byl dán důvod přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ občanského soudního řádu. Přistoupil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu / ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./ jako dovolání nepřípustného. Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu / zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před změnami a doplňky vyhlášeném pod č. 69/2001 Sb./. V Brně dne 15. května 2001 JUDr. Josef R a k o v s k ý, v.r. předseda senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2010_33.CDO.3034.2009.1.xml	Judikát 33 Cdo 3034/2009 33 Cdo 3034/2009 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce R. M., proti žalovanému V. J., zastoupenému advokátem, o odstranění vad díla, in eventum o zaplacení částky 100.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 8 C 316/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. února 2009, č. j. 21 Co 18/2009-63, takto: I. Dovolací řízení se zastavuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. února 2009, č. j. 21 Co 18/2009-63, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 2. října 2008, č. j. 8 C 316/2007-46, jímž byla žaloba zamítnuta a bylo rozhodnuto o nákladech řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž vyjádřil výhrady ke zjištěnému skutkovému stavu, na němž soudy založily právní posouzení věci. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 - dále jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 12. přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb.). Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení, se zaměřil na posouzení otázky, zda jsou splněny podmínky dovolacího řízení. Podle § 241 odst. 1 věty první o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, musí být dovolatel zastoupen advokátem nebo notářem. Odstavec první citovaného ustanovení neplatí, je-li dovolatelem fyzická osoba, která má právnické vzdělání (§ 241 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Podle odstavce 4 téhož ustanovení dovolání fyzické osoby musí být sepsáno, s výjimkou případu uvedeného v odstavci 2 písm. a/, advokátem nebo notářem. Povinné zastoupení je tak zvláštní podmínkou dovolacího řízení týkající se dovolatele, jejíž nedostatek lze odstranit, avšak bez jejíhož splnění není možno vydat rozhodnutí, jímž se řízení končí (vyjma případů uvedených v § 241b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř.). Podle § 104 odst. 2 o. s. ř. jde-li o nedostatek podmínky řízení, který lze odstranit, učiní soud k tomu vhodná opatření. Nezdaří-li se nedostatek podmínky řízení odstranit, řízení zastaví. Žalobce, který nebyl při podání dovolání zastoupen advokátem (a z obsahu spisu ani nevyplývá, že by měl právnické vzdělání), byl usnesením soudu prvního stupně ze dne 27. května 2009, č. j. 8 C 316/2007-81, vyzván, aby si pro podání dovolání zvolil advokáta a aby jeho prostřednictvím podal řádné dovolání. Současně byl poučen, že pokud tak ve lhůtě tří týdnů od doručení výzvy neučiní, bude dovolací řízení zastaveno. Ačkoli žalobci bylo usnesení soudu prvního stupně s výzvou doručeno do vlastních rukou dne 11. 6. 2009, nereagoval na ně. Z řečeného plyne, že přes opatření provedená soudem prvního stupně žalobce nesplnil zákonem stanovenou podmínku dovolacího řízení ve smyslu § 241 odst. 1 věty první a odst. 4 o. s. ř. Dovolací soud proto řízení o dovolání zastavil (§ 241b odst. 2 část věty před středníkem a § 104 odst. 2 věta třetí o. s. ř.). O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 2 věty první a § 151 odst. 1 o. s. ř. za stavu, kdy žalovanému v této fázi řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči žalobci právo. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 16. února 2010 JUDr. Blanka Moudrá, v. r. předsedkyně senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2004_33.ODO.1201.2003.1.xml	Judikát 33 Odo 1201/2003 33 Odo 1201/2003 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a Víta Jakšiče ve věci žalobce V. V., zastoupeného, advokátem, proti žalovanému P. H., zastoupenému, advokátem, o zaplacení částky 450.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 7 C 11/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 22. srpna 2003, č. j. 15 Co 398/2003-221, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení částky 575.000,- Kč s příslušenstvím. Uváděl, že na základě smlouvy o půjčce uzavřené dne 7. 11. 1996 půjčil žalovanému 125.000,- Kč a žalovaný se zavázal půjčený obnos vrátit do 1. 3. 1997. Smlouvou o půjčce ze dne 28. 5. 1999 půjčil žalobce žalovanému 450.000,- Kč a žalovaný se zavázal půjčený obnos vrátit do 31. 8. 1999. Přestože splatnost obou půjček již uplynula, žalovaný půjčky žalobci nevrátil. Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 22. dubna 2003, č. j. 7 C 11/2000-203, uznal žalovaného povinným do 3 dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobci částku 125.000,- Kč s 21 % úrokem z prodlení od 2. 3. 1997 do zaplacení, žalobu o zaplacení částky 450.000,- Kč s 12 % úrokem z prodlení od 1. 9. 1999 do zaplacení zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. K odvolání žalobce směřujícímu proti zamítavému výroku rozsudku soudu prvního stupně a proti výrokům, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky řízení a ve vztahu mezi žalobcem a státem, Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 22. srpna 2003, č. j 15 Co 398/2003-221, rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu potvrdil. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. V dovolání brojí proti hodnocení v řízení provedených důkazů. Není srozuměn s tím, že soudy neuvěřily pravdivosti údajů uvedených v listině o půjčce částky 450.000,- Kč, „o jejíž bezvadnosti řekli svůj posudek znalci“ a že uvěřily řadě nepřímých důkazů. Je přesvědčen, že důkazy ve svých souvislostech jednoznačně svědčí o nevěrohodnosti tvrzení žalovaného, který tvrdil, že jeho podpis byl falšován. To však bylo vyvráceno znaleckými posudky. Ve srovnání s tímto důkazem „jsou další otázky posuzované soudy, např. že žalovaný půjčku nepotřeboval, dále že nebyla splacena předchozí půjčka atd., podružné“. Žalobce se domnívá, že dojde-li ke zpochybňování písemné formy půjčky, když listina o půjčce je jinak bez vad, nebude zajištěna právní jistota účastníků takové smlouvy. Součástí dovolání jsou praktické poznámky žalobce, v nichž se polemizuje s vyhodnocením důkazů a předkládána je vlastní verze skutku. Žalobce z uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, který spočívá na nesprávném právním posouzení věci, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dovolání bylo podáno včas k tomu legitimovaným subjektem (žalobcem) řádně zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), není však v dané věci přípustné. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Protože v posuzované věci odvolací soud potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně, je namístě přípustnost dovolání uvažovat výlučně v intencích ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Z toho, že přípustnost dovolání je podle zmiňovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc takových, které se vyznačují zásadním významem; způsobilým dovolacím důvodem je tudíž pouze důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování; k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být přípustnost dovolání založena podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. I když žalobce v dovolání argumentuje nesprávným právním posouzení věci, z obsahu jeho dovolání (tj. z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že brojí především proti závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že žalobce žalovanému částku 450.000,- Kč skutečně půjčil, tedy nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž odvolací soud (shodně jako před ním i soud prvního stupně) vycházel. Žalobce jako dovolatel netvrdí, že by odvolací soud jím správně zjištěný skutkový stav nesprávně posoudil po stránce právní, tedy že by správně zjištěný skutkový stav subsumoval pod nesprávnou právní normu; podstatou jeho námitek jsou výtky týkající se nesprávně zjištěného skutkového stavu věci, resp. vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru). Pokud je v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením dané věci, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud správně vyhodnotil provedené důkazy a nepochybil ve svých skutkových závěrech ohledně existence dluhu, musel by návazně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska výtek, které žalobce v dovolání uplatnil, nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuelně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, případně že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nezakládá – jak bylo výše vyloženo – přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Lze uzavřít, že dovolání žalobce směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud proto takové dovolání – aniž se mohl věcí dále zabývat – jako nepřípustné odmítl (§ 243a odst. 1 věta první, § 243b odst. 5, § 218 písm. c/ o. s. ř.). O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů právo a žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně 14. prosince 2004 JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r. předsedkyně senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2006_26.CDO.853.2006.1.xml	Judikát 26 Cdo 853/2006 26 Cdo 853/2006 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně I. S., zastoupené advokátkou, proti žalovanému L. S., o vyklizení bytu a o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 10 C 52/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. října 2005, č. j. 11 Co 742/2004-103, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27. října 2005, č. j. 11 Co 742/2004-103, změnil v odvoláním napadených vyhovujících výrocích týkajících se přivolení k výpovědi z nájmu bytu (ve výrocích I., II. a III.) rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích (soudu prvního stupně) ze dne 2. června 2004, č. j. 10 C 52/2003-57, tak, že zamítl žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu „bytu č. 2, o velikosti 1+1 v L.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů. Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů mimo jiné za zjištěno, že dne 4. září 1996 byla mezi městem L. jako pronajímatelem a žalovaným jako nájemcem uzavřena smlouva o nájmu předmětného bytu na dobu neurčitou (dále jen „nájemní smlouva ze dne 4. září 1996“), že na základě smlouvy o převodu vlastnictví a o předkupním právu uzavřené mezi žalobkyní a městem L. s účinky vkladu vlastnického práva ke dni 20. září 2000 je žalobkyně vlastnicí bytové jednotky č. 721/2 s podílem na společných částech domu ve výši 14/100, že dne 16. listopadu 2000 uzavřela žalobkyně jako pronajímatelka a žalovaný jako nájemce (novou) smlouvu o nájmu předmětného bytu (původně označeného číslem 4 a nyní číslem 2) na dobu určitou od 1. října 2000 do 31. října 2001 (dále jen „nájemní smlouva ze dne 16. listopadu 2000“), že žalovaný nezaplatil žalobkyni nájemné za dobu od listopadu 2002 do března 2003 včetně, že uvedený dluh na nájemném existoval i ke dni 31. března 2003, kdy žalovaný převzal žalobu a v ní obsaženou výpověď z nájmu bytu, že v minulosti nájemné řádně platil a v řádném placení (běžného nájemného) pokračoval i po doručení výpovědi z nájmu bytu, že za měsíc duben 2003 zaplatil celkovou částku 3.504,- Kč (běžné nájemné ve výši 576,- Kč a částku 2.928,- Kč na úhradu dlužného nájemného), za měsíc květen 2003 částku 1.152,- Kč (běžné nájemné ve výši 576,- Kč a částku 576,- Kč na úhradu dlužného nájemného) a že dne 14. října 2005 zaplatil na úhradu dlužného nájemného ještě částku 500,- Kč. Dále zjistily, že žalovaný je trvale dispenzarizován a léčen v psychiatrické ambulanci pro chronickou paranoidní schizofrenii a je zavedena poměrně značná medikace, že jeho zdravotní stav se v době „kolem 31.10.2000“ zhoršil, zaktivizovaly se halucinace a bludy a z psychiatrického hlediska nebyl plně schopen pochopit význam svého rozhodnutí, že ke zhoršení jeho zdravotního stavu došlo i na konci listopadu 2002, toto trvalo i v lednu 2003, v únoru 2003 se stav přechodně zklidnil a na konci března 2003 nastalo opět zhoršení, které v dubnu 2003 vyvrcholilo jeho hospitalizací v Psychiatrické léčebně v H. B., a že v době od listopadu 2002 do března 2003 byl vzhledem k nepříznivému zdravotnímu stavu schopen jen částečně chápat význam svých úkonů. Nakonec zjistily, že původně šlo o nájemné v částce 876,- Kč, že od dubna 2003 bylo nájemné v důsledku odpojení vody do bytu sníženo na částku 576,- Kč, že žalovaný platil nájemné k patnáctému dni v měsíci, což žalobkyně akceptovala, a že jeho jediným příjmem je plný invalidní důchod. Na tomto skutkovém základě soudy obou stupňů především dovodily, že nájemní smlouva ze dne 16. listopadu 2000 je absolutně neplatným právním úkonem, podle názoru odvolacího soudu mimo jiné i proto, že z uvedené nájemní smlouvy není zřejmé, že „původní nájemní poměr uzavřený na dobu neurčitou (založený nájemní smlouvou ze dne 4. září 1996) má být nahrazen nájemním poměrem na dobu určitou a tedy že vůle účastníků tohoto právního úkonu směřuje k zániku původního nájemního poměru a jeho nahrazení novým (srov. § 516 odst. 1 občanského zákoníku)“. Následně dovodily, že dlužil-li žalovaný v době dání výpovědi z nájmu bytu nájemné za období vymezené v žalobě (za období delší než tři měsíce), je naplněn – v podobě nezaplacení nájemného za dobu delší než tři měsíce – uplatněný výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době dání výpovědi z nájmu bytu, tj. ve znění do 30. března 2006 (dále jen „obč. zák.“). Poté odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – dovodil, že uplatněná výpověď z nájmu bytu je v rozporu s dobrými mravy (ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.); proto vyhovující rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu předmětného bytu zamítl. Přitom přihlédl „zejména ke zdravotnímu a psychickému stavu žalovaného (k tomu, že žalovaný má zjištěnou paranoidní schizofrenii), k tomu, že v době, kdy žalovaný nájemné neplatil (listopad 2002 – březen 2003) došlo k výraznému zhoršení jeho zdravotního stavu, které vedlo až k jeho hospitalizaci v Psychiatrické léčebně v H. B. (duben 2003)“. Nepřehlédl ani to, že „v tomto období byl schopen pouze částečně chápat smysl svých úkonů“, že dlužné nájemné začal splácet již v dubnu 2003, že od doby porušení povinností do započetí splácení dluhu neuplynula příliš dlouhá doba a že jeho jediným příjmem je plný invalidní důchod. Zabýval se rovněž okolnostmi na straně žalobkyně, tedy tím, zda lze spravedlivě požadovat, aby jí byla odepřena ochrana jejího práva domáhat se přivolení k výpovědi z nájmu bytu; konstatoval, že nebyly zjištěny žádné okolnosti, pro které by jí nemohla být ochrana jejího práva odepřena. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadila dovolacímu důvodu nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. V dovolání především zpochybnila správnost právního závěru, který odvolací soud přijal při posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák., tj. závěru, že v daném případě jsou naplněny důvody, pro něž je na místě odepřít jí podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon jejího práva. V této souvislosti namítla, že žalovaný jí nikdy nesdělil okolnosti související s léčbou „psychických problémů“ a že o těchto okolnostech se dověděla až v průběhu řízení. Současně zpochybnila – s ohledem na pochybnou věrohodnost „lékařské zprávy, která je povrchní v časové hranici onemocnění, neříká nic konkrétního a specifického“ – správnost údajů o zdravotním stavu žalovaného. Vyslovila názor, že je-li zdravotní stav žalovaného natolik vážný, nabízí se otázka, proč lékař nepodal návrh na byť pouze částečné omezení ve způsobilosti k právním úkonům u žalovaného, jehož pobyt na svobodě by mohl být z určitého hlediska nebezpečný; je s podivem, že zdravotní stav žalovaného se zhoršil v období „kolem 31.10.2000“, což je těsně před podpisem nájemní smlouvy ze dne 16. listopadu 2000. Je přesvědčena, že mohl-li žalovaný přebírat invalidní důchod a hradit zálohy na elektřinu či vodné a stočné, mohl rovněž plnit svou základní povinnost nájemce, tj. řádně platit nájemné; dodatečné zaplacení dluhu na nájemném pokládá za účelové. Má za to, že odvolací soud jí napadeným rozhodnutím znemožnil výkon vlastnického práva a že ve skutečnosti její vlastnické právo potlačil na úkor nájemního práva žalovaného. Nesouhlasila ani s názorem, že nájemní smlouva ze dne 16. listopadu 2000 je absolutně neplatná, a to proto, že „by se v tom případě dalo analogicky poukázat na to, že i původní nájemní smlouva by mohla být neplatná a žalovaný tak plnil městu L. na základě neplatného právního úkonu, čímž by na straně města L. mohlo vzniknout tzv. bezdůvodné obohacení“. Uvedla, že „žalovaný nenamítal nic k té skutečnosti, že vstoupila do smluvního vztahu namísto původního pronajímatele …“ a že novou nájemní smlouvu, avšak na dobu určitou, s žalovaným uzavírala z důvodu „právního pořádku“, protože nemohla vědět, zda v případě žalovaného nepůjde o liknavého nájemce. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 27. října 2005, tedy po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srovnej čl. II, bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”). Nejvyšší soud především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence zmíněných vad tvrzena nebyla a z obsahu spisu tyto vady nevyplynuly. Dovolatelka – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) – uplatnila vedle dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (jehož prostřednictvím namítla, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci) rovněž dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. (jímž zpochybnila správnost skutkových zjištění, na nichž odvolací soud založil právní posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák.). Podle § 241a odst. 3 o.s.ř. je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (v projednávané věci je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (srov. Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání 2001, nakladatelství C. H. BECK, strana 1003 - 1004). Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout. Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelka brojí právě proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud čerpal svá skutková zjištění, na jejichž základě dovodil, že výpověď z nájmu bytu z důvodu upraveného v ustanovení § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. je v rozporu s dobrými mravy (ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.); jinak řečeno nesouhlasí se způsobem hodnocení důkazů odvolacím soudem a v konečném důsledku nabízí vlastní verzi hodnocení důkazů a v závislosti na tom také vlastní verzi toho, co měl podle jejího názoru odvolací soud z provedených důkazů zjistit, tj. vlastní verzi skutkového stavu rozhodného pro posouzení, zda výpověď z nájmu bytu podle citovaného ustanovení je či není v rozporu s dobrými mravy. Dovolací soud – s přihlédnutím k obsahu spisu – shledal, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly; přitom neopomenul žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Lze proto konstatovat, že skutková zjištění odvolacího soudu a z nich vyplývající skutkový stav rozhodný pro posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. jsou výsledkem logického postupu při hodnocení důkazů podle zásad uvedených v ustanovení § 132 o.s.ř. (ve spojení s § 211 o.s.ř.). Z toho vyplývá, že dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. nebyl užit opodstatněně. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. půjde v dovolacím řízení především o posouzení správnosti právního závěru, že nájemní smlouva ze dne 16. listopadu 2000 je – z důvodů konkretizovaných odvolacím soudem – absolutně neplatná; následně půjde rovněž o odpověď na otázku, zda vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu věci je výpověď z nájmu bytu v rozporu s dobrými mravy, jak dovodil odvolací soud. Jde-li o otázku existence (trvání) nájemního poměru žalovaného k předmětnému bytu, odvolací soud ve skutečnosti dovodil, že – v důsledku absolutní neplatnosti nájemní smlouvy ze dne 16. listopadu 2000 – žalovanému svědčí ve vztahu k předmětnému bytu stále nájemní poměr na dobu neurčitou založený nájemní smlouvou ze dne 4. září 1996 (jejíž platnost dovoláním – vzhledem k jeho obsahu – zpochybněna nebyla), a to proto, že v (nové) nájemní smlouvě ze dne 16. listopadu 2000 není projevena vůle směřující ke změně dosavadního nájemního vztahu žalovaného k předmětnému bytu (resp. ke zrušení původního nájemního vztahu na dobu neurčitou a k jeho nahrazení nájemním vztahem novým – na dobu určitou). Dovolatelka správnost uvedeného právního názoru zpochybnila. Judikatura Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2001, sp. zn. 20 Cdo 2352/99, a ze dne 6. května 2002, sp. zn. 26 Cdo 2628/2000, uveřejněné pod C 753 ve svazku 10 a pod C 1174 ve svazku 16 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu) dovodila, že (obecné) ustanovení § 516 odst. 1 obč. zák. o možnosti změny závazku dohodou účastníků (kumulativní novace) a (obecné) ustanovení § 570 odst. 1 obč. zák. o zániku závazku dohodou a jeho nahrazení závazkem novým (privativní novace) se uplatní i v právních vztazích z nájmu bytu. K dohodě pronajímatele a nájemce o změně stávajícího nájemního vztahu k bytu (kumulativní novace) může dojít pouze za trvání tohoto nájemního vztahu. To platí i pro dohodu pronajímatele a nájemce, kterou se stávající nájemní vztah k bytu nahrazuje novým (privativní novace). Pro rozlišení, zda jde o kumulativní či privativní novaci je rozhodná vůle účastníků nájemního vztahu. Dovoláním nebyla zpochybněna správnost právního závěru, že v době do 16. listopadu 2000 byl žalovaný nájemcem předmětného bytu a že šlo o nájemní poměr na dobu neurčitou. Proto rovněž dovolací soud z uvedeného právního závěru vychází. V projednávané věci odvolací soud učinil svůj skutkový závěr o tom, k čemu směřovala vůle účastníků nájemní smlouvy ze dne 16. listopadu 2000, na základě zjištění o obsahu listiny tuto smlouvu obsahující. Z obsahu této listiny (nájemní smlouvy ze dne 16. listopadu 2000) nevyplynulo žádné ujednání účastníků o tom, že by tato nájemní smlouva měnila či rušila a nahrazovala jiným stávající nájemní vztah žalovaného (založený nájemní smlouvou ze dne 4. září 1996) k předmětnému bytu, jinak řečeno není v ní obsaženo žádné ujednání, že namísto dosavadního nájemního vztahu na dobu neurčitou nadále půjde o nájemní vztah na dobu určitou. Za tohoto stavu je správný i právní závěr, že žalovanému stále svědčí právo nájmu předmětného bytu na dobu neurčitou (neboť existence právní skutečnosti, která by mohla způsobit jeho změnu či zánik, nebyla v řízení tvrzena, natož prokázána). Podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. pronajímatel může vypovědět nájem bytu (jen s přivolením soudu), jestliže nájemce hrubě porušuje své povinnosti vyplývající z nájmu bytu, zejména tím, že nezaplatil nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce. Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Přitom dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují určitou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný pod č. 62 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura). Odvolacímu soudu lze dát tedy za pravdu v tom, že soudní praxe je ustálená v názoru, že rovněž v případě, kdy je naplněn výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., nemusí soud žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu vyhovět, a to s ohledem na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. Také v rozsudku ze dne 12. listopadu 1998, sp. zn. 2 Cdon 1706/97, uveřejněném pod č. 43 v sešitě č. 7 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (citovaný rozsudek byl uveřejněn rovněž pod č. 23 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura), Nejvyšší soud dovodil, že existenci výpovědního důvodu soud posuzuje k okamžiku doručení výpovědi z nájmu bytu i v případě, že tímto důvodem je neplacení nájemného po dobu delší než tři měsíce (§ 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.). Skutečnost, že nájemce dlužné nájemné po doručení výpovědi uhradil, může mít význam jen při posouzení toho, zda přivolení k výpovědi z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy. Při úvaze, zda výpověď z nájmu bytu je v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), přihlíží soud též k době, která uplynula od porušení povinností zakládajících výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 1999, sp. zn. 20 Cdo 2059/98, uveřejněný pod č. 86 v sešitě č. 9 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura). Nelze ztratit ze zřetele, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., je nutno učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje nájemce (zde může jít např. o rodinné a sociální poměry vyklizovaného apod.), tak všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se přivolení k výpovědi z nájmu bytu domáhá (pronajímatele) – srov. odůvodnění již zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96. Takovými rozhodnými okolnostmi jsou ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci – pronajímateli – spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se přivolení k výpovědi) dočasně odepřena. Není-li právní posouzení důvodnosti aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. podloženo úvahou zabývající se všemi výše uvedenými okolnostmi, jde o posouzení neúplné a tedy nesprávné. Přitom úvaha soudu tu musí být podložena konkrétními zjištěními, jak to vyplývá z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. dubna 1994, sp. zn. 2 Cdo 45/94, uveřejněného pod č. 36 v sešitě č. 7 z roku 1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. tedy je obecným ustanovením hmotněprávní povahy, které dává soudu možnost posoudit, zda výkon subjektivního občanského práva je v souladu s dobrými mravy, a v případě, že tomu tak není, požadovanou ochranu odepřít. Přitom ovšem citované ustanovení patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. rozsudek ze dne 12. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002, uveřejněný pod C 2084 ve svazku 26 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). V důsledku toho je na soudu, aby v konkrétním případě z předem neurčené množiny skutečností vymezil (např. demonstrativním výčtem nebo stanovením obecných kritérií) ty, jejichž pomocí určí vlastní obsah hypotézy normy, kterou aplikuje. Takový výklad právní normy, a tím právní posouzení věci, mohou být proto nesprávné jen tehdy, lze-li učinit spolehlivý závěr, že to určení hypotézy, k němuž soud dospěl, z objektivních hledisek (logických nebo věcných) nemůže obstát (srov. obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. srpna 1998, sp. zn. 3 Cdon 11/96, uveřejněné pod č. 26 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura, ze dne 14. února 2001, sp. zn. 21 Cdo 971/2000, nebo ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2871/99). V projednávané věci dospěl odvolací soud k závěru, že uplatněná výpověď z nájmu bytu je v rozporu s dobrými mravy, a proto žalobu v konečném důsledku zamítl. Při posouzení věci ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. se správně zabýval právně významnými okolnostmi na straně obou účastníků řízení. Vymezil-li tedy hlediska pro posouzení věci dle § 3 odst. 1 obč. zák., jež nelze označit za logicky a věcně neudržitelná, a dospěl-li – na základě vyhodnocení konkrétních skutkových zjištění reprodukovaných na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí – k závěru, že výpověď z nájmu bytu je v daném případě v rozporu s dobrými mravy, lze jeho rozhodnutí pokládat za správné. V naznačených souvislostech nelze sice ztratit ze zřetele, že placení nájemného náleží mezi základní povinnosti nájemce bytu (srov. § 685 a násl. obč. zák.); jestliže ovšem, jako v posuzovaném případě, nájemce uvedenou povinnost neplnil relativně krátkou dobu a navíc v situaci, kdy u něj došlo ke zhoršení zdravotního stavu spojeného s následnou hospitalizací, bezprostředně po doručení výpovědi z nájmu bytu začal dluh splácet a platil i běžné nájemné, lze výjimečně, a to právě s ohledem na tyto okolnosti, po žalobkyni – pronajímatelce – spravedlivě požadovat, aby jí byla ochrana jejího práva (práva domáhat se přivolení k výpovědi z nájmu bytu) odepřena, jak správně uzavřel odvolací soud. Ani dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nebyl užit opodstatněně. Lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů podle § 241a odst. 2 písm. b/, odst. 3 o.s.ř. a jejich obsahové konkretizace správný. Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) – proto dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.). O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy žalobkyně nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalovanému náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalobkyni právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly. Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 8. června 2006 JUDr. Miroslav Ferák, v. r. předseda senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2019_23.CDO.2219.2017.1.xml	Judikát 23 Cdo 2219/2017 23 Cdo 2219/2017-585 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/21, PSČ 186 00, IČO 47116617, zastoupené JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Kořenského 1107/15, PSČ 150 00, proti žalované NMT-aktiv s.r.o., v likvidaci, se sídlem v Plzni, Ledecká 1199/20, PSČ 323 00, IČO 25244434, zastoupené Mgr. Petrou Královou, advokátkou, se sídlem v Plzni, Lukavická 2012/22, PSČ 301 00, o zaplacení částky 1 715 040 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 44 Cm 44/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 11. 2016, č. j. 3 Cmo 265/2015-528, t a k t o : Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 11. 2016, č. j. 3 Cmo 265/2015-528, a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 5. 2015, č. j. 44 Cm 44/2004-504, ve výrocích po body II a III se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení. Odůvodnění: Krajský soud v Plzni v pořadí třetím rozsudkem ze dne 29. 5. 2015, č. j. 44 Cm 44/2004-504, zastavil řízení co do částky 168 480 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I), zamítl žalobu o zaplacení částky 1 546 560 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III). Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částky 1 715 040 Kč s příslušenstvím z titulu nároku na vrácení provizí vyplacených na základě uzavřené mandátní smlouvy, neboť v případě 34 pojistných smluv uzavřených v důsledku působení žalované došlo k jejich zániku, a to převážně z důvodu neplacení pojistného. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci jako podnikatelé uzavřeli dne 19. 6. 2000 mandátní smlouvu č. 301184/2000 (tuto smlouvu soud prvního stupně posoudil jako smlouvu o obchodním zastoupení – dále jen „smlouva o obchodním zastoupení“), v níž se žalovaná zavázala vyhledávat pro žalobkyni zájemce o pojištění a uzavírat pojistné smlouvy, mj. týkající se důchodového pojištění (článek I). Podle čl. III pojišťovna (žalobkyně) zmocnila žalovanou k uzavírání pojistných smluv týkajících se důchodového pojištění jejím jménem a na její účet. Žalobkyně se zavázala vyplatit žalované provize, a to jednak získatelskou provizi (za uzavření pojistných smluv) a dále následnou provizi (za údržbu pojištění a za stálou péči o klienta). Podle článku V bodu 5 smlouvy o obchodním zastoupení vznikal nárok na výplatu provize přiřazením první úhrady pojistného v plné výši k předpisu pojistného v příslušném roce trvání pojištění. Dále bylo v článku V bodu 7 sjednáno, že provizi, která již byla mandatáři vyplacena, a na niž zanikl, resp. nevznikl nárok, je oprávněna pojišťovna mandatáři odečíst od provizí určených k nejbližší výplatě. Nemůže-li pojišťovna odečíst mandatáři takovou provizi ani po tři sobě jdoucí kalendářní měsíce, je mandatář povinen ji vrátit pojišťovně do dvou měsíců od doručení písemného vyrozumění od pojišťovny o této skutečnosti. Po zániku pojistné smlouvy o pojištění osob podle § 801 a § 800 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále jen „obč. zák.“) se odúčtuje mandatáři v druhém roce trvání pojištění 50 % vyplacené provize. Mezi účastníky nebylo sporné, že žalovaná na základě předmětné smlouvy o obchodním zastoupení uzavřela v době od 15. 9. 2000 do 21. 6. 2001 34 pojistných smluv s koncovým trojčíslím č. 145, 514, 395, 396, 397, 398, 399, 400, 401, 427, 448, 452, 457, 461, 494, 502, 555, 556, 557, 558, 559, 560, 290, 353, 050, 990, 103, 116, 179, 106, 428, 902, 971 a 031. U prvních dvou smluv s koncovým trojčíslím č. 145 a 514 došlo k zániku pojistných smluv až ve druhém roce trvání pojištění, proto vznikl žalobkyni nárok na zaplacení poloviny z vyplacených provizí. U ostatních 32 pojistných smluv došlo k zániku pojistného (zřejmě myšleno pojistného vztahu) již v prvním roce trvání pojistné smlouvy. U těchto pojistných smluv soud zjistil, že jako pojistník byl ve smlouvách uveden D. B. V řízení nebylo sporné, že žalobkyně smlouvu o obchodním zastoupení vypověděla písemným doporučeným dopisem ze dne 29. 10. 2001, kterou žalovaná obdržela 30. 10. 2001 a dne 24. 6. 2003 vyzvala žalovanou k úhradě částky 28 104 668 Kč z titulu vyplacených provizí. Podle soudu prvního stupně účastníci jako podnikatelé ve smyslu § 2 odst. 2 písm. a) obch. zák. platně uzavřeli smlouvu o obchodním zastoupení v souladu s § 652 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“). Žalovaná se na základě této smlouvy zavázala dlouhodobě pro žalobkyni vyvíjet činnost směřující k uzavírání pojistných smluv, především smluv týkajících se důchodového pojištění, sjednávat a uzavírat tyto smlouvy jménem zastoupené a na její účet. Na provizích za 570 pojistných smluv bylo žalované vyplaceno 30 193 935 Kč, za 568 pojistných smluv byla odúčtována provize ve výši 28 104 668 Kč, 2 pojistné smlouvy nebyly odúčtovány. U 96 pojistných smluv nevznikl žalované nárok na provizi. Celkem bylo uzavřeno 666 pojistných smluv, z nichž zůstal žalované nárok na 2 809 267 Kč. V nároku žalované je zahrnuta část provize na 2 pojistné smlouvy s koncovým trojčíslím 145 a 514 ve výši dvakrát 32 400 Kč. Soud dospěl k závěru, že nebyly zpochybněny částky vyplacené žalobkyní na provize z uzavřených pojistných smluv žalované, i když nebylo v řízení najisto postaveno, ke které pojistné smlouvě o důchodovém pojištění přísluší konkrétní provize, na kterou vznikl a následně zanikl žalované nárok. Totéž se nepodařilo prokázat u pojistných smluv, za něž měla obdržet žalovaná provize, a které navrhla v částce 1 745 280 Kč k započtení. Žalobkyně v řízení nezpochybnila platby žalované, které vyspecifikovala ve své obraně a které se týkají 98 pojistných smluv, z nichž k započtení vyjmul 37 smluv, a to částku k započtení odpovídající těmto 37 smlouvám ve výši 1 745 280 Kč. Žalobkyně dále nezpochybnila ani skutečnost, že k výpovědi došlo po uplynutí dvouměsíční zákonné lhůty pro výpověď pojistné smlouvy ze strany pojistitele. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobě nelze vyhovět v důsledku započtení této částky vůči nároku žalobkyně. Soud prvního stupně nepřijal námitku žalované o neplatnosti pojistných smluv pro absenci určitosti projevu vůle pojistníka B., neboť způsob uzavření pojistných smluv u akce „Učiliště“ byl mezi účastníky řízení dohodnut, jak vyplynulo z dokazování; soud má za prokázané, že od samého počátku bylo najisto postaveno, že pojistníkem nemůže být ani jednatel žalované A. Š., ani sama žalovaná, a že bylo dohodnuto, že pojistníkem bude jiná osoba s tím, že tato osoba (D. B.) poté, co uplyne tříletá doba, převede svůj smluvní závazek na konkrétního žáka. Mělo tak být za souhlasu jak D. B., tak žalobkyně. K tomu však nedošlo, i když byla snaha situaci řešit. Soud prvního stupně vzal dále za prokázané, že zánik pojištění z pojistných smluv u akce „Učiliště“ byl důsledkem okolností způsobených žalobkyní, a to výpovědí smlouvy účastníků, které žalovaná nemohla odvrátit. Svůj závěr opřel o § 662 odst. 1 až 3 obch. zák. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 11. 2016, č. j. 3 Cmo 265/2015-528, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body II a III potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně vyvodil správné skutkové závěry a ani v právním posouzení nepochybil. Odvolací soud má shodně se soudem prvního stupně za to, že uzavřené pojistné smlouvy, ve kterých jako pojistník vystupoval D. B., nejsou neplatné a že způsob uzavření pojistných smluv v rámci akce „Učiliště“ byl mezi účastníky dohodnut. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem, že k výpovědi smlouvy o obchodním zastoupení došlo písemnou výpovědí žalobkyně ze dne 29. 10. 2001. Zánik pojištění podle uzavřených pojistných smluv je důsledkem okolností způsobených žalobkyní výpovědí smlouvy, které žalovaná nemohla odvrátit. Soud prvního stupně vycházel z ustanovení § 662 odst. 1 až 3 obch. zák. ve znění platném k 31. 12. 2012. Žalovaná měla nárok na výplatu získatelských provizí z pojistných smluv, v nichž jako pojistník vystupoval D. B., zatímco žalobkyni nevzniklo právo požadovat vrácení provizí z důvodu zániku pojistných smluv pro neplacení pojistného za situace, kdy k zániku pojištění došlo pro chování žalobkyně, která odmítla přijmout tyto pojistné smlouvy a odmítla změnit pojistníka, kdy namísto D. B. by se stala pojistníkem žalovaná. Započtení bylo podle odvolacího soudu provedeno řádně, pohledávka sice byla promlčena, ale obě pohledávky se setkaly již v minulosti. Vzhledem k tomu, že započtení bylo uplatněno jen do výše žalované částky, nebylo možno podle závěru odvolacího soudu v tomto rozsahu žalobě vyhovět. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z toho, že rozhodnutí dovolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena. Podle dovolatelky spočívá rozsudek odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení otázky platnosti započtení a druhým takovým důvodem je okolnost, že se oba soudy nevypořádaly s právní argumentací žalobkyně, že zprostředkovatel, resp. obchodní zástupce, se nemůže stát účastníkem zprostředkované smlouvy. Konkrétně jde o spornou otázku, zda skutečnost, že účastník smlouvy o obchodním zastoupení (žalobkyně) odmítl učinit právní úkon navržený druhým účastníkem (žalovanou), v jehož důsledku by dodatečně nastal mezi účastníky smluvní vztah obcházející zákon, lze v dalších důsledcích přičíst k tíži toho účastníka, který vybočení z rámce zákona svým omisivním jednáním nepřipustil, tzn. žalobkyně. Žalobkyně nepřipustila, aby se solventní žalovaná (její finanční zdroje byly z provizí, které za sjednání pojistných smluv od žalobkyně obdržela) jako obchodní zástupkyně stala účastníkem jí zprostředkovaných pojistných smluv na místo nemajetného původního pojistníka, kterého žalobkyni zprostředkovala, a který na placení pojistného neměl zdroje. Dovolatelka konstatuje, že v judikatuře dovolacího soudu nedohledala žádné rozhodnutí, které by přiměřeně vymezilo mantinely právního posouzení uvedené otázky, kterou soudy obou stupňů posoudily odlišně od právního názoru dovolatelky. Tím, že odvolací soud (jakož i soud nalézací) zcela pominul argumentaci žalobkyně, se bezpochyby podle názoru dovolatelky odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, která konstantně podává, že povinností odvolacího soudu je vypořádat se v odůvodnění rozhodnutí s právně relevantními námitkami odvolatele, obzvláště pokud soud o nich v rozhodnutí referuje a odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2178/2016, od něhož se odvolací soud odchýlil podle jejího názoru více než zřetelně. Ke svému právnímu názoru dovolatelka ještě uvedla, že předmětem zprostředkování nemůže být vlastní závazek, tzn. obchodní zástupce se nemůže ani sukcesivně stát účastníkem smlouvy, za jejíž zprostředkování bere postupnou provizi, přinejmenším po dobu trvání provizního nároku podmíněného trváním smlouvy. Když takový postup žalovaná požadovala, nemohla mu dovolatelka vyhovět, ledaže by vědomě vybočila ze zákonného rámce. I kdyby došlo ke vstupu obchodního zástupce do práv a povinností původně zprostředkované smlouvy, zanikly by podmínky pro vznik nároku na provizi vyplývající z ustanovení § 659 a násl. obch. zák., argumentuje dále dovolatelka, takže pohledávky na zaplacení provizí uplatněné žalovanou k její obraně, by potom nebyly započteny po právu. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že uloží žalované zaplatit žalobkyni částku 1 546 560 Kč s 11% úrokem z prodlení od 1. 2. 2012 do zaplacení a dále zaplatit náklady řízení před soudy obou stupňů nebo zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výrocích pod body II a III, event. i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná k dovolání žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně jako zcela nedůvodné zamítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. článek II bod 1 zákona č. 404/2012 Sb., část první a článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“). Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., posuzoval, zda je dovolání přípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se dovolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatelka domáhá (dovolací návrh). Podle § 241a odst. 6 o. s. ř. nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolání žalobkyně bylo shledáno přípustným pro řešení otázky, která dosud nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena, a sice zda lze ve smyslu § 662 odst. 1 až 3 obch. zák. považovat za okolnost přičitatelnou zastoupenému skutečnost, že odmítl návrh obchodního zástupce na jeho vstup do práv a povinností třetí osoby (pojistníka), s níž zastoupenému zprostředkoval uzavření pojistné smlouvy, když cílem tohoto postupu bylo zamezit vrácení získané provize v důsledku zániku pojistných smluv pro neplacení pojistného. Podle § 652 odst. 1 obch. zák. smlouvou o obchodním zastoupení se obchodní zástupce jako nezávislý podnikatel zavazuje dlouhodobě pro zastoupeného vyvíjet činnost směřující k uzavírání určitého druhu smluv (dále jen „obchody“) nebo sjednávat a uzavírat obchody jménem zastoupeného na jeho účet. Podle § 654 odst. 1 obch. zák. předmětem závazku obchodního zástupce je vyhledávání zájemců o uzavření obchodů, jež jsou vymezeny ve smlouvě. Podle odst. 2 stanoví-li smlouva, že obchodní zástupce činí právní úkony jménem zastoupeného, řídí se práva a povinnosti s tím související ustanoveními o smlouvě mandátní. Podle § 655 odst. 1 obch. zák. obchodní zástupce je povinen uskutečňovat činnost, k níž je zavázán, poctivě, s vynaložením odborné péče, v dobré víře, je povinen dbát zájmů zastoupeného, jednat v souladu s pověřením a rozumnými pokyny zastoupeného a sdělovat zastoupenému nutné informace, které má k dispozici. Podle odst. 2 obchodní zástupce podává zastoupenému zprávu o vývoji trhu a všech okolnostech důležitých pro zájmy zastoupeného, zejména pro jeho rozhodování související s uzavíráním obchodů. Podle § 662 odst. 1 obch. zák. právo na provizi zanikne, je-li zřejmé, že smlouva mezi zastoupeným a třetí osobou nebude splněna, a jestliže nesplnění není důsledkem okolností přičitatelných zastoupenému, nestanoví-li smlouva něco jiného. Podle odst. 2 provize, která byla již uhrazena, musí být vrácena, jestliže právo na ni zaniklo podle předchozího odstavce. Podle odst. 3 od ustanovení odstavce 1 se lze dohodou odchýlit jen ve prospěch obchodního zástupce. Odvolací soud kladl k tíži žalobkyně, že k zániku pojistných smluv došlo pro její chování, neboť odmítla přijmout pojistné smlouvy a odmítla změnit pojistníka tak, aby se namísto D. B. stala pojistníkem žalovaná; žalobkyni proto nevzniklo právo na vrácení provizí. Dispozitivní § 662 odst. 1 obch. zák., od něhož se lze podle kogentního odst. 3 odchýlit jen ve prospěch obchodního zástupce, podmiňuje možnost zániku práva na provizi výhradně situací, z níž je evidentní, že smlouva mezi zastoupeným a třetí osobou nebude splněna, ale současně její nesplnění není důsledkem okolností přičitatelných zastoupenému. Bude záviset na obsahu smlouvy, zanikne-li toto právo skutečně (srov. komentář k § 662 obch. zák. v POKORNÁ, Jarmila. Obchodní zákoník: komentář. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2009. Komentáře /Wolters Kluwer ČR/, dostupný v ASPI). Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 22. 8. 2018, sp. zn. 32 Cdo 1049/2018, podal částečnou odpověď na výše uvedenou právní otázku, když uvedl, že „účelem § 662 odst. 3 obch. zák. o zákazu smluvního ujednání, které by se v neprospěch obchodního zástupce odchylovalo od § 662 odst. 1 obch. zák., není zaručit obchodnímu zástupci, aby vždy již v okamžiku uzavření obchodu získal jistotu, že obdrží celou provizi bez možnosti jakékoliv následné korekce její výše a nutnosti jejího (částečného) vrácení v případě (částečného) nesplnění zprostředkované smlouvy. Smyslem tohoto ustanovení je ochrana obchodního zástupce před sjednáním takových podmínek zániku práva na provizi, které by v jeho neprospěch nerespektovaly přiměřenost mezi rozsahem nesplnění zprostředkované smlouvy a rozsahem, v jakém právo na provizi zaniká, nebo které by stanovily jeho povinnost vrátit provizi i v případě, že nesplnění zprostředkované smlouvy bylo důsledkem okolností přičitatelných zastoupenému, příp. ochrana před sjednáním jiných podmínek zániku práva na provizi neslučitelných s § 662 odst. 1 obch. zák. Skutečnost, zda obchodní zástupce může či nemůže ovlivnit plnění třetí osoby, není podle § 662 odst. 1 obch. zák. kritériem rozhodným pro možnost zániku práva na provizi, podstatnou je zjištění samotné objektivní skutečnosti, že zprostředkovaná smlouva (zcela) splněna nebude. Ujednání ve smlouvě o obchodním zastoupení, kterým si strany sjednají možnost vrácení přiměřené (úměrné) části provize pro případ, že zprostředkovaná smlouva nebude třetí osobou plněna po určitou stanovenou dobu jejího trvání, je tedy v souladu s § 662 odst. 1 obch. zák., pokud nepůjde o situaci neplnění smlouvy v důsledku okolností přičitatelných zastoupenému“. Z výše uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu se podává, že podstatné pro posouzení otázky, zda došlo k zániku práva na provizi ve smyslu § 662 obch. zák., je zjištění objektivní skutečnosti, že zprostředkovaná smlouva nebude splněna (nikoli to, zda obchodní zástupce může ovlivnit plnění třetí osoby) a posouzení, zda tato skutečnost je či není přičitatelná zastoupenému. Z podstaty institutu smlouvy o obchodním zastoupení vyplývá, že jejími účastníky jsou podnikatelé – obchodní zástupce a zastoupený, a jejím smyslem je dosažení uzavření smluv mezi zastoupeným a třetími osobami v důsledku zprostředkovatelské činnosti obchodního zástupce. Postavení těchto tří subjektů je přitom nezaměnitelné – zastoupený, obchodní zástupce a třetí osoba mají ze smlouvy o obchodním zastoupení a ze smlouvy, kterou obchodní zástupce jménem zastoupeného uzavřel, svá (vzájemně odlišná) konkrétní práva a povinnosti založené těmito dvěma smlouvami a z povahy věci je vyloučeno, aby došlo ke koncentraci práv a povinností z výše uvedených právních vztahů v rukou méně než 3 rozdílných subjektů. Úkolem obchodního zástupce je vyhledávat zájemce o uzavření obchodu se zastoupeným (případně přímo uzavírat s takovými zájemci smlouvy jménem zastoupeného), přičemž tuto činnost je povinen uskutečňovat poctivě, s vynaložením odborné péče a je povinen jednat v souladu s pověřením a rozumnými pokyny zastoupeného. Za výběr (pro zastoupeného) vhodných zájemců nese odpovědnost z hlediska splnění podmínek pro vyplacení provize obchodní zástupce. V případech, kdy úkolem obchodního zástupce je rovněž uzavření smlouvy jménem zastoupeného (nikoli jen zprostředkování příležitosti k uzavření smlouvy) může být celková výše provize obchodního zástupce podmíněna splněním dalších podmínek, které mohou, ale nemusí být závislé na činnosti a schopnostech obchodního zástupce. Pokud je výše provize obchodního zástupce závislá na dalších mezi zastoupeným a zástupcem předem domluvených skutečnostech, např. na délce trvání smluvního vztahu či na pravidelném placení pojistného v určité výši, platí shora citované závěry Nejvyššího soudu. Je-li zřejmé, že zprostředkovaná smlouva nebude splněna, např. nebude pravidelně placeno sjednané pojistné, je pro závěr, zda právo obchodního zástupce na výplatu (části) provize v souladu se smlouvou a ustanovením § 662 obch. zák. zanikne (případně nevznikne) určující, zda nesplnění této povinnosti není důsledkem okolností přičitatelných zastoupenému. Nemůže být pochyb o tom, že skutečnost, že pojistník neplatí sjednané pojistné např. proto, že nemá dostatek finančních prostředků, nelze přičítat k tíži zastoupeného. Stejně tak nelze k tíži zastoupeného klást neumožnění záměny svého smluvního partnera (třetí osoby, pojistníka), který není s to dostát svým povinnostem, za obchodního zástupce pouze proto, aby obchodní zástupce nepřišel o svou provizi či její část. Zájmy zastoupeného a obchodního zástupce jsou stran výplaty provize z povahy předmětného smluvního vztahu protichůdné. Pokud je vznik či zánik práva na provizi na základě smluvního ujednání stran smlouvy o obchodním zastoupení vázán na splnění objektivně posouditelných podmínek, jako např. pravidelné hrazení pojistného pojistníkem po určitou dobu, a tato podmínka není splněna (pojistník neplatí pojistné), nelze jako nepřiměřený považovat důsledek spočívající v zániku práva obchodního zástupce na provizi. Pokud nastane skutečnost, s níž smlouva o obchodním zastoupení spojuje zánik práva na provizi (či její části), nelze jako okolnost přičitatelnou k tíži zastoupeného považovat jeho negativní postoj k návrhu obchodního zástupce (vedeného snahou nepřijít o očekávanou provizi) pro něj nepříznivé důsledky této skutečnosti odčinit např. změnou smluvní strany. Odvolací soud při svém právním posouzení zejména zcela pominul princip autonomie vůle, kdy tento pro obchodní závazkové vztahy významný princip mj. znamená, že je v mezích právních předpisů ponecháno zásadně na uvážení a rozhodnutí samotných smluvních stran, zda vůbec a s kým smlouvu uzavřou, jaký bude její obsah, jaká bude její forma a též jaký typ smlouvy pro konkrétní vztah zvolí. Tato smluvní volnost platí jak pro vznik obchodních smluv, tak pro jejich změnu. V poměrech posuzované věci lze konstatovat, že z žádného právního předpisu nevyplývá povinnost zastoupeného (pojišťovny) připustit na žádost obchodního zástupce změnu zprostředkované smlouvy v subjektu (pojistník). Ani ze skutkových zjištění nalézacích soudů učiněných v průběhu řízení se nepodává, že by taková povinnost vyplývala z ujednání smluvních stran, tj. obchodního zástupce a zastoupeného. Pokud neexistuje (ať již zákonná nebo smluvní) povinnost zastoupeného připustit změnu smluvní strany u zprostředkované smlouvy, nelze nepřipuštění této změny bez dalšího přičítat k tíži zastoupeného. Ze skutkových zjištění soudů se ovšem navíc podává, že mezi účastníky bylo od samého začátku najisto postaveno, že pojistníkem nemůže být ani jednatel žalované A. Š., ani žalovaná, a proto bylo dohodnuto, že pojistníkem bude jiná osoba (D. B.). V kontextu zjištění učiněného nalézacími soudy představuje závěr o tom, že k zániku pojistných smluv došlo pro chování zastoupeného, který odmítl změnit původního pojistníka na žalovanou (u níž bylo na základě dohody účastníků od počátku postaveno najisto, že nemůže být pojistníkem), závěr nesprávný. Z výše uvedených důvodů není rozhodnutí odvolacího soudu správné, a protože nejsou splněny předpoklady pro to, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozhodnutí odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle § 243e odst. 2 o. s. ř. v odpovídajícím rozsahu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Za této situace již nebylo nutno zabývat se namítanou vadou řízení. V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.V Brně dne 30. 4. 2019 JUDr. Zdeněk Des předseda senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2016_20.CDO.1021.2016.1.xml	Judikát 20 Cdo 1021/2016 20 Cdo 1021/2016U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného Ing. P. P., Č. B., zastoupeného Mgr. Jiřím Jaruškem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Radniční 489/7A, proti povinnému J. F., P., zastoupenému JUDr. Jiřím Kovandou, advokátem se sídlem v Praze 2, Malá Štěpánská 3, pro 236 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 35 E 36/2013, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. září 2015, č. j. 16 Co 316/2015-154, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Povinný je povinen zaplatit oprávněnému k rukám advokáta Mgr. Jiřího Jaruška do tří dnů od právní moci tohoto usnesení náklady dovolacího řízení ve výši 545 Kč. Stručné o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) : Odvolací soud v záhlaví označeným usnesením (ve znění opravného usnesení ze dne 30. 11. 2015, č. j. 16 Co 316/2016-162) změnil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. 5. 2015, č. j. 35 E 36/2013-144, tak, že nařídil dle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 26. 10. 1994, č. j. 5 C 302/93-13, výkon rozhodnutí prodejem nemovitých věcí ve výroku uvedených, k uspokojení pohledávky 236 Kč s blíže specifikovaným příslušenstvím. Povinný napadl usnesení odvolacího soudu dovoláním. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srovnej část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a dále část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále též jen „o. s. ř.“. Dovolání není přípustné, neboť usnesením odvolacího soudu nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50 000 Kč (§ 238 odst. 1 písm. d/ o. s. ř.). Nejvyšší soud tedy dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 23. května 2016 JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D. předsedkyně senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2003_7.TDO.369.2003.1.xml	Judikát 7 Tdo 369/2003 7 Tdo 369/2003 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. dubna 2003 v Brně o dovolání obviněného D. Č., které podal proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. října 2002, sp. zn. 2 To 166/02, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. se dovolání o d m í t á , protože je nepřípustné. O d ů v o d n ě n í : Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 10. 2002, sp. zn. 2 To 166/02, byla podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta jako nedůvodná stížnost obviněného, kterou podal proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2002, sp. zn. 1 Nt 32/2001, jímž byl podle § 283 písm. d) tr. ř. zamítnut návrh obviněného na povolení obnovy řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2001, sp. zn. 7 T 103/2001. Proti usnesení vrchního soudu podal obviněný řádně a včas dovolání. Podle § 265a odst. 1 tr. ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) – h) tr. ř. jsou taxativně vyjmenovaná rozhodnutí, která zákon považuje za rozhodnutí ve věci samé a proti nimž je přípustné dovolání. Nejvyšší soud již ve svém rozhodnutí, sp. zn. 3 Tdo 438/2002, ze dne 3. 9. 2002 (publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 18, pod č. T 442; vydavatelství C. H. Beck) uvedl, že rozhodnutí o návrhu na povolení obnovy řízení podle § 283 nebo § 284 tr. ř. nelze považovat za rozhodnutí ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 1, 2 tr. ř. a proto proti němu dovolání není přípustné. Proto ani v této věci dovoláním napadené usnesení vrchního soudu není rozhodnutím ve věci samé, neboť podle § 265a odst. 2 písm. h) tr. ř. se rozhodnutí, jímž byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek, považuje za rozhodnutí ve věci samé, jen pokud takový opravný prostředek směřoval proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. Protože obviněný napadl dovoláním rozhodnutí, proti kterému zákon dovolání nepřipouští, bylo rozhodnuto tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto usnesení. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 2. dubna 2003 Předseda senátu: JUDr. Michal Mikláš
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2004_32.OD.77.2003.1.xml	Judikát 32 Od 77/2003 32 Od 77/2003 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobkyně R. ČR a.s., proti žalované O. d. C. a.s. v likvidaci, o zaplacení 36.901,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 7 C 161/2003, o návrhu na přikázání věci z důvodu vhodnosti jinému soudu, takto: Věc vedená u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 7 C 161/2003 se přikazuje Obvodnímu soudu pro Prahu 5. O d ů v o d n ě n í : U Okresního soudu v Šumperku jako soudu věcně a místně příslušného, bylo na návrh žalobkyně dne 24. 4. 2003 zahájeno řízení o zaplacení 36.901,80 Kč s příslušenstvím. Soud poté, co žalovaná podala odpor proti platebnímu rozkazu ze dne 28. 5. 2003 č. j. Ro 721/2003 – 47, navrhl přikázání věci z důvodů vhodnosti nejprve Obvodnímu soudu pro Prahu 7 a po změně osoby likvidátora žalované Obvodnímu soudu pro Prahu 5. Přikázání věci k rozhodnutí některému z pražských obvodních soudů by podstatnou měrou přispělo k hospodárnosti řízení, neboť sídlo likvidátora žalované i sídlo žalobkyně je v P. Žalobkyně i žalovaná s návrhem na delegování věci Obvodnímu soudu pro Prahu 5 souhlasí. Nejvyšší soud České republiky jako soud nejblíže společně nadřízený příslušnému soudu (Okresnímu soudu v Šumperku) a Obvodnímu soudu pro Prahu 5, jemuž má být věc přikázána (§ 12 odst. 3 věta první o. s. ř.), návrh na přikázání věci jinému soudu projednal a dospěl k závěru, že v posuzovaném případě jsou splněny zákonné podmínky k tomu, aby věc byla přikázána jinému soudu z důvodu vhodnosti podle ustanovení § 12 odst. 2 o. s. ř. Podle ustanovení § 12 odst. 2 o. s. ř. věc může být přikázána jinému soudu téhož stupně z důvodu vhodnosti. Podle ustanovení § 12 odst. 3 věty druhé o. s. ř. účastníci mají právo se vyjádřit k tomu, kterému soudu má být věc přikázána, a v případě odstavce 2 též k důvodu, pro který by věc měla být přikázána. Důvody vhodnosti podle tohoto ustanovení mohou být různé v závislosti na předmětu řízení, postavení účastníků i jiných okolnostech. Jde zejména o skutečnosti, z nichž lze dovodit, že jiným než příslušným soudem bude věc projednána rychleji a hospodárněji. K přikázání věci jinému než příslušnému soudu by však mělo docházet pouze výjimečně, a to ze závažných důvodů, neboť je uplatňováno jako výjimka z ústavně zaručené zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a že příslušnost soudu a soudce stanoví zákon (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, publikované pod č. 2/1993 Sb., ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb.). Důvody pro odnětí věci příslušnému soudu a její přikázání soudu jinému tedy musí být natolik významné, aby dostatečně odůvodňovaly průlom do výše citovaného ústavního principu. Zákon přitom výslovně zakotvuje právo účastníků vyjádřit se k důvodu delegace i k soudu, k němuž má být věc delegována, aby vhodnost takového postupu mohla být zvážena i z pohledu jejich poměrů; delegací totiž nesmí být navozen stav, který by se v poměrech některého z účastníků projevil zásadně nepříznivě. Při rozhodování o přikázání věci podle § 12 odst. 2 o. s. ř. vzal Nejvyšší soud v úvahu okolnost, že sídlo likvidátora žalované je v obvodu soudu pro P. 5 a žalovaná s přikázáním věci souhlasí. Soud také přihlédl k okolnosti, že místně příslušný soud vyjma vydání platebního rozkazu a podání návrhu na delegaci vhodnou, neprovedl v řízení žádné jiné úkony. Tyto okolnosti odůvodňují předpoklad hospodárnějšího a rychlejšího projednání věci Obvodním soudem pro Prahu 5. Nejvyšší soud České republiky proto návrhu Okresního soudu v Šumperku vyhověl a věc podle ustanovení § 12 odst. 2 o. s. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 5. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně 14. ledna 2004 JUDr. František Faldyna, CSc., v.r. předseda senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2015_25.CDO.615.2014.1.xml	Judikát 25 Cdo 615/2014 25 Cdo 615/2014 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce Z. M.,, zastoupeného Mgr. Pavlem Mařanem, advokátem se sídlem Mladá Boleslav, Nerudova 691, proti žalovaným 1) R. H., 2) O. K. zastoupených JUDr. Miloslavem Noskem, advokátem se sídlem Semily, Nádražní 24, a 3) Ing. J. V., za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované 1) České pojišťovny a.s., IČO 45272956, se sídlem Praha 1, Spálená 75/16, o náhradu škody na zdraví, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 7 C 17/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 8. 2013, č.j. 19 Co 686/2012-342, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 8. 2013, č.j. 19 Co 686/2012-342, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 12. 9. 2012, č.j. 7 C 17/2009-261, jímž byla zamítnuta žaloba o náhradu škody ve výši 549.184 Kč s úrokem z prodlení, není přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“). V projednávané věci žalobce napadá dovoláním mimo jiné část výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby ohledně nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti ve výši 35.800,- Kč a nákladů na uplatnění škody (vyhotovení znaleckých posudků) ve výši 11.803,- Kč a 30.940,-Kč. Protože výše uvedených samostatných nároků nepřevyšuje částku 50.000,- Kč, je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. bez ohledu na to, zda jejich součet s dalšími dílčími nároky tuto částku převyšuje či nikoliv, a že o nich odvolací soud rozhodl jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, publikované pod č. 9 v časopise Soudní judikatura, ročník 2000, popř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 9. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2136/99, publikované pod č. 55 v časopise Soudní judikatura, ročník 2000). Dovolání tak v tomto rozsahu směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jestliže dovolatel namítá nesprávné právní posouzení otázky protiprávnosti jednání žalované 1) v souvislosti s obecnou právní otázkou odpovědnosti řidiče jedoucího po vedlejší silnici, který nedá přednost vozidlu jedoucímu po hlavní silnici nedovolenou rychlostí, činí tak prostřednictvím vlastních skutkových závěrů odlišných od skutkového stavu zjištěného soudem a zpochybněním soudem provedeného hodnocení důkazů – především znaleckých posudků. Ostatně napadené rozhodnutí spočívá na posouzení více právních otázek, které samy o sobě postačují k zamítnutí žaloby, když správnost jedné z nich dovolatel dovoláním zpochybňovat nemůže. Pokud totiž soud zamítl žalobu pro absenci protiprávnosti jednání žalované 1) a zároveň absenci příčinné souvislosti mezi jednáním žalované 1) a škodou, pak posouzení příčinné souvislosti nelze dovoláním zpochybňovat, jelikož se jedná primárně o otázku skutkovou, nikoliv právní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1025, nebo rozsudek ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006), a tudíž nezpůsobilou založit přípustnost dovolání. Chybí-li jeden ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu (příčinná souvislost), nemůže být žaloba o náhradu škody úspěšná, a je tudíž nadbytečné zabývat se správností závěrů ohledně ostatních podmínek odpovědnosti za škodu. Za situace, kdy nelze podrobit přezkumu jeden z důvodů, pro který odvolací soud nároku žalobce nevyhověl, nemohou žádné další dovolací důvody (námitky nesprávného právního posouzení otázky protiprávnosti jednání žalované) naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobce nijak pozitivně projevit, což činí jeho dovolání v tomto rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, publikované pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva nesměřují ani namítané procesní vady, že v řízení nebyly provedeny další žalobcem navržené důkazy. Vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nejsou samy o sobě přípustným dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 o. s. ř.). Žádná z dovolatelem uplatněných námitek tedy nepředstavuje důvod způsobilý založit přípustnost dovolání, totiž nesprávné právní posouzení věci, na kterém rozhodnutí odvolacího soudu spočívá (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). V rozsahu, v jakém dovolání směřuje proti výrokům o náhradě nákladů řízení, neobsahuje dovolání jakékoliv námitky, resp. povinné náležitosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř. - vymezení přípustnosti a důvodu dovolání, tedy postrádá obligatorní zákonné náležitosti, které jsou předpokladem jeho projednatelnosti. Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovaní by tedy zásadně měli právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, avšak s přihlédnutím k důvodům odmítnutí dovolání, jakož i k obsahu a rozsahu vyjádření advokáta žalované 1) a žalovaného 2), jehož argumentace se míjí s důvody odmítnutí dovolání, a je tedy ve vztahu k výsledku řízení bez významu, nelze odměnu advokáta za podané vyjádření považovat za náklad účelně vynaložený (§ 142 odst. 1 o. s. ř.). Žalovanému 3) a vedlejšímu účastníkovi žádné náklady v souvislosti s dovolacím řízením nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 25. února 2015 JUDr. Robert Waltr předseda senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2016_7.TZ.56.2016.1.xml	Judikát 7 Tz 56/2016 7 Tz 56/2016-16 U S N E S E N Í Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání dne 22. 11. 2016 stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněného M. V., proti pravomocnému usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 25. 4. 2016, sp. zn. 3 ZT 47/2016, a rozhodl takto: Podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost pro porušení zákona zamítá. O d ů v o d n ě n í Usnesením policejního orgánu Policie České republiky – Krajského ředitelství policie Olomouckého kraje, územního odboru Olomouc, oddělení hospodářské kriminality SKPV Olomouc, ze dne 30. 3. 2016, č. j. KRPM-138609-21/TČ-2015-140581-31, bylo podle § 160 odst. 1 tr. ř. zahájeno trestní stíhání obviněného M. V. pro přečin pojistného podvodu podle § 210 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Stížnost obviněného, podaná proti usnesení policejního orgánu, byla usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 25. 4. 2016, sp. zn. 3 ZT 47/2016, podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta. Ministr spravedlnosti podal ve prospěch obviněného stížnost pro porušení zákona proti usnesení státního zástupce. Namítl, že státní zástupce rozhodl o stížnosti obviněného před tím, než bylo usnesení policejního orgánu doručeno obhájci. Uvedl, že státní zástupce rozhodl o stížnosti předčasně, neboť tak učinil před uplynutím lhůty, kterou měl obviněný k podání stížnosti. Vyjádřil názor, že dokud nebylo usnesení o zahájení trestního stíhání doručeno obhájci, neuplynula obviněnému lhůta k podání stížnosti a policejní orgán neměl věc předkládat státnímu zástupci. Ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil, že napadeným usnesením státního zástupce byl porušen zákon v ustanoveních § 147 odst. 1 písm. b) tr. ř., § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a v předcházejícím řízení v ustanoveních § 160 odst. 2 tr. ř., § 146 odst. 2 písm. a) tr. ř. v neprospěch obviněného, aby zrušil napadené usnesení, aby zrušil také další obsahově navazující rozhodnutí a aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci. Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. napadené usnesení i předcházející řízení a shledal, že stížnost pro porušení zákona není důvodná. Usnesení policejního orgánu bylo doručeno obviněnému do vlastních rukou poštou dne 8. 4. 2016 (na dodejce založené na č. l. 212 spisu je vedle podpisu obviněného uvedeno ručně psané datum „8. 6. 16“, ale jedná se o evidentní písařskou nesprávnost, jak je patrno z otisku razítka pošty, která při dodání zásilky obviněnému vyznačila správné datum 8. 4. 2016). Obviněný v té době neměl obhájce a nemusel ho mít, neboť u něho nebyl dán žádný z důvodů nutné obhajoby (§ 36 tr. ř.). Policejní orgán tedy nemusel doručovat usnesení obhájci a třídenní lhůta k podání stížnosti (§ 143 odst. 1 tr. ř.) obviněnému uplynula tak, že jejím posledním dnem byl den 11. 4. 2016. Obviněný podal stížnost z hlediska ustanovení § 60 odst. 4 písm. a) tr. ř. v zákonné lhůtě, neboť dne 11. 4. 2016 odevzdal na poště zásilku, která byla adresována policejnímu orgánu a jejímž obsahem byla stížnost datovaná dnem 11. 4. 2016. Obviněný si jako obhájce zvolil JUDr. Josefa Augustina, advokáta se sídlem v Prostějově, Žižkovo náměstí 20. Tomuto advokátu udělil plnou moc dne 10. 4. 2016 a ten ji téhož dne akceptoval. Plná moc byla připojena ke stížnosti, byla obsahem téže zásilky a došla policejnímu orgánu dne 12. 4. 2016, tedy po uplynutí lhůty k podání stížnosti. I když obviněný udělil plnou moc obhájci dne 10. 4. 2016, její účinky vůči orgánům činným v trestním řízení včetně povinnosti doručit obhájci usnesení o zahájení trestního stíhání nastaly až tím, že plná moc byla doručena policejnímu orgánu dne 12. 4. 2016. Před tím nebylo ze spisu patrno, že by obviněný měl obhájce, a proto tu nebyla ani povinnost policejního orgánu doručit obhájci usnesení o zahájení trestního stíhání. Podle § 160 odst. 2 tr. ř. opis usnesení o zahájení trestního stíhání je třeba doručit obviněnému nejpozději na počátku prvního výslechu a do 48 hodin státnímu zástupci a obhájci, přičemž u obhájce počíná lhůta k doručení běžet od jeho zvolení nebo ustanovení. Jde-li o zvoleného obhájce, je nutno tu část citovaného ustanovení, která se týká běhu lhůty 48 hodin, vykládat tak, že tato lhůta běží od předložení plné moci policejnímu orgánu příp. státnímu zástupci, a nikoli od udělení plné moci advokátu. Povinnost doručit obhájci usnesení o zahájení trestního stíhání tak v posuzované věci vznikla policejnímu orgánu až dne 12. 4. 2016, tedy až poté, co obviněnému uplynula lhůta k podání stížnosti počítaná ode dne, kdy usnesení bylo doručeno obviněnému. Za tohoto stavu nebyl počátek ani konec lhůty k podání stížnosti vázán na doručení opisu usnesení o zahájení trestního stíhání obhájci postupem podle § 160 odst. 2 tr. ř. Pokud policejní orgán nesplnil povinnost doručit obhájci opis usnesení o zahájení trestního stíhání, představuje to vadu řízení. Nejde ale o vadu, která by v dané věci měla vliv na určení počátku a konce lhůty k podání stížnosti obviněného a která by měla za následek nezákonnost spočívající v předčasnosti usnesení, jímž státní zástupce rozhodl o stížnosti obviněného. Ministr spravedlnosti na podporu námitek uplatněných ve stížnosti pro porušení zákona odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tz 9/2014 a sp. zn. 3 Tz 28/2016. Žádný z nich tak ve skutečnosti ovšem nevyznívá. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. 3 Tz 28/2016, vůbec nebyla řešena otázka běhu lhůty k podání stížnosti proti usnesení, zejména ne proti usnesení o zahájení trestního stíhání. Rozsudek se týkal meritorního rozhodnutí o vině ve věci přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a meritorního rozhodnutí o trestu za přečiny krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku a poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2014, sp. zn. 5 Tz 9/2014, bylo vysloveno porušení zákona, ke kterému v neprospěch obviněného došlo tím, že státní zástupkyně rozhodla předčasně o stížnosti obviněného proti usnesení o zahájení trestního stíhání. Podstata věci však byla zcela jiná. Šlo o případ nutné obhajoby, obviněný měl obhájce již v době, kdy bylo usnesením policejního orgánu ze dne 19. 6. 2013 rozhodnuto o zahájení trestního stíhání, neboť plná moc zahrnující i výkon obhajoby pro případ zahájení trestního stíhání byla policejnímu orgánu předložena dne 5. 3. 2013, usnesení o zahájení trestního stíhání bylo doručeno obviněnému dne 21. 6. 2013 a obhájci dne 27. 6. 2013, takže posledním dnem lhůty k podání stížnosti byl den 1. 7. 2013, avšak státní zástupkyně rozhodla o stížnosti usnesením ze dne 1. 7. 2013, tedy v době, kdy lhůta k podání stížnosti ještě neuplynula. Jednalo se tedy o kauzu, v níž plná moc udělená obhájci měla vůči orgánům činným v trestním řízení účinky již v době, kdy bylo rozhodnuto o zahájení trestního stíhání, takže doručení tohoto usnesení obhájci bylo relevantní pro stanovení běhu lhůty k podání stížnosti obviněného. Naproti tomu v nyní projednávané věci obviněného M. V. účinky plné moci udělené obhájci nastaly vůči orgánům činným v trestním řízení až po uplynutí lhůty k podání stížnosti obviněného, takže okolnost, zda a případně kdy bylo usnesení o zahájení trestního stíhání doručeno obhájci, je z hlediska běhu stížnostní lhůty bezvýznamná. Nejvyšší soud pokládá za nutné znovu zdůraznit, že lhůta 48 hodin stanovená k tomu, aby obhájci byl doručen opis usnesení o zahájení trestního stíhání, není totožná s lhůtou k podání stížnosti a zásadně s ní ani jinak nesouvisí. Jejím účelem je v průběhu přípravného řízení garantovat právo obhájce na to, aby mu vždy bylo doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání a aby tak měl jasno v tom, co je předmětem trestního stíhání. Pokud obviněný nemá obhájce v době zahájení trestního stíhání a ke zvolení obhájce dojde až později v průběhu přípravného řízení, přičemž účinky zvolení nastanou vůči orgánům činným v trestním řízení po uplynutí stížnostní lhůty počítané od doručení usnesení obviněnému, musí být usnesení o zahájení trestního stíhání obhájci doručeno, avšak lhůta k podání stížnosti nezačíná běžet znovu od doručení usnesení obhájci. Opačný výklad by mohl vést k těžko přijatelným situacím, jejichž podstatou by byla nestabilita právní moci usnesení o zahájení trestního stíhání v případech, kdy je obhájce zvolen či ustanoven až v průběhu trestního stíhání, mnohdy se značným časovým odstupem od jeho zahájení. Jestliže policejní orgán předložil věc státnímu zástupci k rozhodnutí o stížnosti, neporušil tím ustanovení § 146 odst. 2 písm. a) tr. ř., protože lhůta k podání stížnosti obviněnému uplynula již dne 11. 4. 2016. Pokud státní zástupce z podnětu stížnosti přezkoumal usnesení o zahájení trestního stíhání a pokud rozhodl o zamítnutí stížnosti, neporušil tím ustanovení § 147 odst. 1 písm. b) tr. ř., § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. z důvodu nesplnění podmínek pro předložení věci policejním orgánem a z důvodu předčasnosti rozhodnutí o stížnosti. Nedostál-li policejní orgán povinnosti uvedené v § 160 odst. 2 tr. ř. a nedoručil-li obhájci opis usnesení o zahájení trestního stíhání, neměla tato vada řízení vliv na správnost rozhodnutí státního zástupce o podané stížnosti. Nejvyšší soud proto nedůvodnou stížnost pro porušení zákona podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl. P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 22. listopadu 2016 JUDr. Jindřich Urbánek předseda senátu Z důvodu úmrtí předsedy senátu JUDr. Jindřicha Urbánka vyhotovení usnesení podepsal člen senátu JUDr. Petr Hrachovec (§ 129 odst. 5 tr. ř., § 138 tr. ř.).
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2015_21.CDO.3368.2015.1.xml	Judikát 21 Cdo 3368/2015 21 Cdo 3368/2015 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Romanem Fialou ve věci dědictví po M. L., za účasti 1) Ing. J. L., a 2) D. S., zastoupené Mgr. Václavem Pechouškem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská č. 35/1, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 53 D 251/2007, o dovolání D. S. proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. října 2013, č. j. 7 Co 2267/2013-298, takto: Dovolací řízení se zastavuje. S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o.s.ř.): Nejvyšší soud České republiky řízení o dovolání D. S. proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1.10.2013, č.j. 7 Co 2267/2013-298, podle ustanovení § 243c odst. 3 věty druhé o.s.ř. zastavil, neboť dovolání bylo vzato v celém rozsahu zpět. Protože tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§ 243b, § 151 odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 14. října 2015 JUDr. Roman Fiala předseda senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2018_23.CDO.2647.2018.1.xml	Judikát 23 Cdo 2647/2018 23 Cdo 2647/2018-344USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně M - kanál, s.r.o., se sídlem Olomoucká 797/80, Černovice, 618 00 Brno, IČO 29270740, zastoupené Mgr. Robertem Holfeuerem, advokátem se sídlem Purkyňova 2740/45, 612 00 Brno, proti žalovanému Výzkumnému ústavu Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví, v.v.i., se sídlem Květnové náměstí 391, 252 43, Průhonice, IČO 00027073, zastoupenému JUDr. Petrem Kučerákem, advokátem se sídlem Štefánikova 131/61, 612 00 Brno, o zaplacení 529 752 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 16 C 158/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2017, č. j. 21 Co 391/2017-305, ve znění opravného usnesení ze dne 3. 4. 2018, 21, sp. zn. 21 Co 391/2017-321, t a k t o: I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10 720 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho právního zástupce JUDr. Petra Kučeráka, advokáta se sídlem Štefánikova 131/61, 612 00 Brno. Odůvodnění: Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací podle § 10a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) přezkoumal dovolání žalobkyně včas podané proti rozsudku Krajského soudu v Praze (dále jen „odvolací soud“) ze dne 13. 12. 2017, č. j. 21 Co 391/2017-305, ve znění opravného usnesení ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. 21 Co 391/2017-321, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha-západ (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 22. 5. 2017, č. j. 16 C 158/2014-261, a rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení. Podle ustanovení § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Vždy se však musí jednat o otázku, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Poukázala-li žalobkyně v dovolání na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 25 Cdo 878/2014 (veřejnosti dostupném na www.nsoud.cz), nevyložila, v čem se měl odvolací soud od tohoto rozhodnutí odchýlit, když pouze namítá, že odvolací soud i soud prvního stupně mechanicky převzaly některé právní a skutkové závěry z vnitřně zcela rozporuplného znaleckého posudku. Dovolatelka svými námitkami ve skutečnosti zpochybňuje skutkové závěry obou soudů učiněné z provedeného důkazu znaleckým posudkem. Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že se odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1810/2009, v němž Nejvyšší soud dovodil, že hodnocení důkazu znaleckým posudkem spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení, dovolatelka přitom zcela pomíjí, že odvolací soud založil své rozhodnutí o potvrzení zamítnutí žaloby o doplacení ceny za provedené dílo ve výši 529 752 Kč na závěru, že soud prvního stupně se v podstatě nadbytečně zabýval otázkou obvyklé ceny za provedené dílo zjišťované znaleckým zkoumáním, neboť v dané věci byla prokázána dohoda účastníků o maximální ceně díla ve výši 250 000 Kč, s maximální hranicí 300 000 Kč, a ta byla již žalobkyni žalovaným zaplacena. Odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí výslovně uvedl, že další argumentací ohledně hodnocení důkazu, který měl prokázat obvyklou cenu provedeného díla v místě a čase, se nezabýval. Pouze poznamenal, že podpůrně i ze znaleckého posudku vypracovaného na základě zadání soudem prvního stupně vyplývá, že sjednaná výše ceny díla odpovídá ceně obvyklé. K otázce řešené odvolacím soudem, na níž odvolací soud své rozhodnutí založil, tj. otázky nároku na doplacení ceny díla na základě ústně uzavřené smlouvy o dílo spojené s posuzováním projevu vůle obou účastníků uzavřít smlouvu o dílo s maximální cenou 300 000 Kč, však dovolatelka žádnou právní otázku, která byla předmětem řešení dovolacím soudem, nevymezila. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že nelze dovodit, že by se odvolací soud odchýlil od závěrů přijatých v rozhodnutích Nejvyššího soudu, na něž dovolatelka poukázala, které řeší otázku hodnocení důkazu znaleckým posudkem, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu v dané věci bylo založeno na zjištění o dohodě stran na ceně díla, za jehož provedení žalovaný již sjednanou cenu zaplatil. Odvolací soud své rozhodnutí nezaložil na řešení procesní otázky týkající se dokazovaní, resp. otázky náležitostí znaleckého posudku a jeho hodnocení. Dovolací soud se k nutnosti vymezení relevantní právní otázky, jakožto obsahové náležitosti dovolání, již několikrát vyjádřil ve své rozhodovací praxi (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1853/2013, či usnesení ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1871/2016 - veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz), kdy dovodil, že pokud dovolatel v dovolání neuvede otázku, která je podstatná pro rozhodnutí soudu v posuzované věci, je dovolání nepřípustné. Navíc je třeba konstatovat, že pokud žalobkyně směřuje své dovolací námitky proti postupu znalce a jeho závěrům, je namístě připomenout, že veškeré námitky proti tvrzeným pochybením znalce při zpracování znaleckého posudku jsou pro posouzení přípustnosti dovolání irelevantní, stejně jako námitky směřující k vadnému postupu odvolacího soudu při hodnocení takového důkazu a zjišťování skutkového stavu věci. Námitky ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu, námitky týkající se vad řízení, které dovolatelka spatřuje ve vadném zjištění skutkového stavu věci, a ani otázka, týkající se hodnocení důkazu v konkrétním sporu, není otázkou hmotného ani procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2222/2017 – veřejnosti dostupném na www.nsoud.cz). Namítá-li dovolatelka, že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, což spatřuje v tom, že soudem nebyl připuštěn a nebyl tedy ani proveden žalobkyní opakovaně navrhovaný důkaz jiným znaleckým posudkem, který vyvracel věrohodnost znaleckého posudku provedeného soudem, je namístě konstatovat, že námitky dovolatelky směřují ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu, tedy do vad řízení a tyto námitky neodpovídají kritériím stanoveným v § 237 o. s. ř. (vzhledem k § 241a odst. 1 o. s. ř. nejsou ani způsobilým dovolacím důvodem); přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil. Ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. stanoví, že k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné. Přípustnost dovolání proto nemohou založit jen samotné námitky proti vadnému procesnímu postupu soudu, ale ani námitky k nesprávnému právnímu posouzení věci založené na kritice nedostatečně a nesprávně zjištěného skutkového stavu věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4300/2017-veřejnosti dostupné na www.nsoud.cz). Přípustnost dovolání tedy nemohou založit ani námitky dovolatelky k hodnocení důkazů provedených výpovědí svědků. Nejvyšší soud již mnohokrát judikoval, že skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014). Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené proto uzavřel, že dovolání žalobkyně není podle § 237 o. s. ř. přípustné a podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jej odmítl. Vzhledem k tomu, že žalovaný podal k dovolání žalobkyně prostřednictvím svého advokáta vyjádření, přiznal Nejvyšší soud žalovanému náhradu nákladů řízení za podání vyjádření k dovolání. Výrok o náhradě nákladů řízení se dále neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 12. 9. 2018 JUDr. Kateřina Hornochová předsedkyně senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2007_22.CDO.1640.2006.1.xml	Judikát 22 Cdo 1640/2006 22 Cdo 1640/2006 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce MUDr. Š. T., zastoupeného advokátkou, proti žalované K. T., zastoupené advokátem, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 9 C 1202/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 1. listopadu 2005, č. j. 22 Co 495/2005-198, takto: I. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 1. listopadu 2005, č. j. 22 Co 495/2005-198, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod body I. a II., se odmítá. II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 1. listopadu 2005, č. j. 22 Co 495/2005-198, pokud jím byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem III., se zamítá. III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 25 525,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. A. P. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud ve Svitavách (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. června 2005, č. j. 9 C 1202/2002-161, pod bodem I. výroku zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k objektu bydlení č. p. 231, stojícímu na stavební parc. č. 78/3 a zapsanému u Katastrálního úřadu ve S. na LV č. pro obec M. T. a kat. území B. M. T., pod bodem II. nemovitost přikázal do výlučného vlastnictví žalobce a pod bodem III. vyslovil, že žalované se právo na zaplacení vypořádacího podílu nepřiznává. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že žalobce a původně žalovaná L. T. byli manželé. Jejich manželství zaniklo rozvodem. Dne 15. července 1994 uzavřeli dohodu o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, podle níž se žalobce mimo jiné stal výlučným vlastníkem domu č. p. 231 v obci M. T. a kat. území B. M. T. a L. T. se stala výlučnou vlastnicí domu č. p. 135 a pozemků parcelních čísel 83 a 84 v obci R., okres B.-v. Kupní smlouvou z 11. 6. 1997 žalobce nabyl do svého vlastnictví pozemek, na němž stojí předmětný dům č. p. 231, a následně zjistil, že ohledně předmětného domu nebyl podle dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví z 15. 7. 1994 proveden vklad jeho vlastnického práva do katastru nemovitostí. Katastrální úřad ve S. návrh, aby dodatečně byl proveden vklad jeho vlastnického práva, zamítl. Řízení vedené před soudem prvního stupně pod sp. zn. 9 C 157/2001, v němž se L. T. proti žalobci domáhala zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví ke sporné nemovitosti, bylo usnesením soudu prvního stupně z 9. 8. 2002 zastaveno, neboť po přerušení tohoto řízení uplynula lhůta delší než jeden rok, aniž by byl podán na pokračování v řízení. V průběhu doby, po kterou bylo řízení přerušeno, L. T. darovací smlouvou z 22. 5. 2002 převedla spornou nemovitost na nynější žalovanou K. T. V současné době jsou účastníci podílovými spoluvlastníky, každý z nich v rozsahu ideální jedné poloviny. Podle znaleckého posudku P. D. činí obvyklá cena nemovitosti 1 500 000,- Kč. Soud prvního stupně v souladu se shodnými návrhy účastníků zrušil jejich podílové spoluvlastnictví k předmětné nemovitosti a tuto přikázal do výlučného vlastnictví žalobce. Podle § 3 odst. 1 ObčZ však žalované nepřiznal náhradu za její spoluvlastnický podíl s ohledem na to, že L. T. se stala podílovou spoluvlastnicí nemovitosti pouze chybou a opomenutím žalobce, který vycházel z ujištění notářky, že bezpodílové spoluvlastnictví manželů je zcela vypořádáno a nezajistil vklad svého vlastnického práva k nemovitosti do katastru nemovitostí. Přihlédl také k tomu, že L. T. tím žádným způsobem nebyla zkrácena ve svých právech a že pokud by ke vkladu vlastnického práva žalobce k nemovitosti do katastru nemovitostí došlo, L. T. by ideální jednu polovinu nemovitosti nikdy nezískala a ona ani žalovaná by si nemohly činit nárok na výlučný majetek žalobce, který mu připadl podle dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví. Darovací smlouvu, kterou L. T. převedla ideální polovinu nemovitosti na žalovanou, soud prvního stupně považoval za účelový krok směřující k tomu, aby bylo zabráněno případnému nepřiznání náhrady za spoluvlastnický podíl L. T., která sama prohlásila, že podání její žaloby, jíž se domáhala zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví ke sporné nemovitosti a zaplacení náhrady za spoluvlastnický podíl, je neetické a v rozporu s dobrými mravy. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 1. listopadu 2005, č. j. 22 Co 495/2005-198, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změnil tak, že žalobci uložil, aby žalované na vypořádání jejího spoluvlastnického podílu zaplatil částku 750 000,- Kč, jinak jej ve výrocích pod body I. a II. potvrdil. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením věci, pokud jde o zrušení podílového spoluvlastnictví účastníků a přikázání nemovitosti do vlastnictví žalobce. Nesouhlas však vyslovil s jeho právním závěrem o nepřiznání přiměřené náhrady žalované za její spoluvlastnický podíl s poukazem na § 3 odst. 1 ObčZ. V této souvislosti odkázal na své usnesení z 10. 6. 2004, č. j. 22 Co 18/2004-69, jímž zrušil dřívější rozsudek soudu prvního stupně, v němž se vyslovil „k aplikaci dobrých mravů na daný případ“, s tím, že soud prvního stupně jím vyslovený závazný právní názor při rozhodování nerespektoval. Odvolací soud ve zmíněném usnesení dovodil, že zvolený způsob vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků soudem prvního stupně „(pozbytí spoluvlastnického práva odvolatelky bez jakékoliv náhrady) představoval ve své podstatě vyvlastnění bez náhrady. Takový postup je v příkrém rozporu s obsahem a ochranou vlastnického práva, potažmo zásadou o rovnosti práv všech vlastníků, což připustit nelze.“ Při stanovení přiměřené náhrady za spoluvlastnický podíl žalované odvolací soud vyšel ze znaleckého posudku P. D. z 27. 3. 2005, v němž znalec vyčíslil obvyklou cenu nemovitosti částkou 1 500 000,- Kč. Zohlednění hodnoty venkovních úprav na pozemku ve vztahu k obvyklé ceně nemovitosti podle odvolacího soudu postrádá smysl, neboť jak vypověděl znalec, venkovní úpravy nemají samy o sobě žádnou obecnou cenu (samostatně jsou neprodejné). Nepřisvědčil námitce žalobce, že sporná nemovitost měla být oceněna podle stavu ke dni právní moci rozvodu manželství s L. T., neboť nemovitost již není předmětem vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodů, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Namítl, že odvolací soud vyšel staticky z obsahu údajů v katastru nemovitostí, aniž předběžně posoudil, zda vůbec, kdy a na jakém podkladě údajné spoluvlastnické právo účastníků k nemovitosti vzniklo. Poukázal na závěry vyplývající z nálezu Ústavního soudu z 23. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 572/04, vycházející prakticky ze skutkového stavu, jaký je v dané věci, podle nichž rozhodujícím kritériem pro posouzení vztahů mezi účastníky je skutečný projev vůle účastníků dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, který směřoval k vypořádání majetkových vztahů z bezpodílového spoluvlastnictví mezi žalobcem a L. T. Samotná okolnost, že žalobce nevyužil možnosti bránit se proti rozhodnutí katastrálního úřadu, který návrh na zápis do katastru nemovitostí odmítl, nemůže být žalobci kladena k tíži. Podle názoru žalobce odvolací soud nesprávně odmítl v této věci aplikovat § 3 odst. 1 ObčZ. Dále namítl, že při „rozhodování o výši ceny podílu při zrušení podílového spoluvlastnictví se musí do úvah soudu promítnout okolnost, který ze spoluvlastníků a v jaké výši se o zhodnocení předmětu spoluvlastnictví podílel“. Odvolací soud ke zhodnocení nemovitosti žalobcem od doby vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví do doby zahájení tohoto sporu nepřihlédl a tím jej zkrátil na jeho právech. Žalovaná se na provedených investicích nijak nepodílela. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaná navrhla odmítnutí dovolání s tím, že „pokud se měnila výše přiměřené náhrady, není to rozhodnutí ve věci samé“. Z obsahu vyjádření žalované vyplývá, že se zcela ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu. Poukázala na to, že opomenutím žalobce podat návrh na vklad do katastru nemovitostí v zákonné tříleté lhůtě od právní moci rozsudku o rozvodu manželství s matkou žalované vzniklo podle § 150 odst. 4 ObčZ rovnodílné podílové spoluvlastnictví žalobce a matky žalované k předmětné nemovitosti. Žalovaná se stala podílovou spoluvlastnicí na základě darovací smlouvy a nikoliv zákonné fikce podle § 150 odst. 4 ObčZ. Žalobcem zmíněný nález Ústavního soudu na daný případ proto nelze aplikovat, stejně tak jako ustanovení § 3 odst. 1 ObčZ. Žalovaná nemá nic společného s vypořádáním majetku žalobce a matky žalované po rozvodu jejich manželství. Pokud žalobce vznesl výhrady ke znaleckému posudku z důvodu, že nezohlednil zhodnocení nemovitosti žalobcem, namítla, že žalobce s obsahem znaleckého posudku souhlasil a pokud měl výhrady, znalec se k nim vyjádřil. Nejvyšší soud ČR (dále „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, se především zabýval dovoláním z hlediska jeho přípustnosti. Podle § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 242 odst. 1 OSŘ dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Podle § 242 odst. 2 písm. d) OSŘ dovolací soud není vázán rozsahem dovolacích návrhů, jestliže z právních předpisů vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. června 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 27, sešit 5, ročník 1999, zaujal právní názor, podle kterého „dovolací soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není dovolání přípustné, i když z pohledu ustanovení § 242 odst. 2 písm. d) OSŘ jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu. Propojení výroku odvolacího soudu, proti němuž dovolání přípustné je, s výrokem, který není přípustno zkoumat, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje ustanovení § 242 odst. 2 OSŘ“. Z uvedeného pro daný případ vyplývá oddělené posuzování přípustnosti dovolání ve vztahu k jednotlivým výrokům rozsudku odvolacího soudu. K podání dovolání je subjektivně oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, (dále „Soubor rozhodnutí“), pod C 154. Dovolání žalobce směřující proti rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I. a II., jimiž soud zrušil podílové spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem a tyto přikázal do výlučného vlastnictví žalobce, je subjektivně nepřípustné, neboť v tomto rozsahu bylo jeho žalobě vyhověno. Již z toho důvodu je také vyloučeno, aby se dovolací soud zabýval platností či účinností dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, uzavřené mezi žalobcem a jeho bývalou manželkou L. T., a darovací smlouvy z 22. 5. 2002, uzavřené mezi L. T. a žalovanou. Ostatně žalobce vzal žalobu proti původně žalované L. T. zpět – sám ji tedy nepovažoval za podílovou spoluvlastnicí a nynější jím žalovaná K. T. je pasivně legitimována v tomto sporu právě na základě účinků označené darovací smlouvy. Dovolacímu přezkumu je tak rozhodnutí odvolacího soudu otevřeno jen v části týkající se přiměřené náhrady za podíl žalované. Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ jen pokud směřuje proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž soud uložil žalobci, aby žalované zaplatil na vypořádání jejího podílu částku 750 000,- Kč. Dovolací soud v této části přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné. Podle § 142 odst. 1 věta prvá a třetí ObčZ nedojde-li k dohodě, zruší spoluvlastnictví a provede vypořádání na návrh některého spoluvlastníka soud. Není-li rozdělení věci dobře možné, přikáže soud věc za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům; přihlédne přitom k tomu, aby věc mohla být účelně využita. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný obsah a ochranu. Listina základních práv a svobod v čl. 11 odst. 4 umožňuje za určitých podmínek vyvlastnění nebo omezení vlastnického práva. Mezi tyto podmínky patří i poskytnutí náhrady. Právní úprava zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, provedená v § 142 odst. 1 ObčZ, je zcela v souladu s čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, jestliže stanoví, že soud věc přikáže jednomu nebo více spoluvlastníkům za přiměřenou náhradu. Přikázání věci jednomu nebo více spoluvlastníkům, aniž by jim byla uložena povinnost zaplatit přiměřenou náhradu tomu ze spoluvlastníků, který byl svého spoluvlastnického podílu zbaven, by ve své podstatě představovalo vyvlastnění bez náhrady, což je v příkrém rozporu s čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. K tomu srov. nález Ústavního soudu, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 2, pod č. 61, podle kterého „zákonem stanovená možnost rozdělení podílového spoluvlastnictví ve svých důsledcích znamená pro spoluvlastníka, jehož spoluvlastnický podíl je přikázán ostatním spoluvlastníkům, nucené odejmutí vlastnického práva, jež musí splňovat ústavní podmínky stanovené čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Mezi tyto podmínky patří i povinnost poskytnutí náhrady. Přiměřenou náhradu nutno chápat jako hodnotový ekvivalent vyjádřený v penězích, ekvivalent umožňující podle místních podmínek obstarání obdobné věci, jaká byla představována podílem spoluvlastníka, jenž byl přisouzen ostatním spoluvlastníkům.“. Z uvedeného vyplývá, že soud v tomto řízení nemůže připustit, aby žalobce žalované za její spoluvlastnický podíl neposkytnul přiměřenou náhradu. Rozhodnutí soudu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví má konstitutivní povahu. Na jeho základě se mění dosavadní právní vztahy mezi účastníky a vznikají jim nová práva a povinnosti. Na vydání konstitutivního rozhodnutí soudu nelze aplikovat § 3 odst. 1 ObčZ. Aplikace tohoto ustanovení je možná jen na výkon jednotlivých práv a povinností účastníků vyplývajících z občanskoprávních vztahů. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 5. 9. 2002, sp. zn. 26 Cdo 2858/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí pod C 1415. Lze též odkázat na v této věci použitelné rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1927/2004, publikované v časopise Soudní rozhledy č. 4/2007. Dovolací soud na okraj poukazuje na to, že žalovaná se na omylu o tom, kdy dohoda o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, pokud jde o nemovitosti, nabývá účinnosti, nijak nepodílela, a že žalobce nepostupoval v souladu se zásadou, že práva přejí bdělým. Zhodnocením předmětné nemovitosti žalobcem by se soud mohl zabývat v rámci tzv. širšího vypořádání podílového spoluvlastnictví za předpokladu, že by žalobce učinil návrh na takovéto vypořádání. O návrhu na zaplacení určité částky z důvodu širšího vypořádání by příslušelo rozhodnout samostatným výrokem rozsudku, nikoli jen v rámci náhrady za spoluvlastnický podíl (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 31. 3. 1989, sp. zn. 3 Cz 9/89, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 46, ročník 1991). Žalobce však návrh na širší vypořádání podílového spoluvlastnictví soudem nepodal. Vady uvedené v § 229 odst. 2, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 OSŘ, jakož jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud nezjistil (§ 242 odst. 3 OSŘ). Z uvedených důvodů dovolací soud proto dovolání žalobce směřující proti rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I. a II., podle § 243b odst. 5 za použití § 218 písm. b) OSŘ odmítl a ve zbývající části podle § 243b odst. 2 OSŘ zamítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobce bylo zčásti odmítnuto a zčásti zamítnuto a žalované vznikly náklady (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, a § 142 odst. 1 OSŘ). Náklady vzniklé žalobci představují odměnu za jeho zastoupení v dovolacím řízení advokátem, která činí podle § 3 odst. 1, § 4 odst. 2 písm. a), § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a čl. II vyhlášky č. 276/2006 Sb. částku 21 375,- Kč, dále paušální náhradu hotových výdajů 75,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a čl. II vyhlášky č. 277/2006 Sb. a daň z přidané hodnoty po zaokrouhlení v částce 4 075,- Kč. Při výpočtu odměny advokáta dovolací soud vycházel z částky 750 000,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 OSŘ. Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na výkon rozhodnutí. V Brně dne 3. května 2007 JUDr. František Balák, v. r. předseda senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2018_21.CDO.2117.2018.1.xml	Judikát 21 Cdo 2117/2018 21 Cdo 2117/2018-174 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce AVP Autoland GmbH & Co. KG, se sídlem Dr. – Wandinger Strasse 7, 944 47 Plattling, Spolková republika Německo, zastoupeného JUDr. Ivanem Radou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Na příkopě č. 988/31, proti žalované M. K., zastoupené Mgr. Vojtěchem Fořtem, advokátem se sídlem v Domažlicích, Vodní č. 90, o neúčinnost darovací smlouvy, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 3 C 242/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. ledna 2018, č. j. 56 Co 416/2017-143, takto: I. Dovolání žalované se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.388,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Ivana Rady, Ph.D., advokáta se sídlem v Praze 1, Na příkopě č. 988/31. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 1. 2018, č. j. 56 Co 416/2017-143, podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť neobsahuje způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. [podle ustálené judikatury dovolacího soudu, může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. – tak jako tomu je v posuzovaném případě - je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části), aniž by bylo z dovolání zřejmé, který z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených alternativně v tomto ustanovení je podle mínění dovolatele splněn; má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo uveřejněno pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)], a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat. Námitky, jimiž žalovaná uplatnila jiný dovolací důvod, než ten, který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. (dovolatelka zpochybňuje skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází, nesouhlasí s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy, předestírá vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci), nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. Dovolání žalované ostatně ani nemůže být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3914/2016 a v něm vyjádřený právní názor, že neúčinnosti právního jednání se lze za podmínek uvedených zejména v ustanoveních § 590 a § 591 občanského zákoníku dovolávat nejen tehdy, jestliže pohledávka věřitele byla vykonatelnou již v době, kdy bylo učiněno napadené právní jednání, ale i v případě, že bylo učiněno dříve, než se pohledávka věřitele za dlužníkem stala vykonatelnou, odpůrčí žalobě lze vyhovět tehdy, jestliže pohledávka žalujícího věřitele byla vykonatelnou v době rozhodování soudu, a dále právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2000, sp. zn. 31 Cdo 619/2000, který byl uveřejněn pod č. 41/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož u právních úkonů (právních jednání), podle nichž práva vznikají vkladem do katastru nemovitostí, počíná lhůta pro uplatnění práva odporovat právním úkonům dlužníka běžet dnem, následujícím po dni, ke kterému vznikly účinky vkladu práva do katastru nemovitostí] a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 23. 10. 2018 JUDr. Mojmír Putnapředseda senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2023_4.PZO.9.2023.1.xml	Judikát 4 Pzo 9/2023 4 Pzo 9/2023-443 USNESENÍ Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 23. 8. 2023 návrh D. Š., na přezkoumání zákonnosti příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu vydaného soudcem Okresního soudu v Děčíně dne 8. 11. 2021, sp. zn. V 18/2021 – 0 Nt 509/2021, a rozhodl takto: Podle § 314m odst. 1 tr. ř. příkazem k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu soudce Okresního soudu v Děčíně ze dne 8. 11. 2021, sp. zn. V 18/2021 – 0 Nt 509/2021, ohledně navrhovatele D. Š., byl porušen zákon v ustanoveních § 88 odst. 1, 2 tr. ř. Odůvodnění: 1. Nejvyššímu soudu byl doručen dne 20. 6. 2023 podle § 88 odst. 8 tr. ř. návrh D. Š. (dále jen „navrhovatel“) podaný prostřednictvím obhájce na přezkoumání zákonnosti příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, který vydal soudce Okresního soudu v Děčíně dne 8. 11. 2021, pod sp. zn. V 18/2021 – 0 Nt 509/2021. Podle navrhovatele je předmětný příkaz nezákonný, neboť nebyly splněny podmínky pro vydání příkazu dle § 88 odst. 1 tr. ř., když horní hranice trestní sazby za přečin podle § 299 odst. 2 tr. zákoníku nedosahuje hranice stanovené v § 88 odst. 1 tr. ř. Současně akcentuje, že z obsahu příkazu není zřejmé, jaká mezinárodní smlouva má Českou republiku zavazovat ke stíhání jednání uvedeného v § 299 odst. 2 tr. zákoníku. Navrhovatel poukazuje dále na skutečnost, že příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu je možno vydat toliko tehdy, jestliže lze předpokládat, že jím budou získány skutečnosti významné pro trestní řízení a nelze-li sledovaného účelu dosáhnout jinak. Zastává názor, že vydání příkazu se opírá výhradně o spekulativní ničím nepodložené závěry státního zástupce, resp. policejního orgánu. Návrh na nařízení odposlechu byl veden naprosto zjevnou snahou policejního orgánu získat doslova cokoliv, co by odůvodnilo zahájení úkonů trestního řízení vůči jeho osobě, kdy policejnímu orgánu, státnímu zástupci a potažmo soudu muselo být zcela zřejmé, že informace, které měli k dispozici v době vydání příkazu, jsou dostatečné toliko pro spekulace a zjevně v budoucnu povedou k odložení věci, popř. k zastavení trestního stíhání. Nadto podotýká, že soud o pár dnů později nařídil domovní prohlídku a prohlídku jiných prostor, takže účelu sledovaného předmětným příkazem mohlo být dosaženo jinak – domovní prohlídkou a prohlídkou jiných prostor. Zdůrazňuje rovněž skutečnost, že realizovanými odposlechy nebyly získány žádné skutečnosti, které by odůvodňovaly zahájení trestního stíhání, přesto bylo trestní stíhání navrhovatele zahájeno a následně v prosinci 2022 věc potichoučku odloženo. Konstatuje, že informace o odposlechu mu byla doručována policejním orgánem v období vánočních svátků, přičemž písemná informace o provedeném odposlechu mu nebyla po uplynutí lhůty k vyzvednutí vhozena do jeho schránky, ale vrácena na pokyn policejního orgánu zpět policejnímu orgánu. O provedeném odposlechu a možnosti přezkoumat jeho zákonnost se tak dozvěděl až v červenci 2023 poté, co mu bylo v souvislosti s požadavkem na náhradu škody po státu umožněno nahlédnout do policejního spisu. 2. Nařízený odposlech považuje za naprosto excesivní zásah do svého soukromí, který nemá oporu v zákoně. Odposlech byl umožněn jako neodkladný a neopakovatelný úkon ve smyslu § 160 tr. ř., aniž by byly splněny podmínky pro provedení takového úkonu. Tvrdí, že úkon (odposlech) nebyl neodkladný, bylo možné jej bez nějakých zvláštních důsledků odložit až na pozdější dobu. Odůvodnění neodkladnosti úkonu (odposlechu) spekulací o tom, že potřebné poznatky pro trestní řízení přinese jeho komunikace po provedené prohlídce vozidla, neobstojí ve světle potřeby bránit státní moci v zásahu do soukromí osob, resp. v tom, aby takové zásahy byly co nejmenší. 3. V závěru podaní navrhuje, aby soud usnesením rozhodl tak, že vydáním příkazu byl porušen zákon. 4. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k podanému návrhu vyjádřil dne 9. 8. 2023, sp. zn. 1 NZP 2/2023. Ve svém vyjádření nejprve shrnul obsahově návrh na přezkum zákonnosti příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a následně předestřel, že napadený příkaz byl vydán na návrh státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Děčíně. Má za to, že ve věci byla dodržena zásada subsidiarity pro povolení a nasazení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu podle § 88 tr. ř., neboť vydání příkazu soudcem předcházelo zahájení úkonů trestního řízení pro podezření z předmětného trestného činu, a to na základě oznámení konkrétních skutkových okolností příslušnému policejnímu orgánu. Tedy v uvedeném případě nedošlo podle státního zástupce k situaci, při níž by orgány činné v trestním řízení teprve prostřednictvím nařízeného odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu získávaly informace o tom, zda se odposlouchávaná osoba dopustila nějakého protiprávního činu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1217/2016). Zásada subsidiarity při povolení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu nebyla podle státního zástupce porušena ani tím, že následně po vydání příkazu podle § 88 odst. 1, 2 tr. ř. byly stejným soudem pod sp. zn. 0 Nt 41/2021 a 0 Nt 43/2021 vydány dne 15. 11. 2021 příkazy k domovní prohlídce a prohlídce jiných prostor a pozemků. Účelem zkombinování uvedených naprosto samostatných úkonů trestního řízení vedeného snahou dosáhnout účelu trestního řízení totiž mimo jiné bylo zachytit prostřednictvím odposlechu případnou reakci podezřelé osoby na provedené prohlídky, což je argumentačně zachyceno jak v návrhu státní zástupkyně, tak ve vlastním příkazu soudce na povolení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. 5. Státní zástupce následně shrnul okruh trestných činů, u nichž podle § 88 odst. 1 tr. ř. je možné odposlech a záznam telekomunikačního provozu za splnění dalších podmínek povolit. Uvádí, že předpokladem pro vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu v projednávané věci byla existence vyhlášené závazné mezinárodní smlouvy, konkrétně se jednalo o Úmluvu o mezinárodním obchodu ohroženými druhy volně žijících živočichů a rostlin (CITES) č. 572/1992 Sb. a Úmluvu o ochraně evropských planě rostoucích rostlin, volně žijících živočichů a přírodních stanovišť č. 107/2001 Sb. m. s., což je podle jeho názoru z příkazu, resp. jeho odůvodnění na první pohled zřejmé. Doplňuje, že příkaz soudu i návrh státního zástupce byly dostatečně odůvodněny. Bylo v nich kromě jiného uvedeno telefonní číslo, které mělo být odposloucháváno, včetně jeho aktuálního uživatele, a stejně tak v nich byla vymezena doba povolení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Státní zástupce dále akcentuje, že odposlech nebyl povolen na maximální dobu 4 měsíců, ale na dobu poloviční, tedy 2 měsíce, s logickým odůvodněním. V odůvodnění příkazu pak nechybí, byť je notně strohé, odůvodnění neodkladnosti a neopakovatelnosti odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu ve smyslu jeho neproveditelnosti v dalších fázích trestního řízení. 6. Státní zástupce je tedy přesvědčen, že příkaz Okresního soudu v Děčíně ze dne 8. 11. 2021, sp. zn. V 18/2021 – 0 Nt 509/2021 byl řádně odůvodněný a je zákonný, tudíž nařízený odposlech a záznam telekomunikačního provozu splňoval všechny podmínky předpokládané § 88 tr. ř. Na uvedeném pak nemůže ničeho změnit skutečnost, že vlastním prováděním odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu nebyly zjištěny skutečnosti důležité pro trestní řízení (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Pzo 3/2014). 7. Stran namítaného doručování informace o odposlechu státní zástupce předestírá, že doručování informace se provádí na základě obecné úpravy pro doručování podle § 62 až § 64a tr. ř. Připouští pochybení policejního orgánu, který navrhovatele řádně o provedeném odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu nevyrozuměl, ač na daný případ nedopadá úprava § 88 odst. 9 tr. ř., avšak takové pochybení nemůže činit vlastní příkaz, jímž byl odposlech nařízen, nezákonným (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Pzo 1/2014). 8. Státní zástupce své vyjádření uzavírá konstatováním, že formální i materiální předpoklady pro vydání předmětného příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu dodrženy byly a k porušení článku 13 Listiny (ani jiného ustanovení) tudíž nedošlo. V návaznosti na uvedené zjištění proto navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 314n odst. 1 tr. ř. usnesením vyslovil, že zákon nebyl porušen. 9. Podle ustanovení § 314l odst. 1 tr. ř. na návrh osoby uvedené v § 88 odst. 8 tr. ř. Nejvyšší soud v neveřejném zasedání přezkoumá zákonnost příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. 10. Podle ustanovení § 88 odst. 8 tr. ř. může takový návrh Nejvyššímu soudu podat osoba uvedená v § 88 odst. 2 tr. ř., a to do 6 měsíců ode dne, kdy jí byla doručena informace o vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. 11. Nejvyšší soud se nejprve zabýval tím, zda návrh byl podán oprávněnou osobou, neboť návrh podle § 88 odst. 8 tr. ř. nemůže podat kdokoliv, ale pouze osoba, která byla uživatelem telekomunikačního provozu, jehož údaje byly předmětem uvedeného příkazu. Pokud se týká pojmu telekomunikační provoz, tak se tím rozumí komunikace s využitím telefonu, telefaxu, mobilního telefonu, vysílačky, i jiného telekomunikačního zařízení, včetně zasílání zpráv elektronickou poštou. V příkazu musí být vždy uvedeno konkrétní zařízení, kterým má být telekomunikační provoz realizován tak, aby nemohlo být zaměněno s jiným zařízením, a z jehož provozu mají být předmětné údaje telekomunikačního provozu zjištěny. 12. Z pohledu řešení otázky, zda je navrhovatel osobou oprávněnou podat návrh na přezkum podle § 314l odst. 1 tr. ř., je třeba vycházet z dikce ustanovení § 88 odst. 2 tr. ř., které upravuje mimo jiné náležitosti příkazu k zjištění údajů o telekomunikačním provozu. Podle tohoto ustanovení, vztahuje-li se žádost ke konkrétnímu uživateli, musí být v příkazu uvedena jeho totožnost, pokud je jeho totožnost známá. V praxi tedy mohou nastat dvě situace, a to že v příkazu je přímo uvedena totožnost uživatele telekomunikačního zařízení, kterého se předmětný příkaz týká nebo je pouze identifikováno telekomunikační zařízení, ohledně kterého se příkaz vydává (např. IMEI mobilního telefonu, číslo SIM karty, e-mailová schránka) a teprve následně v průběhu řízení je zjištěna totožnost uživatele tohoto telekomunikačního zařízení, když ani není vyloučena situace, že uživatele se nepodaří v průběhu trestního řízení vůbec ztotožnit, popř. že je dodatečně zjištěno, že telekomunikační zařízení užívala jiná osoba, než uvedená v příkazu. Z dikce ustanovení § 88 odst. 2 tr. ř. lze dovodit, že k podání návrhu podle § 88 odst. 8 tr. ř. není oprávněn podezřelý nebo obviněný jako osoba, proti níž se trestní řízení vedlo, ale že návrh může podat jen uživatel telekomunikačního zařízení uvedeného v příkaze, popř. osoba, jejíž totožnost bude následně zjištěna v rámci trestního řízení za předpokladu, že byl oprávněným uživatelem telekomunikačního zařízení uvedeného v příkazu. Jinak vyjádřeno, návrh nemůže podat každá osoba, jejíž údaje o uskutečněném telekomunikačním provozu byly v rámci realizace tohoto příkazu zjištěny, ale pouze osoba, která byla oprávněným uživatelem telekomunikačního zařízení, kterého se uvedený příkaz týkal a která ho užívala v době odposlechu, když taková osoba může být osobou totožnou s obviněným, ale i osobou odlišnou. 13. V posuzovaném případě Nejvyšší soud dospěl k závěru, že navrhovatel je podle výše citovaných ustanovení trestního řádu osobou oprávněnou podat předmětný návrh Nejvyššímu soudu, neboť byl oprávněným uživatelem účastnického telefonního číslo, ohledně kterého byl vydán příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. 14. Současně bylo nutno zkoumat, zda byl informační dopis podle § 88 odst. 8 tr. ř. obviněnému doručen a zdali návrh na přezkum zákonnosti příkazu byl podán včas v zákonem stanovené lhůtě 6 měsíců od doručení informace o povolených odposleších. 15. Nejvyšší soud z předloženého procesního spisu Policie ČR zjistil, že policejní orgán zaslal navrhovateli informační dopis ve smyslu § 88 odst. 8 tr. ř. s poučením, že ve lhůtě 6 měsíců ode dne doručení této informace může navrhovatel podat k Nejvyššímu soudu návrh na přezkum zákonnosti příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a příkazu k zjištění údajů o telekomunikačním provozu. Zde je namístě vhodné uvést, že policejní orgán poučil navrhovatele nikoliv správně, když ho poučil o možnosti podat návrh na přezkum zákonnosti příkazu k zjištění údajů o telekomunikačním provozu, byť v předmětné věci vůbec příkaz k zjištění údajů o telekomunikačním provozu nebyl vydán. 16. Z předloženého spisového materiálu je zřejmé, že policejní orgán zmíněný infomační dopis zaslal dne 20. 12. 2022 do místa trvalého bydliště obviněného, obálkou, která mohla být uložena pouze 10 dní a následně poté případně vrácena, když policejním orgánem nebyla připuštěna možnost vhození doručované písemnosti po uplynutí 10denní lhůty do schránky. Nejvyšší soud na č. l. 320 in verte zjistil, že navrhovateli se nepodařilo písemnost doručit do vlastních rukou, tento byl následně vyzván Českou poštou k jejímu vyzvednutí, přičemž zásilka byla připravena k vyzvednutí od 21. 12. 2022 do 2. 1. 2023. Adresát, tedy navrhovatel, si ovšem přes výzvu předmětnou písemnost obsahující informační dopis nevyzvedl, a tak byla vrácena policejnímu orgánu – Policii ČR, KŘP Ústeckého kraje, Službě kriminální policie a vyšetřování, územní odbor Děčín, oddělení hospodářské kriminality, neboť policejní orgán vyloučil její vhození do schránky (viz § 64 odst. 3 tr. ř., věta druhá). Lze mít za to, že v dané věci došlo k doručení fikcí podle § 64 odst. 4 tr. ř., kdy za okamžik doručení se považuje 10 den uložení, tj. 2. 1. 2023, a od tohoto okamžiku se počítá 6měsíční lhůta. Protože návrh byl podán dne 20. 6. 2023 k Nejvyššímu soudu, lze mít za to, že byl podán včas v 6měsíční lhůtě. Nejvyšší soud ještě pro úplnost dodává, že pokud navrhovatel ve svém návrhu uvádí, že se o provedeném odposlechu dozvěděl až v červenci 2023, když mu bylo umožněno nahlédnout do spisu z důvodu požadavku na náhradu škody, tak se jedná o zřejmou nesprávnost, když vlastní návrh na přezkum zákonnosti odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu byl podán už dne 20. 6. 2023. 17. Následně Nejvyšší soud přistoupil k přezkoumání podaného návrhu navrhovatele. Nejvyšší soud považuje za vhodné obecně uvést, že odposlech a záznam telekomunikačního provozu představuje zajišťovací institut, který je svou povahou pouze velmi blízký operativně pátracím prostředkům a v širším smyslu tedy slouží k předcházení, odhalování a objasňování trestné činnosti, jakož i pátrání po skrývajících se pachatelích, pátrání po hledaných nezvěstných osobách a po věcných důkazech. Nejedná se ovšem o operativně pátrací prostředek, jak opakovaně uvádí policejní orgán, a to nejen v žádosti o povolení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Mezi operativně pátrací prostředky se totiž řadí předstíraný převod, sledování osob a věcí a použití agenta. 18. Z předloženého spisového materiálu Policie ČR, KŘP Ústeckého kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, územní odbor Děčín, oddělení hospodářské kriminality, vedeného pod sp. zn. KRPU-183468/TČ-2021-040281 (dále jen „policejního spisu“¨) a spisu Okresního soudu v Děčíně sp. zn. 0 Nt 509/2021, bylo zjištěno, že v dané věci bylo vedeno trestní řízení pro podezření ze spáchání přečinu neoprávněného nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami podle § 299 odst. 2 tr. zákoníku, z jehož spáchání byl podle policejního orgánu podezřelý navrhovatel a jeho manželka H. Š.. Trestní řízení bylo vedeno pro přečin, kterým je úmyslný trestný čin, k jehož stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva, jak bude rozvedeno dále. Soudce Okresního soudu v Děčíně v příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu ze dne 8. 11. 2021, sp. zn. V 18/2021 – 0 Nt 509/2021, explicitně odkázal na mezinárodní smlouvu č. 572/1992 Sb. a č. 107/2001 Sb. m. s. Nejvyšší soud dodává, že se jedná o Úmluvu o mezinárodním obchodu ohroženými druhy volně žijících živočichů a rostlin a Úmluvu o ochraně evropských planě rostoucích rostlin, volně žijících živočichů a přírodních stanovišť, kdy obě úmluvy zavazují k trestnímu stíhání daného trestného činu páchaného na volně žijícím živočichu. Navrhovatel v předmětné věci podle policejního orgánu vystupoval jako osoba podezřelá ze spáchání tohoto přečinu. Vzhledem ke shora uvedenému je možno uzavřít, že ve věci byla splněna formální podmínka, že bylo vedeno řízeno o trestném činu, ohledně kterého je možno odposlech a záznam telekomunikačního provozu podle § 88 odst. 1 tr. ř. povolit. Je tomu tak proto, že § 88 odst. 1 tr. ř. obsahuje tři alternativy trestných činů, pro něž je možno odposlechy a záznam telekomunikačního provozu nařídit, a to taxativně uvedené trestné činy, úmyslné trestné činy s horní hranicí trestní sazby 8 let anebo právě úmyslné trestné činy, k jejichž trestnímu stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva. Nelze ani přisvědčit navrhovateli, že z příkazu není zřejmé, jaká mezinárodní smlouva má ČR zavazovat ke stíhání jednání uvedeného v § 299 odst. 2 tr. zákoníku. V předmětném příkazu je explicitně mezinárodní smlouva uvedena v jejím číselném označení (č. 572/1992 Sb. a č. 107/2001 Sb. m. s.), publikovaném ve Sbírce zákonu. Lze připustit, že soudce Okresního soudu v Děčíně mohl uvést i celý název těchto úmluv, ovšem nejedná se o nějaké pochybení, které by způsobovalo nezákonnost předmětného příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, neboť z obsahu příkazu je seznatelné, o jaké mezinárodní smlouvy se jedná. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že formální podmínka uvedená § 88 odst. 1 tr. ř. ohledně přípustnosti povolení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu byla splněna právě odkazem na mezinárodní smlouvy, v tomto případě úmluvy, které zavazují ke stíhání daného trestného činu [§ 299 odst. 2 tr. zákoníku – obchod s chráněnými živočichy uvedených v Příloze II Úmluvy o mezinárodním obchodu ohroženými druhy volně žijících živočichů a rostlin (CITES), a záměrné odchytávání, držení, záměrné usmrcování volně žijících živočichů uvedených v Příloze II Úmluvy o ochraně evropských planě rostoucích rostlin, volně žijících živočichů a přírodních stanovišť]. 19. Zde je třeba akcentovat, že podle přílohy II k Úmluvě o mezinárodním obchodu ohroženými druhy volně žijících živočichů a rostlin (CITES) a přílohy II Úmluvě o ochraně evropských planě rostoucích rostlin, volně žijících živočichů a přírodních stanovišť je chráněn celý rod dravců (Falconiformes). Nadto je možno uvést, že trestní řád v § 88 odst. 1 tr. ř. ani explicitně nepožaduje uvedení konkrétního ustanovení dané mezinárodní smlouvy, pouze odkaz na vyhlášenou mezinárodní smlouvu, která ke stíhání, v tomto případě trestného činu neoprávněného nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami zavazuje. Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že pro naplnění skutkové podstaty přečinu podle § 299 odst. 2 tr. ř. postačuje prohlášení daného zvířete za kriticky ohroženého pouze v rámci české právní úpravy, pokud splňuje předpoklad, že se jedná zvíře, které spadá do kategorie rodu dravců. O takový případ se v dané věci také jedná, když luňák červený je kriticky ohroženým druhem dravce podle vyhlášky ministerstva životního prostředí č. 395/1992 Sb., kterou se provádí některá ustanovení zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. 20. Nejvyšší soud se dále musel zabývat tím, zda byly splněny i další podmínky uvedené v § 88 odst. 1, 2 tr. ř., které stanoví předpoklady pro vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, včetně jeho náležitostí, a to jak formální, tak i materiální. Podle § 88 odst. 2 tr. ř. nařídit odposlech a záznam telekomunikačního provozu je oprávněn předseda senátu a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce. Příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu musí být vydán písemně a musí být odůvodněn, včetně konkrétního odkazu na vyhlášenou mezinárodní smlouvu v případě, že se vede trestní řízení pro úmyslný trestný čin, k jehož stíhání tato mezinárodní smlouva zavazuje. V příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu musí být dále stanovena uživatelská adresa či zařízení a osoba uživatele, pokud je její totožnost známa, a doba, po kterou bude odposlech a záznam telekomunikačního provozu prováděn, která nesmí být delší než čtyři měsíce; v odůvodnění musí být uvedeny konkrétní skutkové okolnosti, které vydání tohoto příkazu, včetně doby jeho trvání odůvodňují, musí zde být uveden účel odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a také vysvětleny důvody, proč nelze sledovaného účelu dosáhnout jinak nebo proč by bylo jinak jeho dosažení podstatně ztížené. 21. Obecně je nutno podotknout, že formulací „nelze-li sledovaného účelu dosáhnout jinak nebo bylo-li by jinak jeho dosažení podstatně ztížené“ podle § 88 odst. 1 tr. ř. zákon vyjadřuje v souladu se zásadou přiměřenosti a zdrženlivosti vymezenou v § 2 odst. 4 tr. ř. tzv. subsidiaritu použití odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Jde o omezující podmínku nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu na případy, kdy nelze sledovaného účelu dosáhnout jinak nebo kdy by bylo jinak jeho dosažení ztížené. Při nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a jeho vlastním provádění musí být tedy dán nejen důvodný předpoklad, že jím budou získány významné skutečnosti pro trestní řízení, ale musí být také vždy pečlivě zváženo, zda získání konkrétních významných skutečností pro trestní řízení nelze zajistit a posléze dokazovat i jinými důkazními prostředky uvedenými v trestním řádu, např. sledování osob a věcí, výslech svědků, listinné důkazy apod., které jsou méně invazivní ve vztahu k základním právům a svobodám. 22. Předně je třeba konstatovat, že podnět k podání návrhu na vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu podle § 88 odst. 1, 2 tr. ř. podal policejní orgán dne 3. 11. 2021, č. j. V9-1/2021-KRPU/KPDC-JEŠ, pro telefonní čísla XY, XY na dobu 2 měsíců od 8. 11. 2021 (viz čl. l. 403), přičemž telefonní čísla měla být registrována na společnost Zubní ordinace XY, s. r. o., kde jednatelkou je H. Š., která využívá SIM kartu XY a navrhovatel SIM kartu XY. Úkony trestního řízení byly zahájeny ve věci zastřelení kriticky ohroženého druhu luňáka červeného. 23. Policejní orgán v odůvodnění žádosti uvedl, že dne 18. 10. 2021 v 16:30 mohl být spáchán přečin neoprávněného nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami podle § 299 odst. 2 tr. zákoníku ze strany neznámých pachatelů tím, že palnou zbraní usmrtil kriticky ohroženého luňáka červeného podle vyhlášky MŽP č. 395/1992 Sb., kterého následně z místa odvezl vůz ve vlastnictví Zubní ordinace XY, s. r. o. Policejní orgán následně konstatoval, že ve věci vyslechl původního oznamovatele H., jenž popsal, za jakých okolností podle něho mělo dojít k zastřelení luňáka červeného. Obdobně se v rámci podání vysvětlení vyjádřila i jeho manželka. Poté policejní orgán rozvedl, na základě jakých skutečností ustanovil vozidlo a jeho provozovatele, přičemž zjistil, že jednatelem společnosti Zubní ordinace XY, s. r. o., jenž vlastní předmětné vozidlo je H. Š., který je také vlastníkem zbrojního průkazu pro skupiny CE. Ohledně osoby navrhovatele policejní orgán rovněž zjistil, že tento vlastní zbrojní průkaz pro skupiny ABCE. Následně si policejní orgán ověřil, že H. Š. svým vzhledem odpovídá osobě, kterou dne 18. 10. 2021 vyfotil H, a která se nacházela na místě činu, kde došlo k usmrcení luňáka červeného. Na místě provedl policejní orgán ohledání místa činu, kde byla zajištěna stopa – jednotlivá péra. Současně policejní orgán sdělil, že ve věci byl podán podnět k vydání příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemku (SUV vozidla), k příkazu k domovní prohlídce. Současně je v žádosti o povolení k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu uvedeno, že ke stíhaní přečinu neoprávněného nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a plané rostoucími rostlinami podle § 299 tr. zákoníku zavazuje ČR Úmluva o mezinárodním obchodu ohroženými volně žijících živočichů a rostlin (CITES) (č. 572/1992 Sb.), a Úmluva o ochraně evropských planě rostoucích, volně žijících živočichů a přírodních stanovišť č. 107/2001 Sb. m. s., tedy splňující podmínky § 88 odst. 1 tr. ř. 24. Policejní orgán v žádost o vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu zároveň výslovně konstatoval, že předpokládá, že po provedení výše uvedených prohlídek budou Hana Škařupová a David Škařupa o dané trestní věci komunikovat prostřednictvím svých mobilních telefonů, a proto bylo požádáno o použití operativně pátracích prostředků podle § 88 tr. ř., neboť touto cestou mohou být získány důkazy vedoucí k objasnění věcí. Dále uvedl, že použitím operativně pátracích prostředků nebude sledován jiný zájem než získání skutečností důležitých pro trestní řízení, práv a svobod bude omezeno pouze v nezbytné míře. 25. Z návrhu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu ze dne 5. 11. 2021, sp. zn. V 9-2/2021-1 ZN 2113/2021 státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Děčíně bylo zjištěno, že navrhovala vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu účastnického čísla 775 888 405 uživatele D. Š. jako neodkladného a neopakovatelného úkonu ve smyslu § 160 odst. 4 tr. ř. na dobu dvou měsíců od 8. 11. 2021 do 8. 1. 2022. Samotného odůvodnění návrhu obsahuje téměř doslovné odůvodnění jako podnět policejního orgánu ve vztahu k dosud zjištěným skutkovým okolnostem. Nad rámec podnětu policejního orgánu státní zástupkyně v návrhu dále uvedla, že při ohledání místa činu označeného oznamovatelem byla v jeho okolí zajištěna genetická stopa – množství peří, přičemž skutečnost, že nalezené peří patří luňákovi červenému měla potvrdit zooložka správy národního parku E. S.. Státní zástupkyně rovněž akcentovala, že Česká společnost ornitologická potvrdila výskyt luňáka červeného v předmětné lokalitě, přičemž společenskou hodnotu podle sazebníku Slovenska stanovila na 468 000 Kč. Podle státní zástupkyně dosud zjištěné skutečnosti důvodně nasvědčují tomu, že byl D. Š. pravděpodobně v dosud blíže nezjištěné součinnosti s H. Š. spáchán přečin neoprávněného nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami podle § 299 odst. 2 tr. zákoníku. Měla za to, že existuje důvodné podezření, že se ve vozidle užívaném podezřelým(i) a v nemovitostech, které obývají, mohou nacházet věci důležité pro trestní řízení, např. ostatky usmrceného ptáka nebo biologické stopy odkazující na usmrceného luňáka červeného, ale případně i další věci pocházející nebo užité ke spáchání trestné činnosti podezřelým(i). Z toho důvodu byl podán i návrh na vydání příkazu k domovní prohlídce, a to už dne 4. 11. 2021, když návrh na vydání příkazu k prohlídce jiných prostor byl podán už dne 29. 10. 2021. Současně uvedla, že Okresním soudem v Děčíně byl již dne 1. 11. 2021 pod sp. zn. 0 Nt 38/2021 vydán příkaz k prohlídce osobního automobilu zn Toureg reg. zn. XY, přičemž rozhodnutí ohledně domovní prohlídky neměla státní zástupkyně ke dni sepisu tohoto návrhu k dispozici, když konstatuje, že ze strategických důvodů bylo počkáno s provedením prohlídky osobního vozidla na rozhodnutí o domovní prohlídce. 26. Státní zástupkyně dále v návrhu akcentovala přílohu III vyhlášky č. 395/1992 Sb., kterou se provádí některá ustanovení zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, podle níž se za kriticky ohrožený druh prohlašuje mimo jiné luňák červený. Zdůraznila, že trestný čin podle § 299 odst. 2 tr. zákoníku je úmyslný trestný čin, k jehož stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva – Úmluva o mezinárodním obchodu ohroženými druhy volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin (CITES) (č. 572/1992 Sb.) a Úmluva o ochraně evropských planě rostoucích rostlin, volně žijících živočichů a přírodních stanovišť (č. 107/2001 Sb. m. s.). Proto má za to, že v dané věci byly splněny podmínky podle § 88 odst. 1 tr. ř. 27. Podle státní zástupkyně lze předpokládat, že odposlechem a záznamem telekomunikačního provozu budou získány významné skutečnosti pro trestní řízení, přičemž podle ní sledovaného účelu nejde dosáhnout jinak. Státní zástupkyně dále konstatovala, že ačkoliv oznamovatel H. informoval správu národního parku bezodkladně, tato oznámila jím popsané jednání policejnímu orgánu až s odstupem několika dní. Vzhledem k tomu nejde tedy předpokládat, že se odposlechy podaří zajistit komunikaci bezprostředně navazující na spáchanou trestnou činnost, nicméně za situace, kdy se pachatelé domnívají, že jejich trestná činnost zůstala beze svědků, lze důvodně předpokládat, že pro trestní řízení důležité poznatky ve smyslu objasnění spáchané trestné činnosti přinese jejich případná komunikace po provedené prohlídce vozidla. Za cíl odposlechu tak státní zástupkyně uvedla zadokumentování okolností a zjištění případných dalších informací k prověřované trestné činnosti podezřelého, když jiným způsobem tyto informace důležité pro trestní řízení nelze získat. 28. Podle státní zástupkyně se jednalo zároveň o úkon neodkladný ve smyslu § 160 odst. 4 tr. ř., neboť jej nejde odložit do doby po zahájení trestního stíhání konkrétní osoby, protože právě jeho prostřednictvím lze získat poznatky ke spáchané trestné činnosti, a rovněž úkon neopakovatelný, neboť jej ve shodné formě nelze provést v řízení před soudem. Dobu 2 měsíců státní zástupkyně odůvodnila tím, že po tuto dobu lze předpokládat, že mohou podezřelí, a to ať již mezi sebou nebo dalšími osobami, o prověřované trestné činnosti komunikovat. Nejvýznamnější poznatky státní zástupkyně očekávala bezprostředně po provedení prohlídek. Sledovaného účelu nešlo podle názoru státní zástupkyně dosáhnout jiným způsobem šetřícím více práva podezřelých. 29. Z vlastního příkazu soudce Okresního soudu v Děčíně ze dne 8. 11. 2021, sp. zn. V 18/2021 – 0 Nt 509/2021, bylo zjištěno, že podle § 88 tr. ř. byl nařízen odposlech a záznam telekomunikačního provozu na telefonní číslo podezřelého XY D. Š. na dobu 2 měsíců, tj. od 8. 11. 2021 do 8. 1. 2022. Předmětný příkaz byl vydán ve věci podezření ze spáchání přečinu neoprávněného nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami podle § 299 odst. 2 tr. zákoníku. Soudce zároveň považoval odposlech za neodkladný a neopakovatelný úkon podle § 160 odst. 4 tr. ř. V příkazu byla pak uvedena poměrně dosti zestručněná skutková zjištění a dosud zjištěné skutečnosti, které byly obsaženy již v podnětu policejního orgánu a návrhu státní zástupkyně. Současně bylo konstatováno, že luňák červený je podle vyhlášky Ministerstva životního prostředí č. 395/1992 Sb. kriticky ohroženým druhem, a jeho zastřelením někdo ze zúčastněných osob spáchal přečin neoprávněného nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami podle § 299 odst. 2 tr. zákoníku. V odůvodnění předmětného příkazu dále soudce akcentoval, že byl vydán příkaz k provedení prohlídky jiných prostor, konkrétně předmětného automobilu a že je dále rozhodováno o domovní prohlídce. Soudce se ztotožnil s tím, že požadovanými odposlechy se podaří zajistit komunikaci uvedených osob, zejména po realizaci těchto prohlídek, přičemž se tak lze domnívat, že tato komunikace může významně přispět k objasnění trestné činnosti. Současně je v odůvodnění výslovně uvedeno, že za uvedený přečin je stanoven trest odnětí svobody až tři léta, avšak že se jedná o úmyslný trestný čin, k jehož stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva, konkrétně č. 572/1992 Sb. a č. 107/2001 Sb. m. s., tudíž byly podmínky § 88 odst. 1 tr. ř. v předmětné věci naplněny. Soudce tak vyhověl návrhu státní zástupkyně s tím, že zájem na odhalení trestné činnosti převažuje nad ochranou soukromí odposlouchávaných osob. Podle soudce se jedná o úkon neodkladný a neopakovatelný, jelikož vzhledem k jeho charakteru by v budoucnu již nebylo možno jej provést. Dobu odposlechu 2 měsíců soudce odůvodnil tím, že nelze předpokládat, že by uvedené osoby o trestné činnosti komunikovaly delší dobu, když současně lze z popsaných okolností nejvýznamnější komunikace očekávat bezprostředně po provedení shora uvedených prohlídek. 30. Nejvyšší soud považuje ještě v souvislosti s obsahem a odůvodněním předmětného příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu za vhodné uvést, že jeho odůvodnění je poměrně strohé a formalistické, když příkaz obsahuje velmi zkrácený obsah návrhu státní zástupkyně a vlastní hodnotící úvahy soudce jsou velmi stručné. V dané souvislosti je třeba uvést, že soudce jen výslovně uvedl, že v dané věci jsou splněny podmínky § 88 odst. 1 tr. ř., když je vedeno řízení pro úmyslný trestný čin, k jehož stíhání zavazuje vyhlášena mezinárodní smlouva, konkrétně č. 572/1992 Sb. a č. 107/2001 Sb. Z pohledu tohoto konstatování je třeba ovšem uvést, že jak v odůvodnění tohoto příkazu, tak ale zejména v podnětu policejního orgánu a návrhu státní zástupkyně absentují jakékoliv úvahy v tom směru, z čeho je dovozováno úmyslné usmrcení luňáka červeného, jenž je kriticky ohroženým druhem. Tato skutečnost je podstatná pro možnost postupu podle § 88 odst. 1 tr. ř., neboť pokud by se nejednalo o úmyslný trestný čin, tak by nebyl možný postup podle § 88 odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud si je samozřejmě vědom skutečnosti, že na počátku trestního řízení, zejména ve fázi před zahájením trestního stíhání, neexistuje dostatek podkladů a důkazů, jimiž by mohl být zjištěn skutkový stav bez důvodných pochybností, kdy bývá i např. neznámá osoba pachatele, takže orgány činné v trestním řízení vycházejí z toho, že ve věci existuje určité důvodné podezření ze spáchání konkrétní trestné činnosti, které může být následně potvrzeno či vyvráceno. Je ovšem třeba mít za to, že v případě, kdy je možná varianta jak nedbalostního jednání, tak i úmyslného, a možnost vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu je závislá od toho, zda se jedná o úmyslný či nedbalostní trestný čin, by měl již podnět policejního orgánu či návrh státního zástupce obsahovat alespoň minimální úvahy v tom směru, na základě čeho odůvodňují naplnění skutkové podstaty úmyslného trestného činu, zejména pokud to nevyplývá z dosud zjištěných skutečností. Z pohledu tohoto závěru je třeba zdůraznit, že v době rozhodování o vydání příkazu nebylo ani prokazatelně zjištěno, že k zastřelení luňáka červeného skutečně došlo, neboť ani oznamovatel netvrdil, že by skutečně viděl, že podezřelí luňáka zastřelili, z jeho strany se jednalo o podezření, že by tomu tak mohlo být (oznamovatel jen viděl luňáka červeného letět, a slyšel výstřel, ovšem neviděl, že by došlo k jeho zastřelení). Takže nebyla vyloučena ani varianta, že k případnému usmrcení luňáka červeného, pokud k němu skutečně došlo, mohlo dojít z nedbalosti při výcviku loveckého psa podezřelých (podezřelí totiž v dané lokalitě prokazatelně stříleli z důvodu výcviku svého loveckého psa a výcvik řádně oznámili, což si ovšem policejní orgán před podáním podnětu ani neověřil). Nejvyšší soud si je vědom toho, že v návrhu státní zástupkyně bylo explicitně tvrzeno, že peří zajištěné v lese patřilo podle zooložky S. správy národního parku luňákovi červenému (viz č. l. 227), ovšem tato v době podávání návrhu nebyla vyslechnuta na úřední záznam postupem podle § 158 odst. 3 písm. a) tr. ř., k tomu došlo až po vydání příkazu (viz č. l. 97), kde tato popřela, že by policejnímu orgánu sdělila, že peří zajištěné při ohledání místa činu patří luňákovi červenému, k čemuž ani neměla patřičnou kvalifikaci. 31. Obecně musí Nejvyšší soud, jak již bylo naznačeno (viz bod 21 tohoto rozhodnutí) konstatovat, že v případě rozhodování o vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu je vždy nutno velmi pečlivě zvažovat, zda skutečnosti důležité pro trestní řízení nelze zjistit jiným způsobem, kterým není tak výrazně zasahováno do základních práv a svobod odposlouchávané osoby (zásada přiměřenosti). V tomto směru nelze také pominout, že skutečnostmi důležitými pro trestní řízení se rozumí zejména skutečnosti uvedené v § 89 odst. 1 písm. a) až c) tr. ř. za předpokladu, že tyto jsou pro trestní řízení závažné. Při zvažování otázky, zda nebylo možno skutečnosti důležité pro trestní řízení zjistit jiným způsobem, kterým nebylo tak výrazně zasahováno do základních práv a svobod navrhovatele, se musel Nejvyšší soud především zabývat faktickou situací v době vydání příkazu. V tomto směru je třeba zdůraznit, že není pochyb o tom, že příkaz byl vydán zejména na základě podaných vysvětlení manželů H., pořízené fotodokumentace z místa činu údajného usmrcení luňáka červeného, když v předmětné době nebylo ani požádáno o odborné vyjádřené či znalecké zkoumání zajištěného peří ohledně toho, zda se jednalo skutečně o peří luňáka červeného (znalec byl přibrán až dne 24. 11. 2021). Vlastní příkaz pak byl vydán až po spáchání trestné činnosti, a to v době, kdy mezi spácháním trestné činnosti a vydáním příkazu uplynuly tři týdny (18. 10. 2021 a 8. 11. 2021). Zde je ovšem nutno pro jistou přesnost zdůraznit, že podezření se spáchání předmětné trestné činnosti bylo ze strany navrhovatele H. oznámeno e-mailem státní správě národního parku ještě ten den, když ovšem ani v tomto oznámení nebylo výslovně tvrzeno, že by oznamovatel viděl, že podezřelí luňáka červeného zastřelili, když trestní oznámení samotné bylo podáno až týden po údajném spáchání trestného činu (25. 10. 2021). 32. Předmětný příkaz byl tedy vydán až po spáchání trestné činnosti, tedy účelem předmětného příkazu nebylo zjištění, zda je předmětná trestná činnost páchána, tato už měla být spáchána, přičemž ani policejní orgán ve svém podnětu k vydání příkazu, ani státní zástupce ve svém návrhu na vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu netvrdili, že by snad se strany navrhovatele a případně dalších osob mělo být v páchání trestné činnosti pokračováno. Z návrhu státní zástupkyně je zřejmé, že účelem povolených odposlechu mělo být faktické zjištění reakce navrhovatele a další podezřelé osoby na provedenou prohlídku vozidla, která již byla v době podání návrhu státní zástupkyni soudcem povolena, ale ještě nerealizována a na provedenou domovní prohlídku, ohledně které bylo ze strany státní zástupkyně předpokládáno, že bude povolena a realizována před vlastním odposlechem. Tedy, jednalo se o prověření toho, zda v rámci povolených odposlechů tyto osoby sdělí nějaké skutečnosti, které by mohly přispět o objasnění již spáchané trestné činnosti. Jinak vyjádřeno, při vydání příkazu bylo ze strany soudce předpokládáno na základě podaného návrhu státní zástupkyně, že před vydáním příkazu budou realizovány úkony svou povahou méně zasahující do základních práv a svobod navrhovatele, a to přinejmenším prohlídka osobního vozidla. 33. Je možno připustit, že příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu je možno vydat i po spáchání trestné činnosti, byť v praxi ve většině případů je příkaz vydán v době páchání trestné činnosti, popř. v době její přípravy nebo pokus o ní. Lze mít za to, že vydáním příkazu po spáchání trestné činnosti lze i získat skutečnosti důležité pro trestní řízení ve smyslu ustanovení § 89 odst. 1 písm. a) až c) tr. ř. Pokud je ovšem příkaz vydáván po spáchání trestné činnosti, tedy v době, kdy je trestný čin dokonán, popř. zcela dokončen z pohledu pachatele, je vždy nutno velmi pečlivě zvažovat, zda skutečnosti důležité pro trestní řízení nelze zjistit jiným způsobem, kterým není tak výrazně zasahováno do základních práv a svobod odposlouchávané osoby (zásada přiměřenosti) a také velmi pečlivě zvažovat dobu povolených odposlechů, zejména za situace, kdy mezi spácháním trestné činnosti a nařízením příkazu uplynula určitá doba, neboť právě odstup času jistým způsobem výrazně snižuje předpoklad, že tímto budou zjištěny skutečnosti důležité pro trestní řízení. Nepochybně je také nutno zvažovat, o jakou trestnou činnost se jednalo, zda tedy o zcela náhodnou či připravovanou, a tedy realizovanou po určité míře plánované. 34. Nejvyšší soud považuje za vhodné zdůraznit, že velmi kusá argumentace soudce, že požadovaným odposlechem lze podrobněji zdokumentovat trestnou činnost podezřelých, sama o sobě nemůže obstát, jako důvod pro nařízení odposlechu. Lapidárně řečeno, při akceptaci tohoto zdůvodnění, by bylo možno vydat příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu pro jakoukoliv trestnou činnost splňující podmínky stanovené v § 88 odst. 1 tr. ř., neboť v každém případě může existovat určitý předpoklad, že se pachatelé a zainteresované osoby mohou prostřednictvím telekomunikačního provozu bavit o spáchané trestné činnosti, popř. že se budou domlouvat na postupu před orgány činnými v trestním řízení a na obsahu výpovědí. Lze mít za to, že aby bylo možno vydat příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu za situace, kdy trestná činnost je již dokonána a od jejího spáchaní uplynula jistá doba, jen z toho důvodu, že podezřelé osoby mohou hovořit o již spáchané trestné činnosti, musí být před vlastním vydáním tohoto příkazu zjištěny nějaké relevantní skutečnosti, že je takto ze strany osob podezřelých činěno, nestačí pouhá ničím nepodložena úvaha, že by k tomu mohlo dojít. Zároveň musí být zřejmé, že skutečnosti důležité pro trestní řízení nelze získat v dané době jiným způsobem či by bylo jejich získání podstatně ztíženo, což ovšem musí být v příkazu řádně a přezkoumatelným způsobem doloženo. Takto v dané věci nebylo postupováno. 35. Současně je třeba akcentovat, z pohledu skutečností tvrzených v návrhu státní zástupkyně na vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu (předpoklad, že po provedené prohlídce vozidla a domovní prohlídce mohou navrhovatel a další podezřelá osoba na tuto situaci reagovat, a tudíž v rámci telefonických hovorů sdělit skutečnosti důležité pro trestní řízení, k stejnému závěru dospěl policejní orgán v rámci podaného podnětu), že ani jeden z těchto plánovaných úkonů, který měl podle podaného návrhu předcházet vydání příkazu, nebyl v okamžiku vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu vůbec realizován. Jinak vyjádřeno, přestože soudce při vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu vycházel z informace, že před vydáním příkazu dojde k provedení těchto úkonů, a to zejména prohlídky osobního vozidla, a to že tento úkon bude impulsem k tomu, aby podezřelí v rámci telekomunikačního provozu probírali spáchanou trestnou činnost, což by mohlo vést k objasnění skutečností důležitých pro trestní řízení, tak fakticky tyto úkony realizovány nebyly. Pro jistou přesnost je třeba konstatovat, že příkaz k prohlídce jiných prostor a pozemků na automobil byl soudkyní Okresního soudu v Děčíně vydán již dne 1. 11. 2021, sp. zn. 0 Nt 38/2021 (provedení neprodleně, ideálně od 1. 11. 2021 do 5. 11. 2021) a stejně tak příkaz k domovní prohlídce a k prohlídce jiných prostor, který byl vydán soudkyní Okresního soudu v Děčíně již dne 4. 11. 2021, sp. zn. 0 Nt 39/2021 s dobou provedení od 8. 11. 2021 do 12. 11. 2021. Ani jedna z nařízených prohlídek nebyla na základě těchto příkazů před vydáním příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu realizována, přičemž ze spisu není zřejmé, z jakých důvodů se tak nestalo. 36. Nejvyšší soud musí zároveň podotknout, že příkaz k domovní prohlídce a k prohlídce jiných prostor a pozemků byl realizován až na základě dalšího příkazu Okresního soudu Děčíně ze dne 15. 11. 2021, sp. zn. 0 Nt 41/2021 (prohlídka měla být provedena ve dnech 18. 11. 2021 do 26. 11. 2021), a to dne 22. 11. 2021, a to v domě č. p. XY na pozemku p. č. st. XY v obci XY, okres XY, včetně přilehlých pozemků p. č. XY, XY, XY, 228/2, XY, XY, XY, vše zapsáno u Katastrálního úřadu pro XY, katastrální pracoviště XY, na LV XY pro obec katastrální území XY. Tedy jinak řečeno, domovní prohlídka byla povolena až týden po vydání předmětného příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a provedena o další týden později. Rovněž příkaz k prohlídce jiných prostor a pozemků na osobní automobil Volkswagen Touareg, jehož majitelem je Zubní ordinace, s. r. o. (příkaz byl vydán dokonce s chybou, neboť majitelem vozidla byla společnost Zubní ordinace XY, s. r. o.), byla soudcem Okresního soudu v Děčíně opětovně nařízena až 16. 11. 2021, příkazem pod sp. zn. 0 Nt 43/2021 (tedy opět až za týden po vydání předmětného příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu), kdy samotná prohlídka vozidla proběhla dne 22. 11. 2021, tedy opět až 14 dní po zahájení odposlechů, kterým ovšem měly podle podaného návrhu prohlídka osobního vozidla předcházet. Pro jistou přesnost je třeba uvést, že tyto úkony nevedly k zajištění žádného relevantního důkazů ve věci. 37. Lze tedy mít za to, že jestliže soudce Okresního soudu v Děčíně odůvodnil odposlech telefonního čísla navrhovatele tím, že měla být zadokumentována komunikace mezi jím a jeho manželkou, popř. dalšími osobami, po předmětných prohlídkách, tak přinejmenším odposlech navrhovatele od 8. 11. 2021 do 22. 11. 2021 byl zcela nadbytečný a porušil práva navrhovatele na soukromí, zásadu přiměřenosti, zásadu subsidiarity (obě podle § 88 odst. 1 tr. ř.), neboť zcela postrádal smysl tvrzený orgány činnými v trestním řízení v podaném podnětu a návrhu na povolení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. 38. Nejvyšší soud má zároveň za to, že ani doba povoleného odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu v délce trvání 2 měsíců nebyla odpovídající, byť lze připustit, že tato doba nepřekročila maximální lhůtu pro povolení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Přesto vzhledem k druhu páchané trestné činnosti, ale zejména skutečnosti, že měla být zajištěna komunikace bezprostředně po provedení domovní prohlídky a prohlídky jiných prostor a pozemků, nelze povolenou dobu odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu považovat za odpovídající z pohledu zásady přiměřenosti, když z logiky věci bylo možno očekávat, že pokud dojde k nějaké komunikaci, která může přispět k objasnění skutečností důležitých pro trestní řízení, tato bude probíhat skutečně bezprostředně po provedení předmětných prohlídek. 39. Zde je třeba uvést, že pokud by předmětné podezření bylo potvrzeno, což se v dané věci nestalo (toto ovšem samo o sobě nemůže zakládat nezákonnost povoleného odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu), nic nebránilo orgánům činným v trestním řízení požádat o prodloužení doby odposlechů. V případě takového postupu by zásah do základních práv a svobod odposlouchávaných osob byl v souladu se zásadou přiměřenosti. V dané věci navíc ovšem soudce nijak v příkazu dobu povoleného odposlechu blíže relevantně nezdůvodnil, stejně tak policejní orgán a státní zástupce, což nepochybně představuje vadu tohoto příkazu. 40. Nejvyšší soud se dále zabýval tím, zda v dané věci byla splněna podmínka, že nelze sledovaného účelu dosáhnout jinak či by bylo jejich získání podstatně ztíženo, což musí být v rovněž v příkazu řádně a přezkoumatelným způsobem doloženo. Takto podle Nejvyššího soudu nebylo postupováno. Předně je třeba uvést, že při akceptaci zdůvodnění, že po provedení prohlídky osobního vozidla či domovní prohlídky (tyto ovšem ani před vydáním příkazu nebyly provedeny) lze předpokládat, že může dojít k tomu, že podezřelí budou o věci komunikovat a že tak budou zjištěny skutečnosti důležité pro trestní řízení, by bylo možno vydat příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu pro jakoukoliv trestnou činnost splňující podmínky stanovené v § 88 odst. 1 tr. ř., neboť v každém případě může existovat určitá obava, že po provedení úkonů v trestním řízení – a to právě např. po domovní prohlídce či prohlídce jiných prostor a pozemků – budou pachatelé spolu komunikovat ohledně dalšího postupu. 41. Předně je třeba mít za to, že v okamžiku podávání návrhu na vydání příkazu, orgány činné v přípravném řízení nevyčerpaly v úvahu připadající jiné možnosti, jakými bylo možno objasnit skutečnosti důležité pro trestní řízení i výrazně méně invazními prostředky (blíže viz § 2 odst. 4 tr. ř.). Není totiž pochyb o tom, že při nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu musí rozhodující soudce zkoumat nejen to, zda existuje důvodný předpoklad, že jím budou získány významné skutečnosti pro trestní řízení, ale musí být také zvažováno, zda získání konkrétních skutečností významných pro trestní řízení nelze zajistit a posléze dokazovat i jinými důkazními prostředky uvedenými v trestním řádu, např. výslechem svědků, sledováním osob a věcí podle § 158d odst. 1 tr. ř., domovní prohlídkou, opatřením znaleckého posudku či odborného vyjádření apod. Lze mít za to, že o takový případ se v dané věci jedná, když z pohledu prověřování toho, zda vůbec došlo ke spáchání shora uvedeného přečinu a zvažování postupu podle § 160 odst. 1 tr. ř., bylo nutno si především objasnit, zda vůbec ke spáchání předmětného přečinu došlo, tedy zda existuje důvodné podezření, že došlo k úmyslnému usmrcení luňáka červeného a kým. V tomto směru nelze totiž pominout, že před podáním návrhu státní zástupkyně na vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, nebylo postavena na jistou s vyšší mírou pravděpodobnosti, že vůbec došlo k usmrcení luňáka červeného a pokud ano, zda došlo k jeho záměrnému usmrcení. 42. V tomto směru nelze totiž skutečně pominout, že ani oznamovatel H. neviděl usmrcení luňáka červeného, neviděl ani kdo střílel, kdy usmrceného ptáka, kterého měl podezřelý ukládat do zavazadlového prostoru vozidla, viděl na vzdálenost 300 m, což samo o sobě vzbuzovalo pochybnosti, jestli na takovou vzdálenost mohl oznamovatel skutečně poznat, o jakého ptáka se jedná. Je zřejmé, že při ohledání místa činu bylo nalezeno peří, když ovšem nelze ani přehlédnout skutečnost, že ohledání se provádělo 2x, když původně ohledané místo nemělo být místo, které označil oznamovatel. Při druhém ohledání bylo sice nalezeno peří, ovšem před podáním návrhu nebylo alespoň odborným vyjádřením ověřeno, zda se skutečně jedná o peří luňáka červeného a toto ani nebylo v době podávání návrhu vyžádáno (později bylo zjištěno, že se nejedná o peří luňáka červeného). Nejvyšší soud si je vědom toho, že podle úředního záznamu, který ovšem sepsal jen policejní orgán, měla při ohledáním druhého místa údajně pracovnice správy chráněného území E. S. potvrdit, že se jedná peří luňáka červeného. V tomto směru nelze pominout, že se jednalo o záznam policejního orgánu, který nebyl nijak ověřen, např. vyslechnutím jmenované formou úředního záznamu podle § 158 odst. 6 tr. ř., tak aby bylo najisto postaveno, že jmenovaná má odpovídající odborné znalosti, když nelze pominout, že jmenovaná tuto skutečnost poté, co byl vydán příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu popřela, tedy uvedla, že nikdy netvrdila, že se jedná o peří luňáka červeného, když v tomto směru nemá ani odpovídající znalosti. Za dané situace se měl policejní orgán před podáním podnětu především pokusit především ověřit, zda skutečně k usmrcení luňáka červeného vůbec došlo, a tedy zda vůbec existuje důvodné podezření ze spáchání nějakého trestného činu. V úvahu přicházelo právě ověření, zda zajištěné peří patří luňáku červenému a prohlídka vozidla užívaném navrhovatelem a jeho manželkou, stejně tak domu a pozemků užívaných navrhovatelem a jeho manželkou, když teprve poté mohlo být zvažováno, zda v dané věci přichází v úvahu vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, a to z pohledu zjištěných skutečností. Tedy jinak řečeno, prvotně mělo dojít k prověření toho, zdali kromě výpovědi oznamovatele H. nasvědčují i jiné skutečnosti tomu, že došlo navrhovatelem nebo jeho ženou k zastřelení luňáka červeného, a to úmyslnému a jeho následnému odvezení si ho vozidlem, když oznamovatel se toliko domníval, že došlo k zastřelení luňáka a naložení jej do vozidla, neboť samotné zastřelení neviděl, pouze slyšel výstřely. Takto ovšem nebylo v dané věci postupováno, neboť až po provedených odposleších a záznamech telekomunikačního provozu bylo přistoupeno k dalšímu prověřování údajné trestné činnosti navrhovatele prostřednictvím méně invazivních prostředků a institutů. Zejména až poté došlo k podání vysvětlení dalších osob (P., K., S., B., S.), když teprve poté bylo zjištěno, z jakého důvodu se podezřelí v dané lokalitě nacházeli (tito zcela řádně tzv. dopředu oznámili, že v dané lokalitě budou a budou střílet z důvodu výcviku loveckého psa), byla provedena domovní prohlídka domu navrhovatele a prohlídka jiných prostor v podobě prohlídky osobního vozidla navrhovatele, při nichž mimochodem nebylo ničeho zjištěno, a tak ani nebylo potvrzeno podezření ze spáchání trestné činnosti kladené za vinu navrhovateli, dále bylo znalecky zkoumáno nalezené peří na místě činu, jakož i věcí v zavazadlovém prostoru vozidla. 43. Z pohledu shora naznačených závěru má tedy Nejvyšší soud za to, že zásada subsidiarity a rovněž také zásada přiměřenosti ve věci navrhovatele byla porušena, když jednak před vlastním vydáním příkazu policejní orgán neprovedl další v úvahu připadající úkony, které by do základních práv navrhovatele zasahovaly méně invazivním způsobem než povolený odposlech, zejména si dostatečným způsobem neobjasnil, zda došlo k usmrcení luňáka červeného, když teprve dne 24. 11. 2021 byl přibrán znalec z oboru zemědělství, odvětví veterinářství, specializace molekulární genetika u zvířat analýzou DNA, k posouzení zajištěného peří ze dne 26. 10. 2021 a zajištěných předmětů z vozidla. Jinak řečeno, jestliže tedy na místě údajného činu bylo zajištěno zakrvácené peří domněle zastřeleného luňáka červeného, mělo nejdříve dojít ke znaleckému zkoumání tohoto peří, popř. vyžádání odborného vyjádření, aby nejprve bylo potvrzeno nebo vyvráceno usmrcení tohoto kriticky ohroženého druhu dravce. Navíc nelze opětovně pominout, že ačkoliv z podaného podnětu policejního orgánu a návrhu státního zástupce je zřejmé, že nejprve mělo dojít k prohlídce jiných prostor a pozemků (osobního vozidla užívaného navrhovatelem) a domovní prohlídce, když následně byla předpokládána jistá reakce ze strany podezřelých osob, která by mohla přispět k objasnění skutečností důležitých pro trestní řízení, tak fakticky tyto úkony byly provedeny až po povolení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. 44. Lze tedy mít za to, že v posuzovaném případě existovaly jiné důkazní prostředky, jimiž bylo možné objasnit skutečnosti významné pro trestní řízení bez použití tak invazivního institutu, kterým bezpochyby odposlech a záznam telekomunikačního provozu je. Tento závěr je souladný i s nálezem Ústavního soudu ze dne 23. 5.2007, sp. zn. II. ÚS 615/2006, uveřejněný pod č. 88 ve sv. 45 Sb. nál. a usn. ÚS ČR., ze kterého mimo jiné vyplývá, že v příkazu musí být alespoň v minimální míře konkrétně uvedeno, jaké skutečnosti významné pro trestní řízení mají být takto zjištěny, z čeho je to vyvozováno a že z hlediska ústavně chráněných základních práv je nepřípustné, aby zahájení úkonů k objasňování a prověřování skutečností důvodně nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin podle § 158 odst. 3 tr. ř., např. ve formě odposlechů, bylo zneužíváno jako prostředku k teprve dodatečnému opatřování podkladů pro tento postup, tj. samotné důvodnosti podezření. Proto je třeba mít za to, že předmětný příkaz nebyl vydán v souladu se zákonem. 45. Nad rámec shora uvedeného je třeba uvést, že Nejvyššímu soudu není zcela zřejmé, na základě jakého spisového materiálu soudce Okresního soudu v Děčíně dne 8. 11. 2021 povolil předmětné odposlechy a záznam telekomunikačního provozu. V pomocném spisu Okresního soudu v Děčíně vedeného pod sp. zn. 0 Nt 509/2021 je založen pouze návrh státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Děčíně doručený okresnímu soudu dne 5. 11. 2021, předmětný příkaz a následně vyrozumění o průběhu a ukončení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu s informací, že k odtajnění celého materiálu došlo dne 12. 1. 2022 policejním orgánem. V tomto spise pak zcela absentuje odkaz na jakýkoliv přesný odkaz na listiny či spisový materiál, který měl být v rámci rozhodování o vydání příkazu soudci předložen. Lze se toliko domnívat vzhledem k předloženému procesnímu spisu Policie ČR, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, oddělení hospodářské kriminality, sp. zn. KRPU-183468/TČ-2021-040281, a datumu vyhotovení jednotlivých listin do tohoto spisu založených, že v době podání návrhu na vydání příkazu k odposlechu mohlo být soudci předloženo toliko trestní oznámení, e-mail oznamovatele H., jím pořízené fotografie, úřední záznamy o podaných vysvětlením oznamovatele H. a jeho manželky, protokoly o hledání místa nálezu peří, úřední záznam policejního orgánu o údajném sdělení E. S.. Ostatní listiny založeny do procesního spisu byly vyhotoveny až po vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Současně je třeba uvést, že předložený procesní spis neobsahuje ani tvrzené fotografie z Facebooku navrhovatele, úřední záznamy policejního orgánu o ztotožnění navrhovatele a jeho manželky, výpis z obchodního rejstříku o vlastníkovi a jednateli společnosti Zubní ordinace XY, s. r. o., jako výpis z registru vozidel a úřední záznam o policejních kontrolách tohoto vozidla apod., čímž bylo orgány činnými v trestním řízení v podnětu, návrhu i samotném příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu argumentováno. 46. Navrhovatel dále zpochybňuje, že se jednalo o neodkladný a neopakovatelný úkon, byť je jeho argumentace velmi kusá. I v tomto směru lze připustit, že odůvodnění předmětného příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu obsahuje velmi strohé a spíše formalistické odůvodnění, proč se jedná o úkony neodkladné ve smyslu § 160 odst. 4 tr. ř. Obecně je ovšem třeba obecně akcentovat, že v souladu s rozhodnutím Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. II. ÚS 2806/08, za splnění podmínek uvedených v § 160 odst. 4 tr. ř. může být odposlech a záznam telekomunikačního provozu vykonán i před zahájením trestního stíhání. Současně je třeba konstatovat, že je nezbytné vždy posuzovat, zda se z hlediska materiálního skutečně jednalo o neodkladné či neopakovatelné úkony či nikoliv. Jinak vyjádřeno, skutečnost, že odůvodnění návrhu státní zástupkyně a rozhodnutí soudce formálně obsahují pasáž, která se výslovně věnuje neodkladnosti či neopakovatelnosti příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, nemusí vždy postačovat. Je tomu tak proto, že z judikatury Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 3108/08) vyplývá, že smyslem a účelem povinnosti vyložit věcné důvody pro neodkladnost nebo neopakovatelnost úkonu je zaručit transparentnost trestního řízení a jeho kontrolovatelnost, tj. zajistit náležitou přezkoumatelnost těchto úkonů ex post (srov. obdobně usnesení Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 1033/07). 47. Jak již bylo naznačeno, odposlech a záznam telekomunikačního provozu může být vykonán i před zahájením trestního stíhání jako neodkladný nebo neopakovatelný úkon za splnění podmínek uvedených v § 160 odst. 4 tr. ř. Podle ustanovení § 160 odst. 4 tr. ř. neodkladným úkonem je takový úkon, který vzhledem k nebezpečí jeho zmaření, zničení nebo ztráty důkazu nesnese z hlediska účelu trestního řízení odkladu na dobu, než bude zahájeno trestní stíhání. Neopakovatelným úkonem je takový úkon, který nebude možno před soudem provést. Povahu úkonu jako neodkladného nebo neopakovatelného je třeba posuzovat vždy podle okolností konkrétního případu. Je třeba přitom přihlížet k vývoji soudní praxe ohledně těchto úkonů, přičemž soud je orgánem, který je oprávněn při svém rozhodování posuzovat v konečné fázi, zda ten, který úkon je úkonem neodkladným nebo neopakovatelným. Pojem neodkladného úkonu je vztahován k okamžiku zahájení trestního stíhání, zatímco pojem neopakovatelného úkonu až k řízení před soudem. Platí, že orgán činný v trestním řízení, který provádí úkon před zahájením trestního stíhání, musí vždy bedlivě zvažovat, zda takový úkon je úkonem neodkladným nebo neopakovatelným, a tedy zda splňuje podmínky neodkladnosti či neopakovatelnosti vymezené v § 160 odst. 4 tr. ř., a to vždy ve vztahu k určité osobě, vůči níž má být později zahájeno trestní stíhání. 48. Z pohledu shora naznačených východisek je možno uzavřít, že rozhodující soudce před vydáním příslušného příkazu musí nejen bedlivě zkoumat, zda v té, které věci jsou pro nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu splněny všechny formální zákonné podmínky, ale musí také v příkazu, jímž odposlech a záznam telekomunikačního provozu nařizuje, věnovat náležitou pozornost tomu, aby své rozhodovací důvody v jeho odůvodnění dostatečně a zřetelně vyložil. Tím ovšem nelze rozumět, že postačí pouhý odkaz na příslušná zákonná ustanovení (příp. jejich citace), aniž by bylo současně dostatečně zřejmé, z jakých skutkových (a případně i jiných) okolností tento příkaz jako rozhodnutí orgánu veřejné moci vychází, případně čím – a v čem – pokládá zákonem stanovené podmínky za naplněné (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 28. dubna 2009, sp. zn. I. ÚS 536/06, uveřejněn pod č. 100 ve sv. 53 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Nejvyšší soud v projednávané věci musí konstatovat, že odůvodnění ustanovení § 160 odst. 4 tr. ř. soudcem je zcela formálního charakteru bez konkrétního zdůvodnění okolnostmi případu. V projednávané věci se jedná pouze o formální neurčité konstatování bez hlubší argumentace. 49. Se zřetelem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud konstatuje, že příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu soudce Okresního soudu v Děčíně ze dne 8. 11. 2021, sp. zn. V 18/2021- 0 Nt 509/2021, nebyl vydán v mezích zákona a jeho odůvodnění není dostatečné, neboť z formálně-materiálního hlediska nesplňuje všechny náležitosti vymezené v § 88 odst. 1, odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud navíc akcentuje, že k závěru o materiální důvodnosti nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a zákonnosti tohoto úkonu nelze dospět ani po přezkoumání věcně a v zásadě i formálně dostatečně odůvodněného návrhu státního zástupce na vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a spisového materiálu. 50. S ohledem na shora uvedené závěry lze tedy konstatovat, že zákonem vymezené předpoklady pro povolení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu nebyly v přezkoumávané věci splněny. 51. Proto po prostudování předloženého spisového materiálu a s ohledem na výše uvedená zjištění Nejvyšší soud dospěl k závěru, že příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu soudce Okresního soudu v Děčíně ze dne 8. 11. 2021, sp. zn. V 18/2021 – 0 Nt 509/2021, zákon porušen byl, což ve svém rozhodnutí podle § 314m odst. 1 tr. ř. vyslovil. 52. Na závěr ještě považuje za vhodné zdůraznit skutečnost, že trestní věc vedená proti navrhovateli D. Š. a jeho manželce H. Š. byla dne 12. 12. 2022 odložena podle § 159a odst. 1 tr. ř. usnesením Policie ČR, Krajským ředitelstvím policie Ústeckého kraje, Územním odborem Děčín, oddělením hospodářské kriminality, sama o sobě nemůže mít vliv na otázku zákonnosti povoleného odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný (§ 314m odst. 2 tr. ř.). V Brně dne 23. 8. 2023 JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2011_30.CDO.4383.2010.1.xml	Judikát 30 Cdo 4383/2010 30 Cdo 4383/2010 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka a JUDr. Pavla Vrchy, v právní věci žalobce PROTV, s.r.o., se sídlem v Praze 1, Malá Strana, Újezd 428/34, identifikační číslo osoby 26478561, zastoupeného Mgr. Lubošem Havlem, advokátem se sídlem v Praze 4 –Nusle, Na Pankráci 30a/404, proti žalovaným 1) TV PRODUKCE a.s., se sídlem v Praze 8, Libeň, Na Žertvách 24/132, identifikační číslo osoby 26227011, zastoupené Mgr. Ludmilou Kutějovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Sokolovská 49/5, 2) FTV Prima, spol. s r.o., se sídlem v Praze 8, Libeň, Na Žertvách 24/132, identifikační číslo osoby 48115908, zastoupené Mgr. Ludmilou Kutějovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Sokolovská 49/5, o zdržení se činností a zaplacení částky 34.268.168,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 37 Cm 2/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. května 2010, č.j. 3 Cmo 300/2009-143, takto: I. Dovolací řízení se zastavuje. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradu nákladů dovolacího řízení 15.960,- Kč, do tří dnů od právní moci usnesení, k rukám Mgr. Ludmily Kutějové, advokátky se sídlem v Praze 8, Sokolovská 49/5. Stručné odůvodnění (§ 243c odst. 2 o.s.ř.): Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 11. května 2010, č.j. 3 Cmo 300/2009-143, potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. února 2009, č.j. 37 Cm 2/2007-106, kterým byla (ve výroku I. bod 3) zamítnuta žaloba, aby žalované společně a nerozdílně do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatily žalobci částku 34.268.168,- Kč, s příslušenstvím v tomto výroku specifikovaným. Dále potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ve výroku o povinnosti zaplatit soudní poplatek a změnil jej toliko ve výroku o nákladech řízení před Městským soudem v Praze. Konečně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Rozsudek Vrchního soudu v Praze napadl dovoláním žalobce, které však podáním ze dne 12. prosince 2011 vzal zpět. Podle ustanovení § 243b odst. 5 věta druhá o. s. ř. vezme-li dovolatel dovolání zcela zpět, dovolací soud řízení zastaví. S ohledem na uvedený procesní úkon žalobce, jímž vzal dovolání podané v této věci zpět, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) řízení zastavil. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 2 věta první o. s. ř., když dovolatel procesně zavinil, že dovolací řízení muselo být zastaveno, a žalovaným v dovolacím řízení vznikly náklady právního zastoupení, představované odměnou za vyjádření k dovolání sepsané advokátkou žalovaných ve výši 13.000,- Kč (§ 14 odst. 1, § 15, § 18 odst. 1, § 19a vyhlášky č. 484/2000 Sb.) ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb. účinné od 1. 9. 2006) a v paušální náhradě hotových výloh advokátovi v částce 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 276/2006 Sb.). Celkem výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení činí 13.300,- Kč, která je po úpravě o 20 % daň z přidané hodnoty představována částkou 15.960,- Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně 22. prosince 2011 JUDr. Pavel P a v l í k, v. r. předseda senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2015_25.CDO.1310.2015.1.xml	Judikát 25 Cdo 1310/2015, Judikát 25 Cdo 1311/2015, Judikát 25 Cdo 1420/2015 25 Cdo 1310/2015 25 Cdo 1311/2015 25 Cdo 1420/2015 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce M. S., o nejasné podání, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 30 Nc 51/2011, o dovoláních žalobce proti usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 16. 5. 2013, č.j. 44 Co 139/2013-40, ze dne 20. 11. 2013, č.j. 44 Co 389/2013-56, a ze dne 20. 8. 2014, č.j. 44 Co 332/2014-73, takto: Řízení o dovoláních žalobce se zastavuje. Odůvodnění: Žalobce se svým podáním doručeným Městskému soudu v Brně dne 23. 2. 2011 domáhal blíže nespecifikovaného „odpovídajícího odškodnění a náhrady“. Vzhledem k tomu, že z podání nebylo patrné, čeho se žalobce domáhá, byl soudem vyzván, aby podání doplnil, což však neučinil, a proto soud žalobu odmítnul. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně usnesením ze dne 24. 9. 2012, č.j. 44 Co 319/2011-14, rozhodnutí soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby potvrdil, proti čemuž žalobce podal dovolání a následně požádal o ustanovení zástupce podle § 30 o. s. ř. Městský soud v Brně usnesením ze dne 19. 3. 2013, č.j. 30 Nc 51/2011-34, nepřiznal žalobci osvobození od soudních poplatků a neustanovil mu zástupce k ochraně jeho zájmů. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně usnesením ze dne 16. 5. 2013, č.j. 44 Co 139/2013-40, potvrdil usnesení soudu prvního stupně s odůvodněním, že s ohledem na celkové příjmy rodiny a nedoložení tvrzených dluhů žalobce nesplňuje předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, z tohoto důvodu nejsou splněny ani zákonné podmínky pro ustanovení zástupce z řad advokátů ve smyslu ustanovení § 30 o. s. ř. Proti uvedenému usnesení podal žalobce – nezastoupen advokátem – dovolání, jež odůvodňuje nejasným a zmatečných postupem soudů, a též neochotou prošetřit jeho dluhy ze strany ČSSZ a tzv. „exekuce“. Městský soud v Brně následně usnesením ze dne 14. 6. 2013, č.j. 30 Nc 51/2011-42, vyzval ve výroku I. žalobce k zaplacení soudního poplatku z dovolání a výrokem II., aby si zvolil právního zástupce (advokáta), prostřednictvím něhož podá řádné dovolání. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně usnesením ze dne 20. 11. 2013, č.j. 44 Co 389/2013-56, usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil a současně odmítl odvolání žalobce proti výroku II. s odůvodněním, že odvolání není do této části usnesení soudu prvního stupně přípustné. Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podal žalobce – nezastoupen advokátem - dovolání, v němž mimo jiné soudu vytýká, že se vůbec nezabýval konkrétními a věcnými důvody jeho odvolání, a neshledává jej řádně odůvodněným. Soud prvního stupně následně vyzval usnesením ze dne 25. 6. 2014, č.j. 30 Nc 51/2011-68, žalobce k zaplacení soudního poplatku z obou shora uvedených dovolání. Proti tomuto usnesení podal žalobce odvolání, které bylo Krajským soudem v Brně usnesením ze dne 20. 8. 2014, č.j. 44 Co 332/2014-73, odmítnuto pro nepřípustnost. Proti uvedenému usnesení podal žalobce – nezastoupen advokátem – dovolání, jehož obsah se shoduje s odůvodněním předchozího dovolání, a má za to, že se na něj výzva ke splnění poplatkové povinnosti vůbec nevztahuje. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že nejsou splněny procesní podmínky pro věcné projednání dovolání. Podle § 138 odst. 1 o. s. ř. může na návrh předseda senátu přiznat účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva; přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Nerozhodne-li předseda senátu jinak, vztahuje se osvobození na celé řízení a má i zpětnou účinnost; poplatky zaplacené před rozhodnutím o osvobození se však nevracejí. Dovolací přezkum rozhodnutí o žádosti účastníka o osvobození od soudních poplatků, jenž má vyšetřit, zda účastníkovi náleží osvobození od soudních poplatků či nikoliv, nemůže být opětovně podmiňován platbou soudního poplatku z dovolání, neboť takový postup by ve svém důsledku vedl k popření podstaty práva, jehož přiznání se účastník domáhá (fakticky by tím byl zbaven reálné možnosti dovolacího přezkumu rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudních poplatků). Ustanovení zákona o soudních poplatcích ve spojení s položkou 23 odst. 2 sazebníku poplatků, se tudíž vykládá tak, že se neplatí soudní poplatek z dovolání proti rozhodnutí, jímž odvolací soud nepřiznal dovolateli osvobození od soudních poplatků podle § 138 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. dubna 2014, sp. zn. 29 Cdo 1031/2014, publikované pod číslem 73/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Vzhledem k tomu, že dovolatel není povinen uhradit soudní poplatek z podaného dovolání proti rozhodnutí krajského soudu ve spojení s usnesením soudu prvního stupně o nepřiznání osvobození od soudního poplatku ve věci samé, je nadbytečné, aby bylo rozhodováno o jeho návrhu na osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení. Podle § 30 o. s. ř. účastníku, u něhož jsou předpoklady, aby byl soudem osvobozen od soudních poplatků (§ 138), předseda senátu ustanoví na jeho žádost zástupce, jestliže je to nezbytně třeba k ochraně jeho zájmů. O tom, že může tuto žádost podat, je předseda senátu povinen účastníka poučit (odstavec 1). Vyžaduje-li to ochrana zájmů účastníka nebo jde-li o ustanovení zástupce pro řízení, v němž je povinné zastoupení advokátem (notářem), ustanoví mu předseda senátu v případě uvedeném v odstavci 1 zástupce z řad advokátů (odstavec 2). Otázku, zda jsou splněny předpoklady ustanovení advokáta pro řízení o dovolání proti uvedenému usnesení odvolacího soudu, zhodnotí přímo Nejvyšší soud jako soud dovolací (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2014, sp. zn. 29 NSČR 82/2014, a usnesení ze dne 8. dubna 2015, sp. zn. 31 NSČR 9/2015). V daném případě Nejvyšší soud dospěl k závěru, že nejsou splněny předpoklady pro to, aby byl dovolateli ustanoven zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení, neboť dovolatel zjevně zneužívá institut osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení a tvrzené právo uplatňuje zřejmě bezúspěšně. O zřejmě bezúspěšné uplatňování práva jde ve smyslu ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř. zpravidla tehdy, je-li již ze samotných údajů (tvrzení) účastníka, z toho, co je soudu známo z obsahu spisu, z jiné úřední činnosti nebo z toho, co je obecně známo, bez dalšího nepochybné, že požadavku účastníka nemůže být vyhověno. O zřejmě bezúspěšné uplatňování (řádného nebo mimořádného) opravného prostředku pak jde zejména tehdy, jestliže byl podán opožděně, osobou, která k němu není (subjektivně) oprávněna, nebo je objektivně nepřípustný, nebo jestliže (s přihlédnutím ke všemu, co je soudu známo) je bez dalšího nepochybné, že opravný prostředek nemůže být úspěšný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2014, sp. zn. 21 Cdo 987/2013, uveřejněné pod číslem 67/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolací soud se při posuzování otázky oprávněnosti žádosti žalobce na ustanovení zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení plně ztotožňuje s odůvodněním usnesení odvolacího soudu, zejména v tom, že dovolatel řádně a věrohodně nedoložil své majetkové poměry. Nejsou proto splněny podmínky pro osvobození od soudních poplatků, jež lze přiznat toliko výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody. Jelikož nejsou splněny předpoklady, aby byl dovolatel osvobozen od soudních poplatků, nelze mu ustanovit zástupce pro dovolací řízení. Dovolací soud pokládá za nemístně formalistické, a tudíž nadbytečné, aby žalobce byl opakovaně vyzýván k odstranění nedostatku povinného zastoupení a poučován o následcích nesplnění takové výzvy i ve vztahu k dalším dvěma v řízení podaným dovoláním. V situaci, kdy není splněna podmínka povinného zastoupení dovolatele podle ustanovení § 241 o. s. ř. a není ani důvod ustanovit dovolateli advokáta pro řízení o dovolání, Nejvyšší soud podle ustanovení § 241b odst. 2 a § 104 odst. 2 o. s. ř. řízení o jeho dovoláních proti třem citovaným usnesením odvolacího soudu zastavil. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 29. července 2015 JUDr. Robert Waltr předseda senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2019_7.TDO.1042.2019.1.xml	Judikát 7 Tdo 1042/2019 7 Tdo 1042/2019-667 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl dne 2. 10. 2019 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného Z. H., nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 1 To 18/2019, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 35 T 6/2018, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá. Odůvodnění: I 1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 11. 2018, sp. zn. 35 T 6/2018, byl obviněný Z. H. uznán vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a byl mu podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, uložen úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 12 let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále bylo podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 1, 2 tr. ř. rozhodnuto o nárocích na náhradu škody a nemajetkové újmy poškozeným. 2. Obviněný se trestné činnosti dopustil tím, že (zkráceně uvedeno) dne 21. 10. 2017 na ubytovně na ulici XY v XY, kdy si jeho bývalá přítelkyně V. K. přišla vyzvednout své věci, v prosté opilosti, frustrován faktem, že V. K. považuje rozchod za definitivní, se záměrem V. K. usmrtit, vzal nůž celkové délky 19 cm, s délkou čepele 9,2 cm a její maximální šířkou 1,79 cm, kdy V. K. se dala na útěk, obviněný ji pronásledoval a poté, co ji dostihl, ji na chodbě povalil na podlahu, zaklekl ji a nožem nejméně střední intenzitou bodal do oblasti zad, v čemž mu začali bránit K. K. a Z. N., přičemž v okamžiku, kdy jej Z. N. odtahoval, obviněný Z. N. dvakrát nejméně střední intenzitou bodl do břicha a způsobil mu bodnou ránu v pravém podžebří s navazujícím bodným kanálem procházejícím kůží, celou tloušťkou břišní stěny, pobřišnicí, pronikajícím do dutiny břišní a povrchně zraňujícím játra a dále bodnou ránu v horní levé části břišní krajiny s navazujícím bodným kanálem dlouhým 4 cm, jenž pronikal kůží šikmo do podkoží, tedy zranění s průměrnou dobou léčení v trvání 4 až 5 týdnů, s nutností jeho hospitalizace do 25. 10. 2017 a operační revize dutiny břišní, kdy jen shodou okolností nezpůsobil Z. N. řadu závažných poranění jako je závažnější poranění jater, sleziny, slinivky břišní, dále pak bodné poranění střevních kliček či žaludku s vylitím jejich obsahu či rozvojem zánětu pobřišnice, načež po eliminaci Z. N. opět zaútočil na V. K. a opakovaně ve vzájemném čelním postavení vedl výpady nožem proti jejímu trupu, kdy v dalším napadání mu zabránil M. G., který jej od V. K. odtrhl, svedl ho na zem a odzbrojil, kdy svým útokem Z. H. způsobil V. K. tři bodná zranění v oblasti zad a to bodnou ránu v bederní krajině zad, blíže levému boku, s bodným kanálem dlouhým 5 cm, pronikajícím kůží do podkoží, který procházel tečně nad fascii svaloviny, bodnou ránu podél páteře vpravo s navazujícím bodným kanálem délky 4 cm, pronikajícím kůží tečně do podkoží a bodnou ránu na levé hýždi s navazujícím bodným kanálem nezjištěné délky procházejícím kůží a končícím mělce v podkoží, tedy zranění s průměrnou dobou léčení v trvání 2 týdnů a nutností její hospitalizace do 23. 10. 2017 a revize poranění, kdy s ohledem na použitý nástroj při útoku, způsob a opakovanost útoku a lokalitu těla vůči níž útočil, jen díky zásahu dalších osob, oděvu napadené, kdy v její zimní bundě bylo zjištěno celkem pět bodnořezných defektů, včetně defektu na jejím levém předním dílu, a shodou náhod V. K. nezpůsobil řadu závažných, život ohrožujících poranění, zejména v podobě bodného poranění ledvin nebo velkých cév s rozvojem krvácivého šoku na podkladě krevních ztrát, bodného poranění nitrobřišních orgánů při průniku čepele do dutiny břišní nebo hrudní stěnou, hrozícího poranění plic, srdce či velkých nitrohrudních cév, pneumothoraxu či hemothoraxu při průniku čepele do dutiny hrudní. 3. Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání, o kterém bylo usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 1 To 18/2019, rozhodnuto tak, že byl napadený rozsudek částečně zrušen pouze ve výroku, kterým byla poškozená V. K. odkázána se svým nárokem na náhradu škody a nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn. II 4. Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedl, že v dané věci nebyla prokázána ani naplněna subjektivní stránka skutkové podstaty pokusu trestného činu vraždy. Pokus trestného činu vraždy je činem úmyslným a přímý ani nepřímý úmysl nelze toliko předpokládat, ale je nutné jej prokázat, což se v dané věci nestalo. Pro závěr o jeho úmyslu způsobit smrt nemůže stačit pouze to, že použil zbraň objektivně způsobilou vyvolat smrt poškozené. Rovněž není bez dalšího rozhodné, že poškozenou zranil na zádech, kde jsou uloženy důležité orgány. Podotkl, že při zkoumání, zda jednal v přímém či nepřímém úmyslu poškozenou zavraždit, nepostačí pouhé zjištění 5 bodnořezných defektů, které pronikly bundou poškozené. Kdyby skutečně sledoval vražedný úmysl, mohl jej naplnit. Soudy nijak nereagovaly na námitky, že útok byl veden do míst zakrytých silnou zimní bundou, ale odkryté a nechráněné části těla zůstaly bez povšimnutí. Poškozená přitom nevyvíjela žádnou obranu a on mohl bez omezení směřovat zásah do nechráněných míst s životně důležitými orgány. Rovněž se soudy nezabývaly jeho výhradou, že měl jednání zanechat až po zapojení svědka M. G., když tento svědek uvedl, že on sám se nemusel nijak bránit, když obviněný vůči němu nevyvíjel žádnou aktivitu, byl netečný a působil zmateně, jako kdyby mu došlo, co způsobil. Pokud by jeho záměrem bylo způsobení smrti, pak jeho jednání projevující se překvapením či zmatením s tímto předpokladem nekoresponduje. Bez povšimnutí nelze ponechat ani skutečnost, že jej poškozená navštěvovala ve vazbě a vyměňovali si korespondenci. Závěrem obviněný namítl, že odvolací soud nedůvodně zamítl provedení navrhovaného důkazu, který by podle něj měl podstatný vliv na hodnocení jeho jednání. Pokud by totiž na schodišti neměl nůž, jak měl prohlásit svědek M. G., ač u hlavního líčení i v přípravném řízení vypovídat jinak, pak to vznáší pochybnosti o věrohodnosti tohoto svědka a vyvrací to úvahy soudu o jeho úmyslu. 5. Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 4. 2019, č. j. 1 To 18/2019-612, a věc byla vrácena k novému projednání. 6. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že námitky uplatněné v dovolání jsou opakováním jeho obhajoby od počátku trestního řízení a zabýval se jimi jak nalézací, tak odvolací soud. Státní zástupkyně se ztotožňuje se závěry odvolacího soudu, že úmysl obviněného usmrtit poškozenou lze vyvodit ze způsobu provedení činu a dalších skutečností. Obviněný mnohočetným útokem nožem pronásledoval a napadal poškozenou i Z. N., který se mu v útoku snažil zabránit. S útokem neustal sám, ale až po zásahu M. G. Obviněný si musel být vědom, že opakovaný útok do míst, kde jsou životně důležité orgány, může vést k usmrcení člověka. Vybíjel si zlobný afekt, nemohl počítat s žádnou okolností, která by smrtelnému následku mohla zabránit, a k usmrcení nedošlo pouze náhodou. Dále se státní zástupkyně vyjádřila k osobnosti obviněného na základě znaleckých posudků. Následně podotkla, že jednání obviněného bezprostředně směřovalo k usmrcení poškozené a bylo vedeno minimálně eventuálním úmyslem. 7. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství uzavřela, že meritorní rozhodnutí ve věci není zatíženo vadou, kterou by bylo možno a nutno napravit cestou dovolání a navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné. III 8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání má obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. 9. Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností. 10. Podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákoníku, na skutkový stav věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně a nikoli jak skutek prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. V dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí lze namítat, že skutkový stav věci, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu věci zjištěného soudy. Nejvyšší soud se zabývá z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů. 11. Úvodem je třeba zmínit, že podané dovolání je z velké části totožné s odvoláním proti rozsudku krajského soudu (č. l. 600 a násl. trestního spisu) a námitkami se zabýval a řádně se s nimi vypořádal odvolací soud. Stejné námitky uplatňuje obviněný po celou dobu trvání trestního stíhání a zabýval se jimi rovněž nalézací soud. Protože se Nejvyšší soud se závěry a argumentací soudů zcela ztotožnil, bylo by nadbytečné tuto argumentaci ke shodným námitkám opakovat a tak Nejvyšší soud v podrobnostech odkazuje na odůvodnění rozhodnutí krajského i vrchního soudu. 12. Podstatou dovolání je právně relevantní námitka, že v dané věci nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu vraždy, jelikož neměl v úmyslu poškozenou usmrtit. Tuto svoji námitku obviněný odůvodnil tím, že útok nebyl směřován do odkrytých částí těla, ale pouze do míst, kde byla poškozená chráněna silnou bundou a v zásadě nebyl způsobilý přivodit jí smrt. Tímto pak nepřímo rozporuje použitou právní kvalifikaci svého činu jako zvlášť závažný zločin vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. K tomuto Nejvyšší soud uvádí, že zavinění vyjadřuje vnitřní psychický vztah pachatele k činu. Tento vztah je autenticky seznatelný především z výpovědi samotného pachatele. Popírá-li pachatel zavinění, lze na něj usuzovat z okolností činu, pokud jsou takové povahy, že je do nich vnitřní psychický vztah pachatele k činu odpovídajícím způsobem promítnut. 13. Podle § 15 odst. 1 tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. 14. Oba soudy ve věci dospěly shodně k závěru, že obviněný jednal ve vztahu k poškozené V. K. v úmyslu nepřímém způsobit poškozené smrt ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a ve vztahu k poškozenému Z. N. v přímém úmyslu způsobit mu těžkou újmu na zdraví ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný rozporuje závěry o naplnění subjektivní stránky pouze ve vztahu k poškozené V. K. 15. Zvlášť závažného zločinu vraždy ve smyslu § 140 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí. Pokusem trestného činu ve smyslu § 21 odst. 1 tr. zákoníku je jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu, a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. Obviněný namítal, že neměl v úmyslu poškozenou usmrtit, a z tohoto důvodu nebyla naplněna skutková podstata trestného činu vraždy. Neuvedl konkrétně, jaká právní kvalifikace by, podle jeho názoru, byla přiléhavá, avšak Nejvyšší soud má za to, že soudy jeho jednání vůči poškozené V. K. posoudily zcela správně jako pokus trestného činu vraždy ve smyslu § 140 odst. 1 tr. zákoníku, ve spojení s § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Jiná právní kvalifikace nepřicházela v úvahu s ohledem na provedené dokazování, ze kterého vyplynulo, že opilý obviněný opakovaně silou střední intenzity útočil kuchyňským nožem s délkou čepele 9,2 cm v silném afektu na záda poškozené, tedy do míst, kde jsou uloženy životně důležité orgány, přičemž poškozenou ochránila před závažnějšími dopady tohoto opakovaného útoku její zimní bunda. Následně se obviněnému v jeho jednání pokusil zabránit poškozený Z. N., na kterého obviněný rovněž zaútočil nožem, po jeho poranění opět začal pronásledovat poškozenou V. K. a v útoku na ni ustal až po zásahu M. G., nikoli tedy sám od sebe dobrovolně. Lze tak uzavřít, že pouze souhrou šťastných okolností na obviněném nezávislých a zásahu svědka M. G., nedošlo k závažnějšímu zranění a k usmrcení poškozené. 16. Pokud obviněný neexistenci úmyslné formy zavinění zpochybňuje námitkami, že kdyby skutečně sledoval vražedný úmysl, mohl jej naplnit a soudům vytýká, že nijak nereagovaly na skutečnost, že útok byl veden do míst zakrytých silnou zimní bundou, ale odkryté a nechráněné části těla zůstaly bez povšimnutí, ač mohl bez omezení směřovat útok do nechráněných míst s životně důležitými orgány, tyto námitky směřují v podstatě proti existenci přímého úmyslu usmrtit poškozenou. Přesto, že určité okolnosti případu tomuto závěru nasvědčují (opakovanost útoků nožem přes snahu dalších osob zabránit obviněnému v jednání, intenzita a místo kam útok směřoval, vyjádření obviněného těsně před útokem, že „pokud poškozená nebude jeho, nebude nikoho“, atd.), soudy nedospěly k závěru, že chtěl poškozenou usmrtit, ale že obviněný jednal pouze v úmyslu nepřímém, tedy že byl srozuměn s tím, že pokud útočí na poškozenou zjištěným způsobem, může ji způsobit zranění se smrtelným následkem (viz str. 27 rozsudku). Vedle skutečností, jak také sám obviněný uvádí v dovolání, že útok byl veden do míst zakrytých silnou zimní bundou, nelze pominout závěr znalkyně z odvětví soudního lékařství, že násilím působícím v dlouhé ose nástroje (nože) mechanismem bodnutí nejméně střední intenzitou síly, byly poškozené způsobeny celkem tři bodné rány na zadní straně těla bez průniku do tělních dutin, přičemž na výsledný nález má zásadní vliv pohyb poškozené osoby, kdy často i útok vedený velkou intenzitou může způsobit pouze banální poranění. 17. Trestný čin vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku spáchá ten, který jiného úmyslně usmrtí. Pokusu tohoto trestného činu se pachatel dopustí jednáním, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu, kdy pachatel jedná v úmyslu trestný čin vraždy spáchat, avšak k jeho dokonání nedojde. K závěru o vražedném úmyslu nestačí pouhé zjištění, že pachatel úmyslně vykonal něco, co způsobilo nebo mohlo jiné osobě přivodit smrt. Je totiž zásadně třeba, aby úmysl pachatele, ať přímý či nepřímý směřoval k usmrcení jiného. Pro obě formy úmyslného zavinění je společné to, že vůle ve formě chtění nebo srozumění vyjadřuje aktivní vztah pachatele ke způsobenému následku (smrti). Podle právní nauky (V. Solnař, Základy trestní odpovědnosti, Academia Praha 1972, str. 218) představová složka úmyslu zahrnuje představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, volní složka vůli je vyvolat vlastním jednáním. Vůlí je v tomto smyslu třeba rozumět i srozumění pachatele s následkem, neboť srozumění je vlastně formou chtění (srov. V. Solnař, J. Fenyk, D. Císařová, Základy trestní odpovědnosti, nakladatelství Orac, vydání 2003). To znamená, že rovněž eventuální úmysl vždy musí obsahovat prvek vůle. Proto je vždy nutno vycházet z posouzení všech okolností, za kterých k útoku pachatele došlo, jakým motivem byl veden, co útoku předcházelo, jak byl útok proveden, jakého nástroje bylo použito a zda pachatel záměrně útočil proti takové části těla, kde jsou orgány důležité pro život apod. (srov. např. R 19/1969 Sb. rozh. tr.). V souladu s těmito požadavky se věcí již krajský soud podrobně zabýval zejména v bodě 39. rozsudku, opětovně pak odvolací soud v bodě 12. usnesení. Tam uvedené správné úvahy je zcela nadbytečné znovu opakovat a k opakovaným námitkám obviněného ohledně formy zavinění zcela postačí na ně odkázat. 18. Není pak podstatná námitka obviněného, že se soudy nezabývaly jeho výhradou, že měl jednání zanechat až po zapojení svědka M. G., když tento svědek uvedl, že on sám se nemusel nijak bránit, protože obviněný vůči němu nevyvíjel žádnou aktivitu, byl netečný a působil zmateně, jako kdyby mu došlo, co způsobil. Ze zjištění soudů je zřejmé, že útok obviněného byl zaměřen vůči poškozené V. K. a uvedený svědek, který zneškodnil obviněného až po předchozí marné snaze svědkyně K. K. a zranění poškozeného Z. N. v samotném závěru celé události, jednoznačně uvedl, že obviněný držel poškozenou natlačenou na schodišti v rohu, vypadalo to, jakoby jí dával pěstí, jakoby ji bouchal někam do boku a když jej od poškozené odtrhl, spatřil, že v ruce drží nůž a určitě ji bodal. 19. Zjištění soudů mají v provedených důkazech odpovídající obsahový podklad. Soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, vypořádaly se s rozpory v důkazech, nedopustily se žádné deformace důkazů ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Soudy se přesvědčivě vypořádaly s obhajobou obviněného. 20. Právo obviněného na spravedlivé řízení nebylo nijak porušeno tím, že na podkladě provedených důkazů soudy učinily závěr, že jeho jednání naplnilo znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. 21. Nejvyšší soud rovněž mezi skutkovými zjištěními krajského soudu, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil také vrchní soud, a provedenými důkazy, neshledal žádný rozpor, natož extrémní (existenci takového rozporu obviněný ostatně ani nenamítal). Obviněný pouze namítl, že odvolací soud nesprávně zamítl návrh na provedení důkazu výslechem bratra obviněného P. H. Nejvyšší soud uvádí, že není povinností soudu, aby provedl veškeré důkazy, které mu strany navrhnou, avšak svůj postup musí odůvodnit. V dané věci odvolací soud v bodě 9. usnesení řádně odůvodnil, proč považuje navrhovaný výslech za nadbytečný. Tato námitka je ryze procesní a nelze ji pod uplatněný ani žádný jiný dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1 tr. ř. podřadit. 22. Je tedy zřejmé, že soudy provedly celou řadu důkazů, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. 23. Z výše uvedeného je zřejmé, že obviněný ve svém dovolání uplatnil v podstatě dvě námitky, z nichž jednu nelze pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit a druhou shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnou. Když ve věci nebyl shledán ani nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů, bylo dovolání posouzeno jako zjevně neopodstatněné a podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. bylo odmítnuto. 24. Nejvyšší soud takto rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 2. 10. 2019 JUDr. Michal Mikláš předseda senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2023_24.CDO.294.2023.1.xml	Judikát 24 Cdo 294/2023 24 Cdo 294/2023-164 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila ve věci soudní úschovy movitých věcí pro příjemce SKR s.r.o., se sídlem v Malé Hrašici č. 168, IČO 46348662, zastoupeného Mgr. Petrem Bokotejem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí č. 1041/12, za účasti přihlašovatelů 1) P. s.r.o., se sídlem XY, IČO XY, zastoupeného Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem v Příbrami, náměstí T. G. Masaryka č. 153, a 2) LIVATOP s.r.o., se sídlem v Obrnicích, Nová výstavba č. 218, IČO 01771213, zastoupeného Mgr. Petrem Bokotejem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí č. 1041/12, o vydání předmětu soudní úschovy příjemci, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 26 Sd 7/2016, o odvolání přihlašovatele 1) proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. prosince 2022, č. j. 24 Co 306/2022-144, takto: I. Řízení o odvolání přihlašovatele 1) proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2022, č. j. 24 Co 306/2022-144, se zastavuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): Krajský soud v Praze v rámci probíhajícího řízení o odvolání přihlašovatele 1) proti usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 12. 9. 2022, č. j. 26 Sd 7/2016-117, usnesením ze dne 1. 12. 2022, č. j. 24 Co 306/2022-144, nepřiznal přihlašovateli 1) osvobození od soudních poplatků. Usnesení odvolacího soudu napadl přihlašovatel 1) podáním ze dne 27. 12. 2022, jenž označil jako „odvolání a žádost o osvobození od soudních poplatků do usnesení č. j. 24 Co 306/2022-144“ (srov. § 41 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o. s. ř.“), ač byl v citovaném usnesení náležitě poučen, že proti němu není odvolání přípustné. Nejvyšší soud, jemuž byl spis k rozhodnutí o podaném opravném prostředku předložen, po přezkoumání věci dospěl k závěru, že řízení o odvolání přihlašovatele 1) musí být pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení zastaveno. Odvolání není opravným prostředkem, jejž by bylo možno podat proti rozhodnutí krajského soudu jako soudu odvolacího (§ 201 a § 10 odst. 2 o. s. ř.). Není přitom rozhodné, zda jde o rozhodnutí ve věci nebo o rozhodnutí procesní povahy. To platí i pro ta procesní rozhodnutí, která odvolací soud vydává přímo v odvolacím řízení, aniž by přitom přezkoumával rozhodnutí soudu prvního stupně (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3295/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 133/2012). V posuzovaném případě Krajský soud v Praze napadeným usnesením rozhodl o nepřiznání osvobození od soudních poplatků přihlašovateli 1), a to v průběhu odvolacího řízení o odvolání přihlašovatele 1) proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Usnesení krajského soudu vydané v rámci odvolacího řízení je usnesením odvolacího soudu. Funkční příslušnost soudu pro projednání odvolání proti rozhodnutí krajského soudu jako soudu odvolacího občanský soud řád neupravuje; nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, jehož důsledkem je vždy zastavení řízení (srov. § 104 odst. 1 věta první o. s. ř.). Řízení o odvolání proti rozhodnutí odvolacího soudu zastaví Nejvyšší soud jako vrcholný článek soustavy obecných soudů a jako soud, který je funkčně příslušný k rozhodování o opravném prostředku proti rozhodnutím odvolacích soudů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1535/99, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 85, ročník 2001; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 433/2002, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 139, ročník 2002; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 133/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2021, sp. zn. 20 Cdo 1700/2021). Nejvyšší soud proto řízení o odvolání přihlašovatele 1) proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2022, č. j. 24 Co 306/2022-144, podle § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud dodává, že i kdyby přihlašovatel 1) napadl předmětné rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, bylo by objektivně nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. i) o. s. ř. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 21. 3. 2023 JUDr. Roman Fiala předseda senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2002_20.CDO.300.2002.1.xml	Judikát 20 Cdo 300/2002 20 Cdo 300/2002 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Kurky a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněných A) Ing. J. K. a B) Z. K., zastoupených advokátem, proti povinné J. B., srážkami ze mzdy, pro 2.300,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 5 E 475/2001, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28.8.2001, č.j. 19 Co 368/2001-20, takto: I. Dovolací řízení se zastavuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Povinná napadla - prostřednictvím „obecného zástupce“ M. B. - usnesení odvolacího soudu dovoláním, které dříve, než o něm bylo rozhodnuto (dříve, než bylo doloženo zastoupení povinné, resp. kvalifikované zastoupení v dovolacím řízení), vzal jmenovaný zástupce zpět. Podle ustanovení § 243b odst. 5, věty druhé, o.s.ř., ve znění účinném od 1.1.2001, platí, že vezme-li dovolatel dovolání zcela zpět, dovolací soud řízení zastaví. Nejvyšší soud proto tak rozhodl. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 2, věty první, o.s.ř.; oprávněným, kteří by měli na jejich náhradu nárok, však ve stadiu dovolacího řízení žádné prokazatelné náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 18. prosince 2002 JUDr. Vladimír Kurka, v.r. předseda senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2016_29.CDO.5628.2015.1.xml	Judikát 29 Cdo 5628/2015 29 Cdo 5628/2015 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Petrem Šukem v právní věci navrhovatelky Mgr. M. Š., zastoupené Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem, se sídlem v Brně, náměstí 28. října 1898/9, PSČ 602 00, za účasti společnosti EEIKA ŠAFRÁNEK s. r. o., se sídlem v Brně, Traťová 574/1, PSČ 619 00, identifikační číslo osoby 25545027, zastoupené JUDr. Jindřichem Finkem, advokátem, se sídlem v Brně, Pražská 675/10, PSČ 642 00, o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady a návrhu na vydání předběžného opatření, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 Cm 56/2015, o dovolání navrhovatelky proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. srpna 2015, č. j. 8 Cmo 239/2015-76, takto: Dovolání se odmítá. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Brně usnesením ze dne 19. června 2015, č. j. 1 Cm 56/2015-53, nařídil (ve výroku blíže specifikované) předběžné opatření (výrok I.) a přerušil řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti EEIKA ŠAFRÁNEK s. r. o. (dále jen „společnosti“), konané dne 15. prosince 2014, do pravomocného skončení řízení ve věci vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 21 D 1963/2014 (výrok II.). Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že návrh na vydání předběžného opatření zamítl (první výrok) a ve výroku II. jej změnil tak, že se řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady do pravomocného skončení řízení ve věci vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 21 D 1963/2014 nepřerušuje (druhý výrok). Proti druhému výroku usnesení odvolacího soudu podala navrhovatelka dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 věty první a § 243f odst. 2 o. s. ř., neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Podle § 237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolatelka k předpokladům přípustnosti dovolání neuvádí ničeho. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné a blíže je specifikovat, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. či jeho části. K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. dubna 2015, sen. zn. 31 NSCR 9/2015 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 2649/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, či ze dne 26. října 2015, sp. zn. 29 Cdo 2878/2015, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 16. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, ze dne 21. července 2015, sp. zn. II. ÚS 1346/15, či ze dne 12. srpna 2015, sp. zn. IV. ÚS 3548/14, dostupná na webových stránkách Nejvyššího a Ústavního soudu. K absenci výroku o nákladech dovolacího řízení srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 1. ledna 2014) se podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 31. března 2016 JUDr. Petr Š u k předseda senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2019_29.NSCR.102.2017.1.xml	Judikát 29 NSCR 102/2017 KSHK 42 INS XY 29 NSČR 102/2017-B-126 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v insolvenční věci dlužníka P. H., narozeného XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. KSHK 42 INS XY, o návrhu dlužníka na povolení oddlužení, o dovolání dlužníka, zastoupeného JUDr. Robertem Jehne, advokátem, se sídlem v Praze 1, Washingtonova 1567/25, PSČ 110 00, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. dubna 2017, č. j. KSHK 42 INS XY, 1 VSPH XY, takto: Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. dubna 2017, č. j. KSHK 42 INS XY, 1 VSPH XY, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. července 2017, č. j. KSHK 42 INS XY, 4 VSPH XY, se zrušují a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Usnesením ze dne 5. října 2016, č. j. KSHK 42 INS XY, Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „insolvenční soud“) odmítl návrh dlužníka na povolení oddlužení. Insolvenční soud - odkazuje na ustanovení § 389 odst. 1, 2 a § 390 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) - přisvědčil insolvenčnímu správci, který ve zprávě z 12. července 2016 uvedl, že pohledávky věřitelů č. 1 (Z. Š.), č. 2 (H. R.), č. 12 (Finančního úřadu pro Královehradecký kraj) a č. 13 (K. V.) jsou pohledávkami z podnikání a věřitelé č. 1 a 2 vyjádřili svůj nesouhlas s řešením úpadku dlužníka oddlužením. Závěrem insolvenční soud poznamenal, že „usnesením ze dne 30. srpna 2016 na majetek dlužníka prohlásil konkurs, k čemuž měl správně přistoupit až po vydání tohoto rozhodnutí, popř. v souvislosti s ním. Usnesení o prohlášení konkursu bylo napadeno odvoláním a odvolání bylo předloženo k rozhodnutí Vrchnímu soudu v Praze“. K odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 10. dubna 2017, č. j. KSHK 42 INS XY, 1 VSPH XY, potvrdil usnesení insolvenčního soudu. Odvolací soud dospěl k závěru, že dlužník není osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení, neboť má dluhy z podnikání vůči třem věřitelům (věřitelům č. 1, 2 a 13) a dva z nich (věřitelé č. 1 a 2) s řešením úpadku oddlužením výslovně nesouhlasili. Vyšel z toho, že věřitelé č. 1, 2 a 13 přihlásili do insolvenčního řízení pohledávky z titulu smlouvy o zápůjčce. Ze smlouvy o zápůjčce uzavřené dne 31. července 2014 mezi věřitelem č. 1 (jako zapůjčitelem) a dlužníkem (jako vydlužitelem) odvolací soud dovodil, že účelem smluv o zápůjčce bylo to, aby dlužník získal pro věřitele zisk investováním poskytnutých částek na trzích s cennými papíry. Dlužník tak vykonával výdělečnou činnost na vlastní účet způsobem obdobným živnostenskému. Zavázal-li se poskytovat tuto činnost pro více věřitelů (nejméně pro tři), šlo o činnost soustavnou, nikoli nahodilou, se záměrem získat zisk. Podle odvolacího soudu se uvedená činnost jeví jako podnikání, a to přesto, že „některý znak nutný pro podnikání chybí - v tomto případě výkon této činnosti se živnostenským oprávněním“. Uzavřel, že dlužníkovy dluhy z podnikání brání řešení jeho úpadku oddlužením ve smyslu § 389 odst. 1 písm. b/ a odst. 2 písm. a/ insolvenčního zákona. Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního a hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, namítaje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, popř. aby zrušil i rozhodnutí insolvenčního soudu a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. Konkrétně jde dle dovolatele o tuto otázku procesního práva: „Může soud rozhodnout o odmítnutí návrhu na povolení oddlužení v době, kdy trvají účinky prohlášení konkursu?“ K položené otázce argumentuje dovolatel tak, že insolvenční soud nejdříve prohlásil na jeho majetek konkurs a až následně (v době, kdy trvaly účinky prohlášení konkursu) rozhodl o návrhu na povolení oddlužení. Tento postup je nesprávný, neboť předpokladem pro vydání rozhodnutí o prohlášení konkursu je to, že úpadek dlužníka není možné řešit některým ze sanačních způsobů, v dané věci oddlužením dle § 4 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona. Podle názoru dovolatele měl insolvenční soud vyčkat rozhodnutí o odvolání, kterým dovolatel napadl rozhodnutí o prohlášení konkursu. Dále dovolatel předkládá Nejvyššímu soudu k řešení tyto otázky hmotného práva: 1/ „Zda mohou vzniknout dluhy z podnikání ve smyslu insolvenčního zákona z činnosti, pro kterou není zapotřebí podnikatelské oprávnění?“ 2/ „Zda investování prostředků na finančním trhu představuje podnikatelskou činnost?“ 3/ „Zda zapůjčení prostředků od několika osob za účelem zhodnocení prostředků představuje podnikatelskou činnost, resp. zda se jedná o dluhy z podnikání?“ 4/ „Zda se liší vymezení pojmu dluhy z podnikání dle insolvenčního zákona v době do 31. prosince 2013, kdy byl účinný občanský zákoník č. 40/1964 Sb., a v době od 1. ledna 2014, od kdy je účinný nový občanský zákoník č. 89/2012 Sb.?“ 5/ „Zda tím, že ohledně již existujícího závazku z půjčky smluvní strany uzavřou novou smlouvu o zápůjčce, kterou podřídí novému občanskému zákoníku, může dojít ke změně režimu závazků ze závazků nepodnikatelských na závazky z podnikání?“ Dovolatel namítá, že nemá dluhy z podnikání. Argumentuje tím, že za podnikání nelze považovat jakoukoli činnost, kterou osoba vykonává soustavně za účelem dosažení zisku, příjmu či výnosu. Dále dovolatel uvádí, že přijal půjčky od svých známých, aby tyto prostředky investoval na finančních trzích. Investování na finančních trzích je jednou z forem zhodnocení soukromých prostředků a není důvod považovat je za podnikání. Dovolatel přijal finanční prostředky od věřitelů č. 2 a 13 před rokem 2010, od věřitele č. 1 v letech 2010 až 2012. Jelikož dovolatel nebyl v době splatnosti původní půjčky schopen finanční prostředky věřiteli č. 1 vrátit, uzavřel s ním v roce 2014 novou smlouvu o zápůjčce. Odvolací soud se nezabýval tím, že veškeré finanční prostředky byly poskytnuty do roku 2012 (za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb.) a bez dalšího aplikoval občanský zákoník účinný od 1. ledna 2014. Dovolání v dané věci je přípustné podle § 237 o. s. ř., když v posouzení otázek, na nichž napadené rozhodnutí spočívá, dovoláním otevřených, jde o věc dovolacím soudem v insolvenčních souvislostech beze zbytku neřešenou. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Skutkový stav věci, z nějž vyšly soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení insolvenčního zákona, ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 30. června 2017 [s ohledem na dobu zahájení insolvenčního řízení (16. února 2016) a vydání napadeného usnesení odvolacího soudu (10. dubna 2017)]: § 149 (1) Nejde-li o případ podle § 148, rozhodne insolvenční soud o způsobu řešení úpadku samostatným rozhodnutím vydaným do 3 měsíců po rozhodnutí o úpadku; nesmí však rozhodnout dříve než po skončení schůze věřitelů svolané rozhodnutím o úpadku. (2) Odstavec 1 se nepoužije, jestliže a/ dlužník podal návrh na povolení oddlužení v insolvenčním řízení zahájeném na základě insolvenčního návrhu jiné osoby; v takovém případě rozhodne insolvenční soud o způsobu řešení úpadku samostatným rozhodnutím vydaným do 30 dnů po rozhodnutí o úpadku, nebo (…) § 389 (1) Dlužník může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením, jde-li o a/ právnickou osobu, která podle zákona není považována za podnikatele a současně nemá dluhy z podnikání, nebo b/ fyzickou osobu, která nemá dluhy z podnikání. (2) Dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže a/ s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo b/ jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c/ nebo d/, anebo c/ jde o pohledávku zajištěného věřitele. (3) Jiná osoba než dlužník není oprávněna návrh na povolení oddlužení podat. § 390 (1) Návrh na povolení oddlužení musí dlužník podat spolu s insolvenčním návrhem. Podá-li insolvenční návrh jiná osoba, lze návrh na povolení oddlužení podat nejpozději do 30 dnů od doručení insolvenčního návrhu dlužníku; o tom musí být dlužník při doručení insolvenčního návrhu poučen. (…) (3) Návrh na povolení oddlužení podaný opožděně nebo někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, insolvenční soud odmítne rozhodnutím, které doručí dlužníku, osobě, která takový návrh podala, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání může podat pouze osoba, která takový návrh podala. § 396 Jestliže insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem. § 397 (1) Nedojde-li ke zpětvzetí návrhu na povolení oddlužení ani k jeho odmítnutí nebo zamítnutí, insolvenční soud oddlužení povolí. V pochybnostech o tom, zda dlužník je oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, insolvenční soud oddlužení povolí a tuto otázku prozkoumá v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Insolvenční soud oddlužení nepovolí do doby, než mu dlužník předloží seznam majetku a seznam závazků. Rozhodnutí o povolení oddlužení se doručuje dlužníku, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání proti němu není přípustné. (…) Z obsahu insolvenčního spisu je patrno, že: 1/ Insolvenční řízení na majetek dlužníka bylo zahájeno u insolvenčního soudu dne 16. února 2016 na základě insolvenčního návrhu věřitele JUDr. Zdeňka Šulce. 2/ Podáním datovaným 1. dubna 2016, doručeným insolvenčnímu soudu prostřednictvím datové schránky téhož dne (A-8) podal dlužník návrh na povolení oddlužení. 3/ Usnesením ze dne 20. dubna 2016, č. j. KSHK 42 INS XY, které nabylo právní moci 15. května 2016, insolvenční soud mimo jiné zjistil úpadek dlužníka (bod I. výroku) a insolvenčním správcem ustanovil Mgr. Václava Sychrovského (bod II. výroku). 4/ Ve zprávě ze dne 12. července 2016 insolvenční správce navrhl řešit dlužníkův úpadek konkursem, neboť pohledávky věřitelů č. 1, 2, 12 a 13 vznikly při podnikatelské činnosti dlužníka. 5/ Nesouhlas s oddlužením dlužníka vyjádřila věřitelka č. 2 (podáním ze dne 15. července 2016, B-9) a věřitel č. 1 (na schůzi věřitelů dne 18. července 2016, B-12). 6/ Usnesením ze dne 30. srpna 2016, č. j. KSHK 42 INS XY (zveřejněným v insolvenčním rejstříku 30. srpna 2016 v 15.26 hodin), insolvenční soud prohlásil konkurs na majetek dlužníka. Usnesením ze dne 7. listopadu 2016, č. j. KSHK 42 INS XY, 4 VSPH XY (zveřejněným v insolvenčním rejstříku 8. listopadu 2016 v 09.22 hodin), odvolací soud toto usnesení zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. 7/ Insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítl usnesením ze dne 5. října 2016, č. j. KSHK 42 INS XY, které odvolací soud potvrdil usnesením ze dne 10. dubna 2017, č. j. KSHK 42 INS XY, VSPH XY. Usnesení nabyla právní moci 12. dubna 2017. 8/ Usnesením ze dne 2. června 2017, č. j. KSHK 42 INS XY (zveřejněným v insolvenčním rejstříku 2. června 2017 v 14.26 hodin), insolvenční soud znovu prohlásil konkurs na majetek dlužníka (bod I. výroku) a rozhodl, že účinky prohlášení konkursu nastávají okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku (bod II. výroku). Usnesením ze dne 17. července 2017, č. j. KSHK 42 INS XY, 4 VSPH XY (zveřejněným v insolvenčním rejstříku 17. července 2017 v 14.06 hodin), odvolací soud usnesení insolvenčního soudu v bodu I. výroku potvrdil. Usnesení nabyla právní moci 17. července 2017. Na základě shrnutí obsahu spisu, jak bylo provedeno výše, Nejvyšší soud sdílí názor dovolatele, že insolvenční soud postupoval nesprávně, jestliže nejdříve prohlásil konkurs na majetek dlužníka (usnesení ze dne 30. srpna 2016) a až následně rozhodl o návrhu dlužníka na povolení oddlužení (usnesení ze dne 5. října 2016). Odpověď na dovolatelem předestřenou procesní otázku je tedy triviální a podává se ze znění § 396 insolvenčního zákona (odmítne-li insolvenční soud návrh na povolení oddlužení, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem); především však platí, že na jejím řešení napadené rozhodnutí nespočívá. Odvolací soud totiž usnesení insolvenčního soudu o prohlášení konkursu na majetek dlužníka zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (usnesení ze dne 7. listopadu 2016) právě z důvodu, že insolvenční soud rozhodl o prohlášení konkursu předčasně, když tomuto rozhodnutí mělo předcházet rozhodnutí o návrhu na povolení oddlužení. Jinak řečeno, odvolací soud pochybení insolvenčního soudu již napravil. V projednávané věci je pro výsledek dovolacího řízení určující odpověď na otázku, zda investování zapůjčených finančních prostředků na trzích s cennými papíry představuje podnikatelskou činnost. Nejvyšší soud předesílá, že v posouzení otázky subjektivní přípustnosti oddlužení sjednotil rozhodovací praxi insolvenčních soudů tím, že pod číslem 49/2016 uveřejnil ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. září 2015, sen. zn. 1 VSOL 918/2015 (dále jen „R 49/2016“). K závěrům obsaženým v R 49/2016 se pak Nejvyšší soud výslovně přihlásil v usneseních ze dne 30. listopadu 2016, sen. zn. 29 NSČR 185/2016 a ze dne 27. září 2018, sen. zn. 29 NSČR 140/2016, které jsou - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže – dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu. Z těchto rozhodnutí plyne, že má-li dlužník dluh z podnikání, je povinen již v návrhu na povolení oddlužení tvrdit skutečnosti, z nichž v souladu s § 389 odst. 2 insolvenčního zákona vyplývá, že dluh z podnikání nebrání řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením. Jestliže dlužník, který má dluh z podnikání, v návrhu na povolení oddlužení ani k výzvě insolvenčního soudu netvrdí skutečnosti, z nichž v souladu s § 389 odst. 2 insolvenčního zákona vyplývá, že dluh z podnikání nebrání řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne; totéž platí, má-li důvod, pro který dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, spočívat v tom, že s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde (§ 389 odst. 2 písm. a/ insolvenčního zákona), a dlužník v návrhu na povolení oddlužení uvede, že takový souhlas nemá, nebo vyjde-li před rozhodnutím o návrhu na povolení oddlužení v řízení najevo, že věřitel, o jehož pohledávku jde, s oddlužením nesouhlasí. Postup podle § 397 odst. 1 věty druhé insolvenčního zákona je v těchto případech vyloučen. Při výkladu § 389 insolvenčního zákona ve znění účinném od 1. ledna 2014 pak Nejvyšší soud v usnesení ze dne 19. června 2018, sen. zn. 29 NSČR 114/2016 (na něž v podrobnostech odkazuje), dále vysvětlil, že dřívější mezera v zákoně (§ 389 ve znění účinném do 31. prosince 2013) co do popisu situací, při kterých dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, byla zaplněna textem § 389 odst. 2 insolvenčního zákona, čímž v dotčeném ohledu odpadla možnost dotvořit právo judikaturou [mezery v zákoně vyžadující zaplnění judikaturou již zde není] (šlo zejména o závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. dubna 2009, sen. zn. 29 NSČR 3/2009, uveřejněném pod číslem 79/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 9/2009, uveřejněném pod číslem 112/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2011, sen. zn. 29 NSČR 20/2009, uveřejněném pod číslem 113/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tamtéž uvedl, že podle § 389 insolvenčního zákona ve znění účinném od 1. ledna 2014 nelze překážku povolení nebo schválení oddlužení spočívající v tom, že dlužník má dluhy z podnikání, překlenout (oddlužení povolit a schválit) na základě argumentu, že povolení a schválení oddlužení povede k plnému uspokojení přihlášených věřitelů. V poměrech projednávané věci je podstatné především to, že odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu o odmítnutí návrhu na povolení oddlužení pro existenci dluhů dlužníka z podnikání vůči třem věřitelům, když dva tito věřitelé nesouhlasili s řešením úpadku oddlužením. Ze skutkových zjištění soudů přitom plyne, že dovolatel uzavřel se třemi věřiteli smlouvu o půjčce (zápůjčce) za účelem investování finančních prostředků na trzích s cennými papíry. Tvrzení dovolatele, že „prostřednictvím makléře obchodoval na finančních trzích“ (odvolání z 14. září 2016) nikdo nezpochybňoval. Je tedy zřejmé, že dovolatel využíval služby v oblasti kapitálového trhu, jejichž poskytování upravuje zákon č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu. Dovolatel nepůsobil na kapitálovém trhu jako profesionální zákazník, ani jako investiční zprostředkovatel či obchodník s cennými papíry. Vznikly-li dluhy dovolatele z činnosti, v rámci níž dovolatel vystupoval při investování na finančních trzích jako zákazník (investor), který hodlá zhodnotit naspořené finanční prostředky obchodováním s investičními nástroji, nejde o dluhy z podnikání. Na charakter těchto dluhů nemá vliv ani skutečnost, že dovolatel si opakovaně (třikrát) finanční prostředky zapůjčil od třetích osob. Z výše uvedeného zcela zjevně vyplývají odpovědi na dovolatelem položené otázky ad 1/ až ad 3/. Na řešení dovolatelem předestřených právních otázek ad 4/ a ad 5/ napadené rozhodnutí nespočívá, když při jejich formulování vycházel dovolatel z vlastních (jiných než odvolacím soudem přijatých) závěrů. Lze tedy shrnout, že řešení právních otázek, na nichž napadené rozhodnutí spočívá, není správné a dovolání je důvodné. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). Současně zrušil i (dovoláním nenapadené) usnesení odvolacího soudu ze dne 17. července 2017, č. j. KSHK XY, 4 VSPH XY (§ 243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.). Učinil tak proto, že rozhodnutí o prohlášení konkursu je rozhodnutím závislým na rozhodnutí o návrhu na povolení oddlužení. Závěr, že usnesení o prohlášení konkursu na majetek dlužníka může být (v podobě závislého rozhodnutí) zrušeno (a to i tehdy, nebylo-li vůbec napadeno opravným prostředkem) v důsledku úspěšně podaného opravného prostředku proti usnesení o odmítnutí návrhu na povolení oddlužení Nejvyšší soud formuloval např. v důvodech usnesení ze dne 31. března 2011, sen. zn. 29 NSČR 11/2009. V dalším řízení odvolací soud rozhodne o odvolání dlužníka proti usnesením insolvenčního soudu ze dne 5. října 2016 a ze dne 2. června 2017 současně (v jednom rozhodnutí). Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 věta první část za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.). Poučení:Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 30. 5. 2019 Mgr. Milan Polášek předseda senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2020_6.TDO.817.2020.1.xml	Judikát 6 Tdo 817/2020 6 Tdo 817/2020-210 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 7. 2020 o dovolání obviněného Ľ. K., nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 68 To 75/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 5 T 24/2020, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá. O d ů v o d n ě n í : 1. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 20. 2. 2020, č. j. 5 T 24/2020-125, byl Ľ. K. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku. Za toto jednání, popsané ve výrokové části citovaného rozsudku, byl podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. 2. Proti shora uvedenému rozsudku Okresního soudu v Olomouci podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 31. 3. 2020, č. j. 68 To 75/2020-152, zamítl podle § 256 tr. ř. I. Dovolání a vyjádření k němu 3. Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 31. 3. 2020, č. j. 68 To 75/2020-152, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný v tomto mimořádném opravném prostředku namítl, že soudy neprovedly vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie ke zjištění toho, zda netrpěl v době spáchání přečinu duševní poruchou, tzv. kleptomanií, neboť se domnívá, že mohl jednat ve stavu zmenšené příčetnosti nebo dokonce ve stavu nepříčetnosti, a to právě v důsledku zmíněné kleptomanie. Rovněž uvedl, že nejednal ve snaze obohatit se, ani nejednal plánovitě, ale jednalo se o impulzivní jednání, kdy kradl pro něj nepotřebné předměty a odmítl, že by uvedená argumentace měla být z jeho strany účelovou obhajobou. Dále argumentoval tím, že dokazovaní před soudem prvního stupně, jehož výsledky převzal soud odvolací, nebylo provedeno v souladu se zásadami vymezenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1) tr. ř. zrušil napadené usnesení i rozhodnutí mu předcházející a také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a přikázal podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 4. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného nejprve shrnula průběh dosavadního trestního řízení a po té uvedla, že obviněný uplatnil argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i z jeho odvolání. Poukázala na to, že obhajoba obviněného, že trpěl v době spáchání dílčích skutků duševní poruchou, tzv. kleptomanií, je zcela účelová, neboť obviněný se dopouští krádeží opakovaně a to proto, že nemá peníze, práci nehledá a je to jeho způsob života. Dále uvedla, že obviněný nejdříve vypovídal, že šel krást záměrně a až později uvedl, že to bylo v důsledku jeho kleptomanie. Také ze způsobu jakým páchal trestnou činnost, je podle mínění státní zástupkyně evidentní, že nejednal jako kleptoman. Dále konstatovala, že obhajoba obviněného byla jednoznačně vyvrácena provedenými důkazy, především výpověďmi svědků, které byly podporovány dalšími důkazy. Následně poukázala na to, že ovládací a rozpoznávací schopnosti obviněného jsou zcela v pořádku a že s jeho námitkami se již vypořádaly soudy nižších stupňů, jejichž závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování, takže na ně lze bez výhrad odkázat. Na závěr svého vyjádření dodala, že obviněný ve skutečnosti uplatnil námitky, jejichž povaha je primárně skutková, jelikož soudům vytýká způsob, jakým provedené důkazy hodnotily, a domáhá se odlišného hodnocení důkazů, z čehož vyplývá, že výhrady uplatněné obviněným není možno mít za důvodné. Vzhledem k výše uvedenému státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v § 265b tr. ř. Dále navrhla, aby Nejvyšší soud o dovolání rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S rozhodnutím v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasila i pro případ, že by Nejvyšší soud o dovolání rozhodoval jiným než výše navrhovaným způsobem. II. Přípustnost dovolání 5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. 6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení. 7. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek. 8. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265dodst. 2 tr. ř.). III. Důvodnost dovolání 9. Ve vztahu k námitkám, které v posuzované trestní věci obviněný uplatnil, musí Nejvyšší soud konstatovat, že tyto jsou obsahově shodné s těmi, se kterými se již v rámci obhajoby obviněného musely zabývat soudy nižších stupňů [v řízení před soudy nižších stupňů poukazoval na to, že jednal ve stavu zmenšené příčetnosti v důsledku duševní poruchy, tzv. kleptomanie. Dále pak namítal, že nejednal ve snaze obohatit se, ani nejednal plánovitě, naopak jednalo se o impulzivní krádeže pro něj nepotřebných věcí, atd.]. S obviněným vznesenými námitkami se soudy nižších stupňů řádně vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí, a to v bodě 6) rozsudku soudu prvního stupně a v bodě 9) rozhodnutí odvolacího soudu. 10. V návaznosti na shora uvedenou obsahovou shodu námitek považuje Nejvyšší soud za nezbytné zmínit rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ [avšak pouze za situace, kdy je možno námitky v dovolání uplatněné pod dovolací důvod podřadit]. Vedle zmíněného rozhodnutí nelze rovněž opomenout rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoliv jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. 11. I přes shora uvedené považuje Nejvyšší soud za vhodné k námitkám obviněného uvést následující. Kleptomanie je duševní porucha‚ při které nemůže osoba opakovaně odolat nutkání ukrást předměty‚ které nejsou získávány pro osobní použití nebo finanční zisk. Předměty místo toho jsou hromaděny‚ odkládány nebo zničeny. Toto chování je většinou spojeno se stoupajícím pocitem napětí před tímto činem a pocitem zadostiučinění v průběhu a bezprostředně potom. Někteří si svého jednání nejsou ani vědomi. Porucha obvykle začíná v pubertě a přetrvává do vyššího věku. Důležité je, že důvodem krádeže není osobní obohacení nebo využití dané věci. Kleptoman ukradenou věc obvykle nepotřebuje, nebo jde o naprosto nevyužitelnou věc (například krádež jedné boty). Pokud tedy obviněný vypověděl, že šel záměrně krást a dále pak obvykle krade zboží vyšší ceny, takového charakteru, aby šlo dobře prodat, jak vyplývá z provedeného dokazování učiněného soudy, je nezpochybnitelné, že jednání obviněného očividně postrádá rysy impulsivnosti a zkratkovitosti, které jinak jsou příznačné pro kleptomanii, stejně tak nesplňuje jeho jednání další znaky kleptomanie, pokud krade pro vlastní obohacení nebo využití dané věci. Za takového stavu lze akceptovat závěr soudů, že doplňování důkazů o znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie k obviněným tvrzené kleptomanii je nadbytečné, jelikož se jedná o účelovou obhajobu. To, že obviněný s tímto závěrem nesouhlasí a že nepovažuje rozsah provedeného dokazování za dostatečný, není dovolacím důvodem. 12. Ve vztahu k námitkám obviněného ohledně způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgány činné v trestním řízení), považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho (myšleno soudu) výlučné kompetence. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Pokud tedy dovolatel namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje zejména z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoliv však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f), a l) tr. ř.], (viz přiměř. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007). Nejvyšší soud musí rovněž upozornit, že jako dovolací soud je zásadně vázán skutkovými zjištěními, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně, a námitky proti těmto skutkovým zjištěním, tedy i proti hodnocení důkazů jakožto nezbytnému předpokladu vyvození skutkových závěrů soudy, nemohou být předmětem přezkoumání v rámci řízení o dovolání. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů (srov. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002). Nejvyšší soud neshledal žádný, natož extrémní, rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými a právními závěry soudů obou stupňů. 13. Na tomto místě je vhodné poukázat též na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy; ani článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů. Činí-li dovolatel za této situace kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v rozhodnutích soudů nižších stupňů a výlučně z toho dovozuje vadnost právního posouzení skutku, pak nutno opětovně zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného důvodu (i jiných důvodů) dovolání irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.“ 14. Z uvedeného je zřejmé, že obviněný neuplatnil relevantní hmotně právní námitky, neboť podmínky pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve skutečnosti spatřuje v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je přitom zřejmé, že si byly vědomy důkazní situace, a z odůvodnění jejich rozhodnutí je patrno, jak hodnotily provedené důkazy (v dosavadním řízení bylo provedeno dokazování v rozsahu potřebném pro náležité objasnění věci) a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř.) a učiněnými skutkovými zjištěními, potažmo právními závěry. Současně je nutno také uvést, že odůvodnění rozhodnutí soudů jsou jasná, logická a nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů, tudíž nemohou vykazovat ani vadu extrémního rozporu – nesouladu, ani porušení práva na spravedlivý proces (srov. např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 1601/07). 15. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s ustanovením § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 29. 7. 2020 JUDr. Jan Engelmann předseda senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2007_29.ODO.1494.2005.1.xml	Judikát 29 Odo 1494/2005 29 Odo 1494/2005 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Hany Gajdziokové v konkursní věci úpadce Z. d. Č. Ú., družstva „v likvidaci“, o rozvrhovém usnesení, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 36 K 23/2001, o dovolání konkursních věřitelů a/ Ing. V. Š., b/ A. N. a c/ F. T., a o dovolání d/ H. Š., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. června 2005, č. j. 2 Ko 143/2004-206, takto: Dovolací řízení se zastavuje. O d ů v o d n ě n í : Proti v záhlaví označenému usnesení, kterým odvolací soud k odvolání konkursních věřitelů a/ až c/ potvrdil rozvrhové usnesení soudu prvního stupně, brojí konkursní věřitelé a/ až c/ a H. Š. dovoláním. Podle ustanovení § 241 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), není-li dále stanoveno jinak, musí být dovolatel zastoupen advokátem nebo notářem. Notář může dovolatele zastupovat jen v rozsahu svého oprávnění stanoveného zvláštními právními předpisy (odstavec 1). Odstavec 1 v případě dovolatelů - fyzických osob neplatí, je-li dovolatelem fyzická osoba, která má právnické vzdělání (odstavec 2 písm. a/). Dovolání musí být (v případě dovolatelů fyzických osob) sepsáno, s výjimkou případu uvedeného v odstavci 2 písm. a/, advokátem nebo notářem (odstavec 4). Z dovolání zastoupení dovolatelů advokátem ani jejich právnické vzdělání nevyplývá, proto je Krajský soud v Praze usnesením ze dne 1. října 2005, č. j. 36 K 23/2001-232 vyzval, aby v určené patnáctidenní lhůtě odstranili nedostatek povinného zastoupení a poučil je, že jinak bude dovolací řízení zastaveno. Dovolatelé však na výzvu doručenou jim 14. října 2005 (dovolatelům a/ a d/), 5. října 2005 (dovolatelce b/) a 7. října 2005 (dovolateli c/) nijak nereagovali. Protože povinné zastoupení dovolatele v dovolacím řízení je podmínkou týkající se účastníka řízení, bez jejíhož splnění nelze dovolání meritorně projednat, a protože ke zhojení tohoto nedostatku přes řádnou výzvu soudu prvního stupně do dnešního dne nedošlo, Nejvyšší soud dovolací řízení podle § 104 odst. 2 a § 241b odst. 2 o. s. ř. ve vztahu ke všem dovolatelům zastavil. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně 25. ledna 2007 JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r. předseda senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2010_7.TDO.581.2010.1.xml	Judikát 7 Tdo 581/2010 7 Tdo 581/2010 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 25. 5. 2010 o dovolání obviněného J. Ř. proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 2. 2010, sp. zn. 3 To 28/2010, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 10 T 169/2009 takto: Podle § 265i odst. l písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. Ř. o d m í t á . O d ů v o d n ě n í Obviněný J. Ř. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 2. 2010, sp. zn. 3 To 28/2010, jímž bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 30. 11. 2009, sp. zn. 10 T 169/2009. Výrok o zamítnutí odvolání napadl s odkazem na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. l písm. g), l) tr. ř. Namítl nesprávnost skutkových zjištění, která se stala podkladem výroku o jeho vině, a projevil nesouhlas s tím, jak Okresní soud v Českém Krumlově hodnotil důkazy, z nichž tato skutková zjištění vyvodil. Krajskému soudu v Českých Budějovicích obviněný vytkl, že zamítl jeho odvolání, ačkoli rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově byl založen na nesprávných skutkových zjištěních. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a aby přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Nejvyšší soud shledal, že obviněný podal dovolání z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který není možné podat z jakéhokoli důvodu, nýbrž jen z některého z důvodů, které jsou stanoveny v § 265b odst. l písm. a) až 1) tr. ř. Podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z citovaného ustanovení je zřejmé, že jde o právní posouzení skutku jako posouzení hmotně právní. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Předmětem právního posouzení je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje dovolatel. V dovolání je možné namítat, že skutkový stav, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Lze tedy vytýkat p r á v n í vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudy. Mimo rámec dovolacího důvodu jsou s k u t k o v é námitky, tj. námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Dovolání se tudíž nemůže opírat o námitky proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování, že nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů apod. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení § 265b odst. l písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud otázkou správnosti právního posouzení skutku zabývá zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nijak nepřihlíží k námitkám směřujícím proti skutkovým zjištěním soudů. Obviněný byl odsouzen pro trestný čin poškozování cizí věci podle § 257 odst. l tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů). Takto byl posouzen skutek, který podle zjištění Okresního soudu v Českém Krumlově, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil také Krajský soud v Českých Budějovicích, spočíval v podstatě v tom, že obviněný dne 30. 12. 2008 kolem 10,00 hodin na hlavní silnici v obci P., okr. Č. K., v reakci na způsob jízdy M. K. ho přinutil postupným brzděním zastavit, zablokoval ho svým vozidlem, vyběhl k jím řízenému vozidlu zn. Ford Fusion a úderem pěstí u tohoto vozidla promáčkl přední kapotu, čímž způsobil obchodní společnosti Alwil Trade, s. r. o., se sídlem v Praze 10, Průběžná 76, jako majiteli vozidla škodu ve výši 10 415 Kč. V podaném dovolání obviněný neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedený skutkový stav nenaplňoval znaky trestného činu poškozování cizí věci podle § 257 odst. l tr. zák. Pouze takto koncipované dovolání by odpovídalo dovolacímu důvodu podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. Obviněný založil dovolaní v celém rozsahu na námitkách proti skutkovým zjištěním soudů a proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, zejména že za podklad svých skutkových zjištění vzaly výpověď svědka M. K., kterou označil za nevěrohodnou. Tyto námitky se odvíjely od tvrzení obviněného, že celý incident se z jeho strany odehrál jen v rovině slovního napadení a že vozidlo řízené svědkem M. K. nijak nepoškodil. Uvedené námitky mají výlučně jen skutkovou povahu a nejsou proto dovolacím důvodem. S ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. O takový rozpor jde zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Českém Krumlově, z nichž v napadeném usnesení vycházel i Krajský soud v Českých Budějovicích, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají evidentní obsahové zakotvení ve výpovědi svědka M. K. a v objektivně zjištěném poškození vozidla. Soudy si byly vědomy toho, že podstatou důkazní situace je tvrzení svědka proti tvrzení obviněného, a proto hodnotily výpověď svědka velmi obezřetně. Při tom pečlivě zvažovaly, zda je tato výpověď v souladu s ostatními důkazy a objektivně zjištěnými okolnostmi. Zaměřily se také na objasnění osoby svědka z hlediska vlastností zaručujících pravdivost jeho tvrzení. Pokud soudy dospěly k závěru, že výpověď svědka je věrohodná a vzaly ji proto za podklad svých skutkových zjištění, nijak tím nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. a zejména se nedopustily žádné deformace důkazů. Soudy v odůvodnění svých rozhodnutí jasně, přehledně, srozumitelně a především logicky vysvětlily své hodnotící úvahy. Obviněný v dovolání zvláště zdůrazňoval, že na poškozeném vozidle bylo nalezeno několik jeho daktyloskopických stop, avšak žádná z nich nebyla v místě poškození vozidla. Tato okolnost je s výrokem o vině obviněného velmi dobře slučitelná vzhledem ke zjištění, že obviněný způsobil poškození vozidla úderem pěstí. Při tomto způsobu provedení činu je logické, že v místě poškození žádná daktyloskopická stopa nebyla. Při absenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy neměl Nejvyšší soud důvodu k tomu, aby na skutkových zjištěních soudů nižšího stupně cokoli měnil. To, že obviněný nesouhlasí se způsobem hodnocení důkazů soudy obou stupňů a že se neztotožňuje s jejich skutkovými závěry, není dovolacím důvodem podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. l) tr. ř. byl v této věci uplatnitelný ve variantě spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku a v řízení předcházejícím tomuto rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Z této konstrukce je patrno, že dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. l) tr. ř. je vázán na některý jiný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. l písm. a) až k) tr. ř. Logickým důsledkem této vázanosti je to, že pokud námitky obviněného nejsou dovolacím důvodem podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř., pak nejsou dovolacím důvodem ani podle § 265b odst. l písm. l) tr. ř. Obviněný sice formálně deklaroval dovolací důvody podle § 265b odst. l písm. g), l) tr. ř., avšak jinak uplatnil jen námitky, které svým obsahem těmto dovolacím důvodům neodpovídají a nejsou pod ně podřaditelné. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle § 265i odst. l písm. b) tr. ř. odmítl jako dovolání podané z jiného než zákonného dovolacího důvodu. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 25. května 2010 Předseda senátu: JUDr. Petr Hrachovec
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2000_29.CDO.2417.99.1.xml	Judikát 29 Cdo 2417/99 29 Cdo 2417/99 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce R. d. P., státní podnik, proti žalovanému H., a. s., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 127 981 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 11 C 57/95, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. března 1998 č. j. 15 Co 644/97-156, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. března 1998 č. j. 15 Co 644/97-156 ve výrocích I a II a usnesení Okresního soudu v Bruntále ze dne 21. září 1998 č. j. 11 C 57/95-174 se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce (resp. jeho procesní předchůdce R. J., s. p., J.) se žalobou na žalovaném (resp. jeho procesním předchůdci H. B., státní podnik, B.) domáhal, aby mu zaplatil částku 127 981 Kč jako neoprávněný majetkový prospěch, který vznikl tak, že žalobce uhradil za žalovaného část penále vyúčtovaného za neodebrané výrobky. Tuto část měl žalovaný, který byl původně vnitřní organizační jednotkou žalobce, zaplatit sám. Okresní soud v Bruntále rozsudkem ze dne 16. února 1996 č. j. 11 C 57/95-54 žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání žalobce, resp. jeho procesního předchůdce, Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací usnesením ze dne 28. června 1996 č. j. 15 Co 226/96-75 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 27. února 1997 č. j. 11 C 57/95-103 žalobu opět zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vázán právním názorem odvolacího soudu vyšel ze skutkového zjištění, že S. - U., odštěpný závod Ú. vyúčtoval žalobci (R. J., státnímu podniku) fakturou ze dne 30. 11. 1990 č. 736212 penále za nesplnění smluvního závazku k odběru paliva za první tři čtvrtletí roku 1990 v celkové částce Kč 172 946,72. Toto penále zaplatil R. J., státní podnik dne 8. 1. 1991. Rozhodnutím Ministerstva strojírenství a elektrotechniky ČSFR ze dne 26. 10. 1990 č. 33/1990 byly podle zákona č. 111/1990 Sb., o státním podniku, vyčleněny z R. J., státního podniku dnem 31. 10. 1990 jeho vnitřní organizační jednotky, mezi nimi i závod B., a s účinností od 1. 11. 1990 založeny z těchto jednotek samostatné právnické osoby, státní podniky, mezi nimi i H. B. (původní žalovaný) zapsaný k témuž dni do podnikového rejstříku. Dne 21. 12. 1990 byl uzavřen mezi původním žalobcem a H. B., státním podnikem delimitační protokol, podle kterého přešly dnem 31. 10. 1990 na H. B., státní podnik práva a povinnosti vyplývající z hospodářskoprávních, občanskoprávních, pracovněprávních a jiných vztahů, které se týkaly předmětu činnosti H. B., státní podnik, a to i před 1. 11. 1990 (čl. 5, odst. 5.1 delimitačního protokolu). R. J., státní podnik, potom provedl rozdělení penále podle výše uvedené faktury mezi vyčleněné státní podniky, přičemž na H. B., státní podnik, připadl podle výpočtu podíl penále ve výši 74%, tj. 127 981 Kč. Uvedenou částku přefakturoval R. J., státní podnik, fakturou č. 093815 na H. B., státní podnik. Ten odmítl tuto částku zaplatit. V průběhu řízení soud povolil usnesením ze dne 12. 9. 1995 záměnu účastníků na straně žalovaného. Původní žalovaný, H. B., státní podnik, z řízení vystoupil a na jeho místo do řízení vstoupil žalovaný H., akciová společnost, se sídlem v B., Z. 46. H. B., státní podnik, byl totiž na základě privatizačního projektu č. 20528 schváleného dne 11. 1. 1993 zrušen rozhodnutím ministra průmyslu a obchodu ČR ze dne 24. 8. 1993 a vstoupil do likvidace. Žalovaný, H., akciová společnost, se sídlem v B., Z. 46 byl zapsán do obchodního rejstříku dne 1. 4. 1993, tehdy ještě pod obchodním jménem H. z. B., a. s., a jeho jediným zakladatelem byl F. n. m. ČR v P. Na základě delimitačního protokolu ze dne 26. 4. 1993 uzavřeného mezi H. B., státní podnik, jako předávajícím a H., akciovou společností jako přejímajícím přešly ke dni 1. 4. 1993 na H., akciovou společnost, tj. na současného žalovaného, mimo jiné i práva a závazky vyplývající z hospodářskoprávních vztahů, které se týkají předmětu jeho činnosti a vznikly i před 1. 4. 1993. V příloze 8 uvedeného delimitačního protokolu je pod bodem 12 výslovně uvedena i sporná částka. Soud prvního stupně byl vázán i právním názorem odvolacího soudu, že S. - U., odštěpnému závodu v Ú. vznikl jako smluvnímu dodavateli hnědého uhlí nárok na penále podle § 205 hospodářského zákoníku pro nesplnění odběru sjednaného množství uhlí v prvních třech čtvrtletích roku 1990 proti R. J., státnímu podniku,, tehdy ještě včetně jeho vnitřních organizačních složek, tedy i závodu B., ihned po skončení III. čtvrtletí. Splatnost tohoto nároku vznikla po provedené fakturaci na základě faktury č. 736212. Proto také přešla část závazku k zaplacení tohoto penále na H. B., státní podnik, který vznikl k 31. 10. 1990. Závazek k úhradě penále již v době vyčlenění nového státního podniku existoval, i když nebyl dosud splatný. Protože veškeré vyúčtované penále zaplatil R. J., státní podnik, vznikl mu vůči H. B., státnímu podniku, nárok na vydání neoprávněného majetkového prospěchu podle § 123 hospodářského zákoníku. V intencích právního názoru odvolacího soudu se soud prvního stupně dále zabýval toliko správností uplatněného nároku, pokud jde o rozsah částky vyjadřující neoprávněný majetkový prospěch. V řízení provedl důkazy výslechem svědků, kteří vypověděli, že existovaly rozpisy limitů odběru paliv a energie a jednotlivé resorty měly určitou sumu paliv podle rozpisu vlády. Ministerstva potom rozdělila limity na jednotlivé VHJ a dále na státní podniky, které tvořily danou VHJ. Podniky následně rozepisovaly dodávky pro svoje vnitřní jednotky, ale příslušné hospodářské smlouvy uzavíraly vždy v celkové sumě za celý podnik. Smlouva uzavřená mezi R. J., státním podnikem, a S. - U., odštěpným závodem Ú., ohledně odběru hnědého uhlí na rok 1990, se však u žalobce nenachází, a to ani v archivech, a lze předpokládat, že byla skartována. Z penalizační faktury dodavatele č. 736212 nelze poznat, kolik uhlí nebylo odebráno a jak se na neodběru podílely jednotlivé závody žalobce. Dále z výpovědí svědků vyplynulo, že jednotlivé závody žalobce sestavovaly pro žalobce materiál označený jako rozpis limitů odběru paliv. Pro rok 1990 činil celkový limit pro závod B. pro I. - III. čtvrtletí 7 500 t, ale podíl penále odpovídá neodběru 7 614, 8 t, jak vyplývá z interního sdělení R. J., státního podniku, H. B., státnímu podniku, ze dne 14. 12. 1990. S ohledem na uvedené skutečnosti, když žádný z účastníků nepředložil další důkazy a soudu se nepodařilo získat příslušnou hospodářskou smlouvu s dodavatelem uhlí, dospěl Okresní soud v Bruntále k závěru, že nelze přezkoumat, na základě čeho R. J., státní podnik, zjistil, že jeho tehdejší závod v B. neodebral 7 614, 8 t hnědého uhlí. Za dané situace proto soud dospěl k závěru, že žalobce neunesl důkazní břemeno, a jeho žalobu zamítl. K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem ze dne 25. března 1998 č. j. 15 Co 644/97-156 ve výroku I rozsudek soud prvního stupně ve výroku o nákladech řízení zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, ve výroku II rozsudek soudu prvního stupně změnil tak že žalovanému uložil, aby zaplatil žalobci částku 98 095, 15 Kč, a ve výroku III potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku do výše 29 885, 85 Kč. Soud prvního stupně poté pravomocným usnesením ze dne 21. září 1998 č. j. 11 C 57/95-174 rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud zjistil, že mezi dodavatelem uhlí a R. J., státním podnikem, byla uzavřena hospodářská smlouva o dodávce paliva a to v rozsahu množství paliva odpovídajícího stanoveným limitům odběrů paliv a energie, neboť v systému plánovitého hospodářství nemohl dodavatel ani odběratel v těchto případech určovat smluvená množství výrobků samostatně. Krajský soud rovněž nezpochybnil změny v osobě žalovaného a posléze i žalobce (z rozhodnutí Ministerstva průmyslu a obchodu ČR č. 395/1997 ze dne 18. 12. 1997 byl ke dni 31. 12. 1997 zrušen státní podnik R. J. a k témuž dni sloučen se státním podnikem R. d. P. se sídlem v P. Do státního podniku R. d. P. byl začleněn veškerý majetek, pracovníci, práva i závazky zrušeného státního podniku R. J. podle stavu ke dni sloučení), přičemž sporný závazek přecházel vždy na právního nástupce žalovaného a posléze i žalobce. Krajský soud považoval za spornou pouze otázku správnosti rozpočítání vyúčtovaného penále mezi jednotlivé závody. Žalobce tvrdil, že na závod B. připadlo 74% z celkového množství neodebraného hnědého uhlí a z celkové částky penále tomu korespondující částka 127 981 Kč. Podle výpovědi svědka Ing. Ch. Č., bývalého energetika závodu, však měl na závod v B. připadnout jen 98 095,15 Kč. Tuto částku vzal nakonec Krajský soud za prokázanou a rozsudek Okresního soudu v Bruntále změnil ve výrokové části II tak, že žalovaného zavázal zaplatit žalobci částku Kč 98 095,15 Kč. Proti výroku rozsudku odvolacího soudu pod bodem II, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, podal žalovaný dovolání, jež odůvodnil tím, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a dále že spočívá na nesprávném právním posouzení věci /dovolací důvody podle § 241 odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř./. Dovolatel namítl, že na straně žalovaného není dána pasivní legitimace, dále že ve sporu nebylo prokázáno, že dodavatel paliva skutečně částku penále obdržel, a žalobci tudíž vznikl neoprávněný majetkový prospěch, a že žalobce zaplatil dodavateli paliva částku penále, která byla oprávněná. Dovolatel dále uvedl, že v předchozích řízeních nebyl proveden důkaz příslušnou hospodářskou smlouvou, a proto nelze zjistit, zda žalobce vůbec platil penále po právu. Skutkové zjištění odvolacího soudu o výši penále, které má žalovaný zaplatit, tak nemá oporu v provedených důkazech. Žalovaný navrhl, aby napadený rozsudek odvolacího soudu byl ve výroku II zrušen a věc byla vrácena v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobce se k dovolání nevyjádřil, pouze v podání ze dne 22. 5. 2000 uvedl, že akceptoval ve věci návrh povinného – tedy žalovaného – ze dne 18. 4. 2000, aby z žalované částky odečetl 50 000 Kč, kterou povinný poukázal oprávněnému, tedy žalobci, dne 6. 10. 1997. K úhradě tedy dosud zbývá částka 48 095, 15 Kč. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř. ) po zjištění, že dovolání je v dané věci přípustné, neboť směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé /§ 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř./, že bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) žalovaným řádně zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a opírá se o způsobilé dovolací důvody podle § 241 odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř., přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v napadené části podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné. Podle § 242 odst. 1 o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo; protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo; protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor; nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva. Dovolacím důvodem podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (například namítat, že soud neměl uvěřit svědecké výpovědi nebo výpovědi účastníka řízení, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil. Vady řízení, které dovolací soud zkoumá z úřední povinnosti podle § 242 odst. 3 o. s. ř. /vady vyjmenované v § 237 odst. 1 o. s. ř. a jiné vady řízení, které podle § 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci/, nebyly v dovolání tvrzeny. Nejvyšší soud přesto dospěl k závěru, že řízení trpí vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Pro posouzení oprávněnosti nároku žalobce bylo totiž rozhodující zjistit, zda závazek k úhradě penále (pokud vyplýval z uzavřené hospodářské smlouvy) za neodebrání uhlí přešel z R. J., státního podniku, na státní podnik H. B. Pokud jde o přechod tohoto závazku spojený s vyčleněním původních závodů státního podniku R. J. a vznikem samostatných státních podniků z těchto závodů, řídil se uvedený postup § 32 zákona č. 111/1990 Sb., o státním podniku. Podle tohoto ustanovení mohl zakladatel do 31. 12. 1990 vyčlenit z podniku vnitřní organizační jednotku za účelem založení dalšího podniku. V daném případě se tak stalo rozhodnutím ministra strojírenství a elektrotechniky České republiky č. 33/1990 ze dne 26. 10. 1990. Podle ustanovení § 13 zákona č. 111/1990 Sb. měl zakladatel vydat zakládací listinu, v níž mělo být podle odstavce druhého, písm. f) citovaného ustanovení obsaženo ustanovení o přechodu práv a povinností na podnik, pokud se práva a povinnosti na podnik převádějí. I když ke shora zmíněnému rozhodnutí byly zakládací listiny vydány a zakladatel též patrně provedl změny v zakládací listině původního státního podniku (viz odkaz na přílohy na straně 3 citovaného rozhodnutí ministra strojírenství a elektrotechniky), nezabýval se odvolací soud obsahem těchto zakládacích listin, ač potřeba provedení těchto důkazů vyplynula ze spisu a vycházel pouze z delimitačních protokolů uzavřených mezi původním státním podnikem a podniky vzniklými vyčleněním. Dovolací soud rovněž posuzoval, zda k přechodu sporného závazku nedošlo mezi R. J., státním podnikem, a H. B., státním podnikem, na základě jiné právní skutečnosti, než bylo rozhodnutí zakladatele v zakládací listině. V úvahu přichází jen převzetí povinnosti ze závazku podle § 128 odst. 2 hospodářského zákoníku. V řízení nebyla prokázána existence takové dohody, jejímž předmětem by byla povinnost zaplatit penále, které je předmětem sporu. Prokázáno bylo toliko, že účastníci řízení uzavřeli tzv. delimitační protokol podle povinnosti uložené jejich ředitelům rozhodnutím Ministerstva strojírenství a elektrotechniky ČSFR ze dne 26. 10. 1990 č. 33/1990. Funkcí delimitačního protokolu bylo konkretizovat majetek, práva a závazky, které podle rozhodnutí zakladatele přešly z původního státního podniku na nově vzniklé státní podniky. Delimitační protokol samozřejmě mohl obsahovat i dohodu o převzetí závazku podle § 128 odst. 2 hospodářského zákoníku. Aby delimitační protokol mohl plnit funkci dohody o převzetí závazku podle § 128 odst. 2 hospodářského zákoníku, musely by v něm strany určit, které závazky a v jakém rozsahu přecházejí. Delimitační protokol uzavřený mezi R. J., státním podnikem a H. B., státním podnikem obsahuje v prvním odstavci článku 5 jen obecné konstatování, že na přejímajícího přecházejí v souladu se zakládací listinou dnem 1. 11. 1990 práva, povinnosti a závazky vyplývající z hospodářskoprávních, občanskoprávních, pracovněprávních a jiných vztahů, které se týkají předmětu jeho činnosti i před 1. 11. 1990. Delimitační protokol z 21. 12. 1990 jako dohoda o převzetí závazků tedy postrádá dostatečnou určitost a nelze z něho dovodit převzetí sporného závazku H. B., státním podnikem. Navíc podle § 128 odst. 2 hospodářského zákoníku může být povinnost ze závazku převzata jinou organizací jen se souhlasem organizace oprávněné. Ze skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů však existence takového souhlasu nevyplývá. Pokud tedy odvolací soud dospěl k závěru, že k přechodu předmětného závazku z R. J., státního podniku na H. B., státní podnik došlo na základě delimitačního protokolu ze dne 21. 12. 1990, je tento jeho právní závěr nesprávný. Pro posouzení následného přechodu sporného závazku (samozřejmě za předpokladu jeho existence) z H. B., státního podniku na H. z. B., akciovou společnost, jež se později přejmenovala na H. a. s., se sídlem v B., Z. 46, měl soud zkoumat, jaký majetek státního podniku H. B. byl vložen rozhodnutím F. n. m. ČR do základního jmění akciové společnosti H. a zda s tímto majetkem přešel podle § 15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. na uvedenou akciovou společnost i sporný závazek. V tomto případě však převzetí závazku vyplývá i z delimitačního protokolu uzavřeného mezi H. B., státním podnikem a H. z. B., akciovou společností ze dne 26. 4. 1993, v němž, resp. v jeho příloze č. 8, je sporný závazek specifikován. Uvedený delimitační protokol splňuje tedy náležitosti dohody o převzetí dluhu podle § 531 odst. 1 občanského zákoníku, přičemž věřitel, tedy žalobce, vyjádřil s převzetím dluhu souhlas při jednání dne 12. 9. 1995, kdy navrhl záměnu účastníků na straně žalovaného. Pokud jde o námitku dovolatele, že ve sporu nebylo prokázáno, že dodavatel paliva skutečně částku penále obdržel, a žalobci tudíž vznikl neoprávněný majetkový prospěch, dovolací soud konstatuje, že posuzovaný závazkový vztah se řídil hospodářským zákoníkem Podle ust. § 373 odst. 1 je při bezhotovostním placení povinnost splněna odepsáním příslušné částky z účtu plátce u peněžního ústavu. K této skutečnosti došlo a žalobce ji prokázal fotokopií bankovního výpisu plateb. Pro konstatování, že se zmenšil majetek žalobce o částku, která byla takto z jeho účtu v bance odepsána, a že tedy v určitém rozsahu vznikl neoprávněný majetkový prospěch, pokud bylo placeno za jiný subjekt, byly předloženy důkazy a odvolací soud ani soud prvního stupně se nemusely zabývat otázkou, zda dodavatel paliva platbu skutečně obdržel. Dovolatel též namítá, že v řízení nebyly předloženy důkazy, na jejichž základě by bylo možno ověřit oprávněnost částky penále již v původním vztahu mezi státním podnikem R. J. a S. - U., odštěpný závod Ú. Z uvedeného hlediska je v prvé řadě rozhodující, zda mezi dodavatelem uhlí a R. J., státním podnikem došlo k řádnému uzavření hospodářské smlouvy, podle níž bylo penále vyúčtováno. Odvolací soud měl její existenci za prokázanou z důkazů provedených výslechem svědků Ing. K. B. a Ing. Ch. Č. Odvolací soud svá skutkové zjištění učinil na základě důkazů provedených před soudem prvního stupně, aniž by tyto důkazy opakoval a aniž by stejná skutková zjištění učinil soud prvního stupně. Postupoval tedy v rozporu s ustanovením § 213 odst. 2 o. s. ř. a zatížil tak řízení další vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Totéž se týká jeho zjištění, jaké množství neodebraného uhlí mělo připadnout na závod B. Soud prvního stupně dovodil, že nelze zjistit, jaké množství paliva závod B. neodebral. Odvolací soud, aniž doplnil či opakoval důkazy, dospěl k odchylnému skutkovému zjištění o množství neodebraného uhlí připadajícího na závod B.. Nejvyšší soud proto podle ustanovení § 243b odst. 1 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu v napadené části (bodu II výroku rozsudku) včetně závislého výroku o nákladech řízení (bod I výroku rozsudku) a závislého usnesení Okresního soudu v Bruntále, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil podle ustanovení § 243b odst. 2 prvé věty o. s. ř. odvolacímu soudu k dalšímu řízení. V dalším řízení vezme odvolací soud v úvahu i sdělení žalobce ze dne 22. 5. 2000. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně 20. prosince 2000 JUDr. Zdeněk D e s , v.r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Ivana Navrátilová
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2002_20.CDO.30.2001.1.xml	Judikát 20 Cdo 30/2001 20 Cdo 30/2001 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného J. D. proti povinné P., v. o. s., pro 63.877,- Kč, přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 21 E 1765/99, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 8. 2000, č.j. 10 Co 818/2000-18, takto : Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. srpna 2000, č.j. 10 Co 818/2000-18, se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 31. 8. 2000, č.j. 10 Co 818/2000-18, potvrdil usnesení ze dne 22. 12. 1999, č.j. 21 E 1765/99-4, kterým Okresní soud v Karlových Varech nařídil podle platebního rozkazu téhož soudu ze dne 11. 12. 1996, sp. zn. 22 Ro 1737/96, k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 63.877,- Kč jakož i nákladů předcházejícího řízení (5.556,- Kč) a nákladů návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (1.488,- Kč) výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu povinné u peněžního ústavu (Č. s., a. s., okresní pobočky v K.). Podle odvolacího soudu se povinné nepodařilo prokázat, že proti platebnímu rozkazu, který je titulem pro výkon rozhodnutí, podala řádně a včas odpor. Podání označené jako odpor, které sice povinná dodatečně v řízení o výkon rozhodnutí předložila (aniž bylo založeno ve spisu nalézacího soudu), neobsahuje údaje předepsané ustanoveními § 113 odst. 1 a § 115 tehdy platného kancelářského řádu a postup, jakým bylo toto podání opatřeno otiskem razítka Okresního soudu v Karlových Varech s datem 23. 1. 1997, zpochybnila V. H., zaměstnankyně soudu, která byla vyslechnuta. Návrh na nařízení výkonu rozhodnutí je tedy - uzavřel odvolací soud - podložen platebním rozkazem, který nabyl dne 25. 1. 1997 právní moci. Usnesení odvolacího soudu napadla povinná (zastoupena advokátem) včasným dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“), namítajíc tedy dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. a/ o.s.ř. Dovolatelka konkrétně poukazuje na to, že odvolací soud, který v rámci dokazování včasnosti podání odporu proti platebnímu rozkazu vyslechl V. H. mimo jednání, aniž byl zástupce povinné o provedení důkazu vyrozuměn, odňal tímto postupem povinné možnost jednat před soudem, neboť jí znemožnil realizaci procesních práv, která jí občanský soudní řád dává. Současně poukázala i na porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, z něhož vyplývá právo, aby věc byla projednána v její přítomnosti a aby se mohla vyjádřit ke všem provedeným důkazům. Podle části dvanácté, hlavy I., bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000). Dovolání je přípustné (a současně důvodné) podle § 237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř., neboť účastníku řízení (povinné) byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Odnětím možnosti jednat před soudem se rozumí takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu zákon přiznává, přičemž je nerozhodné, zda se tak stalo v řízení před soudem prvního stupně nebo v řízení odvolacím. Ustálená judikatura (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 1996, sp. zn. 2 Cdon 539/96, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 953/96, uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročníku 1998, sešitech č. 4 a 6, pod poř. č. 27 a 49) dovodila, že od účinnosti zákona č. 238/1995 Sb. o odnětí možnosti jednat před soudem ve smyslu § 237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. jde jen tehdy, jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení, nikoli tedy při rozhodování, a byl-li tento postup nesprávný (v rozporu s občanským soudním řádem, případně dalšími obecně závaznými právními předpisy). Z ustanovení § 251 o.s.ř. vyplývá, že soud může nařídit výkon rozhodnutí jen tehdy, jestliže rozhodnutí, jehož výkonu se oprávněný domáhá, se stalo vykonatelným. Je-li - jako v daném případě - vykonávaným rozhodnutím (exekučním titulem) platební rozkaz, stává se formálně vykonatelným (s účinky pravomocného rozsudku) uplynutím patnáctidenní lhůty k plnění počítané od jeho doručení žalovanému za předpokladu, že proti němu nebyl včas podán odpor (§ 172 odst. 1, § 174 odst. 1 o.s.ř.). Jestliže žalovaný podal včas odpor, platební rozkaz - coby potenciální „vykonatelný“ exekuční titul - se bez dalšího v plném rozsahu ruší (srov. § 174 odst. 2 o.s.ř.). Při zkoumání, zda k výkonu navržený platební rozkaz byl napaden včasným odporem, vychází soud ze skutečností vyplývajících z obsahu spisu, v němž bylo vykonávané rozhodnutí vydáno, popřípadě ze skutečností o okolnostech podání odporu zjištěných pomocí šetření, které provedl buď sám nebo prostřednictvím soudu prvního stupně jako soudu dožádaného. I když při zjišťování skutečností rozhodných pro posouzení předpokladů pro nařízení výkonu rozhodnutí (včetně otázky, zda exekuční titul je formálně vykonatelný) nejde o dokazování (dokazování se v řízení před soudem pojmově vztahuje jen k věci samé), soud při něm postupuje přiměřeně podle ustanovení § 122 a násl. o.s.ř. Účastníci proto mimo jiné mají právo být přítomni při výslechu svědků (§ 126 o.s.ř.), výslechu účastníků (§ 131 o.s.ř.) či při provádění důkazu listinou (§ 129 odst. 1 o.s.ř.), jejíž obsah je zaměřen ke zjištění rozhodných skutečností, mají právo vyjádřit se k návrhům na důkazy a ke všem důkazům, které byly v rámci šetření provedeny (§ 123 o.s.ř.). O šetření postupy podle § 122 a násl. o.s.ř. oproti tomu nejde, a požadavek, aby účastníci řízení o výkon rozhodnutí mohli být přítomni při provádění tohoto šetření a aby se před rozhodnutím mohli vyjádřit k jeho výsledkům, se neuplatní, jestliže soud výkonu rozhodnutí činí závěr o vykonatelnosti exekučního titulu (včetně toho, že platební rozkaz nebyl napaden včasným odporem) pouze z obsahu spisu, v němž bylo vykonávané rozhodnutí vydáno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1020/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 11/2001 pod poř. č. 135). Výše uvedené se uplatní i v řízení o odvolání (srov. § 211 o.s.ř.). V projednávaném případě prováděl odvolací soud prostřednictvím soudu prvního stupně šetření, jehož cílem bylo zjistit, zda proti vykonávanému platebnímu rozkazu skutečně podala povinná řádně a včas odpor. Závěr o tom, že platební rozkaz je vykonatelný (protože nebyl napaden odporem), založil (vedle zjištění čerpaných z nalézacího spisu) také na výpovědi V. H., zaměstnankyně Okresního soudu v Karlových Varech, která byla dne 24. 3. 2000 vyslechnuta prostřednictvím soudu prvního stupně. Z obsahu spisu vyplývá, že povinná, resp. její zástupce, nebyla o výslechu předem vyrozuměna. Možnost rozhodnout o odvolání podaném proti usnesení soudu prvního stupně podle ustanovení § 214 odst. 2 písm. c/ o.s.ř. má odvolací soud jen tehdy, rozhoduje-li bez provádění dokazování (bez zjišťování rozhodných skutečností). Přistoupí-li odvolací soud k dokazování (ke zjišťování skutečností o okolnostech podání odporu), musí i v případě uvedeném v ustanovení § 214 odst. 2 písm. c/ o.s.ř. nařídit jednání. Využití postupu podle ustanovení § 214 odst. 2 písm. c/ o.s.ř. nesmí být na újmu práv, která občanský soudní řád účastníkům poskytuje. Jen při jednání mohou totiž účastníci uplatnit své právo vyjádřit se k výsledkům provedeného šetření (§ 122 odst. 1, § 123, § 215 o.s.ř.). Jestliže v daném případě odvolací soud při rozhodování o odvolání proti usnesení soudu prvního stupně zjišťoval rozhodné skutečnosti týkající se vykonatelnosti exekučního titulu pomocí šetření, aniž nařídil odvolací jednání a aniž dal účastníkům řízení možnost se při tomto jednání k výsledkům provedeného šetření vyjádřit, zatížil řízení vadou podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. Nejvyšší soud proto – bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) – napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1, 2, 5 o.s.ř.). V novém rozhodnutí rozhodne soud nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta třetí o.s.ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 26. února 2002 JUDr. Pavel K r b e k , v.r. předseda senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2008_29.CDO.4584.2008.1.xml	Judikát 29 Cdo 4584/2008 29 Cdo 4584/2008 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců Mgr. Petra Šuka a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci žalobkyně O. P., a. s., , zastoupené JUDr. L. H., advokátem, , proti žalované P.-G.. s. r. o., , zastoupené JUDr. M. Ž., advokátem, , o určení vlastnického práva k nemovitosti, o nařízení předběžného opatření, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 Cm 12/2008, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. prosince 2007, č. j. 15 Co 503/2007-126, takto: Dovolání se odmítá. O d ů v o d n ě n í: Obvodní soud pro Prahu 8 usnesením ze dne 21. října 2007, č. j. 23 C 244/2007-62 zčásti odmítl návrh na nařízení předběžného opatření (výrok I.) a zčásti tomuto návrhu vyhověl (výrok II.). K odvolání žalobkyně i žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 4. prosince 2007, č.j. 15 Co 503/2007–126, usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc postoupil Městskému soudu v Praze „s příslušností ve věcech obchodních“ jako věcně příslušnému soudu. V poučení odvolací soud uvedl, že „proti tomuto usnesení je dovolání přípustné do dvou měsíců od doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně“. Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, navrhujíc, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhuje, aby je Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné, případně zamítl, neboť rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné. Dovolání není přípustné. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“). Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř. Dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud ve smyslu § 221 odst. 1 písm. b) o. s. ř. zrušil podle § 219a o. s. ř. rozhodnutí soudu prvního stupně a postoupil věc věcně příslušnému soudu, není přípustné. Nejde totiž o žádný z případů uvedených v § 237 až § 239 o. s. ř. Přípustnost dovolání pak nemůže založit ani nesprávné poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání je přípustné (srov. mutatis mutandis např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 73/2001 a 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl [§ 243b odst. 5, § 218 písm. c) o. s. ř.]. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 26. listopadu 2008 JUDr.HanaGajdzioková předsedkyně senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2015_30.ND.36.2015.1.xml	Judikát 30 Nd 36/2015 30 Nd 36/2015 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Vlacha ve věci oprávněné E.ON Energie, a. s., IČ: 26078201, se sídlem v Českých Budějovicích, F. A. Gerstnera 2151/6, zastoupené Mgr. Pavlem Vincíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 1096/8, proti povinnému S. G., o pověření a nařízení exekuce pro vymožení částky 9.074,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 14 EXE 2911/2014, o určení místní příslušnosti podle § 11 odst. 3 o. s. ř., takto: Věc vedenou u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 14 EXE 2911/2014 projedná a rozhodne Okresní soud v Českém Krumlově. O d ů v o d n ě n í : Dne 30. 10. 2014 byla Okresnímu soudu v Českém Krumlově doručena žádost soudního exekutora o pověření a nařízení exekuce na majetek povinného dle exekučního titulu – rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 20.6.2013, č. j. 9 C 197/2012-36. Okresní soud v Českém Krumlově usnesením ze dne 23. 12. 2014, č. j. 14 EXE 2911/2014 - 29, vyslovil svoji místní nepříslušnost a rozhodl, že věc bude po právní moci uvedeného usnesení předložena Nejvyššímu soudu k určení, který soud věc projedná a rozhodne, podle § 11 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Důvodem pro uvedený postup bylo zjištění, že povinný bydlí na území Slovenské republiky, na území České republiky nemá povolen žádný druh pobytu, a že oprávněný v návrhu neuvádí, zda má povinný na území České republiky majetek, pročež podmínky místní příslušnosti nelze zjistit. Podle ustanovení § 45 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), ve znění účinném od 1. 1. 2013 (dále jen „exekuční řád“), je místně příslušným exekučním soudem soud, v jehož obvodu má povinný, je-li fyzickou osobou, místo svého trvalého pobytu, popřípadě místo pobytu na území České republiky podle druhu pobytu cizince. Nemá-li povinný, který je fyzickou osobou, v České republice místo trvalého pobytu nebo místo pobytu podle předchozí věty, je místně příslušným soud, v jehož obvodu má povinný majetek. Podle ustanovení § 52 odst. 1 exekučního řádu platí, že nestanoví-li exekuční řád jinak, použijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu. Podle ustanovení § 105 odst. 2 o. s. ř. vysloví-li soud, že není příslušný, postoupí věc po právní moci tohoto usnesení příslušnému soudu nebo ji za podmínek § 11 odst. 3 předloží Nejvyššímu soudu. Podle § 11 odst. 3 o. s. ř. jde-li o věc, která patří do pravomoci soudů České republiky, ale podmínky místní příslušnosti chybějí nebo je nelze zjistit, určí Nejvyšší soud, který soud věc projedná a rozhodne. Nejvyšší soud není oprávněn zkoumat, zda je dána pravomoc českých soudů k projednání a rozhodnutí věci – ustanovení § 105 odst. 2 o. s. ř. totiž odkazem na splnění podmínek § 11 odst. 3 o. s. ř. předpokládá, že se otázkou pravomoci českých soudů dostatečně a s kladným závěrem zabýval předkládající soud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Nd 316/2013). Z obsahu spisu vyplývá, že povinný je státním příslušníkem Slovenské republiky a že nemá v České republice místo pobytu. Skutečnost, zda má povinný exekučně postižitelný majetek na území České republiky, jak předpokládá § 45 odst. 2 věty třetí exekučního řádu, vyjde najevo až při činnosti soudem pověřeného soudního exekutora v rámci provádění exekuce. Exekuční soud proto před nařízením exekuce a pověřením exekutora jejím provedením nezjišťuje existenci majetku povinného (srov. usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Nd 200/2012, uveřejněné pod č. 4/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z uvedeného je zřejmé, že místně příslušný exekuční soud ve smyslu § 45 odst. 2 exekučního řádu nelze zjistit a zákonné předpoklady pro určení místně příslušného soudu podle § 11 odst. 3 o. s. ř. jsou naplněny. Nejvyšší soud proto přistoupil k určení, který soud věc projedná a rozhodne. S ohledem na zásadu rychlosti a hospodárnosti řízení rozhodl tak, že předmětnou věc projedná a rozhodne Okresní soud v Českém Krumlově, u něhož bylo řízení zahájeno. Žádné okolnosti, pro něž by se jevilo vhodným určit místně příslušným jiný soud než ten, u nějž bylo řízení zahájeno, se z obsahu spisu nepodávají. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 24. února 2015 JUDr. František Ištvánek předseda senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2021_29.ICDO.122.2020.1.xml	Judikát 29 ICdo 122/2020 KSPH 64 INS 20541/2012 39 ICm 3364/2013 29 ICdo 122/2020-584 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Jiřím Zavázalem v právní věci žalobkyně JUDr. Jiřiny Lužové, se sídlem v Praze 1, Dušní 22, PSČ 110 00, jako insolvenční správkyně dlužníka BEMARMARA CONSULTING, a. s., proti žalovanému BAEST Machines & Structures, a. s., se sídlem v Benešově, Černoleská 1930, PSČ 256 01, identifikační číslo osoby 28939131, zastoupenému JUDr. Adamem Rakovským, advokátem, se sídlem v Praze 2, Václavská 316/12, PSČ 120 00, o odpůrčí žalobě, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 39 ICm 3364/2013, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka BEMARMARA CONSULTING, a. s., se sídlem v Benešově, Černoleská 1930, PSČ 256 01, identifikační číslo osoby 26417936, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 64 INS 20541/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. května 2020, č. j. 39 ICm 3364/2013, 101 VSPH 64/2020-557 (KSPH 64 INS 20541/2012), takto: I. Dovolací řízení se zastavuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Proti v záhlaví označenému rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které posléze, podáním ze dne 4. února 2021, vzala v plném rozsahu zpět. Nejvyšší soud proto v důsledku tohoto dispozitivního úkonu dovolatelky dovolací řízení zastavil podle ustanovení § 243c odst. 3 věty druhé zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 25. 2. 2021 JUDr. Jiří Zavázal předseda senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2017_28.NCU.124.2017.1.xml	Judikát 28 Ncu 124/2017 28 Ncu 124/2017 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla v řízení o návrhu na uznání cizího rozhodnutí podaném navrhovatelkou Z. G. (dříve K.), takto: I. Řízení o návrhu na uznání rozsudku Okresního soudu okresu Cook, Illinois, Spojené státy americké, jímž bylo rozvedeno manželství, se zastavuje. II. Navrhovatelce se vrací soudní poplatek za návrh na uznání cizího rozhodnutí ve výši 1.000,- Kč. O d ů v o d n ě n í :Navrhovatelka podáním doručeným Nejvyššímu soudu dne 27. 6. 2017 navrhla uznání ve výroku označeného rozhodnutí o rozvodu jejího manželství s R. K. Rozhodnutí, jehož uznání se navrhovatelka domáhala, však již bylo uznáno rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2009, sp. zn. Ncu 119/2009. Ustanovení § 159a odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, stanoví, že jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu. Podle ustanovení § 27 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, je výrok pravomocného rozsudku, kterým bylo rozhodnuto o statusové věci fyzické nebo právnické osoby, závazný pro každého. Jelikož bylo ve výroku uvedené rozhodnutí o rozvodu manželství navrhovatelky a R. K. již v České republice uznáno, Nejvyšší soud řízení o předmětném návrhu v souladu s ustanovením § 159a odst. 4 a § 104 odst. 1 větou první o. s. ř. zastavil pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení. Navrhovatelka při podání návrhu uhradila kolkovými známkami soudní poplatek ve výši 2.000,- Kč. Jelikož došlo k zastavení řízení, v němž lze rozhodovat bez jednání před vydáním rozhodnutí o věci samé, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 10 odst. 3 a 5 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, o vrácení soudního poplatku poníženého o minimální částku 1.000,- Kč. Snížený soudní poplatek bude navrhovatelce k její žádosti vrácen z účtu Nejvyššího soudu po právní moci tohoto usnesení. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 25. července 2017 JUDr. Olga Puškinová předsedkyně senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2020_3.TDO.1379.2019.1.xml	Judikát 3 Tdo 1379/2019 3 Tdo 1379/2019-305 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 3. 2020 o dovolání, které podal obviněný F. K., nar. XY v XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2019, sp. zn. 8 To 213/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 33 T 94/2018, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného F. K. odmítá. Odůvodnění: I. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 33 T 94/2018, byl obviněný F. K. zproštěn obžaloby pro přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se měl podle obžaloby dopustit jednáním spočívajícím v tom, že: dne 27. 6. 2018 v přesně nezjištěném čase, v XY, na pozemku parcelního čísla XY, pravděpodobně za pomocí štípacích kleští, odstranil visací zámek v hodnotě 199 Kč, kterým byla zajištěna plechová elektrická rozvodná skříň, do níž následně vnikl a za pomocí štípacích kleští přeštípnul veškeré vodiče elektrické energie, dále vnikl do nezajištěné dřevěné elektrické rozvodné skříně, v níž rovněž přeštípnul veškeré vodiče elektrické energie, čímž způsobil poškozené společnosti Delemont Casa, s. r. o., IČ: 27595374, škodu na poškození kabeláže v elektrických rozvodných skříních v celkové výši 9.608 Kč. Podle § 229 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu (dále jen „tr. ř.“) soud odkázal poškozenou společnost Delemont Casa, s. r. o., se sídlem Vídeňská 423/123, Praha 4 – Kunratice, se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 33 T 94/2018, podala státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 odvolání v neprospěch obviněného, které směřovala do výroku o vině. O podaném dovolání rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 12. 6. 2019, sp. zn. 8 To 213/2019, tak, že napadený rozsudek podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a znovu rozhodnul tak, že za použití § 222 odst. 2 tr. ř. se skutek spočívající v tom, že obviněný dne 27. 6. 2018 v přesně nezjištěném čase, v XY, na pozemku parcelního čísla XY neoprávněně vnikl do dvou nezajištěných elektrických rozvodných skříní, v nichž za pomoci štípacích kleští přeštípal vodiče elektrické energie, čímž způsobil poškozené společnosti Delemont Casa, s. r. o., IČ: 27595374, škodu na poškození kabeláže v elektrických rozvodných skříních v celkové výši nejméně 900 Kč, postoupil k projednání a rozhodnutí Úřadu městské části Praha 4, neboť nejde o trestný čin a tento skutek by mohl být posouzen jako přestupek. II. Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2019, sp. zn. 8 To 213/2019, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání (č. l. 285–293), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod uvedený § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., maje za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Obviněný namítá nesprávné vyhodnocení přisouzených skutkových okolností, kdy má za to, že jednal ve stavu krajní nouze podle § 28 tr. zákoníku, resp. § 24 zákona č. 250/2016 Sb., zákon o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „zákon o přestupcích“), což správně vyhodnotil nalézací soud, ale naopak nesprávně vyhodnotil soud odvolací, který dospěl k závěru, že obviněný ve stavu krajní nouze nejednal a tedy nebyly dány podmínky zproštění obviněného obžaloby podle § 226 odst. 1 písm. b) tr. ř. Obviněný je přesvědčen, že naplnil veškeré zákonem stanovené předpoklady, aby jeho jednání mohlo být posuzováno jako jednání v krajní nouzi ve smyslu § 28 tr. zákoníku, resp. § 24 zákona o přestupcích, konkrétně tedy, že odvracel bezprostředně hrozící nebezpečí zájmům chráněných trestním zákoníkem, které nebylo možné za daných okolností odvrátit jinak a současně nezpůsobil následek zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější, než který hrozil. Nebezpečí, které obviněný odvracel, představovalo závažné, skutečné a nezpochybnitelné riziko způsobení újmy na zdraví, životě i majetku všem, kteří by se na předmětném místě danou dobu ocitli a vystavili se tak nevědomky riziku zasažení elektrickým proudem, a to prostřednictvím kontaktu s přístupovou bránou a jejími sloupky či jiného možného vystavení úrazu elektrickým proudem plynoucího z neodborně nainstalovaných rozvodných skříní, které probíjely do blízké brány, k němuž pouze díky náhodě nedošlo, přičemž se jedná o fakt, který aproboval nalézací i odvolací soud. Předpoklad ochrany zájmů chráněných trestním zákoníkem před nebezpečím, minimálně v rozsahu ochrany zdraví, života a majetku, tak byl naplněn. Přesvědčení, že se jednalo o nebezpečí bezprostředně hrozící, dovozuje obviněný na podkladě toho, že šlo o závažný stav, kdy vývoj událostí rychle spěl k poruše a hrozící porucha na zájmech chráněných trestním zákoníkem mohla kdykoliv v důsledku bezprostřední a pravděpodobné náhody nastat. Jinými slovy, nebylo objektivně možné jednat tak, aby v eventuálním mezidobí, tj. do eventuálního zabránění vzniku poruchy jiným subjektem, nedošlo v důsledku pravděpodobné náhody ke vzniku poruchy na zdraví člověka či zvířete (zasažením elektrickým proudem), případně ke vzniku poruchy na majetku (například vznikem požáru). Nebylo objektivně možné zabezpečit dané místo tak, aby nedošlo k některé z výše uvedených poruch. Bylo naléhavé odvrátit bezprostředně hrozící nebezpečí okamžitě a bez prodlení. Z hlediska subjektivního pak obviněný podle svého přesvědčení jednal naléhavě a vycházel ze situace tak, jak se mu jevila v místě, kdy jednal po zjištění závažností nebezpečí způsobem popsaným v rozhodnutích nalézacího i odvolacího soudu. Předpoklad bezprostřednosti hrozícího nebezpečí tak byl podle obviněného rovněž naplněn. Obviněný dále poukazuje na naplnění požadavku subsidiarity, tedy toho, že nebezpečí nebylo možno odvrátit za daných okolností jiným způsobem než tím, který byl použit k odvrácení hrozícího nebezpečí, které spočívalo zejména v probíjecí přístupové bráně. Popírá představu odvolacího soudu, že hrozící nebezpečí bylo odvratitelné oznámením nebezpečného stavu příslušným orgánům např. Technické inspekci České republiky nebo Policii ČR, neboť by tyto orgány nebyly schopny okamžitě reagovat na bezprostředně hrozící nebezpečí, jak ostatně uváděl i soud prvního stupně. Odvolací soud se ve svém odůvodnění dostatečně nevypořádal právě s tímto aspektem, kdy nevysvětlil, jak by hrozící nebezpečí mohlo být okamžitě odvráceno oznámením těmto orgánům, neboť v situaci toho času existující nebylo objektivně možné postupovat jiným způsobem, než jak obviněný učinil. K naplnění podmínky proporcionality, tedy, že způsobený následek nesmí být zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než odvracený následek, dovolatel uvedl, že není možno se ztotožnit s tvrzením odvolacího soudu, že následek způsobený odvrácením hrozícího nebezpečí byl přinejmenším stejně závažný jako odvracený následek. Toto tvrzení postrádá právní i skutkový základ. Jednáním obviněného bylo totiž zamezeno hlavnímu škodlivému následku, probíjející bráně, která ohrožovala náhodné kolemjdoucí. Přestřižením elektrických vodičů přístupová brána přestala probíjet, neboť do ní již nešel elektrický proud. Riziko z nebezpečí úrazu elektrickým proudem, které odvolací soud zdůraznil je velmi nepravděpodobné, a pokud by k takové situaci došlo, jednalo by se o nebezpečí zcela marginální, neporovnatelné s nebezpečím odvraceným. K takovému úrazu by mohlo dojít akorát v případě přímého kontaktu ruky s odhalenou malou částí drátu (v přestřiženém místě), což lze považovat za téměř nereálné. Obviněný zdůraznil, že rozvodné skříně byly nainstalovány naprosto neodborným a nebezpečným způsobem. Úvaha odvolacího soudu o následku stejně závažném je pak úvahou zjevně mylnou, kdy nesprávně posoudil okolnosti skutkové povahy. Obviněný je tak přesvědčen, že nedošlo k vybočení z mezí subsidiarity ani proporcionality, v předmětné věci je tedy zřejmé, že jeho jednání naplnilo veškeré znaky jednání v krajní nouzi podle ustanovení § 28 tr. zákoníku, resp. § 24 zákona o přestupcích. Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí a vrátil jej odvolacímu soudu k dalšímu řízení, a pokud k tomu neshledá důvody, aby ve věci sám rozhodl ve smyslu ustanovení § 265m odst. 1 tr. ř. ve spojení s ustanovením § 226 písm. b) tr. ř. a obviněného zprostil obžaloby v plném rozsahu. K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 23. 10. 2019, sp. zn. 1 NZO 899/2019. Po zopakování dosavadního průběhu řízení a stručném shrnutí námitek obviněného, rekapituloval skutkový stav, ze kterého vycházel soud nalézací i soud odvolací. Státní zástupce polemizoval s tím, zda se jednalo o hrozící nebezpečí akutní, respektive, zda je takto vnímal obviněný, přičemž poukázal na prodlevu mezi získáním souhlasu majitelů pozemku a samotným provedením přestřižením kabelů. Zároveň státní zástupce zdůraznil, že celá situace mohla být řešena jinak, například oznámením příslušným orgánům. Dále je pak podle názoru státního zástupce potřebné přihlédnout k tomu, že dráty sice přestřihl, ale nezabezpečil a nebezpečný stav neodstranil, přičemž nebezpečný stav nadále trval. Ve shodě s odvolacím soudem tak považuje jednání obviněného za akt svévole a nikoliv za jednání, jehož by se dopustil ve stavu krajní nouze jakožto okolnosti vylučující protiprávnost. V návaznosti na to pak státní zástupce pokládá usnesení Městského soudu v Praze o postoupení orgánu příslušnému k projednání přestupku za rozhodnutí zákonné. S ohledem na výše uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného F. K. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně vyslovil souhlas, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. III. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům: Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2019, sp. zn. 8 To 213/2019, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. d) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, a dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným F. K. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví). Nejvyšší soud se zabýval otázkou opodstatněnosti dovolání obviněného. Ten v podaném dovolání namítal, že odvolací soud nesprávně posoudil jeho jednání jako jednání svévolné, a nikoliv jako jednání v krajní nouzi, přičemž uvedená námitka je plně podřaditelná pod uplatněný dovolací důvod. Krajní nouze je definována ustanovením § 28 odst. 1, 2 tr. zákoníku jako situace, kdy čin jinak trestný, kterým někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem, není trestným činem, o krajní nouzi nejde, jestliže bylo možno toto nebezpečí za daných okolností odvrátit jinak anebo způsobený následek je zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil, anebo byl ten, komu nebezpečí hrozilo, povinen je snášet. V podstatě shodně je pak krajní nouze definována v § 24 odst. 1, 2 zákona o přestupcích jako situace, kdy čin jinak trestný jako přestupek není přestupkem, jestliže jím někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému zákonem, o krajní nouzi nejde, jestliže toto nebezpečí bylo možno za daných okolností odvrátit jinak nebo následek tímto odvracením způsobený je zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil, anebo byl-li ten, komu nebezpečí hrozilo, povinen je snášet. Krajní nouzí se označuje takový stav, kdy je možné chránit zájem, který chrání trestní zákoník, jen tím, že se obětuje jiný takový zájem. Jde tu tedy o střet zájmů společnosti na ochraně různých společenských vztahů. Jednomu zájmu chráněnému trestním zákoníkem hrozí porucha, která může být odvrácena pouze tak, že dojde k narušení jiného takového chráněného zájmu. Čin, jímž je odvrácena taková porucha, je oprávněný, a již proto nemůže být trestným činem. Stav krajní nouze vylučuje protiprávnost i společenskou škodlivost, neboť při jednání v krajní nouzi jde naopak o ochranu společenských hodnot, byť projevujících se v konkrétním případě i v individuálních zájmech, poněvadž ochrana života, zdraví, ale i majetku jednotlivce je nepochybně v zájmu celé společnosti. Po subjektivní stránce úmysl při jednání v krajní nouzi zahrnuje všechny její podmínky, zejména že tu je přímo hrozící nebezpečí zájmu chráněnému trestním zákoníkem, které nelze za daných okolností odvrátit jinak, a které ten, komu nebezpečí hrozí, není povinen snášet. Nebezpečí musí hrozit zájmu chráněnému trestním zákoníkem a musí hrozit přímo, bezprostředně. Podmínkou krajní nouze dále je, že nebezpečí za daných okolností nelze odvrátit jinak (tzv. subsidiarita). O krajní nouzi však nejde, je-li následek, způsobený odvracením nebezpečí, zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil (tzv. proporcionalita). Rozhodující pro hodnocení vybočení z mezí krajní nouze je, zda bylo toto nebezpečí možno odvrátit jinak nebo zda způsobený následek je zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil (srov. č. 26/1972 Sb. rozh. tr.). O vybočení z mezí krajní nouze (exces) podle trestního zákoníku jde tehdy, jestliže zde některé její podmínky naplněny byly, tedy stav byl krajní nouzi blízký, ale nebyly tu dány podmínky krajní nouze zcela ve všech směrech (srov. sp. zn. 11 Tdo 1233/2016 ze dne 30. 11. 2016). Krajní nouze vylučuje protiprávnost. Proto jednání v krajní nouzi není možné posoudit ani jako přestupek s odůvodněním, že krajní nouze jen snižuje společenskou škodlivost (R 10/1980). Městský soud v Praze na rozdíl od Obvodního soudu pro Prahu 4 dospěl k názoru, že nebyly dány všechny podmínky krajní nouze a na jednání obviněného je nutné pohlížet jako na jednání excesivní. Městský soud dospěl k závěru, že obviněný fakticky neodstranil hrozící nebezpečí, když nezaizoloval přestřižené konce kabelů, neboť při kontaktu s těmito kabely mohlo rovněž dojít k úrazu elektrickým proudem. Podle odvolacího soudu tak způsobil následek minimálně stejně závažný jako následek, který hrozil. Odvolací soud na rozdíl od nalézacího soudu dospěl k názoru, že danou situaci šlo řešit oznámením nebezpečného stavu příslušným orgánům, tedy zde nebyla naplněna ani podmínka subsidiarity. Dále pak dospěl k tomu, že nešlo o akutně hrozící nebezpečí a obviněný je ani tak nevnímal, přičemž poukázal na prodlení mezi získáním souhlasu od majitelů pozemku 1. 5. 2018 a faktickým přestřižením kabelů 27. 6. 2018. K otázce, zda hrozící nebezpečí hrozilo akutně a obviněný jej takto vnímal, Nejvyšší soud uvádí, že za přímo hrozící nebezpečí je třeba považovat takový stav, kde vývoj událostí rychle spěje k poruše nebo sice tento vývoj je přerušen, nepokračuje, ale jsou splněny téměř všechny podmínky potřebné k tomu, aby hrozící porucha nastala, když k uskutečnění zbývající podmínky či podmínek postačí náhoda, která může kdykoli bezprostředně a s velkou pravděpodobností nastat (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 392). V daném případě vycházeje ze zjištěných skutkových okolností Nejvyšší soud konstatuje, že nebezpečí z neodborně zapojených skříní k elektrickému vedení prokazatelně hrozilo a bylo potvrzeno výpověďmi několika svědků. Toto nebezpečí bylo obviněnému subjektivně známo již v dubnu 2018, neboť po jednání s majiteli pozemku, kde se rozvodné skříně nacházely, obdržel dne 1. 5. 2018 jejich souhlas k odstranění nainstalovaných rozvodných skříní (obviněný nebyl majitelem tohoto pozemku a toliko přes něj přistupoval na pozemek svůj). Přinejmenším tedy od 1. 5. 2018 měl v úmyslu odstranit nebezpečí rozvodných skříní. K faktickému odstranění rozvodných skříní, resp. přerušení dodávky proudu do těchto skříní, přistoupil až dne 27. 6. 2018, kdy uvnitř těchto skříní, nezajištěných zámkem nebo jiným způsobem, přestříhal dráty, aniž by přestřižené konce zaizoloval. Vzhledem k prodlevě dvou měsíců, která uplynula od okamžiku, kdy obviněný měl nejpozději za to, že se jedná o reálné nebezpečí, které je zapotřebí odstranit, je nutné dospět k závěru, že intenzita hrozícího nebezpečí nebyla přinejmenším z pohledu obviněného tak závažná, že proti ní bylo potřeba zakročit v co nejkratším možném čase. Právě s ohledem na tuto časovou prodlevu Nejvyšší soud, stejně jako soud odvolací v bodě 8 svého rozhodnutí dochází k závěru, že obviněný přinejmenším nevnímal celou situaci jako stav přímo hrozícího nebezpečí, tedy stav, kdy vývoj událostí rychle spěje k poruše a ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem. K dalšímu požadavku krajní nouze, tzv. subsidiaritě, tedy, že nebezpečí za daných okolností nelze odvrátit jinak, Nejvyšší soud uvádí následující. Požadavek subsidiarity krajní nouze vychází z toho, že odvracení nebezpečí se zpravidla dotýká zájmu osob, které na vzniku nebezpečí nemají žádné viny, na jeho způsobení se v žádném směru nepodílely, a nebezpečí lze bez ohrožení jejich zájmů odvrátit jinak. Proto, je-li možno přímo hrozící nebezpečí včas a spolehlivě odvrátit jinak, nemůže ohrožený použít jednání v krajní nouzi, ale musí využít této možnosti, přičemž je však třeba brát v úvahu praktické možnosti obviněného k odvrácení takového nebezpečí (R 26/1972). Při hodnocení, zda nebezpečí bylo možno odvrátit jinak, je třeba také brát v úvahu jen ty možnosti obviněného, kterými bylo lze odvrátit nebezpečí spolehlivě a včas, tj. ještě před porušením zájmu chráněného trestním zákonem, kterému nebezpečí hrozilo (R 26/1972). Důležitý bude též psychický stav toho, kdo jednal v krajní nouzi a mohl být hrozícím nebezpečím výrazně ovlivněn v rozhodování, a způsobu jednání, který v krajní nouzi použil (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 392–393). Na podkladě skutkových okolností zjištěných nalézacím soudem a s ohledem na výše řečené je třeba při stanovení možností obviněného, jak řešit nastalou situaci, přihlédnout zejména k časovému rozestupu mezi vznikem nebezpečí, resp. seznámení se s nebezpečím jako vážným a faktickým odstraněním takového nebezpečí. S ohledem na to nelze obviněného považovat za osobu jednající za přímo hrozícího nebezpečí v rozrušení z takovéhoto nebezpečí. V době téměř dvou měsíců byla obviněnému dostupná celá řada alternativních řešení, které bylo možno zvolit bez nutnosti svévolně přestříhat vedení v rozvodných skříních, a kterými by bylo dosaženo stejného, ne-li lepšího výsledku, a to například kontaktovat Policii ČR či Technickou inspekci ČR, jak obviněnému ostatně doporučoval i svědek P. Š. (bod 5 odůvodnění nalézacího soudu), přičemž by bylo zajištěno nejen přerušení dodávky proudu do rozvodných skříní, ale i jejich odstranění jakožto černých staveb na cizím pozemku. Tvrzení obviněného, že by Technická inspekce ČR ani Policie ČR na oznámenou situaci nestihli adekvátně v daném čase zareagovat, je s ohledem na výše zmíněný časový odstup od seznání se s nebezpečím k pokusu o jeho faktické odstranění, nutné považovat za licoměrné, kdy sám k odstranění nebezpečí dva měsíce vyčkával. Požadavek subsidiarity jako imanentní podmínku jednání v krajní nouzi tedy v případě obviněného nelze mít za splněný. K poslední rozporované podmínce naplnění jednání ve stavu krajní nouze, a to tzv. proporcionality, Nejvyšší soud uvádí, že o krajní nouzi nejde, je-li následek, způsobený odvracením nebezpečí zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil. Jednajícímu v krajní nouzi nesmí být jasně patrné (zřejmé), že takový následek způsobí. Požadavek proporcionality u krajní nouze je závažnější, je třeba posoudit v každém jednotlivém případě zvlášť s přihlédnutím ke všem jeho konkrétním okolnostem a souvislostem. Způsobený následek je zřejmě stejně závažný jako ten, který hrozil, jestliže je způsoben na zájmu, jenž je stejně významný jako zájem, který osoba ve stavu krajní nouze bránila, přičemž má stejnou intenzitu jako hrozící následek, nebo je-li i při dotčení rozdílných zájmů svou povahou a intenzitou srovnatelný s následkem, který hrozil (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 394). V daném případě vázán zjištěnými skutkovými okolnostmi Nejvyšší soud rekapituluje, že obviněný přestřihl dráty vedoucí elektrický proud v rozvodných skříních, přičemž přestřižené konce nezaizoloval. Podle názoru odvolacího soudu tak neodstranil hrozící nebezpečí, resp. způsobil následek minimálně stejně závažný jako následek hrozící (srov. bod 8 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). S tímto závěrem odvolacího soudu se Nejvyšší soud ztotožňuje a dodává, že v tvrzení, že elektrický proud probíjel do blízké příjezdové brány, zůstává obviněný osamocen, neboť svědek J. E., který osobně hlídal předmětný pozemek, probíjení elektrického proudu do blízké brány vyloučil (srov. bod 3 odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu), stejně tak probíjení elektrického proudu vyloučil i revizní technik P. Š., kterého si obviněný přizval pro posouzení rozvodných skříní, a který rozvodné skříně kontroloval. V případě, že by probíjely, by toto nepochybně poznal. Obviněnému řekl, že to oznámí na Technickou inspekci, ale dovolatel mu řekl, že předmětné závadné zařízení bude v nejbližší době vyřazeno z provozu (bod 5 odůvodnění nalézacího soudu). Nebezpečí úrazu elektrickým proudem podle skutkových zjištěný nalézacího soudu hrozilo toliko z neodborně nainstalovaných rozvodných skříní. Obviněný tak s ohledem na popsané skutkové okolnosti neodstranil hrozící nebezpečí, neboť po jeho zásahu dále hrozilo nebezpečí úrazu elektrickým proudem. Je tedy možno uzavřít, že v daném případě skutečně nebyly naplněny objektivní podmínky krajní nouze, především nebylo odstraněno nebezpečí hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem takovým způsobem, aby nebyl způsoben následek závažnější nebo stejně závažný jako ten, který hrozil, pro které by obviněný musel jednat v rozporu s trestním zákonem (požadavek proporcionality). Bylo též spolehlivě vyvráceno, že by obviněný jednal ze subjektivního hlediska, jako kdyby takové ohrožení bylo reálné a bezprostředně hrozící. I kdyby o tom byl přesvědčen, neaplikovalo by se ustanovení § 28 odst. 1 tr. zákoníku, ani tzv. putativní krajní nouze ve smyslu § 18 odst. 4 tr. zákoníku, neboť obviněný by nesplnil podmínku subsidiarity ve smyslu § 28 odst. 2 tr. zákoníku, kterou je třeba aplikovat i v případě putativní krajní nouze. Na jednání obviněného proto nedopadá ani ustanovení o krajní nouzi (§ 28 tr. zákoníku), ani ustanovení § 18 odst. 4 tr. zákoníku o pozitivním skutkovém omylu o okolnosti vylučující protiprávnost. Pokud tedy nebyl v případě domnělého nebezpečí přímo hrozícímu zájmu chráněnému trestním zákonem dodržen princip subsidiarity, neboť bylo možno takové domnělé nebezpečí odvrátit jinak, není vyloučena odpovědnost obviněného. Nejvyšší soud tedy shrnuje, že v postupu odvolacího soudu neshledal žádných pochybení a vázán zjištěným skutkovým stavem považuje závěr odvolacího soudu, že v projednávané věci nebyly naplněny všechny podmínky krajní nouze, tak aby bylo možné na jednání obviněného pohlížet jako na jednání činěné v krajní nouzi, za souladný se zákonem. IV. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona (§ 265i odst. 2 tr. ř.) dovolání obviněného F. K. odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 31. 3. 2020 JUDr. Petr Šabata předseda senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2011_21.CDO.3371.2010.1.xml	Judikát 21 Cdo 3371/2010 21 Cdo 3371/2010 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce F. O., proti žalované Rodinné záložně, spořitelnímu a úvěrnímu družstvu se sídlem v Moravských Budějovicích, náměstí ČSA č. 43, IČO 63494167, o určení členství v družstvu, o žalobě pro zmatečnost podané žalobcem proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. února 2007, č.j. 8 Cmo 438/2006-29, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 49 Cm 26/2007, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. září 2008, č.j. 5 Cmo 337/2008-15, takto: I. Řízení o dovolání žalobce se zastavuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§ 243c odst. 2 o. s. ř.): Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 3.9.2008, č.j. 5 Cmo 337/2008-15, potvrdil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10.3.2008, č.j. 49 Cm 26/2007-4, kterým soud prvního stupně odmítl žalobu pro zmatečnost podanou žalobcem dne 2.4.2007 proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15.2.2007, č.j. 8 Cmo 438/2006-29. Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Žalobce, který je fyzickou osobou, nebyl při podání dovolání proti usnesení odvolacího soudu zastoupen advokátem, dovolání nebylo advokátem sepsáno a nebylo prokázáno (a ani tvrzeno), že by žalobce měl právnické vzdělání. Žalobce ani přes výzvu Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8.9.2010, č.j. 21 Cdo 3371/2010-66, která mu byla doručena dne 14.9.2010, neodstranil nedostatek podmínky dovolacího řízení podle ustanovení § 241 o.s.ř., ačkoliv byl o důsledcích své nečinnosti poučen. Nejvyšší soud České republiky proto řízení o dovolání žalobce – aniž by se mohl zabývat dalšími okolnostmi – podle ustanovení § 241b odst. 2 a § 104 odst. 2 věty třetí o.s.ř. zastavil. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 2 věta první o.s.ř. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 27. června 2011 JUDr. Roman Fiala, v. r. předseda senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2021_3.TDO.1031.2021.1.xml	Judikát 3 Tdo 1031/2021 3 Tdo 1031/2021-257 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 10. 2021 o dovolání, které podal obviněný V. R., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 61 To 142/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 44 T 104/2020, takto: I. Podle § 265k odst. 1, 2 trestního řádu se zrušuje usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 61 To 142/2021, jakož i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 1. 2021, sp. zn. 44 T 104/2020. Podle § 265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. II. Podle § 265l odst. 1 trestního řádu se Obvodnímu soudu pro Prahu 1 přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Odůvodnění: I. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 1. 2021, sp. zn. 44 T 104/2020, byl obviněný V. R. uznán vinným zločinem šíření poplašné zprávy podle § 357 odst. 2, 4 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že dne 22. 4. 2020 ve 13:04 hodin v XY zavolal z telefonního čísla XY na tísňovou linku 156 (na linku Městské policie hlavního města Prahy) s tím, že na XY v XY jsou odstaveny dva vraky vozidel, na které „Vaši udatní zbrojnoši akorát dali botičku, a tím pádem ty vraky jsou dál. Vtip spočívá v tom, že na nich je samozřejmě nějaká reklama, a ten, kdo je sem zaparkoval, tak chce, aby to tady bylo co nejdýl,“ dále uvedl, že na jednom z vraků je dva dny botička, načež poté, co operátor tísňové linky obviněnému odvětil, že věc je již řešena botičkou, obviněný reagoval slovy: „Je to řešeno nedostatečným a nevhodným způsobem, tady je zaparkovaná velká dodávka, která má na sobě reklamu na rychlý domácí test na koronavirus …“, na což operátor opětovně uvedl, že věc je řešena podle zákona a městská policie nemůže odtahovat vozidla, jak se jim líbí, když mají dva zákonné důvody k odtahu – z vyhrazeného parkoviště, nebo jako překážku silničního provozu – dále obviněný po poučení operátorem odpověděl, že tomu rozumí, zákony se musí dodržovat, a žádal, aby to operátor eskaloval na své nadřízené, že je to výsměch právnímu státu, následně obviněný navrhl, aby strážníci dodávky prohlásili za vrak a mohli je tak odtáhnout, zdůraznil, že dodávky stojí na jednom z nejdůležitějších náměstí v zemi a „vyřešit to botičkou je nevhodné,“ na to operátor reagoval, že Policie České republiky má proti městské policii ještě zákonnou možnost odtahu vozidel z bezpečnostních důvodů, na což obviněný obratem uvedl: „Vidíte, eskaluje to tedy na policii, protože já mám důvodné podezření se domnívat, že v těch autech jsou bomby! To by šlo?“ a že je o tom skutečně přesvědčen a hovor ukončuje slovy „tak ať to tady nebouchne, děkuju“, a tyto informace obviněný uvedl i přes to, že do té doby v hovoru trvajícím několik minut o žádné bezpečnostní hrozbě nehovořil, naopak důvodem hovoru byla žádost o odtažení vozidel z důvodu neoprávněné reklamy, načež při následném kontaktování obviněného ze strany policisty operačního střediska Policie České republiky, který se obviněného dotázal, jak ke svému podezření o umístění bomb v autech dospěl, uvedl: „Prostý úsudek, prostý úsudek, stojí takhle blízko hradu, jsou opuštěné“, a uvedené tvrzení obviněného následně vyústilo v záchrannou práci integrovaného záchranného systému – Policie České republiky, hasičů a záchranářů – spočívající v uzavření okolí a pyrotechnické prohlídce, které se ukázaly býti bezdůvodnými, neboť provedenou pyrotechnickou prohlídkou obou vozidel bylo zjištěno, že se v nich žádná bomba, ani jiný obdobný nástražný výbušný systém nenachází, a takového jednání se obviněný dopustil, ačkoliv věděl, že probíhá nejen na území České republiky pandemie nemoci Covid-19, kterou způsobuje koronavirus SARS-CoV-2, a která ohrožuje životy a zdraví lidí, a proto byl i usnesením vlády České republiky ze dne 12. 3. 2020 v souladu s článkem 5 a 6 ústavního zákona číslo 110/1998 Sbírky, o bezpečnosti České republiky, vyhlášen a následně po souhlasu Poslanecké sněmovny opakovaně prodloužen pro území České republiky nouzový stav, čehož si musel být vědom z toho důvodu, že tato mimořádná událost byla už několik měsíců hlavním předmětem televizního a rozhlasového zpravodajství, obviněný měl na sobě ochranou roušku, která byla na základě doporučení Ústředního krizového štábu charakteristickým opatřením široké populace při potírání pandemie, a tato skutečnost byla i předmětem neoprávněné reklamy na domácí testy na koronavirus, a tímto jednáním způsobil škodu poškozené Záchranné službě hlavního města Prahy, IČO 00638927, se sídlem Korunní 98, 101 00 Praha 10, ve výši 3.823,60 Kč, poškozenému Hasičskému záchrannému sboru hlavního města Prahy, IČO 70886288, se sídlem Sokolská 62, 121 24 Praha 2, ve výši 16.800 Kč a poškozené Policii České republiky, Krajskému ředitelství policie hlavního města Prahy, IČO 75151472, se sídlem Bartolomějská 7, 110 01 Praha 1, ve výši 935 Kč. Za to byl obviněný odsouzen podle § 357 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) měsíců, jehož výkon mu byl v souladu s § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 (osmnácti) měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit majetkovou škodu poškozené Záchranné službě hlavního města Prahy, IČO 00638927, se sídlem Korunní 98, 101 00 Praha 10, ve výši 3.823,60 Kč; Hasičskému záchrannému sboru hlavního města Prahy, IČO 70886288, se sídlem Sokolská 62, 121 24 Praha 2, ve výši 16.800 Kč a Krajskému ředitelství policie hlavního města Prahy, IČO 75151472, se sídlem Bartolomějská 7, 110 01 Praha 1, ve výši 935 Kč. Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 1. 2021, sp. zn. 44 T 104/2020, podal obviněný odvolání, a to do všech jeho výroků. O podaném odvolání rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 61 To 142/2021, a to tak, že odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné. II. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 61 To 142/2021, podal obviněný V. R. dovolání (č. l. 243–246), v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., maje za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Obviněný v podaném dovolání namítá, že ve vztahu k použité hmotněprávní kvalifikaci bylo nezbytné zjistit bez důvodných pochybností, zda mělo jeho sdělení kvalitu vyžadovanou v příslušném ustanovení trestního zákoníku v klíčovém aspektu, tj. ve způsobilosti takového sdělení vyvolat bezdůvodnou záchrannou práci integrovaného záchranného systému. Zejména rozsudek odvolacího soudu příslušnou kauzální teorii nijak neaplikoval, a to do značné míry vinou bagatelizace poukazu obviněného na existenci zakázané deformace důkazů v řízení před nalézacím soudem, a to ohledně objektivní podezřelosti obou předmětných dodávek. Odvolací soud se s námitkami vznesenými obhajobou řádně nevypořádal a po rekapitulaci průběhu řízení a jeho námitek zhodnotil správnost a úplnost provedeného dokazování pouze prostřednictvím obecných formulací. Obviněný poukazuje zejména na odstavec 11., který dokládá předpojatost vůči domnělým pachatelům trestné činnosti spojené s falešnými oznámeními či poplachy vůči orgánům policie, soudům, apod. O tom, že se odvolací soud posouzením jeho odvolání patřičně nezaobíral, svědčí i fakt, že jeho oznámení učiněné na podkladě pravdivých důvodů zařadil do stejné kategorie jako oznámení typu „máte tam bombu nebo nastražil jsem Vám tam bombu“. Dovolatel dále namítl, že mezi fakticky provedeným dokazováním a skutkovými zjištěními nalézacího soudu existuje extrémní rozpor, jehož bezprostředním následkem byla nesprávná aplikace kauzální teorie (míra podílu jednání obviněného na vzniklém následku). Konkrétně pak zmiňuje okolnost, že dodávky, u kterých vyslovil podezření, že v nich může být uloženo výbušné zařízení, bylo pyrotechnicky prověřováno o tři dny dříve. V návrhu na podání obžaloby, stejně jako v řízení před nalézacím soudem, byla tato skutečnost dezinterpretována tak, že se jednalo o čistě preventivní prohlídku, přestože z příslušných úředních záznamů, které byly provedeny, vyplývá pravý opak, tedy nikoliv, že na dodávkách nebylo nic podezřelého a byly kontrolovány pouze preventivně, ale naopak existovaly obavy, že by se mohlo jednat o vozidla, která by mohla být nebezpečná ve vztahu k chráněnému objektu Pražskému hradu. Místní oddělení dopravní služby Malá Strana nejprve řešila situaci z hlediska možných přestupků na úseku dopravy. Poté vedoucí místního oddělení Malá Strana zavolala na místo hlídku, kdy byl s ohledem na skutečnost, že se jednalo o vozidlo potenciálně nebezpečné, přivolán ředitel Ústavu pro ochrany prezidenta plk. Mgr. Baláž, který požádal o součinnost zasahující policisty, kteří si na místo vyžádali pyrotechnický výjezd. Policie tedy o tři dny předtím dospěla na základě totožných skutečností jako obviněný ke stejnému závěru. Tedy, že tato vozidla mohou představovat nebezpečí, a z tohoto důvodu sama policie iniciovala pyrotechnickou kontrolu o tři dny dříve. K odtahu a odstranění vozidel nebylo přistoupeno pouze z toho důvodu, že vozidla po prohlédnutí již nepředstavovala riziko. Nalézací soud však bohužel tento skutkový stav z provedených důkazů nedovodil. Dovolatel zdůraznil, že předmětné dodávky byly objektivně podezřelé a on pouze tyto skutečnosti na základě svého hodnocení sdělil příslušným orgánům Policie ČR. Z hlediska vztahu mezi jeho oznámením a akcí integrovaného záchranného systému bylo zásadní učinit zjištění, zda předmětné dodávky objektivně podezřelé byly či nikoliv. Vzhledem k výše uvedenému je zcela zřejmé, že tomu tak bylo. S ohledem na teorii podmínky s uplatněním zásad umělé izolace jevů a gradace příčinné souvislosti je dovolatel přesvědčen, že jeho jednání je příčinou natolik nepatrnou, že by byla příčinná souvislost z hlediska stupně způsobení následku prakticky bez významu. O tom vypovídá i skutečnost, že práce integrovaného záchranného systému nebyly vyžadovány bezprostředně po kontaktu s dovolatelem (14:06 hod.). Půl hodiny poté, co dovolatel k dotazu operátora sdělil, že žádné konkrétní poznatky o přítomnosti bomby ve vozidle nemá (ve smyslu, že by ji tam viděl umisťovat) (14:22 hod.) bylo rozhodnuto o přivolání hlídky k provedení kontroly vozidla se součinností provozovatele vozidla. Teprve poté, co se policejní hlídka na místo dostavila (14:29 hod.), byl v čase 14:44 vyžádán zásah pyrotechniků. Dovolatel závěrem vznáší otázku, zda mohl být srozuměn [ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku] s existencí příčinné souvislosti mezi svým oznámením policii – ohledně objektivní podezřelosti určitého předmětu, bezprostředně hrozícího způsobit vážnou újmu na životě a zdraví osob – a provedením zásahu integrovaného záchranného systému, pokud si tento stav (objektivní podezřelosti daného předmětu) zásah integrovaného záchranného systému v daném místě a čase prokazatelně vyžádal, a to zcela bez onoho oznámení obviněného? A otázku, zda mohl spoléhat na to, že buď policie v rámci nahlášeného možného nebezpečí prověří, zda hrozí takové nebezpečí, kterého se obával, a pokud dospěje k názoru, že nikoliv, nevyvolá zásah integrovaného záchranného systému anebo pokud by k prověření nedošlo, dojde k zásahu integrovaného záchranného systému pouze, pokud by policie potvrdila důvodnost bezprostřední hrozby, kteréžto okolnosti by zabránily jakýmkoliv nežádoucím následkům, proti jejichž vzniku ustanovení § 357 odst. 2 tr. zákoníku společnost chrání. Obviněný s ohledem na výše uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Městského soudu v Praze, jakož i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1, a aby podle ustanovení § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 1, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 8. 9. 2021, sp. zn. 1 NZO 758/2021. Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že dovolání odpovídá uplatněným dovolacím důvodům a jeví se jako důvodné, přičemž se s argumentací dovolatele ztotožňuje. Za zásadní považuje státní zástupce skutečnost, že obviněný nikomu nesdělil, že v zaparkovaných dodávkách bomba je. Operátorovi sdělil na jeho dotaz, že své oznámení činí na základě pouhého úsudku, že se jedná o opuštěná vozidla stojící blízko Pražského hradu. Sdělil tedy výlučně pravdivé informace, na základě, kterých mohla policie zvážit, zda prověří prostory předmětných automobilů či nikoliv. Z popisu skutku rozhodně neplyne podstatný znak dané skutkové podstaty, tedy, že by se jednalo o informaci nepravdivou. Automobily stály poblíž Pražského hradu a skutečně byly opuštěné. Na rozdíl od obvyklých trestných činů dané skutkové podstaty se dovolatelovo jednání zjevně liší tím, že uvedl pravdivé údaje o své osobě i o všech okolnostech. Státní zástupce vyjádřil přesvědčení, že sdělení samotného úsudku, výslovně dovozeného konkrétní osobou z konkrétních pravdivých okolností, nemůže nabýt podoby poplašné zprávy, pokud se jedná o úsudek, který sděluje konkrétní identifikovatelný oznamovatel s výslovným dovětkem, že se jedná jen o jeho výklad daných okolností, o nichž ovšem nic bližšího neví. Takové sdělení je možno ověřit dřív, než vyvstane hrozba bezdůvodné aktivace integrovaného záchranného systému. Sdělení dovolatele bylo pouhým úsudkem, který mohli odpovědní činitelé záchranných složek a policie jednoduše odmítnout již na základě informací jim předaných. Z popisu skutkových okolností není možné dospět k závěru, že v době oznámení dovolatel o nepravdivosti svého úsudku věděl. Na tom nic nemůže změnit ani soudy poukazovaná okolnost, že dovolatel jednal účelově s cílem docílit odstranění vraků z veřejného prostranství. Takový účel je však trestně bezvýznamný. Státní zástupce dále uvedl několik příkladů, kterými dokumentoval, že motivace oznamovatelů se mohou různě prolínat (údržbář na chodbě soudu objeví podezřelou velkou krabici, samozřejmě se jí chce zbavit, ale zároveň pojme důvodnou obavu, že by se mohlo jednat o nebezpečí pro soud), neznamená to ale, že určitá osobní motivace oznamovatele, jsou-li sdělovány pouze pravdivé okolnosti, by zakládala jeho trestní odpovědnost. Pokud by tato oznámení o podezření byly trestány na základě toho, zda předmětné ohrožení skutečně hrozilo, mohlo by to vést k ignoraci podezření z obavy z možného trestního stíhání. Dovolateli by muselo být prokázáno, že znal vnitřní prostor dodávek a musel by vědět, že v nich žádná výbušnina není, což mu ovšem kladeno za vinu nebylo. Pokud nalézací soud v bodě 18. odůvodnění svého rozsudku a v bodě 11. odůvodnění odvolací soud uvádějí, že si dovolatel musel být vědom nepravdivosti svého tvrzení, tak odsuzující výrok tyto skutečnosti neobsahuje. Rozsudkem ani obžalobou mu ani nebylo kladeno za vinu, že v době předmětného oznámení o absenci výbušniny věděl, k čemuž ostatně soud ani neprováděl dokazování. V době oznámení nebyla pravdivost obavy dovolatele nijak vyloučena. Státní zástupce rovněž dodal, že na podkladě totožného úsudku jako dovolatele postupovali i příslušníci záchranných složek a policie, kteří usoudili, že se jedná o reálné nebezpečí, aniž by pro ně byl směrodatný úsudek obviněného. I pokud by se jednalo o čin jinak trestný, tak by podle státního zástupce bylo na místě pečlivě zvážit uplatnění § 12 odst. 2 tr. zákoníku, neboť vedlejším výsledkem trestního postihu takovéhoto typu oznámení může být posílení lhostejnosti obyvatel navzájem i vůči obci a státu. Na závěr státní zástupce podotkl, že ani aplikace přísnější právní kvalifikace není ve světle rozhodnutí velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 15 Tdo 110/2021, tak jednoznačná, jak uvedly soudy nižších stupňů. Muselo by být totiž zcela vyloučeno, že by bomba v dodávkách mohla být. Uvedený závěr se však neodvážily vyloučit ani odpovědné složky. Pokud takový závěr nemohl být v době spáchání skutku zcela vyloučen, následky možného výbuchu by zatížily policii i integrovaný záchranný systém mnohem více než předmětný falešný poplach. Vzhledem k výše uvedeným závěrům proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení odvolacího soudu, stejně jako rozsudek nalézacího soudu zrušil a podle § 265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil veškerá rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. nalézacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání. III. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům: Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 61 To 142/2021, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným V. R. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví). Obviněný v rámci podaného dovolání kritizuje závěr soudů, že naplnil skutkovou podstatu trestného činu kladeného mu za vinu, resp. že jeho jednání bylo způsobilé být výlučnou příčinnou ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem v ustanovení § 357 tr. zákoníku. Námitky obviněného směřující proti kvalifikaci jeho jednání jako zločinu šíření poplašné zprávy podle § 357 odst. 2, 4 písm. a) tr. zákoníku shledal Nejvyšší soud důvodnými. Trestného činu šíření poplašné zprávy podle § 357 odst. 2, 4 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sdělí poplašnou zprávu, která je nepravdivá, nebo jinou nepravdivou zprávu, která je způsobilá vyvolat opatření vedoucí k nebezpečí vážného znepokojení alespoň části obyvatelstva nějakého místa anebo bezdůvodnou záchrannou práci integrovaného záchranného systému, orgánu Policie České republiky, orgánu státní správy, územní samosprávy, nebo jinému orgánu veřejné moci, právnické osobě, fyzické osobě, která je podnikatelem, anebo hromadnému informačnímu prostředku, a spáchá takový čin za stavu ohrožení státu nebo za válečného stavu, za živelní pohromy nebo jiné události vážně ohrožující život nebo zdraví lidí, veřejný pořádek nebo majetek. V § 357 tr. zákoníku jsou vyjádřeny v odstavci 1 a 2 dvě samostatné základní skutkové podstaty, které se liší zejména v jednání, jímž pachatel s takovou zprávou nakládá, neboť v odstavci 1 je postihováno, pokud pachatel úmyslně způsobí nebezpečí vážného znepokojení tím, že sám rozšiřuje poplašnou zprávu, zatímco v odstavci 2 vymezenou zprávu sdělí některému uvedenému orgánu veřejné moci nebo hromadnému informačnímu prostředku. Jinak je pro obě základní skutkové podstaty společný pojem poplašné zprávy, která musí být nepravdivá. V odstavci 2 je navíc postihována i jiná nepravdivá zpráva, která je způsobilá vyvolat opatření vedoucí k nebezpečí vážného znepokojení alespoň části obyvatelstva nějakého místa anebo bezdůvodnou záchrannou práci integrovaného záchranného systému, která tedy nemusí být zprávou poplašnou. Poplašnou zprávou je taková zpráva, která je podle svého obsahu způsobilá vyvolat obavy z nějakých, byť i neurčitých budoucích událostí zasahujících nepříznivě do života alespoň části obyvatelstva nějakého místa např. tak, že by došlo k ohrožení života lidí a jejich majetků anebo by avizovaná událost svými následky mohla jinak negativně život lidí ovlivnit nebo omezit, jako je tomu např. u hrozby nebezpečí válečného konfliktu, protržení hráze přehrady a zaplavení vesnic či měst anebo výbuchu jaderné elektrárny a radioaktivního zamoření okolí apod. Účelem poplašné zprávy je tedy snaha vyvolat u obyvatelstva obavy o život, zdraví anebo o osobní majetek, popř. obavy, že budou porušována základní práva a svobody zaručené Listinou základních práv a svobod apod. Taková zpráva musí být nejen poplašná, ale i objektivně nepravdivá, tj. v rozporu se skutečností (skutečným stavem) nebo skutečnost značně a tendenčně zkreslující. Při hodnocení konkrétního jednání pachatele je třeba pečlivě hodnotit charakter a povahu jeho projevu z naznačených hledisek, aby bylo odlišeno šíření poplašné zprávy od, byť i subjektivního, hodnocení situace, při které např. hrozí nebezpečí válečného konfliktu, nebo od kritiky určitého zařízení jako např. jaderné elektrárny z hledisek ekologických, v rámci kterých jsou vyslovovány i určité obavy z nebezpečnosti takových zařízení pro životní prostředí i obyvatele daného regionu (srov. čl. 17 LPS, zaručující svobodu projevu a právo na informace). O vyvolání bezdůvodné záchranné práce integrovaného systému jde tehdy, pokud je dán impuls k tomu, aby integrovaný záchranný systém v souladu s podmínkami stanovenými zákonem č. 239/2000 Sb. na podkladě nepravdivé informace, navozující existenci mimořádné situace, realizoval přípravu na vznik mimořádné události nebo začal provádět záchranné a likvidační práce ve smyslu § 3 zákona č. 239/2000 Sb. Jde o úmyslný trestný čin. Pachatel si musí být přinejmenším vědom toho, že zpráva je nepravdivá a že tím, že ji sdělí některému z vymezených subjektů, může způsobit následek uvedený v tomto ustanovení, a být s tím srozuměn. Postačí tedy i úmysl eventuální. Od tohoto trestného činu je však třeba odlišit případ, kdy se osoba z důvěryhodných zdrojů dozví, že někde hrozí vážné nebezpečí, neboť v takovém případě je její občanskou povinností na takové nebezpečí upozornit s uvedením zdroje takové informace a důvěryhodnosti takového zdroje (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 3312–3320). Nalézací soud ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku uvedl, že obviněný se nejprve dožadoval na městské policii odtažení dvou vraků vozidel, kdy po sdělení, že jsou řešeny botičkou, uvedl, že toto řešení není podle něj vhodné a dostatečné. V průběhu dalšího rozhovoru s operátorem uvedl, že by měla být věc eskalována na policii, protože má důvodné podezření se domnívat, že v předmětných automobilech se mohou nacházet bomby. Na explicitní dotaz operátora, proč se domnívá, že by se ve vozech mohly nacházet bomby, sdělil: „Prostý úsudek, prostý úsudek, stojí takhle blízko hradu, jsou opuštěné.“ Ze skutkové věty odsuzujícího rozsudku tak nikterak nevyplývá, že by sdělil policii jakékoliv nepravdivé tvrzení, jelikož se jednalo o jeho osobní úsudek, resp. podezření. Uvedl, že ve vozidlech by se mohly nacházet bomby, neuvedl, že ve vozidlech se s jistotou bomby nacházejí a byl si přitom vědom toho, že se ve vozidlech s jistotou žádné bomby nenacházejí. Z provedeného dokazování (zejména body 5. – 7. rozsudku nalézacího soudu) je zřejmé, že policie před přivoláním pyrotechnické hlídky nejprve na místo vyslala hlídku, která měla danou situaci prověřit, přičemž disponovala informací, že daná vozidla byla pyrotechnicky prověřena již dne 19. 4. 2020, tedy tři dny před oznámením dovolatele. Po příjezdu hlídky na místo byla zadána žádost o pyrotechnický tým společně s přizváním dalších složek integrovaného záchranného systému. Ze samotných úředních záznamů o zásahu ze dne 19. 4. 2020 (na č. l. 129–134 spisu) se podává, že Policie ČR ve spolupráci s Útvarem ochrany prezidenta republiky přistoupila na podkladě totožných objektivních okolností (opuštěných vozidel blízko chráněného objektu) k pyrotechnické kontrole předmětných vozidel z důvodu možného hrozícího nebezpečí. Uvádí-li nalézací soud v bodě 18. rozsudku, že obviněný „úmyslně sděloval příslušným orgánům nepravdivou zprávu a její nepravdivosti si byl vědom“, tak je nutné poukázat na to, že toto tvrzení není reflektováno ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku a nemá oporu v provedeném dokazování. Nepravdivost sdělení obviněného dovozoval nalézací soud především z toho, že pokud by obviněný skutečně pojal podezření, že na místě se prokazatelně nachází výbušné zařízení, kontaktoval by bezprostředně Policii ČR a působil by rozrušeně. Jedná se však toliko o úvahu nalézacího soudu, ze které nelze bez dalšího dovozovat trestní odpovědnost obviněného. Fakt, že při telefonátu měl obviněný klidný hlas, nelze považovat zvláště s ohledem na jeho minulost v řadách policie a BIS za vyvracející jeho verzi událostí. Stejně tak odvolací soud v bodě 11. odůvodnění svého usnesení dovozoval, že obviněný sdělil zprávu, která je nepravdivá, z jeho arogantního chování, neboť si byl vědom, že tvrzení, že ve vozidle jsou výbušniny, je nepravdivé. Takovýto závěr však nemá žádnou oporu v provedeném dokazování. Obhajoba obviněného, že si při telefonátu na městskou policii uvědomil, že se může jednat o možné bezpečnostní ohrožení, nebyla nikterak vyvrácena. Nutno uvést, že odůvodnění rozsudku není reflektováno ve skutkové větě, ze které není možné dovodit, že by sdělení obviněného bylo v jakémkoliv ohledu nepravdivé. Nepravdivost sdělení totiž není možné ex post dovozovat ze skutečnosti, že se bomba v autech nenašla. Takovouto logikou by oznámení podezřelých skutečností s hodnocením, že by se mohlo jednat o ohrožení, znamenalo, že by bylo trestné vždy, když by se předmětné nebezpečí nepotvrdilo. Rozhodné by pak bylo nikoliv zavinění pachatele (vědomí, zda je daná informace pravdivá či nikoliv), ale okolnosti nezávislé na jeho zavinění. Tímto myšlenkovým postupem by pak byla dovozena v trestním právu nepřípustná objektivní odpovědnost. Nehledě na to, že by důsledná aplikace logického postupu soudů nižších stupňů ve svém důsledků vedla k všeobecné apatii potenciálních oznamovatelů a k masivním poklesům oznámení o hrozícím nebezpečí pro obyvatelstvo z obavy z možného trestněprávního postihu. V projednávaném případě šlo o to, zda obviněný sdělil objektivně pravdivé informace, a zda z nich mohl oprávněně vyvodit svým úsudkem skutečnosti učiněné v oznámení. S ohledem na výše uvedené je nutné konstatovat, že hodnocení situace obviněným bylo logické a rozhodně jej není možno považovat za lživé. K přivolání pyrotechnické jednotky totiž přistoupila až policejní hlídka na místě, tedy za situace, kdy po provedeném šetření na místě zjevně vyhodnotila předmětná vozidla jakožto potenciálně nebezpečná, tedy stejně jako obviněný. Dlužno dodat, že stejným myšlenkovým postupem postupovaly i orgány policie dne 19. 4. 2020, kdy nejprve byly vraky řešeny z hlediska možného porušení dopravních předpisů a až následně po zhodnocení objektivně stejných okolností jako možné bezpečnostní riziko. Nelze tak dospět k závěru, že by integrovaný záchranný systém byl aktivován zbytečně na podkladě nepravdivého oznámení obviněného. Z provedeného dokazování se naopak podává, že integrovaný záchranný systém byl aktivován až hlídkou na místě po provedeném prvotním šetření. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že ze skutkové věty není možné dovodit naplnění klíčového znaku skutkové podstaty trestného činu šíření poplašné zprávy podle § 357 odst. 2 tr. zákoníku, a to šíření poplašné zprávy, která je nepravdivá. Skutková věta tak zjevně nekoresponduje s právní větou odsuzujícího rozsudku. Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud ve shodě se státním zástupcem dodává, že vyjma hlavního motivu ochrany společností před potenciálním nebezpečím mohou hrát určitou roli i jisté osobní zájmy a motivy oznamovatelů, což však nikterak nesnižuje legitimitu či důvěryhodnost jejich oznámení. Vyjma příkladu uvedeného státním zástupcem, kdy údržbář soudu může mít u podezřelé neznámé bedny vyjma motivace, že by se mohlo jednat o potenciální nebezpečí pro soud, i motivaci, že se mu ji nechce odnášet, lze také uvést případ, osoby žijící blízko vodní nádrže, která oznámí, že přetéká, přičemž je motivována vyjma ochranou svých sousedů a jejich majetku i strachem o svůj majetek i své bezpečí. Sdělení pravdivých zneklidňujících skutečností, přesto, že je motivováno více než jedním úmyslem, a na jejich podkladě dovození možného škodlivého následku, není možné považovat za nepravdivé oznámení pouze na základě toho, že k oznámení vedla více než jedna motivace. Aplikováno na posuzovaný případ, to, že obviněnému šlo o odstranění předmětných vraků z exponovaného místa, neznamená bez dalšího, že by jeho oznámení nemělo být prošetřeno, resp. by mělo být a priori považováno za nepravdivé. Ostatně reakce policejní hlídky, která byla vyslána na místo, napovídá, že opuštěná vozidla v blízkosti chráněného objektu vyhodnotila jako potenciální nebezpečí. Za situace, kdy došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku stran naplnění základní skutkové podstaty trestného činu a Nejvyšší soud přistupuje ke kasaci rozhodnutí odvolacího soudu, je nadbytečné a předčasné, aby se zabýval dalšími námitkami obviněného podřazenými pod dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť bude na soudu prvního a potažmo druhého stupně, aby se s těmito námitkami obviněného vypořádaly (viz přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 11 Tdo 1269/2013). Nejvyšší soud tedy přistoupil ke zrušení napadených rozhodnutí. V dalším řízení bude na posouzení soudů nižších stupňů provést případně doplnění dokazování, ukáže-li se, že nějaké další důkazy jsou reálně dostupné, zhodnotit stávající procesně použitelné důkazy způsobem stanoveným v § 2 odst. 6 tr. ř. a se zřetelem ke skutkovým závěrům, které z tohoto hodnocení vyplynou, při vázání právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem ve věci rozhodnout. To vše při důsledném respektu k právům obviněného garantovaným mu trestním řádem a ústavním pořádkem, a to včetně principu presumpce neviny a z ní vyplývající zásady in dubio pro reo. V případě, že by soudy dospěly k závěru, že jednání obviněného naplňuje skutkovou podstatu trestného činu, je na místě důsledně zvážit, s ohledem na to, že posuzovaný případ se vymyká trestné činnosti, která je v kontextu § 357 tr. zákoníku páchána, aplikaci subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku. IV. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněného je důvodné a ze shora rozvedených důvodů proto z jeho podnětu podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 61 To 142/2021, a jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 1. 2021, sp. zn. 44 T 104/2020. Obvodnímu soudu pro Prahu 1 pak Nejvyšší soud podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Věc se tak vrací do stadia řízení před nalézacím soudem. V novém řízení bude nalézací soud povinen se v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám zaujal Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.). Protože vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možné odstranit ve veřejném zasedání v řízení o dovolání, Nejvyšší soud podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 26. 10. 2021 JUDr. Petr Šabata předseda senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2017_29.NSCR.121.2015.1.xml	Judikát 29 NSCR 121/2015 KSPL 27 INS XY 29 NSČR 121/2015-B-113 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v insolvenční věci dlužníka E. H., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Jiřím Fílou, advokátem, se sídlem v Karlových Varech, Závodní 391/96, PSČ 360 06, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. KSPL 27 INS XY, o způsobu řešení úpadku, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. července 2015, č. j. KSPL 27 INS XY, 1 VSPH XY, takto: Dovolání se odmítá. O d ů v o d n ě n í : Usnesením ze dne 21. ledna 2015, č. j. KSPL 27 INS XY, Krajský soud v Plzni (dále jen „insolvenční soud“) prohlásil konkurs na majetek dlužníka (bod I. výroku) a určil, že konkurs bude projednán jako nepatrný (bod II. výroku). Insolvenční soud vyšel při rozhodování o způsobu řešení dlužníkova úpadku z toho, že: 1/ Usnesením ze dne 23. srpna 2011, č. j. KSPL 27 INS XY, zjistil úpadek dlužníka. 2/ S insolvenčním návrhem podaným dlužníkem nebyl spojen návrh na povolení oddlužení. Na tomto základě insolvenční soud – cituje ustanovení § 106 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – uzavřel, že s ohledem na výše uvedené „nezbylo“ než prohlásit konkurs na majetek dlužníka, neboť jiné řešení jeho úpadku nepřichází v úvahu. Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením k odvolání dlužníka usnesení insolvenčního soudu o prohlášení konkursu potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem insolvenčního soudu, že v dané věci je jediným možným způsobem řešení dlužníkova úpadku konkurs. Přitom zdůraznil, že nepodal-li dlužník návrh na povolení oddlužení současně s insolvenčním návrhem, později – jak plyne z ustanovení § 390 odst. 1 insolvenčního zákona – tak již učinit nemůže. Z tohoto důvodu také nebylo nutné dlužníka vyzývat k doplnění jeho návrhu, popř. nařizovat za účelem volby řešení úpadku jednání. Úpadek dlužníka pak v poměrech dané věci nelze řešit ani reorganizací, neboť dlužník není podnikatelem (§ 316 odst. 2 insolvenčního zákona). Dovolání dlužníka proti usnesení odvolacího soudu, jež může být přípustné jen podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovolatelem zpochybněno, je souladné s jednoznačnou dikcí ustanovení § 106 odst. 1 a § 390 odst. 1 věty první insolvenčního zákona a odpovídá rovněž ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, podle níž: 1/ Opravný prostředek směřující proti rozhodnutí insolvenčního soudu o prohlášení konkursu na majetek dlužníka může uspět jen tehdy, jsou-li jeho prostřednictvím zpochybněny předpoklady pro vydání rozhodnutí o prohlášení konkursu, k nimž patří předchozí vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka a závěr, že dlužníkův úpadek nelze řešit některým ze sanačních způsobů (reorganizací či oddlužením), případně závěr, že namísto přijetí rozhodnutí o způsobu řešení dlužníkova úpadku (ve smyslu § 4 odst. 2 insolvenčního zákona) mělo být vydáno rozhodnutí o tom, že dlužník není v úpadku (§ 158 insolvenčního zákona). K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2011, sen. zn. 29 NSČR 12/2011, uveřejněné pod číslem 110/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2012, sen. zn. 29 NSČR 70/2012. 2/ Závěr, že oddlužení jako sanační forma řešení úpadku dlužníka je vyloučeno, je možno přijmout především tehdy, nepodá-li dlužník, jako jediná k tomu oprávněná osoba, návrh na povolení oddlužení v době stanovené insolvenčním zákonem, konkrétně ve lhůtách vymezených ustanovením § 390 odst. 1 insolvenčního zákona (srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2012, sen. zn. 29 NSČR 39/2012, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročníku 2013, pod číslem 98, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2014, sen. zn. 29 NSČR 5/2014, uveřejněného pod číslem 61/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 3/ Ustanovení § 390 odst. 1 insolvenčního zákona ukládá insolvenčnímu soudu povinnost poučit dlužníka o možnosti podat návrh na povolení oddlužení jen v případě, že insolvenční návrh podá jiná osoba než dlužník. Smysl takového poučení tkví v tom, aby dlužník, jenž splňuje zákonné předpoklady tohoto sanačního způsobu řešení svého úpadku, měl možnost uplatnit jej i tehdy, je-li insolvenční řízení zahájeno insolvenčním návrhem věřitele (srov. již zmiňovaná usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 39/2012 a sen. zn. 29 NSČR 70/2012, popř. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2016, sen. zn. 29 NSČR 79/2016). Na uvedených závěrech nemá Nejvyšší soud důvod cokoliv měnit ani v nyní projednávané věci. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (znění účinné od 1. ledna 2014 do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Srov. k tomu dále (ve vazbě na skutečnost, že insolvenční řízení bylo zahájeno před 1. lednem 2014) i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2014, sen. zn. 29 NSČR 45/2014, uveřejněné pod číslem 80/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně 30. listopadu 2017 JUDr. Jiří Zavázal předseda senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2019_30.CDO.266.2018.1.xml	Judikát 30 Cdo 266/2018 30 Cdo 266/2018-105 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Tomáše Mottla a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobců a) A. P., narozené dne XY, bytem XY, b) J. P., narozeného dne XY, bytem XY, c) A. Ž., narozené dne XY, bytem XY, všech zastoupených JUDr. Lucií Brejchovou Faridovou, advokátkou, se sídlem v Poděbradech, U Bažantnice 1480, proti žalovanému Městu Poděbrady, identifikační číslo osoby 00239640, se sídlem v Poděbradech, Jiřího náměstí 20/I, zastoupenému JUDr. Petrem Šlaufem, advokátem, se sídlem v Plzni, Kovářská 1253/4, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 9 C 401/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2017, č. j. 19 Co 241/2017-78, t a k t o: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 7 740 Kč k rukám právní zástupkyně JUDr. Lucie Brejchové Faridové do tří dnů od doručení usnesení. O d ů v o d n ě n í : Žalobci se domáhali určení svého vlastnického práva, a to v poměru spoluvlastnických podílů žalobkyně a) ideální 2/12, žalobce b) ideálních 5/12, žalobkyně c) ideálních 5/12, k pozemku „ve zjednodušené evidenci - parcely původ Pozemkový katastr ppč. XY o výměře 10 745 m2 v katastrálním území XY, zapsané mj. u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY pro obec XY, katastrální území XY na listu vlastnictví XY,“ neboť jejich vlastnické právo mělo vzniknout na základě rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu v XY ze dne 31. 8. 1993, č. j. PÚ/252/91-Ja1443/93-Hk, vydaného podle § 9 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v platném znění, kterým byla schválena dohoda o vydání mj. předmětného pozemku. V době podání žaloby bylo vlastnické právo k pozemku zapsáno v katastru nemovitostí pro žalovaného. Okresní soud v Nymburce (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 4. 2017, č. j. 9 C 401/2016-45, určil, že žalobkyně a), žalobce b) a žalobkyně c) jsou spoluvlastníky specifikovaného pozemku, a to se shora uvedenými spoluvlastnickými podíly (výrok I), a že žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení částku 18 552 Kč (výrok II). Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. 9. 2017, č. j. 19 Co 241/2017-78, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II tak, že výši náhrady nákladů řízení stanovil v částce 42 462 Kč, jinak jej v tomto výroku a ve výroku I potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 20 135 Kč (výrok II). Odvolací soud vyšel z toho, že správním rozhodnutím Okresního pozemkového úřadu v XY ze dne 31. 8. 1993, č. j. PÚ/252/91-Ja1443/93-Hk, na základě zákona č. 229/1991 Sb., v platném znění, byla schválena dohoda ze dne 18. 3. 1993 o vydání pozemku mezi Zemědělským družstvem Sokoleč jako osobou povinnou a žalobci jako osobami oprávněnými (dále jen „Dohoda“). Zmíněné rozhodnutí bylo doručováno jednak účastníkům tehdejšího řízení, ale také bylo zasláno na vědomí jak Katastrálnímu úřadu XY, tak i bývalému Městskému úřadu Poděbrady. Odvolací soud měl za prokázané, že žalobci nabyli své vlastnické právo v souladu s rozhodnutím Pozemkového úřadu o schválení Dohody, přičemž rozhodnutí se do katastru zapisovalo pouze formou záznamu. Žalovaný pak své vlastnicé právo odvozoval od kupní smlouvy ze dne 4. 3. 2010 uzavřené mezi žalovaným a státem, který však objektivně nebyl v okamžiku uzavření kupní smlouvy vlastníkem předmětného pozemku, neboť toto své vlastnické právo již ztratil v souvislosti s uspokojením restitučních nároků žalobců v roce 1993. Žalovaný ovšem poukazoval na stav zápisu v katastru nemovitostí v době uzavření kupní smlouvy, jakož i na ujištění prodávajícího – státu, že mu vlastnické právo náleží (potvrzení Pozemkového úřadu XY ze dne 26. 11. 2008, ze kterého vyplývalo, že k pozemku PK č. XY nebyl uplatněn restituční nárok). Dovolával se tedy své dobré víry. Odvolací soud posuzoval skutkové okolnosti s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, podle které bylo možno (ve zvláštních případech) nabýt nemovitosti do 31. 12. 2013 i od nevlastníka, přičemž právní řád v době převodu předmětných nemovitostí na žalovaného nabytí od nevlastníka neumožňoval. Výjimka z tohoto pravidla, kterou dovodil Ústavní soud, a která poskytuje ochranu nabyvateli majícímu dobrou víru v právoplatnost svého vlastnictví, je podle odvolacího soudu možná výhradně tehdy, pokud neměl nabyvatel objektivně možnost při zachování maximální obezřetnosti zjistit, že kupuje nemovitosti od osoby, která vlastníkem ve skutečnosti není. Odvolací soud dovodil, že žalovaný (město Poděbrady) navazoval na majetkovou kontinuitu bývalého Městského úřadu Poděbrady, přičemž v roce 1993, kdy bylo na vědomí zasláno správní rozhodnutí o schválení Dohody právě Městskému úřadu Poděbrady, spadalo pod tento městský úřad katastrální území XY, kde se nachází sporný pozemek, a katastrální území XY spadá i pod žalovanou obec. Již z toho, že bylo toto správní rozhodnutí zasláno k dispozici bývalému Městskému úřadu Poděbrady, lze dovozovat, že žalovaná obec měla nepochybně možnost z této listiny objektivně zjistit (kdyby pátrala v převzatém archivu), pokud by vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno po ní požadovat, že kupuje nemovitost od osoby, která své vlastnické právo již ztratila a tedy vlastníkem není. Proto podle odvolacího soudu není naplněna mimořádnost situace, v níž by bylo možno dobrověrnému nabyvateli poskytnout ochranu před skutečným vlastníkem. Proti rozsudku odvolacího soudu v celém jeho rozsahu podal žalovaný (dále také „dovolatel“), zastoupený advokátem [§ 241 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.)], dále jen „o. s. ř.“, včasné dovolání (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dílem jako nepřípustné a dílem pro vady odmítl. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3). Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemohou založit otázky, na které se dá z dovolání usuzovat, a to zda je prokázána dobrá víra při nabývání vlastnictví doložením potvrzení (na výzvu žalovaného) samotným Pozemkovým úřadem XY, že k předmětnému pozemku nebyl uplatněn restituční nárok, a také zda město Poděbrady navazovalo na majetkovou kontinuitu bývalého Městského úřadu Poděbrady, a to pro nedostatek obligatorních náležitostí dovolání podle § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř., jestliže dovolatel, ač tvrdil odchýlení se odvolacího soudu od judikatury dovolacího soudu, žádnou takovou judikaturu neoznačil a rovněž neuvedl, v čem spatřuje nesprávnost právního posouzení (dovolací důvod) těchto nadnesených otázek v odůvodnění odvolacího soudu. Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13; k ústavní konformitě požadavku na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání srov. též stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz). Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nemůže založit ani námitka, že podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 bylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti od neoprávněného a že „odvolací soud nezvažoval existenci dobré víry nabyvatele a pokud k hodnocení dobré víry vůbec nepřistoupí, dopouští se porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“. Dovolání se míjí z důvody napadeného rozhodnutí, pakliže z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud existenci dobré víry žalovaného posuzoval, avšak neshledal ji s ohledem na skutečnost, že žalovaná v době uzavření kupní smlouvy měla k dispozici listinu, z níž vyplývalo, že prodávající stát vlastníkem pozemku již není. Odvolací soud se tak při řešení předestřené právní otázky od dovolatelem označené judikatury Ústavního soudu, jakož i od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. zejm. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016) neodchýlil, pokud možnost nabytí vlastnického práva žalovaným od nevlastníka zvažoval a existenci dobré víry žalovaného jako nabyvatele posuzoval. Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před oběma soudy, neobsahuje zákonné náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), proto v dovolacím řízení nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 26. 6. 2019 Mgr. Vít Bičák předseda senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2013_30.CDO.3238.2013.1.xml	Judikát 30 Cdo 3238/2013 30 Cdo 3238/2013 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobce Ing. P. K., zastoupeného Mgr. Zbyňkem Stavinohou, advokátem, se sídlem v Brně, Joštova 138/4, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 61 C 274/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 4. 2012, č. j. 44 Co 379/2010-420, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. 5. 2010, č. j. 61 C 274/96-358, zamítl žalobu na zaplacení částky 90.760,- Kč s příslušenstvím, spočívající v náhradě ušlého výdělku ve výši 50.000,- Kč, ušlého státního příspěvku stavebníkům ve výši 30.000,- Kč, škody na nezabezpečeném materiálu na výstavbu rodinného domku ve výši 10.000,- Kč a nákladech obhajoby ve výši 760,- Kč. Uvedená škoda měla být žalobci způsobena nezákonným odsouzením a výkonem trestu odnětí svobody. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ohledně zamítnutí nároku na zaplacení částek 30.000,- Kč a 50.000,- Kč a v nákladovém výroku. Ve zbytku odvolání žalobce odmítl, a to i s odkazem na § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, podle něhož není odvolání přípustné proti rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 10.000,- Kč. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl jako nepřípustné. Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o odmítnutí odvolání žalobce (ohledně nároku na zaplacení částky 10.000,- Kč a 760,- Kč) nelze dovodit z ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř., neboť výrokem o odmítnutí odvolání nebylo rozhodnuto ve věci samé, a ani ustanovení § 238, § 238a odst. 1 a § 239 o. s. ř. nezakládají přípustnost dovolání proto, že napadené rozhodnutí nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 734/2013; všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedená v tomto usnesení jsou dostupná na jeho webových stránkách www.nsoud.cz). Dovolání směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nárocích na zaplacení částek 30.000,- Kč a 50.000,- Kč je taktéž nepřípustné. Podle § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není přípustné dovolání ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. K přípustnosti dovolání v případě řízení o několika samostatných nárocích se vyjádřil Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009: „V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z nich charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Přípustnost dovolání proti rozhodnutí o částce, která představuje vyčíslení více samostatných nároků a o níž odvolací soud rozhodl jedním výrokem, se zkoumá ve vztahu ke každému z nároků samostatně.“ Ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 2496/2011 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu uvedená v tomto usnesení jsou dostupná na nalus.usoud.cz). Posouzení, zda se jedná o samostatný nárok či nikoliv, vychází z toho, zda jsou skutečnosti rozhodné pro posouzení opodstatněnosti dílčích nároků rozdílné, třebaže se odvíjejí od téže události (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2643/2007). Tento závěr byl z ústavněprávního hlediska aprobován usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2010, sp. zn. III. ÚS 2867/09, v němž - vycházeje z judikatury Nejvyššího soudu a doktríny - Ústavní soud uvedl, že „[r]ozhodná samostatnost nároků není tudíž identifikována s podřaditelností určitému vylíčení skutkových okolností, byť jsou s ním jinak rovněž spjaty, nýbrž s právní způsobilostí jejich samostatného uplatnění v soudním řízení (srov. kupříkladu jednotlivé nároky na náhradu škody na zdraví podle § 444 a násl. obč. zák., pakliže vycházejí z téhož skutku).“ Ve světle této judikatury je tedy třeba posuzovat uvedené nároky z hlediska přípustnosti dovolání zvlášť, neboť se jedná o samostatné nároky. Vzhledem k tomu, že žádný z nich nepřevyšuje částku 50.000,- Kč, je dovolání ohledně nich nepřípustné podle § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. Dovolání žalobce do výroku o náhradě nákladů řízení je zcela nepřípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek civilních, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 231/2000, publikovaný v časopise Soudní rozhledy, č. 1, roč. 2002, str. 10). Přípustnost dovolání nemůže být založena ani nesprávným poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012). O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly a žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů právo. Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 30. října 2013 JUDr. Pavel Simon předseda senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2017_22.CDO.4949.2016.1.xml	Judikát 22 Cdo 4949/2016 22 Cdo 4949/2016 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně M. Š., zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 1788/60, proti žalovanému M. Š., zastoupenému JUDr. Ivem Mrázem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vladislavova 1747/16, o uložení povinnosti vyúčtovat majetek, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 4 C 21/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2016, č. j. 22 Co 423/2015-87, t a k t o : I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 6 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. 5. 2015, č. j. 4 C 21/2013-63, zamítl žalobu na uložení povinnost žalovanému písemně vyúčtovat k rukám žalobkyně veškerý majetek patřící do společného jmění manželů (dále „SJM“), který ke dni právní moci rozvodu manželství vlastnil, užíval, požíval jeho plody a užitky a nakládal s ním (výrok I.), a dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 21. 4. 2016, č. j. 22 Co 423/2015-87, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně o tom, že účastníci řízení jsou bývalí manželé, jejichž manželství bylo rozvedeno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 1. 10. 2010, č. j. 17 C 113/2010-57, který nabyl právní moci dne 10. 5. 2011. Žalobkyně podala žalobu o vypořádání SJM, která je u Obvodního soudu pro Prahu 6 vedena pod sp. zn. 13 C 159/2013. S poukazem na právní úpravu občanského zákoníku účinnou do 31. 12. 2013, kterou se právní poměry SJM žalobkyně a žalovaného s ohledem na okamžik zániku SJM řídí, se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že řízení o uložení povinnosti žalovanému vyúčtovat majetek je bezpředmětné a samoúčelné. Vysvětlil, že okruh vypořádávaného majetku byl již dán žalobou o vypořádání SJM a jeho konkretizace je možná v uvedeném řízení. Konstatoval, že samotná žalobkyně (prostřednictvím svého zástupce) při jednání odvolacího soudu potvrdila, že okruh majetku vymezený žalobou v projednávané věci je zcela totožný s majetkem, jenž byl označen v žalobě o vypořádání SJM. O společném majetku má přitom určitou povědomost, a proto jej v řízení o vypořádání SJM označila v hrubých rysech. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost vymezila odkazem na § 237 o. s. ř. a uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu se odchyluje od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a že „jde zároveň i o věc, která přináší novou judikaturu s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech a řešící otázku mající v dané věci určující význam.“ Dále uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Po obsáhlé rekapitulaci dosavadního průběhu nalézacího řízení a důvodů, na nichž spočívají rozhodnutí soudů obou stupňů, nesouhlasila se závěrem odvolacího soudu, že uplatňování nároku na vyúčtování majetku žalovaným, jehož se domáhá v tomto řízení, je bezpředmětné. Vysvětlila, že předměty řízení o uložení povinnosti vyúčtovat majetek a řízení o vypořádání SJM se nepřekrývají, byť spolu souvisejí. Připomněla, že v řízení o vypořádání SJM byla schopna v zákonné tříleté lhůtě alespoň v hrubých rysech společný majetek předložený k vypořádání označit a sdělit opěrné body skutkových tvrzení, na jejichž základě by mohla v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (žalobkyně zmínila rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1112/2006, ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2851/2013, a ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1433/2015) nastoupit vysvětlovací povinnost procesní strany nezatížené důkazním břemenem. Pro poměry projednávané věci platí, že žalobkyně není schopna společný majetek označit ani v hrubých rysech a v řízení o vypořádání SJM bude podle předběžného právního názoru soudu vypořádán pouze majetek, který byl žalobkyní v zákonné tříleté lhůtě řádně označen. Proto žalobkyně zahájila zvláštní řízení o uložení povinnosti žalovaného, jehož výsledek má sloužit jako předpoklad pro vypořádání SJM, a dále pro jiné řízení o majetkovém vypořádání účastníků. V tomto řízení však není předložena k řešení otázka, zda ten či onen majetek je předmětem SJM, nýbrž jaký majetek do SJM vlastně patří. S odkazem na závěr vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2851/2013, uvedla, že majetek, na nějž by se měla vztahovat povinnost žalovaného, bude podléhat vypořádání jako majetek v podílovém spoluvlastnictví, neboť ohledně něj nastoupila dne 10. 5. 2014 fikce vyplývající z § 150 odst. 4 in fine zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“). S odkazem na názory prezentované v odborné literatuře (žalobkyně cituje z publikace Macur, J. Důkazní břemeno v civilním soudním řízení. Masarykova univerzita v Brně, 1995, s. 121 a násl.; a Macur, J. Kompenzace informačního deficitu procesní strany v civilním soudním sporu. Masarykova univerzita v Brně, 2000) uvedla, že v řízení o vypořádání SJM bude jistě v důsledku jejího informačního deficitu užita zásada vysvětlovací povinnosti, což však bude možné jen v rámci řízení, v němž se majetek určený k vypořádání podařilo žalobkyni náležitě konkretizovat, což však není případ řízení o uložení povinnosti žalovaného vyúčtovat majetek. V další části dovolání žalobkyně namítala, že rozsudek soudu prvního stupně je v závěru o bezpředmětnosti nároku uplatňovaného v tomto řízení nepřezkoumatelný, a proto měl být ve smyslu § 219a o. s. ř. odvolacím soudem zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ten však rozsudek soudu prvního stupně přezkoumal pouze povrchně a bez dostatečných důvodů se ztotožnil se závěrem o bezpředmětnosti uplatňovaného nároku. Odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů tak postrádají náležitosti vyplývající z § 157 odst. 2 o. s. ř. a jsou nezákonná i proto, že porušují ústavně garantované právo žalobkyně na spravedlivý proces zakotvené v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Argumentaci o potřebě náležitého odůvodnění soudního rozhodnutí žalobkyně podpořila odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 1680/13, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil. Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů a obsah dovolání jsou účastníkům řízení známy a tvoří obsah procesního spisu; proto na ně nad rámec výše uvedeného dovolací soud odkazuje. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v řízení a o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, neboť řízení bylo u soudu prvního stupně zahájeno dne 7. 2. 2013 (srovnej část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 o. s. ř.), že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobkyně přípustné (§ 237 o. s. ř.). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, stejně jako ostatní dále citovaná rozhodnutí). Dovolání žalobkyně není přípustné již proto, že v rozporu se shora označenou judikaturou dovolacího soudu řádně nevymezila některé ze zákonných hledisek přípustnosti dovolání upravených v § 237 o. s. ř. Uvádí sice, že rozhodnutí odvolacího soudu se odchyluje od ustálené judikatury, nicméně již neuvádí, o jakou judikaturu se jedná, a rovněž, ve které otázce hmotného či procesního práva je rozhodnutí odvolacího soudu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu v rozporu. Argument, podle kterého „při řešení otázky hmotného, resp. procesního, práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou takovou právní otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolatelka obsáhle cituje z judikatury dovolacího soudu, jež pojednává o problematice tzv. informačního deficitu a s ním souvisejícího vzniku vysvětlovací povinnosti procesní strany nezatížené důkazním břemenem. Přehlíží však, že na této otázce procesního práva rozsudek odvolacího soudu nezávisí. Základní předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., k němuž se připíná některé z hledisek v citovaném ustanovení uvedené, spočívá v tom, že s judikaturou dovolacího soudu, popřípadě s její absencí, se poměřuje rozhodnutí odvolacího soudu v řešení právní otázky, na níž závisí. Na řešení procesní otázky informačního deficitu žalobkyně a následného vzniku vysvětlovací povinnosti žalovaného však rozsudek odvolacího soudu v tomto řízení založen není. V projednávané věci rozsudek odvolacího soudu jednoznačně vymezuje důvody, pro které soud dospěl k závěru o bezpředmětnosti (a tedy nedůvodnosti) žaloby v řízení o uložení povinnosti žalovanému vyúčtovat majetek. Dovodil, že okruh majetku, který je označen v žalobě v tomto řízení, je totožný s jeho vymezením v žalobě o vypořádání SJM, v níž byl označen v hrubých rysech. Na základě sdělení zástupce žalobkyně (viz zvukový záznam o jednání před odvolacím soudem ze dne 21. 4. 2016, časový úsek 9:00 až 9:10 a 11:00 až 11:07) uzavřel, že z hlediska popsaného majetku jde o totožné texty žalob. Požadavek na zohlednění judikatury v otázce informačního deficitu a vzniku vysvětlovací povinnosti bude tedy uplatnitelný v řízení o vypořádání SJM, v němž podle závěru odvolacího soudu vycházejícího ze samotného tvrzení zástupce dovolatelky byl okruh společného majetku vymezen v rozsahu a způsobem, který jeho vypořádání soudem umožní. Pokud žalobkyně připouští, že v obou řízeních vymezila „shodný rozsah hrubě označeného okruhu majetku“ (viz bod 23 jejího dovolání), avšak současně uvádí, že je třeba jej vnímat odlišnou optikou obou řízení, pak si sama v tomto bodě dovolání dále protiřečí. Jestliže v obou řízeních vymezila způsobem výše uvedeným okruh majetku patřícího do SJM a v řízení o vypořádání SJM tak učinila ve lhůtě uvedené v § 150 odst. 4 obč. zák., pak takový majetek bude vypořádán postupem uvedeným v § 150 odst. 3 obč. zák. s přihlédnutím ke kritériím upraveným v § 149 odst. 2 a 3 obč. zák. Jinými slovy řečeno, žalobkyně v řízení o uložení povinnosti žalovanému vyúčtovat majetek nevymezila v hrubých rysech jiný společný majetek, na jehož právní režim by po zániku SJM mohlo dopadnout pravidlo obsažené v § 150 odst. 4 obč. zák. K žalobkyní žádané „konkretizaci“ majetku pak dojde v řízení o vypořádání SJM v podobě vzniku vysvětlovací povinnosti žalovaného se všemi procesními důsledky, které jsou s tímto zvláštním případem vyšetřovacího důkazu v civilním sporném řízení spojeny (k problematice informačního deficitu a vysvětlovací povinnosti rovněž srovnej, kromě odborných prací citovaných žalobkyní, Macur, J. Vysvětlovací povinnost strany nezatížené důkazním břemenem v civilním soudním řízení, časopis Právní rozhledy, č. 5/2000, str. 2000). Cituje-li dále žalobkyně na podporu argumentace o nutnosti konkretizovat společný majetek, na nějž se uplatní režim § 150 odst. 4 obč. zák., z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2851/2013, pak přehlíží, že ve věci dříve posuzované dovolacím soudem, se jednalo o řádně označenou (konkretizovanou) majetkovou hodnotu, která byla jedním z účastníků řízení o vypořádání SJM navržena k vypořádání po uplynutí zákonné tříleté lhůty. Vyslovený závěr dovolacího soudu tak byl spojen s řešením odlišné procesní situace. Přípustnost dovolání dále nemůže založit ani vágně formulovaný argument, že v tomto řízení „jde zároveň i o věc, která přináší novou judikaturu s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech a řešící otázku mající v dané věci určující význam.“ Měla-li žalobkyně na mysli, že „napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena,“ pak z jeho obsahu nebylo patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva měla dovolatelka za dosud nevyřešenou dovolacím soudem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolací soud přitom není oprávněn si sám vymezit otázku přípustnosti dovolání namísto dovolatele, neboť takovým postupem by zjevně porušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, a to především zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Ostatně judikatura dovolacího soudu akceptuje, že dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka procesní povahy, kterou žalobkyně odvolacímu soudu vytýká, dle jejího mínění, nesprávný procesní postup. Namísto toho, aby odvolací soud pro nedostatek odůvodnění rozsudek soudu prvního stupně podle § 219a odst. 1 o. s. ř. jako nepřezkoumatelný zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, „povrchně“ jej přezkoumal a ztotožnil se s nesprávným závěrem, že majetek v SJM, jak jej hrubě nastínila dovolatelka v obou řízeních, je totožný. Tento závěr dovolatelka současně označila za nesrozumitelný. Nedostatky odůvodnění rozhodnutí soudů znamenají v konečném důsledku porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tvrzený nesprávný procesní postup odvolacího soudu, který měl, podle názoru dovolatelky, o rozsudku soudu prvního stupně rozhodnout jiným způsobem, vystihuje případ vady řízení. S účinností od 1. 1. 2013 je ovšem jediným zákonným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), a teprve tehdy, je-li dovolání z jiného důvodu přípustné, přihlédne dovolací soud též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Bez vlivu na závěr o nepřípustnosti dovolání (z důvodu uplatněné námitky nesprávného procesního postupu) považuje dovolací soud za potřebné uvést, že úvaha odvolacího soudu, jak má být s rozhodnutím soudu prvního stupně naloženo, vychází primárně ze znění rozsudečného výroku. Pokud je prvostupňové rozhodnutí ve výrokové části věcně správné, pak pouze nedostatečně či nesrozumitelně odůvodněný závěr, na němž rozhodnutí spočívá, může vést k vydání kasačního rozhodnutí odvolacího soudu. Měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou ovšem požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele (k tomu srovnej Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1769). Uvedený závěr je promítnut i do rozhodovací praxe dovolacího soudu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, jenž byl uveřejněn pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Na citované rozhodnutí dovolacího soudu pak ohledně popsaného kritéria přezkoumatelnosti soudního rozhodnutí odkazují i pozdější rozhodnutí Nejvyššího soudu, tedy i rozhodnutí označené žalobkyní v dovolání. Závěrům uvedeným v části odůvodnění, kterou žalobkyně cituje, a jež odpovídá rozhodnutí dovolacího soudu publikovanému ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ovšem postup odvolacího soudu, proti němuž žalobkyně brojí, vyhovuje. Určitý deficit odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně nijak žalobkyni nebránil, aby jej napadla odvoláním v rozsahu čtyř stran textu, z nichž vyplývá, že nepochybně věděla, jak soud prvního stupně rozhodl a proč její žalobu zamítl. Protože nedostatky odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně nebyly (nemohly být) na újmu práv žalobkyně, nebylo možné úspěšně dovozovat, že by rozhodnutí soudu prvního stupně bylo nepřezkoumatelné, a že by proto mělo být zrušeno. Stejným měřítkem je potom třeba posuzovat i odůvodnění závěru, na němž spočívá rozsudek odvolacího soudu. Dovolací soud nepovažuje za opodstatněnou námitku, že rozhodnutí odvolacího soudu „postrádá alespoň základní odůvodnění, když je založeno na konstatování jistého závěru, aniž by bylo zřejmé, jak k takovému závěru soud dospěl.“ Z písemného odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (strana třetí, odstavec začínající formulací …“Tento obecný závěr….“) vyplývá, že závěr o totožném textu žalob v obou řízeních a stejném vymezení okruhu majetku v hrubých rysech potvrdila sama žalobkyně prostřednictvím svého zástupce u jednání před odvolacím soudem dne 21. 4. 2016. Obsah přednesů žalující strany je přitom ověřitelný ze zvukového záznamu jednání zachyceného na připojeném nosiči CD. Nelze proto souhlasit s námitkou, že by rozhodnutí v nalézacím řízení byla způsobilá zasáhnout do ústavně zaručeného práva dovolatelky na spravedlivý proces. Poukaz žalobkyně na část odůvodnění nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 1680/2015 (dovolatelka cituje body 21. a 25. odůvodnění nálezu), není přiléhavý bez přiměřeného objasnění, k jakému konkrétnímu deficitu odůvodnění rozhodnutí obecných soudů se závěr nálezu vztahoval, a jakou intenzitou se tento deficit mohl dotknout ústavně zaručených práv stěžovatelky. Z plného textu citovaného nálezu přístupného na internetových stránkách Ústavního soudu nalus.usoud.cz vyplývá, že zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů byl vyvolán specifickými skutkovými okolnostmi a jim odpovídajícím právním posouzením konkrétní kauzy, s nimiž nemají (z hlediska požadavku na náležité odůvodnění rozhodnutí) okolnosti v projednávané věci vůbec žádnou podobnost. Protože žalobkyně napadá dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu „v obou výrocích“, zabýval se dovolací soud rovněž přípustností dovolání do výroku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení. Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). I pro tyto akcesorické výroky ovšem platí, že dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z hledisek přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř. považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání, stejně jako v případě meritorního výroku, nepostačuje pouhá citace § 237 o. s. ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Tomuto požadavku žalobkyně v dovolání nedostála, a proto ani proti nákladovému výroku není její dovolání přípustné. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl. V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 1. března 2017 Mgr. David Havlík předseda senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2018_30.CDO.4275.2018.1.xml	Judikát 30 Cdo 4275/2018 30 Cdo 4275/2018-142 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Františkem Ištvánkem ve věci žalobce M. Š., narozeného XY, bytem XY, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 6, o zaplacení částky 100 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 349/2014, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2017, č. j. 54 Co 291/2017-114, takto: I. Řízení o dovolání žalobce se zastavuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. 4. 2017, č. j. 42 C 349/2014-104, byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované zaplatit mu částku ve výši 100 000 Kč, žalobci byla zároveň uložena povinnost uhradit žalované na náhradě nákladů řízení částku ve výši 300 Kč. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno v záhlaví uvedeným rozsudkem odvolacího soudu, proti němuž bylo podáno projednávané dovolání. Při podání dovolání nebyl žalobce zastoupen ve smyslu§ 241 o. s. ř. a o jeho žádosti o ustanovení zástupce bylo zamítavě rozhodnuto usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. 4. 2018, č. j. 42 C 349/2014-127, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13. 8. 2018, č. j. 54 Co 211/2018-139. Žalobce vadu spočívající v nedostatku povinného zastoupení neodstranil, soud prvního stupně jej již k témuž nevyzýval, neboť si této podmínky řízení byl žalobce jistě vědom, neboť jen v tomto řízení byl o povinnosti podat dovolání prostřednictvím zástupce dle § 241 o. s. ř. několikrát poučován (např. č. l. 75). Jelikož dovolatel nesplnil podmínku povinného zastoupení v dovolacím řízení (§ 241 o. s. ř.), dovolací soud řízení podle ustanovení § 241b odst. 2 a § 104 odst. 2 o. s. ř. zastavil. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 21. 11. 2018 JUDr. František Ištvánek předseda senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2012_7.TDO.586.2012.1.xml	Judikát 7 Tdo 586/2012 7 Tdo 586/2012-14 U S N E S E N Í Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 24. 5. 2012 dovolání obviněného P. D., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 1. 2012, sp. zn. 9 To 578/2011, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 91 T 112/2011 a rozhodl t a k t o : I. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se z r u š u j í usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 1. 2012, sp. zn. 9 To 578/2011, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 26. 9. 2011, sp. zn. 91 T 112/2011. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Brně p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. II. Podle 265l odst. 4 tr. ř. se obviněný P. D. nebere do vazby. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 26. 9. 2011, sp. zn. 91 T 112/2011, byl obviněný P. D. uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. l písm. a), b) tr. zákoníku, přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. l tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. l tr. zákoníku. Za tyto přečiny a dále za účastenství na přečinech, jímž byl uznán vinným pravomocným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 6. 1. 2011, sp. zn. 91 T 170/2010, byl obviněný odsouzen podle § 178 odst. 3 tr. zákoníku, § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody na 28 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, přičemž podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu, který byl obviněnému uložen ve věci Městského soudu v Brně sp. zn. 91 T 170/2010. Výrokem podle § 228 odst. l tr. ř. a podle § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody. Skutek spočíval podle zjištění Městského soudu v Brně v podstatě v tom, že obviněný dne 3. 6. 2010 v Brně, Novoměstská 9, po vypáčení vstupních dveří vnikl do bytu poškozené I. V., odcizil zde věci specifikované v bodě 1 výroku o vině v celkové hodnotě 13 480 Kč a způsobil na zařízení bytu škodu ve výši 9 700 Kč a že dne 14. 6. 2010 v Brně-Ivanovicích, Jižní svahy 28, po vytlačení okna vnikl do rodinného domu poškozeného M. H., odcizil zde peníze v hotovosti a další věci specifikované v bodě 2 výroku o vině, mezi nimiž byly i dvě platební karty, přičemž odcizením způsobil škodu ve výši 21 280 Kč. Odvolání obviněného, podané proti výroku o vině a dalším výrokům, bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 12. 1. 2012, sp. zn. 9 To 578/2011, podle § 256 tr. ř. zamítnuto. Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně. Výrok o zamítnutí odvolání napadl s odkazem na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. l písm. g) tr. ř. Namítl, že výrok o vině je založen na jediném důkazu, jímž byla v obou případech jeho pachová stopa, a že tu nebyl žádný jiný usvědčující důkaz. Poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, která nepřipouští, aby výrok o vině byl založen výlučně jen na důkazu metodou pachové identifikace. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů. Nejvyšší soud přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. napadené usnesení i předcházející řízení a shledal, že dovolání je důvodné. Podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Pokud je dovolacím důvodem podle citovaného ustanovení „nesprávné právní posouzení skutku“, rozumí se tím skutek, tak jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně. Dovolací důvod pak záleží v tom, že na skutkový stav, který zjistily soudy, bylo nesprávně aplikováno hmotné právo, tj. trestní zákon. Pokud je dovolacím důvodem „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“, jedná se o aplikaci norem hmotného práva rovněž na skutkový stav, který zjistily soudy. Dovolání zásadně nemůže být založeno na námitkách směřujících proti skutkovým zjištěním soudů a ani proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Nejvyšší soud se otázkou správnosti právního posouzení skutku zabývá zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, aniž při tom přihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů. Jen zcela výjimečně může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkových zjištění soudů, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je totiž třeba dát průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán např. tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy nebo jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení. Za takového stavu není skutek, tak jak byl zjištěn soudy, způsobilý být předmětem právního posouzení. V posuzovaném případě je nutné konstatovat, že ve vztahu k otázce totožnosti obviněného s osobou pachatele obou případů vloupání jsou skutková zjištění Městského soudu v Brně, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil i Krajský soud v Brně, v extrémním rozporu s důkazy. Městský soud v Brně zaznamenal, že obviněný popřel spáchání obou útoků, avšak zároveň v odůvodnění rozsudku (str. 4-5) uvedl, že obviněný „z trestné činnosti ... je ... jednoznačně usvědčován provedenými listinnými důkazy“. Následující výčet listinných důkazů zahrnuje daňové doklady, jimiž byla prokázána výše nákladů vynaložených k odstranění škody na zařízení bytu poškozené I. V., odborná vyjádření, jimiž byla prokázána cena odcizených věcí, protokoly o ohledání místa činu, jimiž byla objasněna situace v bytě poškozené I. V. a v domě poškozeného M. H. poté, co do nich bylo provedeno vloupání, a odborná vyjádření z oboru metody pachové identifikace. Ze všech těchto listinných důkazů se k otázce totožnosti pachatele vztahují jen odborná vyjádření z oboru metody pachové identifikace. Ostatní listinné důkazy se z hlediska obsahu vůbec netýkají otázky, kdo byl pachatelem vloupání, a vztahují se k jiným okolnostem, konkrétně k výši škody a k tomu, co bylo ex post nalezeno na místě obou vloupání. Ze svědeckých výpovědí poškozených ani jiných osob nevyplývá nic, co by se jakkoli vztahovalo k otázce, kdo byl pachatelem. Ohledně totožnosti pachatele je podstatou důkazní situace to, že na obviněného ukazuje v případě každého z obou vloupání pouze odborné vyjádření z oboru metody pachové identifikace a že jde o jediný důkaz, který dále již není podpořen žádným dalším byť jen nepřímým důkazem. U obviněného nebyla nalezena žádná z odcizených věcí a nebylo zjištěno, že by s některou z těchto věcí nějak nakládal. Obviněný nepoužil k placení nebo k výběru peněz z bankomatu žádnou z platebních karet, které byly odcizeny poškozenému M. H., a ani se o to nepokusil. Na místě žádného z obou útoků nebyly nalezeny žádné daktyloskopické, trasologické, biologické, mechanoskopické ani jiné stopy, které by prokazovaly přítomnost obviněného. Metoda pachové identifikace je důkazem podle § 89 odst. 2 tr. ř. Vyznačuje se ale takovými zvláštnostmi, které ji charakterizují jen jako důkaz podpůrný a nepřímý. Tyto zvláštnosti se odvíjejí od toho, že podstatou metody pachové identifikace je chování zvířete (psa), které není ověřitelné lidským smyslovým vnímáním. Není tu tedy žádná možnost kontroly věrohodnosti tohoto důkazu obsahovým ověřením vlastního identifikačního aktu. K tomu přistupují ještě další okolnosti, které připouštějí jiný závěr, než že identifikovaná osoba je pachatelem, např. možnost přenosu pachové stopy prostřednictvím jiné osoby. Proto se judikatura Nejvyššího soudu i judikatura Ústavního soudu ustálila na tom, že není přijatelné, aby odsuzující výrok o vině byl založen na metodě pachové identifikace jako jediném a výlučném usvědčujícím důkazu, který není podpořen žádným dalším byť případně jen nepřímým důkazem (k tomu viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tz 44/99, sp. zn. 4 Tz 107/2002, 3 Tdo 439/2008, rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 394/97, sp. zn. II. ÚS 418/99). Pozitivní výsledek použití metody pachové identifikace jen s velkou pravděpodobností svědčí o kontaktu identifikované osoby s předmětem, na kterém byla nalezena pachová stopa. I když jde o vysokou míru pravděpodobnosti, nelze ji při absenci jakéhokoli dalšího usvědčujícího důkazu považovat za jistotu, která se vyžaduje jako základní podmínka odsuzujícího výroku. V dané věci soudy pokládaly důkaz metodou pachové identifikace za dostatečný s ohledem na kriminální minulost obviněného, na blízkou časovou souvislost obou vloupání a na způsob jejich provedení. Okolnost, že obviněný byl v minulosti opakovaně soudně trestán pro krádeže, sice může do určité míry zvýrazňovat podezření vyplývající z pozitivního výsledku metody pachové identifikace, ale rozhodně není s to zaručit, že obviněný je skutečně pachatelem. Soudy se ostatně omezily jen na paušální konstatování kriminální minulosti obviněného, aniž by z této minulosti zjistily nějakou zcela konkrétní skutečnost, která by obviněného zároveň individualizovala jako pachatele nyní posuzované trestné činnosti. Ani blízká časová návaznost obou útoků, mezi nimiž byl odstup 11 dnů, není způsobilá přesvědčivě odůvodnit závěr, že právě obviněný je jejich pachatelem. Způsob provedení obou útoků, jak o něm svědčí skutečnosti zachycené v protokolech o ohledání místa činu, lze charakterizovat jako běžné vloupání, které bylo provedeno obvyklým způsobem a které je typické pro širší okruh blíže neurčených pachatelů. Na způsobu provedení obou útoků není nic, co by jejich pachatele nějak blíže individualizovalo a odlišovalo ho od zmíněného okruhu blíže neurčených pachatelů typických vloupání. Nad rámec pachové identifikace tedy není v posuzované věci žádný další důkaz, který by měl k otázce, kdo byl pachatelem, takový vztah, aby případně i jen nepřímo podpořil podezření vyplývající proti obviněnému. Lze jen dodat, že na místě každého z obou vloupání byla nalezena pouze jediná pachová stopa ukazující na obviněného. V případě vloupání do bytu poškozené I. V. se tato stopa nacházela na klíčku od skříňky, v níž byly uloženy věci před odcizením, což do jisté míry zvýrazňuje podezření proti obviněnému. V případě vloupání do domu poškozeného M. H. byla pachová stopa nalezena na tričku, které bylo pohozeno na parapetu okna, jímž pachatel vnikl do domu, což staví pachovou stopu do pozice důkazu, který zakládá naopak poněkud nižší míru podezření proti obviněnému, zvláště když z žádného dalšího důkazu není patrno, že šlo o tričko obviněného. Skutek zjištěný soudy tak, že jeho pachatelem byl obviněný, nebyl způsobilý k tomu, aby na něj bylo aplikováno hmotné právo, tj. trestní zákoník. Zjištění, že obviněný byl pachatelem skutku, totiž stojí v extrémním rozporu s důkazy. Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněného zrušil jak napadené usnesení Krajského soudu v Brně, tak rozsudek Městského soudu v Brně jako součást řízení předcházejícího napadenému usnesení. Nejvyšší soud současně zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad. Nakonec Nejvyšší soud přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Obviněný vykonává trest odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudkem Městského soudu v Brně ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně, tedy rozhodnutími, která byla v dovolacím řízení zrušena. Za této situace musel Nejvyšší soud podle § 2651 odst. 4 tr. ř. rozhodnout o vazbě obviněného. Nejvyšší soud neshledal na straně obviněného žádný z důvodů vazby podle § 67 tr. ř. a proto rozhodl, že obviněný se nebere do vazby. Je však třeba konstatovat, že obviněnému byl mezitím nařízen výkon trestu odnětí svobody v jiné trestní věci, a to ve věci Městského soudu v Brně sp. zn. 99 T 85/2007, takže lze přikročit k výkonu tohoto trestu, aniž by byl obviněný propuštěn na svobodu. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 24. května 2012 Předseda senátu:JUDr. Petr Hrachovec
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2005_28.CDO.2348.2005.1.xml	Judikát 28 Cdo 2348/2005 28 Cdo 2348/2005 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání dovolatele F. K., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové-pobočka Pardubice ze 16.3.2005, sp.zn. 18 Co 353/2004, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp.zn. 8 C 90/2002 (žalobce F. K., zastoupeného advokátem, proti žalované akciové společnosti P., o určení vlastnictví), takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal žalobou, podanou u soudu 26.4.2002, aby soud rozsudkem určil, že žalobce je vlastníkem pozemků parc. č. 2344 (o výměře 108 m2), parc. č. 2345 (o výměře 39 m2) a parc. č. 904/10 (o výměře 868 m2) v katastrálním území H. M., zapsaných na listu vlastnictví č. 560 pro toto katastrální území a obec H. M. u Katastrálního úřadu v Ch., jakož i vlastníkem části pozemku parc. č. 904/9 (původně zapsaného v Zemských deskách českých pod č. 563) v katastrálním území H. M., zapsaného na listu vlastnictví č. 560 pro katastrální území a obec H. M. u Katastrálního úřadu v Ch. V žalobě bylo uvedeno, že tyto pozemky získal žalobce z titulu dědického práva po svém otci O. F. K., který zemřel 19.12.1938 ve V. K předání dědictví došlo pozůstalostním soudem v Pardubicích v roce 1944 do rukou poručníka žalobce, jímž byl Ing. F. K. K. z H. Tato skutečnost byla zapsána v Zemských deskách českých a v příslušných vložkách pozemkových knih. Na tyto nemovitosti, tvořící panství H. M., byla zavedena národní správa rozhodnutím Zemského národního výboru v P. z 30.6.1945, čj. III 1a 768/1-1945. Později bylo vlastnické právo žalobce „vážně ohroženo aplikací dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb.“, ale nedošlo tu k vydání řádného konfiskačního výměru místně příslušným Okresním národním výborem v Ch., který by byl adresován osobě žalobce. Vydána byla vyhláška ONV Ch. ze 17.9.1945, čj. 14812, adresovaná na jméno a příjmení O.F. K. s uvedením bydliště H. M.; byla také vydána vyhláška ONV Ch. z 11.8.1945, čj. 11399, adresovaná opět osobě O.F.K. s uvedením bydliště v dalších 22 obcích okresu Ch. a okresu N. Označení O.F.K. neodpovídalo matričním ani jiným údajům o žalobci. Žalobce nebyl v tomto konfiskačním řízení zastoupen, třebaže šlo tehdy o nezletilou osobu ve věku 9 roků; k řízení nebyla přizvána ani matka žalobce M. K., ani poručník Ing. F. K. K. F. K. byl svou argentinskou matkou odvezen v roce 1940 k babičce do A., kde už trvale zůstal. Poručník F. K.-Ing. K. byl nedobrovolně odvezen z území Československa a od 14.7.1945 byl přihlášen k pobytu v bavorské obci E. v Německu. Podle názoru žalobce na něj nedopadala ustanovení dekretu č. 12/1945 Sb.; F. K. se vzhledem ke svému věku nikdy nehlásil při nějakém sčítání obyvatelstva k německé národnosti, nebyl členem žádných německých organizací nebo politických stran; jeho mateřským jazykem byla španělština; na žalobce tedy nebylo možné hledět jako na osobu německé národnosti. Podle názoru žalobce byl „proces směřující ke konfiskaci jeho majetku veden zcela zmatečně a tedy bez právních následků“. S ohledem na tyto uvedené okolnosti má žalobce naléhavý právní zájem na určení svého vlastnického práva k uvedeným nemovitostem, aby mohl být zapsán i v katastru nemovitostí namísto nyní zapsané žalované akciové společnosti. Žalovaná akciová společnost navrhla zamítnutí žaloby s tím, že žalobcem uváděné pozemky nabyla řádnými kupními smlouvami z 25.6.1996 a z 30.9.1996. Vlastnictví žalované akciové společnosti bylo zapsáno v katastru nemovitostí. Podáním z 21.10.2003 žalobce rozšířil svůj žalobní určovací návrh i ohledně pozemku parc. č. 904/10 (o výměře 868 m2) v katastrálním území H. M.; změna žaloby byla připuštěna usnesením Okresního soudu v Chrudimi z 24.10.2003, čj. 8 C 90/2002-103. Rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze 4.5.2004, čj. 8 C 90/2002-143, byla zamítnuta žaloba žalobce F. O. K. o určení jeho vlastnictví ke „stavební parcele č. 2344 (o výměře 108 m2), stavební parcele č. 2345 (o výměře 32 m2), pozemkové parcele č. 904/9 (o výměře 117 m2) a pozemkové parcele č. 904/10 (o výměře 868 m2), zapsaným v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v Ch. na listu vlastnictví č. 560 pro katastrální území a obec H. M. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že soud má za to, že na straně žalobce je dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení, protože žalovaná akciová společnost je zapsána v katastru nemovitostí jako vlastník žalobcem uvedených pozemků a ke změně tohoto zápisu by došlo rozhodnutím soudu, jímž by bylo určeno vlastnictvím k nemovitostem, zapsaným v katastru nemovitostí. Soud prvního stupně pokládal rovněž za doloženo, že žalobce nabyl vlastnictví jím uváděných pozemků na základě odevzdacích listin pozůstalostního soudu a tato skutečnost byla zapsána byla zapsána i v pozemkové knize. Vyhlášky, které vydal Okresní národní výbor v Ch. dne 11.8.1945 pod č. 113 99 a dne 17.9.148 12, o konfiskaci majetku osoby označené O.F.K., bytem (bez bližší konkretizace) v H. M. (popřípadě bez bližší konkretizace v dalších 21 obcích v okrese Ch. a N.), byly vydány správním orgánem v rámci jeho pravomoci, a to ve smyslu ustanovení § 1 odst. 1 a § 3 dekretu č. 12/1945 Sb.; vyhlášky odpovídaly praxi tehdejších správních orgánů při provádění konfiskaci. V těchto vyhláškách však byla označena osoba, jejíhož majetku se konfiskace týkala, jako O.F.K. bez uvedení bydliště a data narození a ani konfiskované pozemky nebyly označeny bližšími identifikačními údaji. Měl proto soud prvního stupně za to, že tu šlo o nicotné právní akty, jejichž účinky nenastaly. Nelze tu použít „kategorizace“ žalobce jako osoby, jíž se konfiskace majetku týká, provedené výměrem Zemského národního výboru v Praze o zavedení národní správy. Soud prvního stupně však v této souvislosti dospěl k závěru, že „existence uvedených vyhlášek Okresního národního výboru v Ch. měla důsledky ve vztahu k vydržení převedeného majetku státem“. Soud prvního stupně při své úvaze o vydržení poukazoval na ustanovení § 1494 a § 1475 obecného zákoníku občanského z roku 1811 (platného do 31.12.1950) a na ustanovení § 566 zákona č. 141/1950 Sb. (dříve platného občanského zákoníku, platného do 31.3.1964); měl za to, že nemovitosti, o něž v tomto řízení jde, byly způsobilé k vydržení a také stát tu byl způsobilý k nabytí tohoto nemovitého majetku vydržením. Pracovníci státních orgánů tu nemohli mít, podle názoru soudu prvního stupně, pochybnosti (vzhledem k vydání uvedených konfiskačních vyhlášek), že stát nemovitosti, o něž v tomto řízení jde, vlastnil a že je se zřetelem ke všem okolnostem držel v dobré víře, že mu tyto nemovitosti jako vlastníku náleží. Podle názoru soudu prvního stupně tu „existuje titul, byť neplatný, zakládající nabytí vlastnického práva při splnění stanovených podmínek, což má tytéž účinky ve vztahu k dobré víře“. Soud prvního stupně měl také za to, že „po celou dobu vydržecí lhůty (desetileté) tu byly splněny podmínky vydržení podle tehdy platného zákona č. 141/1950 Sb.“. Zákonné podmínky faktického ovládání a nakládání s nemovitostmi jako se svým vlastnictvím tu tedy byly splněny, podle názoru soudu prvního stupně, a to po celou dobu vydržecí od 1.1.1951 do 1.1.1961. Soud prvního stupně byl však toho názoru, že žalobce neprokázal v době, kdy běžela vydržecí doba, že by se domáhal svého majetku a tedy že by zpochybňoval výsledky konfiskace; pouze se domáhal „odškodnění za provedenou konfiskaci“. Soud prvního stupě proto žalobu žalobce zamítl, když došel k závěru, že tu stát nabyl vlastnické právo vydržením a jako vlastník nemovitosti je dále převedl na právní předchůdkyni žalované společnosti; tento převod byl perfektní a účinný, stejně jako převod na žalovanou akciovou společnost. Ohledně nákladů řízení měl soud prvního stupně za to, že žalované společnosti náklady řízení nevznikly. O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně ze 4.5.2004 rozhodl Krajský soud v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích rozsudkem ze 16.3.2005, sp.zn. 18 Co 353/2004. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přejímá skutková zjištění soudu prvního stupně, avšak dospěl k závěru, že právní posouzení učiněné soudem prvního stupně je chybné. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně jen v tom, že na straně žalobce je dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť bez takového určovacího rozhodnutí soudu by nemohl žalobce dosáhnout požadované změny zápisu k uvedeným nemovitostem v katastru nemovitostí. Odvolací soud však nepovažoval za správný názor soudu prvního stupně o tom, že vyhlášky tehdejšího Okresního národního výboru v Ch. o konfiskaci majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. jsou sice vadné, ale byly způsobilé založit řádnou, poctivou a pravou držbu státu po zákonem stanovenou vydržecí dobu, která ve smyslu ustanovení § 566 zákona č. 141/1950 Sb. skončila vydržením dnem 1.1.1961. Naproti tomu měl odvolací soud za to, že nemůže obstát názor, že by nicotný akt správního orgánu mohl být titulem, s nímž by bylo možné spojovat úvahu o počátku trvání oprávněné (poctivé, pravé a řádné) držby ve prospěch státu, jehož orgán nicotný akt vydal; nulitní akt totiž po právu neexistuje a nepůsobí žádné právní účinky. Odvolací soud však byl rozdílného názoru na stěžejní otázku, zda žalobce pozbyl vlastnické právo k jím uváděným nemovitostem konfiskací podle dekretu č. 12/1945 Sb. Konfiskace zemědělského majetku nastávala ve smyslu ustanovení § 4 tohoto dekretu u osob vyjmenovaných v § 1 dekretu č. 12/1945 Sb. ze zákona dnem účinnosti tohoto dekretu (dnem 23.6.1945), aniž by bylo v každém jednotlivém případě zapotřebí ještě nějakého úředního aktu, kterým by bylo vysloveno, že jsou splněny podmínky konfiskace. Pokud takové rozhodnutí bylo vydáváno (k návrhu účastníka nebo uznal-li to správní orgán za potřebné), mělo toto rozhodnutí deklaratorní povahu (např. rozhodnutí o tom, že se konfiskuje majetek osoby německé národnosti anebo maďarské národnosti, nebo o tom, že jde o zemědělský majetek). Došlo-li ke konfiskaci zemědělského majetku osoby vyjmenované v ustanovení § 1 dekretu č. 12/1945 Sb., konfiskovaný majetek přešel na stát ze zákona s účinky ex tunc k okamžiku účinnosti tohoto dekretu. Došlo-li k vydání rozhodnutí správního orgánu v zájmu odstranění nejistoty, zda došlo nebo nedošlo ke konfiskaci majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb., potom obecný soud má oporu v takovém pravoplatném rozhodnutí správního orgánu a vychází z prezumpce správnosti rozhodnutí správního orgánu. Za takové rozhodnutí tu bylo třeba považovat konfiskační vyhlášky Okresního národního výboru v Ch. z 11.8.1945, čj. 11399, a ze 17.9.1945, čj. 148 12, v nichž byla osoba uvedená jako O.F.K. označena za osobu německé národnosti s tím, že se jí konfiskuje zemědělský majetek v H. M. a v dalších obcích okresu Ch. a N.; tyto vyhlášky byly doručeny vyvěšením vyhlášky na úřední tabuli (srov. § 33 vládního nařízení č. 81/1928 Sb.). Uvedené vyhlášky se týkaly veškerého zemědělského majetku osoby, jejíž majetek byl konfiskován, a to i bez přesného označení tohoto zemědělského majetku. V posuzovaném případě také nebyla jiná osoba s příjmením K. (a se stejnými iniciálami křestních jmen, byť i v jiném pořadí) v uvedeném katastrálním území, jež by vlastnila tento konfiskovaný majetek. I případná nesprávnost správního rozhodnutí tu nezakládala nulitu tohoto rozhodnutí, obecný soud jím byl vázán a není oprávněn přezkoumávat jeho správnost, a to ani jako otázku předběžnou. Obecným soudům nebylo totiž dekretem č. 12/1945 Sb. svěřeno rozhodovat o otázce konfiskace. V řízení u obecného soudu nemohl žalobce tedy uspět se svým tvrzením, že nepozbyl vlastnické právo k nemovitostem (uvedeným v jeho žalobě) podle dekretu č. 12/1945 Sb., pokud nepředložil rozhodnutí příslušného správního orgánu, popřípadě rozhodnutí soudu, vydané ve správním soudnictví, že jeho majetek nepřipadl státu konfiskací ex lege a ex tunc ke dni účinnosti dekretu č. 12/1945 Sb. (tj. k 23.6.1945). Jinak totiž obecný soud v občanském soudním řízení musel vycházet z prezumpce správnosti uvedených správních rozhodnutí (vyhlášek). Dospěl proto odvolací soud k výslednému závěru, že soud prvního stupně důvodně nevyhověl žalobě žalobce, byť i z jiného právního důvodu. Proto jeho rozhodnutí odvolací soud potvrdil. O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s přihlížením k tomu, že žalované v odvolacím řízení náklady nevznikly. Odvolací soud ještě dodával, že je vázán svým vyhlášeným rozhodnutím, i když žalobce po jeho vyhlášení vznesl námitku podjatosti soudců senátu odvolacího soudu, který tento rozsudek vynesl; o této námitce tedy odvolací soud před vyhlášením rozhodnutí nevěděl, a proto se s ní nemohl zabývat. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 21.4.2005 a dovolání ze strany žalobce bylo dne 21.6.2005 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Chrudimi, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ze 16.3.2005 (sp.zn. 18 Co 353/2004 Krajského soudu v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích) a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu a jako dovolací důvody uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu) a také, že řízení před odvolacím soudem bylo stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu. Dovolatel ve svém dovolání měl za to, že zásadní právní význam dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a tedy i přípustnost dovolání dovozuje dovolatel ze způsobu, jakým se odvolací soud vypořádal s otázkou zastoupení nezletilé osoby (kterou byl tehdy v roce 1945 žalobce) v samotném správním řízení, popřípadě s otázkou důsledků opomenutí zajištění řádného zastoupení nezletilce opatrovníkem ve správním řízení a s otázkou doručování správního rozhodnutí zástupci nezletilce. Žalobci, jako osobě, jejíž majetek měl být konfiskován podle dekretu č. 12/1945 Sb., bylo v době probíhajícího konfiskačního řízení (v roce 1945) pouhých 9 roků (je narozen 7.10.1936) a v tomto řízení nebyl vůbec nikým zastoupen a nebyl mu v tomto řízení ustanoven ani opatrovník; navíc úkony zástupců nezletilce, mající dopad na nezletilcova majetková práva, podléhaly schvalování opatrovnického (poručenského) soudu. Takový přístup k řešení uvedených otázek, přecházející zmatečnost uvedeného postupu při zastupování nezletilého účastníka správního řízení, pokládá dovolatel za absolutně nepřijatelný. Dovolatel je toho názoru, že odvolací soud v daném případě nedostatečně zkoumal právní moc a vykonatelnost vyhlášek Okresního národního výboru v Ch. z 11.8.1945 a ze 17.9.1945 o konfiskaci zemědělského majetku „O.F.K. z H. M.“ podle dekretu č. 12/1945 Sb. Za nesprávný pokládá dovolatel názor odvolacího soudu, že totiž konfiskační vyhlášky Okresního národního výboru v Ch. z roku 1945, předložené v tomto soudním řízení, jsou deklaratorními rozhodnutími tohoto správního orgánu, oprávněného k jejich vydání podle dekretu č. 12/1945 Sb. Tyto vyhlášky však, podle názoru dovolatele, „nikdy nenabyly právní moci a vykonatelnosti a soudy obou stupňů také nesprávně posoudily, že u těchto správních aktů údajně nejde o akty nulitní“. Podle názoru dovolatele měly být v daném případě vydány podle tehdy platného vládního nařízení č. 8/1928 Sb. výměry, nikoli vyhlášky, o konfiskaci podle dekretu č. 12/1945 Sb. Kromě toho tyto vyhlášky byly neadresné, když jako adresát je tu uvedena osoba „O.F.K., bytem v obci H. M. (případně ve vyhlášce z 11.8.1945 Sb. v dalších 21 obcích)“. Dovolatel F. K., narozený 7.10.1936, měl však v roce 1945 bydliště v Argentině, což bylo „státu dobře známo“. Použité jméno O.F.K. neexistuje v žádném dokladu nebo matričním zápisu ohledně žalobce; označení adresáta vyhlášek bylo tedy natolik neurčité, že působilo neplatnost těchto vyhlášek. Dále dovolatel vytýkal odvolacímu soudu, že se nezabýval (stejně jako soud prvního stupně) tím, že tehdy nezletilému žalobci nebyl v konfiskačním řízení v roce 1945 ustanoven opatrovník, když v tomto řízení nebyl zastoupen ani svou matkou, ani poručníkem Ing. F. K. K., jenž mu byl ustanoven tehdejším německým soudem v Pardubicích, a to už v roce 1942. Tento poručník byl ovšem násilně vyvezen z území čs. státu a od 14.7.1945 byl hlášen k trvalému pobytu v bavorské obci E. v Německu. Potřeba ustanovit nezletilému F. K. v konfiskačním řízení opatrovníka vyplývala z ustanovení § 16 vládního nařízení č. 8/1928 Sb.; totéž vyplývalo, podle názoru dovolatele, i z tehdy platného ustanovení § 21 obecného zákoníku občanského z roku 1811, jakož i z mezinárodních dokumentů (např. z Deklarace práv dítěte z roku 1924 a z Všeobecné deklarace lidských práv z 10.12.1948). Správní řízení, jehož jediným účastníkem byl nezletilec, v tomto řízení nikým nezastoupený, bylo řízení zmatečným. Dovolatel poukazoval i na to, že se nelze ztotožnit s názorem uvedeným v rozhodnutí odvolacího soudu, že zmíněné vyhlášky Okresního národního výboru v Ch. byly doručeny podle ustanovení § 33 tehdy platného vládního nařízení č. 8/1928 Sb. Mělo tu totiž dojít k individuálnímu konfiskačnímu výměru, nikoli vyhlášky, a vyvěšení vyhlášky bylo pouze jedním ze způsobů doručení výměru. Avšak ani tento způsob doručení tu nebyl možný, protože tu nešlo o osobu, jejíž pobyt nebyl „přes konané šetření“ znám, a navíc šlo o nezletilou osobu, které v řízení nebyl ustanoven opatrovník. Pokud odvolací soud byl toho názoru, že žalobce nemohl v řízení u obecného soudu uspět, protože nepředložil rozhodnutí příslušného správního orgánu, popřípadě soudu, vydaného ve správním soudnictví, že jeho majetek nepřipadl konfiskací státu ex lege a ex tunc ke dni účinnosti dekretu č. 12/1945 Sb., byl dovolatel naproti tomu toho názoru, že tato podmíněnost úspěchu žalobce v občanském soudním řízení by tu byla dána v případě, pokud by bylo v řízení předloženo i pravomocné rozhodnutí správního orgánu, deklarující konfiskaci majetku žalobce, což se ovšem nestalo v tomto řízení. Dovolatel vyslovoval posléze i názor, že v daném případě došlo „k závažnému selhání při ochraně nezávislosti soudnictví“, když totiž došlo k přímému ovlivňování rozhodovací činnosti soudů v právních věcech žalobce. K doložení tohoto názoru připojil dovolatel ke svému dovolání dvě přílohy nazvané „Výčet zásahů představitelů moci výkonné a zákonodárné do výkonu moci soudní ve věcech žalob F. O. K. na určení vlastnictví“ a „Analýza mediální prezentace kauzy K.“. Dovolatel je toho názoru, že již nemůže na území České republiky uspět, neboť zde již není pro něj nezávislý soudce. Dovolatel proto navrhl, aby dovolací soud předložil Soudnímu dvoru v Lucemburku tuto předběžnou otázku: „Lze vykládat článek 6 odst. 1 Smlouvy o Evropské unii tak, že lze za určitých předpokladů přenést rozhodovací pravomoc ze soudu jednoho členského státu na soud jiného členského státu, dojde-li k situaci, kdy soudy určitého členského státu ztratí v jejich rozhodovací činnosti v konkrétní věci v důsledku nepřípustných zásahů ze strany jiných orgánů státu svoji nezávislost a nestrannost?“. Přípustnost dovolání dovolatele bylo tu třeba posoudit pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, jestliže řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Dovolatel ve svém dovolání uváděl, že zásadní právní význam dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a tedy i přípustnost dovolání odvozuje dovolatel ze způsobu, jakým se odvolací soud vypořádal s otázkou zastoupení nezletilé osoby v samotném správním řízení a otázkou opomenutí zajištění řádného zastoupení nezletilého v konfiskačním správním řízení i otázkou doručování správního rozhodnutí takové osobě. V této souvislosti je třeba poukázat na to, že v daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp.zn. 8 C 90/2002 Okresního soudu v Chrudimi), ani z obsahu dovolání dovolatele a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by tu byla rozhodnutím odvolacího soudu řešena právní otázka, která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tímto rozhodnutím odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, byla řešena některá právní otázka v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázka, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu. V této právní věci žalobce ve své žalobě, ve svých vyjádřeních v průběhu řízení před soudy obou stupňů i ve svém dovolání tvrdil, že nemovitosti, uváděné v jeho žalobě, nebyly v roce 1945, ani později konfiskovány podle dekretu č. 12/1945 Sb., takže je nadále jejich vlastníkem. Podle dekretu č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého i slovenského národa, přecházel konfiskovaný majetek na československý stát dnem účinnosti tohoto dekretu (dnem 23.6.1945). Konfiskační výměr, jako akt deklaratorní a zároveň prováděcí, pak vymezoval, které nemovitosti jsou dekretem určeny. Teprve konfiskačním výměrem jako aktem správním byla konfiskace majetku dovršena (srov. nález Ústavního soudu ČR z 20.10.1999, II. ÚS 405/98, uveřejněný pod č. 146 ve svazku 16 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR). V rozhodnutí uveřejněném pod č. 11/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byl zaujat právní názor: Mimo rámec správního soudnictví není soud (v občanském soudním řízení) oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu; vždy však zkoumá, zda jde o správní akt (zda nejde o paakt), zda je správní akt vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu a zda je pravomocný a vykonatelný. Správní akt, vydaný tzv. absolutně věcně nepříslušným orgánem, je nicotný. Z těchto základních právních závěrů vycházel dovolací soud při posuzování toho, zda odvolací soud ve svém rozhodnutí řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, které tu aplikoval, tj. ustanoveními dekretu č. 12/1945 Sb. Otázkou dopadu ustanovení tohoto dekretu na případ konfiskace majetku, o nějž jde v daném případě, se odvolací soud zevrubně zabýval v odůvodnění svého rozsudku (sp.zn. 18 Co 353/2004 Krajského soudu v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích), napadeného dovoláním dovolatele, a to na str. 3-5. Tomuto zevrubnému rozboru právních důsledků ustanovení § 1 odst. 1 a 2, § 3 odst. 1 a § 4 dekretu č. 12/1945 Sb. nelze vytknout, že tu šlo o řešení právní otázky v rozporu s uvedenými hmotněprávními ustanoveními citovaného dekretu. Tato ustanovení i podle názoru dovolacího soudu na daný případ dopadala a konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. tu byla dovršena i vydáním konfiskačního rozhodnutím jímž došlo dostatečně určitým způsobem k vymezení předmětu konfiskace i subjektu vlastnictví tohoto předmětu konfiskace. Posoudit bylo nutné posléze i hledisko případného řešení právní otázky (v rozhodnutí odvolacího soudu), jež by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (viz § 237 odst. 3, v závěru, občanského soudního řádu). Dovolací soud i přes tvrzení dovolatele o dosud dovolacím soudem neřešené otázce „zastoupení nezletilé osoby v samotném správním řízení“ má za to, že i řešení této otázky je zahrnuto v právním závěru z již zmíněného rozhodnutí uveřejněného pod č. 11/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek o zkoumání správního aktu mimo rámec správního soudnictví, a to z toho hlediska, zda tu nešlo o tzv. paakt. Odvolací soud se však i touto otázkou ve svém rozhodnutí, napadeném dovoláním dovolatele, zevrubně zabýval, a to jednak co do formy vydaného konfiskačního rozhodnutí příslušným správním orgánem, dále z hlediska rozhodování správního orgánu ohledně subjektu, jehož se rozhodnutí o konfiskaci týkalo, zejména ohledně pobytu žalobce (i jeho matky a poručníka) v srpnu 1945 po odstěhování se žalobce s jeho matkou z Čech i z Evropy) a po odsunu poručníka žalobce z Československa (v době krátce před vydáním konfiskačního rozhodnutí ze srpna 1945) a rovněž i z hlediska způsobu doručení vyvěšením veřejné vyhlášky na úřední tabuli za již uvedené situace, necelé tři měsíce po skončení války a v průběhu odsunu německého obyvatelstva, zejména ze sudetského pohraničí. Nebylo proto ze strany odvolacího soudu opomenuto nic podstatného, co by představovalo řešení právní otázky, jež by byla dosud nedořešena v rozhodování dovolacího soudu, na rozdíl od dostatečně zřejmého vyjádření právního závěru k téže právní otázce, obsaženého v rozhodnutí uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek v roce 2000, tedy v nedávné době, během níž nedošlo k žádné podstatné změně procesních předpisů České republiky. Nebyl tu tedy, podle názoru dovolacího soudu, splněn ani tento zákonný předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu (v návaznosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu). Protože dovolání dovolatele směřovalo proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu, jímž nebyla řešena právní otázka, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, ani právní otázka v rozporu s hmotným právem a ani právní otázka, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (viz k tomu § 237 odst. 3 občanského soudního řádu), přikročil dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného. Pokud dovolatel do svého dovolání zahrnul i podnět dovolacímu soudu k předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru v Lucemburku, a to ve znění této předběžné otázky ve znění formulovaném dovolatele (jehož základem bylo přenesení rozhodovací pravomoci českého soudu v konkrétní právní věci na soud jiného členského státu Evropské unie), podle názoru dovolacího soudu neodpovídá takový podnět žádné dvoustranné či mnohostranné mezinárodní smlouvě, jíž je Česká republika vázána (srov. § 2 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním), ani žádnému ustanovení vnitrostátních předpisů České republiky. Dovolací soud však nesdílí ani názor dovolatele, že by takový postup odpovídal článku 234 Smlouvy o Evropském společenství. Článek 6 odst. 1 Smlouvy o Evropské unii stanoví, že „Unie je založena na zásadách svobody, demokracie, právního státu a respektování lidských práv a základních svobod – zásadách, které jsou společné členským státům“. Článek 234 Smlouvy o založení Evropských společenství stanoví obecný rámec procedury řízení o předběžné otázce, prostřednictvím které se soudy členských států obracejí na Soudní dvůr s otázkami výkladu či platnosti práva Evropských společenství. Ze žádného dovolatelem uvedených ustanovení práva Evropských společenství neplyne možnost přenesení pravomoci a příslušnosti českého soudu na soud jiného státu. Proto také nelze dojít k závěru, že by byla dána možnost přenesení pravomoci k projednání právní věci soudu jiného členského státu Evropské unie, a to ani na základě práva Evropských společenství, ani na základě jiné takové možnosti dané výslovným ustanovením mezinárodní smlouvy, kterou je Česká republika vázána. Smyslem a účelem řízení o předběžné otázce je zajistit správný a jednotný výklad ustanovení práva Evropských společenství, která jsou relevantní pro výchozí řízení před soudem členského státu. Řízení o předběžné otázce v žádném případě není nástrojem přenesení rozhodovací pravomoci ze soudu členského státu na Soudní dvůr Evropských společenství a už vůbec ne ze soudu členského státu na soudy jiných členských států. Předložení předběžné otázky soudem členského státu předpokládá situaci, kdy je ve výchozím řízení před soudem členského státu projednávána otázka, která se týká výkladu či platnosti práva Evropských společenství. Tak tomu však není v případě tohoto dovolání dovolatele. Dovolatelem namítané okolnosti postrádají aspekt práva Evropských společenství. Soudní dvůr v Lucemburku podle své ustálené judikatury odmítne předběžné otázky, které jsou mimo rámec práva Evropských společenství (srov. např. věc C-291/96 Trestní stíhání proti Martino Grado a Shadid Bashir /2997/ ECR I-5331, bod 12, věc 299/95 Kremzow v. Rakousko /1997/ ECR I-2629, bod 19, či věc C-144/95 Maurin /1996/ ECR I-2909, bod 13). Stejně tak z ustálené judikatury Soudního dvora plyne, že řízení o předběžné otázce je nástrojem spolupráce mezi soudy Evropských společenství a nikoli prostředkem prodlužování řízení před soudem členského státu vznášením hypotetických či irelevantních otázek ze strany procesních účastníků řízení. Podání předběžné otázky v podobném případě je tu tedy s následkem nepřípustnosti předložení takové otázky (srov. např. věc 244/80 Foglia v. Novello /1981/ ECR 3045, bod 18, či věc Maria Alonia v. Giorgio Poidomani a Franca Baglieri /1981/ ECR 1563, bod 6). Dovolací soud má proto za to, že mu nevzniká v otázce vznesené dovolatelem ani oprávnění, ani povinnost obrátit se na Soudní dvůr Evropských společenství se žádostí o předběžnou otázku (srov. věc 283/81 CILFIT /1982/ ECR 2315, bod 10). Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalované akciové společnosti v řízení o dovolání náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu. V Brně dne 27. října 2005 JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r. předseda senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2014_30.CDO.3744.2014.1.xml	Judikát 30 Cdo 3744/2014 30 Cdo 3744/2014 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce J. V., proti žalované České republice – Ministerstvu financí, identifikační číslo osoby 000 06 947, se sídlem v Praze, Letenská 525/15, o zaplacení 2,000.000,- Kč, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 44 C 19/2013, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 28. března 2014, č.j. 60 Co 34/2014-66, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud ve Zlíně (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 6. ledna 2014, č.j. 44 C 19/2013-56, zamítl žádost žalobce o ustanovení zástupce. Soud prvního stupně uvedl, že za stavu, kdy žalobce tvrdí, že nemá žádný majetek ani žádné příjmy a nevysvětlil, a to ani na výzvu soudu, z jakých plnění si tedy zajišťuje plnění svých základních potřeb, nelze považovat předložené doklady za věrohodné. Nelze proto uzavřít, že jsou dány podmínky pro osvobození žalobce od soudních poplatků a tedy ani pro ustanovení advokáta, když poměry žalobce nebyly věrohodně osvědčeny. Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 28. března 2014, č.j. 60 Co 34/2014-66, potvrdil usnesení soudu prvního stupně, když se ztotožnil s právním posouzením soudem prvního stupně a uvedl, že odvolací námitky neobstojí. Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce (dále jen „dovolatel“) řádné a včasné dovolání k Nejvyššímu soudu. Dovolatel uvádí, že mu soudy znemožnily řádně se hájit před soudem, když mu neustanovily zástupce z řad advokátů, a to i přes naplnění zákonných podmínek. Jelikož napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 28. března 2014, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013) – dále jen „o. s. ř.“ Dovolatel sice není zastoupen advokátem a rovněž nemá sám právnické vzdělání; povaha rozhodnutí, proti němuž dovolání směřuje, však vylučuje, aby v posuzované věci bylo možno nedostatek podmínky povinného zastoupení považovat za překážku, jež by bránila vydání rozhodnutí, kterým se dovolací řízení končí. Za situace, kdy předmětem dovolacího přezkumu je rozhodnutí, jímž nebylo vyhověno žádosti účastníka o ustanovení zástupce z řad advokátů (§ 30 o. s. ř.), by trvání na podmínce povinného zastoupení vedlo k vlastnímu popření cíle, jenž účastník podáním žádosti sledoval, a k popření vlastního smyslu dovolacího řízení, v němž má být závěr o tom, že účastník právo na ustanovení zástupce nemá, zkoumán (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 1997, sp. zn. 2 Cdon 609/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročníku 1997, pod číslem 97 či obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. 30 Cdo 3465/2013). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.). Aby dovolání mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj. že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, - při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo - která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo - je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo - má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Na naplnění shora uvedených podmínek je třeba trvat i tehdy, nemusí-li být s ohledem na povahu rozhodnutí, proti němuž dovolání směřuje, dovolatel zastoupen. Dovolatel ve svém podání nevymezil, v čem spatřuje přípustnost dovolání. Omezuje se na pouhou polemiku s usnesením odvolacího soudu a vyjádření nesouhlasu s výsledkem řízení, aniž by jakkoliv vymezil právní otázku. Není tak naplněna podmínka, kterou stanoví ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., tedy že dovolání musí obsahovat vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 a § 238 o. s. ř.). V souzené věci tak nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud proto toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta o.s. ř.), jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věta první a odst. 2 o. s. ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 17. prosince 2014 JUDr. Lubomír P t á č e k, Ph.D. předseda senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2012_3.TDO.791.2012.1.xml	Judikát 3 Tdo 791/2012 3 Tdo 791/2012-31 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 25. července 2012 dovolání, které podal obviněný J. B., nar., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 8 To 15/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu ve Praze pod sp. zn. 10 T 12/2011, a rozhodl takto: Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. B. odmítá. O d ů v o d n ě n í : I. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 10 T 12/2011, byl obviněný J. B. uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), k § 140 odst. 2, odst. 3 písm. i), j) tr. zákoníku, jehož se dopustil dle skutkových zjištění společně s obviněným M. J., nar., jehož jednání bylo posouzeno jako pokus zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 173 odst. 1 tr. zákoníku, tím, že „po společné předchozí domluvě o napadení poškozené, jejím oloupení a rozdělení si finanční hotovosti, dne 20. 2. 2011 v době od 22.15 do 23.25 hod. v P., ul. Z., poté kdy poškozená Z. A., jako obchodní zástupkyně společnosti P. navštívila v bytě č. obž. J. B. za účelem výběru splátky úvěru, a chystala se k odchodu s tím, že je již pozdě, a že si pro splátku přijde následujícího dne, na ni obž. B. skočil, povalil ji na rozkládací gauč, k levé paži jí přiložil elektrický paralyzér, který selhal, přičemž se poškozená aktivně snažila bránit, poté oba upadli na zem, kde jí obž. B. přelepil lepící páskou ústa a následně ruce k sobě vpředu před tělem, mezitím jí obž. J. tou samou lepící páskou svázal nohy k sobě v úrovni kotníků, následně nad rámec předchozí dohody o oloupení, v úmyslu ji usmrtit, začal obž. B. poškozenou rdousit tlakem rukou či oběma rukama na krk směrem k podlaze až nemohla dýchat, začala upadat do šoku, během tohoto útoku několikrát prohlásil věty “ještě 15 minut“ a „už jenom 15 minut“, sevření uvolnil obžalovaný až ve chvíli, kdy se poškozená přestala bránit, poté přiložil poškozené k hlavě nůž, posléze jí zalepil lepící páskou oči a přes hlavu jí nasadil igelitový pytel na odpadky, který obmotal lepící páskou přes krk a hlavu, přičemž takto poškozené zalepil ústa i nos a zabránil tak přísunu kyslíku do dýchacích cest poškozené, v důsledku čehož začala tato upadat do šoku, k obnovení jejího dýchání došlo až poté, kdy se jí podařilo v obavě o svůj život udělat nehtem otvor do igelitového pytle, který měla obmotaný kolem hlavy a částečně jej strhnout z obličeje, během tohoto obž. B. opakovaně říkal „ještě 15 minut“, následně poškozenou otočil na zemi na břicho, kdy na ní chvíli klečel, částečně jí stáhl kalhoty, na což obž. J. reagoval slovy „co děláš“, posléze se poškozené podařilo posadit se, obž. B. klečel před ní, říkal, že potřebuje finanční hotovost 200.000,- Kč nejpozději do středy, načež poškozená obž. B. řekla, že u sebe nemá tak velkou finanční hotovost, prosila ho, aby jí neubližoval, a z obavy o svůj život mu řekla, že tu částku opatří následujícího dne, a to ve snaze přesvědčit obž. B., že se mu snaží pomoci a ve snaze dostat se z bytu pryč, po tomto se obž. B., který do té chvíle jednal agresivně a nervózně, uklidnil, a poškozené se následně za své jednání omluvil s tím, že tedy počítá, že mu finanční hotovost opatří, poté poškozenou doprovodil k jejímu vozidlu, tato ihned volala svému příteli, který okamžitě přijel na místo k jejímu vozidlu a nahlásil věc na policii, poškozené v průběhu útoku byly způsobeny podlitiny a oděrky na krku a v oblasti brady, tato poranění byla ošetřena ve FN M., přičemž, dle vyjádření znalce z odvětví soudního lékařství došlo u poškozené v důsledku kombinovaného, dušení rdoušením a pevným nasazením neprodyšného obalu k přímému ohrožení jejího života, a ze soudně lékařského hlediska je nutno posoudit proběhlé dušení jako těžkou újmu na zdraví“. Za to byl obviněný J. B. odsouzen podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 17 (sedmnácti) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byl podle § 80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou a podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku i trest propadnutí věci, a to kuchyňského nože. Dále bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněného M. J.. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 10 T 12/2011, podali obvinění J. B. a M. J. odvolání. Odvolání podala též státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze, a to výslovně v neprospěch obviněného M. J. do výroku o vině toho obviněného. O odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 8 To 15/2012, a to tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze a odvolání obviněného M. J. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ohledně obviněného M. J., a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného M. J. uznal vinným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, a odsoudil jej podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) let, pro jehož výkon jej zařadil podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Dále byla poškozená Z. A., nar., adresa jejího bydliště je utajena ve smyslu § 55 odst. 2 tr. ř., podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázána se svým nárokem na náhradu škody uplatněném proti obviněnému M. J. na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání J. B. bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto. II. Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 8 To 15/2012, podal obviněný J. B. dovolání (č. l. 804 - 807), přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., maje za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Obviněný v rámci dovolání uvedl, že nikterak nepopíral a nepopírá, že se vlastní útok na poškozenou stal a to zhruba tak, jak popisuje sám ve své výpovědi, stejně jako poškozená a obviněný M. J., ale s tím rozdílem, že tvrdí, že poškozené svázal ruce lepící páskou vzadu a následně jí sám odstranil z hlavy pytel, který jí tam předtím nasadil. Soud prvého stupně se však dostatečně nezabýval subjektivní stránkou činu, tedy jeho úmyslem, kdy ustanovení § 140 odst. 2 tr. zákoníku vyžaduje usmrcení s rozmyslem a po předchozím uvážení. Namítl, že příprava vraždy značně komplikovaným způsobem pro nějaký neurčitý a s největší pravděpodobností i zcela bagatelní obnos se vymyká logice i při jeho zjištěném poněkud nižším IQ, neboť měl s půjčkami od P. zkušenosti a věděl, že obchodní zástupci u sebe žádné vysoké obnosy peněz nenosí. Uvedl, že předměty, které si k údajnému pokusu vraždy měl připravit, tedy paralyzér a mikrotenový pytel na odpadky, jsou jen obtížně k vraždě způsobilé. Paralyzér nebyl sto způsobit víc než jen lokální svědění nebo drobné popáleniny, rozhodně nebyl způsobilý nikterak omezit pohyblivost oběti, což přiznala i sama poškozená. Použitý mikrotenový pytel na odpadky byl nejlevnější a nejtenčí, který se na trhu vyskytuje. Jeho protržení je velice snadné a hrozilo již při samotném navlékání na hlavu poškozené. Je sice pravdou, že mohl a měl předpokládat, že přiložením byť i tenké neprodyšné látky na nos a ústa může za určitou dobu přivodit smrt, avšak právní koncepce zločinu vraždy dle § 140 odst. 2 tr. zákoníku eventuální úmysl vylučuje a vyžaduje rozmysl nebo předchozí uvážení. Pokud by se jednalo o předem připravovaný zločin vraždy, připravil by si způsobilejší prostředky, kterými by dosáhl usmrcení oběti rychle, aniž by jí byla dána možnost se jakkoliv bránit. Připravovaný zločin vraždy taktéž předpokládá, že pachatel bude mít předem jasno, jak s tělem oběti naloží, zvláště když měl být skutek proveden ve vlastním bytě, ale on žádnou realizovatelnou možnost, jak se případně těla zbavit, neměl. Namítl dále, že se soud prvého stupně taktéž nedostatečně vypořádat s otázkou, co poškozená v jeho bytě v daný večer pohledávala. Namítl, že poškozená, jak v přípravném řízení, tak i u soudu tvrdila, že mu zprostředkovala půjčku od P. na jméno G. (nebo tak nějak), a to údajně na pouhou fotokopii OP, což však je, jak potvrdil manažer P., svědek M., zcela vyloučeno. Obviněný zdůraznil, že si na jméno G. (nebo podobné) nikdy žádnou půjčku nesjednal a již vůbec ne u poškozené. Vzhledem k těmto zásadním nejasnostem navrhla obhajoba soudu prvého stupně doplnění dokazování o svědeckou výpověď J. G., jakož i o vyžádání všech smluv o půjčce z poslední doby (prosinec 2010 - únor 2011) znějících na jméno G., G., G. od společnosti P., což však bylo soudem zamítnuto jako nadbytečné. Obviněný se však domnívá, že tyto důkazy mohly vážně zpochybnit účel návštěvy poškozené a tím i její celkovou věrohodnost. Obviněný především namítá nedostatek subjektivní stránky, resp. že nebyl prokázán eventuální úmysl poškozenou zavraždit. Ve svém přesvědčení o existenci vražedného úmyslu vycházel soud pouze z výpovědi obviněného M. J. a subjektivního pocitu poškozené. V této souvislosti zpochybnil i věrohodnost obviněného M. J., který ve své původní výpovědi toliko hovořil o plánech na loupež, ale později do výpovědi zahrnul i údajný plán obviněného na vraždu poškozené. Dle jeho názoru ani subjektivní pocit poškozené nemůže být jednoznačným důkazem jeho vražedného úmyslu. Soud tak jednoznačným způsobem nevyvrátil jeho obhajobu, že se mělo jednat o nějaký, i když silně bizarní a drsný, druh sexuálních hrátek. Když zjistil, že poškozená není s podobnými praktikami srozuměna, své jednání ukončil, omluvil se jí a věnoval jí láhev sektu, což by v případě vražedného úmyslu, bylo naprosto nelogické. Aby se následně nějak dostal z této silně trapné situace, začal prosit o peníze, ale to již bez použití jakéhokoliv násilí. Je také pochopitelné, že mu vystrašená poškozená slíbila vše. Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadený rozsudek soudu odvolacího a současně i jemu předcházející rozsudek nalézacího soudu zrušil v plném rozsahu a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že námitky obviněného jsou takové povahy, že v prvé řadě odmítá plně akceptovat rozsah a výsledky provedeného dokazování a modifikuje výklad důkazů oproti způsobu, jímž tytéž důkazy hodnotily ve věci činné soudy. Tímto způsobem posunuje skutkový základ věci do odlišné polohy než stanovil nalézací soud, z níž posléze vyvozuje odchylné právní argumenty a touto nepřímou cestou de facto napadá nikoli právní posouzení skutku, nýbrž skutková zjištění soudu. Vzhledem k tomu, že katalog dovolacích důvodů uvedený v § 265b tr. ř. v žádném ze zákonných důvodů nezahrnuje obecné vady ve skutkových závěrech učiněných soudem (či spíše nesouhlas obviněného s těmito závěry), je podobná argumentace z hlediska úspěšnosti dovolání neúčinná. Jinak řečeno, námitky vtělené do dovolání obviněného nevyhovují nejen jím deklarovanému důvodu dovolání, ale ani žádnému jinému z důvodů definovaných v § 265b tr. ř. Vzhledem ke shora uvedeným zjištěním státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného J. B. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. III. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) v neveřejném zasedání nejprve zkoumal, zda v této věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř., a shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obdobně Nejvyšší soud zjistil, že dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., bylo podané osobou oprávněnou k podání dovolání (§ 265d odst. 1 písm. b/, odst. 2 tr. ř.), ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením. Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným J. B. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Vycházel přitom z následujících skutečností: V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví). V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného směřují právě do oblasti skutkových zjištění a důkazní situace. Obviněný totiž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména posudku znalce MUDr. Tichého týkajícího se jeho osobnosti a inteligence; předmětného paraylyzéru a mikrotenového pytle na odpadky, tedy předmětů, které si měl k údajnému pokusu vraždy připravit; dále výpovědí svědků, manažera P. M. a obchodního zástupce Š., a svědkyně D., a dále výpověď obviněného M. J.; námitka neprovedení jím navrhovaných důkazů, zejména výslechu J. G. a vyžádání všech smluv o půjčce z období prosinec 2010 až únor 2011 znějících na jméno G., G., G. od společnosti P.) a vadná skutková zjištění (námitky vztahující se ke skutečnosti, zda předměty, které si údajně k pokusu vraždy připravil, tedy paralyzér a mikrotenový pytel na odpadky, jsou k vraždě způsobilé; možných způsobů, jak by s tělem naložil po dokonání činu, resp. prověření, že nemohl vraždu plánovat, neboť neměl jasno, jak by se těla zbavil; dále okolností, pro které jej poškozená v bytě daného dne navštívila, včetně okolností údajně uzavřené smlouvy od P. na jméno G. na pouhou fotokopii občanského průkazu), když prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecné námitky, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, především pak, že nebyl proveden jediný důkaz, který by svědčil o jeho přímém úmyslu) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný zdůrazňuje, že se sice dopustil na poškozené násilí, které vedlo k jejímu zranění a mohlo za určitých okolností přivodit i její smrt, ale toto rozhodně nebylo jeho úmyslem, kdy se ve skutečnosti jednalo o druh sexuálních hrátek, byť silně bizarních a drsných, a jeho anomální, simplexní, emočně nevyvážená, nevyzrálá a nezdrženlivá osoba, jak uvedl znalec MUDr. Tichý, mohla snadno nabýt dojmu, že se jedná o praktiky zcela běžné; právě k tomuto účelu si proto připravil prostředky, o kterých byl osobně přesvědčen, že nemohou vážné ublížení nebo i smrt způsobit, a proto také, když zjistil, že poškozená není s podobnými praktikami srozuměna, své jednání ukončil, omluvil se jí a věnoval jí láhev sektu, což by v případě vražedného úmyslu, bylo naprosto nelogické, a aby se následně nějak dostal z této silně trapné situace, začal prosit o peníze, ale to již bez použití jakéhokoliv násilí). Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod zčásti nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů. Tuto část jeho námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze. Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil. Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný J. B. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007). Nutno uvést, že obviněný sice vznesl námitku, že jeho jednání nenaplňuje subjektivní stránku pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 140 odst. 2, odst. 3 písm. i), j) tr. zákoníku, kdy uvedl, že se daného jednání nedopustil s rozmyslem a po předchozím uvážení ve vztahu k usmrcení poškozené, kteroužto lze formálně podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod, nicméně námitka obviněným vznesená je založena na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi skutkového stavu věci, a je tedy čistou spekulací. Obviněný totiž nevznáší žádné konkrétní hmotně právní námitky, ze kterých by měla vyplývat existence možného rozporu mezi skutkem zjištěným soudy nižších stupňů a jeho právním posouzením. Taková námitka pro svou neurčitost vyvolává nepřezkoumatelnost. Obviněný v rámci dovolání nenamítl, že popis skutku, tak jak je uveden ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu, není podřaditelný pod skutkovou podstatu trestného činu, jímž byl uznán vinným. Je naopak evidentní, že ačkoli obviněný v dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., vůči právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn soudem prvního (a potažmo i druhého) stupně, žádnou konkrétní hmotně právní námitku neuplatnil a ve skutečnosti uplatnil pouze námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a až následně z jím prosazované změny skutkových zjištění vyvozoval, že se trestného činu nedopustil v úmyslu. S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se jednalo o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, došel k závěru, že obviněným podané dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) – k) tr. ř. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovolání obviněného nebylo možno přiznat jakékoliv opodstatnění. Navíc obviněný dané námitky v podstatě uplatnil již v rámci řádného opravného prostředku a odvolací soud se s nimi dostatečným způsobem vypořádal (str. 6 až 9 napadeného rozsudku). IV. Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 25. července 2012 Předseda senátu: JUDr. Petr Šabata
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2017_28.NCU.129.2017.1.xml	Judikát 28 Ncu 129/2017 28 Ncu 129/2017-9 l ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla o návrhu na uznání cizího rozhodnutí, podaném D. S. (T. S.), zastoupenou O. S., za účasti Nejvyššího státního zastupitelství ČR, t a k t o : Rozsudek Obvodního soudu šestého soudního obvodu v a pro okres Pinellas, Florida, Spojené státy americké, jímž bylo rozvedeno manželství, s e u z n á v á , pokud jde o vyslovení rozvodu manželství, na území České republiky. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud šestého soudního obvodu v a pro okres Pinellas, Florida (Spojené státy americké), k návrhu navrhovatelky rozvedl její manželství, které bylo bezdětné, když po provedeném řízení zjistil, že manželé se vzájemně odcizili a nebyly shledány předpoklady pro obnovení společného soužití. Vztahy mezi manžely byly tedy tak trvale rozvráceny, že nelze očekávat jejich obnovení. Ve výroku uvedený rozsudek cizího soudu je proto v souladu s ustanovením § 755 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Rovněž skutkový základ byl cizím soudem zjištěn způsobem vyhovujícím v podstatě příslušným ustanovením právního řádu České republiky (§ 51 odst. 3 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém). Uznání předloženého rozsudku nebrání žádná z překážek uvedených v ustanovení § 15 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém. Ve smyslu ustanovení § 51 odst. 1, 2 zákona č. 91/2012 Sb. byl návrh na uznání cizího rozhodnutí podán účastníkem řízení a bylo též zjištěno, že navrhovatelka byla v době vydání rozhodnutí o rozvodu občankou České republiky. V dané věci nejde ani o případ, jaký má na zřeteli ustanovení § 52 zákona č. 91/2012 Sb. Protože pravomocné cizí rozhodnutí, jehož uznání se navrhovatelka domáhá, vyhovuje podmínkám, které pro uznání cizích rozhodnutí ve věcech manželských stanoví zákon, bylo návrhu vyhověno, jak to také navrhlo Nejvyšší státní zastupitelství ČR při vstupu do tohoto řízení. Náklady řízení platí navrhovatelka (§ 140 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů). P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. Tento rozsudek nabývá právní moci doručením. V Brně dne 24. října 2017 JUDr. Olga Puškinová předsedkyně senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2007_20.CDO.2681.2006.1.xml	Judikát 20 Cdo 2681/2006 20 Cdo 2681/2006 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněného T. B., zastoupeného advokátem, proti povinnému J. B., pro 2 000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 47 Nc 5664/2005, o dovolání Mgr. Ing. R. O., soudního exekutora, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 26. 7. 2006, č. j. 40 Co 958/2006-44, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud odmítl odvolání soudního exekutora Mgr. Ing. R. O. proti bodu I. výroku usnesení ze dne 22. 2. 2006, č.j. 47 Nc 5664/2005-31 (jímž okresní soud zastavil exekuci), jako podané osobou neoprávněnou (bod I. výroku), potvrdil usnesení soudu prvního stupně v bodě II. výroku o náhradě nákladů exekuce (bod II. výroku), změnil usnesení soudu prvního stupně v bodě III. výroku o náhradě nákladů exekučního řízení tak, že povinnému uložil povinnost nahradit oprávněnému na nákladech exekuce částku 4.478,60 Kč (bod III. výroku), a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (bod IV. výroku). Rozhodnutí odvolacího soudu v bodech I. – III. výroku napadl Mgr. Ing. R. O., soudní exekutor, dovoláním. Dovolání není přípustné. Podle ustanovení § 236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř. Podle ustanovení § 238, § 238a a § 239 o. s. ř. není dovolání proti usnesení o nákladech exekuce ani proti usnesení o nákladech řízení přípustné proto, že tato usnesení v jejich taxativních výčtech uvedena nejsou. Přípustnost dovolání nelze opřít ani o ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř., neboť usnesení o nákladech exekuce ani usnesení o nákladech řízení nejsou rozhodnutími ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2740/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2005 pod č. 70, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2003 pod č. 4). Totéž platí pro usnesení, jímž bylo odmítnuto odvolání podané osobou neoprávněnou; přípustnost dovolání zde nelze opřít ani o ustanovení § 239 odst. 3 o. s. ř., neboť odvolání není žalobou ani jiným návrhem ve smyslu tohoto ustanovení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2002, sp. zn. 26 Cdo 1712/2002, uveřejněné v Soudní judikatuře č. 10, ročník 2002 pod č. 196). Nejvyšší soud proto dovolání soudního exekutora podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl. Výrok o nákladech dovolacího řízení odpovídá tomu, že žádnému z účastníků, kromě dovolatele, náklady v tomto stádiu řízení nevznikly (§ 243b odst. 5, věta první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 21. června 2007 JUDr. Miroslava J i r m a n o v á , v. r. předsedkyně senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2015_30.CDO.2540.2015.1.xml	Judikát 30 Cdo 2540/2015 30 Cdo 2540/2015 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Vlacha, ve věci žalobce Ing. L. M., zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Masná 8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 2 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 77/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2015, č. j. 25 Co 426/2014-95, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Žalobce se žalobou po žalované domáhal zaplacení částky 2 000 000 Kč jako odškodnění majetkové újmy, která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nečinnosti soudu, jakož i nezákonných rozhodnutí (kdy soud řízení nejprve zastavil) v řízení vedeném u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 52 E 1698/99, ve kterém se žalobce domáhal výkonu rozhodnutí Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 24. 9. 1998, č. j. 5 Ro 1919/97, pro částku 24 613,30 Kč s příslušenstvím. Průtahy ve vykonávacím řízení v letech 1999 – 2010 zapříčinily, že předmětné nemovitosti byly v letech 2003 – 2010 devastovány, ničeny a rozkrádány, takže znalec v roce 2009 určil cenu na částku 10 000 Kč místo 2 000 000 Kč obvyklých v roce 2000. Rozdíl v obvyklé ceně konkrétního výkonem rozhodnutí postiženého majetku pak podle žalobce představuje škodu. V dřívějším průběhu řízení Obvodní soud pro Prahu 2 (dále též jako „soud prvního stupně“) rozhodl usnesením ze dne 25. 9. 2012, č. j. 27 C 77/2012-23, tak, že řízení zastavil z důvodu existence překážky věci rozsouzené. K odvolání žalobce, v němž žalobce uvedl, že se v nyní projednávané věci jedná o zcela odlišný skutkový stav, Městský soud v Praze (dále též jako „odvolací soud“) usnesením ze dne 27. 5. 2013, č. j. 25 Co 517/2012-32, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že se řízení nezastavuje. Odvolací soud uvedl, že v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 25/2005 bylo rozhodováno o žalobě na náhradu škody ve výši 5 913 474 Kč mezi stejnými účastníky ve stejném procesním postavení, jíž se žalobce domáhal s tvrzením, že mu vznikla průtahy v řízení o jeho návrhu na výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí, když v mezidobí byl na majetek povinného prohlášen konkurs a pohledávka se stala v důsledku průtahů a nařízeného konkursu nedobytnou. Dále žalobce žádal též náhradu ušlého zisku ve výši 4 435 105 Kč. Žalobce tedy v obou řízeních tvrdí, že mu vznikla škoda v souvislosti s nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Okresního soudu v Ostravě vedeném pod sp. zn. 52 E 1698/99. Zatímco v první žalobě dovozoval žalobce svůj nárok z tvrzení, že škoda vznikla v důsledku průtahů v řízení, v jehož průběhu byl nařízen konkurs na povinného, a v jeho důsledku se vymáhaná pohledávka stala nedobytnou, v nyní projednávané věci tvrdí vznik škody vyčíslené v jiné výši, a to v příčinné souvislosti s nezákonnými rozhodnutími a s průtahy v řízení vedoucími k nařízení exekuce (pozn. správně nařízení soudního výkonu rozhodnutí) prodejem v mezidobí znehodnocené nemovitosti, která nebyla součástí konkursní podstaty. V dalším průběhu řízení soud prvního stupně rozsudkem ze dne 14. 5. 2014, č. j. 27 C 77/2012-61, zamítl žalobu o zaplacení částky 2 000 000 Kč s příslušenstvím (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně) a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud rozsudkem ze dne 15. 1. 2015, č. j. 25 Co 426/2014-95, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I. rozsudku odvolacího soudu) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v posuzovaném vykonávacím řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. spočívajícímu v nedůvodných průtazích v řízení. Nelze ovšem učinit jednoznačný závěr, že nebýt nesprávného úředního postupu, došlo by ke zpeněžení a dokonce i k rozvrhu výtěžku z tohoto zpeněžení ještě před prohlášením konkursu na povinného, kdy by tak jako tak výtěžek ze zpeněžení musel být vydán do konkursní podstaty. Nadto na předmětných nemovitostech vázla zástavní práva k zajištění pohledávek třetích osob, které by musely být uspokojeny přednostně před oprávněným, nynějším žalobcem, přičemž výše těchto pohledávek přesahovala i žalobcem tvrzenou (byť značně spekulativní) hodnotu nemovitostí. Krom toho žalobce vztahuje svá tvrzení toliko k nemovitosti, která v době zahájení řízení nebyla ani ve vlastnictví povinného, a lze jistě důvodně předpokládat, že pokud by nemovitost měla hodnotu přesahující hodnotu pohledávek zajištěných zástavním právem, že by se její vlastník jistě dovolal svého vlastnického práva. Tyto skutečnosti vedly k závěru, že nesprávným úředním postupem žalobci škoda nevznikla, neboť tak jako tak nemohl očekávat jakékoliv uspokojení své pohledávky z výtěžku prodeje nemovitostí, a to s ohledem na hodnotu nemovitostí, na nich váznoucích zástavních práv třetích osob a v neposlední řadě i konkurenci ostatních věřitelů téhož dlužníka. Nadto by byl konkrétní závěr o škodě, pokud by o ní vůbec bylo možné uvažovat, předčasný i z toho důvodu, že stále běží konkursní řízení proti povinnému a nelze dosud učinit jednoznačný závěr, v jakém rozsahu budou pohledávky žalobce v konkursu uspokojeny. Vzhledem k tomu, že v daném případě nebyly naplněny všechny předpoklady pro vznik nároku na náhradu škody (tj. existence odpovědnostního titulu, škody a příčinné souvislosti mezi odpovědnostním titulem a škodou), soud prvního stupně žalobu jako nedůvodnou zamítl. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Správně bylo dovozeno, že v daném případě, kdy žalobce pohledávku, jež byla předmětem posuzovaného řízení, přihlásil do konkursního řízení, a to není dosud ukončeno, nelze dosud dojít k závěru, do jaké míry bude uspokojen, tedy zda a v jaké výši mu vznikla škoda. Rovněž je správný právní názor, že žalobě nelze vyhovět pro nedostatek příčinné souvislosti mezi průtahy ve vykonávacím řízení a tvrzenou škodou, k čemuž soud prvního stupně uvedl přehledné argumenty, s nimiž se odvolací soud ztotožnil a odkázal na ně. Stěží lze předpokládat, že nebýt průtahů v řízení, byl by nárok žalobce uspokojen realizací výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí povinného. Na nemovitostech, které byly předmětem návrhu na výkon rozhodnutí, vázla zástavní práva ve prospěch jiných osob a byla k nim omezena dispoziční práva dalšími již nařízenými exekucemi, což by nutně časově komplikovalo nařízení i provedení dražby a rozvrh prodejem nemovitostí získaných částek. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Zcela bez relevance jsou snahy dovolatele konstruovat právní otázku, zda v řízení vedeném u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 52 E 1698/99 (dále též jako „posuzované řízení“) došlo k porušení práva na soudní proces probíhající bez průtahů. Napadené rozhodnutí spočívá na závěru, že v posuzovaném řízení k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nedůvodných průtazích došlo, což odpovídá žalobcovým žalobním tvrzením. Namítá-li dovolatel rozsáhle, že soudy měly v řízení provést další důkazy ohledně obvyklé ceny továrního areálu úpadce, nepřednáší takto žádnou právní otázku. Nadto není vůbec zřejmé, z jakého důvodu by zjištění obvyklé ceny továrního areálu mělo být pro věc významné. Odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2014, sp. zn. II. ÚS 1430/13, z něhož dovolatel vyvozuje, že soudy měly výši škody určit podle spravedlivého uvážení jednotlivých okolností případu, je nepřiléhavý. K zamítnutí žaloby v této věci nevedl závěr o neprokázání výše škody, ale o neexistenci příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a tvrzenou škodou. Ve zde projednávané věci nedošlo ani k uvalení nesplnitelných důkazních břemen, neboť žaloba nebyla zamítnuta pro „neunesení“ důkazního břemene, ale na základě dokazováním zjištěného skutkového stavu věci, z nějž soud učinil závěr, že ke vzniku tvrzené škody v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem nedošlo. Krom důvodů vyjádřených v rozhodnutích soudu prvního stupně a soudu odvolacího, které nejsou v dovolání relevantně rozporovány, závěr o nedostatku příčinné souvislosti obstojí již s ohledem na skutkové zjištění, že všechny čtyři nemovitosti, prodejem kterých byl výkon rozhodnutí v posuzovaném řízení navrhován, byly zahrnuty do konkursní podstaty úpadce. Po prohlášení konkursu nebylo možné provést výkon rozhodnutí postihující majetek patřící do podstaty [§ 14 odst. 1 písm. e) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání] a k prodlevám ve vykonávacím řízení, jež by mohly zapříčinit vznik škody, od okamžiku prohlášení konkursu již nemohlo docházet (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1455/2009). Prodlevy při rozhodování soudu o nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí (když návrh na výkon rozhodnutí byl podán dne 2. 12. 1999 a výkon byl nařízen rozhodnutím ze dne 17. 5. 2002) nejsou adekvátní příčinou namítaného chátrání nemovitostí v letech 2003 až 2010. Nelze důvodně dovozovat, že nebýt dalších okolností (minimálně okolnosti spočívající v nastalých účincích prohlášení konkursu), došlo by ke vzniku škodlivého následku (k příčinné souvislosti a jejímu přerušení viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1930/2014, uveřejněný pod číslem 82/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nelze, již s ohledem na výše uvedené, souhlasit s dovolatelovým názorem ohledně zamítnutí žaloby na základě jediné objektivní skutečnosti, a to že konkursní řízení na úpadce (současně povinného v řízení vedeném u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 52 E 1698/99) stále trvá. Jak dovolací soud uvedl např. v usnesení ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, též podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 platí, že má-li být dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu spočívajícího na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, musí být každé z těchto posouzení dovoláním zpochybněno (srovnej též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z uvedeného vyplývá, že za situace, kdy obstál závěr soudu ohledně neexistence příčinné souvislosti, nemůže zpochybnění závěru o předčasném uplatnění nároku vést k založení přípustnosti dovolání. Ve vztahu k rozhodnutí o náhradě nákladů řízení dovolatel neuvádí vůbec žádné vymezení důvodu dovolání, ani v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a), jak požaduje ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., přičemž tyto vady nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny. Přípustnost dovolání nemůže z výše uvedených důvodů založit ani jedna z námitek. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky. V Brně dne 7. 12. 2015 JUDr. František I š t v á n e k předseda senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2015_26.CDO.4508.2014.1.xml	Judikát 26 Cdo 4508/2014 26 Cdo 4508/2014 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Pavlínou Brzobohatou v exekuční věci oprávněného města Kuřim, se sídlem v Kuřimi, Jungmannova 968, proti povinnému M. V., B., zastoupenému Mgr. Vladanem Tisovským, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Sokolská třída 871/6, pro 500.000,- Kč s příslušenstvím a pro 1.667,- Kč, o zastavení exekuce, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 57 EXE 1061/2012, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. června 2014, č. j. 9 Co 216/2014-54, takto: Dovolání se odmítá.O d ů v o d n ě n í : Dovolání povinného proti napadenému usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 25. 2. 2013, č. j. 57 EXE 1061/2012-40, kterým zamítl jeho návrh na zastavení exekuce, Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 (ve spojení s § 243f odst. 3) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „o. s. ř.“ (čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.) odmítl, neboť neobsahuje údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 - § 238a o. s. ř.), jenž je obligatorní náležitostí dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení nelze pro tuto vadu pokračovat. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, z dovolání musí být také patrno, které otázky hmotného nebo procesního práva, na nichž napadené rozhodnutí závisí, nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud řešeny (má-li je dovolatel za dosud neřešené), případně, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a od které „ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nebo od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit postupem podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád, ve znění pozdějších předpisů). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 7. dubna 2015 JUDr. Pavlína Brzobohatá předsedkyně senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2013_23.CDO.3562.2012.1.xml	Judikát 23 Cdo 3562/2012 23 Cdo 3562/2012 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud české republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní věci žalobce ČKD Kutná Hora, a. s., se sídlem v Kutné Hoře, Karlov 197, IČ 00508055, proti žalovanému AVIA, a. s., se sídlem v Praze 9 – Letňany, Beranových 140, IČ 45273227 o zaplacení 1,417.500,- Kč s přísl., vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 22 Cm 241/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 6. 2012, č. j. 2 Cmo 174/2011-426, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Praze jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 15. 11. 2011, č. j. 22 Cm 241/2006-385, ve znění usnesení ze dne 21. 11. 2011, č. j. 22 Cm 241/2006-416, a usnesení ze dne 9. 12. 2011, č. j. 22 Cm 241/2006-419, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 23.376,30 Kč s 3,5 % úrokem z prodlení od 1. 8. 2002 do zaplacení (výrok I.), ve výroku II. pak zamítl žalobu o zaplacení 1,394.123,70 Kč s 3,5% o úrokem z prodlení od 3. 1. 2003 do zaplacení a dále rozhodl o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (výroku III.). Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13. 6. 2012, č. j. 2 Cmo 174/2011-426, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravných usnesení v jeho výroku II., dále změnil výrok III. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 56.700,- Kč a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména podrobně zrekapituloval dosavadní průběh řízení včetně skutkových a právních závěrů a poukázal na své předchozí rozhodnutí (usnesení ze dne 6. 10. 2009, č. j. 2 Cmo 3/2009-273), jímž zrušil rozsudek soudu prvního stupně (rozsudek z 25. 9. 2008, č. j. 22 Cm 241/2006-225) a tento soud zavázal právním názorem, podle něhož žalobci právní nárok na zaplacení skladného sjednaného v čl. IV, bodu 4.6 kupní smlouvy ze dne 16. 9. 1997, č. 90/97, nevznikl, avšak přísluší mu nárok na náhradu účelně vynaložených nákladů spojených se skladováním předmětného zboží ve smyslu ust. § 462 a násl. obch. zák., popř. nárok na náhradu škody. Soud prvního stupně poté nárok žalobce kvalifikoval jako nárok na úhradu nákladů na přiměřená opatření vynaložená žalobcem k uchování zboží (§ 462 obch. zák.), kdy tyto náklady byly vyčísleny za období od 1. 8. 2002 do 13. 12. 2002 částkou 23.376,30 Kč a za celkové období od 1. 8. 2002 do 23. 1. 2003 (tj. za období od 14. 12. 2002 do 23. 1. 2003) byl nárok promlčen, neboť tento nárok byl žalobcem uplatněn až dne 21. 2. 2011). Odvolací soud proto, pokud se jedná o odvoláním napadený výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 1,394.123,70 Kč s přísl., představující skladné sjednané v čl. IV. bodu 4.6 smlouvy ze dne 16. 9. 1997, č. 90/97, konstatoval, že soud prvního stupně vycházel z jeho právního názoru a postupoval správně, pokud v této části žalobu zamítl. Odvolací soud však změnil výrok III. rozsudku soudu prvního stupně, který se týká nákladů řízení, neboť shledal, že soud prvního stupně rozhodl nesprávně, pokud žádnému z účastníků řízení tyto náklady nepřiznal. Žalovaný byl v řízení před soudem prvního stupně převážně úspěšný, proto mu podle § 142 odst. 3 o. s. ř. přísluší nárok na zaplacení nákladů řízení, a proto mu přiznal jejich náhradu ve výši 56.700,- Kč. Dovoláním ze dne 21. 9. 2012 napadl žalobce shora uvedený rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (soud prvního stupně byl ve svém pozdějším rozhodnutí vázán právním názorem odvolacího soudu vysloveným ve zrušovacím rozhodnutí) a dovolání podal z důvodu uvedeného v ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tj. z důvodu nesprávného právního posouzení věci. V odůvodnění dovolání žalobce uvedl, že se žalobou z 19. 12. 2006 domáhal zaplacení částky 1,417.500,- Kč s přísl., která představovala skladné ze skladování 500 ks horních kyvných ramen pravých a 500 ks těchto ramen levých (dále též jen „zboží“), které byly oprávněně zadrženy žalobcem podle ust. § 326 odst. 1 obch. zák. v období od 1. 8. 2002 do 13. 12. 2002, kdy skladné bylo vyúčtováno v souladu s čl. IV. bod 4.6 smlouvy č. 93/97 ze dne 16. 9. 1997. Dovolatel v dovolání dále podrobně popsal dosavadní průběh řízení a soudy vydaná rozhodnutí. Z dokazování provedeného v řízení je zřejmé, že žalobce byl oprávněn zadržet předmětné zboží podle ust. § 326 odst. 1 obch. zák., odvolací soud však rozhodl, že žalobce nemá nárok na zaplacení skladného ze skladování uvedeného zboží. Podle dovolatele je pro rozhodnutí zásadní posouzení otázky, zda se ujednání smlouvy obsažená v čl. IV., bodu 4.6 smlouvy vztahuje i na situaci, kdy zboží nebylo žalovaným odebráno proto, že bylo žalobcem oprávněně zadrženo podle ust. § 326 odst. 1 obch. zák. V čl. IV. bod 4.6 smlouvy si strany sjednaly, že pokud kupující neodebere zboží v termínu stanoveném ve výzvě, zavazuje se zaplatit skladné ve výši 10,- Kč/den, které bude účtováno počínaje jedenáctým dnem po termínu, kdy zboží mělo být odebráno. Dovolatel pokládá za nesprávný závěr odvolacího soudu, že nebyl splněn předpokladem neodebrání zboží stanoveny v čl. IV. bodu 4.6 smlouvy, neboť žalovaný si pro zboží přijel a chtěl ho převzít, ale zboží mu nebylo vydáno z důvodu jeho oprávněného zadržení žalobcem pro neplnění základních povinností žalovaného (neplacení dodávek zboží). Podle dovolatele je naplněna podmínka stanovená v čl. IV. bodu 4.6 smlouvy jak v případě, že žalovaný zboží po výzvě neodebral , protože si pro něj nepřijel, tak i v případě, že mu zboží, i když si pro něj po výzvě přijel, nebylo vydáno, tj. bylo oprávněně zadrženo. Dovolatel je proto toho názoru, že mu vzniklo právo na skladné podle smlouvy a že výklad čl. IV bodu 4.6 smlouvy provedený odvolacím soudem je nesprávný. Pro úplnost pak dovolatel uvedl, že bylo v rozhodnutí odvolacího soudu uvedeno nesprávné poučení o možnosti dovolání s odkazem na ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ačkoli je v daném případě dovolání přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť soud prvního stupně byl v dalším rozhodování vázán právním názorem odvolacího soudu. Dovolatel vzhledem k uvedenému navrhuje, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil posléze uvedenému soudu k dalšímu řízení. V podání ze dne 1. 11. 2012 se k dovolání vyjádřil žalovaný. Ve vyjádření zejména uvedl, že mezi žalobcem a žalovaným byla uzavřena dne 16. 9. 1997 smlouva č. 90/97 na dodávku předmětného zboží, které měl žalovaný odebrat do konce února 2002. Žalobce odmítl dne 13. 3. 2002 žalovanému zboží vydat z důvodu neuhrazené ceny zboží dodaného v předchozím období (§ 326 odst. 1 obch. zák.) a následně mu podle čl. IV bodu 4.6 smlouvy vyúčtoval skladné za období od 1. 8. 2002 do 13. 12. 2002 v částce 1,417.500,- Kč s přísl. Žalovaný je toho názoru, že čl. IV bod 4.6 smlouvy je koncipován jako povinnost kupujícího zaplatit skladné za předpokladu, že si zboží neodebere. Nárok na úhradu skladného (podle čl. IV bodu 4.6 smlouvy) by žalobci proto vznikl pouze za předpokladu, kdy by žalovaný zboží z vlastní vůle neodebral. Pokud mu však žalobce zabránil v převzetí zboží tím, že oprávněně zboží zadržel, ačkoli se žalovaný pro zboží dostavil, není žalobce oprávněn požadovat skladné sjednané v předmětné smlouvě. V dané věci pak žalobci přísluší nárok na úhradu přiměřených nákladů, které mu skladováním zboží vznikly (§ 462 obch. zák.), které žalobce vyčíslil částkou 23.376,60 Kč, kterou žalovaný spolu s úroky z prodlení dne 21. 8. 2012 žalobci zaplatil. Žalovaný se ztotožňuje se závěry soudů obou stupňů a navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl jako zjevně bezdůvodné. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) nejprve konstatoval, že v daném případě se na dovolací řízení vztahuje procesněprávní úprava občanského soudního řádu (zák. č. 99/1963 Sb.) ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. čl. II. bod 7 zák. č. 404/2012 Sb., dále též jen „o. s. ř.“, jelikož dovoláním napadené rozhodnutí bylo vyhlášeno před 1. 1. 2013. Nejvyšší soud poté konstatoval, že dovolání splňuje podmínky a obsahuje náležitosti stanovené zákonem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4, § 241a odst. 1 o. s. ř.) a dále se zabýval tím, zda je v posuzované věci dovolání přípustné. V posuzovaném případě je dovolání přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť soud prvního stupně ve svém následujícím rozhodnutí (rozsudek ze 15. 3. 2011, č. j. 22 Cm 241/2006-385, ve znění usnesení ze dne 21. 11. 2011, č. j. 22 Cm 241/2006-416 a usnesení ze dne 9. 12. 2011, č. j. 22 Cm 241/2006-419, poté co jeho dřívější rozhodnutí bylo odvolacím soudem zrušeno (viz usnesení ze dne 6. 10. 2009, č. j. 2 Cmo 3/2009-273), rozhodl jinak, protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu. Z toho je zřejmé, že poučení týkající se možnosti dovolání ohledně výroku I. rozsudku odvolacího soudu, nebylo správné, avšak tato vada řízení se v dané věci nikterak nedotkla postavení dovolatele. V dovolání uplatněným dovolacím důvodem pak je nesprávné právní posouzení věci, které bylo v dovolání v zásadě vymezeno tak, zda se ujednání v čl. IV. bodu 4.6 smlouvy o neodebrání zboží a tím v něm sjednaná částka skladného ze skladování neodebraného zboží vztahuje i na případ, kdy zboží bylo žalobcem oprávněně zadrženo podle ust. § 326 odst. 1 obch. zák. a za situace, kdy si žalovaný po výzvě žalobce chtěl převzít, ale zboží mu nebylo vydáno. Odvolací soud dospěl k závěru, že za uvedeného stavu věci žalobci nárok na skladné sjednané v čl. IV bodu 4.6. smlouvy nevznikl, ale má nárok na účelně vynaložené náklady spojené se skladování dotčeného zboží. Odvolací soud vycházel z toho, že nárok na skladné podle uvedeného ujednání smlouvy mohl žalobci vzniknout jen tehdy, pokud by žalovaný neodebral pro něho přichystané zboží v žalobcem stanovené lhůtě. Dostavil-li se však dne 13. 2. 2002 žalovaný pro zboží a chtěl jej převzít, které mu nebylo vydáno, nelze dospět k závěru, že mu vznikl nárok na skladné podle čl. IV. bod 4.6 smlouvy. V posuzovaném případě jde tedy o výklad čl. IV. bodu 4. 6 smlouvy, a o to jaká práva a povinnosti z něho pro strany smlouvy vyplývají. Ze skutkových zjištění, která nebyla zpochybněna, vyplývá, že si strany v čl. IV. bodu 4. 6 smlouvy ujednaly, že pokud kupující neodebere zboží v termínu stanoveném ve výzvě, zavazuje se zaplatit skladné ve výši 10,- Kč/den, které bude účtováno počínajíc jedenáctým dnem po termínu, kdy zboží mělo být odebráno. Taktéž je nepochybné zjištění, že žalobce vyzval žalovaného k odebrání zboží, který se k jeho převzetí dostavil dne 13. 2. 2002 avšak žalobce mu zboží nevydal, protože ve smyslu § 326 odst. 1 obch. zák. zboží zadržel pro neplnění předchozích povinností žalovaného (zaplacení ceny dodaného zboží). Při výkladu čl. IV. bodu 4. 6 smlouvy je třeba vycházet především z ust. § 266 odst. 1 až 3 obch. zák., podle něhož projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám. Nelze-li takto projev vůle vyložit, vykládá se podle významu, který by mu zpravila přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla v tomto styku přikládá. Při výkladu vůle podle uvedených kritérií je třeba vzít náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věci. Lze též při výkladu předmětného právního úkonu přihlédnout k ust. § 35 odst. 2 obč. zák., podle něhož je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Z předmětného ujednání čl. IV. bodu 4.6 smlouvy, jeho jazykového vyjádření a v něm projevené vůle, popř. významu, jenž by byl tomuto projevu přikládán, vyplývá, že podmínkou pro placení sjednaného skladného bylo „neodebrání zboží kupujícím“ a další podmínkou bylo, aby ho žalobce k jeho odebrání vyzval, ve výzvě stanovil termín k jeho odebrání. Pro posouzení věci je rozhodující, zda za „neodebrání zboží kupujícím“ je možné podle uvedeného ujednání pokládat i jeho „neodebrání“ z důvodu na straně žalobce, tj. byly-li splněny ostatní podmínky ujednání smlouvy (výzva k odběru, vůle žalovaného zboží převzít) a zboží nebylo žalovaným odebráno z důvodu na straně žalobce (zadržení zboží dle § 326 odst. 1 obch. zák.). Pojem „neodebrání zboží kupujícím“ je třeba vykládat v souvislosti s další podmínkou, tj. „výzvou žalobce k odebrání zboží a stanovení termínu k jeho odebrání“. Při výkladu čl. IV. bodu 4.6 smlouvy je tak třeba dospět k závěru, že skladné bylo sjednáno pouze pro případ, kdy k „neodběru“ zboží došlo z důvodu na straně kupujícího (žalovaného), poté co byl k odběru vyzván, tedy z důvodu na jeho straně. Toto ujednání nemůže proto dopadat na případ, kdy žalovaný zboží poté, co byly splněny ostatní podmínky čl. IV. bodu 4.6 smlouvy zboží nemohl odebrat z důvodů na straně žalobce, byť se na jeho straně mohlo jednat o oprávněné zadržení zboží dle ust. § 326 odst. 1 obch. zák. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že odvolací soud věc v tomto rozsahu posoudil věcně správně a dovolání není důvodné. Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 2 o. s. ř. rozhodl tak, že dovolání zamítl. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5 o. s. ř. v návaznosti na ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř. a s ohledem na to, že žalovanému v tomto řízení žádné náklady nevznikly, tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu. Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 23. ledna 2013 JUDr. Ing. Jan H u š e k předseda senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2019_21.CDO.3316.2019.1.xml	Judikát 21 Cdo 3316/2019 21 Cdo 3316/2019-245 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce R. H., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Miroslavem Čočkem, advokátem se sídlem ve Zlíně, třída Tomáše Bati č. 3890, proti žalované Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně se sídlem ve Zlíně, nám. T. G. Masaryka č. 5555, IČO 70883521, o „splnění a vyslovení porušení právních povinností“, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 38 C 131/2016, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 19. listopadu 2018, č. j. 60 Co 383/2018-171, takto: I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): Dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 19. 11. 2018, č. j. 60 Co 383/2018-171, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť jediná dovolatelem označená právní otázka týkající se stanovení výše soudního poplatku při kumulaci uplatněných nároků byla soudy nižších stupňů vyřešena v souladu s výslovným zněním ustanovení § 6 odst. 2 věty první ve spojení s ustanovením § 6 odst. 5 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vysvětlil (srov. například usnesení ze dne 19. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 165/2014, a ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 709/2014, nebo odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. 29 Cdo 2219/2015, uveřejněného pod číslem 97/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní), že přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nemůže založit otázka, jejíž řešení vyplývá přímo ze zákona. Obdobně Nejvyšší soud již při posuzování zásadního právního významu napadeného rozhodnutí v procesním režimu občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 vyložil (srov. usnesení ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1732/2012, a předtím například rozsudek ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3931/2011, a usnesení ze dne 29. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 29 Odo 462/2005, ze dne 24. 5. 2007, sp. zn. 29 Cdo 48/2007, a ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 32 Cdo 1195/2009), že rozhodnutí odvolacího soudu nečiní zásadně právně významným otázka, jejíž řešení je zcela zjevné a jež nečiní v soudní praxi výkladové těžkosti. Tento závěr lze plně vztáhnout i na právní úpravu občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013. Namítá-li dále dovolatel nepřezkoumatelnost odůvodnění usnesení odvolacího soudu, pak tvrzenou nepřezkoumatelnost napadeného usnesení dovolací soud posuzuje jako tzv. jinou vadu řízení, ke které lze přihlížet pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Obstát nemůže ani tvrzení dovolatele, že „dokud o změně žaloby soud nerozhodne, nemůže pokračovat v řízení o původním návrhu“, neboť v projednávané věci bylo rozhodnutí o žalobcem uplatněných „dalších“ nárocích vyloučeno k samostatnému projednání a předmět řízení tak nemohl být „nejasný“. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 31. 10. 2019 JUDr. Mojmír Putna předseda senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2004_22.CDO.1205.2004.1.xml	Judikát 22 Cdo 1205/2004 22 Cdo 1205/2004 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce V. K., zastoupeného advokátem, proti žalované B. K., zastoupené advokátem, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů a o vydání věcí, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 6 C 46/89, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. září 2003, č. j. 38 Co 467/99-762, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud Brno-venkov (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. dubna 1999, č. j. 6 C 46/89-596, vypořádal zaniklé bezpodílové spoluvlastnictví účastníků (dále jen „BSM“), tak, že do výlučného vlastnictví žalobce přikázal movité věci specifikované ve výroku I. pod bodem a) v celkové hodnotě 750,- Kč a do výlučného vlastnictví žalovaného movité věci identifikované blíže v témže výroku pod bodem b) v celkové hodnotě 46.371,- Kč. Do vlastnictví žalované dále přikázal nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu B. na LV č. 87 pro obec a kat. úz. D., a to dům č. p. 288 na pozemku parc. č. st. 340, pozemek parc. č. st. 340, pozemek parc. č. 813/2-zahrada a pozemek parc. č. 818/1-zahrada v celkové hodnotě 1.100.000,- Kč (výrok II.). Výrokem III. byly přikázány žalobci vklady u Č. s., a. s., okresní pobočky v B., na vkladních knížkách č. 250-14-513315-0 a 250-13-40482-6 se zůstatky 99,60 Kč a 232,10 Kč, výrokem IV. pak byl vklad u téhož peněžního ústavu na vkladní knížce č. 250-12-120054-0 se zůstatkem 2.533,10 Kč přikázán žalované. Té byl dále přikázán k úhradě společný dluh účastníků u manželů E. H. a zemř. B. H. ve výši 54.547,- Kč (výrok V.). Výrokem VI. bylo žalované uloženo, aby zaplatila žalobci na vyrovnání podílů částku 493.102,70 Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku, výrokem VII. bylo zastaveno řízení o žalobě na vydání věcí a výroky VIII. až X. bylo rozhodnuto o nákladech řízení a o soudním poplatku. K odvolání obou účastníků Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 11. září 2003, č. j. 38 Co 476/99-762, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., III., IV. a VIII. (výrok I.) a ve výroku II. jej změnil tak, že „do výlučného vlastnictví žalované se přikazují nemovitosti, a to pozemek par. č. 471-zastavěná plocha a nádvoří, pozemek par. č. 472-zahrada a pozemek par. č. 1367-zahrada a dále ideálních 5/8 domu č. p. 288 na pozemku par. č. 471-zastavěná plocha a nádvoří, vše zapsáno na LV č. 87 pro obec a kat. území D. u Katastrálního úřadu B.“ (výrok II.). Ve výroku V. byl rozsudek soudu prvního stupně změněn jen tak, že se žalované přikazuje k úhradě „společný dluh účastníků ve výši 54.547,- Kč u manželů E. H., nar. 27. 1. 1916, a B. H., nar. 30. 8. 1921, zemřelé 30. 3. 1996, vyplývající z kupní smlouvy ze dne 2. 6. 1986“ (výrok III.), a ve výroku VI. odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že je žalovaná povinna zaplatit žalobci na vyrovnání podílů částku 365.112,20 Kč do 3 měsíců od právní moci rozsudku (výrok IV.). Výroky V. až VIII. odvolací soud rozhodl o nákladech řízení a o soudním poplatku. Důvodem změny v označení vypořádávaných pozemků bylo pouze jejich přečíslování, důvodem změny výroku o přikázání společného dluhu žalované pak byla jeho důkladnější specifikace. Naproti tomu odvolací soud shledal důvodnou námitku žalované, že do BSM nepatří celý dům č. p. 288 v k. ú. D., ale jen jeho ideálních 5/8, zatímco zbývající 3/8 zůstaly spoluvlastnictvím rodičů žalované manželů H. Při vypořádání BSM a při výpočtu částky, kterou je žalovaná povinna zaplatit žalobci na vyrovnání podílů, vycházel odvolací soud ze znaleckého posudku Ing. L. B. z 21. 1. 2003, který stanovil obvyklou cenu nemovitostí včetně celého domu ke dni odhadu částkou 1.300.000,- Kč. Proti tomuto rozsudku, a to pouze proti výroku IV., podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozovala z toho, že jde o výroku, jímž byl změněn výrok VI. rozsudku soudu prvního stupně. Namítla, že napadený výrok spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241 odst. 3 písm. b) a d) občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.]. Žalovaná nesouhlasila s tím, že za základ pro výpočet částky, kterou je povinna zaplatit žalobci na vyrovnání podílů, vzal odvolací soud cenu nemovitostí patřících do BSM stanovenou posudkem znalce Ing. L. B. z 21. 1 2003, a poukázala na to, že v důsledku neúměrně dlouhého soudního řízení bylo vypracováno celkem sedm znaleckých posudků, které vždy konstatovaly nárůst ceny. Proto by měla být brána za základ výpočtu cena zjištěná prvním posudkem, tedy ke dni zániku BSM, nikoli cena stanovená sice podle stavu nemovitostí ke dni zániku BSM, ale v relacích platných v době rozhodování soudu, jak se stalo v této věci. I když uvedený postup odpovídá judikatuře založené rozhodnutím publikovaným pod č. R 21/1970 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nelze pominout, že tato praxe je neudržitelná při délce řízení 15 let zapříčiněné jednoznačně průtahy ze strany soudu. Právě v tom žalovaná spatřuje nesprávnost právního posouzení věci. Pokud jde o tvrzenou vadu řízení, uvedla žalovaná, že se odvolací soud vypořádal s její námitkou, že byla nesprávně vyznačena právní moc rozsudku o rozvodu manželství účastníků a tedy určena doba zániku BSM, pouze v odůvodnění svého rozsudku. Žalovaná navrhla, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobce se k dovolání nevyjádřil. Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán po řízení provedeném v souladu s částí dvanáctou, hlavou I, bodem 15. zákona č. 30/2000 Sb. podle procesních předpisů účinných do 31. 12. 2000, tedy podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zmíněným zákonem (dále jen „OSŘ“). Proto i dovolání proti němu bylo projednáno a rozhodnuto o něm podle dosavadních předpisů (bod 17. téže části a hlavy uvedeného zákona). Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenou účastnicí řízení, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné. Podle § 238 odst. 1 písm. a) OSŘ je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. V usnesení z 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 3/1998, dovolací soud vyslovil názor, že stejně jako u dalších opravných prostředků i u dovolání platí, že k jeho podání je subjektivně oprávněn jen ten účastník, v jehož poměrech nastala rozhodnutím odvolacího soudu újma odstranitelná tím, že bude opravnému prostředku vyhověno (tzv. subjektivní přípustnost dovolání). Stejný názor pak zaujal i v rozsudku z 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“), svazku 2, pod č. C 154. Výrok IV. rozsudku odvolacího soudu, který žalovaná výslovně svým dovoláním napadla, sice vyznívá tak, že je žalované ukládána platební povinnost v nižší částce než změněným výrokem VI. rozsudku soudu prvního stupně, tedy pro žalovanou příznivěji, ale je nutno přihlédnout k tomu, že je tomu tak jen v důsledku skutečnosti, že odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – nezahrnul do BSM účastníků celý dům č. p. 288 v k. ú. D., ale jen spoluvlastnický podíl na něm. Jelikož obvyklá cena nemovitostí, kterou vzal ve svém rozsudku za základ soud prvního stupně, představovala podle posudku znalce Ing. L. B. z 26. 8. 1998 a přílohy k němu z 31. 8. 1998 částku 1.100.000,- Kč, je zřejmé, že odvolací soud vycházel z vyšší ceny nemovitostí (včetně domu) než soud prvního stupně a že tedy i cena ideálních pěti osmin domu by byla nižší, kdyby odvolací soud použil pro výpočet stejný znalecký posudek jako soud prvního stupně. V rozsahu rozdílu mezi těmito cenami spoluvlastnického podílu patřícího do BSM tedy nastala měnícím rozhodnutím odvolacího soudu v poměrech žalované újma, která by byla odčiněna, kdyby bylo jejímu dovolání vyhověno. Potud je nutno její dovolání považovat za přípustné. Dovolací soud tedy přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 3 OSŘ. Žalovaná netvrdí, že řízení je postiženo některou z vad uvedených v § 237 odst. 1 OSŘ a kromě vytýkané vady související s řešením její námitky nesprávného vyznačení právní moci rozvodového rozsudku ani jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (k nimž by dovolací soud musel přihlédnout, i kdyby nebyly v dovolání uplatněny), a ani ze spisu nic takového neplyne. Proto se Nejvyšší soud ČR zabýval jen výslovně uplatněnými dovolacími důvody, jak je žalovaná vymezila, a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné. Podle § 152 odst. 2 OSŘ má být rozsudkem rozhodnuto o celé projednávané věci, tedy o celém předmětu řízení. Ten je vymezen žalobcem v tzv. žalobním petitu, který je nezbytnou náležitostí žaloby ve smyslu § 79 odst. 1 OSŘ. V tomto sporu se žalobce podle obsahu spisu domáhal jednak vypořádání BSM, jednak vydání věcí a jen o takto vymezeném předmětu řízení mohlo být výrokem rozsudku rozhodnuto. Je samozřejmé, že pro rozhodnutí o vypořádání BSM bylo nezbytné vyřešit otázku, zda, případně kdy BSM účastníků zaniklo, tedy zda a kdy nabyl právní moci rozsudek o rozvodu jejich manželství, ale tato otázka je ve vztahu k předmětu řízení otázkou předběžnou, o níž se nerozhoduje výrokem a soud se s ní vypořádá pouze v odůvodnění svého rozhodnutí. Právě takto soudy obou stupňů postupovaly v této věci, neboť jak odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, tak odůvodnění rozsudku soudu odvolacího obsahují podrobné vysvětlení, proč považují soudy za den zániku BSM právě 21. leden 1988 a proč nepokládají za důvodnou námitku žalované, že rozvodový rozsudek ve skutečnosti nabyl právní moci později. Zpochybňovaný postup odvolacího soudu je tedy správný, řízení není zatíženo žádnou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. b) OSŘ není naplněn. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje žalovaná v tom, že odvolací soud vzal za podklad pro výpočet vypořádací částky cenu nemovitostí, jak byla stanovena na základě znaleckého posudku ke dni rozhodování soudu. Přitom argumentuje zejména tím, že v důsledku průtahů ze strany soudu trvalo řízení neúměrně dlouho, čímž došlo k tomu, že se cena nemovitostí stále zvyšovala, a domáhá se toho, aby soudy vycházely z ceny, jakou měly nemovitosti podle původního znaleckého posudku v době zániku BSM. Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav a může k němu dojít buď tím, že soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Jak ovšem sama žalovaná připouští, právní posouzení věci je v souladu s ustálenou judikaturou, navazující na jí zmiňovaný rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové z 12. 8. 1969, sp. zn. 5 Co 325/69, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 21/1970 (z poslední doby lze odkázat např. na rozsudek dovolacího soudu ze 7. 12. 1999, sp. zn. 2 Cdon 2060/97, publikovaný tamtéž pod č. R 11/2001). Od této judikatury není důvodu se odchýlit jen proto, že řízení trvalo neúměrně dlouho. Dovolací soud se tedy ztotožňuje se závěry soudu odvolacího, když pro stručnost lze odkázat na argumentaci obsaženou v odůvodnění napadeného rozsudku. Námitka, že bezdůvodnými průtahy v řízení bylo porušeno ústavní právo žalované na spravedlivý proces, nemá místo při hodnocení správnosti právního posouzení věci dovolacím soudem a o nápravu v tomto směru se lze pokusit jinými právními prostředky. Nezbývá tedy než uzavřít, že odvolací soud použil správný právní předpis, který též správně vyložil, a že i právní závěry, vyvozené ze skutkových zjištění, jsou bezchybné. Proto není dán ani dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ. Ze všech těchto důvodů dovolací soud podle § 243b odst. 1 věty před středníkem OSŘ dovolání žalované zamítl. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto s přihlédnutím k tomu, že žalobci, který by měl podle § 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly. Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 23. června 2004 Vít Jakšič,v.r. předseda senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2022_3.TDO.852.2022.1.xml	Judikát 3 Tdo 852/2022 3 Tdo 852/2022-231 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. října 2022 o dovolání, které podal obviněný D. P., nar. XY v XY, trvale bytem XY, okres Ostrava-Město, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 5. 2022 sp. zn. 5 To 109/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 9 T 145/2021, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného D. P. odmítá. Odůvodnění: 1. Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 9 T 145/2021, byl obviněný D. P. uznán vinným ze spáchání přečinu nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. b), c) trestního zákoníku. Za to byl podle § 354 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 trestního zákoníku a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu patnácti měsíců. Podle § 82 odst. 2 trestního zákoníku bylo obviněnému uloženo omezení zdržet se jakéhokoliv nevyžádaného kontaktování, sledování a vyhledávání K. M., narozené XY, a to osobně i formou elektronické komunikace, a dále zdržet se neoprávněných zásahů do práv a právem chráněných zájmů jmenované osoby. 2. O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 30. 5. 2022, sp. zn. 5 To 109/2022, jímž podle § 258 odst. 1 písm. b), d) trestního řádu zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 písm. a), b) trestního řádu nově rozhodl tak, že obviněného na upraveném skutkovém základě, podle kterého „v době od 8. 4. 2021 do 25. 9. 2021 v XY, okres Karviná, a jinde, ač věděl, že s ním K. M. ukončila partnerský vztah a o kontakty s ním nemá zájem, což mu dala jednoznačně najevo, sledoval tuto svou bývalou přítelkyni v místě jejího bydliště i zaměstnání a opakovaně ji kontaktoval jednak osobně v místě bydliště a jednak prostřednictvím SMS zpráv, telefonických hovorů a zpráv zaslaných prostřednictvím aplikace WhatsApp z telefonních čísel XY, XY a XY na její telefonní číslo XY, kdy nejprve usiloval o obnovení partnerského vztahu, což odmítala, proto jí zasílal vyčítavé a vulgární SMS zprávy, což K. M. narušovalo její osobní i pracovní život a vyvolávalo toto u ní obavu o její bezpečí a zdraví“, uznal vinným ze spáchání přečinu nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. b), c) trestního zákoníku a za to jej podle § 354 odst. 1 trestního zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 trestního zákoníku a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu patnácti měsíců. Podle § 82 odst. 3 trestního zákoníku obviněnému uložil omezení zdržet se jakéhokoliv nevyžádaného kontaktování, sledování a vyhledávání K. M., narozené XY, a to osobně i formou elektronické komunikace. 3. Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) trestního řádu. K důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu obviněný uvedl, že trestní stíhání bylo vedeno nezákonným způsobem, nebyla zachována totožnost skutku, pro který bylo zahájeno jeho trestní stíhání. Ze skutku formulovaného v rozhodnutí odvolacího soudu navíc nelze dovodit naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. b), c) trestního zákoníku. Absence uvedení jakéhokoli počtu kontaktů, ať již osobních, telefonických, SMS zprávami či zprávami přes aplikaci WhatsApp, způsobuje, že je z formulace skutku nemožné určit, zda došlo k naplnění skutkové podstaty přečinu nebezpečného pronásledování, neboť jeho znakem je dlouhodobost a vytrvalost. V popisu skutku také nejsou uvedeny žádné skutkové okolnosti, ze kterých by vyplývalo, že poškozenou sledoval. Poškozená k tomu uvedla jediné konkrétní datum a způsob, kdy a jak jí měl obviněný sledovat, její sdělení je však nepravdivé. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. 3 Tdo 1153/2008, a rozhodnutí uveřejněné pod č. 43/1999-I ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. tr., poukázal na to, že znaky objektivní stránky trestného činu byly ve skutkové větě popsány právními pojmy, nikoliv skutkovými okolnostmi. Naplnění důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu spatřuje obviněný v tom, že skutkové zjištění zanesené do skutkové věty rozsudku odvolacího soudu a týkající se toho, že sledoval svou bývalou přítelkyni v místě jejího bydliště i zaměstnání, je ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Další pochybení spočívá v tom, že soudy obou stupňů odmítly provést důkazy navržené obviněným, zamítly jeho důkazní návrhy a zamítnutí důkazu odůvodnily naprosto neadekvátně. Jde o důkazní návrhy na opatření dalších výpisů telekomunikačního provozu a o výslech matky obviněného a jeho současné manželky. Obviněný tak byl odsouzen na základě jediného důkazu, a to svědecké výpovědi poškozené, která ovšem ve své výpovědi lhala. 4. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 5. 2022, č. j. 5 To 109/2022 – 193, ve všech jeho výrocích a věc poté přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 5. Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedl, že výhrady ohledně zachování totožnosti skutku mohou jen výjimečně naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu, pokud toto porušení mělo nebo mohlo mít přímý a bezprostřední dopad na konečné právní posouzení jednání obviněného (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017 sp. zn. 3 Tdo 117/2017). Požadavek vyplývající z § 220 odst. 1 trestního řádu, podle kterého soud může rozhodnout jen o skutku uvedeném v žalobním návrhu, neznamená, že musí jít o naprostou shodu žalobního návrhu s výrokem rozsudku, neboť některé skutečnosti uvedené v žalobním návrhu mohou odpadnout a naproti tomu některé opět mohou přibýt, přičemž skutek, který je předmětem trestního řízení, projednává soud v celé šíři. Je namístě přihlížet i ke změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci před soudem. Totožnost skutku bude zachována také tehdy, bude-li zachována alespoň částečná shoda v jednání nebo následku. Okresní soud v Karviné oproti podanému návrhu na potrestání částečně upravil, resp. upřesnil skutkovou větu v návaznosti na výpovědi svědků u hlavního líčení a odpovídajícím způsobem upravil taktéž právní kvalifikaci skutku, kdy protiprávní jednání obviněného bylo původně kvalifikováno jako přečin nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. a), b), c) a d) trestního zákoníku, následně s redukcí právní kvalifikace podle § 354 odst. 1 písm. b) a c) trestního zákoníku. Státní zástupce dále uvedl, že nalézací soud, resp. soud odvolací v popisu skutku vyjádřil všechny podstatné skutečnosti, které ve svém souhrnu naplňují znaky skutkové podstaty nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. b), c) trestního zákoníku. Pokud jde o znak dlouhodobosti pronásledování, odkázal státní zástupce na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017 sp. zn. 3 Tdo 1625/2016, přičemž obviněný se nebezpečného pronásledování vůči poškozené dopouštěl po dobu dosahující více než pět měsíců, kdy i obhajoba udávala počet 133 kontaktů. Podle názoru státního zástupce ve věci nejde ani o tzv. opomenuté důkazy. Nalézací soud neakceptování návrhů na doplnění dokazování řádně odůvodnil, když vyhodnotil záporně jejich důkazní potenciál. Odvolací soud ve veřejném zasedání o odvolání obviněného dokazování o některé důkazy doplnil. Soudy se také pečlivě zabývaly věrohodností poškozené a dospěly ke shodnému závěru, podle kterého byla její výpověď považována za věrohodnou, přičemž jejich úvahám nelze vytknout nějakou nelogičnost či deformaci ve smyslu požadavků vyplývajících z § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu. 6. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. 7. Obviněný D. P. je podle § 265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu. 8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. 9. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu). 10. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu slouží k nápravě vad v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Nesprávná realizace důkazního řízení zde může vyústit do tří základních situací – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz a skutková zjištění bez návaznosti na provedené dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Tzv. opomenutý důkaz souvisí se zásadou volného hodnocení důkazů. Jde jednak procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dále se jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další). Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další). Konečně třetí základní skupinou vad důkazního řízení jsou případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další). 11. Dovolací námitky obviněného směřující do oblasti skutkových zjištění jsou opakováním obhajoby uplatňované již v předchozích stadiích trestního řízení. Stejné výhrady obviněný uplatnil již před nalézacím soudem i v řádném opravném prostředku. Oba soudy se s nimi zevrubně a především přiléhavě vypořádaly. Napadená rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ani Okresního soudu v Karviné netrpí žádnými vadami, které by odůvodňovaly zásah dovolacího soudu do skutkového stavu věci z důvodu porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§ 254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných podstatných výhrad. Zdůraznil obsah usvědčujících důkazů, doplnil dokazování a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle. 12. Obviněnému nelze přisvědčit, že existuje rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy, natož extrémní. Výhrady obviněného, ať už se jednalo o otázku hodnocení věrohodnosti poškozené či hodnocení jednotlivých listinných důkazů, představují prostou polemiku s hodnotícími úvahami soudů, jejímž prostřednictvím se obviněný snaží prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. Ve věci nelze shledat ani přítomnost tzv. opomenutých důkazů v návaznosti na návrhy obhajoby na doplnění dokazování. K tomu lze v obecné rovině uvést, že soud není povinen provést všechny důkazy, které mu strany navrhnou. Musí ovšem o navržených důkazech rozhodnout, a pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví, vyložit ve svém rozhodnutí, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav ve smyslu § 2 odst. 5 trestního řádu. Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2019, sp. zn. 4 Tdo 1156/2019). Své povinnosti nalézací i odvolací soud dostály, když ve svých rozhodnutí vyložily, proč považují obviněným navrhované doplnění dokazování pro posouzení věci za nadbytečné. Důkazní návrh na opatření dalších výpisů telekomunikačního provozu byl zamítnut pro uplynutí doby povinného uchovávání těchto údajů operátorem. Obviněný byl bezpečně usvědčen řetězcem přímých i nepřímých důkazů, svědeckými výpověďmi nejen poškozené, ale i svědků L. V. a E. V., a také listinnými důkazy, zejména výpisem telekomunikačního provozu mobilního telefonu poškozené. Soudy obou stupňů rozhodně nevybočily při hodnocení důkazů jednotlivě i v jejich souhrnu ze zákonného rámce. Hodnotící úvahy obou soudů důsledně vycházejí z obsahu provedených důkazů, logicky a přesvědčivě hodnotí jejich věrohodnost a naplňují zákonné požadavky § 2 odst. 6 trestního řádu. Skutkový stav věci byl zjištěn bez důvodných pochybností v souladu s § 2 odst. 5 trestního řádu. 13. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. 14. Dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu především neodpovídá námitka obviněného, podle které nebyla zachování totožnost skutku, pro který bylo zahájeno jeho trestní stíhání. Zmíněný pojem je totiž institutem trestního práva procesního (§ 220 trestního řádu), nikoliv trestního práva hmotného. Pokud tedy obviněný výslovně namítá, že v dané věci není dána totožnost skutku, směřují jeho námitky do oblasti trestního práva procesního, nikoliv trestního práva hmotného. Takto formulovanou námitku nelze v rámci podaného dovolání úspěšně uplatnit nejen prostřednictvím deklarovaného dovolací důvodu, ale ani prostřednictvím jiného dovolacího důvodu uvedeného v § 265b trestního řádu (srov. zejm. usnesení Nejvyššího soudu publikované pod č. 21/2010 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení ve věcech sp. zn. 8 Tdo 587/2012, sp. zn. 3 Tdo 1045/2014, sp. zn. 6 Tdo 1265/2014, sp. zn. 7 Tdo 1588/2014, sp. zn. 8 Tdo 187/2015, sp. zn. 6 Tdo 231/2016, aj.). Pouze výjimečně by námitka stran nerespektování obžalovací zásady mohla naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu, a to pokud by takové porušení mělo nebo mohlo mít přímý a bezprostřední dopad na konečné právní posouzení jednání obviněného (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 3 Tdo 177/2017). O takový případ se v dané věci nejedná. 15. Podle § 220 odst. 1 trestního řádu může soud rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. Přitom je třeba rozlišovat pojmy „skutek“ a „popis skutku“. Skutek je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo. Naproti tomu popis skutku je slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek a nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku a nikoli ohledně popisu skutku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 8 Tdo 179/2010). Totožnost skutku v trestním řízení je zachována, je-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 1979, sp. zn. 5 Tz 2/79, obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. Tzn 12/94). Totožnost skutku je také zachována v případě, kdy některé ze skutečností pojatých původně do souhrnu skutečností charakterizujících jednání nebo následek odpadnou, tak i tehdy, když k takovému souhrnu skutečností přistoupí skutečnosti další, tvořící s původními jedno jednání, popř. následek (srov. na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 143/02, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 3 Tdo 384/2014). Soud přitom může a musí přihlížet i k těm změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci v hlavním líčení či veřejném zasedání o odvolání, bez ohledu na to, zda zlepšují nebo zhoršují postavení obviněného. O totožnosti skutku mohou rozhodovat jen okolnosti a závěry skutkové, nikoli samotné závěry právní, jelikož soud není vázán právním posouzením skutku v obžalobě (§ 220 odst. 3 trestního řádu). Odchylné právní posouzení skutku samo o sobě není v rozporu s obžalovací zásadou. Není přitom rozhodné, zda je důvodem odchylného posouzení chybné právní posouzení skutku v obžalobě nebo až změna vyplývající z výsledků hlavního líčení. 16. V nyní projednávané věci nalézací, a posléze i odvolací soud oproti podanému návrhu na potrestání částečně upravily, resp. upřesnily skutkovou větu v návaznosti na výsledky provedeného dokazování. Změna skutkových zjištění se týkala zejména časového upřesnění doby páchání trestného činu (původní časové vymezení od 1. 4. 2021 do 23. 8. 2021 bylo nahrazeno obdobím od 8. 4. 2021 do 25. 9. 2021). Došlo také k nepodstatné změně popisu jednání obviněného ohledně počtu kontaktů s poškozenou, kdy v záznamu o sdělení podezření byl uveden počet 254 případů, v odsuzujícím rozsudku nalézacího soudu počet 150 případů (s odůvodněním, že některé SMS zprávy, které překračovaly limit znaků, byly ve výpisu telekomunikačního provozu mobilního telefonu poškozené započítány vícekrát), a v rozhodnutí odvolacího soudu byl konkrétní počet kontaktů ze skutkové věty úplně vypuštěn, jelikož jeho uvedení považoval odvolací soud za nadbytečný a obhajoba namítala, že těchto kontaktů bylo pouze 133. Je zřejmé, že přes uvedené změny v popisu skutku zůstal zachován následek, jakož i podstatná shoda v jednání, které k takovému následku vedlo. 17. V této souvislosti nelze obviněnému přisvědčit, že by ve výroku odsuzujícího rozsudku popsaný skutek nenaplňoval znaky skutkové podstaty přečinu nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. b), c) trestního zákoníku, zejména pro nemožnost určit naplnění požadavku dlouhodobosti pronásledování a vytrvalosti kontaktování. Předmětného přečinu se dopustí pachatel, který jiného dlouhodobě pronásleduje tím, že vyhledává jeho osobní blízkost nebo jej sleduje, a vytrvale jej prostřednictvím prostředků elektronických komunikací, písemně nebo jinak kontaktuje. Dlouhodobostí je třeba rozumět přinejmenším několik vynucených kontaktů nebo pokusů o ně, které jsou způsobilé v poškozeném vyvolat důvodnou obavu. Dlouhodobým pronásledováním se tedy rozumí jednání trvající určitou dobu, zpravidla nejméně jeden měsíc, které je prováděno opakovaně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2019, sp. zn. 8 Tdo 178/2019). Právě v opakování a dlouhodobosti spočívá závažnost tohoto jednání. Ojedinělé nebo nahodilé projevy, byť jinak nežádoucího chování tyto požadavky nesplňují. Skutek pachatele, který učinil jediný projev podřaditelný pod pojem pronásledování, nelze kvalifikovat podle § 354 odst. 1 trestního zákoníku, neboť jedním aktem nemůže být naplněn u tohoto přečinu požadovaný znak dlouhodobosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1672/2011). Z hlediska dlouhodobosti lze odkázat na ustálené chápání tohoto pojmu ve smyslu opakujícího se, zpravidla i systematicky a soustavně prováděného jednání. Z klinického hlediska jsou pod „stalking“ zahrnovány jen takové způsoby pronásledování, které představují opakované, trvající nechtěné navazování kontaktů s obětí za použití násilí nebo jiných srovnatelných praktik (vydírání, útisku apod.), přičemž se zde opakováním rozumí více než 10 pokusů o kontakt, trvajícím obdobím pak minimálně doba 4 týdnů (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 3 Tdo 1625/2016). Vytrvalý kontakt prostředky elektronické komunikace, písemně nebo jinak zahrnuje značně rozdílné formy možných soustavných, tj. vytrvalých kontaktů. Jde například o opakované zasílání nevyžádaných e-mailových zpráv (často s vulgárním nebo agresivním obsahem), zahlcování elektronické pošty nevyžádanými zprávami (tzv. spamem), záměrná distribuce počítačových virů, opakované vzkazy, nevyžádaná volání jak na mobilní telefon, tak na pevnou telefonní linku apod. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1082/2011). Požadavek dlouhodobosti je třeba vztáhnout k jednání obviněného, majícímu povahu nebezpečného pronásledování, jako celku, nikoliv k jeho jednotlivým formám, neboť jen tak může být přiléhavě a komplexně vystihnuta jeho povaha a závažnost. V této souvislosti není od věci dodat, že pokud by měla být posuzována dlouhodobost izolovaně ve vztahu ke každé z forem nebezpečného pronásledování, nebylo by možné adekvátně reagovat na ty případy, kdy se formy takového jednání mohou měnit, přičemž jen v celkovém kontextu dokážou vydat správný a objektivní obraz o povaze nebezpečného pronásledování a jeho promítnutí do poměrů poškozené (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1082/2011). 18. S obviněným lze souhlasit do té míry, že popis skutku (zejména způsob jeho spáchání) musí být ve výroku odsuzujícího rozsudku uveden tak, aby jednotlivé části odpovídaly příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obžalovaný uznán vinným (§ 120 odst. 3 trestního řádu). Které skutečnosti bude důležité v popisu skutku uvést, ovšem záleží na povaze konkrétního skutku. Zpravidla postačí, pokud je skutek dostatečně popsán uvedením místa, času a způsobu jeho spáchání tak, aby nemohl být zaměněn s jiným skutkem, s odkazem na odůvodnění rozsudku, kde jsou nezbytné podrobnosti pak zpravidla uvedeny přesně. Není proto vyloučeno, aby v zájmu přehlednosti a jasnosti výroku rozsudku byla skutková věta stylizována poněkud obecněji s tím, že zcela konkrétní skutkové okolnosti budou přesněji rozepsány teprve v odůvodnění rozsudku (srov. Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 1670). 19. V projednávané věci odvolací soud v popisu skutku ve výroku odsuzujícího rozsudku vyjádřil všechny podstatné skutečnosti, které ve svém souhrnu naplňují znaky skutkové podstaty nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. b), c) trestního zákoníku. Ze skutkové věty vyplývá nejen dlouhodobost páchání trestné činnosti přesahující pět měsíců, ale také její opakovaný, soustavný a různorodý charakter, o němž svědčí kombinace forem osobního sledování poškozené v jejím bydlišti i v zaměstnání a její kontaktování jednak osobně a jednak prostřednictvím SMS zpráv, telefonických hovorů a zpráv zaslaných prostřednictvím aplikace WhatsApp z různých telefonních čísel. Požadavek obviněného, aby v popisu skutku byl uveden konkrétní počet kontaktů s poškozenou, včetně toho kdy konkrétně mělo k jakému kontaktu dojít, a zda k němu došlo telefonním hovorem, SMS zprávou či osobně, zjevně překračuje (jinak obecně důvodně vznášený) požadavek na to, aby skutková věta (resp. popis skutku) v dostatečném rozsahu vyjadřovala znaky skutkové podstaty trestného činu, jejíž naplnění je v odsuzujícím výroku spatřováno. A to tím spíše, že samotnou obhajobou uváděný počet kontaktů poškozené ze všech čísel prostřednictvím aplikace WhatsApp, SMS zpráv i telefonních hovorů dosahoval čísla 133. Na základě dovolací argumentace obviněného tudíž Nejvyšší soud nezjistil žádná pochybení nalézacího a odvolacího soudu, jež by zakládala naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu. 20. Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu]. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu). V Brně dne 19. října 2022 JUDr. Pavel Šilhavecký předseda senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2013_30.ND.245.2013.1.xml	Judikát 30 Nd 245/2013 30 Nd 245/2013 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně L. V., proti žalovanému L. B., o zaplacení částky 300.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 12 C 188/2013, o návrhu na přikázání věci z důvodu vhodnosti, takto: Věc vedená u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 12 C 188/2013 se přikazuje k projednání a rozhodnutí Okresnímu soudu v Nymburce. Usnesení neobsahuje odůvodnění, neboť se jím zcela vyhovuje návrhu, jemuž nikdo neodporoval (§ 169 odst. 2 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 4. září 2013 JUDr. Pavel Vrcha předseda senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2008_7.TDO.1284.2008.1.xml	Judikát 7 Tdo 1284/2008 7 Tdo 1284/2008 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 30. října 2008 o dovolání, které podal obviněný M. R. proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 6. 2008, sp. zn. 10 To 191/2008, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 16 T 280/2007, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. R. o d m í t á . O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 16 T 280/2007, byl obviněný M. R. uznán vinným trestným činem porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 tr. zák. a byl odsouzen podle § 238 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců. Podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Obviněný podal proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 16 T 280/2007, odvolání proti všem jeho výrokům. Krajský soud v Hradci Králové rozhodl rozsudkem ze dne 19. 6. 2008, sp. zn. 10 To 191/2008, o odvolání spoluobviněného K. R. a zamítl odvolání obviněného M. R. podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné. Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 6. 2008, sp. zn. 10 To 191/2008, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný vytkl soudům nesprávné posouzení materiální stránky trestného činu. Podle něj se nedopustil trestného činu porušování domovní svobody zejména pro nízkou společenskou nebezpečnost svého jednání. Argumentoval tím, že se jednalo o dům příbuzných, konkrétně rodičů jeho manželky, a že vstoupil pouze do garáže a nikoliv do obytné části domu, přičemž předtím upozornil na svou přítomnost zvoněním na domovní zvonek. Dodal, že hlavním motivem jednání bylo vyzvednutí jeho syna. Na základě těchto námitek je přesvědčen, že došlo k porušení ustanovení § 3 odst. 1, 2 a 4 tr. zák., neboť se soudy podle něj nedostatečně zabývaly konkrétním stupněm nebezpečnosti činu a zároveň nepřihlédly k zásadě subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 6. 2008, sp. zn. 10 To 191/2008, jakož i rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 16 T 280/2007, v části týkající se obviněného M. R. a sám podle § 265m odst. 1 tr. ř. zprostil obviněného obžaloby Okresního státního zastupitelství v Trutnově ze dne 20. 12. 2007, sp. zn. 2 ZT 16/2007, nebo aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Trutnově, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší státní zástupkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že nelze přisvědčit námitce obviněného, že soudy obou stupňů nesprávně vyhodnotily materiální stránku trestného činu. K argumentaci obviněného, že vstoupil do domu svých příbuzných, poznamenala, že příbuzenský vztah pozbyl významu, neboť obviněný nežije se svou manželkou ve společné domácnosti a navíc manželka obviněného podala návrh na rozvod manželství. K další námitce obviněného, že vstoupil pouze do prostor garáže, uvedla, že podle ustanovení § 121 občanského zákoníku je garáž posuzována jako příslušenství domu jiného a na tyto prostory se vztahuje stejná ochrana proti neoprávněným zásahům do domovní svobody ve smyslu čl. 12 Listiny základních práv a svobod, jakož i ustanovení § 238 tr. zák. Podle nejvyšší státní zástupkyně ani motiv jednání obviněného v tomto případě nesnížil míru společenské nebezpečnosti činu. Skutečnost, že si obviněný přišel vyzvednout syna v jiný den, než byl domluven s matkou dítěte, svědčí o nerespektování stejných rodičovských práv druhého rodiče. Podle nejvyšší státní zástupkyně soudy obou stupňů správně posoudily materiální stránku posuzovaného trestného činu. Nejvyšší státní zástupkyně z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného M. R. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně navrhla, aby rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání konaném za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností: Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou právního posouzení skutku jako posouzení hmotně právního je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistil soud. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, tak jak ho zjistil soud, a nikoli tak jak se jeho zjištění domáhá dovolatel. V dovolání je možné namítat, že skutkový stav, který zjistil soud, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Lze tedy vytýkat p r á v n í vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudem. Mimo meze dovolacího důvodu jsou s k u t k o v é námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotil soud, tím i změny ve skutkových zjištěních soudu a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Dovolání nemůže být založeno na tom, že dovolatel nesouhlasí s tím, jak soud v rámci postupu podle § 2 odst. 6 tr. ř. hodnotil důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodil, jak postupoval při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedl dokazování, že nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů apod. Dovolání je mimořádný opravný prostředek určený k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud zabývá otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. S ohledem na zásady vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces lze o dovolacím důvodu uvažovat jen za předpokladu, že tu je extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudu a provedenými důkazy. O takový rozpor jde zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudu nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže skutková zjištění soudu z důkazů nevyplývají při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem obsahu dokazování, apod. Trestného činu porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo neoprávněně vnikne do domu nebo do bytu jiného nebo tam neoprávněně setrvá. Objektem trestného činu je v tomto případě domovní svoboda zaručená v čl. 12 Listiny základních práv a svobod. Obviněný uplatnil právní námitku neexistence materiálního znaku trestného činu porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 tr. zák., kterou lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že vešel pouze do prostoru garáže a nikoliv do obytné části domu. Tato námitka, že šlo o vniknutí do objektu, který nepožíval ochrany podle ustanovení § 238 tr. zák., neobstojí. Trestného činu porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo neoprávněně vnikne do domu jiného. Citované ustanovení poskytuje ochranu domovní svobodě, která je ústavně garantována v čl. 12 Listiny základních práv a svobod. K tomu je nutno dodat, že domem ve smyslu § 238 odst. 1 tr. zák. se rozumí nejen vlastní bezprostředně obývaný dům, ale i všechny ostatní uzavřené prostory, které tvoří příslušenství domu, jako jsou sklep, ostatní vedlejší místnosti, uzavřený dvůr a přilehlá ohrazená zahrada, jakož i objekty, které se u domu nacházejí a mají povahu uzavřených hospodářských prostor (srov. rozh. č. 1/1980 Sb. rozh. tr.) Aplikují-li se tyto zásady na posuzovaný případ, je zřejmé, že garáž je pevně propojena s obytnou částí domu. Jde tak bezesporu o objekt, který má povahu domu z hlediska ustanovení § 238 odst. 1 tr. zák. Formy jednání, které naplňují objektivní stránku trestného činu porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 tr. zák. jsou a) neoprávněné vniknutí do domu nebo bytu jiného (což je tento případ) a za b) neoprávněné setrvání v domě nebo bytě jiného. Vniknutím se rozumí nežádoucí, bez souhlasu nebo proti vůli oprávněného uživatele uskutečněné vejití do domu nebo do bytu, jímž se zasahuje do něčí domovní svobody. Nejvyšší soud připomíná, že ani skutečnost, že obviněný zazvonil na domovní zvonek a upozornil tak na svou přítomnost, neměla žádný vliv na to, že vstup do prostor garáže byl neoprávněný. Z takového jednání totiž nelze ani konkludentně vyvodit souhlas uživatele domu ke vstupu do domu či jiných prostor. Nelze přisvědčit ani námitce obviněného, že společenskou nebezpečnost činu, jímž byl uznán vinným, výrazně snižuje skutečnost, že je v příbuzenském vztahu s uživateli domu. Ustanovením § 238 odst. 1 tr. zák. je chráněn jakýkoli oprávněný uživatel bytu či domu, tedy nejen vlastník, ale i nájemce, a to proti komukoliv (srov. rozhodnutí č. 30/1965 Sb. rozh. tr.), tedy i proti osobám, které jsou s poškozeným v příbuzenském vztahu. Oprávněný uživatel domu (bytu) je chráněn proti komukoli, dokonce i proti vlastníkovi domu nebo bytu (srov. rozh. č. 16/1995 Sb. rozh. tr.). Soudy obou stupňů správně posoudily materiální stránku trestného činu. Při posuzování společenské nebezpečnosti činu pro společnost je nutné se zabývat všemi okolnostmi případu, které jsou uvedeny v § 3 odst. 4 tr. zák. Z provedeného dokazování před soudem prvního stupně vyplývá, že obviněný byl se svou manželkou domluven na dni i čase předání nezletilého syna. Tuto domluvu však obviněný nedodržel, navíc vzhledem k existenci této dohody nebyl dán důvod domáhat se styku s vlastním synem porušením chráněného zájmu, v tomto případě domovní svobody. Nejvyšší soud připomíná, že obviněný uplatnil stejné námitky jak v řízení u soudu prvního stupně, tak u soudu odvolacího, přičemž soudy obou stupňů se s námitkami obviněného v odůvodnění svých rozhodnutí přesvědčivě vypořádaly (srov. č. l. 293 spisu a č. l. 321 spisu). Judikatura vychází z toho, že pokud obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud České republiky v neveřejném zasedání konaném za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako dovolání zjevně neopodstatněné. P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný. V Brně dne 30. října 2008 Předseda senátu JUDr. Jindřich Urbánek
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2019_29.ICDO.73.2017.1.xml	Judikát 29 ICdo 73/2017 KSCB 28 INS 11674/2013 29 ICm 2031/2014 29 ICdo 73/2017-307 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce JIVA TRADE s. r. o., se sídlem v Olomouci, Horní Lán 1200/15, PSČ 779 00, identifikační číslo osoby 25 89 13 59, zastoupeného Mgr. Davidem Černým, advokátem, se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 365/7, PSČ 779 00, proti žalované Mgr. Zuzaně Orbesové, se sídlem v Olomouci, Železniční 469/4, PSČ 779 00, jako insolvenční správkyni dlužníka JIP - Papírny Větřní, a. s., zastoupené JUDr. Adamem Rakovským, advokátem, se sídlem v Praze 2, Václavská 316/12, PSČ 120 00, o určení pravosti a pořadí pohledávky, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 29 ICm 2031/2014, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka JIP - Papírny Větřní, a. s., se sídlem Větřní, Papírenská 2, PSČ 382 11, identifikační číslo osoby 45 02 25 26, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. KSCB 28 INS 11674/2013, o dovolání obou účastníků proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2016, č. j. 29 ICm 2031/2014, 103 VSPH 916/2015-251 (KSCB 28 INS 11674/2013), takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2016, č. j. 29 ICm 2031/2014, 103 VSPH 916/2015-251 (KSCB 28 INS 11674/2013), se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 4. srpna 2015, č. j. 29 ICm 2031/2014-178, určil, že pohledávka P250-1 (dále jen „pohledávka“) přihlášená žalobcem (JIVA TRADE s. r. o.) do insolvenčního řízení, vedeného u insolvenčního soudu pod sp. zn. 28 INS 11674/2013, je co pravosti a výše 41.585.916,75 Kč přihlášena po právu (výrok I.), zamítl žalobu na určení, že sporná pohledávka je zajištěná (výrok II.) a rozhodl, že „o zbytku neprojednaných nároků a nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí ve věci“ (výrok III.). Přitom rozhodoval ve vztahu k tehdejšímu insolvenčnímu správci Mgr. Ing. Ivo Halovi. Insolvenční soud vyšel z toho, že: 1) Usnesením ze dne 6. června 2013, č. j. KSCB 28 INS 11674/2013-A-18, insolvenční soud rozhodl o úpadku dlužníka (JIP - Papírny Větřní, a. s.); následným usnesením ze dne 17. října 2013, č. j. KSCB 28 INS 11674/2013-B-45, rozhodl o způsobu řešení úpadku dlužníka konkursem. 2) Přihláškou P250-1 (dále jen „přihláška“) žalobce uplatnil v insolvenčním řízení pohledávku (v celkové výši 41.585.916,75 Kč) s odůvodněním, že jde o pohledávky z titulu neuhrazené kupní ceny za hotové papírenské výrobky dodané na základě dílčích kupních smluv věřitelem dlužníku na základě rámcové smlouvy o obchodní spolupráci ze dne 24. června 2011 (dále jen „rámcová smlouva“), když jednotlivé kupní smlouvy byly žalobcem v přihlášce označeny na vloženém listu č. 1 (jako položky č. 1 až č. 363). 3) Pohledávky byly zajištěny: a) papírenským strojem č. 4, který byl v přihlášce přesně specifikován a je umístěn v areálu dlužníka na adrese Větřní, Papírenská 2; b) pohledávkami dlužníka vůči správci daně (Specializovanému finančnímu úřadu) „z titulu nároku na nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty“; c) zásobami rozpracovaných výrobků uloženými ve skladu dlužníka na adrese „Větřní, Papírenská 2 a na adrese Lukavice 21 v závodu dlužníka v Zábřehu“. 4) Na přezkumném jednání konaném dne 23. května 2014 insolvenční správce dlužníka (popřel pohledávku co do pravosti s odůvodněním, že rámcová smlouva „je absolutně neplatná, neboť nedostatečně vymezuje práva a povinnosti smluvních stran, je v rozporu s dobrými mravy a porušuje zásady poctivého obchodního styku, kdy výrazně zvýhodňuje věřitele na úkor dlužníka“. Podle popírajícího insolvenčního správce žalobce nedoložil dodání papírenských výrobků dlužníku a mezi dlužníkem a žalobcem nebyly uzavřeny žádné kupní smlouvy. Pro případ, že kupní smlouvy uzavřeny byly, namítal, že kupní cena „byla uhrazena prostřednictvím postoupení pohledávek na Factoring České spořitelny, případně byla kupní cena uhrazena přímo ze strany zákazníků, event. pohledávka zanikla započtením“. Přihlášenou pohledávku popřel i „co do její výše, když skutečná výše pohledávky je 1,- Kč“. Dále „popřel pořadí pohledávky ze všech tří zajišťovacích důvodů“, maje zástavní smlouvy k papírenskému stroji a k pohledávkám za Specializovaným finančním úřadem, jakož i smlouvu o zajišťovacím převodu vlastnického práva k rozpracovaným výrobkům za neplatné pro neurčitost. 5) Žaloba o určení pravosti a pořadí pohledávek byla insolvenčnímu soudu doručena dne 18. června 2014, tj. ve lhůtě určené ustanovením § 198 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). Na tomto základě insolvenční soud – odkazuje na skutková zjištění, jež učinil z přihlášky pohledávky, z protokolu o přezkumném jednání, z rámcové smlouvy, jakož i z listin připojených v přihlášce, a vycházeje z ustanovení § 193 a § 194 insolvenčního zákona, jakož i z ustanovení § 409 a násl. a § 536 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku – dospěl k závěrům, podle nichž: A) Incidenční žaloba byla podána včas. B) Insolvenční správce popřel žalobcem přihlášenou pohledávku (jen) co do pravosti a pořadí; „k popření výše pohledávky vůbec nedošlo“, když „uvedená výše 1,- Kč v popěrném úkonu“ nemá žádný skutkový základ a původní žalovaný tak obchází účel a smysl ustanovení týkajících popření výše pohledávky. C) Žalobce a dlužník v rámcové smlouvě vymezili a popsali způsob, jakým bude postupováno v jejich obchodní spolupráci. Je z ní patrno, že „dlužník nemá dostatek finančních prostředků na obstarávání si surovin pro svoji výrobu, když suroviny pro jeho výrobu mu bude poskytovat na základě vzájemné dohody žalobce“. Dlužník, aniž „by byl nucen financovat nákup surovin, vyrobí papírenské výrobky a za vyrobení papírenských výrobků mu bude náležet odměna 40 % konečné ceny výrobku. Vyrobené výrobky budou ve vlastnictví žalobce a tento je následně prodá dlužníku za 100 % koncové ceny (která bude dlužníku uhrazena koncovým zákazníkem), na kterou dlužník započte svou pohledávku za žalobcem výši 40 % koncové ceny za zhotovení výrobků. Dlužník tak měl zaplatit žalobci 60 % konečné ceny (když 40 % konečné ceny od koncového zákazníka mu zůstalo). V druhém obchodním případě dlužník vyrábí papírenské výrobky z vlastních surovin a žalobce se tak podílí financováním ještě nevyrobených výrobků na provozu podniku dlužníka. Vůle účastníků se pak projevila vyhotovováním nabídek (objednávek) dlužníka žalobci, zhotovení výrobků a dodání surovin bylo prokázáno fakturací odměny za výrobu dlužníka žalobci (potažmo je zhotovení prokázáno i fakturací dlužníka koncovým zákazníkům) a prodej zhotovených výrobků koncovým zákazníkům je prokázán fakturací dlužníka koncovým zákazníkům, když žalovaný nikdy vlastně netvrdil ani netvrdí, že by výrobky koncovým zákazníkům nebyly prodány“. D) Jednotlivé pohledávky č. 1 až 363 (vtělené do přihlášky) skutečně vznikly, když „bylo prokázáno dodání suroviny žalobcem dlužníku (v případech č. 1 až 240), bylo prokázáno zhotovení výrobků dlužníkem i prodej výrobků koncovým zákazníkům (v případech č. 1 až 363)“. Rámcová smlouva není z právního hlediska důvodem vzniku uplatňovaných pohledávek (a není tak označena ani v přihlášce); „právním důvodem vzniku pohledávek je každá jednotlivá právní skutečnost při každé jednotlivé zakázce“. Proto argumentace původního žalovaného o neplatnosti této smlouvy nemůže mít vliv na existenci jednotlivých uplatněných pohledávek; „vznik každé jednotlivé pohledávky musí soud hodnotit samostatně“ a rámcová smlouva „slouží“ jen jako jakési vodítko pro vyložení vůle účastníků při jejich vzájemné spolupráci“. Z téhož důvodu „se není třeba zabývat ani namítanou neurčitostí či nemravností“ obsahu rámcové smlouvy či jejím rozporem se zásadami poctivého obchodního styku. Proto insolvenční soud dospěl k závěru, podle něhož „dlužník projevil zájem vyrobit pro žalobce papírenské výrobky, neboť v 363 případech zaslal žalobci závaznou nabídku (objednávku), kde deklaroval smlouvou předpokládané náležitosti, a sice označení koncového zákazníka, označení množství, označení finální ceny výrobku a příslušnou číselnou identifikaci čísla zakázky. Z fakturace ceny za zhotovení papírenských výrobků plyne, že žalobce akceptoval nabídky dlužníka a dlužník skutečně výrobky vyrobil“; pro určitost závazku je pak nerozhodné, zda byly vyrobeny výrobky přímo ze suroviny dodané žalobcem. Za stavu, kdy pohledávka žalobce nebyla zaplacena a „dohodnutý faktoring“ se týkal postupování pohledávek samotného dlužníka za koncovými zákazníky (vyplacení „faktoringové částky“ dlužníku nemohlo způsobit zánik pohledávky žalobce za dlužníkem) a kdy žalovaný ani netvrdil, že by kupní cenu zaplatil, insolvenční soud žalobě na určení pravosti pohledávky vyhověl. Jde-li o požadavek žalobce na určení práva na uspokojení pohledávky ze zajištění, v tomto směru insolvenční soud – odkazuje na zjištění učiněná z notářského zápisu N 335/2010, NZ 306/2010 ze dne 8. září 2010 (týkajícího se papírenského stroje č. 4), ze smlouvy o zřízení zástavního práva k pohledávkám ze dne 24. června 2011 a ze smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva k souboru věcí ze dne 28. června 2011, a vycházeje z ustanovení § 37, § 39, § 155 odst. 4, § 169 písm. e) a § 170 odst. 1 písm. b) zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, jakož i z ustanovení § 154 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu – dospěl k závěrům, podle nichž: 1) Zástavní smlouva k papírenskému stroji je neplatná, neboť neobsahuje označení „druhu“ zajišťované (budoucí) pohledávky, ani výši, do které mají být pohledávky zajištěny. Zástavní smlouva je tak neplatná „v části, ve které měla dopadat na přezkoumávané pohledávky“. 2) Ze stejného důvodu je postižena neplatností i smlouva o zřízení zástavního práva k pohledávkám; navíc pohledávka dlužníka vůči Specializovanému finančnímu úřadu z titulu vratitelného přeplatku daně z přidané hodnoty za zdaňovací období březen 2013 ve výši 3.191.132 Kč,- neexistuje, když „byla použita na úhrady jiných nedoplatků dlužníka vůči správci daně a neexistující pohledávka nemůže sloužit k zajištění projednávaných pohledávek žalobce“. 3) Na smlouvu o zajišťovacím převodu práva „je nutno hledět“ jako na ujednání o tzv. propadné zástavě; i tato smlouva je ve smyslu závěrů formulovaných „v rozhodnutí sp. zn. 31 Odo 495/2006“ neplatná. Ze shora uvedených důvodů insolvenční soud žalobu v části týkající se určení práva na uspokojení přihlášené pohledávky ze zajištění zamítl. Vrchní soud v Praze k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 30. listopadu 2016, č. j. 29 ICm 2031/2014, 103 VSPH 916/2015-251 (KSCB 28 INS 11674/2013), změnil rozsudek insolvenčního soudu a „žalobu na určení, že žalobce má za dlužníkem pohledávku ve výši 41.585.916,75 Kč přihlášenou jako zajištěnou“ do insolvenčního řízení vedeného u insolvenčního soudu pod sp. zn. 28 INS 11674/2013, zamítl pro předčasnost (první výrok) a žalovanému nepřiznal náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok). Přitom rozhodoval již ve vztahu k žalovanému Ing. Tomáši Pachmanovi, jako (novému) insolvenčnímu správci dlužníka. Odvolací soud – cituje ustanovení § 173 odst. 4, § 174 odst. 1, § 176, § 188 odst. 2 a § 198 odst. 2 insolvenčního zákona a ustanovení § 21 vyhlášky č. 311/2007 Sb., o jednacím řádu pro insolvenční řízení a kterou se provádějí některá ustanovení insolvenčního zákona (dále jen „vyhláška“) – především zdůraznil, že „podání přihlášky pohledávky u insolvenčního soudu má povahu uplatnění práva obdobně jako žaloba a zakládá účastenství věřitele v insolvenčním řízení. Přihláška pohledávky musí obsahovat rozhodné skutečnosti podstatné pro vznik pohledávky, které ji individualizují tak, aby nebyla zaměnitelná s pohledávkou jinou, neboť jen v takovém případě může být kvalifikovaně přezkoumána nejen insolvenčním správcem, ale také věřiteli, kteří mohou přihlášenou pohledávku popřít; popření pohledávky pak představuje obdobu vyjádření žalovaného k žalobě. Řádné uplatnění nároku přihláškou pohledávky pak je předpokladem pro závěr, zda věřitel popřené pohledávky se domáhá podanou incidenční žalobou určení pohledávky na základě skutečností, jež byly předmětem přezkumu. V případě, že popře pohledávku věřitele jiný věřitel, pak jeho popěrný úkon musí být učiněn formálně na formuláři a není-li odmítnut, je považován za zákonem stanovených předpokladů za žalobu“. Dále odvolací soud – s poukazem na obsah přihlášky pohledávky – akcentoval, že pohledávka byla přihlášena ve výši jistiny 40.243.194,40 Kč (a příslušenství ve výši zákonného úroku z prodlení 1.342.722,71 Kč), a to jako zajištěná majetkem dlužníka. Jako důvod vzniku pohledávky žalobce uvedl: „Pohledávky z titulu neuhrazené kupní ceny za hotové papírenské výrobky dodané na základě dílčích kupních smluv věřitelem dlužníkovi na základě rámcové smlouvy o obchodní spolupráci ze dne 24. června 2011, kterou uzavřel věřitel jako financiér a dlužník jako zpracovatel. Jednotlivé dílčí kupní smlouvy byly uzavřeny na základě objednávek (zakázek), jejich čísla jsou uvedena na samostatných listech vložených do této přihlášky jako její součást. Kupní cena za jednotlivé dílčí dodávky byla vyúčtována dlužníkovi daňovými doklady (fakturami), jejichž čísla (variabilní symboly) a další údaje jsou uvedeny na samostatných listech vložených do této přihlášky jako její součást“. Za další okolnosti vzniku pohledávky dále uvedl: „Seznam jednotlivých faktur s uvedeným datem zdanitelného plnění (datem dodání zboží), datem splatnosti, vyúčtovanou částkou, dlužnou částkou a číslem objednávky k jednotlivým obchodním případům je na samostatných listech vložen do této přihlášky jako její součást. Na týchž vložených listech je též uveden kurs, jímž byly v souladu s ust. § 175 IZ přepočítány pohledávky z cizí měny do CZK“. Ke způsobu výpočtu zákonného úroku z prodlení uvedl, že „je k jednotlivým obchodním případům uveden na samostatných listech vložených do této přihlášky jako její součást“. Dále přihláška obsahovala údaje týkající se zajištění pohledávky. Z doplnění přihlášky žalobce (P250-4) odvolací soud dále zjistil, že „žalobce na výzvu žalovaného k doplnění příloh, jež budou dokládat vznik pohledávky (dodání komodity) dlužníku, reagoval předložením jednotlivých faktur (363 kusů), jimiž vyúčtoval kupní cenu za dodané hotové výrobky dlužníkovi s údaji o druhu, množství a ceně zboží, což jsou okolnosti významné pro důvod vzniku jednotlivých pohledávek. Ke každé z těchto faktur přiložil fakturu dlužníka (363 kusů), jimiž byly shodné výrobky a ve stejný den vyúčtovány dlužníkem jeho zákazníkovi, což je důkazem o tom, že dlužník vyskladnil hotové výrobky ze svého skladu za účelem jejich prodeje svým zákazníkům a k témuž dni převedl (žalobce) tytéž výrobky na dlužníka (za účelem jejich dalšího prodeje), neboť jinak by je nemohl věřitel (žalobce) [správně „dlužník“] prodat téhož dne svým zákazníkům“. „Výrobky byly ke dni převodu z věřitele (žalobce) na dlužníka již na skladě dlužníka a dlužník pouze vystavil fakturu na svého zákazníka a zaslal ji věřiteli, čímž projevil vůli odebrat (koupit) od věřitele příslušné hotové výrobky a zaslat je svým jménem svému zákazníkovi. Uvedená obchodní praxe byla mezi věřitelem a dlužníkem obvyklá, a protože výrobky byly v době převodu z věřitele na dlužníka k dispozici dlužníka, neprobíhal v jednotlivých případech již žádný formalizovaný proces předávání“. Na tomto základě odvolací soud konstatoval, že žalobce „teprve v žalobě a v průběhu řízení o jejím projednání vysvětlil mechanismus vzniku svých pohledávek za dlužníkem“. Přitom až z tohoto „vylíčení důvodu vzniku sporné pohledávky“ se podává, že jde o „souhrn 363 kupních smluv“ a „sporná pohledávka představuje až konečnou fázi realizace dlužníkem zhotovených výrobků pro žalobce a jejich prodej koncovým zákazníkům“. „V žádném případě pak nelze vylíčení vzniku sporné pohledávky dovodit ze samotné přihlášky a jejích doplnění. Zcela pak v přihlášce absentuje jakékoliv tvrzení o tom, že dlužník zhotovoval výrobky pro žalobce též z vlastních surovin, přičemž i v tomto případě se stal žalobce jejich vlastníkem. To nevyplývá ani z obsahu doplnění přihlášky pohledávky, v níž žalobce vysvětloval vyúčtování kupní ceny dlužníku 363 fakturami s tím, že se tímto způsobem realizovala spolupráce dle rámcové smlouvy“. Rozporné se jeví tvrzení žalobce v doplnění přihlášky, že by „jinak nemohl věřitel (žalobce) prodat (výrobky) téhož dne svým zákazníkům“, což odporuje jeho tvrzením, že prodej tzv. koncovým zákazníkům realizoval dlužník, jenž se měl stát vlastníkem výrobku žalobce. Na tomto základě odvolací soud – odkazuje na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozhodnutích sp. zn. 29 Odo 742/2006 (jde o rozsudek ze dne 15. července 2008, uveřejněný pod číslem 38/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a sp. zn. 29 Cdo 1072/2010 (jde o usnesení ze dne 31. srpna 2011) – shrnul, že „přihláška sporné pohledávky je neúplná a neobsahuje rozhodné skutečnosti stran vzniku jednotlivých nároků, spočívajících v tvrzeném uzavření 363 kupních smluv mezi žalobcem a dlužníkem. Z těchto důvodů nebylo lze kvalifikovaně spornou pohledávku přezkoumat a nemohli k ní zaujmout stanovisko i ostatní přihlášení věřitelé“. Proto odvolací soud rozsudek insolvenčního soudu změnil a žalobu pro předčasnost zamítl. Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), maje za to, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jde-li o řešení otázek dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nezodpovězených, vztahujících se (zejména) k výkladu ustanovení § 174 odst. 2 insolvenčního zákona. Dovolatel snáší argumenty ve prospěch závěru, podle něhož přihláška (ve znění doplnění ze dne 26. září 2013) splňovala požadavky plynoucí z ustanovení § 174 odst. 2 insolvenčního zákona a z ustanovení § 21 odst. 1 písm. e) vyhlášky, když v ní uvedl „kdo, komu, kdy, za kolik a jak dodával jaké konkrétní zboží“. Tím zcela splnil požadavky kladené zákonem na obsahové náležitosti přihlášky, neboť právě výše uvedené skutečnosti typově zakládají pohledávku z titulu neuhrazené kupní ceny z kupní smlouvy. Navíc odvolací soud zcela pominul třetí doplnění přihlášky, které žalobce „ve lhůtě před přezkumným jednáním“ učinil svým podáním ze dne 20. května 2014, jež obsahovalo „další upřesnění a objasnění okolností, na nichž se pohledávky zakládají“. Dále odvolací soud podle názoru dovolatele pochybil, když ho neupozornil na fakt, že hodlá odlišně od insolvenčního soudu hodnotit otázku „kvality a přezkoumatelnosti“ přihlášky pohledávky, čímž mu znemožnil se k této otázce vyjádřit, a navrhnout důkazy či jejich zopakování. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci podal dovolání i původní žalovaný; přípustnost spatřuje v řešení otázek dosud Nejvyšším soudem nezodpovězených, a to, zda: a) „Je možné, aby v případě, že přihláška pohledávky je neúplná z hlediska pravosti a/nebo výše, byla tato pohledávka přezkoumána z hlediska pořadí, a bylo-li pořadí této pohledávky popřeno, zda je možné, aby soud v incidenčním sporu meritorně rozhodl o pořadí pohledávky (tj. rozhodl jinak, než že se incidenční žaloba v části týkající se pořadí pohledávky zamítá pro předčasnost)? A pokud to možné je, pak jaké jsou podmínky této možnosti? B) „Je možno rozhodnout toliko o pořadí popřené pohledávky a ve zbytku co do pravosti a výši vrátit přihlášku k přezkumu pro předčasnost? Dovolatel předesílá, že souhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle něhož přihláška pohledávky (jde-li o pravost, resp. výši pohledávky) nebyla způsobilá k přezkumu; to však podle jeho názoru nebránilo odvolacímu soudu v tom, aby rozhodnutí insolvenčního soudu v zamítavém výroku ve věci samé jako věcně správné potvrdil. Dále s poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu specifikovanou v dovolání dovozuje, že o pořadí pohledávky (o právu na její uspokojení ze zajištění) mohl odvolací soud (negativně) věcně rozhodnout. Současně snáší argumenty na podporu neplatnosti zástavních smluv i smlouvy o zajišťovacím převodu práva. Konečně upozorňuje na skutečnost, že u Nejvyššího soudu jsou vedena „dvě jeho dovolání proti rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ve věci vylučovacích žalob podaných společností „Balsac Papermill s. r. o a žalobcem, a to pod sp. zn. 29 ICdo 49/2015 a sp. zn. 29 ICdo 24/2016“; v obou sporech jde o posouzení platnosti téže smlouvy o zajišťovacím převodu práva. Žalobce považuje dovolání žalovaného za nepřípustné a nedůvodné. V reakci na vyjádření žalobce žalovaná setrvává na argumentaci obsažené v dovolání Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Srov. k tomu dále (ve vazbě na skutečnost, že incidenční spor byl zahájen před 1. lednem 2014) i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Dovolání žalobce je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., a to k řešení otázky tímto dovolatelem otevřené, týkající se náležitostí přihlášky pohledávky žalobce, když v tomto směru rozhodnutí odvolacího soudu nerespektuje judikaturu Nejvyššího soudu. V průběhu dovolacího řízení insolvenční soud usnesením ze dne 23. ledna 2017, č. j. KSCB 28 INS 11674/2013-B-239, odvolal z funkce dosavadního insolvenčního správce a (nově) ustanovil insolvenční správkyní dlužníka Mgr. Zuzanu Orbesovou. K této změně Nejvyšší soud přihlédl při označení žalované v záhlaví tohoto rozhodnutí. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Podle ustanovení § 174 insolvenčního zákona přihlášky pohledávek a jejich přílohy se podávají dvojmo. Stejnopis přihlášky a její přílohy doručí insolvenční soud insolvenčnímu správci (odstavec 1). Přihláška pohledávky musí kromě obecných náležitostí podání obsahovat důvod vzniku a výši přihlašované pohledávky. Důvodem vzniku přihlašované pohledávky se rozumí uvedení skutečností, na nichž se pohledávka zakládá (odstavec 2). Podle ustanovení § 188 insolvenčního zákona insolvenční správce přezkoumá podané přihlášky pohledávek zejména podle přiložených dokladů a podle účetnictví dlužníka nebo jeho evidence vedené podle zvláštního právního předpisu. Dále vyzve dlužníka, aby se k přihlášeným pohledávkám vyjádřil. Je-li to třeba, provede o pohledávkách nezbytná šetření s tím, že využije součinnosti orgánů, které mu ji jsou povinny poskytnout (odstavec 1). Nelze-li přihlášku pohledávky přezkoumat pro její vady nebo neúplnost, vyzve insolvenční správce věřitele, aby ji opravil nebo doplnil do 15 dnů, nestanoví-li lhůtu delší. Současně jej poučí, jak je nutné opravu a doplnění provést. Přihlášky pohledávek, které nebyly včas a řádně doplněny nebo opraveny, předloží insolvenční správce insolvenčnímu soudu k rozhodnutí o tom, že se k přihlášce pohledávky nepřihlíží; o tomto následku musí být věřitel poučen (odstavec 2). Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že: 1) V soudní praxi není pochyb o tom, že důvodem vzniku popřené pohledávky (srov. § 174 odst. 2 a § 198 odst. 2 insolvenčního zákona) se rozumí skutečnosti, na nichž se pohledávka zakládá, tj. skutkové okolnosti, z nichž lze usuzovat na existenci této pohledávky, nikoliv (pouhá) právní kvalifikace pohledávky. Skutkové okolnosti přitom musí být vylíčeny tak, aby v přihlášce popsaný skutek (skutkový děj), na jehož základě věřitel uplatňuje (přihlašuje) svůj nárok do insolvenčního řízení, umožňoval jeho jednoznačnou individualizaci (nemožnost záměny s jiným skutkem). Vylíčení těchto skutečností (jež může mít – zprostředkovaně – původ i v odkazu na listinu, kterou věřitel připojí k přihlášce) slouží k vymezení předmětu přihlášky po skutkové stránce. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2014, sen. zn. 29 ICdo 1/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2017, sen. zn. 29 NSČR 107/2015, uveřejněné pod číslem 155/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i [v konkursních poměrech při výkladu ustanovení § 23 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), přijaté, leč pro poměry založené insolvenčním zákonem použitelné] závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 1999, sp. zn. 1 Odon 153/97, uveřejněného pod číslem 74/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku ze dne 30. ledna 2003, sp. zn. 29 Cdo 1089/2000, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 2003, pod číslem 35. Závěr, že vylíčení rozhodujících skutečností může mít zprostředkovaně původ i v odkazu na listinu, kterou žalobce (coby důkazní materiál) připojí k žalobě a na kterou v textu žaloby výslovně odkáže, je výjimkou ze zásady, že vylíčení rozhodujících skutečností má obsahovat samotná žaloba (§ 79 odst. 1 o. s. ř.) a jako výjimka by měl být aplikován restriktivně. Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. července 2008, sp. zn. 29 Odo 742/2006, uveřejněný pod číslem 38/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. 2) V rozsudku sp. zn. 29 Cdo 1089/2000 Nejvyšší soud rovněž vysvětlil, že obsahuje-li přihláška pohledávky do konkursu údaje, jež nezaměnitelným způsobem identifikují skutek (skutkový děj), na jehož základě věřitel přihlašuje svůj nárok (v peněžité formě) do konkursu, ale konkursní věřitel (přihlašovatel pohledávky) ani do skončení přezkumného jednání nevylíčil všechny skutečností významné pro posouzení, zda jde o pohledávku pravou, uplatněnou ve správné výši a ve správném pořadí, je to důvodem k popření pohledávky, nikoli důvodem k odstraňování vad přihlášky. Tamtéž ozřejmil, že uvede-li konkursní věřitel (přihlašovatel pohledávky) ve včas podané žalobě o určení pravosti, výše nebo pořadí nevykonatelné pohledávky (nebo v pozdějších fázích řízení o této žalobě) popřené správcem konkursní podstaty vedle rozhodujících skutečností, jež obsahovala již přihláška, i další potřebná tvrzení významná podle hmotného práva pro jeho úspěch v incidenčním sporu (pro doložení toho, že jde o pohledávku pravou, že jde o pohledávku uplatněnou ve správné výši nebo o pohledávku uplatněnou ve správném pořadí), pak tím nevybočuje z mezí kladených jeho žalobním tvrzením ustanovením § 23 odst. 2 věty první ZKV. Tyto judikaturní závěry se aplikují i ohledně náležitostí přihlášky pohledávky do insolvenčního řízení (a následných náležitostí žaloby o určení pravosti výše nebo pořadí takové nevykonatelné pohledávky popřené insolvenčním správcem); srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2018, sen. zn. 29 ICdo 88/2016. 3) Jinak řečeno, obsahuje-li přihláška pohledávky do insolvenčního řízení údaje, jež nezaměnitelným způsobem identifikují skutek (skutkový děj), na jehož základě věřitel přihlašuje svůj nárok (v peněžité formě) do insolvenčního řízení, ale insolvenční věřitel (přihlašovatel pohledávky) ani do skončení přezkumného jednání nevylíčil všechny skutečnosti významné pro posouzení, zda jde o pohledávku pravou, uplatněnou ve správné výši a ve správném pořadí, je to důvodem k popření pohledávky, nikoli důvodem k odstraňování vad přihlášky. Uvede-li insolvenční věřitel (přihlašovatel pohledávky) ve včas podané žalobě o určení pravosti, výše nebo pořadí nevykonatelné pohledávky (nebo v pozdějších fázích řízení o této žalobě) popřené insolvenčním správcem vedle rozhodujících skutečností, jež obsahovala již přihláška, i další potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva pro jeho úspěch v incidenčním sporu (pro doložení toho, že jde o pohledávku pravou, že jde o pohledávku uplatněnou ve správné výši nebo o pohledávku uplatněnou ve správném pořadí), pak tím nevybočuje z mezí, kladených jeho žalobním tvrzením ustanovením § 198 odst. 2 insolvenčního zákona. Srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2019, sen. zn. 29 ICdo 50/2017. 4) Součástí právního posouzení věci soudem ve sporu o pravost, výši nebo pořadí do konkursu přihlášené a správcem konkursní podstaty nebo některým z konkursních věřitelů popřené pohledávky, vždy musí být závěr o splnění předpokladů, za nichž se soud může důvodností nároku uplatněného tzv. incidenční žalobou vůbec zabývat. Zjistí-li soud, který rozhoduje o pravosti, výši nebo pořadí nevykonatelné pohledávky, že přihláška pohledávky měla v části, o které má v incidenčním sporu rozhodnout, vady bránící přezkumu přihlášené pohledávky, musí žalobu pro předčasnost zamítnout. Na základě takového rozsudku je třeba v konkursním řízení přistoupit zákonem stanoveným způsobem k odstraňování vad přihlášky a poté k novému přezkumu přihlášené pohledávky (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2011, sp. zn. 32 Cdo 1726/98, uveřejněný pod číslem 76/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2016, sen. zn. 29 ICdo 56/2014, včetně judikatury obsažené v jeho důvodech). Rovněž tyto závěry jsou přitom nepochybně pro poměry insolvenčního řízení vedeného podle insolvenčního zákona plně využitelné. 5) Postup podle ustanovení § 188 insolvenčního zákona se uplatní pouze tehdy, je-li vadný sám procesní úkon, tj. přihláška pohledávky. Okolnost, že věřitel nepřipojí požadované přílohy, nemůže mít jiný následek, než že uplatněný nárok neprokáže (nesplní povinnost důkazní). Nedoplní-li věřitel ani přes výzvu insolvenčního správce zákonem požadované přílohy (kopie smluv, soudních nebo jiných rozhodnutí a dalších listin dokládajících údaje uvedené v přihlášce pohledávky), čili listinné důkazy ve smyslu § 177 uvedeného zákona, je na insolvenčním správci, zda takovou pohledávku co do pravosti nebo obsahu zpochybní a popře ji (viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. července 2008, sen. zn. 1 VSPH 94/2008, uveřejněné pod číslem 13/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k jehož závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v důvodech usnesení ze dne 27. září 2017, sen. zn. 29 NSČR 107/2015, uveřejněného pod číslem 155/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Promítnuto do poměrů dané věci, Nejvyšší soud nemá pochybnosti o tom, že přihláška pohledávky žalobce (ve znění doplnění ze dne 26. září 2013) obsahovala dostatečné vylíčení skutečností, na nichž se přihlášená pohledávka zakládá, které umožňovalo její jednoznačnou individualizaci (nemožnost záměny s jiným skutkem). Současně žalobce k přihlášce připojil (v souladu s výše uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu) listiny, které (podle jeho názoru) potvrzovaly jednotlivá konkrétní plnění žalobce vůči dlužníku, na základě kterých žalobce přihlásil pohledávku za žalovaným. Nad rámec shora uvedeného je zjevné, že odvolací soud pochybil i tím, že při posouzení (bez)vadnosti přihlášky pohledávky nijak nepřihlédl k doplnění přihlášky ze dne 20. května 2014, doručenému insolvenčnímu soudu dne 21. května 2014; přitom z obsahu spisu neplyne, že by insolvenční správce žalobce vyzval k odstranění „vad“ přihlášky, pro které následně odvolací soud shledal přihlášku nezpůsobilou k přezkumu. Jelikož právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, není správné, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). Za stavu, kdy Nejvyšší soud v plném rozsahu zrušil (k dovolání žalobce) rozsudek odvolacího soudu, se stalo dovolání žalovaného bezpředmětným. Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 4. 6. 2019 JUDr. Petr Gemmel předseda senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2017_6.TDO.1704.2016.1.xml	Judikát 6 Tdo 1704/2016 6 Tdo 1704/2016-35 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. srpna 2017 o dovolání, které podala obviněná K. H., roz. B., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 14 To 69/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 6 T 136/2015, t a k t o : I. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 14 To 69/2016, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 6 T 136/2015, z r u š u j í . Podle § 265k odst. 2 tr. ř. s e současně z r u š u j í také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. II. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Táboře p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. O d ů v o d n ě n í : I. 1. Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 6 T 136/2015, byla obviněná K. H.(dále jen „obviněná“ nebo „dovolatelka“) uznána vinnou přečinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. 2. Tohoto trestného činu se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustila tím, že „jako osoba samostatně výdělečně činná, se sídlem P., registrovaná jako plátce daně z přidané hodnoty u Finančního úřadu v Táboře, jako jediná odpovědná osoba za splnění daňových povinností udělila plnou moc dne 11. 9. 2010 svému otci, odděleně stíhanému Z. B., aby ji zastupoval ve všech záležitostech a jednáních před úřady, orgány státní správy a místní samosprávy, aniž by nadále způsob jednání Z. B. dostatečně kontrolovala, a tím umožnila, aby na základě této plné moci Z. B. a) v daňovém přiznání K. H., k DPH za zdaňovací období listopad 2010 v úmyslu získat finanční prostředky vykázal nadměrný odpočet ve výši 303.878 Kč, který odůvodnil neoprávněným odpočtem DPH ve výši 370.000 Kč z faktury č. 10327 znějící na částku 1.850.000 Kč (bez DPH), kterou mělo vystavit Družstvo DACHOVA, IČ 27518124, se sídlem Hořice, Dachova 2114, za dodávky dřeva, ačkoli se dodávky dřeva uskutečnily pouze v menším množství, a to pouze v hodnotě 300.000 Kč (včetně DPH 50.000 Kč), avšak k vyplacení nadměrného odpočtu daně správcem daně nedošlo a naopak byla doměřena daň ve výši 66.122 Kč b) v daňovém přiznání K. H., k DPH za zdaňovací období prosinec 2010 v úmyslu získat finanční prostředky vykázal nadměrný odpočet ve výši 344.309 Kč, který odůvodnil neoprávněným odpočtem DPH ve výši 400.000 Kč z faktury č. 201026, znějící na částku 2.000.000 Kč (bez DPH), kterou vystavil Z. B.(sám za svou osobu), za nájem nemovitosti a pozemků za r. 2010, ačkoli nájem nebyl fakticky realizován, a k úhradě nájmu nikdy nedošlo, přičemž Z. B. pak jako pronajímatel, aby se vyhnul povinnosti částku DPH ve výši 400.000 Kč uhradit, ve svém daňovém přiznání oproti této povinnosti uplatnil další neoprávněný odpočet ve výši 502.425 Kč na základě fiktivních daňových dokladů vystavených společností Stavby VALERA s. r. o., IČ 29011558, se sídlem Praha 3 - Žižkov, Ježkova 1054/10, avšak k vyplacení nadměrného odpočtu daně správcem daně nedošlo a naopak byla doměřena daň ve výši 55.691 Kč celkem se tak za období listopad a prosinec r. 2010 pokusil vylákat vyplacení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty v částce 770.000 Kč, a to ke škodě České republiky, zastoupené Finančním ředitelstvím v Českých Budějovicích, Mánesova 1803/3a, České Budějovice, přičemž obžalovaná K. H. musela být srozuměna minimálně s tím, že shora popsaným jednáním Z. B. může dojít k pokusu o vylákání nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty nejméně v částce 50.000 Kč.“ 3. Za tento přečin byla odsouzena podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v délce 6 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 12 měsíců. 4. Odvolání obviněné proti tomuto rozsudku bylo usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 14 To 69/2016, podle § 256 tr. ř. zamítnuto. II. 5. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře podala obviněná dovolání, v němž uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 6. K bodu 1.a) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně rozvedla, že její otec Z. B. vysvětlil, jak probíhala spolupráce s družstvem DACHOVA. Poukázala na to, že správce daně neporovnal fakticky nakoupené dřevo na základě faktury č. 10327 a zásoby materiálu na skladě a vyrobené a expedované výrobky. Vycházel pouze z formálních náležitostí zákona o DPH a daňový odpočet neuznal. Soud v trestním řízení by však neměl vycházet pouze z tvrzení správce daně a měl by posoudit, zda k takovému krácení fakticky došlo. Z. B., listinné důkazy a svědci potvrdili, že k dodávkám dřeva od družstva DACHOVA docházelo. Obžaloba neprokázala, že v předmětném případě došlo k dodávce dřeva v menším množství, a to v hodnotě 300.000,- Kč, a že dovolatelka přijala dřevo pouze v uvedené hodnotě a nikoli množství dřeva, které je uvedeno na faktuře. Podle tehdy platného zákona o DPH nebylo povinností daňového subjektu zaplacení daňového dokladu k tomu, aby si mohl uplatnit daň z přijaté faktury. 7. K bodu 1. b) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu dovolatelka prezentovala, že také k tomuto bodu se její otec Z. B. podrobně vyjádřil a vysvětlil, jak probíhal nájem nemovitostí v k. ú. M. Důvodem, proč Z. B. koupil sám dané nemovitosti a jí fakturoval jejich nájem a proč je nekoupila ona sama, bylo to, že se nacházela v rozvodovém řízení. Zaplacená částka kupní ceny jí měla být formou nájmu přefakturována a měla být rozložena do cca 3 let a následně na ni měl být celý areál převeden. K tomu nedošlo z důvodu nedodržení závazků ze strany pana S. Správcem daně byla nesprávně spočítána výše nájemného, která byla vysoká a neodpovídala skutečnosti. To, že v areálu DS Interiér v M., který byl předmětem nájmu, probíhala podnikatelská činnost, potvrdili i svědci Š., K., Č. a F. Nebylo prokázáno tvrzení obžaloby, že byl fakturován nájem, který se neuskutečnil. Nájem v roce 2010 realizován byl, avšak došlo k odstoupení od nájemní smlouvy. Správce daně tvrdil, že nájem realizován nebyl, přesto daňovému subjektu Z. B. nechal odvést DPH ve výši 400.000,- Kč. Když Z. B. podal dodatečné daňové přiznání a žádal o vrácení této částky na základě tvrzení správce daně, že k realizaci nájmu nedošlo, tak mu finanční úřad tuto částku již nevrátil. Finanční úřad opět vycházel při daňové kontrole z formálních náležitostí zákona o DPH, přičemž pracovnice finančního úřadu neprovedly kontrolu na místě samém, aby prověřily, zda areál je či není fakticky užíván. Tvrzení obžaloby, že nájem fakticky realizován nebyl, bylo vyvráceno výpověďmi svědků a Z. B. 8. Dovolatelka se k tvrzením uvedeným v obžalobě ani k jiným skutečnostem nevyjadřovala, neboť se žádné činnosti neúčastnila, tudíž nic neví. Z množství důkazů byla nejdůležitější plná moc udělená dovolatelkou jejímu otci Z. B. dne 11. 9. 2009 a dále pak znalecký posudek, který hodnotil její zdravotní stav, z něhož bylo patrno, že se obviněná dlouhodobě léčí pro vážnou duševní poruchu. Tato duševní porucha způsobuje stavy, díky kterým není schopna v plné míře vnímat některé situace a problémy a racionálně o nich rozhodovat. Stěží se lze domnívat, že v době, kdy se potýkala s psychickými problémy, byla schopna si uvědomit, že její otec může na základě jemu udělené plné moci páchat trestnou činnost a bylo pro ni nereálné činnost otce kontrolovat. Prošla náročným rozvodovým řízením a pečuje o své dvě malé děti, přičemž poukazuje na to, že nejen během druhého těhotenství musela být doma, protože se jednalo o rizikové těhotenství. Během řízení bylo prokázáno, že dovolatelka se na žádném z dotčených skutků nepodílela. Proto se jí jeví nelogickým názor odvolacího soudu, že se nedoznala a neprojevila nad svým jednáním žádnou lítost ani snahu po nápravě následků. Důvodem pro udělení plné moci svému otci byl právě její špatný zdravotní stav, přičemž v jeho jednání měla plnou důvěru. 9. Dovolatelka se domnívá, že soud nevycházel při rozhodování o trestnosti jejího jednání z platného znění trestního zákoníku. Soud ji odsoudil za spáchání trestného činu ve stadiu pokusu. Podle jejího názoru je „pokus v rámci pojetí trestního zákoníku charakterizován jako příprava k trestnému činu podle § 20 tr. zákoníku jako jednání, které záleží v úmyslném vytváření podmínek pro spáchání zvlášť závažného zločinu, zejména … .“ Příprava však není trestná u všech trestných činů, ale jen u těch, které náležejí do zvlášť závažných zločinů a u nichž to výslovně stanoví zákon. Trestní zákoník účinný do 30. 9. 2010 vymezoval trestnost přípravy u trestného činu zkrácení daně jen v případě, že se jednalo o trestný čin s horní hranicí trestní sazby nejméně 8 let. Jednání dovolatelky bylo ohroženo horní hranicí 8 let. Je pravdou, že k podpisu plné moci došlo dne 11. 9. 2009, ale samotný podpis plné moci nemůže být trestný. Nebylo prokázáno, že by taková plná moc byla udělena úmyslně za účelem páchání trestné činnosti. Nicméně jednání, kterého se měla dovolatelka dopustit prostřednictvím svého otce Z. B. a které by mělo být trestné, se vztahuje na období listopad a prosinec roku 2010, tedy na období, kdy již byl účinný zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, který trestnost přípravy u trestného činu zkrácení daně podle § 240 zcela vyloučil. Tuto trestnost zavedla až novela trestního zákoníku č. 163/2016 Sb., a to s účinností od 1. 7. 2016. Jednání dovolatelky tak spadá do období, kdy příprava za spáchání dotčeného trestného činu ze zákona nebyla trestná. 10. Obviněná také namítla, že soud při posuzování jejího případu dostatečně nezohlednil zásadu subsidiarity trestní represe a zásadu přiměřenosti. Poukázala na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 124/2014, sp. zn. 8 Tdo 313/2013 a sp. zn. 7 Tdo 387/2013. Se zřetelem k těmto zásadám má za to, že by měla být zproštěna obžaloby. 11. Závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud v souladu s § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. napadené rozhodnutí v celém rozsahu zrušil a věc přikázal soudu k novému projednání a rozhodnutí. 12. K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která uvedla, že vychází-li dovolatelka ze shodné skutkové verze, kterou uplatnil její otec Z. B. v souvisejícím trestním řízení vedeném před Okresním soudem v Táboře pod sp. zn. 6 T 50/2014, pak odkazuje na příslušnou pasáž svého vyjádření ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. 1 NZO 1136/2016. V kontextu s tam vyjádřenou podstatou jednání Z. B. jako hlavního pachatele dovolatelka v postavení OSVČ registrované jako plátce DPH u tam lokalizovaného správce daně, a tím i jako jediná zodpovědná osoba za splnění daňových povinností, udělila plnou moc svému otci Z. B. k zastupování ve všech záležitostech před tam uvedenými úřady a orgány státní správy i místní samosprávy, aniž by způsob, jakým toto zmocnění reálně naplnil, kontrolovala a tím mu také umožnila páchání jemu přisouzeného jednání. Jednala-li tak, že Z. B. prostřednictvím plné moci poskytla právní prostředek k jednání svým jménem, tak jednala minimálně se srozuměním ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, a to v postavení pomocnice podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Byl-li její otec Z. B. uznán vinným zločinem podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, ukončeným ve stadiu pokusu, pak nelze přijmout její názor, že se tímto účastenstvím podílela toliko na přípravě ve smyslu podmínek § 20 tr. zákoníku a dovozovat, že její jednání spadá do období, kdy příprava spáchání předmětného trestného činu nebyla trestná. 13. Pokud dovolatelka poukázala na své úzkostné a depresivní stavy, které jí způsobuje její duševní porucha, pak lze takovou argumentaci spojovat s námitkou nedostatku rozpoznávací schopnosti ve smyslu § 26 tr. zákoníku. Jestliže však v této souvislosti zmiňuje znalecký posudek (soudně znalecké vyjádření ze dne 21. 9. 2014), pak přehlíží ty jeho závěry, že její rozpoznávací a ovládací schopnosti jsou plně zachovány a že nevykazuje znaky nepříčetnosti. Pokud obviněná v souvislosti se zásadou subsidiarity trestní represe a zásadou přiměřenosti uvedla, že ona sama se na trestné činnosti nepodílela a ani o ní nevěděla, pak takto postupovala zcela bez respektu k přisouzeným skutkovým okolnostem a na ně navazujícímu závěru o spáchání účastenské formy trestné součinnosti ve smyslu uvedené právní kvalifikace minimálně v nepřímém úmyslu. V posuzovaném případě nemůže sehrát roli ani poukazovaný věk dovolatelky s ročníkem narození 1981, tím spíše ani postavení OSVČ, ve kterém se s plnou odpovědností za všechny povinnosti s tím spojené při vysokoškolském vzdělání vzdala kontroly nad jejich plněním a poskytla svému otci neomezený prostor k jeho jednání jejím jménem. Ocitla se tak v postavení blížícímu se pozici tzv. bílého koně. 14. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně navrhla, aby tak rozhodl podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání a dále vyjádřila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v § 265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.]. III. 15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům. 16. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 14 To 69/2016, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněná je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením. 17. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení. 18. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. 19. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. 20. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zásadně v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví). 21. Obecně pak platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 256b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. IV. 22. V posuzované věci se řada námitek obviněné s uplatněným dovolacím důvodem obsahově rozchází, neboť jimi směřuje primárně do oblasti skutkové a procesní. Soudům obou stupňů vytýká nesprávné hodnocení provedených důkazů a vadná skutková zjištění, přičemž předkládá vlastní skutkový hodnotící závěr, totožný s uplatněnou obhajobou, tj. že se skutků specifikovaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně nedopustila. Především z uvedených skutkových a procesních výhrad (sekundárně) vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. 23. Obviněná ve značné míře shledává existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze. 24. Zásadu, že ve vztahu k výše popsaným námitkám neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, nelze podle judikatury Ústavního soudu uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Nejvyšší soud je však v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 a další). 25. Jak již výše naznačeno, Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit – a to s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces – jestliže mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní rozpor (nesoulad). O ten se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. 26. V tomto kontextu je namístě uvést, že v posuzované věci taková situace nenastala – mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů není podle Nejvyššího soudu extrémní rozpor (nesoulad) dán. Soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (neodporujícím ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř.; v dosavadním řízení přitom bylo, jak již shora uvedeno, provedeno dokazování v rozsahu potřebném pro náležité objasnění věci), učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry. Z odůvodnění rozhodnutí, především soudu prvního stupně, se jednoznačně podává, že právě výpověď Z. B. (otce obviněné, s jehož jednáním je spojeno jednání dovolatelky) je nevěrohodná, a naopak podklady předložené obžalobou, zejména listinné důkazy, si vzájemně v zásadních momentech korespondují, ukazují na stejnorodý či obdobný modus operandi otce obviněné a soud se náležitě vypořádal s jeho obhajobou. Obdobné lze v zásadě říci i stran skutkových námitek samotné dovolatelky. 27. Za této situace nelze konstatovat, že by skutková zjištění stran udělení plné moci obviněnou jejímu otci a týkající se jeho jednání (ústícího do pokusu o vylákání finančních prostředků neoprávněným vykazováním nadměrného odpočtu DPH) byla založena na svévolných či spekulativních úvahách, resp. že by se mohlo jednat o extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16). Možno rovněž připomenout, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové i právní závěry (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). V kontextu uvedeného je třeba uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvého stupně, potvrzenými rozhodnutím soudu druhého stupně, na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad (rozpor) ve shora vymezeném pojetí dán. 28. Na skutkové námitky, jež nemohou založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, reaguje Nejvyšší soud jen v omezeném rozsahu, když pokládá za vhodné se vyjádřit konkrétněji k té námitce, jejímž obsahem je zpochybnění vlastní důvodnosti vyvození trestní odpovědnosti dovolatelky vzhledem k tvrzeným deficitům projevujícím se v její psychice. 29. Pokud dovolatelka uváděla, že trpí úzkostnými a depresivními stavy, které jí způsobuje diagnostikovaná duševní porucha, v důsledku nichž nebyla schopna vnímat v plné míře některé situace a problémy a racionálně o nich rozhodovat, pak tato argumentace nemůže vést k závěru o její trestní neodpovědnosti pro absenci znaku subjektu – příčetnosti. Je tomu tak proto, že opomíjí odborné závěry znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. Václava Buriana, jenž při svém výslechu v hlavním líčení setrval na svém zjištění, že rozpoznávací a ovládací schopnosti dovolatelky byly plně zachovány. Soudy nižších stupňů proto nepochybily, pokud obviněnou považovaly za subjekt trestného činu, jenž je způsobilý nést trestní odpovědnost za své jednání. 30. Jak již uvedeno výše, námitky dovolatelky jsou převážně skutkového a procesního rázu. Přesto lze mezi nimi nalézt i takové, které jsou formálně podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., z nichž konkrétně jedna musí být hodnocena i jako věcně důvodná. 31. Za toliko formálně vyhovující, leč obsahově zjevně neopodstatněnou, je nezbytné pokládat námitku obviněné, že v jejím případě při vyvození její trestní odpovědnosti byl aplikován zákon, jenž nebyl účinný v době spáchání skutku. Níže konkretizovanou námitkou obviněná ve své podstatně namítla porušení zákazu retroaktivity trestně právní normy, resp. porušení ustanovení § 2 odst. 1 tr. zákoníku. Zjevná neopodstatněnost této námitky spočívá v nesprávnosti jejího východiska. Tvrzení dovolatelky že „pokus je v rámci pojetí trestního zákoníku charakterizován jako příprava k trestnému činu podle § 20 tr. zákoníku“ nenachází oporu v zákonné úpravě. Nesprávnost jejího vývodu plyne z dikce § 20 a § 21 tr. zákoníku upravujících různá vývojová stadia trestného činu předcházející dokonání. 32. Příprava trestného činu je definována v § 20 tr. zákoníku, takto: „jednání, které záleží v úmyslném vytváření podmínek pro spáchání zvlášť závažného zločinu (§ 14 odst. 3), zejména v jeho organizování, opatřování nebo přizpůsobování prostředků nebo nástrojů k jeho spáchání, ve spolčení, srocení, v návodu nebo pomoci k takovému zločinu, je přípravou jen tehdy, jestliže to trestní zákon u příslušného trestného činu výslovně stanoví a pokud nedošlo k pokusu ani dokonání zvlášť závažného zločinu“. Pokus trestného činu je následně definován v § 21 tr. zákoníku takto: „jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo“. 33. Z uvedených citací je patrno, že výklad dovolatelky není správný. Chybně dospěla k primárnímu názoru, že se dopustila přípravy trestného činu. To je nezbytné odmítnout za situace, kdy její otec, jako tzv. hlavní pachatel, byl shledán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, ukončeným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. O přípravu trestného činu ve formě návodu podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku by se ze strany obviněné mohlo jednat jen v případě, že by se její otec nedopustil ani pokusu trestného činu (viz část věty pokud nedošlo k pokusu ani dokonání zvlášť závažného zločinu). Od vadného východiska rozvinula obviněná argumentaci (v době, kdy se měl otec obviněné dopustit na základě jí udělené plné moci předmětného trestného jednání, byl již účinný zákon č. 140/2009 Sb., trestní zákoník, přičemž v posuzovaném období nebyla příprava dotčeného trestného činu trestná), kterou nelze akceptovat. Její názor, že se svým, soudem zjišťovaným jednáním podílela pouze na přípravě trestného činu a nikoli na pokusu, nelze pokládat za správný. 34. Naopak právně relevantní je námitka obviněné, že samotný podpis plné moci nemůže být trestný. V tomto směru je třeba vyjít z toho, že se jí vyhrazuje proti právnímu zhodnocení skutkového zjištění, jež plyne z dovoláním napadených rozhodnutí. 35. Je třeba připomenout, že základ skutkových zjištění soudů nižších stupňů, co se týče vlastního jednání obviněné, spočívá v tom, že „udělila plnou moc dne 11. 9. 2010 svému otci, odděleně stíhanému Z. B., aby ji zastupoval…“ a následně „aniž by nadále způsob jednání Z. B. dostatečně kontrolovala, a tím umožnila, aby …“. Vyjádřeno jinak, trestně právní povaha jednání dovolatelky podle zjištění soudů spočívá jednak v konání (udělila plnou moc), jednak v nečinnosti (omisi) projevující se nedostatečnou kontrolou (aniž by … dostatečně kontrolovala). 36. V daných souvislostech vystupuje do popředí hned několik podstatných skutečností. První – a tu postihuje svou námitkou obviněná – je výhrada, že udělení plné moci (bez dalšího) nemůže být považováno za jednání trestné. Pokud § 13 odst. 1 tr. zákoníku stanoví, že trestným činem je protiprávní čin…, pak je nezbytné si položit otázku, v čem spočívá protiprávnost jednání obviněné týkající se té části, která má povahu konání. Je třeba zdůraznit, že skutková zjištění – ať již vyjádřená ve skutkové větě výroku, tak v odůvodnění rozsudku – nikde nezmiňují, že by udělení plné moci bylo vedeno záměrem dovolatelky poskytnout jejímu otci prostředek ke spáchání trestného činu. Pomoc jako úmyslná forma trestného činu přitom předpokládá úmysl, který je zaměřen zlovolně, tj. ve smyslu umožnění hlavnímu pachateli snadnější spáchání trestného činu. Pokud nic takového ke dni udělení plné moci obviněnou soudy zjišťováno není, nelze hovořit o tom, že by udělení plné moci bylo činem protiprávním, potažmo trestným. Již z tohoto hlediska – ve shodě s obsahovým zaměřením výše citované námitky – je nezbytné považovat dovolání obviněné za důvodné, neboť je jím zpochybněn základ, na němž soudy své právní závěry stavěly (již tato aktivita byla pokládána za trestně právně významnou ve smyslu poskytnutí prostředku ke spáchání trestného činu). 37. Z hlediska objektivní stránky trestného činu (pokusu) je třeba navázat na to, že další podstatnou složkou jednání (podle soudů nižších stupňů jednání trestného) obviněné tvoří její omisivní složka, projevující se v nečinnosti obviněné (nedůsledné kontrole), která měla spáchání trestného činu jejím otcem umožnit. Soudy obou stupňů však nevzaly v potaz to, že ne každá nečinnost jedince vyvolává jeho trestní odpovědnost. Byť je spáchání trestného činu (rovněž i pomoci) možné i omisivním charakterem jednání, důvodnost závěru o tom, že jde o jednání ve smyslu zákonného znaku skutkové podstaty trestného činu je možné učinit jen (nyní při odhlédnutí od tzv. pravých omisivních deliktů) tehdy, je-li nečinnost pachatele vázána na jeho povinnost konat ve smyslu podmínky upravené § 112 tr. zákoníku. Citované ustanovení vymezující opomenutí stanoví, že [j]ednáním se rozumí i opomenutí takového konání, k němuž byl pachatel povinen podle jiného právního předpisu, úředního rozhodnutí nebo smlouvy, v důsledku dobrovolného převzetí povinnosti konat nebo vyplývala-li taková jeho zvláštní povinnost z jeho předchozího ohrožujícího jednání anebo k němuž byl z jiného důvodu podle okolností a svých poměrů povinen. V žádném z odsuzujících rozhodnutí není uvedeno, z jakých důvodů mají soudy za to, že obviněná měla svého otce disponujícího jí udělenou plnou mocí v dostatečném rozsahu kontrolovat. Neujasněnost zákonného znaku objektivní stránky trestného činu v popsaném jednání dovolatelky se tak projevuje i ve vztahu k omisivní složce jejího jednání. 38. Již se zřetelem k těmto skutečnostem nemohla rozhodnutí soudů nižších stupňů obstát a byl dán důvod k jejich kasaci. 39. Nadto lze dále uvést, že z obsahu dovolání možno vyvodit (byť podstatná část argumentace má skutkový charakter), že obviněná brojí i vůči závěrům soudů o naplnění znaku subjektivní stránky trestného činu – jejího zavinění. Z tvrzení dovolatelky, že se na ničem nepodílela a o ničem neví, lze usuzovat, že brojí proti existenci vědomostní složky zavinění. 40. K zavinění lze v obecnosti uvést, že je základem trestní odpovědnosti, což vyplývá z § 13 odst. 2 tr. zákoníku, který stanoví, že k trestnosti činu je třeba úmyslné zavinění, nestanoví-li trestní zákon výslovně, že postačí zavinění z nedbalosti. 41. Zavinění je obligatorním znakem subjektivní stránky trestného činu. Trestní zákoník chápe zavinění jako vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu. Zavinění je vybudováno a/ na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností a b/ na složce vůle, zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci, jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce, ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah. 42. Intelektuální složka (vědění, rozumová, vědomostní) zahrnuje především vnímání objektivního světa, ve kterém se pohybuje pachatel, a to v celkové souvislosti a historii jeho prožívání skutečnosti, což pak formuje jeho představy a úsudky, jež si tvoří na základě svých znalostí a zkušeností. Při takovémto usuzování se pachateli jeví některé složky jako jisté a některé jen jako možné. Složka vědění zahrnuje nejen vědění skutečné, aktuální, ale i potenciální, tedy možnost takového vědění u nedbalosti srov. dikci § 16 odst. 1 písm. b) „vědět měl a mohl“. Z povahy věci však složka vědění nemůže zahrnovat ty skutečnosti, o nichž se pachatel dozvěděl až po spáchání činu na základě vnímání, k němuž došlo až po činu. 43. Volní složka zahrnuje aktivní kladný vztah k zamýšleným či uvažovaným skutečnostem na podkladě znalosti rozhodných skutečností, aniž by bylo vyžadováno, aby pachatel pociťoval tyto skutečnosti pro sebe jako příjemné či nepříjemné (i nepříjemnou skutečnost může pachatel chtít nebo s ní být srozuměn, jestliže se chce vyhnout skutečnosti ještě nepříjemnější anebo jestli podlehne své vášni nebo jiným citovým hnutím. Aktivní vztah k zamýšleným nebo uvažovaným skutečnostem tu musí být z toho důvodu, že vůle musí potencovat jednání pachatele, proto nepostačuje jen jeho „pasivní přístup“, který se neprojeví v jednání (konání nebo opomenutí) pachatele (tzv. neprojevená vůle nebo i vůle projevená – tedy případ, kdy pachatel si přeje např. smrt jiné osoby a vyjádří tuto svou vůli i slovně, ale neučiní k tomu žádný konkrétní akt). Kladný vztah zde není jen u „chtění“ ve smyslu přímého úmyslu, ale i u „srozumění“, které provází činnost směřující k následku (popř. k jiné skutečnosti vyžadující zavinění), třebaže vlastním objektem chtění tu je něco jiného, přičemž však srozumění pokrývá i následek relevantní z hlediska trestního práva. 44. Zavinění se musí vztahovat v podstatě na všechny skutečnosti, které jsou znakem skutkové podstaty trestného činu. Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákoníku předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Okolnosti skutečně existující mohou být v rámci znaků uvedených v zákoně nahrazeny v představě pachatele (ve volní složce) jinými, nebo mohou být doplněny. Z rámce znaků skutkové podstavy v tomto smyslu nevybočuje, jestliže pachatel zamýšlel následek, resp. účinek obdobné povahy, jenž ve skutečnosti nastal, za podmínky, že jde o jednu z možných podob téhož uvažovaného následku či účinku (např. zlomení ruky místo zlomení nohy). Přitom stačí i úmysl eventuální. Právě proto, že stačí i úmysl eventuální, je subjektivní stránka uvedeného trestného činu dána i v tom případě, kde pachatel takový následek svého jednání pokládá za možný, a pro případ, že nastane, je s tím srozuměn. Postačí totiž, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech. 45. Závěr o zavinění pachatele musí být vždy prokázaný výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Závěr o tom, zda tu je zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě (§ 15, § 16 tr. zákoníku) je závěrem právním. Tento právní závěr se však musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování stejně jako závěr o objektivních znacích trestného činu. Skutečnosti duševního života významné pro právní závěr o tom, zda tu je zavinění a v jaké formě, jsou předmětem dokazování právě tak jako všechny ostatní okolnosti naplňující znaky trestného činu. Při zjišťování okolností, které mají význam pro závěr o zavinění, není možné předem přikládat zvláštní význam žádnému důkaznímu prostředku, ale na zavinění a jeho formu je třeba usuzovat ze všech konkrétních okolností, za kterých byl čin spáchán, a ze všech důkazů významných z tohoto hlediska, včetně doznání obviněného, pokud existuje (Šámal P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha. C. H. Beck, 2012, s. 210-219). 46. Soudy obou stupňů sice dovozující úmysl dovolatelky v podobě úmyslu eventuálního podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, činí tak však způsobem, z něhož neplyne jednoznačný závěr ani o přítomnosti složky vědomostní, ani složky volní. Jak již uvedeno výše, není zřejmé, z čeho by měl plynout závět o přítomnosti úmyslu obviněné (úmyslu napomoci k ohrožení či porušení objektu trestného činu - právního statku hlavním pachatelem) v době vystavení plné moci. Soudy neargumentují žádným skutkovým zjištěním, jež by zatěžovalo osobu otce obviněné, z něhož by byla odvoditelná obava, že za užití plné moci spáchá trestný čin, např. v podobě předcházejícího protiprávního či přímo trestného jednání (složka vědomostní), stejně tak neuvádějí nic konkrétního, co by svědčilo o srozumění (příp. ve formě smíření) obviněné s možností takového následku. Přitom podstatou pomoci je podpora hlavního pachatele. Stejné skutečnosti je třeba uvést i ve vztahu k omisivnímu jednání obviněné, k němuž mělo dojít s odstupem více jak jednoho roku od udělení plné moci. 47. Přestože v těchto detailech není dána zaměřenost mimořádného opravného prostředku obviněné, je dovolací soud nucen i na tyto nedostatky napadených rozhodnutí poukázat, neboť poté, co námitkou o chybějící trestnosti (podmíněné protiprávností) udělení plné moci obviněnou shledal důvod k přezkoumání napadených rozhodnutí podle § 265i odst. 3 tr. ř., nemohl pominout i tyto další zřejmé nedostatky obou rozhodnutí. Vadami jsou zatížena rozhodnutí obou soudů, neboť odvolací soud se s napadeným rozsudkem při jeho přezkoumání ve veřejném zasedání ztotožnil, výše uvedené skutečnosti neřešil a z hlediska existence subjektivní stránky trestného činu ve své podstatě odkázal na nedostatečnou argumentaci soudu prvního stupně (zopakoval argumenty jím vyslovené a odkázal na str. 17 jeho rozsudku). 48. Protože z výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru, že rozsudek soudu prvního stupně (potažmo pak i navazující usnesení soudu odvolacího) trpí vadou zakládající dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zrušil podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. jak usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 14 To 69/2016, tak i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 6 T 136/2015. Současně zrušil všechna další rozhodnutí na zrušená usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Českých Budějovicích přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 49. Úkolem soudu prvního stupně je vypořádat se se skutečnostmi, na které poukázalo toto usnesení. Připomíná se, že podle § 265s odst. 1 tr. ř. je uvedený soud, jako orgán činný v trestním řízení, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, vázán právním názorem, který v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud vyslovil. 50. Toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání. P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 31. srpna 2017 JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2018_27.CDO.310.2018.1.xml	Judikát 27 Cdo 310/2018 27 Cdo 310/2018-91 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Markem Doležalem v právní věci navrhovatelky M. K., zastoupené Ing. Jaroslavem Kučerou, bytem v Novém Boru, Dobrovského 562, PSČ 473 01, za účasti Okresního stavebního bytového družstva Česká Lípa, se sídlem v České Lípě, Barvířská 738/5, PSČ 470 01, identifikační číslo osoby 00005622, o vyslovení neplatnosti usnesení shromáždění delegátů, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 38 Cm 96/2015, o dovolání navrhovatelky proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. února 2016, č. j. 7 Cmo 354/2015-51, takto: Dovolací řízení se zastavuje. Odůvodnění: Vrchní soud v Praze k odvolání navrhovatelky v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení ze dne 5. srpna 2015, č. j. 38 Cm 96/2015-43, kterým Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci navrhovatelce nepřiznal osvobození od soudních poplatků. Proti usnesení odvolacího soudu podala navrhovatelka dovolání, při kterém nebyla zastoupena advokátem a ani nedoložila, že má sama odpovídající právnické vzdělání, avšak poté, co byla soudem prvního stupně (usnesením ze dne 8. června 2016, č. j. 38 Cm 96/2015-63) vyzvána k odstranění tohoto nedostatku, požádala o ustanovení zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 8. prosince 2016, č. j. 38 Cm 96/2015-71, které bylo potvrzeno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2017, č. j. 6 Cmo 182/2017-85, a nabylo právní moci dne 28. prosince 2017, byla žádost navrhovatelky o ustanovení zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení zamítnuta. Podle § 241 odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), platí, že není-li dále stanoveno jinak, musí být dovolatel zastoupen advokátem nebo notářem. Podle § 241 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není třeba podmínku povinného zastoupení dovolatele advokátem nebo notářem splnit, je-li dovolatelem fyzická osoba, která má právnické vzdělání. Podle § 241b odst. 2 o. s. ř. není-li splněna podmínka uvedená v § 241, postupuje se obdobně podle § 104 odst. 2; to neplatí, bylo-li dovolání podáno opožděně, někým, kdo k dovolání není oprávněn, nebo směřuje-li proti rozhodnutí, proti němuž není dovolání podle § 238 přípustné. Podle § 104 odst. 2 o. s. ř. jde-li o nedostatek podmínky řízení, který lze odstranit, učiní k tomu soud vhodná opatření. Nezdaří-li se nedostatek podmínky řízení odstranit, řízení zastaví. Soud prvního stupně ani dovolací soud dovolatelku opětovně nevyzvaly ke splnění podmínky povinného zastoupení podle § 241 odst. 1 o. s. ř., jelikož dovolatelka byla ke splnění této podmínky vyzvána již usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 8. června 2016, č. j. 38 Cm 96/2015-63, dovolatelce doručeným dne 10. června 2016, jež obsahuje poučení o procesním následku, který nastane, nebude-li dovolatelka v dovolacím řízení zastoupena advokátem (zastavení dovolacího řízení). Ve vztahu k požadavku povinného právního zastoupení není opětovné poučení nevyhnutelnou podmínkou, jestliže se dovolatelce takového poučení dostalo již dříve, neboť v takové situaci se jeví setrvání na požadavku opakovaného poučení neefektivním a formalistickým (k tomu srov. přiměřeně závěry usnesení Ústavního soudu ze dne 8. srpna 2013, sp. zn. II. ÚS 2291/13, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2014, sp. zn. 30 Cdo 3052/2014, ze dne 13. ledna 2016, sp. zn. 30 Cdo 3716/2015, či ze dne 18. ledna 2017, sp. zn. 30 Cdo 5291/2016). V situaci, kdy soudy v pravomocném rozhodnutí dospěly k závěru, podle něhož dovolatelce nelze ustanovit advokáta pro řízení o dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, a kdy dovolatelka dosud neodstranila nedostatek povinného zastoupení, předseda senátu Nejvyššího soudu v souladu s § 243f odst. 2 o. s. ř. řízení o jejím dovolání zastavil (§ 241b odst. 2 a § 104 odst. 2 o. s. ř.). K absenci výroku o náhradě nákladů dovolacího řízení srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Poučení:Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 22. 5. 2018 JUDr. Marek Doležal předseda senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2012_28.CDO.387.2012.1.xml	Judikát 28 Cdo 387/2012 28 Cdo 387/2012 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce: hlavní město Praha, IČ: 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zast. JUDr. Světlanou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 18, proti žalovaným: 1) E. B., bytem v P. 2, R. n. 1696/99, a 2) Ing. Z. Č., bytem ve V., K. h. 484, oba zastoupeni JUDr. Miladou Špaňhelovou, advokátkou se sídlem v Řevnicích, Žižkova 251, za vedlejší účasti na straně žalobce: a) Bytové družstvo TOSKA, družstvo, se sídlem v Praze 10, Krátká 1788/25, b) Bytové družstvo „BEDEKA“, se sídlem v Praze 10, Krátká 1788/25, c) Bytové družstvo „Vzájemnost“, se sídlem v Praze 10, Krátká 1785/17, a d) Bytové družstvo K31, se sídlem v Praze 10, Krátká 31, všichni zastoupeni Mgr. Jitkou Kolmanovou, bytem v Praze 9, Mratínská 178/8, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 23 C 606/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. července 2011, č.j. 55 Co 22/2011-173, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků ani vedlejších účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 21. září 2010, č.j. 23 C 606/2007-136, jímž byla zamítnuta žaloba o určení, že žalobce je vlastníkem pozemků parc. č. 1268/1, 1268/2, 1268/3, 1268/6, 1268/7, 1268/8, 1268/9, 1268/12, 1271/1 a 1271/2 v katastrálním území S. (výrok I); současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud, ve shodě se soudem prvního stupně, vyšel ze zjištění, že předmětné pozemky byly od roku 1926 ve vlastnictví J. M. B. a popsanou dědickou posloupností postupně přešly až do vlastnictví žalovaných (viz rozhodnutí Státního notářství Prahy 2 ze dne 5. 12. 1990, sp. zn. 2 D 444/90, jde-li o spoluvlastnický podíl náležející žalované 1/, resp. usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. D 1242/2006, jde-li o podíl patřící žalovanému 2/). Ač v roce 1957 bylo zahájeno řízení o vyvlastnění předmětných pozemků (z důvodu připravované výstavby bytových domů), nebylo prokázáno jeho završení vydáním rozhodnutí o vyvlastnění. Ani poté stát nevystupoval jako vlastník pozemků, na rozdíl od žalovaných a jejich právních předchůdců, jež byli jako vlastníci kontinuálně zapsáni též v evidenci (katastru) nemovitostí. Proto žalovaní neměli ani důvod usilovat o restituci pozemků, jak již dříve uzavřel Ústavní soud nálezem ze dne 29. prosince 2009, sp. zn. IV. ÚS 42/09 (ve sporu mezi žalovanými a vedlejším účastníkem a/ o vydání bezdůvodného obohacení za užívání pozemků). Jelikož se stát v minulosti nestal vlastníkem pozemků (žalovaní ani jejich předchůdci vlastnictví nepozbyli), nemohlo vlastnictví přejít na žalobce podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodů má za to, že rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že stran předmětných pozemků nedošlo k vydání rozhodnutí o jejich vyvlastnění a tedy k přechodu na stát tímto způsobem, případně k převzetí pozemků – dotčených stavbami – bez právního důvodu. V takovém případě má za to, že žalovaní vlastnické právo pozbyli a jeho prosazení se pak mohli domáhat toliko postupem podle restitučních předpisů; v tomto směru žalobce pokládá za nesprávné i závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 42/09 a namítá, jež jde o závěry odporující dosavadní judikatuře jak samotného Ústavního soudu (zejm. jeho plenárnímu nálezu sp. zn. Pl.ÚS-st. 21/05), tak i citované judikatuře obecných soudů. Současně zpochybňuje správnost zápisů v katastru nemovitostí, namítaje, že tyto zápisy v řadě případů neodpovídaly skutečnosti a vytýká soudu, že závěr o vlastnictví žalovaných zakládá pouze rozhodnutí o dědictví. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení. Žalovaní ani vedlejší účastníci se k dovolání nevyjádřili. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde o případ přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, jenž by byl odvolacím soudem dříve zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval. Závěr odvolacího soudu, že ohledně předmětných nemovitostí nebylo rozhodnuto o jejich vyvlastnění, je bezpochyby závěrem skutkovým, nikoliv právním, neboť jde o výsledek hodnocení v řízení provedených důkazů, nikoliv o akt výkladu či aplikace práva na zjištěný skutkový stav. Argumentuje-li dovolatel nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom směru, že pokud by odvolací soud (stejně jako před ním soud prvního stupně) nepochybil ve svých skutkových závěrech, mohl dospět k jinému právnímu posouzení, a to sice k závěru, že nemovitosti – jež měly být předmětem (v řízení však neprokázaného) vyvlastnění – přešly v rozhodné době na stát. Jinak řečeno, výtka nesprávného právního posouzení věci jde zde založena na kritice správnosti skutkových zjištění, jež lze zpochybnit toliko prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., který však dovolateli – v případě dovolání přípustného jen za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. – k dispozici není. (Jeho prostřednictvím na zásadní významnost rozhodnutí po stránce právní usuzovat nelze). Právní závěr odvolacího soudu, že za daných skutkových okolností žalovaní vlastnické právo nepozbyli ani uplynutím lhůt pro uplatnění práva podle zvláštních (restitučních) předpisů, ustálené judikatuře dovolacího soudu neodporuje a je plně v souladu i s judikaturou Ústavního soudu. Obecně sice platí, že ti, kdo by byli podle restitučních předpisů oprávněnými osobami, se nemohou domáhat prosazení svých vlastnických nároků podle obecného předpisu (srov. např. rozsudek velkého senátu obchodního a občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. září 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, C 2187, sešit 27; popřípadě stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, uveřejněné pod č. 477/2005 Sb.). O takový případ však nejde tam, kde účastník neměl k uplatnění práva podle restitučního předpisu žádný rozumný důvod, neboť byl v katastru nemovitostí evidován jako vlastník a jeho vlastnické právo nebylo v rozhodné době nikým zpochybňováno a stalo se tak až po uplynutí lhůt pro uplatnění práva, jež stanoví předpisy restituční (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. října 2009, sp. zn. I. ÚS 709/09, nebo nález ze dne 29. prosince 2009, sp. zn. IV. ÚS 42/09; z judikatury Nejvyššího soudu pak např. rozsudek ze dne 7. února 2012, sp. zn. 28 Cdo 2265/2011, nebo usnesení ze dne 17. února 2010, sp. zn. 28 Cdo 4973/2007). O takový případ jde i ve věci nyní posuzované, jak ostatně konstatoval již Ústavní soud v nálezu shora citovaném. Žalobcova námitka, že odvolací soud zakládá závěr o vlastnictví žalovaných toliko na rozhodnutí o dědictví (která – jde-li o okruh děděním nabytého majetku – závazně řeší toliko vztahy mezi účastníky řízení o dědictví; srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. 1. 1990, sp. zn. 3 Cz 5/90, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 14, ročník 1992), korektní není, neboť danému závěru soudu evidentně předchází též posouzení otázek trvání vlastnictví v nepřetržité řadě předchůdců žalovaných, a to na podkladě vlastních zjištění, jež soud učinil v tomto sporném řízení. Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jež ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.) a proti němuž tento mimořádný opravný prostředek tudíž přípustný není (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§ 243b odst. 5 věty první, § 218 písm. c/ o. s. ř.). O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalovaným, kteří by jinak měli právo na jejich náhradu, v tomto řízení náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 6. listopadu 2012 Mgr. Petr Kraus předseda senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2008_26.CDO.1166.2007.1.xml	Judikát 26 Cdo 1166/2007 26 Cdo 1166/2007 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobce B. d. M. (právního nástupce původní žalobkyně městské části P.), zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. H., zastoupenému advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 11 C 89/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. června 2004, č. j. 11 Co 236/2003-92, takto: Dovolání se zamítá. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 18. 6. 2002, č.j. 11 C 89/2002-12, přivolil k výpovědi (obsažené v žalobě), kterou dala původní žalobkyně žalovanému z nájmu bytu č. 11, o velikosti 1+kuchyňský kout s příslušenstvím, I. kategorie, v 5. podlaží domu čp. 786, ul. M., P., (dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“), určil, že nájemní poměr žalovaného skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku (výrok I.), uložil žalovanému byt vyklidit a vyklizený předat žalobkyni do patnácti dnů po uplynutí výpovědní lhůty (výrok pod bodem II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (soud odvolací) usnesením ze dne 22. 1. 2003, č.j. 11 Co 460/2002-39, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení s pokynem, aby se zabýval též posouzením, zda vyhovění žalobě nebrání okolnosti, které lze podřadit pod ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník v tehdy platném znění. Soud prvního stupně (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 1. 4. 2003, č.j. 11 C 89/2002-56, zamítl žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu bytu (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Soud prvního stupně měl za prokázané, že předmětný byt byl žalovanému přidělen rozhodnutím ONV v P. ze dne 25. 2. 1985, č.j. byt. 32-435/sine-85/Krá, že žalovaný uzavřel dne 1. 3. 1985 dohodu o odevzdání a převzetí bytu, že je od 1. 2. 1987 poživatelem plného invalidního důchodu (nyní) ve výši 5.792,- Kč, že výše nájemného a úhrad za plnění spojená s užíváním bytu (dále jen „úhrada“) činí 1.861,- Kč měsíčně, že žalovaný neplatil nájemné a úhrady již od roku 1998, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4, který nabyl právní moci dne 26. 10. 2001, mu bylo uloženo zaplatit dlužné nájemné a úhrady za léta 1998 až 2000, že od 1. 1. 2001 nájemné a úhrady nadále neplatí, že k 20. 9. 2002 činil jeho dluh na nájemném a na úhradách 115.528,- Kč a na poplatcích z prodlení 243.680,- Kč, že městská část P. dala žalovanému výpověď z nájmu bytu podle § 711 odst. 1 písm. d) zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění účinném do 30. 3. 2006 (dále jen „obč. zák.“) pro neplacení nájemného, že žalovaný je těžce zdravotně postižený, je držitelem průkazu ZP/B, žije sám, je svobodný a nemajetný. Soud prvního stupně na základě těchto skutkových zjištění uzavřel, že byl naplněn výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák., poněvadž žalovaný neplatil nájemné a úhradu za předmětný byt po dobu delší než tři měsíce, čímž hrubě porušil své povinnosti nájemce bytu. S ohledem na nepříznivý zdravotní stav žalovaného, s přihlédnutím k tomu, že jeho jediným zdrojem příjmu je invalidní důchod, že předmětný byt (o jedné místnosti s kuchyňským koutem) je minimálním bytem přiměřeným jeho potřebám, že až do roku 1997 u žalovaného nebyly tvrzeny ani prokázány dluhy na nájemném a na úhradách, že platební schopnost žalovaného se zhoršila až v souvislosti s jeho invaliditou a postupným nárůstem životních potřeb, dospěl však soud prvního stupně k závěru, že přivolení k výpovědi z nájmu bytu by bylo v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. Zhodnotil také, že přivolení k výpovědi z nájmu bytu by bylo pro žalovaného nepřiměřenou tvrdostí, zatímco nevyhovění návrhu, nebude mít pro žalující stranu zásadní negativní význam. K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem ze dne 23. června 2004, č.j. 11 Co 236/2003-92, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že přivolil k výpovědi z nájmu bytu, určil, že nájemní poměr žalovaného skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním den kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku a žalovanému uložil byt vyklidit a vyklizený žalobci předat do patnácti dnů po zajištění přístřeší (výrok I.); současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Odvolací soud zjistil, že městská část P. kupní smlouvou ze dne 9. 4. 2003 převedla dům, v němž se nachází předmětný byt, do vlastnictví žalobce s účinky vkladu do katastru nemovitostí ke dni 2. 6. 2003. Ztotožnil se skutkovými závěry a právními závěry soudu prvního stupně ohledně naplnění výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. Na rozdíl od něho však dospěl k právnímu závěru, že výpověď z nájmu bytu není v rozporu s § 3 odst. 1 obč. zák. Vyslovil pochybnost, že tíživá sociální situace žalovaného je v příčinné souvislosti s neplacením nájemného, a poukázal na to, že žalovaný je poživatelem plného invalidního důchodu již od roku 1992, zatímco nájemné neplatí od roku 1997 (správně 1998). Uzavřel, že i pro případ, že by příčinou neplacení nájemného byla jeho tíživá sociální situace, nemůže tato okolnost vést sama o sobě k závěru, že výpověď z nájmu bytu je v rozporu s dobrými mravy. Odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 4. 1998, sp. zn. 26 Cdo 471/97, podle něhož lze na rozpor výpovědi z nájmu bytu z důvodu uvedeného v § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák., s dobrými mravy usuzovat pouze tehdy, jestliže by nájemce v průběhu řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu alespoň část dlužného nájemného zaplatil a nadále platil rovněž běžné nájemné, a poukázal na to, že v souzené věci se tak nestalo. Dále uzavřel, že vzhledem k dlouhodobému neplnění povinnosti žalovaného vůči pronajímateli, které se nezměnilo ani v průběhu řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, nelze po žalobci spravedlivě považovat, aby mu byla ochrana jeho práv odepřena, byť se žalovaný nachází v obtížné sociální situaci. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), a jako dovolací důvod uplatnil, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Žalovaný poukázal na to, že právní předchůdkyně žalobce (městská část Praha 11) velice dobře věděla o jeho zdravotním postižení, neboť právě pro jeho těžkou invaliditu mu předmětný byt přidělila. Neposkytla mu však pomoc při zajišťování odpovídajícího zaměstnání, aby mohl plnit svoji povinnost nájemce. Žalobce pak pokračuje v soudním řízení bez jakéhokoliv pochopení pro jeho nepříznivý osud. Přitom sousedé žalovaného, kteří jsou členy nyní žalujícího družstva, by měli vědět, že je těžké vyžít s jediným příjmem. Také vytýkal odvolacímu soudu, že nevzal v úvahu jeho nepříznivý osobní a zdravotní stav. Vyslovil přesvědčení, že „generalizování“ ze strany odvolacího soudu v tomto případě nebylo namístě. Závěrem navrhl, aby bylo napadené rozhodnutí zrušeno. Žalobce se k podanému dovolání nevyjádřil. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence zmíněných vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. půjde v dovolacím řízení především o posouzení správnosti právního závěru, že uplatněná výpověď z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy (ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.). Podle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák., pronajímatel může vypovědět nájem bytu (jen s přivolením soudu), jestliže nájemce hrubě porušuje své povinnosti vyplývající z nájmu bytu, zejména tím, že nezaplatil nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce. Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Judikatura dovolacího soudu (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 43 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999) je ustálena v názoru, že při rozhodování o přivolení k výpovědi z nájmu bytu podle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák., má své místo úvaha, zda výpověď z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy. Skutečnost, že nájemce dlužné nájemné po doručení výpovědi uhradil, může mít význam pro posouzení toho, zda přivolení k výpovědi z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). Uvedený právní názor vyplývá dále např. z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2003, sp.zn. 26 Cdo 2173/2002, uveřejněného pod C 1702 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a ze dne 3. 4. 2003, sp.zn. 26 Cdo 386/2003. Ve dvou posléze citovaných rozhodnutích Nejvyšší soud (ve shodě se svým rozhodnutím ze dne 21. 4. 1998, sp.zn. 26 Cdo 471/98, uveřejněným v časopise Právní rozhledy č. 8/1998, str. 425) dovodil, že nezaplatil-li nájemce bytu nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce z důvodu objektivně existující tíživé situace, a byla mu proto dána výpověď z nájmu bytu, avšak v době soudního řízení o přivolení k výpovědi dlužné nájemné uhradí a nadále nájemné řádně platí, není vyloučeno posoudit jednání pronajímatele, který nadále na výpovědi trvá, jako výkon práva, který je v rozporu s dobrými mravy. Rozhodovací praxe ale současně také dovodila (srov. např. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2002, sp. zn. 26 Cdo 2173/2002 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 26 Cdo 452/2005), že nepříznivá sociální situace nájemce, jejímž důsledkem bylo neplacení nájemného nemůže sama o sobě vést k závěru, že výpověď pronajímatele z nájmu bytu daná právě pro neplacení nájemného je v rozporu s dobrými mravy. V rozsudku ze dne 18. 2. 2002, sp. zn. 26 Cdo 2173/2002, Nejvyšší soud uvedl, že tak je tomu zvláště za situace, kdy nájemce neplatí nájemné dlouhodobě, dluh na nájemném a na úhradách dosáhl relativně vysoké částky a chování nájemce, který povinnost platit nájemné neplní, se nezměnilo ani v průběhu řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu. V opačném případě by byl současný stav v praxi neřešitelný, neboť pronajímateli by byla upřena možnost řešit vzniklou situaci skončením nájemního poměru podle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák., aniž by mohl očekávat, že se chování nájemce změní a nepříznivé důsledky v poměrech žalovaného by tak byly přenášeny na pronajímatele. V projednávané věci, kdy žalovaný neplatí nájemné a úhrady za předmětný byt již řadu let, na nájemném a na úhradách dluží vysoké částky i v době rozhodování soudu a nelze reálně očekávat, že by běžné nájemné a úhrady začal platit, koresponduje názor odvolacího soudu, že není dán předpoklad pro zamítnutí žaloby na přivolení k výpovědi podle § 3 odst. 1 obč. zák. ustálené judikatuře dovolacího soudu. Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. tak nebyl uplatněn opodstatněně. Protože dovolateli se prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu nepodařilo zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud dovolání podle § 243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. zamítl. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaný nebyl v tomto řízení úspěšný a procesně úspěšnému žalobci žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalovanému právo, v dovolacím řízení nevznikly. Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 29. října 2008 Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r. předsedkyně senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2020_21.CDO.728.2020.1.xml	Judikát 21 Cdo 728/2020 21 Cdo 728/2020-397 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobkyně H. H., narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Ondrejem Štefánikem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Petrská č. 1136/12, proti žalovanému Hlavnímu městu Praha se sídlem Magistrátu hl. m. Prahy v Praze 1, Mariánské náměstí č. 2/2, IČO 00064581, za účasti vedlejší účastnice na straně žalovaného Generali Česká pojišťovna a. s. se sídlem v Praze 1, Spálená č. 75/16 IČO 45272956, o žalobě na obnovu řízení podané žalobkyní proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. března 2015, č. j. 17 C 195/2012-126, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. září 2015, č. j. 23 Co 296/2015-162, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C 195/2012, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. října 2019, č. j. 23 Co 239/2019-270, takto: I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. III. Žalobkyně je povinna zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): Dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2019, č. j. 23 Co 239/2019-270, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., podle nějž není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Závěr odvolacího soudu o tom, že žalobkyní uvedené skutečnosti a předložené důkazy nepředstavují důvod pro obnovu řízení podle ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. V soudní praxi není pochyb o tom, že z ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. vyplývá, že skutečnosti, rozhodnutí a důkazy jsou důvodem obnovy řízení jen tehdy, jestliže je účastník, který se domáhá obnovy, nemohl bez své viny použít v původním řízení (a jsou tedy pro účastníka ve srovnání s původním řízením nové) a jestliže pro něho mohou přivodit příznivější rozhodnutí ve věci; skutečnosti a důkazy jsou pro účastníka nové v případě, že účastník, ačkoliv v době původního řízení objektivně vzato existovaly, je nemohl bez své viny použít, například proto, že o nich nevěděl, a ani jinak z procesního hlediska nezavinil, že nesplnil svou povinnost tvrzení (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3530/2007, odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1920/2009, nebo odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2001/2012). Pro závěr, že skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy mohou přivodit (nové skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy buď samy o sobě, nebo ve spojení s již známými skutečnostmi, rozhodnutími nebo důkazy) pro účastníka, který obnovu uplatnil, příznivější rozhodnutí ve věci, postačuje, že se jeví alespoň jako pravděpodobný; byly-li důkazy účastníku již v původním řízení známy, nejedná se o způsobilý důvod k obnově řízení, ale o snahu směřující k nepřípustné reparaci pravomocného soudního rozhodnutí; nemožností použít skutečností, rozhodnutí nebo důkazů bez své viny v původním řízení je míněna nemožnost provést dokazování v soudním řízení anebo nemožnost označit či předložit tyto skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy účastníkem řízení vůči soudu a nejde tu o případy neprovedení možného dokazování soudem ohledně těch skutečností, rozhodnutí a důkazů, které byly účastníky řízení označeny, avšak soudem byly pokládány za nerozhodné, a proto k jejich dokazování nebylo přikročeno (srov. například usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 7. 1973, sp. zn. 9 Co 468/73, uveřejněné pod č. 19/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1303/2005 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2013, sp. zn. 21 Cdo 215/2013). V soudní praxi dále není pochyb o tom, že důvodem pro povolení obnovy řízení nemohou být skutečnosti a důkazy, které nastaly či vznikly až po skončení původního řízení (tak, jak je tomu v tomto případě); k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2347/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2011, sp. zn. 26 Cdo 1156/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1522/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 32 Cdo 179/2007. Není též pochyb o tom, že podle ustanovení § 232 odst. 2 o. s. ř. mohou být důvody žaloby na obnovu řízení měněny jen po dobu trvání lhůt k žalobě. Označení nového důkazu v odvolacím řízení (popřípadě při jednání u soudu prvního stupně), je-li učiněno po lhůtě uvedené v citovaném ustanovení, se příčí zákazu měnit důvody obnovy, a tedy i změny skutkového vylíčení důvodů obnovy. Skutkovým vylíčením důvodů obnovy je pak i uvedení nového důkazu, který má být důvodem obnovy (srov. dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 32 Cdo 2586/2009, ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. 32 Cdo 2972/2010, ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 68/2013, ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 21 Cdo 629/2013, a ze dne 22. 10. 2015, sp. zn. 21 Cdo 730/2014). Přípustnost dovolání nezakládá ani odkaz dovolatelky na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2017, sp. zn. 29 Cdo 826/2016, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu je s tímto rozhodnutím v naprostém souladu; dovolatelka ostatně ani neuvádí, v čem (při řešení které otázky) se odvolací soud odchýlil od závěrů v dovolatelkou uváděném usnesení. Stejně tak přípustnost dovolání nezakládá odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2815/2004, neboť v tomto rozhodnutí bylo vycházeno z naprosto odlišných skutkových zjištění. Odkazuje-li dále dovolatelka na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2001/2012 a usnesení ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 21 Cdo 818/2003, pak opětovně neuvádí, v čem je řešení, přijaté odvolacím soudem, v rozporu s těmito rozhodnutími. K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nejsou způsobilé ani námitky, jimiž dovolatelka uplatnila jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. [nesouhlasí-li se závěrem, že vyšetření magnetickou rezonancí si mohla sama zajistit dříve, že jako laik nemohla vědět, že vyšetřením magnetickou rezonancí se dá diagnostikovat onemocnění krční páteře, předestírá-li vlastní skutkové závěry („… skutkový stav založený na odborných závěrech znalce MUDr. Richtra, CSc., že dovolatelka trpí degenerativním onemocněním krční páteře…, byl vyvrácen výsledky vyšetření magnetickou rezonancí. Dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 20. 4. 2020 JUDr. Mojmír Putna předseda senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2000_28.CDO.1453.99.1.xml	Judikát 28 Cdo 1453/99 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY 28 Cdo 1453/99 Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Julie Muránské a JUDr. Josefa Rakovského o dovolání l. L. S. a 2. J. V., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze l7.ll.l998, sp.zn. l6 Co 322/96, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp.zn. 7 C l5ll/93 (žalobců L. S., J. V. a L. V., proti žalovanému Z. d. T., zastoupenému advokátem, o 225.058,60 Kč), takto: I. Zrušují se rozsudek Krajského soudu v Brně ze l7.ll.l998, sp.zn. l6 Co 322/96, i rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze 6.4.l994, čj. 7 C l5ll/93-l9. II. Věc se vrací Okresnímu soudu v Jihlavě k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobou, podanou u soudu 28.l2.l993, byl uplatněn (původním žalobcem J. V. st.) žalobní návrh, aby žalovanému zemědělskému družstvu bylo uloženo nahradit žalobci J. V. st. zbouranou stodolu, a to postavením náhradní budovy nebo zaplacením částky 225.658,60 Kč. V žalobě bylo uvedeno, že šlo o stodolu patřící k zemědělské usedlosti čp. 58/IV v T., postavenou na pozemku parc. č. 2l7. Po vnesení této stodoly do bývalého J. z.d. T. byla stodola zbourána, materiál z ní byl převezen do areálu JZD T., kde z něho měla být postavena nová stodola, a pozemek, na němž stodola stála, přešel do vlastnictví města T. pro výstavbu bytových jednotek. V roce l99l byl žalobcem uplatněn nárok na postavení náhradní budovy za stodolu (s připojením stavebního posudku) anebo o poskytnutí finanční náhrady za zbouranou stodolu; žalované družstvo však sdělilo dne l4.l2.l993 žalobci J. V. st., že náhradu neposkytne. Žalované družstvo navrhlo zamítnutí žaloby s tím, že se necítí být povinnou osobou k poskytnutí náhrady za zbouranou stodolu, protože tato stodola byla zbourána na příkaz tehdejšího Městského národního výboru v T. a družstvo ji „nemělo na svém listu vlastnictví". Soud prvního stupně vyslechl žalobce jako účastníka řízení, seznámil se s obsahem spisů bývalého Státního notářství v Jihlavě sp.zn. l D ll62/92 a l D ll63/92 (o dědictví po zůstavitelích J. V. a A. V.) a konstatoval obsah listinných dokladů, předložených účastníky řízení. Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze 6.4.l994, čj. 7 C l5ll/93-20, bylo žalovanému Z. d. T. uloženo nahradit žalobci zbouranou stodolu poskytnutím náhradní budovy nebo finanční částky 225.058,60 Kč do l5 dnů od právní moci rozsudku. Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému družstvu bylo uloženo zaplatit státu-Okresnímu soudu v Jihlavě soudní poplatek 9.000,- Kč do l5 dnů od právní moci rozsudku. V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že projednávaná právní věc byla soudem prvního stupně posouzena podle ustanovení § l4 odst. l a § 23 odst. l a 2 zákona č. 229/l99l Sb.; s poukazem na tato ustanovení měl soud prvního stupně za to, že žalované družstvo stíhá povinnost nahradit odstraněnou stodolu, která byla v užívání žalovaného družstva (užívalo ji jako skladiště umělého hnojiva) před jejím odstraněním. Žalobce pokládal soud prvního stupně za oprávněnou osobou podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 229/l99lSb., když původními vlastníky stodoly při zemědělské usedlosti čp. 58/IV v T. na pozemku označeném nyní parc. č. l60 byli rodiče žalobce - J. V. a A. V., kteří stodolu vnesli do bývalého Jednotného zemědělského družstva T.; žalobce je dědicem původních vlastníků stodoly a žalované družstvo je právním nástupcem bývalého Jednotného zemědělského družstva T.. Soud prvního stupně tedy žalobě žalobce vyhověl, přičemž při stanovení výše případné finanční náhrady za zbouranou stodolu vycházel z posudku z l3.l2.l993, vypracovaného znalcem z oboru ekonomiky, cen a odhadů nemovitostí, který předložil žalobce. Výrok o nákladech řízení byl odůvodněn ustanovením § l42 odst. l občanského soudního řádu a výrok o soudním poplatku byl odůvodněn ustanoveními § 2la zákona č. 229/l99l Sb. a § 2 odst. 2 zákona č. 549/l99l Sb. O odvolání žalovaného družstva proti rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze 6.6.l995, sp.zn. l6 Co 568/94. Rozsudek soudu prvního stupně byl změněn tak, že byla zamítnuta žaloba žalobce a bylo mu uloženo zaplatit žalovanému družstvu na náhradu nákladů řízení 7.800,- Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku. Výrok o povinnosti žalovaného družstva zaplatit soudní poplatek v této právní věci byl zrušen. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému družstvu na náhradu nákladů odvolacího řízení 5.935,- Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku. V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uváděl, že v době, kdy došlo ke zničení stodoly, za niž žalobce požaduje náhradu, byla tato stodola ve vlastnictví rodičů žalobce a byla v užívání jednotného zemědělského družstva, takže nárok žalobce je třeba posuzovat podle ustanovení § 23 odst. l a 2 zákona č. 229/l99l Sb. a nikoli podle ustanovení § l4 odst. l téhož zákona; podle ustanovení § 23 odst. l zákona č. 229/l99l Sb. mají nároky pouze původní vlastníci nemovitostí, které byly zničeny, a nikoli již jejich právní nástupci. Proto byl rozsudek soudu prvního stupně změněn dovolacím soudem podle ustanovení § 220 odst. l občanského soudního řádu. Výroky o nákladech řízení byly odvolacím soudem odůvodněny ustanoveními § l42 odst. l a § 224 odst. l občanského soudního řádu a ustanoveními vyhlášky č. 270/l990 Sb.; rozhodnutí o soudním poplatku odůvodnil odvolací soud tím, že tu nelze uložit povinnost k úhradě soudního poplatku podle ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 549/l99l Sb. K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem z 30.5.l996, 2 Cdon 47l/96, zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze 6.6.l995, sp.zn. l6 Co 568/94, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění rozsudku dovolacího soudu bylo uváděno, že je nutno se zabývat v tomto řízení tím, zda vstup žalobce do bývalého jednotného zemědělského družstva měl nebo neměl za následek změnu vlastnických vztahů ke stodole, jejíž náhrada je mezi účastníky řízení sporná, a to v důsledku právní úpravy obsažené v ustanovení § 25 dříve platného zákona č. 49/l959 Sb., o jednotných zemědělských družstvech, zda totiž tu došlo k přechodu vlastnictví uvedené hospodářské budovy na družstvo ze zákona. Dovolací soud poukazoval také na ustanovení § 28b zákona č. 229/l99l Sb. a jeho případný dopad na tuto projednávanou právní věc. V dalším průběhu řízení bylo jednáno v tomto řízení po úmrtí žalobce J. V. st. (který zemřel 7.5.l997) s jeho dědici L. V. (manželkou tohoto zůstavitele), s L. S. a J. V. ml. (dcerou a synem zůstavitele). Po doplnění řízení údaji o členství původních vlastníků stodoly J. V. a A. V. v bývalém JZD T. (vstup původního žalobce Jiřího V. st. do tohoto družstva se nepodařilo doložit) vynesl Krajský soud v Brně rozsudek ze l7.ll.l998, sp.zn. l6 Co 322/96, jímž změnil odvoláním žalovaného družstva napadený rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze 6.4.l994, čj. 7 C l5ll/93-l9, tak, že žaloba žalobců byla zamítnuta. Žalobcům bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalovanému družstvu na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně 7.080,- Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku. Byl zrušen výrok rozsudku soudu prvního stupně, jímž bylo žalovanému družstvu uloženo zaplatit soudní poplatek. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto tak, že žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému družstvu společně a nerozdílně ll.760,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uváděl, že vycházel z toho, že stodola, jíž se týkal nárok žalobců na náhradu za ni, byla odstraněna (zbourána) v roce l956, že původní vlastníci stodoly J. V. a A. V. byli členy bývalého Jednotného zemědělského družstva T. od l.l.l959 (a že také jejich syn J. V. uváděl, že do tohoto družstva vstoupil k l.l.l959), takže tu nemohlo dojít k přechodu vlastnictví ke stodole na družstvo podle ustanovení § 25 zákona č. 49/l949 Sb., když v době vstupu uvedených osob do družstva byla již stodola zbourána; vlastníky stodoly v té době byli J. V. a A. V.. Posuzoval proto odvolací soud žalobci uplatněný nárok podle ustanovení § 23 odst. l zákona č. 229/l99l Sb.; podle tohoto ustanovení však náleželo právo na náhradu za odstraněnou hospodářskou budovu jen vlastníku budovy, nikoli dalším osobám. Proto byl rozsudek soudu prvního stupně změněn odvolacím soudem tak, že žaloba žalobců byla zamítnuta. Výrok o nákladech řízení byl odůvodněn ustanoveními § l42 odst. l, § l49 odst. l, § 224 a § 243d odst. l občanského soudního řádu a ustanoveními vyhlášek č. 270/l990 Sb. a č. l77/l996 Sb. Povinnost k úhradě soudního poplatku nebyla uložena, protože při zamítnutí žaloby nebylo možné použít ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 549/l99l Sb. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalobcům dne 8.l2.l998 a dovolání ze strany žalobců bylo u Okresního soudu v Jihlavě podáno 5.l.l999, tedy ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. l občanského soudního řádu. V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu dovolatelé navrhovali, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelé vytýkali rozsudku odvolacího soudu, že nerespektoval závěr ze zrušovacího rozsudku Nejvyššího soudu, že je třeba v této právní věci posoudit, zda vstup původního žalobce do Jednotného zemědělského družstva T. měl za následek změnu vlastnických vztahů ke stodole, za niž je v tomto řízení požadována náhrada. Měli proto dovolatelé za to, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelé zdůrazňovali, že dříve platný zákon č. 49/l959 Sb. upravoval v § 25 výslovně, že vstupem do jednotného zemědělského družstva přechází vlastnictví k hospodářským budovám na družstvo, ale tentýž právní režim byl stanoven i zákonem č. 69/l949 Sb., který předcházel vydání zákona č. 49/l959 Sb. Zákon č. 69/l949 Sb. obsahoval ve svém § 9 odst. l a 2 zmocnění pro podrobnější úpravu ve stanovách družstev, přičemž tzv. Vzorové stanovy JZD, vyhlášené pod č. 40/l953 Úředního listu, stanovily pro členy jednotných zemědělských družstev povinnost odevzdat do vlastnictví družstva také hospodářské budovy. Dovozovali tedy dovolatelé, že také sporná stodola v daném případě přešla do vlastnictví družstva, které i materiál ze zbourané stodoly si odvezlo a použilo jej na stavbu skladu chemikálií. Dovolatelé poukazovali i na to, že ze zápisu z 3.6.l965 (zejména z jeho bodu l), který měl soud ve spise k dispozici, vyplývala minimálně spoluodpovědnost bývalého JZD T. za zbourání uvedené nemovitosti. Dovolatelé vyslovovali proto své přesvědčení, že žalobní nárok žalobců je třeba posoudit podle ustanovení § l4 zákona č. 229/l99l Sb. Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení článku II. odst. l zákona č. 238/l995 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona, jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád (zákon č. 99/l963 Sb.), platí i na řízení, která byla zahájena před účinností zákona č. 238/l995 Sb. (tj. před l.l.l996; srov. článek V. zákona č. 238/l995 Sb.). Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení § 238 odst. l písm. a/ občanského soudního řádu, protože směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Dovolatelé vytýkali rozsudku odvolacího soudu nesprávné právní posouzení věci. Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení § 24l odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu může spočívat buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/l998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. l3 /45/). V daném případě posuzoval odvolací soud projednávanou právní věc podle ustanovení § 23 zákona č. 229/l99l Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, jež se týká náhrad za obytné budovy a hospodářské budovy, které byly odstraněny nebo znehodnoceny v době užívání organizací podle zvláštního předpisu (zejména podle dříve platného zákona č. l23/l975 Sb.). Ve stanovisku uveřejněném pod č. l6/l996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo (na str. 56 /l34/), že v ustanovení § 23 odst. l zákona č. 229/l99l Sb. jde jen o právo původního vlastníka obytné nebo hospodářské budovy, která byla odstraněna nebo znehodnocena; žádné jiné další subjekty tu uváděny nejsou. Protože však včas uplatněný nárok na náhradu je majetkovým právem, potom tu již uplatněné právo na finanční náhradu může přejít na dědice původního vlastníka, a to děděním podle ustanovení občanského zákoníku. Ve stanovisku uveřejněném pod č. l6/l996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo také vyloženo (na str. 53 /l3l/), že v případech, kdy došlo k demolici stavby (staveb), je nutno při stanovení náhrady za tuto odstraněnou stavbu ve smyslu ustanovení § l4 odst. 2 a 3 zákona č. 229/l99l Sb., když přešel uváděný majetek na stát nebo na jinou právnickou osobu způsobem uvedeným v § 6 odst. l zákona č. 229/l99l Sb., neboť fyzický stav majetku v době tohoto přechodu je jedním z východisek pro stanovení náhrady. Podle ustanovení § 25 zákona č. 49/l959 Sb., o jednotných zemědělských družstvech, přecházelo vlastnictví k hospodářským budovám, pokud byly vneseny do družstva, na jednotná zemědělská družstva, a to prostým faktickým odevzdáním; žádné další náležitosti předpisem nebyly vyžadovány. Při převodech těchto hospodářských budov bylo proto nutno si objasnit, zda a které hospodářské budovy, patřící původnímu vlastníku při jeho vstupu do jednotného zemědělského družstva, převzalo družstvo do společného hospodaření (srov. č. 22/l975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str.84). Hospodářské budovy, které jednotné zemědělské družstvo nepotřebovalo, a ty, které sloužily tzv. záhumenkovému hospodářství člena družstva, zůstaly nadále jeho vlastnictvím (srov. č. 22/l975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 82). Podle ustanovení § 6 odst. l písm. s/ zákona č. 229/l99l Sb. budou oprávněným osobám (§ 4 téhož zákona) vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo jinou právnickou osobu v důsledku odevzdání do vlastnictví družstva podle zvláštních předpisů. V daném případě odvolací soud ve svém rozsudku ze l7.ll.l998, sp.zn. l6 Co 322/96 (na str. 3 rozsudku, v předposledním odstavci) uvedl, že v době, kdy stodolu užívalo družstvo a vlastníky před účinností zákona č. 49/l959 Sb. byli ohledně této stodoly J. V. a A. V.(kteří byli členy JZD T. od l.l.l959), došlo k jejímu zbourání. Odvolací soud se však již dále nezabýval tím, na základě čeho byla zmíněná stodola družstvem užívána; jestliže však by tu šlo o užívání, jemuž by předcházelo odevzdání do vlastnictví družstva podle zvláštních předpisů (žalobci v této souvislosti měli za to, že k tomu mohlo dojít např. podle zákona č. 69/l949 Sb., popřípadě podle stanov JZD T., vycházejících z tzv. Vzorových stav jednotných zemědělských družstev, vyhlášených tehdy vyhláškou č. 40/l953 Úředního listu), pak by šlo o přechod nemovitostí na právnickou osobu způsobem, který má na zřeteli ustanovení § 6 odst. l písm. s/ zákona č. 229/l99l Sb. Ani pak však nebylo vyloučeno (jak shora vysvětleno právními závěry uveřejněnými pod č. 22/l975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), že sporná stodola nebyla převzata ze strany JZD T. a že k užívání této hospodářské budovy docházelo z jiného právního důvodu umožňujícího užívání této budovy, což však již nebylo v řízení dále objasňováno. Nestačil tedy bez dalšího v daném případě jen závěr odvolacího soudu o tom, že družstvo stodolu (uváděnou v žalobě žalobců) „užívalo" a že jejími „vlastníky byli J. a A. V.", jakož i to, že na stodolu se nemohla vztahovat ustanovení zákona č. 49/l959 Sb., který nabyl účinnosti l.l0.l959, když J. V. a A. V. byli členy JZD T. od l.l.l959. Za těchto okolností nebylo možné jednoznačně přisvědčit závěru odvolacího soudu, že „nárok žalobců je možné posuzovat pouze podle § 23 odst. l zákona č. 229/l99l Sb.". Nebylo proto možné dospět přesvědčivě k závěru, že je rozsudek odvolacího soudu správný, jak to má na zřeteli ustanovení § 243b odst. l občanského soudního řádu. Nezbylo proto dovolacímu soudu rozsudek odvolacího soudu zrušit podle ustanovení § 243b odst. l a 5 občanského soudního řádu. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně (který bez dalšího pokládal ve svém rozsudku ze 6.4.l994 za prokázáno, že stodolu vnesli do Jednotného zemědělského družstva T. J. V. a A. V. a že toto družstvo ji užívalo bez uvedení toho, na jakém právním či faktickém podkladu), zrušil odvolací soud podle ustanovení § 243b odst. 2 občanského soudního řádu i tento rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V tomto dalším řízení bude soud prvního stupně vázán právními závěry dovolacího soudu (§ 243d odst. l, věta druhá, občanského soudního řádu) a v tomto řízení rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího (§ 243d odst. l, věta třetí, občanského soudního řádu). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu. V Brně dne 1. června 2000 JUDr. Milan P o k o r n ý , CSc., v.r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2007_22.CDO.279.2006.1.xml	Judikát 22 Cdo 279/2006 22 Cdo 279/2006 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce V. S., zastoupeného advokátem, proti žalované MUDr. M. K., zastoupené advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 3 C 185/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. listopadu 2005, č. j. 25 Co 265/2005-102, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 3 064,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. F. L., CSc. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Jičíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. května 2005, č. j. 3 C 185/2004-65, určil, že „žalobce je vlastníkem stavebního pozemku č. 2643 – zastavěná plocha a nádvoří a pozemku č. 1830/15 – zahrada zapsaných na LV č. pro obec H. a katastrální území H. v P. u Katastrálního úřadu pro K. k., katastrální pracoviště J.“, a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že matka žalované M. M. převedla kupní smlouvou uzavřenou na Československý stát – Městský národní výbor v H. v P. pozemkovou parcelu č. 1828/3, o výměře 4683 m2, v k. ú. H. v P., z níž byl geometrickým plánem č. 761-49-504-75 oddělen pozemek parc. č. 1830/15, o výměře 326 m2. Rozhodnutím Okresního národního výboru v J. z 22. 6. 1975 byl pozemek parc. č. 1830/15, o výměře 376 m2, za účelem výstavby řadového rodinného domku přidělen do osobního užívání rodičům žalobce, kteří 30. 7. 1975 uzavřeli také dohodu o zřízení práva osobního užívání tohoto pozemku, registrovanou státním notářstvím 28. 8. 1975. V souvislosti s pozdější výstavbou rodinného domku č. p. 1720 došlo k rozdělení uvedeného pozemku na st. parc. č. 2643 – zastavěná plocha, o výměře 113 m2 a parc. č. 1830/15 – zahrada, o výměře 242 m2. Rozsudkem soudu prvního stupně z 27. 4. 1994, č. j. 6 C 172/92-76, který nabyl právní moci 2. 8. 1994, bylo určeno, že kupní smlouvou ze dne, uzavřenou mezi kupujícím Československým státem – Městským národním výborem v H. v P. a prodávající M. M., vlastnické právo k pozemku parc. č. 1828/3 na kupujícího nepřešlo. V řízení o dědictví po matce žalobce M. S., zemřelé, byla usnesením soudu prvního stupně č. j. D 387/93-20, které nabylo právní moci 1. 10. 1994, schválena dohoda o vypořádání dědictví uzavřená mezi žalobcem a jeho otcem V. S., na jejímž základě žalobce nabyl vlastnictví k pozemkům parc. č. 1830/15 a st. parc. č. 2643 v k. ú. H. v P. Podle geometrického plánu č. 1742-409/1998 z 3. 5. 2000 došlo k obnovení původních hranic pozemku parc. č. 1828/3. Z pozemku parc. č. 1830/15 byla oddělena parcela č. 3416, která nebyla součástí pozemku původního a na kterou se rozsudek soudu prvního stupně, č. j. 6 C 172/92-76, nevztahuje. Darovací smlouvou z , s účinky vkladu ke dni 24. 4. 2002, převedla M. M. pozemky parc. č. 1830/15 a st. parc. č. 2643 na žalovanou. Soud prvního stupně dovodil, že žalobce má na požadovaném určení naléhavý právní zájem. S přihlédnutím k nálezu Ústavního soudu z 28. 5. 1997, sp. zn. II. ÚS 103/96, dospěl k závěru, že právním předchůdcům žalobce vzniklo právo osobního užívání ke sporným pozemkům, které se podle § 872 občanského zákona (dále „ObčZ“), ve znění novely č. 509/1991 Sb., k 1. 1. 1992 transformovalo na právo vlastnické. K témuž okamžiku zaniklo vlastnické právo matky žalované a žalobce následně vlastnictví k předmětným nemovitostem nabyl děděním po své matce. Výše označeným rozhodnutím soudu prvního stupně bylo sice určeno, že vlastnické právo kupní smlouvou z na stát nepřešlo, a Okresní národní výbor v J. fakticky disponoval s pozemky ve vlastnictví M. M., nicméně za předpokladu správnosti správního aktu až do okamžiku jeho zrušení či změny, což již v daném případě vzhledem k uplynutí lhůty není možné, nelze právní účinky rozhodnutí orgánu státní správy popřít. Soud prvního stupně navíc rozhodl až mnoho let po vydání rozhodnutí o přidělení pozemku do osobního užívání a ani dobrá víra právních předchůdců žalobce ve správním řízení nebyla zpochybněna. K odvolání účastníků Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 2. listopadu 2005, č. j. 25 Co 265/2005-102, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ve svém rozhodnutí ztotožnil se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně i s jeho právním závěrem. K námitce žalované, že pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně, č. j. 6 C 172/92-76, zakládá v tomto řízení překážku věci rozsouzené, uvedl, že se o stejnou věc nejedná již z toho důvodu, že nárok, o němž bylo v původním řízení rozhodnuto, se netýkal týchž osob. Jestliže žalovaná přišla v průběhu odvolacího řízení s novým tvrzením, že vlastnické právo k předmětným pozemkům vydržela, neboť po dobu přesahující deset let za tyto pozemky platila daň z nemovitostí a zároveň byla jako vlastnice pozemků vedena v katastru nemovitostí, odvolací soud konstatoval, že se jedná o nové skutečnosti, k nimž s ohledem na § 205a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále „OSŘ“), nelze v odvolacím řízení přihlédnout. Odvolatelka je mohla uplatnit pouze v řízení před soudem prvního stupně, což však přes náležité poučení podle § 119a odst. 1 OSŘ neučinila. Navíc tyto skutečnosti nemohou bez dalšího odůvodnit závěr o dobré víře žalované po dobu stanovenou zákonem a nemohou tedy vést k závěru o vydržení vlastnického práva. Proti oběma výrokům rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. l písm. c) OSŘ. Jako důvod dovolání uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, přičemž napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Namítá, že odvolací soud její námitku vydržení sporných nemovitostí nesprávně posoudil jako skutečnost, kterou byla povinna uplatnit v řízení před soudem prvního stupně. Zaměnil tak právní skutečnost s rozhodnými skutečnostmi, jež je účastník povinen uvést dříve, než soud prvního stupně ve věci vyhlásí rozhodnutí (§ 119a OSŘ), a k nimž odvolací soud přihlédne pouze pokud jde o výjimky stanovené v § 205a odst. 1 OSŘ. Při rozhodování o určení vlastnictví je soud povinen se sám vypořádat s variantou nabytí vlastnictví vydržením, a to aniž by se jí účastník řízení dovolával anebo ji namítal v rámci své procesní obrany. Podle obsahu (§ 41 odst. 2 OSŘ) tak žalovaná uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 písm. a) OSŘ, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Proto navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto, eventuelně zamítnuto. Podané dovolání je podle jeho názoru nepřípustné, jelikož nesplňuje podmínky § 237 odst. 1 písm. c) a § 237 odst. 3 OSŘ, nebo zjevně nedůvodné, přičemž podrobně rozvádí z jakých důvodů žalobkyně nemohla nabýt vlastnické právo ke sporným nemovitostem vydržením. Se zřetelem k čl. II body 2 a 3 zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou - účastnicí řízení včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné. Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Dovolací přezkum předjímaný tímto ustanovením je tím předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilý dovolací důvod představuje tedy ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) OSŘ);vzhledem k tomu, že uplatněným dovolacím důvodem je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 věta první OSŘ), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou v tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné. Výjimečně může být v dané souvislosti relevantní i dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), a to v případě, že otázka, zda je či není takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu (k tomu srovnej usnesení Nejvyšší soudu z 31. 3. 2005, sp. zn. 20 Cdo 786/2004, publikovaném pod C 3631 v Souboru civilních rozhodnutí, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck). Dovolací soud však v daném případě výklad ustanovení 205a odst. 1 OSŘ za otázku zásadního právního významu nepovažuje. To proto, že se k otázce tzv. nových skutečností ve vztahu k vydržení vlastnického práva k nemovitosti vyjádřil v usnesení z 31. 1. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2820/2005. Šlo o věc, ve které se jiní žalobci domáhali vůči téže žalované určení svého vlastnického práva k pozemkům, které vznikly rovněž z pozemku parc. 1823/3 v k. ú. H. v P. a které jim byly rovněž původně přiděleny do osobního užívání. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud uvedl, že „Dovolatelka namítá, že ani odvolací soud neřešil otázku, zda vlastnické právo k předmětným pozemkům vydržela. Aby se tímto způsobem nabytí vlastnického práva soudy zabývaly, musela by žalovaná tvrdit skutečnosti, dokládající, že nemovitosti měla po vydržecí dobu v oprávněné držbě. Nejvyšší soud uvedl k otázce držby v rozsudku z 12. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2302/2000, publikovaném na internetových stránkách tohoto soudu, že „držba věci předpokládá vůli (animus possidendi) a faktické ovládání věci (corpus possesionis). Držební vůle je vůle držet věc pro sebe a svým jménem, tedy nakládat s ní jako s vlastní, a corpus possesionis představuje nakládání s věcí. Podstatou tohoto nakládání (corpus) není jen ve fyzickém ovládání. Corpus possesionis má ten, kdo vstupuje ohledně věci do takových společenských vztahů, které jsou obecně považovány za projev právní moci nad věcí, tedy za „ nakládání s věcí“. To je samozřejmě ten, kdo věc fyzicky ovládá a má ji pro sebe. Fyzické ovládání je však jen jedním z možných způsobů nakládání s věcí, a to již proto, že některé věci (např. nemovitosti) prostě fyzicky držet nelze. Záleží tedy na objektivním společenském posouzení, zda někdo – s ohledem na zvyklosti, zkušenosti a obecné názory – nakládá s věcí.“ Dovolatelka v nalézacím řízení sice uvedla, že se považuje za vlastnici pozemků, tedy že má vůli držet je pro sebe, ale nikoli skutečnosti o tom, že s pozemky jako vlastnice nakládala po vydržecí dobu. Sama teprve v dovolání souhlasí s tím, že vlastnictví k pozemkům nabyli žalobci k 1. 1. 1992. Ti také pozemky, které představují část původně jim /u žalobců c) a d) jejich právním předchůdcům/ přidělených pozemků do osobního užívání ke stavbě rodinných domků, spolu s těmito stavbami od 1. 1. 1992 užívali z titulu vlastnictví a byli jejich držiteli. Žalovaná tedy v nalézacím řízení netvrdila, že se ujala držby předmětných pozemků v obou jejích složkách, a až v dovolání uvádí nové skutečnosti (placení daně z nemovitostí). Charakter přezkumné činnosti dovolacího soudu nepřipouští, aby správnost rozhodnutí odvolacího soudu byla hodnocena s přihlédnutím k novým skutečnostem, které nebyly uplatněny, nebo k důkazům, které nebyly provedeny v řízení před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím.“ Jak je zřejmé, v předmětném řízení šlo sice o nové skutečnosti uvedené žalovanou až v dovolacím řízení, ale závěry dovolacího soudu jsou v daném případě použitelné i pro výklad pojmu nové skutečnosti v § 205a odst. 1 OSŘ. Dovolatelka před soudem prvního stupně uvedla, že se považuje za vlastnici pozemků, tedy že má vůli držet je pro sebe, ale nikoli skutečnosti o tom, že s pozemky jako vlastnice nakládala po vydržecí dobu. Teprve v odvolacím řízení přišla s tvrzením, že platila daň z těchto nemovitostí. Žalovaná tedy před soudem prvního stupně netvrdila, že se ujala držby předmětných pozemků v obou jejích složkách a až v odvolacím řízení uvedla nové skutečnosti (placení daně z nemovitosti). Proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení není dovolání přípustné (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu z 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, publikované pod R 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není podle § 237 odst. l písm. c) OSŘ přípustné, a bylo proto odmítnuto [§ 243b odst. 5 a § 218 písm. c) OSŘ]. Žalovaná je povinna podle § 243b odst. 5, § 224 odst. a § 146 odst. 3 OSŘ nahradit žalobci náklady dovolacího řízení. Ty představují odměnu advokáta za vyjádření k dovolání podané podle § 1 odst. 1, § 5 písm. b), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění před novelou vyhl. č. 277/2006 Sb., ve výši 2 500,- Kč, paušální náhradu hotových výdajů 75,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění před novelou vyhl. č. 276/2006 Sb., a činí celkem včetně daně z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 OSŘ) 3 064,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 OSŘ. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá toto usnesení, může žalobce podat návrh na výkon rozhodnutí. V Brně dne 29. listopadu 2007 JUDr. Marie R e z k o v á , v. r. předsedkyně senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2010_4.ND.352.2009.1.xml	Judikát 4 Nd 352/2009 4 Nd 352/2009 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Šabaty a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Jiřího Pácala v právní věci žalobce D. C. C., s. r. o., zastoupené JUDr. Jaroslavem Bursíkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 29, proti žalovanému M. G., o zaplacení částky 79.263,85 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 41 C 123/2009, o určení místní příslušnosti podle § 11 odst. 3 o. s. ř., t a k t o : Věc vedenou u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 41 C 123/2009, projedná a rozhodne Městský soud v Brně. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Brně usnesením ze dne 24. 7. 2009, sp. zn. 41 C 123/2009, vyslovil svou místní nepříslušnost a předložil věc Nejvyššímu soudu k určení místní příslušnosti ve smyslu § 11 odst. 3 o. s. ř. Jak Česká republika tak i Slovenská republika jsou členy Evropské unie, tudíž se na ně vztahuje Nařízení rady (ES) č. 44/2001, ze dne 22. 12. 2000, o příslušnosti a uznávání výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. Podle čl. 2 odst. 1 a 2 daného Nařízení rady, nestanoví-li toto Nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště na území některého členského státu, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu. Na osoby, které nejsou státními příslušníky členského státu, v němž mají bydliště, se použijí pravidla pro určení příslušnosti, která se použijí pro jeho vlastní státní příslušníky. Podle ustanovení § 84 o. s. ř. je k řízení příslušný obecný soud účastníka, proti němuž návrh směřuje (žalovaného), není-li stanoveno jinak. Podle ustanovení § 86 odst. 2 o. s. ř. proti tomu, kdo nemá jiný příslušný soud v České republice, je možno uplatnit majetková práva u soudu, v jehož obvodu má majetek. Podle § 11 odst. 3 o. s. ř. jde-li o věc, která patří do pravomoci soudů České republiky, ale podmínky místní příslušnosti chybějí nebo je nelze zjistit, určí Nejvyšší soud, který soud věc projedná a rozhodne. V daném případě není zpochybněno, že věc patří do pravomoci českých soudů a je zřejmé, že nelze zjistit soud povinného ve smyslu § 84 a 86 odst. 2 o. s. ř., neboť povinný nemá bydliště v České republice a nepodařilo se zjistit, že by měl v působnosti některého soudu v České republice majetek. Protože jsou splněny předpoklady stanovené v § 11 odst. 3 o. s. ř., při určení místní příslušnosti rozhodl Nejvyšší soud s přihlédnutím k zásadě hospodárnosti řízení tak, že určil Městský soud v Brně místně příslušným pro projednání a rozhodnutí výše označené věci, neboť u tohoto soudu bylo řízení zahájeno. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 29. ledna 2010 Předseda senátu: JUDr. Petr Šabata
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2012_23.ND.17.2012.1.xml	Judikát 23 Nd 17/2012 23 Nd 17/2012 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně ŠINDELÁŘ SPEDITION s.r.o., se sídlem Sedlec 49, PSČ 373 47, identifikační číslo osoby 26024641, zastoupené Mgr. Janem Úlehlou, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská 224/37, proti žalované Spedition Ludwig GmbH, Vulkanhöhe, DE – 545 52 Dreis Brück, Spolková republika Německo, zastoupené JUDr. Thorstenem Amselem, Abt-Richard-Strasse 8, 54550 Daun, Spolková republika Německo, o zaplacení částky 1.650,- EUR s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 C 134/2010, o určení místní příslušnosti, takto: Nejvyšší soud určuje Okresní soud v Českých Budějovicích jako soud, který projedná a rozhodne věc vedenou u tohoto soudu pod sp. zn. 16 C 134/2010. Odůvodnění: V záhlaví označené věci Okresní soud v Českých Budějovicích, u něhož bylo řízení zahájeno, vydal usnesení ze dne 14. dubna 2011, č. j. 16 C 134/2010-105, v němž vyslovil svoji místní nepříslušnost s tím, že věc bude předložena Nejvyššímu soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) k rozhodnutí o místní příslušnosti. Předkládací soud má za to, že není soudem místně příslušným k projednání věci, neboť v jeho obvodu nemá žalovaná své sídlo a přestože byly obě strany soudem vyzvány, nedoplnily tvrzení o tom, že by v České republice měla žalovaná společnost umístěn svůj podnik či organizační složku takového podniku v režimu ustanovení § 86 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.). Podle ustanovení § 11 odst. 3 o. s. ř. jde-li o věc, která patří do pravomoci soudů České republiky, ale podmínky místní příslušnosti chybějí nebo je nelze zjistit, určí Nejvyšší soud, který soud věc projedná a rozhodne. V posuzovaném případě vyplývá vztah mezi účastníky ze smlouvy o mezinárodní nákladní přepravě zboží a ten se řídí ustanoveními Úmluvy o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (CMR), podle jejíhož článku 31 je dána pravomoc soudů České republiky a rovněž věcná příslušnost těchto soudů vzhledem ke skutečnosti, že místem vydání (vykládky) zásilky zboží bylo místo v České republice. Zbývá tak rozhodnout o místní příslušnosti, jejíž podmínky chybějí, a proto Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 11 odst. 3 o. s. ř. rozhodl, že místně příslušným se určuje Okresní soud v Českých Budějovicích, u něhož již bylo řízení zahájeno, a to především proto, že sídlo žalobkyně jako dopravce se nalézá v obvodu tohoto soudu. Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 28. března 2012 JUDr. Zdeněk Des předseda senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2003_11.TDO.835.2003.1.xml	Judikát 11 Tdo 835/2003 11 Tdo 835/2003 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 19. srpna 2003 dovolání obviněné H. Č., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2002, sp. zn. 11 To 366/2002, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 6 T 125/2001, a rozhodl t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á . O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 6 T 125/2001, byla H. Č. uznána vinnou trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák., za který byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byla podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazena do věznice s dozorem. Podle skutkových zjištění Okresního soudu se H. Č. uvedeného trestného činu dopustila tím, že dne 20. 6. 2001 v K., ve svém bytě, v ulici P. čp. 2188, způsobila úmrtí své dcery T. Č. tím, že poté, co nezletilá v rozmezí od 20.30 hod. do 21.00 hod. dne 19. 6. 2001 nebo od 5.00 hod. do 6.30 hod. dne 20. 6. 2001, když obviněná byla sama v podnapilém stavu, požila nezletilá nezjištěným způsobem větší množství alkoholu blíže nezjištěného druhu, čímž si přivodila silnou patologickou opilost s hladinou alkoholu v krvi nejméně 1,4 g/kg, obviněná, ač si byla vědoma opilosti dítěte a jako matka byla povinna zajistit péči o ně, na toto nereagovala, nezajistila životní potřeby nezletilé, ačkoliv tomu byla dle okolností povinna a následně ji v době po 6.30 hod., když společně usnuly v posteli, zalehla, znemožnila jí tak dýchání a nezletilá se udusila, protože její obranné reflexy byly v důsledku její opilosti utlumeny. Proti tomuto rozsudku podali jak obviněná tak i státní zástupce odvolání, která byla usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2002, sp. zn. 11 To 366/2002, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta. Opis usnesení krajského soudu byl doručen obviněné dne 3. 2. 2003, jejímu obhájci dne 20. 1. 2003 a Okresnímu státnímu zastupitelství v Kladně dne 17. 1. 2003. V popsané trestní věci podala obviněná dne 24. 2. 2003 prostřednictvím obhájce dovolání, které doplnila (resp. změnila) podáním ze dne 5. 3. 2003. Dovolání směřuje proti výroku shora citovaného usnesení Krajského soudu v Praze, ve spojení s jemu předcházejícím rozsudkem soudu prvního stupně. Jako dovolací důvod obviněná uvedla, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, přičemž odkázala na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V textu tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatelka uvedla, že nebylo prokázáno, že na opilost nezletilé nijak nereagovala a nezajistila její životní potřeby. Jedinými důkazy v tomto směru jsou znalecký posudek z oboru toxikologie a soudního lékařství a její výpověď, která nebyla vyvrácena. Z té však vyplývá, že skutečnost, že nezletilá nejeví známky života zjistila až poté, kdy ji zalehla a nikoli předtím a naopak nevyplývá, že by si všimla jakékoli známky opilosti nezletilé či zhoršení jejího zdravotního stavu předtím než obě usnuly. Opilost nezletilé přitom bez dalšího nemůže znamenat její porušení důležité povinnosti stanovené zákonem. Nadto nebyly vyvráceny námitky obhajoby, podle kterých si nezletilá uvedený stav mohla způsobit i v době, kdy nebyla sama přítomna a nezletilou hlídala její matka a ona mohla přijít domů v době, kdy již spala, přičemž nemusela poznat, že je v důsledku požití alkoholu v ohrožení života. Ponechání láhve s alkoholem na přístupném místě za uvedených okolností pak také nezakládá zavinění. Nepodařilo se tak prokázat, že si byla vědoma možnosti způsobení nějakého škodného následku nebo že o něm vědět měla a mohla, ve vztahu ke skutkové podstatě za vinu jí kladeného trestného činu. Není podle ní totiž zřejmé, jakým způsobem měla porušit důležitou povinnost stanovenou zákonem, neboť nebylo prokázáno, že by byť nedbalostním jednáním způsobila požití alkoholu nezletilou, či že by za jejího života věděla o jejím požití alkoholu a neučinila poté opatření k odvrácení hrozícího následku ? smrti nezletilé. Tyto skutečnosti pak nevzal v úvahu ani soud druhého stupně při svém rozhodování o odvolání a dospěl proto k nesprávnému právnímu posouzení skutku. Navíc při svém rozhodování nevzal v úvahu obsah důkazů, jimiž doplnil dokazování. Jeho postupem byla porušena zásada “v pochybnostech ve prospěch obžalovaného“. Na závěr dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací napadené usnesení krajského soudu, jakož i jemu předcházející rozsudek okresního soudu, zrušil a soudu prvního stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně aby podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl tak, že ji obžaloby zprostí nebo, pokud se neztotožní s argumenty dovolání zcela, že jí uzná vinnou trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák. a uloží ji přiměřený trest odnětí svobody v dolní polovině zákonné trestní sazby s podmíněným odkladem jeho výkonu na delší zkušební dobu. K podanému dovolání se podrobně vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně, a to prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten uvedl, že těžiště námitek dovolatelky spočívá v tvrzení, že neměla vědomost o požití alkoholického nápoje nezletilou poškozenou, od čehož se teprve odvíjí její další argumentace týkající se neexistence zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. Nalézací soud však vyslovil ve výroku o vině skutkové zjištění, podle kterého obviněná o požití alkoholického nápoje nezletilou věděla a z tohoto skutkového zjištění pak vycházel, při právním závěru o existenci vědomé nedbalosti na straně obviněné. V rámci dovolatelkou uplatněného dovolacího důvodu (ani jiného zákonného dovolacího důvodu) přitom nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazu soudy. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ust. § 265b tr. ř. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání přípustné je /§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř./, že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 3 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou /§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněnou uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k části ustanovení § 265b tr. ř., a to odstavci prvnímu. Obviněná v dovolání formálně označuje jako důvod skutečnosti uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V tomto ustanovení ani v žádném z dalších ustanovení § 265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.) i obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.). Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení § 265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští. Tak je tomu i v tomto případě. Jak vyplývá z vyslovených námitek, podstata dovolání spočívá v nesouhlasu obviněné s hodnocením důkazů soudy obou stupňů a z něho vyplývajících závěrů ohledně průběhu skutkového děje a zejména pak ohledně okolností významných pro posouzení znaků subjektivní stránky trestného činu. Problematiku správně vystihl státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření, pokud uvedl, že těžiště námitek dovolatelky spočívá v tvrzení, že neměla vědomost o požití alkoholického nápoje nezletilou poškozenou, od čehož se teprve odvíjí její další argumentace týkající se neexistence zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, kterého byla uznána vinnou. Nalézací soud však ve svém rozsudku vyslovil závěr, že obviněná o požití alkoholického nápoje nezletilou věděla, resp. věděla, že nezletilá je ovlivněna alkoholem. Takový závěr soudů je však závěrem skutkovým, který teprve tvoří podklad pro hmotně právní posouzení skutku z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty v úvahu přicházejícího trestného činu. V tomto případě z tohoto skutkového závěru dovodil nalézací soud právní závěr o existenci vědomé nedbalosti na straně obviněné ve vztahu k nastalému následku na životě poškozené a v návaznosti na to o její trestní odpovědnosti podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. Přitom skutková zjištění soudů, jak již bylo uvedeno, nelze dovoláním v těchto souvislostech napadat. Jinými slovy, odvozuje-li dovolatelka nesprávnost právního posouzení skutku od jí deklarovaného jiného skutkového stavu (založeného na odlišném hodnocení důkazů), než k jakému dospěly soudy v řízení předcházejícím dovolání, pak dovolání v tomto rozsahu nespadá pod žádný zákonný dovolací důvod. S přihlédnutím ke všem těmto skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněná podala dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř., a proto postupoval podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání obviněné odmítl, aniž z jeho podnětu napadené rozhodnutí a řízení jemu předcházející přezkoumal podle § 265i odst. 3, 4 tr. ř. O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 19. srpna 2003 Předseda senátu: JUDr. Karel Hasch
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2006_5.TDO.1048.2006.1.xml	Judikát 5 Tdo 1048/2006 5 Tdo 1048/2006 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. října 2006 o dovolání podaném obviněným J. Č., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 1. 2006, sp. zn. 7 To 565/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 7 T 181/99, t a k t o : Z podnětu dovolání obviněného J. Č., s e ohledně tohoto obviněného podle § 265k odst. 1 tr. ř. a ohledně obviněného Ing. J. M., podle § 265k odst. 2 tr. ř. s přiměřeným použitím § 261 tr. ř. z r u š u j e rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 1. 2006, sp. zn. 7 To 565/2005. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e Krajskému soudu v Ostravě p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. O d ů v o d n ě n í Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 31. 8. 2005, sp. zn. 2 T 181/99, byl obviněný J. Č. uznán vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., kterého se dopustil společně s Ing. J. M., a za který byl oběma podle § 255 odst. 2 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Krajský soud v Ostravě jako soud druhého stupně rozsudkem ze dne 23. 1. 2006, sp. zn. 7 To 565/2005, z podnětu odvolání obou obviněných podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. nově rozhodl tak, že oba obviněné uznal vinnými trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a podle § 255 odst. 2 tr. zák. oběma uložil trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Shora citovaný rozsudek Krajského soudu v Ostravě, jakož i rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku, napadl obviněný J. Č. dovoláním podaným prostřednictvím obhájce ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný soudům obou stupňů vytkl, že nezjistily řádně skutkový stav z hlediska vzniku škody a skutková věta odsuzujícího rozsudku nepopisuje, jakým způsobem měla škoda vzniknout. Její formulace by odpovídala spíše kvalifikaci skutku jako pokusu trestného činu. Namísto faktu započtení smluvní pokuty společnosti N., s. r.o., vůči společnosti F., a. s., popisuje v rozporu s provedenými důkazy pouze povinnost plnit smluvní pokutu. Soud prvního stupně v řízení předcházejícím dvakrát rozhodl o zproštění obou obviněných obžaloby a pokaždé byl zprošťující rozsudek zrušen soudem druhého stupně. Následně odvolací soud přeformuloval v popisu skutku některá skutková zjištění, přičemž řada z nich nemá podklad v provedených důkazech. Prokazování viny obviněného v rámci péče o dokonalost popisu skutku ze strany soudu nelze chápat jako nestranné rozhodování. V této souvislosti dovolatel poukázal na obsah znaleckého posudku znalce doc. PhDr. Ing. J. N. Krajský soud nedal jednotlivým zjištěním odpovídající skutkové a právní vyznění. Soud se tedy v rozporu se zásadou zákazu reformationis in peius podílel na prokazování viny obviněného, když do popisu skutku zahrnul výrok, že obvinění si „…byli vědomi nevýhodných okolností….“ Z těchto důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil obě napadená rozhodnutí a zprostil obviněného obžaloby. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva podle § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se písemně k dovolání. Podle jeho názoru dovolatel uplatnil relevantní námitku, podle které skutkové znění výroku rozsudku ani jeho odůvodnění nevypovídají o způsobené škodě. Protože je třeba tuto námitku považovat za důvodnou, navrhl státní zástupce, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 1. 2006, sp. zn. 7 To 565/2005, v části týkající se J. Č. a aby podle § 265k odst. 2 tr. ř. a § 261 tr. ř. tento rozsudek zrušil také v části týkající se obviněného Ing. J. M., a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud takto rozhodl v neveřejném zasedání. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno v zákonné lhůtě u soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a splňuje náležitosti uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., proto bylo třeba posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, označený jako důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem. Relevantními námitkami se pak bylo možno zabývat. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nejvyšší soud nemohl v rámci řízení o dovolání zohlednit námitky dovolatele, kterými nevytýkal vadu právního posouzení skutku nebo jiného hmotně právního posouzení, zejména ty, v nichž poukazoval na předchozí zprošťující rozsudky soudu prvního stupně a rozdíly v popisech skutku v jednotlivých rozhodnutích (srov. též rozhodnutí č. 38/2006 Sb. rozh. tr.). Tyto námitky zpochybňují procesní postup soudů v řízení, resp. při zjišťování a vytváření skutkového stavu věci a z obsahového hlediska neodpovídají deklarovanému dovolacímu důvodu. Na druhé straně ta část dovolacích námitek, podle kterých skutkový stav věci uvedený v odsuzujícím rozsudku nevypovídá o způsobu vzniku škody, po obsahové stránce naplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a Nejvyšší soud mohl napadené rozhodnutí v tomto rozsahu a z těchto důvodů přezkoumat. Přitom shledal, že jsou důvodné. Trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému způsobí značnou škodu tím, že poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Podstatou tohoto trestného činu je jednání, kterým vzniká škoda na cizím majetku, přičemž se nevyžaduje, aby se pachatel obohatil nebo získal jinou výhodu. Povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek mají osoby, které jsou povinny spravovat (zařizovat) záležitosti jiných osob, pokud v tom je zahrnuta i povinnost péče o jejich majetek nebo nakládání s ním. Porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek pak spočívá v tom, že osoba jedná v rozporu s obecným nebo konkrétním vymezením obsahu dané povinnosti. Může k němu dojít konáním (aktivní činností), ale též opomenutím takového konání, k němuž byla povinna. Způsoby porušení povinnosti mohou být velmi různorodé, může se jednat např. o dispozice s cizím majetkem v podobě uzavírání nevýhodných obchodů či jiných smluv na úkor opatrovaného či spravovaného majetku nebo o případ neoprávněného nebo nehospodárného nakládání se svěřeným majetkem. Zákonem uloženou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek má řada osob na základě různých zákonných ustanovení, mimo jiné i člen statutárního orgánu obchodní společnosti nebo družstva ve vztahu k majetku této společnosti nebo družstva (srov. např. § 194 odst. 5 zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů – „členové představenstva jsou povinni vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře…“). Vznik škody na cizím majetku je jedním ze zákonných znaků daného trestného činu. Proto musí být ze skutkového stavu věci patrné, jakým způsobem a v jaké výši byla poškozenému škoda způsobena a stejně tak musí být zřejmé, že vznik škody je v příčinné souvislosti se zaviněným protiprávním jednáním obviněného. Podle výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě se obviněný dopustil jednání spočívajícího v tom že dne 3. 1. 1997 v O. za společnost F., a. s., obviněný Ing. J. M. jako místopředseda a obviněný J. Č. jako člen představenstva uzavřeli se společností N., s. r. o., vědomi si nevýhodných okolností, mandátní smlouvu, podle níž se společnost N., s. r. o., zavázala pro společnost F., a. s., zařídit poskytnutí garancí na ručení úvěru společnosti F., a.s., ve výši 120 mil. Kč za smluvní cenu 2,1 mil. Kč formou zástavy nemovitého majetku, přičemž dne 14. 2. 1997 za stejných okolností k této smlouvě uzavřeli dodatek ohledně doby a podmínek plnění smluvní pokuty a penále, když lhůta k uzavření smlouvy o zástavě byla stanovena do 30. 4. 1997, přičemž společnost F., a. s., je povinna vyzvat společnost N., s. r. o., k uzavření této smlouvy písemně nejméně pět pracovních dnů předem a při nedodržení tohoto termínu společností F., a. s., zaniká společnosti N., s. r. o., právo na úplatu, avšak náleží smluvní pokuta ve výši 100.000,- Kč a také 0,4% měsíčně z dohodnuté ceny zástavy za každý započatý měsíc od podpisu mandátní smlouvy, a takto vznikla společnosti F., a. s., povinnost plnit smluvní pokutu ve výši 2.020.000,- Kč, a tímto svým jednáním způsobili společnosti F., a. s., škodu ve výši nejméně 2 mil. Kč. V odůvodnění rozsudku krajský soud popsal (str. 5 a násl.) situaci společnosti F., a. s., která v závěru roku 1996 vykazovala nepříznivý vývoj hospodářského výsledku. V rámci přijatých opatření se představenstvo společnosti mj. usneslo, že obviněný Ing. J. M. a Ing. V. V. budou zajišťovat bankovní garance. Na jednání představenstva dne 23. 6. 1997 Ing. V. V. přítomné informoval o mandátní smlouvě se společností N., s. r. o., a o smlouvě o půjčce se společností L., s. r. o. Uvedená mandátní smlouva nebyla projednána na představenstvu, za společnost F., a. s., ji uzavřeli oba obvinění a za společnost N., s. r. o., Ing. J. P. Předmětem smlouvy bylo, že mandatář se zavázal zařídit pro mandanta poskytnutí garancí formou zástavy nemovitého majetku na zaručení úvěru ve výši 120 mil. Kč. K dosažení konečného účelu smlouvy, tj. uzavření smlouvy o zástavě nemovitého majetku byla stanovena lhůta do 28. 2. 1997. Byla dohodnuta smluvní cena ve výši 2.100.000,- Kč, přičemž právo na úplatu vzniklo i tehdy, nebude-li konečného účelu smlouvy dosaženo, stane-li se tak z příčin na straně mandanta. Mandant se dále zavázal uhradit mandatáři zálohu ve výši 2 mil. Kč a dále byla stanovena i smluvní pokuta ve výši 200.000,- Kč v případě nedodržení termínu plnění mandatářem. Dne 14. 2. 1997 byl uzavřen dodatek k mandátní smlouvě, přičemž lhůta k dosažení konečného účelu smlouvy o zástavě nemovitého majetku byla stanovena do 30. 4. 1997. Oba obvinění dne 13. 1. 1997 uzavřeli se společností L., s. r. o., smlouvu o půjčce 2 mil. Kč a tentýž den Ing. J. P. vystavil společnosti F., a. s., fakturu na částku 2 mil. Kč a dne 11. 6. 1997 ještě vystavil další fakturu na částku 20.000,- Kč představující zbytek úhrady smluvní pokuty. Ing. J. P. poté dne 3. 1. 1997 uzavřel se společností S., s. r. o., smlouvu o poskytnutí ručení. Společnost S., s. r. o., prohlásila, že se dne 20. 3. 1996 stane formou přímého prodeje vlastníkem majetku V. o. p. (dále jen VOP ). Poskytla ručení společnosti N., s. r. o., formou zástavy uvedeného nemovitého majetku v hodnotě 120 mil. Kč dle požadavků a pokynů bankovního ústavu pro poskytnutí úvěru. Zástupce společnosti N., s. r. o., Ing. J. P. přitom se zástupci společnosti S., s. r. o., nejednal a transakci zařizoval Ing. J. M. Ing. J. P. smlouvu podepsal a čekal, až bude představiteli společnosti F., s. r. o., vyzván k podpisu zástavní smlouvy s bankou. Asi v polovině dubna navštívil Ing. J. P. obviněný Ing. J. M. a sdělil mu, že se do konce dubna nepodaří zajistit úvěr a nabídl, že zajistí nemovitosti u společnosti A., s. r. o. Ing. J. P. po podpisu obsahově shodné smlouvy jako se společností S., s. r. o., uhradil na účet společnosti A., s. r. o., 2 mil. Kč. Obsahem smlouvy bylo zajištění nemovitostí v hodnotě 150 – 200 mil. Kč vhodných pro poskytnutí zástavy jako ručení úvěru pro třetí osobu, přičemž ke dni podpisu smlouvy měl zájemce uhradit zálohu ve výši 2 mil. Kč. Dne 24. 3. 1997 informoval Fond národního majetku společnost S., s. r. o., že se rozhodl nepokračovat v další fázi privatizace majetku VOP pro nesplnění podmínek společností S., s. r. o. Tato společnost tak nenabyla vlastnického práva k této nemovitosti z důvodu nedostatku finančních prostředků, o čemž byli oba obvinění informováni před podpisem mandátní smlouvy. Nevýhodné okolnosti uzavřené mandátní smlouvy podle odvolacího soudu spočívaly v tom, že mandatáři měla být uhrazena dohodnutá smluvní cena 2.100.000,- Kč, přičemž právo na úplatu by vzniklo mandatáři i tehdy, pokud by nebylo konečného účelu smlouvy dosaženo z příčin na straně mandanta. V době uzavření smlouvy si byli oba obvinění vědomi toho, že společnost S., s. r. o., nevlastní žádný nemovitý majetek, který by mohl sloužit k zástavě. Byli spraveni o tom, že společnost S., s. r. o., odstoupila od dohody s Fondem národního majetku a ani případným majetkem získaným v rámci privatizace by nemohla ručit. Společnost N., s. r. o., přitom pro naplnění smlouvy nevykonávala žádnou konkrétní činnost a Ing. J. P. vždy přinesl k podpisu smlouvy Ing. J. M. Tímto způsobem Ing. J. P. uzavřel smlouvu se společností A., s. r. o., a převedl na ni 2 mil. Kč. Obvinění tedy vyvedli ze společnosti F., a. s., částku 2 mil. Kč, přičemž jednali toliko informativně s M. B., a. s., a nebylo prokázáno, že by jednali s jinými bankami tak, aby mohli dostát závazkům z uzavřené mandátní smlouvy a jejího dodatku. Za zmíněnou částku tedy nebyla společnosti F., a. s., poskytnuta žádná protihodnota. Nejvyšší soud vzal v úvahu výše popsaná skutková zjištění a dospěl k závěru, že přesvědčivě nevypovídají o způsobu vzniku škodlivého následku trestného činu. Tzv. skutková věta rozsudku krajského soudu označuje za nevýhodné okolnosti uzavření mandátní smlouvy týkající se zařízení poskytnutí garancí na ručení úvěru společnosti F., a. s., ve výši 120 mil. Kč za smluvní cenu 2,1 mil. Kč. Nevýhodnost smlouvy (založené ve spise na č.l. 112) však není ve výroku rozsudku blíže popsána, neboť odměnu ve výši 2,1 mil. Kč za získání krytí čerpání úvěru v dané výši nelze bez dalšího považovat za nepřiměřenou, stejně tak sjednaná doba a podmínky plnění smluvní pokuty a penále bez dalšího (s respektováním zásady smluvní volnosti) nevypovídají o úmyslu poškodit některé ze stran smlouvy. Odsuzující výrok rozsudku popisuje statický stav (obsah smlouvy), aniž by uvedl, jakým jednáním byla způsobena škoda ve výši 2.020.000,- Kč. Z formulace „…a takto vznikla společnosti F., a. s., povinnost plnit smluvní pokutu a tímto svým jednáním způsobili společnosti F., a. s., škodu ve výši nejméně 2 mil. Kč…“ není zřejmé, zda a v jaké míře došlo k jednání v souladu s popsanou smlouvou, a pokud ano, zda a kdy došlo k plnění sjednané odměny či smluvních sankcí nebo úhradě či započtení zálohy na pohledávku některé z těchto plateb. Uzavření smlouvy či úhrada plateb byly nepochybně významnými okamžiky skutkového děje, k vlastnímu porušení zájmu chráněného zákonem však mohlo dojít až následnými událostmi, v důsledku kterých by nedošlo k zajištění krytí úvěru podle dané smlouvy. Ve výroku rozsudku přitom není uvedeno např., že obvinění věděli, že k naplnění účelu smlouvy nedojde nebo nemůže dojít nebo že provedená platba byla nepřiměřeně vysoká. Nejsou ale zmíněny ani jiné okolnosti vypovídající o úmyslném zavinění vzniku škodlivého následku. Vznik škody a jednání obviněného tedy nejsou ve výroku rozsudku skutkově popsány a určeny z hlediska místa, času a způsobu páchání trestného činu, oproti tomu je pouze konstatován právní pojem vzniku škody. Je také nejasná příčina úhrady částky 2.020.000,- Kč společnosti N., s. r. o., tedy zda se jednalo o částku odpovídající smluvní odměně či smluvní sankci, resp. za která období a v jaké výši byla sankce hrazena. Obdobně výrok rozsudku neuvádí, v čem spočívala protiprávnost činu a jakou zákonem uloženou povinnost spravovat cizí majetek obvinění porušili. Tyto nedostatky nutných znaků trestného činu (jednání a způsobu vzniku škody, zavinění, protiprávnosti) ve výroku rozsudku není možné dovozovat z jeho odůvodnění, navíc jak je vyloženo níže, v daném případě většina těchto nedostatků výroku rozsudku není uvedena na pravou míru ani v jeho odůvodnění. Jako celek tak rozhodnutí zejména ohledně způsobu vzniku škody zůstává nepřezkoumatelným. V odůvodnění napadeného rozsudku je popsán nepříznivý ekonomický vývoj společnosti F., a. s., a nutnost zajištění financování jejího provozu formou úvěru. Za účelem zajištění bankovní garance byla mj. za přispění dovolatele uzavřena mandátní smlouva se společností N., s. r. o. Podle této smlouvy se společnost N., s. r. o., zavázala zajistit pro společnost F., a. s., poskytnutí garancí v podobě zástavy nemovitého majetku na zaručení úvěru ve výši 120 mil. Kč oproti zaplacení smluvní ceny ve výši 2.100.000,- Kč. Je otázkou, zda lze přisvědčit názoru krajského soudu, že pro společnost F., a. s., bylo nevýhodné ustanovení smlouvy, podle kterého právo na úplatu vzniklo i tehdy, nebude-li konečného účelu smlouvy dosaženo z příčin na straně mandanta. I v tomto případě totiž mohl mandatář vyvíjet úsilí a vynakládat prostředky za účelem splnění jeho povinností. Každopádně následně byla mandatáři uhrazena záloha odměny ve výši 2 mil. Kč a později k ní dofakturována částka 20.000,- Kč coby zbytek úhrady smluvní pokuty. Z rozhodnutí dále vyplývá, že možnost zajištění ručení úvěru nemovitostmi VOP od společnosti S., s. r. o., nebyla reálná a obvinění si toho byli vědomi. Statutární orgán společnosti N., s. r. o., Ing. J. P. se na realizaci transakce prakticky nepodílel, veškeré záležitosti, tj. zajištění garance úvěru i konkrétní znění příslušných smluv mu překládal právě obviněný Ing. J. M. Tyto skutečnosti podle názoru Nejvyššího soudu vypovídají o poskytnutí finančních prostředků (zálohy) společnosti N., s. r. o., bez zajištění odpovídajících služeb (protihodnoty) z její strany. Toto jednání obviněných by nasvědčovalo porušení jejich povinnosti jednat s náležitou péčí resp. s péčí řádného hospodáře, tedy porušení zákonné povinnosti uvedené v 194 odst. 5 zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. Tuto však soud specifikoval až v odůvodnění rozsudku, přestože je zákonným znakem trestného činu. V další části odůvodnění rozsudku však krajský soud také uvedl, že obviněným Ing. J. M. bylo dojednáno zajištění úvěru nemovitostmi společností A., s. r. o., a Ing. J. P. po podpisu obsahově shodné smlouvy jako se společností S., s. r. o., uhradil na účet společnosti A., s. r. o., 2 mil. Kč. Obsahem smlouvy přitom bylo zajištění nemovitostí v hodnotě 150 - 200 mil. Kč vhodných pro poskytnutí zástavy jako ručení úvěru pro třetí osobu – tedy jednání směřující k naplnění účelu původního vynaložení částky 2 mil. Kč z majetku společnosti F., a. s. Výsledek smluvního vztahu se společností A., s. r. o., však z rozhodnutí není zřejmý (srov. též žádost společnosti N., s. r. o., o vrácení zálohy 2 mil. Kč společností A., s. r. o., na č.l. 261, reakce na ni taktéž není ze spisového materiálu zřejmá). Nevýhodné okolnosti v podobě vynaložení 2 mil. Kč jsou tedy zřejmé v případě smlouvy se společností N., s. r. o., ale tyto mohou kromě zavinění ve formě nepřímého úmyslu vypovídat také o vědomé nedbalosti obviněných ve vztahu ke způsobení škody, tedy formě zavinění, která by danou právní kvalifikaci vylučovala. Naplnění smlouvy se společností A., s. r. o., by pak znamenalo, že částka 2 mil. Kč byla společností F., a. s., vynaložena oprávněně a v podstatě účelně a byl by zcela vyloučen škodlivý následek jednání obviněných, jakož i porušení povinnosti spravovat cizí majetek z jejich strany. V této souvislosti je možné odkázat i na pasáže odůvodnění napadeného rozsudku, které popisují aktivní přístup obviněného Ing. J. M. směřovaný k uzavření smluv o poskytnutí majetku k zástavě a krytí zmíněného úvěru. Jednání tohoto obviněného tedy rovněž nesvědčí o jeho srozumění s porušením zákonné povinnosti týkající se správy cizího majetku. V posuzované trestní věci tedy ani skutková věta výroku napadeného rozhodnutí ani jeho odůvodnění neobsahují takové okolnosti, které jsou z hlediska zákona nezbytné pro naplnění všech znaků dokonaného trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku obviněnými. Způsob vzniku škody v daném případě vyplývá nejasně i z posudku znalce (srov. č.l. 1011). Toto pochybení v právním posouzení skutku se přitom ve stejné míře dotýká dovolatele J. Č., jakož i spoluobviněného Ing. J. M. Také v jeho případě tedy chybí skutkový podklad pro závěr o vzniku škodlivého následku trestného činu. Nejvyšší soud proto podle § 265k odst. 1 tr. ř. ohledně dovolatele zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 1. 2006, sp. zn. 7 To 565/2005, a podle § 265k odst. 2 tr. ř. a § 261 tr. ř. tento rozsudek zrušil také v části týkající se obviněného Ing. J. M. Dále podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak Krajskému soudu v Ostravě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V rámci nového projednání věci se bude muset krajský soud zaměřit na jednoznačné zjištění těch okolností, které případným zaviněným jednáním obou obviněných vedly ke způsobení škody poškozenému, rovněž tak bude muset objasnit výsledek smluvního vztahu mezi společnostmi F., a. s., a A., s. r. o. Odvolací soud sice v dané věci provedl změnu skutkového stavu věci, ale jeho závěry neumožňovaly vyvrátit námitky uplatněné obviněnými již v odvolacím řízení, týkající se mj. zavinění, porušení zákonné povinnosti obviněnými a způsobení škody. V následujícím řízení bude v tomto směru zapotřebí doplnit dokazování a skutkový stav věci, zejména bude třeba provést výslech svědků - představitelů posledně uvedené společnosti – k okolnostem jejich vztahu se společností F., a. s., resp. N., s. r. o. Vzhledem k rozsahu očekávaného doplnění dokazování a ke skutečnosti, že vytčená pochybení se týkala rozhodnutí odvolacího soudu a jím učiněných změn skutkového stavu věci, vrátil Nejvyšší soud věc do stádia řízení u soudu druhého stupně. Teprve v případě, že soud učiní nepochybné zjištění, že zajištění úvěru nebylo či nemohlo být dosaženo ani spoluprací se společností A., s. r. o., a že s touto okolností byli srozuměni oba obvinění, bude možné učinit závěr o zaviněném způsobení škody společnosti F., a. s. za splnění dalších zákonných podmínek trestnosti. P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 18. října 2006 Předsedkyně senátu: JUDr. Blanka Roušalová
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2016_25.CDO.626.2016.1.xml	Judikát 25 Cdo 626/2016 25 Cdo 626/2016 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Robertem Waltrem v právní věci žalobce R. K., zastoupeného JUDr. Jiřím Ondrouškem, advokátem se sídlem Praha 1, Senovážné náměstí 978/23, proti žalované J. S., zastoupené JUDr. Jaroslavem Dubenským, advokátem se sídlem Jindřichův Hradec, Pravdova 1113/II, o zaplacení 450.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 9 C 886/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 6. 2015, č. j. 7 Co 284/2015-623, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.350 Kč k rukám JUDr. Jaroslava Dubenského, advokáta se sídlem Jindřichův Hradec, Pravdova 1113/II, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 6. 2015, č. j. 7 Co 284/2015-623, neobsahuje všechny zákonné náležitosti ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť v něm dovolatel nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Nezbytnou podmínkou projednatelnosti dovolání je vymezení jeho přípustnosti, přičemž dovolání musí být formulováno tak, aby z něj bylo patrné, které z hledisek vyjmenovaných v § 237 o. s. ř. má dovolatel za splněné a v jakých konkrétních okolnostech naplnění předpokladů přípustnosti spatřuje, přičemž nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. nebo jeho části, tím méně pouhý obecný odkaz na toto ustanovení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, nebo usnesení ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněná na webových stránkách Nejvyššího soudu). Souladnost této judikatury dovolacího soudu s ústavním pořádkem potvrdil Ústavní soud např. v usneseních ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2901/14, ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. II. ÚS 4031/13, ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, nebo ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, uveřejněná na webových stránkách Ústavního soudu). Dovolatel ve svém dovolání pouze uvedl, že dovolání je přípustné dle § 237 o. s. ř. Jelikož dovolatel nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 až 238a o. s. ř., trpí dovolání vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat a tato vada nebyla v průběhu trvání lhůty k dovolání odstraněna (§ 241b odst. 3 věta první o. s. ř.). Z ustanovení § 243b o. s. ř. přitom vyplývá, že soud dovolatele k odstranění vad dovolání nevyzývá. Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 věty první a § 243f odst. 2 o. s. ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. S ohledem na odmítnutí dovolání má žalovaná vůči žalobci právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z nákladů zastoupení advokátem. Výše odměny advokáta za jeden úkon právní služby byla vypočtena podle § 7 bodu 6 a § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů a činí 10.100 Kč. Advokát žalované učinil ve věci jeden úkon právní služby – vyjádření k dovolání ze dne 17. 11. 2015, za který mu náleží poloviční odměna podle § 11 odst. 3 ve spojení s § 11 odst. 2 písm. c) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (5.050 Kč). K tomu náleží paušální částka náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. Celkem tedy činí přiznaná náhrada nákladů 5.350 Kč. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci). V Brně dne 12. května 2016 JUDr. Robert Waltr předseda senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2010_29.NSCR.6.2008.1.xml	Judikát 29 NSCR 6/2008 KSBR 31 INS XY 29 NSČR 6/2008-B-60 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Jiřího Zavázala v insolvenční věci dlužnice I. P., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Hanou Helešicovou, advokátkou, se sídlem v Břeclavi, J. Palacha 4, PSČ 690 02, o způsobu řešení úpadku dlužnice, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 31 INS XY, o dovolání dlužnice proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. července 2008, č. j. KSBR 31 INS XY, 2 VSOL XY, takto: I. Dovolání dlužnice proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. července 2008, č. j. KSBR 31 INS XY, 2 VSOL XY, se odmítá v rozsahu, v němž odvolací soud tímto usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku o prohlášení konkursu na majetek dlužnice. II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání dlužnice zamítá. O d ů v o d n ě n í: Usnesením ze dne 26. března 2008, č. j. KSBR 31 INS XY, Krajský soud v Brně neschválil oddlužení dlužnice (bod 1. výroku), prohlásil konkurs na její majetek (bod 2. výroku), určil, že jde o nepatrný konkurs (bod 3. výroku) a uvedl, kdy jeho usnesení bylo zveřejněno v insolvenčním rejstříku (bod 4. výroku). Soud vyšel z toho, že: 1/ Do insolvenčního řízení zahájeného na základě insolvenčního návrhu dlužnice se včas přihlásilo celkem 10 věřitelů s pohledávkami ve výši 586.065,63 Kč. 2/ Dne 21. března 2008 byly přezkoumány pouze pohledávky věřitelů pod čísly 3 až 5 a 8, přičemž z nich dlužnice popřela pravost pohledávky věřitele číslo 4, s tím, že tato pohledávka byla uhrazena. Ostatní přezkoumané pohledávky byly zjištěny. 3/ Zbylé (přihlášené) pohledávky nebyly dosud přezkoumány, jelikož ostatním věřitelům dosud neuplynula lhůta pro doplnění přihlášek či odstranění jejich vad. 4/ Příjmy dlužnice sestávají z částky 9.658,- Kč (invalidní důchod) a z částky 1.066,- Kč (sociální příplatek). 5/ Podle zjištění insolvenčního správce nebyl zjištěn majetek dlužnice, který by při oddlužení zpeněžením majetkové podstaty mohl dosáhnout zákonem stanovené hranice 30 %. 6/ Z částky 10.724,- Kč měsíčně je dlužnice schopna při schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře splácet 3.658,- Kč měsíčně. Na tomto základě soud prvního stupně - cituje ustanovení § 168 odst. 2 písm. a/, odst. 3, § 395 odst. 1 písm. b/, § 398, § 403 odst. 1, § 405 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) - uzavřel, že dlužnice nesplňuje podmínky pro oddlužení žádným ze zákonem předvídaných způsobů. Soud prvního stupně uvedl, že k částce 586.065,63 Kč, uplatněné pouze přihláškami věřitelů, je nutné přičíst částku 750,- Kč měsíčně na odměně insolvenčního správce (za 5 let 45.000,- Kč) a částku 150,- Kč měsíčně na hotových výdajích insolvenčního správce (za 5 let 9.000,- Kč) a dále částku 10.206,- Kč na dani z přidané hodnoty u insolvenčního správce. Pro posouzení splnění podmínek ke schválení oddlužení tedy celková částka závazků dlužnice činí nejméně 650.325,63 Kč. Dlužnice je schopna splatit v zákonné lhůtě pouze 219.480,- Kč, přičemž částka potřebná pro schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře činí nejméně 240.079,68 Kč (věřitelům s přihlášenými zjištěnými nezajištěnými pohledávkami by dlužnice měla zaplatit 175.819,68 Kč a insolvenčnímu správci 64.260,- Kč). Měsíčně by tak měla splácet věřitelům 2.930,33 Kč, a insolvenčnímu správci 1.071,- Kč (celkem 4.001,33 Kč) Žádný z věřitelů pak s nižší (než zákonnou třicetiprocentní) kvótou nesouhlasil. Oddlužení zpeněžením majetkové podstaty je pak vzhledem ke zprávě insolvenčního správce o stavu majetku dlužnice nereálné. Prohlášení konkursu na majetek dlužnice odůvodnil soud prvního stupně poukazem na ustanovení § 405 odst. 2 insolvenčního zákona. K odvolání dlužnice Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně v bodech 1. a 2. výroku (první výrok) a odmítl odvolání v rozsahu, v němž směřovalo proti bodům 3. a 4. výroku usnesení soudu prvního stupně (druhý výrok). Odvolací soud měl úvahy, jež vedly soud prvního stupně k neschválení oddlužení, za správné, přitakávaje jeho závěru, že s příjmem, který má k dispozici, by dlužnice mohla ve lhůtě 5 let uhradit nezajištěným věřitelům částku 155.220,- Kč, která představuje pouze 26,48 % pohledávek. K námitce odvolatelky, že soud prvního stupně nezohlednil, že její invalidní důchod je pravidelně každý rok zvyšován, takže nepochybně bude schopna splácet vyšší než zákonem požadované částky, a že zákon nepožaduje, aby bylo předem zřejmé a jisté, že bude splaceno 30 % dluhů, odvolací soud uvedl, že nižší plnění než 30 % pohledávek, které by měli dostat nezajištění věřitelé při splátkovém kalendáři, připouští zákon, jen když nezajištění věřitelé s tímto nižším plněním souhlasí. Jestliže věřitelé s nižším plněním nesouhlasí, je zapotřebí při posouzení, zda jsou splněny podmínky pro schválení oddlužení, vycházet ze zákonné hranice 30 %. a zkoumat, zda ji dlužník splňuje v době rozhodování soudu (tedy, zda je schopen zaplatit v průběhu 5 let alespoň oněch 30 % pohledávek z příjmů, které prokáže). Odvolací soud s dlužnicí souhlasil v tom, že její invalidní důchod bude v průběhu dalších let zcela jistě zvyšován. Dodal však, že je všeobecně známou skutečností, že důvodem zvyšování důchodů je inflace, která má za následek též zvyšování částek životního minima, od nichž se odvíjí výpočet základní části, která nesmí být sražena povinnému z měsíční mzdy při výkonu rozhodnutí. Proto je nutno - pokračoval odvolací soud - odmítnout argument, že samotné zvýšení důchodu by se mohlo projevit tím, že by dlužnice v budoucnu mohla dosáhnout na hranici 30 %. Argument odvolatelky, že se bude snažit doplnit příjmy prací dle zdravotního stavu, neměl odvolací soud za významný, s tím, že dlužnice neprokázala, že má zajištěn nějaký pravidelný příjem, k němuž by bylo možné přihlédnout. K námitce, že ke dni rozhodování soudu nebyl zjištěn skutečný stav jejích závazků, jelikož nebyly přezkoumány všechny pohledávky, odvolací soud uvedl, že zákon spatřuje důvod pro neschválení oddlužení ve stejných skutečnostech, pro něž lze zamítnout návrh na povolení oddlužení. Při povolení oddlužení se přitom přihlíží k výši pohledávek, které dlužník sám uvedl ve svém návrhu. V projednávané věci dlužnice uvedla, že má závazky vůči celkem 14 věřitelům v celkové výši 824.672,04 Kč. Vzhledem k tomu, že ze svého příjmu je dlužnice měsíčně schopna rozvrhnout pouze částku 3.658,- Kč, je - dle odvolacího soudu - nutno uzavřít, že by byly dány důvody pro zamítnutí návrhu na povolení oddlužení a to i když se vyjde z toho, že se nakonec přihlásilo 10 věřitelů s celkovým objemem závazků ve výši 586.065,63 Kč. Ani výše zjištěných pohledávek by nevedla ke schválení oddlužení, dodal odvolací soud. Ze spisu vyplývá, že po rozhodnutí soudu prvního stupně se konalo další přezkumné jednání, u kterého byly zjištěny zbývající přihlášené pohledávky. I když u dvou z těchto pohledávek byla částečně popřena jejich výše, dlužnice by ani tak nedosáhla na hranici 30 %, neboť výše zjištěných pohledávek činí 541.404,75 Kč. Oněm 30 % z uvedené částky odpovídá částka 162.421,42 Kč, dlužnice je však schopna uhradit pouze částku 155.220,- Kč. Odvolací soud souhlasil též se závěrem soudu prvního stupně, že druhá forma oddlužení (zpeněžením majetkové podstaty) se nejeví reálnou, neboť dlužnice vlastní pouze movité věci nepatrné hodnoty. Dlužnice podala proti potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího soudu dovolání, jež má za přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), požadujíc, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí přisuzuje dovolatelka řešení otázky, zda rozhodnutí, jímž soud neschválí oddlužení, může být vydáno: 1/ předtím, než jsou řádně zjištěny přihlášené pohledávky, 2/ jen na základě matematického výpočtu podle stavu dlužníkových příjmů a výše nezjištěných pohledávek ke dni rozhodnutí, 3/ bez zvážení osobního a majetkového stavu dlužníka nejen ke dni rozhodnutí, nýbrž i v období příštích 5 let a bez odůvodnění tohoto uvážení, 4/ bez zkoumání a zjištění předpokladů, pro které nelze důvodně předpokládat zaplacení 30 % pohledávek. Dovolací argumentace (dovolací důvod) spočívá v polemice dovolatelky se závěrem soudů nižších stupňů, že není schopna zaplatit v průběhu 5 let alespoň 30 % pohledávek. Dovolatelka poukazuje na to, že soudy použily pro toto své zjištění výpočet zpracovaný insolvenčním správcem ještě předtím, než byly řádně zjištěny pohledávky věřitelů. Insolvenční soud konstatuje (uvádí dovolatelka), že se přihlásilo 10 věřitelů s pohledávkami v celkové výši 586.065,63 Kč; z těchto věřitelů však ke dni rozhodnutí 6 věřitelů své přihlášky nedoplnilo, neodstranilo jejich vady a nezúčastnilo se schůze věřitelů, takže ke dni konání schůze věřitelů a zjištění podkladů pro rozhodnutí soudu prvního stupně nebyl zjištěn skutečný stav závazků dlužnice. Výpočty soudů - pokračuje dovolatelka - uvádějí, že dlužnice je schopna splatit pouze 26,48 % pohledávek, tedy částku 219.480,- Kč, přičemž by bylo zapotřebí 240.079,68 Kč; Rozdíl tak činí pouze částku 20.599,68 Kč, o níž lze důvodně předpokládat, že ji dlužnice splatí ze zvýšeného důchodu či příjmů po skončení pracovní neschopnosti. Uvedené podle dovolatelky potvrzují též nové skutečnosti, když usneseními Krajského soudu v Brně ze dne 24. září 2008, č. j. KSBR 31 INS XY, a č. j. KSBR 31 INS XY byly odmítnuty přihlášky dvou věřitelů v celkové výši 44.660,88 Kč. Podle nového výpočtu tak dlužnice bude schopna splatit více než 30 % pohledávek. Dlužnici pak byl nově zvýšen důchod na částku 10.128,- Kč; z něj je schopna splácet částku 3.262,- Kč měsíčně (tuto částku plátce důchodu již nyní poukazuje insolvenčnímu správci). Navíc je dlužnice schopna splácet částku 1.066,- Kč ze sociálního příplatku. Celkem je tedy dlužnice schopna splácet 4.328,- Kč měsíčně, což je dostatečné i podle výpočtu soudu prvního stupně. K právnímu posouzení věci dovolatelka s poukazem na dikci § 395 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona uvádí, že soudy podle jejího mínění rozhodly o věci formálně, na základě pouhého matematického výpočtu a neúplných podkladů, aniž se (jak stanoví zákon) zabývaly všemi okolnostmi a důvody. Soud prvního stupně tak navíc rozhodl v okamžiku, kdy ještě nebyly řádně zjištěny pohledávky věřitelů, tyto nezjištěné pohledávky však použil pro základ svého výpočtu. Dovolatelka má za to, že zákon nepožaduje, aby bylo předem zřejmé a jisté, že bude splaceno 30 % pohledávek, ale naopak, že musí být zjištěn důvodný předpoklad, že tolik zaplaceno nebude. Soudy se podle ní v tomto případě nevypořádaly s tím, zda a proč je či není možno důvodně předpokládat nezaplacení 30 % pohledávek, spokojily se s pouhým výpočtem toho, co bude jistě splaceno dle stavu ke dni rozhodnutí a nezvážily možný vývoj platební schopnosti v průběhu 5 let oddlužení. Znění zákona je dle dovolatelky k dlužníku shovívavé v tom, že nežádá zjišťování okolností odůvodňujících předpoklad splacení 30 % pohledávek, ale naopak musí být zjišťovány skutečnosti odůvodňující předpoklad, že dlužník 30 % dluhů v průběhu 5 let nezaplatí. Teprve tehdy - tvrdí dovolatelka - může být návrh na povolení oddlužení zamítnut (a oddlužení z téhož důvodu neschváleno). Tato zjištění však soudy neprovedly, respektive si je zjednodušily na pouhý výpočet ke dni rozhodnutí. Je v pravomoci soudu dobrodiní zákona - povolení oddlužení - po celou dobu trvání oddlužení dlužnici odebrat a prohlásit konkurs na její majetek. Jsou zde proto záruky toho, že dlužnice učiní vše, aby plán oddlužení dodržela a také záruky pro věřitele, že pokud plán oddlužení plněn nebude, mohou se uspokojit z majetku dlužnice v později prohlášeném konkursu. Naopak okamžitým prohlášením konkursu budou zvýšeny náklady na výdaje a odměna insolvenčního správce a věřitelům se tak dostane méně, než mohou očekávat v průběhu oddlužení. Dovolatelka - ač zastoupena advokátkou - uplatněnou dovolací argumentaci výslovně nepřipíná k žádnému z dovolacích důvodů taxativně vypočtených v § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř., z obsahového hlediska však je její dovolání především kritikou správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem, jíž je vyhrazen dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Pro rozhodnutí vydaná v insolvenčním řízení jsou ustanovení občanského soudního řádu o přípustnosti dovolání přiměřeně aplikovatelná dle § 7 odst. 1 insolvenčního zákona. S přihlédnutím k době vydání dovoláním napadeného usnesení se rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (ve znění účinném do 30. června 2009) podává z bodu 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. Proti výroku usnesení, jímž odvolací soud v této věci potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku o neschválení oddlužení dlužnice, stejně jako proti výroku usnesení, jímž odvolací soud v této věci potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku o prohlášení konkursu na majetek dlužnice, může být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ a odst. 2 o. s. ř., ve spojení s § 237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 o. s. ř. V obou případech jde o usnesení, odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto v insolvenčním řízení „ve věci samé“. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti výroku usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku o prohlášení konkursu na majetek dlužnice, je Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř., jelikož dovolatelka mu ve vztahu k tomuto výroku nepředkládá k zodpovězení žádnou otázku zásadního právního významu. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti výroku usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku o nechválení oddlužení dlužnice, shledává Nejvyšší soud dovolání přípustným pro zodpovězení otázek položených dovolatelkou, v dovolacím řízení dosud neřešených. Vzhledem k době vydání napadeného usnesení byl pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodný výklad insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. prosince 2008 (tedy naposledy ve znění zákona č. 362/2007 Sb.). Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Podle ustanovení § 391 insolvenčního zákona návrh na povolení oddlužení musí vedle obecných náležitostí podání obsahovat a/ označení dlužníka a osob oprávněných za něho jednat, b/ údaje o očekávaných příjmech dlužníka v následujících 5 letech, c/ údaje o příjmech dlužníka za poslední 3 roky (odstavec 1). Návrh na povolení oddlužení lze podat pouze na formuláři; náležitosti formuláře stanoví prováděcí právní předpis. Podobu formuláře zveřejní ministerstvo způsobem umožňujícím dálkový přístup; tato služba nesmí být zpoplatněna (odstavec 2). Dle ustanovení § 395 insolvenčního zákona insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, a/ že jím je sledován nepoctivý záměr, nebo b/ že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek, ledaže tito věřitelé s nižším plněním souhlasí (odstavec 1). Insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení i tehdy, jestliže a/ jej znovu podala osoba, o jejímž návrhu na povolení oddlužení bylo již dříve rozhodnuto, nebo b/ dosavadní výsledky řízení dokládají lehkomyslný nebo nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení (odstavec 2). Na nepoctivý záměr sledovaný návrhem na povolení oddlužení lze usuzovat zejména tehdy, jestliže ohledně dlužníka, jeho zákonného zástupce, jeho statutárního orgánu nebo člena jeho kolektivního statutárního orgánu a/ v posledních 5 letech probíhalo insolvenční řízení nebo jiné řízení řešící úpadek takové osoby, a to v závislosti na výsledku takového řízení, nebo b/ podle výpisu z rejstříku trestů v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení proběhlo trestní řízení, které skončilo pravomocným odsouzením pro trestný čin majetkové nebo hospodářské povahy (odstavec 3). Rozhodnutí o zamítnutí návrhu na povolení oddlužení se doručuje dlužníku, osobě, která návrh podala, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání proti němu může podat pouze osoba, která návrh podala (odstavec 4). Ustanovení § 405 insolvenčního zákona dále určuje, že insolvenční soud oddlužení neschválí, jestliže v průběhu insolvenčního řízení vyšly najevo skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly zamítnutí návrhu na povolení oddlužení; v případě uvedeném v § 402 odst. 4 tak rozhodne namísto rozhodnutí o způsobu oddlužení (odstavec 1). Jestliže insolvenční soud oddlužení neschválí, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem (odstavec 2). Rozhodnutí, jímž oddlužení neschválí, doručí insolvenční soud zvlášť dlužníku, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání proti tomuto rozhodnutí může podat pouze dlužník (odstavec 3). Dle ustavení § 106 odst. 1 insolvenčního zákona dlužník, který hodlá řešit svůj úpadek nebo hrozící úpadek oddlužením, musí s insolvenčním návrhem spojit i návrh na povolení oddlužení. S insolvenčním návrhem je rovněž možné spojit návrh na povolení reorganizace. V těchto případech musí insolvenční návrh obsahovat i náležitosti předepsané pro tyto návrhy a musí k němu být přiloženy další pro ně požadované přílohy. Institut oddlužení v českém úpadkovém právu je - prostřednictvím příslušných ustanovení insolvenčního zákona - koncipován pro osobu, jež o tento způsob řešení svého úpadku může žádat a již insolvenční zákon (zjednodušeně) označuje (v § 389 odst. 1 insolvenčního zákona) jako „dlužníka, který není podnikatelem“ (k přesnému výkladu tohoto pojmu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. dubna 2009, sen. zn. 29 NSČR 3/2009, uveřejněné pod číslem 79/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jde o způsob řešení úpadku, který může v konečném výsledku (při zdárném průběhu celého oddlužení) vést k tomu, že insolvenční soud přizná dlužníku osvobození od placení zbytku dluhů (§ 414 insolvenčního zákona), čímž se tato část dlužníkových závazků ocitne ve stejném režimu jako tzv. naturální obligace. Oddlužení přitom může navrhnout jedině dlužník (§ 389 odst. 2 insolvenčního zákona) a rozhodování insolvenčního soudu o takovém návrhu je dvoufázové. Ponecháme-li stranou způsob vyřízení vadného nebo opožděného návrhu, případně návrhu podaného někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, insolvenční soud v první fázi projednání takového návrhu nejprve rozhoduje o tom, zda oddlužení povolí („připustí“) nebo zda je zamítne. V případě, že insolvenční soud oddlužení povolí (a ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2 písm. c/ insolvenčního zákona tak přijme kladné rozhodnutí o způsobu řešení úpadku oddlužením), nastupuje další (druhá) fáze projednání takového způsobu řešení dlužníkova úpadku, jíž je (v intencích § 399 a § 400 insolvenčního zákona) hlasování věřitelů o přijetí způsobu oddlužení (zpeněžením majetkové podstaty a/nebo plněním splátkového kalendáře) nebo (v případě že věřitelé nepřijmou hlasováním žádný ze způsobů oddlužení) rozhodnutí insolvenčního soudu o způsobu oddlužení (§ 402 odst. 4 insolvenčního zákona). Tato fáze končí rozhodnutím insolvenčního soudu o tom, zda oddlužení schvaluje (srov. především § 404 až § 406 insolvenčního zákona), tedy (zjednodušeně řečeno) rozhodnutím o věcné opodstatněnosti oddlužení. Struktura výlučného rozhodování insolvenčního soudu o oddlužení (usnesení o povolení oddlužení a usnesení o schválení oddlužení) je srovnatelná se strukturou rozhodování o návrhu na vyrovnání, coby institutu známého z předchozí úpravy obsažené v zákoně č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), jež pracuje (v režimu „přípustnosti“ vyrovnání) s usnesením soudu o povolení vyrovnání (srov. § 50 ZKV) a následně s usnesením soudu o potvrzení vyrovnání (§ 60 ZKV). Jakkoli jinak oba instituty pro odlišná pojetí obou zákonů srovnatelné nejsou, ve výše popsaném ohledu je inspirace úpravy rozhodování o oddlužení v úpravě rozhodování o vyrovnání podle předchozí právní úpravy zřetelná. Podstatný rozdíl však lze vysledovat především v tom, že insolvenční zákon používá (oproti zákonu o konkursu a vyrovnání) pro prověření „přípustnosti“ oddlužení a jeho „věcné opodstatněnosti“ stejná kriteria (srov. ustanovení § 395 insolvenčního zákona obsahující výčet skutečností pro zamítnutí návrhu na povolení oddlužení a ustanovení § 405 odst. 1 insolvenčního zákona, vážící ke stejným skutečnostem rozhodnutí o neschválení oddlužení). Pro řešení otázky, zda důvody obsažené v § 395 insolvenčního zákona mají být uplatněny při posouzení „přípustnosti“ oddlužení (pro zamítnutí návrhu na povolení oddlužení) nebo (až) při posouzení jeho „věcné opodstatněnosti“ (pro neschválení oddlužení), však není určující časové hledisko, tedy to, že (jak se podává z dikce § 405 odst. 1 insolvenčního zákona) skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly zamítnutí návrhu na povolení oddlužení, vyšly najevo (až) v průběhu insolvenčního řízení (po povolení oddlužení). Podstatná je naopak kvalita posouzení zákonných kriterií v jednotlivých fázích oddlužení, tedy to, zda je v možnostech insolvenčního soudu příslušné skutečnosti prověřit (jejich existenci zjistit nebo vyloučit) v jednotlivých fázích oddlužení. Jde-li (jako v tomto případě) o insolvenční návrh dlužníka, odpovídá povinnosti dlužníka spojit případný návrh na povolení oddlužení (podaný ve smyslu § 391 odst. 2 insolvenčního zákona na předepsaném formuláři) s insolvenčním návrhem (§ 106 odst. 1, § 390 odst. 1 věta první insolvenčního zákona) povinnost insolvenčního soudu spojit s rozhodnutím o úpadku i rozhodnutí o způsobu řešení úpadku (§ 148 odst. 3 insolvenčního zákona). Vzhledem k tomu, že z ustanovení § 134 insolvenčního zákona se ve spojení s ustanovením § 132 odst. 1 insolvenčního zákona podává, že o insolvenčním návrhu dlužníka má být rozhodnuto (nebylo-li vyhlášeno moratorium) nejpozději do 15 dnů od jeho podání, je odtud zjevné, že insolvenční zákon vyvíjí značný tlak na rychlé rozhodování o insolvenčních návrzích dlužníků a s nimi spojených návrzích na povolení oddlužení. V takto vymezeném časovém rámci a ve spojení s obsahem ustanovení § 132 odst. 1 insolvenčního zákona (jež určuje, že u insolvenčního návrhu dlužníka postačí, jsou-li rozhodné skutečnosti osvědčeny údaji insolvenčního návrhu a jeho přílohami) se insolvenčnímu soudu pro účely rozhodování o „přípustnosti“ oddlužení (o tom, zda oddlužení povolí nebo zda návrh na povolení oddlužení zamítne) nenabízí jiná cesta, než čerpat údaje o skutečnostech ve smyslu § 395 insolvenčního zákona z tvrzení dlužníka zahrnutých v návrhu na povolení oddlužení (jehož obsahové náležitosti předepisuje § 391 odst. 1 insolvenčního zákona) sepsaném na předepsaném formuláři a v povinných přílohách návrhu na povolení oddlužení. Tyto přílohy sestávají především ze seznamu majetku a seznamu závazků dlužníka (srov. § 392 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona), jež ve smyslu § 104 odst. 1 písm. a/ a b/ insolvenčního zákona tvoří povinou přílohu insolvenčního návrhu dlužníka a které v případě souběžného podání návrhu na povolení oddlužení musí vedle náležitostí předepsaných ustanovením § 104 odst. 2 insolvenčního zákona obsahovat i náležitosti popsané v § 392 odst. 2 insolvenčního zákona. Dále jde o listiny dokládající údaje o příjmech dlužníka za poslední 3 roky, případně též (nastane-li taková situace) o písemný souhlas nezajištěného věřitele, který se na tom s dlužníkem dohodl, s tím, že hodnota plnění, které při oddlužení obdrží, bude nižší než 30 % jeho pohledávky (srov. § 392 odst. 1 písm. b/ a c/ insolvenčního zákona). Jestliže podle dlužníkových tvrzení zahrnutých v návrhu na povolení oddlužení sepsaném na předepsaném formuláři a v povinných přílohách návrhu na povolení oddlužení, dlužník nabízí svým nezajištěným věřitelům (kteří nesouhlasili s nižším plněním) méně než 30 % jejich pohledávek, pak je to ve smyslu § 395 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona důvodem pro zamítnutí („nepřipuštění“) návrhu na povolení oddlužení. „Důvodný předpoklad“ insolvenčního soudu podle posledně označeného ustanovení vychází z údajů tvrzených a doložených samotným dlužníkem. Není-li dlužník schopen ani tvrdit skutečnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že nezajištěné věřitele, kteří nesouhlasili s nižším plnění, uspokojí alespoň v rozsahu 30 % jejich pohledávek, je důvod návrh na povolení oddlužení zamítnout. Posouzení „věcné opodstatněnosti“ oddlužení (v mezích rozhodnutí insolvenčního soudu o tom, zda oddlužení schvaluje), již může být založeno (z hlediska kritéria formulovaného ustanovením § 395 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona) na věcném přezkoumání skutečností, jež předtím byly (musely být) podkladem pro vydání usnesení o povolení oddlužení, aniž by se k nim v zásadě mohl před povolením oddlužení účinně vyjádřit někdo jiný než dlužník sám. Právě za tím účelem se koná schůze věřitelů (srov. § 399 odst. 1 insolvenčního zákona), které se dlužník musí povinně zúčastnit (§ 399 odst. 2 věta první insolvenčního zákona) proto, aby zodpověděl případné dotazy věřitelů, jež se mohou týkat jeho způsobilosti zajistit, aby v oddlužení nezajištění věřitelé (kteří nesouhlasili s nižším plněním) obdrželi úhradu alespoň v rozsahu 30 % jejich pohledávek. Má-li být této hranice dosaženo až na základě události, jež má nastat v budoucnu (např. na základě zaměstnavatelem dlužníka přislíbeného zvýšení mzdy), je na dlužníku, aby příslušné skutečnosti tvrdil a v případě potřeby také osvědčil. Neodůvodňuje-li stav insolvenčního řízení v době, kdy insolvenční soud rozhoduje o schválení oddlužení, závěr, že nezajištění věřitelé, kteří nesouhlasili s nižším plněním, obdrží na úhradu svých pohledávek v oddlužení alespoň plnění v rozsahu 30 % (i s přihlédnutím ke konkrétním skutečnostem, jež mají podle tvrzení dlužníka nastat v budoucnu), insolvenční soud oddlužení neschválí. Na takovém základě lze totiž důvodně předpokládat, že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé (kteří nesouhlasili s nižším plněním), bude nižší než 30 % jejich pohledávek. Obecný úsudek typu, že mzdy porostou nebo že důchody se budou zvyšovat (ve vazbě na možnou inflaci), není podkladem pro závěr, že dlužník (jenž v tomto směru jiné tvrzení nenabídne a nedoloží) dané kriterium splní. Také dovolací argumentace, jež se pojí s námitkou, že o schválení oddlužení bylo rozhodováno před zjištěním přihlášených pohledávek, není pro danou věc přiléhavá. Jakkoli úkol insolvenčního soudu při schválení oddlužení může být ztížen tím, že některé z těchto pohledávek budou popřeny dlužníkem či insolvenčním správcem, insolvenční zákon zásadně nevylučuje vydání rozhodnutí o schválení oddlužení ani v takovém případě. U přihlášených pohledávek, jež v době, kdy soud rozhoduje o schválení oddlužení, ještě nejsou přezkoumány (např. proto, že se u nich odstraňují vady přihlášek), je základním východiskem pro závěr, zda k nim v dané fázi řízení má být (vzhledem k ustanovení § 395 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona) přihlédnuto a zda předpoklady pro schválení oddlužení mají být v dotčeném ohledu dále šetřeny, postoj, který dlužník k těmto pohledávkám zaujal (podle ustanovení § 104 odst. 3 insolvenčního zákona, jež mu to ukládá) v seznamu svých závazků (zda je dlužník popírá a proč). Z insolvenční spisu je přitom patrno, že dlužnice v seznamu svých závazků přes výzvu insolvenčního soudu (usnesením ze dne 25. ledna 2008, č. j. KSBR 31 INS XY, doručeným její zástupkyni s procesní plnou mocí 30. ledna 2008) nepopřela žádnou z pohledávek (srov. seznam závazků č. l. A-1/17 a č. l. A 4/3), takže insolvenční soud se správně zabýval tím, zda dlužnice bude schopna uspokojit (v rozsahu daném § 395 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona) i dosud nezjištěné pohledávky nezajištěných věřitelů, které sama nepopírá. Dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. tedy dán není. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se rovněž nepodávají. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání ve zbývajícím rozsahu zamítl jako neopodstatněné. (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.). Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužnici, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně 29. září 2010 JUDr. Zdeněk K r č m á ř předseda senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2018_6.TDO.772.2018.1.xml	Judikát 6 Tdo 772/2018 6 Tdo 772/2018-54 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 31. 7. 2018 o dovolání, které podal obviněný K. H., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 3. 2018, sp. zn. 9 To 43/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 12 T 97/2017, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá. O d ů v o d n ě n í : 1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 11. 12. 2017, sp. zn. 12 T 97/2017, byl K. H. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným ve výrokové části citovaného rozsudku. Za toto jednání byl odsouzen podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dva a půl roku. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce člena statutárního orgánu či prokuristy v obchodních korporacích na dobu dvou roků. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla dále uložena povinnost nahradit poškozené Gebrüder Weiss, spol. s r. o. škodu ve výši 166.982,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená Gebrüder Weiss, spol. s r. o. odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 2. Proti uvedenému rozsudku Městského soudu v Brně podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 1. 3. 2018, sp. zn. 9 To 43/2018, podle § 256 tr. ř. zamítl. I. Dovolání a vyjádření se k němu 3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti shora uvedenému usnesení Krajského soudu v Brně dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., tj. že napadeným rozhodnutím bylo rozhodnuto o zamítnutí opravného prostředku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný podané dovolání odůvodnil tak, že závěry soudů obou stupňů nemají oporu v provedených důkazech a jsou s nimi v extrémním rozporu. Je toho názoru, že ze žádného důkazu provedeného nalézacím soudem nelze dovodit, kdy a jakým způsobem měl zamlčet podstatné skutečnosti společnosti Gebrüder Weiss, spol. s r. o., resp. že vůbec nějaké okolnosti zamlčel v úmyslu obohatit společnost Sales Online a. s. Z provedeného dokazovaní podle něj ani nevyplývá, že by byl přítomen jakémukoli jednání s poškozenou společností, kdy by vůbec mohl zamlčet podstatné okolnosti smluvního vztahu (dovolatel s poškozenou společností nejednal, neuzavřel smlouvu, nebyl přítomen předsmluvnímu jednání, nekomunikoval). Naopak z provedeného dokazování vyplynulo, že poškozená společnost si byla vědoma, že ze strany Sales Online a. s. dochází k opožděným platbám, a to již od roku 2012. Navíc podle jeho názoru byl závěr soudu o nepříznivé ekonomické situaci společnosti Sales Online a. s. opřen pouze o přehled neuhrazených závazků ke dni vstupu Sales Online a. s. do likvidace. Dovolatel k odvolání předložil znalecký posudek, který nebyl jako důkaz proveden, byť z něj plyne, že společnost Sales Online a. s. v rozhodné době nebyla ve stavu úpadku ani předlužení. Z výše uvedeného podle dovolatele rovněž vyplývá, že nebyla naplněna ani subjektivní stránka daného přečinu. Společnost Sales Online a. s. nebyla dle jeho tvrzení předlužená, byť hradila své závazky po splatnosti, neměl tedy důvod informovat poškozenou společnost o nepříznivé ekonomické situaci, ani rušit či pozastavovat probíhající služby. V dané souvislosti odkazuje na emailovou komunikaci se svědkyní D., která s poškozenou vždy jednala. Z dokazování rovněž vyplynulo, že po upomínce zaslané poškozenou dne 3. 4. 2013 již společnost neurgovala uhrazení nezaplacených faktur a pokračovala v přepravě až do roku 2014. Civilní žaloba byla poškozenou podána až v době, kdy dovolatel již ve společnosti Sales Online a. s. nepůsobil. V obchodním rejstříku je dále uvedeno, že za představenstvo společnosti Sales Online a. s. jednají v plném rozsahu vždy dva členové představenstva společně, dovolatel tak nemohl sám jednat. Dovolatel se domnívá, že je skutek špatně časově vymezen, když je ohraničen daty vystavení faktur poškozenou, když podvodné jednání musí předcházet majetkové dispozici učiněné poškozeným. Ve vztahu k výroku o náhradě škody uvedl, že poškozené společnosti již byla přiznána náhrada škody v předcházejícím civilním řízení, a to ze strany společnosti Sales Online a. s. Jednalo se přitom o stejný nárok ze stejného právního titulu a tím došlo k porušení § 44 odst. 3 tr. ř. Závěrem svého dovolání se obviněný domáhá, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Brně, jakož i vadné řízení mu předcházející (rozsudek Městského soudu v Brně) a věc přikázal soudu prvního stupně. 4. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Nejdříve stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a obsah dovolání obviněného. Uvedl, že s obdobnou argumentací se vypořádal jak nalézací soud, ale opětovně i soud odvolací, nadto se zčásti jedná o polemiku hodnocených důkazů. K tomu dodal, že rozhodnutí soudů nižších stupňů nevykazují, že by se v daném případě jednalo o svévolné hodnocení důkazů. K námitce stran nenaplnění objektivní stránky trestného činu uvedl, že dovolatel odvozuje svoje závěry na podkladě přehodnocení důkazů ve svůj prospěch, avšak dle jeho názoru je z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu patrné, jaké podstatné okolnosti byly obviněným zamlčeny, i to, že tyto měly podstatný vliv na rozhodování poškozené. Odvolací soud se zároveň zabýval i významem závěrů plynoucích z předložených znaleckých posudků. I takové námitky však směřují do roviny procesní. Rovněž s námitkou stran subjektivní stránky trestného činu se již podle státního zástupce vypořádaly soudy nižších stupňů, přičemž i v této otázce dovolatel vycházel z jím pozměněného hodnocení důkazů a skutkových závěrů. Dále dodal, že dovolatel měl ze své pozice sám vstoupit do jednání se zástupci poškozené společnosti. Ke způsobu jednání za společnost uvedl, že jednání určitých osob jménem obchodní společnosti navenek podle obchodního zákoníku a jeho podmínky nelze ztotožňovat s trestní odpovědností obviněného a je nutno postupovat s ohledem na zásadu individuální trestní odpovědnosti fyzických osob. Za nedůvodnou dále považoval námitku týkající se časového vymezení skutku a dodal, že se nezakládá na pravdě tvrzení dovolatele, že se takovou námitkou soudy nezabývaly a odkázal na str. 6 odůvodnění usnesení odvolacího soudu. Doplnil, že časové vymezení skutku nalézacím soudem mělo návaznost na skutečnost, že v tomto období měl obviněný svým omisivním jednáním umožňovat společnosti profitovat z přepravy zboží poskytnuté poškozenou společností. Dále se vyjádřil k mezím uplatnění zásady subsidiarity trestní represe a zdůraznil, že obviněný využil zavedené obchodní praxe s poškozenou společností a rozhodl o pozastavení plateb, zatajil špatnou ekonomickou situaci společnosti a ačkoli byl poškozené společnosti v občanskoprávním řízení přisouzen nárok na plnění z neuhrazených faktur, reálného plnění se jí nedostalo. Jako nepřípustné odmítl tvrzení, že to měla být poškozená společnost, kdo si vlastní zjevnou neopatrností zapříčinil vznik majetkové újmy. Za mylnou považoval i interpretaci obviněného stran výroku o náhradě škody. Uzavřel, že nelze tolerovat, že by pachatel trestného činu přesouval svou odpovědnost na jiný subjekt, když se přitom jedná o dva nároky. Na základě výše uvedeného navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Zároveň vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. II. Přípustnost dovolání 5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. 6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř. 7. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.). 8. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek. 9. V souvislosti s námitkami obviněného je nutno konstatovat, že jde o námitky obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ 10. V obecné rovině je nutno zdůraznit, že důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). 11. V případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon tedy vyžaduje, aby podstatou dovolacích námitek bylo tvrzení, že zjištěný skutkový stav věci není trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněná skutková zjištění nevyjadřují naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzeného trestného činu. Obviněný tak má v rámci tohoto dovolacího důvodu právo namítnout, že skutek vykazuje buď zákonné znaky jiného trestného činu, nebo není žádným trestným činem (srov. usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu z 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006 a č. 26/2004 Sb. rozh. tr.). Dovolací soud má povinnost vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu. 12. Pokud však jde o námitky obviněného (spočívající např. v okolnosti prodlení plateb ze strany společnosti Sales Online a. s., skutečnosti, že obviněný sám s poškozenou společností nejednal, tvrzené pochybnosti o špatném ekonomickém stavu společnosti Sales Online a. s., charakteru pracovní náplně svědkyně D., atd.), jimiž s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zpochybnil dosavadní skutková zjištění, hodnocení provedených důkazů a rozsah dokazování, nemohl je Nejvyšší soud učinit předmětem svého posuzování s ohledem na jejich procesní charakter. V reakci na výše uvedené je pak dále nutno zdůraznit, že skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Na tomto místě je však vhodné připomenout, že se s obdobnými námitkami obviněného již beze zbytku vypořádal soud odvolací a lze tak pro stručnost odkázat na odůvodnění jeho rozhodnutí (především str. 5 – 9). 13. Dovolatel ve svém podání dále namítl, že soudy obou instancí nesprávně právně posoudily věc, když u jeho jednání shledaly naplnění všech obligatorních znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 a odst. 3 tr. zákoníku, neboť podle jeho názoru nedošlo k naplnění subjektivní a objektivní stránky uvedeného trestného činu. 14. V návaznosti na výše uvedenou argumentaci musí Nejvyšší soud zdůraznil, že trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí-li takovým činem větší škodu. Objektem trestného činu je tu cizí majetek. Podvodné jednání, tj. uvedení v omyl nebo využití omylu, popř. zamlčení podstatných skutečností, může směřovat nejen vůči poškozenému, ale i vůči jiné osobě. Omyl je rozpor mezi představou a skutečností. O omyl půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat. Omyl se může týkat i skutečností, které teprve mají nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k jeho obohacení. Podstatné skutečnosti zamlčí ten pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání jakékoli skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní (tj. podstatné) pro rozhodnutí poškozeného, popř. jiné podváděné osoby, tedy takové skutečnosti, které by vedly, pokud by byly druhé straně známy, k tomu, že k vydání věci, nebo jinému plnění (tzv. majetkové dispozici) ze strany poškozeného, popř. jiné podváděné osoby, by nedošlo, anebo by sice došlo, ale za podstatně méně výhodnějších podmínek pro tu stranu, která tyto skutečnosti zamlčela nebo v jejíž prospěch byly zamlčeny. Důležité je zamlčení podstatných skutečností pachatelem, a proto zde není třeba prokazovat, že si je druhá strana mohla zjistit, resp. že pokud by jí byly uvedené podstatné skutečnosti známé, nejednala by tím způsobem, kterým v posuzovaném případě jednala. Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Čin je dokonán obohacením pachatele nebo jiného. Mezi omylem u podváděné osoby, majetkovou dispozicí, kterou provede oklamaný, a na základě ní vzniklou škodou u poškozeného a obohacením pachatele, popř. jiné osoby, musí být příčinná souvislost. Přitom postačí, že omyl byl jen jedním z důvodů takové majetkové dispozice, nemusí být tedy důvodem jen jediným. Jde vlastně o kauzální nexus (příčinný vztah), který spojuje omyl či neznalost podstatných skutečností na straně podvedené osoby a způsobení škody poškozenému na jedné straně a obohacení pachatele či jiné osoby na druhé straně (srov. rozh. č. 5/2002-I. Sb. rozh. tr.). O podvod však jde i v případě, pokud by podvedený učinil z jiného důvodu stejnou majetkovou dispozici, aniž by se mýlil. Po subjektivní stránce je třeba úmyslného zavinění (srov. rozh. č. 54/1967 Sb. rozh. tr.; dále rozh. č. 15/1969 Sb. rozh. tr., rozh. č. 57/1978-III. Sb. rozh. tr. a rozh. č. 56/1994 Sb. rozh. tr.). Větší škodou je škoda ve výši nejméně 50 000 Kč, což vyplývá z výkladového pravidla v § 138 odst. 1 tr. zákoníku pro určení hranic výše škody. Pokud jde o zavinění u tohoto následku, postačí ve smyslu § 17 písm. a) tr. zákoníku nedbalost (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2052-2055). 15. Jak již Nejvyšší soud zdůraznil výše, ve vztahu ke způsobení tzv. těžšího následku, tj. větší škody ve smyslu § 138 odst. 1 tr. zákoníku a § 209 odst. 3 tr. zákoníku, postačovalo podle § 17 písm. a) tr. zákoníku zavinění z nedbalosti, přičemž mohlo jít i o nevědomou nedbalost, tj. jestliže pachatel nevěděl, že svým jednáním může způsobit větší škodu, ač o tom vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl. I kdyby tedy obviněný nejednal v úmyslu způsobit větší škodu, k naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu, jímž byl uznán vinným, postačovalo i jeho zavinění z nedbalosti ve vztahu k větší škodě, byl-li alespoň srozuměn se způsobením škody nikoli nepatrné. 16. Na tomto místě je vhodné připomenout, že obviněný jako předseda a člen představenstva společnosti Sales Online a. s. v období od 7. 2. 2013 do 1. 7. 2013 umožnil společnosti Sales Online a. s. využití přepravy zboží poskytnuté od společnosti Gebrüder Weiss, spol. s r. o. na základě rámcové smlouvy ze dne 1. 7. 2011, specifikované v inkriminovaných fakturách, a to přesto, že věděl, že faktury jsou vystavovány se 14-ti denní splatností a společnost Sales Online a. s. řádně nehradí vystavené faktury za provedené přepravy již nejméně od února 2012 a přesto, že si byl vědom toho, že s ohledem na hospodářskou situaci společnosti, zejména s ohledem na množství dlouhodobě neuhrazených závazků, jejichž splatnost předcházela předmětnému období a jejichž výše přesáhla 23 931 406 Kč a z nichž závazky ve výši přesahující 2 000 000 Kč byly vymáhány na společnosti Sales Online a. s. jako povinné exekučně, přičemž závazky ve výši přesahující 12 milionů Kč pocházely z půjček akcionářů a společnost negenerovala dostačující příjmy, že nedojde k uhrazení předmětných poskytnutých služeb, přesto poškozené společnosti skutečný ekonomický stav společnosti Sales Online a. s. nesdělil a umožnil tím, že nerozhodl o omezení přeprav či jejich zastavení a nejednal se společností Gebrüder Weiss, spol. s r. o. o této situaci, i nadále čerpat služby, které nebyly uhrazeny a tím způsobil poškozené společnosti Gebrüder Weiss, spol. s. r. o. škodu ve výši 166 982 Kč. 17. Závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 a odst. 3 tr. zákoníku tedy vyplývá nejen z charakteru a způsobu jednání obviněného popsaném ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu I. stupně, ale i z ostatních rozhodných okolností, zejména pak z následku v podobě škody na majetku poškozené. Popsané jednání obviněného podle Nejvyššího soudu odůvodňuje závěr, že jednal v přímém úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Nejvyšší soud proto shledal námitku obviněného založenou na opačném tvrzení jako neopodstatněnou. 18. Ve vztahu k další námitce obviněného, která směřovala vůči objektivní stránce trestného činu podvodu, Nejvyšší soud připomíná následující. Objektivní stránka trestného činu podvodu ve smyslu § 209 odst. 1 tr. zákoníku je charakterizovaná především podvodným jednáním pachatele, které spočívá v tom, že uvede v omyl nebo využije omylu poškozeného či jiné osoby, anebo jim zamlčí podstatné skutečnosti (viz bod č. 15). Jak dále vyplývá i z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, k naplnění objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu je nutná existence příčinné souvislosti mezi omylem určité osoby (resp. její neznalostí všech podstatných skutečností) a jí učiněnou majetkovou dispozicí, a dále příčinná souvislost mezi touto dispozicí na straně jedné a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé. 19. Na základě výše uvedené argumentace a s ohledem na rozhodná skutková zjištění v posuzované věci Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obviněný naplnil objektivní i subjektivní stránku trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 a odst. 3 tr. zákoníku. K tomuto závěru Nejvyšší soud dále uvádí, že soudy I. a II. stupně ve svých rozhodnutích jasně popsaly, v čem spočívalo uvedení v omyl, kdo byl osobou uvedenou v omyl, jaké skutečnosti byly zamlčeny a jaký protiprávní následek vyvolal obviněný svým jednáním. Jak je patrné ze skutkových zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, obviněný věděl, že společnost Gebrüder Weiss, spol. s r. o. provádí pro společnost Sales Online a. s. přepravu na základě rámcové smlouvy (byť uzavřené před jeho působením ve společnosti), jakožto nejen člen představenstva, ale dokonce jeho předseda věděl, jaká je hospodářská situace společnosti Sales Online a. s., protože to byl právě on, kdo rozhodoval o platbách vůči věřitelům, věděl rovněž o závazcích společnosti vůči akcionářům, a přesto nadále umožnil (prostřednictvím zaměstnanců, kdy se obviněný pokusil v rámci obhajoby přenést odpovědnost na ně) společnosti Sales Online a. s. odebírat službu spočívající v přepravě zboží ze strany společnosti Gebrüder Weiss, spol. s r. o. Nejvyšší soud tudíž vyhodnotil námitky obviněného zpochybňující naplnění objektivní stránky trestného činu podvodu jako neopodstatněné. 20. Nad tento rámec uvádí Nejvyšší soud následující. Ačkoli je pravdou, že jménem společnosti Sales Online a. s. jedná představenstvo, přičemž za představenstvo jednají v plném rozsahu vždy dva členové představenstva společně, nelze akceptovat námitku obviněného, že z výše uvedeného důvodu nemohl sám právně jednat vůči poškozené. Je tomu právě naopak, neboť obviněný mohl a měl z pozice předsedy představenstva minimálně iniciovat jednání s dalšími členy představenstva, pokusit se najít vhodná řešení dané situace, případně kontaktovat zástupce poškozené společnosti a alespoň je informovat o vzniklých problémech. Namísto toho se obviněný snažil přesunout svoji odpovědnost na zaměstnance a nadále umožňoval společnosti Sales Online a. s. odebírat přepravu zboží, ačkoli si byl vědom, že vzhledem k ekonomické situaci společnosti nebude tato schopna za své závazky plnit. 21. Nejvyšší soud v rámci přezkumu opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dospěl k závěru, že rozhodnutí soudů I. a II. stupně nevykazuje vady namítané absence subjektivní a objektivní stránky skutkové podstaty u skutku kvalifikovaného jako trestný čin podvodu podle § 209 odst. 1 a odst. 3 tr. zákoníku. Oba soudy dodržely hlediska plynoucí z příslušných ustanovení trestního zákoníku, ve svých rozsudcích dostály požadavkům plynoucím z § 125 tr. ř. (resp. § 134 tr. ř.). 22. K námitce stran výroku o náhradě škody uvádí Nejvyšší soud následující. Adhezní řízení plní v rámci trestního řízení specifickou úlohu a trestní soud v něm činí posouzení škody podle předpisů civilního práva hmotného. Je institutem, prostřednictvím něhož mohou osoby poškozené trestnou činností pachatele dosáhnout náhrady škody přímo v řízení trestním, aniž by musely samostatně paralelně či následně vést proti pachateli, respektive škůdci ještě další samostatné civilní řízení o náhradu dané škody. Bylo by v rozporu se zásadou procesní ekonomie, pokud by za situace, kdy je v rámci trestního řízení zjištěna osoba škůdce a splněny podmínky odpovědnosti za škodu, musel poškozený opětovně uplatňovat proti pachateli svůj nárok a opětovně před soudem v civilním řízení prokazovat skutečnosti, které již byly dokázány v trestním řízení. To vyplývá z ustanovení § 228 odst. 1 tr. ř., podle kterého, jsou-li splněny zákonem dané podmínky, je soud v trestním řízení povinen uložit obviněnému povinnost k náhradě škody. Výše citovaná ustanovení § 43 odst. 3 a § 44 odst. 3 tr. ř. stanoví možnost uplatnění nároku poškozeného v adhezním řízení v návaznosti na charakter a stav tohoto nároku ve sféře práva civilního, zejména s ohledem na zásadu překážky věci rozhodnuté (rei iudicatae). Nelze však podle nich postupovat mechanicky bez zřetele na právní povahu nároku, popřípadě nároků podle práva civilního. 23. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. platí, že odsuzuje-li soud obžalovaného pro trestný čin, kterým způsobil jinému majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu nebo kterým se na úkor poškozeného bezdůvodně obohatil, uloží mu v rozsudku, aby poškozenému nahradil majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu v penězích nebo aby vydal bezdůvodné obohacení, jestliže byl nárok včas uplatněn (§ 43 odst. 3 tr. ř.), nestanoví-li trestní řád jinak. Nebrání-li tomu zákonná překážka, soud uloží obžalovanému vždy povinnost k náhradě škody nebo k vydání bezdůvodného obohacení, jestliže je výše škody nebo rozsah bezdůvodného obohacení součástí popisu skutku uvedeného ve výroku rozsudku, jímž se obžalovaný uznává vinným, a škoda v této výši nebyla dosud uhrazena nebo bezdůvodné obohacení nebylo dosud v tomto rozsahu vydáno. 24. Podle ustanovení § 44 odst. 3 tr. ř. platí, že návrh podle § 43 odst. 3 tr. ř. nelze podat, bylo-li o nároku již rozhodnuto v občanskoprávním nebo v jiném příslušném řízení. Ve smyslu tohoto ustanovení jde o stejnou věc (stejný nárok) tehdy, jde-li v pozdějším řízení o tentýž stav, o němž již bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Podstatu skutku (skutkového děje) lze přitom spatřovat především v jednání (a to ve všech jeho jevových formách) a v následku, který jím byl způsoben; následek je pro určení skutku podstatný proto, že umožňuje z projevů vůle jednajících osob vymezit ty, které tvoří skutek. 25. Výrok o náhradě škody v rozsudku soudu prvního stupně pak odpovídá této zákonné směrnici, protože obviněný byl uznán vinným takovým trestným činem, jimž způsobil škodu na cizím majetku, kterou do rozhodnutí soudů nižších stupňů nenahradil. Přitom poškozená společnost, které byl nárok na náhradu škody přiznán, uplatnila svůj nárok včas a řádně (§ 43 odst. 3 tr. ř.) a nevznikla zde žádná zákonná překážka, která by bránila takovému rozhodnutí o náhradě škody. Překážkou uvedeného charakteru pak nemůže být ani okolnost, že o nároku poškozené společnosti bylo již rozhodnuto v občanskoprávním řízení, když ve výsledku tohoto řízení byla povinnou, která má zaplatit poškozené Gebrüder Weiss, spol. s r. o. společnost Sales Online a. s. Občanskoprávní řízení bylo vedeno ohledně majetku společnosti Sales Online a. s., nikoli vůči majetku obviněného. S ohledem na odlišnost zmíněných osob jako samostatných subjektů práva i na jejich majetkovou samostatnost, (viz přiměřeně rozhodnutí uveřejněné pod č. 41/2010-II. Sb. rozh. tr.), nic nebránilo soudu učinit výrok o povinnosti obviněného nahradit škodu způsobenou spáchaným trestným činem. V rozsahu, v jakém bude poškozená společnost uspokojena v řízení z majetku obchodní společnosti Sales Online a. s. jako dlužníka, zanikne povinnost obviněného k náhradě škody ve vztahu k týmž uspokojeným pohledávkám. Dále lze poukázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu, např. ze dne 8. 4. 2015, sp. zn. 6 Tdo 1535/2014, ze kterého vyplývá, že pro účely adhezního řízení je nutno oddělovat nároky věřitele ze závazkových právních vztahů vyplývajících z obchodní smlouvy (tedy vůči společnosti Sales Online a. s.) od nároku poškozeného z odpovědnosti za škodu způsobenou trestným činem, a to proti pachateli trestného činu. Na tom nic nemění okolnost, že je pachatelem osoba, která jednala za společnost v rámci závazkového právního vztahu (ať už jako jednatel společnosti s ručením omezeným, či osoba působící v představenstvu akciové společnosti) – přiměřeně srovnej též rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 111/2007, 6 Tdo 1535/2014. 26. Dále je potřebné připomenout, že Nejvyšší soud s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces může zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou vazbu na důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. V předmětné trestní věci rozpor ve smyslu shora uvedeném shledán nebyl. Odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou jasná, logická a nevykazují znaky libovůle v rámci hodnocení důkazů. 27. S přihlédnutím ke všem shora uvedeným skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů nejsou zatížena vadou, která by svědčila o důvodném uplatnění dovolacího důvodu. Vzhledem k výše uvedenému odmítl Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť toto má za zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud však musí s ohledem na opakování námitek již dříve uplatněných a opětovně uplatněných i v dovolání upozornit také na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. V neposlední řadě je potřebné rovněž zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde také mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. Dovolací soud není oprávněn hodnotit tytéž důkazy odlišně od soudů nižších stupňů a nemůže ani vycházet z jiných skutkových zjištění. Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu pak takto učinil v neveřejném zasedání. P o u č e n í: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 31. 7. 2018 JUDr. Jan Engelmann předseda senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2010_25.CDO.3819.2010.1.xml	Judikát 25 Cdo 3819/2010 25 Cdo 3819/2010 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce Z. Č., o nejasném podání, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 0 Nc 1021/2010, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2010, č. j. 25 Co 295/2010-15, takto: I. Dovolací řízení se zastavuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Kladně usnesením ze dne 31. 5. 2010, č. j. 0 Nc 1021/2010-6, odmítl podání žalobce, jímž se domáhal odstranění omezení jeho vlastnického práva, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání žalobce Krajský soud v Praze usnesením ze dne 30. 6. 2010, č. j. 25 Co 295/2010-15, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání, ve kterém uvádí důvody, které ho k podání žaloby vedly s tím, že se mělo jednat spíše o stížnost směřující k odstranění závadného stavu, jímž je protiprávní omezení jeho vlastnického práva k nemovitému majetku. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že nejsou splněny podmínky dovolacího řízení. Podle ust. § 241 odst. l, věty první, o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, musí být dovolatel zastoupen advokátem nebo notářem. Podle ust. § 241 odst. 2 o. s. ř. odstavec 1 neplatí, a) je-li dovolatelem fyzická osoba, která má právnické vzdělání, b) je-li dovolatelem právnická osoba, stát, obec nebo vyšší územně samosprávný celek, jedná-li za ně osoba uvedená v § 21, 21a, anebo v § 21b, která má právnické vzdělání. Podle ust. § 241 odst. 4 o. s. ř. dovolání musí být sepsáno, s výjimkou případu uvedeného v odstavci 2 písm. a), advokátem, notářem nebo osobou uvedenou v § 21, 21a, 21b, anebo v § 26a odst. 3, která má právnické vzdělání. Pro podání dovolání, které je mimořádným opravným prostředkem, zákon stanoví požadavek, aby účastník řízení, který podává dovolání, měl buď sám právnické vzdělání, nebo aby byl zastoupen osobou, která je podle zákona povolána poskytovat právní pomoc, a dovolání bylo touto osobou sepsáno. Ustanovení § 241 o. s. ř. představuje zvláštní podmínku dovolacího řízení, jejíž nedostatek lze odstranit, avšak bez jejíhož splnění nelze o dovolání rozhodnout. V dané věci žalobce podal dovolání, aniž byl při tomto úkonu zastoupen advokátem, a nebylo prokázáno (ani tvrzeno), že by sám měl právnické vzdělání. Usnesením Okresního soudu Praha - západ ze dne 5. 8. 2010, č. j. 0 Nc 1021/2010-20, jehož stejnopis byl žalobci doručen dne 11. 8. 2010, byl žalobce vyzván, aby si ve lhůtě 10 dní od doručení tohoto usnesení zvolil právního zástupce - advokáta, a předložil jím doplněné dovolání s poučením, že pokud tak neučiní, bude dovolací řízení zastaveno. Jeho žádosti o ustanovení zástupce pro dovolací řízení nebylo vyhověno (usnesení Okresního soudu Praha - západ ze dne 1. 9. 2010, č. j. 0 Nc 1021/2010-23) a žalobce si ani dodatečně advokáta pro dovolací řízení nezvolil. Vzhledem k tomu, že žalobce si dosud právního zástupce pro dovolací řízení nezvolil a nedostatek povinného zastoupení ani dodatečně neodstranil, ačkoliv byl poučen o povinném právním zastoupení v dovolacím řízení i o důsledcích nesplnění této podmínky, Nejvyšší soud řízení o dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 a § 104 odst. 2, věty třetí, o. s. ř. zastavil, aniž se zabýval otázkou dalších náležitostí podaného dovolání. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2 věty prvé o. s. ř. s tím, že v dovolacím řízení žalobci žádné náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 30. listopadu 2010 JUDr. Marta Škárová, v. r. předsedkyně senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2023_11.TCU.12.2023.1.xml	Judikát 11 Tcu 12/2023 11 Tcu 12/2023-22 USNESENÍ Nejvyšší soud projednal dne 25. 1. 2023 v neveřejném zasedání návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na rozhodnutí podle § 4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, a rozhodl takto: Podle § 4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, se na odsouzení občana České republiky M. N., narozeného XY ve XY, okres XY, rozsudkem Okresního soudu v Těšíně, Polská republika, ze dne 14. 7. 2021, sp. zn. II K 282/21, hledí jako na odsouzení soudem České republiky. Odůvodnění: 1. Rozsudkem Okresního soudu v Těšíně, Polská republika (dále jen „cizozemský soud“), ze dne 14. 7. 2021, sp. zn. II K 282/21, který nabyl právní moci 22. 7. 2021, byl M. N. (dále také jen „odsouzený“) uznán vinným ze spáchání jednoho trestného činu krádeže vloupáním podle čl. 279 odst. 1 polského trestního zákoníku a dále čtyř trestných činů krádeže podle čl. 278 odst. 1 polského trestního zákoníku. Za uvedené trestné činy byl odsouzenému cizozemským soudem uložen úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku a 3 (tří) měsíců. 2. Podle skutkových zjištění cizozemského soudu se odsouzený dopustil shora označených trestných činů (stručně řečeno) tím, že v Těšíně, Slezském vojvodství, na různých místech v přesně nezjištěné době od 5. 5. do 14. 5. 2018, od 15. 5. do 16. 5. 2018, od 17. 5. do 20. 5. 2018, od 26. 5. do 27. 5. 2018 a dne 2. 6. 2018, vzal za účelem odcizení jízdní kola různých značek a tímto jednáním způsobil poškozeným škodu v celkové výši 25 700 PLN. Uvedeného jednání se dopustil jednak sám, ve dvou případech společně s odsouzeným M. P. a v jednom případě s odsouzenou A. V. 3. Ministerstvo spravedlnosti České republiky podalo ve shora uvedené věci Nejvyššímu soudu návrh na přijetí rozhodnutí podle § 4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“). 4. Nejvyšší soud věc přezkoumal a shledal, že jsou splněny všechny zákonné podmínky pro rozhodnutí podle § 4a odst. 3 zákona. 5. Především je třeba uvést, že podle § 4a odst. 3 zákona rozhodne Nejvyšší soud na návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky, že se na odsouzení občana České republiky soudem jiného členského státu Evropské unie nebo Spojeného království hledí jako na odsouzení soudem České republiky, jestliže se týká činu, který je trestný i podle právního řádu České republiky a je-li to odůvodněno závažností činu a druhem trestu, který za něj byl uložen. Ustanovení § 4 odst. 4 zákona se použije obdobně. 6. Z podaného návrhu a z obsahu připojeného spisu vyplývá, že odsouzený je občanem České republiky, který byl odsouzen soudem jiného členského státu Evropské unie a odsouzení se týká skutku, který vykazuje znaky trestného činu i podle příslušných právních předpisů České republiky (jmenovitě trestného činu krádeže podle § 205 tr. zákoníku). 7. Konkrétně protiprávní jednání odsouzeného vykazuje nejméně znaky pokračujícího přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku, spáchaného dílem ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, ve spojení s § 116 tr. zákoníku. To proto, neboť odsouzený si – dílem sám, dílem společným úmyslným jednáním s další osobou – přisvojil cizí věci tím, že se jich zmocnil, čímž na cizím majetku způsobil větší škodu ve smyslu § 138 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, v jednom případě se činu dopustil vloupáním a takový čin spáchal přesto, že za něj byl v předchozích třech letech potrestán [srov. bod 10) opisu z evidence Rejstříku trestů odsouzeného]. 8. V posuzované věci jsou zároveň dány i podmínky materiální povahy. Odsouzený se za účelem vlastního obohacení dopustil majetkové trestné činnosti, dílem dokonce společně s dalšími osobami, a způsobil na cizím majetku škodu, která již významně převyšovala hranici větší škody ve smyslu § 138 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Společenská škodlivost jeho trestné činnosti je tedy zvyšována jednak četností dílčích útoků, jichž se odsouzený dopustil, výší způsobené škody a dále tím, že se trestné činnosti ve dvou případech dopustil společně s další osobou. Jde-li o druh uloženého trestu, ze spisového materiálu Nejvyšší soud zjistil, že odsouzenému byl uložen již citelný nepodmíněný trest odnětí svobody (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2010, sp. zn. 11 Tcu 57/2010, ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 11 Tcu 19/2013, či ze dne 18. 7. 2018, sp. zn. 11 Tcu 29/2018). V projednávané věci jsou tedy splněny všechny podmínky pro to, aby se na odsouzení M. N. výše označeným cizozemským rozhodnutím hledělo jako na odsouzení soudem České republiky. 9. Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud návrhu Ministerstva spravedlnosti České republiky vyhověl. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 25. 1. 2023 JUDr. Petr Škvain, Ph.D.předseda senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2013_21.CDO.2059.2012.1.xml	Judikát 21 Cdo 2059/2012 21 Cdo 2059/2012 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Romana Fialy ve věci dědictví po V. Z., za účasti 1) České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží č. 42, Územního pracoviště České Budějovice v Českých Budějovicích, Prokišova č. 1205/5, 2) Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, Krajské pobočky pro Jihočeský kraj, Územního pracoviště v Táboře, tř. 9. května č. 658, 3) České republiky - Okresního soudu v Pardubicích, Na Třísle č. 118, a 4) JUDr. Dalimila Miky, LL.M., soudního exekutora působícího v exekutorském úřadu v Klatovech, s kanceláří v Klatovech, Za Beránkem č. 836, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 6 D 5/2008, o dovolání České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 14. února 2012 č.j. 15 Co 85/2012-158, takto: Usnesení krajského soudu a usnesení Okresního soudu v Táboře ze dne 4. ledna 2012 č. j. 6 D 5/2008-136 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Táboře k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í: Řízení o dědictví po V. Z., zemřelém dne 23.4.2008, naposledy bytem v T., B. č. 2757/2, bylo zahájeno usnesením Okresního soudu v Táboře ze dne 16.10.2008 č.j. 6 D 5/2008-2. Provedením úkonů v řízení o dědictví po zůstaviteli byl pověřen JUDr. Stanislav Hroch, notář v Táboře (§ 38 odst. 1 občanského soudního řádu). Poté, co zjistil, že zůstavitel nezanechal závěť a že známí dědici ze zákona dědictví odmítli, a co provedl soupis aktiv a pasiv dědictví, Okresní soud dále jednal s Českou republikou (státem, jemuž má připadnout dědictví podle ustanovení § 462 občanského zákoníku) a usnesením ze dne 26.7.2011 č.j. 6 D 5/2008-127 určil obvyklou cenu majetku zůstavitele částkou 0,- Kč, výši dluhů částkou 165.082,- Kč a výši předlužení dědictví částkou 165.082,- Kč; usnesení nabylo (podle potvrzení uvedeného ve spise) právní moci dnem 13.8.2011. Okresní soud v Táboře poté usnesením ze dne 17.10.2011 č.j. 6 D 5/2008-128 nařídil likvidaci dědictví a vyzval věřitele, aby Okresnímu soudu v Táboře oznámili své pohledávky vůči zůstaviteli k datu jeho úmrtí ve lhůtě 30 dnů ode dne uveřejnění tohoto usnesení na úřední desce soudu s tím, že pohledávky, které nebudou při likvidaci uspokojeny, zaniknou a že dědici (případně stát) neodpovídají těm věřitelům, kteří své pohledávky včas neoznámili, pokud je uspokojením pohledávek ostatních věřitelů vyčerpána cena dědictví, které dědici (popřípadě stát) nabyli. Dospěl k závěru, že dědictví je předluženo a že proto jsou splněny předpoklady pro nařízení likvidace dědictví podle ustanovení § 175t odst.1 poslední věty občanského soudního řádu. Usnesení nabylo (podle potvrzení uvedeného ve spise) právní moci dnem 15.11.2011. Okresní soud v Táboře nato usnesením ze dne 4.1.2012 č.j. 6 D 5/2008-136 podle ustanovení § 175u odst.2 občanského soudního řádu "potvrdil", že "majetek, který se nezpeněžil v rámci likvidace dědictví" a který tvoří "5 ks cenných papírů, označení emise CS0008411757, zkrácený název: TUZEX PRAHA, emitent-id.č.: 00000850, název TUZEX a.s., jmenovitá hodnota 1.000,- CZK", připadá ke dni smrti zůstavitele "České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových", a rozhodl, že Česká republika - Okresní soud v Táboře je povinna zaplatit JUDr. Stanislavu Hrochovi "odměnu a jeho hotové výdaje, včetně daně z přidané hodnoty", ve výši 2.861,- Kč a že účastníci nemají právo na náhradu nákladů řízení. Připadnutí majetku zůstavitele státu zdůvodnil soud prvního stupně tím, že hodnota cenných papírů je podle vyjádření znalce Ing. R. H. 0,- Kč, že případné pokusy zpeněžit tento majetek se jeví jako "zcela neefektivní vynakládání finančních nákladů k tíži České republiky - Okresního soudu v Táboře" a že "v rámci likvidace dědictví nelze zpeněžovat majetek zůstavitele, který má nulovou hodnotu". K odvolání České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře usnesením ze dne 14.2.2012 č. j. 15 Co 85/2012-158 potvrdil usnesení soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně vycházel odvolací soud z toho, že jediný majetek, který zůstavitel zanechal, jsou cenné papíry "bez jakékoli hodnoty", u nichž je "pojmově vyloučeno uvažovat o zpeněžení". Protože pokus o zpeněžení bezcenného majetku zůstavitele "se jeví předem jako neúspěšný", odvolací soud dospěl k závěru, že "je možno výjimečně upustit od postupu podle § 175u odst. 1 o.s.ř." a "bez dalšího" podle ustanovení § 175u odst.2 občanského soudního řádu rozhodnout, že tento majetek s účinností ke dni smrti zůstavitele připadá státu. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových dovolání. Namítá, že soudy nedodržely postup podle ustanovení § 175u odst. 1 občanského soudního řádu, když bylo vydáno - aniž by byl učiněn pokus o zpeněžení majetku - "rovnou usnesení podle § 175u odst. 2 občanského soudního řádu". Podle dovolatelky není zákonem řešena situace, kdy zůstavitel zanechal majetek, který "nemá žádnou hodnotu", a dovozuje, že "připadnutí majetku státu bez provedení likvidace nemá v současné době oporu v zákoně". Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil usnesení soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.2012 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napadeno usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno před 1.1.2013 (srov. Čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]. Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových napadá dovoláním usnesení odvolacího soudu, kterým bylo usnesení soudu prvního stupně o věci potvrzeno. Protože dovolání České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno), může být jeho přípustnost založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o.s.ř.). Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. V projednávané dědické věci bylo pro rozhodnutí soudů mimo jiné významné vyřešení právní otázky, zda lze podle ustanovení § 175u odst.2 občanského soudního řádu vyslovit, že státu připadá zůstavitelův majetek, o němž bylo při určení obvyklé ceny zjištěno, že je "bez hodnoty", aniž by byl učiněn pokus o jeho zpeněžení postupem podle ustanovení § 175u odst.1 občanského soudního řádu. Uvedená právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Protože posouzení této právní otázky bylo pro rozhodnutí v projednávané věci významné (určující), představuje napadené usnesení odvolacího soudu rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových proti usnesení odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné. I když zůstavitel zemřel dne 23.4.2008, soud postupuje při likvidaci dědictví - jak vyplývá z ustanovení Čl. II. bodu 9 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.7.2009. V projednávané věci se tedy likvidace zůstavitelova dědictví (a tedy také zpeněžování zůstavitelova majetku a rozhodování, že majetek, který se nepodařilo zpeněžit, připadá státu) za řízení před soudem prvního a druhého stupně (a samozřejmě také před dovolacím soudem) řídí občanským soudním řádem ve znění účinném od 1.7.2009 do 31.12.2012 (dále jen "OSŘ"). Podle ustanovení § 175u odst.1 OSŘ likvidaci dědictví provede soud zpeněžením všeho zůstavitelova majetku podle ustanovení o výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí, nemovitostí a podniku, ve veřejné dražbě podle zvláštního právního předpisu nebo v dražbě provedené soudním exekutorem podle zvláštního předpisu anebo prodejem mimo dražbu. Likvidaci dědictví lze mimo dražbu provést také prodejem všeho nebo zbývajícího zůstavitelova majetku jedinou smlouvou. Podle ustanovení § 175u odst.2 OSŘ o majetku zůstavitele, který se nepodařilo takto zpeněžit, rozhodne soud, že připadá státu s účinností ke dni smrti zůstavitele. Nařízení likvidace dědictví má za následek, že veškerý majetek, o němž se podařilo zjistit, že patřil zůstaviteli, soud zpeněží, a že výtěžek získaný zpeněžením zůstavitelova majetku bude rozvržen mezi věřitele. Způsoby, jimiž lze provést zpeněžení zůstavitelova majetku, jsou vypočteny v ustanovení § 175u odst.1 OSŘ. Pro zpeněžení zůstavitelova majetku při likvidaci dědictví není významné, jak byla určena (s účinností ke dni smrti zůstavitele) jeho cena při rozhodování podle ustanovení § 175o OSŘ; rozhodující v tomto směru je cena, kterou lze dosáhnout v době, kdy se provádí zpeněžování zůstavitelova majetku, při prodeji prováděném podle ustanovení o výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí, nemovitostí a podniku, ve veřejné dražbě, v dražbě provedené soudním exekutorem anebo prodejem mimo dražbu (z "volné ruky"). Nepodaří-li se věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty patřící zůstaviteli takto zpeněžit, soud - jak se uvádí v ustanovení § 175u odst.2 OSŘ - rozhodne, že připadají státu s účinností ke dni smrti zůstavitele; vlastnictví k majetku zůstavitele v tomto případě stát získává na základě rozhodnutí státního orgánu (§ 132 občanského zákoníku) originálním způsobem a hodnota tohoto majetku se nezapočítává na jeho případný dědický podíl a nemůže být použit ani na úhradu případné pohledávky státu za zůstavitelem, ani na úhradu případných dluhů zůstavitele u jiných věřitelů. Ze znění ustanovení § 175u odst.2 OSŘ (a za použití logického a systematického výkladu) vyplývá, že soud může rozhodnout o připadnutí státu jen ohledně takového majetku, který "se nepodařilo takto" (tj. postupem podle ustanovení § 175 odst.1 OSŘ) "zpeněžit". Není tedy v tomto směru vůbec rozhodující (významné), jak byl majetek (jednotlivé věci, práva a jiné majetkové hodnoty) oceněn v dosavadním průběhu dědického řízení, jak se dosud mohla jevit možnost jeho prodeje nebo jiného zpeněžení, popřípadě jak vysoký výtěžek zpeněžení bylo možné očekávat. Nelze tedy souhlasit s názorem dovolatelky, podle něhož "připadnutí majetku státu bez provedení likvidace nemá v současné době oporu v zákoně". Má-li být uzavřeno, že se majetek zůstavitele "nepodařilo takto zpeněžit", zásadně musí být dříve učiněn "pokus" o zpeněžení majetku zákonu odpovídajícím a okolnostem případu vhodným způsobem. Na uvedeném závěru nic nemění ani to, že se pokus o zpeněžení majetku zůstavitele (v daném případě cenných papírů subjektu, na jehož majetek byl prohlášen konkurs) může jevit předem jako neúspěšný nebo že při ocenění majetku byla stanovena "nulová hodnota", neboť tyto okolnosti samy o sobě nevylučují, že zůstavitelův majetek bude v dražbě či prodejem z volné ruky zpeněžen, i kdyby k tomu došlo třeba za částku jen nepatrnou. Nemůže totiž zůstat stranou pozornosti, že prodejnost zůstavitelova majetku často závisí právě na ceně, za kterou jsou věc, pohledávka či jiné majetkové právo zůstavitele nabízeny k prodeji, a že jakýkoliv (i nízký) výtěžek prodeje je pro věřitele zůstavitele výhodnější než závěr o neprodejnosti majetku. Ve prospěch opačného názoru nelze úspěšně argumentovat ani "zásadou hospodárnosti řízení". Spočívá-li uplatnění této zásady při likvidaci dědictví na předpokladu, že očekávatelný výtěžek zpeněžení majetku nemá být nižší než náklady, které by bylo třeba (pravděpodobně) na zpeněžení vynaložit, je třeba přihlédnout též k tomu, že ze způsobů zpeněžení uvedených v ustanovení § 175u odst.1 OSŘ je třeba vybrat takový, jenž odpovídá očekávanému výtěžku; při zpeněžení méně hodnotných věcí, práv a jiných majetkových hodnot je třeba zpravidla přistoupit k prodeji mimo dražbu. Uvedené samozřejmě nelze chápat tak, že se soud má vždy pokusit o zpeněžení zůstavitelova majetku "za každou cenu". Je-li tu odůvodněné (a podložené) očekávání, že se nepodaří věc, právo nebo jinou majetkovou hodnotu zůstavitele zpeněžit za jakoukoliv částku nebo že by náklady zpeněžení přesáhly jeho výtěžek, lze výjimečně učinit závěr o neprodejnosti majetku, jen jestliže s tím vysloví souhlas všichni věřitelé, kteří se přihlásili do likvidace dědictví a jejichž pohledávky by při rozvrhu mohly být alespoň zčásti uspokojeny. O povinnosti k náhradě nákladů řízení mezi účastníky rozhodne soud bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí (srov. § 151 odst.1 část věty před středníkem OSŘ). O tom, kdo a v jaké výši platí odměnu notáře a jeho hotové výdaje, popřípadě též náhradu za daň z přidané hodnoty, rozhodne soud v řízení o dědictví v usnesení, jímž se řízení u něho končí (srov. § 151a OSŘ). V projednávané věci soud prvního stupně v usnesení ze dne 4. 1. 2012 č. j. 6 D 5/2008-136, jímž rozhodl o tom, že majetek, který se nepodařilo zpeněžit, připadá státu, též rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a o tom, kdo a v jaké výši zaplatí odměnu notáře, jeho hotové výdaje a náhradu za daň z přidané hodnoty, ačkoliv nešlo o rozhodnutí, jímž by se řízení (likvidace dědictví) u něho končilo, a nápravu nezjednal - jak vyplývá z napadeného usnesení - ani odvolací soud. Dovolací soud k této vadě řízení podle ustanovení § 242 odst.3 věty druhé o.s.ř. přihlédl, i když nebyla uplatněna v dovolání. Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; Nejvyšší soud České republiky proto napadené usnesení podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i pro usnesení soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Táboře) k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.). Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243d odst. 1 část věty první za středníkem a věta druhá o.s.ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 29. srpna 2013 JUDr. Ljubomír Drápal předseda senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2008_25.CDO.702.2008.1.xml	Judikát 25 Cdo 702/2008 25 Cdo 702/2008 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobkyně K., p., a.s., V. I. G., proti žalovanému Z. M., zastoupenému advokátem, o 212.520,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 10 C 196/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 26. září 2007, č.j. 40 Co 737/2007-271, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Přerově rozhodoval ve věci celkem čtyřikrát, a to rozsudky ze dne 15. 2. 2000, 5. 2. 2002, 10. 6. 2003 a 8. 11. 2006. Prvým rozsudkem okresního soudu byla žaloba proti žalovanému zamítnuta, odvolací soud ve zrušujícím usnesení vyslovil závazný právní názor k otázce pasivní legitimace žalovaného. V pořadí druhým rozsudkem okresní soud žalobě proti žalovanému vyhověl, tento rozsudek byl zrušen pro nepřezkoumatelnost. V pořadí třetím rozsudkem byla žaloba proti žalovanému zamítnuta, odvolací soud ve zrušujícím usnesení vyslovil závazný právní názor k otázce uzavření pojistné smlouvy mezi žalobcem a leasingovou společností. V pořadí čtvrtým rozsudkem ze dne 8. 11. 2006, č.j. 10 C 196/99-234, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 4. 2007, č.j. 10 C 196/99-258, zastavil řízení ohledně vymezené části úroku z prodlení, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 212.520,- Kč s 12% úrokem z prodlení od 22. 7. 1999 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a ve vztahu ke státu. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 26. 9. 2007, č.j. 40 Co 737/2007-271, rozsudek okresního soudu (s výjimkou odvoláním nedotčeného výroku o částečném zastavení řízení) potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že mezi žalobkyní a vlastníkem vozidla N. – společností C. L., a.s., byla uzavřena smlouva o pojištění tohoto vozidla, že dne 14. 11. 1997 žalovaný při řízení uvedeného vozidla pod vlivem alkoholu narazil do sloupu veřejného osvětlení a vozidlo poškodil, že trestním příkazem ze dne 7. 5. 1998 byl žalovaný za uvedený skutek uznán vinným z nedbalostního trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky, že v době dopravní nehody žalovaný neplnil úkoly svého zaměstnavatele, neboť použil vozidlo bez souhlasu zaměstnavatele, že žalobkyně vyplatila dne 6. 2. 1998 vlastníku vozidla pojistné plnění ve výši 212.520,- Kč a že obecná cena vozidla před nehodou byla 420.500,- Kč a po nehodě 126.150,- Kč. Na základě těchto skutkových zjištění oba soudy dovodily, že právo pojištěného vlastníka na náhradu škody, za níž odpovídá žalovaný dle § 420 odst. 1 a 3 obč. zák., přešlo ve smyslu § 813 odst. 1 obč. zák. ve znění tehdy účinném do výše vyplaceného pojistného plnění na žalobkyni (pojistitele), a žalobou uplatněný nárok je tedy důvodný. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jímž vytýkal odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.] a že jeho rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Nesprávnost skutkových zjištění spatřoval v tom, že dle jeho názoru nebyla prokázána existence pojistné smlouvy v rozsahu nezbytném pro závěr, že došlo k plnění v souladu s takovou smlouvou. Rovněž namítal, že žalobkyně neprokázala škodu, která by vznikla v příčinné souvislosti s jeho protiprávním jednáním. Nadto se dle jeho názoru žalobkyně nevypořádala s dalšími hmotněprávními otázkami, kupř. s tím, kdy a jak udělila souhlas se zařazením dotčeného vozidla do pojištění. Poukázal na to, že žalobkyně teprve u jednání dne 27. 1. 2005 provedla zásadní změnu skutkových tvrzení, neboť změnila označení osoby, jíž vyplatila pojistné plnění. Vyjádřil přesvědčení, že se žalobkyně „nevypořádala se závazným stanoviskem odvolacího soudu, natož aby byla schopna prokázat rozsah pojištění, příp. způsob vypořádání pojistné události“. Dle názoru dovolatele k prokázání přechodu regresního práva na žalující pojišťovnu nepostačuje, když doloží, že částku, jejíž zaplacení požaduje po žalovaném, vyplatila leasingové společnosti „ve spojení s fotokopií dodatku rámcové (flotilové) smlouvy, u něhož zcela absentuje jednak důkaz o zařazení dotčeného vozidla do systému pojištěných vozidel ve vazbě na stanovení pravidel, kterými se bude řídit likvidace pojistné události u tohoto konkrétního vozidla“. Seznam vozidel, jakož i další v dodatku předvídané listiny (např. písemný souhlas pojišťovny dle článku I odst. 5 dodatku) pak měly být podstatnými důkazy, žalobkyně však tyto listiny nedoložila a omezila se na tvrzení jejich existence, což dovolatel považuje za nedostatečné. Nesprávný právní názor se pak promítl i do výroků o nákladech řízení. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek krajského soudu (popřípadě i okresního soudu) zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolaní bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno. Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu o věci samé je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Je třeba předeslat, že námitky uplatněné v dovolání jsou prakticky shodné s námitkami obsaženými v odvolání žalovaného a že se s nimi v podstatných bodech vypořádal již odvolací soud. Dovolatel především namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu § 241a odst. 3 o.s.ř. pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly v řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (případně i procesního) práva. Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout. Existence dovolacího důvodu dle § 241a odst. 3 o.s.ř. se prověřuje na základě obsahu spisu. Skutečnosti, které v řízení před soudy nižších stupňů nebyly uplatněny ani jinak nevyšly v řízení najevo (a z obsahu spisu proto nejsou seznatelné), oporou pro závěr, že soudy zjistily skutkový stav věci nesprávně, být nemohou. (Srov. Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád, komentář, Praha, C.H.Beck, 5. vydání, 2001, str. 1003-1004, 6. vydání, 2003, II. díl, str. 1066, nebo 7. vydání, 2006, II. díl, str. 1268). Dovolatel polemizuje s hodnocením důkazů soudy obou stupňů, aniž by své námitky konkretizoval tvrzeními způsobilými skutkové závěry soudů zpochybnit ve výše vyloženém smyslu. Soudy obou stupňů v odůvodnění svých rozsudků srozumitelně vysvětlily, na základě jakých úvah dospěly ke svým skutkovým zjištěním, přičemž dovolací soud neshledal, že by pokládaly za zjištěné něco, co ve spise není, opomenuly něco podstatného, co ve spise je, ani že by v jejich úvahách existovaly logické rozpory. Pouhé vyslovení odlišného názoru na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda dosud provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§ 132 o.s.ř.) způsobilé tento dovolací důvod založit. Námitka dovolatele, že žalobkyně teprve u jednání dne 27. 1. 2005 provedla zásadní změnu skutkových tvrzení, neboť změnila označení osoby, jíž vyplatila pojistné plnění, neodpovídá skutečnosti, poněvadž žalobkyně od počátku řízení tvrdí, že pojistné plnění vyplatila vlastníku vozidla – společnosti C. L., a.s. Tato námitka navíc není způsobilá zpochybnit věcnou správnost dovoláním napadeného rozhodnutí. K dovolacímu důvodu nesprávného právního posouzení (jemuž lze z obsahového hlediska podřadit pouze námitku, že žalobkyně – přesněji odvolací soud – se nevypořádala s otázkou, kdy a jak udělila souhlas se zařazením dotčeného vozidla do pojištění) nutno konstatovat, že (se zřetelem k tomu, že se dovolateli nepodařilo úspěšně zpochybnit skutkový závěr, že vozidlo řízené žalovaným bylo žalobkyní pojištěno) řešení uvedené otázky není z hlediska skutkové podstaty upravené v § 813 odst. 1 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2004 právně významné. Dovoláním uplatněné dovolací důvody tedy dány nejsou a vady řízení, k nimž dovolací soud – je-li dovolání přípustné – přihlíží i bez návrhu (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), se ze spisu nepodávají. Nejvyšší soud proto dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem o.s.ř.). Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 větu první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. a je odůvodněn tím, že dovolatel, jehož dovolání bylo zamítnuto, a neměl tedy v dovolacím řízení úspěch, by měl nahradit náklady dovolacího řízení protistraně (žalobkyni), jíž však podle obsahu spisu v tomto stádiu řízení žádné náklady nevznikly. Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 21. května 2008 JUDr. Robert Waltr, v. r. předseda senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2008_26.CDO.4671.2008.1.xml	Judikát 26 Cdo 4671/2008 26 Cdo 4671/2008 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Marie Vokřinkové a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně R.P.G. B., s.r.o., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) A. B. a 2) R. B., o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. 114 C 633/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. července 2008, č. j. 42 Co 388/2008-39, takto: I. Dovolací řízení se zastavuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Karviné – pobočka v Havířově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 16. 11. 2007, č.j. 114 C 633/2007-17, uložil žalovaným povinnost vyklidit „byt č. 6 v domě č.p. 782 na ulici J. č.o. 12c v H.- Š.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“) do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). K odvolání žalovaných Krajský soud v Ostravě (soud odvolací) rozsudkem ze dne 23. 7. 2008, č.j. 42 Co 388/2008-39, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl (výrok I.); současně rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včasné dovolání. Žalovaní se k podanému dovolání nevyjádřili. Podáním doručeným Nejvyššímu soudu ČR dne 20. 11. 2008 vzala žalobkyně dovolání v celém rozsahu zpět a požádala o vrácení soudního poplatku z dovolání. Podle § 243b odst. 5 věty druhé zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), vezme-li dovolatel dovolání zcela zpět, dovolací soud řízení zastaví. Vyplývá-li z citovaného ustanovení, že zpětvzetí dovolání má bez dalšího za následek zastavení dovolacího řízení, dovolací soud řízení v dané věci zastavil. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 2 věty první o.s.ř. a o skutečnost, že žalovaným v dovolacím řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli právo vůči žalobkyni, která zavinila zastavení dovolacího řízení. K rozhodnutí o vrácení soudního poplatku je věcně příslušný soud, který rozhodl o věci v prvním stupni (srov. § 3 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 4. prosince 2008 JUDr. Miroslav Ferák, v. r. předseda senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2016_25.CDO.2177.2014.1.xml	Judikát 25 Cdo 2177/2014 25 Cdo 2177/2014 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce: Český rybářský svaz, místní organizace Ostrov, se sídlem v Ostrově, Jáchymovská 175, IČO 18229646, zastoupený Mgr. Petrem Šindelářem, LL.M., advokátem se sídlem v Karlových Varech, Moskevská 66, proti žalované: Vodárny a kanalizace Karlovy Vary, a. s., se sídlem v Karlových Varech, Studentská 64, IČO 49789228, zastoupená JUDr. Vladislavem Bílkem, advokátem se sídlem v Klatovech, Čsl. legií 143, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 9 C 296/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. ledna 2014, č. j. 14 Co 440/2006-647, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Žalobou doručenou soudu prvního stupně dne 6. 10. 1999 se žalobce původně domáhal náhrady škody způsobené vypouštěním nedostatečně čištěných vod do řeky Bystřice žalovanou, v jehož důsledku došlo k úhynu ryb v jeho rybářském revíru v říjnu 1997. Škodu vyčíslil v žalobě částkou 349.409,- Kč, představující hodnotu uhynulých ryb, a částkou 16.500,- Kč na ztrátě produkce v revíru; další dílčí nároky představují náklady spojené s uplatněním nároku. V průběhu řízení (dne 27. 5. 2013 ve spojení s podáním ze dne 10. 8. 2013) změnil žalobu tak, že požadoval částku 286.079,- Kč na náhradě nákladů, které ze svého majetku musel v době od května 1998 do května 2001 vynaložit na reparaci stavu vyvolaného škodnou událostí v souvislosti se zarybněním předmětného úseku toku Bystřice za účelem dosažení předchozího stavu rybí obsádky. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 9. 1. 2014, č. j. 14 Co 440/2006-647, potvrdil rozsudek ze dne 30. 9. 2013, sp. zn. 9 C 296/99-605, jímž Okresní soud v Karlových Varech žalobu zamítl. Ačkoliv změna žalobního návrhu byla vzhledem k závěrům nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 2809/09, ve spojení s rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 12. 2012, č. j. 25 Cdo 791/2011-495, připuštěna a soudy nižších stupňů byly zavázány tento nárok projednat, odvolací soud dospěl k závěru, že nárok na náhradu nákladů zarybnění je nárokem odlišným od původně požadované náhrady za ztrátu rybí obsádky v hodnotě uhynulých ryb. Jde tedy nyní o nárok nový, se samostatným skutkovým i právním základem, a promlčecí doba se ohledně něj staví až okamžikem změny žalobního návrhu, tj. 10. 8. 2013, nikoliv dnem podání původní žaloby. Podle odvolacího soudu je tedy nárok na náhradu nákladů vynaložených žalobcem během let 1999 až 2001 promlčen s ohledem na marné uplynutí promlčecích dob podle § 106 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013. Žalobce v dovolání namítá, že rozsudek odvolacího soudu je založen na nesprávném právním posouzení otázky promlčení nároku. Podle jeho názoru původně uplatněný nárok je identický s nárokem, jak jej upřesnil podáními v roce 2013, nešlo tedy o změnu žaloby, protože identita skutku byla zachována a změnila se jen právní kvalifikace téhož nároku. Základ nároku je totiž nesporný (odpovědnost žalovaného za provozní činnost vedoucí k úhynu ryb) a úpravou žaloby došlo jen k doplnění tvrzení ohledně požadované částky; ostatně kdyby se mu dostalo procesního poučení soudu o úpravě žaloby dříve, nemusel problém s dobou uplatnění vůbec nastat. Za této situace je vznesení námitky promlčení za strany žalovaného úkonem v rozporu s dobrými mravy a nemělo by k němu být přihlíženo. V opačném případě je žalobce poškozen i dřívější nedokonalou právní úpravou přetrvávající z dob totalitního režimu. Navrhuje proto, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalobce není podle § 237 o. s. ř. přípustné. Podle § 242 odst. 3 věta první o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval. V první řadě je třeba zdůraznit, že závěry uvedené ve výše citovaných rozhodnutích Ústavního a Nejvyššího soudu nelze interpretovat tak, že žalobce má na náhradu škody vymezené nově po změně žaloby automaticky nárok. Žalobní nárok, tak jak byl definován v původní žalobě, byl shledán neopodstatněným zcela v souladu s právní úpravou i ustálenou judikaturou (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3206/2007, publikovaný pod č. 77/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále též jen „Sbírka“). Nález Ústavního soudu v dané věci pouze korigoval úvahy odvolacího i dovolacího soudu o charakteru škody v projednávané věci a dovodil, že z jednání žalovaného vzniká žalobci určitý nárok na náhradu škody, který však bylo třeba vymezit jinak, než jak původně učinil žalobce. Po tomto zásahu je úkolem obecných soudů posoudit opodstatněnost nároku ze všech zákonných hledisek, včetně námitky promlčení vznesené žalovaným. Dovolání žalobce v tomto směru neuvádí žádnou otázku hmotného či procesního práva, která by mohla založit přípustnost dovolání. Nelze přisvědčit dovolací námitce, že v řízení došlo k pouhé změně právní kvalifikace uplatněného nároku a že právo bylo uplatněno nikoliv úpravou žaloby v průběhu řízení, nýbrž již jejím podáním. Změna žaloby podle § 95 o. s. ř. je projevem dispoziční zásady, podle které je žalobce ve sporném řízení oprávněn svými úkony určit mimo jiné předmět řízení. O změnu žaloby se jedná například tehdy, požaduje-li žalobce nově jiné plnění, nebo požaduje-li sice stejné plnění, ale dovozuje ho z jiného skutku, než jak jej vylíčil v žalobě. Oproti tomu o změnu žaloby nejde, jestliže žalobce na základě téhož skutku mění pouze jeho právní kvalifikaci, touto změnou totiž není soud vázán (srov. např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 622, bod II.). V daném případě jde bezpochyby po celou dobu řízení o nárok na náhradu škody z provozní činnosti žalovaného, přičemž škoda podle původní žaloby spočívala ve ztrátě hodnoty ryb uhynulých v roce 1997 (tj. v tvrzeném snížení majetkového stavu žalobce o jejich hodnotu), zatímco podle změněné žaloby (o změně žaloby soud prvního stupně rozhodl usnesením ze dne 30. 9. 2013) škodu představují náklady na obnovení rybí obsádky vynakládané žalobcem postupně v období od května 1998 do května 2001. Ze skutkového vylíčení újem, za které žalobce požadoval náhradu, a z jejich vzájemného porovnání je zřejmé, že jde o odlišné nároky se samostatnou povahou i okamžikem vzniku. V prvním případě měla škoda vzniknout již při úhynu ryb a měla být představována hodnotou takto ztracených kusů (majetkový stav se měl snížit v roce 1997 o hodnotu ryb), ve druhém případě měla škoda vzniknout vynakládáním výdajů na obnovení dříve zničené rybí populace, a to postupně v souvislosti s jednotlivými reparačními úkony žalobce, které v tomto smyslu činil po dobu zhruba tří let po úhynu (majetkový stav se měl snížit o náklady vynaložené v letech 1998 až 2001). Nemůže se proto jednat o tentýž nárok, byť má původ v téže škodné události, jíž je znečištění vody v řece. Z tohoto pohledu je rozsudek odvolacího soudu v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu k otázce jednoty skutku ve sporech o náhradu škody (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, č. 78/2004 Sbírky, či rozsudek téhož soudu ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2385/2006, publikovaný pod C 6556 v Souboru civilních rozhodnutí NS, C. H. Beck, dále též jen „Soubor“, či usnesení ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. 28 Cdo 754/2002). Ani tvrzení dovolatele, že námitka promlčení byla v jeho věci vznesena v rozporu s dobrými mravy, přípustnost dovolání nezaloží. Vzhledem k tomu, že otázku výkladu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy je třeba posoudit v každém jednotlivém případě individuálně s přihlédnutím ke všem zvláštnostem daného případu, pak zpravidla závěry o naplněnosti či nenaplněnosti podmínky rozpornosti s dobrými mravy ve sporném případě nelze zobecnit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, Soubor C 308, či usnesení téhož soudu ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1174/2004, Soubor C 3761). Námitka rozporu s dobrými mravy proto z podstaty věci nemůže naplnit podmínky přípustnosti podle § 237 o. s. ř., až na výjimečné případy, kdy odvolací soud posoudí takovou námitku ve zjevném rozporu s právní úpravou, popř. judikaturou, což se v dané věci nestalo. To platí zejména v situaci, kdy se žalobci v řízení dostalo nadstandardního procesního poučení soudu hraničícího s nepřípustným hmotněprávním poučením (srov. odlišné stanovisko soudce JUDr. Vladimíra Kůrky k předmětnému nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2809/09). Dovolatelem tvrzená opožděnost takového poučení ze strany soudu pak nemůže jít k tíži žalovaného, který zároveň neučinil nic, z čeho by bylo možno dovozovat, že by obrana uplatněním námitky promlčení bylo výrazem zneužití práva na úkor žalobce. Jelikož námitky dovolatele přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezaložily, Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 28. dubna 2016 JUDr. Petr Vojtek předseda senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2024_3.TDO.541.2024.1.xml	Judikát 3 Tdo 541/2024 3 Tdo 541/2024-295 USNESENÍNejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 7. 2024 o dovolání, které podal obviněný M. M., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 3. 2024, č. j. 50 To 54/2024-264, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 3 T 116/2023, takto: I. Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se částečně zrušuje: - rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 3. 2024, č. j. 50 To 54/2024-264, a to ve výrocích, jimiž byly zrušeny výroky o trestu a o povinnosti obviněného k náhradě nemajetkové újmy poškozenému M. R. z rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 22. 1. 2024, č. j. 3 T 116/2023-240, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto o uložení úhrnného trestu obviněnému a o jeho povinnosti k náhradě nemajetkové újmy poškozenému M. R. a o odkázání tohoto poškozeného se zbytkem uplatněného nároku na řízení ve věcech občanskoprávních, a dále ve výroku, jímž bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání státního zástupce, - rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 22. 1. 2024 , č. j. 3 T 116/2023-240, a to ve výroku o vině pod bodem 1., v celém výroku o trestu a ve výrocích o povinnosti obviněného k náhradě škody, resp. nemajetkové újmy, poškozeným České průmyslové zdravotní pojišťovně, W. s.r.o. a M. R. a o odkázání poškozených W. s.r.o. a M. R. s uplatněnými nároky či zbytky uplatněných nároků na náhradu škody, resp. nemajetkové újmy, na řízení ve věcech občanskoprávních. II. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu. III. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Karlových Varech přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech (dále též jen „okresní soud“) ze dne 22. 1. 2024, č. j. 3 T 116/2023-240, byl obviněný M. M. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku (bod 1.) a přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku (bod 2.), jichž se podle skutkových zjištění soudu dopustil tím, že (převzato z rozsudku okresního soudu): 1. v úmyslu přinutit poškozeného M. R. k doznání údajného znásilnění kamarádky obviněného, poté kdy zjistil, že s ohledem na svoji a poškozeného fyzickou kondici není schopen poškozeného při vyrovnané konfrontaci přemoci a zamýšleného cíle v podobě vynucení přiznání dosáhnout, vybavil se nejméně pepřovým sprejem, plastovými páskami na vázání kabelů a štípačkami a takto dne 17. 5. 2023 okolo 16:50 hod. v Karlových Varech, XY, vstoupil do prostor v prvním patře tamního hotelu XY, kde poškozený M. R. provozoval masérský salon, představil se jako kurýr, který doručuje zásilku, přičemž uvedl, že předání zásilky je nezbytné dokumentovat kamerovým záznamem, který spustil na přinesené kameře, přiměl poškozeného, aby na kameru ukázal svůj občanský průkaz a řekl své jméno, aby odvedl pozornost poškozeného, předal mu do ruky balíček, jehož převzetí žádal stvrdit, a přitom poškozenému nastříkal do obličeje pepřový sprej, strhnul poškozeného na zem, dále jej napadl nejméně dvěma údery pěstí do hlavy, přičemž další údery poškozený utrpěl při obraně vůči útoku obviněného, a když se při následné potyčce podařilo poškozenému prvotní útok vykrýt a doběhnout si k pracovnímu stolu pro nůž, který si na svou obranu vzal do ruky a s kterým jej poškozený následně bodnul jednak do oblasti pravého stehna jednak do pravé paže, vzal za účelem vynucení si odchodu vůči poškozenému v salonu stojící lampu, kterou však nepoužil a zahodil, načež se mu podařilo z místa utéct a tímto jednáním poškozenému způsobil kontuzi a hematomy hlavy, obličeje a krku, vykloubení v horním mezičlánkovém kloubu pátého prstu u levé ruky s drobným kostním odlomením a popálení pepřovým sprejem, tedy zranění, které si vyžádalo lékařské ošetření a které by si vyžádalo zhruba čtyřtýdenní léčení s následnou rehabilitací, které však poškozený z důvodu nutnosti provozování své masérské živnosti nepodstoupil, avšak po dobu přesahující 1 týden byl omezen na běžném způsobu života zejména fixací zraněného malíku, bolestivostí zraněného malíku jakož i bolestivostí obličeje, přičemž zranění prstu ho i delší dobu omezovalo při pracovní činnosti, 2. dne 11. 7. 2023 v 11:55 hodin zavolal z telefonního čísla XY na mobilní telefon poškozeného M. R. uživatelského čísla XY a řekl mu, „brzo se uvidíme, přijdu si pro ty věci, takže se připrav, už se s tebou nebudu tak srát, protože s tím nožem si mě nasral“, čímž v poškozeném, který v něm poznal útočníka ze 17. 5. 2023, vyvolal důvodnou obavu o jeho život a zdraví. 2. Za to mu byl podle § 175 odst. 2 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody na 2,5 roku, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2,5 roku. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán zaplatit na náhradě škody poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně částku 8 607 Kč a poškozené W. s.r.o. částku 483 Kč, přičemž tato poškozená byla se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody odkázána podle § 229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních. Dále bylo obviněnému podle § 228 odst. 1 tr. ř. uloženo nahradit poškozenému M. R. bolestné ve výši 26 848,60 Kč. Výrokem podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl tento poškozený odkázán se zbytkem uplatněného nároku na bolestné na řízení ve věcech občanskoprávních a podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl na toto řízení odkázán s celým uplatněným nárokem na náhradu nemajetkové újmy. 3. Proti tomuto rozsudku podali obviněný a v jeho neprospěch i státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Karlových Varech odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Plzni (dále též jen „krajský soud“) svým rozsudkem ze dne 25. 3. 2024, č. j. 50 To 54/2024-264, takto: I. K odvolání obviněného M. M. se podle § 258 odst. 1 písm. b), d), f), odst. 2 tr. ř. ruší rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 22. 1. 2024, č. j. 3 T 116/2023-240, ve výrocích o vině pod bodem 2., trestu, náhradě nemajetkové újmy (včetně bolestného) ve vztahu k poškozenému M. R. a podle § 259 odst. 3 tr. ř. se znovu rozhoduje tak, že obviněný M. M. je vinen, že 2. dne 11. 7. 2023 v 11:55 hodin zavolal z telefonního čísla XY na mobilní telefon poškozeného M. R. uživatelského čísla XY a řekl mu, „brzo se uvidíme, přijdu si pro ty věci, takže se připrav, už se s tebou nebudu tak srát, protože s tím nožem jsi mě nasral“, čímž v poškozeném, který v něm poznal útočníka ze 17. 5. 2023, vyvolal důvodnou obavu o jeho život a zdraví, tedy jinému vyhrožoval těžkou újmou na zdraví takovým způsobem, že to mohlo vzbudit důvodnou obavu, čímž spáchal přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku a odsuzuje se za tuto trestnou činnost a trestnou činnost pod bodem 1. napadeného rozsudku podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2,5 roku, jehož výkon se mu podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odkládá na zkušební dobu v trvání 2,5 roku. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. se obviněnému ukládá povinnost uhradit poškozenému M. R. nemajetkovou újmu ve výši 26 848,60 Kč. Podle § 229 odst. 2 trestního řádu se tento poškozený odkazuje se zbytkem svého nároku na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstává napadený rozsudek beze změny. II. Odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Karlových Varech proti témuž rozsudku se podle § 256 tr. ř. zamítá. K jediné podstatné změně oproti rozsudku soudu prvního stupně tak došlo ve formulaci právní věty týkající se skutku pod bodem 2., když zde byla slova „jinému vyhrožoval usmrcením takovým způsobem, že to mohlo vzbudit důvodnou“ nahrazena slovy „jinému vyhrožoval těžkou újmou na zdraví takovým způsobem, že to mohlo vzbudit důvodnou obavu“. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Plzni podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Ing. Vlastimila Němce dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. c), g), h), m) tr. ř., přičemž odcitoval jejich plné zákonné znění. 5. V odůvodnění především zdůraznil, a že v posuzované trestní věci nebylo z úřední povinnosti přihlédnuto k povinnosti ustanovit obhájce osobě, proti níž bylo vedeno trestní řízení o trestném činu, na který trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí převyšující pět let. Rozhodnutí o vině zločinem vydírání bylo založeno pouze na vlastní výpovědi obviněného z přípravného řízení, avšak skutek pod bodem 1. byl v usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 12. 7. 2023 kvalifikován jen jako trestný čin ublížení na zdraví a tomu odpovídal i jeho popis. S ohledem na to nebyl dán důvod nutné obhajoby podle § 36 odst. 1, 3 tr. ř. To se změnilo až v souvislosti s vyrozuměním o změně právní kvalifikace a poučením o nutné obhajobě ze strany dozorujícího státního zástupce dne 28. 8. 2023. Teprve od tohoto okamžiku bylo vedeno trestní řízení také pro zločin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Ve vztahu k tomuto trestnému činu byl dovolatel poprvé slyšen až v řízení před soudem prvního stupně. Jeho předchozí výpovědi byly činěny toliko ve vztahu ke skutku, pro který bylo zahájeno trestní stíhání. Hned v úvodní skutkové větě odsuzujícího rozsudku bylo uvedeno „v úmyslu přinutit poškozeného M. R. k doznání údajného znásilnění kamarádky“, což však vůbec nebylo obsaženo v usnesení o zahájení trestního stíhání. Jednání nesoucí znaky zločinu vydírání tak nebylo obsaženo v popisu skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání. Jeho výpověď v pozici obviněného učiněná v přípravném řízení je procesně použitelná toliko částečně, nikoli však ve vztahu ke skutku označenému jako zločin vydírání, když v té době neměl obhájce, ačkoli jej mít měl. S odkazem na některá rozhodnutí Ústavního soudu dovolatel uzavřel, že soudy prvního i druhého stupně v daném případě akceptovaly důkaz opatřený v rozporu s trestním řádem, čímž porušily nejen normy trestního práva, ale zasáhly i do práva obviněného na spravedlivý proces a na obhajobu v trestním řízení podle čl. 36 odst. 1, čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 6. Další námitky obviněný uplatnil proti použití právní kvalifikace skutku pod bodem 1. jako trestného činu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku s tím, že na poškozeného silou působil v souvislosti s „nejméně domnělým zcela zavrženíhodným jednáním poškozeného“, který měl jako masér znásilnit jeho známou. Podle dovolatele se tak jedná o typický případ ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky. 7. Třetí okruh námitek obviněného směřoval proti právní kvalifikaci skutku pod bodem 2. Zde uvedl, že nedošlo k naplnění zákonné dikce ustanovení § 353 odst. 1 tr. zákoníku, a už vůbec ne dikce užité soudem, že jinému „vyhrožoval jinou těžkou újmou takovým způsobem, že to mohlo vzbudit důvodnou obavu“. Ve svém telefonátu poškozenému žádnou jinou těžkou újmou nevyhrožoval. Extenzivní výklad zvolený soudem druhého stupně není v trestním řízení přípustný. V rámci daného hovoru fakticky jen vyjádřil svoji nelibost nad útokem poškozeného vůči své osobě za použití zbraně. Soudy obou stupňů přitom takovou reakci poškozeného vyhodnotily jako neadekvátní, když jeho útok (útok obviněného) již nehrozil ani netrval. 8. S odkazem na uvedené argumenty obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech zrušil, současně aby zrušil všechna další na ně obsahově navazující rozhodnutí, a Okresnímu soudu v Karlových Varech aby přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. 9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání uvedl, že obviněný v podstatě jen opakuje skutečnosti, které na svoji obhajobu uplatnil již v předchozích fázích řízení. Soudy nižších stupňů se s jeho námitkami ovšem správně a dostatečně vypořádaly. Již tento fakt indikuje neopodstatněnost podaného dovolání. 10. Pokud jde o výtky obviněného týkající se údajného nezachování totožnosti skutku, lze odkázat na bod 30. a následující odůvodnění rozsudku krajského soudu. Zde bylo správně vyloženo, že totožnost skutku zůstala zachována. Evidentně byla zachována jak podstata jednání, tak i podstata následku, v popisu skutku došlo pouze k určitému upřesnění. Stran údajné absence obhájce státní zástupce odkázal zejména na bod 29. napadeného rozsudku, kde bylo vysvětleno, že pokud v určitý moment vyšla najevo existence důvodu nutné obhajoby v souvislosti s přísnější právní kvalifikací činu, tak si obviněný v návaznosti na to obhájce zvolil. Do té doby nelze o absenci obhájce hovořit jako o chybě. Rozhodná je totiž vždy právní kvalifikace, kterou orgány činné v trestním řízení v daném momentu na základě dostupných skutkových zjištění vyšetřovanému trestnému činu přiřadí, nikoli právní kvalifikace, která vyjde najevo až později. Absenci obhájce v rozporu s právem/povinností nutné obhajoby nelze dovozovat zpětně vzhledem k možným změnám právního hodnocení věci. Lze proto souhlasit s krajským soudem, že výpověď obviněného učiněná v přípravném řízení je plně použitelná. 11. Ve vztahu k tvrzení dovolatele, že jeho jednání mělo být posouzeno jako trestný čin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 1 tr. zákoníku a nikoli jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, státní zástupce odkázal na bod 36. odůvodnění rozsudku krajského soudu ve spojení s bodem 19. odůvodnění rozsudku soudu okresního. Uvedl, že soudy zde logicky vysvětlily, že uplatnění obviněným označené privilegované skutkové podstaty v daném případě nepřipadá do úvahy. Správně byl zdůrazněn motiv obviněného, kterým byla prostá msta, odplata a vynucení doznání. 12. Stejně tak nelze přisvědčit obviněnému ani v tom, že u skutku pod bodem 2. absentují znaky přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku. V bodě 35. odůvodnění napadeného rozsudku krajský soud logicky vysvětlil existenci obviněným zpochybňovaných znaků inkriminovaného deliktu. Ve shodě s tím je státní zástupce názoru, že vážná újma na zdraví ze strany obviněného zazněla. 13. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., a to v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Současně vyslovil souhlas s učiněním i jiného než navrhovaného rozhodnutí v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování 14. Nejvyšší soud shledal, že posuzované dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. [když směřuje proti rozsudku soudu druhého stupně, jímž byl obviněný uznán vinným (skutek pod bodem 2.) a byl mu uložen trest a současně bylo fakticky zamítnuto odvolání obviněného ve vztahu ke skutku pod bodem 1.] Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje všechny obsahové náležitosti podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., a to včas a na místě, kde lze takové podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). 15. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Nestačí přitom, aby zákonný dovolací důvod byl toliko formálně deklarován, nýbrž je také třeba, aby námitky dovolatele označenému důvodu svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud proto následně hodnotil, zda obviněným vznesené námitky svým obsahem vyhovují jím uplatněným důvodům dovolání. 16. Podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, a dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Konečně dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je naplněn v případech, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přesto, že byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). IV. Důvodnost dovolání 17. Nejvyšší soud v první řadě konstatuje, že námitky obviněného lze podřadit pod jím deklarované dovolací důvody a část z nich je důvodná. 18. Především je pravdou, a že výpovědi obviněného z přípravného řízení (před policejním orgánem dne 12.7.2023, tj. bezprostředně po zahájení trestního stíhání, a následujícího dne u soudu při rozhodování o vazbě) nejsou ve vztahu k obviněnému a jeho skutku pod bodem 1. kvalifikovanému jako zločin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku procesně použitelné. Důvodem je to, že v době těchto výslechů obviněný neměl obhájce, ačkoli jej podle zákona, konkrétně podle § 36 odst. 3 tr. ř., mít měl. Byl totiž stíhán pro skutek, který měl být již v té době správně kvalifikován podle citovaného zákonného ustanovení, tedy (mimo jiné) jako zločin vydírání ve stadiu pokusu. 19. Je sice faktem, že obviněný se dne 11. 7. 2023 (bezprostředně po svém zadržení v pozici podezřelého před zahájením svého trestního stíhání) obecně nechtěl k důvodu, proč poškozeného napadl, blíže vyjadřovat, přesto však již v té chvíli uvedl skutečnosti, z nichž bylo zřejmé, že jeho cílem nebylo jen prosté „zmlácení“ poškozeného, nýbrž především donucení poškozeného k tomu, aby se doznal ke spáchání jistého činu. Na dotaz policisty, k čemu měly sloužit zajištěné pásky a kleště, obviněný (resp. v té době ještě podezřelý) odpověděl, že „měl v úmyslu poškozeného spoutat a na kameru natočit jeho doznání k činu, který způsobil“ (viz č. l. 198). S ohledem na to bylo již v této chvíli namístě dovodit možné naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, tedy trestného činu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí převyšující pět let, čili seznat, že se jedná o trestní věc, kde je podle § 36 odst. 3 tr. ř. předepsána nutná obhajoba. Evidentně nebylo pravdou to, co policejní orgán uvedl na str. 4 usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného (viz č. l. 115), že se podezřelý zcela odmítl vyjádřit k motivu napadení poškozeného. V rozporu s výše uvedeným byl skutek pod bodem 1. v usnesení o zahájení trestního stíhání popsán tak, že úmyslem obviněného bylo pouze ublížit poškozenému na zdraví, a s ohledem na to byla zvolena jen podstatně mírnější právní kvalifikace podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, nikoli že se fyzického útoku dopustil v úmyslu donutit poškozeného k určitému konání (doznání se k činu, který měl poškozený dříve údajně spáchat). K upozornění na změnu právní kvalifikace došlo až na samém konci přípravného řízení, konkrétně dne 28. 8. 2023 (č. l. 161). Orgány činné v přípravném řízení trestním si nakonec své pochybení uvědomily, stalo se tak ovšem až s velkým časovým odstupem. Kromě již uvedeného lze připomenout, že ve své výpovědi ze dne 12. 7. 2023 (ihned po zahájení trestního stíhání) obviněný již naprosto jasně a podrobně uvedl, že poškozeného napadl proto, aby jej k něčemu donutil – aby „z něj na kameru dostal jeho výpověď, respektive přiznání k činu, který v minulosti provedl“ (viz č. l. 121). Stejně jako o den dříve, ani na toto policejní orgán a poté ani státní zástupce žádným způsobem nereagovali a v přípravném řízení pokračovali, aniž by obviněného na možnou změnu právní kvalifikace skutku pod bodem 1. a s tím související důvod nutné obhajoby upozornili. Obviněný tak nebyl zastoupen obhájcem ani dne 13. 7. 2023, kdy soud na základě návrhu státního zástupce rozhodoval o tom, zda bude obviněný vzat do vazby, a kdy byl tento k předmětnému skutku opětovně vyslýchán. S odstupem dalšího více než jednoho měsíce, konkrétně dne 17. 8. 2023, proběhlo seznámení obviněného s výsledky vyšetřování (§ 166 tr. ř.), stále bez přítomnosti obhájce. Dne 21. 8. 2023 podal policejní komisař státnímu zástupci návrh na podání obžaloby. Až poté – dne 28. 8. 2023 – byl obviněný na možnou změnu právní kvalifikace upozorněn státním zástupcem, současně byl poučen o existenci důvodu nutné obhajoby a vyzván ke zvolení obhájce (č. l. 161). Obviněný si obhájce zvolil dne 18. 9. 2023 a téhož dne byla plná moc doručena Okresnímu státnímu zastupitelství v Karlových Varech. Státní zástupce, namísto zjevně se nabízejícího vrácení věci policejnímu orgánu s pokyny k doplnění vyšetřování, dne 20. 9. 2023 podal na obviněného obžalobu, kde již byl skutek pod bodem 1. kvalifikován (mimo jiné) jako zločin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a v té souvislosti byl oproti usnesení o zahájení trestního stíhání „potřebným“ způsobem upraven (doplněn) i popis skutku. 20. Námitkám obviněného je třeba přisvědčit potud, že za stávající situace neexistuje jediný procesně použitelný důkaz, který by prokazoval jeho motivaci ke spáchání činu, tj. že se fyzického násilí vůči poškozenému dopustil ve specifickém úmyslu donutit jej k tomu, aby něco konal. Takovým důkazem byly pouze zmíněné výpovědi obviněného z přípravného řízení – před policejním orgánem dne 12. 7. 2023 a o den později před soudem při rozhodování o návrhu státního zástupce na vzetí obviněného do vazby. Z důvodů výše popsaných však nejsou tyto výpovědi proti obviněnému (v naznačeném směru) procesně použitelné. Vycházet tak lze pouze z výpovědi obviněného v hlavním líčení, kde již obhájcem zastoupen byl. Obsah této výpovědi je však, pokud jde o motivaci řešeného činu, od výpovědí v přípravném řízení značně odlišný. Je evidentní, že za dané procesní situace správně neměly (nesměly) být postupem podle § 207 odst. 2 tr. ř. ani přečteny výpovědi obviněného z přípravného řízení (ve vztahu ke skutku pod bodem 1. kvalifikovanému podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku) a samozřejmě ani přihlíženo k případným vyjádřením obviněného k takto chybně přečteným výpovědím (nehledě na to, že ani z těchto vyjádření obviněného při hlavním líčení nevyplynulo nic, co by mohlo přivodit jeho odsouzení pro zločin vydírání). 21. Z opakovaných vyjádření poškozeného motivaci obviněného zjistit nelze. Poškozený uvedl, že na dotaz, proč to dělá, mu obviněný odpověděl pouze, že je to jeho práce. Ani slovo o nějakém předchozím znásilnění, že by obviněný chtěl, aby se poškozený k tomuto přiznal apod. Nic v tomto směru nepadlo ani při následném telefonátu ze dne 11. 7. 2023 (skutek pod bodem 2.). Soudům nižších stupňů je jistě třeba dát za pravdu, že trestní stíhání se vede pro skutek, nikoli pro jeho právní kvalifikaci. Pokud však jde o skutek, v němž lze spatřovat trestný čin s horní hranicí trestní sazby nad pět let, pak obviněný musí mít obhájce, a jsou-li přesto prováděny úkony trestního řízení v době, kdy obhájce ještě nemá, pak jsou tyto vůči němu procesně nepoužitelné. Jestliže orgány činné v trestním řízení věděly, že předmětný skutek může být kvalifikován podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku (což s ohledem na vyjádření dovolatele v pozici podezřelého prokazatelně věděly již dne 11. 7. 2023 – viz výše), pak měly již při zahájení trestního stíhání obviněného poučit o tom, že musí mít obhájce a vyzvat jej k jeho zvolení, pokud by si obhájce sám nezvolil, tak mu jej ustanovit (iniciovat jeho ustanovení soudcem), a každopádně výslech obviněného po zahájení trestního stíhání provést a též další úkony konat již za účasti obhájce. To se ovšem v posuzovaném případě nestalo a došlo tak k závažnému porušení práva obviněného na obhajobu. 22. Vzhledem k výše uvedenému nemohla rozhodnutí soudů nižších stupňů o vině obviněného skutkem pod bodem 1. obstát, naopak musela být zrušena. V důsledku popsaného závažného procesního pochybení naplňujícího dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. fakticky došlo k tomu, že rozhodnutí o vině obviněného pod bodem 1. bylo v podstatné části založeno na procesně nepoužitelném důkazu [čímž byl zároveň naplněn i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho druhé alternativě] a toto následně rezultovalo v nesprávné právní posouzení skutku [tedy byl naplněn další dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v jeho první alternativě]. Zprostředkovaně pak byl naplněn i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě. 23. Ostatní námitky obviněného obsažené v jeho dovolání Nejvyšší soud důvodnými neshledal. Argumentace údajně chybnou právní kvalifikací skutku pod bodem 1. (kde se obviněný domáhá toho, aby jeho jednání bylo kvalifikováno jen podle § 146a odst. 1 tr. zákoníku, nikoli podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku) je jen zcela obecná a prakticky tak ani neumožňuje kvalifikovanou reakci Nejvyššího soudu. Sám dovolatel uvádí, že se činu dopustil (na poškozeného zaútočil) v souvislosti „nejméně s domnělým“ zcela zavrženíhodným jednáním poškozeného, který měl kdysi údajně znásilnit jeho známou. Zjevně jde o námitku mající svůj základ ve skutkových zjištěních (čeho a kdy se měl poškozený v minulosti dopustit), přičemž však obviněný neprezentuje dokonce ani jednoznačná tvrzení, natož aby tato dostatečně argumentačně podložil odkazem na konkrétní výsledky dokazování, na obsah konkrétních provedených důkazů atd. Nejvyšší soud považuje za plně postačující odkázat na odůvodnění rozsudku okresního soudu na str. 8, bod 19. Právní kvalifikace skutku pod bodem 1. podle § 146a odst. 1 tr. zákoníku za daného stavu do úvahy skutečně nepřichází. I kdyby se poškozený v minulosti skutečně dopustil obviněným tvrzeného jednání, které by bylo možné označit za zavrženíhodné, muselo být zohledněno, že šlo o jednání časově evidentně velmi vzdálené a navíc spáchané vůči jiné osobě než obviněnému. Ze strany obviněného skutečně nešlo o nic jiného než o mstu, kdy se rozhodl „vzít spravedlnost do svých rukou“. To však v demokratickém právním státu nelze připustit. 24. Přisvědčit nebylo možné ani námitce týkající se skutku pod bodem 2., že údajně nebylo prokázáno, že by obviněný poškozenému vyhrožoval těžkou újmou na zdraví. Ani tuto námitku dovolatel blíže argumentačně nerozvedl a ve stávající podobě v žádném případě nemohla vést ke kasačnímu zásahu dovolacího soudu. Ve stručnosti lze uvést, že šlo o jednání zjevně navazující na skutek pod bodem 1., kdy obviněný na poškozeného zaútočil velmi nevybíravým způsobem, za použití zbraně (pepřového spreje), mnohočetnými údery, přičemž poškozenému způsobil zranění s obvyklou dobou léčení kolem čtyř týdnů. Podle nezpochybnitelných skutkových zjištění pak v rámci telefonátu dne 11. 7. 2023 poškozenému sdělil, že se brzy opět uvidí a že tentokrát se s ním už nebude tak „srát“. Evidentně mu tedy hrozil útokem ještě závažnějším, než byl ten první ze dne 17. 5. 2023, což u poškozeného důvodnou obavu z těžké újmy na zdraví vzbudit jistě mohlo. V dalším pak již Nejvyšší soud dovolatele odkazuje na odůvodnění rozsudku okresního soudu na str. 8-9, bod 20. a rozsudku krajského soudu na str. 7, bod 35. V. Způsob rozhodnutí 25. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud k dovolání obviněného podle 265k odst. 1, 2 tr. ř. částečně zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech, a to konkrétně ve vztahu k výroku o vině pod bodem 1., a v té souvislosti pak samozřejmě i v celém výroku o trestu, jakož i ve výrocích o uplatněných nárocích poškozených na náhradu škody, resp. nemajetkové újmy. Současně zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu. Okresnímu soudu v Karlových Varech podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 26. Pro zamezení jakýchkoli potenciálních pochybností Nejvyšší soud zdůrazňuje, že tímto jeho kasačním rozhodnutím zůstal nedotčen výrok o vině obviněného skutkem pod bodem 2., jak o něm v konečné fázi rozhodl napadeným rozsudkem Krajský soud v Plzni. Věc se vrací stadia řízení před soudem prvního stupně. Další řízení před Okresním soudem v Karlových Varech se však povede již jen ve vztahu ke skutku pod bodem 1. Okresní soud opakovaně posoudí možnost kvalifikovat toto jednání obviněného jako zločin vydírání podle § 275 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu samozřejmě není nijak zpochybněna možnost jednání kvalifikovat jako přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku. Dospěje-li okresní soud k závěru o vině obviněného, rozhodne též o přiměřené trestněprávní sankci odpovídající případné redukci právní kvalifikace skutku a samozřejmě pak i o uplatněných nárocích poškozených na náhradu škody či nemajetkové újmy k tomuto bodu se vztahujících. 27. Při novém projednání a rozhodnutí této věci je Okresní soud v Karlových Varech, resp. následně případně i Krajský soud v Plzni, podle § 265s odst. 1 tr. ř. vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto usnesení. Jelikož byla rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušena jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (§ 265s odst. 2 tr. ř.). 28. Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 10. 7. 2024 JUDr. Petr Šabata předseda senátu Vypracoval: JUDr. Ondřej Círek
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2012_32.CDO.27.2011.1.xml	Judikát 32 Cdo 27/2011 NEJVYŠŠÍ SOUD ČESKÉ REPUBLIKY 32 Cdo 27/2011 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně AB - CREDIT a. s., se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1658, PSČ 140 21, identifikační číslo osoby 40 52 26 10, proti žalovaným 1) JHS s.r.o., se sídlem v Praze 7, Dobrovského 22, identifikační číslo osoby 60 47 23 16, 2) P. R., , zastoupenému JUDr. Martou Ustrnulovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Husitská 344/63, 3) N. R., zastoupené JUDr. Martou Ustrnulovou, se sídlem v Praze 3, Husitská 344/63, 4) Ing. M. H., 6) R.A.P. plus, spol. s r.o. v likvidaci, se sídlem v Teplicích, Riegrova 1505, identifikační číslo osoby 63 14 94 60 a 7) Z. V., o zaplacení částky 3,876.109,61 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 30 Cm 320/97, o dovolání čtvrtého žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. května 2010, č. j. 9 Cmo 170/2009-250, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně a čtvrtý žalovaný nemají vzájemně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Dovolání čtvrtého žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze označenému v záhlaví, kterým byl ve vztahu ke čtvrtému žalovanému potvrzen rozsudek ze dne 4. září 2008, č. j. 30 Cm 320/97-197, jímž Městský soud v Praze uložil první žalované, čtvrtému žalovanému, páté žalované a šesté žalované zaplatit žalobkyni částku 3,150.994,59 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení, s tím, že první, pátá a šestá žalované jsou povinny plnit společně a nerozdílně, a bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil). Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (jež bylo zrušeno k 31. prosinci 2012 nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11), neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam. Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil; proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, případně jejichž řešení zpochybnil. Z vylíčení uplatněného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je zřejmé, že dovolatel svými námitkami nevymezuje žádnou otázku zásadního právního významu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., pro jejíž řešení by Nejvyšší soud mohl dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, zpochybňuje-li závěr odvolacího soudu o právu žalobkyně požadovat plnění po dovolateli jako ručiteli, byl-li dovolatel seznámen s obsahem postupních smluv při jednání o odvolání. Dovozuje-li dovolatel, že při nedostatku notifikace není postupník oprávněn domáhat se plnění na ručiteli, přehlíží, že smyslem ustanovení § 307 odst. 3 obchodního zákoníku není umožnit ručiteli zbavit se svého závazku, nýbrž tato úprava dává pouze postupníkovi právo čelit důsledkům nesplnění oznamovací povinnosti postupitele (srov. Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol.: Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, 973 s.) a nic nemění na dalším trvání zajištění. Obdobná úprava notifikační povinnosti postupitelem či postupníkem ručiteli je upravena v ustanovení § 528 odst. 1 občanského zákoníku. Na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nelze usuzovat z hlediska námitky, že rozsudek je nepřezkoumatelný, neboť odvolací soud neuvedl, z jakých důkazů vycházel při určení výše úroku a úroku z prodlení a smluvní pokuty, jež je podřaditelná pod dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (tj., že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci). Prostřednictvím této námitky nemůže být přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založena, jestliže tvrzené vady nezahrnují (jako je tomu v projednávané věci) podmínku existence právní otázky zásadního významu (k tomu srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130 a dále ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06). V usnesení ze dne 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10 (uveřejněném na webových stránkách Ústavního soudu) pak Ústavní soud dovodil, že podmínkou přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. u tvrzené vady řízení je, že právní otázka procesní povahy mající judikatorní přesah byla v dovolání zřetelně formulována. Jelikož dovolání čtvrtého žalovaného proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a proti výrocích o nákladech řízení není přípustné podle žádného ustanovení občanského soudního řádu (k tomu srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání čtvrtého žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 24. října 2012 JUDr. Hana Gajdzioková předsedkyně senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2024_25.CDO.379.2024.1.xml	Judikát 25 Cdo 379/2024 25 Cdo 379/2024-850 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci oprávněné: MIRAFRA s.r.o., IČO 04041054, se sídlem Jeremiášova 2722/2a, Praha 5, proti povinné: P. B., zastoupené JUDr. Petrem Folprechtem, advokátem se sídlem Záhřebská 562/41, Praha 2, o žalobě na obnovu řízení a pro zmatečnost, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 49 EXE 1571/2020, o dovolání povinné a spolku „HABEAS CORPUS“, IČO 70108102, se sídlem Ocelkova 643/20, Praha 9, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2023, č. j. 55 Co 203/2023-776, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 16. 2. 2023, č. j. 49 EXE 1571/2020-664, zamítl žalobu na obnovu řízení ze dne 31. 8. 2022 (výrok I) a žalobu pro zmatečnost z téhož dne (výrok II). 2. Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. 9. 2023, č. j. 55 Co 203/2023-776, potvrdil usnesení soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Odvolací soud zdůraznil, že dle § 254 odst. 2 věty druhé o. s. ř. nelze podat žalobu na obnovu výkonu rozhodnutí; žalobu pro zmatečnost lze podat pouze z důvodu uvedeného v § 229 odst. 4 o. s. ř. Z uvedeného ustanovení vyplývá nemožnost podání žaloby na obnovu řízení, a to generálně pro celé vykonávací (exekuční) řízení. V usnesení ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4299/2018, Nejvyšší soud výslovně uvedl, že tatáž nemožnost podání žaloby na obnovu řízení se uplatní i v rámci dílčího řízení o návrhu na zastavení exekuce. Žalobu pro zmatečnost pak povinná nepodala z důvodu dle § 229 odst. 4 o. s. ř., neboť jí nenapadla usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení, ani usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání nebo dovolání pro opožděnost. Odvolací soud jednal v nepřítomnosti povinné, neboť její žádost o odročení jednání neshledal důvodnou, a konstatoval rovněž, že spolek „HABEAS CORPUS“ nevstoupil do řízení ve smyslu § 93 odst. 1 věty první o. s. ř, neboť v exekučním řízení je vedlejší účastenství dle ustálené judikatury i komentářové literatury vyloučeno. 3. Proti usnesení odvolacího soudu v celém jeho rozsahu podala povinná (stejně jako spolek „HABEAS CORPUS“) obsáhlé dovolání, v němž zrekapitulovala dosavadní řízení a doslovně citovala svá dřívější podání. Mimo jiné v něm uvedla, že je „jednou z obětí organizované zlodějské skupiny, která sahá jako chobotnice do vysokých pater a vesele krade dál“, a že česká justice selhala v „debolševizaci“, z čehož dovodila přípustnost dovolání. Je přesvědčena, že spolek „HABEAS CORPUS“ se stal vedlejším účastníkem řízení a odvolací soud pochybil, jestliže o tom, že jeho účast na řízení nepřipustil, nevydal rozhodnutí, které mělo být tomuto spolku doručeno. Dovolatelka je rovněž přesvědčena, že odvolací soud zatížil řízení vadou, když neodročil jednání s ohledem na její omluvu a nesdělil jí složení rozhodujícího senátu, který považuje za podjatý. Upozornila rovněž, že soudy neprovedly jí navržené důkazy. Odkázala na celou řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, aniž by specifikovala, jak se jejich závěry dotýkají posuzované věci. Dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání dále v tom, že exekuce měla být zastavena, neboť nepodepsala notářský zápis, který je „nesoudním exekučním titulem“. Předestřela otázku, zda je možný soudní přezkum takového exekučního titulu v rámci řízení o zastavení exekuce či v rámci řízení o žalobě na obnovu řízení a pro zmatečnost. Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení soudů obou stupňů. 4. Oprávněná se k dovolání nevyjádřila. 5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, v případě povinné osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř. 6. Spolek „HABEAS CORPUS“ není subjektem, který by byl v této věci oprávněn podat dovolání. Nestal se účastníkem řízení před soudy nižších stupňů, neboť vedlejší účastenství je v exekučním řízení vyloučeno, jak Nejvyšší soud judikoval ve svém usnesení ze dne 25. 2. 1999, sp. zn. 20 Cdo 91/99. I kdyby pak vedlejším účastníkem byl, nebyl by oprávněn podat dovolání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2003, sp. zn. 25 Cdo 162/2003, uveřejněné pod číslem 3/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dále jen „Sb. rozh. obč.“). S ohledem na to Nejvyšší soud dovolání spolku „HABEAS CORPUS“ podle § 243c odst. 3 věty první a § 218 písm. b) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. 7. Odvolací soud založil své rozhodnutí na tom, že dle § 254 odst. 2 věty druhé o. s. ř. nelze podat žalobu na obnovu výkonu rozhodnutí, žalobu pro zmatečnost pak lze v rámci vykonávacího řízení podat pouze z důvodu uvedeného v § 229 odst. 4 o. s. ř. Obdobně pak dle § 35 odst. 5 věty druhé zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), nelze podat návrh na obnovu exekučního řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2014, sp. zn. 21 Cdo 4128/2014). V usnesení ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4299/2018, Nejvyšší soud vyložil, že nemožnost podání žaloby na obnovu řízení se uplatní i v rámci dílčího řízení o návrhu na zastavení exekuce. O důvod dle § 229 odst. 4 o. s. ř. se v posuzované věci nejedná, takže ani žaloba pro zmatečnost zde nepřichází v úvahu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1336/2013). Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vysvětlil, že přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nemůže založit otázka, jejíž řešení vyplývá přímo ze zákona (viz např. usnesení ze dne 19. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 165/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 709/2014, či ze dne 31. 1. 2020, sp. zn. 24 Cdo 2484/2019). 8. Dovolatelka brojí povětšinou proti průběhu exekučního řízení, zpochybňuje například platnost exekučního titulu a táže se na možnosti jeho přezkumu v rámci řízení o žalobě na obnovu řízení a pro zmatečnost, což však nejsou otázky, kterými by se odvolací soud zabýval. Nelze podrobit dovolacímu přezkumu správnost (neexistujícího) právního názoru odvolacího soudu, na němž odvolací soud své rozhodnutí nezaložil, a není tak splněna jedna ze základních podmínek přípustnosti dovolání stanovených v § 237 o. s. ř. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3500/2019, uveřejněný pod číslem 46/2021 Sb. rozh. obč.). Na celou řadu právních otázek obsažených v dovolání pak Nejvyšší soud v této věci reagoval již v usnesení ze dne 15. 11. 2022, sp. zn. 20 Cdo 2715/2022, které se vztahovalo k samotnému návrhu povinné na zastavení exekuce. Ústavní stížnost proti němu byla Ústavním soudem odmítnuta usnesením ze dne 9. 5. 2023, sp. zn. III. ÚS 3420/22, pro zjevnou neopodstatněnost. Povinná tak nepředložila dovolacímu soudu žádnou otázku, jež by v souladu s ustanovením § 237 o. s. ř. mohla založit přípustnost dovolání. 9. Způsobilým dovolacím důvodem není ani poukaz na vady řízení (uplatněné výtkami týkajícími se absence rozhodnutí o nepřipuštění spolku „HABEAS CORPUS“ jako vedlejšího účastníka, neakceptování omluvy povinné z jednání odvolacího soudu, nesdělení složení rozhodujícího senátu, či neprovedení navrhovaných důkazů), neboť k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (je-li jimi řízení skutečně postiženo), dovolací soud přihlíží, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Procesní vada může být při posuzování přípustnosti dovolání relevantní jen tehdy, je-li provázána s dovolatelem formulovanou otázkou procesního práva (viz nález Ústavního soudu ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. I. ÚS 1995/18, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2021, sp. zn. 32 Cdo 1136/2021, ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1429/2020, či ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1750/2022), kterou však v dané věci dovolatelka nevymezuje. 10. Dovolání proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení není vzhledem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné. 11. Jelikož dovolání povinné směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. 12. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání povinné a spolku „HABEAS CORPUS“ bylo odmítnuto a oprávněné v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 27. 3. 2024 JUDr. Robert Waltr předseda senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2001_26.CDO.643.2001.1.xml	Judikát 26 Cdo 643/2001 26 Cdo 643/2001 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Müllerové a soudců JUDr. Michala Mikláše a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. v právní věci žalobkyně M. Ch., zastoupené advokátem, proti žalovanému B. Ch., zastoupenému advokátem, o zrušení práva společného nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 12 C 241/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2000, č.j. 21 Co 554/2000 - 38, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2000, č.j. 21 Co 554/2000 - 38, se zrušuje, a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 6. 6. 2000, č.j. 12 C 241/99 - 25, zrušil výrokem I. právo společného nájmu účastníků k bytu č. 21, I. kategorie o třech pokojích a kuchyni s příslušenstvím, v 7. poschodí domu čp. 649 v P., katastrální území L., v ulici K. (dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“), výlučnou nájemkyní bytu určil žalobkyni a žalovaného zavázal předmětný byt vyklidit a odevzdat jej žalobkyni do patnácti dnů od zajištění náhradního bytu (výrok II.), a rozhodl také o nákladech řízení (výrok III.). Soud prvního stupně vzal za prokázáno, že k předmětnému bytu, který byl přidělen žalovanému v roce 1982 za trvání manželství účastníků jako byt podnikový, vzniklo účastníkům právo společného nájmu k 1. 1. 1992, že manželství účastníků, uzavřené 30. 9. 1977, bylo rozvedeno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 č.j. 32 C 307/97 - 33, který nabyl právní moci 24. 2. 1999, že účastníci se o dalším nájmu bytu nedohodli, jejich děti jsou již zletilé, o získání bytu se převážnou měrou zasloužil žalovaný, který však na základě neshod mezi účastníky odešel z bytu s tím, že bytovou otázku budou řešit společně s vypořádáním společného jmění, že v bytě zůstaly jeho osobní věci, žalovaný ale s novou rodinou žije od roku 1997 „mimo byt“, o který nejeví zájem, má od bytu klíče, avšak nedochází do něho, a i když trvá na tom, aby byl určen výlučným nájemcem bytu, „není si jist, zda by se do bytu s novou rodinou nastěhoval“. Na tomto podkladě dovodil obvodní soud, že jsou splněny zákonné předpoklady pro zrušení práva společného nájmu bytu a pro určení žalobkyně jeho výlučnou nájemkyní. Jak dále uvedl, „s ohledem na okolnosti odstěhování žalovaného soud nedospěl k závěru, že by mu právo nájmu zaniklo ve smyslu § 708 v návaznosti na § 706 odst. 1 a 707 odst. 1 o. z.“; odůvodnil rovněž, proč neshledává důvody, pro které by mělo být žalovanému odepřeno právo na zajištění bytové náhrady ve formě náhradního bytu. K odvolání žalobkyně, která nesouhlasila s výrokem o přiznání bytové náhrady žalovanému a s tím, že jí nebyla přisouzena náhrada nákladů prvostupňového řízení, rozhodoval ve věci Městský soud v Praze. Ten rozsudkem ze dne 2. 11. 2000, č.j. 21 Co 554/2000 - 38, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na zrušení práva společného nájmu bytu zamítl; vyslovil zároveň, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Napadený rozsudek podrobil odvolacímu přezkumu v celém rozsahu (§ 212 odst. 1 písm. d/ o. s. ř.), konstatoval, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav, a za správné označil i jeho právní závěry týkající se vzniku práva společného nájmu účastníků; naopak za nesprávný považoval názor obvodního soudu o tom, že „ke dni jeho rozhodování takovéto právo ještě trvalo“. Městský soud vytkl soudu prvního stupně, že blíže neodůvodnil svůj závěr, že žalovanému nezaniklo právo nájmu podle § 708 ve spojení s § 707 odst. 1 obč. zák. (trvalým opuštěním společné domácnosti), a uvedl dále, že tento závěr „je v logickém rozporu s výsledky provedeného dokazování“. Podle odvolacího soudu bylo v něm (v dokazování) zjištěno „a žádný z účastníků to ani nesporoval, že ještě za trvání manželství v r. 1997 žalovaný opustil společnou domácnost s žalobkyní, přestal ve sporném bytě bydlet, nadále až dosud bydlí v domě ve V., který rekonstruoval, bydlí v něm s novou rodinou, předmětný byt neužívá a nepřispívá ani na úhrady nájemného či údržbu bytu“. Tato zjištění vedla odvolací soud ke změně napadeného rozsudku (k zamítnutí žaloby na zrušení práva společného nájmu bytu), neboť dovodil, že žalovaný v roce 1997 trvale opustil společnou domácnost, tím právo společného nájmu bytu manžely zaniklo a výlučnou nájemkyní bytu se stala žalobkyně. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. ve znění před účinností zákona č. 30/2000 Sb. (dále jen „o. s. ř.“), a v němž podřadil uplatněné dovolací důvody ustanovení § 241 odst. 3 písm. c/ a d/ o. s. ř., když odvolacímu soudu vytkl, že jeho skutková zjištění nemají oporu v provedeném dokazování, a že napadené rozhodnutí zároveň spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítl, že „mu není známo“, na základě jakých důkazů dospěl odvolací soud ke skutkovému zjištění, že žalovaný v roce 1997 trvale opustil společnou domácnost, když on sám (žalovaný) ve své výpovědi „jednoznačně uvedl“, že z bytu odešel na základě neshod mezi účastníky, a že bytovou otázku hodlal řešit společně s vypořádáním společného jmění manželů. Zdůraznil, že má v bytě své osobní věci, od bytu má klíče, a že „s ohledem na vzniklou situaci ... byl nucen odstěhovat se na chalupu do V. v okrese S.“, že tato nemovitost je dosud ve společném jmění účastníků, a žalovaný nemá trvalým způsobem zajištěno bydlení. Podle dovolatele soud prvního stupně učinil (tato) správná skutková zjištění a na jejich základě správně došel k závěru, že k opuštění společné domácnosti nedošlo, a že žalovanému právo nájmu bytu nezaniklo. Na podporu svého názoru, že tento závěr nebyl v logickém rozporu s výsledky provedeného dokazování, poukázal dovolatel i na skutečnost, že žalobkyně podala žalobu na zrušení práva společného nájmu bytu. Z toho, že ke dni rozhodování soudu právo společného nájmu trvalo, pak dovolatel vyvodil výtku, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle § 708 a § 707 odst. 1 obč. zák., a navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila. Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále opět jen „o. s. ř.“). Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), shledal, že dovolání podala včas osoba k tomu oprávněná (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění zákonné podmínky řízení - advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), má obsahové a formální náležitosti uvedené v § 241 odst. 2 o. s. ř. a označuje také způsobilé dovolací důvody podle § 241 odst. 3 písm. c/ a d/ o. s. ř. Jde o dovolání přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§ 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). Při přezkumu napadeného rozsudku byl dovolací soud vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení, zároveň však bylo jeho povinností podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlédnout k vadám řízení, uvedeným v § 237 odst. 1 o. s. ř. (tyto vady namítány nebyly a z obsahu spisu se jejich existence nepodává), a k tzv. jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.). Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy tento skutkový stav byl posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené její dispozicí). Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu, jinými slovy jestliže napadené rozhodnutí na tomto (nesprávném) právním posouzení spočívalo. Podle § 707 odst. 1 obč. zák., zemře-li jeden z manželů, kteří byli společnými nájemci bytu, stane se jediným nájemcem pozůstalý manžel. Podle § 708 obč. zák. platí ustanovení § 707 odst. 1 i v případě, jestliže nájemce opustí trvale společnou domácnost. V rozsudku ze dne 30. 9. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1980/97, který byl uveřejněn v časopise Soudní judikatura, ročník 2000, sešit 4, pod pořadovým číslem 37, Nejvyšší soud České republiky konstatoval, že výklad citovaných ustanovení občanského zákoníku, podávaný soudní praxí, je jednotný potud, že trvalým opuštěním společné domácnosti je obecně jednání vedené s úmyslem domácnost zrušit a již neobnovit. Ve vztahu mezi manžely je jím takové jednání, kdy za trvání manželství jeden z manželů byt opustí, přičemž lze dovodit, že tak učinil s úmyslem se již nevrátit a neobnovit manželské soužití. Pouhé opuštění bytu (odstěhování svršků, případně i odhlášení se z trvalého pobytu) přitom pro závěr, že jde o trvalé opuštění společné domácnosti, bez dalšího nestačí (shodně srov. např. zprávu projednanou a schválenou občanskoprávním kolegiem bývalého Nejvyššího soudu ČSR, Cpj 163/8, z 10. června 1982, uveřejněnou pod číslem 34/1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ve stejném rozsudku vyjádřil Nejvyšší soud i právní názor, že trvalé opuštění společné domácnosti je nejen úkonem faktickým, nýbrž i úkonem právním (ve smyslu ustanovení § 34 obč. zák.), musí být proto také svobodným projevem vůle manžela, který domácnost opouští, a že o případ tohoto druhu nejde tam, kde opuštění společné domácnosti je motivováno snahou vyhnout se neshodám v manželství. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř. (který dovolatel uplatnil na prvém místě), lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho skutková zjištění nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, neodpovídá-li výsledek hodnocení důkazů pravidlům obsaženým v § 132 o. s. ř. kromě jiného i proto, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo pominul-li skutečnosti, které byly prokázány nebo v řízení vyšly najevo, popř. jestliže je v hodnocení důkazů a poznatků, plynoucích z přednesů účastníků nebo vyšlých v řízení najevo, logický rozpor (z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti). V souzené věci označil odvolací soud výslovně skutková zjištění soudu prvního stupně za správná, avšak neztotožnil se s jeho právním názorem co do existence práva společného nájmu bytu účastníků (postupoval tedy podle § 220 odst. 1 o. s. ř., dle něhož odvolací soud změní rozhodnutí, jestliže soud prvního stupně rozhodl nesprávně, ačkoliv správně zjistil skutkový stav). V předchozích částech odůvodnění dovolacího rozsudku však již bylo zmíněno, že mezi skutkovými zjištěními obvodního soudu bylo i zjištění, že žalovaný z předmětného bytu odešel na základě neshod mezi účastníky s tím, že bytovou otázku budou řešit společně s vypořádáním společného jmění. S citovaným skutkovým zjištěním, které - jak je patrno z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu - nebylo označeno za nesprávné, a které má zároveň podstatný význam pro posouzení věci z hlediska § 707 odst. 1, § 708 obč. zák. (tedy pro právní závěr, zda společný nájem předmětného bytu, jehož zrušení se žalobkyně domáhala, zanikl trvalým opuštěním společné domácnosti žalovaným), se ale odvolací soud nevypořádal a jeho právní posouzení nemůže být proto považováno za správné, protože je neúplné. Pro případ, že se snad (ač to v odůvodnění výslovně neuvedl) chtěl od označené části skutkových zjištění obvodního soudu odchýlit, je nutno zdůraznit, že odvolací soud sice není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (§ 213 odst. 2 o. s. ř.), to však neznamená, že by tak mohl učinit bez toho, že opakuje (doplní) dokazování v souladu s ustanovením § 122 odst. 1 a § 123 o. s. ř. (§ 125 a násl., § 211 o. s. ř.). Nepostupuje-li uvedeným způsobem, zatíží odvolací řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; v takovém případě by byl dán dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř. Dovolací soud tedy shledal, že dovolání žalovaného nelze upřít opodstatnění a musel proto podle § 243b odst. 1 věty za středníkem o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný, o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá a třetí o. s. ř.). Vzhledem k mezím dovolacího přezkumu, které jsou - jak již bylo uvedeno - určeny obsahem dovolání, nemohl se dovolací soud zabývat přezkumem správnosti právních závěrů odvolacího soudu (resp. soudu prvního stupně), týkajících se vzniku práva společného nájmu předmětného bytu. V tomto ohledu může jen upozornit, že by v dalším řízení neměl být přehlédnut právní názor (v soudní praxi zcela ustálený), podle něhož pro vznik společného nájmu bytu podle § 871 odst. 1 obč. zák. (přechodného ustanovení souvisejícího s novelizací občanského zákoníku zákonem č. 509/1991 Sb.) bylo podmínkou, aby byl byt před 1. 1. 1992 ve společném užívání nebo ve společném užívání manželů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 56/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročník 1997, sešit 8, pod pořadovým číslem 61, jakož i rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 11.1998, sp. zn. 26 Cdo 2318/98, a ze dne 19. 12. 2000, sp. zn. 26 Cdo 2162/98). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 26. dubna 2001 JUDr. Hana M ü l l e r o v á, v.r. předsedkyně senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2008_32.CDO.683.2008.1.xml	Judikát 32 Cdo 683/2008 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně E. P. a.s., , zastoupené JUDr. H. A., advokátem, , proti žalovanému Ing. J.J., , o zaplacení částky 385 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 38 Cm 370/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. června 2005 č. j. 12 Cmo 4/2005-342, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. června 2005 č. j. 12 Cmo 4/2005-342 a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. dubna 2004 č. j. 38 Cm 370/99-284 ve výrocích pod body I a III se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 5. dubna 2004 č. j. 38 Cm 370/99-284 uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 385 000 Kč s 12% úrokem z prodlení od 1. 4. 1999 do zaplacení (výrok pod bodem I), zastavil řízení ohledně 8% úroku z prodlení z částky 385 000 Kč od 1. 4. 1999 do zaplacení (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III). Žalobkyně se původně domáhala na společnosti M. s.r.o., , vrácení nesplaceného zůstatku poskytnuté půjčky s dohodnutým úrokem. Po prohlášení konkurzu na majetek společnosti M. s.r.o., vzala žalobkyně zpět svoji žalobu vůči této společnosti, soud prvního stupně řízení vůči ní zastavil, když v mezidobí usnesením ze dne 9. ledna 2001 č. j. 38 Cm 370/99-26 připustil přistoupení Ing. J. J. do řízení na straně žalované a změnu žaloby uplatněnou podáním žalobkyně ze dne 4. 1. 2001. Usnesením ze dne 9. prosince 2002 soud prvního stupně řízení zastavil ohledně zaplacení 8% úroku z prodlení z částky 385 000 Kč od 1. 4. 1999 do zaplacení, neboť v tomto rozsahu vzala žalobkyně žalobu zpět. Vůči Ing. J. J. uplatnila žalobkyně nárok na zaplacení předmětné částky z titulu ručení podle ustanovení § 194 odst. 6 ve spojení s § 135 obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“). Žalobkyně v podání ze dne 4. 1. 2001 uvedla, že Ing. J. J. jako jednatel společnosti M. s.r.o. dne 4. 6. 1998 podepsal smlouvu o smlouvě budoucí na koupi pozemku parcelní číslo v kat. území H. B. a dne 15. 7. 1998 uzavřel s prodávajícím MVDr. K. kupní smlouvu na prodej uvedeného pozemku a složil zálohu na kupní cenu ve výši 389 640 Kč. Návrh na vklad vlastnického práva podle této kupní smlouvy však byl vzat zpět právním zástupcem MVDr. K. JUDr. V. a prodávající MVDr. K. uzavřel kupní smlouvu na předmětný pozemek s kupující obchodní společností U. s.r.o., , která je 30% vlastníkem akcií M. I. a.s., kde Ing. J. J.byl členem představenstva. Ing. J. jakožto jednatel M. s.r.o. dovolil dne 27. 1. 1999, aby si U. s.r.o. již složenou zálohu zaplacenou s.r.o. M. na koupi uvedeného pozemku započítala na vlastní zaplacení části kupní ceny, čímž způsobil společnosti M. s.r.o. škodu, za kterou odpovídá podle ustanovení § 135 ObchZ vůči společnosti, přičemž ve smyslu ustanovení § 135 ObchZ z důvodů uvedených v § 194 odst. 6 ObchZ ručí za závazky společně a nerozdílně se společností M. s.r.o., a to proto, že společnost M. s.r.o. zastavila vůči svým věřitelům platby, čímž zmařila dobytnost pohledávky žalobkyně vůči společnosti M. s.r.o. Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně půjčila společnosti M. s.r.o. částku 350 000 Kč na základě smlouvy ze dne 24. 3. 1998, v níž byl mj. sjednán úrok ve výši 10 % z jistiny a splatnost půjčky do 31. 3. 1999. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný nejednal s péčí řádného hospodáře, když porušil právní povinnosti jednatele, které mu byly uloženy především ustanoveními společenské smlouvy společnosti M. s.r.o. v článku V odst. 4 písm. b) (nabývání a zcizování účasti na podnikání v jiných podnikatelských subjektech), v článku V odst. 4 písm. c) (nákup, prodej, pronájem a zajištění nemovitého majetku společnosti), jakož i v článku V odst. 4 písm. g) (převzetí či poskytnutí půjček či úvěrů s hodnotou nad 10 000 Kč v jednotlivém případě), neboť k takovým úkonům si jednatel musí vyžádat rozhodnutí valné hromady Soud prvního stupně dovodil, že žalovaný disponoval s nemovitým majetkem, a to tak, že dovolil dne 27. 1. 1999 započtení části kupní ceny společnosti U. s.r.o., když pro tento krok nedisponoval souhlasem valné hromady společnosti M.. Žalovaný tak v rámci výkonu svých jednatelských oprávnění konaných za společnost M. s.r.o. postupoval v rozporu se společenskou smlouvou této společnosti a žalobkyni tak způsobil škodu. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 8. června 2005 č. j. 12 Cmo 4/2005-342 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I, kterým bylo žalovanému uloženo, aby zaplatil žalobkyni částku 385 000 Kč s 12% úrokem z prodlení od 1. 4. 1999 do zaplacení, změnil tak, že se žaloba zamítá (výrok pod bodem I), změnil výrok o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky pod body II až IV). Odvolací soud uvedl, že z obsahu spisu je zřejmé, že žalobkyně požadovala zaplacení žalované částky jako náhrady škody, která jí vznikla tím, že žalovaný jako jednatel společnosti M. s.r.o. porušil svoje povinnosti tím, že rozhodoval o vyšší částce než 20 000 Kč, jak stanovila společenská smlouva, a dále tím, že porušil zákaz konkurence a stal se statutárním orgánem společnosti M. I., přičemž uvedeným jednáním způsobil, že společnost M. s.r.o. nesplatila do svého zániku žalobkyni půjčku ve výši 385 000 Kč, poskytnutou jí žalobkyní na základě smlouvy ze dne 24. 3. 1998. Odvolací soud dále uvedl, že soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný způsobil žalobkyni škodu svým postupem při zajišťování přípravy a realizace akce „Obytné a obchodní centrum M. v H. B.“ s odkazem na porušení ustanovení společenské smlouvy a porušení ustanovení § 135 odst. 1 písm. d) a odst. 2 ObchZ a § 194 odst. 2 a odst. 4 až 7 a § 196a ObchZ, když neprokázal, že si jako jednatel s.r.o. M. počínal s péčí řádného hospodáře a naopak vědomě porušoval své povinnosti stanovené mu zákonem. Odvolací soud dospěl k jiným závěrům, než soud prvního stupně. Vyšel z výsledků dokazování, podle nichž bylo prokázáno porušení povinností žalovaným jako jednatelem zaniklé společnosti M. s.r.o. jeho samostatným jednáním i ve věcech, k nimž měl být podle společenské smlouvy vyžádán souhlas valné hromady společnosti. Smlouvu o půjčce ve výši 350 000 Kč uzavřel, ačkoli podle společenské smlouvy mohl za společnost uzavírat smlouvy o půjčce pouze do částky 20 000 Kč. Porušil i ustanovení obchodního zákoníku o zákazu konkurence tím, že „se stal statutárním orgánem“ akciové společnosti M. I. s obdobným druhem podnikání. Soud prvního stupně se nezabýval zkoumáním a posouzením, zda uvedená porušení povinností jednatelem vůči společnosti M. s.r.o. znamenala rovněž porušení povinností žalovaného vůči žalobkyni, jaká povinnost byla žalovaným konkrétně vůči žalobkyni porušena v příčinné souvislosti se vznikem škody. Společnost M. s.r.o. zanikla 26. října 2002 a odpovědnost žalovaného jako jejího jednatele vůči této společnosti proto již nemůže být ze strany této společnosti vyvozována. Soud prvního stupně se však zabýval pouze porušením povinností žalovaného jako jednatele společnosti M. s.r.o. ve vztahu k této společnosti, který se řídil obchodním zákoníkem ve znění platném v době existence jednatelského vztahu žalovaného vůči této společnosti, nezabýval se však jeho vztahem vůči třetím osobám. Podle závěru odvolacího soudu musí být odpovědnost žalovaného vůči žalobkyni a jeho povinnost k náhradě škody uplatněné žalobou posuzována podle obecných ustanovení občanského zákoníku. Porušení povinností jako jednoho z předpokladů pro přiznání práva na náhradu škody v řízení prokázáno nebylo, provedenými důkazy nebylo prokázáno, že by žalovaný uzavřel závazkový vztah se žalobkyní, či porušil jinou právní povinnost, kterou měl vůči žalobkyni ze zákona. Příčinná souvislost mezi škodou žalobkyně, která jí vznikla jako věřiteli nezaplacením půjčky poskytnuté jiné obchodní společnosti, a porušením povinností žalovaným, nebyla v řízení prokázána. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, přičemž namítla, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu aplikací ustanovení § 420 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“)]. Žalobkyně poukázala na okolnost, že v řízení bylo nepochybně prokázáno, že žalovaný jako jednatel společnosti M. s.r.o. vědomě porušoval své povinnosti, které mu stanovila společenská smlouva, a to konkrétně v článku V bodu 4 písm. b) tím, že nabyl účasti na podnikání a stal se statutárním orgánem společnosti M. I., a.s., tím, že rozhodoval o vyšší částce než 20 000 Kč v jednotlivém případě, čímž porušil článek V bod 4 písm. b) společenské smlouvy, a tím, že dovolil 27. 1. 1999 započtení části kupní ceny společnosti U. s.r.o. Svá pochybení přitom jako účastník řízení přiznal. Tímto svým postupem podle názoru žalobkyně způsobil škodu, která je rovna výši částky odpovídající půjčce včetně dohodnutých úroků. Takové skutkové zjištění je nutno vykládat v návaznosti na ustanovení § 135 odst. 2 ObchZ s odkazem na ustanovení § 194 odst. 2 první až páté věty, odst. 4 až 7 a § 196a ObchZ, jež se použijí obdobně. Ručení žalovaného za závazky společnosti, jejímž jednatelem byl, vyplývá z § 194 odst. 5 a také odst. 6 ObchZ, na které odkazuje § 135 odst. 2 ObchZ, podle něhož jednatelé společnosti (v dané věci žalovaný) ručí za závazky společnosti společně a nerozdílně, jestliže odpovědný člen představenstva (jednatel) škodu neuhradil a věřitelé nemohou dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku společnosti pro její platební neschopnost nebo z důvodu, že společnost zastavila platby. Rozsah ručení je omezen rozsahem povinnosti členů představenstva (jednatelů) k náhradě škody. Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil se závěry odvolacího soudu a vyjádřil svůj nesouhlas s názory dovolatelky. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a že je podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné. Nejvyšší soud posoudil rozsudek odvolacího soudu z hlediska uplatněných dovolacích důvodů, kterými je vázán, a to i z hlediska jejich obsahového vyjádření v dovolání. Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci . Existenci těchto vad posuzuje v případě přípustného dovolání dovolací soud z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř. ). Dovodil přitom, že odvolací soud řízení takovou vadou zatížil. Podle ustanovení § 153 odst. 2 o. s. ř. (jež se podle ustanovení § 211 o. s. ř. přiměřeně aplikuje i v odvolacím řízení) soud může překročit návrhy účastníků a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se domáhají, jen tehdy, jestliže řízení bylo možno zahájit i bez návrhu, nebo jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky. Odvolací soud posuzoval nárok žalobkyně vůči žalovanému z titulu odpovědnosti za škodu; zkoumal, zda žalovaný v důsledku svého jednání odpovídá žalobkyni za škodu. Takový nárok však předmětem řízení nebyl; žalobkyně v podání ze dne 4. 1. 2001, jímž navrhla přistoupení žalovaného do řízení a jímž změnila žalobu, uplatnila podle vylíčení skutku po žalovaném zaplacení předmětné částky z titulu zákonného ručení žalovaného jakožto jednatele za závazky společnosti M. s.r.o. podle ustanovení § 135 odst. 2 ObchZ ve spojení s ustanovením § 194 odst. 6 ObchZ. Odvolací soud měl tudíž jako předběžnou otázku posoudit, zda žalovaný odpovídal společnosti M. s.r.o., za škodu podle ustanovení § 194 odst. 5 ObchZ a zda jsou splněny další předpoklady podle ustanovení § 194 odst. 6 ObchZ , jež zakládají jeho zákonné ručení za závazky společnosti M. s.r.o. To však odvolací soud neučinil a neučinil tak ani soud prvního stupně, neboť ten rovněž posuzoval, zda žalovaná odpovídá za škodu žalobkyni. Odvolací soud i soud prvního stupně navíc při zkoumání odpovědnosti žalovaného za škodu posuzovaly porušení povinností žalovaného nad rámec skutkového stavu, jímž byl vymezen předmět řízení v podání žalobkyně ze dne 4. 1. 2001. Rozsudek odvolacího soudu je tedy v důsledku těchto vad nesprávný Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil; protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud podle § 243b odst. 3 věty druhé zrušil v odpovídajícím rozsahu, tj. s výjimkou výroku pod bodem II, i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně 30. července 2008 JUDr. Zdeněk D e s, v. r. předseda senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2013_6.TZ.20.2013.3.xml	Judikát 6 Tz 20/2013 6 Tz 20/2013-35 U S N E S E N Í Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 19. června 2013 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Veselého a soudců JUDr. Jana Engelmanna a JUDr. Ivo Kouřila stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného R. N., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 5. 2012, sp. zn. 5 To 143/2012, a rozhodl t a k t o : Podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost pro porušení zákona z a m í t á . O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 2. 2. 2012, sp. zn. 92 T 185/2011, byl obviněný R. N. (dále jen „obviněný“) uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku. Za tento přečin byl podle § 196 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 17. 5. 2012, sp. zn. 5 To 143/2012, jímž toto odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl. Dovolání obviněného podané proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně Nejvyšší soud v neveřejném zasedání usnesením ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 3 Tdo 1161/2012, podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř. odmítl. Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 5. 2012, sp. zn. 5 To 143/2012, podal ministr spravedlnosti České republiky podle § 266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona, a to ve prospěch obviněného. V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona odcitoval dikci ustanovení § 2 odst. 4, § 202 odst. 2, § 254 odst. 1 a § 256 tr. ř. a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a shledal, že těmito zákonnými ustanoveními se soudy obou stupňů při svém rozhodování důsledně neřídily. Následně poznamenal, že Městský soud v Brně nařídil ve věci hlavní líčení na 10. 1. 2012. Jak vyplývá z protokolu o konání hlavního líčení, byla samosoudkyní konstatovaná omluva obviněného s žádostí o odročení hlavního líčení zaslaná e-mailem s tím, že obviněný přislíbil doložit potvrzení o dočasné pracovní neschopnosti, což učinil ještě téhož dne. Hlavní líčení bylo odročeno na 2. 2. 2012. Z obsahu protokolu o hlavním líčení konaném dne 2. 2. 2012 se podává, že samosoudkyně po zjištění doručení předvolání obviněnému vyhlásila usnesení o konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného podle § 202 odst. 2, 3, 4, 5 tr. ř. V jeho průběhu byla vyslechnuta svědkyně Z. N., podle § 207 odst. 2 tr. ř. byla přečtena výpověď obviněného a podle § 213 odst. 1 tr. ř. byly předloženy stranám listinné důkazy. Závěrem hlavního líčení byl vyhlášen odsuzující rozsudek, kterým byl obviněný uznán vinným shora uvedeným přečinem a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let. Až po vypracování rozsudku soudu prvního stupně byla do spisu založena omluva obviněného spolu s potvrzením o pokračování jeho dočasné pracovní neschopnosti, ač soudu prvního stupně byla doručena již dne 1. 2. 2012, tedy ještě před konáním odročeného hlavního líčení. Na omluvu obviněného, který v připojeném textu uváděl, že v době konání hlavního líčení bude hospitalizován, a že proto není schopen se k hlavnímu líčení dostavit, samosoudkyně reagovala záznamem, v němž uvedla, že omluva byla do spisu založena až po konání hlavního líčení dne 2. 2. 2012. Vzhledem k tomu, že obviněný předal omluvu k listovní přepravě až dne 31. 1. 2012, nepovažovala ji samosoudkyně za řádnou a včasnou. Ministr spravedlnosti vyslovil názor, že pokud s ohledem na výše uvedené skutečnosti přesto Městský soud v Brně provedl hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného a v tomto hlavním líčení vyhlásil napadený rozsudek, porušil tím ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny, které obviněnému zaručovalo právo na projednání věci v jeho přítomnosti. Přitom povinnost Městského soudu v Brně plně šetřit práva a svobody zaručené Listinou vyplývala z ustanovení § 2 odst. 4 tr. ř. Zdůraznil, že skutečnost, že omluva obviněného byla na Městský soud v Brně doručena jeden den před konáním hlavního líčení, ovšem do spisu byla založena až po konání hlavního líčení, nemůže být v žádném případě kladena k tíži obviněného. Je totiž povinností soudu, resp. jeho kanceláří, aby svoji činnost zorganizovaly tak, aby písemnosti byly zakládány do spisů bez zbytečných průtahů, zvláště když je zřejmé, že jsou směřovány ke konkrétní spisové značce a věci, která má být záhy v hlavním líčení projednávána. V daných souvislostech poukázal na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2010, sp. zn. 8 Tdo 99/2010. Dodal, že pochybení Krajského soudu v Brně, který rozhodoval o odvolání obviněného, je nutno spatřovat v tom, že nedůsledně a v rozporu s ustanovením § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal postup nalézacího soudu, který shledal správným. Odvolací soud, pokud chtěl dostát své přezkumné povinnosti, měl naopak napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř. zrušit a podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrátit soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Odvolací soud svým postupem, když zamítl odvolání obviněného, tedy jednal v rozporu s ustanovením § 256 tr. ř. Z těchto důvodů ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud: 1/ podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 17. 5. 2012, sp. zn. 5 To 143/2012, byl v ustanoveních § 254 odst. 1 a § 256 tr. ř. a v řízení tomuto rozhodnutí předcházejícím rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 2. 2. 2012, sp. zn. 92 T 185/2011, v ustanoveních § 2 odst. 4, § 202 odst. 2 tr. ř. a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod porušen zákon v neprospěch obviněného, 2/ podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadená rozhodnutí zrušil a zrušil i všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, 3/ a dále postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř. a Městskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud podle § 267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost rozhodnutí, proti němuž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, ale porušení zákona neshledal. Nejvyšší soud v první řadě poznamenává, že v řízení o stížnosti pro porušení zákona lze přezkoumávat jen rozhodnutí, které je pravomocné. Z této jeho vlastnosti vyplývá presumpce správnosti a zákonnosti takového rozhodnutí, tj. Nejvyšší soud musí vycházet ze zásady, že napadené rozhodnutí bylo učiněno po všech stránkách v souladu se zákonem, není-li zjištěn opak. Porušení zákona tedy může Nejvyšší soud vyslovit a případně napadené rozhodnutí zrušit toliko za předpokladu, jestliže je po přezkoumání rozhodnutí i řízení mu předcházejícího dostatečně zřejmé, že rozhodnutí zákonu neodpovídá, a to do takové míry, že nelze trvat na jeho vlastnostech vyplývajících z právní moci, tj. na závaznosti a nezměnitelnosti rozhodnutí. Podle § 2 odst. 4 tr. ř. platí, že jestliže tento zákon nestanoví něco jiného, postupují orgány činné v trestním řízení z úřední povinnosti. Trestní věci musí projednávat urychleně bez zbytečných průtahů; s největším urychlením projednávají zejména vazební věci a věci, ve kterých byl zajištěn majetek, je-li to zapotřebí vzhledem k hodnotě a povaze zajištěného majetku. Trestní věci projednávají s plným šetřením práv a svobod zaručených Listinou a mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána. V ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny je zakotveno, že každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem. Podmínky, za nichž lze konat hlavní líčení, jsou upraveny v ustanovení § 202 tr. ř. Podle § 202 odst. 2 tr. ř. lze konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného, jen když má soud za to, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obžalovaného, a přitom a) obžaloba byla obžalovanému řádně doručena a obžalovaný byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán a b) o skutku, který je předmětem obžaloby, byl obžalovaný už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut a bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání (§ 160) a obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování (§ 166 odst. 1). Podle § 202 odst. 4 tr. ř. platí, že hlavní líčení v nepřítomnosti obžalovaného nelze konat, je-li obžalovaný ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody nebo jde-li o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let. V případech nutné obhajoby (§ 36) nelze konat hlavní líčení bez přítomnosti obhájce. Podle § 202 odst. 5 tr. ř. se ustanovení první věty odstavce 4 neužije, pokud obžalovaný požádá, aby hlavní líčení bylo konáno v jeho nepřítomnosti. Se zřetelem k ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny má soud vážit, zda konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného i tehdy, jsou-li podmínky ustanovení § 202 odst. 2 tr. ř. splněny. Zpravidla proto nebude na místě provést hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného v případě, kdy mu objektivní důvody skutečně brání v osobní účasti u hlavního líčení, obviněný existenci těchto důvodů soudu včas sdělí a řádně doloží a požádá, aby hlavní líčení bylo odročeno. Podle § 254 odst. 1 tr. ř. nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání podle § 253, přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nejsou odvoláním vytýkány, odvolací soud přihlíží, jen pokud mají vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání. Podle § 256 tr. ř. odvolací soud odvolání zamítne, shledá-li, že není důvodné. Z předloženého trestního spisu Nejvyšší soud zjistil, že Městský soud v Brně nařídil ve věci hlavní líčení na 10. 1. 2012. Z protokolu o konání tohoto hlavního líčení (založen na č. l. 65 spisu) se podává, že samosoudkyně konstatovala prostřednictvím e-mailu zaslanou omluvu obviněného s žádostí o odročení hlavního líčení a s příslibem doložit potvrzení o dočasné pracovní neschopnosti a v zápětí stanovila nový termín hlavního líčení na den 2. 2. 2012. Kopie rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti obviněného od 5. 1. 2012 byla soudu prvního stupně doručena ještě dne 10. 1. 2012. Ani k hlavnímu líčení konanému dne 2. 2. 2012 se obviněný nedostavil. V návaznosti na zjištění, že předvolání k hlavnímu líčení bylo obviněnému doručeno a že u jeho osoby byla zachována zákonná lhůta k přípravě, vyhlásila samosoudkyně podle § 202 odst. 2, 3, 4, 5 tr. ř. usnesení, že hlavní líčení bude konáno v nepřítomnosti obviněného. Následně bylo provedeno důkazní řízení a vyhlášen rozsudek, jímž byl obviněný uznán vinným shora uvedeným přečinem a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody (viz protokol o hlavním líčení na č. l. 73 až 78 spisu). Nutno dále zdůraznit, že na č. l. 84 spisu se nachází kopie potvrzení o pokračování dočasné pracovní neschopnosti obviněného s jeho přípisem ze dne 31. 1. 2012, jímž omlouvá svou neúčast u hlavního líčení tím, že v době jeho konání bude hospitalizován. Přesto, že soudu prvního stupně byla tato omluva doručena již dne 1. 2. 2012 (viz obálka na č. l. 85 spisu), z úředního záznamu na č. l. 84 vyplývá, že do trestního spisu byla založena teprve po konání hlavního líčení ze dne 2. 2. 2012, resp. že samosoudkyně, s poukazem na skutečnost, že obviněný měl o důvodech své neúčasti povědomí od kontroly dne 13. 1. 2011 a že předal omluvu k listovní přepravě až dne 31. 1. 2012, tuto nepovažovala za řádnou a včasnou. V návaznosti na shora uvedené Nejvyšší soud konstatuje, že formální podmínky pro provedení hlavního líčení dne 2. 2. 2012 v nepřítomnosti obviněného podle § 202 odst. 2 tr. ř. byly v dané trestní věci splněny, tedy, že obžaloba byla obviněnému řádně doručena (viz doručenka na č. l. 56 spisu), tento byl k hlavnímu líčení, jež v dané trestní věci proběhlo dne 2. 2. 2012, včas a řádně předvolán (viz doručenka č. l. 65 spisu), o skutku, který je předmětem obžaloby, byl už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut (viz protokol o výslechu obviněného na č. l. 20 a 21 spisu), rovněž bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání (viz usnesení na č. l. 2 a 3 spisu) a obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování (viz vyrozumění na č. l. 46 spisu). Vadným neshledal Nejvyšší soud ani závěr soudu prvního stupně, že existovaly také materiální předpoklady pro aplikaci § 202 odst. 2 tr. ř., neboť bylo možné věc spolehlivě rozhodnout a dosáhnout účelu trestního řízení i bez přítomnosti obviněného při hlavním líčení konaném dne 2. 2. 2012. Postup nalézacího soudu nekolidoval ani s ustanovením § 202 odst. 4 tr. ř., neboť obviněný nebyl v době konání předmětného hlavního líčení ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody a byl trestně stíhán pro trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje pět let. V souvislosti s uvedenými skutečnostmi je třeba dále zdůraznit, že v případě nařízeného prvního hlavního líčení obviněný nejen omluvil svoji nepřítomnost, ale také výslovně požádal o odročení („o nařízení nového jednání“), v případě druhého jednání pouze omluvil svoji nepřítomnost, avšak nežádal o odročení a ani jinak neprojevil svoji vůli být tomuto jednání přítomen. Nutno dodat, že ani v odvolání, které soudu prvního stupně zaslal ještě před doručením meritorního rozhodnutí a poté ani při veřejném zasedání odvolacího soudu netvrdil, že by žádal o odročení hlavního líčení s tím, že chce být jednání osobně přítomen. Nejvyšší soud rovněž považuje za potřebné akcentovat, že při veřejném zasedání konaném dne 17. 5. 2012 o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně (viz protokol o veřejném zasedání na č. l. 100 až 101 spisu) byl obviněný přítomen a byl vyslechnut, a tedy měl (a využil) možnost se v řízení před soudem k věci vyjádřit. Současně měl obviněný také možnost navrhnout doplnění dokazování (prostřednictvím svého obhájce k dotazu odvolacího soudu podle § 215 odst. 4 tr. ř. stran návrhů na doplnění dokazování však toliko ponechal na úvaze soudu, zda by nebylo vhodné vyslechnout matku dítěte a provést důkaz směřující k tomu, jestli jsou zajištěny peníze k úhradě celého dlužného výživného). Vzhledem ke shora rozvedeným skutečnostem (s opětovným připomenutím zvláště skutečnosti, že obviněný ve své omluvě neúčasti u hlavního líčení konaného dne 2. 2. 2012 nepožádal o jeho odročení), Nejvyšší soud dospěl nejen k závěru, že všechny zákonné podmínky pro konání hlavního líčení dne 2. 2. 2012 v nepřítomnosti obviněného byly splněny, ale také k závěru, že postup nalézacího soudu (a potažmo i soudu odvolacího) nebyl v kolizi ani s ústavně zaručeným právem obviněného na spravedlivý (fair) proces ve smyslu ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny. Jinak řečeno, řízení jako celek nepozbylo rysů spravedlivého procesu (nelze dovozovat, že by došlo k takovému zásahu do práv obviněného, který by odůvodnil závěr, že řízení jako celek pozbylo rysů spravedlivého procesu). Nutno dodat, že závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2010, sp. zn. 8 Tdo 99/2010, na které ve své stížnosti pro porušení zákona poukazoval ministr spravedlnosti, nelze s ohledem na odlišné okolnosti případu v trestní věci obviněného aplikovat. Na základě uvedených skutečností Nejvyšší soud dospěl k závěru, že stížnost pro porušení zákona není důvodná, a proto ji podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl. Takto rozhodl podle § 274 tr. ř. ve veřejném zasedání. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 19. června 2013 Předseda senátu:JUDr. Vladimír Veselý
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2019_32.ND.286.2019.1.xml	Judikát 32 Nd 286/2019 32 Nd 286/2019-19 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a Mgr. Jiřího Němce ve věci oprávněné innogy Energie, s. r. o., se sídlem v Praze 10, Strašnice, Limuzská 3135/12, PSČ 108 00, identifikační číslo osoby 49903209, zastoupené Mgr. Kamilem Stypou, advokátem, se sídlem v Praze, Rubešova 162/8, proti povinnému J. F., narozenému XY, t. č. neznámého pobytu, o žádosti o pověření a nařízení exekuce, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 11 EXE 8819/219, o návrhu na určení místní příslušnosti, takto: Věc vedenou u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 11 EXE 8819/2019 podle § 11 odst. 3 občanského soudního řádu projedná a rozhodne Okresní soud v Chomutově. Odůvodnění: Soudní exekutor Mgr. David Vybíral, LL.M., se sídlem v Praze 6, Vítězné náměstí 829/10, PSČ 160 00, podal dne 10. 5. 2019 u Okresního soudu v Chomutově žádost o pověření a nařízení exekuce dle vykonatelného exekučního titulu – rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 1. 6. 2018, č. j. 16 C 38/2018-39. Učinil tak na základě exekučního návrhu oprávněné ze dne 4. 5. 2019. Okresní soud v Chomutově usnesením ze dne 29. 5. 2019, č. j. 11 EXE 8819/2019-16, vyslovil svoji místní nepříslušnost s tím, že věc bude předložena Nejvyššímu soudu k určení, který soud věc projedná a rozhodne. Okresní soud dospěl k závěru, že v posuzované věci chybějí podmínky místní příslušnosti, neboť dotazem na Ministerstvo vnitra České republiky zjistil, že povinný nemá v současné době na území České republiky upraven žádný druh pobytu, a není znám ani žádný majetek povinného v České republice. Podle § 35 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), se exekuční řízení zahajuje na návrh (odstavec 1). Exekuční řízení je zahájeno dnem, kdy exekuční návrh došel exekutorovi (odstavec 2). Exekutor může začít zjišťovat a zajišťovat majetek povinného nejdříve poté, kdy soud vydal pověření podle § 43a (odstavec 3). Podle § 45 exekučního řádu věcně příslušným exekučním soudem je okresní soud (odstavec 1). Místně příslušným exekučním soudem je soud, v jehož obvodu má povinný, je-li fyzickou osobou, místo svého trvalého pobytu, popřípadě místo pobytu na území České republiky podle druhu pobytu cizince. Je-li povinný právnickou osobou, je místně příslušným soud, v jehož obvodu má povinný sídlo. Nemá-li povinný, který je fyzickou osobou, v České republice místo trvalého pobytu nebo místo pobytu podle věty první, nebo nemá-li povinný, který je právnickou osobou, sídlo v České republice, je místně příslušným soud, v jehož obvodu má povinný majetek (odstavec 2). Podle § 52 odst. 1 exekučního řádu nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu. Podle § 252 odst. 2, část věty před středníkem, zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), nemá-li povinný obecný soud nebo jeho obecný soud není v České republice, je k nařízení a provedení výkonu rozhodnutí příslušný soud, v jehož obvodu povinný má majetek. Podle § 105 odst. 2 o. s. ř. vysloví-li soud, že není příslušný, postoupí věc po právní moci tohoto usnesení příslušnému soudu nebo ji za podmínek § 11 odst. 3 předloží Nejvyššímu soudu. Podle § 11 odst. 3 o. s. ř. jde-li o věc, která patří do pravomoci soudů České republiky, ale podmínky místní příslušnosti chybějí nebo je nelze zjistit, určí Nejvyšší soud, který soud věc projedná a rozhodne. Nejvyšší soud vyložil v usnesení velkého senátu svého občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Nd 316/2013, uveřejněném pod číslem 11/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že je-li Nejvyšší soud žádán o určení místně příslušného soudu podle § 11 odst. 3 o. s. ř. na základě pravomocného rozhodnutí, jímž soud prvního stupně vyslovil svou místní nepříslušnost a rozhodl o postoupení věci Nejvyššímu soudu za účelem určení místně příslušného soudu, Nejvyšší soud určí místně příslušný soud, aniž je oprávněn zkoumat, zda je dána pravomoc českých soudů k projednání a rozhodnutí věci. Protože povinný nemá na území České republiky místo trvalého pobytu nebo místo pobytu podle druhu pobytu cizince, byl by místně příslušným k projednání a rozhodnutí v této věci soud, v jehož obvodu má povinný majetek. Skutečnost, zda povinný má na území České republiky majetek, který by mohl být po nařízení exekuce soudním exekutorem zajištěn a zpeněžen, případně vyjde najevo až činností soudem pověřeného exekutora v rámci provádění exekuce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Nd 200/2012, uveřejněné pod číslem 4/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V posuzovaném případě jsou tedy splněny předpoklady pro to, aby Nejvyšší soud vydal rozhodnutí podle § 11 odst. 3 o. s. ř. Nejvyšší soud s přihlédnutím k zásadě hospodárnosti řízení určil jako místně příslušný ten soud, u něhož bylo řízení zahájeno, tj. Okresní soud v Chomutově. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 16. 7. 2019 JUDr. Pavel Příhoda předseda senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2007_7.TDO.996.2007.1.xml	Judikát 7 Tdo 996/2007 7 Tdo 996/2007-I U S N E S E N Í Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 12. 9. 2007 dovolání obviněného J. M. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 10. 2006, sp. zn. 6 To 600/2006, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 3 T 390/2005 a rozhodl takto: Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se ohledně obviněného J. M. zrušují rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 10. 2006, sp. zn. 6 To 600/2006, a rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 4. 8. 2006, sp. zn. 3 T 390/2005. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. s přiměřeným užitím ustanovení § 261 tr. ř. se tyto rozsudky zrušují také ohledně obviněných M. P. a R. I. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené části rozsudků obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 2651 odst. l tr. ř. se Okresnímu soudu v Lounech přikazuje, aby věc obviněných J. M., M. P. a R. I. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 4. 8. 2006, sp. zn. 3 T 390/2005, byli obvinění J. M., M. P. a R. I. uznáni vinnými trestným činem pojistného podvodu dílem dokonaným podle § 250a odst. 2 tr. zák. a dílem nedokonaným ve formě pokusu podle § 8 odst. l tr. zák., § 250a odst. 4 písm. b) tr. zák. a odsouzeni obviněný J. M. k podmíněném u trestu odnětí svobody na dvě léta se zkušební dobou stanovenou na čtyři roky, obviněný M. P. k podmíněnému trestu odnětí svobody na dvě léta se zkušební dobou stanovenou na třicet měsíců a obviněný R. I. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na tři roky se zařazením do věznice s ostrahou. Dále bylo rozhodnuto ohledně obviněného P. T. tak, že byl uznán vinným trestným činem podílnictví podle § 251 odst. l písm. a), odst. 2 tr. zák., přičemž u něho bylo podle § 37 tr. zák. upuštěno od uložení souhrnného trestu a dalšího trestu s ohledem na tresty uložené ve věci Okresního soudu v Teplicích sp. zn. 23 T 48/2004. Nakonec bylo rozhodnuto uplatněném nároku na náhradu škody tak, že obchodní společnost Č. L., a. s., byla podle § 229 odst. l tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti rozsudku Okresního soudu v Lounech podali odvolání jednak státní zástupce ve prospěch obviněných J. M. a M. P., ve prospěch i v neprospěch obviněného R. I. a v neprospěch obviněného P. T., jednak obvinění J. M. a R. I. O odvoláních bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 10. 2006, sp. zn. 6 To 600/2006. Z podnětu odvolání obviněných J. M. a R. I. a z podnětu odvolání státního zástupce podaného ve prospěch obviněných J. M., M. P. a R. I. byl rozsudek Okresního soudu v Lounech podle § 258 odst. l písm. b), d) tr. ř. zrušen ohledně obviněných J. M., M. P. a R. I. a podle § 261 tr. ř. i ohledně obviněného P. T. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo v jejich věci znovu rozhodnuto tak, že byli uznáni vinnými obvinění J. M., M. P. a R. I. pokusem trestného činu pojistného podvodu podle § 8 odst. l tr. zák., § 250a odst. 2, 4 tr. zák. a obviněný P. T. trestným činem podílnictví podle § 251 odst. l písm. a), odst. 2 tr. zák. a odsouzeni obviněný J. M. k podmíněnému trestu odnětí svobody na dva roky se zkušební dobou stanovenou na čtyři roky, obviněný M. P. k podmíněnému trestu odnětí svobody na dva roky se zkušební dobou stanovenou na třicet měsíců a obviněný R. I. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na tři roky se zařazením do věznice s ostrahou a u obviněného P. T. bylo podle § 37 tr. zák. upuštěno od uložení souhrnného a dalšího trestu s ohledem na tresty uložené ve věci Okresního soudu v Teplicích sp. zn. 23 T 48/2004. Znovu bylo rozhodnuto také o uplatněném nároku na náhradu škody tak, že podle § 229 odst. l tr. ř. byla obchodní společnost Č. L., a. s., odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání státního zástupce podané v neprospěch obviněných R. I. a P. T. bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto. Obviněný J. M. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem. Napadl jeho se týkající část rozsudku, pokud jde o výrok o vině pokusem trestného činu pojistného podvodu podle § 8 odst. l tr. zák., § 250a odst. 2, 4 tr. zák., a to s odkazem na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. l písm. g) tr. ř. V mezích tohoto dovolacího důvodu namítl nesprávné stanovení výše hrozící škody, při kterém soudy nevzaly v úvahu obsah pojistné smlouvy upravující jeho spoluúčast ve výši 10% a neodečetly odpovídající částku. To podle obviněného vedlo k nesprávnému posouzení skutku podle § 250a odst. 4 tr. zák. Dále obviněný namítl nedostatek úmyslného zavinění a zpochybnil tak naplnění subjektivní stránky pokusu trestného činu. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud ohledně něho zrušil rozsudky obou soudů a aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci. Nejvyšší soud přezkoumal ohledně obviněného J. M. podle § 265i odst. 3, 4, 5 tr. ř. napadený rozsudek i předcházející řízení a shledal, že dovolání je důvodné. Jako pokus trestného činu pojistného podvodu podle § 8 odst. l tr. zák., § 250a odst. 2, 4 písm. b) tr. zák. posoudil Krajský soud v Ústí nad Labem skutek, který podle jeho zjištění a předtím až na výši hrozící škody i podle zjištění Okresního soudu v Lounech spočíval v tom, že v první polovině května 2004 v Ž., okr. L., se obviněný J. M. dohodl s obviněným M. P., že společně fingují krádež automobilu zn. Hyundai Santa Fe Elegance v hodnotě nejméně 551 499 Kč, který měl obviněný J. M. v leasingovém nájmu od obchodní společnosti Č. L., a. s., s tím, aby se obviněný J. M. zbavil povinnosti platit leasingové splátky a aby získal finanční obnos za prodej vozidla a pojistné plnění z pojistky pro případ odcizení vozidla od obchodní společnosti U. p., a.s., u níž bylo vozidlo mimo jiné i proti odcizení pojištěno, dne 10. 5. 2004 v Ž. obviněný M. P. převzal od obviněného J. M. automobil a jedny klíče, společně s obviněným R. I. vozidlo převezl do O., okr. T., vozidlo při této jízdě řídil obviněný R. I., kterému ještě předtím obviněný M. P. řekl, že je předstíráno odcizení za účelem získání pojistného plnění a že vozidlo bude rozebráno a prodáno na náhradní díly, v O. navštívili obviněného P. T. a s ním dohodli, že u něho vozidlo ponechají a že bude rozebráno, a dne 11. 5. 2004 obviněný J. M. oznámil na Obvodním oddělení Policie ČR v Žatci odcizení vozidla a dále ohlásil obchodní společnosti U. p., a. s., pojistnou událost spočívající v údajném odcizení vozidla, avšak k vyplacení pojistného plnění nedošlo. Trestného činu pojistného podvodu podle § 250a odst. 2, 4 písm. b) tr. zák. se dopustí mimo jiné ten, kdo úmyslně vyvolá pojistnou událost, způsobí-1i takovým činem na cizím majetku značnou škodu. Pokusem tohoto trestného činu podle § 8 odst. l tr. zák. je jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. Účelem ustanovení § 250a tr. zák. o trestném činu pojistného podvodu je ochrana regulérnosti vztahů vyplývajících z pojištění. Ustanovení § 250a odst. 2 tr. zák. chrání regulérnost plnění, která poskytují pojišťovny na podkladě pojistných událostí. Smyslem této ochrany je zajistit, aby pojistná plnění byla pojišťovnami poskytována jen v těch případech, kdy je to odůvodněno skutečnou pojistnou událostí. Jde o to, aby pojistná plnění nebyla poskytována mimo jiné v případech, kdy pojistná událost ve skutečnosti nenastala, protože to, co se za ní vydává, nemělo nahodilý charakter, nýbrž bylo vyvoláno uměle. Z toho plyne, že ustanovení § 250a tr. zák. směřuje k ochraně majetkových zájmů pojišťoven. Proto pokud je zákonným znakem trestného činu pojistného podvodu „škoda na cizím majetku”, ať už jde o značnou škodu podle § 250a odst. 4 písm. b) tr. zák., anebo o škodu velkého rozsahu podle § 250a odst. 5 tr. zák., rozumí se tím škoda na majetku pojišťovny. Spočívá-li trestný čin pojistného podvodu podle § 250a odst. 2 tr. zák. v tom, že pachatel úmyslně vyvolal pojistnou událost, je škodou způsobenou tímto trestným činem částka, kterou pojišťovna neoprávněně vyplatila ve formě pojistného plnění. Aplikují-1i se tyto zásady na posuzovaný případ, je evidentní, že výrok o vině pokusem trestného činu pojistného podvodu podle § 8 odst. l tr. zák., § 250a odst. 2, 4 písm. b) tr. zák. nemůže obstát, neboť soudy chybně nestanovily hrozící škodu jako částku, kterou by obchodní společnost U. p., a. s., vyplatila jako pojistné plnění, pokud by akceptovala oznámení, které o pojistné události učinil obviněný J. M., nýbrž jako cenu vozidla v době činu. Tento svůj postup soudy odůvodnily odkazem na ustanovení § 89 odst. 12 tr. zák., podle něhož se při stanovení výše škody vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Stanovit výši hrozící škody podle tohoto ustanovení nebylo namístě již proto, že vozidlo, jehož odcizení obviněný před pojišťovnou předstíral, nebylo předmětem útoku, pokud byl skutek podřazen pod ustanovení § 250a odst. 2 tr. zák. o trestném činu pojistného podvodu. U tohoto trestného činu jsou předmětem útoku peněžní prostředky pojišťovny, k jejichž vyplacení ve formě pojistného plnění směřovalo jednání obviněného, a nikoli motorové vozidlo, jehož odcizení obviněný před pojišťovnou předstíral. O motorovém vozidle jako předmětu útoku by tu bylo možné uvažovat tehdy, jestliže by soudy posuzovaly skutek, pokud spočíval v tom, že obviněný v rozporu s účelem leasingu předal vozidlo třetí osobě, jako trestný čin zpronevěry podle § 248 tr. zák. spáchaný ke škodě obchodní společnosti Č. L., a. s. V rámci tohoto posouzení by bylo důvodné považovat vozidlo za věc, která byla předmětem útoku, a cenu vozidla za škodu. Ve vztahu k tomuto posouzení by pak bylo nutné při stanovení výše škody aplikovat ustanovení § 89 odst. 12 tr. zák. Oba soudy stanovily výši škody jako cenu vozidla v době činu. Okresní soud v Lounech ji stanovil ve výši 606 580 Kč jako účetní zůstatkovou hodnotu (viz vyjádření obchodní společnosti Č. L., a. s., na č .l. 85 spisu), zatímco Krajský soud v Ústí nad Labem ji stanovil ve výši 551 499 Kč jako pořizovací cenu sníženou o akontaci a zaplacené čisté splátky (viz vyjádření obchodní společnosti Č. L., a. s., na č. 1. 86 spisu). Z hlediska výše škody způsobené trestným činem pojistného podvodu podle § 250a odst. 2 tr. zák., resp. jeho pokusem, však není rozhodná cena vozidla, nýbrž částka pojistného plnění, které by obchodní společnost U. p., a. s., vyplatila obchodní společnosti Č. L., a. s., jako vlastníku vozidla, případně obviněnému J. M. jako leasingovému nájemci, pokud by uznala oznámení obviněného o pojistné události za podklad svého plnění. Výši pojistného plnění, jehož vyplacení hrozilo jako následek jednání posouzeného jako trestný čin pojistného podvodu, soudy nezjistily a proto při nedostatku takového zjištění nemohly skutek posoudit podle § 250a odst. 4 písm. b) tr. zák., tj. podle ustanovení, které stanoví způsobení značné škody jako zákonný znak kvalifikované skutkové podstaty. Z pojistné smlouvy (viz č. l. 69 spisu) vyplývá spoluúčast obviněného J. M. ve výši 10% z pojistného plnění. Reálně hrozilo způsobení škody v takové výši pojistného plnění, která by odpovídala tomuto ujednání. To je ostatně v souladu i s výpovědí svědka Ing. M. K., likvidátora obchodní společnosti U. p., a. s., který v hlavním líčení výslovně uvedl, že pokud by šlo o řádnou pojistnou událost, byla by jako pojistné plnění vyplacena částka odpovídající ceně vozidla ke dni odcizení, tj. podle jeho propočtu částka 554 800 Kč, snížená o 10%, tedy částka těsně pod 500 000 Kč (viz č. l. 306 p. v. spisu). Výpověď svědka tak ukazuje na částku 499 320 Kč, která s ohledem na ustanovení § 89 odst. 11 tr. zák. neodpovídá značné škodě ve smyslu § 250a odst. 4 písm. b) tr. zák., neboť značnou škodou je škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč. Obviněný J. M. důvodně namítal nesprávné stanovení výše škody z hlediska posouzení skutku jako trestného činu pojistného podvodu podle § 250a odst. 4 písm. b) tr. zák. Oběma soudům je třeba vytknout nejen to, že výši škody způsobené trestným činem pojistného podvodu stanovily jako cenu vozidla bez zřetele na spoluúčast obviněného, ale i to, že se v podstatě blíže nezabývaly pojištěním, o které v daném případě šlo. Ve spise (viz č. l. 89) je založena listina označená jako pojistka, z jejíhož obsahu je patrno, že se týká vozidla zn. Hyundai. V této listině jsou také údaje ohledně rozsahu pojištění a v tomto rámci se nachází mimo jiné údaj „KASKO komplet nová cena“, údaj „pojistná částka 778 469 Kč” a údaj „spoluúčast při odcizení 10%”. Přitom částka 778 469 Kč je uvedena rovněž v pojistné smlouvě jako „pojistná částka” (viz č. l. 69 spisu) a tato částka odpovídá leasingové smlouvě, v níž je uvedena jako „vstupní (předběžná) cena předmětu leasingu” (viz č. l. 68 spisu). Citované údaje vyvolávají otázku, zda z pojistné smlouvy případně nevyplývalo, že pro případ skutečné pojistné události byla pojišťovna povinna vyplatit pojistné plnění ve výši rovnající se ceně nového vozidla, snížené o 10%. To by sice bylo v rozporu s citovanou výpovědí svědka Ing. M. K., který uvedl, že pojistné plnění by odpovídalo ceně vozidla v době odcizení, snížené o 10%, a vyznívalo by to v neprospěch obviněného J. M., avšak soudy se měly touto otázkou zabývat a uvedenou nejasnost odstranit, byť přitom bylo nutné respektovat zákaz reformace in peius (zákaz změny v neprospěch obviněného). Nejvyšší soud nesdílí námitku obviněného J. M., že u něho nebylo dáno úmyslné zavinění ve smyslu subjektivní stránky trestného činu, resp. jeho pokusu. Ze skutkových zjištění soudů úmysl obviněného jasně vyplývá. Čin obviněného byl motivován jeho snahou nadále neplatit leasingové splátky. Obviněný J. M. se dohodl se spoluobviněným M. P. na odstranění vozidla, na jeho předání jiným osobám a na fingování krádeže vozidla. Za tohoto stavu je evidentní, že ze strany obviněného J. M. šlo o záměrné vyvolání pojistné události, což je potvrzeno tím, že obviněný krádež vozidla, která byla jen předstírána, oznámil pojišťovně jako pojistnou událost. Právě toto oznámení očividně svědčí o tom, že sám obviněný přisuzoval fingované krádeži vozidla význam pojistné události a že chtěl dosáhnout toho, aby pojišťovna formou pojistného plnění uhradila majiteli vozidla, tj. obchodní společnosti Č. L., a. s., jeho cenu. Posuzovaný čin byl zcela zřejmě konstruován tak, aby vozidlo zmizelo, aby zanikla povinnost obviněného J. M. platit leasingové splátky a aby ztrátu majitele vozidla nahradila pojišťovna. Již samotná složitost této machinace vylučuje úvahu o tom, že ze strany obviněného J. M. nešlo o úmyslné jednání. Pro úplnost je třeba jen poznamenat, že ve vztahu k případnému způsobení značné škody jako okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby postačí podle § 6 písm. a) tr. zák. nedbalostní zavinění. Z toho, co bylo uvedeno v předchozích částech tohoto usnesení Nejvyššího soudu, vyplývá, že napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem a rozsudek Okresního soudu v Lounech jako součást předcházejícího řízení jsou rozhodnutími, která v otázce viny obviněného J. M. spočívají na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř., a to pokud jde o posouzení skutku podle § 250a odst. 4 písm. b) tr. zák. Toto ustanovení nebylo aplikovatelné na zjištění týkající se ceny vozidla, tj. na zjištění, z něhož-byť v různé výši – vycházely soudy. Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněného J. M. zrušil ohledně tohoto obviněného rozsudky obou soudů, a protože důvod, z něhož takto rozhodl ve prospěch obviněného J. M., prospívá i obviněným M. P. a R. I., kteří byli odsouzeni jako spolupachatelé obviněného J. M., zrušil rozsudky obou soudů i ohledně těchto obviněných. Jinak Nejvyšší soud zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která zrušením obou rozsudků ohledně obviněných J. M., M. P. a R. I. ztratila podklad. Nakonec Nejvyšší soud přikázal Okresnímu soudu v Lounech, aby věc těchto tří obviněných v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Okresní soud v Lounech znovu rozhodne o vině obviněných trestným činem pojistného podvodu podle § 250a odst. 2 tr. zák. s tím, že otázku případné aplikace ustanovení § 250a odst. 4 písm. b) tr. zák. zváží v závislosti na zjištění, jak vysoké pojistné plnění by pojišťovna vyplatila pro případ, že by oznámenou pojistnou událost akceptovala jako skutečný důvod svého plnění. Ve vztahu k obviněnému P. T. Nejvyšší soud nepostupoval s přiměřeným užitím ustanovení § 261 tr. ř. a nezrušil ohledně něho rozsudky nižších soudů. Tento obviněný byl uznán vinným trestným činem podílnictví podle § 251 odst. l písm. a), odst. 2 tr. zák. Z hlediska tohoto právního posouzení jeho skutku neměla žádný význam otázka, k jaké škodě na straně pojišťovny směřovalo jednání ostatních obviněných. Proto na výrok o jeho vině nemělo žádný vliv pochybení soudů spočívající v tom, že ohledně této otázky neučinily žádné zjištění a že při tomto nedostatku aplikovaly u ostatních obviněných ustanovení § 250a odst. 4 písm. b) tr. zák. Nejvyšší soud nijak nepřihlížel k té části dovolání obviněného J. M., která byla zaměřena proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy a jaká skutková zjištění z nich vyvodily. Podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z citovaného ustanovení je patrno, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou právního posouzení skutku jako posouzení hmotně právního je aplikace hmotného práva (trestního zákona) na skutkový stav, který zjistil soud. Předmětem právního posouzení je skutek, tak jak ho zjistil soud. V dovolání lze namítat, že skutkový stav zjištěný soudem nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, ale nelze namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, jak postupoval při dokazování apod. V dovolání je možné vytýkat p r á v n í vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudem, avšak není možné uplatňovat námitky s k u t k o v é povahy, tj. takové námitky, kterými se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotil soud, změny či dokonce zvratu ve skutkových zjištěních soudu a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, tj. tou verzí, kterou prosazuje dovolatel. Dovolání je mimořádný opravný prostředek vázaný jen na taxativně stanovené důvody a koncipovaný z tohoto hlediska tak, že nepřipouští, aby jeho cestou byl napadán skutkový základ rozhodnutí. Nejvyšší soud se tedy otázkou správnosti právního posouzení skutku, jímž byl obviněný Jiří Mudra uznán vinným, zabýval ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 12. září 2007 Předseda senátu: JUDr. Petr Hrachovec
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2014_6.TDO.64.2014.3.xml	Judikát 6 Tdo 64/2014 6 Tdo 64/2014-I.-22 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 29. ledna 2014 o dovolání obviněného M. Č., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 9. 2013, č. j. 1 To 66/2013-438, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci pod sp. zn. 28 T 5/2013, t a k t o : Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e z r u š u j e usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 9. 2013, č. j. 1 To 66/2013-438. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e Vrchnímu soudu v Olomouci p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. O d ů v o d n ě n í : Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 9. 2013, č. j. 1 To 66/2013-438, bylo podle § 253 odst. 3 tr. ř. odmítnuto odvolání obviněného M. Č. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 2. 8. 2013, č. j. 28 T 5/2013-415, kterým byl obviněný uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 140 odst. 1 tr. zákoníku a byl odsouzen podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání třinácti roků a pro výkon uloženého trestu odnětí svobody byl podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, o nároku poškozených na náhradu škody bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. Proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 9. 2013, č. j. 1 To 66/2013-438, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť o odmítnutí řádného opravného prostředku bylo rozhodnuto, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. V podaném dovolání poukazuje na to, že obhájci obviněného byla sice doručena výzva k odstranění vad podaného odvolání, avšak tato výzva neobsahovala poučení o lhůtě k odstranění vad, tudíž nebylo možno spolehlivě určit počátek běhu této lhůty. Tato výzva byla doručena pouze obhájci obviněného, nikoli samotnému obviněnému, a proto nebyla splněna podmínka uvedená v § 253 odst. 4 tr. ř. a odvolací soud nemohl podle mínění obviněného (obhájce) odmítnout jeho odvolání podle § 253 odst. 3 tr. ř. bez věcného přezkoumání. V neposlední řadě upozorňuje na skutečnost, že obsah výzvy soudu neodpovídá znění ustanovení § 249 tr. ř. Závěrem podaného dovolání pak navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené rozhodnutí a Vrchnímu soudu v Olomouci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř. Vzhledem k tomu, že konkrétní námitky obviněného odpovídaly první alternativě uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť bylo rozhodnuto o odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, Nejvyšší soud přezkoumal podle § 265i odst. 3, 4 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku usnesení odvolacího soudu, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i předcházející řízení a zjistil, že napadené usnesení je skutečně zatíženo vytýkanými vadami a nemůže proto obstát. Ze spisu Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci sp. zn. 28 T 5/2013 Nejvyšší soud zjistil, že obviněný podal proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 2. 8. 2013, č. j. 28 T 5/2013-415, dne 22. 8. 2013 odvolání, a to „do všech jeho výroků“, když obhájce obviněného dále uvedl, že odvolání bude obhájcem odůvodněno do osmi dnů (č. l. 431). Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci zaslal dne 5. 9. 2013 obhájci obviněného výzvu, aby dle § 251 odst. 1 tr. ř. doplnil odvolání, neboť vůbec neobsahuje odůvodnění, a současně stanovil lhůtu k odstranění vad podání v trvání pěti dnů, tuto výzvu převzal obhájce obviněného dne 5. 9. 2013. Dne 18. 9. 2013 byl spis Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci sp. zn. 28 T 5/2013 předložen s odvoláním obviněného Vrchnímu soudu v Olomouci, který v neveřejném zasedání dne 19. 9. 2013 podle § 253 odst. 3 tr. ř. odvolání obviněného odmítl. V souvislosti s předmětnou trestní věcí je potřebné uvést, že výzva k odstranění vad byla doručena pouze obhájci obviněného (viz shora) a nikoli již obviněnému, ačkoli se jedná o osobu oprávněnou podat odvolání, tudíž ve vztahu k obviněnému nebylo postupováno podle § 249 odst. 1 tr. ř., a proto nebyly ani dány procesní podmínky stanovené v § 253 odst. 4 tr. ř. pro odmítnutí odvolání podle § 253 odst. 3 tr. ř. Odmítnout odvolání, které nesplňuje jeho obsahové náležitosti (§ 253 odst. 3 tr. ř.), může odvolací soud pouze tehdy, pokud oprávněná osoba byla řádně poučena podle § 249 odst. 1 tr. ř. nebo byla oprávněné osobě, jež nemá obhájce či zmocněnce, poskytnuta pomoc při odstranění vad podání. Shora uvedený závěr vyplývá mj. také z rozhodnutí č. 1/2005 Sb. rozh. tr., ze kterého je patrno, že poučení oprávněné osoby o obsahových náležitostech odvolání ve smyslu citovaného ustanovení § 249 odst. 1 tr. ř. však nestačí poskytnout pouze obhájci obviněného, ale musí být dáno i samotnému obviněnému. Lze tedy konstatovat, že v daném případě nebylo postupováno v souladu se zákonem, pokud obviněný nebyl řádně poučen ve smyslu § 249 odst. 1 tr. ř. o obsahových náležitostech odvolání a poskytnuta mu lhůta k doplnění podaného odvolání. Další pochybení bylo shledáno také v tom, že výzva soudu, která byla zaslána obhájci obviněného, neobsahovala výslovné poučení o tom, kterým okamžikem je určen počátek běhu pětidenní lhůty k odstranění vad odvolání, a proto není ani na jisto postaven den, kdy měla tato zákonem stanovená prekluzivní lhůta, skutečně propadnout. Na tomto místě považuje Nejvyšší soud ještě za potřebné zmínit, že je-li z nerespektování ve výzvě stanovené lhůty k odstranění vad odvolání vyvozován tak závažný důsledek, jakým je odmítnutí odvolání podle § 253 odst. 3 tr. ř. bez jeho věcného přezkoumání, lze tak učinit pouze za předpokladu, že obhájce bude o podmínkách, za nichž k takovému rozhodnutí může dojít, náležitě poučen, přičemž na úplnost poučení je třeba klást přísné požadavky. Dovolací soud je přesvědčen, že jedině výše podaný výklad odpovídá požadavkům právní jistoty. Protože k vadnému postupu vrchního soudu došlo až po podání odvolání, tj. po vyhlášení odsuzujícího rozsudku, nezrušil Nejvyšší soud také rozsudek soudu prvního stupně. Věc se tak vrací do stadia po podání řádného opravného prostředku, který nemá veškeré zákonem stanovené náležitosti, a bude proto záležet na odvolacím soudu, aby zajistil dokončení řízení u soudu prvního stupně tak, aby byl obviněný i jeho obhájce řádně poučeni ve smyslu § 249 odst. 1 tr. ř. o obsahových náležitostech odvolání a poskytnuta lhůta k doplnění podaného odvolání. Protože vady napadeného rozhodnutí vytknuté v dovolání a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání, Nejvyšší soud podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 29. ledna 2014 Předseda senátu: JUDr. Jan Engelmann
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2017_7.TZ.40.2017.1.xml	Judikát 7 Tz 40/2017 7 Tz 40/2017-19 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Hrachovce a soudců JUDr. Michala Mikláše a JUDr. Petra Angyalossy, Ph. D., projednal ve veřejném zasedání dne 11. 7. 2017 stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněného D. P. proti pravomocnému rozsudku býv. Nižšího vojenského soudu v Plzni ze dne 12. 11. 1952, sp. zn. Vt 32/52, a podle § 268 odst. 2 tr. ř., § 269 odst. 2 tr. ř., § 271 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto: Pravomocným rozsudkem býv. Nižšího vojenského soudu v Plzni ze dne 12. 11. 1952, sp. zn. Vt 32/52, byl porušen zákon v ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. (zákon č. 86/1950 Sb., trestní zákon) v neprospěch obviněného D. P. Tento rozsudek býv. Nižšího vojenského soudu v Plzni se zrušuje. Zrušují se také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněný D. P., zprošťuje se podle § 226 písm. b) tr. ř. obžaloby pro trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. (zákon č. 86/1950 Sb., trestní zákon), jehož se měl dopustit tím, že od nástupu vojenské služby dne 30. 8. 1952 odmítal vykonávat jakoukoli službu pro naši armádu, odvolávaje se na své náboženské přesvědčení, tedy že se úmyslně vyhnul plnění služební povinnosti tím, že se odvolával na náboženské přesvědčení. O d ů v o d n ě n í Rozsudkem býv. Nižšího vojenského soudu v Plzni ze dne 12. 11. 1952, sp. zn. Vt 32/52, byl obviněný D. P. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. (zákon č. 86/1950 Sb., trestní zákon) a odsouzen k trestu odnětí svobody na 21 měsíců s tím, že do trestu mu byla podle § 23 tr. zák. započítána vazba od 1. 9. 1952 do 12. 11. 1952. Podle zjištění býv. Nižšího vojenského soudu v Plzni spáchal obviněný trestný čin tím, že jako vojín základní služby od nástupu vojenské služby dne 30. 8. 1952 odmítal vykonávat jakoukoli službu pro naši armádu, odvolávaje se na své náboženské přesvědčení. Rozsudek nabyl právní moci dnem vyhlášení, tj. 12. 11. 1952. Rehabilitační řízení podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, nebylo v této věci provedeno. Ministr spravedlnosti podal ve prospěch obviněného dne 14. 6. 2017 u Nejvyššího soudu stížnost pro porušení zákona proti rozsudku býv. Nižšího vojenského soudu v Plzni. Namítl, že obviněný byl odsouzen za jednání, které bylo uplatněním jeho práva na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení, jak bylo zakotveno v tehdejší Ústavě 9. května, a které proto nemohlo být trestným činem. Uvedl, že výrok o vině obviněného nemůže obstát ve světle zásad stanovených v § 1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů. Ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným rozsudkem byl porušen zákon v ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 87/1950 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve vztahu k ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon, v neprospěch obviněného, aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek, aby podle téhož ustanovení zrušil i další obsahově navazující rozhodnutí a aby podle § 270 odst. 1 tr. ř. přikázal nové projednání a rozhodnutí věci nebo podle § 271 odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl. Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. napadený rozsudek i předcházející řízení a shledal, že zákon byl porušen. Trestného činu vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. (zákon č. 86/1950 Sb.) se dopustil ten, kdo se úmyslně vyhnul plnění služební povinnosti nebo služebního úkonu mimo jiné tím, že se odvolával na náboženské přesvědčení. Základním pochybením býv. Nižšího vojenského soudu v Plzni bylo to, že nevyvodil odpovídající právní závěry ze zjištění, podle kterého obviněný odmítal vykonávat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení Svědka Jehovova. Býv. Nižší vojenský soud v Plzni nevzal v úvahu, že tehdejší Ústava 9. května (ústavní zákon č. 150/1948 Sb.) v ustanovení § 15 odst. 1 prohlašovala svobodu svědomí s tím, že podle § 16 odst. 1 měl každý právo vyznávat soukromě i veřejně jakoukoli náboženskou víru nebo být bez vyznání. Býv. Nižší vojenský soud v Plzni odsoudil obviněného přesto, že obviněný posuzovaným činem vykonával právo přiznané Ústavou 9. května. Ústava 9. května v citovaných ustanoveních sice formálně deklarovala uvedená práva, ale neposkytovala jim reálné záruky a sama je naopak nepřípustně omezovala, zejména ustanoveními § 15 odst. 2, § 34 odst. 2. V ustanovení § 15 odst. 2 Ústavy 9. května bylo mimo jiné stanoveno, že víra nebo přesvědčení nemůže být důvodem k tomu, aby někdo odmítal plnit občanskou povinnost stanovenou zákonem. V ustanovení § 34 odst. 2 Ústavy 9. května bylo stanoveno, že každý občan je povinen konat vojenskou službu. Faktické popření svobody svědomí, která byla formálně deklarována v § 15 odst. 1 Ústavy 9. května, spočívalo v tom, že ústava sama nestanovila žádnou alternativu výkonu vojenské služby pro osoby, kterým náboženské přesvědčení bránilo konat tuto službu, a ani nezmocnila zákonodárce k tomu, aby takovou alternativu stanovil zákonem. Tehdejší československé zákonodárství nestanovilo žádnou alternativu vojenské služby např. v podobě pozdější civilní služby podle zákona č. 73/1990 Sb. a zákona č. 18/1992 Sb. Výkon vojenské služby pak byl na osobách, které ho odmítaly z důvodu náboženského přesvědčení, vynucován prostředky trestní represe. Za tohoto stavu výrok o vině obviněného trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. (zákon č. 86/1950 Sb.) odporoval nejen ustanovení § 15 odst. 1 Ústavy 9. května, ale i ustanovení čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv. Obviněný byl ve skutečnosti odsouzen za čin, který v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská a politická práva a svobody zaručené Ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestný. Čin obviněného, který směřoval k uplatnění práv a svobod občanů zaručených Ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byl tehdejším československým trestním zákonem prohlášen za trestný v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jeho trestní stíhání a potrestání. Tato hlediska, která jsou stanovena v § 1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, mají v posuzované věci interpretační význam ve vztahu k ustanovení § 270 tr. zák. (zákon č. 86/1950 Sb.) o trestném činu vyhýbání se služební povinnosti a staví výrok o vině obviněného do pozice, v které nemůže obstát. Tento závěr je v souladu s nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, a ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 674/01. Pokud býv. Nižší vojenský soud v Plzni posoudil skutek jako trestný čin, porušil tím zákon v ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. (zákon č. 86/1950 Sb.) v neprospěch obviněného. Nejvyšší soud proto podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil zjištěné porušení zákona, podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek i všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a podle § 271 odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl tak, že obviněného podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby, neboť v žalobním návrhu uvedený skutek není trestným činem. Nejvyšší soud nepokládal za nutné vyslovit porušení zákona v namítaném ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 87/1950 Sb. Toto ustanovení trestního řádu obsahovalo jen obecnou úpravu úkolů soudu v trestním řízení a nemělo přímý vztah k tomu, že podstatou posuzované věci bylo vadné právní posouzení skutku. P o u č e n í: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 11. července 2017 JUDr. Petr Hrachovec předseda senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2020_23.ND.520.2020.1.xml	Judikát 23 Nd 520/2020 23 Nd 520/2020-41 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové v exekuční věci oprávněné Vodafone Czech Republic a.s., se sídlem v Praze 5, Stodůlky, náměstí Junkových 2808/2, PSČ 155 00, IČO 25788001, zastoupené Mgr. Markem Lošanem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, PSČ 110 00, proti povinnému R. B., narozenému XY, bytem XY, o pověření a nařízení exekuce, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 72 EXE 2221/2020, o určení místní příslušnosti soudu, takto: Věc vedenou u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 72 EXE 2221/2020 projedná a rozhodne Obvodní soud pro Prahu 4. O d ů v o d n ě n í : Obvodnímu soudu pro Prahu 4 byla dne 10. 8. 2020 doručena žádost soudního exekutora Mgr. Martina Tunkla o pověření a nařízení exekuce na majetek povinného. Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 1. 10. 2020, č. j. 72 EXE 2221/2020-36, výrokem pod bodem I vyslovil svoji místní nepříslušnost a výrokem pod bodem II rozhodl, že věc bude po marném uplynutí lhůty k podání odvolání oprávněné ve smyslu ustanovení § 11 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, předložena Nejvyššímu soudu k určení, který soud věc projedná a rozhodne. Soud prvního stupně uvedl, že lustrací v Centrální evidenci obyvatel a v Informačním systému základních registrů bylo zjištěno z přípisu Ministerstva vnitra, že povinný není uveden v Cizineckém informačním systému. Dále soud zjistil, že povinný není vězněn na území České republiky. Na výzvu soudu oprávněná sdělila, že trvá na nařízení exekuce a sdělila soudu, že jí je známá adresa povinného: XY, nicméně podle sdělení České pošty na uvedenou adresu povinnému nebylo doručováno, nemá zřízen P.O. BOX, nemá zřízen odnos, nemá poštovní schránku a nemá označen zvonek. Soudu není znám ani případný majetek povinného umístěný v jeho obvodu. V daném případě tak nelze určit místně příslušný exekuční soud ve smyslu § 45 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu (dále jen „exekuční řád“). Za daných okolností tedy Obvodní soud pro Prahu 4 vyslovil svoji místní nepříslušnost a rozhodl o předložení věci Nejvyššímu soudu. Podle § 11 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) jde-li o věc, jež patří do pravomoci soudů České republiky, ale podmínky místní příslušnosti chybějí nebo je nelze zjistit, určí Nejvyšší soud, který soud věc projedná a rozhodne. Podle § 45 odst. 1 exekučního řádu je věcně příslušným exekučním soudem v prvním stupni okresní soud. Podle § 45 odst. 2 exekučního řádu místně příslušným exekučním soudem je soud, v jehož obvodu má povinný, je-li fyzickou osobou, místo svého trvalého pobytu, popřípadě místo pobytu na území České republiky podle druhu pobytu cizince. Je-li povinný právnickou osobou, je místně příslušným soud, v jehož obvodu má povinný sídlo. Nemá-li povinný, který je fyzickou osobou, v České republice místo trvalého pobytu nebo místo pobytu podle věty první, nebo nemá-li povinný, který je právnickou osobou, sídlo v České republice, je místně příslušným soud, v jehož obvodu má povinný majetek. S ohledem na ustanovení § 52 odst. 1 exekučního řádu se při určení, který soud je místně příslušným exekučním soudem v řízení podle tohoto předpisu, použijí ustanovení občanského soudního řádu, neboť exekuční řád jiné ustanovení o určení místní příslušnosti v takových případech neobsahuje. Z ustanovení § 252 odst. 2 věty první o. s. ř. vyplývá, že nemá-li povinný obecný soud nebo jeho obecný soud není v České republice, je k nařízení a provedení výkonu rozhodnutí příslušný soud, v jehož obvodu má povinný majetek. Nejvyšší soud přitom v usnesení ze dne 12. září 2012, sp. zn. 31 Nd 200/2012, na něž lze v bližším rozboru dané problematiky odkázat, připomněl, že exekuční soud před nařízením exekuce a pověřením exekutora jejím provedením nezjišťuje existenci majetku povinného, neboť by to odporovalo cíli exekučního řízení – zjistit majetek dlužníka (povinného) a uspokojit z něj navrhovatele (věřitele). Není tak případné, aby již v rámci posuzování místní příslušnosti exekuční soud zjišťoval, zda a případně na jakém místě v České republice má povinný majetek. Za dané situace je tak na místě při určení místní příslušnosti přihlédnout k zásadě hospodárnosti řízení ve smyslu § 6 o. s. ř., jíž v tomto případě bude zjevně odpovídat, aby věc projednal soud, u nějž bylo řízení zahájeno a jenž již v dané věci činil určité úkony (podobně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2011, sp. zn. 4 Nd 347/2011). S ohledem na uvedené tedy Nejvyšší soud rozhodl podle § 11 odst. 3 o. s. ř. tak, že jako místně příslušný určil soud, u něhož bylo exekuční řízení zahájeno, tedy Obvodní soud pro Prahu 4. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 26. 11. 2020 JUDr. Zdeněk Des předseda senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2017_28.CDO.5261.2016.1.xml	Judikát 28 Cdo 5261/2016 28 Cdo 5261/2016 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce statutárního města Liberce, IČ 002 62 978, se sídlem v Liberci, nám. Dr. E. Beneše 1/1, proti žalovanému M. P., zastoupenému Mgr. Radkem Stránským, advokátem se sídlem v Liberci, Dvořákova 646/4, o určení vlastnictví k pozemku a vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 53 C 26/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 1. prosince 2015, č. j. 35 Co 152/2015-135, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 4. 11. 2014, č. j. 53 C 26/2012-111, určil, že žalobce je vlastníkem specifikovaného pozemku v katastrálním území S. H. (výrok I.), žalovanému uložil zmíněnou nemovitost vyklidit (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 1. 12. 2015, č. j. 35 Co 152/2015-135, rozhodnutí soudu prvního stupně k odvolání žalovaného ve výroku III. změnil, ve výrocích I. i II. je potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Rozsudek odvolacího soudu zpochybnil žalovaný dovoláním, k němuž žalobce podal vyjádření. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho projednatelností. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. V souladu s § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Požadavek, aby dovolatel vymezil předpoklady přípustnosti dovolání, je ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí tohoto mimořádného opravného prostředku. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání předestřít, které z tam vyjmenovaných hledisek považuje za naplněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu řečeného ustanovení nebo jeho části (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2579/2013, ze dne 12. 5. 2015, sp. zn. 33 Cdo 1610/2015, a ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3845/2015, dále viz např. též usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16, body 16 až 19, ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. III. ÚS 3778/16, bod 11, či ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 3/17, bod 6). Dovolatel zákonným požadavkům, jak je interpretuje právě rekapitulovaná judikatura, zjevně nedostál, neb se omezil na nepostačující reprodukci znění § 237 o. s. ř. a v celém svém dovolání neartikuloval žádnou otázku, jež by odpovídala kategoriím vymezeným v citovaném ustanovení. Jedinou pasáží dovolatelova podání vztahující se k rozhodovací praxi dovolacího soudu je ta, v níž žalovaný odůvodňuje údajnou nepřiléhavost odkazu odvolacího soudu na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3745/2011, faktem, že v oné kauze správní orgán se žalobci nejednal jako s účastníky řízení, jež vyústilo ve vydání sporného rozhodnutí, zatímco v posuzované při žalobci postavení účastníka správního řízení upřeno nebylo. Krajský soud ovšem vzpomenutý judikát citoval toliko jako oporu pro názor, že i ve vztahu ke správním rozhodnutím vydaným před účinností zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, je uplatnitelnou teze, dle níž lze za nicotné pokládat rovněž správní akty neuskutečnitelné, respektive s ohledem na jejich faktickou či právní nemožnost nerealizovatelné (podobně viz např. též usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 358/01, a ze dne 17. 7. 2006, sp. zn. II. ÚS 399/06, popřípadě rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3542/2013), přičemž právě tímto defektem bylo podle odvolacího soudu zatíženo také pro předmětnou kauzu významné rozhodnutí Okresního úřadu Liberec – pozemkového úřadu ze dne 10. 5. 1993. Účastenství žalobce v řízení předcházejícím vydání uvedeného správního aktu je tak pro přiléhavost předeslané úvahy odvolacího soudu zjevně nepodstatné. Ani zmíněný náznak dovolací námitky (míjející se s nosnými úvahami odvolacího soudu) tudíž nemůže založit přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. Pro úplnost je pak možné dodat, že nicotnost správního aktu (na rozdíl od jeho věcné správnosti) je soud vskutku i v občanském soudním řízení oprávněn zkoumat jako otázku předběžnou (viz kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2148/2001, případně jeho usnesení ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 26 Cdo 5102/2007, a ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1200/2014). Nejvyššímu soudu tedy nezbylo než dovolání žalovaného, trpící vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, v souladu s § 243c odst. 1, větou první, o. s. ř. odmítnout. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalobce nebyl zastoupen zástupcem ve smyslu § 137 odst. 2 o. s. ř. a náhradu hotových výdajů nepožadoval (nemluvě již o tom, že náklady na vyjádření k dovolání, v němž se toliko ztotožnil se závěry odvolacího soudu a odkázal na svá předešlá podání, by nemohly být pokládány za účelně vynaložené). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 3. 5. 2017 JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2011_30.CDO.2819.2009.1.xml	Judikát 30 Cdo 2819/2009 30 Cdo 2819/2009 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně I. Č., zastoupené Mgr. Robertem Cholenským, advokátem se sídlem v Brně, Bolzanova č. 5, proti žalované Městské nemocnici Ostrava, se sídlem v Ostravě 1, Nemocniční č. 20, IČO 00635162, zastoupené JUDr. Vladimírem Ježkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Dvořákova ul. č. 26, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp.zn. 23 C 187/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. listopadu 2008, č.j. 1 Co 13/2008-109, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. listopadu 2008, č.j. 1 Co 13/2008-109, se ve výrocích označených II. až V. zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu uvedenému soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 12. října 2007, č.j. 23 C 187/2005-55, uložil žalované zaslat žalobkyni omluvný dopis ve znění uvedeném ve výroku tohoto rozhodnutí (výrok I.) a zaplatit jí z titulu náhrady nemajetkové újmy v penězích ve smyslu ustanovení § 13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) částku 500.000,- Kč (výrok II.); žalobu na zaplacení dalších 500.000,- Kč zamítl (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů placených státem (výroky IV. a V.). K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 5. listopadu 2008, č.j. 1 Co 13/2008-109, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil, zatímco ve výroku II. jej změnil tak, že žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobkyni částku 500.000,- Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy v penězích, zamítl; výroky III. až V. rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud v zásadě převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho závěrem, že sterilizace je závažným zásahem do života ženy i její rodiny. Velmi podrobně a přiléhavě pak rozvedl na případech romských žen i celospolečenské a ústavněprávní aspekty tohoto problému. S ohledem na prokázaný zásah do osobnostních práv žalobkyně dospěl k závěru, že je namístě přisouzení morální satisfakce ve formě omluvy žalobkyni. Odvolací soud se však již neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož se nárok na náhradu nemajetkové újmy v penězích nepromlčuje. Uvedl, že na rozdíl od práva na ochranu osobnosti, které se nepromlčuje, promlčuje se právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích v obecné tříleté promlčecí době (§ 101 o.z.). Jestliže v dané věci vznikla nemajetková újma dne 7. července 1997, avšak žaloba byla podána až dne 21. listopadu 2005, stalo se tak po uplynutí promlčecí lhůty. Námitku promlčení uplatněnou žalovanou v řízení před soudem prvního stupně proto odvolací soud označil za důvodnou. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalobkyně dne 24. února 2009, přičemž právní moci nabyl téhož dne. Proti rozsudku odvolacího soudu (a to do výroku II. ve věci samé) podala žalobkyně dne 24. dubna 2009 včasné dovolání. Jeho přípustnost vyvozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Odkazuje na dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tj. vytýká, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka má především za to, že odvolací soud nesprávně právně posoudil důvodnost námitky promlčení pro tento případ, stejně jako závěr, zda uplatněná námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy. Navrhla proto, aby dovolací soud rozsudek Vrchního soudu v Olomouci zrušil v dotčené části a věc mu vrátil k dalšímu řízení. K podanému dovolání nebylo podáno vyjádření. Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a uvážil, že dovolání žalobkyně bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. a je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Poté rozsudek odvolacího soudu přezkoumal v napadeném výroku ve věci samé v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že toto rozhodnutí není správné (§ 243b odst. 2 o.s.ř.). Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je tak vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Podle § 13 obč. zák. ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry fyzické osoby. Neoprávněným zásahem je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, t.j. s právním řádem. Podle ustanovení § 11 obč. zák. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Požadavek zajištění účinné občanskoprávní ochrany vyžaduje, aby neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby, který má za následek vznik nemajetkové újmy, spočívající v porušení či již v pouhém ohrožení osobnosti dotčené fyzické osoby, byl pro původce neoprávněného zásahu spojen s nepříznivými právními následky ve formě zvláštních občanskoprávních sankcí. Ty mohou podle okolností konkrétního případu spočívat v nové povinnosti původce neoprávněného zásahu buď upustit od tohoto zásahu, či odstranit následky neoprávněného zásahu, anebo poskytnout přiměřené zadostiučinění. Pokud dovolatelka ve svém dovolání vychází z dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., pak toto ustanovení dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Je skutečností, že v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. září 2003, sp. zn. 30 Cdo 1542/2003 (resp. v dalších rozhodnutích tohoto soudu), bylo judikováno, že právo na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti obecně, a tedy i na zadostiučinění v penězích, se nepromlčuje. Poté ovšem došlo ke změně judikatorní situace mimo jiné v souvislosti s rozsudkem velkého senátu Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. listopadu 2008, sp. zn. 31 Cdo 3161/2008, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 73, v sešitu č. 7/2009, v němž byl obsažen závěr, že právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák. je jedním z dílčích a relativně samostatných prostředků ochrany jednotného práva na ochranu osobnosti fyzické osoby, který promlčení podléhá. Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia NS ČR v uvedeném rozhodnutí uzavřel, že je to obsah nároku, a nikoliv předmět jeho ochrany, co činí pro povahu nároku určující, zda se uplatní obecný právní institut (promlčení) oslabující jeho vymahatelnost v závislosti na okamžiku jeho uplatnění u soudu a na dispozitivním chování žalovaného. Důvodem změny rozsudku soudu prvního stupně a zamítnutí žaloby v této části bylo, že v souzené věci se odvolací soud v napadeném rozsudku s posledně uvedeným názorem ztotožnil a při svém rozhodování (ostatně i v souladu se svou předchozí rozhodovací praxí) ve věci samé z něj vyšel. K vyloženému právnímu závěru dovolací soud v posuzované věci přihlédl i při svém rozhodování o tomto dovolání a pro stručnost na něj odkazuje. Pokud jde o námitku dovolatelky, že akceptace námitky promlčení uplatněné žalovanou v důsledku změny judikatury Nejvyššího soudu ČR, je ohrožením zásady právní jistoty účastníků řízení, která patří mezi základní principy právního státu, poukazuje dovolací soud na nález Ústavního soudu ČR ze dne 19.3.2009 III. ÚS 2822/07 (ASPI ID JUD148434CZ), kde bylo vyloženo, že ke znakům právního státu neoddělitelně patří hodnota právní jistoty a z ní vyplývající princip ochrany důvěry občanů v právo, které jsou v nejobecnější podobě obsaženy v článku 1 odst. 1 Ústavy; povaha materiálního právního státu obsahuje s ním rovněž spjatou maximu, podle níž, jestliže někdo jedná v (oprávněné) důvěře v určitý zákon (resp. v právo jako takové), nemá být ve své důvěře zklamán. Ochrana jednání učiněného v důvěře v právo pak předpokládá, že právnická nebo fyzická osoba jedná v důvěře nejen v text relevantního právního předpisu, ale zejména též v důvěře v trvající výklad takového předpisu orgány veřejné moci, včetně výkladu práva podávaného soudy. Přehodnocení výkladu ze strany správních úřadů nebo soudů, za nezměněného stavu interpretovaných právních předpisů, přitom není vyloučeno, avšak lze v něm spatřovat závažný zásah do právní jistoty a intenzitu tohoto zásahu je nutno vždy posuzovat ve světle konkrétní situace. Platí, že změna dlouhodobé právní praxe nebo soudní judikatury za nezměněného stavu právních předpisů může nastat jen ze závažných a principiálních důvodů směřujících k dosažení určité právem chráněné hodnoty; v žádném případě se však tak nesmí dít svévolně. Jak vyplývá z předchozího výkladu, ke změně judikatury Nejvyššího soudu ČR týkající se otázky promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích, došlo právě z důvodů, které má na mysli Ústavní soud. V souvislosti s otázkou odůvodněnosti další námitky žalobkyně, pokud se vztahuje k aplikaci ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., lze poukázat na to, že ústavní soud považuje za samozřejmé a určující pro nalézání práva, že vždy je nezbytné vycházet z individuálních okolností každého jednotlivého případu, které jsou založeny na skutkových zjištěních. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být – jako v dané věci – značně komplikované a netypické; to však podle Ústavního soudu nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité, přičemž v rovině jednoduchého práva je nutné za účelem dodržení shora uvedených principů posuzovat individuální okolnosti daného případu též prizmatem kogentního ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku, které je v rovině jednoduchého - podústavního práva odrazem shora vymezeného ústavního požadavku nalezení spravedlivého řešení. Vztahem námitky promlčení a dobrých mravů se Ústavní soud zabýval již v nálezu sp. zn. II. ÚS 309/95 ze dne 15. 1. 1997 […], ve kterém uvedl: „Ustanovení § 3 občanského zákoníku, podle něhož výkon práv nesmí být v rozporu s dobrými mravy, platí i pro výkon práva vznést námitku promlčení. Možnost rozporu námitky promlčení s dobrými mravy připouští i judikatura obecných soudů. Uplatnění námitky promlčení může být (zcela výjimečně) výkonem práva v rozporu s dobrými mravy tehdy, jestliže by tato námitka byla pouze prostředkem umožňujícím značně poškodit účastníka právního vztahu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99). O jednání vykazujícím znaky přímého úmyslu poškodit druhého účastníka by ovšem nebylo možno uvažovat z okolností a důvodů, z nichž je vznik uplatněného nároku dovozován, nýbrž jen z konkrétních okolností, za nichž byla námitka promlčení tohoto nároku uplatněna. Ústavněprávně je podle Ústavního soudu ustanovení § 3 odst. 1 OZ oním místem, skrze které jsou obecné soudy povinny nechat proniknout ideje materiálního právního státu do interpretace a aplikace podústavního práva. V nálezu sp. zn. I. ÚS 643/04 ze dne 6. 9. 2005 […] uvedl Ústavní soud, že vznesení námitky promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje; mohou však nastat situace, kdy uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil.“ V nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 635/09 ze dne 31. srpna 2010 na pozadí stížnosti brojící proti závěrům soudů o promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích za zásah do osobnostních práv spočívající v zanedbání lékařské péče, Ústavní soud mimo jiné konstatoval: „Na tomto místě Ústavní soud zdůrazňuje, že nemíní zpochybňovat právní závěr učiněný Nejvyšším soudem v uvedeném rozhodnutí velkého senátu ze dne 12. 11. 2008. Ústavní soud má nicméně za to, že v soudních řízeních zahájených před tímto rozhodnutím, respektive před publikací rozsudku Vrchního soudu v Olomouci (R 4/2008) ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, by měly obecné soudy otázku promlčení nárokovaného práva na náhradu nemajetkové újmy podle ustanovení § 13 občanského zákoníku posuzovat případ od případu velmi citlivě a měly by věnovat zvýšenou pozornost otázce, zda vznesení námitky promlčení neodporuje dobrým mravům. Zásada souladu výkonu práv s dobrými mravy představuje významný korektiv, který v odůvodněných případech dovoluje zmírňovat tvrdost zákona a dává soudci prostor pro uplatnění pravidel slušnosti. Pojem dobré mravy nelze vykládat pouze jako soubor mravních pravidel užívaných jako korektiv či doplňující obsahový faktor výkonu subjektivních práv a povinností, ale jako příkaz soudci rozhodovat praeter legem či dokonce contra legem, pokud jde o reprobaci jednání příčícího se dobrým mravům (srov. mutatis mutandis nález ze dne 20. 4. 2010 ve věci sp. zn. II. ÚS 2087/08). Dobré mravy v tomto pojetí tedy jsou souhrnem etických obecně uznávaných a zachovávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými mravními zásadami a právními principy. Takto provedený výklad pojmu dobré mravy ve svém souhrnu prostupuje i Listinou (srov. nález ve věci sp. zn. II. ÚS 544/2000 […]).“ Jak pak vyplývá z napadeného rozsudku odvolacího soudu, z vyložených zásad v tomto ohledu plně nevychází. Proto nelze tento rozsudek Vrchního soudu v Olomouci v napadeném výroku ve věci samé pokládat za správný (§ 243b odst. 2 o.s.ř.). Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací jej v této části z uvedeného důvodu, včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení, zrušil a vrátil mu věc v tomto rozsahu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o.s.ř.). K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.). Odvolací soud je vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.). Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 23. června 2011 JUDr. Pavel Pavlík, v. r. předseda senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2011_28.CDO.556.2011.1.xml	Judikát 28 Cdo 556/2011 28 Cdo 556/2011 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně obce Prštice, se sídlem Prštice, Hlavní 1, zastoupeného JUDr. Martinou Mikolajczykovou, advokátkou v Brně, Rašínova 2, proti žalované obci Silůvky, se sídlem Silůvky, Prachatičky 39, zastoupené JUDr. Zdeňkem Hrouzkem, advokátem v Brně, Jana Uhra 13, o návrhu na vydání předběžného opatření, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 25 Nc 1301/2010, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 9. 2010, č. j. 13 Co 351/2010-137, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Usnesením Krajského soudu v Brně výše označeným bylo (I.) zrušeno usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 3. 8. 2010, č. j. 25 Nc 1301/2010-56 (kterým bylo vyhověno návrhu žalobkyně, viz níže), a (II.) věc postoupena Městskému úřadu Šlapanice, odboru životního prostředí (jako orgánu příslušnému pro předmětné stavební řízení). Soud prvního stupně vydal podle § 74 odst. 1 a § 76 odst. 1 písm. f) o. s. ř. předběžné opatření, jímž (I.) uložil žalované zdržet se výstavby (stavebních prací) na rekonstrukci čističky odpadních vod Silůvky, prováděné podle stavebního povolení, vydaného Městským úřadem Šlapanice dne 29. 7. 2009. Dále (II.) uložil žalobkyni, aby do 30 dnů od doručení předběžného opatření podala k témuž soudu v souladu s § 76 odst. 3 o. s. ř. návrh na zahájení řízení o zdržení se neoprávněného zásahu do společné věci (zmíněné čističky na pozemku parc. č. 1054 v kat. úz. S.). Proti usnesení Krajského soudu v Brně podala žalobkyně dovolání. Položila v něm Nejvyššímu soudu dvě právní otázky. První se táže, zda je snaha o zabránění neoprávněného zásahu do vlastnického práva snahou o zrušení správního rozhodnutí. Druhá se ptá, jakými prostředky se má spoluvlastník objektu (předmětné čističky odpadních vod) bránit proti zásahu do vlastnického práva, jestliže existuje pravomocné správní rozhodnutí, které se v důsledcích těchto zásahů dotýká. Žalovaná se k dovolání písemně vyjádřila a žádala, aby mu nebylo vyhověno. Nejvyšší soud shledal, že žalobkyně, zastoupená advokátkou, podala dovolání v otevřené lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání bylo přípustné podle § 239 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Přípustnost dovolání byla založena též podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Usnesení odvolacího soudu lze přiznat zásadní právní význam. Posuzovaná věc je atypická a střetává se v ní potenciální ingerence do pravomocného správního rozhodnutí s řešením spoluvlastnického vztahu mezi účastníky, na němž má žalující strana zájem. Dovolání není důvodné. Otázky položené dovolatelkou jsou ve vztahu k petitu návrhu na vydání předběžného opatření zavádějící a vedou k oprávněnému názoru, že se dovolatelka pokouší skrze civilní soud a potažmo zastavení stavby vytvořit právní „páku“, jejíž pomocí by řešila komplikované vztahy s protistranou. Co konkrétně nyní vytýká obec Prštice obci Silůvky? Strana žalující nebyla účastna jednání o smlouvě o dílo (o osobě zhotovitele) a neměla možnost zasahovat do projektové dokumentace. Konzultace na ní byly o to potřebnější, že obce mají odlišné kanalizační sítě, žalobkyně má od roku 2002 oddělenou gravitační splaškovou kanalizaci a z toho plynou odlišné – pro žalobkyni nevýhodně – náklady na financování rekonstrukce (či snad i na další provoz). Obě strany, které uzavřely v roce 1994 smlouvu o provozu čističky, se postupně přestaly shodovat; čistička byla provozována třetími subjekty a od roku 2005 probíhá provoz bez jakékoli (písemné) dohody. Obec Prštice si stěžuje, že Silůvky jednaly poté s úřady bez toho, že by smluvního partnera a současně spoluvlastníka jakkoli informovaly. Tím spíše je zarážející, že Prštice dne 22. 4. 2009 udělily Silůvkám dokonce obratem (!) souhlas k vodoprávnímu povolení a nechaly je ve věci dále jednat. Právě zde se naskytla zjevná možnost, aby strany – před udělením souhlasu, pak již zjevně jednaly Silůvky jako stavebník – projednaly všechny související technické a organizační aspekty rekonstrukce. A kdyby ne, pak až do vydání stavebního povolení (30. 7. 2009) měly Prštice možnost se informovat, jako účastník řízení, ze spisu založeného u Městského úřadu Šlapanice o obsahu všech nezbytných náležitostí a příloh stavebního povolení. Žalobkyně nyní požadovala cestou předběžného opatření - zastavení prací na již povolené stavbě, což je v pravomoci stavebního úřadu (jakož i následný dohled); - - a po civilních soudech zhodnocení, resp. posouzení technických aspektů rekonstrukce, neboť bez toho by se nemohlo pozdější řízení o meritu věci obejít – jde taktéž o oblast, kterou nyní řešil stavební (vodoprávní) úřad při rozhodování o stavebním povolení. Již prvně řečené postačuje k závěru o nedůvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, jak to ostatně správně dovodil (po vyčerpávajícím shrnutí věci) ve svých lapidárních závěrech odvolací soud. Vykazují-li rozpory mezi účastnicemi občanskoprávní aspekty, pak pravděpodobně – jde ovšem též o skutkovou správnost tvrzení dovolatelky – ve smyslu § 139 odst. 2 obč. zák., upravujícího rozhodování o hospodaření se společnou věcí. Není vyloučeno, že přes neopatrný (nedbalý?) přístup žalobkyně jednala strana žalovaná ultra vires, nad rámec práv spoluvlastníka, a to vědomě; muselo jí být známo, že jde o podstatnou záležitost, kterou nelze řešit svévolně a případně i na úkor druhého spoluvlastníka. To však nic nemění na tom, že „narovnávat“ vzájemný vztah cestou zastavení již ve správním řízení povolené stavby, a to v řízení u civilního soudu, není – poté, co zásadní rozhodnutí již padlo - přípustné. Ze všech uvedených důvodů dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl, neboť rozhodnutí odvolací instance je věcně správné (§ 243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.). Dovolací soud by neměl v úmyslu přiznat náklady řízení straně žalované již proto, že překročení pravomoci soudu v této věci považuje za natolik zjevné, že procesní obrana strany žalované nemůže vyvolat náklady, které by byly podle § 142 odst. 1 o. s. ř. účelně vynaloženy. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu. V Brně dne 15. března 2011 JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r. předseda senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2010_22.CDO.1387.2008.1.xml	Judikát 22 Cdo 1387/2008 22 Cdo 1387/2008 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce P. K., zastoupeného JUDr. Bohuslavem Sedlatým, advokátem se sídlem v Nymburce, Boleslavská 137, proti žalované E. K., zastoupené JUDr. Vladimírem Rybářem, advokátem se sídlem v Kolíně IV, Politických vězňů 27, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 8 C 920/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. října 2007, č. j. 23 Co 396/2007-273, takto: Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 30. října 2007, č. j. 23 Co 396/2007-273, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Nymburce (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 3. 2007, č. j. 8 C 920/2005-240, pod bodem I. výroku z věcí, které měli účastníci ve společném jmění manželů, přikázal do vlastnictví žalobce automobil C., registrační značky 2 SO 6824 a do vlastnictví žalované blíže označené věci movité (vybavení bytu) a bytovou jednotku č. 2046/6 ve 3. podlaží bytového domu č. p. 2046-47 v N., v ulici J., na st. parc. č. 3030/3, st. parc. č. 3030/4 a st. parc. č. 3031 a podíl na společných částech uvedeného bytového domu ve výši 273/10000, zapsané na LV č. 5769 a 4060 pro obec a kat. území N. Pod bodem II. žalobci přikázal k úhradě dluh účastníků u J. N. Pod bodem III. uložil žalované, aby žalobci zaplatila na vyrovnání jeho podílu částku 545.779,50 Kč. Pod body IV. až VI. rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně zjistil, že manželství účastníků, uzavřené dne 26. 6. 1999, zaniklo rozvodem dne 22. 12. 2004. K dohodě o vypořádání společného jmění manželů mezi účastníky nedošlo. Mezi účastníky bylo sporné, zda do společného jmění manželů patří předmětná bytová jednotka s podíly na společných částech bytového domu a pozemcích (dále jen „byt“). Kupní smlouvou ze dne 1. 10. 2001 s právními účinky vkladu práva k 17. 10. 2001, žalovaná nabyla od města N. předmětný byt za kupní cenu 500.000,- Kč, která měla být zaplacena před podpisem smlouvy na účet prodávajícího. V čl. III. smlouvy žalobce prohlásil, že „souhlasí s touto kupní smlouvou a že nemovitosti, které jsou předmětem prodeje této kupní smlouvy kupuje E. K. výhradně ze svých finančních prostředků“. Kupní cena 500.000,- Kč za předmětný byt byla zaplacena tak, že žalovaná dne 29. 8. 2001 složila v pokladně Městského úřadu v Nymburce částku 16.600,- Kč a dne 3. 10. 2001 vložila na účet města Nymburk u pobočky České spořitelny, a. s., v N. částku 483.400,- Kč. Soud prvního stupně neuvěřil tvrzení žalované, že kupní cena za byt ve výši 500.000,- byla zcela zaplacena z půjček, poskytnutých žalované jejími rodiči J. a E. N. a švagrem Ing. R. Č. Na podkladě provedených důkazů, zejména výpisů z bankovních účtů, učinil skutkový závěr, že rodiče žalované a její švagr půjčili žalované na zaplacení bytu maximálně částku 390.000,- Kč a že zbytek kupní ceny ve výši 110.000,- Kč byl zaplacen z půjčky poskytnuté oběma účastníkům bratrem žalobce Ing. P. K. na účet žalobce. Předmětný byt proto zařadil do společného jmění manželů a přikázal jej do výlučného vlastnictví žalované. K prohlášení žalobce v čl. III. kupní smlouvy ze dne 1. 10. 2001 uvedl, že „žalobce byl jednak práva neznalý, lze si představit, že tomuto prohlášení nepřikládal příslušnou důležitost z hlediska případného budoucího vypořádání SJM účastníků. Vztahy mezi nimi mohly být v té době jiné, stabilizované“. Při vypořádání soud vycházel z obvyklé ceny bytu stanovené znalkyní Y. Š. ve výši 1.300.000,- Kč a jako vnos při získání bytu ve prospěch žalované započetl částku 390.000,- Kč. Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 30. října 2007, č. j. 23 Co 396/2007-273, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že ve výroku pod bodem I. vypustil položku č. 10 – bytovou jednotku č. 2046/6 v N. č. p. 2046-47, ulice J., a podíl na společných částech uvedeného bytového domu a pod bodem III. tak, že žalované uložil, aby žalobci na vyrovnání podílů zaplatila částku 40.475,- Kč. Jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dále rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že prohlášení žalobce v kupní smlouvě ze dne 1. 10. 2001 nemohlo mít pro žalobce důležitost z hlediska případného budoucího vypořádání společného jmění, neboť žalobce „byl práva neznalý“. Podle odvolacího soudu se žalobci nepodařilo zpochybnit obsah jeho prohlášení. Odvolací soud uvedl, že provedené důkazy svědčí o tom, že důvodem žalobcova prohlášení byla skutečnost, že předmětný byt byl pořízen výhradně z výlučných prostředků žalované, a to jednak z půjček poskytnutých jí jejími rodiči J. a E. N. a švagrem žalované Ing. R. Č. Bylo prokázáno, že před dnem 3. 10. 2001, kdy byl doplacen zbytek kupní ceny za předmětný byt, byly z účtů rodičů a švagra žalované a bratra žalobce Ing. P. K. provedené výběry v celkové částce 540.000,- Kč. Odvolací soud vyslovil souhlas se závěrem soudu prvního stupně, že výběry provedené rodiči a švagrem žalované byly učiněné za účelem poskytnutí půjček žalované na zakoupení bytu, z nichž byla zavázána pouze žalovaná. Pokud jde o půjčku poskytnutou Ing. P. K., odvolací na rozdíl od soudu prvního stupně považoval tuto půjčku za půjčku poskytnutou na zakoupení bytu jen žalované. K tomu odvolací soud uvedl, že pokud žalobce dne 1. 10. 2001 prohlásil, že předmětný byt „je kupován z výlučných prostředků žalované“, a tato skutečnost tak nebyla mezi účastníky sporná, pak částka 110.000,- Kč, která došla na účet žalobce z účtu Ing. P. K., byla poskytnuta žalované. Pro posouzení, komu byly peníze půjčeny, není rozhodující, že Ing. P. K. poukázal peníze s poznámkou „P. – půjčka byt“ a že byly zaslány na účet žalobce, neboť šlo o účet společný pro oba účastníky. Prohlášení žalobce v čl. III. kupní smlouvy odvolací soud „hodnotil také z hlediska ochrany soukromoprávních vztahů a právní jistoty, tedy především ochrany smluvních vztahů podle zásady pacta sunt servanda (smlouvy se musí dodržovat)“. Dohodou účastníků, že předmětný byt byl zakoupen z výlučných finančních prostředků žalované, byla vyvrácena právní domněnka, že pokud není prokázán opak, má se zato, že majetek nabytý a závazky vzniklé za trvání manželství tvoří společné jmění manželů (§ 144 obč. zák.). Odvolací soud proto předmětný byt vypustil z vypořádání a v důsledku toho změnil rozsudek soudu prvního stupně v částce, kterou je žalovaná povinna zaplatit žalobci na vypořádání jejich společného jmění. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Namítl, že závěr odvolacího soudu, že byt byl zakoupen z výlučných prostředků žalované, je založen na nesprávném právním hodnocení věci. Odvolací soud přehodnotil důkazy provedené soudem prvního stupně a na podporu své argumentace „za žalovanou tvrdí něco, co ona sama nikdy netvrdila“. Nevypořádal se ani s tvrzeními žalované, která byla prokázána jako nepravdivá. Poukázal na to, že vícekrát vysvětloval, že nebyl seznámen s možným dosahem důsledků prohlášení a že tak učinil na naléhání žalované za stavu, kdy žalovaná na zaplacení kupní ceny získala více finančních prostředků a kdy jinak by koupi bytu pro rodinu zmařila. Prohlášení v kupní smlouvě pod bodem III. není právním úkonem ve smyslu § 34 obč. zák. a ani jím nemůže být. Dále uvedl, že žalovaná tvrdila, že kupní cena za byt byla zaplacena výlučně z peněz získaných půjčkami od jejích příbuzných. Oba soudy ale vzaly za prokázané, že na zaplacení kupní ceny bylo použito i 110.000,- Kč, půjčených Ing. P. K., a ačkoliv žalovaná o získání peněz na zaplacení bytu nikdy nic jiného netvrdila, odvolací soud učinil závěr, že částka 110.000,- Kč byla použita na zaplacení bytu, ale šlo ve skutečnosti o půjčku poskytnutou pouze žalované. Zde odvolací soud toto skutkové zjištění za žalovanou sám vytvořil. Zcela pominul a nehodnotil svědecké výpovědi Ing. P. K. a jeho manželky, že částku 110.000,- Kč půjčili oběma účastníkům, a poznámku Ing. P. K. na příkazu k úhradě této částky na účet účastníků „P. – půjčka na byt“. Odvolací soud fakticky vycházel z jiného skutkového stavu než soud prvního stupně, aniž by doplnil dokazování. Účet byl veden na jméno žalobce, šlo však o jediný manželský účet účastníků, na který byly poukazovány finanční prostředky patřící do společného jmění manželů (např. plat žalobce). Peníze získané půjčkou od bratra žalobce se tak smísily s prostředky patřícími do společného jmění manželů a následně byly použity na zaplacení bytu. Odvolací soud se rovněž nevypořádal s tvrzením žalované o půjčce ve výši 60.000,- Kč od Ing. Č., které se ukázalo jako nepravdivé, a výpovědí J. N., který potvrdil, že v roce 2001 se dohodl s účastníky na tom, že jim oběma půjčí peníze jak na auto, tak na byt. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaná navrhla zamítnutí dovolání. Uvedla, že od počátku tvrdila, že byt byl zakoupen výlučně z jejích prostředků, v žádném případě nechtěla připustit, aby byt byl zakoupen z prostředků ve společném jmění manželů a byl nabyt do společného jmění manželů, a to proto, že její vztah k žalobci byl již rozvrácen. Takovou kupní smlouvu by neuzavřela, čehož si byl žalobce vědom, proto souhlasil s tím, že byt koupí žalovaná výlučně ze svých prostředků a do svého vlastnictví. Takto se účastníci dohodli a jejich shodná vůle byla projevena v čl. III. kupní smlouvy. Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím není dotčeno. Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 30. 10. 2007. Dovolací soud po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou včas a že je přípustné, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 1 a 3 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné. Podle § 143 odst. 1 písm. a) obč. zák. společné jmění manželů tvoří majetek nabytý některým z manželů nebo jimi oběma společně za trvání manželství, s výjimkou majetku získaného dědictvím nebo darem, majetku nabytého jedním z manželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě jen jednoho z manželů, a věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednoho z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství a nebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka. Podle § 143 odst. 1 písm. b) obč. zák. společné jmění manželů tvoří závazky, které některému z manželů nebo oběma manželům společně vznikly za trvání manželství, s výjimkou závazků týkajících se majetku, který náleží výhradně jednomu z nich, a závazků, jejich rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, které převzal jeden z nich bez souhlasu druhého. Spoluvlastnictví manželů (jejich společné jmění) k věcem vzniká jejich pořízením za trvání manželství (není-li omezeno smlouvou o zúžení stanoveného rozsahu společného jmění manželů podle § 143a obč. zák.) ze zdrojů společného jmění manželů. Takovými zdroji jsou – vedle jiných příjmů – i prostředky získané výlučně některým z manželů, ledaže by šlo o zdroje taxativně uvedené v § 143 odst. 1 písm. a) obč. zák., tj. o dědictví, dary, majetek nabytý jedním z manželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela, věci, které podle své povahy slouží osobní potřebě jen jednoho z manželů, a věci vydané v rámci předpisů o restituci majetku jednomu z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství, anebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka. Proto věci pořízené z půjčky, byť sjednané jen jedním z manželů a určené jen pro něj, v zásadě patří do společného jmění manželů – půjčitele a jeho manžela. Této zásadě ostatně odpovídá text § 143 odst. 1 písm. b) obč. zák. z něhož vyplývá, že závazek vzniklý za trvání manželství i jen jednomu z manželů v zásadě patří do společného jmění manželů. Nadále také platí, že manželé nemohou jiným způsobem než zúžením stanoveného rozsahu společného jmění manželů ve smyslu § 143a obč. zák. vyloučit ze společného jmění manželů majetkové hodnoty, které do něj ze zákona patří. Dovolací soud zde odkazuje i na právní názor vyslovený v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod C 2296 a C 2297 (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2345/2003), podle kterého „vznikl-li za trvání manželství dluh z půjčky (úvěru), z něhož byl zavázán jenom jeden z manželů, a bylo-li takto získaných peněz použito na koupi určité věci, náleží i tato věc – za splnění ostatních podmínek uvedených v § 143 obč. zák. a bez ohledu na to, zda byla smlouva o půjčce platně uzavřena – do bezpodílového spoluvlastnictví“ a „jiným právním úkonem, než dohodou uzavřenou formou notářského zápisu podle § 143a ObčZ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb., nemohli manželé vyloučit nabytí věci do jejich bezpodílového spoluvlastnictví, jestliže do tohoto spoluvlastnictví ze zákona patřila“. To platí i pro společné jmění manželů. Z výše uvedeného vyplývá, že samotné prohlášení (souhlas) jednoho z manželů, že určitá věc, pořízená druhým z manželů za trvání společného jmění manželů a z jeho zdrojů, do společného jmění manžel nepatří, není právně relevantní; je bez významu, jestliže podle zákonné úpravy společného jmění manželů (§ 143 obč. zák.) do něj náleží. Z obsahu spisu (skutkových zjištění nalézacích soudů) také jako nesporná skutečnost vyplývá, že žalobce o všech půjčkách poskytnutým žalované za účelem pořízení předmětného bytu věděl a nic proti nim nenamítal, resp. byl s nimi přinejmenším srozuměn. To je mimo jiné zjevné již ze samotného irelevantního prohlášení žalobce pod bodem III. kupní smlouvy ze dne 1. 10. 2001. Pak ovšem platí, že půjčila-li si žalovaná za trvání manželství se žalobcem a s jeho souhlasem od různých osob různě velké částky, za něž pak koupila spornou předmětnou bytovou jednotku s podílem na společných částech bytového domu, pak bez ohledu na to, zda půjčené peníze byly určeny jen jí nebo oběma účastníkům, tvořily závazky z těchto půjček ve smyslu § 143 odst. 1 písm. b) obč. zák. společné jmění účastníků. Z toho pak nelze než učinit logický závěr, že majetek pořízený z těchto půjček je ze zákona předmětem jejich společného jmění. Z uvedených důvodů je jasné, že odvolací soud věc po právní stránce neposoudil správně, zvláště pak proto, že se nijak nezmínil o významu výše citovaného ustanovení § 143 odst. 1 písm. b) obč. zák. a jeho logické aplikaci na posuzovanou věc. Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o. s. ř.). S ohledem na uvedený závěr dovolacího přezkumu nemusel se dovolací soud zabývat tvrzenými dovolacími námitkami žalobce procesní povahy. Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 27. dubna 2010 JUDr. František Balák, v. r. předseda senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2005_29.ODO.1060.2003.1.xml	Judikát 29 Odo 1060/2003 29 Odo 1060/2003 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Pavla Severina v právní věci žalobců A) Mgr. M. P., a B) R. P., obou zastoupených, advokátem, proti žalovanému Mgr. M. B., advokátu, jako správci konkursní podstaty úpadkyně S., spol. s r. o., o vyloučení nemovitosti ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 37 Cm 141/2001, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. dubna 2003, č. j. 13 Cmo 263/2002-89, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 26. června 2002, č. j. 37 Cm 141/2001-67, uložil žalovanému vyloučit z konkursní podstaty úpadkyně S., spol. s r. o., identifikační číslo … , ve výroku označenou nemovitost. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 17. dubna 2003, č. j. 13 Cmo 263/2002-89, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Žalobci (zastoupeni advokátem) podali proti rozsudku odvolacího soudu dovolání. Podle ustanovení § 240 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Bylo-li odvolacím soudem vydáno opravné usnesení, běží tato lhůta od doručení opravného usnesení (odstavec 1). Zmeškání lhůty uvedené v odstavci 1 nelze prominout. Lhůta je však zachována, bude-li dovolání podáno ve lhůtě u odvolacího nebo dovolacího soudu (odstavec 2). Lhůta je zachována také tehdy, jestliže dovolání bylo podáno po uplynutí dvouměsíční lhůty proto, že se dovolatel řídil nesprávným poučením soudu o dovolání. Neobsahuje-li rozhodnutí poučení o dovolání, o lhůtě k dovolání nebo o soudu, u něhož se podává, nebo obsahuje-li nesprávné poučení o tom, že dovolání není přípustné, lze podat dovolání do čtyř měsíců od doručení (odstavec 3). Napadený rozsudek byl zástupci žalobců s procesní plnou mocí (ze dne 8. dubna 2003 - srov. č. l. 81) JUDr. J. M. doručen 9. června 2003 (srov. doručenku u č. l. 95 p. v.). Ve smyslu ustanovení § 57 odst. 2 o. s. ř. tak byl posledním dnem dvouměsíční lhůty k podání dovolání 11. srpen 2003 (pondělí). Dovolání sepsané (advokátem) 8. srpna 2003, bylo podáno u soudu osobně téhož dne (srov. č. l. 101), tedy včas. Jak se z něj však podává, šlo o tzv. blanketní dovolání. Ačkoli totiž obsahovalo 4 strany textu (srov. č. l. 101-104), převážná jeho část se týkala označení účastníků a věci a reprodukce rozhodnutí soudů nižších stupňů. Dovolací důvody jsou zde vymezeny jen tak, že dovolatelé namítají, že: „řízení před vrchním soudem bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), a že rozsudek vrchního soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).“ Dále uvádějí, že mají za to, že napadený rozsudek vrchního soudu je rozhodnutím ve věci samé a že dovolání je proto přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.“, a že bez ohledu na nepřesné poučení uvedené v závěru rozsudku vrchního soudu jsou navíc shodně přesvědčeni, že tento rozsudek má po právní stránce skutečně zásadní význam, zejména pokud jde o vyhodnocení pokladů k dovození absolutní neplatnosti právního úkonu ve smyslu již citovaného ustanovení § 39 občanského zákoníku. Konečně uzavírají, že bližší odůvodnění podaného dovolání předloží ihned po návratu jejich zástupce z pobytu v zahraničí a požadují, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Výklad podávaný právní teorií i soudní praxí je jednotný v tom, že výše popsaným způsobem k náležitému vymezení dovolacích důvodů nedošlo. V právní teorii srov. k tomu např. Bureš, J. - Drápal, L. - Krčmář, Z. - Mazanec, M.: Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 6. vydání, Praha, C. H. Beck 2003, str. 912 co do odvolacího důvodu a str. 1065 co do dovolacího důvodu a v judikatuře např. (ve vztahu k náležitostem odvolání) usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 29/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Jinak řečeno, pouhá citace textu ustanovení § 241a odst. 2 (případně též odstavce 3) o. s. ř. není (pojímáno z obsahového hlediska) řádným uplatněním dovolacího důvodu. Z takto pojatého dovolání totiž v žádném směru neplyne, v čem konkrétně dovolatelé spatřují vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.) ani v čem konkrétně dovolatelé shledávají právní posouzení věci odvolacím soudem nesprávným (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Podání, jímž dovolatelé dovolání odůvodnili, je sepsáno (až) 27. listopadu 2003, a podáno u soudu (až) 4. prosince 2003 (srov. č. l. 120). Z písemného vyhotovení napadeného rozsudku se podává, že odvolací soud účastníkům poskytl poučení, formulované tak, že „Proti tomuto rozsudku není dovolání přípustné, ledaže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí Nejvyššímu soudu prostřednictvím Krajského soudu v Hradci Králové dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam“. Takové poučení je ovšem nesprávné, jelikož dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu bylo – dle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. – přípustné bez omezujících podmínek. Nesprávné poučení odvolacího soudu v této věci pak mělo za následek, že dovolatelům uběhla lhůta pro podání dovolání až uplynutím čtyř měsíců od doručení rozhodnutí (§ 240 odst. 3 o. s. ř.), tedy 9. října 2003 (čtvrtek). Podle ustanovení § 241b odst. 3 o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu nebo z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání. Nebyla-li v době podání dovolání splněna podmínka uvedená v § 241, běží tato lhůta až do uplynutí lhůty, která byla dovolateli určena ke splnění této podmínky; požádal-li však dovolatel před uplynutím lhůty o ustanovení zástupce (§ 30), běží lhůta podle věty první znovu až od právní moci usnesení, kterým bylo o této žádosti rozhodnuto. V daném případě byli dovolatelé již při podání blanketního dovolání řádně (ve smyslu § 241 o. s. ř.) zastoupeni advokátem JUDr. J. M. (na základě procesní plné mocí z 8. dubna 2003). Dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu nebo z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, je vadným podáním, které může dovolatel doplnit o chybějící náležitosti jen do uplynutí dovolací lhůty. Ustanovení § 241b odst. 3 o. s. ř. tak zamezuje tomu, aby podáváním tzv. blanketních dovolání nedocházelo k faktickému prodlužování dovolací lhůty, které je častým důvodem průtahů v řízení (shodně srov. též důvodovou zprávu k zákonu č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, jehož prostřednictvím bylo uvedené ustanovení vtěleno do občanského soudního řádu). Lhůta určená v ustanovení § 241b odst. 3 o. s. ř. je pak lhůtou, jejímž marným uplynutím se původně odstranitelné vady dovolání stávají neodstranitelnými; dovolací soud, který k pozdějšímu doplnění dovolání již nemůže přihlížet z úřední povinnosti, tedy musí dovolání nezpůsobilé zahájit dovolací řízení odmítnout, a to za přiměřeného použití ustanovení § 43 odst. 2 věty první o. s. ř. (srov. shodně např. též usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 21/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jelikož – jak rozvedeno výše - rozhodnutí odvolacího soudu obsahovalo nesprávné poučení o tom, že dovolání není přípustné, mohlo být dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu nebo z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, o tyto náležitosti doplněno po dobu trvání lhůty k dovolání určené podle § 240 odst. 3 o. s. ř. (§ 241b odst. 3 věta první o. s. ř.) – srov. mutatis mutandis též závěry formulované v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. června 2003, sp. zn. 29 Odo 162/2002, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2003, pod číslem 117. Lhůta k doplnění dovolání o chybějící dovolací důvody tak dovolatelům marně uběhla dne 9. října 2004. Nejvyšší soud proto dovolání ve shodě s podaným výkladem podle § 241b odst. 3 a § 43 odst. 2 o. s. ř. odmítl, když k podání došlému soudu 4. prosince 2003 již co do v něm uvedených dovolacích důvodů přihlédnout nemohl (toto podání bylo ostatně po uplynutí lhůty k doplnění dovolacích důvodů i vyhotoveno /27. listopadu 2003/). Pro úplnost se dodává, že výsledek dovolacího řízení by nebyl jiný ani kdyby Nejvyšší soud za řádný průkaz zastoupení dovolatelů v dovolacím řízení pokládal až procesní plnou moc, kterou tito vystavili JUDr. M. dne 7. srpna 2003 (srov. č. l. 113). Tato plná moc byla totiž soudu předložena s přípisem datovaným 9. října 2003 a došlým soudu 14. října 2003 (č. l. 111). Z tohoto pohledu by pak lhůta k doplnění dovolání o dovolací důvody dovolatelům stejně marně uplynula nejpozději dne 14. října 2003 (srov. § 241b odst. 3 větu druhou část věty před středníkem o. s. ř.). Výrok o nákladech dovolacího řízení je – ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, a § 146 odst. 3 o. s. ř. odůvodněn tím, že dovolatelům právo na jejich náhradu nevzniklo a u žalovaného žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení zjištěny nebyly. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně 27. ledna 2005 JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r. předseda senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2022_5.TDO.634.2022.1.xml	Judikát 5 Tdo 634/2022 5 Tdo 634/2022-921 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 7. 2022 o dovolání, které podal obviněný M. Z. nar. XY v XY, XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2022, sp. zn. 67 To 31/2022, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 4 T 160/2019, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. Z. odmítá. Odůvodnění: I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů 1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. 12. 2021, sp. zn. 4 T 160/2019, byl obviněný M. Z. uznán vinným přečinem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“), za nějž mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození uvedení ve výroku rozhodnutí odkázáni se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný a státní zástupce odvolání, o nichž rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 3. 2022, sp. zn. 67 To 31/2022, následovně. Odvolací soud na podkladě odvolání státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu sám obviněného uznal vinným týmž trestným činem jako soud prvního stupně, uložil mu i stejný trest a shodně rozhodli i o nárocích poškozených. Odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl. 3. Uvedeného trestného činu se obviněný podle rozsudku odvolacího soudu (zjednodušeně uvedeno) dopustil tak, že za období od prosince 2013 do června 2015 jako jediný jednatel a společník obchodní společnosti P. G., IČ: XY, se sídlem XY (dále jen „P. G.“), a za následující období od července 2015 do července 2016 jako osoba fakticky jednající za obchodní společnost P. G. poté, co ke dni 14. 8. 2015 převedl svůj obchodní podíl na Ľ. F., který byl zároveň jednatelem společnosti, tak ani zčásti nesplnil zákonnou povinnost za zaměstnavatele a neodvedl pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti a pojistné na zdravotní pojištění, přestože věděl, že byly strženy z hrubých mezd zaměstnanců společnosti. Konkrétně Pražské správě sociálního zabezpečení za období od ledna 2014 do července 2016 v rozporu s § 8 odst. 1 zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, v zákonné lhůtě neodvedl pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti ve výši 196 524 Kč, dále v rozporu s § 5 odst. 1 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na veřejné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů, v zákonné lhůtě neodvedl pojistné na zdravotní pojištění Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky za období od ledna 2014 do července 2016 ve výši 98 638 Kč, Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky za období od prosince 2013 do května 2016 ve výši 33 346,33 Kč a Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví za období od listopadu 2015 do února 2016 ve výši 3 032 Kč. Tím jako jednatel a poté jako pověřený vedoucí zaměstnanec nesplnil zákonnou povinnost za zaměstnavatele odvést pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti a pojistné na zdravotní pojištění za zaměstnance společnosti v celkové výši 331 540,33 Kč. II. Dovolání obviněného M. Z. 4. Obviněný podal proti uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze prostřednictvím své obhájkyně dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, vycházela jen z jedné skupiny důkazů, zatímco důkazy ze druhé skupiny zůstaly opomenuty. Obviněný také zpochybnil právní kvalifikaci skutku, který mu byl kladen za vinu, zejména nesprávné posouzení jeho postavení v obchodní společnosti a jeho zavinění. 5. Obviněný nejprve zrekapituloval dosavadní průběh řízení. Měl za to, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, vycházela pouze z jedné skupiny důkazů využitelných pro tvrzení obžaloby, zatímco důkazy vyvracející její původní tvrzení o prodeji firmy tzv. bílému koni a o pokračujícím ovládání společnosti ze strany bývalého společníka a jednatele soudy přehlížely nebo se s nimi nevypořádaly. Vytkl, že konečné rozhodnutí bylo založeno na nesprávném právním posouzení jeho postavení v obchodní společnosti P. G. a nesprávném posouzení zavinění ve formě úmyslu po dni 4. 5. 2014, resp. 13. 7. 2015, kdy byl odvolán vlastníkem společnosti z funkce jednatele a působil v ní dále na základě pracovněprávního vztahu. Soudy nižších stupňů dovodily odpovědnost obviněného za vedení mzdové a účetní evidence a realizaci odvodové povinnosti za všechny zaměstnance společnosti, přestože pracovní smlouva ze dne 1. 5. 2015 takovéto povinnosti obviněnému jako zaměstnanci v pozici provozního restaurace neukládala. Soudy nižších stupňů podle obviněného vědomě ignorovaly fakt, že obchodní společnost P. G. vykonávala více podnikatelských aktivit a obviněný se na jejich organizaci nepodílel a neměl ani přístup ke mzdovým a fakturačním podkladům společnosti. V tomto směru uvedl, že neměl objektivně možnost plnit odvodové povinnosti po dni 13. 7. 2015. Obviněný vyjádřil přesvědčení, že došlo k nesprávné kvalifikaci jeho jednání jako přečinu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby dle § 241 odst. 1 tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno naplnění všech subjektivních i objektivních znaků daného trestného činu bez důvodných pochybností. Odvolací soud se také nevypořádal se všemi námitkami uplatněnými v jeho odvolání. 6. Obviněný v další části svého dovolání podrobně rozvedl námitky ke způsobu hodnocení zajištěných důkazů ohledně odpovědnosti za splnění odvodové povinnosti zaměstnavatele, nesplnění této povinnosti zahrnující úmysl a dispozice společnosti s finančními prostředky ve výši sražených částek a jejich neodvedení. V této souvislosti vytkl odvolacímu soudu, že bez pochybností neprokázal, že v období od prosince 2013 do července 2016 byl obviněný skutečně osobou odpovědnou za plnění odvodové povinnosti zaměstnavatele (ve smyslu § 114 odst. 2 tr. zákoníku), že k nesplnění této povinnosti došlo ze strany obviněného vědomě a úmyslně, že obchodní společnost disponovala s finančními prostředky ve výši sražených částek a tyto přesto neodvedla a že šlo o větší rozsah neodvedeného pojistného (min. 50 000 Kč.). Obviněný vycházel z toho, že trestnost jeho jednání byla podmíněna existencí jeho oprávnění a odpovídajících zákonných povinností jednat jménem uvedené obchodní společnosti, tedy existencí jeho funkce jednatele, případně se odvozovala z jiného právního titulu prokazujícího, že právě on byl v pozici osoby odpovědné za chod společnosti, vedení účetnictví, mzdovou agendu a realizaci sražených odvodů. To však v období od 13. 7. 2015 neplatilo, jeho pracovní smlouva tuto povinnost ani nepředpokládala. Vytkl, že odvolací soud zcela ignoroval svědecké výpovědi potvrzující činnost Ľ. F. a jeho ze zákona plynoucí povinnosti jednatele. Zdůraznil, že po dni 6. 5. 2014, kdy došlo k podpisu smlouvy o převodu 100% obchodního podílu, k jeho odvolání z funkce jednatele a ke jmenování Ľ. F. novým jednatelem, neměl obviněný důvod chovat se a vystupovat jako jednatel společnosti. Nesouhlasil ani se závěrem odvolacího soudu, že jeho odvolání z funkce jednatele bylo spojeno s krajně podezřelými okolnostmi. 7. Obviněný namítl, že nelze jeho postavení vedoucího provozu restaurace zaměňovat s postavením osoby odpovědné za veškerou činnost obchodní společnosti, včetně odpovědnosti za vedení účetnictví či mzdové agendy, zejména je-li zřejmé, že předmět podnikání společnosti se neomezuje pouze na činnost, za kterou je obviněný z titulu svého pracovněprávního vztahu odpovědný. Obviněný také odmítl svou odpovědnost za neodvedené pojistné za zaměstnance po 13. 7. 2015, neboť v této době neměl přístup ke mzdovým podkladům. Soudy nižších stupňů se také nedostatečně vypořádaly s jeho zaviněním, neboť v období od 6. 5. 2014 z hlediska subjektivní stránky, tj. z hlediska jeho zavinění, obviněný neměl důvod pochybovat o tom, že již neměl v obchodní společnosti podíl ani nebyl jejím jednatelem. Odmítl, že by v případě obchodní společnosti P. G. vědomě tyto povinnosti neplnil nebo snad společnost s nekalým úmyslem převedl na jinou osobu. Veřejný žalobce podle něj neprokázal, že listiny o převodu obchodního podílu, odvolání jednatele a jmenování nového jednatele a přebírací protokol, vše ze dne 6. 5. 2014, nebyly sepsány a podepsány v den, který je na nich uvedený. Pro další období se neprokázala ani existence dokladu, tj. právního titulu, ze kterého lze důvodně dovodit odpovědnost obviněného za odvody srážek, ani existence dostatku finančních prostředků společnosti k úhradě sražených odvodů od dubna 2015. Zanikla-li ke dni 13. 7. 2015 i podle zápisu v obchodním rejstříku obviněnému funkce jednatele, zanikly i všechny jeho povinnosti s touto funkcí spojené. Po tomto datu nebyla prokázána existence žádného ujednání mezi obviněným a novým jednatelem, ani pověření plynoucí pro obviněného z pracovněprávního vztahu zakládající povinnost vést či zajistit vedení veškeré mzdové agendy, výpočet odvodů a jejich převody na příslušné účty. Z toho vyvodil, že nebylo bez pochybností prokázáno, že by obviněný po svém opakovaném a formálně správném odvolání z funkce jednatele ke dni 13. 7. 2015 splňoval parametry osoby jednající za právnickou osobu ve smyslu § 114 odst. 2 tr. zákoníku, a že bylo v jeho kompetenci a možnostech odvod sražených částek pojistného od zaměstnanců do června 2016 zajistit či provést. 8. Závěry dovozené soudem prvního stupně a potvrzené odvolacím soudem o vině se tak nacházejí v rozporu s výsledky dokazování i v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze a vrátil mu věc k novému projednání a rozhodnutí. III. Vyjádření k dovolání obviněného 9. Dovolání obviněného bylo zasláno k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, který se k němu vyjádřil prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Obviněný se podle něj námitkami v dovolání snažil vyvolat polemiku o rozsahu provedeného dokazování a způsobu jeho hodnocení ze strany soudů nižších stupňů. K tomu státní zástupce připomněl, že těžiště dokazování spočívá v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě usměrnit, jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku – odvolání (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Nejvyšší soud proto nevystupuje v postavení obecné třetí instance zaměřené na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat již z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět. Způsob hodnocení důkazů a skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů jsou i nadále závazná pro dovolací soud a ten i nadále není oprávněn k jejich revizi. Ani nově zakotvený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nesměřuje k umožnění polemiky procesních stran nad konkrétními provedenými důkazy a jejich hodnocením soudy, nýbrž cílí na nápravu jen nejtěžších procesních vad při zjišťování skutkového stavu, popřípadě zcela zjevných logických deficitů při hodnocení provedených důkazů, které nejsou v posuzované věci shledávány. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. 10. Bylo možno odmítnout tvrzení obviněného, že zde existoval extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, neboť o případ extrémního nesouladu se podle státního zástupce nejednalo. Obviněný jednal jménem právnické osoby - obchodní společnosti P. G. ve smyslu § 114 odst. 2 tr. zákoníku a byl osobou povinnou odvádět za zaměstnance pojistné na zdravotní pojištění a pojistné na sociální zabezpečení. Vytýkané období správně pokrývalo jednak časový úsek od prosince 2013 do června 2015, kdy obviněný zastával funkci (jediného) jednatele a společníka obchodní společnosti P. G., a jednak i časový úsek od července 2015 do července 2016, v němž formálně sice již nebyl v předešlém postavení, nicméně byl osobou fakticky jednající za tuto obchodní společnost. Obviněný zcela rezignoval na plnění odvodní povinnosti. Narůstající dluh na povinných odvodech bez jakékoli snahy o jeho řešení (např. sjednání splátkového kalendáře nebo přizpůsobení chodu obchodní společnosti) byl zjevně jedním z důvodů vedoucích obviněného k účelovému převodu obchodního podílu na Ľ. F. jako tzv. bílého koně. Poté obviněný sám za společnost jednal a fakticky plnil funkci zaměstnavatele tím, že za obchodní společnost činil příslušná právní jednání. V této spojitosti státní zástupce poukázal na výpovědi převážné většiny zaměstnanců, účetního a pronajímatele restaurace, z nichž vyplývalo, že obviněný obchodní společnost řídil, přijímal a propouštěl zaměstnance, vyplácel jim mzdu a též i jinak za ni jednal. 11. Obviněný své dovolání založil na námitkách, jejichž podstata spočívala v nesouhlasu se skutkovými zjištěními soudů, a to s důrazem na neodpovědnost za odvody zaměstnanců obchodní společnosti z důvodu jeho odvolání z funkce jednatele. Obviněný přitom přehlížel v řízení provedené důkazy, na jejichž podkladě byl učiněn jednoznačný a spolehlivý závěr o jeho vině. Obviněný v dovolání argumentoval i tím, že konečné rozhodnutí je založeno na nesprávném právním posouzení jeho postavení v obchodní společnosti P. G. a na nesprávném posouzení zavinění ve formě úmyslu. Avšak rovněž zde se ve skutečnosti se domáhal revize soudy učiněných skutkových zjištění. 12. Státní zástupce také odmítl výhrady obviněného, jimiž se vymezoval vůči odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, který se neměl vypořádat se všemi námitkami uvedenými v jeho odvolání. Státní zástupce připomněl, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí podle § 265a odst. 4 tr. ř. by nebylo přípustné. Důležité je, že předmětný rozsudek dostál požadavkům vyplývajícím z § 125 odst. 1 tr. ř. Uplatněným námitkám přitom odvolací soud věnoval pozornost zejména v bodu 7 odůvodnění svého rozhodnutí. 13. Námitky obviněného vztahující se ke způsobu hodnocení zajištěných důkazů, k osobě odpovědné za splnění odvodové povinnosti zaměstnavatele, k jejímu nesplnění, k úmyslu a k dispozicím s finančními prostředky obchodní společnosti představovaly opakování obhajoby z předcházejících fází trestního řízení a polemiku se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, s nimiž státní zástupce souhlasil. Jednání obviněného pokračovalo dlouhodobě po dobu více než 2,5 roku, aniž by oprávněným institucím uhradil jakoukoli částku. U hodnocení znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, nelze opomíjet, že znalec neměl k dispozici ani účetnictví a výpisy k bankovním účtům, v důsledku čehož byl redukován obraz o finanční situaci obchodní společnosti P. G. Obviněný, byť byl v nepříznivé finanční situaci, neučinil žádná aktivní opatření k jejímu zlepšení, aby mohl povinné odvody uhradit. Obviněný svůj obchodní podíl převedl bezúplatně. Podpisy na listinách byly ověřeny a listiny založeny do sbírky listin až po 1 roce od jejich údajného vzniku. Jednal se záměrem vyhnout se vlastní odpovědnosti za stav a fungovaní společnosti. Přesto obviněný nadále působil v obchodní společnosti ve stejném rozsahu jako před převodem obchodního podílu. 14. Ze shora uvedených důvodů proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Zároveň vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí. IV. Posouzení přípustnosti a důvodnosti dovolání a) Obecná východiska 15. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům. 16. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. l písm. a) až m) tr. ř., resp. v § 265b odst. 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. 17. Obviněný M. Z. uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jemuž odpovídala jen část jeho námitek, jde-li o výhrady proti rozhodným skutkovým zjištěním učiněným soudy nižších stupňů. Namítal-li nesprávné právní posouzení skutku a jiná nesprávná hmotněprávní posouzení, měl na mysli spíše dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022, který byl dříve obsažen v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pod nějž také obviněný veškeré své námitky zřejmě podřazoval (soudě podle slovního vymezení uplatněného dovolacího důvodu), ač v době podání dovolání platilo a bylo účinné již jiné znění trestního řádu. 18. Obecně lze uvést, že dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí. 19. V tomto duchu a naznačeném směru musí být vykládán také nově formulovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který byl do trestního řádu doplněn jeho novelizací provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022. Šlo především o reakci na rozvinutou judikaturu zejména Ústavního soudu, který dlouhodobě judikuje, že ani Nejvyšší soud nestojí mimo soustavu obecných soudů a že je tudíž též povolán k ochraně základních práv a svobod, takže nemůže ponechat bez povšimnutí zásah do těchto práv v rámci procesu dokazování. Určitou výjimku ze shora rozvedeného přístupu založeného na tom, že Nejvyšší soud zásadně nepřezkoumává proces dokazování a na jeho základě učiněná skutková zjištění, tvoří jen případ tvrzení a prokázání tzv. zjevného (extrémního) nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, z nichž jsou skutková zjištění vyvozována, pokud zároveň učiní dovolatel tento nesoulad předmětem dovolání [nyní podle nově formulovaného § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Jde především o případy týkající se pro rozhodnutí významných (tj. rozhodných) skutkových okolností, které jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, pokud konkrétní skutkové zjištění nevyplývá z žádného provedeného důkazu, pokud se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou ve zjevném (tj. extrémním) nesouladu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných (tj. absolutně neúčinných) důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (případ důkazů opomenutých), což lze hodnotit jako porušení základních zásad ovládajících trestní řízení, jako jsou zásada volného hodnocení důkazů, zásada vyhledávací a presumpce neviny. Taková existence zjevného (extrémního) nesouladu by mohla naplňovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a odůvodnit mimořádný zásah do skutkových zjištění, která ale jinak (obecně) v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu, a to ani po uvedeném doplnění trestního řádu o nově formulovaný dovolací důvod. Tento extrémní nesoulad ale není založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14). Tvrzení nedostatků skutkových zjištění, která nelze oddělovat od nesprávné právní kvalifikace, samo o sobě nezakládá důvod pro zásah dovolacího soudu, jak uznal i Ústavní soud ve stanovisku ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14. 20. Nejvyšší soud dále obecně připomíná, že dovolací soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné dovolání založené na námitkách, které dovolatel uplatnil již v předchozí fázi řízení a soudy nižších stupňů se s nimi v dostatečné míře a správně vypořádaly (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002). b) Námitky neodpovídající dovolacím důvodům 21. Nejvyšší soud předně zjistil, že prakticky veškeré námitky deklarované v dovolání obviněný uplatnil již v předcházejících stadiích trestního řízení v rámci své obhajoby, byly tak součástí jeho argumentace před soudem prvního i druhého stupně. Oba soudy nižších stupňů se s nimi také vypořádaly, takže na odůvodnění jejich rozhodnutí lze odkázat. 22. Obviněný M. Z. svými námitkami brojil především proti skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a v dovolání předkládal vlastní verzi skutkového děje, kterou žádal právně posoudit, což jsou námitky zásadně neodpovídající dovolacím důvodům, jak bylo uvedeno shora. Obviněný současně s tím namítal existenci tzv. extrémního rozporu mezi obsahem důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků na straně jedné a na základě jejich vyhodnocení dovozeným skutkovým stavem a jeho právním posouzením na straně druhé. Existence takového zjevného (extrémního) rozporu by mohla být důvodem pro zásah dovolacího soudu, ovšem v daném případě žádný takový rozpor zjištěn nebyl. Obviněný v této spojitosti rozhodnutím soudů nižších stupňů vytýkal, že jejich rozhodná skutková zjištění vycházela pouze z jedné skupiny důkazů podporujících tvrzení uvedená v obžalobě, zatímco pomíjely či nedostatečně zohledňovaly další důkazy vyvracející tvrzení o prodeji obchodní společnosti tzv. bílému koni Ľ. F. a o pokračujícím ovládání obchodní společnosti obviněným. Ovšem již z toho vyplývá, že o rozpor, ba dokonce zjevný, jít nemůže, protože takový rozpor ve smyslu judikatury Ústavního soudu (jak bude zmíněna níže) není dán, přikloní-li se soudy k jedné skupině důkazů podporujících obžalobu, zatímco zavrhnou druhou skupinu důkazů podporujících obhajobu (pokud ovšem sdělí důvody, proč tak učinily, takže jejich postup nevykazuje prvky libovůle). Vlastně celé dovolání obviněného je koncipováno jako polemika se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, obviněný předestíral vlastní verzi skutkového děje, kterou žádal právně posoudit. Nejvyšší soud ovšem není další (třetí) soudní instancí s plnohodnotným přezkumem závěrů soudů nižších stupňů, takto jeho role a postavení v trestním řízení nebylo koncipováno, na tom nic nezměnilo ani doplnění nového dovolacího důvodu uvedeného v nynějším § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak bylo rozvedeno shora. 23. V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu. Před dovolacím soudem se ale dokazování zásadně neprovádí (viz § 265r odst. 7 tr. ř.). Proto je též zcela důvodná koncepce dovolání jako mimořádného opravného prostředku, jímž mají být napravovány jen zásadní vady právního posouzení, případně úzce vymezený okruh vad procesních majících povahu zmatečných důvodů, pro které nemůže napadené pravomocné rozhodnutí obstát. Mezi takové vady se ovšem zásadně neřadí vady dokazování, při němž dochází k utváření závěrů o skutkovém ději, jenž je kladen obviněným za vinu. Naopak Nejvyšší soud, který sám dokazování zásadně neprovádí, musí vycházet ze závěrů soudů nižších stupňů, které samy důkazní prostředky provedly a důkazy z nich vyplývající mohly též náležitě vyhodnotit, jak bylo naznačeno shora. 24. Nejvyšší soud na shora vymezený okruh námitek obviněných ohledně skutkového stavu, rozsahu dokazování, použitelnosti jednotlivých důkazů a případně dalších ryze procesních výhrad nahlížel ve světle judikatury Ústavního soudu, přitom nezjistil ani porušení základních práv obviněného, a to ani práva na spravedlivý proces, porušení spravedlivosti a férovosti řízení, tzv. překvapivého rozhodnutí ani práva na obhajobu, jak namítal obviněný. Dovolací soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění zmíněných dovolacích námitek tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou a Listinou, a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu [srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu]. Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněných. V té souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně ve svém stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021) za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz § 54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci J. a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23. shora označeného stanoviska pléna Ústavního soudu]. V daném případě dovolací soud takový nesoulad, natožpak extrémní, mezi důkazy vyplývajícími z provedených důkazních prostředků a na jejich základě dovozeným skutkovým stavem neshledal. Soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dostatečné dokazování, aby na jeho základě učinily skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, resp. i následně v rozsudku soudu druhého stupně, jakož i v použité právní kvalifikaci. c) K přečinu neodvedení daně, pojistného na sociálním zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1tr. zákoníku 25. Za námitky podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod lze s notnou mírou benevolence označit výhrady obviněného týkající se nesprávného posouzení skutku jako přečinu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1 tr. zákoníku, šlo-li o námitky zpochybňující naplnění znaku zavinění a osoby pachatele tohoto trestného činu, resp. splnění podmínek přičítání postavení právnické osoby obviněnému ve smyslu § 114 odst. 2 tr. zákoníku. Znovu je však třeba připomenout, že je třeba vycházet ze skutkových závěrů soudů nižších stupňů a nikoli z verze předestřené obviněným v dovolání. To platí i o závěru, že obviněný fakticky ovládal z pozice provozního vedoucího obchodní společnost P. G. 26. Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo ve větším rozsahu nesplní jako zaměstnavatel nebo plátce svoji zákonnou povinnost odvést za zaměstnance nebo jinou osobu daň, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti nebo pojistné na zdravotní pojištění. 27. Porušení zákonné povinnosti odvést za poplatníka daň, pojistné na sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění nebo příspěvek na státní politiku zaměstnanosti znamená neodvedení těch plateb, resp. jejich částí, které je povinen platit zaměstnanec (poplatník) z příjmů ze závislé činnosti a z funkčních požitků prostřednictvím zaměstnavatele (plátce), jenž mu je srazil při výplatě mzdy nebo platu, tedy plateb, které je zaměstnavatel povinen odvést podle příslušných zvláštních zákonů. Pachatelem trestného činu podle uvedeného ustanovení může být jen osoba v postavení zaměstnavatele nebo plátce, která nesplní za poplatníka výše uvedenou zákonnou povinnost. 28. Trestnost jednání spočívajícího v neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1 tr. zákoníku je podmíněna zjištěním, že zaměstnavatel měl k dispozici potřebné finanční prostředky, tj. že příslušné částky na platby uvedené v § 241 tr. zákoníku ze mzdy svým zaměstnancům z jejich hrubých mezd skutečně srazil a v rozporu se zákonem je neodvedl oprávněným příjemcům, ale použil je k jiným účelům. Tuto skutečnost je třeba v trestním řízení prokázat (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.). 29. Nejprve je třeba připomenout, že obviněnému bylo konkrétně kladeno za vinu, že ve větším rozsahu nesplnil jako zaměstnavatel svoji zákonnou povinnost odvést za zaměstnance pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti a pojistné na zdravotní pojištění. 30. Z obsahu předloženého spisu vyplynulo, že námitky týkající se nedostatečného naplnění subjektivní stránky trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1 tr. zákoníku uplatňoval obviněný v průběhu celého trestního řízení, zejména v jeho podaném odvolání, ačkoliv se námitkami naplnění subjektivní stránky náležitě soudy nižších stupňů zabývaly. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí (bod 31., str. 12) podrobně popsal, jaké okolnosti jej vedly k závěru o naplnění subjektivní stránky tohoto přečinu. Tento soud shledal, že obviněný věděl, že v důsledku jeho jednání záležejícím v neodvedení sražené částky ze mzdy zaměstnanců v termínu, ve kterém k němu mělo dojít, a jejich použitím na jiné účely, může způsobit, že tato částka nebude oprávněným příjemcům odvedena vůbec, a pro případ, že se tak stane, byl s tím srozuměn. Obviněný tak podle odvolacího soudu jednal nejméně v nepřímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Odvolací soud přitom přihlédl k dlouhodobosti jednání obviněného, který na povinných srážkách neuhradil ničeho po dobu více než 2 let, avšak jiné výdaje obchodní společnosti hradil, a to v hotovosti. Obviněný také neučinil žádné kroky k přizpůsobení svého podnikání tak, aby mohl povinné odvody znovu hradit, nehradil své závazky poměrně, ani nepřistoupil k tomu, že by své případně ztrátové podnikání ukončil. Obviněný, vědom si nesplácení uvedených částek z důvodu údajné nedobré ekonomické situace obchodní společnosti P. G., začal podnikat v montážnictví a zámečnictví, přijímal také nové zaměstnance, které si poté převedl do své nové obchodní společnosti M. Nejvyšší soud proto ve shodě se soudy nižších stupňů může uzavřít, že postavení obviněného ve společnosti svědčí o tom, že bylo vedeno úmyslem neodvést za zaměstnance zákonem stanovené platby, ač po celou dobu byl obviněný v postavení, kdy tak činit měl i mohl, zároveň měl k dispozici dostatek finančních prostředků, jak bylo v řízení před soudy nižších stupňů prokázáno. 31. V této spojitosti lze též odkázat na názory obsažené v odborné literatuře (např. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2451 a násl.) a ustálené judikatuře (z poslední doby např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 4 Tdo 960/2019). Vychází se z toho, že trestnost jednání spočívajícího v neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1 tr. zákoníku je podmíněna zjištěním, že zaměstnavatel měl k dispozici potřebné finanční prostředky, tj. že příslušné částky na platby uvedené v § 241 tr. zákoníku ze mzdy svým zaměstnancům z jejich hrubých mezd skutečně srazil a v rozporu se zákonem je neodvedl oprávněným příjemcům, ale použil je k jiným účelům. K naplnění subjektivní stránky tohoto trestného činu je potřeba zkoumat také dobu, po kterou nebyla zákonná povinnost plněna. Jestliže zaměstnavatel použije stržené částky z mezd zaměstnanců na zachování chodu společnosti a zároveň existuje reálný předpoklad, že se nepříznivá ekonomická situace pachatele (zaměstnavatele) v přiměřeném časovém horizontu zlepší a že bude moci poté dostát svým zákonným povinnostem, subjektivní stránka nebude naplněna. Pokud podnikatel zjistí, že není schopen hradit tyto povinné platby, musí přizpůsobit hospodaření společnosti tak, aby mohl dostát též svým zákonným povinnostem (případně takové podnikání ukončit). Na druhou stranu však platí, nemá-li zaměstnavatel dostatek peněžních prostředků k odvedení povinných částek v plné výši (je-li tedy insolventní nebo předlužen), měl by všechny své závazky uspokojit poměrně a rovnoměrně, a to včetně výplaty mezd svým zaměstnancům a úhrady plateb svým obchodním partnerům, jinak se za splnění dalších předpokladů vystavuje nebezpečí trestního stíhání pro trestný čin zvýhodnění věřitele. 32. Uvedené názory a výklad § 241 odst. 1 tr. zákoníku vyplývající z odborné literatury i judikatury soudy nižších stupňů zcela akceptovaly a vycházely z nich. Dospěly (na rozdíl od obviněného) k důkazy podloženému závěru, že obchodní společnost P. G. byla po celou dobu, po kterou měl obviněný páchat uvedený trestný čin, schopna povinné platby za své zaměstnance odvádět. Bylo též prokázáno, že uvedená obchodní společnost po celou dobu fakticky řízená obviněným (viz níže), fungovala, provozovala svou činnost, vynakládala finanční prostředky za jiným účelem, rozhodně nijak nepřizpůsobovala svou činnost případné nedostatečnosti finančních prostředků. Obviněný rozhodně hospodaření nijak nepřizpůsobil či dokonce podnikání neukončil, naopak v podstatě jen instaloval do pozice jednatele další osobu, byť nadále za uvedenou obchodní společnosti fakticky jednal a ji ovládal. 33. Jako nedůvodná se s ohledem na skutkové závěry soudů nižších stupňů jeví též námitka, že obviněný (po celou uvedenou dobu) nebyl osobou jednající za právnickou osobu ve smyslu § 114 odst. 2 tr. zákoníku, neboť poté, co byl odvolán vlastníkem společnosti z funkce jednatele, v ní působil pouze na základě pracovněprávního vztahu a neměl jakýkoliv vliv na řízení této obchodní společnosti. I tato námitka byla v trestním řízení vyvrácena. Soudy nižších stupňů při stanovení, zda to byl právě obviněný, kdo byl osobou fakticky ovládající zaměstnavatele – obchodní společnost P. G., důvodně vycházely ze svědeckých výpovědí zaměstnanců, zejména A. Z., T. K., T. G., Z. Z. a J. B. Z nich vyplynulo, že to byl právě obviněný, kdo byl v postavení osoby fakticky ovládající obchodní společnost P. G., neboť bylo prokázáno, že obviněný nejprve z pozice jejího jediného společníka a jednatele, a poté po převodu obchodního podílu na tzv. bílého koně Ľ. F., který byl pouze osobou formálně dosazenou, z pozice vedoucího zaměstnance, měl rozhodující vliv na chod této obchodní společnosti. To bylo podpořeno i výpovědí P. V., pronajímatele objektu, v němž byla provozována touto obchodní společností restaurace. Svědek vypověděl, že to byl výhradně obviněný, kdo s ním po celou dobu fungování společnosti jednal ohledně hrazení nájmu, přičemž platby probíhaly pouze v hotovosti. Je pravdou, že obviněný sice nevykonával funkci statutárního orgánu této obchodní společnosti, nebyl tedy formálně jejím jednatelem, avšak ve skutečnosti obchodní společnost sám fakticky řídil. Obviněný totiž i po svém odvolání z funkce jednatele stanovoval a ukládal jednotlivým zaměstnancům obchodní společnosti P. G. pracovní úkoly, organizoval, řídil a kontroloval jejich práci a dával jim k tomu účelu závazné pokyny, a především jim vyplácel mzdu a uzavíral s nimi pracovní smlouvy, byl také osobou rozhodující o odvodech povinných plateb. 34. V této spojitosti je třeba připomenout judikaturu Nejvyššího soudu týkající se pojmu pachatele trestného činu podle § 241 tr. zákoníku, zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 5 Tdo 857/2012, podle kterého zjištění, že určitá osoba nebyla statutárním orgánem právnické osoby jako zaměstnavatele nebo plátce, jehož zatěžuje zákonná povinnost odvést za zaměstnance nebo jinou osobu daň či jinou povinnou platbu ve smyslu trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 tr. zákoníku, nevylučuje její trestní odpovědnost za citovaný trestný čin. K ní se totiž nevyžaduje, aby pachatel měl nějaké zvláštní postavení či funkci, ale postačí, jestliže formálně i fakticky plní funkci zaměstnavatele nebo jiného plátce zejména tím, že za něj činí příslušné právní úkony. 35. Také námitky obviněného, že jako zaměstnanec nemohl objektivně plnit odvodové povinnosti, byly shledány jako nedůvodné. Soudy nižších stupňů se touto otázkou zevrubně zabývaly, odvolací soud se této otázce důkladně věnoval na str. 11 až 12 svého rozsudku, kde podrobně vysvětlil, proč dospěl k závěru, že obchodní společnost P. G. disponovala dostatkem finančních prostředků k zaplacení povinných plateb za své zaměstnance po celou sledovanou dobu (proto také bylo třeba rozsudek soudu prvního stupně zrušit a změnit časové vymezení skutku). Na tuto pasáž je možno pro stručnost odkázat, ostatně jde o závěr skutkový, který je podložen důkazy a který ani nemůže dovolací soud přezkoumávat (viz k tomu výše). Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku (bod 30, str. 12) správně upozornil, že sám obviněný v hlavním líčení dne 11. 6. 2020 vypověděl, že zaměstnanci byli vypláceni hotově z tržeb společnosti, přičemž on sám část peněz odkládal na úhradu zboží a zbytek dával do trezoru. Tržby společnosti přitom podle jeho vyjádření dosahovaly výše 400 000 až 500 000 Kč měsíčně a v trezoru bylo uloženo podle jeho tvrzení kolem 1 000 000 Kč až 1 500 000 Kč na vyplácení výher z výherních automatů. Zaměstnanci také shodně vypověděli, že jim byly mzdy vypláceny vždy řádně a v plné výši. Není tedy pochyb, že obviněný nejprve jako jednatel, poté jako pověřený zaměstnanec, neplnil zákonnou povinnost za zaměstnavatele a neodváděl dlouhodobě pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti a pojistné na zdravotní pojištění (v celkové výši 331 540,33 Kč), ač k tomu měl dostatek finančních prostředků a přestože věděl, že příslušné částky byly strženy z hrubých mezd zaměstnanců obchodní společnosti P. G. 36. Nejvyšší soud z uvedených důvodů považuje ty dovolací námitky, které odpovídaly uplatněnému dovolacímu důvodu, za zjevně neopodstatněné a zároveň zcela souhlasí se závěry soudů nižších stupňů, že obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1 tr. zákoníku. 37. Lze tak uzavřít, že soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dokazování, aby na jeho základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu druhého stupně. Své hodnotící úvahy soudy nižších stupňů pečlivě vyložily v odůvodnění svých rozhodnutí, přičemž se nijak neodchýlily od výsledků dokazování, v rámci hodnocení jednotlivých důkazů nedošlo ze strany soudů k deformaci jejich obsahu a závěr o pachatelství obviněného vychází z logického vyhodnocení všech ve věci opatřených a v hlavním líčení provedených důkazních prostředků. V tomto směru lze odkázat na příslušné pasáže odůvodnění rozsudků soudu prvního stupně (zejména str. 14-18) i soudu druhého stupně (zejména str. 7-14). V. Závěrečné shrnutí 38. Vzhledem ke všem shora zmíněným důvodům Nejvyšší soud dovolání obviněného M. Z. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle § 265i tr. ř., mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný. V Brně dne 27. 7. 2022 JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D. předseda senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2012_22.CDO.1096.2010.1.xml	Judikát 22 Cdo 1096/2010 22 Cdo 1096/2010 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobců: a) M. D., bytem v K., b) M. D., bytem v K., zastoupených JUDr. Zdeňkem Voseckým, advokátem se sídlem v Říčanech, Černokostelecká 219, proti žalovanému Městu Kostelec nad Černými Lesy, se sídlem v Kostelci nad Černými Lesy, Náměstí Smiřických, IČO: 00235474, zastoupenému JUDr. Ladislavem Koženým, advokátem se sídlem v Kolíně, Sladkovského 13, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 9 C 194/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. září 2009, č. j. 28 Co 357/2009-170, takto: I. Řízení o dovolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 6. února 2009, č. j. 9 C 194/2007-136, se zastavuje. II. Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. září 2009, č. j. 28 Co 357/2009-170, se zamítá. III. Žalovaný je povinen nahradit žalobcům k ruce společné a nerozdílné náklady dovolacího řízení ve výši 13.600,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobců JUDr. Zdeňka Voseckého. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Kolíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. února 2009, č. j. 9 C 194/2007-136, určil, že „vlastníky ve společném jmění manželů pozemku o výměře 76 m² - ostatní plocha, ostatní komunikace v k. ú. K., odděleného geometrickým plánem č. 1306 – 103/2008 ze dne 18. 8. 2008 z původní parcely zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště K. pro obec a k. ú. K. (dále též jen „předmětný pozemek), jsou žalobci.“ (výrok I. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II. rozsudku). V řízení, v němž se žalobci domáhali určení vlastnického práva k předmětnému pozemku na základě vydržení, vzal za prokázáno, že žalobci jako kupující kupní smlouvou ze dne 25. října 1995 koupili od I. H. a PhDr. R. K. jako prodávajících dům se zastavěnou plochou o výměře 89 m², přičemž předmětný pozemek má výměru 76 m². Uvedená kupní smlouva odkazuje na znalecký posudek ing. F. N. ohledně bližší specifikace prodávaných nemovitostí, z něhož vyplývá, že k oceňovanému domu patří pozemek o výměře 89 m², který byl definován jako řadový, koncový, nepravidelného tvaru a rovinný. V souvislosti s ním byly oceněny trvalé porosty a také bez odkazu na označení pozemku, na kterém se nacházejí, mimo jiné studna, žumpa, vodoměrná šachta, přípojka vody a plot zahrádky. Dále vyšel ze zjištění, že žalobci nepocházejí z K., kupovaná nemovitost jim byla realitní kanceláří i prodávající doktorkou K. prezentována jako domek se zahrádkou. Zahrádka byla oplocená a v tomto rozsahu ji také žalobci začali užívat. Až v souvislosti s uvažovanou přístavbou domu se žalobci dozvěděli, že zahrada představuje již jiný pozemek, který patří žalovanému. Z výpovědi svědkyně B. Z. vzal za prokázáno, že již před padesáti lety zahrádka vypadala jako dnes, pouze místo plotu dřevěného je dnes plot drátěný, který ale realizoval ještě původní vlastník domu pan Vlach. Všichni, kdo dům vlastnili, užívali zahrádku tak, jako že k domu patří. Žalovaný se nikdy o předmětný pozemek nezajímal a nestaral. Soud prvního stupně ve věci rozhodoval poté, kdy jeho zamítavý rozsudek ze dne 28. listopadu 2007, č. j. 9 C 194/2007-72, byl zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 12. května 2008, č. j. 28 Co 215/2008-88, se závazným právním názorem týkajícím se oprávněnosti držby ve vazbě na velikost koupeného a drženého pozemku. V rovině právního hodnocení věci soud prvního stupně uzavřel, že žalobci se chopili držby domu, včetně sporného pozemku, na základě kupní smlouvy ze dne 25. října 1995. Přitom byli uvedeni v omyl realitní kanceláří a prodávající PhDr. K. o tom, že sporný pozemek – prakticky zahrádka u domu – k domu patří. Tento omyl považoval soud prvního stupně za omluvitelný, protože sporný pozemek byl připlocen k domu, byly na něm umístěny stavby užívané s domem a pozemek byl s domem evidentně užíván. Ze znaleckého posudku ing. N. vyplývá zcela jednoznačně, že znalec ocenil vše, co na sporném pozemku nalezl (stavby či porosty), a ze znaleckého posudku tak vzniká dojem, že k nemovitosti patří vše, co na místě při obhlídce znalec shledal, aniž by ho jako osobu v dané problematice „zběhlou“ napadlo, že k domu něco nepatří a neměl by to oceňovat. Sporný pozemek byl vždy připlocen k domu a vždy také s domem užíván, aniž by vznikla nějaká pochybnost o jeho vlastnictví. Soud prvního stupně provedl ohledání na místě samém a konstatoval, že pokud by nevěděl o problémech se sporným pozemkem, „ani by ho nenapadlo, že sporný pozemek k domu nepatří“, tj. že je vůbec možné, aby v takovém místě byl postaven dům, který by neměl žádnou zahrádku, ke kterému by nepatřil v podstatě žádný venkovní prostor, kde by si mohly hrát děti nebo dospělí odpočívat. Soud prvního stupně dále zdůraznil, že ve věci nenastala žádná ze skutečností, jimiž judikatura dovolacího soudu ve věcech sp. zn. 22 Cdo 1594/2004 a 22 Cdo 496/2004 připouští vydržení vlastnického práva k pozemku o výměře větší než 50 % pozemku nabytého, nicméně podstatou uvedených rozhodnutí je poukaz na nutnost individuálního řešení takových situací, takže je možno přihlížet i k jiným okolnostem než v rozhodnutí uvedeným. Danou situaci proto soud prvního stupně individuálně zhodnotil tak, že počínání žalobců při uchopení držby celé nemovitosti včetně sporného pozemku odpovídalo běžné normální opatrnosti. Sporný pozemek byl natolik malý a tak samozřejmě a přirozeně patřící k domu – a to i podle realitní kanceláře a prodávající – že nebyl žádný důvod pro pochybnost o tom, zda k domu skutečně patří. Ve vztahu k námitce žalovaného, že žalobci již od roku 2003 museli vědět, že sporný pozemek není součástí jejich pozemku s poukazem na snímek pozemkové mapy, ve kterém jsou barevně vyznačeny pozemek žalobců a pozemky sousední, soud prvního stupně poukázal na skutečnost, že projektovou dokumentaci a technickou zprávu zpracovával V. Š., který pozemky vyznačoval. Tento snímek proto sám o sobě není způsobilý založit objektivní pochybnost žalobců o oprávněnosti držby předmětného pozemku; k opačnému závěru by totiž bylo nutné znát místní faktické a právní poměry, ale také význam geodetických značek (např. slučky). Není ani jisté, zda žalobci tento snímek vůbec viděli a zda měli důvod se jím zabývat, když požadovaná přístavba byla bez problémů povolena a zkolaudována. K pozbytí dobré víry žalobců došlo až poté, kdy dne 17. července 2007 podali na městském úřadu v K. oznámení o záměru v území k vydání územního souhlasu, když se dozvěděli, že s pozemkem je nějaký problém. K tomu však došlo až v době, kdy již uplynula zákonná desetiletá vydržecí doba. Žalobci totiž po celou zákonem stanovenou dobu od roku 1995, kdy se chopili držby, až do roku 2007 byli oprávněnými držiteli, kteří měli pozemek v nepřetržité držbě, a proto již v roce 2005 nabyli vlastnické právo ke spornému pozemku vydržením. Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 24. září 2009, č. j. 28 Co 357/2009-170, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že „nedílnou součástí rozsudku je geometrický plán zpracovaný T. T., číslo 1306-103/2008, ověřený Ing. P. F., úředně oprávněným zeměměřičským inženýrem, dne 18. 8. 2008 pod č. 230/2008 a potvrzený Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště K. dne 26. 8. 2008 pod č. 1118/08.“ (výrok I. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními učiněnými soudem prvního stupně potud, že žalobci se v říjnu 1995 stali vlastníky domu se zastavěnou plochou o výměře 89 m², včetně plotů a trvalých porostů na základě kupní smlouvy, kterou uzavřeli prostřednictvím realitní kanceláře s (pro žalobce) cizí osobou, která nabyla vlastnictví k předmětným nemovitostem na základě dědictví. Žalobci měli zájem o koupi rodinného domku se zahrádkou, předmětnou nemovitost si prohlédli za účasti prodávající a zaměstnance realitní kanceláře a byli ujištěni, že zahrádka tak, jak je pozemek u domu oplocený, k prodávané nemovitosti patří. V roce 1995 byly na pozemku u domu, který žalobci koupili, vzrostlé stromy a další trvalé porosty, jako je např. živý plot. Na pozemku se nacházela studna, jímka a plot na betonové podezdívce. Dům byl postaven v roce 1938 a pozemek užívaný právními předchůdci žalobců se nacházel v hranicích toho oplocení, které tu bylo i v roce 1995. Jde o pozemek v ulici, kde se nemovitosti nacházejí, koncový, tvaru lichoběžníku. Pro účely stanovení kupní ceny předmětných nemovitostí byl v říjnu 1995 použit znalecký posudek znalce ing. N., který krátce předtím byl použit i v dědickém řízení, ve kterém bylo projednáváno dědictví po právním předchůdci prodávajících. Pro účely poskytnutí hypotéky žalobcům na rekonstrukci kupovaných nemovitostí byl na objednávku České spořitelny, a. s., vypracován znalecký posudek o ceně nemovitostí znalcem ing. Č., a to k datu 13. října 1995. Žalobci byli s obsahem tohoto znaleckého posudku seznámeni, přičemž ing. Č. měl k dispozici znalecký posudek ing. N. a pro zpracování svého posudku jej jako jeden z podkladů použil. Žalobci nerušeně užívali předmětné nemovitosti až do roku 2007, kdy byli žalovaným upozorněni na to, že užívají i část pozemku, který vlastní žalovaný. Tato část užívaná žalobci má výměru 75,65 m² a tvoří 85 % výměry pozemku, který žalobci v říjnu 1995 koupili. Odvolací soud v rámci dokazování zopakoval důkaz znaleckým posudkem znalce ing. F. N. a znaleckým posudkem ing. V. Č. a projektovou dokumentací a i po takto doplněném dokazování se ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně. Zdůraznil, že žalobci svou dobrou víru odvozují od kupní smlouvy ze dne 25. října 1995, podle které se stali vlastníky pozemku sousedícího s pozemkem, jehož držby se chopili; při splnění všech zákonných podmínek by vydrželi vlastnické právo k pozemku nejpozději k 30. říjnu 2005, neboť k tomuto datu v roce 1995 nastaly účinky vkladu vlastnického práva a žalobci prokazatelně již nemovitosti užívali. V rovině skutkových zjištění dále odvolací soud zdůraznil, že žalobci po dobu více než deseti let předmětný pozemek užíval a nakládali s ním jako vlastníci. V rovině závěrů vyplývajících z judikatury dovolacího soudu poukázal na skutečnost, že nelze zcela vyloučit případ, kdy držitel může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, pokud se v souvislosti s nabytím vlastnictví k pozemku chopí i držby sousedního pozemku, jehož výměra bude dokonce stejná či o něco vyšší než výměra pozemku nabytého. Půjde však o výjimečné případy, vyznačující se zvláštními okolnostmi, jimiž může být i to, že držitel byl do omylu uveden znalcem, nejsou-li tu současně další okolnosti, které by omluvitelnost omylu držitele vylučovaly. Podle názoru odvolacího soudu lze daný případ považovat za výjimečný, jsou v něm dány zvláštní okolnosti, které omlouvají skutkový omyl žalobců, a současně nejsou dány žádné skutečnosti, které by omluvitelnost omylu žalobců vylučovaly. Odvolací soud se zcela ztotožnil s odůvodněním omluvitelného omylu žalobců tak, jak jej vyložil soud prvního stupně. Nad rámec jeho závěrů z důkazů, jimiž zopakoval dokazování v odvolacím řízení, vzal za prokázáno, že ani jeden ze znalců z oboru ekonomie – oceňování nemovitostí nepoznali, že výměra pozemku je fakticky podstatně vyšší, než jaká byla uvedena v operátech katastru nemovitostí. Oba znalci shledali předmětný pozemek jako koncový pozemek nepravidelného tvaru, porostlý trvalými porosty, oba znalci oceňovali nejenom plot zahrady a podezdívku tohoto plotu, ale i plot předzahrádky a podezdívku tohoto plotu. Oba znalci provedli místní šetření a popsali v posudku polohu domu tak, že je umístěn na východní straně pozemku, tedy i se započítáním sporného pozemku. Ocenili celý pozemek v hranicích oplocení, včetně trvalých porostů na něm, studny a jímky. Znalec ing. N. dokonce ve svém znaleckém posudku uvedl, že zastavěná část pozemku je 56 m² a zbývající část je 33 m²; nepoznal tedy, že nezastavěná část pozemku, který fakticky ocenil v hranicích až k oplocení, je podstatně větší výměry. Rovněž projektant, který zpracovával projektovou dokumentaci k přestavbě a přístavbě domu v roce 2003, zakreslil v projektové dokumentaci dům na pozemku v těch hranicích, které jsou tvořeny stávajícím plotem, tedy včetně předmětného pozemku. Důkazem touto projektovou dokumentací je vyvráceno tvrzení žalovaného, že v ní je žlutě vybarven pozemek o výměře 89 m² a že tedy žalobci museli z této dokumentace zjistit, kde jsou hranice jejich pozemku. V projektové dokumentaci je žlutě vybarvena pouze zastavěná plocha a ta část pozemku, na kterou žalobci chtěli umístit přístavbu (verandu). Nezastavěná část není vybarvena, včetně jeho koncové části, která dává pozemku tvar lichoběžníku. I tento tvar pozemku lze považovat za tvar nepravidelný z hlediska pohledu běžného pozorovatele. Odvolací soud neshledal důvodnou námitku žalovaného, podle níž je rozsudek nevykonatelný, neboť předmětný pozemek je pouze oddělen geometrickým plánem, přičemž k jeho oddělení nedal souhlas příslušný stavební úřad a není zapsán do katastru nemovitostí. Geometrický plán byl potvrzen příslušným katastrálním úřadem a je řádným podkladem pro zápis vlastnického práva k pozemku jím nově vytvořenému právě na základě rozsudku soudu (§ 19 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky). Proti rozsudku odvolacího soudu, a též výslovně proti rozsudku soudu prvního stupně, podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost spatřuje v § 237 odst. 1 písm. b), případně písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a podává je z důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř. Žalovaný v dovolání namítal, že i kdyby byla na straně žalobců dána dobrá víra vzhledem ke všem okolnostem, k jejímu pozbytí by došlo nejpozději v roce 2003, kdy žalobci prováděli chronologicky první přestavbu domu a předkládali stavebnímu úřadu příslušnou projektovou dokumentaci. V této dokumentaci totiž sami žalobci barevně vyznačili celý pozemek v jejich vlastnictví, nejen stavbu domu, a z tohoto barevného znázornění je zřejmé, že si byli vědomi toho, jak je velký a jaký má tvar pozemek v jejich vlastnictví. Již v roce 2003 tak nemohli být v dobré víře, že jsou vlastníky předmětného pozemku. Podle názoru dovolatele však nebyly především splněny podmínky pro vydržení vlastnického práva žalobci s ohledem na absenci oprávněné držby. Soudy nesprávně vyšly ze závěrů vyjádřených v rozhodnutích Nejvyššího soudu České republiky ve věcech vydaných pod sp. zn. 22 Cdo 1594/2004 a 22 Cdo 496/2004, neboť uvedená rozhodnutí vycházela z jiných skutkových okolností. Okolnosti, které v nich dovolací soud uvádí pro možnou oprávněnou držbu pozemku v rozsahu větším než 50 % pozemku nabytého, v poměrech souzené věci nebyly splněny a samotná okolnost, že užívaný pozemek představuje svou výměrou 85 % pozemku zakoupeného tak vylučuje oprávněnou držbu žalobců. K vydržení nemohlo dojít proto, jak soud prvního stupně nesprávně uváděl, že by žalovaný po celá dlouhá léta či desetiletí svá vlastnická práva k pozemku nevykonával, neboť vlastníkem se stal až v roce 1999. V řízení měla být otázka vydržení zkoumána i z hlediska běhu zákonné desetileté vydržecí doby; mělo být uvedeno, kdy tato doba počala běžet, jak probíhala a kdy skončila, což se nestalo. Nebylo tvrzeno ani prokázáno, kdy měli předmětnou nemovitost držet žalobci a kdy a kteří jejich právní předchůdci. Řízení je nadto postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Sporný pozemek totiž vzniká jako nový pozemek v tomto řízení oddělením z pozemku, nebylo však vyžádáno stanovisko příslušného stavebního úřadu, která je vždy podmínkou pro oddělení a rozdělení pozemku. Žalovaný proto navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobci navrhli „potvrzení“ napadeného rozsudku odvolacího soudu. V plném rozsahu odkázali na své vyjádření k odvolání žalovaného ze dne 2. 9. 2009, ve kterém shrnuli všechna svá tvrzení a podložili je důkazy. Nadto zdůraznili, že vypracovaná projektová dokumentace z roku 2003 nemohla vést k pozbytí jejich dobré víry. Tuto dokumentaci si nezpracovávali sami, ale využili služeb autorizovaného projektanta, přičemž žlutou barvou je vyznačena pouze ta část pozemku, na které se měly realizovat a také realizovaly příslušné stavební úpravy domu. Prostřednictvím žlutého vybarvení je vyznačena pouze zastavěná část pozemku a dále ta část, která měla být dotčena zamýšlenými stavebními úpravami. Tato okolnost tak v žádném případě nepotvrzuje závěr žalovaného, že by dokumentace měla být důkazem pozbytí dobré víry žalobců. Pokud žalovaný zmiňoval ve vztahu ke snímku z pozemkové mapy tzv. slučku, prakticky nikdo z veřejnosti by takové označení na snímku pozemkové mapy vůbec neregistroval a i kdyby se tak stalo, nevěděl by, co znamená. Smysl a účel tohoto označení jsou schopny vyhodnotit pouze osoby „z oboru“ nebo lidé, kteří se běžně zabývají majetkoprávními transakcemi a vlastnickými vztahy. Mezi takové osoby však žalobci nepatří. Navíc stavební úřad ani žalovaný jakožto účastník stavebního řízení v roce 2003 nevznesl žádnou připomínku k tomu, že stavební materiál potřebný k realizaci přístavby domu měl být uložen na jeho pozemku. Tvrzení žalovaného o absenci přesného vymezení počátku a konce běhu vydržecí doby vychází z nedostatečného prostudování spisu, neboť z dokazování jasně vyplývá, že držba žalobců započala dnem převzetí jimi koupených nemovitostí a ke zpochybnění jejich vlastnického práva došlo až v roce 2007. Obdobně nedůvodná je i námitka dovolatele zpochybňující vykonatelnost rozsudku ve vazbě na označení pozemku v geometrickém plánu, když k rozdělení pozemku nebyl dán souhlas stavebního úřadu, neboť s touto námitkou se odvolací soud ve svém rozhodnutí řádně vypořádal. Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolatel v dovolání vedle rozsudku odvolacího soudu napadl výslovně i rozsudek soudu prvního stupně. Funkční příslušnost soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně není dána; řízení o takovém podání Nejvyšší soud zastaví podle § 104 odst. 1 o. s. ř. (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 2006, pod pořadovým č. 47). Dovolací soud proto řízení o dovolání žalovaného proti rozsudku soudu prvního stupně podle § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastníkem řízení zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1, 4 o. s. ř.) dospěl ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu k závěru, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., není však důvodné. Podle § 134 odst. 1 obč. zák. oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost. Podle § 129 odst. 1 obč. zák. držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe. Podle § 130 odst. 1 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná. V dovolání žalovaný uplatnil vůči závěrům o vydržení vlastnického práva žalobci následující (výše rozvedené) námitky: 1) absenci dobré víry žalobců vzhledem ke všem okolnostem, zejména s ohledem na poměr koupeného a fakticky drženého pozemku, 2) zkoumání splnění podmínky desetileté vydržecí doby s ohledem na faktický výkon držby ze strany žalobců, 3) pozbytí dobré víry nejpozději v roce 2003, 4) absenci tvrzení a průkazu naléhavého právního zájmu na žalobci požadovaném určení, 5) nevykonatelnost rozsudku odvolacího soudu. Ad 1) K posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli, Nejvyšší soud České republiky zaujal právní názor již v rozsudku ze dne 9. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99, publikovaném v časopise Soudní rozhledy, č. 5, ročník 2001, pod č. 49, podle kterého tuto otázku „je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka“. K posuzování dobré víry oprávněného držitele lze odkázat rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod pořadovým č. C 1176, podle kterého „při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří“. Dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod pořadovým č. C 1068). V rozsudku ze dne 3. července 2006, sp. zn. 22 Cdo 2065/2005, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4451, dovolací soud vyslovil, že nabude-li někdo vlastnické právo k pozemku a přitom se v důsledku omluvitelného omylu (vyvolaného např. tím, že mu převodce předá pozemek v hranicích, jak jej sám užíval) uchopí i držby sousedního pozemku, bude držitelem oprávněným. Dovolatel především namítal, že absence oprávněné držby je v daném případě dána okolností, že pozemek držený žalobci přesahuje 50 % výměru koupeného pozemku, přičemž nejsou dány žádné – judikaturou předvídané – okolnosti, které by i takovou držbu umožňovaly posoudit jako oprávněnou. Dovolací soud vychází z ustálené judikatury potud, že v případech, kdy někdo nabude vlastnictví k pozemku a současně se uchopí držby části nebo celého sousedního pozemku, právním titulem držby je v takovém případě nabývací titul ke skutečně vlastněnému pozemku (kupní či darovací smlouva, závěť či rozhodnutí v dědickém řízení apod.); i když jde o tzv. putativní titul, je postačující (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále též jen „Soubor“), pod pořadovým č. C 1067). Ani samotná skutečnost, že držitel nenechal vytyčit hranice jím držených pozemků a nezjistil tak, že drží i část pozemku, jehož vlastníkem není, nevylučuje jeho oprávněnou držbu (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 2211/2000, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 1181). Zákonem neřešenou je otázka, jak velkého pozemku (části pozemku) se může držitel chopit, aby jeho omyl ohledně rozporu mezi tím, co skutečně nabyl a čeho se chopil, byl omluvitelný a jeho držba byla oprávněná. Omluvitelný je omyl, ke kterému došlo přesto, že držitel postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. července 2002, sp. zn. 22 Cdo 2190/2000, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 1304). Obecné východisko obsahuje rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. listopadu 2001, sp. zn. 22 Cdo 386/2000, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 836, podle kterého pokud se nabyvatel nemovitosti chopí držby části sousední parcely, kterou nenabyl, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i této části. Jedním z hledisek pro posouzení omluvitelnosti omylu držitele je v takovém případě i poměr plochy koupeného a skutečně drženého pozemku. Při posouzení oprávněnosti držby záleží i na tvaru pozemků a jejich umístění v terénu. U pozemku pravidelného tvaru lze zpravidla lépe odhadnout výměru než u pozemku nepravidelného; to platí i o pozemku na rovině oproti členitému terénu. Význam hraje i společné oplocení, rozsah užívání právním předchůdcem apod. Jestliže ani vlastník sousedního (drženého) pozemku si neuvědomil, že nabyvatel (jeho předchůdci) drží i část jeho pozemku, bude to nasvědčovat objektivní omluvitelnosti omylu. Judikatura Nejvyššího soudu toleruje podle okolností případu i překročení ve výši až do 50 % výměry nabytého pozemku, výjimečně i více. Avšak pokud se kupující chopil i držby cizího pozemku, jehož výměra byla vyšší než plocha pozemku, který koupil, mohl sice být subjektivně v dobré víře, že je vlastníkem i tohoto pozemku, tato dobrá víra tu však nebyla „se zřetelem ke všem okolnostem“ (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 2. září 2002, sp. zn. 22 Cdo 2941/2000, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 1399). Nicméně ve zcela výjimečných případech lze i tuto „hranici“ prolomit (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3. června 2004, sp. zn. 22 Cdo 496/2004, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2005, č. 3, str. 101). Souhrnné stanovisko k uvedené otázce vyložil dovolací soud v rozsudku ze dne 8. března 2005, sp. zn. 22 Cdo 1594/2004, uveřejněném v Souboru pod pořadovým č. C 3670, tak, že nabyvatel nemovitosti, který se chopí držby části parcely, kterou nekoupil, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i této části. Nelze stanovit jednoznačné hledisko pro posouzení, jaký poměr ploch koupeného a skutečně drženého pozemku vylučuje dobrou víru nabyvatele o tom, že drží jen koupený pozemek; každý případ je třeba posoudit individuálně. Oprávněnou držbu nelze vyloučit ani v případě, že výměra drženého pozemku dosahuje až 50 % výměry pozemku koupeného, výjimečně i více (například půjde-li o pozemek nepravidelného tvaru v nepřehledném terénu, nebo držitel byl do omylu uveden znalcem). V rozsudku ze dne 23. května 2011, sp. zn. 22 Cdo 2724/2009, uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz, dovolací soud poukázal na skutečnost, že při zvažování dobré víry držitele, který se chopil držby i části pozemku sousedícího s pozemkem v jeho vlastnictví, je též třeba přihlédnout k postoji vlastníka takto držené části sousedního pozemku; pokud léta užívání části svého pozemku držitelem trpěl, je třeba vyjít z toho, že ani on nepředpokládal, že předmětem držby souseda je i část jeho pozemku. Nalézací soudy se věcí z pohledu výše uvedených závěrů zabývaly, posoudily všechny individuální okolnosti, které v průběhu řízení vyšly v daném směru najevo, daný případ posoudily jako výjimečný a jejich závěry dovolací soud nepovažuje za zjevně nepřiměřené. I podle názoru dovolacího soudu se v dané věci soustředilo tolik okolností osvědčujících dobrou víru žalobců, že převažují nad jinak významným kritériem pro posuzování obdobných sporů – t. j. nad kritériem poměru velikosti koupených pozemků k velikosti pozemků skutečně užívaných. Za okolnosti, které převažujícím způsobem svědčí ve prospěch žalobců, nalézací soudy považovaly (a dovolací soud tyto závěry neshledal zjevně nepřiměřenými): - žalobci, kteří měli zájem jako rodiče s dítětem a zamýšleným dítětem dalším o koupi domku výhradně se zahradou, se chopili držby předmětného pozemku na základě kupní smlouvy ze dne 25. října 1995, kdy si před koupí kupované nemovitosti opakovaně prohlédli; při obhlídce byli ujištěni jak osobou jednající jménem zprostředkovatelské realitní kanceláře, tak i prodávající PhDr. K. o tom, že předmětem prodeje je „domek se zahradou“ - sporný pozemek s pozemkem kupovaným tvořily oplocený funkční celek tvořící domek se zahrádkou; sporný pozemek byl „vždy“ k domu připlocen a s domem také užíván bez jakýchkoliv pochybností - soudy zohlednily okolnost, že vzhledem k místu, kde se dům nachází, lze přepokládat existenci domu alespoň s určitým minimálním venkovním prostorem pro odpočinek či rekreaci rodinných příslušníků - soud prvního stupně svou úvahu o dobré víře žalobců podepřel ohledáním místa samého a závěrem, že pokud by nebyl informován o problémech s vlastnictvím předmětného pozemku, neměl by žádnou pochybnost o tom, že pozemek k domu patří, a pozemek by považoval za „samozřejmě a přirozeně patřící k domu“ - ani jeden ze znalců z oboru ekonomie – oceňování nemovitostí nepoznal, že výměra pozemku je fakticky podstatně větší, než jaká je uvedena v operátech katastru nemovitostí - znalci shledali předmětný pozemek jako koncový pozemek nepravidelného tvaru, porostlý trvalými porosty - znalci oceňovali nejenom plot zahrady a podezdívku tohoto plotu, ale i plot předzahrádky a podezdívku tohoto plotu - znalci provedli místní šetření a popsali v posudku polohu domu tak, že je umístěn na východní straně pozemku, teda i se započítáním předmětného sporného pozemku - znalci ocenili celý pozemek v hranicích oplocení, včetně trvalých porostů na něm, studny a jímky - znalec ing. N. v posudku uvedl, že zastavěná část pozemku je 56 m² a zbývající část 33 m²; sám tedy nepoznal, že nezastavěná část pozemku, který fakticky ocenil v hranicích až k oplocení, je podstatně vyšší výměry - projektant, který zpracovával projektovou dokumentaci k přestavbě a přístavbě domu ve vlastnictví žalobců v roce 2003, zakreslil v projektové dokumentaci dům na pozemku v těch hranicích, které jsou tvořeny stávajícím plotem, tedy včetně předmětného pozemku Nad rámec uvedených závěrů lze na dobrou víru žalobců usuzovat ještě z následujících skutečností: - podle skutkových zjištění nalézacích soudů již nejméně před padesáti lety tvořil dům s předmětným pozemkem shodný oplocený celek jako v současné době, zahrádka vypadala shodně jako v době rozhodování soudů a všichni, kdo vlastnili dům, užívali zahrádku jako součást náležející k domu. Vlastník předmětného pozemku se o něj nikdy v tomto období nezajímal a nestaral - znalec ing. V. Č. v posudku ze dne 13. října 1995 vypracovaném za účelem zjištění ceny nemovitosti pro zavkladování zástavní smlouvy k předhypotéčnímu úvěru výslovně uvedl, že vycházel ze skutečností zaznamenaných při místním šetření, které provedl za přítomnosti mimo jiné vlastníka nemovitostí a posudek zpracoval s přihlédnutím ke skutečnému stavu nemovitosti v den prohlídky - zdůraznil, že celý pozemek je oplocen; opakovaně v posudku odkazoval na „zahradu“, kterou zjevně považoval za součást oceňovaného pozemku - v kupní smlouvě je výslovně uvedeno, že pozemek, který je předmětem koupě a prodeje, je oplocen a osázen trvalými porosty - ze snímku mapy katastru nemovitostí vyplývá, že předmětné nemovitosti se nacházejí mezi ulicemi K. a S.; tvoří součást souvislé zástavby stavbami, u nichž se v části hraničící s ulicí S. nacházejí objekty (v počtu 11) - s jedinou výjimkou - se souvisejícími nezastavěnými plochami; předmětný pozemek je svou „hranicí“ rovnoběžný s pozemkem na straně jedné a pozemkem parc. č. 1547 na straně druhé, čímž opticky vytváří přirozený dojem celku s domem na pozemku Závěr nalézacích soudů, že žalobci byli vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, tak není zjevně nepřiměřený a rozhodnutí soudů v daném směru nespočívá na nesprávném právním posouzení věci. Není důvodná námitka dovolatele, že závěry nalézacích soudů mají za následek, že o nabytí vlastnického práva by rozhodovali znalci, a nebyly by tak rozhodující uzavřené smlouvy. Závěry podávající se ze znaleckých posudků představovaly v dané věci pouze jednu ze skutečností, ke kterým nalézací soudy při posuzování dobré víry žalobců přihlédly, a takový přístup k obsahům znaleckých posudků v souzené věci je správný. Dovolatel dále polemizuje se závěrem soudu prvního stupně, že k vydržení došlo „z toho důvodu, že žalovaný po celé dlouhá léta či desetiletí svá vlastnická práva vůbec nevykonával a o pozemek se nestaral. Byť soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí tuto formulaci použil, je zřejmé, že její faktický význam je odlišný proti interpretaci uvedené dovolatelem. Z kontextu odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je bez jakýchkoliv pochybností zřejmé, že tímto závěrem vystihl okolnost, podle níž nebylo pasivitou žalovaného založeno vydržení vlastnického práva, ale že v důsledku absence aktivního jednání žalovaného nedošlo k narušení dobré víry žalobců v průběhu vydržecí doby. Ad 2) Dovolatel namítal, že soudy se nezabývaly zkoumáním splnění podmínky desetileté vydržecí doby s ohledem na faktický výkon držby ze strany žalobců. Tato námitka je však zjevně nedůvodná. Nalézací soud výslovně vyšly ze zjištění, že se žalobci „chopili držby domu včetně sporného pozemku“ na základě kupní smlouvy ze dne 25. října 1995 v říjnu 1995. Z výpovědi žalobce vzaly soudy za prokázáno, že po nastěhování v roce 1995 žalobci užívali „dům se zahrádkou“, přičemž tato držba nebyla v průběhu vydržecí doby nikým narušena ani zpochybněna. Odvolací soud výslovně vyšel ze skutkového zjištění, že žalobci po dobu delší deseti let předmětný pozemek nepřetržitě užívali a nakládali s ním jako vlastníci. Ad 3) Dovolatel dále namítal, že k pozbytí dobré víry žalobců muselo dojít nejpozději v roce 2003 v souvislosti s vypracovanou projektovou dokumentací vztahující se ke stavebním úpravám, ze které museli žalobci zjistit, že užívají pozemek ve vlastnictví žalovaného, neboť žlutou barvou byl samotnými žalobci vyznačen pozemek, a žalobcům tak muselo být zřejmé, kde je hranice jejich pozemku. S touto námitkou dovolatele se v plném rozsahu vypořádal již odvolací soud, na jehož odůvodnění v této části dovolací soud v plném rozsahu odkazuje. Jádro argumentace odvolacího soudu v daném směru odráží učiněné zjištění, že tuto projektovou dokumentaci nevypracovávali samotní žalobci, ale projektant, který žlutou barvou vyznačil pouze zastavěnou plochu a tu část pozemku, na kterou žalobci chtěli umístit přístavbu (verandu). Nezastavěná část pozemku není vybarvena, přičemž projektant v projektové dokumentaci zakreslil dům na pozemku v těch hranicích, které jsou tvořeny stávajícím plotem, tedy včetně předmětného pozemku. Ad 4) Žalovaný v dovolání zpochybnil existenci a průkaz naléhavého právního zájmu žalobců na požadovaném určení. Ani tato námitka není důvodná. Podle ustálené judikatury soudů naléhavý právní zájem o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle § 80 písm. c) o. s. ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti podle ustanovení § 80 písm. b) o. s. ř. (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. února 1971 sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1972). Vyslovený předpoklad však nelze chápat všeobecně. Prokáže-li žalobce, že má právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní poměr, přestože by mohl žalovat přímo na splnění povinnosti, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou - při možnosti žaloby na plnění - lze považovat určovací žalobu jen tam, kde by nesloužila potřebám praktického života, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování sporů. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo práce je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě o plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti podle ustanovení § 80 písm. b) o. s. ř. (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. března 1997 sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný pod č. 21 v časopise Soudní judikatura, ročník 1997 nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. února 2007, sp. zn. 21 Cdo 1207/2006, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky –www.nsoud.cz). Navrhuje-li žalobce určení svého vlastnického práva k nemovitosti nebo jiného práva, které se zapisuje do katastru nemovitostí České republiky, je na požadovaném určení vždy naléhavý právní zájem, má-li být soudní rozhodnutí určující právo zaznamenáno do katastru nemovitostí a tímto způsobem dosaženo shody mezi stavem právním a stavem zapsaným v Katastru nemovitostí České republiky. Žalobcům tedy naléhavý právní zájem na jimi požadovaném určení svědčí, je-li jako vlastník pozemku v Katastru nemovitostí České republiky zapsán žalovaný a žalobci se domáhají vydání určovacího rozhodnutí, které bude sloužit jako podklad pro změnu zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. ledna 2012, sp. zn. 22 Cdo 1150/2010, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz). Ad 5) Dovolatel spatřoval vadu řízení ve skutečnosti, že při „vzniku nového pozemku“ nebylo vyžádáno stanovisko příslušného stavebního úřadu, které je vždy podmínkou pro oddělení a rozdělení pozemku. Bez ohledu na to, že tato námitka není jakkoliv blíže argumentačně podložena, není důvodná. Podle § 19 odst. 1 – 3 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), geometrický plán je neoddělitelnou součástí listin, podle nichž má být proveden zápis do katastru, je-li třeba předmět zápisu zobrazit do katastrální mapy. Geometrický plán není nutné vyhotovit v případě, kdy jsou do katastrální mapy doplňovány parcely na základě upřesnění či rekonstrukce přídělů provedených podle zvláštního právního předpisu. V těchto případech budou parcely do katastrální mapy zobrazeny na základě upřesněného přídělového plánu. Náležitosti upřesněného přídělového plánu stanoví prováděcí právní předpis. Geometrický plán musí být ověřen, že svými náležitostmi a přesností odpovídá platným předpisům, a opatřen souhlasem katastrálního úřadu s očíslováním parcel. Kopie geometrického plánu, zřetelně jako kopie označená, může být ověřena osobou s úředním oprávněním. Těmto zákonným náležitostem předmětný geometrický plán vyhovuje a ani dovolatel netvrdí opak. Podle § 1 odst. 1, 3 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, k nemovitostem evidovaným v katastru nemovitostí České republiky (dále jen "katastr") se zapisuje vlastnické právo, zástavní právo, právo odpovídající věcnému břemeni a předkupní právo s účinky věcného práva. Zápisem se rozumí vklad (§ 2), záznam (§ 7), poznámka (§ 9) nebo jejich výmaz. Podle § 2 odst. 1 uvedeného zákona práva uvedená v § 1 odst. 1 se zapisují do katastru nemovitostí zápisem vkladu práva nebo výmazu vkladu práva (dále jen "vklad"), pokud tento zákon nestanoví jinak. Podle § 7 odst. 1, 2 uvedeného zákona práva uvedená v § 1 odst. 1, která vznikla, změnila se nebo zanikla ze zákona, rozhodnutím státního orgánu, příklepem licitátora na veřejné dražbě, vydržením, přírůstkem a zpracováním, se zapisují záznamem (dále jen "záznam") údajů na základě listin vyhotovených státními orgány a jiných listin, které podle zvláštních předpisů potvrzují nebo osvědčují právní vztahy, do katastru. Práva, která se do katastru zapisují podle § 1 odst. 2 na základě zvláštního zákona, se zapisují způsobem obdobným záznamu. Listiny vyhotovené státními orgány a jiné listiny podle odstavce 1 zasílají jejich zhotovitelé katastrálnímu úřadu k provedení záznamu do katastru ve lhůtě do 30 dnů ode dne jejich pravomoci nebo do 30 dnů ode dne jejich vyhotovení. Z žádného ustanovení zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), zákona č. 265/1992 Sb. ani zákona č. 344/1992 Sb. se nepodává jakákoliv nezbytná ingerence stavebního úřadu v případech, kdy vzniká vlastnické právo na základě vydržení a soudním rozhodnutím je existence takto nabytého práva osvědčována v podobě určovacího výroku pro možnost záznamu takového práva do katastru nemovitostí. Tyto případy dovolatel zjevně zaměňuje s otázkami platnosti smluv o převodu části parcely, k jejímuž oddělení neudělil stavební úřad souhlas (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. srpna 2005, sp. zn. 30 Cdo 1756/2004, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4088). K dovolací námitce, že na předmětné parcele žalovaný uvažuje s umístěním splaškové kanalizace, resp. s rozšířením komunikace, a bude proto nutné uvedenou parcelu „vykoupit“ nebo požadovat její vyvlastnění, případně zřízení věcných břemen, dovolací soud pro úplnost uvádí, že pro deklaratorní určení vlastnického práva jsou uvedené skutečnosti zcela bez významu, neboť se týkají výhradně budoucích vztahů k uvedené parcele a otázky vydržení vlastnického práva se nemohou nikterak dotknout. Na základě uvedených skutečností dovolací soud dospěl k závěru, že žalovaným uplatněné dovolací důvody nebyly naplněny, napadené rozhodnutí odvolacího soudu je tedy správné, a proto dovolání žalovaného podle § 243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř. zamítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. neboť žalobci mají právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem v částce 13.000,- Kč [odměna z částky určené podle § 1 odst. 1, § 2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb., vyčíslená podle § 5 písm. b), (po snížení ve smyslu § 18 odst. 1 vyhlášky o 50 % a zvýšení o 30 % za zastupování více osob podle § 19a vyhlášky)], přičemž žalobcům dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 600,- Kč (300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření každého z žalobců k dovolání žalovaného) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 13 600,- Kč. Dovolací soud proto uložil žalovanému povinnost nahradit žalobcům k ruce společné a nerozdílné náklady dovolacího řízení ve výši 13 600,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobců JUDr. Zdeňka Voseckého (§ 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř. ). P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 25. ledna 2012 Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu
data/czech_legal_data/nsoud/xml/ECLI_CZ_NS_2008_30.CDO.3920.2008.1.xml	Judikát 30 Cdo 3920/2008 30 Cdo 3920/2008 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci nezletilé N. K., zastoupené Městským úřadem v P. jako opatrovníkem, dceru L. K., a I. P., o úpravu výchovy a výživy, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp.zn. 0 P 28/2007, o dovolání otce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. dubna 2008, č.j. 21 Co 118/2008-120, takto: Dovolání se odmítá. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Brně rozsudkem v záhlaví označeným k odvolání otce rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 19. prosince 2007, č.j. 0 P 28/2007-83, jímž byla nezletilá N. K. svěřena do výchovy matky a otci uloženo přispívat na její výživu počínaje dnem 27.11.2006 částkou 4.500,- Kč měsíčně, s tím, že běžné výživné je splatné vždy nejpozději do každého pátého dne v měsíci předem k rukám matky, a že dlužné výživné za období od 27.11.2006 do 31.12.2007 v částce 33.100,- Kč je otec povinen uhradit k rukám matky nejpozději do šesti měsíců od právní moci rozsudku, a rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, potvrdil ve výroku o svěření nezletilé do výchovy matky a ve výroku o výživném změnil tak, že otec je povinen přispívat na výživu nezletilé od 27.11.2006 částkou 4.000,- Kč měsíčně, od 1.4.2007 částkou 5.000,- Kč měsíčně a od 1.9.2007 částkou 4.000,- Kč měsíčně, s tím, že výživné je splatné vždy do každého pátého dne v měsíci předem k rukám matky, a že dlužné výživné pro nezletilou za dobu od 27.11.2006 do 30.4.2008 v částce 47.533,- Kč je otec povinen zaplatit k rukám matky do tří měsíců od právní moci rozsudku, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Otec v podaném dovolání vyjadřuje nesouhlas s rozsudkem odvolacího soudu. Nejvyšší soud České republiky, který jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Podle § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a/ jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; podle odst. 2 písm. b) dovolání podle odst. 1 není přípustné ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení. Dovolání v této věci směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o výchově nezletilé potvrzen a o výživném nezletilé změněn, přičemž nejde o rozsudek, jemuž by předcházel zrušující rozsudek odvolacího soudu. Z hlediska přípustnosti dovolání podle citovaných ustanovení o.s.ř. tak přichází v úvahu pouze § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. To se však nevztahuje na rozsudky ve věcech upravených v zákoně o rodině, s výjimkou rozsudků o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení (§ 237 odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Se zřetelem k této zákonné úpravě přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu zčásti potvrzujícímu a zčásti měnícímu rozsudek soudu prvního stupně ve věcech upravených zákonem o rodině, mezi něž patří i rozsudky upravující výchovu a výživu nezletilých (srv. § 28, § 50, § 85 a násl. zák. o rodině), aniž by posuzovaná věc byla výjimkou ve smyslu § 237 odst. 2 písm. b) o.s.ř., nelze učinit jiný závěr, než že pro povahu věci, v niž odvolací soud rozhodoval, není dovolání ve smyslu § 237 o.s.ř. přípustné. Pokud dovolání směřuje proti výroku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, není přípustnost dovolání proti tomuto výroku, který má povahu usnesení (§ 167 odst. 1 o.s.ř.), podle § 237 odst. 1 o.s.ř. dána, neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé. Dovolání proti tomuto výroku není přípustné ani podle § 238 a 238a o.s.ř., protože jím nebylo rozhodnuto ve věcech, které jsou taxativně vyjmenovány v těchto ustanoveních, a nejde rovněž ani o žádný z případů procesních rozhodnutí uvedených v § 239 o.s.ř. Protože dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž z vyložených důvodů dovolání není přípustné, dovolacímu soudu nezbylo, než je odmítnout, aniž by se mohl zabývat jeho důvodností (§ 243b odst. 5, 6 část věty za středníkem, § 218 písm. c/ o.s.ř.). Z tohoto důvodu nebylo třeba ani odstranit nedostatek podmínky zastoupení dovolatele v dovolacím řízení ve smyslu § 241b odst. 2 o.s.ř. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o.s.ř., neboť dovolatel s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a ostatním účastníkům v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly (§ 146 odst. 3, § 243c odst. 1 o.s.ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle o.s.ř. V Brně dne 12. listopadu 2008 JUDr. Karel Podolka, v. r. předseda senátu

Subsets and Splits

No community queries yet

The top public SQL queries from the community will appear here once available.