Datasets:
harun27
/
binary_paragraph

Dataset card Data Studio Files Community
text
stringlengths
1
5.92k
labels
class label
2 classes
U S N E S E N Í
00
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Pavlíkem ve věci P. H., omezeného ve svéprávnosti, o ustanovení opatrovníka, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 0 Nc 492/2012, o dovolání ustanoveného opatrovníka Hlavního města Prahy, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. dubna 2014, č.j. 16 Co 169/2014-92, takto:
00
Dovolací řízení se zastavuje.
00
Stručné odůvodnění
00
(§ 243f odst. 3 o.s.ř.) :
00
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. dubna 2014, č.j. 16 Co 169/2014-92, výrokem I. potvrdil podle § 219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 21. října 2013, č.j. Nc 492/2012-68, ve výrocích I. a III. a výrokem II. změnil výrok II. o právech a povinnostech jmenovaného opatrovníka.
00
Proti usnesení odvolacího soudu podal ustanovený opatrovník dovolání dne 30. června 2014, které však podáním ze dne 26. září 2014 vzal zpět.
00
Podle ustanovení § 243c odst. 3 věta druhá o.s.ř. vezme-li dovolatel dovolání zcela zpět, dovolací soud řízení zastaví.
00
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. S ohledem na uvedený procesní úkon dovolatele, jímž vzal dovolání podané v této věci zpět, řízení s přihlédnutím k ustanovení § 243f odst. 2 o.s.ř. zastavil.
00
Nadto podle dodatečné zprávy procesního soudu, po té, co bylo podáno dovolání ustanoveného opatrovníka, posuzovaný zemřel. S ohledem na charakter daného řízení tak není ani dána případná možnost v něm pokračovat (§ 107 odst. 1 a 2 o.s.ř.). Jsou proto naplněny i předpoklady toto dovolací řízení zastavit ve smyslu ustanovení § 107 odst. 5 o.s.ř.
00
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
00
V Brně dne 18. března 2015
00
JUDr. Pavel Pavlík
00
předseda senátu
00
Judikát 29 Cdo 2390/99
00
29 Cdo 2390/99
00
U S N E S E N Í
00
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozhodl v právní věci žalobce U. A., s. r. o., zast. advokátem, proti žalovanému F., a. s., zast. advokátem, o zaplacení 54.305,- Kč s přísl., 610.014,- Kč s přísl., 104.270,- Kč s přísl., 339.855,- Kč s přísl., 43.500,- Kč s přísl., 150.420,- Kč s přísl., 153.300,- Kč s přísl., 702.118,- Kč s přísl., 531.000,- Kč s přísl. a 153.300,- Kč s přísl. ze směnek, k dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 6. 1999, čj. 5 Cmo 284/99 - 93, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 23. 8. 1999, čj. 5 Cmo 284/99 - 106, takto:
00
I. Dovolání se odmítá.
00
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení 6.150,- Kč, a to na účet jeho právního zástupce do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
00
O d ů v o d n ě n í :
00
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 14. 6. 1999, čj. 5 Cmo 284/99 - 93 připustil zpětvzetí návrhu na zahájení řízení a dále směnečné platební rozkazy vydané Krajským soudem v Plzni, všechny ze dne 1. 3. 1994, čj. Sm 28/94/08/Ze, Sm 29/94/08/Ze, Sm 30/94/08/Ze, Sm 31/94/08/Ze, Sm 32/94/08/Ze, Sm 33/94/08/Ze, Sm 34/94/08/Ze, Sm 35/94/08/Ze, Sm 36/94/08/Ze a Sm 37/94/08/Ze zrušil a řízení zastavil. Dále žalobci uložil povinnost nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení v částce 328.435,- Kč.
00
V odůvodnění usnesení odvolací soud uvedl, že žalobce se domáhal zaplacení částek uvedených výše, a to z deseti směnek včetně 6% úroku. Krajský soud v Plzni předmětné částky přiznal výše uvedenými směnečnými platebními rozkazy a dříve než nabyly účinků pravomocného rozsudku, vzal žalobce příslušné návrhy na zahájení řízení zpět.
00
Odvolací soud proto podle § 208 o. s. ř. připustil zpětvzetí návrhů na zahájení řízení, řízení zastavil a zároveň zrušil předmětné směnečné platební rozkazy.
00
O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 146 odst. 2, 1. věta o. s. ř., neboť podle odvolacího soudu žalobce svým zpětvzetím žalob způsobil, že řízení muselo být zastaveno. Důvodem zpětvzetí žalob byly skutečnosti vyplývající ze znaleckého posudku a tyto okolnosti nastaly nejpozději v prosinci 1993, tj. před podáním žalob a proto nelze konstatovat, že ke zpětvzetí žalob došlo pro okolnosti na straně žalovaného.
00
Dovoláním ze dne 19. 7. 1999 napadl žalobce výše uvedené usnesení odvolacího soudu.
00
V obsáhlém odůvodnění dovolání žalobce zejména uvedl, že odvolací soud, poté co připustil zpětvzetí žalob a zrušil předmětné směnečné platební rozkazy a zastavil řízení, přiznal žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 328.425,- Kč s tím, že ke zpětvzetí žalob došlo v důsledku skutečností (započtení), k nimž došlo před podáním žalob, a to v prosinci 1993.
00
Žalobce se domnívá, že odvolací soud se dopustil omylu, neboť skutečností, která byla důvodem pro zpětvzetí žalob, byl zápočet pohledávek provedený v únoru 1998, jak je to popsáno ve znaleckém posudku, nikoliv události, k nimž došlo v prosinci 1993.
00
Dovolatel dále uvedl, že vzhledem k tomu, že proti rozhodnutí dle § 208 o. s. ř. je vyloučen řádný opravný prostředek, podává dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., neboť mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem, protože mu nebylo umožněno vyjádřit se ke skutečnostem uvedeným ve znaleckému posudku z hlediska nákladů řízení. Zároveň byla žalobci odňata možnost jednat před soudem i z jiného důvodu a to proto, že předmětem konečného rozhodování bylo rozhodnutí o výše zmíněných pohledávkách započtených dohodou v roce 1993, které nebyly předmětem řízení a k jejichž vzniku, existenci a zániku se nikdo z účastníků neměl možnost vyjádřit a nebyl k nim vyslechnut. Soud zde rozhodl, jak již bylo uvedeno, na základě skutečnosti, která dokonce ani nemohla být předmětem řízení, neboť žalovaný, na němž v řízení o námitkách leží povinnost tvrzení v zákonem stanovené lhůtě toto nenamítal a i kdyby tak později učinil, soud nemá zákonnou možnost k takovým námitkám přihlédnout. Lze tedy říci, že je dán dovolací důvod podle ust. § 237, odst. 1, písm. e), neboť soud rozhodoval o věci, kde nedošlo k návrhu na zahájení řízení, ačkoliv podle zákona tohoto návrhu bylo třeba.
00
Žalovaný se dále domnívá, že je dán dovolací důvod podle ustanovení § 241, odst. 3, písm. b), c) o. s. ř., neboť lze nepochybně konstatovat, že vady odvolacího řízení měly za následek nesprávné rozhodnutí soudu a že v tomto případě je zde rozpor mezi obsahem spisu a rozhodnutím odvolacího soudu, neboť odvolací soud učinil skutečnost základem svého rozhodnutí zcela jinak než jak vyplývá ze spisu (viz komentář o. s. ř. autorů Winterová, Pokorný, Rubeš, str. 275 ad c)).
00
Vzhledem k uvedenému žalobce navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
00
V podání ze dne 23. 9. 1999 se k dovolání vyjádřil žalovaný a uvedl, že v řízení nedošlo k vadě dle ust. § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. a dovolatel měl možnost jednat před soudem a vyjádřit se k navrhovaným důkazům, a to tím spíše, že jednostranný zápočet ze 16. 2. 1998, na základě něhož vzal žaloby zpět, sám jako důkaz předložil.
00
Pokud žalobce dále v dovolání uvedl, že nebyl podán návrh na zahájení řízení, podal ho sám dne 3. 2. 1994 a proto se podle žalovaného nelze dovolávat ust. § 237 odst. 1 písm. e) o. s. ř.
00
Žalovaný ve svém vyjádření dále uvedl, že dovolací důvod dle ust. § 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. uváděný žalobce v dovolání nebyl blíže specifikován.
00
Pokud odvolací soud ve svém usnesení uvedl, že důvodem zpětvzetí návrhu byly skutečnosti vyplývající z posudku K. ze dne 25. 8. 1998 a žalobce jako důvod zpětvzetí žalob uvádí zánik závazků započtením provedených žalobcem dne 16. 2. 1998, nemá toto nepřesné odůvodnění usnesení podle žalovaného za následek nesprávné rozhodnutí soudu, neboť z procesního hlediska žalobce zavinil, že řízení muselo být zastaveno, protože on vzal žaloby zpět, když předtím vymáhané pohledávky jednostranně započetl. Žalovaný se proto domnívá, že žalobce byl v souladu s ust. § 146 odst. 2, 1. věta o. s. ř. zavázán k náhradě nákladů řízení.
00
Dále žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že přípustnost dovolání je třeba posoudit i podle ust. § 238a odst. 1 písm. b) o. s. ř., avšak v tomto případě, kdy bylo zpětvzetí návrhu připuštěno a řízení zastaveno, není k podání dovolání žalobce legitimován.
00
Vzhledem k uvedenému proto žalovaný navrhuje, aby dovolací soud dovolání „zamítl“.
00
Žalobce podáním ze dne 2. 12. 1999 a 15. 2. 2000 navrhl, aby dovolací soud podle § 243 o. s. ř. odložil vykonatelnost dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu.
00
Nejvyšší soud posoudil dovolání žalobce z 19. 7. 1999 podle ust. § 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 a 2 o. s. ř. a konstatoval, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.
00
Z dovolání žalobce vyplývá, že dovoláním byl napaden výrok odvolacího soudu, jímž tento soud ve svém usnesení uložil žalobci povinnost nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 328.435,- Kč.
00
V dovolání žalobce jako důvod přípustnosti dovolání označil vadu řízení spočívající v tom, že mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost před ním jednat {§ 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř.} a tato vada měla spočívat ve skutečnosti, že mu nebylo umožněno vyjádřit se ke znaleckému posudku „z pohledu nákladů řízení“ a dále, že „předmětem konečného rozhodování bylo rozhodnutí o výše zmíněných pohledávkách započtených dohodou v roce 1993, které nebyly předmětem řízení a k jejichž vzniku, existenci a zániku se nikdo z účastníků neměl možnost vyjádřit a nebyl k nim vyslechnut“.
00
Podle § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. O takovouto vadu řízení se jedná zejména tehdy, je-li účastníku řízení nesprávným postupem, tj. postupem, který je zejména v rozporu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, v průběhu řízení zabráněno uplatňovat svoje procesní práva, tj. zejména vyjadřovat se k důkazům, činit návrhy atd. Odnětím možnosti jednat před soudem však již nejsou případné nesprávnosti v postupu soudu promítající se do rozhodnutí.
00
V posuzovaném případě je ze spisu zřejmé, že žalobce v podání ze dne 3. 5. 1999, v němž vzal zpět předmětné návrhy na vydání směnečných platebních rozkazů, požadoval úhradu nákladů řízení, spočívajících v úhradě soudních poplatků a nákladů právního zastoupení, a to dle § 146 odst. 2, 2. věta o. s. ř. Tyto náklady podrobně vyčíslil, zejména pokud jde o náklady právního zastoupení, a to celkovou částkou 142.815,- Kč s tím, že žaloby byly podány důvodně.
00
Taktéž žalovaný se v podání ze dne 12. 8. 1999 vyjádřil k nákladům řízení a navrhoval, aby k náhradě nákladů byl zavázán žalobce, a to podle § 146 odst. 2, 1. věta o. s. ř.; žalovaný taktéž náklady podrobně vyčíslil, a to celkovou částkou 328.435,- Kč. Dále uvedl, že žalobce z procesního hlediska zavinil, že řízení muselo být zastaveno, neboť řízení bylo zastaveno pro chování žalobce, a to pro jeho jednostranný zápočet, na němž se žalovaný nijak nepodílel.
00
Z uvedeného je zřejmé, že účastníkům nebyl postupem soudu v průběhu řízení odňata možnost před ním uplatňovat svoje návrhy ohledně rozhodnutí o snášení nákladů řízení. Případné nesprávnosti při tomto rozhodování by mohly zakládat dovolací důvody dle ust. § 241 odst. 3 písm. b) až d) o. s. ř. Je však třeba zdůraznit, že tyto vady řízení nejsou důvody, které by zároveň zakládaly přípustnost dovolání.
00
Dovolacímu soudu proto nezbylo než konstatovat, že dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. není v posuzovaném případě přípustné. Dovolací soud dále s ohledem na ust. § 242 odst. 3 o. s. ř. neshledal, že by dovolání bylo přípustné z dalších důvodů uvedených v § 237 odst. 1 o. s. ř., i když tyto důvody nebyly v dovolání uplatněny.
00
V posuzovaném případě, kdy dovoláním byl napaden výrok usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení a dovolání není přípustné podle ust. § 237 odst. 1 o. s. ř., je podle § 238a odst. 1 písm. a), věta za středníkem o. s. ř. dovolání nepřípustné tehdy, je-li dovoláním napadáno usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení, což je tento případ.
00
Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, nemohl se dovolací soud již zabývat věcnými námitkami dovolatele a z tohoto hlediska přezkoumávat rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení.
00
Nejvyšší soud proto podle § 237 odst. 1, § 238 odst. 1 písm. a), § 240 odst. 1, § 242 odst. 3 a § 243b odst. 4 o. s. ř. v návaznosti na ust. § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. rozhodl tak, že dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.
00
O návrhu na odložení vykonatelnosti dovoláním napadeného usnesení dovolací soud nerozhodoval.
00
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 o. s. ř. v návaznosti na ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. podle úspěchu v dovolacím řízení tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu těchto nákladů 6.150,- Kč (§ 7, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k) a § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.).
00
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
00
V Brně 25. října 2000
00
JUDr. Ing. Jan H u š e k , v.r.
00
předseda senátu
00
Za správnost vyhotovení: Ivana Navrátilová
00
Judikát 25 Cdo 670/2005
00
25 Cdo 670/2005
00
ROZSUDEK
00
JMÉNEM REPUBLIKY
00
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Jaroslava Bureše a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně Zdravotní pojišťovny Ministerstva vnitra České republiky proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra ČR, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, o 585.820,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 8 C 273/97, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. ledna 2005, č. j. 17 Co 471/2002-174, takto:
00
I. Dovolání se zamítá.
00
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
00
O d ů v o d n ě n í :
00
Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 21. 10. 2002, č. j. 8 C 273/99-116, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 585.820,- Kč s 16 % úrokem z prodlení od 6. 10. 1994 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Předchozí rozsudek okresního soudu ze dne 23. 9. 1999, č. j. 8 C 273/97-82, jímž byla žaloba zamítnuta, byl zrušen usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 8. 2. 2002, č. j. 13 Co 872/99-95a, a věc byla vrácena k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že v tomto sporu o nároku zdravotní pojišťovny podle § 20a zákona č. 550/1991 Sb. je dána pasivní legitimace státu. Za stát podle odvolacího soudu v řízení jedná ministerstvo vnitra. Činnost policisty P. N., při níž byl poraněn policista J. B., který na následky zranění zemřel, měla totiž přímou souvislost s plněním jeho služebních povinností a nejednalo se o exces, přestože si počínal v hrubém rozporu se služebními předpisy. Rozhodnutí soudu vychází ze zjištění, že P. N. se dne 16. 3. 1994 v šatně v budově Policie ČR ve Z. připravoval do služby a při zasouvání nabité a nezajištěné služební pistole do pouzdra na opasku mu pistole upadla na zem, došlo k výstřelu a ke zranění přítomného policisty J. B., který na následky zranění a v důsledku sepse dne 12. 5. 1994 zemřel. P. N. byl v trestním řízení pravomocně uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 a 2 trestního zákona, neboť jinému způsobil smrt, přičemž tento čin spáchal proto, že porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona, neboť měl povinnost mít pistoli zajištěnou, což konstrukce zbraně umožňovala, pojistka pistole byla funkční a u pistole nebyla zjištěna žádná individuální závada. Okresní soud, vázán právním názorem odvolacího soudu, dovodil, že zasouvání služební pistole do pouzdra v šatně budovy policie v rámci přípravy policisty do služby je činnost mající přímou souvislost s plněním služebních povinností, a nešlo o exces, přestože si P. N. při této činnosti počínal v hrubém rozporu s předpisy, neboť neměl pistoli zajištěnou. Soud uzavřel, že nárok na náhradu nákladů vynaložených na péči hrazenou zdravotním pojištěním, který má zdravotní pojišťovna podle ust. § 20a zákona č. 550/1991 Sb. proti třetím osobám, je ve smyslu § 420 odst. 2 obč. zák. dán proti žalovanému státu vzhledem k tomu, že P. N. se dopustil zaviněného protiprávního jednání v době, kdy byl ve služebním poměru u Policie ČR a nejednalo se při jeho činnosti o exces. Výši nároku pak určil podle stanovených sazeb a paušálů za ošetření.
00
K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 10. 1. 2005, č. j. 17 Co 471/2002-174, rozsudek okresního soudu změnil jen tak, že zamítl žalobu na zaplacení 16 % úroku z prodlení ročně z částky 585.850,- Kč za dobu od 6. 10. 1994 do 28. 4. 1997, jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním posouzením, které koresponduje s právním názorem vysloveným odvolacím soudem ve zrušujícím usnesení. Předpoklady vzniku nároku zdravotní pojišťovny se posuzují podle zvláštního právního předpisu, jímž je zákon č. 550/1991 Sb., avšak při řešení otázky, koho je možno považovat za třetí osobu, vůči které má zdravotní pojišťovna nárok na náhradu škody podle § 20a zákona č. 550/1991 Sb., je třeba použít občanský zákoník, zejména jeho § 420 odst. 2. Ve smyslu tohoto ustanovení lze za „třetí“ osobu odpovědnou za škodu považovat tu fyzickou či právnickou osobu, při jejíž činnosti byla způsobena škoda těmi, kteří byli k této činnosti použiti. P. N. při přípravě do služby sice hrubým způsobem porušil služební předpisy a dopustil se trestného činu, avšak toto jeho jednání nelze považovat za exces z činnosti mající přímou souvislost s plněním jeho služebních povinností. Vzhledem k tomu, že žalobkyně zaslala výzvu k plnění ze dne 13. 9. 1994 Policii České republiky, která není právnickou osobou ani nemá způsobilost být účastníkem soudního řízení, není tato výzva řádně uplatněným nárokem. Výzvou k náhradě škody je proto až platební rozkaz Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 22. 4. 1997, č. j. 5 C 62/97-4, který byl žalované doručen společně s žalobou dne 25. 4. 1997, a od následujícího dne se žalovaná dostala do prodlení. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že ohledně úroku z prodlení za období od 6. 10. 1994 do 25. 4. 1997 žalobu zamítl, jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
00
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání. Namítá, že soud po právní stránce nesprávně posoudil jednání P. N., k němuž sice došlo v souvislosti s přípravou na výkon služby příslušníka policie, avšak právě exces vylučuje souvislost jeho protiprávního činu s plněním služebních povinností. Poukazuje na to, že v daném případě se nejedná o vztah odpovědnosti za škodu, nýbrž o odvozený právní vztah vyplývající z práva na regres zdravotní pojišťovny vůči tomu, kdo se dopustil zaviněného protiprávního jednání. Protiprávním jednáním policisty vznikla škoda především poškozenému J. B., popř. zdravotnickému zařízení, kde byl léčen. Teprve dodatečně vznikla škoda zdravotní pojišťovně poté, co zaplatila náklady léčby nemocnici, s níž je v právním vztahu na základě systému zdravotního pojištění. Dovozuje, že žalobkyně měla správně uplatňovat svůj nárok na regresní náhradu proti P. N., který se dopustil trestného činu. Stát nemůže podle názoru dovolatelky odpovídat pojišťovně na základě speciální právní úpravy v zákoně č. 550/1991 Sb., protože se nemohl dopustit zaviněného protiprávního jednání, a to z toho důvodu, že jeho odpovědnost je vždy odpovědností objektivní bez ohledu na zavinění. Namítá, že odvolací soud nesprávně zhodnotil otázku, zda protiprávní jednání policisty P. N. bylo excesem, neboť právě spáchání trestného činu se s plněním služebních povinností neslučuje a je s nimi v přímém rozporu. Nesouhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu ohledně úroku z prodlení vzhledem k okamžiku, od kterého se žalovaná dostala do prodlení, neboť úrok z prodlení mohl být přiznán až od 8. 2. 2002, kdy odvolací soud zrušil původní zamítavý rozsudek soudu prvního stupně a vyslovil závazný právní názor – dle žalované nesprávný – z něhož teprve bylo možno odvodit žalobcův úspěch ve sporu a vznik pohledávky. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
00
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že z ust. § 420 odst. 2 obč. zák. a zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků PČR, vyplývá, že policisté neodpovídají přímo poškozeným subjektům za škody způsobené při činnosti, jež je v přímé souvislosti s plněním služebních povinností, a tím jsou i úkony potřebné k výkonu služby, během služby obvyklé nebo úkony nutné před počátkem nebo po skončení služby. Jestliže pracovník způsobil škodu v rámci plnění úkolů organizace zaviněně, nemůže se organizace zprostit odpovědnosti. Protiprávní jednání P. N. z hlediska věcného, účelového a místního vztahu nelze posoudit jako exces a zdravotní pojišťovna má podle § 20a odst. 1 zákona č. 550/1991 Sb. (nyní § 55 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb.) právo na náhradu škody vůči žalované. S poukazem na § 563 obč. zák. žalobkyně vyvrací námitky žalované ohledně počátku prodlení a pokud jde o úrok z prodlení, trvá na tom, že výzva k plnění do 14 dnů byla žalované doručena dne 21. 9. 1994, lhůta k plnění proto uplynula dne 5. 10. 1994 a od následujícího dne se žalovaná dostala do prodlení. Navrhla, aby dovolání žalované bylo zamítnuto.
00
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) na základě dovolání, jež do výroku ohledně úroků z prodlení za období od 6. 10. 1994 do 28. 4. 1997 je přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a ve zbývajícím rozsahu je přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přezkoumal napadené rozhodnutí podle ust. § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovlání není důvodné.
00
Podle ust. § 20a odst. 1, věty první, zákona č. 550/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů příslušná zdravotní pojišťovna má právo na náhradu škody vůči třetím osobám, jestliže vynaložila náklady na péči plně nebo částečně hrazenou zdravotním pojištěním v důsledku jejich zaviněného protiprávního jednání vůči osobám účastným zdravotního pojištění.
00
Dovolateli je třeba přisvědčit v tom, že nárok zdravotní pojišťovny na náhradu nákladů zaplacených zdravotnickému zařízení za léčení jejího pojištěnce, upravený v uvedeném ustanovení, není nárokem na náhradu škody podle občanského zákoníku (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 30/2002). Protiprávním činem policisty P. N. žádná škoda žalující pojišťovně nevznikla, nýbrž majetková újma jí vznikla tím, že svému smluvnímu zdravotnickému zařízení zaplatila náklady péče poskytnuté jejímu pojištěnci, který byl následkem uvedeného činu smrtelně zraněn. Povinnost zdravotní pojišťovny zaplatit náklady za léčení jejích pojištěnců vyplývá přímo ze zákona o všeobecném zdravotním pojištění, a plnění, jež pojišťovna zdravotnickému zařízení poskytla, je plněním její zákonné povinnosti bez ohledu na to, z jakého důvodu byla léčebná péče jejímu pojištěnci poskytnuta a zda šlo o léčení úrazu následkem zaviněného protiprávního jednání třetí osoby či nikoliv. Ustanovením § 20a zákona č. 550/1991 Sb. (nyní § 55 zák. č. 48/1997 Sb.) je pak založen samostatný nárok zdravotní pojišťovny na náhradu jí vynaložených nákladů zdravotní péče, jsou-li zákonné předpoklady splněny. Předpoklady vzniku tohoto nároku zdravotní pojišťovny se sice posuzují podle zákona č. 550/1991 Sb., který je ve vztahu k občanskému zákoníku předpisem speciálním, avšak při řešení otázek, které tento zvláštní předpis neupravuje, je třeba postupovat podle občanského zákoníku (obdobně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. 25 Cdo 279/2001, publikovaný pod č. 60 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003, popř. rozsudek z 19. 4. 2001, sp. zn. 33 Cdo 1826/99, publikovaný v Souboru rozhodnutí NS, sv. 5, C 435).
11
Proto i když nejde o nárok na náhradu škody podle občanského zákoníku, zcela správně soudy obou stupňů řešily otázku pasivní legitimace v tomto sporu za použití příslušných ustanovení občanského zákoníku, a za správný je třeba považovat jejich názor, že „třetí osobou“, vůči níž má pojišťovna právo na náhradu nákladů vynaložených na léčebnou péči o jejího pojištěnce, může být i právnická či fyzická osoba, jestliže škodu způsobil její zaměstnanec či ten, kdo byl při její činnosti použit, a to za předpokladu, že škoda jím byla způsobena při činnosti, která spadá do rámce působnosti této osoby (§ 420 odst. 2 obč. zák.).
00
V tomto směru je v dovolání namítáno, že pokud jednání policisty P. N., jež způsobilo poranění pojištěnce žalované, bylo trestným činem, šlo o vybočení z plnění služebních povinností, a za následky tohoto tzv. excesu odpovídá přímo škůdce.
00
Kriteriem pro rozlišení, zda určitá činnost zaměstnance spadá do rámce činnosti jeho zaměstnavatele (právnické, popř. fyzické osoby), není samotná okolnost, zda jeho jednání naplnilo skutkovou podstatu trestného činu. Neplatí totiž automaticky, že každá činnost, která je zároveň trestným činem, musí být excesem (srov. R 55/1971). Do rámce činnosti právnické (fyzické) osoby spadá výkon zaměstnání, plnění úkolů vyplývajících z pracovního poměru, úkony s tím přímo související ale i další činnost, která nepostrádá místní (prostorový), časový a věcný (vnitřní, účelový) vztah k činnosti právnické (fyzické) osoby. Totéž platí o plnění služebních povinností osobou ve služebním poměru. Byla-li škoda způsobena při činnosti, kterou škůdce, byť v pracovním či služebním poměru, sledoval výlučně uspokojování svých zájmů či potřeb, jedná se tzv. exces, a v takovém případě odpovídá za škodu přímo sám.
11
Právní názor odvolacího soudu, který posoudil zjištěný skutkový stav z hledisek shora uvedených, je zcela správný. Ke zranění policisty B. došlo v šatně objektu policie, kdy policista P. N. se připravoval k výkonu služby a zasouval služební pistoli do služebního opasku. Místní a časový vztah jeho jednání k plnění jeho služebních úkolů je jednoznačně dán a rovněž je zde věcný (vnitřní účelový) vztah jeho jednání, při němž způsobil jinému škodu na zdraví, k plnění jeho povinností vyplývajících z jeho služebního poměru. Jiný účel jeho jednání ze skutkových zjištění nevyplývá a na jejich základě nelze dovodit, že by přípravou do služby sledoval nějaké své osobní nebo jiné zájmy. Jeho jednání, i když naplnilo znaky trestného činu, neboť porušil právní předpisy, když manipuloval s nabitou a nezajištěnou služební pistolí, však nepostrádalo místní, časový ani věcný vztah k činnosti Policie ČR, jejímž byl tehdy příslušníkem.
11
Pokud je namítáno, že žalovaný stát se nemohl dopustit zaviněného protiprávního jednání, a to z toho důvodu, že jeho odpovědnost je vždy odpovědností objektivní bez ohledu na zavinění, je třeba uvést, že v daném případě nejde o objektivní odpovědnost státu podle zvláštních zákonů, jako je např. zákon č. 82/1998 Sb., nýbrž stát (za nějž jedná Ministerstvo vnitra) zde odpovídá namísto policisty - přímého škůdce, jenž zaviněně způsobil škodu při plnění služebních povinností nebo v přímé souvislosti s ním. Policii České republiky ani její organizační složky nelze totiž považovat za právnické osoby, neboť jde o ozbrojený bezpečnostní sbor České republiky (srov. § 1 odst. 1 zákona č. 283/1991 Sb.), takže nositelem způsobilosti mít práva a povinnosti ve věcech týkajících se policie je Česká republika, za niž v řízení vystupuje ministerstvo vnitra (srov. R 11/1997).
11
Jestliže ten, kdo způsobil škodu při plnění pracovních či služebních úkolů nebo v souvislosti s tím, porušil právní povinnost zaviněně, je zavinění dáno na straně té právnické či fyzické osoby, která namísto přímého škůdce odpovídá za škodu takto způsobenou a která je tak povinna i k náhradě nákladů zdravotní pojišťovny ve smyslu zvláštního ustanovení § 20a zákona č. 550/1991 Sb. (nyní ust. § 55 zák. č. 48/1997 Sb.)
11
Nedůvodná je rovněž námitka dovolatelky, že úrok z prodlení mohl být přiznán až od 8. 2. 2002, kdy odvolací soud zrušil původní zamítavý rozsudek soudu prvního stupně a vyslovil závazný právní názor. Počátek prodlení s plněním dluhu se totiž neváže k okamžiku vzniku pohledávky ani se neřídí tím, zda a kdy soud vyslovil právní názor na důvodnost uplatněného nároku, nýbrž není-li splatnost dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, platí podle § 563 obč. zák., že splatnost nastává prvního dne poté, co ten, kdo je povinen plnit, byl o plnění oprávněnou osobou (věřitelem) požádán. Výzvou k náhradě škody je i doručená žaloba.
00
Z hlediska uplatněných dovolacích důvodů je rozhodnutí odvolacího soudu správné, dovolací soud proto dovolání žalované podle ust. § 234b odst. 2, věty první před středníkem, o. s. ř. zamítl.
00
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolatelka s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu jeho nákladů právo a žalobkyni v dovolacím řízení náklady nevznikly.
00
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
00
V Brně dne 18. května 2006
00
JUDr. Marta Škárová v. r.
00
předsedkyně senátu
00
U S N E S E N Í
00
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce B. V., proti žalovanému Ministerstvu zdravotnictví, Palackého nám. 4, Praha 2, o přezkoumání zákonnosti rozhodnutí žalovaného podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím,
00
t a k t o :
00
I. Žaloba se odmítá.
00
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
00
O d ů v o d n ě n í :
00
Žalobou podanou u Městského soudu v Praze dne 18. 12. 2002 se žalobce domáhá přezkoumání rozhodnutí žalovaného podle § 16 odst. 6 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Namítá, že dne 1. 12. 2002 vznesl na žalovaného požadavek dle tohoto zákona, aby mu bylo umožněno prostudovat spisy žalovaného. Žalovaný o této jeho žádosti nerozhodl, pouze mu zaslal přípis ze dne 6. 12. 2002, s jehož obsahem žalobce nesouhlasí. Současně, s poukazem na ustanovení o povinném zastoupení advokátem v řízení o podané žalobě (§ 250a o. s. ř., ve znění tehdy účinném) žalobce požádal o ustanovení advokáta. K žalobě žalobce připojil stejnopis své žádosti žalovanému ze dne 1. 12. 2002, v níž, s ohledem na přípis žalovaného sp. zn. 32208/02, S/39/00 požadoval umožnit mu v lednu 2003 se seznámit s veškerými spisovými materiály vedenými u žalovaného, na základě jichž byl přípis vyhotoven, a rovněž pak spisový materiál o šetření, které mu předcházelo, případně žádal o zaslání fotokopií těchto materiálů. Dále k žalobě připojil přípis ředitele odboru vnitřního auditu a kontroly ze dne 6. 12. 2002, v němž bylo odkázáno na dopis žalovaného ze dne 28. 1. 2002, jímž bylo žalobci mj. sděleno, že jeho podání je vedeno jako stížnost, při jejímž vyřizování se žalovaný řídí vyhl. č. 150/1956 Ú.l., na jejíž kladné vyřízení není nárok. Dále žalovaný v tomto přípisu žalobci sdělil, že při vyřizování stížnosti není vydáváno žádné rozhodnutí, nepostupuje se podle správního řádu, není možno nahlížet do spisu ani pořizovat kopie písemností a z těchto důvodů nelze žalobcově žádosti vyhovět.
00
Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. 12. 2002, čj. 33 Ca 82/2002 – 5, vyslovil svoji věcnou nepříslušnost a věc postoupil Vrchnímu soudu v Praze.
00
V daném případě jde o věc, která na Nejvyšší správní soud přešla podle ustanovení § 132 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) z Vrchního soudu v Praze. Podle tohoto ustanovení Nejvyšší správní soud ve věcech neskončených vrchními soudy, v nichž byla přede dnem účinnosti s. ř. s. dána jejich věcná příslušnost, dokončí řízení zahájená před těmito soudy. Jde-li o věci správního soudnictví, pak se podle ustanovení § 130 s. ř. s. řízení podle části páté hlavy druhé občanského soudního řádu účinného přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, v nichž nebylo rozhodnuto do dne nabytí účinnosti tohoto zákona, dokončí podle ustanovení části třetí hlavy druhé dílu prvního tohoto zákona (řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu).
00
V předmětné věci byla přede dnem 1. 1. 2003 dána věcná a místní příslušnost Vrchního soudu v Praze, neboť obsahem žaloby byl návrh na přezkoumání rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví se sídlem v Praze; proti rozhodnutí správního orgánu bylo možné se domáhat ochrany pouze ve správním soudnictví podle části páté občanského soudního řádu ve znění tehdy účinném, a to bez ohledu na to, z jakých skutkových zjištění správní orgán při svém rozhodnutí vycházel a bez ohledu na to, zda žaloba má všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky řízení umožňující soudu přezkoumat zákonnost napadeného rozhodnutí.
00
Rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví, které žaloba napadá, je však vyloučeno z přezkoumání soudem ve správním soudnictví.
00
Ve správním soudnictví poskytují soudy ochranu veřejným subjektivním právům fyzických a právnických osob způsobem stanoveným tímto zákonem a za podmínek stanovených tímto nebo zvláštním zákonem (§ 2 s. ř. s.). Ochrany práv se lze domáhat jen na návrh a po vyčerpání řádných opravných prostředků, připouští-li je zvláštní zákon (§ 5 s. ř. s.).
00
Podmínky práva svobodného přístupu k informacím a základní podmínky, za nichž jsou informace poskytovány, upravuje zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“). Je-li podána písemná žádost o poskytnutí informace a povinný subjekt žádosti, byť i jen částečně nevyhoví, je podle § 15 odst. 1 zákona povinen o tom vydat rozhodnutí [s výjimkou případů, kdy žádost podle § 14 odst. 2 nebo § 14 odst. 3 písm. b) odloží], a to ve lhůtě, kterou pro vyřízení žádosti zákon stanoví (§ 14 odst. 3, popř. odst. 5 zákona). Jestliže povinný subjekt ve stanovené lhůtě pro vyřízení žádosti informace neposkytne a ani nevydá rozhodnutí, jímž zcela nebo zčásti žádosti nevyhověl, zákon pro takový případ v ustanovení § 15 odst. 4 stanoví, že bylo vydáno rozhodnutí, kterým bylo poskytnutí informace odepřeno. Proti takovému rozhodnutí je možno prostřednictvím povinného subjektu podat odvolání do 15 dnů ode dne, kdy uplynula lhůta pro vyřízení žádosti, popřípadě rozklad, pokud fiktivní rozhodnutí je rozhodnutím ústředního orgánu státní správy. Odvolací orgán (orgán rozhodující o rozkladu) je povinen o odvolání proti fiktivnímu rozhodnutí (stejně tak i proti „skutečnému“ rozhodnutí, kterým bylo odepřeno poskytnutí informace) rozhodnout do 15 dnů od předložení odvolání povinným subjektem; pokud se tak nestane, i pro tento případ zákon konstruuje vydání fiktivního rozhodnutí o zamítnutí odvolání a potvrzení napadeného rozhodnutí.
00
Z výše uvedeného vyplývá, že zákon č. 106/1999 Sb. připouští podat proti rozhodnutí o odepření poskytnutí informace (a to i proti rozhodnutí fiktivnímu) řádný opravný prostředek, jímž je odvolání, popř. rozklad a ve správním soudnictví se tak lze domáhat ochrany žalobou podle části třetí hlavy druhé dílu prvního (§ 65 a násl. s. ř. s.) prvostupňové rozhodnutí správního orgánu bylo na újmu jeho práv změněno k opravnému prostředku jiného účastníka řízení); pokud je v takovém případě žaloba proti prvostupňovému rozhodnutí podána, je taková žaloba nepřípustná [§ 68 písm. a) s. ř. s.].
00
V předmětné věci žalovaný odpověděl na žádost žalobce o poskytnutí informace přípisem ze dne 6. 12. 2002, v němž s odkazem na to, že se nejedná o poskytování informaci ale o vyřizování stížnosti podle vyhl. č. 150/1958 Ú.l., při nichž se nevydává rozhodnutí a není v nich možno nahlížet do spisu ani pořizovat kopie písemnosti, dal žalovaný žalobci na vědomí, že jeho žádosti nelze vyhovět. Na tento přípis nelze pohlížet jako na rozhodnutí o odepření poskytnutí informace a v daném případě tak nastala fikce vydání negativního rozhodnutí podle § 15 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb. Jestliže proti tomuto fiktivnímu rozhodnutí žalobce nepodal rozklad, nevyčerpal tak řádné opravné prostředky v řízení před správním orgánem, když zákon č. 106/1999 Sb. podání řádného opravného prostředku proti takovému rozhodnutí připouští. Žalobcova žaloba je tak nepřípustná [§ 68 písm. a) s. ř. s.] a soud proto žalobu podle § 46 odst. 1 písm. d) bez dalšího odmítl, aniž by zkoumal, zda jsou splněny další podmínky řízení a zda žaloba sama splňuje náležitosti, které pro takové podání zákon stanoví.
00
Soud poznamenává, že i podle předchozí právní úpravy by žalobou napadené rozhodnutí nebylo soudem přezkoumatelné, neboť podmínkou řízení podle části páté hlavy druhé občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2002, bylo podle § 247 odst. 2 vyčerpání přípustných řádných opravných prostředků a nabytí právní moci rozhodnutí.
00