Datasets:

karmiq
/

wikipedia-embeddings-cs-chunks

Dataset card Data Studio Files Files and versions Community

Split (1)

train · 534k rows

id stringlengths 1 7	url stringlengths 31 341	title stringlengths 1 182	chunks sequence
924	https://cs.wikipedia.org/wiki/Pupendo	Pupendo	[ "Pupendo je český barevný film režiséra Jana Hřebejka z roku 2003 natočený na motivy knih Petra Šabacha, zejména knihy Opilé banány. Film ukazuje život v Československu v době komunistického režimu 80. let 20. století. Na výrobě se podíleli Ondřej Trojan, společnost Total HelpArt T. H. A., Česká televize a Annonce za podpory Státního fondu ČR pro podporu a rozvoj české kinematografie. Film obdržel dva České lvy za nejlepší vedlejší ženský herecký výkon a za divácky nejúspěšnější český film. Děj Bedřich Mára ( Boleslav Polívka ) je vynikající, ale komunistickému režimu nepodléhající, a proto zneuznaný sochař. Živí se různými způsoby, a přestože se nechal přemluvit, aby pro režim vytvořil sochu, zůstává na režimu nezávislý. Jiní lidé ( např. manželé Břečkovi – Jaroslav Dušek a Vilma Cibulková ) si žijí lépe, ale v neustálém strachu. Obsazení Reference Externí odkazy České hořké filmové komedie Filmy z roku 2003 Filmy Jana Hřebejka České filmy natočené podle knižní předlohy Filmy inspirované dílem Petra Šabacha" ]
925	https://cs.wikipedia.org/wiki/Bohumil%20Jir%C3%A1sek	Bohumil Jirásek	[ "Bohumil Jirásek ( 15. ledna 1931 Pavlíkov – 6. června 2021 Plzeň ) byl český spisovatel, literární vědec a vysokoškolský pedagog FPE ZČU v Plzni, který se věnoval české literatuře konce 19. a první poloviny 20. století, zároveň analýze a interpretaci literárních textů. Vysokoškolského vzdělání nabyl 1956 na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde vystudoval češtinu s ruštinou. Kandidátem věd o umění se stal tamtéž v roce 1968, kdy obhájil dizertační práci Proměny reflexivní lyriky na přelomu 20. a 30. let. O rok dříve získal akademický titul PhDr. prací Reflexivní prvky v milostné lyrice S. K. Neumanna a Přírodní lyrika S. K. Neumanna v 30. letech. Jmenování docentem české literatury se uskutečnilo 1986 na FF Univerzity Palackého v Olomouci. Zemřel v Plzni 6. června 2021 ve věku 90 let. Reference Externí odkazy https://web.archive.org/web/20090306093705/http://www.kcj.zcu.cz/cz/po/doc/jirasek.doc Čeští vysokoškolští pedagogové Čeští literární teoretici Narození v roce 1931 Úmrtí v roce 2021 Muži" ]
929	https://cs.wikipedia.org/wiki/Unix	Unix	[ "UNIX ( ) je v informatice ochranná známka operačního systému vytvořeného v Bellových laboratořích americké firmy AT & T v roce 1969. Většina současných operačních systémů je unixovými systémy různou měrou inspirována. Samotný UNIX byl inspirován komplikovaným systémem Multics, ale snažil se o zjednodušení. Na rozdíl od Multicsu, byl Unix napsán v programovacím jazyce C. Dalším vývojem UNIXu vznikl Plan 9 from Bell Labs. Označení UNIX je ochranná známka, kterou v současné době vlastní konsorcium The Open Group a mohou ji používat pouze systémy, které jsou certifikovány podle Single UNIX Specification. Existují různé systémy, které jsou s UNIXem v různé míře kompatibilní, ale nemohou nebo nechtějí platit licenční poplatky, a proto často používají varianty názvů, které na název UNIX odkazují ( například XENIX, MINIX, Linux ), ale mohou se jmenovat i jinak ( například BSD varianty OpenBSD, NetBSD, ale též macOS atd. ). Souhrnně je označujeme jako unixové systémy (, viz článek UN * X ). Pod pojmem „ tradiční Unix“ se rozumí operační systém, který svojí charakteristikou odpovídá systémům Version 7 Unix nebo UNIX System V. Charakteristika Unixové systémy byly široce využívány jako operační systémy pro servery, pracovní stanice a v současné době i pro osobní počítače. Sehrály velmi výraznou roli při vzniku Internetu a přechodu od jednotlivých počítačů k počítačovým sítím a modelu klient – server. Unix vznikl spolu s programovacím jazykem C, který mu umožnil snadnou portaci na nejrůznější hardwarové platformy. Výsledkem je, že Unix je synonymem pro otevřený systém ( ).", "Systém založený na Unixu je charakteristický tím, že ( tzv. unixová filozofie ): snaží se dělat věci jednoduše ( na rozdíl od Multicsu, který se pokoušel vyřešit vše a aplikovat velmi pokročilé ideje ) a uživatelům je prezentovat takové, jaké jsou je víceúlohový ( viz multitasking ) – umožňuje spuštění více programů současně je víceuživatelský – každý uživatel má své vlastní prostředí s privátními soubory v domácím adresáři, vlastní konfigurační soubory, přístupová oprávnění zajišťují, že uživatel nemůže škodit jiným uživatelům, ani operačnímu systému, umožňuje současnou práci více uživatelů má hierarchický souborový systém ( strom adresářů s jedním kořenem ) zařízení jsou zpřístupňována pomocí speciálních souborů data a konfigurace se ukládají přednostně ve formě textových souborů základní programy jsou jednoúčelové nástroje, které dobře plní svůj specifický úkol, přičemž funkce jednotlivých programů lze různými způsoby kombinovat: propojování nástrojů do kolon ( výstupu programu je přesměrován do vstupu dalšího ) využívání hotových programů v jiných programech programy mohou komunikovat pomocí meziprocesové komunikace je orientovaný na zpracování textů Unix se skládá z jádra operačního systému, systémových nástrojů ( tzv. utility ) a dalších aplikací. Monolitické jádro se stará o nízkoúrovňové záležitosti ( tzv. kernel space ) a programy běží v uživatelském režimu ( tzv. user space ). Programy komunikují s jádrem pomocí systémových volání, čímž se pro programy vytváří stabilní API. V 80. letech 20. století počítače využívaly mnohem více vstupně - výstupních zařízení, která přestala vyhovovat lineárnímu modelu. Proto v té době nastal odklon od monolitického jádra a příklon k mikrojádrům, kde obsluha souborového systému, počítačových sítí, asynchronních událostí generovaných myší a dalších byla odsunuta mimo jádro operačního systému. Standardy Bouřlivý vývoj různých verzí a variant Unixu způsoboval potíže při portaci software. Proto IEEE založila POSIX na společné struktuře hlavních soupeřících variant systému Unix a publikovala první POSIX standard v roce 1988. Počátkem 90. let započalo samostatnou, ale velice podobnou, snahu průmyslové konzorcium, iniciativa Common Open Software Environment ( COSE ), která vyústila ve specifikaci Single UNIX Specification spravovanou skupinou The Open Group. V roce 1998 založili Open Group a IEEE pracovní skupinu Austin Group, která by měla poskytnout společnou definici standardů POSIX a Single UNIX Specification.", "V roce 1999 několik prodejců systému Unix odsouhlasilo jako standard pro binární soubory a soubory se strojovým kódem ( ) formát ELF ( ) ze systému SVR 4. Společný binární formát poskytuje podstatnou míru kompatibility mezi unixovými systémy pracujícími na stejné CPU architektuře. Pro standardizaci adresářové struktury byl vyvinut Filesystem Hierarchy Standard, který poskytuje referenční návrh adresářů pro unixové operační systémy a především pro Linux. Historie UNIX byl vytvořen Kenem Thompsonem a Dennisem Ritchiem roku 1969 v Bellových laboratořích, kde byl vyvíjen až do konce 70. let. Poté probíhal vývoj UNIXu ve dvou hlavních větvích: pod vedením AT & T: SYSTEM III, SYSTEM V na Kalifornské universitě v Berkeley: BSD Unix 60. léta Massachusettský technologický institut, Bellovy laboratoře AT & T a General Electric pracovaly na experimentálním operačním systému Multics ( ). Projekt byl však kvůli své složitosti a časové a finanční náročnosti v roce 1969 ukončen. Ken Thompson z týmu vývojářů pokračoval ve vývoji pro sálový počítač GE - 645. Současně Thompson, Dennis Ritchie a Rudd Canaday vyvíjeli v Bellových laboratořích jednoduchý souborový systém. Thompson napsal hru Space Travel a zjistil, že na strojích GE je příliš pomalá a drahá ( cena jednoho běhu hry byla 75 dolarů ). Proto Ritchie pomohl Thompsonovi přepsal hru Space Travel do jazyka symbolických adres pro počítač PDP - 7 od Digital Equipment Corporation. Tato zkušenost spolu s prací na projektu Multics vedla k tomu, že Thompson a Ritchie začali na PDP - 7 psát sami pro sebe jednoduchý operační systém, pro který vyvinuli několik malých utilit. 70. léta Na počátku 70. let dostal projekt jméno Unics ( ), který navrhl Brian Kernighan jako žertovný protiklad k názvu Multics. Později došlo ke změně zápisu na Unix ( někdy psáno kapitálkami jako Unix ). Až do této chvíle nebyl Bellovou laboratoří projekt finančně podporován. Když Computer Science Research Group chtěla používat Unix na větším počítači než PDP - 7, Thompson a Ritchie kvůli získání finanční podpory a počítače PDP - 11 / 20 uvedli, že vyvinou automatizovanou kancelář, takže do systému začali přidávat nástroje na zpracování textů. V roce 1970 získal projekt jméno, běžel na novém hardware a byl obohacen o textový editor a nástroj roff pro formátování textu. Všechny tři komponenty byly napsány ve strojovém kódu počítače PDP - 11 / 20.", "Bellovy laboratoře pak používaly systém pro přihlášky patentů. Program roff se brzo vyvinul ve troff, který byl prvním nástrojem pro elektronické publikování s plnou podporou sazby. UNIX Programmer ' s Manual byl publikován 3. listopadu 1971. V roce 1973 byl Unix přepsán do programovacího jazyka C v rozporu s tehdejším pravidlem, že cokoliv tak komplexního, jako je operační systém, který se musí vypořádat s časově kritickými událostmi, musí být naprogramováno výhradně v jazyce symbolických adres. Přechodem z jazyka symbolických adres ( JSA ) na programovací jazyk vyšší úrovně se stal kód snadno přenositelným na jinou hardwarovou platformu. Obsahoval pak totiž jen velmi malé části napsané v JSA, které jediné musely být při portování přepsány. AT & T licencovala Unix univerzitám, komerčním firmám a vládním organizacím. Licence zahrnovala všechny zdrojové kódy včetně strojově závislých částí jádra operačního systému, které byly napsány v JSA počítače PDP - 11. Kopie anotovaného jádra Unixu kolovaly na konci 70. let ve velkém množství, což způsobilo, že byl Unix používán ve výuce jako ukázkový operační systém. Verze systému Unix byly pojmenovány podle vydání uživatelského manuálu, takže například „ Fifth Edition Unix“ a „ Unix Version 5“ označovaly stejnou verzi. Vývoj pokračoval verzí 4, 5 a 6, která byla vydána v roce 1975. Tyto verze přinesly koncept roury. To umožnilo modulárnější a rychlejší vývoj. Verze 5 a zvláště verze 6 vedly k přehršli různých verzí Unixu jak uvnitř Bellových laboratoří, tak mimo ně – PWB / UNIX, IS / 1 ( první komerční Unix ) a port Unixu na počítač Interdata 7 / 32 od University of Wollongong ( první verze pro jiný počítač, než PDP ). V roce 1978 byl uveden UNIX / 32 V, který byl určen pro nový systém VAX od firmy DEC. V této době bylo provozováno přes 600 počítačů s nějakou formou Unixu. Version 7 Unix byla v roce 1979 poslední široce zveřejněnou verzí Research Unixu. Během 80. let byly vyvinuty verze 8, 9 a 10, avšak byly dány k dispozici jen několika univerzitám. Přesto bylo vydáno několik prací, které popisovaly nový vývoj. Tento výzkum vedl k pozdějšímu přejmenování na Plan 9 from Bell Labs, což je přenositelný distribuovaný systém. 80. léta", "AT & T licencovala pro komerční využití od roku 1982 UNIX System III založený na Version 7 Unix, který obsahoval podporu pro VAX. Současně AT & T pokračovala ve vydávání licencí na starší verze Unixu. Aby AT & T ukončila zmatek mezi všemi lišícími se interními verzemi, spojila je do UNIX System V Release 1, ve které byly představeny nová rozšíření – editor vi a knihovny curses pocházející z BSD Unixu vyvinutého na Berkeleyho univerzitě v Kalifornii. Patřila mezi ně i podpora počítačů Western Electic 3 B series. Protože novější licenční podmínky Unixu nebyly tolik nakloněny akademickému použití, jako starší verze Unixu, výzkumníci v Berkeley pokračovali ve vývoji BSD Unixu jako alternativy k UNIX System III a V na původní architektuře PDP - 11 ( vydání BSD 2. x do verze 2.11 ) a později pro VAX - 11 ( BSD 4. x ). Mnoho nových prvků Unixu se nejprve objevilo právě v BSD, především C shell se správou úloh (, využíváno ITS ). Pravděpodobně nejdůležitějším aspektem vývoje BSD bylo zahrnutí podpory sítí využívajících rodinu protokolů TCP / IP do tradičního jádra Unixu. Snaha BSD vyústila ve vydání několika důležitých verzí obsahujících síťový kód: 4.1 cBSD, 4.2 BSD, 4.3 BSD, 4.3 BSD - Tahoe ( Tahoe je přezdívkou architektury Computer Consoles Inc. Power 6 / 32, jež byla první non - DEC verzí jádra BSD ), Net / 1, 4.3 BSD - Reno ( s ohledem na pojmenování\" Tahoe\", protože celé vydání bylo něco jako hazard ), Net / 2, 4.4 BSD a 4.4 BSD - lite. Síťový kód v těchto vydáních je předchůdce většiny kódu pro podporu TCP / IP, který se používá dodnes, včetně kódu, který byl později vydán AT & T v System V Unixu a raných verzí Microsoft Windows. Původní Berkeley Sockets API je de facto standardem síťových API, a který je využit i na mnoho dalších platformách. Další společnosti začaly nabízet komerční verze Unixu pro své minipočítače a pracovní stanice. Většina těchto nových Unixů byla vyvinuta na základě Systemu V pod AT & T licencí. Ostatní byly založeny na BSD.", "Jeden z předních vývojářů BSD ( Bill Joy ) v roce 1982 spoluzaložil Sun Microsystems a vytvořil pro své pracovní stanice SunOS ( dnes Solaris ). V roce 1980 Microsoft oznámil svůj první Unix pro 16 bitové mikropočítače nazvaný Xenix, který společnost Santa Cruz Operation ( SCO ) v roce 1983 portovala na procesory Intel 8086 a v roce 1989 začlenila do SCO UNIX. Po několik let v tomto období ( do nástupu IBM PC kompatibilních počítačů se systémem DOS ) průmysloví pozorovatelé očekávali, že se Unix díky své přenositelnosti a bohatým schopnostem stane průmyslovým standardem v oblasti operačních systémů pro mikropočítače. V roce 1984 několik společností založilo konsorcium X / Open, jehož cílem bylo vytvořit otevřenou specifikaci systémů založených na Unixu. Navzdory počátečním pokrokům však proces standardizace upadl v unixové války, při nichž se různé společnosti spojovaly ve vzájemně soupeřící standardizační skupiny. Jako nejúspěšnější standard ve vztahu k Unixu se ukázala specifikace POSIX od IEEE, která byla navržena jako kompromis mezi API implementovanými na obou platformách BSD i System V. Standard POSIX byl vydán v roce 1988 a brzy ho použila vláda USA pro mnohé ze svých vlastních systémů. AT & T přidala do Unixu System V několik funkcí, např. zamykání souborů, systémovou administraci, standardní proudy, nové formy IPC, vzdálený souborový systém ( RFS ) a TLI. AT & T spolupracovala se Sun Microsystems a během let 1987 až 1989 spojila rozšíření z Xenixu, BSD, SunOS a Systemu V do vydání System V Release 4 ( SVR 4 ) nezávisle na X / Open. Toto nové vydání sloučilo všechny předchozí rozšíření do jednoho balíčku a zvěstovalo tak konec soupeřících verzí. Navýšilo však také licenční poplatky. V této době spousta prodejců včetně Digital Equipment, Sun, Addamax a dalších, začalo stavět důvěryhodné verze Unixu pro aplikace s vysokou úrovní zabezpečení, povětšinou navržené pro armádní a policejní použití. 90. léta V roce 1990 nadace Open Software Foundation vydala OSF / 1 jako svou vlastní standardní implementaci Unixu založenou na jádře Mach a BSD. Nadace byla založena v roce 1988 a byla financována několika společnostmi z oblasti Unixu, které si přály čelit spolupráci AT & T a Sunu u vydání SVR 4.", "Následně AT & T a další skupina držitelů licencí vytvořila skupinu Unix International, která bude čelit nadaci OSF. Stupňování konfliktu mezi těmito soupeřícími prodejci opět vyvolalo unixové války. V roce 1991 skupina vývojářů BSD ( Donn Seeley, Mike Karels, Bill Jolitz a Trent Hein ) opustila Kalifornskou univerzitu, aby založili společnost Berkeley Software Design, Inc. ( BSDI ). BSDI vytvořila plně funkční komerční verzi BSD Unixu pro levnou a všudypřítomnou platformu Intel, což nastartovalo vlnu zájmu o použití levného hardwaru pro výrobní výpočty. Krátce poté, co byla založena, Bill Jolitz opustil BSDI a začal se zabývat distribucí 386 BSD, což byl zdarma šířený předchůdce dnešních distribucí FreeBSD, OpenBSD a NetBSD. V roce 1991 též vzniká Linux, který se v nejbližších letech rozroste do největšího soupeře všech unixových systémů, k čemuž přispěje též období unixových válek, kdy tradiční Unix tratil na svém obrazu u veřejnosti. Do roku 1993 změnila většina komerčních prodejců svoje varianty Unixu tak, že byly založeny na Systemu V a navíc disponovaly mnoha rozšířeními z BSD. V témže roce hlavní hráči na poli Unixu založili iniciativu COSE, čímž ukončili nechvalně známé unixové války. V roce 1994 došlo ke spojení UI a OSF. Společná entita, která si zachovala jméno OSF, zastavila ještě téhož roku práce na OSF / 1. V té době jej používal jako jediný už jen DEC, který v roce 1995 změnil jméno produktu na Tru 64 UNIX. Krátce po vydání UNIX System V Release 4 prodalo AT & T všechna svoje práva na Unix společnosti Novell ( Dennis Ritchie to přirovnal k biblickému příběhu o Ezauovi, který prodal své dědické právo za příslovečnou „ mísu čočovice“ ). Novell vyvinul svoji vlastní verzi nazvanou UnixWare, kde spojil vlastní NetWare s UNIX System V Release 4. Novell se tím pokusil bojovat proti Windows NT, ale jejich klíčové trhy těžce utrpěly. V roce 1993 se Novell rozhodl převést ochrannou známku UNIX ® a certifikační práva na X / Open Consortium. V roce 1996 se X / Open spojilo s OSF a vytvořila konsorcium The Open Group.", "Rozličné standardy pocházející od konsorcia The Open Group dnes určují, co je a co není operační systém „ Unix“, především po roce 1998 vzniklá rodina standardů Single UNIX Specification. V roce 1995 bylo podnikání s administrací a podporou stávajících Unixových licencí spolu s právy na další vývoj programového kódu Systemu V prodány Novellem společnosti Santa Cruz Operation. Jestli Novell rovněž prodal vlastnická práva bylo dále předmětem sporu ( viz níže ). V roce 1997 hledala společnost Apple Computer nové základy po svůj operační systém Macintosh a vybrala NeXTSTEP, operační systém vyvinutý společností NeXT. Tento hlavní operační systém, založený na BSD a jádru Mach, byl poté, co si jej Apple pořídil, přejmenován na Darwin. Použití Darwinu v Mac OS X ho, podle vyjádření zaměstnance Applu na konferenci USENIX, činí nejpoužívanějším, na Unixu založeným systémem na trhu stolních počítačů. 2000 až současnost V roce 2000 prodala SCO celý svůj Unixový podnik a výhody společnosti Caldera Systems, která se později přejmenovala na The SCO Group. Tento nový hráč následně podal soudní žalobu na různé uživatele a prodejce Linuxu. SCO tvrdí, že Linux obsahuje autorsky chráněný kód z Unixu, který nyní The SCO Group vlastní. Mezi další obvinění patří porušení obchodního tajemství firmou IBM nebo porušení smlouvy bývalými zákazníky Santa Cruz, kteří od té doby přešli k Linuxu. Nicméně Novell zpochybnil vlastnictví autorských práv skupiny SCO na zdrojový kód Unixu. Podle Novellu, je SCO ( tudíž i SCO Group ) vlastně provozovatel licence pro Novell, který si ponechal hlavní autorská práva, právo veto na budoucí licenční aktivity skupiny SCO a 95 % výnosů z licence. Skupina SCO Group s tímto nesouhlasila a spor přerostl v soudní proces SCO vs. Novell. Dne 10. srpna 2007 byla hlavní část soudní pře rozhodnuta ve prospěch Novellu ( tj. fakt, že Novell vlastní práva na Unix a SCO neoprávněně zadržovalo peníze Novellu ). Soud též nařídil, že SCO musí stáhnout žaloby na IBM a další. Po rozhodnutí soudu Novell oznámil, že nemá žádný zájem na soudech kvůli Unixu a uvedl, že nevěří, že Linux obsahuje kód z Unixu. Pád bubliny Dot - com vedl k výraznému slučování Unixových projektů.", "Z mnoha komerčních verzí Unixu, které se zrodily v 80. letech, se na trhu relativně dobře daří pouze systémům Solaris, HP - UX a AIX, ačkoli se ještě dlouhou dobu držel IRIX od SGI. Z výše uvedených má největší podíl na trhu Solaris. V roce 2005 Sun Microsystems uvolnila množství systémového kódu Solarisu ( založeného na UNIX System V Release 4 ) jako open source projekt se jménem OpenSolaris. Spolu s kódem byly uvolněny i nové technologie Sun OS ( například souborový systém ZFS ). Od roku 2006 se díky tomu na světě objevilo několik distribucí nepocházejících od Sunu, jako SchilliX, Belenix, Nexenta a MarTux. Varianty operačního systému UNIX V prostoru mezi dvěma základními směry ( SYSTEM V a BSD Unix ) vzniká celá řada variant a klonů tohoto operačního systému, které vyvíjí zejména různé firmy pro jimi vyráběné hardwarové platformy. Následující tabulka ilustruje pouze některé body vývoje v průběhu osmdesátých let dvacátého století: { \| class =\" wikitable\" style =\" text - align: center\"! Rok! Výrobce! Platforma! Název OS! Pozdější následovníci \| - \| 1980 \| Microsoft \| PDP - 11 \| XENIX \| \| - \| 1982 \| Sun Microsystems \| Motorola 68000 \| SunOS \| Solaris \| - \| 1983 \| Hewlett - Packard \| FOCUS ( Series 500 s ) \| HP - UX \| \| - \| \| Hewlett - Packard \| PA - RISC \| HP - UX \| \| - \| 1984 \| DEC ( Digital Equipment Corporation ) \| VAX \| ULTRIX \| \| - \| \| DEC ( Digital Equipment Corporation ) \| MIPS \| ULTRIX \| Digital UNIX \| - \| \| DEC ( Digital Equipment Corporation ) \| Alpha \| Digital UNIX \| Tru 64 \| - \| 1986 \| IBM \| PS / 2 Micro Channel \| AIX \| \| - \| \| IBM \| RISCový RS / 6000 \| AIX / 6000 \| \| - \| 1988 \| IBM \| mainframe System / 370 \| AIX / 370 \| \| - \| \| SGI ( Silicon Graphics Inc. ) \| \| IRIX \| \| - \| 1989 \| NeXT \| Apple Macintosh \| NeXTSTEP \| Mac OS X \| } Reference Související články AWK GNU jazyk C Unixový shell UN * X Multics Přístupová práva v Unixu Uživatelské účty v Unixu", "Externí odkazy http://www.root.cz/clanky/historie-os-unix/ http://www.levenez.com/unix/ Operační systémy" ]
930	https://cs.wikipedia.org/wiki/24.%20prosinec	24. prosinec	[ "24. prosinec je 358. den roku podle gregoriánského kalendáře ( 359. v přestupném roce ). Do konce roku zbývá 7 dní. V tento den je Štědrý den. Události Česko 1796 – Ve starorožmitálském chrámu Povýšení svatého Kříže se konala premiéra Rybovy České mše vánoční 1926 – Zaveden simultánní rozhlasový přenos mezi Prahou – Brnem – Bratislavou. 1937 – Pražský rozhlas odvysílal poselství Karla Čapka Rabíndranáthu Thákurovi a Františka Křižíka Albertu Einsteinovi 1953 – Železniční nehoda u Šakvic – při střetu rychlíku s osobním vlakem zahynulo 103 lidí a 83 bylo zraněno. 1948 – V Československu bylo zavedeno nové krajské uspořádání, které již nerespektovalo zemské hranice. Svět 1144 – Vítězstvím Turků skončilo téměř měsíční obléhání Edessy, které v důsledku vyvolalo druhou křížovou výpravu. 1800 – Francouzská revoluce: Šuani provedli neúspěšný atentát na prvního konzula Napoleona Bonaparta. 1943 – Rudá armáda zahájila Žytomyrsko - berdyčevskou operaci. Bojů se účastnila i 1. československá samostatná brigáda 1951 – Libye vyhlásila nezávislost na Itálii. 1968 – Program Apollo: Členové posádky Apolla 8, Frank Borman, James Lovell a William Anders, se stali prvními lidmi, kteří na vlastní oči viděli odvrácenou stranu Měsíce. Narození Česko", "1678 – Karel Slavíček, český misionář v Číně ( † 24. srpna 1735 ) 1782 – Therese Brunetti, herečka Stavovského divadla v Praze ( † 15. května 1864 ) 1799 – František Adam Petřina, fyzik a matematik ( † 27. června 1855 ) 1814 – Emanuel Seydl, český stavitel ( † 1. dubna 1894 ) 1824 – Josef Arnold, rakouský stavitel a kameník ( † 12. srpna 1887 ) 1828 – Emanuel Tuschner, český politik, starosta Plzně ( † 1. května 1882 ) 1844 – František Borgia Krásl, metropolitní probošt, zemský prelát, historik a spisovatel ( † 27. července 1907 ) 1846 – Emanuel Miřiovský, pedagog, spisovatel a překladatel ( † 10. ledna 1914 ) 1848 – Ladislav Jan Pospíšil, knihkupec a náměstek purkmistra Hradce Králové ( † 6. března 1893 ) 1856 Ján Vanovič, československý politik ( † 4. září 1942 ) Juraj Janoška, československý biskup a politik ( † 27. ledna 1930 ) 1863 – Cyril Bartoň z Dobenína, průmyslník a filantrop ( † 29. května 1953 ) 1872 – František Lorenc, profesor a esperantista ( † 24. května 1957 ) 1873 – Emanuel Kubíček, kněz, jezuita, pedagog a církevní historik ( † 31. května 1933 ) 1875 Emanuel Hauner, český spisovatel a překladatel ( † 14. června 1943 ) Emanuel Maršík, český hudební skladatel ( † 5. března 1936 ) 1880 – Arnošt Winter, československý politik ( † 1944 ) 1882 – Jakub Obrovský, český sochař, malíř, grafik a spisovatel ( † 31. března 1949 ) 1896 – Alois Schneiderka, český malíř ( † 7. září 1958 ) 1899 – Emanuel Šimandl, orientalista a astrolog ( † 24. prosince 1971 ) 1906 – Václav Tikal, malíř ( † 26. listopadu 1965 ) 1911 – Miloš Morávek, člen protinacistického a protikomunistického odboje ( † 1. srpna 1951 ) 1917 – Jiří Brdečka, novinář, spisovatel, výtvarník a filmový režisér ( † 2. června 1982 ) 1920 – Jiří Hanzelka, cestovatel ( † 15. února 2003 ) 1921 – František Šádek, generál, velitel Pohraniční stráže a politik ( † 4.", "října 2015 ) 1922 – Jarmila Krulišová, herečka ( † 27. ledna 2006 ) 1937 – Zdeněk Kepák, československý hokejový reprezentant 1940 – Jan Stráský, poslední federální předseda vlády Československa ( † 6. listopadu 2019 ) 1942 Petr Čermák, veslař, bronzová medaile na OH 1964 Jan Smolík, český sportovec, cyklista 1943 – Libuše Márová, česká operní pěvkyně – altistka a mezzosopranistka 1945 – Evžen Jecho, český sochař, grafik, architekt, spisovatel, novinář 1947 – Rudolf Chlad, náčelník Horské služby a politik 1955 Jaroslav Kučera, historik Alena Ambrová, česká herečka ( † 20. prosince 2010 ) 1956 – Ivan Fíla, filmový režisér, producent a scenárista 1978 – Rostislav Kiša, fotbalista 1979 – Rostislav Novák, herec 1981 – Jakub Vágner, český rybář 1986 – Theodor Gebre Selassie, fotbalista 1987 – Janek Rubeš, reportér a dokumentarista Svět", "3 př. n. l. – Galba, římský císař ( † 69 ) 1166 – Jan Bezzemek, anglický král ( † 18. / 19. října 1216 ) 1588 – Konstance Habsburská, polská královna ( † 10. července 1631 ) 1593 – Adam Christian Agricola, evangelický kazatel ( † 29. května 1645 ) 1597 – Honoré II., princ monacký ( † 10. ledna 1662 ) 1679 – Domenico Natale Sarro, italský hudební skladatel ( † 26. dubna 1744 ) 1703 – Alexej Iljič Čirikov, ruský mořeplavec ( † 4. června 1748 ) 1727 – Amandus Ivančič, rakouský skladatel ( † 1762 ) 1740 – Andrej Ivanovič Lexell, ruský astronom ( † 11. prosince 1784 ) 1754 – George Crabbe, anglický básník ( † 3. února 1832 ) 1791 – Eugène Scribe, francouzský dramatik a operní libretista ( † 20. února 1861 ) 1796 – Fernán Caballero, španělská spisovatelka ( † 7. dubna 1877 ) 1798 – Adam Mickiewicz, polský spisovatel ( † 26. listopadu 1855 ) 1810 – Wilhelm Marstrand, dánský malíř a ilustrátor ( † 25. března 1873 ) 1818 – James Prescott Joule, anglický fyzik ( † 11. října 1889 ) 1822 Charles Hermite, francouzský matematik ( † 14. ledna 1901 ) Matthew Arnold, anglický básník ( † 15. dubna 1888 ) 1824 – Peter Cornelius, německý hudební skladatel a básník ( † 26. října 1874 ) 1837 Hans von Marées, německý malíř ( † 5. června 1887 ) Cosima Wagnerová, dcera skladatele Franz Liszta ( † 1. dubna 1930 ) Alžběta Bavorská ( Sisi ), bavorská princezna a po sňatku s Františkem Josefem rakouská císařovna ( † 10. září 1898 ) 1838 – John Morley, britský politik, spisovatel ( † 23. září 1923 ) 1843 – Lydia Koidula, estonská spisovatelka ( † 11. srpna 1886 ) 1845 – Jiří I. Řecký, řecký král z dynastie Glücksburgů ( † 18. března 1913 ) 1854 – Thomas Stevens, první člověk, který objel svět na kole ( † 24. ledna 1935 ) 1863 – Ljubomir Davidović, srbský politik ( † 19. února 1940 ) 1865 – Amélie Bavorská,", "bavorská princezna ( † 26. května 1912 ) 1868 – Emanuel Lasker, německý šachový velmistr ( † 11. ledna 1941 ) 1869 – Ivan Hadžinikolov, bulharský revolucionář působící v Makedonii ( † 9. července 1934 ) 1875 – Otto Ender, kancléř Rakouska ( † 25. června 1960 ) 1879 – Alexandrina Meklenbursko - Zvěřínská, dánská královna ( † 28. prosince 1952 ) 1881 – Juan Ramón Jiménez, španělský básník, nositel Nobelovy ceny ( † 1958 ) 1886 – Bogoljub Jevtić, srbský diplomat, jugoslávský premiér ( † 1960 ) 1889 – Carl O. Sauer, americký geograf ( † 18. července 1975 ) 1894 – Georges Guynemer, francouzský pilot a národní hrdina ( † 11. září 1917 ) 1897 – Ville Pörhölä, finský olympijský vítěz ve vrhu koulí ( † 28. listopadu 1964 ) 1901 – Alexandr Fadějev, sovětský spisovatel ( † 13. května 1956 ) 1905 – Kosťantyn Daňkevyč, ukrajinský hudební skladatel, klavírista a pedagog ( † 26. února 1984 ) 1906 – James Hadley Chase, anglický spisovatel ( † 6. února 1985 ) 1909 – Adam Rapacki, ministr zahraničí Polska ( † 10. října 1970 ) 1910 Fritz Leiber, americký spisovatel ( † 5. září 1992 ) Max Miedinger, švýcarský typograf ( † 8. března 1980 ) 1915 – Svetloslav Veigl, slovenský katolický kněz, řeholník a básník ( † 17. února 2010 ) 1916 – Zdenka Cecília Schelingová, slovenská sestra ( † 31. července 1955 ) 1918 – Aleksandr Spirkin, ruský marxistický filosof ( † 28. června 2004 ) 1919 – Pierre Soulages, francouzský malíř ( † 26. října 2022 ) 1922 Ava Gardner, americká herečka ( † 25. ledna 1990 ) Jonas Mekas, litevský experimentální filmový režisér a básník 1923 – George Patton IV, generálmajor armády Spojených států ( † 27. června 2004 ) 1924 – Michael Goldberg, americký malíř ( † 31. prosince 2007 ) 1925 Yafa Yarkoni, izraelská zpěvačka ( † 1. ledna 2012 ) Prosper Grech, maltský kardinál ( † 30. prosince 2019 ) 1927 – Yvon Mauffret, francouzský novinář a spisovatel ( † 15. března 2011 ) 1928 – Manfred Rommel,", "německý politik ( † 7. listopadu 2013 ) 1931 – Ray Bryant, americký klavírista ( † 2. června 2011 ) 1934 – Stjepan Mesić, chorvatský prezident 1937 – Bernt Rosengren, švédský saxofonista ( † 15. května 2023 ) 1941 Jerzy Strzelczyk, polský historik Tone Jerovšek, slovinský právník a politik 1943 – Tarja Halonenová, finská právnička, politička a prezidentka 1944 Oswald Gracias, indický kardinál Erhard Keller, západoněmecký rychlobruslař. olympijský vítěz Balthasar Burkhard, švýcarský fotograf ( † 16. dubna 2010 ) Woody Shaw, americký jazzový hudební skladatel, hráč na trubku ( † 10. května 1989 ) 1945 Nicholas Meyer, americký filmový scenárista, producent, režisér a spisovatel Lemmy, britský baskytaristka a zpěvák Motörhead ( † 28. prosince 2015 ) 1946 – Jan Akkerman, nizozemský kytarista 1949 – Stanislav Dutka, slovenský rozhlasový sportovní komentátor 1954 – Gregory S. Paul, americký paleontolog, ilustrátor a spisovatel 1955 – Clarence Gilyard, americký herec ( † 28. listopadu 2022 ) 1956 – Sandžágín Bajar, předseda vlády Mongolska 1957 – Hámid Karzaj, afghánský prezident 1964 Jean - Paul Civeyrac, francouzský filmový režisér Kenny Earl, americký bubeník 1970 – Marco Minnemann, německý bubeník 1971 – Ricky Martin, portorický zpěvák 1973 – Stephenie Meyerová, americká spisovatelka 1975 – Natalie Ward, australská softbalistka 1980 – Stephen Appiah, ghanský fotbalista 1984 – Wallace Spearmon, atlet USA 1991 – Louis Tomlinson, člen anglicko - irské skupiny One Direction Úmrtí Česko 1380 – Jan IX. ze Středy, biskup v Litomyšli a Olomouci ( * kolem 1310 ) 1420 – Mikuláš z Husi, český šlechtic a husitský válečník ( * kolem 1375 ) 1462 – Petr Zmrzlík ze Svojšína, český šlechtic a husitský válečník ( ? )", "1833 – Josef Josefovič Jungmann, překladatel ( 13. srpna 1801 ) 1844 – Johann Christian Mikan, česko - rakouský lékař, botanik a entomolog ( * 5. prosince 1769 ) 1858 – Kristián Vincenc z Valdštejna - Vartenberka, šlechtic z rodu Valdštejnů, podnikatel a průmyslník ( * 2. ledna 1794 ) 1884 – Karel Seeling, rakouský právník a politik české národnosti ( * 25. února 1812 ) 1889 František Čížek, sokolský funkcionář ( * 15. října 1850 ) Anton Lux, starosta Moravské Ostravy ( * 12. srpna 1837 ) 1890 – Gustav Robert Groß, železniční odborník, manažer a politik ( * 10. prosince 1823 ) 1893 – Rudolf Mrva, svědek v procesu s hnutím Omladiny ( * 1873 ) 1899 – Ludwig Schlesinger, rakouský a český historik a politik ( * 13. října 1838 ) 1900 – Franz Schidlik, hráč na hoboj, anglický roh, flétnu a klavír ( * 13. ledna 1814 ) 1905 – Jan Weinlich, olomoucký biskup ( * 1831 ) 1910 – Antonín Bělohoubek, chemik ( * 28. dubna 1845 ) 1915 – Blažej Mixa, politik ( * 2. února 1834 ) 1916 – Václav Dobruský, archeolog, epigrafik a numismatik ( * 11. srpen 1858 ) 1917 – František Lipka, archeolog ( * 3. srpna 1863 ) 1919 – Anastazius Papáček, malíř a profesor kreslení ( * 22. ledna 1867 ) 1924 – Justin Václav Prášek, historik, orientalista a středoškolský profesor ( * 7. srpna 1853 ) 1927 – Rudolf Kristián Wrbna - Kounic, šlechtic, c. k. komoří u vídeňského dvora ( * 4. června 1864 ) 1930 Oskar Nedbal, český hudební skladatel, dirigent a violista ( * 26. března 1874 ) Theodor Kašpárek, lékař a zvěrolékař ( * 21. dubna 1864 ) 1936 – Jan Herben, spisovatel a novinář ( * 7. května 1857 ) 1938 – Lev Skrbenský z Hříště, arcibiskup ( * 12. června 1863 ) 1940 – Rudolf Piskáček, hudební skladatel ( * 15. března 1884 ) 1946 – Alois Podhajský, československý armádní generál ( * 18. února 1864 ) 1950 – Karel Přerovský, advokát,", "politik a starosta Třebíče ( * 18. listopadu 1861 ) 1951 – Gustav Haloun, sinolog ( * 12. ledna 1898 ) 1953 – Vojtěch Šanda, děkan teologické fakulty Univerzity Karlovy, profesor semitských jazyků ( * 15. října 1873 ) 1955 – Josef Hanuš, chemik ( * 12. ledna 1872 ) 1967 – Zdeněk Souček, lékař, polárník a průzkumník tropických oblastí ( * 9. září 1917 ) 1969 – Miroslav Bezouška, hokejový obránce ( * 27. května 1933 ) 1973 František Taiber, vojenský, zkušební a dopravní pilot ( * 18. listopadu 1909 ) Jindřich Synek, československý politik a poválečný poslanec ( * 21. července 1908 ) 1975 Zdeněk Kryzánek, herec ( * 30. října 1920 ) Stanislav Mach, hudební skladatel a pedagog ( * 4. září 1906 ) 1989 Zdeněk Kolářský, houslista a houslový pedagog ( * 24. září 1898 ) Arnold Hala, romanista a vysokoškolský pedagog ( * 26. ledna 1935 ) 1993 – Milena Foltýnová, československá reprezentantka v házené ( * 14. května 1950 ) 1995 – Jan Schneeweis, klavírista, hudební skladatel, sbormistr ( * 1. ledna 1904 ) 2000 – Jiří Novotný, architekt a urbanista ( * 29. dubna 1911 ) 2002 – Ivan Slavík, básník, spisovatel, překladatel a editor ( * 23. ledna 1920 ) 2004 – Zdeněk Rejdák, vědec, zakladatel psychotroniky ( * 7. listopadu 1934 ) 2007 – Václav Pavlis, fotbalista, brankář ( * 7. března 1930 ) 2010 – Mečislav Jablonský, československý diplomat ( * 24. května 1925 ) 2012 – Jindřiška Smetanová, spisovatelka, scenáristka a překladatelka ( * 26. října 1923 ) 2016 – Jiří Smetana, český muzikant, skladatel a hudební producent ( * 16. prosince 1945 ) 2020 – Josef Tondra, fotbalista ( * 6. března 1948 ) Svět 62 – Persius, starořímský básník a satirik ( * 4. prosince 34 ) 1193 – Roger III.", "Sicilský, sicilský král z normanské dynastie Hauteville ( * 1170 ) 1281 – Jindřich V. Lucemburský, lucemburský hrabě ( * 1216 ) 1317 – Jean de Joinville, rytíř, autor biografie francouzského krále Ludvíka IX. ( * 1224 ) 1342 – Jolanda Palaeologina z Montferratu, savojská vévodkyně ( * asi 1318 ) 1344 – Jindřich IV. z Baru, hrabě z Baru ( * 1315 / 1320 ) 1453 – John Dunstable, anglický hudební skladatel ( * kolem 1390 ) 1524 – Vasco da Gama, portugalský mořeplavec ( * mezi 1460 a 1469 ) 1568 – Jindřich V. z Plavna, míšeňský purkrabí a pán na Plavně a Voigtsbergu ( * 9. října 1533 ) 1616 – Juraj VII. Turzo, hlavní župan Oravy ( * 2. září 1567 ) 1660 – Marie Henrietta Stuartovna, dcera anglického krále Karla I. ( * 4. listopadu 1631 ) 1692 – Marie Antonie Habsburská, dcera císaře Leopolda I. a manželka bavorského kurfiřta Maxmiliána II.", "Emanuela ( * 18. ledna 1669 ) 1799 – Ludvík Cavriani, rakouský úředník ze starého italského rodu Cavrianiů ( * 20. srpna 1739 ) 1804 – Martin Vahl, norský botanik ( * 10. října 1749 ) 1805 – Albertine - Elisabeth Pater, holandská špionka a krátce milenka Ludvíka XV. ( * 30. října 1742 ) 1806 – Ferdinand Karel Habsbursko - Lotrinský, rakouský arcivévoda, syn Marie Terezie ( * 1. června 1754 ) 1807 – Adriana de La Fayette, francouzská šlechtična a markýza de La Fayette ( * 2. listopadu 1759 ) 1813 – Go - Sakuramači, japonská císařovna ( * 23. září 1740 ) 1850 – Frédéric Bastiat, francouzsky ekonom ( * 1801 ) 1853 – Ján Andraščík, slovenský kněz a spisovatel ( * 6. srpna 1799 ) 1863 – William Makepeace Thackeray, anglický romanopisec a žurnalista ( * 1811 ) 1869 Julian Fontana, polský klavírista a hudební skladatel ( * 31. července 1810 ) Edwin Stanton, americký právník a politik, ministr války ( * 19. prosince 1814 ) 1872 – William John Macquorn Rankine, skotský inženýr a fyzik ( * 5. července 1820 ) 1882 – Johann Benedict Listing, německý matematik ( * 25. července 1808 ) 1888 – Michal Loris - Melikov, ruský vojevůdce a politik arménského původu ( * 19. října 1824 ) 1889 – Charles Mackay, skotský básník, novinář, spisovatel ( * 27. března 1814 ) 1898 – Svatý Šarbel Machlúf, kněz, asketa působící na Středním východě ( * 8. května 1828 ) 1908 – François - Auguste Gevaert, belgický hudební skladatel ( * 31. července 1828 ) 1909 – Gabriela Hatzfeldová, hraběnka z Ditrichštejna ( * 8. prosince 1825 ) 1910 – Valerian Mikulicz - Radecki, polní podmaršálek Rakousko - uherské armády ( * 18. května 1855 ) 1911 – Ioan Pușcariu, rakouský státní úředník, spisovatel a politik rumunské národnosti ( * 10. října 1824 ) 1913 – Wacław Zaleski, ministr financí Předlitavska ( * 28. června 1868 ) 1914 John Muir, americký přírodovědec a spisovatel ( * 21. dubna 1838 ) Julius Meinl, rakouský obchodník ( * 10. dubna 1824 ) 1917 – Ivan Goremykin,", "ruský politik, ministerský předseda Ruského impéria ( * 8. listopadu 1839 ) 1919 – Theophilus Van Kannel, americký vynálezce, vynalezl otáčivé dvěře ( * 1841 ) 1922 – Karl Faltis, rakouský podnikatel a politik ( * 27. ledna 1857 ) 1923 – Alexandr Sergejevič Nevěrov, ruský spisovatel ( * 12. prosince 1886 ) 1924 – Jānis Ezeriņš, lotyšský spisovatel ( * 9. dubna 1891 ) 1926 – Dawid Abrahamowicz, předlitavský politik ( * 30. června 1839 ) 1927 Vladimir Michajlovič Bechtěrev, ruský neurofyziolog ( * 1. února 1857 ) Sergej Dmitrijevič Sazonov, ruský politik, ministr zahraničí Ruska ( * 10. srpna 1860 ) 1930 – Antonín z Galliery, španělský infant a čtvrtý vévoda z Galliery ( * 23. února 1866 ) 1931 Henrieta Marie z Lichtenštejna, kněžna lichtenštejnská ( * 6. června 1843 ) Riza Kapetanović, bosenskohercegovský básník a velkostatkář bosňáckého původu ( * 25. května 1868 ) 1933 – Aribert Anhaltský, anhaltský princ ( * 18. června 1866 ) 1935 – Alban Berg, rakouský skladatel ( * 9. února 1885 ) 1936 Ignacio Caselles García, španělský římskokatolický kněz a mučedník ( * 18. listopadu 1874 ) Dragutin Gorjanović - Kramberger, chorvatský paleontolog, geolog, archeolog a kartograf ( * 25. října 1856 ) 1938 Bruno Taut, německý architekt ( * 4. května 1880 ) Philippe Van Volckxom, belgický sportovec ( * 1898 ) 1939 – Walter Gordon, německý teoretický fyzik ( * 13. srpna 1893 ) 1942 – François Darlan, francouzský admirál a politik ( * 7. srpna 1881 ) 1943 – Bindo Chiurlo, italský literární historik, novinář a básník ( * 18. října 1886 ) 1944 – Endre Bajcsy - Zsilinszky, maďarský politik a novinář ( * 6. června 1886 ) 1948 – Eille Norwood, britský herec ( * 11. října 1861 ) 1950 – Lev Berg, ruský geograf, biolog a ichtyolog ( * 14. března 1876 ) 1953 Ralph Linton, americký antropolog ( * 27. února 1893 ) Karel Pius Rakousko - Toskánský, rakouský arcivévoda a karlistický pretendent ( * 4. prosince 1909 ) 1959 – Károly Jordán, maďarský horolezec, matematik ( ", "16. prosince 1871 ) 1960 – Michal Falťan, slovenský a československý politik ( 26. dubna 1916 ) 1962 – Wilhelm Friedrich Ackermann, německý matematik a filosof ( * 29. března 1896 ) 1964 – Kukša Oděský, světec Ukrajinské pravoslavné církve ( * 25. ledna 1875 ) 1968 – D. Gwenallt Jones, velšský básník a romanopisec ( * 18. května 1899 ) 1970 – Nikolaj Michajlovič Švernik, komunistický politik, titulární hlava sovětského státu ( * 19. května 1888 ) 1973 – Gerard Kuiper, nizozemsko - americký astronom ( * 7. prosince 1905 ) 1975 Bernard Herrmann, americký hudební skladatel ( * 29. června 1911 ) Otto von Bismarck, německý politik a diplomat ( * 25. září 1897 ) 1977 Juan Velasco Alvarado, peruánský generál a politik ( * 16. června 1910 ) Samael Aun Weor, kolumbijský duchovní učitel a autor více než šedesáti knih s esoterickou tematikou ( * 6. března 1917 ) 1979 – Rudi Dutschke, osobnost studentského hnutí v Německu ( * 7. března 1940 ) 1980 – Karl Dönitz, německý velkoadmirál, budovatel a vrchní velitel německého ponorkového loďstva ( * 16. září 1891 ) 1982 – Louis Aragon, francouzský spisovatel ( * 3. října 1897 ) 1984 Peter Lawford, americký herec britského původu ( * 7. září 1923 ) Norbert Troller, český architekt židovského původu žijící v USA ( * 12. ledna 1896 ) 1985 Ferhát Abbás, alžírský politik a bojovník za jeho nezávislost ( * 24. srpna 1899 ) Erich Schaedler, skotský fotbalista ( * 6. srpna 1949 ) 1987 – Joop den Uyl, premiér Nizozemska ( * 9. srpna 1919 ) 1988 – Antonie Schwarzenbergová, princezna z Fürstenbergu, matka Karla Schwarzenberga ( * 12. ledna 1905 ) 1989 – Roger Pigaut, francouzský herec a režisér ( * 8. dubna 1919 ) 1990 Emanuel Böhm, slovenský a československý politik ( * 1. února 1909 ) Ronnie Deauville, americký zpěvák ( * 28. srpna 1925 ) 1991 – Gino Colaussi, italský fotbalový útočník a trenér ( * 4. březen 1914 ) 1992 – Peyo ( Pierre Culliford ), belgický kreslíř komiksů ( * 25.", "června 1928 ) 1993 – Norman Vincent Peale, americký protestantský kazatel a spisovatel ( * 31. května 1898 ) 1994 John James Osborne, anglický dramatik ( * 12. prosince 1929 ) Alexandr Uvarov, sovětský hokejový reprezentant ( * 20. března 1922 ) 1995 Emmanuel Lévinas, francouzsko - židovský filosof ( * 12. ledna 1906 ) Aharon Becker, izraelský politik a poslanec Knesetu ( * 21. prosince 1905 ) Carlos Lapetra, španělský fotbalista ( * 29. listopad 1938 ) 1996 – Tamara Aljošina - Aleksandrova, ukrajinsko - moldavská operní pěvkyně ( * 19. června 1928 ) 1997 – Toširó Mifune, japonský herec ( * 1. dubna 1920 ) 1998 Viola Farber, americká choreografka a tanečnice ( * 25. února 1931 ) Syl Apps, kanadský sportovec a politik ( * 18. ledna 1915 ) 1999 Maurice Couve de Murville, premiér Francie ( * 20. ledna 1907 ) Grete Stern, německá fotografka a designérka ( * 9. května 1904 ) João Figueiredo, brazilský voják a politik ( * 15. ledna 1918 ) 2000 – Anna Kozáková, slovenská dramaturgyně, režisérka ( ochotnice ) a pedagožka ( * 2. ledna 1943 ) 2002 – Andrew Kauffman, americký horolezec ( * 27. listopadu 1920 ) 2004 – Elwira Seroczyńská, polská rychlobruslařka ( * 1. května 1931 ) 2005 – George Gerbner, maďarsko - americký profesor komunikace ( * 8. srpna 1919 ) 2008 Samuel Huntington, americký politolog ( * 18. dubna 1927 ) Harold Pinter, anglický dramatik a básník, nositel Nobelovy ceny ( * 1930 ) 2009 – Gero von Wilpert, německý spisovatel a literární teoretik ( * 13. března 1933 ) 2011 – Johannes Heesters, nizozemský herec a zpěvák ( * 5. prosince 1903 ) 2012 Ray Collins, americký zpěvák ( * 19. listopadu 1936 ) Jack Klugman, americký herec ( * 27. dubna 1922 ) Charles Durning, americký herec ( * 28. února 1923 ) Richard Rodney Bennett, anglický hudební skladatel ( * 29. března 1936 ) 2013 – Ian Barbour, americký badatel v oblasti vztahu mezi náboženstvím a vědou ( * 5. října 1923 ) 2014 – Buddy DeFranco,", "americký klarinetista ( * 17. února 1923 ) 2016 Richard Adams, anglický spisovatel ( * 9. května 1920 ) Rick Parfitt, anglický rockový hudebník ( * 12. října 1948 ) 2018 – Jozef Adamec, slovenský fotbalista, účastník mistrovství světa ve fotbale 1962 ( * 26. února 1942 ) 2019 – Sergej Karimov, německo - kazašský fotbalový obránce ( * 21. prosince 1986 ) 2020 – Jaroslav Ťažký, slovenský fotbalista ( * 6. prosince 1954 ) Svátky Česko Štědrý den Adam a Eva Evan Gaja Svět Štědrý den Laos: Den suverenity Libya: Den nezávislosti Pranostiky Česko Když Kateřina po ledě už chodívá, Eva potom blátem oplývá. Na Adama Evu čekejte oblevu. Je - li na Štědrý den východ slunce jasný, urodí se jarní obilí. Jitřní jasné a obloha čistá – úroda hojná příští rok jistá. Svítí - li na Štědrý den od deváté hodiny jasně slunce, bude krásné počasí na žně obilné, senné i otavové. Jasno na den Štědrý – úroda tvrdého zboží a hrachu. Jasná noc o Štědrém dnu, mrazy lezou ke dnu. Je - li na Štědrý večer nebe hvězdnaté, bude rok úrodný. Na Štědrý večer hvězdičky – ponesou vajíčka slepičky. Jestliže večer před Narozením Páně jasno jest, bez větru a deště, a ráno slunce jasné vychází, bude úrodný rok na víno. Na Štědrý den před večeří se dává za okno miska s vodou. Zmrzne - li do rána a roztrhne - li mráz misku, ztratí se toho roku voda ve studni. Je - li na Štědrý den vítr, bude úroda malá. Vítr na Štědrý den od půlnoční strany, raduj se, rok bude plenný a úrodný. Padá - li na Štědrý večer v noci sníh, urodí se mnoho chmele. Padá - li na Štědrý den v noci sníh, urodí se hojně vína. Dvanáct nocí a dní od Štědrého večera až do Tří králů zvěstuje prý povětrnost příštích dvanácti měsíců. Externí odkazy Prosincové dny" ]
932	https://cs.wikipedia.org/wiki/21.%20srpen	21. srpen	[ "21. srpen je 233. den roku podle gregoriánského kalendáře ( 234. v přestupném roce ). Do konce roku zbývá 132 dní. Události Česko 1751 – Marie Terezie vydala Ohňový patent pro celou monarchii. 1791 – V pražském Klementinu byla zahájena první výstava průmyslových výrobků na evropské pevnině. Konala se při příležitosti korunovace Leopolda II. českým králem. 1944 – Odjezd posledního transportu z romského koncentračního tábora v Hodoníně u Kunštátu do Osvětimi. 1968 – Vojenský zásah armád pěti států Varšavské smlouvy ( SSSR, Bulharska, MLR, NDR a Polska ) v Československu v noci z 20. na 21. srpna, a následná okupace Československa, která zastavila reformní proces pražského jara. V té souvislosti vydáno provolání Všemu lidu ČSSR. 1969 – Třídenní demonstrace proti okupantům, při níž zemřelo 5 lidí, byly potlačeny desítkami tisíc členů ozbrojených složek. 1973 – Vyšlo Prohlášení Socialistického hnutí československých občanů k 21. srpnu, které odmítalo stávající politiku KSČ a okupaci republiky a vytyčovalo program socialistického a demokratického vývoje. 1980 – Při vichřici padla památná lípa Kongresovka v Plasích. 1988 – Asi čtyři tisíce lidí se zúčastnily nepovolené demonstrace v Praze u příležitosti 20. výročí srpnových událostí 1968. 1989 – Během protestů proti sovětské intervenci z roku 1968 bylo v Praze zatčeno na 320 občanů ČSSR a 56 cizinců, mezi nimi představitelé maďarské opozice Tamás Deutsch a György Kerényi. 2007 – Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR schválila reformu veřejných financí, která vstoupila v platnost roku 2008. 2008 – Oštěpařka Barbora Špotáková zvítězila na Letních olympijských hrách v Pekingu v novém českém a evropském rekordu. 2012 – V Kohoutovicích hořel pařez a stal se předmětem internetového memu. 2013 – Prezident Miloš Zeman navrhl na post ústavního soudce Jana Sváčka, kontroverzní figuru s vazbami na pražské lobbisty. Senát návrh zamítl. Svět 1192 – Joritomo Minamoto se stal šógunem a skutečným vládcem Japonska. 1264 – Po čtyřech letech skončila v Mongolské říši občanská válka a Velkým chánem se stal Kublaj. 1331 – Král Štěpán Uroš III.", "Dečanský se vzdal svému synovi Dušanovi, který se stal jeho nástupcem na srbském trůnu. 1415 – Pod vedením Jindřicha Mořeplavce dobili Portugalci severoafrickou Ceutu. 1673 – Třetí anglo - nizozemská válka: Michiel de Ruyter porazil výrazně silnější anglo - francouzské loďstvo v bitvě u Texelu. 1680 – Pueblané obsadili Santa Fe. 1770 – James Cook formálně prohlásil východní Austrálii za britskou a pojmenoval ji Nový Jižní Wales. 1751 – Marie Terezie vydala Ohňový patent pro celou monarchii. 1772 – Král Gustav III. Švédský dokončil státní převrat přijetím nové ústavy, čímž ukončil půl století trvající vládu parlamentu ve Švédsku, a ustavil se osvíceným samovládcem. 1778 – Americká válka za nezávislost: Britské síly zahájily obléhání francouzské základny u Pondichéry. 1808 – Bitva u Vimeiro: Britské a portugalské síly vedené generálem Arthurem Wellesleyem z Wellingtonu porazily francouzské síly vedené generálem Junotem u portugalské vsi Vimeiro, čímž dosáhly prvního britsko - portugalského vítězství ve španělské válce za nezávislost. 1821 – Britská loď Eliza Frances objevila v Tichém oceánu Jarvisův ostrov. 1831 – Začalo povstání Nata Turnera v Southampton County ve Virginii. 1883 – Tornádo zasáhlo Rochester v Minnesotě, což vedlo k vytvoření Kliniky Mayo. 1859 – Ministr vnitra Rakousko - Uherska Alexander Bach byl odvolán z funkce. 1888 – Ve Spojených státech byl patentován první sčítací stroj W. S. Burroughse. 1911 – Mona Lisa, olejomalba od Leonarda da Vinciho, byla ukradena z muzea Louvre v Paříži. 1914 – První světová válka: Začala bitva u Charleroi – úspěšný německý útok přes řeku Sambre, který předznamenal francouzskou ofenzívu v oblasti. 1918 – První světová válka: Začala druhá bitva na Sommě. 1942 Druhá světová válka: Na hoře Elbrus byla vztyčena vlajka nacistického Německa.", "Začala bitva u Stalingradu, v níž Rudá armáda dobyla historické vítězství. 1944 – Druhá světová válka: Kanadské a polské jednotky obsadily strategicky významné město Falaise ve francouzském Calvadosu. 1968 – Při nehodě autobusu s Orchestrem Karla Duby zahynulo v Mongolsku šest členů orchestru. 1986 – Tragédie u jezera Nyos – náhlý výron oxidu uhličitého zabil v okolí jezera Nyos více než 1800 lidí. 1987 – Ve Spojených státech měl premiéru film Hříšný tanec. 1991 – Puč proti Michailu Gorbačovovi ztroskotal poté, co většina vojáků zachovala loajalitu sovětskému vůdci. Narození Automatický abecedně řazený seznam viz: Kategorie: Narození 21. srpna Česko", "1858 František Krejčí, psycholog, filozof a politik ( † 24. května 1934 ) Václav Šturc, první předseda Komunistické strany Československa ( † 21. února 1939 ) 1860 – Heřman Janda, politik ( † 31. května 1904 ) 1861 – Michal Navrátil, právník, autor životopisných a místopisných publikací ( † 3. října 1931 ) 1862 – Bohumil Zahradník - Brodský, prozaik ( † 26. listopadu 1939 ) 1863 – August Hackel, právník a politik německé národnosti ( † 14. prosince 1932 ) 1878 – František Vácha, starosta Pardubic, poslanec a senátor ( † 22. listopadu 1965 ) 1881 – Marie Antonína Kratochvílová, mučednice z 2. světové války ( † 2. října 1942 ) 1883 – František Hodáč, politik, ekonom, otec herečky Nataši Gollové ( † 10. května 1943 ) 1884 – Bohumil Kubišta, malíř, grafik a výtvarný teoretik ( † 27. listopadu 1918 ) 1892 – Julie Moschelesová, geografka ( † 7. ledna 1956 ) 1895 – Marie Magda Rezková, odbojářka ( † 25. června 1982 ) 1900 – Viktor Kaufmann, lékař, odbojář ( † 26. února 1945 ) 1907 – Josef Böhm, geodet a kartograf ( † 19. srpna 1993 ) 1910 – Václav Bouška, fotbalový reprezentant ( † 20. září 1975 ) 1926 – Pavel Brázda, výtvarník ( † 17. prosince 2017 ) 1927 – Ladislav Helge, režisér a scenárista ( † 31. ledna 2016 ) 1928 – Zdeněk Lukáš, skladatel ( † 13. července 2007 ) 1929 – Jiří Bielecki, výtvarník ( † 10. března 2000 ) 1933 – Jaromír Johanes, ministr zahraničních věcí ČSSR 1934 – Vladimír Fišer, herec, hlasatel a dabér ( † 11. prosince 2015 ) 1940 – Jan Wanner, historik 1944 – Marian Karel, sklářský výtvarník, sochař 1950 – Rudolf Tecl, historik a archivář ( † 30. června 2005 ) 1952 – Jiří Paroubek, bývalý premiér ČR a bývalý předseda ČSSD 1958 – Petr Rada, fotbalista a fotbalový trenér 1959 – Jiří Lála, hokejový útočník 1967 – Petr Zelenka, dramatik, scenárista a režisér 1968 – Michaela Kudláčková, herečka 1973 – Filip Blažek, herec 1996 – Karolína Muchová, tenistka 1999 – Natalie Schwamová, pianistka Svět 1165 – Filip II.", "August, francouzský král ( † 14. července 1223 ) 1567 – Svatý František Saleský, ženevský biskup ( † 28. prosince 1622 ) 1583 – Eleonora Pruská, pruská princezna, braniborská kurfiřtka ( † 9. dubna 1607 ) 1611 – Parhez Banu Begum, nejstarší dcera mughalského císaře Šáhdžahána ( † cca 1675 ) 1643 – Alfons VI.", "Portugalský, portugalský král ( † 12. září 1683 ) 1670 – James Fitzjames, vévoda z Berwicku, anglický vojevůdce, levoboček krále Jakuba II. ( † 12. červen 1734 ) 1671 – Rinaldo Ranzoni, italský zlatník vrcholného baroka v Praze ( † 7. června 1737 ) 1735 – Tobias Furneaux, anglický mořeplavec ( † 19. září 1781 ) 1752 – Jacques Roux, francouzský duchovní a revolucionář ( † 10. února 1794 ) 1757 – Gustaf von Paykull, švédský ornitolog a entomolog ( † 28. ledna 1826 ) 1765 – Vilém IV., král Spojeného království ( † 20. června 1837 ) 1767 – Josef Václav z Lichtenštejna, rakouský duchovní a generál ( † 30. července 1842 ) 1780 – Jernej Kopitar, slovinský jazykovědec a buditel ( † 11. srpna 1844 ) 1789 – Augustin Louis Cauchy, francouzský matematik ( † 23. května 1857 ) 1793 – Dorothea von Biron, poslední kuronská princezna ( † 19. září 1862 ) 1798 – Jules Michelet, francouzský historik ( † 9. února 1874 ) 1813 – Josef Groll, bavorský sládek, tvůrce piva plzeňského typu ( † 22. října 1887 ) 1821 – Svatý Ondřej Kim Tegon, korejský mučedník ( † 16. září 1846 ) 1826 – Carl Gegenbaur, německý anatom ( † 14. června 1903 ) 1845 – William Healey Dall, americký přírodovědec ( † 27. března 1927 ) 1852 – Günther Viktor Schwarzburský, poslední kníže Schwarzbursko - Rudolstadtský ( † 16. května 1925 ) 1853 – Émile Mayade, francouzský automobilový závodník ( † 18. září 1898 ) 1858 Maxim Petrovič Dmitrijev, ruský fotograf ( † 1948 ) Korunní princ Rudolf, syn rakouského císaře Františka Josefa I. a císařovny Alžběty ( † 30. ledna 1889 ) 1862 – Emilio Salgari, italský spisovatel ( † 25. dubna 1911 ) 1866 – František Salvátor Rakousko - Toskánský, rakouský arcivévoda a generál ( † 20. dubna 1939 ) 1871 – Leonid Nikolajevič Andrejev, ruský spisovatel a dramatik ( † 12. září 1919 ) 1872 – Aubrey Beardsley, anglický secesní kreslíř a ilustrátor ( † 16. března 1898 ) 1877 – Petar Pecija Petrović, chorvatský spisovatel ( †", "9. ledna 1955 ) 1882 – Franz Kruckenberg, německý železniční konstruktér ( † 19. června 1965 ) 1890 – Vladimír Velecký, slovenský velkostatkář a partyzán ( † 8. listopadu 1951 ) 1893 – Bugs Moran, chicagský gangster ( † 25. února 1957 ) 1897 – Kósaku Ariga, admirál japonského císařského námořnictva ( † 7. dubna 1945 ) 1904 – Count Basie, jazzový hudebník, kapelník a skladatel ( † 26. dubna 1984 ) 1912 – Toe Blake, kanadský hokejista ( † 17. května 1995 ) 1917 – Leonid Hurwicz, americký ekonom a matematik, nositel Nobelovy ceny ( † 24. června 2008 ) 1919 – Mario Bunge, argentinský filozof, fyzik a profesor ( † 25. února 2020 ) 1921 – Reuven Feuerstein, izraelský psycholog ( † 29. dubna 2014 ) 1924 – Arthur Janov, americký psycholog ( † 1. října 2017 ) 1926 – Marian Jaworski, ukrajinský kardinál ( † 5. září 2020 ) 1927 – Wilhelm Killmayer, německý hudební skladatel ( † 20. srpna 2017 ) 1928 Chris Brasher, britský olympijský vítěz v běhu na 3000 metrů překážek ( † 28. února 2003 ) Art Farmer, americký trumpetista ( † 4. října 1999 ) 1929 – Vjačeslav Vsevolodovič Ivanov, ruský filolog a indoevropeista ( † 7. října 2017 ) 1930 – Margaret, hraběnka ze Snowdonu, mladší sestra královny Alžběty II. ( † 9. února 2002 ) 1934 – John Hall, americký fyzik, nositel Nobelovy ceny 1936 Wilt Chamberlain, jediný basketbalista, který dokázal nastřílet 100 bodů za jediný zápas ( † 12. října 1999 ) Feliciano Rivilla, španělský fotbalista ( † 6. listopadu 2017 ) 1937 – Robert Stone, americký spisovatel a scenárista ( † 10. ledna 2015 ) 1938 – Kenny Rogers, americký zpěvák country ( † 20. března 2020 ) 1939 Festus Mogae, prezident Botswany James Burton, americký kytarista 1940 – Endre Szemerédi, maďarský matematik 1942 Thomas Cavalier - Smith, britský profesor evoluční biologie ( † 19. března 2021 ) Maria Kaczyńska, manželka polského prezidenta Lecha Kaczyńského ( † 10. dubna 2010 ) 1943 – Patrick Demarchelier, francouzský módní a portrétní fotograf ( †", "31. března 2022 ) 1944 Peter Weir, australský filmový režisér František Chovanec, slovenský fotbalista 1945 – Basil Poledouris, americký skladatel filmové hudby ( † 8. listopadu 2006 ) 1947 – Marián Lapšanský, slovenský hudebník 1951 Cecilie Løveidová, norská spisovatelka Garegin II., patriarcha Arménské apoštolské církve 1952 Glenn Hughes, britský baskytarista ( Deep Purple ) Joe Strummer, britský hudebník a zpěvák ( The Clash ) ( † 22. prosince 2002 ) 1954 – James Charles Kopp, americký radikál 1956 – Kim Cattrall, kanadsko - americká herečka britského původu 1957 Budgie, britský bubeník Bernard Verlhac, francouzský karikaturista ( † 7. ledna 2015 ) 1967 Carrie - Anne Mossová, americká herečka Stéphane Charbonnier, francouzský karikaturista ( † 7. ledna 2015 ) Serj Tankian, arménsko - americký zpěvák 1969 – Nathan Jones, australský wrestler 1971 – Liam Howlett, britský hudebník ( The Prodigy ) 1978 – Jesús España, španělsky atlet 1984 – Alizée, francouzská zpěvačka 1986 – Usain Bolt, jamajský sprinter 1988 – Robert Lewandowski, polský fotbalista 1989 – Rob Knox, britský herec ( † 24. května 2008 ) 1999 – Kai Lightner, americký sportovní lezec Úmrtí Automatický abecedně řazený seznam viz: Kategorie: Úmrtí 21. srpna Česko", "1421 – Martin Húska, táborský kněz ( ? ) 1838 – Kristián Kryštof Clam - Gallas, šlechtic a vlastenec ( 3. září 1771 ) 1910 – Vavřinec Svátek, advokát a politik ( * 8. srpna 1828 ) 1917 – Karel Ferdinand Rudl, hudební skladatel ( * 9. prosince 1853 ) 1934 – František Myslivec, kněz, folklorista a spisovatel ( * 20. října 1873 ) 1935 – Josef Cyrill Sychra, hudební skladatel, sbormistr a hudební pedagog ( * 12. března 1859 ) 1938 – Jan Jursa, autor slabikářů a učebnic češtiny ( * 27. srpna 1853 ) 1943 – Vilda Jakš, boxer, několikanásobný mistr Československa a vicemistr světa ( * 25. dubna 1910 ) 1953 – Jan Plesl, politik, oběť komunismu ( * 21. prosince 1898 ) 1963 – Ota Čermák, hráč na elektrické varhany ( * 10. dubna 1919 ) 1964 Rudolf Col, katolický teolog a biblista ( * 29. října 1902 ) Miloš Vávra, lékař a amatérský herec ( * 1. ledna 1894 ) Bedřich Karen, divadelní a filmový herec ( * 15. října 1887 ) 1968 – Karel Duba, kytarista, hudební skladatel a kapelník ( * 29. září 1929 ) 1969 – Danuše Muzikářová, oběť komunistického režimu ( * 13. července 1951 ) 1978 – Edvard Valenta, spisovatel, básník a publicista ( * 22. ledna 1901 ) 1983 – Ladislav Stejskal, malíř a pedagog ( * 11. května 1910 ) 1988 Pavel Kopta, textař, překladatel a divadelní scenárista ( * 11. září 1930 ) Hans Günther Adler, spisovatel a historik ( * 2. července 1910 ) 1993 – Zdeněk Kvíz, astronom a fyzik ( * 4. března 1932 ) 1998 – Arnošt Sádlík, kytarista, loutnista a hudební pedagog ( * 27. května 1927 ) 2008 – Vladimír Hrabánek, herec ( * 22. ledna 1938 ) 2012 Mojmír Povolný, předseda Rady svobodného Československa ( * 25. listopadu 1921 ) Jan Štern, novinář, publicista a básník ( * 1. listopadu 1924 ) 2014 – Bohumila Grögerová, spisovatelka ( * 7. srpna 1921 ) Svět 1131 – Balduin II.", "Jeruzalémský, král jeruzalémský, hrabě edesský a regent antiochijský ( ? ) 1157 – Alfons VII.", "Kastilský, král Leónu a Kastílie a hrabě barcelonský ( 1. března 1105 ) 1271 – Alfons z Poitiers, syn francouzského krále Ludvíka VIII., hrabě z Poitiers a Toulouse ( * 11. listopadu 1220 ) 1534 – Philippe Villiers de L ' Isle - Adam, velmistr johanitů ( * 1464 ) 1568 – Jean Parisot de La Valette, velmistr Maltézského řádu, zakladatel La Valletty ( ? 1494 ) 1614 – Alžběta Báthoryová, uherská hraběnka, přezdívaná Čachtická paní ( 1560 ) 1666 – Isabela d ' Este, parmská vévodkyně ( * 3. října 1635 ) 1723 – Dimitrie Cantemir, rumunský politik, učenec a spisovatel ( * 26. října 1673 ) 1762 – Mary Wortley Montagu, anglická spisovatelka ( * 26. května 1689 ) 1775 – Daher el - Omar, arabský vládce Galileje ( * asi 1690 ) 1784 – Jozef Bencúr, slovenský evangelický kněz a spisovatel ( * 28. února 1728 ) 1813 – Žofie Magdalena Dánská, švédská královna ( * 3. července 1746 ) 1814 – Benjamin Thompson, americký fyzik a vynálezce ( * 26. března 1753 ) 1819 – Chajim Farchi, galilejský vládce ( * 1760 ) 1845 – Vincent - Marie Viénot de Vaublanc, francouzský politik ( * 14. března 1756 ) 1821 – Adam Bartsch, rakouský mědirytec, grafik a spisovatel ( * 17. srpna 1757 ) 1823 – Markos Botsaris, generál Řecké osvobozenecké války ( * 1790 ) 1836 – Claude - Louis Navier, francouzský fyzik a technik ( * 15. února 1785 ) 1838 – Adelbert von Chamisso, německý básník a botanik ( * 30. ledna 1781 ) 1884 – Giuseppe De Nittis, italský malíř ( * 25. února 1846 ) 1905 – Jules Oppert, německo - francouzský asyrolog ( * 9. července 1825 ) 1906 – Edmund von Krieghammer, ministr války Rakouska - Uherska ( * 4. června 1832 ) 1919 – Lawrence Doherty, anglický tenista ( * 8. října 1875 ) 1921 – Ernest Daudet, francouzský spisovatel a novinář ( * 31. května 1837 ) 1927 – William Burnside, anglický matematik ( * 2. července 1852 ) 1935 – John Hartley, anglický tenista ( ", "9. ledna 1849 ) 1940 – Lev Davidovič Trockij, ruský revolucionář ( 7. listopadu 1879 ) 1942 Brunon Zembol, polský kněz blahoslavený v roce 1999 ( * 7. září 1905 ) Vladimir Burcev, ruský revoluční aktivista a spisovatel ( * 17. listopadu 1862 ) 1943 Henrik Pontoppidan, dánský spisovatel, nositel Nobelovy ceny ( * 1857 ) Marián Blaha, diecézní biskup banskobystrické diecéze ( * 11. června 1869 ) 1947 – Ettore Bugatti, italský automobilový konstruktér ( * 15. září 1881 ) 1950 – Natálie Konstantinovićová, princezna Černé Hory ( * 10. října 1882 ) 1952 – Jicchak Sade, velitel Hagany a spolutvůrce izraelské armády ( * 19. srpna 1890 ) 1957 – Harald Ulrik Sverdrup, norský meteorolog, oceánograf a polárník ( * 15. listopadu 1888 ) 1964 – Palmiro Togliatti, italský politik, předseda Italské komunistické strany ( * 1893 ) 1972 – Dai Vernon, kanadský iluzionista ( * 11. června 1894 ) 1974 – Buford Pusser, šerif z McNairy County ( * 12. prosince 1937 ) 1978 Norbert Conrad Kaser, jihotyrolský rebelující spisovatel a básník ( * 19. dubna 1947 ) Rhys Davies, velšský spisovatel ( * 9. listopadu 1901 ) 1979 – Giuseppe Meazza, italský fotbalista ( * 23. srpna 1910 ) 1982 – Sobhuza II., svazijský král ( * 22. července 1899 ) 1990 – Slavomír Stračár, slovenský politik, ministr československých vlád ( * 7. února 1935 ) 1991 – Wolfgang Hildesheimer, německý spisovatel, dramatik, grafik a malíř ( * 9. prosince 1916 ) 1995 – Subrahmanyan Chandrasekhar, americký fyzik a matematik indického původu ( * 19. října 1910 ) 1998 – Hans van Abeelen, nizozemský behaviorální genetik ( * 20. listopadu 1936 ) 2001 – Juan Antonio Villacañas, španělský básník, esejista a kritik ( * 10. ledna 1922 ) 2004 – Moše Šamir, izraelský spisovatel, publicista a politik ( * 15. září 1921 ) 2005 – Robert Moog, americký vynálezce a průkopník elektronické hudby ( * 23. května 1934 ) 2006 – Jizhar Smilansky, izraelský spisovatel, literární vědec, politik ( * 27. září 1916 ) 2007 Hana Ponická,", "slovenská prozaička ( * 1922 ) Ján Dekan, slovenský archeolog ( * 6. února 1919 ) 2010 – Chloé Graftiaux, belgická sportovní lezkyně ( * 18. července 1987 ) 2012 – William Thurston, americký matematik a profesor 1946 ) 2013 – Charles Fullerton, americký astronaut ( * 1936 ) 2014 Steven Nagel, americký vojenský letec a astronaut ( * 1946 ) Albert Reynolds, premiér Irska ( * 3. listopadu 1932 ) 2018 Stefán Karl Stefánson, herec ( * 10. července 1975 ) 2021 Don Everly, americký zpěvák, člen dua The Everly Brothers ( * 1. února 1937 ) Marie, kněžna lichtenštejnská ( * 14. dubna 1940 ) Svátky Česko Johana Svět Maďarsko: Sámuel, Hajna Norsko: Ragnvald a Ragni Polsko: Franciszka, Joanna Slovensko: Jana Švédsko: Josefina Římskokatolický kalendář: svatý Pius X., papež Havaj: Den vstupu do USA ( je - li pátek ) Mezinárodní den památky obětem terorismu Reference Externí odkazy Srpnové dny" ]
933	https://cs.wikipedia.org/wiki/Var%C5%A1avsk%C3%A1%20smlouva	Varšavská smlouva	[ "Varšavská smlouva ( oficiálně Smlouva o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci ) byl vojenský pakt osmi evropských zemí východního bloku, existující v letech 1955 až 1991. Členské státy Albánská lidová republika ( do roku 1968 ) Bulharská lidová republika Československá republika ( od roku 1960 Československá socialistická republika ) Maďarská lidová republika ( v roce 1956 odchod z Varšavské smlouvy, ale po potlačení Maďarského povstání donuceni zůstat členem ) Německá demokratická republika ( od roku 1956 ) Polská lidová republika Rumunská socialistická republika Svaz sovětských socialistických republik Vznik, vývoj a zánik Vznikl na základě Smlouvy o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci podepsané 14. května 1955 Albánií, Bulharskem, Československem, Maďarskem, NDR, Polskem, Rumunskem a SSSR ve Varšavě. Formálně byl reakcí na zřízení Západoevropské unie a Pařížské dohody umožňující vstup Západního Německa do NATO. Při Maďarském povstání v roce 1956 vyhlásil maďarský premiér Imre Nagy odchod z Varšavské smlouvy a vyhlášení neutrality země, ale po krvavém potlačení povstání bylo Maďarsko Sovětským svazem donuceno zůstat členem aliance. Smlouva byla uzavřena na 20 let s automatickým prodloužením o 10 let pro státy, které ji rok před uplynutím lhůty nevypoví. Albánie se přestala zúčastňovat činnosti Varšavské smlouvy v roce 1962 a 13. září 1968 ji na protest proti invazi armád pěti členských zemí do Československa vypověděla. Invaze se nezúčastnilo rovněž Rumunsko. V květnu 1985 byla smlouva prodloužena o dalších 20 let, avšak po rozpadu sovětského impéria a zániku NDR byla rozpuštěna. Nejprve bylo 25. února 1991 na mimořádné schůzce Politického poradního výboru v Budapešti rozhodnuto o rozpuštění vojenských struktur Varšavské smlouvy. Československo pak navrhlo úplné ukončení platnosti smlouvy, které ostatní členové přijali a příslušný protokol zástupci vlád šesti zbývajících členů podepsali na schůzce výboru 1. července 1991 v Praze v Černínském paláci. Po rozpadu Sovětského svazu založilo v roce 1992 několik bývalých sovětských republik nový vojenský pakt Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti. Činnost", "Cílem Varšavské smlouvy bylo podřídit armády členských států sovětskému velení, legitimizovat pobyt sovětských vojsk na území některých členských států, koordinace politiky a vytvoření systému kolektivní bezpečnosti v Evropě, resp. spolupráce ve vojenské oblasti při společné obraně socialismu, suverenity a nezávislosti, a také vytvoření protipólu k severoatlantickému paktu. Nejvyšším politickým orgánem Varšavské smlouvy byl oficiálně Politický poradní výbor složený z nejvyšších stranických a státních představitelů členských zemí. V praxi však direktivy Spojenému velení a štábu Spojených ozbrojených sil přicházely z Kremlu. Velení sídlilo v Moskvě a v jeho čele stáli pouze sovětští vojenští představitelé. Zástupci ozbrojených sil ostatních států byli pouze styčnými důstojníky, přinášejícími instrukce sovětského velení. Otázky strategie a taktiky v obecné rovině neřešilo velení a štáb spojených ozbrojených sil Varšavské smlouvy, nýbrž generální štáb sovětských ozbrojených sil. Jediná vojenská operace všech členů Varšavské smlouvy ( mimo Rumunska a Albánie ) byla invaze vojsk do Československa 21. srpna 1968. Demonstrace připravenosti a síly byla prováděna lokálnímí i mezinárodními cvičeními, zejména ve státech sousedících se zeměmi NATO. Stručný výčet: Vitr 1962, Družba 1968, Taran 1970, Družba 1979, Družba 1982, Štít 1984 ( největší - cca 60.000 vojáků ), Družba 1986, Družba 1989. Varšavská smlouva se navenek tvářila jako obranný pakt, ale v dochovaných operačních plánech se od 50. let 20. století počítalo s rychlou likvidací útoku NATO a následným přechodem do protiútoku a obsazením západní Evropy během několika týdnů za podpory jaderných taktických zbraní. Tyto útočné operace byly většinově opuštěny v nové revizi operačního plánu vypracovaného v roce 1989. Po Sametové revoluci byly před podpisem tohoto plánu Václavem Havlem všechny zbývající pasáže o přechodu do protiútoku proti NATO začerněny a Havel rukou dopsal dovětek, že jde o plán pro případ stěží představitelného útoku NATO proti Varšavské smlouvě. Velitelé Varšavské smlouvy Hlavními veliteli Varšavské smlouvy byli maršálové Sovětského svazu: 1955 – 1960 Ivan Stěpanovič Koněv 1960 – 1967 Andrej Antonovič Grečko 1967 – 1976 Ivan Ignaťjevič Jakubovskij 1977 – 1986 Viktor Georgijevič Kulikov 1986 – 1991 Nikolaj Vasiljevič Ogarkov", "Odznaky Odkazy Reference Literatura Související články Východní blok Rada vzájemné hospodářské pomoci Severoatlantická aliance Pád komunismu v Evropě Znovusjednocení Německa Rozpad Sovětského svazu Externí odkazy Varšavská smlouva, dokument z cyklu České televize Historie.cs Vojáci, kteří nikdy nebojovali. Pořad Českého rozhlasu Plus věnovaný historii Varšavské smlouvy, obsahuje unikátní záznamy rozhlasového vysílání z doby vzniku Smlouvy, z roku 1968 i z období jejího zániku. Zaniklá vojenská spojenectví Studená válka Smlouvy Československa Smlouvy Sovětského svazu Východní blok Politika v roce 1991 Zahraniční vztahy Sovětského svazu Zaniklé mezinárodní organizace Mezinárodní politické organizace Německo - sovětské vztahy Československo - sovětské vztahy Polsko - sovětské vztahy Dějiny Varšavy Dějiny Evropy 20. století Organizace založené roku 1955 Organizace zaniklé roku 1991" ]
934	https://cs.wikipedia.org/wiki/GPS	GPS	[ "GPS (,, hovorově džípíeska ) je globální družicový polohový systém vlastněný USA a provozovaný Vesmírnými silami Spojených států amerických. GPS umožňuje pomocí elektronického přijímače určit přesnou polohu na povrchu země, nahrazuje tak starší metody založené na pozorování hvězd, Slunce, používání sextantu nebo triangulace. Označení GPS přešlo do obecné mluvy jako označení pro jakýkoliv elektronický systém zjišťování polohy, přestože existují další systémy ( GLONASS, Galileo, BeiDou a další ). V současné době je GPS systém využíván v mnoha oborech lidské činnosti. Historie Projekt navazuje na předchozí GNSS Transit ( 1964 – 1996 ) a rozšiřuje ho především kvalitou, dostupností, přesností a službami. Původní název systému je NAVSTAR GPS ( Navigation Signal Timing and Ranging Global Positioning System ), který nesou také družice, které systém GPS využívá ke své činnosti. Vývoj NAVSTAR GPS byl zahájen v roce 1973 sloučením dvou projektů určených pro určování polohy System 621 B ( USAF ) a pro přesné určování času Timation ( US Navy ). Mezi léty 1974 – 1979 byly prováděny testy na pozemních stanicích a byl zkonstruován experimentální přijímač. Od roku 1978 – 1985 začalo vypouštění 11 vývojových družic bloku I. V roce 1979 byl rozšířen původní návrh z nedostačujících 18 na 24 družic. Od roku 1980 začalo vypouštění družic GPS společně se senzory pro detekci jaderných výbuchů a startů balistických raket jako výsledek dohod o zákazu jaderných testů mezi USA a SSSR. Počátkem 80. let se projekt dostal do finančních problémů. V roce 1983, kdy sovětská stíhačka ve vzdušném prostoru SSSR sestřelila civilní dopravní letadlo Korean Air Flight 007 ( KAL 007 ), přičemž všech 269 lidí na palubě zahynulo, oznámil americký prezident Ronald Reagan, že po dokončení bude GPS k dispozici i pro civilní účely. V roce 1990 během války v Zálivu byla dočasně deaktivována selektivní dostupnost ( SA ) pro neautorizované uživatele, z důvodu nedostatku armádních přijímačů. Zapojena byla opět 1. července 1991. Počáteční operační dostupnost ( IOC ) byla vyhlášena 8. prosince 1993, plná operační dostupnost pak 17. ledna 1994, kdy byla na orbitu umístěna kompletní sestava 24 družic. Definitivní zrušení selektivní dostupnosti nastalo 1. května 2000.", "Od té doby je možné v civilním sektoru určit geografickou polohu přijímače nacházejícího se kdekoliv na Zemi nebo nad Zemí s přesností asi 5 metrů a také čas s přesností na jednotky nanosekund ( přesnost určení polohy pomocí GPS lze s použitím dalších metod zvýšit až na jednotky centimetrů ) za předpokladu, že není výše než 18 km a nepohybuje se rychleji než 2000 km / h. První družice bloku IIR - M podporující nový civilní signál označovaný L 2 C byla vypuštěna 25. září 2005. V roce 2018 byl na trh uveden první čip, který umí využívat kromě signálu L 1 též signál L 5, což umožňuje určit pozici s přesností až na 30 cm. V roce 2023 bude spuštěna GPS III, která přinese trojnásobně lepší přesnost a vyšší spolehlivost. Bude zdvojnásobena životnost družic na 15 let, přesnost bude 1 až 3 metry a bude vysílat silnější signál L 1 C, který bude používat stejnou frekvenci jako evropská síť Galileo, japonská QZSS a čínská Beidou. V roce 2019 jsou na orbitě již dva satelity ( Vespucci, Magellan ), v červnu 2020 bude vypuštěn další. Na provoz GPS je ročně vynakládána částka přibližně 600 až 900 milionů ( 2006 – 2008 ) amerických dolarů z rozpočtu USA. Princip funkce Struktura systému Celý systém GPS lze rozdělit do 3 segmentů: kosmický řídicí uživatelský Kosmický segment Kosmický segment byl projektován na 24 družic, ale nyní je využíván až na mezní počet 32. Protože v datovém rámci je pro číslo satelitu určeno jen 5 bitů ( 25 = 32 ), bude třeba pro další navyšování počtu změnit strukturu dat. Družice obíhají ve výšce 20 350 km nad povrchem Země na 6 kruhových drahách se sklonem 55 °. Dráhy jsou vzájemně posunuty o 60 ° a na každé dráze jsou původně 4 pravidelně, nyní 5 - 6 nepravidelně, rozmístěné pozice pro družice. Družice váží asi 1,8 tuny a na střední oběžné dráze ( MEO, Medium Earth Orbit ) se pohybuje rychlostí 3,8 km / s, s dobou oběhu kolem Země 11 h 58 min ( polovina siderického dne ).", "Klíčové části družic NAVSTAR jsou: 3 až 4 velmi přesné ( 10 − 13 s ) atomové hodiny s rubidiovým dříve také s cesiovým oscilátorem 12 antén RHCP pro vysílání rádiových kódů v pásmu L ( 2 000 – 1 000 MHz ) antény pro komunikaci s pozemními kontrolními stanicemi v pásmu S ( 2 204,4 MHz ) antény pro vzájemnou komunikaci družic v pásmu UHF ( česky označováno UKV ) optické, rentgenové a pulzní - elektromagnetické detektory odhalující starty balistických raket a jaderné výbuchy ( IONDS ) solární panely a baterie jako zdroj energie Na dvou exemplářích družic PRN 35, 36 bloku IIR vypuštěných v letech 1993 a 1994 byla testována odrazová pole pro měření polohy družice laserovými měřidly ( SLR ) projektu NASA ILRS ( International Laser Ranging Service ). Konstrukce zrcadla vážila asi 10 kg o úhlopříčce půdorysného obdélníku 20 cm a byla tvořena 32 dílčími buňkami. V některém z bloků III bude opět tato technologie využita. V České republice je nejčetnější viditelnost 8 družic ( medián ), minimum pak 6, maximum 12 družic, při elevační masce 10 ° v roce 2008. Družice jsou několikrát do roka, obvykle plánovaně, odstaveny pro údržbu atomových hodin a korekci dráhy družice. Údržba trvá přibližně 12 - 24 hodin. Průměrná životnost družice je asi 10 let, obměna kosmického segmentu trvá přibližně 20 let. Pro popis stavu kosmického segmentu jsou definovány dva stavy implementace: plná operační schopnost ( FOC, Full Operational Capability ) – označení stavu, kdy je nejméně 24 družic plně funkčních, podporující novou technologii. Poprvé byl vyhlášen 17. července 1995 po vypuštění a zprovoznění 24 družic Bloku II a IIA. částečná operační schopnost ( IOC, Initial Operational Capability ) – označení stavu, kdy je nejméně 18 družic plně funkčních, podporující novou technologii. Poprvé byl vyhlášen 8. prosince 1993 po vypuštění a zprovoznění 18 družic Bloku I, II a IIA. V roce 2008 byly uzavřeny kontrakty mezi US Air Force a firmou Lockheed Martin na vývoj a výrobu 16 družic bloku IIIA v ceně 1,5 miliard USD na roky 2014 – 2019 a v roce 2010 na 12 družic bloku IIIB v ceně 3 miliard USD. Řídicí a kontrolní segment", "Segment se skládá z několika částí: velitelství – Navstar Headquarters na letecké základně Los Angeles v Kalifornii v USA. řídicí středisko ( MSC, Master Control Station ), na Schrieverově letecké základně USAF v Colorado Springs, 2 nd Space Operations Sq. Záložní řídící středisko ( BMCS, Backup Master Control Station ) umístěné v Gaithersburg ( Maryland, USA ) přebírá cvičně 4 × do roka řízení systému, v nouzi je připravena do 24 hodin. 3 povelové stanice ( Ground Antenna ), které jsou umístěny na základnách USAF: Kwajalein, Diego Garcia, Ascension Island případně i Cape Canaveral. 18 monitorovacích stanic ( Monitor Stations ), které jsou umístěny na základnách USAF: Havaj, Colorado Springs, Cape Canaveral, Ascension Island, Diego Garcia, Kwajalein a dále stanice spravující NGA: Fairbanks ( Aljaška ), Papeete ( Tahiti ), Washington DC ( USA ), Quitto ( Ekvádor ), Buenos Aires ( Argentina ), Hermitage ( Anglie ), Pretoria ( Jižní Afrika ), Manama ( Bahrajn ), Osan ( Jižní Korea ), Adelaide ( Austrálie ) a Wellington ( Nový Zéland ). Řídicí a kontrolní segment monitoruje kosmický segment, zasílá povely družicím, provádí jejich manévry a údržbu atomových hodin. Výsledek jejich monitoringu je zveřejňován v navigační zprávě každé družice a jejich platnost je řádově několik hodin: data pro model ionosférické refrakce predikce dráhy družice, tzv. efemerid korekce atomových hodin přibližné pozice ostatních družic a jejich zdravotní stav Řídicí a kontrolní segment komunikuje s uživateli také prostřednictvím zpráv GPS NANU ( Notice Advisory to NAVSTAR Users ), kde zveřejňuje plánované odstávky družic, jejich stažení a uvedení do provozu nebo i zpětně informace o nezdravé družici. Pokud by došlo k zničení pozemních vojenských stanic řídícího a kontrolního segmentu, přechází družice do režimu AUTONAV ( Autonomous Navigation Mode ), ve kterém jsou schopny dále pracovat až 6 měsíců. V tomto režimu spolu družice komunikují a porovnávají vzájemně mezi sebou své efemeridy a stav palubních hodin. Výsledky poskytují uživatelskému segmentu v navigační zprávě. Tento režim však nikdy nenastal, nejsou ani známy výsledky jeho případných testů. Uživatelský segment Uživatelé pomocí GPS přijímače přijímají signály z jednotlivých družic, které jsou v danou chvíli nad obzorem.", "Na základě přijatých dat ( časových značek z jednotlivých družic a znalosti jejich polohy ) a předem definovaných parametrů přijímač vypočítá polohu antény, nadmořskou výšku a zobrazí přesné datum a čas. Komunikace probíhá pouze od družic k uživateli, GPS přijímač je tedy pasivní. Rozdělení přijímačů podle přijímaných pásem: jednofrekvenční dvoufrekvenční vícefrekvenční ( připravují se pro pásmo L 5 ) Rozdělení přijímačů podle kanálů: jednokanálové ( používané v raných fázích projektu GPS ) vícekanálové Rozdělení přijímačů podle principu výpočtů: kódová fázová a kódová Běžně dostupné přijímače k amatérskému ( tj. negeodetickému a nevojenskému ) vyžití se vyrábí jako jednofrekvenční, vícekanálové a kódové. Jednoduchý přijímač signálu GPS pro se skládá z: antény předzesilovače procesoru časové základny ( často křemíkový krystal o přesnosti < 10 − 6 s ) komunikačního rozhraní Uživatelé využívající systém GPS můžeme rozdělit do dvou skupin: autorizovaní uživatelé ( vojenský sektor USA a vybrané spojenecké armády ) využívající službu Precise Positioning Service ( PPS ) mající k dispozici dekódovací klíče k P ( Y ) kódu na frekvencích L 1 a L 2. Tito uživatelé mají zaručenou vyšší přesnost systému. Uplatňují se především v aplikacích: podpora velení a vojáků v poli doprava navádění zbraňových systémů vojenská geodézie a mapování přesný čas ( < 10 − 7 s ) ostatní uživatelé ( především civilní sektor ) mohou využívat Standard Positioning Service ( SPS ) a mají k dispozici C / A kód na frekvencích L 1. Přijímače vyrobené v USA nesmějí být exportovány, pokud nemají nastavená omezení výšky do 18 km ( 60 000 ft ) a rychlosti do 515 m / s ( 1 000 knots ). Tyto limity vychází z prevence možného zneužití jako systému orientace v prostoru ve zbraních obdobných balistickým raketám nebo střelám s plochou dráhou letu. Typickými profesemi a odvětvími civilních uživatelů jsou: doprava ( pozemní doprava, letectví, námořnictvo, kosmické lety ) geologie a geofyzika geodézie a geografické informační systémy archeologie lesnictví a zemědělství turistika a zábava přesný čas ( < 10 − 6 s ) Rádiové signály Družice vysílají v pásmech, která jsou zvolena záměrně tak, aby byla minimálně ovlivněna meteorologickými vlivy. Systému GPS je přiděleno 5 frekvencí a každé frekvenci odpovídá jeden vysílací kanál:", "L 1 ( 1 575,42 MHz ), kde je vysílán C / A kód je dostupná pro civilní uživatele, dále je šířen vojenský P ( Y ) kód, který je šifrovaný a přístupný pouze pro autorizované uživatele. Družice bloku IIR - M a novější jsou připraveny vysílat vojenský M kód. L 2 ( 1 227,62 MHz ), kde je vysílán vojenský P ( Y ) kód. Družice bloku IIR - M a novější jsou připraveny vysílat vojenský M kód a civilní C kód. L 3 ( 1 381,05 MHz ) od bloku družic IIR vysílá signály, které obsahují data monitorování startů balistických raket, detekci jaderných výbuchů a dalších vysokoenergetických zdrojů. Program náleží k The United States Nuclear Detonation ( NUDET ) a United States Nuclear Detonation Detection System ( USNDS ). L 4 ( 1 379,913 MHz ) se využívá pro měření ionosférické refrakce. Průchod signálu ionosférou způsobuje zpoždění rádiového signálu, která se promítá do chyb při určení polohy. Toto ionosférické zpoždění lze eliminovat, jestliže měříme zpoždění na dvou kmitočtech, nebo získáním korekcí. L 5 ( 1 176,45 MHz ) se plánuje jako civilní Safety - of - life ( SoL ) signál. Tato frekvence spadá do mezinárodně chráněné oblasti letecké navigace, ve které je malé nebo žádné rušení za všech podmínek. S vypuštěním první družice bloku IIF, který bude poskytovat tento signál se počítá na rok 2009. V roce 2018 byl na trh uveden první dvoupásmový čip, který pomocí signálu L 5 umožňuje zpřesnit pozici z původních 5 metrů na 30 cm. První telefon jej využívající byl Xiaomi Mi 8 v roce 2018. Určování polohy a času Vztažné soustavy Pro charakteristiku Země se jako vztažné těleso využívá geoid, který je ale pro matematický popis nevhodný. Proto používáme jeho aproximaci prvního stupně – koule, nebo druhého stupně – elipsoid. Pro potřeby uživatelů GPS je nejčastěji užívaný geografický referenční systém WGS 84, známý také pod kódem EPSG: 4326, který se skládá z: geodetického data: elipsoid s poloosami přibližně 6 378 km a 6 356 km s počátkem ve středu Země systému zeměpisných souřadnic ( zeměpisná šířka a délka )", "Pro výpočty se používá geocentrický referenční systém WGS 84 se shodným datem, ale s kartézskými souřadnicemi v systému ECEF ( Earth - Centered, Earth - Fixed ). GPS čas je měřen na týdny ( week ) s maximem 1024, díky čemu dochází k jeho vynulování, což bylo naposledy pro 7. duben 2019. Další časová značka je pořadí podrámce v navigační zprávě, který nabývá hodnot s maximem 100 800, dále slova podrámce a jeho datové bity, které mají délku 0,02 s. Poslední podrobný časový otisk je samotný kód. C / A kód rozděluje čas po bitech dlouhých ~ 10 − 6 s a P kód na ~ 10 − 7 s. Porovnáním vzestupných a sestupných hran PRN kódů modulovaných na nosnou s frekvencí nosné vlny může moderní elektrotechnika změřit rozdíl až na tisíciny času bitu. Za předpokladu přesnosti 1 % bitu je to přibližně 10 ns ( 10 − 8 s ) pro C / A kód a 1 ns ( 10 − 9 s ) pro P ( Y ). Protože signál GPS se šíří rychlostí blízkou rychlosti světla, blíží se krok měření při 1 % délky bitu řádově ~ 3 m u C / A kódu, u P ( Y ) ~ 0,3 m. Rychlost světla je definována 299 792 458 m / s. Odeslaný signál má při přijetí zpoždění mezi 67 ms při elevaci družice 90 ° a 86 ms při elevaci 0 °. Přesnost měření Přesnost výpočtu polohy přijímače podléhá vlivům, které vnáší do výpočtu chyby a jsou náhodné veličiny. Velikost chyby popisujeme statistickým parametrem efektivní hodnota chyby ( RMS, Root Mean Square ), což je odmocnina z průměru kvadrátu chyby. Přesnost výpočtu polohy kódového měření ovlivňují zejména: Efemeridy Efemeridy jsou predikované polohy družic na oběžných drahách. Protože se pohybují po téměř kruhových, mírně elipsovitých drahách velkou rychlostí a ve velké vzdálenosti od Země, jsou jejich dráhy stabilní a dobře matematicky popsatelné. Přesto se vlivem kolísání tíhových sil Země, Slunce a Měsíce a sluneční jaderné aktivity jejich dráha mírně mění. Předpoklad vývoje trajektorie je popsán v navigační zprávě. Družicové hodiny a relativistické efekty Družice obsahují atomové hodiny s rubidiovým nebo cesiovým oscilátorem.", "Jsou velmi stabilní, ale pro výpočet je třeba přesných a synchronních hodin na všech družicích i na Zemi. Podle Einsteinova principu relativity je vlastní čas hodin družice NAVSTAR GPS na orbitu nutno korigovat na souřadnicový čas vztažený k Zemi jako inerciálnímu referenčnímu systému těmito efekty: pohybová rychlost družice ( Speciální teorie relativity ): hodiny se zpomalují o − 5 × 10 − 9 % vůči pozemským rozdílné gravitační potenciály ( Obecná teorie relativity ) ve značné vzdálenosti nad Zemí, protože intenzita gravitačního pole klesá s druhou mocninou vzdálenosti ( pro orbit družic 16 × ): hodiny se zrychlují +50 × 10 − 9 % Když oba efekty zkombinujeme je výsledkem +45,5 × 10 − 9 % oproti pozemským hodinám ± 0 %. Řešení tohoto efektu je hardwarové nastavení základní frekvence na 10,229 999 995 43 MHz místo očekávaných a pozemských 10,230 000 000 00 MHz. Další variabilní korekce je v navigační zprávě o hodnotách řádově v desítkách nanosekund ( 1 ns = 10 − 9 s ), protože výška orbitu družice je proměnná, rozložení gravitace není konstantní a samotné hodiny vykazují odchylku. Ionosférická a troposférická refrakce Radiový signál vysílaný z družice se ve vzdálenosti 500 - 20 200 km od povrchu šíří téměř vakuem. Ionosféra, která se nachází v rozmezí 50 – 500 km nad povrchem země, obsahuje množství volných elektronů a iontů, které způsobují refrakci ( lom ) rádiového signálu, tedy jeho delší dráhu a zpoždění. Stav ionosféry ovlivňuje aktuální i cyklická ( 11 let ) aktivita slunce, globální meteorologické vlivy, roční období, fáze dne. V přijímačích je implementován základní model, který tyto změny zohledňuje a navigační zpráva obsahuje vstupní parametry pro jeho výpočet. S výhodu lze modelovat pomocí kulových funkcí, klíčovou hodnotou v modelu je pak TEC ( Total Electronic Content ). Analýzou signálu na různých kmitočtech ( L 1, L 2 ) lze tuto chybu eliminovat, protože změna rychlosti rádiového signálu ionosférou je frekvenčně závislá. Obdobný vliv má troposféra, která se nachází od 0 – 15 km. Její stav ovlivňují především lokální meteorologické vlivy, jako je teplota, tlak, vlhkost. Její možnost predikce je pro globální systém minimální a eliminuje se diferenčními systémy nebo lokálními modely.", "Vícecestné šíření signálu a přijímač Pokud je anténa přijímače částečně zastíněna nebo jsou v blízkosti odrazivé materiály, je možné, že přijímá také signály odražené, a tedy opožděné. Velikost této chyby je závislá na vlastnostech okolí a míře zastínění. V profesionálních aparaturách ji lze eliminovat vhodně polarizovanou anténou, protože signál původně polarizovaný pravotočivě RHCP po odrazu mění polarizaci na levotočivý LHCP. Další technikou je nastavení elevační masky na oblast, odkud není možný příjem signálu, nebo filtrace Narrow correlator spacing. Konstrukce přijímače dříve výrazně ovlivňovala měření díky malému počtu kanálů, snížené přesnosti u 8 bitových procesorů, malé citlivosti na vstupu. Dnes má vliv především metodika výpočtu, kdy jsou do algoritmu vnášeny předpoklady podle způsobu využití přijímače ( doprava, letectví, turistika ) a vlastnosti antény, její konstrukce a umístění. Geometrické rozmístění družic Chybu měření výrazně ovlivňuje rozmístění družic na hemisféře a obecně se nazývá DOP ( Dilution of Precision, rozptyl přesnosti ). Souhrnný GDOP z intervalu 1 - 50 nabývá v našich zeměpisných šířkách a nadmořských výškách hodnot 1 - 4 a je zastoupen dílčími DOP: Horizontální – HDOP Vertikální – VDOP Prostorový – PDOP Časový – TDOP Geometrický – GDOP Zatímco hodnota HDOP se mění se zeměpisnou polohou jen málo, mění se hodnota VDOP se zeměpisnou šířkou. V zeměpisné šířce ± 56 ° dosahuje svého minima a s dalším zvyšováním zeměpisné šířky pak výrazně roste. Tento nárůst chyby ve vyšších zeměpisných šířkách je způsoben tím, že po překročení zeměpisné šířky, která je rovna inklinaci dráhy, již družice nedosahují nadhlavníku a kulminují ve stále nižších elevacích. Třídimenzionální chyba určení polohy prakticky sleduje průběh dominantní chyby výšky. V českých zemích lze očekávat průměrné hodnoty PDOP = 1,9, přičemž min ( PDOP ) = 1,35 a max ( PDOP ) = 3,6. Selektivní dostupnost ( Selective Availability ) Od 25. března 1990 byla do C / A kódu radiového signálu zanášena umělá chyba. Toto opatření pod názvem Selective Availability ( SA ) mělo zabránit zneužití, např. možnosti navádět balistické rakety, pomocí nepřesných efemerid a časových značek.", "SA způsobovalo chybu 45 m horizontálně ( 95 % RMS ). Tuto chybu bylo možno výrazně potlačit diferenčním měřením nebo dlouhodobým statickým měřením. Protože USA vyvinuly systém, jak lokálně rušit signál GPS, bylo SA 1. května 2000 zrušeno a přesnost kódového měření polohy se tak zvýšila na první desítku metrů. Toto lokální rušení družicového signálu GPS pozemním vysílačem bylo použito např. při cvičení NATO v roce 2011 a 2015 ve Skotsku. Nějaký typ znepřesnění signálu bylo v roce 2016 pozorováno také v Moskvě v okolí Kremlu. Sagnacovo zakřivení Při sledování družic musíme také kompenzovat Sagnacův efekt. Časový referenční rámec je definován pro inerciální systém ECEF ( Earth - centered, Earth - fixed ), ale ve skutečnosti se jedná o rotační systém WGS 84 ( obvodová rychlost Země na rovníku 0,465 km / s ). Přepočet se provádí Lorentzovou transformací a výsledné korekce mají kladné hodnoty pro družice na východní a záporné na západní nebeské hemisféře a pohybují se ve stovkách nanosekund ( ~ desítky metrů v pozici ). Zpřesňující metody Pro zpřesnění stávajícího přesnosti GPS jsou používány různé ( komerční ) systémy založené na pozemních stanicích, o kterých je známa jejich poloha a které tuto porovnávají s polohou vypočtenou pomocí signálu GPS. Rozdíl je k dispozici jako korekce ( a zpřesnění ) pro poblíž naměřené pozice. Mezi tyto systémy patří například WAAS, EGNOS, DGPS a QZSS. Odkazy Reference Literatura Rapant, P.: Družicové polohové systémy. VŠB - TU Ostrava, 2002. 200 str.. dostupné on - line. Dana, P. H.: Global Positioning System Overview. Texas, 2000. dostupné on - line Koukl J.: Společné zpracování měření totální stanicí a GPS výtah DP na blogu. ČVUT 1999 Související články Degree Confluence Project Diferenciální GPS Galileo Geocaching Globální družicový polohový systém GLONASS Navigační systémy pro osoby se zrakovým postižením využívající GPS OpenStreetMap Rádiové signály GPS Externí odkazy CZEPOS Česká síť referenčních stanic GNSS EUREF Evropská síť referenčních stanic GNSS GPS SPS Performance Standard — Oficiální specifikace Standardní polohové služby ( SPS ). GPS PPS Performance Standard — Oficiální specifikace Přesné polohové služby ( PPS ). Družicové polohové systémy Satelitní konstelace Anglické zkratky" ]
935	https://cs.wikipedia.org/wiki/Michal%20Pavl%C3%AD%C4%8Dek	Michal Pavlíček	[ "Michal Pavlíček ( * 14. února 1956 Praha ) je český hudební skladatel, kytarista, zpěvák, textař a producent. Je znám jako autor introvertních rockových opusů, stejně jako melodicky silných působivých balad. Je považován za jednoho z nejlepších českých kytaristů a je držitelem řady vítězství a ocenění v odborných anketách. Dílo Vstup čerstvého absolventa Filmové fakulty AMU na muzikantskou scénu v polovině sedmdesátých let 20. století byl součástí širšího průlomu do hudební strnulosti normalizace. Jeho kytarová virtuozita a skladatelská invence vnesly do tehdejší československé hudební scény nejen srozumitelný rejstřík stylového vyjádření rockového undergroundu, ale také preciznost instrumentace a osobitost interpretace. V tomto směru bylo nejvýznamnějším jeho působení v legendárním Pražském výběru, který kromě muzikantské originality přinášel texty odrážející nálady a pnutí v neoficiální a neloajální kultuře. Je výraznou osobností a spolutvůrcem Pražského Výběru. Je zakladatelem a autorem hudby skupin Stromboli, Big Heads. Od roku 1992 působí ve formaci BSP ( Balage – Střihavka – Pavlíček ), pro kterou v devadesátých letech napsal svoji nejznámější skladbu Země vzdálená. Ta se stala podle divácké ankety televize Óčko Star a serveru iDnes.cz největším českým porevolučním hitem. Jako autor a interpret se podílel na albech předních českých interpretů, jako jsou Bára Basiková, Zuzana Michnová, Monika Načeva, Jana Koubková, Kamil Střihavka, Daniel Hůlka, Richard Müller a dalších. Michal Pavlíček složil hudbu k mnoha divadelním představením – např. k Drábkovým Akvabelám, Maeterlinckovu Velice modrému ptáku nebo Čechovovu Višňovému sadu uvedeném v Divadle na Vinohradech aj. Byl několikrát nominován na Cenu Alfréda Radoka. Napsal hudbu k mnoha televizním inscenacím a seriálům ( např. Místo v životě, Cesty domů, Život je ples aj. ), k celovečerním filmům ( např. Proč?, Na půdě aneb kdo má dneska narozeniny nebo Odcházení ). Za hudbu k filmu Odcházení Václava Havla byl nominován na Českého lva 2011. Je autorem symfonických baletů ( např. Zvláštní radost žít, Kráska a zvíře nebo Malý princ - Slovenské národní divadlo ).", "Složil hudbu pro Laternu magiku Minotaurus a Hádanky, k muzikálům Klaun, Excalibur, Obraz Doriana Graye a Dáma s kaméliemi. Jako skladatel působí i na zahraniční scéně. Napsal symfonickou hudbu k pěti dílům britského historického seriálu BBC Červený Bedrník, k televiznímu seriálu Outlaw a je jedním z autorů hudby britského fantasy seriálu BBC Merlin / IV serie /. Za hudbu k seriálu Červený bedrník byl v roce 2000 nominován na cenu za hudbu na televizním festivalu v Birminghamu. Byl také spoluautorem a protagonistou hudebních pořadů České televize Na Kloboučku. Příležitostně vystupuje s velkými orchestrálními tělesy, jako např. se symfonickým orchestrem Českého rozhlasu, Pražské konzervatoře ( 2006 O 2 Arena, 2010 Rudolfinum, 2016 Smetanova síň Obecního domu ). Jako autor vydal přes 70 nosičů CD a DVD ( jeho DVD Síň slávy Radia Beat se stalo double - platinové a získalo hudební cenu Anděla ). V roce 2008 mu vyšla autobiografie Země vzdálené a o osm let později její nové vydání, rozšířené o roky 2008 - 2015. V roce 2015 obdržel cenu Anděl v kategorii Síň slávy. Diskografie Scénická tvorba ( celovečerní filmy, televizní filmy a seriály ) Muzikály Ocenění Beatová síň slávy rádia Beat ( 2005 ) Cena OSA za nejúspěšnější hudební dílo v zahraničí ( 2006 ) Cena Anděl za DVD Beatová síň slávy ( 2006 ) Cena Břitva za knihu Země vzdálené ( 2010 ) Nominace na Českého lva za hudbu k filmu Odcházení ( 2012 ) Cena Anděl - síň slávy ( 2015 ) Odkazy Reference Související články Elektrická kytara Externí odkazy Oficiální webové stránky Michala Pavlíčka Oficiální YouTube kanál Michala Pavlíčka Dokumentární film Srdeční záležitosti Michala Pavlíčka ( Česká televize, 2016 ) Dokument GEN - Michal Pavlíček ( Česká televize, 2017 ) Záznam koncertu 5 Tuctů Čombeho ( Česká televize, 2016 ) Beatová síň slávy Čeští kytaristé Čeští hudební skladatelé Skladatelé rocku Skladatelé jazzu Jazzoví kytaristé Čeští jazzoví hudebníci Narození v roce 1956 Žijící lidé Členové Stromboli Členové Pražského výběru Muži Narození 14. února Laureáti Síně slávy ceny Anděl" ]
936	https://cs.wikipedia.org/wiki/Zuzana%20Michnov%C3%A1	Zuzana Michnová	[ "Zuzana Michnová ( * 31. března 1949 Jihlava ) je česká hudební skladatelka, textařka a zpěvačka. Hlavní postava skupiny Marsyas. Život Od svých dvanácti let zpívala ve sboru, později vystupovala s tanečním orchestrem a rockovou skupinou. V roce 1971 společně s Jiřím Jeřábkem vytvořila folkové duo. Později se připojil zpěvák a hráč na foukací harmoniku Petr Kalandra a v roce 1973 nahradil Jeřábka kytarista a zpěvák Oskar Petr. To byl začátek historie skupiny Marsyas. V roce 2012 natáčela Jitka Němcová o Michnové dokumentární film Jsem slavná tak akorát. Diskografie Kromě pěti alb Marsyas vydala sólové album, kde hostují Michal Pavlíček a Klaudius Kryšpín. Rány ( 1986 ) Zpívá také jednu píseň na albu Jana Buriana Dívčí válka ( 2006 ). Reference Externí odkazy Biografie Zuzany Michnové na webu skupiny Marsyas Čeští hudební skladatelé České zpěvačky Narození v roce 1949 Marsyas Ženy Narození v Jihlavě Žijící lidé" ]
938	https://cs.wikipedia.org/wiki/Komedie	Komedie	[ "Komedie neboli veselohra je literární nebo dramatický útvar, který vždy skončí šťastně ( stejně jako pohádka ). Opakem komedie je tragédie. Od komedie se očekává humorný nadhled nad lidskými slabostmi a lidskou nedostatečností. Humor spolu s vkusnou komikou jsou zpravidla základními aspekty tohoto útvaru. Problémy hrdiny se podaří nakonec vyřešit a vše se v dobré obrátí. Komedie pochází z dávné hostiny, po které se pořádal průvod a zpívaly se posměšné a jiné písně. Slovo komedie pochází z latinského comœdia = šaškovský zpěv. Název Název spojuje Aristotelés s kómos, průvod spjatý s Dionýsovým kultem ( malé dionýsie ). Mezi její prvky patří komické scénky ze života ( v kostýmech: vycpaná břicha a zadnice, přivázaný kožený fallos, tj. předimenzovaný mužský úd ), sborové písně, agón ( tj. zápas, např. jara se zimou ), tance ve zvířecích maskách. Vznik Ve starověkém Řecku byla považovaná za nižší formu než tragédie a skládala se z řady výstupů spojených pouze postavou šprýmaře, bez dějové, časové a místní souvislosti. Dějovou souvislost začala získávat již v Řecku, ale plně se prosadila až v Římě. Komedie vznikla v Athénách ( tzv. attická komedie ) a ta má tři fáze: Stará komedie Je politická, úzce spjata s životem obce. Hlavním znakem je kritika nedostatků v politickém životě, předmětem kritiky se stávají i přírodní filozofové, sofisté, autoři tragédií, dithyrambů, moderní hudby. Vedle sólistů ( i ženské role hrají muži ) vystupuje sbor, někdy maskovaný za zvířata, lodě, oblaka, spojenecká města. Prostředí je někdy fantastické. Kompozice je hodně volná. Známe na 40 jmen autorů, nejznámější jsou Eupolis, Kratínos, Ferekratés a Aristofanés. Střední komedie Sbor má menší význam, jeho vystoupení ( písně, tanec ) vyplňují přestávky; písně ( embolima ) nesouvisejí s dějem. Se změnou politických systémů se zmenšuje útočnost, ztrácí se adresná kritika, přibývají směšné typy ( parasit, kuchař, hetéra ). Mizí obscénnost. Známe na 50 jmen autorů, známější jsou Antifanés, Anaxandridés a Alexis.", "Nová komedie Úplně mizí spojení s Dionýsovým kultem a fantastičnost, převládají typy a náměty ze všedního života středních vrstev. Časté typy: lakomý a přísný otec, hádavá manželka, zamilovaný lehkomyslný syn, mazaný otrok, příživník, vychloubavý voják, hetéra. Hlavními motivy jsou láska s překážkami, peníze, odložení dítěte ( anagnórisis ). Ze 70 autorů, jejichž jména známe, jsou nejznámější Filémón, Dífilos a Menandros. Citát Odkazy Reference Související články tragédie fraška groteska satira parodie humor komika Externí odkazy Druhy humoru Divadelní žánry Literární žánry Literární pojmy" ]
939	https://cs.wikipedia.org/wiki/Drama	Drama	[ "Drama ( z řeckého δραν – dělání, čin ) patří spolu s lyrikou a epikou mezi základní literární druhy a žánry. Drama se tvoří tak, že se příběh vypráví pomocí dialogů a monologů. V minulosti bylo obvyklé především divadelní scénické provedení, v současnosti se objevuje i v hraném filmu, v rozhlase a televizi a v dalších formách audiovizuálních děl. Slovo „ drama“ původně znamenalo tanec satyrů, ztělesňující určitý děj, a teprve později jevištní představení, především v tragédii. Základní teoretické principy dramatu ustanovil Aristoteles ve své Poetice, kde pojednává o tragédii. Děj dramatu se odvíjí prostřednictvím přímé řeči. Do 11. století bylo veršované, v současnosti převažuje próza. Výstavba dramatu podle Gustava Freytaga expozice – uvedení do děje ( vytváří nezbytné předpoklady k porozumění ději ) kolize – zařazení dramatického prvku ( rozpor nebo konflikt ), který vyvolává dramatické napětí a potřebu jej vyřešit krize – vyvrcholení dramatu peripetie – obrat a možnosti řešení katastrofa – rozuzlení a očista ( katarze ) Klasické divadelní drama zachovává jednotu místa, času a děje. Aristotelés ve své Poetice popisuje potřebu jednoty a ucelenosti děje. Jednota času a místa je však až středověkou interpretací. tragédie komedie hudební formy: melodrama, muzikál, opereta, kabaret, opera Historie dramatu Drama se vyvinulo ve starověkém Řecku z oslav boha Dionýsa ( dithyramby ). Náměty byly čerpány z mytologie ( tragédie ) i ze současného života ( komedie ). Nejvýznamnějšími starověkými dramatiky byli Aischylos, Sofoklés, Eurípidés, Aristofanés a Říman Titus Maccius Plautus. Po pádu Říma vznikl nový typ dramatu spojený s náboženstvím. Původně šlo o dramatizace biblických příběhů a legend. Církevními hrami byla mysteria, mirákly a pašije. Rozvíjelo se však i světské drama zejména satirické hry, frašky, ale i díla antická dramata, k jejichž oživení dochází až v renesanci. Nejvýznamnějším dramatikem tohoto období byl Angličan William Shakespeare. Dalšími významnými dramatiky byli Molière, Johann Wolfgang Goethe, Friedrich Schiller, Victor Hugo, Alexandr Sergejevič Puškin, Henrik Ibsen a Nikolaj Vasiljevič Gogol.", "Ve 20. století dochází k rozvolnění dramatické formy. Dramatici experimentují s psychologickým prokreslením postav a subjektivním pojetím dramatu. Těmito experimentátory byli Anton Pavlovič Čechov, Maxim Gorkij, George Bernard Shaw, Oscar Wilde a Bertolt Brecht se svým epickým divadlem. Po druhé světové válce dochází k rozvoji absurdního dramatu ( Samuel Beckett, Eugène Ionesco nebo Václav Havel ). Struktura Divadelní hra se obvykle člení do jednání čili aktů, velkých ucelených úseků děje, kterých většinou nebývá více než pět. Jako jednoaktovka se označuje krátká hra, která má pouze jedno jednání. Jednání se pak rozděluje do scén či obrazů; během jedné scény se obvykle nemění herci na jevišti ani samo jeviště. Scéna se skládá z replik, výroků jednotlivých herců. Pokud herec přednáší nepřerušovanou dlouhou řeč, ta se označuje jako monolog. Odkazy Reference Související články Absurdní drama Divadelní fotografie Divadlo Dramatizace Dramolet Externí odkazy Divadlo Divadelní žánry Literární žánry Žánry" ]
940	https://cs.wikipedia.org/wiki/Severoatlantick%C3%A1%20aliance	Severoatlantická aliance	[ "Na tento článek jsou přesměrována hesla Atlantická aliance, Atlantický pakt a Severoatlantický pakt. Tento článek je o mezinárodní vojenské organizaci. O zakládající smlouvě této organizace pojednává článek Severoatlantická smlouva. Severoatlantická aliance nebo též Atlantická aliance, Severoatlantický pakt Atlantický pakt, Atlantické společenství, Severoatlantické obranné souručenství, Organizace Severoatlantického paktu či Organizace Severoatlantické smlouvy nebo též jenom Aliance ( – zkráceně NATO, – zkráceně, obě zkratky se používají i v češtině a dalších jazycích, v češtině se též hovorově používá zápis Nato ) je euroatlantický vojenský pakt. Byl založen 4. dubna 1949 podpisem Severoatlantické smlouvy. Aliance sídlí v Bruselu v Belgii. Reakcí na zřízení Západoevropské unie a Pařížské dohody umožňující v roce 1954 vstup Západního Německa do NATO bylo v roce 1955 založení tzv. východního bloku nazývaného Varšavská smlouva. Ta byla po rozpadu sovětského impéria a zániku Východního Německa v roce 1991 rozpuštěna. Na svém počátku byla Severoatlantická aliance jen o trochu více než politické sdružení. Korejská válka ale podnítila členské státy k vytvoření vojenské struktury pod dohledem dvou amerických velitelů. Slovy prvního generálního tajemníka Hastingse Ismaye bylo úkolem NATO „ udržet Ameriku v Evropě, Rusko mimo západní Evropu a Německo při zemi.“ V roce 1966 odešla Francie z vojenských struktur NATO kvůli snaze o udržení si vojenské nezávislosti na Spojených státech. Kvůli tomu se sídlo přesunulo z Paříže do Bruselu. Po pádu Berlínské zdi v roce 1989 se Aliance angažovala ve válce v Jugoslávii. První vojenské operace NATO v historii proběhly mezi lety 1992 a 1995 při válce v Bosně a Hercegovině a později v roce 1999 v Jugoslávii. Aliance se snažila zlepšit vztahy s východními státy, což vyústilo v její rozšíření několika státy bývalé Varšavské smlouvy v letech 1999 a 2004. Článek 5, který tvoří základ Severoatlantické smlouvy, byl poprvé použit po teroristických útocích 11. září 2001, což znamená, že útok byl považován za útok proti všem 19 členským státům. V letech 2003 - 2021 vedla Aliance činnost Mezinárodních bezpečnostních podpůrných sil v Afghánistánu.", "Do konce roku 2011 zajišťovala výcvik nové armády v Iráku, účastní se protipirátských operací a v roce 2011 vyhlásila bezletovou zónu nad Libyí v souladu s rezolucí Rady bezpečnosti OSN č. 1973. Původní cíl akce, na níž intervenční síly dostaly mandát, byl však rozšířen ( už mimo mandát OSN ), což vedlo ke svržení dosavadního vládnoucího režimu a uvrhlo zemi do krvavého chaosu trvajícího dodnes. Dne 16. prosince 2002 byla mezi NATO a Evropskou unií podepsána dohoda o spolupráci Berlín plus, která mimo jiné umožňuje Evropské unii využívat prostředky i kapacity NATO. V současnosti je součástí Severoatlantické aliance 31 členských států, nejnovějšími členy jsou od června 2017 Černá Hora, od března 2020 Severní Makedonie a od dubna 2023 Finsko ( předtím od dubna 2009 Albánie a Chorvatsko ). Celkové armádní výdaje všech členů NATO tvoří přes 70 % celosvětových armádních výdajů. Samotné Spojené státy zodpovídají za 43 % celosvětových výdajů na armádu a Spojené království, Francie, Německo a Itálie za dalších 15 %. Státy Severoatlantické aliance měly k dubnu roku 2023 dohromady přes 960 milionů obyvatel, což představuje téměř 12 % obyvatel planety Země. Sousloví Severoatlantický pakt, Atlantický pakt, Severoatlantická aliance a Atlantická aliance se používají jako označení jak pro tuto organizaci, tak i pro její zakládající smlouvu ( tzn. pro Severoatlantickou smlouvu ). Dějiny Počátky Za předchůdce NATO je považován Bruselský pakt, který 17. března 1948 podepsaly Belgie, Nizozemsko, Lucembursko, Francie a Spojené království. K obraně proti Sovětskému svazu byla ale zapotřebí i účast Spojených států, a proto se začalo mluvit o nové vojenské alianci. To vyústilo v Severoatlantickou smlouvu, která měla ten samý cíl: Ubránit se Sovětskému svazu a později roku 1955 Varšavské smlouvě. Byla podepsána 4. dubna 1949 ve Washingtonu, D. C. pěti státy Bruselského paktu, Spojenými státy, Kanadou, Portugalskem, Itálií, Norskem, Dánskem a Islandem. Podle místa podpisu se někdy nazývá Washingtonskou smlouvou. Smlouva obsahuje 14 článků, mezi hlavní patří článek 1: Ve článku IV Bruselského paktu se výslovně píše, že reakce států na ozbrojený útok musí být vojenského charakteru.", "Tím se liší od článku 5 Severoatlantické smlouvy, kde je vojenský útok pouze jednou z možných reakcí. Navíc Severoatlantická smlouva ( ve článku 6 ) omezuje pole působnosti nad obratník Raka. To je důvod, proč NATO nezasáhlo při válce o Falklandy nebo při indické vojenské invazi do Portugalské Indie roku 1961 a po anexi tohoto území Indií. Studená válka Začátek Korejské války v roce 1950 podnítil NATO k rozvoji vojenských struktur. Na konferenci v roce 1952 v Lisabonu se dohodla, že zavede minimálně 50 divizí do konce toho roku s tím, že do dvou let počet rozšíří na 96. Příští rok byl ale požadavek snížen na zhruba 35 divizí. V Lisabonu byla také zavedena pozice Generálního tajemníka NATO, jímž se jako první stal baron Hastings Lionel Ismay. V září 1952 začalo první velké vojenské cvičení NATO na moři: při operaci Mainbrace nacvičovalo obranu Dánska a Norska přes 160 plavidel. Mezi další velká cvičení patří např. operace Grand Slam, při níž NATO poprvé nacvičovalo ve Středozemním moři, operace Mariner, které se účastnilo 300 lodí a 1000 letadel, operace Italic Weld probíhající v severní Itálii, operace Grand Repulse v Německu nebo operace Monte Carlo simulující podmínky s atomovými zbraněmi. V roce 1952 se členy NATO staly Řecko a Turecko. Někdy v té době započalo budování sítě Gladio, evropského protikomunistického odboje organizovaného Severoatlantickou aliancí. V roce 1953 oznámil Sovětský svaz, že by se měl připojit k NATO, aby se zachoval mír v Evropě. Členské země se ale bály, že Sovětský svaz chce Alianci oslabit, a tak návrh zamítly. Východní blok totiž na rozdíl od Západu neprovedl po 2. světové válce demilitarizaci a v případě Ruskem navrhovaného jaderného odzbrojení a vstupu do NATO by v Evropě zůstala převaha konvenčních zbraní východního bloku. Přijetí Západního Německa do Aliance 9. května 1955 popsal Halvard Lange, tehdejší ministr zahraničí Norska, za „ rozhodující zlomový bod v dějinách našeho kontinentu“. Odpovědí Sovětského svazu na tuto událost bylo vytvoření Varšavské smlouvy, kterou 14. května 1955 podepsaly Sovětský svaz, Maďarsko, Československo, Polsko, Bulharsko, Rumunsko, Albánie a Německá demokratická republika ( NDR ).", "Jedinou větší akcí Varšavské smlouvy bylo potlačení Pražského jara v Československu v roce 1968. V druhé polovině roku 1957 NATO uskutečnilo několik velkých vojenských cvičení. Operací Counter Punch, Strikeback a Deep Water se účastnilo více než 250 000 vojáků, 300 lodí a 1500 letadel. Odstoupení Francie z vojenských struktur Sjednocenost NATO byla narušena během vlády francouzského prezidenta Charlese de Gaulla, který do úřadu nastoupil roku 1959. Ten protestoval proti silnému vlivu Spojených států na Alianci a blízkým vztahům mezi Spojenými státy a Spojeným královstvím. 17. září 1958 poslal prezidentovi Dwightu D. Eisenhowerovi a britskému premiérovi Haroldu Macmillanovi memorandum, ve kterém žádal vyzdvižení Francie na stejnou pozici, jakou mají USA a Spojené království, a rozšíření působnosti NATO na oblasti jako Francouzské Alžírsko, kde Francie potřebovala pomoci v boji proti povstalcům v alžírské válce. Odpověď na memorandum de Gaulla neuspokojila, a tak začal pro Francii vytvářet nezávislou obrannou sílu. Chtěl také Francii poskytnout možnost uzavřít mír s Východním blokem, místo aby byla zatažena do globální války mezi NATO a státy Varšavské smlouvy. V březnu 1959 Francie stáhla své první jednotky z velení NATO; v červnu de Gaulle zakázal umisťovat cizí jaderné zbraně na francouzské území. V roce 1966 byly z vojenských struktur NATO staženy všechny francouzské jednotky a Francie vykázala všechny cizí jednotky ze svého území. Protože předtím bylo Vrchní velitelství spojeneckých sil v Evropě ( SHAPE ) umístěno poblíž Paříže, muselo se přesunout do Belgie. Francie zůstala členem Aliance a zavázala se, že v případě útoku komunistů použije na obranu Evropy své vlastní jednotky. Mezi francouzskými a americkými státními úředníky byly uzavřeny tajné dohody, které popisovaly návrat francouzských jednotek do struktur NATO v případě, že vypukne válka mezí Východem a Západem. Détente a eskalace konfliktů Po druhé berlínské krizi a Karibské krizi si obě strany studené války uvědomily nutnost institucionalizovat proces uvolňování napětí. V roce 1967 NATO přijalo strategii vytyčující dvě funkce Aliance: udržet vojenskou bezpečnost a zároveň prosazovat politiku détente. Touto strategií se NATO řídilo až do konce studené války. V roce 1964 nastoupil na místo generálního tajemníka NATO italský politik Manlio Brosio. Jednou z jeho prvních akcí bylo založení Výboru pro obranné plánování, jejímiž podřízenými orgány byly v roce 1966 určeny již existující Vojenský výbor a nově vzniklá Skupina pro jaderné plánování.", "Všechny rozhodovací pravomoci ve vojenských záležitostech byly převedeny na Výbor pro obranné plánování a tak bylo Francii umožněno setrvat v politické struktuře Aliance. V roce 1969 učinily Spojené státy a Západní Německo zásadní změny ve své zahraniční politice, které umožňovaly lépe prosazovat détente. Richard Nixon zavedl Nixonovu doktrínu a v Západním Německu začala platit Ostpolitik, která nahradila Hallsteinovu doktrínu, která stanovovala, že Západní Německo nebude navazovat ani udržovat diplomatické vztahy s žádným státem, který naváže diplomatické vztahy s NDR. V té době byly učiněny snahy o jaderné odzbrojování. V březnu 1970 vešla v platnost Smlouva o nešíření jaderných zbraní a v květnu 1972 Richard Nixon a Leonid Iljič Brežněv podepsali smlouvy SALT I a ABM. V roce 1979 pak byla Brežněvem a novým americkým prezidentem Jimmym Carterem podepsána smlouva SALT II, čímž přestala platit SALT I. SALT II ale nikdy nevstoupila v platnost, protože její ratifikaci odmítl Senát USA kvůli sovětské agresi v Afghánistánu. Její limity ale oba státy vcelku dodržovaly. V roce 1976 začal Sovětský svaz v Evropě rozmisťovat jaderné systémy typu SS - 20. Odpovědí NATO bylo přijetí tzv. dvoukolejného rozhodnutí z roku 1979. Aliance se rozhodla v Evropě rozmístit téměř 600 odpalovacích zařízení řízených střel a zároveň vyslovila podporu kontroly zbrojení. Po vítězství v prezidentských volbách roku 1980 vyhlásil Ronald Reagan novou Reaganovu doktrínu, která určila nový směr politiky Západu. Reagan požadoval celosvětovou kampaň za demokracii, pouhá obrana proti komunismu mu nepřipadala dostatečná. V roce 1982 se členem Aliance stalo Španělsko. V té době začalo NATO tlačit na Sovětský svaz ohledně dodržování lidských práv. V souvislosti s tím Reagan na začátku roku 1983 označil komunistický svět za „ říši zla“, což velká část západních médií považovala za přehnané. 1. září 1983 sovětská protivzdušná obrana sestřelila bez varování jihokorejské civilní letadlo; zemřelo 250 lidí a tato tragédie podpořila Reaganovu politiku v očích západní veřejnosti. Konec studené války se pak táhl ve znaku vzájemných dohod o odzbrojování. První schůze Reagana a nového sovětského vůdce Michaila Gorbačova proběhla v roce 1985 v Ženevě.", "Na druhé schůzi v Reykjavíku se Gorbačov snažil Reagana přesvědčit, aby ustoupil od jím plánované Strategické obranné iniciativy, což on odmítl. Na třetím setkání ve Washingtonu pak Reagan a Gorbačov podepsali Smlouvu o likvidaci raket středního a krátkého doletu ( INF ). Po studené válce Zánik Varšavské smlouvy v roce 1991 odstranil de facto hlavního protivníka NATO a podnítil nové debaty o účelu a povaze Aliance. „ Oslovením bývalých nepřátel a návrhem na spolupráci k udržování bezpečnosti NATO aktivně přispělo k ukončení rozdělení Evropy na Východ a Západ. Tato zásadní změna v přístupu byla zakotvena v nové strategické koncepci NATO z listopadu 1991, která přijala širší bezpečnostní rámec.“ V období devadesátých let 20. století si Spojené státy politicky udržovaly a ještě upevňovaly výjimečnou moc, díky které mohly diktovat podmínky, ale nemohly nebrat do úvahy Evropu, stejně jako Japonsko, Čínu a Rusko. Vojensky byl rozdíl mezi USA a zbytkem světa velmi výrazný. Američané si však nemohli myslet, že jsou schopni vyřešit všechny problémy světa a s využitím pouze svých vojáků. Již během desetiletí studené války, především pak v sedmdesátých letech 20. století se evropské, latinskoamerické a blízkovýchodní vojenské politické organizace kvůli dosažení svých cílů uchýlily k ozbrojenému boji. Mýtus o slibu nerozšíření NATO První rozšíření NATO po studené válce přišlo se znovusjednocením Německa 3. října 1990, kdy se bývalá NDR připojila ke Spolkové republice Německo a Alianci. To bylo dohodnuto Smlouvou dva plus čtyři dříve téhož roku. Aby s tímto bodem smlouvy souhlasil Sovětský svaz, strany se dohodly, že v bývalé NDR nebudou umístěny cizí vojenské jednotky a jaderné zbraně. Poprvé propracovanou hypotézu o údajném slibu formuloval v roce 1998 britský specialista na mezinárodní vztahy Michael MccGwire, aniž to doložil prameny a jeho text byl opakovaně připomínán Ruskem, když bylo v roce 2008 potřeba vysvětlit agresi proti Gruzii a znovu Vladimirem Putinem po anexi Krymu v roce 2014. Americký historik Stephen F. Cohen v roce 2005 prohlásil, že NATO se tehdy zavázalo, že se nebude rozšiřovat dále na východ, ale podle Roberta Zoellicka, tehdejšího zástupce ministra zahraničních věcí USA, který se účastnil smlouvání o podmínkách Smlouvy dva plus čtyři, žádný takový závazek neexistoval.", "Známý výrok tehdejšího amerického ministra zahraniční Jamese Bakera „ not one inch eastward ” ( ani o píď na východ ), který byl opakovaně pronesen na jednáních s Gorbačovem 9. února 1990, souvisel pouze se sjednocováním ( resp. rozšiřováním ) Německa. O nerozšiřování mluvili také německý spolkový ministr zahraniční Hans - Dietrich Genscher a kancléři Helmut Kohl, avšak ti měli mandát jednat pouze o Německu, nikoliv o jiných státech či NATO. Uzavřené smlouvy proto obsahují podrobné podmínky ohledně zbrojního arzenálu sjednoceného Německa a jeho rozmístění s mnoha omezeními pro území bývalého východního Německa, ale neobsahují žádnou pasáž o NATO a jeho případném ( ne ) rozšiřování. O něčem takovém nemohla jednat ani jedna z jednajících stran, protože v té době totiž ještě existoval východní pakt Varšavská smlouva zastřešený Sovětským svazem ( rozpadl se až v následujícím roce 1991 ) a „ politika otevřených dveří“ je zakotvena v článku 10 zakládající Washingtonské smlouvy NATO z roku 1949. Michail Gorbačov už v květnu 1990 ( tedy ještě před uskutečněním znovusjednocení Německa ) sám uznal, že rozšíření NATO ( o státy střední a východní Evropy ) je pravděpodobné, a řekl, že si je vědom „ záměru vyjádřeného řadou představitelů východoevropských zemí vystoupit z Varšavské smlouvy a následně vstoupit do NATO“. Gorbačov tehdy dokonce navrhoval, že by do NATO mohl vstoupit sám Sovětský svaz. Až v únoru 2007 Vladimir Putin na bezpečnostní konferenci v Mnichově zmínil porušení údajného slibu Západu o nerozšiřování NATO na východ vůči Rusku. Poté v květnu 2008 ( s nástupem Vladimira Putina do funkce předsedy vlády Ruska ) i Gorbačov prohlásil, že „ Američané slíbili, že NATO se nebude rozšiřovat dál než za hranice Německa po studené válce“, přestože není známo, že by takový dokument existoval a nebo byl podepsán a Rusko žádný takový dokument do roku 2023 nepředstavilo a není známo, že by tehdejší Sovětský svaz něco takového požadoval ( Gorbačov se však údajně mohl cítit dotčený ). Své vyjádření pak Gorbačov popřel, když v roce 2014 ( tj. po anexi Krymu Ruskem ) k rozhovorům z 90. let uvedl: „ Téma rozšiřování NATO se vůbec nediskutovalo a v těch letech se o něm vůbec nemluvilo. Říkám to s plnou odpovědností.", "Ani jedna východoevropská země to téma nenastolila, a to ani po zániku Varšavské smlouvy v roce 1991. Ani západní představitelé ji nepředložili. Diskutovalo se o další otázce, kterou jsme nadnesli: zajištění toho, aby vojenské struktury NATO nepostupovaly a aby po sjednocení Německa nebyly na území tehdejší NDR rozmístěny další ozbrojené síly aliance. Bakerův výrok, zmíněný ve vaší otázce, byl učiněn v této souvislosti. Kohl a ( německý vicekancléř Hans - Dietrich ) Genscher o něm hovořili.“ Jednání o spojení východního a západního Německa vedly k celé sérii bezpečnostních ujištění směrem k SSSR. Dokumenty ukazují, že do roku 1991 vícero národních vůdců zvažovalo a odmítalo členství střední a východní Evropy v NATO, že diskuse o NATO v kontextu jednání o sjednocení Německa v roce 1990 nebyly omezeny na status území Východního Německa a že následné sovětské a ruské stížnosti na uvádění v omyl ohledně rozšiřování NATO byly založeny na písemných stenozáznamech memorand konverzací a telefonních konverzací na nejvyšších úrovních. Rozšíření NATO o státy střední Evropy S návrhem o rozšíření NATO o postkomunistické státy střední a východní Evropy nepřišly západní státy, ale sami představitelé postkomunistických států, zejména Lech Wałęsa a Václav Havel, kteří od roku 1992 tuto otázku aktivně otevírali na vlivných místech americké administrativy. USA se k tomu však až do roku 1993 stavěly negativně. Velkou zásluhu na změně postoje USA měla Madeleine Albrightová, která se v roce 1993 stala velvyslankyní Spojených států amerických při OSN, měla české kořeny a byla velmi nakloněna postkomunistickým státům a jejich touze po svobodě. V roce 1994 Rusko oficiálně podepsalo s NATO vstup do Partnerství pro mír, které v té době americký prezident Bill Clinton popsal jako „ cestu, která povede ke členství ( bývalých sovětských zemí ) v NATO“. Rusko v roce 1997 podepsalo s Aliancí NATO takzvaný Zakládající akt o vzájemných vztazích, spolupráci a bezpečnosti, ve kterém je omezeno stálé rozmístění významných bojových sil na území bývalých států Varšavské smlouvy, které se k Alianci připojí ( tehdejší ruský prezident Boris Jelcin chtěl do smlouvy zanést ruské veto na jakékoli další rozšíření, ale západní lídři to odmítli ). V roce 1999 se členskými zeměmi NATO staly Česko, Maďarsko a Polsko. Součástí rekonstrukce NATO po studené válce byla reorganizace její vojenské struktury.", "Vznikly některé nové složky, např. Velitelství spojeneckého sboru rychlé reakce, a byly uzavřeny dohody o redukci vojenských sil. Smlouva o konvenčních ozbrojených silách v Evropě ( CFE ) mezi NATO a státy Varšavské smlouvy, která byla uzavřena v roce 1990, vyžadovala snížení počtu jednotek na hodnoty, které nepřekračují určité hranice. V období postbipolárního světa, tj. období, které začalo v roce 1991 zánikem jedné ze dvou světových mocností, tj. Sovětského svazu, a ukončením období nazývaného studená válka, zůstala ze dvou supervelmocí pouze jedna, stále více vyzbrojovaná. V roce 1999 byl pak vytvořen adaptovaný text smlouvy, ve kterém byla odstraněna bloková architektura ( NATO vs. Varšavská smlouva ). Státy NATO ale zatím adaptovaný text neratifikovaly, protože čekají, až Rusko stáhne své jednotky z Gruzie a Moldavska. Rozšíření NATO o pobaltské státy Ruský prezident Vladimir Putin v roce 2002, kdy bylo diskutováno další rozšiřování NATO o pobaltské republiky prohlašoval, že „ každá země má právo zvolit si způsob, jakým zajistí svou bezpečnost, to platí i pro pobaltské státy“. Na pražském summitu v roce 2002 NATO zrušilo některé staré struktury a založilo nové. Byly vytvořeny Síly rychlé reakce NATO, bylo zrušeno Vrchní velitelství spojeneckých sil v Atlantiku ( SACLANT ) a vzniklo Velitelství spojeneckých sil pro transformaci ( ACT ) a z Vrchního velitelství spojeneckých sil v Evropě ( SHAPE ) se stalo Velitelství spojeneckých sil pro operace ( ACO ). Na pražském summitu se také začalo oficiálně hovořit o vstupu sedmi nových států do NATO: Estonsko, Lotyšsko, Litva, Slovensko, Slovinsko, Bulharsko a Rumunsko. Do Aliance tyto státy vstoupily 29. března 2004, krátce před summitem v Istanbulu. Dne 30. března začala mise Baltic Air Policing, která podporuje suverenitu Baltských států poskytováním vojenských letounů za účelem ochrany před případným leteckým útokem. Summit v roce 2006 v Rize byl prvním summitem NATO, který probíhal na bývalém území Sovětského svazu. Hlavním tématem byla otázka Afghánistánu a snahy o další rozšíření NATO a Partnerství pro mír. Návrat Francie do NATO V roce 1995 se Francie navrátila do Vojenského výboru NATO a od té doby se zvýšila její spolupráce s vojenskými strukturami Aliance.", "Politika Nicolase Sarkozyho nakonec vyústila v návrat Francie do vojenského velení NATO 4. dubna 2009. Rozšíření NATO o státy jižní Evropy Na summitu v Bukurešti v roce 2008 byly ke členství v Alianci přizvány Chorvatsko a Albánie, které se oficiálně připojily v dubnu 2009. Ukrajině a Gruzii bylo přislíbeno přijetí do Aliance v budoucnosti. Černá Hora je členem aliance od června 2017, Severní Makedonie od roku 2020. Protiraketová obrana Na pražském summitu bylo dohodnuto přezkoumání možnosti ochrany území Aliance před raketovými hrozbami. Spojené státy později začaly vyjednávat s Polskem a Českem o vybudování protiraketové obrany na jejich území. V roce 2007 bylo dohodnuto, že základny mají být do provozu uvedeny do roku 2015. V červenci 2008 Česko a Spojené státy podepsaly předběžnou dohodu o umístění základny protiraketové obrany na českém území a s Polskem byla podobná dohoda uzavřena v srpnu. V reakci na to v Česku více než 200 000 lidí podepsalo petici požadující referendum o zřízení základny. V reakci na vyjednávání ruský prezident Vladimir Putin prohlásil, že uskutečnění těchto plánů by mohlo vést k novým závodům ve zbrojení. Také naznačil, že Rusko odstoupí od Smlouvy o konvenčních ozbrojených silách v Evropě ( CFE ) do té doby, než všechny státy NATO podepíšou adaptovaný text smlouvy. Americký ministr zahraničí na to odpověděl, že se Rusko nemá čeho obávat, protože několik protiraketových střel by ruský jaderný arzenál zastavit nedokázalo. V listopadu 2007 byl odstup od smlouvy CFE odhlasován ruským parlamentem. Dohoda o umístění 10 protiraketových střel a systému MIM - 104 Patriot do Polska ze 14. srpna 2008 vedla k jaderným hrozbám Polsku ze strany Ruska. 20. srpna 2008 navíc Rusko oznámilo Norsku, že zruší všechnu vojenskou spolupráci s NATO. 17. září 2009 americký prezident Barack Obama oznámil, že opouští od plánu na protiraketové střely dlouhého doletu a místo toho bude Evropa chráněna proti střelám středního a krátkého doletu loďmi využívající systém Aegis. Oznámení se setkalo s kritikou v americkém Kongresu a hlavně v Polsku.. Rusko naopak rozhodnutí uvítalo a oznámilo, že opatření přijatá v reakci na americký projekt, mimo jiné rozmístění raket typu 9 K 720 Iskander v Kaliningradské oblasti, zruší.", "Nově zvolený generální tajemník NATO Anders Fogh Rasmussen navrhl Rusku spolupráci týkající se konkrétně protiraketové obrany. NATO odsoudilo Smlouvu OSN o zákazu jaderných zbraní, kterou v roce 2017 na půdě OSN podpořilo 122 států. Členské země Severoatlantickou smlouvu podepsalo v dubnu 1949 dvanáct států: Spojené státy americké, Kanada, Spojené království, Francie, Portugalsko, Belgie, Lucembursko, Nizozemsko, Dánsko, Norsko, Itálie a Island. V roce 1952 se připojilo Řecko a Turecko. V roce 1955 po získání plné suverenity vstoupilo Západní Německo. V roce 1982 se připojilo Španělsko. Platí dohoda, že členské země NATO, tedy i Česko, mají vynakládat 2 % HDP na svou obranu. Rozšiřování Dne 12. března 1999 předali ministři zahraničí Česka, Maďarska a Polska v americkém Independence v Missouri ratifikační listiny americké ministryni Madeleine Albrightové, a tím se tyto země bývalého Východního bloku staly členy NATO. Za Česko je předal ministr zahraničí Jan Kavan. V roce 2004 bylo v největší vlně rozšiřování do NATO připojeno 7 států: Litva, Lotyšsko, Estonsko, Rumunsko, Bulharsko, Slovinsko a Slovensko. Dále 1. dubna 2009 přistoupily Chorvatsko a Albánie, 5. června 2017 Černá Hora, 27. března 2020 Severní Makedonie a 4. dubna 2023 Finsko. Vstup České republiky V listopadu 1990 byly v Paříži podepsány mnohostranné Smlouvy o konvenčních silách v Evropě, ve kterých členské země NATO a Varšavské smlouvy prohlásily, že už nejsou protivníky, což de facto znamenalo ukončení Studené války. Cílem smluv bylo snížení počtů konvenční bojové techniky v Evropě. Závěrečný akt s určením početních stavů podepsalo 29 účastnických zemí v Helsinkách 10. července 1992. Česká republika snížení splnila již v září 1992, což potvrdily vzájemné kontroly. Ve snížení počtu vojáků dosáhla ČR stanovené hranice až v roce 2002. V listopadu 1990 získala tehdejší ČSFR status přidruženého delegáta v NATO, ačkoliv byla tehdy ještě formálně členem Varšavské smlouvy. V březnu 1991 navštívil sídlo NATO prezident Václav Havel jako první hlava postkomunistického státu ( tehdy ještě vyzýval k rozpuštění NATO i Varšavské smlouvy ). V roce 1991 došlo k zániku Varšavské smlouvy a k rozpadu Sovětského svazu, což způsobilo změnu geopolitického uspořádání nejen v evropském ale i celosvětovém měřítku a zároveň nečekané potíže v demilitarizaci Evropy.", "V lednu 1994 navštívil Prahu americký prezident Bill Clinton a jednal s představiteli visegrádských zemí o plánu rozšíření NATO. Česká republika přijala nový alianční program Partnerství pro mír v březnu 1994, což umožnilo podílet se na společných akcích NATO. V roce 1995 přistoupila ČR k Dohodě o statutu ozbrojených sil ( tzv. SOFA ), která vyžaduje předchozí souhlas ČR pro vstup jednotek členských států na území ČR. Prezident Václav Havel a premiér Václav Klaus odmítli v roce 1995 referendum o vstupu do NATO, které navrhl ministr zahraničí za ČSSD Jan Kavan, jako nesmysl. Dne 11. března 1996 prohlásil ruský ministr zahraničí Jevgenij Primakov, že „ Rusko je připraveno akceptovat přijetí středoevropských zemí do NATO, pokud by Aliance do těchto zemí nerozšířila své vojenské struktury“. V březnu 1996 ČR jako první z kandidátských zemí předala dokumenty k zahájení intenzivního dialogu o přijetí, v červnu prezident Václav Havel vyzval k jasnému stanovení sfér vlivu NATO Ruska, ruský prezident Boris Jelcin vznesl podmínky pro rozšíření NATO a v reakci na to v prosinci 1996 v reakci na to NATO oznámilo, že neumístí na území nových členů jaderné zbraně. Česká republika prošla v roce 1997 jako první ze všech kandidátů prvním kolem vyhodnocování připravenosti pro vstup. Dne 17. dubna 1997 prohlásil v Moskvě ruský premiér Viktor Černomyrdin, že Rusko v případě vstupu České republiky do NATO neplánuje žádné odvetné akce. V květnu 1997 uzavřel Chartu o spolupráci mezi Ruskem a NATO generální tajemník NATO Javier Solana a ruský ministr zahraničí Jevgenij Primakov. Členské státy NATO omezily první skupinu přijímaných států na tři, což podpořil 12. června 1997 prezident USA Bill Clinton a uvítala to i opoziční strana ČSSD, která vstupu do NATO kladla podmínky. V červenci 1997 summit NATO v Madridu nabídl členství ČR, Maďarsku a Polsku, obratem byly zahájeny přístupové rozhovory a vláda vytvořila Výbor pro integraci České republiky do NATO. Protokoly o vstupu těchto tří zemí do NATO podepsali ministři zahraničních věcí zemí Severoatlantické aliance dne 16. prosince 1997. Poslanecká sněmovna schválila přistoupení do NATO dne 15. dubna 1998 ( výsledkem 154 ku 38 hlasům, proti hlasovali poslanci KSČM a SPR - RSČ ) a 30. dubna 1998 bylo přistoupení schváleno Senátem. Prezident Václav Havel podepsal 26. února 1999 v Trůnním sále Pražského hradu listiny o přistoupení České republiky k Severoatlantické smlouvě.", "Oficiálním členem NATO se ČR stala 12. března 1999 a od té doby je plně zapojena do všech činností i misí Aliance a získala tím i její bezpečnostní záruky. Podle průzkumu agentury CVVM v době vstupu ČR do NATO byla ještě podpora občanů méně než poloviční, ale podpora členství od té doby stoupá a počet nespokojených klesá. V prosinci 2000 rozhodli ministři zahraničí členských zemí NATO v Bruselu o uspořádání příštího summitu Aliance v Praze, přičemž myšlenku navrhl prezident Václav Havel. Vstup ČR do NATO umožnil profesionalizaci Armády České republiky, která byla završena k 1. lednu 2005. Jako reakce na novou situaci v Evropě byla na summitu OBSE v Istanbulu v listopadu 1999 podepsána Dohoda o adaptaci smlouvy o konvenčních silách v Evropě, která však dodnes nevstoupila v platnost ( ruský prezident Boris Jelcin předal své pravomoce Vladimiru Putinovi 31. prosince 1999 ). Ruská federace v prosinci 2007 přestala podmínky Dohody plnit, protože její ratifikaci státy NATO podmínily stažením ruských jednotek ze svrchovaného území Moldavska a Gruzie. Kontrola konvenčních zbraní v Evropě tak není možná. V roce 2009 skončila neúspěchem snaha o vybudování amerického radaru v Brdech, který se měl stát součástí americké protiraketové obrany v Evropě. V červnu 2023 jedná parlament ČR o ratifikaci bilaterální obranné smlouvy s USA ( viz Dohoda mezi Českou republikou a Spojenými státy americkými o spolupráci v oblasti obrany ). Proti smlouvě se vyjádřil Andrej Babiš, ale předsedkyně Poslaneckého klubu ANO 2011 v Parlamentu České republiky Alena Schillerová později přislíbila její podporu ( smlouva „ přispívá k bezpečnosti země“ ). Proti smlouvě ostře vystupuje strana SPD Tomia Okamury, proti kterému v Parlamentu vystoupil Andrej Babiš s odkazem na to, že tuto smlouvu má Rumunsko od roku 2005 a Bulharsko od roku 2006 a žádné základny ani vojáky na svém území nemají. Sporné body se týkají přístupu do zařízení používaných americkou armádou, umisťování obranného vybavení, zásob a materiálu, trestní jurisdikce a přestupků. Kandidáti na vstup Na summitu v Bukurešti v roce 2008 bylo budoucí přizvání do Aliance přislíbeno třem státům: Gruzii, Ukrajině a Severní Makedonii ( tehdy zvané Republika Makedonie ). Severní Makedonie v únoru 2019 podepsala protokol o přistoupení, aby se stala členským státem NATO, který procházel ratifikací členskými státy.", "Její přistoupení bylo mnoho let blokováno Řeckem kvůli sporu o název Makedonie, ten byl vyřešen v roce 2018 Prespanskou dohodou. Vstupu Kypru do Aliance brání Turecko. Ukrajinský parlament v červnu 2010 odhlasoval, že se Ukrajina o vstup do NATO ucházet nebude. Od roku 2019 má Ukrajina ústavně zakotvené směřování země do NATO a EU. Od června 2020 je Ukrajina součástí iniciativy „ Enhanced Opportunity Partners“ ( společně s Austrálií, Finskem, Gruzií, Jordánskem a Švédskem ). Některé evropské státy jako Irsko, Rakousko nebo Švýcarsko pak o členství v alianci aktivně neusilují. Dalším potenciálním kandidátem je Bosna a Hercegovina, která je v Akčním plánu členství ( MAP ), což je předstupeň ke vstupu do NATO, jehož cílem je připravit budoucí členské země na povinnosti a závazky, které členství přináší. Rusko se snaží rozšiřování NATO zabránit. V roce 2011 Vladimir Putin navštívil Srbsko a prohlásil, že nechce, aby se tento stát stal členem Aliance a její rozšiřování je proti zájmům Ruska. Po ruské invazi na Ukrajinu se veřejné mínění ve Finsku a ve Švédsku zásadně proměnilo ve prospěch vstupu do Aliance. Poprvé NATO podpořilo více občanů než těch, kteří jsou proti. Průzkum ze 30. března 2022 ukázal, že asi 61 % Finů bylo pro členství v NATO, na rozdíl od 16 % proti a 23 % nerozhodných. Průzkum z 1. dubna ukázal, že asi 51 % Švédů bylo pro členství v NATO, na rozdíl od 27 % proti. Finský parlament rozhodl diskutovat členství v NATO ještě v roce 2022. Analytici očekávali, že Finsko a Švédsko budou koordinovat svá rozhodnutí o členství podobně, jako koordinovali rozhodnutí vstoupit do EU v roce 1995. Rozprava ve finském parlamentu začala 20. dubna 2022, rozhodování mělo trvat týdny, ne měsíce. Švédsko a Finsko společně požádaly 18. května 2022 o vstup do NATO. Dne 29. června 2022 Finsko, Švédsko a Turecko uzavřely úmluvu, která má vyjasnit obavy Ankary ( Turecka ) před případným vstupem Finska a Švédska do NATO. Dne 5. července 2022 podepsali zástupci třiceti členských zemí Severoatlantické aliance protokol o přistoupení Finska a Švédska, přičemž ratifikační proces probíhá dodnes.", "Dnem 27. září 2022, kdy byla úmluva ratifikována na Slovensku, souhlasilo s přijetím Finska a Švédska do NATO celkem 28 zemí, přičemž posledními zeměmi, které vstup Finska a Švédska neratifikovaly, se staly Turecko a Maďarsko. Obě země vstup Finska do NATO nakonec ratifikovaly v roce 2023. Maďarský parlament o ratifikaci hlasoval 27. března 2023, turecký parlament jej následoval 30. března. Několik měsíců však nebylo jasné, kdy budou parlamenty obou zemí hlasovat o vstupu Švédska. Turecký prezident Erdogan ještě v březnu 2023 uvedl, že Švédsko zatím nesplnilo všechny turecké požadavky. Maďarsko pak uvedlo, že nebude hlasovat o Švédsku dříve než Turecko. Finsko tak do NATO vstoupilo samostatně 4. dubna 2023, současně předalo svoji ratifikaci budoucího vstupu Švédska jakožto 32. členského státu. V červenci 2023 turecký prezident Erdogan po jednání se švédským premiérem uvedl, že žádost Švédska o vstup do aliance pošle v nejkratší možné lhůtě do tureckého parlamentu. Vzhledem k parlamentním prázdninám to v praxi znamená, že hlasování proběhne nejdříve v říjnu 2023. Recep Tayyip Erdoğan podepsal 23. října 2023 protokol o přistoupení Švédska k NATO a odeslal ho do Velkého národního shromáždění Turecka. Působení Intervence na Balkánu Dne 20. března 1999 odsouhlasil za vládu její předseda Miloš Zeman letecké útoky Severoatlantické aliance na vojenské cíle v Jugoslávii. Zásah aliance konzultoval pouze s ministrem zahraničí Janem Kavanem. \" Vzhledem k tomu, že celá záležitost byla operativní a že vyžadovala rozhodnutí v intervalu dvaceti až třiceti minut, po konzultaci s ministrem zahraničí jsem se rozhodl tak, jak jsem rozhodl, a to v sobotu 20. března odpoledne s tím, že jde o útoky na ryze vojenské, nikoli civilní cíle, a že se jedná o ty vojenské akce, které mají zabránit humanitární katastrofě,\" odpověděl premiér. Reagoval tak na dotaz, zda vláda o útocích NATO na Jugoslávii hlasovala. Válka v Bosně a Hercegovině V rámci operace Deny Flight ( Odepřený let ) od 12. dubna 1993 do 20. prosince 1995 NATO zajišťovalo bezletovou zónu nad Bosnou a Hercegovinou během války v Bosně.", "Mezi červnem 1993 a červnem ( oficiálně říjnem ) 1996 probíhala operace Sharp Guard ( Bdělá stráž ) neboli námořní blokáda bývalé Jugoslávie. 28. února 1994 sestřelily americké letouny F - 16 čtyři vojenská letadla Republiky srbské útočící proti pozemnímu cíli; byl to první vojenský zásah NATO v historii. Operace Rozhodná síla probíhala od 30. srpna do 20. září 1995 a spočívala v bombardování pozic Vojska Republiky srbské ohrožujících tzv. bezpečné zóny Sarajevo a Goražde. Zásah NATO dopomohl k podepsání Daytonské dohody v prosinci 1995. Jako součást této dohody nasadilo NATO v rámci operace Joint Endeavour ( Společné úsilí ) mírové jednotky IFOR a později SFOR, které působily od prosince 1996 do prosince 2004. NATO začalo za účast na těchto operacích udělovat medaile NATO. Válka v Kosovu Dne 24. března 1999 NATO zahájilo jedenáctitýdenní leteckou operaci Spojenecká síla ( Allied Force ) proti Svazové republice Jugoslávie s cílem zastavit násilné jednání vůči albánskému obyvatelstvu Kosova ze strany Srbů, kteří se snažili potlačit vojenskou silou ozbrojené povstání kosovskoalbánských separatistů. NATO požadovalo souhlas Rady bezpečnosti OSN s vojenskou intervencí, ten však nebyl poskytnut kvůli vetu Ruska a Číny. Tyto dva státy později podaly návrh na ukončení intervence, který podpořila ale jen Namibie a nebyl tak schválen. Konflikt skončil 11. června 1999, kdy jugoslávský vůdce Slobodan Milošević vyhověl požadavkům NATO přijmutím rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 1244. 12. července 1999 vstoupili do Kosova na základě rezoluce č. 1244 vojáci KFOR za účelem dosažení trvalého míru a stability v oblasti postižené válkou. Mise se účastnila také Armáda České republiky. Mezi srpnem a zářím 2001 rovněž probíhala Aliancí řízená operace Essential Harvest ( Nezbytná sklizeň ), která měla za cíl shromáždit zbraně a munici odevzdanou dobrovolně albánskými povstalci v Makedonii. Spojené státy, Spojené království a téměř všechny další členské státy NATO odporovaly snahám o zavedení pravidla souhlasu Rady bezpečnosti OSN s vojenskými operacemi Aliance, mezi které patřila např. operace v Srbsku v roce 1999. Nutnost souhlasu OSN požadovala Francie, Rusko a Čína.", "První strana tvrdila, že by to podlomilo autoritu Aliance, a poznamenala, že Rusko a Čína útok na Jugoslávii vetovaly a stejně tak by to mohly dělat i v budoucnosti, čímž by zmařily všechen potenciál a účel Aliance. Operace v Afghánistánu Teroristické útoky z 11. září 2001 přiměly NATO poprvé v historii uplatnit článek 5 Severoatlantické smlouvy. Podle něj je útok na jakéhokoli člena Aliance považován za útok proti všem. 2. října 2001 NATO potvrdilo, že zmíněné teroristické útoky pod tento článek spadají. Mezi osm oficiálních operací provedených NATO patří operace Eagle Assist ( Pomoc orla; hlídání amerického vzdušného prostoru ) a operace Active Endeavour ( Aktivní snaha ), námořní operace mající za cíl zabránit pohybu teroristů a zbraní hromadného ničení a obecně zvýšit bezpečnost námořní dopravy, která probíhá od 4. října 2001. V srpnu 2003 NATO započalo svou první operaci mimo Evropu, když převzala kontrolu nad Mezinárodními bezpečnostními podpůrnými sílami ( ISAF ) v Afghánistánu. ISAF měly původně za úkol zajistit Kábul a okolí proti Tálibánu a Al - Káidě, aby mohla fungovat vláda Hámida Karzaje. 13. října 2003 Rada bezpečnosti OSN jednohlasně schválila rozšíření působnosti ISAF na zbytku území Afghánistánu. K březnu 2012 v Afghánistánu působilo téměř 130 000 vojáků pod vedením NATO. Ukončení bojových operací v zemi proběhlo na konci roku 2014. V roce 2015 byla zahájena nová koaliční operace s názvem Rozhodná podpora, která má za úkol s využitím 12 500 zahraničních vojáků provádět v této zemi výcvik, poradenství a podporu afghánských ozbrojených sil. Výcvik jednotek v Iráku V roce 2004 NATO započala na žádost irácké vlády výcvikovou misi v Iráku ( NATO Training Mission Iraq, NTM - I ), která se starala o výcvik nové irácké armády. Cílem bylo poskytnout demokraticky vedený a schopný obranný sektor. Spolupracovala nejdříve s Koalicí mnohonárodních sil ( Multi - National Force Iraq, MNF - I ), po jejím zániku v roce 2010 pak s nově vzniklou složkou United States Forces – Iraq. Původně se mise soustředila hlavně na výcvik vysoce postavených důstojníků. V září 2005 NATO otevřelo na kraji Bagdádu vojenskou akademii, ve které do konce února 2009 působili čtyři čeští vojáci. V říjnu 2007 se operace rozšířila na výcvik federální policie a v prosinci 2008 na další složky jako např. loďstvo a letectvo.", "K 31. prosinci 2011 mise skončila, když vypršela platnost dohody o její existenci. Operace se zúčastnilo 23 členských států NATO, které přispěly celkově částkou téměř 250 milionů dolarů. Operace Ocean Shield 17. srpna 2009 zahájilo NATO operaci Ocean Shield ( Oceánský štít ), která spočívá v ochraně námořní dopravy v Adenském zálivu a Indickém oceánu ( okolí Afrického rohu ) proti somálským pirátům. Navazuje tak na předchozí operace Allied Provider ( říjen – prosinec 2008 ) a Allied Protector ( březen - srpen 2009 ), které probíhaly také v Adenském zálivu. Hlavním cílem operace Allied Provider bylo zabezpečení civilních lodí Světového potravinového programu, které do Afriky dovážely potraviny, a operace Allied Protector rozšířila působnost i na komerční plavidla. Operace Ocean Shield kromě samotné kontroly vod poskytuje okolním zemím výcvik vlastních protipirátských jednotek. Intervence v Libyi Během občanské války v Libyi v roce 2011 vyeskalovalo násilí mezi protestanty a libyjskou vládou v čele s Muammarem Kaddáfím natolik, že Rada bezpečnosti OSN 17. března 2011 schválila rezoluci č. 1973, která požadovala příměří a schválila vojenský zásah za účelem obrany civilního obyvatelstva. Koalice, ve které bylo i několik členů NATO, zřídila nedlouho poté nad Libyí bezletovou zónu. 20. března 2011 schválilo NATO embargo na dovoz zbraní libyjskému režimu, které prosazovala skrze operaci Unified Protector ( Sjednocený ochránce ). Ta měla za úkol „ kontrolovat, nahlásit a v případě potřeby zastavit lodě podezřívané z nelegálního převozu zbraní.“ 24. března NATO souhlasilo s převzetím moci nad bezletovou zónou od původní koalice. Moc nad pozemními jednotkami zůstala v rukou koalice. Ne všechny členské země se však bojových operací zúčastnily. Do června 2011 jich bylo jen 8 z tehdy celkových 28, což vyústilo v konflikt mezi americkým ministrem obrany Robertem Gatesem a státy jako Polsko, Španělsko, Nizozemsko, Turecko a Německo. Gates po těchto zemích chtěl, aby se na operaci podílely více. Ve svém proslovu v Bruselu 10. června Gates dále kritizoval nečinné země s poznámkou, že jejich jednání by mohlo způsobit rozpad NATO. Operace v Libyi byla prodloužena do září. Týden na to Norsko oznámilo, že postupně utlumí svou účast na operaci, kterou kompletně ukončí k 1. srpnu.", "Stažení norských stíhacích letounů nakonec proběhlo 4. srpna. Velitel Royal Navy prohlásil, že britská účast je kvůli škrtům v rozpočtu neudržitelná. Operace nakonec probíhaly až do října; 20. října byl zabit Muammar Kaddáfí a 31. října byla oficiálně ukončena intervence NATO. Intervence NATO pomohla svrhnout a zabít vůdce Libye, diktátora Muammara Kaddáfího, na druhou stranu uvrhla celou zemi do krvavého chaosu, trvajícího dodnes. Spolupráce s nečlenskými státy Euroatlantické partnerství NATO zřídilo Euroatlantickou radu partnerství a Partnerství pro mír, které slouží ke spolupráci 30 států NATO a 21 „ partnerských zemí.“ Partnerství pro mír ( PfP ) bylo zřízeno v roce 1994 a je založeno na individuální vojenské spolupráci každého partnerského státu s Aliancí. Mezi členy patří všechny současné a bývalé členské státy Společenství nezávislých států. Bělorusko se k Partnerství pro mír připojilo v roce 1995. Euroatlantická rada partnerství ( EAPC ) byla ustanovena v roce 1997 a slouží jako fórum politické výměny názorů mezi všemi padesáti státy. Středomořský dialog a ICI Středomořský dialog byl zahájen v roce 1994 a je podobný Partnerství pro mír, ale soustředí se na severoafrické státy. Istanbulská iniciativa spolupráce ( ICI ) byla vyhlášena na summitu v Istanbulu v roce 2004 a soustředí se na státy širšího Blízkého východu. Individuální akční plán partnerství V listopadu 2002 byly na pražském summitu zahájeny Individuální akční plány partnerství ( IPAP ) a je otevřen zemím, které mají politickou vůli a schopnosti prohloubit své vztahy s NATO. V současnosti se IPAP účastní následující státy: ( od 29. října 2004 ) ( od 27. května 2005 ) ( od 16. prosince 2005 ) ( od 31. ledna 2006 ) ( od 19. května 2006 ) ( od 15. ledna 2015 ) Kontaktní země Od devadesátých let začala Aliance spolupracovat se státy, se kterými nemá uzavřené žádné z výše uvedených oficiálních partnerství. Např. Argentina a Chile spolupracovaly s NATO ve válce v Bosně a Hercegovině. V roce 1998 Aliance vytvořila obecné směrnice týkající se vztahů s ostatními zeměmi. Státy ochotné s NATO spolupracovat se nazývají „ kontaktní země“ nebo „ další globální partneři“. Struktura Hlavní velitelství NATO se nachází v Harenu v Bruselu.", "Pracují v něm delegace členských států, styční důstojníci nebo diplomaté partnerských zemí, mezinárodní civilní zaměstnanci a mezinárodní vojenští zaměstnanci. Celkový počet stálých zaměstnanců je zhruba 4000. Hlavní politické instituce Hlavní politickou strukturu NATO tvoří Severoatlantická rada, Výbor pro obranné plánování a Skupina pro jaderné plánování. Těmto orgánům jsou podřízeny Hlavní výbory, které řeší specifické úkoly v politické, vojenské a ekonomické oblasti. Severoatlantická rada Severoatlantická rada je nejvyšší rozhodovací a konzultační orgán Aliance. Delegace každé z 30 členských zemí je v ní zastoupena jedním delegátem ( stálým zástupcem ). Rada se schází alespoň jednou týdně, zasedání na úrovni ministrů zahraničí, předsedů vlád nebo ministrů obrany probíhají jednou za půl roku. Radě předsedá generální tajemník NATO a rozhodnutí musí být přijata jednomyslně. Vojenská struktura Nejvyšším vojenským orgánem NATO je Vojenský výbor, který předkládá návrhy a doporučení Severoatlantické radě, Výboru pro obranné plánování a Skupině pro jaderné plánování. Stejně jako v Severoatlantické radě je každá z členských zemí zastoupena jedním ( vojenským ) zástupcem a výbor se schází alespoň jednou týdně. Předseda Vojenského výboru je volen náčelníky generálních štábů členských zemí na tříleté období. Od roku 2015 do roku 2018 jím byl český armádní generál Petr Pavel. Od 25. června 2021 zastává tuto pozici Rob Bauer. Výboru podléhají dvě vojenská velitelství: Velitelství spojeneckých sil pro operace ( ACO ) a Velitelství spojeneckých sil pro transformaci ( ACT ). ACO sídlí ve Vrchním velitelství spojeneckých sil v Evropě ( SHAPE ) a velí mu vrchní velitel sil NATO v Evropě ( SACEUR ). Tím byl od roku 2009 admirál James Stavridis, v letech 2013 až 2016 Philip Breedlove a následující tři roky Curtis Scaparrotti. V květnu 2019 se jím stal admirál Tod Wolters a následně v květnu 2022 byl na tuto funkci nominován americký generál Christopher Cavoli. Velitelem ACT ( SACT ) je od roku 2009 generál Stéphane Abrial. Orgány stojící formálně mimo Alianci Parlamentní shromáždění NATO Parlamentní shromáždění sestává z poslanců parlamentů všech členských států a 14 přidružených států. Nemá výkonnou moc, má pouze konzultativní charakter.", "Delegáti pracují v pěti výborech: ekonomickém, politickém, bezpečnostním a vědecko - technickém a ve zvláštní skupině pro středomořský dialog. Počet poslanců zemí je odvozen od počtu obyvatel; v shromáždění jich zasedá celkem přes 300, z toho z Česka 7. Rada NATO - Rusko Rada NATO - Rusko byla založena v roce 2002, kdy nahradila Stálou společnou radu Rusko - NATO ( Permanent Join Council ). Rusko na jedné straně a NATO na druhé v ní jednají jako rovnocenní partneři. Slouží ke konzultaci o bezpečnostních a vojenských otázkách. V roce 2009 ruský prezident Dmitrij Medveděv kritizoval rozšiřování NATO na východ, které podle něho porušilo sliby dané západními politiky po sjednocení Německa. V roce 2014 NATO přerušilo s Ruskem veškerou spolupráci. V březnu 2015, po uzavření příměří v Minsku mezi proruskými separatisty v Donbasu a ukrajinskou vládou, němečtí představitelé z okruhu kancléřky Merkelové kritizovali vrchního velitele sil NATO v Evropě amerického generála Philipa Breedlova za „ nepravdivá tvrzení a přehnané soudy“ o přítomnosti ruských vojsk na Ukrajině, které zbytečně vyhrocují ukrajinskou krizi a ohrožují důvěryhodnost NATO. Podle německého magazínu Der Spiegel generál Breedlove v posledních měsících opakovaně veřejně varoval před hrozící ruskou invazí nebo před přítomností vysokého počtu ruských vojáků na Ukrajině, a pokaždé se podle německé rozvědky jeho informace ukázaly jako přehnané nebo nepravdivé. Znepokojení nad výroky generála Breedlova vyjádřili i někteří velvyslanci členských států při NATO. Spojené státy v únoru 2019 odstoupily od Smlouvy o likvidaci raket středního a krátkého doletu ( INF ) z roku 1987. Tento krok podpořila i Severoatlantická aliance. Panují obavy, že vypuknou nové závody ve zbrojení. Spojené státy a NATO obvinily z porušení smlouvy Rusko, naopak Rusko obvinilo z porušení smlouvy Spojené státy. Podle názoru některých nezávislých expertů a komentátorů smlouvu patrně porušovaly obě strany, ale Spojené státy od smlouvy odstoupily, protože signatářem smlouvy není Čína, která může bez omezení budovat svůj raketový arzenál. Tento názor potvrdil již v roce 2018 bezpečnostní poradce amerického prezidenta John Bolton. Kritika a kontroverze V důsledku vojenské intervence v Libyi, která vedla ke svržení režimu Muammara Kaddáfího v roce 2011, se Libye propadla do chaosu a občanské války.", "Někteří politici, například bývalý slovenský premiér Robert Fico, jihoafrický prezident Jacob Zuma, americký senátor Rand Paul nebo britský politik Nigel Farage, se domnívají, že k destabilizaci Blízkého východu a k následné migrační vlně přispěly vojenské intervence NATO a západních zemí v Iráku a Libyi i podpora povstalců v Sýrii. Po setkání s generálním tajemníkem NATO Jensem Stoltenbergem v září 2015 kritizoval místopředseda vlády České republiky Andrej Babiš NATO za nezájem o ochranu evropských hranic a prohlásil: „ NATO se chová účelově. Proti somálským pirátům zasáhlo, protože tam byl ekonomický zájem členských zemí NATO a dalších zemí Bezpečnostní rady OSN. (... ) NATO uprchlíci nezajímají, přitom jejich vstupní branou do Evropy je Turecko, člen NATO, a pašeráci na území Turecka, člena NATO, operují.“ Německý ministr zahraničí ve vládě Angely Merkelové Frank - Walter Steinmeier v červnu 2016 kritizoval NATO za eskalaci napětí ve vztazích s Ruskem a označil rozsáhlá vojenská cvičení NATO u hranic Ruska za „ kontraproduktivní“. Steinmeier uvedl: „ To, co bychom nyní neměli dělat, je dál vyhrocovat situaci chrastěním zbraní a válečným štvaním.“ Průzkum veřejného mínění v Rusku v červnu 2016 zjistil, že 68 % dotázaných Rusů považuje rozmístění vojsk NATO u ruských hranic v Polsku a Pobaltí za hrozbu pro Rusko. NATO bylo kritizováno, protože mlčí k porušování lidských práv v Turecku, které má druhé největší vojsko v rámci NATO a je jedním z pěti států NATO, které jsou součástí politiky sdílení jaderných zbraní. V důsledku rozsáhlých politických čistek v Turecku proti skutečným nebo domnělým oponentům režimu po neúspěšném pokusu o vojenský převrat ze dne 15. července 2016 požádalo několik desítek vysoce postavených tureckých důstojníků působících ve strukturách NATO o azyl v členských zemích NATO. Generálním tajemník NATO Stoltenberg na to reagoval slovy, že „ Turecko má právo stíhat organizátory“ vojenského převratu a zdůraznil, že Turecko je klíčovým spojencem v rámci NATO. O azyl ve Spojených státech požádal i turecký admirál Mustafa Ugurlu, který sloužil v misi NATO v Norfolku ve Virginii. Po převratu byl zatčen také generálmajor Cahit Bakir, který velel tureckým silám v mezinárodních jednotkách NATO v Afghánistánu.", "Turecký provládní deník Yeni Şafak obvinil amerického generála Johna Campbella, který velel jednotkám NATO v Afghánistánu, že se podílel na plánování vojenského převratu v Turecku. Podle některých komentátorů NATO při svém rozšiřování do východní Evropy snížilo své vlastní standardy a spolupracuje i se zkorumpovanými a autokratickými režimy jako je Černá Hora pod vedením Mila Djukanoviče, která k NATO přistoupila 19. května 2016. Mezi členskými zeměmi NATO existuje několik interních konfliktů, například spor o Gibraltar mezi Španělskem a Spojeným královstvím, nepřátelství mezi Řeckem a Tureckem, které se vystupňovalo po turecké invazi na Kypr, jehož severní část turecká armáda nezákonně okupuje, nebo spor mezi některými členskými zeměmi NATO a Tureckem týkající se americké podpory Kurdů v Sýrii, ale také turecké podpory syrské teroristické organizace An - Nusrá, která byla napojená na Al - Káidu. Německá kancléřka Merkelová kritizovala tureckou invazi na sever Sýrie obydlený převážně Kurdy. Naopak šéf NATO Jens Stoltenberg tureckou invazi podpořil. V tresčích válkách o rybolovná práva mezi Islandem a Spojeným královstvím zvítězil Island, který hrozil, že vystoupí z aliance a uzavře leteckou základnu NATO v Keflavíku. Odkazy Reference Literatura Související články Vlajka Severoatlantické aliance Hymna Severoatlantické aliance Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti Externí odkazy Oficiální internetové stránky Informační centrum o NATO BBC – Profile: Nato Encyclopædia Britannica – North Atlantic Treaty Organization ( NATO ) GlobalSecurity.org – North Atlantic Treaty Organization ( NATO ) Strategická koncepce NATO 2022 ( PDF ) Zpravodajství Zprávy s tématem NATO na iDNES.cz Zprávy s tématem NATO na The Guardian Zprávy s tématem NATO na The New York Times Zprávy s tématem NATO na The Wall Street Journal Zahraniční vztahy Sovětského svazu NATO Vojenské jednotky založené roku 1949 Organizace v Bruselu Vojenská spojenectví zahrnující Kanadu Vojenská spojenectví zahrnující Španělsko Vojenská spojenectví zahrnující Nizozemsko" ]
941	https://cs.wikipedia.org/wiki/Francie	Francie	[ "Francie ( ), plným názvem Francouzská republika ( ), je stát, jehož většina území ( někdy označovaná jako metropolitní Francie ) se nachází v západní Evropě. Francouzskou republiku tvoří i tzv. zámořská Francie, která zahrnuje území v Karibiku, Severní a Jižní Americe, v Indickém oceánu a Oceánii. Francouzi metropolitní Francii kvůli jejímu geografickému tvaru často přezdívají ( šestiúhelník ). K Francii patří také ostrov Korsika. Metropolitní Francie sahá od Středozemního moře na jihu k Lamanšskému průlivu a Severnímu moři na severu, od Rýna na východě k Atlantskému oceánu na západě. Sousedí s Belgií a Lucemburskem na severu, Německem na severovýchodě, Švýcarskem a Itálií na východě a Andorrou, Monakem a Španělskem na jihu. Francie má 67 milionů obyvatel ( 65 milionů metropolitní Francie ) a je tak čtvrtou nejlidnatější zemí Evropy a druhou nejlidnatější zemí Evropské unie ( po Německu ). Rozlohou je největším státem EU. Francouzská ekonomika je šestá největší na světě podle nominálního hrubého domácího produktu ( HDP ) a desátá největší podle HDP v paritě kupní síly. Francie je členskou zemí Severoatlantické aliance a je jedním ze zakládajících členů Evropské unie a Organizace spojených národů. Je jedním z pěti stálých členů Rady bezpečnosti OSN s právem veta, jednou z osmi uznaných jaderných mocností a členem sdružení osmi nejvyspělejších států světa G 8. Francie je též členem eurozóny. Politický systém má parlamentně - demokratický, republikánský a poloprezidentský. Hlavní město Paříž je nejen obchodním a kulturním centrem Francie, ale zejména v minulosti šlo o hlavní světové centrum umění a myšlení. Díky tomu je dnes sídlem řady mezinárodních organizací jako je OECD, UNESCO, Interpol ad. Dalšími velkými městy jsou Lyon, Marseille, Toulouse, Bordeaux, Lille a Nice. Francouzská kultura, filozofie a francouzské dějiny silně ovlivnily celou Evropu ( zejm. stoletá válka, velká francouzská revoluce a napoleonské války ). Spolu se Spojeným královstvím je Francie jednou ze dvou doposud existujících koloniálních velmocí. V 19. století byla francouzská koloniální říše druhá největší na světě ( po britské ). Velký důraz Francie tradičně klade na ochranu a propagaci francouzského jazyka a udržuje úzké vazby s jinými frankofonními zeměmi a oblastmi světa. Původ francouzského národa", "Ačkoliv je Francie obvykle vnímána jako jednolitý národní stát, při pohledu na rané dějiny Francie je patrné, že – slovy André Mauroise – „ jakási francouzská rasa nikdy neexistovala“. Francouzi se vyznačují značně různorodým etnickým původem, který je stejně jako francouzské dějiny výsledkem mnoha vlivů. V průběhu svých dějin zažila Francie množství přistěhovaleckých vln ( což je příznačné i pro současnou Francii ). Vyplývá to z geografické polohy Francie na západním okraji evropského kontinentu. Jejím vlivem byla Francie místem, kde se zastavovaly invaze a usazovali se vetřelci. Navíc, přestože dnešní Francie má přirozené hranice, z historického hlediska nebyla nijak uzavřeným celkem. Na jejím území se tak od počátku dějin setkávají nejrozličnější národy – Keltové, Řekové, Římané, Germáni, Frankové, Normané, Židé, Španělé, Portugalci, Italové, Alžířané a mnoho dalších. Nejvýznamnější stopy v dějinách Francie zanechali Galové ( což byla ta část Keltů, která se usadila ve Francii ), Římané a Frankové, přičemž Galové a Římané na přelomu prvního a druhého tisíciletí splynuli dohromady a Frankové dali Francii jméno. Přístup k imigrantům byl na území Francie téměř výhradně asimilační, což znamená, že kultura, jazyk a genetické dispozice nově příchozích se rozpouštěly mezi zde již dříve usazeným obyvatelstvem, přičemž je samozřejmě do jisté míry i obohacovaly. Z hlediska civilizačního byl nejzásadnější vliv galorománské kultury, což se odráží i na dnešní podobě francouzštiny, kterou řadíme mezi románské jazyky. Výskyt mnoha oblastních jazyků, které většinou nemají s latinským jazykem příliš společného ( bretonština, baskičtina, korsičtina, vlámština nebo alsaské nářečí němčiny ), však velmi názorně dokládá, že utváření francouzského národa bylo mnohem složitější a nejednoznačnější. Ještě v první polovině 20. století byla každodenním jazykem většiny venkovského obyvatelstva v jižní třetině Francie románská okcitánština, která má blízko ke katalánštině. „ Ačkoliv staletí trvající centralizační tlaky stmelily Francouze do jediného národa se silným citem pro národní identitu“, byl tento národ utvářen množstvím rozdílných etnik. A právě z této historické rozmanitosti pochází kulturní a jazykové bohatství dnešní Francie. Dějiny Prehistorie", "Nejstarší stopy lidského osídlení na území dnešní Francie pocházejí z doby 1,8 milionu let př. n. l. Francie má velké množství památek z paleolitu, včetně jeskynních maleb, z nichž nejznámější jsou ty v Lascaux, jež vznikly asi 18 000 let př. n. l. Na konci posledního ledovcového období ( 10 000 př. n. l. ) se klima stalo mírnější a kolem roku 7 000 př. n. l. tato část Evropy vstoupila do neolitu a její obyvatelé začali žít usedlým stylem života, tedy osvojili si zemědělství. Na konci 3. tisíciletí př. n. l. se objevila metalurgie, zpracovávalo se zlato, měď a bronz, později i železo. Na území Francie se nacházejí též četná naleziště megalitů, nejznámější je oblast Carnac. Série menhirů zde byly vztyčeny okolo roku 3300 př. n. l. Galie V 6. století př. n. l. založili jónští Řekové na pobřeží Středozemního moře, v dnešní jižní Francii, osadu Massalia. Na jejích základech vzniklo město Marseille, které je tak nejstarším francouzským městem. Mezi 5. a 3. stoletím př. n. l. pronikly na francouzské území keltské kmeny, kterým později Římané říkali Galové. Ti se rozšířili na velmi širokém území, takže hranice současné Francie zhruba odpovídají hranicím starověké Galie. Zejména na jihu byli Keltové od počátku silně ovlivňováni antickou kulturou. Galové činili výpady na území Římské říše, například Brennus roku 390 př. n. l. oblehl Řím. Nakonec si ale Římané podrobili Galii. Roku 125 př. n. l. dobyli její jih. Dali mu jméno Provincia Nostra, z čehož se posléze vyvinul název Provence. Plně si Galii podrobil v 1. století př. n. l. Julius Caesar svým známým tažením. Sám je zachytil v literární památce Zápisky o válce galské, jež je cenným zdrojem informací o keltské kultuře. Galové žili s Římany po nějaký čas v míru a Galie byla prosperující součástí Římského impéria, ale přecházeli také pravidelně do povstání. Hrdiny protiřímského galského odboje byli Vercingetorix nebo Ambiorix.", "Římané založili významná města, především Nemausus ( dnešní Nîmes ) či Lugdunum ( Lyon ). Galové přijali římský jazyk ( latinu ) a jejím smísením s keltským základem vznikla francouzština. S romanizací území souvisí i časné šíření křesťanství od 2. a 3. století, klíčovou roli v christianizačním procesu sehrál Irenej z Lyonu. Galské východní hranice byly ve 4. století prolomeny invazí germánských kmenů, zejména Burgundů, Vizigótů a hlavně Franků, kteří později dali zemi její dnešní jméno. Vznikla řada menších germánských království, zejména na severu dnešní Francie – galo - římský charakter udržela jen Syagriova říše. Keltové byli Germány zatlačeni, na druhou stranu přišli noví Keltové z Británie, kteří se usadili v Bretani, kde do značné míry keltskou kulturu obnovili – a její duch je zde poznat dodnes. Franská říše Největší roli sehrál kmen Franků a v něm pak Chlodvík I., který sjednotil všechny Franky pod svou vládu, porazil ostatní germánské kmeny ( zejm. Vizigóty ), ovládl většinu bývalého římsko - galského území a založil Franskou říši a její první královskou dynastii – Merovejce. Roku 508 se nechal Chlodvík pokřtít jako první germánský král, a Francie tak získala přízvisko „ nejstarší dcera církve“. Po Chlodvíkově konverzi se franská říše přeměnila z volené monarchie na dědičnou. Chlodvík ovládl i území současného Německa, nicméně za své sídlo si zvolil Paříž. Frankové zemi přejmenovali na Francia ( „ Země Franků“ ). Ztratili ovšem svůj germánský jazyk a jazykově se romanizovali. Po Chlodvíkově smrti se království rozpadlo a jeho dědici ztratili vliv. Moc na sebe pak strhl jeden z jejich majordomů, Karel Martel. Ten 25. října 732 zastavil v bitvě u Tours ( někdy je nazývána též bitva u Poitiers ) útok muslimů. Bitva byla klíčová pro celou Evropu. Frankové vedení Karlem v ní zastavili islámskou expanzi do Evropy. Díky této bitvě dostal Karel svou přezdívku Martel ( Kladivo ). V roce 737 vytěsnil při vojenském tažení Araby až za Pyreneje.", "Karel se sám neprohlásil za krále, ale jeho syn Pipin III. Krátký tak již učinil a založil tak novou královskou dynastii Karlovců. Papež jej korunoval odměnou za jeho pomoc proti Langobardům. Pipinův syn Karel Veliký pak vybudoval rozsáhlou říši napříč celou západní Evropou, která zasahovala i do Evropy střední. Karel se nechal prohlásit „ římským císařem“ a kulturní rozmach za jeho vlády se nazývá karolínská renesance. Karlův syn Ludvík I. Pobožný udržel rozsáhlou říši ještě pohromadě, ale jeho tři synové Ludvík II. Němec, Lothar I. Franský a Karel II. Holý ji rozdělili do tří částí, které se už pak nikdy znovu nespojily: Ludvíkova Východofranská říše ( Francia orientalis ) se stala základem dnešního Německa, Lotharova Středofranská říše ( Lotharingia ) zahrnula východ dnešní Francie a sever dnešní Itálie a Karlova Západofranská říše ( Francia occidentalis ) ležela celá na území dnešní Francie. Proto také rok jejího vzniku, 843, považují Francouzi většinou za datum vzniku Francie. Středověk Během 9. a 10. století, mj. v důsledku řady vikinských invazí, se Francie stala velmi decentralizovaným státem. Moc krále byla spíše symbolická. Takto francouzští králové také ztratili kontrolu nad dobytou Anglií, když se Vilém Dobyvatel prohlásil za jejího krále. Napětí z toho plynoucí však trvalo další staletí. Potomci Karla Velikého vládli Francii až do roku 987, kdy byl korunován králem Hugo Kapet. Jeho potomci, Kapetovci a jejich vedlejší větve z Valois a Bourboni postupně pomocí série válek a dědictví sjednotili území pod centrální panovnickou moc. Vzniklo takto Francouzské království. Do 15. století ovládlo více než polovinu území současné Francie. Francouzská šlechta se stala rozhodující silou při křížových výpravách do Svaté země ( proto také Arabové všechny křižáky nazývali Franj ). Francouzština se stala základem lingua franca křižáckých států. S křížovými výpravami souvisel vznik často velmi vlivných rytířských řádů ( Maltézský řád, Řád templářů ). Templáři dosáhli takové moci, že ohrožovali i královskou autoritu a francouzský král se rozhodl řád rozprášit. Kontakt s kolébkou křesťanství dal také vzniknout křesťanským herezím, založeným většinou na gnózi.", "Na jihu Francie se velmi významným jevem stalo hnutí katarů. Zasahovala proti nim albigenská křížová výprava. Porážka katarů znamenala pohlcení Toulouského hrabství Francií a další centralizaci moci. Od 12. století angličtí králové z rodu Plantagenetů ovládali rozsáhlá území západní Francie. K vyhnání Angličanů z Francie došlo teprve na konci stoleté války ( 1337 – 1453 ), jež mezi Anglií a Francií vypukla. K hrdinům stoleté války patřila Jana z Arku, jež se stala jedním z velkých francouzských symbolů. Středověk byl ve Francii, jako i jinde v Evropě, též ve znamení morových ran, v jisté chvíli na mor zemřela polovina ze 17 milionů obyvatel Francouzského království. Raný novověk Objevitelé jako Jacques Cartier a Samuel de Champlain, kteří v 16. století pronikli do Severní Ameriky, položili základy francouzské koloniální říše. S Habsburky svedli Kapetovci ( přesněji větev Valois ) v 16. století boj o evropskou hegemonii v tzv. italských válkách ( 1494 – 1559 ). Francouzština se v té době stala jazykem evropské aristokracie. Ve druhé polovině 16. století však Francii zasáhly náboženské války mezi hugenoty a katolíky. Neblaze proslulou se stala tzv. bartolomějská noc ( 1572 ), během níž bylo zmasakrováno několik tisíc protestantů. Smír sjednal až Edikt nantský, kterým Jindřich IV. hugenotům přiznal práva ( 1598 ). Roku 1597 začal mocenský konflikt se Španělskem, který vyvrcholil francouzsko - španělskou válkou, trval až do poloviny 17. století a stál Francii 300 000 životů. Jeho výsledkem nicméně byla francouzská hegemonie v kontinentální evropské politice.Za Ludvíka XIII. ( vládl 1610 – 1643 ), s pomocí jeho proslulé pravé ruky, kardinála Richelieu, Francie zahájila mohutnou centralizaci moci. K dokonalosti absolutismus dovedl Ludvík XIV. ( vládl 1643 – 1715, období je nazýváno Velké století ) a po matce zděděný kardinál Mazarin. Za jeho vlády monarchie dosáhla své největší moci. Královské moci se snažilo čelit šlechtické povstání zvané fronda, avšak marně. V té době měla Francie velký vliv na evropskou politiku, ekonomii a kulturu. Francouzština se stala nejpoužívanějším jazykem v diplomacii a vědě.", "Francie byla nejlidnatějším státem v Evropě a třetím na světě po Číně a Indii. Ludvík XIV. také zrušil Edikt nantský a vyhnal protestanty do exilu. Francie se tím stala nadlouho katolickou zemí, katolicismus se ovšem zároveň stal symbolem tuhého absolutismu, což posléze dráždilo francouzské osvícence, kteří si osvojili silně protiklerikální postoj. Ve válce o španělské dědictví Francie dosáhla dosazení Bourbonů na španělský trůn, zároveň se však postupně propadala do rekordní zadluženosti a ekonomického úpadku a v sedmileté válce v důsledku porážky od Británie přišla o svou koloniální říši v Indii a Kanadě ( k tomu viz francouzsko - indiánská válka ). Na oplátku Francouzi podporovali protibritskou vzpouru amerických kolonistů. Francouzská revoluce a Napoleon Úpadek říše se za následníků Ludvíka XIV. prohluboval a byl jednou z příčin francouzské revoluce, která propukla v roce 1789 útokem na věznici Bastila. Za nejvýznamnější duchovní dědictví revoluce je považována Deklarace práv člověka a občana přijatá 26. srpna 1789. V praxi vedla revoluce k nahrazení absolutistické monarchie monarchií konstituční ( 3. září 1791 ) a nakonec k úplnému svržení monarchie, nastolení první republiky a popravě krále Ludvíka XVI. Následná intervence ze zahraničí a vlastenecky motivovaná obrana proti ní ( viz též francouzské revoluční války ) dala Francii jeden z jejích největších symbolů, kterou je bojovná píseň zvaná Marseillaisa, jež se nakonec stala národní hymnou. Republika se však brzy propadla do spirály násilí, spory mezi girondisty a jakobíny vedly k jakobínskému teroru, který organizovali především Maximilien Robespierre a Georges Danton. Danton sám se však brzy stal obětí teroru. 22. srpna 1795 byla vyhlášena ústava roku III a vlády se chopilo direktorium, které popravilo Robespierra a ukončilo nejkrvavější část revoluce. V nastalém chaosu republiku ovládl roku 1799 Napoleon Bonaparte. Během brumairového převratu 9. listopadu 1799 se stal nejprve prvním konzulem a 18. května 1804 se prohlásil císařem a založil první francouzské císařství. Rozhodl se též k mohutné expanzi za hranice. Jím vedené napoleonské války zásadně ovlivnily celý evropský kontinent.", "Napoleon na krátkou dobu ovládl většinu Evropy, bojoval se Spojeným královstvím, Pruskem, Rakouskem a Ruskem, založil nová království, do jejichž čela dosadil členy své rodiny ( Bonapartské Španělsko, Holandské království, Varšavské knížectví, Italské království, Rýnský spolek ad. ). Velký kulturní a vědecký dopad mělo jeho tažení do Egypta a Sýrie. Po neúspěšné invazi do Ruska a porážce v bitvě u Lipska však Napoleon už nebyl schopen čelit aliančním armádám a v dubnu 1814 abdikoval. Byl vyhoštěn na ostrov Elba, odkud se mu však během Vídeňského kongresu podařilo uniknout a opět se nakrátko zmocnit vlády ( období Sto dnů ). Definitivně poražen byl v bitvě u Waterloo. Poté došlo k restauraci bourbonského království. Napoleon ovlivnil Evropu i duchovně, například svým občanským zákoníkem zvaným Code civil, jenž se jako pokrokový výdobytek udržel v mnoha částech Evropy i po Napoleonově pádu. Podobně Napoleonova expanze rozšířila do Evropy metrickou soustavu. 19. století V roce 1830 vypukla červencová revoluce, jejímž hrdinou byl především Adolphe Thiers. Dala vzniknout konstituční monarchii v čele s vedlejší větví Bourbonů, tzv. červencové monarchii. V témže roce francouzská vojska vstoupila do Alžírska a založila francouzskou koloniální přítomnost v Africe, která se rychle rozšiřovala na jih od Alžíru do celé severovýchodní Afriky. V 19. a 20. století se francouzská koloniální říše značně rozšířila a stala se druhou největší na světě, za Britským impériem. Pokrývala asi 8,6 procent povrchu planety. Červencová monarchie byla smetena únorovou revolucí roku 1848 a vznikla druhá republika. K největším revolučním výdobytkům únorové revoluce patřilo zrušení otroctví, svoboda tisku a zavedení všeobecného volebního práva ( pro muže ). Existence druhé republiky byla již roku 1852 ukončena zvolením dosavadního prezidenta Ludvíka Bonaparta ( Napoleonova synovce ) císařem pod jménem Napoleon III. Za jeho vlády došlo k velké přestavbě Paříže, při které mj. vznikly tzv. Haussmannovy bulváry.", "Napoleon III. zavedl Francii do krymské války, v níž spolu se spojenci porazil Rusko, úspěšně intervenoval v Mexiku, anektoval Savojské vévodství a Nice, avšak po prohrané prusko - francouzské válce z roku 1870 byl zajat a svržen. Bismarckem sjednocené Německé císařství odebralo Francii území Alsaska a Lotrinska. V roce 1871 vznikla třetí francouzská republika, která prošla mnoha krizemi ( např. pařížská komuna, Dreyfusova aféra, panamská aféra ). Přinesla novou kolonizační vlnu, především v Severní Africe. Ta měla i svou temnou tvář, jen při dobývání Alžírska ( dovršeno 1875 ) bylo zabito 825 000 Alžířanů. Konec 19. století a začátek století dvacátého, éra někdy zvaná belle époque či fin de siècle, také znamenala vrchol francouzského ( a evropského ) kulturně - politického vlivu. Francie spolu s Německem dominovala světově vědě, čehož symbolem byla kupříkladu unikátní konstrukce Eiffelovy věže ( postavena 1889 pro světovou výstavu ), Pasteurovy první vakcíny, objevy v oblasti radioaktivity Henri Becquerela či Marie Curie - Skłodowské, nebo kinematograf bratří Lumièrů. Ještě větší vliv pak měla francouzská kultura, ať už ta vysoká ( Guy de Maupassant, Émile Zola, Marcel Proust, Arthur Rimbaud ), nebo nízká, populární, symbolizovaná kabaretem Moulin Rouge či kankánem. Vývoj světového malířství se v té době odehrával téměř výlučně v Paříži, v proslulé pařížské bohémské čtvrti Montmartre. V roce 1905 byl ve Francii oficiálně ustanoven sekulární stát. Světové války Třetí republika přežila i první světovou válku, k jejímž hlavním aktérům Francie patřila, jakožto člen trojdohody. Tato válka vedla k dosud nejkrvavějšímu střetu se sousedním Německem. Francie tentokrát zvítězila a po versailleském míru dostala zpět Alsasko a Lotrinsko. Ovšem za cenu 1,4 milionu životů, jež představovaly čtyři procenta populace.Meziv álečná éra byla ve znamení sociálního pokroku ( uzákonění dovolené, osmihodinová pracovní doba ), jenž byl především dílem koalice Lidová fronta, vedené Léonem Blumem. Po zahájení druhé světové války nebyla Francie schopná účinně čelit dalšímu německému útoku.", "Část francouzského území, a to celý sever země včetně Paříže, byla od roku 1940 okupována Německem. Na zbytku francouzského území vznikl kolaborantský, tzv. vichistický režim. V listopadu 1942 byla okupována také jižní část země. Čest Francie zachraňovalo hnutí odporu ( Svobodná Francie ), jemuž velel generál Charles de Gaulle. Osvobodit však museli francouzské území Američané a Britové ( viz operace Overlord a operace Dragoon ). V celé válce Francie ztratila asi 600 000 životů, více než polovina z nich padá na vrub nacistickým represím civilistů, včetně zabití asi 80 000 francouzských Židů. Bezprostředně po válce prozatímní vláda vedená de Gaullem dala volební právo ženám a založila systém sociálního zabezpečení. Po roce 1945 Po válce vznikla čtvrtá republika. Připojila se k západnímu bloku a byla zakládajícím členem NATO. Francie po válce zažila na jednu stranu šťastnou éru ekonomickou ( tzv. Trente Glorieuses, třicet slavných let ), na druhou stranu stále zřetelněji ztrácela své bývalé velmocenské postavení. Projevem toho byl i rozpad její koloniální říše. Snaha o její udržení byla provázena krvavými konflikty. Indočínská válka ( 1946 – 1954 ), v níž se Francouzi snažili udržet Vietnam, skončila jejich drtivou porážkou ( rozhodující byla bitva u Dien Bien Phu ). Krátce po ní začala další válka o udržení koloniálního panství - alžírská ( 1954 – 1962 ). I v ní nakonec Francie prohrála ( byť ústup byl způsoben především tlakem francouzského veřejného mínění, rozčileného milionem obětí na straně povstalců a zveřejněnými krutostmi francouzských jednotek ). Tyto konflikty zmítaly i vnitřní francouzskou politikou, události Alžírské války například bezprostředně vedly k vytvoření páté republiky, do jejíhož čela se postavil válečný hrdina De Gaulle. Politický systém byl pozměněn, daleko větší roli začala hrát osoba prezidenta. De Gaulle volil často nečekanou a osobitou politiku ( stažení se z vojenské části NATO, zahraniční politika „ všech azimutů“, výroba jaderné zbraně ). Část společnosti však neuspokojila, čehož projevem byla v roce 1968 vzpoura zvaná pařížský květen, která měla i generační charakter. Ačkoli byla rozdrcena, z dlouhodobého hlediska se řada jejích požadavků prosadila ( sexuální revoluce, práva žen, dekriminalizace homosexuality, ekologické požadavky ).", "Gaullistické strany přesto ve francouzské politice dominovaly až do začátku 21. století, pocházeli z nich prezidenti Georges Pompidou, Jacques Chirac i Nicolas Sarkozy, které střídali u moci občas socialisté ( François Mitterrand, François Hollande ). Francie stála u kořenů evropského integračního procesu a Evropské unie, jež vznikla roku 1993. V posledních desetiletích dvacátého století se Francie znovu zapojila do NATO a smířila se s Německem, s nímž vytváří dlouhodobě tandem, jenž Evropské unii dominuje a tlačí na prohloubení integrace. Tomuto tandemu se někdy říká „ francouzsko - německý motor“. Francie byla v čele států podporujících vznik a rozšíření měnové unie. Cílem francouzské politiky je prohloubit společnou zahraniční politiku EU a její obranu. V referendu o přijetí Smlouvy o Evropské ústavě však 55 % francouzských občanů hlasovalo proti. K problémům Francie počátku 21. století patří především nezvládnuté přistěhovalectví ( zejm. Arabů a muslimů ze severu Afriky ), a z něho plynoucí islámský fundamentalismus, jehož nejviditelnějším projevem byly teroristické útoky v Paříži v listopadu 2015, při nichž islamisté zabili 130 lidí. Šlo o nejtragičtější útok na francouzské půdě od druhé světové války. Problém menšin, které odmítají přijmout evropský kulturní model, dlouho ve Francii artikulovala zejména radikální pravice reprezentovaná nejprve Národní frontou a později Národním sdružením Marine Le Penové, ovšem od 20. let 21. století je to rovněž velké téma prezidenta Emanuela Macrona. Nástup centristy Macrona byl také příznakem rozpadu bipolárního politického systému ve Francii - socialisté byli zcela marginalizováni a také gaullisté se jen obtížně vkliňují do souboje lepenistů a macronistů. Geografie Největší část území Francie ( metropolitní Francie ) se nachází v západní Evropě, kde hraničí na severovýchodě s Belgií ( délka hranic 620 km ) a Lucemburskem ( 73 km ), na východě s Německem ( 450 km ) a Švýcarskem ( 572 km ), na jihovýchodě s Itálií ( 515 km ) a na jihu se Španělskem ( 649 km ), Andorrou ( 56,6 km ) a Monakem ( 4,5 km ).", "Francouzská republika je tvořena i tzv. zámořskou Francií, která sestává z území v Severní a Jižní Americe ( kde má Francouzská Guyana 673 km dlouhou hranici s Brazílií a 520 km se Surinamem ), v Indickém a Tichém oceánu, Karibiku ( ostrov Svatý Martin je rozdělen na francouzskou a nizozemskou část hranicí o délce 10,2 km ) a Antarktidě. ( suverenita deklarovaná v Antarktidě nebyla uznána většinou jiných zemí — viz Antarktický smluvní systém ). Evropská část Francie zaujímá plochu 543 965 km ². Na severu a západě je krajina rovinatá s mírným vlněním, na zbytku území převážně pahorkatá a hornatá. Ve francouzských Alpách se nachází nejvyšší bod západní Evropy Mont Blanc ( 4 810 m ). Další hornaté kraje země zahrnují Pyreneje, Centrální masív, Jura, Vogézy, Armorický masiv a Ardeny. Největšími francouzskými řekami jsou Loira, Rhône ( pramenící ve Švýcarsku ), Garonna ( ve Španělsku ), Seina a část toku Rýnu. Loira je zároveň také nejdelší francouzskou řekou. Města Kromě hlavního města Paříže, v jejíž aglomeraci žije přes 12 milionů lidí, jsou největšími městy Marseille, Lyon, Toulouse, Nice, Nantes, Štrasburk, Montpellier, Bordeaux, Lille, Rennes. Vláda a politika Ústava a státní zřízení Ústava Páté republiky byla schválena 28. srpna 1958. Výrazně posílila autoritu výkonné moci ve vztahu k parlamentu. V minulosti měl parlament značné možnosti, jak premiéra a vládu sesadit, což ústava roku 1958 omezila, takže během existence páté republiky padl premiér pouze jednou, v roce 1962. Na druhou stranu ústava páté republiky oslabila vládu na úkor prezidenta. Francie je zastupitelská demokracie a poloprezidentská republika. Podle ústavy je francouzský prezident volen přímo na období pěti let ( původně sedm let ). Prezidentská rada zabezpečuje regulérní fungování moci lidu a kontinuitu státu. Prezident jmenuje předsedu vlády, předsedá kabinetu, velí ozbrojeným silám a uzavírá mezinárodní smlouvy. Prezident předsedu vlády jmenuje, ale nemůže odvolat, může jen požádat o jeho rezignaci. Premiéra, i celou vládu, může odvolat Národní shromáždění ( dolní komora francouzského parlamentu ). Poměr toho, co rozhoduje předseda vlády a co prezident, často závisí na tom, zda jsou ze stejné politické strany.", "Pokud ano, prezident může působit jako faktická hlava vlády, zatímco předseda vlády je jen jeho zástupcem. V opačném případě dává ústavní konvence premiérovi primát ve vnitřních záležitostech, zatímco prezident dominuje v zahraničních záležitostech. Taková situace, kdy je prezident nucen spolupracovat s premiérem, který je politickým protivníkem, se ve Francii nazývá cohabitation ( soužití ). Premiér nemusí v Národním shromáždění žádat o vyslovení důvěry, ale zvyklost je taková, že to udělá. Národní shromáždění ( Assemblée Nationale ) je dolní komorou parlamentu. Jeho členové jsou voleni přímo na pětileté období a všechna křesla jsou volena v jediných volbách. Národní shromáždění má právo rozpustit vládu a tím tedy většinová volba Shromáždění určuje rozhodování vlády. Senátoři jsou vybíráni volební akademií na dobu devíti let a jedna třetina Senátu se mění každé tři roky ( počínaje rokem 2007 ). Legislativa Senátu je omezená; pokud se tyto dvě komory neshodují v nějakém bodě ( s výjimkou ústavních práv ), Národní shromáždění má poslední slovo. Vláda má silný vliv na utváření programu Parlamentu. Zahraniční vztahy Francie je zakládajícím členem Evropské unie a to velikou měrou definuje francouzskou zahraniční politiku. 29. května 2005 Francie odmítla v referendu ratifikování Evropské ústavy, když přibližně 55 % obyvatel vyslovilo své „ ne“. Francie je členem SPC ( Sekretariát Pacifické komunity, Secretariat of the Pacific Community ) a COI ( Komise Indického oceánu, Indian Ocean Commission ). Francie je vedoucím členem Mezinárodní organizace frankofonie ( La Francophonie, International Organisation of Francophonie ), která sdružuje 51 francouzsky mluvících států. Ve Francii sídlí Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj, UNESCO, Mezinárodní úřad pro míry a váhy a Interpol. Administrativní dělení Do roku 1790 se Francie dělila na provincie, které byly změněny na regiony. Od poslední reformy v roce 2016 je regionů 18.", "Ty jsou dále děleny do 101 departementů, které jsou očíslovány ( podle pořadí v abecedě ), což má následně význam např. pro směrovací čísla nebo poznávací značky aut. 13 regionů leží v evropské části Francie ( France métropolitaine ), z nichž jeden tvoří Korsika se zvláštním statutem ( collectivité territoriale ), a zbylých pět je tvořeno vždy jen jedním departmentem a bývají tak označovány jako zámořské departementy a zámořské regiony ( Départements et régions d ' outre - mer, zkratka DOM - ROM, jmenovitě se jedná o Réunion, Mayotte, Francouzskou Guyanu, Martinik a Guadeloupe ). Departmenty se dále rozdělují na 342 arrondisementů, do kterých se nevolí žádné zastupitelstvo a které mají smysl pouze pro zařazení a administraci. Arrondisementy se člení na 2054 kantonů, ale ty opět slouží jen k administraci a rozdělení voličů. Poslední článek tvoří obce, kterých je ve Francii 36 700. Obce jsou samosprávné s voleným zastupitelstvem ( obecní rada ). Původně měly arrondisementy i kantony určité pravomoci a vlastní zastupitelstva, v případě městských obvodů tento stav skončil rokem 1940 díky vládě ve Vichy a definitivně odstraněn založením Čtvrté republiky v roce 1946. V případě kantonů tomu tak bylo mnohem dříve. Kromě 18 regionů a 101 departmentů pod francouzskou suverenitu spadají Nová Kaledonie, Wallis a Futuna, Francouzská Polynésie, Clippertonův ostrov, Saint Pierre a Miquelon, Svatý Bartoloměj, Svatý Martin a Francouzská jižní a antarktická území. Teritoria v Pacifiku nadále používají frank jako svou měnu, i když byla v Evropě nahrazena eurem. Polynéský frank má však kurs vázaný na euro. Obrana a bezpečnost", "Francouzské ozbrojené síly mohou být rozděleny do čtyř skupin: Pozemní vojsko ( Armée de Terre ) Chasseurs Alpins - horská divize armády Cizinecká legie Námořní pěchota Lehké letectvo ( ALAT - Aviation Légére de l ' Armée de Terre ) Technikové ( Génie ) - včetně Pařížského požárního sboru Námořnictvo ( Marine Nationale ) Námořní letectvo Fusiliers de Marine - ochrana námořních objektů na zemi Commandos Marines - speciální jednotka francouzské armády - včetně požárního praporu města Marseille Letectvo ( Armée de l ' Air ) Teritoriální letecká obrana Letectvo Četníci ( Gendarmerie Nationale ), armádní policie, která funguje částečně i jako policie, zejména v některých venkovských oblastech ( ve velkých městech tuto roli plní Police nationale ). Do armády se může vstoupit v 17 letech. Od Alžírské války o nezávislost byla branná povinnost omezena a úplně zrušena byla roku 1996 Jacquesem Chiracem Francii se v oblasti výdajů na vojenskou obranu v Evropské unii vyrovnají jen Německo a Spojené království. Francie ročně utratí na armádu, letectvo a vojenské námořnictvo bezmála 50 mld. dolarů, což je 2,6 % HDP ( podle statistik NATO z roku 2003 ) a v absolutních číslech třetí místo na světě za USA a Čínou. Spolu se Spojeným královstvím platí 40 % z celkových výdajů na obranu celé EU. Francie je jedním z pěti států světa, které vlastní jaderné i termojaderné zbraně. Ekonomika Ekonomika Francie kombinuje rozsáhlé soukromé společnosti ( přibližně 2,5 milionu registrovaných ) se společnostmi se značnou měrou intervence vlády. Vláda si ponechala velký vliv na klíčové segmenty sektorů infrastruktury, což znamená, že rozhoduje v otázkách železnice, energetiky, letectví a telekomunikace. Tento stav byl výhodný asi do 90. let, v posledních letech vláda pomalu odprodává své podíly ve společnostech Orange ( France Télécom ), Air France, stejně jako pojišťovny, banky a zbrojní průmysl. Francie je členem skupiny G 7. Francouzská ekonomika je 5. největší ekonomikou na světě. V roce 2002 úplně přestala používat svou historickou měnu francouzský frank a v rámci Evropské měnové unie užívá společnou měnu euro. Podle údajů OECD za rok 2007 je Francie 5. největší exportér výrobků na světě po Německu, Číně, USA a Japonsku. Je šestý největší dovozce výrobků za USA, Německem, Čínou, Spojeným královstvím a Japonskem.", "Dále podle statistiky OECD byla v roce 2007 Francie na třetím místě v získávání přímých zahraničních investic. S téměř 158 miliardami USD zahraničních investic se Francie zařadila za USA ( 237,5 mld. USD investic ) a Spojené království ( 185,9 mld. USD ). Na druhou stranu francouzské společnosti investovaly ve stejném období 224,6 miliard USD v zahraničí, což zařazuje Francii na třetí místo žebříčku největších zahraničních investorů po USA ( 333,2 mld. USD ) a Spojeném království ( 229,8 mld. USD ). Francie je také druhou nejvíce produktivní zemí v OECD ( nepočítaje Norsko, kde jsou hodnoty zvýšeny uměle tržbami z ropy, a Lucembursko, kde velkými offshorovými investicemi bank ). V roce 2003 byl průměrný hrubý domácí produkt na jednu hodinu práce 47,2 USD. Francie se stala v prvním čtvrtletí roku 2019 v absolutních číslech nejzadluženější zemí eurozóny. Její veřejný dluh činil téměř 100 % HDP.Mezi příklady technologické vyspělosti francouzského průmyslu patří mj. vysokorychlostní vlaky TGV ( výrobcem společnost Alstom ) a letadla Airbus. K největším firmám patří i národní letecký dopravce Air France. Tradičně je rozvinutý automobilový průmysl, k nejproslulejším značkám patří Renault, Peugeot a Citroën. Michelin je druhým největším světovým výrobcem pneumatik. Mocností je Francie v oblasti módy, kosmetiky a luxusního zboží ( Christian Dior, Louis Vuitton, Chanel, Lacoste, L ' Oréal, LVMH, Cartier, Boucheron, Givenchy, Hermès, Chloé, Le Coq Sportif, Guerlain, Sephora, Yves Rocher ). Vývojářská společnost Ubisoft dala světu například herní klasiku Assassin ' s Creed. Carrefour je druhým největším maloobchodním řetězcem na světě. Petrochemickým gigantem je Total, farmaceutickým Sanofi. Největšími francouzskými bankami jsou BNP Paribas, Crédit Lyonnais a Société Générale ( vlastní i českou Komerční banku ), pojišťovnou Axa. V potravinářství hraje velkou roli společnost Danone, v telekomunikacích Orange, v médiích Vivendi, elektrotechnice Schneider Electric. Doprava Železniční síť Francie, která k roku 2008 spojuje 29 473 km, je nejdražší železniční sítí v západní Evropě a spravuje ji společnost RFF. Po Německu jde o druhou nejrozsáhlejší železniční síť v západní Evropě.", "Vlaky osobní dopravy provozuje společnost SNCF. Mezi vysokorychlostní vlakové spojení ve Francii patří Thalys, Eurostar a TGV, které za komerčního využití na vysokorychlostních tratích dosahují rychlosti 270 – 320 km / h. Eurostar, společně s Eurotunnel Shuttle, spojuje Francii se Spojeným královstvím přes Eurotunel. Francie má železniční spojení do všech sousedních států, kromě Andorry. Vnitrostátní spojení je také velmi dobře rozvinuté a nachází se zde také několik podzemních železnic a tramvají, které doplňují autobusovou dopravu. Ve Francii se nachází přibližně 893 300 kilometrů funkčních vozovek. Dálniční síť měří přibližně 12 000 kilometrů. Nejsou zde pravidelné registrační poplatky, či daně, ale za použití dálnic se vybírá mýtné, kromě blízkosti velkých obcí. Na novém trhu s automobily převládají národní značky, jakými jsou Renault ( 27 % ze všech aut prodaných v roce 2003 ), Peugeot ( 20,1 % ) a Citroën ( 13,5 % ). Přes 70 % nových prodaných aut v roce 2004 bylo na naftový pohon, což je znatelně více než těch benzínových a LPG. Ve Francii se také nachází nejvyšší most na světě - viadukt Millau a několik důležitých mostů, například Pont de Normandie. V Francii se nachází přibližně 477 letišť a přistávacích ploch. Největším a nejdůležitějším letištěm je letiště Charlese de Gaulla poblíž Paříže, které je také centrem francouzských národních aerolinek – Air France. Ve Francii se nachází 10 větších přístavů – největší z nich v Marseille. Demografie Už od pravěku byla Francie křižovatkou obchodu, migrace obyvatelstva a invazí. Ve starověku území Francie obývali Keltové ( Galie a Bretaň ) a Aquitánci ( Baskicko ), později se zde usazovali Římané a Germáni ( Frankové, Vizigótové, Burgunďané a Vikingové ). Tyto kmeny a národy se mezi sebou po staletí mísily a výsledkem je dnešní populace. Kromě dávných dob zde byla ještě vlna migrace v 19. století a to hlavně lidí těchto národností: Belgičané, Italové, Španělé, Portugalci, Poláci, Arméni, a Židé z Východní Evropy a Maghrebu. Od 60. let 20. století se do Francie stěhují Arabové, Berbeři, černoši z Afriky a Karibiku, Číňané a Vietnamci.", "Do Francie se vracejí také francouzští kolonisté z Alžírska a dalších bývalých kolonií tzv. Černé nohy. Zjišťovat rasu, etnickou příslušnost a náboženství při sčítání lidu je zákonem zakázáno. Je ale odhadováno, že 40 % francouzské populace má předka, který pochází z nějaké migrační vlny, což dělá z Francie etnicky nejrůznorodější zemi v Evropě ( úroveň je srovnatelná např. s USA či Kanadou ). Dále jsou známa data z testování novorozenců na srpkovitou anémii, které se provádí pouze u osob s původem v rizikových oblastech mimo Evropu. Podle těchto údajů bylo v roce 2012 34,44 % novorozenců nebílých, což představovalo zvýšení z 27 % v roce 2006. Od 19. století byl historický vývoj populace Francie velmi atypický oproti zbytku Západního Světa. Na rozdíl od zbylé Evropy nemá Francie zkušenosti se silným populačním růstem v 19. století a na počátku 20. století. Na druhou stranu v druhé polovině 20. století zažila mnohem větší populační explozi než kterýkoliv jiný evropský stát. Imigrace Na přelomu čtyřicátých a padesátých let 20. století přicházely do Francie především italské pracovní síly. Do konce roku 1962 se jejich počet zvýšil na 630 000. V roce 1945 byl založen Státní migrační úřad, jehož činnost spočívala v náboru a zprostředkování zahraničních pracovních sil. V šedesátých letech 20. století se prostřednictvím dvoustranných smluv se Španělskem, Portugalskem, Jugoslávií a zeměmi bývalých kolonií, tj. Marokem a Tuniskem, silněji rozvinula snaha o najímání pracovní síly z jižní a jihovýchodní Evropy a také ze severní Afriky. V polovině padesátých a šedesátých let 20. století dosáhl počet úředně hlášených cizinců ( bez Alžířanů ) 2,3 milionu. V letech prudkého rozvoje se imigrace vymkla kontrole. Migranti přicházeli stále častěji spontánně nebo na osobní výzvy. Ztráta kontroly nad imigrací na přelomu šedesátých a sedmdesátých let 20. století a zvýšený nárůst nelegálních pracovních poměrů vedly k tomu, že došlo k omezování možností jak přiblížit způsoby zprostředkování práce a pracovní či bytové možnosti minimálním sociálním požadavkům. Nelegální práce a vysoká nezaměstnanost vedly ke stupňování napětí mezi domácími obyvateli a imigranty, především severoafrickými, ale také mezi jednotlivými etnicko - kulturními skupinami přistěhovalců.", "Počátkem osmdesátých let 20. století začalo docházet k otevřeným vzpourám a pouličním bitkám s policií. Ukončení náboru pracovních sil změnilo charakter imigrace, který se projevil zvýšeným příchodem dalších rodinných příslušníků především z mimoevropských oblastí ( ze severní Afriky a Turecka ). V polovině devadesátých let 20. století odvozovalo svůj původ z celkového počtu 55 milionů Francouzů asi 18 milionů alespoň částečně od rodičů nebo prarodičů pocházejících ze zahraničí. Jazyk Podle článku 2 ústavy je úředním jazykem Francie francouzština, románský jazyk odvozený z latiny. Dále je používána němčina a arabština. V zámořských území existují kreolské jazyky na bázi francouzštiny ( např. antilská kreolština, guaynština či réunionská kreolština ). Náboženství Tradičně dominantní římskokatolická země se znatelným protiklerikálním vlivem. Svoboda náboženství je dána ústavou; inspirace pochází ze Všeobecné deklarace lidských práv. Dominantní koncept vztahu mezi veřejnou sférou a věřícími zabezpečuje, že vláda a vládní instituce ( jako například školy ) by neměly zasahovat do věcí víry a stejně tak církev by se neměla žádným způsobem angažovat v politické činnosti. Vláda samotná neudržuje statistiky o víře svých občanů. Statistiky The World Factbook ukazují následující čísla: Římskokatolické křesťanství 83 – 88 %, islám 5 – 10 %, protestantismus 2 %, židovské náboženství 1 %. Žijí zde též velmi početné menšiny miafyzitních Arménů z Arménské apoštolské církve ( cca 300 - 500 tisíc ), a také desetitisícové komunity rumunských, ruských, ukrajinských, běloruských a gruzínských pravoslavných ( mnohdy jde o potomky uprchlíků před komunistickými diktaturami z těchto zemí ve 20. století ). Avšak podle průzkumu z roku 2003 považuje 41 % lidí existenci boha za vyloučenou, 33 % se považuje spíše za ateisty a 51 % lidí o sobě řeklo, že jsou křesťané. Na počátku 20. století žilo ve Francii mnoho lidí na venkově a řídili se podle křesťanských tradic. Během tohoto století nastalo ale mnoho změn: došlo k vylidnění venkova a mnoho lidí se odvrátilo od křesťanství. To vedlo k mnoha změnám ve společenských zvycích. Mnoho mladých muslimů ve Francii čelí vysoké nezaměstnanosti, která na předměstích Paříže dosahuje přes 50 %, a na jejich komunitu mají stále větší vliv radikální islamističtí salafisté.", "Podle analýzy z roku 2016 zavedení islámského práva šaría podporuje 72 % francouzských muslimů a 35 % muslimů ve Francii považuje za ospravedlnitelné použití násilí na ochranu víry. Věda a vzdělání Přírodní a technické vědy mají ve Francii mimořádnou tradici. Zvláště v 18. a 19. století Francouzi v oblasti exaktních věd dominovali. Louis Pasteur objevil vakcíny proti sněti slezinné a vzteklině. Marie Curie - Skłodowská, vědkyně polského původu působící ve Francii, objevila radium a techniku dělení radioaktivních izotopů. Auguste a Louis Lumièrové vynalezli kinematograf. Denis Papin vynalezl Papinův hrnec a položil základy pro průmyslové využití páry a tedy vynález parního stroje. Antoine Lavoisier vyvrátil flogistonovou teorii hoření a založil tak moderní chemii. Blaise Pascal již v roce 1642 sestrojil první mechanický kalkulátor. André - Marie Ampère vybudoval základy elektrodynamiky. Gaspard - Gustave de Coriolis objevil Coriolisovu sílu, a způsobil tak revoluci v meteorologii. Léon Foucault proslul sestrojením Foucaultova kyvadla v pařížském Pantheonu, kterým ukázal, že Země je v důsledku své rotace neinerciální vztažnou soustavou. Louis Daguerre vyvinul první praktickou metodu fotografování, další krok na cestě k moderní fotografii udělal Nicéphore Niépce svou heliografií. Charles - Augustin de Coulomb založil elektrostatiku. Joseph Fourier objevil skleníkový efekt. Astronom Pierre Gassendi roku 1631 jako první pozoroval přechod Merkuru přes Slunce. Pierre - Simon Laplace je autorem mlhovinové hypotézy, doposavad nejvlivnější teorie o vzniku hvězd a jejich planetárních soustav. Nicolas Appert vyvinul metodu konzervace potravin. Biolog Jean - Baptiste Lamarck zformuloval první ucelenou evoluční teorii ( lamarckismus ). Louis Braille vytvořil Braillovo písmo pro nevidomé. „ Otcem akustiky“ se stal Marin Mersenne. Georges Cuvier počal srovnávat soudobé živočišné druhy s fosíliemi a založil tak moderní paleontologii. Archeolog Jean - François Champollion založil egyptologii. Charles Messier sestavil průlomový Messierův katalog a objevil krabí mlhovinu. Joseph Louis Gay - Lussac významně posunul výzkum plynů.", "Urbain Le Verrier propočítal přesné souřadnice osmé planety sluneční soustavy – Neptunu. Nicolas Léonard Sadi Carnot byl zakladatelem termodynamiky. Georges Louis Leclerc de Buffon se jako jeden z prvních vědců pokusil o exaktní odhad stáří Země, a to pomocí měření doby zchladnutí železné koule. Augustin - Jean Fresnel zdokonalil vlnovou teorii světla, Siméon Denis Poisson naopak teorii korpuskulární. François Arago odhalil mnoho zákonitostí vztahu elektrického proudu a magnetismu. Nicolas - Louis de Lacaille pojmenoval 14 z 88 souhvězdí. Jean - Baptiste Biot dokázal existenci meteoritů a studoval polarizaci světla. Jean - Martin Charcot založil vědecký výzkum hypnózy a hysterie. Průkopník experimentální medicíny Claude Bernard vyložil fungování nervového systému, slinivky břišní a jater. John James Audubon objevil mnoho nových druhů ptáků. Joseph Marie Jacquard vynalezl děrnými štítky programovatelný mechanický stav. Jacques - Yves Cousteau je legendou výzkumu ( a také ochrany ) oceánů. Ve 20. a 21. století získali Francouzi také řadu vědeckých Nobelových cen, za fyziku Gérard Mourou, Serge Haroche, Albert Fert, Claude Cohen - Tannoudji, Georges Charpak, Pierre - Gilles de Gennes, Louis Néel, Alfred Kastler, Louis de Broglie, Jean Baptiste Perrin, Antoine Henri Becquerel a Pierre Curie, za chemii Jean - Pierre Sauvage, Yves Chauvin, Jean - Marie Lehn, Luis Federico Leloir, Frédéric Joliot, Irène Joliot - Curie, Paul Sabatier, Victor Grignard a Henri Moissan, za fyziologii Jules A. Hoffmann, Luc Montagnier, Françoise Barré - Sinoussi, Jean Dausset, Roger Guillemin, François Jacob, Jacques Monod, André Lwoff, André Frédéric Cournand, Charles Nicolle, Charles Richet, Alexis Carrel, Alphonse Laveran. Významná je francouzská matematická škola. Již v 16. -17. století razili francouzští matematici jako François Viète, Abraham de Moivre, Pierre Louis Maupertuis nebo Pierre de Fermat cestu celému oboru. Évariste Galois položil základy moderní algebry a teorie grup.", "Gaspard Monge je otcem deskriptivní geometrie, Jean - Victor Poncelet projektivní geometrie. Jean le Rond d ' Alembert posunul studium diferenciálních rovnic. Charles Hermite dokázal, že Eulerovo číslo je trascendentní. Jeho žák Henri Poincaré založil algebraickou topologii. Augustin Louis Cauchy byl průkopníkem matematické analýzy. Matematik Adrien - Marie Legendre významně přispěl ke studiu polynomů. Ústřední postavou matematiky 20. století byl Henri Lebesgue. Průlomy v bádání o Lieových grupách učinil Élie Cartan. K významným matematikům 20. století nutno počítat i Jacquese Hadamarda. Prestižní Fieldsovu medaili získali matematici Laurent Schwartz, Jean - Pierre Serre, René Thom, Alexander Grothendieck, Alain Connes, Pierre - Louis Lions, Jean - Christophe Yoccoz, Laurent Lafforgue, Wendelin Werner a Cédric Villani. Abelovu cenu obdržel Yves Meyer. V oblasti humanitních a sociálních věd si Francouzi dlouhodobě udržují ještě mnohem větší vliv. Již scholastičtí filozofové Jean Buridan, Pierre Abélard a Mikuláš Oresme byli velmi uznávaní. Michel de Montaigne založil žánr eseje. Francouzi stáli u samého zrodu moderní filozofie - za její zakladatele bývají někdy považováni Jean - Jacques Rousseau a René Descartes. K tzv. osvícencům patřili Voltaire, Denis Diderot či Charles Louis Montesquieu. Na přelomu 19. a 20. století zpochybnil dědictví osvícenců Henri Bergson. K významným představitelům fenomenologie patří Emmanuel Lévinas, Paul Ricoeur a Maurice Merleau - Ponty. V Nietzscheho stopách ve Francii šel Georges Bataille. Od marxismu k islamismu se dostal Roger Garaudy. Na Freuda zcela originálně navázal Jacques Lacan. Jungovské inspirace měl Gaston Bachelard. Z křesťanských pozic se s moderní vědou originálně vyrovnával Pierre Teilhard de Chardin. Oba klíčoví myslitelé existencialismu, Jean - Paul Sartre a Albert Camus, byli Francouzi. Podobné je to u postmodernismu, kde jsou otci Jean Baudrillard a Jean - François Lyotard. Za nejvýznamnější feministickou filozofku bývá považována Simone de Beauvoir.", "Nejcitovanějšími filozofy konce 20. století byli představitelé tzv. poststrukturalismu a dekonstruktivismu: Michel Foucault, Jacques Derrida a Gilles Deleuze. Marxistické ingredience k jejich dílu přidávali Louis Althusser a Alain Badiou, o feministické se zasloužila Julia Kristeva. Ideologem extravagantního situacionismu byl Guy Debord. Také francouzská sociologická škola je silná, Francouzi byli ostatně dva ze zakladatelů sociologie: Auguste Comte a Émile Durkheim. Důraz na data do sociologie vnesl Pierre Guillaume Frédéric le Play. Mezi jejich nástupci vynikl Pierre Bourdieu nebo sociolog vědy Bruno Latour. Claude Lévi - Strauss je zřejmě nejslavnějším kulturním antropologem všech dob. Ferdinand de Saussure je zakladatelem sémiotiky. Roland Barthes jejím významným představitelem. Dějiny politologie se sotva obejdou bez Alexise de Tocqueville, Gustava le Bona či Raymonda Arona. Významným politickým filozofem byl již Jean Bodin, autor teorie suverenity. Raným politologem byl i Nicolas de Condorcet, který jako vůbec první použil termínu zastupitelská demokracie. K nejvlivnějším historikům, zejména svou interpretací Francouzské revoluce, patří Adolphe Thiers. Zakladatelem proslulé školy Annales byl Fernand Braudel. K prvním literárním teoretikům patřil Nicolas Boileau - Despréaux. François Quesnay byl hlavní představitel první ekonomické školy fyziokratů a tvůrce prvního modelu ekonomického koloběhu, tzv. ekonomické tabulky. Nobelovu cenu za ekonomii získali Jean Tirole, Maurice Allais, Gérard Debreu a Esther Duflová. V posledních letech se velmi rychle stal jedním z nejcitovanějších ekonomů Thomas Piketty. Systém francouzského vzdělání je vysoce centralizovaný, organizovaný a rozvětvený. Dělí se na tři části: primární vzdělání ( enseignement primaire ) sekundární vzdělání ( enseignement secondaire ) terciární nebo akademické vzdělání ( enseignement supérieur ) Primární a sekundární vzdělání je převážně veřejné ( soukromé školy také existují jako celonárodní síť jednotlivých primárních a sekundárních katolických škol ), zatímco akademické vzdělání je otázkou státních i soukromých škol.", "Pařížská univerzita, zvaná většinou Sorbonna podle své nejvýznamnější, původně teologické koleje, byla nejstarší univerzitou ve Francii, založenou okolo roku 1150, patrně čtvrtou nejstarší v Evropě ( datum vzniku nejstarších univerzit je většinou dosti nejisté ). Ve středověku byla centrem evropské vzdělanosti, působili zde Tomáš Akvinský, Albert Veliký, Svatý Bonaventura, Erasmus Rotterdamský, Mistr Eckhart, Ignác z Loyoly, Jan Kalvín, později třeba Henri Bergson, Jean - Paul Sartre, Claude Lévi - Strauss nebo Jacques Derrida. V roce 1968, po studentských nepokojích, byla univerzita rozbita na menší části a ve své původní podobě už neexistuje. Roku 2018 byla sloučením několika institucí založena Sorbonne Université, výzkumná univerzita, která svůj původ odvozuje od založení sorbonnské koleje. Podle Šanghajského žebříčku ( k roku 2021 ) je ovšem v současnosti nejkvalitnější francouzskou vysokou školou Univerzita Paris - Saclay, výzkumná univerzita založená roku 2019 ( 13. celosvětově ). Následují zmíněná Sorbonne Université ( 35. ), Univerzita Paris sciences et lettres ( 38. ), Université de Paris ( 73. ), Aix - Marseille Université ( 101. -150. ), Université Grenoble - Alpes ( 101. -150. ) a Université de Strasbourg ( 101. -150. ). V minulosti byla za prestižní vzdělávací instituci považována také například École Normale Supérieure. Nejvýznamnější neuniverzitní vědeckou institucí v zemi je Centre national de la recherche scientifique ( CNRS ). Bývá označováno za největší výzkumnou evropskou instituci vůbec. Vyvinulo například vakcínu proti hepatitidě typu B. V Nature Indexu ( za rok 2020 ), který hierarchizuje veškeré vědecké instituce podle počtu článků v časopise Nature, se umístilo na 4. místě na světě ( za Čínskou akademií věd, Harvardem a Společností Maxe Plancka ). Velkou tradici má také Pasteurův ústav založený roku 1887, který kontroluje výskyt infekčních onemocnění na celém světě a radí Světové zdravotnické organizaci v otázkách epidemií a pandemií. Kultura Francouzská kultura je ovlivněna rozdílností a posledními vlnami imigrace. Francie hrála po celá staletí velmi důležitou roli jako kulturní centrum celé Evropy v čele s Paříží.", "Mnoho architektonických stylů západní civilizace vzniklo ve Francii; většina výtvarných stylů novověku se zrodila v pařížské umělecké komunitě. Systematickou propagací francouzské kultury a francouzského jazyka v zahraničí se zabývá Institut français. Výtvarné umění Francouzské umění existovalo společně s německým, až do rozdělení Franské říše, pod názvem „ karolinské umění“. Vlastní vývoj zaznamenalo v 11. století s šířením románského slohu. Přibližně od roku 1100 se datuje rozkvět architektury a sochařství spojeného převážně s regionem Provence, kde bylo stavitelství silně ovlivněno římskou kulturou. O padesát let později se střediskem umění stává sever země, tedy oblast Normandie, převážně Burgundsko. Zde se objevují počátky gotiky. První ryze gotickou stavbou je Bazilika Saint - Denis u Paříže. Od 13. století je již umělecká tvorba spojena s Paříží a oblastí Île - de - France, odkud se gotika rozšířila do celé Evropy. Nejvýznamnějšími francouzskými památkami tohoto slohu jsou katedrály ( hlavně v městech Paříž, Remeš, Chartres, Amiens aj. ), vitráže a sochařská díla. S nástupem renesance ztrácí Francie výsadní postavení nejen v oblasti umění. Typické je přejímání vzorů z Itálie. Gotika se dále drží pouze v Burgundsku jako pozdní gotika. Nejvýznamnějším uměleckým skvostem této doby je zřejmě zámek ve Fontainebleau, kde se projevil vliv pozdní renesance a manýrismu. Známé jsou i zámky na řece Loiře ( Blois, Chambord ), zámek Montsoreau, zámek Chenonceau nebo Lucemburský palác v Paříži. Během rozvoje baroka v 17. století se díky podpoře francouzských králů dostává do Francie řada umělců, kteří tvoří opět model umění pro celou Evropu. Tento standard si Francie udržela až do pozdního 18. století, kdy vládlo rokoko. Centrálními osobnostmi malířského rokoka ve Francii byli Antoine Watteau, François Boucher a Jean - Honoré Fragonard. Klasicismus reprezentují malíři François Gérard a Nicolas Poussin nebo architekt François Mansart. Klasicistními portréty, mj. známým Napoleonovým, proslul Jean Auguste Dominique Ingres. Neoklasicismus zosobnili Jacques - Louis David a také Camille Corot.", "V éře romantismu se prosadil Eugène Delacroix a Théodore Géricault, klíčovými realisty byli Gustave Courbet, William - Adolphe Bouguereau, Jean - François Millet, barbizonská škola. Později i Honoré Daumier, jehož dílo rovněž dalo impulz ke vzniku moderního umění. V moderním umění je velmi důležitá francouzská secese ( art nouveau ) a to hlavně v architektuře ( vchody metra v Paříži, Hector Guimard ). Vzniká mnoho malířských směrů v čele s impresionismem ( Édouard Manet, Auguste Renoir, Claude Monet, Camille Pissarro, Edgar Degas, Henri de Toulouse - Lautrec, Berthe Morisotová ), proti kterému se v roce 1880 postavil Paul Cézanne se svým osobitým stylem. Tzv. neoimpresionismus představují Georges Seurat a Paul Signac. Malíř Paul Gauguin dále rozvíjel malbu s důrazem na plošnost a jasné ohraničení jednotlivých barevných polí. Tento styl byl dále rozvíjen skupinou Nabis a fauvisty ( Henri Matisse, André Derain, Maurice de Vlaminck ). V sochařství vyniká Auguste Rodin ( hra světla ) a Aristide Maillol ( ženský akt ). Rok 1907 se nese v duchu založení kubismu Georges Braquem a Fernand Légerem ( kubismus převádí předměty na geometrické prvky ). Dalšími směry této doby jsou dadaismus a surrealismus ( inspirace psychoanalýzou Sigmunda Freuda, hlavní otázky nevědomí ). Konceptualismus reprezentuje zejména Marcel Duchamp. Jakýmsi protipólem avantgardních experimentátorů je klasik naivního malířství Henri Rousseau. Ke konci druhé světové války se do popředí dostává abstraktní umění díky Pařížské škole ( École de Paris ) a akčnímu umění. Jean Dubuffet zavedl do malby používání netradičních materiálů jako sádra, dehet nebo štěrk. Vzniká op - art s hlavním představitelem Victorem Vasarelym. K novějším směrům patřil nouveau réalisme ( nový realismus ) a pop art ( Yves Klein, Arman, César Baldaccini ). V 80. a 90. letech se Francie ztotožňuje s charakterem soudobého umění např. proudy jako land art, body art, minimalismus a konceptualismus ( Christian Boltanski ), neoexpresionismus ad.", "Proslulými moderními architekty byli Gustave Eiffel, Eugène Viollet - le - Duc, Jean Nouvel, nebo Christian de Portzamparc, autor sídla Cité de la musique, nebo budovy Lucemburské filharmonie. Především jako ilustrátor získal uznání Gustave Doré. Králem karikatury 19. století byl Honoré Daumier. Henri Cartier - Bresson patří ke klasikům žurnalistické fotografie. Literatura Francouzská literatura vznikla jako pokračování latinsky psané literatury. Nejstarší písemnou památkou jsou tzv. Štrasburské přísahy z roku 842. V průběhu dějin zaznamenala francouzská literatura bouřlivý rozvoj a určovala po mnoho století světový trend. Mnoho literárních směrů 20. století má svůj původ ve Francii ( např. dadaismus, kubismus, surrealismus ). Díky uvolněnějšímu prostředí zde mohlo vzniknout spousta děl, která byla jinde zavrhována ( např. v USA díla Henryho Millera ). Svůj vliv nezapře ani v dnešní době. Molière je klasikem světového dramatu, v poezii hraje stejnou roli François Villon, v dětské literatuře Antoine de Saint - Exupéry, ve sci - fi Jules Verne, v erotické literatuře Markýz de Sade či Octave Mirbeau, nejslavnějším bajkařem je Jean de la Fontaine, François Rabelais byl zakladatelem žánru románu, Michel de Montaigne žánru eseje. Krom Molièra patří do učebnic světového dramatu i Jean Racine, Pierre Corneille, Edmond Rostand či Pierre Beaumarchais. Z moderních dramatiků zejména Jean Anouilh či Jean Genet. Alfred Jarry představil svébytnou podobu dramatu absurdního. I v próze se celosvětově proslavila hned celá série jmen: Guy de Maupassant, Alexandre Dumas starší, Victor Hugo, Honoré de Balzac, Stendhal, Gustav Flaubert, Émile Zola, Anatole France. Charles Perrault ovlivnil celoevropskou kulturu sesbíráním nejslavnějších lidových pohádek, Chrétien de Troyes rozpracováním artušovské legendy. Francouzi milují poetická díla Marcela Pagnola. Ke klasikům bývají řazeni též François - René de Chateaubriand, George Sandová, Alfred de Musset, Théophile Gautier, Alphonse Daudet, Prosper Mérimée či kontroverzní Louis - Ferdinand Céline. Za základní stavební kámen světové moderní prózy je považováno dílo Marcela Prousta.", "Alain Robbe - Grillet, Michel Butor, Marguerite Durasová či Claude Simon založili tzv. nový román. Romain Rolland, André Malraux, Françoise Saganová či Robert Merle vsadili naopak na klasické vyprávění. Henri Barbusse proslul především demaskováním hrůz první světové války. K nejuznávanějším současným romanopiscům patří Michel Houellebecq. Prototypem básníka byl dlouho Pierre de Ronsard. Ikonickými postavami poezie se stali také tzv. Prokletí básníci: Charles Baudelaire, Paul Verlaine a Arthur Rimbaud. Francouzská poezie však neztratila sílu ani ve 20. století – většina se vydala cestou avantgardních experimentů, někteří u nich zůstali jako André Breton či Guillaume Apollinaire, někteří se vrátili ke klasické skladbě jako Paul Eluard či Louis Aragon, jiní byli klasickému verši věrni vždy jako Jacques Prévert. Zcela zvláštní, „ hermetickou“ či „ neoklasicistní“ linii reprezentují Stéphane Mallarmé a Paul Valéry. Všestrannými talenty, kteří krom literatury zasáhli i do mnoha jiných oborů, byli Jean Cocteau a Boris Vian. Krom některých uvedených získali Nobelovu cenu za literaturu též Patrick Modiano, Jean - Marie Gustave Le Clézio, Saint - John Perse, François Mauriac, André Gide, Roger Martin du Gard, Frédéric Mistral, Jean - Paul Sartre, Albert Camus a Sully Prudhomme. K nejprestižnějším francouzským literárním cenám patří Goncourtova cena. Hudba Francie byla dlouhou dobu považována za centrum evropského umění a hudby. Země se chlubí širokým spektrem tradiční lidové hudby, ale i hudbou přinesenou imigranty z Afriky, Latinské Ameriky a Asie. Co se týče klasické hudby, pochází z Francie několik legendárních skladatelů, stejně tak jako v dnešní době řada umělců hrajících rock, hip hop, techno, funk a pop. Francie se také považuje za zemi klarinetu. Nejslavnějšími francouzskými skladateli vážné hudby jsou Jean - Baptiste Lully, Claude Debussy, Georges Bizet, Jacques Offenbach, Hector Berlioz a Maurice Ravel. Důležitými jmény jsou též Camille Saint - Saëns, Jean - Philippe Rameau, Erik Satie, Charles Gounod, Jules Massenet, Francis Poulenc, Olivier Messiaen a Adolphe Adam.", "V oblasti filmové hudby patří k nejoceňovanějším autorům Maurice Jarre. V moderní populární hudbě se Francouzi dlouho snažili konkurovat svým osobitým žánrem – šansonem. Uznání světa v něm získali zejména Édith Piaf, Charles Aznavour, Gilbert Bécaud, Yves Montand, Mireille Mathieu, Dalida či Juliette Gréco. Do historie rokenrolu se zapsal Johnny Hallyday. Serge Gainsbourg se stal symbolem eroticky nabitého popu. V klasickém globálním popu se Francouzi prosazují méně, v posledních letech se to podařilo Vanesse Paradis, Alizée či Nolwenn Leroy. Zdaleka nejvíce se to však podařilo klávesistovi a skladateli Jean - Michel Jarrovi. V oblasti elektronické hudby se prosadil též DJ David Guetta. Maurice Béjart či Marius Petipa byli proslulými baletními choreografy. Film Velkou tradici má francouzské filmové umění, Georges Méliès stál u jeho samého zrodu. Režiséři 60. let 20. století Jean - Luc Godard a François Truffaut patří ke klasikům světového filmu. K tzv. Nové vlně ( Nouvelle Vague ) krom nich patřili též režiséři Claude Chabrol, Alain Resnais a Eric Rohmer. Navazovali přitom na originální tvůrce předchozích dekád, jakými byli Jean Renoir či Jacques Tati. Oscara mají krom výše uvedených Maurice Cloche, René Clément, Marcel Camus, Serge Bourguignon, Claude Lelouch, Bertrand Blier, Régis Wargnier, Richard Dembo, Michel Hazanavicius či Jean - Jacques Annaud. Annaud je mj. tvůrce slavných snímků Jméno růže a Sedm let v Tibetu. Luc Besson pracuje v Hollywoodu. Tomuto filmovému centru dokázali Francouzi, jako jedni z mála na světě, v 60. -80. letech 20. století konkurovat, zejména v žánru komedie. Francouzský film měl a má herecké hvězdy světového formátu: Louis de Funès, Jean Gabin, Jean - Paul Belmondo, Alain Delon, Brigitte Bardotová, Gérard Philipe, Lino Ventura, Catherine Deneuve, Jean - Louis Trintignant, Jean Rochefort, Gérard Depardieu, Pierre Richard, Jean Marais, Philippe Noiret či Jeanne Moreau. Ve 30. a 40. letech 20. století se v Hollywoodu proslavila Claudette Colbertová.", "V 50. letech se dokázali prosadit také Simone Signoretová či Fernandel. Ještě mnohem dříve vytvořila Sarah Bernhardtová prototyp herecké a filmové hvězdy. V posledních letech už se světový věhlas francouzským hercům získává hůře. V některých případech je k tomu zapotřebí angažmá v Hollywoodu – důkazem jsou biografie hereček a herců jako jsou Sophie Marceau, Isabelle Adjani, Juliette Binoche, Audrey Tautou, Marion Cotillard, Jean Dujardin či Jean Reno. Navzdory jistému ústupu ze slávy točí Francie stále nejvíce filmů v Evropě a je zemí, kde americká filmová produkce získává nejmenší procento příjmů z promítání ( okolo 50 procent, proti tomu například v Německu je to 77 procent ). Francie je také stále ještě druhým největším vývozcem filmů na světě, po Spojených státech. Filmový festival v Cannes, založený roku 1946, patří k největším filmovým událostem světa. Jeho hlavní cena Zlatá palma ( Palme d ' or ), udělovaná od roku 1955, patří k nejprestižnějším oceněním ve světovém filmu. Nejdůležitější francouzskou národní filmovou cenou je César, uděluje se od roku 1976. Kuchyně Francouzská kuchyně je charakteristická svou velikou rozmanitostí. Je označována za jeden z nejvíce kultivovaných a elegantních stylů vaření na světě. Mnoho nejlepších světových šéfkuchařů jako Taillevent, François Pierre La Varenne, Marie - Antoine Carême ( zakladatel haute cuisine ), Auguste Escoffier nebo Paul Bocuse byli mistry této kuchyně. Francouzské způsoby vaření ovlivnily bezmála celou Západní Evropu a mnoho kulinářských škol užívá francouzskou kuchyni jako základ všech ostatních forem evropského vaření. V listopadu roku 2010 byla francouzská gastronomie přidána na seznam nemateriálního světového kulturního dědictví UNESCO. I pojem restaurace má francouzský původ ( avšak ve formě restaurant ). Ve Francii vznikly mnohé kuchařské postupy ( marinády, suflé, tapenáda, bešamelová omáčka, hranolky ). Ke známým francouzským specialitám patří foie gras ( ztučnělá játra vodních ptáků ). Oblíbenými surovinami jsou lanýže, žampiony, hlíva ústřičná, mušle, ústřice. Slavným pokrmem je kohout na víně ( coq au vin ). Pro ostatní Evropany jsou dosti exotickými specialitami žabí stehýnka ( grenouille ) a šneci ( escargot ).", "Do celého světa se rozšířil lehký sladký rohlík croissant, který Francouzi často snídají s kávou, stejně jako bageta nebo palačinky ( crêpe ). K regionálním specialitám patří alsaský šukrut, lotrinský slaný koláč quiche, nebo hovězí po burgundsku ( boeuf bourguignon ). V Provence má původ rybí polévka bouillabaissa, v celé Francii je milována cibulačka. Okolo Nice vznikl zeleninový pokrm ratatouille, v Gaskoňsku konfitovaná kachna ( confit de canard ). Nejoblíbenějším francouzským sendvičem je croque monsieur. Známými francouzskými dezerty jsou crème brûlée, obrácený koláč ( tarte tatin ) nebo makronky. Specifickou roli ve francouzské gastronomii hrají sýry. Ve francouzských Alpách se vyrábí sýr beaufort, v kraji Aveyron plísňový sýr roquefort, v Normandii byl vynalezen camembert, v oblasti Seine - et - Marne sýr brie. Z Burgundska pochází dijonská hořčice. Významnou úlohu v celé francouzské kultuře hraje vinařství. Celosvětově proslulé je šampaňské víno - šumivé, sekundárně kvašené víno z oblasti Champagne - Ardenne. Některé odrůdy byly vyšlechtěny přímo ve Francii, například sauvignon. Velmi ceněna jsou rovněž červená vína z oblasti Bordeaux, burgundské víno ( chardonnay, pinot noir ), nebo beaujolais ( viz též Vinařské oblasti ve Francii ). Ale známé jsou i jiné francouzské alkoholické nápoje, z Normandie pochází pálenka z jablek calvados, z Alp likér Chartreuse a z Gaskoňska možná nejstarší brandy světa zvané armaňak. Ze západní Francie ( z okolí města Cognac ), pochází zvláštní typ brandy, světově známý koňak, k nejznámějším jeho značkám patří Hennessy. Velkou tradici mají také francouzské kavárny. Francie dala světu též Michelinova průvodce, nejprestižnějšího knižního průvodce po světových restauracích, který systémem hvězdiček oceňuje ty nejkvalitnější. André Michelin vydal první tuto publikaci již roku 1900, hodnocení hvězdičkami vzniklo roku 1926. Dlouho byly hodnoceny jen restaurace evropské, po roce 2005 průvodce zahrnul i velká města mimo Evropu. Móda Významným kulturním jevem ve Francii je móda, a to od 17. století, kdy se král Ludvík XIV. rozhodl být ochranitelem a určovatelem krásy a stylu.", "V 19. století vznikla v Paříži tzv. haute couture. A i dnes je Paříž, spolu s Londýnem, Milánem a New Yorkem, jednou z největších světových módních metropolí. Vzniklo zde několik proslulých módních ( a kosmetických ) domů, založených osobnostmi jako Coco Chanel, Christian Dior nebo Hubert de Givenchy. Revoluci v módním průmyslu způsobil Yves Saint Laurent, když se rozešel se zavedenými normami haute couture a vsadil na prêt - à - porter ( konfekční módu všedního dne ). V mnohém ho následovala další generace návrhářů jako Jean - Paul Gaultier, Christian Lacroix nebo Sonia Rykielová. Francie je též světovým lídrem ve výrobě parfémů a jiné kosmetiky ( L ' Oréal, Yves Rocher ). Korporace LVMH sdružuje mnoho známých značek, kosmetických i módních, například značku Louis Vuitton, proslulou výrobou luxusních kabelek. Sport Nejpopulárnějším sportem ve Francii je fotbal. Dalšími populárními sporty jsou cyklistika ( ve Francii se každoročně pořádá světoznámá Tour de France ), ragby, lehká atletika, automobilový sport ( Grand Prix Francie v Magny - Cours, 24 hodin Le Mans ) a tenis ( French Open v Paříži ). Nejhranějším sportem ve Francii je pétanque. Různé formy pétanque jsou hrány přibližně 17 miliony Francouzů. Federation Française de Pétanque et Jeu Provençal eviduje 480 000 licencovaných hráčů. Další známou hrou, která pochází z Francie, je stolní fotbal. Mezi Francouzi je velmi populární, což dokazují četnými vítězstvími na světových šampionátech. Francouzi několikrát pořádali olympijské hry: letní v letech 1900 a 1924 v Paříži a zimní v roce 1924 v Chamonix, 1968 v Grenoble a 1992 v Albertville. Roku 2024 se budou letní olympijské hry znovu konat v Paříži. Pierre de Coubertin byl klíčovou postavou při obnovování tradice olympijských her na konci 19. století. Francie se zúčastňuje olympijských her již od těch prvních v Athénách roku 1896, kde získala pět zlatých. K roku 2018 činil počet zlatých medailí na letních i zimních olympiádách 248, což Francii řadilo na páté místo v historické tabulce národů.", "V cyklistice Francouzi historickou tabulku dokonce vedou ( mj. díky jménům jako Paul Masson, Robert Charpentier, Daniel Morelon, Florian Rousseau či Félicia Ballangerová ). Nejúspěšnějším francouzským olympionikem je biatlonista Martin Fourcade, který vybojoval pět zlatých a dvě stříbrné. Čtyři zlaté mají šermíři Christian d ' Oriola a Lucien Gaudin. Tři nejcennější kovy si z olympiády odvezli běžkyně na krátkých tratích Marie - José Pérecová, legendární sjezdař Jean - Claude Killy, nebo vodní slalomář Tony Estanguet. Vynikající bilanci tří individuálních medailí mají i sjezdařka Marielle Goitschelová a meziválečný vzpěrač Louis Hostin.Francouzsk á fotbalová reprezentace dvakrát vyhrála mistrovství světa ( 1998, 2018 ), dvakrát získala stříbro ( 2006, 2022 ) a dvakrát bronz ( 1958, 1986 ). Dvakrát též triumfovala na mistrovství Evropy ( 1984, 2000 ). Jediný francouzský klub, Olympique Marseille, dokázal vyhrát nejprestižnější evropskou klubovou soutěž, Ligu mistrů. Paris St. Germain zvítězil v Poháru vítězů pohárů. Na těchto úspěších se podílela řada osobností. Generaci 50. let dominovali Raymond Kopa ( Zlatý míč 1958 ) a Just Fontaine ( nejlepší střelec MS 1958 ). Té z 80. let zejména Michel Platini ( Zlatý míč 1983, 1984, 1985 ), Alain Giresse či Jean Tigana. Největšími hvězdami 90. let byli Zinedine Zidane ( Zlatý míč 1998 ), Jean - Pierre Papin ( Zlatý míč 1991 ), Eric Cantona či Thierry Henry. Pilíři mužstva, jež triumfovalo na mistrovství světa v Rusku roku 2018, byli N ´ Golo Kanté, Antoine Griezmann a Kylian Mbappé. Od 90. let 20. století Francouzi zažívají sérii úspěchů v házené. Mužský tým dvakrát vyhrál olympijský turnaj ( 2008, 2012 ) a šestkrát mistrovství světa ( 1995, 2001, 2009, 2011, 2015, 2017 ), ženský dvakrát vyhrál světový šampionát ( 2003, 2017 ). Nikola Karabatić by třikrát zvolen nejlepším házenkářem světa ( 2007, 2014, 2016 ). Stejného ocenění se mezi ženami dostalo Allison Pineauové. Thierry Omeyer byl zvolen nejlepší házenkářským brankářem všech dob.", "Francouzská mužská basketbalová reprezentace zažívá po roce 2000 nejlepší éru své historie, v roce 2013 vyhrála mistrovství Evropy, na olympijských hrách brala stříbro ( 2000 ), na světovém šampionátu bronz ( 2014 ). Největší osobností této éry je Tony Parker, který byl již dvakrát ( 2007, 2013 ) vyhlášen nejlepším basketbalistou Evropy ( v anketě Euroscar ). Antoine Rigaudeau je členem síně slávy Mezinárodní basketbalové federace. Podobný vzestup zažil v novém tisíciletí ženský basketbal, Francouzky poprvé vyhrály mistrovství Evropy ( 2001, 2009 ) a získaly stříbro na OH ( 2012 ). Symboly tohoto vzestupu jsou hráčky jako Sandrine Grudaová nebo Céline Dumercová, jež byly obě vyhlášeny nejlepšími basketbalistkami Evropy. Členkou síně slávy FIBA je Jacky Chazalonová. Také volejbalisté se ve 21. století vyšvihli mezi světovou špičku a vyhráli olympiádu ( 2020 ) i evropský šampionát ( 2015 ). Světovou tenisovou jedničkou i vítězkou Wimbledonu byla Amélie Mauresmová. Wimbledon vyhrála i Marion Bartoliová. Mary Pierceová vyhrála Australian Open a domácí grandslam na Roland Garros, v tom druhém ji dokázal napodobit Yannick Noah. Suzanne Lenglenová byla hvězdou tenisového pravěku, získala dvě olympijská zlata ( 1920 ) a 21 grandslamových titulů. Alain Prost je čtyřnásobným mistrem světa Formule 1. Sébastien Loeb drží rekord v počtu titulů mistra světa v závodech rallye, pronásledován svým krajanem Sébastienem Ogierem. Johann Zarco je dvojnásobným mistrem světa v závodech silničních motocyklů. K legendárním profesionálním cyklistům patřili Jacques Anquetil, Bernard Hinault nebo Louison Bobet. Turismus Francie patří k turisticky nejzajímavějším cílům. V roce 2012 ji kupříkladu navštívilo 83 milionů turistů, což bylo nejvíce na světě ( s odstupem následovaly mnohem větší země Spojené státy a Čína ). Zdaleka nejpopulárnější turistickou atrakcí je Eiffelova věž v Paříži, která se stala symbolem celé Francie. Každoročně si ji přijede prohlédnout přes 6 milionů návštěvníků jak z tuzemska tak ze zahraničí. Byla postavena v letech 1887 až 1889 a až do roku 1930 byla s výškou 300,6 metru nejvyšší stavbou světa. Dnes měří včetně antény na vrcholu 324 metrů. Je pojmenována po svém konstruktérovi Gustavu Eiffelovi.", "Druhou nejnavštěvovanější památkou ve Francii je zámek Versailles, v letech 1682 – 1789 sídlo francouzských králů. Z dalších architektonických památek přitahují nejvíce pozornosti Pont du Gard, antický akvadukt v jižní Francii ležící asi 25 km severovýchodně od města Nîmes, pařížský Vítězný oblouk, který dal postavit Napoleon Bonaparte na paměť svého vítězství v bitvě u Slavkova, klášter na Mont - Saint - Michel v Normandii, gotická kaple Sainte - Chapelle v Paříži ( součást komplexu Justičního paláce ) nebo pevnost Carcassonne. V hlavním městě jsou to dále chrámy Notre Dame a Sacré - Cœur, či známé bulváry jako Boulevard Saint - Michel nebo Avenue des Champs - Élysées ( kde se nachází i Elysejský palác, rezidence francouzských prezidentů ). Mimo metropoli pak katedrála v Chartres, klášter Vézelay, katedrála v Amiens, klášter Fontenay, klášter Saint - Savin - sur - Gartempe, katedrála v Remeši nebo katedrála v Bourges. Velký zájem budí i muzea a galerie. Louvre je nejnavštěvovanějším muzeem na světě a třetím největším na světě. Mnoho milovníků kultury míří však i do galerie moderního umění Centre Georges Pompidou, do Muzea Orsay, kde lze nalézt unikátní sbírku francouzských impresionistů, a do Musée du quai Branly, které se specializuje na neevropské umění. Dalšími významnými institucemi jsou technické muzeum Cité des sciences et de l ' industrie a přírodopisné muzeum Muséum national d ' histoire naturelle. V Invalidovně se nachází, mimo jiné, i vojenské muzeum. Francie disponuje také řadou historických hradů a zámků: Château du Haut - Kœnigsbourg, zámek ve Fontainebleau, zámek Amboise, zámek Ussé, zámek Villandry, zámek Chenonceau, zámek Montsoreau, zámek Chantilly, zámek Vaux - le - Vicomte. Mnoho turistů míří také do zábavního parku Disneyland Paris. Za letními radovánkami pak míří turisté z celého světa na Francouzskou Riviéru ( Côte d ' Azur ). Ve Francii lze rovněž nalézt řadu významných míst pro věřící a křesťanské poutníky, vede tudy značná část Svatojakubské cesty.", "Mnoho poutníků míří i do městečka Lurdy, spojeného s nejznámějším mariánským zjevením, klíčovým místem zde je Svatyně Panny Marie Lurdské, která byla zapsána, jako mnoho dalších výše jmenovaných památek, na seznam světového dědictví UNESCO. Zápisu se dočkaly krom toho i antické památky v Arles a Orange, královské solné doly v Arc - et - Senans, historická centra Avignonu, Le Havru, Bordeaux a Lyonu a proslulé jeskynní malby v Lascaux a v Chauvetově jeskyni. Z přírodních památek je to například skalní masiv Monte Perdido. Odkazy Poznámky Reference Literatura Související články Dějiny Francie Francouzské kolonie Francouzská literatura Zdravotní péče ve Francii Externí odkazy Oficiální instituce státu Prezident ( Présidence de la République ) Parlament ( Assemblee Nationale ) Senát ( Sénat ) Vláda ( Portail du Gouvernement ) Oficiální informace Service Public ( Le portail de l ´ administration Française ) Vie Publique ( Un site propose par la documentation Francaise ) Oficiální turistické informace ( Tourisme en France ) Oficiální stránky francouzského telefonního seznamu ( Pages Jaunes ) Další informace Answers – France Internetová média Francouzský tisk - www.onlinenewspapers.com Magazines Français - www.w3newspapers.com Státy Evropy Státy NATO Státy EU G 8 Republiky Transkontinentální státy Státy Unie pro Středomoří Státy Mezinárodní organizace frankofonie" ]
942	https://cs.wikipedia.org/wiki/Mezin%C3%A1rodn%C3%AD%20organizace%20pro%20normalizaci	Mezinárodní organizace pro normalizaci	[ "Mezinárodní organizace pro normalizaci ( anglicky International Organization for Standardization ), označovaná jako ISO, je světovou federací národních normalizačních organizací se sídlem v Ženevě. Byla založena 23. února 1947. Název Je častým omylem považovat ISO za zkratku z anglického názvu. Ve skutečnosti je odvozeno od řeckého slova ἴσος ( isos ), znamenající stejný ve smyslu shodného pojmenování téhož bez jazykových rozdílů. Název organizace by se tedy dal považovat za backronym. Činnost Mezinárodní organizace pro normalizaci se zabývá tvorbou mezinárodních norem ISO a jiných druhů dokumentů ve všech oblastech normalizace kromě elektrotechniky. Jsou to např.: TS – technické specifikace TR – technické zprávy PAS – veřejně dostupné specifikace TTA – dohody o technických trendech IWA – dohody z pracovní konference průmyslu Pokyny ISO V roce 2011 existovalo více než 18 000 norem ISO. K 31. 12. 2003 bylo vydáno 13 362 norem ISO, 494 technických zpráv ( TR ), 2 dohody IWA, 9 PAS, 118 TS, 4 dohody TTA a 39 pokynů ISO. Technické práce zabezpečuje 210 technických komisí ( TC ), 519 subkomisí ( SC ) a 2 443 pracovních skupin ( WG ). Na pracích technických komisí je možno se podílet jako aktivní členové ( P – členové – participating members ), kteří mají povinnost účastnit se zasedání a hlasovat k dokumentům, nebo jako pozorovatelé ( O – členové – observer members ), kteří dostávají pracovní dokumenty a mají právo, nikoliv povinnost účastnit se zasedání a hlasovat. Členství Mezinárodní organizace pro normalizaci měla v roce 2011 celkem 163 členů, z toho 110 řádných členů, 43 korespondenčních členů a 10 kandidátů na členství. Členy ISO jsou národní normalizační organizace zastupující normalizaci v dané zemi. Mezi základní povinnosti členů patří informovat orgány a organizace ve své zemi o nových normalizačních aktivitách, zajišťovat za danou zemi jednotné stanovisko k předkládaným dokumentům a finančně podporovat činnost ISO. Členové ISO mají právo účastnit se prací v jakékoliv technické komisi a vykonávat veškerá hlasovací práva, mohou být zvoleni do Rady ISO a jsou zastoupeni na Generálním zasedání ISO. Korespondenční člen je obvykle organizace v zemi, kde se ještě plně nerozvinula národní normalizační činnost. Korespondenční člen se aktivně nepodílí na technických a strategických pracích, ale má právo být informován o pracích, o které má zájem. Třetí kategorie – kandidát na členství – je určena pro země s velmi malou ekonomikou. Tito kandidáti na členství platí snížené poplatky.", "Zastupující institucí pro Českou republiku – jakožto řádného člena ISO – je Úřad pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví od roku 2009. Odkazy Reference Související články Úřad pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví ( ÚNMZ ) GS 1 Evropský výbor pro normalizaci Externí odkazy International Organization for Standardization ( ISO ) Standardizační organizace ISO Vzniklo 1947" ]
944	https://cs.wikipedia.org/wiki/Zden%C4%9Bk%20Sv%C4%9Br%C3%A1k	Zdeněk Svěrák	[ "Zdeněk Svěrák ( * 28. března 1936 Praha ) je český dramatik, scenárista, herec, autor písňových textů a spisovatel. Po studiu na gymnáziu a Vysoké škole pedagogické, kterou dokončil roku 1958, odešel společně se svou budoucí manželkou učit do severozápadních Čech, nejprve do Měcholup a poté do Žatce. Po čtyřech letech pedagogickou dráhu opustil a začal pracovat v Československém rozhlase. Zde se stal jedním z autorů rozhlasového pořadu Nealkoholická vinárna U Pavouka, v němž vznikla postava nedoceněného českého velikána Járy Cimrmana. V rozhlase také poznal hudebníka Jaroslava Uhlíře, s nímž od té doby spolupracuje. Roku 1967 vzniklo Divadlo Járy Cimrmana zkoumající odkaz Járy Cimrmana. Pro toto divadlo připravil Svěrák první hru pojmenovanou Akt a na dalších třinácti se pak spoluautorsky podílel s Ladislavem Smoljakem. Ve všech hrách divadla Svěrák hraje. Se Smoljakem začali psát i filmové scénáře a v natočených filmech se obvykle jako herci také objevovali. Některé scénáře, například pro filmy Vrchní, prchni nebo Tři veteráni, psal Svěrák sám. Během osmdesátých let 20. století spolupracoval Svěrák také s režisérem Vítem Olmerem, v jehož několika filmech rovněž hrál. Na začátku devadesátých let téhož století začal Zdeněk Svěrák psát scénáře, podle nichž filmy natáčel jeho syn Jan. Vznikly tak snímky Obecná škola, Kolja, Tmavomodrý svět či Vratné lahve. Film Kolja získal krom jiného Oscara za nejlepší cizojazyčný film roku 1996. Od roku 1994 spolupracuje s Centrem Paraple, které pečuje o pacienty s poraněním míchy odkázané na invalidní vozík. Vedle dramat a filmových scénářů píše též písňové texty, které i zpívá, a pohádky či povídky. Je autorem tří povídkových knih nazvaných Povídky, Nové povídky a Po strništi bos. Připravil též televizní večerníček Radovanovy radovánky. Za své dílo získal několik ocenění, a to nejen v České republice, ale také v zahraničí. Životopis Mládí Svěrák se narodil do rodiny Františka Svěráka, pracovníka v rozvodných energetických závodech na pražském Bohdalci, a jeho manželky Růženy rozené Synkové. Otec se vyučil zámečníkem a vedle toho navíc pronikal do elektrikářského oboru, v němž se navíc samovzdělával prostřednictvím četby odborného časopisu Radioamatér.", "Postupně se v zaměstnání vypracoval až na vedoucího rozvodny, a to i přes to, že nebyl inženýrem. Navíc si například sám dokázal sestrojit televizor, zbudovat úl nebo ušít bačkory. Růžena Svěráková pracovala celý život v domácnosti a její manžel si zakládal na tom, že dokáže vydělat tolik finančních prostředků, aby jeho manželka mohla zůstávat doma a pečovat o výchovu jejich dětí. Manželé Svěrákovi se brali v roce 1929 a nastávající byla v té době již těhotná. Dítě se narodilo ještě v témž roce a dostalo jméno Zdeněk. V pěti letech ( roku 1934 ) ale Zdeněk stoupl na rezavý hřebík a následně zemřel na sepsi. Rodiče ztrátu těžce nesli a maminka se ze žalu pokusila i o sebevraždu. Druhé dítě se manželům Svěrákovým narodilo v březnu 1936 a dostalo také jméno Zdeněk. Rodiče se o svého druhého syna po prožité zkušenosti s prvním dítětem velmi báli a úzkostlivě dbali, aby se mu něco nestalo. Posléze se jim ještě narodilo třetí dítě, dcera Božena, která se pak v dospělosti živila jako prodavačka v potravinách a následně se odstěhovala za Prahu do Třebotova, kde pečuje o svoji domácnost. Před druhou světovou válkou a na jejím počátku bydlela rodina Svěrákových na pražském Bohdalci, a to ve služebním bytě, jenž patřil podniku, v němž pracoval Zdeňkův otec. Jednomu z Němců se však byt Svěrákových líbil a měl o něj zájem. Označil proto Zdeňkova otce za nespolehlivého. V roce 1942 ho tak propustili ze zaměstnání a spolu s tím musel vrátit užívaný služební byt. Celá rodina se proto odstěhovala do otcova rodiště, do Kopidlna, kde Svěrák chodil do druhé a třetí třídy základní školy. Po válce ( v roce 1945 ) se vrátili zpět do Prahy na Bohdalec. V dětství se Zdeněk chtěl stát řidičem pekařského auta, posléze prezidentem nebo průvodčím. Podle rad z časopisu Rádce z Předmostí zkoušel v mládí také chovat holuby a včely, avšak ne s příliš velkým úspěchem. Když začal na Bohdalci chodit do základní školy, seděl hned od první třídy v lavici se svým kamarádem a pozdějším kolegou z divadla Bořivojem Pencem. Byl tak jeho nejstarším kamarádem. Spolu navíc později hráli loutkové divadlo. V mládí Svěrák trochu sportoval ( fotbal mu sice příliš nešel, ale uspěl v ledním hokeji a ve volejbale ).", "Učil se též hrát na hudební nástroje. Nejprve na housle, kam ho rodiče přihlásili po návratu z Kopidlna, a pak na tahací pianovou harmoniku, ale příliš mu to nešlo. Od mládí také rád četl. První knížku, kterou si vypůjčil a přečetl, byla Zvířátka a Petrovští. Doma měli svázané celé dílo Aloise Jiráska, doplněné barevnými ilustracemi Adolfa Kašpara. Z něj rodičům nahlas předčítal a asi tam se, podle jeho vlastních slov, zrodila touha něco přednášet před publikem. K jeho dalším oblíbeným autorům patřil Karel Čapek a Jan Neruda či Fráňa Šrámek, jehož verš „ Rozlomíš chleba, podáš ženě půl“ z básně Splav si dal i na své svatební oznámení. Po absolvování základní školy pokračoval dále na gymnáziu v pražské Kodaňské ulici, ale před maturitou byla jeho třída přemístěna na jiné gymnázium, které se tehdy jmenovalo Stalinovo ( nejpozději od roku 1994 gymnázium Voděradská ), zatímco Penc šel do učení. Na gymnázium o rok níž chodil také budoucí režisér Jiří Menzel. Zdejším Svěrákovým spolužákem měl být i jistý Oliverius. Ke studiu ale nenastoupil a spolužáci ho tak nikdy nepoznali. Tato postava neznámého studenta byla posléze předobrazem žáka Hliníka z filmu Marečku, podejte mi pero! Na gymnáziu začal Svěrák psát první humorné povídky, jimiž bavil své spolužáky, neboť zjistil, že mu dělá radost, když se lidé smějí. Aby ale sám nebyl spolužákům a kamarádům pro smích, uváděl svá díla pod pseudonymem „“, což je španělsky „ šroub“. Pokoušel se však také o poezii. Jedna z prvních básní se jmenovala Pětačtyřicet minut v husí kůži a pojednávala o Svěrákově učiteli matematiky a deskriptivní geometrie, jehož vyučovací hodiny probíhaly v permanentním strachu. Svěrákův otec chtěl mít ze svého syna elektroinženýra a Zdeněk se skutečně na Elektrotechnickou fakultu Českého vysokého učení technického v Praze přihlásil. Změna však nastala, když Svěrák vystupoval v Kulturním domě Barikádníků, kde přednášel Nerudovu báseň Balada rajská. Na představení byli přítomni i jeho rodiče a vystoupení mělo úspěch. Následně se Svěrák odhodlal a předstoupil před ně s přáním, že by se místo elektrotechniky raději věnoval něčemu jinému, například učitelství češtiny.", "Rodiče, podle jeho slov možná ještě ovlivněni synovou prezentací Nerudovy básně, se změnou souhlasili. Navíc se Svěrák zhlédl v Aloisi Jiráskovi a ve svém učiteli z obecné školy Václavu Mejstříkovi, kteří oba během dopoledne učili ve škole a odpoledne psali knihy. Chtěl se tedy stát spisovatelem, ale protože žádná škola pro tento obor nebyla, začal roku 1954 studovat na Vysoké škole pedagogické obor český jazyk a literatura, aby se – podle svých slov – jednak naučil pravopis a jednak dozvěděl, co již napsali jiní. Během vysokoškolských studií vydával se spolustudentem Miloněm Čepelkou školní časopis „ Hříbě“, do kterého jim básněmi nazvanými Vandrácké zpěvy přispíval i jejich starší spolužák – student matematiky a fyziky – Ladislav Smoljak. Ten také režíroval studentský ochotnický soubor nazvaný „ Dramatický soubor vysoké školy pedagogické“, v němž Svěrák s Čepelkou hráli. U přijímací zkoušky při vstupu do kroužku recitoval Svěrák Nerudovu báseň Balada rajská. První rolí, v níž Svěrák hrál, byl druhý mladík v dramatu Federica García Lorcy Fantastická ševcová. Na škole také Zdeněk poznal svoji budoucí manželku Boženu Němečkovou ( narozenou roku 1936 ), s níž v roce 1958 po dokončení studií odešel učit do západních Čech na Žatecko a o rok později spolu měli svatbu. Šedesátá léta Nejprve Svěrák rok učil na základní škole v Měcholupech, kde také založil ochotnický spolek a sám jej režíroval. Uvedli například Černou vlajku od Františka Pavlíčka. Pak ale přešel do Žatce na základní školu v Komenského aleji a následně na gymnázium v tomtéž městě. V jím započaté práci v Měcholupech pokračovala jeho manželka Božena. Počátkem února 1961 se manželům Svěrákovým v Praze narodilo první dítě, dcera Hanka. Svěrák sice pocházel z antikomunistické rodiny, ale ovlivněn vyučujícími z vysoké školy, u nichž se domníval, že jsou - li univerzitními profesory, musejí mít přehled a pravdu, vstoupil roku 1961 do Komunistické strany Československa ( KSČ ). Ke vstupu ho přesvědčovali také kolegové ve sborovně ve škole, jichž si vážil, a kteří již členy KSČ byli. Svěrák se domníval, že čím více bude ve straně dobrých lidí, tím snáze ji bude možné posunout k lepšímu. Zdeněk Svěrák psal též texty k písním.", "Nejprve textoval nápěvy svého vzdáleného strýce Antonína Ulricha, jenž hrál jednak v Symfonickém orchestru hlavního města Prahy FOK a jednak ve svém vlastním Smyčcovém orchestru. Pro něj napsal text například k písním „ Mám ráda hajnýho“, „ Kapesníčky“ nebo „ Málokdy se vydaří takhle pěkné předjaří“. Protože se však Svěrákovi tyto texty zdály nehodné jeho mládí, podepisoval je raději pseudonymem Emil Synek. Ten vznikl složením křestního jména Svěrákova tchána ( jmenoval se Emil Němeček ) a dívčího příjmení Svěrákovy matky ( jmenovala se Růžena Synková ). Nevěděl ale, že osobnost s takovým jménem již existovala. Byl jím český dramatik, spisovatel a novinář, který ovšem před druhou světovou válkou emigroval do zahraničí. Přesto si svůj pseudonym již Svěrák nechal. Kantorská práce ve škole ho však příliš neuspokojovala. Chtěl totiž učit a psát, ale místo toho se mu na pracovním stole kupily diktáty a slohové práce, které musel opravovat. A ač napsal několik povídek, nezbývalo mu na psaní tolik času, kolik by si představoval. Zareagoval proto na nabídku a zúčastnil se konkurzu do armádní redakce Československého rozhlasu. Uspěl a do rozhlasu nastoupil v červenci 1962. Již o rok dříve se členem téže rozhlasové redakce stal Svěrákův přítel a spolužák Miloň Čepelka. Prvním pořadem, jenž Svěrák v rozhlase připravoval, byla ranní pětiminutovka zaměřená na literaturu. Reportoval ale také o ozbrojených silách Československé lidové armády ( ČSLA ) v Praze, o vystoupení armádních sportovců na spartakiádě v červenci 1965, do jehož vhodného přiblížení posluchačům ho zasvěcoval sportovní komentátor Stanislav Sigmund, nebo o jugoslávských partyzánech. Napsal rovněž povídky a jednu z nich, nazvanou „ Ruina musí být opředena“, pro rozhlas načetl herec František Filipovský. Z této doby také pocházejí tři Svěrákovy nedělní rozhlasové pohádky. První se jmenovala Tři auta, a Československý rozhlas ji v roce 1963 natočil například s Eduardem Kohoutem, Ljubou Hermanovou, Ladislavem Trojanem či Rudolfem Deylem mladším.", "Druhá pohádka Tiché šlapací království pocházela z roku 1964 a v poslední, nazvané Krápník a Františka, nahrané roku 1965 jako první stereofonně realizované hře na území Evropy, vystupovali třeba Josef Kemr, Ilja Racek, Jaroslav Satoranský či Jana Drbohlavová. V té době byl Svěrák již podruhé otcem, když se jeho manželce na počátku února roku 1965 v Žatci narodil syn Jan. Do rozhlasového vysílání začali postupně spolu s kolegou Jiřím Šebánkem a jazzmanem Karlem Velebným připravovat přímé přenosy z imaginární nealkoholické vinárny U Pavouka. První vysílání se uskutečnilo v pondělí 6. prosince 1965 a bylo součástí pravidelného cyklu Večer po neděli. Posléze se pořad osamostatnil a vysílal se jednou za měsíc na stanici Praha. Někteří posluchači smyšlenost celého pořadu ani nepoznali a sháněli se – jako například Jan Werich – po adrese vinárny. V pořadu se také prvně objevila postava Járy Cimrmana. Stalo se tak 16. září 1966 a představen byl jako řidič parního válce u národního podniku Stavby silnic a železnic v Hradci Králové, jenž coby amatérský sochař v nafukovací hale vinárny U pavouka vystavuje vytvořené naivní exponáty, tedy předměty, které přejel svým parním válcem. Výstava však tehdy skončila fiaskem, neboť z haly ucházel vzduch. O měsíc a půl později ( 29. října ) se ve vile v tehdejší Hviezdoslavově ( od roku 1990 Dykově ) ulici na pražských Vinohradech, v domě číslo 14, jež patřila rozhlasu, konala první schůzka „ Společnosti pro rehabilitaci osobnosti a díla Járy Cimrmana“, na níž bylo rozhodnuto o založení Divadla Járy Cimrmana. Účastnili se jí vedle Svěráka také Jiří Šebánek, Miloň Čepelka a Ladislav Smoljak. V předvečer Štědrého dne, tedy 23. prosince, zazněla ve vysílání z vinárny U pavouka zpráva, že Evžen Hedvábný nalezl při budování krbu ve své chatě v pojizerské obci Liptákov kovanou truhlu, která však byla při pokusu o její otevření, jež provedl pyrotechnik Šťáhlavský, zničena výbuchem a její obsah rozmetán. V následujících letech tak docházelo k objevování a obnovování detonací zničeného materiálu, jehož autorem byl do té doby neznámý český velikán a všeuměl Jára Cimrman.", "Pro rozjezd divadla se rozhodli jeho zakládající členové sepsat každý svoji vlastní jednoaktovou hru. Svěrák sepsal drama Akt. To mělo být uvedeno v rámci jednoho představení spolu se Šebánkovou Domácí zabijačkou. Jenže Akt již měl Svěrák hotový, ale Šebánkovo dílo stále ještě nebylo dokončeno a termín 19. června 1967, na kdy bylo domluveno předváděcí představení pro úředníky, jež měli divadlo administrativně zaštítit, se blížilo. Proto se divadelníci rozhodli nečekat na dokončení Domácí zabijačky a představení doplnili seminářem s přednáškami o životě a díle Járy Cimrmana. Premiéra první hry Divadla Járy Cimrmana se konala 4. října 1967 v pražské Malostranské besedě. Drama kritika přijala vlídně a pochvalně. Ve stejných prostorách měla 8. listopadu 1967 premiéru hra Vyšetřování ztráty třídní knihy a 7. února 1968 také Domácí zabijačka. V Armádní redakci Československého rozhlasu potkal Svěrák také hudebníka Jaroslava Uhlíře, který tam přišel na pozvání coby vítěz Armádní soutěže umělecké tvořivosti ( ASUT ). Uhlíř nejprve spolupracoval s Miloněm Čepelkou, jenž psal texty písní a Uhlíř k nim tvořil nápěv. Jejich tvorbu Svěrák znal z rozhlasového pořadu „ Polní pošta“. Během roku 1967 ale oslovil Uhlíře i Svěrák s dotazem, zda by nechtěl napsat písně do dětského pořadu „ Pionýrská jitřenka“ a zhudebnit také jeho text. Uhlíř nic nenamítal a začal pracovat na Svěrákově textu „ Strašidýlko Emílek“. Výsledek se Svěrákovi zamlouval, a tak jejich spolupráce pokračovala dále. V roce 1968 se Svěrák poprvé objevil ve filmu. Byla to role prokurátora ve snímku Zločin v šantánu režiséra Jiřího Menzela. Na divadle ovšem začalo mezi Šebánkem a Smoljakem docházet k uměleckým i osobním sporům, které vyústily v roce 1969 v Šebánkův odchod z divadla. Při něm z repertoáru divadla stáhl svoji hru, která se tak dočkala pouze 34 repríz. Během noci z 20. na 21. srpna 1968 napadly Československo armády pěti států ( Sovětského svazu, Polska, Maďarska, Bulharska a Východního Německa ), které ukončily společenské uvolnění konce šedesátých let pojmenované pražské jaro. V době příchodu armád Svěrák vysílal v rozhlase a s ohledem na tehdejší vytížení neměl čas se holit.", "Vousy mu postupně narostly, a když se po asi deseti dnech na sebe v zrcadle podíval, zjistil, že mu plnovous sluší, a zařekl se, že se neoholí do té doby, než okupační vojska odejdou. Protože však ve filmech hrával oholen, fanoušci ho na ulicích obvykle nepoznávali. Na základě rozladění ze srpnové invaze cizích armád vystoupil Svěrák roku 1969 z komunistické strany a opustil také místo v Československém rozhlase. Před tím, než z rozhlasu odešel, vytvořil s Miloněm Čepelkou do pořadu Meteor několik dílů seriálu Šest na bidýlku, který parodoval hudební hitparády. Naposledy se ve vysílání objevili 28. listopadu toho roku. Od té doby se Svěrák věnoval svobodnému povolání. Dne 17. dubna 1969 měla premiéru první hra s Cimrmanovskou tematikou, kterou Svěrák sepsal společně se Smoljakem. Jmenovala se Hospoda Na mýtince a stala se posléze nejhranějším titulem divadla. V tomtéž roce se Svěrák také opětovně objevil ve filmu, a sice v epizodní roli funkcionáře Ústřední rady odborů v Menzelově snímku Skřivánci na niti. Literární předlohou pro film byla povídková kniha Bohumila Hrabala nazvaná Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet, vydaná roku 1965. Sedmdesátá léta V polovině května roku 1970 měla v Divadle Járy Cimrmana premiéru hra Vražda v salonním coupé, kterou se Svěrákem sepsal i Ladislav Smoljak. Malostranskou besedu, kde tehdy divadlo hrálo, navštívil dramaturg barrandovských filmových ateliérů Sergej Machonin a nabídl Svěrákovi se Smoljakem, zda by nechtěli něco s cimrmanovskou tematikou napsat pro film. Oba tak v roce 1971 sepsali Sedm zásad inspektora Trachty, jenže vzniklé dílo barrandovské pracovníky příliš nezaujalo, a film se tak nenatočil. Důvodem nerealizace filmu bylo také to, že jej měl režírovat Jiří Menzel, který byl v té době v nemilosti režimu hlavně kvůli filmu Skřivánci na niti. Menzelovi bylo povoleno točit až v roce 1974, kdy natočil budovatelský film Kdo hledá zlaté dno. Nicméně část Sedmi zásad inspektora Trachty se pak stala základem scénáře filmu Rozpuštěný a vypuštěný.", "Jak Svěrák, tak Smoljak se téhož roku ( 1970 ) objevili ve filmech Pane, vy jste vdova! ( režie Václav Vorlíček ), kde hráli role kritiků, a také jako strážníci ve snímku Lucie a zázraky ( režie Ota Koval ). Následující rok ( 1971 ) mělo 24. listopadu premiéru další drama dvojice Svěrák – Smoljak, a sice Němý Bobeš. Ten byl poslední hrou, která měla premiéru v Malostranské besedě. Následně se divadlo přestěhovalo do pražské Reduty, kde měla 3. května 1973 premiéru hra Cimrman v říši hudby od téže autorské dvojice. Toho roku ještě Svěrák hrál učitele ve filmu 30 panen a Pythagoras režírovaném Pavlem Hoblem. Poté, co na konci šedesátých let 20. století opustil Svěrák Československý rozhlas a vysílání jím podepsaných písní nebylo žádoucí, vydával svou písňovou tvorbu pod svým již dříve užívaným pseudonymem Emil Synek. Tak například vznikla roku 1973 pro Jiřího Schelingera píseň „ Holubí dům“, která posléze v roce 2000 skončila v anketě Českého rozhlasu nazvané Hit století na třetím místě, nebo pro Ivana Mládka písně „ Láďa jede lodí“, „ Mravenci v kredenci“, „ Švadlenka Madlenka“ či „ Dívka s modrou matrací“. Počátkem sedmdesátých let se Svěrák se Smoljakem rozhodli napsat film ze současnosti, tedy bez odkazu na Járu Cimrmana. Tak vznikl jejich první společný filmový scénář, a sice Jáchyme, hoď ho do stroje! Režisérem snímku byl Oldřich Lipský a jeho premiéra se uskutečnila roku 1974. Oba dva scenáristé si ve filmu také zahráli. Ve stejném roce navíc v polovině října proběhlo první představení další hry Divadla Járy Cimrmana, kterou Svěrák se Smoljakem sepsali. V Redutě měla 17. října premiéru pohádka Dlouhý, Široký a Krátkozraký. Další rok napsali Svěrák společně se Smoljakem scénáře ke dvěma svým filmům, jež měly oba premiéru během roku 1976. A ve svých filmech si opět i zahráli. První z nich Marečku, podejte mi pero! režíroval Oldřich Lipský. Námět snímku čerpá z vlastních pedagogických zkušeností scenáristů. Druhý film Na samotě u lesa, který režíroval Jiří Menzel, popisuje snahu manželů Lavičkových získat rekreační chalupu.", "Takové stavení naleznou, ale bydlí v něm zatím děda Komárek, jenž slibuje, že prodá krávu a že příští rok již nezaseje. To však nesplní a napřesrok opět zaseje. Obdobnou zkušenost měli i autoři scénáře filmu, kteří ve svém reálném životě také sháněli rekreační objekt. Svěrákovi nakonec chalupu nalezli u Melechova a její majitel Josef Lukšíček skutečně Svěrákovým tvrdil, že prodá krávu a že příští rok již nezaseje, tedy přesně tak, jak je to zobrazeno i ve filmu. Nakonec si ale Svěrákovi a Smoljakovi pořídili společnou chalupu v Růžkových Lhoticích. Posléze ale mezi oběma rodinami začalo docházet ke sporům, protože každá si chtěla na chatě užívat svého soukromí. Spory se urovnaly až ve chvíli, kdy Smoljak stavěl svůj vlastní dům, na který potřeboval finanční prostředky, a tak svůj díl chalupy Svěrákovi prodal. V lednu 1977 vznikl v okruhu kolem Václava Havla, Petra Uhla či Pavla Kohouta dokument nazvaný Charta 77, který upozorňoval na skutečnost, že v Československu, ačkoliv se k tomu země mezinárodními smlouvami zavázala, nejsou dodržována lidská práva jejích občanů. Reakcí na tento akt ze strany vládnoucí Komunistické strany Československa ( KSČ ) bylo sepsání „ Provolání československých výborů uměleckých svazů: Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru“, neoficiálně označované také jako Anticharta, kterou svým podpisem podpořila většina herců, hudebníků a dalších umělců vystupujících v zábavných pořadech. Herci Divadla Járy Cimrmana původně tento dokument podepsat neplánovali, nicméně v Redutě, kde tou dobou hráli, oslovil Ladislava Smoljaka režisér, který dokument nepodepsal a vládnoucí strana mu proto zakázala kulturní činnost, a tvrdil, že Anticharta je způsob, jak zlikvidovat veřejnou kulturní činnost. Kdo totiž podle něj dokument nepodepíše, nebude již moci dál vystupovat. Členové divadelního souboru se o celé věci poradili a rozhodli se dokument také podepsat. Seznamy podepsaných otiskovalo Rudé právo. Zmínka o Svěrákově a Čepelkově podpisu Anticharty se v novinách ještě objevila, ale Smoljak parafoval dokument až po uzávěrce periodika a zmínka o jeho podepsání se tak již do novin nedostala. Za svůj podpis pod Antichartou se po sametové revoluci Svěrák veřejně omluvil.", "Od roku 1977 pracoval Svěrák coby scenárista ve Filmových studiích Barrandov. Toho roku napsal scénář k filmové pohádce Ať žijí duchové!, kterou poté zrežíroval opět Oldřich Lipský. V tomtéž roce ( 20. dubna ) měla premiéru další, již šestá divadelní hra napsaná společně Zdeňkem Svěrákem a Ladislavem Smoljakem, a to Posel z Liptákova. Její první představení se uskutečnilo v pražském divadle v Braníku. Ve spolupráci s Jaroslavem Uhlířem připravil Zdeněk Svěrák představení pro děti nazvané Všechno máme schovaný. Hrálo se v divadélku Albatros a vedle obou autorů v něm účinkovala také subreta karlínského Hudebního divadla Libuše Cincibusová, kterou posléze vystřídala Pavlína Filipovská. Následně Divadlo ABC požádalo Zdeňka Svěráka, aby s Ladislavem Smoljakem připravil představení pro děti. Ti proto vytvořili představení Hrachová polévka z pytlíku, jehož obsah se inspiroval osudem Dalibora z Jiráskových Starých pověstí českých spolu s operním zpracováním tématu od Bedřicha Smetany. Ve vytvořeném představení účinkovali vedle Svěráka se Smoljakem ještě Jaroslav Uhlíř a Pavlína Filipovská. Premiéra této pohádkové komedie se uskutečnila 7. prosince 1977, ale s jejím hraním se skončilo již po odehrání třiceti repríz. Roku 1978 režíroval Ladislav Smoljak film Kulový blesk, k němuž si předtím spolu se Zdeňkem Svěrákem napsali scénář a oba si v něm také zahráli. A hned v dalším roce dostal Svěrák roli ve dvou filmech. Věra Plívová - Šimková mu v Brontosaurovi svěřila roli Bobra a Věra Chytilová ve filmu Kalamita postavu učitele. Ladislav Smoljak během roku 1980 režíroval film Vrchní, prchni, ke kterému napsal scénář Zdeněk Svěrák. Oba dva umělci si v tomto filmu také zahráli. Inspirací k napsání scénáře se Svěrákovi stala jeho vlastní zkušenost, kdy si ho – oděného do tmavého obleku s motýlkem – několik hostů restaurace v sousedství pražské Malostranské besedy při jeho tamní návštěvě spletlo se skutečným vrchním a chtěli mu platit svou útratu. Svěrák jim ovšem jejich mýlku vysvětlil a žádné peníze nepřijal. Spolu se Smoljakem pak Svěrák sepsal pro režiséra Zdeňka Podskalského hudební komedii Trhák a také v ní oba dostali své role.", "Osmdesátá léta Během osmdesátých let 20. století hrál Svěrák postupně v několika filmech. Roku 1981 ztvárnil ve filmu Jako zajíci roli tatínka a ve snímku V podstatě jsme normální hrál vedoucího školení. Následující rok se mihl v roli vědce ve filmu Srdečný pozdrav ze zeměkoule. Během letních prázdnin roku 1983 se divadlo Járy Cimrmana přestěhovalo do Divadla Solidarita v Praze 10. O přesunu z Braníka a prvních měsících v novém působišti vypovídá filmový snímek Nejistá sezóna natočený ale až roku 1987, k němuž Svěrák společně se Smoljakem napsali scénář a oba dva si v něm také zahráli. Svěrák navíc roku 1983 ještě vystoupil ve filmu Slavnosti sněženek v roli řidiče trabantu. Ještě před natočením filmu Nejistá sezóna napsal Svěrák v roce 1983 scénář k filmové pohádce Tři veteráni a spolu se Smoljakem též k filmu Jára Cimrman ležící, spící. V obou filmech si Svěrák také zahrál; v pohádce roli ministra a ve filmu Jára Cimrman ležící, spící postavu Járy Cimrmana. Téhož roku musela být z rozhodnutí socialistických úřadů stažena z repertoáru Divadla Járy Cimrmana hra Lijavec. Její poslední představení se uskutečnilo 23. října 1983 v brněnské Redutě. V roce 1984 hrál Svěrák roli docenta Zajíce ve filmu Jak básníci přicházejí o iluze ( režie Dušan Klein ) a vedle toho spolu s Ladislavem Smoljakem sepsali scénář ke snímku Rozpuštěný a vypuštěný. Před jeho natáčením ovšem došlo mezi oběma scenáristy ke sporu. Námět filmu totiž vychází ze hry Divadla Járy Cimrmana Vražda v salónním coupé. V ní hlavní roli, inspektora Trachtu, alternuje v divadelním představení Svěrák se Smoljakem a v postavě Hlaváčka se střídají Miloň Čepelka s Petrem Bruknerem. Herci očekávali, že se ve stejných rolích objeví i ve filmu. Smoljak, jenž film režíroval, se ovšem rozhodl obsadit tyto postavy profesionálními herci. Když tedy Svěrák nehrál Trachtu ( toho ve filmu ztvárňuje Jiří Zahajský ), přislíbil mu Smoljak roli hajného. Ovšem i do té nakonec obsadil Rudolfa Hrušínského a Svěráka přesunul do role průmyslového básníka Jelínka.", "Svěrák sice tuto roli nakonec vzal, ale rozhodl se, že se naučí hrát, aby ho i Smoljak považoval za profesionála. Souhlasil proto s nabídkou režiséra Víta Olmera, aby ve filmu Co je vám, doktore? ( z roku 1984 ) ztvárnil hlavní roli. O Smoljakově uznání svých hereckých kvalit se Svěrák zprostředkovaně dozvěděl až po druhém Olmerově snímku, ve kterém Svěrák hrál. Byl to film Jako jed natočený roku 1985. Téhož roku měla premiéru divadelní hra Dobytí severního pólu Čechem Karlem Němcem, kterou spolu sepsali Svěrák se Smoljakem. Její první uvedení se uskutečnilo v Brně 17. října 1985 a až o osm dní později – 25. října – zhlédli hru také diváci v Praze. V průběhu roku 1985 napsal Svěrák scénář k filmu Vesničko má středisková. Impulzem k jeho sepsání byla účetní chyba, ke které došlo ve Filmových ateliérech Barrandov, kdy se při přípravě na blížící se revizi v oddělení scénářů zjistilo, že Zdeňku Svěrákovi a Ladislavu Smoljakovi před časem vyplatili finanční odměnu za dodaný námět k filmu dvakrát. Peníze již nebylo možné vrátit a barrandovský dramaturg Karel Cop proto zvolil jiné řešení spočívající v sepsání nového námětu, jenž se nikdy nenatočí a založí se do archivu, čímž bude vše v pořádku. Požadovaný příběh se však musel odehrávat na vesnici. Jakmile ovšem námět vznikl, přišel Karel Cop s nápadem, že by ze sepsaného textu mohla vzniknout povídka. A když pak Svěrák cestou na zájezdové představení s Divadlem Járy Cimrmana četl svůj výtvor filmovému režisérovi Jiřímu Menzelovi, který v divadle také hrál, zaujal Menzela Svěrákův text natolik, že jej požádal o vytvoření filmového scénáře. Vzniklý film, ve kterém si roli malíře Ryby zahrál také Svěrák, se divákům zalíbil a byl nominován na Oscara za nejlepší neanglicky mluvený film roku 1985. Čtenáři internetového portálu Novinky.cz jej navíc v roce 2007 v anketě vyhlásili za nejlepší českou filmovou komedii. Během roku 1987 si dali Zdeněk Svěrák s Jaroslavem Uhlířem slib, že každým rokem vytvoří minimálně osm písniček, které se pak budou na Štědrý den objevovat v televizním pořadu Hodina zpěvu. V něm pravidelně vystupuje a písničky zpívá dětský sbor Sedmihlásek Praha.", "Režisérem pořadu je Viktor Polesný, který tak režijně zpracovává i jednotlivé hudební klipy ztvárňující písně této umělecké dvojice. Řada jimi vytvořených písní zlidověla, nicméně v rádiích se k roku 2009 hrály pouze tři skladby, a sice „ Severní vítr“, „ Holubí dům“ a „ Není nutno“. Z vytvořených písní má ale Svěrák nejraději „ Semišku“. Roku 1987 napsal Zdeněk Svěrák pro televizní Večerníček scénář třináctidílného seriálu pojmenovaného Radovanovy radovánky. Počátkem dubna následujícího roku zemřel herec divadla Járy Cimrmana Jaroslav Vozáb a před odjezdem na jeho pohřeb do Velvar se zbylí členové divadla dozvěděli zprávu, že v českobudějovické nemocnici leží jejich kolega Jan Kašpar, který si pádem ze stromu přivodil poranění páteře vedoucí k ochrnutí dolních končetin. S ohledem na Kašparovo zranění se v následujících hrách, které divadlo Járy Cimrmana uvádělo, začaly objevovat postavy, jež během představení sedí, a divák tak nepozná, že jejich představitel není schopen chůze. V roce 1988 natočil Svěrák se Smoljakem a dalšími umělci pro Československou televizi pětidílný pořad Veselé příhody z natáčení, v němž parodují herecké historky a dopouštějí se drobných mystifikací při vyprávění o svých filmech. V polovině roku 1989 vznikla petice Několik vět. Tu Svěrák se Smoljakem podepsali a svými podpisy také podpořili výzvu za propuštění vězněného Václava Havla. V listopadu 1989 se Svěrák aktivně účastnil sametové revoluce, během níž například navštívil studenty liberecké Vysoké školy strojní a textilní ( od počátku roku 1995 Technická univerzita v Liberci ), s nimiž diskutoval o probíhajících společenských změnách a představil jim také názor Járy Cimrmana na kontrarevoluci. Devadesátá léta V polovině května 1990 měla první představení jedenáctá hra Divadla Járy Cimrmana z pera dvojice Svěrák – Smoljak nazvaná Blaník. Následující rok ( 1991 ) měl premiéru film Obecná škola, tedy první společný snímek Zdeňka Svěráka a jeho syna Jana. Podnětem k sepsání scénáře filmu bylo vyprávění školních příhod účastníky dotočné k filmu Víta Olmera Jako jed, která se konala v košickém hotelu Slovan. Následně Olmer Svěráka vyzval, ať z příběhů sepíše film o dětství a škole. Scénář vznikl a Svěrák při jeho psaní použil nejen zážitky své, ale také vzpomínky Oty Kopřivy, kameramana snímku Jako jed.", "S Vítem Olmerem, který měl film režírovat, již Svěrák vybíral pro jednotlivé postavy vhodné herce, ale najednou se dozvěděl, že Olmer dal přednost natáčení filmu Tankový prapor a o Svěrákův scénář již nemá zájem. V barrandovských ateliérech tak Svěrákovi navrhli, ať film natočí jeho syn Jan. Ten ale vystudoval filmový dokument a hraný snímek do té doby netočil. Jakmile však začal syn Jan film točit, byl Zdeněk Svěrák s kvalitou natáčeného díla spokojen a ztratil obavy o jeho výsledek. Film v roce 1992 získal též nominaci na Oscara, a to za nejlepší neanglicky mluvený film. Toho ale nezískal, protože hodnotitelé upřednostnili italský film Mediterraneo. V roce 1991 navíc Zdeněk Svěrák opustil zaměstnání scenáristy v Barrandovských ateliérech a od té doby je ve svobodném povolání. Následující rok se během léta přestěhovalo Divadlo Járy Cimrmana – tentokrát dobrovolně, aby bylo blíže divákům – ze Strašnic na Žižkov do Štítného ulice, neboť výzkumy „ prokázaly“, že Cimrman v této ulici kdysi bydlel. První premiérou souboru Divadla Járy Cimrmana v této budově se 27. března 1994 stalo představení Záskok o nešťastné premiéře hry Vlasta. Na sepsání hry se spolupodíleli Svěrák se Smoljakem. V roce 1992 byla založena společnost Lucernafilm, a. s., do které byl vložen majetek státního podniku Lucernafilm. Zdeněk Svěrák byl jedním z prvních tří členů představenstva společnosti, když druhým byl Jan Jíra a třetím Norbert Auerbach. Společnost vstoupila do první vlny kupónové privatizace. V roce 1995 se společnost přejmenovala na Cinemart, a. s., Zdeněk Svěrák byl členem představenstva až do roku 2013. Roku 1994 spoluzaložil Zdeněk Svěrák se Svazem paraplegiků České republiky a Olgou Havlovou Centrum informací a pomoci Paraple, jež sídlí v Praze 10. Organizace pomáhá lidem, kteří ochrnuli následkem poškození míchy vlivem úrazu a nebo vinou onemocnění během jejich života. Věnuje se i rodinám postižených ve snaze o překonání této životní situace. Pro podporu shromažďování potřebných finančních prostředků na pomoc takto postiženým pořádá již od roku 1994 Zdeněk Svěrák Dobročinnou akademii, kterou přímým přenosem vysílá jak Český rozhlas, tak Česká televize.", "Během ní na jevišti vystupují umělci a diváci mají možnost přislíbit zaslání finančních prostředků na účet Centra Paraple ( a pak částku skutečně odeslat ) anebo centrum podpořit zasláním dárcovské SMS. Vedle akademie pořádá Svěrák pro Centrum Paraple od roku 2000 benefiční akci „ Běh pro Paraple“, v němž v běhu či v jízdě na koloběžkách na stometrové trati spolu zápolí rodiče nebo děti, a to společně se svými rodiči nebo samy. Klání se účastní i veřejně známé osobnosti. Během roku 1994 měl premiéru Akumulátor 1, tedy druhý snímek, k němuž napsal Zdeněk Svěrák scénář, a pod režijním vedením jeho syna Jana se film realizoval. Zdeněk Svěrák si ve filmu i zahrál. Hned 21. srpna následujícího roku se začal ve strašnickém krematoriu natáčet film Kolja. I k němu napsal scénář Zdeněk Svěrák, který si pak ve filmu, jenž režíroval opět jeho syn, také zahrál. Snímek měl premiéru 15. května 1996 v pražském kině Blaník a postupně získal šest Českých lvů a ve Spojených státech amerických dále Zlatý glóbus a Oscara. U příležitosti výběru filmů dekorovaných Cenou české filmové kritiky za rok 2019 vybírali recenzenti rovněž nejlepší film třicetiletí a zvolili snímek Kolja. V polovině listopadu 1997 mělo premiéru další drama sepsané Zdeňkem Svěrákem a Ladislavem Smoljakem, a sice Švestka. Poslední den toho roku sehrálo Divadlo Járy Cimrmana dvě představení hry Záskok na prknech pražského Národního divadla. Jejich výtěžek byl určen na konto Centra Paraple a nadaci Respin pomáhající dětem při hipoterapii. Během hudebního festivalu Pražské jaro vystoupil 27. května 1998 Svěrák spolu s dalšími herci Divadla Járy Cimrmana s představením Cimrman v říši hudby ve Dvořákově síni pražského Rudolfina. Od toho roku se začal v televizi vysílat také diktát, kdy Zdeněk Svěrák diktuje text, jenž si televizní diváci zapisují a následně si mohou gramatickou správnost zapsaného textu zkontrolovat. Na tento pořad, inspirovaný podobným francouzským projektem, upozornil české autory herec Jan Vala. První dekáda 21. století Na počátku 21. století měl premiéru film Tmavomodrý svět. S psaním jeho scénáře začal Zdeněk Svěrák již krátce po natočení filmu Kolja, tedy na přelomu let 1996 a 1997.", "Snímek měl být původně natočen v angličtině, aby snadněji pronikl do zahraničních kin, nicméně nakonec od této představy jeho režisér Jan Svěrák upustil, protože se do angličtiny dají obtížně přeložit český humor a poetika. Film měl premiéru v polovině května 2001 v pražském Světozoru a byla s ním spojena velká očekávání na zisk Oscara. Toho ovšem nezískal. A nepotvrdil ani roli největšího favorita udílení Českých lvů za rok 2001. V následujícím roce ( 2002 ) se na prknech Divadla Járy Cimrmana konala premiéra hry Afrika, kterou Zdeněk Svěrák sepsal spolu s Ladislavem Smoljakem. Na ni o šest let později navázala poslední hra tohoto souboru, České nebe, jejíž první představení se odehrálo 28. října 2008. Tou dobou již měl Svěrák za sebou přípravu scénáře pro film Vratné lahve, který musel na přání svého syna několikrát přepracovat. Část práce na scénáři je zachycena v dokumentárním filmu Tatínek, jenž o svém otci Jan Svěrák ve spolupráci s dokumentaristou Martinem Dostálem v roce 2004 natočil. Ve snímku je zdokumentován život Zdeňka Svěráka od jeho narození, dětství, školní léta, spolupráce s Ladislavem Smoljakem i jejich vzájemné spory až po psaní zmíněného scénáře. Film Vratné lahve se ale nakonec točit začal a premiéru měl 7. března 2007 v pražském Slovanském domě. O tři roky později ( 2010 ) měl pak premiéru další film Jana Svěráka nazvaný Kuky se vrací o dobrodružství plyšového medvídka Kukyho, který se snaží navrátit ke svému původnímu majiteli, chlapci Ondrovi. Zdeněk Svěrák ve filmu namluvil jednu z loutkových rolí. Téhož roku, v neděli 6. června 2010, podlehl rakovině močového měchýře Svěrákův přítel Ladislav Smoljak. Své poslední divadelní představení, hru České nebe, hrál deset dní před úmrtím. Divadlo Járy Cimrmana však svá představení hraje i nadále. Jejich počet se ale během měsíce snížil na dvacet. Navíc ve hře Vražda v salonním coupé hrají postavu policejního praktikanta Hlaváčka dva noví herci, jejichž otcové již v Divadle Járy Cimrmana působí. Jsou to syn Miloně Čepelky Josef, který jinak hraje v královéhradeckém Klicperově divadle, a syn Václava Kotka Vojtěch. K tomu ve hře Dlouhý, Široký a Krátkozraký v roli Krátkozrakého vystupuje Miroslav Táborský.", "Již od padesátých let 20. století píše Svěrák povídky, ale až v roce 2008 jich vybral deset, které vydal knižně pod názvem Povídky. Následujícího roku šest z těchto povídek namluvil spolu s herečkami Danielou Kolářovou a Libuší Šafránkovou na CD nazvané Povídky. Zbylé čtyři vydal na CD pojmenovaném Horká neděle aneb Vynechané povídky o šest let později ( 2015 ). Roku 2011 vyšla další sbírka povídek nazvaná Nové povídky. Na ně v roce 2013 Svěrák navázal sbírkou povídek inspirovaných svými zážitky z dětství pojmenovanou Po strništi bos. O nich původně uvažoval, že budou základem pro filmový scénář. V roce 2015 vyšla Svěrákovi další kniha nazvaná Filmové příběhy. Obsahuje celkem čtyři povídky. Tři z nich byly podkladem pro scénáře k již natočeným filmům, a sice Obecná škola, Kolja a Vratné lahve. Podle poslední měl Jan Svěrák snímek Po strništi bos teprve natočit, k čemuž později ( 2017 ) skutečně došlo. Ze svých písní sestavil několik knížek pro děti. Jsou jimi například Jaké je to asi v Čudu ( 2003 ), Když se zamiluje kůň ( 2004 ), Mám v hlavě myš Lenku ( 2006 ) nebo Když je pěkné počasí ( 2011 ). Druhá dekáda 21. století Od roku 2011 je Svěrák jedním z ambasadorů projektu Čtení pomáhá, který se snaží o podporu dětské četby a současně též charitativně pomáhá potřebným. Zároveň předsedá odborné komisi tohoto projektu. V roce 2012 vyšly na čtyřcédéčku Svěrákovy pohádky Tři auta, Krápník a Františka a Kolo se zlatými ráfky společně s Radovanovými radovánkami. Téhož roku slavilo Divadlo Járy Cimrmana 45 let od zahájení své činnosti a 4. října – v den výročí – se uskutečnilo slavnostní představení hry České nebe, které bylo přímým přenosem přenášeno do více než sedmdesáti kin po celé České republice. O rok později se 13. července 2013 v rámci hudebního festivalu Prague Proms z podnětu členů Českého národního symfonického orchestru konala ve Smetanově síni pražského Obecního domu premiéra a současně též derniéra představení Proso.", "To divákům představilo fragmenty ze stejnojmenné Cimrmanovy operety, z níž si ale – jak je uvedeno v semináři představení Divadla Járy Cimrmana Hospoda Na mýtince – některé hudební motivy rozebrali skladatelé Johann Strauss či Franz Lehár, a využili je ve svých skladbách, jež je proslavily. Představení ve Smetanově síni dirigoval Libor Pešek, pod jehož vedením si zde zahráli i někteří členové souboru Divadla Járy Cimrmana, Zdeněk Svěrák například na violoncello. Z koncertu pod režijním vedením Jana Svěráka vznikal záznam představení, který mohli sledovat diváci v 54 kinech České republiky. Výtěžek představení byl určen Centru Paraple. Na počátku roku 2013 se v České republice konaly prezidentské volby, během nichž si poprvé svého prezidenta vybírali přímo občané a nevolili ho členové Parlamentu České republiky na své společné schůzi. Před touto volbou vyjádřil Zdeněk Svěrák podporu Karlu Schwarzenbergovi a spolu se svým synem Janem pro jeho kampaň natočil i tři videa, v nichž se Schwarzenbergem vede rozhovor. Schwarzenberg se sice společně s Milošem Zemanem dostal do druhého kola volby, ale tam svému rivalovi podlehl. Sám Svěrák o funkci prezidenta nikdy neuvažoval, ač se ve veřejných anketách jeho jméno také objevovalo. Spolu s Jaroslavem Uhlířem píše Zdeněk Svěrák takzvané minioperky vycházející z pohádkových příběhů. Vznikly tak minioperky O Budulínkovi, Červená karkulka, O 12 měsíčkách či Šípková Růženka. Spojením tří z nich ( Šípkové Růženky, Červené karkulky a O 12 měsíčkách ) připravil Zdeněk Svěrák filmový scénář pro pohádku, kterou natočil pod názvem Tři bratři jeho syn Jan a premiéru měla o letních prázdninách 2014. Hlavní role – trojici sourozenců – ve filmu ztvárnili Vojtěch Dyk, Tomáš Klus a Zdeněk Piškula. V roce 2015 se Svěrák, ač netanečník, stal pátým porotcem v sedmém, speciální dílu taneční soutěže StarDance … když hvězdy tančí, jejíž sedmou řadu během podzimu toho roku Česká televize vysílala. Během vysílání zmíněného dílu mohli televizní diváci zasílat své finanční příspěvky na Konto Paraple prostřednictvím DMS. Pouze v den Svěrákových 80. narozenin ( 28. března 2016 ) uvedla vybraná kina v České republice i ve světě vyčištěnou ( remasterovanou ) verzi snímku Obecná škola.", "Na konci dubna 2016 se v zámku v Čechách pod Kosířem otevřelo Muzeum filmů Zdeňka a Jana Svěrákových, v němž jsou od té doby vystaveny exponáty vážící se k jejich společným filmům Obecná škola, Kolja, Tmavomodrý svět, Vratné lahve a Tři bratři. Součástí expozice je i psací stroj, na němž Zdeněk Svěrák psal své texty. Ve stejném roce se v pražském Kongresovém centru začal uvádět muzikál Ať žijí duchové!, který režíroval Antonín Procházka a který vycházel z někdejšího dětského filmového muzikálu se Svěrákovými a Uhlířovými písněmi. Téhož roku ( 2016 ) navíc začal Jan Svěrák během srpna natáčet další film podle scénáře svého otce nazvaný Po strništi bos. Jeho předpremiéra se konala 2. srpna 2017 ve Slavonicích, kde se snímek především natáčel, a 17. srpna jej pak premiérově uvedla kina v široké distribuci. Zdeněk Svěrák již ve filmu hrát neměl, ale nakonec si ve scénáři původně napsanou roli učitelky přepsal na úlohu ředitele školy a toho si, na přání režiséra, zahrál sám. Současně některé z rekvizit z tohoto snímku obohatily muzeum filmů v Čechách pod Kosířem. Dne 28. října 2017 se v pražské O 2 areně uskutečnil koncert nazvaný „ Trvalky“, jenž připomněl padesát let trvající spolupráci mezi Svěrákem a Jaroslavem Uhlířem. Na koncertu, kterým provázeli Barbora Poláková a Pavel Liška, zaznělo třicet jejich společných písní a interprety doprovodil i sbor Sedmihlásek Praha. Počátkem roku 2018 se v České republice uskutečnila druhá prezidentská volba, v níž hlavu státu vybírali přímo voliči a nikoliv prostřednictvím členů parlamentu. Svěrák patřil k podporovatelům Jiřího Drahoše, zatímco jeho syn Jan Svěrák preferoval Pavla Fischera. Drahoš se posléze s tehdejším prezidentem Milošem Zemanem dostal do druhého kola volby, v níž ale obhájci hlavy státu podlehl a prezidentem se na dalších pět let stal Miloš Zeman, který tak obhájil svůj mandát. Na podzim téhož roku vyšla Svěrákova knížka Strážce nádrže inspirovaná událostmi přehrady Desná ( známé též jako Protržená přehrada ) a s ní úzce související vodní nádrže Souš. Literární dílo je tvořeno sbírkou fiktivních dopisů Jiřího Smrčky, hlídače zachovalé přehrady, který je při hlídání vodního díla píše svému nadřízenému, řediteli povodí. V tomtéž roce vydal knížku Město spí, určenou malým dětem.", "Dne 25. října roku 2018 měl pod režijním vedením Radka Balaše v pražském divadle Broadway premiéru český muzikál Trhák, jenž je inspirován stejnojmenným filmovým muzikálem napsaným Zdeňkem Svěrákem a Ladislavem Smoljakem. V závěru června roku 2019 se aktivně zúčastnil protestní akce Je to na nás!, kterou na pražské Letenské pláni uspořádal spolek Milion chvilek pro demokracii. Pronesl krátký proslov a spolu s Jaroslavem Uhlířem zazpívali své dvě písně, a sice „ Není nutno“ a „ Pod dubem, za dubem“ z filmové loupežnické pohádky Lotrando a Zubejda. Během roku 2020 zasáhla celý svět s výjimkou Antarktidy pandemie koronaviru covid - 19. Dne 25. března 2020 zazpíval ve 12.30 hodin Svěrák společně s Uhlířem pro zlepšení nálady celého národa a pro podporu lidí bojujících s pandemií koronaviru píseň „ Není nutno“, kterou ve stejný čas odvysílala Česká televize, Český rozhlas, privátní rozhlasové stanice Evropa 2, Frekvence 1, Rádio Blaník, dále některé obce svým místním rozhlasem a rovněž tak se ozvala z reproduktorů některých obchodů či na čerpacích stanicích společnosti Benzina. V září 2020 pak Svěrák covid - 19 prodělal. Třetí dekáda 21. století U příležitosti Svěrákových pětaosmdesátých narozenin ( 2021 ) vyšla jeho další kniha pojmenovaná Povídky a jedna báseň. Současně vyšel soubor tří kompaktních disků ( CD ) nazvaný Skoro všechno, jenž obsahuje výběr povídek, pohádek nebo písniček, které Svěrák připravil, s výjimkou jeho tvorby pro Divadlo Járy Cimrmana. Zároveň se svým synem Janem připravoval Svěrák natáčení nového filmu nazvaného Betlémské světlo a napsal předmluvu ke knize Tomáše Malečka pojmenované Divadlo Járy Cimrmana po padesátce …, která zpracovává historii Divadla Járy Cimrmana. V prezidentských volbách v roce 2023 podpořil kandidaturu armádního generála ve výslužbě Petra Pavla, který v klání nakonec uspěl, když ve druhém kole porazil Andreje Babiše, a stal se na roky 2023 až 2028 prezidentem České republiky. Rodina Zdeněk Svěrák má s manželkou Boženou dvě děti. Starší dcera Hanka, provdaná Jelínková, má s manželem dva syny. Její bratr Jan má s manželkou Evou celkem tři děti. Dcera Kateřina se v roce 2013 provdala za svého partnera a téhož roku se jim po svatbě narodil i syn.", "Jejími bratry jsou František, jenž studoval v roce 2012 na filmové škole v Písku fotografii a střih, a Ondřej. Celkem tak měl Zdeněk Svěrák k roku 2014 dvě děti, pět vnoučat a jedno pravnouče. Soudní spory Bauhaus Obchodní řetězec Bauhaus ve své reklamě uveřejněné během září 2004 na nejméně 211 billboardech uvedl slovní spojení „ upeč … třeba zeď“. Podle Svěráka je text inspirován jeho písní „ Dělání“ uveřejněné prvně ve filmu Princové jsou na draka, ve které se objevuje verš „ upeč třeba chleba, postav třeba zeď“. Podal proto k soudu žalobu na ochranu svých autorských práv a brněnský krajský soud mu dal v prosinci 2005 za pravdu. Obchodní řetězec se však proti tomuto rozhodnutí odvolal s tvrzením, že danou píseň vůbec nezná. O sporu v září 2006 proto rozhodoval olomoucký vrchní soud, jenž opět dal Svěrákovi za pravdu s tím, že mu má Bauhaus vyplatit odškodné ve výši 200 tisíc korun českých a navíc na vlastní náklady uveřejnit omluvu v celostátně vydávaném deníku. Proti tomuto rozhodnutí se Bauhaus dovolal k Nejvyššímu soudu, který oba předchozí rozsudky v roce 2007 zrušil. V únoru 2010 tak o sporu znovu rozhodoval Krajský soud v Brně, jenž opět dal Svěrákovi za pravdu a znovu nařídil obchodnímu řetězci uhradit odškodnění ve výši 200 tisíc korun a v některém z celostátních deníků uvést omluvu. Proti rozhodnutí se Bauhaus odvolal a na začátku září 2010 rozhodl spor Vrchní soud v Olomouci, když se přiklonil na Svěrákovu stranu a nařídil zaplacení požadovaného dvousettisícového odškodného spolu s uveřejněním omluvy o velikosti jedné osminy strany v některém z celostátních deníků. Vůči rozhodnutí olomouckého soudu se sice obchodní řetězec opět dovolával k Nejvyššímu soudu, leč ten toto dovolání odmítl a ponechal v platnosti rozhodnutí soudu z Olomouce. Vysouzený finanční obnos plánoval Svěrák věnovat na konto paraplegiků. Metelesku blesku Před mimořádnými volbami do Poslanecké sněmovny konanými roku 2013 začalo uskupení Hlavu vzhůru vedené Janou Bobošíkovou používat jako svoji hymnu skladbu složenou Tomášem Úlehlou, ve které se objevil rým „ Metelesku blesku, pojďme pomoct Česku“. Výraz „ Metelesku blesku“ se objevil ve filmu Marečku, podejte mi pero!, k němuž Svěrák se Smoljakem napsali scénář.", "Svěrák zvažoval, že se kvůli tomuto použití sloganu obrátí na soud. Autor písně Tomáš Úlehla však tvrdil, že se spojení „ Metelesku blesku“ používá na Moravě jako zaklínadlo. Toto tvrzení však Svěrákovi připadalo směšné. Následně začala Bobošíková tvrdit, že výraz pochází z estonštiny. Server iDNES.cz ověřoval její tvrzení v estonsko - českém slovníku, leč neúspěšně, a spojení ve své rodné řeči neznal ani tehdejší estonský velvyslanec v České republice Lembit Uibo. Politické uskupení nakonec přestalo tvrdit, že je to výraz z moravštiny nebo z estonštiny, a jako omluvu poslalo ještě před podáním Svěrákovy žaloby na účet Centra Paraple částku 30 tisíc korun českých. Svěrák následně žalobu nepodal, neboť jak zdůvodnil jeho právní zástupce František Vyskočil, hrozil po volbách rozpad uskupení Hlavu vzhůru a výsledek soudního řízení by tak byl dle Vyskočila nejistý. Nařčení ze zneužívání dětí V závěru roku 2013 se na sociální síti Facebook objevila skupina pojmenovaná „ Znásilnil mě Zdeněk Svěrák“, jejíž členové tvrdili, že je Svěrák v době, kdy chodili do dětského sboru Sedmihlásek Praha, sexuálně zneužíval. Ve facebookové skupině se objevilo také vyjádření sexuologa Radima Uzla, které však ve skutečnosti bylo podle zjištění časopisu Týden podvrhem. Proti nařčení podal Svěrák trestní oznámení na neznámého pachatele. Ve skupině se však objevil také příspěvek, který založení skupiny přisuzoval novináři Jiřímu X. Doležalovi. V textu tohoto příspěvku stálo, že Svěrák nikoho neznásilnil a že facebooková skupina vznikla pouze pro účely sociálního experimentu sledujícího šíření bulvárních informací prostřednictvím této sociální sítě. Doležal však autorem tohoto výzkumu nebyl a pachatel je tak neznámý. Ocenění Literární Za svou literární tvorbu získal Svěrák několik ocenění. Je trojnásobným nositelem ceny čtenářů Magnesia Litera. První získal hned při jejím premiérovém udílení v roce 2004 za publikaci Jaké je to asi v Čudu. Další mu byla udělena v roce 2012 za knihu Nové povídky a poslední o dva roky později ( 2014 ) za vzpomínkovou knihu Po strništi bos. Třikrát úspěšný byl také v anketě Český bestseller. První ocenění, s nímž je spojena soška Olbrama Zoubka ztvárňující ženu vystupující z knihy, získal roku 2008 za svou prozaickou prvotinu Povídky. Dalšího úspěchu se dočkal roku 2011, kdy uspěl s knihou Nové povídky.", "Poslední úspěch v této anketě sklidil Svěrák za rok 2013, kdy dostal sošku za svou knihou Po strništi bos. Tou dobou již byl držitelem „ Ceny pro nejdéle přemlouvaného autora“, kterou mu v únoru 2011 udělilo nakladatelství Albatros, když se dočkalo dopsání Svěrákovy pohádkové knihy Pan Buřtík a pan Špejlička a mohlo ji knižně vydat. V roce 2014 získal Svěrák na festivalu Svět knihy také Cenu Miloslava Švandrlíka, jíž jsou dekorováni autoři nejlepších humoristických knih, jež vyšly v předchozím roce. Porota takto ocenila publikaci Po strništi bos. Divadelní Herecká asociace, která udílí ocenění Thálie, se rozhodla od ročníku 2019 změnit dosavadní kategorii nazvanou „ Cena kolegia Herecké asociace“ na „ Cena České akademie divadelníků“. Prvním umělcem dekorovaným novou cenou se stal Zdeněk Svěrák, jenž při přebírání připomněl rovněž zásluhy Ladislava Smoljaka. Filmová Svěrák je též nositelem několika filmových ocenění. Získal dva České lvy za nejlepší scénář, a sice roku 1996 za film Kolja a 2007 za snímek Vratné lahve. Za rok 2010 navíc obdržel ještě Českého lva za mimořádný přínos české kinematografii. Snímek Vesničko má středisková, ke kterému napsal scénář, byl nominován na Oscara pro nejlepší cizojazyčný film, a stejně tak i Obecná škola, k níž napsal nejenom scénář, ale navíc si v ní ve vedlejší roli i zahrál. Ani jeden z nich však ocenění nezískal. Film Kolja, jehož scenáristou Zdeněk Svěrák je a vytvořil v něm hlavní roli, vyhrál Českého lva 1996 pro nejlepší film, dále v téže soutěži cenu filmových kritiků a cenu časopisu Cinema. Snímek uspěl také na tokijském mezinárodním filmovém festivalu, kde v roce 1996 dostal hlavní cenu Grand Prix a Svěrák ocenění za nejlepší scénář. Dalšího ocenění se Svěrákovi za tento film dostalo ve španělském Madridu, kde na festivalu Madridimagen 1996 obdržel cenu za nejfotogeničtější objekt. Hollywoodská Asociace zahraničních novinářů udělila filmu Kolja Zlatý glóbus pro nejlepší cizojazyčný film toho roku a americká Akademie filmového umění a věd udělila snímku za rok 1996 Oscara pro nejlepší cizojazyčný film.", "Na Novoměstském hrnci smíchu, který se koná v Novém Městě nad Metují, získal v roce 1984 cenu diváků za film Tři veteráni a v roce 1996 cenu FITES za nejlepší scénář a rovněž za nejlepší mužský herecký výkon ve filmu Kolja. Dalšího ocenění se mu na tomto festivalu dostalo znovu v roce 2010, kdy obdržel Cenu za celoživotní dílo. Pohádka Tři veteráni přinesla Svěrákovi cenu za nejlepší scénář i na mezinárodním filmovém festivalu sci - fi filmů IMAGFIC v Madridu. Na jubilejním padesátém ročníku zlínského Film festivalu obdržel roku 2010 Uznání za celoživotní dílo ve filmové tvorbě pro děti a mládež. Ocenění získal také na Karlovarském mezinárodním filmovém festivalu ( MFF KV ), kde mu v roce 2008 udělili zvláštní uznání za scénář k filmu Vratné lahve a snímek zde tehdy také získal Cenu diváků. V roce 2014 získal na tomtéž místě Cenu prezidenta festivalu. Ve stejném roce obdržel v Berouně „ Cenu Vladislava Vančury“ za přínos české kinematografii na tamních cenách určených tvůrcům audiovizuální tvorby nazvané Trilobit. V roce 2011 mu byla na festivalu Art Film Fest ve slovenských Trenčianských Teplicích předána cena „ Hercova mise“, kterou jsou dekorováni herci za jejich mimořádný přínos k filmovému hereckému umění. Se ziskem ocenění je spojena tradice připevnění cedulky se jménem oceněného na most Slávy, který se nachází v místním městském parku. Spolu se synem Janem získal toho roku ( 2011 ) na bratislavském Mezinárodním filmovém festivalu cenu za uměleckou výjimečnost ve světové kinematografii. Na Zlín Film Festivalu získal roku 2010 ocenění Zlatý střevíček za mimořádný přínos kinematografii pro děti a mládež. V srpnu 2021 obdržel na 47. Letní filmové škole Výroční cenu Asociace českých filmových klubů ( AFČK ). O dva měsíce později, v říjnu 2021, obdržel Cenu ministerstva kultury za přínos v oblasti kinematografie a audiovize. Zvuková Jednotlivé hry vydávalo na zvukových nosičích vydavatelství Supraphon. V roce 2007 převzalo Divadlo Járy Cimrmana speciální Miliónovou desku Supraphonu udělenou za více než jeden milión prodaných zvukových nosičů. Roku 2014 navíc převzal Zdeněk Svěrák dvojnásobnou platinovou desku Supraphonu, která byla udělena za více než 10 tisíc prodaných nosičů s nahrávkami Svěrákových knih Povídky a Nové povídky.", "O dva roky později ( 2016 ) obdržel spolu s Jaroslavem Uhlířem od Supraphonu diamantovou desku oceňující vzájemnou spolupráci obou umělců. Když v roce 2018 udělovala Asociace vydavatelů audioknih ( AVA ) ocenění za předchozí rok, udělila Svěrákovi cenu za mimořádný přínos mluvenému slovu. O pět let později ( 2023 ) byl na vyhlašování hudebních cen Anděl uveden do Síně slávy této ankety. Ocenění mu předával tehdejší prezident České republiky Petr Pavel. Společenská Roku 1995 obdržel od nadace Pangea ocenění „ Za úsilí o nápravu věcí lidských“. Dne 28. října 1999 dostal na Pražském hradě z rukou Václava Havla, tehdejšího prezidenta České republiky, Medaili Za zásluhy udělenou za vynikající umělecké výsledky. Během roku 2005 uspořádala Česká televize soutěž Největší Čech, v níž Svěrák obsadil 25. místo. Úspěch v téže anketě zaznamenal také Jára Cimrman, jenž byl ovšem nakonec vyřazen, protože se ankety nemohly účastnit fiktivní osobnosti. V roce 2008 se Svěrák stal čestným občanem Kopidlna, města, v němž jako chlapec během druhé světové války pobýval. Během srpna 2013 mu Plzeňský pivovar předal ocenění Honorary Connoisseur, které se uděluje těm, kdo šíří věhlas plzeňského piva. O dva roky později na královéhradecké univerzitě získal čestný doktorát udělený za přínos k rozvoji jazykové kultury. V září 2016 se stal čestným občanem Prahy. V polovině června 2018 obdržel Svěrák od Mensy České republiky čestné uznání spolu s pamětním listem obsahujícím grafický výtvor akademického malíře Karla Šafáře. Dílo Hodnocení umělecké činnosti Svěrákovo herectví, a to jak na divadelním jevišti, tak před filmovou či televizní kamerou, vychází z opravdovosti a vážnosti, s jakou prezentuje ať už slovní, nebo situační absurdity. V nich přehnaně využívá učitelský výklad a gestikulaci, i když hovoří o běžných věcech. Ve svém herectví postupně nabytými zkušenostmi dospěl k širokému výrazovému rejstříku, byť se sám stále považuje za neherce a v oblasti herectví za samouka. Ve filmu se jeho scenáristické i herecké umění naplno rozvinulo až během sedmdesátých let 20. století, kdy spolu s Ladislavem Smoljakem vytvářeli role podlézavých, úslužných až škodolibých, ale někdy i šprýmařských epizodních postav ve svých autorských komediích.", "Postupně se ale Smoljak čím dál tím více od herectví odkláněl k režii a Svěrák se věnoval psaní scénářů. Ty využívají nejen typické nápadité fabulace, ale poetiky spolu s inteligentním humorem. Postupně tak kvalita Svěrákovy autorské činnosti upozadila jeho herectví. Filmový publicista Kamil Fila uvádí, že ve filmech Na samotě u lesa, Vrchní, prchni, Kulový blesk či Nejistá sezóna téměř nevystupují hrdé postavy ( lidé jsou tu trapní, ohnutí či ponížení ). Autoři filmů tak ukazují nešvary normalizační doby a Fila oceňuje jejich schopnost kriticky vypovídat i v komediálních filmech. Analýzu tvorby Smoljaka a Svěráka sepsala Pavlína Kubíková ve svém díle Ladislav Smoljak – Zdeněk Svěrák z roku 1988. Divadelní hry Divadlo Járy Cimrmana Akt ( 1967 ) Hospoda Na mýtince ( 1969 ) – spolu s Ladislavem Smoljakem Vražda v salonním coupé ( 1970 ) – spolu s Ladislavem Smoljakem Němý Bobeš ( 1971 ) – spolu s Ladislavem Smoljakem Cimrman v říši hudby ( 1973 ) – spolu s Ladislavem Smoljakem Dlouhý, Široký a Krátkozraký ( 1974 ) – spolu s Ladislavem Smoljakem Posel z Liptákova ( 1977 ) – spolu s Ladislavem Smoljakem Lijavec ( 1982 ) – spolu s Ladislavem Smoljakem Dobytí severního pólu Čechem Karlem Němcem 5. dubna 1909 ( 1985 ) – spolu s Ladislavem Smoljakem Blaník ( 1990 ) – spolu s Ladislavem Smoljakem Záskok ( 1994 ) – spolu s Ladislavem Smoljakem Švestka ( 1997 ) – spolu s Ladislavem Smoljakem Afrika ( 2002 ) – spolu s Ladislavem Smoljakem České nebe ( 2008 ) – spolu s Ladislavem Smoljakem Jednotlivé hry postupně vycházely také na kompaktních discích ( CD ) a některé zpočátku též na gramofonových deskách ( LP ). První nahranou hrou bylo představení Dlouhý, Široký a Krátkozraký, které se na gramofonových deskách objevilo v roce 1978.", "Postupně na kompaktních discích vycházely ještě další záznamy, a sice: Cimrman před branami hudby ( 1997 ) – „ vědecké“ semináře z představení Cimrman v říši hudby Zapomenuté věci zapomenutého génia ( 2001 ) Posel světla a další: Cimrmanovské texty, na něž se nedostalo ( 2005 ) Ze hry do hry ( 2007 ) – záznam slavnostního představení ke 40. výročí založení divadla Všech 15 her a texty, na které se nedostalo ( 2010 ) Ostatní Lochneska ( 1966 ) – spolu s Ladislavem Smoljakem Zvuková tvorba Písňová alba Hodina zpěvu ( 1992 ) – spolu s Jaroslavem Uhlířem Není nutno … ( 1993 ) – spolu s Jaroslavem Uhlířem … aby bylo přímo veselo ( 1994 ) – spolu s Jaroslavem Uhlířem Hlavně nesmí býti smutno … ( 1995 ) – spolu s Jaroslavem Uhlířem … natož aby se brečelo ( 1997 ) – spolu s Jaroslavem Uhlířem Zpěvník ( 1997 ) – spolu s Jaroslavem Uhlířem Nemít prachy – nevadí … ( 1999 ) – spolu s Jaroslavem Uhlířem Vánoční a noční sny ( 2000 ) – spolu s Jaroslavem Uhlířem Nemít srdce – vadí … ( 2001 ) – spolu s Jaroslavem Uhlířem Zpěvník ( 2002 ) – spolu s Jaroslavem Uhlířem … zažít krachy – nevadí! ( 2003 ) – spolu s Jaroslavem Uhlířem … zažít nudu – vadí! ( 2005 ) – spolu s Jaroslavem Uhlířem 20 let písniček z pořadu Hodina zpěvu ( 2007 ) – spolu s Jaroslavem Uhlířem Hity a skorohity ( 2008 ) – spolu s Jaroslavem Uhlířem Takovej ten s takovou tou ( 2009 ) – spolu s Jaroslavem Uhlířem Písničky o zvířatech ( 2010 ) – spolu s Jaroslavem Uhlířem Alchymisti ( 2011 ) – spolu s Jaroslavem Uhlířem Jupí ( 2014 ) – spolu s Jaroslavem Uhlířem Operky ( 2016 ) – spolu s Jaroslavem Uhlířem Cirkusový stan ( 2016 ) – spolu s Jaroslavem Uhlířem Ty nejlepší písničky v novém kabátě ( 2016 ) – spolu s Jaroslavem Uhlířem", "Mluvené slovo Na kompaktních discích vyšla dále tato Svěrákova tvorba: Tatínku, ta se ti povedla ( 1991 ) Podzemnice olejná ( 1993 ) Radovanovy radovánky ( 1995 ) – Svěrák načetl přepis televizního večerníčku ( večerníček namluvil Luděk Sobota ) Staré pověsti české ( 1999 ) – Svěrák načetl Jiráskovy pověsti Odskok od Cimrmana do lázní Kožich ( 2000 ) – spolu s Petrem Bruknerem Posel Hydrometeorologického ústavu a To jeli dva ve vlaku ( 2007 ) Povídky ( 2009 ) Pan Buřtík a pan Špejlička ( 2011 ) Nové povídky ( 2012 ) O lidech a lidech ( 2013 ) – fejetony Milana Lasici čte Zdeněk Svěrák a jejich autor, předmluva Zdeňka Svěráka Po strništi bos ( 2014 ) Rybí povídky ( 2014 ) – Svěrák a další ( Miroslav Táborský, Marek Eben, Jiří Lábus ) načetli povídky Oty Pavla jako charitativní album pro Centrum Paraple Horká neděle aneb Vynechané povídky ( 2015 ) Tři bratři ( 2015 ) Dětské etudy ( 2016 ) – Zdeněk Svěrák načetl knihu Ludvíka Aškenazyho Strážce nádrže ( 2019 ) Povídky a jedna báseň ( 2022 ) Rozhlasové hry Tři auta ( 1963 ) Tiché šlapací království ( 1964 ), znovu nahrána jako Kolo se zlatými ráfky ( 1989 ) Krápník a Františka ( 1965 ) To jeli dva ve vlaku ( 1967 ) Posel Hydrometeorologického ústavu ( 1992 ) Filmografie", "Scénáře Příliš krásná dívka ( 1972 ) – spolu s Miloněm Čepelkou Jáchyme, hoď ho do stroje! ( 1974 ) – spolu s Ladislavem Smoljakem Kdo hledá zlaté dno ( 1974 ) – spolu s Vojtěchem Měšťanem a Rudolfem Rážem Muž, který se spustil ( 1974 ) – spolu s Miloněm Čepelkou Dveře ( 1975 ) – spolu s Miloněm Čepelkou Na samotě u lesa ( 1975 ) – spolu s Ladislavem Smoljakem Marečku, podejte mi pero! ( 1976 ) – spolu s Ladislavem Smoljakem Ať žijí duchové! ( 1977 ) – spolu s Oldřichem Lipským a Jiřím Melíškem Kulový blesk ( 1978 ) – spolu s Ladislavem Smoljakem Trhák ( 1980 ) – spolu s Ladislavem Smoljakem Vrchní, prchni ( 1980 ) Jára Cimrman ležící, spící ( 1983 ) – spolu s Ladislavem Smoljakem Tři veteráni ( 1983 ) Inzerát ( 1983 ) – spolu s Ladislavem Smoljakem Rozpuštěný a vypuštěný ( 1984 ) – spolu s Ladislavem Smoljakem Co je vám, doktore? ( 1984 ) – spolu s Antonínem Mášou a Vítem Olmerem Vesničko má středisková ( 1985 ) Případ Platfus ( 1985 ), televizní film Nejistá sezóna ( 1987 ) – spolu s Ladislavem Smoljakem Narostl mu hřebínek ( 1988 ), animovaný film Radovanovy radovánky ( 1987 ), televizní večerníček Utopím si ho sám ( 1989 ), televizní film Obecná škola ( 1991 ) Osvětová přednáška v Suché Vrbici ( 1992 ), televizní film Život a neobyčejná dobrodružství vojáka Ivana Čonkina ( 1993 ) Akumulátor 1 ( 1994 ) Kolja ( 1996 ) Chlípník ( 1996 ), televizní film Dvě z policejní brašny ( 1996 ), televizní film Lotrando a Zubejda ( 1997 ) Tmavomodrý svět ( 2001 ) Vratné lahve ( 2006 ) Tři bratři ( 2014 ) Po strništi bos ( 2017 )", "Herecké role Zločin v šantánu ( 1968 ) – prokurátor Skřivánci na niti ( 1969 ) – delegát Ústřední rady odborů Stopa vede do Liptákova ( 1969 ) – cimrmanolog dr. Zdeněk Svěrák Pane, vy jste vdova! ( 1970 ) – kritik Lucie a zázraky ( 1970 ) – strážník 30 panen a Pythagoras ( 1973 ) – učitel Jáchyme, hoď ho do stroje! ( 1974 ) – psycholog Klásek Na samotě u lesa ( 1975 ) – Lavička Marečku, podejte mi pero! ( 1976 ) – Šlajs Kulový blesk ( 1978 ) – dr. Ječný Brontosaurus ( 1979 ) – Bobr Kam nikdo nesmí ( 1979 ) Vrchní, prchni ( 1980 ) – soused Pařízek Trhák ( 1980 ) – scenárista Jíša Kalamita ( 1981 ) – učitel Jako zajíci ( 1981 ) – otec Dušek V podstatě jsme normální ( 1981 ) – vedoucí školení Morávek Srdečný pozdrav ze zeměkoule ( 1982 ) – vědec Karty ( 1982 ), animovaný film – vypravěč Jára Cimrman ležící, spící ( 1983 ) – Jára Cimrman Inzerát ( 1983 ) Tři veteráni ( 1983 ) – ministr a rádce Slavnosti sněženek ( 1983 ) – řidič trabantu Svatební cesta do Jiljí ( 1983 ), televizní film – průvodčí Rozpuštěný a vypuštěný ( 1984 ) – průmyslový básník Jelínek Co je vám, doktore? ( 1984 ) – zubař Bohouš Burda Jak básníci přicházejí o iluze ( 1984 ) – doc. Zajíc Vesničko má středisková ( 1985 ) – malíř Evžen Ryba Jako jed ( 1985 ) – Ing. Pavel Hnyk Rohy ( 1986 ), animovaný film – vypravěč Nejistá sezóna ( 1987 ) – Zdeněk Rybník Narostl mu hřebínek ( 1988 ), animovaný film – vypravěč Tvrdý chleba ( 1990 ) Obecná škola ( 1991 ) – otec Souček Akumulátor 1 ( 1994 ) – Fišárek Kolja ( 1996 ) – František Louka Lotrando a Zubejda ( 1997 ) – vypravěč Talár a ptačí zob ( 2003 ), televizní film – Morgenhall Tatínek ( 2004 ) – Zdeněk Svěrák Vratné lahve ( 2006 ) – Josef Tkaloun Tři bratři ( 2014 ) – vypravěč Po strništi bos ( 2017 ) – ředitel školy Moje svoboda ( 2019 ) Betlémské světlo ( 2022 ) – Karel Šejnoha Stopy Járy Cimrmana ( 2023 ) – cimrmanolog dr.", "Zdeněk Svěrák Dabing Grinch ( 2000 ) – vypravěč Horton ( 2008 ) – vypravěč Domov aneb Kam směřuje naše cesta, ve francouzském originále Home ( 2009 ) – vypravěč Kuky se vrací ( 2010 ) – Kapitán von Hergot Literární tvorba Pro děti – leporelo s textem titulní písničky s ilustracemi Ladislavy Pechové Pro dospělé Odkazy Poznámky Reference Literatura Externí odkazy Zdeněk Svěrák v souborném katalogu Akademie věd ČR Zdeněk Svěrák na Dabingforum.cz Zdeněk Svěrák na stránkách Divadla Járy Cimrmana Textařská tvorba Zdeněk Svěrák v Hyde Parku Civilizace na ČT 24 1. 4. 2019 ( moderátor Daniel Stach ) Čeští spisovatelé 20. století Čeští spisovatelé 21. století Čeští spisovatelé knížek pro děti Spisovatelé píšící česky Čeští dramatici Čeští humoristé Čeští básníci Čeští herci Herci Divadla Járy Cimrmana Čeští filmoví herci Čeští televizní herci Čeští dabéři Čeští scenáristé Čeští zpěváci Zpěváci populární hudby Čeští textaři a libretisté Čeští filantropové Lidé Českého rozhlasu Členové KSČ Držitelé Českého lva za nejlepší scénář Držitelé Českého lva za mimořádný přínos české kinematografii Držitelé Zlatého střevíčku Nositelé ceny Magnesia Litera Laureáti Síně slávy ceny Anděl Nositelé medaile Za zásluhy ( Česko ) Nositelé Čestného uznání Mensy ČR Držitelé čestných doktorátů Univerzity Hradec Králové Držitelé Výroční ceny AČFK Čestní občané hlavního města Prahy Čestní občané Prahy 3 Signatáři Anticharty Narození v roce 1936 Narození 28. března Narození v Praze Narození v Československu Žijící lidé Muži" ]
945	https://cs.wikipedia.org/wiki/Balaton	Balaton	[ "Balaton ( česky též Blatenské jezero ) je jezero v župách Somogy, Veszprém a Zala v Maďarsku v Dunajské rovině. Je to největší jezero ve střední Evropě, právě pro jeho velikost se mu v maďarštině říká také Magyar tenger – Maďarské moře. Patří podle typu mezi takzvaná stepní jezera, která se nacházejí v celé Eurasii. Název Název jezera pochází ze slovanského výrazu blato – bažina. Byl přejat do maďarštiny a jako jedno z mála místních jezer nemá koncovku - tó, označující právě souvislou vodní plochu. Maďaři jej familiárně označují jako Balcsi. Latinský název pro Balaton zněl lacus Pelsodis nebo jen Pelso, což označuje mělké jezero. Německý název pro jezero je Plattensee. Je nepravděpodobné, že bylo toto jméno dáno pro nízkou hloubku jezera, neboť přídavné jméno platt je přejato z řečtiny odkud se do němčiny dostalo v 17. století přes francouzštinu. Pozoruhodné je také to, že průměrná hloubka Balatonu ( 3,2 m ) není pro tuto oblast nikterak určující, Neziderské jezero je ještě mělčí. Historie Základ geologického podloží Balatonu tvoří mezozoické sedimenty, avšak samotné jezero není starší 15 000 let, kdy se začala větrnou erozí a tektonickými posuvy tvořit malá jezírka, která se postupně propojovala a přibližně před 10 000 lety mělo nově vzniklé jezero o třetinu větší rozlohu než dnes. Je velmi intenzivně zanášen materiálem neseným větrem a vodními přítoky. Již dnes tvoří sedimenty na dně 6 – 10 metrů mocnou vrstvu, a pokud by nebyl každoročně bagrován, za několik málo tisíc let by se zanesl úplně. V lednu 846 začal kníže Pribina stavět pevnost jako sídlo své moci a několik kostelů v oblasti Balatonu, na území dnešního Zalaváru obklopeného lesy a bažinami podél řeky Zaly. Jeho dobře opevněný hrad a hlavní město Dolnopanonského knížectví se stal známým jako Blatnohrad nebo Moosburg ( doslova „ Pevnost bažin“ ) a představoval jako proti Bulharům. Během válek mezi Habsburky a Turky sloužilo po nějakou dobu jako přirozená hranice mezi oběma impérii ( Habsburkové kontrolovali severní a Turci jižní břeh ).", "Hladina jezera klesá a jeho rozloha se od 18. století ( kdy bylo zdokumenováno na mapě prvního vojenského mapování do jisté míry zmenšila. Jezero pokračovalo ještě na svém západním okraji ( do prostoru, kde dnes leží jezero Feneki - tó. Rovněž se západně od Hévízu rozkládá Malý Balaton ( ). V roce 1776 provedl detailní průzkum pobřeží Sámuel Krieger a zanesl jej mapy. Kromě pevných břehů na mnoha místech jezero přecházelo v močály a bažiny. Ty byly postupem času vysušeny. Na přelomu 19. a 20. století se Balaton stal atraktivní destinací pro maďarské umělce ale také průmyslníky a společenskou smetánku. Vlastníci pozemků propagovali lokalitu k společenskému rozvoji mimo jiné proto, že choroba s názvem phylloxera zničila jejich vinice a potřebovali tak nový zdroj příjmů. Začaly vznikat základy pro dnešní letoviska. V témže době se stal i střediskem výzkumu maďarských biologů, geologů, hydrologů a dalších vědců, což vedlo k tomu, že na jeho břehu byl v roce 1927 postaven první biologický výzkumný ústav v zemi. V roce 1909 dosáhl severního pobřeží vlak a u jižního již roku 1861. Poslední velká německá ofenzíva druhé světové války, operace Frühlingserwachen, probíhala v březnu 1945 v prostoru jezera. Občas bývá označována i právě podle jezera Balatonu. Skončila neúspěchem pro německé vojsko a vítězstvím Rudé armády. Během 60. a 70. let 20. století se Balaton stal díky soustředěnému úsilí maďarské vlády hlavní turistickou destinací, což vedlo k tomu, že počet hostů v místních hotelech a kempech vzrostl ze 700 000 v červenci 1965 na dva miliony o deset let později. Víkendoví návštěvníci regionu, vč. desetitisíce z Budapešti, dosáhl do roku 1975 počtu více než 600 000. V jednotlivých městech na pobřeží byla budována nová infrastruktura ( např. rozsáhlé vícepatrové hotely ) a postaveny nové komunikace, např. dálnice z Budapešti. Velký počet návštěvníků umožnil především fakt, že se zde konaly závodní dovolené velkých maďarských zaměstnavatelů. Místo bylo oblíbené i u turistů z dalších zemí východního bloku, např. z ČSSR, ale i východního Německa. Cestovali sem také i Němci z bývalého Německa západního, což vedlo často k tomu, že se zde setkávaly rozdělené rodiny.", "V 90. letech 20. století přestala být ve východní Evropě destinace atraktivní z důvodu nabídky jiných lokalit, především na mořském pobřeží. Situace se měnila až po modernizaci infrastruktury a zlepšení nabídky služeb na břehu jezera. V roce 2007 byl vyhlášen Národní park Balaton. V roce 2023 byl u jezera otevřen závodní okruh. Zeměpisné podmínky Rozkládá se v kotlině tektonického původu, která se táhne podél jihovýchodního úpatí pohoří Bakoňský les. Má rozlohu 596 km ², délku 78 km a maximální šířku 12 km. Leží v nadmořské výšce 105 m. Průměrná hloubka je 3 m a maxima dosahuje 11 m. Dno jezera dosahuje největší hloubky prostoru blížímu se jižnímu pobřeží. Jezero vzniklo větrnou erozí a následnou deflací ( větrným odnosem materiálu ). Vodní režim Povodí Balatonu má rozlohu 5180 km, množství vody se pohybuje okolo 1,8 × 10 m a obmění se přibližně za 2,2 roky. Výška hladiny byla roku 1976 při stavbě siófokského přístavu upravena a ustálena na přibližně 104 m n. m. Balaton je známý svou klidnou hladinou, avšak při bouřkách či dlouhotrvajícím rychlém větru se vlny objeví velmi rychle a do ohromných velikostí. Nejvyšší jsou, pokud vítr fouká z jihozápadního směru. Nejvyšší dosud naměřené měly výšku 1,82 m u břehu a 1,95 m uprostřed jezera, přičemž délka jedné se pohybovala pouze mezi 2 – 12 m. Je třeba dvou hodin po uklidnění větru, aby se hladina navrátila do původního klidu. Slapové jevy jsou patrné pouze v západovýchodním směru. Nejvyšší naměřené se vyskytly 14. května 1962, kdy na západě klesla hladina o 45 cm a na východě stoupla o celých 52 cm. Proudění probíhá u hladiny jezera od severního pobřeží k jižnímu a u dna pak ve směru opačném. V místě zúženiny u Tihanyského poloostrova dosahuje rychlost těchto proudů běžně i 2 m / s. V případě přetrvávajícího severního větru je možný i severo - jižní pohyb vodní masy: dosud největší naměřený příklad představuje rozdíl hladiny, kdy v Alsóörs poklesla o 52,7 cm a v Siófoku se zvýšila o 37,5 cm. Proudy vanou z východu na západ při hladině a při dně opačným směrem. Do Balatonu ústí mnoho krátkých řek. Největším přítokem je Zala přitékající na jihozápadě z Kis - Balatonu.", "Odtok je zajištěn přes umělý kanál Sió do řeky téhož jména ( v Siófoku ), která je spojená s Dunajem. Jezero je pravidelně zanášeno velkým množstvím sedimentů z řeky Zaly, které na jeho dně vytvořily až desetimetrovou vrstvu. Hladina jezera dlouhodobě klesá a zhoršuje se rovněž i kvalita vody. Podle nejčernějších předpovědí by okolo roku 2040 nebylo jezero ke koupání vhodné. Mikroklima Balatonu Mikroklima balatonského pobřeží se díky severojižnímu natočení, převládajícím jihozápadním větrům, kontinentálnímu okolí a vodní hladině odrážející sluneční záření podobá mediterránnímu. Roční množství slunných hodin se pohybuje okolo dvou tisíc, přičemž nejteplejšími měsíci jsou červen, červenec a srpen, nejslunnějším měsícem je červen a nejméně srážek dopadá v srpnu a září. Výrazně je díky vodní mase stahována teplotní amplituda jak denní, tak i roční. Ke konci léta se však teplota vody pohybuje okolo 28 ° C ( měří se v hloubce 1 m poblíž města Siófok ). O trochu častěji zde také prší, než je tomu v okolní krajině. Většinu zim Balaton zamrzá, vrstva ledu se pak pohybuje mezi 20 – 30 cm. Předpokládá se, že počet dní kdy je břeh jezera pokryt ledem, bude v souvislosti se změnami klimatu setrvale klesat. Větry nad Balatonem povětšinou vanou z jihu, západu, severozápadu, nebo severu. Z jihozápadu přicházejí pouze ne příliš časté bouřky. Nejsilnější vítr byl zaznamenán dne 13. července 1961. a to 129,6 km / h. Pobřeží Pobřeží pod pohoří Bakoňského lesa je prudké a vysoké, místy členité ( poloostrov Tihany ) a je porostlé lesy. Na severním břehu se nacházejí vinice ( Badacsony ). Zbývající pobřeží je naopak nízké a často bažinaté. Délka pobřeží je asi 200 km. Využití Pobřeží jezera je nejdůležitější lázeňskou oblastí a po Budapešti druhým nejoblíbenějším cílem turistů v Maďarsku. Jsou zde minerální a termální prameny. Na jezeře je rozvinuto rybářství. Koupání Jelikož je Balaton poměrně mělký, prohřívá se rovnoměrně až do dna.", "Letní teplota vody je 20 – 27 ° C. Zvláště jižní strana jezera je výhodná pro koupání rodiny s dětmi, neboť až ve vzdálenosti 300 – 500 metrů od břehu dosahuje hloubka vody 2 m. Na severním pobřeží je tato hranice místy již na 10 – 20 metrech od břehu, navíc je téměř celé zarostlé rákosem. Vodní sporty Velká vodní plocha jezera je vhodná pro jachting. První klub jachtařů tu byl založen v roce 1867 v Balatonfüredu. Téměř ve všech částech jezera je povolen sportovní rybolov. Nejčastěji lovené ryby jsou candáti, sumci, štiky, boleni, a kapři. Doprava Je prokázáno, že již Římané využívali jezero k vodní dopravě. První parník byl na jezero spuštěn v roce 1846. V dnešní podobě byla lodní doprava obnovena po druhé světové válce. V rekreačních místech jako jsou např. Siófok a další byla vybudována přístaviště. Jezero neslouží pro dopravu nákladní, pouze pro osobní a rekreační dopravu. Jihozápadně od města Balatonfüred se nachází loděnice. Koná se zde pravidelný závod Blue Ribbon Regatta. Jako významná destinace z hlediska turistiky je dostupné po železnici i po dálnici. Po jižním břehu jezera prochází přirozená mezinárodní spojnice Budapešti ze Záhřebem, prochází tudy silnice celostátního významu č. 7 a dálnice M 7. Dále po jižním břehu vede i bývalá uherská Jižní dráha, dnes několik elektrifikovaných tratí. Ty slouží nejen pro dopravu dálkovou, ale také pro obsluhu resortů na břehu jezera, které obklopují značnou část jeho břehu. Mezinárodní letiště Sármellék zajišťuje leteckou dopravu na Balaton ( ačkoli většina služeb je pouze sezónní ). Města a obce na pobřeží Na pobřežích Balatonu se nenachází žádné velké město ( nejbližší Veszprém leží několik kilometrů severně od jeho pobřeží ).", "Severní pobřeží od východu na západ: Balatonkenese – Balatonfűzfő – Balatonalmádi – Alsóörs – Paloznak – Csopak – Balatonfüred – Tihany – Aszófő – Örvényes – Balatonudvari – Fövenyes – Balatonakali – Zánka – Balatonszepezd – Révfülöp – Pálköve – Balatonrendes – Ábrahámhegy – Badacsonytomaj – Badacsonytördemic – Szigliget – Balatonederics – Balatongyörök – Vonyarcvashegy – Gyenesdiás – Keszthely Jižní pobřeží od východu na západ: Balatonakarattya – Balatonaliga – Balatonvilágos – Sóstó – Szabadifürdo – Siófok – Széplak – Zamárdi – Szántód – Balatonföldvár – Balatonszárszó – Balatonszemes – Balatonlelle – Balatonboglár – Fonyód – Bélatelep – Balatonfenyves – Balatonmáriafürdő – Balatonkeresztúr – Balatonberény – Fenékpuszta ( Balatonszentgyörgy ) Flóra a fauna Jezero a jeho okolí hostí mnoho vzácných i chráněných převážně teplomilných rostlinných a živočišných druhů. Flóra Na jižních, slunci vystavených svazích severního břehu rostou mandloně, roubované fíkovníky a pěstují se zde také granátovníky. Na strmých svazích tabulové hory Badacsony se pěstuje vinná réva. Výhodu severního hornatého pobřeží na pěstování vinné révy objevili už Římané a tato tradice se zde zachovala dodnes. Pocházejí odsud ta nejsladší a nejkvalitnější maďarská vína a to především bílé odrůdy. Fauna V jezeře žije více než padesát druhů ryb, přičemž králem zdejších vod je nazýván candát. Kromě něj převažují úhoři, amuři, cejni, cejnci, štiky, karasi, kapři, líni a sumci. Z 250 druhů ptáků je 27 zvláště chráněných. Jsou to např. kalous ušatý, čáp černý, datel černý, kormorán velký a různé druhy volavek a kolpíků.", "V jezeře žije asi 1000 různých druhů hmyzu. Za zmínku stojí přibližný počet 800 druhů motýlů. Odkazy Reference Externí odkazy Balaton-tourism.hu Balaton.hu Jezera v Maďarsku Somogy Veszprém ( župa ) Zala Povodí Sió" ]
947	https://cs.wikipedia.org/wiki/St%C5%99%C3%ADbro	Stříbro	[ "Stříbro ( chemická značka Ag, argentum ) je ušlechtilý kov bílé barvy, používaný člověkem již od starověku. Vyznačuje se nejlepší elektrickou a tepelnou vodivostí ze všech známých kovů. Slouží jako součást různých slitin pro použití v elektronickém průmyslu, výrobě CD i DVD nosičů a ve šperkařství, jeho sloučeniny jsou nezbytné pro fotografický průmysl. Základní fyzikálně - chemické vlastnosti Typický kovový prvek, známý již od starověku. Z prvků vykazuje nejlepší elektrickou i tepelnou vodivost. Po mechanické a metalurgické stránce je velmi dobře zpracovatelné – má dobrou kujnost a dobře se odlévá ( dobrá zatékavost ). Patří mezi přechodné prvky, které mají valenční elektrony v orbitalu d. Ve sloučeninách se vyskytuje především v mocenství +1, sloučeniny dvojmocného stříbra jsou nestálé a mají silné oxidační schopnosti. Kationt trojmocného stříbra Ag + 3 je nutné z důvodu jeho nestálosti stabilizovat velkými anionty. Přestože je stříbro řazeno mezi drahé kovy, které se obecně vyznačují značnou chemickou stabilitou, je velmi dobře rozpustné v kyselině dusičné především díky jejím silným oxidačním vlastnostem. Reakce probíhá podle rovnice: 3 Ag + 4 HNO 3 - > 3 AgNO 3 + NO + 2 H 2 O Vůči koncentrované i zředěné H 2 SO 4 je stříbro netečné, stejně při působení dalších minerálních kyselin. Za přítomnosti kyslíku se stříbro rozpouští i v roztocích alkalických kyanidů za vzniku kyanostříbrnanového iontu [ Ag ( CN ) 2 ] − Na suchém čistém vzduchu je stříbro neomezeně stálé. Stačí však i velmi nízké množství sulfanu ( sirovodíku ) H 2 S, aby stříbro začalo černat, protože na jeho povrchu vzniká vrstva sulfidu stříbrného Ag 2 S. Rovnice: 4 Ag + 2 H 2 S + O 2 - > 2 Ag 2 S + 2 H 2 O Výskyt a výroba V zemské kůře se stříbro vyskytuje pouze vzácně. Průměrný obsah činí kolem 0,07 – 0,1 mg / kg. V mořské vodě činí jeho koncentrace přibližně 3 mikrogramy v jednom litru. Předpokládá se, že ve vesmíru připadá na jeden atom stříbra přibližně 1 bilion atomů vodíku. V přírodě se stříbro obvykle vyskytuje ve sloučeninách, vzácně však i jako ryzí kov. Téměř vždy je stříbro příměsí v ryzím přírodním zlatě.", "Z minerálů stříbra je nejvýznamnější akantit a jeho vysokoteplotní modifikace ( nad 179 ° C ) argentit Ag 2 S. Jako zdroj pro průmyslové získávání stříbra jsou však rudy olova, mědi, niklu nebo zinku. Nejvíce používanou metodou pro získávání i čištění ryzího stříbra je elektrolýza, z halogenidů je však možno jej jako ryzí získat i pyrometalurgicky přímým tavením. Největšími světovými producenty stříbra jsou Mexiko, Kanada, Peru, Austrálie a USA. V českých zemích se ve středověku dobývalo značné množství stříbrných rud. Nejznámější lokalitou je patrně Kutná Hora – kromě dobývání a rafinace stříbra zde vznikla i královská mincovna, kde byly raženy známé stříbrné groše. Další lokality s výskytem stříbrných rud se nacházejí i v Krušných horách a na Českomoravské vrchovině. Využití Elementární stříbro je v praxi využíváno především pro své unikátní fyzikální vlastnosti – vynikající elektrickou a teplotní vodivost, relativně dobrou chemickou stabilitu a odolnost vůči vlivům okolního prostředí a vysokou odrazivost pro viditelné světlo. Uplatní se zde jak kovové elementární stříbro, tak především jeho slitiny s dalšími kovy. Kovové stříbro Velmi tenká vrstva kovového stříbra se využívá jako záznamové médium na CD a DVD kompaktních discích. Vrstva stříbra se vakuově nanáší na plastovou podložku a po překrytí další plastovou vrstvou se na ni zaznamenávají stopy generované laserem, který poté slouží i pro čtení uloženého záznamu. Pro zvláště důležité aplikace ( některé počítačové pevné disky ) se využívá směsí stříbra s menším množstvím platiny. U levnějších variant záznamových médií může být stříbro naopak nahrazeno hliníkem. Vysoké optické odrazivosti stříbra se již po dlouhou dobu využívá při výrobě kvalitních zrcadel. Zde je tenká vrstva stříbra nanášena na skleněnou podložku a druhou skleněnou deskou je chráněna proti korozi atmosférickými plyny. Stříbro jako drahý kov je materiálem pro výrobu pamětních mincí a medailí. Stříbrné mince byly raženy již ve starověku ( Egypt, římská říše ) i ve středověku ( Pražské groše ). Ve sportu je v současné době stříbrná medaile udělována sportovci, který obsadil druhé pořadí v určité disciplíně. Mnohdy jsou ovšem tyto medaile pouze pokrývány povrchovou vrstvou stříbra, obvykle elektrolyticky. K výročí různých významných událostí jsou často vydávány pamětní mince. Opět buď z čistého stříbra nebo stříbrem pokryté.", "Kovové stříbro i jeho sloučeniny jsou základním prvkem vysoce účinných miniaturních elektrických článků ( baterií ), používaných v moderních náramkových hodinkách a mnoha dalších malých elektrických spotřebičích. Stříbrozinkové akumulátory mají kladné desky z porézního sintrovaného stříbra a záporné ze sloučenin zinku. Jsou o 70 % lehčí a objemově asi o 60 % menší než olověné akumulátory, vynikají mechanickou odolností, mohou pracovat v rozsahu teplot − 40 až +40 ° C, vydrží vybíjení velkým proudem a snesou zkraty. Jejich nevýhodou je potřeba pečlivé údržby, vysoká cena a krátká doba života. V organické syntetické chemii jsou stříbro a jeho sloučeniny využívány jako katalyzátory některých oxidačních reakcí. Příkladem je výroba formaldehydu oxidací methanolu. Slitiny stříbra Samotné stříbro je poměrně měkké a je náchylné k černání při styku se sloučeninami síry v atmosféře. Proto se pro praktické aplikace obvykle slévá s jinými kovy, které zlepší jak jeho mechanické, tak vzhledové vlastnosti. Klenotnické zlaté slitiny obsahují téměř vždy určité procento stříbra. Naopak klenotnické stříbro je obvykle slitinou s obsahem kolem 90 % stříbra, doplněné mědí. Pro zvýšení povrchové kvality stříbrných šperků ( lesk, odolnost ) se někdy tyto předměty pokrývají velmi tenkými vrstvičkami kovového rhodia. V medicíně nacházejí uplatnění slitiny stříbra především v dentálních aplikacích. Relativní zdravotní neškodnost a chemická odolnost stříbra se uplatňuje především ve slitinách s převládajícím obsahem palladia, ale existuje celá řada dentálních slitin na bázi zlata, které obsahují menší množství stříbra. Speciálním případem dentálního využití stříbra jsou amalgámy. Tyto slitiny se používají jako výplně otvorů vzniklých po odvrtání zubního kazu. Jejich hlavními složkami je rtuť a slitiny stříbra s mědí a cínem. Velmi významné místo patří slitinám stříbra jako základu pájek pro využití především v elektrotechnice. Stříbrné pájky se vyznačují vysokou elektrickou vodivostí, tvrdostí a relativně vysokým bodem tání. Slitiny stříbra s cínem, kadmiem a zinkem slouží v elektrotechnice jako spojovací materiál pro konstrukci plošných spojů a další aplikace. Platidlo Stříbro a mince z něj ražené byly po tisíciletí rozšířeným platidlem. Pro měkkost stříbra se z něj velice dobře razily stříbrné peníze. Nejznámější a nejrozšířenější stříbrnou mincí byl tolar.", "Stříbrný tolar ražený byl tak rozšířeným a oblíbeným a stálým platidlem, až se stal i základem pro dnešní dolar. Tolar byl platidlem několik set let nejen v Evropě ale i na dalších kontinentech. Podobnost slov tolar a dolar je patrná. Další stříbrnou mincí byl groš. V našich zemích byl velice známý Pražský groš, který platil stejně jako tolar několik set let. XAG je označení troyské unce stříbra jako platidla podle standardu ISO 4217. Sloučeniny Z pohledu praktického využití je nejvýznamnější sloučeninou stříbra dusičnan stříbrný AgNO 3. Je to bílá krystalická látka, velmi dobře rozpustná ve vodě. Lze ji připravit ve velmi vysoké čistotě, nejlépe rozpouštěním čistého stříbra v roztoku kyseliny dusičné. Tato sloučenina poté slouží v chemické výrobě jako zdroj stříbrných iontů pro další reakce. Sulfid stříbrný Ag 2 S je černá, nerozpustná sloučenina, jejíž vznik způsobuje černání stříbrných předmětů působením i stopových množství sulfanu ( sirovodíku ) v atmosféře. Ag 2 S patří mezi nejméně rozpustné známé soli anorganických kyselin. Halogenidy stříbra jsou ve vodě většinou nerozpustné sloučeniny, nacházející hlavní využití ve fotografickém průmyslu. Jejich poněkud rozdílných vlastností se využívá i v analytické chemii k důkazu i stanovení některých aniontů. Chlorid stříbrný AgCl je čistě bílý a je velmi dobře rozpustný v amoniaku. Vzniká při argentometrické titraci chloridů roztokem dusičnanu stříbrného, používá se při výrobě fotografických filmů a papírů. Bromid stříbrný AgBr je slabě nažloutlý a v amoniaku se rozpouští poměrně obtížně a pomalu. Vzniká při argentometrické titraci bromidů roztokem dusičnanu stříbrného, používá se při výrobě fotografických filmů a papírů. Jodid stříbrný AgI je žlutý a v amoniaku zcela nerozpustný. Vzniká při argentometrické titraci jodidů roztokem dusičnanu stříbrného, používá se např. při pokusech o umělé vyvolání deště, kdy jsou mikroskopické krystalky této látky rozptylovány z letadla do oblaků a slouží jako kondenzační jádra, na nichž vznikají první kapky dešťové vody. Ve vodě je rozpustný pouze AgF. Argentometrickou titrací je možno určit například množství halogenidových iontů v mořské vodě.", "Uveďme příklad: Chceme - li určit ve vzorku mořské vody obsah chloridových aniontů, zjistíme ho výpočtem ze součinu rozpustnosti chloridu sodného NaCl. Při určování ale musíme mít na vědomí, protože titrací vzniká sraženina, že sraženinu nevytváří jen chloridový anion, ale i bromidový a jodidový, a to ještě daleko ochotněji než chloridový. Tudíž musíme počítat s tím, že výsledek výpočtu nebude úplně přesný. Fotografický proces Sloučeniny stříbra jsou základem celého průmyslového odvětví – fotografického průmyslu, které se zabývá výrobou produktů pro získávání fotografií a filmů. Biologický a ekologický význam stříbra Stříbro, jako většina ostatních těžkých kovových prvků, je v lidském organizmu přítomno pouze ve stopových množstvích. Stříbro obecně působí především baktericidně a desinfekčně ( koloidní stříbro ). Baktericidních vlastností stříbra se využívá i při jednorázové dezinfekci menších zdrojů pitné vody ( studny ). Je součástí vojenských pohotovostních souprav, které umožní v terénu získat pitnou vodu i z velmi znečistěných zdrojů. Využití v léčbě Stříbro je výhodné antiseptikum; zvláště na mokvající popáleniny je stříbrná sůl sulfadiazinu ( preparát DERMAZIN ). Historicky byl pekelný kamínek ( dusičnan stříbrný ) některými národy používán k léčbě očního trachomu. Baktericidní a fungicidní účinky nanostříbra jsou ještě výraznější, proto je nanostříbro součástí celé řady rehabilitačních, preventivních a léčebných preparátů, ale i textilních výrobků se zdravotním účinkem. Nanostříbro také snáze proniká tkáněmi, takže jako lék či suplement může být použito i k ochraně hlubších vrstev kůže, kloubů či celého organizmu. Zdravotní rizika Ve vyšších dávkách a koncentracích je však působení stříbra na organizmus negativní. Při styku pokožky roztoky Ag + dochází ke vzniku tmavých skvrn – komplexních sloučenin stříbra a bílkovin v pokožce. Dlouhodobý vysoký přísun stříbra vede k jeho ukládání do různých tkání, především do kostí. O případné karcinogenitě a míře toxických účinků solí stříbra se doposud vedou spory a probíhá zde další výzkum. Ekologická rizika Americký výzkum ukázal, že nanočástice stříbra o průměru 30 nanometrů a menší se ukládají v tkáních vyvíjejících se embryí ryb a mohou vyvolat závažné malformace včetně krevních výronů do hlavy a otoků, které vedou k úhynu rybích larev. Světová cena stříbra", "Stříbro, stejně jako jiné drahé kovy je komoditou s kterou se obchoduje na světových burzách. Základní a nejznámější je burza Londýn, ta zveřejňuje průběžně výsledky obchodování tzv. Lodnon FIX a London SPOT. Světová cena stříbra je pak udávaná v dolarech za trojskou unci ( USD / oz ). Zajímavosti V magických aplikacích bylo stříbro odpradávna pokládáno za velmi účinný prostředek proti působení temných sil. Například jedním z několika skutečně účinných způsobů likvidace vlkodlaka je jeho zastřelení kulkou z čistého stříbra. Odkazy Reference Literatura Cotton F. A., Wilkinson J.: Anorganická chemie, souborné zpracování pro pokročilé, ACADEMIA, Praha 1973 Holzbecher Z.: Analytická chemie, SNTL, Praha 1974 Dr. Heinrich Remy, Anorganická chemie 1. díl, 1. vydání 1961 N. N. Greenwood – A. Earnshaw, Chemie prvků 1. díl, 1. vydání 1993 Související články Ryzost Lot ( ryzost ) Investiční stříbro Drahé kovy Externí odkazy Chemické prvky Kovy Komodity" ]
948	https://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Cechy	Čechy	[ "Čechy (,, ) jsou region na západě České republiky. Dříve byly jako království centrem Koruny české. Kořen slova Čech pravděpodobně odpovídá významu člověk. Latinský ekvivalent Bohemia, původně Boiohaemum ( doslova „ země Bojů“ ), jenž časem ovlivnil i názvy v jiných jazycích, je odvozen od keltského kmene Bójů, kteří na tomto území žili od 4. do 1. století př. n. l. Čechy na západě hraničí s Německem, na jihu s Rakouskem, na východě s Moravou a na severu s Polskem. Geograficky jsou ze severu, západu i jihu ohraničeny řetězem hor, z nichž nejvyšší jsou Krkonoše, v nichž se nalézá i nejvyšší hora Čech Sněžka. Nejdůležitější řeky jsou Labe a Vltava, přičemž kolem Labe se rozprostírá úrodná Polabská nížina. Hlavní a největší město Čech je Praha, k dalším důležitým městům patří například Plzeň, Karlovy Vary, Kladno, Ústí nad Labem, Liberec, Hradec Králové, Pardubice a České Budějovice, zčásti na historickém území Čech leží také Jihlava. Čechy se staly po zániku Velkomoravské říše ( ~ 907 ) politickým centrem česko - moravsko - slezského prostoru. Po roce 1019 ( či 1029 ) k nim byla vojensky připojena Morava, poté přibylo Slezsko, obojí Lužice a později i Česká Falc a Braniborsko. Karel IV. scelil 7. dubna 1348 tato území do útvaru nové kvality: zemí Koruny české. Tím vliv i územní rozsah Čech zmenšil, protože ostatní území nebyla už pouhými částmi Českého království, ale částečně autonomními členy Koruny. Čechám však bylo vyhrazeno ústřední postavení „ hlavy“. Od správních reforem Marie Terezie z roku 1749 však Koruna česká přestala prakticky existovat a vazby mezi jejími zeměmi byly oslabovány posilováním vlivu vídeňského centra Habsburské říše. Se zánikem Rakousko - Uherska zaniklo i České království, ale Čechy do roku 1948 zůstaly jako země Česká i nadále správním celkem v rámci nově vzniklého Československa. Pak se území Československa rozdělilo na kraje a Čechy jako správní jednotka zanikly. Dodnes jsou však vnímány jako svébytný kulturní celek. Po poválečném vysídlení Čechů německé národnosti, kteří do roku 1945 v některých regionech převažovali, zde žije obyvatelstvo většinově mluvící českými nářečími a hlásící se k české národnosti.", "Území Od roku 2000 jsou Čechy rozděleny mezi kraje Jihočeský ( většina území kraje kromě zhruba třetiny okresu Jindřichův Hradec, jež patřila k Moravě ), Karlovarský ( celé území kraje ), Královéhradecký ( celé území kraje s výjimkou pozemků v katastru Pece pod Sněžkou patřících původně k polské části Slezska ), Liberecký ( celé území kraje s výjimkou pozemků v katastrech Harrachova a Kořenova patřících původně k polské části Slezska ), Pardubický ( mimo přibližně polovinu okresu Svitavy a malé části okresu Ústí nad Orlicí, které patřily k Moravě ), Plzeňský ( celé území kraje ), Středočeský ( celé území kraje ), Ústecký ( celé území kraje ), Hlavní město Prahu, Vysočinu ( necelá polovina území kraje, zbytek patřil k Moravě ), a Jihomoravský ( pouze Jobova Lhota ). Historické území Čech na severozápadě sousedí s německou spolkovou zemí Svobodným státem Sasko ( zabírajícím i většinu Horní Lužice ); na severu se Slezskem ( resp. s tou jeho částí, která dnes patří Polsku, do roku 1945 Prusku, tedy Německu a do vlády Marie Terezie Rakousku resp. Česku ( tehdy země Koruny české ), na východě s Moravou, na jihu s rakouskými spolkovými zeměmi Dolní a Horní Rakousy, na jihozápadě s německou spolkovou zemí Svobodný stát Bavorsko. Do r. 1742 k Čechám patřící Kladsko, hraničící na severovýchodě, je dnes také součást Polska. Kladsko bylo až do 70. let 20. století součástí pražské arcidiecéze. Znak a vlajka Znakem Českého knížectví a později království byla od poslední čtvrtiny 12. století černá orlice se zlatou zbrojí položená na stříbrný štít; později obdařená „ plaménky“ ( nejasného heraldického původu ) – odtud označení „ plaménková orlice“. Jakožto osobní znamení panovníka se orlice objevovala na štítě hlavního dynastického patrona sv. Václava ( zobrazovaného na pečetích a mincích ) a proto dostala také název svatováclavská orlice. Postupně se však erb Přemyslovců stával znakem celé země, reprezentované čeledí sv. Václava, tj. vysokou šlechtou. V souvislosti s politickými boji posledních Přemyslovců se zemskou obcí se královský rod začal od užívání plaménkové orlice odklánět a hledat erb nový. Poprvé se znamení lva ( či lvice ) objevilo na pečeti moravského markraběte Vladislava Jindřicha z r. 1213.", "Roku 1247 přijal Přemysl Otakar II. ve stejné funkci tento znak znovu, když se stal králem erb si ponechal. Po jeho smrti si dvouocasého lva přivlastnila česká zemská šlechtická obec. Později se nový symbol státu prosadil definitivně. Od roku 1918 se český lev stal hlavním znakem Československa ( v malé, střední i velké verzi ), což bylo z právního hlediska výslovně potvrzeno zákonem č. 252 / 1920 Sb. Stříbrný český lev je dnes součástí velkého státního znaku České republiky, jakož i znaků krajů Jihočeského, Plzeňského, Karlovarského, Ústeckého, Libereckého, Královéhradeckého, Pardubického, Vysočiny a Středočeského ( ten má ve svém znaku i starší znak Čech, plaménkovou orlici umístěnou ve 2. poli ). Dvouocasý lev je zobrazen v městských znacích mnoha českých a také několika moravských ( Slavkov u Brna, Jihlava, Rousínov, Tišnov, Rožnov pod Radhoštěm ) měst. Objevuje se i ve znacích řady jiných měst v sousedních státech, které kdysi náležely pod moc českých králů ( např. Žitava, Zhořelec, Kamenec v Německu; Kladsko, Vratislav, Hlubčice, Prudník v Polsku ). Vlajka Čech byla obdélníkového tvaru s poměry délky a šířky 2: 3 s dvěma stejně širokými vodorovnými pruhy. Horní pruh byl bílý a dolní červený. Na rozdíl od moravské a slezské je podstatně starobylejší – praporec těchto barev byl používán už v polovině 12. století, za dob krále Vladislava II.; možná ještě dříve ( to ale nejspíše v celočerveném provedení ). Používala se do konce 1. sv. války. Československá republika vlajku Čech používala jako provizorní státní vlajku do roku 1920; k této vlajce se v rámci ČSFR na krátkou dobu vrátila Česká republika ( 1990 – 1992 ). Převratné události a neklidný politický vývoj závěrečné fáze federace však způsobil, že vlajka se téměř neužívala a řada občanů ani nevěděla že bíločervená vlajka je nyní symbolem České republiky. Vlajka Čech je barvami, uspořádáním ( ale nikoli poměrem stran ) totožná s nynější vlajkou Polské republiky. Také je velmi podobná vlajce slovenské Bratislavy. Geografie Přírodní podmínky Většinu území tvoří pahorkatiny, v severní polovině pak úrodná nížina kolem Labe, nad níž se vypíná pro Čechy významná, byť nijak zvlášť vysoká hora Říp ( 456 m ).", "Přirozené hranice pak ze všech stran vytyčuje věnec hor: ( od jihovýchodu po směru hodinových ručiček ) Novohradské hory, Šumava, Český les, Krušné hory, Lužické hory, Jizerské hory, Krkonoše s nejvyšší horou Sněžkou ( 1603 m ), Orlické hory a na východě rozsáhlá oblast Českomoravské vrchoviny. Geomorfologicky patří celé území k Českému masívu v soustavě Hercynských pohoří. Víceméně celé území Čech spadá do povodí Labe a úmoří Severního moře. Nejdelší českou řekou nicméně není Labe, ale Vltava ( 430 km; Labe má na českém území 364 km, z toho od pramene k soutoku s Vltavou 255 km ). K dalším důležitým řekám patří Berounka, Otava, Malše, Lužnice, Sázava ( částečně na Moravě ), Úpa, Orlice, Jizera a Ohře ( částečně v Německu, resp. Bavorsku ). Největším jezerem je Černé jezero na Šumavě. Významná města Deset nejvýznamnějších měst podle počtu obyvatel ( k 1. 1. 2019 ): Praha ( 1 308 000 ) – hlavní město Plzeň ( 172 441 ) – krajské Liberec ( 104 445 ) – krajské České Budějovice ( 94 014 ) – krajské Ústí nad Labem ( 92 952 ) – krajské Hradec Králové ( 92 742 ) – krajské Pardubice ( 90 688 ) – krajské Kladno ( 69 054 ) Most ( 66 186 ) Karlovy Vary ( 48 501 ) – krajské Dějiny Od 3. století př. n. l. žili v Čechách Keltové ( kmen Bójů ), od 1. století n. l. Germáni ( kmen Markomanů ). Slované přicházeli ze severovýchodu od 5. století. Podle tradiční historiografie se na území Čech usídlily kmeny Čechů ( levý břeh Vltavy ve středních Čechách ), Doudlebi ( jižní Čechy ), Chebané ( Chebsko nebo odvození od hradiště Chbany na Lounsku ), Sedlčané v horním Poohří, Lučané ( Žatecko ), na severu Čech Děčané ( možná okolí Děčína, ale spíš odvození od hradiště Děčany v Českém středohoří ), Milčané, Litoměřici, Pšované a Lemúzi, na severovýchodě Charváti, na východě Zličané. V 7. století se Čechy staly součástí Sámovy říše. Roku 890 se Čechy staly součástí Velkomoravské říše. Přemyslovský stát ( 10. – 14. století )", "Roku 895 se Čechy odtrhly od Velkomoravské říše, která byla rozvrácena Maďary. V 9. století si v Čechách knížata z dynastie Přemyslovců podrobila většinu ostatních českých kmenových knížat pod svou svrchovanou moc. Tento proces byl dokončen v roce 995, kdy byl vyvražděn rod Slavníkovců. Morava ( pravděpodobně jen její severní část ) byla k Čechám poprvé připojena Boleslavem I. kolem roku 965; do té doby byla ve sféře vlivu Maďarů. Po rozpadu říše Boleslavů koncem 10. století připadla pod svrchovanost nově vzniklého polského státu. Nakonec byla připojena k Čechám v roce 1019 ( či 1029 ) Oldřichem. Obě země se dále vyvíjely společně a až do konce 12. stol. byly chápány ( a nazývány ) jako jedno panství ( terra Bohemiae, regnum Bohemiae ). V roce 1002 připadly pod svrchovanost Říše římské ( později nazývané „ Svatá“ ); v jejím rámci si ale uchovaly mimořádné postavení. Přes velké úsilí se nezdařilo až do r. 1198 získat pro Čechy královský titul ( dva panovníci, Vratislav II. a Vladislav II., jej obdrželi od císařů Říše jen pro svou osobu ); zřízení arcibiskupství ( jeden ze znaků středověké státnosti ) se dokonce povedlo až r. 1344. V rámci České koruny ( 14. – 19. století ) Za panování Karla IV. se Čechy roku 1348 staly centrem ( „ hlavou“ ) nově ustaveného soustátí Koruny české. V 15. století Čechy zachvátily husitské války, jež měly dopad i na ostatní korunní celky. Po jejich skončení zůstala země ( spolu s Moravou a Opavskem ) nábožensky rozdělena na utrakvistickou / protestantskou a katolickou část obyvatel ( poměr cca 85: 15 % ). Politicky byla izolována ( evropská reformace začala až o století později ) a hospodářsky zchudla. Po dlouhém bezvládí ( 1419 – 1453; s krátkými epizodami vlády Zikmunda Lucemburského a Albrechta Habsburského ) nastoupila konečně etapa zklidnění a hospodářského rozmachu za éry Jiřího z Poděbrad, nejprve jako zemského správce, později krále.", "Jeho snaha o stmelení uvolněných vazeb mezi zeměmi Koruny a posílení mezinárodního významu českého státu však nedošla trvalého úspěchu, kvůli neustálému tlaku papežství a následným válkám s jeho bývalým zetěm, uherským králem Matyášem Korvínem. Jiří nestačil boj se samozvaným vzdorokrálem završit a na jeho doporučení zvolený syn polského krále a zároveň synovec Ladislava Pohrobka Vladislav II. Jagellonský se ukázal být neschopným panovníkem. Kvality ( po ) husitských válečníků zachránily zemi od porážky, ale na vytlačení Korvínových perfektně cvičených vojsk z ostatních zemí Koruny to nestačilo. Nakonec si vládu rozdělili Olomouckým mírem, který stvrdil patovou situaci a roztržení českých zemí ( Morava v letech 1469 / 71 – 1490 spadala, spolu se Slezskem a obojí Lužicí, pod vládu Uher ). Pobělohorské období Za dynastie Habsburků se Čechy staly jednou z autonomních korunních zemí rozsáhlé Habsburské monarchie. Morava a Slezsko byly mezi habsburskými zeměmi sice vyjmenovávány samostatně, ale byly vedlejšími zeměmi České koruny. Panovník byl markrabětem moravským a vévodou slezským z titulu českého krále. ( Habsburkové v době vlády v Čechách používali současně titulu císař, tím se však myslel císař Svaté říše římské, později císař rakouský ). V 19. století docházelo na území Čech k národnostním rozepřím mezi Čechy a Němci, které se projevovaly také v Českém zemském sněmu, jehož akceschopnost vážně narušovaly. V důsledku těchto rozepří proto roku 1913 císař František Josef I. Anenskými patenty volený zemský sněm a jeho výkonný orgán, zemský výbor, rozpustil a nahradil je jím jmenovanou zemskou správní komisí, což fakticky znamenalo konec politické autonomie Čech. Po vzniku ČSR Na konci první světové války se 28. října 1918 Čechy jako země Česká staly součástí nově vzniklého Československa. 31. července 1920 pak byly k Čechám připojeny i do té doby dolnorakouské České Velenice s okolím, Západní Vitorazsko ( dnes nazývané Vitorazsko ). Vládním nařízením č. 315 / 1924 z 23. prosince 1924 byla k 1. lednu 1925 k Čechám připojena do té doby moravská osada Nedvězíčko.", "Za první republiky byla v roce 1927 opuštěna myšlenka rozdělit historické země na župy. Od 1. prosince 1928 bylo do čela země České postaveno volené zemské zastupitelstvo. Čechy byly jednou ze čtyř zemí, na které se území republiky dělilo ( země Česká, země Moravskoslezská, země Slovenská a země Podkarpatoruská. Roku 1938 bylo po podpisu Mnichovské dohody Československo nuceno odstoupit nacistickému Německu i pohraniční území Čech. Zbytek Čech pak byl německými vojsky obsazen 15. března 1939 a následující den se stal součástí Protektorátu Čechy a Morava. Nařízením protektorátní vlády č. 388 / 1940\" O některých změnách obvodů zemských úřadů v Praze a v Brně\" z 26. září 1940 byly k 1. listopadu 1940 východní a jihovýchodní části Čech v okolí Polné, Přibyslavi, Štoků, Svojanova a Jindřichova Hradce připojeny k zemi Moravskoslezské. Důvodem pro tyto změny byl především tlak obyvatelstva německého ostrůvku na Jihlavsku. S koncem druhé světové války se Čechy ve svých původních hranicích staly opět zemí obnoveného Československa. Po únoru 1948 byla v Československu schválena radikální správní reforma a k 1. lednu 1949 přestaly Čechy existovat jako územně správní celek. Území Čech bylo rozděleno mezi nově vytvořené centralisticky spravované kraje, které již nerespektovaly původní zemské hranice s Moravou. Tento stav byl konzervován i ve správní reformě zavedené od 1. července 1960 a v roce 2000. Územní správa Na konci 14. století se začaly rodit zárodky pozdějších krajů. Nejprve vzniklo 12 berních obvodů, které se po polovině 15. století přeměnily na stálé kraje. V čele krajů stáli tzv. poprávci ( iudices provinciales ) a dva krajští hejtmani. Jména krajů: kouřimský ( pražský ) slánský – neměl poprávce žatecký bechyňský prácheňský ( písecký ) – v Písku sídlil kmet; byl spojen s vltavským děkanátem a podbrdskou cúdou plzeňský rakovnický – neměl poprávce litoměřický boleslavský hradecký chrudimský – byl spojen s mýtským děkanátem čáslavský K tomu existovaly ještě 4 tzv. vnější kraje: Loketsko Trutnovsko Žitavsko – brzo zaniklo Kladsko – od roku 1459 hrabství Zvláštní správní jednotkou bylo také ( až do 18. století ) Chebsko, s Čechami svázané pouze personální unií.", "V roce 1714 byla provedena územní reforma: slánský kraj zanikl připojením k rakovnickému kraji a do Slaného bylo přeloženo sídelní město, k žateckému kraji bylo připojeno Loketsko a Chebsko, berounský kraj vznikl vydělením Vltavska a Podbrdska z píseckého kraje, z litoměřického kraje bylo odděleno mělnické panství, k boleslavskému kraji byla připojena část brandýského panství a celé mělnické panství. V roce 1751 bechyňský kraj rozdělen na podíl táborský a budějovický, plzeňský na podíl plzeňský a klatovský, žatecký na podíl žatecký a loketský a hradecký na podíl hradecký a bydžovský. V roce 1849 byla provedena radikální reforma, kdy zůstalo pouze 7 krajů ( krajských vlád ) a 13 zemských ( tj. krajských ) soudů. V roce 1854 byla provedena nová reforma: bylo zřízeno 13 krajů a 15 krajských soudů. V roce 1862 bylo krajské zřízení zrušeno. Roku 1920 byl přijat zákon o župním členění Československa, který byl však realizován pouze na Slovensku a Podkarpatské Rusi. V Čechách, na Moravě a ve Slezsku se však proti němu zvedla vlna nevole, a tak v těchto zemích nevstoupil v platnost. Na jeho základě měly být Čechy rozděleny na 9 žup a území Prahy, přičemž měla být i nadále důsledně respektována historická zemská hranice Čech a Moravy, ovšem země by jako správní celky byly zrušeny. Dne 24. prosince 1948 bylo zavedeno členění na kraje, které však již nemělo s historickými kraji nic společného rozsahem krajů, ani jejich postavením či pravomocemi. K 1. červenci 1960 pak vstoupila v platnost další správní reforma, kterou byly hranice krajů i počet krajů změněny. V roce 1990 byly zrušeny krajské národní výbory, které byly obecnými správními úřady, avšak kraje jako takové zrušeny nebyly. V nové podobě byly kraje vytvořeny roku 2000 na základě zákona z roku 1997, přičemž se nové kraje do určité míry kryjí s kraji existujícími v letech 1948 – 1960. Členění na kraje z roku 1960 dodnes existuje ve vymezení územních obvodů soudů a správních obvodů pro zvláštní státní správu ( např. daňovou ). Obyvatelstvo Podobně jako u rozlohy, i v počtu obyvatel představují Čechy přibližně 2 / 3 dnešního Česka. Etnicky jsou Čechy poměrně jednolité, obývají je naprosto převážně Češi. Do roku 1945 tomu tak nebylo.", "Od 11. století se datuje židovské osídlení; zpočátku výlučně v Praze, v dalších staletích se rozšířilo i do jiných měst a vesnic. Již od druhé čtvrtiny 13. století byly neobydlené pohraniční hvozdy na pozvání českých panovníků kolonizovány německým obyvatelstvem. Před druhou světovou válkou tvořili velmi významnou menšinu, po válce však byla většina Němců vysídlena. Pohraničí osiřelo, místo Němců tam částečně zaujali např. Slováci, slovenští a maďarští Romové, Maďaři, repatriovaní Volyňští Češi, Rumuni, Řekové a další obyvatelé Východní Evropy. Stovky obcí byly úplně zbořeny, nebo zůstaly opuštěnými místy a spolu s rozsáhlými polnostmi, loukami a rekreačními centry zarostly lesem. U hranic se Západním Německem a s Rakouskem bylo vytvořeno pro většinu obyvatel nepřístupné pohraniční pásmo. Náboženství Stejně jako celá Česká republika, patří Čechy k evropským regionům vykazujícím nejmenší procento obyvatelstva hlásící se k náboženskému vyznání. Nejpočetnější církví v Čechách s úplnou farní organisací je církev římskokatolická, ke které se hlásí asi 10 % obyvatelstva, druhou nejpočetnější církví je pak na většině míst v Čechách církev československá ( husitská ), někde českobratrská církev evangelická, přičemž v Plzeňském kraji je druhou nejsilnější církví pravoslavná církev. Religiosnější jsou obecně oblasti na jih a jihovýchod od Prahy, především západní část kraje Vysočina, část Pardubického kraje, ve středních Čechách okres Benešov a část jižních Čech, především na jih a jihozápad od Českých Budějovic. Za nejméně religiosní oblasti se považují okresy především na severozápad od Prahy a obecně tzv. Sudety ( Karlovarský, Ústecký či Liberecký kraj ). V nejreligiosnějších oblastech je podíl věřících okolo 25 – 30 %, v nejméně náboženských krajích pak pod 10 %. V římskokatolické církvi patří celé Čechy ( jako historická zem ) do české církevní provincie a dělí se na arcidiecési pražskou, diecési českobudějovickou, královéhradeckou, plzeňskou a litoměřickou. Dříve též existovala diecése litomyšlská. Hlavou katolické církve v Čechách ( primasem českým ) je J.Em. Dominik kardinál Duka, arcibiskup pražský. Odkazy Reference Literatura K. Adamová – P. Mates, České dějiny v datech, 1945 – 1999.", "Praha: Linde, 2000 – 107 s. Z. Beneš – J. Petráň, České dějiny 1. Praha: SPL – Práce, 2001 – 239 s.: obr., mapky. R. Kvaček, České dějiny 2. Praha: Albra, 2002 – 243 s.: mapky, obr. České dějiny. Praha: Laichter 1912 – 1948. ( V. Novotný, J. Šusta, R. Urbánek aj. ) K. Hoch, Čechy na prahu moderního hospodářství. Praha: Neubert 1936 – 288 s. Ottův slovník naučný, heslo Čechy. Sv. 6, str. 1 – 562 E. Poche ( red. ), Umělecké památky Čech 1. – 4. Praha: Academia 1977 a n. F. A. Šubert – F. A. Borovský ( red. ), Čechy. Ilustrovaná encyklopedie I. - XII. Praha: Otto 1890 – 1908. Reprint prvních tří dílů Praha: Tok 2000. R. Turek, Čechy na úsvitě dějin. Praha: Academia, 2000 – 335 s.: obr. Dušan Třeštík: Počátky Přemyslovců. NLN, Praha 1999, 660 pp., Související články Česká republika Česká církevní provincie České Slezsko Česko Československo Kladsko Království české Lužice Morava Protektorát Čechy a Morava Seznam představitelů českého státu Sudety Externí odkazy Vlajky a znaky českých zemí http://www.libri.cz/databaze/dejiny – F. Čapka: Dějiny zemí Koruny české v datech, encyklopedická databáze na serveru nakladatelství Libri Historická území Česka České země Země v Československu" ]
954	https://cs.wikipedia.org/wiki/Milo%C5%A1%20Kopeck%C3%BD	Miloš Kopecký	[ "Miloš Kopecký ( 22. srpna 1922 Praha – 16. února 1996 Praha ) byl český divadelní a filmový herec, zpěvák a pedagog. Od roku 1965 do roku 1991 byl ve stálém angažmá v Divadle na Vinohradech. V letech 1952 – 1996 ztvárnil také množství filmových i televizních rolí. Od roku 1970 do roku 1985 vyučoval na Pražské konzervatoři herectví. Život Jeho otec Vladimír Kopecký byl majitelem kožešnictví, matka Marta Kopecká ( rozená Grimmová ) byla modelkou a později se ještě před svatbou vyučila kloboučnicí. Byla Židovka a zemřela v Osvětimi. Aby si za války jeho otec Vladimír Kopecký uchoval živnost, dal se se svojí manželkou rozvést ( Miloš Kopecký o tom později v knize Já napsal: „ Otec nad maminkou de facto vynesl ortel. Kdyby totiž rodiče nebyli rozvedeni, maminka by se neocitla v Osvětimi, ale zůstala by patrně v Terezíně, kde bylo možné válku přežít.“ ). Patnáctého srpna 1944 se ocitl v nacistickém pracovním táboře v Bystřici na Benešovsku kvůli svému židovskému původu i Miloš Kopecký. Po válce a návratu do Prahy začal pracovat v divadle Větrník, nejprve jako obsluha gramofonu a opony, ale postupně se propracoval k herectví. V roce 1946 divadlo Větrník svou činnost ukončilo a Kopecký našel uplatnění nejprve v Divadle satiry, pak ve Studiu Národního divadla a po jeho rozpuštění přešel do činohry Národního divadla. Poté, co se pro jeho opilost nedohrálo představení, odešel do Realistického divadla, hrál v Městských divadlech pražských. Krátce byl i členem KSČ, v roce 1954 byl vyloučen. Opět hrál v Divadle ABC, dva roky v karlínském hudebním divadle a v roce 1965 nastoupil do angažmá Divadla na Vinohradech, kde pak působil čtvrt století. Harpagona v Molièrově Lakomci nehrál jako uslintaného shrbeného stařečka ( jako většina ostatních herců ), nýbrž jako plnokrevného muže v nejlepších letech, který sice trpí stihomamem, ale jde cílevědomě a nemilosrdně za svými cíli. Jednou z jeho posledních velkých rolí na divadle byl Shakespearův Richard III. Vystupoval často ve filmu i v televizi, většinou hrál komediální padoušské postavy.", "Nezapomenutelné jsou jeho postavy zlotřilého královského rádce ( Pyšná princezna ), pistolníka Hoga Foga ( Limonádový Joe ), Barona Prášila ( Baron Prášil ), polního kuráta Katze ( Dobrý voják Švejk ), pana Petra Voka z Rožmberka ( Svatby pana Voka ), Jana Lucemburského ( Slasti Otce vlasti ), Dr. Štrosmajera ( Nemocnice na kraji města ) a mnoho jiných drobných i větších postav. V roce 1977 podepsal Antichartu. Počátkem osmdesátých let moderoval protiemigrantský a prorežimní seriál Československé televize Krok do neznáma. Dne 5. května 1987 vystoupil Miloš Kopecký, tehdy již národní umělec, na IV. sjezdu Svazu československých dramatických umělců v Praze. Stal se prvním umělcem v socialistickém Československu, který se odhodlal říci nahlas komunistům v čele strany a státu, aby odešli z funkcí. Stalo se tak už dva a půl roku před pádem režimu, kdy se ještě většina ostatních Čechů a Slováků bála vyjádřit svobodně názor. Zkrácený, značně seškrtaný text jeho projevu pak zveřejnilo 7. května i Rudé právo. Nahrávku projevu se podařilo dopravit do mnichovského rádia Svobodná Evropa. V roce 1945 se poprvé oženil se Stellou Zázvorkovou, se kterou měl dceru Janu. Manželství ale vydrželo pouze rok. Další manželkou byla Kateřina Soukupová ( řidička tramvaje ), následovalo sedm let života u Mileny Le Breux a románek s Věrou Chytilovou. Třetí manželkou byla Jana Lichtenbergová a poslední v roce 1966 tanečnice Jana Křečková. Miloš Kopecký byl známý svou averzí k žárlivosti, svými milenkami se netajil ani před svou zákonnou manželkou. Trpěl maniodepresivní psychózou. Při atacích této nemoci se hlavně opíral o svou poslední choť. Jeho dlouholetou partnerkou byla pak Marta Kaňovská, úspěšná modelka a herečka. Rád hrával šachy, především se svým přítelem Josefem Bedrnou. Mezi jeho herecké kolegy a přátele patřili Miroslav Horníček, Rudolf Hrušínský, Vlastimil Brodský a Jiří Kodet. Dále se zajímal o politiku, filozofii a miloval psaní dopisů ( pozn.: především jeho srdci nejbližšímu příteli, fotografovi Jaroslavu Pastrňákovi, resp. Jerry Pasternakovi do USA ). Ocenění 1979 titul zasloužilý umělec 1985 titul národní umělec", "Divadelní role 1964 Peter Shaffer: Veřejné oko, Karel Sidley, Hudební divadlo Karlín, režie Rudolf Vedral 1965 Burton Lane: Divotvorný hrnec, Vodník Čochtan, Hudební divadlo Karlín, režie Václav Tomšovský 1966 Tennessee Williams: Kočka na rozpálené plechové střeše, Taťka, Divadlo na Vinohradech, režie Stanislav Remunda 1966 Luigi Pirandello: Člověk, zvíře a ctnost, Průzračný pan Paolino, Divadlo na Vinohradech, režie František Štěpánek 1966 August Strindberg: Královna Kristina, Axel Oxenstjerna, Divadlo na Vinohradech, režie František Štěpánek 1967 Luigi Pirandello: Jindřich IV., Jindřich IV., Divadlo na Vinohradech, režie Václav Hudeček 1967 Pavel Kohout: August August, august, Bumbul, Divadlo na Vinohradech, režie Jaroslav Dudek 1967 František Pavlíček: Nanebevstoupení Sašky Krista, Pan Apolek, Divadlo na Vinohradech, režie Luboš Pistorius 1968 George Bernard Shaw: Pygmalion, Profesor Henry Higgins, Divadlo na Vinohradech, režie František Štěpánek 1968 Jean Anouilh: Miláček Ornifle, Ornifle, Divadlo na Vinohradech, režie František Štěpánek 1969 Eugene O ´ Neill: Měsíc pro smolaře, Phil Hogan, Divadlo na Vinohradech, režie Stanislav Remunda 1969 Milan Kundera: Ptákovina, Ředitel, Divadlo Na zábradlí, režie Václav Hudeček 1971 Molière: Lakomec, Harpagon, Divadlo na Vinohradech, režie Jaroslav Dudek 1971 Maxim Gorkij: Barbaři, Cyganov, Divadlo na Vinohradech, režie Jaroslav Dudek 1972 George Bernard Shaw: Domy pana Sartoria, Sartorius, Divadlo na Vinohradech, režie Jaroslav Dudek 1972 Leonid Leonov: Zlatý kočár, Rahuma, Divadlo na Vinohradech, režie Jiří Dalík 1973 František Hrubín: Srpnová neděle, Alfréd Morák, Divadlo na Vinohradech, režie Jaroslav Dudek 1974 Robert Bolt: Ať žije královna!, De Quarda, Divadlo na Vinohradech, režie Jaroslav Dudek 1975 Jan Fuchs: Hurvínek v říši snů, Postava ze snu, Divadlo Spejbla a Hurvínka, režie Jan Fuchs 1975 Alexej K. Tolstoj: Car Fjodor, Kníže Vasilij Šujský, Divadlo na Vinohradech, režie Petr P. Vasiljev 1976 Maxim Gorkij: Letní hosté, Jakov Petrovič Šalimov, Divadlo na Vinohradech, režie Jan Strejček 1976 Karel Čapek: Věc Makropulos, Advokát dr. Kolenatý, Divadlo na Vinohradech, režie Zdeněk Míka 1978 George Simon Kaufman:", "Přišel na večeři, Sheridan Whiteside, Divadlo na Vinohradech, režie Stanislav Remunda 1980 Lillian Hellmanová: Lištičky, Horác Giddens, Divadlo na Vinohradech, režie Stanislav Remunda 1980 Jiří Hubač: Dům na nebesích, Otec, Divadlo na Vinohradech, režie Václav Hudeček 1983 William Shakespeare: Richard III., Richard, Divadlo na Vinohradech, režie Jaroslav Dudek 1988 Eugene O ´ Neill: Miliónový Marco, Kublaj, velký chán, Národní divadlo, režie Václav Hudeček 1989 Michail Bulgakov: Mistr a Markétka, Woland, Divadlo na Vinohradech, režie Jaroslav Dudek 1990 William Shakespeare: Sen noci svatojánské, Puk, Agentura pražské kulturní služby, režie Jan Kačer 1991 Vercors: Nepřirozená zvířata, Braddy, Divadlo na Vinohradech, režie Jaroslav Dudek 1996 Eduard Martin: Královské vteřiny, Komorník, Divadlo Ungelt, režie Jurij Galin Filmografie ( výběr ) 1949 Daleká cesta ( vězeň ) 1951 Císařův pekař – Pekařův císař ( alchymista ) 1952 Pyšná princezna ( královský kancléř ) 1954 Cirkus bude! ( Tonda, hudební klaun ) 1954 Nejlepší člověk ( lékárník a radní Valerián Kýla ) 1954 Stříbrný vítr ( nadporučík Gerlič ) 1955 Byl jednou jeden král … ( princ Chytrý ) 1955 Jan Žižka ( pán ze Šternberka ) 1955 Psohlavci ( správce Koš ) 1956 Dobrý voják Švejk ( polní kurát Katz ) 1957 Dědeček automobil ( Albert de Dion ) 1958 Hvězda jede na jih ( průvodce ) 1958 O věcech nadpřirozených 1961 Muž z prvního století ( čalouník Josef ) 1962 Baron Prášil ( baron Prášil ) 1963 Král Králů ( Izmail el Sarif ben Serfi ) 1964 Limonádový Joe aneb Koňská opera ( Horác Badman alias Hogofogo ) 1965 Bílá paní ( tajemník MNV ) 1967 Přísně tajné premiéry ( Müller ) 1969 Já, truchlivý bůh ( Adolf ) 1969 Slasti Otce vlasti ( český král Jan Lucemburský ) 1970 Svatby pana Voka ( pan Petr Vok z Rožmberka ) 1970 Zabil jsem Einsteina, pánové …", "( Wertheim ) 1970 Pane, vy jste vdova! ( profesor Somr ) 1971 Hry lásky šálivé ( část Arabský kůň ) ( messer Francesco Vergelessi ) 1971 Slaměný klobouk ( Maurice Fadinard ) 1971 Vražda v hotelu Excelsior ( Arno Hnízdo, ředitel hotelu ) 1972 Šest medvědů s Cibulkou ( Švihák, ředitel cirkusu ) 1973 Noc na Karlštejně ( vévoda Štěpán Bavorský ) 1974 Jak utopit dr. Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách ( Wassermann ) 1976 To byla svatba, strýčku! ( Alfons Karásek ) 1976 Zítra to roztočíme, drahoušku …! ( Evžen Novák ) 1977 Adéla ještě nevečeřela ( Matěj Kráčmera – baron Ruppert von Kratzmar ) 1979 Božská Ema ( čechoameričan Herold Samuel ) 1979 Causa králík ( JUDr. Oldřich Lukášek ) 1979 Já už budu hodný, dědečku! ( herec Theodor Bergner ) 1980 Jak napálit advokáta ( JUDr. Hořic ) 1981 Křtiny – ( technický náměstek Ing. Leoš Čirůvka ) 1981 Tajemství hradu v Karpatech ( baron Robert Gorc z Gorceny ) 1982 Srdečný pozdrav ze zeměkoule ( profesor Horowitz ) 1983 Anděl s ďáblem v těle ( sekční šéf min. financí Boura ) 1983 Tři veteráni ( skřítek ) 1984 Prodloužený čas ( prof. Svozil ) 1985 Čarovné dědictví ( vetešník ) 1986 Zkrocení zlého muže ( Bayer ) 1988 Anděl svádí ďábla ( ministr obchodu Boura ) 1994 Andělské oči ( Krause ) 1994 Učitel tance ( Richardův dědeček ) 1996 Kouzelný měšec ( regent )", "Televize ( výběr ) 1961 Ztracená revue ( hudební groteska ) – role: pán v klobouku 1962 Kočár nejsvětější svátosti ( film ) – role: tajemník Martinez 1966 Sedm koní a vavříny ( film ) – role: Werner, majitel sázkové kanceláře 1967 Deštník ( inscenace povídky ) – role: soudce 1968 Hříšní lidé města pražského ( televizní seriál ) 8. díl Telegram z Neapole – role: defraudant Sebekovský 1969 Trapasy ( film ) 1971 Sedm žen Alfonse Karáska ( film ) – hlavní role: Alfons Karásek 1971 Alfons Karásek v lázních ( film ) – hlavní role: Alfons Karásek 1972 Lakomec ( záznam divadelního představení ) 1972 Úsměvy světa ( cyklus ) – role: vypravěč – ( 4. díl: Stephen Leacock ) 1972 – 1973 Ctná paní Lucie ( seriál ) – role: rytíř Monyfeith 1975 Tři muži se žralokem ( komedie na motivy povídek Jaroslava Haška ) – role: Ferdinand Mestek de Podskal 1977 Nemocnice na kraji města ( televizní seriál ) – role: zástupce primáře MUDr. Josef Štrosmajer 1984 Bambinot ( televizní seriál ) – role: Mitropulos 1987 Poslední leč Alfonse Karáska ( komedie ) – hlavní role: Alfons Karásek 1989 Utopím si ho sám ( film ) – role: Chouň 1993 Uctivá poklona, pane Kohn ( seriál ) – role: Munk Odkazy Reference Literatura František Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, Mladá fronta, 1978, str. 255 Jindřich Černý: Osudy českého divadla po druhé světové válce – Divadlo a společnost 1945 – 1955, Academia, Praha, 2007, str. 53, 95 – 6, 104, 115 – 6, 135, 157, 164, 176, 208 – 9, 248, 355, 396, 411, 449, Česká divadla: encyklopedie divadelních souborů. Praha: Divadelní ústav, 2000. 615 s.. S. 1, 2, 60, 117, 138, 177, 425, 475, 476, 517. Miloš Fikejz. Český film: herci a herečky. I. díl: A – K. 1. vydání ( dotisk ). Praha: Libri, 2009. 750 s.. S. 629 – 633.", "Jiří Janoušek: Hvězdy z masa a kostí, Práce, Praha, 1979, str. 107 – 115 Kolektiv autorů: Dějiny českého divadla / IV., Academia, Praha, 1983, str. 544 Z. Sílová, R. Hrdinová, A. Kožíková, V. Mohylová: Divadlo na Vinohradech 1907 – 2007 – Vinohradský ansámbl, vydalo Divadlo na Vinohradech, Praha, 2007, str. 95, 97 – 8, 104 – 5, 107, 109, 115, 125, 137, 193, Marie Valtrová: Kronika rodu Hrušínských, Odeon, Praha, 1994, str. 220, 222, 311, Marie Valtrová – Ota Ornest: Hraje váš tatínek ještě na housle?, Primus, Praha, 1993, str. 220, 225, Jiří Žák a kol.: Divadlo na Vinohradech 1907 – 2007 – Vinohradský příběh, vydalo Divadlo na Vinohradech, Praha, 2007, str. 172, 193, 206, Pavel Kovář ( ed. ): Miloš Kopecký: Já. Eminent, Praha, nedatováno ( cca 2000 ), Externí odkazy Miloš Kopecký v souborném katalogu Akademie věd ČR Miloš Kopecký na IV. sjezdu Svazu československých dramatických umělců v Praze Miloš Kopecký na Dabingforum.cz Houpání Miloše Kopeckého Miloš Kopecký v cyklu České televize Příběhy slavných Selhal jsem. Kdo jste bez viny, hoďte kamenem. pořad Českého rozhlasu Plus věnovaný Miloši Kopeckému, podrobně rozebírá jeho členství v KSČ, podpis anticharty, pořad o emigrantech i odvážný projev. Čeští herci Čeští divadelní herci Čeští filmoví herci Čeští televizní herci Čeští dabéři Herci Národního divadla Herci Divadla na Vinohradech Čeští komici Čeští moderátoři Čeští televizní moderátoři Čeští zpěváci Zpěváci populární hudby Zpěváci zpívající česky Českoslovenští zasloužilí umělci Signatáři Anticharty Českoslovenští národní umělci Lidé s bipolární poruchou Čeští Židé Židovští herci Narození 22. srpna Narození v roce 1922 Narození v Praze Úmrtí 16. února Úmrtí v roce 1996 Úmrtí v Praze Muži" ]
956	https://cs.wikipedia.org/wiki/Py%C5%A1n%C3%A1%20princezna	Pyšná princezna	[ "Pyšná princezna je česká filmová pohádka z roku 1952 režiséra Bořivoje Zemana. Děj Pyšné princezně Krasomile ( Alena Vránová ) není za manžela dost dobrý hodný a spravedlivý král sousední země Miroslav ( Vladimír Ráž ). Ten se proto v přestrojení za zahradníka vydá udělit princezně výchovnou lekci. Nejdříve pro ni vypěstuje zpívající květinu, která vydrží s melodií do rána, jen když princezna nebude tak pyšná. Princezna se do zahradníka zamiluje, poté s ním uprchne a cestou pozná život obyčejných lidí. Nakonec přestane být pyšná, a když zjistí, kdo zahradník ve skutečnosti je, už jejich sňatku nestojí nic v cestě. Základní údaje Námět: Božena Němcová, Oldřich Kautský, Henryk Bloch Scénář: Bořivoj Zeman, Henryk Bloch, Oldřich Kautský Hudba: Dalibor C. Vačkář Kamera: Jan Roth Režie: Bořivoj Zeman Další údaje: černobílý, 94 min, pohádka Výroba: ČSR, Československý státní film, Praha, 1952 Hrají Alena Vránová ( princezna Krasomila ) Vladimír Ráž ( král Miroslav ) Stanislav Neumann ( starý král, otec princezny Krasomily ) Mária Sýkorová ( chůva ) Jaroslav Seník ( ministr Jakub ) Miloš Kopecký ( kancléř ) Oldřich Dědek ( ceremoniář ) Karel Effa ( strážce pokladu ) Gustav Heverle ( Vítek ) Josef Hlinomaz ( výběrčí daní ) Luděk Mandaus ( hlasatel ) Bohuslav Čáp ( švec ) Otomar Korbelář ( hospodář ) Jarmila Kurandová ( hospodyně ) Jana Werichová ( Madlenka ) Vladimír Bejval ( Ivánek ) František Hanus ( uhlíř ) Nita Romanečová ( uhlířova žena ) Terezie Brzková ( mlynářka ) František Kovářík ( mlynář ) Branko Koreň ( mleč ) Miloš Nesvadba ( princ ze Země zacházejícího slunce ) Bohuslav Kupšovský ( dlouhý zbrojnoš ve vězení ) Rudolf Cortés ( zpívající dřevorubec ) Václav Švec ( dvořan u prince ) Jaroslav Orlický ( posel ) Emil Kavan ( malíř ) Josef Hořánek ( sluha ) František Kokejl ( řezník ) Libuše Bokrová ( košíkářka ) Jiří Zukal ( pomocník kováře ) Miloš Hájek ( velitel zbrojnošů )", "Zpěv Vladimír Ráž – Rozvíjej se, poupátko, Kdo má milou doma, Vítej slunce v ranním lese, Už je to uděláno, už je to hotovo Alena Vránová – Rozvíjej se, poupátko, Vítej slunce v ranním lese, Už je to uděláno, už je to hotovo Stanislav Neumann – Rozvíjej se, poupátko Kühnův dětský pěvecký sbor – Pro pár stromů statný les, Není větší potěšení nad naši krásnou zem, Pusťte nás tou zlatou branou, Zpívejme a radujme se Rudolf Cortés – Pro pár stromů statný les Luděk Mandaus – Kdo má milou doma Bohuslav Čáp – Narodil se mladej švec František Hanus – Vítej slunce v ranním lese Sbor – Skončila se panská pýcha Terezie Brzková – Už je to uděláno, už je to hotovo František Kovářík – Už je to uděláno, už je to hotovo Bohuslav Kupšovský – Vrána k vráně vždycky patří Výroky z filmu, které zlidověly „ Našli, rádcové moji? Našli, našli?“ ( král ) „ Odvolávám, co jsem odvolal, slibuji, co jsem slíbil.“ ( král ) „ Je v dobrých rukou krále Miroslava.“ ( Vítek ) „ Pamatuj si, ševče: Nad nikoho se nepovyšuj a před nikým se neponižuj.“ ( král Miroslav ) Zajímavosti Při natáčení zajiskřilo nejen mezi králem Miroslavem a princeznou Krasomilou, ale i mezi jejich představiteli, Vladimírem Rážem a Alenou Vránovou, tehdy manželkou básníka Pavla Kohouta; ta se posléze rozvedla a za Vladimíra Ráže provdala. Ve scéně, kde hází princezna míč přes bránu Miroslavovi, stojí Krasomila na Hluboké a Miroslav u hráze rybníka Svět v Třeboni. Pohádka se stala nejnavštěvovanějším filmem v tuzemských kinech. V biografech ji podle Unie filmových distributorů vidělo 8,2 milionu lidí. Film získal cenu za nejlepší dětský film na Karlovarském filmovém festivalu Místa natáčení Tržiště v úvodu – Piaristické náměstí v Českých Budějovicích Obracení sena – louky u Třeboně Jedna ze scének z útěku byla natáčena u varhan poblíž Kamenického Šenova Film se natáčel v Kraji Vysočina, přesněji v Telči Mlýn – Dolský mlýn na řece Kamenici v Českém Švýcarsku", "Výročí U příležitosti 65. výročí uvedení filmu vznikla na zámku v Telči sezonní výstava kostýmů, rekvizit a dalších předmětů souvisejících s pohádkou. Odkazy Reference Externí odkazy Pyšná princezna na Filmová místa. cz České pohádkové filmy Filmy z roku 1952 Československé černobílé filmy Filmy Bořivoje Zemana" ]
957	https://cs.wikipedia.org/wiki/Pytl%C3%A1kova%20schovanka	Pytlákova schovanka	[ "Pytlákova schovanka aneb Šlechetný milionář je česká filmová komedie z roku 1949 natočená režisérem Martinem Fričem. Film je parodií na sladkobolné příběhy, vyprávějící „ jak chudá dívka ke štěstí přišla“. Děj filmu Krásná, ale chudá dívka z venkovské lesní samoty Elén ( Hana Vítová ) se v den svých jedenadvacátých narozenin dozvídá, že je nemanželským dítětem. Týž den je její otčím Jan Dubský ( Otomar Korbelář ) poněkolikáté přistižen při lesním pychu. Aby nebyl potrestán, měla by se Elén provdat za majitele panství. Ta ale raději uteče z domova a vydá se vlakem do města, protože byla pozvána na zkoušku do divadelní agentury. Ve vlaku Elén svým zpěvem okouzlí milionáře René Skalského ( Oldřich Nový ), ale neprozradí mu své jméno. On se s ní pak náhodně setká v kosmetickém salonu, kde Elén pracuje jako manikérka. Když Elén ale zahlédne Reného se známou herečkou ( a netuší, že je to jeho sestra ), ze žalu přijme nabídku k sňatku od houslisty Pavla Sedloně ( Zdeněk Dítě ); ten jí před časem pomohl, když po svém příjezdu do města zabloudila do pochybného podniku. René Skalský po jejím odmítnutí zchudne a aby se uživil, začne psát libreto k operetě Srdce v deliriu. Není ale zvyklý na takové pracovní úsilí, takže dostane zánět mozkových blan a vyčerpáním umírá. Jeho sluha Bolton, který mu zůstal věrný, to oznámí Elén právě když s Pavlem Sedloněm po sňatku vychází z kostela; ta spěchá do nemocnice a tam svým zpěvem umírajícího Reného zachrání. Pak se zjistí, že sňatek Elén a Pavla je neplatný, takže už nic nebrání Renému a Elén ve společném štěstí... Také další aktéři příběhu se dočkají šťastného rozuzlení svých osudů. Výroba a tvůrci Film byl natočen ve studiu Československý státní film v roce 1949 podle námětu filmových novinářů Rudolfa Jaroše a Milana Naháče, s nimiž pak na scénáři spolupracovali ještě Josef Neuberg a František Vlček.", "Režisérem byl Martin Frič, hlavním kameramanem Karel Degl, vedoucím produkce byl Bohumil Šmída a hudbu k filmu i k písním složil Julius Kalaš. Černobílý film vtipně parodující kýčovité tituly z třicátých a protektorátních čtyřicátých let vznikal ještě před únorem 1948 a musel být pak doplněn barevným závěrem, v němž pro jistotu Oldřich Nový vysvětluje, jak to tvůrci ( kteří s takovými tituly měli řadu profesních zkušeností ) vlastně mysleli a že se chtěli vysmát všemu falešnému. Obsazení Odkazy Reference Externí odkazy Alena Prokopová, blog: Srdce v rozpacích: Pytlákova schovanka aneb Šlechetný milionář České filmové komedie České filmové parodie Československé černobílé filmy Filmy z roku 1949 Filmy Martina Friče Pytláctví v Česku" ]
959	https://cs.wikipedia.org/wiki/Requiem%20pro%20panenku	Requiem pro panenku	[ "Requiem pro panenku je český film, který v roce 1991 natočil režisér Filip Renč na motivy skutečné události z roku 1984. Hlavní roli ve filmu ztvárnila herečka Anna Geislerová. Dále hrají Soňa Valentová, Eva Holubová, Barbora Hrzánová a Filip Renč. Děj Čtrnáctiletá Marika byla po znásilnění vlastním otcem umístěna do ústavu sociální péče, matka jí zemřela ve čtyřech letech. Administrativním omylem se však dívka dostává do ústavu pro mentálně postižená děvčata na Šancích. Již od prvních dnů se Marika snaží upozornit personál, že do této budovy nepatří, správně měla být umístěna do dětského domova v Hradci. V ústavu panuje politika státu ve státě, vychovatelky zde pro své pohodlí a nekompetenci k výkonu zaměstnání používají pro mentálně postižené dívky tvrdé tresty v podobě přikurtování na lehátko, umístění vedle mrtvoly či studené sprchy. V neposlední řadě používaly na chovanky velké množství tišících léků. Řediteli ústavu je například zcela jedno, co se v jeho instituci děje: zajímá se o modely automobilů, případně o to, že pojede na konferenci do zahraničí. Jediné osoby – starý ústavní lékař alkoholik a jedna pečovatelka – které si uvědomují hrůzu, v níž ústav existuje, jsou zcela neefektivní a pro lidskost neudělají nic. Hlavní hrdinka nemá jinou možnost jak se vymknout teroru pečovatelek, než že ústav podpálí. Avšak stejně děsivě nelidský a sobecký jako pečovatelky je vnější svět. Hasiči, kteří přijedou s hasičským vozem na místo hořícího domu, nehasí, nezájem – „ není voda“. V hasičské stříkačce mají naházené lahváče. „ A nakonec je to stejně pro ty debily lepší, jestliže umřou,“ míní požárníci, líní snažit se děti z hořícího domu zachraňovat. Nepřesnosti ve filmu Skutečná událost popisuje z části zcela jiný příběh. Ačkoliv ve filmu Filipa Renče hraje hlavní hrdinku Aňa Geislerová, v Měděnci byla administrativní chybou umístěna dívka romského etnika a značně problémové povahy, která si prošla krutým dětstvím. Od počátku měla problémy s vychovatelkami i samotnými chovankami, často vyvolávala rvačky, byla těžko zvladatelná, temperamentní, s lesbickými sklony. Postupně si uvědomovala, že se necítí dobře v ženském těle a potíže se svou nevyřešenou transsexualitou často kompenzovala skrze agresivitu.", "Ve filmu jsou scény, které se v Měděnci nikdy nemohly odehrát. Například žádná z chovanek si nehrála na pokoji s kladivem. Z filmu také vyplývá, že požárníci při požáru jednali laxně, ale tehdejší ústav vůbec nebyl zabezpečen proti požáru a požární jednotky v roce 1984 nedisponovaly vyspělou technikou a vybavením. Přesto nikdo nezpochybňuje, že ze strany zasahujících požárníků nebylo vše v úplném pořádku. Současný pohled na událost ovlivňuje zejména tento film. Josef Klíma se veřejně omluvil jmenovaným vychovatelkám, které byly filmem očerněny. Eva Kováčová / René Lízna Poté co se Eva Kováčová ( Marika ), přiznala k založení požáru, byla odsouzena k trestu vězení na pět let, kde nakonec pobyla devět let, protože opakovaně fyzicky napadala dozorce. Na svobodu se dostala až po prezidentské amnestii Václava Havla v listopadu 1993. Poté se jí na půl roku ujal jezuitský páter, František Lízna, který jí napomohl ke změně pohlaví a dal své příjmení. Sám si sáhl na dno, protože Eva dostávala záchvaty těžké agrese vůči sobě a několikrát se pokusila o sebevraždu. Poté Eva, ze které se již stával René, začala žít s páterovou švagrovou Alenou. Vydrželi spolu deset let, ale i během vztahu trpěl a trpělo i okolí a pokusy o sebevraždu pokračovaly. Když vyčerpaná Alena odjela do Kanady a přerušila kontakt, René zapálil byt, který si společně vybudovali. Sdělil, že se chtěl udusit, aby byl konečně klid, ale ve skutečnosti ohrozil všechny obyvatele domu. Psychologové tehdy rozhodli, že je vážně nemocný a za svůj skutek nenese plnou zodpovědnost. V roce 2014 René Lízna spáchal sebevraždu. Páter František Lízna o Evě / Reném prohlásil: „ Pro mě jako pro kněze je případ Reného velmi problematický. Říkám si: Jak je možné, že jsou někteří lidé takhle trápeni a Bůh se nad nimi neslituje?“ Odkazy Reference Související články Požár Ústavu sociální péče v Měděnci Externí odkazy Pravda o Requiem: skutečný příběh článek o filmu na idnes.cz České dramatické filmy České filmy podle skutečných událostí Filmy Filipa Renče Filmy z roku 1991" ]
960	https://cs.wikipedia.org/wiki/Romeo%2C%20Julie%20a%20tma%20%28film%29	Romeo, Julie a tma (film)	[ "Romeo, Julie a tma je český černobílý film natočený režisérem Jiřím Weissem v roce 1959 podle stejnojmenné novely Jana Otčenáška. Film se odehrává v Praze v květnu roku 1942. V roce 1997 podle něj byla vytvořena stejnojmenná televizní adaptace v režii Karla Smyczka. Děj Mladý Čech Pavel ( Ivan Mistrík ) ukryl mladou Židovku Hanu ( Daniela Smutná ), která nenastoupila k transportu do koncentračního tábora. Během tří týdnů, po které dívku Pavel ukrývá, se do sebe dvojice zamiluje. Když se však schyluje k tomu, že bude Hanka objevena a chlapec z toho bude ohrožen, uteče dívka ze svého úkrytu a na ulici, kde právě vrcholí akce na dopadení atentátníků na Reinharda Heydricha, a je zabita. Externí odkazy České dramatické filmy Filmy z roku 1959 Filmy Jiřího Weisse České filmy natočené podle knižní předlohy Československé černobílé filmy Filmy studia Barrandov Filmy o holokaustu Filmy odehrávající se v Praze" ]
961	https://cs.wikipedia.org/wiki/Rop%C3%A1ci	Ropáci	[ "Ropáci je český krátký film režiséra Jana Svěráka z roku 1988. Film byl na 16. Výročním udílení cen studentských filmů v červnu 1989 oceněn Studentským Oscarem Americké filmové akademie. Obsah Film je fiktivním dokumentem o objevu a výzkumu zvláštního fiktivního druhu zvířete ropáka bahnomilného, který žije v severních Čechách, živí se uhlím a nade vše miluje výfukové zplodiny. Ropák je menší tvor žijící ve velmi znečištěném prostředí. Tento tvor je velice podobný lachtanovi, avšak má zavalitější a kratší tělo. Výroba Námět: Jan Svěrák Scénář: Jan Svěrák Hudba: Vendula Kašpárková Kamera: Ladislav Štěpán Režie: Jan Svěrák Hrají: Emil Nedbal, Lubomír Beneš, Ivo Kašpar, Jan Rokyta, Jiří Němec Další údaje: barevný, 20 min., pseudodokument Výroba: ČSSR, Krátký film – Studio Jiřího Trnky, 1988 Autorka ropáka: Barbara Šalamounová Vliv filmu Námět filmu posloužil jako předloha k anticeně Ropák roku, udělované ekologickým občanským sdružením Děti Země. Výběh věnovaný ropákům bylo možno spatřit v chomutovské ZOO. Pro spory o autorství modelů byl však zrušen. Externí odkazy Ropáci v iVysílání České televize České filmové komedie České krátké filmy Filmy z roku 1988 Filmy Jana Svěráka Fiktivní druhy" ]
962	https://cs.wikipedia.org/wiki/Rozmarn%C3%A9%20l%C3%A9to%20%28film%29	Rozmarné léto (film)	[ "Rozmarné léto je československý barevný film režiséra Jiřího Menzela z roku 1968 podle stejnojmenné knihy Vladislava Vančury. Jedno deštivé letní odpoledne se na prázdné staré plovárně malého města sejdou major Hugo ( Vlastimil Brodský ), abbé Roch ( František Řehák ) a majitel těchto říčních lázní Antonín Důra ( Rudolf Hrušínský ). Pánové probírají vznešeným, vzdělaným jazykem naprosté životní nicotnosti, když tu je jejich nečinné klábosení přerušeno a oni vytrženi z letargie příjezdem pouťových komediantů, kouzelníka Arnoštka ( Jiří Menzel ) a jeho společnice Anny ( Jana Preissová ). Každý z pánů se svým způsobem snaží s krásnou slečnou rozptýlit. Film byl vyroben v ČSSR Filmovým studiem Barrandov v roce 1967. Snímek zvítězil v hlavní soutěži MFF Karlovy Vary 1968, kde získal Křišťálový glóbus. Zajímavosti Z úst Antonína Důry pochází proslulý výrok: „ Tento způsob léta zdá se mi poněkud nešťastným.“ Natáčení probíhalo u řeky Lužnice, ve městě Veselí nad Lužnicí a jeho okolí a v Praze. Arnoštka při chůzi po laně zastupoval člen slavné rodiny provazochodců Karel Schmied, který podle smlouvy za dublerství obdržel celkem 1890 korun. Tyto záběry se točily v Hostivaři na Kozím rynku. Film inspiroval Igora Bauersimu k jeho divadelní hře Launischer Sommer, kterou inscenoval v roce 2001 v düsseldorfském divadle Düsseldorfer Schauspielhaus. Odkazy Reference Externí odkazy České filmové komedie Filmy z roku 1968 České filmy natočené podle knižní předlohy Filmy Jiřího Menzela Filmy inspirované dílem Vladislava Vančury" ]
963	https://cs.wikipedia.org/wiki/Rozpu%C5%A1t%C4%9Bn%C3%BD%20a%20vypu%C5%A1t%C4%9Bn%C3%BD	Rozpuštěný a vypuštěný	[ "Rozpuštěný a vypuštěný je česká filmová detektivní retrokomedie z roku 1984. Využívá některé motivy z Divadla Járy Cimrmana, především ze hry Vražda v salonním coupé, ovšem na cimrmanovské realitě je nezávislá. Příběh Na sklonku Rakouska - Uherska policejní inspektor Trachta a jeho praktikant Hlaváček vyšetřují vraždu továrníka Bierhanzla, který z kachních vajec vyráběl zázračnou mast proti plešatosti a záhadně zmizel právě ve chvíli, kdy ve své vile organizoval větší oslavu. Odhalené stopy ukazují, že byl důmyslně zavražděn: jak napovídá i název filmu, byl zjevně rozpuštěn ve vaně za pomoci kyseliny sírové a jeho ostatky byly vypuštěny do kanalizace. Trachta s Hlaváčkem originálním způsobem vyšetřování zjistí ( a to i přes neustálé narušování práce ze strany policejního ředitele ), že ve skutečnosti došlo ke zcela jiným zločinům, že vražda je pouze fingovaná a domněle vypuštěný továrník Bierhanzel žije, jen s malou újmou na kráse. Hlaváček se dokonce stihne šťastně zamilovat... Osoby a obsazení ( V seznamu jsou tučně uvedeni členové Divadla Járy Cimrmana. ) Zajímavosti V 1., 2. a 5. díle zábavného pořadu Veselé příhody z natáčení vyprávějí Ladislav Smoljak a Zdeněk Svěrák mystifikační historky ze zákulisí vzniku filmu. Ve filmu zazní několik „ vyšetřovacích zásad“, jimiž inspektor Trachta při různých příležitostech zásobuje praktikanta Hlaváčka: Zásada číslo 1: Udělat si mezi podezřelými pořádek. Zásada číslo 2: Vnést mezi podezřelé zmatek. Zásada číslo 3: Je - li na místě činu univerzální dědic, vyšetřování prakticky skončilo. Zásada číslo 4: Nesnažit se být chytřejší než inspektor Trachta. Zásada číslo 5: K závažnějším případům policista zásadně nepřibírá rodiče. Zásada číslo 6: I nesprávný příkaz je příkazem. Zásada číslo 7: Vyžaduje - li to situace, neplatí zásada číslo 5. Zásada číslo 8: Na světě je to tak, že jedni orají a vláčejí, a druzí sklízejí. ( Tato zásada plati nejenom u policie. ) Externí odkazy Rozpuštěný a vypuštěný na Filmové databázi Fotografie a zvukové úryvky na webové stránce Metelesku Blesku", "České filmové komedie Filmy Ladislava Smoljaka Filmy z roku 1984 Jára Cimrman Filmy natočené podle divadelních her" ]
965	https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%98eka%20%C4%8Daruje	Řeka čaruje	[ "Řeka čaruje je český film natočený režisérem Václavem Krškou v roce 1945. Film byl natočen podle lyrické rozhlasové hry Josefa Tomana, uvedené poprvé v červnu 1939 v režii Václava Sommera. Obsah Hlavním hrdinou je stárnoucí muž, pan Kohák ( František Hanus ) žijící v područí své panovačné ženy, svázán životním stereotypem snobské společnosti takzvaných „ vyšších kruhů“ a znuděn vnucenou nečinností. Po předstíraném zdravotním kolapsu má odjet na zotavenou k moři, ale odjede na Sázavu, do kraje svého mládí. Řeka a prostý venkovský způsob života si jej podmaní natolik, že\" omládne\". Chce navštívit kamaráda Lebedu, ale zjišťuje, že si vzal za manželku jeho první lásku, kterou on sám opustil kvůli výhodné partii z města. Přemýšlí nad svým dosavadním životem. V okamžiku, kdy ho nepozná a zapře jeho vlastní žena, se nakonec rozhodne zůstat a začít budovat svůj život znovu. Základní údaje Námět: Josef Toman Scénář: Václav Krška, Jaroslav Beránek Hudba: Jiří Srnka, Josef Stelibský, Jiří Julius Fiala Kamera: Julius Vegricht, Václav Hanuš Výtvarník: Jan Zázvorka Režie: Václav Krška Hrají: František Hanus, Růžena Šlemrová, Evelyna Kinská, Svatopluk Beneš, Jaroslav Marvan, Jindřich Plachta, Karel Dostal, Meda Valentová, František Vnouček Další údaje: černobílý, 96 minut, drama Ateliéry: Barrandov Exteriéry: Rataje nad Sázavou Výroba: National / Československá filmová společnost Praha, 1945 Odkazy Reference Literatura Jaroslav Brož, Myrtil Frída: Historie československého filmu v obrazech 1930 – 1945, Orbis, Praha, 1966, str. 229, 266 – 7, foto 631 Jan Wenig: Řeka čaruje, In: KINO, čís. 4, roč. I., 25. ledna 1946, str. 55 Externí odkazy České dramatické filmy Filmy z roku 1945 Československé černobílé filmy Filmy Václava Kršky" ]
967	https://cs.wikipedia.org/wiki/Sedmikr%C3%A1sky	Sedmikrásky	[ "Sedmikrásky je český barevný film režisérky Věry Chytilové, klíčové dílo české nové vlny, natočené v roce 1966. Děj a inspirace Dvě dívky ( Jitka Cerhová a Ivana Karbanová ) se nudí a začnou si užívat podle své fantazie, v níž je dovoleno vše, což může mít pro okolí zničující účinky. Inspirací pro film se staly postavy družiček z experimentální hry divadla Semafor Sekta od Jiřího Suchého. Věra Chytilová dokonce nabídla Suchému spolupráci na scénáři ( kvůli odlišnému pohledu na dílo z projektu odstoupil ) a Jiřímu Šlitrovi na hudební stránce snímku. Politické přijetí V květnu 1967 vystoupil v Národním shromáždění ČSSR poslanec Jaroslav Pružinec s interpelací, v níž kritizoval filmy Sedmikrásky a O slavnosti a hostech, prohlásil o nich, že „ nemají s naší republikou, socialismem a ideály komunismu nic společného“ a požádal o jejich stažení z kin. Vláda sice jeho výtku odmítla, ale oba filmy postihlo omezení v propagaci a distribuci. Skupina režisérů na to reagovala protestním dopisem, který byl veřejně čten na IV. sjezdu československých spisovatelů a který patřil mezi spouštěče výrazného opozičního hnutí v řadách kulturních pracovníků v době před začátkem pražského jara. Soundtrack Hudbu k filmu složili Jiří Šlitr a Jiří Šust. Ačkoliv v Československu nikdy nevyšla na desce, v roce 2007 tento soundtrack poprvé vydalo britské hudební vydavatelství Finders Keepers Records. Na trh ji uvedlo pod anglickým titulem Daisies, a to jak na vinylové LP desce, tak také na kompaktním disku. Odkazy Reference Externí odkazy České filmové komedie Filmy z roku 1966 Filmy Věry Chytilové Satira" ]
968	https://cs.wikipedia.org/wiki/Sest%C5%99i%C4%8Dky%20%28film%29	Sestřičky (film)	[ "Sestřičky je český film natočený v roce 1983 režisérem Karlem Kachyňou. Film popisuje těžký život zdravotních sester na venkově, které musejí objíždět nemocné a dostanou se tak do mnoha zásadních životních situací svých pacientů. Starší sestra ( Jiřina Jirásková ) bere věci s nadhledem a předává své bohaté zkušenosti mladší ( Alena Mihulová ). Základní údaje Námět: Adolf Branald Scénář: Vladimír Bor, Karel Kachyňa Hudba: Luboš Fišer Kamera: Jan Čuřík Střih: Jiří Brožek Režie: Karel Kachyňa Hrají: Jiřina Jirásková, Alena Mihulová, František Husák, Oldřich Vízner, Ondřej Vetchý, Jiří Růžička, Otto Lackovič, Jiří Žák Další údaje: barevný, 85 min, hořká komedie Výroba: ČSSR, Filmové studio Barrandov, 1983 Externí odkazy České filmové komedie Filmy Karla Kachyni Filmy z roku 1983" ]
969	https://cs.wikipedia.org/wiki/Signum%20laudis	Signum laudis	[ "Signum laudis je československý barevný film natočený v roce 1980 režisérem Martinem Hollým. Příběh se odehrává na ruské frontě na sklonku první světové války. Fanatický kaprál Hoferik ( Vlado Müller ) dobude a dočasně udrží nevýznamnou kótu, i když v těžké bitvě téměř celá jeho jednotka padne. Za to obdrží vysoké vyznamenání Signum laudis. Situace se ale mění, přichází nepřátelský protiútok a ukazuje se, že Hoferik je vojenskému vedení najednou na obtíž. Externí odkazy Československé dramatické filmy Filmy z roku 1980 Slovenské válečné filmy Slovenské dramatické filmy Filmy o první světové válce" ]
970	https://cs.wikipedia.org/wiki/Sk%C5%99iv%C3%A1nci%20na%20niti	Skřivánci na niti	[ "Skřivánci na niti je český hořce poetický film režiséra Jiřího Menzela z roku 1969 natočený podle knihy Bohumila Hrabala Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet. Odehrává se v 50. letech v prostředí dělníků šrotiště na Kladně. Film byl vyroben v ČSSR, Filmové studio Barrandov v roce 1969, ovšem ihned po první neveřejné projekci byl pro svoji otevřenou kritiku tehdejšího vládnoucího totalitního režimu zakázán a na 20 let dán „ do trezoru“. Jeho faktická veřejná premiéra proběhla teprve až po společenských změnách, které nastaly v roce 1989. Obsah Film vypráví o partě brigádníků a skupině vězeňkyň pracujících v dusné atmosféře 50. let 20. století na kladenském šrotišti u zdejších železáren a oceláren. Každý z nich má nějaký svůj životní příběh, během něhož se nedobrovolně dostal k této práci, zpravidla když přišel o svou živnost nebo zaměstnání ( truhlář, prokurátor, saxofonista, profesor, holič apod. ). Vězeňkyně jsou zase vesměs tzv. „ kopečkářky“, potrestané za pokus o ilegální přechod hranic. Hlavní dějovou osu tvoří milostný příběh mladé vězeňkyně Jitky a mladého brigádníka Pavla ( Jitka Zelenohorská a Václav Neckář ). Obsazení Ocenění Film získal v roce 1990 významné mezinárodní ocenění Zlatý medvěd na Mezinárodním filmovém festivalu v Berlíně. Zajímavosti Název filmu vychází podle režisérových slov ze stejnojmenné kruté dětské hry s těmito pravidly: Kousky chleba se přiváží na nit a hodí se slepicím. Slepice pak chleba sezobnou a na těch nitích zůstanou pevně v moci dětí. Stejně takto ovládl komunistický režim lidi, když je zpočátku nalákal na svoji vlídnou tvář, aby je následně dostal do područí své moci. Distribuce filmu měla být podpořena ještě sloganem: „ Barevná pohádka o budování naší vlasti.“ Cikánskou kapelu hrající na divoké svatbě strážného Anděla ztvárnili Antonín Gondolán a jeho rodina. Film byl dokončen v době, kdy už počínala normalizace, a nové vedení Barrandova ho tedy pro jeho otevřenou kritičnost režimu neschválilo do distribuce. Autoři provedli požadované cenzurní zásahy, např. vystřihli scénu zesměšňující Zdeňka Nejedlého, ale film byl nakonec stejně zakázán. Před premiérou roku 1990 byl film opět sestříhán do původní podoby.", "Role parodující ministra Zdeňka Nejedlého byla nejprve nabídnuta Stanislavu Neumannovi, který ji ale odmítl. Nahradil ho Vladimír Šmeral, který byl stejně jako Neumann přesvědčený a aktivní komunista. Režisér filmu Jiří Menzel si zahrál roličku trestance ve výtahu sjíždějícího do šachty. Reference Externí odkazy Skřivánci na niti na Českém filmovém nebi Václav Neckář v novém filmu Skřivánci na niti – Upoutávka v Československém filmovém týdeníku České dramatické filmy Filmy z roku 1969 České filmy podle námětu Bohumila Hrabala Filmy Jiřího Menzela České trezorové filmy" ]
972	https://cs.wikipedia.org/wiki/Slavnosti%20sn%C4%9B%C5%BEenek	Slavnosti sněženek	[ "Slavnosti sněženek je česká filmová komedie natočená v roce 1983 režisérem Jiřím Menzlem podle stejnojmenné knihy Bohumila Hrabala, který se před kamerou i sám objevil v epizodní roli. Film vypráví o svérázných obyvatelích rekreační osady a blízké vesnice, o jejich zálibách a vzájemných vztazích. Převážně je humorný, obsahuje ale i lyrické nebo tragické momenty. Děj se odehrává v polabské osadě Kersko, kde měl Hrabal chatu. Děj Film je spíše sledem komických epizod, v nichž vystupují kuriózní figury inspirované skutečnými obyvateli osady Kersko. To je rámováno hlavní dějovou linkou, kdy skupina sousedů honí a ve školní třídě nakonec i uloví divoké prase, o které se pak hádají s myslivci ze sousední honitby. Spor je vyřešen dohodou, že vepřové hody uspořádají všichni společně, na slavnostní hostině se nakonec ale stejně poperou. Obsazení Vedle řady jiných známých jmen obsadil Jiří Menzel do malých rolí i dva kolegy režiséry – Františka Vláčila a Jiřího Krejčíka. Ve filmu si zahráli také čtyři členové divadla Járy Cimrmana, ve kterém Menzel dříve sám krátce účinkoval. Role malíře Junka, již ztvárnil hudebník Ferdinand Havlík, byla inspirována Václavem Junkem, který v Kersku skutečně míval chatu. Externí odkazy České filmové komedie Filmy z roku 1983 České filmy podle námětu Bohumila Hrabala Filmy Jiřího Menzela" ]
973	https://cs.wikipedia.org/wiki/Smrt%20kr%C3%A1sn%C3%BDch%20srnc%C5%AF%20%28film%29	Smrt krásných srnců (film)	[ "Smrt krásných srnců je český film režiséra Karla Kachyni, natočený v roce 1986 podle stejnojmenné sbírky autobiografických povídek Oty Pavla. Film ukazuje společenskou atmosféru v Československu ve 30. letech 20. století. Hlavním hrdinou je obchodní zástupce a prodejce vysavačů značky Electrolux ( Karel Heřmánek ), který vymýšlí nové metody prodeje a díky osobnímu šarmu se mu daří. Ve volnu pak užívá života a rybaří. Za nacistické okupace je však pro židovský původ propuštěn a jeho rodině hrozí transport do koncentračního tábora, podnikne proto riskantní cestu na venkov pro srnčí maso, aby nakrmil svojí rodinu před odjezdem do koncentračního tábora. Základní údaje Námět: Ota Pavel Scénář: Karel Kachyňa Hudba: Luboš Fišer Kamera: Vladimír Smutný Střih: Jiří Brožek Režie: Karel Kachyňa Další údaje: barevný, 91 min, hořká komedie Výroba: ČSSR, Filmové studio Barrandov, 1986 Hrají Karel Heřmánek … tatínek Marta Vančurová … maminka Rudolf Hrušínský … Prošek Jiří Krampol … Hejtmánek Lubor Tokoš … Nechleba Dana Vlková … Irma Ladislav Potměšil … Korálek Oldřich Vlach … Studený Milan Riehs … dr. Jakubíček Ladislav Trojan … inspektor Jan Přeučil … inspektor Marek Valter … Prdelka Jiří Strach … Jirka Jan Jirásek … Hugo Ivan Vyskočil … gestapák Zdeněk Dítě … starosta Alois Švehlík … rozvědčík Bronislav Poloczek … Janouch Jana Synková … Gutová Zuzana Geislerová … Studená Jana Paulová … paní Zita Valérie Čižmárová … paní Lili Gabriela Wilhelmová … majitelka konzumu Externí odkazy České dramatické filmy Filmy z roku 1986 České filmy natočené podle knižní předlohy Filmy Karla Kachyni České válečné filmy Filmy o druhé světové válce" ]
974	https://cs.wikipedia.org/wiki/Smrt%20mouchy	Smrt mouchy	[ "Smrt mouchy je český film režiséra Karla Kachyni z roku 1976. Hlavní postava – nesmělý dospívající chlapec ( Luboš Knytl ) je vášnivý fotograf a má panický strach z much. Získává své první milostné zkušenosti a prožívá první lásku, ale teprve po tragické nehodě, u které je svědkem, svůj strach a ostych ztrácí a stává se dospělejším. Externí odkazy České dětské filmy Filmy z roku 1976 Filmy Karla Kachyni Filmy studia Barrandov" ]
975	https://cs.wikipedia.org/wiki/Smrt%20stopa%C5%99ek	Smrt stopařek	[ "Smrt stopařek je český kriminální film režiséra Jindřicha Poláka natočený v roce 1979 na motivy skutečné události. Děj Řidič náklaďáku ( Marek Perepeczko ) má agresivní sklony. Když jednou vezme dvě mladé stopařky ( Jana Nagyová a Dagmar Patrasová ), zaveze je do lesa, kde se je snaží znásilnit. Během pokusu však jednu z nich nechtěně zabije. Je tedy nucen odstranit i druhou jako nežádoucího svědka. Ačkoliv stopy po tomto hrůzném činu s chybami zamaskuje, jsou vyšetřovatelé případu úspěšní a po krátkém pátrání jej s přispěním okolí odhalí. Obsazení Zajímavost Ve verzi uvedené televizí v roce 2008 chybí scéna s odhaleným prsem, která ve verzi filmu vysílané v roce 1987 byla. Externí odkazy Smrt stopařek na Filmová místa. cz České kriminální filmy Filmy z roku 1979 České filmy podle skutečných událostí Filmy studia Barrandov Filmy Jindřicha Poláka" ]
976	https://cs.wikipedia.org/wiki/Empirie	Empirie	[ "Empirie ( z řec. empeiros, zkušený ) je zkušenost získaná pozorováním, případně pokusem ( experimentem ). Slovo se používá tam, kde chceme zdůraznit cílený a řízený způsob získávání zkušeností. Empirické vědy jsou vědy založené na opakovatelných a ověřitelných experimentech. Pro filozofii je empirismus teorie poznání, která vysvětluje veškeré poznání ze smyslových zkušeností. Tento názor odvozuje od zkušenosti i principy intuitivního poznání, za opak této filozofické teorie se pak považuje racionalismus. V užším smyslu a v moderní teorii vědy znamená opřený o experiment ( pokus ), obvykle o výsledek nějakého měření. Vědy, které používají tuto metodu, se někdy označují jako empirické vědy: fyzika, chemie, části biologie, sociologie, psychologie atd., pokud používají sběr a zpracování dat. Naopak matematika, logika a velká část společenských věd pracují jinými metodami. Empiricky čili zkusmo se stanovují veličiny, které nedovedeme stanovit a odůvodnit teoreticky, například bezpečnostní koeficienty nebo dávkování léků. Kantova teorie poznání Teorii zkušenosti zásadně modifikoval Immanuel Kant, který určil zásadní principy a podmínky této teorie. Sám Kant pak rozděluje zkušenost do dvou hlavních typů. Transcendentní zkušenost je to, co přesahuje hranice možné zkušenosti ( hranice světa jevů ) a je nedostupné teoretickému poznání. Opakem je zkušenost imanentní. Transcendentální zkušenost je to, co se týká podmínek naší zkušenosti, apriorní poznávací formy ( např. prostor, čas ). Rozdělení empirie Empirii můžeme dělit podle situací a typu zkušeností do několika podskupin: Empirie konstitutivní je zkušenost, na jejímž základě si člověk vytváří své postoje, názory a vztahy. Empirie korektivní je zkušenost, díky které měníme naše dosavadní názory a postoje, vytváříme si na základě nové zkušenosti naprosto protikladný názor či postoj. Empirie vnější je zkušenost týkající se procesů a předmětů, které probíhají mimo jedince. Empirie vnitřní je souhrn všech zkušeností jedince uchovávaných uvnitř. Literatura Pavel Hartl, Psychologický slovník. Ilustrace a obálka Karel Nepraš. 1. vyd. Praha: Jiří Budka, 1993. S. 45. Všeobecná encyklopedie Diderot, 1. vyd. Praha: nakladatelství Diderot, 1999. Díl 2., s. 366 a díl 8., s. 116, 452. Filozofie vědy Pozorování" ]
978	https://cs.wikipedia.org/wiki/Kriminalistika	Kriminalistika	[ "Kriminalistika objasňuje zákonitosti vzniku, shromažďování a využívání stop a soudních důkazů. V českém pojetí vychází zejména z trestního práva a vypracovává metody, postupy, prostředky a operace k úspěšnému odhalování, vyšetřování a předcházení trestné činnosti. Kriminalistika zahrnuje tyto části: úvod do kriminalistiky ( historie, problematika stop, identifikace ), kriminalistická technika ( jednotlivé obory jako např. mechanoskopie, daktyloskopie, kriminalistická chemie, kriminalistická biologie, DNA ), kriminalistická taktika ( např. výslech, rekognice, rekonstrukce ) metodika vyšetřování trestných činů ( např. metodika vyšetřování vražd, loupeží, krádeží či unosů ). V západním pojetí ( termíny Criminalistics nebo Forensic Science ) vychází z technických a přírodních věd a zahrnuje v podstatě jen úvod a techniku. Historie a rozvoj kriminalstiky Za počátek vzniku „ vědecké“ kriminalistiky se obecně považuje konec 19. století, kdy dochází k velkému rozvoji věd sloužící k identifikaci osob - daktyloskopie, antropometrie a další. Také díky rozvoji DNA kolem devadesátých let je vyšetřování efektivnější. Spousta případů, které byly odloženy kvůli moc malému vzorku DNA se povedlo objasnit právě kolem devadesátých let a děje se tomu tak do teď. Momentálně dokážou laboratoře pracovat i s mikrogramy vzorku DNA a vystopovat podle toho pachatele, a když není v systému, tak přes rodinné příslušníky. Populárně naučná literatura a pořady Literatura Česká literatura J. Klíma: Zločin jak ho pamatuji L. Bechynková: Opravdové zločiny A. Drbohlav: Psychologie seriových / masových vrahů I. Jonák: Sex, Disco, Revoluce - Vzpomínky majitele Discolandu Sylvie na zlatý časy Zahraniční literatura J. Thorwald: Století detektivů S. Bourgoin: Černá kniha seriových vrahů B. Innes: Dobrodružství kriminalistiky – Stopy zločinu Televize a podcasty České pořady Devadesátky: šestidílný seriál od České televize přibližující nám dobu kolem devadesátých let, Discolandu a Orlických vražd Případy 1.odd ělení: dvousériový seriál od České televize, každý díl je založen na případu, který řešilo 1.odd ělení v Praze od roku 1989 Podcasty", "Opravdové zločiny: Lucie Bechynková a Bára Krčmová se v roce 2020 rozhodly nahrávat podcast o světově známých případech, momentálně je to jeden z nejposlouchanějších podcastů na českých streamovacích platformách České podsvětí: Josef Klíma a Adam Miklica vyprávějí hlavně o 80. a 90. dobách, v druhé a třetí sérii podcastu se dostanou i do přítomnosti Kdo je zabil?: Eduard Birke ( Březina ) vypráví skutečné příběhy o sériových a masových vrazích. Tyto příběhy lze poslouchat jako podcast na platformě Spotify, Apple Podcasts atd. nebo je můžete sledovat v dokumentárním zpracování na Youtube a Mall TV pod jménem Eduard Birke. Dokumenty, filmy, seriály Od koťátek pracky pryč!: dokument od Netflixu, pojednávajcí o případu z roku 2019, kdy se na internetu začala objevovat videa s násilnickým obsahem 3096 days: jde o případ Nataschy Kampusch, jako malou ji unesl Wolfgangem Přiklopilem, rakouský občana a věznil ji u sebe doma 3096 dní. Ve filmu je ztvárněný celý život Nataschy, který prožila ve sklepě v malém pokojíčku Americká vražda rodiny od vedle: případ kdy otec zabije svoji ženu a dvě své dcery, když se toto v Americe stalo, otřáslo to celým národem. Netflixový dokument, kde jsou použity i autentické záběry z výslechových místností Kam zmizela Madeleine McCann?: miniserie dokumentárního seriálu, který vypráví s odstupem let o případu dosud nezvěstné Madeline McCann 22. července: zfilmovaný případ z roku 2011, kdy norský extremista Breivik nejdříve zaůtočil výbušniami v centru města a poté vystřílel dětský tábor na ostrově Utøya Kdo je zabil?: Eduard Birke ( Březina ) vypráví skutečné příběhy o sériových a masových vrazích. Tyto příběhy lze poslouchat jako podcast na platformě Spotify, Apple Podcasts atd. nebo je můžete sledovat v dokumentárním zpracování na Youtube a Mall TV pod jménem Eduard Birke. Night Stalker: Hon na sériového vraha: krátký dokumentární seriál od společnosti Netflix z roku 2021, který ukazuje průběh vyšetřování vražd amerického sériového vraha Richarda Ramireze ( Night Stalkera ). Dějiny velkých kriminalistických objevů jsou sledovány v úspěšném českoněmeckém seriálu Dobrodružství kriminalistiky. Podobně úspěšný je i seriál Forenzní detektivové, soustřeďující se ovšem na současnost.", "Významné osobnosti z dějin kriminalistiky Eugène - François Vidocq Alphonse Bertillon Josef Vaňásek Související články kriminalista kriminalita kriminologie právo soud Externí odkazy Stránky věnované kriminalistice Největší kriminální případy historie – Informační server o Policii ČR a Městské policii Kriminalistika – Zajímavé kriminální případy historie – Muzeum zločinu podcast a kniha: Opravdove zločiny" ]
979	https://cs.wikipedia.org/wiki/Nizozemsko	Nizozemsko	[ "Nizozemsko ( nizozemsky Nederland ), někdy nesprávně označované jako Nizozemí nebo Holandsko, je jedna ze čtyř zemí Nizozemského království, která leží v severozápadní Evropě na pobřeží Severního moře. Na východě hraničí s Německem a na jihu s Belgií. Na rozloze 41 526 km ² žije obyvatel. S hustotou zalidnění 408 obyvatel na km ² je Nizozemsko na 15. místě na světě. Skoro polovinu těchto obyvatel zahrnuje konurbace Randstad, kterou tvoří čtyři velké aglomerace – Amsterdam, Haag, Rotterdam a Utrecht. Oficiálním hlavním městem je Amsterdam. Většinu funkcí hlavního města však plní Haag, který je sídlem nizozemského krále, parlamentu a vlády. V Haagu sídlí také Mezinárodní soudní dvůr. Vedle Nizozemců, kteří tvoří převážnou většinu obyvatelstva, žijí v zemi také původní menšina Frísů. V Nizozemsku také žijí imigranti ze stávajících a bývalých nizozemských zámořských území Surinamu, Nizozemských Antil a Indonésie. Další poměrně početné jsou komunity přistěhovalců z Maroka a jiných arabských zemí, z Turecka a mnoha asijských zemí. Nezávislé Nizozemí ( pouze severní část ) bylo vyhlášeno po Osmdesátileté válce v roce 1581 Listinou Verlatinghe a trvalo do roku 1795, kdy bylo obsazeno Francií. Ta na jeho území ustanovila v letech 1795 – 1806 Batávskou republiku a poté v letech 1806 – 1810 podřízené Holandské království, které bylo až do roku 1815 připojeno k Francii. Na Vídeňském kongresu bylo v roce 1815 vyhlášeno Spojené království Nizozemské, ke kterému patřily do roku 1830 také Belgie a Lucembursko. Po odtržení Belgie vzniklo současné Nizozemské království, spojené až do roku 1890 personální unií s Lucemburskem. Od roku 1890 existuje Nizozemsko v té podobě, jak je známe dnes. V současnosti je Nizozemsko konstituční monarchií. Ústavním zákonem z roku 1815 byl zaveden systém dvoukomorového parlamentu a až do dneška se skládá nizozemská zákonodárná moc ( Staten - Generaal van het Koninkrijk der Nederlanden ) z dolní ( doslova Druhé: Tweede Kamer der Staten - Generaal ) a horní komory ( vlastně První: Eerste Kamer der Staten - Generaal ). Nizozemsko je světoznámé svým vodohospodářstvím.", "Na mnoha místech Severního moře obyvatelé země zpevnili písečné valy a přesypy, postavili hráze a odčerpáváním vody vznikla nově získaná území, tzv. poldery. Ve 20. století byly realizovány dva rozsáhlé vodohospodářské projekty – Zuiderzeewerken a Deltawerken. Projekt Zuiderzeewerken ( dokončen v roce 1975 ) spočíval ve vytvoření umělého jezera IJsselmeer pomocí hráze Afsluitdijk a jeho následném částečném vysušení a zapoldrování. Deltawerken je systém hrází v deltě řek Rýn a Máza, který plní protipovodňovou ochranu podstatné části jižního Nizozemska. Tento rozsáhlý projekt byl realizován mezi lety 1953 až 1997. Nizozemsko se vyznačuje vysokou kvalitou života, je zařazeno na desáté místo v celosvětovém indexu lidského rozvoje. Je známé svým relativně liberálním postojem vůči psychoaktivním drogám, prostituci, eutanazii a homosexualitě. Proslulá je nizozemská malířská tradice, která má svůj počátek již ve středověku. Z produktů a služeb jsou nejznámější květiny a jejich propagace v největším květinovém parku Evropy Keukenhofu a v největším aukčním trhu květin a rostlin na světě FloraHolland. Tradiční nizozemské produkty jsou: tulipány, dřeváky, různé druhy sýrů ( goudský, edamský, leerdamský, leidenský, fríský, severoholandský a jiné ) a delftský modrý porcelán. Lidé v Nizozemsku používají velký počet jízdních kol, jejichž nejrůznější druhy včetně kol s elektromotory jsou v zemi také vyráběny. Rotterdamský přístav je největším přístavem v Evropě. Z turistických atrakcí jsou nejznámější početné větrné mlýny a městské vodní kanály, tzv. grachten, například v Amsterdamu. Etymologie Název Nizozemsko ( Nederland ) je složen ze slov neder = nízká a land = země. Většina tohoto nízko a blízko moře položeného území patřilo ve středověku k Burgundskému hrabství, které existovalo v letech 867 až 1678 a nacházelo se na území dnešního francouzského regionu Franche - Comté. V letech 1581 – 1714 ovládala toto území španělská větev Habsburků a nazývalo se Habsburské Nizozemí. V roce 1581 se od celku Habsburského Nizozemí, jež ovládali španělští králové, odtrhla Republika spojených nizozemských provincií.", "Území, jež zůstalo pod španělskou nadvládou, pak vešlo ve známost jako Španělské Nizozemí. Současný název Nederland existuje od roku 1830, kdy se po Belgické revoluci odtrhla Belgie. Předtím se užívaly názvy: Nízká země ( le Pays - Bas ), Republika spojených nizozemských provincií, Batávská republika, Spojené království Nizozemské a Nizozemské království. Dějiny Území dnešního Nizozemska bylo osídleno od poslední doby ledové. V Drenthe byla nalezena pravěká kánoe z doby asi 8000 př. n. l., která je považována za nejstarší loď světa. Zemědělství se dostalo do Nizozemska někdy kolem roku 5000 př. n. l. Z té doby pochází i první keramika na tomto území. Ve starověku se na území dnešního Nizozemska usídlily germánské kmeny ( zejm. Batavové, Frísové a Sálští Frankové ) a Keltové. Tyto kmeny pak mezi sebou soupeřily o moc. V roce 58 př. n. l. si oblast podmanil se svými vojsky římský císař Julius Caesar. Římané zde postavili první města a vytvořili provincii Germania Inferior ( Dolní Germánie ). Hranice římské říše ležela podél Rýna, provincie Dolní Germanie tedy zahrnovala území Nizozemí na západ a jih od Rýnu, naopak na východ od Rýnu byla tzv. svobodná Germánie. Část dnešního nizozemského území spadala i do provincie Gallia Belgica. Římané zde postavili první vojenské pevnosti. Nejdůležitější z nich byl Nijmegen ( Ulpia Noviomagus Batavorum ) a Utrecht ( Trajectum ad Rhenum ). V roce 69 propuklo velmi úspěšné povstání Batávů, pod vedením Batáva Julia Civilise. Potlačil ho Vespasianus. Po rozpadu Západořímské říše vzniklo roku 650 Fríské království, které se ale postupem času, zejména za vlády Chlodvíka, dostalo pod vliv Franské říše. Roku 734 jí bylo plně pohlceno. Spolu s tím přišla christianizace, které svobodní Frísové, zejména král Radbod, předtím velmi tvrdě vzdorovali. Klíčovou roli v ní sehrál Svatý Willibrord, „ apoštol Frísů“.", "Když byla v roce 843 Verdunskou smlouvou po smrti Ludvíka Pobožného rozdělena Franská říše mezi jeho syny, celé Nizozemí se stalo součástí středního císařského údělu, tj. Lotharingie. Poté, co panovník Lotharingie Lothar II. záhy zemřel na chřipku, byl jeho syn prohlášen Lotharovými bratry a vládci sousedních říší Karlem Holým a Ludvíkem Němcem za nelegitimního dědice a celá Lotharingie byla smlouvou z Meerssenu v roce 870 rozdělena mezi Východofranskou a Západofranskou říši. Nizozemí a zvláště pak severní část zahrnující dnešní Nizozemsko se stala součástí Východofranské říše. Přibližně v 10. století došlo k rozdrobení země na jednotlivá knížectví přináležející ke Svaté říši římské ( zejm. Holandské hrabství, Henegavské hrabství, Flanderské hrabství, Geldernské vévodství, Brabantské vévodství, Utrechtské knížecí biskupství ), ve kterých vznikala města s kvetoucím obchodem a řemesly. Bohatá města si začala od panovníka kupovat určitá privilegia. V praxi to znamenalo, že nejbohatší města se stala kvazi - nezávislými republikami, s vlastními zákony. Nejdůležitějšími z nich byly Bruggy a Antverpy. V roce 1384 zdědil téměř celé Nizozemí burgundský vévoda Filip Smělý. V letech 1433 – 1477 tím pádem bylo Nizozemí součástí Burgundského vévodství. Když v roce 1477 v bitvě u Nancy, která rozhodla burgundské války, padl burgundský ( a také lucemburský, brabantský, geldernský ) vévoda Karel Smělý, jeho dědička, Marie Burgundská, se vdala za Maxmiliána I. Habsburského, takže z burgundského dědictví připadlo celé burgundské Nizozemí Habsburkům. Nizozemci však nebyli s vládou Habsburků spokojeni a rozpoutali mnoho povstání. Nejvýznamnější bylo to, které v roce 1488 krvavě potlačil regent Maxmilián I. Po smrti Marie Burgundské v roce 1482 se vládcem Nizozemí stal její syn Filip I. Sličný. V roce 1496 si vzal Johanu Šílenou, čímž se Habsburkové stali dědici španělského trůnu.", "Filipův syn Karel V. zpočátku vládl ještě z Nizozemí, ač se více soustředil na Španělsko. Filip II. však roku 1559 natrvalo odjel do Španělska, a Nizozemci tak byli od té doby ovládáni z ciziny, což pro ně bylo velmi ponižující. Vláda bigotně katolických španělských Habsburků se stala ještě větším problémem, když se v Nizozemsku začal šířit protestantismus, zejména kalvinismus ( klíčovými osobnostmi v této expanzi byli Johannes à Lasco a Guy de Bray ). Filip II. odpověděl násilnou rekatolizací. Reakcí bylo povstání nizozemských protestantů. Od roku 1568 probíhaly boje Nizozemců za nezávislost na Španělsku v tzv. osmdesátileté válce. V průběhu Nizozemské revoluce, kterou spustil Vilém I. Oranžský, vznikla v severních oblastech země tzv. Utrechtská unie, na jejímž ustavení měl zásadní podíl Johan van Oldenbarnevelt, a tato unie pak v roce 1581 vyhlásila vznik Spojených provincií nizozemských. Za jejich vládce byl prohlášen Vilém, který je považován za klíčovou osobnost nizozemských dějin a je dosud oslavován i ve státní hymně. I proto, že vyhlášením Spojených provincií začal zlatý věk nizozemských dějin. 17. století je díky němu někdy nazýváno\" Nizozemským stoletím\". V roce 1575 Vilém založil v Leidenu první univerzitu na území současného Nizozemska. To mělo i velký společenský vliv: Nizozemsko se stalo první zemí, kde se univerzitní vzdělání stalo podmínkou k zisku veřejné funkce. V 17. století pak došlo k velikému ekonomickému růstu, rozvíjela se věda a umění, v nábožensky tolerantní zemi působili umělci a myslitelé jako Rembrandt, Vermeer, Huygens, Spinoza, Descartes nebo Komenský. V této době také Nizozemci zabezpečovali přibližně polovinu světového obchodu a země se stala jednou z nejvýznamnějších koloniálních mocností světa. V roce 1602 byla založena klíčová kolonizační instituce Sjednocená Východoindická společnost ( největší obchodní společnost 17. století ), roku 1621 Nizozemská západoindická společnost. Nizozemská koloniální říše zahrnovala Nizozemskou východní Indii ( dnešní Indonésie ), Nizozemskou Guyanu, Nizozemskou Brazílii, Kapskou kolonii ( dnešní Jihoafrická republika ).", "Nizozemci se chvilku realizovali i v severní Americe, kde kupříkladu stáli u kořenů města New York ( původně Nový Amsterdam ). Na objevné plavby se vydávali nizozemští mořeplavci jako Willem Barents nebo Abel Tasman. Nizozemsko se stalo hlavní námořní mocností světa. Získalo načas monopol na obchod s exotickými komoditami ( koření, drahé látky a dřeva, některé plodiny ) a na obchod s veškerým japonským zbožím. Nizozemci však v obchodu prosazovali i inovace: Amsterdamská banka ( založená 1609 ) je někdy označována za první moderní banku světa a také první faktickou centrální banku. Amsterdamská burza ( založená 1631 ) za první moderní burzu cenných papírů. Právě ona umožnila úplně nové financování koloniálních projektů - a posléze i všech ostatních obchodních projektů. Podle některých interpretací se právě v nizozemském zlatém věku zrodil kapitalismus. Nizozemská revoluce byla v zásadě protestantská ( byť měla i stavovský charakter, dle marxistů pak třídní, s klíčovou rolí měšťanstva ). To vedlo k tomu, že jižní část Nizozemí zůstala katolická a pod nadvládou španělských králů. Stejně tak zůstala na rozdíl od severu součástí Svaté říše římské. Ač se Nizozemci později pokusili tuto oblast znovu přičlenit ( 1815 ), nikdy se to již zcela nepovedlo ( čehož výsledkem je dnešní Belgie ). Toto rozetnutí Nizozemí vedlo k tomu, že sever se rychle kalvinizoval, ačkoli ještě na počátku revoluce protestanti netvořili většinu. Dalším důsledkem byla koroze monarchistických idejí. Utrechtská unie si sice do svého čela zvolila formálně dědičného panovníka, Františka z Anjou, ale když po vzniku Spojených provincií zjistil, že má na politiku mizivý vliv a vše rozhoduje jen místodržitel Vilém, v roce 1583 opustil zemi. Po smrti Viléma byl nový stát prohlášen republikou v čele s místodržitelem. Jistý dědičný princip byl ale uchován, když Viléma ve funkci vystřídal jeho syn Mořic Oranžský ( v roce 1747 byla dědičnost funkce místodržitele v rodu oranžsko - nasavském formálně uzákoněna ). Nový stát se rozvíjel poklidně, vášnivé byly jen náboženské spory, mezi nimž nejslavnější je spor o predestinaci, který rozdmýchal fanatický kalvinista Franciscus Gomarus.", "Proti němu se postavili tzv. arminianisté, tedy zejména Jakub Arminius, Oldenbarnevelt či Hugo Grotius. Na stranu Gomara se postavil vládce Mořic Oranžský, což Oldenbarnevelta stálo život a Grotia doživotní vězení ( podařilo se mu uprchnout ). Tato radikalizace přispěla k ještě větší separaci severu a jihu Nizozemí a nemožnosti znovusjednocení. Zpočátku se Angličané domnívali, že by v novém protestantském státě mohli mít značný vliv a vyslali do něj dokonce regenta Roberta Dudleye, hraběte z Leicesteru. Ale brzy se musel vrátit do vlasti, neboť sílící Nizozemci se pro Angličany rychle stali spíše konkurenty, zejména v oblasti námořního obchodu. Přetahování o nadvládu nad ním nakonec vedlo ke čtyřem anglo – nizozemským válkám. První vypukla v roce 1652. Šlo o první válečný konflikt mezi dvěma protestantskými státy a první v historii, který obě strany otevřeně zdůvodňovaly hospodářskými zájmy. Angličané v první válce vyhráli, ale Nizozemci se nedali a v dalších dvou válkách zvítězili. Boje skončili roku 1784 čtvrtou válkou. Přestože Británie nebyla jejím jasným vítězem a musela vrátit téměř všechny ukořistěné nizozemské kolonie, byl výsledek konfliktu pro Spojené provincie katastrofou, protože musely výměnou za to garantovat britským lodím velice cenná privilegia v oblasti obchodu a plavby v nizozemských vodách. Vládu nad moři tak na dlouhou dobu ukořistila Británie a Nizozemsko svou obchodní moc již nikdy neobnovilo. Po Francouzské revoluci se v roce 1795 nizozemských provincií zmocnila francouzská vojska. Francouzi na tomto území vyhlásili Batávskou republiku a později Holandské království, které bylo v letech 1810 až 1814 připojeno přímo k napoleonské Francii. Na Vídeňském kongresu v roce 1815 bylo vyhlášeno Spojené království Nizozemské, ke kterému patřila do roku 1830 také Belgie ( resp. do 1839, kdy Nizozemsko její nezávislost definitivně uznalo ) a Lucembursko. Po odtržení Belgie vzniklo Nizozemské království, spojené až do roku 1890 personální unií s Lucemburskem. Obnovené Nizozemsko již nesehrávalo tak významnou roli v mezinárodním obchodu a ztratilo i svou koloniální moc, na úkor Británie a Francie. Demokracie se v Nizozemsku počala rozvíjet po roce 1848.", "Za jejího otce je považován liberál Johan Rudolph Thorbecke, který toho roku vypracoval návrh změn ústavy, které zásadním způsobem oslabily moc krále a posílily roli parlamentu. Během první světové války si Nizozemsko uchovalo neutralitu. Ve druhé světové válce ho však obsadila německá armáda ( viz Bitva o Nizozemsko ). Stálo to život 200 tisíc civilistů, z poloviny Židů. Po skončení války přišlo Nizozemsko o většinu kolonií včetně Nizozemské východní Indie, nyní Indonésie. Jediným pozůstatkem bývalého impéria je šest karibských ostrovů Nizozemských Antil. V roce 1949 Nizozemsko patřilo mezi 12 zakládajících členských států NATO. Roku 1951 se stalo signatářem Pařížské smlouvy, a patří tak k šesti zakladatelským státům Evropské unie. Od té doby patří k motorům evropské integrace ( tzv. Vnitřní šestka ), ačkoli v roce 2005 to byli nizozemští voliči, kteří poslali ke dnu evropskou ústavu. Po pádu Berlínské zdi v roce 1989 se Severoatlantická aliance angažovala ve válce v Jugoslávii. První vojenské operace NATO proběhly mezi lety 1992 a 1995 při válce v Bosně a Hercegovině a později v roce 1999 v Jugoslávii. V ovzduší občanské války v Jugoslávii přijala Rada bezpečnosti OSN rezoluci č. 824, která vyhlásila města Sarajevo, Tuzla, Bihać, Goradže, Žepa a Srebrenica bezpečnými zónami pod záštitou Ochranných sil Spojených národů ( UNPROFOR ), v nichž klíčovou roli hrála nizozemská armáda. 11. července 1995 Srbové dobyli bosňáckou enklávu Srebrenici, obléhanou od léta 1992. Zahynulo a zůstalo nezvěstných 8373 bosňáckých mužů a chlapců ve věku od 13 do 77 let, což z\" bezpečné zóny\" učinilo dějiště největšího hromadného masakru v Evropě po druhé světové válce. Tehdy fatálně selhali nizozemští vojáci UNPROFOR. V červnu roku 2017 odvolací soud v Haagu v zásadě potvrdil rozsudek civilního soudu z roku 2014, na základě kterého nese Nizozemsko část viny na masakru bosenských muslimů v roce 1995. Podle rozsudku je stát zodpovědný za smrt asi 300 muslimských mužů, jejichž deportaci z tzv. bezpečné zóny OSN do rukou bosensko - srbských jednotek umožnili nizozemští vojáci. V roce 2001 Nizozemsko jako první země na světě umožnilo sňatky homosexuálů a adopci dětí homosexuály.", "Rok poté si Nizozemsko připsalo další prvenství, když jako první země na světě uzákonilo eutanazii. Geografie Nizozemsko je nížinatá země na pobřeží Severního moře. Na východě hraničí s Německem ( délka hranice 577 km ) a na jihu s Belgií ( délka hranice 450 km ). Na jihozápadě se táhne lesnatá plošina, kde se nachází nejvyšší vrchol Nizozemska, 322,5 metrů vysoký Vaalserberg. Hydrosféra Pro pobřežní oblasti Nizozemska jsou typické prolákliny mělkých přílivových plošin. Existují dva druhy těchto plošin – watty a marše. Watty se vyskytují v okrajovém moři Waddenzee a jsou přílivem zaplavovány a odlivem obnažovány. Na mnoha místech obyvatelé země zpevnili písečné valy a přesypy, postavili hráze a odčerpáváním vody udržují watty vysušené – takto rozšiřují území státu, tyto plochy se nazývají poldery, jejich podstatná část vznikla v rámci projektu Zuiderzeewerken během 20. století. Marše jsou úrodné pobřežní nížiny na říčních nánosech. Při jejich dostatečném odvodnění se mění v úrodná pole. Na východě a jihu Nizozemska se nachází pahorkatina, jejichž údolími protékají velké evropské řeky. Na pomezí Waddenzze a Severního moře se nacházejí Západofríské ostrovy. Podnebí V Nizozemsku převládá oceánské podnebí. Roční úhrn srážek je poměrně vysoký, pohybuje se v rozmezí 750 – 850 mm. Velmi často se ve vnitrozemí objevují mlhy a často vane silný vítr. Na pobřeží často zuří bouře. Tyto bouře mohou způsobovat záplavy. Jen šest dní v roce je v Nizozemsku bezvětrno. Podnebí v Nizozemsku ovlivňuje také teplý Golfský proud v Atlantském oceánu. Díky němu jsou zimy relativně teplé, naopak léta příliš teplá nejsou. Flóra a fauna Ve srovnání s prehistorickou dobou se silně snížil rozsah lesů ( nyní necelých 9 % plochy Nizozemska ) a bažin. Většina dubových a březových porostů na východě byla vysazena, stejně tak jako rozsáhlé jehličnaté a listnaté lesy na pahorcích v centrální oblasti Veluwe. Značnou část zemědělské půdy nyní zabírají komerční lesní pěstitelské školky. Na severu tvoří zajímavý biogeografický komplex moře Waddenzee s pískovými lavicemi, waty a bažinami.", "Jedná se o nejvýznamnější watové ( periodicky přílivem zaplavované a odlivem obnažované území ) v západní Evropě, kde se vyskytuje řada druhů původních a stěhovavých ptáků, ryb a korýšů. Pobřežní duny pokrývá specifický travní porost helm a další tvrdé trávy, zatímco waty přitahují slanomilné rostliny, jako je slanorožec. Původní zvířenu představují oblasti polderů s vyskytujícími se vydrami. Krajina Nizozemská krajina je většinou kulturní krajina, tedy vzniklá zásahy člověka do různých krajinných typů. Nejznámější nizozemské krajinné typy podle zeminy jsou: písečné duny, říční a přímořské jílové naplaveniny, rašeliniště, křídové útesy v Limburgu a poldery v provincii Flevoland. V Nizozemsku je několik chráněných oblastí, zejména tam, kde je ještě les a vřesoviště a asi dvacet národních parků, z nichž nejznámější jsou: Oosterschelde v provincii Zeeland a Veluwezoom a De Hoge Veluwe v provincii Gelderland. Uprostřed konurbací Randstad, kterou tvoří čtyři velké aglomerace – Amsterdam, Haag, Rotterdam a Utrecht je založena čistě kulturní krajina, které se říká\" Zelené srdce\" ( Het groene Hart ). Politický systém Vláda Nizozemsko je konstituční ( dědičná ) monarchie a státoprávně parlamentní demokracie. Hlavou státu je od roku 2013 král Vilém Alexandr. Král sdílí výkonnou moc s Radou ministrů prostřednictvím Státní rady, jejíž je ústavním předsedou, ale praktický vliv krále na exekutivu je velmi omezený. Předsedou Rady ministrů je Minister - president ( premiér ). Spolu s ostatními ministry a náměstky tvoří nizozemský kabinet a spolu s králem tvoří nizozemskou vládu. Binnenhof v Haagu je centrum nizozemské politické scény nepřetržitě již od 16. století a zároveň zde bydlí i nizozemský král. Jako moderní konstituční monarchie a parlamentní demokracie je v Nizozemsku uznáván systém „ trias politica“ neboli rozdělení moci do tří skupin: zákonodárná moc: Staten - Generaal — horní ( 75 členů ) a dolní komora ( 150 členů ) — vláda — král a ministři výkonná moc: Král a Rada ministrů s Radou státu ( Raad van State ) jako poradního orgánu soudní moc: soudci jsou jmenováni králem na celý život", "Politické strany Vzhledem k pluralitnímu politickému systému a velkému množství politických stran se od osmnáctého století nepodařilo žádné politické straně získat v parlamentu absolutní většinu. Obecně lze říci, že na politické scéně dominují v Nizozemsku tři bloky: Křesťanskodemokratická výzva, Strana práce a Lidová strana pro svobodu a demokracii. V roce 2002 se stala velmi populární strana zavražděného politika Pima Fortuyna a v roce 2006 získala devět mandátu Strana pro svobodu politika Geerta Wilderse. V Nizozemsku, na rozdíl od Česka se do parlamentu může dostat prakticky každá strana, získá - li ve volbách do dolní komory potřebný počet voličů na základě tzv. volebního dělitele. Příklad výpočtu: 10.000. 000 hlasů pro 150 mandátů dává volebního dělitele 66.667. V tomto případě získá každá strana za každých 66.667 hlasů 1 mandát. Nevýhodou tohoto systému je velké množství zbytkových hlasů, které jsou velmi složitým způsobem přidělovány největším stranám. Výhodou je, že nevznikají patové situace a že prakticky každá strana může mít zastoupení v parlamentu. * TK = Tweede Kamer ( Poslanecká sněmovna ), ( +3 mandáty Denk - v nizozemštině: mysli, v turečtině: rovnost, +2 mandáty Forum voor Demokratie, FvD ) * EK = Eerste Kamer ( Senát ) * EP = Europees parlament ( Evropský parlament ) Královská rodina Dynastie Nasavských nebo jen Nasavští je vládnoucí dynastie v Nizozemsku a do roku 1962 také v Lucembursku. Rod je původem z německého Nassavska, podle kterého nese jméno a kde nejdříve jeho příslušníci vládli jako hrabata a později jako vévodové. Později se rod rozdělil na syny nassavského hraběte Hendrika II. a na Ottonskou a Walramskou linii, z nichž později vznikly větvě Nassau - Weilburg, Nassau - Dillenburg, Oranje - Nassau, Nassau - Siegen a další. Nejslavnějšími členy rodu jsou: Vilém I. Oranžský, vůdce nizozemského povstání za nezávislost proti španělským Habsburkům, jeho pravnuk Vilém III. Oranžský, který se stal na přelomu 17. a 18. století anglickým králem, první nizozemský král Vilém I. Nizozemský a bývalá královna Beatrix.", "Po genealogické stránce je dynastie Nassavských v hlavních liniích vymřelá, ale nizozemská ústava označuje rod Oranžsko - nasavský jako vládnoucí. Administrativní dělení Nizozemsko je rozděleno na dvanáct provincií: Kromě provincií spadají pod Nizozemsko též 3 zvláštní správní obvody Bonaire, Saba a Svatý Eustach, pro které se používá společné pojmenování „ Karibské Nizozemsko“. Členství v mezinárodních organizacích Ekonomická unie mezi Belgií, Nizozemskem a Lucemburskem ( BENELUX ) Evropská unie ( EU ) Severoatlantická aliance ( NATO ) Organizace spojených národů ( OSN ) Rada Evropy ( EC ) Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě ( OBSE ) Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj ( OECD ) Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj ( IBRD ) Mezinárodní kriminálně - policejní organizace ( Interpol ) Mezinárodní organizace pro normalizaci ( ISO ) Mezinárodní telekomunikační unie ( ITU ) Světová organizace duševního vlastnictví ( WIPO ) a mnoho jiných. Ekonomika Nizozemsko je jednou z nejbohatších zemí na světě a celosvětově vzato se řadí mezi dvacet největších ekonomik. Země je členem Eurozóny, platí se eurem. HDP se v současné době pohybuje okolo 38 600 USD na obyvatele. Hlavní obchodní partneři jsou Německo ( 25,2 % ), Belgie ( 14,6 % ), Francie ( 8,4 % ), Spojené království Velké Británie a Severního Irska ( 8,9 % ) a Itálie ( 4,6 % ). Podle Indexu ekonomické svobody má Nizozemsko osmou nejsvobodnější ekonomiku světa ( k roku 2023 ). Podle globálního indexu inovací je pátou nejinovativnější zemí na světě ( k roku 2022 ). Základem nizozemského hospodářství je průmysl, obchod a doprava. Určitou roli hraje i zemědělství. Energie Nejdůležitější těžbou nerostné suroviny je těžba zemního plynu ( Nizozemsko je v těžbě zemního plynu 6. na světě ). Ten je určen především k výrobě elektrické energie, kterou vyrábějí tepelné elektrárny na zemní plyn, a na export. Kromě něj se těží ještě ropa, sůl kamenná, draselno - hořečnaté soli, vápenec, slín a keramická hlína. Zajímavostí je, že Nizozemsko bylo v 70. letech první zemí, kde byl vypozorován jev sporného a paradoxně negativního dopadu objevu přírodních zdrojů na ekonomiku.", "Od té doby se hovoří o tzv. holandské nemoci ( jež je jedním z aspektů obecnějšího prokletí přírodních zdrojů ). Průmysl Zvláště zpracování ropy je velmi rozvinuté, největší rafinerie se nachází u Rotterdamu, dále je rozvinutý průmysl chemický a petrochemický ( Royal Dutch Shell ), strojírenský, elektrotechnický ( např. Philips nebo výrobce navigací TomTom ), potravinářský ( Heineken je největší pivovarnickou firmou Evropy a druhou největší na světě ), sklářský, textilní, keramický, papírenský a hutnictví železa a hliníku, loděnice např. Royal Huisman se zakázkami mimo jiné pro Britskou královskou rodinu. Jednou z největších personalistických firem světa je Randstad. Finančním gigantem je ING. Obchod Amsterdamská burza je nejstarší burzou cenných papírů na světě, stála u kolébky moderního kapitalismu. Roku 2000 se sloučila s bruselskou a pařížskou burzou, aby vytvořila společnost Euronext, tedy největšího obchodníka s dluhopisy a fondovými investičními nástroji na světě, celkově pak šestou největší burzu na světě. Díky velmi výhodné poloze u moře se velmi dobře daří obchodu a dopravě, Rotterdamský přístav je největším námořním i kontejnerovým přístavem v Evropě a desátým největším kontejnerovým přístavem na světě. Do začátku 21. století byl největším přístavem na světě, pak byl předstižen mohutnou asijskou konkurencí. Táhne se v délce 40 kilometrů od centra města až po umělý výběžek v Severním moři. Je zároveň obří průmyslovou zónou s množstvím chemických továren a elektráren. Do roku 2030 chce být evropským lídrem v přepravě zeleného vodíku. Zemědělství V Nizozemsku je převaha nížin, je zde mírné vlhké podnebí a úrodné půdy, proto jsou zde předpoklady pro dobře rozvinuté zemědělství. Nizozemské zemědělství je vysoce rozvinuté, intenzivní, výkonné a mechanizované. Zaměstnává ale jen 3,7 % obyvatelstva. Pěstují se různé plodiny, nejvíce ale obilí, cukrová řepa, kukuřice a brambory. Živočišná výroba se na zemědělské produkci podílí celými 70 % a zaměřuje se především na chov skotu ( mléčné výrobky → nizozemské sýry ), drůbeže a prasat. Pěstují se též květiny, např. tulipány. Tulipán je národní rostlina Nizozemska. Doprava Toto odvětví je pro Nizozemskou ekonomii velmi důležité, hlavně následující kategorie: silniční síť je se svojí délkou 136 827 km jednou z nejhustších v Evropě.", "Všechny silnice, včetně dálnic jsou bez mýtného a všechna vozidla musí platit silniční daň. Zatímco před 2. světovou válkou byly v ulicích nizozemských obcí v převaze koňské povozy a cyklisté, od konce války do začátku 70. let 20. století došlo v Nizozemí k růstu životní úrovně a tak rychlému vzestupu vlastnictví motorových vozidel, že územní plány některých měst počítaly v centrech s vytvářením parkovišť na úkor tamních budov. Typické pro Nizozemsko jsou speciální, od vozovky oddělené postranní pruhy pro cyklisty u většiny silnic první třídy a některých dálnic. Cyklostezky byly masivně budovány po období prvního ropného šoku v roce 1973, který revidoval výhledy motoristů, a po protestech obyvatel s neudržitelnou dopravní politikou s mnoha mrtvými cyklisty a chodci na silnicích. železniční doprava – železniční síť má celkovou délku 2896 km, z toho 2084 km elektrifikovaných. lodní doprava je možná do přístavů na pobřeží Severního moře; Haarlem, Harlingen, IJmuiden, Rotterdam, Terneuzen, Vlissingen, ale i přes síť kanálů ( 6215 km ) a řek Rýn, Máza a Šelda do některých měst ve vnitrozemí; Amsterdam, Delfzijl, Dordrecht, Eemshaven, Groningen, Maastricht a Utrecht i pro lodě nad 50 tun výtlaku, které spojují nizozemské přístavy s okolními zeměmi a umožňují proplutí až k Severnímu moři. letecká doprava – největším mezinárodním letištěm v Nizozemsku je Schiphol. Větší letiště, hlavně pro mezinárodní nízkonákladovou a regionální dopravu, jsou v Eindhovenu a Haagu. Celkem bylo v Nizozemsku v roce 2009 27 letišť. Národní leteckou společností je KLM, zároveň jde o nejstarší aerolinky na světě, založeny byly roku 1919. produktovody – v Nizozemsku je přes 3,816 km potrubí pro přepravu zemního plynu, 365 km potrubí pro přepravu ropy a 716 km potrubí pro přepravu ropných produktů. Cestovní ruch Klíčovými destinacemi jsou Amsterdam a Haag ( Den Haag oder ' s Gravenhage ) se soustavou splavných kanálů ( grachten ), s mnoha historickými budovami, muzei a kulturními institucemi. K Haagu patří také mořské letovisko Scheveningen s rozsáhlou pláží a promenádou s atrakcemi.", "Mnoho dalších měst nabízí rozsáhlé soubory historických památek, například Delft, Leiden a Utrecht. Dále stojí za návštěvu města v Severním Holandsku jako Alkmaar nebo Edam nabízející pohled do historie přípravy sýrů ( mj. Eidam ). Další turistickou atrakcí je Keukenhof - Zahrada Evropy, kde každoročně vykvete 6 - 7 milionů cibulovitých okrasných rostlin, především tulipánů. K turistickým atrakcím patří i miniaturní městečko Madurodam v Haagu nebo zábavní parky Efteling a Walibi World. Nizozemsko láká i na architektonické památky. Velkou roli v nizozemské architektuře sehrálo hnutí De Stijl založené roku 1917. Z architektů byl jeho členem zejména Gerrit Rietveld. Zásady hnutí se pokusil uplatnit v projektu domu v Utrechtu, který je znám jako Dům Rietvelda a Schröderové. Ten byl roku 2000 zapsán na seznam Světového dědictví UNESCO. Z pověstných větrných mlýnů, které se staly symbolem Nizozemska, se na seznam Světového dědictví dostala síť mlýnů v Kinderdijk - Elshout. Ostatní zapsané architektonické památky se týkají unikátního nizozemského způsobu nakládání s vodou ( odvodňování, hrazení apod. ) – obranná linie Amsterdamu, D. F. Woudova parní čerpací stanice, systém kanálů okolo Amsterdamu ze 17. století a další. Na seznam se dostala i jedna industriální stavba, ukázkově modernistická továrna Van Nelle z 20. let 20. století. Turisty však lákají také jiné proslulé stavby jako barokní Královský palác v Amsterdamu, symbol zlatého věku Holandska v 17. století. V současnosti je oficiálním sídlem královské rodiny, která však disponuje ještě dvěma paláci, Noordeinde a Huis ten Bosch. Ze sakrální architektury patří k největším památkám Katedrála svatého Martina z Tours v Utrechtu, jediný kostel v Nizozemsku ve stylu klasické francouzské gotiky. Jinak byla typickou spíše úspornější, tzv. vlámská gotika, již reprezentuje například chrám Nieuwe Kerk ve městě Delft, nebo Nieuwe Kerk v Amsterdamu, kde se konají korunovace a svatby královské rodiny. Světské užití tohoto druhu gotiky lze prostudovat v Haagu na komplexu budov Binnenhof, kde se scházely nizozemské generální stavy, takže byl dlouho hlavním centrem nizozemského politického života. V blízkosti Binnenhofu se nachází moderní budova nizozemského parlamentu.", "Nizozemskou renesanci dobře ilustruje jiný chrám, Westerkerk v Amsterdamu. Historismus 19. století pak reprezentuje Palác míru v Haagu, kde dnes zasedá Mezinárodní soudní dvůr, nebo koncertní dům Concertgebouw v Amsterdamu, sídlo symfonického orchestru Concertgebouw Orchestra. Z technických staveb vyniká most Erasmusbrug v Rotterdamu, dokončený v roce 1996. Nizozemsko zaznamenává také drogovou turistiku, neboť tu jsou legální tzv. coffee shops, tedy obchody s legální marihuanou. Obyvatelstvo Demografie Nizozemsko mělo v roce 2018 cca 17 400 000 obyvatel a s hustotou 397,7 / km ² tak bylo pátou nejhustěji osídlenou zemí v Evropě a nejhustěji osídlenou velkou evropskou zemí, neboť je v tomto ohledu předstihováno jen ostrovní Maltou a malými městskými státy ( Monako, San Marino, Vatikán ). Je také šestnáctou nejhustěji osídlenou zemí světa. Skoro polovina obyvatel žije v konurbaci Randstad, kterou tvoří čtyři velké aglomerace Amsterdam, Haag, Rotterdam a Utrecht. Také v jiných provinciích: Severní Brabantsko, Limburg, Gelderland a Overijssel žije většina obyvatel ve větších městech. Vzhledem k této situaci má Nizozemsko velmi hustou síť železnic i dálnic. Imigrace Vzhledem k silné koloniální a postkoloniální imigraci začal v Nizozemsku nábor zahraničních pracovních sil již v šedesátých letech 20. století. Ty přicházely výhradně z Turecka a Maroka. Podíl Turků na celkové cizinecké populaci se zvýšil od roku 1976 do roku 1986 z 21,8 % na 28,3 %, v případě Maročanů došlo ke zvýšení z 12 % na 21,1 %. Stěhování dalších rodinných příslušníků se ve zvýšené míře projevilo až po ukončení náboru, což se časově shodovalo s obdobím hospodářské recese a rostoucí nezaměstnanosti. V roce 1979 bylo konstatováno, že Nizozemsko se stalo na základě nevratných migračních procesů polyetnickou a multikulturní společností. Poté se realizovalo zrovnoprávnění imigrantů po sociální stránce a byla přijata opatření k posílení jejich politické participace. To se dělo např. v podobě rozšíření volebního práva na komunální úrovni i pro cizince spolu s usnadněním přístupu k nabývání občanství a se státní i komunální podporou organizovaných skupin zájmů. Ani tato opatření nezabránila výrazným etnicko - sociálně podmíněným nerovnostem v oblasti zaměstnanosti.", "Bylo poukazováno na to, že rubem multikulturní mnohotvárnosti s omezenou autonomií organizovaných skupinových zájmů je smíření s trvalou „ minorizací“ imigrantských skupin na podřadné sociální úrovni. Zákon z roku 1998 ukládal všem nizozemským obcím, aby po „ integračním šetření“ nabízely státem podporované integrační programy přizpůsobené individuálním potřebám nových přistěhovalců. „ Nově příchozí“ se těchto programů museli aktivně účastnit pod hrozbou odnětí sociálních dávek nebo použitím jiných trestů. Podle údajů nizozemského statistického úřadu ( CBS ) z 1. ledna 2005 žilo v Nizozemsku 80,9 % Nizozemců, 2,4 % Indonésanů, 2,4 % Němců, 2,2 % Turků, 2,0 % Surinámců, 1,9 % Marokánců, 0,8 % Antiliánů a 6,0 % jiných menšin. Ve srovnání se zbytkem Evropy rostl počet obyvatel v Nizozemsku velmi rychle: 3 miliony v roce 1850, 5 milionů v roce 1900, 10 milionů v roce 1950 a 16 milionů v roce 2000. Ze 17 milionů obyvatel Nizozemska v roce 2016 bylo 3,8 milionu imigrantského původu. Nejvíce přistěhovalců se usazuje ve velkých městech. Podle údajů CBS z roku 2006 byla přibližně jedna třetina obyvatel Amsterdamu, Haagu a Rotterdamu neevropského původu. Neevropského či „ nezápadního“ původu byla i více než polovina mladých lidí v Amsterdamu a Rotterdamu. Velkým problémem některých komunit je nízká účast na trhu práce. V roce 2006 mělo práci pouze 38,7 % Maročanů a 43,9 % Turků ve věku 15 - 64 let. Více než 30 % Turků a Maročanů patřilo mezi příjemce dávek sociálního zabezpečení, v porovnání se 13 % autochtonních Nizozemců. K září 2016 bylo v Nizozemsku registrováno 64,000 uprchlíků ze Sýrie. Jazyk Oficiální řečí v Nizozemsku je nizozemština a fríština. Obě řeči patří uvnitř indoevropské jazykové rodiny mezi západogermánské jazyky. Nizozemština je mimo Nizozemska také oficiální řečí v Belgii ( Vlámsko ) a mimo Evropu i v Surinamu a na nizozemských ostrovech v Karibiku ( Aruba, Bonaire, Curaçao, Saba, Svatý Eustach, Svatý Martin ).", "Někdy se používá také nepřesné označení holandština, které může označovat i dialekty provincií Severní a Jižní Holandsko. Vlámština je naproti tomu souhrnný název pro mluvenou nizozemštinu ve Vlámsku. Základem jazyka bylo hornofranské nářečí dolnoněmčina, ze kterého se tento jazyk vyvíjel již před 12. stol. V lexikologii i morfologii má hodně společných znaků s němčinou, liší se od ní zejména ve výslovnosti a pravopisu. Dolnoněmčina má v Nizozemsku mnoho oblastních nářečí: groningština, drentština, stellingwerfština, sallandština, twentština, veluwština a achterhoekština. Oblastním nářečím je i limburština, kterým se hovoří v provincii Limburg. Zásluhou výuky jednoho i více cizích jazyků již na základních školách, mluví většina Nizozemců také anglicky, německy nebo francouzsky. Počty hovořících: Dolnoněmčina 1.798. 000 Limburština 825.000 Fríština 453.000 Brabantština? Zeelandština? Znakový jazyk 20.000 Náboženství Podle současných údajů nizozemského centrálního statistického úřadu ( Centraal Bureau voor de Statistiek – CBS ) se hlásilo v roce 2008 ke katolicismu 30 % obyvatel, k protestantismu 21 %, k jiným náboženstvím 10 % ( z toho 5 % muslimů a 5 % hinduistů, buddhistů, židů a ostatních ). Žádné náboženství neuvedlo v roce 2008 40 % obyvatel. Z předválečného počtu 140 tisíc Židů, kteří tvořili 10 % obyvatel Amsterdamu, většina zahynula během holocaustu. Od 70. let 20. století provádí Nizozemsko liberální imigrační politiku a v roce 2011 žilo v zemi více než 1 milion muslimů. Kultura Výtvarné umění Nizozemci se mohou pochlubit slavnou malířskou tradicí, jejich malíři patří nejen k nejslavnějším Nizozemcům, ale někteří nizozemští malíři patří k nejslavnějším vůbec. Týká se to především pěti velikánů: Hieronymus Bosch, Pieter Brueghel, Rembrandt van Rijn, Jan Vermeer a Vincent van Gogh. Díky těmto mistrům v Nizozemsku vznikly některé z nejslavnějších obrazů dějin. Boschova Zahrada pozemských rozkoší, Brueghelova Stavba babylonské věže, Rembrandtova Noční hlídka, Vermeerova Dívka s perlou, Van Goghovy Slunečnice nebo Hvězdná noc.", "Noční hlídka je k vidění v amsterdamském Rijksmuseu, Dívka s perlou v haagském muzeu Mauritshuis. Na vrcholu období zvaného „ zlatý věk Nizozemska“, tedy kolem roku 1650, pracovalo v této zemi zhruba 700 malířů – umělců, kteří ročně vytvářeli asi 70 tisíc obrazů. Do učebnic světového malířství ovšem vstoupili ( chronologické seřazení podle data narození ) i mj. Dieric Bouts, Lucas van Leyden, Pieter Aertsen, Karel van Mander, Frans Hals, Hendrick Avercamp, Gerard van Honthorst, Judith Leyster, Gerrit Dou, Aelbert Cuyp, Jan Steen, Jacob van Ruisdael a Lawrence Alma - Tadema. Ve 20. století pak představitelé hnutí De Stijl Piet Mondrian a Theo van Doesburg, fauvista Kees van Dongen, abstraktní expresionista Willem de Kooning nebo Karel Appel, spoluzakladatel skupiny CoBrA. V nedávné době na sebe upoutal pozornost svými geometrickými hříčkami M. C. Escher. V oboru architektury je vysoce oceňován modernistický architekt Rem Koolhaas. Představitelem slavného hnutí De Stijl byl designér Gerrit Rietveld. Hlavní město Amsterdam je proslaveno muzei, jako jsou například Rijksmuseum, Stedelijk museum, Mauritshuis, Muzeum Kröllerové - Müllerové, Rembrandtův dům nebo Dům Anne Frankové. Van Goghovo muzeum prezentuje největší sbírku obrazů Vincenta van Gogha na světě. Nizozemský institut dějin umění je největším archivem dějin výtvarného umění na světě. Literatura Za klasika nizozemské literatury je považován zejména Multatuli. V červnu 2002 vyhlásila Společnost pro nizozemskou literaturu ( Maatschappij der Nederlandse Letterkunde ) jeho román Max Havelaar za nejvýznamnější nizozemsky psané literární dílo všech dob. Ke klíčovým autorům holandského zlatého věku v 17. století patřili Joost van den Vondel, Pieter Corneliszoon Hooft nebo Jacob Cats. Představitelkou osvícenství 18. století byla Isabelle de Charrière. V první polovině 20. století zaujal svými psychologickými romány Louis Couperus. Za druhé světové války vracel naději čtenářům svou vlasteneckou poezií Bertus Aafjes, jinak představitel menšinového katolicismu. Ve druhé polovině tohoto století uhranul světu Deník Anne Frankové.", "Později nizozemská literární kritika hovořila o tzv. Velké trojce ( De Grote Drie ): Harry Mulisch, Gerard Reve a Willem Frederik Hermans. Spolu s nimi byli hojně překládáni např. Cees Nooteboom, Simon Vestdijk, Jan Wolkers nebo Hella S. Haasse. V oblasti knih pro děti se prosadili Dick Bruna, jehož nejznámější postavičkou je králičí holčička Miffy, a Annie M. G. Schmidtová se svými příběhy o Jipovi a Janneke. V žánrové literatuře vynikl Robert van Gulik s detektivními příběhy o soudci Ti. Nejvýznamnější bibliotékou v zemi je Nizozemská královská knihovna. V její budově v Haagu má sídlo i Evropská knihovna. Hudba V hudbě se Nizozemci prosadili především v žánru elektronické hudby, Armin van Buuren či DJ Tiësto již patří k jejím klasikům. Populární je v současnosti i Martin Garrix, Nicky Romero, trio Noisia, Don Diablo, Sander van Doorn, Afrojack či Hardwell. Přímo v Nizozemsku vznikl elektronický hudební styl hardstyle. V tradičním popu se proslavila na konci 60. let skupina Shocking Blue, zejména díky svému hitu Venus. Legendou žánru eurodance je duo 2 Unlimited. V žánru pop - jazzu na sebe dokázaly mezinárodně upozornit zpěvačky Caro Emeraldová a Trijntje Oosterhuisová, v evropském country Ilse DeLangeová. Eddie Van Halen patří k zakladatelům známé metalové skupiny Van Halen. Ke klasikům nizozemského rocku patří kapely Golden Earring a Focus. Ke známým rockovým hudebníkům současnosti patří skupiny Within Temptation, Epica, Delain, Ayreon či zpěvačky Anouk nebo Floor Jansenová, která se proslavila ve finské metalové kapele Nightwish. Mezi interprety vážné hudby proslul houslista André Rieu, houslistka Janine Jansenová, houslista Bernard Haitink nebo dirigent Ton Koopman. Nejvýznamnějším skladatelem klasické hudby je Jan Pieterszoon Sweelinck, ze současných autorů pak Louis Andriessen. Nejslavnějším tělesem je Královský orchestr Concertgebouw. Zvláštní místo v moderní hudbě drží hudební experimentátor Yuri Landman. Film Nejslavnějším nizozemským filmovým režisérem je Paul Verhoeven, autor sci - fi klasik jako Robocop či Total Recall.", "Mezi dokumentaristy vynikl Joris Ivens. Režisér Fons Rademakers získal Oscara za nejlepší neanglicky mluvený film v roce 1986, jakožto první Nizozemec. Dokázali ho napodobit Marleen Gorrisová v roce 1995 a Mike van Diem roku 1998. Jan de Bont je režijně, producentsky či kameramansky podepsán pod hollywoodskými trháky jako Nebezpečná rychlost, Twister, Minority Report, Smrtonosná past, Hon na ponorku nebo Základní instinkt. Anton Corbijn proslul jako režisér videoklipů, pro skupiny Nirvana, U 2, Depeche Mode nebo Roxette. Filmař Theo van Gogh se stal světově proslulý po svém zavraždění v roce 2004, k němuž došlo kvůli protiislámskému snímku Podvolení. Známým dokumentaristou byl levicově orientovaný Joris Ivens. Někteří herci získali slávu díky zahraničním produkcím, zejména britským a americkým: Famke Janssenová je známá z bondovky Zlaté oko nebo ze série filmů X - men, Jeroen Krabbé z bondovky Dech života, Carice van Houtenová a Michiel Huisman ze seriálu Hra o trůny, Sylvia Kristelová ztvárnila hlavní představitelku ve čtyřech ze sedmi klasických erotických snímků z cyklu Emmanuelle. Rutger Hauer vstoupil do širokého povědomí ve filmech Blade Runner či Sin City. Nizozemsko má dobře rozvinutý televizní trh s mnoha komerčními i veřejnoprávními stanicemi. Zajímavostí je, že prakticky všechny zahraniční pořady jsou uváděny v původním znění s titulky. Dabují se pouze zahraniční pořady pro děti. Televizní exporty z Nizozemska mají většinou podobu licencí specifických formátů, zejména vyvinutých produkčním konglomerátem Endemol, který má přibližně 90 společností ve více než 30 zemích. K takovým původně nizozemským formátům patří Big Brother nebo The Voice. V modelingu se prosadila Doutzen Kroesová. Státní symboly Nizozemská vlajka má tři vodorovné pruhy v barvách červené, bílé a modré. Pochází z doby povstání nizozemských protestantských provincií proti španělské nadvládě pod vedením prince Viléma Oranžského. Okolo roku 1630 a hlavně po roce 1648, kdy Španělsko uznalo nizozemskou nezávislost, byl pro lepší viditelnost na moři ( hlavně však z politických důvodů ) původně oranžový pruh nahrazený červeným ( v roce 1796 bylo používání oranžové barvy výslovně zakázané ).", "Při oslavách týkajících se nizozemské královské rodiny se vedle vlajky zavěšuje úzká podélná oranžová vlajka. Státní znak Nizozemska byl přijat v roce 1815 a byl dvakrát upraven, poprvé v roce 1907 a naposledy v roce 1980. Znak se skládá: Lev s napřaženým mečem v jedné a svazkem šípů v druhé tlapě 7 šípů. Motto: Je Maintiendrai a znamená Já odolám. Plocha štítu je modrá a je vyplněna zlatými poleny ze znaku Nasavska. Nad štítem je královská koruna a znak podpírají jako štítonoši dva lvi. Celý znak je položen na královský stan pod další královskou korunu – takový znak ale používají pouze členové královské rodiny. Nizozemskou hymnou je Wilhelmus, oficiálně přijatý v roce 1932. Autoři nejsou známí a titul pochází od jména holandského národního hrdiny, Viléma I. Oranžského. Je to jedna z nejstarších hymen na světě, která pochází ze staré francouzské vojenské písničky ze středověku. Počáteční písmena slok tvoří jméno hrdiny – Willem van Nassov. V současnosti se zpívá první a šestá sloka. Všeobecně je považována oranžová barva za symbol Nizozemska. Toto se projevuje nejenom v barvě sportovních stejnokrojů, ale často tato barva převládá u nizozemských fanoušků. Věda a školství Školství V Nizozemsku je povinná školní docházka od prvního dne v měsíci, kdy bylo dítěti pět let, až do konce školního roku, kdy mu bylo šestnáct let. Většina dětí ale dochází do základních škol již od jejich čtvrtého roku ( tzv. přípravný rok ). Ve školním roce, kdy bude dítěti sedmnáct let, je školní docházka jenom částečně povinná ( minimálně dva dny v týdnu ). Jedná - li se o odbornou školu, která je smluvně napojená na nějaký podnik, je docházka povinná jenom jeden den v týdnu, ostatní čtyři dny je placená praxe v podniku. Výuka začíná v podstatě již ve školce od druhého roku dítěte. Potom začíná tzv. primární vzdělávání ( od 6 do 13 let ) a pokračuje sekundárním ( 12 až 20 let ), které žáky připravuje podle jejich schopností na různé směry vyššího vzdělávání ( středoškolské, vyšší odborné nebo univerzitní ). V Nizozemsku je velké množství privátních i státních vyšších odborných škol, vysokých škol a universit ( Nizozemské univerzity a vysoké školy ). Nejstarší universitou v Nizozemsku je Universiteit Leiden založená v roce 1575 Vilémem I. Oranžským.", "V současnosti má tato univerzita devět fakult a v akademickém roce 2006 / 2007 na ní studovalo 17 630 studentů. V Šanghajském žebříčku, který tradičně hierarchizuje nejlepší vysoké školy na světě, má Nizozemsko ( k roku 2021 ) dvě univerzity v první stovce. Nejvyšší prestiž má Univerzita v Utrechtu, která je žebříčkem vyhodnocena jako 50. nejlepší univerzita na světě. Druhou nejkvalitnější školou v Nizozemsku má být Rijksuniversiteit Groningen ( 64. na světě ). Věda Nizozemsko stálo u počátků novověku. Proto nalezneme v počátcích moderní vědy zhusta právě Nizozemce: Antoni van Leeuwenhoek je otcem mikrobiologie, astronom a fyzik Christiaan Huygens započal vědecké zkoumání světla, Willebrord Snellius definoval zákon lomu světla, matematik Ludolph van Ceulen zpřesnil výpočet čísla Pí tak, že se dodnes nazývá Ludolfovo číslo, Andreas Vesalius položil základy moderní anatomie, Herman Boerhaave bývá označován za\" otce fyziologie\", stejně jako jeho žák Albrecht von Haller, jedním z prvních chemiků byl Johann Rudolf Glauber, průkopníkem botaniky byl Carolus Clusius, Cornelius Drebbel vynalezl první ponorku, Hans Lippershey je jedním z kandidátů na titul vynálezce dalekohledu, Pieter van Musschenbroek objevil kapacitní odpor a vynalezl tzv. Leydenskou láhev, první kondenzátor elektrické energie. Simon Stevin jako první pracoval s vektory, Jan Swammerdam za pomoci mikroskopu jako první prokázal, že vajíčko, larva a hmyz jsou tři fáze vývoje stejného jedince, jedním z nejvýznamnějších středověkých kartografů byl Petrus Plancius.", "Ovšem nizozemská věda neztratila úroveň ani v 19. a 20. století: Hugo de Vries oprášil dílo Mendelovo a rozvinul moderní genetiku, Luitzen Egbertus Jan Brouwer významně rozvinul geometrický obor topologie, fyzik Willem de Sitter propracovával Einsteinovu relativitu a předpověděl temnou hmotu, George Eugene Uhlenbeck definoval elektronový spin, Jacobus Kapteyn objevil rotaci galaxií, po Gerardu Kuiperovi se jmenuje známý Kuiperův pás, Jan Oort rozvíjel radioastronomii, astronom Tom Gehrels se proslavil fotometrií asteroidů, jeho blízkou spolupracovnicí byla Ingrid van Houten - Groeneveldová, zoolog Coenraad Jacob Temminck proslul studiem ptáků, v oblasti informatiky se prosadil Edsger Dijkstra, Guido van Rossum či Andrew S. Tanenbaum, paleoantropolog Eugène Dubois objevil existenci hominida Homo erectus, do vývoje letadel i první světové války významně zasáhl Anthony Fokker, Nikolaas Tinbergen patří ke třem otcům zakladatelům etologie, za což také dostal Nobelovu cenu za fyziologii. Ta se však ve 20. století nevyhýbala ani dalším Nizozemcům: za fyziku ji získali Pieter Zeeman, Hendrik Lorentz, Johannes Diderik van der Waals, Heike Kamerlingh Onnes, Frits Zernike, Nicolaas Bloembergen, Simon van der Meer, Gerard ' t Hooft, Martinus J. G. Veltman, Andre Geim, za chemii Jacobus Henricus van ' t Hoff, Peter Debye, Paul J. Crutzen a Ben Feringa, za fyziologii a medicínu krom Tinbergena Willem Einthoven a Christiaan Eijkman. V oblasti humanitních a sociálních věd patří k největším Nizozemcům dva středověcí filozofové: Erasmus Rotterdamský a Baruch Spinoza. Již ve 13. století patřil k významným filozofům Siger z Brabantu. K významným autorům patří i autor známé Bajky o včelách Bernard Mandeville. V oblasti teologie proslul Jakub Arminius nebo Tomáš Kempenský, autor spisu Následování Krista, jiný duchovní, Cornelius Jansen, v 17. století vytvořil originální nizozemský teologický směr zvaný jansenismus.", "Labadismus propagovala Anna Maria van Schurmanová, jedna z nejvzdělanějších žen své doby. Klasikem právní teorie je Hugo Grotius. Právník Tobias Asser zase získal Nobelovu cenu za mír za vytvoření Haagského tribunálu. Mezinárodní věhlas získal i kulturní teoretik Johan Huizinga či sociální psycholog Geert Hofstede. Socioložka Saskia Sassenová zavedla známý termín\" globální město\". Jan Tinbergen a Tjalling Koopmans získali Nobelovu cenu za ekonomii. Sport Nejúspěšnější nizozemskou atletkou všech dob je běžkyně Fanny Blankers - Koenová, držitelka čtyř zlatých olympijských medailí ze čtyř různých běžeckých disciplín ( 100 m, 200 m, 80 m překážek, štafeta ). Všechny medaile vybojovala na jedněch hrách, v Londýně roku 1948. Velmi úspěšní jsou Nizozemci také v plavání, plavkyně Inge de Bruijnová má čtyři zlata z OH. Další silnou nizozemskou disciplínou je cyklistika. Jan Janssen a Joop Zoetemelk vyhráli Tour de France i Vueltu, Tom Dumoulin triumfoval na Giro d ' Italia, Leontien van Moorselová má čtyři cyklistická zlata z olympiád. Ze zimních her vozí Nizozemci medaile především z rychlobruslení. Na olympijských hrách jsou v čele historické tabulky medailistů v této disciplíně. Rychlobruslařka Ireen Wüstová má pět zlatých olympijských medailí, její kolega Sven Kramer čtyři. Nizozemci jedny olympijské hry také pořádaly, roku 1928 v Amsterdamu. Nejúspěšnějším nizozemským tenistou byl vítěz Wimbledonu Richard Krajicek. Šachistou Max Euwe. Henk van Kessel a Jan de Vries se stali mistry světa v závodech silničních motocyklů. Max Verstappen se roku 2021 stal prvním nizozemským mistrem světa ve Formuli 1. Z kolektivních sportů jsou Nizozemci mimořádně úspěšní v pozemním hokeji, ženy mají tři olympijská zlata, muži dvě. Teun de Nooijer byl třikrát vyhlášen nejlepším pozemním hokejistou světa, Stephan Veen dvakrát. Mezi ženami dvakrát v anketě triumfovaly Naomi van Asová a Maartje Paumenová. Volejbalisté i volejbalistky vyhráli mistrovství Evropy, muži navíc ještě olympijské zlato ( 1996 ). Členy síně slávy Mezinárodní volejbalové federace jsou Peter Blangé, Ron Zwerver a Bas van de Goor.", "Zdaleka nejpopulárnějším sportem je v Nizozemsku ovšem fotbal. Od 70. let patří Nizozemci k evropské špičce v tomto sportu. Z mistrovství světa přivezli třikrát stříbro ( 1974, 1978, 2010 ). Mistrovství Evropy se jim podařilo v roce 1988 vyhrát. Nejúspěšnějším fotbalovým klubem je Ajax Amsterdam, který čtyřikrát vyhrál Ligu mistrů ( 1971, 1972, 1973, 1995 ). Jednou se to povedlo i Feyenoordu Rotterdam ( 1970 ) a PSV Eindhoven ( 1988 ). Tři Nizozemci získali Zlatý míč pro nejlepšího fotbalistu Evropy: Johan Cruijff ( 1971, 1973, 1974 ), Marco van Basten ( 1988, 1989, 1992 ) a Ruud Gullit ( 1987 ). Ke slavným hráčům patřili i Rob Rensenbrink, Ruud Krol, Frank Rijkaard, Dennis Bergkamp, Arjen Robben, Robin van Persie či Wesley Sneijder. V současnosti se prosazuje například Virgil van Dijk a Frenkie de Jong. V roce 2000 Nizozemsko spolupořádalo evropský šampionát. Finále se hrálo na stadiónu De Kuip v Rotterdamu. Také nizozemské fotbalistky patří k evropské špičce a již mají na svém kontě titul mistryň Evropy ( 2017 ). Životní prostředí Vzhledem k velmi vysoké hustotě obyvatelstva ( 489 / km ² v roce 2009 ) se Nizozemsko potýká s mnohými problémy souvisejícími s ochranou životního prostředí. Již v roce 1875 byly uzákoněny základní principy ochrany životního prostředí, ale teprve v roce 1993 byl tento zákon novelizován a byla stanovena povinná oprávnění omezující možnosti znečištění. Tento zákon byl postupně formulován od roku 1972, kdy vyšla zpráva Římského klubu ( Club of Rome ) pod názvem Meze růstu. V této zprávě byl modelován vývoj hlavních globálních ukazatelů a vzájemně se ovlivňujících vztahů mezi nimi. V současnosti jsou prakticky všechny nizozemské zákony související s ochranou životního prostředí sladěny s předpisy Evropské unie. V Nizozemsku spadá ochrana životního prostředí pod ministerstvo VROM ( Ministerie van Volkshuisvesting, Ruimtelijke Ordening en Milieubeheer ). Od roku 2009 jsou zavedeny dvě tzv.\" čisté oblasti\" v Utrechtu a Eindhovenu. Do těchto oblastí mohou jezdit jenom kamiony s dieselovým pohonem, které mají zabudované filtrování sazí ve výfukovém potrubí. Odkazy Poznámky Reference Literatura", "Související články Gruzínské povstání na Texelu Nizozemské kolonie Nizozemská revoluce Nizozemští místodržitelé Pohřebiště nizozemských panovníků Externí odkazy Státy EU Státy NATO Království Nizozemské království Státy Evropy Státy a území vzniklé roku 1815 Transkontinentální státy" ]
980	https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%A0achy	Šachy	[ "Šachy neboli šach ( z perského šáh, panovník ) jsou desková hra pro dva hráče, v dnešní soutěžní podobě zároveň považovaná i za odvětví sportu. Moderní forma vznikla v 15. století v jižní Evropě úpravou perské šachové hry šatrandž, následníka staré indické hry čaturanga. Šachy se hrají na šachovnici, čtvercové desce rozdělené na 8 × 8 polí střídavě černých a bílých. Na ní má každý hráč na počátku hry celkem šestnáct kamenů, osm pěšců a osm figur pěti druhů: krále, dámu, po dvou věžích, střelcích a jezdcích. Hráči, označovaní jako „ bílý“ a „ černý“ podle barvy kamenů, kterými hrají, střídavě provádějí tahy, tedy přesuny kamenů po šachovnici. Cílem hry je mat, takové napadení soupeřova krále, které nelze odvrátit. Šachy neobsahují prvek náhody, partii rozhodují schopnosti a znalosti hráčů. Během staletí vznikala rozsáhlá šachová teorie, která má dnes charakter vědy. Kompoziční šach rozvíjí umělecký aspekt šachů. Výuka a hraní šachů se doporučuje jako způsob, jak zlepšit kvalitu myšlení a rozvinout příznivé charakterové vlastnosti. Šachy jsou jednou z nejpopulárnějších her světa a hrají je miliony lidí. Šachové zápasy a turnaje se organizují od počátků této hry a šachový sportovní život se výrazně rozvíjí od poslední čtvrtiny 19. století. První mezinárodní šachový turnaj proběhl v Londýně v roce 1851. První oficiální mistr světa v šachu Wilhelm Steinitz svůj titul vybojoval v roce 1886. Nejvýše hodnoceným hráčem současnosti je norský šachový velmistr Magnus Carlsen, který byl od roku 2013 do dubna 2023 mistrem světa. Současným mistrem světa je Ting Li - žen, který titul získal vítězstvím nad Janem Něpomňaščim poté, co se Magnus Carlsen v roce 2022 rozhodl titul neobhajovat. Nejlepším českým šachistou je od roku 2003 David Navara. Ve druhé polovině 20. století začaly být v šachu používány počítače; v počátcích jejich vývoje se vytvoření šachového programu považovalo za dobrý test schopnosti počítačů napodobit lidské myšlení. Zpočátku nedokonalé programy se postupně zlepšovaly a roku 1997 vyhrál šachový počítač Deep Blue zápas proti tehdejšímu mistru světa Garrimu Kasparovovi.", "Počítače v roli sekundantů a rozsáhlé databáze partií a pozic umožnily také zlepšení přípravy šachistů; značné popularitě se těší i hraní šachů po internetu. Pravidla hry Šachová pravidla určuje Mezinárodní šachová federace ( FIDE ), která je naposledy změnila v roce 2023. Šachovou soupravu tvoří šachovnice a dvě sady kamenů – světlých ( nazývaných „ bílé“ ) a tmavých ( „ černé“ ). Šachovnice je čtvercová deska o velikosti 8 × 8 polí, střídavě světlých a tmavých ( šachovou terminologií „ bílých“ a „ černých“ ), která během hry leží mezi hráči na stole tak, že každý má v rohu po své pravé ruce bílé pole. Obsahuje - li šachovnice označení sloupců ( a – h, popř. nahrazené A – H ) a řad ( 1 – 8 ) používané při zápisu partie ( šachové notaci ), je základní ( výchozí ) postavení bílých figur na 1. a 2. řadě, černých pak na 7. a 8. řadě. Před začátkem hry ( šachové partie ) se určí, který z hráčů bude hrát bílými kameny. Tento hráč se označuje jako bílý a jeho soupeř jako černý. Kameny se postaví do výchozího ( základního ) postavení, ve kterém jich každá strana má 16: krále, dámu, 2 věže, 2 střelce, 2 jezdce a 8 pěšců. Bílý partii zahájí a poté se hráči v tazích pravidelně střídají, nikdo se svého tahu nemůže vzdát. Tah každého hráče sestává z přesunutí jednoho kamene v souladu s pravidly ( výjimkou je rošáda, při které se současně přesune král i věž ). Žádným tahem se nesmí kámen přesunout na pole, na kterém již je jiný kámen stejné barvy. Tah na pole s kamenem soupeře se nazývá braní; soupeřův kámen je takovým tahem odstraněn ze šachovnice. Každý druh kamenů se pohybuje jiným způsobem; všechny s výjimkou jezdce se posouvají přímou čarou ( po řadách, sloupcích nebo diagonálách ) tak, že nesmějí žádný jiný kámen „ přeskočit“. Král se pohybuje o jedno pole v libovolném směru, přímo i po diagonále. Druhým způsobem tahu krále je tzv. rošáda: pokud se král a některá z věží ještě nepohnuli, král není v šachu a mezi králem a věží nejsou žádné další kameny, král se přemístí o dvě pole směrem k věži a věž přes krále na pole, které král právě přešel.", "Všechna mezilehlá pole musejí být volná, král nesmí stát před rošádou v šachu a nesmí přejít přes pole ohrožené soupeřem. Žádným svým tahem se král nesmí dostat na ohrožené pole, tj. na pole, na které by se v příštím tahu mohl přesunout soupeřův kámen a tím krále brát. Dáma se pohybuje po sloupcích, řadách nebo diagonálách o libovolný počet polí. Věž se pohybuje po řadách a sloupcích o libovolný počet polí. Střelec se pohybuje po diagonálách o libovolný počet polí. Jelikož ty mají na šachovnici stejnou barvu, střelec nikdy nezmění barvu pole, na kterém stojí; proto se hovoří o střelci bělopolném nebo černopolném. Jezdec se pohybuje skoky ve tvaru písmene L ( dvě pole rovně a jedno stranou, respektive jedno rovně a dvě stranou ) bez ohledu na to, stojí - li na mezilehlých polích nějaké kameny. Jezdec tak při každém skoku změní barvu pole, na kterém stojí: z bílého pole se dostane vždy na černé a naopak. Pěšec se může posunout o jedno pole vpřed, pokud je toto pole neobsazené ( ze základního postavení se může posunout i o dvě pole vpřed, pokud jsou obě prázdná ). Nebo může brát soupeřův kámen, který je na úhlopříčně sousedícím poli před pěšcem. Pokud pěšec ohrožuje pole, které soupeřův pěšec přeskočil tím, že z úvodní pozice postoupil o dvě pole, pak ho může tento pěšec vzít, jako by soupeř postoupil pouze o jedno pole. Tento tah, nazývaný braní mimochodem ( nebo ), lze uskutečnit jen bezprostředně poté, co soupeř svým pěšcem takto táhl. Pěšec, který postoupil na poslední pole desky ( osmou, resp. první řadu ), je ve stejném tahu odstraněn z desky a nahrazen na tomto poli dámou, věží, střelcem nebo jezdcem podle okamžité volby hráče ( tzv. proměna ). Působnost proměněného kamene je okamžitá, tzn. může například dát šach nebo se účastnit matování. Díky této proměně může mít hráč dvě i více dam. Králové, dámy, věže, střelci a jezdci se označují slovem figury. Pojmem těžké figury se rozumí dámy a věže, zatímco jezdci a střelci se nazývají lehké figury. Pokud hráč nějakým tahem napadne soupeřova krále, tzn. táhne tak, že by příštím tahem mohl krále brát, říkáme, že soupeřovi dal šach.", "Pokud taková situace nastane, soupeř je povinen hrát tak, aby tuto hrozbu odvrátil. Pokud však neexistuje žádný takový tah, který by hrozbu braní krále odvrátil, znamená to mat, konec hry, vítězství hráče, který takto soupeřova krále napadl. Hra končí vítězstvím také v případě, že se druhý hráč vzdá. Nerozhodný výsledek, remíza, může nastat dohodou hráčů ( jeden remízu nabídne a druhý ji přijme ) a dále v situaci patu ( hráč není v šachu, ale nemá k dispozici žádný dovolený tah ), trojím opakováním stejné pozice, redukcí počtu kamenů tak, že zbylými kameny už nelze dosáhnout matu, a konečně jestliže oba hráči provedli 50 po sobě následujících tahů, aniž by přitom sebrali kámen soupeře nebo táhli pěšcem. Oficiální pravidla schvaluje a vydává Mezinárodní šachová federace ( FIDE ). Aktualizována bývají především o soutěžní, etická a organizační pravidla. Ustálená pravidla samotné hry potřebují zpřesňování formulací již jen málo. Soutěžní pravidla a terminologie V soutěžním šachu je hra limitována časem, pro jehož měření se používají šachové hodiny. Ty každému z hráčů měří čas samostatně v době, kdy je na tahu a přemýšlí. Hráč, který překročil stanovený čas, partii prohrává, pokud soupeř v té době ještě čas nepřekročil a má na šachovnici dostatek sil umožňujících dát soupeři mat při nejhorší možné soupeřově hře. Časy na soutěžní partii obvykle bývají v řádu hodin, existují však i rychlé varianty šachu: rapid šach ( 10 až 60 minut na partii pro jednoho hráče ) a bleskový šach ( méně než 10 minut na partii pro jednoho hráče, typicky 5 minut ). Před 1. červencem 2014 se rapid šach hrál 15 až 60 minut, bleskový šach méně než 15 minut pro jednoho hráče. Samostatná odvětví šachu Korespondenční šach, který se hraje na dálku za pomoci internetových serverů, e - mailu, v dnešní době již minimálně prostřednictvím pošty či telegrafu. Hráčům se přiděluje na tah čas v řádu dní, mohou používat literaturu, počítač i rady přátel. Kompoziční šach ( též umělecký šach, problémový šach či skladebný šach ) spočívá v tvorbě šachových kompozic ( též šachových problémů či skladeb ), což jsou uměle vytvořené pozice, k nimž patří určité zadání ( např. „ bílý táhne a dá mat ve třech tazích“ ). Skládání šachových problémů je považováno za umění, které se řídí řadou pravidel.", "V některých úlohách se vyskytují atypické figury, případně nestandardní zadání nebo nestandardní doplňková pravidla apod. Takové úlohy jsou souhrnně označovány jako exošach ( dříve též „ pohádkový šach“ ). Kompoziční šach je zároveň i sportovním odvětvím, soutěžit lze jak ve skládání úloh, tak i v jejich řešení. Nestandardní varianty hry Existuje celá řada šachu podobných her s odlišnými pravidly, takzvané šachové varianty. Některé jsou hrány na standardní šachovnici se standardními kameny ( například Fischerovy šachy, u nichž je počáteční postavení figur určeno náhodně před každou partií, ale ostatní pravidla jsou zachována ), mohou se však měnit počty kamenů nebo soupeři nemají stejný počet kamenů, případně se mění některá pravidla. Další varianty používají alternativní figury, hrací desky nestandardní velikosti ( včetně neomezené ), případně i tvaru ( válcová, kruhová ). Existují dokonce varianty používající hrací desku s poli tří barev kosočtverečného nebo šestiúhelníkového tvaru. Dějiny Předchůdci Za kolébku šachů se prohlašuje několik různých zemí. V současnosti se prapůvod šachové hry nejčastěji klade do Guptovské říše v Indii, protože arabské, perské i turecké označení šachů je odvozeno ze sanskrtského čaturanga, tj. „ čtyři součásti vojska,“ pěchota, jízda, sloni a válečné vozy, předobrazy dnešních šachových pěšců, jezdců, střelců a věží. V Persii se hra nejdříve jmenovala čatrang. V průběhu času se vyvíjela, hráči například začali hlásit\" Šach!\" ( z perského\" král\" ) a\" Šach Mat!\" (\" král je bezmocný\" ) - odtud české označení šachy a ruské šachmaty. Pod vlivem Arabů byla hra přejmenována na šatrandž ( arabština neměla zvuky pro č a ng ). První perská zmínka o hře se objevuje kolem roku 600 n. l. Za nejstarší doložené šachové figurky jsou pokládány perské ze 7. století, starší nálezy, přestože jsou označovány jako šachové figury, jsou považovány za součást jiných her. Například roku 2002 byla v Albánii objevena\" šachová figurka\" ze slonoviny ze 6. století. Poté, co Persie byla v polovině sedmého století dobyta muslimy, rozšířil se šatrandž do celého muslimského světa.", "Kolem roku 800 se hra dostala do Číny a je tam s pozměněnými pravidly hrána pod názvem siang - čchi ( též „ čínské šachy“ ). Do Evropy se počínaje devátým stoletím hra začala dostávat z jihu přes muslimské země, nezávisle se dostala z východu do Ruska. Kolem roku 1000 již byla v Evropě všeobecně známa. Nejstarší evropský šachový text, latinská báseň Versus de scachis, je datována kolem roku 997 ( šatrandži se tehdy říkalo také šachy – pozdější změna pravidel na moderní šachy neznamenala změnu jména ). Někdy v téže době také vznikla dnešní šachovnice, tedy zvyk zabarvovat pole hrací desky střídavě tmavou a světlou barvou. Na Pyrenejském poloostrově, kam hru přinesli Maurové v desátém století, vznikl ve 13. století pod vládou Alfonse X. Moudrého slavný rukopis ( Kniha her ), který vedle vrhcábů a kostek popisuje i šatrandž. Ve své knize The Genealogy of Chess vyslovil David H. Li hypotézu, která klade vznik šachu do Číny 3. stol. př. n. l. a tvrdí, že západní šach se vyvinul ze siang - čchi nebo nějakého předchůdce této hry. Německý šachový historik Peter Banaschak však tuto hypotézu zpochybnil. Liovu knihu označil za čtivou, avšak rozhodně ne vědeckou. Mimo jiné proto, že Li neuvádí žádný ověřitelný zdroj pro své tvrzení, cituje prameny, které jsou podle něj samotného ztraceny a podobně. Podle Banaschaka proto sbírka Xuanguai lu, jejímž autorem je ministr dynastie Tang Niu Sengru ( 779 – 847 ), zůstává prvním reálným zdrojem informací o siang - čchi, čínské variantě šachu. Počátky moderní hry ( 1450 – 1850 ) Některé kameny v šatrandži měly mnohem omezenější možnosti pohybu než mají jejich moderní nástupci. Alfil, předchůdce střelce, skákal pouze o dvě pole po diagonále ( ne méně ), ale mohl přeskakovat jiné kameny podobně jako jezdec, a předchůdce dámy vezír se pohyboval jen o jedno pole diagonálně. Pěšci neměli právo dvojkroku z výchozího postavení a na poslední řadě se směli proměnit pouze ve vezíry, tedy velice slabé figury. Byly i jiné odlišnosti, například neexistovala rošáda.", "Kolem roku 1200 se tato pravidla v Itálii a Španělsku začala měnit, až kolem roku 1475 po několika velkých změnách hra dostala v zásadě tu podobu, v jaké je známá dnes. Nejnápadnější změnou byla podstatně zvýšená bojová schopnost dámy, královny, a proto se tehdy našemu šachu říkalo na odlišení od šatrandže „ královniny šachy“ nebo „ šach šílené královny“. Nová pravidla se rychle rozšířila po celém Západě. V zásadě se už shodovala s dnešními pravidly vyjma některých ustanovení o konci hry a patu, která se lišila od místa k místu a byla ustálena až počátkem 19. století. V té době také začal rozvoj rané šachové teorie. Nejstarší dochovaná tištěná šachová kniha, ( Opakování lásky a umění hry v šachy ) španělského kněze Luise Ramireze de Luceny, vyšla v Salamance roku 1497. Lucena a další mistři 16. a 17. století jako Portugalec Pedro Damiano, Italové Giovanni Leonardo Di Bona, Giulio Cesare Polerio a Gioacchino Greco nebo španělský kněz Ruy López de Segura vytvořili základy teorie zahájení jako italská hra, královský gambit a španělská hra a začali analyzovat jednoduché koncovky. V 18. století se těžiště evropského šachového života přesunulo z jihoevropských zemí do Francie. Dva nejdůležitější francouzští šachoví mistři byli hudební skladatel François - André Danican Philidor, který objevil důležitost pěšců pro šachovou strategii, a později Louis - Charles Mahé de La Bourdonnais, vítěz slavné série zápasů s nejsilnějším britským mistrem té doby, Alexanderem McDonnellem z Irska, konané roku 1834. Centry šachového života té doby byly kavárny ve velkých evropských městech jako Café de la Régence v Paříži a Simpson ' s Divan v Londýně. Během 19. století se rychle rozvíjela organizace šachového života. Vzniklo množství šachových klubů, knih a časopisů. Konaly se korespondenční zápasy mezi jednotlivými kluby, například roku 1824 hrál londýnský šachový klub proti edinburskému. Šachové problémy se staly pravidelnou součástí periodik 19. století; mezi jejich významné tvůrce se v té době počítali například Bernhard Horwitz, Josef Kling a Sam Loyd.", "Roku 1843 vyšlo první z mnoha vydání nejstaršího souhrnného manuálu šachové teorie, ( Příručka hry šachové ), který vytvořili němečtí šachoví mistři Paul Rudolf von Bilguer a Tassilo von Heydebrand und der Lasa. Zrození sportu ( 1850 – 1945 ) První moderní šachový turnaj se konal v Londýně roku 1851 a překvapivě jej nevyhrál organizátor turnaje a přední anglický hráč Howard Staunton, ale do té doby málo známý Němec Adolf Anderssen. Anderssen byl oslavován jako nejlepší šachista své doby a jeho líbivý, energický – ale z dnešního hlediska strategicky mělký – útočný styl byl hojně napodobován. Jiskřivé kombinace, jaké obsahuje Anderssenova Nesmrtelná partie nebo Morphyho Operní partie – obě krátké přátelské partie s mnoha oběťmi – byly považovány za nejvyšší možný vrchol šachového umění. Hlubší vhled do povahy šachu přišel se dvěma mladšími hráči. Američan Paul Morphy, výjimečné šachové zázračné dítě, během své krátké kariéry mezi roky 1857 a 1863 zvítězil nad všemi důležitými konkurenty včetně Anderssena. Morphyho úspěch byl založen na kombinaci skvělého útočného umění a zdravé strategie; intuitivně chápal, jak má správně připravit útok. Tuto metodu později znovuobjevil a popsal jiný silný mistr a teoretik, pražský rodák Wilhelm Steinitz. Vedle svých teoretických úspěchů Steinitz založil důležitou tradici šachového sportu: jeho triumf v zápase s vůdčím německým mistrem Johannesem Zukertortem roku 1886 je považován za první oficiální mistrovství světa v šachu a Steinitz za prvního mistra světa. O korunu Steinitze připravil roku 1894 mnohem mladší hráč, německý matematik Emanuel Lasker, který si pak titul udržel 27 let. Od konce 19. století rychle rostl počet každoročně konaných mistrovských turnajů a zápasů. „ Zázračné dítě z Kuby“, José Raúl Capablanca ( mistr světa 1921 – 1927 ), který ukončil dominanci německy hovořících šachových mistrů, upřednostňoval jednoduché pozice a koncovky; během osmi let do roku 1924 ho nikdo nedokázal porazit ve vážné partii. Jeho nástupcem byl rusko - francouzský velmistr Alexandr Aljechin, silný útočný hráč, který zemřel roku 1946 jako jediný mistr světa, jenž si titul zachoval až do smrti. Ztratil ho jen na dobu dvou let 1935 – 1937 ve prospěch Nizozemce Maxe Euweho, v odvetném zápase ovšem Euweho porazil a titul získal zpět.", "Mezi světovými válkami prošla šachová teorie revolucí takzvaného hypermodernismu, zastávaného mistry jako Aaron Nimcovič či Richard Réti. Hypermodernisté popírali jednoduché principy klasické Steinitzovy a Tarraschovy poziční školy: namísto přímého obsazování centra šachovnice pěšci doporučovali bojovat o centrum spíše pomocí jeho napadání figurami z dálky, což umožní snáze zaútočit proti soupeřovým pěšcům v centru. Pro označování příslušníků nejužší světové šachové elity byl už od počátku 20. století používán titul velmistr, zpočátku neformálně. Na tuto tradici později navázala Mezinárodní šachová federace (, zkratka – FIDE ), založená roku 1924 v Paříži, která v roce 1950 oficiálně udělila titul velmistr ( grandmaster - GM ) 26 hráčům, kteří buď v té době nebo v minulosti patřili ke světové špičce. Mezi těmito velmistry byl i Čech Oldřich Duras, který toto uznání získal za své výkony kolem roku 1910.. Od té doby je titul udělován při splnění definovaných kritérií. Roku 1927 byl založen titul mistryně světa výhradně pro ženy: jeho první držitelkou se stala česko - anglická šachistka Věra Menčíková. Po roce 1945 Po smrti Aljechina určil nového mistra světa roku 1948 turnaj elitních šachistů organizovaný mezinárodní šachovou federací FIDE, která od té doby zápolení o titul mistra světa řídila. Vítěz Michail Botvinnik zahájil éru sovětské převahy v šachovém světě. Až do zániku Sovětského svazu se mistrem světa stal pouze jediný nesovětský šachista, Američan Robert J. Fischer ( v letech 1972 – 1975 ). Předválečný neformální systém bojů znamenal, že sám mistr světa rozhodoval, s kým bude hrát, a vyzyvatel byl nucen zajistit organizační náklady a cenový fond. FIDE vytvořila nový systém kvalifikačních turnajů a zápasů. Nejsilnější šachisté světa byli nasazeni do mezipásmových turnajů, kde se střetli s vítězi pásmových turnajů. Ti, kdo se umístili na předních místech v mezipásmových turnajích, pak postoupili do turnaje kandidátů, což je dvoukolový turnaj hraný systémem každý s každým, pouze mezi lety 1965 až 1985 byl použit systém vyřazovacích zápasů. Vítěz turnaje kandidátů pak získal právo vyzvat mistra světa k zápasu o titul. Pokud byl mistr světa poražen, míval zprvu právo odvety o rok později.", "Do roku 1987 a v období rozdělení v rámci PCA stačilo úřadujícímu mistru světa k obhájení titulu remizovat. Od roku 1998 na mistrovství světa FIDE v případě remízy rozhoduje tie - break v rapid šachu. Celý systém fungoval v tříletém cyklu, od počátku 60. let 20. století je cyklus dvouletý. Botvinnik se účastnil zápasů o titul mistra světa 15 let; v letech 1951 a 1954 ho obhájil. Roku 1957 ho porazil Rus Vasilij Smyslov, známý vyváženým šachovým stylem, ale Botvinnik titul za rok v odvetě získal zpět. Roku 1960 zvítězil Lotyš Michail Tal, vynikající taktik a útočník. Botvinnik však Tala o rok později v odvetě opět zdolal. Poté FIDE právo odvety zrušila a příští mistr světa, Armén Tigran Petrosjan, génius obrany a silný poziční hráč, se udržel po dva cykly, 1963 – 1969. Jeho nástupce, Rus Boris Spasskij ( mistr světa 1969 – 1972 ), byl univerzálním šachistou schopným vítězit jak čistě pozičně, tak i pomocí ostrého taktického stylu. Na mistrovství světa v roce 1972 vystoupil první nesovětský finalista od konce války, Američan Robert J. Fischer, který rozdrtil své oponenty v turnaji kandidátů neslýchaným rozdílem a jasně vyhrál i titul mistra světa. Roku 1975 však Fischer odmítl obhajovat titul proti vyzyvateli, mladému sovětskému velmistru Anatoliji Karpovovi, protože FIDE nesplnila jeho požadavky, a tak byl Karpov prohlášen mistrem světa bez boje. Svůj titul Karpov dvakrát obhájil proti Viktoru Korčnému a až do poloviny 80. let dominoval šachovému životu sérií skvělých turnajových vítězství. Karpovovu nadvládu nakonec skončil roku 1985 mladý Kavkazan Garri Kasparov. Karpov a Kasparov mezi roky 1984 a 1990 svedli celkem pět zápasů o titul, ale Karpov nikdy nezvítězil. Kasparov pak byl nejúspěšnějším světovým šachistou až do ukončení své závodní kariéry v roce 2005; je držitelem rekordu v délce období, kdy byl jedničkou světového žebříčku. Roku 1993 se Kasparov a Nigel Short rozešli s FIDE, zorganizovali svůj vlastní zápas a založili konkurenční Asociaci šachových profesionálů (, zkratka – PCA ).", "Až do roku 2006 pak existovali paralelně dva mistři světa a dva šampionáty. Mistr světa PCA ( či „ klasický“ mistr světa ), pokračovatel steinitzovské tradice, v níž mistr světa hraje s vyzyvatelem zápas ( řadu mnoha šachových partií ), a mistr světa FIDE, který svůj titul získával v rámci nového formátu turnajů. Kasparov ztratil svůj klasický titul roku 2000, kdy ho v zápase porazil Rus Vladimir Kramnik. Ke sjednocení obou titulů došlo roku 2006, kdy Kramnik v zápase konaném pod záštitou FIDE porazil tehdejšího mistra světa FIDE Veselina Topalova a stal se jediným a nezpochybňovaným mistrem světa v šachu. V září roku 2007 se jeho nástupcem stal Ind Viswanathan Anand, vítěz turnaje osmi hráčů v Mexiku a titul následujícího roku obhájil v odvetě s Kramnikem. Od roku 2013 byl mistrem světa Nor Magnus Carlsen, který je také držitelem rekordu ve výšce ratingu Elo - 2882 bodů. V roce 2023 Magnus Carlsen odmítl obhajovat titul mistra světa v šachu. Do zápasu o titul mistra světa proto nastoupili dva nejlepší z turnaje kandidátů: Jan Něpomňaščij a Ting Li - žen, který následně zápas vyhrál ( po tie - breaku ) a získal titul mistra světa v šachu. Česko a Československo První zmínka o šachové hře na českém území je v latinsky psané Svatovojtěšské legendě z poloviny 12. stol., prvním česky psaným dílem o této hře jsou Štítného Kniežky o šašiech, které zachycují tehdejší pravidla a znalosti o dějinách hry. Moderní šachový život na českém území vznikl v polovině 19. století, nejdříve šachová skladba; úloháři zde v 80. letech 19. století vytvořili takzvanou českou školu úlohovou, stylově odlišnou od staroněmecké školy. Prvním šachovým spolkem byl pražský ( 1867 ), první sjezd šachistů se konal roku 1872 v Praze a první významnější český klub, Český spolek šachovní, vznikl roku 1884, kdy také na krátkou dobu začal vycházet první český šachový časopis Šach - Mat. Nejlepším českým šachistou před první světovou válkou byl Oldřich Duras, který byl později jmenován jako první Čech velmistrem. Ústřední jednota českých šachistů, zprvu sdružující pět klubů s 200 členy, vznikla roku 1905.", "Velké mezinárodní turnaje se začaly v českých zemích pořádat v první dekádě 20. století ( Karlovy Vary 1907 a 1911, Praha 1908 ). V samostatné ČSR se šachový život dále rozvíjel. Byla uspořádána řada velkých turnajů, Československo reprezentovali například Richard Réti nebo Salo Flohr. Ústřední jednota českých šachistů se roku 1924 stala zakládajícím členem Mezinárodní šachové federace FIDE. Československé družstvo vyhrálo první, ještě neoficiální šachovou olympiádu v Paříži 1924, druhé místo na olympiádě získalo v letech 1933 a 1982, třetí bylo roku 1931, kdy se olympiáda konala v Praze v paláci U Nováků. Věra Menčíková se stala první a dlouholetou ženskou mistryní světa. Od roku 1927 vychází časopis Československý šach ( za války pod jménem Šach ). Druhá světová válka a následné převzetí moci komunisty sice neznamenala pro šachy úplnou katastrofu, i nadále se konalo mnoho zajímavých turnajů a zápasů a český šach si udržoval vysokou úroveň. Přesto však mnozí šachisté zahynuli následkem války ( Věra Menčíková ), byli zavražděni nacisty ( Karel Treybal ) nebo emigrovali ( Luděk Pachman, Lubomír Kaválek, Vlastimil Hort ). Po válce československé družstvo dvakrát vybojovalo titul vysokoškolských mistrů světa ( 1954 a 1963 ) a čeští korespondenční šachisté dvakrát vyhráli svoji šachovou olympiádu ( 1955 a 1968 ). Miroslav Filip se dvakrát účastnil turnaje kandidátů o titul mistra světa. V současnosti řídí český šachový život Šachový svaz České republiky. Nejsilnějším českým šachistou je David Navara, který byl v červnu 2006 čtrnáctým hráčem světového žebříčku. Druhým českým šachistou ve světové 100 je Viktor Láznička. Vynikajících výsledků v korespondenčním šachu dosáhl Roman Chytilek. Místo v kultuře Středověk Šachy a jejich pomalejší předchůdce šatrandž ( kterému se tehdy ovšem v Evropě říkalo rovněž šachy ) byly ve středověku a renesanci součástí šlechtické kultury; byly používány pro výuku válečné strategie a nazývány „ královskou hrou“. Mezi šlechtou byly považovány za jedno ze sedmera umění, které by měl ovládnout každý dospívající rytíř ( vedle plavání, veršování, jízdy na koni, střelby z kuše, šermu a lovu ). Nádherné šachové soupravy používané aristokracií té doby jsou většinou už ztraceny, ale některé ze zbývajících kusů, jako jsou Šachové figurky z ostrova Lewis z 12. století, vykazují vysokou uměleckou hodnotu.", "Zároveň byly v té době šachy často používány jako základna kázání o morálce. Příkladem je ( Kniha lidských mravů a povinností šlechty neboli o hře v šachy ), sepsaná italským dominikánem Jacobem de Cessolis kolem roku 1300. Tato populární práce byla přeložena či adaptována do mnoha jazyků a poprvé vydána tiskem již roku 1473 v Utrechtu. Mimo jiné ovlivnila Tomáše Štítného ze Štítného, který na jejím půdorysu napsal své Kniežky o šašiech. Cessolis a jeho následovníci používají šachové figurky jako metafory pro různé vrstvy lidské společnosti a odvozují jejich povinnosti z pravidel šachové hry nebo z vizuální podoby figur. Na druhou stranu však mnohde politické a náboženské autority šachy zakazovaly jako projev nemravnosti či hráčské vášně. Například Jan Hus prý šachy hrával v mládí, později se ale stal jejich odpůrcem, neboť se domníval, že se tím promarní spousta času, který by člověk mohl strávit v trpělivé práci nebo modlitbách; rovněž mu vadilo, že šachy mohou vyvolat špatné pocity vůči protivníkovi. Hraní šachu, ale především karetních her, kritizoval také Petr Chelčický. Ve středověku byly šachy známy i v kruzích kleriků, studentů a obchodníků, a vstoupily tak do tehdejší lidové kultury. Příkladem je 209. píseň sbírky Carmina Burana ze 13. století, začínající jmény šachových figur Odedávna se šachové prvky používají pro svou dekorativnost také ve výtvarném a užitém umění. Příkladem může být šachovaná orlice na moravském zemském znaku. O všeobecné oblibě šachů ve středověku svědčí také fakt, že už v 15. století přešel výraz šachovaný jako vzor látky do soukenické terminologie. Slovo šašek vzniklo právě jako označení muže, nosícího pestře šachované oblečení. Moderní Osvícenství se šachy jevily především jako způsob, jak rozvíjet sebe sama. Benjamin Franklin napsal v článku ( Morálka šachů, 1750 ): Šachová hra není pouze zábavou zahalečů; její pomocí lze získat nebo posílit několik velmi cenných schopností mysli, které se pak stanou návyky použitelnými při každé příležitosti. Vždyť život je druh šachů, v němž často máme získávat body, soupeřit proti konkurentům a protivníkům a v němž nastává široká škála dobrých i špatných událostí, jež jsou do jisté míry následky lidské prozíravosti nebo jejího nedostatku.", "Hraním šachů se tedy můžeme naučit: Předvídavosti, jež hledí do blízké budoucnosti a zvažuje následky, jaké může přinést nějaká akce … Pozornosti, jež zkoumá celou šachovnici čili scénu akce: vzájemný poměr několika figur a jejich situaci … Opatrnosti, nevykonávat tahy zbrkle … S podobnými nadějemi se šachům dnes učí děti ve školách celého světa a používají se v armádách jako mentální trénink pro kadety a důstojníky. Šachy navíc jsou často zobrazovány v umění, například jako metafora boje dvou stran, jako symbol chladné logiky anebo – v duchu středověkých moralistů – jako alegorie života společnosti. Významná díla, v nichž šach hraje klíčovou roli, sahají od Za zrcadlem Lewise Carrolla až po Královskou hru Stefana Zweiga či Lužinovu obranu Vladimira Nabokova ( který skládal šachové úlohy a v knize Poems and Problems je kombinoval se svými básněmi ). Sedmá pečeť Ingmara Bergmana proslula existenciální metaforou rytíře hrajícího šachy se smrtí. Šachy se často vyskytují i v populární kultuře. Například Harry Potter J. K. Rowlingové hraje čarodějné šachy, zatímco hrdinové seriálu Star Trek dávají přednost třídimenzionálním šachům a šachy s počítačem hraje i kosmonaut letící k Jupiteru v Kubrickově filmu 2001: Vesmírná odysea. Šachová notace V minulosti se používalo několik způsobů, jak zaznamenávat průběh šachové hry, dnes se však používá téměř výhradně ( krátká ) algebraická šachová notace, kterou v Evropě rozšířil syrský šachový teoretik Philipp Stamma v 18. století Pole na šachovnici se v ní označují průsečíkem sloupce ( označovaného písmeny a až h ) a řady ( označované čísly 1 až 8 ). Popis jednoho tahu sestává z pořadového čísla tahu, označení typu kamene, kterým bylo taženo, a pole, na které bylo taženo. Tahy se číslují od jedničky tak, že stejné číslo označuje tah bílého i následující tah černého. Pole, ze kterého kámen táhl, se neuvádí. Pouze v případě, že by ho nebylo možné jednoznačně určit, se za označením druhu kamene napíše označení výchozího sloupce nebo řady. Figury se značí počátečním písmenem: K je král, D dáma, V věž, S střelec a J jezdec.", "V jiných jazycích se písmena mohou lišit. U pěšců se však označení nepíše, pouze pokud je např. v komentáři či popisu pozice potřeba označit pěšce, používá se malé písmeno p. Místo počátečních písem lze používat i grafické symboly figur. Při braní se mezi označení figury a cílové pole vkládá symbol ×; bere - li pěšec, namísto označení figury se použije označení sloupce, na kterém pěšec stál před braním. Rošáda se značí symbolem 0 – 0 ( tzv. malá rošáda, rošáda s věží h 1 nebo h 8 ) nebo 0 – 0 – 0 ( tzv. velká rošáda, rošáda s věží a 1 nebo a 8 ). Při braní mimochodem se jako cílové pole použije to, na které se pěšec skutečně přesunul; za tah lze připsat e. p. ( ). Pokud tah šachuje soupeřova krále, přidává se za něj symbol +. Pokud je tah matem, používá se symbol + + nebo #. Proměna pěšce se označuje tak, že se za pole proměny připíše zkratka figury, na niž se pěšec proměnil, např. d 8 D. Nabídka remízy se někdy označuje symbolem =. Výsledek partie se zapisuje jako 1 – 0 ( vyhrál bílý ), ½ – ½ ( remíza ), 0 – 1 ( vyhrál černý ) nebo * ( neznámý či neurčený ). Zápis smí obsahovat i komentáře, často vyjadřované zavedenými značkami a symboly. Nejčastěji jsou používány značky:! pro silný tah,!! pro velice silný tah,? pro slabý tah,?? pro hrubou chybu,?! pro pochybný nebo!? pro překvapivý, ale riskantní tah apod. Hráč zaznamenávající svoji turnajovou partii ovšem nesmí komentáře k tahům připisovat během hry. Pravidla pro zápis partie a používání notace jsou součástí oficiálních pravidel FIDE. Příklad zápisu jednoduché léčky zvané ovčácký mat, která je ukázána na animaci vpravo: e 4 e 5 Dh 5?! Jc 6 Sc 4 Jf 6?? Dxf 7 # 1 - 0 Strategie a taktika Šachová strategie znamená stanovování a dosahování dlouhodobých cílů během partie – například jak umístit jednotlivé kameny – zatímco taktika se soustřeďuje na bezprostřední manévry.", "Obě stránky šachového myšlení však nelze od sebe zcela oddělit, protože strategických cílů se většinou dosahuje pomocí taktických manévrů a naopak taktické příležitosti jsou připravovány předchozí správnou strategií hry. Na základě odlišných strategických a taktických charakteristik se šachová partie dělí do tří fází: zahájení, obvykle prvních 10 až 25 tahů, během něhož hráči rozestavují své armády a připravují scénu následující bitvy; střední hra, rozvinutá fáze partie; a koncovka, kdy již zmizela většina kamenů ze šachovnice a králové se aktivně zapojují do zápasu. Principy strategie Šachová strategie se zabývá hodnocením šachových pozic a stanovováním cílů a dlouhodobých plánů budoucí hry. Hodnotu pozice určuje hodnota kamenů na šachovnici, pěšcová struktura pozice, bezpečnost králů, ovládání prostoru šachovnice a zejména ovládání klíčových polí a skupin polí ( např. diagonál, otevřených sloupců, černých či bílých polí ). Nejzákladnějším úkolem je spočítat celkovou hodnotu kamenů na obou stranách. Bodové hodnoty jsou založeny na zkušenosti; obvykle se pěšci počítají po jednom bodu, střelci a jezdci po třech bodech, věže po pěti bodech ( rozdíl hodnot mezi věží a střelcem či jezdcem se označuje jako kvalita ) a dámy kolem devíti bodů. Cena krále je sice neomezená, protože jeho pádem končí partie, ale jeho bojová hodnota v koncovce se rovná zhruba čtyřem bodům. Tyto základní body se pak modifikují dalšími faktory, jako je umístění kamenů ( například postoupivší pěšci jsou obvykle cennější než pěšci ve výchozím postavení ), koordinace mezi kameny ( například dvojice střelců koordinuje obvykle lépe než dvojice střelec a jezdec ) či typ pozice ( jezdci jsou obecně lepší v uzavřených pozicích s mnoha pěšci, zatímco střelci se lépe uplatní v otevřených pozicích ). Dalším důležitým faktorem při hodnocení šachové pozice je její pěšcová struktura ( někdy zvaná pěšcová kostra ), čili konfigurace pěšců na šachovnici. Protože pěšci jsou nejméně pohyblivé kameny, je pěšcová struktura poměrně stabilní a výrazně předurčuje strategickou povahu pozice.", "Slabiny v pěšcové struktuře, jako jsou izolovaní pěšci ( bez pěšců vlastní barvy na sousedních sloupcích ), zdvojení pěšci ( dva pěšci stejné barvy na jednom sloupci ) nebo opoždění pěšci ( zaostávající za ostatními pěšci na sousedních sloupcích ), bývají obvykle dlouhodobé nebo dokonce trvalé povahy. Proto je třeba se jejich vytvoření bránit, pokud nejsou kompenzovány jinou výhodou, například možností zahájit útok. Po zhodnocení pozice je potřeba stanovit plán hry a pomocí taktických prostředků ho dosahovat. V zahájení se hráč snaží zejména vyvinout figury, bojovat o centrum a ochránit si svého krále. Plány ve střední hře mohou spočívat v prosazení pěšcových průlomů, přípravě útoku na krále anebo získání nadvlády nad určitými oblastmi šachovnice, jako jsou sloupce ( s cílem později proniknout těžkými figurami do tábora soupeře ), diagonály nebo některé z křídel šachovnice. Plány v koncovkách pak bývají spojeny s centralizaci krále a prosazením pěšce do dámy, případně se snahou zabránit soupeři, aby proměny pěšce dosáhl. Principy taktiky Šachová taktika se obvykle soustřeďuje na krátkodobé akce – tak krátkodobé, že mohou být předem propočítány lidským hráčem nebo počítačem. Hloubka kalkulace přitom ovšem závisí na hráčových schopnostech nebo rychlosti procesoru, ale také na charakteru pozice: v klidných pozicích s mnoha možnostmi na obou stranách není hlubší kalkulace možná, zatímco „ taktické“ pozice s omezeným počtem vynucených ( „ forsírovaných“ ) variant umožňují propočítávat velmi dlouhé posloupnosti tahů. Prosté jednotahové či dvoutahové taktické akce, jako hrozby, výměny materiálu, dvojité útoky atd., mohou být kombinovány do složitějších variant, taktických manévrů, často z jedné či obou stran vynucených. Teoretici popsali mnoho elementárních taktických metod a typických manévrů, například vazbu ( omezení pohybu soupeřova kamene tak, že jeho odtah by znamenal ohrožení jiného soupeřova kamene ), vidličky ( dvojí úder, kdy jedna figura vytváří současně dvě hrozby, přičemž nelze odvrátit obě zároveň ), oběť ( tah, kterým hráč soupeři vědomě nabízí možnost získat materiální výhodu, přičemž chce za obětovaný materiál získat výhodu jiného druhu, například útok ) a jiné. Vynucená varianta spojená s obětí a obvykle vyúsťující v hmatatelný zisk se nazývá kombinace.", "Zajímavé a překvapivé kombinace – jako je ta z Nesmrtelné partie – jsou vnímány jako krásné a jsou předmětem studia a obdivu šachistů. Hledání kombinací je také běžným typem šachové úlohy zaměřené na rozvoj schopností hráče. Soutěžní hra Na světě zná pravidla šachů odhadem 605 milionů lidí, z nichž 7,5 milionů je členy národních šachových federací, existujících ve 160 zemích světa. Šachy tak patří mezi nejpopulárnější sporty vůbec. Soudobý šach je organizovaný sport s mezinárodními i národními soutěžemi jednotlivců i družstev, amatérskými i profesionálními. Většina zemí má své národní šachové organizace jako například Šachový svaz České republiky, a ty sdružuje Mezinárodní šachová federace ( FIDE ). FIDE mimo jiné schvaluje oficiální pravidla šachu, udržuje mezinárodní žebříčky hráčů, uděluje mezinárodní šachové tituly, garantuje mistrovství světa v šachu a šachové olympiády. Pro sestavování žebříčků hráčů se v šachu používá takzvaný rating Elo, jehož autorem byl Arpad Elo. Jde o statistický systém vycházející z předpokladu, že výsledek partie je náhodná veličina závislá na poměru sil mezi soupeři. Elo navrhl způsob, jak z výsledků partií v turnajích zpětně odhadnout sílu hráčů, a jeho systém byl roku 1960 přijat Šachovou federací USA. Protože byl spravedlivější a přesnější než dosavadní systémy, rychle se rozšířil a roku 1970 ho začala využívat FIDE. Dnes je používán i pro jiné sporty než šachy. Nejlepším šachistům uděluje Mezinárodní šachová federace doživotní tituly. Nejprestižnějším titulem je mezinárodní velmistr ( zkráceně velmistr, VM nebo podle angličtiny IGM či GM, ), udělovaný hráčům, kteří dosáhli potřebného počtu vynikajících výkonů v mezinárodních turnajích ( tzv. „ splnili normy“ ) a navíc dosáhli ratingu Elo alespoň 2500. Dalšími tituly s méně náročnými podmínkami jsou mezinárodní mistr, mistr FIDE a kandidát mistra. Existují i paralelní ženské tituly, například ženská mezinárodní velmistryně ( WGM ). Národní šachové federace navíc mohou svým členům udělovat i další čestné tituly a výkonnostní třídy podle místních zvyklostí. V České republice jsou to: mistr / mistryně – kandidát mistra / kandidátka mistryně – I. výkonnostní třída ( VT ) – II. VT – III. VT – IV. VT. Matematika a počítače Šachy jsou zajímavé i z hlediska matematiky. Už stovky let jsou známy mnohé kombinatorické a topologické problémy s nimi spojené.", "Ernst Zermelo je v roce 1913 použil jako oporu své teorie herních strategií, která je považována za jednu z předchůdkyň moderní teorie her. Počet přípustných pozic v šachu se odhaduje mezi 1043 a 1050, přičemž složitost herního stromu je přibližně 10123, hodnota označovaná jako Shannonovo číslo. V typické herní pozici je k dispozici třicet až čtyřicet možných tahů, ale také nemusí existovat žádné ( v případě patu nebo matu ) a maximálně jich může být až 218. Nejdůležitějším matematickým problémem šachu bylo vytvořit algoritmus hrající šachy. Idea stroje hrajícího šachy vznikla už v 18. století; kolem roku 1769 se proslavil automat hrající šachy zvaný Turek, který však byl později odhalen jako podvod. Vážné pokusy založené na automatizační technice jako El Ajedrecista byly příliš složité a omezené, než aby mohly být užitečné. Od vzniku digitálních počítačů v padesátých letech 20. století vytvářeli šachoví nadšenci a vědci stále dokonalejší šachové programy a šachové stroje. Průlomový článek o počítačovém šachu Programming a Computer for Playing Chess ( Programování počítačů hrajících šachy ) uveřejnil v roce 1950 Claude Shannon. Píše v něm: Je ideální začít se šachovým strojem, protože ( 1 ) problém je jasně definován jak co do povolených operací ( tahy ), tak co do konečného cíle ( mat ); ( 2 ) není ani tak jednoduchý aby byl triviální, ani příliš složitý pro uspokojivé řešení; ( 3 ) obecně se má za to, že šachy vyžadují pro dobrou hru „ myšlení“; řešení tohoto problému nás buď donutí připustit existenci mechanizovaného myšlení, anebo dále omezit náš koncept „ myšlení“; ( 4 ) diskrétní struktura šachu dobře odpovídá digitální povaze moderních počítačů. Americká Asociace pro výpočetní techniku ( Association for Computing Machinery, ACM ) pořádala v září 1970 první velký šachový turnaj pro počítače, v němž zvítězil CHESS 3.0, šachový program z Northwestern University. Zatímco nejdříve byly šachové programy považovány za pouhé kuriozity, nyní jsou nejlepší z nich, například Stockfish nebo Leela, mimořádně silnými hráči. Už v roce 1997 prohrál Garri Kasparov, tehdy první hráč světového šachového žebříčku, zápas proti šachovému počítači firmy IBM, neformálně nazývanému Deep Blue.", "Z hlediska teorie umělé inteligence však byly šachové programy umožňující porazit lidské mistry relativně jednoduché: v zásadě prozkoumávají obrovské počty potenciálních budoucích tahů obou hráčů a na vznikající pozice aplikují vhodnou ohodnocovací funkci ( pomocí algoritmu minimax ). Později byly na šachy aplikovány i složitější algoritmy jako Monte Carlo tree search a hluboké učení, které obsahuje například program AlphaZero. Počítače se svými obrovskými databázemi mistrovských partií a mimořádnou analytickou schopností dnes pomáhají lidským hráčům se šachy učit a připravovat se na zápasy. Internetové šachové servery umožňují lidem nacházet partnery z celého světa a hrát s nimi. Přítomnost počítačů a moderních komunikačních prostředků také nastolila nebezpečí podvádění během hry, analogické dopingu v jiných sportech. Známým případem byla kontroverze během mistrovství světa 2006, kdy bylo vysloveno podezření, že jeden z hráčů používá nedovolenou elektronickou podporu na toaletě. Dalšími případy bylo stejné podvádění Gaiozem Nigalidzem a Igorem Rausisem, kterým byl za to udělen distanční trest a byli zbaveni titulu velmistra. Odkazy Reference Literatura Související články Arimaa – desková strategická hra na šachovnici Dějiny šachové hry Korespondenční šach Mezinárodní den šachu Mistrovství světa v šachu Seznam šachových zahájení Šachová taktika Šachové varianty Šachové zahájení Externí odkazy Zastřešující organizace chess.cz – Šachový svaz České republiky ( ŠSČR ) FIDE.com – Mezinárodní šachová federace Příručka FIDE – elektronicky uveřejňované materiály FIDE od pravidel šachové hry přes pravidla pro turnaje, organizaci a zkoušky rozhodčích, komisí FIDE až po antidopingové testy Pravidla šachu FIDE 2018 ( schváleno 2017, Goynuk ) – český překlad uveřejněný SŠČR, PDF, 489 kB ( anglický originál ) Pravidla šachu FIDE 2014 ( schválena 2013, Tallin ) – český překlad uveřejněný ŠSČR, PDF, 264 kB ( anglický origiál ) Pravidla šachu FIDE 2009 ( schválena 2008, Dresden ) – český překlad uveřejněný ŠSČR, PDF, 213 kB ( anglický origiál ) Rating šachistů FIDE – nejlepších 100 různých disciplín a vyhledávání ICCF.com – Mezinárodní federace korespondenčního šachu chessprofessionals.org ACP – Asociace šachových profesionálů", "Zprávy a periodika měsíčník Československý šach magazín ŠACHinfo ( archiv 2014 ) Šachový týdeník, bezplatně rozesílaný e - mailem zpravodajství na stránkách novoborského šachového klubu zpravodajství na stránkách šachy. cz ChessLady.com – zpravodajství ze světa šachu ( archiv 2011 ) Chessbase news Chessville ( archiv 2013 ) The Week in Chess Jiné Chessgames.com – online šachová databáze ( anglicky ) Šachy. cz – česká online herna Šachy a matematika na serveru MathWorld Šachy a umění – galerie ( francouzsky, archiv 2012 ) Chess Records – šachové rekordy Abstraktní deskové hry Duševní sporty ARISF" ]
981	https://cs.wikipedia.org/wiki/Watt	Watt	[ "Watt, W je hlavní jednotka výkonu v SI. Jednotka je pojmenována podle skotského inženýra Jamese Watta. 1 watt je výkon, při němž se vykoná práce 1 joulu za 1 sekundu. Jedná se o výkon potřebný například pro zvedání tělesa o tíze 1 newton ( tj. tělesa o hmotnosti přibližně 101,97 gramů v normálním tíhovém poli ve vakuu ) rovnoměrně svisle rychlostí 1 metr za sekundu. Elektrický výkon 1 watt má stejnosměrný proud 1 ampéru při úbytku napětí 1 voltu ( to jest, podle Ohmova zákona, na odporu 1 ohmu ). Rozměr Násobky V praxi se velmi často používají násobky a díly této jednotky, např.: mW – miliwatt – 10 − 3 W = 0,001 W kW – kilowatt – 103 W = 1000 W MW – megawatt – 106 W = 1 000 000 W GW – gigawatt – 109 W = 1 000 000 000 W TW – terawatt – 1012 W = 1 000 000 000 000 W Indexování V technické praxi se lze často setkat zejména s indexy „ e“ či „ t“, ve tvaru We a Wt, nebo také We a Wt. Toto dělení se používá u tepelných závodů ( teplárny, elektrárny ), kde má smysl rozdělovat celkový výkon na tepelný výkon ( s indexem t ) a elektrický výkon ( s indexem e ). Symboly používané např. u elektráren, kde MWe je elektrický výkon generátoru a MWt je tepelný výkon nutný pro provoz generátorů. Tepelný výkon je obvykle přibližně třikrát větší než elektrický výkon. U solární energetiky se lze setkat s indexem „ p“ ( např. 5 kWp – kilowatt - peak ) k označení špičkového výkonu elektrárny. Indexování jednotek není v souladu s pravidly SI, ve které platí, že podobnou informaci má nést název či značka veličiny – ta je totiž to, co je v daném případě odlišné; jednotka jako taková je stále stejná, velikostí je 1 We = 1 Wt. Poznámky Odkazy Reference Související články Watthodina Ohmův zákon Volt Externí odkazy Jednotky výkonu Odvozené jednotky SI James Watt" ]
984	https://cs.wikipedia.org/wiki/Spalova%C4%8D%20mrtvol	Spalovač mrtvol	[ "Spalovač mrtvol je československý film režiséra Juraje Herze z roku 1968, natočený podle stejnojmenné novely Ladislava Fukse. Jedná se o hororovou černou komedii, která je svým vyzněním řazená k následovníkům filmů německého expresionismu a k filmům československé nové vlny. Film byl za Československo navržen na Oscara v kategorii Nejlepší cizojazyčný film za rok 1969, do nominačního výběru se ale nedostal. Na katalánském mezinárodním festivalu byl za ztvárnění hlavní role oceněn Rudolf Hrušínský starší a za nejlepší kameru Stanislav Milota. Na serveru ČSFD je k únoru 2018 hodnocen jako šestý nejlepší československý film všech dob. Hlavní postava filmu Karel Kopfrkingl ( Rudolf Hrušínský st. ) je zaměstnanec krematoria, který má svou práci opravdu rád, což se promítá i do vztahů k jeho blízkým. Příběh se odehrává za nastupující nacistické okupace, jejíž atmosféra je podobně neradostná. Film sleduje psychologickou proměnu hlavního hrdiny. Film byl točen na super 16 mm film v poměru 1: 1,66 černobíle. V Československu byl poprvé uveden do kin 14. března 1969, ale okamžitě po premiéře byl uložen do trezoru a znovu byl uveden až 1. srpna 1990. Příběh Příběh se odehrává na pozadí politických změn sklonku 30. let 20. století v Československu. Pro děj se též stala důležitou smrt dalajlámy Tubtäna Gjamccha v roce 1933. Vlastní děj se potom zaměřuje na psychologii spořádaného otce rodiny a vzorného zaměstnance krematoria Karla Kopfrkingla, který spolu s pádem zlaté éry první republiky mění svůj charakter až do patologické polohy. Na konci filmu, tedy po vytvoření protektorátu, se stává z Kopfrkingla vrah své milované rodiny, příslušník strany ( NSDAP ), od které je pověřen šéfováním nových plynových žárovišť. Deformace jeho psychiky je ještě umocněna návštěvami snového „ tibetského vyslance“, který ho nazývá novým dalajlámou a buddhou. Porovnání novely a filmu Rozdílnost filmu a knižní předlohy je minimální, například úprava scény v panoptiku, je ve filmu vylíčena daleko tvrdším a morbidnějším způsobem. Také je časté, že dialogy a monology se často zaměňují a objevují se na rozdílných místech než v předloze.", "Jak ve filmu, tak v předloze se u postav objevuje hovorová řeč i podobné nebo dokonce totožné větné konstrukce. Nebo záměna kapitol a jejich časová posloupnost v knize je pak ve filmu podaná rozdílně. Občasné je i vynechání detailů a vysvětlujících rozhovorů a dějů, které kniha obsahuje, také některé události úplně mizí a jiné jsou interpretovány jinak. Zásadní je změna způsobu, kterým se Kopfrkingl dostane do židovského pohřebního bratrstva – v knize v přestrojení za žebráka a ve filmu se tam nechá pozvat svým lékařem Bettleheimem. Film také obsahuje některé scény navíc jako návštěva Kopfrkingla v „ masérském salónu“, nová je též postava bledé mlčící dívky. Na konci novely Kopfrkingla odváží sanitka ( snad do blázince ); poslední scéna se odehrává po skončení války v sanitním vlaku. Tyto scény ve filmu nejsou. Atmosféra Ještě v dobách svého studia se režisér Herz setkal s psychologickými filmy Alfreda Hitchcocka a později filmy Victora Sjöströma, Ingmara Bergmana, či Luise Buñuela, které si velmi oblíbil a je možné ve filmu jistý vliv jejich tvorby vidět. Na druhou stranu režisér popírá, že by se jednalo o cílené napodobování. Zřetelný je vliv surrealistické tvorby autorova generačního současníka a přítele Jana Švankmajera, například scéna v zoologické zahradě. Krom precizní režie vytváří expresivní nádech filmu kamera Stanislava Miloty, který natáčel Rudolfa Hrušínského z ne zcela obvyklých úhlů, ve velkých detailech a za použití speciálních technik, jako bylo – v té době téměř neznámé – rybí oko. Atmosféru dotváří výsledný rychlý střih a prostřihy Jaromíra Janáčka spolu s hudbou Zdeňka Lišky. Notně se na vyznění díla podílí vysoce ceněné herectví Rudolfa Hrušínského v roli Kopfrkingla, jehož monology zabírají až 60 % filmového času. Filmové prostředky též umožnily zajímavě zpracovat specifický vztah Karla Kopfrkingla k obrazům či fotografiím, který definoval už Ladislav Fuks ve své novele. Záběry vybraných obrazů divákovi představuje psychiku hlavního hrdiny, jak vidno např. ve scéně u rámaře Holého. Obrazy jsou ve filmu také použity k podtržení výhradně hudebních nebo mluvených pasáží.", "Nejpatrněji je toto vidět ve scéně, kdy Kopfrkingl představuje svoji koncepci velkých pecí v místnosti s pravým křídlem triptychu Zahrada pozemských rozkoší od Hieronyma Bosche: jak se projev stává intenzivnější, začne kamera bloudivě zabírat detaily díla, následně se objeví i záběry z obrazů jako Nesení kříže, Let do nebe a Sedm smrtelných hříchů. Významnou roli ve výsledné expresivitě filmu hrají též exteriéry a interiéry krematorií, z nichž nejvýznamnější je pardubické krematorium, ale také se zde objevily záběry urnového háje v Plzni či krematoria v Praze - Strašnicích. V pražském krematoriu se natáčelo spalování, záležitosti s pecemi. Produkce Scénář filmu je postaven na stejnojmenné novele Ladislava Fukse z roku 1967. Režiséru Juraji Herzovi se zamlouval název, který u něho způsobil první zájem o vytvoření filmu. Po přečtení ale zjistil, že se mu vlastní děj příliš nezamlouvá pro natočení, rozhodl se proto k úpravám. Scénář vznikal ve spolupráci s autorem knihy přibližně dva roky a Fuks nechal Herzovi téměř volnou ruku ke změnám. Produkce filmu se ujala tvůrčí skupina Jiřího Šebora a Vladimíra Bora. Juraj Herz si našel kameramana Stanislava Milotu, se kterým napsal technický scénář, společně popsali každý záběr. Ve filmu se pak tohoto scénáře striktně drželi. Pro hlavní roli měl Herz vyhlédnutého Rudolfa Hrušínského, kterému se ale technický scénář příliš nezamlouval ( málo hereckého prostoru pro hlavní postavu ). Nakonec souhlasil a po několika úvodních dnech se mu natáčení začalo líbit, byla s ním poté výborná spolupráce. Natáčení v krematoriích bylo velmi rychlé, neboť každý člen štábu je chtěl mít co nejdříve za sebou. Rakve se skutečnými mrtvolami ( kvůli nedostatku místa ) ležely venku a místnostmi se šířil zápach, navíc byly letní měsíce, červenec a srpen. Produkční rozléval po krematoriu vodu s aromatem lesní vůně. Juraj Herz vzpomíná, že kdykoli ucítil během návštěvy biografu lesní vůni ( která se tehdy běžně v kinech rozstřikovala ), udělalo se mu špatně. Poznamenává, že sám neví, kam film zařadit, záleží to spíše na kulturním prostředí, ve kterém byl snímek promítán.", "Může být pojat jako horor, což se stalo v Itálii, kde lidé vycházeli z kin šokovaní ( pohřeb žehem se zde neprovozoval ). V Nizozemsku se lidé během filmu dokázali pobavit, což režisér oceňuje, točil jej jako film s prvky černé komedie. V Praze lidé film přijali vážně, téma se jich dotýkalo. Problémem občas bylo sladit výkony Rudolfa Hrušínského a Vlasty Chramostové. Hrušínský zahrál nejlépe na první pokus a dalšími se zhoršoval, zatímco s Vlastou Chramostovou to bylo naopak. Potřebovala si scénu nacvičit a s každým opakováním se lepšila. Herci s natáčením v krematoriu neměli potíže, výjimkou byl Jiří Menzel, kterému prostředí nesvědčilo. Režisér Herz se k filmu vyjádřil: „ Jediný film, který je takový, jaký jsem ho chtěl, je Spalovač mrtvol, s výjimkou jedné scény.“ Tato scéna byla dotočena roku 1969, měla být v závěru filmu. Byla to jistá variace původního Fuksova dovětku, kdy pan Kopfrkingl sleduje zbídačené lidi po druhé světové válce: dva zaměstnanci krematoria sedí v kavárně v Reprezentačním domě a za oknem projíždějí ruské okupační tanky. Zaměstnanci mluví o panu Kopfrkinglovi, byl to tak milý pán, co se s ním stalo? Další záběr ukazuje rozbité Muzeum. Další záběr ukazuje naštvané tváře lidí a mezi nimi se najednou vyloupne usmívající se pan Kopfrkingl. Kvůli velké provokativnosti byla tato scéna vystřižena. Kameraman Stanislav Milota natáčení filmu považuje za životní zážitek díky silnému příběhu. Uvažoval, jakým způsobem bude snímat a vzpomněl si na druh širokoúhlého objektivu zvaného rybí oko, který použil na stěžejní úseky filmu. Prosadil si na režisérovi černobílý snímek, i když Herz chtěl mít film v barvě. Natáčelo se kamerou Arriflex ( kamera bez zvuku, ten byl přidán postsynchronem ) a většinu snímků natáčel Milota z ruky. Film považuje za zdařilý a hovoří o tom, že taková tvorba je potřebná, neboť ukazuje tragickou rovinu - „ Kopfrkinglové jsou stále mezi námi“. Herečka Vlasta Chramostová spolupracovala se svým manželem Stanislavem Milotou pouze v tomto filmu.", "Vzpomíná, že se film začal točit v uvolněné předsrpnové atmosféře roku 1968 a nikdo nemohl tušit, že se z něj stane oceňovaný kultovní film. Po dotočení a premiéře film putoval do trezoru. Přidává pikantní historku, kdy její manžel Stanislav Milota ( kameraman filmu ) prorocky odpověděl na její otázku, jak chtějí s režisérem točit scénu s oběšením představitelky její role. Stanislav Milota se sarkasmem hodným Spalovače mrtvol odvětil: „ Přece jako tvůj poslední záběr.“ Nemohl tušit, jakou vyřkl pravdu, Vlasta Chramostová po srpnu 1968 nesměla točit, stejně tak v českém filmu skončil i Stanislav Milota. Obsazení a další Přijetí S výsledným filmem byl autor námětu Fuks spokojen. Režisér ho také přijímá vcelku kladně, až na závěrečnou scénu, která musela být z ideologických důvodů vystřižena. Sám režisér viděl ve filmu „ černou komedii“, nicméně film byl přijímán v různých zemích různým způsobem. V Československu byl film promítán v době nedlouho po invaze armád Varšavské smlouvy, proto byla proměna hlavní postavy v nacistu chápána více než cokoli jiného jako alegorie nastupující normalizace. Film byl oficiálně pro přílišnou morbidnost stažen z distribuce a uložen do trezoru v roce 1973. V Nizozemsku vyzněl film jako komedie, zatímco v Itálii byl přijat jako horor, protože zde byla kremace problematické téma. Velice široké publikum si získal na počátku 90. let v Paříži, kde byl promítán kině Accatone a stal se druhým nejsledovanějším filmem. Zásluhu na tom měl také majitel kina Kazik Hentchel, který stylově kino vyzdobil. Ocenění Dále byl navržen na Oscara za rok 1969 v kategorii cizojazyčný film, ale nedostal se do pětice nominovaných. Spolu s Menzelovými Ostře sledovanými vlaky se umístil na osmém místě ze sta v anketě pořádané Projektem 100 při příležitosti sta let československé kinematografie ( první se v této anketě umístila Vláčilova Marketa Lazarová ). Reference Externí odkazy Spielberg mi ukradl scénu ze Spalovače – článek pro Literární noviny 3 / 2007 Filmy z roku 1969 Filmy Juraje Herze České dramatické filmy České filmové komedie Československé černobílé filmy České hororové filmy Expresionistické filmy České filmy natočené podle knižní předlohy České válečné filmy České trezorové filmy" ]
985	https://cs.wikipedia.org/wiki/Starci%20na%20chmelu	Starci na chmelu	[ "Starci na chmelu je jeden z prvních a vůbec nejznámějších českých filmových muzikálů, natočený režisérem Ladislavem Rychmanem v roce 1964 podle námětu a scénáře Vratislava Blažka ( který byl i autorem písňových textů ) s Vladimírem Pucholtem, Ivanou Pavlovou a Milošem Zavadilem v hlavní roli. Příběh vypráví o první lásce dvou studentů na chmelové brigádě. Film se stal brzy velmi populárním a písničky autorů Jiřího Bažanta, Vlastimila Hály a Jiřího Maláska téměř zlidověly. Ve filmu v drobných rolích studentů vystupuje velké množství herců a tanečníků, povětšinou tehdejších studentů konzervatoří a pražské DAMU, kteří zde vystupují nejen v roli komparsu, ale především tancují - choregrafii všech tanečních čísel zde vytvořil Josef Koníček. Celým filmem v roli symbolických průvodců, tří kytaristů v černém, vystupují Josef Laufer, Petr Musil a choreograf Josef Koníček. Tito tři muži s kytarami v černém se také stali jakýmsi logem i symbolem tohoto snímku. Tito tři průvodci také playbackem zpívají ústřední melodii celého filmu, kterou se stala píseň Milenci v texaskách. Od roku 2001 existuje i divadelní verze tohoto muzikálu. Děj Středoškolská třída pobývá na chmelové brigádě. Intelektuálně zaměřený žák Filip ( Vladimír Pucholt ), který nezapadá do kolektivu, si najde nocleh na půdě ubytovny ( budova základní školy ) a svůj příbytek vylepšuje věcmi, které si tajně „ vypůjčuje“ v JZD. Tam ho objeví noblesní spolužačka Hanka ( Ivana Pavlová ), která nechce spávat v učebně s ostatními dívkami. Na vznikající vztah mezi Hankou a Filipem jejich spolužáci brzy přijdou, většinou jej však respektují. To se nelíbí primusovi třídy Honzovi ( Miloš Zavadil ), který má zájem jak o Hanku, tak i o Filipův podkrovní byt. Jeho snaha získat obojí násilím je však neúspěšná. Proto anonymně upozorní třídní učitelku ( Irena Kačírková ) a předsedu JZD ( Josef Kemr ) na pachatele záhadného mizení věcí. Když učitelka s předsedou vstoupí na půdu, najdou Filipa. Hanka je tam také, ale právě se za závěsem koupe v sudu, takže její totožnost zůstává skryta. Filip uchopí nůž a začne zběsile křičet, aby nechodili za závěs, jinak že spáchá sebevraždu.", "Něco takového učitelka s předsedou nechtějí riskovat, a tak skutečně odejdou. Hanka poté přes střechu a po lešení přeleze do noclehárny k ostatním dívkám. Filip bere veškerou vinu na sebe a úpěnlivě prosí učitelku, aby přestala pátrat po dívce, se kterou byl na půdě, protože spolu nic intimního neměli. To mu však nikdo nevěří, ačkoli je to ( dosud ) pravda. Předseda JZD prozatím zavře Filipa na půdu, ráno se má rozhodnout o jeho dalším osudu. V noci se však Hanka k Filipovi vrátí, sdělí mu, že ho v tom samotného nenechá, a tentokrát se s ním skutečně miluje. Následující den „ soud“ pedagogického dozoru chmelové brigády rozhodne o vyloučení Filipa z brigády i ze školy. Po jeho dívce pátrat nehodlá, neboť věří, že Filipův trest bude dostatečnou výstrahou i pro ni. Bezprostředně po mravokárném projevu učitelky však přichází Hanka, vezmou se s Filipem za ruce a demonstrativně se přiznají k vzájemné lásce. Filip pronese památnou větu: „ Teď už to můžu říct, soudružko. Až do včerejška jste nám všichni strašně křivdili. Dnes nás už soudíte právem.“ Filip i Hanka jsou tedy vyloučeni, uražená učitelka je navíc posílá nejbližším autobusem domů. Dosud oblíbenému Honzovi dávají ostatní studenti najevo své opovržení tím, že se k němu kolektivně otočí zády. Účinkují Pouze zpěv Karel Gott Jana Petrů Josef Zíma Jana Malknechtová Karel Štědrý Hrají a tančí Hlavní role Vedlejší role", "Ostatní drobné role Jitka Kloubková, Zuzana Šavrdová, Vladimír Navrátil, Josef Steigl, Bedřich Ulrych, Jiřina Bílá, Vratislav Blažek, Roman Hemala, Jiřina Barášová, Petr Boria, Jaroslav Dlask, Vlastimil Harapes, Jana Houkalová, Karel Hruška, Renata Jirousová, Josef Kaftan, Regina Kestlová, Jan Klár, Ivana Kubicová, Ivana Kudlová, Mahulena Kulendíková, Věra Masaříková, Boris Milec, Josef Pivonka, Zbyněk Pohlídal, Hana Stachová, Priska Steidlerová, Stanislav Šimek, Jiří Šindelář, Helena Štvánová, Jan Šváb, Eva Víšková, Drahomíra Vlachová, Daniel Wiesner, Jiří Wohanka, Libuše Zátková, Jitka Zelenohorská, Alena Žáková, Lubomír Mohyla, Vladimír Cabalka, Milan Kindl, Karel Kos, Jiří Zobač, Eva Trunečková, Ladislav Daneš, Arnošt Faltýnek, Jiří Bednář, Stanislav Fišer Poznámky a zajímavosti I když je tento film často označován za první český filmový muzikál, je nutno připomenout, že o toto označení prakticky v téže době usiloval i známý hudebně - revuální snímek Kdyby tisíc klarinetů, krom toho z téhož roku 1964 pochází i další česká hudební komedie Limonádový Joe aneb Koňská opera. Karel Štědrý ve filmu nehraje, pouze zpívá ústřední píseň Milenci v texaskách, v konkurenčním snímku Kdyby tisíc klarinetů hraje vedlejší roli vojína, který zde ani nemluví, ani nezpívá. V jednom rozhovoru Josef Abrhám vzpomínal, že roli „ záporáka“ Honzy měl původně hrát on. Z nějakého důvodu se mu tehdy role moc nelíbila, tak ji odřekl. Zahrál ji nakonec velmi dobře Miloš Zavadil. Pan Abrhám po létech s úsměvem a noblesou sobě vlastní přiznal, že udělal chybu, že „ taková role se neodmítá“! Odkazy Literatura Externí odkazy České filmové muzikály Filmy z roku 1964 Filmy Ladislava Rychmana České romantické filmy" ]
987	https://cs.wikipedia.org/wiki/Stvo%C5%99en%C3%AD%20sv%C4%9Bta%20%28film%29	Stvoření světa (film)	[ "Stvoření světa, francouzsky La Création du monde, je francouzsko - československý kreslený animovaný film režiséra Eduarda Hofmana a francouzského výtvarníka Jeana Effela z roku 1957, premiéra proběhla v dubnu 1958. Jde o rodinnou komedii, snímek zábavnou formou převypráví biblický příběh o stvoření světa, podle něhož Bůh v šesti dnech tvořil zemi, rostlinstvo, zvířectvo, a hlavně člověka. Proti němu vystupuje ďábel s úmyslem zkazit, co se dá. Snímek bývá často kritizován za určité komunistické propagandistické prvky poplatné době svého vzniku, které v něm byly použity. Písně 1. Úvod 2. Hvězdy 3. Gravitace ( zpěv ) 4. Střecha světa ( zpěv ) 5. Voda ( zpěv ) 6. Oblaka ( zpěv ) 7. Déšť, sníh a bouře 8. Bratrství, rovnost, svobodu ( zpěv ) 9. Stromy 10. Ovoce ( zpěv ) 11. Rostliny 12. Slunečnice ( zpěv ) 13. Rosteme v řadě ( zpěv ) 14. Zvířata I 15. Zvířata II 16. Výuka zvířat 17. Úklid 18. Kosti ( zpěv ) 19. Stavba 20. Svaly ( zpěv ) 21. Srdce ( zpěv ) 22. Kůže 23. Je to kluk ( zpěv ) 24. Osamělý člověk ( zpěv ) 25. Krev a duše ( zpěv ) 26. Adam ( zpěv ) 27. Ďábelský rock ' n ' roll 28. Operace 29. Eva 30. Milujte se a množte se ( zpěv ) + závěr", "Tvůrčí štáb Námět a hlavní výtvarník: Jean Effel Scénář a režie: Eduard Hofman Výtvarná úprava pro film: B. Šiška, R. Holan, V. Lehký Animátoři: Z. Smetana, K. Štrebl, B. Možíšová, J. Doubrava, V. Lehký, B. Dvořák, F. Vystrčil, B. Šejda, L. Váňa, J. Vokoun, J. Kábrt, M. Krejčí, K. Mann Asistenti animátorů: A. Bures, J. Hekrdla, O. Kudrnáč, V. Kudrnová, V. Marešová, Z. Skřípková, I. Skála, J. Bárta, O. Vlásková, A. Hamrlík, K. Vodičková Malíři pozadí: J. Kábrt, R. Holan, B. Šiška Kamera: Zdenka Hajdová Hudba: Jan Rychlík, Jean Wiener Hovoří: česká verze: Jan Werich, Antonín Jedlička, Bohuslav Kupšovský francouzská verze: François Périer, Martine Sarcey, Georges Aminel Zpívají: Settleři Střih: Zdenka Navrátilová Zvuk: Milan Novotný a Josef Vlček Pomocné zvuky: K. Mann, V. Vosátka Vedoucí štábu: Vladislav Hofman Napsal a nakreslil: Jean Effel Komentář a texty písní: Adolf Hoffmeister Vedoucí animace: Ota Kudrnáč Výtvarná spolupráce: Josef Kábrt Technické údaje typ: barevný kreslený film premiéra v Československu: 4. dubna 1958 Poznámka Obrázky z filmu s doprovodnými humoristickými texty byly vydány i v knižní podobě. Externí odkazy České animované filmy Filmy Eduarda Hofmana Filmy z roku 1958 Francouzské animované filmy České filmové komedie Francouzské filmové komedie" ]
989	https://cs.wikipedia.org/wiki/Muzik%C3%A1l	Muzikál	[ "Muzikál je syntetický dramatický žánr, jenž spojuje literaturu a hudbu. Slovo muzikál má vícero významů a může označovat též muzikálový film ( tj. filmovou adaptaci muzikálu coby dramatického díla ) anebo divadelní inscenaci muzikálu, případně též muzikálové divadlo jako druh divadla ( vedle činohry, opery a baletu ). Všechny tyto významy slova muzikál je nutno rozlišovat. O muzikálových hercích platí, že musí být dobří činoherci, zpěváci i tanečníci zároveň. Muzikál může být celozpívaný, nebo se v něm střídají zpěv a mluvené slovo. Stejně tak může být muzikál celotančený ( vznikla i představení, jež se více blíží baletu ) nebo v něm nemusí být balet obsažen vůbec. Slovo muzikál pochází zkrácením anglického slovního spojení musical comedy, které označovalo v 1. pol. 20. století revue s humoristickými a pěveckými čísly, jež mnohdy neměla souvislý děj. Historie Muzikál vznikl v USA z různorodých kořenů, z nichž významnou složkou byly opereta, ale také singspiel, revue ( výše zmíněná musical comedy ) apod. Jako první muzikál vůbec je označována Show boat ( česky Loď komediantů ) z roku 1927 v New Yorku, přesněji na Brodwayi, jež kromě písní obsahuje i jednotící příběh herců putujících po Mississippi a vyjadřuje se i k rasovým otázkám v americké společnosti. Úspěch Show boat podnítil řadu dalších autorů k práci, takže od 30. let do současnosti vznikly stovky nejrůznějších hudebních produkcí. Hudební výraz muzikálu byl postupně ovlivňován jazzem, klasickou hudbou, rockem a moderní pop music. Nejdůležitějším místem vývoje muzikálu byla newyorská Broadway a její divadla. Řada muzikálů byla později úspěšně zfilmována. Slavné světové muzikály Většina celosvětově proslulých muzikálů měla premiéru na Broadwayi. V tzv. zlaté éře muzikálu ( od 40. do 60. let 20. století ) vznikla řada dodnes populárních děl. K jeho obrovskému rozmachu přispěli hudební géniové jako George Gershwin, Jerome Kern, Irving Berlin, Cole Porter a Richard Rodgers. Gershwinovo dílo Ženuško má, buď hodná ( 1924 ) ještě relativně korespondovalo s úspěšnými operetami, ovšem Loď komediantů od Jeroma Kerna, napsaná o tři roky později, přinesla na Broadway novou kvalitu a stala se milníkem v historii muzikálu.", "Od 60. let se objevují konkurenceschopná díla rovněž v Londýně, první vlaštovkou byl Oliver! Lionela Barta. Dnes je tvorba těchto dvou metropolí více méně vyrovnaná. Ojediněle vyprodukovala kvalitou a popularitou srovnatelná představení rovněž Francie a Německo. V Evropě převzaly americké muzikály vedoucí úlohu po druhé světové válce. České muzikály Hudební a divadelní vědci obvykle označují za jediný muzikál srovnatelný kvalitou se zahraniční muzikálovou produkcí filmový muzikál Starci na chmelu. Do roku 1989 však vznikla celá řada tzv. hudebních komedií ( srovnej anglické musical comedy ), ve kterých se nejen zpívá, ale i tančí. Některé z nich se staly doslova kultem a jejich písně jsou dodnes velmi populární. Od 90. let byly v Česku více produkovány zahraniční i původní muzikály, jednalo se často o divácky úspěšná díla. Ta se však velmi liší svojí kvalitou. Především jsou jasně patrné velké rozdíly mezi původními muzikály, které vznikají na stálých divadelních scénách po celém Česku. V městských a oblastních divadlech bývají muzikálové produkce kvalitnější, většinou se obejdou bez mediální podpory a jsou do nich obvykle obsazováni stálí herci jednotlivých divadelních souborů. Na rozdíl od toho vznikla v Česku i řada čistě komerčních muzikálů, které sází na bohatou výpravu a obsazování známých tváří a rozsáhlou mediální kampaň, avšak jejich kvalita bývá často problematická. Mezi komerčně nejúspěšnější české muzikály patří Dracula, Monte Cristo, Krysař, Johanka z Arku, Hamlet, Tři mušketýři, Kleopatra a ostatní. Literatura Hoggard, Pavlína. Muzikál na prahu tisíciletí: mezi komercí a elitou - možnosti reformy muzikálového divadla v době ( post - ) moderní. Vyd. 1. Brno: Retypo, 2000. 167 s., [ 16 ] s. obr. příl.. Osolsobě, Ivo. Muzikál je, když … 1. vyd. Praha: Supraphon, 1967. 192, [ 3 ] s. Hudba na každém kroku; Sv. 22. Prostějovský, Michael. Muzikál expres: malý průvodce velkým muzikálem. Vyd. 1. Brno: Větrné mlýny, 2008. 487 s. Dokořán; sv. 1.. Související články Seznam muzikálů Hudební divadlo Opereta Externí odkazy Divadelní žánry Hudební žánry Tanec" ]
1025	https://cs.wikipedia.org/wiki/Svatba%20jako%20%C5%99emen	Svatba jako řemen	[ "Svatba jako řemen je česká filmová komedie natočená režisérem Jiřím Krejčíkem v roce 1967. Film vypráví o předsvatebních přípravách, kdy ženich ( Jiří Hrzán ) si chce ještě naposled užít svobody, trochu přebere a zaplete se do znásilnění, takže ve svatební den nestíhá dopravit se včas na správné místo, což rodina nevěsty bere poněkud nervózně. Externí odkazy České filmové komedie Filmy z roku 1967 Československé černobílé filmy Filmy Jiřího Krejčíka Filmy s tématem svatby" ]
1026	https://cs.wikipedia.org/wiki/Sv%C4%9Bdom%C3%AD%20%28film%29	Svědomí (film)	[ "Svědomí je český film režiséra Jiřího Krejčíka z roku 1948. Snímek lze označit za velmi kvalitní, jeden z prvních skutečně psychologických filmů české kinematografie. Do kin přišel v době únorového puče, a tak byl kritikou přehlížen či přímo napadán, že se zajímá o „ citečky“ jednotlivce, když v republice jde o blaho a životy všech. Děj Muž ( Miloš Nedbal ) usmrtí dítě při dopravní nehodě, avšak z místa činu ujede, protože zrovna veze svou milenku, která jej potom vydírá. Podle popisu v novinách pozná jeho syn, že pachatelem je otec, což společně s výčitkami svědomí přiměje muže, aby se přiznal. Základní údaje Námět: Vladimír Valenta Scénář: Jiří Fried, J. A. Novotný Hudba: Jiří Šust Kamera: Rudolf Stahl Režie: Jiří Krejčík Hrají: Miloš Nedbal, Marie Vášová, Irena Kačírková, Jan Prokeš, Bohuš Záhorský, Eduard Dubský, František Kovářík Další údaje: černobílý, 101 min, drama Výroba: Československá filmová společnost Praha, 1948 Externí odkazy České dramatické filmy Filmy z roku 1948 Československé černobílé filmy Filmy Jiřího Krejčíka" ]
1028	https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%A0a%C5%A1ek%20a%20kr%C3%A1lovna	Šašek a královna	[ "Šašek a královna je český film režisérky Věry Chytilové z roku 1987. Film je přepisem stejnojmenné divadelní hry Bolka Polívky, který ve filmu hraje kastelána, jenž ve svých snech vystupuje jako šašek týraný královnou ( Chantal Poullain ). Tyto sny se mu prolínají i do reálného života, kdy za královnu považuje záhadnou cizinku. Film se natáčel také na vodním hradu Švihov. Odkazy Reference Externí odkazy České filmové komedie Filmy z roku 1987 Filmy natočené podle divadelních her Filmy Věry Chytilové Filmy studia Barrandov" ]
1029	https://cs.wikipedia.org/wiki/Jesus%20Christ%20Superstar	Jesus Christ Superstar	[ "Jesus Christ Superstar je rocková opera, kterou složil Andrew Lloyd Webber a otextoval Tim Rice. Do češtiny libreto přeložil Michael Prostějovský Toto dílo vzniklo v roce 1969. Vypráví příběh posledního týdne života Ježíše Krista od jeho příchodu do Jeruzaléma až do jeho ukřižování. Příběh je poměrně kontroverzní, a to zejména proto, že je vyprávěn z perspektivy Jidáše Iškariotského. Protože producenti měli strach z reakce věřících a církve, vydali nejprve v roce 1970 písně z muzikálu jako konceptuální album. Po jeho úspěchu byl muzikál v roce 1971 uveden živě na Broadway a o rok později v londýnském West Endu. V roce 1973 byl podle muzikálové předlohy rovněž film, kde některé role hráli zpěváci z původního alba či Broadwayské inscenace. V roce 2000 byl také natočen televizní film. Děj Poznámka: Názvy hudebních čísel v této a následující kapitole vycházejí z překladu Michaela Prostějovského. Děj muzikálu začíná v Betánii Jidášovým nátlakem na Ježíše před příchodem Ježíše a jeho učedníků do Jeruzaléma. Jidáš nechápe, čeho chce Ježíš dosáhnout, a tuší, že přichází konec. Napětí je cítit i mezi ostatními učedníky a zatímco Marie Magdalena pomazává Ježíše vonnou mastí ( Mt 26, 6 – 7 ), Jidáš se s ním pře mj. o hříchu a odpuštění. Ježíš se blíží k Jeruzalému, kde velekněží docházejí k názoru, že by měl zemřít. Ježíš pak slavnostně vstupuje do města a dav provolává Hosanna ( Lk 19, 36 – 38 ). Kaifáš žádá Ježíše, aby dav zklidnil ( Lk 19, 39 ). Jeden z Ježíšových učedníků, Šimon Zélótes, a s ním celý dav, žádají Ježíše, ať se ujme vlády a spolu s nimi se postaví Římu, ten to však odmítá. Pilátu Pontskému se zatím zdá o Ježíši sen ( Mt 27, 19 ). Ježíš v Jeruzalémě vstupuje do chrámu a vyhání odtud překupníky, potom se k němu obrací veliký dav nemocných, on však nemá sílu je všechny uzdravit; Marie Magdalena ho pak ukládá ke spánku. Jidáš jde za kněžími a prozradí jim, že Ježíš bude ve čtvrtek v noci sám v zahradě getsemanské; od kneží dostává za tuto informaci peníze. Druhá část muzikálu začíná poslední večeří.", "Při ní Ježíš překvapeným učedníkům oznamuje, že ho jeden z nich zradí a druhý zapře. Jidáš se s ním opět dá do sporu a odejde od nich. Po večeři, zatímco ostatní učedníci spí, se Ježíš modlí v zahradě getsemanské a žádá Otce, aby ho zbavil nutnosti své oběti, končí však slovy „ děj se vůle tvá“. V tom přichází Jidáš a líbá Ježíše, aby stráž poznala, koho mají odvést. Ježíš je zatčen a předveden před Kaifáše. Šimon Petr jde za ním, ale třikrát ho zapře, když se ho tři různí lidé po sobě ptají, jestli nezná Ježíše či jestli k němu nepatří. Ježíš je předveden před Piláta, ten ho ale nechce soudit a předává ho Herodovi, ten po něm chce předvést nějaký zázrak, Ježíš ale mlčí a tak ho Herodes předává zpět před Piláta. Jidáš poté vrací peníze kněžím a v zoufalství si bere život. Kaifáš žádá po Pilátovi pro Ježíše smrt, ten s ním mluví, konstatuje, že „ nespáchal nic, zač by trest ukládal“, nakonec ho ale pod nátlakem zfanatizovaného davu dává zbičovat. Ani pak ale Ježíšovi nerozumí a odsuzuje ho k smrti. V tom přichází opět Jidáš a ptá se Ježíše, zda měla jeho smrt smysl. Ježíš je pak ukřižován. Hlavní role Hudební čísla", "První jednání Předehra ( Overture ) – orchestr Jak ze sna procitám ( Heaven on Their Minds ) – Jidáš Proč ten shon ( What ' s the Buzz? ) – apoštolové, Ježíš, Marie Magdalena Divná mystifikace ( Strange Thing Mystifying ) – Jidáš, Ježíš, apoštolové Zemřít by měl ( Then We Are Decided ) – Kaifáš, Annáš Vše je tak, jak má být ( Everything ' s Alright ) – Marie Magdalena, ženy, Jidáš, Ježíš Zemřít by měl ( This Jesus Must Die ) – Kaifáš, Annáš, dav ( apoštolové ), tři kněží Hosanna ( Hosanna ) – dav ( apoštolové ), Kaifáš, Ježíš Šimon Zélótes ( Simon Zealotes ) – dav, Šimon Ubohý Jeruzalém ( Poor Jerusalem ) – Ježíš Pilátův sen ( Pilate ' s Dream ) – Pilát V chrámu ( The Temple ) – sbor ( kupčíci ), Ježíš, sbor ( ubožáci ) Vše je tak, jak má být II ( Everything ' s Alright ( Reprise ) ) – Marie Magdalena, Ježíš Co na tom je tak zlého ( I Don ' t Know How to Love Him ) – Marie Magdalena Zavržen na věky věkův ( Damned for All Time ) – Jidáš Peníze zkropené krví ( Blood Money ) – Annáš, Kaifáš, Jidáš, sbor Druhé jednání Poslední večeře ( The Last Supper ) – apoštolové, Ježíš, Jidáš V zahradě getsemanské ( Děj se vůle tvá... )", "( Gethsemane ( I Only Want to Say ) ) – Ježíš Zajetí ( The Arrest ) – Jidáš, Ježíš, Petr, apoštolové, dav, Kaifáš, Annáš Petrovo zapření ( Peter ' s Denial ) – žena ( služka ) u ohně, Petr, voják, stařec, Marie Magdalena Kristus před Pilátem ( Pilate and Christ ) – Pilát, voják, Ježíš Hosanna ( Hosanna ( Reprise ) ) – sbor Song krále Heroda ( Herod ' s Song ( Try It And See ) ) – Herodes Vše psát od prvních řádků ( Could We Start Again Please? ) – Marie Magdalena, apoštolové, Petr Jidášova smrt ( Judas ' Death ) – Jidáš, třetí kněz, Annáš, Kaifáš, sbor Pilátův soud ( včetně 39 ran bičem ) ( Trial Before Pilate ( Including the Thirty - Nine Lashes ) ) – Pilát, Kaifáš, Ježíš, dav Superstar ( Superstar ) – Jidáš, soul girls, sbor Ukřižování ( The Crucifixion ) – Ježíš Jan 19, 41 ( John Nineteen: Forty One ) – orchestr Muzikál První z celého muzikálu vznikla skladba Superstar ( říjen 1969 ), která se z celé stavby mírně vymyká a námět aktualizuje pro 20. století. V roce 1969 ji nazpíval Murray Head a vyšla na singlu. Tato první skladba nakonec dala celému muzikálu i jméno, když se pracovní název „ Christ“ nebo „ Jesus Christ“ spojil s názvem singlu. V říjnu 1970 pak vyšel celý muzikál na 2 LP deskách v Británii a velmi brzy poté i ve Spojených státech. Teprve poté vzniklo jevištní nastudování, premiéru mělo 12. června 1971 ve Spojených státech, neboť zde mělo album větší úspěch. Napřed proběhlo turné a pak se muzikál usadil na Broadwayi ( premiéra 12. října 1971 ). V roce 1971 měl Jesus Christ Superstar ještě premiéru ve Vilniusu a Budapešti, 9. srpna 1972 pak v Londýně. Výběrový seznam inscenací", "1971 Broadway ( New York ); Vilnius; Budapešť 1972 Paříž; Londýn; Sydney 1975 Madrid 1977 Broadway 1984 Madrid 1992 Austrálie 1994 Praha 1996 Londýn revival 1998 turné po Británii 2000 Broadway revival 2001 turné po Británii 2002 North Vernon, Indiana, USA 2003 turné po Spojených státech 2004 turné po Británii 2005 turné po Nizozemsku; Brno 2006 turné po Španělsku 2007 Madrid; Jižní Korea; Portugalsko 2008 Island; Švédsko; Anchorage, Aljaška 2009 Durham, Severní Karolína; Dundalk, Irsko 2010 Praha - Hudební divadlo Karlín Filmová zpracování Filmové zpracování z roku 1973 Filmové zpracování se odehrává v poušti a při muzikálu se používá moderního oblečení, zbraní a ostatních věcí. Overtura muzikálu hraje při příjezdu autobusu do pouště, kde z něj vystupují herci a vynášejí potřebné doplňky na představení. Při trhu se prodávají kulomety, objevuje se moderní pokladna i papírové peníze. Král Herodes si žije jako v bazénu luxusního hotelu a má k dispozici dokonce i piáno. Jidáše překvapují tanky, které se vynoří od horizontu a nad hlavou mu přelétnou dvě stíhačky. Vojáci nechali oštěpy a meče ležet a rovnou sáhli po palných zbraních. Vše se odehrává na ruinách nějakého chrámu nebo snad města ( Avdat ), zpívá se i na lešení. Ale tato atmosféra dodává muzikálu originalitu a je považována za vynikající. Filmové zpracování z roku 2000 Jesus Christ Superstar v Česku Na začátku 90. let 20. století přeložil Michael Prostějovský libreto muzikálu do češtiny. Muzikál byl pak s velkým úspěchem uváděn v divadle Spirála na pražském Výstavišti ( 1994 – 1998 ). Prostějovského překlad je používán i nadále. Pražské divadlo Spirála Inscenace v divadle Spirála je první českou inscenací muzikálu. Premiéru měla 22. července 1994, sté představení odehráli 1. listopadu 1994 a dvousté 19. února 1995 ( z něho byla pořízena živá nahrávka ). Obnovená premiéra se konala 5. září 1997 ( derniéra původní verze byla 18. července 1997 ). Do derniéry 28. června 1998 mělo představení celkem 1288 repríz a navštívilo jej více než 850 000 diváků. Hlavní protagonisté byli Kamil Střihavka, Dan Bárta, Martin Skala, Bára Basiková, Bohouš Josef a Vilém Čok. V roli Ježíše alternovali všichni tři prvně jmenovaní. Nahrávky a koncerty Z inscenace v divadle Spirála vzešly dvě nahrávky.", "První album obsahuje výběr skladeb nahraný ve studiu, druhé je kompletním záznamem 200. představení. Skladbu Pilátův sen nazpíval v upravené podobně Dan Bárta na svoje album Entropicture ( 2003 ). 30. října 2002 se konal vzpomínkový koncert nazvaný „ 5 let po Superstar“ v produkci Stanislava Aubrechta, kde znovu vystoupily největší české hvězdy z tohoto muzikálu ( Kamil Střihavka, Dan Bárta, Bára Basiková ). V roce 2008, deset let po derniéře, proběhlo několik koncertů v Hudebním divadle Karlín, kde písně z muzikálu zpívali nejznámější osobnosti z inscenace v divadle Spirála. Koncerty inicioval Ota Balage a navazovaly na obdobné koncerty z let 2000 až 2003 z Prahy, Brna, Pardubic apod. V červnu 2008 proběhlo 6 koncertů, v říjnu pak další tři. Na koncertech také účinkovalo několik hostů, Dasha a Tereza Černochová, taneční skupiny Wings a Dance 2 x a na červnových koncertech také 4 TET. Z koncertní podoby muzikálu vyšlo CD a DVD Jesus Christ Superstar ( 2010 ). Pravděpodobně světový rekord drží Jindřich Vobořil v počtu odehraných představení v roli velekněze Annáše. Svůj rekord už dnes daleko překonal, protože v téže roli působí i v nové verzi JCS v Hudebním divadle v Karlíně. Navíc se účastnil i všech koncertních provedení JCS v Čechách. Městské divadlo Brno V současnosti v České republice muzikál uvádí Městské divadlo Brno ( premiéra: 12. listopadu 2005 ) v hlavních rolích s Robertem Jíchou, Oldřichem Smyslem nebo Dušanem Vitázkem ( Ježíš Nazaretský ), Janou Musilovou nebo Ivanou Vaňkovou ( Marie Magdalena ) a Petrem Gazdíkem nebo Jánem Jackuliakem ( Jidáš Iškariotský ). Představení zatím mělo 219 repríz. S tímto představením hostovalo mj. i v Praze na Výstavišti, v divadle GoJa Music Hall ( dříve Pyramida ) naproti divadlu Spirála. Městské divadlo Brno zároveň 19. června 2008 představilo koncertní verzi muzikálu v anglickém jazyce. Hudební divadlo Karlín V Praze se 11. listopadu 2010 konala obnovená premiéra v Hudebním divadle Karlín.", "V hlavních rolích účinkují: Střihavka, Václav Noid Bárta ( Ježíš Kristus ) Václav Noid Bárta, Jan Toužimský ( Jidáš ), Bára Basiková, Dasha ( Marie Magdalena ), Pavel Polák, Václav Noid Bárta ( Pilát ), Ondřej Brzobohatý nebo Jiří Korn ( Héródés ), Lukáš Hynek Krämer nebo Radek Seidl ( Kaifáš ) a Jindřich Vobořil nebo Jaroslav Klein jako Annáš. Ostrava První uvedení v Ostravě se uskutečnilo 17. března 2016 v Divadle Jiřího Myrona v režii Jiřího Nekvasila. V hlavních rolích hrají Peter Cmorik nebo Lukáš Vlček, Lukáš Adam nebo Roman Tomeš, Hana Fialová nebo Vendula Příhodová nebo Martina Šnytová. Koncertní představení Fragmenty této rockové opery hraje v koncertní podobě skupina Tábor Superstar Band. Jedná se o seskupení renomovaných táborských hudebníků, které vzniklo v roce 2004. Představitelem Ježíše Nazaretského je v tomto projektu Josef Dušek. Tato kapela vydala svou verzi muzikálu na demo CD nahraném v prosinci 2006. Písničku Hosanna má ve svém koncertním repertoáru také vokální skupina 4 TET, píseň Co na tom je tak zlého nazpívala i Monika Absolonová ( Muzikálové album, 2010 ). Tutéž píseň, ale v překladu Pavla Cmírala jako Já, Máří Magdaléna, nazpívala i Helena Vondráčková na The Broadway album ( 1993 ), v originále i na anglickou verzi alba. Reference Externí odkazy Britské muzikály Rockové opery" ]
1030	https://cs.wikipedia.org/wiki/Tim%20Rice	Tim Rice	[ "Tim Rice ( * 10. listopadu 1944 Amersham, Buckinghamshire ) je britský textař a libretista. V roce 1965 se poprvé setkal s Andrewem Lloydem Webberem a společně napsali svůj první muzikál The Likes Of Us, který však byl poprvé uveden v upravené verzi v roce 2005. Následovaly další tři muzikály, Joseph and the Amazing Technicolor Dreamcoat, Jesus Christ Superstar a Evita. Po rozchodu s Andrewem Lloydem Webberem napsal v roce 1983 se skladatelem Stephenem Oliverem muzikál Blondel. V polovině osmdesátých let pak ve spolupráci s bývalými členy skupiny ABBA vytvořil muzikál Chess ( Šachy ). Vedle psaní libret se věnuje i nadále skládání písňových textů – jeho texty zpívali například Elvis Presley, Cyndi Lauper nebo Céline Dion. V roce 1993 získal Oscara za texty pro animovaný film Aladin, v roce 1994 napsal spolu s Eltonem Johnem písničky pro animovaný film Lví král, který o tři roky později zadaptovali do úspěšné divadelní verze. V roce 1994 byl povýšen britskou královnou Alžbětou II. do rytířského stavu a získal tak titul sir. S Eltonem Johnem v roce 2000 napsal muzikál Aida. V roce 2008 získal svou hvězdu ve slavném Hollywoodském chodníku slávy. Roku 2011 opět navázal spolupráci s Andrewem Lloydem Webberem. Společně napsali několik nových písní pro nové londýnské uvedení muzikálu Čaroděj ze země Oz. Tim Rice několikrát navštívil Českou republiku, nejdříve české uvedení muzikálu Evita v Divadle Spirála, pak přijel 6. dubna 2011 do Prahy na nové uvedení muzikálu Jesus Christ Superstar v Hudebním divadle Karlín. Zatím naposledy navštívil Českou republiku 15. a 16. listopadu 2013, kdy v Hudebním divadle Karlín zhlédl muzikál AIDA a v Národním divadle moravskoslezském muzikál Josef a jeho úžasný pestrobarevný plášť. Odkazy Reference Externí odkazy Oficiální web Oficiální facebooková stránka Textaři a libretisté Držitelé Oscara Držitelé ceny Zlatý glóbus za nejlepší filmovou píseň Držitelé ceny Grammy Držitelé ceny Tony Držitelé ceny Drama Desk Hollywoodský chodník slávy Narození v roce 1944 Narození 10. listopadu Žijící lidé Muži" ]
1031	https://cs.wikipedia.org/wiki/Spojen%C3%A9%20kr%C3%A1lovstv%C3%AD	Spojené království	[ "Spojené království Velké Británie a Severního Irska ( ), standardizovaným názvem Velká Británie a Severní Irsko, zkráceně také Spojené království nebo Velká Británie nebo jen Británie, je ostrovní stát u severozápadního pobřeží kontinentální Evropy. Zahrnuje ostrov Velká Británie, severovýchodní část ostrova Irsko, kde má pozemní hranici s Irskou republikou, a množství menších ostrovů. Obklopují ho Severní moře, Lamanšský průliv, Keltské moře, Svatojiřský průliv a Irské moře, s kontinentální Evropou je spojen železničním Eurotunelem. Zabírá plochu 242 500 km ² a k roku 2017 v něm žilo cca 66 milionů lidí. Jde o konstituční monarchii, v jejímž čele stojí král Karel III. Premiérem je od října 2022 vůdce konzervativců Rishi Sunak. Tvoří ji čtyři země, Anglie, Skotsko, Wales a Severní Irsko, které je někdy označováno i jako provincie nebo region. S výjimkou Anglie mají tyto země vlastní parlamenty a vlády, působící v rámci pravomocí přidělených jim britským parlamentem. Dále pod Velkou Británii spadá 14 zámořských území. Britskými korunními závislými územími jsou Ostrov Man, Guernsey a Jersey, které jsou drženy britskou korunou ( panovníkem ) v přímém vlastnictví; nejsou tedy součástí Spojeného království, ale spolu s ním tvoří celek označovaný Britské ostrovy ( British Islands ). Významné kultury vznikaly na území dnešní Británie od neolitu. Důkazem je monument Stonehenge v jižní Anglii. Ve 4. století před n. l. přišli do země Keltové. V 1. století n. l. velkou část země ovládla Římská říše a zřídila zde svou provincii zvanou Britannia, která existovala do 5. století. Poté se země zmocnily germánské kmeny zvané souhrnně Anglosasové, kteří od 8. století čelili nájezdům Vikingů. Anglosasové pak podlehli Normanům, potomkům Vikingů, Franků a pořímštěných Galů ze severu Francie. Jejich invaze vedená Vilémem Dobyvatelem roku 1066 spojila Anglii s Normandským vévodstvím. Asi o sto let později tím byl umožněn vznik anjouovské říše dynastie Plantagenetů na obou stranách Lamanšského průlivu. Angličtí králové sice državy ve Francii postupně ztratili, podařilo se jim však ovládnout Wales a Irsko. Jindřich VIII.", "Tudor roku 1534 uvedl na Britské ostrovy reformaci a založil státní anglikánskou církev. Roku 1603 skotský král Jakub I. Stuart zdědil anglický trůn; později roku 1707 byly oba státy zákony o unii spojeny do Království Velké Británie. Anglická občanská válka ( 1642 – 1651 ) a slavná revoluce ( 1688 ) upevnily moc parlamentu a vedly k vytvoření konstituční monarchie. Británie se stala přední námořní, obchodní a koloniální velmocí, což v 18. a 19. století podpořila i průmyslová revoluce, která zde vznikla: byly tu zdokonaleny například tkalcovský stav a parní stroj a vynalezena parní lokomotiva. Americká revoluce ( 1776 ) a osamostatnění Spojených států sice Velkou Británii oslabily, přesto se v 19. století za dlouhé vlády královny Viktorie stalo Britské impérium největším a nejmocnějším státem světa. Ve 20. století byla Británie v obou světových válkách na straně vítězů, její koloniální říše se však rozpadla a roku 1922 se osamostatnila i Irská republika. Velká Británie je vysoce rozvinutá země, sedmá největší ekonomika světa s druhými nejvyššími výdaji na obranu. Jejím hlavním a největším městem je Londýn, v jehož metropolitní oblasti žije asi 10,3 milionu lidí a který je považován za jednu z nejdůležitějších světových metropolí. Je jedním z největších center světového finančnictví a centrem britské ekonomiky, vědy a kultury. Velká Británie je ústředním členem Společenství národů ( Commonwealth ), jež má 53 členských států a sdružuje bývalá britská dominia a kolonie, jako jsou Kanada, Austrálie, Nový Zéland, Indie, Pákistán, Bangladéš, Malajsie, Singapur nebo Jamajka, z nichž 15 uznává britského monarchu za svou hlavu státu. Dále je stálým členem Rady bezpečnosti OSN, jadernou velmocí, členem skupiny G 8, jedním ze zakládajících členů Severoatlantické aliance a členem Rady Evropy. V letech 1973 až 2020 byla členem Evropské unie, ze které vystoupila v procesu zvaném brexit a zároveň s ní uzavřela obchodní dohodu. Název Současný složitý název britského státu odráží jeho komplikované státoprávní dějiny. Na počátku novověku Anglické království již ovládalo také Wales a Irsko a proces sjednocení dovršil Jakub I. Stuart roku 1603 propojením Skotska a Anglie personální unií.", "Zákony o unii z let 1706 a 1707 spojily Anglii, Skotsko a Wales do jediného království, anglicky nazvaného Great Britain podle ostrova Velká Británie. O téměř sto let později zákony o unii Velké Británie a Irska z roku 1800, jež nabyly účinnosti roku 1801, připojením dosavadního Irského království vytvořily United Kingdom of Great Britain and Ireland ( Spojené království Velké Británie a Irska ). A konečně po osamostatnění většiny Irska roku 1922 se britský stát roku 1927 přejmenoval na United Kingdom of Great Britain and Northern Ireland ( Spojené království Velké Británie a Severního Irska ). V angličtině se dnes proto oficiálně odlišuje United Kingdom ( Spojené království ) jako zkratka plného názvu státu zahrnujícího i Severní Irsko a Great Britain ( Velká Británie ) jako politický celek složený jen z Anglie, Skotska a Walesu. Podle Geografické sekce OSN, která stanovuje a standardizuje mezinárodní názvy států platné v normě ISO 3166, je jediným oficiálním mezinárodním názvem země United Kingdom of Great Britain and Northern Ireland ( Spojené království Velké Británie a Severního Irska ), a to zároveň plným i zkráceným. V praxi se však jako zkrácený název obvykle používá United Kingdom, resp. zkratka UK. Například i internetová doména nejvyššího řádu Velké Británie je. uk. Vyskytuje se ovšem i Great Britain, zkratkou GB; pod tímto označením soutěží britští sportovci na olympijských hrách nebo vyjíždějí britské automobily do zahraničí. I když anglické Great Britain bylo oficiálním názvem jen do roku 1801, v češtině se jako zkrácený název státu ujala jeho česká obdoba Velká Británie a používá se tak i po změně anglického názvu. Ze starších pramenů jen tuto verzi uvádí například Ottův slovník naučný v hesle Britannie Veliká nebo Slovník spisovného jazyka českého v hesle Brit. Do roku 2022 tento název stanovovala jako standardní Názvoslovná komise Českého úřadu zeměměřického a katastrálního a oficiálně ho používá například Ministerstvo zahraničí ČR nebo český web Organizace spojených národů. V roce 2022 změnila Názvoslovná komise Českého úřadu zeměměřického a katastrálního zkrácenou formu na Velká Británie a Severní Irsko. Kromě toho se vyskytuje ještě kratší a méně formální název Británie, například v ustáleném slovním spojení bitva o Británii. Po roce 2000 se ve spisovném projevu častěji začalo jako zkrácený název objevovat i Spojené království, odpovídající anglickému United Kingdom. Tuto variantu například na svém českém webu užívá Evropská unie. Ve všech případech se jako jednoslovné označení obyvatel používá Britové a jako přídavné jméno britský. Dějiny", "Ostrov Velká Británie byl v pravěku spojen s evropskou pevninou, migrace suchozemských druhů byla proto snadná a první lidé se zde objevili již před necelým milionem let, jak dokazují nálezy kamenných nástrojů v Happisburghu, připisovaných druhu Homo antecessor. Anatomicky moderní lidé Homo sapiens jsou doloženi nálezem ceremoniálního pohřbu z doby před asi 30 tisíci lety. Poslední doba ledová zřejmě učinila region neobyvatelným pro lidi, stálé osídlení se předpokládá od jejího skončení, asi před 11 700 lety. Před 11 tisíci lety se následkem zvyšující se hladiny oceánu oddělil ostrov Irsko a někdy kolem roku 5600 př. n. l. se potopením šíje zvané Doggerland Velká Británie oddělila od pevniny a vznikly Britské ostrovy v dnešní podobě. Od neolitu se obyvatelé ostrovů zapojovali do mezinárodního obchodu, exportoval se zejména cín. V době bronzové se zde vyskytoval lid kultury se zvoncovitými poháry, známý i z českých archeologických nálezů, a v jižní Anglii vznikl nejznámější prehistorický monument Velké Británie, komplex menhirů a kamenných kruhů Stonehenge, jehož nejstarší části byly postaveny asi před 5000 lety. Na konci prehistorické doby byly ostrovy obývány keltskými národy, které sem přišly kolem roku 800 př. n. l. a přinesly halštatskou kulturu. Pojem Británie ( Βρεταννική ) jako první v písemné formě užil řecký mořeplavec Pýtheás z Massalie ve své práci Peri tú Ókeanú ( Περί του Ωκεανού ), kterou napsal kolem roku 325 př. n. l. Starověk a raný středověk: Římané a Anglosasové Ostrov Velkou Británii, který tenkrát obývaly různé keltské kmeny, napadl Julius Caesar v rámci svého galského tažení dvěma výpravami v letech 55 až 54 př. n. l. Dosadil zde sobě nakloněného krále a začal vybírat tribut. Trvale si Římané jih Velké Británie podrobili Claudiovou výpravou z let 43 až 47 a zorganizovali zde svou provincii ( Provincia Britannia, hlavní město nejdříve Colchester, pak Londýn ), kterou později za císaře Hadriána opevnili ze severu Hadriánovým valem proti severobritským kmenům, jako byli Piktové.", "Provincie byla ve 3. století rozdělena na severní Britannia inferior ( York ) a jižní Britannia superior ( Londýn ), a počátkem 4. století pak na diecéze Britannia prima ( Cirencester ), Britannia secunda ( York ), Flavia caesariensis ( Lincoln ) a Maxima caesariensis ( Londýn ). Roku 287 Británii od římské říše odtrhl vzbouřený důstojník Carausius, západní caesar Constantius I. Chlorus ji však roku 296 dobyl zpět. V době římské nadvlády byly Britské ostrovy počínaje 3. stoletím částečně pokřesťanštěny. Baštou křesťanství se stalo zejména Irsko se svou svébytnou mnišskou kulturou. Římskou nadvládu nad Británií v době hroutící se západní části impéria ukončila armádní vzpoura z roku 409, byť zde přinejmenším do 40. let 5. století přetrvaly poměry římské doby. Po pádu římské moci v 5. století na ostrovy pronikaly germánské kmeny z dnešního severního Německa, souhrnně označované jako Anglosasové ( Anglové, Sasové, Jutové a Frísové ). Jejich jazyk je základem dnešní angličtiny. Britské ostrovy byly v té době politicky nejednotné, byly však položeny základy pozdějšího Skotského království, a to v podobě království Dál Riata, vzniklého v 6. století. V 7. století vykrystalizovalo sedm nejdůležitějších anglosaských království v dnešní Anglii, a to Wessex, Sussex, Essex, Northumbrie, Mercie, Východní Anglie a Kent, jejichž vzájemná síla se měnila a vedle kterých zřejmě existovala řada dalších, menších politických celků. Mocný král Offa z Mercie ( 735 – 796 ) se jako první označoval titulem „ král Angličanů“. Anglosaskou epochu v kultuře připomíná například legenda o králi Artušovi a epos Béowulf. V tomto období bylo také dovršeno pokřesťanštění ostrovů, nejprve Irska v 6. století vlivem sv. Patrika a jeho žáků, a pak dalších oblastí hlavně zásluhou iroskotských misionářů. Irské a skotské křesťanství také vytvořilo specifické formy církevního života, soustředěné kolem klášterů, jako byly Lindisfarne a Whitby, jež se staly i centry vzdělanosti. V tomto klášterním prostředí Beda Ctihodný napsal svou kroniku Církevní dějiny anglického lidu, základní zdroj informací o anglických dějinách do roku 731.", "Roku 789 došlo k prvnímu nájezdu loupeživých Vikingů ( Norů a Dánů ) na východní pobřeží Velké Británie a brzy následovaly další, od roku 835 prakticky každý rok. Dánská invaze ve východní Anglii roku 865, kterou vedli Halfdan Ragnarsson a Ivar Bezkostý, pak znamenala začátek trvalé přítomnosti Vikingů v Anglii. Jejich hlavním protivníkem tehdy byl wessexský král Alfréd Veliký, jemuž se podařilo udržet západní část Anglie a založit zde mocenské centrum, jež se po několik dalších generací potýkalo s trvalým tlakem Dánů, leč lze je považovat za počátek anglického království. Králi Athelstanovi se po roce 926 dokonce na čas podařilo podrobit většinu území Velké Británie. Normanské období a vrcholný středověk Smrt Eduarda Vyznavače roku 1066 přivodila dynastickou krizi, na kterou sousedé anglosaského království, Dánové a Normané, reagovali invazí. Poslední anglosaský král Harold II. odrazil Dány, avšak vylodění normanského vévody Viléma Dobyvatele již nedokázal čelit. Bitva u Hastingsu 14. října 1066 znamenala Haroldovu smrt a podrobení Anglie Normanům. Francouzsky mluvící Normané postupně zabrali velkou část Británie, potlačili a nahradili dosavadní elity, přinesli na ostrovy gotickou kulturu i feudální systém a spojili Velkou Británii do jednoho celku s Normandií, a tím i Francií. Toto spojení existovalo až do roku 1204. Novověcí angličtí dějepisci obvykle hodnotili pofrancouzštění jako národní katastrofu. Neznamenalo však jen úpadek; rostoucí státní správa potřebovala gramotné úředníky, což podnítilo rozvoj sítě škol v čele s nově založenými univerzitami v Oxfordu a Cambridgi. Potopení Bílé lodi ( 1120 ) s jediným dědicem trůnu Vilémem Aethelingem na palubě způsobilo vymření normanské dynastie a roku 1154 nastoupila Jindřichem II. do čela anglo - normanské říše dynastie Plantagenetů. Jindřichův stát patřil k nejmocnějším v Evropě, sám Jindřich je však spíše než pro své úspěchy připomínán pro vraždu arcibiskupa Tomáše Becketa, brzy poté kanonizovaného jako mučedníka.", "Vypuzený irský král Diarmait Mac Murchada si Jindřicha II. přizval na pomoc proti svému konkurentu, jímž byl velekrál Ruaidrí Ua Conchobair, a následující normanská invaze do Irska znamenala začátek nároků anglických vládců na Irsko. Slabý král Jan Bezzemek ztratil počátkem 13. století většinu pevninských držav ve prospěch francouzského krále, a byl pak roku 1215 anglickými velmoži donucen přijmout Velkou listinu práv a svobod ( Magna charta libertatum ), omezující královskou moc a považovanou někdy za zárodek budoucí britské konstituční monarchie. Eduard I. v letech 1276 až 1284 dobyl pro Anglii Wales, dlouho politicky roztříštěný a až ve 13. století sjednocený knížaty Gwyneddu. Roku 1316 ovládli Skotové za vlády Roberta Bruceho na čas Irsko a Robertův bratr Edward byl prohlášen tamním velkokrálem. Angličané sice Edwarda porazili, ale jejich špatná správa země vedla tak jak tak k tomu, že nároky Londýna na Irsko dlouho zůstávaly jen na papíře. Vymření Kapetovců ve Francii roku 1328 umožnilo anglickému králi Eduardu III. vznést nárok na pařížský trůn. Tím vyvolané politické napětí roku 1337 vyústilo ve stoletou válku s Francií, jež s přestávkami trvala do roku 1453. Přes řadu úspěchů, jako byly bitvy u Kresčaku ( 1346, padl zde Jan Lucemburský ) či u Azincourtu ( 1415 ), byli Angličané poraženi a ztratili většinu zbylých držav ve Francii. Černá smrt se na Britské ostrovy dostala roku 1348 a zkosila třetinu obyvatelstva Anglie; Chaucerovy Canterburské povídky ilustrují, že po ní se prostým lidem začalo žít o něco lépe. Následkem sesazení tyranského Richarda II. ( jeho první manželkou byla česká princezna Anna Lucemburská ) roku 1399 a neúspěchu ve stoleté válce nastaly spory o následnictví, jež později vyústily v boje o trůn mezi dvěma větvemi Plantagenetů, Lancastery a Yorky, označované podle květů v erbech obou rodů jako války růží ( 1455 – 1487 ).", "Bitva u Bosworthu, v níž padl Richard III. z rodu Yorků, války růží ukončila nástupem nové dynastie: v osobě Jindřicha VII. na anglický trůn usedli Tudorovci. Raný novověk: Tudorovci a Stuartovci Po století válek se v renesanční Anglii poněkud stabilizovalo hospodářství a šířila se gramotnost, což souviselo i s nástupem knihtisku. Ustálil se také spisovný jazyk na základě středoanglického nářečí. V době počínající reformace se Jindřich VIII. vzepřel papeži, aby dosáhl rozvodu s Kateřinou Aragonskou ( měl pak ještě pět dalších manželek; dvě z nich nechal popravit, stejně jako například významného humanistu a svého kancléře Thomase Mora, který bránil rozkolu s papežstvím ). Tím Jindřich VIII. roku 1534 zahájil anglickou reformaci a zároveň ustavil absolutistickou monarchii, v níž světská i duchovní moc pochází od krále. Vnitrostátní náboženské konflikty pak ovlivňovaly britské dějiny až do 19. století a v Irsku až do současnosti, protože – nemluvě o dalších církvích a sektách – v Anglii a Walesu se prosadila státní Anglikánská církev, ve Skotsku radikálnější kalvinistická Skotská církev a Irsko zůstalo převážně katolické. V letech 1536 a 1543 bylo dovršeno státoprávní spojení Anglie a Walesu a roku 1541 si Jindřich VIII. místo dosavadního „ pána Irska“ udělil titul „ krále Irska“, čímž ovšem narušil představu jednotného státu a připravil půdu budoucímu irskému nacionalismu. Po smrti patnáctiletého Eduarda VI. se na anglickém trůně vystřídaly tři ženy. Jana Greyová vládla jen devět dní, než ji svrhla Marie I., jež se neúspěšně pokusila vrátit Anglii ke katolictví a svými brutálními metodami si vysloužila přízvisko Krvavá. Protestantka Alžběta I. pak vládla 44 let a do její vlády připadá odražení španělského pokusu o invazi, znamenající počátek dlouhodobé britské námořní převahy nad ostatními velmocemi, a také kulturní rozkvět, jehož nejznámějším představitelem byl dramatik William Shakespeare. Anglie si tehdy nárokovala první zámořská území objevená mořeplavci, jako byli Martin Frobisher, Walter Raleigh a Francis Drake, a roku 1600 vznikla Východoindická společnost pro obchod s Dálným Východem.", "Alžbětou Tudorovci vymřeli a trůn roku 1603 zdědil skotský král Jakub VI. Stuart, jenž pak Anglii vládl jako Jakub I. Později zákony o unii z roku 1707 Skotsko s Anglií spojily do unitárního Království Velké Británie. Mezitím ovšem ostrovy prošly velmi bouřlivým sedmnáctým stoletím. Ekonomické a náboženské rozpory, jež Stuartovci zdědili z předchozí epochy, vedly ke třem občanským válkám let 1642 – 1651, popravě krále Karla I. ( 1649 ), dočasnému vyhlášení Anglické republiky a protektorátu Olivera Cromwella. Restaurace Karla II. na anglický trůn ( 1660 ) ovšem neznamenala klid; jeho vládu zastínily katastrofy jako mor ( 1665 ), požár Londýna ( 1666 ) nebo porážka Nizozemci ( 1665 – 1667 ). Dalšího krále, katolíka Jakuba II., svrhla slavná revoluce vedená radikálními protestanty roku 1688. Na trůn se dostal protestant Vilém III. Oranžský a následující masakry katolíků v Irsku zůstávají dodnes v paměti Irů. Anna Stuartovna, jež vládla po Vilémovi do roku 1714, byla poslední členkou svého rodu na anglickém trůnu. Dědictvím 17. století bylo mimo jiné oslabení královské moci a výrazné posílení parlamentu, jenž po roce 1694 musel být svoláván každé tři roky, jakož i posílení tisku a veřejného mínění. Již před slavnou revolucí se ustavily zárodky prvních politických stran, whigů a toryů. Fyzika a matematika dosáhla značný pokrok dílem Isaaca Newtona, jehož Principia vyšla roku 1687. Osmnácté a devatenácté století: Hannoverská dynastie Zákon o nástupnictví ( 1701 ) vyloučil katolické Stuartovce z dědictví trůnu, a tak roku 1714 britskou korunu získal hannoverský kurfiřt Jiří I. Jeho dynastii zpočátku ohrožovala jakobitská povstání, vznikající již od roku 1688 na podporu svrženého Jakuba II. a jeho dědiců, ta však skončila bitvou u Cullodenu ( 1745 ), poslední regulérní pozemní bitvou na půdě Velké Británie. Povaha vykonávání moci se začala proměňovat, když se whig Robert Walpole stal po burzovním krachu roku 1720 nejmocnějším ministrem, prvním z řady britských premiérů. Panovník zůstal ceremoniální hlavou státu, zatímco hlavní výkonnou moc získal ministerský předseda a jím vedená vláda.", "Vznikl takzvaný westminsterský systém, jenž se pak spolu s anglosaským právem rozšířil do mnoha zemí v britské sféře vlivu. Whigové pak řídili Velkou Británii až do roku 1770, kdy se premiérem stal lord North, toryovský politik připomínaný jako ten, kdo ztratil většinu kolonií v Severní Americe. K dalším britským politikům 18. století patřili podporovatel kolonialismu William Pitt, který Británii provedl sedmiletou válkou, a jeho syn William Pitt mladší, který ji řídil do roku 1806. Po neúspěšném irském povstání z roku 1798 bylo zákony o unii Velké Británie a Irska s účinnosti od roku 1801 zrušeno Irské království, které bylo připojeno k Velké Británii, čímž vzniklo Spojené království Velké Británie a Irska. Roku 1830 prosadil premiér Charles Grey první významnou reformu voleb, jež dala volební právo asi 14 % dospělých mužů, zatímco předtím mohlo volit méně než 10 % mužů. Později proběhly další reformy volebního a politického systému, takže roku 1885 smělo volit již asi 56 % dospělých mužů. Velký irský hladomor z konce 40. let 19. století, při kterém vláda Roberta Peela neposkytla strádajícím lidem – zejména katolíkům – dostatečnou pomoc, měl kolem milionu obětí. To podpořilo irský nacionalismus, z něhož vzešlo separatistické hnutí feniánů, uchylující se k terorismu. Benjamin Disraeli, jediný britský premiér židovského původu, zformoval na toryovské základně moderní Konzervativní stranu, jejímž dalším vůdčím představitelem byl Robert Cecil. Disraeliho dlouholetý rival William Gladstone, jenž vedl několik vlád od 60. do 90. let 19. století, byl hlavním představitelem Liberální strany, druhé velké politické síly té doby. Mezinárodní postavení Velké Británie, posílené úspěchem ve válce o španělské dědictví a po ní následujícím utrechtským mírem ( 1713 ), umožnilo další koloniální expanzi v zámoří. „ První Britskou říši\" v Severní Americe rozbila americká revoluce: třináct kolonií se roku 1776 odtrhlo, odrazilo britská intervenční vojska a založilo Spojené státy americké. Pozornost Britů se tak upřela na další kontinenty. Již roku 1770 mořeplavec James Cook prohlásil Austrálii za britské území. Během napoleonských válek zvítězil viceadmirál Horatio Nelson v námořní bitvě u Trafalgaru roku 1805, na jejímž konci sám zahynul.", "Vévoda z Wellingtonu a pruský maršál Blücher dokonali Napoleonovu zkázu u Waterloo roku 1815. Velká Británie již předtím obstála v Napoleonově kontinentální blokádě. Spojené království stojící v čele Britského impéria pak zůstalo po celé 19. století nejmocnějším státem světa. Ve své „ skvělé izolaci“ se nevázalo žádnými pakty; jeho jediným vážnějším soupeřem bylo Ruské impérium, s nímž hrálo tzv. „ velkou hru“ o Střední Asii. V letech 1854 – 1856 se Velká Británie zúčastnila Krymské války, ve které podpořila Turecko v boji proti Rusku. Britská Východoindická společnost svou soukromou armádou ovládla rozsáhlá území v Britské Indii, kterou ovšem po velkém indickém povstání ( 1857 – 1859 ) musela předat britské koruně. Ke konci dlouhé vlády královny Viktorie ( 1837 – 1901 ) na konci 19. století se Britové úspěšně účastnili i dělení Afriky a získali tam řadu kolonií od Egypta se Suezským průplavem na severu až po území současné Jihoafrické republiky na samém jihu kontinentu. Zemědělská a průmyslová revoluce Kolem poloviny 18. století začala v Británii zemědělská a průmyslová revoluce, která se odtud později šířila do jiných zemí Evropy i ostatního světa. V jejím čele stáli podnikatelé a inženýři jako Josiah Wedgwood a Isambard Kingdom Brunel. Rozvoj průmyslu vyžadoval a podnítil vynálezy jako byly tkalcovský stav s létajícím člunkem, dopřádací stroj či mykací stroj ( Richard Arkwright, 1733, 1769, 1775 ), průmyslově použitelný parní stroj ( pracovali na něm mj. Thomas Newcomen, 1712, a James Watt, 1765 ), portlandský cement ( Joseph Aspdin, 1824 ), parní lokomotiva ( Richard Trevithick, 1804, a George Stephenson, 1825 ) nebo Bessemerův proces výroby oceli ( Henry Bessemer, 1856 ). Ruku v ruce s tím šel rozmach věd. A to jak přírodních, jež zastupovali například biolog Charles Darwin či fyzikové Michael Faraday a James Clerk Maxwell, tak i humanitních, v nichž dala Británie světu významnou myšlenkovou školu zvanou skotské osvícenství ( David Hume, ekonom Adam Smith a další ) i řadu osobností jako byli John Stuart Mill nebo Francis Galton. Velká Británie se na čas stala „ dílnou světa“.", "Ke sporným stránkám britské ekonomiky patřil obchod s otroky ( v Británii však zakázán již roku 1807 ) a vůbec špatné zacházení s domorodými národy, nebo bezohledné vykořisťování dělníků, jaké na britské půdě kritizovali například Friedrich Engels a Karl Marx. Velmi problematické byly opiové války, jimiž si Britové vynutili právo dodávat své opium na čínský trh. Kulturní rozvoj Kulturní a vnitropolitické dějiny Británie obvykle rozlišují georgiánské období od Jiřího I. po Jiřího IV. ( 1714 – 1830 ), často se zahrnutím vlády Viléma IV. do roku 1837, a navazující viktoriánské období za vlády královny Viktorie do roku 1901. Georgiánská kultura prošla od doznívajícího baroka a klasicismu po romantismus a novogotiku, která pak pod vlivem teoretika umění Johna Ruskina dominovala viktoriánské architektuře. Ve Velké Británii 18. a 19. století působili mistři všech druhů tehdejšího umění, od původem německého skladatele Georga Friedricha Händela po předchůdce impresionismu malíře Williama Turnera. Významná je zejména tvorba literátů: tvořili zde básníci jako Lord Byron, Percy Bysshe Shelley, William Blake a skotský bard Robert Burns, romanopisci jako Jane Austenová, Charles Dickens, William Makepeace Thackeray či Walter Scott, dramatici jako Oscar Wilde, satirici jako Jonathan Swift i průkopníci dětské a zábavné literatury jako Lewis Carroll ( Alenka v říši divů ), Arthur Conan Doyle ( Sherlock Holmes ) a Rudyard Kipling ( Mauglí ). Významný deník The Times vznikl roku 1785, ke konci viktoriánského období se objevila i bulvárnější periodika jako Daily Mail ( 1896 ). Británie byla také průkopnicí moderního sportu a sportovní termíny proto z angličtiny přecházely do jiných jazyků včetně češtiny – například tenis, fotbal, hokej, gól, žokej i samo slovo „ sport“. Od začátku 20. století do meziválečného období Eduardovské desetiletí ( podle Eduarda VII., vládl 1901 – 1910 ) a navazujících několik posledních roků evropského míru bylo vnitropoliticky poznamenáno tlakem na další demokratizační reformy. Liberálové, kteří vládu převzali roku 1906, položili základy britského sociálního státu, čímž reagovali na požadavky odborů a sílící levicové labouristické strany.", "Britské sufražetky, jako byla Emmeline Pankhurstová, bojovaly za volební právo žen, avšak premiér Herbert Henry Asquith dokázal jejich požadavkům vzdorovat. Vlády se nadále potýkaly s irskou otázkou. Zahraniční politika byla poznamenána zvýšeným mezinárodním napětím, zejména konkurencí stále sílícího Německa, na což Britové reagovali posilováním vojenského loďstva i Srdečnou dohodou s Francií a Trojdohodou zahrnující také Rusko. Morálku a pověst britských vojsk ovšem pošramotily búrské války proti jihoafrickým bělošským osadníkům, jež sice Británie roku 1902 vyhrála, ale jen díky ohromné početní převaze a použití brutálních prostředků včetně koncentračních táborů. Konflikt Rakouska - Uherska a Srbska v létě 1914 se velmocím nepodařilo vyřešit ani omezit, postupně se zapojovaly další státy, až 4. srpna i Velká Británie vyhlásila válku Německu poté, co přepadlo Belgii. První světová válka ( 1914 – 1918 ) byla na západní frontě zákopová a opotřebovávací a Britové bojující po boku Francouzů zde utrpěli mnohasettisícové ztráty. Mnoho padlých přinesla také bitva o Gallipoli ( 1915 – 1916 ), katastrofální pokus ovládnout Dardanely. Roku 1916 premiéra Asquitha vystřídal jeho stranický kolega David Lloyd George, který sestavil vládu velké koalice a v duchu totální války zaměřil všechny síly země na boj. V září 1916 Britové na Sommě nasadili vozy Mark I, první bojeschopné tanky světa. Až na německé bombardování ( zprvu vzducholoděmi, později letadly ) se boje Britským ostrovům vyhnuly, víc lidí tam zemřelo na epidemii španělské chřipky. Británie patřila k vítězům války, avšak za cenu více než 850 000 padlých. Britské impérium dosáhlo své největší velikosti v roce 1921 získáním mandátu nad bývalými německými a osmanskými územími. Válka však podpořila nacionalismus a separatismus v mnoha jeho částech. V Irsku již roku 1916 proběhlo velikonoční povstání a roku 1919 vypukla partyzánská britsko - irská válka mezi britskými ozbrojenými silami a Irskou republikánskou armádou poté, co hlavní irská strana Sinn Féin vyhlásila nezávislost ostrova. Příměří bylo přijato roku 1921 a následující rok vznikl Irský svobodný stát.", "Jen část irské provincie Ulster, kde většinu obyvatel tvořili protestantští loajalisté, zůstala součástí Spojeného království jako Severní Irsko. Válka přinesla mnoho změn ve společnosti a politice. Ženy, jež za války musely přebírat mnoho tradičně mužských činností, získaly volební právo: část žen mohla volit již od roku 1918 a plné rovnoprávnosti u volebních uren dosáhly roku 1928. Liberální stranu, jejíž premiéři boje řídili, brzy po válce z parlamentu vytlačili labouristé. Již poválečné pravicové vlády posilovaly sociální stát, zejména program podpory sociálního bydlení. Prvním labouristickým premiérem se stal Ramsay MacDonald roku 1924, nejdelší dobu v meziválečném období však vládl konzervativec Stanley Baldwin. Umění se kolem roku 1900 rychle měnilo pod vlivem kontinentálních vlivů, jako byl impresionismus, secese a později abstraktní umění. K britským hudebním skladatelům patřil Edward Elgar, k dramatikům George Bernard Shaw, modernismus v literatuře rozvíjeli například James Joyce a Virginia Woolfová. Objevila se nová média: film, k jehož průkopníkům patřil Robert W. Paul, měl mezi svými hvězdami i anglického komika Charlieho Chaplina. Bezdrátové vysílání ovlivnila BBC ( 1922 ), první mezinárodní rozhlasová vysílací síť. Ta také roku 1936 poprvé vyzkoušela televizní vysílání na základě technologie skotského vynálezce Johna Logieho Bairda; širší použití však tento vynález dosáhl až po druhé světové válce. K tehdejším britským vědcům patřili například objevitel penicilínu ( 1928 ) Alexander Fleming nebo otec jaderné fyziky Ernest Rutherford. Významnou událostí dobového sportu byly Letní olympijské hry 1908 v Londýně. Velká hospodářská krize zasáhla Británii roku 1931. V Německu dovedla k moci nacisty, které se Baldwinovo a později Chamberlainovo vedení snažilo usmířit politikou appeasementu. Runcimanova mise do českého pohraničí v létě 1938 připravila půdu pro Mnichovskou dohodu, snahu Velké Británie a Francie uspokojit Německo územními ústupky vynucenými na Československu. „ Mír pro naši dobu“, jak Mnichov vnímal Neville Chamberlain, však vydržel jen necelý rok. Od druhé světové války Po německém přepadení britského spojence Polska 1. září 1939 začala druhá světová válka, do které Velká Británie vstoupila 3. září. Zprvu však nebyla na západní frontě vyvíjena téměř žádná vojenská aktivita ( období tzv. podivné války ), Polsko bylo poraženo bez reálné pomoci. Britové do bojů zasáhli až poté, co Němci napadli Francii.", "V červnu 1940 však Německo bleskovou válkou porazilo i Francii a vláda nového britského premiéra Winstona Churchilla jen stěží stačila evakuovat svá vojska z kontinentu. Němci plánovali invazi na britské ostrovy, ale nejprve potřebovali dosáhnout vzdušné nadvlády. To se jim však nepodařilo, když v létě 1940 RAF porazila německou Luftwaffe v bitvě o Británii. Pozemní boje se tak Británii znovu vyhnuly, zažila však bombardování i útoky střelami V - 1 a V - 2. V Londýně se usídlila exilová vláda Československa a její vojáci bojovali po boku Britů. K jejich úspěchům patřil atentát na nacistického pohlavára Heydricha, provedený československými parašutisty vysazenými britským letectvem, jehož následkům „ zastupující říšský protektor“ podlehl ( 1942 ). Japonsko vyhlásilo Británii válku v prosinci 1941 a rychle dobylo Hongkong, Malajsii, Singapur a Barmu. Hrozilo též útokem na Austrálii a Indii. Tíhu boje s Japonci na sebe po svém vstupu do války vzaly Spojené státy. Již předtím ovšem Spojené státy, na základě Zákona o půjčce a pronájmu, začaly poskytovat Británii masivní pomoc ( 1940 ). Po vstupu Sovětů do války Churchill uzavřel pevné spojenectví i s nimi a navzdory ideologickým vzdálenostem toto spojenectví vydrželo až do konce války, byť německý diktátor Hitler doufal v opak. Britové a jejich západní spojenci, především vojska Spojených států, se roku 1944 vylodili v Normandii a osvobodili Francii. V květnu 1945 spolu se Sovětským svazem na zbytcích území Nacistického Německa ukončili válku v Evropě. Spojené království se podílelo na jednáních o poválečném uspořádání jako byly Teheránská, Jaltská a Postupimská konference. Mělo také dočasně svrchovaná práva v Britské okupační zóně Německa. Během jednání o poválečné podobě světa však bylo zřetelné, že Británie vyklízí pozici světové supervelmoci a předává žezlo dvěma novým globálním hegemonům – Spojeným státům a Sovětskému svazu. Ty se po spuštění železné opony ( což byla známá metafora, již roku 1947 užil Churchill ve svém Fultonském projevu ) dostaly do konfliktu, jemuž se říkalo studená válka ( asi 1947 – 1991 ).", "Během ní byla Velká Británie součástí západního bloku a Severoatlantické aliance ( od jejího vzniku roku 1949 ), stala se jadernou mocností ( první jaderný výbuch uskutečnila roku 1952 ) a roku 1973 vstoupila do Evropských společenství, později transformovaných na Evropskou unii.Ji ž Beveridgeova zpráva z roku 1942 požadovala dobudování sociálního systému Velké Británie; v červenci 1945 pak volební vítězství labouristů, vedených Clementem Attleem, předznamenalo sociální charakter britské politiky dalších několika desetiletí. Druhá světová válka urychlila rozklad britské koloniální říše; její nejlidnatější část, Indie, získala nezávislost roku 1947 ( Zákon o nezávislosti Indie ). Suezská krize roku 1956, nepodařený pokus Edenovy vlády a Francie udržet Suezský průplav, ukázala neschopnost Británie a jejího francouzského spojence prosadit své zájmy ve třetím světě silou. Mnohé bývalé kolonie si se Spojeným královstvím nicméně udržely nadstandardní vztahy ve společenství národů Commonwealth. I po dekolonizaci se vyskytly střety jako konflikt loajalistů a republikánů v Severním Irsku, násilný zejména počátkem 70. let 20. století ( tzv. troubles ), nebo válka o Falklandy s Argentinou roku 1982. Tuto válku vedla první žena v úřadě britského premiéra Margaret Thatcherová, konzervativní politička známá neoliberálním programem privatizace a omezení sociálních výhod. Roku 1997 konzervativce vystřídala labouristická vláda Tonyho Blaira, která zahájila program devoluce, tedy částečného přenášení pravomocí z londýnského centra na nově vytvořené parlamenty Skotska, Walesu a Severního Irska. Pod Blairovým vedením Británie také vstoupila do války v Afghánistánu a v Iráku. Roku 2010 nastoupili opět konzervativci v čele s Davidem Cameronem. V referendu z června 2016, které Cameron vyvolal, rozhodli Britové, navzdory Cameronově doporučení, vystoupit z Evropské unie. Po prohraném referendu Cameron odstoupil a byl nahrazen Theresou Mayovou s úkolem toto vystoupení ( brexit ) realizovat. Odpor v parlamentu i uvnitř vlastní strany k výstupové dohodě, kterou Mayová s EU vyjednala, však přinutil k rezignaci i ji. Nahradil ji silný podporovatel brexitu Boris Johnson.", "Když ani on nepřesvědčil Dolní sněmovnu, aby podpořila výstupovou dohodu, kterou s EU dojednal, vyhlásil předčasné volby, v nichž přesvědčivě zvítězil a získal tak pro prosazení své verze odchodu z EU jasný mandát. Geografie Spojené království zaujímá většinu rozlohy Britských ostrovů, to jest skupiny ostrovů ležících severozápadně od pobřeží kontinentální Evropy. Kromě dvou hlavních ostrovů, Velké Británie a Irska, je tu řada ostrovů menších. Proměnlivé, ale mírné podnebí Britských ostrovů je ovlivňováno severní větví Golfského proudu, nazývanou Severoatlantický proud, který v západní Evropě zmírňuje zimy. Pro západní pobřeží Velké Británie jsou charakteristické vysoké úhrny srážek, které vznikají díky větrům vanoucím od Atlantského oceánu. Východní, zejména však jihovýchodní pobřeží je naopak výrazně sušší. Skotská vysočina se vyznačuje divokou a velkolepou přírodou. Jsou zde nejvyšší hory Spojeného království ( Ben Nevis 1344 m ) a protáhlá jezera zvaná loch. Na západ od pobřeží Skotska leží v Atlantském oceánu dva řetězce ostrovů zvaných Vnitřní a Vnější Hebridy. Směrem na jih se země svažuje do údolí mohutné řeky Clyde. Tato oblast, známá jako Středoskotská nížina, je tvořena nízkými zvlněnými pahorkatinami s kvalitní zemědělskou půdou. Vyšší vrchoviny a mokřiny tvoří hranice s Anglií. Provincie Severní Irsko, kterou dělí od Skotska Irské moře, má zemědělskou půdu, hluboké zátoky a Lough Neagh – největší jezero Britských ostrovů. Severní Anglie je rozdělena vápencovými a žulovými hřbety horského pásma Pennin. Na severozápadě jsou hory a třpytivá jezera. Wales je země zelených údolí, klikatících se řek, travnatých planin, zemědělských usedlostí v kopcovitém terénu a holých hor. Většinu země pokrývá Kambrické pohoří, poseté malými jezery a vodopády. Velkou část střední Anglie tvoří zvlněná rovina, zatímco hranici se Severním mořem na východě představuje plochá nížina. Na hustě zalidněném jihovýchodě se nad úrodnými oblastmi zemědělské půdy tyčí nízké pahorkatiny z křídy zvané South Downs. Na jihozápadě země se rozprostírají rozlehlé plochy mokřin pokryté vřesovišti. Vlny Atlantského oceánu bičují skaliska rozeklaného jihozápadního poloostrova Cornwallu.", "Velkou Británii ( resp. celé království ) lemují různé typy pobřeží. Nejčastěji se jedná o oblázkové pláže či vysoké svislé útesy ( např. vápencové útesy u přístavu Dover nebo Seven Sisters na jihovýchodním pobřeží ostrova ). Politika Politický systém Spojené království je parlamentní monarchií. Vláda vykonává moc jménem panovníka, krále Karla III., který podle tradice drží veškerou výkonnou moc. Podle Zákona o nástupnictví z roku 1701 mohou na britský trůn nastoupit pouze potomci Žofie Falcké ( Hanoverské ), kteří jsou anglikánského nebo protestantského vyznání a nejsou ve svazku s osobou římskokatolického vyznání. Naprosto převážnou část výkonné moci vykonává ve jménu panovníka vláda, zvaná tradičně „ Vláda Jeho / Jejího Veličenstva“ ( His / Her Majesty ' s Government ). V jejím čele stojí premiér ( Prime Minister ). Radě nejdůležitějších ministrů se říká kabinet ( Cabinet ). Vláda je odpovědná parlamentu a sestavuje ji ten, kdo je vůdcem politické strany, jež má po volbách do Dolní sněmovny většinu v této komoře parlamentu nebo může tuto většinu v rámci koalice více stran získat. Všichni členové vlády musí být zároveň členy parlamentu ( Member of Parliament, MP ). Tento britský systém – zvaný též westminsterský – byl víceméně převzat do ústavního zřízení mnoha států, především členů Commonwealthu. Mnoho z nich také převzalo britský právní systém, známý jako Angloamerické právo. Na rozdíl od USA není však právo ve Spojeném království založeno na psané ústavě. Podobně je tomu pouze ve dvou dalších zemích světa s demokratickým státním zřízením, což jsou Nový Zéland a Izrael. Panovník Spojeného království má rozsáhlé formální pravomoci, ale jeho role je především ( ačkoliv ne výhradně ) ceremoniální. Je integrálním elementem parlamentu a právě on mu dává ve slavnostním aktu pravomoc scházet se a vytvářet zákony. Žádný parlamentní zákon nevejde v platnost, dokud není panovníkem podepsán. Všeobecně se má zato, že od roku 1708, kdy byla na trůnu královna Anna Stuartovna, se nestalo, že by byl nějaký zákon přijatý parlamentem panovníkem odmítnut. Podle zprávy listu The Guardian z důvěrných materiálů britského premiéra z roku 2013 však ve skutečnosti má panovník, a jeho nejstarší syn, nyní princ William, vévoda z Cornwallu a Cambridge, právo veta vůči zákonům projednávaným v parlamentě. Návrhy zákonů jsou jim předkládány před jejich definitivním přijetím..", "Ačkoliv bylo zrušení monarchie několikrát navrhováno, její popularita je stále vysoká a podpora pro vytvoření republiky se v populaci pohybuje pouze mezi 15 a 25 %. Král Karel III. nastoupil na trůn v roce 2022. Zákonodárnou mocí Spojeného království je Parlament Spojeného království. Podle doktríny parlamentní suverenity je parlament nejvyšší zákonodárnou autoritou země. Je dvoukomorový, sestává z volené Dolní sněmovny ( House of Commons ) a nevolené Sněmovny lordů ( House of Lords ). Dolní komora má 646 přímo volených členů. Sněmovna lordů pak přibližně 700 členů, ačkoliv jejich počet není přesně stanoven. Horní komora sestává z dědičných i nedědičných peerů ( tedy šlechticů nebo šlechtičen nejméně s hodností barona nebo baronky ) a biskupů anglikánské církve. Bývalou dědičnost křesel zrušil Zákon o sněmovně lordů z roku 1999, který povolil dědičnost místa jen 92 peerům. Samotná existence šlechty a její privilegia poukazují ovšem na skutečnost, že vedoucí role ve veřejném životě Spojeného království jsou stále vyhrazeny společenské elitě. Transparency International poukázala například i na roli této elity při brexitu. Zahraniční politika a brexit Spojené království je stálým členem rady bezpečnosti OSN, člen NATO, dále Commonwealthu, skupiny ministrů financí zemí G 8, G 20, OECD, WTO, rady Evropy, OSCE a do konce ledna 2020 také členský stát Evropské unie. Dne 23. června 2016 Britové v referendu odhlasovali vystoupení z EU, tzv. brexit, které mělo podle platných pravidel být dojednáno a uskutečněno do dvou let od oficiální žádosti o vystoupení, tedy do 29. března 2019. V důsledku průtahů spojených s neschválením příslušné dohody s EU Dolní sněmovnou platil od 10. dubna 2019 nový nejzazší termín pro spořádaný brexit, a sice 31. říjen 2019. Parlament však zamítl všechny vládní návrhy na řešení a premiér Johnson dokonce vyloučil deset poslanců své strany, protože jeden z jeho návrhů nepodpořili. EU nakonec souhlasila s dalším odkladem, tentokrát do konce ledna 2020. Dne 31. ledna 2020 pak Spojené království Evropskou unii opustilo a začalo tzv. přechodné období, během něhož měla být uzavřena podrobná obchodní dohoda o budoucích vztazích mezi Spojeným královstvím a Evropskou unií.", "Ta byla po mnoha pokusech uzavřena 24. prosince 2020 a Spojené království tak bylo připraveno na skončení přechodného období a definitivní odchod z EU, k němuž došlo 2. ledna 2021. Spojené království udržuje zvláštní vztahy ( „ Special Relationship“ ) s USA, úzce spolupracuje s Francií — „ srdečná dohoda“ — a s oběma zeměmi se podílí na technologiích jaderných zbraní. Spojené království je také úzce spjato s Irskem; obě země sdílejí společný prostor cestování ( Common Travel Area ) a spolupracují prostřednictvím Britsko - irské mezivládní konference ( BIIGC ) a britsko - irské rady ( BIC ). Celosvětová přítomnost a britský vliv je dále zesílen prostřednictvím obchodních vztahů, zahraničních investic, rozvojové spolupráce a vojenských závazků. Spojené království podniklo v roce 2003 po boku Spojených států invazi do Iráku. Chilcotova komise, která zkoumala britské zapojení do války v Iráku, dospěla v roce 2016 k závěru, že invaze do Iráku byla „ neoprávněná“. Spojené království se také po boku svých spojenců z NATO zapojilo do války v Afghánistánu a do vojenské intervence v Libyi. Britská vláda podpořila vojenskou intervenci v Jemenu pod vedením Saúdské Arábie a patří mezi největší vývozce zbraní do Saúdské Arábie. Spojené království má územní spor s Mauriciem o vlastnictví Čagoských ostrovů, které jsou zámořským územím Spojeného království v Indickém oceánu. Dne 25. února 2019 vydal Mezinárodní soudní dvůr v Haagu poradní stanovisko, že Čagoské ostrovy by měly být co nejdříve předány Mauriciu, a na základě výše uvedeného stanoviska hlasovalo Valné shromáždění OSN pro navrácení Čagoských ostrovů pod mauricijskou správu, ale britská vláda oba tyto verdikty odmítla. Spojené království má také územní spory s Argentinou o Falklandské ostrovy a se Španělskem o Gibraltar. Správní členění Spojené království tvoří čtyři země ( anglicky constituent country ) – Anglie, Severní Irsko, Skotsko a Wales. S výjimkou Anglie, která je spravována přímo centrálními institucemi Spojeného království, se ostatní tři země těší různé míře autonomie, rozšířené ve 20. století v procesu tzv. devoluce. Mimo Anglii, která má velice komplikovaný čtyřstupňový systém správního členění, mají ostatní tři země podstatně jednodušší dvoustupňový systém. Dependence Britská koruna má dále suverenitu nad tzv. korunními dependencemi, jakými jsou Ostrov Man, Jersey a Guernsey.", "Tyto země patří britskému panovníkovi, nejsou však považovány za součást Spojeného království ani nebyly součástí Evropské unie. Britský parlament má ovšem právo vydávat zákony pro dependence a britská vláda spravuje jejich zahraniční vztahy a obranu. Spojené království má dále čtrnáct zámořských teritorií po celém světě, což jsou poslední zbytky někdejšího Britského impéria. Ani zámořská území se nepovažují za součást Spojeného království, ale ve většině případů mají jejich obyvatelé britské občanství a právo bydlet ve Spojeném království ( platí od roku 2002 ). Britskými zámořskými teritorii jsou v současnosti Anguilla, Bermudy, Britské antarktické území, Britské indickooceánské území, Britské Panenské ostrovy, Falklandy, Gibraltar, Jižní Georgie a Jižní Sandwichovy ostrovy, Kajmanské ostrovy, kyperské vojenské základny Akrotiri a Dekelia, Montserrat, Pitcairnovy ostrovy, Svatá Helena, Ascension a Tristan da Cunha, Turks a Caicos. Ozbrojené síly Britské ozbrojené síly, oficiálně Ozbrojené síly Jeho Veličenstva, se skládají ze tří profesionálních odnoží: Royal Navy a Royal Marines ( tvořící námořní službu ), britské armády a královského letectva. Síly jsou organizovány ministerstvem obrany a řízeny radou obrany Spojeného království, které předsedá státní tajemník pro obranu. Vrchním velitelem je britský monarcha, král Karel III. Britský, jemuž příslušníci sil skládají přísahu věrnosti. Ekonomika Spojené království je členem skupiny G 7 a patří k nejrozvinutějším zemím světa. Hrubý domácí produkt na obyvatele dosahuje okolo 35 100 USD ( 2010 ). V Londýně je nejvyšší životní úroveň, přibližně 335 % průměru EU. Spojené království bylo první zemí na světě, ve které došlo v hospodářství k přechodu od zemědělství k průmyslu. Tento proces začal koncem 60. let 18. století a nazývá se průmyslovou revolucí. V průběhu 19. století se rozvinula taková průmyslová odvětví jako textilní průmysl, výroba železa a oceli, stavba lodí a těžké strojírenství. Palivem pro tato průmyslová odvětví se stalo uhlí, které bylo v tu dobu největším nerostným zdrojem Spojeného království. Až do 80. let 20. století tvořila tato průmyslová odvětví páteř celého hospodářství. Spojené království je stále ještě významným průmyslovým státem, ale výrobky, které produkuje, se změnily. Důležitosti nabyla novější průmyslová odvětví, např. elektrotechnický, potravinářský a chemický průmysl.", "Většina obyvatelstva dnes pracuje ve službách, např. ve státní správě, finančnictví, školství, zdravotnictví a cestovnímu ruchu. Dnes jsou nejdůležitějším nerostným bohatstvím Spojeného království velká naleziště ropy a zemního plynu ležící pod dnem Severního moře. Pouze asi 2 % populace pracují v zemědělství. Přesto je většina země intenzivně obhospodařována, aby zajišťovala potraviny jak pro domácí potřebu, tak i na vývoz. Rozlehlé oblasti úrodné půdy v jižní a východní Anglii produkují obilí, ovoce a zeleninu. Na zelených pastvinách západní Anglie se pase mléčný skot a na skotské a velšské vrchovině ovce. Většina starých lesů a lesních porostů byla v minulosti zničena, ale rozsáhlé rozlohy osázené jehličnany v současné době produkují dřevo pro stavebnictví a papírenství. Ze všech přístavů po celém pobřeží vyplouvají rybářské lodě a rybářská flotila Spojeného království byla pátou největší v Evropské unii. Řada britských firem se prosadila daleko za hranicemi Británie. K největším a nejslavnějším patří letecká společnost British Airways, petrochemická firma BP ( dříve British Petroleum ), chemicko - potravinářská společnost Unilever ( pod níž spadají světově známé značky potravin a kosmetiky jako Hellmann ' s, Knorr, Lipton, Magnum, Rexona ), telekomunikační Vodafone, síť supermarketů Tesco, farmaceutická společnost GlaxoSmithKline ( GSK ), výrobce automobilových olejů Castrol nebo módní firmy Burberry, Marks & Spencer, Umbro nebo Dr. Martens. Významné jsou banka Barclays, nebo pojišťovna Aviva. Drogistická korporace Reckitt Benckiser má ve svém portfoliu prezervativy Durex ( tvoří třetinu světového trhu s touto komoditou ) a řadu dalších světově známých značek: Calgon, Vanish, Nurofen, Strepsils ad. Alkoholová firma Diageo vyrábí známou vodku Smirnoff, rum Captain Morgan, skotskou whisky Johnnie Walker, likér Baileys Irish Cream nebo irské pivo Guinness. Sláva britského automobilového průmyslu ovšem již pominula, řadu z legendárních značek jako byly Bentley, Jaguar, Rolls - Royce, Aston Martin, Lotus, Austin, Rover nebo Daimler již získaly zahraniční korporace. Britský původ mají třeba i známé čokoládové oplatky Kit Kat ( ačkoli jeho výrobce v roce 1988 pohltila švýcarská korporace Nestlé ) nebo Twix ( ty získala americká společnost Mars ).", "Kavárenský řetězec Costa Coffee zase koupila americká Coca Cola, naopak restaurační řetězec Hard Rock Cafe zůstává nadále britský. Virgin Group vznikla kdysi jako hudební vydavatelství, v současnosti se korporace věnuje celé škále činností, k nejznámějším patří její letecká společnost. K nejslavnější skotským značkám patří ty spjaté s výrobou tamní whisky, např. Chivas Regal nebo Ballantine ' s a ovšem také herní společnost Rockstar North, tvůrce her jako Grand Theft Auto nebo Lemmings. K nejslavnějším severoirským firmám patří loďařská společnost Harland & Wolff, mj. stavitel Titanicu. Věda a školství Přírodní a technické vědy Základy moderní fyziky vystavěl Isaac Newton, biologie Charles Darwin. Studiemi elektromagnetismu otevřel před moderní vědou široké obzory Michael Faraday. Rozhodující pokroky v oblasti informatiky učinil Alan Turing. Tim Berners - Lee vynalezl systém World Wide Web. James Prescott Joule zkoumal vztah tepla, práce a energie. Asi nejslavnějším vědcem současnosti je Stephen Hawking. Otcem imunologie a objevitelem první vakcíny historie, proti pravým neštovicím, byl Edward Jenner. John Dalton rozvinul moderní atomovou teorii. Charles Babbage a Ada Lovelaceová jsou jedněmi z vynálezců počítače. Autorem vlivné teorie\" sobeckého genu\" je Richard Dawkins. Joseph John Thomson objevil elektron. Astronom Edmond Halley dal jméno nejznámější kometě. Robert Hooke formuloval zákon o přímé úměrnosti velikosti deformace a napětí v deformovaném tělese. William Harvey objevil krevní oběh, Henry Cavendish vodík, zakladatelem elektrochemie byl Humphry Davy. Zakladatelem rentgenové spektroskopie byl William Lawrence Bragg ( narozený v Austrálii ). Joseph Priestley objevil oxid uhličitý a kyslík. Předchůdcem informatiky byl matematik George Boole. K objevu struktury DNA výrazně přispěla Rosalind Franklinová. George Stephenson vynalezl parní lokomotivu. Za prosazení evoluční teorie se rval Thomas Henry Huxley. Vznik fotografie by nebyl možný bez díla chemika a fyzika Johna Herschela. Matematik G. H. Hardy předložil zásadní příspěvky o teorii čísel. Jane Goodallová proslula svým výzkumem šimpanzů. Jev interference světla vysvětlil Thomas Young. Antisepsi do lékařství zavedl Joseph Lister. Matematik John Couch Adams předpověděl čistě na základě výpočtů objev planety Neptun. William Lassell objevil Neptunův měsíc Triton.", "Matematik Andrew Wiles podal důkaz Velké Fermatovy věty, za což získal Abelovu cenu. V seznamu laureátů nejprestižnějších matematických cen, tedy Fieldsovy medaile a Abelovy ceny, lze nalézt šest dalších Angličanů: Klaus Roth, Michael Atiyah, Alan Baker, Simon Donaldson, William Timothy Gowers a Richard Ewen Borcherds. William Oughtred zkonstruoval logaritmické pravítko. Arthur Eddington svými měřeními během zatmění Slunce prokázal platnost Einsteinovy obecné teorie relativity – tu dnes rozvíjí například Roger Penrose. Zakladatelem sporné eugeniky byl Francis Galton. Fred Hoyle plamenně odmítl teorii Velkého třesku, nicméně dal jí jméno. Průkopníkem ve výzkumu světla jako zdroje energie je William Crookes. Výzkum magnetismu a elektřiny zahajoval William Gilbert. Možnosti vektorové analýzy objevil Oliver Heaviside. Pojem\" dinosaurus\" zavedl Richard Owen. Chronofotografickou techniku vyvinul Eadweard Muybridge. Matematik John Venn stvořil tzv. Vennovy diagramy, široce použitelné napříč obory. Thomas Newcomen sestrojil stroj pro čerpání vody z dolů. První funkční parní lokomotivu sestrojil Richard Trevithick. Matematickou statistiku zakládal Ronald Fisher. Neurolog Oliver Sacks proslul literárním zpracováním svých případů a popularizací výzkumu mozku. Nobelovu cenu za fyziku získali Paul Dirac, James Chadwick, John William Strutt, William Henry Bragg, Peter Higgs, Charles Glover Barkla, Owen Willans Richardson, Edward Victor Appleton, George Paget Thomson, Patrick Blackett, Cecil Powell, Martin Ryle, Nevill Francis Mott, Anthony James Leggett, Antony Hewish, David J. Thouless, Duncan Haldane a Michael Kosterlitz. Za chemii Frederick Sanger, Francis William Aston, Dorothy Hodgkinová, Frederick Soddy, Norman Haworth, Robert Robinson, Harry Kroto, John Kendrew, Gregory Winter, Michael Stanley Whittingham. Za fyziologii Michael Houghton, Francis Crick, Maurice Wilkins, Andrew Fielding Huxley, Alan Lloyd Hodgkin, Charles Scott Sherrington, Henry Hallett Dale, Peter Mansfield, John Sulston, Paul Nurse, Tim Hunt, Richard John Roberts, John Vane, Martin Evans, Oliver Smithies, Robert G. Edwards, John Gurdon, Peter John Ratcliffe, Rodney Robert Porter a Edgar Douglas Adrian.", "K rozvoji britské vědy ovšem významně přispěli i Skotové. Svou úpravou parního mechanismu rozpoutal průmyslovou revoluci James Watt. Dějiny fyziky, obzvlášť výzkumu elektromagnetismu, jsou nepředstavitelné bez Jamese Clerka Maxwella. I vynálezce telefonu Alexander Graham Bell se narodil ve Skotsku. Alexander Fleming objevil penicilin. Za Skota lze považovat i fyzika Williama Thomsona ( Kelvina ). John Logie Baird je jedním z vynálezců televize. John Napier objevil logaritmy a zavedl desetinnou čárku. Charles Lyell byl jedním ze zakladatelů moderní geologie. James Dewar vynalezl termosku. Robert Brown definoval tzv. Brownův pohyb. Zakladatelem termodynamiky byli Joseph Black či William John Macquorn Rankine. Významným matematikem byl Colin Maclaurin. John Boyd Dunlop vynalezl pneumatiku. David Brewster byl průkopníkem optiky. James Gregory patří ke spolutvůrcům dalekohledu. Daniel Rutherford dokázal jako první izolovat dusík. Vynálezcem procesu dialýzy byl Thomas Graham. Na vynálezu radaru se podílel Robert Watson - Watt. William Ramsay a Charles Thomson Rees Wilson získali Nobelovu cenu za fyziku, za chemii David MacMillan, Alexander Robertus Todd, Fraser Stoddart a Richard Henderson, za fyziologii John James Rickard Macleod a James W. Black. Z Velšanů se nejvíce prosadil Alfred Russel Wallace, jeden z otců evoluční teorie. Brian Josephson získal Nobelovu cenu za fyziku, Martin Evans Nobelovu cenu za fyziologii a lékařství. Matematik Robert Recorde zavedl symbol =. Vynálezce David Edward Hughes mj. zdokonalil mikrofon. Humanitní vědy a filosofie Z Anglie pocházel zakladatel středověkých škol, biskup a filosof Alcuin, který pak působil na kontinentě. Anglickou scholastiku tvořili zakladatel dialektiky Anselm z Canterbury, zakladatel politologie Jan ze Salisbury, Roger Bacon, Robert Grosseteste, nebo William Ockham. Mezi filosofy raného novověku vynikli zejména Francis Bacon, empiristé Thomas Hobbes a John Locke, na něž navázali idealistický filosof George Berkeley a osvícenecký myslitel Thomas Paine. V 19. století zde působili utilitaristé Jeremy Bentham a John Stuart Mill ( již jeho otec James Mill byl významným ekonomem ), nebo filosof a sociolog Herbert Spencer.", "Pro filosofii 20. století jsou zvláště významní originální platonik Alfred North Whitehead, logikové George Boole nebo Alan Turing, filosofický antropolog Gregory Bateson, nebo morální filosofové Bernard Williams a Alasdair MacIntyre. Britskou filosofii 20. století významně spolutvořili také emigranti, zvláště ze zemí, které se dostaly pod vládu německého národního socialismu ( nacismu ). Z Rakouska do Spojeného království přišel filosof židovského původu Ludwig Wittgenstein. Do Spojeného království se uchýlili také němečtí političtí exulanti Arthur Koestler a Karl Raimund Popper, ze sovětského Ruska politický filosof Isaiah Berlin, z Československa Ernest Gellner, z Maďarska filozof matematiky Imre Lakatos a z Polska Leszek Kołakowski. Jedním z největších ekonomů a vědcem, jenž měl rozhodující vliv na euro – americkou hospodářskou politiku třiceti zázračných let po druhé světové válce byl John Maynard Keynes. Zakladatelkou feministické filosofie byla Mary Wollstonecraftová. Anthony Giddens se stal jedním z nejuznávanějších sociologů. Klasikem demografie je Thomas Robert Malthus, ekonomie David Ricardo, mj. autor teorie komparativní výhody tvrdící, že vzájemný mezinárodní obchod je vždy výhodný pro všechny strany, či Alfred Marshall. Archeolog Howard Carter objevil Tutanchamonovu hrobku, jeho kolega Arthur Evans vykopal palác v Knóssu na Krétě. Beda Ctihodný založil anglickou historiografii, klasickou práci o dějinách starého Říma předložil Edward Gibbon. Významným historikem umění byl John Ruskin. Nobelovu cenu za ekonomii získali Ronald Coase, John Hicks, James Meade, Richard Stone a Oliver Hart. Edward Bradford Titchener patřil k zakladatelům psychologie. Také Skotové mají význačnou intelektuální tradici. Jan Duns Scotus byl klíčovou postavou pozdní scholastiky. Velkého vlivu dosáhlo tzv. skotské osvícenství, zvláštní odnož britského empirismu, někdy nazývaná Scottish School of Common Sense, k níž patřil například Adam Smith, David Hume či Thomas Reid. James Frazer sepsal proslavenou knihu Zlatá ratolest, základní práci moderní antropologie, religionistiky a etnografie. Ronald David Laing byl představitelem tzv. antipsychiatrie, filozof Alasdair MacIntyre komunitarismu, John Muir byl průkopníkem environmentalismu.", "Hnutí free school v 60. letech inspiroval filozof Alexander Sutherland Neill. Angus Deaton a James Mirrlees získali Nobelovu cenu za ekonomii. Velšan Geoffrey z Monmouthu byl jedním z prvních britských historiků a do značné míry stojí za popularitou legendy o králi Artušovi. Zakladatelem kulturálních studií byl Raymond Williams. Velšanem byl i logik a filozof Bertrand Russell. Průkopníkem psychoanalýzy v Británii a prvním Freudovým životopiscem byl jiný Velšan, Ernest Jones. Clive W. J. Granger získal Nobelovu cenu za ekonomii. Vzdělávání Pilířem britské vědy jsou její univerzity. Británie má velkou univerzitní tradici a její systém univerzit je nejrozvinutější po Spojených státech amerických. Například v Šanghajském žebříčku ( edice 2021 ) má Spojené království v první stovce osm univerzit, což je druhý nejvyšší počet na světě, po USA, a zdaleka nejvyšší v Evropě ( pro srovnání: Německo tam má jen čtyři univerzity ). Dvě nejstarší a nejprestižnější britské univerzity, Cambridgeská a Oxfordská, jsou dokonce v první desítce ( Cambridge na 3. místě na světě, Oxford na 7. místě ). Do první padesátky se ale vešlo i pět dalších: University College London ( 17. ), Imperial College London ( 25. ), Manchesterská univerzita ( 35. ), Edinburská univerzita ( 38. ) a King ' s College London ( 47. ). V první stovce lze najít ještě Bristolskou univerzitu ( 78. ). Cambridge s Oxfordem jsou někdy označovány jako Oxbridge a jejich absolventi tvoří elitu britské společnosti. Z Oxfordu pocházelo 28 premiérů Spojeného království, z Cambridge 14. Velmi známá je také rivalita obou těchto univerzit, která se táhne už od založení Cambridgeské university učenci prchajícími z Oxfordu, první anglické univerzity založené roku 1096. Cambridge je univerzitou s největším počtem laureátů Nobelovy ceny na světě. Demografie Ve Spojeném království žije asi 60 milionů lidí, je tu vysoká hustota zalidnění – 250 osob na km ², tedy dvakrát vyšší než v ČR. Britové žijí většinou ve městech ( asi 92 % obyvatel ). Spojené království není velkým státem, ale v průběhu novějších dějin se stalo domovem pestré směsice národů, kultur a náboženství. Více než čtyři pětiny obyvatel Spojeného království žijí v Anglii. Většina z nich žije a pracuje ve městech a velkoměstech.", "O víkendech a v době prázdnin a dovolených jsou hlavní silnice ucpány lidmi, kteří jedou na návštěvu na venkov či výlet na pobřeží. Mezi další oblíbené činnosti volného času provozované v přírodě patří zahradničení a sledování sportů či aktivní sportování. Spojené království má bohaté literární a umělecké dědictví. Po celá staletí jeho země plodily řadu velkých básníků, dramatiků, romanopisců, malířů, architektů a hudebníků. Anglický jazyk se rozšířil do celého světa od Severní Ameriky až po Austrálii. S indexem soukromí 1,5 ( 5. nejhorší hodnota z 36 vyhodnocovaných zemí ) patří obyvatelé Spojeného království mezi ty s největšími zásahy do soukromí na světě. Ve Velké Británii bylo v posledních několika letech instalováno přes 4 miliony kamer ( 1 na 14 obyvatel ), z toho nejvíce v Londýně ( který se po 7. červenci 2005 stal městem s největším kamerovým dohledem na světě ). Etnické skupiny Zdaleka největší skupinu tvoří Angličané. K dalším patří Velšané, Skotové, Irové a Židé. Spojené království je terčem masivní imigrace neevropského obyvatelstva, řada imigrantů či jejich potomků pochází z různých částí bývalého Britského impéria – Indie, Pákistánu, Bangladéše, Hongkongu, Afriky a karibské oblasti. Okolo 1 / 3 všech britských studentů ve věku 5 – 16 let byli v roce 2016 příslušníci etnických menšin. V Londýně mělo 69 % dětí narozených v roce 2015 alespoň jednoho rodiče pocházejícího z ciziny. Jazyky Spojené království nemá uzákoněný oficiální jazyk, ale de facto jím je angličtina. Anglicky se mluví na celých Britských ostrovech včetně Severního Irska a Irska, byť s mnoha různými regionálními dialekty. Další původní mluvené jazyky jsou velština, skotská gaelština, irská gaelština a kornština, které patří do skupiny keltských jazyků. Odhadem je cca 95 % britské populace anglických mluvčích. Asi 5,5 % populace mluví jazyky, které se do Británie dostaly v důsledku relativně nedávné imigrace. Největší takovou skupinou jsou jazyky z Jižní Asie jako paňdžábština, urdština, hindština, bengálština, tamilština a gudžarátština, které jsou zastoupeny u 2,7 % britské populace. Podle sčítání lidu v roce 2011 se polština stala v Anglii druhým nejpoužívanějším jazykem se 546 000 mluvčími. Náboženství Převažujícím náboženstvím ve Velké Británii je křesťanství.", "Dominují: Církev Anglie, Církev Walesu, Skotská episkopální církev a Církev Irska tj. Anglikánské církve ( asi 45 % obyvatelstva ), dále protestantské církve – nejvíce skotští presbyteriáni ( Církev Skotska, asi 5,5 – 7 % ), metodisté ( asi 4 – 5 % ) a další církve. Dále hlavně katolíci ( asi 13 % ) včetně východních katolíků. Působí zde i personální Ordinariát Our Lady ( Naší Paní, tj. Panny Marie ) z Walsinghamu. Vznikl 15. ledna 2011, v roce 2012 měl 1 500 věřících a 57 kněží ve 31 farnostech, počet narůstá, v roce 2013 asi 12 500 věřících, 81 kněží ve 40 farnostech, roku 2014 asi 13 500 věřících a 86 kněží ve 40 farnostech. Ordinář: Keith Newton ( * 10. dubna 1952 ), oficiálně konvertoval 1. ledna 2012, ordinářem je od 15. ledna 2011. Jsou zde i pravoslavní, včetně syrských jakobitů: Patriarchální vikariát ( má 1 farnost ) a Malankarský patriarchální vikariát – 24 farností ve Velké Británii a 4 farnosti v Irsku. V Británii působí i koptové původem z Egypta. Jsou zde 4 koptské jurisdikce: diecéze Midlands ( sídlo v Solihullu, hrabství Warwickshire ), diecéze Skotska, Irska a severovýchodní Anglie ( založena roku 1995 ), koptové v dalších oblastech Anglie spadají do diecéze pod jurisdikcí koptského papeže / patriarchy a v čele stojí generální biskup se sídlem ve Stevenage v Hearts. Mají celkem 32 farností ve Spojeném království a v Irsku. Od roku 1994 je zde i samostatná diecéze pro britské konvertity: Britská pravoslavná církev v čele s metropolitou ( sídlí v Londýně ). Ta má 13 farností a misií, kde slouží 5 kněží a 7 jáhnů ( únor 2015 ). Dále je zde neustále početně narůstající menšina muslimů – v roce 2011 asi 2,8 milionu, tj. asi 4,4 % obyvatelstva a též početné minority hinduistů a sikhů ( z Indie ), asi 2,5 – 3 % obyvatelstva a také menšina několika desítek tisíc židů. Imigrace", "Britská ekonomika pokrývala svou potřebu dalších pracovních sil především prostřednictvím dlouhodobých migračních tradic směřujících z Irska. V letech 1945 – 1959 se přistěhovalo asi 350 000 Irů a v roce 1971 žil ve Velké Británii téměř milion osob, které se narodily v Irsku. Druhým zdrojem příchozích pracovních sil – převážně afrokaribského a asijského původu – byl Commonwealth. V roce 1950 žilo v zemi 20 000 neevropských imigrantů. V roce 1971 pocházelo z karibské oblasti asi 265 000 imigrantů, z Pákistánu asi 128 000 a z Indie a z východní Afriky asi 241 000. Zvláštní skupinu v rámci postkoloniální migrace tvořili přistěhovalci z bývalé kolonie Kypru – počty imigrantů ( Řeků a Turků ) se v letech 1951 – 1971 zvýšily z asi 10 000 na 73 000 osob. Druhou největší skupinu imigrantů z evropských zemí tvořily v roce 1971 osoby italského původu ( asi 104 000 ). V britské imigrační politice nešlo primárně o podporu nebo omezení pracovní migrace, ale o otázky imigrace z bývalých koloniálních oblastí, případně z Commonwealthu. Odpovídajícím mechanismem tu bylo zavedení národního občanství místo členství v Commonwealthu. Svobodné přistěhovalectví ze států ES tím nebylo ovlivněno. Tak se do roku 1991 dostali Němci ( asi 216 000 osob ) na pozici druhé nejsilnější skupiny hned za Iry. Všude se vytvořila určitá struktura přistěhovalectví, která se postupně stabilizovala také cestou slučování rodin. Na jedné straně tu byla imigrační omezení pro zahraniční pracovní síly, na druhé straně se tu na pozadí neustálého příchodu dalších rodinných příslušníků odvíjelo úsilí o podporu integrace již trvale usazených přistěhovaleckých populací. Snahy o omezení imigrace a integrační podpora na národní úrovni byly v evropském měřítku spojeny s úsilím o nadnárodní regulační systémy k zajištění sociálních jistot u mezinárodní migrace v rámci Evropy. V roce 2014 do Velké Británie imigrovalo 624 000 lidí, zatímco ze země se ten samý rok odstěhovalo 327 000 lidí. Většina nových imigrantů pochází z bývalých kolonií v Asii a Africe, ale významná je také migrace z členských států EU. Islám je nejrychleji rostoucím náboženstvím ve Spojeném království, počet muslimů stoupl z méně než 22 000 v roce 1951 na 1,6 milionu v roce 2001 a na 2,8 milionu v roce 2011.", "V důsledku imigrace a vyšší porodnosti menšin se etnická skladba Spojeného království rychle mění a v roce 2011 patřilo už 24,3 % dětí na základních školách v Anglii k etnickým menšinám. Kultura Svátky V každé zemi existuje množství svátků a oslav. Ve Spojeném království se často nazývají bank holidays, protože v tyto dny jsou všechny banky v zemi zavřené. Nejdůležitějšími ze svátků jsou Vánoce a Nový rok, Velký pátek a Velikonoční pondělí. Vánoce ve Spojeném království zdobí množstvím světel a typických vánočních ozdob osvětlujících ulice a tradičními koledami a děti netrpělivě očekávají příchod Otce Vánoc ( Father Christmas ), jenž přistane se svým sobím spřežením na střeše za komínem. Vyvěšují svou vánoční punčochu k nohám postele a čekají na dárky. Ty rozbalují pouze 25. prosince v čase snídaně. V poledne pak mají tradiční vánoční oběd – pečeného krocana a vánoční pudding. 26. prosinec se nazývá Boxing Day. Tohoto dne chodí rodiče se svými dětmi na představení pantomimy. Večer před Novým rokem ( Silvestr ) je noc plná veselí po celé zemi, zvláště pak ve Skotsku. Tam se konají rodinné oslavy a před půlnocí se lidé shromažďují na náměstích, spojujíce své paže o půlnoci zpívají píseň Auld lang syne. Ve Skotsku se poslední den v roce nazývá Hogmanay a podle tradice se věří, že první návštěvník v Novém roce přináší do domu štěstí. Lidé si navzájem dávají kousek uhlí s přáním, aby jejich komín kouřil co nejdéle. Velikonoce se slaví jako jinde v Evropě. Je to prastarý symbol jara a nového života, kdy si křesťané připomínají Kristovu smrt a jeho zmrtvýchvstání. V Británii jsou ještě další bank holidays: první a poslední pondělí v květnu a poslední pondělí v srpnu. V Severním Irsku jsou dva významné dny – Den svatého Patrika ( St. Patrick ' s Day ) a protestantský 12. červenec čili The Twelfth neboli Orangemen ' s Day. Den svatého Valentýna ( Valentine ' s Day ) – den zamilovaných. První máj ( May Day ) – oslava plodnosti s tancem okolo májky. Svatojánská noc ( Midsummer ) – různé oslavy, zvláštností je vítaní východu slunce ve Stonehenge. Oficiální oslava královniných narozenin – červen.", "Noc Guye Fawkese ( Guy Fawkes Night ) – noc, během níž ohňostroje připomínají neúspěšný pokus vysoce postavených katolických vzbouřenců ( v čele s Guy Fawkesem ) vyhodit do povětří budovy Parlamentu za pomoci výbušnin a třaskavin. Halloween – předvečer svátku Všech svatých – noc tradičních her a veselí. Den válečných veteránů ( Remembrance Day ) – vzpomínka na padlé v obou světových válkách. Literatura Pojem\" britská literatura\" se vztahuje na literaturu spojenou se Spojeným královstvím, ostrovem Man a Normanskými ostrovy. Většina britské literatury je v angličtině. V roce 2005 vyšlo v Británii 206 000 knih a v roce 2006 se země stala největším vydavatelem knih na světě. Anglický dramatik a básník William Shakespeare je všeobecně považován za největšího dramatika všech dob. Jeho současníci Christopher Marlowe a Ben Jonson se také těší velké úctě. Mezi dramatiky z posledních let patří Alan Ayckbourn, Harold Pinter, Michael Frayn, Tom Stoppard, Noël Coward, John Osborne, Mark Rylance či Mike Leigh, kteří kombinují prvky surrealismu, realismu a radikalismu. Nejstarší zachovanou památkou britské poezie je Y Gododdin, složená v Hen Ogledd ( The Old North, „ Starý sever“ ), s největší pravděpodobností v pozdním 6. století. Napsána byla v cumbrijštině nebo staré velštině a obsahuje raný odkaz na krále Artuše. Zhruba od sedmého století byl přerušen kontakt mezi Walesem a Starým severem a pozornost velšské jazykové kultury se přesunula do Walesu, kde byla legenda o Artušovi dále rozvinuta Geoffreyem z Monmouthu.Mezi středověké a raně novověké anglické spisovatelé patří Geoffrey Chaucer ( 14. století ), Thomas Malory ( 15. století ), Thomas More ( 16. století ), John Bunyan, John Dryden, Joseph Addison, John Donne a John Milton ( 17. století ). V 18. století byli Daniel Defoe ( autor Robinsona Crusoe ), Henry Fielding a Samuel Richardson průkopníci moderního románu. Samuel Johnson kodifikoval moderní angličtinu. Z básníků vynikl Alexander Pope.", "V 19. století prózu rozvíjeli Jane Austenová, Mary Shelleyová, sestry Brontëovy, Charles Dickens, William Makepeace Thackeray, naturalista Thomas Hardy, realistka George Eliotová. V poezii zaujal vizionářský básník William Blake. Zvláště vlna romantismu na počátku 19. století postavila do popředí básnictví a proslavila autory jako George Gordon Byron, John Keats, Percy Bysshe Shelley, Samuel Taylor Coleridge či William Wordsworth. Na ně navazovala Elizabeth Barrettová - Browningová. Ve století dvacátém třeba Wystan Hugh Auden. V próze vynikli představitelé realismu D. H. Lawrence a Edward Morgan Forster, modernistická Virginia Woolfová, satirik Evelyn Waugh, romanopisec a prorok George Orwell, populární W. Somerset Maugham a Graham Greene. Nobelovu cenu za literaturu získali, krom některých výše uvedených, též Doris Lessingová, William Golding, John Galsworthy, Thomas Stearns Eliot a Patrick White. Významnými básníky jsou Philip Larkin a Ted Hughes. Zvláště ve 20. století se velmi rozvíjela i žánrová literatura. Mezi klasiky sci - fi patří H. G. Wells ( Stroj času, Válka světů ), Arthur C. Clarke ( Vesmírná odysea ), Aldous Huxley ( Konec civilizace ) či Anthony Burgess ( Mechanický pomeranč ). Klasiky literatury pro děti se stali Rudyard Kipling ( Kniha džunglí ), Lewis Carroll ( Alenka v říši divů ), A. A. Milne ( tvůrce medvídka Pú ), Enid Blytonová, Beatrix Potterová. Autorka detektivek Agatha Christie je nejprodávanější romanopisec všech dob, stvořila mj. slavnou postavu Hercula Poirota. K zakladatelům žánru detektivky patří Gilbert Keith Chesterton ( postava Otce Browna ). Ian Fleming stvořil postavu Jamese Bonda, špionážní romány proslavily ovšem i Johna le Carré. Z Anglie pocházejí také nejslavnější autoři fantasy: J. K. Rowlingová ( Harry Potter ), J. R. R. Tolkien ( Pán prstenů ), Terry Pratchett ( Úžasná Zeměplocha ) a Philip Pullman ( Zlatý kompas ). Mytologií se inspiroval i Robert Graves. Klasikem humoristické literatury je Douglas Adams, autor proslulého Stopařova průvodce po Galaxii.", "V humoristické literatuře nelze přehlédnout ani Jerome Klapku Jeromeho ( Tři muži ve člunu ), Pelhama Grenville Wodehouse či Kingsleyho Amise. Ne tak dávno přibyla do této sestavy Helen Fieldingová se svou Brigitt Jonesovou. Známí tvůrci komiksů jsou Alan Moore ( V jako vendeta ) a Neil Gaiman ( Sandman ). Mezi skotské autory patří spisovatel detektivek Arthur Conan Doyle ( tvůrce Sherlocka Holmese ), spisovatelé pro děti Kenneth Grahame ( Žabákova dobrodružství ) a J. M. Barrie ( Peter Pan ), romantik Walter Scott, autor dobrodružných románů Robert Louis Stevenson, básník Robert Burns, autor pikareskních románů Tobias Smollett ( Dobrodružství Rodericka Randoma ), známý\" objevitel\" Ossianových zpěvů James Macpherson, průkopník fantasy George MacDonald, životopisec James Boswell či autor známého filozofického románu Sartor Resartus Thomas Carlyle. Mezi poměrně nedávné patří Archibald Joseph Cronin, Muriel Sparková, William Boyd, Carol Ann Duffyová či Irvine Welsh. Oblíbené jsou krimi příběhy Iana Rankina, válečné romány Alistaira MacLeana ( Kam orli nelétají, Děla z Navarone ) nebo sci - fi romány Iaina Bankse. Skotské hlavní město Edinburgh bylo v rámci UNESCO první světové město literatury. Z velšské literatury nutno zmínit především Roalda Dahla, který proslul především jako autor knih pro děti ( Karlík a továrna na čokoládu ), dále básníka Dzlana Thomase či metafyzického básníka George Herberta. V oblasti populární literatury je dobře znám autor thrillerů Ken Follett. Sarah Watersová zaujala romány s lesbickou tematikou. Nejslavnějším severoirským autorem je Clive Staples Lewis, autor slavné fantasy série Letopisy Narnie. Mezi autory jiných národností, zejména ze zemí Commonwealthu, Irska a Spojených států, kteří žili a pracovali ve Velké Británii patří Jonathan Swift, Oscar Wilde, Bram Stoker, George Bernard Shaw, Joseph Conrad, T. S. Eliot a Ezra Pound. Mezi nedávné britské autory narozené v zahraničí patří Kazuo Ishiguro a Salman Rushdie. Hudba Ve Spojeném království jsou populární různé styly hudby, od lidové hudby Anglie, Walesu, Skotska a Severního Irska až po heavy metal.", "Mezi známé skladatele klasické hudby ze zemí Spojeného království patří William Byrd, Henry Purcell, Edward Elgar, Gustav Holst, William Walton, Arthur Sullivan ( nejznámější je spolupráce s libretistou W. S. Gilbertem ), Ralph Vaughan Williams a Benjamin Britten, průkopník moderní britské opery. Původem německý skladatel Georg Friedrich Händel, který složil řadu oper na italská libreta, se nakonec usadil v Londýně. Stal se naturalizovaným britským občanem a napsal britskou korunovační hymnu. Libreta některých z jeho významných děl, například oratoria Mesiáš, byla napsána v angličtině. Spojené království je domovem několika světově proslulých symfonických orchestrů. K nim patří BBC Symphony Orchestra a London Symphony Orchestra. Mezi významné dirigenty patří Simon Rattle, John Barbirolli, Leopold Stokowski, Peter Maxwell Davies, Thomas Beecham, Neville Marriner, Colin Davis nebo John Eliot Gardiner. Mezi významné skladatele filmové hudby se zařadili John Barry, Clint Mansell, John Powell, Craig Armstrong, David Arnold, Malcolm Arnold, Michael Nyman a Harry Gregson - Williams. Andrew Lloyd Webber je produktivní muzikálový skladatel. Jeho díla od konce 20. století dominují londýnským divadlům ve West Endu a slavila úspěch po celém světě. Skupina The Beatles ( John Lennon, Paul McCartney, George Harrison, Ringo Starr ) má na mezinárodním poli prodáno přes miliardu nahrávek a je nejprodávanější a nejvlivnější kapelou v historii populární hudby. Mezi další významné a vlivné britské umělce v průběhu druhé poloviny 20. století patří The Rolling Stones ( Mick Jagger ), Led Zeppelin, Pink Floyd, Queen ( Freddie Mercury ), Bee Gees ( ač spíše Australané ), Genesis ( Phil Collins, Peter Gabriel ), Deep Purple, Dire Straits, Def Leppard, Elton John a Depeche Mode. Všichni mají po celém světě rekordně prodáno 200 milionů a více nahrávek. K dalších významným skladatelům a hudebníkům patří Mike Oldfield, za zmínku také stojí vlivné punkové skupiny Sex Pistols a The Clash. Průkopníky žánru heavy metal byli Black Sabbath ( Ozzy Osbourne ), Judas Priest a Iron Maiden. Mezi další význačné interprety z moderní doby patří Coldplay, Ed Sheeran, Radiohead, Muse, Arctic Monkeys, Blur, Oasis, Spice Girls, Robbie Williams, Gorillaz, Amy Winehouse a Adele.", "Ze Skotů se nejvíce prosadila Annie Lennoxová, z Velšanů John Cale ( svého času člen The Velvet Underground ), Tom Jones, Bonnie Tyler a Manic Street Preachers. V rámci BPI jsou udělovány výroční hudební ceny Brit Awards. Mezi některé z oceněných z Británie za mimořádný přínos hudbě patří The Who, David Bowie, Eric Clapton, Rod Stewart, Sting, The Police, Cliff Richard a George Michael. Výtvarné umění K nejznámějším anglickým malířům patří romantický krajinář William Turner. William Hogarth založil žánr karikatury. Nejvlivnější výtvarnou skupinou v anglických dějinách byli tzv. prerafaelité. K členům tohoto bratrstva patřili Dante Gabriel Rossetti nebo John Everett Millais. S bratrstvem byl úzce spjat designér William Morris. Nejslavnějším anglickým sochařem je patrně Henry Moore. Nejproslulejším anglickým architektem je Christopher Wren, mj. stavitel katedrály sv. Pavla v Londýně, z moderních architektů pak Norman Foster, jenž obdržel prestižní Pritzkerovu cenu, stejně jako dva další Britové, modernista Richard Rogers a skotský brutalista James Stirling. Skotský architekt a designér Charles Rennie Mackintosh byl významným představitelem secese, Robert Adam neoklasicismu. Proslulým stavitelem kanálů byl Skot Thomas Telford. V Británii jsou též významná umělecká muzea a galerie. Britské muzeum je největším muzeem světa, schraňuje některé umělecké poklady antické ( Elginovy mramory ) a staroegyptské ( Rosettská deska, El - amarnské dopisy ). Významnou galerií je i Courtauldův institut umění sídlící v Somerset House, kde lze spatřit například obraz Un bar aux Folies Bergère od Édouarda Maneta. Národní galerie sídlí na Trafalgarském náměstí v Londýně a v jeho sbírkách lze najít obraz Svatba manželů Arnolfiniových Jana van Eycka, Madonu ve skalách Leonarda da Vinciho nebo vskutku proslulé Slunečnice Vincenta van Gogha. Moderní umění je shromážděno zvláště v Tate Gallery. Její nejznámější součástí je Tate Modern v bývalé elektrárně v londýnském Southwarku. Sbírku portrétů lze nalézt v Národní portrétní galerii, Victoria and Albert Museum se specializuje na dekorativní umění. Mimo Londýn je významné zejména Ashmoleovo muzeum v Oxfordu. Ve Skotsku je největší uměleckou institucí Kelvingrove Art Gallery and Museum v Glasgow. Film Nejslavnějším anglickým filmovým režisérem je Alfred Hitchcock.", "Dva Oscary má režisér Richard Attenborough, jednoho si odnesl Anthony Minghella, John Schlesinger, Ken Russell a Tony Richardson. David Lean se stal známým svými velkofilmy jako Most přes řeku Kwai ( 1957 ), Lawrence z Arábie ( 1962 ) nebo Doktor Živago ( 1965 ). Představitelem britské nové vlny byl Lindsay Anderson, který získal Zlatou palmu v Cannes. Stejné pocty se dostalo dokonce dvakrát Kenu Loachovi, autoru sociálních dramat. V Cannes uspěli i Carol Reed, Richard Lester nebo Mike Leigh. Mnoho populárních snímků natočil Ridley Scott. Terry Gilliam vždy nalezl zcela osobitou poetiku. Richard Curtis je králem romantických komedií. K nejúspěšnějším režisérům současnosti patří Christopher Nolan či Danny Boyle. Guy Ritchie proslul novým, dosti hollywoodským pojetím Sherlocka Holmese.Nejslavn ějším hercem němé éry se stal Charlie Chaplin. K dalším ikonám světového filmového umění patří Elizabeth Taylorová, Michael Caine, Laurence Olivier, Vivien Leighová, Cary Grant, Peter Ustinov. Tři Oscary má Daniel Day - Lewis. Role inspektora Clouseaua proslavila Petera Sellerse. Role v Pánu prstenů udělala globální celebritu z Christophera Lee, Orlando Blooma či Iana McKellena, série o Harrym Potterovi proslavila Emmu Watsonovou, Daniela Radcliffa, Garyho Oldmana, Richarda Griffithse a Alana Rickmana, série Matrix Hugo Weavinga, velkofilm Titanic Kate Winsletovou, komediální cyklus o Mr. Beanovi Rowana Atkinsona, série o Jamesi Bondovi především Daniela Craiga, Judi Denchovou a Rogera Moorea, seriál Dr. House Hugha Laurieho, sága Stmívání Roberta Pattinsona. K legendám patří i Bob Hoskins, Donald Pleasence, Malcolm McDowell, Christian Bale, Ben Kingsley, Jeremy Irons, Alec Guinness, Colin Firth, Emma Thompsonová, Helen Mirrenová, Hugh Grant či David Niven. Jacqueline Bissetová zůstane pro většinu Středoevropanů už asi navždy především kráskou z belmondovské klasiky Muž z Acapulca. K proslulé komické skupině Monty Python patřili herci John Cleese, Michael Palin, Graham Chapman či Eric Idle. Megahvězdou současnosti je Keira Knightleyová.", "Jako Spider - Man se v posledních letech proslavil Andrew Garfield, v sérii Mission: Impossible a Star Trek Simon Pegg. Brutální komika je typická pro Sachu Barona Cohena. Skotem byl první představitel Jamese Bonda a herecká legenda Sean Connery. Série o Harrym Potterovi proslavila Robbie Coltranea, série Pán prstenů Billy Boyda, seriál Doctor Who Karen Gillanovou a Petera Capaldiho. Z Velšanů proslul scenárista, režisér a spisovatel Terry Jones, člen komediální skupiny Monty Python. Nejslavnějšími velšskými herci jsou Catherine Zeta - Jonesová, Richard Burton a Anthony Hopkins. Ray Milland získal Oscara. Velkofilm Titanic učinil všeobecně známým Ioana Gruffudda, sága Michaela Sheena, romantická klasika Rhyse Ifanse, série o Jamesi Bondovi Desmonda Llewelyna ( ztvárnil výstrojního důstojník Q v sedmnácti bondovkách ), série Piráti z Karibiku Jonathana Pryce, seriály a Hra o trůny Iwana Rheona. V modelingu proslula Naomi Campbellová či Kate Mossová. Legendou dokumentárních pořadů BBC je zoolog David Attenborough. Další televizní hvězdou, která překročila hranice Británie, je kuchař Jamie Oliver, moderátor motoristického pořadu Jeremy Clarkson či porotce Simon Cowell z formátů typu Pop Idol. Památky Z prehistorických památek jsou nejvýznamnější Stonehenge, Avebury a neolitická osada Skara Brae ve Skotsku. Z římských časů jsou to především zbytky Hadriánova valu, kterým Římané oddělili Skotsko od Anglie.Po čátky románské architektury, přesněji její specifické ostrovní verze zvané normanský sloh, reprezentuje Durhamský hrad a Durhamská katedrála. Normanské základy má i hrad Windsor, druhý největší obývaný hrad na světě ( hned po Pražském hradě ) a jedno ze sídel britské královské rodiny, stejně jako londýnský hrad Tower. Ze sakrálních staveb pak Canterburská katedrála, kde byl zavražděn Tomáš Becket, která ale již přechází v gotiku. Podobné prolínání je typické i u dalších primárně románských staveb, jako je Elyská katedrála nebo Norwichská katedrála. V Peterboroughské katedrále už se gotika prosadila velmi dravě. Její velmi čistý výraz lze spatřit ve Westminsterském opatství, známém to místě korunovací, svateb a posledního odpočinku anglických panovníků.", "Britskou gotiku reprezentuje také Salisburská katedrála, Lincolnská katedrála nebo Winchesterská katedrála disponující nejdelší hlavní chrámovou lodí mezi všemi gotickými katedrálami v Evropě. Yorská katedrála je zase největší svého druhu na severu Evropy. Z hradů pak je gotika dobře cítit na vodním hradě Bodiam v hrabství Východní Sussex nebo na největším anglickém hradě Dover. Ve Skotsku je to Edinburský hrad nebo Palác Linlithgow, ve Walesu pak hrady Caernarfo, Beaumaris nebo Conwy. Z klášterů Fountains, který je součástí královského parku Studley, jenž je celý zapsán mezi památky UNESCO ( jinak ovšem reformace, která na ostrovech zvítězila, klášternímu životu nepřála, i známé opatství v Canterbury se například proměnilo v ruinu ). Renesanci uváděli na ostrovy Tudorovci. Tzv. tudorovskou architekturu reprezentuje zejména Hampton Court Palace a St James ' s Palace, oba v Londýně. Renesanční prvky již dominují i na skotském hradě Stirling. Nejčistší renesanční výraz, jak je znám z kontinentální Evropy, má však skotský zámek Balmoral, letní byt britské královské rodiny, v němž zemřela královna Alžběta II. V 17. a 18. století vznikala venkovská sídla, která měla nezaměnitelný styl, k nejslavnějším patří Blenheimský palác, proslulý rovněž tím, že se zde narodil Winston Churchill. Lze ho řadit k baroku, stejně jako Kensingtonský palác v Londýně z dílny Christophera Wrena. Ovšem zdaleka nejproslulejším projevem tohoto stylu v Británii je jiné Wrenovo dílo, Katedrála svatého Pavla v Londýně. Oblíben byl na ostrovech i klasicismus. Klasicistní je zámek Holyrood ve Skotsku, ještě mnohem známější je pak Buckinghamský palác v Londýně, od roku 1837, s nástupem královny Viktorie, oficiální sídlo královské rodiny. K nejslavnějším stavbám světa v historistním stylu 19. století, v tomto případě novogotickém, patří Westminsterský palác v Londýně, kde v současnosti sídlí britský parlament. Jeho součástí je i věž Big Ben, jeden z největších symbolů Británie. Originálním projevem historismu je Broadway Tower ve Worcestershiru. Proslavenými stavbami jsou koncertní sál Royal Albert Hall nebo budova Royal Opera House, obvykle zvaná Covent Garden.", "Průkopnickým byl Křišťálový palác v Hyde Parku postavený u příležitosti světové výstavy 1851, jedna z prvních skeletových staveb světa. K nejznámějším stavbám moderní a postmoderní architektury v Británii patří budova 30 St Mary Axe, zvaná obvykle Okurka, z dílny Normana Fostera. K nejvýznamnějším průmyslovým památkám patří Tower Bridge, symbol nejslavnější éry Britského impéria z konce 19. století a jeden z největších symbolů Londýna. Dále je to Pontcysyllte Aqueduct nebo Iron Bridge v hrabství Shropshire, první litinový most na světě a jeden ze symbolů průmyslové revoluce. Byl zapsán na seznam Světového dědictví UNESCO, stejně jako průkopnický Forth Bridge u Edinburghu otevřený roku 1890. Na seznamu jsou i některé městské celky, jako lázně Bath, Edinburgh, Liverpool, londýnská čtvrť Greenwich ( včetně proslulé observatoře ), nebo skotská vesnice New Lanark, kde se utopista Robert Owen pokusil realizovat některé své představy o ideální společnosti. Sport Velká Británie je kolébkou fotbalu. Anglická liga, Premier League, patří k nejprestižnějším na světě, hraje se od srpna do května. Kluby Liverpool, Manchester United, Nottingham Forest, Chelsea a Aston Villa dokázaly vyhrát Ligu mistrů. V Poháru vítězů pohárů a Evropské lize triumfovaly i Tottenham Hotspur, West Ham United, Manchester City, Everton, Arsenal Londýn a Ipswich Town. Nejúspěšnějšími skotskými kluby jsou Glasgow Rangers a Celtic Glasgow. Anglická fotbalová reprezentace získala jeden titul mistrů světa, roku 1966. Zlatý míč pro nejlepšího fotbalistu Evropy získali Stanley Matthews ( 1956 ), Bobby Charlton ( 1966 ), George Best ( 1968 ), Kevin Keegan ( 1978, 1979 ) a Michael Owen ( 2001 ). K fotbalovým legendám patří i Bobby Moore, Gary Lineker, Frank Lampard, Steven Gerrard, Alan Shearer nebo David Beckham. Druhým nejoblíbenějším sportem je ragby. Nejdůležitější zápasy ragbyové ligy se hrají na stadionech Twickenham v Londýně, Millennium v Cardiffu a Murrayfield v Edinburghu od března do října. Ze Skotska pochází golf, v r. 1650 se hrál už na 12 místech. Oficiální pravidla ustavil v roce 1897 Královský golfový klub sv. Andrewa a poté golf pronikl do celého světa. Ve Skotsku se hraje Scottish Open Golf a po celé zemi mnoho větších i lokálních turnajů profesionálů i amatérů.", "Kriket hrají od konce 18. stol. všichni a všude, po víkendech před každým domem. Největší kriketovou arénou je Lord ’ s v Londýně. Jezdectví označil za sport král Karel II. Stuart Od té doby se konají pravidelně např. Grand National v Aintree v Liverpoolu, Scottish Grand National v Ayru a Derby a Oaks v Epsomu. Největším tenisovým turnajem je Wimbledon. Ve Velké Británii je také mnoho lehkoatletických mítinků, turnajů v baseballu i v dalších sportech. Populární je aerobik, jóga, bojové umění. V parcích jsou cyklotrasy i chodníky pro jogging. Romantický venkov Východní Anglie je jednou z oblíbených oblastí pro cykloturistiku. Populární je jachting, túry na koních, horské túry, alpinismus, rafting, létání na rogalech či v balonu. Na venkov se chodí i rybařit, platí však různě přísná místní omezení. Dále tu jsou volně přístupná golfová hřiště a velmi oblíbený je běh po centru Londýna. Britové třikrát pořádali olympijské hry, pokaždé v Londýně ( 1908, 1948, 2012 ). Anglie dodala Británii řadu sportovních hvězd. Lewis Hamilton je sedminásobný mistr světa ve Formuli 1 ( 2008, 2014, 2015, 2017, 2018, 2019, 2020 ), čímž má vyrovnaný rekord v celkovém počtu výher šampionátu jezdců s Michaelem Schumacherem, Graham Hill dvojnásobný ( 1962, 1968 ), jeden titul má Mike Hawthorn ( 1958 ), John Surtees ( 1964 ), James Hunt ( 1976 ), Nigel Mansell ( 1992 ), Damon Hill ( 1996 ) a Jenson Button ( 2009 ). Mike Hailwood je devítinásobným mistrem světa v závodech silničních motocyklů. Chris Froome je čtyřnásobným vítězem Tour de France. Dráhový cyklista Jason Kenny má šest zlatých olympijských medailí, jeho kolega Bradley Wiggins pět ( jednu ze silnice ), stejně jako veslař Steve Redgrave. Jachtař Ben Ainslie má čtyři zlata ze čtyř různých her. Nejúspěšnějším britským atletem na OH je Mo Farah, rodák ze Somálska ( čtyři zlaté z dlouhých běhů ), k atletickým legendám patří i běžec Sebastian Coe. Alistair Brownlee je nejúspěšnější olympijský triatlonista všech dob, Lizzy Yarnoldová se může pochlubit stejnou bilancí ve skeletonu. Ikonickou postavou kriketu je William Gilbert Grace. Skotové ve sportu také nezaostávají.", "Skotskou trenérskou fotbalovou legendou je Alex Ferguson. Jeho slavným předchůdcem v Manchesteru United byl Matt Busby. Držitelem Zlatého míče je Denis Law, mnoho úspěchů si připsal i Kenny Dalglish. Nejúspěšnějším skotským ( a vůbec britským ) tenistou je vítěz Wimbledonu Andy Murray. Trojnásobným mistrem světa ve Formuli 1 se stal Jackie Stewart, dvojnásobným Jim Clark. V závodech rally se proslavil Colin McRae. Šest zlatých olympijských medailí má dráhový cyklista Chris Hoy. Velšskými fotbalovými legendami jsou John Charles, Ryan Giggs, Mark Hughes či Ian Rush, na ragbyových kolbištích se proslavil Gareth Edwards. Kuchyně Britská kuchyně vychází z keltských a anglosaských tradic, byla ale ovlivněna i kulinářskými tradicemi britských kolonií, zejména indickou kuchyní. Za národní jídlo je v celé Británii považováno fish and chips. Je tvořené rybou ( obvykle treskou ) smaženou v těstíčku a smaženými hranolky, které se tradičně polévají sladovým octem a sypou solí. Tradiční jsou rovněž pudinky, například yorkshirský pudink, nebo známý vánoční pudink vyráběný ze sušeného ovoce, sádla, melasy a koření, kterážto kombinace někdy ostatní Evropany překvapí. Hovězí maso se často upravuje jako tzv. rostbíf nebo steak, například Beef Wellington, což je hovězí steak obalený ve vrstvě paštiky, směsi z hub, parmské šunce upečený v listovém těstě. Oblíbené jsou také klobásy, masové koláče a sendviče. Skotskou národní specialitou je haggis, což jsou ovčí vnitřnosti s cibulí a ovesnými vločkami vařené v ovčím žaludku. Velšskou specialitou je zase polévka cawl z masa, brambor, tuřínu a mrkve. V Británii vznikla worcestrová omáčka, která se jako dochucovadlo rozšířila po celém světě, tradičně obsahuje fermentovanou sóju, ocet, melasu, česnek, zázvor, ančovičky a další přísady. Britskou specialitou je marmite, pomazánka vyráběná z kvasnicového extraktu, který vzniká jako vedlejší produkt při vaření piva. Nejrozšířenějším druhem sýra je čedar, další britský ( přesněji jihoanglický ) vynález. Specifika má i britské stolování. Británie je známa bohatými snídaněmi.", "Tradiční britská snídaně se skládá ze smažených vajec, smažené slaniny, párků, fazolí a chleba ( často toastového ) a někdy i z rajčat nebo smažených hub. Pověstným rituálem je také tzv. čaj o páté. Jinak Británie má třetí největší spotřebu čaje na obyvatele ( po Turecku a Irsku ). Do Velké Británie se dostal čaj z Číny. Nejpopulárnější jsou silné černé čaje, často podávané s mlékem a sušenkami. Z alkoholických nápojů je v Británii populární pivo a cider ( nápoj z kvašených jablek ) nebo hrušková verze cideru perry. Ve Skotsku se vyrábí ceněná whisky, pálenka z ječmenného sladu. Nejstarší písemná zmínka o jejím pálení pochází z 15. století, ale tradice bude patrně ještě hlubší. Reference Literatura Související články Pohřebiště anglických panovníků Seznam českých velvyslanců ve Spojeném království Seznam československých velvyslanců ve Spojeném království Externí odkazy Oficiální informace gov.uk – government services and information royal.gov.uk – The Official Website of the British Monarchy www.parliament.uk – UK Parliament Oficiální turistické informace – Official Guide to Britain – Visit Britain Další informace Answers – United Kingdom ( česky ) velka-britanie.co.uk – Zpravodajství a informace z Velké Británie v českém jazyce. Magazín pro krajany žijící v UK lochneska.cz – praktické informace o životě a práci v Británii pohyby.co.uk – praktické informace o životě a práci v Británii anglie.cz – praktické informace o životě a práci v Británii Cestovní příručka na Wikivoyage Státy Evropy Království Ostrovní státy a území Státy a území vzniklé roku 1707 Státy NATO Státy Commonwealthu G 8 Commonwealth realm" ]
1032	https://cs.wikipedia.org/wiki/Ji%C5%99%C3%AD%20%C5%A0ust	Jiří Šust	[ "Jiří Šust ( 28. srpna 1919 Praha – 30. dubna 1995 Praha ) byl český hudební skladatel, autor filmové hudby. Byl dvorním skladatelem Jiřího Menzela, napsal hudbu ke dvanácti jeho filmům. Život V letech 1936 – 1939 studoval na Moskevské státní konzervatoři hru na klavír u Grigorije Ginzburga a skladbu u Sergeje Nikiforiče Vasilenka. Pokračoval na Pražské konzervatoři studiem skladby u Jaroslava Řídkého a Aloise Háby. Absolvoval v roce 1942 a věnoval se skládání hudby pro krátkometrážní filmy ve zlínských filmových ateliérech. Stal se hudebním referentem Komunistické strany Středočeského kraje. Později pracoval jako hudební dramaturg armádního filmu. Komponoval hudbu k celé řadě filmů, až se v roce 1965 dostal ke spolupráci s Jiřím Menzelem na povídce Smrt pana Baltazara z filmu Perličky na dně. O rok později vznikl mezinárodně úspěšný a Oscarem oceněný film Ostře sledované vlaky. Spolupráce obou tvůrců pokračovala až do roku 1994 ( Život a neobyčejná dobrodružství vojáka Ivana Čonkina ). Řadu původních písní uplatnil Šust i v krátkometrážních snímcích ( např. Jak se bavil svět nebo Písně o moři ). Mnohé jeho písně – převážně šansonového ražení – jsou obsaženy v jeho hudebních doprovodech k četným televizním inscenacím. Poněkud stranou zájmu zůstává jeho dlouholetá spolupráce s dokumentárním filmem, pro jehož účely vybíral taktéž hudební doprovod. Šust je také autorem mnoha symfonických, komorních a vokálních skladeb. Nevyhýbal se ani spolupráci na politicky angažovaných projektech, složil hudbu k několika filmům oslavujícím dělnické hnutí ( Olověný chléb, Únos aj. ), byl autorem mnoha písní pro pionýrské a mládežnické soubory a hudby pro spartakiádní cvičení. Měl velký smysl pro dramatičnost a syntézu různých hudebních žánrů. Na požádání byl schopen stylově napodobit Beethovena, Smetanu, Chačaturjana, Bacha nebo třeba Vivaldiho. I díky této své schopnosti byl vybrán ke spolupráci na filmu Zbraně pro Prahu, kde dostal za úkol napsat skladby ve stylu nacistické hudby, na kterou nebyla dostupná autorská práva. V roce 1994 byl o něm natočen dokumentární film Hudba Jiří Šust. Dílo", "Symfonické skladby a kantáty Sinfonia ( absolventská skladba, 1941 ) Cesta domů ( symfonická báseň, 1946 ) Suita antiqua ( 1948 ) Symfonie života a práce ( 1949, cena ministerstva informací a osvěty ) Romantická fantasie pro klavír a orchestr ( 1950 ) Za mír ( suita z baletu Mír, 1951 ) Tanec vysokých bot ( 1952 ) Píseň o vrchním veliteli ( na slova Stanislava Kostky Neumanna, 1952, cena Armádního filmu ) Smuteční hudba ( 1953 ) Život vítězí nad smrtí ( ke stejnojmennému spartakiádnímu cvičení, 1960 ) O slunci a dešti ( taneční scéna, 1961 ) Píseň o svobodě lidstva ( kantáta, 1962 ) Holubička ( 1962 ) Kromě toho komponoval scénickou hudby pro divadelní představení.", "Filmografie ( hrané filmy ) Divoké pivo ( 1995 ) Hrad z písku ( 1994 ) Krvavý román ( 1993 ) Život a neobyčejná dobrodružství vojáka Ivana Čonkina ( 1993 ) Hat - Trick ( studentský film, 1992 ) Vracenky ( 1990 ) Konec starých časů ( 1989 ) Don Juan ( divadelní záznam, 1988 ) Piloti ( 1988 ) Věrni zůstaneme ( 1988 ) Zdaleka ne tak ošklivá, jak se původně zdálo ( TV film, 1987 ) ) Gottwald ( TV seriál, 1986 ) Návštěvní hodiny ( TV film, 1986 ) Vesničko má středisková ( 1985 ) Zelená léta ( 1985 ) Pražský svědek ( 1984 ) Chladna zrána ( TV film, 1983 ) Milo Barus, der stärkste Mann der Welt ( 1983 ) Samorost ( 1983 ) Slavnosti sněženek ( 1983 ) Hodina života ( 1981 ) Proč se vraždí starší dámy ( TV film, 1981 ) Blázni, vodníci a podvodníci ( 1980 ) Postřižiny ( 1980 ) Jak se naučit švédsky ( TV film, 1979 ) Panelstory aneb Jak se rodí sídliště ( 1979 ) Silvestr svobodného pána ( TV film, 1979 ) Báječní muži s klikou ( 1978 ) Jak se zranit ve službě ( TV film, 1978 ) Pumpaři od Zlaté podkovy ( 1978 ) Parádní číslo ( TV film, 1977 ) Zlaté rybky ( 1977 ) Boty plné vody ( 1976 ) Na samotě u lesa ( 1976 ) Vánoce u Matěnů ( TV film, 1976 ) Mys Dobré naděje ( 1975 ) Namátková kontrola ( TV film, 1975 ) Recepty doktora Kudrny ( TV film, 1975 ) Rodič ( TV film, 1975 ) Zbraně pro Prahu ( 1974 ) Maturita za školou ( 1973 ) Výstřely v Mariánských Lázních ( 1973 ) Byli jednou dva písaři ( TV seriál, 1972 ) Cesty mužů ( 1972 ) Medvěd pro hosta ( TV film, 1972 ) Věra - nevěra ( TV film, 1972 ) Vražda před večeří ( TV film, 1972 ) Almara ( TV film, 1971 ) Svědectví mrtvých očí ( 1971 ) Obavy komisaře Maigreta ( TV film, 1970 ) Takže ahoj ( 1970 ) Houslista ( 1969 ) Kolonie Lanfieri ( 1969 ) Skřivánci na niti ( 1969 ) Ve vlaku ( 1969 ) Zabitá neděle ( 1969 ) Záhada hlavolamu ( TV seriál,", "1969 ) Město pod Hněvínem ( Dokumentární film o městu Most, 1969 ) Bohouš ( TV film, 1968 ) Don Juan 68 ( 1968 ) Rána pod pás ( 1968 ) Amatér ( TV film, 1967 ) Dívka s třemi velbloudy ( 1967 ) Inzerát ( TV film, 1967 ) Případ paní Luneauové ( TV film, 1967 ) Rozmarné léto ( 1967 ) Soudničky ( TV seriál, 1967 ) Soukromá vichřice ( 1967 ) Dva tygři ( 1966 ) Ostře sledované vlaky ( 1966 ) Sedmikrásky ( 1966 ) Slečny přijdou později ( 1966 ) Perličky na dně ( 1965 ) Zločin v dívčí škole ( 1965 ) Případ Daniela ( 1964 ) Strakatí andělé ( 1964 ) Skotská s ledem ( TV film, 1963 ) Pevnost na Rýně ( 1962 ) Tereza ( 1961 ) Lidé jako ty ( 1960 ) Křižovatky ( 1959 ) Kasaři ( 1958 ) Morálka paní Dulské ( 1958 ) O věcech nadpřirozených ( 1958 ) Modrá a zlatá ( 1956 ) Synové hor ( 1956 ) Váhavý střelec ( 1956 ) Zlatý pavouk ( 1956 ) Státní a vojenské tajemství ( 1955 ) Tanková brigáda ( 1955 ) Frona ( 1954 ) Olověný chléb ( 1953 ) Nad námi svítá ( 1952 ) Únos ( 1952 ) Racek má zpoždění ( 1950 ) Vítězná křídla ( 1950 ) Svědomí ( 1948 ) Ves v pohraničí ( 1948 ) Nevíte o bytě? ( 1947 ) Týden v tichém domě ( 1947 ) Mrtvý mezi živými ( 1946 ) Tři knoflíky ( 1945 ) Vánoční sen ( 1945 ) Nejvýnosnější prodej ( 1942 ) Osvobozené nohy ( 1942 ) Kromě toho zkomponoval hudbu k cca 60 dokumentárním filmům, z nichž 6 i sám režíroval. Literatura Československý hudební slovník osob a institucí II. ( M – Ž ), 1965, Státní hudební vydavatelství, Praha, s. 744 Externí odkazy Jiří Šust Skladatelé klasické hudby Čeští hudební skladatelé Čeští skladatelé filmové hudby Narození 28. srpna Narození v roce 1919 Narození v Praze Úmrtí 30. dubna Úmrtí v roce 1995 Úmrtí v Praze Muži" ]
1033	https://cs.wikipedia.org/wiki/Jazz	Jazz	[ ", čili džez ( z angličtiny ), je původně severoamerický hudební styl, který vznikl na začátku 20. století mezi afroamerickou komunitou na jihu USA, smícháním afrických a evropských hudebních stylů. Jeho africké kořeny se projevují hlavně v používání blue tónů, odpovídaček, improvizace, polyrytmů, synkop a tečkovaných ( houpavých ) skupin not. Později jazz přebíral i prvky populární hudby. Původ slova jazz, které bylo pro označení této hudby poprvé použito okolo r. 1915, je nejasný, avšak pravděpodobně se jedná o zkomolenou zkratku jas ( mine ) v narážce na jasmínový parfém, populární v New Orleans té doby. V jazzu vznikala od jeho počátku řada podžánrů, od neworleanského dixielandu, datovaného do prvního desetiletí 20. století, přes swing v podání big bandů ze 30. a 40. let, bebop ve 40. letech, rozmanitý latinský jazz a jeho kombinace, např. afrokubánský jazz a brazilský jazz z 50. a 60. let, jazz - rock fusion ze 70. let, až po např. acid jazz. Původ Do r. 1808 bylo dovezeno do USA skoro půl milionu černošských otroků, především ze západní Afriky. Otroci si s sebou\" přivezli\" silné hudební tradice. Africká hudba byla většinou účelová, pomáhala při práci ( pracovní písně ), nebo byla součástí kmenových rituálů, včetně bojových pokřiků. Podle africké tradice měly písně jednohlasou melodii a používali odpovídačky ( call - and - response ), ale bez evropské představy harmonie. Rytmy odrážely africký způsob mluveného projevu. Používala se pentatonická stupnice, prokládaná blue tóny v blues a jazzu. Na začátku 19. století rostl počet černošských muzikantů, kteří se učili hrát na evropské nástroje, především na housle, které používali k parodování evropské taneční hudby ve svých tradičních tancích cakewalk. \" Bílí\" umělci ( černě namaskovaní ), kteří rozšiřovali černošskou hudbu mezi širokou veřejnost v evropských a amerických pěveckých show, naopak kombinovali synkopy a evropský harmonický doprovod. Louis Moreau Gottschalk upravil africko - americkou hudbu cakewalk, také jihoafrické, karibské a jiné melodie otroků, do podoby salonních písní pro piano.", "Další vliv na podobu jazzu mělo začlenění harmonického stylu chorálů, který se černoši naučili v kostelích, a včlenili jej do své hudby, např. do spirituálů. Původ blues je nedoložený, jednou z možností je, že vzniklo jako světská podoba spirituálů. Vznik a vývoj afroamerické hudby a kultury od doby otroctví sledoval např. Paul Oliver, v r. 2007 založil sbírku africko - americké hudby a souvisejících tradic. 1890 – 1910 Ragtime Zrušení otroctví ( r. 1865 ) vedlo k novým možnostem vzdělání osvobozených Afroameričanů, ale přetrvávající sociální rozdělení znamenalo omezené pracovní možnosti. Černošští muzikanti připravovali zábavu pro nižší společenské vrstvy ( např. tance, pěvecké show ), černošští pianisté hráli v barech, klubech a nevěstincích. V r. 1897 první bělošský skladatel William H. Krell vydal svou „ Mississippi Rag“,\" jako první psaný instrumentální ragtime pro piano. Následující rok složil pianista Scott Joplin ( je označován za Krále ragtime ) skladbu „ Original Rags“, poté v r. 1899 vydal světový hit „ Maple Leaf Rag“. Napsal řadu známých ragtimů, kombinujících synkopy, banjo figury (? ), a někdy i call - and - response. Otcem blues je nazýván W. C. Handy, který blues vydával a zpopularizoval, a jehož „ Memphis Blues“ z r. 1912 a „ St. Louis Blues“ z r. 1914 se staly jazzovými standardy. Muzika z New Orleans Na vývoj raného jazzu měla muzika z New Orleansu velký vliv. Hodně místních jazzových interpretů hrálo ve čtvrti Storyville. Pochodové kapely hrály na pohřbech africké komunity. Nástroje, používané v těchto, a v tanečních kapelách, se staly základními nástroji pro jazz. Jsou jimi dechové a bicí nástroje. Malé kapely, v nichž působili samouci i vzdělaní afroameričtí hudebníci ( mnozí vycházeli z tradic pohřebních procesí v New Orleans ), hrály klíčovou roli ve vývoji a rozšíření raného jazzu. Kapely cestovaly napříč černošskými komunitami na jihu, a od r. 1914 hráli afrokreolští a afroameričtí muzikanti i v západních městech USA. Afrokreolský pianista Jelly Roll Morton začal svou kariéru v Storyville.", "Od r. 1904 procestoval s Vaudeville show města na severu USA, včetně Chicaga a New Yorku. Jeho „ Jelly Roll Blues“, jež napsal v r. 1905, bylo publikováno v r. 1915 jako první jazzové tištěné aranžmá. To přitáhlo do New Orleans mnoho muzikantů. Na severovýchodě USA se rozvíjelo hraní ragtime, zejména v podání James Reese Europe a jeho symfonického Cleff Club orchestru v New Yorku. Hrál např. na benefičním koncertu v Carnegie Hall v r. 1912, a jeho „ Society Orchestra“ se v r. 1913 stala první nahrávkou černošské skupiny. Eubie Blake, ovlivněný James P. Johnsonem, vyvíjel v té době styl stride piano playing, ve kterém pravá ruka hraje melodii, zatímco levá ruka se stará o rytmus a basu. „ Livery Stable Blues“ od Original Dixieland Jass Band, vydané v r. 1917, je jedna z prvních nahrávek raného jazzu. Toho roku nespočet kapel vytvořilo nahrávky se zdůrazněním slova „ jazz“ v názvu skladby, ale většinou to byl spíše ragtime, než jazz. V září 1917 W. C. Handy a jeho Orchestra of Memphis nahráli cover verzi písně „ Livery Stable Blues“. V únoru 1918 James Reese a jeho kapela „ Hellfighters“ přivezla ragtime do Evropy ( v období 1. světové války ). Po návratu do USA nahráli „ The Darktown Strutter ' s Ball“. 20. a 30. léta 20. století Prohibice v USA ( 1920 – 1933 ) zakázala prodej alkoholických nápojů. Nezákonný obchod s alkoholem v době tzv. „ jazzového věku“, éry, kdy populární hudba obsahovala jak aktuální taneční, ale i nové písně a divadelní melodie, ovlivnil i to, že jazz začal být považován za nemorální. Mnoho členů starší generace v tom vidělo ohrožování starých kulturních zásad, a prosazování nových, úpadkových hodnot z tzv. „ Roaring Twenties“ ( bouřlivých dvacátých let ). Od r. 1919 Kid Oryův Original Creole Jazz Band, složený z muzikantů z New Orleansu, hrál v San Francisku a Los Angeles, kde v r. 1919 nahráli svou první nahrávku. Hlavním centrem rozvoje jazzu bylo Chicago, kde se King Oliver spojil Billem Johnsonem. V tomto roce vznikla i první nahrávka Bessie Smithové, nejznámější bluesové zpěvačky 20. let 20. století.", "Bix Beiderbecke založil r. 1924 kapelu The Wolverines. V témže roce se Louis Armstrong přidal k taneční kapele Fletcher Hendersona, působil zde jako sólista na trubku. Pak zformoval vlastní skupinu Hot Five, a vytvořil oblíbený styl scat singing ( pěvecká improvizace ). Jelly Roll Morton nahrával s kapelou New Orleans Rhythm Kings, poté zformoval kapelu Red Hot Peppers. Zvýšila se poptávka po výstřední taneční hudbě, hrané bělošskými orchestry, jako třeba Orchestrem Jeana Goldketta a Orchestrem Paula Whitemana. Ten v r. 1924 nacvičil se svým Whiteman ' s Orchestra skladbu Rhapsody in Blue od skladatele George Gershwina. Z dalších, nově vzniklých hudebních souborů, lze jmenovat např. Fletcher Henderson ' s band, Duke Ellington ' s band v New Yorku a Earl Hines ' s Band v Chicagu. Všechny uvedené kapely měly značný vliv na vývoj big bandovského swingu. Swing Třicátá léta patřila populárním swingovým big bandům, v nichž se někteří sólisté zapsali do dějin jako kapelníci. Patří mezi ně Count Basie, Cab Calloway, Fletcher Henderson, Earl Hines, Duke Ellington, Artie Shaw, Tommy Dorsey, Benny Goodman, Frank Sinatra a Glenn Miller. Swing byl také taneční hudba, a byl v rádiích živě vysílán po celé Americe po řadu let. Ačkoliv to byl kolektivní zvuk, nabízel individuálně muzikantům šanci zahrát si sóla a improvizované melodie, i tematická sóla, která leckdy mohou být velmi komplexní a důležitou součástí hudby. Časem se sociální kritika rasového dělení vrátila do normálu, a bělošští kapelníci zase začali nabírat černošské hudebníky. V 30. letech 20. století Benny Goodman přemluvil ke spolupráci pianistu Teddyho Wilsona, vibrafonistu Lionela Hamptona a kytaristu Charlieho Christiana. Styl raných 40. let byl známý jako „ jumping the blues“, nebo „ jump blues\", protože používali malá komba ( jazzové kapely té doby měly 3 – 4 členy ). Je pro ně typické vysoké tempo skladby a bluesové akordové postupy. Kapela Kansas City Jazz v roce 1930 přešla od big bandů k bebopu, ten pak ovlivnil celá 40. léta. Jazz v Evropě Mimo USA začíná jasný evropský styl jazzu vznikat ve Francii v Quintette du Hot Club de France.", "Belgický kytarový virtuos Django Reinhardt rozšířil gypsy jazz, mix amerického swingu ze 30. let, francouzských „ dud“ a východoevropského folku, s pomalým, svůdným cítěním. Hlavními nástroji jsou steel kytara, housle a kontrabas. Sólové přechody z jednoho hráče na druhého, jako třeba kytara a basa, hrají roli v rytmické sekci. 40. a 50. léta 20. století Dixieland revival Na konci 30. let se znovu začala oprašovat dixieland hudba, vracela se k původnímu kontrapunktovému neworleánskému stylu. Z velké části tomu napomáhaly nahrávací společnosti, publikující ranou jazzovou klasiku, jako třeba Oliverovy, Mortonovy a Armstrongovy kapely z 20. let. Oživení ( revivalu ) se zúčastnily dvě skupiny muzikantů. První skupina byla složená z hráčů, kteří začínali svou kariéru v tradičním stylu, a vrátili se, nebo pokračovali v tom, co hráli po většinu času, např. skupina Bobcats, kterou založil Bob Crosby. Dalšími revivalisty byli Max Kaminsky, Eddie Condon a Wild Bill Davison. Většina hráčů pocházela ze středozápadu, ale našel se mezi nimi i malý počet muzikantů z New Orleansu. Druhou skupinou revivalistů byli muzikanti, kteří byli příliš mladí na to, aby byli ovlivněni počátky jazzu, ale kteří nyní odmítli styl swingu, a začali preferovat tradiční metody hry. Lu Watters band byl nejspíše tím nejznámějším představitelem této skupiny. Louis Armstrong zformoval svůj All - stars band, který se stal vedoucím souborem mezi dixieland revivaly. V průběhu 50. a 60. let byl dixieland jedním z komerčně nejznámějších jazzových stylů v USA, Evropě i v Japonsku. Bebop Uprostřed 40. let se bebopeři snažili posunout jazz z taneční populární muziky k vyzývavější hudební poloze. Významné odlišnosti od swingu rozšířili první bebopeři prvky z taneční muziky, vytvářeli bebop více jako uměleckou formu, charakteristickou svým rychlým tempem, komplexními souzvuky, složitými melodiemi, a zjednodušením rytmické sekce. Vlivnými muzikanty v bebopu byli např. saxofonista Charlie Parker, pianista Bud Powell a Thelonious Monk, trumpetista Dizzy Gillespie a Clifford Brown, basista Ray Brown a bubeník Max Roach.", "Bebopeři vnášeli do jazzu nové barevnosti tónu, nesouzvuku a více abstraktních forem improvizací, kde používali akordové „ mimoně“, náhradní i pozměněné akordy. Měnil se i styl bubnování, na více úskočný a explozivní, ve kterém byl činel ride používán pro udržení rytmu, zatímco snare ( virbl ) a basový buben byly použity pro neočekávané akcenty. Tyto odchylky, od t. č. hlavního jazzového proudu, se zprvu setkávaly s nepochopením, občas s nepřátelskými ohlasy mezi fanoušky a kolegy muzikanty. Přesto se bebop zapsal do jazzového slovníku jako akceptovaná součást jazzu. Cool jazz Cool jazz byl představen na konci 40. let v New Yorku, jako výsledek kombinování převážně stylu bělošských jazzových muzikantů, a černošských beboperů. Nahrávky cool jazzu od Chet Bakera, Dave Brubecka, Bill Evanse, Gil Evanse, Stan Getze a Modern Jazz Quartetu měly obvykle odlehčený zvuk, který zabránil agresivnímu tempu, a harmonickou abstrakci z bebopu. Důležitou nahrávku „ Birth of the Cool“ vytvořil trumpetista Miles Davis. Muzikanti, jako třeba pianista Bill Evans, začali hledat novou cestu ke struktuře svých improvizací objevováním formální muziky. Cool jazz byl později silně spojován se scénou West Coast jazz. Mělo to vliv na pozdější vývoj hudby, např. pro bossa nova, modal jazz a také pro free jazz. Hard bop Hard bop je odbočkou bebopu ( nebo „ bopu“ ), do které se začlenily vlivy z rhythm and blues, gospel music a blues, obzvláště v saxofonové a klavírní hře. Hard bop se rozvinul uprostřed 50. let, zčásti jako odpověď na oblibu cool jazzu na začátku tohoto období ( především mezi lety 1953 a 1954 ), současně se vzrůstem rhythm and blues. Miles Davisovo dílo „ Walkin '“ ohlásilo nový styl pro svět jazzu. Kvintet Art Blakey and the Jazz Messengers s kapelníkem Blakeym, pianistou Horace Silverem a trumpetistou Clifford Brownem byli vedoucími silami v hard bopovém hnutí, společně s Davisem.", "Free jazz Free jazz, a jeho podobná forma avant - garde jazz, jsou podžánry jazzu, založené na bebopu, používající méně předepsaných materiálů, a poskytují hráči více svobody. Free jazz používá implicitní nebo volnou harmonii, a tempo, která bylo na začátku vnímáno jako kontroverzní. Basista Charles Mingus je také často označován za průkopníka ve světě jazzu, ačkoliv jeho aranže procházely řadou stylů a žánrů. První větší změna přišla v 50. letech, s ranými pracemi Ornette Colemana a Cecil Taylora, v 60. letech to byli například John Coltrane, Archie Shepp, Sun Ra, Albert Ayler, Pharoah Sanders a další. Free jazz rychle našel oporu v Evropě. Není náhodou, že mnoho muzikantů, jako Ayler, Taylor, Steve Lacy a Eric Dolphy, strávili delší dobu v Evropě. 60. a 70. léta 20. století Latin jazz Latin jazz má dvě hlavní odnože: afrokubánský jazz a brazilský jazz. Afrokubánský jazz byl v USA hrán po éře bebopu, zatímco brazilský jazz začal být populární během 60. let. Afrokubánský jazz se začal jako styl rozvíjet uprostřed 50. let, díky muzikantům, jakými byli Dizzy Gillespie a Billy Taylor. Ti byli ovlivněni mnoha kubánskými muzikanty, jako byl Xavier Cugat, Tito Puente a Arturo Sandoval. Brazilský jazz, jako např. bossa nova, vychází ze samby, přidávají se prvky z jazzu, a z mnoha dalších klasických a populárních stylů 20. století. Bossa je vesměs nepříliš rychlá, s melodií zpívanou v portugalštině nebo angličtině. Průkopníky v tomto stylu byli Brazilci João Gilberto, Antônio Carlos Jobim, Vinícius de Moraes a spousta dalších. Příbuzným stylem je jazz - samba, popisovaná jako kompozice bossa novy, vložená do jazzových frází, interpretovaná např. Stan Getzem a Charlie Byrdem. Soul jazz Soul jazz vznikl vývojem hard bopu, míchá silné vlivy blues, gospelu a rhythm and blues v hudbě pro malé skupiny, nejčastěji organ tria, používajících Hammondovy varhany. Na rozdíl od hard bopu, soul jazz vesměs zvýrazňuje opakující se formy a melodické oraty, a improvizace je často méně komplikovaná, než u ostatních druhů jazzu.", "Horace Silver měl velký vliv na vývoj soul jazzu, v jeho písničkách se používá funky, a často i improvizace kostelních varhan. Mezi známé soul jazzové varhaníky patří Jimmy McGriff, Jimmy Smith a Johnny Hammond Smith, a mezi významné tenor saxofonisty patří třeba Eddie „ Lockjaw“ Davis a Stanley Turrentine. Jazz fusion Na konci 60. let, a začátkem 70. let, se začala tvořit hybridní forma jazz rocku, tzv. jazz fusion. Ačkoliv se jazzoví puristé bránili proti mixování jazzu a rocku, někteří důležití jazzoví inovátoři přeskočili od dobové hardbop scény k fusion. Jazz fusion často mísí rytmus, neobvyklé takty, synkopy a složité akordy a harmonie, využívající velký počet elektrických nástrojů, jako je třeba elektrická kytara, elektrická baskytara, elektrické piano a syntezátory. Vynikajícími hráči jazz fusion byli Miles Davis, keyboardista Chick Corea a Herbie Hancock, bubeník Tony Williams, kytarista Larry Coryell a John McLaughlin, saxofonista Wayne Shorter a baskytarový skladatel Jaco Pastorius. Trendy 70. let Na začátku 70. let nastala obroda zajímavostí v jazzu a v dalších formách afroamerické kultury. Muzikanti, jako Pharoah Sanders, Hubert Laws a Wayne Shorter, začali používat kalimbo, cowbell, shekeire, a další hudební nástroje, pro jazz ne zrovna typické. Za povšimnutí stojí také jazzová harfistka Alice Coltrane, jazzový houslista Jean - Luc Ponty a jazzový dudák Rufus Harley. Jazz se začal rozrůstat a měnit, inspiroval se v ostatních hudebních stylech, jako např. ve world music, experimentální hudbě a rock a pop music. Kytarista John McLaughlin a jeho Mahavishnu Orchestra hráli kombinaci jazzu a rocku, s prvky muziky z východní Indie. V nahrávací společnosti ECM natočilo desky mnoho umělců, např. Keith Jarrett, Paul Bley, The Pat Metheny Group, Jan Garbarek, Ralph Towner a Eberhard Weber. Otevřeli tím dveře nové estetické muzice, využívající převážně akustické nástroje, a smíchaly je s prvky světové a folkové muziky. 1980 – 2000 V 80. letech se jazzová komunita ztenčila a rozdělila. Především u starších posluchačů přetrvával zájem o tradiční a přímé formy jazzu.", "Wynton Marsalis se snažil tvořit hudbu, založenou na víře v tradice, inspiraci hledal u Louise Armstronga a Duke Ellingtona. Na začátku 80. let se stala úspěšnou lehce komerční forma jazz fusion, nazývaná pop fusion nebo smooth jazz, a hrála se ve všech důležitějších rádiích. Význačnými smooth jazz saxofonisty byli Grover Washington, Jr., Kenny G a Najee. Později, v 80. letech a začátkem 90. let, se některé podžánry spojily, např. jazz s populární muzikou, a vznikl tak acid jazz, nu jazz a jazz rap. Acid jazz a nu jazz kombinoval elementy jazzu s moderní formou elektrické taneční muziky. Avšak nu jazz je založený na jazzové harmonii a melodii, většinou v něm nenajdeme improvizaci. Jazz rap spojil jazz a hip hop. Gang Starr nahráli „ Words I Manifest“, „ Jazz Music“ a „ Jazz Thing“ ve spolupráci s Branford Marsalisem a Terence Blanchardem. Od roku 1993 raper Guru a jeho Jazzmatazz angažovali jazzové muzikanty ke svým studiovým nahrávkám. Radiohead, Björk a Portishead také často vkládali do své muziky prvky z jazzu. Na začátku 21. století „ přímý“ (? ) jazz pokračoval v dovolávání se k jádru (? ) posluchačů. Osvědčení jazzoví muzikanti, jejichž kariéra trvala desetiletí, jako Chick Corea, Jack DeJohnette, Bill Frisell, Charlie Haden, Herbie Hancock, Roy Haynes, Keith Jarrett, Wynton Marsalis, John McLaughlin, Pat Metheny, Paquito D ' Rivera, Sonny Rollins, John Scofield, Wayne Shorter, John Surman, Stan Tracey a Jessica Williams, pokračovali v nahrávání a vystupování. Našlo se i pár novátorských jazzových umělců, kteří se v roce 1990 – 2000 dostali do popředí. Byli to třeba The Bad Plus, Brad Mehldau, Robert Glasper, Brian Blade, Larry Goldings, Kurt Rosenwinkel, Gonzalo Rubalcaba a Medeski, Martin & Wood. Definice Jelikož termín „ jazz“ se používá pro pestrou škálu různých stylů, jednotná definice, sjednocující všechny styly, by byla zavádějící.", "Někteří fanatikové si stojí za jasnými definicemi, které z pojmu jazz vyjímají všechny druhy hudby od jazzu pouze odvozené, ale hudebníci samotní odmítají definovat hudbu, kterou sami hrají. Duke Ellington pojem jazz shrnul větou „ Všechno je to hudba“. Někteří kritikové dokonce tvrdí, že ani Ellingtovona hudba nebyla jazzem, jelikož podle nich čistý jazz nikdy neměl být v orchestrální podobě. Na druhou stranu, „ transformace“ Ellingtonových nahrávek v podání jeho přítele Earla Hinese ( na albu Earl Hines Plays Duke Ellington, vydaném 1970 ), byly hudebním kritikem Benem Ratiffem označeny za „ stejně dobrý příklad jazzu jako cokoliv jiného“. Dlouho se debatovalo o definici hranice, co je ještě jazz. Ve 30. letech kritizovali milovníci jazzu inovace, spojené s érou swingu, které podle nich odporovaly improvizačnímu stylu, spojenému s „ čistým jazzem“. V průběhu 40., 50. a 60. let spolu vedli spory hráči tradičního jazzu a bebopeři, kteří navzájem svou tvorbu kritizovali za to, že jí k jazzu „ něco chybí“. Přestože změny a transformace jazzu pod novými vlivy jsou často označovány za jeho znehodnocování, Andrew Gilbert oponuje tím, že jazz má „ schopnost absorbovat a měnit vlivy“ z různorodých stylů. Dlouho byly kritizovány formy jazzu, ovlivněné komerční populární hudbou, proti kterým se bouřili hlavně bebopeři. Fanoušci tradičního jazzu naopak kritizovali bebop, tzv. „ Fusion eru“, probíhající v 70. letech, a další inovace, označujíce je za znehodnocení jazzové tvorby. Podle Bruce Johnsona ale byl jazz odjakživa na rozhraní mezi komerční hudbou a uměním. Gilbert podotýká, že pojetí základních zásad jazzu se stále vyvíjí, a že „ plody minulosti“ se stále mohou stát „ nadřazenými výstřední kreativitě“ a inovacím dnešních umělců. Jazzový kritik Gary Giddins namítá, že šíření jazzu je dnes příliš institucionalizované a kontrolované velkými firmami hudebního průmyslu, a že jazz čelí „ těžkým časům respektovanosti a přijetí bez jakéhokoliv zájmu“. David Ake varuje, že vytvoření norem pro jazz bude znamenat vytlačení většiny nových, avantgardních forem jazzu na okraj tvorby. Jedna z možností, jak obejít problémy s definicí, je definovat pojem jazz více obecně.", "Podle Krina Gabbarda je jazz předobrazem, vhodným pro vytvoření mnoha druhů muziky, které mají dost společného na to, aby si zachovaly společnou tradici. Travis Jackson definuje jazz také zeširoka, tvrzením že je to muzika, obsahující kvality jako je „ swinging“ ( swingování ), improvizace, skupinová spolupráce, vytvoření si „ individuálního hlasu“ a otevřenost jiným hudebním možnostem. Improvizace Jestli je v jazzu něco těžké definovat, pak určitě jednou z těch věcí bude improvizace. Hráči blues běžně zakládali svá sóla zčásti na call - and - response, pocházejícímu z afroamerické tradice, a z části na pracovních a bojovných písních černochů. To jsou základní rysy klasického jazzu, zatímco v evropské klasické hudbě se hráči snaží zahrát skladbu přesně tak, jak byla napsána, bez jakýchkoliv kudrlinek a změn doprovodu. Naproti tomu v jazzu zkušený hráč ztvární skladbu ve velice individuálním stylu, a nikdy nezahraje jednu skladbu dvakrát naprosto stejně. Jazzový hudebník mění melodie, souzvuky a odmlky podle své nálady, osobních zkušeností, spolupráce s ostatními muzikanty, nebo i s diváky. Evropská klasická hudba je údajně skladatelovým médiem. Jazz naproti tomu je většinou charakterizován jako demokratická společná kreativita, interakce a spolupráce, která klade stejný důraz na přínosy skladatelovy i hudebníkovy, obratně odlišujíce jedno od druhého. Ve stylu „ New Orleans“ a „ dixieland“ se jednotliví muzikanti střídali v hraní melodie, zatímco ostatní improvizovali a hráli protimelodie. S příchodem éry swingu začaly big bandy více spoléhat a přiklánět se k předepsané hudbě, a ta více spoléhala na pevný řád a psané notové zápisy, které se hudebníci buď naučili nebo je odposlouchali. Mnoho jazzových hudebníků neumělo ani číst noty. Sólisté ale i v těchto předepsaných skladbách improvizovali. Později, při vzestupu bebopu, se trend soustředil znovu na malé kapely a maximální improvizaci. Hlavní melodie, známá jako „ téma“, byla nastíněna na začátku a na konci skladby, ale prostředek byl vyplněn sérií improvizací. Pozdější styly, jako modal jazz, opustily striktní dodržování pořadí akordů, čímž daly hudebníkům ještě větší prostor k improvizacím. Avantgarde jazz a free jazz opouští dokonce i stupnice a rytmy.", "Jazz v české hudbě Jazz je hudba vážná, beze zpěvu ( u některých výjimek se zpěv objevit může ), a hraje se spíše na piáno, saxofon, klarinet a pod. V Českých zemích se slovo jazz poprvé zřejmě objevilo v názvu skladby skladatele Otakara Samka „ Wentery Jazz“. To bylo v roce 1919. Ovšem s jazzem, jak se hrál v té době v USA, měla tato hudba pramálo společného. Jazzem se totiž tehdy nazývala jakákoli hudba či orchestr, který měl soupravu bicích nástrojů. Povědomí o jazzové hudbě bylo v Českých zemích ještě ve 20. letech velmi kusé. Čeští mladí avantgardní umělci však začali stále častěji jezdit do centra umělců té doby, do Paříže. Zde se setkávali s hudbou, jejíž rytmy více vyhovovaly jejich životním pocitům, a celkové atmosféře doby. Ta nová, dravá hudba, se nazývala jazz. V roce 1928 byla vydána kniha s prostým názvem Jazz. Byla to první česká, a jedna z prvních evropských knih, pojednávající o jazzu. Nejvýraznější osobností, vyrostlou z tohoto jazzového podhoubí, byl Jaroslav Ježek. Jeho jazzová tvorba bývá někdy označována jako raný český swing. Ježek se narodil v Praze, na Žižkově. Hlásil se na konzervatoř, byl přijat. Ježek absolvoval konzervatoř jako klavírista a skladatel. Po nástupu fašismu se jazzová hudba stala nežádoucí, jako hudba méněcenné rasy. Toto období si vyžádalo mnoho obětí i mezi hudebníky. Nesmyslné zákazy a omezení té doby obcházeli hudebníci různými způsoby. Po zákazu tanečních zábav se písně přestěhovaly na koncertní pódia. Začaly tak plnit i poslechovou funkci. Ke konci padesátých let český jazz výrazně ovlivnila tvorba Jiřího Šlitra a Jiřího Suchého. Jazz obohatil českou hudbu o zcela nové prvky, a inspiroval řadu výtvarníků, básníků, divadelníků či filmařů. Po naivních začátcích a převzatých skladbách začaly vznikat kvalitní české písničky, které se staly zdrojem pro populární hudbu druhé poloviny 20. století. Za socialismu měl jazz v Českých zemích obecně volnější pole působnosti, než např. Rock and roll. Mnoho skupin jako například Jazz Q, Energit, nebo Bigband Gustava Broma tak mohlo koncertovat v zahraničí nebo zvát do Českých zemích známá jména, jako např. Maynard Fergusson. Odkazy Reference", "Související články Jazz dance Step ( tanec ) Moderní scénický tanec Stop - time Mezinárodní den jazzu Externí odkazy Česká jazzová společnost Konzervatoř a VOŠ Jaroslava Ježka vyučuje populární hudbu, jazz a muzikál ČRo Euro Jazz, jazzové internetové rádio JazzPort.cz - portál o jazzovém dění v České republice Afroamerická hudba" ]
1034	https://cs.wikipedia.org/wiki/Poh%C3%A1dka	Pohádka	[ "Pohádka, dříve též báchorka je původně folklórní žánr závislý na ústní lidové slovesnosti. Obecná charakteristika pohádek Jde o vyprávění založené na básnické fantazii, zejména ze světa nadpřirozených jevů. Důležité je, že pohádkový příběh není původně vázán na podmínky reálného světa. Příběh samotný není vypravěčem prezentován jako pravdivý a posluchači zpravidla také nevěří, že by se mohl odehrát ve skutečnosti. Po slohové stránce je pohádka charakteristická ustálenými začátky i závěry a doslovně opakované a přejímané přímé řeči. Důležitou úlohu zde také sehrávají některá čísla, především číslo tři ( trojí opakování, tři úkoly, předměty, bratři, sestry, sudičky atd. ), dále pak často čísla sedm, devět, dvanáct, třináct, čtyřicet, sto. Ve výstavbě syžetu se uplatňuje gradace. Figury a situace nejsou podrobně specifikovány, jsou poněkud obecné ( v dalekém království, v hlubokém lese, starý král ). Neuplatňuje se zde skutečná geografie, ani jména historických nebo současných postav. Děj se odehrává většinou v neurčité minulosti, nejsou tedy uváděny letopočty, stále jen obecné odkazy ( za dávných časů ). Vše je tedy nereálné a odehrává se ve fiktivním pohádkovém světě. Zdůrazněny jsou velké kontrasty: dobrý / zlý, velký / malý, bohatý / chudý, vznešený / prostý. I přes rozmanitost dějových zápletek, nestává se pohádka volnou hrou fantazie, vše má přísná pravidla. Vývoj pohádky Původ a vznik pohádek Původ i vznik pohádek studuje srovnávací folkloristika, která stanovila čtyři možné teorie jejich vzniku: mytologickou antropologickou migrační historicko - geografickou Historický vývoj Historický vývoj pohádky probíhá od starověku. Jisté zápletky mohou být až 6000 let staré ( staré jako jazyková rodina ). Tradovaná vyprávění však mohou být ještě starší. Základy evropské pohádky byly nalezeny ve staroindickém eposu ( Pančatantra ), ve staroegyptské literatuře ( Anu a Bata, Rhampsinitův poklad ). Pohádkové prvky lze též nalézt ve starověkých mýtech předního východu a v obsáhlých epických textech ( Gilgameš ), v antických textech ( Amor a Psýché ). Literární zpracování Literární zpracování pohádek přišlo ve středověku.", "Mezi prvními je Dekameron ( 1348 ) G. Boccaccia, údajně anglické dílo Gesta Romanorum, spis G. F. Straparoly Le piacevoli notti ( 1550 ), Pentameron ( 1634 ) G. Basileho. Roku 1696 vyšla pohádková sbírka Ch. Perraulta Pohádky matky Husy. Významné dále bylo vydání pohádek Tisíc a jedna noc ( 1704 – 1717 ). Důležitá byla rovněž sbírka Kinder und Hausmärchen ( 1812 – 1819 ) čítající 204 pohádkových textů, shromážděných bratry Grimmovými. Významným badatelským dílem je Súpis slovenských rozprávok ( 1923 – 1931 ) od Jiřího Polívky. Autor zde pohádky rozdělil podle základních námětů ( např. pohádky o nadpřirozených bytostech, zvířecí atd. ). Český badatel Václav Tille oproti tomu řadí pohádky podle abecedy, u mezinárodně známých ponechává i originální název. Folklorní pohádky Folklórní pohádky jsou útvar lidové slovesnosti, ústním podáním tak prošly celou řadou různých změn. Lidové pohádky jsou žánrem lidové slovesnosti a patří k nejstarším a nejrozšířenějším formám ústní slovesnosti. Každý národ, ale i menší sociální skupiny, odrážel svůj způsob života, vztahy dobra a zla, ve fiktivním či fantastickém příběhu, satiricky anebo humorně, kde hrdinové překonali útlak a chudobu a svou dobrosrdečností a mravností vítězí nad zlem, úklady lidí a jiných zlých fiktivních postav. Specifikem českých pohádek je to, že zlo je v nich často napraveno. Ale jedinou neautorskou pohádkou vzniklou na našem území je patrně pohádka O dvanácti měsíčkách. Ani postava hloupého Honzy není zdejší. Zajímavostí folklórních pohádek je, že v různých světových kulturách mají podobné rysy i přesto, že je téměř vyloučen kontakt těchto kultur. Podobné pohádky tak byly nalezeny v podání indiánských kmenů, u Arabů, ale i v Evropě. Podobnost evropských a asijských pohádek není příliš zarážející – tyto mohly cestovat s obchodníky, námořníky či vojáky – zvláštní je však podobnost pohádek euroasijských a indiánských. Prakticky lze říci, že existují dva základní pohledy na tento stav: Archetypální teorie – podle této teorie lidé v určitých situacích jednají v podstatě stejně, tudíž vymýšlí i podobné příběhy.", "Teorie migrace pohádek – zde bývá tato shoda vysvětlována tím, že předci indiánů si již základy těchto pohádek vzali s sebou při stěhování do Ameriky. Autorské pohádky Autorské pohádky rozhodně nejsou pouze doménou poslední doby, tyto pohádky vznikaly již ve středověku, nejčastěji zpracováním nějakého známého díla. Ve středověku takto byla zpracovávána např. rytířská epika, děj byl pouze přenesen do jiného – prostého – prostředí. Do autorských pohádek je potřeba započítávat i tzv. divadelní a filmové pohádky, neboť zpravidla došlo k zásadnímu narušení původního příběhu a původní smysl pohádky často ustupuje záměru zpracovatele ( např. Josef Kajetán Tyl – české národní obrození ). Ve dvacátém století se tvorba pohádek komercializuje, dochází tak místy ke směřování k poutavosti a zábavnosti na úkor hlubšího příběhu a poučnosti. Objevují se zde zcela nové formy pohádek ve formě rozhlasových her, filmů ( filmová a televizní pohádka ), později i videoher a počítačových her. Základní témata Základním motivem pohádek bývá obvykle boj dobra se zlem, pohádky určené dětem končívají vždy vítězstvím dobra. Dobro i zlo bývá povětšinou zosobněno do nějakých fantaskních bytostí, které mívají velmi vyhraněné vlastnosti. Pohádky určené dospělému publiku byly často velice hrubé, velmi často s erotickým podtextem ( např. Podkrušnohoří ) nebo dokonce přímo s erotickým jevem. Tyto pohádky velmi často zasahovaly až do mýtů nebo reagovaly na drastické situace ( např. vyplenění kraje, neúroda ). Pro dospělé jsou také určeny různé variace pohádek: například spisovatelka Angela Carterová ve svých povídkách zdůraznila u pohádkových motivů sexuální podtext. V jejím podání například třináctiletá Karkula ve Společenství vlků svede vlkodlaka, aby si zachránila život, nebo se Modrovousova manželka osvobodí coby týraná žena. Parodií na pohádky pak je Shrek nebo Princezna nevěsta Williama Goldmana. Dalším častým motivem pohádek je motiv daleké cesty, jejímž záměrem může být zisk slávy či bohatství. Muž je většinou stavěn do pozice hlavního hrdiny, žena naopak do pozice postavy, které je nutno pomoci. Interpretace Mnoho variant pohádek, zvláště těch určených dětem, má v sobě obsažen morální apel. Jsou jakýmsi návodem pro děti, jak rozlišit dobro a zlo a jak si s nimi poradit. Až některé moderní pohádky se začaly spoléhat jen na barvitý děj.", "Fantastické motivy pohádek ale v minulosti nebyly pouhou ozdobou – měly svůj symbolický význam, často právě morální. Charles Perrault například vtěsnal do pohádky Popelka jeden z takových apelů, který ale úplně morální není. Popelka shledá, že její krása a charakter jsou zbytečné, kdyby neměla kmotřičku – což reflektuje důležitost sociální vazeb. Vklouznutí nohy do střevíčku, které se v pohádce o Popelce objevuje, je vykládáno jako výrazný sexuální symbol a pohádka o červené karkulce bývá interpretována jako varování před prostitucí nebo mýtus o slunečním bohu. Mnoho pohádek bylo podrobeno Freudovské psychoanalýze, Jungovské analytické psychologii a dalším psychologickým analýzám, aniž by se některá z interpretací ujala jako definitivní. Tyto analýzy byly kritizovány za to, že přikládaly příliš velký význam motivům, které ve skutečnosti nejsou integrální částí příběhu. V pohádce Modrovous například zradu manželky odhalí v různých verzích klíč zanechávající krvavé stopy, rozbité vejce nebo zpívající růže. Neovlivňuje to zásadně děj, ale interpretace jednotlivých variant počítají s tím, že právě ten který prozrazující objekt je integrální částí příběhu. Někteří folkloristé pokládají pohádky za historické dokumenty. Například postava zlé macechy je interpretována tak, že v historii ženy často umíraly při porodu. Jejich manžel se znovu oženil a nová macecha s dětmi z prvního manželství bojovala o přízeň i majetek. Modely prostředí pohádky Žánr pohádky je spjat se třemi modely prostředí, ze kterých přejímá určité znaky a vlastnosti. Tato prostředí vytvářejí tři referenční horizonty, do kterých spadají obecně rozšířená kritéria pro pohádku. Toto členění popsala Hana Šmahelová ve své studii Prolamování struktur. Model vlastního folklorního prostředí Základní rámec pro pohádku tvoří mýty, rituály a obřady. Jejich nedílnou součástí jsou i příběhy, které se dají pokládat za jádro pozdějších pohádek. Vznik pohádky tak předznamenaly určité mýty, náboženské a magické představy, které ztratily svůj původní význam v důsledku transformace a rozpadu tradičních náboženských systémů. Mýtus ztratil svojí funkci a přežíval dále transformován do pouhého vyprávění ve formě pohádky. V této fázi, kdy vyprávění sestoupilo do folklorního prostředí, vyvinula se specifická narativní forma. Podle té lze pohádku dobře odlišit od jiných žánrů. Jde především o následnost funkcí ( zřetězení ).", "Zjednodušeně je to možné popsat jako akce otevírající další akci ( např. princ musí splnit těžký úkol, aby od čarodějnice dostal kouzelný prostředek k vysvobození princezny ). Pohádku je možné charakterizovat podle syžetového modelu: jde o vyprávění odvíjející se od škůdcovství ( drak unese princeznu ) nebo od nedostatku ( ženich pro princeznu, živá voda ) k jeho dostranění a tím získání odměny. Podle Proppa patří k morfologickému modelu kouzelné pohádky ještě sedm kanonických postav s vlastní ideologií a jednáním. Dále motivace postav není psychologická a morální, nýbrž dějová – postavy mají dané určité funkce. Proti literatuře se lidová slovesnost vyznačuje jistými odlišnostmi. Žije v přímé bezprostřední komunikaci, jde o ústní podání ( ústní slovesnost, orální tradice. ) Lidové písně a balady se zpívají, pohádky a pověsti se vyprávějí. Literatura oproti tomu žije v komunikaci nepřímé, zprostředkované, podávané pomocí písma. Komunikace je tak jednostranná, na rozdíl od ústního vyprávění, kde mohou posluchači vstupovat do vyprávění a vypravěč má nad vyprávěním kontrolu. Ve folkloru má významnou úlohu interpretace. Velmi zde záleží na vypravěči, jak vyprávění přednese a tím ovlivní celé vyznění. Záleželo nejen na schopnostech vypravěče, ale i na konkrétní situaci, v níž bylo vyprávěno. Interpret - vypravěč má ve folkloru klíčový význam. Přejímá vyprávění od jiných interpretů, může měnit vyprávění na základě vlastní invence a pomocí svého přednesu, šíří dál folklorní dílo. Ve folkloru je tak typické řetězovité šíření a s ním spojené obměny a úpravy díla. Folklorní díla původně přežívala v malých, primárních sociálních skupinách a lokálních společenstvech ( např. vesnice ). Do folklorních děl se tak projevuje určitý kolektivní vkus. Také funkce folklorní pohádky a folklorního díla celkově je odlišná od díla literárního. Literatura má především funkci uměleckou, ale folklorní pohádka může mít funkci estetickou a zábavní, zčásti může mít funkci poučnou a užitečnou. Pohádka v literatuře V literatuře se pohádka přizpůsobuje dobovému a kulturnímu kontextu, do něhož je vřazena. Například v renesanci podléhaly pohádky úpravám, aby vyhovovaly obecnému vkusu, vyžadujícímu vtipné společenské historky na způsob Dekameronu.", "Podobně tomu bylo v baroku, kdy se dvorská morálka literárně promítla do pohádek sesbíraných v prostředí prostých vesničanů. Stejně tak je v některých literárních dílech znát příklon k osvícenství, např. v Pohádkách matky Husy Charlese Perraulta. V 19. století se zase pohádky přiblížily realistické venkovské próze, a proto mohly být brány jako zdroj „ poučení o lidu“. Typickým příkladem mohou být pohádky B. Němcové. Literární zpracování tedy pohádku v průběhu času proměňuje, přizpůsobuje dobovým tendencím a otiskuje kulturní uvažování. Oproti čistě folklorním žánrům je tak pohádka obecně volněji definovatelná a rozmanitější. Pohádka v literatuře pro mládež V historických diskusích na počátku 20. století se probírala vhodnost pohádek pro děti s ohledem na jejich fantazijní a nereálné motivy. Názory se pak spíše stočily ve prospěch pohádky jakožto vhodného výchovného prostředku. Zajímavý je článek V. Tilleho z roku 1916, který uzavírá celou debatu. Pohádky autenticky zapsané považuje Tille za „ nejnevhodnější výchovný prostředek, který by byl spíš předmětem pro patologa lidské duše“, protože „ Pohádky jsou jako démanty: uměle vyrobené jsou falešné a pravé teprve broušením nabývají ceny.“ To celé shrnuje prezentaci pohádek pro dětské publikum: pohádka se v žánru dětské literatury podřizuje normám a konvencím. Tyto tři modely existence pohádky umožňují určitou stabilizaci žánrové normy. Východiskem pro definici pohádky je hotový, uzavřený text, který se zřetelně přimyká k jednomu z těchto modelů. Posledním trochu odlišným modelem je pohádka v básnické tvorbě. Zde je podstatné především interpretace čtenáře. Autor pak může v tvorbě pohádky najít příležitost k básnickému sebevyjádření, autentické emocionální, filosofické a mravní výpovědi. Studium pohádky Studium pohádky podléhá srovnávacímu bádání od konce 19. století. Výzkumem pohádek se zabývá např. společnost Folklore Fellow Communications ( FFC ). V českém prostředí sahá sběr pohádek až do středověku ke sbírkám kazatelských exempel. Zájem o sbírky lidového podání vzrůstá především od počátku 19. století spolu s romantickým hnutím. Lidové vyprávění je považováno za relikt původní kulturní tradice příslušného národa. To bylo podstatné i pro národní obrození, které velmi zvýšilo význam lidových tradic.", "První pohádkovou sbírkou na území Čech byla sbírka W. A. Gerleho z roku 1819. Pohádkové edice včetně Gerleho shrnul V. Tille v knize České pohádky do roku 1848. V té době existovalo v Česku množství sběratelů pohádek, kteří je převáděli do literární podoby. Tímto procesem byla pohádka upravena, editována a podléhala určitému literárnímu stylu, který byl charakteristický i pro K. J. Erbena a B. Němcovou. Erben mimo jiné překládal i pohádky z jiných slovanských jazyků, které jsou už dnes vnímány jako součást české folklorní tradice. V českém prostředí převažující počet pohádek nad pověstmi je způsoben zúženým zájmem o studium pohádek v 19. století. Autoři a sběratelé pohádek, pohádkové soubory Odkazy Reference Literatura KOL. AUTORŮ Lidová kultura, Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska, věcná část O – Ž; Etnologický ústav AV ČR v. v. i. v Praze a Ústav evropské etnologie FF MU v Brně; Mladá fronta, Praha 2007 dostupné online SIROVÁTKA, O. Česká pohádka a pověst v lidové tradici a dětské literatuře. Ústav pro etnografii a folkloristiku AV ČR v Brně, Moravskotřebovská tiskárna, Brno 1998. ISBN 80 - 85010 - 06 - 2 Jiří Polívka – O českých pohádkách Václav Tille – Soupis českých pohádek Související články Báje Bajka Filmová pohádka, příbuzný žánr audiovizuální povahy. Japonské pohádky Pověst Externí odkazy Divadelní žánry Literární pojmy Žánry Literatura pro děti Literární žánry Lidová slovesnost" ]
1035	https://cs.wikipedia.org/wiki/Fran%C3%A7ois%20Truffaut	François Truffaut	[ "François Roland Truffaut [ fransua trifó ] ( 6. února 1932 Paříž – 21. října 1984 Neuilly - sur - Seine ) byl francouzský filmový režisér, který se na svých filmech ( výjimečně i na filmech jiných tvůrců ) podílel také jako producent, scenárista a herec. Byl jedním z hlavních představitelů hnutí Francouzské nové vlny, filmařů vzešlých z filmového časopisu Cahiers du cinéma ( Sešity o filmu ). Publikoval také několik knih o filmu, z nichž nejznámější je kniha rozhovorů s Alfredem Hitchcockem, nazvaná Rozhovory Hitchcock / Truffaut. Život a kariéra Mladá léta Narodil se v roce 1932 v Paříži. Jeho matkou byla Jeanine de Monferrand, otec byl uveden jako neznámý. V raném dětství žil se svojí babičkou a byla to právě ona, kdo v něm vyvolal lásku ke knihám. Teprve po babiččině smrti, kdy mu bylo 10 let, začal žít se svou matkou a nevlastním otcem Rolandem Truffautem. Svého biologického otce, židovského dentistu Rolanda Lévyho, poznal až v roce 1968. V dětství často utíkal z domova a pobýval se svými přáteli. Jeho celoživotním nejlepším přítelem byl již od mládí Robert Lachenay, se kterým často chodil za školu a čas trávil v pařížských kinech. Byl to právě film, který nabízel mladému Truffautovi únik z neuspokojivého života. Poté, co byl v roce 1946 vyloučen ze školy, začal porůznu pracovat. V patnácti letech založil vlastní filmový klub. Tehdy často navštěvoval Cinémathèque française, kde se setkával s dalšími mladými cinefily, budoucími představiteli Francouzské nové vlny a s nespočtem filmů z celého světa. Oblíbil si především film americký a režiséry jako Johna Forda, Howarda Hawkse či Alfreda Hitchcocka. Filmovým kritikem V tomto období se seznámil s filmovým kritikem a teoretikem Andrém Bazinem, který měl velký vliv na jeho budoucí život. V roce 1950, kdy mu bylo 18 let, byl odveden do francouzské armády, po dvou letech ovšem dezertoval, byl zatčen a skončil ve vojenském vězení. Bazin využil svého politického vlivu a zařídil jeho propuštění, načež jej zaměstnal ve svém nově založeném filmovém časopise Cahiers du cinéma. Během několika následujících let se stal filmovým kritikem a získal si pověst svými útočnými a nekompromisními recenzemi.", "V roce 1954 napsal slavný článek nazvaný „ Jistá tendence francouzského filmu“, ve kterém ostře napadl soudobý stav francouzské kinematografie a kritizoval konkrétní filmové tvůrce. To mu vysloužilo přezdívku „ Hrobník francouzské kinematografie“ a jako jediný kritik nebyl vpuštěn na filmový festival v Cannes v roce 1958. Filmovým režisérem Tehdy se začal věnovat samotné filmové tvorbě, byl asistentem u Roberta Rosselliniho a natočil dva krátkometrážní filmy. Jeho prvotinou byla několikaminutová filmová hříčka nazvaná Une visite ( 1955 ), kterou natočil ve zcela amatérských podmínkách s několika svými přáteli. Další film byl již ambicióznější, čtvrthodinový snímek Uličníci ( 1957 ) s debutující Bernadette Lafont. V roce 1957 se „ muž, který miloval ženy“ oženil s Madeleine Morgenstern, dcerou Ignáce Morgensterna, generálního ředitele jedné z největších filmových distribučních společností ve Francii, kterému Truffaut vděčil za zajišťování financí pro jeho první filmy. S Madeleine měli dvě dcery, Lauru ( 1959 ) a Evu ( 1961 ). Jeho první celovečerní film Nikdo mne nemá rád ( 1959 ) zaznamenal kritický i divácký úspěch. Na festivalu v Cannes, kam nebyl rok předtím vpuštěn, obdržel cenu za nejlepší režii. Film byl dosti autobiografický a Truffaut jej věnoval Andrému Bazinovi, který zemřel v době jeho natáčení. Hlavní postavu Antoina Doinela ztvárnil debutant Jean - Pierre Léaud, který se pak stal Truffautovým dvorním hercem. Jejich hlavní spoluprací bylo pokračování v osudech Antoina Doinela v sérii filmů nazvaných „ Cyklus Antoina Doinela“. Také napsal scénář k jednomu z nejvýznamnějších filmů francouzské nové vlny U konce s dechem ( 1959 ), který natočil Jean - Luc Godard a ve kterém hlavní postavu ztvárnil Jean - Paul Belmondo. Po úspěchu svého debutu natočil film Střílejte na pianistu ( 1960 ), který stylisticky vycházel z amerického filmu noir. Přestože byl film vysoce kriticky ceněný, diváci na něj nechodili a nebyl finančně úspěšný. Jako svůj třetí celovečerní film realizoval dlouho připravovanou filmovou adaptaci románu Henri - Pierra Rochého Jules a Jim ( 1962 ), která mu přinesla opětovný divácký úspěch.", "Po filmu Hebká kůže ( 1964 ) režíroval v americké produkci další adaptaci, tentokrát klasického sci - fi románu Raye Bradburyho 451 stupňů Fahrenheita ( 1965 ), ve které dostal příležitost k vyznání své lásky ke knihám. Natáčení tohoto filmu bylo však pro Truffauta dosti náročné, a to z několika důvodů. Jednak nebyl zvyklý na velkou produkci, protože do té doby pracoval vždy s malým štábem a rozpočtem, a jednak se natáčelo v angličtině, kterou ovládal velmi málo. Následovaly snímky Nevěsta byla v černém ( 1968 ) a Siréna od Mississippi ( 1969 ), adaptace amerických detektivních románů Williama Irishe. Poté, co se v roce 1965 rozvedl s Madeleine Morgenstern, neměl roku 1968 daleko k dalšímu manželství, tentokrát s Claude Jade, hlavní herečkou filmů doinelovského cyklu – Ukradené polibky ( 1968 ), Rodinný krb ( 1970 ) a Láska na útěku ( 1979 ), které pokračovaly v osudech Antoina Doinela. Ve svém následujícím filmu Divoké dítě ( 1970 ) si Truffaut zahrál hlavní postavu, což později opakoval v několika svých dalších filmech. Jeho další snímek byl Dvě Angličanky a kontinent ( 1971 ), opět podle románu Henri - Pierre Rochého. Po filmu Hezká holka jako já ( 1972 ) realizoval film Americká noc ( 1973 ), ve kterém se vyznal ze svojí lásky k filmování a který získal Oscara za nejlepší zahraniční film. Po tomto úspěchu následovaly filmy Příběh Adély H. ( 1975 ) o životě dcery Victora Huga a snímek Kapesné ( 1976 ), ve kterém zavedl diváka do svého oblíbeného světa dětí. Ve své filmové kariéře pokračoval snímky Muž, který měl rád ženy ( 1977 ) a Zelený pokoj ( 1978 ). V té době si také zahrál postavu francouzského vědce ve filmu Stevena Spielberga Blízká setkání třetího druhu ( 1977 ), byla to jeho jediná herecká účast mimo své vlastní filmy. Poté natočil poslední část z doinelovské série, nazvanou Láska na útěku ( 1979 ). Jeho další film Poslední metro ( 1980 ) vzbudil mezinárodní pozornost, když z dvanácti nominací na Césara získal rovných deset ocenění, včetně Césara za nejlepší režii. Následně natočil film Žena od vedle ( 1981 ) s Gérardem Depardieu, se kterým spolupracoval již na svém předchozím filmu.", "Poslední léta Jeho posledním filmem se stala symbolicky Konečně neděle! ( 1983 ), stylová pocta Alfredu Hitchcockovi. Poslední životní partnerkou mu byla herečka Fanny Ardant, se kterou natočil své poslední dva filmy a s níž měl dceru Joséphinu ( 1983 ). To, že byl Truffaut celoživotní cinefil, potvrzuje i historka, podle níž jednou vyhodil stopaře, kterého předtím nabral, když se dozvěděl, že dotyčný stopař nemá rád filmy. V roce 1983 byl Truffautovi zjištěn nádor na mozku, zemřel v roce 1984 v American Hospital v Paříži ve věku 52 let. Když umíral, měl stále několik filmů v přípravě. Je pohřben na hřbitově v Montmartru v Paříži. Filmografie Režijní filmografie ( úplná ) Celovečerní filmy Krátkometrážní filmy Scenáristická filmografie ( úplná ) Herecká filmografie ( úplná ) Ocenění a nominace 1958: Festival v Bruselu – nejlepší režie za film Uličníci 1959: Festival v Cannes – nejlepší režie za film Nikdo mne nemá rád 1974: Oscar pro nejlepší zahraniční film za film Americká noc 1976: nominace na Césara pro nejlepšího režiséra za film Příběh Adély H. 1981: César pro nejlepšího režiséra za film Poslední metro 1981: César pro nejlepší scénář za film Poslední metro – François Truffaut a Suzanne Schiffman 1981: César pro nejlepší film pro film Poslední metro 1984: nominace na Césara pro nejlepšího režiséra za film Konečně neděle! Odkazy Reference Externí odkazy François Truffaut na Senses Of Cinema Francouzští filmoví režiséři Artoví režiséři Francouzští filmoví producenti Držitelé Césara pro nejlepšího režiséra Držitelé Césara pro nejlepší scénář Držitelé ceny BAFTA za nejlepší režii Pohřbení na hřbitově Montmartre Narození v roce 1932 Úmrtí v roce 1984 Muži Úmrtí 21. října Narození v Paříži Úmrtí v Neuilly - sur - Seine Narození 6. února" ]
1036	https://cs.wikipedia.org/wiki/Ukraden%C3%A9%20polibky	Ukradené polibky	[ "Ukradené polibky ( originální název Baisers volés ) je francouzský hraný film z roku 1968 režiséra Françoise Truffauta. Děj filmu Antoinu Doinelovi ( Jean - Pierre Léaud ) je dvacet čtyři let. Právě si odpykává trest ve vojenském vězení a čeká, kdy už bude konečně propuštěn. Jakmile se ocitne na svobodě, vydá se k rodičům Christine Darbon ( Claude Jade ), dívky, do které je zamilovaný. Pracuje postupně jako noční hlídač, soukromý detektiv, prodavač obuvi. Antoine Doinel je stejně nestálý v práci jako v citovém životě. Antoine startuje kariéru v detektivní kanceláři Blady a pomáhá s vyšetřováním podivného kouzelníka. A je to Christine, která ho zpočátku doprovází při práci. Později je mu přidělen případ neurotického Geroge Tabarda ( Michael Lonsdale ), u kterého Antoine skončí jako skladník v obchodě s obuví. Překrásná Tabardova žena Fabienne ( Delphine Seyrig ) se pokusí Antoina svést. Antoine opouští okouzlující Christine na základě toho, že ji nebude obdivovat:\" Láska vyžaduje obdiv a já tě nikdy neobdivovala\". Antoine a Christine si ještě neuvědomují, že neznámý muž na chvíli sleduje a sleduje Christine. Koneckonců, je to Christine, která se vydává na okouzlující trik. Když cestují její rodiče, rozbije televizi. Protože ví, že Antoine je nyní televizní mechanik. A příští ráno při snídani Christine učí svého přítele, že nikdy nezapomene. Antoine se později potká v parku s Christine, se kterou nás doprovodí do dalšího pokračovaní filmu s názvem Rodinný krb. Externí odkazy Francouzské dramatické filmy Filmy z roku 1968 Filmy odehrávající se v Paříži Filmy Françoise Truffauta" ]
1037	https://cs.wikipedia.org/wiki/Claude%20Jade	Claude Jade	[ "Claude Jade ( 8. října 1948 Dijon – 1. prosince 2006 Boulogne - Billancourt ), přechýleně Claude Jadeová, byla francouzská filmová herečka. V Dijonu vystudovala divadelní konzervatoř. V roku 1966 zde získala školní cenu. V témže roce ji rodiče poslali do Paříže, kde začala od října navštěvovat kurzy Jeana - Laurenta Cocheta v Divadle Eduarda VII. O rok později již natočila televizní inscenaci hry Jeana Dewevera Vzácni ptáci V Moderním divadle ji v Jindřichu IV. od Pirandella objevil François Truffaut, který ji obsadil do svého filmu Baisers volés ( Ukradené polibky, 1968 ). Tento debut ji proslavil. Rovněž i další Truffautovy filmy Domicile conjugal ( Rodinný krb, 1970 ) a Amour en fuite ( Láska na útěku, 1979 ) se setkaly s příznivou kritikou. Hrála zde po boku Jean - Pierrea Léauda postavu Christiny. Jako první z dalších režisérů přišel André Hunebelle s filmem V znamení Monte Crista ( 1968 ). V moderní adaptaci románu Alexandra Dumase vytvořila postavu Lindy. V Molinarově adaptaci románu Clauda Tilliera Můj strýc Benjamin si zahrála po boku belgického zpěváka Jacquese Brela. Manetta je jediná dívka, která odolá mladému donchuanovi. Do svého filmu ji obsadil i Alfred Hitchcock jako Michele ve filmu Topaz ( 1969 ). Celkem odlišnou úlohu hrála v Anně Walterové, psychologické detektivce nazvané Svědek ( 1969 ) a televizní inscenaci Snu noci svatojánské. Svůj herecký repertoár si rozšířila filmem Loď na trávě ( 1970 ). Vešla tak do povědomí mezinárodního publika a následovaly italské filmy, japonské, německý, sovětský ( Teherán 43, Lenin v Paříži ) a nadále samozřejmě francouzské produkce. Claude Jade byla také hrdinkou v televizních seriálech. Je ústřední hrdinkou mystické minisérie Ostrov třiceti rakví ( 1979 ) podle románu Maurice Leblanca: jako Véronique d ' Hergemont je na ostrově konfrontována se strašlivým proroctvím. V letech 1998 až 2000 hrála hlavní vedoucí roli v seriálu Cap des Pins.", "Jako host se objevila v seriálech Mauregard ( 1970 ), Malaventure ( 1974 ), Commissaire Moulin ( 1981, Komisař Moulin – ČTV ), Julie Lescautovà ( 1995 ), Inspecteur Moretti ( 1997, Inspektor Moretti ), La crim ( 2003 ), Groupe Flag ( 2005 ) … Od 1972 se jejím manželem stal Bernard Coste, který působil v diplomatických službách v Moskvě a s nímž má syna Pierra ( * 1976 ). Byla oficiálním hostem MFF v Karlových Varech 1970, 1975 ( „ Sen a skutečnost“ ) a 1979. V roce 1998 jí byl udělen řád čestné legie ( Chevalier de la legion d ' honneur ). V roce 2000 obdržela na mezinárodním filmovém festivalu v Palm Beach cenu New Wave Award za „ určování trendů ve světové kinematografii“. V březnu 2004 vydala svou autobiografii Baisers envolés. Významné filmy 1968 Ukradené polibky ( Baisers volés ) 1968 Ve znamení Monte Christa ( Sous le signe de Monte Cristo ) 1969 Topaz ( Topaz ) 1969 Zvědek ( Témoin ) 1969 Můj strýc Benjamin ( Mon oncle Benjamin ) 1970 Rodinný krb ( Domicile conjugal ) 1971 Lod na trávě ( Batau sur l ' herbe ) 1972 Ohně o Hromnicích ( Les feux de la Chandeleur ) 1973 Domove, sladký domove!", "( Home sweet Home ) 1973 Zakázaní kněží ( Prêtres interdits ) 1975 Co je moc, to je moc ( Trop c ' est trop ) 1975 Zlomyslná radost ( Le malin plaisir ) 1975 Sen a skutečnost ( Le Choix ) 1975 Mys severu ( Kita no misaki ) 1976 Prsteny z chudobince ( Les anneaux de Bicêtre ) 1977 Spirála mlhy ( Spirale di nebbia ) 1978 Pěšák ( Le Pion ) 1979 Láska na útěku ( L ' Amour en fuite ) 1979 Ostrov třiceti rakví ( L ' île aux trente cercueils ) 1981 Teherán 43 1981 Lenin v Paříži ( Lenin v Parizhe ) 1981 Škola na prasknutí ( Le bahut va craquer ) 1981 Komisař Moulin: Přítelkyně z dětství ( L ' amie d ' enfance ) - dabing: Eliška Balzerová 1982 Čest kapitána ( L ' honneur d ' un capitaine ) 1982 Setkání v Paříži ( Rendezvous in Paris ) 1984 Malá dívka ve slunečnicích ( Une petite fille dans les tournesols ) 1987 Člověk, který tu nikdy nebyl ( L ' homme qui n ' était pas là ) 1988 Velké tajemství ( Le grand secret ) 1992 Tabule cti ( Tableau d ' honneur ) 1993 Bonsoir ( Bonsoir ) 1994 Le Radeau de la Méduse ( Vor z lodi Medusa ) 1995 Porté disparu 1995: Julie Lescautová: Vražda v bazénu 1997 Un enfant au soleil 1998 Ztráta paměti ( Mémoires perdues ) 1998 – 2000 Cap des Pins ( TV ) 2000 Scenarios sur la drogue ( Scénář podle drog ) 2003 A San Remo 2006 Célimène a kardinál Bibliografie Kino, 1986, č. 3, s. 18. - Film a divadlo, 1973, č. 2, s. 28 - 29. – Kino, 1970, č. 21, s. 16. \" Herečka, která nechce být ' hvězdou\" Externí odkazy Claude Jade na filmer cz Claude Jadeova http://www.francouzskyfilm.cz/000/herecky/jade.html Francouzské filmové herečky Pohřbení na Père Lachaise Narození v roce 1948 Narození 8. října Úmrtí v roce 2006 Úmrtí 1. prosince Ženy Narození v Dijonu Úmrtí v Boulogne - Billancourtu Rytíři Řádu čestné legie Zemřelí na melanom" ]
1039	https://cs.wikipedia.org/wiki/Karel%20Kachy%C5%88a	Karel Kachyňa	[ "Karel Kachyňa ( 1. května 1924 Vyškov – 12. března 2004 Říčany ) byl český filmový režisér a scenárista. Život Jako syn často překládaného státního úředníka strávil dětství do čtyř let ve Vyškově, pak čtyři roky v Dačicích a nakonec v Kroměříži, kde se stal vládní rada Kachyňa okresním hejtmanem a v roce 1934 i prvním místopředsedou nově ustanovené místní skupiny Masarykovy letecké ligy na kroměřížském letišti. V letech 1947 až 1951 studoval FAMU. Nejprve se věnoval tvorbě dokumentů, později už výhradně režírování filmů a do jisté míry i televizních seriálů. V polovině padesátých let se proslavil filmy Král Šumavy a Práče, později se jeho tvorba přiblížila k tvorbě české nové vlny ( Ať žije republika, Kočár do Vídně nebo Ucho ). Mnohé z nich vznikly ve spolupráci se scenáristou Janem Procházkou. Kachyňovy filmy ze šedesátých let byly často výrazně kritické vůči komunistickému režimu ( Ucho, Noc nevěsty ) a proto byly po nástupu normalizace zakázány. Kachyňa byl nucen točit filmy vyhovující svým obsahem vládnoucí komunistické moci. Přesto i jeho tvorba ze sedmdesátých a osmdesátých let zpravidla výrazně převyšuje dobový průměr. Mnohé z jeho filmů také rozhodně patří k nejlepším českým a československým filmům vůbec ( Ucho, Zlatí úhoři, Smrt krásných srnců, Pozor vizita a Kráva ) a to přesto, že měly často omezený rozpočet či byly původně určeny pouze pro televizní obrazovky. V roce 1999 převzal Karel Kachyňa na MFF Karlovy Vary zvláštní cenu za dlouholetý přínos světové kinematografii. V roce 1995 také získal ocenění Český lev za dlouholetý umělecký přínos českému filmu. V roce 2002 získal na Zlín Film Festivalu ocenění Zlatý střevíček za mimořádný přínos kinematografii pro děti a mládež. Umělecký profil Největší devizou Karla Kachyni je přesné a výrazné postižení psychologie postav. Často zachycuje zdánlivou banalitu, běžné lidské osudy. Zajímá jej svět outsiderů a ztroskotanců. Naopak je mu vzdálena veškerá glorifikace a okázalost. Kachyňa prakticky nikdy nezfilmoval klasický životopisný film líčící životy významných osobnosti. Výjimkou je postava Alexandra Dumase. Ani tu ovšem nezveličuje, ale popisuje zcela nesentimentálně. Jeho filmy se často odehrávají v nemocničním prostředí ( Pozor, vizita!, Sestřičky, Počítání oveček ).", "Zvláštní roli v nich hraje také líčení dětství, prvních lásek a citové nezralosti ( Duhová kulička, Vlak dětství a naděje, Městem chodí Mikuláš, Lásky mezi kapkami deště ). Mnohé válečné filmy zpracovávají složitou a ne jednoznačnou problematiku vztahu k nepříteli ( Kočár do Vídně ). Přestože mnoho Kachyňových opusů obsahuje komediální prvky, je jejich vyznění zpravidla spíše smutné. Souhrnně lze jeho tvorbu charakterizovat jako lyrická komorní psychologická dramata. Výrazné je zde soucítění s postavami a hledání kořenů, které je formovaly. Velmi časté je proto také zpracování námětů z nedávné minulosti, například z období druhé světové války či z padesátých let. Základní režijní metodou Karla Kachyni je chronologické řazení jednotlivých, zdánlivě izolovaných scén, mnohdy líčených v poměrně rychlém tempu, které teprve postupně tvoří základní dějovou linku. Sám režisér nehodnotí. Jako by byl pouhým pozorovatelem, či spíše kladečem otázek. Využívá přitom zpravidla výrazného střihu a kontrastního střídání komična a tragických situací. Touto metodou, běžnou při tvorbě dokumentů, Kachyňa navazuje na své dokumentaristické počátky. Filmografie", "Režie Za život radostný ( 1950 ) Věděli si rady ( 1950 ) Není stále zamračeno ( 1950 ) Neobyčejná léta ( 1952 ) Lidé jednoho srdce ( 1953 ) Z čínského zápisníku ( 1954 ) Stará čínská opera ( 1954 ) Dnes večer všechno skončí ( 1954 ) Ztracená stopa ( 1956 ) Křivé zrcadlo ( 1956 ) Pokušení ( 1957 ) Mistrovství světa leteckých modelářů ( 1957 ) Tenkrát o Vánocích ( 1958 ) Město má svou tvář ( 1958 ) Čtyřikrát o Bulharsku ( 1958 ) Král Šumavy ( 1959 ) Práče ( 1960 ) Pouta ( 1961 ) Trápení ( 1962 ) Závrať ( 1963 ) Naděje ( 1963 ) Vysoká zeď ( 1964 ) Ať žije republika ( 1965 ) Kočár do Vídně ( 1966 ) Noc nevěsty ( 1967 ) Vánoce s Alžbětou ( 1968 ) Naše bláznivá rodina ( 1968, spolu s r. Janem Valáškem ) Směšný pán ( 1969 ) Už zase skáču přes kaluže ( 1970 ) Ucho ( 1970 ) Tajemství velikého vypravěče ( 1971 ) Vlak do stanice Nebe ( 1972 ) Legenda ( 1973 ) Láska ( 1973 ) Pavlínka ( 1974 ) Horká zima ( 1974 ) Robinsonka ( 1974 ) Škaredá dědina ( 1975 ) Malá mořská víla ( 1975 ) Bratři ( 1975 ) Smrt mouchy ( 1977 ) Setkání v červenci ( 1977 ) Čekání na déšť ( 1977 ) Zlatí úhoři ( 1979 ) Lásky mezi kapkami deště ( 1979 ) Cukrová bouda ( 1980 ) Pozor, vizita! ( 1981 ) Počítání oveček ( 1981 ) Velký případ malého detektiva a policejního psa Kykyna ( 1982 ) Fandy, ó Fandy ( 1982 ) Sestřičky ( 1983 ) Smrt krásných srnců ( 1986 ) Dobré světlo ( 1986 ) Duhová kulička ( 1987 ) Kam, pánové, kam jdete? ( 1987 ) Oznamuje se láskám vašim ( 1988 ) Blázni a děvčátka ( 1988 ) Vlak dětství a naděje ( televizní seriál, 1989 ) Poslední motýl ( 1991 ) Městem chodí Mikuláš ( 1992 ) Prima sezóna ( televizní seriál, 1994 ) Kráva ( 1994 ) Fany ( 1995 ) Tři králové ( 1998 ) Hanele ( 1999 ) Otec neznámý aneb Cesta do hlubin duše výstrojního náčelníka ( televizní film, 2001 ) Kožené slunce ( televizní film, 2002 ) Cesta byla suchá, místy mokrá ( televizní film, 2003 ) Herec Nejistá sezóna ( r. Ladislav Smoljak, 1988 ) Obecná škola ( r. Jan Svěrák, 1991 ) Odkazy Literatura Reference", "Externí odkazy Německé stránky o TV seriálech ( režisér ) Čeští režiséři Čeští scenáristé Čeští herci Absolventi FAMU Nositelé medaile Za zásluhy ( Česko ) Držitelé Českého lva za mimořádný přínos české kinematografii Držitelé ceny Křišťálový glóbus Držitelé Zlatého střevíčku Narození v roce 1924 Narození 1. května Narození ve Vyškově Úmrtí v roce 2004 Úmrtí 12. března Úmrtí v Říčanech Muži" ]
1040	https://cs.wikipedia.org/wiki/Jaco%20Pastorius	Jaco Pastorius	[ "John Francis Anthony\" Jaco\" Pastorius III ( 1. prosince 1951, Norristown, Pensylvánie, USA – 21. září 1987, Fort Lauderdale, Florida ), byl americký legendární jazzový a rockový baskytarista. V letech 1976 až 1981 byl členem Weather Report, kde působil také známý Joe Zawinul. Dále spolupracoval např. s Patem Methenym, Joni Mitchell nebo Blood, Sweat & Tears v letech 1975 až 1976. Dále nahrával alba jako sólový umělec a vedoucí kapely. Muzice se věnoval již od svého mládí a významným způsobem se zasloužil o popularizaci bezpražcové baskytary. Mnozí jej považují za nejlepšího hráče na tento nástroj vůbec. Ve své hře využíval funk, lyrická sóla, basové akordy a inovativní harmonii. K roku 2017 zůstává jediným elektrickým basistou ze sedmi basistů uvedených do Jazzové síně slávy časopisu DownBeat. Pastorius po celý svůj profesní život trpěl problémy s alkoholem a dalšími drogami i problémy s duševním zdravím, a navzdory svému širokému ohlasu měl v dalších letech problémy s udržením pracovních míst kvůli své nespolehlivosti. V polovině 80. let měl často i finanční potíže. Zemřel v roce 1987 po potyčce s vyhazovačem jednoho nočního klubu na jihu Floridy. I po jeho smrti jeho práce nadále ovlivňovala mnohé hudebníky. V roce 1988 byl zvolen do DownBeat Hall of Fame. V roce 2014 o něm byl natočen dokumentární filmu Jaco. Diskografie Jaco ( 1974 ) Jaco Pastorius ( 1976 ) The Birthday Concert ( 1981 ) Word of Mouth ( 1981 ) Invitation ( 1983 ) PDB ( 1986 ) Live in Italy ( 1986 ) Jazz Street ( 1986 ) Curtain Call ( 1986 ) Odkazy Reference Externí odkazy Jaco Pastorius ( oficiální stránky ) Jaco Pastorius na webu České televize Američtí baskytaristé Jazzrockoví baskytaristé Američtí jazzoví hudebníci Jazzoví baskytaristé Američané finského původu Členové Blood, Sweat & Tears Členové Weather Report Narození v roce 1951 Úmrtí v roce 1987 Muži Zavraždění hudebníci Úmrtí 21. září Narození 1. prosince Narození v Norristownu Úmrtí ve Fort Lauderdale Umělci Warner Bros. Records" ]
1041	https://cs.wikipedia.org/wiki/James%20Watt	James Watt	[ "James Watt ( 19. ledna 1736 Greenock, Království Velké Británie – 25. srpna 1819 Handsworth, Spojené království Velké Británie a Irska ) byl skotský vynálezce, mechanik, fyzik a matematik, jehož vylepšení parního stroje se stalo ve Velké Británii a dalších zemích základem následující průmyslové revoluce. Později vynalezl ještě výkonnější dvojčinný parní stroj. Po Wattovi je v Mezinárodní soustavě jednotek pojmenována jednotka výkonu – watt. Watt si uvědomil, že při nutném opakovaném ohřívání stávajícího parního stroje se plýtvalo velkým množstvím energie – v roce 1769 proto vytvořil samostatný kondenzátor umístěný mimo válec, čímž zvýšil účinnost nového typu stroje. V roce 1775 začal spolupracovat s Matthewem Boultonem a založil s ním společnost Boulton & Watt. Tento podnik se nakonec dokázal prosadit a Watt díky němu nabyl značného bohatství. Ustanovil fyzikální veličinu práce a zavedl jednotku koňská síla, dále vynalezl například odstředivý regulátor či kopírovací stroj. Život Původ a rodina James Watt se narodil 19. ledna 1736 ve William Street ve skotském Greenocku; pokřtěn byl 25. ledna. Jeho pradědeček byl farmář z Aberdeenu. Wattův dědeček, Thomas Watt, narozený v roce 1642 se později přestěhoval do Cartsdyke, nyní předměstí Greenocku; zde založil školu matematiky a také učil místní rybáře a námořníky navigovat. Později zastával i soudcovské funkce a stal se jedním z předních občanů Greenocku. Dokázal vybudovat úspěšný podnik, který opravoval lodě, navigace, kompasy atd. Byl bailiem barona Cartsburnu. Se svou ženou Margaret Sherrerovou měli šest dětí, avšak tři z nich zemřely již v dětství, čtvrté se pak dožilo jen 18 let. Zemřel v roce 1734, jeho vdova o rok později. Po jeho smrti převzal podnik jeho druhorozený syn, James Watt mladší ( * 28. ledna 1699 ). Ten dokázal zaměstnávat až 40 dělníků, ovšem po ztrátě jedné lodi převážející velice hodnotný materiál přišel o většinu majetku. Kromě podnikání působil také ve státní správě. Více než dvacet let byl členem greenocké rady, po nějakou dobu i jejím pokladníkem, nakonec i bailiem města. Byl ženatý s Agnes Muirheadovou pocházející ze staré rodiny Muirheadů, která se již ve 12. století usadila v pozdějším hrabství Clydesdale, ještě později Lanarkshire. Agnes prý byla neobyčejně inteligentní dáma s veselou povahou.", "Oba Wattovi rodiče byli presbyteriáni a patřili ke Covenantskému hnutí. Narodilo se jim celkem pět dětí, čtyři synové a jedna dcera. Tři z nich ale zemřeli již v mládí. Kromě Jamese Watta se dospělosti dožil ještě jeho bratr John, který však zemřel na moři na cestě do Ameriky ve věku jen málo přes dvacet let. Vlastní rodinu si James Watt začal budovat ve druhé polovině 18. století. Nejdříve si roku 1764 vzal za manželku svou sestřenici Margaret Millerovou. Z tohoto manželství vzešlo celkem pět dětí, z nichž se dospělosti dožili pouze syn James ( 1769 – 1848 ) a dcera Margaret ( 1767 – 1796 ). Společné soužití Jamese Watta a Margaret, rozené Millerové, bylo ukončeno až její náhlou smrtí při porodu v roce 1772. Později, v létě roku 1776, se Watt oženil podruhé, a to s dcerou bohatého barvíře Jamese McGrigora Ann McGrigorovou. S ní měl dvě děti, obě však zemřely již v dětství. Dětství a studia James Watt již od dětství vynikal v matematice. Kvůli svému chatrnému zdraví ale nemohl zpočátku navštěvovat školu, a byl proto vyučován svou matkou. Ta jej naučila číst, otec ho pak naučil základům aritmetiky a geometrie. Když bylo Wattovi 6 let, byl podle Patricka Jamese Muirheada jeho otec blíže nejmenovaným mužem za domácí vzdělávání svého syna kárán. Poté, co však daný muž zpozoroval, že chlapec řeší jakýsi matematický problém a jeho znalosti si následně ověřil i pomocí několika otázek, údajně žasl nad Wattovou inteligencí. Později James Watt navštěvoval obchodní školu a nato gymnázium, kde se zajímal zejména o fyziku a matematiku. Naučil se také latinsky a řecky, tyto jazyky jej však nebavily. Vzdělávali ho soukromě i místní odborníci. Jeho pozdějším úspěchům pak podle Wattových životopisců pomohl také fakt, že již jako malý trávil čas v otcově dílně, kde vyráběl kladkostroje, rumpály apod. V dětství trpěl bolestmi hlavy. Ty jej v některých činnostech indisponovaly na několik dní, někdy i týdnů. V létě pobýval zejména u svých příbuzných, rodiny Muirheadů. Za pár hodin dokázal údajně nastudovat takové množství znalostí, jako dokázal běžný člověk za několik dní.", "Životopisec Muirhead se však zmiňuje, že Watt nikdy nespěchal a našel si prostor pro volný čas, který věnoval svým přátelům, básnictví, čtení či přírodě. Své inteligence a talentu si byl vědom. Jeho další zálibou bylo rybaření; rybařil na mole za svým rodným domem v Greenocku. Zaujala jej také astronomie; hvězdy pozoroval otcovými nástroji a dokázal tím strávit mnoho času. Od svých 14 let často pobýval u svého strýce v Glasgow, kde se začal zajímat o chemii a anatomii. V roce 1753 mu zemřela matka a jelikož jeho otec už neměl téměř žádné finanční prostředky, Watt věděl, že si nebude moci dovolit nadále studovat. Kvůli svému zdraví si tedy nakonec zvolil práci výrobce měřidel, která mu vyhovovala. Obrátil se na svého strýce v Glasgow, Johna Muirheada, obchodníka, u něhož následně od června roku 1754 do května 1755 bydlel. Jako výrobce měřidel byl James Watt v Glasgow jediný, přičemž se krom toho zabýval opravou a výrobou jiných věcí, například brýlí, houslí, spinetů, rybářských prutů či kladek. Watt se v tomto období seznámil skrze svého přítele Andrewa Andersona s jeho starším bratrem Johnem, který byl profesorem přírodní filozofie. Ten si Watta tak oblíbil, že mu umožnil přístup do své vědecké knihovny, v níž Watt poté trávil mnoho času. Prostřednictvím Johna Andersona a především profesora Muirheada, příbuzného Wattovy matky, byl uveden do společnosti dalších profesorů. Nejvíce upoutal pozornost profesora přírodní filozofie doktora Dicka, na jehož radu se Watt rozhodl odjet v doprovodu svého vzdáleného příbuzného, námořního kapitána Marra, do Londýna, kde mohl dosáhnout vyšší úrovně vzdělání než ve Skotsku. Jelikož Watt v Londýně kromě kapitána Marra neměl žádné příbuzné, musel si hledat práci na zajištění svého živobytí. Většina podniků, které navštívil, však vyžadovala, aby zde působil jako učeň po dobu sedmi let. Watt se ale chtěl za rok vrátit do Glasgow a tam si založit svůj vlastní podnik. Nejdříve si našel místo u hodináře, ale jak tam, tak i u místního mechanika vydržel jen krátkou dobu. Nakonec se na roční smlouvě domluvil s výrobcem matematických nástrojů Johnem Morganem, jemuž se Wattova práce líbila. Wattův otec za tuto „ stáž“ zaplatil 25 guinejí, což bylo v té době značné množství peněz. Běžná sedmiletá stáž tehdy stála do 10 guinejí.", "V té době James Watt žil ve velmi skromných podmínkách, neboť byl do určité míry stále finančně závislý na svém otci. V jednom dopise otci lituje, že tyto náklady nedokáže snížit, protože věděl, že otcova finanční situace také nebyla dobrá. U Morgana vyráběl kvadranty, váhy, později teodolity atd. – práci, která mu byla přidělena, splnil co nejdůkladněji, jak mohl. Během zimy však dostal silnou rýmu, dostal také kašel a bolesti související s revmatismem. Aby se zotavil, rozhodl se vrátit domů. S sebou si vzal i několik nových a vzácných nástrojů. Z Londýna odjel na konci srpna 1756. Působení v Glasgow Po uzdravení se James Watt vrátil do Glasgow, kde si chtěl založil svůj vlastní podnik. V té době nepůsobil ve Skotsku žádný výrobce měřidel. V podnikání se však Watt nemohl uplatnit, protože cechovní pravidla vyžadovala zmíněných sedm let studií. Pomohl mu až jeho přítel, profesor Dick, od něhož dostal nabídku na opravu astronomických přístrojů z Jamajky odkázaných Glasgovské univerzitě Alexanderem Macfarlanem. Watt si za tuto práci vydělal své první větší peníze, pět liber. Později byl na Glasgovské univerzitě zaměstnán jako univerzitní mechanik. Měl zde k dispozici dvě místnosti, jednu z nich veřejnou, kde prodával své nástroje. Jím vyrobené nástroje se však prodávaly pomalu, a proto je začal posílal do Greenocku, tehdy glasgowského přístavu, kde je prodával jeho otec. Na univerzitě si Watt záhy získal nejen přátelství tamějšího profesora Josepha Blacka, objevitele skupenského tepla, a Johna Robinsona, který se později stal profesorem Edinburské univerzity,, ale pro svou manuální zručnost i pověst všeuměla. Proto byl Watt profesorem Blackem požádán o sestrojení varhan do svého bytu. Byť Watt nikdy takovou práci nedělal, přijal ji. Nastudoval si teorii, akustiku a hudbu. Nakonec pro svého přítele vytvořil kvalitní nástroj V té době se Wattova pověst začala rychle šířit a mezi svými spolupracovníky byl znám jako ten, „ kdo toho znal nejvíce a uměl vyrobit cokoliv“. Nevyhýbal žádné práci, i přesto mu však zbýval čas na pokusy. S cílem rozšířit podnikání vstoupil v říjnu 1759 do obchodního partnerství s Johnem Craigem.", "Dvojice shromáždila počáteční kapitál ve výši 200 liber a už pět let od uzavření tohoto partnerství dokázala díky ročnímu hrubému výnosu kolem 600 liber zaměstnávat 16 pracovníků. Ačkoliv bylo toto jejich společné podnikání roku 1765 ukončeno smrtí Johna Craiga, jimi vybudovaný obchod, jehož se ujal jeden z jejich bývalých zaměstnanců jménem Alex Gardner, přetrval až do 20. století. Práce na parním stroji Parními stroji se Watt začal poprvé zabývat v roce 1759 na popud svého přítele Robinsona, který ho jako první seznámil s ideou užití páry k pohonu vozidel. Ještě téhož roku se Watt pokusil vytvořit malý model parou poháněného vozu, jenž se však neosvědčil. Později Watt zjistil, že Glasgovská univerzita má k dispozici nejnovější model Newcomenova parního stroje, který ale byl poslán k opravě do Londýna. Watt ovšem nechtěl čekat, a tak se na jeho popud stroj vrátil a on jej dostal ke spravení. Sám si vyrobil k tomu potřebné pomůcky, a jelikož většina děl sepsaných na toto téma byla ve francouzštině, italštině či němčině, začal se tyto jazyky učit. Po opravě v zimě 1763 se snažil stroj zlepšit. Povšiml si, že kotel dodává páru jen na pár zdvihů pístu, načež bylo nutno čekat na vytvoření nové páry. O možnostech větší efektivity parního stroje přemýšlel několik dalších měsíců. Věděl jak zabránit rychlému zkapalňování páry při jejím vstupu do válce: válec musí být minimálně stejně teplý, jako vstupní teplota páry. Na druhou stranu potřeboval, aby byl parní válec co nejchladnější. Na jedné procházce na začátku roku 1765 se mu však podařilo tento problém vyřešit. Páru není nutno srážet přímo ve válci, ale v jiné, s válcem spojené nádobě. Vyrobil tedy oddělený kondenzátor, čímž stroj výrazně zefektivnil. Dále pokračoval ve vylepšování parního stroje. Později přišel také na to, že efektivita parního stroje se zvýší ještě více tím, když parní válec uzavře na obou stranách. Vynalezl tak dvojčinný parní stroj, v němž pára koná práci na obou stranách pístu. Uskutečnění Wattova nápadu podle jeho nákresu trvalo celý půl rok. Z tohoto modelu však unikala pára. James Watt tedy za pomoci klempíře, nepříliš znalého parních strojů, postavil nový a rozměrnější, neboť se domníval, že tím problém s unikající párou vyřeší. Ani tento stroj však nefungoval a Wattovi navíc došly finance.", "Partnerství s Roebuckem Pomohl mu podnikatel John Roebuck, který si uvědomoval, co může Wattův stroj znamenat pro jeho doly. Newcomenův parní stroj byl totiž používán k odčerpávání vody z dolů, avšak pokud bylo vody příliš, vznikaly záplavy a horníci mohli utonout. Jako podmínku za svou finanční pomoc Wattovi stanovil Roebuck patentovou ochranu. Zároveň Watta požádal, aby na svém vynálezu pracoval co nejintenzivněji. Watt mu již v listopadu 1765 poslal podrobné nákresy, podle kterých měl Roebuck ve svých železárnách Carron Iron Works odlít pístový válec. Odlít se jej však nepovedlo správně a Watt musel pokračovat v pokusech. Jelikož měl Watt stále velké dluhy, musel si začít přivydělávat. Začal tedy pracovat jako zeměměřič lodních kanálů. Nakonec se v roce 1767 Roebuck s Wattem domluvili na tom, že Roebuck zaplatí všechny Wattovy dluhy a bude jeho pokusy financovat. Watt se tedy mohl věnovat jen parnímu stroji. Za to bylo sjednáno, že Roebuck dostane dvě třetiny zisku. Wattovi se nakonec podařilo sestrojit funkční model, načež si Watt stroj nechal patentovat. Dne 5. ledna 1769 mu byl po několika problémech patent číslo 913 udělen. Jeho název zněl v překladu nově vynalezený způsob zmenšení spotřeby páry a paliva v ohňových strojích. Watt se ještě předtím vzdal své funkce mechanika na Glasgowské univerzitě, aby se zkoumání parního stroje mohl více věnovat. Aby však uživil rodinu, nějakou práci si najít musel; trasoval průplavy. V této době prodával i hudební nástroje. V říjnu roku 1769 se mu po šesti měsících podařilo podle svého patentu stroj postavit, ale stroj měl však závažné chyby. Kondenzátor nefungoval a pístový válec netěsnil, a zdálo se, že se tyto problémy nepodaří rozřešit. Watt byl pracemi na parním stroji zaměstnán již 12 let a ani nemohl zaplatit patentové poplatky. Kvůli zadlužení upadl Roebuckův podnik do konkursu a v roce 1772 Roebuck zbankrotoval. Partnerství s Boultonem Svůj podíl na Wattově patentu přenechal Roebuck Matthew Boultonovi. Ten se zasloužil o praktické rozšíření Wattova vynálezu. Byl majitelem továrny na hodinářské a ozdobné předměty. V roce 1770 zaměstnával již 700 dělníků.", "Postavil továrnu v Soho a hledal způsob, jak si opatřit levnou hnací sílu. Ředitelem jeho závodů byl technik William Small, Watttův přítel, který Boultona upozornil na Wattovu práci. Boulton se chtěl stát Wattovým partnerem, ale jen při dodržení tří podmínek: Wattův stroj musí fungovat partnerství s Roebuckem musí Watt ukončit a jeho práva přenést na Boultona prodloužit patentovou ochranu o 25 let, tedy až do roku 1800. Po delším jednání, zejména s londýnským patentovým úřadem se Wattovi podařilo tyto podmínky splnit. Při zeměměření Kaledonského kanálu ve vesnici Fort Augustus v září roku 1773, což byl Wattův největší zeměměřičský projekt, obdržel 26. září zprávu od Roberta Muirheada, že je jeho těhotná žena vážně nemocná. Spěšně jel do Glasgow, přijel však až po její smrti – jeho žena s dítětem zemřela již v den, kdy Muirhead napsal svůj dopis. Celkem mu porodila 6 dětí, mimo jiné Jamese, Gregoryho, Janet a Margaret. Watta její smrt velice zasáhla. Do svého deníku si v této souvislosti napsal: „ Ztratil jsem útěchu svého života, drahého přítele a věrnou ženu.“ Boulton s Wattem pak založili společnost Boulton & Watt. Boulton měl smluvené dvě třetiny, Watt jednu, ale i tak se Boulton o zisk dělil napolovic. Společně se stali přáteli. V květnu 1774 se natrvalo přestěhoval do Birminghamu. Nadále často navštěvoval Glasgow, kde měl příbuzné a hlavně své děti. Musel také navštěvovat svého otce, který byl na Wattovu pomoc odkázaný. V Soho měl Watt k dispozici několik mechaniků, kteří uměli dělat velice jemnou práci. Začátkem roku 1775 byla zhotovena nejdůležitější součástka, parní válec. Odlita byla v tehdy vyhlášené slévárně Johna Wilkinsona. Po namontování válce stroj konečně fungoval, načež Wilkinson objednal v Boultonově a Wattově firmě svému podniku parní stroj. Později bylo ujednáno, že veškeré součásti pro parní stroje bude vyrábět firma Boulton a Watt, ale parní válce bude dodávat Wilkinsonova továrna, která sídlila v Broseley a byla tehdy pokládána za nejlepší železozpracující továrnu v Anglii. Firma však neměla dostatek pracovníků na stavbu strojů. V roce 1776 dodala jen jeden parní stroj, následující rok pak stroje dva. Tehdy nebyla výroba parních strojů jednoduchá a stavěl se až na místě.", "Následující roky se výkon Wattovy a Boultonovy společné firmy zlepšil, i tak však prodělávala, jelikož stroje byly pronajímány za poplatky a ty byly často placeny nepravidelně. Firma se však poměrně rychle připravila na hromadnou výrobu a bylo rozhodnuto, že podnik vyrobí 65 parních strojů ročně, což bylo tehdy poměrně vysoké číslo. I tak nadále prodělávala a ztráty musel Boulton splácet z příjmů svých ostatních podniků. Jeden z nejdůležitějších strojů, který firma dodala, byl tzv. „ The Bow“ do Londýna. Mechanik, který stroj stavěl, dokonce v Londýně zůstal, aby stroj kontroloval. Jednou Watt dostal nabídku, aby šel pracovat do Ruska, tu ale odmítl. V roce 1777 se do firmy přidal inženýr a vědec William Murdoch. Klíčová byla objednávka parního stroje do dolů v Cornwallu, kde se používaly Newcomenovy parní stroje. Prvnímu parnímu stroji pro tyto doly byla věnována mimořádná pozornost a Watt sám jel do Cornwallu, aby na výstavbu stroje dohlížel. Pobyt tam však nebyl pro Watta příjemný, jelikož zaměstnanci u Newcomenových strojů považovali Wattův příjezd za nepřátelské napadení oblasti jejich zájmů. Stroj fungoval dobře, jeho rychlost byla rekordní a spotřebovával třetinu uhlí než stroje stávající. Nato začalo přicházet mnoho nových objednávek. V roce 1784 byly již všechny parní stroje v Cornwallu nahrazeny těmi Wattovými. Díky úspěchu společné firmy s Boultonem Watt výrazně zbohatl. Kopírovací stroj Před rokem 1780 neexistovala žádná efektivní metoda, jak vytvářet kopie dopisů nebo nákresů. Jediná používaná spočívala v použití několika dohromady spojených per. Watt se nejprve svými experimenty snažil tuto metodu zlepšit, nakonec však na tento pokus rezignoval. Místo toho vymyslel novou metodu: speciálním inkoustem se napsal dopis, na něj se položil speciální tenký papír a oba se válečkem přitiskly. Na této metodě začal pracovat v roce 1779. Aby vyrobil správný inkoust, tenký papír a lis, musel experimentovat. V roce 1780 se mu podařilo vynález patentovat. Společně s Boultonem ( který poskytl potřebné finance ) a Jamesem Keirem ( jenž firmu řídil ) založili novou firmu s názvem James Watt and Co. Za pár let po vyřešení nedostatků mohl být tento Wattův vynález používán v běžné praxi. Watt a chemie James Watt se o chemii zajímal již od dětství.", "Poté, co se setkal s Josephem Blackem, si s ním dopisoval, a to až do Blackovy smrti v roce 1799. Tato korepondence ukazuje na to, že se Watt dlouhodobě o chemii zajímal. V roce 1965 se pak začal pokoušet o vytvoření zásady z mořské soli, ale nakonec s Blackem na pokus rezignovali. S jinou metodou pak zásadu vytvořil chemik James Keir, Wattův přítel a člen Lunární společnosti. Při vynalézání kopírovacího stroje také musel do značné míry chemicky experimentovat, a to u inkoustu, který se do stroje používal. Inkoust se skládal z: pramenité vody, duběnek, síranu železnatého, arabské gumy a kamence. Následně se do projektu zapojil i James Keir, který doporučoval dále zvyšovat množství duběnek a arabské gumy, což postupně zvyšovalo kvalitu tisku. Od roku 1782 začal Watt experimentovat s cementem, aby učinil spoje parních strojů pevnými. Do té se tyto spoje musely pravidelně měnit, aby parní stroj správně fungoval. Své pokusy dokončil o tři roky později, nový cement se osvědčil a začal být používán. Od roku 1794 pracoval s anglickým lékařem Thomasem Beddoesem na výrobě přístroje, jež vyrábí oxid dusný, který chtěl Beddoes využít k léčení různých nemocí ( např. tuberkulózy ). Společně publikovali knihu Considerations on the Medical Use and on the Production of Factitious Airs ( 1794 ). Další život a dílo Vylepšení parního stroje vedlo k urychlení průmyslové revoluci, a to i mimo Spojené království. V roce 1784 se stal členem Edinburské královské společnosti. Byl členem Lunární společnosti, jež spojovala významné vědce a průmyselníky. V roce 1781 pracoval na metodě přímovodu, který by umožnil přímočarý vratný pohyb parního stroje. Wattova metoda fungovala lépe, než již tehdy patentovaná kliková hřídel. Princip Wattova přímovodu se využívá dodnes na nápravách automobilů. Dále vynalezl také například odstředivý regulátor, setrvačník parního stroje či dvojcestný ventil. Též vyřešil utěsnění pístu, nezávisle objevil složení vody, upřesnil fyzikální pojem práce a také zavedl jednotku výkonu koňská síla, kterou později nahradil v soustavě SI po něm pojmenovaný watt. Pozdní život V roce 1800 odešel Watt na odpočinek.", "V témže roce vypršel jeho patent a jeho obchodní partnerství s Boultonem bylo předáno jejich synům, Matthewu Robinsonovi Boultonovi a Jamesi Wattovi mladšímu. Watt si zakoupil statek v Heathfieldu, kde pobýval. Nadále vynalézal nové věci, a to v pracovně ve svém domu Heathfield Hall v Handsworthu. Zároveň si dopisoval s velkým množstvím vědců a sledoval také vývoj parního stroje. V roce 1806 obdržel čestný doktorát Glasgowské univerzity. Francouzská akademie jej zvolila korespondenčním členem a v roce 1814 se stal jejím zahraničním spolupracovníkem. Stal se členem londýnské Královské společnosti. Bylo mu nabídnuto i povýšení do šlechtického stavu, to ale odmítl. Zemřel dne 25. srpna 1819 ve svém domě ve věku 83 let. Pohřben byl 2. září v nedalekém kostele sv. Marie. Povaha James Watt byl pracovitý, před novou prací studoval příslušnou teorii a ověřoval si známé poznatky. Měl hodně přátel, na které si nacházel čas i přes relativně vysoké pracovní vytížení. Mnoho četl, uměl řadu jazyků a kromě astronomie a matematiky se zajímal o botaniku, další obory jako metafyziku, etymologie a literatura. Byl obeznámen i s architekturou, hudbou či právem. Přátelil se s mnoha vědci a učenci. Rád konverzoval, ale málokdy navrhoval témata – raději se ujímal slova při probírání témat, které navrhli ostatní. I přesto, že jeho řeč byla bohatá na informace, nepodobala se vážným diskusím či přednáškám, naopak byla veselá; Watt měl smysl pro jistý typ vážného humoru. Byť byl jeho hlas hluboký a silný, zpravidla mluvil hlasem nízkým. Jeho úsměv byl klidný. Byl laskavé povahy a přátelům nebo těm, kteří jej požádali o radu, se snažil pomáhat. Podle Andrewa Carnegieho zemřel bez jediného nepřítele. Jeho zdraví, které bylo v mládí labilní, zmiňují Wattovi životopisci později jako pevnější. Watt neměl rád vyjednávání se zákazníky, kteří měli zájem využívat jeho typ parního stroje. Památka V Mezinárodní soustavě jednotek SI je po něm pojmenována jednotka výkonu – watt. Roku 1969 byl v parku Glasgow Green v Glasgow umístěn pamětní kámen, označující místo, kde měl Watt v roce 1765 přijít na to, jak vylepšit Newcomenův parní stroj. Od roku 2011 je James Watt s Matthewem Boultonem vyobrazen na jedné sérii 50 librových bankovek.", "Vlevo je vyobrazen Boulton, uprostřed stojí Wattův parní stroj a Watt je umístěn napravo od něj; za těmito prvky je vyobrazena továrna v Soho. Bylo to v historii poprvé, kdy se na bankovce Bank of England objevily dvě osoby, a podruhé, co se na britské bankovce objevil Skot ( Watt ). Každý z mužů má na bankovce i jeden ze svých citátů. Boultonův citát zní: „ Prodávám zde, pane, po čem celý svět touží – VÝKON“ a Wattův citát uvádí: „ Nemohu myslet na nic jiného než na tento stroj.“ Po Wattovi byla pojmenována kolej Jamese Watta v Greenocku. V roce 2011 byl Watt společně s dalšími šesti inženýry uveden do Skotské inženýrské síně slávy. Odkazy Poznámky Reference Literatura Externí odkazy Skotští fyzici Fyzici 18. století Fyzici 19. století Skotští geodeti Geodeti 18. století Geodeti 19. století Skotští chemici Chemici 18. století Chemici 19. století Skotští inženýři Inženýři 18. století Inženýři 19. století Skotští matematici Matematici 18. století Matematici 19. století Skotští vynálezci Vynálezci 18. století Vynálezci 19. století Skotští podnikatelé Podnikatelé 18. století Podnikatelé 19. století Skotští presbyteriáni Skotští deisté Osobnosti průmyslové revoluce Osobnosti na britských bankovkách Osobnosti na albánských poštovních známkách Osobnosti na antiguanských a barbudských poštovních známkách Osobnosti na britských poštovních známkách Osobnosti na kubánských poštovních známkách Osobnosti na malijských poštovních známkách Osobnosti na mosambických poštovních známkách Osobnosti na severomakedonských poštovních známkách Osobnosti na tožských poštovních známkách Členové Královské společnosti Členové Royal Society of Edinburgh Členové Lunární společnosti v Birmingamu Narození v roce 1736 Narození 19. ledna Narození v Greenocku Úmrtí v roce 1819 Úmrtí 25. srpna Úmrtí v Anglii Muži" ]
1042	https://cs.wikipedia.org/wiki/Brit%C3%A1nie	Británie	[ "Británie označuje: Británie ( provincie ) – starověká římská provincie ( latinsky Britannia ) na ostrově Velká Británie Nová Británie, dříve Neu Pommern ( Nové Pomořansko ) – největší ostrov v Bismarckově souostroví Velká Británie ( rozcestník ) Bretaň – Malá Británie Související články Britské impérium Externí odkazy" ]
1043	https://cs.wikipedia.org/wiki/NDR%20%28rozcestn%C3%ADk%29	NDR (rozcestník)	[ "Zkratka NDR může mít více významů: Německá demokratická republika Norddeutscher Rundfunk Network Data Representation Externí odkazy" ]
1045	https://cs.wikipedia.org/wiki/SRN%20%28rozcestn%C3%ADk%29	SRN (rozcestník)	[ "SRN je zkratka, která může znamenat: Německo – oficiálním názvem Spolková republika Německo, evropský stát suchá retenční nádrž – protipovodňová retenční nádrž, nepřesně zaměňovaná se suchým poldrem Strahan ( letiště ) – kód letiště ve Strahanu v australské Tasmánii" ]
1046	https://cs.wikipedia.org/wiki/Po%C4%8D%C3%ADta%C4%8Dov%C3%A1%20hra	Počítačová hra	[ "Počítačová hra či zkráceně PC hra je videohra ( zábavný software ) zprostředkovaná interaktivním softwarem na desktopových platformách – operačních systémech stolních počítačů, notebooků, atp. ( např. Windows či Linux Fedora ). Hra Výsledkem vývoje počítačové hry je virtuální svět nebo prostředí, do kterého může hráč pomocí komponentů připojených k počítači ( myš, klávesnice, joystick, gamepad a další ) vstoupit a jeho dění ovlivňovat. K interakci dochází na základě zásahu hráče do spuštěného programu, který byl pro takový zásah vyvíjen. Obvykle se jedná o určitý úkol, který musí hráč splnit za daných podmínek nebo v časovém limitu, zvítězit v simulaci sportu či boje, případně dosáhnout jiného cíle odvislého od námětu a žánru hry i záměru vývojářů. Existují ale i tzv. sandboxové hry, které nemají žádný konkrétní cíl. Počítačové hry o více hráčích Takové hry se dají hrát s jinými hráči. Různí hráči se mohou pomocí „ sesíťování“ všech svých počítačů ( nebo pomocí internetu ) a napojením / přihlášením setkat v reálném čase v programu jedné a tytéž hry, s cílem kooperativního jednání nebo naopak se setkat jako protivníci či vytvořit v některých hrách i rozličné nepřátelské nebo spřátelené týmy. Hry o více hráčích ( Multiplayer ) jsou velmi populární mezi počítačovými hráči a to zejména proto, že lidský protivník či spoluhráč je mnohem atraktivnější volbou ve virtuálním světě, nežli počítačem ovládaný subjekt. Hry nabízí spektrum nápadů a možností využití herního prostředí hráčům, odvíjející se od žánru i technologického zpracování hry. Dnes téměř každá komerčně úspěšná hra nabízí možnost hry více hráčů. Hry hrané po Internetu Online hra je počítačová hra, která umožňuje hraní po internetu. Buď je hra specificky pro takovou hru více hráčů navržena, nebo nabízí online hru jako druhou možnost vedle hry pro jednoho hráče bez potřeby připojení k síti. Dělí se do těchto kategorii: MOBA ( Multiplayer online battle arena ) MUD ( Multi - User Dungeon ) MMOG ( Massively - Multiplayer Online Game ) MMORPG ( Massively - Multiplayer Online Role Playing Game ) MMORTS ( Massively - Multiplayer Online Real - Time Strategy ) MMOFPS ( Massively - Multiplayer Online First Person Shooter )", "Hry hrané na jednom počítači Na jednom počítači může až několik hráčů najednou zasahovat do dění na obrazovce ( běžně až čtyři ), přičemž počet hráčů, kteří zasahují do hry je obvykle limitován samotnou hrou nebo množstvím ovládacích zařízení, které jsou k počítači k dispozici nebo jejich možností je k počítači připojit. Tento způsob hraní už však dnes u komerčních titulů nebývá k vidění, zejména pro značné nepohodlí několika hráčů tísnících se u jedné obrazovky, a tak zůstává doménou hlavně starších akčních arkádových her např. typu Dyna Blaster nebo závodů vozidel ( např. Lotus ) apod. Hotseat Tento způsob či mód hraní ve více hráčích je stále využíván zejména u her hraných po kolech ( především strategických her jako Heroes of Might and Magic ). Hráči se střídají pouze na jednom počítači, což je výhoda, délka hraní se však může neúměrně protahovat, což bývá ošetřeno např. časovým limitem. Je zároveň na nich, zda sledují tahy protivníka či ne. Split screen Split screen je multiplayerový mód k vidění u starších her, zvláště těch, které ještě nepodporovaly hraní po síti. Spočívá v rozdělení obrazovky do několika částí, podle počtu hráčů. Každý hráč pak vidí na obrazovce svou část hry. Obrazovka se však u některých her ani dělit nemusí, sdílí - li všichni hráči stejný pohled ( např. Dyna blaster ), přesto stále platí, že hrají všichni najednou: nestřídají se, nýbrž se ovlivňují ve hře v reálném čase. Boti Bot ( zkráceně z\" robot\", programový ) je počítačem simulovaný hráč užívaný k tréninku nebo i k hraní, když není momentálně možnost živých spoluhráčů. Některé AI jsou jen primitivní ( a jako protihráči jen slabí ), jindy jsou vůči hráči ( human player ) ve výhodě: rychlostí zpracování dat, přístupem k informacím, ke kterým hráč nemá přístup, uplatněním pravidel platným jen pro počítačem řízené postavy … Mohou proto mít nastavitelné atributy, z čehož pak vyplývá vyváženost obtížnosti a vůbec hratelnost. Hry hrané po místní síti Hry hrané po místní síti se hrají hráči proti sobě navzájem ( PvP ) nebo spolu proti postavám počítačů. Počet možných hráčů je omezen enginem hry. Nejčastěji používají protokol TCP / IP. Jeden hráč zakládá hru a stává se tedy „ hostitelem“, ostatní hráči se k němu připojují jako „ klienti“. Hostitel přednastavuje vlastnosti hry buď v menu nebo přes konzoli.", "Moderní hry umožňující multiplayer po LAN v sobě často mívají implementovanou možnost na založení samostatného serveru ( např. pro správu herního prostředí, tzv. Dedicated server v Counter - Strike ). Způsoby interakce Kamera Hráčův pohyb po virtuálním světě snímá kamera, která může být statická nebo plovoucí, což záleží na typu hry, nastavení nebo grafickém enginu. Záběry kamery jsou poté přenášeny na hráčův monitor pro zobrazení dění ve hře. U statické kamery jsou přednastaveny její polohy, hráč pak může přepínat mezi těmito pohledy například klávesou a zvolit si tak pro něho ideální pohled ( statické kamery je využíváno zejména u závodních her – pohled z nárazníku, z kabiny, zpoza auta,.. ). Plovoucí kamera je ovládána hráčem a ten si sám určuje její vzdálenost a úhel natočení většinou pomocí pohybu myši. Toho je využíváno zejména u her, kde má hráč velkou volnost pohybu, jako jsou MMORPG hry. U některých her se můžeme setkat s různou kombinací statické a plovoucí kamery. Například je pevně dán úhel pohledu na bojiště, ale kameru lze přibližovat a oddalovat nebo nelze zoomovat, ale lze rotovat pod pevným úhlem pohledu, atp. Základní pojmy pro typ kamery jsou: First person – pohled z očí hrané postavy, vytváří dojem jako byste byli ve hře. Third person – pohled třetí osoby, vidíte ovládanou postavu před / pod sebou, dává větší přehled o tom, co se ve hře děje kolem Vás. Grafika Grafické zpracování je další určující součástí hry, která ukazuje její obsah z vizuálního hlediska. Každá hra ( pokud není založena na ryze textové interakci s hráčem ) má své grafické znázornění. Některé ( zejména moderní hry ) mají díky množství efektů vysoké nároky zejména na výkon grafické karty. Herní prostředí Zpracováno 2 D nebo 3 D. jeden rozsáhlý a detailní svět – RPG hry, adventury, akční hry okruhy, stadiony atp. – sportovní hry, závodní hry, simulátory početné a rozsáhlé lokace – simulátory, adventury, arkády, akční hry, logické hry jedno obměňované herní prostředí – arkády, logické hry, sportovní hry Rozlehlými světy se vyznačují RPG hry. Arkády a logické hry si většinou vystačí s neměnným prostředím, jen lehce obměněným, hraje - li se hra např. na kola nebo dosáhl - li hráč určitého počtu bodů.", "V arkádách, logických hrách a simulacích se nejčastěji setkáme s výrazem Game Over, který znamená neúspěch – Konec hry. Adventury mívají početné lokace k prozkoumávání, ale stejně jako RPG hry se mohou vyznačovat rozsáhlým světem. Závodní hry se samozřejmě odehrávají v lokacích prostoupených dráhou pro pohyb vozidla nebo několika okruhy. Letecké simulátory jsou zase logicky vymezeny vzdušným prostorem nad rozsáhlou lokací, jiné simulátory se odehrávají nejčastěji v rozsáhlé lokaci s detailním a uceleným prostranstvím. Prostředí sportovních her jsou taktéž příznačná – stadiony, okruhy atd. Obvyklá herní schémata, výrazy a pojmy New Game ( Nová hra ) Load Game ( Načíst uloženou hru ) Save game ( Uložit hru ) Quick save / load ( Rychlé uložení / načtení ) Single player ( Hra pro jednoho hráče ) Multiplayer ( Hra více hráčů ) Game Over ( Konec hry ) Level ( Úroveň ) Score ( Body ) Respawn ( obnovení postavy po ztrátě života ) Odkazy Literatura Bohuslav Blažek: Bludiště počítačových her ( Mladá fronta, 1990 ),. Dostupné online ( se souhlasem dědiců ) Dostál, J. Výukový software a didaktické počítačové hry – nástroje moderního vzdělávání. Journal of Technology and Information Education. 2009, Olomouc, Vydala Univerzita Palackého, Ročník 1, Číslo 1, s. 24 – 28. ISSN 1803 - 537 X ( print ). ISSN 1803 - 6805 ( on - line ). Bendová, Helena: Umění počítačových her. Akademie múzických umění, Praha, 2017, 354 s. Reference Související články Videoherní průmysl Český videoherní průmysl Externí odkazy ABCgames.cz – komplexní databáze PC her CDH.cz – česká databáze her na PC, Xbox a Playstation DatabázeHer. cz – český projekt vytvořený hráčskou komunitou snažící se zaznamenat historii her na platformě PC KdyCoVyjde.cz – databáze her s daty vydání – seřazených na časové ose Umění počítačových her Videoherní platformy Počítačové umění" ]
1047	https://cs.wikipedia.org/wiki/Seznam%20%C4%8Desk%C3%BDch%20re%C5%BEis%C3%A9r%C5%AF%20a%20re%C5%BEis%C3%A9rek	Seznam českých režisérů a režisérek	[ "Abecední seznam českých režisérů. Kritériem pro uvedení režiséra v seznamu je jeho významnost podle hledisek Wikipedie. A Jiří Adamec Rudolf Adler Karel Anton B Jaroslav Balík Jiří Bělka Václav Bedřich Lucie Bělohradská Václav Binovec Pavel Blumenfeld Hynek Bočan Jana Boková Jan Bonaventura Jan Bor Jan Borna Jiří Brdečka Emil František Burian Hana Burešová Vlasta Burian F. A. Brabec Jaroslav Brabec Richard František Branald Josef Medeotti - Boháč Jaromír Borek Vladimír Borský Ladislav Brom Zbyněk Brynych Vendelín Budil C Milan Cieslar Miroslav Cikán Radim Cvrček Č František Čáp Vladimír Čech Thea Červenková Radúz Činčera Alena Činčerová D Pavel Dostál Karel Dostal Vladimír Drha Čeněk Duba Jaroslav Dudek Jaromír Dvořáček E Monika Elšíková Lída Engelová F Ivan Fila František Filip Jan Fischer Miloš Forman Jiří Frejka Martin Frič Otakar Fuka G Jurij Galin Václav Gajer Saša Gedeon Irena Gerová Jan Grossman H Hugo Haas Alois Hajda Jiří Hanibal Gabriel Hart Pavel Háša Zdeněk Hašler Ladislav Helge Pavel Hobl Jan Alfréd Holman Jindřich Honzl Marie Horáková Bořivoj Hořínek Karel Hugo Hilar Tomáš Hinšt Jan Hřebejk Miroslav Hubáček Václav Hudeček Jaroslav Hurt Miloš Hynšt Ch Igor Chaun Věra Chytilová I Rudolf Innemann Svatopluk Innemann J Vlasta Janečková Vojtěch Jasný Jaromil Jireš Věra Jordánová K Antonín Kachlík Karel Kachyňa Jana Kališová Václav Kašlík Ondřej Kepka Dušan Klein Elmar Klos Vít Klusák Petr Koliha Jan Stanislav Kolár Antonín Kopřiva Libuše Koutná Oto Koval Petr Kracik Otomar Krejča Jiří Krejčík Přemysl Kočí Tomáš Krejčí Miroslav Josef Krňanský Ivo Krobot Miroslav Krobot Václav Krška Ivana Křenová Václav Křístek Karel Kříž Václav Kubásek Antonín Kurš Jaroslav Kvapil L Karel Lamač František Laurin Petr Lébl Oldřich Lipský Radovan Lipus Miroslav Luther M Tomáš Magnusek Jaroslav Mach Josef Mach Miroslav Macháček Gustav Machatý Miloš Makovec Antonín Máša Václav Matějka Zuzana Meisnerová ( - Wismerová ) Jiří Menzel Vladimír Michálek Vladimír Morávek Antonín Moskalyk Stanislav Moša Milan Muchna", "N Miloš Nedbal Alice Nellis Jan Němec Jitka Němcová Petr Nikolaev Ivo Novák Jaroslav Novotný O Vít Olmer Ota Ornest Martin Otava P Jaroslav Papoušek Ivo Paukert Irena Pavlásková Josef Pehr Karel Pech Jan Pecha Josef Pinkava Luboš Pistorius Jan Antonín Pitínský Jiří Plachý Jaromír Pleskot Aleš Podhorský Zdeněk Podskalský Jiří Pokorný Karel Pokorný František Polák Jindřich Polák Marie Poledňáková Viktor Polesný Jan Port Zdeněk Potužil Jaroslav Průcha Antonín Procházka Josef Průdek Jindřich Puš R Alfréd Radok David Radok Ivan Rajmont Ludvík Ráža Karel Reisz Filip Renč Stanislav Remunda Josef Rovenský Milan Růžička Ladislav Rychman S Milan Schejbal Eva Sadková František Salzer František Sádek Robert Sedláček Jiří Sequens Peter Scherhaufer Jan Schmid Jan Schmidt Otakáro Schmidt Evald Schorm Petr Schulhoff Svatava Simonová Vladimír Sís Štěpán Skalský Bohdan Sláma Jiří Slavíček Ladislav Smoček Ladislav Smoljak Karel Smyczek Vladimír Slavínský Miroslav Sobota Ondřej Sokol Evžen Sokolovský Jakub Sommer Olga Sommerová Jaroslav Soukup Karel Spěváček Bohuš Stejskal Karel Steklý Oldřich Stibor Jiří Strach Martin Stropnický Petr Strnad Stanislav Strnad Jan Svěrák Zdeněk Svěrák Vladimír Svitáček Jan Sviták Jiří Svoboda Š Bernard Šafařík František Ferdinand Šamberk Jan Škoda Jan Špáta Olga Malířová Špátová Milan Šteindler Jan Švankmajer Věra Plívová - Šimková Jan Nepomuk Štěpánek František Štěpánek Zdeněk Štěpánek Marek Škarpa T Kristina Taberyová Michael Tarant Viktor Tauš Ivo Toman Jan Tománek Jiří Trnka Ondřej Trojan Zdeněk Troška Helena Třeštíková Petr Tuček Zdeněk Tyc Hermína Týrlová Daniel Titl Eva Toulová V Václav Vasserman Jaromír Vašta Karel Vachek Jan Valášek Vladislav Vančura Karel Vávra Otakar Vávra Jiří Vejdělek Jiří Věrčák Drahomíra Vihanová František Vláčil Vladimír Vlček Ivan Vojnár Milan Vošmik Jaroslava Vošmiková Otakar Votoček Tomáš Vorel Václav Vorlíček Bedřich Vrbský Václav Vydra W K. M. Walló Olga Walló Václav Wasserman Jiří Weiss Petr Weigl Z Ondřej Zajíc Petr Zelenka Zdeněk Zelenka Bořivoj Zeman Karel Zeman Reference", "Literatura Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, ACADEMIA, Praha, 1988 Z. Sílová, R.Hrdinov á, A.Ko žíková, V.Mohylov á: Divadlo na Vinohradech 1907 - 2007 - Vinohradský ansámbl, vydalo Divadlo na Vinohradech, Praha, 2007 Režiséři" ]
1048	https://cs.wikipedia.org/wiki/N%C4%9Bmeck%C3%A1%20demokratick%C3%A1%20republika	Německá demokratická republika	[ "Německá demokratická republika ( NDR, v německy mluvících zemích i jinde běžně DDR, zkratka pro Deutsche Demokratische Republik, angl. zkratkou GDR ), též ( nepřesně ) zvaná „ Východní Německo“, byl středoevropský stát, který existoval mezi lety 1949 až 1990 v období během studené války, kdy byla východní část Německa součástí východního bloku. Obyčejně byl na západě popisovaný jako komunistický stát, ale sám sebe nazýval jako socialistický“ dělnický a rolnický stát ”. Skládal se z území, které bylo po druhé světové válce obsazeno a spravováno sovětskými silami, tedy sovětské okupační zóny Německa a fakticky i východního sektoru Berlína dle postupimské dohody, na východě ohraničen linií Odra - Nisa. Sovětská zóna obklopovala Západní Berlín, ale nezahrnovala jej; v důsledku toho zůstal Západní Berlín mimo jurisdikci NDR a tvořil v něm nezávislou enklávu. Německá demokratická republika byla založena v sovětské zóně, zatímco Spolková republika ( „ Západní Německo“ ) byla složena ze tří západních zón ( pův. tzv. Trizónie ). Východní Německo bylo satelitním státem Sovětského svazu. Sovětské okupační úřady začaly převádět správní odpovědnost na německé komunistické vůdce v roce 1948 a NDR začala fungovat jako stát 7. října 1949. Sovětské síly však v zemi zůstaly po celou dobu studené války. Až do roku 1989 byla NDR řízena Socialistickou jednotnou stranou ( SED ), i když další strany byly formální součástí její alianční organizace, Národní fronty. SED zavedla na školách povinnou výuku marxismu - leninismu a ruštiny. Ekonomika byla centrálně plánována a stále více ve vlastnictví státu. Ceny bydlení, základního zboží a služeb byly stanoveny spíše plánovači ústřední vlády, než aby rostly a klesaly prostřednictvím nabídky a poptávky; a byly silně dotovány. Přes tento fakt a přesto, že NDR musela Sovětskému svazu platit značné válečné reparace, stala se díky své silné průmyslové tradici ( šlo o vyspělá území někdejšího Pruska a Saska ) nejúspěšnější ekonomikou ve východním bloku. Významným problémem byla emigrace na Západ – protože mnoho emigrantů byli vzdělaní mladí lidé, stát byl dále ekonomicky oslabován. Vláda opevnila západní hranice a v roce 1961 postavila Berlínskou zeď.", "Mnoho lidí, kteří se pokusili uprchnout, bylo zabito pohraniční stráží nebo nástražnými pastmi jako nášlapné miny. Mnoho dalších strávilo velké množství času uvězněním za pokus o útěk. V roce 1989 vedly četné sociální, ekonomické a politické síly v NDR a v zahraničí k pádu berlínské zdi a k vytvoření vlády odhodlané k liberalizaci. Následující rok se konaly svobodné volby a mezinárodní jednání vedla k podpisu smlouvy o konečném urovnání o postavení a hranicích Německa. NDR byla rozpuštěna a Německo bylo 3. října 1990 znovusjednoceno a opět se stalo plně suverénním státem. Několik vůdců NDR, včetně posledního vůdce Egona Krenze, bylo po sloučení stíháno za zločiny spáchané během studené války. Geograficky Německá demokratická republika hraničila na východě s Polskem, na jihovýchodě s Československem a na západě a jihozápadě se Spolkovou republikou Německo. Ze severu ji omývalo Baltské moře. Interně NDR také hraničila se sovětským sektorem obsazeného Berlína, který byl známý jako východní Berlín a byl de facto hlavním městem. Rovněž hraničila se třemi sektory okupovanými Spojenými státy, Spojeným královstvím a Francií známými jako Západní Berlín. Tři sektory okupované západními národy byly od NDR odděleny berlínskou zdí od jejího dokončení v roce 1961 až do jejího pádu v roce 1989. Historie Původ V červnu 1945, po skončení druhé světové války, převzaly čtyři vítězné mocnosti svrchovanou moc v Německu a činnost zahájila Spojenecká kontrolní rada. Téhož měsíce byla vytvořena Sovětská vojenská správa v Německu ( Sowjetische Militäradministration in Deutschland - SMAD ) jako mocenský orgán v sovětské okupační zóně, o měsíc později byly zřízeny správy SMAD v jednotlivých zemích. V červenci a srpnu 1945 proběhla postupimská konference, kde nejvyšší představitelé spojeneckých velmocí podepsali dohodu obsahující ustanovení o denacifikaci a demilitarizaci Německa a o rozdělení jeho území do čtyř okupačních zón. Na přelomu června a července vznikly v sovětské okupační zóně Komunistická strana, Sociálně demokratická strana, Křesťansko - demokratická unie a Liberálně demokratická strana. Vznik v roce 1949 V červenci na základě rozkazu SMAD byly vytvořeny německé ústřední správy. Sloužily jako pomocné orgány SMAD v jednotlivých resortech správy a hospodářství.", "Současně byly považovány za zárodek budoucí německé ústřední vlády. Největší vliv v nich získali komunisté. V září byla v sovětské okupační zóně provedena pozemková reforma, která znamenala převod 2,5 milionu hektarů půdy z vlastnictví 7 tisíc velkostatkářů do půdního fondu. Z něho se potom přidělovalo bezzemkům a malým rolníkům. V dubnu 1946 došlo ke sloučení Komunistické strany ( KPD ) a Sociálně demokratické strany ( SPD ) v sovětské okupační zóně. Jejich spojením vznikla Sjednocená socialistická strana Německa ( SED ). V září se konaly obecní volby v sovětské okupační zóně, nejvíce hlasů všude získala SED. V říjnu 1946 proběhly volby do krajských a zemských sněmů. Ačkoliv si SED udržela své postavení nejsilnější strany, oproti obecním volbám hlasy spíše ztrácela, zatímco křesťanští a liberální demokraté naopak zaznamenali přírůstek hlasů. Ve stejné době se konaly volby také ve Velkém Berlíně. Jednotná socialistická strana ( SED ) dosáhla výrazného vítězství. Nově zvolené zemské sněmy ustavily zemské vlády. Mezi jejich ministry měla naprosto nejsilnější zastoupení SED. V Mnichově se konala konference ministerských předsedů jednotlivých zemí z celého Německa. Po určitém váhání se jí zúčastnili i premiéři zemí sovětského okupační zóny. Jednání však nevedla k žádným konkrétnějším výsledkům. V září 1947 se v Berlíně konal II. Sjezd SED, který jako hlavní úkol strany označil boj za jednotu Německa. V březnu 1948 sovětský zástupce opustil Spojeneckou kontrolní radu, čímž se studená válka přenesla definitivně i na německé území. V červnu byla v západních okupačních zónách uskutečněna měnová reforma. Na to SSSR reagoval měnovou reformou také ve své zóně a v noci z 23. na 24. června zahájil blokádu Západního Berlína. Za dva dny pak začal fungovat letecký most zásobující izolovanou část města. V září bylo sídlo berlínské městské rady po komunistických demonstracích přeneseno do Západního Berlína. O dva měsíce později shromáždění berlínské SED prohlásilo berlínský magistrát za sesazený a dosadilo magistrát nový, uznaný ze strany SMAD. V prosinci svobodně zvolený magistrát byl nucen přesídlit do Západního Berlína. Nové volby se pak mohly konat pouze tam, SMED je ve svém sektoru zakázal. V březnu 1949 byla schválena ústava sovětské okupační zóny, později Německé demokratické republiky.", "V září byla vyhlášena Německá spolková republika, načež 7. října 1949, jako reakce na tento čin, byla vyhlášena se svolením sovětského vedení Německá demokratická republika. Jejím první prezidentem se stal Wilhelm Pieck, předsedou vlády Otto Grotewohl. Současně byla založena Národní fronta demokratického Německa sdružující všechny strany a masové organizace. V říjnu 1950 se v NDR konaly volby. Byly nesvobodné, obdobně jako v jiných socialistických státech se volila jednotná kandidátka, pro niž podle oficiálních výsledků hlasovalo 12 088 745 oprávněných voličů ( 99,6 % ), hlasů proti a neplatných hlasů bylo 51 187, což představovalo 0,4 %. Z voleb vzešla nová vláda a výrazně obměněny byly také vlády zemské. Voliči mohli hlasovat buď pro jednotnou kandidátku, nebo hlasovací lístek, již ale bez jakéhokoliv utajení, přeškrtnout, čehož důsledkem bylo vystavení perzekuce ze strany režimu v podobě ztráty zaměstnání, vyhození ze školy a sledování státní bezpečností ( Stasi ). Po smrti J. V. Stalina v roce 1953 a nástupu nové garnitury ve vedení SSSR bylo očekáváno celkové uvolnění. Tužby lidu se však nenaplňovaly a pod počáteční záminkou protestu berlínských dělníků na zvyšování výroby se 16. června 1953 zvedla vlna celostátních demonstrací. Byly to tak silné protesty, že okupační správa musela na demonstranty poslat okupační síly dislokované na území NDR. Rok 1956 byl pro NDR zlomový, protože v tomto roce byla oficiálně založena Národní lidová armáda NDR ( NVA ) jako reakce na založení a vstup Bundeswehru do NATO. Na počátku 60. let byla NDR postavena před problém s emigrací přes hlavní město Berlín, jež bylo rozděleno na dvě části - východní a západní. Vedení státu se na nátlak z ostatních socialistických států rozhodlo uzavřít hranice Berlína neproniknutelnou zdí. Američané s postavením Berlínské zdi počítali, ale nepředpokládali tak rychlou akci vedení NDR. Brzy ráno 13. srpna 1961 obsadila Volkspolizei a NVA hranice mezi Západním a východním Berlínem. Důvodem k takovým opatřením bylo zahájení stavby Berlínské zdi, jež měla zastavit migraci obyvatel NDR na západ. Hospodářské těžkosti socialistického tábora z let 1960 až 1963 vedly k zavedení revoluční Nové ekonomické politiky, která přinesla výrazné pozvednutí životní úrovně.", "S demokratizací systému v ČSSR v roce 1968 nastala u většiny komunistických stran obava, aby se tyto snahy nerozšířily i do jejich republik. Proto v červenci 1968 poslalo vedení SED a dalších čtyř komunistických stran varovný tzv. Varšavský dopis československému vedení. I přes varování ale změny pokračovaly, a proto bylo rozhodnuto o vojenské intervenci. Vpádu do ČSSR se zúčastnilo pět zemí Varšavské smlouvy, také NDR. Po dvou měsících pobytu se vojska čtyř zemí stáhla zpět na své území, kromě vojska SSSR. Roku 1971 byl odvolán dosavadní generální tajemník SED Walter Ulbricht pro svůj vysoký věk a obstarožní názory. Na jeho místo nastoupil Erich Honecker. Jeho vláda v 80. letech se vyznačovala jak hospodářskou, tak i politickou stagnací. Tato stagnace uvrhla NDR do hluboké krize v druhé polovině 80. let, jež vyvrcholila v říjnu 1989. Krizi v NDR se vedení SED neodvážilo řešit, ale ještě odmítalo perestrojku a glasnosť. Toto jednání vyústilo v otevřené masové demonstrace v Lipsku a v Berlíně, které byly násilně potlačeny. Takovéto jednání pobouřilo občany NDR, kteří se následně zúčastnili celostátních demonstrací. 3. října 1990 došlo ke sjednocení se Spolkovou republikou, přičemž byly země obnoveny a Východní Berlín byl sjednocen se Západním Berlínem do jednotné spolkové země. Nedošlo však k obnově historických hranic zemí ( viz mapa spolkových zemí v letech 1990 – 1993 ). Politický systém Dobová literatura v tehdejším Československu psala o NDR například jako o\" demokratickém státu, který je reprezentantem německého lidu, budujícího demokratický, mírumilovný a socialistický stát\". Ve východoněmecké politické historii existovala čtyři období. Patřila k nim: léta 1949 – 61 - budování socialismu; 1961 – 1970 poté, co Berlínská zeď zamezila útěky, bylo období stability a konsolidace; 1971 - 85 nese název Honeckerova éra a zažilo užší vazby se západním Německem; a leta 1985 – 89 - období úpadku a zániku východního Německa. Organizace Vládnoucí politickou stranou ve východním Německu byla Sozialistische Einheitspartei Deutschlands ( SED, Sjednocená socialistická strana Německa ). Vznikla v roce 1946 Sověty řízenou fúzí Komunistické strany Německa ( KPD ) a Sociálně demokratické strany Německa ( SPD ) v sovětské okupační zóně.", "SED se však rychle transformovala na plnohodnotnou komunistickou stranu, protože více nezávisle smýšlející sociální demokraté byli vytlačeni. Postupimská dohoda zavázala Sověty k podpoře demokratické formy vlády v Německu, i když chápání demokracie Sověty bylo od Západu radikálně a zcela odlišné. Stejně jako v jiných zemích sovětského bloku byly povoleny nekomunistické politické strany. Nicméně každá politická strana v NDR byla nucena připojit se k Národní frontě demokratického Německa, široké koalici stran a masových politických organizací, včetně: Christlich - Demokratische Union Deutschlands ( Křesťanskodemokratická unie, CDU ), po znovusjednocení sloučena se západoněmeckou CDU. Demokratische Bauernpartei Deutschlands ( Demokratická agrární strana Německa, DBD ), po znovusjednocení sloučena se západoněmeckou CDU. Liberal - Demokratische Partei Deutschlands ( Liberálně - demokratická strana Německa, LDPD ), po znovusjednocení sloučena se západoněmeckou FDP. Nationaldemokratische Partei Deutschlands ( Národně - demokratická strana Německa, NDPD ), po znovusjednocení sloučena se západoněmeckou FDP. Členské strany byly v podstatě zcela podřízeny SED a musely přijmout její „ vedoucí roli“ jako podmínku existence. Strany však měly zastoupení ve Volkskammeru a dostaly některé posty ve vládě. Ve Volkskammeru byli také zástupci masových organizací, jako byla Svobodná německá mládež ( Freie Deutsche Jugend nebo FDJ ) nebo Svobodná německá odborová federace. Existovala také demokratická ženská federace Německa, se sídly ve Volkskammeru. Administrativní dělení Od 7. října 1949 do 22. července 1952 formálně federace složená ze 6 zemí ( Länder ): Berlín, Braniborsko, Durynsko, Meklenbursko, Sasko a Sasko - Anhaltsko. Jejich poválečné územní vymezení odpovídalo přibližně předválečnému německému vymezení středoněmeckých Länder ( států ) a Provinzen ( pruské provincie ). Západní části dvou provincií, Pomořanska a Dolního Slezska, jejichž zbytek byl dán Polsku, zůstaly v NDR a byly připojeny k Meklenbursku a Sasku.", "Postupně docházelo k čím dál silnější centralizaci a zákonem „ Gesetz über die weitere Demokratisierung des Aufbaus und der Arbeitsweise der staatlichen Organe in den Ländern der Deutschen Demokratischen Republik“ z 23. července 1952 ( který vstoupil okamžitě v platnost ) pak dochází na území NDR k definitivnímu odstranění posledních zbytků federalismu a přeměně NDR v centralistický stát a k faktickému zrušení zemí. 25. července 1952 se ve všech dosavadních zemích NDR konaly poslední schůze zemských sněmů. Ty měly nyní za úkol odhlasovat zákony stanovující nové rozdělení na kraje a okresy, které již nerespektovaly stávající hranice zemí, které byly až na výjimky historické ( ještě z dob Vídeňského kongresu; a v případě tehdejších meklenbursko - braniborských hranic staré řadu staletí ). NDR byla nově rozčleněna na 14 krajů ( Bezirke ), které se dále členily na okresy ( Landkreise ), příp. městské okresy ( Stadtkreise ). Východní Berlín se v roce 1961 stal de facto 15. krajem, ale zvláštní právní status si zachoval až do roku 1968, kdy obyvatelé schválili návrh nové ústavy. Přestože Berlín jako celek byl formálně pod správou spojenecké kontrolní rady a západní spojenecké vlády měly diplomatické námitky, NDR fakticky spravovala Východní Berlín jako součást svého území a své hlavní město. To bylo oficiálně uznáváno zeměmi Východního bloku, zatímco západní státy označovaly Východní Berlín pouze jako „ sídlo vlády“ NDR. * ) města s postavením okresu ( Stadtkreise ) * * ) zvláštní celek s postavením kraje, členěný na „ městské kraje“ ( Stadtbezirke ) Po sjednocení Německa roku 1990 došlo na území dosavadní NDR k přizpůsobení zemskému zřízení SRN a obnově 6 východoněmeckých zemí, i když ne přesně v jejich předchozích hranicích.", "Nebyly vytvořeny ani skladebně z dosavadních krajů, nicméně pro přibližnou představu lze říci, že Braniborsko vzniklo zhruba z krajů Frankfurt ( Oder ), Chotěbuz a Postupim, Durynsko z krajů Erfurt, Gera a Suhl, Meklenbursko - Přední Pomořansko z krajů Neubrandenburg, Rostock a Schwerin, Sasko z krajů Drážďany, Karl - Marx - Stadt ( Chemnitz ) a Lipsko, a Sasko - Anhaltsko z krajů Halle a Magdeburg. Berlín jako spolková země pak vznikl sloučením Západního a Východního Berlína. Obyvatelstvo Během existence NDR počet obyvatel poklesl z 19 milionů v roce 1948 na 16 milionů v roce 1990; to bylo způsobeno především masovou emigrací obyvatel do Západního Německa – celkem jedna čtvrtina obyvatel uprchla přes západní Berlín předtím, než byla v roce 1961 postavena Berlínská zeď. Posléze NDR trpěla nízkou porodností. To ostře kontrastovalo např. s Polskem, jehož populace se zvýšila z 24 milionů ( jen o čtvrtinu více než NDR ) v roce 1948 na 38 milionů v roce 1990 ( více než dvojnásobek populace NDR ). Největší města ( města nad 100 tisíc obyvatel, podle stavu roku 1988 ) ( Východní ) Berlín ( 1 200 000 ) Lipsko ( 556 000 ) Drážďany ( 520 000 ) Karl - Marx - Stadt ( 317 000 ) ( do roku 1953 Chemnitz, název navrácen v roce 1990 ) Magdeburg ( 290 000 ) Rostock ( 250 000 ) Halle ( Saale ) ( 236 000 ) Erfurt ( 215 000 ) Postupim ( 140 000 ) Gera ( 131 000 ) Schwerin ( 130 000 ) Chotěbuz ( 125 000 ) Zwickau ( 120 000 ) Jena ( 107 000 ) Dessau ( 105 000 ) Ozbrojené složky Východoněmecká vláda měla kontrolu nad velkým počtem vojenských a polovojenských organizací prostřednictvím různých ministerstev. Hlavním z nich bylo ministerstvo národní obrany. Kvůli blízkosti východního Německa na Západ během studené války ( 1945 – 1992 ) byly jeho vojenské síly jedny z nejvyspělejších z Varšavské smlouvy. Definování toho, co byly vojenské síly a co ne, je sporné. Nationale Volksarmee Největší vojenskou organizací ve východním Německu byla Nationale Volksarmee ( NVA ).", "Vznikla v roce 1956, když se východní Německo připojilo k Varšavské smlouvě z Kasernierte Volkspolizei a vojenských jednotek pravidelné policie ( Volkspolizei ). Od svého vzniku ji řídilo Ministerstvo národní obrany. Byla to dobrovolnická síla, dokud nebyla v roce 1962 zavedena osmnáctiměsíční branná povinnost. Důstojníci NATO ji považovali za nejlepší armádu Varšavské smlouvy. NVA se skládala z následujících složek: Armáda ( Landstreitkräfte ) Námořnictvo ( Volksmarine ) Letectvo ( Luftstreitkräfte / Luftverteidigung ) Pohraniční jednotky Pohraniční jednotky východního sektoru byly původně organizovány jako policejní síla Deutsche Grenzpolizei, podobně Bundesgrenzschutz v západním Německu a spadaly pod ministerstvo vnitra. Po remilitarizaci východního Německa v roce 1956 byla Deutsche Grenzpolizei v roce 1961 reorganizována na vojenskou sílu, která byla vytvořena podle vzoru sovětských pohraničních jednotek, a převedena pod ministerstvo národní obrany jako součást Národní lidové armády. V roce 1973 byly od NVA odděleny, ale zůstaly pod stejným ministerstvem. Na vrcholu zde sloužilo přibližně 47 000 mužů. Volkspolizei Po oddělení NVA od Volkspolizei v roce 1956 si ministerstvo vnitra ponechalo svou vlastní rezervu veřejného pořádku, známou jako Volkspolizei - Bereitschaften ( VPB ). Tyto jednotky byly, stejně jako Kasernierte Volkspolizei, vybaveny jako motorizovaná pěchota a jejich počet byl mezi 12 000 a 15 000 muži. Stasi Ministerstvo státní bezpečnosti ( Stasi ) zahrnovalo gardový pluk Felixe Dzeržinského, který se zabýval hlavně bezpečností zařízení a bezpečnostními událostmi v civilních šatech. Byli jedinou částí obávané Stasi, která byla vidět na veřejnosti, a tak byli mezi lidmi velmi nepopulární. Stasi čítala kolem 90 000 mužů, gardový pluk kolem 11 000 – 12 000 mužů. Sovětská vojenská okupace Skupina sovětských ozbrojených sil v Německu ( GSSD ), která vznikla ze sovětských okupačních sil, měla v NDR průměrně 500 000 důstojníků, vojáků a rodinných příslušníků, což si vyžádalo asi 10 procent území NDR. Jednotky GSSD byly nadřazeny jednotkám NVA a jiným vojenským organizacím. Jejich ústředním úkolem bylo zabezpečit NDR proti Západu. GSSD měla útočnou vyzbroj, včetně jaderných zbraní.", "Podle studie bylo v případě války plánováno rozsáhlé a preventivní použití taktických jaderných zbraní v Německu od šedesátých let. Dokonce i poté, co se Michail Gorbačov odklonil od agresivních válečných plánů východního bloku v roce 1986, bylo v NDR provedeno masivní použití jaderných zbraní velkého kalibru během cvičení NVA „ Stabstraining 1989“. Zahraniční politika Východoněmecký stát propagoval „ antiimperialistickou“ linii, která se projevila ve všech jeho médiích a na všech školách. Tato linie následovala Leninovu teorii imperialismu jako nejvyšší a poslední fázi kapitalismu a Dimitrovovu teorii fašismu jako diktatury nejreakčnějších prvků finančního kapitalismu. Lidové reakce na tato opatření byly smíšené a západní média pronikla do země prostřednictvím přeshraničního televizního a rozhlasového vysílání ze západního Německa a z amerického rádia Svobodná Evropa. Disidenti, zejména profesionálové, mnohdy uprchli do západního Německa, což bylo před výstavbou berlínské zdi v roce 1961 poměrně snadné. Podpora socialistických zemí třetího světa Po získání širšího mezinárodního diplomatického uznání v letech 1972 – 73 zahájila NDR aktivní spolupráci se socialistickými vládami třetího světa a národními hnutím za osvobození. Zatímco SSSR měl kontrolu nad celkovou strategií a kubánské ozbrojené síly byly zapojeny do skutečného boje ( většinou v Angolské lidové republice a socialistické Etiopii ), NDR poskytovala odborníky na údržbu vojenského zařízení a školení personálu a dohlížela na vytváření tajných služeb založené na vlastním modelu Stasi. Už v 60. letech byly navázány kontakty s angolskou MPLA, FRELIMO z Mosambiku a PAIGC v Guineji - Bissau a na Kapverdách. V sedmdesátých letech byla navázána oficiální spolupráce s dalšími samozvanými socialistickými vládami a lidovými republikami: Lidovou republikou Kongo, Jemenskou lidovou demokratickou republikou, Somálskou demokratickou republikou, Libyí a Beninskou lidovou republikou. První vojenská dohoda byla podepsána v roce 1973 s Konžskou lidovou republikou. V roce 1979 byly podepsány smlouvy o přátelství s Angolou, Mosambikem a Etiopií. Odhadovalo se, že do Afriky bylo z NDR vysláno celkem 2000 – 4000 vojenských a bezpečnostních odborníků. Kromě toho zástupci afrických a arabských zemí a osvobozeneckých hnutí absolvovali v NDR vojenská školení.", "Konflikt na Blízkém východě Východní Německo prosazovalo antisionistickou politiku; historik Jeffrey Herf tvrdí, že východní Německo vedlo nevyhlášenou válku s Izraelem. Podle Herfa „ byl Blízký východ jedním z klíčových bojišť globální studené války mezi Sovětským svazem a Západem; byl to také region, ve kterém Východní Německo hrálo hlavní roli v antagonismu sovětského bloku vůči Izraeli.“ Zatímco východní Německo se považovalo za „ antifašistický stát“, Izrael považovalo za „ fašistický stát“ a silně podporovalo Organizaci pro osvobození Palestiny v ozbrojeném boji proti Izraeli. V roce 1974 vláda NDR uznala OOP jako „ výhradního legitimního zástupce palestinského lidu“. OOP deklarovala Palestinský stát 15. listopadu 1988 během první intifády a NDR stát uznalo před znovusjednocením. Poté, co se východní Německo stalo členem OSN, „ využilo OSN k tomu, aby vedlo politickou válku proti Izraeli [ a bylo nadšeným, významným a energickým členem“ antiizraelské většiny Valného shromáždění. Ekonomika Východoněmecká ekonomika začínala kvůli devastaci způsobené druhou světovou válkou špatně; ztráta mnoha mladých vojáků, narušení obchodu a dopravy, spojenecké bombardovací kampaně, které zdecimovaly města, a reparace vůči SSSR. Rudá armáda demontovala a dopravila do SSSR infrastrukturu a průmyslové závody sovětské okupační zóny. Počátkem padesátých let byly reparace vypláceny za zemědělské a průmyslové výrobky; Dolní Slezsko se svými uhelnými doly a Štětín, důležitý přírodní přístav, byly předány Polsku rozhodnutím Stalina a v souladu s Postupimskou dohodou. Socialisticky centrálně plánovaná ekonomika Německé demokratické republiky byla podobná ekonomice SSSR. V roce 1950 se NDR připojila k obchodnímu bloku RVHP. V roce 1985 vydělaly kolektivní ( státní ) podniky 96,7 % čistého národního příjmu. Za účelem zajištění stabilních cen zboží a služeb zaplatil stát 80 % základních dodavatelských nákladů. Odhadovaný příjem z roku 1984 na hlavu činil 9 800 $ ( 22 600 USD v dolarech z roku 2015 ). V roce 1976 činil průměrný roční růst HDP přibližně pět procent. Toto učinilo východoněmeckou ekonomiku nejbohatší z celého východního bloku až do znovusjednocení v roce 1990.", "Významné východoněmecké exportní položky byly fotoaparáty značky Praktica; automobily značek Trabant, Wartburg a IFA; lovecké pušky, sextanty, psací stroje a náramkové hodinky. Až do 60. let minulého století trpěli východní Němci nedostatkem základních potravin, jako je cukr a káva. Východní Němci s přáteli nebo příbuznými na Západě ( nebo s jakýmkoli přístupem k tvrdé měně ) a nezbytným účet v cizí měně ve Staatsbank ( státní banka NDR ) si mohli prostřednictvím Intershopu dovolit západní produkty a produkty východoněmecké kvality na export. Spotřební zboží bylo k dispozici také poštou od dánské společnosti Jauerfood nebo Genex. Vláda používala peníze a ceny jako politický nástroj a poskytovala vysoce subvencované ceny pro širokou škálu základního zboží a služeb, což bylo známo jako „ druhý platový balíček“. Na úrovni výroby umělé ceny tvořily polosměnný systém a hromadění zdrojů. Spotřebitele to vedlo k nahrazení peněz NDR časem, směnou a tvrdými měnami. Socialistická ekonomika byla stále více závislá na finančních infuzích z půjček v tvrdé měně od západního Německa. Východní Němci mezitím pohlíželi na svou měkkou měnu jako bezcennou vzhledem k německé marce ( DM ). Ekonomické otázky přetrvávaly na východě Německa i po znovusjednocení. James Hawes ve své knize „ Nejkratší historie Německa“ cituje z federálního úřadu politického vzdělávání ( 23. června 2009 ): Náboženství Náboženství se stalo v NDR sporným místem, kdy vládní komunisté podporovali státní ateismus, ačkoli někteří lidé zůstali věrní křesťanským komunitám. V roce 1957 státní úřady zřídily Státní sekretariát pro církevní záležitosti ( Staatssekretär für Kirchenfragen ), který se staral o kontakt vlády s církvemi a náboženskými skupinami; SED zůstala oficiálně ateistickou. V roce 1950 se 85 % obyvatel NDR hlásilo k protestantství, zatímco 10 % jako katolíci. V roce 1961, známý filozof a teolog Paul Tillich prohlásil, že protestantská populace ve východním Německu měla nejobdivuhodnější protestantskou církev, protože komunisté zde nad nimi nemohli získat duchovní vítězství. Do roku 1989 se členství v křesťanských církvích výrazně snížilo. Protestanti tvořili 25 % populace, katolíci 5 %. Podíl lidí, kteří se považovali za nevěřící, vzrostl z 5 % v roce 1950 na 70 % v roce 1989.", "Státní ateismus Když se poprvé komunistická strana dostala k moci, prosazovala slučitelnost křesťanství a marxismu a usilovala o křesťanskou účast na budování socialismu. Zpočátku měla propagace vědeckého ateismu málo oficiální pozornosti. V polovině padesátých let, kdy se studená válka začínala nabírat na obrátkách, se stal ateismus tématem velkého zájmu státu v domácím i zahraničním kontextu. Byly založeny univerzitní katedry a katedry věnované vědeckému ateismu a vznikla k této problematice řada literatury ( vědecké i populární ). Tato činnost ustoupila na konci 60. let s tím, že začala být kontraproduktivní. Oficiální a vědecká pozornost k ateismu byla obnovena začátkem roku 1973, tentokrát však s větším důrazem na stipendia a na výcvik kádrů než na propagandu. Pozornost věnovaná ateismu ve východním Německu neměla nikdy v úmyslu ohrozit spolupráci, která byla požadována od věřících východních Němců. Kultura Východoněmecká kultura byla silně ovlivněna komunistickým myšlením a byla poznamenána pokusem o vymezení sebe sama v opozici vůči Západu, zejména proti Západnímu Německu a Spojeným státům. Kritici východoněmeckého státu tvrdili, že závazek státu vůči komunismu byl prázdným a cynickým nástrojem, machiavellistické povahy, ale toto tvrzení bylo zpochybněno studiemi, které zjistily, že východoněmecké vedení bylo skutečně oddané pokroku vědeckých poznatků, hospodářského rozvoje a sociálního pokroku. Pence a Betts však tvrdí, že většina východních Němců v průběhu času stále více považovala ideály státu za prázdné, ačkoli existovalo také značné množství z nich, kteří považovali svou kulturu za zdravější a autentičtější než mentalitu západního Německa. Kultura a politika NDR byla omezena tvrdou cenzurou. Hudba Jedny z populárních východoněmeckých skupin byly Puhdys a Karat. Jako většina tradičních skupin se objevovaly v populárních časopisech pro mládež jako Neues Leben a Magazin. Mezi další populární rockové skupiny patřiliy Wir, City, Silly a Pankow. Většina z těchto umělců nahrávala pod státním vydavatelstvím AMIGA. Film Produkci filmů ve Východním Německu vedla DEFA, Deutsche Film AG, která byla rozdělena do různých místních skupin, například Gruppe Berlin, Gruppe Babelsberg nebo Gruppe Johannisthal, kde místní týmy točily a produkovaly filmy. Sport", "Východní Německo bylo velmi úspěšné ve sportech jako cyklistika, vzpírání, plavání, gymnastika, atletika, box, bruslení a zimních sportech. Úspěch se přičítá ministru sportu Dr. Manfredu Höppnerovi, které nastoupil koncem 60. let. Dalším podpůrným důvodem bylo doping, zejména anabolické steroidy, které byly po mnoho let nejvíce detekovanými dopingovými látkami v laboratořích akreditovaných Mezinárodním olympijským výborem. Vývoj a implementace státem podporovaného sportovního dopingového programu pomohly východnímu Německu a jeho malé populaci stát se v 70. a 80. letech 20. století světovým lídrem ve sportu a získat velké množství olympijských zlatých medailí, medailí z mistrovství světa a stanovit řadu rekordů. Dalším faktorem úspěchu byl systém podpory mládeže v NDR. Učitelé tělocviku ve škole byli vyzváni, aby hledali u dětí ve věku 6 až 10 let určité talenty. Pro starší žáky bylo možné navštěvovat gymnázia se zaměřením na sport ( např. plachtění, fotbal nebo plavání ). Tato politika byla použita také u talentovaných žáků s ohledem na hudbu nebo matematiku. NDR je v diskusi o dopingových skandálech označována jako „ Německá dopingová republika“. Televize a rádio Televize a rádio byly ve východním Německu státem řízené podniky; oficiální rozhlasovou organizací byla od roku 1952 do znovusjednocení Rundfunk der DDR. Organizace sídlila na Funkhaus Nalepastraße ve východním Berlíně. Deutscher Fernsehfunk ( DFF ), od roku 1972 do roku 1990 známá jako Fernsehen der DDR nebo DDR - FS, byla od roku 1952 státním televizním vysílačem. Příjem západního vysílání byl také rozšířený. Ostalgie Mnoho východních Němců zpočátku považovalo rozpuštění NDR za pozitivní. Tato reakce však brzy zkysla. Západní Němci často jednali jako by „ vyhráli“ a východní Němci sjednocení „ prohráli“, což mnoho východních Němců ( Ossis ) vedlo k odporu k západním Němcům ( Wessis ). V roce 2004 Ascher Barnstone napsal: „ Východní Němci nesnášejí bohatství Západních Němců; Západní Němci vidí ve východních Němcích líné oportunisty, kteří chtějí něco za nic. Východní Němci shledávají západní Němce ( „ Wessis“ ) jako arogantní a ctižádostivé a západní Němci si myslí, že ti východní ( „ Ossis“ ) jsou líní a k ničemu.“", "Sjednocení a následná federální politika přivedly mnohé východní Němce k vážným ekonomickým problémům, které před sjednocením neexistovaly. Nezaměstnanost a bezdomovectví, které byly během komunistické éry minimální, rostly a rychle se rozšířily; toto, stejně jako uzavření bezpočtu továren a dalších pracovišť na východě, podporovalo rostoucí pocit, že východní Němci byli federální vládou ignorováni nebo opomíjeni. Navíc mnoho východoněmeckých žen považovalo západ za přitažlivější, region opustily a nikdy se nevrátily a zanechaly za sebou podtřídu špatně vzdělaných a nezaměstnaných mužů. Tyto a další důsledky sjednocení vedly spoustu východních Němců k tomu, aby na sebe začali silněji pohlížet jako na „ východní“ Němce než obecně na „ Němce“. U mnoha bývalých občanů NDR to vyvolalo touhu po některých aspektech bývalého východního Německa, jako je plná zaměstnanost a další vnímané výhody východoněmeckého státu, nazývané „ Ostalgie“ ( spojení slov Ost „ východ“ a Nostalgie ). Jsou líčeny i ve filmu Wolfganga Beckera Good Bye, Lenin! Východoněmečtí politici Seznam nejvyšších představitelů NDR ( 1949 – 1990 ) Galerie generálních tajemníků SED Odkazy Reference Literatura Nefjodov V. V. SED a kultura NDR. Historická monografie. Hradec Králové, 2009. Související články Východoněmecké povstání Stasi Berlínská zeď Checkpoint Charlie Památník Berlín - Hohenschönhausen Karl - Marx - Stadt Trabant Ostalgie Externí odkazy Mapa zemí ( Länder ) První, ještě federalistická ústava NDR ( německy ) Poslední opět federalistická ústava NDR z dubna 1990 ( německy ) Povstání dělníků v NDR ( 17. červen 1953 ) 17. Juni 1953 – 17. červen 1953. Bibliographical database of the international literature Zaniklé státy Německa Dějiny Německa 20. století Státy a území vzniklé roku 1949 Státy a území zaniklé roku 1990" ]
1049	https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%A0kola%20z%C3%A1klad%20%C5%BEivota	Škola základ života	[ "Škola základ života je česká filmová komedie režiséra Martina Friče z roku 1938 natočená podle stejnojmenné hudební komedie a fejetonů Jaroslava Žáka. Film o tom, jak spolu vycházejí studenti a jejich pedagogové, co zábavného se dá zažít v hodinách, jsou - li ve třídě správní recesisté. Profesorský sbor má ve svých řadách přísné pedanty, kteří v žácích vidí svoloč, která jen narušuje jejich autoritu, ale také rozumné učitele, ti mají pochopení pro mládí a nevybouřenost žáků. Tvůrčí štáb Divadelní předloha: Jaroslav Žák Scenario napsal: Václav Wassermann Hudba: Julius Kalaš Foto: Jan Stallich Stavby: Št. Kopecký Produkce: Antonín Procházka Vyrobeno v ateliérech: AB Barrandov Zvuk: V. Taraba Režie: Martin Frič Herecké obsazení Děj Děj se odehrává na reálném gymnáziu. Sedmá třída ( septima ) se připravuje na sportovní závody o středoškolský pohár. Řediteli školy se ale dostane do ruky recesistický třídní časopis „ Řev septimy“, v němž žáci karikují učitelský sbor. Ředitel dospěje k závěru, že reputace kantorů došla úhony a tak žáci dostanou na výběr - buď se autor článku přihlásí nebo se nebudou moci zúčastnit turnaje. Společně s třídním učitelem vystoupí před třídu a apeluje na žáky, aby se přiznali, na což nikdo nereflektuje. Kdo článek napsal, neví ani největší třídní výlupci Čuřil, Holous, Benetka aj. Zemský školní inspektor poslal na školu Boženu Lachoutovou, mladou suplující profesorku, která se stane v septimě oblíbenou. Šprt septimy Krhounek vyzradí třídnímu profesorovi Lejsalovi, že se Čuřil s Holousem chystají na mládeži zakázaný film Ve víru vášní. Čuřil je následujícího dne předvolán k ředitelovi a donucen k přiznání. Neprozradí ale, kdo tam byl s ním ani kdo vydal pamflet v třídním časopise ( to sám neví ). Profesor Kolísko zadal domácí úlohu na volné téma. Jindra Benetka napsal, co se mu nelíbí na škole. Totiž že samostatné myšlení je potíráno a je vyžadováno pouze odříkávání naučených textů. Většina učitelského sboru to považuje za porušení kázeňského řádu a okamžitě si odvodí, že Benetka je i autorem zesměšňujícího článku.", "Proti tomuto absurdnímu tvrzení se staví pouze profesor Bartoš a profesor Gábrlík. Benetkovi hrozí vyloučení z gymnázia. Spolužačka Máňa Hájková se za něj přimluví u nové profesorky Lachoutové, která souhlasí s prof. Bartošem a Gábrlíkem, že je celá záležitost s Benetkou zbytečně dramatizována. Čuřil pronikne do sborovny a školním rozhlasem vyhlásí nástup před školou. Žáci vyběhnou ven a vytvoří zástupy zrovna když přichází na inspekci zemský školní inspektor Randa. Prof. Lejsal zkouší v septimě latinské věty a žáky nešetří. Když se do jeho třídy přijde podívat zemský školní inspektor, Lejsal otočí a předstírá laskavého učitele. Septimáni situace okamžitě využijí a začnou si vymýšlet záměrně těžké české věty. Lejsal najednou nemá dostatek odvahy, aby je před inspektorem pokáral. Nakonec se omluví a odchází na chvíli ze třídy. Prof. Bartoš přesvědčí ředitele, aby dal septimánům poslední příležitost k přiznání, kdo je autorem pamfletu. Žákyně Hájková to chce vzít na sebe, ale Bartošovi je to jasné. Nakonec se přizná Boukal, primus třídy, tichý hoch z první lavice. Zákaz účasti na středoškolském poháru je zrušen. Benetka zde vybojuje posledním skokem o tyči středoškolský pohár pro své gymnázium. Po návratu se dozví, že učitelský sbor hlasoval pro lokální vyloučení ( tzn. je vyloučen z gymnázia, ale může přestoupit na jinou školu ). Proti se postavili profesoři Bartoš, Gábrlík, Lachoutová a Lusk. Profesor Gábrlík upozorní, že roztržitý kolega Koďousek se hlasování neúčastnil. Koďousek si uvědomí, že de facto zavinil Benetkovo vyloučení a dá mu ze svých úspor peníze na dostudování. Citáty „ Tak já tedy playu.“ ( ředitel oznamuje při tenisu, že bude podávat ) „ No dovolte, to je hrozné. Sedněte si, vždyť vy jste cynik. Muška jenom zlatá. Dnešní mládež nemá kouska citu v sobě. Studenti? Vy nejste žádní studenti. Vy jste barbaři! Muška jenom zlatá!", "Tak dost!“ ( prof. Kolísko se rozlítí po Čuřilově laxní recitaci básně ) „ Nejprve jsem bloudil ulicemi a potom jsem se toulal po luzích.“ ( student Čuřil při výslechu u ředitele, zda byl na zakázaném filmu ) „ Já hlasuji rovněž. Protože musím upozornit ze stanoviska tělovýchovného, že dělá báječně kolenotoč.“ ( tělocvikář Lusk se vysloví proti lokálnímu vyloučení Jindry Benetky ) Odkazy Reference Související články Cesta do hlubin študákovy duše - film z roku 1939 s obdobným tématem Externí odkazy Divadelní hra Škola základ života podle scénáře Jaroslava Žáka - hraje Městské divadlo Brno Škola základ života na Filmová místa. cz škola, kde se film natáčel České filmové komedie Filmy z roku 1938 Československé černobílé filmy Filmy Martina Friče" ]
1053	https://cs.wikipedia.org/wiki/Charles%20Perrault	Charles Perrault	[ "Charles Perrault [ šárl peró ] ( 12. ledna 1628, Paříž, Francie – 16. května 1703, Paříž ) byl francouzský spisovatel a vysoký úředník na dvoře krále Ludvíka XIV., člen Francouzské akademie. Proslavil se jako jeden z prvních spisovatelů a vydavatelů pohádek. Život Narodil se jako nejmladší ze čtyř synů bohatého právníka a dvorského úředníka. Vystudoval práva a v roce 1651 dostal advokátskou licenci. Už v této době publikoval parodické básně, roku 1648 parodii na Vergiliovu Aeneis a roku 1649 veršovaný spis „ Hradby Troje čili o původu burlesky“, kde ironizuje jak lidové povstání na začátku Frondy, tak také kardinála a ministra Mazarina. Po konci povstání roku 1653 ho nejstarší bratr Pierre Perrault, vysoký úředník královských financí, uvedl ke dvoru. Zde si ho všiml spisovatel Jean Chapelain a doporučil ho novému ministru Colbertovi. Ten ho roku 1662 jmenoval tajemníkem tak zvané „ Malé akademie“, komise znalců, kteří posuzovali nákupy uměleckých děl pro krále a dohlíželi na budování Louvru i zámku ve Versailles. Roku 1671 byl přijat do Francouzské akademie a v roce 1673 se stal jejím tajemníkem ( tj. předsedou ) a knihovníkem. Roku 1672 se oženil s Marií Guichon, s níž měl jednu dceru a tři syny. Jeho žena však už roku 1678 zemřela. V roce 1680 se vzdal svého místa v komisi ve prospěch Colbertova syna a když Colbert 1683 zemřel, věnoval se literatuře. Jeho „ Paměti“ vyšly až posmrtně roku 1756. „ Spor Starých s Moderními“ Při slavnostním zasedání Akademie, věnovaném oslavě Ludvíka XIV. roku 1687, přednesl báseň „ Století Ludvíka Velikého“, kde tvrdil, že jeho doba v umění a vědách předstihla antiku. Báseň vyvolala velkou polemiku, která jako „ Spor starých s moderními“ ( Querelle des Anciens et des Modernes ) vstoupila do dějin. Proti Perraultovi se tehdy postavili skoro všichni významní autoři, zejména Bossuet, Fénelon, La Bruyère, La Fontaine, Racine a Boileau. Na stranu „ moderních“ se postavili Saint - Évremond, Bayle a Fontenelle.", "Téma sporu se ovšem objevovalo už dříve a když René Descartes roku 1637 vyřešil tzv. Pappův problém, a to dokonce pro libovolný počet přímek, chápalo se to jako doklad, že moderní věda předstihla starověkou. V letech 1688 – 1697 vydal Perrault čtyřsvazkovou sbírku takových příkladů, kde „ moderní“ předstihli starověk a v letech 1696 – 1700 rovněž čtyřsvazkové „ Životy slavných mužů tohoto století ve Francii“. Kolem roku 1700 pak už Perraultovo stanovisko obecně převládalo. Pohádky Už v letech 1684 – 1691 vydal Perrault tři svazečky veršovaných pohádek a po jejich úspěchu roku 1697 anonymně Pohádky mé matky husy ( Contes de ma Mère l ' Oye ). Název připomíná legendární matku Karla Velikého Bertu, která prý měla od samého předení\" husí nohu\". Sbírka obsahuje pohádky z ústního podání i od různých autorů, mezi nimi je například Popelka, Červená karkulka, Šípková Růženka, Kocour v botách, Modrovous, Paleček a další. Kniha měla neobyčejný úspěch, mnohokrát vyšla ve francouzštině a v překladech a prosadila žánr pohádky do literatury. Z Perraulta pak čerpali další vydavatelé pohádek, zejména bratři Grimmové v Německu, a z nich i čeští autoři. Slavné je vydání z roku 1862, které ilustroval Gustave Doré. Perraultovy pohádky byly několikrát zhudebněny a zfilmovány, mimo jiné i Waltem Disneym. Zajímavost Jeho socha je jednou ze 146 soch umístěných na fasádě budovy Hôtel de ville de Paris. V lednu 2016 k 388. výročí jeho narození zveřejnil Google na hlavní straně vyhledávače tematické doodle. Odkazy Reference Literatura Ottův slovník naučný, heslo Perrault, Charles. Sv. 19, str. 516 Související články Pohádka Externí odkazy Ch. Perrault, Le cabinet des Beaux - Arts. Digitalizované vydání z roku 1690 Pohádky anglicky a francouzsky Charles Perrault, Pohádky matky Husy ( přehled pohádek ) Francouzští spisovatelé knížek pro děti Francouzští básníci Členové Francouzské akademie Narození v roce 1628 Narození v Paříži Úmrtí v roce 1703 Úmrtí v Paříži Muži Narození 12. ledna Úmrtí 16. května" ]
1054	https://cs.wikipedia.org/wiki/Hans%20Christian%20Andersen	Hans Christian Andersen	[ "Hans Christian Andersen ( výslovnost: Háns Kristián Andrsen; 2. dubna 1805 Odense – 4. srpna 1875 ) byl dánský spisovatel, proslul především jako jeden z největších světových pohádkářů. Mnohé z jeho 156 pohádek se staly již klasikou ( Princezna na hrášku, Ošklivé káčátko, Císařův slavík, Císařovy nové šaty, Statečný cínový vojáček, Křesadlo a Malá mořská víla ). Kromě světoznámých pohádek napsal také několik úspěšných románů, několik poměrně málo úspěšných básnických sbírek a divadelních her. Život Mládí a studia Narodil se v Odense na ostrově Fyn v Dánsku 2. dubna 1805. Byl synem ševce Hanse Andersena a jeho o 7 let starší ženy Anny Marie. Pocházel z velmi chudých poměrů. Celá rodina žila a spala v jedné malé místnosti. Jeho matka byla negramotná pradlena, ke sklonku života propadla alkoholu, který i kvůli tomu Andersen hluboce nenáviděl a byl abstinentem. Matce se v roce 1799 narodila nemanželská dcera a matka tuto dceru odložila. Tato nevlastní Hansova sestra se stala prostitutkou. Hansův dědeček z otcovy strany byl pomatenec a známá místní figurka. Kmotr byl vrátný v městském chudobinci.Otec měl základní vzdělání a byl sečtělý. Svému synovi předčítal pohádky, vyřezal mu loutkové divadlo a snažil se mu zajistit vzdělání. Andersen celé své dětství vášnivě miloval literaturu. Přečetl všechny možné knihy, které si mohl vypůjčit, mezi nimi také díla Ludviga Holberga a Williama Shakespeara. Byl známý tím, že znal nazpaměť celé Shakespearovy hry a přednášel je, přičemž používal své loutky jako postavy. Roku 1816 zemřel jeho otec a on byl nucen přestat chodit do školy a začít pracovat v místní textilní továrně. V září 1819 odešel do Kodaně, kde se neúspěšně pokoušel uchytit nejprve jako loutkoherec a později jako tanečník a zpěvák. Měl pěkný sopránový hlas a učil se zpívat u ředitele pěvecké akademie, který ho podporoval i finančně. Když se mu hlas změnil skončil se zpěvem a rozhodl se, že bude psát. Nabízel k uvedení své divadelní hry, ale jeho díla byla odmítána, neboť prozrazovala „ nedostatek elementárního vzdělání“. V Kodani se setkal v roce 1821 s ředitelem divadla Jonasem Collinem.", "Ten jej poslal studovat a zajistil mu stipendium krále Frederika VI. na latinském gymnáziu ve Slagelse. Tam našel i ubytování a stravu u jedné vdovy. Ještě před tím, než na školu nastoupil, Andersen vydal první knížku Duch v Palnatokově hrobě ( 1822 ). Dobu strávenou ve škole později nazýval nejčernějšími a nejtrpčími roky ve svém životě. Dokonce pomýšlel na sebevraždu. Ředitel se vysmíval jeho literárním pokusům, psychicky ho deptal, zesměšňoval ho před mladšími spolužáky. Později přešel na školu v Helsingøru, kde zůstal až do roku 1827. Andersen tam napsal báseň Umírající dítě ( Det døende Barn ), která ho později proslavila v Dánsku i v Německu. V roce 1828 složil maturitu a byl přijat na Kodaňskou univerzitu, ale ve studiu nepokračoval. Chtěl být spisovatelem – dramatikem, psal divadelní hry a básně. Ani po škole se nezbavil závislosti na svých mecenáších. Jeho díla nebyla zpočátku úspěšná natolik, aby si mohl finančně vystačit pouze se svojí literární tvorbou. V červnu 1831 se vydal na svou první zahraniční výpravu. Z Drážďan jel lodí proti proudu Labe, pak pěšky do Saského Švýcarska, následně po Labi doplul do Hřenska a došel i na Pravčickou bránu. Později navštívil Čechy ještě několikrát. Následně podnikl cestu po Evropě, navštívil mj. Paříž, Řím, Vídeň a Neapol. Andersenovy cesty po Itálii se odrazily v jeho prvním románu, beletrizované autobiografii s názvem Improvizátor ( Improvisatoren ), publikované v roce 1835 s okamžitým ohlasem. Literární úspěchy Dne 8. května 1835 vydal první sbírku pohádek, která obsahovala jak příběhy mu známé z dětství, tak vlastní tvorbu. Součástí sbírky byly mimo jiné příběhy Křesadlo a Princezna na hrášku. Postupně byly vydávány další a třetí knížka s pohádkami Malá mořská víla a Císařovy nové šaty, která vyšla v roce 1837, přinesla Andersenovi i mezinárodní úspěch. V následujících letech vydal také několik divadelních her a novel ( O. T., Nic než muzikant ), které byly postupně přeloženy do němčiny a dalších jazyků. Jeho finanční situace se zlepšovala, dostával se do vyšší společnosti, i když tam nikdy úplně nezapadl. V roce 1838 pak začal pobírat stipendium pro spisovatele od krále Frederika VI.", "Andersen byl vášnivý cestovatel a o svých cestách psal populární cestopisné črty. Každý z jeho cestopisů je kombinací faktografických záznamů, osobních zážitků a filozofických úvah. Některé cestopisy, například Ve Švédsku, obsahují i pohádky. Jeho ústředním cestopisným dílem je Básníkův bazar ( En digters bazar, 1842 ). Několikrát také navštívil české země a velmi poeticky se odkazoval na doby Tychona Brahe. V červnu 1847 Andersen uskutečnil svou první cestu do Anglie, během které se setkal s Charlesem Dickensem. Při další návštěvě o deset let později strávil u Dickense jako host celých pět týdnů. Andersen zakládal svůj kariérní růst především na románu Improvizátor, novelách, básních a dramatických hrách, jež považoval za vyšší žánr než pohádky. Přesto mu mezinárodní slávu přinesly právě pohádky. V Dánsku byly přijímány zpočátku rozporuplně a uznání dosáhl až ke konci života. V roce 1869 byl jmenován čestným občanem města Odense. Hans Christian Andersen napsal svůj poslední román Šťastný Per ( Lykke - Per ) v roce 1870. V roce 1872 pak vydal ještě své čtyři poslední pohádky. Osobní život Podle některých literárních historiků jeho práce vyjadřuje utrpení z jeho odlišnosti. V tomto ohledu je jedním z nejvíce vypovídajících příběhů Malá mořská víla, která si vezme život, neboť nemůže být milována krásným princem. Hans Christian Andersen se zřejmě jen těžko vyrovnával se svou neheterosexuální orientací a právě Malá mořská víla se považuje za zpodobnění jeho lásky k mladému Edvardu Collinovi, kterému napsal: „ Chřadnu kvůli Tobě jako kvůli krásné Kalábrijské nevěstce … mé city k Tobě jsou ženské. Ženskost mé povahy a naše přátelství musí zůstat tajemstvím.“ Collin, jehož muži eroticky nepřitahovali, napsal ve svých pamětech: „ Zjistil jsem, že nejsem schopný opětovat tuto lásku, ne.\" To Hansovi způsobilo mnoho trápení. Na platonické úrovni zůstala i jeho láska k dánskému tanečníkovi Haraldu Scharffovi a mladému knížeti Výmarskému. Zdá se ovšem, že Andersena přitahovali jak muži, tak ženy. Jsou důkazy o obojím. Už v roce 1831 se zamiloval do sestry svého spolužáka Riborg Voigtové, které věnoval báseň Dvě hnědé oči, později zhudebněnou Griegem.", "Známá je jeho slabost pro operní zpěvačku Jenny Lindovou, přezdívanou švédský slavík, ta ovšem Andersena brala spíše jako bratra. Pohádka Slavík je zřejmě inspirovaná právě touhou po Lindové. Napsal pro ni také libreto k opeře Malá Kirsten. Ve svých soukromých zápiscích odmítal jakýkoli sexuální vztah, ať se ženou, nebo mužem. Z dnešních hledisek by mohl být považován za asexuála. Otázkou ovšem je, do jaké míry byla tato jeho asexualita dobrovolná a zda mu nebyla vnucena jen jeho přehnanou ostýchavostí a společenskými konvencemi té doby. Podle Andersenova vlastního svědectví se mu tělesná láska zhnusila v dětství, kdy spal v posteli s vlastními rodiči - jejich soulož, kterou mnohokrát viděl, ho děsila a učinila mu sex navždy odporným. Ve svých denících nicméně pečlivě zaznamenal každou svou masturbaci, dosti četnou. Roku 1860 se v Ženevě setkal se spisovatelem Karlem Mariou Kertbenym, jenž o 9 let později jako první použil slovo homosexuell. Je známo, že toto setkání způsobilo u Andersena obrovskou beznaděj a zoufalství, ale zůstává tajemstvím, co se při něm událo. Henning Bech spekuluje, že v tom mohla hrát roli Andersenova sexuální orientace a strach z jejího pojmenování. Někdy se také spekuluje o Andersenově pedofilii. Bývá také jmenován mezi nejvýznamnějšími autisty, příznaky měly být např. podivné záchvaty vzteku v dětství, ale i neschopnost navázat blízký citový vztah a touha po nedosažitelných mužích a ženách; či hluboký vnitřní zmatek, který se odráží v jeho příbězích, a podivné a neuchopitelné nešťastné postavy v jeho dílech. Trpěl zjevně některými neurotickými symptomy - byl bacilofob, kvůli čemuž pil jen převařenou vodu a kliky otevíral kapesníkem. Ve svém cestovním kufru vozil vždy lano, aby mohl uniknout z hotelového pokoje, kdyby hotel začal hořet. K dalším jeho fobiím patřilo, že ho pohřbí zaživa - proto usínal vždy s cedulkou na prsou, na niž byl nápis\" jen vypadám, že jsem mrtvý\". Nikdy také nejedl vepřové maso. Mnoho z jeho symptomů asi zůstávalo skryto, protože žil sám, ale o řadě z nich svědčil spisovatel Charles Dickens, který Andersena pozval na nějaký čas k sobě domů.", "Podle Dickense Andersen přestěhoval nábytek v celém pokoji a propadal zvláštním záchvatům vzteku, při nichž vybíhal do zahrady a vždy zabořil obličej do hlíny. Když byl upozorněn, že již uplynula doba, na kterou byl pozván, zabarikádoval se na tři dny v pokoji. Když konečně vyšel, odjel uražen. Dickens to komentoval slovy\" byl tu jen pět týdnů, ale mé rodině to přišlo jako celé věky\" a přerušil s Andersenem veškeré styky. „ Všechny dětské vzpomínky, každičké místo na mě působí ponuře,“ napsal o rodném městě. V roce 1841 se Hansova matka upila k smrti. Přesto jí syn zanechal pomník v tragické pohádce Nebyla k ničemu. Sám nikdy nezaložil byť jednočlennou domácnost - žil v penzionech, v hotelích, nebo na cestách, na nichž strávil devět let. Byl milovníkem hodinových strojů a dokázal jejich chod pozorovat hodiny. Smrt Na jaře roku 1872 spadl z postele a vážně se zranil. Již nikdy se zcela neuzdravil. Zemřel 4. srpna 1875 v domě svého přítele, obchodníka Moritze Melchiora, zvaném Rolighed nedaleko Kodaně. Je pochován na Assistenském hřbitově v Kodani. Andersenův pohřeb, jehož se zúčastnil i král Kristián IX., byl vyhlášen dnem národního smutku. Brzy se Hans Christian Andersen stal nejslavnějším Dánem všech dob a dánským národním symbolem. Navzdory tomu, že on sám Dánsko nazýval\" zlým, sadistickým, satanským a proradným\". I kvůli tomu, že jakákoli kritika či jen letmá výtka se ho bolestně dotýkala a nebyl schopen ji přijmout. Dílo Divadelní hry Z počátku psal divadelní hry, ty však nebyly úspěšné, některé nebyly ani vydány: konec Mikulášské věži, 1829 Anežka a vodník, 1833 Ahasver, 1837 Mulat, 1840 Básně Jeho básnické sbírky se nesetkaly prakticky s žádným ohlasem. Básně Básníkův bazar Být či nebýt Pohádky Hans Christian Andersen napsal za svého života celkem 156 pohádek a povídek, ke kterým bylo později zařazeno ještě dalších 56 textů z jiných Andersenových prací. Jeho pohádky vycházely v různých sbírkách, proto je velmi složité uvádět jednotlivé knihy, zde jsou uvedeny jeho nejznámější pohádky. Andersen při psaní pohádek vycházel ze světové literatury a vlastních myšlenek.", "Pohádky nepovažoval za plnohodnotnou tvorbu, nevážil si jich a nepovažoval se za pohádkáře – cítil se být zneuznaným básníkem a dramatikem. Úspěch jeho pohádek začal v zahraničí, teprve poté byly přijaty i v Dánsku. Na jeho pohádkách je zajímavé, že zpravidla nekončí dobře. Lze říci, že jde o příběhy s pohádkovými motivy, určené starším dětem a dospělým. Andersen do dětských příběhů neukrýval pro dospělé čtenáře jen humor, ale také sociální kritiku. Jeho první pohádkou byla Čarovná truhlice. Cínový vojáček Císařovy nové šaty Čarovná truhlice Křesadlo Křišťálové vidiny Kubík a Kuba Malá mořská víla Děvčátko se sirkami O princezně na hrášku Ošklivé káčátko Pasáček vepřů Sněhová královna Sněženka Stín Velký mořský had O Malence Stará svítilna Létající jehla Kapka vody Kníže zla O dívce, která šlápla na chléb Nezpůsobný chlapec Střízlička Sedmikráska Divoké labutě Létající kufr Růže z hrobu Homérova Čápi Uspávač Růžový skřítek Slavík Snoubenci Červené střevíčky Kdo skočí nejvýš Holger Dánský Z okna ve Vartou Len Malý ťuk Starý dům Příběh o celém roku Je to zcela jisté Poklad Přezůvky štěstěny Hloupý Honza Běžci Hrdlo od láhve Špejlová polévka Poslední sen starého dubu Pták fénix Vítr vypravuje o Valdemaru Daaeovi a jeho dcerách Dětské řeči Loutkář Dvanáct z dostavníku Chrobák Co táta dělá, je vždy dobré Sněhulák V kachním dvorku Zvon Vítr štíty přenáší Čajová konvice Sněženka Lístek z nebe Pero a kalamář Němá kniha Povídka z písečných dun Matka České pohádkové výbory V Čechách vycházely Andersenovy pohádky nejprve časopisecky, mezi prvními po roce 1850 to byly časopisy Koleda a Lumír. Knižně první výbor 23 Andersenových pohádek vyšel v Čechách roku 1863 pod názvem H. C. Andersena Povídky a báchorky v překladu Josefa Mikuláše Boleslavského. V roce 1901 vyšlo bibliofilské vydání pohádek v překladu Jaroslava Vrchlického, po němž následoval ještě druhý a třetí svazek, celkem 43 pohádek. Souborné vydání Andersenových pohádek se poprvé objevilo mezi lety 1914 a 1916. Autorem prvního překladu, který byl prokazatelně proveden z dánštiny, byl Gustav Pallas. Ne všechny pohádky, vydané v českém překladu, věrně odpovídají originálu. Mnohdy byly překládány přes němčinu.", "Většinou se jedná o převyprávění, která nevystihují přesně řadu skrytých významů, jak zamýšlel autor. Výběr souborů Andersenových pohádek vydaných knižně v Česku po roce 1948: Pohádky a povídky, 1953, Albatros, 2 díly s ilustracemi Cyrila Boudy obsahují celkem 80 pohádek v překladech různých autorů. Reedice roku 1955, 1956 a 2003 Flétnové hodiny, 1969, Mladá fronta, 32 pohádek s ilustracemi Cyrila Boudy Pohádky, 1957, SNDK, 26 pohádek s ilustracemi Jiřího Trnky, původní překlad Gustava Pallase byl jazykově upraven. Vydáno v 6 reedicích. Sněhová královna, 1979, Albatros, 16 pohádek v překladu Boženy Köllnové - Ehrmannové Další tvorba Deníky 1825 – 1875, v ČSSR vyšlo 1977, 12 dílů Pohádka mého života, 1855, česky SNKLU, 1965, autobiografie Šťastný Per ( Lykke - Peer ), 1870, česky vyšlo Odeon, 1975, román Zpracováno v Českém rozhlasu jako pětidílná četba na pokračování. Z překladu Boženy Köllnové - Ehrmannové pro rozhlas upravila Eva Koutová, v režii Karla Weinlicha četl Ivan Trojan. Audioknihy Malá mořská víla, audiokniha vznikla pro Noc s Andersenem 2016, načetl Ladislav Frej, vydala Audiotéka Císařovy nové šaty a další pohádky, audiokniha vznikla pro Noc s Andersenem 2017, načetli Martina Preissová, Martin Preiss, vydala Audiotéka Odkazy Reference Literatura Související články Dánská literatura Seznam dánských spisovatelů Pohádka Externí odkazy Stránky muzea v Odense, anglicky a dánsky Originální dánské texty H. C. Andersena ( asi 40 děl ), většinou s anglickými odkazy Andersenovy stránky na webu Syddansk Universitet ( anglicky a dánsky ) Hans Christian Andersen Information – dánsky Dánští spisovatelé knížek pro děti Dánští dramatici Dánští básníci Dánští křesťané Romantičtí spisovatelé Spisovatelé píšící dánsky Narození 2. dubna Narození v roce 1805 Narození v Odense Úmrtí 4. srpna Úmrtí v roce 1875 Úmrtí v Kodani Pohřbení v Kodani Muži Osobnosti na rumunských poštovních známkách Osobnosti na dánských bankovkách" ]
1055	https://cs.wikipedia.org/wiki/Brat%C5%99i%20Grimmov%C3%A9	Bratři Grimmové	[ "Bratři Grimmové ( německy Brüder Grimm, nebo Gebrüder Grimm ) byli sběratelé klasických lidových německých pohádek a mytologických příběhů. Známější z obou bratrů, Jacob Grimm ( 1785 – 1863 ), byl jedním z největších německých jazykovědců. Mladší Wilhelm Grimm ( 1786 – 1859 ) se zapsal do dějin jako spolupracovník svého staršího bratra. Bratří Grimmové prosluli v německé i světové literatuře svou sbírkou lidových pohádek a písní, pověstí a legend. Zvláště svými Kinder - und Hausmärchen ( česky: Pohádky bratří Grimmů ), kterými položili základy nové vědy – folkloristiky. Pohádky jako Sněhurka či Šípková Růženka jsou známy z mnoha zpracování, ale prvními, kdo je zapsali v německém kontextu, byli právě bratří Grimmové. V činorodé spolupráci byl Wilhelm tím, kdo pohádky sbíral a upravoval, zatímco Jacob, který byl lingvista a filolog, pohádky povýšil na předmět seriózního vědeckého výzkumu. Podle Grimmů se inspirovalo jak plno německých spisovatelů jako třeba Benedikte Naubertová, tak i plno autorů české literatury, mezi něž patřil Karel Jaromír Erben. Život Bratři Grimmové pocházeli z měšťanské rodiny v Hanau, kde otec působil jako právník a obhájce. Jacob se narodil jako druhý a Wilhelm jako třetí z celkem devíti dětí manželů Grimmových. Měli jedinou sestru Charlotte ( Lotte ) Amalii Hassenpflug ( 1793 – 1833 ). Bratři studovali na klasickém gymnáziu v Kasselu. Po otcově smrti jim bohatá teta umožnila pokračovat ve studiu práv na univerzitě v Marburgu. Tam se spřátelili s doktorem Friedrichem von Savignym, který jim přiblížil význam písemných historických pramenů a lidové slovesnosti pro kulturu národa. Věnovali se studiu starogermánských zpěvů a v Paříži v roce 1805 četli středověkou francouzskou literaturu. V roce 1806 se vrátili do Kasselu, kde se Jacob stal vojenským úředníkem a krátký čas se věnoval i politice. Stal se hesenským legačním radou a v letech 1814 – 1815 se jako sekretář vestfálské delegace zúčastnil vídeňského kongresu. Wilhelm v letech 1812 – 1815 navštěvoval německé usedlosti a sbíral staré příběhy a ságy. Před právnickou kariérou však dali bratři Grimmové přednost vědeckému bádání.", "Chtěli se věnovat poznání nejstarších období německého jazyka, poezie i práva s cílem probudit v lidech lásku k rodné zemi. Jednu z cest k národnímu uvědomění viděli v poznání starobylých tradic v zapomenutých písemných památkách. Zpočátku se zabývali studiem starogermánštiny. Zpracovali vlastní edice starých textů Minnesang a Meistersang ( 1811 ), Píseň o Hildebrandovi ( 1812 ), několik let pracovali na rozboru Eddy. Na vánoce 1812 vyšel první svazek pohádek Kinder - und Hausmärchen. Do roku 1822 postupně vyšly další dva díly, které obsahovaly nové příběhy. Lidové pohádky jim vyprávělo dohromady asi 40 lidí. Jednou z nejvýznamnějších vypravěček byla Marie Hassenpflugová, přítelkyně jejich sestry Charlotty, která pocházela z dobře situované, francouzsky mluvící rodiny. Mariiny příběhy byly směsí motivů pocházejících z lidové tradice a vlivů z četby Perraultových Pohádek Matky husy ( 1697 ). Od roku 1813 do roku 1816 bratři také vydali tři svazky časopisu Altdeutsche Wälder, který obsahoval staroněmeckou literaturu. Své jazykové rozbory publikovali ve vědeckých článcích, široký ohlas mělo převyprávění různých mýtů a legend. Jacob od roku 1818 postupně vydával svou Německou gramatiku ( Deutsche gramatik ), v níž položil základ moderní etymologii. V roce 1819 získal na univerzitě v Marburgu čestný doktorát. Oba pracovali v univerzitní knihovně, Jacob jako knihovník, Wilhelm jako sekretář. Sdíleli společnou domácnost se sestrou Lotte až do její svatby s Ludwigem Hassenpflugem. V roce 1825 se Wilhelm oženil, postupně se mu narodily tři děti, ale Jacob nadále zůstal členem jeho domácnosti. Ve stejném roce vyšlo nové jednosvazkové vydání 50 pohádek, které ilustroval jejich bratr Ludwig Emil. Roku 1830 se bratři přestěhovali do Göttingenu, kde Jacob přednášel na univerzitě staré právo, německou gramatiku a dějiny německého písemnictví. Od roku 1830 byl řádným profesorem. Publikoval další dva svazky Německé gramatiky a pracoval na Německé mytologii. Wilhelm se stal univerzitním knihovníkem a od roku 1835 také profesorem. V roce 1837, ale byli oba bratři propuštěni za protest proti zrušení tzv. Hannoverské konstituce králem Arnoštem Augustem.", "Odjeli do Itálie a Skandinávie, kde studovali starověké jazyky a hledali stopy starogermánských slov v antických textech. Lipští vydavatelé Karl Reimer a Salomon Hirzel jim poskytli prostředky na shromáždění podkladů pro vydání Německého slovníku. V roce 1840 se bratři Grimmové stali profesory na univerzitě v Berlíně, kam je pozval nový pruský král Bedřich Vilém II.. Pokračovali zde v práci na německém výkladovém slovníku. První svazek tohoto rozsáhlého díla vyšel v roce 1854 a poslední 16. svazek vyšel až dlouho po jejich smrti v roce 1960. Dalším společným dílem z berlínského období byly Dějiny německého jazyka ( 1848 ). Wilhelm zemřel v Berlíně 16. prosince 1859 a Jacob o 4 roky později tamtéž 20. srpna 1863. Jsou pochováni společně na starém hřbitově sv. Matouše v Berlíně - Schönebergu. Dílo Bratři Grimmové tvořili dokonalý pracovní tým, v němž se Jacob zaměřoval na studia lingvistická, kdežto Wilhelm byl spíše literárním badatelem. Ve své práci byli ovlivnění současným německým romantismem a svou láskou k mytologii, folklóru a fantaziím. Svou prací dokázali, že na základě studia ústních pramenů, muže být sestavena sbírka folklórních příběhů, které se snaží o ryzí reprodukci originálních motivů, a ukázali tak cestu dalším badatelům. Ač byly sesbírané příběhy zaznamenány s co největší přesností a věrností, přece však se zvláště Wilhelm při pozdějších vydáních neubránil svým literárním ambicím a některým pohádkám dodal poetický nádech. Svou celoživotní prací bratři Grimmové dokázali, že pohádky mohou být zaznamenávány a poté uveřejněny v tištěné formě ve svém originálním znění, a tak být dále šířeny. V praxi byly pak, zejména kvůli dětem, pohádky upravovány, například ve Sněhurce byl změněn konec příběhu, kdy v původním znění musela zlá královna tančit v rozžhavených botách až k smrti, nebo v Jeníčkovi a Mařence, kdy byla zlá čarodějnice ve velkých mukách zaživa upečena v peci. Ani v moderní době nezůstaly pohádky bratří Grimmů ušetřeny pozornosti. Němečtí nacisté považovali za jeden ze symbolů německého lidu pohádku O červené Karkulce, neboť v jejich interpretaci byla zachráněna před zlým židovským vlkem.", "V 70. letech 20. století byly pohádky bratří Grimmů zase předmětem pohrdání a kritiky feministického hnutí za svůj neskrývaný sexistický popis světa. Kromě činnosti folkloristické se bratři Grimmové věnovali i jazykovědě – spolu založili v roce 1838 projekt, který vedl k vytvoření Deutsches Wörterbuch, jednoho z nejvýznamnějších slovníků německého jazyka, který je používán dodnes a se svými dvaatřiceti svazky se řadí také k nejrozsáhlejším slovníkům vůbec. Projekt byl dokončen až v roce 1961. Dalším významným dílem Jacoba Grimma byl spis Deutsche Mythologie, který rozsáhle pojednává o germánské mytologii. Pohádky bratří Grimmů Pohádky bratří Grimmů ( Kinder - und Hausmärchen ) byly publikovány ve dvou svazcích ( 1812 – 1815 ). První obsahoval 76 pohádek sesbíraných především v Hesensku, ve druhém jich bylo 72 a pocházely většinou z Dolního Saska. Poslední edice, vydaná za jejich života, vyšla v roce 1857 a obsahovala 211 pohádek, dalších 28 bylo v dřívějších edicích, takže celkem tedy sbírka obsahovala 239 pohádkových příběhů. Pohádky byly zapsány podle ústní tradice, v prvním vydání bylo použito 10 dialektů německého jazyka. K prvním svazkům byl přiložen komentář s odkazy na místo původu, na další varianty příběhu a vysvětlivkami k některým jazykovým pojmům. Některé pohádky se staly proslulými po celém světě, jsou půvabné svým kouzlem, motivy komunikace mezi lidmi a zvířaty a morálním patosem boje dobra se zlem. Mezi nejznámější publikované pohádky patří: Sněhurka, Červená karkulka, Šípková Růženka, Jeníček a Mařenka, Popelka, Brémští muzikanti, Dupynožka, Tři přadleny nebo Bělinka a Růženka, Čiperná Markyta, Medvědáč, Železný Jan, Strakatinka, Král Odřivous a další. V češtině byly poprvé vydány na přelomu 19. a 20. století pod názvem Dětské pohádky: dle sbírky bratří Grimmů. V roce 1929 vyšel výběr O Palečkovi a jiné pohádky v překladu Pavly Wenigové a od té doby bylo v různé úpravě publikováno téměř 150 různých vydání. K nejznámějším ilustrátorům patří Jiří Trnka, Adolf Born a Helena Zmatlíková.", "Odrazy ve filmu Kletba Bratří Grimmů, česko - britsko - americký film z roku 2005, režie Terry Gilliam, historická fikce ze života obou bratrů Věčný příběh, americký pohádkový romantický film z roku 1998, oba bratři zde vystupují na počátku a na konci filmového příběhu v rolích posluchačů vyprávěného příběhu Grimm, americký seriál Odkazy Reference Související články Pták Ohnivák Jacob Grimm Wilhelm Grimm Karel Jaromír Erben Externí odkazy Muzeum bratří Grimmů v Kasselu, Německo Němečtí spisovatelé Sběratelé lidové slovesnosti Romantičtí spisovatelé Osobnosti na německých bankovkách Dvojice v literatuře Spisovatelé píšící německy Narození v Hanau" ]
1056	https://cs.wikipedia.org/wiki/Jacob%20Grimm	Jacob Grimm	[ "Jacob Ludwig Carl Grimm ( 4. ledna 1785 Hanau – 20. září 1863 Berlín ) byl německý právník, který proslul jako jazykovědec, lexikograf, spoluzakladatel germanistiky jako vědního oboru a sběratel lidových pohádek ( spolu s bratrem Wilhelmem Grimmem ). Roku 1802 se zapsal na univerzitu v Marburgu, kde studoval právo, jak si přál jeho předčasně zesnulý otec. Rok nato se k němu připojil i jeho bratr Wilhelm, který se vyléčil z těžké nemoci. Také on studoval v Marburgu právo. V roce 1822 formuloval první hláskoslovný zákon pro germánské jazyky, který je dodnes znám jako „ Grimmův zákon“. Je autorem významného díla Deutsche Mythologie ( Německá mytologie ). Fotogalerie Odkazy Reference Související články Bratři Grimmové Externí odkazy Němečtí lingvisté Němečtí lexikografové Němečtí germanisté Němečtí spisovatelé Němečtí spisovatelé knížek pro děti Sběratelé lidové slovesnosti Romantičtí spisovatelé Narození v roce 1785 Narození 4. ledna Narození v Hanau Úmrtí v roce 1863 Úmrtí 20. září Zemřelí na cévní mozkovou příhodu Muži Pedagogové na Humboldtově univerzitě Absolventi Univerzity Marburg" ]
1057	https://cs.wikipedia.org/wiki/Carlo%20Collodi	Carlo Collodi	[ "Carlo Collodi, vlastním jménem Carlo Lorenzini, ( 24. listopadu 1826, Florencie – 26. října 1890, tamtéž ) byl italský novinář a spisovatel. Pseudonym Collodi si zvolil roku 1856 podle vesnice Collodi, dnes části města Pescia, odkud pocházela jeho matka Angela Orzaliová. Dílo Pinocchiova dobrodružství – jeho nejznámější kniha, pohádkou o dřevěném panáčkovi, vlastně neposlušném chlapci, který po četných dobrodružstvích zmoudřel, zbavil se svého dřevěného těla a stal se opravdovým chlapcem. Knihu přepracoval ruský spisovatel Alexej Nikolajevič Tolstoj pod názvem Zlatý klíček, kde panáček má jméno Buratino. Nebo také rakouská autorka Christine Nöstlingerová pod názvem Nový Pinocchio. Odkazy Související články Seznam italských spisovatelů Externí odkazy Italští spisovatelé Italští spisovatelé knížek pro děti Italští novináři Narození v roce 1826 Úmrtí v roce 1890 Muži Narození 24. listopadu Úmrtí 26. října Narození ve Florencii" ]
1058	https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan%20Karafi%C3%A1t	Jan Karafiát	[ "Jan Karafiát ( 4. ledna 1846, Jimramov – 31. ledna 1929, Praha < ref > Národní listy, 1.2. 1929, s. 2, Autor\" Broučků\" farář Jan Karafiát zemřel ] < / ref > ) byl český reformovaný, po roce 1918 českobratrský evangelický farář. Patřil k neformálnímu hnutí, jehož ideálem byla krásná církev Kristova. Život Dětství Rodina Jana Karafiáta sice patřila k zámožnějším v Jimramově, jeho dětství bylo přesto velmi skromné. Otec František Karafiát se oženil s vdovou se čtyřmi dětmi. Společně pak měli dalších šest ( takže jich bylo přesně tolik, co malých broučků ). Z nich byl Jan předposledním. Studia Základní vzdělání získal v evangelické škole při místním sboru. Od jedenácti let studoval na německém piaristickém gymnáziu v Litomyšli. Vzdor národní i náboženské odlišnosti byl premiantem. V šestnácti letech studoval na německém evangelickém gymnáziu ve vestfálském Güterslohu ( za podpory Theodora Fliednera, zakladatele institutu pro diakonky v Kaiserswerthu, kde studovala Karafiátova sestra ), kde se ocitl ve vypjatě evangelickém prostředí. Vestfálští přátelé mu po ukončení gymnázia v roce 1866 umožnili teologická studia v Berlíně, Bonnu a ve Vídni. Studium ukončil zkouškou v roce 1869. Po skončení studií pracoval na doporučení svého vídeňského profesora Eduarda Böhla rok v Kolíně nad Rýnem v rodině vynálezce a továrníka Eugena Langena jako vychovatel, neboť nebyla v evangelických sborech volná farářská místa. Po roční vikářské praxi v Reformované církve v Roudnici v letech 1870 – 1871 odešel znovu na studia do Edinburghu na jednu z kolejí Svobodné skotské církve. Tato studia financovala Skotská svobodná reformovaná církev. Osobní a duchovní zrání Mladého teologa velmi ovlivnil pobyt v Kolíně nad Rýnem. Počítá jej ke školám ještě vyšším než univerzita. Rovněž pobyt v holandském sboru v Elberfeldu ( od roku 1929 jedna z částí nově vytvořeného města Wuppertal ) se svojí pietistickou atmosférou. V jeho čele tehdy stál Hermann Friedrich Kohlbrügge. Dr. H. Kohlbrügge i vídeňský Eduard Böhl měli na Karafiáta značný vliv.", "Krajina a detaily z domácnosti broučků byly inspirovány Elberfeldem Karafiátových a Kohlbrüggeových časů ( např. středové okno nad dveřmi ). Podstatná však byla prostota jejich víry. V rodině Langenových se Jan Karafiát seznámil s jejich příbuznou, Belgičankou Hermínou Schleichnerovou, na níž si myslel, avšak se svými city se jí nikdy nesvěřil a nakonec zůstal starým mládencem. Roku 1870 vstoupil do londýnského misijního bratrstva, byl vyslán do Roudnice nad Labem, náležející tehdy do krabčického sboru. Zde zřídil po vzoru Theodora Fliedlera černilovský farář Václav Šubert dívčí institut ( dnes DOS Diakonie ČCE ). Ačkoliv by misijní práce odpovídala jeho poslání, byl jí nakonec zklamán, neboť se od něj očekávalo, že bude místní zbožné katolíky přesvědčovat na evangelickou víru. Vděčně proto přijal od londýnského bratrstva jiné zadání: sepsat knížku o Janu Husovi. Hotova byla už na jaře roku 1871. Po jejím vydání se mohl vydat na studia do skotského Edinburghu jako host Skotské svobodné reformované církve. Zde se seznámil s bohatou šlechtičnou Joan Denistoun Buchanan of Auchentorley ( 1819 – 1912 ), která byla jeho celoživotním vzorem, intelektuální i materiální oporou a přítelkyní. Václavu Šubertovi Jan Karafiát půjčil i na tehdejší dobu značnou částku peněz, a to 6000 tehdejších zlatých. Tato částka odpovídá novostavbě menší školy. Pedagogická činnost Po skončení studií pracoval rok v Kolíně nad Rýnem v rodině továrníka Langena jako vychovatel. Po návratu ze Skotska roku 1872 učil náboženství, pedagogiku, didaktiku a češtinu v Evangelickém učitelském semináři v Čáslavi, kde působil i jako spirituál. Roku 1874 se stal jeho správcem. Duchovenské působení V letech 1870 – 1871 působil jako vikář Reformované církve v Roudnici ( zakládal i sbor evangelíků v Lounech ), odkud odešel na studia do Edinburghu. V letech 1875 – 1895 působil jako farář v Hrubé Lhotě ( dnes Velká Lhota ). Po dvaceti letech na Hrubé Lhotě ( zde ho nahradil František Urbánek ) odešel do Prahy, kde již nebyl ustanoven duchovním na žádném sboru; věnoval se práci na revizi Bible kralické a vypomáhal v různých sborech.", "Celý život ho trápila náboženská netolerantnost Čechů a nenávist mezi katolíky a evangelíky. V pamětech uvádí příklad z Německa: Evangelíků bylo ve městě málo a tak se dohodli s katolíky, že si v jejich kostele udělají mši časně ráno a potom bude mše katolická. Dále píše: Věc, v Čechách naprosto nemyslitelná. V Krabčicích pod Řípem na Litoměřicku připomíná zdejší působení Jana Karafiáta tzv. Karafiátův dům. Jan Karafiát je pochován na Vinohradském hřbitově a na náhrobním kameni je charakterizován jako „ reformovaný farář mimo službu, spisovatel Broučků“. Dílo Broučci Je znám první českou původní autorskou pohádkou pro děti Broučci: pro malé i veliké děti ( 1876 ). Knihu vydal anonymně vlastním nákladem u Václava Horkého. Po sedmnácti letech byla objevena spisovatelem Janem Herbenem. Díky recenzi Gustava Gammy Jaroše v časopise Čas byla první edice rychle vyprodána a v roce 1894 přišla reedice. V roce 1902 vyšla knížka s ilustracemi Vojtěcha Preissiga, avšak jméno autora se objevilo až ve vydání desátém v roce 1912. Od roku 1929 až po druhou světovou válku vycházeli Broučci v češtině a němčině s ilustracemi Rudolfa Matesa. V 50. letech cenzura Broučky proškrtala v partiích modliteb, zfilmoval je Jiří Trnka jako loutkový film, později Československá televize podle knihy natočila kreslený film. Dílo je oceňováno pro básnický sloh a ve své době novátorský přístup ke světu dítěte, počítá s psychologií dítěte. O jeho náboženskou a morální hodnotu se ovšem vedou spory – vyčítá se mu důraz na bezmyšlenkovou poslušnost, která se ( podle Maxe Webera ) právě v reformovaném prostředí vysoce cenila. Svá autorská práva na tuto knihu Karafiát odkázal Českobratrské církvi evangelické, která díky tomuto štědrému daru mohla sponzorovat vydávání bible a církevních tisků. Pro děti Broučkova pozůstalost – kniha 30 pohádek ( 1900 ) Karafiátova čítanka ( 1924 ) Pro mládež Kamarádi ( 1873 ) – povídka o nešťastném manželství evangelíka a katoličky", "Biblistika Práce na revizi textu Bible kralické z roku 1613: 1878: Rozbor kralického Nového Zákona co do řeči a překladu: s hystoryí našeho biblického textu; nákladem spisovatelovým, V Praze 1878, 107 stran Od roku 1887 vydávala Biblická britská a zahraniční společnost text Bible kralické s některými pravopisnými a drobnými věcnými opravami Jana Karafiáta. Zásadní práce na revizi textu Bible kralické započal Karafiát roku 1905, již během pobytu v Praze, dokončil je o deset let později; jejich výsledkem bylo vydání bible z roku 1915 ( „ text Kralický z roku 1613 podlé původního textu opravený“ ), importované do českých zemí až po skončení První světové války. Karafiátův revidovaný překlad vycházel ještě dlouho i po jeho smrti, je tištěn až do současnosti ( např. vydání České biblické společnosti z roku 2014 ). Katechetika Sestavil stručný Reformovaný katechismus – Křesťanské učení / Katechismus Jana Karafiáta ( 1876 ). Homílie Šestnáctero pražských kázání ( 1905 ). Kázání Jana Karafiáta ( 1941 ) Historie Mistr Jan Hus ( 1872 ) V letech 1860 – 1927 sepsal pětidílné Paměti ( spisovatele Broučků ): Doba Jimramovská ( 1919 ) Na školách středních a vysokých ( 1921 ) Na školách ještě vyšších ( 1922 ) Doba práce A: Dvacet let na Valašsku ( 1923 ) Doba práce B: Přes třicet let v Praze ( 1928 ) Výbor Karafiátových Pamětí vydalo v roce 2020 s finanční podporou Ministerstva kultury nakladatelství Books & Pipes. Hudba a poezie Byl i muzikant a „ Sionský básník“: 1876 vydal Reformovaný zpěvník 1900 Písničky svobodného ( mimo jiné sem patří báseň Historie o hrnčíři ) Publicistika V letech 1896 – 1905 též vydával Reformované listy, v nichž podával reformační program církve Kristovy na Zemi. V roce 1904 v nich ostře polemizoval s Masarykovým pojetím náboženství. Zde také zveřejňoval své studie k revizi Bible kralické. Odkazy Reference Literatura Josef Lukl Hromádka: Jan Karafiát ( 1925 ) Jan Toul: Jubilejní kniha českobratrské rodiny ( 1931 ) Rudolf Říčan: Jan Karafiát.", "Svědek víry v ráji srdce ( 1940 ) Stanislav Bendl: Ukázněná třída ( 2005 ), Z dopisů spisovatele Broučků Jana Karafiáta z let 1869 – 1899 ( 1934 ) Jan Konar: Jan Karafiát, in Jan Karafiát: Świetliki, 1964 BROŽOVÁ, Věra. Karafiátovi Broučci v české kultuře. Praha: ARSCI, 2011. 143 s.. Nad Karafiátovými Broučky: sborník k 50. jubilejnímu vydání Broučků / uspořádal Lubomír Balcar. Praha: Synodní rada Českobratrské církve evangelické, 1941. 142 s. [ https://www.bookspipes.cz/jan-karafiat Jan Karafiát: Paměti spisovatele Broučků ' '. Brno: Books & Pipes, 2020. 320 s. ISBN 978 - 80 - 7485 - 225 - 1. Související články Moderní české překlady Bible Pomník broučků Externí odkazy Jan Karafiát v souborném katalogu Akademie věd ČR Jan Karafiát a Broučci na stránkách Velké Lhoty Jan Karafiát: Historie o hrnčíři https://www.ceskatelevize.cz/porady/1097944695-nas-venkov/405235100041014-tolerancni-kostel-ve-velke-lhote/ citarny.cz: Jan Karafiát Broucci online PDF Čeští teologové Protestantští teologové Duchovní Českobratrské církve evangelické Biblisté Čeští pedagogové Čeští spisovatelé 19. století Čeští spisovatelé knížek pro děti Čeští náboženští spisovatelé Spisovatelé píšící česky Pietismus Kalvinisté Valašsko ( Morava ) Umělci z Jimramova Duchovní z Čáslavi Duchovní z Loun Lidé z Roudnice nad Labem Narození v roce 1846 Narození 4. ledna Narození v Jimramově Úmrtí v roce 1929 Úmrtí 31. ledna Úmrtí v Praze Pohřbení na Vinohradském hřbitově Muži Čeští spisovatelé 20. století" ]
1059	https://cs.wikipedia.org/wiki/Rodinn%C3%BD%20krb	Rodinný krb	[ "Rodinný krb ( originální název Domicile conjugal ) je francouzský film. Velmi se podobá předchozímu snímku doinelovského cyklu – Ukradeným polibkům. Děj Antoine Doinel ( Jean - Pierre Léaud ) ženatý s Christine ( Claude Jade ), učitelkou hudby. Čekají dítě. Ve svém novém zaměstnání se Antoine setkává s femme fatale – šarmantní Japonkou Kyoko, která jej okouzlí, a především osvobodí od trivialit manželského života. Ve chvíli, kdy Christine odhalí nevěru svého manžela, rozhodne se Antoine opustit domov … Obsazení Externí odkazy Francouzské filmové komedie Filmy z roku 1970 Filmy odehrávající se v Paříži Francouzské dramatické filmy Filmy Françoise Truffauta" ]
1060	https://cs.wikipedia.org/wiki/Topaz	Topaz	[ "Topaz ( Boodt, 1636 ), chemický vzorec Al 2 { SiO 4 ( F, OH ) 2 }, je kosočtverečný minerál. Nazván podle ostrova Topasos v Rudém moři. Původ Pozdně magmatický a postmagmatický minerál kyselých magmatitů se zvýšeným obsahem Al a F. Vyskytuje se jako horninotvorný minerál v autometamorfovaných cínonosných žulách a na křemenných žilách v jejich okolí, v žulových pegmatitech, méně často i jinde. Odolný proti zvětrávání, valounky je možné najít v náplavech. Morfologie Tvoří dokonale omezené krystaly a jejich drúzy. Krystaly jsou velmi bohaté na tvary a bývají více či méně sloupcovité, vertikálně rýhované. Vlastnosti Fyzikální vlastnosti: Tvrdost 8, hustota 3,5 – 3,6 g / cm ³, štěpnost dokonalá podle { 001 } ( je patrná alespoň nepatrnými vnitřními trhlinkami, čímž se odlišuje od berylu, popřípadě od křemene ), lom lasturnatý, nerovný. Optické vlastnosti: Barva: bezbarvý, žlutá, zlatožlutá, růžová, namodralá, červená, fialová, zelenavá, hnědá. Lesk skelný, průhlednost: průhledný, průsvitný, vryp bílý. Při delším osvětlení ztrácí barvu. Chemické vlastnosti: Složení: Al 29,61 %, Si 15,41 %, O 43,02 %, F 11,47 %, H 0,5 %, příměsi Cr, Fe 3 +, Mg, Ti. Pomalu se rozpouští v horké H 2 SO 4, v dmuchavce se netaví, ale zakaluje. Odrůdy pyknit – žlutý, paralelní nebo radiálně stébelnaté agregáty krystalů. Název z řeckého pyknós – hustý, tuhý. zlatý topaz – průhledné krystaly vínově žluté barvy. brazilský rubín – průhledný, narůžovělé barvy, naleziště na řece Rio Belmonte, Brazílie. modrý topaz – průhledný, naleziště Murzinka na Uralu a Sibiř. Získávání Využití Nepříliš využívaná žáruvzdorná surovina; abrazivum ( brusné prášky a pasty ); ozdobný a drahý kámen ( fasetové brusy, kabošony ). Naleziště Výskyt řídký.", "Česko – Cínovec, Krupka, Horní Slavkov, Písek, Rožná Slovensko Norsko – Iveland ( krystaly do hmotnosti 80 kg ) Rusko – Ural Ukrajina – Volyň Brazílie Nigérie Mexiko Japonsko a další. Odkazy Reference Externí odkazy anglicky Topaz na webu mindat.org Topaz na webu Webmineral Minerály Minerály 8. třídy Nesosilikáty Drahé kameny Šperkařství" ]
1064	https://cs.wikipedia.org/wiki/Charles%20Bronson	Charles Bronson	[ "Charles Bronson, vlastním jménem Charles Dennis Buchinsky, ( litevsky Karolis Dionyzas Bučinskis; 3. listopadu 1921 Ehrenfeld, Pensylvánie – 30. srpna 2003 Los Angeles, Kalifornie ) byl americký herec litevského původu. Hrál většinou role drsných mužů. Život Narodil se v Ehrenfeldu v Pensylvánii jako jedenácté z 15 dětí. Jeho otec, Valteris P. Bučinskis ( anglicky Walter Buchinsky ), byl litevský katolický emigrant tatarského původu ( z etnika, jenž se nazývá Lipkové ), který do Spojených států přicestoval z města Druskininkai a jeho matka, Mary Valinsky ( litevsky Marija Valinskis ), byla původem Litevka katolického vyznání narozená v Pensylvánii. Jeho rodina byla velmi chudá a když mu bylo 10 let, jeho otec zemřel. Byl prvním členem rodiny, který vystudoval střední školu, ale nejdříve pracoval jako horník spolu se svými bratry. Teprve po válce studoval herectví a začal v divadle Pasadena Playhouse, kde se seznámil s režisérem Henrym Hathawayem, který mu nabídl první filmovou roli. Opravdu slavným se stal až v roce 1960 ve filmu Sedm statečných ( The Magnificient Seven ). Známý je také jako\" Muž s harmonikou\" z legendárního westernu z roku 1968 Tenkrát na Západě ( Once upon a time in the West ). Hrál ve více než devadesáti filmech. Zemřel v Los Angeles na zápal plic. Má hvězdu na Hollywoodském chodníku slávy. Filmografie", "1951 The Mob – role: Jack 1951 The People Against O ' Hara – role: Angelo Korvac 1951 You ' re in the Navy Now – role: Wascylewski 1952 Battle Zone – role: vojín 1952 Bloodhounds of Broadway – role: Phil Green 1952 Diplomatic Courier – role: ruský agent 1952 My Six Convicts – role: Jocko 1952 Pat a Mike ( Pat and Mike ) – role: Hank Tasling 1952 Red Skies of Montana – role: Neff 1952 Manželský život ( The Marrying Kind ) – role: Eddie 1953 Dům voskových figurín ( House of Wax ) – role: Igor 1953 Slečna Sadie Thompsonová ( Miss Sadie Thompson ) – role: Edwards 1953 The Clown – role: Eddie 1953 Torpedo Alley – role: námořník 1954 Apač ( Apache ) – role: Hondo 1954 Crime Wave – role: Ben Hastings 1954 Drum Beat – role: Kintpuash 1954 Riding Shotgun – role: Pinto 1954 Tennessee Champ – role: Sixty Jubel 1954 Vera Cruz – role: Pittsburgh 1955 Big House, U. S. A. – role: Benny Kelly 1955 Target Zero – role: seržant Vince Gaspari 1956 Jubal – role: Reb Haislipp 1957 Letící šíp ( Run of the Arrow ) – role: Blue Buffalo 1958 Man with a Camera – role: Mike Kovac 1958 Nebezpečné svědectví ( Gang War ) – role: Alan Avery 1958 Machine - Gun Kelly – role: George 1958 Showdown at Boot Hill – role: Luke Welch 1958 When Hell Broke Loose – role: Steve Boland 1959 Hrstka statečných ( Never So Few ) – role: seržant John Danforth 1960 Sedm statečných ( The Magnificent Seven ) – role: Bernardo O ' Reilly 1961 A Thunder of Drums – role: Trooper Hanna 1961 Pán světa ( Master of the World ) – role: John Strock 1961 X - 15 – role: podplukovník Lee Brandon 1962 Empire – role: Paul Moreno 1962 Kid Galahad – role: Lew Nyack 1962 This Rugged Land – role: Paul Moreno 1963 Čtyři z texasu ( 4 for Texas ) – role: Matson 1963 Velký útěk ( The Great Escape ) – role: plukovník Danny 1963 The Travels of Jaimie McPheeters – role:", "Linc Murdock 1964 Guns of Diablo – role: Linc Murdock 1965 Bitva v Ardenách ( Battle of the Bulge ) – role: major Wolenski 1965 Písečný ptáček ( The Sandpiper ) – role: Cos Erickson 1966 Zakázaný majetek ( This Property Is Condemned ) – role: J. J. Nichols 1967 Tucet špinavců ( The Dirty Dozen ) – role: Joseph Wladislaw 1967 The Meanest Men in the West – role: Harge Talbot Jr. 1968 Sbohem, příteli ( Adieu l ' ami ) – role: Franz Propp 1968 Tenkrát na Západě ( Once upon a time in the West ) – role: Harmonica 1968 Zbraně pro San Sebastian ( La Batille de San Sebastina ) – role: Teclo 1968 Villa jede!", "( Villa Rides ) – role: generál Rodolfo Fierro 1969 Cestující v dešti ( Le Passager de la pluie ) – role: Harry Dobbs 1969 Twinky – role: Scott Wardman 1970 Brutální město ( Cittá violenta ) – role: Jeff Heston 1970 Studený pot ( De la part des copains ) – role: Joe Martin 1970 You Can ' t Win ' Em All – role: Josh Corey 1971 Chatova země ( Chato ' s Land ) – role: Pardon Chato 1971 Někdo je za dveřmi ( Quelqu ' un derriere la porte ) – role: The Stranger 1971 Krvavé slunce ( Soleil rouge ) – role: Link Stuart 1971 The Bull of the West – role: Ben Justin 1972 Mechanik zabiják ( The Mechanic ) – role: Arthur Bishop 1972 Valachiho svědectví ( The Valachi Papers ) – role: Joseph Valachi 1973 Sicilské nešpory ( The Stone Killer ) – role: Lou Torrey 1973 Valdezovi koně ( Valdez, il mezzo sangue ) – role: Chino Valdez 1974 Přání smrti ( Death Wish ) – role: Paul Kersey 1974 Pan Majestik ( Mr. Majestyk ) – role: Vince Majestyk 1975 Breakheartský průsmyk ( Breakheart Pass ) - role: Deakin 1975 Útěk z vězení ( Breakout ) – role: Nick Colton 1975 Zlé časy ( Hard Times ) – role: Chaney 1976 Od dvanácti do tří ( From Noon Till Three ) – role: Graham 1976 Nedokončená novela ( St. Ives ) – role: Raymond St Ives 1977 Operace Blesk ( Raid to Entebbe ) – role: Dan Shomron 1977 Telefon – role: Grigori Borzov 1977 Bílý Bizon ( The White Buffalo ) – role: Wild Bill Hickock 1979 Výstřely pro lásku ( Love and Bullets ) – role: Charlie Congers 1980 Hraniční čára ( Borderline ) – role: Jeb Maynard 1981 Na život a na smrt ( Death Hunt ) – role: Trapper 1981 Pevnost Apačů v Bronxu ( Fort Apache the Brons ) – role: 1982 Přání smrti II.", "( Death Wish 2 ) – role: Paul Kersey 1983 Deset minut do půlnoci ( 10 to Midnight ) – role: Leo Kessler 1984 Zločiny mužů ( The Evil That Men Do ) – role: Holland 1985 Přání smrti 3 ( Death Wish 3 ) – role: Paul Kersey 1986 Msta ( Act of Vengeance ) – role: Joseph Jock 1986 Murphyho zákon ( Murphy ' s Law ) – role: Jack Murphy 1987 Úkladná vražda ( Assassination ) – role: Jay Killion 1987 Přání smrti 4: Tvrdý zákrok ( Death Wish 4: The Crackdown ) – role: Paul Kersey 1988 Posel smrti ( Messenger of Death ) – role: Garret Smith 1989 Věci, o kterých se nemluví ( Kinjite: Forbidden Subjects ) – role: plukovník Crowe 1990 Bílý mys ( Caboblanco ) – role: Gifford Hoyt 1991 Vyvrhel ( The Indian Runner ) – role: Roberts 1991 Ano, Virginie, Santa Klaus je ( Yes Virginia, There Is a Santa Claus ) – role: Francis Church 1993 Donato a dcera ( Donato and Daughter ) – role: seržant Mike Donato 1993 La Classe américaine – role: indiánský náčelník 1993 Mořský vlk ( The Sea Wolf ) – role: Wolf Larsen 1994 Přání smrti 5: Tvář smrti ( Death Wish 5: The Face of Death ) – role: Paul Kersey 1995 Rodina policajtů ( Family of Cops ) – role: Paul Fein 1997 Rodina policajtů 2: Zkouška víry ( Breach of Faith: Family of Cops 2 ) – role: Paul Fein 1999 Rodina policajtů 3: V podezření ( Family of Cops 3: Under suspicion ) – role: Paul Fein 2014 America ' s Clown: An Intimate Biography of Red Skelton – role: Odkazy Reference Externí odkazy Američtí herci Američané litevského původu Hollywoodský chodník slávy Nositelé Medaile za americké tažení Nositelé Medaile za asijsko - pacifické tažení Narození 3. listopadu Narození v roce 1921 Narození v Pensylvánii Úmrtí 30. srpna Úmrtí v roce 2003 Úmrtí v Los Angeles Zemřelí na zápal plic Muži" ]
1065	https://cs.wikipedia.org/wiki/Jana%20Ryb%C3%A1%C5%99ov%C3%A1	Jana Rybářová	[ "Jana Rybářová ( 31. března 1936 Praha – 12. února 1957 Praha ) byla česká herečka, která v 50. letech 20. století zazářila v českých filmech Stříbrný vítr či Proti všem. Velmi mladá a neobyčejně půvabná herečka spáchala sebevraždu několik hodin předtím, než měla být obsazena do role Jany ve filmu Vlčí jáma. Studium, divadelní začátky Jana Rybářová navštěvovala kurzy baletní přípravky pražského Národního divadla a zároveň byla již na obecní dívčí škole ( od r. 1942 ) členkou divadelního kroužku a účinkovala na jeho besídkách. Ve školním roce 1947 / 1948 začala studovat na Státním francouzském reálném gymnasiu na Praze 19, avšak po jeho zrušení již příští školní rok přešla na střední školu na pražských Hradčanech a i zde pokračovala v hraní v zájmovém dramatickém a hudebním kroužku. Od školního roku 1951 / 1952 studovala na tanečním oddělení Státní konservatoře hudby v Praze, kde absolvovala v červnu 1955. Po ukončení studií byla přijata do hereckého souboru pražského Realistického divadla Zdeňka Nejedlého, ve kterém setrvala až do své předčasné smrti. Filmové role Roku 1954 se stala členkou kmenové skupiny herců režiséra Václava Kršky, jenž ji od té doby obsazoval do všech svých filmů. Také proto nejprve odmítala nabídky od jiných filmových režisérů a k práci s nimi se dostala až na konci svého života, kdy již ovšem největší překážku ke své další herecké profesi spatřovala ve své vlastní nedostatečné vyjadřovací technice a ve své vnitřní nejistotě. Stříbrný vítr ( 1954, režie Václav Krška ) ( Anička ) Z mého života ( 1955, režie Václav Krška ) ( Krásnohorská ) V ulici je starý krám ( 1955 ) ( FAMU ) ( studentka Jana ) Dalibor ( 1956 ) ( Jitka ) – ( zpívá: Libuše Domanínská ) Labakan ( 1956 ) ( Fatma ) Legenda o lásce ( 1956 ) ( Širín ) Proti všem ( 1957 ) ( Marta, novicka ) Televizní role M. Majerová: Robinsonka ( pro Čs. televisi upravil Ota Hofman, Televisní studio Praha, vysílání 2. 11. 1955 )", "Divadelní role ve hrách Realistického divadla Zdeňka Nejedlého K. V. Rais, Fr. Horák, D. Rybínová: Zapadlí vlastenci ( 1955 ) – Albína Podzimková R. B. Sheridan: Jak ty mně, tak já tobě ( 1955 ) – Slečna Majolena O. Daněk: Umění odejít ( 1955 ) – Děvče A. Kornejčuk: Křídla ( 1955 ) – Lída Fr. Pavlíček: Chtěl bych se vrátit ( 1956 ) – Kristina Molière: Zdravý nemocný ( 1956 ) – Cikánky A. N. Ostrovskij: Krasavec ( 1956 ) – Paša A. Zápotocký, J. Nezval: Bouřlivý rok ( 1956 ) – Marjánka Deníky Literárním odkazem Jany Rybářové se staly její deníky, provázané s pokusy o vlastní básnickou tvorbu. S prvními zápisy začala sice již r. 1946, ale soustředěně vedené jsou až deníky z posledních čtyř let jejího života – z nich lze vyvodit vývoj jejích názorů a přetrvávající krize, kterou se nakonec rozhodla vyřešit sebevraždou. Kromě nich deníky obsahují řadu životopisných pasáží: o letních pobytech v Čeřenicích na Sázavě, o školním prostředí a vztahu ke svým bližním, o lásce a končí sebezpytným rozborem jejího vztahu k opernímu zpěvákovi a herci Přemyslu Kočím. Jaroslav Seifert o Janě Rybářové O širší společenské reflexi osudu Jany Rybářové vypovídá i báseň Jaroslava Seiferta z jeho knihy Koncert na ostrově ( oddíl Muší křídlo ). Jana Rybářová pohledem divadla a televize Švandovo divadlo na Smíchově r. 2011 uvedlo ke 130. výročí svého vzniku hru Smíchoff / On, ve které má vedlejší role Naivky svůj fiktivní předobraz v postavě Jany Rybářové. Svědectví pamětníků shrnul televizní dokument M. Boudy Nelze umírat štěstím z r. 2000. Odkazy Reference Literatura KAZDA, Jaromír. Realistické divadlo?: 1945 - 1991 ( 2005 ) Externí odkazy České herečky Narození v roce 1936 Narození v Praze Sebevraždy v Česku Pohřbení na Vyšehradě Úmrtí v Praze Úmrtí v roce 1957 Ženy" ]
1073	https://cs.wikipedia.org/wiki/DLT	DLT	[ "DLT - projekt, anglicky Distributed Language Translation, esperantsky Distribuita Lingvo - Tradukado. Projekt probíhal v 80. letech financován Evropskou komisí a spolufinancován nizozemskou leteckou společností Fokker. Jednalo se o celkem úspěšný projekt jazykového strojového překladu z 12 evropských jazyků. Mezijazykem bylo technicky upravené esperanto. V oblasti technických překladů bylo dosahováno velmi vysoké přesnosti ( přes 90 % ), u obecných textů ( např. zprávy UNESCO ) se dosahovalo podstatně nižší přesnosti překladů. K projektu DLT byli přizváni také čeští esperantisté. Externí odkazy Examples of Machine Translation DLT - anglicky La interlingvo de DLT - esperantsky Esperanto Umělá inteligence Strojový překlad" ]
1075	https://cs.wikipedia.org/wiki/Pavel%20Jur%C3%A1%C4%8Dek	Pavel Juráček	[ "Pavel Juráček ( 2. srpna 1935 Příbram – 20. května 1989 Praha ) byl český filmový režisér, scenárista a producent, výrazný představitel české nové vlny 60. let. Byl signatářem Charty 77. Život Narodil se roku 1935 v Příbrami. V letech 1953 – 1956 studoval žurnalistiku a češtinu na tehdejší Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, pověst „ hýřila“ a bohéma však vedla k jeho vyloučení. Poté, v roce 1957, byl přijat ke studiu dramaturgie na FAMU ( do roku 1961 ); dramaturgii studoval u profesora Františka Daniela a současně se už podílel na některých námětech či scénářích včetně Stropu Věry Chytilové. Úředně školu nedokončil, nastoupil do Filmového studia Barrandov, kde v letech 1962 – 1970 zastával funkci dramaturga. Natočil dva samostatné autorské filmy Každý mladý muž a Případ pro začínajícího kata, spolupracoval na snímcích Hynka Bočana, Karla Zemana či Jana Schmidta. V letech 1969 – 1970 vedl ve Filmovém studiu Barrandov producentské centrum ( Skřivánci na niti, Ovoce stromů rajských jíme, Případ pro začínajícího kata ). Na počátku 70. let byl propuštěn z Barrandova poté, co na rozdíl od svých kolegů odmítl souhlasit se sovětskou okupací. Po podpisu Charty 77 byl vyslýchán StB a nakonec donucen k odchodu za prací do SRN ( 1977 – 1983 ). Mezi českými a slovenskými filmovými režiséry byl jediný, kdo Chartu 77 podepsal. Ani v SRN, ani po návratu domů se mu však už na dřívější práci nepodařilo navázat. V květnu 1989 zemřel na rakovinu. V roce 2020 vyšla v nakladatelství Torst vzpomínková kniha Dani Horákové O Pavlovi, která se v prestižní anketě Lidových novin stala Knihou roku. Kniha však obsahuje faktografické nepřesnosti. Filmy Postava k podpírání ( 1963 ) Každý mladý muž ( 1965 ) Případ pro začínajícího kata ( 1969 ) Stal se jedním z výrazných představitelů československé nové filmové vlny, a to zejména třemi autorskými filmy: Postava k podpírání ( 1963, spolu s Janem Schmidtem ), Každý mladý muž ( 1965 ) a Případ pro začínajícího kata ( 1969 ).", "Filmografie 1959 Auto bez domova – ( školní film FAMU ), námět a scénář: Pavel Juráček, Jan Schmidt, režie: Jan Schmidt 1960 Hlídač dynamitu – ( školní film FAMU ), námět: povídka Jana Drdy, scénář: Pavel Juráček, režie: Zdenek Sirový 1961 Černobílá Sylva – ( absolventský film FAMU ), námět a scénář: Pavel Juráček, režie: Jan Schmidt 1963 Ikarie XB 1 – scénář: Pavel Juráček, Jindřich Polák podle románu Stanisława Lema, režie: Jindřich Polák Postava k podpírání – námět: Pavel Juráček, literární scénář: Pavel Juráček, Jan Schmidt. Film byl v roce 1964 oceněn Velkou cenou filmového festivalu v Oberhausenu. 1964 Bláznova kronika – námět a scénář: Karel Zeman, Pavel Juráček, režie: Karel Zeman 1965 Nikdo se nebude smát – námět: povídka Milana Kundery, scénář: Pavel Juráček, Hynek Bočan, režie: Hynek Bočan Každý mladý muž – námět, scénář, režie: Pavel Juráček. Za tento film byla udělena Pavlu Juráčkovi Výroční cena Víta Nejedlého za rok 1966. 1966 Konec srpna v hotelu Ozón – námět: Pavel Juráček, scénář: Pavel Juráček, Jan Schmidt, režie: Jan Schmidt Sedmikrásky – námět: Pavel Juráček, Věra Chytilová, scénář: Ester Krumbachová, Věra Chytilová, režie: Věra Chytilová Kinoautomat - člověk a jeho dům – námět a scénář: Miroslav Horníček, Ján Roháč, Radúz Činčera, Pavel Juráček, Vladimír Svitáček, režie: J. Roháč, R. Činčera, P. Juráček, V. Svitáček. 1969 Případ pro začínajícího kata – námět: knihy Jonathana Swifta Gulliverovy cesty k rozličným dalekým národům světa a Cesty do Laputy a Balnibari, scénář a režie: Pavel Juráček Knihy Deníky Pavla Juráčka z let 1959 – 1974 vydal knižně Národní filmový archiv v roce 2003. Rozsáhlé zápisky ( 1078 stran ) z původního listinného materiálu připravil k tisku Jan Lukeš. Přitom se jedná o výběr z Deníků. Postava k podpírání – kniha vydaná v roce 2001 je průřezem literární a filmovou tvorbou Pavla Juráčka.", "Obsahuje básně, povídky, realizované scénáře ( Postava k podpírání, Případ pro začínajícího kata ) a další texty, například filmovou povídku Golem, inspirovanou stejnojmenným románem Gustava Meyrinka. ( Vydalo nakladatelství Havran Praha. / Sestavil Miloš Fikejz ) Dvanáct osudů dvou staletí Mezi dalšími jedenácti osobnostmi poprvé rozvedeny i životní osudy Pavla Juráčka. Autor Josef Fryš, bohatá fotografická dokumentace, Příbram 2006. Prostřednictvím kočky. / texty z let 1951 – 1958 / Výbor z povídek a deníkových záznamů. Vydala Knihovna Václava Havla v roce 2014. První svazek Díla Pavla Juráčka. Situace vlka. / western 1971 – 1982 / Filmová povídka, literární scénář, rozhlasová hra a další texty na motivy povídky Jacka Londona Neočekávané. Vydala Knihovna Václava Havla v roce 2015. Desátý svazek Díla Pavla Juráčka. Postava k podpírání. / groteska 1962 – 1963 / Scénář unikátního\" kafkovského\" středometrážního filmu Pavla Juráčka z r. 1963. Vydala Knihovna Václava Havla v roce 2016. Čtvrtý svazek Díla Pavla Juráčka. Deník I. 1948 – 1956 ( Torst, 2017 ) připravila k vydání, jmenný rejstřík a ediční poznámka Marie Kratochvílová, 1.024 s. Deník II. 1956 – 1959 ( Torst, 2017 ) připravila k vydání, redigovala, jmenný rejstřík a ediční poznámka Marie Kratochvílová, 808 s. Deník III. 1959 – 1974 ( Torst, 2018 ) připravila k vydání, jmenný rejstřík, rejstřík filmů a ediční poznámka Marie Kratochvílová, 1.096 s. Deník IV. 1974 – 1989 ( Torst, 2021 ) uspořádala, k vydání připravila a edičně komentovala Marie Kratochvílová, 1.236 s. Filmy o Pavlu Juráčkovi Klíč k určování trpaslíků ( 2002 ), režie Martin Šulík Odkazy Reference Literatura Daňa Horáková. O Pavlovi. Torst, 2020, ISBN 978 - 80 - 7215 - 592 - 7. Externí odkazy Čeští režiséři Čeští scenáristé Signatáři Charty 77 Narození v roce 1935 Čeští emigranti a exulanti Úmrtí v roce 1989 Muži Nositelé medaile Za zásluhy ( Česko ) Narození 2. srpna Narození v Příbrami Úmrtí v Praze Pohřbení na Městském hřbitově v Příbrami" ]
1076	https://cs.wikipedia.org/wiki/Ji%C5%99%C3%AD%20Menzel	Jiří Menzel	[ "Jiří Menzel ( 23. února 1938 Praha – 5. září 2020 Praha ) byl český filmový a divadelní režisér, herec a spisovatel. Je jedním z mála českých filmařů oceněných Oscarem, proslavil se zejména adaptacemi děl Bohumila Hrabala. Život Narodil se v roce 1938 v Praze jako syn spisovatele a scenáristy Josefa Menzela. V roce 1962 ukončil studium režie u Otakara Vávry na FAMU v Praze. V šedesátých letech 20. století se svou tvorbou zařadil mezi zakladatele filmové československé nové vlny. Hned jeho první celovečerní film Ostře sledované vlaky podle literární předlohy jeho oblíbeného autora – Bohumila Hrabala – z roku 1966 získal Oscara za nejlepší zahraniční film. Další z jeho filmů Vesničko má středisková byl na Oscara nominován v roce 1985. Trezorový film Skřivánci na niti obdržel v roce 1990 cenu Zlatý medvěd na Mezinárodním filmovém festivalu v Berlíně, on sám pak roku 1996 získal Českého lva za dlouholetý umělecký přínos českému filmu. V roce 1977 podepsal tzv. Antichartu, která odsuzovala prohlášení Charty 77. Později v rozhovoru uvedl, že komunistickému režimu tehdy sloužila většina Čechů a on se za svůj podpis nestydí, protože je to ostuda především těch, kteří ho k podpisu donutili. V letech 1977 – 1979 byl členem souboru Divadla Járy Cimrmana, k čemuž se dostal přes přátelství se Zdeňkem Svěrákem a Ladislavem Smoljakem, s nimiž rok předtím natočil podle jejich scénáře film Na samotě u lesa. Zejména se Svěrákem spolupracoval často, obsadil ho do malých rolí v několika svých filmech ( první byl Zločin v šantánu ) a s velkým úspěchem realizoval jeho scénář k filmu Vesničko má, středisková. Od sedmdesátých let se věnoval i divadelní režii ( sám o sobě prohlašoval, že je hlavním povoláním divadelní režisér, který se jen pouhou náhodou dostal k filmování ). Jako divadelní režisér působil také v zahraničí, například v bulharské Sofii i v bývalé Jugoslávii. Spolupracoval zejména s pražskými divadly – Činoherní klub, Vinohradské divadlo. Vyučoval na pražské FAMU a byl zahraničním členem Americké filmové akademie. Je nositelem vysokého francouzského uměleckého titulu Řád umění a literatury ( Chevalier des Arts et Lettres ). Stal se zakladatelem kabelové televize CS film. V 90. letech přispíval pravidelnými fejetony do časopisu Story, rubrika se jmenovala „ Tak nevím“.", "Pod tímto titulem tyto texty později vyšly i knižně. Koncem října 2004 se ve svých šestašedesáti letech oženil, během cesty po Asii si v Thajsku po pětileté známosti vzal o čtyřicet let mladší Olgu Kelymanovou ( * 25. ledna 1978 ). 11. prosince 2008 se jeho manželce narodila dcera Anna Karolína. V roce 2015 se narodila druhá dcera Eva Maria Menzelová. V listopadu 2017 podstoupil náročnou operaci, která trvala několik hodin. Zemřel dne 5. září 2020 ve věku 82 let na komplikace virózy covid - 19. Filmografie Režie Herec Ačkoliv Menzel proslul primárně jako režisér, jeho herecká činnost je rovněž významná. Většinou ztvárňoval menší role, několikrát si ale zahrál i jednu z hlavních. Do svých vlastních filmů se obsazoval jen někdy ( nejvýrazněji Báječní muži s klikou a Rozmarné léto ), častěji hrál ve snímcích jiných režisérů. Pro svůj intelektuálský zjev a specifický projev hrál velmi často různé doktory nebo vědce. Divadlo Járy Cimrmana Jiří Menzel působil v letech 1977 – 1979 v souboru Divadla Járy Cimrmana. Objevil se v těchto hrách a rolích: Dlouhý, Široký a Krátkozraký – Děd Vševěd Vražda v salonním coupé – Továrník Meyer Němý Bobeš – Lékař Menzela působení u Cimrmanů bavilo, ale po dvou sezónách odešel, protože mu na něj nezbýval čas. Zdeněk Svěrák se k tomu vyjádřil v deníku: „ Sezóna 1980 / 81 máme o dva muže míň. ( Jsou myšleni Josef Koudelka, který emigroval do Západního Německa, a František Petiška, který zemřel na infarkt. ) Ani Menzel nám není nic platný – buď je v cizině, nebo točí. Teď Postřižiny.“ Svěrák také vzpomínal, že Menzel zpočátku nepochopil správně cimrmanologický způsob přednášení a snažil se „ hrát vědce“, místo aby byl civilní jako ostatní. Knihy Odkazy Reference Literatura ČERMÁKOVÁ, Dana. Pábitel Jiří Menzel. Praha: Imagination of People, 2010. 216 s.. GAVALIER, Peter. Hrabalovský svet očami Jiřího Menzla. Bratislava: Slovenský filmový ústav, 2012. 161 s.. POŠOVÁ, Kateřina. Jiří Menzel. Praha: Český filmový ústav, 1992. 46 s.. HORÁKOVÁ, Daňa. O Pavlovi, Torst 2020,. S 284.", "Externí odkazy Smích je nejlepší způsob, jak poznávat svět – rozhovor s Jiřím Menzelem – oficiální portál České republiky Jiří Menzel na stránkách České televize Německé stránky o TV seriálech Jiří Menzel profil v rámci projektu Zlatá šedesátá Jiří Menzel v cyklu České televize Příběhy slavných Rozhovor v Divadelních novinách 13 / 2007 Čeští režiséři Čeští filmoví režiséři Čeští divadelní režiséři Čeští herci Čeští divadelní herci Čeští filmoví herci Čeští televizní herci Pedagogové filmové tvorby Pedagogové na Akademii múzických umění v Praze Čeští spisovatelé Spisovatelé píšící česky Čeští scenáristé Fejetonisté Absolventi FAMU Čeští skauti Herci Divadla Járy Cimrmana Signatáři Anticharty Držitelé Českého lva za mimořádný přínos české kinematografii Držitelé Českého lva za nejlepší režii Nositelé medaile Za zásluhy ( Česko ) Nositelé medaile Artis Bohemiae Amicis Držitelé ceny Křišťálový glóbus Laureáti Státní ceny Klementa Gottwalda Rytíři Řádu umění a literatury Narození v roce 1938 Narození 23. února Narození v Praze Úmrtí v roce 2020 Úmrtí 5. září Úmrtí v Praze Muži Zemřelí na covid - 19 v Česku" ]
1079	https://cs.wikipedia.org/wiki/Tajemstv%C3%AD%20hradu%20v%20Karpatech	Tajemství hradu v Karpatech	[ "Tajemství hradu v Karpatech je československá filmová komedie natočená v roce 1981 Oldřichem Lipským volně podle předlohy Julese Verna Tajemný hrad v Karpatech. Film je třetí a také poslední společnou prací scenáristy Jiřího Brdečky a režiséra Oldřicha Lipského. Parodie na verneovské vědecko - fantastické romány je inspirována pozapomenutým dílem Tajemný hrad v Karpatech a obohacena o nové prvky, například o „ karpatský“ folklór, pro nějž byl vytvořen i vlastní jazyk. Natáčení probíhalo mimo jiné na Čachtickém hradě, kde je dnes umístěna pamětní deska. Obsazení Příběh V Karpatech stojí nad vesnicí Vyšné Vlkodlaky tajemný hrad, jehož majitelem je baron Gorc z Gorceny. Na jeho objednávku sestrojil šílený vědec Orfanik ( Rudolf Hrušínský ) zvláštní přístroj, který pomocí světelných paprsků vytváří iluzi skutečnosti. Jak to bylo vlastně s prvním filmovým představením a s objevem televize, odhalí po mnoha dobrodružstvích při pátrání ve strašidelném hradním labyrintu hrabě Felix Teleke z Tölökö. Baron Gorc miluje operu, konkrétně jednu operní sólistku. Unese ji na svůj hrad a po její smrti ji pomocí technických vynálezů zvěční. Na hradě ji však hledá právě Teleke, který do ní byl zamilovaný. Po odhalení tajemství je celý hrad i s geniálními vynálezy zničen. Reference Externí odkazy Metelesku blesku – obrázky a citáty České filmy inspirované dílem Julese Verna České filmové komedie České filmové parodie Filmy z roku 1981 Filmy Oldřicha Lipského Filmy studia Barrandov" ]
1080	https://cs.wikipedia.org/wiki/Tajemstv%C3%AD%20Ocelov%C3%A9ho%20m%C4%9Bsta	Tajemství Ocelového města	[ "Tajemství Ocelového města je český dobrodružný film pro mládež z roku 1978 natočený podle knihy Julese Verna Ocelové město. Obsah Dva bohatí muži si vybudují města. Doktor Sarrasin ( Martin Růžek ) postavil krásné město Fortuna, kdežto profesor Janus ( Josef Vinklář ) má své Ocelové město. Jedno město chce žít v míru, druhé město vyrábí obrovskou bombu se záhadnou látkou, která neničí budovy, ale zabíjí lidi. Sarrasinův zeť, inženýr Zodiak ( Jaromír Hanzlík ), je vyslán v přestrojení do Ocelového města, aby přišel záhadě na kloub a pomohl zachránit Fortunu před zničením. Janus se totiž rozhodl Fortunu zničit obrovským dělem, přespříliš velká nálož však dělo zničí a obsluha děla včetně profesora Januse zahyne. Obsazení Dva scénáře Ve spisovém archivu Filmového studia Barrandov se dochovala i první, obsáhlejší verze scénáře, více podobná Verneově knižní předloze. Nakonec byla ale redukována z důvodů rozpočtové náročnosti. V ní má profesor Janus, stejně jako v knize dva typy granátů do dalekonosného děla. První je naplněn zkapalněným kysličníkem uhličitým, druhý obsahuje sto malých zápalných náloží, které se těsně před dopadem na cíl uvolní a způsobí sto požárů současně. Janus z počátku váhá s použitím mrazivé střely se zkapalněným plynem. Ví se totiž, že je pod stálým tlakem a při výstřelu by mohla prasknout a způsobit katastrofu v místě výstřelu. Pro svůj první útok na Fortunu tedy zvolí zápalnou střelu. Vlivem vzteku z odhaleného špiona nechá zvětšit nálož v dělu. To způsobí, že střela dosáhne první kosmické rychlosti a skončí na oběžné dráze, jako umělá družice Země. Obyvatelé Fortuny, hlavně děti ji považují za\" supermoderní silvestrovskou rachejtli\", protože právě slaví Silvestra. Po několika dnech následuje druhý pokus o útok na Fortunu. K ní Janus použije mrazivou střelu. Ta se, dle všech výpočtů, roztrhne v hlavni obřího děla a jeho obsluhu i s profesorem Janusem zahubí a zmrazí. Příběh končí na terase vily ve Fortuně, kde Marcel se svým synem, kterého ve filmu hraje Tomáš Holý, a s Viktorem, kterého adoptuje, společně pozorují přelety první umělé družice Země... Odkazy Reference", "Externí odkazy Tajemství Ocelového města na YouTube České filmy inspirované dílem Julese Verna České dětské filmy Filmy z roku 1978 České dobrodružné filmy" ]
1081	https://cs.wikipedia.org/wiki/T%C5%99i%20veter%C3%A1ni	Tři veteráni	[ "Tři veteráni je česká barevná filmová pohádka, 21. a předposlední celovečerní film režiséra Oldřicha Lipského z roku 1983. Scénář vznikl na motivy pohádky Jana Wericha, který ji poprvé vydal v roce 1960 spolu s dalšími 16 pohádkami v knize Fimfárum. V roce 1963 ji Jan Werich načetl pro vydavatelství Supraphon. Herecké obsazení Rudolf Hrušínský starší – Pankrác Petr Čepek – Bimbác Josef Somr – Servác Vida Skalská – princezna Bosana Július Satinský – král Pikola Zdeněk Svěrák – ministr informací království Monte Albo Jiří Kaftan – skřítek Miloš Kopecký – skřítek Lubomír Lipský – skřítek Milan Lasica – celník Jiří Hálek – generál / učitel Vladimír Hrubý – veterán - žebrák s flašinetem Ladislav Gerendáš – hoteliér Sup Ivan Pokorný – písař Tomáš Vacek – „ flyboy“ Eda, čeledín u hoteliéra Supa Jaroslav Páleník – kočí Hans Mirko Musil – krčmář Jiří Krytinář – čistič bot Jaroslav Vozáb – komorník Miroslav Štibich - sedlák Děj Tři vysloužilí vojáci – dělostřelec Pankrác, dragoun Bimbác a kuchař Servác se po skončení války potulují světem. Cestou narazí na žebráka, který odpovídá na údiv Serváce ( že má stejnou válečnou medaili jako oni a žebrá ) slovy: „ Taky budete!“ Bimbáce začne znervózňovat žebrákův skepticismus a sýčkování a zahodí mu kliku od flašinetu do rybníka. Pankrác mu dá peníz na novou. Žebrák jim zavěští: „ Já si koupím jenom kliku, ale vy si šetřte na celý flašinet!“ Veteráni časem zchudnou a začínají vzpomínat na slova žebráka. Jednou v noci dostanou kamarádi od tří trpaslíků dary, Pankrác kouzelný klobouk, který umí přičarovat věci, Servác magický bezedný měšec, který je vždy plný zlaťáků a Bimbác čarovnou harfu, ta umí přičarovat armádu, čeledíny, holiče, zkrátka jakékoliv lidi. Liliputé zpovzdálí sledují, jak budou magické věci využívat, zda pro dobré či špatné účely.", "Servác by se rád několik let jen válel a Pankrác by rybařil. Bimbáce nepřešly válečné choutky a na poli sedláka, který chce zasít pšenici, si harfou nabrnkne armádu vojáků a jejich protivníky, „ machometány“ ( Turky ). „ Tady bude bitva!“ Pankrác je rozlícen, že Bimbác nabádá vojáky, aby masakrovali Turky, i když ti se už vzdávají. Přivolaní četníci vezmou tři veterány do místní šatlavy. Pankrác se společně se Servácem dohodnou, že by měli Bimbáce oženit, aby mu válčení vyhnali z hlavy. Naplánují si pro něj nějakou „ andělskou mrchu“, nejlépe princeznu. Snadno uprchnou z vězení a na koňském spřežení se vydávají na cestu. Přijedou do chudého království Monte Albo obtěžovaného mračny much ( mají zde líné obyvatelstvo a pavouky ). Na celnici nafasují lepačky na mouchy. Bimbác si koupí od celníka portrét princezny Bosany, do které se zahledí. Ubytují se v hotelu U Supa. Král Pikola pozve partu na hrad na večeři. Dcery Rosana a Hosana jsou již provdány, Bosana je k mání za pořádný ranec zlaťáků. Do Bosany se zamiluje kromě Bimbáce i Servác a oba se předhánějí v ukázkách svých schopností ( resp. schopností svých kouzelných věcí ). Král na radu ministra informací nechá hosty omámit vínem s rozpuštěným uspávacím prostředkem a věci zabaví. Pankrácovi zůstal magický klobouk, s jehož pomocí se kamarádům podaří z hotelu uprchnout. Proradná Bosana se těší z ukradených věcí. Pankrác se v převlečení za kominíka vydá k Bosaně pro věci, ale neuspěje a přijde i o klobouk. Trojice je nucena uprchnout z království v kadibudkách. Celník zažene pronásledující vojáky domů a skupina tří kamarádů se vydává do zasněžených hor. Chtějí najít trpaslíky, aby jim pomohli. Vzpomenou si, že se schází pod frňákovníkem. Frňákovník je zakrslá jabloň, jejíž plody po pozření prodlužují enormně nos. Skřítci zde skutečně jsou.", "Obdarují je jablky z frňákovníku i protilátkou, hruštičkami, které neutralizují efekt frňákovníku. Magickým kouzlem se veteráni přesunou zpět do království Monte Albo, kde v přestrojení za mudrce podstrčí princezně Bosaně jablka z frňákovníku. Ta je s chutí sní, její nos se začne prodlužovat a „ překročí“ dokonce hranice království. Míří na Vídeň, přeplave v Praze Vltavu a je uvítán chlebem a solí. Putuje do Německa, jehož čelní představitelé se zprvu domnívají, že jde o invazi. Po telefonátu do Monte Alba je ministr informací nucen vyjasňovat situaci, označí ji jako freundschaftbesuch ( přátelská návštěva ). Nos je dekorován metálem. K diagnóze podivné kabelozity nosu jsou povoláni mudrci z Orientu ( převlečení veteráni ). Nasadí léčbu hruštičkami. Princeznin nos se začíná stahovat. V Budapešti vytluče výkladní skříň a zmizí. Felčaři princezně dají třetí hrušku ( která nos vrátí do původní podoby ) teprve poté, co vrátí ukradené věci. Trojice odjíždí v kočáru a dohaduje se, co dál. Bimbác se oproti svým druhům hodlá nadále řídit svými mocensko - imperialistickými choutkami. Kamarádi se pustí do křížku a Bimbác se svojí armádou stojí proti kanónům Pankráce a vojenské kuchyni Serváce. Zasáhnou skřítci a všechny tři bojechtivé veterány paralyzují. Trojice později sedí zkormouceně v lese u ohně a trpaslíci chtějí vrátit své dary. Vyčítají partě její chování, místo dobrých skutků páchali bývalí vojáci spíše ty špatné. Trpaslíci však ještě živí naději, že lidé konečně přijdou jednou k rozumu a vyvarují se malicherností. V závěrečné scéně vyloví Bimbác z rybníka kliku od flašinetu, kterou tam v minulosti žebrákovi zahodil, a trojice spustí písničku: { { Citát \| „ Nemít prachy – nevadí, nemít srdce – vadí, zažít krachy – nevadí, zažít nudu – to vadí... není nutno, aby bylo přímo veselo, hlavně nesmí býti smutno, natož aby se brečelo.“ – Tři veteráni } }", "Kouzelné předměty a jejich schopnosti Klobouk umí dát cokoliv ( kromě lidí a peněz ) Harfička umí dát oddané a poslušné lidi ( tj. prakticky otroky ) libovolných dovedností a v oděvu a s pracovními nástroji charakteristickými pro požadované povolání Měšec dává neomezené množství peněz ( zlaťáků ) Místa natáčení Film byl natáčen na několika místech v Čechách: Hrad Křivoklát ( sídlo krále Pikoly z Monte Alba ), obec Dobrovíz ( království Monte Albo ), Koněpruské jeskyně ( celnice království Monte Albo ), rybník Labeška v zámeckém parku Průhonice. Některé menší scény byly natočeny u hradeb v Nymburku a na Karlově mostě. Zajímavost František Šístek v knize Junáci, horalé a lenoši: obraz Černé Hory a Černohorců v české společnosti: 1830 – 2006 uvádí, že předobrazem království Monte Albo ' ' bylo Werichovi knížectví Černé Hory ( Monte Negro ) v 19. století knížete Nikoly I. ( v pohádce král Pikola ) narozeného poblíž města Cetinje. Již ale před tímto filmem vznikla v r. 1964 televizní adaptace této Werichovy pohádky, v hlavních rolích s L. Peškem, Č. Řandou a S. Fišerem. Odkazy Reference Externí odkazy Místa natáčení, filmovamista.cz České pohádkové filmy Filmy z roku 1983 Filmy Oldřicha Lipského Filmy studia Barrandov Vojenští veteráni" ]
1082	https://cs.wikipedia.org/wiki/Turbina	Turbina	[ "Turbina je český film z roku 1941 natočený režisérem Otakarem Vávrou podle předlohy Karla Matěje Čapka - Choda. Hlavní ženskou roli ztvárnila Lída Baarová, císařského radu Ullika František Smolík. Děj filmu se odehrává v 19. století, kdy rodina císařského rady Ullika zažívá přerod od tradičních společenských hodnot k novým, kterým nerozumí, ale s nimiž se musí vyrovnat. Tvůrčí štáb Československý státní film uvádí film vyrobeny v r. 1941\" Turbina\" Podle stejnojmenného románu K. M. Čapka - Choda Kamera: Václav Hanuš Hudba: Jiří Srnka Režie: Otakar Vávra Herecké obsazení TExterní odkazy České dramatické filmy Filmy z roku 1941 Československé černobílé filmy Filmy Otakara Vávry Filmy natočené podle knižní předlohy" ]
1083	https://cs.wikipedia.org/wiki/Univerzita%20Karlova	Univerzita Karlova	[ "Univerzita Karlova ( zkratka UK, latinský název Universitas Carolina ) je nejstarší a největší česká vysoká škola. Je hodnocena jako nejlepší vysoká škola v České republice. Založil ji roku 1348 český král Karel IV., po němž je pojmenována. Univerzita Karlova je jednou z nejstarších evropských univerzit, konkrétně je nejstarší severně od Itálie a východně od Paříže. Univerzita byla nejprve podřízena panovníkům českých zemí, teprve později státu. Ve 20. století zažila značný rozkvět, který byl ale negativně ovlivněn nacistickou okupací a komunistickým režimem. Právě studenti Univerzity Karlovy pak sehráli důležitou roli při Sametové revoluci, jež vedla k pádu komunistického režimu a následnému vytváření demokratického státu. Univerzitu Karlovu tvoří 17 fakult, 4 vysokoškolské ústavy, 4 účelová zařízení a 5 dalších specializovaných pracovišť. Univerzita nesídlí v jednom kampusu, většina jejích součástí je umístěna v různých částech Prahy, pouze tři fakulty se nachází v jiných městech a to Lékařská fakulta v Plzni, Lékařská fakulta v Hradci Králové a Farmaceutická fakulta v Hradci Králové. Kromě českých studentů na ní studuje také řada zahraničních. Její absolventi dosahují nejvyšší uplatnitelnosti na trhu práce z českých vysokých škol. Univerzita poskytuje sociální a ubytovací stipendia a podporu studentům se speciálními potřebami, stejně jako možnost ubytování a stravování ve svých zařízeních, aby zpřístupnila studium i studentům se znevýhodněním. Univerzita Karlova se od svého založení podílí na formování českého sociálního a kulturního života. Z jejích absolventů se rekrutují přední osobnosti kultury, byznysu i politiky. Řada jejích absolventů uspěla i v globálním měřítku a dosáhla vědecké excelence. Vystudovali ji například nositelé Nobelových cen jako biochemik Carl Ferdinand Cori, biochemička Gerty Coriová či chemik Jaroslav Heyrovský, slavní spisovatelé jako Karel Čapek či Franz Kafka i politici jako český prezident Edvard Beneš, popř. první předseda vlády Československa Karel Kramář, působil na ní také zakladatel Československé republiky a její první prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Historie Středověká, stavovská a jezuitská univerzita Pražská univerzita byla založena nejméně třemi akty, totiž zakládající listinou papeže ( bulou ) Klementa VI., potvrzenou v Avignonu 26. ledna 1347, nadační listinou Karla IV. ze dne 7. dubna 1348 a konečně tzv. Eisenašským diplomem ze 14. ledna 1349.", "Nejpozději od poloviny 19. století se jako den jejího založení slaví 7. duben 1348. Vzorem pro její uspořádání byly univerzity v Paříži, Bologni a Neapoli, studium začínalo na fakultě svobodných umění ( „ artistické“ ) a mohlo pokračovat na fakultě teologické, právnické nebo lékařské. Pro rozhodování o celouniverzitních záležitostech byli studenti i učitelé v té době rozděleni do 4 „ národů“: českého, bavorského, polského a saského. Český národ zahrnoval obyvatele Čech i Moravy, jak česky, tak německy mluvící, dále Jihoslovany a obyvatele Uher. Bavorský zahrnoval Rakušany, Šváby, obyvatele Frank i Porýní, polský Slezany, Poláky a Rusy, saský obyvatele Míšeňska, Durynska, Horního / Dolního Saska, Dánska a Švédska. Studenti české národnosti tvořili 16 – 20 % z celkového počtu studentů. Studium sice začalo už v roce 1347, rozbíhalo se však pomalu a podstatným krokem bylo založení Karlovy koleje roku 1366 a velkorysá stavba Karolina roku 1383. V roce 1409 upravil král Václav IV. Kutnohorským dekretem rozhodovací pravomoci ve prospěch českých reformistů, což vedlo k odchodu většiny profesorů a studentů, z nichž část se rozhodla založit univerzitu v Lipsku. Tímto odchodem došlo ke snížení významu pražské univerzity a ta se stala pouhou regionální, postupně upadající univerzitou, od husitských bouří univerzitou podobojí ( utrakvistickou ), což ji mezinárodně izolovalo. Od poloviny 15. století měla pouze fakultu artistickou a i když zde působilo několik významných vědců, pečovala hlavně o výchovu učitelů. V polovině 16. století, když v Praze vznikla jezuitská kolej, povýšená císařem Matyášem roku 1611 na univerzitu, musela stará univerzita čelit silné mezinárodní konkurenci, a po porážce stavovského povstání roku 1620 byla roku 1622 nejprve odevzdána jezuitům. Roku 1654 císař Ferdinand III. prosadil dohodu všech stran o vytvoření jedné univerzity Karlo - Ferdinandovy se čtyřmi fakultami, přičemž fakulta filosofická a teologická zůstala ve správě jezuitů, arcibiskup byl potvrzen ve funkci kancléře, kterou však v praxi obvykle vykonával rektor. Osvícenský absolutismus", "Ve sporech mezi arcibiskupem a císařem byla nakonec univerzita podřízena státu a od poloviny 18. století přetvořena na učiliště pro výchovu učitelů, kněží, lékařů a úředníků absolutistického státu. Jezuité byli z univerzity vykázáni a vyučovacím jazykem se stala místo latiny němčina. Roku 1848 se univerzitní studenti významně podíleli na povstání a roku 1849 změnil ministr hrabě Lev Thun - Hohenštejn novým zákonem všechny rakouské univerzity podle německého von Humboldtova vzoru na svobodná učiliště věd s jistou autonomií. Ve druhé polovině 19. století ovšem rostlo napětí mezi Čechy a Němci, až roku 1882 byla univerzita rozdělena na českou a německou. Počty studentů pak rychle rostly a čeští studenti měli brzy početní převahu; obě univerzity získaly řadu nových budov. Na německé univerzitě působili například vědci Ernst Mach, Christian Doppler a Albert Einstein, nebo pozdější rakouský politik Anton Rintelen, na české také pozdější prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Československá republika Po pádu Rakousko - Uherska a založení Československa rozhodl Československý parlament zákonem z roku 1920 ( tzv. lex Mareš ), že nositelem tradice pražské univerzity je nadále česká Univerzita Karlova. V následujících letech vznikla řada nových budov, a to i pro univerzitu německou, rozšířilo se studium žen a vznikly i nové fakulty přírodovědecké. Národnostní napětí však pokračovalo a po nástupu nacismu v Německu se k němu pražská německá univerzita do značné míry přiklonila. Po obsazení Československa a studentských manifestacích roku 1939 byly české vysoké školy „ dočasně“ uzavřeny a majetek UK převzala univerzita německá. Po roce 1945 V roce 1945 byla německá univerzita zrušena a její majetek převzala UK, řada historických dokumentů ( včetně zakládací listiny ) se však při té příležitosti ztratila. V poválečných letech rychle rostl počet studentů, po komunistickém převzetí moci v únoru 1948 však byla téměř čtvrtina vyloučena a mnoho učitelů propuštěno. Radikální reformy ministra Zdeňka Nejedlého roku 1950 se řídily podle sovětských vzorů, zavedly povinné studijní programy, množství zkoušek a univerzitu zcela podřídily státu. Věda a výzkum byly z velké části převedeny do Akademie věd. Podporu měly hlavně přírodovědecké obory, vznikla Matematicko - fyzikální fakulta ( 1952 ), Fakulta tělesné výchovy a sportu ( 1953 ) a Fakulta technické a jaderné fyziky ( 1955 ).", "Po jistém pokusu o liberalizaci v šedesátých letech postihla i UK tzv. „ normalizace“, tj. rozsáhlé čistky mezi studenty i učiteli. Některé obory si přesto udržely jistou úroveň i prestiž. Po tzv. „ sametové revoluci“ v r. 1989, o niž se přičinili i pražští studenti, byla obnovena akademická svoboda, senáty a volby funkcionářů a roku 1998 byly státní vysoké školy přetvořeny na školy veřejné s vlastním majetkem a rozhodováním. Prudkému růstu počtu studentů však neodpovídal nárůst financí a zejména investic, takže se řada fakult začala potýkat s prostorovými problémy. Postupně se dařilo navazovat přerušené mezinárodní styky včetně studentských výměn a stále větší důraz se začal klást na vědeckou činnost univerzit. V roce 2009 vyprodukovala UK podle vládní metodiky téměř třetinu celého základního výzkumu v ČR ( více než třetina připadla na Akademii věd ČR, zbytek na všechny ostatní vysoké školy v ČR ). Podle přílohy zákona č. 172 / 1990 Sb. se univerzita od roku 1990 nazývala „ Univerzita Karlova v Praze“, příloha zákona č. 111 / 1998 Sb. toto jméno potvrdila. V roce 2009 se ale objevily snahy o návrat k názvu bez dodatku označujícího její sídelní město, jak bylo určeno už zákonem o poměru pražských univerzit z roku 1920. Ovšem až v roce 2016 byl zákon o vysokých školách novelizován tak, že název školy se skutečně od září téhož roku změnil pouze na „ Univerzita Karlova“ bez dodatku označujícího její sídlo. Po roce 2000 K 31. prosinci 2009 studovalo na UK již 52 842 studentů v 625 studijních oborech, z toho 7972 doktorských studentů a přes 7 tisíc cizinců. V tomtéž roce 2009 dostala UK 61 621 přihlášek ke studiu a přijala 18 020 nových studentů. Nezaměstnanost jejích absolventů byla 1,6 %, což je ( spolu s VŠE Praha ) nejnižší hodnota v ČR. V rámci programu Erasmus vycestovalo na semestr 1858 a přicestovalo 1759 studentů. V placených kurzech celoživotního vzdělávání studovalo 16 555, na Univerzitě třetího věku 4574 zájemců. Z celkem 12 474 zaměstnanců bylo asi 640 profesorů, přes 1000 docentů, 1500 vědeckých pracovníků a přes 4600 asistentů a lektorů. Rozpočet univerzity činil v roce 2009 již přes 8 mld. Kč, z toho téměř 2,5 mld. jsou vlastní příjmy ( mimo státní rozpočet ), v roce 2018 to bylo 10,675 mld. Kč.", "Také v oblasti vědy a výzkumu zaujímá UK významné místo nejen v rámci České republiky. Na produkci mezinárodně hodnocených – hlavně přírodovědeckých a medicínských – publikací ( WoS ) se UK podílí 30 % z celé produkce ČR, mezinárodní bibliometrický h - index vzrostl na 42 a je nejvyšší v ČR. V mezinárodních žebříčcích ( Shanghai University, Times HE Supplement ), které ovšem silně preferují přírodní a lékařské vědy a anglicky mluvící země, se umisťuje jako jediná v ČR a jedna ze tří ve východní Evropě mezi prvními 500, a to někde kolem 250. místa. Univerzita své akademické obci rovněž poskytuje řadu podpůrných služeb, mezi které patří ubytování, stravování ( Koleje a menzy, KaM ), vydavatelská činnost ( nakladatelství Karolinum ) a knihovny. Celkový knihovní fond činí přes 4,66 mil. svazků. 17 fakult UK pak připravuje odborníky pro širokou oblast: humanitních a společenských věd včetně učitelství, práva, filologie a překladatelství, žurnalistika a knihovnictví, teologie a věd o umění, přírodních věd, včetně matematiky a informatiky, lékařských věd, včetně zdravotnictví a farmacie, sportu. V řadě oborů je Univerzita Karlova jedinou vysokou školou v ČR, která dané vzdělání nabízí. Kultura, sport, spolky Na univerzitě působí desítky studentských organizací. Při univerzitě působí tři hudební sbory: Sbor Univerzity Karlovy, Vysokoškolský umělecký soubor Univerzity Karlovy a Smíšený pěvecký sbor Univerzity Karlovy a jeden orchestr ( Orchestr Univerzity Karlovy ). Uděluje Medaili Emanuela Bořického a Bolzanovu cenu. UK má také vlastní časopis Forum a internetový magazín iForum. Studenti spojení v občanském sdružení UK media provozují celouniverzitní zpravodajský portál UKáčko. cz a vydávají tištěné časopisy Sociál na Fakultě sociálních věd a FFakt na Filozofické fakultě. Kromě toho vychází na Fakultě humanitních studií časopis Humr a na Právnické fakultě Primalex. Technologický transfer Univerzita Karlova založila v roce 2018 svou dceřinou společnost Charles University Innovations Prague, čímž se zařadila mezi jiné zahraniční univerzity, na kterých podobný model technologického transferu již úspěšně funguje. Univerzita Karlova je první vysokou školou, která jej uplatnila v České republice.", "Ke konci roku 2020 již vznikly první 3 spin - off společnosti Univerzity Karlovy, a to Charles Games ( vývoj a distribuce počítačových her a studentský inkubátor ), LAM - X ( vývoj nových světlem aktivovaných nanomateriálů ) a GeneSpector ( vývoj a distribuce kitů pro diagnostiku virových onemocnění ). V roce 2022 má univerzita již celkem 8 spin - off společností. Fakulty a pracoviště Mezi původní čtyři fakulty Univerzity Karlovy patřily: právnická, lékařská, teologická ( nyní katolická teologická ) a artistická ( nyní filozofická ). Dnes UK tvoří 17 fakult sídlících především v Praze, dvě sídlí v Hradci Králové a jedna v Plzni. Katolická teologická fakulta Podrobnější informace naleznete v článku Katolická teologická fakulta Univerzity Karlovy. Katolická teologická fakulta Univerzity Karlovy ( KTF UK ) je jednou ze tří teologických fakult univerzity. Evangelická teologická fakulta Podrobnější informace naleznete v článku Evangelická teologická fakulta Univerzity Karlovy. Evangelická teologická fakulta se zavazuje k pozornosti vůči biblickému svědectví a k naslouchání dědictví české i evropské reformace a ke snaze uvádět obé do rozhovoru s tradicemi křesťanské ekumeny a s myšlenkovými a duchovními proudy dnešního lidstva. ( Statut ETF UK ) Husitská teologická fakulta Podrobnější informace naleznete v článku Husitská teologická fakulta Univerzity Karlovy. Husitská teologická fakulta Univerzity Karlovy ( HTF UK ) je jednou ze tří teologických fakult této univerzity. Fakulta byla otevřena zájemcům poprvé v akademickém roce 1921 / 1922. Tehdy nesla název Husova československá evangelická fakulta bohoslovecká. Roku 1990 byla začleněna do UK. Právnická fakulta Podrobnější informace naleznete v článku Právnická fakulta Univerzity Karlovy. Právnická fakulta Univerzity Karlovy ( PF UK ) uskutečňuje vzdělávací a vědeckou činnost v oboru právo. Je jednou ze čtyř původních fakult této univerzity, založena byla spolu s ní už v roce 1348. Od roku 1372 se oddělila v samostatnou právnickou univerzitu, která zanikla počátkem husitských válek. Fakulta byla obnovena až roku 1624 a současná právnická fakulta se navíc odvozuje od rozdělení celé univerzity na českou a německou roku 1882. 1. lékařská fakulta Podrobnější informace naleznete v článku 1. lékařská fakulta Univerzity Karlovy v Praze. 1. lékařská fakulta Univerzity Karlovy v Praze je jednou z pěti lékařských fakult Univerzity Karlovy.", "Jde o přímou pokračovatelku původní lékařské fakulty, která byla součástí univerzity již od jejího založení králem Karlem IV. ( spolu s fakultou artistickou - později filosofickou, právnickou a teologickou ). Ve znaku fakulty je pelikán, symbol lékařství, který obětavě krmí svá mláďata. Děkanát sídlí v Kateřinské ulici, většina teoretických ústavů se nachází v oblasti Karlova náměstí a Albertova. Kliniky jsou pak součástí několika pražských nemocnic, zejména Všeobecné fakultní nemocnice, dále Ústřední vojenské nemocnice, Nemocnice na Bulovce, Thomayerovy nemocnice v Krči nebo Fakultní nemocnice v Motole. 2. lékařská fakulta Podrobnější informace naleznete v článku 2. lékařská fakulta Univerzity Karlovy v Praze. 2. lékařská fakulta Univerzity Karlovy je jednou ze tří pražských fakult, které se hlásí k tradici původní lékařské fakulty univerzity založené v roce 1348. Rozhodnutím Ministerstva vysokých škol ČSR došlo v roce 1953 k rozdělení lékařské fakulty na tři samostatně vystupující fakulty, včetně Fakulty dětského lékařství se sídlem v Motole. Transformace jejího charakteru následovala po sametové revoluci v roce 1990, kdy se uskutečnila změna názvu na 2. lékařskou fakultu UK. 3. lékařská fakulta Podrobnější informace naleznete v článku 3. lékařská fakulta Univerzity Karlovy v Praze. 3. lékařská fakulta Univerzity Karlovy ( UK 3. LF ) byla založená v roce 1953. Její původní název zněl Lékařská fakulta hygienická Univerzity Karlovy ( LFH UK ). Ke změně na 3. lékařskou fakultu UK a transformaci jejího charakteru došlo po sametové revoluci od roku 1990. Lékařská fakulta v Plzni Podrobnější informace naleznete v článku Lékařská fakulta v Plzni Univerzity Karlovy. Lékařská fakulta v Plzni je jednou ze tří fakult UK, které nesídlí v Praze ( dvě další se nacházejí v Hradci Králové ). Výuka studentů a vědecký výzkum probíhají v úzké spolupráci s Fakultní nemocnicí Plzeň Lékařská fakulta v Hradci Králové Podrobnější informace naleznete v článku Lékařská fakulta v Hradci Králové Univerzity Karlovy. Královéhradecká lékařská fakulta navazuje na místní pobočku původní Lékařské fakulty Univerzity Karlovy, která byla založena v Hradci Králové dekretem prezidenta republiky v roce 1945. Ta byla v roce 1951 zrušena a na jejím místě byla rozkazem prezidenta republiky zřízena Vojenská lékařská akademie Jana Evangelisty Purkyně. I toto opatření však nebylo trvalé a již po sedmi letech byla z lékařské akademie vytvořena samostatná lékařská fakulta, která byla začleněna do Univerzity Karlovy ( Vojenská lékařská akademie Jana Evangelisty Purkyně byla v roce 1988 obnovena a v roce 2004 se z ní stala Fakulta vojenského zdravotnictví Univerzity obrany ).", "Farmaceutická fakulta v Hradci Králové Podrobnější informace naleznete v článku Farmaceutická fakulta v Hradci Králové Univerzity Karlovy. Farmaceutická fakulta Univerzity Karlovy v Hradci Králové byla založena v roce 1969 nařízením vlády číslo 100 / 1969 Sb. Oficiální slavnostní otevření fakulty s imatrikulací prvních 51 studentů se uskutečnilo dne 24. ledna 1970. Generální návrh urbanistického řešení školního areálu kolem ulice Akademika Heyrovského vytvořil Karel Schmied starší. Filozofická fakulta Podrobnější informace naleznete v článku Filozofická fakulta Univerzity Karlovy. Filozofická fakulta Univerzity Karlovy ( FF UK ) v Praze, založená jako jedna ze čtyř původních fakult pražské univerzity z roku 1348. Ve více než sedmdesáti oborech studuje přes 8000 studentů vyučovaných 700 pedagogy, mezi něž patří světové osobnosti jako překladatel Martin Hilský, teolog Tomáš Halík a egyptolog Miroslav Verner. V minulosti zde působil například Jan Hus, Tomáš Garrigue Masaryk, Edvard Beneš, Karel Čapek, Jan Patočka, Ernst Mach či Albert Einstein. Přírodovědecká fakulta Podrobnější informace naleznete v článku Přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy. Přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy ( PřF UK, lat. Facultas Rerum Naturalium ) vznikla v roce 1920 oddělením přírodovědeckých a matematických oborů od tehdejší filosofické fakulty. V meziválečném období došlo k značnému rozvoji a na její půdě působila celá řada významných osobností. Fakulta a její areál na pražském Albertově byly svědky důležitých dějinných událostí, studentské manifestace v listopadu 1939 a o padesát let později listopadové demonstrace studentů 17. listopadu 1989. Matematicko - fyzikální fakulta Podrobnější informace naleznete v článku Matematicko - fyzikální fakulta Univerzity Karlovy. Matematicko - fyzikální fakulta Univerzity Karlovy ( zkratka MFF UK, známá i jako Matfyz ) se skládá z budov, které se nachází na pěti místech v Praze – v profesním domě na Malé Straně, na Karlově, v Karlíně, Troji a Hostivaři. Fakulta vznikla 1. září 1952 vyčleněním z Přírodovědecké fakulty. Kromě fyzikálních a matematických oborů se na MFF UK vyučuje i informatika. Fakulta se pravidelně umisťuje na vysokých pozicích v nejrůznějších českých i zahraničních žebříčcích hodnocení vysokých škol. Pedagogická fakulta Podrobnější informace naleznete v článku Pedagogická fakulta Univerzity Karlovy. Pedagogická fakulta Univerzity Karlovy ( zkratka PedF UK ) vznikla v listopadu 1946 na základě dekretu prezidenta republiky Edvarda Beneše a zákona o zřízení pedagogických fakult na všech tehdejších univerzitách.", "Fakulta sociálních věd Podrobnější informace naleznete v článku Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy. Fakulta sociálních věd byla ustavena 1. června 1990 jako nástupce v sedmdesátých letech zrušené Fakulty sociálních věd a publicistiky. V roce 1993 došlo k organizačnímu rozčlenění fakulty na instituty a o rok později přibyl k původním čtyřem ( Institut komunikačních studií a žurnalistiky, Institut ekonomických studií, Institut sociologických studií, Institut politologických studií ) ještě Institut mezinárodních studií. Fakulta tělesné výchovy a sportu Podrobnější informace naleznete v článku Fakulta tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy. Fakulta tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy ( FTVS UK ) vzdělává a vychovává odborníky v oblasti sportu, tělesné výchovy, fyzioterapie a managementu sportu. Je to jedna z nejmladších fakult Univerzity Karlovy. Fakulta humanitních studií Podrobnější informace naleznete v článku Fakulta humanitních studií Univerzity Karlovy. Fakulta humanitních studií Univerzity Karlovy ( FHS UK ) je nejmladší fakulta UK, vznikla 1. srpna 2000 z Institutu základů vzdělanosti ( IZV ) téže univerzity a sídlí v Praze. Nabízí studium v bakalářském, navazujícím magisterském a doktorském studiu v řadě humanitních a společenskovědních oborů, některé z nich i v cizích jazycích. Další pracoviště Vysokoškolské ústavy Ústav dějin Univerzity Karlovy a archiv Univerzity Karlovy Centrum pro teoretická studia ( CTS ) Centrum pro ekonomický výzkum a doktorské studium CERGE - EI Centrum pro otázky životního prostředí Jiná pracoviště Ústav výpočetní techniky Centrum pro přenos poznatků a technologií Ústav jazykové a odborné přípravy Ústřední knihovna Agentura Rady vysokých škol Účelová zařízení Koleje a menzy Arcibiskupský seminář Nakladatelství Karolinum Správa budov a zařízení Sportovní centrum Výzkumná pracoviště zřizovaná společně s Akademií věd BIOCEV Centrum biblických studií Centrum medievistických studií Centrum pro teoretická studia Dceřiná společnost Podrobnější informace naleznete v článku Charles University Innovations Prague. Univerzita Karlova založila v roce 2018 svou dceřinou společnost Charles University Innovations Prague jakožto z univerzity vyčleněnou agenturu pro technologický transfer za účelem zrychlení a zefektivnění přenosu výsledků vědy a výzkumu, a to formou zastupování univerzity v jednáních s obchodními partnery z aplikační sféry o licencích či prodeji duševního vlastnictví. Jedním z modelů technologického transferu je také zakládání takzvaných spin - off společností, které se věnují rozvoji z univerzity vzešlého duševního vlastnictví. CUIP se vedle své primární role technologického transferu v rámci Univerzity Karlovy nyní věnuje také spolupráci na transferu z dalších akademických a vědeckých institucí pro posílení spolupráce mezi českými univerzitami v oblasti přenosu poznatků a technologií.", "Hodnocení Univerzita Karlova patří mezi 1 % nejlepších světových univerzit. Je hodnocena jako nejlepší univerzita České republiky a jedna z nejlepších univerzit ve Střední a Východní Evropě, soutěžící o jedno z předních míst s nejlepší ruskou univerzitou, Lomonosovovou univerzitou v Moskvě. Karlova univerzita se umístila na 31. místě mezi univerzitami států BRICS a jiných států mimo tzv. západní svět podle hodnocení londýnského deníku The Times, přičemž Varšavská univerzita byla ohodnocena jako 23. Univerzitu Karlovu dlouhodobě vyhodnocuje organizace Academic Ranking of World Universities jako nejlepší v České republice, jednu z nejlepších v regionu střední a východní Evropy a v celosvětovém žebříčku ji zařadila v roce 2020 na 201. – 300. místo. Žebříček QS World University Rankings, k v roce 2020 ji zařadil v roce 2022 na 266. místo. Oba žebříčky ji označují za nejlepší vysokou školu v České republice. V celosvětovém měřítku se Karlova univerzita umístila v roce 2022 jako 301. – 400. mezi univerzitami celého světa hodnocenými dle Academic Ranking of World Universities ( tzv. Šanghajský žebříček ), jako 233. z 500 univerzit v QS World University Rankings, jako 401. -500. z 800 univerzit hodnocených v Times Higher Education World University Rankings ( výsledek z roku 2015 ) a jako 485. dle CWTS Leiden Ranking, zohledňujícím 500 univerzit. Dřívější výsledky viz tabulky níže: V QS žebříčku dle předmětů patří Karlova univerzita mezi 51 - 100 nejlepších univerzit na světe v geografii a lingvistice. V QS Sustainability Rankings 2023 zaujala Karlova univerzita celosvětově 161. – 170. místo, první mezi českými univerzitami. Známí absolventi Vedení univerzity Kolegium rektorky představuje stálý poradní orgán rektora:", "prof. MUDr. Milena Králíčková, Ph. D. – rektorka, profesorka Ústavu histologie a embryologie LFP UK PhDr. Pavel Doleček, Ph. D. – prorektor pro strategickou spolupráci a rozvoj prof. PhDr. Ladislav Krištoufek, Ph. D. – prorektor pro vědeckou a tvůrčí činnost, profesor Katedry financí a kapitálových trhů IES FSV UK prof. PhDr. Eva Voldřichová Beránková, Ph. D. – prorektorka pro zahraniční záležitosti prof. JUDr. Jan Kuklík, DrSc. – prorektor pro akademické kvalifikace, vedoucí Katedry právních dějin PF UK doc. RNDr. Markéta Martínková, Ph. D. – prorektorka pro studijní záležitosti, zástupkyně vedoucího Katedry biochemie PřF UK doc. MUDr. Jan Polák, Ph. D., MBA – prorektor pro koncepci a kvalitu vzdělávání, přednosta Ústavu patofyziologie 3. LF UK prof. RNDr. Tomáš Skopal, Ph. D. – prorektor pro informační technologie, zástupce vedoucího Katedry softwarového inženýrství MFF UK doc. RNDr. Martin Vlach, Ph. D. – prorektor pro vnější vztahy, docent Kabinetu výuky obecné fyziky MFF UK MUDr. Josef Fontana, Ph. D. – člen kolegia rektorky pro strategie, analýzy a transfer, asistent Ústavu biochemie, buněčné a molekulární biologie 3. LF UK Mgr. et Mgr. David Hurný – člen kolegia rektorky pro rozvoj pedagogických kompetencí akademických pracovníků Mgr. Jan Jindra – člen kolegia rektorky pro eGovernment a bezpečnost prof. PhDr. Lenka Rovná, CSc. – členka kolegia rektorky pro 4 EU +, zakladatelka Katedry evropských studií IMS FSV UK PhDr. Ing. Marie Vymazalová, Ph. D. – členka kolegia rektorky pro sociální záležitosti a udržitelný rozvoj, odborná asistentka Ústavu dějin křesťanského umění KTF UK Martin Čihák – zástupce studentů Akademického senátu UK Mgr. Martin Maňásek – kvestor Mgr. Petra Štanclová – kancléřka Univerzity Karlovy prof. Ing. František Zahálka, Ph. D. – předseda Akademického senátu UK, vedoucí Laboratoře sportovní motoriky FTVS UK Galerie Odkazy Reference Literatura M. Svatoš ( red. ), Dějiny Univerzity Karlovy I. ( 1347 / 48 – 1622 ).", "Praha 1995 I. Čornejová ( red. ), Dějiny Univerzity Karlovy II. ( 1622 - 1802 ). Praha 1995 J. Havránek ( red. ), Dějiny Univerzity Karlovy III. ( 1802 - 1918 ). Praha 1995 J. Havránek – Z. Pousta ( red. ), Dějiny Univerzity Karlovy IV. ( 1918 - 1990 ). Praha 1995 Jiří Spěváček: Založení Univerzity Karlovy. Slovo k historii 15. Melantrich, Praha 1988, 40 pp. Ottův slovník naučný. Heslo Praha Výroční zpráva o činnosti UK za rok 2009. Praha: UK 2010. Související články Dějiny Univerzity Karlovy ( 1347 – 1740 ) Dějiny Univerzity Karlovy ( 1740 – 1918 ) Dějiny Univerzity Karlovy ( 1918 – 1945 ) Dějiny Univerzity Karlovy ( od 1945 ) Dekret kutnohorský Karel IV. Karolinum Klementinum Seznam rektorů Univerzity Karlovy Seznam nejstarších univerzit Externí odkazy založení a dějiny UK na oficiálním web UK Časopis Forum o srovnávacích žebříčcích univerzit Studenti pražských univerzit 1882 – 1939 on - line – zpřístupnění digitalizovaných matrik doktorů univerzity UKáčko. cz – Portál studentů Univerzity Karlovy Ústav dějin UK a archiv UK Vysoké školy v Praze Vysoké školy v Československu Členové skupiny Coimbra Vysoké školy založené ve 14. století Založeno Karlem IV. Veřejné vysoké školy v Česku Organizace na Starém Městě ( Praha ) Školy na Starém Městě ( Praha ) Školy založené roku 1348 Pojmenováno po Karlu IV." ]
1086	https://cs.wikipedia.org/wiki/%C3%9Adol%C3%AD%20v%C4%8Del%20%28film%29	Údolí včel (film)	[ "Údolí včel je český film režiséra Františka Vláčila natočený v roce 1967 podle námětu spisovatele Vladimíra Körnera. Scénář byl vydán v románové podobě v roce 1978. Film se natáčel především v Kuklově a okolí na kraji Blanského lesa. Tvrz Vlkov vznikla z místního nedostavěného kláštera. Hrad křižáckého řádu byl natáčen na polských hradech Malbork, Jastrzebia Góra a na pobřeží Baltského moře. Obsah Děj se odehrává ve 13. století a jeho hlavním hrdinou je syn pána z Vlkova, Ondřej z Vlkova ( Petr Čepek ). Příběh začíná, když si jeho otec bere mladou nevěstu, Ondřejovu nevlastní matku ( Věra Galatíková ). Ondřej jí vyděsí a urazí nevhodným dárkem a otec jej za to ztrestá a zraní tak, že není jisté, zdali přežije. V ten okamžik se pomodlí k Panně Marii a dá slib, že jí ho zaslíbí ( v přeneseném smyslu tak, že jej pošle k náboženskému řádu ), pokud jej nechá žít. Tak se stane a Ondřej putuje do řádu německých rytířů na pobřeží Baltského moře, kde složí slib věrnosti. Záhy se sbližuje s Arminem von der Heide ( Jan Kačer ), jednoho z rytířů řádu, který se v minulosti účastnil výpravy do Jeruzaléma a který zarputile ( možná až fanaticky ) věří a dychtí po dosažení nejvyšší zbožnosti, mravní čistoty a sebeobětování. Krátká epizoda, která Ondřeje zasáhne, je nešťastný osud jednoho z členů řádu, bratra Rotgiera ( Josef Somr ), který přestane být přitahován pevným a strohým životem v monasterii, plným půstů a modliteb, a chce se vrátit ke svému statku. Když na něj Ondřej na vyjížďce s ostatními narazí, omráčí ho, vezme jeho koně a pokusí se utéci, ale je dopaden a po dovlečení zpátky do kláštera donucen skočit z hradeb a být roztrhán psy. Ondřej je za svou slabost poslán na několik dnů pokání do cely, ale tu, když jeho trest skončí, nacházejí prázdnou. Armin představeného monasterie přesvědčí, aby ho vyslal Ondřeje najít a přivést zpátky. Až v Čechách o něm uslyší od uhlířů, kteří mu chtěli ukradnout meč.", "Když jej pak spolu s nimi překvapí, Ondřej napadne toho, kdo mu chtěl meč ukrást, čímž proti sobě poštve ostatní. Armin ale tasí meč, ostatní pobije nebo zažene a Ondřejovi zachrání život. Ondřejův meč je v potyčce zlomen a tak nemá na výběr než Armina následovat cestou zpět. Později u jednoho z potoků, když se Armin sehne, aby se napil, Ondřej využije vhodné chvilky, omráčí jej a nechá ho napospas, zatímco vezme jeho koně a dokončuje cestu domů. Na Vlkově zjistí, že jeho otec zemřel a jejich tvrz upadá. Zaujme tedy otcovu pozici a jme se o Vlkov starat – začne opět chovat psy, jezdit lovit a místnímu knězi slíbí dar na jeho kostel. Nemůže se však zbavit toho, co Arminovi udělal, je sužován jeho vidinami a přízraky. Postupně, během času, pojme více než náklonnost ke své nevlastní matce a přesvědčí kněze, aby je oddal. Jeho tušení, že Armin je mu v patách, ale nabere konkrétní podoby. Armin se v bráně Vlkova objeví v okamžik svatební hostiny. Následné napětí mezi oběma muži ale záhy vyprchá, když Armin Ondřejovi řekne, že se s ním šel rozloučit. Nevěsta jej přesvědčí, aby přijal jejich pozvání a zdržel se u nich aspoň na tento den. Armin přijímá, v podvečer se ale vkrade do místnosti za nevěstou a zabije ji. Když je následně přistižen, Ondřej rozhodne hodit jej na dvůr a nechat ho tam roztrhat psy. Ještě před tím, než Arminův život vyhasne, naposled ho prosí, aby se vrátil do řádu, neboť mu bude odpuštěno. Externí odkazy Filmy z roku 1967 České dramatické filmy Československé černobílé filmy Československé filmy Filmy Františka Vláčila České filmy natočené podle knižní předlohy" ]
1087	https://cs.wikipedia.org/wiki/ROM	ROM	[ "ROM ( z anglického Read - Only Memory ) je v informatice typ elektronické paměti, jejíž obsah je dán při výrobě, není závislý na napájení ( je tzv. nevolatilní ). Používá se pro uložení firmware v elektronických přístrojích, dříve také ve starších počítačích ( ROM pro Sinclair ZX Spectrum ), kde zajišťuje jejich běžnou činnost. V minulosti byly paměti typu ROM v počítačích používány pro uložení BIOSu ( slouží pro zavedení operačního systému ), firmware v mechanice, disku, grafické kartě a dalších. Dnes už se u PC setkáme s typem ROM velmi ojediněle z důvodu nemožnosti aktualizace firmware a BIOSu pro opravu chyb a případně přidání nových vlastností. Charakteristika Informační obsah ROM je do paměti uložen při výrobním procesu, takže jejich výroba se vyplatí pouze ve velkých sériích. Zákazník si musí nechat na zakázku vyrobit příslušnou masku používanou při jejich výrobě. Pokud je v paměti chyba, je nutné celou paměť vyměnit. I když se v průběhu času rychlost ROM pamětí měnila, byla obvykle nižší, než paměti typu RAM. Proto byl obsah paměti ROM kopírován při startu počítače do paměti RAM ( tzv. shadow RAM ). Tato vlastnost se dala u počítačů IBM PC nastavit v BIOSu. Rychlost zápisu byla vždy výrazně nižší, přičemž tento stav trvá dodnes ( včetně pamětí flash ). Specifickým typem ROM paměti jsou lisované kompaktní disky ( CD ) a DVD ( i když existují i jejich přepisovatelné varianty ). Nástupci ROM Problém nutnosti určení obsahu již ve výrobě byl odstraněn v roce 1956 nástupem pamětí PROM, které bylo možné pomocí speciálního přístroje naprogramovat až u zákazníka ( typicky průrazem pomocí vyššího napětí, než bylo pro normální použití ). Dalším krokem byl nástup pamětí EPROM v roce 1971 s možností návratu ke stavu před programováním ( a tedy možností přepisu obsahu ). EEPROM v roce 1983 přinesly možnost programování přímo v příslušném přístroji ( bez nutnosti paměť vyjímat a vkládat do programátoru ). Flash paměť, která se rozšířila na počátku 90. let 20. století, umožňuje blokový přepis. V současné době mnohdy koexistují paměti EEPROM a flash v jednom zařízení, typicky jednočipových počítačích, kde paměť EEPROM slouží jako paměť programu a paměť flash jako paměť pro data. EEPROM poskytuje řádově vyšší počet přepisů, než paměť flash, ale je dražší.", "Rychlost Přestože relativní rychlost pamětí typu RAM a ROM se v průběhu času měnila, od roku 2007 mohou být čipy pamětí RAM schopny číst několikanásobně rychleji než většina pamětí typu ROM. Z tohoto důvodu ( a k umožnění jednotného přístupu ) je obsah paměti ROM někdy kopírován do paměti RAM, nebo je stínován před jejím použitím a následně přečten z paměti RAM. Zápis U elektricky modifikovaných pamětí ROM je zapisovací rychlost obvykle mnohem pomalejší než rychlost čtecí a obvykle může vyžadovat také větší napětí, změny zapojení jumperu, který umožňuje zápis, a příkazové kódy lock / unlock. Moderní technologie NAND Flash dosahuje rychlosti zápisu až 10 GB / s, což umožňuje zvýšené investice jak u spotřebitelský a podnikových SSD, tak také u produktů s pamětí flash v mobilních zařízeních vyšší třídy. Na technické úrovni je nárůst dosažen tím, že se zvyšuje paralelnost - jak v konstrukci regulátoru, tak v úložišti. Využití je u velkých pamětí pro čtení a zápis DRAM, kde se zavádí paměťové buňky, které jsou schopny ukládat více než jeden bit ( DLC, TLC a MLC ). Druhý přístup je více náchylný k selhání, které bylo do značné míry zmírněno nadměrným předimenzováním ( zahrnutím volné kapacity do produktu, která je viditelná pouze pro kontrolér jednotky ) a stále více sofistikovanými algoritmy pro čtení a zápis ve firmwaru zařízení. Reference Externí odkazy Počítačová paměť Zkratky" ]
1088	https://cs.wikipedia.org/wiki/RAM	RAM	[ "RAM je v informatice označení používané pro polovodičové paměti s přímým přístupem umožňující čtení i zápis. V technické praxi si pod pojmem RAM představíme paměť s následujícími vlastnostmi: elektronická polovodičová paměť „ téměř okamžité“ čtení i zápis jakékoli jednotlivé paměťové buňky počet zápisů a čtení není omezený Paměť RAM si lze představit jako řadu očíslovaných ( číslo je adresa buňky ) buněk, z nichž každá obsahuje nějakou hodnotu ( při velikosti buňky 1 bajt hodnotu 0 – 255 ). Velikost paměti ( tj. počet paměťových míst nebo buněk ) se nejčastěji udává v bajtech. Paměti současných počítačů, tabletů a chytrých telefonů mají velikost řádu gigabajtů. Paměť RAM se používá hlavně jako operační paměť počítačů, tj. paměť, v níž jsou uloženy běžící programy ( včetně operačního systému ) a jejich data. Obsah v současnosti používaných polovodičových RAM se po odpojení napájení vymaže ( volatilita ); proto data, která mají být zachována, je nutné ukládat na disk nebo do flash paměti, která volatilní není. Díky nižší ceně a vyšší kapacitě se používají paměti dynamické, u kterých je informace uchována v podobě elektrického náboje v kondenzátoru, a které je nutné periodicky obnovovat. Aby nedošlo ke smazání paměti uspaného přenosného počítače, musí být paměť nejen napájena, ale musí být v činnosti obvod, který ji pravidelně obnovuje. Terminologie Zkratka RAM má v angličtině význam. Toto slovní spojení se často překládá do češtiny jako „ paměť s náhodným přístupem“. Zatímco slovo má v angličtině význam „ dějící se nebo vybraný bez nějakého určitého plánu, cíle nebo vzoru“ ( ), slovo „ náhodný“ vzbuzuje v češtině silnější představu nahodilosti než slovo „ random“ v angličtině ( vracená data nejsou náhodná, ale odpovídají obsahu požadované adresy, požadován však může být obsah libovolné adresy, přitom rychlost přístupu nezávisí na adrese ). Proto někteří autoři dávají v češtině přednost spojení „ paměť s libovolným přístupem“, „ paměť s adresním přístupem“ nebo „ paměť s přímým přístupem“. Význam zkratky RAM ( ) popisuje pouze jednu z důležitých vlastností takto označovaných pamětí – možnost přístupu v libovolném pořadí. Proto se lze zvláště ve starší české technické literatuře setkat s označením RWM - RAM, které vychází z původní názvoslovné normy ČSN 36 9001. Zkratka RWM ( z anglického Read - Write Memory ) znamená, že paměť umožňuje čtení i zápis.", "Tomuto přístupu nelze upřít systematičnost; opakem RWM je ROM – paměť jen pro čtení; alternativou k RAM je např. SAM – paměť se sekvenčním přístupem nebo CAM – obsahem adresovatelná paměť neboli asociativní paměť. Firma Intel však používá jednoduché označení RAM od prvních pamětí vyrobených v 70. letech 20. století. Norma ISO / IEC 2382 - 12: 1988, která byla v roce 1993 přijata jako ČSN a nahradila původní normu ČSN 36 9001, definuje RAM jako zařízení pro čtení a zápis. Rozdělení RAM Podle toho, zda paměť uchovává informace i po vypnutí napájení, dělíme paměti na: volatilní – při vypnutí napájení se informace smaže; takto se chovají polovodičové paměti RAM nevolatilní – informace vydrží vypnutí napájení; tuto vlastnost mají magnetické paměti ( magnetické disky, paměti na tenkých vrstvách a v minulosti používané feritové paměti a bubnové paměti ) Polovodičové paměti RAM jsou rychlejší, ale jsou volatilní a jsou dražší než diskové paměti při přepočtu ceny za jeden bit. Používají se především jako operační paměti počítačů. Slouží tedy k uchování údajů, které počítač potřebuje pro zpracovávání právě prováděné úlohy. Údaje, které je potřeba uchovat i po vypnutí počítače, musí být uloženy do nevolatilní paměti – obvykle na pevný disk. Jeho nižší rychlost je kompenzována vyšší kapacitou a nezávislostí na napájení. Statická a dynamická RAM Polovodičové paměti RAM rozdělujeme podle technologie uchovávání informace na statické ( SRAM, ) a dynamické ( DRAM, ). U statické RAM ( SRAM ) je paměťová buňka realizována jako bistabilní klopný obvod. Při použití technologie CMOS má téměř ideální vlastnosti – minimální příkon, velkou šumovou odolnost a krátkou přístupovou dobu. Paměťová buňka se však v provedení CMOS obvykle skládá ze šesti tranzistorů ( klopný obvod ze dvou invertorů po dvou tranzistorech a dva další tranzistory pro přístup ), což způsobuje mnohem vyšší cenu na bit než u dynamické RAM. Proto se statické RAM používají pouze v nasazeních, kdy je požadována maximální rychlost a vyšší cena není kritická; příkladem je cache mezi procesorem a dynamickou pamětí RAM ( označovaná L 1, L 2, L 3 ), nebo operační paměť výkonných počítačů, kde není cena rozhodující.", "Dynamická RAM ( DRAM ) je levnější a výrobně mnohem jednodušší než SRAM, protože buňky jsou realizovány pomocí parazitních kapacit ( jeden tranzistor ). Nevýhodou je, že se obsah každé paměťové buňky musí pravidelně obnovovat ( ). Obnova, kterou zajišťuje speciální obvod ( aby nebyl zbytečně zatěžován procesor ), probíhá hromadně po celých řádcích, takže pokles výkonu paměti není dramatický ( při obnově není paměť dostupná ). Při čtení dochází k vymazání obsahu buňky, obnova proto musí probíhat také po každém čtení ( proto je čtení 1,5 × delší než zápis ). Uchování informace je založeno na fyzikálním principu nabíjení kondenzátoru, konkrétně na parazitní ( Müllerově ) kapacitě řídícího tranzistoru. Takto vzniklý potenciál, který je ekvivalentní napětí, odpovídá logické 0 nebo 1. Jelikož vlivem svodů ( podle svodového odporu ) je tento potenciál vybíjen, je nutno obnovování informace v paměťové buňce často opakovat ( několik set krát za sekundu ). Obnova probíhá tak, že jsou paralelně sejmuty obsahy paměťových buněk na řádku, v budiči zesíleny a opět zapsány na původní místo. V osobních počítačích se jako vnitřní paměť používají téměř výhradně paměti DRAM. Dělení DRAM modulů do počítače Jaké paměti použijeme se vždy řídí použitou čipovou sadou na základní desce a základní deskou samotnou. DIPP, DILL, SIPP SIMM – ( 72 pin, 30 pin ) – ( Single Inline Memory Module ) DIMM – 3,3 V a 5 V – ( Dual Inline Memory Module ) – Jedná se defakto o dva moduly SIMM integrované na jedné desce. Důvodem je obsazení celé šířky sběrnice. SDR – ( Single Data Rate ), spíše označovány jako SDRAM ( Synchronous Dynamic RAM ), starší typ pamětí typu DIMM ( 3,3 nebo 5 V ), 168 pinů, kapacity od 16 MB do 512 MB, rychlost od 66 MHz do 133 MHz ( max 200 MHz ), dva zářezy jako pojistka. Označení paměti PC 100 odpovídá skutečné fyzické frekvenci ( 100 MHz ). DDR – ( Double Data Rate ) novější typ pamětí typu SDR, 3,3 V, 184 pinů, jen jeden zářez jako pojistka, frekvence 100 až 200 MHz, kapacity od 64 do 2048 MB. Vylepšení je v tom, že přenáší data na náběžné i koncové hraně taktovacího impulsu.", "Označení paměti DDR 400 odpovídá dvojnásobku skutečné fyzické frekvence hodin ( 200 MHz ). DDR 2 – novější typ pamětí DDR, podobné jako DDR, frekvence 200 až 533,33 MHz. Nevýhodou DDR 2 jsou vyšší časy latence než u DDR. Označení paměti DDR 2 - 800 odpovídá čtyřnásobku skutečné fyzické frekvence hodin ( 200 MHz ). DDR 3 – Frekvence sběrnice 400 až 1066,67 MHz. Označení paměti DDR 3 - 1600 odpovídá osminásobné skutečné frekvence hodin ( 200 MHz ) DDR 4 – Prodej zahájen v roce 2014 a vytlačení DDR 3 bylo očekáváno v roce 2016. Frekvence sběrnice 1066,67 až 2133,33 MHz, až 4266,67 MT / s při 1,05 V. Označení DDR 4 - 3200 odpovídá šestnáctinásobku skutečné frekvence hodin ( 200 MHz ) DDR 5 – standard byl zveřejněn 14. července 2020. Nejsou zpětně kompatibilní se staršími moduly kvůli fyzickému provedení konektoru. Moduly mohou mít velikost až 512 GB při vyšší frekvenci než DDR 4. SO - DIMM – DIMM paměti používané pro notebooky ( zmenšená velikost ), 72 pin nebo 144 a 200 pin, další dělení stejně jako DIMM výše RIMM – Rambus DRAM ( RDRAM ). Oproti DDR DIMMu má jen 16 bitů přenosové šířky, ale zato je výrazně rychleji taktován. Dnešní rychlé paměti ( DDR – DDR 5 ) pracují v jednotkách nanosekund, proto jejich čtení / zápis vyžaduje speciální časování. Označení Když výrobci pamětí přestali s výrobou SDRAM označovaných jako PC 100 a PC 133, změnili současně i způsob označování rychlosti pamětí. SDRAM měly v označení typu i rychlost. Např. PC 100 má 100 MHz vnitřní i vnější frekvenci. Paměti DDR jsou označovány odlišně, takže PC 2100 má přenosovou rychlost 2100 MB / s na frekvenci 133 MHz, má ale „ double data transfer rate“, což znamená, že se chová jako 266 MHz. PC 2700 má 166 MHz frekvenci ( 333 MHz Front Side Bus ) a PC 3200 má frekvenci 200 MHz ( 400 MHz FSB ). Jak bylo uvedeno výše, paměti se označuji marketingově líbivými vysokými hodnotami „ frekvencí“. Ve skutečnosti paměti SDR - DDR - DDR 2 - DDR 3 - DDR 4 stále používají čipy pracující na frekvencích max. 266 MHz ( pro špičkové modelové řady ).", "Marketingové označení prakticky vyjadřuje max. teoretickou propustnost pamětí. Nikoliv frekvenci fyzickou – „ elektrickou“. Odkazy Poznámky Reference Související články Operační paměť Externí odkazy Organizace pamětí v PC http://www.blogovnik.cz/pruvodce-hardware-operacni-pamet-ram-simm-dimm-so-dimm-rimm-cleneni-z-hlediska-osaze-201307201514.php CY 62146 ESL 4 - Mbit ( 256 K x 16 ) Static RAM – ukázka datasheetu statické RAM Počítačová paměť Zkratky" ]
1092	https://cs.wikipedia.org/wiki/Microsoft	Microsoft	[ "Microsoft Corporation je americká akciová nadnárodní společnost se sídlem v Redmondu ve státě Washington. Zabývá se vývojem, výrobou, licencováním a podporou široké škály produktů a služeb, které jsou spjaté především s počítači. Byla založena 4. dubna 1975 za účelem vývoje a prodeje interpretů BASIC pro Altair 8800, poté ale začala v polovině osmdesátých let dominovat trhu s operačními systémy pro domácí počítače se systémem MS - DOS, který následovala série operačních systému Microsoft Windows. Časem Microsoft převzal i vedení na trhu s kancelářskými programy, kde mu k tomu pomohl Microsoft Office. Společnost se v posledních letech zaměřila také na herní průmysl, kde jsou jejími nejvýznamnějšími produkty Xbox, Xbox 360 a Xbox One, Xbox Series X a Series S; na spotřební elektroniku a digitální služby se Zune, MSN a Windows Phone. Následující vzrůst akcií z initial public offeringu udělal ze čtyř zaměstnanců Microsoftu miliardáře a asi z dvanácti tisíc milionáře. V květnu 2011 Microsoft zakoupil za 8,5 miliardy dolarů společnost Skype Communications. Především v devadesátých letech byla společnost kritizována za užívání monopolistických obchodních postupů a protikonkurenčních strategií, jako je skupinový bojkot, vázání produktů, neodůvodněné omezování užívání softwaru nebo používání klamných marketingových taktik. Jak Ministerstvo spravedlnosti Spojených států amerických, tak Evropská komise shledaly společnost vinnou z porušení antimonopolních zákonů. Historie 1975 – vznik společnosti Paul Allen a Bill Gates, přátelé z dětství s vášní pro programování, hledali v sedmdesátých letech příležitost k založení úspěšného podniku, ve kterém by využili své společné dovednosti. Časopis Popular Electronics ve vydání z ledna 1975 obsahovalo recenzi na mikropočítač Altair 8800 od společnosti MITS. Allen zamýšlel, že by mohli pro mikropočítač naprogramovat interpreter, navrhli to této společnosti a MITS si vyžádala ukázku. Protože žádnou ukázku ještě neměli, Allen začal pracovat na simulátoru pro Altair, zatímco Gates vyvíjel interpreter. Přestože poté, v březnu 1975 v Albuquerque, ukázali zástupcům společnosti MITS ukázku pouze na simulátoru, interpreter pracoval bezchybně, a proto se MITS rozhodla distribuovat ho a pod názvem Altair BASIC. Microsoft byl oficiálně založen 4. dubna 1975 s Billem Gatesem jako ředitelem, tj. CEO. Podle článku časopisu Fortune z roku 1995 jméno Micro - Soft vymyslel Allen. V srpnu 1977 společnost uzavřela dohodu s japonským časopisem ASCII, kterou založila první mezinárodní pobočku, nazvanou ASCII Microsoft.", "V lednu 1979 se společnost Microsoft přestěhovala do washingtonského Bellevue. 1980 – MS - DOS V roce 1980 Microsoft vstoupil na trh operačních systémů se svou vlastní verzí Unixu, zvanou Xenix, ale byl to až systém DOS, který dostal společnost do čela softwarového trhu. V listopadu 1980 IBM, poté, co musela skousnout neúspěšné vyjednávání se společností Digital Research, nabídla Microsoftu smlouvu na operační systém CP / M, který chtěla použít na jejím počítači IBM Personal Computer. Poté Microsoft koupil od společnosti Seattle Computer Products klon systému CP / M, 86 - DOS, který přejmenoval na MS - DOS a IBM ho později přejmenovala na PC DOS. Po uvedení počítače IBM PC v srpnu 1981 na trh si Microsoft ponechal vlastnictví systému MS - DOS a následně se Microsoft stal vůdcem obchodu s počítačovými operačními systémy. V roce 1983 rozšířila společnost svůj vliv dál díky uvedení na trh počítačové myši Microsoft Mouse a založení nakladatelské divize Microsoft Press. V únoru 1983 Allen od společnosti odešel, poté, co zjistil, že má Hodgkinovu nemoc. 1985 – Windows Při společném vývoji nového operačního systému OS / 2 s IBM, Microsoft vydal 16 bitové Microsoft Windows, grafickou extenzi pro MS - DOS, v listopadu 1985. V únoru 1986 společnost přemístila své sídlo do nedalekého Redmondu, kde se v březnu téhož roku stala akciovou společností. Následující vzrůst akcií z uvedení akcií na burzu ( initial public offering ) udělal ze čtyř zaměstnanců Microsoftu miliardáře a asi z dvanácti tisíc zaměstnanců milionáře, protože byli odměňováni částečně akciemi firmy. Kvůli partnerství s IBM se v roce 1990 začala Federální obchodní komise zaměřovat na Microsoft kvůli možné tajné dohodě. Tím začalo více než deset let právních sporů s americkou vládou. V dubnu 1987 Microsoft vydal systém OS / 2 OEM výrobcům, zatímco pokračoval v práci na 32 bitovém systému Windows NT ( New Technology ), který použil některé funkce z OS / 2 a na trh se dostal v létě 1993 s novým modulárním jádrem ( kernelem ) a s uživatelským rozhraním Windows API, což pomohlo převézt programy z 16 bitových systémů na 32 bitové. Poté, co Microsoft informoval IBM o novém systému, partnerství mezi firmami začalo upadat. 1990 – Microsoft Office V roce 1990 uvedl na trh Microsoft svůj kancelářský balík programů, zvaný Microsoft Office, do kterého patřily programy pro několik různých kancelářských aktivit, například Microsoft Word nebo Microsoft Excel.", "V květnu 1990 Microsoft spustil rozhraní Windows 3.0 s aerodynamickou grafikou uživatelského rozhraní a větší schopností chráněného režimu pro procesory Intel 80386. Jak Office, tak Windows ovládly trh. Konkurent v oblasti Wordu, Novell, podal později žádost k soudu, ve které si stěžoval na to, že Microsoft nechal část API nezdokumentovanou, aby získal konkurenční výhodu a zneužil tak svou dominanci. 1993 – Windows NT V roce 1993 byla vydána první verze 32 bitového systému Windows NT, jehož řada poté vedla ( mimo další verze ) k Windows XP i současným Windows 11. Windows NT podporovaly jako první systém od firmy Microsoft skutečný preemptivní multitasking a ochranu paměti, takže se již nemohlo stát, že by aplikace mohla poškodit běh jiné aplikace nebo dokonce operačního systému. 1995 – Windows 95 a Internet V květnu 1995 Microsoft začal měnit své nabídky a rozšiřovat působení svých produktů do oblastí počítačových sítí a internetu ( World Wide Webu ). V srpnu 1995 vydala společnost operační systém Windows 95 s preemptivním multitaskingem, kompletně novým uživatelským rozhraním s nabídkou Start MSN a pro OEM výrobce také s prohlížečem Internet Explorer. V prodejních krabicích se prohlížeč nenacházel, protože když se dostaly do oběhu, tak prohlížeč ještě nebyl hotov, a tak byl zahrnut až v balíčcích Windows 95 Plus!. V roce 1996 se Microsoft rozšířil ještě do dalších odvětví, když se společností NBC Universal vytvořil zpravodajskou televizní stanici MSNBC. Ještě ve stejném roce společnost vydala operační systém Windows CE, který byl určen pro zařízení s nízkou pamětí, například PDA. V roce 1997 zažalovalo Ministerstvo spravedlnosti USA Microsoft u federálního soudu pro porušení prohlášení z roku 1994 s tím, že Microsoft prodával Internet Explorer pouze v balíčku s operačním systémem Windows. 2001 – Windows XP a Xbox V roce 2000 se Bill Gates vzdal své funkce CEO, kterou předal svému příteli z vysoké školy Stevu Ballmerovi, který pracoval pro Microsoft už od roku 1980. Gates pro sebe vytvořil novou pozici, když se stal hlavním softwarovým architektem. V roce 1999 se společnost přidala k alianci Trusted Computer Group, která se zaměřila na zlepšení bezpečnosti a zabezpečení duševního vlastnictví identifikováním změn v hardwaru a softwaru. To se nelíbí kritikům, kteří Microsoftu vytýkají, že to poškozuje konkurenci a diskriminuje zákazníky.", "V dubnu 2000 bylo ukončeno soudní řízení mezi Spojenými státy a společností Microsoft, jehož finální verdikt zněl, že Microsoft je nezákonným monopolem, a celá záležitost byla s Ministerstvem spravedlnosti vyřešena v roce 2004. V říjnu 2001 vydala společnost operační systém Windows XP a později téhož roku také herní konzoli Xbox, čímž vstoupila na nový trh, jemuž dosud dominovaly společnosti Sony a Nintendo. V březnu 2004 začala Evropská komise antimonopolní soudní řízení proti společnosti s tím, že zneužila svého postavení na trhu s operačními systémy, což vyústilo v pokutu o výši 613 milionů dolarů a zákaz vydání balíčku Windows XP s programem Windows Media Player. 2007 – 2011 – Vista, Windows 7, cloud computing V lednu 2007 byl vydán operační systém Windows Vista s novými funkcemi, lepší bezpečností a novým stylem uživatelského rozhraní, nazvaným Windows Aero. Microsoft Office 2007, který byl vydán ve stejnou dobu, zase obsahoval nový styl charakteristický pásem ovládacích karet Ribbon, který jej význačně odlišil od jeho předchůdců. Relativně velké prodeje obou produktů pomohly společnosti zaznamenat rekordní profit v roce 2007. Evropská unie pak požadovala od společnosti další pokutu, tentokrát 1,4 miliardy dolarů za to, že od svých rivalů požadovala nemyslitelné částky výměnou za klíčové informace o síťovém operačním systému Microsoft SQL Server a také o systému BackOffice Server. V červnu 2008 Gates odešel z funkce hlavního softwarového architekta, ale ponechal si všechny své ostatní funkce a stal se poradcem klíčových projektů společnosti. V říjnu 2008 vstoupila společnost do cloud computingu s platformou Windows Azure. V říjnu 2009 se společnost rozhodla expandovat založením vlastního řetězce maloobchodů zvaných Microsoft Store, jehož první pobočka, v arizonském Scottsdale, byla otevřena v den vydání nového operačního systému Windows 7. Při vývoji nového operačního systému se soustředil především na odstranění chyb Visty a zrychlení práce systému místo celkového předělávání OS Windows. V březnu 2011 se Microsoft stal zakládajícím členem organizace Open Networking Foundation, společně se společnostmi jako jsou Google, Yahoo nebo Verizon. Organizace se zabývá podporou nového způsobu cloud computingu, který je nazván Software - Defined Networking. Snaží se o urychlení inovací spojených se softwarovými změnami telekomunikačních a bezdrátových sítí, datových center a dalších networkingových oblastí.", "2012 – 2013 – Windows 8, Nokia, Minecraft V roce 2012 byl vydán operační systém Windows 8 bez nabídky start, s novým stylem uživatelského rozhraní, nazývaným Metro a novými moderními aplikacemi. Na podzim 2013 byla vydána opravná verze s názvem Windows 8.1 s opravenými chybami. V září 2013 koupil Microsoft telefonní divizi ( Nokia Devices & Services ) společnosti Nokia za 7 miliard dolarů. Dne 15. září 2014 Microsoft oficiálně oznámil odkoupení společnosti Mojang, která stojí za vývojem a distribucí hry Minecraft, za 2,5 miliardy dolarů. Mojang tak nyní spadá pod Microsoft Studios. 2014 – 2020 – Windows 10 Na podzim roku 2014 Microsoft představil Windows 10, který byl vydán 29. července 2015. V listopadu pak byl vydán první balíček vylepšení s názvem November Update. 24. února 2016 koupil Microsoft firmu Xamarin, která stojí za vývojem. NET / C # pro jiné platformy ( Mac OS, iOS, Android ) a v jejímž čele stojí známý open - source vývojář Miguel de Icaza. 2021 – Windows 11 Dne 24. června 2021 Microsoft oznámil přípravu operačního systému Windows 11. Vydání operačního systému proběhlo 5. října 2021. Produkční divize Ve fiskálním roce 2010 měla společnost hned pět produkčních divizí: Windows & Windows Live Division, Server and Tools, Online Services Division, Microsoft Business Division a Entertainment and Devices Division. Windows & Windows Live Division, Server and Tools a Online Services Division Divize Windows a Windows Live vyrábí vlajkové operační systémy, jako například Windows 7, dále také poskytuje služby Windows Live. Divize serverů a nástrojů vyrábí serverové verze Windowsu, jako například Windows Server 2008 R 2, stejně tak i sadu vývojových nástrojů Microsoft Visual Studio, Microsoft Silverlight, struktury webových aplikací a System Center Configuration Manager, který poskytuje dálkové ovládání, správu patchů, distribuci softwaru nebo inventuru softwaru a hardwaru. Mezi další serverové výrobky patří Microsoft SQL Server, který spravuje relační databázi, Microsoft Exchange Server pro obchodní e - maily a kalendáře, Windows Small Business Server pro komunikaci a další malé obchodní funkce a Microsoft BizTalk Server pro procesní řízení. Microsoft také poskytuje IT poradnu a vyrábí sadu certifikačních programů Microsoft Certified Professional od divize Server and Tools pro jedince, kteří jsou jen málo zdatní ve specifické roli – jedná se o vývojáře, systémové nebo síťové analytiky, instruktory a administrátory. Divize serverů a nástrojů také spravuje knižní nakladatelství Microsoft Press. Divize online služeb má na starosti službu MSN a vyhledávač Bing.", "V prosinci 2009 společnost také měla 18 procentní vlastnictví zpravodajské TV stanice MSNBC, ze které divize online služeb spravuje, společně se spoluvlastníkem stanice, firmou NBC Universal, pouze webovou stránku msnbc.com. Business Division Obchodní divize Microsoftu vyrábí kancelářské programy Microsoft Office, kam patří textový editor Microsoft Word, program relační databáze Microsoft Access, tabulkový procesor Microsoft Excel, groupware Microsoft Outlook, často používaný společně s Microsoft Exchange Serverem, prezentační software Microsoft PowerPoint a program na desktop publishing Microsoft Publisher. S vydáním verze z roku 2003 přibyly také Microsoft Visio, Microsoft Project, Microsoft OneNote, Microsoft MapPoint a Microsoft InfoPath. Divize dále nabízí enterprise resource planning pod značkou Microsoft Dynamics. Zájem o tyto programy mají společností různých typů a z různých zemí, ale musí mít méně než 7 500 zaměstnanců. Pod značkou Dynamics se také skrývá program na řízení vztahů se zákazníky, který je částí Windows Azure Platform. Entertainment and Devices Division Divize zábavy a zařízení vyrábí operační systém Windows CE pro vestavěné systémy a Windows Phone 7 pro smartphony. Na trh mobilních telefonů se Microsoft dostal vydáním Windowsu CE pro mobilní zařízení, z čehož se časem vyvinuly operační systémy Windows Mobile a Windows Phone 7. Windows CE je určen zařízením, kde operační systém není pro uživatele přímo viditelný, jako např. ve spotřebičích nebo automobilech. Divize také vyrábí počítačové hry pro počítače s Windows, jako například Age of Empires nebo Microsoft Flight Simulator, dále sdílí střechu s obchodní divizí MacIntoshe, která vyrábí programy pro Mac OS, například Microsoft Office 2008 for Mac. Divize dále navrhuje, vyrábí a prodává spotřební elektroniku, včetně herní konzole Xbox 360, kapesního přehrávače Zune a televizní internetové služby MSN TV. Také prodává myši, klávesnice a různé herní ovladače, např. joysticky nebo gamepady. Nokia Devices & Services Divize společnosti Nokia odkoupená společností Microsoft Corporation za 7 miliard dolarů. Microsoft tímto nákupem získal několik stovek patentů a další jiné služby již rozpůlené společnosti Nokia. Nokia ( jejím zástupcem je dceřiná společnost společnosti Microsoft Corporation – Microsoft Mobile Oy ) se tedy rozdělila na dvě části. Jedna ( Nokia Devices & Services ) je ve vlastnictví společnosti Microsoft Corporation, druhá část jsou zbylé služby společnosti Nokia, jako jsou mapové služby HERE. Název Nokia z telefonů, produkovaných společností Microsoft, nadobro zmizel – nyní je to jen a pouze Lumia ( například ve Windows Phone Store se změnila kategorie Nokia collection na Lumia collection ).", "Kultura Technické manuály pro vývojáře a články různých časopisů Microsoftu, jako např. Microsoft Systems Journal, jsou přístupny přes síť MSDN, která také nabízí předplatné pro společnosti nebo osoby, z nichž ty dražší nabízí také přístup k nevydaným betaverzím softwaru od Microsoftu. V dubnu 2004 spustil Microsoft komunitní stránku pro vývojáře a uživatele, zvanou Channel 9, která obsahuje wiki a internetovou diskusi. Další komunitní stránka, která poskytuje každodenní videocasty a další služby, zvaná On10.net, byla spuštěna v březnu 2006. Technická podpora zdarma je tradičně dostupná přes Usenetové skupiny, které monitorují zaměstnanci Microsoftu. Na každý produkt se může vztahovat několik takových skupin. Nejvíce pomáhající lidé pak mohou být oceněni zaměstnanci Microsoftu statusem Microsoft Most Valuable Professional, což jim kromě speciálního sociálního postavení dává také možnost výhry ocenění a další výhody. Microsoft je také známý svým interním lexikonem. Výraz eating our own dog food znamená, že společnost se před vydáním snaží otestovat programy „ na vlastní kůži“, ve vlastní firmě a v opravdových situacích. Dalším příkladem firemního slangu je zkratka FYIFV, znamenající Fuck You, I ' m ( Fully ) Vested, což vyjadřuje finanční nezávislost zaměstnance, a také to, že si může do práce chodit, jak chce. Společnost je také známá originálním přístupem k přijímání nových zaměstnanců, který jiné společnosti napodobují, a který je zvaný Microsoft interview a obsahuje například i ( zdánlivě ) nepodstatné otázky, jako např. „ Proč jsou poklopy od kanálů ( a podobných děr ) kulaté?“ Microsoft je upřímným odpůrcem limitů amerického víza H - 1 B, které omezuje společnosti v najímání určitých pracovníků ze zahraničí. Bill Gates tvrdí, že limit ztěžuje společnostem najmout cizí zaměstnance, a že by se ho zbavil už v roce 2005. Obhájci víza H - 1 B mu ale oponují, že zahraniční pracovníci berou práci americkým občanům ve prospěch levné zahraniční pracovní síly. Firemní záležitosti Společnost řídí představenstvo většinově z nečlenů, což je u akciových společností obvyklé. K červnu 2010 tam patří Steve Ballmer, Bill Gates, Dina Dublon a Raymond Gilmartin z Harvardovy univerzity, bostonský podnikatel Reed Hastings, Maria Klawe z Harvey Mudd College, zakladatel firmy August Capital David Marquardt, CFO Bank of America Charles Noski a bývalý prezident BMW Helmut Panke. Členové představenstva jsou voleni každý rok na setkání akcionářů.", "V představenstvu je pět komisařů, kteří dohlíží na specifické záležitosti – kontrolní komisař, dohlížející na účetní záležitosti a jejich hlášení, kompenzační komisař, který schvaluje výplaty zaměstnancům, finanční komisař, který se stará o finanční záležitosti, jako sloučení nebo koupě, dozorčí a nominovací komisař, který kromě jiného má na práci nominaci do představenstva, a antimonopolní komisař, který se snaží zabránit společnosti v porušování antimonopolních zákonů. Když se v roce 1986 Microsoft stal akciovou společností a spustil svůj initial public offering ( IPO ), počáteční cena akcií byla 21 dolarů, ale skončila na 27,75 dolarech. K červenci 2010 by kvůli devíti dělením stála jedna akci z IPO devět centů. Cena akcií dosáhla svého vrcholu v roce 1999 na 119 dolarech. V lednu 2003 začala společnost nabízet dividenda, jehož hodnota stále stoupá, ale cena akcií zůstává stálá. Jednou z obchodních strategií Microsoftu je tzv. emabrace, extend and extinguish, která se nejprve soustředí na vývoj produktu, poté ho vydá na veřejnost s tím, že se mohou vyskytnout problémy s kompatibilitou, které tak vyřadí ostatní konkurenci, která nepoužívá, nebo nemůže používat nejnovější verzi od Microsoftu. Různé společnosti nebo také vlády Microsoft za tuto taktiku žalují, čemuž se Microsoft brání tím, že se nejedná o anti - konkurenční taktiku, ale o způsob doručování zákazníkům přesně to, co potřebují. Finance Žebříčky společností Standard & Poor ' s a Moody ' s oba zařadily Microsoft s hodnocením AAA mezi nejstabilnější a nejspolehlivější společnosti. Majetek Microsoftu byl přitom odhadnut na 41 miliard dolarů, zatímco jeho nekryté dluhy pouze 8,5 miliardy dolarů. Následně, v únoru 2011, vydala společnost dluhopis s hodnotou až 2,5 milionu dolarů s relativně nízkými úroky v porovnání se státními dluhopisy. V prvním čtvrtletí roku 2011 poprvé po dvaceti letech překonal Apple Microsoft jak v profitech, tak v obratu, díky snížení poptávky o počítače a velkým ztrátám divize online služeb, která provozuje také vyhledávač Bing. Zatímco profit Microsoftu dosahoval 5,2 miliard dolarů a obrat 14,5 miliard, profit Applu byl 6 miliard dolarů a obrat 24,7 miliard. Divize online služeb je prodělečná už od roku 2006 a v prvním čtvrtletí roku 2011 prodělala hned 726 milionů dolarů. Za celý rok 2010 toto číslo činilo 2,5 miliardy dolarů.", "Životní prostředí Organizace Greenpeace umístila Microsoft na sedmnácté místo při porovnávání osmnácti výrobců elektroniky s ohledem na přístup k toxickým chemikáliím, recyklaci a globálnímu oteplování. Microsoft plánuje vyřadit bromované zpomalovače hoření ( BFR ) a ftaláty v roce 2012, ale ještě neví, kdy vyřadí polyvinylchlorid ( PVC ), který, společně s BFR obsahuje každý jeho výrobek. Hlavní americký kampus Microsoftu dostal v roce 2008 stříbrné ocenění od programu LEED. Dále instaloval na svém kampusu v Silikonovém údolí dva tisíce solárních panelů, které vygenerují až 15 procent elektřiny pro všechna zázemí společnosti. Společnost využívá alternativních zdrojů v dopravě, kde vytvořila jeden z největších soukromých autobusových systémů, zvaný Connector, pro dopravu na kampusech pak využívá Shuttle Connect, velkou flotilu hybridních automobilů. Za účelem motivace Microsoft podporuje také regionální veřejnou dopravu. V únoru 2010 ale společnost zaujala negativní postoj vůči přidání pruhů pro veřejnou dopravu a dopravní prostředky s velkým počtem míst na most spojující Redmond a Seattle, který brzo nahradí Evergreen Point Floating Bridge, jelikož nechce dále zdržovat konstrukci mostu. Marketing V roce 2004 Microsoft pověřil výzkumné firmy, aby provedly nezávislé studie porovnávající celkové náklady na pořízení a držení ( TCO ) systémů Windows Server 2003 a Linux. Firmy zjistily, že Windows je snadněji spravovatelný než Linux, takže ti, používající Windows mohou spravovat rychleji, což vyústí v nižší ceny pro jejich společnost, např. nižší TCO. Tato studie začala vlnu podobných výzkumů, Yankee Group například zjistila, že přepnutí ze starší verze Windows Serveru na novější stojí pouze zlomek ceny přepnutí z Windows Serveru na Linux, přestože zúčastněné společnosti zajímala větší bezpečnost a spolehlivost Linux serverů a obávaly nutnosti používat pouze výrobky od Microsoftu. Další studie, kterou provedla organizace OSDL, tvrdila, že studie Microsoftu byla už prošlá a jednostranná, a že Linux má nižší TCO, jelikož administrátoři na něm spravují průměrně více serverů apod. Jako část kampaně Get the Facts společnost upozornila, že obchodovací platforma. NET byla vyvinuta ve spolupráci s Accenture pro London Stock Exchange, a tvrdila že platforma nabízí vysokou spolehlivost. Po dlouhém prostoji a nespolehlivosti v roce 2009 londýnská burza oznámila, že se další rok přepne z Microsoftu na Linux.", "V roce 1987 Microsoft převzal tzv. Pac - Manovské logo, které vytvořil Scott Baker, který prohlašoval, že řez mezi písmeny o a s zvýrazňuje část jména soft a vyjadřuje pohyb a rychlost. Dave Norris poté zahájil interní kampaň, ve které chtěl obhájit staré logo a nabízel jeho zelenou podobu s pestrým písmenem o, která ale byla zrušena. Další logo, se sloganem Váš potenciál, naše vášeň, je založeno na sloganu, který společnost používala v roce 2008. Logo ale spustila v USA už v roce 2002, společně s novou reklamní kampaní, kde nový slogan nahradil hlášku Kam chcete dnes? Při soukromé konferenci v roce 2010 společnost odhalila nový slogan Buď co je příští a oznámil, že do budoucna plánuje nové. Software Microsoft nabízí velmi širokou škálu programového vybavení, které je ve světě široce používáno: Microsoft Windows – klíčovým produktem jsou graficky orientované operační systémy, které jsou dodávány pod značkou Microsoft Windows. Z mnoha existujících verzí byl do nedávna nejrozšířenější Windows XP. Na přelomu let 2006 / 2007 byla vydána verze Windows Vista ( multilicenční anglická verze pro velké zákazníky vyšla koncem roku 2006, „ krabicová“ verze byla oficiálně vydána 30. ledna 2007; česká pak 1. března ). Dále byla vydána Windows 7 v edicích Starter ( neprodává se, je jen na nových počítačích ), Home Basic, Home Premium, Professional a Ultimate, Windows 7 byla oficiálně vydána 22. října 2009. Microsoft Windows Server – serverová řada Windows založená Windows NT 3.5, která dnes existuje jako samostatná řada operačních systémů pod označením Windows Server. V současné době jsou nejrozšířenější Windows Server 2003 a postupně je nahrazuje nový systém Windows Server 2008. Microsoft Windows Mobile – speciální upravená verze Windows pro přenosná zařízení většinou s procesorem ARM koncipovaná jako chytrý telefon ( Smartphone ) nebo PDA. Windows Mobile bývají nasazovány zejména do zařízení malých rozměrů o velikosti dlaně lidské ruky ( kapesní přístroj ). Microsoft Windows Embedded – řada Windows vycházející ze systémů Windows CE – systém pro středně výkonný HW pro ovládání zařízení nebo do přístrojů pro sběr dat. Windows XP Embedded / Windows 2000 Embedded – speciální řada Windows upravena do modulární podoby s možností výběru komponent a ovladačů. Microsoft Office je sada aplikací, určených pro kancelářskou práci. Sada Microsoft Office obsahuje: Microsoft Word – textový editor. Microsoft Excel – tabulkový kalkulátor. Microsoft PowerPoint – program pro vytváření prezentací.", "Microsoft Outlook – program pro správu kontaktů, e - mailů, kalendáře a úkolů. Microsoft Access – program pro správu databází. Microsoft Publisher – textový a grafický editor. Microsoft OneNote – poznámkový blok. Dále Microsoft nabízí 1 TB na svém cloudovém úložišti OneDrive a 60 minut volání na mobilní telefony přes službu Skype. Microsoft Works – jednodušší varianta sady Office pro domácnosti, prodává se prakticky jen v OEM podobě s novými PC a notebooky. Windows Internet Explorer – webový prohlížeč, původně známý pod názvem Microsoft Internet Explorer. Microsoft Edge – nástupce webového prohlížeče Internet Explorer. Microsoft Windows Mail – jednoduchý poštovní klient, původně známý jako Outlook Express. Od Windows 98 je součástí systému Windows, nebo v podobě upgrade s prohlížečem Internet Explorer. Microsoft FrontPage – aplikace pro vytváření webových stránek v HTML ( verze Office 2007 ji již neobsahuje a je nahrazena aplikací Microsoft SharePoint Designer nebo Microsoft Expression Web ) Microsoft Expression Web – program, pro vývojáře a webdesignery webových aplikací Microsoft Visual Studio – sada vývojových nástrojů, která slouží k vytváření aplikací. Aktuální verze těchto nástrojů je nabízena pod názvem Visual Studio 2008. Microsoft Dynamics – řada integrovaných podnikových řešení, které jsou od roku 2008 také on - line hostované Microsoft AXAPTA / AX – podnikové CRM včetně účetnictví, skladu apod. Microsoft Flow – online nástroj pro automatické propojování různých služeb třetích stran pomocí API Datové formáty Formáty balíku Microsoft Office Původní sada binárních formátů Microsoft Office zahrnuje formátované textové dokumenty. DOC otevírané v aplikaci Word, tabulky XLS aplikace Excel a celoobrazovkové prezentace aplikace PowerPoint. Sada formátů Office Open XML ( zkráceně OOXML, roku 2008 schválen jako ISO / IEC 29500: 2008 ) má název podobný standardu OpenDocument ( ODF ) z dílny organizace OASIS ( roku 2006 schválen jako ISO / IEC 26300: 2006 ). Zatímco OOXML je dominantní na poli programů Microsoftu ( výchozí formát od roku 2007 ), ODF je výchozím formátem konkurenčních kancelářských balíků OpenOffice.org, Koffice a dalších. OOXML zahrnuje mimo jiné formáty textového dokumentu DOCX, tabulkového sešitu XSLX a počítačové prezentace PPTX. Další datové formáty ANI – animovaný kurzor myši ( ukazatele ) BMP – formát rastrových obrázků Xbox Game Studios Přestože počítačové hry nejsou hlavní stránkou Microsoftu, neznamená to, že se jimi nezabývá.", "Microsoft vydal několik her, mezi které patří například: Zoo Tycoon ( budovatelská strategie ) Age of Empires ( historická realtimová strategie ) Rise of Nations ( strategická ) Flight Simulator Combat Flight Simulator Train Simulator HALO Gears of War, Gears of War 2, Gears of War 3 Minecraft Microsoft tyto hry nevyvinul. Většinou figuruje jako jejich vydavatel a v případě úspěchu často vývojáře hry koupí. Microsoft poskytuje studentské slevy na některé své produkty. API C + + AMP V červnu 2011 na FDS ( Fusion Developer Summit ) oznámil Microsoft započatý vývoj na vlastní GPGPU API pojmenovaném C + + AMP ( C + + Accelerated Massive Parallelism ), které bude součástí další verze Visual Studia. Nové API vzniklo, aby se zjednodušilo programování pro GPGPU a začalo se používat i u programů s menším počtem vývojářů. K akceleraci bude využívat API DirectX. Hardware Přestože je Microsoft především softwarovou společností, nabízí rovněž řadu produktů z kategorie hardware. Produkuje vlastní příslušenství k počítačům, řadu tabletů Surface, odkoupil výrobu telefonů od společnosti Nokia a v nedávné době představil vlastní chytrý náramek: Microsoft Band. Surface Microsoft Surface je značka tabletů od společnosti Microsoft. V současné době se vyrábí Surface 2 s 10\" displejem a Windows RT, Surface 2 Pro, taktéž s 10\" displejem, ale s Windows 8.1 a Surface 3 Pro s 12\" displejem a rovněž s Windows 8.1. Jedná se o dražší zařízení, například u Surfacu 3 Pro ale Microsoft tvrdí, že jde o plnohodnotnou náhradu přenosného počítače. Zařízení Nokia Divizi Devices and Services odkoupil Microsoft od společnosti Nokia v roce 2013. Staví na základech kdysi největšího výrobce telefonů, u základních modelů si dokonce ponechává jeho značku, telefony Lumia ale ponesou logo společnosti Microsoft. Ve výrobě nadále zůstávají klasické tlačítkové telefony, telefony Asha s platformou Series 40 a telefony Lumia s operačním systémem Windows Phone. Microsoft Band Chytrý náramek Microsoft Band, postavený na cloudové platformě Microsoft Health, byl představen 30. října 2014. Jedná se převážně o zařízení určené ke sledování zdravotních funkcí ve sportu nebo ke sledování polohy, náramek ale také umí zobrazovat upozornění z telefonu, odpovídat na textové zprávy nebo odmítat příchozí hovory. Lze jej také ovládat pomocí hlasové asistentky Cortana. Jeho velkou výhodou je jeho multiplatformnost. Spolupracuje se systémy Windows Phone, iOS i Android. Platforma Health navíc umí spolupracovat s ostatními hodinkami, jako například Apple Watch nebo FitBit. Xbox", "Tato herní konzole vznikla jako reakce na PlayStation 2, i když opravdovým konkurentem pro společnost Sony je až nejnovější generace výrobku, Xbox One. Další hardware Dalším hardwarem firmy je například hudební přehrávač Zune. Společnost také vyrábí klávesnice, myši nebo webové kamery. Současnost Soudní spory V současnosti mají stěžejní produkty Microsoftu – Microsoft Windows a Microsoft Office – výrazně většinový podíl na trhu. Propojováním dalších svých aplikací k těmto produktům se Microsoft někdy dopouští chování, které poškozuje konkurenční prostředí. Za to byl několikrát žalován a v některých případech shledán vinným. Příkladem je propojení multimediálního přehrávače Microsoft Windows Media Player s operačním systémem Microsoft Windows, díky čemuž získal Microsoft konkurenční výhodu při prosazování vlastních video a audio formátů ( WMA, WMV ). Evropská unie ho za to pokutovala a Microsoft musel upravit své produkty, případně prodávat v EU jiné verze. Některá tvrzení o poškozování trhu se opírají o tzv. „ Halloween documents“ – sérii interních dokumentů Microsoftu, jak čelit sílící konkurenci ze strany svobodného softwaru. Nejnovější software Na přelomu let 2006 / 2007 byly na trh uváděny Windows Vista v sedmi verzích. Největší novinkou tohoto operačního systému je nové grafické rozhraní Aero, které nabízí průhledná a 3 D okna a další grafické efekty. Dále je zlepšena bezpečnost a mnoho dalších funkcí včetně vyhledávání, organizace souborů aj. Microsoft také vydal nový operační systém Windows 7, Windows 8 a nejnovější Windows 10. Od červen 2021 je oficiálně prezentován společností Microsoft operační systém Windows 11 ( šlo si stáhnout z Microsoftu již zkušební verze Windows 11, dne 5.10. 2021 je Microsoft Windows 11 je postupně zaváděn, více na oficiálních stránkách Microsoftu. Kancelářské programy Microsoft Office 2019 a Microsoft 365. Již řadu let Microsoft nabízí řadu programů pro učení či práci z počítače na dálku ( distanční práce nebo vzdělání, výuka ), během pandemie covidu - 19 se služby a nabídky společnosti Microsoft ( distanční výuka a práce ) ještě rozšířily a Microsoft nabízí i spolupráce a vzdělávání pro školy, učitele a studenty pomocí programů které nabízí dokonce i bezplatně. Další varianty Microsot corp. společnosti jsou programy pro firmy a korporace, kdy program se Microsoft program učí a postupně automatizuje. Prakticky současně byla vydána i nová verze kancelářského balíku Microsoft Office 2007.", "Windows 11 ( červen 2021, oficiální prezentace a možnost stažení zkušebních verzí Windows 11 a dne 5.10. 2021 postupné zavádění operačního programu Microsoft Windows 11 do oběhu ( například prostřednictvím aktualizací na počítačích nebo do nových počítačů, a už nyní nebo v dohledné brzké době možnost koupit Windows 11 v kamenném obchodě či přímo na stránkách Microsoftu. V roce 2008 pak byly na trh uvedeny nové verze: Windows Server 2008 – nová verze serverového operačního systému s podporou virtualizace Hyper - V Služby Windows Live – služby pro komunikaci a sdílení informací napříč platformami Microsoft Dynamics – podnikový informační systém a nástroje pro řízení zákaznických vztahů ( CRP a ERP ) Microsoft corp, v současnosti ( 12.2019 - 2021 ) aktuální hlavní software Microsoft je: Windows 11 Windows 10 Office 2019 Windows Server 2019 Visual Studio 2019 Microsoft 365 - pro jednotlivce, rodiny a domácnosti nebo školy, učitele nebo studenty ( distanční výuka nebo home office práce na dálku ) Microsoft ve vzdělávání, školství, školy, učitelé a studenti Microsoft Outlook - E - mailový klient Microsoft Azure ve vzdělávání Microsoft Education for school - ( vzdělávání pro školy, studenty a učitele a to formou jak klasické výuky za použití Microsoft tak i formou distanční výuky ( výuka na dálku ), za pomocí Microsoft Education for school, podobná aplikace Microsoft ( Teams, Viva, Yammer ) je i pro podniky, firmy, korporace a státní správu a to jak při použití v práci tak i prostřednictvím distančního zaměstnání nebo práce na dálku, zaměstnání na dálku, Home Office. Microsoft Teams Microsoft pro firmy a státní správu Microsoft Xbox – herní konzole, ( perfektní grafika překračuje meze virtuální reality, vysoký výkon procesoru, vynikající hratelnost a ovladatelnost, špičková technická podpora, Xbox herní konzole a hry jsou dostupné v obchodech nebo na oficiálních stránkách Microsoft. Microsoft Surface - ( computer ) Microsoft Surface - ( phone ) Microsoft Edge Microsoft Bing ( vyhledávač ) Microsoft Defender - ( Windows defender ) Microsoft antivirus, bezplatný program je součástí operačního systému Windows 10, Windows Defender je program na odstranění škodlivého software z počítače, tabletu nebo mobilu, Windows Defender odstraňuje z počítače ( elektronické viry ). Microsoft ViVA ( aplikace / program, pro firemní komunikaci zaměstnanců ( školení, elektronická komunikace, video hovory a jiné. Microsoft Yammer - Zapojení celé firemní korporace nebo organizace do videokonferencí video hovorů nebo do kompletních firemních školeních se zapojením všech zaměstnanců a to přes počítače.", "MSN.COM - Microsoft News ( zprávy z celého světa i z domova ), zprávy, počasí, doprava, sport, politika, zábava a kultura. Microsoft Start ( App ) aplikace Microsoft Start pro Android a iOS, ( všechny zprávy a informace v telefonu pod kontrolou ) Výhody Microsoft, 1 - 2 TB volné úložiště pro soubory, zálohování dat ( One Drive ), Skype a volání zadarmo a k některým kancelářským aplikacím zdarma Microsoft Outlook klient, kvalitní antivirus zdarma Windows Defender a další výhody. Odkazy Reference Související články Piráti ze Silicon Valley – film z roku 1999 Microsoft TechNet – relevantní zdroj informací pro IT odborníky Externí odkazy Oficiální web Microsoftu Česká republika Microsoft TechNet Blog CZ / SK – Technický blog, na který přispívají lidé z českého Microsoftu a certifikovaní odborníci ( Microsoft Valuable Professionals ) Microsoft v ČR zvýšil tržby o čtvrtinu na 1,2 mld. Kč Czech MSDN Blog – blog pro vývojáře udržovaný zaměstnanci společnosti Microsoft ze skupiny Developer & Platform Evangelism ( DPE ) Historie Microsoft Corporation Microsoft na Facebooku Microsoft na Twitteru Microsoft Official API Microsoftu OpenCL a CUDA nevoní, vydává C + + AMP Americké softwarové firmy Firmy se sídlem ve Washingtonu Firmy založené roku 1975 Firmy kotované na burze Nasdaq" ]
1093	https://cs.wikipedia.org/wiki/Instrument%C3%A1ln%C3%AD%20rock	Instrumentální rock	[ "Instrumentální rock je podžánr hudebního stylu rock, ve kterém je kladen důraz zejména na použití hudebních nástrojů a zpěv zde není používán vůbec. Interpreti Liquid Tension Experiment Jaco Pastorius Joe Satriani Steve Vai Weather Report Slow Tension Booker T & The MGs The 440 Alliance Apocalyptica The Shadows V 7" ]
1094	https://cs.wikipedia.org/wiki/Liquid%20Tension%20Experiment	Liquid Tension Experiment	[ "Liquid Tension Experiment je americký rockový projekt, který se věnuje instrumentální rockové hudbě. Tohoto projektu se zúčastnili členové skupiny Dream Theater: John Petrucci ( kytara ), Jordan Rudess ( klávesy ) a Mike Portnoy ( bicí ) spolu se studiovým hudebníkem Tony Levinem ( baskytara ). Liquid Tension Experiment spolu nahráli dvě alba Liquid Tension Experiment ( 1998 ) a Liquid Tension Experiment 2 ( 1999 ) pod značkou Magna Carta records. Společně vystoupili také na několika málo koncertech v New Yorku a Los Angeles. Liquid Tension Experiment založil bubeník Mike Portnoy. Portnoy prvního pozval klávesistu Jordana Rudesse, který v té době ještě nebyl členem Dream Theater a progresivní rock ikonu Tonyho Levina ( baskytara, Chapman Stick ) z kapely King Crimson a Peter Gabriel band. Ve svém instruktážním videu\" Liquid Drum Theater\", Portnoy řekl, že jeho první volbou pro kytaru byl Dimebag Darrell, ale nebyl schopen se připojit, protože mě jiné plány. Dvě další volby byli Steve Morse ( Dixie Dregs, Kansas, Deep Purple ) a Jim Matheos ( Fates Warning ). Portnoy se nakonec obrátil ke svému kolegovi z kapely Johna Petrucci ( přestože původně chtěl, aby byl projekt zcela oddělený od Dream Theater ). Projekt vznikl jako vedlejší projekt Dream Theater v roce 1997. John Rudess byl požádán, aby se připojil k Dream Theater, do značné míry kvůli úspěchu Liquid Tension Experiment a chemií mezi hudebníky. Rudess předtím odmítl se připojit k Dream Theater v roce 1994 a místo toho se stal členem Dixie Dregs, známý pro komplexní,\" Southern fusion\" instrumentální hudbu. Liquid Tension Experiment vydal dvě alba, Liquid Tension Experiment ( 1998 ) a Liquid Tension Experiment 2 ( 1999 ) na Magna Carta Records. Zahráli také několik živých vystoupení v New Yorku, Philadelphia, Los Angeles a Londýně. Mike Portnoy uvedl v četných rozhovorech, že třetí album již nebude, protože tři ze čtyř členů kapely byli také součástí Dream Theater a materiál by byl příliš podobný. V roce 2020 bylo oznámeno vydání třetí desky, první po dvaadvaceti letech. Několik písní a riffy z projektu byly začleněny do živých představení Dream Theater, jako například\" Instrumedley\" z Live at Budokan, která zahrnuje ukázky z písní\" Paradigm Shift\" a\" Universal Mind.\" Diskografie Liquid Tension Experiment ( 1998 ) Liquid Tension Experiment 2 ( 1999 ) Liquid Tension Experiment 3 ( 2021 ) Externí odkazy Oficiální stránky", "Americké rockové skupiny Hudební skupiny 1990 – 1999 Hudební skupiny 2000 – 2009 Hudební skupiny zaniklé v roce 2008 Hudební skupiny 2020 – 2029 Hudební superskupiny" ]
1095	https://cs.wikipedia.org/wiki/Tmavomodr%C3%BD%20sv%C4%9Bt%20%28film%29	Tmavomodrý svět (film)	[ "Tmavomodrý svět je český film natočený režisérem Janem Svěrákem v roce 2001. Název je inspirován barvou leteckých uniforem a též stejnojmennou písní Jaroslava Ježka, jejíž název je odvozen od Ježkovy vady zraku. Snímek vznikl na motivy autobiografických knih válečného letce Františka Fajtla. Než se film začal natáčet, sepsal postupně jeho scenárista Zdeněk Svěrák celkem jedenáct verzí scénářů. Získal čtyři České lvy – za nejlepší režii, kameru, hudbu a střih a při stejné příležitosti i cenu za divácky nejúspěšnější český film. Děj filmu Film vypráví o československých letcích za druhé světové války ve Spojeném království. Začátek filmu zavádí diváka do roku 1950, kdy je někdejší pilot František Sláma ( Ondřej Vetchý ) vězněn na Mírově a bojuje se zápalem plic. Na marodce se setká s německým lékařem MUDr. Blaschkem ( Hans - Jörg Assmann ), který ho ošetřuje, a Vildou Houfem ( Miroslav Táborský ), jimž vypráví svůj příběh válečného pilota bojujícího za svoji vlast ve Spojeném království. Děj vyprávění začíná okupací v roce 1939 po Mnichovské dohodě. Hlavním hrdinou je důstojník československého letectva František Sláma, jenž musí spolu se svou posádkou předat olomoucké letiště německé armádě při okupaci Československa v roce 1939. S mladým nadějným letcem Karlem Vojtíškem ( Kryštof Hádek ) následně utíká do Spojeného království, kde se s dalšími Čechy a Slováky připravují na boj proti nacistům. Přátelství obou mužů však rozdělí osobní spor, vzniklý ze vztahu k půvabné Angličance Susan ( Tara Fitzgeraldová ), nad jejímž domem byl sestřelen mladší z pilotů při souboji s Němci. Ač je jejich přátelství zasaženo náklonností k Susan, která se po seznámení zamiluje do Františka, zachrání Karel Vojtíšek svého druha Františka Slámu, jemuž se při návratu z Francie přes kanál La Manche zadře motor ( poškozený buď střepinou flaku nebo v nějakém předchozím leteckém souboji ). Sláma vyskočí na padáku, spadne do moře a začne nafukovat záchranný člun ( dinghy ), který ale praskne. Bez člunu by v ledové vodě brzy ztratil vědomí a utonul.", "Vojtíšek, ve snaze pomoci svému druhovi shozením vlastní dinghy, zachytí při nízké ostré zatáčce ( téměř „ nožový“ let ) koncem křídla o vlny a zřítí se. Prudkým nárazem zřejmě omdlí, zůstane v letounu a zahyne. Člun zůstane na vodě, což Slámovi umožní přežít. Příběh je zarámován prostředím vězení, kam je bývalý válečný pilot a hrdina – avšak nyní označený za „ zrádce lidu“ – uvržen komunisty po návratu ze Spojeného království. Film poukazuje na zacházení s válečnými hrdiny ze západní fronty druhé světové války. Válečný veterán a filantrop Jan Horal byl jedním z těch, kteří radili tvůrcům filmu ohledně vykořisťování českých pilotů, kteří bojovali o Británii. Piloti létají na stíhačkách Supermarine Spitfire proti německým Messerschmitt Bf 109, sestřelují střední bombardér Heinkel He 111, též na okamžik doprovází Boeing B - 17 Flying Fortress a chrání poškozený North American B - 25 Mitchell. Obsazení Ohlas Věra Mišková v Právu hodnotila výše realizaci scénáře než scénář samotný, jiní odborníci konstatovali, že profesionálně výborně zvládnutý film nemusí vyvolat intenzivnější zážitek anebo zasáhnout srdce diváků. Na vyhlášení českých filmových výročních cen získal Tmavomodrý svět čtyři České lvy, za nejlepší režii ( Jan Svěrák ), kameru ( Vladimír Smutný ), střih ( Alois Fišárek ), hudbu ( Ondřej Soukup ) a dále cenu pro divácky nejúspěšnější český film. Ocenili ho také kritici a časopis Cinema. Česká filmová akademie ho nominovala jako svého zástupce do kategorie nejlepší cizojazyčný film pro vyhlašování Oscarů, ale do užšího výběru se nedostal. Vojenský letecký historik Jiří Rajlich k filmu obdiv nevyjádřil, řekl o něm, že „ je to instantní polévka …, po níž vám v horším případě bude těžko od žaludku“. Recenzenti britských periodik film většinou hodnotili příznivěji než téměř současně do kin uvedený tematicky podobný Pearl Harbor s tím, že přes některá klišé dějové linie i v zachycení bitvy o Británii a prostředí Royal Air Force, se českým tvůrcům podařilo ducha historické události lépe vystihnout. Vzhledem k omezené distribuci a tomu, že byl uveden v originále s titulky, však Tmavomodrý svět ve Spojeném království nedosáhl zdaleka takového diváckého úspěchu a tržeb. Odkazy Reference", "Externí odkazy http://www.kfilmu.net: Tmavomodrý svět - informace, obsah České dramatické filmy Filmy studia Aviation Filmy z roku 2000 Filmy Jana Svěráka Filmy o československém odboji během druhé světové války Filmy o bitvě o Británii Filmy o letectví České filmy natočené podle knižní předlohy České akční filmy České válečné filmy České romantické filmy Držitelé Českého lva za nejlepší hudbu Držitelé Českého lva za nejlepší kameru Držitelé Českého lva za nejlepší režii Československé vojenské letectví" ]
1096	https://cs.wikipedia.org/wiki/Ucho%20%28film%29	Ucho (film)	[ "Ucho je československý černobílý film, který vznikl v roce 1969, v jehož posledních dnech byl předložen ke schválení, byť copyright na filmové kopii uvádí až rok 1970. Podle scénáře Jana Procházky snímek natočil režisér Karel Kachyňa s tehdejšími manželi Radoslavem Brzobohatým a Jiřinou Bohdalovou v hlavních rolích. Jde o typický trezorový film ( a současně jeden z nejznámějších ) – tehdejší cenzura jej nepustila do kin a na svoji premiéru v domácích kinech musel počkat až do roku 1990. Výtvarníkem filmu byla Ester Krumbachová. Děj Ucho je pojaté jako komorní, až minimalistické psychologické drama mezi dvěma hlavními postavami – manželským párem Annou ( Jiřina Bohdalová ) a Ludvíkem ( Radoslav Brzobohatý ) – celé se odehrávající během jedné noci ( až brzkého jitra ) poté, co se tito dva vracejí domů ze společenského večírku tehdejší politické smetánky, do níž Ludvík coby náměstek ministra patří. Zatímco lehce společensky unavená Anna je v dobré náladě, Ludvík postupně nabývá čím dál konkrétnějšího podezření, že v domě někdo byl a zanechal tam odposlouchávací zařízení ( štěnice ), aby ho mohl odposlouchávat. Bojí se mluvit, aby ho za jeho výroky nezavřeli, zpytuje své svědomí a to, co dělal a říkal na večírku, a debatuje o svých možnostech se svou manželkou. Již v průběhu večírku byl zatčen Ludvíkův přímý nadřízený a přítel ministr Kočvara, je zmíněno, že jeho původní jméno bylo Karpeles, což odkazuje na antisemitismus, který se projevil v procesu s Rudolfem Slánským a několik náměstků. Během večera se do vily obývané Ludvíkem a Annou vloudí několik agentů StB, jejich velitel se s Ludvíkem znal z vojenské služby a rozmístí několik odposlouchávacích zařízení. Ta jsou k ránu objevena a Ludvík očekává zatčení, v obavě z něj se pokusí o sebevraždu, ale tento pokus je zmařen Annou. Děj graduje ve chvíli, kdy náhle zazvoní telefon - zpočátku považováno za zvonek u branky a komando StB, které si jde pro Ludvíka. Jednalo se ovšem o telefon. Po hovoru Ludvík svoji ženě sdělí, že byl jmenován ministrem namísto zatčeného Kočvary", "Film umně dávkuje atmosféru strachu tehdejšího totalitního režimu, pro něj typickou vrtkavosti osudu a nejistoty o vlastní existenci ( zejména na vyšších místech a ve vyšších funkcích ), stejně jako snahu nevybočovat z řady a neprotivit se výše postaveným ve státní hierarchii. Černobílé, „ film noir“ pojetí kamery a znepokojivé hudební pozadí dodávají filmu působivou, až téměř strašidelnou atmosféru. Další adaptace Film posloužil jako předloha pro stejnojmennou divadelní hru z roku 2010. Hlavní role v inscenaci Moravského divadla Olomouc hráli Ivana Plíhalová a Igor Bareš, kteří také namluvili rozhlasovou úpravu, která vyšla na CD ( 2012 ). V roce 1983 byl v rakouské televizi ORF natočen televizní film podle téhož námětu pod režijním vedením Pavla Kohouta. V jedné z rolí se opět objevil Pavel Landovský, který již touto dobou pobýval v exilu. V hlavních rolích Joachim Bissmeier a Gertraud Jesserer. V roce 2015 měla premiéru nová adaptace původní Procházkovy povídky – makedonsko - slovinsko - český film Noc bezMoci režiséra Iva Trajkova. Film se odehrává v Makedonii v 90. letech 20. století. Reference Externí odkazy Československé dramatické filmy České filmové thrillery Československé černobílé filmy Filmy Karla Kachyni České trezorové filmy Filmy z roku 1970" ]
1097	https://cs.wikipedia.org/wiki/Up%C3%ADr%20z%20Feratu	Upír z Feratu	[ "Upír z Feratu je český filmový horor z roku 1981 režiséra Juraje Herze natočený ve Filmovém studiu Barrandov. Snímek byl natočen na námět pocházející ze sci - fi povídky Upír LTD Josefa Nesvadby ( poprvé vyšla v sbírce Výprava opačným směrem, 1962 ). Upíří vozidlo je prototyp vozu Škoda 110 Super Sport, typ 724, přezdívaný dle filmu Ferat. Původně bílý vůz byl pro účely natáčení přestříkán a opatřen některými modifikacemi. Byl vyroben pouze jediný kus, který je v současnosti exponátem muzea automobilky Škoda. Děj Hlavním hrdinou filmu je krvežíznivé závodní auto, sající krev plynovým pedálem z řidičova chodidla. Každý řidič, který si sedne za volant tohoto auta, cítí velké opojení z jízdy a neuvědomuje si, jak si jej auto podmaňuje. Základní údaje Námět: Josef Nesvadba Scénář: Jan Fleischer, Juraj Herz Hudba: Petr Hapka Kamera: Richard Valenta Režie: Juraj Herz Hrají: Dagmar Veškrnová, Jiří Menzel, Jana Břežková, Petr Čepek, Zdenka Procházková, Jan Schmid, Ilja Racek Další údaje: barevný, 93 min, horror Výroba: ČSSR, Filmové studio Barrandov, 1981 Odkazy Reference Související články Upír Nosferatu Škoda 110 Super Sport Christine ( film, 1983 ) Externí odkazy České hororové filmy Filmy z roku 1981 Fiktivní automobily Filmy Juraje Herze Filmy studia Barrandov České sci - fi filmy České filmy natočené podle knižní předlohy Filmy o upírech Filmy o automobilech" ]
1098	https://cs.wikipedia.org/wiki/Jaroslav%20Je%C5%BEek	Jaroslav Ježek	[ "Jaroslav Ježek ( 25. září 1906 Žižkov – 1. ledna 1942 New York ) byl český hudební skladatel, dirigent, hudební improvizátor, dramaturg a klavírista. Byl autorem taneční, divadelní a filmové hudby, ale i vážné hudby. Hudební inspiraci nabral hlavně v jazzu. Mezi jeho nejznámější a zvlášť populární je jeho hudba k divadelním hrám a filmům, která v některých případech téměř zlidověla. Život Narodil se na pražském předměstí, tehdy samostatném městě Žižkově v rodině krejčího Adolfa a matky Františky ( dnešní ulice Rokycanova č. 8, tehdy Všehrdova ). Od dětství trpěl šedým zákalem. Jako dítě navštěvoval hradčanskou školu pro výchovu nevidomých. Prodělal spálu a téměř ohluchl. Navíc měl také nemocné ledviny. Veškerou svou péčí a sesterskou láskou jej v té době také zahrnovala o dva roky mladší sestra Jarmila, později provdaná Strnadová. Jako švadlena mu také z velké části pomohla zaplatit jeho první piano. V roce 1921 se přestěhovala rodina Jaroslava Ježka do družstevního domu v Kaprově ulici, kde v prvním patře získali dvoupokojový byt. V roce 1923 se pokusil složit přijímací zkoušky ze hry na klavír na Pražské konzervatoři. Zde jej komise kvůli špatnému zraku nechtěla přijmout, po provedení vlastní Ježkovy improvizace ho ale přijali na studium skladby, kde jej vyučovali Karel Boleslav Jirák a Alois Hába. O rok později složil již úspěšně přijímací zkoušky také na hru na klavír do třídy Albína Šímy. Mezi jeho pedagogy patřili také Josef Suk a Josef Bohuslav Foerster. Stýkal se i s mnoha mladými umělci té doby, např. s E. F. Burianem, Vítězslavem Nezvalem, Joe Jenčíkem a především s Jiřím Voskovcem a Janem Werichem, s nimiž pak vytvořil nesmrtelné trio: Ježek skládal hudbu a Werich s Voskovcem k tomu dokládali vtipné inteligentní texty. Toto spojení hudby s dobrým textem zaručovalo divácký úspěch. V osvobozeném divadle bavil posluchače hudebními hříčkami. Hrával například písničku Šla Nanynka do zelí na přání posluchačů tak, jak by ji asi napsal Mozart, Bach, Smetana, Strauss, ale i Hašler a jiní. Dovedl také na čtyři jakékoliv dané tóny vytvořit přímo před posluchači libovolnou hudební formu na přání.", "Jeho Tango Mercedes, které údajně napsal v roce 1930 při svém letním pobytu v Písku, se stalo světovým hitem. V meziválečném období se Ježek vypravil do Paříže, kde se po večerech bavil po hospodách a kabaretech, kde předváděl své umění a také zde objevil jazz, který ho pak hudebně inspiroval. V roce 1934 se stal členem Skupiny surrealistů v ČSR. Z osobního života se zachovaly vroucné dopisy, které napsal své milé, Lídě ( Ludmile ) Ledererové na sklonku roku 1938. Vzhledem k tomu, že aktivně spolupracoval na protinacistických hrách Osvobozeného divadla, v lednu 1939 spolu s Janem Werichem emigroval do Spojených států. Zde se k nim připojil i Jiří Voskovec. V USA krátce pobýval v Pensylvánii a pak přesídlil do New Yorku, kde působil jako sbormistr Zpěvokolu. Ani milovaná Frances ( Františka Bečáková ), se kterou se Ježek oženil pár dní před smrtí, nedokázala utišit jeho zdravotní neduhy, na konci roku 1941 byl hospitalizován a na Nový rok 1942 zemřel na chronické ledvinové onemocnění ve věku 35 let. Po válce byla urna převezena do Prahy a dne 5. ledna 1947 uložena v rodinném hrobě na Olšanských hřbitovech. Ocenění Dne 18. června 1946 byl zvolen členem České akademie věd a umění in memoriam. V Praze je po něm od roku 1990 pojmenována Konzervatoř a Vyšší odborná škola se zaměřením na jazzovou a populární hudbu. Modrý pokoj Pro Jaroslava Ježka navrhl okolo roku 1926 jeho přítel a spolupracovník z Legie malých a později z Osvobozeného divadla architekt František Zelenka v bytě Ježkových v pražské Kaprově ulici č. 45 / 10 na Starém Městě pokoj v modré barvě zařízený speciálně pro Ježka, ztrácejícího zrak. Pokoj se zachoval s původním vybavením a od roku 1983 je v něm umístěna expozice, spravována Hudebně historickým oddělením Národního muzea – Českého muzea hudby, pod názvem Památník Jaroslava Ježka – Modrý pokoj. Citát Dílo Orchestrální hudba Koncert pro klavír a orchestr ( 1927 ) Fantasie pro klavír a orchestr ( 1930 ) Koncert pro housle a dechový orchestr ( 1930 ) Pochod karnevalu Umělecké besedy ( 1932 ) Symfonická báseň pro orchestr ( 1936 )", "Komorní hudba Dechový kvartet pro flétnu, dva klarinety a fagot ( 1928 ) Dechový kvintet ( 1931 ) Smyčcový kvartet I. ( 1932 ) Sonáta pro housle a klavír ( 1933 ) Duo pro dvoje housle ( 1934 ) Smyčcový kvartet II. ( pouze první věta ) ( 1941 ) Klavírní díla Suita pro čtvrttónový klavír ( 1927 ) Sonatina ( 1928 ) Malá suita ( 1928 ) Capriccio ( 1932, autor je hrál na vernisáži výstavy Poesie 1932 v Mánesu 27. 10., nenapsal je však ) Etuda ( 1933 ) Bagately ( 1933 ) Rapsodie ( 1938 ) Toccata ( 1939 ) Grande valse brilliante ( 1939 ) Sonata ( 1941 ) Písňová tvorba Písničky ( 5 písní pro vyšší hlas s průvodcem klavíru na slova Nezvalova a Seifertova ( 1927 ) Rychlíkem ( Nezval, Blacke, Cocteau, Soupault, Schwitters, 1927 ) Kalendář ( P. A. Birot, 1927 ) Čtverák Pierrot ( 5 písní na slova Halasova do stejnojmenné Laforguovy komedie s průvodem flétny, klarinetu, violy a klavíru 1929 ) Lamento e trionfo ( 1929 ) Čtyři písně pro vyšší hlas s průvodem klavíru ( Biebl, Nezval, Závada, 1933 ) Dvě písně na Puškina ( 1936 ) Dobrou noc ( Mácha, 1936 ) Vítězné V ( V. a W., Hoffmeister, 1941 ) „ Ne“ ( Ženský sbor na slova Sládkova, 1941 ) Hry Voskovce a Wericha Premiéra Skafandr ( 1928 ) Líčení se odročuje ( 1929 ) Fata Morgana ( 1929 ) Ostrov Dynamit ( 1930 ) Sever proti Jihu ( 1930 ) Don Juan a comp. ( 1931 ) Golem ( 1931 ) Caesar ( 1932 ) Robin zbojník ( 1932 ) Svět za mřížemi ( 1933 ) Osel a stín ( 1933 ) Slaměný klobouk ( 1934 ) Kat a blázen ( 1934 ) Vždy s úsměvem ( 1935 ) Panoptikum ( 1935 ) Balada z hadrů ( 1935 ) Nebe na zemi ( 1936 ) Rub a líc ( 1936 ) Panorama ( 1937 ) Těžká Barbora ( 1937 ) Pěst na oko ( 1938 ) Balet Nervy ( 1928 )", "Filmová hudba Ze soboty na neděli ( G. Machatý, 1931 ) Pudr a benzin ( V. a W., 1931 ) U nás v Kocourkově ( s Werichem, 1932 ) Peníze nebo život ( 1932 ) Hej rup ( V. a W., 1934 ) Všudybylkova dobrodružství ( Dodal, kreslený film, 1935 ) Svět patří nám ( V. a W., 1937 ) Seznam písňové tvorby ( výběr ) Autoři všech textů Jiří Voskovec a Jan Werich, pokud není uvedeno jinak. Civilizace ( i pod názvem Civilisace ) David a Goliáš Ezop a brabenec Když jsem kytici vázala Klobouk ve křoví Mary, babička Mary Nebe na zemi Nikdy nic nikdo nemá O Španělsku si zpívám Potopa Prodám srdce Stonožka Svět patří nám Svítá Tmavomodrý svět Tři strážníci Zeměkoule Život je jen náhoda Osobnosti kultury vzpomínají na Jaroslava Ježka František Filipovský Jarda Ježek – to byla zvláštní osobnost. Neoplýval nijak krásou, nejenže špatně viděl, jak jsem řekl, později dokonce i špatně slyšel. Když však zasedl ve společnosti ke klavíru a hmátl do kláves, tak mohli jít všichni donchuáni do háje. Nejkrásnější děvčata byla kolem piána a existoval pro ně jen on. Fantastická vitalita z něho přímo živelně vyzařovala. Vážil jsem si Jaroslava Ježka jako člověka vzácných lidských vlastností. Byl přirozený, nepovyšoval se, družný, ke každému se choval vlídně a přátelsky, i když si uměl lidi také dobírat a pak se dlouho smál vydařenému šprýmu. Václav Holzknecht Viděl jsem ho poprvé roku 1924. Byl jsem právě po závěrečných zkouškách v prvním ročníku konservatoře a toho dne jsem se rozhodl jít na promenádní koncert České filharmonie, která hrála na Slovanském ostrově. Při Schubertově Nedokončené symfonii jsem postřehl mezi návštěvníky zvláštního mladíka; procházel se s malou partiturou a sledoval bedlivě notový text, maje obličej takřka na papíře. Byl silně krátkozraký, ale obtíže četby mu asi nevadily. Tvářil se spokojeně, a když hudba dozněla, sklapl knížku s blaženým uspokojením. Zářilo z něho štěstí, které vyvolávalo u každého, kdo ho pozoroval, sympatie a úsměv.", "Byl dobře a čistě oblečen a budil dojem příjemného člověka a zaujatého muzikanta. Nevím proč, ale něco mi řeklo, že se s tímto mladíkem seznámím a že se stane mým přítelem. Zvláštní byl jeho mimořádný zájem o modrou barvu. Vzbuzovala v něm pocity, které u normálně vidoucích lidí asi neexistují; jejich působivost by se dala vysvětlit nejspíše skladbou jeho oka. Psal na modrém papíře, používal modrých obálek, kupoval si často modré košile, kravaty i šaty. Nebyla to u něho póza.... Láska k modři vyvěrala z něho a nepotřebovala předloh. Byla jednou z jeho vlastností. Tím skončil příběh Jaroslava Ježka. Byl krátký, ale nevšední. Těch povolených 35 let bylo naplněno vášnivým zájmem o život a umění, láskou k lidem a statečnou vůlí probít se ke kladnému výsledku přes všechny překážky, které byly navaleny přes cestu. Byl to velký umělec i hrdinský člověk. Zasloužil si, aby ho lidé měli rádi, protože i on měl rád je, věřil v jejich dobrotu a v jejich lepší příští osud. Byl jedním z těch, kteří tento osud pomáhali spolu tvořit. Zbývá po něm velké a trvalé dílo a krásný příklad dobrého, věrného a statečného srdce. Odkazy Reference Literatura Václav Holzknecht: Tak žil Jaroslav Ježek. Praha: Rudé právo, 1949. Knihovna Rudého práva Václav Holzknecht: Jaroslav Ježek. Praha: Horizont, 1982. Medailóny František Cinger: Šťastné blues aneb Z deníku Jaroslava Ježka, Praha: Mladá fronta, 2018. František Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, Mladá fronta, 1978, str. 192, 195, 199 František Černý: Theater – Divadlo, Orbis, Praha, 1965, str. 303 – 8, 320, 329, 356, 400, 401 Václav Holzknecht: Jaroslav Ježek & Osvobozené divadlo, vyd.", "SNKLHU, Praha, 1957 Kolektiv autorů: Dějiny českého divadla / IV., Academia, Praha, 1983, str. 81, 86, 91, 93, 98 – 100, 102, 156, 162, 224 – 5, 302, 313, 323, 334, 345, 365 – 6, 414, 419, 566 – 7, 591, 594, 598, 607, 618 – 9, 621, 637, 655 – 7 Václav Mikota: Na paměť Jaroslava Ježka ( soukr. tisk ke 40. výročí narození skladatele ), Občanská knihtiskárna, Praha, 1946 Stanislav Motl: Mraky nad Barrandovem, vyd. Rybka Publishers, 2006, str. 75, 143, Jaromír Pelc: Meziválečná avantgarda a Osvobozené divadlo, Ústav pro kulturně výchovnou činnost, Praha, 1981, str. 27, 58 – 9, 64, 67 – 8, 71, 73, 81, 83, 97, 107, 111 – 2, 117, 121 – 2, 128 – 9, 134, 143 – 5, 152, 154, 156, 163 – 8, 231 Jaromír Pelc: Zpráva o Osvobozeném divadle, vyd. Práce, Praha, 1982, 216 s. Jaromír Pelc: Osvobozené divadlo, Mladá fronta, Praha, 1990, 488 s.,. Oddíl\" Osvobozené divadlo neznámé\" ( s. 339 – 485 ) obsahuje skeče, scénické improvizace, předscény a náměty nerealizovaných her V + W, které se podařilo rekonstruovat z autorských rukopisů, záznamů a stenogramů, pořízených v Osvobozeném divadle ( včetně dvou neznámých písní Jaroslava Ježka ). Blíže in: Ondřej Suchý, Oldřich Dudek: Ljuba jako vystřižená, Melantrich, Praha, 1986, str. 46, 55, 57, 72, 120 Marie Valtrová: Kronika rodu Hrušínských, vyd. Odeon, Praha, 1994, str. 72 – 4 Marie Valtrová – Ota Ornest: Hraje váš tatínek ještě na housle?, Primus, Praha, 1993, str. 63 – 4, 141, 155, 165, 180, 204, Jan Werich: Jan Werich vzpomíná... vlastně potlach, vyd. Melantrich, Praha, 1982 Související články Osvobozené divadlo Osvobozené divadlo neznámé Konzervatoř Jaroslava Ježka", "Externí odkazy Heslo ve slovníku KDO BYL KDO v našich dějinách ve 20. století Životopis a sborová tvorba na portálu České - sbory.cz Informace o osobní knihovně Jaroslava Ježka v rámci webových stránek Knihovny významných českých osobností Skladatelé klasické hudby Skladatelé jazzu Čeští jazzoví hudebníci Čeští hudební skladatelé Čeští dirigenti Skupina surrealistů v ČSR Svaz moderní kultury Devětsil Členové Umělecké besedy Čeští emigranti a exulanti Nositelé medaile Za zásluhy ( Česko ) Čeští esperantisté Pohřbení na Olšanech Osobnosti na českých poštovních známkách Narození na Žižkově Narození 25. září Narození v roce 1906 Úmrtí 1. ledna Úmrtí v roce 1942 Muži Úmrtí v New Yorku Představitelé Osvobozeného divadla" ]
1100	https://cs.wikipedia.org/wiki/Horor	Horor	[ "Horor ( z lat. horror – hrůza, zděšení ) je umělecký žánr, jehož cílem je u čtenáře nebo diváka vyvolat pocit strachu a děsu. Nejde tedy o pojem obsahový, ale estetický, jehož naplnění závisí především na formě podání – například klasická pohádka o červené Karkulce může být vyprávěna jako horor. Horory pak mohou souviset s jinými uměleckými žánry – existují horory\" reálné\", například detektivní, ale i science fiction nebo fantasy. Horor úzce souvisí s thrillerem – za thriller je někdy považován horor, který neužívá v příběhu nadpřirozené prvky, jindy se za thriller považuje příběh, který na rozdíl od hororu nemá vyvolat strach, ale napětí. Horor zpravidla stojí na okraji zájmu uměleckých kritiků, kdy je považován za poněkud pokleslý žánr, jelikož jeho smyslem je vyvolání negativních emocí. Nicméně závisí především na osobě autora, jak s hororovým námětem naloží, například hororové dílo Edgara Allana Poea v literatuře nebo Alfreda Hitchcocka ve filmu je zcela plnohodnotným uměním. Původ slova Výraz horor byl do češtiny převzat z angličtiny, ale slovo původně pochází z latinského horror, třes; hrůza, zděšení. Historie Děsivé situace se vyskytují už v nejstarších zaznamenaných příbězích. Mnoho mýtů a legend používá scénář nebo archetypy příznačné pro pozdější horory. Příběhy o démonech a upírech ve starých babylónských, indických, čínských a japonských mýtech a folklóru, stejně jako některé lidové pohádky, které sepsali bratři Grimmové, jsou dosti děsivé. Moderní horor se vyvinul z gotických románů, které na konci 18. století vytvářeli Horace Walpole ( 1717 – 1797 ) ( Otrantský zámek ), Ann Radcliffová ( 1764 – 1823 ) ( Záhady Udolfa ) nebo Matthew Gregory Lewis ( 1775 – 1818 ) ( Mnich ). Na ně pak v 19. století navázali další autoři.", "Romány Dracula Brama Stokera ( 1847 – 1912 ) ( inspirovaný povídkou Vampýr Johna W. Polidoriho ) ( 1795 – 1821 ), Frankenstein Mary Shelleyové ( 1797 – 1851 ), Ďáblův elixír E. T. A. Hoffmanna ( 1776 – 1822 ) a do jisté míry i Podivný případ Dr. Jekylla a pana Hyda Roberta Louise Stevensona ( 1850 – 1894 ) jsou dnes považovány za základní díla hororového žánru, stejně jako mnohé povídky Edgara Allana Poea ( 1809 – 1849 ) ( Černý kocour, Předčasný pohřeb, Jáma a kyvadlo ). Ve 20. století především na Poeovo dílo navázal Howard P. Lovecraft ( 1890 – 1937 ). Stejně jako horory 19. století, i Lovecraftovo dílo v sobě často zahrnuje prvky sci - fi ( Barva z kosmu ) a fantasy ( Vyděděnec ). Také v díle spisovatele sci - fi Raye Bradburyho ( 1920 – 2012 ) se objevují hororové prvky. K rozvoji hororu výrazně napomohl rozmach filmu, protože audiovizuální stránka vyvolává emoce snadněji než kniha. Mezi nejlepší režiséry hororů patřil Angličan Alfred Hitchcock ( 1899 – 1980 ), jehož filmy se staly základem některých hororových odvětví. Například podle příběhové linky filmu Ptáci byla vytvořena celá řada napodobenin, kdy je maloměsto zahlceno kolonií nějakých živočichů – ať už jde o pavouky, piraně, krysy, netopýry atd. Dalším světově uznávaným režisérem hororů je Ital Dario Argento, který jako první spojil detektivní žánr a horor ve filmu Tmavě červená z roku 1975. Od 70. let 20. století patří mezi nejvýznamnější autory hororové literatury Stephen King ( * 1947 ) ( Carrie, Prokletí Salemu, Řbitov zviřátek, To ), přičemž většina jeho děl byla i zfilmována. Je rovněž autorem studie Danse macabre, což je jedna z nejpodrobnějších publikací, zabývajících se tématem hororu. Z filmových hororů často dosáhnou široké popularity studentské nebo s nízkými náklady natočené filmy ( Lesní duch, Záhada Blair Witch, Saw ). Z českých autorů se hororu věnoval v malé míře Jakub Arbes ( 1840 – 1914 ) a poněkud častěji Ladislav Fuks ( 1923 – 1994 ) ( zejména příběhy Spalovač mrtvol a Myši Natálie Mooshabrové obsahují hororové prvky ).", "Z filmových režisérů horory tvoří Juraj Herz ( 1934 – 2018 ) ( Spalovač mrtvol podle Fukse, nově T. M. A. ) a Jiří Barta ( * 1948 ) ( loutkový film Krysař ). Známý a námětově neotřelý je také český horor Upír z Feratu, který roku 1981 natočil režisér Juraj Herz. Tento film má určité prvky parodie. Dalším výrazným žánrovým počinem 80. let byl snímek Vlčí bouda ( 1986 ) od Věry Chytilové ( 1929 – 2014 ). Na Slovensku byl natočen první horor až v roce 2006 — Výlet, druhý následoval v roce 2008 — Prekvapenie a třetí v roce 2012 — Spiknutie. Všechny je režíroval Gabriel Hoštaj ( * 1977 ). Po roce 1989 v České republice nevzniklo mnoho profesionálních hororů ( výjimkou budiž výše zmíněná T. M. A. ), horor se ale stal oblíbeným žánrem studentských a amatérských tvůrců. Z amatérských filmařů věnujících se opakovaně hororovému žánru stojí za zmínku například Roman Vojkůvka ( Neusínej, Někdo tam dole mě má rád, Total Detox, Neusínej 2 ) nebo Lukáš Bulava ( Šest prstů v zeleném, Oči starého kostelníka, Karbon ), ze studentských např. Pavel Soukup ( Třída smrti, Lesapán ) nebo Robin Kašpařík ( Bez dechu, Seance ). Jak amatérští, tak studentští tvůrci se podíleli na antologii krátkých hororových filmů Pionýři hororu ( 2013 ) a jejím pokračování, Pionýři hororu 2 ( 2015 ), kterou produkovali manželé Josef Blažek a Adela Blažek Hrivnáková ( v obou sériích jsou zastoupeni i jako scenáristé ). Hororově laděné bývají rovněž některé počítačové hry ( Bioshock, Silent Hill ). Hororové výtvarném umění se uplatňuje například v komiksu nebo v díle výtvarníka Hans Ruedi Gigera ( model\" vetřelce\" pro slavnou sérii filmů Vetřelec ). Hororová hudba slouží především pro dokreslení atmosféry filmů. Prvky fantasy v hororech Jako děsivý prvek v hororu je často použito „ nadpřirozené zlo“, kterým může být ďábel, démon či démoni, duchové, upíři, lykantropové, temní bozi nebo čarodějové.", "To samozřejmě není úplný výčet prvků fantasy: například duch může být děsivý i pokud není zlý. V hororu s prvky fantasy zpravidla nezáleží na identitě „ zla“: vysvětlení jeho podstaty je často jen zběžné, vlastnosti různých představitelů se liší či prolínají ( upíři mívají vlastnosti lykantropů, démoni upírů apod. ). Jejich charakteru se jen zřídka věnuje pozornost: jsou to jednoduše zabijáci. Ostatní hrdinové často nemají šanci je porazit, jejich „ vítězstvím“ je prostě přežít. Ve fantasy je snaha o přesnější specifikaci vlastností těchto bytostí, nemusí být vždy zlí, mají složitější charakter. Rozdíl mezi schopnostmi těchto bytostí a schopnostmi kladných hrdinů bývá menší. Známé horory Literatura Gotické romány Mary Shelleyová: Frankenstein Bram Stoker: Dracula Robert Louis Stevenson: Podivný případ Dr. Jekylla a pana Hyda neznámý: Sweeney Todd – Šňůra perel Bram Stoker: Hadí zámek Realistické Edgar Allan Poe: Vraždy v ulici Morgue, Jáma a kyvadlo,... Robert Bloch: Psycho Thomas Harris: Červený drak, Mlčení jehňátek, Hannibal, Hannibal zrození John Saul: Noční můra S prvky fantasy William Peter Blatty: Exorcista Stephen King: To Stephen King: Řbitov zviřátek Stephen King: Osvícení Dean Koontz: Tvář strachu Peter V. Brett: Tetovaný Lisa Jane Smith: Upíří deníky a další S prvky sci - fi George Schuman: 18 vteřin Stephen King: Mlha Stephen King: Pavučina snů Film Realistické Steven Spielberg: Čelisti ( Jaws ) Eli Roth: Hostel ( Hostel ) Jonathan Demme: Mlčení jehňátek ( The Silence of the Lambs ) James Wan: Saw: Hra o přežití ( Saw ) Alfred Hitchcock: Psycho ( Psycho ) Tobe Hooper: Texaský masakr motorovou pilou ( The Texas Chain Saw Massacre ) Wes Craven: Vřískot ( Scream ) Science fiction David Cronenberg: Moucha ( The Fly ) Ed Wood: Plán 9 z vesmíru ( ) Ridley Scott: Vetřelec ( Alien ) Vincenzo Natali: Kostka ( Cube )", "Fantasy Sam Raimi: Evil Dead Clive Barker: Pekelník ( Hellraiser ) Merian C. Cooper, Ernest B. Schoedsack: King Kong ( King Kong ) Gore Verbinski: Kruh ( The Ring ) Takaši Šimizu: Nenávist ( The Grudge ) Wes Craven: Noční můra v Elm Street ( A Nightmare on Elm Street ) Alfred Hitchcock: Ptáci ( The Birds ) M. Night Shyamalan: Šestý smysl ( The Sixth Sense ) Alejandro Amenábar: Ti druzí ( Los otros ) Stanley Kubrick: Osvícení ( The Shining ) Eduardo Sanchez, Daniel Myrick: Záhada Blair Witch ( The Blair Witch Project ) Oren Peli: Paranormal Activity Odkazy Reference Související články Strach Thriller Fantasy Temné fantasy Survival horor Externí odkazy Žánry Strach" ]
1101	https://cs.wikipedia.org/wiki/Edgar%20Allan%20Poe	Edgar Allan Poe	[ "Edgar Allan Poe ( 19. ledna 1809 Boston – 7. října 1849 Baltimore ) byl americký romantický básník, prozaik, literární teoretik a esejista. Byl autorem zpravidla fantastických a mystických příběhů a zakladatelem detektivního a hororového žánru. Dokázal mistrovsky zachytit stav osoby, která příběh vypráví. Další díla lze považovat za ranou science fiction, z jeho pera pochází i několik humoristických příběhů. Svým dílem definoval podobu moderní americké literatury. Život Narodil se 19. ledna 1809 v Bostonu, Massachusetts. Byl jedním ze tří dětí páru kočovných herců Elizabeth a Davida Poeových. Jeho otec trpěl alkoholismem a opustil rodinu roku 1810. Matka zemřela v roce 1811 ve věku 24 let na tuberkulózu a zanechala tak po sobě tři sirotky: malého Edgara, jeho mentálně postiženou sestru Rosalii a bratra Williama, který stejně jako otec propadl alkoholismu a předčasně zemřel. Jako tříletý sirotek byl Edgar svěřen do sirotčince v Richmondu, kde se jej po relativně krátké době ujala rodina Allanů, velkoobchodníků s tabákem; odtud plyne Poeovo prostřední jméno Allan. Rodina po nějaký čas bydlela v Liverpoolu a v roce 1815 byl Edgar poslán do internátní školy nejdříve ve Skotsku, potom v Londýně. Tajemná Anglie se tak stala mladému Edgarovi zdrojem inspirace po celý život. Dodala jeho pozdějším dílům onu fantaskní, tak typicky poeovskou hrůzostrašnost. V roce 1820 se vrátil do Richmondu. Už na střední škole vynikal znalostí literatury a historie, studoval francouzštinu a latinu. Od roku 1826 studoval literaturu na University of Virginia, kde však začal mít potíže s alkoholem a s hráčskými dluhy; pro ně se později rozešel se svým nevlastním bratrem, jenž je za Edgara odmítal platit. Ten se pokusil vydělat peníze vydáním sbírky Tamerlán a jiné básně, ale o knihu nebyl zájem, přestože obsahovala výborné básně, jako Sen ve snu, Duchové mrtvých či Jezero. Poe ve finanční krizi vstoupil k dělostřeleckému pluku v Bostonu a byl převelen na Sullivanův ostrov do pevnosti Fort Moultrie, kde sloužil od listopadu 1827 do prosince 1828. Na přání pana Allana se zapsal na vojenskou akademii ve West Pointu. Zde se však ukázal jako nedisciplinovaný voják a byl brzy propuštěn. Po propuštění došlo k rozporům a následně i k rozchodu s otčímem.", "Pokračoval v literární činnosti, pokoušel se prosadit zprvu jako básník, později psaním povídek. Básnická sbírka Básně od Edgara A. Poea z roku 1831 je věnována sboru kadetů Spojených států. Od roku 1831 do roku 1835 žil v Baltimore u své tety. V roce 1833 se setkal s prvním úspěchem, když získal hlavní cenu na soutěži organizované baltimorským týdeníkem Saturday Visitor se svým příběhem Rukopis nalezený v láhvi. V roce 1836 se oženil se svou třináctiletou sestřenicí Virginií Clemm. Zemřela na tuberkulózu o jedenáct let později v roce 1847. Poe vyjádřil svůj zármutek v básni Annabel Lee. V roce 1835 se vrátil do Richmondu, kde psal povídky a recenze pro literární měsíčník Southern Literary Messenger. Později pracoval jako redaktor časopisu Gentlemen ’ s Magazine ( Graham ’ s Magazine ). Alkohol a drogy způsobovaly Poeovi intenzivní stavy deprese a ohrožovaly i jeho zaměstnání, přestože jeho přičiněním časopisy zvýšily svou prestiž. Nízký plat ho nutil hledat vedlejší příjmy svou vlastní literární tvorbou. Postupně si získával jméno v literárních kruzích jako úspěšný vypravěč. Ve svých povídkách stále více využíval prvky napětí a hororu, vyznačovaly se hlubokou psychologickou analýzou postav. Čtenářský úspěch zaznamenaly hlavně povídky Jáma a kyvadlo a Zlatý brouk, která byla krátce po vydání zdramatizována. V roce 1843 časopis Saturday Evening Post zveřejnil jeho životopis a podobiznu. Poe se kromě vlastní tvorby věnoval i literární teorii, psal eseje na téma básnických principů, metody psaní, jazykových prostředků a podobně. V roce 1844 se s manželkou usadil v New Yorku, kde předpokládal snazší možnost obživy. Žili v malém venkovském domě ve Fordhamu severně od města ( nyní v Bronxu ). Pracoval zde pro časopis Evening Mirror, který v lednu 1845 uveřejnil Havrana, báseň, kterou doslova ohromil tehdejší veřejnost. Poe tehdy zažil krátké období slávy a mondénních úspěchů. Ve městě Providence měl před dvěma tisíci posluchači přednášku ke své eseji o básnickém principu, v níž představil své pojetí poezie. Rodný Richmond na jeho počest uspořádal slavnostní recepci, které se však nemohl zúčastnit, protože neměl vhodné oblečení. Jeho alkoholové a drogové dluhy jej však z onoho postavení brzy stačily uvrhnout zpět do zoufalé bídy. Poeova smrt byla hodna děl, kterým se věnoval. Zemřel za nejasných okolností.", "Dne 3. října 1849 byl nalezen opilý ( a zřejmě i pod vlivem omamných látek ) na baltimorském chodníku v blízkosti Light Street. Byl urychleně hospitalizován, ale z kómatu, do kterého následně upadl, se po celé čtyři dny neprobral. Zemřel na krvácení do mozku v ranních hodinách 7. října 1849. Pohřbu na presbyteriánském hřbitově v Baltimore se zúčastnili čtyři lidé. Náhrobní kámen, který objednal v roce 1860 básníkův bratranec Neilson Poe, se nešťastnou náhodou rozbil dřív, než mohl být umístěn na hrob. V roce 1865 byla uspořádána sbírka na nový náhrobní kámen s epitafem, který připomíná jeho nejslavnější báseň Havran: Quoth the Raven, Nevermore ( Havran říká: „ Už nikdy!“ ). Od roku 1949 se zde scházeli ctitelé v den básníkova narození 19. ledna. Až do roku 2009 sem v noci přinášel neznámý obdivovatel každý rok tři růže a láhev koňaku. Později mu byl vybudován nový náhrobek, kde je uložen se svou ženou a její matkou. U příležitosti dvoustého výročí básníkova narození uspořádalo Poeovo muzeum v Baltimoru tichý slavnostní pohřeb 11. října 2009. Osobnost Edgar Allan Poe byl obdarován vysokou inteligencí, byl velice zdvořilý, ale také až přehnaně prudký a divoký. Již od dětství četl díla Lorda Byrona, Samuela Taylora Coleridge a většinu romantických autorů své doby. Hlouběji se rovněž zabýval kosmogonií, přírodními vědami a mysticismem. Tyto své znalosti následně používal při psaní svých děl ( např. Pád do Maelströmu, Tisící druhý Šeherezádin příběh, Tři neděle v týdnu ), kdy dokázal s matematickou přesností dosáhnout geniálního efektu a zanechat tak ve čtenáři předem psychologicky promyšlenou impresi ( většinou strachu či hnusu, často ale i humoru a překvapení ). Ještě za svého života ztratil všechny ženy, které miloval, a znesvářil se se všemi lidmi, kteří by mu byli v těžkých okamžicích schopni pomoci. Žil v takřka nepřetržité bídě, přestože se i za svého života dočkal jisté slávy ( zejména svými žurnalistickými pracemi ). Dílo a vliv Je autorem mnohých povídek a básní.", "Do Evropy se za Poeova života takřka neznámé dílo dostalo především díky překladům Charlese Baudelaira a částečně i Stéphana Mallarmého. Charles Baudelaire o něm napsal: „ Ze všeho, co jsem četl, nabývám přesvědčení, že Spojené státy byly pro Poea jediné velké vězení a jeho vnitřní, duchovní svět básníka nebo i pijáka byl jediným vytrvalým úsilím uniknout vlivu této odporné atmosféry.“ Jeho dílo bylo inspirací mnoha pozdějších autorů ( z nichž jmenujme asi nejznámějšího sira Arthura Conana Doyla a jeho kultovního hrdinu Sherlocka Holmese, jehož podoba je výrazně ovlivněna Poeovou postavou výjimečně inteligentního detektiva Dupina ). Svou stopu zanechal nejen na francouzských básnících Charlesi Baudelairovi a Stéphanu Mallarmém, ale například i na Paulu Valérym, Juliu Vernovi ( zejména onou až vědeckou přesností popisu ) a v neposlední řadě i na Fjodoru Dostojevském a již zmíněném Arthuru Conanu Doylovi. Jeho pravým dědicem a pokračovatelem se však stal Howard Phillips Lovecraft, který v Poem ražené cestě pokračoval do ještě extrémnějších zákoutí hrůzy a hnusu. Ani v moderní literatuře není Poe zcela bez vlivu. Jeho vliv je přítomen především v britské literatuře ( zasáhl i do široce populárního díla Joanne Kathleen Rowlingové ). Mnohá z Poeových děl byla nejen zdramatizována, ale i zfilmována a převedena do komiksové podoby. Široce se nechal Poeovou literaturou inspirovat např. Ray Bradbury, který neskrývaje svou adoraci k Poeovu dílu, věnoval jeho osobnosti celou kapitolu z Marťanské kroniky ( syntetizoval zde dva zdánlivě odlišné prvky z Masky červené smrti a z Jámy a kyvadla ). Dílo Sbírky básní Tamerlán a jiné básně ( Tamerlane And Other Poems – 1827 ) Al Aaraaf, Tamerlán a menší básně ( Al Aaraaf, Tamerlane and Minor Poems – 1829 ) Básně ( Poems – 1831 ) Havran a další básně ( The Raven and Other Poems – 1845 ) Originální anglický text a české překlady Havrana na Wikizdrojích ( Wikisource ) Zvukový záznam v angličtině na LibriVox", "Samostatné básně Ulalume – 1847 Euréka – prosaická báseň ( Eureka ( 1848 ) Zvony ( The Bells – 1849 ) ( originál na Wikisource ) Eldorado – 1849 Sbírky povídek vydané za Poeova života Grotesky a arabesky ( Tales Of The Grotesque And Arabesque ), 1839 Černý kocour a jiné povídky ( The Black Cat And Other Stories ), 1843 Povídky ( Tales – 1845 ) Povídky Povídky, v nichž vystupuje postava C. Auguste Dupin ( seřazeno podle roku vydání ): Vraždy v ulici Morgue ( The Murders In The Rue Morgue – 1841, originál na Wikisource, česky v Krameriovi ) Záhada Marie Rogêtové ( The Mystery Of Marie Rogêt – 1842 – 1843, originál na Wikisource ) Odcizený dopis ( The Purloined Letter – 1844, originál na Wikisource )", "Ostatní česky nebo slovensky vydané povídky ( seřazeno podle roku vydání ): U konce s dechem ( Loss of Breath – 1832, originál na Wikisource ) Vévoda De L ' Omelette ( The Duc De L ' Omelette – 1832, originál na Wikisource ) Jeruzalémská povídka ( A Tale of Jerusalem – 1832, originál na Wikisource ) Ohnivý kůň ( Metzengerstein – 1832, originál na Wikisource, česky v Krameriovi ) Bon - Bon ( Bon - Bon – 1832, originál na Wikisource ) Rukopis nalezený v láhvi ( MS. Found in a Bottle – 1833, originál na Wikisource ) Dostaveníčko ( The Assignation – 1834, originál na Wikisource ) Berenice ( Berenice – 1835, originál na Wikisource, česky v Krameriovi ) Král Mor ( King Pest – 1835, originál na Wikisource ) Dělat lva ( Lionizing – 1835, originál na Wikisource ) Morella ( Morella – 1835, originál na Wikisource ) Bezpříkladná dobrodružství jistého Hanse Pfalla ( The Unparalleled Adventure of One Hans Pfaall – 1835, originál na Wikisource ) Stín – Podobenství ( Shadow – A Parable – 1835, originál na Wikisource ) Čtyři zvířátka v jednom: Homo - Camelopardalis ( Four Beasts in One: The Homo - Cameleopard – 1836, originál na Wikisource ) Jak se píše do časopisu aneb Petr Tůdle ( Magazine - Writing – Peter Snook – 1836 ) Mystifikace ( Mystification – 1837, originál na Wikisource ) Ligeia ( Ligeia – 1838, originál na Wikisource ) Mlčení – Bajka ( Silence – A Fable – 1838, originál na Wikisource ) V tísni ( A Predicament – 1838, originál na Wikisource ) Zánik domu Usherů ( The Fall of the House of Usher – 1839, originál na Wikisource, česky v Krameriovi ) Rozhovor Eirose s Charmionem ( The Conversation Of Eiros And Charmion – 1839, originál na Wikisource ) Ďábel ve zvonici ( The Devil in the Belfry – 1839, originál na Wikisource ) William Wilson ( William Wilson – 1839, originál na Wikisource ) Muž, který se rozpadl ( The Man that Was Used Up – 1839, originál na Wikisource ) Muž davu ( The Man Of The Crowd – 1840, originál na Wikisource ) Proč ten malý Francous nosí ruku v pásce ( Why the Little Frenchman Wears His Hand on a Sling – 1840,", "originál na Wikisource ) Obchodník ( The Business Man – 1840, originál na Wikisource ) Ostrov víl ( The Island of the Fay – 1841, originál na Wikisource ) Tři neděle v týdnu ( Three Sundays in a Week – 1841, originál na Wikisource ) Pád do Maelströmu ( A Descent into the Maelström – 1841, originál na Wikisource ) Eleonora ( Eleonora 1841, originál na Wikisource, v Krameriovi ) Nikdy se s čertem nesázej o hlavu! ( Never Bet the Devil Your Head – 1841, originál na Wikisource ) Medailon ( The Oval Portrait – 1842, povídka v češtině na Wikizdrojích ) Maska červené smrti ( The Masque of the Red Death – 1842, originál na Wikisource, v Krameriovi ) Jáma a kyvadlo ( The Pit and the Pendulum – 1842, povídka v češtině na Wikizdrojích ) Zlatý brouk ( The Gold Bug – 1843, originál na Wikisource, česky v Krameriovi ) Černý kocour ( The Black Cat – 1843, originál na Wikisource ) Zrádné srdce ( The Tell - Tale Heart – 1843, povídka v češtině na Wikizdrojích ) O šizení jakožto exaktní vědě ( Diddling, Considered as one of the Exact Sciences – 1843, originál na Wikisource ) Mesmerické odhalení ( Mesmeric Revelation – 1844, originál na Wikisource ) Literární život váženého pana Tenta Nonce ( The Literary Life of Thingum Bob, Esq. – 1844, originál na Wikisource ) Příběh z Rozeklaných hor ( A Tale Of The Ragged Mountains – 1844, originál na Wikisource ) Předčasný pohřeb ( The Premature Burial – 1844, originál na Wikisource ) Senzace s balónem ( The Balloon - Hoax – 1844, originál na Wikisource ) Podlouhlá bedna ( The Oblong Box – 1844, originál na Wikisource ) Vrah jsi ty!", "( Thou Art the Man – 1844, originál na Wikisource ) Anděl pitvornosti ( The Angel of the Odd – 1844, originál na Wikisource ) Metoda doktora Téra a profesora Péra ( The System of Dr. Tarr and Prof. Fether – 1844, originál na Wikisource ) Brýle ( The Spectacles – 1844, originál na Wikisource ) Na slovíčko s mumií ( Some Words with a Mummy – 1845, originál na Wikisource ) Démon zvrácenosti ( The Imp of the Perverse – 1845, originál na Wikisource ) Tisící druhý Šeherezádin příběh ( The Thousand - And - Second Tale of Scheherazade – 1845, originál na Wikisource ) Fakta případu monsieura Valdemara ( The Facts in the Case of M. Valdemar – 1845, originál na Wikisource ) Sud vína amontilladského ( The Cask of Amontillado – 1846, originál na Wikisource ) Smrtihlav ( The Sphinx – 1846, originál na Wikisource ) Arnheimské panství ( The Domain of Arnheim – 1847, originál na Wikisource ) Skokan ( Hop - Frog – 1849, povídka v češtině na Wikizdrojích ) Von Kempelen a jeho objev ( Von Kempelen and his Discovery – 1849, originál na Wikisource ) Landorova vila ( Landor ' s Cottage – 1849, originál na Wikisource ) Povídky v anglickém originále ( seřazeno podle roku vydání ): The Colloquy of Monos and Una – 1841 The Power of Words – 1841 Mellonta Tauta – 1849 X - ing a Paragrab – 1849 Romány Příběhy Arthura Gordona Pyma ( The Narrative Of Arthur Gordon Pym of Nantucket – 1838, česky v Krameriovi ) The Journal of Julius Rodman ( 1840 ) – nedokončený román.", "Eseje Maelzelův Šachista ( Maelzel ' s Chess - Player – 1836, originál na Wikisource ) Kterak psáti článek pro Blackwood ( How to Write a Blackwood Article – 1838, originál na Wikisource ) Filosofie nábytku ( Philosophy of Furniture – 1840, originál na Wikisource ) A Few Words on Secret Writing ( 1841, originál na Wikisource ) Morning on the Wissahiccon ( 1844, originál na Wikisource ) Filosofie básnické skladby ( The Philosophy of Composition – 1846, originál na Wikisource ) Eureka: Esej o hmotném a duchovním vesmíru ( Eureka: A Prose Poem ), 1848, originál na Wikisource ) The Rationale of Verse ( 1848, originál na Wikisource ) The Poetic Principle ( 1848, originál na Wikisource ) Ostatní díla Maják – nedokončené dílo ( povídka nebo román ), dle fragmentu textu E. A. Poea dokončil Robert Bloch, nedokončený text E. A. Poea na Wikisource The Conchologist ' s First Book ( 1838 ) – učebnice konchologie, která sice vyšla pod Poeovým jménem, ale napsal ji Thomas Wyatt. E. A. Poe jeho text upravil a zkrátil.", "Povídkové sbírky a antologie ( česká a slovenská vydání obsahující povídky či básně E. A. Poea ) Jáma a kyvadlo & jiné povídky ( Nakladatelství XYZ, Ilustroval Lukáš ' Musa ' Musil, 2017 ) Dobrodružství A.G.Pyma a jiné povídky ( vydal Melantrich Praha roku 1929 ) Anděl pitvornosti ( Argo, 2007 ) Černý kocour ( Mladá fronta ( edice Četba pro školy ), 1988, 23 - 010 - 88, překlad Josef Schwarz, brožovaná, 152 stran, náklad 45 000 ) Černý kocour a jiné hororové povídky ( B 4 U Publishing, 2007, překlad Dana Krejčová, ilustrace Luis Scafati, 2. upr. vyd.: 2013, 96 s., ) Démon zvrácenosti: Detektivní a jiné senzační příběhy, Hynek, s. r. o., 1999,, překlad Josef Schwarz, vázaná, 184 stran, autor obálky: Petr Sacher Edgar ( Dryada, 2008 ) Fantastic Tales / Fantastické příběhy ( Fragment, 2004 ) Havran – šestnáct českých překladů Hrůzný stařec: Deset světových horrorů ( Orbis, 1991 ) Jáma a kyvadlo a jiné povídky / The Pit and the Pendulum and other stories ( Garamond, 2001 ) Jáma & kyvadlo a jiné fantastické příběhy ( Nakladatelství XYZ, 2007 ) Jáma a kyvadlo a jiné povídky ( Odeon 1975, 1978, 1987, 1988 a Levné knihy KMa 2002 ) Krajina stínů, ( Aurora, 1998 ) Lupiči mrtvol: Světové horory ( Orbis, 1970 ) Na slovíčko s mumií: Grotesky a jiné směšné příběhy ( Hynek s. r. o., 1999 ) Pád do Maelströmu a jiné povídky ( Argo, 2007,, překlad Josef Schwarz a Ladislav Šenkyřík, vázaná, 248 stran, autor obálky: Alén Diviš ) Předčasný pohřeb: Horrory a jiné děsivé příběhy ( Hynek s. r. o., 1999 ) Předčasný pohřeb a jiné povídky ( Mladá fronta, 1970 ) Půlnoční povídky ( Albatros, sestavily Zuzana Ceplová a Jarmila Rosíková, 1989 ) Stráž u mrtvého a jiné hrůzostrašné povídky ( Mladá fronta, sestavila Marie Švestková, 1969 ) V mistrově stínu: Povídky Edgara Allana Poea ( Nakladatelství XYZ, 2010,, překlad Vítězslav Nezval, Tomáš Pekárek, Josef Schwarz,", "Ladislav Šenkyřík, Jaroslav Vrchlický, vázaná, 384 stran, obálka: Isifa Image Service a Jakub Karman ) Vraždy v ulici Morgue a jiné povídky ( Mladá fronta 1960, 1964, 1969 ) Zlatý skarabeus a jiné povídky ( Státní nakladatelství dětské knihy, 1967, překlad Vladimír Henzl, brožovaná, 82 stran, náklad 50 000, autor obálky: Marcel Stecker ) Zlatý skarabeus ( Tatran, 1967, 295 stran ) Zlatý skarabeus: Devatero podivuhodných příběhů Edgara Allana Poea ( Albatros ( edice Klub mladých čtenářů ), 1979, překlad Josef Schwarz, 228 stran, náklad 50 000 ) Havran; Zlatý skarabeus; Príhody Arthura Gordona Pyma ( Tatran, 1984, překlad Jana Kantorová - Báliková a kol., 622 stran ) Zrádné srdce: Výbor z díla ( Naše vojsko, 1959, překlad Josef Schwarz, vázaná s papírovým přebalem, 676 stran ) Odkazy Reference Externí odkazy Překlady některých básní Američtí spisovatelé science fiction Američtí básníci Američtí spisovatelé hororu Romantičtí spisovatelé Básníci tvořící anglicky Spisovatelé píšící anglicky Narození v roce 1809 Úmrtí v roce 1849 Muži Narození 19. ledna Úmrtí 7. října Narození v Bostonu Úmrtí v Baltimoru Osobnosti na amerických poštovních známkách" ]
1103	https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan%20Hus	Jan Hus	[ "Jan Hus ( kolem roku 1370 pravděpodobně Husinec – 6. července 1415 Kostnice ) byl římskokatolický kněz, český středověký náboženský myslitel, vysokoškolský pedagog, reformátor a kazatel. Hus byl, po Johnu Wycliffovi, jehož myšlenkami a argumentací byl inspirován, jedním z prvních reformátorů církve, který téměř o jedno století předběhl své následníky – reformátory Luthera, Bezu, Kalvína a Zwingliho. Od roku 1398 vyučoval na pražské univerzitě, a v letech 1409 – 1410 byl jejím rektorem. Ve svých náboženských pracích kritizoval mravní úpadek, v němž se ocitla katolická církev. Katolická církev ho označila za kacíře, jeho učení za herezi, a exkomunikovala jej ( 1411 ). Přesto se Hus v listopadu 1414 dostavil na kostnický koncil, aby se tam očistil ze všech nařčení. Byl však odsouzen jako kacíř, a následně byl vydán světské moci k upálení na hranici, když odmítl odvolat své učení. K jeho odkazu se hlásili husité, a později i další církve a společnosti, vzešlé z české i protestantské reformace. Husité zahrnovali většinu české populace v Českém království, vytvořili tak velkou vojenskou sílu, a během tzv. husitských válek porazili několik křížových výprav. O století později bylo více než 90 % obyvatel českých zemí nekatolických, a někteří stále následovali učení Jana Husa a jeho nástupců. V roce 1999 prohlásil papež Jan Pavel II., že lituje kruté smrti Jana Husa i následných obětí a rozdělení v českém národě a vyzval k usmíření a historickému hodnocení jeho osobnosti bez předsudků. Přes obecně rozšířené mínění však Jana Husa explicitně za reformátora církve neprohlásil, pouze konstatoval, že tzv. „ husovská komise“ byla založena s cílem přesněji stanovit místo, jež Jan Hus zaujímá mezi těmi, kteří usilovali o reformu církve. Ohledně mnohých Husových názorů nepanuje v římsko - katolické církvi shoda a zejména jeho ekleziologie ( nauka o církvi ) je považována za kontroverzní. K rehabilitaci Jana Husa nedošlo. Den Husova upálení, 6. červenec, se stal českým státním svátkem.", "Jako svého svatého mučedníka jej ( spolu se sv. mučedníkem Jeronýmem Pražským ) uctívá česká starokatolická církev a pravoslavná církev ( dle vyhlášení metropolity Kryštofa, arcibiskupa pražského ). Pro Církev československou husitskou je výročí jeho smrti fakticky největším svátkem. Život Rodiště Narodil se nejspíš v chudé, poddanské rodině, kolem roku 1370 v Husinci. Pravděpodobně šlo o Husinec u Prachatic, když tomuto svědčí údaje v jeho prvním životopise z roku 1480, který sepsal farář Jiřík Heremita. Podle tohoto se narodil v Husinci a jeho matka ho vodila do školy v Prachaticích. Štěpán z Pálče se pak ve svém traktátu Antihus z roku 1414 dovolává svědectví notáře Michala Mikulášova z Prachatic, podle kterého byl Hus jeho spolukrajan. Na druhou stranu v seznamu duchovních svěcení z let 1395 až 1416 je v roce 1400 zapsáno vysvěcení Jana Michalova z Husince z kraje Boleslavského, což by svědčilo spíše pro Husinec u Prahy. V Husinci je tradičně udržován rodný dům Mistra Jana Husa, i když jde o domek vystavěný zřejmě až na začátku 17. století. Mládí a studia O jeho rodičích není nic známo. Hus měl zřejmě jednoho sourozence, staršího bratra. Učit se číst, psát, počítat a osvojit si základy latiny bylo tehdy možné jen na farních školách. Taková byla i v nedalekých Prachaticích, není však jisté, jestli Hus získal vzdělání právě zde. Hus se musel učit nazpaměť morální pravidla, náboženská pravidla, evangelia o Ježíšově dětství atd. Když mu bylo asi 16 let, odešel studovat do Prahy na Karlovu univerzitu, kam jej pravděpodobně pozval jeho přítel Křišťan z Prachatic. Jako student si také musel vydělávat na živobytí ( např. tím, že zpíval v chóru při různých pobožnostech, nebo sloužil u některého z profesorů ). Hus zpočátku toužil především po materiálním zabezpečení ( tehdejší stravou studentů byl chleba s hrachem nebo zelím, dále voda nebo špatné pivo ) a váženosti mezi lidmi, a proto také pilně studoval na kněze. Pod vlivem četby Písma a studia na univerzitě začal brát víru a kněžské poslání velmi vážně a svých dřívějších motivací hluboce litoval.", "Během milostivého léta v roce 1393 absolvoval čtrnáctidenní pouť po pražských kostelích a utratil poslední čtyři groše za odpustek ( proti jejichž prodeji se později v životě vymezoval ). Hus byl taky hudebně nadaný a skládal, nebo spíše upravoval písně tak, aby se lidem zpívaly co nejlépe. Na artistické fakultě získal roku 1393 hodnost bakaláře, roku 1396 mu byl udělen titul magistr ( mistr ) svobodných umění. Studentem byl spíše průměrným, při magisterské zkoušce byl desátý z dvaadvaceti, poté se však horlivě věnoval pedagogické činnosti a kazatelství. Po dvou letech ( 1398 ) se jako magister actu regens stal plnoprávným členem akademické obce, což ho na artistické fakultě opravňovalo k přednášení, vedení disputací a přípravě dalších studentů na promoce. Absolvování artistické fakulty mu umožnilo studium na fakultách odborných. Roku 1398 zahájil studium na teologická fakultě, roku 1404 se stal bakalářem biblických studií ( cursor ), 1408 řádným bakalářem teologie ( formatus ). Studium teologie ale magisterským gradem této fakulty nedokončil, a to především díky církevně - politickým sporům, do nichž byl zapojen. Dne 15. října 1401 byl zvolen děkanem artistické fakulty na zimní semestr 1401 – 1402. Kněžské a kazatelské působení Souběžně s působením na pražské univerzitě se Jan Hus začal věnovat i dráze duchovního. V roce 1400 byl vysvěcen na kněze a začal kázat v kostele sv. Michala na Starém Městě pražském. Protože si získal značnou oblibu, byl 14. března 1402 povolán do Betlémské kaple, kde poté působil i jako její správce. V kázáních se, jako mnozí jiní duchovní té doby, věnoval i kritice církve a nabádal k její reformě. Pohyboval se v prostředí reformně naladěných mistrů na pražské univerzitě, jakými byli jeho učitel Stanislav ze Znojma a vrstevníci Štěpán z Pálče či Jakoubek ze Stříbra. Inspirovali se učením Johna Wycliffa, jakkoli Hus nepřejímal mnoho z Wycliffových radikálnějších názorů. Hus měl z počátku podporu nového pražského arcibiskupa Zbyňka Zajíce z Hazmburka. Ten ho jmenoval do tříčlenné komise vyšetřující údajné zázraky odehrávající se díky zkrvaveným hostiím ve městě Wilsnacku.", "Poté, co komise konstatovala, že jde o podvod s cílem vydělat na věřících peníze, arcibiskup poutě do Wilsnacku zakázal. Hus byl také dvakrát jmenován kazatelem na pravidelných kněžských synodách a to v roce 1405 a 1407, na kterých se vyjadřoval zejména k potřebě pozvednutí mravní úrovně života kléru, odstranění svatokupectví a omezení církevního bohatství. Přátelské vztahy mezi Husem a arcibiskupem však postupně ochladly. Někteří z Husových univerzitních kolegů ( Stanislav ze Znojma a Matěj z Knína ) byli vyšetřováni pro zastávání Wycliffových bludů. Sám Hus se před arcibiskupem přimlouval za kazatele Mikuláše z Velenovic, obviněného z kacířství. V roce 1408 podalo několik pražských farářů k arcibiskupovi stížnost na pohoršlivé výroky v Husových kázáních. Po odchodu mistrů Stanislava ze Znojma a Štěpána z Pálče k římské kurii, kam byli předvoláni pro obvinění z kacířství, a jejich následném zatčení v Bologni se Hus stává vůdčí postavou českého reformního hnutí. Dekret kutnohorský a pisánský koncil Na pražské univerzitě existovaly dlouhodobě spory mezi čtyřmi tzv. univerzitními národy ( univerzitní národy měly především administrativní úlohu, neodpovídaly modernímu pojetí národa ), které se ještě vyostřily po hádání o 45 Wycliffových článků v roce 1403, ve kterých část reformně laděných mistrů českého univerzitního národa hájila Wycliffa, zatímco mistři zbylých tří národů ( bavorského, saského a polského ) se většinou zasazovali o jeho odsouzení. Když se kardinálové obou obediencí ( západní církev se nachází v době dvojpapežství ) shodli, že rozkol odstraní volbou nového papeže na koncilu v Pise, vyzval král Václav IV. univerzitu, aby se k účasti na tomto koncilu vyjádřila. Tento koncil měl, kromě zmíněného, jak bylo neformálně přislíbeno, potvrdit králi Václavu IV. jeho nároky na titul římského krále, jehož byl zbaven kurfiřty roku 1400, kteréžto rozhodnutí potvrdil papež Bonifác IX. Pražský arcibiskup Zbyněk Zajíc, stejně jako římský král Ruprecht Falcký zůstávali v obedienci Řehoře XII.", "Došlo tak k definitivnímu rozchodu arcibiskupa s Husem, který se přiklonil k řešení papežského schizmatu na pisánském koncilu. V této situaci se král obrátil na univerzitu, a aby dosáhl jejího souhlasu, změnil poměr hlasů na univerzitě pomocí tzv. Dekretu kutnohorského z 18. ledna 1409 tak, že nyní český univerzitní národ měl hlasy tři, zatímco ostatní univerzitní národy hlas jediný. Tím v podstatě odevzdal vedení univerzity reformnímu křídlu, které ho podporovalo. Mnoho studentů a vyučujících zbylých tří národů, podporujících Řehoře XII., se na protest přesunulo do zahraničí, většinou do Lipska, kde založili novou univerzitu. Sám Hus se vydání dekretu neúčastnil, protože v té době těžce onemocněl. Několik měsíců po vydání dekretu byl však na zimní semestr 1409 – 1410 zvolen rektorem univerzity. Na koncilu v Pise byl papežem zvolen Alexandr V., zbylí dva papežové však odmítli odstoupit, schizma tedy pokračovalo. České země přešly po pisánské volbě pod obedienci Alexandra V., na jehož stranu se nakonec přiklonil i arcibiskup Zbyněk Zajíc z Hazmburka. Arcibiskup se nyní postavil proti reformnímu hnutí a nařídil odevzdání Wycliffových spisů. Sám Hus příkazu uposlechl a vlastní opisy osobně donesl arcibiskupovi s žádostí, aby bylo dokázáno, kde se v nich nalézají bludy. Arcibiskup se obrátil na Alexandra V., který bulou zasáhl proti Wycliffovým spisům a zakázal kázání na soukromých místech ( což bylo namířeno především proti Husovu kázání v Betlémské kapli ). Arcibiskup pak sám 16. července 1410 nechal spálit odevzdané Wycliffovy knihy ( a to včetně knih o filozofii či matematice ) a o dva dny později Husa uvrhl do klatby. Tím si proti sobě poštval nejen Husovy stoupence, ale i samotného krále Václava IV., který si nepřál, aby se šířily zvěsti o tom, že jeho království je nakaženo kacířstvím. Husův proces u papežské kurie a boj proti prodeji odpustků", "Jan Hus se proti rozhodnutí o spálení Wycliffových spisů odvolal k soudu Apoštolského stolce a zároveň sepsal traktát De libris hereticorum legendis ( O čtení kacířských knih ), ve kterém zastával názor, že pálení kacířských knih obecně odporuje názoru církevních otců i zdravému rozumu. Arcibiskup na Husa zároveň podal u kurie žalobu pro kacířství a Hus byl předvolán před soud. Protože se k němu v ustanovené lhůtě nedostavil a pouze za sebe poslal svého advokáta Jana z Jesenice, byla na něj v únoru 1411 vydána klatba. Hus pokračoval navzdory klatbě v kázání i v obhajobě některých Wycliffových spisů – sepsal spis Defensio articulorum Wycleff ( Obrana Wycliffových článků ). Přesto nakonec došlo na nátlak českého krále ke smíru mezi arcibiskupovou stranou a stranou Husovou, a to v červenci 1411, avšak 5. září téhož roku Zbyněk Zajíc utekl z Prahy do Uher. Na cestě vynucený smír odvolal a 28. září zemřel. Jeho nástupce Albík z Uničova nastoupil do úřadu díky králově podpoře a s Václavem IV. nadále spolupracoval. Spor se opět přiostřil, když Hus vystoupil proti bule o křížové výpravě, vyhlášené roku 1412 Janem XXIII., proti králi Ladislavu Neapolskému. V této bule vzdoropapež vyhlásil odpustky každému, kdo se bojů zúčastní či finančně přispěje na vedení války. Hus označil prodej odpustků za svatokupectví a papežovo vyhlášení války za odporující Kristovu přikázání lásky. Václav IV. však papežovu bulu z politických důvodů podpořil, Hus tak nemohl nadále počítat s královou ochranou. Jan Hus 17. června uspořádal univerzitní disputaci, na které dokazoval teologickou pomýlenost papežovy buly, a proti prodeji odpustků vystupoval i veřejně v kázáních. Hus se nyní názorově rozešel s bývalými přáteli Stanislavem ze Znojma a děkanem teologické fakulty Štěpánem z Pálče, kteří se rozhodli papežovu bulu hájit a zároveň se zřekli Wycliffa.", "V Praze vznikaly nepokoje, a tak teologická fakulta znovu oficiálně odsoudila 45 Wycliffových článků ( tentokrát s královou podporou ) a král zakázal veřejné protesty proti papežské bule. 10. června 1412 byli za porušení tohoto zákazu zatčeni tři mladíci. Hus se za ně přišel následujícího dne přimluvit na radnici, ale přesto byli popraveni. Na Jana Husa v říjnu 1412 Jan XXIII. vyhlásil ztíženou klatbu ( tzv. agravaci ) spojenou s interdiktem, stejně jako na všechny, kdo se s ním stýkali. Papež zároveň nařídil, že má být Hus zajat a souzen podle církevních zákonů a že má být zbořena Betlémská kaple. V tomto okamžiku se Jan Hus od papeže odvolal ke Kristu jako „ nejvyššímu soudci“. Byl vyhlášen interdikt na místech, kde Hus pobýval, na podzim došlo k uskutečnění zákazu bohoslužeb. Tažením proti odpustkům Jan Hus ztratil podporu královského dvora, ten ho tedy tentokrát proti vyhlášení klatby nechránil. Opustil proto Prahu, aby se uchýlil na venkov. Občas se přesto do hlavního města vracel. Není jasné, kde všude nacházel přístřeší. Určitější jsou pouze zmínky o jeho přítomnosti na Kozím Hrádku ( od dubna roku 1413 ). Odtud pak na jaře roku 1414 odešel do Sezimova Ústí, kde několik měsíců přebýval pod ochranou Anny z Mochova, vdovy po pánu Janovi z Ústí. Souběžně s tím se začal vyostřovat spor o svobodné kázání, v němž se Hus nejpozději od zatčení Mikuláše Abrahama z Velenovic v roce 1408 otevřeně stavěl za to, že z Bible může veřejně kázat i laik, a to bez jakéhokoli církevního schválení. Odvolával se přitom na zprávy z evangelií, kde Ježíš evangelizaci přímo nařídil všem svým následovníkům. Tím ovšem Hus zásadním způsobem zaútočil na církevní disciplínu. Ve stejné době začal Hus také výrazněji podporovat překládání Bible do jazyka prostého lidu. Jednak trval na tom, že číst Bibli ve srozumitelném jazyce mají právo všichni lidé, nejen učenci a kněží. Zároveň dobře věděl, že autorita zkažených představitelů dobové církve, žijících v hlubokém rozporu s Písmem, nemůže obstát, budou - li mít lidé k Bibli v mateřském jazyce snazší přístup.", "Husova podpora neautorizované veřejné evangelizace, a podpora překladů Bible do srozumitelné češtiny a němčiny, byla nakonec jedním z klíčových bodů jeho pozdějšího otevřeného rozkolu s církví. Právě tehdy pak prožil své klíčové vnitřní obrácení. Šlo o období hlubokého rozjímání nad Písmem, kdy byl vzdálen od ruchu města, ale také o období veřejného kázání v duchu prvních apoštolů. Nikoli z kazatelny, ale o evangelizaci dům od domu, mezi políčky, mezi ploty, v lesích a na cestách. V té době také napsal své stěžejní dílo De ecclesia, v němž zcela otevřeně v duchu Viklefa kritizuje soudobou církev. O rok později ho z Ústí vyhnala morová epidemie. Pražská teologická fakulta odsoudila Husa jako bludaře roku 1413, vytýkala mu body v nauce o svátostech, svatých a odpustcích, vzpírání se autoritě církve, proti níž staví osobní výklad Písma svatého, a vzpírání se poddanosti vůči papeži, biskupům a kněžím. 20. dubna 1414 se Hus inkognito vrátil do Prahy, sepsal odsud několik listů. 30. dubna zaslal Jan XXIII. litomyšlskému biskupu Janovi výtku ohledně rozšíření Viklefova a Husova učení v Čechách, s žádostí o napomenutí pražského arcibiskupa Konráda z Vechty. V téže době arcibiskupovi Konrádovi zaslal seznam Husových bludů v traktátu De ecclesia kancléř pařížské univerzity Jean Gerson. Až do odjezdu na svolaný Kostnický koncil žil Jan Hus pod ochranou Jindřicha Lefla z Lažan na hradu Krakovci. Pokračování Husova procesu na kostnickém koncilu Příjezd do Kostnice a obnovení procesu Kostnický koncil, který svolal 30. října 1413 Jan XXIII. po naléhání římského krále Zikmunda na 1. listopad 1414, měl tři hlavní cíle: ukončení neúnosného stav rozkolu západní církve – causa unionis, reformu církve „ v hlavě i v údech“ ( in capite et membris ) – causa reformationis a odstranění současné hereze – causa fidei. Již z tohoto určení vysvítalo, že proces s Janem Husem, zahájený u kurie Alexandra V., bude tvořit pouze jednu z položek programu koncilu.", "Husovým odvoláním ke Kristu ( které kanonické právo neumožňuje ), případně ke svolanému koncilu, jak je později interpretoval Husův advokát Jan z Jesenice, nebyl dokončen proces, který papežská kurie s Husem vedla. Kostnický koncil měl tento proces převzít. Jan Hus se na pozvání krále Zikmunda 11. října ( dosud bez královského glejtu ) vydal na koncil v domněnce, že mu bude umožněno svobodně disputovat o jeho nauce a víře, avšak neuvědomil si, že již od začátku s ním byl v Kostnici veden právní proces, navazující na nedokončený proces předešlý. Glejt, který na cestu Husovi vystavil král Zikmund Lucemburský, nemohl – jak vyplývá i z jeho znění – zaručit nic víc, než bezpečnou cestu Zikmundovým územím do Kostnice ( přes Zlatou cestu ); církevní soud koncilu se vymykal králově pravomoci. Spolu s Husem cestovali Václav z Dubé a Jan Kepka z Chlumu, a to se dvěma vozy a více než třiceti koňmi. V Kostnici se k Husovi přidružil zástupce univerzity Jan Kardinál z Rejštejna, a písař poselstva Petr z Mladoňovic, který zůstal s Husem do posledních dnů a zasloužil se o sepsání Husova životopisu. Nejvlivnější osobnost, která Husa podporovala, byla královna Žofie, manželka Václava IV., která bránila husitství až do nepokojů 30. července 1419. Do Kostnice Hus dorazil 3. listopadu a okamžitě se po městě rozkřiklo, že je zde přítomen „ zatvrzelý kacíř český“. Tuto hlášku vypustil Husův odpůrce Michal de Causis. Papež v Kostnici zrušil nad Husem klatbu, zřejmě i pro právní souvislosti, které jeho pobyt přinášel pro ostatní koncilní účastníky. V době Husova pobytu v Kostnici Jakoubek ze Stříbra v Praze začal podávat přijímání pod obojí způsobou. K takové praxi byl sám Hus zdrženlivý a sám také za své aktivní kněžské služby nikdy pod obojí nepodával. V Kostnici se 27. listopadu roznesla zpráva, že Jan Hus chce uprchnout, proto byl následujícího dne, pod záminkou rozhovoru s kardinály, přiveden do paláce, kde dlel i Jan XXIII. a kde došlo k jeho zatčení.", "Husův žalobce Michal de Causis podal proti Husovi první články, v nichž jej obvinil z osmi bludů. 4. prosince byla papežem jmenována vyšetřovací komise pro otázky kacířství. V čele komise stanuli patriarcha cařihradský – Jan de Rupescissa, biskup kastelský – Bernard z Citta de Castelo a biskup lubušský – Jan z Bořečnice. O dva dny později byl Jan Hus uvězněn v kobce dominikánského kláštera na ostrově na Bodamském jezeře, kde byl držen až do března 1415. Komise Husovi předložila 45 odsouzených Viklefových článků. O 26 Hus prohlásil, že je „ nedržel a nedrží“, u 4 vyslovil pochybnost, zda se ve Viklefových spisech vůbec nalézají a u zbývajících 15 článků přiznal, že je ochoten je hájit, nikoli však v jejich bludném smyslu. Hus ve vězení brzy onemocněl, jednání bylo tedy přerušeno, avšak u Husa vypovídali pod přísahou pražští i jiní vyučující a další svědci. Husovi byla v souladu s kanonickým právem jako obviněnému z hereze odepřena pomoc advokáta. V Praze bylo Husovo zatčení přijato jako porušení královského glejtu, někteří z českých a moravských pánů proto u Zikmunda intervenovali. Král Zikmund po svém příjezdu 25. prosince do Kostnice žádal kardinály o Husovo propuštění, avšak ti pohrozili, že se sněm rozejde. Král kvůli zachování důležité věci odstranění rozkolu v církvi nakonec na nátlak 4. ledna 1415 ustoupil, dostalo se mu však slibu, že Janu Husovi bude zajištěno veřejné slyšení. Zároveň mu byla změněna vazba a 9. ledna 1415 byl přemístěn do mírnějšího vězení v rovněž v dominikánském klášteře. Když se Husův zdravotní stav zlepšil, bylo mu předloženo 42 článků, které Štěpán z Pálče vybral z Husova spisu De Ecclesia ( O církvi ). Tyto články byly často vybrány velmi nepřesně ve srovnání s původním zněním spisu a Hus k nim v žaláři sepsal odpovědi. Byl mu také předložen komentář k bule Jana XXIII. odsuzující Viklefovy spisy a Hus označil za autora Jana z Jesenice, ovšem s tím, že má tuto informaci pouze z doslechu.", "Komise několikrát žádala Husa, aby se podrobil rozsudku 12 či 13 mistrů, avšak on se chtěl zodpovídat jedině sněmu. Ve vězení Hus sepsal několik spisů, O pokání, O milování Boha, O třech nepřátelích člověka, O smrtelném hříchu, O přikázání Páně a modlitbě, O manželství a O svátosti oltářní. Také psal šifrované dopisy těm, kteří ho provázeli na koncil. Šifra spočívala v tom, že Hus přeměňoval samohlásky na písmena, které v abecedě následovala po ní. Dostával zde i dopisy z Čech a na začátku března 1415 jej směl navštívit dlouholetý přítel Křišťan z Prachatic. 21. ledna dorazil na koncil Jean Gerson se svým soupisem dvaceti Husových bludných článků ze spisu De Ecclesia; ty Jan Hus označil za lživé. Situace po útěku Jana XXIII. V březnu 1415 se začaly události koncilu vyvíjet velmi dramaticky. 2. března papež Jan XXIII. pod nátlakem prohlásil, že je ochoten abdikovat, učiní - li to i Řehoř XII. a Benedikt XIII. V noci z 20. na 21. března však prchl v přestrojení za pacholka z Kostnice do Laufenburgu, kde 30. března odvolal svůj slib abdikace. Hrozilo, že se koncil rozejde. V nastalém zmatku se všichni přestali o Husovu kauzu zajímat, přesto dal kostnický biskup Otto Jana Husa převézt na svůj hrad v Gottliebenu. 6. dubna překonal koncil vážnou krizi vyhlášením svrchovanosti koncilu nad papežem dekretem Haec Sancta. Jan XXIII. byl opětně 13. a 14. května předvolán před koncil a vyzván k abdikaci. Odpověď nepřicházela, proto byl zatčen, byla proti němu shromážděna obvinění a zahájen proces. 29. května koncil prohlásil, že bude - li papež sesazen, nikdo bez jeho svolení nesmí přistoupit k volbě nového papeže, a nato Jana XXIII. sesadil. Po papežově útěku byla koncilem jmenována nová vyšetřovací komise, která se měla zabývat Husovým případem. Ta provedla revizi seznamu údajných Husových bludů sestaveného Štěpánem z Pálče.", "Ze 42 článků ponechala v původním znění pouze 11 a 28 nově formulovala. 4. května bylo na veřejném zasedání koncilu zavrženo 45 Wycliffových článků, jeho knihy a ostatky pak byly odsouzeny ke spálení. Mezitím bylo koncilu a králi Zikmundovi předloženo několik protestních listů z Čech a prohlášení sepsané českými šlechtici pobývajícími v Kostnici. Tyto listy protestovaly proti Husovu zatčení a věznění ( a tedy v jejich očích porušením Zikmundova glejtu ) a žádali koncil, aby mu poskytl veřejné slyšení. Žádosti o veřejné slyšení bylo nakonec zejména na nátlak Zikmunda Lucemburského vyhověno a bylo stanoveno na 5. června 1415. Hus byl za tímto účelem také převezen zpět do Kostnice a uvězněn v cele zdejšího františkánského kláštera. Husova slyšení před koncilem Husovi byla nakonec poskytnuta slyšení tři a to ve dnech 5., 7. a 8. června. Proběhla v refektáři zdejšího františkánského kláštera. Akta koncilu se nezachovala, a tak jsou historici odkázáni na osobní vzpomínky účastníků, především Petra z Mladoňovic. Původně chtěli soudci žalobní články projednat za Husovy nepřítomnosti a jemu pak už jen přečíst rozsudek. Tento postup byl však zmařen zásahem krále Zikmunda, kterého o něm informovali Husovi průvodci. Ti také předložili Husovy traktáty De ecclesia, Contra Stanislaum a Contra Palecz, pro srovnání s žalobními články. Hus sám chtěl některé z těchto spisů před koncilem raději zatajit a své přátele za jejich vydání pokáral. Jan Hus byl v tuto chvíli na slyšení přiveden, nemělo však podobu akademické debaty, o níž usiloval – ta byla v procesech s osobami podezřelými z kacířství z hlediska kanonického práva nepřípustná. Hus se měl pouze vyjádřit k článkům obžaloby. Když se pokusil svá stanoviska vysvětlovat, bylo mu řečeno, aby zanechal mudrování a odpovídal pouze „ ano“ nebo „ ne“. Pokud se odmlčel, bylo to interpretováno jako přiznání viny. Kvůli hluku a zmatku muselo být pokračování odloženo na pátek 7. června. Druhé slyšení se odehrálo bezprostředně po zatmění Slunce a zúčastnil se ho i král Zikmund.", "Byly na něm projednávány svědecké výpovědi týkající se zejména Husova vztahu k učení Johna Wycliffa. Hus souzněl s mnoha Wycliffovými názory na reformu církve a přiznal se i k výroku, že doufá a věří, že Wycliffova duše došla spásy. Odmítal však Wycliffovy radikální názory, jakými bylo popírání transsubstanciace ( proměny podstaty chleba a vína ve svátosti oltářní v tělo a krev Ježíše Krista ) či tvrzení, že kněz ve stavu smrtelného hříchu neplatně uděluje církevní svátosti ( Hus dodal, že je skutečně uděluje, ovšem nehodně a nedůstojně ). Když se ho kardinál Zabarella zeptal, proč se odmítá přiznat k bludům doloženým svědeckými výpověďmi, dovolal se Boha a svědomí s tím, že je nikdy neučil. Na to mu kardinál d ' Ailly odpověděl: „ My přece nemůžeme soudit podle tvého svědomí, nýbrž podle toho, co zde bylo proti tobě dokázáno.“ Dále se řešila i situace okolo vydání Dekretu kutnohorského, Husův odpor proti spálení Wycliffových knih v roce 1410 či jeho odvolání ke Kristu. Během třetího slyšení se probíraly žalobní články vybrané z Husových spisů. Proti formulaci celé řady článků Hus protestoval s tím, že byly citace z jeho knih zkomoleny tak, že dávaly zcela jiný smysl, nebo byly alespoň vytrženy z kontextu. Došlo tedy ke srovnání s příslušnými pasážemi z jeho spisů, které měl koncil po ruce. Některé články byly skutečně později z obžaloby vyškrtnuty, u jiných kardinál d ' Ailly prohlásil, že se v původní znění nachází ještě horší bludy než v uvedených článcích. První články se týkaly Husovy Wycliffsky zabarvené definice církve, dále jeho názorů na papežský úřad, papeže a jeho pravomoci a na kardinály. Když mu byl připsán názor, že papež, biskup nebo prelát žijící ve smrtelném hříchu není papežem biskupem nebo prelátem, vysvětlil, že je jím stále co do úřadu ( může tedy platně vykonávat úřední či svátostné úkony ), ale nikoli co do zásluh a tedy jím není hodně před Bohem. Toto pojetí pak při slyšení vztáhl i na světské pány, včetně krále.", "Přítomný král Zikmund na to reagoval slovy: „ Jene Huse, nikdo nežije bez hříchu.“ Hus tento článek hájil i s odkazem na nedávné sesazení papeže Jana XXIII. Další články se zabývaly Husovými názory na církevní tresty. Na obžalobu z tvrzení, že žádný kacíř nemá být kromě trestu církevního potrestán světským soudem smrtí, které se nikde v jeho knize přímo nenacházelo, odpověděl, že kacíř by měl být laskavě poučen Písmem svatým a důvody z něho vyplývajícími. Připustil však, že pokud by takový ani po poučení nechtěl upustit od bludů, mohl by být potrestán i fyzicky. Z dalšího čtení příslušné pasáže knihy O církvi však k všeobecnému pobouření ještě vyplynulo, že přirovnal ty, kdo vydávají nevinné světskému soudu k popravě, k biblickým farizeům, kteří stejně naložili s Kristem. Hus dále zcela odmítal uvalování interdiktu a hájil právo neuposlechnout nespravedlivě uvalené klatby, což souviselo s obhajobou vlastního výkonu kněžských povinností a kázání poté, co na něj byla roku 1411 uvalena klatba. Na závěr slyšení vyzval předsedající kardinál d ' Ailly Jana Husa, aby se podrobil rozhodnutí a poučení koncilu, tedy aby 1. pokorně vyznal svůj blud v článcích, které dosud držel, 2. aby ty články odpřisáhl a přísahal, že je už nechce ani učit ani hájit, 3. aby veřejně odvolal všechny články, které mu zde byly dokázány, a 4. aby učil, držel a kázal jejich opak. Hus reagoval s tím, že by se chtěl pokorně podrobit koncilu a dát se poučit, nemůže však lhát, tedy přiznat se k bludným článkům, které se mu falešně připisují, a odvolat je. O názorech, které skutečně hájil, prohlásil, že je ochoten je odvolat, pokud mu bude dokázáno, v čem jsou chybné. Hus byl poté přítomnými včetně krále Zikmunda opakovaně vyzýván k odvolání a to i článků, o kterých tvrdí, že je nedržel, s tím, že alternativou je odsouzení za kacířství. Hus trval na tom, aby byl poučen, kde se mýlí.", "Po skončení výslechu byl Hus odveden, zatímco Zikmund se obrátil k některým z přítomných církevních hodnostářů s doporučením, aby Husův proces rychle ukončili, protože byl dostatečně usvědčen z kacířství – pokud neodvolá, ať je podle práva upálen, a i pokud by odvolal, nemá mu být dovolen návrat do Čech, kde by mohl znovu šířit bludy. Závěr Husova procesu Členové sněmu se nevzdávali naděje, že Jan Hus odvolá, a 18. června mu předložili zúžený seznam článků, které měl odvolat. To však odmítl a opět poukázal na nepravdivost většiny svědeckých výpovědí. V druhé polovině června byl pak ve vězení opakovaně navštěvován účastníky koncilu, včetně bývalého kolegy a přítele Štěpána z Pálče, kteří se ho snažili přesvědčit, aby se podrobil koncilu a odvolal. Hus v jednom z rozhovorů nabídl formulaci: „ Dosvědčené bludy jsem nikdy nekázal, nedržel a netvrdil. Nebudu je kázat, ani držet, ani tvrdit.“ Ta ale nebyla přijata. 20. června byly Husovy spisy odsouzeny ke spálení a Husovo učení bylo zavrženo.", "Jistým vysoko postaveným členem koncilu, kterého ve svých listech nazývá „ Pater“ ( otec ), mu byla zaslána nová, zmírněná odvolací formule, ve znění: „ Já, etc., kromě prohlášení, jež jsem jindy učinil a jež zde chci pokládat za opakované, prohlašuji znovu, že ačkoli se mi přičítá mnoho věcí, jichž jsem nikdy nemyslil, přece ve všem, co mi bylo přičteno nebo proti mně namítnuto nebo z mých knih vybráno nebo svědecky vypověděno, pokorně se podvoluji milosrdnému nařízení, rozhodnutí a nápravě svatosvatého obecného koncilu k tomu, abych odpřisáhl a odvolal, milosrdné pokání podstoupil a v celku i v částech učinil vše, co se řečenému svatosvatému koncilu uráčí milosrdně a k jeho milosti nařídit pro mou spásu, při čemž se témuž koncilu nejoddaněji pokořím.“ Hus odpověděl, že ani tuto formulaci nemůže přijmout, protože by musel 1. odsoudit mnoho pravd, které koncil nazývá pohoršujícími, 2. odpřisáhnutím se přiznat k bludům, které nikdy nedržel a 3. pohoršit mnoho lidí, kteří poslouchali jeho kázání. Ještě 5. července byl navštíven svými českými průvodci v doprovodu čtyř biskupů a na radu Jana z Chlumu, aby odvolal, cítí - li se vinen, ale aby v žádném případě nejednal proti svému svědomí, odpověděl, že by byl ochoten pokorně odvolat, kdyby mu bylo z Písma dokázáno, v čem se mýlí. Sněm tak, dle svého mínění, vyčerpal možnosti jak odvrátit Husa od trestů předepsaných právem, a jednal s ním podle církevních zákonů jako se zatvrzelým kacířem. Husovo odsouzení 6. července 1415 se konalo XV. zasedání sněmu v případu mistra Jana Husa. Byl přečten průběh procesu a Husovy nauky označeny za heretické. Hus se chtěl znovu hájit, avšak byl umlčen, protože obsahem jednání již nebylo slyšení, ale vynesení rozsudku. Jan Hus byl obviněn z šíření Viklefových nauk, ze snahy bránit odsouzení jeho článků, z učení jeho nauky. Husovy knihy bylo nařízeno spálit a Jan Hus byl prohlášen za zatvrzelého kacíře.", "Byl proveden obřad zbavení kněžského úřadu, zbavení všech duchovenských práv, narušení tonzury, nasazení kacířské čepice. Takto ustrojený mistr byl vydán rameni světskému, nikoli však aby byl zabit, nýbrž aby byl žalářován až do smrti, čili jak Reichenthal dává zprávu: „ dass man ihn nicht toedten soelt und ihn sonst behielt und ihm einen ewigen Kerker gab.“ Avšak podotknouti sluší, že prosba tato byla pouhou formulí soudnou, jsouc jako trvalým svědectvím, že církev vlastně nikoho ku smrti neodsuzuje, aniž sobě žádá, aby kdo života zbaven byl, byť i pobloudil u víře a urputně ve bludu trval. Když byl Hus světskému rameni vydán, odevzdal ho Zigmund falckraběti Ludvíkovi a tento purkrabímu města Kostnice, aby se s ním naložilo vedle stávajícího tehdáž zákona trestného, s tím doložením, aby byl se vším, což má, na hranici uvržen. Popraviště mělo být za městskou branou na cestě k hradu Gottlieben. Hus cestou zpíval mariánskou píseň Christi virgo dilectissima a přesvědčoval lid, že neučil bludům. Poté, co byl přivázán k hranici, přijel Zikmundův maršálek a nabídli Husovi z králova rozkazu odvolání, aby si zachoval život. Hus odmítl, dle Petra z Mladoňovic, těmito slovy: Bůh jest mi svědek, že to, co se mi falešně připisuje a skrze falešné svědky přičítá, jsem ani neučil ani nekázal, nýbrž předním úmyslem mého kázání anem jiných mých skutků neb písem bylo, abych jen mohl odvrátit lidi od hříchu. V té pak pravdě evangelia, kterou jsem učil psal a kázal, ze slov a výkladů svatých doktorů, dnes vesele chci zemříti. Hranice i s Husovými ostatky byla po upálení vhozena do řeky Rýna, aby si jeho přívrženci neudělali z hrobu poutní místo. Odezva v Čechách U Husových přívrženců v Čechách způsobila zpráva o upálení hněv a odpor vůči těm, kdo jej vydali na smrt, tj. ke koncilu.", "Převládlo mínění, že byl odsouzen především pro svou kazatelskou činnost, protože hájil pravdu a neodchýlil se od učení církve. Jeho odsouzení bylo chápáno i jako odsouzení Českého království a jeho pořádků. Dne 2. září 1415 byl koncilu v Kostnici odeslán stížný list, opatřený 452 pečetěmi českých a moravských šlechticů. O týden později, 11. září 1415 vydala i pražská univerzita osvědčení o bezúhonnosti a pravověrnosti Jana Husa. Doslov k Husově procesu tvořilo odsouzení Jeronýma Pražského, který se v dubnu 1415 dostavil do Kostnice, avšak Jan Hus jej měl k rychlému odchodu. Poté, co byl Jeroným dopaden v Bavorsku, nedaleko českých hranic, byl dopraven do Kostnice, kde uznal odsouzení Viklefovo i Husovo. Nebyl však propuštěn kvůli podezření, že soudce obelstil. Při novém vyšetřování se přiznal k Viklefovým i Husovým naukám a prohlásil za svůj největší hřích, že se Jana Husa, „ dobrého a svatého muže“, zřekl. 30. května 1416 byl odsouzen a upálen i mistr Jeroným Pražský. Smrt dvou českých kazatelů způsobila eskalaci napětí uvnitř Českého království, která posléze vedla k husitské revoluci. Záhy se začaly objevovat nejrůznější texty, popisující činy, myšlenky i smrt obou odsouzených. Sloužily mj. i liturgickým účelům. Památka Jana Husa byla slavena již při prvním výročí jeho upálení v roce 1416. Současně však došlo i k šíření negativních zpráv, popisujících Jana Husa jako zatvrzelého kacíře, který se odmítl vzdát svých bludů a byl spravedlivě odsouzen. Součástí bylo i varování před šířením jeho spisů. Obě hlediska jsou dobře zachycena dobovými písemnými prameny i obrazy. V Čechách se postupně rozvinula úcta k Husovi, jako svatému mučedníkovi víry, která v různých podobách trvala až do porážky stavovského povstání v roce 1620. Následná rekatolizace s kultem Jana Nepomuckého Jana Husa zakryla, ale osud i učení Jana Husa zapomenuty nebyly; zprávu o Janu Husovi a jeho učení rozšířili po celém světě exulanti a jejich potomci. Jan Hus bývá hodnocen jako předchůdce protestantské reformace. V 19. století začal být díky národnímu obrození vnímán jako jedna z velkých postav českých dějin.", "Organizovány byly poutě na místa spojená s Husem i husitstvím ( včetně dvou velkých poutí do Kostnice v letech 1868 a 1883 ), hojně byly též budovány pomníky Mistra Jana. Husovu tradici vyzdvihl i profesor Tomáš Garrigue Masaryk v památném projevu v Reformačním sále Univerzity v Ženevě, ve výroční den Husova upálení 6. července 1915, kde vyhlásil boj za samostatnost našeho státu. V roce 1917, po Zborovské bitvě, pojmenoval jako předseda Československé národní rady první pěší střelecký pluk ( původně sv. Václava ) našich československých legií na Rusi „ Prvním plukem Mistra Jana Husi“. Tradice Jana Husa byla podporována i po vzniku Československa v roce 1918. Především ve spojení s husitstvím byla posléze vyzdvihována také komunistickým režimem. Dílo Psal především traktáty, ale i rozsáhlejší díla. Pro církev psal latinsky, pro prostý lid česky. Husova díla jsou charakteristická přístupným jazykem a jasnou kompozicí. O církvi ( De ecclesia ) Latinsky. Hus pojímá církev jako společenství předurčených ke spáse, předzvědění k zavržení k církvi patří jen vnějškově. Za příslušníka církve považuje toho, kdo žije podle Kristových přikázání, a tím dokazuje opravdovou lásku k Bohu. Kdo svými skutky jedná proti Písmu, není pravým křesťanem, a Boha nemiluje. Hlavou církve není papež, ale Kristus, který ji svrchovaně řídí. Pokud papež jedná v rozporu s Božím slovem, pak nemá oprávnění nazývat se zástupcem Kristovým. Věřící pak nejsou povinni jej uznávat. Křesťan nemá poslouchat příkazy, které jsou v rozporu s biblí, každý křesťan má právo kontroly náboženského učení. Měřítkem pravosti učení je Bible. Opírá se o Viklefovo učení, často jej opakuje i v jiných, česky psaných, spisech. Proti bule papežské Latinsky. Vystupuje proti prodávání odpustků, přímo napadá papeže. Tento spis vedl k tomu, že byl Hus vyhoštěn z Prahy a začal působit na venkově, zde pak přizpůsobil jazyk prostému lidu. O šesti bludech ( De sex erroribus ) Zamýšlí se nad vztahem mezi církví a světským světem. Dcerka Navazuje na Štítného, vysvětluje dívkám, jak žít v souladu s Božím slovem ( jde tedy o náboženskou výchovu ). Výklad Viery, Desatera a Páteře Česky.", "Výklad víry, desatera Božích přikázání a modlitby Otčenáše ( Páteř je odvozené od Pater noster, latinského označení modlitby ). Hus odlišuje „ věřit v Boha“ a „ věřit Bohu“ – věřit v existenci Boha ještě neznamená, že člověk je křesťanem. Být pravým křesťanem znamená věřit Bohu, tzn. Božímu slovu, a jednat podle něj. Věřit Bohu znamená také důvěřovat mu a milovat jej. Knížky o svatokupectví Kritika soudobé církve, napsáno po zákazu působení v Betlémské kapli. Za svatokupectví považoval Hus vymáhání poplatků za církevní obřady ( křty, pohřby, mše, modlitby apod. ), a to bez ohledu na chudobu věřících. Zasazuje se o odebrání majetku církevním hodnostářům, neříká však, komu by měl patřit. Postila ( z latinského post illa verba, tj. po oněch slovech – po slovech evangelia ) ( česky ) Soubor kázání, který vznikl po jeho nuceném odchodu z Prahy. Dopisy Husova latinská i česká korespondence ( Sto listů M. Jana Husi; Praha, Jan Laichter, 1949; viz též Listy Husovy. Praha: A. Hajn, 1911 Dostupné online. ). Listy z Prahy Listy Jana Husa, přeloženo a vydáno Václavem Flajšhansem. Dostupné online. Český pravopis ( Orthographia Bohemica ) Anonymní a nedatované dílo psané latinsky, Františkem Palackým připsané Husovi. Odstraňuje spřežky a zavádí diakritická znaménka jako první pro slovanský jazyk. Hlavním záměrem je zjednodušit a sjednotit český pravopis. Měkkost se měla naznačovat tečkou ( punctus rotundus ), délku měla určovat čárka ( gracilis virgula ) namísto zdvojených hlásek. Nepřesně bývají tato diakritická znaménka označována za nabodeníčko krátké a nabodeníčko dlouhé. V samotném spisu se tyto pojmy neobjevují, jako Husova diakritická znaménka jsou zcela nepochybně označována omylem. Spisy dostupné online Centrum mediavelistických studií při Filosofickém ústavu Akademie věd zveřejňuje na svých stránkách významné edice k českým středověkým dějinám. Je zde dostupná řada Husových děl ( včetně českých překladů ). Vstup do databáze", "Edice Husových děl Do roku 1520 byly tiskem vydány jen čtyři Husovy spisy ( dva německé v překladu Jana z Lübecku a dva české ). Roku 1520 vydal Mikuláš Konáč z Hodičova Husův velký Výklad dvanácti článků víry, Desatera a Otčenáše. Téhož roku byl vydán v Hagenau a v Basileji spis De ecclesia. V roce 1524 vydal Otto Brunfels tři svazečky děl Husa a jeho předchůdců. V roce 1536 vydal Martin Luther několik Husových dopisů s vlastní předmluvou; toto vydání pak vyšlo v několika revidovaných edicích. Roku 1558 vydal luterský teolog chorvatského původu Matthias Flacius Illyricus v Norimberku souborné vydání děl Jana Husa a Jeronýma Pražského pod názvem Ioannis Hus, et Hieronymi Pragensis confessorum Christi historia et monumenta. O pět let později vyšly v Norimberku Husovy hlavní spisy české, včetně Postily. Norimberská vydání se stala základem bádání o Husovi až do 18. století. Citát Výtvarné umění Skutečná podoba Jana Husa není známa, k jeho nejslavnějším vyobrazením patří středověké iluminace v Martinické bibli a Jenském kodexu, z moderních Brožíkův velkoformátový obraz, a Šalounův pomník na Staroměstském náměstí v Praze. Podle dobových pramenů a zvyklostí se někdy soudí, že Jan Hus byl pravděpodobně spíše menší, zavalitý a bez vousů. Podoba štíhlého muže s bradkou je idealizací z protestantského prostředí, v němž byl Hus zpodobován jako bradatý evangelický kazatel. Jako zavalitého muže s tonzurou jej zobrazuje i moderní komiks Opráski sčeskí historje. Všechny tyto podoby se však zakládají jen na domněnkách a spekulacích. Není k dispozici žádné věrohodné vyobrazení Husa, které by uchovalo jeho autentický vzhled. Středověk a raný novověk Martinická bible – nejstarší vyobrazení v iniciále měkké I z 1. poloviny 15. století.", "Pálení heretika – obraz Stefana di Giovanni, 1423 – 1426, Národní galerie v Meulborne Jenský kodex – dvojí ikonograficky významné vyobrazení Jana Husa na kazatelně a na hranici, 20. léta 16. století ( Knihovna Národního muzea, Praha ) Oltářní křídlo z Roudník s Janem Husem na hranici a se sv. Šebestiánem, severní Čechy, tempera na dřevěné desce, kolem 1486; biskupství litoměřické Predella oltáře Zmrtvýchvstání Krista z Chrudimi – tempera na dřevěné desce, kolem 1510 Deska oltáře z kostela sv. Jana Křtitele ve Vliněvsi – Jan Hus jako ministrant sv. Vojtěcha; tempera na dřevěné desce, po roce 1510 kostel sv. Václava v Písku – velká nástěnná malba s výjevem Husova upálení z 60. let 16. století Radnice Tábor – soška Jana Husa na hranici na okenním rámu s městským znakem, opuka se zbytky polychromie, Wendel Roskopf ze Zhořelce, 1517; protějšek sošky Jeronýma Pražského a Jana Žižky „ Husovy tolary“ – Medaile s portrétem Jana Husa, zlacené stříbro, Hieronymus Magdeburger, mincovna Jáchymov, po roce 1530 Okenní vitráž s Janem Husem, Švýcarsko, sklomalba s olověnými přepážkami, 1. pol. 16. století; Národní muzeum v Praze Zvon Matěje Špice s vyobrazením Jana Husa, z děkanského kostela sv. Vojtěcha, 1544, Ústí nad Labem Kachle s portrétem Jana Husa Praha - náměstí Republiky ( režná pálená hlína, 1. třetina 16. století ) Pražský hrad ( pálená hlína s polychromní glazurou, polovina 16. století ) sbírka Vojtěcha Lanny mladšího ( pálená hlína s polychromní glazurou, 2. polovina 16. století, snad z Norimberka ) Počátky ( režná pálená hlína, 3. třetina 16. století ) 18. – 20. století", "Malířství Václav Brožík: Mistr Jan Hus před koncilem kostnickým ( 1883 ) – velkoformátový obraz, sál, Staroměstská radnice v Praze Kamil Vladislav Muttich: Mistr Jan Hus v Kostnici naposledy žádán, aby se podpisem zřekl kacířského učení Kamil Vladislav Muttich: Mistr Jan Hus na hranici Josef Mathauser: Hus ve vlhkém a tmavém vězení Sochařství čtyři anonymní soutěžní návrhy na pomník v Praze ( mj. Bohuslav Schnirch ) Ladislav Šaloun: Model pomníku s Mistrem Janem Husem u kůlu na hranici, určen do Kostnice, Praha před 1900 František Bílek: Strom jenž bleskem zasažen, po věky hořel, dřevo, 1901 František Bílek: Husovo Běda!, dřevo, Národní galerie v Praze, 1934 Stanislav Sucharda: Nanebevzetí Jana Husa, model, maj. Suchardova nadace Ladislav Kofránek: Socha mistra Jana Husa s kalichem Věra Beránková - Ducháčková: Socha mistra Jana Husa, Panteon Národního muzea, 1937 Pomníky V 19. a 20. století bylo zbudováno množství pomníků, které představují náročně provedené sochy, busty, reliéfy, ale i prosté desky, s motivem kalicha a jednoduchým nápisem. V českých zemích bylo do roku 2015 vytvořeno celkem 83 pomníků se sochou Jana Husa. Nejstarší z nich je umístěn v Jičíně, kde byl odhalen 7. července 1872. Nejvíce figurálních pomníků vzniklo v první polovině 20. století, především v období první republiky. Tři byly zničeny v letech 1938 – 1939 ( Dobrá Voda u Českých Budějovic, Dobřany, Most ), a 7 dalších ( Jihlava, Kolín, Louny, Pečky, Praha - Zbraslav, Terezín, Třemošná ) muselo být během druhé světové války dočasně odstraněno. Pomník z Jihlavy byl v roce 1950 instalován v Hlinsku. Dále bylo vystavěno na 200 nefigurálních pomníků a pamětních kamenů. Nejpočetnější jsou na Jičínsku, Královéhradecku, Plzeňsku a Chodsku. Mnohé z nich jsou současně věnované památce padlých v 1. světové válce.", "Figurální pomníky v českých zemích Figurální pomníky Jana Husa v českých zemích: 1872 – Jičín – pomník mistra Jana Husa ( Antonín Sucharda mladší, kámen ) 1897 – Vojice ( Josef Kalvoda, pískovec ) 1898 – Nová Paka ( Antonín Lukeš ); Chotětov ( Josef Beran ) 1900 – Lomnice nad Popelkou ( Jindřich Říha, kámen ) 1901 – Benešov u Semil ( Alois Kuhn ) 1903 – Kozojedy ( Alois Kuhn ); Roztoky u Jilemnice ( Alois Kuhn ) 1904 – Nechanice ( František Čermák ); Vamberk ( Josef Kalvoda ) 1905 – Praha – Braník ( Jindřich Říha, kámen ) 1905 – Praha – Zbraslav, s nápisem: „ Pravda Páně na věky vítězí, i když na čas poražena bývá“. 1906 – Slatina nad Zdobnicí 1908 – Beroun ( František Velík ) 1911 – Kostelec nad Labem ( Karel Fink ); Bohušovice nad Ohří ( Ladislav Beneš ) 1912 – Dobříkov ( Cyril Jurečka ) 1914 – Hořice – Pomník mistra Jana Husa ( Ladislav Šaloun, kámen ); Kolín ( František Bílek, kámen ) 1915 – Praha – Pomník mistra Jana Husa na Staroměstském náměstí ( Ladislav Šaloun, bronz ); Kyšice ( František Fink ) 1919 – Pečky ( Stanislav Sucharda a Vojtěch Sucharda ); Dráchov ( Bohumil Přeučil ) 1920 – Radnice ( Vojtěch Šíp ); Železnice ( Stanislav Sucharda a Vojtěch Sucharda ) 1921 – Horní Kněžeklady ( Václav Švec ); Katovice ( Josef Matějů ); Třemošná; Bohuňovice ( Julius Pelikán ) 1922 – Jinín ( Josef Matějů ), Popovice ( Alois Kuhn ); Soběraz 1923 – Spálené Poříčí ( Vojtěch Šíp ); Rožďalovice ( František Bílek ); Dobrá Voda ( Edwin Schopenhauer; nedochováno ); Jindřichův Hradec ( Jan Vítězslav Dušek ); Hranice ( Julius Pelikán ) 1923 – Dvůr Králové nad Labem – Verdek ( František Bílek ); 1924 – Kly ( Václav Švec ); Most; Hradec Králové - Malšovice 1925 – Strakonice ( Vojtěch Šíp ); Louny ( Josef Kvasnička ); Sušice ( Emanuel Kodet, kámen ); Libáň ( Ladislav Šaloun ) 1926 – Praha - Troja ( Vilém Amort ); Lhotka; Soběslav ( Rudolf Kabeš ); Ledeč nad Sázavou ( Rudolf Kabeš ) 1927 – Plzeň - Doubravka ( Vojtěch Šíp,", "kámen ); Vejprnice ( Vojtěch Šíp, kámen ); Dobřany ( Vojtěch Šíp ); Horní Mokropsy 1928 – Běchovice ( Josef Vít ); Mochov; Nymburk ( František Přítel ); Roudnice nad Labem; Tábor ( František Bílek ); Libošovice ( Josef Bílek ); Jihlava ( František Vladimír Foit ) 1930 – Libochovice ( Karel Zentner ); Chrudim ( Josef Mařatka ) 1931 – Čakovice ( Jan Straka ); Lužec nad Cidlinou 1932 – Dobříš ( Jan Škvára ); Žebrák ( Vojtěch Sucharda ) 1933 – Benešov ( Miloš Suchánek ) 1935 – Vinoř – Prachovická ulice ( Josef Bílek a V. Kvasnička, pískovec ); Zbraslav ( J. F. Žák ); Velký Osek ( Josef Bílek ) 1936 – Plotiště nad Labem ( Rudolf Semrád ); Nové Město nad Metují ( Jan Adolf Vítek ) 1937 – Chrást ( Josef Fryček ) 1938 – Terezín 1939 – Slavkov u Brna, Horní Police ( Josef Bílek ) 1952 – Klenčí pod Čerchovem ( Jaroslav Zahoř ) 1958 – Husinec ( Karel Lidický, bronz ) 1959 – Praha - Staré Město – Karolinum ( Karel Lidický, bronz ) 2011 – Krakovec ( Milan Vácha ) 2012 – Dobrá Voda – Socha Jana Husa ( Miroslav Švihla ) 2015 – Nový Bor ( Michal Drobek, pískovec ); Nové Město na Moravě ( podle Jana Štursy; bronz ); Vrchlabí ( Matěj Skavroň ); Kozí Hrádek ( Jan Ambrož )", "Významnější nefigurální pomníky 1901 – Čekanice ( Jan Vejrych; balvan s bronzovou plaketou ) 1915 – Kostelec nad Černými Lesy ( Antonín Odehnal ); Rakovník ( Ladislav Šaloun ); Horažďovice ( Karel Němec; balvan s bronzovou plaketou ) 1919 – Lipnice nad Sázavou; Volichov; Neuměřice ( Stanislav Sucharda ); Třebnouševes ( Václav Suchomel ) 1920 – Mutějovice ( zkamenělé dřevo s bronzovým medailonem ) 1921 – Český Brod ( centrální balvan obklopený sedmi menšími kameny se jmény dalších osobností ); Chodovice ( Václav Suchomel ) 1922 – Plzeň - Křimice ( Vojtěch Šíp; kamenná mohyla s medailonem a kalichem ) 1923 – Horní Blatná ( Ladislav Šaloun ); Praha - Slivenec ( Karel Zuklín ) 1924 – Kozí hrádek ( Jan Vítězslav Dušek; Sokolská mohyla s plaketou Jana Husa a Jana Žižky ); Černilov ( kamenný kvádr s reliéfy ) 1927 – Praha - Košíře ( Karel Pokorný ) 1931 – Křivoklát ( Antonín Odehnal ) 1936 – Hředle ( Antonín Odehnal ) Busty Poprsí Jana Husa, bronz, Praha 1899 – 1900, z Panteonu Národního muzea v Praze, 1937 nahrazeno sochou Busta Jana Husa na hranici – Hradec Králové – u evangelického kostela ( František Fabiánek; 1912; kámen ) & Sukovy sady ( František Fabiánek; 1914; kámen ) Pomník s bustou Jana Husa – Nouzov ( Josef Fojtík; 1915; kámen ) Busta Mistra Jana Husa – Praha, nádvoří Betlémské kaple ( Daniel Paul, 2011; dřevo ) V cizině Pamětní kámen – Husův pomník na místě hranice, žula (? ), Kostnice, 1862 Ernst Rietschel / Gustav Adolph Kietz: součást Lutherova památníku ( Lutherdenkmal ) ve Wormsu, 1868 Ettore Ferrari: součást pomníku Giordana Bruna ( s medailonem Jana Husa ), Řím, 1889 Jan Hus Memorial – Husův pomník v Union Cemetery, Bohemia, New York City, 1893 Socha Jana Husa u Frederiks Kirke v Kodani Husův kámen v Zelově, 1915 Husův pomník ( pylon s bustou ) v Brezové pod Bradlom, 1922 Husův kámen v Bohemce na Ukrajině ( 2015 )", "Literatura a film Taras Ševčenko: Kacíř ( 1845 ) – poezie Josef Kajetán Tyl: Jan Hus ( 1848 ) – divadelní hra Victor Hugo: Nejvyšší soucit ( La pitié suprême ) ( 1879 ) – báseň Jan Karafiát: Mistr Jan Hus ( 1893 ) – biografie Alois Jirásek: Jan Hus ( 1911 ) – divadelní hra František Josef Čečetka: Mistr Jan Hus ( 1927 ) – román František Zavřel – Hus ( 1935 ) – divadelní hra Miloš Václav Kratochvíl: Mistr Jan ( 1951 ) – román František Šmahel: Hranice pravdy ( 1969 ) – román Pavel Kohout: Ecce Constantia – divadelní hra / scénář zfilmovaný Čs. televizí v roce 1992 Eva Kantůrková: Jan Hus – kniha ( poprvé v samizdatu 1988 ), Nesmiřitelná řeč. Rozprava s přidaným mýtem o Janu Husovi – kniha ( 2014 ) Jan Hus – Cesta bez návratu – film ( 2015 ) Jan Hus ve filmu Zajímavosti Po Husovi byla pojmenována planetka planetka 1840, objevená 26. října 1971. V roce 2005 se Jan Hus umístil na sedmém místě v anketě Největší Čech. Dostal 10 487 hlasů. České dráhy v současnosti ( 2016 ) provozují několik vlaků ( Ex 351 / 352 ) Jan Hus v trase: Praha – Domažlice – Schwandorf – Regensburg – Mnichov. Jméno Jana Husa bylo umístěno na tabulce pod okny Národního muzea v Praze spolu s mnoha dalšími, viz 72 jmen na budově Národního muzea. Benito Mussolini napsal knížku Jan Hus, hlasatel pravdy ( Giovanni Hus, il veridico ). Vyšla v roce 1913. Skupina Monkey Business nahrála skladbu We Feel Better Than Jan Hus, která vyšla na albu Resistance Is Futile v roce 2003. Richard Pachman, skladatel duchovní a muzikálové hudby, napsal scénické oratorium Mistr Jan Hus, na motivy Husových kázání a dopisů. Představení mělo premiéru v Praze roku 2005. Jan Hus je jednou z hlavních postav internetového komiksu Opráski sčeskí historje.", "Rapper Kato nahrál v roce 2015 skladbu Díky, Mistře, v níž oslavuje Husův přínos k vývoji českého jazyka. 30. května 2015 došlo ke slavnostnímu otevření Centra Mistra Jana Husa v Husinci, po celkové rekonstrukci Husova rodného domu. 17. června 2015 vydala Česká pošta známku s portrétem Jana Husa, podle návrhu Vladimíra Suchánka, založeného na středověkém dřevořezu. 1. střelecký pluk Československých legií a později pěší pluk 1 Československé armády nesly čestné pojmenování „ Mistra Jana Husi“. Husovo jméno nesla i Partyzánská brigáda Mistr Jan Hus. Odkazy Reference Literatura Obecnější práce Životopisy CHADIMA, Martin. Mistr Jan Hus. Člověk, teolog, mučedník. Praha: Česká biblická společnost, 2014. 247 s. ISBN 978 - 80 - 87287 - 83 - 5 Dílčí problematika JEDIN, Herbert [ ed. ]. Handbuch der Kirchengeschichte, III / 2. Freiburg in Br. 1968, s. 572 – 588. POSPÍŠIL, Ctirad Václav. Husovská dilemata. Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří, 2015. 319 s.. Související témata HALAMA, Ota: Svatý Jan Hus. Praha: Kalich, 2015. 191 s.. HELAN, Pavel a MUSSOLINI, Benito. Duce a kacíř: literární mládí Benita Mussoliniho a jeho kniha Jan Hus, muž pravdy. Vyd. 1. Brno: L. Marek, 2006. 399 s.. [ Kniha obsahuje i český překlad spisu Benita Mussoliniho Jan Hus, muž pravdy ( str. 289 – 369 ). ] Související články Den upálení mistra Jana Husa Marmaggiho aféra Bohemistika Martin, Jan a Stašek Stížný list proti upálení Mistra Jana Husa Husův pomník v Táboře Externí odkazy ( autor Tomáš Garrigue Masaryk ) ( autor Josef Hanuš ) ( autor Josef Pekař ) Centrum Mistra Jana Husa v Husinci Jan Hus Dokument České televize z cyklu Dvaasedmdesát jmen české historie Jiří Kejř: Husovo odvolání od soudu papežova k soudu Kristovu. Ústí n. L. 1999.", "Husovy dopisy – všechny Husova kázání – Postilla česká – celá Husův život podle zpracování Dr. Václava Flajšhanse z r. 1905 Hus v Kostnici podle Dr. Václava Flajšhanse Jan Hus – chybující zastánce pravdy a lásky – Rozhovor s Františkem Holečkem Upálení mistra Jana Husa v Jenském kodexu Husův spis „ Provázek třípramenný“ Jan Hus na stránkách Ústavu pro jazyk český AV ČR Radoslav Večerka: Biografickobibliografické medailonky českých lingvistů: bohemistů a slavistů, s. 59 Služby a modlitby k místním svatým – obsahuje pravoslavnou službu svatým mučedníkům Janu Husovi a Jeronýmu Pražskému Pořad Českého rozhlasu Plus: Život reformátora; podrobné informace o málo známých událostech a okolnostech Husova života, komentuje je řada historiků. Pořad Českého rozhlasu Plus: Život po životě; o vývoji Husova kultu a o proměnách, kterými prošlo vnímání Husovy osobnosti od jeho smrti. Pořad Českého rozhlasu Plus: Život legendy; o důvodech a způsobech snadného zneužití Husova učení komunistickou ideologií v poválečném období. Bylo, nebylo... Jan Hus na Krakovci pořad Českého rozhlasu o nejnovějších objevech historiků, kteří zpochybňují Husovu přítomnost na Krakovci. Josef Pekař: Hus očima vědy – unikátní záznam rozhlasové přednášky prof. Josefa Pekaře z 5. července 1935 Fotoreportáž z oslav 600. výročí narození Jana Husa v Betlémské kapli Čeští teologové Katoličtí teologové Čeští náboženští spisovatelé Čeští spisovatelé 15. století Čeští lingvisté Předhusitští reformní kazatelé Rektoři Univerzity Karlovy Děkani Filozofické fakulty Univerzity Karlovy Pedagogové na Univerzitě Karlově Absolventi Univerzity Karlovy Spisovatelé píšící česky Spisovatelé píšící latinsky Češi odsouzení k trestu smrti Lidé exkomunikovaní římskokatolickou církví Duchovní z Prahy Čeští svatí Pravoslavní svatí Křesťanští mučedníci Popravení duchovní Popravení spisovatelé Česká reformace Narození ve 14. století Narození v Husinci ( okres Prachatice ) Úmrtí v roce 1415 Úmrtí 6. července Úmrtí v Kostnici Popravení upálením Lidé popravení za herezi Muži Osobnosti na českých poštovních známkách Osobnosti na československých poštovních známkách Osobnosti na českých pamětních mincích" ]
1104	https://cs.wikipedia.org/wiki/Husitstv%C3%AD	Husitství	[ "Husitství, někdy také husitská revoluce ( v marxistické historiografii též husitské revoluční hnutí ), označuje nábožensky – a v jistých ohledech i národnostně, sociálně a politicky – motivované hnutí pozdního středověku, vzešlé z české reformace, jež usilovala o dalekosáhlou reformu církve. Husitství se zrodilo z okruhu stoupenců pražského univerzitního mistra Jana Husa, po jehož upálení v roce 1415 se masově rozšířilo v Českém království i Moravském markrabství ( jen částečně pak i v hornoslezských vévodstvích ) a začalo citelně zasahovat do dějin střední Evropy. Hnutí charakterizuje přijímání podobojí ( laický kalich ), zavedené mistrem Jakoubkem ze Stříbra. Husité sami sebe nazývali „ věrnými“ ( tj. správně věřícími ) Čechy, nebo božími bojovníky. Označení husité bylo původně chápáno pejorativně, užívali ho jejich protivníci, kteří je považovali za kacíře. Později se ujalo v neutrálním významu, vedle označení kališníci či utrakvisté. Chronologické vymezení husitství Husitství je širší pojem než husitská doba nebo husitské války. Zatímco husitské války lze vymezit konkrétními událostmi a letopočty, přestože i zde se historikové rozcházejí, husitství prochází téměř celým 15. stoletím ( v podobě utrakvistické církve se udrželo i ve století 16., prakticky až do doby pobělohorské ). Dobu od 90. let 14. století do roku 1415 můžeme chápat jako jakousi předehru; teprve v roce 1414 bylo zavedeno přijímání podobojí, které se stalo primárním znakem husitství. Hlavní války „ o kalich“ trvaly od roku 1419 do jeho uznání římskou církví v podobě Basilejských kompaktát v roce 1436, kompaktáta však neznamenala konec sporů mezi kališníky a katolíky. Věroučné spory ( disputace ) mezi různými husitskými směry probíhaly po celou dobu válek i po jejich skončení. Ke sjednocení husitů v duchu kompaktát došlo až roku 1452, kdy Jiří z Poděbrad nechal uvěznit seniora táborské církve Mikuláše z Pelhřimova a Václava Korandu.", "Nová otevřená válka husitů s katolíky vypukla za Jiřího z Poděbrad, ale i když se dvojvěří v zemi podařilo udržet, napětí pokračovalo a situaci vyřešil teprve kutnohorský náboženský mír z roku 1485. Volání po reformě církve Na konci vlády Karla IV. byly země Koruny české jedním z nejmocnějších středoevropských států. Za vlády jeho nástupce, slabého panovníka Václava IV., který se dostával do střetů s církví, s bratrem Zikmundem i se šlechtou, se hospodářská i politická situace výrazně zhoršila. Velký podíl na tom měl i mor v roce 1380, i když v Čechách a na Moravě nenabyl katastrofických rozměrů. V zemi se rozmohlo lapkovství, soupeřící strany si najímaly vojenské družiny. Volání po mravní obrodě společnosti se zaměřilo proti církvi, která dávala přednost svým mocenským zájmům před péčí o spásu duší věřících. Hlavní kritici církve pocházeli z prostředí pražské univerzity. Univerzita a Viklefovy myšlenky Univerzita byla místem teologicko - filosofického boje – čeští vzdělanci dostali přijetím myšlenek Johna Wycliffa ( Viklefa ), které do Čech přinesl Jeroným Pražský, možnost odlišit se od německých nominalistů. Viklefovy názory v Praze nebyly nové, již roku 1381 s jeho názory na eucharistii polemizoval Mikuláš Biskupec a na oprávněnost majetku roku 1393 arcibiskup Jan z Jenštejna. Zprvu se diskuse mezi nominalisty a realisty odehrávala v rámci odborného diskurzu, když však roku 1403 německá část univerzity Viklefovy názory sepsané dominikánem Janem Hübnerem odsoudila, napětí se jen vyhrotilo. Papež Řehoř XII. prostřednictvím pražského arcibiskupa vybídl Karlovu univerzitu, aby Viklefovo učení zavrhla. Český univerzitní národ sice soupis z Viklefa vybraných vět na shromáždění 20. května 1408 odsoudil, avšak svými formulacemi dal najevo, že pokud je Viklef chápán správně a v souvislostech, nejsou podle něj jeho názory kacířské. Arcibiskup Zbyněk Zajíc z Házmburka na králův nátlak vyhlásil, že v zemi nebylo shledáno bludů. Viklefovy příznivce však neoslovily jen jeho filosofické názory, ale především myšlenky o reformě církve.", "Vůdčími osobnostmi reformního kruhu byli Jan Hus, Jeroným Pražský a Jakoubek ze Stříbra. Někteří působili jako kazatelé; největší popularitě se těšila kázání Jana Husa v Betlémské kapli. Hlasatelé nespokojenosti Kazatelé požadující nápravu stávajících poměrů se objevovali již v době vlády Karla IV. ( Konrád Waldhauser, Jan Milíč z Kroměříže ). Upozorňovali na neutěšené poměry v soudobé církvi a potřebu reformy této instituce, která se vzdálila původním ideálům a jejíž představitelé často jednali v rozporu s vlastním učením. Do značné míry se jednalo o módní záležitost, s postupem času však kritika začala nabývat na síle a důrazu. Každá restrikce ( zákaz Viklefových článků, uvalení klatby na Jana Husa ) pak v kazatelích jen vyvolávala pocit mučedníků za pravdu a zostřovala jejich rétoriku. Drtivá většina kazatelů zůstávala pevně zakotvena v tradici Bible. Současný řád si přáli vylepšit, nikoli však změnit zcela od základů, cílem byl návrat k sjednocené církvi, která by znovu naplňovala ideály rané církve. Poddaní mají autority poslouchat, avšak jen tehdy, pokud jejich rozhodnutí nestojí proti Boží vůli. Kritizovány byly také odpustky, při jejichž prodeji v roce 1412 vypukly v Praze pouliční bouře. Reformní myšlenky se zprvu šířily výhradně mezi měšťany, teprve v 10. letech 15. století se začaly šířit i na venkov, kde se pak spojily s myšlenkami chiliasmu a nabyly bojovné síly. Upálení Jana Husa a jeho následky Roku 1414 byl zvolen římským králem Zikmund Lucemburský. Situace v Říši byla neklidná, navíc komplikována papežským schizmatem. Na Zikmundovo naléhání byl proto svolán kostnický koncil, který měl vyřešit problém trojpapežství. Cílem koncilu bylo také prodiskutovat reformu církve a zároveň se vypořádat s herezemi. V rámci toho byl na koncil povolán i Jan Hus, který však již předem prohlásil papeže za antikrista, autoritu církevního soudu neuznal a veřejně se odvolal ke Kristu.", "Husovo učení, např. spis O církvi ( De ecclesia ), v němž za hlavu církve pokládá Krista a za její členy lidi toužící po spasení, nebo učení o příslušnosti / nepříslušnosti k církvi lidí predestinovaných k spáse, či zatracení, bylo nakonec prohlášeno za herezi. Z Husova spisu vyplývalo, že papež, který jedná zle, není nejen hlavou církve, ale dokonce ani její částí ( což se vztahovalo k Janu XXIII, nařčenému z pirátství a sodomie ). A jelikož Hus stále nebyl ochoten své učení odvolat, byl předán světské moci a 6. července 1415 před kostnickými hradbami upálen. Zbylý popel vhodili katovi pacholci do řeky Rýna. Po Husovi tak nezůstalo nic, co by mohli jeho přívrženci uctívat. O rok později byl koncilem odsouzen na hranici také Mistr Jeroným Pražský. Husovo upálení však mělo zcela opačný účinek, než koncil zamýšlel – místo toho, aby kacířské učení zaniklo, začalo se v českých zemích rychle šířit a Hus začal být uctíván jako mučedník. Zprvu stála v čele protestů česká šlechta vedená moravským zemským hejtmanem Lackem z Kravař, nejvyšším purkrabím Čeňkem z Vartenberka a Bočkem z Poděbrad, jež zpečetila protestní list proti upálení Jana Husa v počtu 452 pečetníků 2. září 1415. Rychle se rozšířilo přijímání podobojí, katoličtí kněží byli vyháněni z far, potulní kazatelé aktivizovali venkovský lid, který se začal scházet při poutích na hory. Přijímání podobojí, husitská věrouka a husitský program S myšlenkou přijímání podobojí, které mělo být výrazem rovnosti duchovních a laiků, přišel Jakoubek ze Stříbra v době, kdy již byl Mistr Jan Hus v Kostnici. Zjistil totiž, že vysluhování Večeře Páně laikům pouze chlebem ( tedy pod jednou ) zavedla církev teprve v posledních dvou stoletích. Jan Hus se k tomu vyjádřil, že principiálně není proti, ale že je nutné pro laické přijímání podobojí získat souhlas koncilu.", "K prvnímu podávání chleba i kalicha došlo na Jakoubkův popud v kostele sv. Martina ve zdi na Starém Městě pražském, kde to učinil místní farář Jan z Hradce na konci října roku 1414. Brzy se to provádělo také v jiných kostelích v Praze. 10. března 1417 vydala pražská univerzita deklaraci, kterou podávání „ pod obojí způsobou“ schválila. Přijímání podobojí se rozšířilo i v jiných městech a na venkově a kalich se stal symbolem celého hnutí. Věroučné spory provázely husitství od samého počátku, protože v názorech na řadu náboženských otázek se mistři pražské univerzity a venkovští radikálové neshodli. Již v roce 1418 se snažila najít kompromis svatováclavská synoda husitských kněží, která vyšla spíše vstříc umírněným, zavrhnutím některých „ sektářských bludů“; odsouhlasila však účast dětí na přijímání. Pražští mistři nepomýšleli na odtržení od římské církve, usilovali pouze o dohodu, která by kališníkům umožnila autonomní postavení. S umírněným programem Prahy se nesmířili táborští kněží, kteří v září roku 1420 vytvořili vlastní církevní organizaci a do jejího čela postavili jako biskupa Mikuláše z Pelhřimova ( od té doby nazývaného Biskupec ). Husitská věrouka tak existovala ve dvou pojetích, pražském a táborském, až do roku 1452. I uvnitř obou proudů byla konzervativní a radikální křídla. Nejradikálnější skupina táborských kněží byla spolu se svými přívrženci ( pikarty či adamity ) zlikvidována do roku 1422. V Praze vliv radikálů skončil popravou Jana Želivského v témže roce, konzervativní mistři ztratili své pozice převratem v roce 1427, kdy se prosadil umírněný směr Jana Rokycany. Duchovní mocenská složka hrála u husitů vždy významnou roli ( někdy se hovoří o husitské teokracii ). Oba husitské proudy se lišily v přístupu ke svátostem, k uctívání svatých i ve vlastní liturgii. Pražští husité brali větší ohled na církevní tradici a pouze směřovali k jistému zjednodušení. Táborští uznávali ze svátostí jen křest, manželství a večeři Páně, odmítali očistec a uctívání svatých. Ve věci eucharistie zůstávali pražští teologové u pojetí reálné Kristovy přítomnosti ve svátosti oltářní, zatímco podle táborských zde byl přítomen pouze symbolicky.", "Kněží obou směrů sloužili mši v češtině, táborští však zavrhli ornáty. Na rozdíl od táborských trvali husité pražského směru na právoplatném svěcení kněží arcibiskupem nebo světícími biskupy. I když bylo mezi husity různých směrů mnoho rozporů, dokázali se kromě přijímání podobojí shodnout na základním společném programu, kterým se staly čtyři artikuly pražské. Byly dohodnuty na jednáních v Praze na jaře roku 1420, hlavní podíl na formulacích měl nejspíš Jakoubek ze Stříbra. Program obsahoval následující požadavky: svobodné hlásání slova božího přijímání pod obojí způsobou zákaz světského panování církve potírání smrtelných hříchů Artikuly byly v roce 1421 na Čáslavském sněmu prohlášeny zemským zákonem, s jejich obhajobou vystupovali husitští zástupci na Basilejském koncilu a v kompromisní podobě byly zapracovány i do kompaktát. Původně chtěli husité tento program prosadit jako závazný pro celou Evropu ( všechny křesťany ), přijímání podobojí mělo být podmínkou spasení. Když v Basileji zjistili, že se jim to nemůže podařit, prosazovali alespoň jeho závaznost pro české země. Basilejskými kompaktáty bylo nakonec pouze zrovnoprávněno přijímání podobojí s přijímáním podjednou, což byl i tak velký úspěch, protože již nebylo považováno za projev kacířství. Husitští kněží a teologové pražští konzervativní mistři: Jan Příbram, Křišťan z Prachatic, Prokop z Plzně, Petr z Mladoňovic, Jan Kardinál představitelé pražského středu: Jakoubek ze Stříbra, Petr Payne ( Engliš ), Jan Rokycana, Martin Lupáč pražští radikálové: Jan Želivský, Jakub Vlk táborský střed: Mikuláš z Pelhřimova, Prokop Holý, Václav Koranda, Jan z Jičína, Markolt ze Zbraslavic, Jan Čapek táborští radikálové ( pikarti ): Martin Húska ( Loquis ), Petr Kániš východočeští kněží: Ambrož, Prokůpek ( Prokop Malý ), Oldřich ze Znojma jiní: Petr Hromádka, Bedřich ze Strážnice Historie let 1419 – 1436 Výbuch husitské revoluce V roce 1419 se vyhrotila situace v Praze, kde se vůdcem radikálně smýšlejících husitů stal kazatel Jan Želivský, který dosáhl svými strhujícími kázáními rychle velké obliby.", "Václav IV. se ještě pokusil vzestupu revolučních nálad zabránit a na radnici Nového Města pražského dosadil nové konšely, kteří zatkli několik novoměstských husitů. Krátce nato, 30. července 1419, husité pod vedením Želivského napadli Novoměstskou radnici, konšely vyházeli z oken a několik z nich ubili: první pražská defenestrace byla počátkem husitské revoluce, která přerostla v dlouholeté války. Kronikáři uvádějí, že po zprávě o této události postihl Václava IV. na Novém hradu záchvat hněvu a během několika týdnů zemřel, snad na následky mrtvice ( 16. srpna 1419 ). Po smrti Václava IV. se jediným právoplatným dědicem českého trůnu stal uherský a římský král Zikmund. Šlechta, ať katolická či husitská, s tím v podstatě souhlasila, ale v souladu s tehdejšími zvyklostmi byl vypracován seznam podmínek, za jakých měl Zikmund usednout na český trůn. Tyto podmínky byly pro Zikmunda, pokud by chtěl v českých zemích vládnout jako silný a nezávislý panovník, nepřijatelné. Odjel tedy do Vratislavi, kde se začal připravovat na křížovou výpravu proti husitům. Založení Tábora Čechy zachvátily revoluční nepokoje. Tzv. vedlejší země Koruny české, Slezsko a Lužice, zůstaly věrné katolické církvi, komplikovanější se ukázala být situace na Moravě. Část radikálních husitů se uchýlila na strategicky výhodný ostroh, nazývaný hradiště ( snad bývalé opidum ) nad řekou Lužnicí a vybudovala tady nové město. Dostalo biblický název Tábor ( podle hory Tabor blízko Nazareta ). Táborité ( či také táboři ) pod vlivem v té době vlivných chiliastických představ nechtěli žít podle dosud platných lidských zákonů, které považovali za nedokonalé, ale podle Božího zákona – Bible. Vzájemně se nazývali bratry a sestrami a po příchodu do města odevzdávali svůj majetek do kádí umístěných na náměstí; ten měl posloužit celé komunitě, aby dokázala překonat první kritický rok existence, kdy ještě nebyly ukotveny vztahy s okolním venkovem. V čele táborů stáli kněží, o vojenské záležitosti se starali čtyři hejtmané. Jedním z nich se stal muž se zkušenostmi ze záškodnických válek Jan Žižka z Trocnova, který se následně osvědčil jako vynikající vojevůdce.", "Nebyl nikdy poražen, přestože poslední léta svého života velel vojenským akcím husitů jako úplně slepý. Již od založení Tábora na jaře 1420 začal Jan Žižka se svými sbory úspěšně operovat v prostoru jižních a západních Čech, kde si začal systematicky podmaňovat bašty katolíků. Vítězně skončila i bitva u Sudoměře, kde se ho pokusila porazit západočeská katolická šlechta. První křížová výprava, bitva na Vítkově a Čáslavský sněm Rozdíly sociální, názorové i zájmové mezi přívrženci husitství vedly ke vzniku několika husitských proudů – od konzervativního proudu až po zcela radikální. Husité se dokázali sjednotit pouze v případě vnějšího ohrožení. Poprvé to bylo roku 1420, kdy papež Martin V. vyhlásil v podstatě na Zikmundovu žádost proti husitům křížovou výpravu. Zikmund s vojskem sebraným ve Vratislavi, ke kterému se připojila i česká a moravská katolická šlechta, napadl vzápětí Čechy a oblehl Prahu. V nejvyšší tísni požádali pražští husité o pomoc Tábor a další husitská města. Vítězství husitů vedených Žižkou v bitvě na Vítkově znamenalo zásadní obrat ve válce a rozpuštění křížové výpravy: Zikmund se ještě nechal na Pražském hradě korunovat a od Prahy odtáhl, zůstaly jen jeho posádky na Vyšehradě a Pražském hradě. Vyšehrad dobyli husité po bitvě u jeho hradeb, kde na podzim znovu porazili Zikmundovo vojsko. V červnu 1421 kapitulovala i Zikmundova posádka na Pražském hradě. Na jaře 1421 husité převzali kontrolu nad většinou královských a velkých poddanských měst ve středních a východních a severozápadních Čechách ( Rokycany, Chomutov, Kadaň, Žatec, Louny, Slaný, Beroun, Český Brod, Kouřim, Kolín, Čáslav, Nymburk, Kutná Hora, Jaroměř, Chrudim ). Ta se stala základem pražského svazu. V červnu 1421 se sešel v Čáslavi sněm, jehož účastníci přijali čtyři artikuly pražské a odmítli Zikmunda, kterého obvinili ze zločinů proti království a jeho obyvatelům, jako svého krále. Zvolili také prozatímní zemskou vládu. S nabídkou české koruny byla vyslána poselstva k polskému králi Vladislavu II. a k litevskému knížeti Vitoldovi. Období od 1421 do Žižkovy smrti v roce 1424", "Do podzimu 1421 se výrazně konsolidovala táborská strana, která rázně skoncovala s ultraradikálními sektami pikartů a adamitů, jejichž ideály a praktiky hrozily ochromit politickou a vojenskou sílu Tábora. Naopak v Praze se v červnu 1421 k moci dostal radikální kněz Jan Želivský, od října 1421 do jeho pádu v březnu 1422 se hovoří o otevřené Želivského diktatuře. Na podzim 1421 také ztroskotala druhá křížová výprava proti husitům: němečtí křižáci byli obráceni na útěk po obléhání Žatce, Zikmund a Albrecht Habsburský, kterým se podařilo podmanit kališnickou Moravu, utrpěli počátkem roku 1422 porážky u Kutné Hory, u Habrů a u Německého Brodu. V květnu roku 1422 přijel do Prahy jako zemský správce litevský kníže Zikmund Korybutovič ( zvaný Korybut ) jako zástupce velkoknížete Vitolda, ten ale přestal mít o českou korunu zájem a již počátkem následujícího roku ho odvolal zpět. Na jaře 1423 vyvrcholily Žižkovy spory s táborskými kněžími jeho odchodem do východních Čech, kde ze svých věrných a početných východočeských husitů ( orebitů ) vytvořil nový svaz. Brzy ovládl velká východočeská města Hradec Králové, Dvůr Králové, Jaroměř a Čáslav ( na úkor svého spojence Diviše Bořka z Miletínka a pražanů ). Proti Žižkovi byla na podzim 1423 vytvořena svatohavelská koalice, kde se poprvé spojili umírnění kališníci s katolickou šlechtou. Její vojsko ale bylo Žižkou poraženo v červnu 1424 v bitvě u Malešova, a přestože ten uvažoval o ovládnutí Prahy, nakonec se zapojil do jednání o míru zakončených tzv. libeňskou smlouvou a o něco později zdickými úmluvami. Během společného tažení na Zikmundem ovládanou Moravu Žižka zemřel. V té době již byl v Praze znovu Zikmund Korybutovič, kterému pražané nabídli titul českého krále. Léta 1424 – 1431 Brzy po Žižkově smrti došlo k porušení zdických dohod a táborský svaz, Žižkovi sirotci a pražský svaz proti sobě vystoupily v boji o sféry vlivu.", "Po Žižkovi se stal nejvyšším táborským hejtmanem Jan Hvězda z Vícemilic zvaný Bzdinka, který dokázal na čas spojit táborský a východočeský svaz, v říjnu 1425 došlo k dohodě i s pražským svazem. V této době se vyprofiloval i poslední velký husitský svaz: žatecko - lounský, v jehož čele stál po celou dobu válek schopný Jakoubek z Vřesovic. Přestože mezi jednotlivými svazy i nadále vládlo napětí, vytáhla jejich spojená vojska na jaře 1426 proti Ústí nad Labem a v bitvě Na Běhání drtivě porazila vojska saského markraběte. Pražským převratem v dubnu 1427 byli vyhnáni či od moci odstaveni konzervativní kněží a univerzitní mistři, Korybut byl uvězněn na hradě Valdštejn a do čela pražského duchovenstva byl zvolen Jan Rokycana. Pražské souměstí se pak dlouhodobě přiklonilo ke spolupráci s radikálními husitskými svazy ( odvetný pokus o převrat téhož roku neuspěl ). Pro následující léta je charakteristická jistá mocenská stabilita vytvořená součinností všech husitských svazů a tím, že katolická šlechta již prakticky nedokázala vzdorovat husitským spojencům. Většími katolickými enklávami v zemi zůstalo panství Oldřicha II. z Rožmberka a západní Čechy s Plzní. Od roku 1426 se v čele táborského svazu objevila výrazná osobnost kněze Prokopa Holého, který dokázal i vlivem svého původu udržovat živé kontakty s Prahou. V čelné pozici u východočeského husitského svazu byl i nadále kněz Ambrož. Vzrostl význam polních vojsk, která na rozdíl od počátečních let revoluce disponovala v podstatě profesionální vojenskou silou. V tomto období polní vojska zaměřila své hlavní aktivity mimo území českých zemí. Husité začali podnikat tzv. rejsy ( spanilé jízdy ) do Rakous, Říše, vedlejších zemí Koruny české a horních Uher. Jejich hlavním cílem bylo opatřit válečnou kořist, potraviny a píci pro koně, protože české země byly zničené nejen válkami, ale i neúrodami. V letech 1427 a 1431 byly proti husitským Čechám zorganizovány další dvě křížové výpravy. Obě zaútočily přes západní Čechy a v obou případech se křižáci dali na útěk ještě před střetnutím s hlavním husitským vojskem.", "Třetí křížová výprava z roku 1427 byla obrácena na útěk u Tachova, čtvrtá z roku 1431 uprchla v panice od Domažlic, sotva prý zaslechla husitský chorál. Jak byli husité v Evropě známí dosvědčuje i fakt, že o vojenském tažení proti českým husitům uvažovala v roce 1430 dokonce i Jana z Arku. Basilejský koncil, Lipany a kompaktáta Neúspěchy křížových výprav vedly kardinála a hlavního předsedajícího nedávno vyhlášeného koncilu Giuliana Cesariniho a další účastníky k přesvědčení, že je nutné husity pozvat k jednání. První, zatím neúspěšná předběžná jednání o podmínkách husitské účasti na Basilejském koncilu mezi Zikmundem Lucemburským a husitskou delegací proběhla již v roce 1431 v Chebu. K dohodě pak došlo na další chebské schůzce v dubnu a květnu 1432: její výsledek, tzv. chebské úmluvy nebo soudce chebský, pak byl zásadním obratem v jednání, protože bylo stanoveno, že nestranným soudcem při basilejských disputacích bude Písmo svaté. Husitské poselstvo složené z duchovních i světských zástupců všech svazů v Basileji ( leden – duben 1433 ) všeobecné uznání čtyř artikul neprosadilo, ale jednání pokračovala v Praze, kam přijeli zástupci koncilu. Ti zjistili, že mezi husity nepanuje shoda a že největší překážkou v dosažení dohody jsou radikálové, polní vojska sirotků a táborů. Profesionální vojáci si dokázali jen těžko představit život bez válek, zatímco většina země toužila po míru a dohodě s koncilem. Legát Jan Palomar tak zvolil taktiku dílčích ústupků, kterou chtěl rozvrátit husitský blok. Tu vystihuje jeho výrok, že s českým národem je třeba zacházet jako s koněm nebo mezkem, to jest dlouho mírně a pěkně, aby se mohla přehodit ohlávka, jež ho umožní přivázat ve stáji. Svatomartinský sněm v Praze roku 1433, který zvolil novou zemskou vládu v čele s Alešem Vřešťovským z Rýzmburka, se již nezávazně se zástupci koncilu dohodl.Postaven ím polních vojsk značně otřáslo neúspěšné obléhání Plzně, zahájené v létě 1433 a pokračující ještě na jaře 1434.", "Umírnění a konzervativní husité pod vedením Aleše Vřešťovského vytvořili koalici s katolickými šlechtici, k níž se připojilo i Staré Město pražské. Koaliční vojsko obsadilo Nové Město a vytáhlo proti polním vojskům sirotků a táborů. K rozhodujícímu střetnutí došlo v bitvě u Lipan 30. května 1434. Porážka polních vojsk otevřela cestu k dohodě s koncilem a se Zikmundem Lucemburským. 5. července 1436 pak byla v Jihlavě slavnostně přijata a vyhlášena Basilejská kompaktáta. Brzy poté byl Zikmund přijat za českého krále. Husitský odkaz a dopady husitských válek Doba husitská je jedním z období českých dějin ( a dějin střední Evropy ), která vyvolávají mnohé kontroverze. Na jedné straně je tu velké bohatství husitského myšlenkového odkazu, na druhé straně ničivé války, které způsobily celkový úpadek českého státu. Husitství lze nazvat\" reformací před reformacemi a revolucí před revolucemi\". Výsledky husitských válek znamenaly zásadní proměnu nejen náboženských, ale i politických poměrů v českých zemích. Významný posun v rozdělení hospodářské i politické moci vytvořil předpoklady ke vzniku stavovského státu. Šlo o první větší pokus o reformu církve. Podle Jana Husa, jeho přátel a následovníků bylo předpokladem nápravy církve i společnosti přísné respektování božího zákona; Bible měla být nejvyšší autoritou, nadřazenou všem lidským zákonům. Přijímáním podobojí husité symbolizovali, že před Bohem jsou si všichni rovni. Na tyto myšlenky pak navazovala o 100 let později reformace 16. století. I když husité nedosáhli splnění všech svých reformních požadavků, tím, že obhájili kalich, se české země staly první a v té době jedinou zemí v Evropě, kde bylo legalizováno dvojvěří, tedy alespoň částečná svoboda vyznání. Během husitské revoluce došlo k obrovskému přesunu držby pozemkového majetku, asi 30 - 40 % půdy změnilo majitele. Církev ztratila v Čechách dle odhadů cca 80 % svých statků, přičemž tento majetek přešel převážně do rukou vyšší šlechty, a to nejen kališnické. Obohatili se však i mnozí příslušníci nižší šlechty a husitská města. Zikmund tyto zábory legalizoval a také zastavoval královské statky. Oslabení královské moci znamenalo mocenský vzestup šlechty a dočasně i měst, zatímco církev vliv na politické dění téměř ztratila.", "Dlouholeté války pochopitelně zemi negativně poznamenaly. Došlo k výraznému úbytku obyvatelstva, na němž se podílely i hladomory a epidemie moru, válčící strany se dopouštěly masakrů zajatců i civilního obyvatelstva. Hospodářství upadlo do katastrofálního stavu, k čemuž přispěla i nutnost živit stálá polní vojska. Země se dostala do mezinárodní izolace, hospodářské i kulturní. Odchodem nečeské části univerzitní obce a zavřením několika fakult vážně poklesl význam pražské univerzity. Specifikem husitských válek byly cílené útoky proti klášterům a všem zbytečným církevním okázalostem. Husité vyplenili početné kláštery a kostely a během obrazoboreckých bouří zničili mnoho vynikajících uměleckých a literárních děl. Stavební činnost se zastavila, s výjimkou budování a zdokonalování opevnění hradů a měst. Literární tvorba však i v tomto období dosáhla značného rozmachu, měla ovšem převážně agitační funkci a náboženské zaměření. Věroučné rozdíly oslabily vztahy mezi jednotlivými zeměmi Koruny české. Zatímco v Čechách výrazně převažovalo obyvatelstvo podobojí ( cca 70 % ), na Moravě byl poměr vyrovnanější a vedlejší země ( Horní a Dolní Lužice a Slezsko ) zůstaly katolické. K rozpadu státu však nedošlo. Pozdější interpretace významu husitství Zakladatel moderní historiografie František Palacký chápal husitství spolu s celou českou reformací jako vrchol národních dějin, v očích pozdějších kritiků, především pak Josefa Pekaře, posuzoval ale husitskou revoluci příliš nekriticky a zároveň vytvářel umělá a účelová spojení se soudobou sociálně - politickou skutečností. Palackého pohled na husitskou revoluci naopak podpořila skupina kolem T. G. Masaryka, hledající v husitství společenský zápas o humanitu a inspiraci pro moderní český národní program, který měl být právě na husitském odkazu postaven. Třetí názorový proud vycházel z učení katolické církve, která jakýkoliv husitský odkaz odmítala jako rozrušení kontinuity českých dějin ( tento pohled byl později korigován, a to i ve vztahu k Janu Husovi ). Prosazování Masarykovy vize husitského odkazu se v politickém životě společnosti projevilo již za války ( názvy pluků československých legií na Rusi: „ Mistra Jana Husi“, „ Krále Jiřího z Poděbrad“, „ Jana Žižky“, „ Prokopa Velikého“, „ Jana Jiskry z Brandýsa“, první divize „ Husitská“ ) i bezprostředně po vzniku První republiky.", "Tato skutečnost měla podíl i na podobě vztahu československého státu s německou menšinou a s katolickou církví. V demokratickém prostředí první republiky se však vedle masarykovských pohledů např. Rudolfa Urbánka prosazovali i četní ideoví odpůrci. Na husitství ideově navázala v roce 1920 nově vzniklá Církev československá husitská. Husitské války, které zapadají do kontextu českého reformního zápasu, sehrály velmi důležitou roli v moderní české historiografii, jejich rozdílné interpretace se především v 19. století zřetelně promítly i do česko - německých vztahů. Po prosazení marxismu - leninismu do československé historiografie byl tzv. husitský odkaz znovu a nově zpolitizován a ideologicky zcela zdeformován do podoby sociálního hnutí a sociální revoluce utlačovaných, tedy prostého lidu, proti utlačovatelům, tedy panovníkovi, šlechtě a katolické církvi, náboženský aspekt byl víceméně pominut. ( I Církev československá získala přídomek „ husitská“, jak zní její dnešní název, až v roce 1971. ) Na poli historického bádání se podařilo znovuotevřít prostor pro svobodnou diskusi na toto téma až po roce 1989. Mezi významné historiky věnující se době husitské patří např. František Šmahel a Petr Čornej. Komunistická propaganda však znechutila mnoha lidem husitství natolik, že o něm nechtějí nic slyšet, nebo o něm sdílejí zkreslené představy. Symbolika Typickým symbolem husitů, nazývaných též kališníky, byl přirozeně kalich. V zahraničních kronikách se objevují i korouhve s husou, někdy pijící z kalicha. Nejspolehlivějším pramenem k obecné podobě husitských korouhví a praporců je tzv. Jenský kodex, v němž je zobrazen červený praporec se zlatým kalichem. Z písemných pramenů však víme, že husité nepoužívali pouze korouhve a praporce s kalichem, ale vyráželi do boje také pod korouhvemi svých hejtmanů, městských hotovostí nebo pod korouhvemi s vyobrazením Ježíše Krista či Beránka Božího. Nejznámější varianta, červený kalich na černém pozadí, není v dobových pramenech nikde doložena a pochází až z 19. století. Černo - červená symbolika se natolik vžila, že se uplatnila i na některých praporech ruských legionářů a užívá se i jako symbol Církve československé husitské. Nejdůležitější data", "1391 založení Betlémské kaple v Praze 1392 Pravidla Starého a Nového zákona Matěje z Janova 1402 Jan Hus kazatelem v Betlémské kapli 1403 odsouzení 45 článků v Betlémské kapli 1408 pražský arcibiskup se distancuje od reformního kruhu 1409 Dekret kutnohorský – vydaný Václavem IV. 1412 odpustkové bouře v Praze; poprava tří mladíků; Husův odchod na venkov 1413 Husův spis O církvi 1414 počátek přijímání podobojí 1415 Husova smrt; protesty české šlechty 1416 upálení Jeronýma Pražského 1417 radikalizace 1419 poutě na hory; v červenci převrat v Praze ( defenestrace konšelů ), v srpnu smrt krále Václava IV.. 1420 založení Tábora; Čtyři artikuly pražské; porážka první křížové výpravy na Vítkově; smrt Mikuláše z Husi 1421 vyhlazení táborských pikartů a adamitů Žižkou; čáslavský sněm zvolil prozatímní vládu; porážka druhé křížové výpravy u Žatce 1422 – 1427 litevský princ Zikmund Korybutovič z rodu Jagellonců správcem Čech 1422 poprava Jana Želivského 1423 „ Menší Tábor“ Jana Žižky; vznik panské jednoty 1424 porážka panské jednoty u Malešova; smrt Jana Žižky 1426 Prokop Holý v čele husitských vojsk; porážka Říšského vojska u Ústí nad Labem 1427 zmatený útěk třetí křížové výpravy od Tachova; vrcholné období spanilých jízd 1429 schůzka se Zikmundem Lucemburským v Bratislavě 1431 porážka čtvrté křížové výpravy u Domažlic 1433 veřejné slyšení husitů v Basileji; výprava sirotků k pobřeží Baltu; 1434 bitva u Lipan; smrt Prokopa Holého; zánik polních vojsk 1436 Basilejská kompaktáta, přijetí Zikmunda Lucemburského za českého krále; odboj Jana Roháče z Dubé Odkazy Poznámky Reference Literatura ELBEL, Petr - JAN, Libor - JUROK, Jiří, Z počátků husitské revoluce. Brno: Matice moravská, 2019. 380 s.. JUROK, Jiří, Příčiny, struktury a osobnosti husitské revoluce. České Budějovice: Veduta, 2006. 299 s.. Související články Utrakvismus Česká reformace Husitské války Jan Hus", "Externí odkazy Husité – Ktož jsú boží bojovníci Josef Pekař: Hus očima vědy – unikátní záznam rozhlasové přednášky prof. Josefa Pekaře z 5. července 1935 Dějiny křesťanství ve středověku Náboženství v 15. století České dějiny 15. století" ]
1105	https://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Cty%C5%99i%20artikuly%20pra%C5%BEsk%C3%A9	Čtyři artikuly pražské	[ "Čtyři pražské artikuly, též pražské články, je název husitského politického a věroučného programu, jenž si dal za cíl nápravu církve a křesťanské společnosti. Za hlavního autora je pokládán Jakoubek ze Stříbra. Jako společná deklarace různých proudů byly formulovány v roce 1420 a během husitských válek byly i nástrojem husitské propagandy v cizině. Artikuly obhajovala husitská delegace na Basilejském koncilu a v kompromisní podobě se staly i součástí Basilejských kompaktát. Klíčový článek představovalo přijímání pod obojí způsobou. Obsah Přijímání podobojí způsobou Tzv. laický kalich, přijímání svátosti v podobě chleba i vína prostými věřícími. V průběhu let se stal hlavním a z hlediska odpůrců nejvíce nepřijatelným článkem. Tento bod byl výsledkem výroku z Evangelia podle Jana ( J 6, 53 – 54 ). Ježíš jim řekl: „ Amen, amen, pravím vám, nebudete - li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den.“ Svobodné hlásání slova Božího V původní verzi byl tento artikul považován za nejdůležitější a stál jako první. ( „ Nejprve: aby slovo Božie po království Českém svobodně a bez překážky od křesťanských kněží bylo zvěstováno a kázáno“ ). Inspirací tohoto bodu byl pravděpodobně sám Jan Hus, který za své otevřené kázání zaplatil životem. Artikul říká, že nikdo nesmí zasahovat do řádného kázání řádně vysvěceného kněze ( Na potulné kazatele a nevysvěcené vykladače se tento odstavec nevztahoval ). Svobodně zde znamená bez lidských příměsků. Zákaz světského panování kněží Tento artikul je inspirován Janem Viklefem, který hlásal, že pokud církev nedokáže sama sebe přivést ke svému původnímu poslání, musí jí pomoci světští panovníci – pochopitelně v souladu s božím slovem. Tohoto artikulu bylo během husitských válek mnohokrát využíváno jak radikály, tak umírněnými husity včetně kališnické šlechty ( k zabrání majetku církve ). Světských statků a vlivu se nechtělo vzdát nejenom katolické, ale ani utrakvistické kněžstvo. Potírání smrtelných hříchů I tento článek vychází z Viklefova učení. Vychází z teze, že hlavou církve je Ježíš, nikoliv papež, a jen ten tedy rozhoduje o tom, zda budeme spaseni, či ne.", "Jedná se o jakýsi základ kalvinovského učení o predestinaci a zastává myšlenku, že před Bohem jsou si všichni rovni, před papežem nikoliv a tak žádá také rovnost i před zákonem světským, jehož nadřazenost hlásá předchozí artikul. ( Požadavek rovné trestní odpovědnosti jak pro šlechtu, tak pro poddané, nešlo ve středověké realitě „ trojího lidu“ prosadit. ) Historie V zárodečné podobě se požadavky čtyř artikul objevily již v dubnu roku 1420 v manifestu proti Zikmundovi. K přijetí deklarace došlo v Praze po jednáních mezi zástupci Pražanů a táboritů počátkem července roku 1420, v době obležení Prahy Zikmundovými vojsky. Konečné slovo měla asi pražská univerzita, resp. její teologická fakulta. Už v průběhu tohoto obléhání byl překlad rozšířen do křižáckého ležení. Po bitvě na Vítkově byly pražské artikuly poprvé předmětem jednání husitské strany vedené mistrem Janem Příbramem se zástupci katolické církve. Disputace skončily neúspěšně, římská strana sice projevila jistou vstřícnost ohledně tří ze čtyř artikulů, ale přijímání podobojí bylo nepřekonatelnou překážkou. Jednota mezi pražany a tábory neměla ovšem dlouhého trvání: už v srpnu 1420 došlo k roztržce a táborští kněží Prahu opustili. Pražané získali pro program artikulů arcibiskupa Konráda z Vechty, který nadále světil kněží pražské strany. Oproti tomu táborští kněží zvolili ze svého středu Mikuláše z Pelhřimova, kterého prohlásili biskupem, takže nadále mu bylo dáváno přízvisko Biskupec. Tím byla roztržka mezi Římem a tábory dokonána i prakticky. Na základě programu artikulů Tábor zakročil proti extrémním skupinám pikartů a adamitů ( 1421 – 22 ). Na Čáslavském sněmu v roce 1421 byly artikuly vyhlášeny za zemský zákon a staly se základním programem husitství. Husité neusilovali o odtržení od jednotné církve, požadovali pouze nápravu církve, avšak zároveň s tím uznání přijímání podobojí jako jedinou správnou cestu ke spasení. Katolická církev projevila ochotu k jednání teprve po krachu křížové výpravy u Domažlic v roce 1431. Po setkání zástupců obou stran v Chebu byla na základě dohod ( tzv. soudce chebský ) pozvána husitská delegace na Basilejský koncil k disputacím o jednotlivých artikulech.", "Disputace na koncilu probíhaly od ledna do dubna 1433, aniž by jakákoliv ze stran dosáhla jasného vítězství. Jednání husitů s legáty koncilu v Praze, Basileji i jinde pokračovala ještě několik let; i když základní text tzv. Basilejských kompaktát byl hotov již koncem roku 1433 a všechny čtyři články zde byly nějakým způsobem zapracovány, diskuse o klíčové formulace a jejich výklad byly velmi urputné. Laické přijímání podobojí bylo uznáno, ovšem pouze pro české země, tam, kde již bylo uplatňováno. Kompaktáta po svém vyhlášení a zpečetění 5. července 1436 v Jihlavě pak čtyři pražské artikuly ve funkci zemského zákona nahradila. Artikuly nemohly být nikdy v plnosti uplatněny, nejen pro jejich převratný ( resp. z hlediska dobového vnímání „ pravověrné“ Evropy podvratný ) charakter. Kompaktáta přijímání podobojí povolovala, ale stavěla ho na roveň přijímání pod jednou, čímž legalizovala dvojvěří. Odkazy Reference Literatura Související články Husitství Externí odkazy PALACKÝ, František. Archiv český, čili, Staré písemné památky české i morawske [ sic ]: z archivůw domácích i cizích, Díl třetí. W Praze: Stawy Králowstwj Českého, 1844. S. 213 - 216. Čtyři pražské artikuly Vycházely 4 artikuly pražské z Husova učení? Husitství Česká reformace Vzniklo 1420 Husitské náboženství 4 ( číslo )" ]
1107	https://cs.wikipedia.org/wiki/Franti%C5%A1ek%20Josef%20%C4%8Ce%C4%8Detka	František Josef Čečetka	[ "František Josef Čečetka ( 23. dubna 1871 Nové Hrady – 3. června 1942 Praha ) byl český učitel a spisovatel. Život Narodil se v rodině Antonína Čečetky ( 1852 ), barvíře a rolníka v Nových Hradech a Kateřiny Čečetkové - Truhlářové ( 1847 – 1882 ), svatbu měli 16. 9. 1873. Měl šest sourozenců, žádný z nich se nedožil dvou let. Vystudoval gymnázium ve Vysokém Mýtě a učitelský ústav v Hradci Králové. Učil na chlapecké měšťanské škole v Nymburce, byl ředitelem v Městci Královém. V Nymburku přispíval do časopisů Nymbursko a Poděbradsko. Byl historickým romanopiscem a dramatikem, publicistou. Psal romány, dramata, o české kultuře i díla pro děti a mládež. Za román Orlové velké armády byl jmenován důstojníkem francouzské akademie. Používal pseudonym Jarka Rubín. Roku 1920 vystoupil z církve římskokatolické. Bydlel v Praze XIX Dejvice 1150. Dílo Próza Velké děti: obraz ze života malých lidí – Velké Meziříčí: Šašek a Frgal, 1900 Od kolébky do hrobu: lidopisné obrázky z Poděbradska – Praha: Václav Kotrba, 1900 Nad západem: historické novelly – Praha: Edvard Leschinger, 1901 Českým dětem k Vánocům – Poděbrady: František Hoblík, 1902 Mendíček: historie žáčkova ze XVI. věku – s 5 původními vyobrazeními od Karla Ladislava Thumy. Nymburk: František Hrnčíř, 1903 Od Ježíška – českým dětem. Poděbrady: V. Hoblík, 1903 Srdce lidská – Praha: V. Kotrba, 1903 Trest: historie lásky ze XVII. věku: z knihy Starosvětské obrázky – Poběbrady: V. Hoblík, 1905 Krásná Lija: historický obraz z XVIII. věku – Poděbrady: V. Hoblík, 1906 Oběti lásky: starosvětské obrázky – ilustroval Josef Otakar Štěrba: Praha: E. Leschinger, 1908 Bývávalo - -: obrázky z XVIII. a XIX. století – Praha: František Topič, 1908 Nad západem: historické novelly – ilustroval J. O. Štěrba. Praha: E. Leschinger, 1908 Dcera exulantova – s ilustracemi Věnceslava Černého.", "Praha: Josef Richard Vilímek, 1909 Lidoví doktoři: obrázky kulturně - historické – Praha: Mamert Knapp, 1909 Rodné lány: dějepisné obrázky – Praha: Alois Hynek, 1909 Z poháru života: desatero historických novell – Praha: Edward Beaufort, 1909 Staročeští žáčkové: povídky z české historie – ilustroval František Vysekal. Telč: Emil Šolc, 1910 Rudá kniha: povídky o milování – Praha: E. Beaufort, 1910 Z české kroniky: tři historické povídky – Praha: M. Knapp, 1910 Denník malé maminky: román – Praha: E. Beaufort, 1913 Královský rychtář: román – Praha: E. Beaufort, 1913 Panská láska: novely – Praha: E. Beaufort, 1913 Čím srdce hořela: románky a miniaturky z českých dějin – Praha: Nymburk: Jan Minář a spol., 1914 Na středním Polabí: obrazy lidu a kraje – Praha: Císařský královský školní knihosklad, 1914 Z minulosti pro budoucnost: obraz českých novověkých dějin – Pacov: Přemysl Plaček, 1915 Život a dílo Františka Adolfa Šuberta: časová úvaha – František Josef Čečetka. Vzpomínky na Šuberta – Jan Krouský. Nymburk: J. Minář a spol., 1915 Plameny lásky: povídky a kresby z české minulosti – Smíchov: Jan Kotík, 1918 Bývali Čechové...: historické obrázky – Pacov: P. Plaček, 1919 Český legionář – Nymburk: Svatopluk Hrnčíř, 1919 Čím je život bez lásky – České Budějovice: Jan Svátek, 1919 Děti z perníkové chaloupky: obrázek ze XVI. věku – Nymburk: S. Hrnčíř, 1919 Hrdina práce: historie českého člověka v režné haleně – Nymburk: S. Hrnčíř, 1919 Na lovčím zámku: obrázek ze zlatého věku v Čechách – Nymburk: S. Hrnčíř, 1919 Pro zlaté ostruhy: z kroniky o bratru Janu Žižkovi – Nymburk: S. Hrnčíř, 1919 Světa nepředěláš: stará pohádka česká – Nymburk: S. Hrnčíř, 1919 Trojí zjevení: kronika o Mistru Janu Husovi – Nymburk: S. Hrnčíř, 1919 1620: památce Bílé Hory – se 7 obrázky Karla Javůrka a velkým státním znakem od R. Vonky.", "Nymburk: S. Hrnčíř, 1920 Čeští dragouni - holobrádci: lístek z věnce slávy české udatnosti – Nymburk: S. Hrnčíř, 1920 Meč Bruncvíkův: ze staré kroniky české – Nymburk: S. Hrnčíř, 1920 Mozart: román genia – Praha: Josef Elstner, 1920 Večer: ze života českého malíře Petra Brandla – Nymburk: S. Hrnčíř, 1920 Vyděděnci: román z doby pobělohorské – Praha: Šolc a Šimáček, 1920 Černá madona: román – Praha: Šolc a Šimáček, 1921 Horká lázeň: starosvětské románky – Praha: Bedřich Stýblo, 1921 Světlo v temnotách – s obrázky Oldřicha Cihelky. Nymburk: S. Hrnčíř, 1921 Korálové trsy: květy moře věčnosti – Nymburk: S. Hrnčíř, 1922 Petr Brandl – poctěno cenou Václava Beneše Třebízského. Praha: Šolc a Šimáček, 1922 Venuše a jiná prosa – Praha: Melantrich, 1922 Samson a Dalila – Praha: Šolc a Šimáček, 1923 Zlatý prut: obrazy lidu a kraje – Praha: Státní nakladatelství, 1923 Dobrodruh: historický román ( Kelley ) – ilustroval Věnceslav Černý. Praha: J. R. Vilímek, 1924 Husitská nevěsta: historický román – ilustroval V. Černý. Praha: J. R. Vilímek, 1924 Jan Žižka: život a dílo geniálního vůdce národa – Praha: Šolc a Šimáček, 1924 Jan Žižka z Trocnova a Kalichu: k 500. výročí smrti národního hrdiny – Nymburk: S. Hrnčíř, 1924 Královský rychtář: román – Praha: E. Beaufort, 1924 Krásné hříšnice: historické povídky – ilustroval V. Černý. Praha: J. R. Vilímek, 1924 Valdštejn: historický román – ilustroval O. Cihelka. Praha: J. R. Vilímek, 1924 Židovka: historický obraz z XVIII. věku – Praha: J. R. Vilímek, 1925 Bartoň, pes a já: ztřeštěné historie z pražského ovzduší – Praha: J. Svátek, 1925 Jan Žižka: život a dílo bojovníka zákona božího – Praha: J. Elstner, 1925 Ve lví stopě: Husitská trilogie.", "[ I ] Jan Žižka z Trocnova: román o národním bohatýru ( 1924 ). [ II ] Sirotci: historický román ( 1926 ). [ III ] Král Jiří z Poděbrad: historický román ( 1926 ) – obrazová výzdoba V. Černého. Praha: J. R. Vilímek Bílí husaři; Hraběnka Isolda; Střevíčky pro milou – Praha: J. R. Vilímek, 1926 Černé oči: historický román – ilustroval V. Černý. Praha: J. R. Vilímek, 1926 Don Juan: historický román – ilustroval V. Černý. Praha: J. R. Vilímek, 1926 Silná srdce – Praha: Sfinx, 1926 Bílá Hora: povídky z doby ponížení českého národa – Praha: J. R. Vilímek, 1927 Kantor Vavřín: obrázek ze staré školy – ilustroval František Vrobel. Mladá Boleslav: Karel Vačlena, 1927 Mistr Jan Hus: historický román – ilustroval V. Černý. Praha: J. R. Vilímek, 1927 Orlové velké armády, román Napoleonovy lásky, slávy a jeho pádu, čtyři díly: Slavkov ( 1928 ), Berezina ( 1928 ), Waterloo ( 1929 ), Orlík ( 1929 ) – ilustroval Zdeněk Burian. Praha: J. R. Vilímek Zlatý prut – Praha: Státní nakladatelství, 1928 Medusa: román – Praha: Šolc a Šimáček, 1929 Dvaatřicet loupežníků – ilustroval Josef Kočí. Praha: J. R. Vilímek, 1930 Kurtisána: román – Praha: Bohumil Janda, 1930 Maří Magdalena: román – ilustroval Otto Ušák. Praha: J. R. Vilímek, 1930 Selská vojna: trilogie. Vojačka. Selský císař. Adamité – Ilustroval Josef Kočí. Praha: J. R. Vilímek, 1931 Hanka – soubor realistických povídek, jejichž děj se odehrává v autorově současnosti. Praha: J. R. Vilímek, 1932 Král Václav IV. tragedie královská – ilustroval V. Černý. Praha: J. R. Vilímek, 1932 Tělo, svět, ďábel: román – ilustroval J. Kočí.", "Praha: J. R. Vilímek, 1932 Hra o srdce: román – Praha: J. Elstner, 1933 Učitelka: román – Praha: J. Elstner, 1933 Za vlast, víru, svobodu. Díl I – Praha: J. Elstner, 1933 Za vlast, víru, svobodu. Díl II – Praha: J. Elstner, 1933 Učitel Pavlát: román – Praha: J. Elstner, 1934 Román císařovny: čtyřdílný historický román o Marii Terezii, jednotlivé díly mají tyto názvy: Paridovo jablko, Zlatá oblaka, Resignace, Matka a syn. – Praha: J. Elstner, 1935 Angelina, bílá sestra: román – Praha: J. Elstner, 1936 Vichřice hněvu – Vrchlabí: Josef Krbal, 1936 Žid Baruch. 1. Z ghetta do světa. 2. Růže z Judeji. 3. Tanec Miliónů. – Praha: Šolc a Šimáček, 1938 Národ: historický román – ilustroval Jan Goth. Praha: J. R. Vilímek, 1938 Malý hrdina: příběh z bojů za svobodu na Slovensku – ilustroval V. Černý. Praha: J. R. Vilímek, 1938 Malá maminka: zpověď mladé ženy o kotrmelcích vlastního života – Praha: J. Elstner, 1939 Mexický císař: románová trilogie o Maxmiliánovi I.: Princ z Miramare: tisíc dnů Maxmilianova císařství v Mexiku ( 1939 ), Rudý president ( 1940 ), La Paloma ( 1940 ). Praha: J. Elstner, Zlatá stezka – ilustroval J. Goth. Praha: J. R. Vilímek, 1939 Syn císařovny: historický román o Josefu II. – Praha: J. Elstner, 1939", "Drama Adamita: historická hra o 4 jednáních – Poděbrady: V. Hoblík, 1905 Bakalář: historická hra ze XVI. věku o 3 dějstvích – Praha: E. Leschinger, 1908 Král Jiří z Poděbrad: historická hra o čtyřech dějstvích – Praha: E. Leschinger, 1909 Kometa: komedie ze zlatých časů o 3 dějstvích – Praha: M. Knapp, 1910 Rokoková princezna: veselohra o 3 dějstvích – Praha: M. Knapp, 1911 Cizoložnice: historická veselohra o jednom dějství – Praha: P. Plaček, 1911 Zlatokvět: pohádka o štěstí v 5 obrazích – Praha: P. Plaček, 1917 Učitelka: hra o 3 dějstvích – Praha: Emil Šolc, 1919 Děti republiky: dvě slavnostní scény – Pacov: P. Plaček, 1919 Sluníčko: veselohra o třech dějstvích – Praha: Šolc a Šimáček, 1920 Matka: hra o 3 dějstvích; Brouček hrdina: Dětská scéna; Princezna Peluška: hra o 1 dějství – Nymburk: S. Hrnčíř, 1921 Mladé víno: veselohra o 1 dějství; Mimosa: hra o 1 dějství. Praha: J. Svátek, 1921 Píseň mládí: komedie o 4 dějstvích – Praha: Evžen K. Rosendorf, 1925 Jiné Královéměstecko: monografie okresu s obrázky z lidového života – upravil. Praha: vlastním nákladem, 1896 Památník čtvrtstoleté činnosti sboru dobrovolných hasičů v Poděbradech, vydal ku dni 17. a 18. srpna 1901: 1876 – 1901 – sestavil. Poděbrady: v. n., 1901 Národní školství Poděbradska: díl II. popisu politického okresu poděbradského – práce učitelstva okresu poděbradského; část slovní F. J. Čečetka, část obrazovou F. Brzák. Poděbrady: Reakční komitét, 1906 Poděbradsko: Obraz minulosti a přítomnosti. Popis politického okresu Poděbradského. Práce učitelstva okresu – slovní část F. J. Čečetka, obrazovou část F. Brzák. Poděbrady: Redakční komitét, 1906 Rieger: velký historický kalendář na obyčejný rok 1918. Ročník 14 – redakce. Praha: Alois Wiesner, 1917 Království české.", "VII., Severo - východní Čechy – popisují Antonín Martínek, Jan Pávek, František Kulhánek, F. J. Čečetka, Jan Hellich, Václav Fejfar, František Páta, Josef Bernard, František Bareš, Josef Š. Svoboda, Karel Sellner, Karel Žádník, František V. Vávra a František Mizera. Praha: Pavel Körber, 1919 Klostermann mládeži: výbor ze spisů Karla Klostermanna – upravil. Praha: J. R. Vilímek, 1923 Tři mušketýři po dvaceti letech – Alexander Dumas; dle překladu Václava Beneše - Šumavského; pro mládež upravil; ilustroval Raymond de La Nézière. Praha: J. R. Vilímek, 1924 Odkazy Reference Literatura Související články Česká literatura Externí odkazy Údržba: Články s referencemi v nadpisech Čeští dramatici Čeští spisovatelé knížek pro děti Čeští romanopisci Narození v roce 1871 Úmrtí v roce 1942 Muži Narození 23. dubna Úmrtí 3. června Čeští spisovatelé historických románů" ]

Subsets and Splits

No community queries yet

The top public SQL queries from the community will appear here once available.