text
stringlengths 1
5.92k
| labels
class label 2
classes |
|---|---|
Odůvodnění:I. | 00
|
1. Rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 21. 1. 2021, sp. zn. 29 T 184/2020, jenž nabyl právní moci dne 21. 1. 2021 (dále také jen „pravomocný rozsudek“), byl obviněný M. M. (dále také jen „obviněný“) uznán vinným zločinem krádeže podle § 205 odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal tím, že | 00
|
„dne 26. 10. 2020 v době od 13.00 hodin do 13.10 hodin ve XY, okres Děčín, na ulici XY čp. XY, v marketu Lidl, následně na prodejní ploše odcizil tři šátečky s pudingem, čtyři sýry značky Limburger, dvě piva značky Argus a jedno dívčí tričko neznačkové, kdy uvedené zboží si uschoval pod svou bundu a do svého batohu a bez zaplacení s tímto zbožím prošel pokladní zónou, čímž poškozené společnosti Lidl Česká republika v.o.s., IČ: 26178541 způsobil škodu na odcizení v celkové výši 318 Kč, | 00
|
přičemž uvedeného jednání se dopustil, ačkoliv byl rozsudkem Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 1 T 122/2018-154 ze dne 11. 12. 2018, který nabyl právní moci téhož dne, odsouzen podle § 205 odst. 3 trestního zákoníku a byl mu uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 20 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, kdy z uvedeného trestu byl podmíněně propuštěn dne 31. 5. 2019 a za tím účelem mu byla stanovena zkušební doba v délce dvou let, tedy do 31. 5. 2021, | 00
|
přičemž uvedeného jednání se obviněný dopustil v době nouzového stavu vyhlášeného pro území České republiky vládou České republiky v souladu s článkem 5 a 6 ústavního zákona číslo 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, z důvodu ohrožení zdraví v souvislosti s prokázáním výskytu koronaviru (označovaný jako SARS CoV-2) na území České republiky a to s účinností od 14.00 hodin dne 12. 3. 2020 do 17. 5. 2020.“ | 00
|
2. Za tento trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody podle § 205 odst. 4 tr. zákoníku v trvání 30 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. | 00
|
II. | 00
|
3. Proti tomuto rozsudku podala ministryně spravedlnosti stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného M. M.. Vytkla v ní, že zákon byl porušen v ustanovení § 205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku v neprospěch jmenovaného obviněného. S odkazem na závěry učiněné v rozsudku velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 15 Tdo 110/2021 (dále také jen „rozsudek velkého senátu trestního kolegia“), jež byly potvrzeny i Ústavním soudem v nálezu ze dne 20. 7. 2021, sp. zn. IV. ÚS 767/21, uvedla, že v předmětné věci se obviněný sice trestné činnosti dopustil „za jiné události vážně ohrožující život nebo zdraví lidí“ ve smyslu § 205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, nicméně věcná souvislost mezi touto trestnou činností a pandemickou situací okolo výskytu koronaviru SARS CoV-2 absentovala. | 00
|
4. Vzhledem k tomu došlo v dané trestní věci k nesprávnému právnímu posouzení skutku, neboť naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty podle § 205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku bylo dovozeno pouze z časové souvislosti. Jednání obviněného proto mělo být právně posouzeno toliko jako přečin krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku. Uložený nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců je podle ní trestem zjevně excesivním, jelikož byl ukládán podle § 205 odst. 4 tr. zákoníku. | 00
|
5. Ministryně spravedlnosti proto navrhla, aby Nejvyšší soud | 00
|
- podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 21. 1. 2021, č. j. 29 T 184/2020-80, byl porušen zákon v neprospěch obviněného M. M. v ustanovení § 205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, | 00
|
- podle 269 odst. 2 tr. ř. zrušil tento pravomocný rozsudek v celém rozsahu, jakož i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a | 00
|
- podle § 270 odst. 1 tr. ř. jmenovanému soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout, případně postupoval podle § 271 odst. 1 tr. ř. | 00
|
6. Ustanovený obhájce obviněného i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se ke stížnosti pro porušení zákona písemně vyjádřili, přičemž se s důvody, pro něž byla podána, ztotožnili, včetně závěrečného návrhu. | 00
|
III. | 00
|
7. Nejvyšší soud podle § 267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost rozhodnutí, proti němuž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k závěru, že zákon byl porušen v ustanovení § 205 odst. 4 písm. b) tr. ř. | 00
|
8. Ustanovení § 205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku dopadá na případy, kdy pachatel trestný čin krádeže podle § 205 odst. 1 nebo 2 tr. zákoníku spáchá za stavu ohrožení státu nebo za válečného stavu, za živelní pohromy nebo jiné události vážně ohrožující život nebo zdraví lidí, veřejný pořádek nebo majetek. | 00
|
9. K výkladu uvedeného zákonného znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu krádeže podle § 205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku se ve své podstatě závazným způsobem vyjádřil Nejvyšší soud v již shora zmíněném rozsudku velkého senátu trestního kolegia ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 15 Tdo 110/2021. Zabýval se nejen tímto zákonným znakem samotným, nýbrž i významem tzv. nouzového stavu a stěžejní otázkou nutné věcné souvislosti spáchané krádeže s danou událostí vážně ohrožující život nebo zdraví lidí, veřejný pořádek nebo majetek. | 11
|
10. Okolnost, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby u trestného činu krádeže a jejíž naplnění zároveň znamená, že jde o zločin (§ 14 odst. 2, 3 tr. zákoníku), spočívá ve spáchání tohoto činu za stavu ohrožení státu nebo za válečného stavu, za živelní pohromy nebo jiné události vážně ohrožující život nebo zdraví lidí, veřejný pořádek nebo majetek. Zákon zde tedy počítá s naplněním kvalifikované skutkové podstaty podle § 205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku a přísnějším postihem pachatele trestného činu krádeže ve čtyřech případech. První dva jsou vázané na formální akt příslušného orgánu státu v podobě vyhlášení určitého stavu (stavu ohrožení státu nebo válečného stavu), byť podmíněného přesně definovanými předpoklady, další dva naopak nejsou podmíněné žádným formálním aktem státní moci, ale jen faktickou situací, která existuje v daném místě a čase (živelní pohroma nebo jiná událost vážně ohrožující život nebo zdraví lidí, veřejný pořádek nebo majetek). Přitom platí, že Parlament České republiky vyhlašuje jednak na návrh vlády stav ohrožení státu, je-li bezprostředně ohrožena svrchovanost státu nebo územní celistvost státu anebo jeho demokratické zásady (čl. 7 ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, ve znění ústavního zákona č. 300/2000 Sb.), a jednak válečný stav, je-li Česká republika napadena nebo je-li třeba plnit mezinárodní smluvní závazky o společné obraně proti napadení (čl. 43 odst. 1 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky, ve znění pozdějších předpisů). Žádný jiný stav tedy sám o sobě neodůvodňuje naplnění citované kvalifikované skutkové podstaty, tedy ani nouzový stav, stav pandemické pohotovosti, stav nebezpečí nebo jinak nazvaný stav, protože ustanovení § 205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku je vázáno jen na uvedené dva stavy, které jsou přesně právně vymezeny. To ostatně vyplývá i ze srovnání s některými jinými skutkovými podstatami trestných činů, u nichž je jejich spáchání za nouzového stavu výslovně uvedeno jako znak (základní) skutkové podstaty (viz např. § 247, § 372, § 384 tr. zákoníku). Další dva případy, které odůvodňují naplnění posuzovaného znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu krádeže, pak spočívají ve spáchání činu za živelní pohromy nebo za jiné události vážně ohrožující život nebo zdraví lidí, veřejný pořádek nebo majetek. Na rozdíl od předchozích dvou okolností není jejich výčet uzavřený (taxativní), ale formulace „za … jiné události vážně ohrožující …“ umožňuje podřadit pod zmíněný zákonný znak kvalifikované skutkové podstaty celou řadu různých událostí, které vykazují odpovídající závažnost a jsou srovnatelné s ostatními okolnostmi výslovně vyjmenovanými v posledně citovaném ustanovení. Takovou „jinou událostí vážně ohrožující život nebo zdraví lidí“ je bezpochyby i ohrožení života a zdraví lidí související s výskytem koronaviru označovaného jako SARS-CoV-2 a způsobujícího onemocnění covid-19 v pandemickém rozsahu na území České republiky v období asi od měsíce března 2020. Na tuto událost pak reagovala i vláda České republiky svým usnesením ze dne 12. 3. 2020 č. 194, publikovaným pod č. 69/2020 Sb., jímž vyhlásila podle čl. 5 a 6 ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky (ve znění ústavního zákona č. 300/2000 Sb.), nouzový stav na území České republiky, a poté přijímala celou řadu omezujících a regulačních opatření. | 11
|
11. Nejvyšší soud konstatuje, že spáchal-li obviněný trestný čin krádeže dne 26. 10. 2020, stalo se tak formálně (z hlediska časového a místního) skutečně „za jiné události vážně ohrožující život nebo zdraví lidí“ ve smyslu § 205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. Z pravomocného rozsudku, resp. ze skutkové věty výroku o vině je ovšem patrné, že důvodnost právní kvalifikace podle tohoto přísnějšího ustanovení § 205 tr. zákoníku byla shledána pouze na základě toho, že byl vyhlášen nouzový stav, když soud prvního stupně vycházel právě jen z časové, resp. i místní souvislosti spáchaného činu s vyhlášeným nouzovým stavem. Takový závěr při posouzení toho, zda byla naplněna skutková podstata trestného činu krádeže podle § 205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku však není správný. | 00
|
12. Pokud jde o nouzový stav, spáchání činu za tohoto stavu není znakem kvalifikované skutkové podstaty trestného činu krádeže ve smyslu § 205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, protože ho nelze zahrnout pod stav ohrožení státu ani válečný stav, což vyplývá i z ustanovení čl. 2 odst. 1 ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, ve znění ústavního zákona č. 300/2000 Sb., které rozlišuje mezi stavem ohrožení státu, válečným stavem a nouzovým stavem a umožňuje jejich vyhlášení podle intenzity, územního rozsahu a charakteru situace tam předpokládané. Bližší podmínky pro vyhlášení nouzového stavu jsou pak vymezeny v ustanoveních čl. 5 a 6 citovaného ústavního zákona. Nouzový stav ovšem nelze v žádném případě považovat ani za „jinou událost vážně ohrožující život nebo zdraví lidí“, protože jednak není událostí, ale zejména neohrožuje život nebo zdraví lidí, neboť jeho vyhlášení směřuje naopak k tomu, aby bylo takové ohrožení eliminováno nebo aby se na ně odpovídajícím způsobem reagovalo právě v zájmu ochrany života a zdraví lidí. Je třeba zdůraznit, že kvalifikovaná skutková podstata trestného činu krádeže podle § 205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku může být naplněna v případě „jiné události vážně ohrožující život nebo zdraví lidí“ (např. i ve vztahu k nyní aktuálnímu výskytu koronaviru označovaného jako SARS-CoV-2 a způsobujícího onemocnění covid-19 v pandemickém rozsahu) bez ohledu na vyhlášený nouzový stav, na který není vázána, tedy i tehdy, nebyl-li vládou vůbec vyhlášen nebo nebyl-li Poslaneckou sněmovnou Parlamentu České republiky již vyhlášený nouzový stav prodloužen. Rozhodující je jen existence takové jiné události, kterou lze sice dovozovat též z formálních rozhodnutí a aktů příslušných orgánů státu, ale i z dalších poznatků a informací. Nouzový stav může mít jen podpůrný význam pro závěr o naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu krádeže obsaženého v § 205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku (srov. opětovně rozsudek velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 15 Tdo 110/2021). | 11
|
13. Naplnění zákonného znaku podle § 205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku spočívajícího ve spáchání trestného činu krádeže za „jiné události vážně ohrožující život nebo zdraví lidí“, je tedy třeba podle citovaného rozsudku Nejvyššího soudu podmínit existencí nejen časové a místní souvislosti s takovou událostí, ale též věcnou souvislostí s ní, tedy tím, že se určitým konkrétním způsobem projevila při spáchání jeho pachatelem. Přitom může jít o různou souvislost spočívající např. v tom, že pachatel přímo využije či zneužije ke spáchání trestného činu existující událost, která vážně ohrožuje život nebo zdraví lidí, veřejný pořádek nebo majetek, anebo mu taková událost umožní či usnadní spáchání trestného činu, popřípadě pachatel počítá s tím, že v důsledku této události či opatření vyvolaných k jejímu řešení nebo zvládání nebude odhalena jeho trestná činnost, resp. pachatel nebude zjištěn a dopaden. Uvedená souvislost je pak zřejmá zejména v případě, jestliže bude trestný čin pachatele zaměřen přímo proti opatřením či omezením učiněným k řešení zmíněné situace, bude-li jím mařeno či ztěžováno její zvládnutí nebo odvrácení, anebo pokud se spáchaný čin bude týkat konkrétních předmětů, které mají zvláštní důležitost pro řešení dané události, a proto zasluhují zvýšenou ochranu i trestním právem (např. respirátory, dezinfekční prostředky, zdravotnické potřeby apod. v případě zvládání pandemie způsobené virovým onemocněním). Není přitom nezbytné (ani technicky možné) vyjmenovat všechny alternativy, které věcně (nikoli jen formálně) odůvodňují naplnění shora uvedeného znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu krádeže, neboť toto posouzení bude vždy souviset s konkrétními okolnostmi spáchaného činu. | 11
|
14. Viděno optikou shora popsaného závazného právního názoru v nyní posuzované trestní věci je potřeba učinit závěr, že učiněná skutková zjištění vyjádřená ve skutkové větě výroku o vině napadeného pravomocného rozsudku neskýtají podklad pro závěr, že by jednání obviněného neslo jakékoli znaky výše uvedené významné věcné souvislosti s událostí vážně ohrožující život nebo zdraví lidí, která by odůvodnila právní kvalifikaci podle § 205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, jak na to důvodně upozornila ministryně spravedlnosti. Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že Okresní soud v Děčíně učinil nesprávné právní posouzení skutku v případě trestného činu krádeže, pokud dovodil naplnění znaku jeho kvalifikované skutkové podstaty podle § 205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, a tím porušil zákon v tomto ustanovení v neprospěch obviněného. | 11
|
15. Jelikož Nejvyšší soud shledal stížnost pro porušení zákona podanou ministryní spravedlnosti důvodnou, vyslovil podle § 268 odst. 2 tr. ř., že pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 21. 1. 2021, sp. zn. 29 T 184/2020, byl porušen zákon v ustanovení § 205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku v neprospěch obviněného M. M.. Podle § 269 odst. 2 tr. ř. proto zrušil rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 21. 1. 2021, sp. zn. 29 T 184/2020, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 270 odst. 1 tr. ř. pak Okresnímu soudu v Děčíně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 274 odst. 3 písm. a) tr. ř. | 00
|
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. | 00
|
V Brně dne 21. 12. 2021 | 00
|
JUDr. Vladimír Veselý | 00
|
předseda senátu | 00
|
Judikát 29 Odo 238/2003 | 00
|
NEJVYŠŠÍ SOUD | 00
|
ČESKÉ REPUBLIKY | 00
|
29 Odo 238/2003-71 | 00
|
U S N E S E N Í | 00
|
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce J. U., podnikatele, zastoupeného Mgr. Z. H., advokátem, proti žalované G. R., s.r.o., zastoupené JUDr. PhDr. J. S., advokátem, o zaplacení částky 29.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 37 C 201/99, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. dubna 2002, č.j. 28 Co 26/2002-62, takto: | 00
|
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. dubna 2002, č.j. 28 Co 26/2002-62 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 18. listopadu 2001, č.j. 37 C 201/99-55, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení. | 00
|
O d ů v o d n ě n í : | 00
|
Krajský soud v Brně v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení Městského soudu v Brně ze dne 18. listopadu 2001, č.j. 37 C 201/99-55, jímž soud prvního stupně nepřipustil, aby do řízení jako další účastník na straně žalované přistoupil Ing. M. K. | 00
|
V odůvodnění usnesení odvolací soud zejména uvedl, že smyslem přistoupení dalšího účastníka do řízení nebo záměny některého z dosavadních účastníků za jiného účastníka je odstranění nedostatku aktivní nebo pasivní legitimace, která tu byla již v době zahájení řízení, a která by jinak byla důvodem k zamítnutí žaloby, přičemž se ukazuje, že je hospodárné, aby věc byla projednána a rozhodnuta v rámci již zahájeného řízení i vůči další nebo vůči jiné osobě. Z dispoziční zásady ovládající zahájení sporného řízení pak vyplývá, že přistoupení dalšího účastníka nebo záměnu účastníka může navrhnout jen žalobce. Rozhodnutí o připuštění dalšího účastníka nebo připuštění záměny účastníků nesmí být přitom v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení. Dále odvolací soud akcentoval, že je zásadně nepřípustné, aby byl institut záměny účastníků obcházen tím, že žalobce nejprve navrhne, aby do řízení přistoupil další účastník, a potom vezme zpět žalobu proti původnímu účastníku, na jehož stranu další účastník přistoupil, přičemž důvodem pro takový postup by bylo vyloučení nutnosti souhlasu původního žalovaného se záměnou. Je-li zřejmé, že původní účastník v době zahájení řízení nebyl legitimován, lze nápravu sjednat jen pomocí jeho záměny. | 00
|
V situaci, kdy soud prvního stupně nevyhověl předchozímu návrhu na přistoupení dalšího účastníka na straně žalované (rovněž Ing. M. K.) usnesením ze dne 27. září 2000, č.j. 37 C 201/99-40 (byť z jiných důvodů, než ze kterých nebyl připuštěn vstup tohoto jako účastníka řízení na straně žalované odvoláním napadeným usnesením soudu prvního stupně) a kdy byl rovněž zamítnut návrh žalobce na záměnu účastníků na straně žalované (rozuměj záměnu společnosti G. R., s.r.o. za Ing. M. K. – viz usnesení soudu prvního stupně ze dne 8. prosince 2000, č.j. 37 C 201/99-51), uzavřel odvolací soud shodně se soudem prvního stupně, že návrh na přistoupení dalšího účastníka do řízení na straně žalované učinil žalobce s cílem, aby žaloba nebyla projednána vůči původně žalované obchodní společnosti, ale vůči Ing. M. K., tj., aby takto byla vyloučena nutnost souhlasu původní žalované se záměnou účastníků. Navíc odvolací soud poukázal na skutečnost, že řízení bylo zahájeno dne 9. června 1999 a návrh na přistoupení Ing. M. K. byl učiněn „téměř po dvou letech“ od tohoto data, přičemž „tento postup“ neměl za procesně ekonomický, když ve věci by nepochybně muselo být ze strany soudu prvního stupně prováděno ohledně povinnosti Ing. M. K. k zaplacení žalované částky další dokazování. | 00
|
Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, opíraje jeho přípustnost o ustanovení § 239 odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a to z důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., prostřednictvím kterého lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. | 00
|
Namítal, že k podání návrhu na přistoupení dalšího účastníka do řízení na straně žalované přistoupil z důvodu procesní opatrnosti, když z dosavadního důkazního řízení vyplynulo, že osobou, která se zavázala plnit dle předmětné smlouvy o dílo, by mohl být právě Ing. M. K., vše se současným upozorněním, že dokazování vedené za účelem prokázání, kdo je vlastně na straně žalované nositelem hmotné povinnosti, dosud ukončeno nebylo. Závěry soudů obou stupňů, dle kterých byl návrh na přistoupení dalšího účastníka do řízení učiněn s cílem, aby nebyla žaloba projednána vůči původní žalované, nýbrž vůči Ing. M. K., považoval za spekulace nemající oporu „v žádném reálném faktu či skutečnosti“. | 00
|
Proto dovolatel požadoval, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc tomuto vrátil k dalšímu řízení. | 00
|
V souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se pro dovolací řízení uplatní občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001. | 00
|
Dovolání je přípustné podle § 239 odst. 2 písm. b) o. s. ř., jelikož směřuje proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o přistoupení dalšího účastníka, a je i důvodné. | 00
|
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. | 00
|
Podle ustanovení § 92 odst. 1 o. s. ř. na návrh žalobce může soud připustit, aby do řízení přistoupil další účastník. Souhlasu toho, kdo má takto do řízení vstoupit, je třeba, jestliže má vystupovat na straně žalobce. | 00
|
Výše citované zákonné ustanovení upravuje tzv. přistoupení účastníka do řízení. Z dispoziční zásady, jež ovládá zahájení sporného řízení, pak vyplývá, že přistoupení dalšího účastníka může navrhnout pouze žalobce. Stanovisko žalovaného k návrhu na přistoupení dalšího účastníka nemá právní význam, a jde-li o přistoupení dalšího účastníka na straně žalované, nevyžaduje se souhlas toho, kdo má do řízení přistoupit. | 11
|
V obecné rovině se dovolací soud rovněž zcela ztotožňuje s právním závěrem soudu odvolacího, dle kterého, je-li zřejmé, že původní účastník v době zahájení řízení nebyl věcně legitimován, lze nápravu sjednat jen pomocí jeho záměny, a je tedy nepřípustné obcházet institut záměny účastníka tím, že žalobce nejprve navrhne, aby do řízení přistoupil další účastník, a pak vezme žalobu proti původnímu účastníkovi zpět. Správným dovolací soud shledává rovněž závěr o tom, že rozhodnutí o připuštění přistoupení dalšího účastníka nesmí být v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení, s tím, že pokud by přistoupení dalšího účastníka do řízení vyvolalo další dokazování, které by jinak nebylo potřebné, a ve svých důsledcích by vedlo k oddálení rozhodnutí věci mezi dosavadními účastníky, nejsou zpravidla dány důvody k tomu, aby návrhu na přistoupení dalšího účastníka do řízení bylo vyhověno. | 11
|
Shora uvedené (a v obecné poloze správné) závěry odvolacího soudu však neodrážejí průběh řízení v dané věci. | 00
|
Návrh žalobce, aby byl připuštěn vstup dalšího účastníka do řízení na straně žalované, byl totiž odůvodněn tím, že z dosavadního důkazního řízení vyplývá, že osobou, jež se smluvně zavázala k plnění dle smlouvy o dílo, mohl být Ing. M. K., který v době podpisu smlouvy nebyl jednatelem původní žalované a „tedy nebyl osobou oprávněnou jednat za žalovanou“. Z těchto tvrzení pak dle dovolacího soudu nelze usuzovat, že by žalobce hodlal rezignovat na projednání věci i ve vztahu k původní žalované, což platí zejména za stavu, kdy svůj návrh na přistoupení dalšího účastníka do řízení odůvodňoval „procesní opatrností“, a kdy mohlo jednání Ing. M. K., ačkoli nebyl jednatelem žalované, žalovanou zavazovat. | 00
|
Akceptovat nelze ani závěr odvolacího soudu, že připuštění přistoupení dalšího účastníka do řízení by bylo procesně neekonomické z důvodu potřeby provádění dalšího dokazování. V rámci byť kusých skutkových tvrzení vymezujících požadavek žalobce vůči Ing. M. K., totiž žalobce jmenovaného považoval (vedle původní žalované) za „zavázaného ze smlouvy o dílo“, z čehož je zřejmé, že okruh právně významných skutečností, dokazování a posouzení kterých je nutné pro rozhodnutí věci, nedozná změn v takovém rozsahu, jenž by znamenal rozpor se zásadnou hospodárnosti řízení. K oddálení rozhodnutí věci mezi dosavadními účastníky pak nepovede ani to, že pro rozhodnutí věci vůči novému žalovanému bude nutné doposud provedené důkazy zopakovat. | 11
|
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (nesprávném výkladu ustanovení § 92 odst. 1 o. s. ř.), je naplněn dovolatelem uplatněný dovolací důvod dle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. | 00
|
Dovolací soud proto bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení § 243b odst. 2 věty za středníkem, odst. 3, odst. 5 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu zrušil. Jelikož důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají částečně i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. | 00
|
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§ 243d odst. 1 věta za středníkem o. s. ř.). | 00
|
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. | 00
|
V Brně 16. dubna 2003 | 00
|
JUDr. Ivana Štenglová, v.r. | 00
|
předsedkyně senátu | 00
|
Judikát 31 Cdo 3093/2013 | 00
|
31 Cdo 3093/2013 | 00
|
ČESKÁ REPUBLIKA | 00
|
ROZSUDEK | 00
|
JMÉNEM REPUBLIKY | 00
|
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté, JUDr. Filipa Cilečka, JUDr. Zdeňka Dese, JUDr. Jiřího Doležílka, JUDr. Václava Dudy, JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., JUDr. Miroslava Galluse, JUDr. Petra Gemmela, Mgr. Davida Havlíka, JUDr. Zdeňka Krčmáře, JUDr. Zdeňka Novotného, JUDr. Pavla Pavlíka, JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce OSA – ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním, občanské sdružení, se sídlem v Praze 6, Čs. armády 20, IČ 63839997, zastoupeného Mgr. Martinem Michalicou, advokátem se sídlem v Praze 1 – Nové Město, Klimentská 1746/52, proti žalované Lázně Teplice v Čechách, a.s., se sídlem v Teplicích, Mlýnská 253, IČ 44569491, zastoupené JUDr. Martinem Soukupem, advokátem se sídlem v Praze 2, Římská 16, o zaplacení 656.660,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 34 C 129/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. února 2013, č.j. 3 Co 136/2011-288, takto: | 00
|
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. února 2013, č.j. 3 Co 136/2011-288, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení. | 00
|
O d ů v o d n ě n í : | 00
|
Krajský soud v Ústí nad Labem ze dne 20. června 2011 č.j. 34 C 129/2010-159, výrokem I. uložil žalované zaplatit žalobci podle zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (dále jen „autorský zákon“) částku 553.935,- Kč s příslušenstvím, výrokem II. zamítl žalobu, aby žalovaná dále zaplatila žalobci částku 102.725,- Kč s příslušenstvím a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Věc posuzoval za situace, kdy se žalobce s poukazem na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001, na mezinárodní smlouvy, kterými je Česká republika vázána a na ustanovení autorského zákona, domáhal zaplacení žalované částky z titulu vydání bezdůvodného obohacení, které žalované vzniklo neoprávněným užíváním chráněných autorských děl v období od 1. června 2007 do 18. května 2008, jejich zpřístupňováním prostřednictvím televizních a rozhlasových přístrojů umístěných na pokojích situovaných v zařízení žalované, Lázně Teplice v Čechách. | 00
|
Žalovaná nesouhlasila se žalobou vzhledem k ustanovení § 23 autorského zákona, které podle jejího názoru dopadá na projednávanou věc, neboť díla byla zpřístupňována pacientům při poskytování zdravotnické péče ve zdravotnickém zařízení. | 00
|
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že na žalovanou však výjimka stanovená v poslední větě § 23 citovaného zákona nedopadá. Uvedl, že při posuzování této výjimky nelze vystačit s vnitrostátní úpravou, nýbrž je třeba se zabývat i mezinárodními smlouvami a dalšími mezinárodními předpisy, které jsou závazné pro Českou republiku. Podle čl. 11 odst. 1 písm. ii Bernské úmluvy o ochraně literárních a uměleckých děl ze dne 9. září 1986, autoři literárních a uměleckých děl mají výlučné právo udílet svolení k jakémukoliv veřejnému sdělování po drátě nebo bezdrátově díla vysílaného rozhlasem či televizí, uskutečňuje-li toto sdělování jiná organizace než původní. Podle odstavce 2 téhož článku platí, že zákonodárství států Unie se vyhrazuje, aby stanovila podmínky výkonu práv uvedených v odstavci 1, které však v žádném případě nesmějí být na újmu osobních práv autora na přiměřenou odměnu. Obdobnou ochranu přiznávají autorům i další mezinárodněprávní předpisy, např. na Bernskou úmluvu navazující Smlouva Světové organizace duševního vlastnictví nebo Všeobecná úmluva o autorském právu. Soud prvního stupně dále poukázal na právní princip aplikační přednosti evropského práva před právem členského státu, je-li toto právo členského státu s evropským právem v rozporu, zejména na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001, o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících (dále jen „Směrnice“), která garantuje autorům výlučné právo udělit svolení nebo zakázat jakékoli sdělení jejich děl veřejnosti. V článku 5 Směrnice je obsažen výčet výjimek, kdy může dojít k omezení autorských práv. Tento výčet podle názoru soudu není taxativní. Směrnice jako pramen práva společenství je normou, která má přímý účinek jen vůči členským státům a nemohou se jí dovolávat jednotlivci. I když nebyla transponována do vnitrostátního práva, vyvolává nepřímý účinek spočívající v tom, že vzniká povinnost vykládat vnitrostátní právní předpisy v souladu s právem EU. Podle názoru soudu výjimka zakotvená v § 23 autorského zákona není v rozporu s mezinárodními smlouvami, ani se Směrnicí, nevztahuje se však na pokoje pro ubytování pacientů lázeňských zařízení. Vzhledem k tomu, že uvedená výjimka omezuje práva autora, je nutno výklad možného omezení pojmout restriktivně. Pod rozsah uvedené výjimky patří pouze provozování díla při samotném výkonu zdravotní péče, nikoliv však v širší souvislosti s ní. K poskytování zdravotnické péče totiž nedochází přímo na pokojích, kde jsou ubytováni lázeňští hosté, nýbrž pravidelně v jiných prostorách. Z hlediska kvality zdravotní péče není nutné, aby televizní či rozhlasové přijímače byly umístěny na jednotlivých pokojích pacientů. Zamítavý výrok soud prvního stupně odůvodnil zjištěnou vytížeností lázeňského zařízení. | 00
|
K odvolání obou účastníků Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. února 2013, č.j. 3 Co 136/2011-288, výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé podle § 220 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) změnil tak, že žalobu na zaplacení částky 553.935,- Kč zamítl, výrokem II. podle § 219 o.s.ř. potvrdil jeho zamítavý výrok II. a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení i řízení před soudem prvního stupně. | 00
|
Odvolací soud uvedl, že pojem „zdravotní péče“, je i péče poskytovaná ve formě lázeňské péče, při níž pojišťovny hradí procedury, ubytování i stravu. Lázeňská péče je praktickými lékaři předepisována u vážných onemocnění, kdy má rehabilitační efekt. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že pod termín „poskytování péče ve zdravotnických zařízeních“, lze zahrnout i praktickým lékařem navržený a pacientem uskutečněný pobyt v lázeňském zařízení. I v tomto zařízení se o osoby zde pobývající starají lékaři s odborným medicínským vzděláním, osoby zde pobývající se nazývají pacienti, kteří jsou podrobeni režimu lázeňského zařízení, přičemž v případě porušení tohoto režimu může být pacient i předčasně z lázeňské léčby vyřazen. Poskytování zdravotní péče v lázeňském domě v sobě zahrnuje nejenom konkrétní lékařský výkon, spočívající např. v rehabilitaci po úraze, ale pod pojem poskytování zdravotní péče lze zahrnout i samotný pobyt osoby v klidném a přívětivém prostředí lázní, odpočinek pacienta na pokoji třeba při poslechu rozhlasu či pořadu v televizi, na které je pacient z prostředí domova zvyklý. Absencí těchto přístrojů na pokoji by pacient mohl být vytržen z navyklého životního standardu a jeho pobyt by pak na něj mohl mít i jistý negativní dopad. Totožné odůvodnění pak odvolací soud vztáhl i na výrok II. napadeného rozsudku, kterým (byť z jiných důvodů) potvrdil zamítavý výrok II. rozsudku soudu prvního stupně. | 00
|
Proti výrokům I. a II. rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 o.s.ř., přičemž jako dovolací důvod uvádí, že napadené výroky rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a na jiné otázce hmotného práva, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena a vyřešená otázka hmotného práva má být dovolacím soudem posouzena jinak. Za otázku, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu ohledně výkladu poslední věty § 23 autorského zákona, považuje to, že nerozlišoval mezi pacienty na jedné straně a ostatními lázeňskými hosty na straně druhé, ale všechny pokoje v lázeňských domech pokládal za pokoje obsazené pacienty. Dovolacím soudem by pak, vzhledem k rozsudku Soudního dvora Evropské unie (dále již jen „SDEU“) ze dne 27. února 2014, ve věci C-351/12, měla být posouzena jinak již vyřešená právní otázka tak, že uvedená výjimka by se neměla vztahovat ani na lázeňské pacienty. Podle dovolatele dosud nevyřešenou právní otázkou dovolacím soudem je i relevance vytíženosti (obsazenosti) ubytovacích pokojů z hlediska definice pojmu sdělování děl veřejnosti či z hlediska přiměřenosti a obvyklosti autorské odměny. Je přesvědčen, že vytíženost pokojů není relevantní ani z hlediska definice pojmu sdělování děl veřejnosti, ani z hlediska přiměřenosti a obvyklosti autorské odměny, na druhou stranu podle něj sdělování děl veřejnosti nezahrnuje situaci, kdy pokoj pro své znepřístupnění obsazen být nemůže. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu zrušil, stejně jako rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a III., a věc vrátil Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení. | 00
|
K podanému dovolání se vyjádřila žalovaná, která se plně ztotožnila s rozhodnutím odvolacího soudu a navrhla, aby Nejvyšší soud ČR dovolání žalobce odmítl, popř. zamítl. | 00
|
Tříčlenný senát č. 30, který měl podle platného rozvrhu práce Nejvyššího soudu dovolání projednat a rozhodnout o něm, vzal v úvahu svoji dosavadní rozhodovací praxi týkající se uvedené právní otázky. | 00
|
V rozsudcích ze dne 31. ledna 2013, sp. zn. 30 Cdo 3056/2012, a ze dne 28. března 2013, sp. zn. 30 Cdo 3093/2012, Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, že právní teorie dospěla k závěru, že při vymezení vzájemné souvislosti mezi prováděním zdravotní péče a provozováním vysílaného díla je nutno vycházet z výkladu restriktivního, neboť důsledkem tohoto omezení je bezplatné užívání cizího majetku. Pod rozsah uvedené výjimky může patřit pouze provozování díla při samotném výkonu zdravotní péče, nikoli již v širší souvislosti s ní (tj. např. provozováním díla v čekárnách, společenských místnostech lázeňských zařízení apod.). Pro účely posuzované otázky je nezbytné důsledně rozlišovat mezi „pacienty“ ve smyslu § 33 zákona o veřejném zdravotním pojištění, resp. § 19 zákona o péči o zdraví lidu a ostatními lázeňskými hosty v lázeňských zařízeních ubytovanými pouze na komerčním základě. Poměr ubytovacích lázeňských prostor využívaných ve spojitosti s výlučným poskytováním zdravotní péče a prostor využívaných k ubytování na komerčním základě, je ověřitelný. Ač poslední větu § 23 autorského zákona je nezbytné vykládat restriktivně, neznamená to, že tento požadavek může odůvodnit výklad přezírající konkrétní právní úpravu, resp. eventuálně přijmout výklad jsoucí s ní fakticky v rozporu. V případech, kdy jsou naplněny vyložené předpoklady, je výkon lázeňské péče třeba posuzovat jako výkon zdravotní péče. Zejména u tzv. komplexní lázeňské péče indikované a navržené příslušným lékařem jde o ucelený léčebný proces, který pravidelně není poskytován formou ambulantní péče; jeho součástí proto je i ubytování lázeňských pacientů na pokojích (přičemž nelze přehlížet ani nepochybný vliv lázeňského prostředí - včetně úrovně ubytování pacientů - na stimulaci a výsledky léčebného procesu zaměřeného na rekonstrukci zdravotního stavu léčených, resp. zdravotní rehabilitaci se podrobujících osob). Ve zmíněných rozhodnutích Nejvyšší soud vycházel též z faktu, že podle § 33 odst. 1 zákona o veřejném zdravotním pojištění lázeňskou péči, včetně určení stupně naléhavosti, poskytovanou jako nezbytnou součást léčebného procesu, doporučuje ošetřující lékař, potvrzuje revizní lékař a hradí příslušná zdravotní pojišťovna (podle čtvrtého odstavce téhož ustanovení komplexní lázeňská péče je plně hrazena zdravotní pojišťovnou). Podle § 19 zákona o péči o zdraví lidu se lázeňská péče poskytuje výběrově osobám, jejichž zdravotní stav ji vyžaduje. Podle § 58 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, jsou od daně osvobozeny zdravotnické služby a zboží, jimiž se ve smyslu odst. 1 uvedeného ustanovení, ve znění do 31. 12. 2008, pro účely tohoto zákona rozumí služby zdravotní péče a související služby poskytované oprávněnými subjekty pacientům a osobám, jimž je taková péče určena, vymezené zákonem o veřejném zdravotním pojištění. Dovolací soud současně připomněl nutnost podrobit tyto případy užití autorských děl tříkrokovému testu, tedy zodpovědět, zda se jednalo o bezesmluvní užití díla | 00
|
- které je stanoveno ve zvláštních případech stanovených v autorském zákoně (resp. též v jiném zákoně), | 00
|
- které nebylo v rozporu s běžným způsobem užití díla, | 00
|
- nebyly jím nepřiměřeně dotčeny oprávněné zájmy autorů. | 00
|
SDEU však v rozsudku ze dne 27. února 2014, ve věci C-351/12, v rámci sporu mezi OSA a Léčebnými lázněmi Mariánské Lázně, mimo jiné uvedl, že provozovatel lázeňského zařízení, který vědomě zprostředkovává chráněná díla prostřednictvím záměrného zpřístupnění signálu pomocí televizních nebo rozhlasových přijímačů v pokojích pacientů tohoto zařízení, proto provádí sdělování. K tomu, aby sdělování díla vysílaného rozhlasem či televizí spadalo pod pojem „sdělování veřejnosti“ ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29, je dále nezbytné, aby bylo zprostředkováno nové veřejnosti, tedy veřejnosti, kterou autoři chráněných děl nebrali v potaz při udělování povolení k jejich užití sdělováním původní veřejnosti. Obdobně jako hoteloví zákazníci jsou i pacienti lázeňského zařízení takovou novou veřejností. Lázeňské zařízení je totiž subjektem, který zprostředkovává, při plném vědomí důsledků svého chování, svým pacientům přístup k chráněnému dílu. Při neexistenci tohoto zprostředkování by tito pacienti v zásadě nemohli vysílané dílo sledovat. Z toho vyplývá, že sdělování chráněných děl takovým lázeňským zařízením, jako je zařízení dotčené v původním řízení, prostřednictvím vědomého zpřístupnění signálu pomocí televizních nebo rozhlasových přijímačů na pokojích pacientů tohoto zařízení je „sdělováním veřejnosti“ ve smyslu (zmíněného) čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29. Tento výklad nelze podle vyjádřeného názoru SDEU vyvrátit argumentem, který uplatnily Léčebné lázně, podle něhož takové sdělování, jaké je dotčeno v původním řízení, vykazuje stejné vlastnosti jako sdělování chráněných děl zubařem v jeho zubním kabinetu, ohledně něhož Soudní dvůr v rozsudku ze dne 15. března 2012, SCF (C-135/10), rozhodl, že takové sdělování nespadá pod pojem „sdělování veřejnosti“ ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29. | 00
|
S ohledem na naznačený právní názor SDEU vztahující se k výkladu ustanovení § 23 autorského zákona, který je odlišný od zmiňované rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a s přihlédnutím k požadavku eurokonformního výkladu českého práva, konkrétně poslední věty § 23 autorského zákona, senát č. 30 Cdo proto postoupil věc podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, k rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia tohoto soudu. Ten věc projednal a rozhodl o ní v souladu s ustanoveními § 19 a § 20 odst. 1 uvedeného zákona. | 00
|
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a dále čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2013 do 31. prosince téhož roku. Po té se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání. | 00
|
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. | 00
|
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.). | 00
|
Podle ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. | 00
|
Dovolací soud konstatuje, že dovolání žalobce je přípustné, neboť zásadní otázka, zda výjimka stanovená v poslední větě § 23 autorského zákona dopadá i na situace, kdy chráněná autorská díla jsou zpřístupňována na pokojích, které slouží k ubytování lázeňských pacientů, byla sice dovolacím soudem již vyřešena, ale s ohledem na právní názor obsažený ve zmiňovaném rozsudku SDEU je nutno tuto již vyřešenou právní otázku dovolacím soudem posoudit jinak. | 11
|
Nejvyšší soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., a je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a o.s.ř. | 00
|
Z ustanovení § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně, je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávně rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. | 11
|
Uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř. dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. | 00
|
SDEU provádí výklad právních předpisů EU a zajišťuje tedy jejich jednotné uplatňování ve všech státech EU. Vnitrostátní soudy každé země EU odpovídají za řádné provádění práva EU ve své zemi. | 11
|
I když SDEU není oprávněn provádět výklad vnitrostátních předpisů jednotlivých členských států, veškeré orgány členského státu, včetně soudů, jsou podle jeho ustálené judikatury povinny při uplatňování vnitrostátního práva vykládat toto právo v co možná největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice či jiného právního předpisu Unie, k jehož implementaci slouží (viz např. rozsudky SDEU ze dne 10. dubna 1984, Von Colson and Kamann v. Land Nordhein-Westfalen, 14/83 a ze dne 13. listopadu 1990, Marleasing SA v. La Comercial Internacional de Alimentacion SA., C-106/89). Eurokonformní výklad vychází z toho, že unijní právo a judikatura SDEU slouží jako vodítko pro výklad národního práva, pokud bylo vykládané ustanovení přijato za účelem sbližování českého práva s právem unijním (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2012, sp. zn. 23 Cdo 4407/2011). Pokud je tedy možný výklad ustanovení, který je v souladu s tím, co stanoví evropské právo, upřednostní se tento (tzv. eurokonformní) výklad. | 11
|
V posuzované věci byla odvolacím soudem řešena otázka výkladu poslední věty ustanovení § 23 autorského zákona ve znění účinném v době od 23. února 2005 do 18. května 2008, konkrétně, zda ubytování lázeňských hostů, konkrétně pacientů v lázeňských zařízeních je poskytováním zdravotní péče, na níž se vztahuje výjimka v této větě uvedená, tedy že za provozování rozhlasového a televizního vysílání se podle § 18 odst. 3 rovněž nepovažuje zpřístupňování díla pacientům při poskytování zdravotní péče ve zdravotnických zařízeních. Uvedenou otázku odvolací soud vyřešil pozitivně, tedy že zmíněná výjimka se na ubytování pacientů v lázeňských zařízeních vztahuje, a proto žalované nevznikla povinnost se žalobcem uzavřít licenční smlouvu a platit autorskou odměnu. Tento právní názor odvolacího soudu je v obecných rysech v podstatě shodný s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud však s přihlédnutím k již uvedenému rozhodnutí SDEU se cítí nucen tuto právní otázku posoudit jinak. | 11
|
SDEU ve zmiňovaném rozsudku uvedl, že čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29 „musí být vykládán v tom smyslu, že brání právní úpravě členského státu, která vylučuje právo autorů udělit svolení k tomu, aby lázeňské zařízení, které je podnikatelským subjektem, sdělovalo jejich díla prostřednictvím vědomého zpřístupnění signálu pomocí televizních nebo rozhlasových přijímačů na pokojích pacientů tohoto zařízení, nebo takovéto sdělování zakázat. Článek 5 odst. 2 písm. e) odst. 3 písm. b) a odst. 5 této směrnice nemůže mít na tento výklad vliv.“ Ustanovení § 23 autorského zákona ve své třetí větě obsahuje výjimku: „Za provozování rozhlasového a televizního vysílání se podle § 18 odst. 3 (téhož zákona) nepovažuje zpřístupňování díla pacientům při poskytování zdravotních služeb ve zdravotnických zařízeních.“ Vzniká otázka, zda lze toto ustanovení autorského zákona vyložit eurokonformě, aniž by se jednalo o výklad contra legem, nebo bez toho, aby byly porušeny obecné právní zásady. | 11
|
Nelze dovodit, že stěžejní pojem „poskytování zdravotních služeb ve zdravotnických zařízeních“ je pro účely autorského zákona legálně definován, přičemž zákon pro potřebu takovéto definice neodkazuje ani na případnou úpravu v jiných právních předpisech. Tak je tomu jak ve vztahu k zákonu č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu (s účinností do 31. prosince 2012), resp. k zákonu č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (s účinností od 1. dubna 2012), které neobsahují eventuální ustanovení, která by vedla ke zcela jednoznačnému závěru o podřaditelnosti ubytování v lázeňském zařízení přímo pod poskytování zdravotních služeb. Je tak dán prostor k tomu, aby výjimka z autorského zákona, vztahující se na poskytování zdravotních služeb ve zdravotnických zařízeních byla vyložena restriktivně tak, aby nebyl dotčen výklad podaný SDEU. Léčebně rehabilitační péče je sice podřazena pod poskytování zdravotních služeb, avšak s ohledem na výše vyložené lze mít za to, že nepůjde o výklad contra legem, pokud budou pro účely autorského zákona zařazena do léčebně rehabilitační péče pouze samotné rehabilitační a léčebné úkony, nikoliv však již ubytování pacientů (takovému výkladu by nemělo bránit ani to, že v kontextu jiných právních předpisů - např. v zákoně o veřejném pojištění - je ubytování vnímáno jako součást zdravotní péče). S ohledem na nepřímý účinek směrnice je (totiž) třeba pojem zdravotní péče vykládat eurokonformě tak, aby bylo v co nejširší míře přihlédnuto k výkladu SDEU. Proto výklad pojmu „zdravotní péče“ pro potřebu předpokladů autorského zákona nemusí plně odpovídat jeho výkladu z kontextu jiných zákonů, přičemž je nutno vzít v úvahu požadavek restriktivnosti takového výkladu. | 11
|
Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu se proto odchyluje od závěrů formulovaných v rozsudcích ze dne 31. ledna 2013, sp. zn. 30 Cdo 3056/2012, a ze dne 28. března 2013, sp. zn. 30 Cdo 3093/2012 a uzavírá, že výjimka uvedená v poslední větě § 23 autorského zákona, podle níž za provozování rozhlasového a televizního vysílání se podle § 18 odst. 3 téhož zákona rovněž nepovažuje zpřístupňování díla pacientům při poskytování zdravotní péče ve zdravotnických zařízeních, se obecně nevztahuje na pacienty ubytované v lázeňských zařízeních. I v těchto případech se jedná o provozování rozhlasového a televizního vysílání, a proto kolektivnímu správci, zastupujícímu autory přísluší zejména oprávnění udělovat souhlas ke zpřístupňování děl lázeňskými zařízeními, stejně jako sjednávat a vybírat autorské odměny za jejich užití a domáhat se nároků na vydání bezdůvodného obohacení z neoprávněného užití těchto děl. | 00
|
Bylo uvedeno, že dovolatel současně naznačuje i právní otázku relevance vytíženosti (obsazenosti) ubytovacích pokojů z hlediska definice pojmu sdělování děl veřejnosti či z hlediska přiměřenosti a obvyklosti autorské odměny. Tato otázka však nebyla předmětem úvah, na nichž bylo založeno rozhodnutí odvolacího soudu, o čemž již byla učiněna zmínka. Dovolací soud proto při svém rozhodování o dovolání neměl zákonný důvod se jí zabývat. | 00
|
Protože Vrchní soud v Praze věc posoudil odchylně od vyloženého právního názoru, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o.s.ř.). | 00
|
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 věta první, § 226 odst. 1 o.s.ř.). V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o.s.ř.). | 00
|
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. | 00
|
V Brně dne 14. října 2015 | 00
|
JUDr. František I š t v á n e k | 00
|
Subsets and Splits
No community queries yet
The top public SQL queries from the community will appear here once available.